Paul Johnson - Dejiny 20. Stoleti

Obsah 1. Relativistický svět  2. První despotické utopie  3. Čekání na Hitlera  4. Úpadek legitimních vlád 5. Pekelná teokracie a nebeský chaos  6. Poslední idyla 7. Jde to s kopce 8. Běsi 9. Ve výhni agrese 10. Konec staré Evropy 11. Rozhodný rok 12. Velmoc a genocida 13. Vyděračský mír - 421 14. Bandungská generace - 454 15. Kalibánská království - 492 16. Experimentování s polovinou lidstva - 529 17. Evropský lazar - 558 18. Americký pokus o sebevraždu - 595 19. Kolekrivistická sedmdesátá léta - 640 20. Palimpsesty svobody - 677 Poznámky Rejstřík Zamyšlení nad knihou - 837

I

První Relativistický

svět

i )

i

/ 'J

I

i

/

I

o

\

ř I

I i

Současný svět začal 29. května 1919, kdy zatmění slunce fotografované na ostrově Principe u Západní Afriky a v Sobralu v Brazílii potvrdilo pravdivost nové teorie vesmíru. Už půl století bylo zřejmé, že Newtonova kosmologie založená na přímkách euklidovské geometrie a Galileově pojmu absolutního času potřebuje zásadní revizi. Vydržela déle než dvě stě let. V jejím rámci došlo k evropskému osvícenství, průmyslové revoluci a obrovskému rozmachu lidského vědění, svobody a blahobytu, jež charakterizovaly devatenácté století. Ale stále silnější dalekohledy odhalovaly anomálie. Zvláště planeta Merkur se zajedno století odchýlila od dráhy předpověděné podle Newtonových fyzikálních zákonů o třiačtyřicet vteřin obloukové míry. Proč? Roku 1905 uveřejnil šestadvacetiletý německý žid Albert Einstein, zaměstnaný tehdy na švýcarském patentním úřadě v Bernu, vědecký článek „O elektrodynamice pohybujících se těles", který se stal známý jako speciální teorie relativity.O) Einsteinovapozorování o tom, jak se za určitých okolností délky zdánlivě zkracují a hodiny zpomalují, odpovídají perspektivě při kreslení. Objev relativity času a prostoru s jeho důsledky na vnímání světa lze skutečně srovnat s malířskou perspektivou, které bylo poprvé použito v Řecku asi v letech 500 - 480 př. Kr.(2) Einsteinova originalita, jež byla v podstatě jistým druhem geniality, a elegance, s jakou vedl svůj důkaz a kterou jeho kolegové srovnávali s uměleckým dílem, vzbudila rostoucí zájem po celém světě. Roku 1907 2 uveřejnil důkaz, že hmota má energii podle rovnice E = mc ; ten se později 3 stal východiskem závodu o atomovou pumu.( ) Ani začátek první světové války nezabránil vědcům sledovat jeho snahy o formulaci všezahrnující obecné teorie relativity, která se týkala gravitačních polí a představovala rozsáhlou revizi Newtonovy fyziky. Roku 1915 došla do Londýna zpráva, že se mu to podařilo. Následujícího roku na jaře, kdy Britové připravovali obrovskou a katastrofální ofenzívu na Sommě, byla tato důležitá práce propašována přes Nizozemí do Cambridge do rukou Arthura Eddingtona, profesora astronomie a sekretáře Královské astronomické společnosti.. 7

Eddington zveřejnil Einsteinovy výsledky roku 1918 v referátu pro Fyzikální společnost nazvaném „Gravitace a princip relativity". Einstein však trval na tom, aby se jeho rovnice ověřily empirickým pozorováním, a sám k tomu účelu navrhl tři specifické testy. Ten nejdůležitější byl, že se světelný paprsek na povrchu slunce musí ohnout o 1,745 vteřiny obloukové míry, což je gravitační odchylka oproti klasické Newtonově teorii dvojnásobná. Při experimentu bylo třeba fotografovat zatmění slunce. Mělo nastat 29. května 1919. Ještě před koncem války zajistil královský astronom sir Frank Dyson u ustarané vlády příslib tisíc liber na financování výpravy pozorovatelů na ostrov Principe a do Sobralu. Začátkem března roku 1919 večer před vyplutím výpravy hovořili astronomové dlouho do noci v Dysonově pracovně v královské observato­ ři v Greenwichi, kterou stavěl Christopher Wren* v letech 1675-6, kdy Newton ještě pracoval na své všeobecné gravitační teorii. Eddingtonův asistent E. T. Cottingham, který ho měl doprovázet, vyslovil trapnou otázku, co se stane, když měření ukáže, že odchylka neodpovídá ani Newtonovi ani Einsteinovi, nýbrž že je dvojnásobkem Einsteinových výpočtů. Dyson odpověděl: „Pak se tedy Eddington zblázní a vy se budete muset vrátit domů sám." Podle Eddingtonova deníku byla na ostrově Principe 19. května dopoledne velká bouře. Obloha se vyjasnila před zatměním v 13 hodin 30 minut. Eddington měl na fotografování pouhých osm minut. „Zatmění jsem neviděl, musel jsem vyměňovat desky.... Udělali jsme šestnáct snímků." Pak je šest nocí vyvolával, vždy dvě až tři za noc. Večer 3. června, když předtím celý den proměřoval vyvolané snímky, se obrátil na kolegu: „Cottinghame, nebudete muset jezdit domů sám. Einstein měl pravdu."(4) Výprava prokázala platnost dvou Einsteinových testů, které byly znovu potvrzeny při zatmění v září roku 1922 W. W. Campbellem. O Einsteinově vědecké přísnosti svědčí to, že odmítl uznat platnost své teorie, dokud nebude potvrzena třetí ověřovací zkouškou (rudý posuv). „Kdyby se ukázalo," píše 15. prosince 1919 Eddingtonovi, „že tento jev v přírodě neexistuje, museli bychom celou teorii zavrhnout." Rudý posuv však byl potvrzen roku 1923 hvězdárnou na Mount Wilson a od té doby empirických důkazů teorie relativity stále přibývalo; nejpozoruhodnější byl gravitační optický systém kvasarů identifikovaný v letech 1979-80.(5) Einsteinovo profesionální hrdinství nezůstalo v té době bez povšimnutí. Na vídeňské univerzitě to byl pro mladého filozofa Karla Poppera** a jeho přátele velký * **

Sir Christopher Wren [ren] (1632-1723), slavný anglický architekt. Po požáru Londýna 1666 navrhl velký počet staveb města včetně katedrály sv. Pavla. Sir Kari Popper (1902- ), britský filozof narozený ve Vídni, profesor na London School of Economics. Nejdůležitější díla: The Logic of Scientific Discovery ( 934), The Open Society and its Enemies (1945), Conjectures and Refutations (1963), Objective Knowkdge (1972)

8

zážitek, který měl trvalý vlřv na jeho intelektuální vývoj. „Největším dojmem na mě zapůsobilo," píše Popper později, „že Einstein jasně prohlásil, že bude považovat svou teorii za neudržitelnou, neobstojí-li v určitých kontrolních zkouškách... To byl přístup, který se zásadně lišil od dogma­ tismu Marxova, Freudova, Adlerova* a jejich stoupenců. Einstein vítal kritické experimenty: jejich souhlas s vlastními výpočty však zdaleka nepovažoval za potvrzení své teorie a naopak, pokud by nesouhlasily, byl první ochoten prohlásit, že jeho teorie neplatí. To, myslím, je pravý vědecký přístup."(6) Einsteinova teorie a Eddingtonova výprava vzbudily v roce 1919 na celém světě obrovský zájem. Nikdy předtím ani potom se o žádném vědeckém podniku tolik nepsalo a nemluvilo. Od června do září, kdy bylo na přeplněném zasedání Královské astronomické společnosti v Londýně potvrzení teorie oficiálně vyhlášeno, napětí neustále rostlo. A. N. Whitehead", který na zasedání byl, je přirovnává k řeckému dramatu: Byli jsme chórem, který komentuje rozhodnutí osudu vyjádřené touto událostí vrcholného významu. Už samotný průběh měl v sobe cosi dramatického: tradiční ceremoniál v pozadí s Newtonovým obrazem, který nám měl připomenout, že největší z vědeckých generalizací podstoupí teď, po víc než dvou staletích, první úpravu. Velká dobrodružná výprava ducha konečně přistála u domácích břehů P^ Od této chvíle se z Einsteina stal nadnárodní hrdina, vítaný na všech světových univerzitách, obklopený davem, kdekoli se objevil, archetyp vědce filozofa, jehož zamyšlenou tvář znaly stamilióny lidí. Vliv jeho teorie byl okamžitý, ve svém rostoucím účinku nezmčřitelný. Stala se názorným příkladem jevu, který Karl Popper později popsal jako zákon nezamýšleného účinku. Bezpočtu knih se snažilo pokud možná jasně vysvětlit, jak obecná teorie relativity změnila Newtonovy představy, na jejichž základě většina lidí chápe okolní svět, a jak se tyto změny projeví. Einstein sám to shrnul takto: „Princip relativity v nejširším smyslu je vyjádřen větou: Veškeré fyzikální jevy jsou takové povahy, že vylučují pojem absolutního pohybu; nebo kratšeji, ale méně přesně: Absolutní pohyb neexistuje."(8) O několik let později zaslal americký architekt R. Buckminster Fuller japonskému výtvarníkovi Isamu Noguči slavný telegram, v němž vysvětlení Einsteinovy základní rovnice mistrovsky zhustil do 249 slov. Pro většinu lidí, kterým byla newtonská fyzika se svými přímkami a, pravými úhly dokonale srozumitelná, se relativita stala jen neurčitým zdrojem znepokojení. Chápali ji tak, že absolutní čas a absolutní délka už * Alfred Adler (1870-1937), rakouský psychiatr a psycholog, žák S. Freuda ** Alfred North Whitehead (1861-1947), britský matematik, logik a filozof. Spolupracoval o Bertrandem Russelkm na logickém spise Príncipia Mathematka

9

Eddington zveřejnil Einsteinovy výsledky roku 1918 v referátu pro Fyzikální společnost nazvaném „Gravitace a princip relativity". Einstein však trval na tom, aby se jeho rovnice ověřily empirickým pozorováním, a sám k tomu účelu navrhl tři specifické testy. Ten nejdůležitější byl, že se světelný paprsek na povrchu slunce musí ohnout o 1,745 vteřiny obloukové míry, což je gravitační odchylka oproti klasické Newtonově teorii dvojnásobná. Při experimentu bylo třeba fotografovat zatmění slunce. Mělo nastat 29. května 1919. Ještě před koncem války zajistil královský astronom sir Frank Dyson u ustarané vlády příslib tisíc liber na financování výpravy pozorovatelů na ostrov Principe a do Sobralu. Začátkem března roku 1919 večer před vyplutím výpravy hovořili astronomové dlouho do noci v Dysonově pracovně v královské observato­ ři v Greenwichi, kterou stavěl Christopher Wren* v letech 1675-6, kdy Newton ještě pracoval na své všeobecné gravitační teorii. Eddingtonův asistent E. T. Cottingham, který ho měl doprovázet, vyslovil trapnou otázku, co se stane, když měření ukáže, že odchylka neodpovídá ani Newtonovi ani Einsteinovi, nýbrž že je dvojnásobkem Einsteinových výpočtů. Dyson odpověděl: „Pak se tedy Eddington zblázní a vy se budete muset vrátit domů sám." Podle Eddingtonova deníku byla na ostrově Principe 19. května dopoledne velká bouře. Obloha se vyjasnila před zatměním v 13 hodin 30 minut. Eddington měl na fotografování pouhých osm minut. „Zatmění jsem neviděl, musel jsem vyměňovat desky.... Udělali jsme šestnáct snímků." Pak je šest nocí vyvolával, vždy dvě až tři za noc. Večer 3. června, když předtím celý den proměřoval vyvolané snímky, se obrátil na kolegu: „Cottinghame, nebudete muset jezdit domů sám. Einstein měl pravdu."(4) Výprava prokázala platnost dvou Einsteinových testů, které byly znovu potvrzeny při zatmění v září roku 1922 W. W. Campbellem. O Einsteinově vědecké přísnosti svědčí to, že odmítl uznat platnost své teorie, dokud nebude potvrzena třetí ověřovací zkouškou (rudý posuv). „Kdyby se ukázalo," píše 15. prosince 1919 Eddingtonovi, „že tento jev v přírodě neexistuje, museli bychom celou teorii zavrhnout." Rudý posuv však byl potvrzen roku 1923 hvězdárnou na Mount Wilson a od té doby empirických důkazů teorie relativity stále přibývalo; nejpozoruhodnější byl gravitační optický systém kvasarů identifikovaný v letech 1979-80.(5) Einsteinovo profesionální hrdinství nezůstalo v té době bez povšimnutí. Na vídeňské univerzitě to byl pro mladého filozofa Karla Poppera** a jeho přátele velký * **

Sir Christopher Wren [ren] (1632-1723), slavný anglický architekt. Po požáru Londýna 1666 navrhl velký počet staveb města včetně katedrály sv. Pavla. Sir Kari Popper (1902- ), britský filozof narozený ve Vídni, profesor na London School of Economics. Nejdůležitější díla: The Logic of Scientific Discovery ( 934), The Open Society and its Enemies (1945), Conjectures and Refutations (1963), Objective Knowkdge (1972)

8

zážitek, který měl trvalý vlřv na jeho intelektuální vývoj. „Největším dojmem na mě zapůsobilo," píše Popper později, „že Einstein jasně prohlásil, že bude považovat svou teorii za neudržitelnou, neobstojí-li v určitých kontrolních zkouškách... To byl přístup, který se zásadně lišil od dogma­ tismu Marxova, Freudova, Adlerova* a jejich stoupenců. Einstein vítal kritické experimenty: jejich souhlas s vlastními výpočty však zdaleka nepovažoval za potvrzení své teorie a naopak, pokud by nesouhlasily, byl první ochoten prohlásit, že jeho teorie neplatí. To, myslím, je pravý vědecký přístup."(6) Einsteinova teorie a Eddingtonova výprava vzbudily v roce 1919 na celém světě obrovský zájem. Nikdy předtím ani potom se o žádném vědeckém podniku tolik nepsalo a nemluvilo. Od června do září, kdy bylo na přeplněném zasedání Královské astronomické společnosti v Londýně potvrzení teorie oficiálně vyhlášeno, napětí neustále rostlo. A. N. Whitehead", který na zasedání byl, je přirovnává k řeckému dramatu: Byli jsme chórem, který komentuje rozhodnutí osudu vyjádřené touto událostí vrcholného významu. Už samotný průběh měl v sobe cosi dramatického: tradiční ceremoniál v pozadí s Newtonovým obrazem, který nám měl připomenout, že největší z vědeckých generalizací podstoupí teď, po víc než dvou staletích, první úpravu. Velká dobrodružná výprava ducha konečně přistála u domácích břehů P^ Od této chvíle se z Einsteina stal nadnárodní hrdina, vítaný na všech světových univerzitách, obklopený davem, kdekoli se objevil, archetyp vědce filozofa, jehož zamyšlenou tvář znaly stamilióny lidí. Vliv jeho teorie byl okamžitý, ve svém rostoucím účinku nezmčřitelný. Stala se názorným příkladem jevu, který Karl Popper později popsal jako zákon nezamýšleného účinku. Bezpočtu knih se snažilo pokud možná jasně vysvětlit, jak obecná teorie relativity změnila Newtonovy představy, na jejichž základě většina lidí chápe okolní svět, a jak se tyto změny projeví. Einstein sám to shrnul takto: „Princip relativity v nejširším smyslu je vyjádřen větou: Veškeré fyzikální jevy jsou takové povahy, že vylučují pojem absolutního pohybu; nebo kratšeji, ale méně přesně: Absolutní pohyb neexistuje."(8) O několik let později zaslal americký architekt R. Buckminster Fuller japonskému výtvarníkovi Isamu Noguči slavný telegram, v němž vysvětlení Einsteinovy základní rovnice mistrovsky zhustil do 249 slov. Pro většinu lidí, kterým byla newtonská fyzika se svými přímkami a, pravými úhly dokonale srozumitelná, se relativita stala jen neurčitým zdrojem znepokojení. Chápali ji tak, že absolutní čas a absolutní délka už * Alfred Adler (1870-1937), rakouský psychiatr a psycholog, žák S. Freuda ** Alfred North Whitehead (1861-1947), britský matematik, logik a filozof. Spolupracoval o Bertrandem Russelkm na logickém spise Príncipia Mathematka

9

neplatí, že pohyb je křivočarý. V kosmickém dění najednou přestala existovat jistota. „Doba se vymkla z kloubů," poznamenal kdysi smutně Hamlet. Teď to bylo, jako by se zemská osa vymkla z ložisek a Země se potácela vesmírem bez uznávaných měřítek a pravidel. Začátkem dvacátých let se poprvé mezi obyčejnými lidmi objevoval názor, že žádné absolutní hodnoty nejsou. A že to platí nejen o času a prostoru, ale i o dobru a zlu a vědění a vůbec o všech hodnotách. Relativita se začala omylem - a možná osudově - zaměňovat za relativismus. Toto nepochopení veřejnosti neskličovalo nikoho víc než samotného Einsteina. Neustálá propagace omylů, k nimž jeho práce zřejmě zavdala příčinu, ho doháněla k zoufalství. 9. září 1920 píše svému kolegovi Maxi Bornovi:* „Jsem jako ten člověk v pohádce, který svým dotykem mění všechno v zlato: jenže v mém případě zas noviny mění všechno v blábol."(9) Einstein nebyl ortodoxní žid, ale v Boha věřil. Byl plně přesvědčen o absolutní platnosti práva a bezpráví. Jako vědec hledal celý život nejenom pravdu, ale i jistotu. Tvrdil, že svět lze rozdělit na sféru subjektivní a objektivní a o objektivní že je nutno vypovídat s největší možnou přesností. Ve vědeckém (nikoli filozofickém) smyslu byl detcrminista. V dvacátých letech odmítl princip neurčitosti1" kvantové mechaniky jako nepřijatelný a rozporný. Neustále až do své smrti roku 1955 se jej snažil vyvrátit tím, že základem fyziky učiní zobecněnou teorii pole. Bornovi na­ psal: „Vy věříte v Boha, který vrhá kostky, kdežto já v dokonalou zákonitost a řád světa, který existuje objektivně a který se snažím svou spekulativní fantazií odhalit. Tato má víra je pevná, ale současně doufám, že někdo objeví realističtější nebo řekněme raději konkrétnější přístup, než bylo osudem 10 určeno mně."( ) Einsteinovi se však vytvořit zobecněnou teorii pole ani v dvacátých letech ani později nepodařilo. Dožil se toho, že mravní relativismus, který považoval za společenské zlo, se rozšířil po celém světě, a dožil se také toho, že jeho osudová rovnice vyvolala hrozbu nukleární války. Ke konci života občas říkával, že měl být jen obyčejným hodinářem. Einstein, který se stal v roce 1919 známým po celém světě, je názorným dokladem dvojznačného vlivu velkých vědeckých objevů na lidstvo. Na jedné straně mění vnímání hmotného světa a pomáhají nám ho zvládnout. Na druhé straně však také působí na naše myšlení. Tento druhý účinek je drastičtější než první. Geniální objevy rozhodují, ať v dobrém či ve zlém, o osudech národů daleko víc než státníci a vojevůdci. Galileův empirismus byl kvasem přírodní filozofie sedmnáctého století, která vedla *

Max Bom (1882-1970), némecký fyzik, laureát Nobelovy ceny. Zabýval se teorií relativity a kvantovou mechanikou. * * Princip neurčitosti formuloval roku 1927 německý fyzik Werner Heisenberg (1901-1976), jeden ze zakladatelů kvantové mechaniky a laureát Nobelovy ceny.

10

k vědecké a průmyslové revoluci. Newtonova fyzika tvořila rámec osví­ cenství osmnáctého století a přispěla tak k zrodu nacionalismu a revolučních hnutí. Darwinovo učení o přežití nejschopnějšího se stalo základním kamenem marxistického pojmu třídního boje a hitlerovského rasismu. Politické a společenské důsledky darwinismu se ovšem teprve projeví, jak ukážeme v následujících kapitolách. A tak i reakce široké veřejnosti na Einsteinovu relativitu byla jednou z hlavních složek, které formovaly historii dvacátého století. Byl to nůž, který v rukou nic netušícího vědce pomohl odříznout společnost od tradičních kořenů křestanské víry a morálky. Vliv relativity byl zvlášťsilný, protože se dostavil v podstatě v stejné době jako oficiální uznání freudismu. Když Eddington ověřoval Einsteinovu obecnou teorii relativity, bylo Sigmundu Freudovi už hodně přes padesát. Většinu svých základních prací napsal na přelomu století. Výidad snů vyšel už v roce 1900. Freud byl známou osobností a předmětem vědeckých sporů v odborných lékařských a psychiatrických kruzích, založil vlastní školu a před první světovou válkou předváděl efektní teologické disputace se svým nejlepším žákem Carlem Jungem. Jeho myšlenky se však dostaly do oběhu jako obecné platidlo teprve koncem války. Bylo to proto, že nadměrné napětí dlouho trvající zákopové války vedlo k duševním poruchám, které vzbudify pozornost. Tehdy se tomu říkalo frontový nervový otřes. Synové vážených vojenských hodnostářů, kteří se hlásili jako dobrovolníci, bojovali s příslovečnou chrabrostí a dostávali válečná vyznamenání, se najednou hroutili. Nebyli zbabělí ani pomatení. Freud už dlouho doporučoval psychoanalýzu jako kulturnější alternativu místo „hrdinských" léčebných metod, kterými byly drogy, týrání a elektrické šoky. Těchto prostředků se užívalo hojně a v dávkách, které se postupem války stále zvyšovaly, ale výsledky byly čím dál tím horší. Pacient při zesílení elektrického proudu buď zemřel, nebo jako kdysi oběti inkvizice spáchal sebevraždu, aby se vyhnul dalšímu „léčení". Příbuzní těchto neštastníků rozezlení zvěrstvy, k nimž docházelo ve vojenských nemocnicích a zejména na psychiatrickém oddělení vídeňské Všeobecné nemocnice, donutili roku 1920 rakouskou vládu, aby ustanovila vyšetřovací komisi, jejímž členem byl také Freud/ 11 ) Spor, který to vyvolalo, sice nikam nevedl, ale pomohl Freudovi, že se stal světově známým. Po vědecké stránce znamenal pro něj rok 1920 zásadní krok vpřed: přijala ho První psychiatrická klinika v Berlíně a jeho žák a budoucí žřvotopisec Ernest Jones začal vydávat mezinárodní časopis pro psychoanalýzu. Ale ještě pozoruhodnější a daleko důležitější bylo to, že Freudovy práce a myšlenky objevili vzdělanci a umělci. Havelock Ellis* v té době k ne­ malému Mistrovu rozhořčení prohlásil, že Freud není vědec, ale velký *

Havelock EUis (1859-1939), anglický esejista, autor prací o sexuální psychologii

11

neplatí, že pohyb je křivočarý. V kosmickém dění najednou přestala existovat jistota. „Doba se vymkla z kloubů," poznamenal kdysi smutně Hamlet. Teď to bylo, jako by se zemská osa vymkla z ložisek a Země se potácela vesmírem bez uznávaných měřítek a pravidel. Začátkem dvacátých let se poprvé mezi obyčejnými lidmi objevoval názor, že žádné absolutní hodnoty nejsou. A že to platí nejen o času a prostoru, ale i o dobru a zlu a vědění a vůbec o všech hodnotách. Relativita se začala omylem - a možná osudově - zaměňovat za relativismus. Toto nepochopení veřejnosti neskličovalo nikoho víc než samotného Einsteina. Neustálá propagace omylů, k nimž jeho práce zřejmě zavdala příčinu, ho doháněla k zoufalství. 9. září 1920 píše svému kolegovi Maxi Bornovi:* „Jsem jako ten člověk v pohádce, který svým dotykem mění všechno v zlato: jenže v mém případě zas noviny mění všechno v blábol."(9) Einstein nebyl ortodoxní žid, ale v Boha věřil. Byl plně přesvědčen o absolutní platnosti práva a bezpráví. Jako vědec hledal celý život nejenom pravdu, ale i jistotu. Tvrdil, že svět lze rozdělit na sféru subjektivní a objektivní a o objektivní že je nutno vypovídat s největší možnou přesností. Ve vědeckém (nikoli filozofickém) smyslu byl detcrminista. V dvacátých letech odmítl princip neurčitosti1" kvantové mechaniky jako nepřijatelný a rozporný. Neustále až do své smrti roku 1955 se jej snažil vyvrátit tím, že základem fyziky učiní zobecněnou teorii pole. Bornovi na­ psal: „Vy věříte v Boha, který vrhá kostky, kdežto já v dokonalou zákonitost a řád světa, který existuje objektivně a který se snažím svou spekulativní fantazií odhalit. Tato má víra je pevná, ale současně doufám, že někdo objeví realističtější nebo řekněme raději konkrétnější přístup, než bylo osudem 10 určeno mně."( ) Einsteinovi se však vytvořit zobecněnou teorii pole ani v dvacátých letech ani později nepodařilo. Dožil se toho, že mravní relativismus, který považoval za společenské zlo, se rozšířil po celém světě, a dožil se také toho, že jeho osudová rovnice vyvolala hrozbu nukleární války. Ke konci života občas říkával, že měl být jen obyčejným hodinářem. Einstein, který se stal v roce 1919 známým po celém světě, je názorným dokladem dvojznačného vlivu velkých vědeckých objevů na lidstvo. Na jedné straně mění vnímání hmotného světa a pomáhají nám ho zvládnout. Na druhé straně však také působí na naše myšlení. Tento druhý účinek je drastičtější než první. Geniální objevy rozhodují, ať v dobrém či ve zlém, o osudech národů daleko víc než státníci a vojevůdci. Galileův empirismus byl kvasem přírodní filozofie sedmnáctého století, která vedla *

Max Bom (1882-1970), némecký fyzik, laureát Nobelovy ceny. Zabýval se teorií relativity a kvantovou mechanikou. * * Princip neurčitosti formuloval roku 1927 německý fyzik Werner Heisenberg (1901-1976), jeden ze zakladatelů kvantové mechaniky a laureát Nobelovy ceny.

10

k vědecké a průmyslové revoluci. Newtonova fyzika tvořila rámec osví­ cenství osmnáctého století a přispěla tak k zrodu nacionalismu a revolučních hnutí. Darwinovo učení o přežití nejschopnějšího se stalo základním kamenem marxistického pojmu třídního boje a hitlerovského rasismu. Politické a společenské důsledky darwinismu se ovšem teprve projeví, jak ukážeme v následujících kapitolách. A tak i reakce široké veřejnosti na Einsteinovu relativitu byla jednou z hlavních složek, které formovaly historii dvacátého století. Byl to nůž, který v rukou nic netušícího vědce pomohl odříznout společnost od tradičních kořenů křestanské víry a morálky. Vliv relativity byl zvlášťsilný, protože se dostavil v podstatě v stejné době jako oficiální uznání freudismu. Když Eddington ověřoval Einsteinovu obecnou teorii relativity, bylo Sigmundu Freudovi už hodně přes padesát. Většinu svých základních prací napsal na přelomu století. Výidad snů vyšel už v roce 1900. Freud byl známou osobností a předmětem vědeckých sporů v odborných lékařských a psychiatrických kruzích, založil vlastní školu a před první světovou válkou předváděl efektní teologické disputace se svým nejlepším žákem Carlem Jungem. Jeho myšlenky se však dostaly do oběhu jako obecné platidlo teprve koncem války. Bylo to proto, že nadměrné napětí dlouho trvající zákopové války vedlo k duševním poruchám, které vzbudify pozornost. Tehdy se tomu říkalo frontový nervový otřes. Synové vážených vojenských hodnostářů, kteří se hlásili jako dobrovolníci, bojovali s příslovečnou chrabrostí a dostávali válečná vyznamenání, se najednou hroutili. Nebyli zbabělí ani pomatení. Freud už dlouho doporučoval psychoanalýzu jako kulturnější alternativu místo „hrdinských" léčebných metod, kterými byly drogy, týrání a elektrické šoky. Těchto prostředků se užívalo hojně a v dávkách, které se postupem války stále zvyšovaly, ale výsledky byly čím dál tím horší. Pacient při zesílení elektrického proudu buď zemřel, nebo jako kdysi oběti inkvizice spáchal sebevraždu, aby se vyhnul dalšímu „léčení". Příbuzní těchto neštastníků rozezlení zvěrstvy, k nimž docházelo ve vojenských nemocnicích a zejména na psychiatrickém oddělení vídeňské Všeobecné nemocnice, donutili roku 1920 rakouskou vládu, aby ustanovila vyšetřovací komisi, jejímž členem byl také Freud/ 11 ) Spor, který to vyvolalo, sice nikam nevedl, ale pomohl Freudovi, že se stal světově známým. Po vědecké stránce znamenal pro něj rok 1920 zásadní krok vpřed: přijala ho První psychiatrická klinika v Berlíně a jeho žák a budoucí žřvotopisec Ernest Jones začal vydávat mezinárodní časopis pro psychoanalýzu. Ale ještě pozoruhodnější a daleko důležitější bylo to, že Freudovy práce a myšlenky objevili vzdělanci a umělci. Havelock Ellis* v té době k ne­ malému Mistrovu rozhořčení prohlásil, že Freud není vědec, ale velký *

Havelock EUis (1859-1939), anglický esejista, autor prací o sexuální psychologii

11

umčlec.(12) Po zkušenosti osmdesáti let se nakonec ukázalo, že jeho tera­ peutické metody jsou nákladné omyly, které se hodí spíš k utéšování neštastných než k léčbě nemocných/13) Dnes víme, že mnoho základních myšlenek psychoanalýzy postrádá biologické opodstatnění. Freud je také formuloval před zpřístupněním Mendelových* genetických zákonů, před chrozómovou teorií dědičnosti a před objevem vrozených metabolických vad, hormonů a funkce nervových impulsů, což všechno narušuje jejich platnost. Sir Peter Medawar** napsal, že psychoanalýza je příbuzná mesmerismu a frenologii: obsahuje ojedinělá zrnka pravdy, ale vcelku je to teorie klamná/14) Mladý Karl Popper v té době správně upozornil, že Freudův vztah k vědeckému důkazu se velmi liší od Einsteinova a že je blízký Marxovu. Freud ani zdaleka neformuloval své teorie s konkrétním uchopitelným obsahem, který by umožňoval empirické ověření nebo vyvrácení. Naopak, jeho teorie jsou všeobecné a vůbec nepřipouštějí nějakou kontrolní zkoušku. A jestliže se vyskytl důkaz, který by je mohl ohrozit, Freud - přesně jako marxisté - neváhal své učení příslušným způsobem upravit. Tak se freudovská ideologie neustále rozpínala a vzlínala jako náboženský systém ve stadiu počátečního utváření. Jak se také dalo čekat, interní kritikové typu Jungova byli považováni za heretiky, kdežto externí jako Havelock Ellis za nevěřící. V podstatě se Freud projevoval jako moderní ideologický mesiáš nejhrubšího ražení - měl totiž trvalou tendenci považovat všechny, kdo s ním nesouhlasili, za slabomyslné, které je třeba léčit. Ellisovo zneuctění své vědeckosti například odsoudil jako „vysoce sublimovanou formu odporu"/ 15 ) „Mám chuť," napsal Jungovi, „nakládat s těmito vzdornými kolegy přesně tak, jako jednáme s pacienty ve stejné situaci."(16) O dvě desetiletí později představa, že nesouhlas je nutno považovat za duševní chorobu, která vyžaduje nucený pobyt na psy­ chiatrických klinikách, rozkvetla do nového způsobu politického útlaku v Sovětském svazu. Bylo-li ve Freudově díle vědy pramálo, vyznačovalo se zato literárními a imaginativními hodnotami prvého řádu. Jeho jazyk a styl byly perfektní a vynesly mu nejvyšší německé uznání za literaturu, totiž Goethovu cenu města Frankfurtu. Také se dobře překládal. Převody existujících freudovských textů do angličtiny se v dvacátých letech vyráběly téměř na běží­ cím pásu. Freud ovšem své dílo neustále rozšiřoval ve snaze, aby jeho myš­ lenky zabraly co nejširší prostor lidské činnosti a zkušenosti. Byl gnostik. VěřÚ, že existuje skrytá struktura vědění, kterou lze pomocí speciálních *

Johann Gregor Mandel (1822-1884), opat augustiniánského kláštera v Brné, zakladatel nauky o dědičnosti. Jeho práce zprvu zapadly a byly objeveny až 16 let po jeho smrti.

* * Sir Peter Brian Medawar (1915-), anglický zoolog. Spolu se sirem Macfarlanem Burnetem dostal roku 1960 Nobelovu cenu za objevy v imunologii.

12

technik jeho výroby rozeznat pod povrchem věcí. Východiskem je sen. „Sen," napsal, „se strukturálně neliší od neurotických symptomů. Může se zdát jako tyto symptomy divný a nesmyslný; pokud jej však zkoumáme technikou, jež není nepodobná psychoanatytické metodě volných asociací, pronikneme od jeho evidentního obsahu k jeho latentnímu smyslu či skryté myšlence."(17) Gnose přitahovala intelektuály odjakživa. Freud představoval její zvlášť výraznou odrůdu. Měl vynikající nadání používat klasických narážek a obrazů v době, kdy se všichni vzdělaní lidé pyšnili znalostí řečtiny a latiny. Rychle pochopil důležitost, kterou připisovala mýtům nová generace sociálních antropologů jako sir James Frazer,* jehož Zlatá ratolest začala vycházet roku 1890. Smysl snů, funkce mýtů - do této husté kaše přimíchal Freud ještě všemocný elixír sexu, který je podle něho základem veškerého lidského chování. Válka dovolila mluvit o sexuálních otázkách nahlas: v poválečném období se dokonce diskuse na toto téma začaly tisknout. Byla to doba Freudovi příznivá. Kromě literárního nadání měl určitou zručnost i v psaní senzačních novinářských článků. Dovedl tvořit nová slova. Razil atraktivní hesla. Obohatil jazyk výrazy „nevědomí", „dětská sexualita", „Oidipův komplex", „komplex méněcennosti", „komplex viny", „ego", „id", „superego", „sublimace" a „hlubinná psychologie". Některé z jeho cha­ rakteristických myšlenek jako sexuální výklad snů nebo takzvané freudovské přeřeknutí se staly módou v intelektuálních kruzích. Freud věděl dobře, co znamená jít s duchem doby. Roku 1920, ještě ve stínu sebevražedné evrop­ ské války, napsal Za hranicí libosti, kde zavedl pojem „instinkt smrti", záhy zvulgarizovaný na „touhu po smrti". V dvacátých letech, kdy se zejména me­ zi vzdělanci projevil náhlý úpadek náboženského přesvědčení, se Freud za­ býval pitváním náboženství, v němž viděl pouhý lidský výtvor. V Budoucnosti iluze (1927) pojednal o lidských nevědomých snahách mírnit neštěstí. Napsal: „Snaha zajistit si ochranu před utrpením šalebným přetvořením skutečnosti je společná značnému množství lidí. Všechna náboženství musí být zařazena mezi davové iluze tohoto druhu. Je ovšem zbytečné dodávat, že ten, kdo této iluzi podléhá, si její klamnost neuvědomuje."(18) Byl to zřejmě hlas nové doby. Nestalo se poprvé, že padesátiletý prorok, který strávil dlouhý čas na poušti, najednou našel nadšené posluchače mezi zlatou mládeží. Na freudismu byl pozoruhodný právě jeho proteovský charakter a jeho všudypřítomnost. Měl, jak se zdálo, nové a zajímavé vysvětlení pro všechno. A poněvadž Freud dovedl využít nové tendence řady akademických oborů, vznikal dojem, že s geniální jasnozřivostí a suverenitou mistra předkládá myšlenky, které už byly zpola formulovány Sir James G Frazer (1854-1941), skotský antropolog, autor řady prací o primitivním náboženství a mytologii, zejména díla The Golden Bough

13

umčlec.(12) Po zkušenosti osmdesáti let se nakonec ukázalo, že jeho tera­ peutické metody jsou nákladné omyly, které se hodí spíš k utéšování neštastných než k léčbě nemocných/13) Dnes víme, že mnoho základních myšlenek psychoanalýzy postrádá biologické opodstatnění. Freud je také formuloval před zpřístupněním Mendelových* genetických zákonů, před chrozómovou teorií dědičnosti a před objevem vrozených metabolických vad, hormonů a funkce nervových impulsů, což všechno narušuje jejich platnost. Sir Peter Medawar** napsal, že psychoanalýza je příbuzná mesmerismu a frenologii: obsahuje ojedinělá zrnka pravdy, ale vcelku je to teorie klamná/14) Mladý Karl Popper v té době správně upozornil, že Freudův vztah k vědeckému důkazu se velmi liší od Einsteinova a že je blízký Marxovu. Freud ani zdaleka neformuloval své teorie s konkrétním uchopitelným obsahem, který by umožňoval empirické ověření nebo vyvrácení. Naopak, jeho teorie jsou všeobecné a vůbec nepřipouštějí nějakou kontrolní zkoušku. A jestliže se vyskytl důkaz, který by je mohl ohrozit, Freud - přesně jako marxisté - neváhal své učení příslušným způsobem upravit. Tak se freudovská ideologie neustále rozpínala a vzlínala jako náboženský systém ve stadiu počátečního utváření. Jak se také dalo čekat, interní kritikové typu Jungova byli považováni za heretiky, kdežto externí jako Havelock Ellis za nevěřící. V podstatě se Freud projevoval jako moderní ideologický mesiáš nejhrubšího ražení - měl totiž trvalou tendenci považovat všechny, kdo s ním nesouhlasili, za slabomyslné, které je třeba léčit. Ellisovo zneuctění své vědeckosti například odsoudil jako „vysoce sublimovanou formu odporu"/ 15 ) „Mám chuť," napsal Jungovi, „nakládat s těmito vzdornými kolegy přesně tak, jako jednáme s pacienty ve stejné situaci."(16) O dvě desetiletí později představa, že nesouhlas je nutno považovat za duševní chorobu, která vyžaduje nucený pobyt na psy­ chiatrických klinikách, rozkvetla do nového způsobu politického útlaku v Sovětském svazu. Bylo-li ve Freudově díle vědy pramálo, vyznačovalo se zato literárními a imaginativními hodnotami prvého řádu. Jeho jazyk a styl byly perfektní a vynesly mu nejvyšší německé uznání za literaturu, totiž Goethovu cenu města Frankfurtu. Také se dobře překládal. Převody existujících freudovských textů do angličtiny se v dvacátých letech vyráběly téměř na běží­ cím pásu. Freud ovšem své dílo neustále rozšiřoval ve snaze, aby jeho myš­ lenky zabraly co nejširší prostor lidské činnosti a zkušenosti. Byl gnostik. VěřÚ, že existuje skrytá struktura vědění, kterou lze pomocí speciálních *

Johann Gregor Mandel (1822-1884), opat augustiniánského kláštera v Brné, zakladatel nauky o dědičnosti. Jeho práce zprvu zapadly a byly objeveny až 16 let po jeho smrti.

* * Sir Peter Brian Medawar (1915-), anglický zoolog. Spolu se sirem Macfarlanem Burnetem dostal roku 1960 Nobelovu cenu za objevy v imunologii.

12

technik jeho výroby rozeznat pod povrchem věcí. Východiskem je sen. „Sen," napsal, „se strukturálně neliší od neurotických symptomů. Může se zdát jako tyto symptomy divný a nesmyslný; pokud jej však zkoumáme technikou, jež není nepodobná psychoanatytické metodě volných asociací, pronikneme od jeho evidentního obsahu k jeho latentnímu smyslu či skryté myšlence."(17) Gnose přitahovala intelektuály odjakživa. Freud představoval její zvlášť výraznou odrůdu. Měl vynikající nadání používat klasických narážek a obrazů v době, kdy se všichni vzdělaní lidé pyšnili znalostí řečtiny a latiny. Rychle pochopil důležitost, kterou připisovala mýtům nová generace sociálních antropologů jako sir James Frazer,* jehož Zlatá ratolest začala vycházet roku 1890. Smysl snů, funkce mýtů - do této husté kaše přimíchal Freud ještě všemocný elixír sexu, který je podle něho základem veškerého lidského chování. Válka dovolila mluvit o sexuálních otázkách nahlas: v poválečném období se dokonce diskuse na toto téma začaly tisknout. Byla to doba Freudovi příznivá. Kromě literárního nadání měl určitou zručnost i v psaní senzačních novinářských článků. Dovedl tvořit nová slova. Razil atraktivní hesla. Obohatil jazyk výrazy „nevědomí", „dětská sexualita", „Oidipův komplex", „komplex méněcennosti", „komplex viny", „ego", „id", „superego", „sublimace" a „hlubinná psychologie". Některé z jeho cha­ rakteristických myšlenek jako sexuální výklad snů nebo takzvané freudovské přeřeknutí se staly módou v intelektuálních kruzích. Freud věděl dobře, co znamená jít s duchem doby. Roku 1920, ještě ve stínu sebevražedné evrop­ ské války, napsal Za hranicí libosti, kde zavedl pojem „instinkt smrti", záhy zvulgarizovaný na „touhu po smrti". V dvacátých letech, kdy se zejména me­ zi vzdělanci projevil náhlý úpadek náboženského přesvědčení, se Freud za­ býval pitváním náboženství, v němž viděl pouhý lidský výtvor. V Budoucnosti iluze (1927) pojednal o lidských nevědomých snahách mírnit neštěstí. Napsal: „Snaha zajistit si ochranu před utrpením šalebným přetvořením skutečnosti je společná značnému množství lidí. Všechna náboženství musí být zařazena mezi davové iluze tohoto druhu. Je ovšem zbytečné dodávat, že ten, kdo této iluzi podléhá, si její klamnost neuvědomuje."(18) Byl to zřejmě hlas nové doby. Nestalo se poprvé, že padesátiletý prorok, který strávil dlouhý čas na poušti, najednou našel nadšené posluchače mezi zlatou mládeží. Na freudismu byl pozoruhodný právě jeho proteovský charakter a jeho všudypřítomnost. Měl, jak se zdálo, nové a zajímavé vysvětlení pro všechno. A poněvadž Freud dovedl využít nové tendence řady akademických oborů, vznikal dojem, že s geniální jasnozřivostí a suverenitou mistra předkládá myšlenky, které už byly zpola formulovány Sir James G Frazer (1854-1941), skotský antropolog, autor řady prací o primitivním náboženství a mytologii, zejména díla The Golden Bough

13

v hlavách elity. „Tohle jsem si vždycky myslel!" horuje André Gide* ve svém deníku. Začátkem dvacátých let mnoho intelektuálů zjistilo, že vlastně byli freudovci celá léta, aniž to věděli. Odezva byla zvlášť silná mezi spisovateli od mladého Aldouse Huxleyho,** který v roce 1921 vydal svůj oslňující román Crome Yellow (Žlutý Crome), až po chmurně konzervativního Thomase Manna,*** pro něhož byl Freud orákulem. Einsteinův a Freudův vliv na intelektuály a tvůrčí umělce byl tím větší, že si s příchodem normálního života v míru uvědomili, že v světové kultuře došlo a stále dochází k zásadní revoluci a že relativita a freudismus jsou, jak se zdá, její předzvěstí i ozvěnou. Tato revoluce měla kořeny hluboko v předválečných letech. Existovala už v roce 1905, kdy její chválu vytruboval v svém projevu nikoli nepríhodně právě impresário Ruského baletu Sergej Ďagilev:**** Jsme svědky vrcholné chvíle dějinného hodnocení ve jménu nové a neznámé kultury, kterou vytvoříme a která nás také smete. A proto beze strachu a pochybností připíjím rozvalinám nádherných paláců i novým přikázáním nové estetiky. Jediné přání, které já, nenapravitelný požitkář, mohu vyslovit, je, aby nastávající zápas nezničil příjemné stránky života a aby smrt byla tak krásná a světlá jako zmrtvýchvstání.' ' V době, kdy Ďagilev takto mluvil, se v Paříži konala první výstava fauvistů. Roku 1913 tam uvedl Stravinského+ Svěcení jara; Arnold

*

André Gide (1869-1951), francouzský romanopisec, dramatik, esejista a kritik, laureát Nobelovy ceny za literaturu (1947). Zkoumal zejména konflikt mezi sebeuplatnéním a konvenční morálkou. ** Aldous Huxley (1894-63), anglický spisovatel žijící od roku 1939 v Kalifornii. Nejznámějším románem je antiutopie Brave New World (Krásný nový svět), který vyšel dvakrát česky pod nepříliš šťastným názvem Konec civilizace. V posledních letech života studoval parapsychologii a účinky drog, zejména LSD, (Heaven and Hell and the Doors ofPerception, Nebe a peklo a dveře vnímání). * * * Thomas Mann (1875-1955), německý spisovatel, nositel Nobelovy ceny, emigroval z nacistického Německa, dočasně přijal čs. občanství, zemřel v Americe. Hlavní romány: Buddenbrookovi, Doktor Faustus, Kouzelný vrch, Josef a jeho bratří *** * Sergej Pavlovic Ďagilev (1872-1929), zakladatel slavné skupiny Ballet Russe, jejímiž členy byli např. Nižinskij a Pavlovová a pro kterou pracovali malíři jako Picasso, Rouault, Braque a skladatelé jako Stravinskij, Debussy, Prokofjev + Igor Fjodorovič Stravinskij (1882-1971), ruský skladatel, většinu života strávil ve Francii a v Americe. Pro Ďagileva napsal balety Pták Ohnivák, Petruška, Svěcení jara. Následovala neoklasicistická díla jako Oedipus Rex a Žalmová symfonie, Život prostopášníka, Canticum sacrum aj.

14

Schónberg* už tehdy vydal své atonální Tři klavírní skladby a Alban Berg** smyčcový kvartet opus 3; a Henri Matisse* * * vynalezl název kubismus. Roku 1909 futuristé uveřejnili svůj manifest a Kurt Hiller založil v Berlíně Nový klub, centrum uměleckého směru, který byl roku 1911 poprvé nazván expresionismem, t 2 0 ) Skoro všechny významné tvůrčí osobnosti dvacátých let už publikovaly, vystavovaly nebo vystupovaly před rokem 1914, takže z tohoto hlediska byl modernismus jevem předválečným. Bylo však třeba zoufalých křečí velkého zápasu a pádu režimů, aby modernismus získal radikální politický rozměr, který mu dosud chyběl, a vůli vybudovat na troskách světa nový řád. Elegický, ba dokonce bojácný tón Ďagilevovy řeči z roku 1905 byl neobyčejně výstižný. Kulturní a politické změny se nedaly oddělit, stejně jako se v letech 1790 až 1830 nedal oddělit revoluční neklid od romantismu. James Joyce,* * * * Tristan Tzara + a Lenin byli emigranti sídlící roku 1916 v Curychu. Cekali, až přijde jejich čas.(21) Koncem války vstoupil modernismus za všeobecné pozornosti tak říkajíc na prázdné jevištč. Večer 19. listopadu 1918 se sešla v budově Říšského sněmu v Berlíně Expresionistická rada intelektuálů a žádala znárodnění divadel, stát- ní subvence pro umělecká povolání a zrušení všech akademií. Surrealismus, který se hodil k výtvarnému vyjadřování Freudových myšlenek - i když vznikl zcela nezávisle - měl svůj vlastní akční program stejně jako futurismus a dada. Ale to všechno byla jen pěna na povrchu. Hlouběji to byla právě ztráta časové a prostorové orientace způsobená relativitou a sexuální gnose Freudova, která charakterizovala novou tvorbu. 23. června 1919 vydal Marcel Proust prózu Ve stínu kvetoucích dívek, jež znamenala začátek rozsáhlého experimentu s roztrhaným časem a podprahovými sexuálními emocemi a byla názornou ukázkou nových zájmů. O půl roku později, 10. prosince, dostal cenu bratří Goncourtů a tě­ žiště francouzské literatury se definitivně posunulo směrem od velkých 22 osobností devatenáctého století/ ) Nová díla četlo samozřejmě jen několik Arnold Schónberg (1874-1951), rakouský skladatel a hudební teoretik, tvůrce dodekafonie. Psal sborovou, komorní a orchestrální hudbu včetně nedokončené opery Mojžíš a Aron. Od roku 1933 žil ve Spojených státech. ** Alban Berg (1885-1935), nejúspěšnější rakouský skladatel Schónbergovy školy. Expresionistické opery Vojcek (1921) a Lulu (1935), houslový koncert, komorní hudba, písně *** Henri Matisse (1869-1954), francouzský malíř a grafik, spoluzakladatel skupiny fauvistů. Maloval krajiny, zátiší, figurální kompozice, nástěnné malby, dekorace a ilustrace. ****James Joyce (1882-1941), irský spisovatel, hluboce ovlivnil vývoj románu použitím nových experimentálních technik jako proud vědomí, parodie a konstrukce nových slov. Hlavní díla: povídky Dubliňaně, autobiografický román Portrét umělce jako mladého muže, Odysseus a v podstatě nepřeložitelná linguistická kuriozita Finnegans Wake (Plačky nad Finneganem) + Tristan Tzara (1896-1963), francouzský básník rumunského původu, zakladatel dadaismu (1916)

15

v hlavách elity. „Tohle jsem si vždycky myslel!" horuje André Gide* ve svém deníku. Začátkem dvacátých let mnoho intelektuálů zjistilo, že vlastně byli freudovci celá léta, aniž to věděli. Odezva byla zvlášť silná mezi spisovateli od mladého Aldouse Huxleyho,** který v roce 1921 vydal svůj oslňující román Crome Yellow (Žlutý Crome), až po chmurně konzervativního Thomase Manna,*** pro něhož byl Freud orákulem. Einsteinův a Freudův vliv na intelektuály a tvůrčí umělce byl tím větší, že si s příchodem normálního života v míru uvědomili, že v světové kultuře došlo a stále dochází k zásadní revoluci a že relativita a freudismus jsou, jak se zdá, její předzvěstí i ozvěnou. Tato revoluce měla kořeny hluboko v předválečných letech. Existovala už v roce 1905, kdy její chválu vytruboval v svém projevu nikoli nepríhodně právě impresário Ruského baletu Sergej Ďagilev:**** Jsme svědky vrcholné chvíle dějinného hodnocení ve jménu nové a neznámé kultury, kterou vytvoříme a která nás také smete. A proto beze strachu a pochybností připíjím rozvalinám nádherných paláců i novým přikázáním nové estetiky. Jediné přání, které já, nenapravitelný požitkář, mohu vyslovit, je, aby nastávající zápas nezničil příjemné stránky života a aby smrt byla tak krásná a světlá jako zmrtvýchvstání.' ' V době, kdy Ďagilev takto mluvil, se v Paříži konala první výstava fauvistů. Roku 1913 tam uvedl Stravinského+ Svěcení jara; Arnold

*

André Gide (1869-1951), francouzský romanopisec, dramatik, esejista a kritik, laureát Nobelovy ceny za literaturu (1947). Zkoumal zejména konflikt mezi sebeuplatnéním a konvenční morálkou. ** Aldous Huxley (1894-63), anglický spisovatel žijící od roku 1939 v Kalifornii. Nejznámějším románem je antiutopie Brave New World (Krásný nový svět), který vyšel dvakrát česky pod nepříliš šťastným názvem Konec civilizace. V posledních letech života studoval parapsychologii a účinky drog, zejména LSD, (Heaven and Hell and the Doors ofPerception, Nebe a peklo a dveře vnímání). * * * Thomas Mann (1875-1955), německý spisovatel, nositel Nobelovy ceny, emigroval z nacistického Německa, dočasně přijal čs. občanství, zemřel v Americe. Hlavní romány: Buddenbrookovi, Doktor Faustus, Kouzelný vrch, Josef a jeho bratří *** * Sergej Pavlovic Ďagilev (1872-1929), zakladatel slavné skupiny Ballet Russe, jejímiž členy byli např. Nižinskij a Pavlovová a pro kterou pracovali malíři jako Picasso, Rouault, Braque a skladatelé jako Stravinskij, Debussy, Prokofjev + Igor Fjodorovič Stravinskij (1882-1971), ruský skladatel, většinu života strávil ve Francii a v Americe. Pro Ďagileva napsal balety Pták Ohnivák, Petruška, Svěcení jara. Následovala neoklasicistická díla jako Oedipus Rex a Žalmová symfonie, Život prostopášníka, Canticum sacrum aj.

14

Schónberg* už tehdy vydal své atonální Tři klavírní skladby a Alban Berg** smyčcový kvartet opus 3; a Henri Matisse* * * vynalezl název kubismus. Roku 1909 futuristé uveřejnili svůj manifest a Kurt Hiller založil v Berlíně Nový klub, centrum uměleckého směru, který byl roku 1911 poprvé nazván expresionismem, t 2 0 ) Skoro všechny významné tvůrčí osobnosti dvacátých let už publikovaly, vystavovaly nebo vystupovaly před rokem 1914, takže z tohoto hlediska byl modernismus jevem předválečným. Bylo však třeba zoufalých křečí velkého zápasu a pádu režimů, aby modernismus získal radikální politický rozměr, který mu dosud chyběl, a vůli vybudovat na troskách světa nový řád. Elegický, ba dokonce bojácný tón Ďagilevovy řeči z roku 1905 byl neobyčejně výstižný. Kulturní a politické změny se nedaly oddělit, stejně jako se v letech 1790 až 1830 nedal oddělit revoluční neklid od romantismu. James Joyce,* * * * Tristan Tzara + a Lenin byli emigranti sídlící roku 1916 v Curychu. Cekali, až přijde jejich čas.(21) Koncem války vstoupil modernismus za všeobecné pozornosti tak říkajíc na prázdné jevištč. Večer 19. listopadu 1918 se sešla v budově Říšského sněmu v Berlíně Expresionistická rada intelektuálů a žádala znárodnění divadel, stát- ní subvence pro umělecká povolání a zrušení všech akademií. Surrealismus, který se hodil k výtvarnému vyjadřování Freudových myšlenek - i když vznikl zcela nezávisle - měl svůj vlastní akční program stejně jako futurismus a dada. Ale to všechno byla jen pěna na povrchu. Hlouběji to byla právě ztráta časové a prostorové orientace způsobená relativitou a sexuální gnose Freudova, která charakterizovala novou tvorbu. 23. června 1919 vydal Marcel Proust prózu Ve stínu kvetoucích dívek, jež znamenala začátek rozsáhlého experimentu s roztrhaným časem a podprahovými sexuálními emocemi a byla názornou ukázkou nových zájmů. O půl roku později, 10. prosince, dostal cenu bratří Goncourtů a tě­ žiště francouzské literatury se definitivně posunulo směrem od velkých 22 osobností devatenáctého století/ ) Nová díla četlo samozřejmě jen několik Arnold Schónberg (1874-1951), rakouský skladatel a hudební teoretik, tvůrce dodekafonie. Psal sborovou, komorní a orchestrální hudbu včetně nedokončené opery Mojžíš a Aron. Od roku 1933 žil ve Spojených státech. ** Alban Berg (1885-1935), nejúspěšnější rakouský skladatel Schónbergovy školy. Expresionistické opery Vojcek (1921) a Lulu (1935), houslový koncert, komorní hudba, písně *** Henri Matisse (1869-1954), francouzský malíř a grafik, spoluzakladatel skupiny fauvistů. Maloval krajiny, zátiší, figurální kompozice, nástěnné malby, dekorace a ilustrace. ****James Joyce (1882-1941), irský spisovatel, hluboce ovlivnil vývoj románu použitím nových experimentálních technik jako proud vědomí, parodie a konstrukce nových slov. Hlavní díla: povídky Dubliňaně, autobiografický román Portrét umělce jako mladého muže, Odysseus a v podstatě nepřeložitelná linguistická kuriozita Finnegans Wake (Plačky nad Finneganem) + Tristan Tzara (1896-1963), francouzský básník rumunského původu, zakladatel dadaismu (1916)

15

málo vyvolených. První svazek musel Proust* vydat na vlastní náklad sa prodával jej za třetinu výrobních výloh (ještě roku 1956 mělo kompletní Hledání ztraceného času odbyt menší než 10.000 souborů ročně/ 23 ) James Joyce, který též pracoval v Paříži, se nesměl na Britských ostrovech vydávat. Jeho Odysseus dokončený roku 1922 byl tištěn soukromě a pašován přes Kanál. Ale význam knihy se tím nezmenšil. Žádný jiný román nebyl přesvědčivějším dokladem, jak hluboko pronikly Freudovy pojmy do jazyka literatury. Téhož roku 1922 básník T. S. Eliot,** teprve nedávno uznaný za mluvčího doby, napsal, že „Odysseus zničil celé devatenácté století".(24) Proust a Joyce, oba velcí průkopníci a novátoři, neměli v světovém názoru, který bezděčně sdíleli, pro vzájemný vztah místo. Setkali se 18. května 1922 v Paříži po premiéře Stravinského Lišáka na večírku, který byl pořádán pro Dagileva a jeho soubor a kterého se zúčastnil též skladatel a autor výpravy Pablo Picasso. Proust, který už urazil Stravinského, nabídl pošetile Joycovi, že ho vezme svým taxíkem domů. Cestou ho opilý Ir ujistil, že od něho nečetl ani řádku, a dopálený Proust, ještě než dojeli do hotelu Ritz, kde měl dojednáno, že mu kdykoli v noci dají najíst, mu tento kompliment s gustem oplatil/25) Za půl roku zemřel, ale ještě předtím ho slavný matematik Camille Vettard nadšeně prohlásil ve svém eseji za literárního vykladače Einsteinova/26) Joyce ho odbyl v Plačkách nad Finneganem slovní hříčkou: „Prost bitte". Představa, že spisovatelé jako Proust a Joyce „zničili" devatenácté století, jak to zcela určitě učinili Einstein a Freud, není tak fantastická, jak by se mohlo zdát. V devatenáctém století vyvrcholila filozofie osobní odpo­ vědnosti zásadou, že každý sám skládá účty ze svých činů - což bylo společným dědictvím křestknství a antiky. Lionel Trilling*** analyzuje Eliotův soud o Odysseovi a připomíná, že v devatenáctém století mohl přední kritik jaká Walter Pater**** ve své Renesanci hodnotit schopnost „hořet tvrdým diamantovým plamenem" jako „životní úspěch". „V devatenáctém století", píše Trilling, „i duch tak vytříbený a nestranný považoval za samozřejmé, že lze posoudit, zda něčí život byl úspěšný nebo neúspěšný.'/27) Román de­ vatenáctého století se v podstatě zabýval mravním či duchovním úspěchem *

Marcel Proust (1871-1922), francouzský romanopisec. Sedmidflný cyklus Hledání ztraceného času měl silný vliv na vývoj moderního románu subjektivním pojímáním času (vybavování minulosti vzpomínkovými asociacemi, prolínání časových rovin).

** Thomas Stearns Eliot (1888-1965), anglický básník, dramatik a kritik, narozený v USA, nositel Nobelovy ceny. Básně: Prufrock a další pozorováni, Pustina, Popeleční středa, Čtyři kvartety. Dramata: Vražda v katedrále, Rodinné shromáždění, Koktajlová společnost, Prokurista, Zasloužilý státník * * * Lionel Trilling (1905-1975), americký kritik a autor * * * * Walter Pater (1839-1894), oxfordský klasický filolog, teoretik a historik umění, propagátor zásady „umění pro umění*'

16

jednotlivce. Hledání ztraceného času a Odysseus nejenom zavedly antihrdinu, ale rozbily též individuální hrdinství jako ústřední motiv imaginativní tvorby a projevily opovržlivý nezájem o mravní rovnováhu a soudy. Projev svobodné vůle přestal být nejzajímavějším rysem lidského chování. To všechno bylo v plné shodě s novými silami utvářejícími dobu. Marxismus, který se teď poprvé opatrně uvelebil v křesle moci, byl další formou gnose, která tvrdila, že dokáže proniknout přes empirický povrch věcí k skryté pravdě vespod. Slovy, jež nápadně předjímají dříve citovanou větu z Freuda, prohlašuje Marx: „Výslednápovaha ekonomických vztahů , jak ji vidíme na povrchu, ...se velmi liší od jejich vnitřní skryté, avšak podstatné struktury: je de facto jejím pravým opakem.'/28) Na povrchu se zdá, že lidé uplatňují svou svobodnou vůli, činí rozhodnutí, určují události. Avšak ti, kdo se vyznají v metodách dialektického materialismu, vidí, že takoví lidé, byť sebemocnější, jsou pouhými trosečníky, kteří se zmítají v příboji neúprosných ekonomických sil sem a tam. Jejich předstírané chování pouze zakrývá třídní znaky, které si vůbec neuvědomují a proti nimž jsou bezmocní. Podobně i ve freudovské analýze bylo svědomí tvořící jádro křesťanské etiky a hybnou páku jednotlivcových snah odbyto jako pouhé kolektivně vytvořené bezpečnostní zařízení, které má chránit civilizaci před lidskou agresivitou. Freudismus se vykládal různě, ale jeho podstatou, pokud nějakou měl, byl popis viny. „Napětí mezi strohým superego a ego, které mu podléhá", napsal Freud roku 1920, „nazýváme pocitem viny... Civilizace zvládá nebezpečnou touhu člověka po agresi tím, zeji oslabuje a odzbrojuje, a tím, že v jeho nitru zřídila jako posádku v dobytém městě dozorčí instituci." Pocit viny tedy není znamením neřesti, nýbrž ctnosti. Superego neboli svědomí je drastická cena, kterou každý z nás platí za udržování civilizace, a tato potupná daň se bude s postupem civilizace zvyšovat: „Vnější nejistota ohrožení byla nahrazena trvalou nejistotou vnitřní, napětím pocitu viny." Freud se vyjádřil, že hodlá dokázat, že pocity viny nelze zdůvodnit žádnou lidskou slabostí a že jsou „nejdůležitějším problémem civilizačního 29 vývoje".( ) Je možné, jak už tenkrát soudili sociologové, že společnost má kolektivní vinu tím, že vytvořila podmínky, v nichž zločiny a neřesti jsou nevyhnutelné. Ale osobní pocity viny jsou iluze, kterých se člověk musí zbavit. Nikdo není vinen jako individuum; vinni jsme všichni jako celek. Marx, Freud i Einstein měli pro dvacátá léta vesměs totéž poselství: Svět není takový, jak se zdá. Smyslům, jejichž vjemy vytvářejí náš pojem času a prostoru, správnosti a nesprávnosti, práva a bezpráví a dávají základ lidskému vztahu k společnosti, těmto smyslům se nedá věřit. Kromě toho se marxistická a freudovská analýza spojily, aby podryly, každá po svém, vysoce 17

málo vyvolených. První svazek musel Proust* vydat na vlastní náklad sa prodával jej za třetinu výrobních výloh (ještě roku 1956 mělo kompletní Hledání ztraceného času odbyt menší než 10.000 souborů ročně/ 23 ) James Joyce, který též pracoval v Paříži, se nesměl na Britských ostrovech vydávat. Jeho Odysseus dokončený roku 1922 byl tištěn soukromě a pašován přes Kanál. Ale význam knihy se tím nezmenšil. Žádný jiný román nebyl přesvědčivějším dokladem, jak hluboko pronikly Freudovy pojmy do jazyka literatury. Téhož roku 1922 básník T. S. Eliot,** teprve nedávno uznaný za mluvčího doby, napsal, že „Odysseus zničil celé devatenácté století".(24) Proust a Joyce, oba velcí průkopníci a novátoři, neměli v světovém názoru, který bezděčně sdíleli, pro vzájemný vztah místo. Setkali se 18. května 1922 v Paříži po premiéře Stravinského Lišáka na večírku, který byl pořádán pro Dagileva a jeho soubor a kterého se zúčastnil též skladatel a autor výpravy Pablo Picasso. Proust, který už urazil Stravinského, nabídl pošetile Joycovi, že ho vezme svým taxíkem domů. Cestou ho opilý Ir ujistil, že od něho nečetl ani řádku, a dopálený Proust, ještě než dojeli do hotelu Ritz, kde měl dojednáno, že mu kdykoli v noci dají najíst, mu tento kompliment s gustem oplatil/25) Za půl roku zemřel, ale ještě předtím ho slavný matematik Camille Vettard nadšeně prohlásil ve svém eseji za literárního vykladače Einsteinova/26) Joyce ho odbyl v Plačkách nad Finneganem slovní hříčkou: „Prost bitte". Představa, že spisovatelé jako Proust a Joyce „zničili" devatenácté století, jak to zcela určitě učinili Einstein a Freud, není tak fantastická, jak by se mohlo zdát. V devatenáctém století vyvrcholila filozofie osobní odpo­ vědnosti zásadou, že každý sám skládá účty ze svých činů - což bylo společným dědictvím křestknství a antiky. Lionel Trilling*** analyzuje Eliotův soud o Odysseovi a připomíná, že v devatenáctém století mohl přední kritik jaká Walter Pater**** ve své Renesanci hodnotit schopnost „hořet tvrdým diamantovým plamenem" jako „životní úspěch". „V devatenáctém století", píše Trilling, „i duch tak vytříbený a nestranný považoval za samozřejmé, že lze posoudit, zda něčí život byl úspěšný nebo neúspěšný.'/27) Román de­ vatenáctého století se v podstatě zabýval mravním či duchovním úspěchem *

Marcel Proust (1871-1922), francouzský romanopisec. Sedmidflný cyklus Hledání ztraceného času měl silný vliv na vývoj moderního románu subjektivním pojímáním času (vybavování minulosti vzpomínkovými asociacemi, prolínání časových rovin).

** Thomas Stearns Eliot (1888-1965), anglický básník, dramatik a kritik, narozený v USA, nositel Nobelovy ceny. Básně: Prufrock a další pozorováni, Pustina, Popeleční středa, Čtyři kvartety. Dramata: Vražda v katedrále, Rodinné shromáždění, Koktajlová společnost, Prokurista, Zasloužilý státník * * * Lionel Trilling (1905-1975), americký kritik a autor * * * * Walter Pater (1839-1894), oxfordský klasický filolog, teoretik a historik umění, propagátor zásady „umění pro umění*'

16

jednotlivce. Hledání ztraceného času a Odysseus nejenom zavedly antihrdinu, ale rozbily též individuální hrdinství jako ústřední motiv imaginativní tvorby a projevily opovržlivý nezájem o mravní rovnováhu a soudy. Projev svobodné vůle přestal být nejzajímavějším rysem lidského chování. To všechno bylo v plné shodě s novými silami utvářejícími dobu. Marxismus, který se teď poprvé opatrně uvelebil v křesle moci, byl další formou gnose, která tvrdila, že dokáže proniknout přes empirický povrch věcí k skryté pravdě vespod. Slovy, jež nápadně předjímají dříve citovanou větu z Freuda, prohlašuje Marx: „Výslednápovaha ekonomických vztahů , jak ji vidíme na povrchu, ...se velmi liší od jejich vnitřní skryté, avšak podstatné struktury: je de facto jejím pravým opakem.'/28) Na povrchu se zdá, že lidé uplatňují svou svobodnou vůli, činí rozhodnutí, určují události. Avšak ti, kdo se vyznají v metodách dialektického materialismu, vidí, že takoví lidé, byť sebemocnější, jsou pouhými trosečníky, kteří se zmítají v příboji neúprosných ekonomických sil sem a tam. Jejich předstírané chování pouze zakrývá třídní znaky, které si vůbec neuvědomují a proti nimž jsou bezmocní. Podobně i ve freudovské analýze bylo svědomí tvořící jádro křesťanské etiky a hybnou páku jednotlivcových snah odbyto jako pouhé kolektivně vytvořené bezpečnostní zařízení, které má chránit civilizaci před lidskou agresivitou. Freudismus se vykládal různě, ale jeho podstatou, pokud nějakou měl, byl popis viny. „Napětí mezi strohým superego a ego, které mu podléhá", napsal Freud roku 1920, „nazýváme pocitem viny... Civilizace zvládá nebezpečnou touhu člověka po agresi tím, zeji oslabuje a odzbrojuje, a tím, že v jeho nitru zřídila jako posádku v dobytém městě dozorčí instituci." Pocit viny tedy není znamením neřesti, nýbrž ctnosti. Superego neboli svědomí je drastická cena, kterou každý z nás platí za udržování civilizace, a tato potupná daň se bude s postupem civilizace zvyšovat: „Vnější nejistota ohrožení byla nahrazena trvalou nejistotou vnitřní, napětím pocitu viny." Freud se vyjádřil, že hodlá dokázat, že pocity viny nelze zdůvodnit žádnou lidskou slabostí a že jsou „nejdůležitějším problémem civilizačního 29 vývoje".( ) Je možné, jak už tenkrát soudili sociologové, že společnost má kolektivní vinu tím, že vytvořila podmínky, v nichž zločiny a neřesti jsou nevyhnutelné. Ale osobní pocity viny jsou iluze, kterých se člověk musí zbavit. Nikdo není vinen jako individuum; vinni jsme všichni jako celek. Marx, Freud i Einstein měli pro dvacátá léta vesměs totéž poselství: Svět není takový, jak se zdá. Smyslům, jejichž vjemy vytvářejí náš pojem času a prostoru, správnosti a nesprávnosti, práva a bezpráví a dávají základ lidskému vztahu k společnosti, těmto smyslům se nedá věřit. Kromě toho se marxistická a freudovská analýza spojily, aby podryly, každá po svém, vysoce 17

vyvinutý smysl osobní odpovědnosti a povinnosti vůči ustálenému a objektivně platnému právnímu řádu, který byl centrem civilizace devatenáctého století. Dojem, který si lidé odvodili z Einsteina, že totiž měření všech hodnot ve vesmíru je relativní, tuto vidinu morální anarchie jež zároveň skličovala i rozradostňovala - jen potvrzoval. „A nebyla do světa vpuštěna pouhá anarchie?" ptá se roku 1916 W. B. Yeats.* Mnoha lidem se válka zdála největší kalamitou od pádu Říma. Německo ji chtělo ze strachu a ctižádosti, Rakousko z rezignace a zoufalství; ostatní válčící státy ji nechtěly. Válkou vrcholila v německé filozofii vlna pesimismu, který byl v předválečném období její hlavní charakteristikou. Německý pesimismus, jenž příkře kontrastoval s optimismem založeným na politických změnách a reformách ve Spojených státech, Británii, Francii a dokonce i v Rusku deset let před rokem 1914, se neomezoval jen na inteligenci; vyskytoval se ve všech vrstvách německé společnosti, zejména nahoře. Pár týdnů před vypuknutím světových jatek zachytil Kurt Riezler, sekretář a důvěrník německého říšského kancléře Bethmanna-Hollwega, ve svých poznámkách ponuré zalíbení, s jakým jeho pán kormidloval Německo a Evropu do propasti. 7. července 1914: „Kancléř předpokládá, že válka, ať dopadne jakkoli, skončí vyvrácením všeho, co existuje. Současný svět je velmi zastaralý a bez naděje." 27. července: „Osud mocnější než lidské síly visí nad Evropou a naším národem.'^30) Bethmann-Hollweg se narodil téhož roku jako Freud a budil dojem, jako by zosobňoval instinkt smrti, který Freud vymyslil koncem strašného válečného desítiletí. Jako většina vzdělaných Němců četl Degeneraci Maxe Nordaua** z roku 1895 a znal degenerativní teorie italského kriminologa Césare Lombrosa.*** Válka neválka, lidstvo nezadržitelně upadá; civilizace spěje ke zkáze. Takové myšlení bylo v střední Evropě běžné a připravovalo užaslý souhlas se Zánikem Západu Oswalda Spenglera,**** shodou okolností připraveného k vydání roku 1918, kdy předpověděná sebevražda už byla dokonána. V Británii byl jediným významným spisovatelem, kterého se dotkl tento pesimismus, Joseph Conrad+ (rodem Polák). Zabudoval jej do řady *

Wúliam Butler Yeats (1865-1939), irský básník a dramatik, nositel Nobelovy ceny, představitel irské národní obrody

**

Max Simon Nordau (1849-1923), německý spisovatel maďarského původu, vůdce sionistického hnutí

* * * Césare Lombroso (1836-1909), italský lékař a kriminolog. Vysvčtloval zločinnost vrozenými vlastnostmi pachatele. ****Oswald Spengler (1880-1936), německý filozof déjin a kultury. V díle Uniergang des Abendlandes dokazoval, že civilizace procházejí cyklickými obdobími růstu a rozkladu. + Joseph Conrad, vl. jm. Teodor Józef Konrád Korzeniowski (1857-1924), anglický spisovatel polského původu. V románech a povídkách, které vynikají poutavostí dčje a hlubokým psychologickým ponorem, mistrně zachytil svět námořníků a život v zámoří.

18

neobyčejných románů jako Nostromo (1904), Tajný agent (1907), Před očima Západu (1911), Vítězství (1915). Tato zoufalá politická kázání hlásala pod záminkou smyšleného příběhu totéž, co se roku 1924 snažil střední Evropě sdělit Thomas Mann vKouzelném vrchu (jak sám prohlásil o dva roky později v předmluvě k německému překladu Tajného agenta).TroComada byla válka jen potvrzením nenapravitelné situace člověka. S odstupem šedesáti let lze dnes konstatovat, že Conrad je jediný uznávaný spisovatel té doby, jehož pohled zůstává v každém směru jasný a pravdivý. Freudovy myšlenky považoval jen za kouzelnickou atrakci; marxismus odmítl jako zlovolný nesmysl, který určitě zplodí zrůdnou tyranii. Válka ukázala lidskou slabost, ale jinak nevyřešila nic, nevedla k ničemu. Obrovské plány na reformu, léky na všechna zla, účinná „řešení", byly jen samé žvásty. 23. října 1922 v dopise Bertrandu Russellovi* (který předkládal nová „řešení" ke Conradově poslední knize Problém Číny) napsal: „V žádné knize a v žádném projevu jsem nikdy nenašel nic tak přesvědčivého, aby mě to aspoň na chvíli zbavilo hlubokého pocitu osudovosti, kterému je podřízen tento lidmi zabydlený svět. Jediným lékem pro Číňany i pro nás ostatní je změna smýšlení. Jenže když se dívám na historii posledních dvou tisíc let, myslím, že není důvodu, abychom něco takového čekali, i když lidé začínají létatr.. Člověk ale nelétá jako orel, spíš jako brouk."(31) Na počátku války byla Conradova skepse v anglosaském světě ojedinělá. Někteří viděli ve válce dokonce jakýsi pokrok. H. G. Wells" komentoval její vyhlášení chytlavou knížkou Válka, která bude znamenat konec válek. Když ale přišlo příměří, pokrok jako něco nepřetržitého a téměř nevy­ hnutelného, jak mu rozumělo minulé století, se vytratil. Roku 1920 prohlásil známý klasický filolog J. B. Bury v knize Myšlenka pokroku, že pokrok odumřel. „Na jeho místo nastoupí jako vůdčí princip dějin nová idea... Což nevyplývá ze samého pojmu pokroku, že jeho stimulační hodnota je pouze 32 relativní a odpovídá jen určitému nepříliš vyspělému stupni civilizace?"( ) To, co likvidovalo představu spořádaného neanarchického pokroku, byl prostě neuvěřitelný rozsah ohavností, kterých se za čtyři roky dopustila civilizovaná Evropa. Nikdo, kdo jen trochu znal fakta, nebyl na pochybách, že došlo k nepředstavitelné mravní degradaci, jež neměla obdoby. Winston * Bertrand Russetl (1872-1970), anglický filozof a matematik. Spolu s A. N. Whiteheadem je zakladatelem moderní matematické logiky. Jeho práce z oboru etiky a pedagogiky (Manželství a mravnost, O výchově, zejména v raném dětství, Proč nejsem křesťanem) se vyznačují ateistickým liberalistickým zaměřením. V roce 1950 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. **

Herbert George Wells (1866-1946), anglický spisovatel, reformistický socialista a člen Fabiánské společnosti. Psal utopie jako Stroj času, Válka světů , realistické romány s autobiografickými rysy (Příběh pana Pollyho) a populárně vědecké knihy s politicky poučnou tendencí (Dějiny světa, Věda o tivotě).

19

vyvinutý smysl osobní odpovědnosti a povinnosti vůči ustálenému a objektivně platnému právnímu řádu, který byl centrem civilizace devatenáctého století. Dojem, který si lidé odvodili z Einsteina, že totiž měření všech hodnot ve vesmíru je relativní, tuto vidinu morální anarchie jež zároveň skličovala i rozradostňovala - jen potvrzoval. „A nebyla do světa vpuštěna pouhá anarchie?" ptá se roku 1916 W. B. Yeats.* Mnoha lidem se válka zdála největší kalamitou od pádu Říma. Německo ji chtělo ze strachu a ctižádosti, Rakousko z rezignace a zoufalství; ostatní válčící státy ji nechtěly. Válkou vrcholila v německé filozofii vlna pesimismu, který byl v předválečném období její hlavní charakteristikou. Německý pesimismus, jenž příkře kontrastoval s optimismem založeným na politických změnách a reformách ve Spojených státech, Británii, Francii a dokonce i v Rusku deset let před rokem 1914, se neomezoval jen na inteligenci; vyskytoval se ve všech vrstvách německé společnosti, zejména nahoře. Pár týdnů před vypuknutím světových jatek zachytil Kurt Riezler, sekretář a důvěrník německého říšského kancléře Bethmanna-Hollwega, ve svých poznámkách ponuré zalíbení, s jakým jeho pán kormidloval Německo a Evropu do propasti. 7. července 1914: „Kancléř předpokládá, že válka, ať dopadne jakkoli, skončí vyvrácením všeho, co existuje. Současný svět je velmi zastaralý a bez naděje." 27. července: „Osud mocnější než lidské síly visí nad Evropou a naším národem.'^30) Bethmann-Hollweg se narodil téhož roku jako Freud a budil dojem, jako by zosobňoval instinkt smrti, který Freud vymyslil koncem strašného válečného desítiletí. Jako většina vzdělaných Němců četl Degeneraci Maxe Nordaua** z roku 1895 a znal degenerativní teorie italského kriminologa Césare Lombrosa.*** Válka neválka, lidstvo nezadržitelně upadá; civilizace spěje ke zkáze. Takové myšlení bylo v střední Evropě běžné a připravovalo užaslý souhlas se Zánikem Západu Oswalda Spenglera,**** shodou okolností připraveného k vydání roku 1918, kdy předpověděná sebevražda už byla dokonána. V Británii byl jediným významným spisovatelem, kterého se dotkl tento pesimismus, Joseph Conrad+ (rodem Polák). Zabudoval jej do řady *

Wúliam Butler Yeats (1865-1939), irský básník a dramatik, nositel Nobelovy ceny, představitel irské národní obrody

**

Max Simon Nordau (1849-1923), německý spisovatel maďarského původu, vůdce sionistického hnutí

* * * Césare Lombroso (1836-1909), italský lékař a kriminolog. Vysvčtloval zločinnost vrozenými vlastnostmi pachatele. ****Oswald Spengler (1880-1936), německý filozof déjin a kultury. V díle Uniergang des Abendlandes dokazoval, že civilizace procházejí cyklickými obdobími růstu a rozkladu. + Joseph Conrad, vl. jm. Teodor Józef Konrád Korzeniowski (1857-1924), anglický spisovatel polského původu. V románech a povídkách, které vynikají poutavostí dčje a hlubokým psychologickým ponorem, mistrně zachytil svět námořníků a život v zámoří.

18

neobyčejných románů jako Nostromo (1904), Tajný agent (1907), Před očima Západu (1911), Vítězství (1915). Tato zoufalá politická kázání hlásala pod záminkou smyšleného příběhu totéž, co se roku 1924 snažil střední Evropě sdělit Thomas Mann vKouzelném vrchu (jak sám prohlásil o dva roky později v předmluvě k německému překladu Tajného agenta).TroComada byla válka jen potvrzením nenapravitelné situace člověka. S odstupem šedesáti let lze dnes konstatovat, že Conrad je jediný uznávaný spisovatel té doby, jehož pohled zůstává v každém směru jasný a pravdivý. Freudovy myšlenky považoval jen za kouzelnickou atrakci; marxismus odmítl jako zlovolný nesmysl, který určitě zplodí zrůdnou tyranii. Válka ukázala lidskou slabost, ale jinak nevyřešila nic, nevedla k ničemu. Obrovské plány na reformu, léky na všechna zla, účinná „řešení", byly jen samé žvásty. 23. října 1922 v dopise Bertrandu Russellovi* (který předkládal nová „řešení" ke Conradově poslední knize Problém Číny) napsal: „V žádné knize a v žádném projevu jsem nikdy nenašel nic tak přesvědčivého, aby mě to aspoň na chvíli zbavilo hlubokého pocitu osudovosti, kterému je podřízen tento lidmi zabydlený svět. Jediným lékem pro Číňany i pro nás ostatní je změna smýšlení. Jenže když se dívám na historii posledních dvou tisíc let, myslím, že není důvodu, abychom něco takového čekali, i když lidé začínají létatr.. Člověk ale nelétá jako orel, spíš jako brouk."(31) Na počátku války byla Conradova skepse v anglosaském světě ojedinělá. Někteří viděli ve válce dokonce jakýsi pokrok. H. G. Wells" komentoval její vyhlášení chytlavou knížkou Válka, která bude znamenat konec válek. Když ale přišlo příměří, pokrok jako něco nepřetržitého a téměř nevy­ hnutelného, jak mu rozumělo minulé století, se vytratil. Roku 1920 prohlásil známý klasický filolog J. B. Bury v knize Myšlenka pokroku, že pokrok odumřel. „Na jeho místo nastoupí jako vůdčí princip dějin nová idea... Což nevyplývá ze samého pojmu pokroku, že jeho stimulační hodnota je pouze 32 relativní a odpovídá jen určitému nepříliš vyspělému stupni civilizace?"( ) To, co likvidovalo představu spořádaného neanarchického pokroku, byl prostě neuvěřitelný rozsah ohavností, kterých se za čtyři roky dopustila civilizovaná Evropa. Nikdo, kdo jen trochu znal fakta, nebyl na pochybách, že došlo k nepředstavitelné mravní degradaci, jež neměla obdoby. Winston * Bertrand Russetl (1872-1970), anglický filozof a matematik. Spolu s A. N. Whiteheadem je zakladatelem moderní matematické logiky. Jeho práce z oboru etiky a pedagogiky (Manželství a mravnost, O výchově, zejména v raném dětství, Proč nejsem křesťanem) se vyznačují ateistickým liberalistickým zaměřením. V roce 1950 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. **

Herbert George Wells (1866-1946), anglický spisovatel, reformistický socialista a člen Fabiánské společnosti. Psal utopie jako Stroj času, Válka světů , realistické romány s autobiografickými rysy (Příběh pana Pollyho) a populárně vědecké knihy s politicky poučnou tendencí (Dějiny světa, Věda o tivotě).

19

Churchill si jako ministr války poznamenal někdy v letech 1919-21 na úřední papír tyto věty: Spojily se v ní hrůzy všech věků a uprostřed tčch hrůz se octly nejen armády, ale i celé národy. Mocné a vzdělané státy se bály - a nikoli bezdůvodně - o holou existenci. Ani vládci, ani ovládaní se nezastavili před žádným činem, o němž se domnívali, že by jim dopomohl k vítězství. Německo rozpoutalo peklo a udržovalo jeho plameny; těsně v patách mu však šly zoufalé národy, které byly napadeny, a jejich konečnou touhou bylo pomstít se. Žádný zločin proti lidskosti a mezinárodnímu právu nezůstal bez odvety a ta často dosáhla větších rozměrů a trvala déle. Žádné příměří nebo klid zbraní nezmírnilo boj armád. Ranění umírali mezi liniemi; mrtví práchnivěli do půdy. Na moři byly potápěny lodi obchodní, neutrální i nemocniční a jejich posádky ponechány osudu nebo vražděny ve vlnách. Byla snaha vyhladovět celé národy bez ohledu na pohlaví a věk až k úplnému podrobení. Dělostřelecrvo likvidovalo města a kulturní památky. Ze vzduchu padaly bomby na všechny bez rozdílu. Jedovatý plyn v mnoha podobách dusil a leptal vojáky, vystavené ještě nad to tekutým plamenům. Do nich padali lidé ze vzduchu nebo zvolna hynuli v temných zákoutích moře. Bojová síla armád byla omezena jen počtem mužů válčící země. Evropa a velká část Asie a Afriky se staly jediným velkým bojištěm, na němž se hroutily a z něhož utíkaly ne armády, ale celé národy. Když válka skončila, zjistilo se, že jediné prostředky, kterých civilizované, vědecké a křesťanské státy nepoužily, bylo mučení a kanibalismus. A to jen proto, že jejich užitek byl pochybný. C3) Jak Churchill správně napsal, těchto hanebností se dopustily „mocné a vzdělané" státy. Ostatně se to také vymykalo možnostem sebezkaženějších jednotlivců. Je všeobecně známo, že se lidé chovají zvlášť krutě a bez­ ohledně zpravidla nikoli ze zjevné zloby, nýbrž z rozběsněné touhy po spravedlnosti. Oč víc to platí o zákonně ustavených státech, které vládnou veškerou zdánlivou autoritou parlamentů, sněmoven a soudů! Ničivá síla sebeničemnějšího jednotlivce je malá; ale i u benevolentního státu je téměř bez hranic. Povolte státu, aby se rozvinul, a jeho ničivá síla se rozvine stejnou měrou. V předvečer intervence roku 1917 řekl jízlivě americký pacifista Randolph Bourne: „Válka je zdravím státu."( 3 4 ) Dějiny také trapně dokazují, že kolektivní spravedlnost lze zvládnout daleko hůř než mstu jednotlivých lidí. To mčl na mysli prezident Woodrow Wilson, zvolený znovu do funkce ještě na mírové bázi roku 1916, když řekl: „Zaveďte tento národ do války a zapomene, že kdy existovala nějaká snášenlivost... Bezohledná brutalita prostoupí všechna vlákna našeho národního života.'/ 35 ) První světová válka neobyčejně přispěla k tomu, že se zvětšil rozsah státní moci a tím i její ničivá síla a možnost útlaku. Před rokem 1914 býval státní aparát malý, i když některé jeho složky rostly, a to dost rychle. Oblast skutečné činnosti státu představovala v průměru 5 až 10 procent hrubého národního produktu/ 3 6 ) Roku 1913 tvořil v Americe celkový příjem státu

(včetně místní samosprávy) 9 procent. V Německu, které od Bismarckovy éry začalo budovat obrovský systém sociálních služeb, to bylo dvakrát tolik, 18 procent, a v Británii, která v roce 1906 Německo napodobovala, 13 procent/ 3 7 ) Ve Francii stát vždy pohlcoval poměrně značnou část hrubého národního produktu. V Japonsku však, a především v carském Rusku, přebíral stát v životě národa zcela novou úlohu tím, že pronikal do všech odvětví průmyslového hospodářství. V obou těchto zemích prosazoval stát z důvodů vojenského imperialismu urychlené tempo industrializace, aby „dohnal" hospodářsky pokročilejší země. V Rusku se stával vliv státu ve všech oblastech hospodářského života základním společenským faktorem. Stát vlastnil naftová pole, doly na zlato a na uhlí, dvě třetiny železniční sítě, tisíce továren. V nových územích na východě byli „státní rolníci"/ 3 8 ) Ruský průmysl, i pokud byl v soukromých rukou, silně závisel na tarifních omezeních, státních podporách, dotacích a půjčkách nebo byl propojen se státním sektorem. Těsný vztah existoval mezi ministerstvem financí a velkými bankami, do jejichž správních rad byli dosazováni státní úředníci/ 3 9 ) Kromě toho státní banka jakožto odvětví ministerstva financí řídila spořitelny a úvěrové ústavy, obhospodařovala železnice, financovala spekulace zahraniční politiky, usměrňovala celé hospodářství a neustále hledala cesty jak zvýšit svou moc a rozšířit svou činnost/ 4 0 ) Ministerstvo obchodu dohlíželo na soukromé obchodní syndikáty, regulovalo ceny, zisk, spotřebu surovin, dopravní náklady a vysílalo své zástupce do správních rad všech akciových společností/ 41 ) Carské Rusko představovalo ve své poslední mírové fázi rozsáhlý pokus o kolektivní kapitalismus, a to pokus zřejmě velmi úspěšný. Na Němce to dělalo dojem a měli z toho strach: obava z rychlého růstu ruské hospodářské (a tím i vojenské) moci byla dokonce jednou z hlavních příčin, proč se Německo v roce 1914 rozhodlo pro válku. Bethmann-Hollweg řekl Riezlerovi: „Budoucnost patří Rusku.'/ 4 2 ) Když začala válka, každý její účastník pečlivě zkoumal, jak jeho soupeři či spojenci zvládají válečné hospodářství a jaké zásahy si v něm mohou dovolit, a uvažoval, co se z toho dá napodobit. Kapitalistické kruhy, uspokojeny obrovskými zisky a snad také z vlastenectví, neměly námitek. Výsledkem byl kvalitativní a kvantitativní vzrůst úlohy státu, který se pak už nikdy plně nevrátil do normálních kolejí. Válečná opatření se sice občas měnila na mírová, ale stát je v podstatě vždycky zase obnovil, obyčejně natrvalo. Německo udávalo krok: urychleně přijalo většinu ruských opatření, která je v míru děsila, a provádělo je tak účinně, že Lenin, když v letech 1917-18 zdědil ruskou státní mašinérii, čerpal zkušenosti zase naopak z německého válečného hospodářství/ 4 3 ) Tou měrou, jak se válka protahovala a rostly ztráty a zoufalství, bojující státy se stávaly čím dál tím

20

21

Churchill si jako ministr války poznamenal někdy v letech 1919-21 na úřední papír tyto věty: Spojily se v ní hrůzy všech věků a uprostřed tčch hrůz se octly nejen armády, ale i celé národy. Mocné a vzdělané státy se bály - a nikoli bezdůvodně - o holou existenci. Ani vládci, ani ovládaní se nezastavili před žádným činem, o němž se domnívali, že by jim dopomohl k vítězství. Německo rozpoutalo peklo a udržovalo jeho plameny; těsně v patách mu však šly zoufalé národy, které byly napadeny, a jejich konečnou touhou bylo pomstít se. Žádný zločin proti lidskosti a mezinárodnímu právu nezůstal bez odvety a ta často dosáhla větších rozměrů a trvala déle. Žádné příměří nebo klid zbraní nezmírnilo boj armád. Ranění umírali mezi liniemi; mrtví práchnivěli do půdy. Na moři byly potápěny lodi obchodní, neutrální i nemocniční a jejich posádky ponechány osudu nebo vražděny ve vlnách. Byla snaha vyhladovět celé národy bez ohledu na pohlaví a věk až k úplnému podrobení. Dělostřelecrvo likvidovalo města a kulturní památky. Ze vzduchu padaly bomby na všechny bez rozdílu. Jedovatý plyn v mnoha podobách dusil a leptal vojáky, vystavené ještě nad to tekutým plamenům. Do nich padali lidé ze vzduchu nebo zvolna hynuli v temných zákoutích moře. Bojová síla armád byla omezena jen počtem mužů válčící země. Evropa a velká část Asie a Afriky se staly jediným velkým bojištěm, na němž se hroutily a z něhož utíkaly ne armády, ale celé národy. Když válka skončila, zjistilo se, že jediné prostředky, kterých civilizované, vědecké a křesťanské státy nepoužily, bylo mučení a kanibalismus. A to jen proto, že jejich užitek byl pochybný. C3) Jak Churchill správně napsal, těchto hanebností se dopustily „mocné a vzdělané" státy. Ostatně se to také vymykalo možnostem sebezkaženějších jednotlivců. Je všeobecně známo, že se lidé chovají zvlášť krutě a bez­ ohledně zpravidla nikoli ze zjevné zloby, nýbrž z rozběsněné touhy po spravedlnosti. Oč víc to platí o zákonně ustavených státech, které vládnou veškerou zdánlivou autoritou parlamentů, sněmoven a soudů! Ničivá síla sebeničemnějšího jednotlivce je malá; ale i u benevolentního státu je téměř bez hranic. Povolte státu, aby se rozvinul, a jeho ničivá síla se rozvine stejnou měrou. V předvečer intervence roku 1917 řekl jízlivě americký pacifista Randolph Bourne: „Válka je zdravím státu."( 3 4 ) Dějiny také trapně dokazují, že kolektivní spravedlnost lze zvládnout daleko hůř než mstu jednotlivých lidí. To mčl na mysli prezident Woodrow Wilson, zvolený znovu do funkce ještě na mírové bázi roku 1916, když řekl: „Zaveďte tento národ do války a zapomene, že kdy existovala nějaká snášenlivost... Bezohledná brutalita prostoupí všechna vlákna našeho národního života.'/ 35 ) První světová válka neobyčejně přispěla k tomu, že se zvětšil rozsah státní moci a tím i její ničivá síla a možnost útlaku. Před rokem 1914 býval státní aparát malý, i když některé jeho složky rostly, a to dost rychle. Oblast skutečné činnosti státu představovala v průměru 5 až 10 procent hrubého národního produktu/ 3 6 ) Roku 1913 tvořil v Americe celkový příjem státu

(včetně místní samosprávy) 9 procent. V Německu, které od Bismarckovy éry začalo budovat obrovský systém sociálních služeb, to bylo dvakrát tolik, 18 procent, a v Británii, která v roce 1906 Německo napodobovala, 13 procent/ 3 7 ) Ve Francii stát vždy pohlcoval poměrně značnou část hrubého národního produktu. V Japonsku však, a především v carském Rusku, přebíral stát v životě národa zcela novou úlohu tím, že pronikal do všech odvětví průmyslového hospodářství. V obou těchto zemích prosazoval stát z důvodů vojenského imperialismu urychlené tempo industrializace, aby „dohnal" hospodářsky pokročilejší země. V Rusku se stával vliv státu ve všech oblastech hospodářského života základním společenským faktorem. Stát vlastnil naftová pole, doly na zlato a na uhlí, dvě třetiny železniční sítě, tisíce továren. V nových územích na východě byli „státní rolníci"/ 3 8 ) Ruský průmysl, i pokud byl v soukromých rukou, silně závisel na tarifních omezeních, státních podporách, dotacích a půjčkách nebo byl propojen se státním sektorem. Těsný vztah existoval mezi ministerstvem financí a velkými bankami, do jejichž správních rad byli dosazováni státní úředníci/ 3 9 ) Kromě toho státní banka jakožto odvětví ministerstva financí řídila spořitelny a úvěrové ústavy, obhospodařovala železnice, financovala spekulace zahraniční politiky, usměrňovala celé hospodářství a neustále hledala cesty jak zvýšit svou moc a rozšířit svou činnost/ 4 0 ) Ministerstvo obchodu dohlíželo na soukromé obchodní syndikáty, regulovalo ceny, zisk, spotřebu surovin, dopravní náklady a vysílalo své zástupce do správních rad všech akciových společností/ 41 ) Carské Rusko představovalo ve své poslední mírové fázi rozsáhlý pokus o kolektivní kapitalismus, a to pokus zřejmě velmi úspěšný. Na Němce to dělalo dojem a měli z toho strach: obava z rychlého růstu ruské hospodářské (a tím i vojenské) moci byla dokonce jednou z hlavních příčin, proč se Německo v roce 1914 rozhodlo pro válku. Bethmann-Hollweg řekl Riezlerovi: „Budoucnost patří Rusku.'/ 4 2 ) Když začala válka, každý její účastník pečlivě zkoumal, jak jeho soupeři či spojenci zvládají válečné hospodářství a jaké zásahy si v něm mohou dovolit, a uvažoval, co se z toho dá napodobit. Kapitalistické kruhy, uspokojeny obrovskými zisky a snad také z vlastenectví, neměly námitek. Výsledkem byl kvalitativní a kvantitativní vzrůst úlohy státu, který se pak už nikdy plně nevrátil do normálních kolejí. Válečná opatření se sice občas měnila na mírová, ale stát je v podstatě vždycky zase obnovil, obyčejně natrvalo. Německo udávalo krok: urychleně přijalo většinu ruských opatření, která je v míru děsila, a provádělo je tak účinně, že Lenin, když v letech 1917-18 zdědil ruskou státní mašinérii, čerpal zkušenosti zase naopak z německého válečného hospodářství/ 4 3 ) Tou měrou, jak se válka protahovala a rostly ztráty a zoufalství, bojující státy se stávaly čím dál tím

20

21

totalitnější, zejména po zimě 1916-17. V Německu skončila civilní vláda 9. ledna 1917, kdy byl Bethmann-Hollweg přinucen podvolit se požadavku neomezené ponorkové války. Moci se vzdal úplně v červenci, kdy vedení obludného státu převzal generál Ludendorff a admirálové. Tato událost znamenala skutečný konec konstituční monarchie, ježto se císař pod nátlakem generálů vzdal práva jmenovat a propouštět kancléře. Ještě za svého úřadování Bethmann-Hollweg zjistil, že má odposlouchávaný telefon, a podle Riezlera, kdykoli zaslechl podezřelé klapnutí, řval do aparátu: „Která svině mě zas odposlouchává?'/44) Ale odposlech telefonu byl legální podle zákonů „stavu obležení", které opravňovaly místní vojenské velení cenzurovat či zabavovat noviny. Podobným způsobem byl Ludendorff „zmocněn" nahnat do Německa 400.000 belgických dělníků jako předzvěst sovětských a nacistických otrokářských metod/ 45 ) V posledních osmnácti měsících nepřátelství v zoufalé snaze zmobilizovat pro vítězství chabé zbytky výrobních sil praktikovala německá elita horlivě to, čemu se otevřeně říkalo „válečný socialismus". Také na Západě požíral stát lačně nezávislost soukromého sektoru. Ve Francii převzala všudypřítomná tradice korporatismu průmyslové podniky a došlo k jakémusi vzkříšení jakobínské vlastenecké nesná­ šenlivosti. Naproti tomu Georges Clemenceau bojoval úspěšně za svobodu tisku, a když se stal po kritických listopadových dnech roku 1917 předsedou vlády, připustil dokonce i určitou kritiku vlastní osoby. Byli však zatčeni politikové jako Malvy a Caillaux a sestavovaly se dlouhé seznamy podvratných živlů (známý Carnet B), které měly za následek pronás­ ledování, vězení a dokonce popravy. Liberální anglosaské demokracie nebyly vůči těmto tlakům nijak imunní. Když v prosincové krizi roku 1916 nastoupil jako ministerský předseda Lloyd George, prosadil s náležitou tvrdostí všeobecné odvody a tyranský zákon na obranu státu, a na výrobu, dopravu a zásobování dohlížely válečné korporatistické výbory. Ještě dramatičtější bylo, s jakou vervou o pět měsíců později zapojila Wilsonova vláda do válečného korporatismu Spojené státy. Náznaky ovšem existovaly už předtím. Roku 1909 v Příslibu amerického života předpověděl americký spisovatel a vydavatel Herbert Croly, že korporatismus lze uskutečnit jedině tehdy, když zasáhne přímo stát a prosadí „vyšší formu zespolečenštěné demokracie". O tři roky nato Charles Van Hise v knize Soustředění a řízení: jak řešit problém trustů ve Spojených státech doporučoval korporatismus. Tyto myšlenky byly v pozadí „Nového nacionalismu" Theodora Roosevelta, který si pak přivlastnil a rozšířil 46 Wilson, aby vyhrál válku/ ) Vznikl Úřad pro paliva, který zavedl „neděle bez benzínu", Válečný výbor pro pracovní otázky, který zasahoval do výrobních sporů, později za prezidenta Herberta Hoovera Úřad pro

zásobování, který určoval ceny potravin, Výbor pro dopravu, který spustil 4. července 1918 na vodu 100 nových plavidel (tou dobou už měl k dispozici přes 9 miliónů tun lodního prostoru)/47) Ústředním orgánem byl Výbor pro válečný průmysl, jehož prvním činem bylo zrušení Shermanova zákona proti trustům, což byl neklamný příklon ke korporatismu, a jehož členové (Bernard Baruch, Hugh Johnson, Gerard Swope a jiní) vedli základní školení intervencionistů dvacátých let a stoupenců Nového údělu, který zase vyvolal Novou hranici a Velkou společnost. Válečný korporatismus roku 1917 se stal počátkem velkého souvislého proudu, který v soudobých amerických dějinách probíhal někdy pod povrchemjindy na povrchu a dospěl vrcholu v sociálním státě Lyndona Johnsona koncem šedesátých let. John Dewey * si v té době všiml, že válka těžce narušila do té doby nedotknutelné požadavky soukromého vlastnictví: „I když s uvolněním válečného napětí odejde sebevíc institucí veřejného dohledu, hnutí samo už nikdy necouvne.'/ 48 ) Předpověděl to přesně. V téže době se často tvrdě prosazovaly nové restriktivní zákony jako zákon proti špionáži (1917) a zákon proti pobuřování (1918): socialista Eugene Debs dostal deset let za přotiválečný projev a jeden opozičník, který brzdil projednávání návrhu zákona, byl odsouzen na čtyřicet let/ 49 ) V kritickém roce 1917 se ukázalo, a to nejenom v Rusku, nýbrž i u všech válčících států, že osobní svoboda a soukromé vlastnictví stojí či padají společně. Válka tak předvedla impozantní rychlost, s jakou se moderní stát dokáže rozrůst, i bezmeznou nenasytnost, s jakou je schopen ničit své nepřátele a despoticky vládnout vlastním občanům. V roce 1918 bylo mnoho rozumných lidí, kteří chápali vážnost situace. Ale bylo vůbec možné vrátit se k červenci 1914? A přál si to vůbec někdo? Dvakrát předtím zažila Evropa všeobecné narovnání po dlouhých a hrozných válkách. Roku 1648 dohody známé pod názvem Vestfálský mír se vyhnuly nemožnému úkolu obnovit bývalý stav a do značné míry prostě přijaly politické a náboženské hranice, jak je vytvořila vyčerpávající třicetiletá válka. Toto řešení nevydrželo, i když náboženství přestalo být důvodem konfliktů. Narovnání, k němuž došlo v letech 1814-15 na Vídeňském kongresu po napoleonských válkách, bylo náročnější a vcelku úspěšnější. Jeho cílem bylo pokud možná obnovit systém velkých i malých monarchií, dědičných podle „božského práva", které existovaly před Francouzskou revolucí, jako jediný základ zákonných a trvalých hranic v Evropě/50) Toto uspořádání se osvědčilo v tom smyslu, že další celoevropská válka vypukla až za devětadevadesát let, a lze tvrdit, že devatenácté století bylo nejustálenějším a nejproduktivnějším obdobím v celé historii lidstva. Tvůrcové míru z let 1814-15 patřili ovšem k dost neobvyklé sortě: byl to kongres reakcionářů,

22

23

* John Dewey (1859-1952), americký filozof, zakladatel chicagské školy pragmatismu

totalitnější, zejména po zimě 1916-17. V Německu skončila civilní vláda 9. ledna 1917, kdy byl Bethmann-Hollweg přinucen podvolit se požadavku neomezené ponorkové války. Moci se vzdal úplně v červenci, kdy vedení obludného státu převzal generál Ludendorff a admirálové. Tato událost znamenala skutečný konec konstituční monarchie, ježto se císař pod nátlakem generálů vzdal práva jmenovat a propouštět kancléře. Ještě za svého úřadování Bethmann-Hollweg zjistil, že má odposlouchávaný telefon, a podle Riezlera, kdykoli zaslechl podezřelé klapnutí, řval do aparátu: „Která svině mě zas odposlouchává?'/44) Ale odposlech telefonu byl legální podle zákonů „stavu obležení", které opravňovaly místní vojenské velení cenzurovat či zabavovat noviny. Podobným způsobem byl Ludendorff „zmocněn" nahnat do Německa 400.000 belgických dělníků jako předzvěst sovětských a nacistických otrokářských metod/ 45 ) V posledních osmnácti měsících nepřátelství v zoufalé snaze zmobilizovat pro vítězství chabé zbytky výrobních sil praktikovala německá elita horlivě to, čemu se otevřeně říkalo „válečný socialismus". Také na Západě požíral stát lačně nezávislost soukromého sektoru. Ve Francii převzala všudypřítomná tradice korporatismu průmyslové podniky a došlo k jakémusi vzkříšení jakobínské vlastenecké nesná­ šenlivosti. Naproti tomu Georges Clemenceau bojoval úspěšně za svobodu tisku, a když se stal po kritických listopadových dnech roku 1917 předsedou vlády, připustil dokonce i určitou kritiku vlastní osoby. Byli však zatčeni politikové jako Malvy a Caillaux a sestavovaly se dlouhé seznamy podvratných živlů (známý Carnet B), které měly za následek pronás­ ledování, vězení a dokonce popravy. Liberální anglosaské demokracie nebyly vůči těmto tlakům nijak imunní. Když v prosincové krizi roku 1916 nastoupil jako ministerský předseda Lloyd George, prosadil s náležitou tvrdostí všeobecné odvody a tyranský zákon na obranu státu, a na výrobu, dopravu a zásobování dohlížely válečné korporatistické výbory. Ještě dramatičtější bylo, s jakou vervou o pět měsíců později zapojila Wilsonova vláda do válečného korporatismu Spojené státy. Náznaky ovšem existovaly už předtím. Roku 1909 v Příslibu amerického života předpověděl americký spisovatel a vydavatel Herbert Croly, že korporatismus lze uskutečnit jedině tehdy, když zasáhne přímo stát a prosadí „vyšší formu zespolečenštěné demokracie". O tři roky nato Charles Van Hise v knize Soustředění a řízení: jak řešit problém trustů ve Spojených státech doporučoval korporatismus. Tyto myšlenky byly v pozadí „Nového nacionalismu" Theodora Roosevelta, který si pak přivlastnil a rozšířil 46 Wilson, aby vyhrál válku/ ) Vznikl Úřad pro paliva, který zavedl „neděle bez benzínu", Válečný výbor pro pracovní otázky, který zasahoval do výrobních sporů, později za prezidenta Herberta Hoovera Úřad pro

zásobování, který určoval ceny potravin, Výbor pro dopravu, který spustil 4. července 1918 na vodu 100 nových plavidel (tou dobou už měl k dispozici přes 9 miliónů tun lodního prostoru)/47) Ústředním orgánem byl Výbor pro válečný průmysl, jehož prvním činem bylo zrušení Shermanova zákona proti trustům, což byl neklamný příklon ke korporatismu, a jehož členové (Bernard Baruch, Hugh Johnson, Gerard Swope a jiní) vedli základní školení intervencionistů dvacátých let a stoupenců Nového údělu, který zase vyvolal Novou hranici a Velkou společnost. Válečný korporatismus roku 1917 se stal počátkem velkého souvislého proudu, který v soudobých amerických dějinách probíhal někdy pod povrchemjindy na povrchu a dospěl vrcholu v sociálním státě Lyndona Johnsona koncem šedesátých let. John Dewey * si v té době všiml, že válka těžce narušila do té doby nedotknutelné požadavky soukromého vlastnictví: „I když s uvolněním válečného napětí odejde sebevíc institucí veřejného dohledu, hnutí samo už nikdy necouvne.'/ 48 ) Předpověděl to přesně. V téže době se často tvrdě prosazovaly nové restriktivní zákony jako zákon proti špionáži (1917) a zákon proti pobuřování (1918): socialista Eugene Debs dostal deset let za přotiválečný projev a jeden opozičník, který brzdil projednávání návrhu zákona, byl odsouzen na čtyřicet let/ 49 ) V kritickém roce 1917 se ukázalo, a to nejenom v Rusku, nýbrž i u všech válčících států, že osobní svoboda a soukromé vlastnictví stojí či padají společně. Válka tak předvedla impozantní rychlost, s jakou se moderní stát dokáže rozrůst, i bezmeznou nenasytnost, s jakou je schopen ničit své nepřátele a despoticky vládnout vlastním občanům. V roce 1918 bylo mnoho rozumných lidí, kteří chápali vážnost situace. Ale bylo vůbec možné vrátit se k červenci 1914? A přál si to vůbec někdo? Dvakrát předtím zažila Evropa všeobecné narovnání po dlouhých a hrozných válkách. Roku 1648 dohody známé pod názvem Vestfálský mír se vyhnuly nemožnému úkolu obnovit bývalý stav a do značné míry prostě přijaly politické a náboženské hranice, jak je vytvořila vyčerpávající třicetiletá válka. Toto řešení nevydrželo, i když náboženství přestalo být důvodem konfliktů. Narovnání, k němuž došlo v letech 1814-15 na Vídeňském kongresu po napoleonských válkách, bylo náročnější a vcelku úspěšnější. Jeho cílem bylo pokud možná obnovit systém velkých i malých monarchií, dědičných podle „božského práva", které existovaly před Francouzskou revolucí, jako jediný základ zákonných a trvalých hranic v Evropě/50) Toto uspořádání se osvědčilo v tom smyslu, že další celoevropská válka vypukla až za devětadevadesát let, a lze tvrdit, že devatenácté století bylo nejustálenějším a nejproduktivnějším obdobím v celé historii lidstva. Tvůrcové míru z let 1814-15 patřili ovšem k dost neobvyklé sortě: byl to kongres reakcionářů,

22

23

* John Dewey (1859-1952), americký filozof, zakladatel chicagské školy pragmatismu

mezi nimiž se lord Castlereagh vyjímal jako buřič a revolucionář a vévoda z Wellingtonu jako vyložený pokrokář. Jejich pracovním předpokladem bylo brutální popření všech politických novot posledního čtvrtstoletí. Sdíleli především, a to v podstatě bez cynismu, neochvějnou důvěru v rovnováhu sil a dohodnuté sféry zájmů, v dynastická manželství a osobní domluvu mezi panovníkem a aristokraty v duchu určitých pravidel (kromě mezních případů) a v osobní územní vlastnictví podle legitimní rodové linie. Král nebo císař zbavený držav v jedné části Evropy mohl být „odškodněn", jak se tehdy říkalo, jinde, bez ohledu na národnost, jazyk či kulturu obyvatel. Nazývali to „převodem duší" podle ruského výrazu pro prodej statků s nevolníky upoutanými k půdě/ 51 ) Takové možnosti v roce 1919 neexistovaly. Mír následkem vyčerpám, jako byl Vestfálský, nepřicházel v úvahu. Obě strany byly sice vyčerpány dost, ale jedna z nich získala uzavřením příměří nesporné vojenské výhody. 6. prosince 1918 měli Francouzi obsazena veškerá rýnská předmostí. Britové zahájili pobřežní blokádu, neboť Němci vydali 21. listopadu své lodstvo a minová pole. Bylo možno uzavřít mír diktátem. To však neznamenalo, že by Spojenci mohli obnovit starý svět, i kdyby chtěli. Ten se rozkládal už před vypuknutím války. Ve Francii byli deset let u moci antiklerikálové a poslední mírové volby znamenaly další příklon doleva. V německých volbách roku 1912 zvítězili poprvé socialisté jako největší jednotlivá strana. V Itálii byla Giolittiho vláda nejradikálnější od dob sjednocení země. V Británii komentoval vůdce konzervativců A. J. Balfour svou katastrofální porážku roku 1906 jako „slabý ohlas vlivů, které v Petrohradě vedly k masakrům, ve Vídni k bouřím a v Berlíně k socialistickým průvodům". Dokonce i ruské samoděržaví se snažilo liberalizovat. Habsburkové plni obav sháněli záchranný člun ústavy, aby v něm dopluli k břehu. V předvečer války řídili Evropu ustaraní rádobypokrokáři, kteří se svědomitě snažili vyhovět stoupajícím požadavkům a chtěli podporovat a získat především mládež. To, že evropská mládež byla roku 1914 nemilosrdně obětována sobecké a cynické době, je pustá lež. Projevy předválečných politiků se hemžily výzvami k mladým. Hnutí mládeže byl evropský jev, zejména v Německu, kde 25.000 členů spolku Wandervůgel (tažní ptáci) chodilo na výlety, drnkalo na kytary, protestovalo proti znečištbvání a růstu měst a nadávalo na starší generaci. Tvůrci veřejného mínění jako Max Weber* a Arthur Moeller van den Bruck** požadovali, aby se mladí ujali vedení státu. „Národ," napsal

Bruck, „potřebuje změnu krve, synové musí povstat proti otcům, mladí musí přijít na místo starých."(52) V celé Evropě sociologové neúnavně studovali mládež, aby zjistili, co si myslí a co chce. To, co mládež chtěla, byla ovšem válka. Zhýčkaná „mladá generace" šla do války, kterou starší lidé téměř bez výjimky přijímali s hrůzou a f a talistickým zoufalstvím, s nadšením. Mezi výřečnými mladíky středních vrstev to byla, alespoň zpočátku, nejpopulárnější válka všech dob. Zahodili kytary a chopili se pušek. Charles Péguy* napsal, že se „nemůže dočkat", až půjde na frontu (a na smrt). Henri de Montherlant" vyznal, že „miluje život na frontě, tu koupel v hrubé zemitosti, to zničování rozumu i srdce". Pierre Drieu la Rochelle*** nazval válku „podivuhodným překvapením". Mladí němečtí spisovatelé jako Walter Flex, Ernst Wurche a Ernst Jůnger oslavovali to, co Júnger nazval „posvátnou chvílí" srpna 1914. Romanopisec Fritz von Unruh nazval válku „očištěním" a počátkem „nové chuti do života", Rupert Brook**** shledal, že je to „jediný život... skvělé vzrušení jako nic jiného na světě". Pro Roberta Nicholse+ to byla „výsada". „Mrtvý je už, kdo nechce bojovat, kdo v boji padne, stoupne na ceně", napsal Julian Grenfell ++ v básni Do boje. Mladí Italové, kteří se dostali do války později, byli snad ještě lyričtější. „Toto je hodina vítězství nejvznešenějších hodnot, toto je hodina mládí," napsal jeden z nich a jiný mu přizvukoval: „Jen trpaslíci a dvacetiletí starci tu budou chybčt."(53) V zimě 1916-17 nadšení vyprchalo. Konec války byl v nedohlednu a zkrvavená a zklamaná mládež se s rozhořčením a stoupajícím hněvem obrátila proti starším. Všude v zákopech se mluvilo o zúčtování s provinilými politiky, tím „houfem syčáků". V roce 1917 a ještě víc v roce 1918 byly všecky válčící režimy vystaveny zatěžkávací zkoušce nervů až do nejzazších mezí, což vysvětluje rostoucí zoufalství a zarytost, s jakou vedly válku. Vítězství se stalo synonymem politického přežití. Italská a belgická monarchie a možná ani britská by nebyly přečkaly porážku. A třetí republika ve Francii také ne. Po vítězství se ovšem cítily bezpečné. Ale i tak, kdo mohl být kdysi bezpečnější než Hohenzollerni v Berlíně? Císař Vilém byl bez průtahů vyexpedován už 9. listopadu, jakmile bylo zřejmé, že Německá republika by mohla získat lepší mírové podmínky. Poslední habsburský císař Karel abdikoval o tři dny později a ukončil tak milénium uvážlivých sňatků a nápaditého politického kejklířství. Ruští Romanovci *

Charles Péguy (1873-1914), francouzský katolický básník a esejista

* * Henri de Montherlant (1896-1972), francouzský spisovatel hlásající práva silného jedince *

**

Max Weber (1864-1920), německý ekonom a sociolog, zakladatel sociologie náboženství. Vznik kapitalismu spojoval s vlivem kalvfnské nauky o předurčení (Protestantská etika a duch kapitalismu).

* * * Pierre Drieu la Rochelle (1893-1945), franc. romanopisec a esejista

Arthur Moeller van den Bruck (1876-1925), nčmecký kritik a historik

+ + Julian Grenfell (1888-1915), angl. básník, zemřel na zranění utržená u Ypres.

24

* * * *Rupert Brook (1887-1915), anglický lyrický básník. Padl ve válce, kterou opěvoval. + Robert Nichols (1893-1944), angl. básník, zmrzačen granátem

25

mezi nimiž se lord Castlereagh vyjímal jako buřič a revolucionář a vévoda z Wellingtonu jako vyložený pokrokář. Jejich pracovním předpokladem bylo brutální popření všech politických novot posledního čtvrtstoletí. Sdíleli především, a to v podstatě bez cynismu, neochvějnou důvěru v rovnováhu sil a dohodnuté sféry zájmů, v dynastická manželství a osobní domluvu mezi panovníkem a aristokraty v duchu určitých pravidel (kromě mezních případů) a v osobní územní vlastnictví podle legitimní rodové linie. Král nebo císař zbavený držav v jedné části Evropy mohl být „odškodněn", jak se tehdy říkalo, jinde, bez ohledu na národnost, jazyk či kulturu obyvatel. Nazývali to „převodem duší" podle ruského výrazu pro prodej statků s nevolníky upoutanými k půdě/ 51 ) Takové možnosti v roce 1919 neexistovaly. Mír následkem vyčerpám, jako byl Vestfálský, nepřicházel v úvahu. Obě strany byly sice vyčerpány dost, ale jedna z nich získala uzavřením příměří nesporné vojenské výhody. 6. prosince 1918 měli Francouzi obsazena veškerá rýnská předmostí. Britové zahájili pobřežní blokádu, neboť Němci vydali 21. listopadu své lodstvo a minová pole. Bylo možno uzavřít mír diktátem. To však neznamenalo, že by Spojenci mohli obnovit starý svět, i kdyby chtěli. Ten se rozkládal už před vypuknutím války. Ve Francii byli deset let u moci antiklerikálové a poslední mírové volby znamenaly další příklon doleva. V německých volbách roku 1912 zvítězili poprvé socialisté jako největší jednotlivá strana. V Itálii byla Giolittiho vláda nejradikálnější od dob sjednocení země. V Británii komentoval vůdce konzervativců A. J. Balfour svou katastrofální porážku roku 1906 jako „slabý ohlas vlivů, které v Petrohradě vedly k masakrům, ve Vídni k bouřím a v Berlíně k socialistickým průvodům". Dokonce i ruské samoděržaví se snažilo liberalizovat. Habsburkové plni obav sháněli záchranný člun ústavy, aby v něm dopluli k břehu. V předvečer války řídili Evropu ustaraní rádobypokrokáři, kteří se svědomitě snažili vyhovět stoupajícím požadavkům a chtěli podporovat a získat především mládež. To, že evropská mládež byla roku 1914 nemilosrdně obětována sobecké a cynické době, je pustá lež. Projevy předválečných politiků se hemžily výzvami k mladým. Hnutí mládeže byl evropský jev, zejména v Německu, kde 25.000 členů spolku Wandervůgel (tažní ptáci) chodilo na výlety, drnkalo na kytary, protestovalo proti znečištbvání a růstu měst a nadávalo na starší generaci. Tvůrci veřejného mínění jako Max Weber* a Arthur Moeller van den Bruck** požadovali, aby se mladí ujali vedení státu. „Národ," napsal

Bruck, „potřebuje změnu krve, synové musí povstat proti otcům, mladí musí přijít na místo starých."(52) V celé Evropě sociologové neúnavně studovali mládež, aby zjistili, co si myslí a co chce. To, co mládež chtěla, byla ovšem válka. Zhýčkaná „mladá generace" šla do války, kterou starší lidé téměř bez výjimky přijímali s hrůzou a f a talistickým zoufalstvím, s nadšením. Mezi výřečnými mladíky středních vrstev to byla, alespoň zpočátku, nejpopulárnější válka všech dob. Zahodili kytary a chopili se pušek. Charles Péguy* napsal, že se „nemůže dočkat", až půjde na frontu (a na smrt). Henri de Montherlant" vyznal, že „miluje život na frontě, tu koupel v hrubé zemitosti, to zničování rozumu i srdce". Pierre Drieu la Rochelle*** nazval válku „podivuhodným překvapením". Mladí němečtí spisovatelé jako Walter Flex, Ernst Wurche a Ernst Jůnger oslavovali to, co Júnger nazval „posvátnou chvílí" srpna 1914. Romanopisec Fritz von Unruh nazval válku „očištěním" a počátkem „nové chuti do života", Rupert Brook**** shledal, že je to „jediný život... skvělé vzrušení jako nic jiného na světě". Pro Roberta Nicholse+ to byla „výsada". „Mrtvý je už, kdo nechce bojovat, kdo v boji padne, stoupne na ceně", napsal Julian Grenfell ++ v básni Do boje. Mladí Italové, kteří se dostali do války později, byli snad ještě lyričtější. „Toto je hodina vítězství nejvznešenějších hodnot, toto je hodina mládí," napsal jeden z nich a jiný mu přizvukoval: „Jen trpaslíci a dvacetiletí starci tu budou chybčt."(53) V zimě 1916-17 nadšení vyprchalo. Konec války byl v nedohlednu a zkrvavená a zklamaná mládež se s rozhořčením a stoupajícím hněvem obrátila proti starším. Všude v zákopech se mluvilo o zúčtování s provinilými politiky, tím „houfem syčáků". V roce 1917 a ještě víc v roce 1918 byly všecky válčící režimy vystaveny zatěžkávací zkoušce nervů až do nejzazších mezí, což vysvětluje rostoucí zoufalství a zarytost, s jakou vedly válku. Vítězství se stalo synonymem politického přežití. Italská a belgická monarchie a možná ani britská by nebyly přečkaly porážku. A třetí republika ve Francii také ne. Po vítězství se ovšem cítily bezpečné. Ale i tak, kdo mohl být kdysi bezpečnější než Hohenzollerni v Berlíně? Císař Vilém byl bez průtahů vyexpedován už 9. listopadu, jakmile bylo zřejmé, že Německá republika by mohla získat lepší mírové podmínky. Poslední habsburský císař Karel abdikoval o tři dny později a ukončil tak milénium uvážlivých sňatků a nápaditého politického kejklířství. Ruští Romanovci *

Charles Péguy (1873-1914), francouzský katolický básník a esejista

* * Henri de Montherlant (1896-1972), francouzský spisovatel hlásající práva silného jedince *

**

Max Weber (1864-1920), německý ekonom a sociolog, zakladatel sociologie náboženství. Vznik kapitalismu spojoval s vlivem kalvfnské nauky o předurčení (Protestantská etika a duch kapitalismu).

* * * Pierre Drieu la Rochelle (1893-1945), franc. romanopisec a esejista

Arthur Moeller van den Bruck (1876-1925), nčmecký kritik a historik

+ + Julian Grenfell (1888-1915), angl. básník, zemřel na zranění utržená u Ypres.

24

* * * *Rupert Brook (1887-1915), anglický lyrický básník. Padl ve válce, kterou opěvoval. + Robert Nichols (1893-1944), angl. básník, zmrzačen granátem

25

byli vyvražděni 16. července a pohřbeni neznámo kde. A tak během jediného roku vzaly za své tři hlavní monarchie střední a východní Evropy, trojnohý stojan, o jehož legitimnost se opíral starý svět. Koncem roku 1918 nebyla naděje, že by se některá z nich mohla obnovit, natož pak všechny tři. Turecký sultán, pokud něco znamenal, také skončil (Turecko se však prohlásilo republikou až 1. listopadu 1922). Likvidace těchto panovnických rodů jedním rázem uvolnila svazky heterogenních národností, které byly po staletí láskyplně sestavovány a pečlivě svazovány v jednu říši. Poslední sčítání obyvatelstva v Rakousku-Uhersku ukázalo, že se habsburský stát skládá asi z tuctu národností: 12 miliónů Němců, 10 miliónů Madarů, 8,5 miliónu Čechů, 1,3 miliónu Slováků, 5 miliónů Poláků, 4 milióny Rusínů, 3,3 milióny Rumunů, 5,7 miliónů Srbů a Chorvatů a 800.000 Rétorománů a Italů.(54) Podle carského sčítání lidu v roce 1898 Velkorusové tvořili pouze 43 procenta celkového obyvatelstva;(55) zbylých 57 procent byly podmaněné národy od Švédů a německých luteránů přes ortodoxní Lotyše, Bělorusy a Ukrajince, katolické Poláky, ukrajinské uniaty až k šíitům, sunnitům, kurdským muslimům různých národností a nespočetným variantám buddhistů, taoistů a animistů. Kromě Britské říše žádný jiný státní konglomerát neobsahoval takový pestrý výběr. Ještě při sčítání roku 1926, kdy už mnoho západních skupin odpadlo, bylo v Sovětském svazu na 200 národností a jazyků/56) U srovnání s tím bylo hohenzollernské panství homogenní a jednojazyčné, mělo však silné menšiny polské, dánské, alsaské a francouzské. Pravda je, že během osídlování střední a východní Evropy ve čtvrtém a pátém století byly tyto země asi z jedné čtvrtiny obsazovány nejrůznějšími národnostmi (včetně deseti miliónů židů), které zachovávaly věrnost svému náboženství a dynastii spíš než národní pospolitosti. Monarchie představovaly jediný jednotící princip těchto mnohonárodnostních útvarů a byly zárukou (často velmi chabou), že si budou před zákonem všichni rovni. Jakmile byl tento princip odstraněn, vznikla otázka Čím ho nahradit. Jediným dostupným řešením byl nacionalismus, jehož módní zplodinou byl iredentismus, výraz, který vynalezlo italské risorgimento a který znamenal sjednocení celé etnické skupiny v jednom státě. K tomu se teď přidávala ještě nová pokrytecká fráze o „sebeurčení", čímž se rozuměla úprava hranic plebiscitem podle etnických požadavků. Oba hlavní západní spojenci neměli původně v úmyslu prosazovat mír podle národností. Právě naopak. Oba vládli mnohonárodnostníma jazykově rozmanitým zámořským říším, Británie měla nad to vlastní iredentistický problém v Irsku. Roku 1918 byli v těchto zemích v čele vlády bývalí progresivisté Lloyd George a Clemenceau, kteří pod tlakem války přijali

reálnou politiku a naučili se, ač neradi, respektovat staré pojmy „rovnováhy sil", „odškodnění" a podobně. Když během mírových rozhovorů mladý britský diplomat Harold Nicolson dokazoval, že by bylo logické, aby Británie připustila sebeurčení Řeků na Kypru, byl pokárán ministrem zahraničí sirem Eyrem Crowem: „Nesmysl, milý Nicolsone... Zavedl byste sebeurčení v Indii, v Egyptě, na Maltě a v Gibraltaru? Nejste-li ochoten jít takhle daleko, nemáte právo (!) tvrdit, že to, co navrhujete, je logické. Jste-li ochoten, pák se raději vraťte hned do Londýna."(57) (Mohl dodat, že Kypr má velkou tureckou menšinu: z toho důvodu nedosáhl sebeurčení ani v osmdesátých letech.) Ještě koncem roku 1917 a dokonce začátkem roku 1918 by byl býval Lloyd George rád, kdyby se mu podařilo udržet Rakousko-Uhersko pohromadě výměnou za separátní mír. Pro Clemenceaua byla hlavním cílem bezpečnost Francie, a proto požadoval jednak navrácení Alsaska-Lotrinska (kde většina mluvila německy), jednak Sársko. Porýní chtěl oddělit od Německa a učinit z něj francouzsky orientovaný loutkový stát. Kromě toho podepsaly Británie, Francie a Rusko během války mezi sebou řadu tajných dohod, které nacionalistickým principům přímo odporovaly. Francouzi si zajistili ruský souhlas s obsazením Porýní a za to dali Rusům smlouvou z 11. března 1917 volnou ruku v Polsku/58) Sykesova-Picotova dohoda z roku 1916 umožňovala Británii a Francii zbavit Turecko arabských provincií a rozdělit si je. Itálie šla nejvýš: podle tajné dohody uzavřené 26. dubna 1915 v Londýně měla získat nadvládu nad milióny německy mluvících Tyrolanů a nad Srby a Chorvaty v Dalmácii. Smlouvou ze 17. srpna 1916 se Rumunsku postupovala celá Transylvánie, většina Temešvárského banátu a Bukovina, v nichž převážná část obyvatel nemluvila rumunsky. Jinou tajnou dohodou z 16. února 1917 se odevzdávala Japonsku čínská provincie Šantung, která byla do té doby sférou německých obchodních zájmů/59) Když však se zhroutil carský režim a Habsburkové odmítli uzavřít separátní mír, Británie a Francie začaly podporovat nacionalismus a učinili ze „sebeurčení národů" válečný cíl. 4. června 1917 uznala Kerenského ruská prozatímní vláda nezávislé Polsko; Francie začala organizovat armádu složenou z Poláků a 3. června 1918 vyhlásila vytvoření silného polského 60 státu za svůj prvořadý cíl/ ) Mezitím se v Británii slavofilští poslanci s R. W. Setonem-Watsonem* v čele a jeho časopis Nová Evropa úspěšně zasazovali o rozbití Rakouska-Uherska a o vytvoření nových národních států/ 6 1 ) Slovanským a balkánským politikům v exilu se dostávalo podpory

26

27

Robert William Seton-Watson (1879-1951), anglický historik, který se zabýval hlavně dějinami slovanských národů. Za první světové války podporoval myšlenku zřízení samostatného československého státu. Hlavní díla: Otázka jižních Slovanů, Slovensko dříve a nyní, Británie v Evropě 1789-1914

byli vyvražděni 16. července a pohřbeni neznámo kde. A tak během jediného roku vzaly za své tři hlavní monarchie střední a východní Evropy, trojnohý stojan, o jehož legitimnost se opíral starý svět. Koncem roku 1918 nebyla naděje, že by se některá z nich mohla obnovit, natož pak všechny tři. Turecký sultán, pokud něco znamenal, také skončil (Turecko se však prohlásilo republikou až 1. listopadu 1922). Likvidace těchto panovnických rodů jedním rázem uvolnila svazky heterogenních národností, které byly po staletí láskyplně sestavovány a pečlivě svazovány v jednu říši. Poslední sčítání obyvatelstva v Rakousku-Uhersku ukázalo, že se habsburský stát skládá asi z tuctu národností: 12 miliónů Němců, 10 miliónů Madarů, 8,5 miliónu Čechů, 1,3 miliónu Slováků, 5 miliónů Poláků, 4 milióny Rusínů, 3,3 milióny Rumunů, 5,7 miliónů Srbů a Chorvatů a 800.000 Rétorománů a Italů.(54) Podle carského sčítání lidu v roce 1898 Velkorusové tvořili pouze 43 procenta celkového obyvatelstva;(55) zbylých 57 procent byly podmaněné národy od Švédů a německých luteránů přes ortodoxní Lotyše, Bělorusy a Ukrajince, katolické Poláky, ukrajinské uniaty až k šíitům, sunnitům, kurdským muslimům různých národností a nespočetným variantám buddhistů, taoistů a animistů. Kromě Britské říše žádný jiný státní konglomerát neobsahoval takový pestrý výběr. Ještě při sčítání roku 1926, kdy už mnoho západních skupin odpadlo, bylo v Sovětském svazu na 200 národností a jazyků/56) U srovnání s tím bylo hohenzollernské panství homogenní a jednojazyčné, mělo však silné menšiny polské, dánské, alsaské a francouzské. Pravda je, že během osídlování střední a východní Evropy ve čtvrtém a pátém století byly tyto země asi z jedné čtvrtiny obsazovány nejrůznějšími národnostmi (včetně deseti miliónů židů), které zachovávaly věrnost svému náboženství a dynastii spíš než národní pospolitosti. Monarchie představovaly jediný jednotící princip těchto mnohonárodnostních útvarů a byly zárukou (často velmi chabou), že si budou před zákonem všichni rovni. Jakmile byl tento princip odstraněn, vznikla otázka Čím ho nahradit. Jediným dostupným řešením byl nacionalismus, jehož módní zplodinou byl iredentismus, výraz, který vynalezlo italské risorgimento a který znamenal sjednocení celé etnické skupiny v jednom státě. K tomu se teď přidávala ještě nová pokrytecká fráze o „sebeurčení", čímž se rozuměla úprava hranic plebiscitem podle etnických požadavků. Oba hlavní západní spojenci neměli původně v úmyslu prosazovat mír podle národností. Právě naopak. Oba vládli mnohonárodnostníma jazykově rozmanitým zámořským říším, Británie měla nad to vlastní iredentistický problém v Irsku. Roku 1918 byli v těchto zemích v čele vlády bývalí progresivisté Lloyd George a Clemenceau, kteří pod tlakem války přijali

reálnou politiku a naučili se, ač neradi, respektovat staré pojmy „rovnováhy sil", „odškodnění" a podobně. Když během mírových rozhovorů mladý britský diplomat Harold Nicolson dokazoval, že by bylo logické, aby Británie připustila sebeurčení Řeků na Kypru, byl pokárán ministrem zahraničí sirem Eyrem Crowem: „Nesmysl, milý Nicolsone... Zavedl byste sebeurčení v Indii, v Egyptě, na Maltě a v Gibraltaru? Nejste-li ochoten jít takhle daleko, nemáte právo (!) tvrdit, že to, co navrhujete, je logické. Jste-li ochoten, pák se raději vraťte hned do Londýna."(57) (Mohl dodat, že Kypr má velkou tureckou menšinu: z toho důvodu nedosáhl sebeurčení ani v osmdesátých letech.) Ještě koncem roku 1917 a dokonce začátkem roku 1918 by byl býval Lloyd George rád, kdyby se mu podařilo udržet Rakousko-Uhersko pohromadě výměnou za separátní mír. Pro Clemenceaua byla hlavním cílem bezpečnost Francie, a proto požadoval jednak navrácení Alsaska-Lotrinska (kde většina mluvila německy), jednak Sársko. Porýní chtěl oddělit od Německa a učinit z něj francouzsky orientovaný loutkový stát. Kromě toho podepsaly Británie, Francie a Rusko během války mezi sebou řadu tajných dohod, které nacionalistickým principům přímo odporovaly. Francouzi si zajistili ruský souhlas s obsazením Porýní a za to dali Rusům smlouvou z 11. března 1917 volnou ruku v Polsku/58) Sykesova-Picotova dohoda z roku 1916 umožňovala Británii a Francii zbavit Turecko arabských provincií a rozdělit si je. Itálie šla nejvýš: podle tajné dohody uzavřené 26. dubna 1915 v Londýně měla získat nadvládu nad milióny německy mluvících Tyrolanů a nad Srby a Chorvaty v Dalmácii. Smlouvou ze 17. srpna 1916 se Rumunsku postupovala celá Transylvánie, většina Temešvárského banátu a Bukovina, v nichž převážná část obyvatel nemluvila rumunsky. Jinou tajnou dohodou z 16. února 1917 se odevzdávala Japonsku čínská provincie Šantung, která byla do té doby sférou německých obchodních zájmů/59) Když však se zhroutil carský režim a Habsburkové odmítli uzavřít separátní mír, Británie a Francie začaly podporovat nacionalismus a učinili ze „sebeurčení národů" válečný cíl. 4. června 1917 uznala Kerenského ruská prozatímní vláda nezávislé Polsko; Francie začala organizovat armádu složenou z Poláků a 3. června 1918 vyhlásila vytvoření silného polského 60 státu za svůj prvořadý cíl/ ) Mezitím se v Británii slavofilští poslanci s R. W. Setonem-Watsonem* v čele a jeho časopis Nová Evropa úspěšně zasazovali o rozbití Rakouska-Uherska a o vytvoření nových národních států/ 6 1 ) Slovanským a balkánským politikům v exilu se dostávalo podpory

26

27

Robert William Seton-Watson (1879-1951), anglický historik, který se zabýval hlavně dějinami slovanských národů. Za první světové války podporoval myšlenku zřízení samostatného československého státu. Hlavní díla: Otázka jižních Slovanů, Slovensko dříve a nyní, Británie v Evropě 1789-1914

a slibů za jejich odpor proti „německému imperialismu". Na Středním východě byl přítel Arabů plukovník T. E. Lawrence* pověřen slíbit, že emirové Feisal a Hussein dostanou jako odměnu za boj proti Turkům samostatná království. Roku 1917 takzvaná Balfourova deklarace přislíbila židům, aby jim dodala odvahu opustit Centrální mocnosti, národní stát v Palestině. Mnoho slibů se vzájemně vylučovalo a kromě toho odporovalo tajným dohodám, které ještě platily. Během posledních dvou let zoufalých bojů se stávalo, že Britové i Francouzi neuváženě vydávali potvrzení o vlastnictví, která ve svém souhrnu překračovala jejich teritoriální možnosti a nemohla být pochopitelně v míru dodržena, i kdyby to byl mír velmi tvrdý. Tyto nekryté šeky pak dopadly velice trapně. Situace se zkomplikovala, když Lenin a jeho bolševici převzali 25. října 1917 v Rusku moc. Okamžitě se zmocnili carského diplomatického archívu a kopie tajných smluv předali západním novinářům. 12. prosince je začal uveřejňovat Manchester Guardian. Akci doprovázela silná bolševická propaganda, jež měla příslibem sebeurčení všech národů napomoci komunistickým revolucím po celé Evropě. Leninův postup zapůsobil hluboce na amerického prezidenta. Přes půl století byl Woodrow Wilson zesměšňován, že ignorantsky zastává nepraktické ideály, které znemožňovaly uzavřít rozumný mír. Je to pravda jen z poloviny. Wilson byl univerzitní profesor politických věd a bývalý rektor Princetonské univerzity. Uvědomoval si, že se v zahraniční politice nevyzná. Těsně před svým zvolením roku 1913 řekl svým přátelům: „Bylo by ironií osudu, kdybych se měl ve své funkci zabývat hlavně zahraničními 62 záležitostmi."( ) Demokrati předtím nebyli u moci pětatřicet let a Wilson považoval všechny americké diplomaty za republikány. Když vypukla válka, zdůrazňoval, že „Amerika musí být neutrální nejen podle jména, ale i ve skutečnosti." K novému zvolení roku 1916 mu dopomohlo politické heslo „Uchránil nás války". Ani on nechtěl rozbíjet staré uspořádání Evropy: přimlouval se za „mír bez vítězů". Začátkem roku 1917 však dospěl k přesvědčení, že Amerika bude mít větší vliv na uspořádání světa, vystoupí-li z neutrality, a velmi přísně rozlišoval po stránce právní i morální mezi Británií a Německem: německé ponorky porušovaly „lidská práva", kdežto britská blokáda porušovala jen „práva majetnická", a to byla menší vina.(63) Ve válce si vedl energicky, ale nepovažoval Ameriku za normálního účastníka bojů. Vstoupila do války, řekl v poselství ke Kongresu, „aby bránila zásady míru a spravedlnosti" * Thomas Edward Lawrence (1888-1935), vlastním jménem Shaw, známý jako Lawrence of Arabia (na rozdíl od spisovatele D. H. Lawrence), britský důstojník, archeolog a spisovatel. V letech 1914-18 byl jedním z vůdců arabského povstání a partyzánské války proti Turkům. Své zkušenosti a zážitky popsal v knize Sedm pilířů moudrosti (1926).

28

a aby zajistila „soulad, který napříště povede k zachovávám' těchto zásad". Ve snaze dobře se připravit na mírové jednání zřídil v září 1917 pod vedením svého poradce plukovníka Edwarda House a dr. S. E. Mezese informační středisko se 150 vysokoškolsky vzdělanými pracovníky a usadil je v budově Americké zeměpisné společnosti v New Yorku.í64) Díky této instituci byla americká delegace na mírovém jednám informována nejlépe, měla k dispozici nejlepší dokumentaci a byla dokonce v mnoha otázkách jediným zdrojem přesných informací. „Kdyby byla mírová smlouva navržena pouze americkými odborníky," napsal Harold Nicolson, „byl by to jeden z nejmoudřejších a nejvědečtějších dokumentů světa."(65) Informační středisko ovšem vycházelo z předpokladu, že mír bude sjednán jako kompromis a že nejlepší způsob jak zajistit jeho trvalost je respektovat přirozené právo a vyhovět tak všem zúčastněným národům. To byl přístup empirický, nikoli ideologický. V této fázi nebyl Wilson nadšen myšlenkou Společnosti národů, kterou přednesli Britové 20. března 1917. Předpokládal, že narazí na potíže u Kongresu. Když však bolševici zveřejnili tajné dohody, jež postavily americké spojence do nejhoršího světla jako nenapravitelné kořistníky, propadl zmatku. Leninova výzva k sebeurčení národů přiměla Wilsona jednat, neboť byl přesvědčen, že Amerika jako strážce demokratických svobod by se neměla dát předstihnout revolučním režimem, který se zmocnil vlády nezákonně. Proto urychleně sestavil a 8. ledna 1918 zveřejnil slavných Čtrnáct bodů. V prvním odmítl tajné dohody. V posledním vyslovil souhlas se zřízením Společnosti národů. Většina ostatních bodů se týkala záruk, že i když dobytá území musejí kapitulovat, poražení nebudou trestáni ztrátou obyvatel a že rozhodujícím činitelem bude národnost. 11. února přidal ještě Čtyři zásady, kterými poslední bod ještě zdůraznil, a 27. září završil celou akci Pěti jednotlivostmi, z nichž první slibovala spravedlnost jak přátelům, tak nepřátelům/66) Všech třiadvacet tezí vyhlásil Wilson nezávisle na Británii a Francii. Dospíváme nyní k jádru nedorozumění, které zničilo reálnou naději na úspěch mírového narovnám a připravilo tak druhou světovou válku. V září 1918 bylo zřejmé, že Německo sice vyhrálo válku na východě, ale na západě že ji prohrává. Devítimiliónová německá armáda se však ještě držela a spořádaně ustupovala z území dobytých ve Francii a v Belgii. Dva dny po zveřejnění Pěti jednotlivostí ohromil všemocný generál Ludendorff členy své vlády prohlášením, že „stav armády vyžaduje okamžité příměří, abychom se vyhnuli katastrofě". A doporučil utvořit lidovou vládu, která by začala jednat s Wilsonem.í67) Ludendorffovým záměrem zřejmě bylo přesunout hanbu za to, že se Německo bude muset vzdát územních zisků, na demokratické strany. Promyslel ovšem také všech třiadvacet 29

a slibů za jejich odpor proti „německému imperialismu". Na Středním východě byl přítel Arabů plukovník T. E. Lawrence* pověřen slíbit, že emirové Feisal a Hussein dostanou jako odměnu za boj proti Turkům samostatná království. Roku 1917 takzvaná Balfourova deklarace přislíbila židům, aby jim dodala odvahu opustit Centrální mocnosti, národní stát v Palestině. Mnoho slibů se vzájemně vylučovalo a kromě toho odporovalo tajným dohodám, které ještě platily. Během posledních dvou let zoufalých bojů se stávalo, že Britové i Francouzi neuváženě vydávali potvrzení o vlastnictví, která ve svém souhrnu překračovala jejich teritoriální možnosti a nemohla být pochopitelně v míru dodržena, i kdyby to byl mír velmi tvrdý. Tyto nekryté šeky pak dopadly velice trapně. Situace se zkomplikovala, když Lenin a jeho bolševici převzali 25. října 1917 v Rusku moc. Okamžitě se zmocnili carského diplomatického archívu a kopie tajných smluv předali západním novinářům. 12. prosince je začal uveřejňovat Manchester Guardian. Akci doprovázela silná bolševická propaganda, jež měla příslibem sebeurčení všech národů napomoci komunistickým revolucím po celé Evropě. Leninův postup zapůsobil hluboce na amerického prezidenta. Přes půl století byl Woodrow Wilson zesměšňován, že ignorantsky zastává nepraktické ideály, které znemožňovaly uzavřít rozumný mír. Je to pravda jen z poloviny. Wilson byl univerzitní profesor politických věd a bývalý rektor Princetonské univerzity. Uvědomoval si, že se v zahraniční politice nevyzná. Těsně před svým zvolením roku 1913 řekl svým přátelům: „Bylo by ironií osudu, kdybych se měl ve své funkci zabývat hlavně zahraničními 62 záležitostmi."( ) Demokrati předtím nebyli u moci pětatřicet let a Wilson považoval všechny americké diplomaty za republikány. Když vypukla válka, zdůrazňoval, že „Amerika musí být neutrální nejen podle jména, ale i ve skutečnosti." K novému zvolení roku 1916 mu dopomohlo politické heslo „Uchránil nás války". Ani on nechtěl rozbíjet staré uspořádání Evropy: přimlouval se za „mír bez vítězů". Začátkem roku 1917 však dospěl k přesvědčení, že Amerika bude mít větší vliv na uspořádání světa, vystoupí-li z neutrality, a velmi přísně rozlišoval po stránce právní i morální mezi Británií a Německem: německé ponorky porušovaly „lidská práva", kdežto britská blokáda porušovala jen „práva majetnická", a to byla menší vina.(63) Ve válce si vedl energicky, ale nepovažoval Ameriku za normálního účastníka bojů. Vstoupila do války, řekl v poselství ke Kongresu, „aby bránila zásady míru a spravedlnosti" * Thomas Edward Lawrence (1888-1935), vlastním jménem Shaw, známý jako Lawrence of Arabia (na rozdíl od spisovatele D. H. Lawrence), britský důstojník, archeolog a spisovatel. V letech 1914-18 byl jedním z vůdců arabského povstání a partyzánské války proti Turkům. Své zkušenosti a zážitky popsal v knize Sedm pilířů moudrosti (1926).

28

a aby zajistila „soulad, který napříště povede k zachovávám' těchto zásad". Ve snaze dobře se připravit na mírové jednání zřídil v září 1917 pod vedením svého poradce plukovníka Edwarda House a dr. S. E. Mezese informační středisko se 150 vysokoškolsky vzdělanými pracovníky a usadil je v budově Americké zeměpisné společnosti v New Yorku.í64) Díky této instituci byla americká delegace na mírovém jednám informována nejlépe, měla k dispozici nejlepší dokumentaci a byla dokonce v mnoha otázkách jediným zdrojem přesných informací. „Kdyby byla mírová smlouva navržena pouze americkými odborníky," napsal Harold Nicolson, „byl by to jeden z nejmoudřejších a nejvědečtějších dokumentů světa."(65) Informační středisko ovšem vycházelo z předpokladu, že mír bude sjednán jako kompromis a že nejlepší způsob jak zajistit jeho trvalost je respektovat přirozené právo a vyhovět tak všem zúčastněným národům. To byl přístup empirický, nikoli ideologický. V této fázi nebyl Wilson nadšen myšlenkou Společnosti národů, kterou přednesli Britové 20. března 1917. Předpokládal, že narazí na potíže u Kongresu. Když však bolševici zveřejnili tajné dohody, jež postavily americké spojence do nejhoršího světla jako nenapravitelné kořistníky, propadl zmatku. Leninova výzva k sebeurčení národů přiměla Wilsona jednat, neboť byl přesvědčen, že Amerika jako strážce demokratických svobod by se neměla dát předstihnout revolučním režimem, který se zmocnil vlády nezákonně. Proto urychleně sestavil a 8. ledna 1918 zveřejnil slavných Čtrnáct bodů. V prvním odmítl tajné dohody. V posledním vyslovil souhlas se zřízením Společnosti národů. Většina ostatních bodů se týkala záruk, že i když dobytá území musejí kapitulovat, poražení nebudou trestáni ztrátou obyvatel a že rozhodujícím činitelem bude národnost. 11. února přidal ještě Čtyři zásady, kterými poslední bod ještě zdůraznil, a 27. září završil celou akci Pěti jednotlivostmi, z nichž první slibovala spravedlnost jak přátelům, tak nepřátelům/66) Všech třiadvacet tezí vyhlásil Wilson nezávisle na Británii a Francii. Dospíváme nyní k jádru nedorozumění, které zničilo reálnou naději na úspěch mírového narovnám a připravilo tak druhou světovou válku. V září 1918 bylo zřejmé, že Německo sice vyhrálo válku na východě, ale na západě že ji prohrává. Devítimiliónová německá armáda se však ještě držela a spořádaně ustupovala z území dobytých ve Francii a v Belgii. Dva dny po zveřejnění Pěti jednotlivostí ohromil všemocný generál Ludendorff členy své vlády prohlášením, že „stav armády vyžaduje okamžité příměří, abychom se vyhnuli katastrofě". A doporučil utvořit lidovou vládu, která by začala jednat s Wilsonem.í67) Ludendorffovým záměrem zřejmě bylo přesunout hanbu za to, že se Německo bude muset vzdát územních zisků, na demokratické strany. Promyslel ovšem také všech třiadvacet 29

Wilsonových zásad, které dávaly záruku, že Německo nebude rozkouskováno ani potrestáno a že jeho celistvost a moc zůstanou v podstatě nedotčeny. Vzhledem k okolnostem to bylo maximum, več mohli Němci reálně doufat; vlastně to bylo i víc, neboť z druhého článku bodu 14, který se týkal svobody na moři, vyplývalo, že Britové budou muset zrušit blokádu. Civilní úřady zastávaly tentýž názor, a tak 4. října zahájil kancléř princ Max z Badenu s Wilsonem jednání o příměří na základě jeho výroků. Rakušané následovali s předpoklady ještě optimističtějšími o tři dny později/68) Wilson, který měl k dispozici čtyřmiliónovou armádu, Británii i Francii držel v šachu jak finančně, tak hospodářsky a byl všeobecně považován za všemohoucího, reagoval příznivě. Po výměně diplomatických nót nabídl Němcům 5. listopadu příměří podle Čtrnácti bodů pouze s dvěma výhradami pro Spojence: svobodou na moři (kde si právo výkladu vyhrazovala Británie) a náhradou válečných škod. Na základě této dohody složili Němci zbraně. Němci a Rakušané však nevěděli, že plukovník House, Wilsonův zvláštní vyslanec a zástupce Spojených států v Nejvyšší spojenecké válečné radě, měl 29. října dlouhou tajnou poradu s Clemenceauem a Lloyd Georgem. Francouzský i britský ministerský předseda vyjádřili pochybnosti a výhrady k Wilsonovým bodům a dali tyto námitky schválit parlamentem, který je shrnul v podobě „komentáře" a zaslal Wilsonovi do Washingtonu. Tento komentář, jehož obsah se Němci ani Rakušané nedověděli, v podstatě rušil veškeré výhody Wilsonových bodů a nastiňoval vlastně všechny rysy budoucí Versailleské mírové smlouvy - proti níž měly Centrální mocnosti zásadní námitky - včetně rozdělení Rakouska-Uherska, ztráty německých kolonií, rozštěpení Pruska polským koridorem a válečných reparací/69) Ještě pozoruhodnější bylo, že komentář nejenom vycházel z předpokladu německé „válečné viny" (která, byť problematicky, vyplývala z Wilsonových třiadvaceti bodů), ale i z představy o „odměňování" vítězů a „trestání" poražených, což Wilson ve svých formulacích zásadně nepřipouštěl. Je pravda, že během říjnových jednání byl Wilson vůči Němcům, s nimiž předtím prakticky nikdy nepřišel do styku, čím dál tím nepřátelštější. Zejména ho popudilo, když Němci 12. října víc než týden poté, co ho požádali o příměří, torpédovali irskou civilní přepravní loď Leinster, kde zahynulo 450 osob včetně mnoha žen a dětí. Přesto je nepochopitelné, že komentář přijal, a ještě nepochopitelnější, že se Němcům o ničem nezmínil. Ti zas projevili neschopnost v tom, že nepožadovali objasnění některých bodů, neboť Wilsonův sloh, jak prohlásil v kabinetě britský ministr zahraničí A. J. Balfour, „je velmi nepřesný. Wilson je výtečný řečník, ale velmi špatný stylista."(70) Hlavní odpovědnost za toto osudové nedorozumění má však Wilson. A nebyl to prohřešek z idealismu. 30

Další hrubá chyba, která se přidala k první a přivodila katastrofu, byla organizace. Mírová konference neměla předem danou podobu. Prostě k ní došlo, nabývala živelné podoby a spádu, během jednání se projevovala čím dál tím větší protiněmecká nálada jak v obsahu hovorů, tak po stejně důležité stránce formální. Všichni neurčitě předpokládali, že Spojenci navrhnou předběžné podmínky nejprve mezi sebou a pak se dostaví Němci a jejich partneři a dojedná se definitivní znění mírové smlouvy. Tak tomu bylo na Vídeňském kongresu. Program jednání v tomto smyslu také skutečně sestavili logičtí Francouzi a předali jej Wilsonovi prostřednictvím svého velvyslance ve Washingtonu už 29. listopadu 1918. Tento dokument měl také tu přednost, že se zasazoval o okažité zrušení všech tajných dohod. Ale jeho formulace Wilsona podráždila a dokument zapadl. A tak se konference sešla bez dohodnutého programu a nikdy se na žádný nezmohla/71) Způsob jednání byl ještě nadto narušen Wilsonovým rozhodnutím přicestovat z Ameriky a zúčastnit se zasedání. To znamenalo, že údajně „nejmocnější muž světa" nemohl být už ponechán v záloze, aby jako deus ex machina* rozhodoval „z výsosti", kdykoli se Spojenci octnou v slepé uličce. Tím, že přijel do Paříže, se stal normálním představitelem státu jako ostatní a v diskusích prohrával a vítězil stejně často jako oni. Bylo to však částečně také proto, že se v průběhu jednání jeho zájem výrazně odklonil od třiadvaceti bodů a skutečných podmínek smlouvy a soustředil se téměř výlučně na Společnost národů a její stanovy. Nově navržená světová organizace, o níž se až doposud vyjadřoval skepticky, se mu stala hlavním smyslem jednání. Soudil, že její činnost napraví jakákoli nedopatření smlouvy samotné. To ovšem mělo neblahé následky. Za prvé mohli Francouzi prosadit mnohem tvrdší podmínky, například „velké" Polsko, jež rozťalo pruské území na dvě části a přisvojilo si slezskou průmyslovou oblast, dále patnáctiletou okupaci Porýní spojeneckými armádami a obrovské odškodném. Za druhé byla myšlenka předběžného projednání podmínek opuštěna. Wilson byl rozhodnut včlenit do předběžného dokumentu stanovy Společnosti národů, ale ministr zahraničí Robert Lansing ho varoval, že i taková předpokládaná dohoda je v právním smyslu smlouvou a musí být ratifikována Kongresem. Z obavy před potížemi Wilson pak rozhodl přistoupit rovnou k smlouvě-definitivní/72) Francouzský nejvyšší velitel maršál Foch se obával, že by vyhlášení předběžných podmínek urychlilo demobilizaci francouzských spojenců a nahrálo při závěrečném jednání Němcům. Už i mezi Spojenci bylo tolik sporných bodů, že všichni měli strach z nových nepřátelských projevů, které by zničily vše, čeho se až dosud dosáhlo. A tak byla myšlenka předběžných podmínek opuštěna/73) * deus ex machina = bůh na stroji. Výraz pochází z antického divadla, kde byla spletitá situace řešena zásahem boha, který byl pomocí zvláštního mechanismu spuštén na jeviště.

31

Wilsonových zásad, které dávaly záruku, že Německo nebude rozkouskováno ani potrestáno a že jeho celistvost a moc zůstanou v podstatě nedotčeny. Vzhledem k okolnostem to bylo maximum, več mohli Němci reálně doufat; vlastně to bylo i víc, neboť z druhého článku bodu 14, který se týkal svobody na moři, vyplývalo, že Britové budou muset zrušit blokádu. Civilní úřady zastávaly tentýž názor, a tak 4. října zahájil kancléř princ Max z Badenu s Wilsonem jednání o příměří na základě jeho výroků. Rakušané následovali s předpoklady ještě optimističtějšími o tři dny později/68) Wilson, který měl k dispozici čtyřmiliónovou armádu, Británii i Francii držel v šachu jak finančně, tak hospodářsky a byl všeobecně považován za všemohoucího, reagoval příznivě. Po výměně diplomatických nót nabídl Němcům 5. listopadu příměří podle Čtrnácti bodů pouze s dvěma výhradami pro Spojence: svobodou na moři (kde si právo výkladu vyhrazovala Británie) a náhradou válečných škod. Na základě této dohody složili Němci zbraně. Němci a Rakušané však nevěděli, že plukovník House, Wilsonův zvláštní vyslanec a zástupce Spojených států v Nejvyšší spojenecké válečné radě, měl 29. října dlouhou tajnou poradu s Clemenceauem a Lloyd Georgem. Francouzský i britský ministerský předseda vyjádřili pochybnosti a výhrady k Wilsonovým bodům a dali tyto námitky schválit parlamentem, který je shrnul v podobě „komentáře" a zaslal Wilsonovi do Washingtonu. Tento komentář, jehož obsah se Němci ani Rakušané nedověděli, v podstatě rušil veškeré výhody Wilsonových bodů a nastiňoval vlastně všechny rysy budoucí Versailleské mírové smlouvy - proti níž měly Centrální mocnosti zásadní námitky - včetně rozdělení Rakouska-Uherska, ztráty německých kolonií, rozštěpení Pruska polským koridorem a válečných reparací/69) Ještě pozoruhodnější bylo, že komentář nejenom vycházel z předpokladu německé „válečné viny" (která, byť problematicky, vyplývala z Wilsonových třiadvaceti bodů), ale i z představy o „odměňování" vítězů a „trestání" poražených, což Wilson ve svých formulacích zásadně nepřipouštěl. Je pravda, že během říjnových jednání byl Wilson vůči Němcům, s nimiž předtím prakticky nikdy nepřišel do styku, čím dál tím nepřátelštější. Zejména ho popudilo, když Němci 12. října víc než týden poté, co ho požádali o příměří, torpédovali irskou civilní přepravní loď Leinster, kde zahynulo 450 osob včetně mnoha žen a dětí. Přesto je nepochopitelné, že komentář přijal, a ještě nepochopitelnější, že se Němcům o ničem nezmínil. Ti zas projevili neschopnost v tom, že nepožadovali objasnění některých bodů, neboť Wilsonův sloh, jak prohlásil v kabinetě britský ministr zahraničí A. J. Balfour, „je velmi nepřesný. Wilson je výtečný řečník, ale velmi špatný stylista."(70) Hlavní odpovědnost za toto osudové nedorozumění má však Wilson. A nebyl to prohřešek z idealismu. 30

Další hrubá chyba, která se přidala k první a přivodila katastrofu, byla organizace. Mírová konference neměla předem danou podobu. Prostě k ní došlo, nabývala živelné podoby a spádu, během jednání se projevovala čím dál tím větší protiněmecká nálada jak v obsahu hovorů, tak po stejně důležité stránce formální. Všichni neurčitě předpokládali, že Spojenci navrhnou předběžné podmínky nejprve mezi sebou a pak se dostaví Němci a jejich partneři a dojedná se definitivní znění mírové smlouvy. Tak tomu bylo na Vídeňském kongresu. Program jednání v tomto smyslu také skutečně sestavili logičtí Francouzi a předali jej Wilsonovi prostřednictvím svého velvyslance ve Washingtonu už 29. listopadu 1918. Tento dokument měl také tu přednost, že se zasazoval o okažité zrušení všech tajných dohod. Ale jeho formulace Wilsona podráždila a dokument zapadl. A tak se konference sešla bez dohodnutého programu a nikdy se na žádný nezmohla/71) Způsob jednání byl ještě nadto narušen Wilsonovým rozhodnutím přicestovat z Ameriky a zúčastnit se zasedání. To znamenalo, že údajně „nejmocnější muž světa" nemohl být už ponechán v záloze, aby jako deus ex machina* rozhodoval „z výsosti", kdykoli se Spojenci octnou v slepé uličce. Tím, že přijel do Paříže, se stal normálním představitelem státu jako ostatní a v diskusích prohrával a vítězil stejně často jako oni. Bylo to však částečně také proto, že se v průběhu jednání jeho zájem výrazně odklonil od třiadvaceti bodů a skutečných podmínek smlouvy a soustředil se téměř výlučně na Společnost národů a její stanovy. Nově navržená světová organizace, o níž se až doposud vyjadřoval skepticky, se mu stala hlavním smyslem jednání. Soudil, že její činnost napraví jakákoli nedopatření smlouvy samotné. To ovšem mělo neblahé následky. Za prvé mohli Francouzi prosadit mnohem tvrdší podmínky, například „velké" Polsko, jež rozťalo pruské území na dvě části a přisvojilo si slezskou průmyslovou oblast, dále patnáctiletou okupaci Porýní spojeneckými armádami a obrovské odškodném. Za druhé byla myšlenka předběžného projednání podmínek opuštěna. Wilson byl rozhodnut včlenit do předběžného dokumentu stanovy Společnosti národů, ale ministr zahraničí Robert Lansing ho varoval, že i taková předpokládaná dohoda je v právním smyslu smlouvou a musí být ratifikována Kongresem. Z obavy před potížemi Wilson pak rozhodl přistoupit rovnou k smlouvě-definitivní/72) Francouzský nejvyšší velitel maršál Foch se obával, že by vyhlášení předběžných podmínek urychlilo demobilizaci francouzských spojenců a nahrálo při závěrečném jednání Němcům. Už i mezi Spojenci bylo tolik sporných bodů, že všichni měli strach z nových nepřátelských projevů, které by zničily vše, čeho se až dosud dosáhlo. A tak byla myšlenka předběžných podmínek opuštěna/73) * deus ex machina = bůh na stroji. Výraz pochází z antického divadla, kde byla spletitá situace řešena zásahem boha, který byl pomocí zvláštního mechanismu spuštén na jeviště.

31

Proto Němci, když směli konečně přijet do Paříže, k svému zděšení zjistili, že žádné jednání nebude, že mírové podmínky jsou hotové a že nezbývá než je přijmout, když se vzdali své moci v příměří, které teď považovali za podvodný trik. Kromě toho Clemenceau, jemuž byla nenávist a strach z Němců přírodním zákonem, dal vyhlášení tohoto diktátu příslušný teatrální rámec. Sice se mu nepodařilo zajistit souhlas s vytvořením německého spolkového státu, který by zvrátil dílo Bismarckovo, ani s francouzskou vojenskou hranicí na Rýně, ale 7. května 1919 předsedal obřadnému shromáždění ve Versailles, kde Prusko roku 1871 pokořilo Francii a kam se teď dostavila německá delegace ne jako účastník jednání, nýbrž v úloze zločinců čekajících na rozsudek. Německého podmračeného zplnomocněnce hraběte von Brockdorffa-Rantzaua přivítal pečlivě volenými slovy: Máte před sebou pověřené zástupce spojeneckých mocností a jejich přidružených sil, představitele národů velkých i malých, které přes čtyři roky vedly bez přestávky neúprosnou válku, která jim byla vnucena. Přišel čas vážného vyřizování účtů. Žádali jste nás o mír. Jsme ochotni vám ho poskytnout.(74) Pak stanovil časový limit pro zásadní přijetí nebo odmítnutí. Hrabě Brockdorff četl svou trpkou odpověď vsedě, což rozzuřilo mnohé z přítomných, především Wilsona, jehož antipatie vůči Němcům během zasedání neustále vzrůstaly: „Co je to za hnusné chování?... Ti Němci jsou ale opravdu tupci. Dělají pořád všecko špatně.... Tohle je nejnevkusnější řeč, jakou jsem kdy slyšel. Budou mít proti sobě celý svět."(75) Ale neměli. A. J. Balfourovi nevadilo, že Brockdorff zůstal sedět. Řekl Nicholsovi: „Nevšímám si toho. Ze zásady necivím na lidi, když jsou zřejmě v úzkých."(76> Britové dávali najevo určité politování, a když Němci konečně 28. června podepsali, Lloyd George se usilovně snažil zmírnit tvrdost podmínek, zejména pokud se týkalo německo-polské hranice. Obával se, že to v budoucnosti povede k válce - což se také stalo. Ale na nepřátelském Clemenceauovi a Wilsonovi dosáhl jen toho, že se v Horním Slezsku konal plebiscit/77) Němci podepsali „podvolujíce se," řečeno jejich slovy, „nadměrnému nátlaku". „Bylo to," poznamenal Lansing, „jako by odsouhlasovali vlastní ortel smrti... Podepisovali se rychle, bledí a třesoucíma se rukama, a pak byli odvedeni opět na svá místa."(78) Způsob, jakým byly mírové podmínky Němcům vnuceny, měl katastro­ fální vliv na jejich novou republiku, jak ještě ukážeme. Intervence, kterou na poslední chvíli podnikl v jejich prospěch Lloyd George, znamenala též konec souladu a porozumění mezi Francií a Británií a otrávila jejich vztahy až do čtyřicátých let: byl to věrolomný čin, který generál de Gaulle vyčetl s okázalou trpkostí Winstonu Churchillovi za druhé světové války.(79) V té době bylo mnoho Francouzů přesvědčeno, že Clemenceau povolil příliš

mnoho ústupků a že je jejich jediným politikem, který se odvážil prosadit údajně příliš mírné a dokonce nebezpečné narovnání.(^Američané nebyli jednotní. Někteří z jejich diplomatické honorace sdíleli Wilsonovy anti­ patie. (81) John Foster Dulles mluvil o „obrovské vině, které se Německo do­ pustilo". Proradný plukovník House přiměl Wilsona, aby zrušil své „body". Wilsonův hlavní poradce pro otázky Polska Robert H. Lord byl vedle Clemenceaua nejsilnějším zastáncem „velkého" Polska.(82) Naproti tomu Lansing správně rozeznal, že nejednat s Němci byla základní chyba, a soudil, že Wilson zradil své zásady ve všech směrech/83) Jeho kritika byla také hlavním důvodem, proč ho Wilson začátkem roku 1920 brutálně vyhodil. (84) Mladší Američané byli většinou trpce kritičtí. Diplomat William Bullitt napsal Wilsonovi rozhorlený dopis: „Mrzí mě, že jste nebojoval náš boj až do konce a že jste měl tak málo důvěry v lidi, jako jsem já, kterých je v každém národě milióny a kteří ve Vás měli důvěru.... Naše vláda dala teď souhlas k tomu, aby trpící lidé světa byli znovu vydáni útlaku, zotročováni a rozdělováni - dala souhlas k novému století válek."(85) Jeho kolegové Samuel Eliot Morrison, Christian Herter a Adolf Berle měli stejný názor. Americký novinář Walter Lippmann napsal: „Podle mého mínění je smlouva nejenom úzkoprsá a zaujatá, ale také svrchovaně nemoudrá.'/86) Mnozí z těchto mladých mužů měli později značný vliv. Zastínil je však ještě vehementnější kritik, který jako člen britské delegace dokázal zasadit mírovému narovnání zdrcující ránu hned na místě. John Maynard Keynes* byl chytrý cambridžský don, který za války pracoval v ministerstvu financí a zastupoval je též na versailleské konferenci. Nezajímala ho vojenská bezpečnost, hranice a přesuny obyvatelstva, jejichž skutečnou i emocionální důležitost tragicky podcenil. Na druhé straně však měl hluboké porozumění pro hospodářské aspekty evropské stability, o nichž většina delegátů ne­ měla pojem. Podle jeho názoru závisel trvalý mír na tom, jak rychle umožní mírové narovnání oživit obchod a průmysl a jak rychle zajistí vzrůst zaměstnanosti. V tomto ohledu měla být smlouva funkčním, nikoli odvetným opatřením/ 87 ) Už roku 1916 v memorandu britského ministerstva financí dokazoval, že náhrada škod, kterou roku 1871 uložilo Německo Francii, obě země poškodila a stala se tak převážně příčinou velké hospodářské krize sedmdesátých let, jež postihla celý svět/88) Soudil, že by se neměly vymáhat vůbec žádné válečné reparace, nebo když už, že by neměly přesahovat 2 miliardy liber. „Chceme-li si z Německa udělat ,dojnou krávu', nesmíme je 89 předtím zničit," dovozoval v přípravné studii pro zasedání/ ) Co se týče

32

33

John Maynard Keynes (1883-1947), přední anglický finanční expert, zastánce regulované ekonomiky a státních zásahů do národního hospodářství v boji proti inflaci a nezaměstnanosti, jeden ze zakladatelů Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Hlavní dílo: Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peniz

Proto Němci, když směli konečně přijet do Paříže, k svému zděšení zjistili, že žádné jednání nebude, že mírové podmínky jsou hotové a že nezbývá než je přijmout, když se vzdali své moci v příměří, které teď považovali za podvodný trik. Kromě toho Clemenceau, jemuž byla nenávist a strach z Němců přírodním zákonem, dal vyhlášení tohoto diktátu příslušný teatrální rámec. Sice se mu nepodařilo zajistit souhlas s vytvořením německého spolkového státu, který by zvrátil dílo Bismarckovo, ani s francouzskou vojenskou hranicí na Rýně, ale 7. května 1919 předsedal obřadnému shromáždění ve Versailles, kde Prusko roku 1871 pokořilo Francii a kam se teď dostavila německá delegace ne jako účastník jednání, nýbrž v úloze zločinců čekajících na rozsudek. Německého podmračeného zplnomocněnce hraběte von Brockdorffa-Rantzaua přivítal pečlivě volenými slovy: Máte před sebou pověřené zástupce spojeneckých mocností a jejich přidružených sil, představitele národů velkých i malých, které přes čtyři roky vedly bez přestávky neúprosnou válku, která jim byla vnucena. Přišel čas vážného vyřizování účtů. Žádali jste nás o mír. Jsme ochotni vám ho poskytnout.(74) Pak stanovil časový limit pro zásadní přijetí nebo odmítnutí. Hrabě Brockdorff četl svou trpkou odpověď vsedě, což rozzuřilo mnohé z přítomných, především Wilsona, jehož antipatie vůči Němcům během zasedání neustále vzrůstaly: „Co je to za hnusné chování?... Ti Němci jsou ale opravdu tupci. Dělají pořád všecko špatně.... Tohle je nejnevkusnější řeč, jakou jsem kdy slyšel. Budou mít proti sobě celý svět."(75) Ale neměli. A. J. Balfourovi nevadilo, že Brockdorff zůstal sedět. Řekl Nicholsovi: „Nevšímám si toho. Ze zásady necivím na lidi, když jsou zřejmě v úzkých."(76> Britové dávali najevo určité politování, a když Němci konečně 28. června podepsali, Lloyd George se usilovně snažil zmírnit tvrdost podmínek, zejména pokud se týkalo německo-polské hranice. Obával se, že to v budoucnosti povede k válce - což se také stalo. Ale na nepřátelském Clemenceauovi a Wilsonovi dosáhl jen toho, že se v Horním Slezsku konal plebiscit/77) Němci podepsali „podvolujíce se," řečeno jejich slovy, „nadměrnému nátlaku". „Bylo to," poznamenal Lansing, „jako by odsouhlasovali vlastní ortel smrti... Podepisovali se rychle, bledí a třesoucíma se rukama, a pak byli odvedeni opět na svá místa."(78) Způsob, jakým byly mírové podmínky Němcům vnuceny, měl katastro­ fální vliv na jejich novou republiku, jak ještě ukážeme. Intervence, kterou na poslední chvíli podnikl v jejich prospěch Lloyd George, znamenala též konec souladu a porozumění mezi Francií a Británií a otrávila jejich vztahy až do čtyřicátých let: byl to věrolomný čin, který generál de Gaulle vyčetl s okázalou trpkostí Winstonu Churchillovi za druhé světové války.(79) V té době bylo mnoho Francouzů přesvědčeno, že Clemenceau povolil příliš

mnoho ústupků a že je jejich jediným politikem, který se odvážil prosadit údajně příliš mírné a dokonce nebezpečné narovnání.(^Američané nebyli jednotní. Někteří z jejich diplomatické honorace sdíleli Wilsonovy anti­ patie. (81) John Foster Dulles mluvil o „obrovské vině, které se Německo do­ pustilo". Proradný plukovník House přiměl Wilsona, aby zrušil své „body". Wilsonův hlavní poradce pro otázky Polska Robert H. Lord byl vedle Clemenceaua nejsilnějším zastáncem „velkého" Polska.(82) Naproti tomu Lansing správně rozeznal, že nejednat s Němci byla základní chyba, a soudil, že Wilson zradil své zásady ve všech směrech/83) Jeho kritika byla také hlavním důvodem, proč ho Wilson začátkem roku 1920 brutálně vyhodil. (84) Mladší Američané byli většinou trpce kritičtí. Diplomat William Bullitt napsal Wilsonovi rozhorlený dopis: „Mrzí mě, že jste nebojoval náš boj až do konce a že jste měl tak málo důvěry v lidi, jako jsem já, kterých je v každém národě milióny a kteří ve Vás měli důvěru.... Naše vláda dala teď souhlas k tomu, aby trpící lidé světa byli znovu vydáni útlaku, zotročováni a rozdělováni - dala souhlas k novému století válek."(85) Jeho kolegové Samuel Eliot Morrison, Christian Herter a Adolf Berle měli stejný názor. Americký novinář Walter Lippmann napsal: „Podle mého mínění je smlouva nejenom úzkoprsá a zaujatá, ale také svrchovaně nemoudrá.'/86) Mnozí z těchto mladých mužů měli později značný vliv. Zastínil je však ještě vehementnější kritik, který jako člen britské delegace dokázal zasadit mírovému narovnání zdrcující ránu hned na místě. John Maynard Keynes* byl chytrý cambridžský don, který za války pracoval v ministerstvu financí a zastupoval je též na versailleské konferenci. Nezajímala ho vojenská bezpečnost, hranice a přesuny obyvatelstva, jejichž skutečnou i emocionální důležitost tragicky podcenil. Na druhé straně však měl hluboké porozumění pro hospodářské aspekty evropské stability, o nichž většina delegátů ne­ měla pojem. Podle jeho názoru závisel trvalý mír na tom, jak rychle umožní mírové narovnání oživit obchod a průmysl a jak rychle zajistí vzrůst zaměstnanosti. V tomto ohledu měla být smlouva funkčním, nikoli odvetným opatřením/ 87 ) Už roku 1916 v memorandu britského ministerstva financí dokazoval, že náhrada škod, kterou roku 1871 uložilo Německo Francii, obě země poškodila a stala se tak převážně příčinou velké hospodářské krize sedmdesátých let, jež postihla celý svět/88) Soudil, že by se neměly vymáhat vůbec žádné válečné reparace, nebo když už, že by neměly přesahovat 2 miliardy liber. „Chceme-li si z Německa udělat ,dojnou krávu', nesmíme je 89 předtím zničit," dovozoval v přípravné studii pro zasedání/ ) Co se týče

32

33

John Maynard Keynes (1883-1947), přední anglický finanční expert, zastánce regulované ekonomiky a státních zásahů do národního hospodářství v boji proti inflaci a nezaměstnanosti, jeden ze zakladatelů Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Hlavní dílo: Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peniz

válečných dluhů, které měli všichni Spojenci - a které hodlali splatit tím, co získají z Německa - Keynes byl toho názoru, že by bylo rozumné, aby Británie zprostila své dlužníky závazků. Taková velkomyslnost by pohnula Ameriku, aby vůči Británii učinila totéž. Celkové zrušení dluhů by jí jen prospělo, neboť zatímco evropské státy by platily Británii směnkami a cennými papíry, sama by musela platit Spojeným státům hotově/90) Kromě omezení reparací a zrušení válečných dluhů Keynes chtěl, aby Wilson použil své autority a finančních zdrojů své země a realizoval rozsáhlý úvěrový program k oživení evropského průmyslu - návrh, který se uskutečnil až v letech 1947-8 v podobě Marshallova plánu. Keynes to tenkrát nazval „velkým projektem evropské rehabilitace"/91) Tento návrh vnutil svému šéfovi, ministru financí Austenu Chamberlainovi, a v dubnu 1919 sestavil dva dopisy, které Lloyd George poslal Wilsonovi. V prvním dokazoval, že „ekonomický mechanismus Evropy se zadřel", a navrhoval jak jeho chod obnovit; v druhém upozorňoval, že „čím je země zbídačelejší, tím blíž je bolševismu a tím víc potřebuje pomoc. Tu však nelze čekat od soukromého podnikání.'/92) Podle Keynesova názoru získala Amerika v světové politice jedinečné postavení a Wilson by se neměl snažit diktovat poválečné hranice a organizovat Společnost národů, nýbrž raději poskytnout Evropě americké potraviny a hospodářskou podporu a zajistit tak její dlouhodobé zotavení. Prosperující Evropa spíš zapomene na bolestné zážitky minulých let a se správným rozhledem upraví své hranice, o něž se nyní tak vášnivě bojuje. V těchto Keynesových názorech bylo, jak dnes uznávají američtí historikové, mnoho moudrého a spravedlivého, a co se týče americké úlohy v tehdejším světě, měl rozhodně pravdu/ 93 ) Wilson však byl zaujat Společností národů a o hospodářskou obnovu neměl zájem. Prosby Lioyda George odsunul stranou a americké ministerstvo financí žaslo nad Keynesovou drzostí. Jeho zaměstnanci, jak si Keynes postěžoval, měli oficiálně zakázáno o takových otázkách hovořit i v soukromí/94) Zrušení válečných dluhů nepřicházelo v úvahu. Keynesovo znechucení Američany nakonec vzkypělo v dopise příteli: „Měli příležitoát zaujmout velkorysý nebo aspoň humánní vztah k světu, ale bez váhání jej odmítli." Wilson byl pro něj „největší ze všech podvodníků"/95) Zhrozil se pak ještě víc, když si pročetl mírovou smlouvu a pochopil děsivý narůstající účinek jejích opatření, zejména v článcích o náhradě škod. „Ta proklatá smlouva," vyjádřil se, „je recept na hospodářskou katastrofu a budoucí válku." 26. května 1919 se vzdal účasti v britské delegaci. „Jak můžete ode mě čekat," napsal Chamberlainovi, „že budu nadále přisluhovat při této tragické frašce, která se snaží položit základy, jak řekl jeden Francouz, .spravedlivé a trvalé války*?" Lloydu Georgovi oznámil: „Vycouval jsem z této scény hrůz.'/96)

Keynesův odchod byl naprosto pochopitelný, poněvadž narovnání, jež se důvtipem a výřečností snažil odvrátit, bylo už hotovou věcí. Jeho další činnost však učinila omyly, které rozpoznal s takovou jistotou, ještě závažnější. Keynes patřil dvěma světům. Cítil se doma v oblasti financí a politiky, kde se mohl kdykoli blýsknout svým nadáním. Současně byl i vědec, estét, homosexuál a člen tajné cambridžské skupiny Apoštolů a její odnože, skupiny z Bloomsbury. Většina jeho přátel byli pacifisté: Lytton Strachey (1880-1932), neoficiální vůdce Bloomsburyů, Stracheyho bratr James, David Garnett, Clive Bell, Adrian Stephen, Gerald Shove, Hany Norton a Duncan Grant/97) Když byly vyhlášeny odvody, někteří z nich, než by oblékli uniformu, se raději dali předvést k soudu jako odpůrci vojenské služby z důvodů svědomí a Lytton Strachey vystupoval v široce zveřej­ ňovaném a pro něho hrdinském procesu. Neschvalovali, že Keynes přešel na ministerstvo financí, a považovali to sice za nebojovou, ale přece jen válečnou činnost. V únoru 1916 našel při snídani na talíři záludný lístek od Stracheyho, který byl pacifistickou verzí výtky zbabělosti. „Milý Maynarde, proč jsi ještě na ministerstvu? Tvůj Lytton." Když se Duncan Grant, s nímž měl Keynes homosexuální poměr, octl před soudem v Ipswichi, Keynes svědčil v jeho prospěch a mával při svém vystoupení okázale diplomatickou aktovkou s královským monogramem, aby zastrašil bezvýznamnou provinciální komisi. Ale před svými přáteli se za své působení na ministerstvu styděl. V prosinci 1917 napsal Grantoví: „Pracuju pro vládu, jíž pohrdám, a pro cíle, které považuju za zločinné.'/98) Keynes zůstával na ministerstvu financí z jakéhosi přežívajícího pocitu vlastenectví, ale napětí v něm rostlo. Když válka, kterou nenáviděl, vyvrcholila mírem, vrátil se do Cambridge ve stavu nervového zhroucení. Jakmile se vzpamatoval, nemeškal a sepsal útok na celé jednání konference, sršící vtipem a jízlivostí. Byla to směsice pravd, polopravd, mylných představ a vynikajících postřehů, oživených sarkastickými karikaturami aktérů osudového dramatu. Práce vyšla před koncem roku pod názvem Hospodářský dopad míru a vzbudila světovou senzaci. Dílo je dalším klasickým dokladem zákona nezamýšlených důsledků. Keynesovým veřejným záměrem bylo vyburcovat svět, aby si uvědomil účinky kartaginského míru s Německem. Soukromě se pak chtěl rehabilitovat před přáteli skandalizováním politického systému, jehož přisluhovačství mu vyčítali. V obou směrech se neminul účinkem. Také se ukázalo, zeje to jedna z nejdestruktivnějších knih století, jež několika způsoby nepřímo přispěla k rozpoutání budoucí války, kterou se Keynes snažil s takovým úsilím odvrátit. Když pak k této válce nakonec došlo, mladý francouzský historik Etienne Mantoux obžaloval Keynesovu filipiku v pojednání nazvaném Kartaginský mír: aneb hospodářský dopad pana Keynese. Vyšlo v Londýně

34

35

válečných dluhů, které měli všichni Spojenci - a které hodlali splatit tím, co získají z Německa - Keynes byl toho názoru, že by bylo rozumné, aby Británie zprostila své dlužníky závazků. Taková velkomyslnost by pohnula Ameriku, aby vůči Británii učinila totéž. Celkové zrušení dluhů by jí jen prospělo, neboť zatímco evropské státy by platily Británii směnkami a cennými papíry, sama by musela platit Spojeným státům hotově/90) Kromě omezení reparací a zrušení válečných dluhů Keynes chtěl, aby Wilson použil své autority a finančních zdrojů své země a realizoval rozsáhlý úvěrový program k oživení evropského průmyslu - návrh, který se uskutečnil až v letech 1947-8 v podobě Marshallova plánu. Keynes to tenkrát nazval „velkým projektem evropské rehabilitace"/91) Tento návrh vnutil svému šéfovi, ministru financí Austenu Chamberlainovi, a v dubnu 1919 sestavil dva dopisy, které Lloyd George poslal Wilsonovi. V prvním dokazoval, že „ekonomický mechanismus Evropy se zadřel", a navrhoval jak jeho chod obnovit; v druhém upozorňoval, že „čím je země zbídačelejší, tím blíž je bolševismu a tím víc potřebuje pomoc. Tu však nelze čekat od soukromého podnikání.'/92) Podle Keynesova názoru získala Amerika v světové politice jedinečné postavení a Wilson by se neměl snažit diktovat poválečné hranice a organizovat Společnost národů, nýbrž raději poskytnout Evropě americké potraviny a hospodářskou podporu a zajistit tak její dlouhodobé zotavení. Prosperující Evropa spíš zapomene na bolestné zážitky minulých let a se správným rozhledem upraví své hranice, o něž se nyní tak vášnivě bojuje. V těchto Keynesových názorech bylo, jak dnes uznávají američtí historikové, mnoho moudrého a spravedlivého, a co se týče americké úlohy v tehdejším světě, měl rozhodně pravdu/ 93 ) Wilson však byl zaujat Společností národů a o hospodářskou obnovu neměl zájem. Prosby Lioyda George odsunul stranou a americké ministerstvo financí žaslo nad Keynesovou drzostí. Jeho zaměstnanci, jak si Keynes postěžoval, měli oficiálně zakázáno o takových otázkách hovořit i v soukromí/94) Zrušení válečných dluhů nepřicházelo v úvahu. Keynesovo znechucení Američany nakonec vzkypělo v dopise příteli: „Měli příležitoát zaujmout velkorysý nebo aspoň humánní vztah k světu, ale bez váhání jej odmítli." Wilson byl pro něj „největší ze všech podvodníků"/95) Zhrozil se pak ještě víc, když si pročetl mírovou smlouvu a pochopil děsivý narůstající účinek jejích opatření, zejména v článcích o náhradě škod. „Ta proklatá smlouva," vyjádřil se, „je recept na hospodářskou katastrofu a budoucí válku." 26. května 1919 se vzdal účasti v britské delegaci. „Jak můžete ode mě čekat," napsal Chamberlainovi, „že budu nadále přisluhovat při této tragické frašce, která se snaží položit základy, jak řekl jeden Francouz, .spravedlivé a trvalé války*?" Lloydu Georgovi oznámil: „Vycouval jsem z této scény hrůz.'/96)

Keynesův odchod byl naprosto pochopitelný, poněvadž narovnání, jež se důvtipem a výřečností snažil odvrátit, bylo už hotovou věcí. Jeho další činnost však učinila omyly, které rozpoznal s takovou jistotou, ještě závažnější. Keynes patřil dvěma světům. Cítil se doma v oblasti financí a politiky, kde se mohl kdykoli blýsknout svým nadáním. Současně byl i vědec, estét, homosexuál a člen tajné cambridžské skupiny Apoštolů a její odnože, skupiny z Bloomsbury. Většina jeho přátel byli pacifisté: Lytton Strachey (1880-1932), neoficiální vůdce Bloomsburyů, Stracheyho bratr James, David Garnett, Clive Bell, Adrian Stephen, Gerald Shove, Hany Norton a Duncan Grant/97) Když byly vyhlášeny odvody, někteří z nich, než by oblékli uniformu, se raději dali předvést k soudu jako odpůrci vojenské služby z důvodů svědomí a Lytton Strachey vystupoval v široce zveřej­ ňovaném a pro něho hrdinském procesu. Neschvalovali, že Keynes přešel na ministerstvo financí, a považovali to sice za nebojovou, ale přece jen válečnou činnost. V únoru 1916 našel při snídani na talíři záludný lístek od Stracheyho, který byl pacifistickou verzí výtky zbabělosti. „Milý Maynarde, proč jsi ještě na ministerstvu? Tvůj Lytton." Když se Duncan Grant, s nímž měl Keynes homosexuální poměr, octl před soudem v Ipswichi, Keynes svědčil v jeho prospěch a mával při svém vystoupení okázale diplomatickou aktovkou s královským monogramem, aby zastrašil bezvýznamnou provinciální komisi. Ale před svými přáteli se za své působení na ministerstvu styděl. V prosinci 1917 napsal Grantoví: „Pracuju pro vládu, jíž pohrdám, a pro cíle, které považuju za zločinné.'/98) Keynes zůstával na ministerstvu financí z jakéhosi přežívajícího pocitu vlastenectví, ale napětí v něm rostlo. Když válka, kterou nenáviděl, vyvrcholila mírem, vrátil se do Cambridge ve stavu nervového zhroucení. Jakmile se vzpamatoval, nemeškal a sepsal útok na celé jednání konference, sršící vtipem a jízlivostí. Byla to směsice pravd, polopravd, mylných představ a vynikajících postřehů, oživených sarkastickými karikaturami aktérů osudového dramatu. Práce vyšla před koncem roku pod názvem Hospodářský dopad míru a vzbudila světovou senzaci. Dílo je dalším klasickým dokladem zákona nezamýšlených důsledků. Keynesovým veřejným záměrem bylo vyburcovat svět, aby si uvědomil účinky kartaginského míru s Německem. Soukromě se pak chtěl rehabilitovat před přáteli skandalizováním politického systému, jehož přisluhovačství mu vyčítali. V obou směrech se neminul účinkem. Také se ukázalo, zeje to jedna z nejdestruktivnějších knih století, jež několika způsoby nepřímo přispěla k rozpoutání budoucí války, kterou se Keynes snažil s takovým úsilím odvrátit. Když pak k této válce nakonec došlo, mladý francouzský historik Etienne Mantoux obžaloval Keynesovu filipiku v pojednání nazvaném Kartaginský mír: aneb hospodářský dopad pana Keynese. Vyšlo v Londýně

34

35

roku 1946, rok poté, co Mantoux sám byl zavražděn; Keynes v stejné době zemřel na rakovinu. Vliv Keynesovy knihy v Německu a v Itálii byl, jak ještě uvidíme, čím dál tím větší. V Americe zapůsobila okamžitě. Jak již bylo řečeno, Společnost národů nevymyslel Wilson. Nápad vyšel z Británie. Nebo přesněji řečeno, zrodil se v hlavě dvou výstředních anglických gentlemanů, jejichž dobře míněné, avšak zhoubné působení na světové události názorně ukazuje, jak v politice bývá náboženství špatným rádcem. Právník Walter Phillimore, který ve věku dvaasedmdesáti let předsedal komisi britského ministerstva zahraničí, jež ve své zprávě z 20. března 1918 předložila návrh na ustavení Společnosti národů, byl odborníkem na mezinárodní právo a autorem knihy Tři století mírových smluv (1917). Byl též uznávaným znalcem církevního práva, konzervativní patriarchální postava zaujímající význačné postavení v církevních kruzích, odborník na legitimitu, liturgii, bohoslužebná roucha a náčiní a navíc ještě kensingtonský starosta. Jako soudce býval kritizován pro nadměrnou přísnost zejména u přestupků proti mravopočestnosti na rozdíl od jiných případů. Bylo by těžké představit si osobu hodící se méně pro sestavování zásad světové konkrétní politiky, kdyby neexistoval jeho politický spojenec lord Robert Cecil, konzervativní poslanec a první náměstek ministra zahraničí. Cecil na rozdíl od skepse a cynismu svého otce, ministerského předsedy lorda Salisburyho, který se svého času utkal s Bismarckem, uplatňoval v zahraniční politice značnou dávku religiozity. Pro právo měl smysl už od malá a jeho matka říkávala, že „alespoň v jedné ze svých stížností míval vždycky pravdu". V etonské internátní škole se pokoušel organizovat akce proti týrání slabších spolužáků. Jako ministr odpovědný za blokádu nesouhlasil s vyhladověním Němců za účelem kapitulace, a přijal proto myšlenku Společnosti národů s nadšením. V srpnu 1918 napsal v tomto smyslu své ženě: „Kdybych nedoufal, že to vytvoří lepší vztahy mezi národy, stal bych se pacifistou."(") Je ovšem nutné si uvědomit, že oba původci Společnosti byli velmi naivními a teoretickými pacifisty, kteří v této organizaci neviděli prostředek obrany proti napadení pomocí kolektivní vojenské síly, nýbrž její pouhou náhražku, jež působí hlavně „mravní autoritou". Britští vojenští a diplomatičtí odborníci odmítali tuto myšlenku od začátku. Plukovník Maurice Hankey, tajemník ministerské rady a velmi zkuše­ ný vojenský koordinátor, poznamenal do zápisu: „...každý takovýto podnik je pro nás nebezpečný, protože vzbuzuje pocit jistoty, který je naprosto iluzorní.... Skončí to jedině fiaskem; a čím déle dá tento nezdar na sebe če­ kat, tím pravděpodobněji bude tato země ukolébána k spánku. Upevní to pozice pošetilých idealistů, kteří se vyskytují téměř v každé vládě a zavrhují výdaje na zbrojení; a nakonec to dopadne tak, že se náš stát zcela

určitě octne v nevýhodě." Eyre Crow k tomu sarkasticky poznamenal, že slavnostní slib členů Společnosti národů bude stejné povahy jako každá jiná dohoda: „A co nám zaručí, že nebude jako jiné dohody porušen?" Na to je ovšem jen jediná odpověď: vojenská síla. Phillimore však armádu v úvahu nebral, a když se o jeho návrhu dovědělo ministerstvo námořnictví, poznamenali, že k tomu, aby celý podnik měl nějaký smysl, by bylo zapotřebí ne méně, ale více válečných lodí. (10°) Trapná historie Společnosti národů dala plně za pravdu těmto výstražným hlasům, které zazněly přímo ve chvíli jejího zrodu. Jakmile se myšlenky chopil prezident Wilson, unavený mírovým jednáním, jež nutně páchlo amorální reálpolitikou, a učinil ji objektem svého bezbřehého náboženského horlení, všechny pochybnosti byly bohužel odsunuty stranou. Navíc jeho záštita vlastně zbavila tuto organizaci praktických výhod, které snad mohla mít. Existuje jakási historická legenda o tom, že se evropské mocnosti usilovně snažily vytvořit Společnost národů, aby trvale zavázaly Ameriku, že bude pomáhat udržovat mír; že Wilson tento názor sdílel; a že to zmařil republikánský izolacionismus. Není tomu tak. Clemenceau a Foch chtěli obranné spojenectví s vlastním plánováním - asi takového druhu, jaké se nakonec uskutečnilo po nekonečných potížích a odkladech při hlavním velení spojeneckých armád v posledním roce války. Stručně řečeno, chtěli něco na způsob organizace, která se posléze, utvořila v letech 1948-9 v podobě Severoatlantického paktu. Uvědomovali si, že univerzální systém, k němuž by patřily všecky mocnosti (včetně Německa) bez ohledu na minulost a který by zaručoval všechny hranice bez ohledu na jejich funkci, je nesmysl. Byli lépe informováni o mínění Kongresu než Wilson a věděli, že není pravděpodobné, že by Kongres souhlasil s takovou absurditou. Měli omezené cíle a snažili se získat Ameriku postupně, tak jako předtím získala Francie Británii. Šlo jim především o to, aby Amerika převzala záruku za mírovou smlouvu a ne aby se stala členem Společnosti národů.(101) Přibližně stejného názoru byl vůdce republikánských senátorů Cabot Lodge. Sdílel skepsi britských i francouzských odborníků. Izolacionistou rozhodně nebyl. Evropa a její bezpečnost mu velmi ležely na srdci, zároveň mu však bylo jasné, že žádná z velmocí nepůjde do války, aby prosazovala rozhodnutí Společnosti národů, protože státy, když zrovna nejsou v sázce jejich životní zájmy, se válce vyhýbají. Jak vůbec může někdo nebo nějaká instituce zaručit hranice na neurčitou dobu? Jsou výrazem reálných a měnících se sil. Šly by Spojené státy do války hájit britské hranice v Indii nebo japonské v Šantungu? Samozřejmě že ne. Jakákoli dohoda, kterou Amerika učiní R Británií a s Francií, musí být založena na vzájemném respektování životních zájmů. Jen taková dohoda může něco znamenat. V září 1919 Lodge a jeho

36

37

roku 1946, rok poté, co Mantoux sám byl zavražděn; Keynes v stejné době zemřel na rakovinu. Vliv Keynesovy knihy v Německu a v Itálii byl, jak ještě uvidíme, čím dál tím větší. V Americe zapůsobila okamžitě. Jak již bylo řečeno, Společnost národů nevymyslel Wilson. Nápad vyšel z Británie. Nebo přesněji řečeno, zrodil se v hlavě dvou výstředních anglických gentlemanů, jejichž dobře míněné, avšak zhoubné působení na světové události názorně ukazuje, jak v politice bývá náboženství špatným rádcem. Právník Walter Phillimore, který ve věku dvaasedmdesáti let předsedal komisi britského ministerstva zahraničí, jež ve své zprávě z 20. března 1918 předložila návrh na ustavení Společnosti národů, byl odborníkem na mezinárodní právo a autorem knihy Tři století mírových smluv (1917). Byl též uznávaným znalcem církevního práva, konzervativní patriarchální postava zaujímající význačné postavení v církevních kruzích, odborník na legitimitu, liturgii, bohoslužebná roucha a náčiní a navíc ještě kensingtonský starosta. Jako soudce býval kritizován pro nadměrnou přísnost zejména u přestupků proti mravopočestnosti na rozdíl od jiných případů. Bylo by těžké představit si osobu hodící se méně pro sestavování zásad světové konkrétní politiky, kdyby neexistoval jeho politický spojenec lord Robert Cecil, konzervativní poslanec a první náměstek ministra zahraničí. Cecil na rozdíl od skepse a cynismu svého otce, ministerského předsedy lorda Salisburyho, který se svého času utkal s Bismarckem, uplatňoval v zahraniční politice značnou dávku religiozity. Pro právo měl smysl už od malá a jeho matka říkávala, že „alespoň v jedné ze svých stížností míval vždycky pravdu". V etonské internátní škole se pokoušel organizovat akce proti týrání slabších spolužáků. Jako ministr odpovědný za blokádu nesouhlasil s vyhladověním Němců za účelem kapitulace, a přijal proto myšlenku Společnosti národů s nadšením. V srpnu 1918 napsal v tomto smyslu své ženě: „Kdybych nedoufal, že to vytvoří lepší vztahy mezi národy, stal bych se pacifistou."(") Je ovšem nutné si uvědomit, že oba původci Společnosti byli velmi naivními a teoretickými pacifisty, kteří v této organizaci neviděli prostředek obrany proti napadení pomocí kolektivní vojenské síly, nýbrž její pouhou náhražku, jež působí hlavně „mravní autoritou". Britští vojenští a diplomatičtí odborníci odmítali tuto myšlenku od začátku. Plukovník Maurice Hankey, tajemník ministerské rady a velmi zkuše­ ný vojenský koordinátor, poznamenal do zápisu: „...každý takovýto podnik je pro nás nebezpečný, protože vzbuzuje pocit jistoty, který je naprosto iluzorní.... Skončí to jedině fiaskem; a čím déle dá tento nezdar na sebe če­ kat, tím pravděpodobněji bude tato země ukolébána k spánku. Upevní to pozice pošetilých idealistů, kteří se vyskytují téměř v každé vládě a zavrhují výdaje na zbrojení; a nakonec to dopadne tak, že se náš stát zcela

určitě octne v nevýhodě." Eyre Crow k tomu sarkasticky poznamenal, že slavnostní slib členů Společnosti národů bude stejné povahy jako každá jiná dohoda: „A co nám zaručí, že nebude jako jiné dohody porušen?" Na to je ovšem jen jediná odpověď: vojenská síla. Phillimore však armádu v úvahu nebral, a když se o jeho návrhu dovědělo ministerstvo námořnictví, poznamenali, že k tomu, aby celý podnik měl nějaký smysl, by bylo zapotřebí ne méně, ale více válečných lodí. (10°) Trapná historie Společnosti národů dala plně za pravdu těmto výstražným hlasům, které zazněly přímo ve chvíli jejího zrodu. Jakmile se myšlenky chopil prezident Wilson, unavený mírovým jednáním, jež nutně páchlo amorální reálpolitikou, a učinil ji objektem svého bezbřehého náboženského horlení, všechny pochybnosti byly bohužel odsunuty stranou. Navíc jeho záštita vlastně zbavila tuto organizaci praktických výhod, které snad mohla mít. Existuje jakási historická legenda o tom, že se evropské mocnosti usilovně snažily vytvořit Společnost národů, aby trvale zavázaly Ameriku, že bude pomáhat udržovat mír; že Wilson tento názor sdílel; a že to zmařil republikánský izolacionismus. Není tomu tak. Clemenceau a Foch chtěli obranné spojenectví s vlastním plánováním - asi takového druhu, jaké se nakonec uskutečnilo po nekonečných potížích a odkladech při hlavním velení spojeneckých armád v posledním roce války. Stručně řečeno, chtěli něco na způsob organizace, která se posléze, utvořila v letech 1948-9 v podobě Severoatlantického paktu. Uvědomovali si, že univerzální systém, k němuž by patřily všecky mocnosti (včetně Německa) bez ohledu na minulost a který by zaručoval všechny hranice bez ohledu na jejich funkci, je nesmysl. Byli lépe informováni o mínění Kongresu než Wilson a věděli, že není pravděpodobné, že by Kongres souhlasil s takovou absurditou. Měli omezené cíle a snažili se získat Ameriku postupně, tak jako předtím získala Francie Británii. Šlo jim především o to, aby Amerika převzala záruku za mírovou smlouvu a ne aby se stala členem Společnosti národů.(101) Přibližně stejného názoru byl vůdce republikánských senátorů Cabot Lodge. Sdílel skepsi britských i francouzských odborníků. Izolacionistou rozhodně nebyl. Evropa a její bezpečnost mu velmi ležely na srdci, zároveň mu však bylo jasné, že žádná z velmocí nepůjde do války, aby prosazovala rozhodnutí Společnosti národů, protože státy, když zrovna nejsou v sázce jejich životní zájmy, se válce vyhýbají. Jak vůbec může někdo nebo nějaká instituce zaručit hranice na neurčitou dobu? Jsou výrazem reálných a měnících se sil. Šly by Spojené státy do války hájit britské hranice v Indii nebo japonské v Šantungu? Samozřejmě že ne. Jakákoli dohoda, kterou Amerika učiní R Británií a s Francií, musí být založena na vzájemném respektování životních zájmů. Jen taková dohoda může něco znamenat. V září 1919 Lodge a jeho

36

37

stoupenci, známí pro své „zásadní výhrady", vyložili své stanovisko: odsouhlasí mírovou smlouvu, nikoli však Společnost národů; členství Spojených států v Společnosti národů uznají za předpokladu, že Kongres bude mít právo zhodnotit každou krizi vyžadující nasazení americké armády.(102) Právě v této rozhodující chvíli se výrazně projevily vady Wilsonova charakteru a soudnosti a možná i jeho podlomené duševní zdraví. V listopadu 1918 neuspěl v přípravných volbách a tím ztratil vliv v Kongresu i v Senátě. To byl další pádný důvod, aby do Paříže nejezdil sám, nýbrž aby vyslal delegaci obou politických stran; nebo, pokud pojede, aby vzal s sebou Lodge a jiné republikány. Místo toho se rozhodl, že vše zastane sám. Když Amerika vstupovala do války, prohlásil 2. dubna 1917 v projevu ke Kongresu: „Svět musí být zabezpečen pro demokracii." Jeho známé Dějiny amerického národa mluví o demokracii jako o nějaké náboženské síle - vox populi vox dei, hlas lidu hlas boží. „Starý svět", řekl v Kongresu, „trpí zlovolným odmítáním demokracie, její čistoty a duchovní síly. Proto Amerika zasahuje. Spojeným státům bylo zřejmě určeno osudem stát v čele snah o vítězství demokra­ tického ducha."(103) Společnost národů bude při tomto úkolu nástrojem a on sám vykonavatelem a ztělesněním Obecné vůle. Není jasné, jak ultrademokratický Wilson dospěl k tomu, že se pokládal za nositele Rousseauovy* volonté generále, pojmu, který měl být brzy dravě využíván novou generací evropských diktátorů. Možná že to způsobil jeho tělesný stav. V dubnu 1919 ho v Paříži postihl první záchavat mrtvice. Ututlalo se to. Dokonce se zdá, jako by podlomené zdraví posílilo Wilsonovu víru ve správnost jeho počínám a jeho rozhodnutí neustupovat republikánské kritice. V září 1919 přenesl otázku Společnosti národů z Kongresu do jednotlivých států Unie a za tři týdny projel vlakem asi 13.000 kilometrů. Námaha vyvrcholila dalším záchvatem mrtvice, který utrpěl ve vlaku 25. září.( 104 ) Opět se to zatajilo. 10. října se dostavil třetí a nejtěžší záchvat, po němž ochrnul na levou polovinu těla. Jeho lékař, admirál Gary Grayson, po několika měsících přiznal: „Je trvale tělesně postižen, duševních sil mu postupně ubývá a není naděje na uzdravení."(105) Odmítl však prohlásit prezidenta za nezpůsobilého vykonávat úřad. Viceprezident Thomas Marshall, beznadějně nejistá postava, známá v dějinách hlavně výrokem „To, co Amerika potřebuje, je především kvalitní doutník za pět centů", odmítl lékařův názor zveřejnit. Wilsonův soukromý sekretář se *

Jean Jacques Rousseau (1712-78), francouzský filozof a spisovatel, který mé! silný vliv na teoretické zásady Francouzské revoluce a na romantiky. Jeho myšlenky vyplývají z přesvědčeni o přirozené dobrotě člověka, který je podle jeho názoru deformován společností. Mezi jeho hlavní díla patří Pojednáni o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi, Společenské smlouva, Emil čili o výchově, román Nová 1leloisa a Vyznání.

38

tajně dohodl s prezidentem samotným a s jeho ženou Edith, aby vykonávala manželovu funkci, což činila sedmnáct měsíců. Během této bizarní epizody v amerických dějinách, zatímco kolovaly pověsti, že Wilson má terciární syfilis a pro záchvaty zuřivosti musí být vězněn v zamřížované cele, paní Wilsonova, která chodila do školy pouze dva roky, psala svým velkým dětským písmem příkazy ministrům („Prezident řekl, že..."), propouštěla je a ustanovovala a padělala Wilsonův podpis na návrzích zákonů. Nesla vinu, stejně jako Wilson sám, za vyhození ministra zahraničí Lansinga („Nenávidím Lansinga," prohlásila) a za ^ jmenování naprosto nezkušeného a zmateného právníka Bainbridge Colbyho na jeho místo. Wilson se dokázal soustředit nanejvýš na pět či deset minut, ale i tak se mu podařilo lišácky přelstít svého hlavního kritika a odpůrce v Kongresu senátora Alberta Falla, který si stěžoval: „Vládne nám sukně! Wilsonova je prezidentkou!" Povolán do Bílého domu, Fall shledal, že je Wilson sice zarostlý bílými vousy, ale jinak že je, jak se zdá, docela čilý (byl u něj pouze dvě minuty). Když mu řekl: „Pane prezidente, všichni se za vás modlíme," Wilson zareagoval: „Ale jak, senátore, jak?" Což se vykládalo jako svědectví o jeho neutuchající duchaplnosti.(106) A tak v Americe v kritickém období stál v čele vlády právě tak jako později v Německu v letech 1932-3 tělesně i duševně postižený titán na prahu věčnosti. Kdyby byl Wilson býval prohlášen za neschopného vykonávat funkci, nepochybně by byla Senátu předložena a schválena opravená verze mírové smlouvy. To se však nestalo a Wilson s chorobnou a senilní tvrdohlavostí trval na zásadě všechno nebo nic: „Buď vstoupíme do Společnosti národů bez obav," znělo jeho poslední sdělení v této věci, „a přijmeme statečně odpovědnost vyplývající z vedoucí úlohy, kterou nyní máme... nebo co nejelegantněji opustíme velkou souhru mocností, která by mohla zachránit svět."(107) Do této choulostivě vyhrocené situace, kdy se všecko postupně obracelo proti Wilsonovi, zasáhla jako časovaná bomba Keynesova kniha. Odhalila předsudky radikálů a posílila výhrady pochybovačů; dokonce i v některých Wilsonových stoupencích vzbudila neblahé předtuchy. Ratifikace mírové smlouvy, která byla předložena Senátu v březnu 1920, vyžadovala dvoutřetinovou většinu. Wilsonův návrh byl zamítnut 53 hlasy proti 38. Zbývala ještě naděje, že projde pozměněný text senátora Lodge a stane se spolehlivým základem pro zahraniční politiku republikánské vlády, která nastoupila po Wilsonovi. Avšak v chorobné snaze tomu zabránit požádal na lůžko upoutaný Wilson v dopise s roztřeseným a téměř nečitelným podpisem své stoupence, aby hlasovali proti. Lodgeův návrh prošel 49 hlasy k 35: do dvou třetin chybělo sedm. Z pětatřiceti zamítavých hlasů patřilo třiadvacet demokratům, kteří jednali na Wilsonův příkaz. Tak zlikvido39

stoupenci, známí pro své „zásadní výhrady", vyložili své stanovisko: odsouhlasí mírovou smlouvu, nikoli však Společnost národů; členství Spojených států v Společnosti národů uznají za předpokladu, že Kongres bude mít právo zhodnotit každou krizi vyžadující nasazení americké armády.(102) Právě v této rozhodující chvíli se výrazně projevily vady Wilsonova charakteru a soudnosti a možná i jeho podlomené duševní zdraví. V listopadu 1918 neuspěl v přípravných volbách a tím ztratil vliv v Kongresu i v Senátě. To byl další pádný důvod, aby do Paříže nejezdil sám, nýbrž aby vyslal delegaci obou politických stran; nebo, pokud pojede, aby vzal s sebou Lodge a jiné republikány. Místo toho se rozhodl, že vše zastane sám. Když Amerika vstupovala do války, prohlásil 2. dubna 1917 v projevu ke Kongresu: „Svět musí být zabezpečen pro demokracii." Jeho známé Dějiny amerického národa mluví o demokracii jako o nějaké náboženské síle - vox populi vox dei, hlas lidu hlas boží. „Starý svět", řekl v Kongresu, „trpí zlovolným odmítáním demokracie, její čistoty a duchovní síly. Proto Amerika zasahuje. Spojeným státům bylo zřejmě určeno osudem stát v čele snah o vítězství demokra­ tického ducha."(103) Společnost národů bude při tomto úkolu nástrojem a on sám vykonavatelem a ztělesněním Obecné vůle. Není jasné, jak ultrademokratický Wilson dospěl k tomu, že se pokládal za nositele Rousseauovy* volonté generále, pojmu, který měl být brzy dravě využíván novou generací evropských diktátorů. Možná že to způsobil jeho tělesný stav. V dubnu 1919 ho v Paříži postihl první záchavat mrtvice. Ututlalo se to. Dokonce se zdá, jako by podlomené zdraví posílilo Wilsonovu víru ve správnost jeho počínám a jeho rozhodnutí neustupovat republikánské kritice. V září 1919 přenesl otázku Společnosti národů z Kongresu do jednotlivých států Unie a za tři týdny projel vlakem asi 13.000 kilometrů. Námaha vyvrcholila dalším záchvatem mrtvice, který utrpěl ve vlaku 25. září.( 104 ) Opět se to zatajilo. 10. října se dostavil třetí a nejtěžší záchvat, po němž ochrnul na levou polovinu těla. Jeho lékař, admirál Gary Grayson, po několika měsících přiznal: „Je trvale tělesně postižen, duševních sil mu postupně ubývá a není naděje na uzdravení."(105) Odmítl však prohlásit prezidenta za nezpůsobilého vykonávat úřad. Viceprezident Thomas Marshall, beznadějně nejistá postava, známá v dějinách hlavně výrokem „To, co Amerika potřebuje, je především kvalitní doutník za pět centů", odmítl lékařův názor zveřejnit. Wilsonův soukromý sekretář se *

Jean Jacques Rousseau (1712-78), francouzský filozof a spisovatel, který mé! silný vliv na teoretické zásady Francouzské revoluce a na romantiky. Jeho myšlenky vyplývají z přesvědčeni o přirozené dobrotě člověka, který je podle jeho názoru deformován společností. Mezi jeho hlavní díla patří Pojednáni o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi, Společenské smlouva, Emil čili o výchově, román Nová 1leloisa a Vyznání.

38

tajně dohodl s prezidentem samotným a s jeho ženou Edith, aby vykonávala manželovu funkci, což činila sedmnáct měsíců. Během této bizarní epizody v amerických dějinách, zatímco kolovaly pověsti, že Wilson má terciární syfilis a pro záchvaty zuřivosti musí být vězněn v zamřížované cele, paní Wilsonova, která chodila do školy pouze dva roky, psala svým velkým dětským písmem příkazy ministrům („Prezident řekl, že..."), propouštěla je a ustanovovala a padělala Wilsonův podpis na návrzích zákonů. Nesla vinu, stejně jako Wilson sám, za vyhození ministra zahraničí Lansinga („Nenávidím Lansinga," prohlásila) a za ^ jmenování naprosto nezkušeného a zmateného právníka Bainbridge Colbyho na jeho místo. Wilson se dokázal soustředit nanejvýš na pět či deset minut, ale i tak se mu podařilo lišácky přelstít svého hlavního kritika a odpůrce v Kongresu senátora Alberta Falla, který si stěžoval: „Vládne nám sukně! Wilsonova je prezidentkou!" Povolán do Bílého domu, Fall shledal, že je Wilson sice zarostlý bílými vousy, ale jinak že je, jak se zdá, docela čilý (byl u něj pouze dvě minuty). Když mu řekl: „Pane prezidente, všichni se za vás modlíme," Wilson zareagoval: „Ale jak, senátore, jak?" Což se vykládalo jako svědectví o jeho neutuchající duchaplnosti.(106) A tak v Americe v kritickém období stál v čele vlády právě tak jako později v Německu v letech 1932-3 tělesně i duševně postižený titán na prahu věčnosti. Kdyby byl Wilson býval prohlášen za neschopného vykonávat funkci, nepochybně by byla Senátu předložena a schválena opravená verze mírové smlouvy. To se však nestalo a Wilson s chorobnou a senilní tvrdohlavostí trval na zásadě všechno nebo nic: „Buď vstoupíme do Společnosti národů bez obav," znělo jeho poslední sdělení v této věci, „a přijmeme statečně odpovědnost vyplývající z vedoucí úlohy, kterou nyní máme... nebo co nejelegantněji opustíme velkou souhru mocností, která by mohla zachránit svět."(107) Do této choulostivě vyhrocené situace, kdy se všecko postupně obracelo proti Wilsonovi, zasáhla jako časovaná bomba Keynesova kniha. Odhalila předsudky radikálů a posílila výhrady pochybovačů; dokonce i v některých Wilsonových stoupencích vzbudila neblahé předtuchy. Ratifikace mírové smlouvy, která byla předložena Senátu v březnu 1920, vyžadovala dvoutřetinovou většinu. Wilsonův návrh byl zamítnut 53 hlasy proti 38. Zbývala ještě naděje, že projde pozměněný text senátora Lodge a stane se spolehlivým základem pro zahraniční politiku republikánské vlády, která nastoupila po Wilsonovi. Avšak v chorobné snaze tomu zabránit požádal na lůžko upoutaný Wilson v dopise s roztřeseným a téměř nečitelným podpisem své stoupence, aby hlasovali proti. Lodgeův návrh prošel 49 hlasy k 35: do dvou třetin chybělo sedm. Z pětatřiceti zamítavých hlasů patřilo třiadvacet demokratům, kteří jednali na Wilsonův příkaz. Tak zlikvido39

val prezident své vlastní snažení a rozvolnil vztahy mezi Evropou a dokonce i těmi republikány, kteří jí zůstávali nakloněni. Znechucený Lodge prohlásil, že idea Společnosti národů vzala tímto za své. Stejného mínění byl i senátor James Reed a republikánský prezidentský kandidát Warren Harding. Když na podzim 1920 utrpěli demokraté zdrcující porážku, výsledek voleb se vykládal jako zásadní a úplné odmítnutí Wilsonovy evropské politiky. Eugene Debs,* kterého dal Wilson vsadit do atlantské věznice, odtud napsal: „Žádná veřejně činná osobnost v americké historii neopustila scénu tak dokonale zdiskreditovaná, tak ostře kritizovaná a tak všeobecně odsuzovaná a zavrhovaná jako Woodrow Wilson."(108) Británii a Francii zůstala Společnost národů na krku ve stavu, v jakém ji mít nechtěly, jako dědictví po státníkovi, od kterého se teď distancoval vlastní národ. Převzaly ze všech možných světů ten nejhorší. Společnost národů, kdyby Amerika zůstala jejím členem tak, jak to navrhoval Lodge, by se byla změnila v daleko realističtější organizaci. Zvlášť co se týče Německa, by byla měla potřebné nadřazené postavení. Lodge a republikánští internacionalisté byli přesvědčeni, že mírová smlouva je především vůči Německu nespravedlivá a že ji bude třeba dříve nebo později revidovat. Stanovy Společnosti ostatně tuto možnost připouštěly. Článek 19, který byl často podceňován a nakonec úplně přehlížen, umožňoval; aby Společnost národů „čas od času" doporučila k novému projednání „smlouvy, které přestaly být aktuální a jejichž další uplatňování by mohlo ohrozit světový mír".(109) Americká přítomnost v této organizaci by s daleko větší pravděpodobností zajistila, aby Německo v dvacátých letech řádným projednáním podle mezinárodního práva dosáhlo úprav, kterých se v třicátých letech snažilo domoci násilím a k nimž mu nakonec dopomohla zbabělost druhých. Z Wilsonova rozhodnutí řešit poválečné problémy Evropy nikoli hospodářsky, nýbrž na základě mezinárodního práva vyplynulo totální zhroucení jeho politiky a celý evropský kontinent zdědil strašnou inflaci, zadluženost a protichůdné finanční nároky. Devatenácté století bylo přes obrovský růst průmyslu ve všech vyspělých zemích vcelku obdobím velké peněžní stability. Spotřební ceny během mnoha let v podstatě klesaly, neboť zvyšující se produktivita práce neustále předstihovala stoupající poptávku. V roce 1908 se však znovu objevila inflace a válka ji nesmírně urychlila. V době, kdy byl podepsán mír, stouply velkoobchodní ceny z ukazatele 100 v roce 1913 na číslo 212 ve Spojených státech, v Británii na 242, ve Francii na 357 a v Itálii na 364. Během několika měsíců, v roce 1920, byly už průměrně dvaapůlkrát vyšší v USA, třikrát v Británii, pětkrát ve Francii *

Eugene Victor Debs (1855-1926), odborářský vůdce v USA, zakladatel Sociálně demokratické strany Ameriky. V letech 1900 až 1920 kandidoval pětkrát na úřad prezidenta.

40

a šestkrát v Itálii; v Německu stoupl index na cifru 1.965, tj. téměř na dvacetinásobek.(no) Civilizovaný svět nezažil hyperinflaci od šestnáctého století a v tak kolosálním měřítku od třetího století po Kristu/ 111 ) Kromě Spojených států měli dluhy všichni. A o to právě šlo. V roce 1923 byly Spojené státy věřitelem celkové sumy 11,8 miliard dolarů včetně úroků. Z toho jim jen Británie dlužila 4,66 miliard. Naopak zase Francie, Itálie a Rusko dlužily Británii 6,5 miliard dolarů. Rusko vypadlo ze hry a jediná možnost, jak Francie a Itálie mohly splatit dluhy Británii či Spojeným státům, byla čerpat úhradu z Německa. Proč trvaly Spojené státy na inkasu těchto mezistátních dluhů? Prezident Coolidge později odpověděl lakonicky: „Přece si ty peníze vypůjčili!" Inteligentnější vysvětlení nikdo nepodal. V článku Dluhy Spojenců z roku 1924 Bernard Baruch, velký boss ministerstva válečného průmyslu a hospodářský poradce americké mírové delegace, dokazoval, že „Spojené státy odmítly uvažovat o zrušení jakýchkoli dluhů, protože kdyby to učinily - kromě jiných důvodů - hradily by výdaje nejen za tuto válku, ale za všechny budoucí války a předpokládalo by se, že když platily tuto válku, že budou nadále financovat všechny."(112)Tomuto směšnému argumentu nevěřil zřejmě ani Baruch sám. Ve skutečnosti nemělo vymáhání válečných dluhů vůbec žádný ekonomický smysl; byla to pouze část ceny, jež se v politice musela zaplatit za zhroucení wilsonismu, který po sobě zanechal jen díru. Na washingtonské konferenci roku 1923 se Británie s velkou neochotou zavázala platit Spojeným státům 24 miliónů li­ ber ročně po deset let a v dalších letech 40 miliónů ročně. V době, kdy Velká krize dluhy v podstatě zlikvidovala, zaplatila už Británie Spojeným státům o něco víc, než dostala od svých slabších spojenců, a oni zase získali přibližně jednu miliardu liber z Německa/ 113 ) Tyto peníze však byly většinou vypůjčeny opět z Ameriky a v krizi se promlčely. Takže šlo vlastně o pohyb v bludném kruhu, z něhož žádný stát, neřkuli jednotlivec, nezískal pro sebe ani vindru. Mezitím křiklounský sbor různých protichůdných nároků a po­ žadavků zničil poslední zbytky spojenecké válečné soudržnosti. A snaha donutit Německo, aby vyrovnávalo účty všech, prostě rozložila německou měnu. Odškodnění, jež v roce 1871 musela Francie zaplatit Německu, se rovnalo čtyřem miliardám zlatých marek. To byl obnos, který teď reparační komise požadovala na Německu jenom za válečné škody v Belgii. Kromě toho vypočítala německý dluh na 123 miliard marek, čehož měla Francie dostat 52 procent. Navíc byly předepsány různé dodávky včetně 2 mi­ liónů tun uhlí měsíčně. K1. květnu 1921 mělo Německo zaplatit 20 miliard marek. Co ve skutečnosti zaplatilo, se neví, protože většinou nešlo o hotové peníze, nýbrž o hmotný majetek. Němci tvrdili, že zaplatili 45 miliard. John Foster Dulles, americký člen reparační komise, to odhadoval na 20 až 41

val prezident své vlastní snažení a rozvolnil vztahy mezi Evropou a dokonce i těmi republikány, kteří jí zůstávali nakloněni. Znechucený Lodge prohlásil, že idea Společnosti národů vzala tímto za své. Stejného mínění byl i senátor James Reed a republikánský prezidentský kandidát Warren Harding. Když na podzim 1920 utrpěli demokraté zdrcující porážku, výsledek voleb se vykládal jako zásadní a úplné odmítnutí Wilsonovy evropské politiky. Eugene Debs,* kterého dal Wilson vsadit do atlantské věznice, odtud napsal: „Žádná veřejně činná osobnost v americké historii neopustila scénu tak dokonale zdiskreditovaná, tak ostře kritizovaná a tak všeobecně odsuzovaná a zavrhovaná jako Woodrow Wilson."(108) Británii a Francii zůstala Společnost národů na krku ve stavu, v jakém ji mít nechtěly, jako dědictví po státníkovi, od kterého se teď distancoval vlastní národ. Převzaly ze všech možných světů ten nejhorší. Společnost národů, kdyby Amerika zůstala jejím členem tak, jak to navrhoval Lodge, by se byla změnila v daleko realističtější organizaci. Zvlášť co se týče Německa, by byla měla potřebné nadřazené postavení. Lodge a republikánští internacionalisté byli přesvědčeni, že mírová smlouva je především vůči Německu nespravedlivá a že ji bude třeba dříve nebo později revidovat. Stanovy Společnosti ostatně tuto možnost připouštěly. Článek 19, který byl často podceňován a nakonec úplně přehlížen, umožňoval; aby Společnost národů „čas od času" doporučila k novému projednání „smlouvy, které přestaly být aktuální a jejichž další uplatňování by mohlo ohrozit světový mír".(109) Americká přítomnost v této organizaci by s daleko větší pravděpodobností zajistila, aby Německo v dvacátých letech řádným projednáním podle mezinárodního práva dosáhlo úprav, kterých se v třicátých letech snažilo domoci násilím a k nimž mu nakonec dopomohla zbabělost druhých. Z Wilsonova rozhodnutí řešit poválečné problémy Evropy nikoli hospodářsky, nýbrž na základě mezinárodního práva vyplynulo totální zhroucení jeho politiky a celý evropský kontinent zdědil strašnou inflaci, zadluženost a protichůdné finanční nároky. Devatenácté století bylo přes obrovský růst průmyslu ve všech vyspělých zemích vcelku obdobím velké peněžní stability. Spotřební ceny během mnoha let v podstatě klesaly, neboť zvyšující se produktivita práce neustále předstihovala stoupající poptávku. V roce 1908 se však znovu objevila inflace a válka ji nesmírně urychlila. V době, kdy byl podepsán mír, stouply velkoobchodní ceny z ukazatele 100 v roce 1913 na číslo 212 ve Spojených státech, v Británii na 242, ve Francii na 357 a v Itálii na 364. Během několika měsíců, v roce 1920, byly už průměrně dvaapůlkrát vyšší v USA, třikrát v Británii, pětkrát ve Francii *

Eugene Victor Debs (1855-1926), odborářský vůdce v USA, zakladatel Sociálně demokratické strany Ameriky. V letech 1900 až 1920 kandidoval pětkrát na úřad prezidenta.

40

a šestkrát v Itálii; v Německu stoupl index na cifru 1.965, tj. téměř na dvacetinásobek.(no) Civilizovaný svět nezažil hyperinflaci od šestnáctého století a v tak kolosálním měřítku od třetího století po Kristu/ 111 ) Kromě Spojených států měli dluhy všichni. A o to právě šlo. V roce 1923 byly Spojené státy věřitelem celkové sumy 11,8 miliard dolarů včetně úroků. Z toho jim jen Británie dlužila 4,66 miliard. Naopak zase Francie, Itálie a Rusko dlužily Británii 6,5 miliard dolarů. Rusko vypadlo ze hry a jediná možnost, jak Francie a Itálie mohly splatit dluhy Británii či Spojeným státům, byla čerpat úhradu z Německa. Proč trvaly Spojené státy na inkasu těchto mezistátních dluhů? Prezident Coolidge později odpověděl lakonicky: „Přece si ty peníze vypůjčili!" Inteligentnější vysvětlení nikdo nepodal. V článku Dluhy Spojenců z roku 1924 Bernard Baruch, velký boss ministerstva válečného průmyslu a hospodářský poradce americké mírové delegace, dokazoval, že „Spojené státy odmítly uvažovat o zrušení jakýchkoli dluhů, protože kdyby to učinily - kromě jiných důvodů - hradily by výdaje nejen za tuto válku, ale za všechny budoucí války a předpokládalo by se, že když platily tuto válku, že budou nadále financovat všechny."(112)Tomuto směšnému argumentu nevěřil zřejmě ani Baruch sám. Ve skutečnosti nemělo vymáhání válečných dluhů vůbec žádný ekonomický smysl; byla to pouze část ceny, jež se v politice musela zaplatit za zhroucení wilsonismu, který po sobě zanechal jen díru. Na washingtonské konferenci roku 1923 se Británie s velkou neochotou zavázala platit Spojeným státům 24 miliónů li­ ber ročně po deset let a v dalších letech 40 miliónů ročně. V době, kdy Velká krize dluhy v podstatě zlikvidovala, zaplatila už Británie Spojeným státům o něco víc, než dostala od svých slabších spojenců, a oni zase získali přibližně jednu miliardu liber z Německa/ 113 ) Tyto peníze však byly většinou vypůjčeny opět z Ameriky a v krizi se promlčely. Takže šlo vlastně o pohyb v bludném kruhu, z něhož žádný stát, neřkuli jednotlivec, nezískal pro sebe ani vindru. Mezitím křiklounský sbor různých protichůdných nároků a po­ žadavků zničil poslední zbytky spojenecké válečné soudržnosti. A snaha donutit Německo, aby vyrovnávalo účty všech, prostě rozložila německou měnu. Odškodnění, jež v roce 1871 musela Francie zaplatit Německu, se rovnalo čtyřem miliardám zlatých marek. To byl obnos, který teď reparační komise požadovala na Německu jenom za válečné škody v Belgii. Kromě toho vypočítala německý dluh na 123 miliard marek, čehož měla Francie dostat 52 procent. Navíc byly předepsány různé dodávky včetně 2 mi­ liónů tun uhlí měsíčně. K1. květnu 1921 mělo Německo zaplatit 20 miliard marek. Co ve skutečnosti zaplatilo, se neví, protože většinou nešlo o hotové peníze, nýbrž o hmotný majetek. Němci tvrdili, že zaplatili 45 miliard. John Foster Dulles, americký člen reparační komise, to odhadoval na 20 až 41

25 miliard marek.(114) Ať tomu bylo jakkoli, po opakovaných snižováních a odkladech bylo Německo podle mírové smlouvy prohlášeno (26. prosince 1922) za neplníce, a to ve smyslu paragrafů 17-18 přílohy II, které umožňovaly použít blíže neurčené represálie. 11. ledna 1923 překročily přes britské protesty francouzské a belgické jednotky Rýn a obsadily Porúří. Němci zastavili práci úplně. Francouzi vyhlásili na okupovaném území stannč právo a přerušili poštovní, telegrafní a telefonní spojení. Ukazatel německých spotřebitelských cen stoupl na 16.170 miliónů (z čísla 100 v roce 1913). Politické důsledky nejen pro Němce, ale nakonec i pro Francouze byly krajně žalostné. Byla tedy Versailleská smlouva zgruntu špatná? Mnoho vzdělaných bdí si to tenkrát myslelo; většina pak došla k tomuto názoru později. Vzdělaní lidé však také její nezdar způsobili: byl to právě jejich bezuzdný nacionalismus, který diktoval povahu versailleského narovnání a mohl za to, že selhalo. Všechna evropská nacionalistická hnutí, jichž bylo kolem roku 1919 na tucty, byla vedena a podněcována intelektuály a spisovateli, kteří zdůrazňovali jazykové a kulturní rozdfly mezi národy na úkor tradičních svazků a trvalých hospodářských zájmů nutících k životu v pospolitosti. V roce 1919 v podstatě všichni evropští vzdělanci mladší generace (a mnoho starších) souhlasili s názorem, že právo na národní sebeurčení patří k základním mravním zásadám. Výjimek bylo poskrovnu, mezi nimi Karl Popper.(115) Snažili se ukázat, že sebeurčení je požadavek, který maří vlastní záměr, neboť tím, že „osvobozuje" národy a menšiny, tvoří další menšiny. Většinou však sebeurčení se v Evropě přijímalo jako věc nepopiratelná tak, jak na ně později v padesátých a šedesátých letech nahlížela Afrika. Udržet staré uspořádání střední a východní Evropy vskutku nepři­ cházelo v úvahu. Nacionalisté ji roztrhali. S odstupem sedmdesáti let dnes hledíme na poslední chvíle Rakouska-Uherska jako na příklad poklidného mnohonárodního státu. Ve skutečnosti to bylo bojiště čím dál tím většího nacionalistického antagonismu. Každá reforma způsobila víc problémů než jich vyřešila. V roce 1867 dostalo Maďarsko v rámci mocnářství sa­ mostatnost. Okamžitě začalo utlačovat své menšiny, zejména Slováky a Rumuny, a to mnohem krutěji a důmyslnčji, než zažilo samo ze strany Rakouska. Kvůli národnostním výhodám byly zpochybňovány volby a z téhož důvodu, jakmile reforma takové akce umožnila, byly rozvraceny zásady svobodného vnitřního trhu, bankovní systém, železniční síť. Češi a jiné slovanské národy si počínali podobně jako Maďaři. Žádná etnická skupina se nedokázala chovat důsledně a zásadově. To, co Němci požadovali a Češi odmítali v Čechách, odmítali Němci a žádali Italové a Slovinci v jižním Tyrolsku a ve Štýrsku. Všechny možné sněmy, parlamenty a národní shromáždění v Budapešti, v Praze, ve Štýrském Hradci

a v Innsbrucku se staly arénou neúprosných národnostních tahanic. V Haliči bojovala rusínská menšina proti polské většině. V Dalmácii se menšina Italů potýkala s většinou Jihóslovanů. Následkem toho bylo nemožné utvořit účinně fungující parlamentní vládu. Mezi rokem 1900 až 1918 muselo být všech dvanáct ústředních vlád složeno téměř výhradně ze státních úředníků. Každá místní vláda, z níž byly menšiny vyloučeny, chránila, pokud to zákon dovoloval, svůj domácí průmysl, a když to možné nebylo, bojkotovala plánovitě zboží vyráběné jinými národnostními skupinami. Ne, život v starém mocnářství nebyl normální. Existovala však alespoň úcta k právu. V carském Rusku docházelo občas k pogromům na židy i k jiným projevům rasové nenávisti. Obě německé říše byty naproti tomu do roku 1914 mimořádně dbalé zákonů; dokonce se říkalo, že jejich obyvatelstvo je až příliš poslušné. Válka všechno změnila: lidé se začali mstít. Je kus pravdy na výroku historika Fritze Sterna, že světovou válkou začalo období nebývalého násilí, vlastně nová třicetiletá válka, kde rok 1919 znamenal jen pokračování boje jinými prostředky.C116) Pohromy ovšem postihovaly ne jeden světadíl, ale celý svět. Virulentní chřipková epidemie v letech 1918-19, které podlehlo v Evropě, v Asii a v Americe na 40 miliónů lidí, se neomezovala na válečné oblasti, i když v nich řádila nejvíc.C117) Bezprostředně po skončení války docházelo skoro všude k novým neslýchaným projevům násilí. Mezi 20. červencem a 1. srpnem 1919 zažil sever Ameriky v Chicagu první skutečné masové nepokoje rasistů s 36 mrtvými a 536 zraněnými. Další bouře následovaly 30. května 1921 v Tulse ve státě Oklahoma, kde přišlo o život 50 bělo­ chů a 200 černochů.í 118 ) V Kanadě byli 17. června 1919 obžalováni a později odsouzeni vůdcové winnipegské generální stávky za pokus o násilné svržení konstituční vlády a o sovětizaci/119) 31. ledna 1919 vypukla údajně revoluce v skotském Glasgowě a v letech 1919 až 1921 hrozila opakovaně občanská či třídní válka v Anglii, jak dosvědčují vzrušující zápisy z ministerských porad, které doslovně zachytil tčsnopisem Thomas Jones. Tak například 4. dubna 1921 projednávala ministerská rada stažení čtyř pra­ porů ze Slezska, kde bránily střetnutí mezi rozkacenými Poláky a Němci, aby „hájily" Londýn; lord kancléř poznamenal stoicky: „Měli bychom bez prodlení rozhodnout, ke kterým jednotkám se mohou přidávat občané věrní 120 králi; nenecháme se přece postřílet bez boje."( ) Avšak k největším, nejrozsáhlejším a nejdéle trvajícím projevům násilí a národnostního antagonismu, který je vyvolával, docházelo ve střední a východní Evropě. V letech 1919 až 1922 se porůznu vyskytovaly dokonce místní ozbrojené konflikty v rozsahu menších válek. Versailleská smlouva ve snaze vyjádřit zásady sebeurčení ve skutečnosti vytvořila ještě víc menšin mnohem nespokojenějších (převážně německých a maďarských)

42

43

25 miliard marek.(114) Ať tomu bylo jakkoli, po opakovaných snižováních a odkladech bylo Německo podle mírové smlouvy prohlášeno (26. prosince 1922) za neplníce, a to ve smyslu paragrafů 17-18 přílohy II, které umožňovaly použít blíže neurčené represálie. 11. ledna 1923 překročily přes britské protesty francouzské a belgické jednotky Rýn a obsadily Porúří. Němci zastavili práci úplně. Francouzi vyhlásili na okupovaném území stannč právo a přerušili poštovní, telegrafní a telefonní spojení. Ukazatel německých spotřebitelských cen stoupl na 16.170 miliónů (z čísla 100 v roce 1913). Politické důsledky nejen pro Němce, ale nakonec i pro Francouze byly krajně žalostné. Byla tedy Versailleská smlouva zgruntu špatná? Mnoho vzdělaných bdí si to tenkrát myslelo; většina pak došla k tomuto názoru později. Vzdělaní lidé však také její nezdar způsobili: byl to právě jejich bezuzdný nacionalismus, který diktoval povahu versailleského narovnání a mohl za to, že selhalo. Všechna evropská nacionalistická hnutí, jichž bylo kolem roku 1919 na tucty, byla vedena a podněcována intelektuály a spisovateli, kteří zdůrazňovali jazykové a kulturní rozdfly mezi národy na úkor tradičních svazků a trvalých hospodářských zájmů nutících k životu v pospolitosti. V roce 1919 v podstatě všichni evropští vzdělanci mladší generace (a mnoho starších) souhlasili s názorem, že právo na národní sebeurčení patří k základním mravním zásadám. Výjimek bylo poskrovnu, mezi nimi Karl Popper.(115) Snažili se ukázat, že sebeurčení je požadavek, který maří vlastní záměr, neboť tím, že „osvobozuje" národy a menšiny, tvoří další menšiny. Většinou však sebeurčení se v Evropě přijímalo jako věc nepopiratelná tak, jak na ně později v padesátých a šedesátých letech nahlížela Afrika. Udržet staré uspořádání střední a východní Evropy vskutku nepři­ cházelo v úvahu. Nacionalisté ji roztrhali. S odstupem sedmdesáti let dnes hledíme na poslední chvíle Rakouska-Uherska jako na příklad poklidného mnohonárodního státu. Ve skutečnosti to bylo bojiště čím dál tím většího nacionalistického antagonismu. Každá reforma způsobila víc problémů než jich vyřešila. V roce 1867 dostalo Maďarsko v rámci mocnářství sa­ mostatnost. Okamžitě začalo utlačovat své menšiny, zejména Slováky a Rumuny, a to mnohem krutěji a důmyslnčji, než zažilo samo ze strany Rakouska. Kvůli národnostním výhodám byly zpochybňovány volby a z téhož důvodu, jakmile reforma takové akce umožnila, byly rozvraceny zásady svobodného vnitřního trhu, bankovní systém, železniční síť. Češi a jiné slovanské národy si počínali podobně jako Maďaři. Žádná etnická skupina se nedokázala chovat důsledně a zásadově. To, co Němci požadovali a Češi odmítali v Čechách, odmítali Němci a žádali Italové a Slovinci v jižním Tyrolsku a ve Štýrsku. Všechny možné sněmy, parlamenty a národní shromáždění v Budapešti, v Praze, ve Štýrském Hradci

a v Innsbrucku se staly arénou neúprosných národnostních tahanic. V Haliči bojovala rusínská menšina proti polské většině. V Dalmácii se menšina Italů potýkala s většinou Jihóslovanů. Následkem toho bylo nemožné utvořit účinně fungující parlamentní vládu. Mezi rokem 1900 až 1918 muselo být všech dvanáct ústředních vlád složeno téměř výhradně ze státních úředníků. Každá místní vláda, z níž byly menšiny vyloučeny, chránila, pokud to zákon dovoloval, svůj domácí průmysl, a když to možné nebylo, bojkotovala plánovitě zboží vyráběné jinými národnostními skupinami. Ne, život v starém mocnářství nebyl normální. Existovala však alespoň úcta k právu. V carském Rusku docházelo občas k pogromům na židy i k jiným projevům rasové nenávisti. Obě německé říše byty naproti tomu do roku 1914 mimořádně dbalé zákonů; dokonce se říkalo, že jejich obyvatelstvo je až příliš poslušné. Válka všechno změnila: lidé se začali mstít. Je kus pravdy na výroku historika Fritze Sterna, že světovou válkou začalo období nebývalého násilí, vlastně nová třicetiletá válka, kde rok 1919 znamenal jen pokračování boje jinými prostředky.C116) Pohromy ovšem postihovaly ne jeden světadíl, ale celý svět. Virulentní chřipková epidemie v letech 1918-19, které podlehlo v Evropě, v Asii a v Americe na 40 miliónů lidí, se neomezovala na válečné oblasti, i když v nich řádila nejvíc.C117) Bezprostředně po skončení války docházelo skoro všude k novým neslýchaným projevům násilí. Mezi 20. červencem a 1. srpnem 1919 zažil sever Ameriky v Chicagu první skutečné masové nepokoje rasistů s 36 mrtvými a 536 zraněnými. Další bouře následovaly 30. května 1921 v Tulse ve státě Oklahoma, kde přišlo o život 50 bělo­ chů a 200 černochů.í 118 ) V Kanadě byli 17. června 1919 obžalováni a později odsouzeni vůdcové winnipegské generální stávky za pokus o násilné svržení konstituční vlády a o sovětizaci/119) 31. ledna 1919 vypukla údajně revoluce v skotském Glasgowě a v letech 1919 až 1921 hrozila opakovaně občanská či třídní válka v Anglii, jak dosvědčují vzrušující zápisy z ministerských porad, které doslovně zachytil tčsnopisem Thomas Jones. Tak například 4. dubna 1921 projednávala ministerská rada stažení čtyř pra­ porů ze Slezska, kde bránily střetnutí mezi rozkacenými Poláky a Němci, aby „hájily" Londýn; lord kancléř poznamenal stoicky: „Měli bychom bez prodlení rozhodnout, ke kterým jednotkám se mohou přidávat občané věrní 120 králi; nenecháme se přece postřílet bez boje."( ) Avšak k největším, nejrozsáhlejším a nejdéle trvajícím projevům násilí a národnostního antagonismu, který je vyvolával, docházelo ve střední a východní Evropě. V letech 1919 až 1922 se porůznu vyskytovaly dokonce místní ozbrojené konflikty v rozsahu menších válek. Versailleská smlouva ve snaze vyjádřit zásady sebeurčení ve skutečnosti vytvořila ještě víc menšin mnohem nespokojenějších (převážně německých a maďarských)

42

43

a vyzbrojených daleko konkrétnějšími stížnostmi. Nové nacionalistické režimy se domnívaly, že si nemohou dovolit takovou snášenlivost jako staré monarchie. A poněvadž změny poškodily hospodářskou infrastrukturu (zvláště ve Slezsku, jižním Polsku, Maďarsku a severní Jugoslávii), lidé zchudli. V každé zemi skončily reformy skličujícími stesky nebo nepře­ konatelnými vnitřními nesnázemi. Německo s rozděleným Pruskem a ztrátou Slezska volalo k nebi o pomstu. Rakousko zůstalo poměrně homogenní - získalo dokonce od Maďarů německý Burgenland - ale přišlo o bývalé državy a třetina obyvatelstva zůstala v hladovějící Vídni. Versailleská smlouva zakazovala usilovat o jednotu s Německem, čímž se stal anšlus mnohem lákavější, než si ve skutečnosti zasloužil. V Maďarsku se obyvatelstvo ztenčilo z dvaceti na osm miliónů, jeho pečlivě koordinované průmyslové hospodářství se octlo v troskách a tři milióny Maďarů byly předány Čechům a Rumunům/ 121 ) Ze států, které měly z Versailleské smlouvy prospěch, bylo nejhrabivější a nejbojovnější Polsko. Roku 1921, po třech letech zápasů, se vynořilo dvakrát větší, než předpokládala mírová konference. Zaútočilo na Ukrajinu a odňalo jí východní Halič s hlavním městem Lvovem. S Čechy bojovalo o Těšínsko, ale nedostalo je, což byl jeden z důvodů, proč Poláci nesympatizovali s Čechy v roce 1938 a pomáhali při ruské okupaci roku 1968, ačkoli v obou případech by bylo bývalo jejich dlouhodobým zájmem stát na straně české nezávislosti. V Pobaltí a ve Slezsku prosadili svá „práva" vůči Němcům násilím. Vtáhli do nedávno osamostatnělé Litvy, obsadili tam Vilno a po „plebiscitu" je přičlenili k Polsku. Za účelem získání nových území vedli otevřenou válku proti Rusku a přemluvili západní velmoci, aby v roce 1923 uznaly nové hranice Polska. Při násilném rozšiřování svého území obratně využívali britského strachu z bolševismu a francouzské touhy mít na východě silného spojence, když stará carská aliance vzala za své. Ovšem jakmile se pak Polsko dostalo do'úzkých, Británie ani Francie mu nemohly přispět na pomoc; navíc si svou útočností už dávno znepřátelilo všechny sousedy, kteří se nerozmýšleli na ně při první příležitosti vrhnout. Kromě Ruska mělo Polsko ze všech evropských států největší potíže s menšinami, jež z 27 miliónů jeho obyvatel tvořily třetinu: západní Ukrajinci (Rusíni), Bělorusové, Němci, Litevci (vesměs v hustě zalidně­ ných oblastech) a tři milióny židů. Židé měli snahu stát při Něm­ cích a Ukrajincích, v parlamentě je zastupovala skupina asi 30 poslan­ ců a v některých východních městech tvořili většinu, která měla v rukou v podstatě veškerý obchod. Ve Versaillích muselo Polsko podepsat zvláštní prohlášení zaručující práva menšinám. Nedodržovalo je však ani v dvacátých

letech, tím méně v třicátých, kdy se jeho menšinová politika za vojenské diktatury zhoršila. S třetinou obyvatelstva se nakládalo v podstatě jako s cizinci, stát vydržoval obrovský policejní aparát a početnou, jenže špatně vyzbrojenou stálou armádu k ochraně rozlehlých hranic. Roku 1918 pronesl jistý polský šlechtic k německému vyslanci pozoruhodně jasnozřivý výrok: „Dal bych polovinu svých světských statků za to, aby Polsko bylo svobodné. Ale s druhou polovinou bych emigroval."(122) Československo bylo umělým konglomerátem ještě mnohem víc; vlastně šlo o soubor menšin pod nadvládou Čechů. Při sčítání lidu roku 1921 mělo 8,760.000 Čechoslováků, 3,123.448 Němců, 747.000 Madarů a 461.000 Rusínů. Němci však tvrdili, že tato čísla jsou úmyslně nepřesná a že vládnoucí národnost má občanů daleko méně. Také Slováci se cítili Čechy utiskováni; charakteristické ovšem je, že obyvateli nového hlavního města Slovenska byli nikoli Slováci, nýbrž hlavně Němci a Madaři.(123) Na rozdíl od Poláků se Češi v dvacátých letech usilovně snažili o spravedlivou menšinovou politiku. Velká krize však postihla - zda náhodou či úmyslně, těžko posoudit - Němce víc než Čechy a pak už byl jejich vztah beznadějně narušen a otráven. Jugoslávie se podobala Československu v tom, že šlo o miniaťtirní soustátí pod vedením Srbů, kteří si počínali mnohem brutálněji než Češi. V některých částech země se bojovalo nepřetržitě od roku 1912 a hra­ nice byly dohodnuty (pokud lze toho výrazu vůbec užít) až v roce 1926. Pravoslavní Srbové měli armádu a vládní úřady, kdežto katoličtí Chorvaté a Slovinci, kteří se vyznačovali vyšší kulturní a hospodářskou úrovní, mluvili o povinnosti „poevropštit Balkán", tj. Srby, a o svých obavách, že budou sami „balkanizováni". R. W. Seton-Watson, který se hodně při­ činil o vytvoření tohoto nového státu, brzy ztratil o srbském způsobu vlády iluze: „Poměry v Jugoslávii," napsal roku 1921, „mě dohánějí k zoufalství... V jejich novou ústavu s absolutním centralismem nemám důvěru." Srbští úředníci jsou horší než habsburští, stěžoval si, a srbský útlak je surovější než německý. „Mám chuť," napsal v roce 1928, „nechat Srby a Chorvaty vařit ve vlastní stavě! Obě strany jsou šílené a nevidí si dál než na špičku nosu."(124) Nebylo divu: v parlamentě po sobě poslanci stříleli z pistolí; v jedné takové přestřelce byl zabit předseda Chorvatské rolnické strany Stepán Řadič. Stát držel pohromadě, pokud se tak dalo říci, ani ne tak úsilím srbské politické policie jako doutnajícím záštím italských, madarských, rumunských, bulharských a albánských sousedů, kteří si chtěli vyrovnávat účty.O25) Střední a východní Evropa teďsklízela neblahé plody nacionalismu, který si pěstovala v 19. století. Nebo abychom použili jiné metafory, Versailles odkryla pokličku z klokotem vařícího se hrnce smrduté kaše, jejíž zápach

44

45

a vyzbrojených daleko konkrétnějšími stížnostmi. Nové nacionalistické režimy se domnívaly, že si nemohou dovolit takovou snášenlivost jako staré monarchie. A poněvadž změny poškodily hospodářskou infrastrukturu (zvláště ve Slezsku, jižním Polsku, Maďarsku a severní Jugoslávii), lidé zchudli. V každé zemi skončily reformy skličujícími stesky nebo nepře­ konatelnými vnitřními nesnázemi. Německo s rozděleným Pruskem a ztrátou Slezska volalo k nebi o pomstu. Rakousko zůstalo poměrně homogenní - získalo dokonce od Maďarů německý Burgenland - ale přišlo o bývalé državy a třetina obyvatelstva zůstala v hladovějící Vídni. Versailleská smlouva zakazovala usilovat o jednotu s Německem, čímž se stal anšlus mnohem lákavější, než si ve skutečnosti zasloužil. V Maďarsku se obyvatelstvo ztenčilo z dvaceti na osm miliónů, jeho pečlivě koordinované průmyslové hospodářství se octlo v troskách a tři milióny Maďarů byly předány Čechům a Rumunům/ 121 ) Ze států, které měly z Versailleské smlouvy prospěch, bylo nejhrabivější a nejbojovnější Polsko. Roku 1921, po třech letech zápasů, se vynořilo dvakrát větší, než předpokládala mírová konference. Zaútočilo na Ukrajinu a odňalo jí východní Halič s hlavním městem Lvovem. S Čechy bojovalo o Těšínsko, ale nedostalo je, což byl jeden z důvodů, proč Poláci nesympatizovali s Čechy v roce 1938 a pomáhali při ruské okupaci roku 1968, ačkoli v obou případech by bylo bývalo jejich dlouhodobým zájmem stát na straně české nezávislosti. V Pobaltí a ve Slezsku prosadili svá „práva" vůči Němcům násilím. Vtáhli do nedávno osamostatnělé Litvy, obsadili tam Vilno a po „plebiscitu" je přičlenili k Polsku. Za účelem získání nových území vedli otevřenou válku proti Rusku a přemluvili západní velmoci, aby v roce 1923 uznaly nové hranice Polska. Při násilném rozšiřování svého území obratně využívali britského strachu z bolševismu a francouzské touhy mít na východě silného spojence, když stará carská aliance vzala za své. Ovšem jakmile se pak Polsko dostalo do'úzkých, Británie ani Francie mu nemohly přispět na pomoc; navíc si svou útočností už dávno znepřátelilo všechny sousedy, kteří se nerozmýšleli na ně při první příležitosti vrhnout. Kromě Ruska mělo Polsko ze všech evropských států největší potíže s menšinami, jež z 27 miliónů jeho obyvatel tvořily třetinu: západní Ukrajinci (Rusíni), Bělorusové, Němci, Litevci (vesměs v hustě zalidně­ ných oblastech) a tři milióny židů. Židé měli snahu stát při Něm­ cích a Ukrajincích, v parlamentě je zastupovala skupina asi 30 poslan­ ců a v některých východních městech tvořili většinu, která měla v rukou v podstatě veškerý obchod. Ve Versaillích muselo Polsko podepsat zvláštní prohlášení zaručující práva menšinám. Nedodržovalo je však ani v dvacátých

letech, tím méně v třicátých, kdy se jeho menšinová politika za vojenské diktatury zhoršila. S třetinou obyvatelstva se nakládalo v podstatě jako s cizinci, stát vydržoval obrovský policejní aparát a početnou, jenže špatně vyzbrojenou stálou armádu k ochraně rozlehlých hranic. Roku 1918 pronesl jistý polský šlechtic k německému vyslanci pozoruhodně jasnozřivý výrok: „Dal bych polovinu svých světských statků za to, aby Polsko bylo svobodné. Ale s druhou polovinou bych emigroval."(122) Československo bylo umělým konglomerátem ještě mnohem víc; vlastně šlo o soubor menšin pod nadvládou Čechů. Při sčítání lidu roku 1921 mělo 8,760.000 Čechoslováků, 3,123.448 Němců, 747.000 Madarů a 461.000 Rusínů. Němci však tvrdili, že tato čísla jsou úmyslně nepřesná a že vládnoucí národnost má občanů daleko méně. Také Slováci se cítili Čechy utiskováni; charakteristické ovšem je, že obyvateli nového hlavního města Slovenska byli nikoli Slováci, nýbrž hlavně Němci a Madaři.(123) Na rozdíl od Poláků se Češi v dvacátých letech usilovně snažili o spravedlivou menšinovou politiku. Velká krize však postihla - zda náhodou či úmyslně, těžko posoudit - Němce víc než Čechy a pak už byl jejich vztah beznadějně narušen a otráven. Jugoslávie se podobala Československu v tom, že šlo o miniaťtirní soustátí pod vedením Srbů, kteří si počínali mnohem brutálněji než Češi. V některých částech země se bojovalo nepřetržitě od roku 1912 a hra­ nice byly dohodnuty (pokud lze toho výrazu vůbec užít) až v roce 1926. Pravoslavní Srbové měli armádu a vládní úřady, kdežto katoličtí Chorvaté a Slovinci, kteří se vyznačovali vyšší kulturní a hospodářskou úrovní, mluvili o povinnosti „poevropštit Balkán", tj. Srby, a o svých obavách, že budou sami „balkanizováni". R. W. Seton-Watson, který se hodně při­ činil o vytvoření tohoto nového státu, brzy ztratil o srbském způsobu vlády iluze: „Poměry v Jugoslávii," napsal roku 1921, „mě dohánějí k zoufalství... V jejich novou ústavu s absolutním centralismem nemám důvěru." Srbští úředníci jsou horší než habsburští, stěžoval si, a srbský útlak je surovější než německý. „Mám chuť," napsal v roce 1928, „nechat Srby a Chorvaty vařit ve vlastní stavě! Obě strany jsou šílené a nevidí si dál než na špičku nosu."(124) Nebylo divu: v parlamentě po sobě poslanci stříleli z pistolí; v jedné takové přestřelce byl zabit předseda Chorvatské rolnické strany Stepán Řadič. Stát držel pohromadě, pokud se tak dalo říci, ani ne tak úsilím srbské politické policie jako doutnajícím záštím italských, madarských, rumunských, bulharských a albánských sousedů, kteří si chtěli vyrovnávat účty.O25) Střední a východní Evropa teďsklízela neblahé plody nacionalismu, který si pěstovala v 19. století. Nebo abychom použili jiné metafory, Versailles odkryla pokličku z klokotem vařícího se hrnce smrduté kaše, jejíž zápach

44

45

zaplnil Evropu, až ji Hitler a po něm Stalin zase násilím přiklopili. Když k tomu došlo, starší lidé dozajista litovali zániku tolerantních dynastických impérií. V roce 1919 se už samozřejmě představa císaře vládnoucího kupě různorodých evropských národů na základě božského práva a tradice jevila absurdní. Avšak byl-li imperialismus přežitkem v Evropě, jak dlouho ještě vydrží mimo Evropu? Sebeurčení nebylo záležitostí jednoho světadílu; byl to princip světový nebo se jím měl brzy stát. Výtka Eyre Crowa Haroldu Nicolsonovi na pařížské konferenci připomínala varování Maurice Hankeyho, když lord Robert Cecil pracoval na zárodečném plánu Společnosti národů. Hankey ho žádal, aby všeobecné sebeurčení nevyhlašoval. „Poukázal jsem na to," zapsal si do svého deníku, „že by to logicky vedlo k odevzdání Gibraltaru Španělům, Malty Malťanům, Kypru Řekům, Egypta Egypťanům, Adenu Arabům nebo Somálcům, Hongkongu Číňanům, Jižní Afriky Kafrům, Západní Indie černochům atd. A kam by se pak podělo Britské impérium?"(126) Ale už v době, kdy toto Hankey psal, se národní sebeurčení uznávalo. V zoufalých dnech války Spojenci předčasně podepsali šeky na územní zisk nejen Arabům a Židům a Rumunům a Italům a Japoncům a Slovanům, ale i národům jimi podmaněným. Úměrně k počtu padlých začalo mezeru vyplňovat stále větší množství vojáků z kolonií. Remešskou katedrálu zachránily francouzské oddíly Marokánců. Francouzi jim škodolibě říkali „černá armáda" a platilo to víc než v jednom smyslu. Britové odvedli za války z Indie 1,440.437 vojáků; 877.068 jich šlo na frontu a 621.224 byli důstojníci, nebo sloužilo mimo Evropu/ 127 ) Vznikl dojem, že by Indie měla být nějak odměněna: nejlevnější bylo propagovat politickou reformu. Britská vláda v Indii vyvrcholila, když Disraeli* roku 1876 prohlásil královnu Viktorii indickou císařovnou. Řetěz byl autokratický: od oblastního důstojníka přes komisaře provincie ke guvernérovi, pak ke generálnímu guvernérovi a místokráli. Tuto zásadu zachovávaly i poválečné reformy ministra pro Indii Morleyho a místokrále Mintoa, neboť lord Morley, ač byl jinak pokrokový liberál, nevěřil, že by byla Indie zralá pro demokracii. Jeho náměstek Edwin Montagu však byl jiného názoru. Montagu byl také žid s orientálními tužbami, jenže trochu jiného druhu: toužil být milován. Trpěl onou rozleptávající neřestí člověka dvacátého století, s níž se setkáváme v různých podobách: pocitem viny. Dědeček byl zlatníkem, otec vydělal milióny jako směnárník, takže si mohl dovolit luxus filantropie. Kromě toho všeho zdědil Montagu i pocit, že společnosti něco dluží. Byl to velmi citový člověk; jeho vztah k veřejnosti charakterizovali lidé jako „dívčí". Roku 1916 odmítl úřad ministra pro irské záležitosti slovy: „Couvám hrůzou před *

Benjamin Disraeli, hrabe z Beaconsfieldu (1804-1881), britský konzervativní státník a spisovatel, ministerský předseda za královny Viktorie v letech 1868,1874-80

46

tím, že bych musel trestat." Když zemřel, jeho přítel napsal do Timesů: „Nikdy nepřestal lidi litovat. "O38) Lloyd George se zřejmě zabýval jinými problémy, když mu v červnu 1917 svěřoval Indii. Montaguovým cílem bylo pracovat na definitivním uskutečnění indické nezávislosti. Okamžitě začal sestavovat program britských poválečných záměrů. Návrh se dostal do ministerské rady 14. srpna, v jedné z nejtěžších chvílí první světové války. Na pořadu jednání byl rychlý rozpad ruské fronty a první skutečně velké německé nálety na Británii; ministři byli zdeprimováni hroznými ztrátami passehendaelské* ofenzívy, která už trvala zatracených čtrnáct dní bez vyhlídek na změnu. Elgar" psal závěrečné takty violoncellového koncertu, svého posledního významného díla, které vyjadřuje bezútčšný smutek té doby lépe než sebevhodněji volená slova. Montagu podstrčil radě svůj politický program, který obsahoval neodvolatelná slova: „postupné rozvíjení svobodných institucí v Indii, jehož cílem bude nakonec uskutečnění samosprávy"/129) Lord Curzon však zbystřil sluch. Byl to typický imperialista stříbrného věku, bývalý indický místokrál, řídící se zásadou: „Pokud ovládáme Indii, jsme největší velmoc na světě; ztratíme-li ji, staneme se okamžitě mocností třetího řádu."( 1 3 0 ) Namítl, že pro ministry sedící kolem stolu může slovo „nakonec" znamenat 500 let, kdežto pro nedočkavé Indy jedinou generaci. Spoléhaje na svou diplomatickou stylizační schopnost, prosadil znění „povlovný rozvoj samosprávných institucí, jehož cílem bude postupné uskutečňování odpovědné vlády v Indii jakožto nedílné součásti Britské říše". Změna ovšem neměla na průběh událostí žádný vliv. Montagu svou formulací mínil samosprávu a tak se tomu také v Indii rozumělo. V listopadu a v prosinci, kdy Lenin přebíral moc v Rusku, odjel Montagu do Indie, aby zkoumal „indický názor". Ve své zprávě pak napsal: „Mluvíme-li o .indickém názoru', míníme obecně většinu těch, kdo mají nebo jsou s to mít nějaký názor na otázky, o něž nám jde."(131) Jinými slovy, zajímal ho pouze „politický národ", tj. lidé jako muslimský státník Džinnah,*"* Gándhí a Besantová, * * * * které označil za skutečné obry indického politického světa a kteří sdíleli jeho způsob politické diskuse. Tak jako Lenin vůbec nebral ohled na ruský venkov, jehož jménem převracel celý národ nohama vzhůru, i Montagu přehlédl čtyřistamiliónový národ obyčejných Indů, Passchendaele, známé též jako bitva u Ypres v západní Belgii, kde Britové ztratili 400.000 mužů * * Edward Elgar (1857-1934), anglický skladatel. Hlavní díla: Enigma variace, oratorium na báseň J. H. Newmana Gerontiův sen, dvé symfonie, violoncellový a houslový koncert * * * Mohamed Ali Džinnah (1876-1948), indický muslimský státník. Usiloval o rozdělení Indie na stát hinduistický a muslimský a stal se prvním generálním guvernérem Pákistánu (1947-8). ****Annie Besantová (1847-1933), britská theosofka, spisovatelka a politická reformátorka v Anglii a v Indii *

47

zaplnil Evropu, až ji Hitler a po něm Stalin zase násilím přiklopili. Když k tomu došlo, starší lidé dozajista litovali zániku tolerantních dynastických impérií. V roce 1919 se už samozřejmě představa císaře vládnoucího kupě různorodých evropských národů na základě božského práva a tradice jevila absurdní. Avšak byl-li imperialismus přežitkem v Evropě, jak dlouho ještě vydrží mimo Evropu? Sebeurčení nebylo záležitostí jednoho světadílu; byl to princip světový nebo se jím měl brzy stát. Výtka Eyre Crowa Haroldu Nicolsonovi na pařížské konferenci připomínala varování Maurice Hankeyho, když lord Robert Cecil pracoval na zárodečném plánu Společnosti národů. Hankey ho žádal, aby všeobecné sebeurčení nevyhlašoval. „Poukázal jsem na to," zapsal si do svého deníku, „že by to logicky vedlo k odevzdání Gibraltaru Španělům, Malty Malťanům, Kypru Řekům, Egypta Egypťanům, Adenu Arabům nebo Somálcům, Hongkongu Číňanům, Jižní Afriky Kafrům, Západní Indie černochům atd. A kam by se pak podělo Britské impérium?"(126) Ale už v době, kdy toto Hankey psal, se národní sebeurčení uznávalo. V zoufalých dnech války Spojenci předčasně podepsali šeky na územní zisk nejen Arabům a Židům a Rumunům a Italům a Japoncům a Slovanům, ale i národům jimi podmaněným. Úměrně k počtu padlých začalo mezeru vyplňovat stále větší množství vojáků z kolonií. Remešskou katedrálu zachránily francouzské oddíly Marokánců. Francouzi jim škodolibě říkali „černá armáda" a platilo to víc než v jednom smyslu. Britové odvedli za války z Indie 1,440.437 vojáků; 877.068 jich šlo na frontu a 621.224 byli důstojníci, nebo sloužilo mimo Evropu/ 127 ) Vznikl dojem, že by Indie měla být nějak odměněna: nejlevnější bylo propagovat politickou reformu. Britská vláda v Indii vyvrcholila, když Disraeli* roku 1876 prohlásil královnu Viktorii indickou císařovnou. Řetěz byl autokratický: od oblastního důstojníka přes komisaře provincie ke guvernérovi, pak ke generálnímu guvernérovi a místokráli. Tuto zásadu zachovávaly i poválečné reformy ministra pro Indii Morleyho a místokrále Mintoa, neboť lord Morley, ač byl jinak pokrokový liberál, nevěřil, že by byla Indie zralá pro demokracii. Jeho náměstek Edwin Montagu však byl jiného názoru. Montagu byl také žid s orientálními tužbami, jenže trochu jiného druhu: toužil být milován. Trpěl onou rozleptávající neřestí člověka dvacátého století, s níž se setkáváme v různých podobách: pocitem viny. Dědeček byl zlatníkem, otec vydělal milióny jako směnárník, takže si mohl dovolit luxus filantropie. Kromě toho všeho zdědil Montagu i pocit, že společnosti něco dluží. Byl to velmi citový člověk; jeho vztah k veřejnosti charakterizovali lidé jako „dívčí". Roku 1916 odmítl úřad ministra pro irské záležitosti slovy: „Couvám hrůzou před *

Benjamin Disraeli, hrabe z Beaconsfieldu (1804-1881), britský konzervativní státník a spisovatel, ministerský předseda za královny Viktorie v letech 1868,1874-80

46

tím, že bych musel trestat." Když zemřel, jeho přítel napsal do Timesů: „Nikdy nepřestal lidi litovat. "O38) Lloyd George se zřejmě zabýval jinými problémy, když mu v červnu 1917 svěřoval Indii. Montaguovým cílem bylo pracovat na definitivním uskutečnění indické nezávislosti. Okamžitě začal sestavovat program britských poválečných záměrů. Návrh se dostal do ministerské rady 14. srpna, v jedné z nejtěžších chvílí první světové války. Na pořadu jednání byl rychlý rozpad ruské fronty a první skutečně velké německé nálety na Británii; ministři byli zdeprimováni hroznými ztrátami passehendaelské* ofenzívy, která už trvala zatracených čtrnáct dní bez vyhlídek na změnu. Elgar" psal závěrečné takty violoncellového koncertu, svého posledního významného díla, které vyjadřuje bezútčšný smutek té doby lépe než sebevhodněji volená slova. Montagu podstrčil radě svůj politický program, který obsahoval neodvolatelná slova: „postupné rozvíjení svobodných institucí v Indii, jehož cílem bude nakonec uskutečnění samosprávy"/129) Lord Curzon však zbystřil sluch. Byl to typický imperialista stříbrného věku, bývalý indický místokrál, řídící se zásadou: „Pokud ovládáme Indii, jsme největší velmoc na světě; ztratíme-li ji, staneme se okamžitě mocností třetího řádu."( 1 3 0 ) Namítl, že pro ministry sedící kolem stolu může slovo „nakonec" znamenat 500 let, kdežto pro nedočkavé Indy jedinou generaci. Spoléhaje na svou diplomatickou stylizační schopnost, prosadil znění „povlovný rozvoj samosprávných institucí, jehož cílem bude postupné uskutečňování odpovědné vlády v Indii jakožto nedílné součásti Britské říše". Změna ovšem neměla na průběh událostí žádný vliv. Montagu svou formulací mínil samosprávu a tak se tomu také v Indii rozumělo. V listopadu a v prosinci, kdy Lenin přebíral moc v Rusku, odjel Montagu do Indie, aby zkoumal „indický názor". Ve své zprávě pak napsal: „Mluvíme-li o .indickém názoru', míníme obecně většinu těch, kdo mají nebo jsou s to mít nějaký názor na otázky, o něž nám jde."(131) Jinými slovy, zajímal ho pouze „politický národ", tj. lidé jako muslimský státník Džinnah,*"* Gándhí a Besantová, * * * * které označil za skutečné obry indického politického světa a kteří sdíleli jeho způsob politické diskuse. Tak jako Lenin vůbec nebral ohled na ruský venkov, jehož jménem převracel celý národ nohama vzhůru, i Montagu přehlédl čtyřistamiliónový národ obyčejných Indů, Passchendaele, známé též jako bitva u Ypres v západní Belgii, kde Britové ztratili 400.000 mužů * * Edward Elgar (1857-1934), anglický skladatel. Hlavní díla: Enigma variace, oratorium na báseň J. H. Newmana Gerontiův sen, dvé symfonie, violoncellový a houslový koncert * * * Mohamed Ali Džinnah (1876-1948), indický muslimský státník. Usiloval o rozdělení Indie na stát hinduistický a muslimský a stal se prvním generálním guvernérem Pákistánu (1947-8). ****Annie Besantová (1847-1933), britská theosofka, spisovatelka a politická reformátorka v Anglii a v Indii *

47

kteří se mu hodili leda za pokusné králíky pro jeho filantropické experimenty. Jeho úmyslem, napsal, je „cílevědomě vyrušit indické masy z žalostného flegmatického klidu, což celé zemi velice prospěje".(132) Jeho zpráva byla schválena ministerskou radou 24. května a 7. června 1918 v době, kdy ministři soustředili pozornost na zoufalé úsilí zastavit německý průlom ve Francii a nemysleli téměř na nic jiného. Roku 1918 byla zpráva zveřejněna, 1919 uzákoněna a 1921 realizována. Vytvořením provinčních zákonodárných sborů, které byly voleny a samozřejmě i složeny z příslušníků „politického národa", Montagu přerušil starý autokratický řetěz správního systému. A pak už zřejmě nebylo návratu. Nesmíme však předpokládat, že postupný rozpad Britské říše byl nevyhnutelný už v roce 1919 nebo že se dal předvídat. V dějinách není nic nevyhnutelného.(133) Tato zásada je jedním ze základních témat této knihy. Britská říše se v té době jevila většině lidí nejen jako nejrozsáhlejší, ale jako nejpevnější část světa. Británie byla po všech stránkách velmocí. Měla zdaleka největší loďstvo, které zahrnovalo 61 bitevních lodí, což bylo víc než americká a francouzská flotila dohromady a víc než dvojnásobek japonského a italského loďstva (německá plavidla byla v té době na dně britské námořní základny Scapa Flow u Orknejí); dále 120 křižníků a 466 torpédoborců.C134) Také měla nejsilnější letectvo světa a pozemní armádu, která však byla kupodivu vzhledem k britské historii pouze třetí největší na světě. Britská říše získala válkou aspoň teoreticky nesmírně. Nebyla to náhoda. V roce 1916 se zhroutila slabá Asquithova vláda a utvořila se koalice Lloyda George, čímž se dostali k moci „imperialisté z Balliol College": lord Curzon a zvláště lord Milner a členové „školky", kterou zorganizoval v Jižní Africe. Ministerská rada neprodleně ustanovila takzvaný výbor pro „teritoriální požadavky", jehož úkolem bylo naplánovat rozdělení kořisti mezi Británii a ostatní složky impéria. Předsedou byl Curzon a tajemníkem Leo Amery (který také patřil ke „školce"). Právě v době, kdy Montagu pracoval na odtržení Indie, se tato skupina velmi silně prosadila a splnila většinu svých záměrů. Jako dominia protinožců si jihoafrický generál Smuts vyhlédl jihozápadní Afriku, novozélandský William Massey velký kus Tichomoří. Británie obdržela řadu důležitých území, například Tanganiku, Palestinu a ze všech nejdůležitější Jordánsko a Irák (včetně kirkúkských a mosulských ropných polí) a tím se stala nejvýznamnější mocností na arabském Středním východě. Na Wilsonovo naléhání nebyly sice tyto zisky označovány jako kolonie, nýbrž jako mandátní území Společnosti národů, ale v praxi to bylo zatím jedno. Připojením oblastí, jež Británie získala válkou, dosáhlo impérium maximální velikosti - přes čtvrtinu zemského povrchu - a také se očivid48

ně hospodářsky a vojensky konsolidovalo. Smuts, který byl z imperialis­ tů stříbrného věku nejvynalézavější, hrál při vzniku Britského spole­ čenství národů a Společnosti národů hlavní roli. Tu považoval stejně jako Commonwealth ne za nástroj sebeurčení, nýbrž za prostředek, jímž bílá rasa může nadále pokračovat ve svém světovém civilizačním poslání. Získání jihozápadní Afriky a Tanganiky pro něj nebylo činem plynoucím z náhodného popudu, nýbrž krokem na cestě, která měla končit odkoupením nebo zabráním portugalského Mosambiku, čímž by nakonec vzniklo to, co nazýval britským africkým dominiem. Tento obrovský územní konglomerát táhnoucí se od Windhoeku až k Nairobi a náležitě zaokrouhlený pro strategické účely by obsahoval v podstatě veškeré nerostné bohatství Afriky kromě Konga a asi Iři čtvrtiny nejlepší zemědělské půdy včetně oblastí vhodných pro kolonizaci bělochů. Vytvoření tohoto velkého dominia na východním pobřeží Afriky bylo součástí širšího geopolitického plánu, jenž měl vyvrcholit britskou svrchovaností na Středním východě a ovládnutím celého Indického oceánu, který by se změnil v „britské jezero". Řetěz vzájemně se podporujících námořních a leteckých základen od Suezu k Perthu, od Slmonstownu k Singapuru, od Mombasy k Adenu, Bahrajnu, Trinkomali a Rangúnu s bezpečným přístupem k nesmírným zásobám ropy v Perském iřdlivu a nevyčerpatelným zdrojům pracovní síly v Indii by nakonec vyřešily ol d zky bezpečnosti, jimiž si od osmnáctého století lámali hlavu britští státníci Jnko William Pitt starší a mladší, Castlereagh a Canning, Palmerston n Salisbury. To byla velká a trvalá odměna, kterou válka dala Británii a jejímu Impériu. Na mapě to všechno vypadalo strašně věrohodně a rentabilně. Ale existovala v Británii vůbec ještě nějaká vůle udržovat tuto složitou •irukturu při životě? Vůle vyžadující úsilí, bezohlednost a především přesvědčení o správnosti celé věci? Kdo byl pro tuto dobu typičtější: Smuts o Milner - nebo Montagu? Bylo kdysi případně řečeno: „Jakmile se britské 135 Impérium rozšíří po celém světě, slunce nezapadne nad jeho problémy."( ) Až přijdou potíže, ne jednotlivě, ale v celých rojích, kdo se jim postaví? Znamenal-li rok 1919 hranici, za níž se nová evropská třicetiletá válka změnila z konfliktu velmocí na řadu střetnutí lokálního rázu, dál na východ začala podle některých současných historiků takzvaná „všeobecná asijská krize" - období závažných převratů, jaké Evropa zažila naposled v první polovině sedmnáctého století. Když v Paříži v únoru 1919 přistupovali státníci k obtížnému úkolu stanovit hranice států, Montaguova politika „cílevědomého vyrušení indických mas z flegmatického klidu" začala nést své pochybné plody: Mahátma Gándhí zahájil první kampaň pasivní rezistence, jež měla za následek velmi aktivní nepokoje. 10. března došlo k protibritskému povstání v Egyptě, 9. dubna vypukly první vážné bouře v Paňdžábu. 3. května začala " 49

kteří se mu hodili leda za pokusné králíky pro jeho filantropické experimenty. Jeho úmyslem, napsal, je „cílevědomě vyrušit indické masy z žalostného flegmatického klidu, což celé zemi velice prospěje".(132) Jeho zpráva byla schválena ministerskou radou 24. května a 7. června 1918 v době, kdy ministři soustředili pozornost na zoufalé úsilí zastavit německý průlom ve Francii a nemysleli téměř na nic jiného. Roku 1918 byla zpráva zveřejněna, 1919 uzákoněna a 1921 realizována. Vytvořením provinčních zákonodárných sborů, které byly voleny a samozřejmě i složeny z příslušníků „politického národa", Montagu přerušil starý autokratický řetěz správního systému. A pak už zřejmě nebylo návratu. Nesmíme však předpokládat, že postupný rozpad Britské říše byl nevyhnutelný už v roce 1919 nebo že se dal předvídat. V dějinách není nic nevyhnutelného.(133) Tato zásada je jedním ze základních témat této knihy. Britská říše se v té době jevila většině lidí nejen jako nejrozsáhlejší, ale jako nejpevnější část světa. Británie byla po všech stránkách velmocí. Měla zdaleka největší loďstvo, které zahrnovalo 61 bitevních lodí, což bylo víc než americká a francouzská flotila dohromady a víc než dvojnásobek japonského a italského loďstva (německá plavidla byla v té době na dně britské námořní základny Scapa Flow u Orknejí); dále 120 křižníků a 466 torpédoborců.C134) Také měla nejsilnější letectvo světa a pozemní armádu, která však byla kupodivu vzhledem k britské historii pouze třetí největší na světě. Britská říše získala válkou aspoň teoreticky nesmírně. Nebyla to náhoda. V roce 1916 se zhroutila slabá Asquithova vláda a utvořila se koalice Lloyda George, čímž se dostali k moci „imperialisté z Balliol College": lord Curzon a zvláště lord Milner a členové „školky", kterou zorganizoval v Jižní Africe. Ministerská rada neprodleně ustanovila takzvaný výbor pro „teritoriální požadavky", jehož úkolem bylo naplánovat rozdělení kořisti mezi Británii a ostatní složky impéria. Předsedou byl Curzon a tajemníkem Leo Amery (který také patřil ke „školce"). Právě v době, kdy Montagu pracoval na odtržení Indie, se tato skupina velmi silně prosadila a splnila většinu svých záměrů. Jako dominia protinožců si jihoafrický generál Smuts vyhlédl jihozápadní Afriku, novozélandský William Massey velký kus Tichomoří. Británie obdržela řadu důležitých území, například Tanganiku, Palestinu a ze všech nejdůležitější Jordánsko a Irák (včetně kirkúkských a mosulských ropných polí) a tím se stala nejvýznamnější mocností na arabském Středním východě. Na Wilsonovo naléhání nebyly sice tyto zisky označovány jako kolonie, nýbrž jako mandátní území Společnosti národů, ale v praxi to bylo zatím jedno. Připojením oblastí, jež Británie získala válkou, dosáhlo impérium maximální velikosti - přes čtvrtinu zemského povrchu - a také se očivid48

ně hospodářsky a vojensky konsolidovalo. Smuts, který byl z imperialis­ tů stříbrného věku nejvynalézavější, hrál při vzniku Britského spole­ čenství národů a Společnosti národů hlavní roli. Tu považoval stejně jako Commonwealth ne za nástroj sebeurčení, nýbrž za prostředek, jímž bílá rasa může nadále pokračovat ve svém světovém civilizačním poslání. Získání jihozápadní Afriky a Tanganiky pro něj nebylo činem plynoucím z náhodného popudu, nýbrž krokem na cestě, která měla končit odkoupením nebo zabráním portugalského Mosambiku, čímž by nakonec vzniklo to, co nazýval britským africkým dominiem. Tento obrovský územní konglomerát táhnoucí se od Windhoeku až k Nairobi a náležitě zaokrouhlený pro strategické účely by obsahoval v podstatě veškeré nerostné bohatství Afriky kromě Konga a asi Iři čtvrtiny nejlepší zemědělské půdy včetně oblastí vhodných pro kolonizaci bělochů. Vytvoření tohoto velkého dominia na východním pobřeží Afriky bylo součástí širšího geopolitického plánu, jenž měl vyvrcholit britskou svrchovaností na Středním východě a ovládnutím celého Indického oceánu, který by se změnil v „britské jezero". Řetěz vzájemně se podporujících námořních a leteckých základen od Suezu k Perthu, od Slmonstownu k Singapuru, od Mombasy k Adenu, Bahrajnu, Trinkomali a Rangúnu s bezpečným přístupem k nesmírným zásobám ropy v Perském iřdlivu a nevyčerpatelným zdrojům pracovní síly v Indii by nakonec vyřešily ol d zky bezpečnosti, jimiž si od osmnáctého století lámali hlavu britští státníci Jnko William Pitt starší a mladší, Castlereagh a Canning, Palmerston n Salisbury. To byla velká a trvalá odměna, kterou válka dala Británii a jejímu Impériu. Na mapě to všechno vypadalo strašně věrohodně a rentabilně. Ale existovala v Británii vůbec ještě nějaká vůle udržovat tuto složitou •irukturu při životě? Vůle vyžadující úsilí, bezohlednost a především přesvědčení o správnosti celé věci? Kdo byl pro tuto dobu typičtější: Smuts o Milner - nebo Montagu? Bylo kdysi případně řečeno: „Jakmile se britské 135 Impérium rozšíří po celém světě, slunce nezapadne nad jeho problémy."( ) Až přijdou potíže, ne jednotlivě, ale v celých rojích, kdo se jim postaví? Znamenal-li rok 1919 hranici, za níž se nová evropská třicetiletá válka změnila z konfliktu velmocí na řadu střetnutí lokálního rázu, dál na východ začala podle některých současných historiků takzvaná „všeobecná asijská krize" - období závažných převratů, jaké Evropa zažila naposled v první polovině sedmnáctého století. Když v Paříži v únoru 1919 přistupovali státníci k obtížnému úkolu stanovit hranice států, Montaguova politika „cílevědomého vyrušení indických mas z flegmatického klidu" začala nést své pochybné plody: Mahátma Gándhí zahájil první kampaň pasivní rezistence, jež měla za následek velmi aktivní nepokoje. 10. března došlo k protibritskému povstání v Egyptě, 9. dubna vypukly první vážné bouře v Paňdžábu. 3. května začala " 49

válka mezi britskou Indií a afghánskými rebely. Další den uspořádali pekingští studenti demonstraci proti Japonsku a jeho západním spojencům, kteří Japonsko právě odměnili čínským Šantungem. Tentýž měsíc Kemal Atatůrk v Anatom' a Réza Pahlaví v Persii vyvolali silné antipatie k Západu v rozsáhlých oblastech Středního východu. V červenci došlo k protibntskému povstání v Iráku. Tyto události spolu sice přímo nesouvisely, ale vesměs svědčily o šířícím se nacionalismu, mířily proti britským zájmům a byly zkouškou britské síly a vůle je hájit. Zatímco Británie urychleně odzbrojo­ vala, šéf generálního štábu sir Henry Wilson si postěžoval ve svém deníku: „.. .není jediného potenciálního válčiště, kde bychom byli dostatečně silní: ani v Irsku ani v Anglii ani na Rýně ani v Konstantinopoli ani v Batumu ani v Egyptě ani v Palestině ani v Mezopotámii ani v Persii ani v Indii."(136) S Indií byla potíž. Roku 1919 zůstalo na celém subkontinentč pouze 77.000 britských vojáků a Lloyd George soudil, že i to je mnoho. Potřeboval pracovní síry doma, aby udržel v provozu uhelné doly.(137) V Indii byli důstojníci vždy vedeni k tomu, aby při malém počtu mužů, jaký měli k dispozici, uvažovali a jednali rychle. Jakékoli váhání při střetnutí s davem mohlo vést k hromadnému krveprolití. Pokud se někdy některýz nich dopustil chyby, věděli, že měl vždycky zastání.(138) Jak se dalo předvídat, Montaguovy reformy a Gándhího kampaň měly za následek, že se všichni, nejen „politický národ", začali dožadovat svých práv. Neboť v Indii bylo lidí mnoho a práv málo. K agitaci se připojili muslimové, hindové a sikhští extremisté. Výsledkem byla konfrontace v paňdžábském Amritsaru 9. a 10. dubna 1919. Amritsar měl sto neozbrojených strážní­ ků a sedmdesát pět ozbrojených záložníků. K udržení pořádku to mohlo stačit. Policie však byla vedena nerozhodně. Někteří ze strážníků se vůbec akce nezúčastnili - což bylo příznačné znamení doby. Převládl dav, který napadl dvě banky, umlátil k smrti jejich ředitele a ředitelské zástupce, zavraždil anglického elektrikáře a průvodčího, vlaku a přizabil učitelku misijní stanice. O tři dny později byla přivolána nejbližší vojenská posádka pod velením generála Dyera, který dal střílet do davu shromážděného na bezúnikovém místě jménem Džalianvala Bagh. Den předtím dal varovat za zvuku bubnů celé město, že jakékoli srocení lidí bude záminkou ke střelbě. Téhož měsíce bylo v provincii vydáno šestatřicet jiných příkazů k použití zbraně. V Dyerově případě trvala střelba deset minut, protože příkaz k jejímu zastavení nebylo pro hluk slyšet. Nešlo o nic neobvyklého ani tehdy, ani nyní. Dne 20. září 1981, opět v Amritsaru, střílela indická vládní policie 139 dvacet minut do houfu Sikhů mávajících dýkami.( ) Dyer, který byl zvyklý na pohraniční boje, udělal tu chybu, že vydal svým padesáti mužům rezervní zásobníky a nechal je znovu nabíjet. Následkem toho bylo vypáleno 1.650 ran a zabito 379 lidí. Svůj omyl Dyer ještě umocnil tím, že dal šest 50

mužů zmrskat a že nařídil, aby všichni domorodci, kteří půjdou kolem místa, kde byla napadena misionářka, lezli po kolenou.O40) Někteří Dyera chválili: Sikhové, pro něž je Amritsar poutním místem a kteří se báli, že dav vyplení jejich chrám, jmenovali Dyera čestným Sikhem. Britská správa v Indii ho poslala zpět do pohraničí (za měsíc tam vypukla třetí afghánská válka) a v tichosti se zařekla, že ho k potlačování nepokojů už nikdy nepustí. To byl tradiční způsob řešení takových případů. Indičtí nacionalisté však mohutně protestovali a Montagu nařídil vyšetřování pod dozorem anglického soudce lorda Huntera. To byla chyba číslo jedna. Dyer byl předvolán k výslechu u soudu v Lahore, kde mu Hindustánci bez ustání hlasitě spílali. Soudce nadávkám nerozuměl a dav nezvládl, zato Dyer utrousil nějaké nerozumné poznámky. Hunter ho pokáral a následkem toho byl Dyer propuštěn z armády. To byla chyba číslo dvě. Popudilo to kolonii Britů i vojáky: prohlašovali, že se Dyerovi nedostalo řádného soudu a právního zástupce. Nacionalisty to naopak neusmířilo, protože Dyerův trest za to, co pokládali za masovou vraždu, jim připadal příliš mírný. Pravicové noviny Moming Post získaly pro Dyera veřejnou sbírkou 26.000 liber. Nacionalisté odpověděli vlastní sbírkou, za niž pak zakoupili Džalianvala Bagh a udělali z něj památník rasové nenávisti. Sir Edward Carson, představitel irských konzervativců, zorganizoval v britském parlamentě tažení proti Montaguovi, který hájil Dyerovo potrestání v hysterickém projevu: „Hodláte udržovat panství v Indii hrůzovládou, ponižováním, zotročováním a zastrašováním národa, nebo je chcete založit na dobré vůli, na vzrůstající dobré vůli lidu vaší indické říše?" Tajemník Lloyda George napsal v hlášení svému šéfovi, že „Montagu při své gestikulaci a skřípavém hlasu vypadal v tu chvíli snad ještě židovštěji než ve skutečnosti" a že mnozí konzervativci byli tak rozezleni, že ho málem napadli Winston Churchill zachránil vládu před jistou porážkou vynikající řečí, které později trpce litoval. Řekl, že Dyer, když použil násilí, „se dopustil něčeho, co nemá v současných dějinách Britské říše obdoby... že to byl odporný a zrůdný čin. Terorizování," pokračoval, používaje tehdy běžného označení pro německá válečná zvěrstva, „není lékem, který zná britská farmakologie.... Musí nám být jasné, že touto metodou Britové nepracují." Pak použil obratně citát z Macaulayho:* „Nejstrašnější podívaná je na velmoc, která nezná 141 s!itování."( ) Ale bylo-li tohle všechno pravda, proč tedy nebyl Dyer odsouzen na doživotí? Právě na tohle čekal indický „politický národ". Událost, která mohla být rychle zapomenuta, se stala díky propagandě britské vlády velkým předělem v anglo-indických vztazích. Třicetiletý Džáváharlál Néhrú, bývalý žák anglické internátní školy Lord Thomas Babington Macaulay (1800-1859), anglický liberální politik, autor podrobné, neúplné Historie Anglie

51

válka mezi britskou Indií a afghánskými rebely. Další den uspořádali pekingští studenti demonstraci proti Japonsku a jeho západním spojencům, kteří Japonsko právě odměnili čínským Šantungem. Tentýž měsíc Kemal Atatůrk v Anatom' a Réza Pahlaví v Persii vyvolali silné antipatie k Západu v rozsáhlých oblastech Středního východu. V červenci došlo k protibntskému povstání v Iráku. Tyto události spolu sice přímo nesouvisely, ale vesměs svědčily o šířícím se nacionalismu, mířily proti britským zájmům a byly zkouškou britské síly a vůle je hájit. Zatímco Británie urychleně odzbrojo­ vala, šéf generálního štábu sir Henry Wilson si postěžoval ve svém deníku: „.. .není jediného potenciálního válčiště, kde bychom byli dostatečně silní: ani v Irsku ani v Anglii ani na Rýně ani v Konstantinopoli ani v Batumu ani v Egyptě ani v Palestině ani v Mezopotámii ani v Persii ani v Indii."(136) S Indií byla potíž. Roku 1919 zůstalo na celém subkontinentč pouze 77.000 britských vojáků a Lloyd George soudil, že i to je mnoho. Potřeboval pracovní síry doma, aby udržel v provozu uhelné doly.(137) V Indii byli důstojníci vždy vedeni k tomu, aby při malém počtu mužů, jaký měli k dispozici, uvažovali a jednali rychle. Jakékoli váhání při střetnutí s davem mohlo vést k hromadnému krveprolití. Pokud se někdy některýz nich dopustil chyby, věděli, že měl vždycky zastání.(138) Jak se dalo předvídat, Montaguovy reformy a Gándhího kampaň měly za následek, že se všichni, nejen „politický národ", začali dožadovat svých práv. Neboť v Indii bylo lidí mnoho a práv málo. K agitaci se připojili muslimové, hindové a sikhští extremisté. Výsledkem byla konfrontace v paňdžábském Amritsaru 9. a 10. dubna 1919. Amritsar měl sto neozbrojených strážní­ ků a sedmdesát pět ozbrojených záložníků. K udržení pořádku to mohlo stačit. Policie však byla vedena nerozhodně. Někteří ze strážníků se vůbec akce nezúčastnili - což bylo příznačné znamení doby. Převládl dav, který napadl dvě banky, umlátil k smrti jejich ředitele a ředitelské zástupce, zavraždil anglického elektrikáře a průvodčího, vlaku a přizabil učitelku misijní stanice. O tři dny později byla přivolána nejbližší vojenská posádka pod velením generála Dyera, který dal střílet do davu shromážděného na bezúnikovém místě jménem Džalianvala Bagh. Den předtím dal varovat za zvuku bubnů celé město, že jakékoli srocení lidí bude záminkou ke střelbě. Téhož měsíce bylo v provincii vydáno šestatřicet jiných příkazů k použití zbraně. V Dyerově případě trvala střelba deset minut, protože příkaz k jejímu zastavení nebylo pro hluk slyšet. Nešlo o nic neobvyklého ani tehdy, ani nyní. Dne 20. září 1981, opět v Amritsaru, střílela indická vládní policie 139 dvacet minut do houfu Sikhů mávajících dýkami.( ) Dyer, který byl zvyklý na pohraniční boje, udělal tu chybu, že vydal svým padesáti mužům rezervní zásobníky a nechal je znovu nabíjet. Následkem toho bylo vypáleno 1.650 ran a zabito 379 lidí. Svůj omyl Dyer ještě umocnil tím, že dal šest 50

mužů zmrskat a že nařídil, aby všichni domorodci, kteří půjdou kolem místa, kde byla napadena misionářka, lezli po kolenou.O40) Někteří Dyera chválili: Sikhové, pro něž je Amritsar poutním místem a kteří se báli, že dav vyplení jejich chrám, jmenovali Dyera čestným Sikhem. Britská správa v Indii ho poslala zpět do pohraničí (za měsíc tam vypukla třetí afghánská válka) a v tichosti se zařekla, že ho k potlačování nepokojů už nikdy nepustí. To byl tradiční způsob řešení takových případů. Indičtí nacionalisté však mohutně protestovali a Montagu nařídil vyšetřování pod dozorem anglického soudce lorda Huntera. To byla chyba číslo jedna. Dyer byl předvolán k výslechu u soudu v Lahore, kde mu Hindustánci bez ustání hlasitě spílali. Soudce nadávkám nerozuměl a dav nezvládl, zato Dyer utrousil nějaké nerozumné poznámky. Hunter ho pokáral a následkem toho byl Dyer propuštěn z armády. To byla chyba číslo dvě. Popudilo to kolonii Britů i vojáky: prohlašovali, že se Dyerovi nedostalo řádného soudu a právního zástupce. Nacionalisty to naopak neusmířilo, protože Dyerův trest za to, co pokládali za masovou vraždu, jim připadal příliš mírný. Pravicové noviny Moming Post získaly pro Dyera veřejnou sbírkou 26.000 liber. Nacionalisté odpověděli vlastní sbírkou, za niž pak zakoupili Džalianvala Bagh a udělali z něj památník rasové nenávisti. Sir Edward Carson, představitel irských konzervativců, zorganizoval v britském parlamentě tažení proti Montaguovi, který hájil Dyerovo potrestání v hysterickém projevu: „Hodláte udržovat panství v Indii hrůzovládou, ponižováním, zotročováním a zastrašováním národa, nebo je chcete založit na dobré vůli, na vzrůstající dobré vůli lidu vaší indické říše?" Tajemník Lloyda George napsal v hlášení svému šéfovi, že „Montagu při své gestikulaci a skřípavém hlasu vypadal v tu chvíli snad ještě židovštěji než ve skutečnosti" a že mnozí konzervativci byli tak rozezleni, že ho málem napadli Winston Churchill zachránil vládu před jistou porážkou vynikající řečí, které později trpce litoval. Řekl, že Dyer, když použil násilí, „se dopustil něčeho, co nemá v současných dějinách Britské říše obdoby... že to byl odporný a zrůdný čin. Terorizování," pokračoval, používaje tehdy běžného označení pro německá válečná zvěrstva, „není lékem, který zná britská farmakologie.... Musí nám být jasné, že touto metodou Britové nepracují." Pak použil obratně citát z Macaulayho:* „Nejstrašnější podívaná je na velmoc, která nezná 141 s!itování."( ) Ale bylo-li tohle všechno pravda, proč tedy nebyl Dyer odsouzen na doživotí? Právě na tohle čekal indický „politický národ". Událost, která mohla být rychle zapomenuta, se stala díky propagandě britské vlády velkým předělem v anglo-indických vztazích. Třicetiletý Džáváharlál Néhrú, bývalý žák anglické internátní školy Lord Thomas Babington Macaulay (1800-1859), anglický liberální politik, autor podrobné, neúplné Historie Anglie

51

v Harrow, v té době agitoval pro Gándhího po indickém venkove a cestoval jednou spacím vozem v kupé vedle Dyera, který jel svědčit k soudu při Hunterově vyšetřování. Néhrú zaslechl, jak Dyer říká jiným britským důstojníkům, že měl chuť proměnit Amritsar v „hromadu popela", ale pak že se „slitoval". Ráno Dyer „vystoupil v Dillí v křiklavém pyžamu s růžovými pruhy a v županu". Néhrú píše, že nedovedl pochopit reakci Britů: ^Chladnokrevné schvalování jeho činu mě ohromilo. Připadalo mi to nanejvýš nemorální a hanebné; vyjádřeno jejich jazykem, byl to vrchol nevkusu. Tenkrát jsem si uvědomil, jak je imperialismus nemorální a jak se zažral do duše anglických horních vrstev."(142) Co se týče vyšetřování a parlamentní interpelace, britští liberálové si mohli ušetřit námahu. Dosáhli jen toho, že se Dyer a Amritsar stali trvalými symboly nenávisti, jež hnala vodu na nacionalistický mlýn. Událost znamenala změnu i v indických bezpečnostních sborech. „Od této chvíle," napsal jeden historik britské Indie, „už nebylo prvořadým cílem vlády udržovat pořádek."(143) Britští i indičtí policejní velitelé už nebyli ochotni se vypořádávat s výtržníky okamžitě. Když roku 1921 napadli muslimští „moplahové" Hindy v madráské oblasti, úřady majíce na paměti Amritsar otálely s vyhlášením stanného práva. Následkem toho bylo povražděno přes 500 osob. Obnovení pořádku trvalo rok a vyžádalo si nasazení silných vojenských jednotek. Za tu dobu bylo zatčeno a umístěno ve zvláštních klecích 80.000 lidí, 6.000 odsouzeno k deportaci, 400 na doživotí a 175 popraveno. Útoky na bezpečnostní orgány se množily a byly čím dál tím odvážnější. Dne 4. února 1922 ve Spojených provinciích obklíčil dav policejní stanici, a poněvadž si její osazenstvo netroufalo střílet, všech 22 strážní­ ků bylo roztrháno na kusy nebo zaživa upáleno. Od té doby se staly rasové, náboženské a politické násilnosti trvalým rysem indického života.í144) I v této největší a historicky nejtvárnější kolonii vzal styl devatenáctého století definitivně za své. Nepokoje v Evropě a na celém světě, které přišly po seizmickém otřesu první světové války a po neuspokojivém míru, se daly v jistém smyslu čekat. Starý řád odešel. Zřejmě nemohl být obnoven ani zčásti, natož plně. A nakonec ho nahradil řád nový. Ale byl to vůbec „řád" v tom smyslu, jak tomu slovu rozuměl svět před rokem 1914? Již jsme se zmínili o tom, že vznikly znepokojující myšlenkové proudy, které naznačovaly, že se svět odpoutal od tradičního kotviště práva a mravnosti a pluje vydán napospas větru a vlnám. Uznávané a zákonné vlády projevovaly značnou liknavost, aby obvyklým nebo třeba i jakýmkoli způsobem opět ovládly a řídily kormidlo světa. Z toho všeho vyplynula určitá, sice nechtěná a nevyslovená, ale přesto zřejmá výzva pro jiné, aby převzali moc. Z velké trojice německých myslitelů, kteří se v devatenáctém století snažili vysvětlit lidské chování 52

a jejichž teorie zdědil poválečný svět, jsme zatím uvedli jen dva. Marx popsal svět, jehož hybnou pákou je ekonomický zájem. Pro Freuda byla rozhodující silou motivace sexuální. Oba předpokládali, že náboženství, onen pradávný impuls hýbající jednotlivci i davem, je a odjakživa bylo pouhou smyšlenkou. Třetí z této skupiny, Friedrich Nietzsche, byl též ateista. Ale Boha nepokládal za výmysl, nýbrž za pohromu a jeho likvidaci v jakémsi důležitém smyslu za historický úspěch, který bude mít dramatické důsledky. Roku 1886 napsal: „Největší událost poslední doby - že ,Bůh je mrtev' a že víra v křesťanského Boha už není udržitelná - začíná vrhat první stíny na Evropu. "( 1 4 5 ) U vzdělaných národů úpadek a konečné zhroucení náboženských podnětů za sebou zanechalo obrovské vakuum. Dějiny dvacátého století jsou z velké části dějinami zaplňování této prázdnoty. Nietzsche si správně povšiml, že nejpravděpodobnějším uchazečem o tento prostor bude to, co nazval „vůlí k moci", která nabízela mnohem úplnější a koneckonců i hodnověrnější vysvětlení lidského chování než Marx nebo Freud. Náboženskou víru nahradí světská ideologie. Ti, kdo kdysi zaplňovali řady totalitního duchovenstva, se stanou totalitními politiky. A především: Vůle k moci zrodí nový druh mesiáše, který nebude omezen žádnými náboženskými zásadami a bude s neukojitelnou chutí chtít vládnout lidstvu. Konec starého řádu a svět potácející se bez průvodce relativistickým vesmírem byl přímou výzvou gangsterským státníkům, aby se objevili na scéně. Jejich vystoupení na sebe nedalo dlouho čekat.

53

v Harrow, v té době agitoval pro Gándhího po indickém venkove a cestoval jednou spacím vozem v kupé vedle Dyera, který jel svědčit k soudu při Hunterově vyšetřování. Néhrú zaslechl, jak Dyer říká jiným britským důstojníkům, že měl chuť proměnit Amritsar v „hromadu popela", ale pak že se „slitoval". Ráno Dyer „vystoupil v Dillí v křiklavém pyžamu s růžovými pruhy a v županu". Néhrú píše, že nedovedl pochopit reakci Britů: ^Chladnokrevné schvalování jeho činu mě ohromilo. Připadalo mi to nanejvýš nemorální a hanebné; vyjádřeno jejich jazykem, byl to vrchol nevkusu. Tenkrát jsem si uvědomil, jak je imperialismus nemorální a jak se zažral do duše anglických horních vrstev."(142) Co se týče vyšetřování a parlamentní interpelace, britští liberálové si mohli ušetřit námahu. Dosáhli jen toho, že se Dyer a Amritsar stali trvalými symboly nenávisti, jež hnala vodu na nacionalistický mlýn. Událost znamenala změnu i v indických bezpečnostních sborech. „Od této chvíle," napsal jeden historik britské Indie, „už nebylo prvořadým cílem vlády udržovat pořádek."(143) Britští i indičtí policejní velitelé už nebyli ochotni se vypořádávat s výtržníky okamžitě. Když roku 1921 napadli muslimští „moplahové" Hindy v madráské oblasti, úřady majíce na paměti Amritsar otálely s vyhlášením stanného práva. Následkem toho bylo povražděno přes 500 osob. Obnovení pořádku trvalo rok a vyžádalo si nasazení silných vojenských jednotek. Za tu dobu bylo zatčeno a umístěno ve zvláštních klecích 80.000 lidí, 6.000 odsouzeno k deportaci, 400 na doživotí a 175 popraveno. Útoky na bezpečnostní orgány se množily a byly čím dál tím odvážnější. Dne 4. února 1922 ve Spojených provinciích obklíčil dav policejní stanici, a poněvadž si její osazenstvo netroufalo střílet, všech 22 strážní­ ků bylo roztrháno na kusy nebo zaživa upáleno. Od té doby se staly rasové, náboženské a politické násilnosti trvalým rysem indického života.í144) I v této největší a historicky nejtvárnější kolonii vzal styl devatenáctého století definitivně za své. Nepokoje v Evropě a na celém světě, které přišly po seizmickém otřesu první světové války a po neuspokojivém míru, se daly v jistém smyslu čekat. Starý řád odešel. Zřejmě nemohl být obnoven ani zčásti, natož plně. A nakonec ho nahradil řád nový. Ale byl to vůbec „řád" v tom smyslu, jak tomu slovu rozuměl svět před rokem 1914? Již jsme se zmínili o tom, že vznikly znepokojující myšlenkové proudy, které naznačovaly, že se svět odpoutal od tradičního kotviště práva a mravnosti a pluje vydán napospas větru a vlnám. Uznávané a zákonné vlády projevovaly značnou liknavost, aby obvyklým nebo třeba i jakýmkoli způsobem opět ovládly a řídily kormidlo světa. Z toho všeho vyplynula určitá, sice nechtěná a nevyslovená, ale přesto zřejmá výzva pro jiné, aby převzali moc. Z velké trojice německých myslitelů, kteří se v devatenáctém století snažili vysvětlit lidské chování 52

a jejichž teorie zdědil poválečný svět, jsme zatím uvedli jen dva. Marx popsal svět, jehož hybnou pákou je ekonomický zájem. Pro Freuda byla rozhodující silou motivace sexuální. Oba předpokládali, že náboženství, onen pradávný impuls hýbající jednotlivci i davem, je a odjakživa bylo pouhou smyšlenkou. Třetí z této skupiny, Friedrich Nietzsche, byl též ateista. Ale Boha nepokládal za výmysl, nýbrž za pohromu a jeho likvidaci v jakémsi důležitém smyslu za historický úspěch, který bude mít dramatické důsledky. Roku 1886 napsal: „Největší událost poslední doby - že ,Bůh je mrtev' a že víra v křesťanského Boha už není udržitelná - začíná vrhat první stíny na Evropu. "( 1 4 5 ) U vzdělaných národů úpadek a konečné zhroucení náboženských podnětů za sebou zanechalo obrovské vakuum. Dějiny dvacátého století jsou z velké části dějinami zaplňování této prázdnoty. Nietzsche si správně povšiml, že nejpravděpodobnějším uchazečem o tento prostor bude to, co nazval „vůlí k moci", která nabízela mnohem úplnější a koneckonců i hodnověrnější vysvětlení lidského chování než Marx nebo Freud. Náboženskou víru nahradí světská ideologie. Ti, kdo kdysi zaplňovali řady totalitního duchovenstva, se stanou totalitními politiky. A především: Vůle k moci zrodí nový druh mesiáše, který nebude omezen žádnými náboženskými zásadami a bude s neukojitelnou chutí chtít vládnout lidstvu. Konec starého řádu a svět potácející se bez průvodce relativistickým vesmírem byl přímou výzvou gangsterským státníkům, aby se objevili na scéně. Jejich vystoupení na sebe nedalo dlouho čekat.

53

Druhá První despotické utopie i i

I

I

Lenin odjížděl z Curychu do Ruska 8. dubna 1917. Na nádraží ho doprovázelo několik soudruhů, kteří žili rovněž v exilu. Nesouhlasili s jeho odjezdem. Měl se vracet přes Německo na výzvu generála Ludendorffa, který mu zaručil bezpečný průjezd, nebude-li se cestou snažit o domluvu s německými odboráři. Válka je živnou půdou revolucí. A vyvolávat revoluce je velmi starý způsob válčení. Němci tomu říkali RevolutionierungspolitikÁ1) Jestliže Spojenci podněcovali Poláky, Čechy, Chorvaty, Araby a Židy proti Centrálním mocnostem, pak Němci zas dokázali popouzet Iry a Rusy. I když použili Lenina, jak později řekl Churchill, jako „tyfový bacil", neviděli v něm nic zvláštního, pouze jednoho z třiceti jiných emigrantů a nespokojenců. Nesouhlasící soudruzi soudili, že se Lenin přijetím německé pomoci kompromituje, a snažili se ho přesvědčit, aby neodjížděl. Ten však je beze slova odstrčil stranou a nastoupil do vlaku. Byl to průrazný šestačtyřicetiletý muž menší postavy s holou lebkou a (podle syna curyšské bytné) „býčí šíjí". Ve vagóně spatřil známého, kterého považoval za špeha: „Najednou jsme viděli, jak ho Lenin popadl za límec a...vysadil na nástupiště."( 2 ) Ve Stockholmu mu soudruh Karl Radek koupil boty, další svršky Lenin odmítl s nerudnou poznámkou, že si přece „nehodlá v Rusku otevřít krejčovský krám". Když 16. dubna v časných ranních hodinách dorazil do Běloostrova na ruském území, čekali ho tam sestra Marie, Kameněv a Stalin, kteří vedli bolševický list Pravda. Sestry ani Stalina, jehož neznal, si vůbec nevšiml a bez pozdravu se obořil na zkušeného soudruha Kameněva, kterého neviděl pět let: „Co to píšeš v Pravdě za nesmysly? Četli jsme některé tvé články a vysloveně jsme nadávali." Večer téhož dne dojel na Finské nádraží v Petrohradě. Dostal kytici růží a byl zaveden do čekárny pro cara. Tam měl první z několika projevů. Další pronesl, stále ještě třímaje pugét, ze střechy obrněného vozu. Poslední řeč trvala dvě hodiny a „naplnila posluchače hrůzou a zmatkem". Když končil, už se rozednívalo. Jeho žena Naděžda Krupská vzpomíná, že šel spát, aniž promluvil jediné slovo.(3) 54

Zlověstný nedostatek lidskosti, s jakým se Lenin vrátil do Ruska, aby provedl své revoluční dílo, je pro tohoto člověka, zaměřeného pouze naje­ den cíl, charakteristický. Vladimír Iljič Uljanov senarodil roku 1870 v Simbirsku na Volze jako syn inspektora obecných škol. Když mu bylo šestnáct, jeho starší bratr byl oběšen za pokus o atentát na cara doma vyrobenou pumou. Slova, kterými prý reagoval na bratrovu smrt: „Tahle cesta nikam nevede", nejsou pravděpodobně autentická, neboťmarxistou (odmítajícím terorismus) se stal až po vyloučení z kazaňské univerzity pro „revoluční činnost". Podle sestry Anny ho bratrova poprava „zatvrdila".(4) Rozhodně byl od té doby zaujat cele a na celý život politikou, k níž měl spise rozumový než emocionální vztah. Současníci se zmiňují o jeho „nedružnosti, abnormální odměřenosti a odstupu". Když mu bylo dvaadvacet, přesvědčil své přátele, aby nesbírali peníze pro lidi trpící hladem, protože „hlad prý přispívá k pokroku tím, že přiměje mužiky, aby přemýšleli o základních nedostatcích kapitalistické společnosti".( 5 ) Za krátký čas si opatřil kufr s dvojitým dnem a v něm dovážel protistátní literaturu. Odhalení mu vy­ neslo tři roky na Sibiři. Těch několika málo dní před odchodem do vyhnanství využil v moskevské knihovně, kde nashromáždil fakta a statistiky na podporu svých teorií. Na Sibiři se oženil s revolucionářkou Naděždou Krupskou. Politické revolucionáře lze rozdělit na dva typy: byrokratický a ro­ mantický. Lenin (pseudonym, který přijal roku 1901) patřil do první skupiny. Oba rodiče byli křestané. Náboženství pro něj bylo důležité v tom smyslu, že je nenáviděl. Na rozdíl od Marxe, který jím pohrdal a podceňoval je, Lenin v něm viděl mocného a všudypřítomného nepřítele. Nejednou dal jasně najevo (typickým dokladem je dopis Gorkému z 13. ledna 1913), že pro všechno, co souvisí s náboženstvím, má silné osobní antipatie. „Není nic hnusnějšího," napsal, „než náboženství." Stát, který vytvořil, prováděl Od samého začátku protináboženskou propagandu a dodnes udržuje k to­ 6 mu účelu obrovský teoretický a propagační aparát.( ) Nebyl prostě jen antikli-rikal jako Stalin, který neměl rád popy, protože jsou zkažení a úplatní. Niopak, Lenin neměl v podstatě nic proti úplatným duchovním, protože se dali snadno zlomit. Koho se však bál a nenáviděl a později pronásledo­ val, hýli světci. Čím je náboženství čistší, tím je nebezpečnější. Poctiví kněží, prohlašoval, mají daleko větší vliv než ti, co jsou sobečtí a nemravní. Nejvíc je třeba bojovat ne proti těm, kdo hájí vykořisťování, ale proti těm, kdo stojí na straně prolctariátu a mužiků. Jako by rozpoznával v služebnících božích stejný zápal a stejné poslání, jaké cítil v sobě, chtěl jim ho vzít a využít pro vlastní cfle.O V nikom není náhrada náboženských podnětů vůlí k moci zosobněna lépe než právě v Leninovi. V dřívějších dobách by byl určitě náboženským reformátorem. Při své neobyčejné vášni pro násilí mohl být 55

Druhá První despotické utopie i i

I

I

Lenin odjížděl z Curychu do Ruska 8. dubna 1917. Na nádraží ho doprovázelo několik soudruhů, kteří žili rovněž v exilu. Nesouhlasili s jeho odjezdem. Měl se vracet přes Německo na výzvu generála Ludendorffa, který mu zaručil bezpečný průjezd, nebude-li se cestou snažit o domluvu s německými odboráři. Válka je živnou půdou revolucí. A vyvolávat revoluce je velmi starý způsob válčení. Němci tomu říkali RevolutionierungspolitikÁ1) Jestliže Spojenci podněcovali Poláky, Čechy, Chorvaty, Araby a Židy proti Centrálním mocnostem, pak Němci zas dokázali popouzet Iry a Rusy. I když použili Lenina, jak později řekl Churchill, jako „tyfový bacil", neviděli v něm nic zvláštního, pouze jednoho z třiceti jiných emigrantů a nespokojenců. Nesouhlasící soudruzi soudili, že se Lenin přijetím německé pomoci kompromituje, a snažili se ho přesvědčit, aby neodjížděl. Ten však je beze slova odstrčil stranou a nastoupil do vlaku. Byl to průrazný šestačtyřicetiletý muž menší postavy s holou lebkou a (podle syna curyšské bytné) „býčí šíjí". Ve vagóně spatřil známého, kterého považoval za špeha: „Najednou jsme viděli, jak ho Lenin popadl za límec a...vysadil na nástupiště."( 2 ) Ve Stockholmu mu soudruh Karl Radek koupil boty, další svršky Lenin odmítl s nerudnou poznámkou, že si přece „nehodlá v Rusku otevřít krejčovský krám". Když 16. dubna v časných ranních hodinách dorazil do Běloostrova na ruském území, čekali ho tam sestra Marie, Kameněv a Stalin, kteří vedli bolševický list Pravda. Sestry ani Stalina, jehož neznal, si vůbec nevšiml a bez pozdravu se obořil na zkušeného soudruha Kameněva, kterého neviděl pět let: „Co to píšeš v Pravdě za nesmysly? Četli jsme některé tvé články a vysloveně jsme nadávali." Večer téhož dne dojel na Finské nádraží v Petrohradě. Dostal kytici růží a byl zaveden do čekárny pro cara. Tam měl první z několika projevů. Další pronesl, stále ještě třímaje pugét, ze střechy obrněného vozu. Poslední řeč trvala dvě hodiny a „naplnila posluchače hrůzou a zmatkem". Když končil, už se rozednívalo. Jeho žena Naděžda Krupská vzpomíná, že šel spát, aniž promluvil jediné slovo.(3) 54

Zlověstný nedostatek lidskosti, s jakým se Lenin vrátil do Ruska, aby provedl své revoluční dílo, je pro tohoto člověka, zaměřeného pouze naje­ den cíl, charakteristický. Vladimír Iljič Uljanov senarodil roku 1870 v Simbirsku na Volze jako syn inspektora obecných škol. Když mu bylo šestnáct, jeho starší bratr byl oběšen za pokus o atentát na cara doma vyrobenou pumou. Slova, kterými prý reagoval na bratrovu smrt: „Tahle cesta nikam nevede", nejsou pravděpodobně autentická, neboťmarxistou (odmítajícím terorismus) se stal až po vyloučení z kazaňské univerzity pro „revoluční činnost". Podle sestry Anny ho bratrova poprava „zatvrdila".(4) Rozhodně byl od té doby zaujat cele a na celý život politikou, k níž měl spise rozumový než emocionální vztah. Současníci se zmiňují o jeho „nedružnosti, abnormální odměřenosti a odstupu". Když mu bylo dvaadvacet, přesvědčil své přátele, aby nesbírali peníze pro lidi trpící hladem, protože „hlad prý přispívá k pokroku tím, že přiměje mužiky, aby přemýšleli o základních nedostatcích kapitalistické společnosti".( 5 ) Za krátký čas si opatřil kufr s dvojitým dnem a v něm dovážel protistátní literaturu. Odhalení mu vy­ neslo tři roky na Sibiři. Těch několika málo dní před odchodem do vyhnanství využil v moskevské knihovně, kde nashromáždil fakta a statistiky na podporu svých teorií. Na Sibiři se oženil s revolucionářkou Naděždou Krupskou. Politické revolucionáře lze rozdělit na dva typy: byrokratický a ro­ mantický. Lenin (pseudonym, který přijal roku 1901) patřil do první skupiny. Oba rodiče byli křestané. Náboženství pro něj bylo důležité v tom smyslu, že je nenáviděl. Na rozdíl od Marxe, který jím pohrdal a podceňoval je, Lenin v něm viděl mocného a všudypřítomného nepřítele. Nejednou dal jasně najevo (typickým dokladem je dopis Gorkému z 13. ledna 1913), že pro všechno, co souvisí s náboženstvím, má silné osobní antipatie. „Není nic hnusnějšího," napsal, „než náboženství." Stát, který vytvořil, prováděl Od samého začátku protináboženskou propagandu a dodnes udržuje k to­ 6 mu účelu obrovský teoretický a propagační aparát.( ) Nebyl prostě jen antikli-rikal jako Stalin, který neměl rád popy, protože jsou zkažení a úplatní. Niopak, Lenin neměl v podstatě nic proti úplatným duchovním, protože se dali snadno zlomit. Koho se však bál a nenáviděl a později pronásledo­ val, hýli světci. Čím je náboženství čistší, tím je nebezpečnější. Poctiví kněží, prohlašoval, mají daleko větší vliv než ti, co jsou sobečtí a nemravní. Nejvíc je třeba bojovat ne proti těm, kdo hájí vykořisťování, ale proti těm, kdo stojí na straně prolctariátu a mužiků. Jako by rozpoznával v služebnících božích stejný zápal a stejné poslání, jaké cítil v sobě, chtěl jim ho vzít a využít pro vlastní cfle.O V nikom není náhrada náboženských podnětů vůlí k moci zosobněna lépe než právě v Leninovi. V dřívějších dobách by byl určitě náboženským reformátorem. Při své neobyčejné vášni pro násilí mohl být 55

vůdcem Mohamedova* vojska. A ve své víře v organizovaný systém, který dokázal vytvořit a pak cele ovládnout, ve svém puritánství, upjatosti a pokrytectví a zejména ve své nesnášelivosti je pravděpodobně nejbližší Janu Kalvínovi." Krupská mluví o jeho asketických sklonech, o tom, jak se dovedl vzdát všeho, co miloval, bruslení, latinské četby, šachu, dokonce i hudby, jen aby se mohl soustředit pouze na politickou práci.(8) Jeden soudruh ho charakte­ rizoval: „Je jediný z nás, kdo prožívá revoluci čtyřiadvacet hodin denně." Gorkému řekl, že často odmítl poslouchat hudbu, „protože se mi pak chce říkat příjemné hlouposti a hladit po tváři lidi, kteří dokázali vytvořit takovou krásu, ačkoli žijí v tomhle zatraceném pekle. Teď nikoho po tváři hladit nebudu - mohl by mi ukousnout ruku."( 9 ) Bylo by snadné se domnívat, že hnací silou Leninových činů byla vřelá láska k lidstvu, příbuzná lásce, jakou světci milují Boha, neboť neměl žádnou z obvyklých vad politických ctižádostivců: nebyl ješitný ani sebevědomý, ba dokonce si ani nezakládal na své autoritě. Jenže jeho láska k lidstvu byla vášeň velmi abstraktní. Týkala se lidstva obecně; člověka jako jednotlivce příliš nemiloval a také se o něj nijak zvlášť nezajímal. Osoby, s nimiž přišel do styku, své soudruhy, neviděl jako jedince, nýbrž jako pouhé receptory svých idejí. Jedině podle toho je také posuzoval. Různě odstupňovaná přátelství neznal; vlastně neměl vůbec žádné přátele, jen ideologické spojence. Nehodnotil lidi podle jejich mravních vlastností, nýbrž podle jejich názorů či spíše podle toho, do jaké míry přijímali názory jeho. Zaujat nebyl proti nikomu. Trocký, kterého před válkou tvrdě potíral a s nímž si neuvěřitelně sprostě nadávali, byl blahosklonně a srdečně přivítán, jakmile přijal Leninovo hledisko. Podobně ani žádný z jeho spolupracovníků, ať mu byl jakkoli blízký, si nemohl činit sebeskromnější nárok na jeho přízeň. t Lenin byl první exemplář svého druhu: profesionální organizátor totalitní politiky. Zřejmě ho nikdy, ani v mládí, nenapadlo, že by stála za úvahu třeba také nějaká jiná činnost. Otočil se zády k normálnímu světu jako nějaký poustevník. S pohrdáním odmítl matčin návrh, že by se mohl věnovat zemědělství. Několik týdnů pracoval jako právník, ale zhnusilo se mu to. Potom už nikdy neměl žádné zaměstnání nebo povolání; psaní článků do novin bylo součástí politického života. Jeho politika však byla kněžsky výlučná, nikoli laicky lidová. Obklopil se odbornými spisy, knihami o dějinách a hospodářství. Získávat informace o názorech a způsobu života * Mohamed (570-632), prorok a zakladatel islámu, autor jeno posvátné k mhy koránu. Roku 610 začal učit v Mekce, ale roku 622 musel se svými přívrženci uprchnout do Mediny. Po několika bitvách dobyl Mekky (630) a zavedl zásady islámu po celé Arábii. ** Jean Calvin (1509-1564), francouzský teolog, představitel protestantské (helvetské) reformace ve Francii a ve Švýcarsku (Ženeva). Kladl důraz na absolutní supremát boží a predestinaci

lidových mas přímo se nenamáhal. Představa, že by sháněl voliče osobní agitací mu byla odporná a „nevědecká". Nikdy nenavštívil ani továrnu ani statek. Způsob, jakým vyniká bohatství, ho nezajímal. Nikdy se neukázal v dělnických čtvrtích měst, kde bydlel. Celý život strávil mezi přísluš­ níky své vlastní podtřídy, buržoazní inteligence, kterou viděl jako zvlášť privilegované kněžstvo tajemné gnostické nauky, jemuž osud přidělil v ději­ nách rozhodující roli. Socialismus, napsal používaje slov Karla Kautského, je „výslednicí hlubokého vědeckého poznání.... Zprostředkovatelem této vědy není proletariát, nýbrž buržoazní inteligence: současný socialismus se zrodil v hlavách jednotlivých příslušníků této třídy."( 10 ) Byli to jednotlivci - nebo jednotlivec? Prakticky jednotlivec. Během dvou desítek let před revolucí vytvořil Lenin vlastní frakci sociální demokracie, bolševiky, odtrhl ji od menševiků neboli menšiny a stal se jejím absolutním pánem. Tento proces, vůle k moci projevující se činy, byl podrobně popsán jeho kritičtčjšími soudruhy. Plechanov, skutečný tvůrce ruského marxismu a zakladatel organizace Jiskra, kde na sebe Lenin poprvé upozornil, ho obvinil, že pěstuje „sektářského ducha výlučnosti". Že „zaměňuje diktaturu proletariátu s diktaturou nad proletariátem a usiluje o bonapartismus, ne-li 0 absolutní monarchii předrevolučního typu"^ 1 1 ) Věra Zasuličová prohlásila, že se Jiskra brzy potom, co přišel Lenin, změnila z přátelské rodiny na osobní diktaturu. Leninova představa strany, napsala, je představou Ludvíka XIV.: Stát jsem jáK 1 2 ) Téhož roku 1904 nazval Trocký Lenina Robespierrem a teroristickým diktátorem, který se snaží změnit vedení strany ve Výbor pro veřejné blaho. Leninovy metody, napsal v brožuře Naše politické úkoly, jsou „tupou karikaturou tragického radikalismu jakobínů... stranu nahrazuje organizovaná strana, tu pak ústřední výbor a ústřední výbor nakonec diktátor".( 1 3 ) O šest let později, roku 1910, napsala Křižanovská: „Je to jeden člověk proti celé straně. A stranu zničí."( 14 ) Roku ( 1 > 14 Charles Rappaport chválí Lenina jako „jedinečného organizátora", ale dodává: „Za socialistu však považuje jenom sebe... Válčíš každým, kdo se od ne ho liší. Místo aby bojoval proti svým oponentům v sociálně demokratické •.i i mč socialistickými prostředky, tj. argumenty, užívá metod chirurgických, i| 'pouští žilou'. Žádná strana by nemohla existovat pod vedením tohoto .U> l'i'tiohradu n dalšího dne získal na schůzi ústředního výboru deset hla­ su proti dvěma ve prospěch ozbrojeného povstání. Kjeho organizování bylo /(i/r no politické byro neboli politbyro - zde o něm slyšíme poprvé. Skutečné vojenské přípravy však provedl „vojensko-revoluční výbor" petrohradského sovčtu pod vedením Trockého. Povstání bylo načasováno tak, aby se využilo druhého Všeruského sjezdu sovětů, který se sešel 25. října. Večer předtím utvořil Lenin počáteční vládu a ráno Trockého lidé zahájili akci a obsadili klí­ čové body v městě. Členové prozatímní vlády byli buď zajati, nebo utekli. Ke krveprolití téměř nedošlo. Odpoledne si dali bolševici na sjezdu sovětů po­ tvrdit převzetí moci. Další den, než se sjezd rozešel, přijal dekret o míru, dále dekret, kterým se rušily velkostatky, a třetí schvalující složení Rady li­ dových komisařů, krátce Sovnarkom, která se stala první dělnickou a rol­ nickou vládou.í 53 ) Později však Stalin obezřetně zdůraznil, že moc získal vojensko-revoluční výbor a že sjezd sovětů „pouze převzal moc od petro­ hradského sovětu".( 54 ) Cílem tohoto rozlišení bylo udržet dojem marxistické proletářské revoluce. Způsob, jakým Lenin dosáhl moci, nebyl ovšem nikterak legální. Ani to nebyl výsledek revoluce. Šlo o docela obyčejný státní převrat anebo, jak to brzy nazvali Němci, o puč. A na tom nebylo vůbec nic marxistického. V té době Lenin rafinovaným způsobem maximálně využil zdání legitimity, které jeho režimu propůjčily sověty. Během následujících dvou měsíců pečlivě pracoval v podstatě na dvou rovinách, jež pozoruhodně odpovídaly marxistickému pojetí světa. Na povrchu to byla rovina ústavě

66

67

odpovídajících opatření a formální zákonnosti. Tu stavěl na odiv, aby uspokojil veřejnost a vnější svět. Na spodní rovině to byly skryté struktury skutečné moci: policie, vojsko, zbraně, tisk a spoje. Na ukázkové rovině se zmiňoval o své vládě jako o „prozatímní", dokud se nesejde „ustavodárné shromáždění", jehož volbu naplánovala Kerenského vláda na 12. listopadu. K volbám skutečně došlo a bolševici v nich byli pouhou účastnickou skupinou. Byly to první a poslední skutečné parlamentní volby v Rusku. Jak se dalo čekat, většinu mandátů, 410 ze 707, získali selsky orientovaní sociální revo­ lucionáři. Bolševici dostali 175 poslaneckých křesel, menševici pouze 16, buržoazní kadeti 17 a zbytek tvořily „národní skupiny". Lenin stanovil první zasedání ústavodárného shromáždění na 5. ledna 1918. Aby udržel zdání, pozval tři poslance sociálních revolucionářů do Sovnarkomu. To mčlo další výhodu v tom, že se sociální revolucionáři rozštěpili, takže měl v so­ větech nyní většinu, a svolal je tři dny poté, co vyřídil ustavodárné shromáždění. Předpokládal, že zůstane nadále ochotným nástrojem jeho legitimnosti. Velkoměsto Petrohrad, patrně ukolébáno těmito ústavními manévry, se nerušené věnovalo svým zájmům a zábavám. Dokonce i toho dne, kdy byla svržena Kerenského vláda, byly všechny obchody otevřeny, tramvaje jezdily, biografy měly vyprodáno. Na nárožích vyhrávala Armáda spásy, které byl teprve nedávno povolen vstup do Ruska. Balerína Tamara Karsavinová tančila v Mariinském divadle. Saljapin zpíval na koncertech. Petrohradská společnost se bavila v Contantově restauraci, kde se hrály hazardní hry.( 55 ) Mezitím Lenin hbitě pracoval v dolních strukturách. Je příznačné, že i když měl mnoho jiných úkolů, dal přednost dozoru nad novinami. V září těsně před pučem požadoval okázale „mnohem větší a nesrovna­ telně úplnější" svobodu tisku. Ve skutečnosti byl tisk za republiky svo­ bodný jako v Británii nebo ve Francii. Dva dny po převzetí moci vydal Lenin dekret o tisku a s touto svobodou skoncoval. Jako součást „dočasných mimořádných opatření" všechny noviny, které „vyzývaly k otevřenému odporu nebo neposlušnosti vůči vládě dělníků a rolníků" nebo „pro­ kazatelně pomlouvačným překrucováním faktů šířily protistátní agi­ taci", měly být zakázány a jejich redaktoři postaveni před soud. Den nato bylo zastaveno deset petrohradských listů a deset dalších následo­ 56 valo o týden později.( ) Tiskový monopol převzal především bolše­ vický stranický deník Pravda a deník sovětů Izvěstija vydávaný Sovnarkomem. Mezitím bolševičtí aktivisté urychleně a nikoli beze zmatků obsazovali skutečný aparát moci. Používali korporatistické metody. V každé organizaci, od továrních dělníků k tramvajákům, se konaly volby ve stylu sovětů. Byl to nejsnazší způsob jak zajistit, aby zvolení delegáti v hrubých rysech 68

odpovídali požadavkům režimu. Boris Pasternak to později popsal románovou drobnomalbou takto: Všude se konaly nové volby: v správě domů a obchodních středisek, v prů­ myslových závodech, v městských stravovacích zařízeních i v údržbářských dílnách. Každý podnik dostal komisaře: byli to muži v černých kožeňácích s ne­ omezenou mocí a železnou vůlí, vyzbrojení revolvery a jinými zastrašujícími prostředky; holili se málo a spali ještě méně. Znali vyděšené měšťáky, kteří většinou vlast nili levné vládní akcie, a nakládali s nimi naprosto nemilosrdně a s mefistofelským úsnif vem, jako by přistihli drobného zlodějíčka při krádeži. Byli to lidé, ktef 1 všechno reorganizovali podle plánu a bolševizovali podnik za podnikem, závod za závode m.' ' Toto skutečné převzetí moci si začalo urychleně budovat pozice pomocí dekretů předstírajících platnost zákona. 10. listopadu: zrušeny hodnostní řády Petra Velikého; 22. listopadu: schváleny domovní prohlídky a zabavování kožichů; 11. prosince: stát převzal všechny církevní školy; 14. prosince: zřízen státní bankovní monopol, veškerý průmysl podléhá dlím. ké kontrole"; 16. prosince: zrušeny všechny hodnosti v armádě; ] I pralince: vydán nový zákoník pro revoluční soudy; 24. prosince: okamžité márodnéni všech továren; 29. prosince: pozastaveno vyplácení veškerých ni okň a dividend, bankovní inkasa přísně omezena. Později to vylíčil spisovatel Ilja Erenburg takto: „Každé ráno pročítali všichni pečlivě nové dekrety vylepené na zdech, ještě mokré a pomačkané: chtěli vědět, co je dovoleno a co zakázáno."( 58 ) Ale ani v této době nebyly některé zásadní konsolidační akce podloženy dekrety předstírajícími právo. V prvních dnech převzetí moci byl Lenin zcela závislý na ozbrojených tlupách, které Trocký organizoval prostřednictvím petrohradského sovětu. Skládaly se jednak z mladých politicky angažovaných hrdlořezů, „mužů v černých kožeňácích", jednak Z dezertérů, často kozáků. Očitý svědek popsal scénu v prostorách Smolného paláce, odkud bolševici zpočátku řídili své akce: „V místnosti bylo plno kavkazských zimních plášťů, beranic, plstěných kabátů, prýmků, šavlí, nakroucených černých knírů, vyvalených rybích očí a koňského pachu. To byla elita, smetánka, které velely „místní" šarže, celkem asi 500 mužů. S čepicí v ruce vyznávali věrnost revoluci."( 59 )Těmto lidem se podařilo zastrašit hroutící se republiku. Ale k vynucování pořádku bylo třeba někoho zkušenějšího a bezohlednějšího. Lenin potřeboval politickou policii. Poněvadž byl přesvědčen, že násilí je podstatnou částí revoluce, Lenin se nikdy nerozpakoval použít teroru. Byl dědicem dvou tradic ospravedlňujících teror. Z Francouzské revoluce mohl citovat Robespierra: „Přívlastkem revoluční vlády lidu je statečnost a násilí: jedno bez druhého se neobejde, 69

odpovídajících opatření a formální zákonnosti. Tu stavěl na odiv, aby uspokojil veřejnost a vnější svět. Na spodní rovině to byly skryté struktury skutečné moci: policie, vojsko, zbraně, tisk a spoje. Na ukázkové rovině se zmiňoval o své vládě jako o „prozatímní", dokud se nesejde „ustavodárné shromáždění", jehož volbu naplánovala Kerenského vláda na 12. listopadu. K volbám skutečně došlo a bolševici v nich byli pouhou účastnickou skupinou. Byly to první a poslední skutečné parlamentní volby v Rusku. Jak se dalo čekat, většinu mandátů, 410 ze 707, získali selsky orientovaní sociální revo­ lucionáři. Bolševici dostali 175 poslaneckých křesel, menševici pouze 16, buržoazní kadeti 17 a zbytek tvořily „národní skupiny". Lenin stanovil první zasedání ústavodárného shromáždění na 5. ledna 1918. Aby udržel zdání, pozval tři poslance sociálních revolucionářů do Sovnarkomu. To mčlo další výhodu v tom, že se sociální revolucionáři rozštěpili, takže měl v so­ větech nyní většinu, a svolal je tři dny poté, co vyřídil ustavodárné shromáždění. Předpokládal, že zůstane nadále ochotným nástrojem jeho legitimnosti. Velkoměsto Petrohrad, patrně ukolébáno těmito ústavními manévry, se nerušené věnovalo svým zájmům a zábavám. Dokonce i toho dne, kdy byla svržena Kerenského vláda, byly všechny obchody otevřeny, tramvaje jezdily, biografy měly vyprodáno. Na nárožích vyhrávala Armáda spásy, které byl teprve nedávno povolen vstup do Ruska. Balerína Tamara Karsavinová tančila v Mariinském divadle. Saljapin zpíval na koncertech. Petrohradská společnost se bavila v Contantově restauraci, kde se hrály hazardní hry.( 55 ) Mezitím Lenin hbitě pracoval v dolních strukturách. Je příznačné, že i když měl mnoho jiných úkolů, dal přednost dozoru nad novinami. V září těsně před pučem požadoval okázale „mnohem větší a nesrovna­ telně úplnější" svobodu tisku. Ve skutečnosti byl tisk za republiky svo­ bodný jako v Británii nebo ve Francii. Dva dny po převzetí moci vydal Lenin dekret o tisku a s touto svobodou skoncoval. Jako součást „dočasných mimořádných opatření" všechny noviny, které „vyzývaly k otevřenému odporu nebo neposlušnosti vůči vládě dělníků a rolníků" nebo „pro­ kazatelně pomlouvačným překrucováním faktů šířily protistátní agi­ taci", měly být zakázány a jejich redaktoři postaveni před soud. Den nato bylo zastaveno deset petrohradských listů a deset dalších následo­ 56 valo o týden později.( ) Tiskový monopol převzal především bolše­ vický stranický deník Pravda a deník sovětů Izvěstija vydávaný Sovnarkomem. Mezitím bolševičtí aktivisté urychleně a nikoli beze zmatků obsazovali skutečný aparát moci. Používali korporatistické metody. V každé organizaci, od továrních dělníků k tramvajákům, se konaly volby ve stylu sovětů. Byl to nejsnazší způsob jak zajistit, aby zvolení delegáti v hrubých rysech 68

odpovídali požadavkům režimu. Boris Pasternak to později popsal románovou drobnomalbou takto: Všude se konaly nové volby: v správě domů a obchodních středisek, v prů­ myslových závodech, v městských stravovacích zařízeních i v údržbářských dílnách. Každý podnik dostal komisaře: byli to muži v černých kožeňácích s ne­ omezenou mocí a železnou vůlí, vyzbrojení revolvery a jinými zastrašujícími prostředky; holili se málo a spali ještě méně. Znali vyděšené měšťáky, kteří většinou vlast nili levné vládní akcie, a nakládali s nimi naprosto nemilosrdně a s mefistofelským úsnif vem, jako by přistihli drobného zlodějíčka při krádeži. Byli to lidé, ktef 1 všechno reorganizovali podle plánu a bolševizovali podnik za podnikem, závod za závode m.' ' Toto skutečné převzetí moci si začalo urychleně budovat pozice pomocí dekretů předstírajících platnost zákona. 10. listopadu: zrušeny hodnostní řády Petra Velikého; 22. listopadu: schváleny domovní prohlídky a zabavování kožichů; 11. prosince: stát převzal všechny církevní školy; 14. prosince: zřízen státní bankovní monopol, veškerý průmysl podléhá dlím. ké kontrole"; 16. prosince: zrušeny všechny hodnosti v armádě; ] I pralince: vydán nový zákoník pro revoluční soudy; 24. prosince: okamžité márodnéni všech továren; 29. prosince: pozastaveno vyplácení veškerých ni okň a dividend, bankovní inkasa přísně omezena. Později to vylíčil spisovatel Ilja Erenburg takto: „Každé ráno pročítali všichni pečlivě nové dekrety vylepené na zdech, ještě mokré a pomačkané: chtěli vědět, co je dovoleno a co zakázáno."( 58 ) Ale ani v této době nebyly některé zásadní konsolidační akce podloženy dekrety předstírajícími právo. V prvních dnech převzetí moci byl Lenin zcela závislý na ozbrojených tlupách, které Trocký organizoval prostřednictvím petrohradského sovětu. Skládaly se jednak z mladých politicky angažovaných hrdlořezů, „mužů v černých kožeňácích", jednak Z dezertérů, často kozáků. Očitý svědek popsal scénu v prostorách Smolného paláce, odkud bolševici zpočátku řídili své akce: „V místnosti bylo plno kavkazských zimních plášťů, beranic, plstěných kabátů, prýmků, šavlí, nakroucených černých knírů, vyvalených rybích očí a koňského pachu. To byla elita, smetánka, které velely „místní" šarže, celkem asi 500 mužů. S čepicí v ruce vyznávali věrnost revoluci."( 59 )Těmto lidem se podařilo zastrašit hroutící se republiku. Ale k vynucování pořádku bylo třeba někoho zkušenějšího a bezohlednějšího. Lenin potřeboval politickou policii. Poněvadž byl přesvědčen, že násilí je podstatnou částí revoluce, Lenin se nikdy nerozpakoval použít teroru. Byl dědicem dvou tradic ospravedlňujících teror. Z Francouzské revoluce mohl citovat Robespierra: „Přívlastkem revoluční vlády lidu je statečnost a násilí: jedno bez druhého se neobejde, 69

neboť statečnost bez násilí končí smrtí, násilí bez statečnosti je bezmocné. Násilí není nic než spravedlnost, okamžitá, přísná, neúprosná; je to výplod statečnosti.^ 60 ) Marx tuto metodu - bez ohledu na katastrofální zkušenosti francouzské revoluční hrůzovlády - bez výhrady a po svém schválil. „Je jen jediný způsob," napsal, „jak zkrátit, zjednodušit a lokalizovat krvavou agónii staré společnosti a krvavé porodní bolesti společnosti nové, a to je revoluční násilí."( 61 ) Jenže Marx mluvil v různých dobách různě. Pravovérní němečtí marxisté nezastávali názor, že násilí je nevyhnutelné. Rok poté, co se Lenin zmocnil vlády, prohlásila Rosa Luxemburgová v programu německé komunistické strany z prosince 1918: „Proletářská revoluce nepotřebuje k dosažení svých cílů teror, nenávidí vraždění a hnusí si ho."( 6 2 ) To byl také jeden z důvodů, proč se postavila proti snahám Leninovy „předvojové elity" urychlovat historický proces proletářské revoluce: věděla, že ho to svede k tomu, aby ve smyslu Marxova učení použil násilí jako zkratky, zejména v podmínkách carského samoděržaví a obecného ruského sklonu k barbarství a pohrdání životem. Skutečnou tragédií Leninovy revoluce, nebo spíše jednou z mnoha tragédií, bylo právě to, že obnovila primitivní a surové metody vlády, které už byly v národě na ústupu. Za osmdesát let až do roku 1917 popravil carský režim ročně v průměru jen 17 osob, a to ještě většina z nich náležela do první poloviny tohoto období.( 63 ) Rusko i za války bylo v posledních letech carské vlády v mnoha směrech liberálnější než Británie a Francie za podobných válečných podmínek. Republika zcela zrušila trest smrti (Kerenský ho znovu zavedl v září 1917 na frontě). Většina Leninových soudruhů byla proti zrušení. První bolševické vraždění bylo převážně dílem námořníků, kteří 7. ledna 1918 zabili dva bývalé ministry a následující měsíc provedli třídenní masakr v Sevastopolu. Jinak šlo o živelné a bezuzdné vraždění 64 rolníků všude na venkově/ ) Bohužel je nutno konstatovat, že k násilí a tvrdým policejním zásahům se Lenin, podporován svým hlavním vojenským pobočníkem Trockým, uchýlil velmi brzy; a že to tvořilo, jak se obávala Rosa Luxemburgová, neodmys­ litelnou část jeho ideologického přístupu k získání a udržení autority v takovém typu centralizovaného státu, jaký se rozhodl vytvořit. Vyplývalo to též z Leninovy povahy, z vůle k moci, jíž měl takový nadbytek. Už roku 1901 varoval: „Násilí jsme se v podstatě nikdy nevzdali a vzdát se ho nemůžeme."( 6 5 )Nebo: „Zeptáme se každého, jaký je jeho vztah k revoluci. Zda je pro nebo proti. Pokud bude proti, postavíme ho ke zdi." Krátce potom, co se zmocnil vlády, se ptá: „Což se mezi námi nenajde žádný FouquierTinville,* který by zkrotil naše zdivočelé kontrarevolucionáře?'/ 6 6 ) * Aníoine Quentin Fouquier-Tinville (1746-95), francouzský revolucionář. Jako veřejný žalobce za hrůzovlády 1793-4 poslal pod guillotínu Desmoulinse, Dantona a Robespicrra.

70

Pravidelnost, s jakou při svém postavení v čele vlády používal výra­ zů „zastřelit", „popravit", „ke zdi", svědčí o jeho rostoucí bytostné zálibě v takovýchto krajních metodách. Způsob, jakým se Lenin rozhodl čelit kontrarevoluci, prozrazuje příznačnou záludnost či spíše promyšlenou obojakost. Původním ozbrojeným orgánem bolševiků byl, jak jsme už uvedli, Trockého vojenskorevoluční výbor petrohradského sovětu. Trocký se nerozpakoval používat násilí nadále i po úspěchu revoluce. „Nevejdeme do království socialismu v bílých rukavičkách a po vyleštěných parketách," napsal/ 6 7 ) Hned po 25. 26. říjnu 1917 se tento výbor změnil v podvýbor výkonné moci a dostal bezpečnostní úkoly včetně boje proti „kontrarevoluci", čímž se rozuměly „sabotáže, zatajování zásob, úmyslné zpožďování dodávek a podobně". Ustavení podvýboru bylo zveřejněno dekretem Sovnarkomu z 12. listopadu 1917 (68) poněvadž byl pověřen též vyslýcháním podezřelých osob, vznikl v něm zvláštní odbor pod vedením Felixe Dzeržinského, fanatického Poláka, který mčl na starosti bezpečnost v Smolném paláci. Když byl vojcnsko-rcvoluční výbor nakonec dalším dekretem Sovnarkomu rozpuštěn, D/er/inského odbor zůstal a byl přejmenován na „Všeruskou mimoMdnou komisi pro boj s kontrarevoluci a sabotáží", zkráceně čeká. Dekret, jímž se čeka zřizovala, byl však zveřejněn až po více než deseti letech, a to v Pravdě 18. prosince 1927. Takže Leninův bezpečnostní aparát byl od začátku až do jeho smrti v roce 1924 v pravém slova smyslu tajnou policií, jejíž existence nebyla oficiálně přiznána/ 6 9 ) Není pochyby o tom, že od samého začátku měla čeka pracovat s naprostou bezohledností a ve velkém rozsahu. Týden předtím, než začala oficiálně, byť tajně existovat, byl Trocký dotázán, proč roste počet zatčených osob a domovních prohlídek. Obhajoval svou činnost před Všeruským shromážděním rolnických zástupců tvrzením, že „vzdát se v době občanské 70 války všech represí by znamenalo zříci se občanské války vůbec"/ ) Čeka měla osmičlenný výbor v čele s Dzeržinským, který rychle naverboval do řadových i vedoucích funkcí organizace fanatiky sobě podobné. Mnozí byli jako on Poláci nebo také Lotyši jako například zlověstný Latsis nebo „Peters", bratr malíře Petera ze Sidney Street Siege, neblaze proslulého řadou vražd v Houndsditchi, a Kedrov, sadista, který se nakonec zbláznil. Rychlost, s jakou se organizace rozšiřovala, byla děsivá. V prosinci 1917 a v lednu 1918 získávala do svých řad lidi v horečném spěchu a jedním z jejích prvních činů bylo zřízení celostátní udavačské sítě tím, že vyžadovala od všech místních sovětů „informace o organizacích a osobách, jejichž činnost je namířena proti revoluční autoritě lidu". Dekret vyzýval místní sověty, aby samy zřizovaly bezpečnostní výbory, které by podávaly hlášení agentům z povolání, a od samého počátku měla čeka k dispozici 71

neboť statečnost bez násilí končí smrtí, násilí bez statečnosti je bezmocné. Násilí není nic než spravedlnost, okamžitá, přísná, neúprosná; je to výplod statečnosti.^ 60 ) Marx tuto metodu - bez ohledu na katastrofální zkušenosti francouzské revoluční hrůzovlády - bez výhrady a po svém schválil. „Je jen jediný způsob," napsal, „jak zkrátit, zjednodušit a lokalizovat krvavou agónii staré společnosti a krvavé porodní bolesti společnosti nové, a to je revoluční násilí."( 61 ) Jenže Marx mluvil v různých dobách různě. Pravovérní němečtí marxisté nezastávali názor, že násilí je nevyhnutelné. Rok poté, co se Lenin zmocnil vlády, prohlásila Rosa Luxemburgová v programu německé komunistické strany z prosince 1918: „Proletářská revoluce nepotřebuje k dosažení svých cílů teror, nenávidí vraždění a hnusí si ho."( 6 2 ) To byl také jeden z důvodů, proč se postavila proti snahám Leninovy „předvojové elity" urychlovat historický proces proletářské revoluce: věděla, že ho to svede k tomu, aby ve smyslu Marxova učení použil násilí jako zkratky, zejména v podmínkách carského samoděržaví a obecného ruského sklonu k barbarství a pohrdání životem. Skutečnou tragédií Leninovy revoluce, nebo spíše jednou z mnoha tragédií, bylo právě to, že obnovila primitivní a surové metody vlády, které už byly v národě na ústupu. Za osmdesát let až do roku 1917 popravil carský režim ročně v průměru jen 17 osob, a to ještě většina z nich náležela do první poloviny tohoto období.( 63 ) Rusko i za války bylo v posledních letech carské vlády v mnoha směrech liberálnější než Británie a Francie za podobných válečných podmínek. Republika zcela zrušila trest smrti (Kerenský ho znovu zavedl v září 1917 na frontě). Většina Leninových soudruhů byla proti zrušení. První bolševické vraždění bylo převážně dílem námořníků, kteří 7. ledna 1918 zabili dva bývalé ministry a následující měsíc provedli třídenní masakr v Sevastopolu. Jinak šlo o živelné a bezuzdné vraždění 64 rolníků všude na venkově/ ) Bohužel je nutno konstatovat, že k násilí a tvrdým policejním zásahům se Lenin, podporován svým hlavním vojenským pobočníkem Trockým, uchýlil velmi brzy; a že to tvořilo, jak se obávala Rosa Luxemburgová, neodmys­ litelnou část jeho ideologického přístupu k získání a udržení autority v takovém typu centralizovaného státu, jaký se rozhodl vytvořit. Vyplývalo to též z Leninovy povahy, z vůle k moci, jíž měl takový nadbytek. Už roku 1901 varoval: „Násilí jsme se v podstatě nikdy nevzdali a vzdát se ho nemůžeme."( 6 5 )Nebo: „Zeptáme se každého, jaký je jeho vztah k revoluci. Zda je pro nebo proti. Pokud bude proti, postavíme ho ke zdi." Krátce potom, co se zmocnil vlády, se ptá: „Což se mezi námi nenajde žádný FouquierTinville,* který by zkrotil naše zdivočelé kontrarevolucionáře?'/ 6 6 ) * Aníoine Quentin Fouquier-Tinville (1746-95), francouzský revolucionář. Jako veřejný žalobce za hrůzovlády 1793-4 poslal pod guillotínu Desmoulinse, Dantona a Robespicrra.

70

Pravidelnost, s jakou při svém postavení v čele vlády používal výra­ zů „zastřelit", „popravit", „ke zdi", svědčí o jeho rostoucí bytostné zálibě v takovýchto krajních metodách. Způsob, jakým se Lenin rozhodl čelit kontrarevoluci, prozrazuje příznačnou záludnost či spíše promyšlenou obojakost. Původním ozbrojeným orgánem bolševiků byl, jak jsme už uvedli, Trockého vojenskorevoluční výbor petrohradského sovětu. Trocký se nerozpakoval používat násilí nadále i po úspěchu revoluce. „Nevejdeme do království socialismu v bílých rukavičkách a po vyleštěných parketách," napsal/ 6 7 ) Hned po 25. 26. říjnu 1917 se tento výbor změnil v podvýbor výkonné moci a dostal bezpečnostní úkoly včetně boje proti „kontrarevoluci", čímž se rozuměly „sabotáže, zatajování zásob, úmyslné zpožďování dodávek a podobně". Ustavení podvýboru bylo zveřejněno dekretem Sovnarkomu z 12. listopadu 1917 (68) poněvadž byl pověřen též vyslýcháním podezřelých osob, vznikl v něm zvláštní odbor pod vedením Felixe Dzeržinského, fanatického Poláka, který mčl na starosti bezpečnost v Smolném paláci. Když byl vojcnsko-rcvoluční výbor nakonec dalším dekretem Sovnarkomu rozpuštěn, D/er/inského odbor zůstal a byl přejmenován na „Všeruskou mimoMdnou komisi pro boj s kontrarevoluci a sabotáží", zkráceně čeká. Dekret, jímž se čeka zřizovala, byl však zveřejněn až po více než deseti letech, a to v Pravdě 18. prosince 1927. Takže Leninův bezpečnostní aparát byl od začátku až do jeho smrti v roce 1924 v pravém slova smyslu tajnou policií, jejíž existence nebyla oficiálně přiznána/ 6 9 ) Není pochyby o tom, že od samého začátku měla čeka pracovat s naprostou bezohledností a ve velkém rozsahu. Týden předtím, než začala oficiálně, byť tajně existovat, byl Trocký dotázán, proč roste počet zatčených osob a domovních prohlídek. Obhajoval svou činnost před Všeruským shromážděním rolnických zástupců tvrzením, že „vzdát se v době občanské 70 války všech represí by znamenalo zříci se občanské války vůbec"/ ) Čeka měla osmičlenný výbor v čele s Dzeržinským, který rychle naverboval do řadových i vedoucích funkcí organizace fanatiky sobě podobné. Mnozí byli jako on Poláci nebo také Lotyši jako například zlověstný Latsis nebo „Peters", bratr malíře Petera ze Sidney Street Siege, neblaze proslulého řadou vražd v Houndsditchi, a Kedrov, sadista, který se nakonec zbláznil. Rychlost, s jakou se organizace rozšiřovala, byla děsivá. V prosinci 1917 a v lednu 1918 získávala do svých řad lidi v horečném spěchu a jedním z jejích prvních činů bylo zřízení celostátní udavačské sítě tím, že vyžadovala od všech místních sovětů „informace o organizacích a osobách, jejichž činnost je namířena proti revoluční autoritě lidu". Dekret vyzýval místní sověty, aby samy zřizovaly bezpečnostní výbory, které by podávaly hlášení agentům z povolání, a od samého počátku měla čeka k dispozici 71

vzrůstající hordu externích a příležitostných donašečů. Také řady jejích interních pracovníků utěšeně rostly. Carská tajná policie, ochranka, byla se svými 15.000 zaměstnanci největším policejním aparátem na světě. Čeká naproti tomu dosáhla za tři roky své existence počtu 250.000 tajných v celodenním pracovním poměru/ 7 1 ) Rozsah její činnosti odpovídal tomuto vysokému číslu. Zatímco poslední carové dávali ročně popravit (za všechny druhy zločinů) 17 osob, čeká v letech 1918-19 prováděla jen z politických důvodů průměrně 1.000 poprav měsíčně/ 7 2 ) A to ještě je toto číslo zcela určitě nízké - zatajování skutečnosti patřilo k hlavním zásadám Leninova zločinného systému. Téměř okamžitě, jakmile čeká začala „pracovat", byl zvláštním dekretem ustaven nový „revoluční tribunál", aby soudil ty, „kdo organizují povstání proti vládě dělníků a rol­ níků, kdo se jí aktivně stavějí na odpor nebo ji neposlouchají nebo vyzývají ostatní k odporu či neposlušnosti", jakož i státní úředníky, kteří se provinili sabotáží nebo zatajováním. Tribunál byl oprávněn udělovat tresty „podle okolností případu a podle diktátu revolučního svědomí"/ 7 3 ) Tímto dekretem v zásadě skončila vláda zákona v Leninově novém, teprve několik týd­ nů existujícím státě. Za cara měla ochranka právo zatýkat, ale pak musela předat zatčeného justici, aby byl veřejně souzen jako každý jiný; a trest vyměřovaly normální civilní úřady. V Leninově systému však měla čeká své zvláštní soudy, které se scházely a vynášely rozsudky tajně. Proto jakmile se někdo dostal do spárů této organizace, jeho jedinou oporou mohl být jen „diktát revolučního svědomí". A poněvadž čeká zatýkala, odsuzovala a trestala své oběti sama, nedochovaly se spolehlivé záznamy o jejich počtu. Už v prvních týdnech činnosti zřizovala koncentrační a pracovní tábory. Vznikly na základě dekretu Sovnarkomu, který nařizoval shromáždit „buržoazní muže a ženy" ke kopání obranných zákopů v Petrohradě/ 7 4 ) Pro jejich ubytování a hlídání byly zřízeny tábory, a jakmile byla čeká pověřena dohledem nad nucenými pracemi, vězeňské tábory se začaly množit na okrajích měst a dokonce i daleko na venkově - tak vzniklo jádro pozdějšího gigantického systému, který dostal název „souostroví Gulag". Koncem roku 1917, kdy byl Lenin u moci teprve devět nebo deset týdnů, bylo možno právem konstatovat, že se čeká stala „státem ve státě"; a pokud se týká některých stránek její činnosti, byl to vlastně stát sám. Je zbytečné uvažovat o tom, že čeká vznikla a rozrostla se proti Leninově vůli. Veškerá svědectví, která máme, ukazují opačným směrem/ 7 5 ) Byl to právě Lenin, který navrhl všechny zásadní dekrety a Dzcržinský byl vždy jen jeho výkonným nástrojem. Lenin sám zavedl do této organizace ducha teroru a násilí a on sám ji nutil počínajíc lednem 1918, aby nic nedala na pochybnosti a lidské cítění jiných bolševiků včetně mnohých členů Sovnarkomu. Když z bezpečnostních důvodů přenesl vládu z Petrohradu do Moskvy a umístil

Sovnarkom v Kremlu, vyzval Dzeržinského, aby si zřídil vlastní ústředí nezávisle na Sovnarkomu. K tomu účelu byla zabrána velká budova pojišťovny na náměstí Ljubjanka; v ní byla postavena „vnitřní věznice" pro politicky podezřelé osoby a od té doby se stala čeká nezávislou složkou státu, která podávala hlášení přímo Leninovi. Její zaměstnance nenechal na pochybách o tom, co požaduje. V lednu 1918, ještě tři měsíce předtím, než vypukla občanská válka, doporučoval „každého desátého z těch, kdo byli přistiženi, že se vyhýbají práci, na místě zastřelit". O týden později naléhal na ceku veřejně: „Dokud nepoužijeme vůči spekulantům násilí - to znamená na místě zastřelit - nedosáhneme ničeho." O týden později žádal „zatčení a zastřelení všech, kdo berou úplatky, podvádějí atd."". Každé porušení nadekretovaných zákonů se musí stíhat „nejpřísnějšími tresty"/ 7 6 ) 22. února schválil provolám ceky, v němž se místním sovětům nařizuje „vyhledávat, zatýkat a okamžitě střílet" nejrůznější kategorie „nepřátel, spekulantů atd."/ 7 7 ) Tuto obecnou vyhlášku pak ještě doplnil osobními instrukcemi. 18. srpna telegrafoval sovětu v Nižním Novgorodu: „Vyviňte veškeré úsilí, utvořte trojici diktátorů... okamžitě zahajte masový teror, postřílejte a deponujte stovky prostitutek, které opíjejí vojáky, bývalé důstojníky atd. Ncpromarněte ani minutu."( 7 8 ) Jeho příklad inspiroval ostatní. O měsíc později napsaly armádní noviny: „Bez milosti pobijeme do jednoho stovky i tisíce nepřátel; ať se utopí ve vlastní krvi... ať krev buržoustů teče proudem!"( 7 9 ) Leninovy výzvy přinesly své ovoce. Za prvních šest měsíců roku 1918 popravila čeká podle vlastních přiznaných čísel pouze 22 vězňů. V druhé polovině roku provedla 6.000 poprav a za celý rok 1919 na 10.000. W. H. Chamberlain, první historik revoluce, který byl očitým svědkem událostí, spočítal, že koncem roku 1920 vynesla čeká přes 50.000 rozsudků smrti/ 8 0 ) Avšak nejvíc na pováženou a z historického hlediska nejvýznamnější charakteristikou Leninova teroru nebyl počet obětí, nýbrž zásada, podle níž byly vybírány. Během několika měsíců po převzetí moci Lenin opustil pojem individuální viny a tím i celou křesťanskou morálku osobní odpovědnosti. Přestalo ho zajímat, co člověk dělá nebo udělal - natož aby chtěl vědět, proč to udělal - a svůj policejní aparát zprvu vyzýval, pak mu dokonce přikazoval, aby slídil po lidech a likvidoval je ne na základě viny, ať už skutečné nebo smyšlené, nýbrž na základě generalizací, zpráv z doslechu a domněnek. Nejprve přišly na řadu odsouzené kategorie: prostitutky, povaleči, vagabundi, spekulanti a keťasové, které bylo lze jakž takž popsat, s určitou dávkou přísnosti a pedantérie, jako kriminální živly. Pak ale rychle následovaly celé skupiny určitých povolání. Rozhodujícím krokem byl Leninův dekret z ledna 1918 vyzývající všechny státní složky, „aby očistily Rusko od všech možných odrůd škodlivého hmyzu". O mnoho

72

73

vzrůstající hordu externích a příležitostných donašečů. Také řady jejích interních pracovníků utěšeně rostly. Carská tajná policie, ochranka, byla se svými 15.000 zaměstnanci největším policejním aparátem na světě. Čeká naproti tomu dosáhla za tři roky své existence počtu 250.000 tajných v celodenním pracovním poměru/ 7 1 ) Rozsah její činnosti odpovídal tomuto vysokému číslu. Zatímco poslední carové dávali ročně popravit (za všechny druhy zločinů) 17 osob, čeká v letech 1918-19 prováděla jen z politických důvodů průměrně 1.000 poprav měsíčně/ 7 2 ) A to ještě je toto číslo zcela určitě nízké - zatajování skutečnosti patřilo k hlavním zásadám Leninova zločinného systému. Téměř okamžitě, jakmile čeká začala „pracovat", byl zvláštním dekretem ustaven nový „revoluční tribunál", aby soudil ty, „kdo organizují povstání proti vládě dělníků a rol­ níků, kdo se jí aktivně stavějí na odpor nebo ji neposlouchají nebo vyzývají ostatní k odporu či neposlušnosti", jakož i státní úředníky, kteří se provinili sabotáží nebo zatajováním. Tribunál byl oprávněn udělovat tresty „podle okolností případu a podle diktátu revolučního svědomí"/ 7 3 ) Tímto dekretem v zásadě skončila vláda zákona v Leninově novém, teprve několik týd­ nů existujícím státě. Za cara měla ochranka právo zatýkat, ale pak musela předat zatčeného justici, aby byl veřejně souzen jako každý jiný; a trest vyměřovaly normální civilní úřady. V Leninově systému však měla čeká své zvláštní soudy, které se scházely a vynášely rozsudky tajně. Proto jakmile se někdo dostal do spárů této organizace, jeho jedinou oporou mohl být jen „diktát revolučního svědomí". A poněvadž čeká zatýkala, odsuzovala a trestala své oběti sama, nedochovaly se spolehlivé záznamy o jejich počtu. Už v prvních týdnech činnosti zřizovala koncentrační a pracovní tábory. Vznikly na základě dekretu Sovnarkomu, který nařizoval shromáždit „buržoazní muže a ženy" ke kopání obranných zákopů v Petrohradě/ 7 4 ) Pro jejich ubytování a hlídání byly zřízeny tábory, a jakmile byla čeká pověřena dohledem nad nucenými pracemi, vězeňské tábory se začaly množit na okrajích měst a dokonce i daleko na venkově - tak vzniklo jádro pozdějšího gigantického systému, který dostal název „souostroví Gulag". Koncem roku 1917, kdy byl Lenin u moci teprve devět nebo deset týdnů, bylo možno právem konstatovat, že se čeká stala „státem ve státě"; a pokud se týká některých stránek její činnosti, byl to vlastně stát sám. Je zbytečné uvažovat o tom, že čeká vznikla a rozrostla se proti Leninově vůli. Veškerá svědectví, která máme, ukazují opačným směrem/ 7 5 ) Byl to právě Lenin, který navrhl všechny zásadní dekrety a Dzcržinský byl vždy jen jeho výkonným nástrojem. Lenin sám zavedl do této organizace ducha teroru a násilí a on sám ji nutil počínajíc lednem 1918, aby nic nedala na pochybnosti a lidské cítění jiných bolševiků včetně mnohých členů Sovnarkomu. Když z bezpečnostních důvodů přenesl vládu z Petrohradu do Moskvy a umístil

Sovnarkom v Kremlu, vyzval Dzeržinského, aby si zřídil vlastní ústředí nezávisle na Sovnarkomu. K tomu účelu byla zabrána velká budova pojišťovny na náměstí Ljubjanka; v ní byla postavena „vnitřní věznice" pro politicky podezřelé osoby a od té doby se stala čeká nezávislou složkou státu, která podávala hlášení přímo Leninovi. Její zaměstnance nenechal na pochybách o tom, co požaduje. V lednu 1918, ještě tři měsíce předtím, než vypukla občanská válka, doporučoval „každého desátého z těch, kdo byli přistiženi, že se vyhýbají práci, na místě zastřelit". O týden později naléhal na ceku veřejně: „Dokud nepoužijeme vůči spekulantům násilí - to znamená na místě zastřelit - nedosáhneme ničeho." O týden později žádal „zatčení a zastřelení všech, kdo berou úplatky, podvádějí atd."". Každé porušení nadekretovaných zákonů se musí stíhat „nejpřísnějšími tresty"/ 7 6 ) 22. února schválil provolám ceky, v němž se místním sovětům nařizuje „vyhledávat, zatýkat a okamžitě střílet" nejrůznější kategorie „nepřátel, spekulantů atd."/ 7 7 ) Tuto obecnou vyhlášku pak ještě doplnil osobními instrukcemi. 18. srpna telegrafoval sovětu v Nižním Novgorodu: „Vyviňte veškeré úsilí, utvořte trojici diktátorů... okamžitě zahajte masový teror, postřílejte a deponujte stovky prostitutek, které opíjejí vojáky, bývalé důstojníky atd. Ncpromarněte ani minutu."( 7 8 ) Jeho příklad inspiroval ostatní. O měsíc později napsaly armádní noviny: „Bez milosti pobijeme do jednoho stovky i tisíce nepřátel; ať se utopí ve vlastní krvi... ať krev buržoustů teče proudem!"( 7 9 ) Leninovy výzvy přinesly své ovoce. Za prvních šest měsíců roku 1918 popravila čeká podle vlastních přiznaných čísel pouze 22 vězňů. V druhé polovině roku provedla 6.000 poprav a za celý rok 1919 na 10.000. W. H. Chamberlain, první historik revoluce, který byl očitým svědkem událostí, spočítal, že koncem roku 1920 vynesla čeká přes 50.000 rozsudků smrti/ 8 0 ) Avšak nejvíc na pováženou a z historického hlediska nejvýznamnější charakteristikou Leninova teroru nebyl počet obětí, nýbrž zásada, podle níž byly vybírány. Během několika měsíců po převzetí moci Lenin opustil pojem individuální viny a tím i celou křesťanskou morálku osobní odpovědnosti. Přestalo ho zajímat, co člověk dělá nebo udělal - natož aby chtěl vědět, proč to udělal - a svůj policejní aparát zprvu vyzýval, pak mu dokonce přikazoval, aby slídil po lidech a likvidoval je ne na základě viny, ať už skutečné nebo smyšlené, nýbrž na základě generalizací, zpráv z doslechu a domněnek. Nejprve přišly na řadu odsouzené kategorie: prostitutky, povaleči, vagabundi, spekulanti a keťasové, které bylo lze jakž takž popsat, s určitou dávkou přísnosti a pedantérie, jako kriminální živly. Pak ale rychle následovaly celé skupiny určitých povolání. Rozhodujícím krokem byl Leninův dekret z ledna 1918 vyzývající všechny státní složky, „aby očistily Rusko od všech možných odrůd škodlivého hmyzu". O mnoho

72

73

let později vyjmenoval Alexandr Solženicyn jen několik takových skupin, které byly jako „hmyz" odsouzeny k zneškodnění. Zahrnovaly bývalé členy zemstva, členy družstevního hnutí, univerzitní profesory, členy farních rad a pěveckých sborů, kněze, mnichy a jeptišky, tolstojovské pacifisty, zaměstnance odborových svazů - zkrátka všechny, kdo byli označeni jako „lidé včerejška"/ 81 ) Nadekretované zákony o odsouzených skupinách se velmi rychle rozšířily na celé společenské třídy a představu, že lze zabíjet už ne individuálně, ale kolektivně, uvítali profesionálové z ceky s nadšením. Kromě Dzeržinského byl pravděpodobně nejvýznamnějším z kádrů ceky lotyšský ničema M. J. Latsis. Přiblížil se nejvíc pravdivé definici Leninova teroru: Mimořádná komise není ani vyšetřující orgán, ani soudní tribunál. Je to bojová složka působící na domácí fronte občanské války. Nepřítele nesoudí: zneškodňuje ho.... Nevedeme válku proti jednotlivcům. Vyhlazujeme buržoazii jako třídu. Nepátráme po důkazech nebo svědcích, aby nám odhalovali činy nebo slova proti sovětské moci. První otázka, na kterou se ptáme, zní: Ke které třídé patříš, jaký je tvůj původ, výchova, vzdčlání nebo povolání? Odpověď určuje osud obžalovaného. Toje podstata rudého teroru/ ' Jakmile Lenin opustil představu osobní viny a začal vyhlazovat (tohoto slova často používal) celé třídy pouze na základě povolání nebo původu, přestaly existovat pro uplatňování tohoto zrůdného principu hranice. Což nebylo možno označit celé kategorie lidí za „nepřátele" a odsoudit je do vězení nebo k smrti jenom proto, že mají jinou barvu pleti, jsou jiné rasy nebo i jiné národnosti? Mezi třídním bojem a rasismem, mezi likvidací třídy a likvidací rasy není podstatný rozdíl. Tak se zrodila moderní praxe geno­ cidy. Zatímco se čeká organizovala, Lenin se jal likvidovat demokratické dědictví republiky. Ústavodárné shromáždění bylo zvoleno 12. listopadu 1917. 1. prosince Lenin objasnil, co si o něm myslí: „Máme svolat ústavodárné shromáždění podle původní koncepce. Tak to tedy ne! Bylo namířeno proti lidu a my jsme provedli povstání, abychom zajistili, že proti lidu zneužito nebude."( 8 3 ) V „tezích o ústavodárném shromáždění", uveřejněných anonymně v Pravdě 13. prosince, postavil proti sobě parlament, který „je v buržoazní republice... nejvyšší formou demokratického principu", a sovět, který „je vyšší formou demokratického principu". Proto „každý pokus dívat se na ústavodárné shromáždění z formálního právnického hlediska v rámci buržoazní demokracie" je zradou proletariátu. Pokud shromáždění nevysloví „bezpodmínečný souhlas se sovětskou mocí", bude 84 riskovat „rozpuštění revoluční cestou"/ ) Bylo to míněno nějako argument k diskusi, nýbrž jako strohé prohlášení, že Leninův režim žádnou demokratickou kontrolu ze strany parlamentu nesnese. O čtyři dny později,

aby dodal váhu svému postoji, dal zavřít představitele pravého křídla sociálních revolucionářů Avksjentěva a jeho hlavní spolupracovníky za to, že „organizovali kontrarevoluční spiknutí1 'Z 8 5 ) Když se ústavodárné shromáždění 5. ledna 1918 sešlo, Lenin už měl pohromadě podstatné složky represivního aparátu, i když zatím jen v malém měřítku (čeká měla jen 120 agentů s celodenní pracovní dobou) a mohl se tedy chovat vůči parlamentu s pohrdáním, jaké soudil, že si zaslouží. Nic nepředstíral a scénář napsal do poslední řádky. Budova byla „střežena" námořníky baltské flotily, nejextrémnější ozbrojenou skupinou, jakou měl k dispozici. Den před zasedáním varovala Izvěstija poslance, že „veškerá moc v ruské republice náleží sovětům a pokusí-li se uchvátit tu či onu státní funkci, budou považováni za kontrarevolucionáře a rozdrceni všemi prostředky sovětské moci včetně použití ozbrojených sil"/ 8 6 ) Jakmile se poslanci shromáždili, Leninův pochop Sverdlov prostě shodil z tribuny nejstaršího člena, který podle ruské tradice měl zahájit jednání, a převzal jeho funkci. Následovala dlouhá debata, která po půlnoci vrcholila hlasováním, jež dopadlo pro bolševiky a jejich spojence nepříznivě: dostali jen 138 hlasů proti 237. Bolševici odešli a za nimi o hodinu později jejich partneři levicoví sociální revolucionáři. 6. ledna v 5 hodin ráno námořník, který byl na stráži, prohlásil podle instrukcí zaslaných Leninem, že zasedání musí skončit, protože „stráž je unavena". Jednání se tedy odročilo o dvanáct hodin, ale už k němu nedošlo, protože později toho dne po Leninově řeči ústřední výkonný výbor ústavodárné shromáždění formálně rozpustil a ke dveřím postavil stráž, aby řekla poslancům, že mají jít domů. Neozbrojehá demonstrace ve prospěch parlamentu byla rozehnána, několik osob v davu bylo zabito/ 8 7 ) Tak pohotově a brutálně zničil Lenin parlamentní demokracii v Rusku. O tři dny později se sešly v téže budově za předsednictví Sverdlova sověty, aby orazítkovaly rozhodnutí režimu. Koncem ledna 1918, asi po dvanácti týdnech vlivu, upevnil Lenin svou diktaturu natolik, že jeho moc nemohlo zničit už nic než intervence zvenčí. Němci ho samozřejmě tou dobou mohli smést bez potíží. Postupovali rychle na všech frontách a setkávali se s minimálním odporem. 3. března však Lenin podepsal jejich nadiktované mírové podmínky, když se předtím pohádal s Trockým a jinými soudruhy, kteří prosazovali linii „ani válka, ani mír" do té doby, než se vzbouří němečtí dělníci. Po uzavření separátního míru až do konce války měli Němci zájem ponechat Leninovi volnou ruku. Německý ministr zahraničí Paul von Hintze řekl v červenci 1918: „Bolševici jsou nejlepší zbraní k udržení Ruska v chaotickém stavu, takže Německo si bude moci z bývalé carské říše zabrat tolik území, kolik bude chtít, a zbytku 88 vládnout ekonomickými nástroji.'/ ) Ze stejných i opačných důvodů se Spojenci snažili Lenina vytlačit a za-

74

75

let později vyjmenoval Alexandr Solženicyn jen několik takových skupin, které byly jako „hmyz" odsouzeny k zneškodnění. Zahrnovaly bývalé členy zemstva, členy družstevního hnutí, univerzitní profesory, členy farních rad a pěveckých sborů, kněze, mnichy a jeptišky, tolstojovské pacifisty, zaměstnance odborových svazů - zkrátka všechny, kdo byli označeni jako „lidé včerejška"/ 81 ) Nadekretované zákony o odsouzených skupinách se velmi rychle rozšířily na celé společenské třídy a představu, že lze zabíjet už ne individuálně, ale kolektivně, uvítali profesionálové z ceky s nadšením. Kromě Dzeržinského byl pravděpodobně nejvýznamnějším z kádrů ceky lotyšský ničema M. J. Latsis. Přiblížil se nejvíc pravdivé definici Leninova teroru: Mimořádná komise není ani vyšetřující orgán, ani soudní tribunál. Je to bojová složka působící na domácí fronte občanské války. Nepřítele nesoudí: zneškodňuje ho.... Nevedeme válku proti jednotlivcům. Vyhlazujeme buržoazii jako třídu. Nepátráme po důkazech nebo svědcích, aby nám odhalovali činy nebo slova proti sovětské moci. První otázka, na kterou se ptáme, zní: Ke které třídé patříš, jaký je tvůj původ, výchova, vzdčlání nebo povolání? Odpověď určuje osud obžalovaného. Toje podstata rudého teroru/ ' Jakmile Lenin opustil představu osobní viny a začal vyhlazovat (tohoto slova často používal) celé třídy pouze na základě povolání nebo původu, přestaly existovat pro uplatňování tohoto zrůdného principu hranice. Což nebylo možno označit celé kategorie lidí za „nepřátele" a odsoudit je do vězení nebo k smrti jenom proto, že mají jinou barvu pleti, jsou jiné rasy nebo i jiné národnosti? Mezi třídním bojem a rasismem, mezi likvidací třídy a likvidací rasy není podstatný rozdíl. Tak se zrodila moderní praxe geno­ cidy. Zatímco se čeká organizovala, Lenin se jal likvidovat demokratické dědictví republiky. Ústavodárné shromáždění bylo zvoleno 12. listopadu 1917. 1. prosince Lenin objasnil, co si o něm myslí: „Máme svolat ústavodárné shromáždění podle původní koncepce. Tak to tedy ne! Bylo namířeno proti lidu a my jsme provedli povstání, abychom zajistili, že proti lidu zneužito nebude."( 8 3 ) V „tezích o ústavodárném shromáždění", uveřejněných anonymně v Pravdě 13. prosince, postavil proti sobě parlament, který „je v buržoazní republice... nejvyšší formou demokratického principu", a sovět, který „je vyšší formou demokratického principu". Proto „každý pokus dívat se na ústavodárné shromáždění z formálního právnického hlediska v rámci buržoazní demokracie" je zradou proletariátu. Pokud shromáždění nevysloví „bezpodmínečný souhlas se sovětskou mocí", bude 84 riskovat „rozpuštění revoluční cestou"/ ) Bylo to míněno nějako argument k diskusi, nýbrž jako strohé prohlášení, že Leninův režim žádnou demokratickou kontrolu ze strany parlamentu nesnese. O čtyři dny později,

aby dodal váhu svému postoji, dal zavřít představitele pravého křídla sociálních revolucionářů Avksjentěva a jeho hlavní spolupracovníky za to, že „organizovali kontrarevoluční spiknutí1 'Z 8 5 ) Když se ústavodárné shromáždění 5. ledna 1918 sešlo, Lenin už měl pohromadě podstatné složky represivního aparátu, i když zatím jen v malém měřítku (čeká měla jen 120 agentů s celodenní pracovní dobou) a mohl se tedy chovat vůči parlamentu s pohrdáním, jaké soudil, že si zaslouží. Nic nepředstíral a scénář napsal do poslední řádky. Budova byla „střežena" námořníky baltské flotily, nejextrémnější ozbrojenou skupinou, jakou měl k dispozici. Den před zasedáním varovala Izvěstija poslance, že „veškerá moc v ruské republice náleží sovětům a pokusí-li se uchvátit tu či onu státní funkci, budou považováni za kontrarevolucionáře a rozdrceni všemi prostředky sovětské moci včetně použití ozbrojených sil"/ 8 6 ) Jakmile se poslanci shromáždili, Leninův pochop Sverdlov prostě shodil z tribuny nejstaršího člena, který podle ruské tradice měl zahájit jednání, a převzal jeho funkci. Následovala dlouhá debata, která po půlnoci vrcholila hlasováním, jež dopadlo pro bolševiky a jejich spojence nepříznivě: dostali jen 138 hlasů proti 237. Bolševici odešli a za nimi o hodinu později jejich partneři levicoví sociální revolucionáři. 6. ledna v 5 hodin ráno námořník, který byl na stráži, prohlásil podle instrukcí zaslaných Leninem, že zasedání musí skončit, protože „stráž je unavena". Jednání se tedy odročilo o dvanáct hodin, ale už k němu nedošlo, protože později toho dne po Leninově řeči ústřední výkonný výbor ústavodárné shromáždění formálně rozpustil a ke dveřím postavil stráž, aby řekla poslancům, že mají jít domů. Neozbrojehá demonstrace ve prospěch parlamentu byla rozehnána, několik osob v davu bylo zabito/ 8 7 ) Tak pohotově a brutálně zničil Lenin parlamentní demokracii v Rusku. O tři dny později se sešly v téže budově za předsednictví Sverdlova sověty, aby orazítkovaly rozhodnutí režimu. Koncem ledna 1918, asi po dvanácti týdnech vlivu, upevnil Lenin svou diktaturu natolik, že jeho moc nemohlo zničit už nic než intervence zvenčí. Němci ho samozřejmě tou dobou mohli smést bez potíží. Postupovali rychle na všech frontách a setkávali se s minimálním odporem. 3. března však Lenin podepsal jejich nadiktované mírové podmínky, když se předtím pohádal s Trockým a jinými soudruhy, kteří prosazovali linii „ani válka, ani mír" do té doby, než se vzbouří němečtí dělníci. Po uzavření separátního míru až do konce války měli Němci zájem ponechat Leninovi volnou ruku. Německý ministr zahraničí Paul von Hintze řekl v červenci 1918: „Bolševici jsou nejlepší zbraní k udržení Ruska v chaotickém stavu, takže Německo si bude moci z bývalé carské říše zabrat tolik území, kolik bude chtít, a zbytku 88 vládnout ekonomickými nástroji.'/ ) Ze stejných i opačných důvodů se Spojenci snažili Lenina vytlačit a za-

74

75

I

pojit Rusko opět do války. Lenin však měl zřejmě pravdu v tom, že se dohodl spíše s Němci, kteří pro něj znamenali blízké a bezprostřední ohrožení, než se Spojenci, kteří byli daleko a nejednotní ve svých cílech. Už 14. prosince 1917 se britský válečný kabinet rozhodl podporovat nepřátele bolševiků, „aby se v jihovýchodním Rusku udržel odpor proti Centrálním mocnostem". 26. prosince si za tímto účelem Británie a Francie rozdělily Rusko na sféry vlivu, při čemž si Francouzi vzali na starost jih a Britové sever. (89) V březnu 1918 dorazily první britské jednotky do Archangelska a Murmanská, aby tam zpočátku hájily britské válečné sklady. Po uzavření příměří spojenecká intervence pokračovala, neboť Lenin podepsal separátní mír s nepřítelem, a v jisté době Winston Churchill doufal, že přemluví v Paříži Radu deseti, aby formálně vyhlásila válku bolševickému režimu.í90) Koncem roku 1918 bylo na ruském území 180.000 spojeneckých vojáků: Britové, Francouzi, Američané, Japonci, Italové a Rekové, také oddíly srbské a české; kromě toho 300.000 mužů různých antibolševických ruských armád podporovaných penězi, zbraněmi a technickými poradci Spojenců. Naskýtá se tedy právem otázka: Měl-li Lenin v Rusku nepatrnou, téměř neexistující podporu lidu, jak je možné, že jeho režim přežil? Lze stručně odpovědět, že koncem léta a začátkem podzimu 1919 málem zanikl. Na jeho přežití nebylo nic nevyhnutelného. Přispěla mu však řada různých okolností. Předně, spojenečtí státníci, až na jedinou výjimku, naprosto nechápali obrovský význam tohoto nového typu totalitní diktatury a dlouhodobý účinek jejího zakořenění v srdci největšího zemědělského státu světa. Tou výjimkou byl Winston Churchill. Při svém velkém smyslu pro historii si uvědomoval, že svět dospěl k jakémusi osudovému rozmezí. K tomuto názoru ho zřejmě přivedlo jednak vyvraždění celé carské rodiny 16. července 1918 bez jakéhokoli soudu nebo oprávnění, jednak Leninova troufalost, když nechal své lidi vniknout do britského velvyslanectví a zavraždit vojenského přidělence kapitána Crombieho. Churchill v tom spatřoval nový druh barbarství, jemuž jsou lhostejné jakékoli normy zákona, tradice, diplomacie nebo cti, které civilizované státy až dosud dodržovaly. V radě ministrů prohlásil, že by Lenin a Trocký měli být chyceni a oběšeni „jako důkaz, že existuje spravedlnost, ať by to trvalo sebedéle, a že by se jim mělo dát najevo, že jejich potrestání je důležitým aspektem britské politiky".(91) Svým voličům v Dundee řekl 26. listopadu 1918, že „bolševici mění Rusko do stavu zvířeckého barbarství a že se udržují u moci krvavými masakry a vražděním, které provádějí do značné míry podle čínského vzoru a pomocí obrněných vozů.... V rozsáhlých oblastech je civilizace totálně vyhlazována, zatímco bolševici poskakují a křepčí uprostřed pobořených měst a mezi mrtvolami svých obětí jako tlupy vzteklých paviánů." „Ze všech tyranií v dějinách," prohlásil 11. dubna 76 1919, „je bolševická tyranie nejhorší,

nejničivější a nejpotupnější. Leninova zvěrstva jsou nesrovnatelně odpornější, rozsáhlejší a početnější než ta, za které odpovídá německý císař." Jeho soukromé výroky byly stejně urputné. Lloydu Georgeovi řekl: „Uznat bolševiky je něco jako legalizovat sodomii." H. A. L. Fisherovi: „Když jsme přemohli ty německé Huny - tygry světa - nedáme se přece porazit smečkou paviánů." Polního maršála Wilsona varoval, že „jakmile se režim zkonsoliduje, stane se daleko rozpínavějším než carské Rusko a vysoce militaristickým"^92) Churchill nikdy nezakolísal ve svém názoru, že by mělo být prvořadým cílem politiky mírumilovných demokratických sil rozdrtit tuto novou hrozbu, pokud je čas. Ale ani on nedokázal povědět jak. Byly mu nesympatické výroky, jimiž jeho kolegové zásobovali tisk, že prý má nějaký vynikající plán jak potlačit bolševismus na celém světě. 21. února napsal Lloydu Georgeovi: „Žádnou taktiku pro Rusko nemám. A o žádné nevím. Jel jsem hledat nějaké řešení do Paříže. Ale k mému politování nic takového neexistuje." Uznával, že svrhnout Lenina není úkolem Západu. „Rusko se musí zachránit vlastním úsilím."(93) Všichni ostatní západní politici se chovali různou měrou lhostejně. Prezident Wilson se 14. února 1919 vyjádřil, že je pro odchod vojsk: „Naše jednotky nejsou v Rusku nic platné. Nevědí, za koho nebo zač bojují." Francouzi měli větší zájem udělat ze svého spojence Polska velký stát. Lloyd George byl ovlivněn britským veřejným míněním: „Jeden způsob jak šířit bolševismus je snažit se ho potlačit. Posílat naše vojáky proti bolševikům by znamenalo zavádět bolševismus zde." Sir David Shackleton, vedoucí úředník ministerstva práce, varoval v červnu 1919 kabinet, že britská intervence je hlavní příčinou průmyslových nepokojů. Ministerstvo války upozorňovalo na revoluční náladu v královské gardě a generál Ironside, který velel v Archangelsku, telegrafoval domů zprávy o „opakovaných a urputných" vzpourách ve vlastním vojsku. í 94 ) Na tom všem by možná ani tak nezáleželo, kdyby byl Lloyd George považoval leninismus za zásadní zlo. Jenže on takový názor neměl. Leninismus propagoval sebeurčení. Byl ochoten uznávat svobodu - a vlastně už uznával -všech malých národů kolem ruských hranic: Finska, pobaltských států, Polska, možná i Ukrajiny, Krymu a Gruzie. Maršál Foch mluvil jménem Francouzů o tom, že tyto nové demokratické státy spojí v jakýsi cordon sanitaire, asanační pásmo, které izoluje bolševismus od civilizované Evropy. Na rozdíl od Churchilla většina západního mínění viděla bolševismus jako nero/pínavý, mezinárodně snášenlivý režim, který je ochoten se spokojit se slabým Ruskem. A naopak, antibolševičtí vojevůdci, admirál Kolčak a generál Dčnikin, představovali carský imperialismus, obávaného „ruského medvěda" či „parní válec". Tento názor nebyl nepodložený. Kolčak vytrvale odmítal zaručit Spojencům, až svrhne Lenina, samostatnost Finska a po77

I

pojit Rusko opět do války. Lenin však měl zřejmě pravdu v tom, že se dohodl spíše s Němci, kteří pro něj znamenali blízké a bezprostřední ohrožení, než se Spojenci, kteří byli daleko a nejednotní ve svých cílech. Už 14. prosince 1917 se britský válečný kabinet rozhodl podporovat nepřátele bolševiků, „aby se v jihovýchodním Rusku udržel odpor proti Centrálním mocnostem". 26. prosince si za tímto účelem Británie a Francie rozdělily Rusko na sféry vlivu, při čemž si Francouzi vzali na starost jih a Britové sever. (89) V březnu 1918 dorazily první britské jednotky do Archangelska a Murmanská, aby tam zpočátku hájily britské válečné sklady. Po uzavření příměří spojenecká intervence pokračovala, neboť Lenin podepsal separátní mír s nepřítelem, a v jisté době Winston Churchill doufal, že přemluví v Paříži Radu deseti, aby formálně vyhlásila válku bolševickému režimu.í90) Koncem roku 1918 bylo na ruském území 180.000 spojeneckých vojáků: Britové, Francouzi, Američané, Japonci, Italové a Rekové, také oddíly srbské a české; kromě toho 300.000 mužů různých antibolševických ruských armád podporovaných penězi, zbraněmi a technickými poradci Spojenců. Naskýtá se tedy právem otázka: Měl-li Lenin v Rusku nepatrnou, téměř neexistující podporu lidu, jak je možné, že jeho režim přežil? Lze stručně odpovědět, že koncem léta a začátkem podzimu 1919 málem zanikl. Na jeho přežití nebylo nic nevyhnutelného. Přispěla mu však řada různých okolností. Předně, spojenečtí státníci, až na jedinou výjimku, naprosto nechápali obrovský význam tohoto nového typu totalitní diktatury a dlouhodobý účinek jejího zakořenění v srdci největšího zemědělského státu světa. Tou výjimkou byl Winston Churchill. Při svém velkém smyslu pro historii si uvědomoval, že svět dospěl k jakémusi osudovému rozmezí. K tomuto názoru ho zřejmě přivedlo jednak vyvraždění celé carské rodiny 16. července 1918 bez jakéhokoli soudu nebo oprávnění, jednak Leninova troufalost, když nechal své lidi vniknout do britského velvyslanectví a zavraždit vojenského přidělence kapitána Crombieho. Churchill v tom spatřoval nový druh barbarství, jemuž jsou lhostejné jakékoli normy zákona, tradice, diplomacie nebo cti, které civilizované státy až dosud dodržovaly. V radě ministrů prohlásil, že by Lenin a Trocký měli být chyceni a oběšeni „jako důkaz, že existuje spravedlnost, ať by to trvalo sebedéle, a že by se jim mělo dát najevo, že jejich potrestání je důležitým aspektem britské politiky".(91) Svým voličům v Dundee řekl 26. listopadu 1918, že „bolševici mění Rusko do stavu zvířeckého barbarství a že se udržují u moci krvavými masakry a vražděním, které provádějí do značné míry podle čínského vzoru a pomocí obrněných vozů.... V rozsáhlých oblastech je civilizace totálně vyhlazována, zatímco bolševici poskakují a křepčí uprostřed pobořených měst a mezi mrtvolami svých obětí jako tlupy vzteklých paviánů." „Ze všech tyranií v dějinách," prohlásil 11. dubna 76 1919, „je bolševická tyranie nejhorší,

nejničivější a nejpotupnější. Leninova zvěrstva jsou nesrovnatelně odpornější, rozsáhlejší a početnější než ta, za které odpovídá německý císař." Jeho soukromé výroky byly stejně urputné. Lloydu Georgeovi řekl: „Uznat bolševiky je něco jako legalizovat sodomii." H. A. L. Fisherovi: „Když jsme přemohli ty německé Huny - tygry světa - nedáme se přece porazit smečkou paviánů." Polního maršála Wilsona varoval, že „jakmile se režim zkonsoliduje, stane se daleko rozpínavějším než carské Rusko a vysoce militaristickým"^92) Churchill nikdy nezakolísal ve svém názoru, že by mělo být prvořadým cílem politiky mírumilovných demokratických sil rozdrtit tuto novou hrozbu, pokud je čas. Ale ani on nedokázal povědět jak. Byly mu nesympatické výroky, jimiž jeho kolegové zásobovali tisk, že prý má nějaký vynikající plán jak potlačit bolševismus na celém světě. 21. února napsal Lloydu Georgeovi: „Žádnou taktiku pro Rusko nemám. A o žádné nevím. Jel jsem hledat nějaké řešení do Paříže. Ale k mému politování nic takového neexistuje." Uznával, že svrhnout Lenina není úkolem Západu. „Rusko se musí zachránit vlastním úsilím."(93) Všichni ostatní západní politici se chovali různou měrou lhostejně. Prezident Wilson se 14. února 1919 vyjádřil, že je pro odchod vojsk: „Naše jednotky nejsou v Rusku nic platné. Nevědí, za koho nebo zač bojují." Francouzi měli větší zájem udělat ze svého spojence Polska velký stát. Lloyd George byl ovlivněn britským veřejným míněním: „Jeden způsob jak šířit bolševismus je snažit se ho potlačit. Posílat naše vojáky proti bolševikům by znamenalo zavádět bolševismus zde." Sir David Shackleton, vedoucí úředník ministerstva práce, varoval v červnu 1919 kabinet, že britská intervence je hlavní příčinou průmyslových nepokojů. Ministerstvo války upozorňovalo na revoluční náladu v královské gardě a generál Ironside, který velel v Archangelsku, telegrafoval domů zprávy o „opakovaných a urputných" vzpourách ve vlastním vojsku. í 94 ) Na tom všem by možná ani tak nezáleželo, kdyby byl Lloyd George považoval leninismus za zásadní zlo. Jenže on takový názor neměl. Leninismus propagoval sebeurčení. Byl ochoten uznávat svobodu - a vlastně už uznával -všech malých národů kolem ruských hranic: Finska, pobaltských států, Polska, možná i Ukrajiny, Krymu a Gruzie. Maršál Foch mluvil jménem Francouzů o tom, že tyto nové demokratické státy spojí v jakýsi cordon sanitaire, asanační pásmo, které izoluje bolševismus od civilizované Evropy. Na rozdíl od Churchilla většina západního mínění viděla bolševismus jako nero/pínavý, mezinárodně snášenlivý režim, který je ochoten se spokojit se slabým Ruskem. A naopak, antibolševičtí vojevůdci, admirál Kolčak a generál Dčnikin, představovali carský imperialismus, obávaného „ruského medvěda" či „parní válec". Tento názor nebyl nepodložený. Kolčak vytrvale odmítal zaručit Spojencům, až svrhne Lenina, samostatnost Finska a po77

baltských států. Nechtěl dokonce ani slíbit demokratické volby v Rusku samotném. Děnikin byl zas silně zaujat proti Polákům a zásadně odmítal svobodu pro Ukrajince, Kavkaz a jiné malé národy. Zřejmě chtěl obnovit carské samoděržaví v plném lesku a co horšího, se všemi tradičními hrůzami. Daleko nejvíc však poškodilo pověst Bělorusů na Západě i u samotného Churchilla to, že Děnikin ztotožnil bolševismus s židy a schvaloval antisemitská zvěrstva u svých vojáků: během roku 1919 bylo v jižním Rusku zavražděno údajně přes 100.000 židů, a to nejenom při selských pogromech. (95) Antibolševičtí vojevůdcové prakticky nikdy nepřistoupili na požadavky Spojenců nebo podmaněných národů. Proto když Děnikin obsadil 31. srpna 1919 Kijev a táhl na Moskvu, spojenecké oddíly na severu se už evakuovaly a umožnily tak masám Leninových vojáků přesun k jihu. 16. října byla armáda generála Judeniče pouhých 40 kilometrů od Petrohradu a Děnikin byl u Tuly západně od Moskvy: do týdne však jeho kozáci dezertovali, na Ukrajině došlo k nacionalistickým bouřím a na Kavkaze vypuklo všeobecné povstání. Od té chvíle začal běloruský nápor slábnout a koncem roku bylo po boji. Leninova jediná výhoda byla v tom, že byl ochoten rozdávat antedatované šeky nejen nacionalistům, ale především rolníkům. Nikdo tenkrát netušil, že ani jeden nebude proplacen. Vůdcové bílých armád věděli, že by takovým slibům dostát nemohli. Generál sir Henry Rawlinson, poslední britský velitel na ruské půdě, si myslel, že vítězství vyplynulo z charakteru a rozhodnosti bolševických předáků: „Vědí, oč jim jde, a houževnatě na tom pracují."^) Bolševických kádrů bylo jen několik tisíc, ale Lenin je dokázal prodchnout svou vůlí k moci a dal jim jasnou představu, za kterou mají jít. Jenže to se ještě nezačali vzájemně vyvražďovat. Byli naprosto bezohlední - daleko víc než jejich protivníci - při střílení zrádných velitelů, dezertérů, zbabělců, sabotérů a vůbec každého, kdo byl proti nebo dělal potíže. Takové surové zacházení bohužel skoro vždycky na Velkorusy platilo: a Velkorusové ovšem tvořili většinu obyvatelstva za Leninovými obrannými liniemi. Skutečně nezvládnutelné živly, národnostní a rasové menšiny, byli vesměs za liniemi Bílých, kteří zas nebyli vůči nim ochotni k ústupkům. Takové spojení pak vedlo ke katastrofě. Lenin ovšem nebyl bez tajných přátel v zahraničí. Spojení mezi jeho režimem a německou generalitou, které vzniklo k prospěchu obou stran v listopadu 1917, pokračovalo, byť někdy skoro neznatelně, i po příměří. Britští důstojníci, poradci Děnikinovi a jiných bělogvardějských generálů, se často zmiňují o německé vojenské pomoci bolševikům/97) Projevovala se formou dobrovolných důstojnických sborů, dodávkami válečného materiálu a později odbornými technickými posudky při stavbě

nových muničních továren. To poslední bylo pro Němce zvlášť důležité, protože podle Versailleské smlouvy museli vlastní zbrojní průmysl demon­ tovat. Tím, že tajně školili bolševiky ve válečné technologii a vyvíjeli v Rusku nové zbraně, udržovali na výši svou odbornou kvalifikaci, kterou jednou, až přijde čas, upotřebí doma. Tak vznikla podivná skrytá aliance, která občas vyplula na povrch jako třeba roku 1922 na konferenci v Rapallu nebo ještě nápadněji Hitlerovým a Stalinovým paktem v srpnu 1939; většinou však byla pečlivě utajována: pracovní vztahy generálů, zbrojařských odborníků a později i tajné policie trvaly v různých podobách až do 22. června 1941. Je jednou z ironií dějin, že němečtí specialisté naučili sovětské komunisty vyrábět výtečné tanky, které pak byly použity k porážce Německa v letech 1943-5. Ještě větší ironií bylo, že tu šlo vlastně o spojení a spolupráci třídních nepřátel: neboť co mohlo být rozpornějšího než německá generalita a bolševici. Přesto se v závěrečných kritických dnech války i v době bezprostředně po ní cítily obě skupiny jako vyhoštěné mimo zákon a ostatní je také tak vnímali. Jejich úmluvy zplodilo gangstcrskč bratrství - první toho druhu, jaké měla Evropa zažít v příštích dvaceti letech. První z Leninových antedatovaných šeků, který nebyl proplacen, se týkal národní nezávislosti. Metodologie byla sice Leninova, ale provedení svěřil bývalému seminaristovi Josefu Džugašvilimu neboli Stalinovi, kterého jmenoval komisařem lidového komisariátu národností (Narkomnac). Lenin vynikal pozoruhodným, ale zhoubným talentem vymýšlet slova a obraty, které se svým speciálním významem dobře hodily pro účely jeho politiky - byla to dovednost, jejímiž různými variantami proslulo dvacáté století nadmíru smutně. Tak jako parlament, který se nedal ovládnout, byl pro Lenina „buržoazní demokracií"', kdežto sovět, který se bvládat dal, byl „demokracií proletářskou", tak i sepeurčení národů mělo své politické kategorie. Finsko, pobaltské státy a Polsko byly pro Rusy ztraceny. Proto dostaly název „buržoazní republiky", při čemž se mlčky předpokládalo, že někdy v příhodné budoucnosti, až sovětská moc vzroste, by se mohly změnit na „republiky proletářské" a být převedeny do bližšího vztahu k Sovětskému svazu. Pro Ukrajinu, která byla jakožto obilnice státu pro přežití režimu krajně důležitá, možnost „buržoazního sebeurčení" nepřicházela v úvahu; proto musela v letech 1921-2 po urputných bojích přijmout „sebeurčenf 98 proletářské", to znamená, stát se součástí Sovětského svazu/ ) Stalin použil této techniky na Kavkaze a v ruské Asii, kdekoli to umožňovala bolševická vojenská převaha. Pokud národní sebeurčenf zvedalo hlavu, bylo označeno jako „buržoazní" a zlikvidováno. Tyto separatistické snahy byly, jak se vyjádřil, pouhými pokusy „převléci do národního kroje odboj proti vládě dělnických mas". Sebeurčení „není právem

78

79

baltských států. Nechtěl dokonce ani slíbit demokratické volby v Rusku samotném. Děnikin byl zas silně zaujat proti Polákům a zásadně odmítal svobodu pro Ukrajince, Kavkaz a jiné malé národy. Zřejmě chtěl obnovit carské samoděržaví v plném lesku a co horšího, se všemi tradičními hrůzami. Daleko nejvíc však poškodilo pověst Bělorusů na Západě i u samotného Churchilla to, že Děnikin ztotožnil bolševismus s židy a schvaloval antisemitská zvěrstva u svých vojáků: během roku 1919 bylo v jižním Rusku zavražděno údajně přes 100.000 židů, a to nejenom při selských pogromech. (95) Antibolševičtí vojevůdcové prakticky nikdy nepřistoupili na požadavky Spojenců nebo podmaněných národů. Proto když Děnikin obsadil 31. srpna 1919 Kijev a táhl na Moskvu, spojenecké oddíly na severu se už evakuovaly a umožnily tak masám Leninových vojáků přesun k jihu. 16. října byla armáda generála Judeniče pouhých 40 kilometrů od Petrohradu a Děnikin byl u Tuly západně od Moskvy: do týdne však jeho kozáci dezertovali, na Ukrajině došlo k nacionalistickým bouřím a na Kavkaze vypuklo všeobecné povstání. Od té chvíle začal běloruský nápor slábnout a koncem roku bylo po boji. Leninova jediná výhoda byla v tom, že byl ochoten rozdávat antedatované šeky nejen nacionalistům, ale především rolníkům. Nikdo tenkrát netušil, že ani jeden nebude proplacen. Vůdcové bílých armád věděli, že by takovým slibům dostát nemohli. Generál sir Henry Rawlinson, poslední britský velitel na ruské půdě, si myslel, že vítězství vyplynulo z charakteru a rozhodnosti bolševických předáků: „Vědí, oč jim jde, a houževnatě na tom pracují."^) Bolševických kádrů bylo jen několik tisíc, ale Lenin je dokázal prodchnout svou vůlí k moci a dal jim jasnou představu, za kterou mají jít. Jenže to se ještě nezačali vzájemně vyvražďovat. Byli naprosto bezohlední - daleko víc než jejich protivníci - při střílení zrádných velitelů, dezertérů, zbabělců, sabotérů a vůbec každého, kdo byl proti nebo dělal potíže. Takové surové zacházení bohužel skoro vždycky na Velkorusy platilo: a Velkorusové ovšem tvořili většinu obyvatelstva za Leninovými obrannými liniemi. Skutečně nezvládnutelné živly, národnostní a rasové menšiny, byli vesměs za liniemi Bílých, kteří zas nebyli vůči nim ochotni k ústupkům. Takové spojení pak vedlo ke katastrofě. Lenin ovšem nebyl bez tajných přátel v zahraničí. Spojení mezi jeho režimem a německou generalitou, které vzniklo k prospěchu obou stran v listopadu 1917, pokračovalo, byť někdy skoro neznatelně, i po příměří. Britští důstojníci, poradci Děnikinovi a jiných bělogvardějských generálů, se často zmiňují o německé vojenské pomoci bolševikům/97) Projevovala se formou dobrovolných důstojnických sborů, dodávkami válečného materiálu a později odbornými technickými posudky při stavbě

nových muničních továren. To poslední bylo pro Němce zvlášť důležité, protože podle Versailleské smlouvy museli vlastní zbrojní průmysl demon­ tovat. Tím, že tajně školili bolševiky ve válečné technologii a vyvíjeli v Rusku nové zbraně, udržovali na výši svou odbornou kvalifikaci, kterou jednou, až přijde čas, upotřebí doma. Tak vznikla podivná skrytá aliance, která občas vyplula na povrch jako třeba roku 1922 na konferenci v Rapallu nebo ještě nápadněji Hitlerovým a Stalinovým paktem v srpnu 1939; většinou však byla pečlivě utajována: pracovní vztahy generálů, zbrojařských odborníků a později i tajné policie trvaly v různých podobách až do 22. června 1941. Je jednou z ironií dějin, že němečtí specialisté naučili sovětské komunisty vyrábět výtečné tanky, které pak byly použity k porážce Německa v letech 1943-5. Ještě větší ironií bylo, že tu šlo vlastně o spojení a spolupráci třídních nepřátel: neboť co mohlo být rozpornějšího než německá generalita a bolševici. Přesto se v závěrečných kritických dnech války i v době bezprostředně po ní cítily obě skupiny jako vyhoštěné mimo zákon a ostatní je také tak vnímali. Jejich úmluvy zplodilo gangstcrskč bratrství - první toho druhu, jaké měla Evropa zažít v příštích dvaceti letech. První z Leninových antedatovaných šeků, který nebyl proplacen, se týkal národní nezávislosti. Metodologie byla sice Leninova, ale provedení svěřil bývalému seminaristovi Josefu Džugašvilimu neboli Stalinovi, kterého jmenoval komisařem lidového komisariátu národností (Narkomnac). Lenin vynikal pozoruhodným, ale zhoubným talentem vymýšlet slova a obraty, které se svým speciálním významem dobře hodily pro účely jeho politiky - byla to dovednost, jejímiž různými variantami proslulo dvacáté století nadmíru smutně. Tak jako parlament, který se nedal ovládnout, byl pro Lenina „buržoazní demokracií"', kdežto sovět, který se bvládat dal, byl „demokracií proletářskou", tak i sepeurčení národů mělo své politické kategorie. Finsko, pobaltské státy a Polsko byly pro Rusy ztraceny. Proto dostaly název „buržoazní republiky", při čemž se mlčky předpokládalo, že někdy v příhodné budoucnosti, až sovětská moc vzroste, by se mohly změnit na „republiky proletářské" a být převedeny do bližšího vztahu k Sovětskému svazu. Pro Ukrajinu, která byla jakožto obilnice státu pro přežití režimu krajně důležitá, možnost „buržoazního sebeurčení" nepřicházela v úvahu; proto musela v letech 1921-2 po urputných bojích přijmout „sebeurčenf 98 proletářské", to znamená, stát se součástí Sovětského svazu/ ) Stalin použil této techniky na Kavkaze a v ruské Asii, kdekoli to umožňovala bolševická vojenská převaha. Pokud národní sebeurčenf zvedalo hlavu, bylo označeno jako „buržoazní" a zlikvidováno. Tyto separatistické snahy byly, jak se vyjádřil, pouhými pokusy „převléci do národního kroje odboj proti vládě dělnických mas". Sebeurčení „není právem

78

79

buržoazie, nýbrž právem pracujících" a smí být využíváno jen jako „nástroj boje za socialismus"/ 99 ) Pravé, to jest proletářské sebeurčení se mohlo projevit, až když vznikly sověty nebo jiné autentické proletářské organizace. Pak teprve mohly jednotlivé národnostní skupiny uplatňovat svá „práva". Pomocí Narkomnacu vytvořil Stalin systém, který umožňoval dosazovat do každé národnostní skupiny funkcionáře, jejichž věrnost straně byla silnější než jejich lokální patriotismus, tedy vlastně, jak později poznamenal jeho nástupce Pestkovskij, „metodu starého tradičního porušťování".( 100 ) Když po Děnikinově porážce vznikla Rada národností, stala se pouhou hlasatelkou taktiky Narkomnacu a jejím úkolem bylo vést místní sověty a zastupitelský aparát k tomu, aby se vzdali „práva odtrhnout se" ve prospěch „práva sjednotit se", což je další názornou ukázkou Leninových slovních triků. ( 1 0 1 ) Koncem kritického roku 1920 byly všechny národy, kterým se do té doby nepodařilo uniknout, bezpečně uvězněny v sovětském státě. Ukrajina následovala, jakmile tam s konečnou platností převzala vedení Rudá armáda. Podstatným tu byl Leninův pojem „dobrovolného svazku", při čemž potřebnou složku „dobrovolnosti" dodávaly na objednávku stranického centra v Moskvě místní komunistické organizace. A tak díky zásadě „demokratického centralismu" ve straně se Leninovi a později Stalinovi podařilo obnovit carskou říši, kterou pak Stalin ještě rozšířil. Pro zahra­ niční propagandu byl vynalezen název Svaz sovětských socialistických republik, který sloužil a stále ještě slouží jako maska velkoruského impe­ rialismu. Pro vypracování sovětské ústavy vybral první Všeodborový sjezd sovětů 10. ledna 1923 pětadvacetičlennou komisi včetně tří zástup­ ců Zakavkazské republiky, tří Běloruské, pěti z Ukrajiny a pěti z autonomních republik. Ale poněvadž byl každý z nich funkcionářem podléhajícím příkazům shora, ústava byla ve skutečnosti dílem nejvyššího vedení v Moskvě (prakticky Stalina samotného). Federální konstitucí byla pouze podle jména; v podstatě jen propůjčovala vnější právní formu vysoce centralizované autokracii, kde veškerá skutečná moc byla v rukou malé 102 vládnoucí skupiny/ ) Stojí za to popsat poněkud podrobněji jednotlivé etapy vzniku Leninovy samovlády, protože jejich základní model napodobily v šesti následujících desítiletích mnohé jiné totalitní režimy. Lenin měl čtyři hlavní cíle: předně zničit veškerou opozici mimo stranu; za druhé podřídit straně veškerou moc včetně vlády; za třetí zničit veškerou opozici uvnitř strany; a za čtvrté, soustředit veškerou moc strany ve svých rukou a v rukou těch, které si vybral. Pokud se týká vypracování ústavy a vytvoření SSSR, všechny čtyři cíle byly sledovány současně, i když některých bylo dosaženo dřív. Likvidace mimostranické opozice byl úkol poměrně snadný, jakmile zorganizoval ceku. Ústava z roku 1918, kterou podle Leninových instrukcí

sestavil Stalin, představovala „diktaturu proletariátu", o níž se Lenin jednou brutálně vyjádřil, že to „není nic jiného než zvláštní klacek"/ 1 0 3 ) Neposkytovala žádné ústavní záruky ani práva proti státu. Moc státu byla neomezená, nedělitelná - neexistovala oddělená moc zákonodárná, správní a soudní - a absolutní. Lenin pohrdal protikladem mezi jednotlivcem a státem a považoval ho za kacířství třídní společnosti. V beztřídní společnosti jednotlivec byl stát, takže se nemohli dostat do sporu, leda že by jednotlivec byl nepřítelem státu. Proto něco jako rovnoprávnost neexistovalo; neexistovalo pojetí jeden člověk -jeden hlas. Hlasování do Všeruského sjezdu sovětů bylo v podstatě zmanipulováno tak, že městské sověty volily jednoho delegáta na každých 25.000 hlasů, kdežto venkovské (kde byli bolševici slabší) mčly jednoho na každých 125.000. Přitom bylo celým skupinám obyvatelstva a bezpočtu jednotlivců odepřeno volební právo vůbec (i všecky ostatní občanské „výsady") a ústava pouze obsahovala mezi „všeobecnými ustanoveními" lakonickou doložku: „V zájmu dělnické třídy zbavuje stát jednotlivce i jednotlivé skupiny výsad, které mohou být zneužity v neprospěch socialistické revoluce."( 1()4 ) Ačkoli bolševici ovládali už od prvních týdnů roku 1918 všechny „zastupitelské" orgány, přežívalo ještč po určitou dobu několik opozičních politiků, i když jich bylo tisíce postříleno během občanské války. V květnu 1920 navštívila britská labouristická delegace Moskvu a směla podle Bertranda Russella „naprosto svobodně mluvit s politiky opozičních stran"/ 1(),i ) O půl roku později osmý Všeruský sjezd sovětů naposled připustil účast delegátů, kteří si říkali menševici nebo sociální revo­ lucionáři, ale i tak už dávno neměli hlasovací právo. Tou dobou už odjel z Ruska jediný zbývající sociální demokrat Martov a odsoudil bolševismus na sjezdu německých socialistů v Halle. Mimo stranu bylo posledním skutečným protestem proti režimu povstání v Kronštadtu 28. února 1921, které začalo na válečné lodi Petropavlovsk. Námořníci byli odjakživa revolucionáři s horkou hlavou. Upřímně věřili ve svobodu a rovnost. A bláhově předpokládali, že Lenin též. Kdyby se řídili podle rad několika bývalých carských důstojníků, kteří ještě zbývali v námořních jednotkách, byli by zřídili na pevnině předmostí (Petrohrad byl vzdálen 27 km), rozšířili vzpouru do hlavního města a vynutili své požadavky násilím. Znamenalo by to pravděpodobně konec režimu, neboť začátkem roku 1921 byl bolševismus už všeobecně zdiskreditován, o čemž svědčilo mimo jiné rozhořčení námořníků. Rovnalo se to v podstatě zásadnímu odmítnutí režimu. Žádali volby do sovětů tajným hlasováním místo „zvedání rukou" na „masových schůzích" a svobodnou předvolební agitaci různých kandidátů. Odmítli všechny dosavadní sověty, protože nikoho nezastupují. Požadovali svobodu projevu a tisku pro „dělníky, rolníky,

80

81

buržoazie, nýbrž právem pracujících" a smí být využíváno jen jako „nástroj boje za socialismus"/ 99 ) Pravé, to jest proletářské sebeurčení se mohlo projevit, až když vznikly sověty nebo jiné autentické proletářské organizace. Pak teprve mohly jednotlivé národnostní skupiny uplatňovat svá „práva". Pomocí Narkomnacu vytvořil Stalin systém, který umožňoval dosazovat do každé národnostní skupiny funkcionáře, jejichž věrnost straně byla silnější než jejich lokální patriotismus, tedy vlastně, jak později poznamenal jeho nástupce Pestkovskij, „metodu starého tradičního porušťování".( 100 ) Když po Děnikinově porážce vznikla Rada národností, stala se pouhou hlasatelkou taktiky Narkomnacu a jejím úkolem bylo vést místní sověty a zastupitelský aparát k tomu, aby se vzdali „práva odtrhnout se" ve prospěch „práva sjednotit se", což je další názornou ukázkou Leninových slovních triků. ( 1 0 1 ) Koncem kritického roku 1920 byly všechny národy, kterým se do té doby nepodařilo uniknout, bezpečně uvězněny v sovětském státě. Ukrajina následovala, jakmile tam s konečnou platností převzala vedení Rudá armáda. Podstatným tu byl Leninův pojem „dobrovolného svazku", při čemž potřebnou složku „dobrovolnosti" dodávaly na objednávku stranického centra v Moskvě místní komunistické organizace. A tak díky zásadě „demokratického centralismu" ve straně se Leninovi a později Stalinovi podařilo obnovit carskou říši, kterou pak Stalin ještě rozšířil. Pro zahra­ niční propagandu byl vynalezen název Svaz sovětských socialistických republik, který sloužil a stále ještě slouží jako maska velkoruského impe­ rialismu. Pro vypracování sovětské ústavy vybral první Všeodborový sjezd sovětů 10. ledna 1923 pětadvacetičlennou komisi včetně tří zástup­ ců Zakavkazské republiky, tří Běloruské, pěti z Ukrajiny a pěti z autonomních republik. Ale poněvadž byl každý z nich funkcionářem podléhajícím příkazům shora, ústava byla ve skutečnosti dílem nejvyššího vedení v Moskvě (prakticky Stalina samotného). Federální konstitucí byla pouze podle jména; v podstatě jen propůjčovala vnější právní formu vysoce centralizované autokracii, kde veškerá skutečná moc byla v rukou malé 102 vládnoucí skupiny/ ) Stojí za to popsat poněkud podrobněji jednotlivé etapy vzniku Leninovy samovlády, protože jejich základní model napodobily v šesti následujících desítiletích mnohé jiné totalitní režimy. Lenin měl čtyři hlavní cíle: předně zničit veškerou opozici mimo stranu; za druhé podřídit straně veškerou moc včetně vlády; za třetí zničit veškerou opozici uvnitř strany; a za čtvrté, soustředit veškerou moc strany ve svých rukou a v rukou těch, které si vybral. Pokud se týká vypracování ústavy a vytvoření SSSR, všechny čtyři cíle byly sledovány současně, i když některých bylo dosaženo dřív. Likvidace mimostranické opozice byl úkol poměrně snadný, jakmile zorganizoval ceku. Ústava z roku 1918, kterou podle Leninových instrukcí

sestavil Stalin, představovala „diktaturu proletariátu", o níž se Lenin jednou brutálně vyjádřil, že to „není nic jiného než zvláštní klacek"/ 1 0 3 ) Neposkytovala žádné ústavní záruky ani práva proti státu. Moc státu byla neomezená, nedělitelná - neexistovala oddělená moc zákonodárná, správní a soudní - a absolutní. Lenin pohrdal protikladem mezi jednotlivcem a státem a považoval ho za kacířství třídní společnosti. V beztřídní společnosti jednotlivec byl stát, takže se nemohli dostat do sporu, leda že by jednotlivec byl nepřítelem státu. Proto něco jako rovnoprávnost neexistovalo; neexistovalo pojetí jeden člověk -jeden hlas. Hlasování do Všeruského sjezdu sovětů bylo v podstatě zmanipulováno tak, že městské sověty volily jednoho delegáta na každých 25.000 hlasů, kdežto venkovské (kde byli bolševici slabší) mčly jednoho na každých 125.000. Přitom bylo celým skupinám obyvatelstva a bezpočtu jednotlivců odepřeno volební právo vůbec (i všecky ostatní občanské „výsady") a ústava pouze obsahovala mezi „všeobecnými ustanoveními" lakonickou doložku: „V zájmu dělnické třídy zbavuje stát jednotlivce i jednotlivé skupiny výsad, které mohou být zneužity v neprospěch socialistické revoluce."( 1()4 ) Ačkoli bolševici ovládali už od prvních týdnů roku 1918 všechny „zastupitelské" orgány, přežívalo ještč po určitou dobu několik opozičních politiků, i když jich bylo tisíce postříleno během občanské války. V květnu 1920 navštívila britská labouristická delegace Moskvu a směla podle Bertranda Russella „naprosto svobodně mluvit s politiky opozičních stran"/ 1(),i ) O půl roku později osmý Všeruský sjezd sovětů naposled připustil účast delegátů, kteří si říkali menševici nebo sociální revo­ lucionáři, ale i tak už dávno neměli hlasovací právo. Tou dobou už odjel z Ruska jediný zbývající sociální demokrat Martov a odsoudil bolševismus na sjezdu německých socialistů v Halle. Mimo stranu bylo posledním skutečným protestem proti režimu povstání v Kronštadtu 28. února 1921, které začalo na válečné lodi Petropavlovsk. Námořníci byli odjakživa revolucionáři s horkou hlavou. Upřímně věřili ve svobodu a rovnost. A bláhově předpokládali, že Lenin též. Kdyby se řídili podle rad několika bývalých carských důstojníků, kteří ještě zbývali v námořních jednotkách, byli by zřídili na pevnině předmostí (Petrohrad byl vzdálen 27 km), rozšířili vzpouru do hlavního města a vynutili své požadavky násilím. Znamenalo by to pravděpodobně konec režimu, neboť začátkem roku 1921 byl bolševismus už všeobecně zdiskreditován, o čemž svědčilo mimo jiné rozhořčení námořníků. Rovnalo se to v podstatě zásadnímu odmítnutí režimu. Žádali volby do sovětů tajným hlasováním místo „zvedání rukou" na „masových schůzích" a svobodnou předvolební agitaci různých kandidátů. Odmítli všechny dosavadní sověty, protože nikoho nezastupují. Požadovali svobodu projevu a tisku pro „dělníky, rolníky,

80

81

anarchisty a levicové socialistické strany", svobodné odbory, svobodu shromažďování, svobodné zakládání rolnických svazů, propuštění „všech socialistických politických vězňů" a všech, kdo byli uvězněni „v souvislosti s dělnickým a rolnickým hnutím", zřízení komise, která by přezkoumala případy všech osob alternovaných ve věznicích či v koncentračních táborech, zrušení „politických odborů" v armádě, v námořnictvu a v dopravě, protože „žádná strana nemůže mít monopol na propagaci své ideologie za státní peníze" a konečně právo rolníků „naložit s veškerou půdou, jak uznají za vhodné". Zkrátka, nesouhlasili v podstatě s ničím, co Lenin po převzetí moci udělal. Byli, mírně řečeno, natolik naivní, že se domnívali, že prosadí své požadavky jinak než pomocí zbraní a přes Leninovu mrtvolu. To, že se jim nepodařilo rozšířit povstání na pevninu, umožnilo režimu, aby se zorganizoval. Pevnosti bylo dobyto 18. března přes zamrzlé moře. Tuchačevský, který útoku velel, použil mladé kadety z vojenských škol, které muselo namířenými pistolemi před sebou hnát 200 zoufalých bolševiků, odvelených z desátého sjezdu strany. Režim pak rozhlásil, že vzpoura byla organizována bělogvardějci ze zahraničí a řízena bývalými carskými důstojníky. K veřejnému soudnímu přelíčení nedošlo, Lenin však pečlivě vybral pro tisk seznam třinácti „vůdců": jednoho bývalého kněze, pět carských důstojníků a sedm rolníků. Po likvidaci povstání bylo zavraž­ děno na sta, možná tisíce dalších; podrobnosti však patrně nikdy najevo nevyjdou: celá událost byla pohřbena oficiální sovětskou historiografií pod obrovskou pyramidou lží/ 1 0 6 ) Jakmile byla vzpoura potlačena, Lenin se rozhodl, že už žádnou politickou činnost mimo stranu tolerovat nebude. Všichni, kdo nejsou ve straně, prohlásil, „nejsou nic jiného než menševici a sociální revolucionáři přestrojení do novodobého kronštadtského nestranického hávu". Taková individua, dodal, „ponecháme buď bezpečně za mřížemi neboje pošleme za Martovem do Berlína, aby si dosyta užili všech vymožeností svobodné demokracie"/ 1 0 7 ) Po tomto prohlášení v květnu 1921 začala čeká rychle rozbíjet poslední zbytky činnosti sociálních demokratů; v létě už byla v Leni­ nově státě jakákoli viditelná politická opozice umlčena. Nekomunistům dal na vybranou to, s čím se musí smířit ještě po šedesáti letech: rezignované mlčení, kriminál nebo vyhnanství. Současně nastal proces, během něhož se členství ve straně stalo nez­ bytnou podmínkou, chtěl-li kdo zastávat důležité funkce ve státě a jeho nekonečně se množících úřadech. „Jako vládnoucí strana," napsal Lenin roku 1921, „nemůžeme nespojovat sovětské orgány a orgány strany - pro 108 nás je to jedno a totéž a jedno a totéž to zůstane."( ) A Kameněv: „Řídíme Rusko a můžeme je řídit pouze pomocí komunistů." Členové strany dostali příkaz, aby přebírali „síť státní správy (železnice, zásobování,

kontrolu, soudy atd.)", odbory a všechny továrny a dílny, dokonce i veřejné lázně a jídelny a jiné služby, školy a výbory pro správu domů. V kaž­ dém oboru činnosti měli tvořit „organizované skupiny" a „volit jed­ 109 nomyslně"/ ) Členství v komunistické straně se stalo nutným před­ pokladem kariéry. Z 23.600 členů v roce 1917 narostla strana začátkem roku 1921 na 585.000. Od této doby se pak datují první systematické snahy straníky kádrovat (v říjnu byl ustaven „ústřední prověřovací výbor"), vylučovat ty, kdo neprojevují náležitou horlivost, poddajnost a spolupráci, a udělat ze stranické legitimace cennou výsadu, kterou si musí každý za­ sloužit. ( | l ( ) > Vzniklo tO, co je pravděpodobně nejdůležitější charakteristikou komunistu krho totalitního státu: hierarchie stranických orgánů v městě, na okrese, v kraji a v republice, překrývající na každé úrovni odpovídající sloHy Htnlni Přcdvoj revoluce se změnil na předvoj neomezeně vládnoucí ví stvy. si i .ni.i se stala, jak to nazval Lenin, trvalou „vedoucí a řídící silou" ••i n' i-.kr spi>kčnosti. Nikde nebyl vliv strany tak patrný jako v ústředních vládní) li ufadech a v samotném Sovnarkomu, který podléhal sovětům l Icorcticky. S. Lieberman, jeden z „odborníků" zaměstnávaných I ťiiuic.m, dosvčdčuje, že v letech 1921-2 dvě klíčové vládní složky, Rada liliových komisařů a Rada práce a obrany, pouze razítkovaly rozhodnutí stinný/ 1 ") Lydia Bachová, která v té době sledovala celý vývoj, napsala v roce 1923, že Sovnarkom „už nejedná z vlastní vůle, nýbrž pouze automaticky registruje rozhodnutí učiněná jinde a dává na ně razítko"/ 1 1 2 ) Lenin tak nahradil jednu vládnoucí třídu jinou, totiž stranou. Tato „nová třída" kterou v padesátých letech odsoudil jugoslávský komunistický odpadlík Milován Džilas, existovala už v letech 1921-2. Avšak i když měla „předvojová elita", tenkrát půlmiliónová a nakonec patnáctimiliónová, svá privilegia a dokonce i určitou váhu v státní správě, na skutečné moci se nepodílela. Ta byla výhradním právem vnitřního předvoje, tajné elity. Je­ den z nejžalostnějších rysů Leninova režimu, jak se obávala Rosa Luxemburgová, bylo téměř vědomé napodobení právě těch nejhorších vlastností carismu. I carové občas experimentovali s „odpovědnou vládou", poradním sborem ne nepodobným Sovnarkomu. Petr Veliký měl svého času „senát", Alexandr I. v roce 1802 „výbor ministrů", Alexandr II. v roce 1857 „radu ministrů" a v roce 1905 vznikl další podobný útvar/ 1 1 3 ) Ve všech případech systém ztroskotal na autokracii umocněné byrokracií, protože car, místo nl>v umožnil kabinetu normálně pracovat, jednal s jednotlivými ministry soukromé. Nezdravá vůně „božského práva panovníků na trůn" dráždila i ni ovo chřípí příliš silně, právě tak jako pach zvláštního dějinného poslání 'i'l< sněný v diktatuře proletariátu byl neodolatelný pro nos Leninův/ 1 1 4 ) Ve skutečnosti o žádnou „odpovědnou vládu" nestál a jakékoli zákonné,

82

83

anarchisty a levicové socialistické strany", svobodné odbory, svobodu shromažďování, svobodné zakládání rolnických svazů, propuštění „všech socialistických politických vězňů" a všech, kdo byli uvězněni „v souvislosti s dělnickým a rolnickým hnutím", zřízení komise, která by přezkoumala případy všech osob alternovaných ve věznicích či v koncentračních táborech, zrušení „politických odborů" v armádě, v námořnictvu a v dopravě, protože „žádná strana nemůže mít monopol na propagaci své ideologie za státní peníze" a konečně právo rolníků „naložit s veškerou půdou, jak uznají za vhodné". Zkrátka, nesouhlasili v podstatě s ničím, co Lenin po převzetí moci udělal. Byli, mírně řečeno, natolik naivní, že se domnívali, že prosadí své požadavky jinak než pomocí zbraní a přes Leninovu mrtvolu. To, že se jim nepodařilo rozšířit povstání na pevninu, umožnilo režimu, aby se zorganizoval. Pevnosti bylo dobyto 18. března přes zamrzlé moře. Tuchačevský, který útoku velel, použil mladé kadety z vojenských škol, které muselo namířenými pistolemi před sebou hnát 200 zoufalých bolševiků, odvelených z desátého sjezdu strany. Režim pak rozhlásil, že vzpoura byla organizována bělogvardějci ze zahraničí a řízena bývalými carskými důstojníky. K veřejnému soudnímu přelíčení nedošlo, Lenin však pečlivě vybral pro tisk seznam třinácti „vůdců": jednoho bývalého kněze, pět carských důstojníků a sedm rolníků. Po likvidaci povstání bylo zavraž­ děno na sta, možná tisíce dalších; podrobnosti však patrně nikdy najevo nevyjdou: celá událost byla pohřbena oficiální sovětskou historiografií pod obrovskou pyramidou lží/ 1 0 6 ) Jakmile byla vzpoura potlačena, Lenin se rozhodl, že už žádnou politickou činnost mimo stranu tolerovat nebude. Všichni, kdo nejsou ve straně, prohlásil, „nejsou nic jiného než menševici a sociální revolucionáři přestrojení do novodobého kronštadtského nestranického hávu". Taková individua, dodal, „ponecháme buď bezpečně za mřížemi neboje pošleme za Martovem do Berlína, aby si dosyta užili všech vymožeností svobodné demokracie"/ 1 0 7 ) Po tomto prohlášení v květnu 1921 začala čeká rychle rozbíjet poslední zbytky činnosti sociálních demokratů; v létě už byla v Leni­ nově státě jakákoli viditelná politická opozice umlčena. Nekomunistům dal na vybranou to, s čím se musí smířit ještě po šedesáti letech: rezignované mlčení, kriminál nebo vyhnanství. Současně nastal proces, během něhož se členství ve straně stalo nez­ bytnou podmínkou, chtěl-li kdo zastávat důležité funkce ve státě a jeho nekonečně se množících úřadech. „Jako vládnoucí strana," napsal Lenin roku 1921, „nemůžeme nespojovat sovětské orgány a orgány strany - pro 108 nás je to jedno a totéž a jedno a totéž to zůstane."( ) A Kameněv: „Řídíme Rusko a můžeme je řídit pouze pomocí komunistů." Členové strany dostali příkaz, aby přebírali „síť státní správy (železnice, zásobování,

kontrolu, soudy atd.)", odbory a všechny továrny a dílny, dokonce i veřejné lázně a jídelny a jiné služby, školy a výbory pro správu domů. V kaž­ dém oboru činnosti měli tvořit „organizované skupiny" a „volit jed­ 109 nomyslně"/ ) Členství v komunistické straně se stalo nutným před­ pokladem kariéry. Z 23.600 členů v roce 1917 narostla strana začátkem roku 1921 na 585.000. Od této doby se pak datují první systematické snahy straníky kádrovat (v říjnu byl ustaven „ústřední prověřovací výbor"), vylučovat ty, kdo neprojevují náležitou horlivost, poddajnost a spolupráci, a udělat ze stranické legitimace cennou výsadu, kterou si musí každý za­ sloužit. ( | l ( ) > Vzniklo tO, co je pravděpodobně nejdůležitější charakteristikou komunistu krho totalitního státu: hierarchie stranických orgánů v městě, na okrese, v kraji a v republice, překrývající na každé úrovni odpovídající sloHy Htnlni Přcdvoj revoluce se změnil na předvoj neomezeně vládnoucí ví stvy. si i .ni.i se stala, jak to nazval Lenin, trvalou „vedoucí a řídící silou" ••i n' i-.kr spi>kčnosti. Nikde nebyl vliv strany tak patrný jako v ústředních vládní) li ufadech a v samotném Sovnarkomu, který podléhal sovětům l Icorcticky. S. Lieberman, jeden z „odborníků" zaměstnávaných I ťiiuic.m, dosvčdčuje, že v letech 1921-2 dvě klíčové vládní složky, Rada liliových komisařů a Rada práce a obrany, pouze razítkovaly rozhodnutí stinný/ 1 ") Lydia Bachová, která v té době sledovala celý vývoj, napsala v roce 1923, že Sovnarkom „už nejedná z vlastní vůle, nýbrž pouze automaticky registruje rozhodnutí učiněná jinde a dává na ně razítko"/ 1 1 2 ) Lenin tak nahradil jednu vládnoucí třídu jinou, totiž stranou. Tato „nová třída" kterou v padesátých letech odsoudil jugoslávský komunistický odpadlík Milován Džilas, existovala už v letech 1921-2. Avšak i když měla „předvojová elita", tenkrát půlmiliónová a nakonec patnáctimiliónová, svá privilegia a dokonce i určitou váhu v státní správě, na skutečné moci se nepodílela. Ta byla výhradním právem vnitřního předvoje, tajné elity. Je­ den z nejžalostnějších rysů Leninova režimu, jak se obávala Rosa Luxemburgová, bylo téměř vědomé napodobení právě těch nejhorších vlastností carismu. I carové občas experimentovali s „odpovědnou vládou", poradním sborem ne nepodobným Sovnarkomu. Petr Veliký měl svého času „senát", Alexandr I. v roce 1802 „výbor ministrů", Alexandr II. v roce 1857 „radu ministrů" a v roce 1905 vznikl další podobný útvar/ 1 1 3 ) Ve všech případech systém ztroskotal na autokracii umocněné byrokracií, protože car, místo nl>v umožnil kabinetu normálně pracovat, jednal s jednotlivými ministry soukromé. Nezdravá vůně „božského práva panovníků na trůn" dráždila i ni ovo chřípí příliš silně, právě tak jako pach zvláštního dějinného poslání 'i'l< sněný v diktatuře proletariátu byl neodolatelný pro nos Leninův/ 1 1 4 ) Ve skutečnosti o žádnou „odpovědnou vládu" nestál a jakékoli zákonné,

82

83

demokratické či ústavní omezování vlastních rozhodnutí mu bylo silně proti mysli. A to znamenalo likvidaci jakékoli opozice ve straně - třetí vývojové stadium Leninovy samovlády. Nelze ovšem popřít, že vždy zdůrazňoval, že jeho cílem je malá centralizovaná strana, kde skutečné rozhodování vychází od velmi omezeného počtu lidí. To všechno vyložil v dopise stranickým funkcionářům v září 1902.( 115 )Jehopojetí„demokratickéhocentralismu" bylo jasné a známé, i když bylo oficiálně definováno až roku 1934, tedy deset let po Leninově smrti: „1) Ve všech vedoucích orgánech strany od nejvyššího k nejnižšímu platí zásada volitelnosti; 2) stranické orgány pravidelně referují o své činnosti svým příslušným stranickým organizacím; 3) platí přísná stranická kázeň a podřízenost menšiny většině; 4) rozhodnutí vyšších orgánů je naprosto závazné pro orgány nižší a pro všechny členy strany."0 1 6 ) Porovnáme-li ovšem tyto poučky, zjistíme, že bod 3) a zejména bod 4) naprosto popírá bod 1) a 2). Leninova praxe tomu však odpovídala. Sjezd strany, který se scházel v letech 1917 až 1924 každoročně a byl teoreticky svrchovaný, pozbyl po podpisu mírové smlouvy v Brestu Litevském v březnu 1918 vedoucí úlohy. Stal se pouhou formalitou podobně jako Všeruské shromáždění sovětů. Jeho moc přešla na ústřední výbor strany. Lenin využil strachu, který nahnalo komunistům kronštadtské povstání, aby ve straně vyhladil poslední zbytky demokracie. Na desátém sjezdu, který se konal v době vzbouření, řekl delegátům (9. března 1921), že přišel čas učinit stranu monolitní: „Nepotřebujeme žádnou opozici, soudruzi! Není na to doba. Buď budeme na této straně nebo na druhé - ne s argumenty, ale s puškou! Pryč s opozicí, soudruzi! Přišel čas, abychom s ní skoncovali, abychom ji dali k ledu. Opozice už bylo dost. Je nutné učinit přítrž zbytečným diskusím a debatám. Je mnohem lepší diskutovat s puškami než s požadavky opozice."0 1 7 ) Pod dojmem této řeči a možná že i s vědomím, že všichni, zvítězí-li povstalci, budou viset, se soudruzi náramně soustředili a schválili řadu rezolucí, jimiž Lenin získal to, co chtěl. Byla mezi nimi i tajná klauzule, známá jako „bod sedm", jež dávala ústřednímu výboru „plnou moc... použít veškerých sankcí včetně vyloučení ze strany, dojde-li k porušení disciplíny nebo k obnovení či k toleranci úchylkářství". Vyloučení se mohlo týkat i členů ústředního výboru, bude-li odhlasováno dvoutřetinovou většinou, a ústřední výbor ani nemusel předkládat věc Všeruskému sjezdu sovětů, který tímto abdikoval. Úchylkářství se stalo zločinem na úrovni kontrarevoluce, takže všechny nedávno vytvořené represivní prostředky, které byly až dosud určeny nepřátelům strany, se teď mohly použít proti členům strany, kteří budou pak souzeni tajně. Někteří z přítomných si toto riziko plně uvědomovali. Karl Radek, který kdysi Leninovi koupil boty, řekl na 84

sjezdu: „Hlasuji pro tuto rezoluci, i když mám pocit, že může být použita proti nám. Ale přesto ji podporuji... Ať ústřední výbor v době nebezpečí použije co nejpřísnějších opatření i proti nejlepším členům strany, uzná-li to za nutné... Ať se třeba ústřední výbor mýlí! Je to méně nebezpečné než kolísání, jehož jsme tu svědky."( 118 ) Neuvědomoval si však (a s ním velmi mnoho přítomných), že tak podpisuje rozsudek smrti i pro sebe. To bylo nepochybné, neboť míra, do jaké ústřední výbor sám ztrácel moc ve prospěch malých skupin uvnitř výboru, nebyla tehdy dostatečně známa ani vysoce postaveným funkcionářům strany. Stranická byrokracie však byla Leninovým záměrem. Staré carské byrokracii nejen nedůvěřoval, ale přímo ji nenáviděl, snad právě proto, že jí musel použít. Chtěl mít svůj vlastní aparát asi tak, jako kdysi carové (opět ta zlověstná paralela) zavedli „osobní kancléře", aby mohli obcházet radu ministrů a odpovědnou vládu*' '*) 9. dubna 1919, aby čelil „zlům" staré byrokracie, vydal dekret, |imz založil Liliový komisiiriát státní kontroly, který měl dozírat na státní úředníky ii mihni/ovili |c podle potřeby spolehlivými lidmi. Jako komisaře léln niMHm < UM'il Malinu byla to jeho první samostatná funkce většího vv/niimu Nliillnnvu tcmčř neomezená schopnost dřít za kancelářským stolem se 1 r nlnovi zícjinč zamlouvala. Takový Trocký si věděl rady v teroristických nkiu h a dovedl bojovně polemizovat na schůzích a v novinách. Nebyl však ochoten mořit se každodenní a dlouhodobou tvrdou prací, jakou představovalo řízení stranické a vládní mašinérie. A právě tohle dokázal dělat Stalin s neutuchajícím nadšením, a protože zřejmě neměl vlastní myšlenky, nýbrž přijímal Leninovy, jakmile mu byly vysvětleny, Lenin tohoto trpělivého a horlivého soumara zahrnoval stále větším počtem funkcí a detailních byrokratických úkolů. Na osmém sjezdu strany na jaře 1919 vznikly tři nové velmi důležité složky: šestičlenný sekretariát ústředního výboru, organizační byro (orgbyro) pro vyřizování denních záležitostí strany a pětičlenné politické byro neboli politbyro pro „rozhodování o otázkách, jež nestrpí odklad". Aby se vyloučily vzájemné konflikty těchto tří orgánů, byly zavedeny vzájemně spřažené funkce. Například Stalin byl členem politbyra i orgbyra. Při tomto množství funkcí (včetně členství v několika jiných důležitých výborech) a při plném využití svých pracovních schopností začal Stalin v letech 1919-21, zřejmě na Leninův příkaz a s jeho plnou podporou, přesouvat pracovníky hierarchického labyrintu stranických a vládních II Mwčtských orgánů, aby zajistil stejnorodý, ukázněný a poddajný aparát, kt< i v by citlivě reagoval na všechny Leninovy příkazy. Získal tak neobyčejně podrobné znalosti různých lidí ve státě i na ústředí a postupně si tak /njiStbval vlastní stoupence, neboť o něm bylo známo, že se poměrně 85

demokratické či ústavní omezování vlastních rozhodnutí mu bylo silně proti mysli. A to znamenalo likvidaci jakékoli opozice ve straně - třetí vývojové stadium Leninovy samovlády. Nelze ovšem popřít, že vždy zdůrazňoval, že jeho cílem je malá centralizovaná strana, kde skutečné rozhodování vychází od velmi omezeného počtu lidí. To všechno vyložil v dopise stranickým funkcionářům v září 1902.( 115 )Jehopojetí„demokratickéhocentralismu" bylo jasné a známé, i když bylo oficiálně definováno až roku 1934, tedy deset let po Leninově smrti: „1) Ve všech vedoucích orgánech strany od nejvyššího k nejnižšímu platí zásada volitelnosti; 2) stranické orgány pravidelně referují o své činnosti svým příslušným stranickým organizacím; 3) platí přísná stranická kázeň a podřízenost menšiny většině; 4) rozhodnutí vyšších orgánů je naprosto závazné pro orgány nižší a pro všechny členy strany."0 1 6 ) Porovnáme-li ovšem tyto poučky, zjistíme, že bod 3) a zejména bod 4) naprosto popírá bod 1) a 2). Leninova praxe tomu však odpovídala. Sjezd strany, který se scházel v letech 1917 až 1924 každoročně a byl teoreticky svrchovaný, pozbyl po podpisu mírové smlouvy v Brestu Litevském v březnu 1918 vedoucí úlohy. Stal se pouhou formalitou podobně jako Všeruské shromáždění sovětů. Jeho moc přešla na ústřední výbor strany. Lenin využil strachu, který nahnalo komunistům kronštadtské povstání, aby ve straně vyhladil poslední zbytky demokracie. Na desátém sjezdu, který se konal v době vzbouření, řekl delegátům (9. března 1921), že přišel čas učinit stranu monolitní: „Nepotřebujeme žádnou opozici, soudruzi! Není na to doba. Buď budeme na této straně nebo na druhé - ne s argumenty, ale s puškou! Pryč s opozicí, soudruzi! Přišel čas, abychom s ní skoncovali, abychom ji dali k ledu. Opozice už bylo dost. Je nutné učinit přítrž zbytečným diskusím a debatám. Je mnohem lepší diskutovat s puškami než s požadavky opozice."0 1 7 ) Pod dojmem této řeči a možná že i s vědomím, že všichni, zvítězí-li povstalci, budou viset, se soudruzi náramně soustředili a schválili řadu rezolucí, jimiž Lenin získal to, co chtěl. Byla mezi nimi i tajná klauzule, známá jako „bod sedm", jež dávala ústřednímu výboru „plnou moc... použít veškerých sankcí včetně vyloučení ze strany, dojde-li k porušení disciplíny nebo k obnovení či k toleranci úchylkářství". Vyloučení se mohlo týkat i členů ústředního výboru, bude-li odhlasováno dvoutřetinovou většinou, a ústřední výbor ani nemusel předkládat věc Všeruskému sjezdu sovětů, který tímto abdikoval. Úchylkářství se stalo zločinem na úrovni kontrarevoluce, takže všechny nedávno vytvořené represivní prostředky, které byly až dosud určeny nepřátelům strany, se teď mohly použít proti členům strany, kteří budou pak souzeni tajně. Někteří z přítomných si toto riziko plně uvědomovali. Karl Radek, který kdysi Leninovi koupil boty, řekl na 84

sjezdu: „Hlasuji pro tuto rezoluci, i když mám pocit, že může být použita proti nám. Ale přesto ji podporuji... Ať ústřední výbor v době nebezpečí použije co nejpřísnějších opatření i proti nejlepším členům strany, uzná-li to za nutné... Ať se třeba ústřední výbor mýlí! Je to méně nebezpečné než kolísání, jehož jsme tu svědky."( 118 ) Neuvědomoval si však (a s ním velmi mnoho přítomných), že tak podpisuje rozsudek smrti i pro sebe. To bylo nepochybné, neboť míra, do jaké ústřední výbor sám ztrácel moc ve prospěch malých skupin uvnitř výboru, nebyla tehdy dostatečně známa ani vysoce postaveným funkcionářům strany. Stranická byrokracie však byla Leninovým záměrem. Staré carské byrokracii nejen nedůvěřoval, ale přímo ji nenáviděl, snad právě proto, že jí musel použít. Chtěl mít svůj vlastní aparát asi tak, jako kdysi carové (opět ta zlověstná paralela) zavedli „osobní kancléře", aby mohli obcházet radu ministrů a odpovědnou vládu*' '*) 9. dubna 1919, aby čelil „zlům" staré byrokracie, vydal dekret, |imz založil Liliový komisiiriát státní kontroly, který měl dozírat na státní úředníky ii mihni/ovili |c podle potřeby spolehlivými lidmi. Jako komisaře léln niMHm < UM'il Malinu byla to jeho první samostatná funkce většího vv/niimu Nliillnnvu tcmčř neomezená schopnost dřít za kancelářským stolem se 1 r nlnovi zícjinč zamlouvala. Takový Trocký si věděl rady v teroristických nkiu h a dovedl bojovně polemizovat na schůzích a v novinách. Nebyl však ochoten mořit se každodenní a dlouhodobou tvrdou prací, jakou představovalo řízení stranické a vládní mašinérie. A právě tohle dokázal dělat Stalin s neutuchajícím nadšením, a protože zřejmě neměl vlastní myšlenky, nýbrž přijímal Leninovy, jakmile mu byly vysvětleny, Lenin tohoto trpělivého a horlivého soumara zahrnoval stále větším počtem funkcí a detailních byrokratických úkolů. Na osmém sjezdu strany na jaře 1919 vznikly tři nové velmi důležité složky: šestičlenný sekretariát ústředního výboru, organizační byro (orgbyro) pro vyřizování denních záležitostí strany a pětičlenné politické byro neboli politbyro pro „rozhodování o otázkách, jež nestrpí odklad". Aby se vyloučily vzájemné konflikty těchto tří orgánů, byly zavedeny vzájemně spřažené funkce. Například Stalin byl členem politbyra i orgbyra. Při tomto množství funkcí (včetně členství v několika jiných důležitých výborech) a při plném využití svých pracovních schopností začal Stalin v letech 1919-21, zřejmě na Leninův příkaz a s jeho plnou podporou, přesouvat pracovníky hierarchického labyrintu stranických a vládních II Mwčtských orgánů, aby zajistil stejnorodý, ukázněný a poddajný aparát, kt< i v by citlivě reagoval na všechny Leninovy příkazy. Získal tak neobyčejně podrobné znalosti různých lidí ve státě i na ústředí a postupně si tak /njiStbval vlastní stoupence, neboť o něm bylo známo, že se poměrně 85

I

I

spolehlivě dokáže postarat o vhodné pracovní umístění. Stále však pracoval v Leninových službách. Byl to dokonalý byrokrat; a v Leninovi měl doko­ nalého nadřízeného s gigantickou vůlí a naprosto jasnou představou cíle. Je příznačné, že Stalinova drobná práce se poprvé projevila na desátém sjezdu strany v roce 1921, kdy Lenin přiměl stranu, aby se vzdala své vlastní moci. Tento postup, který vlastně dával ústřednímu výboru právo vynést rozsudek smrti nad kterýmkoli členem strany (včetně jeho vlastních členů), vyžadoval, že Lenin musí získat naprosto spolehlivě dvoutřetinovou většinu v ústředním výboru. Stalin to zajistil. Do nového ústředního výboru se dostali vesměs jeho spojenci: Komarov, Michailov, Jaroslavskij, Ordžonikidze, Vorošilov, Frunze, Molotov, Petrovskij, Tuntal a kandidáti na členství jako Kirov, Kujbyšev, Čubar a Gusev. To byla poddajná legie, kterou Stalin sebral kvůli Leninovi. Byl také neobyčejně aktivní ve svém „osobním kancléřství" čili sekretariátu strany, který se začal rozrůstat skoro tak rychle jako čeká a ze stejných důvodů. V květnu 1919 měl 30 zaměstnanců. V době devátého sjezdu v březnu 1920 jich bylo už 150; a další rok, kdy Lenin zabil ve straně demokracii, se sekretariát rozrostl na 602 lidí plus 140 strážných a kurýrů.O 20 ) Nakonec na jedenáctém sjezdu strany učinil Lenin Stalina formálně vládcem v tomto malém soukromém impériu, které zorganizoval s takovou péčí, už když ho ustanovil generálním tajemníkem strany a dal mu k ruce jako náhončí Molotova a Kujbyševa. Bylo to rozhod­ nuto tajně a oznámeno nenápadnou kratičkou zprávou v Pravdě 4. dubna 1922. Jeden z bolševiků, Preobraženskij, protestoval proti takovému soustředění moci v Stalinově osobě. „Je myslitelné," ptal se, „aby jeden člověk odpovídal za činnost dvou komisariátů i za práci politbyra, orgbyra a řady stranických výborů?"( 121 ) Jeho protest zůstal bez odpovědi. O dva měsíce později stihl Lenina první záchvat mrtvice. Jeho dílo však už bylo hotové. Systematickým úsilím vybudoval do všech podrobností nejdůkladněji promyšlený aparát státní tyranie, jaký až dosud svět zažil. Samovládci starého světa byli, s výjimkou krátkých období, omezováni nebo alespoň usměrňováni jinými společenskými silami: církví, aristokracií, měšťanstvem, starobylými právy, soudy a shromážděními. Existoval též pojem nějaké vnější omezující síly, idea božstva nebo přírodního zákona nebo nějaký absolutně platný mravní systém. Leninova nová despotická utopie takovou protiváhu či zábrany neměla. Církev, aristokracie, měšťanstvo - to všechno bylo smeteno. A to, co zbylo, vlastnil a ovládal stát. Stát měl všechna práva. A uvnitř tohoto státu, i když byl obrovský a stále rostl, každé vlákno moci končilo v rukou malé skupinky lidí - a nakonec u jediného člověka. Přitom byl systém zastoupení složitý a okázalý. Ale už v roce 1922 neznamenal vůbec nic. V jeho prázdných, ozvěnou znějících chodbách se nenašla už ani jiskřička demokratického života. Jak také tomu mohlo být

jinak? Lenin nenáviděl podstatu demokracie a její projevy považoval pouze za způsob jak legalizovat násilí a útlak. V roce 1917, kdy převzal moc, definoval demokratický stát jako „organizaci systematického používání násilí jedné třídy proti druhé, jedné části obyvatelstva proti jiné části"/ 1 2 2 ) Kdo s koho? bylo jeho prvořadé a rozhodující kritérium. Kdo komu co dělá? Kdo koho utlačuje, vykořisťuje, střílí? Mohl si člověk schopný myslet jen v těchto kategoriích představit politický systém jinak než despocii tyrana, který vládne pomocí násilí? Na posledním sjezdu strany, kterého se dožil, se jeho slovník víc než kdy jindy hemžil militaristickými výrazy: pušky, kulomety, popravčí čety. „Je nezbytné," prohlásil, „trestat i nejmenší porušení kázně přísně a ne­ milosrdně." Nebo: „Naše revoluční soudy musí střílet."( 1 2 3 ) Neříkal, že je to „žádoucí", ale že je to„ nezbytné ". Ne „mohou", nýbrz„mus(". V této době osobně načrtl směrnici, která dodnes důstává základem despocie sovětského trestního zákona: Propaganda nebo agitace nebo účast v organizaci nebo spolupráce s organizacemi, l< •) sebemen.ltm způsobem pomáhají tč části mezinárodní buržoazie, která neuznává it ívna pravá komunistického systčmu, jenž nahradí kapitalismus, a která se ho snaží násilím svrhnout buď intervencí, nebo blokádou, nebo financováním tisku či jinými prostředky - se trestá smrtí nebo vězením/ ' Co jiného znamenal tento odstavec, zahrnující, pokud se to dalo slovy vyjádřit, všechno možné, než neomezené povolení teroru? To bylo také jeho účelem, jak vysvětlil Lenin v dopise ze 17. května 1922 několik dní předtím, než ho ranila mrtvice, justičnímu komisaři Kurskému: „Paragraf týkající se teroru se musí formulovat co nejobecněji, neboť pouze revoluční vědomí spravedlnosti a revoluční svědomí může posoudit podmínky jeho použití 125 v praxi."( ) Zde shrnul své celoživotní pohrdání jakýmkoli systémem morálního řádu. Jako o několik let později ospravedlňoval Adolf Hitler své činy takzvaným „vyšším zákonem strany", tak Lenin prohlásil „revoluční svědomí" jediným mravním vodítkem, jímž se má řídit obrovská mašinérie vražd a krutostí, kterou přivedl na svět. Možná že Lenin věřil, že existuje něco jako „revoluční svědomí". A nepochybně si myslel, že takové má. Před koncem roku 1918 občas intervenoval při teroristických akcích, aby zachránil život někomu, koho znal osobně. Ale všecko ostatní, co kdy řekl a dělal, ať v ústním projevu či písemně, při veřejných vystoupeních nebo v soukromých dopisech, vždycky jen stimulovalo, zvlášť ke konci, jeho podřízené k dalšímu barbarství. Není pochyby, že Lenina zkazila absolutní moc, které dosáhl. A jeho spolupracovníky též. Právě celý postup revolučního násilí a snaha udržet se násilím u moci nutně zlikvidovaly svědomí i všecky další etické prvky. O deset let dřív to velmi výstižně objasnil moudrý a smutný 87

I

I

spolehlivě dokáže postarat o vhodné pracovní umístění. Stále však pracoval v Leninových službách. Byl to dokonalý byrokrat; a v Leninovi měl doko­ nalého nadřízeného s gigantickou vůlí a naprosto jasnou představou cíle. Je příznačné, že Stalinova drobná práce se poprvé projevila na desátém sjezdu strany v roce 1921, kdy Lenin přiměl stranu, aby se vzdala své vlastní moci. Tento postup, který vlastně dával ústřednímu výboru právo vynést rozsudek smrti nad kterýmkoli členem strany (včetně jeho vlastních členů), vyžadoval, že Lenin musí získat naprosto spolehlivě dvoutřetinovou většinu v ústředním výboru. Stalin to zajistil. Do nového ústředního výboru se dostali vesměs jeho spojenci: Komarov, Michailov, Jaroslavskij, Ordžonikidze, Vorošilov, Frunze, Molotov, Petrovskij, Tuntal a kandidáti na členství jako Kirov, Kujbyšev, Čubar a Gusev. To byla poddajná legie, kterou Stalin sebral kvůli Leninovi. Byl také neobyčejně aktivní ve svém „osobním kancléřství" čili sekretariátu strany, který se začal rozrůstat skoro tak rychle jako čeká a ze stejných důvodů. V květnu 1919 měl 30 zaměstnanců. V době devátého sjezdu v březnu 1920 jich bylo už 150; a další rok, kdy Lenin zabil ve straně demokracii, se sekretariát rozrostl na 602 lidí plus 140 strážných a kurýrů.O 20 ) Nakonec na jedenáctém sjezdu strany učinil Lenin Stalina formálně vládcem v tomto malém soukromém impériu, které zorganizoval s takovou péčí, už když ho ustanovil generálním tajemníkem strany a dal mu k ruce jako náhončí Molotova a Kujbyševa. Bylo to rozhod­ nuto tajně a oznámeno nenápadnou kratičkou zprávou v Pravdě 4. dubna 1922. Jeden z bolševiků, Preobraženskij, protestoval proti takovému soustředění moci v Stalinově osobě. „Je myslitelné," ptal se, „aby jeden člověk odpovídal za činnost dvou komisariátů i za práci politbyra, orgbyra a řady stranických výborů?"( 121 ) Jeho protest zůstal bez odpovědi. O dva měsíce později stihl Lenina první záchvat mrtvice. Jeho dílo však už bylo hotové. Systematickým úsilím vybudoval do všech podrobností nejdůkladněji promyšlený aparát státní tyranie, jaký až dosud svět zažil. Samovládci starého světa byli, s výjimkou krátkých období, omezováni nebo alespoň usměrňováni jinými společenskými silami: církví, aristokracií, měšťanstvem, starobylými právy, soudy a shromážděními. Existoval též pojem nějaké vnější omezující síly, idea božstva nebo přírodního zákona nebo nějaký absolutně platný mravní systém. Leninova nová despotická utopie takovou protiváhu či zábrany neměla. Církev, aristokracie, měšťanstvo - to všechno bylo smeteno. A to, co zbylo, vlastnil a ovládal stát. Stát měl všechna práva. A uvnitř tohoto státu, i když byl obrovský a stále rostl, každé vlákno moci končilo v rukou malé skupinky lidí - a nakonec u jediného člověka. Přitom byl systém zastoupení složitý a okázalý. Ale už v roce 1922 neznamenal vůbec nic. V jeho prázdných, ozvěnou znějících chodbách se nenašla už ani jiskřička demokratického života. Jak také tomu mohlo být

jinak? Lenin nenáviděl podstatu demokracie a její projevy považoval pouze za způsob jak legalizovat násilí a útlak. V roce 1917, kdy převzal moc, definoval demokratický stát jako „organizaci systematického používání násilí jedné třídy proti druhé, jedné části obyvatelstva proti jiné části"/ 1 2 2 ) Kdo s koho? bylo jeho prvořadé a rozhodující kritérium. Kdo komu co dělá? Kdo koho utlačuje, vykořisťuje, střílí? Mohl si člověk schopný myslet jen v těchto kategoriích představit politický systém jinak než despocii tyrana, který vládne pomocí násilí? Na posledním sjezdu strany, kterého se dožil, se jeho slovník víc než kdy jindy hemžil militaristickými výrazy: pušky, kulomety, popravčí čety. „Je nezbytné," prohlásil, „trestat i nejmenší porušení kázně přísně a ne­ milosrdně." Nebo: „Naše revoluční soudy musí střílet."( 1 2 3 ) Neříkal, že je to „žádoucí", ale že je to„ nezbytné ". Ne „mohou", nýbrz„mus(". V této době osobně načrtl směrnici, která dodnes důstává základem despocie sovětského trestního zákona: Propaganda nebo agitace nebo účast v organizaci nebo spolupráce s organizacemi, l< •) sebemen.ltm způsobem pomáhají tč části mezinárodní buržoazie, která neuznává it ívna pravá komunistického systčmu, jenž nahradí kapitalismus, a která se ho snaží násilím svrhnout buď intervencí, nebo blokádou, nebo financováním tisku či jinými prostředky - se trestá smrtí nebo vězením/ ' Co jiného znamenal tento odstavec, zahrnující, pokud se to dalo slovy vyjádřit, všechno možné, než neomezené povolení teroru? To bylo také jeho účelem, jak vysvětlil Lenin v dopise ze 17. května 1922 několik dní předtím, než ho ranila mrtvice, justičnímu komisaři Kurskému: „Paragraf týkající se teroru se musí formulovat co nejobecněji, neboť pouze revoluční vědomí spravedlnosti a revoluční svědomí může posoudit podmínky jeho použití 125 v praxi."( ) Zde shrnul své celoživotní pohrdání jakýmkoli systémem morálního řádu. Jako o několik let později ospravedlňoval Adolf Hitler své činy takzvaným „vyšším zákonem strany", tak Lenin prohlásil „revoluční svědomí" jediným mravním vodítkem, jímž se má řídit obrovská mašinérie vražd a krutostí, kterou přivedl na svět. Možná že Lenin věřil, že existuje něco jako „revoluční svědomí". A nepochybně si myslel, že takové má. Před koncem roku 1918 občas intervenoval při teroristických akcích, aby zachránil život někomu, koho znal osobně. Ale všecko ostatní, co kdy řekl a dělal, ať v ústním projevu či písemně, při veřejných vystoupeních nebo v soukromých dopisech, vždycky jen stimulovalo, zvlášť ke konci, jeho podřízené k dalšímu barbarství. Není pochyby, že Lenina zkazila absolutní moc, které dosáhl. A jeho spolupracovníky též. Právě celý postup revolučního násilí a snaha udržet se násilím u moci nutně zlikvidovaly svědomí i všecky další etické prvky. O deset let dřív to velmi výstižně objasnil moudrý a smutný 87

Polák Joseph Conrad ve svém románu Před očima Západu, který se týká revoluce: Při skutečné revoluci nevystupují do popředí ti nejlepší. Násilné revoluce se nejprve zmocní omezení fanatikové a tyranští pokrytci. Potom přijdou na řadu domýšliví intelektuálové, kteří to nikam nedotáhli. Z těch se pak stávají vůdcové a náčelníci. Jistě jste si všimli, že jsem vynechal pouhé darebáky. Na počátku mohou stát i lidé zásadoví a spravedliví, ušlechtilí, lidští a věrní, nesobečtí a inteligentní, ale hnutí se jim vymkne z rukou. Nejsou to vůdcové revoluce. Jsou to její oběti: oběti znechucení, rozčarování, často i špatného svědomí. Groteskně zrazené naděje, zkarikované ideály - tak se definují úspěchy revoluce. Pouze mimořádná duchovní krátkozrakost, vyplývající ze zásadního nezájmu o lidi jako jednotlivce, zabránila Leninovi, aby si uvědomil, že občanská válka zahladila poslední stopy „revolučního svědomí", jež možná kdysi existovalo. Tou dobou ovšem byl už sám sžírán organickou rakovinou moci. Tento proces je popsán v Dostojevského Zápiscích z mrtvého domu, které Lenin určitě kdysi četl: Kdo ochutnal moc, tu neomezenou možnost ponižovat druhé, ztrácí automaticky vládu nad vlastními pocity. Tyranie je zvyk, má vlastní organický život a nakonec se zvrhne v nemoc. Ten zvyk zabije i toho nejlepšího člověka a dokáže jeho duši zdrsnit na úroveň šelmy. Krev a moc opájejí... Lidské i občanské stránky umírají v tyranu nadobro; znovu nabýt lidskou důstojnost, činit pokání, polepšit se je téměř ne­ možné. Lenin rozhodně neprojevil nikdy ani tu nejmenší lítost nad svým životním dílem, třebaže byl v posledních dvou a půl letech své existence nemocen, rozhněván, znechucen a nakonec zcela nemohoucí. Někdy se tvrdí, že si ke konci života uvědomil, jakým nebezpečným netvorem Stalin je, a že se zoufale snažil posílit vliv Trockého, aby zachoval rovnováhu. Zajímavou by byla i představa, že se Lenin stal obětí vlastního despotismu. Ale fakta nejsou zdaleka jasná. Jedna pochmurná skutečnost však napovídá mnohé. Jako součást odlidšťovacího procesu trval Lenin od počátku své vlády na tom, aby se stranické orgány zajímaly o zdravotní stav starších soudruhů a naři­ zovaly jim (na základě lékařského dobrozdání), kdy mají jít na dovolenou, kdy do nemocnice a kdy na odpočinek. Koncem jara roku 1921 začaly Lenina trápit prudké bolesti hlavy. Orgbyro mu 4. Června nařídilo, aby si vzal dovolenou; neposlechl. Vzal si měsíc dovolenou až v červenci a pak začal pracovat méně. V srpnu dostal další příkazy, tentokrát od politbyra. Od 13. září začal normálně pracovat asi tři měsíce, ale začátkem prosince se jeho zdraví zhoršilo, takže trávil víc času na venkově ve svém domě v Gorkách u Moskvy. V prvních týdnech roku 1922 přišla další nařízení, aby pracoval málo nebo vůbec ne, a Moskvu směl navštěvovat pouze na povolení sekretariátu strany. Celý desátý sjezd byl sice pod jeho vlivem, ale 88

osobně se zúčastnil jen několika výborů. Odjel právě z Moskvy, aby dále odpočíval, když ho postihla první mrtvice 25. května 1922. To ho zcela vyřadilo na několik měsíců, a když se vrátil 2. října do práce, sekretariát mu jménem ústředního výboru vnutil přísný režim a zakázal mu číst noviny. Naprosto není pochyb, že při těchto lékařských omezeních si nejhorlivěji počínal Stalin; 18. prosince se sám ustanovil oficiálním dohlížitelem na Leninův zdravotní stav.( 126 ) To vedlo mezi oběma k roztržce. Stalin zjistil, že Lenin navzdory příkazům strany tajně pracuje a zejména diktuje své ženě dopisy. Vynadal Krupské po telefonu a pohrozil jí, že ji dá vyšetřovat Ústřední kontrolní komisí/ 1 2 7 ) 24. prosince nadiktoval Lenin takzvanou „závět"'. V ní se zmínil jmenovitě o šesti sovětských vůdcích. O Stalinovi řekl, že má příliš mnoho moci, kterou možná používá dost neopatrně. Trockého charakte­ rizoval jako človčka, který se příliš zabývá administrativní stránkou věcí" („administrativní" byl Ixninův eufemismus pro násilí a teror). V noci 30. prosince nadiktoval další řádky, z nichž je patrné vzrůstající nepřái< Isivi k Stalinovi. Jeho poslední dva články byly útokem na Stalinovu kontrolní komisi. 4. ledna 1923 diktuje dodatek k „závěti": „Stalin je příliš hrubý... |ako generální tajemník nesnesitelný. Navrhuji proto, aby soudruzi uvážili, jakým způsobem lze Stalina zbavit této funkce."( 1 2 8 ) V noci 5. března psal Stalinovi a káral ho za to, že nadával v telefonu jeho ženě, a radil mu, aby se omluvil, jinak že s ním přeruší styky. Čtyři dny nato přišel druhý těžký záchvat mrtvice a Lenin přestal mluvit, hýbat se a přišel o rozum. Poslední záchvat v lednu 1924 byl smrtelný, ale to už byl Lenin dávno odepsán. Tak odkázal Lenin svému nástupci všechny složky své despocie schopné nadále plnit svou šílenou funkci. Co se mezitím stalo s utopií? Roku 1919 doprovázel americký novinář Lincoln Steffens oficiální delegaci Spojených států vyslanou Wilsonem do Ruska, aby zjistila, co se tam děje. Když se vrátil, zeptal se ho Bernard Baruch, jaké to v Leninově Rusku je, a Steffens 129 odpověděl: „Nahlédl jsem do budoucnosti - a ono to funguje!"^ ) To byl jeden z prvních výroků o novém druhu totalitního státu z úst západního liberála a udával do značné míry tón výroků dalších. Co vlastně mohl Steffens vidět? Hlavním cílem Leninovy revoluce s „předvojovou elitou" bylo urychlit industrializaci země a tím vítězství proletariátu. Přesto, jakmile Lenin převzal moc, nastal pravý opak. Před válkou rostla ruská 13 průmyslová výroba velice rychle: o 62% mezi rokem 1900 a 1913.( °) A rozhodně se aspoň v určitých směrech rozšiřovala až do konce roku 1916. Jakmile však rolníci (k nemalé Leninově radosti a prospěchu) odmítli odevzdávat úrodu a přestalo zásobování měst potravinami, průmysloví dělníci, vesměs selského původu, se začali vracet do svých rodných vesnic. 89

Polák Joseph Conrad ve svém románu Před očima Západu, který se týká revoluce: Při skutečné revoluci nevystupují do popředí ti nejlepší. Násilné revoluce se nejprve zmocní omezení fanatikové a tyranští pokrytci. Potom přijdou na řadu domýšliví intelektuálové, kteří to nikam nedotáhli. Z těch se pak stávají vůdcové a náčelníci. Jistě jste si všimli, že jsem vynechal pouhé darebáky. Na počátku mohou stát i lidé zásadoví a spravedliví, ušlechtilí, lidští a věrní, nesobečtí a inteligentní, ale hnutí se jim vymkne z rukou. Nejsou to vůdcové revoluce. Jsou to její oběti: oběti znechucení, rozčarování, často i špatného svědomí. Groteskně zrazené naděje, zkarikované ideály - tak se definují úspěchy revoluce. Pouze mimořádná duchovní krátkozrakost, vyplývající ze zásadního nezájmu o lidi jako jednotlivce, zabránila Leninovi, aby si uvědomil, že občanská válka zahladila poslední stopy „revolučního svědomí", jež možná kdysi existovalo. Tou dobou ovšem byl už sám sžírán organickou rakovinou moci. Tento proces je popsán v Dostojevského Zápiscích z mrtvého domu, které Lenin určitě kdysi četl: Kdo ochutnal moc, tu neomezenou možnost ponižovat druhé, ztrácí automaticky vládu nad vlastními pocity. Tyranie je zvyk, má vlastní organický život a nakonec se zvrhne v nemoc. Ten zvyk zabije i toho nejlepšího člověka a dokáže jeho duši zdrsnit na úroveň šelmy. Krev a moc opájejí... Lidské i občanské stránky umírají v tyranu nadobro; znovu nabýt lidskou důstojnost, činit pokání, polepšit se je téměř ne­ možné. Lenin rozhodně neprojevil nikdy ani tu nejmenší lítost nad svým životním dílem, třebaže byl v posledních dvou a půl letech své existence nemocen, rozhněván, znechucen a nakonec zcela nemohoucí. Někdy se tvrdí, že si ke konci života uvědomil, jakým nebezpečným netvorem Stalin je, a že se zoufale snažil posílit vliv Trockého, aby zachoval rovnováhu. Zajímavou by byla i představa, že se Lenin stal obětí vlastního despotismu. Ale fakta nejsou zdaleka jasná. Jedna pochmurná skutečnost však napovídá mnohé. Jako součást odlidšťovacího procesu trval Lenin od počátku své vlády na tom, aby se stranické orgány zajímaly o zdravotní stav starších soudruhů a naři­ zovaly jim (na základě lékařského dobrozdání), kdy mají jít na dovolenou, kdy do nemocnice a kdy na odpočinek. Koncem jara roku 1921 začaly Lenina trápit prudké bolesti hlavy. Orgbyro mu 4. Června nařídilo, aby si vzal dovolenou; neposlechl. Vzal si měsíc dovolenou až v červenci a pak začal pracovat méně. V srpnu dostal další příkazy, tentokrát od politbyra. Od 13. září začal normálně pracovat asi tři měsíce, ale začátkem prosince se jeho zdraví zhoršilo, takže trávil víc času na venkově ve svém domě v Gorkách u Moskvy. V prvních týdnech roku 1922 přišla další nařízení, aby pracoval málo nebo vůbec ne, a Moskvu směl navštěvovat pouze na povolení sekretariátu strany. Celý desátý sjezd byl sice pod jeho vlivem, ale 88

osobně se zúčastnil jen několika výborů. Odjel právě z Moskvy, aby dále odpočíval, když ho postihla první mrtvice 25. května 1922. To ho zcela vyřadilo na několik měsíců, a když se vrátil 2. října do práce, sekretariát mu jménem ústředního výboru vnutil přísný režim a zakázal mu číst noviny. Naprosto není pochyb, že při těchto lékařských omezeních si nejhorlivěji počínal Stalin; 18. prosince se sám ustanovil oficiálním dohlížitelem na Leninův zdravotní stav.( 126 ) To vedlo mezi oběma k roztržce. Stalin zjistil, že Lenin navzdory příkazům strany tajně pracuje a zejména diktuje své ženě dopisy. Vynadal Krupské po telefonu a pohrozil jí, že ji dá vyšetřovat Ústřední kontrolní komisí/ 1 2 7 ) 24. prosince nadiktoval Lenin takzvanou „závět"'. V ní se zmínil jmenovitě o šesti sovětských vůdcích. O Stalinovi řekl, že má příliš mnoho moci, kterou možná používá dost neopatrně. Trockého charakte­ rizoval jako človčka, který se příliš zabývá administrativní stránkou věcí" („administrativní" byl Ixninův eufemismus pro násilí a teror). V noci 30. prosince nadiktoval další řádky, z nichž je patrné vzrůstající nepřái< Isivi k Stalinovi. Jeho poslední dva články byly útokem na Stalinovu kontrolní komisi. 4. ledna 1923 diktuje dodatek k „závěti": „Stalin je příliš hrubý... |ako generální tajemník nesnesitelný. Navrhuji proto, aby soudruzi uvážili, jakým způsobem lze Stalina zbavit této funkce."( 1 2 8 ) V noci 5. března psal Stalinovi a káral ho za to, že nadával v telefonu jeho ženě, a radil mu, aby se omluvil, jinak že s ním přeruší styky. Čtyři dny nato přišel druhý těžký záchvat mrtvice a Lenin přestal mluvit, hýbat se a přišel o rozum. Poslední záchvat v lednu 1924 byl smrtelný, ale to už byl Lenin dávno odepsán. Tak odkázal Lenin svému nástupci všechny složky své despocie schopné nadále plnit svou šílenou funkci. Co se mezitím stalo s utopií? Roku 1919 doprovázel americký novinář Lincoln Steffens oficiální delegaci Spojených států vyslanou Wilsonem do Ruska, aby zjistila, co se tam děje. Když se vrátil, zeptal se ho Bernard Baruch, jaké to v Leninově Rusku je, a Steffens 129 odpověděl: „Nahlédl jsem do budoucnosti - a ono to funguje!"^ ) To byl jeden z prvních výroků o novém druhu totalitního státu z úst západního liberála a udával do značné míry tón výroků dalších. Co vlastně mohl Steffens vidět? Hlavním cílem Leninovy revoluce s „předvojovou elitou" bylo urychlit industrializaci země a tím vítězství proletariátu. Přesto, jakmile Lenin převzal moc, nastal pravý opak. Před válkou rostla ruská 13 průmyslová výroba velice rychle: o 62% mezi rokem 1900 a 1913.( °) A rozhodně se aspoň v určitých směrech rozšiřovala až do konce roku 1916. Jakmile však rolníci (k nemalé Leninově radosti a prospěchu) odmítli odevzdávat úrodu a přestalo zásobování měst potravinami, průmysloví dělníci, vesměs selského původu, se začali vracet do svých rodných vesnic. 89

Leninova revoluce změnila tento odlivvúprk. Počínajíc zimou 1917-18 počet obyvatel Petrohradu klesl z 2,4 na 1,5 miliónu; roku 1920 už to bylo mrtvé město, neboť přišlo o 71,5% obyvatel. Moskva ztratila 44,5%. Toho roku, kdy Steffens „nahlédl do budoucnosti", poklesly ruské průmyslové pracovní síly na 76% stavu z roku 1917 a největší ztráty byly u kvalifikovaných dělníků. Těžba železné rudy a výroba litiny klesly na 1,6% a 2,4% produkce z roku 1913 a celkové množství vyráběného zboží bylo jen 12,9% předválečné úrovně.í 1 3 1 ) V roce 1922, kdy poprvé ranila Lenina mrtvice, mluvili svobodomyslnější členové strany o deindustrializaci Ruska. Maxim Gorkij řekl návštěvě z Francie: Až dosud tu byli pány dělníci, ale teď jsou nepatrnou menšinou.... Městského proletariátu už čtyři roky stále ubývá.... obrovské moře sedláků nakonec zaplaví všecko.... Rolníci se stanou pány Ruska, protože je jich mnoho. A to bude pro nás hrozná budoucnosti1 ' Co se vlastně stalo? Lenin sice věděl velice dobře, jak vytvořit despocii, ale o utopickém státě neměl vůbec žádnou představu. V Marxovi se o tom nedočetl. Ten popsal kapitalistické hospodářství; o socialistické ekonomice neříkal nic. Pouze neurčitě poznamenal, že si ji zorganizuje „společnost". Věděl jen to, že „všechny výrobní prostředky budou v rukou státu, tj. proletariátu organizovaného jako vládnoucí třída" a pak „dospějí výrobní síly vrcholu a zdroje bohatství budou přetékat plností a nadbytkem".( 1 3 3 ) Lenina ovšem také v tomto směru nic nenapadalo. Odvodil si z Marxe, že by „takový stát" měl řídit průmyslové hospodářství. Ale jako musela nastoupit na místo proletariátu při prosazování revoluce v průmyslově nerozvinuté zemi „předvojová elita", tak ho bude muset tato elita zastupovat i v řízení „všech výrobních prostředků". A poněvadž Lenin věřil v ultracentralismus a politický aparát vytvořil právě k tomuto účelu, bude muset i průmysl mít centrální řízení, které bude .úkolem strany (tj. bude ho provádět on sám se svými spolupracovníky). Tato hrubá linie se stala základem „dubnových tezí" a dalších dvou válečných spisů s názvem Podrží bolševici moc ve státě? a Stát a revoluce. Rovněž ho přivedla k rozhodnutí, utvořit Nejvyšší radu národního hospodářství (Vesoncha) a během několika dalších týdnů různá ministerstva pro řízení hlavních průmyslo­ vých odvětví, obsazená vesměs byrokraty. Tímto způsobem, téměř náhodou, dostalo sovětské Rusko centra­ lizované „plánované" hospodářství, které si od té doby zachovalo a vyvezlo do jedné třetiny světa. Jako obvykle byla pro Lenina důležitá především kontrola, nikoli výroba. Soudil, že bude-li v pořádku kontrolní systém (přičemž by všechna zásadní rozhodnutí provádělo politbyro), výsledky se dostaví samy. Jak se skutečně bohatství vytváří, neměl ponětí. Potrpěl si na čísla. Celý život se nemohl nabažit statistických dat a hlášení. Někdy vzniká

dojem, že druhou Leninovou přirozeností byl revizor snažící se prodrat na denní světlo a bombardovat svět účetními knihami. Když se domohl moci, ve všech jeho připomínkách se vyskytují nejčastěji slova „přímá evidence a kontrola". Důkazem úspěchů mu byla statistika. A tak nová ministerstva a nové státní továrny vyráběly statistiky v nepřeberném množství. Výroba statistik se stala a zůstává dodnes nejimpozantnější charakteristikou so­ větského průmyslu. Výroba zboží je už jiná věc. Úroveň sovětského hospodářství určil ještě jiný náhodný faktor, který dal Leninovi praktickou orientaci. Byla to mašinérie německé válečné výroby. Nesmíme zapomínat, že v prvních dvanácti měsících leninského režimu bylo Rusko nejdřív vyjednávajícím partnerem, potom hospodářskou loutkou Německa. V roce 1917 převzalo, jak jsme viděli, generály ovládané Německo model státního kapitalismu od předválečného carského Ruska. Říkali tomu „válečný socialismus". Vypadal působivě a možná i v mnoha směrech působivý byl; rozhodně učinil dojem na Lenina. Od té doby odvozoval všecky svč průmyslové představy z německé praxe. Jeho první piůmyslový šéf, bývalý menševik Larin, byl také nadšeným zastáncem m mcikých metod. Začal najímat německé odborníky, což je dalším plikl.ul(ni zvláštního vztahu, který se vyvinul mezi antidemokratickými složkami obou zemí. Když ostatní bolševici měli námitky, Lenin odpověděl bražuroii Dčlská nemoc „levičáctví" v komunismu: Ano: učíme se od Němců! Dějiny postupují klikatými a křivolakými cestami. Došlo k tomu, že pravé Němci představují teď vedle bestiálního imperialismu i zásady disciplíny, organizace a solidní spolupráce, a to vše na základě nejmodernější techniky, přísné evidence a kontroly. A to je právě to, co nemáme/ ' Německý „státní kapitalismus", tvrdil Lenin, je „krokem vpřed" k so­ cialismu. Historie si dovolila „podivný šprým". Přivedla prostě na svět „dvě různé půlky socialismu, a to vedle sebe, jako dvě kuřata v jedné skořápce": politickou revoluci v Rusku a hospodářskou organizaci v Německu. Obě jsou pro socialismus nutné. Proto musí nové Rusko studovat „státní kapitalismus Němců" a „prosazovat ho ze všech sil i za cenu diktátorských metod, aby se urychlilo jeho zavedení, ještě víc než Petr (Veliký) urychloval zavedení západních způsobů v barbarském Rusku a ne­ 135 vyhýbal se barbarským prostředkům, aby potlačil barbarství"/ ) Proto bychom mohli směle tvrdit, že sovětské ekonomické plánování vlastně inspiroval generál Ludendorff. Jeho „válečný socialismus" se rozhodně barbarství nevyhýbal. Zaváděl otrockou práci. V lednu 1918 potlačil I .udendorff stávku 400.000 berlínských dělníků a desítky tisíc jich zahnal na II oni u do „pracovních útvarů". Mnohé z jeho metod později obnovili a zdo­ konalili nacisté. Bylo by těžké představit si horší vzor dělnického státu. Přesto si Lenin právě těchto rysů německého „válečného socialismu" cenil

90

91

Leninova revoluce změnila tento odlivvúprk. Počínajíc zimou 1917-18 počet obyvatel Petrohradu klesl z 2,4 na 1,5 miliónu; roku 1920 už to bylo mrtvé město, neboť přišlo o 71,5% obyvatel. Moskva ztratila 44,5%. Toho roku, kdy Steffens „nahlédl do budoucnosti", poklesly ruské průmyslové pracovní síly na 76% stavu z roku 1917 a největší ztráty byly u kvalifikovaných dělníků. Těžba železné rudy a výroba litiny klesly na 1,6% a 2,4% produkce z roku 1913 a celkové množství vyráběného zboží bylo jen 12,9% předválečné úrovně.í 1 3 1 ) V roce 1922, kdy poprvé ranila Lenina mrtvice, mluvili svobodomyslnější členové strany o deindustrializaci Ruska. Maxim Gorkij řekl návštěvě z Francie: Až dosud tu byli pány dělníci, ale teď jsou nepatrnou menšinou.... Městského proletariátu už čtyři roky stále ubývá.... obrovské moře sedláků nakonec zaplaví všecko.... Rolníci se stanou pány Ruska, protože je jich mnoho. A to bude pro nás hrozná budoucnosti1 ' Co se vlastně stalo? Lenin sice věděl velice dobře, jak vytvořit despocii, ale o utopickém státě neměl vůbec žádnou představu. V Marxovi se o tom nedočetl. Ten popsal kapitalistické hospodářství; o socialistické ekonomice neříkal nic. Pouze neurčitě poznamenal, že si ji zorganizuje „společnost". Věděl jen to, že „všechny výrobní prostředky budou v rukou státu, tj. proletariátu organizovaného jako vládnoucí třída" a pak „dospějí výrobní síly vrcholu a zdroje bohatství budou přetékat plností a nadbytkem".( 1 3 3 ) Lenina ovšem také v tomto směru nic nenapadalo. Odvodil si z Marxe, že by „takový stát" měl řídit průmyslové hospodářství. Ale jako musela nastoupit na místo proletariátu při prosazování revoluce v průmyslově nerozvinuté zemi „předvojová elita", tak ho bude muset tato elita zastupovat i v řízení „všech výrobních prostředků". A poněvadž Lenin věřil v ultracentralismus a politický aparát vytvořil právě k tomuto účelu, bude muset i průmysl mít centrální řízení, které bude .úkolem strany (tj. bude ho provádět on sám se svými spolupracovníky). Tato hrubá linie se stala základem „dubnových tezí" a dalších dvou válečných spisů s názvem Podrží bolševici moc ve státě? a Stát a revoluce. Rovněž ho přivedla k rozhodnutí, utvořit Nejvyšší radu národního hospodářství (Vesoncha) a během několika dalších týdnů různá ministerstva pro řízení hlavních průmyslo­ vých odvětví, obsazená vesměs byrokraty. Tímto způsobem, téměř náhodou, dostalo sovětské Rusko centra­ lizované „plánované" hospodářství, které si od té doby zachovalo a vyvezlo do jedné třetiny světa. Jako obvykle byla pro Lenina důležitá především kontrola, nikoli výroba. Soudil, že bude-li v pořádku kontrolní systém (přičemž by všechna zásadní rozhodnutí provádělo politbyro), výsledky se dostaví samy. Jak se skutečně bohatství vytváří, neměl ponětí. Potrpěl si na čísla. Celý život se nemohl nabažit statistických dat a hlášení. Někdy vzniká

dojem, že druhou Leninovou přirozeností byl revizor snažící se prodrat na denní světlo a bombardovat svět účetními knihami. Když se domohl moci, ve všech jeho připomínkách se vyskytují nejčastěji slova „přímá evidence a kontrola". Důkazem úspěchů mu byla statistika. A tak nová ministerstva a nové státní továrny vyráběly statistiky v nepřeberném množství. Výroba statistik se stala a zůstává dodnes nejimpozantnější charakteristikou so­ větského průmyslu. Výroba zboží je už jiná věc. Úroveň sovětského hospodářství určil ještě jiný náhodný faktor, který dal Leninovi praktickou orientaci. Byla to mašinérie německé válečné výroby. Nesmíme zapomínat, že v prvních dvanácti měsících leninského režimu bylo Rusko nejdřív vyjednávajícím partnerem, potom hospodářskou loutkou Německa. V roce 1917 převzalo, jak jsme viděli, generály ovládané Německo model státního kapitalismu od předválečného carského Ruska. Říkali tomu „válečný socialismus". Vypadal působivě a možná i v mnoha směrech působivý byl; rozhodně učinil dojem na Lenina. Od té doby odvozoval všecky svč průmyslové představy z německé praxe. Jeho první piůmyslový šéf, bývalý menševik Larin, byl také nadšeným zastáncem m mcikých metod. Začal najímat německé odborníky, což je dalším plikl.ul(ni zvláštního vztahu, který se vyvinul mezi antidemokratickými složkami obou zemí. Když ostatní bolševici měli námitky, Lenin odpověděl bražuroii Dčlská nemoc „levičáctví" v komunismu: Ano: učíme se od Němců! Dějiny postupují klikatými a křivolakými cestami. Došlo k tomu, že pravé Němci představují teď vedle bestiálního imperialismu i zásady disciplíny, organizace a solidní spolupráce, a to vše na základě nejmodernější techniky, přísné evidence a kontroly. A to je právě to, co nemáme/ ' Německý „státní kapitalismus", tvrdil Lenin, je „krokem vpřed" k so­ cialismu. Historie si dovolila „podivný šprým". Přivedla prostě na svět „dvě různé půlky socialismu, a to vedle sebe, jako dvě kuřata v jedné skořápce": politickou revoluci v Rusku a hospodářskou organizaci v Německu. Obě jsou pro socialismus nutné. Proto musí nové Rusko studovat „státní kapitalismus Němců" a „prosazovat ho ze všech sil i za cenu diktátorských metod, aby se urychlilo jeho zavedení, ještě víc než Petr (Veliký) urychloval zavedení západních způsobů v barbarském Rusku a ne­ 135 vyhýbal se barbarským prostředkům, aby potlačil barbarství"/ ) Proto bychom mohli směle tvrdit, že sovětské ekonomické plánování vlastně inspiroval generál Ludendorff. Jeho „válečný socialismus" se rozhodně barbarství nevyhýbal. Zaváděl otrockou práci. V lednu 1918 potlačil I .udendorff stávku 400.000 berlínských dělníků a desítky tisíc jich zahnal na II oni u do „pracovních útvarů". Mnohé z jeho metod později obnovili a zdo­ konalili nacisté. Bylo by těžké představit si horší vzor dělnického státu. Přesto si Lenin právě těchto rysů německého „válečného socialismu" cenil

90

91

nejvíc. Chtěl mít to, co měli Němci, poslušné pracovm síly, a rozhodl se, že je mít bude. Především musel dělnické sověty zbavit iluze, že budou pány v to­ várnách, které převzaly. Jeho odborový předák Lozovský je varoval: „V žádném případě nesmějí mít dělníci dojem, že závod patří jim."( 1 3 6 ) Toho se ovšem, pokud tu byl Lenin, nemusel obávat. „Takoví narušitelé kázně by měli být zastřeleni," byl Leninův názor. ( 1 3 7 ) V lednu 1918 převzal bolševický režim odbory a včlenil je do vlády. Jediný silný byl odborový svaz železničářů, který se stavěl na odpor a byl definitivně zlikvidován až v le­ tech 1920-1. Ostatní předáci odborů dostali místa, kanceláře a platy a stali se z nich krotcí vládní úředníci. Zinověv napsal, že se odbory staly „orgánem socialistické moci a socialistického státu" a že „členství v odborech patří k povinnostem pracujících vůči státu". Byly proto povoleny jen podniky, zaměstnávající členy odborových organizací a odborářští funkcionáři (kteří brzy museli vstoupit do strany a podřídit se její disciplíně) úzce spolupracovali s ministerskými byrokraty a řediteli továren na „zvyšování produktivity práce". Podnikové odborové organizace zkrátka sklesly na organizace nejnižší úrovně, kde „podnik" byl de facto stát. V tomto korporatistickém systému byla jejich hlavní starostí „pracovní kázeň", takže se brzy začaly projevovat jako průmyslová pracovní policie/ 1 3 8 ) Taková taktika byla nutná, jakmile začal Lenin realizovat svou představu „všeobecné pracovm povinnosti" jako analogii povinnosti branné.( 1 3 9 ) Sedmý sjezd strany žádal „energická, nemilosrdná, rázná, drakonická opatření na upevnění sebekázně a disciplíny pracujících". Od dubna 1918 začaly odbory vydávat směrnice pro „normování produktivity práce". Dělníci, kteří se proti tomu bouřili, byli z odborů vyloučeni a jako důsledek přišli o zaměstnání 140 a příděly potravin ve smyslu Leninova výroku „Kdo nepracuje, ať nejí"/ ) Stávky byly postaveny mimo zákon. „V sovětském Rusku žádné stávky nebudou," řekl vedoucí Ústředního odborového svazu Tomskij v lednu 141 1919, „a tím to končí."( ) Stávkové fondy byly zabaveny a zaslány na podporu stávek v „buržoazních zemích". V červnu 1919 byly ve velkých městech zavedeny „pracovní knížky" po vzoru propustek, které vnutily domorodcům různé koloniální vlády. Asi v stejné době vznikly první organizované pracovní tábory; čeká, revoluční soudy nebo Narkomtrud, který zodpovídal za „pracovní nasazení", tam posílaly „neukázněné živly", „chuligány" a jiná „rebelantská či práce se štítící individua". Počínajíc lednem 1920 mohl být na povinnou robotu povolán každý: šlo o stavbu silnic, budov, rozvoz materiálu aj. Jistý funkcionář Narkomtrudu to popsal takto: „Dodávali jsme pracovní síly podle plánu, a proto nás nezajímaly zvláštnosti 142 nebo kvalifikace nebo přání lidí pracovat v tom či onom oboru."( ) Pracovní tábory vedla místní čeká, jejich správa podléhala zvláštnímu oddělení lidového komisariátu vnitra, známého pod zkratkou NKVD. Kromě 92

toho existoval ještě druhý typ táborů s tvrdším režimem a „obtížnou a nepříjemnou" prací (tj. v Arktidě) údajně pouze pro kontrarevolucionáře, ale i ty byly brzy plné normálních trestanců/ 1 4 3 ) Konec občanské války nikterak neznamenal konec nucených prací. Jako všechna Leninova „dočasná nouzová" opatření, zůstaly tábory natrvalo. Dokonce Třetí armáda byla na Uralu pohotově změněna dekretem z 15. ledna 1920 na „První revoluční armádu práce" a většina jejích „vojáků" se už nikdy domů nevrátila. Trocký jásal nad vlastním pojmem „militarizace pracujících". Radek odsoudil „pracovní svobodu" jako buržoazní přežitek. Devátý sjezd strany v roce 1920 nařídil, aby dělníci, kteří opustí práci, byli označeni jako „zběhové" a potrestáni koncentračním táborem/ 1 4 4 ) Nová antispolečnost dostala do vínku leninské fráze orwellovského newspeakw* „Známe otrockou práci," prohlásil Trocký na třetím sjezdu odborů, „známe i práci ncvolnickou. Známe nucenou sešněrovanou práci středověkých cechň, poznali jsme námezdnou práci, kterou buržoazie nazývá „svohodnnti". Přecházíme teď k novému typu práce řízené společensky na /áklndč hospodářského plánu, který platí pro celou zemi.... To je základ 101 i.ih .mu " Nucená práce U kapitalismu, psal Bucharin, je pravým opa­ kem nUCCná práce U diktatury proletariátu: První znamenala „zotročení iliMnii kč třídy", druhá „její sebeorganizování"/ 1 4 5 ) Trocký i Bucharin byli pocdtji zavražděni na základě podobných slovních eskamotáží. Ve skutečnosti však se už pracující třída, jak jsme ukázali, neobyčejně rychle organizovala na vesnici. Lenin jako už před ním carové a Kerenskij musel nějak z rolníků vyždímat potraviny. Ale jak? Koupí nebo bajonety? Nejdřív zkusil bajonety. Roku 1917 vybídl sedláky, aby zabírali půdu. Roku 1918 se jí zase snažil zmocnit pro stát. V jeho zákoně o socializaci půdy z 19. února 1918 se praví, že cílem této politiky je „vybudovat v ze­ mědělství kolektivní systém" na úkor „soukromých držitelů půdy", aby se 146 dosáhlo „socialistického hospodářství"/ ) V praxi však to znamenalo, jak to řekl jeden funkcionář Narkomzenu čili ministerstva státního zeměGeorge Onvell, vlastním jménem Eric Arthur Blair (1903-50), se narodil v Indii, studoval v Etonu. Psal o Barmě, kde sloužil u imperiální indické policie (Burmese Days), o chudinských čtvrtích Paříže a Londýna {Down and Out in Paris and London) a o Španělské občanské válce (Homage to Catalonia), kde bojoval na straně republikánů a odkud posléze vyvázl s prostřeleným hrdlem útěkem z komunistického vězení za hranice. Světový ohlas však získal alegorickým románem Zvířecí statek (Animal Farm, 1945, český překlad Index, Kolín n.R., 1981), kde s bravurním vtipem zesměšnil socialistickou revoluci a leninsko-stalinský totalitní režim v Sovětském svazu, a hrůznou antiutopií Devatenáct set osmdesát čtyři (Nineteen Eighty-Four, 1949, český překlad Index, Kolín n.R., 1984), která se stala (právě tak jako méně známý Zamjatinův román My) prorockou výpovědí o diktátorských otrockých státech druhé poloviny 20. století. Novojazyk (newspeak) je umělý deformovaný, v podstatě politický jazyk modelovaný I«KI1C výrazů jako gestapo, agitprop, narkomnac, komintema a pod., zbavený nežádoucích (nepartajních) asociací, aby se zabránilo samostatnému myšlení.

93

nejvíc. Chtěl mít to, co měli Němci, poslušné pracovm síly, a rozhodl se, že je mít bude. Především musel dělnické sověty zbavit iluze, že budou pány v to­ várnách, které převzaly. Jeho odborový předák Lozovský je varoval: „V žádném případě nesmějí mít dělníci dojem, že závod patří jim."( 1 3 6 ) Toho se ovšem, pokud tu byl Lenin, nemusel obávat. „Takoví narušitelé kázně by měli být zastřeleni," byl Leninův názor. ( 1 3 7 ) V lednu 1918 převzal bolševický režim odbory a včlenil je do vlády. Jediný silný byl odborový svaz železničářů, který se stavěl na odpor a byl definitivně zlikvidován až v le­ tech 1920-1. Ostatní předáci odborů dostali místa, kanceláře a platy a stali se z nich krotcí vládní úředníci. Zinověv napsal, že se odbory staly „orgánem socialistické moci a socialistického státu" a že „členství v odborech patří k povinnostem pracujících vůči státu". Byly proto povoleny jen podniky, zaměstnávající členy odborových organizací a odborářští funkcionáři (kteří brzy museli vstoupit do strany a podřídit se její disciplíně) úzce spolupracovali s ministerskými byrokraty a řediteli továren na „zvyšování produktivity práce". Podnikové odborové organizace zkrátka sklesly na organizace nejnižší úrovně, kde „podnik" byl de facto stát. V tomto korporatistickém systému byla jejich hlavní starostí „pracovní kázeň", takže se brzy začaly projevovat jako průmyslová pracovní policie/ 1 3 8 ) Taková taktika byla nutná, jakmile začal Lenin realizovat svou představu „všeobecné pracovm povinnosti" jako analogii povinnosti branné.( 1 3 9 ) Sedmý sjezd strany žádal „energická, nemilosrdná, rázná, drakonická opatření na upevnění sebekázně a disciplíny pracujících". Od dubna 1918 začaly odbory vydávat směrnice pro „normování produktivity práce". Dělníci, kteří se proti tomu bouřili, byli z odborů vyloučeni a jako důsledek přišli o zaměstnání 140 a příděly potravin ve smyslu Leninova výroku „Kdo nepracuje, ať nejí"/ ) Stávky byly postaveny mimo zákon. „V sovětském Rusku žádné stávky nebudou," řekl vedoucí Ústředního odborového svazu Tomskij v lednu 141 1919, „a tím to končí."( ) Stávkové fondy byly zabaveny a zaslány na podporu stávek v „buržoazních zemích". V červnu 1919 byly ve velkých městech zavedeny „pracovní knížky" po vzoru propustek, které vnutily domorodcům různé koloniální vlády. Asi v stejné době vznikly první organizované pracovní tábory; čeká, revoluční soudy nebo Narkomtrud, který zodpovídal za „pracovní nasazení", tam posílaly „neukázněné živly", „chuligány" a jiná „rebelantská či práce se štítící individua". Počínajíc lednem 1920 mohl být na povinnou robotu povolán každý: šlo o stavbu silnic, budov, rozvoz materiálu aj. Jistý funkcionář Narkomtrudu to popsal takto: „Dodávali jsme pracovní síly podle plánu, a proto nás nezajímaly zvláštnosti 142 nebo kvalifikace nebo přání lidí pracovat v tom či onom oboru."( ) Pracovní tábory vedla místní čeká, jejich správa podléhala zvláštnímu oddělení lidového komisariátu vnitra, známého pod zkratkou NKVD. Kromě 92

toho existoval ještě druhý typ táborů s tvrdším režimem a „obtížnou a nepříjemnou" prací (tj. v Arktidě) údajně pouze pro kontrarevolucionáře, ale i ty byly brzy plné normálních trestanců/ 1 4 3 ) Konec občanské války nikterak neznamenal konec nucených prací. Jako všechna Leninova „dočasná nouzová" opatření, zůstaly tábory natrvalo. Dokonce Třetí armáda byla na Uralu pohotově změněna dekretem z 15. ledna 1920 na „První revoluční armádu práce" a většina jejích „vojáků" se už nikdy domů nevrátila. Trocký jásal nad vlastním pojmem „militarizace pracujících". Radek odsoudil „pracovní svobodu" jako buržoazní přežitek. Devátý sjezd strany v roce 1920 nařídil, aby dělníci, kteří opustí práci, byli označeni jako „zběhové" a potrestáni koncentračním táborem/ 1 4 4 ) Nová antispolečnost dostala do vínku leninské fráze orwellovského newspeakw* „Známe otrockou práci," prohlásil Trocký na třetím sjezdu odborů, „známe i práci ncvolnickou. Známe nucenou sešněrovanou práci středověkých cechň, poznali jsme námezdnou práci, kterou buržoazie nazývá „svohodnnti". Přecházíme teď k novému typu práce řízené společensky na /áklndč hospodářského plánu, který platí pro celou zemi.... To je základ 101 i.ih .mu " Nucená práce U kapitalismu, psal Bucharin, je pravým opa­ kem nUCCná práce U diktatury proletariátu: První znamenala „zotročení iliMnii kč třídy", druhá „její sebeorganizování"/ 1 4 5 ) Trocký i Bucharin byli pocdtji zavražděni na základě podobných slovních eskamotáží. Ve skutečnosti však se už pracující třída, jak jsme ukázali, neobyčejně rychle organizovala na vesnici. Lenin jako už před ním carové a Kerenskij musel nějak z rolníků vyždímat potraviny. Ale jak? Koupí nebo bajonety? Nejdřív zkusil bajonety. Roku 1917 vybídl sedláky, aby zabírali půdu. Roku 1918 se jí zase snažil zmocnit pro stát. V jeho zákoně o socializaci půdy z 19. února 1918 se praví, že cílem této politiky je „vybudovat v ze­ mědělství kolektivní systém" na úkor „soukromých držitelů půdy", aby se 146 dosáhlo „socialistického hospodářství"/ ) V praxi však to znamenalo, jak to řekl jeden funkcionář Narkomzenu čili ministerstva státního zeměGeorge Onvell, vlastním jménem Eric Arthur Blair (1903-50), se narodil v Indii, studoval v Etonu. Psal o Barmě, kde sloužil u imperiální indické policie (Burmese Days), o chudinských čtvrtích Paříže a Londýna {Down and Out in Paris and London) a o Španělské občanské válce (Homage to Catalonia), kde bojoval na straně republikánů a odkud posléze vyvázl s prostřeleným hrdlem útěkem z komunistického vězení za hranice. Světový ohlas však získal alegorickým románem Zvířecí statek (Animal Farm, 1945, český překlad Index, Kolín n.R., 1981), kde s bravurním vtipem zesměšnil socialistickou revoluci a leninsko-stalinský totalitní režim v Sovětském svazu, a hrůznou antiutopií Devatenáct set osmdesát čtyři (Nineteen Eighty-Four, 1949, český překlad Index, Kolín n.R., 1984), která se stala (právě tak jako méně známý Zamjatinův román My) prorockou výpovědí o diktátorských otrockých státech druhé poloviny 20. století. Novojazyk (newspeak) je umělý deformovaný, v podstatě politický jazyk modelovaný I«KI1C výrazů jako gestapo, agitprop, narkomnac, komintema a pod., zbavený nežádoucích (nepartajních) asociací, aby se zabránilo samostatnému myšlení.

93

dělství, že půdu prostě zabrali místní sedláci. Získali 86% zkonfiskovaných pozemků a jenom 14% připadlo na nově zřizované státní statky a druž­ stva. Proto po žních na podzim roku 1918 vyslal Lenin na venkov ozbrojené oddíly, aby zabavily co nejvíc potravin, a vybízel „výbory chudých rolníků", aby tyranizovaly takzvané „kulaky a bohaté sedláky", kteří prý „nashromáž­ dili obrovské částky peněz".( 1 4 7 ) Později vylepšil tento „vynález" tak, že seskupil „dělníky a chudé rolníky" do pětadvacetičlenných bojůvek a povolil jim podíl z toho, co nakradli. A ještě později vynalezl novou kategorii „středních rolníků", které se snažil poštvat proti „kulakům". Poněvadž tyto třídy existovaly pouze v jeho fantazii a neodpovídaly skutečným poměrům na vesnici, tato taktika také selhala. Na jaře roku 1921, kdy došlo k povstání kronštadtských námořníků, se celá Leninova hospodářská politika prakticky zhroutila. Průmysl nevyráběl skoro nic. V městech nebylo co jíst. Podle Leninova vlastního doznání se „z desítek a stovek tisíců demobilizovaných vojáků stali bandité"/ 1 4 8 ) Jedinou věcí, jíž bylo dost, byl papírový rubl, který tiskařské stroje chrlily bez omezení a který v té době klesl na něco málo přes 1% své hodnoty z listopadu 1917. Někteří bolševici se snažili dělat z nouze ctnost a vychlou­ bali se, že inflace byla vyvolána úmyslně, aby se starý režim finančně položil. Tiskárnu státní mincovny líčili jako „strojní pušku komisariátu financí, která pálí salvy do řitě buržoazního systému". Zinověv řekl německým sociálním demokratům: „Spějeme k úplnému odstranění peněz." V tomto smyslu měl pravdu: Význam papírových peněz se v Sovětském svazu už nikdy neobnovil. Ovšem za cenu trvalého nedostatku zboží v obchodech. O Leninův papírový rubl rolníci nejevili zájem, takže se do věci v květnu 1921 vložil osobně. Bylo zřejmé, že nedostanou-li města najíst, režim se zhroutí. Ekonomických nápadů se Leninovi sice nedostávalo, ale zato slov měl vždycky nadbytek. Razil teď frázi „nová ekonomická politika" neboli NEP. Znamenalo to v podstatě kapitulaci před sedláky a návrat k tržnímu systému založenému na výměně zboží. Rabovací čety byly staženy a sedláci směli prodávat své produkty za to, co se jim podařilo dostat. Malým továrnám a dílnám bylo dovoleno opět začít bez státního dozoru vyrábět zboží, jež rolníci byli ochotni vyměňovat za obilí. Bolševická kapitulace však přišla bohužel pozdě, takže neovlivnila v roce 1921 setbu, a suché léto způsobilo hladomor, první v ruských dějinách, a mohla za něj v podstatě vláda. Podle Kalinina postihl 27 miliónů lidí. V zimě 1921-2 zemřely asi tři milióny. Vláda se v zoufalství obrátila na americkou hospodářskou pomoc, kterou organizoval Herbert Hoover. Rusko, až dosud jeden z nej­ větších světových vývozců potravin, se muselo obrátit na americké kapitalistické zemědělství, které je mělo zachránit před důsledky kolek­ tivního experimentu. O šedesát let později se historie opakovala. Rolníci

odstranili cara a uvolnili cestu Leninovi. Ten nesplnil, co sliboval. Žádali odškodném. A to se platí dodnesX 149 ) Tak skončil totálním fiaskem první velký pokus o takzvané -jinak to nelze nazvat - sociální inženýrství. Lenin tomu říkal „porážka a ústup za účelem nového útoku".( 1 5 0 ) Brzy však skonal a nový útok na sedláky zdědil byrokratický netvor, který nastoupil po něm. Lenin věřil na plánování, |x>něvadž bylo „vědecké". Ale nevěděl jak na to. Domníval se, že vše vyřeší nějaký kouzelnický trik, a ten viděl v pojmu „elektrifikace". Jako obvykle ho fascinovala německá důkladnost a velice obdivoval knihuDerZukunftsstaat, Stát budoucnosti, od Karla Balloda, která vyšla roku 1919. Inspirovala ho k heslu: „Komunismus je sovětská moc plus elektrifikace celé země." F.lcktřina vyřeší vše! Je to poslední slovo moderní vědy.( 151 ) Promění zaostalé ruské zemědělství. Je mnohem lépe všechno elektrifikovat než m/priK-ovAvui všeobecný složitý plán, který stejně není nic jiného než ../v.inťni". „planá i< D I K " a „namyšlené ignorantství"/ 1 5 2 ) Gosplan, nová plrtnoviul miMinéiir / roku 1921, ho příliš nezajímala, dokud si jako při ilntmlnl ukul nevyhnila elektrifikaci. To ho v posledních týdnech ikll ního/lvotn naplňovalo nadšením: budou se stavět obrovské elektrárny! V/nlkl rvláltnl kult, klcrý trvá v Sovětském svazu dodnes a podle něhož je v Mvtttké společnosti (vedle konstruktéra zbraní) nejuznávanější osobou m/i• tiv» silnoproudař. Leninovým odkazem byla důkladná budova policejního státu uprostřed hospodářských trosek. Na věčnost odešel se sny o elektrifikaci. Leninovy optimistické naděje na povstání marxistů ve vyspělých průmyslových zemích vzaly za své už dřív. Jak by bývaly mohly mít úspěch? Leninovu revoluci umožnilo jedině rozsáhlé nerozvinuté, neřízené a jen praktický cíl sledující hnutí rolníků, kterému on sám nerozuměl a které se nikdy pochopit nesnažil. Marxističtí revolucionáři v průmyslové Evropě lakové štěstí neměli. Nadto, když v listopadu 1918 nastala ve střední Evropě příležitost k revolučním změnám, neblahé zkušenosti Leninova sociálního inženýrství - hospodářský krach, hladomor, občanská válka a masový terortu už působily odstrašujícím příkladem, a to nejen na umírněné socialisty. Extremisté sice štěstí zkusili, ale popálili se v plamenech, které zažehli. 4. listopadu 1918 němečtí námořníci a vojáci opanovali Kiel a utvořili dělnické rady. O tři dny později se levicový socialista Kurt Eisner postavil v čelo vzpoury mnichovské posádky a svrhl bavorskou vládu. Ale sociální demokraté, kteří po císařově útěku převzali v Německu moc, se nedopustili Kerenského chyb. Jejich vojenský odborník Gustav Noske se Obrátil na armádu a ta mu dala k dispozici oddíly bývalých důstojníků a pod­ důstojníků. Vítanou zbraní mu byla i neochota leninovců usilovat o moc parlamentní cestou. 6. ledna 1919 berlínští leninovci (říkali si spartakovci)

94

95

dělství, že půdu prostě zabrali místní sedláci. Získali 86% zkonfiskovaných pozemků a jenom 14% připadlo na nově zřizované státní statky a druž­ stva. Proto po žních na podzim roku 1918 vyslal Lenin na venkov ozbrojené oddíly, aby zabavily co nejvíc potravin, a vybízel „výbory chudých rolníků", aby tyranizovaly takzvané „kulaky a bohaté sedláky", kteří prý „nashromáž­ dili obrovské částky peněz".( 1 4 7 ) Později vylepšil tento „vynález" tak, že seskupil „dělníky a chudé rolníky" do pětadvacetičlenných bojůvek a povolil jim podíl z toho, co nakradli. A ještě později vynalezl novou kategorii „středních rolníků", které se snažil poštvat proti „kulakům". Poněvadž tyto třídy existovaly pouze v jeho fantazii a neodpovídaly skutečným poměrům na vesnici, tato taktika také selhala. Na jaře roku 1921, kdy došlo k povstání kronštadtských námořníků, se celá Leninova hospodářská politika prakticky zhroutila. Průmysl nevyráběl skoro nic. V městech nebylo co jíst. Podle Leninova vlastního doznání se „z desítek a stovek tisíců demobilizovaných vojáků stali bandité"/ 1 4 8 ) Jedinou věcí, jíž bylo dost, byl papírový rubl, který tiskařské stroje chrlily bez omezení a který v té době klesl na něco málo přes 1% své hodnoty z listopadu 1917. Někteří bolševici se snažili dělat z nouze ctnost a vychlou­ bali se, že inflace byla vyvolána úmyslně, aby se starý režim finančně položil. Tiskárnu státní mincovny líčili jako „strojní pušku komisariátu financí, která pálí salvy do řitě buržoazního systému". Zinověv řekl německým sociálním demokratům: „Spějeme k úplnému odstranění peněz." V tomto smyslu měl pravdu: Význam papírových peněz se v Sovětském svazu už nikdy neobnovil. Ovšem za cenu trvalého nedostatku zboží v obchodech. O Leninův papírový rubl rolníci nejevili zájem, takže se do věci v květnu 1921 vložil osobně. Bylo zřejmé, že nedostanou-li města najíst, režim se zhroutí. Ekonomických nápadů se Leninovi sice nedostávalo, ale zato slov měl vždycky nadbytek. Razil teď frázi „nová ekonomická politika" neboli NEP. Znamenalo to v podstatě kapitulaci před sedláky a návrat k tržnímu systému založenému na výměně zboží. Rabovací čety byly staženy a sedláci směli prodávat své produkty za to, co se jim podařilo dostat. Malým továrnám a dílnám bylo dovoleno opět začít bez státního dozoru vyrábět zboží, jež rolníci byli ochotni vyměňovat za obilí. Bolševická kapitulace však přišla bohužel pozdě, takže neovlivnila v roce 1921 setbu, a suché léto způsobilo hladomor, první v ruských dějinách, a mohla za něj v podstatě vláda. Podle Kalinina postihl 27 miliónů lidí. V zimě 1921-2 zemřely asi tři milióny. Vláda se v zoufalství obrátila na americkou hospodářskou pomoc, kterou organizoval Herbert Hoover. Rusko, až dosud jeden z nej­ větších světových vývozců potravin, se muselo obrátit na americké kapitalistické zemědělství, které je mělo zachránit před důsledky kolek­ tivního experimentu. O šedesát let později se historie opakovala. Rolníci

odstranili cara a uvolnili cestu Leninovi. Ten nesplnil, co sliboval. Žádali odškodném. A to se platí dodnesX 149 ) Tak skončil totálním fiaskem první velký pokus o takzvané -jinak to nelze nazvat - sociální inženýrství. Lenin tomu říkal „porážka a ústup za účelem nového útoku".( 1 5 0 ) Brzy však skonal a nový útok na sedláky zdědil byrokratický netvor, který nastoupil po něm. Lenin věřil na plánování, |x>něvadž bylo „vědecké". Ale nevěděl jak na to. Domníval se, že vše vyřeší nějaký kouzelnický trik, a ten viděl v pojmu „elektrifikace". Jako obvykle ho fascinovala německá důkladnost a velice obdivoval knihuDerZukunftsstaat, Stát budoucnosti, od Karla Balloda, která vyšla roku 1919. Inspirovala ho k heslu: „Komunismus je sovětská moc plus elektrifikace celé země." F.lcktřina vyřeší vše! Je to poslední slovo moderní vědy.( 151 ) Promění zaostalé ruské zemědělství. Je mnohem lépe všechno elektrifikovat než m/priK-ovAvui všeobecný složitý plán, který stejně není nic jiného než ../v.inťni". „planá i< D I K " a „namyšlené ignorantství"/ 1 5 2 ) Gosplan, nová plrtnoviul miMinéiir / roku 1921, ho příliš nezajímala, dokud si jako při ilntmlnl ukul nevyhnila elektrifikaci. To ho v posledních týdnech ikll ního/lvotn naplňovalo nadšením: budou se stavět obrovské elektrárny! V/nlkl rvláltnl kult, klcrý trvá v Sovětském svazu dodnes a podle něhož je v Mvtttké společnosti (vedle konstruktéra zbraní) nejuznávanější osobou m/i• tiv» silnoproudař. Leninovým odkazem byla důkladná budova policejního státu uprostřed hospodářských trosek. Na věčnost odešel se sny o elektrifikaci. Leninovy optimistické naděje na povstání marxistů ve vyspělých průmyslových zemích vzaly za své už dřív. Jak by bývaly mohly mít úspěch? Leninovu revoluci umožnilo jedině rozsáhlé nerozvinuté, neřízené a jen praktický cíl sledující hnutí rolníků, kterému on sám nerozuměl a které se nikdy pochopit nesnažil. Marxističtí revolucionáři v průmyslové Evropě lakové štěstí neměli. Nadto, když v listopadu 1918 nastala ve střední Evropě příležitost k revolučním změnám, neblahé zkušenosti Leninova sociálního inženýrství - hospodářský krach, hladomor, občanská válka a masový terortu už působily odstrašujícím příkladem, a to nejen na umírněné socialisty. Extremisté sice štěstí zkusili, ale popálili se v plamenech, které zažehli. 4. listopadu 1918 němečtí námořníci a vojáci opanovali Kiel a utvořili dělnické rady. O tři dny později se levicový socialista Kurt Eisner postavil v čelo vzpoury mnichovské posádky a svrhl bavorskou vládu. Ale sociální demokraté, kteří po císařově útěku převzali v Německu moc, se nedopustili Kerenského chyb. Jejich vojenský odborník Gustav Noske se Obrátil na armádu a ta mu dala k dispozici oddíly bývalých důstojníků a pod­ důstojníků. Vítanou zbraní mu byla i neochota leninovců usilovat o moc parlamentní cestou. 6. ledna 1919 berlínští leninovci (říkali si spartakovci)

94

95

ovládli město. Noske proti nim vytáhl s dvěma tisíci muži. Tři dny poté, co zvítězil, zavraždili bývalí důstojníci, kteří je měli odvést do vězení, Rosu Luxemburgovou a jejího přítele Karla Liebknechta. I Eisner byl zavražděn 21. února. Jeho stoupenci dostali v bavorských volbách pouze tři mandáty. Když navzdory tomu vyhlásili 7. dubna komunistickou republiku, netrvala ani měsíc a byla bez potíží likvidována Noskovými oddíly. Totéž se dělo v Halle, v Hamburku, v Brémách, v Lipsku, v Durynsku a v Brunšviku. Vyhrát volby se komunistům nepodařilo a jejich snahy prosadit se násilím neměly úspěch. Vítr změn však vál trochu jiným směrem. V druhé polovině roku 1919 se začaly v Evropě objevovat nové typy „předvojových elit". Byli to také socialisté. V jejich panteonu byl často i Marx. Dovolávali se však něčeho zřetelnějšího než abstraktního „proletariátu", na který se nedalo jako na volební a bojovou sílu ze záhadných důvodů spoléhat; jejich kolektivní hnací silou nebyla ani tak třída jako národ a dokonce i rasa. Měli také společný pádný a bezprostřední důvod k nespokojenosti: Versailleskou smlouvu. V Rakousku, poražené bývalé velmoci, si říkali Heimwehr, domobrana. V Maďarsku, které na porážku doplatilo nejvíc, národní rozladění nespravil údajný komunistický stát, který založil v březnu 1919 Leninův žák Béla Kún. V srpnu se zhroutil v ohni a krvi a zřízení, jež následovalo, neslo čím dál tím zjevnější znaky antisemitského smýšlení Julia Gómbose, který se nazýval nacionálním socialistou a vášnivě se dovolával spravedlnosti, pomsty a očištění od „cizích živlů".(153) V Turecku, které ztratilo svou arabskou říši a mělo zřejmě přijít i o své západní přímořské oblasti, Mustafa Kemal Pasa, brzy nazývaný „Atatůrk", Otec Turků, rovněž inklinoval k nacionálnímu socialismu a byl živým dokladem toho, že řešení dohodnutá v Paříži nelze vynucovat. Itálie sice válku vyhrála, ale měla proti Versailleské dohodě velkou výhradu: nedostala dalmatské pobřeží. 11. září 1919 básník a válečný hrdina Gabriele ďAnnunzio obsadil různorodým davem vojenských dezertérů přístav Fiume. Byl to drzý a neomalený manévr, ale Británie a Francie, které měly město hlídat, ustoupily - zlé to znamení. D'Annunzio byl také nacionální socialista. Tento nový vítr zaznamenal i Mussolini v Miláně. Byl mu sympatický, tak jako před pěti lety na něj působila sympaticky vlna válečného nadšení. Nadcházející válka a jeho vlastní rozhodnutí zapojit do ní Itálii ho tenkrát přimělo opustit řady oficiálních socialistů. Stal se nacionalistou, ale ne v duchu romantické levicové tradice Mazziniho,* nýbrž podle výbojné tradice starých Římanů, jejichž svazky, fasces, které bývaly radikálním * Giuseppe Mazzini (1805-1872), italský politik a nacionalista. Roku 1831 založil v exilu v Marseille tajné republikánské sdružení Mladá Itálie, které usilovalo o sjednocení země. Roku 1849 byl jedním z triumvirů řídících krátkodobou Římskou republiku.

96

emblémem Francouzské revoluce, přijal i on jako užitečný symbol, asi jako Lenin použil srp a kladivo starých sociálních demokratů. Lenina nenáviděl za to, že vyvedl Rusko z války a ohrozil tím zisky přislíbené Itálii. Vybízel Japonce, aby pochodovali Ruskem a provolávali Jívanň, il Mikádo!". Roku 1919 ho Leninovo hospodářské fiasko odradilo od přímého vyvlastnění průmyslu. Rozhodl se, že kapitalismus nezničí, nýbrž ho raději využije. Přesto však jeho revoluce měla být radikální a opírat se o marxismus s jeho předválečnou „předvojovou elitou" a o syndikalismus (vládu dělníků), který měl pak zůstat až do Mussoliniho smrti nejdůležitější charakteristikou této politiky. Mnoho mladých bývalých socialistů v Itálii sdílelo jeho radikalismus a opustilo internacionální orientaci/ 154 ) Internacionalismus se neosvědčil ani v roce 1914, kdy nezabránil válce, ani v roce 1917, kdy nereagoval na Leninovu výzvu k světové revoluci. Touha nastolit novou bOnodáhkOU utopii jim však zůstala. 2.V březnu |V1*> Mussolini a jeho syndikalističtí přátelé založili novou •tranu Mfla v programu částečnou konfiskaci finančního kapitálu, koutiolu sltývitjU ího liospiHlářství korporativními hospodářskými radami, vyvln-iiiifnl iiik.vniih statku a zemědělskou reformu a nadto ještě OdHilBiaí monarchie • senátu. Když sestavoval tento seznam, Mussolini Cnulo utoval jako vzor Kurta Eisnera/ 155 ) Eisnerovy bavorské bojůvky, jež byly samy napodobeninou Leninových „mužů v černých kožeňácích", sloužily Mussolinimu jako model pro jeho vlastní bojové svazy Fasci di CombattimentoM56) A n i v nejmenším nezavrhl sklon k násilným akcím - to měl společné s Leninem. Parafrázoval Marxe výrokem, že chce „dějiny tvořit, ne být jejich pasivní součástí". Jiný jeho oblíbený citát byl „ Vivre, ce n'est pas calculer, c'est agir"*(157). Jeho slovník jako slovník Leninův oplýval vojenskými výrazy a silnými křiklavými slovesy. Jako Lenin i Mussolini chtěl netrpělivě urychlovat běh dějin - chtěl podle slov futu­ ristů jako Marinetti,** velocizzare lltalia, popohnat Itálii kupředu. Sálala z něj netrpělivost, stále se díval zavile na hodinky a obořoval se s hněvem na ty, kdo způsobili nějaké zdržení. Mussolini se však měnil. Hubená a hladová vizáž zmizela s jeho vlasy. Na pleši se mu objevila obrovská boule a na jeho vysedlé, nyní masité bradě tmavá oválná pigmentová skvrna. Zuby měly barvu staré slonoviny a byly řídké, ale to se prý v Itálii považuje za štastné znamení/ 158 ) Byl to pohledný energický muž bohatého sexuálního života se 169 milenkami/ 159 ) Byl velmi ješitný a ctižádostivý. Bažil po moci a chtěl ji mít hned. D'Annunziův úspech ho přesvědčil, že radikalismus nestačí, ani nacionalistický radikalisS neznamená počítat, nýbrž jednat Hlippo Tommaso Marinetti (1876-1944), italský básník, zakladatel futurismu (1909). Později se přiklonil k fašismu.

97

ovládli město. Noske proti nim vytáhl s dvěma tisíci muži. Tři dny poté, co zvítězil, zavraždili bývalí důstojníci, kteří je měli odvést do vězení, Rosu Luxemburgovou a jejího přítele Karla Liebknechta. I Eisner byl zavražděn 21. února. Jeho stoupenci dostali v bavorských volbách pouze tři mandáty. Když navzdory tomu vyhlásili 7. dubna komunistickou republiku, netrvala ani měsíc a byla bez potíží likvidována Noskovými oddíly. Totéž se dělo v Halle, v Hamburku, v Brémách, v Lipsku, v Durynsku a v Brunšviku. Vyhrát volby se komunistům nepodařilo a jejich snahy prosadit se násilím neměly úspěch. Vítr změn však vál trochu jiným směrem. V druhé polovině roku 1919 se začaly v Evropě objevovat nové typy „předvojových elit". Byli to také socialisté. V jejich panteonu byl často i Marx. Dovolávali se však něčeho zřetelnějšího než abstraktního „proletariátu", na který se nedalo jako na volební a bojovou sílu ze záhadných důvodů spoléhat; jejich kolektivní hnací silou nebyla ani tak třída jako národ a dokonce i rasa. Měli také společný pádný a bezprostřední důvod k nespokojenosti: Versailleskou smlouvu. V Rakousku, poražené bývalé velmoci, si říkali Heimwehr, domobrana. V Maďarsku, které na porážku doplatilo nejvíc, národní rozladění nespravil údajný komunistický stát, který založil v březnu 1919 Leninův žák Béla Kún. V srpnu se zhroutil v ohni a krvi a zřízení, jež následovalo, neslo čím dál tím zjevnější znaky antisemitského smýšlení Julia Gómbose, který se nazýval nacionálním socialistou a vášnivě se dovolával spravedlnosti, pomsty a očištění od „cizích živlů".(153) V Turecku, které ztratilo svou arabskou říši a mělo zřejmě přijít i o své západní přímořské oblasti, Mustafa Kemal Pasa, brzy nazývaný „Atatůrk", Otec Turků, rovněž inklinoval k nacionálnímu socialismu a byl živým dokladem toho, že řešení dohodnutá v Paříži nelze vynucovat. Itálie sice válku vyhrála, ale měla proti Versailleské dohodě velkou výhradu: nedostala dalmatské pobřeží. 11. září 1919 básník a válečný hrdina Gabriele ďAnnunzio obsadil různorodým davem vojenských dezertérů přístav Fiume. Byl to drzý a neomalený manévr, ale Británie a Francie, které měly město hlídat, ustoupily - zlé to znamení. D'Annunzio byl také nacionální socialista. Tento nový vítr zaznamenal i Mussolini v Miláně. Byl mu sympatický, tak jako před pěti lety na něj působila sympaticky vlna válečného nadšení. Nadcházející válka a jeho vlastní rozhodnutí zapojit do ní Itálii ho tenkrát přimělo opustit řady oficiálních socialistů. Stal se nacionalistou, ale ne v duchu romantické levicové tradice Mazziniho,* nýbrž podle výbojné tradice starých Římanů, jejichž svazky, fasces, které bývaly radikálním * Giuseppe Mazzini (1805-1872), italský politik a nacionalista. Roku 1831 založil v exilu v Marseille tajné republikánské sdružení Mladá Itálie, které usilovalo o sjednocení země. Roku 1849 byl jedním z triumvirů řídících krátkodobou Římskou republiku.

96

emblémem Francouzské revoluce, přijal i on jako užitečný symbol, asi jako Lenin použil srp a kladivo starých sociálních demokratů. Lenina nenáviděl za to, že vyvedl Rusko z války a ohrozil tím zisky přislíbené Itálii. Vybízel Japonce, aby pochodovali Ruskem a provolávali Jívanň, il Mikádo!". Roku 1919 ho Leninovo hospodářské fiasko odradilo od přímého vyvlastnění průmyslu. Rozhodl se, že kapitalismus nezničí, nýbrž ho raději využije. Přesto však jeho revoluce měla být radikální a opírat se o marxismus s jeho předválečnou „předvojovou elitou" a o syndikalismus (vládu dělníků), který měl pak zůstat až do Mussoliniho smrti nejdůležitější charakteristikou této politiky. Mnoho mladých bývalých socialistů v Itálii sdílelo jeho radikalismus a opustilo internacionální orientaci/ 154 ) Internacionalismus se neosvědčil ani v roce 1914, kdy nezabránil válce, ani v roce 1917, kdy nereagoval na Leninovu výzvu k světové revoluci. Touha nastolit novou bOnodáhkOU utopii jim však zůstala. 2.V březnu |V1*> Mussolini a jeho syndikalističtí přátelé založili novou •tranu Mfla v programu částečnou konfiskaci finančního kapitálu, koutiolu sltývitjU ího liospiHlářství korporativními hospodářskými radami, vyvln-iiiifnl iiik.vniih statku a zemědělskou reformu a nadto ještě OdHilBiaí monarchie • senátu. Když sestavoval tento seznam, Mussolini Cnulo utoval jako vzor Kurta Eisnera/ 155 ) Eisnerovy bavorské bojůvky, jež byly samy napodobeninou Leninových „mužů v černých kožeňácích", sloužily Mussolinimu jako model pro jeho vlastní bojové svazy Fasci di CombattimentoM56) A n i v nejmenším nezavrhl sklon k násilným akcím - to měl společné s Leninem. Parafrázoval Marxe výrokem, že chce „dějiny tvořit, ne být jejich pasivní součástí". Jiný jeho oblíbený citát byl „ Vivre, ce n'est pas calculer, c'est agir"*(157). Jeho slovník jako slovník Leninův oplýval vojenskými výrazy a silnými křiklavými slovesy. Jako Lenin i Mussolini chtěl netrpělivě urychlovat běh dějin - chtěl podle slov futu­ ristů jako Marinetti,** velocizzare lltalia, popohnat Itálii kupředu. Sálala z něj netrpělivost, stále se díval zavile na hodinky a obořoval se s hněvem na ty, kdo způsobili nějaké zdržení. Mussolini se však měnil. Hubená a hladová vizáž zmizela s jeho vlasy. Na pleši se mu objevila obrovská boule a na jeho vysedlé, nyní masité bradě tmavá oválná pigmentová skvrna. Zuby měly barvu staré slonoviny a byly řídké, ale to se prý v Itálii považuje za štastné znamení/ 158 ) Byl to pohledný energický muž bohatého sexuálního života se 169 milenkami/ 159 ) Byl velmi ješitný a ctižádostivý. Bažil po moci a chtěl ji mít hned. D'Annunziův úspech ho přesvědčil, že radikalismus nestačí, ani nacionalistický radikalisS neznamená počítat, nýbrž jednat Hlippo Tommaso Marinetti (1876-1944), italský básník, zakladatel futurismu (1909). Později se přiklonil k fašismu.

97

mus ne. Má-li fašismus dosáhnout úspěchu, musí se dovolávat poezie, drama­ tu, tajemství. Na to si totiž vždycky italští marxisté u Marxe stěžovali: nemá dostatek pochopení pro lidskou povahu. Opomíjí účinnost mýtů, zvláště mý­ tů národních. Teď, když Freud dokázal - také vědecky - že existují temné skryté síly, jež působí na jednotlivce, není snad na čase prozkoumat jejich vliv na davového člověka? D'Annunzio psal o strašlivé energii pocitu moci, instinktu pro boj a vládu a spoustě plodných a oplodňujících sil, jež jsou vesměs vlastnostmi dionýských osobností, vítězů, ničitelů, tvůrců.(160) Itálie nemá nedostatek poetických mýtů. Garibaldiho* a Mazziniho naciona­ listický mýtus 19. století je stále nesmírně živý. Existuje mýtus reálné politiky Machiavelliho* * (který byl též Mussoliniho oblíbeným autorem) a ještě starší mýtus Říma a římské říše Čeká, aby se probudil ze staletého spánku a dal se na pochod s novými legiemi. A nad tím vším je nový mýtus futuristický, který inspiroval Mussoliniho představu socialistické Itálie - ne nepodobný Leninově elektrifikaci Ruska - kdy „život bude probíhat intenzivněji a horečněji ovládán rytmem strojů". Mussolini využil všech těchto těkavých prvků k přípravě husté fašistické kaše, kterou ještě ochutil oživujícím aromátem násilí: „Bez prolévání krve," prohlásil, „není života."(161) Ale čí krve? Mussolini měl složitou a v mnoha ohledech rozpornou povahu. Na rozdíl od Lenina zřídkakdy páchal zlo z vlastního popudu: skoro vždycky musel podlehnout pokušení. Teprve po dlouhých letech moci a pochlebování odumřel jeho mravní cit téměř úplně. V této době však ještě nebyl schopen nevyprovokovaného násilí. V letech 1919-20 hledal zoufale důvod proč bojovat. O fašismu mluvil bezvýhledově jako o „útočišti všech bludařů, církvi všech kacířů".( 162 ) Pak mu socialisté tím, že se uchýlili k násilí, poskytli, co potřeboval. Jejich rádcem byl churavý mladý marxista jménem Antonio Gramsci,*** který vyšel ze stejné intelektuální tradice jako Mussolini: marxismus, Sorel, syndikalismus, odmítnutí historického determinismu, zdůrazňování voluntarismu, potřeba popohnat dějiny kupředu zdůrazněním boje, násilí a mýtu; a snad ještě nadto Machiavelliho pragmatismus/163) Gramsci však, ačkoli byl originálnější, postrádal Mussoliniho rovnováhy a sebedůvěry. Pocházel z velmi chudých poměrů na Sardinii. Jeho otec byl odsouzen do vězení a Gramsci, který jako Giuseppe Garibaldi (1807-1882), italský politik a revolucionář, vůdce tzv. risorgimenta, jež spolu s Mazziniho bmitímMIadé Itálie bojovalo v 30. letech minulého století za sjednocení zemé * * Niccold Machiavelli (1469-1527), florentský renesanční politik a filozof. Ve svém díle II Principe (Vládce) doporučuje provádět politiku bez ohledu na prostředky, jakými dosahuje svých cílů. * * * Antonio Gramsci (1891-1937), italský marxistický teoretik, vůdce italského dělnického hnutí, spolu s Palmirem Togliattim jeden ze zakladatelů komunistické strany Itálie. Roku 1926 zatčen, po 11 letech věznění zemřel. *

98

chlapec trpěl chorobou páteře, začal už v jedenácti letech pracovat deset hodin denně. Byl překvapen, když se do něj zamilovala jeho budoucí žena (psal jí podivuhodné milostné dopisy). Poněvadž nebyl schopen o sobě uvažovat ve vedoucí roli, vybral si z Machiavelliho ne jako Mussolini vládce individuálního, nýbrž kolektivního: „Moderní vládce, mýtický vládce, nemůže být skutečnou osobou, konkrétním jednotlivcem: může to být jedině organizace." Tak se Gramsci přiklonil k syndikalismu a hlásal vyvlastnění továren, kdežto Mussolini dal přednost romantice a dramatu. Roku 1920 se socialisté začali řídit Gramsciho radami a brzy zavlály nad dílnami a kancelářemi po celé zemi rudé vlajky. K rozhodnému pokusu převzít moc ve státě však nedošlo. Co se týče taktiky, nebyli socialisté jednotní a v lednu 1921 se rozštěpili, přičemž komunistická strana (PCI) uhnula daleko doleva. Kromě toho, >c dčsily střední vrstvy, docílily snahy o převzetí moci málo. Errico Malniesta varoval umírněné: „Ncdojdeme-li až do konce, zaplatíme za strach, klety pníc mihnuli biu joa/u, vlastními slzami a krví."(164) Násilí sice nebylo ». ikr nic potloulilo Mussolinimu za záminku, aby se k němu uchýlil sám. Inko v Nf merku, funialisič se dopustili kardinální chyby tím, že ho vůbec M | Mif ili (M*) Mussolini se vychloubal, že fašistický leopard si snadno poradí i „líným dobytkem" socialistických mas.(166) liisisiické akční čety vznikaly hlavně z bývalých příslušníků branných sil, ale přijímaly soustavně i studenty a mladé muže opouštějící školu. Byly disciplinovanější a systematičtější než socialisté a koordinovaly své akce telefonicky. Často se setkávaly s pasivní a dokonce i aktivní podporou místních úřadů a policie, jež obvykle prohledala socialistický lidový dům kvůli zbraním a pak ho nechala napospas četám, které jej většinou vypálily. Socialisté tvrdili, že fašisté jsou stranou jedné třídy a že jejich teror je povstáním Borgiů.* Nebylo tomu tak: existovala spousta dělnických fašistů, zvláště v oblastech jako byl Terst a okolí, kde se vyhrocovaly národnostní spory (socialisté byli většinou Slovinci). Právě v tomto prostředí začal fašismus získávat široké masy a jeho vliv se pak šířil dál do vnitrozemí, do Boloně, pádské nížiny a okolí Benátek. Mussolini odjakživa reagoval citlivě na lidi a brzy pochopil, že Itálii vlastně tvoří různorodá města, z nichž každému se musí hrát jiná písnička. Zanedlouho pronikl dál k jihu, kde převládal měšťanský živel. Fašismus začal mocně působit na mládež ze /& možných rodin. Jedním z jeho nejvýznamnějších a nejnebezpečnějších stoupenců byl Italo Balbo, který ve věku dvaceti pěti let přivedl k MussoAlnutká Šlechtická rodina, známi krutostí, zločiny, prostopášností, věrolomností a nezří­ zenou ctižádostí. Césare Borgia (1475-1507), nemanželský syn Rodriga Borgii {popele Alexandra VI.), kardinál, zločinný politik a vojevůdce, usiloval o podřízení Itálie svému rodu. Hyl vzorem pro Machiavelliho Hídce. Jeho sestra Lu/atzw si pro svůj údajný incestní vztah k otci vysloužila povést prostopášnice.

99

mus ne. Má-li fašismus dosáhnout úspěchu, musí se dovolávat poezie, drama­ tu, tajemství. Na to si totiž vždycky italští marxisté u Marxe stěžovali: nemá dostatek pochopení pro lidskou povahu. Opomíjí účinnost mýtů, zvláště mý­ tů národních. Teď, když Freud dokázal - také vědecky - že existují temné skryté síly, jež působí na jednotlivce, není snad na čase prozkoumat jejich vliv na davového člověka? D'Annunzio psal o strašlivé energii pocitu moci, instinktu pro boj a vládu a spoustě plodných a oplodňujících sil, jež jsou vesměs vlastnostmi dionýských osobností, vítězů, ničitelů, tvůrců.(160) Itálie nemá nedostatek poetických mýtů. Garibaldiho* a Mazziniho naciona­ listický mýtus 19. století je stále nesmírně živý. Existuje mýtus reálné politiky Machiavelliho* * (který byl též Mussoliniho oblíbeným autorem) a ještě starší mýtus Říma a římské říše Čeká, aby se probudil ze staletého spánku a dal se na pochod s novými legiemi. A nad tím vším je nový mýtus futuristický, který inspiroval Mussoliniho představu socialistické Itálie - ne nepodobný Leninově elektrifikaci Ruska - kdy „život bude probíhat intenzivněji a horečněji ovládán rytmem strojů". Mussolini využil všech těchto těkavých prvků k přípravě husté fašistické kaše, kterou ještě ochutil oživujícím aromátem násilí: „Bez prolévání krve," prohlásil, „není života."(161) Ale čí krve? Mussolini měl složitou a v mnoha ohledech rozpornou povahu. Na rozdíl od Lenina zřídkakdy páchal zlo z vlastního popudu: skoro vždycky musel podlehnout pokušení. Teprve po dlouhých letech moci a pochlebování odumřel jeho mravní cit téměř úplně. V této době však ještě nebyl schopen nevyprovokovaného násilí. V letech 1919-20 hledal zoufale důvod proč bojovat. O fašismu mluvil bezvýhledově jako o „útočišti všech bludařů, církvi všech kacířů".( 162 ) Pak mu socialisté tím, že se uchýlili k násilí, poskytli, co potřeboval. Jejich rádcem byl churavý mladý marxista jménem Antonio Gramsci,*** který vyšel ze stejné intelektuální tradice jako Mussolini: marxismus, Sorel, syndikalismus, odmítnutí historického determinismu, zdůrazňování voluntarismu, potřeba popohnat dějiny kupředu zdůrazněním boje, násilí a mýtu; a snad ještě nadto Machiavelliho pragmatismus/163) Gramsci však, ačkoli byl originálnější, postrádal Mussoliniho rovnováhy a sebedůvěry. Pocházel z velmi chudých poměrů na Sardinii. Jeho otec byl odsouzen do vězení a Gramsci, který jako Giuseppe Garibaldi (1807-1882), italský politik a revolucionář, vůdce tzv. risorgimenta, jež spolu s Mazziniho bmitímMIadé Itálie bojovalo v 30. letech minulého století za sjednocení zemé * * Niccold Machiavelli (1469-1527), florentský renesanční politik a filozof. Ve svém díle II Principe (Vládce) doporučuje provádět politiku bez ohledu na prostředky, jakými dosahuje svých cílů. * * * Antonio Gramsci (1891-1937), italský marxistický teoretik, vůdce italského dělnického hnutí, spolu s Palmirem Togliattim jeden ze zakladatelů komunistické strany Itálie. Roku 1926 zatčen, po 11 letech věznění zemřel. *

98

chlapec trpěl chorobou páteře, začal už v jedenácti letech pracovat deset hodin denně. Byl překvapen, když se do něj zamilovala jeho budoucí žena (psal jí podivuhodné milostné dopisy). Poněvadž nebyl schopen o sobě uvažovat ve vedoucí roli, vybral si z Machiavelliho ne jako Mussolini vládce individuálního, nýbrž kolektivního: „Moderní vládce, mýtický vládce, nemůže být skutečnou osobou, konkrétním jednotlivcem: může to být jedině organizace." Tak se Gramsci přiklonil k syndikalismu a hlásal vyvlastnění továren, kdežto Mussolini dal přednost romantice a dramatu. Roku 1920 se socialisté začali řídit Gramsciho radami a brzy zavlály nad dílnami a kancelářemi po celé zemi rudé vlajky. K rozhodnému pokusu převzít moc ve státě však nedošlo. Co se týče taktiky, nebyli socialisté jednotní a v lednu 1921 se rozštěpili, přičemž komunistická strana (PCI) uhnula daleko doleva. Kromě toho, >c dčsily střední vrstvy, docílily snahy o převzetí moci málo. Errico Malniesta varoval umírněné: „Ncdojdeme-li až do konce, zaplatíme za strach, klety pníc mihnuli biu joa/u, vlastními slzami a krví."(164) Násilí sice nebylo ». ikr nic potloulilo Mussolinimu za záminku, aby se k němu uchýlil sám. Inko v Nf merku, funialisič se dopustili kardinální chyby tím, že ho vůbec M | Mif ili (M*) Mussolini se vychloubal, že fašistický leopard si snadno poradí i „líným dobytkem" socialistických mas.(166) liisisiické akční čety vznikaly hlavně z bývalých příslušníků branných sil, ale přijímaly soustavně i studenty a mladé muže opouštějící školu. Byly disciplinovanější a systematičtější než socialisté a koordinovaly své akce telefonicky. Často se setkávaly s pasivní a dokonce i aktivní podporou místních úřadů a policie, jež obvykle prohledala socialistický lidový dům kvůli zbraním a pak ho nechala napospas četám, které jej většinou vypálily. Socialisté tvrdili, že fašisté jsou stranou jedné třídy a že jejich teror je povstáním Borgiů.* Nebylo tomu tak: existovala spousta dělnických fašistů, zvláště v oblastech jako byl Terst a okolí, kde se vyhrocovaly národnostní spory (socialisté byli většinou Slovinci). Právě v tomto prostředí začal fašismus získávat široké masy a jeho vliv se pak šířil dál do vnitrozemí, do Boloně, pádské nížiny a okolí Benátek. Mussolini odjakživa reagoval citlivě na lidi a brzy pochopil, že Itálii vlastně tvoří různorodá města, z nichž každému se musí hrát jiná písnička. Zanedlouho pronikl dál k jihu, kde převládal měšťanský živel. Fašismus začal mocně působit na mládež ze /& možných rodin. Jedním z jeho nejvýznamnějších a nejnebezpečnějších stoupenců byl Italo Balbo, který ve věku dvaceti pěti let přivedl k MussoAlnutká Šlechtická rodina, známi krutostí, zločiny, prostopášností, věrolomností a nezří­ zenou ctižádostí. Césare Borgia (1475-1507), nemanželský syn Rodriga Borgii {popele Alexandra VI.), kardinál, zločinný politik a vojevůdce, usiloval o podřízení Itálie svému rodu. Hyl vzorem pro Machiavelliho Hídce. Jeho sestra Lu/atzw si pro svůj údajný incestní vztah k otci vysloužila povést prostopášnice.

99

linimu své rodné mésto Ferraru a v krátké době se stal náčelníkem fašistické milice a daleko nejtvrdším z kondotiérů.(167) Roku 1921 táhl střední Itálií a jako kdysi Césare Borgia zanechával za sebou dýmající trosky odbo­ rářských středisek a kupy mrtvol. Balbo byl první, kdo svým terorem přesvědčil dobromyslnou Itálii, že před fašismem není patrně úniku. Naháněl strach dokonce i Mussolinimu, který nebyl přítelem násilí ve velkém měřítku, zvláště když se stávalo samoúčelným, a mluvil a psal proti němu.0 68 ) Ale ve vzmáhajícím se fašistickém hnutí, jehož zásluhou se s třiapadesáti dalšími poslanci dostal v květnu 1921 do parlamentu, se v tomto ohledu octl spolu s jinými bývalými socialisty v menšině. Téhož roku byl na fašistickém sjezdu v Římě donucen ke kompromisu. Za to, že dostal titul duce, souhlasil s násilím, a rok 1922 se tak stal rokem teroru. Za mlčelivého schvalování úřadů zahájila soukromá armáda jeho politické strany vítězné tažení. V každém městě obsadili nejprve radnici, socialistické členy městské rady vyhnali z kanceláří a místní prefekty, kteří chtěli proti fašistickému bezpráví použít policii, prostě propustili. Parlament pod vedením Gioliottiho se nedokázal dohodnout na silné vládě, která by Mussoliniho smetla - duce přece nebojoval proti státu - poněvadž Vatikán účinně bránil stranám ovlivněným církví, aby utvořily s umírněnými so­ cialisty koalici. A komunistická strana (jako později v Německu) v podstatě doufala, že se fašistický režim uskuteční, protože by to podle jejího názoru jen urychlilo marxistickou revoluci.(169) Když se Balbo v červenci 1922 zmocnil Ravenny, socialisté odpověděli generální stávkou, což byl katastrofální omyl. Itálie nebyla štastnou ani dobře spravovanou zemí. Měla otřesnou bídu, nejvyšší porodnost v Evropě a po Německu jednu z největších inflací. Risorgimento vyústilo místo do zaslíbené země v zklamání. Válka a vítězství Itálii spíš rozdělily než sjednotily. Parlamentní režim byl příšerně zkorumpovaný. Monarchie neoblíbená. Stát sám byl od roku 1871 na kordy s církví, která ho každou neděli s opovržením kritizovala ze všech kazatelen. Veřejné služby se hroutily. Lidé se hrozili rudého teroru, neboť katolické noviny překypovaly zprávami o Leninových ukrutnostech a o tom, jak Rusko trpí hladem. Osoba Mussoliniho nebyla ztotožňována s násilím. Naopak: mnohým se zdálo, že on jediný mu může učinit přítrž. Stal se z ně­ ho vynikající politický řečník. Od ď Annunzia se naučil vést s davem jakýsi operetnípseudodialog na způsob Čije Itálie? Naše!. Ale nebyla to jen dema­ gogie. Své projevy prokládal dalekosáhlými filozofickými úvahami, jaké mají Italové rádi. Na jeho schůze chodili i liberálové jako Benedetto Croce.* Začátkem podzimu 1922 dostalo jeho řečnické umění sebejistý zvuk Benedetto Croce (1866-1952), italský politik, estetik a historik, odpůrce fašismu. V poválečné Itálii pomáhal znovu zavést liberální demokracii. Vydal na osmdesát prací, z nichž nejvýznamnéjší jsou Déjiny Evropy devatenáctého století a Estetika.

100

a státnický švih. Měl v té době tajné styky s královským palácem, Vatikánem, armádou, policií a obchodními magnáty. Všichni chtěli vědět, jaké jsou jeho úmysly. Řekl jim to v Udine v posledním z významných projevů, které měl na různých místech země: „Náš program je prostý: chceme vládnout."(170) Chtěl vládnout Itálii tak, jak jí od římských dob nevládl nikdo: pevnou rukou, řádně, spravedlivě, čestně a především účinně. 16. října 1922 se rozhodl, že tento problém vyřeší násilím, protože se domníval, že bude-li otálet, Gioliotti, jehož jediného se bál, by mu mohl jeho roli ukrást. Zorganizoval proto koncem měsíce pochod na Řím, kte­ rého se zúčastnily čtyři skupiny černých košil v počtu asi 40.000 mužů. Mnoho vojenských a policejních velitelů slíbilo, že na ně nebudou střílet, a Mussoliniho list i? Popolo ďltalia otiskl titulek přes celou šíři stránky: / grigioverdi fraternizano con le Camicie Nere! - Vojáci se bratří s čer­ nými košilemi. Mussolini měl celý život zvláštní schopnost trapně balancovat mezi velkolepostí a fraškou. Když se jeho špatně vyzbrojená, bídně oble­ čená a hladová armáda zastavila večer 28. října v hustém dešti před Ří­ mem, nebylo to nic, co by nahánělo strach. Vláda, i když byla slabá, měla v Římě posádku 28.000 mužů pod spolehlivým vedením a byla připravena vyhlásit výjimečný stav. Ale Řím byl plný falešných zvěstí a nepodložených informací. Malý král Viktor Emanuel, zabarikádovaný v kvirinálském paláci, se dověděl, že proti stotisícové hordě rozkacených fašistů stojí pouze šest tisíc neukáznčných vojáků. Propadl panice a odmítl podepsat vyhlášení výjimečného stavu, takže plakáty, které byly právě vylepovány na římských ulicích, se musely obratem strhávat. Tím ztratila odvahu i vláda. Mussolini na to, jak byl netrpělivý, hrál obratnou hru. Když mu králův pobočník generál Cittadini telefonoval do Milána a nabízel účast v nové vládě, prostě zavěsil. Další den, 29. října, se milostivě uvolil, že utvoří vládu sám, bude-li telefonická nabídka potvrzena telegramem. Telegram došel a Musso­ lini se toho večera odebral v černé košili na milánské nádraží, odkud jel lůžkovým vozem do Říma. Ve vlaku jela také náhodou manželka britského velvyslance lady Sybil Grahamova. Viděla Mussoliniho, obklopeného stranickými funkcionáři, jak se netrpělivě dívá na hodinky a vehementně se obrací na přednostu stanice: „Požaduji, aby vlak odjel naprosto přesně. Od nynějška musí všechno fungovat dokonale."(171) Tak se zrodil režim a - legenda. V posledních desíti letech života se Mussolini měnil v postavu čím dál tím tragičtější, ne-li groteskní. Po zkušenostech posledních šedesáti let těžko pochopíme, jak mohl mezi rokem 1922 a polovinou třicátých let vůbec někomu imponovat. Když se dostal k moci, nedopustil se žádného ze zřejmých Leninových omylů. Nevytvořil tajnou policii ani nezrušil 101

linimu své rodné mésto Ferraru a v krátké době se stal náčelníkem fašistické milice a daleko nejtvrdším z kondotiérů.(167) Roku 1921 táhl střední Itálií a jako kdysi Césare Borgia zanechával za sebou dýmající trosky odbo­ rářských středisek a kupy mrtvol. Balbo byl první, kdo svým terorem přesvědčil dobromyslnou Itálii, že před fašismem není patrně úniku. Naháněl strach dokonce i Mussolinimu, který nebyl přítelem násilí ve velkém měřítku, zvláště když se stávalo samoúčelným, a mluvil a psal proti němu.0 68 ) Ale ve vzmáhajícím se fašistickém hnutí, jehož zásluhou se s třiapadesáti dalšími poslanci dostal v květnu 1921 do parlamentu, se v tomto ohledu octl spolu s jinými bývalými socialisty v menšině. Téhož roku byl na fašistickém sjezdu v Římě donucen ke kompromisu. Za to, že dostal titul duce, souhlasil s násilím, a rok 1922 se tak stal rokem teroru. Za mlčelivého schvalování úřadů zahájila soukromá armáda jeho politické strany vítězné tažení. V každém městě obsadili nejprve radnici, socialistické členy městské rady vyhnali z kanceláří a místní prefekty, kteří chtěli proti fašistickému bezpráví použít policii, prostě propustili. Parlament pod vedením Gioliottiho se nedokázal dohodnout na silné vládě, která by Mussoliniho smetla - duce přece nebojoval proti státu - poněvadž Vatikán účinně bránil stranám ovlivněným církví, aby utvořily s umírněnými so­ cialisty koalici. A komunistická strana (jako později v Německu) v podstatě doufala, že se fašistický režim uskuteční, protože by to podle jejího názoru jen urychlilo marxistickou revoluci.(169) Když se Balbo v červenci 1922 zmocnil Ravenny, socialisté odpověděli generální stávkou, což byl katastrofální omyl. Itálie nebyla štastnou ani dobře spravovanou zemí. Měla otřesnou bídu, nejvyšší porodnost v Evropě a po Německu jednu z největších inflací. Risorgimento vyústilo místo do zaslíbené země v zklamání. Válka a vítězství Itálii spíš rozdělily než sjednotily. Parlamentní režim byl příšerně zkorumpovaný. Monarchie neoblíbená. Stát sám byl od roku 1871 na kordy s církví, která ho každou neděli s opovržením kritizovala ze všech kazatelen. Veřejné služby se hroutily. Lidé se hrozili rudého teroru, neboť katolické noviny překypovaly zprávami o Leninových ukrutnostech a o tom, jak Rusko trpí hladem. Osoba Mussoliniho nebyla ztotožňována s násilím. Naopak: mnohým se zdálo, že on jediný mu může učinit přítrž. Stal se z ně­ ho vynikající politický řečník. Od ď Annunzia se naučil vést s davem jakýsi operetnípseudodialog na způsob Čije Itálie? Naše!. Ale nebyla to jen dema­ gogie. Své projevy prokládal dalekosáhlými filozofickými úvahami, jaké mají Italové rádi. Na jeho schůze chodili i liberálové jako Benedetto Croce.* Začátkem podzimu 1922 dostalo jeho řečnické umění sebejistý zvuk Benedetto Croce (1866-1952), italský politik, estetik a historik, odpůrce fašismu. V poválečné Itálii pomáhal znovu zavést liberální demokracii. Vydal na osmdesát prací, z nichž nejvýznamnéjší jsou Déjiny Evropy devatenáctého století a Estetika.

100

a státnický švih. Měl v té době tajné styky s královským palácem, Vatikánem, armádou, policií a obchodními magnáty. Všichni chtěli vědět, jaké jsou jeho úmysly. Řekl jim to v Udine v posledním z významných projevů, které měl na různých místech země: „Náš program je prostý: chceme vládnout."(170) Chtěl vládnout Itálii tak, jak jí od římských dob nevládl nikdo: pevnou rukou, řádně, spravedlivě, čestně a především účinně. 16. října 1922 se rozhodl, že tento problém vyřeší násilím, protože se domníval, že bude-li otálet, Gioliotti, jehož jediného se bál, by mu mohl jeho roli ukrást. Zorganizoval proto koncem měsíce pochod na Řím, kte­ rého se zúčastnily čtyři skupiny černých košil v počtu asi 40.000 mužů. Mnoho vojenských a policejních velitelů slíbilo, že na ně nebudou střílet, a Mussoliniho list i? Popolo ďltalia otiskl titulek přes celou šíři stránky: / grigioverdi fraternizano con le Camicie Nere! - Vojáci se bratří s čer­ nými košilemi. Mussolini měl celý život zvláštní schopnost trapně balancovat mezi velkolepostí a fraškou. Když se jeho špatně vyzbrojená, bídně oble­ čená a hladová armáda zastavila večer 28. října v hustém dešti před Ří­ mem, nebylo to nic, co by nahánělo strach. Vláda, i když byla slabá, měla v Římě posádku 28.000 mužů pod spolehlivým vedením a byla připravena vyhlásit výjimečný stav. Ale Řím byl plný falešných zvěstí a nepodložených informací. Malý král Viktor Emanuel, zabarikádovaný v kvirinálském paláci, se dověděl, že proti stotisícové hordě rozkacených fašistů stojí pouze šest tisíc neukáznčných vojáků. Propadl panice a odmítl podepsat vyhlášení výjimečného stavu, takže plakáty, které byly právě vylepovány na římských ulicích, se musely obratem strhávat. Tím ztratila odvahu i vláda. Mussolini na to, jak byl netrpělivý, hrál obratnou hru. Když mu králův pobočník generál Cittadini telefonoval do Milána a nabízel účast v nové vládě, prostě zavěsil. Další den, 29. října, se milostivě uvolil, že utvoří vládu sám, bude-li telefonická nabídka potvrzena telegramem. Telegram došel a Musso­ lini se toho večera odebral v černé košili na milánské nádraží, odkud jel lůžkovým vozem do Říma. Ve vlaku jela také náhodou manželka britského velvyslance lady Sybil Grahamova. Viděla Mussoliniho, obklopeného stranickými funkcionáři, jak se netrpělivě dívá na hodinky a vehementně se obrací na přednostu stanice: „Požaduji, aby vlak odjel naprosto přesně. Od nynějška musí všechno fungovat dokonale."(171) Tak se zrodil režim a - legenda. V posledních desíti letech života se Mussolini měnil v postavu čím dál tím tragičtější, ne-li groteskní. Po zkušenostech posledních šedesáti let těžko pochopíme, jak mohl mezi rokem 1922 a polovinou třicátých let vůbec někomu imponovat. Když se dostal k moci, nedopustil se žádného ze zřejmých Leninových omylů. Nevytvořil tajnou policii ani nezrušil 101

parlament. Tisk zastal svobodný, vůdcové opozice nebyli pozavíráni. Došlo sice k několika vraždám, ale bylo jich ménč než před pučem. Fašistická Velká rada se stala státním orgánem, černé košile byly povoleny zákonem a výhružně asistovaly při volbách roku 1924, kdy fašisté dostali většinu hlasů. Mussolini sám se považoval spíš za vůdce národa než strany. Prohlašoval, že vládne nejen na základě donucování, ale i souhlasu obyvatelstva.(172) Zdá se, že měl spíš vůli úřadovat než vůli k moci. Chtěl zůstat na svém místě a být solidním politikem. Toužil být milován. Tyto iluze vzaly za své roku 1924 vraždou Giacoma Matteottiho, jednoho z nejzdatnějších poslanců opozice. Všeobecně se soudilo, že ho má na svědomí Mussolini/173) K vraždám poslanců ovšem docházelo i dřív a je pozoruhodné, že zrovna tento zločin vzbudil v Itálii tolik rozhořčení a v zahraničí tolik nevole. Mussolinimu to velmi uškodilo, v podstatě natrvalo: tím činem překročil svůj Rubikon,* zpřetrhal zbytky vztahů k so­ cialistům i liberálům a octl se v táboře extremistů. Typickou směsí chvástání a fatalistického zoufalství vyhlásil v známé řeči 3. ledna 1925 počátek fašismu. Opoziční noviny byly zastaveny, představitelé opozice internováni na ostrově. Opozice vůči monolitickému národu, řekl Mussolini, je zbytečná: pokud nějaké bude zapotřebí, dokáže ji najít sám v sobě a v odporu objektivních sil. Byla to demagogická eskamotáž, kterou mu mohl závidět i Lenin/ 174 ) Vytasil se také se zvučnou totalitní frází, která se tehdy i později citovala, obdivovala a kritizovala: „Všechno uvnitř státu, nic mimo stát, nic proti státu." Byla navržena řada „fašistických zákonů", některé ústavní, některé trestní, některé pozitivní. Poslední byly leggi di riforma sociále, zákony sociální reformy, jejichž účelem bylo uskutečnit korporativní stát. Na italském fašismu však bylo od začátku cosi mlhavého. Jeho instituce jako burza práce, Národní stavovská rada a Komora svazků a společností neměly nikdy v skutečné Itálii velkou váhu. Mussolini se vychloubal: „Ovládáme politiku, ovládáme morálku, ovládáme hospodářství. Stali jsme 175 se tak středem korporativního fašistického státu."( ) Byl to však stát vybudovaný spíš slovy než činy. Ostatně odpovídala-li Mussoliniho totalitní definice skutečnosti, jak to, že se mohl dohodnout s církví, která byla rozhodně „mimo stát", a dokonce uzavřít s Vatikánem konkordát, což se nepodařilo žádnému z jeho parlamentních předchůdců? Při jedné příležitosti definoval fašismus jako „organizovanou, centralistickou a auto176 ritářskou demokracii na národním základě"/ ) Ano: ale k čemu byla celá Rubikon, říčka v severní Itálii, která za starověku tvořila jižní hranici Předalpské Galie. Když ji Caesar se svým vojskem roku 49 př. Kr. překročil, poruSil tím ustanovení senátu a pochodem na Řím zahájil občanskou válku. Odtud přeneseně bod, od kterého není návratu; překročit Rubikon = učinit důležité osudové rozhodnutí

102

tato autorita? Vzniká dojem, že Mussolini byl fašistou proti své vůli, neboť v podvědomí zůstával marxistou, byť i kacířským; revoluce bez rozsáhlého vyvlastňování mu byla prázdným pojmem, ale to právě většina jeho stoupenců a spolupracovníků nechtěla. Takže fašistická utopie vzala do zaječích a zbyl po ní jen despotismus. Ještě roku 1943, krátce před zhroucením režimu, prohlašoval mladý militantní Vito Panunzio v Critica fascista, že vítězství je stále možné, pokud se konečně uskuteční „fašistická revoluce"/177) Tou dobou už byl Mussolini nade vší pochybnost diktátorem nejméně dvacet let. Ale jestliže Mussolini fašismus neuskutečňoval a ani ho nedovedl přesně definovat, stejnou záhadou byl tento pojem pro jeho protivníky, zejména pro marxisty. Kultivovaní anglosaští liberálové ho mohli odmítat jako nový druh .šarlatánské diktatury, ménč krvežíznivý než leninismus a méně nebezpečný majetku. Ale marxisté ho považovali za něco mnohem vážnějšího. V po­ lovině dvacátých let se fašismus šířil po celé Evropě. Všechny jeho odnože mely jedno společné: velmi aktivní antikomunismus. Bojovaly proti revoluci revolučními prostředky a potíraly komunisty na ulici jejich vlastními /bi.mrmi Ul roku 1923 byla bulharská selská vláda Aleksandra Stambohjského, která prováděla „agrární komunismus", potlačena fašistickým pučem. Komintcrna, nová mezinárodní organizace vytvořená sovětskou vládou k rozvíjení a koordinaci komunistických akcí, vyzvala „světové dčlnictvo", aby protestovalo proti „vítězné bulharské fašistické klice", čímž poprvé uznala fašismus za mezinárodní jev. Ale co vlastně byl fašismus? Marx se o něm nikde nezmiňoval. Vznikl příliš pozdě, než aby ho Lenin zabudoval do svého mnohomluvného pojetí dějinného vývoje. A nebylo myslitelné, že by právě on rozpoznal, co vlastně fašismus ve skutečnosti je: totiž marxistickou úchylkou, dokonce určitou modifikací samotné úchylky Leninovy. Místo toho musel být přizpůsoben duchu mandsticko-leninské historiografie a popsán ne jako zlověstné znamení budoucnosti, ale jako nebezpečný přežitek odumírající buržoazní éry. Po usilovném studiu pak třinácté zasedání výkonného výboru komunistické internacionály vypro­ dukovalo v prosinci 1933 oficiální sovětskou definici: fašismus je „nepokrytě teroristická diktatura nejreakčnějších šovinistických a imperialistických elementů finančního kapitálu"/ 178 ) Tento zřejmý nesmysl vyplynul z neschopnosti „vědeckého" marxismu předpovědět do očí bijící politický vývoj v letech mezi oběma válkami. Mezitím se Mussoliniho Itálie stejně jako Leninovo Rusko stala hotovou věcí a svět ji mohl studovat a třeba napodobit nebo odmítnout. Historik této doby si neustále uvědomuje, jak politické události na sebe působí i na dlouhé vzdálenosti v neustále se zrychlující interakci. Jako by rozhlas, mezinárodní telefonní síť, masový oběh novin a zrychlené způsoby cestování vytvářely 103

parlament. Tisk zastal svobodný, vůdcové opozice nebyli pozavíráni. Došlo sice k několika vraždám, ale bylo jich ménč než před pučem. Fašistická Velká rada se stala státním orgánem, černé košile byly povoleny zákonem a výhružně asistovaly při volbách roku 1924, kdy fašisté dostali většinu hlasů. Mussolini sám se považoval spíš za vůdce národa než strany. Prohlašoval, že vládne nejen na základě donucování, ale i souhlasu obyvatelstva.(172) Zdá se, že měl spíš vůli úřadovat než vůli k moci. Chtěl zůstat na svém místě a být solidním politikem. Toužil být milován. Tyto iluze vzaly za své roku 1924 vraždou Giacoma Matteottiho, jednoho z nejzdatnějších poslanců opozice. Všeobecně se soudilo, že ho má na svědomí Mussolini/173) K vraždám poslanců ovšem docházelo i dřív a je pozoruhodné, že zrovna tento zločin vzbudil v Itálii tolik rozhořčení a v zahraničí tolik nevole. Mussolinimu to velmi uškodilo, v podstatě natrvalo: tím činem překročil svůj Rubikon,* zpřetrhal zbytky vztahů k so­ cialistům i liberálům a octl se v táboře extremistů. Typickou směsí chvástání a fatalistického zoufalství vyhlásil v známé řeči 3. ledna 1925 počátek fašismu. Opoziční noviny byly zastaveny, představitelé opozice internováni na ostrově. Opozice vůči monolitickému národu, řekl Mussolini, je zbytečná: pokud nějaké bude zapotřebí, dokáže ji najít sám v sobě a v odporu objektivních sil. Byla to demagogická eskamotáž, kterou mu mohl závidět i Lenin/ 174 ) Vytasil se také se zvučnou totalitní frází, která se tehdy i později citovala, obdivovala a kritizovala: „Všechno uvnitř státu, nic mimo stát, nic proti státu." Byla navržena řada „fašistických zákonů", některé ústavní, některé trestní, některé pozitivní. Poslední byly leggi di riforma sociále, zákony sociální reformy, jejichž účelem bylo uskutečnit korporativní stát. Na italském fašismu však bylo od začátku cosi mlhavého. Jeho instituce jako burza práce, Národní stavovská rada a Komora svazků a společností neměly nikdy v skutečné Itálii velkou váhu. Mussolini se vychloubal: „Ovládáme politiku, ovládáme morálku, ovládáme hospodářství. Stali jsme 175 se tak středem korporativního fašistického státu."( ) Byl to však stát vybudovaný spíš slovy než činy. Ostatně odpovídala-li Mussoliniho totalitní definice skutečnosti, jak to, že se mohl dohodnout s církví, která byla rozhodně „mimo stát", a dokonce uzavřít s Vatikánem konkordát, což se nepodařilo žádnému z jeho parlamentních předchůdců? Při jedné příležitosti definoval fašismus jako „organizovanou, centralistickou a auto176 ritářskou demokracii na národním základě"/ ) Ano: ale k čemu byla celá Rubikon, říčka v severní Itálii, která za starověku tvořila jižní hranici Předalpské Galie. Když ji Caesar se svým vojskem roku 49 př. Kr. překročil, poruSil tím ustanovení senátu a pochodem na Řím zahájil občanskou válku. Odtud přeneseně bod, od kterého není návratu; překročit Rubikon = učinit důležité osudové rozhodnutí

102

tato autorita? Vzniká dojem, že Mussolini byl fašistou proti své vůli, neboť v podvědomí zůstával marxistou, byť i kacířským; revoluce bez rozsáhlého vyvlastňování mu byla prázdným pojmem, ale to právě většina jeho stoupenců a spolupracovníků nechtěla. Takže fašistická utopie vzala do zaječích a zbyl po ní jen despotismus. Ještě roku 1943, krátce před zhroucením režimu, prohlašoval mladý militantní Vito Panunzio v Critica fascista, že vítězství je stále možné, pokud se konečně uskuteční „fašistická revoluce"/177) Tou dobou už byl Mussolini nade vší pochybnost diktátorem nejméně dvacet let. Ale jestliže Mussolini fašismus neuskutečňoval a ani ho nedovedl přesně definovat, stejnou záhadou byl tento pojem pro jeho protivníky, zejména pro marxisty. Kultivovaní anglosaští liberálové ho mohli odmítat jako nový druh .šarlatánské diktatury, ménč krvežíznivý než leninismus a méně nebezpečný majetku. Ale marxisté ho považovali za něco mnohem vážnějšího. V po­ lovině dvacátých let se fašismus šířil po celé Evropě. Všechny jeho odnože mely jedno společné: velmi aktivní antikomunismus. Bojovaly proti revoluci revolučními prostředky a potíraly komunisty na ulici jejich vlastními /bi.mrmi Ul roku 1923 byla bulharská selská vláda Aleksandra Stambohjského, která prováděla „agrární komunismus", potlačena fašistickým pučem. Komintcrna, nová mezinárodní organizace vytvořená sovětskou vládou k rozvíjení a koordinaci komunistických akcí, vyzvala „světové dčlnictvo", aby protestovalo proti „vítězné bulharské fašistické klice", čímž poprvé uznala fašismus za mezinárodní jev. Ale co vlastně byl fašismus? Marx se o něm nikde nezmiňoval. Vznikl příliš pozdě, než aby ho Lenin zabudoval do svého mnohomluvného pojetí dějinného vývoje. A nebylo myslitelné, že by právě on rozpoznal, co vlastně fašismus ve skutečnosti je: totiž marxistickou úchylkou, dokonce určitou modifikací samotné úchylky Leninovy. Místo toho musel být přizpůsoben duchu mandsticko-leninské historiografie a popsán ne jako zlověstné znamení budoucnosti, ale jako nebezpečný přežitek odumírající buržoazní éry. Po usilovném studiu pak třinácté zasedání výkonného výboru komunistické internacionály vypro­ dukovalo v prosinci 1933 oficiální sovětskou definici: fašismus je „nepokrytě teroristická diktatura nejreakčnějších šovinistických a imperialistických elementů finančního kapitálu"/ 178 ) Tento zřejmý nesmysl vyplynul z neschopnosti „vědeckého" marxismu předpovědět do očí bijící politický vývoj v letech mezi oběma válkami. Mezitím se Mussoliniho Itálie stejně jako Leninovo Rusko stala hotovou věcí a svět ji mohl studovat a třeba napodobit nebo odmítnout. Historik této doby si neustále uvědomuje, jak politické události na sebe působí i na dlouhé vzdálenosti v neustále se zrychlující interakci. Jako by rozhlas, mezinárodní telefonní síť, masový oběh novin a zrychlené způsoby cestování vytvářely 103

nové pojetí společenského a politického holismu,* odpovídající novému vědeckému vnímání vesmíru a hmoty. Podle Machova" principu formu­ lovaného na přelomu století a revidovaného v rámci Einsteinovy kos­ mologie, nejenom vesmír jako celek ovlivňuje události na zemi, ale i sebe­ menší místní události mají vliv na celý vesmír. Kvantová mechanika vyvinutá v dvacátých letech ukázala, že tentýž princip platí na rovině mikrostruktur. Neexistují nezávislé složky, s nimiž by se něco dělo bez vztahu k ostatnímu vesmíru.(179) „Skvělá izolace" už není uskutečnitelnou státní politikou, jak nepřímo uznaly roku 1917 i Spojené státy. Mnozí tuto situaci přivítali a Společnost národů jim připadala jako odpověď na tuto novou sympatickou životní výzvu. Ale důsledky světového politického holismu nejen povzná­ šely, ale naháněly i strach. Nabízí se tu přirovnání k epidemiím. Černá smrt ve 14. století se stěhovala z kraje do kraje a některým oblastem se vyhnula úplně. V roce 1918 obletěl chřipkový virus svět za několik týdnů a pronikl téměř všude. Virus násilí, teroru a totality se projevil stejně rychle a všu­ dypřítomně. Jeho pevným zázemím bylo Rusko. Teď zamořil Itálii. Dokázal-li Lincoln Steffens vytušit slibnou budoucnost i v Leninově Moskvě, co všechno se potom nedalo objevit v totalitním Římě? Mussolini přece nevykouzlil novou fašistickou civilizaci jen ze svých mlhavých a de­ magogických frází. Našel zalíbení ve velkých budovatelských programech, věděl, že je dokáže uskutečnit a že k tomu má dokonce i jisté vlohy. Pustil se do boje s malárií, která byla tehdy velkou ochrom ující metlou střední a jižní Itálie.(180) Vysušení Pontinských bažin byl pozoruhodný praktický výkon a zároveň symbol fašistické energie. Mussolini vyzval Balbu, který byl nadšeným pilotem, aby vybudoval rozsáhlý letecký průmysl, jímž do­ sáhl řady mezinárodních úspěchů. Jiný fašistický pohlavár, benátský bankéř Giuseppe Volpi vytvořil gigantickou průmyslovou oblast v okolí Mughery a Mestre a jako ministr financí revalvoval liru, která se stala 181 poměrně pevnou měnou.( ) Došlo k významnému zlepšení železničních, poštovních a telefonních spojů. Přestalo se stávkovat. Korupce sice pokračovala, možná i vzrostla, ale nebila tolik do očí a nemluvilo se o ní. Sicilskou mafii se sice nepodařilo zlikvidovat, ale byla účinně zatlačena do podzemí. A především už nedocházelo na ulicích k násilnostem. Některá z těchto opatření byla povrchní a předstíraná, jiná dokonce škodlivá, ale *

vcelku působila dobrým dojmem: na cizince, na turisty i na mnoho Italů. Nešlo o žádnou utopii, ale rozdíl mezi Itálií a hladovým, terorizovaným Ruskem byl nápadný. Mnoha lidem severně od Alp, kteří odmítli bolševismus na východě stejně jako liberalismus Západu, se zdálo, že italská renesance nabízí třetí cestu.

holismus (z fec. holos • celek), smér přírodní filozofie založený v 20. letech dvacátého století jihoafrickým generálem Janem Christiaanem Smutscm (1870-1950). Základem je myšlenka, že celek je víc než souhrn jeho součástí a že podstatu organismu nelze vysvětlit mechanickou kauzalitou. Příbuzný vitalismu německého biologa Hanse Driescke (1867-1941) a francouzského filozofa Henri Btrgsona (1859-1941)

•

** Ernst Mach (1838-1916), rakouský fyzik a filozof. Vynalezl způsob méřenf rychlosti podle tzv. Machova čísla a založil logický pozitřvismus, podle néhož lze platnost vědeckého zákona ověřit jedině experimentem.

104

105

nové pojetí společenského a politického holismu,* odpovídající novému vědeckému vnímání vesmíru a hmoty. Podle Machova" principu formu­ lovaného na přelomu století a revidovaného v rámci Einsteinovy kos­ mologie, nejenom vesmír jako celek ovlivňuje události na zemi, ale i sebe­ menší místní události mají vliv na celý vesmír. Kvantová mechanika vyvinutá v dvacátých letech ukázala, že tentýž princip platí na rovině mikrostruktur. Neexistují nezávislé složky, s nimiž by se něco dělo bez vztahu k ostatnímu vesmíru.(179) „Skvělá izolace" už není uskutečnitelnou státní politikou, jak nepřímo uznaly roku 1917 i Spojené státy. Mnozí tuto situaci přivítali a Společnost národů jim připadala jako odpověď na tuto novou sympatickou životní výzvu. Ale důsledky světového politického holismu nejen povzná­ šely, ale naháněly i strach. Nabízí se tu přirovnání k epidemiím. Černá smrt ve 14. století se stěhovala z kraje do kraje a některým oblastem se vyhnula úplně. V roce 1918 obletěl chřipkový virus svět za několik týdnů a pronikl téměř všude. Virus násilí, teroru a totality se projevil stejně rychle a všu­ dypřítomně. Jeho pevným zázemím bylo Rusko. Teď zamořil Itálii. Dokázal-li Lincoln Steffens vytušit slibnou budoucnost i v Leninově Moskvě, co všechno se potom nedalo objevit v totalitním Římě? Mussolini přece nevykouzlil novou fašistickou civilizaci jen ze svých mlhavých a de­ magogických frází. Našel zalíbení ve velkých budovatelských programech, věděl, že je dokáže uskutečnit a že k tomu má dokonce i jisté vlohy. Pustil se do boje s malárií, která byla tehdy velkou ochrom ující metlou střední a jižní Itálie.(180) Vysušení Pontinských bažin byl pozoruhodný praktický výkon a zároveň symbol fašistické energie. Mussolini vyzval Balbu, který byl nadšeným pilotem, aby vybudoval rozsáhlý letecký průmysl, jímž do­ sáhl řady mezinárodních úspěchů. Jiný fašistický pohlavár, benátský bankéř Giuseppe Volpi vytvořil gigantickou průmyslovou oblast v okolí Mughery a Mestre a jako ministr financí revalvoval liru, která se stala 181 poměrně pevnou měnou.( ) Došlo k významnému zlepšení železničních, poštovních a telefonních spojů. Přestalo se stávkovat. Korupce sice pokračovala, možná i vzrostla, ale nebila tolik do očí a nemluvilo se o ní. Sicilskou mafii se sice nepodařilo zlikvidovat, ale byla účinně zatlačena do podzemí. A především už nedocházelo na ulicích k násilnostem. Některá z těchto opatření byla povrchní a předstíraná, jiná dokonce škodlivá, ale *

vcelku působila dobrým dojmem: na cizince, na turisty i na mnoho Italů. Nešlo o žádnou utopii, ale rozdíl mezi Itálií a hladovým, terorizovaným Ruskem byl nápadný. Mnoha lidem severně od Alp, kteří odmítli bolševismus na východě stejně jako liberalismus Západu, se zdálo, že italská renesance nabízí třetí cestu.

holismus (z fec. holos • celek), smér přírodní filozofie založený v 20. letech dvacátého století jihoafrickým generálem Janem Christiaanem Smutscm (1870-1950). Základem je myšlenka, že celek je víc než souhrn jeho součástí a že podstatu organismu nelze vysvětlit mechanickou kauzalitou. Příbuzný vitalismu německého biologa Hanse Driescke (1867-1941) a francouzského filozofa Henri Btrgsona (1859-1941)

•

** Ernst Mach (1838-1916), rakouský fyzik a filozof. Vynalezl způsob méřenf rychlosti podle tzv. Machova čísla a založil logický pozitřvismus, podle néhož lze platnost vědeckého zákona ověřit jedině experimentem.

104

105

Třetí Čekání na Hitlera

10. listopadu 1918 svolal luteránský kaplan v pasewalkské vojenské ne­ mocnici v Pomořanech pacienty a oznámil jim, že vláda hohenzollernské dynastie skončila: Německo je od nynějška republikou. Zpráva zapůsobila na zraněné vojáky jako blesk. Jeden z nich byl Adolf Hitler, devětadvaceti­ letý nižší poddůstojník. Celou válku bojoval na západní frontě, byl dvakrát vyznamenán a začátkem toho roku dostal jako mimořádné uznání sta­ tečnosti železný kříž první třídy. Před měsícem, 13. října, byl jižně od Ypres dočasně oslepen při britském útoku hořčičným plynem. Nemohl číst noviny a zprávy o zhroucení monarchie a revoluci považoval za „babské drby" vy­ myšlené „několika židy", kteří, „místo aby byli na frontě, se váleli ve špitáleíf. Teď jim starý pastor s uslzenou tváří sdělil, že císař uprchl, válka je prohraná a říše se vydává bez výhrad na milost a nemilost nepřátelům. Zpráva o kapitulaci byla, jak napsal Hitler později, „nejhroznější jistotou mého života. Zatmělo se mi před očima, odpotácel jsem se do ložnice, vrhl se na kavalec a zabořil třeštící hlavu do polštáře. Ode dne, kdy jsem stál nad 1 matčiným hrobem, jsem neplakal.... Ale teď jsem si nemohl pomoci.'^ )

znovu otevřely vyhlídky na rozsáhlou hospodářskou nadvládu ve východní Evropě, na kolonizaci velkých plání, které byty už od středověku cílem šířící se německé civilizace. Drang nach Osten, expanze na východ, znamenala pro průměrného Němce víc než opožděné snahy kolonizovat Afriku nebo získat podle císařských výzev převahu v obchodě a na moři. Právě carské Rusko bylo hlavní překážkou „osudové role" Němců na Východě. Nyní se obludné samoděržaví konečně zhroutilo, takže se germánští rytíři mohli znovu pustit do díla. 1. března 1918 padl Kijev a Ludendorff obsadil Ukrajinu, zřídil „statkářskou republiku" pod německým dohledem a položil základ k satelitské kolonii říše. Německý císař se stal vévodou kuronským. Kuronsko zahrnovalo Livonsko a Estonsko a mělo být ovládáno v závislosti na německém hospodářství nepatrnými německými menšinami. V dubnu se německá vojska vylodila ve Finsku, jež se mělo stát dalším satelitským státem. 7. května 1918 vnutilo Německo separátní mír Rumunsku a začalo tam provádět rychlou hospodářskou kolonizaci. Ludendorff usadil své oddíly i na Krymu, který byl vybrán pro německé osídlení, a v září pronikl až k naftovým polím u Baku a chystal se vtáhnout do Zakavkazska, aby zaujal strategické postavení na pokraji Střední Asie. Zvěsti o zhroucení habsburské říše a o rozpadu Turecka využívali němečtí geopolitikové jako příležitost k dalšímu drancování a hospodářskému pronikání do střední Evropy a na Střední východ. Začátkem podzimu 1918 měli dojem, že válku neprohráli, nýbrž naopak vyhráli, a to po všech stránkách a s velkou převahou. Z mírového jednání mohlo Německo vyjít, co se týče vojenského a hospodářského potenciálu, opravdu jako rovnocenný partner Spojených států a Britské říše, de facto jako třetí velmoc.

Porážka byla pro většinu Němců, zvláště pro vojáky, nesmírným pře­ kvapením. Bylo to něco, čemu nikdo na Západě nerozuměl. Němci věděli, že ze západní fronty ustupují. Ale byl to ústup spořádaný; armáda se nerozložila. Hlavní obavy a úsilí Německa se netýkaly Západu. Německo ve­ dlo válku v prvé řadě ze strachu před vzrůstající průmyslovou a vojenskou mocí Ruska, toho obrovského panovačného, tyranského a barbarského souseda, který stál přímo na prahu země a hrozil záhubou. V polovině ro­ ku 1918 se Německu přes zoufalé boje na západní frontě podařilo tento přízrak zneškodnit. Carské Rusko bylo poraženo a zničeno. Jeho nástupce podepsal nadiktovaný mír. Smlouva v Brestu Litevském 3. března 1918 poskytla Německu jistoty, jaké potřebovalo. Rusko přišlo o 70% výroby železa a oceli a o více než 4 0 % ostatních průmyslových odvětví. Z evropského Ruska dostalo Německo všechno, co mělo nějakou cenu. Člen německé vlády se škodolibě radoval: „Právě Východ nám zaplatí úro­ ky z válečných obligací."^2) Ve skutečnosti to bylo mnohem víc, protože se

Určité iluze přežily i první zdrcující šok z porážky. I když opomineme to, že Wilson a plukovník House přijali tajně předem anglo-francouzský výklad „čtrnácti bodů", optimistický smysl, který jim přisuzovali Němci, byl zcela nepodložený. Jedno jihoněmecké město uvítalo demobilizované vojáky transparentem „Vítáme statečné vojáky - svůj úkol jste splnili, Bůh 3 a Wilson zařídí další"/ ) Pravdu se Německo dovědělo, až když byly podmínky zveřejněny v květnu 1919. Versailleská smlouva ve skutečnosti neznamenala pro Německo nějaký „kartaginský mír". V tom ohledu se Kcyucs naprosto mýlil. Rakousko-Uhersko dopadlo mnohem hůř. Podle Vcrsaillcské smlouvy si Německo mohlo podržet všechny podstatné složky Bismarckovii díla. Kdyby se bývalo dalo cestou míru, bylo by se v dalších dvaceti letech nutně stalo dominantní hospodářskou silou celé střední a východní Evropy.

106

107

Němci však viděli své ztráty pod zorným úhlem obrovských zisků, kterých si ještě nedávno troufali dosáhnout. To, že carské Rusko by

Třetí Čekání na Hitlera

10. listopadu 1918 svolal luteránský kaplan v pasewalkské vojenské ne­ mocnici v Pomořanech pacienty a oznámil jim, že vláda hohenzollernské dynastie skončila: Německo je od nynějška republikou. Zpráva zapůsobila na zraněné vojáky jako blesk. Jeden z nich byl Adolf Hitler, devětadvaceti­ letý nižší poddůstojník. Celou válku bojoval na západní frontě, byl dvakrát vyznamenán a začátkem toho roku dostal jako mimořádné uznání sta­ tečnosti železný kříž první třídy. Před měsícem, 13. října, byl jižně od Ypres dočasně oslepen při britském útoku hořčičným plynem. Nemohl číst noviny a zprávy o zhroucení monarchie a revoluci považoval za „babské drby" vy­ myšlené „několika židy", kteří, „místo aby byli na frontě, se váleli ve špitáleíf. Teď jim starý pastor s uslzenou tváří sdělil, že císař uprchl, válka je prohraná a říše se vydává bez výhrad na milost a nemilost nepřátelům. Zpráva o kapitulaci byla, jak napsal Hitler později, „nejhroznější jistotou mého života. Zatmělo se mi před očima, odpotácel jsem se do ložnice, vrhl se na kavalec a zabořil třeštící hlavu do polštáře. Ode dne, kdy jsem stál nad 1 matčiným hrobem, jsem neplakal.... Ale teď jsem si nemohl pomoci.'^ )

znovu otevřely vyhlídky na rozsáhlou hospodářskou nadvládu ve východní Evropě, na kolonizaci velkých plání, které byty už od středověku cílem šířící se německé civilizace. Drang nach Osten, expanze na východ, znamenala pro průměrného Němce víc než opožděné snahy kolonizovat Afriku nebo získat podle císařských výzev převahu v obchodě a na moři. Právě carské Rusko bylo hlavní překážkou „osudové role" Němců na Východě. Nyní se obludné samoděržaví konečně zhroutilo, takže se germánští rytíři mohli znovu pustit do díla. 1. března 1918 padl Kijev a Ludendorff obsadil Ukrajinu, zřídil „statkářskou republiku" pod německým dohledem a položil základ k satelitské kolonii říše. Německý císař se stal vévodou kuronským. Kuronsko zahrnovalo Livonsko a Estonsko a mělo být ovládáno v závislosti na německém hospodářství nepatrnými německými menšinami. V dubnu se německá vojska vylodila ve Finsku, jež se mělo stát dalším satelitským státem. 7. května 1918 vnutilo Německo separátní mír Rumunsku a začalo tam provádět rychlou hospodářskou kolonizaci. Ludendorff usadil své oddíly i na Krymu, který byl vybrán pro německé osídlení, a v září pronikl až k naftovým polím u Baku a chystal se vtáhnout do Zakavkazska, aby zaujal strategické postavení na pokraji Střední Asie. Zvěsti o zhroucení habsburské říše a o rozpadu Turecka využívali němečtí geopolitikové jako příležitost k dalšímu drancování a hospodářskému pronikání do střední Evropy a na Střední východ. Začátkem podzimu 1918 měli dojem, že válku neprohráli, nýbrž naopak vyhráli, a to po všech stránkách a s velkou převahou. Z mírového jednání mohlo Německo vyjít, co se týče vojenského a hospodářského potenciálu, opravdu jako rovnocenný partner Spojených států a Britské říše, de facto jako třetí velmoc.

Porážka byla pro většinu Němců, zvláště pro vojáky, nesmírným pře­ kvapením. Bylo to něco, čemu nikdo na Západě nerozuměl. Němci věděli, že ze západní fronty ustupují. Ale byl to ústup spořádaný; armáda se nerozložila. Hlavní obavy a úsilí Německa se netýkaly Západu. Německo ve­ dlo válku v prvé řadě ze strachu před vzrůstající průmyslovou a vojenskou mocí Ruska, toho obrovského panovačného, tyranského a barbarského souseda, který stál přímo na prahu země a hrozil záhubou. V polovině ro­ ku 1918 se Německu přes zoufalé boje na západní frontě podařilo tento přízrak zneškodnit. Carské Rusko bylo poraženo a zničeno. Jeho nástupce podepsal nadiktovaný mír. Smlouva v Brestu Litevském 3. března 1918 poskytla Německu jistoty, jaké potřebovalo. Rusko přišlo o 70% výroby železa a oceli a o více než 4 0 % ostatních průmyslových odvětví. Z evropského Ruska dostalo Německo všechno, co mělo nějakou cenu. Člen německé vlády se škodolibě radoval: „Právě Východ nám zaplatí úro­ ky z válečných obligací."^2) Ve skutečnosti to bylo mnohem víc, protože se

Určité iluze přežily i první zdrcující šok z porážky. I když opomineme to, že Wilson a plukovník House přijali tajně předem anglo-francouzský výklad „čtrnácti bodů", optimistický smysl, který jim přisuzovali Němci, byl zcela nepodložený. Jedno jihoněmecké město uvítalo demobilizované vojáky transparentem „Vítáme statečné vojáky - svůj úkol jste splnili, Bůh 3 a Wilson zařídí další"/ ) Pravdu se Německo dovědělo, až když byly podmínky zveřejněny v květnu 1919. Versailleská smlouva ve skutečnosti neznamenala pro Německo nějaký „kartaginský mír". V tom ohledu se Kcyucs naprosto mýlil. Rakousko-Uhersko dopadlo mnohem hůř. Podle Vcrsaillcské smlouvy si Německo mohlo podržet všechny podstatné složky Bismarckovii díla. Kdyby se bývalo dalo cestou míru, bylo by se v dalších dvaceti letech nutně stalo dominantní hospodářskou silou celé střední a východní Evropy.

106

107

Němci však viděli své ztráty pod zorným úhlem obrovských zisků, kterých si ještě nedávno troufali dosáhnout. To, že carské Rusko by

vyžadovalo podmínky daleko tvrdší (bezpochyby takové, jaké diktoval Sovětský svaz v roce 1945), je nenapadlo. Vždyť carské Rusko bylo zničeno německými zbraněmi! Proč tedy musí Německo na východě odevzdávat celé německé komunity barbarským Slovanům v polském koridoru, ve Východním Prusku a především ve Slezsku bohatém na uhlí, železnou rudu a průmysl? Právě tyto ztráty zarmucovaly a rozčilovaly Němce nejvíc, neboť byly namířeny proti národní hrdosti: žít pod slovanskou nadvládou bylo proti jejich přirozenosti. Dokonce i slezský plebiscit, důležitý ústupek, který pro Němce vymohl Lloyd George, se stal dalším zdrojem německého záští, neboť vláda nikdy německému obyvatelstvu nevysvětlila, že Versailleská smlouva umožňuje rozdělení této oblasti podle výsledků místního hlasování. Plebiscit, který se konal 21. března 1921, se vyslovil 60% většinou hlasů pro Němce. Společnost národů však přidělila 40% území s polskou většinou Polsku a právě tato část byla nejcennější průmyslovou oblastí. Němci se domnívali, že byli opět podvedeni; a jejich rozhořčení se tentokrát obrátilo proti Společnosti národů.( 4 ) V jistém smyslu byli Němci podváděni řadu let, ale hlavně vlastní vládou, která nikdy neřekla lidem pravdu o cílech a metodách své zahraniční politiky. Plná pravda vyšla ve skutečnosti najevo až v roce 1961, kdy velký německý historik Fritz Fischer vydal své dílo Griffnach der Wehmacht, Snaha o světqvládu, kde vylíčil agresivitu německé expanzivní zahraniční a vojenské politiky.(5) Následovaly dlouhé a rozhořčené spory německých historiků, které vrcholily zasedáním Německé historické společnosti roku 1964.Í6) Zde byly nade vší pochybnost prokázány hlavní aspekty německé válečné viny a časem je uznala i většina Fischerových kritiků. Stojí za to je stručně zopakovat. V druhé polovině devatenáctého století se Německo stalo obrovskou a velmi úspěšnou průmyslovou mocností. To mělo ovšem za následek vznik početného průmyslového proletariátu, který se nedal zvládnout jako rolníci a s nímž se německá vládnoucí třída statkářů a vojáků odmítala dělit o moc. Bismarck řešil tento problém dvěma směry: Na jedné straně rozšířil v osmdesátých letech tradiční sociální zabezpečení občanů pruské monarchie tak, že v podstatě vznikl na světě první Wohlstandstaat či welfare statě, tj.. 7 „stát sociálního blahobytu".( ) Na druhé straně se snažil po skončení expan- \ zionistických válek cílevědomě udržet jednotu státu tím, že předstíral stálou „hrozbu z vnějška" a vytvořil tak jistou homogenní mentalitu národa „ve stavu obleženi"". Bismarck dovedl s tímto smyšleným bubákem zacházet. Jeho nástupci nikoliv. Dokonce sami v něj jako oběti rostoucího iracionalismu

politikou; čekalo se dokonce s nadějemi na to, že rostoucí sociální napětí vyřeší válka. Tím, že se velkého zápasu zúčastní masy, začlení se do monarchického státu právě ty části národa, které až dosud stály stranou."( 8 ) Účelem války roku 1914 bylo vytvořit v Evropě nový řád, v němž by bylo Německo vedoucí silou. Sekretář Bethmanna-Holhvega Riezler popsal toto zamýšlené evropské hospodářské sjednocení jako „evropské přestrojení naší vůle k moci".( 9 ) Bethmann-Hollweg si uvědomoval, že Británie nikdy úplnou nadvládu Německa nad Evropou nepřipustí. Proto musí být poražena (a s ní Francie a Rusko); a to bude znamenat, že se Německo stane světovou velmocí. V duchu Bethmannových myšlenek si Riezler zapsal do deníku: „Tragický omyl Anglie by mohl být v tom, že nás donutí soustředit veškeré síly, využít všech schopností, že nás postaví před světové problémy a že nám vnutí - proti naší vůli - touhu ovládnout svět."( 10 ) Poslední formulace velmi charakterizuje německou snahu přesunout mravní odpovědnost za agresi na jiné. Jestliže za vznik války odpovídala jak vojenská, tak civilní složka německého vládnoucího aparátu, pak za velikost porážky mohli generálové a admirálové. 9. ledna 1917, kdy Bethmann-Hollweg po třech letech odporu ustoupil jejich požadavku vést neomezenou ponorkovou válku, přestalo Německo existovat v jakémkoli směru jako civilní stát. Vedení se ujali admirálové a Ludendorff. Byla to jejich válka. Ve své hazardní hře zvyšovali sázky a dobře věděli, že až dojde k nevyhnutelnému krachu, Německo bude nejen poraženo, ale zlomeno, ožebračeno, zahanbeno a poníženo. Riezler si zapsal: „Nezbude nám než přijmout diktát. Otroctví na sto let. Sen o světovládě se rozplyne navždy. Bude to konec vší arogance. Němci budou rozptýleni po celém světě. Jako židé."0*)

a strachu uvěřili. Už před rokem 1911 rozpoutala německá vládnoucí vrstva propagandistickou kampaň nového etnického nacionalismu: „Jejím cílem bylo zkonsolidovat postavení vládnoucích tříd s úspěšnou zahraniční

Skoda, že Keynes nemohl vědět o těchto zoufalých myšlenkách člověka, který byl přímo v centru německé státní mašinérie. Byl by si uvědomil, že takzvaný „kartaginský mír" byl vlastně mnohem mírnější, než vládcové Německa tajně předpokládali. Převážná většina Němců věděla ovšem daleko méně než Keynes. Namlouvalo se jim, a oni tomu věřili, že za válku může hlavně ruská rozpínavost a Angličané, kteří žárlí na německé obchodní úspěchy. Pro Německo to prý byla obranná válka za účelem přežití. Tragické je, že pravdu - když se roku 1918 všechno zhroutilo - německému lidu nikdo neřekl. Dokonce i mezi německými socialisty uznávali německou vinu na válce pouze Kurt Eisner, zavražděný roku 1919, Karl Kautsky, který měl za úkol dát do pořádku předválečné diplomatické dokumenty, a Eduard David, který měl jako náměstek ministra zahraničí příležitost přečíst 2 všechny nejdůležitější doklady ihned po pádu monarchie.O ) A l e z dokumentů odhalujících pravdu nebyl uveřejněn ani zpřístupněn žádný. Němečtí historikové, nejlepší na světě, zradili své povolání a přelhávali se.

108

109

vyžadovalo podmínky daleko tvrdší (bezpochyby takové, jaké diktoval Sovětský svaz v roce 1945), je nenapadlo. Vždyť carské Rusko bylo zničeno německými zbraněmi! Proč tedy musí Německo na východě odevzdávat celé německé komunity barbarským Slovanům v polském koridoru, ve Východním Prusku a především ve Slezsku bohatém na uhlí, železnou rudu a průmysl? Právě tyto ztráty zarmucovaly a rozčilovaly Němce nejvíc, neboť byly namířeny proti národní hrdosti: žít pod slovanskou nadvládou bylo proti jejich přirozenosti. Dokonce i slezský plebiscit, důležitý ústupek, který pro Němce vymohl Lloyd George, se stal dalším zdrojem německého záští, neboť vláda nikdy německému obyvatelstvu nevysvětlila, že Versailleská smlouva umožňuje rozdělení této oblasti podle výsledků místního hlasování. Plebiscit, který se konal 21. března 1921, se vyslovil 60% většinou hlasů pro Němce. Společnost národů však přidělila 40% území s polskou většinou Polsku a právě tato část byla nejcennější průmyslovou oblastí. Němci se domnívali, že byli opět podvedeni; a jejich rozhořčení se tentokrát obrátilo proti Společnosti národů.( 4 ) V jistém smyslu byli Němci podváděni řadu let, ale hlavně vlastní vládou, která nikdy neřekla lidem pravdu o cílech a metodách své zahraniční politiky. Plná pravda vyšla ve skutečnosti najevo až v roce 1961, kdy velký německý historik Fritz Fischer vydal své dílo Griffnach der Wehmacht, Snaha o světqvládu, kde vylíčil agresivitu německé expanzivní zahraniční a vojenské politiky.(5) Následovaly dlouhé a rozhořčené spory německých historiků, které vrcholily zasedáním Německé historické společnosti roku 1964.Í6) Zde byly nade vší pochybnost prokázány hlavní aspekty německé válečné viny a časem je uznala i většina Fischerových kritiků. Stojí za to je stručně zopakovat. V druhé polovině devatenáctého století se Německo stalo obrovskou a velmi úspěšnou průmyslovou mocností. To mělo ovšem za následek vznik početného průmyslového proletariátu, který se nedal zvládnout jako rolníci a s nímž se německá vládnoucí třída statkářů a vojáků odmítala dělit o moc. Bismarck řešil tento problém dvěma směry: Na jedné straně rozšířil v osmdesátých letech tradiční sociální zabezpečení občanů pruské monarchie tak, že v podstatě vznikl na světě první Wohlstandstaat či welfare statě, tj.. 7 „stát sociálního blahobytu".( ) Na druhé straně se snažil po skončení expan- \ zionistických válek cílevědomě udržet jednotu státu tím, že předstíral stálou „hrozbu z vnějška" a vytvořil tak jistou homogenní mentalitu národa „ve stavu obleženi"". Bismarck dovedl s tímto smyšleným bubákem zacházet. Jeho nástupci nikoliv. Dokonce sami v něj jako oběti rostoucího iracionalismu

politikou; čekalo se dokonce s nadějemi na to, že rostoucí sociální napětí vyřeší válka. Tím, že se velkého zápasu zúčastní masy, začlení se do monarchického státu právě ty části národa, které až dosud stály stranou."( 8 ) Účelem války roku 1914 bylo vytvořit v Evropě nový řád, v němž by bylo Německo vedoucí silou. Sekretář Bethmanna-Holhvega Riezler popsal toto zamýšlené evropské hospodářské sjednocení jako „evropské přestrojení naší vůle k moci".( 9 ) Bethmann-Hollweg si uvědomoval, že Británie nikdy úplnou nadvládu Německa nad Evropou nepřipustí. Proto musí být poražena (a s ní Francie a Rusko); a to bude znamenat, že se Německo stane světovou velmocí. V duchu Bethmannových myšlenek si Riezler zapsal do deníku: „Tragický omyl Anglie by mohl být v tom, že nás donutí soustředit veškeré síly, využít všech schopností, že nás postaví před světové problémy a že nám vnutí - proti naší vůli - touhu ovládnout svět."( 10 ) Poslední formulace velmi charakterizuje německou snahu přesunout mravní odpovědnost za agresi na jiné. Jestliže za vznik války odpovídala jak vojenská, tak civilní složka německého vládnoucího aparátu, pak za velikost porážky mohli generálové a admirálové. 9. ledna 1917, kdy Bethmann-Hollweg po třech letech odporu ustoupil jejich požadavku vést neomezenou ponorkovou válku, přestalo Německo existovat v jakémkoli směru jako civilní stát. Vedení se ujali admirálové a Ludendorff. Byla to jejich válka. Ve své hazardní hře zvyšovali sázky a dobře věděli, že až dojde k nevyhnutelnému krachu, Německo bude nejen poraženo, ale zlomeno, ožebračeno, zahanbeno a poníženo. Riezler si zapsal: „Nezbude nám než přijmout diktát. Otroctví na sto let. Sen o světovládě se rozplyne navždy. Bude to konec vší arogance. Němci budou rozptýleni po celém světě. Jako židé."0*)

a strachu uvěřili. Už před rokem 1911 rozpoutala německá vládnoucí vrstva propagandistickou kampaň nového etnického nacionalismu: „Jejím cílem bylo zkonsolidovat postavení vládnoucích tříd s úspěšnou zahraniční

Skoda, že Keynes nemohl vědět o těchto zoufalých myšlenkách člověka, který byl přímo v centru německé státní mašinérie. Byl by si uvědomil, že takzvaný „kartaginský mír" byl vlastně mnohem mírnější, než vládcové Německa tajně předpokládali. Převážná většina Němců věděla ovšem daleko méně než Keynes. Namlouvalo se jim, a oni tomu věřili, že za válku může hlavně ruská rozpínavost a Angličané, kteří žárlí na německé obchodní úspěchy. Pro Německo to prý byla obranná válka za účelem přežití. Tragické je, že pravdu - když se roku 1918 všechno zhroutilo - německému lidu nikdo neřekl. Dokonce i mezi německými socialisty uznávali německou vinu na válce pouze Kurt Eisner, zavražděný roku 1919, Karl Kautsky, který měl za úkol dát do pořádku předválečné diplomatické dokumenty, a Eduard David, který měl jako náměstek ministra zahraničí příležitost přečíst 2 všechny nejdůležitější doklady ihned po pádu monarchie.O ) A l e z dokumentů odhalujících pravdu nebyl uveřejněn ani zpřístupněn žádný. Němečtí historikové, nejlepší na světě, zradili své povolání a přelhávali se.

108

109

Stejně důležité je, že hlavní aktéři tragédie buď lhali, nebo zatajovali fakta. Bethmann-Hollweg mohl říci pravdu o vzniku války a o roli, jakou hráli němečtí hodnostáři při porážce. Neudělal to, ačkoli byl k tomu vyzýván. Tirpitz i Ludendorff ho znemožnili ve svých pamětech, ale Bethmann sám napsal velmi málo; patrně se obával, že by ještě víc prohloubil už tak závažné rozpory v německé společnosti/ 1 3 ) Nejenom že se zabraňovalo, aby pravda vyšla najevo; pravda byla schválně zakrývána výmyslem, že německé válečné mašinérii „vrazili dýku do zad" civilní defétisté a zbabělci. Podíváme-li se po letech zpět, sotva pochopíme, jak mohla tato smyšlenka zapustit kořeny. Žádná moc ve vilémovském Německu nebyla s to postavit se vojsku, natož aby mu „vra­ zila do zad dýku". Německo bylo v mnoha směrech nejmilitarističtějším státem světa. I nový průmysl byl řízen po vojensku. Celé komplexy továren vyrůstaly na Obvodu kasárenských měst hohenzollernských vojenských vládců. Ustavičný vojenský dril pronikl i do obchodnického života a zdůrazňováním přísné vojenské kázně ovlivnil i počátky odborářského hnutí a činnost sociálních demokratů. Všude byly uniformy. Císař se s pohrdáním zmiňoval o ministrech, politicích a diplomatech jako o „tu­ pých civilech". Aby zvýšili svou prestiž, členové vlády se oblékali do vojenských stejnokrojů. Bismarck nosil uniformu generála jezdectva. Císař sám seděl u stolu ve své pracovně místo na židli ve vojenském sedle/ 1 4 ) Představa, že by civilní obyvatelstvo mohlo nějak zvrátit tento obludný, vše pronikající militaristický systém, zejména uprostřed největší války v dě­ jinách, je směšná a absurdní. Ve skutečnosti tomu bylo právě naopak. Na příměří trval Ludendorff, když si uvědomil, že hra je ztracena a že by měl zachovat aspoň armádu nerozloženou, pokud je čas. Rozkaz k ústupu odevzdal císaři generál Wilhelm Groener se slovy, že se armáda vrací domů v pořádku, ale nikoli už „pod velením Jeho Veličenstva, neboť za Jeho Veličenstvem už nestojí"/ 1 5 ) A právě armáda, potom co vyvolala válku a vsadila všechno na jednu kartu a přičinila se, aby porážka byla co nejkatastrofálnější, se vyvlékla z veškeré odpovědnosti a předala rozhodování civilistům. Na ně padla nenávist a nevděčný úkol sjednat příměří a podepsat mír, zatímco generálové si připravovali výmluvu o „dýce vražené do zad". Tak ospravedlnil s nepochopitelnou krátkozrakostí a sebeklamem celý německý národ ty, kdo přivedli zemi do nezměrné bídy a chaosu. Spojenci netrvali na potrestání válečných zločinů. Ustoupili dokonce i od požadavku stíhat německé důstojníky, o nichž se vědělo, že porušili haagské úmluvy.* Haagské úmluvy byly přijaty na mírových konferencích v Haagu v roce 1899 a 1907. Upravovaly způsob pokojného f eSenf mezinárodních sporů, pravidla a obyčeje pozemní války, některé otázky války námořní, postavení neutrálních zemí apod.

110

Tito lidé byli propuštěni a předáni německým soudům, kde dostali směšně malé tresty, a pak jim bylo dovoleno uprchnout, takže se domů vraceli jako hrdinové. Místo toho se vina za všechno svalovala na socialisty a politiky středu. Socialisté byli před válkou největší stranou v říšském sněmu, ale k vládě se nikdy nedostali. A poněvadž parlament nebyl schopen řídit finanční politiku - což byla základní slabost německé předválečné „demokracie" nedokázali učinit přítrž německému imperialismu, i když proti němu hlasovali. Byli jedinou stranou, která nesouhlasila se zabíráním ruského území začátkem roku 1918. Když válka skončila, dostali se konečně nakrátko k moci, ale pouze jako právoplatní správci zkrachovaného státu, jehož hříchy museli nést. Když převzali moc politikové středu, k čemuž došlo brzy, byli i oni poznamenáni poraženecťvím, kapitulací a tím, že „stranili Spojencům". Versailleským znamením hanby byli ovšem poznamenáni více méně všichni politikové nové republiky, a nejen oni, nýbrž i samotná představa republiky a tím i pojem parlamentní demokracie vůbec. Byla to první příležitost, kdy si Němci mohli vládnout sami. Hlasovací právo měli muži i ženy přes dvacet let. Volby do všech veřejných orgánů byly rovnoprávné, tajné, přímé a podle poměrného zastoupení. Cenzura byla zrušena. Zaručeno shromažďovací právo. Zaměstnavatelé uznávali odborové organizace. Byla zavedena osmihodinová pracovní doba.( 1 6 ) Když se v lednu 1919 konaly první volby, zúčastnilo se jich 80% obyvatelstva a z toho se tři čtvrtiny vyslovily pro republiku. Za vedení velkého sociologa Maxe Webera byla vypracována nová výmarská ústava. Poprvé dala parlamentu plnou finanční nezávislost. Měla ztělesňovat nejlepší rysy ústavy americké. Ale měla jeden vážný nedostatek. Prezident, volený na sedm let, nebyl šéfem vlády: byl jím kancléř, stranický funkcionář odpovědný parlamentu. Podle článku 48 měl však prezident mimořádnou pravomoc v době, kdy nezasedala vláda. Od roku 1923 se pak politikové neprávem dovolávali tohoto článku, kdykoli parlament nebyl schopen usnášení. A to bylo často, protože poměrné zastoupení bránilo vzniku systému dvou stran a absolutních většin. Mnoho Němců, kteří byli vy­ chováni v domnění, že Německo a Němci jsou metafyzickou organickou jednotou, považovalo podívanou na rozdělený přeplněný parlament za něco nepřirozeného. Vysvětlení, že parlament je kolbiště, kde se pokojnou cestou řeší vážná a nevyhnutelná střetnutí zájmů, jim bylo cizí a nepřijatelné. Místo toho viděli v říšském sněmu pouhé divadlo, kde se předvádí „hra stran", zatímco skutečné, věčné, organické a úctyhodné Německo je ztělesněno osobou prezidenta a ústavním článkem 48. Tento rozpor ústavy se projevoval už za prvního prezidenta, socialisty Friedricha Eberta. Raději 111

Stejně důležité je, že hlavní aktéři tragédie buď lhali, nebo zatajovali fakta. Bethmann-Hollweg mohl říci pravdu o vzniku války a o roli, jakou hráli němečtí hodnostáři při porážce. Neudělal to, ačkoli byl k tomu vyzýván. Tirpitz i Ludendorff ho znemožnili ve svých pamětech, ale Bethmann sám napsal velmi málo; patrně se obával, že by ještě víc prohloubil už tak závažné rozpory v německé společnosti/ 1 3 ) Nejenom že se zabraňovalo, aby pravda vyšla najevo; pravda byla schválně zakrývána výmyslem, že německé válečné mašinérii „vrazili dýku do zad" civilní defétisté a zbabělci. Podíváme-li se po letech zpět, sotva pochopíme, jak mohla tato smyšlenka zapustit kořeny. Žádná moc ve vilémovském Německu nebyla s to postavit se vojsku, natož aby mu „vra­ zila do zad dýku". Německo bylo v mnoha směrech nejmilitarističtějším státem světa. I nový průmysl byl řízen po vojensku. Celé komplexy továren vyrůstaly na Obvodu kasárenských měst hohenzollernských vojenských vládců. Ustavičný vojenský dril pronikl i do obchodnického života a zdůrazňováním přísné vojenské kázně ovlivnil i počátky odborářského hnutí a činnost sociálních demokratů. Všude byly uniformy. Císař se s pohrdáním zmiňoval o ministrech, politicích a diplomatech jako o „tu­ pých civilech". Aby zvýšili svou prestiž, členové vlády se oblékali do vojenských stejnokrojů. Bismarck nosil uniformu generála jezdectva. Císař sám seděl u stolu ve své pracovně místo na židli ve vojenském sedle/ 1 4 ) Představa, že by civilní obyvatelstvo mohlo nějak zvrátit tento obludný, vše pronikající militaristický systém, zejména uprostřed největší války v dě­ jinách, je směšná a absurdní. Ve skutečnosti tomu bylo právě naopak. Na příměří trval Ludendorff, když si uvědomil, že hra je ztracena a že by měl zachovat aspoň armádu nerozloženou, pokud je čas. Rozkaz k ústupu odevzdal císaři generál Wilhelm Groener se slovy, že se armáda vrací domů v pořádku, ale nikoli už „pod velením Jeho Veličenstva, neboť za Jeho Veličenstvem už nestojí"/ 1 5 ) A právě armáda, potom co vyvolala válku a vsadila všechno na jednu kartu a přičinila se, aby porážka byla co nejkatastrofálnější, se vyvlékla z veškeré odpovědnosti a předala rozhodování civilistům. Na ně padla nenávist a nevděčný úkol sjednat příměří a podepsat mír, zatímco generálové si připravovali výmluvu o „dýce vražené do zad". Tak ospravedlnil s nepochopitelnou krátkozrakostí a sebeklamem celý německý národ ty, kdo přivedli zemi do nezměrné bídy a chaosu. Spojenci netrvali na potrestání válečných zločinů. Ustoupili dokonce i od požadavku stíhat německé důstojníky, o nichž se vědělo, že porušili haagské úmluvy.* Haagské úmluvy byly přijaty na mírových konferencích v Haagu v roce 1899 a 1907. Upravovaly způsob pokojného f eSenf mezinárodních sporů, pravidla a obyčeje pozemní války, některé otázky války námořní, postavení neutrálních zemí apod.

110

Tito lidé byli propuštěni a předáni německým soudům, kde dostali směšně malé tresty, a pak jim bylo dovoleno uprchnout, takže se domů vraceli jako hrdinové. Místo toho se vina za všechno svalovala na socialisty a politiky středu. Socialisté byli před válkou největší stranou v říšském sněmu, ale k vládě se nikdy nedostali. A poněvadž parlament nebyl schopen řídit finanční politiku - což byla základní slabost německé předválečné „demokracie" nedokázali učinit přítrž německému imperialismu, i když proti němu hlasovali. Byli jedinou stranou, která nesouhlasila se zabíráním ruského území začátkem roku 1918. Když válka skončila, dostali se konečně nakrátko k moci, ale pouze jako právoplatní správci zkrachovaného státu, jehož hříchy museli nést. Když převzali moc politikové středu, k čemuž došlo brzy, byli i oni poznamenáni poraženecťvím, kapitulací a tím, že „stranili Spojencům". Versailleským znamením hanby byli ovšem poznamenáni více méně všichni politikové nové republiky, a nejen oni, nýbrž i samotná představa republiky a tím i pojem parlamentní demokracie vůbec. Byla to první příležitost, kdy si Němci mohli vládnout sami. Hlasovací právo měli muži i ženy přes dvacet let. Volby do všech veřejných orgánů byly rovnoprávné, tajné, přímé a podle poměrného zastoupení. Cenzura byla zrušena. Zaručeno shromažďovací právo. Zaměstnavatelé uznávali odborové organizace. Byla zavedena osmihodinová pracovní doba.( 1 6 ) Když se v lednu 1919 konaly první volby, zúčastnilo se jich 80% obyvatelstva a z toho se tři čtvrtiny vyslovily pro republiku. Za vedení velkého sociologa Maxe Webera byla vypracována nová výmarská ústava. Poprvé dala parlamentu plnou finanční nezávislost. Měla ztělesňovat nejlepší rysy ústavy americké. Ale měla jeden vážný nedostatek. Prezident, volený na sedm let, nebyl šéfem vlády: byl jím kancléř, stranický funkcionář odpovědný parlamentu. Podle článku 48 měl však prezident mimořádnou pravomoc v době, kdy nezasedala vláda. Od roku 1923 se pak politikové neprávem dovolávali tohoto článku, kdykoli parlament nebyl schopen usnášení. A to bylo často, protože poměrné zastoupení bránilo vzniku systému dvou stran a absolutních většin. Mnoho Němců, kteří byli vy­ chováni v domnění, že Německo a Němci jsou metafyzickou organickou jednotou, považovalo podívanou na rozdělený přeplněný parlament za něco nepřirozeného. Vysvětlení, že parlament je kolbiště, kde se pokojnou cestou řeší vážná a nevyhnutelná střetnutí zájmů, jim bylo cizí a nepřijatelné. Místo toho viděli v říšském sněmu pouhé divadlo, kde se předvádí „hra stran", zatímco skutečné, věčné, organické a úctyhodné Německo je ztělesněno osobou prezidenta a ústavním článkem 48. Tento rozpor ústavy se projevoval už za prvního prezidenta, socialisty Friedricha Eberta. Raději 111

používal své pravomoci, než aby nutil poslance řešit své neshody v parlamente. Když ho pak vystřídal polní maršál Hindenburg, bylo to ještě daleko horší. Ačkoli válku vedl Ludendorff, uznávaným válečníkem a národním hrdinou byl Hindenburg. Roku 1916 mu postavili obrovskou dřevěnou sochu jako symbol německého odhodlání zvítězit. Kdo upsal válečnou půjčku, směl do ní zatlouci hřebík. Tak se stalo, že kolos byl pobit asi 100.000 hřebíky. Bezprostředně po válce bylo monstrum rozsekáno na palivo, jako by se tím vyjadřoval konec vojenské a počátek civilní vlády. Ale civilisté, Výmar a zejména parlament byli ztotožňováni s Versailleskou smlouvou, veškerými válečnými potížemi a hanbou. Když se dřevěný titán vrátil v podobě prezidenta, zosobňoval nejen válečné hrdinství a německou jednotu jako protiklad nejednotnosti stran, ale i protirepublikánského opozičního ducha zakořeněného v samotné výmarské ústavě. Právě Hindenburg používal zmíněné prezidentské výsady k jmenování a propouštění kancléřů a roz­ pouštění říšského sněmu, což v posledních letech vedlo v podstatě k ochro­ mení parlamentní vlády. Hitler tento proces vystupňoval tím, že článku 48 využil k vytvoření základů své diktatury ještě dřív než v roce 1933 zlikvidoval parlament úplně.

Skutečnost však byla jiná: právě představitelé Východu, kteří ovládali Německo po všech stránkách, vyvolali válečnou hysterii, zavlekli národ do války a pak ji prohráli. V hlavách většiny Němců však smyšlenka o „dýce vražené do zad" vyvracela tyto skutečnosti, protože připisovala porážku defétismu a zradě zastánců Západu, kteří tehdy podepsali příměří, přijali katastrofální mír, zavedli republiku a nastolili „vládu stran". Přívrženci Západu se tak stali zodpovědnými za poválečné neštěstí Německa, což bylo jen logické, neboť to byli loutky a placení agenti západních politiků v Paříži a v Londýně a mezinárodního kapitalismu, který představovaly Wall Street a londýnská City. Jejich operační základnou v Německu byl parlament ve Výmaru. Avšak ta „nefalšovaná" německá kultura měla ve výmarské republice ještě svou citadelu. Tou byl stoprocentní „výchoďan" prezident Hindenburg jakož i významný článek 48. Časem bude možno tuto citadelu rozšířit o životně důležité předmostí. Prozatím však stoupenci Západu vítězili. Výmarská republika byla „západní". Představovala spíš civilizaci než kulturu: civilizace vládla, kultura byla v opozici. Není náhodou, že německá civilizace dosáhla nejvčtšího rozkvětu v dvacátých letech, kdy se Německo stalo na krátkou dobu centrem světové vzdělanosti a umění. Tento triumf se připravoval dlouho. Německo bylo prakticky nejvzdělanějším národem na světě - už koncem osmnáctého století uměla víc než polovina jeho obyvatel číst a psát. Během devatenáctého století postupně vybudovalo systém vysokého školství, který co do důkladnosti a rozmanitosti neměl v světě obdoby. V Mnichově, Berlíně, Hamburku, Gottingen, Marburgu, Freiburgu, Heidelbergu a Frankfurtu byly světoznámé univerzity. Už v šedesátých letech devate­ náctého století se německá liberální inteligence stáhla z veřejného a poli­ tického života a ponechala volnou ruku Bismarckovi a jeho nástupcům. Ale necmigrovala; naopak, rozšířila svou působnost, a když se těsně před světovou válkou začala znovu vynořovat na povrch, aby se v roce 1918 ujala vedení, ukázalo se, že její síla vychází víc než z jednoho centra.

Nedůslednost ústavy by možná ani tak nevadila, kdyby nevyjadřovala mnohem hlubší rozpolcení německé společnosti a vlastně i německého myšlení. Jde v podstatě o rozdělení na Západ a Východ, jeden ze základ­ ních problémů dvacátého století, který vznikl právě v souvislosti s osudem Německa. Hlavní charakteristikou německého předválečného režimu šlechticů, generálů a statkářů byla úzkoprsá konzervativní nesvobodomyslnost. Univerzitní profesoři práva jí propůjčili akademické zdání pravdy a luteránští pastoři ji zaštítili morálně- Tato vládnoucí kasta nená­ viděla Západ s vášnivým pohrdáním jednak pro jeho liberální myšlení, jednak pro hrubý materialismus a nedostatek duchovních kvalit, jimiž podle jejich názoru toto myšlení trpělo. Chtěli zachovat Německo „nedotčené" Západem a právě proto se chystali obnovit středověké podmanění a osídlení Východu, aby mohli z Německa vytvořit kontinentální říši, která by byla nezávislá na anglosaském světovém systému. Tito stoupenci Východu rozlišovali zásadně mezi „civilizací", kterou považovali za povrchní, kosmopolitickou, nemorální, neněmeckou, západnickou, materialistickou a rasově zprznčnou, a „kulturou", která byla neposkvrněná, národní, německá, duchovní a nefalšovaná.O7) Civilizace táhla Německo na Západ, kultura na Východ. Skutečné Německo nebylo součástí mezinárodní civilizace, nýbrž mělo svou vlastní národní kulturu. Jestliže podléhalo vlivu Západu, hrozila mu katastrofa; pokud spatřovalo svůj osud na Východě, čekala je prosperita.

Čtyřmiliónový Berlín byl samozřejmě na prvním místě. Nebyl však na rozdíl od Paříže jediným střediskem intelektuálního a uměleckého potenciálu země. I když měl svůj Alexanderplatz a Kurfúrstendam, existovalo ještě mnoho jiných kulturních magnetů: Briihl v Drážďanech, Jungfernstieg v Hamburku, Schweidnitzer StraBe ve Vratislavi nebo KaiserstraBe ve Frankfurtu. Centrum experimentální architektury, slavný Bauhaus, byl nejprve ve Výmaru, pak se přestěhoval do Desavy. Nejdůležitějším střediskem výtvarného umění byl Warburgský institut v Hamburku. Drážďany měly jednu z nejlepších obrazáren na světě a kromě toho vynikající operu řízenou Fritzem Buschem, která provedla dvě premiéry Richarda Strausse. Také Mnichov měl řadu divadel a velkou

112

113

používal své pravomoci, než aby nutil poslance řešit své neshody v parlamente. Když ho pak vystřídal polní maršál Hindenburg, bylo to ještě daleko horší. Ačkoli válku vedl Ludendorff, uznávaným válečníkem a národním hrdinou byl Hindenburg. Roku 1916 mu postavili obrovskou dřevěnou sochu jako symbol německého odhodlání zvítězit. Kdo upsal válečnou půjčku, směl do ní zatlouci hřebík. Tak se stalo, že kolos byl pobit asi 100.000 hřebíky. Bezprostředně po válce bylo monstrum rozsekáno na palivo, jako by se tím vyjadřoval konec vojenské a počátek civilní vlády. Ale civilisté, Výmar a zejména parlament byli ztotožňováni s Versailleskou smlouvou, veškerými válečnými potížemi a hanbou. Když se dřevěný titán vrátil v podobě prezidenta, zosobňoval nejen válečné hrdinství a německou jednotu jako protiklad nejednotnosti stran, ale i protirepublikánského opozičního ducha zakořeněného v samotné výmarské ústavě. Právě Hindenburg používal zmíněné prezidentské výsady k jmenování a propouštění kancléřů a roz­ pouštění říšského sněmu, což v posledních letech vedlo v podstatě k ochro­ mení parlamentní vlády. Hitler tento proces vystupňoval tím, že článku 48 využil k vytvoření základů své diktatury ještě dřív než v roce 1933 zlikvidoval parlament úplně.

Skutečnost však byla jiná: právě představitelé Východu, kteří ovládali Německo po všech stránkách, vyvolali válečnou hysterii, zavlekli národ do války a pak ji prohráli. V hlavách většiny Němců však smyšlenka o „dýce vražené do zad" vyvracela tyto skutečnosti, protože připisovala porážku defétismu a zradě zastánců Západu, kteří tehdy podepsali příměří, přijali katastrofální mír, zavedli republiku a nastolili „vládu stran". Přívrženci Západu se tak stali zodpovědnými za poválečné neštěstí Německa, což bylo jen logické, neboť to byli loutky a placení agenti západních politiků v Paříži a v Londýně a mezinárodního kapitalismu, který představovaly Wall Street a londýnská City. Jejich operační základnou v Německu byl parlament ve Výmaru. Avšak ta „nefalšovaná" německá kultura měla ve výmarské republice ještě svou citadelu. Tou byl stoprocentní „výchoďan" prezident Hindenburg jakož i významný článek 48. Časem bude možno tuto citadelu rozšířit o životně důležité předmostí. Prozatím však stoupenci Západu vítězili. Výmarská republika byla „západní". Představovala spíš civilizaci než kulturu: civilizace vládla, kultura byla v opozici. Není náhodou, že německá civilizace dosáhla nejvčtšího rozkvětu v dvacátých letech, kdy se Německo stalo na krátkou dobu centrem světové vzdělanosti a umění. Tento triumf se připravoval dlouho. Německo bylo prakticky nejvzdělanějším národem na světě - už koncem osmnáctého století uměla víc než polovina jeho obyvatel číst a psát. Během devatenáctého století postupně vybudovalo systém vysokého školství, který co do důkladnosti a rozmanitosti neměl v světě obdoby. V Mnichově, Berlíně, Hamburku, Gottingen, Marburgu, Freiburgu, Heidelbergu a Frankfurtu byly světoznámé univerzity. Už v šedesátých letech devate­ náctého století se německá liberální inteligence stáhla z veřejného a poli­ tického života a ponechala volnou ruku Bismarckovi a jeho nástupcům. Ale necmigrovala; naopak, rozšířila svou působnost, a když se těsně před světovou válkou začala znovu vynořovat na povrch, aby se v roce 1918 ujala vedení, ukázalo se, že její síla vychází víc než z jednoho centra.

Nedůslednost ústavy by možná ani tak nevadila, kdyby nevyjadřovala mnohem hlubší rozpolcení německé společnosti a vlastně i německého myšlení. Jde v podstatě o rozdělení na Západ a Východ, jeden ze základ­ ních problémů dvacátého století, který vznikl právě v souvislosti s osudem Německa. Hlavní charakteristikou německého předválečného režimu šlechticů, generálů a statkářů byla úzkoprsá konzervativní nesvobodomyslnost. Univerzitní profesoři práva jí propůjčili akademické zdání pravdy a luteránští pastoři ji zaštítili morálně- Tato vládnoucí kasta nená­ viděla Západ s vášnivým pohrdáním jednak pro jeho liberální myšlení, jednak pro hrubý materialismus a nedostatek duchovních kvalit, jimiž podle jejich názoru toto myšlení trpělo. Chtěli zachovat Německo „nedotčené" Západem a právě proto se chystali obnovit středověké podmanění a osídlení Východu, aby mohli z Německa vytvořit kontinentální říši, která by byla nezávislá na anglosaském světovém systému. Tito stoupenci Východu rozlišovali zásadně mezi „civilizací", kterou považovali za povrchní, kosmopolitickou, nemorální, neněmeckou, západnickou, materialistickou a rasově zprznčnou, a „kulturou", která byla neposkvrněná, národní, německá, duchovní a nefalšovaná.O7) Civilizace táhla Německo na Západ, kultura na Východ. Skutečné Německo nebylo součástí mezinárodní civilizace, nýbrž mělo svou vlastní národní kulturu. Jestliže podléhalo vlivu Západu, hrozila mu katastrofa; pokud spatřovalo svůj osud na Východě, čekala je prosperita.

Čtyřmiliónový Berlín byl samozřejmě na prvním místě. Nebyl však na rozdíl od Paříže jediným střediskem intelektuálního a uměleckého potenciálu země. I když měl svůj Alexanderplatz a Kurfúrstendam, existovalo ještě mnoho jiných kulturních magnetů: Briihl v Drážďanech, Jungfernstieg v Hamburku, Schweidnitzer StraBe ve Vratislavi nebo KaiserstraBe ve Frankfurtu. Centrum experimentální architektury, slavný Bauhaus, byl nejprve ve Výmaru, pak se přestěhoval do Desavy. Nejdůležitějším střediskem výtvarného umění byl Warburgský institut v Hamburku. Drážďany měly jednu z nejlepších obrazáren na světě a kromě toho vynikající operu řízenou Fritzem Buschem, která provedla dvě premiéry Richarda Strausse. Také Mnichov měl řadu divadel a velkou

112

113

galérii; vycházel tam vynikající časopis Simplicissimus a bydlel tam známý spisovatel Thomas Mann. Nejlepším německým deníkem byl Frankfurter Zeitung a Frankfurt sám byl významným divadelním a operním centrem (jako Mnichov). Ale i jiná města jako Norimberk, Darmstadt, Lipsko a Dusseldorf uváděla premiéry některých nejvýznačnějších dramat dvacátých let. ( 1 8 ) Berlín nejvíc proslavila divadla. V dvacátých letech se tu dávalo nejvíc her na světě, vesměs silně politicky zabarvených. Začalo to už před válkou, kdy Německé divadlo vedl Max Reinhardt, ale v roce 1918 republikánství ovládlo jeviště úplně. Někteří dramatici byli angažovaní revolucionáři jako Friedrich Wolf a Ernst Toller, kteří psali pro proletářské divadlo Erwina Piscatora, pro něž výpravu dělal George Grosz. Bertold Brecht, jehož hra Bubny v noci byla poprvé uvedena v Berlíně roku 1922, kdy mu bylo dvacet čtyři let, psal politické alegorie. Imponovalo mu násilí komunismu a amerického gangsterství; právě tak jako jeho přítele Arnolta Bronnena přitahoval fašismus. Brecht si také vymyslel uniformu, první stejnokroj levicových stran - koženou čepici, brýle s ocelovými obroučkami a kožený kabát. Když byla roku 1928 nastudována jeho Třígrošová opera, kterou napsal se skladatelem Kurtem Weillem, dočkala se za jediný rok v Evropě 4.000 repríz, což byl na operu největší úspěch všech dob.( 1 9 ) Ale většinu pozoruhodných berlínských her psali liberální intelektuálové, známí spíš svou troufalostí, pesimismem, problematičností a především „znepokojujícími otazníky" než skutečnou politickou činností: byli to například Georg Kaiser, Carl Sternheim, Arthur Schnitzler, Walter Hasenclever, Ferdinand Bruckncr a Ferenc Molnar.( 20 ) Někdy se šla na určitou hru podívat i „kulturní pravice", například když se pokusila překazit premiéru Veselé vinice od Carla Zuckmayera (který také napsal Hejtmana z Kopníku a scénář k Modrému andělu). V podstatě však byli všichni konzervativci proti divadlu vůbec, protože se v Berlíně žádné pravicové nebo nacionalistické hry nedávaly. Když německý policejní prefekt shlédl jednu hru Gerharta Hauptmanna, promluvil za všecky německé kulturtrůgry: „Tohleto všechno by se mělo 21 zlikvidovat."( ) Berlín byl též světovou metropolí v příbuzných oblastech opery a filmu. Měl nepřeberné množství režisérů, manažerů, dirigentů a producentů: Max Reinhardt, Leopold Jessner, Max Ophúls, Victor Barnowsky, Otto Klemperer, Bruno Walter, Leo Blech, Joseph von Sternberg {Modrý anděl), Ernst Lubitsch, Billy Wilder (Emil a detektivové),* Fritz Lang (Metropole). V scénografii, v kostýmovém návrhářství, ve vymýšlení světelných efektů, v úrovni orchestrální hry a sborového zpěvu, v pozornosti, která se věnovala každému detailu, neměl Berlín soupeře. Když byl v roce 1925 uveden v berlínské státní opeře Vojcek, nová opera Albana Berga, nadaného * podle slavného dětského románu Ericha Kastnera 114

skladatele Schónbergovy školy, dirigent Erich Kleiber trval na neméně než 130 zkouškáchJ 2 2 ) Roku 1929 se na berlínském hudebním festivalu objevila jména jako Richard Strauss, Bruno Walter, Wilhelm Furtwángler, George Szell, Klemperer, Toscanini, Gigli, Casals, Cortot a Thibaud-Í 23 ) V tomto prostředí talentů, uměleckého mistrovství a odborné kvalifikace dokázali Němci zorganizovat filmový průmysl světové úrovně, který v dvacátých letech produkoval víc filmů než celá ostatní Evropa dohromady; jen v roce 1922 jich bylo 646X24) Ještě pozoruhodnější byly německé úspěchy ve výtvarném umění. Roku 1918 se stal ředitelem výmarského učiliště uměleckých řemesel zvaného Bauhaus Walter Gropius a začal v praxi uskutečňovat svůj Gesamtkunstwerk, teorii všestranného uměleckého díla. Tento pojem razil první Richard Wagner, zde však byl po vzoru středověkých katedrál uskutečňován koordinací malířství, architektury, uměleckého truhlářství, sklářství, kovářství a pasířství, sochařství, výroby šperků a tkanin. Myšlenka měla sice svůj původ v novém oceňování gotiky, ale tvůrčí ovzduší Bauhausu bylo dáno funkčním využíváním nejmodernějších materiálů a stavebních technik. Jeden z učitelů této instituce, Lothar Schreyer, řekl: „Měli jsme pocit, že doslova stavíme nový svět." Bauhaus přilákal mnoho vynikajících talentů. Mezi nimi byl Klee, Kandinskij, Mies, van der Rohe, Oskar Schlemmer, Hannes Mayer. Hostujícími umělci byli Béla Bartók, Paul Hindemith, Igor Stravinskij.(25) Právě uznání modernismu se ve výmarské republice jevilo tak nové a nekonvenční a propůjčovalo jí zvláštní sílu. Sympatizovala s modernismem v plném jeho rozsahu víc než kterákoli jiná společnost nebo politický systém. Přední německá muzea začala kupovat moderní obrazy a sochy, opery propagovaly atonální hudbu. Otto Dix se stal profesorem malířství v Berlíně, Paul Klee v Důsseldorfu, Oskar Kokoschka v Drážďanech. Stejně důležité pro uznání modernismu byly práce teoretiků a historiků umění, jako byl Carl Einstein, W. R. Worringer a Max Dvořák, který začlenil abstrakci a expresionismus do kontextu evropské výtvarné tradice. Proto také Berlín jako středisko výstav moderného malířství soutěžil s Paříží a dokonce ji předstihoval. Galérie vedená Herwathem Waldenem a jeho ženou Elsou Laskerovou Schůlerovou, která též vydávala časopis Der Sturm, byla podnikavější než výstavní síně v pařížské umělecké čtvrti. Vystavovala Légera, Chagalla, Kleea, Kurta Schwitterse, Moholy-Nagye a Campedoncka. Die Neue Sachlichkeit čili nový realismus, který roku 1923 vystřídal odumírající expresionismus, získával víc pozornosti než pařížské směry. í 2 6 ) V modernistické kultuře dosáhlo výmarské Německo prakticky vrcholu. To také silné dráždilo zastánce Východu. Říkali tomu kulturbolševismus. Už za války varoval nácionálnč šovinistický tisk, že porážka otevře dveře 115

galérii; vycházel tam vynikající časopis Simplicissimus a bydlel tam známý spisovatel Thomas Mann. Nejlepším německým deníkem byl Frankfurter Zeitung a Frankfurt sám byl významným divadelním a operním centrem (jako Mnichov). Ale i jiná města jako Norimberk, Darmstadt, Lipsko a Dusseldorf uváděla premiéry některých nejvýznačnějších dramat dvacátých let. ( 1 8 ) Berlín nejvíc proslavila divadla. V dvacátých letech se tu dávalo nejvíc her na světě, vesměs silně politicky zabarvených. Začalo to už před válkou, kdy Německé divadlo vedl Max Reinhardt, ale v roce 1918 republikánství ovládlo jeviště úplně. Někteří dramatici byli angažovaní revolucionáři jako Friedrich Wolf a Ernst Toller, kteří psali pro proletářské divadlo Erwina Piscatora, pro něž výpravu dělal George Grosz. Bertold Brecht, jehož hra Bubny v noci byla poprvé uvedena v Berlíně roku 1922, kdy mu bylo dvacet čtyři let, psal politické alegorie. Imponovalo mu násilí komunismu a amerického gangsterství; právě tak jako jeho přítele Arnolta Bronnena přitahoval fašismus. Brecht si také vymyslel uniformu, první stejnokroj levicových stran - koženou čepici, brýle s ocelovými obroučkami a kožený kabát. Když byla roku 1928 nastudována jeho Třígrošová opera, kterou napsal se skladatelem Kurtem Weillem, dočkala se za jediný rok v Evropě 4.000 repríz, což byl na operu největší úspěch všech dob.( 1 9 ) Ale většinu pozoruhodných berlínských her psali liberální intelektuálové, známí spíš svou troufalostí, pesimismem, problematičností a především „znepokojujícími otazníky" než skutečnou politickou činností: byli to například Georg Kaiser, Carl Sternheim, Arthur Schnitzler, Walter Hasenclever, Ferdinand Bruckncr a Ferenc Molnar.( 20 ) Někdy se šla na určitou hru podívat i „kulturní pravice", například když se pokusila překazit premiéru Veselé vinice od Carla Zuckmayera (který také napsal Hejtmana z Kopníku a scénář k Modrému andělu). V podstatě však byli všichni konzervativci proti divadlu vůbec, protože se v Berlíně žádné pravicové nebo nacionalistické hry nedávaly. Když německý policejní prefekt shlédl jednu hru Gerharta Hauptmanna, promluvil za všecky německé kulturtrůgry: „Tohleto všechno by se mělo 21 zlikvidovat."( ) Berlín byl též světovou metropolí v příbuzných oblastech opery a filmu. Měl nepřeberné množství režisérů, manažerů, dirigentů a producentů: Max Reinhardt, Leopold Jessner, Max Ophúls, Victor Barnowsky, Otto Klemperer, Bruno Walter, Leo Blech, Joseph von Sternberg {Modrý anděl), Ernst Lubitsch, Billy Wilder (Emil a detektivové),* Fritz Lang (Metropole). V scénografii, v kostýmovém návrhářství, ve vymýšlení světelných efektů, v úrovni orchestrální hry a sborového zpěvu, v pozornosti, která se věnovala každému detailu, neměl Berlín soupeře. Když byl v roce 1925 uveden v berlínské státní opeře Vojcek, nová opera Albana Berga, nadaného * podle slavného dětského románu Ericha Kastnera 114

skladatele Schónbergovy školy, dirigent Erich Kleiber trval na neméně než 130 zkouškáchJ 2 2 ) Roku 1929 se na berlínském hudebním festivalu objevila jména jako Richard Strauss, Bruno Walter, Wilhelm Furtwángler, George Szell, Klemperer, Toscanini, Gigli, Casals, Cortot a Thibaud-Í 23 ) V tomto prostředí talentů, uměleckého mistrovství a odborné kvalifikace dokázali Němci zorganizovat filmový průmysl světové úrovně, který v dvacátých letech produkoval víc filmů než celá ostatní Evropa dohromady; jen v roce 1922 jich bylo 646X24) Ještě pozoruhodnější byly německé úspěchy ve výtvarném umění. Roku 1918 se stal ředitelem výmarského učiliště uměleckých řemesel zvaného Bauhaus Walter Gropius a začal v praxi uskutečňovat svůj Gesamtkunstwerk, teorii všestranného uměleckého díla. Tento pojem razil první Richard Wagner, zde však byl po vzoru středověkých katedrál uskutečňován koordinací malířství, architektury, uměleckého truhlářství, sklářství, kovářství a pasířství, sochařství, výroby šperků a tkanin. Myšlenka měla sice svůj původ v novém oceňování gotiky, ale tvůrčí ovzduší Bauhausu bylo dáno funkčním využíváním nejmodernějších materiálů a stavebních technik. Jeden z učitelů této instituce, Lothar Schreyer, řekl: „Měli jsme pocit, že doslova stavíme nový svět." Bauhaus přilákal mnoho vynikajících talentů. Mezi nimi byl Klee, Kandinskij, Mies, van der Rohe, Oskar Schlemmer, Hannes Mayer. Hostujícími umělci byli Béla Bartók, Paul Hindemith, Igor Stravinskij.(25) Právě uznání modernismu se ve výmarské republice jevilo tak nové a nekonvenční a propůjčovalo jí zvláštní sílu. Sympatizovala s modernismem v plném jeho rozsahu víc než kterákoli jiná společnost nebo politický systém. Přední německá muzea začala kupovat moderní obrazy a sochy, opery propagovaly atonální hudbu. Otto Dix se stal profesorem malířství v Berlíně, Paul Klee v Důsseldorfu, Oskar Kokoschka v Drážďanech. Stejně důležité pro uznání modernismu byly práce teoretiků a historiků umění, jako byl Carl Einstein, W. R. Worringer a Max Dvořák, který začlenil abstrakci a expresionismus do kontextu evropské výtvarné tradice. Proto také Berlín jako středisko výstav moderného malířství soutěžil s Paříží a dokonce ji předstihoval. Galérie vedená Herwathem Waldenem a jeho ženou Elsou Laskerovou Schůlerovou, která též vydávala časopis Der Sturm, byla podnikavější než výstavní síně v pařížské umělecké čtvrti. Vystavovala Légera, Chagalla, Kleea, Kurta Schwitterse, Moholy-Nagye a Campedoncka. Die Neue Sachlichkeit čili nový realismus, který roku 1923 vystřídal odumírající expresionismus, získával víc pozornosti než pařížské směry. í 2 6 ) V modernistické kultuře dosáhlo výmarské Německo prakticky vrcholu. To také silné dráždilo zastánce Východu. Říkali tomu kulturbolševismus. Už za války varoval nácionálnč šovinistický tisk, že porážka otevře dveře 115

západnímu „dekadentnímu" umění, literatuře a filozofii a že se Lloyd George a Clemenceau už nemohou dočkat, až budou Němcům vtloukat do hlavy kubismus. A teď k tomu skutečně došlo! Vymarská republika se stala velkým bojištěm, kde modernismus a tradicionalismus zápasily o nadvládu v Evropě a ve světě, protože ve výmarské republice aspoň některé instituce stály na straně novéno. A zákony také. Vymarská cenzura, i když byla dost přísná, měla pravděpodobně nejméně represivní charakter v celé Evropě. Filmy jako Modrý anděl by se v Paříži dávat nesměly. Programy berlínských nočních podniků měly ze všech ostatních větších měst nejméně zábran. Hry, romány a dokonce i obrazy se zabývaly tématy jako homosexualita, sadomasochismus, transvestitismus a incest. Německá inteligence hltala Freudovy spisy a umění vyjadřovalo jeho myšlenky v nejširším rozsahu. Levicová inteligence často schválně provokovala „pravičácké" Německo k nepříčetnému vzteku. Příliš dlouho se všichni dusili konvenčními moudrostmi armády, církve, dvora a akademie; teď konečně doba přála lidem nežádoucím, ž nichž se najednou záhadně a zcela nečekaně vyklubaly osoby provýmarskou společnost vítané. Wehbúhne, nejbystřejší a nejprůraznější z nových časopisů, hlásá sexuální svobodu a pacifismus, pomlouvá a zesměšňuje armádu, stát, univerzitu, církev a především pohodlného a pracovitého měšťáka. Uveřejňuje satiry Kurta Tucholského, který je přirovnáván k Heinrichu Heinovi, a jeho břitké pero zajíždí pod kůži výchoďanů častěji a úspěšněji než jiní spisovatelé - jeho práce jsou slovní obdobou obávaných karikatur Georga Grosze. „Neexistuje tajemství ně­ mecké armády," napsal, „které bych ochotně nepředal cizí mocnosti."( 27 ) Tucholsky měl pozoruhodné nadání. Chtěl působit bolest, vzbuzovat nenávist a zuřivost. Dařilo se mu to. Tato kulturní zákopová válka vedená bez ohledu na nějaké ženevské konvence, nelítostná ve svých schválnostech, antagonismu a krutosti, měla u zastánců Východu vyvolat atavismus. Jejich přístup k veřejným záležitostem byl paranoidní. Do určité míry vyvolal tuto paranoiu úmyslně Bismarck. Ale už dávno před rokem 1914 to byl instinktivní a navyklý postoj, neboť říše se stala terčem světového spiknutí v oblasti politické, hospodářské, vojenské i kulturní. Válečná katastrofa tyto fantasmagorie ještě víc utvrdila, místo aby je rozptýlila. Výsledkem bylo Německo vznešené, bezmocné a trpící, postižené porážkou, posmívané a trýzněné kosmopolitickou chátrou, která zřejmě ovládala přístup do všech chrámů umění a v tajném spiknutí systematicky nahrazovala německou kulturu vlastní mizernou civilizací. Rozhořčení nad tímto stavem během dvacátých let neustále vzrůstalo a celé ovzduší dost výstižně shrnul Friedrich Hussong v knize KurfUrstendamm, která vyšla několik týdnů po nacistickém převzetí moci. 116

Stal se zázrak. Už tady nejsou.... Tvrdili, že představují německého ducha, německou kulturu, německou přítomnost i budoucnost. Zastupovali Německo před světem, mluvili jeho jménem.... Všecko bylo špatné, méněcenné, trapný kýč, nechutné šosáctví.... Seděli vždycky v přední řadě. Rozdávali metály ducha a evropanství. Co nepovolili, neexistovalo .Udělali" sebe i druhé. Kdo jim sloužil, měl určitě úspěch: na divadle, v časopisech. Inzerovali ho po celém světě. Doporučovali jeho zboží, ať to byl sýr nebo relativita, pudr neboZeiitheater, zázračné léky nebo lidská práva, demokracie nebo bolševismus, propaganda ve prospěch potratů nebo proti právnímu řádu, úpadková černošská hudba nebo nahý tanec. Zkrátka: nikdy neexistovala diktatura hanebnější než ta, kterou hlásala demokratická inteligence a literáti civilizace/ ' Pozadím a živnou půdou této paranoie byla ovšem představa, že výmarskou kulturu vymysleli a řídí židé. Což nebyl celý režim židovskou republikou, Judenrepublik? Tato doktrína však měla velmi chatrný základ, neboť se opírala o protichůdné teorie hlásající, že židé ovládají bolševismus a zároveň i mezinárodní kapitalistický systém. Je sice pravda, že v počátečním komunistickém hnutí zastávali židé prominentní funkce. Ale jakmile se dostali k vládě bolševici, židé začali v Rusku ztrácet půdu pod nohama a v roce 1925 byl režim už úplně antisemitský. Také v Německu, ačkoli spolupůsobili při zakládání komunistické strany (KPD), byli rychle vyřazeni, jakmile se strana stala masovou. Ve volbách roku 1932 nebyl z jejích 500 kandidátů ani jediný žid/ 2 9 ) Ale ani na opačné straně škály nehráli židé v německém finančnictví a průmyslu nějakou zvlášť důležitou roli. Představa se zrodila ze záhadného vztahu mezi Bismarckem a jeho finančním poradcem Gersonem von Bleichróderem, což byl žid, který organizoval Rotschildovy i jiné 30 bankovní domy, aby zajistil finanční krytí pro německé válečné podniky/ ) Ale v dvacátých letech působili židé v státním finančnictví už jen zřídka. Velké finanční akce řídil Alfred Hugenberg a německá nacionalistická lidová strana, která byla antisemitská. Židé byli velmi aktivní při zakládání výmarského státu, ale po roce 1920 jeden z mála židů, který měl vysoké postavení, byl už jen Walther Rathenau a ten byl o dva roky pozdčji zavražděn. V kultuře tomu ale bylo jinak. Nic nejde lidem tolik na nervy jako skutečné nebo domnělé kuturní tyranství a výmarskou kulturu, lze právem říci, ovládali židé. Nejnenáviděnější z nich byl Kurt Tucholsky. Nenávist vzbuzovali také významní kritikové a tvůrci veřejného mínění jako Maximilian Harden, Theodor Wolff, Theodor Lessing, Ernst Bloch a Felix Sallcn. Skoro všichni nejlepší filmoví režiséri a polovina nejúspěšnějších (li ílmatiků, například Sternheim a Schnitzler, byli židé. Židé měli převahu v zábavních programech a ještě víc v divadelní kritice, která byla bolavým míslem zastánců Východu. Z nejlepších a nejznámějších židovských her117

západnímu „dekadentnímu" umění, literatuře a filozofii a že se Lloyd George a Clemenceau už nemohou dočkat, až budou Němcům vtloukat do hlavy kubismus. A teď k tomu skutečně došlo! Vymarská republika se stala velkým bojištěm, kde modernismus a tradicionalismus zápasily o nadvládu v Evropě a ve světě, protože ve výmarské republice aspoň některé instituce stály na straně novéno. A zákony také. Vymarská cenzura, i když byla dost přísná, měla pravděpodobně nejméně represivní charakter v celé Evropě. Filmy jako Modrý anděl by se v Paříži dávat nesměly. Programy berlínských nočních podniků měly ze všech ostatních větších měst nejméně zábran. Hry, romány a dokonce i obrazy se zabývaly tématy jako homosexualita, sadomasochismus, transvestitismus a incest. Německá inteligence hltala Freudovy spisy a umění vyjadřovalo jeho myšlenky v nejširším rozsahu. Levicová inteligence často schválně provokovala „pravičácké" Německo k nepříčetnému vzteku. Příliš dlouho se všichni dusili konvenčními moudrostmi armády, církve, dvora a akademie; teď konečně doba přála lidem nežádoucím, ž nichž se najednou záhadně a zcela nečekaně vyklubaly osoby provýmarskou společnost vítané. Wehbúhne, nejbystřejší a nejprůraznější z nových časopisů, hlásá sexuální svobodu a pacifismus, pomlouvá a zesměšňuje armádu, stát, univerzitu, církev a především pohodlného a pracovitého měšťáka. Uveřejňuje satiry Kurta Tucholského, který je přirovnáván k Heinrichu Heinovi, a jeho břitké pero zajíždí pod kůži výchoďanů častěji a úspěšněji než jiní spisovatelé - jeho práce jsou slovní obdobou obávaných karikatur Georga Grosze. „Neexistuje tajemství ně­ mecké armády," napsal, „které bych ochotně nepředal cizí mocnosti."( 27 ) Tucholsky měl pozoruhodné nadání. Chtěl působit bolest, vzbuzovat nenávist a zuřivost. Dařilo se mu to. Tato kulturní zákopová válka vedená bez ohledu na nějaké ženevské konvence, nelítostná ve svých schválnostech, antagonismu a krutosti, měla u zastánců Východu vyvolat atavismus. Jejich přístup k veřejným záležitostem byl paranoidní. Do určité míry vyvolal tuto paranoiu úmyslně Bismarck. Ale už dávno před rokem 1914 to byl instinktivní a navyklý postoj, neboť říše se stala terčem světového spiknutí v oblasti politické, hospodářské, vojenské i kulturní. Válečná katastrofa tyto fantasmagorie ještě víc utvrdila, místo aby je rozptýlila. Výsledkem bylo Německo vznešené, bezmocné a trpící, postižené porážkou, posmívané a trýzněné kosmopolitickou chátrou, která zřejmě ovládala přístup do všech chrámů umění a v tajném spiknutí systematicky nahrazovala německou kulturu vlastní mizernou civilizací. Rozhořčení nad tímto stavem během dvacátých let neustále vzrůstalo a celé ovzduší dost výstižně shrnul Friedrich Hussong v knize KurfUrstendamm, která vyšla několik týdnů po nacistickém převzetí moci. 116

Stal se zázrak. Už tady nejsou.... Tvrdili, že představují německého ducha, německou kulturu, německou přítomnost i budoucnost. Zastupovali Německo před světem, mluvili jeho jménem.... Všecko bylo špatné, méněcenné, trapný kýč, nechutné šosáctví.... Seděli vždycky v přední řadě. Rozdávali metály ducha a evropanství. Co nepovolili, neexistovalo .Udělali" sebe i druhé. Kdo jim sloužil, měl určitě úspěch: na divadle, v časopisech. Inzerovali ho po celém světě. Doporučovali jeho zboží, ať to byl sýr nebo relativita, pudr neboZeiitheater, zázračné léky nebo lidská práva, demokracie nebo bolševismus, propaganda ve prospěch potratů nebo proti právnímu řádu, úpadková černošská hudba nebo nahý tanec. Zkrátka: nikdy neexistovala diktatura hanebnější než ta, kterou hlásala demokratická inteligence a literáti civilizace/ ' Pozadím a živnou půdou této paranoie byla ovšem představa, že výmarskou kulturu vymysleli a řídí židé. Což nebyl celý režim židovskou republikou, Judenrepublik? Tato doktrína však měla velmi chatrný základ, neboť se opírala o protichůdné teorie hlásající, že židé ovládají bolševismus a zároveň i mezinárodní kapitalistický systém. Je sice pravda, že v počátečním komunistickém hnutí zastávali židé prominentní funkce. Ale jakmile se dostali k vládě bolševici, židé začali v Rusku ztrácet půdu pod nohama a v roce 1925 byl režim už úplně antisemitský. Také v Německu, ačkoli spolupůsobili při zakládání komunistické strany (KPD), byli rychle vyřazeni, jakmile se strana stala masovou. Ve volbách roku 1932 nebyl z jejích 500 kandidátů ani jediný žid/ 2 9 ) Ale ani na opačné straně škály nehráli židé v německém finančnictví a průmyslu nějakou zvlášť důležitou roli. Představa se zrodila ze záhadného vztahu mezi Bismarckem a jeho finančním poradcem Gersonem von Bleichróderem, což byl žid, který organizoval Rotschildovy i jiné 30 bankovní domy, aby zajistil finanční krytí pro německé válečné podniky/ ) Ale v dvacátých letech působili židé v státním finančnictví už jen zřídka. Velké finanční akce řídil Alfred Hugenberg a německá nacionalistická lidová strana, která byla antisemitská. Židé byli velmi aktivní při zakládání výmarského státu, ale po roce 1920 jeden z mála židů, který měl vysoké postavení, byl už jen Walther Rathenau a ten byl o dva roky pozdčji zavražděn. V kultuře tomu ale bylo jinak. Nic nejde lidem tolik na nervy jako skutečné nebo domnělé kuturní tyranství a výmarskou kulturu, lze právem říci, ovládali židé. Nejnenáviděnější z nich byl Kurt Tucholsky. Nenávist vzbuzovali také významní kritikové a tvůrci veřejného mínění jako Maximilian Harden, Theodor Wolff, Theodor Lessing, Ernst Bloch a Felix Sallcn. Skoro všichni nejlepší filmoví režiséri a polovina nejúspěšnějších (li ílmatiků, například Sternheim a Schnitzler, byli židé. Židé měli převahu v zábavních programech a ještě víc v divadelní kritice, která byla bolavým míslem zastánců Východu. Z nejlepších a nejznámějších židovských her117

ců uveďme Elizabeth Bergnerovou, Ernu Sáčkovou, Petra Lorre, Richarda Taubera, Conrada Veidta a Fritze Kortnera. Židé byli majiteli významných listů jako Frankfurter Zeitung, Berliner Tagblatt a Vossische Zeitung. Vedli nejvlivnější výstavní síně. Věnovali se zejména nakladatelskému podnikání, což byla (vedle velkých obchodních domů) komerční činnost, kde měli pravděpodobně rozhodující slovo. Nejlepší nezávislé nakladatelství jako Malik Verlag, Kurt Wolff, Cassierer, Georg Bondi, Erich Reiss a S. Fischer patřila židům nebo byla jimi vedena. Bylo též mnoho významných a velmi úspěšných židovských spisovatelů: Hermann Broch, Alfred Dóblin, Thomas Mann, Franz Werfel, Arnold Zweig, Vicki Baum, Lion Feuchtwanger, Bruno Frank, Alfred Neumann, Ernst Weiss. Franze Kafku, kterému výchoďané nemohli přijít na jméno, řadila inteligence vedle Prousta a Joyce. Ve všech uměleckých oborech, ať šlo o architekturu, sochařství, malířství nebo hudbu, kde jakoukoli změnu odsuzovali konzervativci jako unáhlenou, se židé podíleli na tvůrčí práci, i když tu byli jen zřídkakdy vedoucími osobnostmi. Jedinou výjimkou byla možná hudba, kde Arnold Schónberg byl obviněn, že „zabil" německou tradici. Ale i zde byl mnohem úspěšnější jeho žák Alban Berg, který byl árijec a katolík. Nicméně lze právem zdůraznit, že by výmarská kultura byla bez židovských prvků docela jiná a nekonečně chudší a že je rozhodně dost důkazů pro to, aby se teorie o židovském kulturním spiknutí jevila uvěřitelnou.C31) To byl také hlavní důvod, proč se antisemitismus dal ve výmarském Německu tak rychle na pochod. Dokud nevznikla republika, antisemitismus nebyla choroba, k níž by bylo Německo nějak zvlášť náchylné. Zemí pogromů bylo Rusko; městem antisemitské inteligence byla Paříž. Zdá se, že antisemitismus se objevil v Německu v sedmdesátých a osmdesátých le­ tech devatenáctého století, v době, kdy determinističtí filozofové použili Darwinovy teorie o přirozeném výběru, aby z ní vydedukovali „zákony", jež vysvětlí mohutné změny způsobené industrializací, vznik velkoměst a po­ četného, nikde nezakořeněného proletariátu. Křesťanství se k vysvětlení zla ve světě spokojilo s jedinou nenáviděníhodnou bytostí, a tou byl Satan. Novodobá laická náboženství však potřebovala lidské ďábly, a to celé skupiny takových ďáblů. Nepřítelem, měl-li být hodnověrný, musela být celá třída nebo rasa. Marxův vynález „buržoazie" byl z těchto teorií nenávisti nej­ přístupnější a poskytl základ všem paranoidním revolučním hnutím, ať šlo o nacionalistický fašismus nebo internacionalistický komunismus. Moderní teoretický antisemitismus byl derivátem marxismu a zahrnoval jakožto předmět útoku (z důvodů národnostních, politických či hospodářských) i určitý úsek buržoazie. Byla to zřejmě spíš záležitost emocí než pouhá třídní analýza, proto také Lenin razil heslo, že „antisemitismus je socialismus

blbců". Z rozumového hlediska je však mezi oběma těžký výběr. Lenin v podstatě učil, že za všechny nesnáze lidstva může buržoazie jako celek, ne jen židé. A je příznačné, že všecky marxistické režimy, ježto jsou založeny na paranoidním výkladu lidského chovám, dřív nebo později degenerují na antisemitismus. Stručně řečeno, nový antisemitismus byl projevem neblahého odklonu od rovnoměrně rozdělené osobní odpovědnosti k pojmu kolektivní viny, což znamenalo návrat jednoho z nejprimitivnějších a nej­ barbarštějších, dokonce snad i nejbestiálnějších pudů v novodobém převlečení. Je velice pozoruhodné, že když se v Německu objevil nový antisemitismus, jeden z prvních, kdo proti němu vystoupil, byl Nietzsche, který nikdy nepřestával varovat před zesvětštělými pseudoracionálními náhražkami ryzích náboženských pohnutek. Odsoudil antisemitismus, protože v něm viděl „nejnovější spekulaci s idealismem, která se snaží vyburcovat v národě všechny dobytčí pudy zneužitím mravního postoje jako nejlevnějšího propagačního triku".( 32 ) I když antisemitismus v žádném případě nebyl jev jenom německý, vyskytly se v Německu síly, které jeho vzrůst podporovaly. Novodobý německý národ byl jednak produktem pruského militarismu, jednak výslednicí německého romantického hnutí, jež zdůrazňovalo lid (Volk), lidovou mytologii a přírodní prostředí německé krajiny, zvláště její temné a tajemné lesy. Německé lidové hnutí vzniklo za napoleonských válek a už roku 1817 pálilo „cizí" a „cizokrajné" knihy, protože kazily „lidovou kulturu". Právě z tohoto lidového hnutí převzal Marx svůj pojem odcizení v průmyslovém kapitalismu. Lid měl duši, která vycházela z jeho přirozené lokality. „Každému národu a každé rase se jeho kraj, který obývá, stává vlastí," napsal Otto Gemlin, autor historických románů, v článku pro časopis Die Tat, který byl orgánem lidově romantického hnutí. Jestliže se kraj zničí, nebo je lid od něho odtržen, duše lidu hyne. Židé nejsou lid, protože ztratili 33 duši: nejsou ,,zakořeněni".( ) Tento protiklad velmi důmyslně zpracoval bavorský profesor národopisu Wilhelm Heinrich Riehl v řadě svazků na­ zvaných Land und Leute (Země a lidé), které vycházely v padesátých 34 a šedesátých létech minulého století.( ) Pravým základem lidu byl sedlák. Mohli existovat samozřejmě i dělníci, ale museli to být řemeslníci orga­ nizovaní v cechu. Proletariát byl naopak dílem židů. Poněvadž židé neměli svůj kraj, ničili kraje druhých a způsobili, že milióny vykořeněných lidí byly nahnány do obrovských měst, která byla pojmově jejich původnímu „kraji" nejbližší. „Nadvláda velkoměst," napsal Riehl, „bude totéž, co nadvláda proletariátu," a kromě toho se velkoměsta celého světa spojí a vytvoří „světovou buržoazii" a „světový proletariát", které se spiknou a zničí vše, co má duši a co je „přirozené", zvláště německou krajinu a sedláky.(35)

118

119

ců uveďme Elizabeth Bergnerovou, Ernu Sáčkovou, Petra Lorre, Richarda Taubera, Conrada Veidta a Fritze Kortnera. Židé byli majiteli významných listů jako Frankfurter Zeitung, Berliner Tagblatt a Vossische Zeitung. Vedli nejvlivnější výstavní síně. Věnovali se zejména nakladatelskému podnikání, což byla (vedle velkých obchodních domů) komerční činnost, kde měli pravděpodobně rozhodující slovo. Nejlepší nezávislé nakladatelství jako Malik Verlag, Kurt Wolff, Cassierer, Georg Bondi, Erich Reiss a S. Fischer patřila židům nebo byla jimi vedena. Bylo též mnoho významných a velmi úspěšných židovských spisovatelů: Hermann Broch, Alfred Dóblin, Thomas Mann, Franz Werfel, Arnold Zweig, Vicki Baum, Lion Feuchtwanger, Bruno Frank, Alfred Neumann, Ernst Weiss. Franze Kafku, kterému výchoďané nemohli přijít na jméno, řadila inteligence vedle Prousta a Joyce. Ve všech uměleckých oborech, ať šlo o architekturu, sochařství, malířství nebo hudbu, kde jakoukoli změnu odsuzovali konzervativci jako unáhlenou, se židé podíleli na tvůrčí práci, i když tu byli jen zřídkakdy vedoucími osobnostmi. Jedinou výjimkou byla možná hudba, kde Arnold Schónberg byl obviněn, že „zabil" německou tradici. Ale i zde byl mnohem úspěšnější jeho žák Alban Berg, který byl árijec a katolík. Nicméně lze právem zdůraznit, že by výmarská kultura byla bez židovských prvků docela jiná a nekonečně chudší a že je rozhodně dost důkazů pro to, aby se teorie o židovském kulturním spiknutí jevila uvěřitelnou.C31) To byl také hlavní důvod, proč se antisemitismus dal ve výmarském Německu tak rychle na pochod. Dokud nevznikla republika, antisemitismus nebyla choroba, k níž by bylo Německo nějak zvlášť náchylné. Zemí pogromů bylo Rusko; městem antisemitské inteligence byla Paříž. Zdá se, že antisemitismus se objevil v Německu v sedmdesátých a osmdesátých le­ tech devatenáctého století, v době, kdy determinističtí filozofové použili Darwinovy teorie o přirozeném výběru, aby z ní vydedukovali „zákony", jež vysvětlí mohutné změny způsobené industrializací, vznik velkoměst a po­ četného, nikde nezakořeněného proletariátu. Křesťanství se k vysvětlení zla ve světě spokojilo s jedinou nenáviděníhodnou bytostí, a tou byl Satan. Novodobá laická náboženství však potřebovala lidské ďábly, a to celé skupiny takových ďáblů. Nepřítelem, měl-li být hodnověrný, musela být celá třída nebo rasa. Marxův vynález „buržoazie" byl z těchto teorií nenávisti nej­ přístupnější a poskytl základ všem paranoidním revolučním hnutím, ať šlo o nacionalistický fašismus nebo internacionalistický komunismus. Moderní teoretický antisemitismus byl derivátem marxismu a zahrnoval jakožto předmět útoku (z důvodů národnostních, politických či hospodářských) i určitý úsek buržoazie. Byla to zřejmě spíš záležitost emocí než pouhá třídní analýza, proto také Lenin razil heslo, že „antisemitismus je socialismus

blbců". Z rozumového hlediska je však mezi oběma těžký výběr. Lenin v podstatě učil, že za všechny nesnáze lidstva může buržoazie jako celek, ne jen židé. A je příznačné, že všecky marxistické režimy, ježto jsou založeny na paranoidním výkladu lidského chovám, dřív nebo později degenerují na antisemitismus. Stručně řečeno, nový antisemitismus byl projevem neblahého odklonu od rovnoměrně rozdělené osobní odpovědnosti k pojmu kolektivní viny, což znamenalo návrat jednoho z nejprimitivnějších a nej­ barbarštějších, dokonce snad i nejbestiálnějších pudů v novodobém převlečení. Je velice pozoruhodné, že když se v Německu objevil nový antisemitismus, jeden z prvních, kdo proti němu vystoupil, byl Nietzsche, který nikdy nepřestával varovat před zesvětštělými pseudoracionálními náhražkami ryzích náboženských pohnutek. Odsoudil antisemitismus, protože v něm viděl „nejnovější spekulaci s idealismem, která se snaží vyburcovat v národě všechny dobytčí pudy zneužitím mravního postoje jako nejlevnějšího propagačního triku".( 32 ) I když antisemitismus v žádném případě nebyl jev jenom německý, vyskytly se v Německu síly, které jeho vzrůst podporovaly. Novodobý německý národ byl jednak produktem pruského militarismu, jednak výslednicí německého romantického hnutí, jež zdůrazňovalo lid (Volk), lidovou mytologii a přírodní prostředí německé krajiny, zvláště její temné a tajemné lesy. Německé lidové hnutí vzniklo za napoleonských válek a už roku 1817 pálilo „cizí" a „cizokrajné" knihy, protože kazily „lidovou kulturu". Právě z tohoto lidového hnutí převzal Marx svůj pojem odcizení v průmyslovém kapitalismu. Lid měl duši, která vycházela z jeho přirozené lokality. „Každému národu a každé rase se jeho kraj, který obývá, stává vlastí," napsal Otto Gemlin, autor historických románů, v článku pro časopis Die Tat, který byl orgánem lidově romantického hnutí. Jestliže se kraj zničí, nebo je lid od něho odtržen, duše lidu hyne. Židé nejsou lid, protože ztratili 33 duši: nejsou ,,zakořeněni".( ) Tento protiklad velmi důmyslně zpracoval bavorský profesor národopisu Wilhelm Heinrich Riehl v řadě svazků na­ zvaných Land und Leute (Země a lidé), které vycházely v padesátých 34 a šedesátých létech minulého století.( ) Pravým základem lidu byl sedlák. Mohli existovat samozřejmě i dělníci, ale museli to být řemeslníci orga­ nizovaní v cechu. Proletariát byl naopak dílem židů. Poněvadž židé neměli svůj kraj, ničili kraje druhých a způsobili, že milióny vykořeněných lidí byly nahnány do obrovských měst, která byla pojmově jejich původnímu „kraji" nejbližší. „Nadvláda velkoměst," napsal Riehl, „bude totéž, co nadvláda proletariátu," a kromě toho se velkoměsta celého světa spojí a vytvoří „světovou buržoazii" a „světový proletariát", které se spiknou a zničí vše, co má duši a co je „přirozené", zvláště německou krajinu a sedláky.(35)

118

119

Lidové hnutí zplodilo bohatou žeň antisemitských „selských" románů, z nichž nejznámější byl Der Wehrwolf Hermanna Lonse (1910), odehrávající se za třicetileté války a předvádějící sedláky, jak se vrhají proti svým utlačovatelům z města jako vlci: „Jaký smysl má civilizace? Je to tenký nátěr, pod nímž pulsuje příroda a čeká, až se objeví trhlina, a pak vyrazí ven." „Města jsou hrobem němectví." „Berlín je doménou židů." Mezi sedláky zastávali židé úlohu půjčovatelů peněz, obchodníků s dobytkem a zprostředkovatelů a první politicky organizovaný antisemitismus se projevil v rolnických stranách a v rolnických odborech (Bund der Landwirte). Hitler byl horlivým čtenářem „selských" románů, zejména od Dietera Eckharta, který upravil Ibsenova Peera Gynta do němčiny, a od Wilhelma von Polenze, který též ztotožňoval židy s krutostí a odcizením moderní průmyslové společnosti. Německý antisemitismus byl vlastně do značné míry kultem venkova. Existovaly zvláštní „lidové" školy, které propagovaly život mimo město. V Harcu a na jiných místech se budovala „horská divadla" vytvořená z přírodních amfiteátrů pro „lidové obřady" a jiné atrakce, které později s velkým halasem a ve velkém měřítku převzali nacisté. První organizovaná mládež, zejména velmi úspěšní Wandervogel, kteří drnkajíce na kytary podnikali výlety do přírody, měla antisemitské zabarvení, zvlášť když pak pronikli do škol a na univerzity. V čele hnutí „zahradních měst" byl vášnivý antisemita Theodor Fritsch. Napsal Antisemitský katechismus, který se v letech 1887-1936 dočkal čtyřiceti vydání. Nacisté říkali Fritschovi der Altmeister (mistr a učitel). I oblíbené sluneční lázně byly ve znamení árijských a nordických symbolů a měly antisemitský charakter/ 3 6 ) V dvacátých letech existovaly v Německu de facto dva odlišné směry nudismu: „židovský" - jeho symbolem byla černošská tanečnice Josephine Bakerová - který byl heterosexuální, komerční, kosmopolitický, erotický a nemravný; a anti­ semitský, který byl německý, lidový (vólkisch), nordický, asexuální (někdy homosexuální), čistý a ctnostný/ 37 ) Je vskutku nemožné vypočítat všechny ty nejrůznější přísady zamí­ chané, počínajíc osmdesátými a devadesátými lety, do jedovaté kaše ně­ meckého antisemitismu. Na rozdíl od marxismu, jenž byl v podstatě hnutím pseudonáboženským, byl německý antisemitismus kulturní a umělecký, jakási forma romantismu. Eugen Diederichs, který od roku 1912 vydával Die Tat, razil název „nový romantismus" jako protiklad židovského expre­ sionismu. Vydal Wehrwolfa a ve svém domě v Jeně, obklopen intelektuály z hnutí mládeže, nosil zebrovitě pruhované kalhoty a turban a hlásal heslo „Demokracie je civilizace, kdežto aristokracie představuje kulturu." Také se mu podařilo přebarvit Nietzscheho na antisemitského hrdinu. Došlo i k jiným drzým literárním podvodům. Tacitova Germánie byla předělána

na základní nacionalistický dokument; Darwinovo dílo bylo překrouceno tak, aby „vědecky" zdůvodňovalo rasové „zákony" podobným způsobem, jakým znásilnil Darwina Marx, když z něho odvodil „zákony" třídní. Bylo také mnoho „rádců", kteří žili v domnění, že mají pravdu. Tak Paul de Lagarde hlásal germánské náboženství bez křesťanských zásad, protože prý křesťanství bylo požidovštěno svatým Pavlem. Julius Langbehn učil, že asimilovaní židé jsou „mor a cholera", které otravují uměleckou tvořivost lidu: měli by být vyhlazeni nebo zotročeni spolu s ostatními „nižšími" rasami/ 38 ) Houston Stuart Chamberlain a Eugen Duhring zdůrazňovali nezbytnost barbarství, vandalství a primitivismu při sebeobraně Něm­ ců proti židovské dekadenci a důležitost čistoty a idealismu nordického panteonu. Chamberlain, kterého prý, když ležel v roce 1927 na smrtelné posteli, navštívil Hitler a líbal mu ruce, dokazoval, že Bůh se pyšní německým národem, kdežto ďábel židovskou rasou, a zeje to protiklad dobra a zla. Germáni prý zdědili řecké aristokratické ideály a římskou lásku k spravedlnosti a rozmnožili je ještě o vlastní hrdinství a statečnost. Proto je jejich úkolem bojovat a zničit židy, jedinou rasu, která má stejnou neporušenost a vůli k moci. Tím se žid stal ne postavou frašky, nýbrž smrtelným a nesmiřitelným nepřítelem: aby ho mohli Němci definitivně zničit, musí mu vyrvat veškerou moc, kterou poskytuje moderní technika a průmysl/ 3 9 ) Někteří němečtí rasoví teoretikové byli marxisté, například Ludwig Woltmann, který předělal marxistický třídní boj na světový rasistický boj a doporučoval vyprovokovat masy řečnickými projevy a propagandou, aby zmobilizovaly Němce k výbojům, jež jim jako rase zajistí existenci a růst: „Německá rasa byla vyvolena ovládnout zemi." Tím se stalo, že v dvacátých letech kterýkoli německý politik, chtěl-li využít antisemitismu jako prostředku k prosazování své „vůle k moci", mohl sestavit svou kampaň z obrovského výběru hesel, smyšlenek a fan­ tazií, které se nakupily za víc než půl století. Versailleská smlouva polemiku ještě oživila a prohloubila tím, že zahnala do Německa velkou vlnu ustra­ šených židů z Ruska, Polska a z oblastí, kterých se Německo muselo vzdát. Tím se „problém" stal naléhavým a vyžadoval „řešení". Návrhů nebyl nedostatek. Někteří doporučovali dvojité zdanění židů; jiní izolaci a apartheid; jiní obnovení ghett; zvláštní zákony pro židy s trestem oběšení pro ty, kdo je poruší; absolutní zákaz sňatků mezi árijskými Němci a židy. Bestsellerem roku 1918byl román ArthuraDinteraD/e Sunde widerdasBlut (Hřích proti krvi), který líčil, jak bohatí židé znásilňují rasovou čistotu árijské ženy. Výzvy k vyhlazení židů byly časté a populární a antisemitské brožury kolovaly v miliónových nákladech. Docházelo k mnoha násilnostem; když však roku 1919 bavorská policie požadovala instrukce, jak má proti antisemitismu postupovat, odpověděli z Berlína, že se nedá nic dělat,

120

121

Lidové hnutí zplodilo bohatou žeň antisemitských „selských" románů, z nichž nejznámější byl Der Wehrwolf Hermanna Lonse (1910), odehrávající se za třicetileté války a předvádějící sedláky, jak se vrhají proti svým utlačovatelům z města jako vlci: „Jaký smysl má civilizace? Je to tenký nátěr, pod nímž pulsuje příroda a čeká, až se objeví trhlina, a pak vyrazí ven." „Města jsou hrobem němectví." „Berlín je doménou židů." Mezi sedláky zastávali židé úlohu půjčovatelů peněz, obchodníků s dobytkem a zprostředkovatelů a první politicky organizovaný antisemitismus se projevil v rolnických stranách a v rolnických odborech (Bund der Landwirte). Hitler byl horlivým čtenářem „selských" románů, zejména od Dietera Eckharta, který upravil Ibsenova Peera Gynta do němčiny, a od Wilhelma von Polenze, který též ztotožňoval židy s krutostí a odcizením moderní průmyslové společnosti. Německý antisemitismus byl vlastně do značné míry kultem venkova. Existovaly zvláštní „lidové" školy, které propagovaly život mimo město. V Harcu a na jiných místech se budovala „horská divadla" vytvořená z přírodních amfiteátrů pro „lidové obřady" a jiné atrakce, které později s velkým halasem a ve velkém měřítku převzali nacisté. První organizovaná mládež, zejména velmi úspěšní Wandervogel, kteří drnkajíce na kytary podnikali výlety do přírody, měla antisemitské zabarvení, zvlášť když pak pronikli do škol a na univerzity. V čele hnutí „zahradních měst" byl vášnivý antisemita Theodor Fritsch. Napsal Antisemitský katechismus, který se v letech 1887-1936 dočkal čtyřiceti vydání. Nacisté říkali Fritschovi der Altmeister (mistr a učitel). I oblíbené sluneční lázně byly ve znamení árijských a nordických symbolů a měly antisemitský charakter/ 3 6 ) V dvacátých letech existovaly v Německu de facto dva odlišné směry nudismu: „židovský" - jeho symbolem byla černošská tanečnice Josephine Bakerová - který byl heterosexuální, komerční, kosmopolitický, erotický a nemravný; a anti­ semitský, který byl německý, lidový (vólkisch), nordický, asexuální (někdy homosexuální), čistý a ctnostný/ 37 ) Je vskutku nemožné vypočítat všechny ty nejrůznější přísady zamí­ chané, počínajíc osmdesátými a devadesátými lety, do jedovaté kaše ně­ meckého antisemitismu. Na rozdíl od marxismu, jenž byl v podstatě hnutím pseudonáboženským, byl německý antisemitismus kulturní a umělecký, jakási forma romantismu. Eugen Diederichs, který od roku 1912 vydával Die Tat, razil název „nový romantismus" jako protiklad židovského expre­ sionismu. Vydal Wehrwolfa a ve svém domě v Jeně, obklopen intelektuály z hnutí mládeže, nosil zebrovitě pruhované kalhoty a turban a hlásal heslo „Demokracie je civilizace, kdežto aristokracie představuje kulturu." Také se mu podařilo přebarvit Nietzscheho na antisemitského hrdinu. Došlo i k jiným drzým literárním podvodům. Tacitova Germánie byla předělána

na základní nacionalistický dokument; Darwinovo dílo bylo překrouceno tak, aby „vědecky" zdůvodňovalo rasové „zákony" podobným způsobem, jakým znásilnil Darwina Marx, když z něho odvodil „zákony" třídní. Bylo také mnoho „rádců", kteří žili v domnění, že mají pravdu. Tak Paul de Lagarde hlásal germánské náboženství bez křesťanských zásad, protože prý křesťanství bylo požidovštěno svatým Pavlem. Julius Langbehn učil, že asimilovaní židé jsou „mor a cholera", které otravují uměleckou tvořivost lidu: měli by být vyhlazeni nebo zotročeni spolu s ostatními „nižšími" rasami/ 38 ) Houston Stuart Chamberlain a Eugen Duhring zdůrazňovali nezbytnost barbarství, vandalství a primitivismu při sebeobraně Něm­ ců proti židovské dekadenci a důležitost čistoty a idealismu nordického panteonu. Chamberlain, kterého prý, když ležel v roce 1927 na smrtelné posteli, navštívil Hitler a líbal mu ruce, dokazoval, že Bůh se pyšní německým národem, kdežto ďábel židovskou rasou, a zeje to protiklad dobra a zla. Germáni prý zdědili řecké aristokratické ideály a římskou lásku k spravedlnosti a rozmnožili je ještě o vlastní hrdinství a statečnost. Proto je jejich úkolem bojovat a zničit židy, jedinou rasu, která má stejnou neporušenost a vůli k moci. Tím se žid stal ne postavou frašky, nýbrž smrtelným a nesmiřitelným nepřítelem: aby ho mohli Němci definitivně zničit, musí mu vyrvat veškerou moc, kterou poskytuje moderní technika a průmysl/ 3 9 ) Někteří němečtí rasoví teoretikové byli marxisté, například Ludwig Woltmann, který předělal marxistický třídní boj na světový rasistický boj a doporučoval vyprovokovat masy řečnickými projevy a propagandou, aby zmobilizovaly Němce k výbojům, jež jim jako rase zajistí existenci a růst: „Německá rasa byla vyvolena ovládnout zemi." Tím se stalo, že v dvacátých letech kterýkoli německý politik, chtěl-li využít antisemitismu jako prostředku k prosazování své „vůle k moci", mohl sestavit svou kampaň z obrovského výběru hesel, smyšlenek a fan­ tazií, které se nakupily za víc než půl století. Versailleská smlouva polemiku ještě oživila a prohloubila tím, že zahnala do Německa velkou vlnu ustra­ šených židů z Ruska, Polska a z oblastí, kterých se Německo muselo vzdát. Tím se „problém" stal naléhavým a vyžadoval „řešení". Návrhů nebyl nedostatek. Někteří doporučovali dvojité zdanění židů; jiní izolaci a apartheid; jiní obnovení ghett; zvláštní zákony pro židy s trestem oběšení pro ty, kdo je poruší; absolutní zákaz sňatků mezi árijskými Němci a židy. Bestsellerem roku 1918byl román ArthuraDinteraD/e Sunde widerdasBlut (Hřích proti krvi), který líčil, jak bohatí židé znásilňují rasovou čistotu árijské ženy. Výzvy k vyhlazení židů byly časté a populární a antisemitské brožury kolovaly v miliónových nákladech. Docházelo k mnoha násilnostem; když však roku 1919 bavorská policie požadovala instrukce, jak má proti antisemitismu postupovat, odpověděli z Berlína, že se nedá nic dělat,

120

121

poněvadž „hlavním důvodem je rasová odlišnost, která dělí izraelity od našeho lidu"/ 4 0 ) Židé se snažili tomuto jedu různým způsobem čelit. Vychovávali ze svých dětí řemeslníky nebo sedláky. Vstupovali do armády. Pokoušeli se přizpůsobit za každou cenu. Židovský básník Ernst Lissauer napsal známou píseň „Nenávidím Anglii". Nebo upadali do opačné krajnosti a rozhodli se pro sionismus. Nebo zakládali bojovné židovské organizace, studentské spolky, šermířské kluby. Ale jakákoli taktika vyvolávala víc problémů, než jich dokázala odstranit, neboť antisemitismus byla proteovská, barvu i tvar měnící hydra nepřístupná logickým argumentům. Spisovatel Jakob Wassermann napsal: „Nemá smysl se schovávat. Řeknou: Ten zbabělec pro špatné svědomí zalézá do úkrytu. Nemá smysl chodit mezi ně a podávat jim ruku. Řeknou: Co si to ten dotěrný žid dovoluje? Nemá smysl držet s nimi jako kamarád ve zbrani nebo jako spoluobčan. Řeknou: Je to Próteus. Dokáže měnit tvar i barvu. Nemá smysl jim pomáhat zbavovat se otrockých okovů. Řeknou: Bezpochyby z toho má zisk. Nemá smysl proti tomu jedu vůbec nic podnikat."( 4 1 ) Mortitz Goldstein dokazoval, že je zbytečné odhalovat nepravdivost antisemitských „obvinění": „Co bychom tím získali? Jen jistotu, že jejich nenávist je skutečná. Kdybychom vyvrátili všecky pomluvy, opravili všecky překroucené informace, odmítli všechny falešné představy, zůstane antipatie jako něco nevyvratitelného."( 42 ) Porážka Německa v roce 1918 měla nutně za následek hledání viníků, vetřelců a zrádců lidu. I bez podpůrných důkazů byla tato role vnucena židům jakožto představitelům západnické „civilizace". Ale „důkazy" existovaly též! Příliv židů bezprostředně po válce znamenal další rozředění a oslabení „lidu" a předzvěst dalšího útoku na jeho sužovanou kulturu. I samotná výmarská republika - což denně nepodávala důkazy, v parlamentě, na divadle, v nových biografech, v knihkupectvích, v časopisech a v novinách, ve výstavních síních, zkrátka všude, kam se jen normální užaslý Němec obrátil, že toto kosmopolitické, úplatkářské a všudypřítomné spiknutí přebírá ve státě vládu? Kdo ještě může pochybovat, že se blíží krize žádající drastické řešení? Právě v této době se zahnízdila v hlavách některých Němců utkvělá představa o násilném řešení konfliktu mezi kulturou a civilizací. Znovu se tu objevil patologický vliv Leninova osudného činu, kterým začal roku 1917 cyklus politického násilí. Antisemitismus vždy předstíral obranný postoj. Teď se ovšem jeho plány použít násilí i v gigantickém měřítku daly ospravedlnit jako obranné. Panovalo totiž všeobecné přesvědčení, a to nejen v Německu, ale i v celé střední a západní Evropě, že bolševismus je inspirován židy a že židé ovládají komunistické strany a řídí rudé revoluce a povstání všude, kde k nim dojde. Trocký, nejzuřivější z bolševiků, který

skutečně velel petrohradskému puči, byl nepochybně žid. Rovněž několik dalších ruských vůdců. Židé vynikli v spartakovském povstárií v Berlíně, v mnichovské vládě sovětů a při nezdařených povstáních v jiných ně­ meckých městech. Tam, kde chyběla fakta, přišla na pomoc fantazie. Tak Leninovo skutečné jméno bylo Lssachar Zederblum. Maďarskou rudou revoluci nevedl Béla Kún, ale žid jménem Cohn. Leninův rudý teror byl pro antisemitské extremisty neocenitelným darem zejména proto, že většina jeho bezpočetných obětí byli sedláci a nejfanatičtějším a nejradikálnějším čekistou byl lotyšský žid Latsis. Mnichov se nyní stal hlavním městem německých antisemitů, protože zažil židobolševický teror Kurta Eisnera a jeho gangu. Miinchener Beobachter, z něhož se později stal nacistický Vólkischer Beobachter, oplýval historkami o rudých zvěrstvech, například jak Kún či Cohn v Maďarsku křižuje kněze, používá „pojízdné gilotiny" a tak dále. Mnohé zprávy přicházející z Ruska byly ovšem naprosto pravdivé. Vytvořily pevný základ, na němž mohl být postaven ohnivý pomník fantazie. Brzy využije strachu z rudého teroru velmi účinně Hitler a bude opakovaně tvrdit, že komunisté už zabili 30 miliónů lidí. To, že přidal nulu, nikterak neubralo na tristní realitě i tak strašného čísla. Zdůvodňoval národně socialistickou bojovnost jako ochranné opatření a preventivní úder. Byl „připraven oplatit každý teroristický čin marxistů terorem desetkrát větším"/ 4 3 ) A v rámci tohoto „desetkrát většího teroru" měli být uštváni i židé nějako nevinné oběti, nýbrž jako skuteční nebo potenciální teroristé. Syfilida antisemitismu vstupující ve výmarské epoše už do třetího stadia nebyla jedinou slabostí německé vnitřní politiky. Německý stát byla obrovská stvůra s malým zakrnělým mozkem. Po příkladu Bismarckově naroubovali stoupenci východu na pruský militaristický stát stát sociální, který poskytoval dělníkům formou zákonného práva sociální pojištění a lé­ kařskou péči. Oproti západnímu liberálnímu pojetí svobodných voleb a soukromého zaopatření na základě vysokých mezd jim tento stát vnutil s iluzorní otcovskou starostlivostí alternativu povinného a všeobecného zabezpečení. Stát se tak stal služkou a zároveň dozorcem. Byl to velký stín, který se tyčil nad životy prostých lidí a vyžadoval závislost a poslušnost. Němečtí průmyslníci nadšeně schvalovali představy poručnického státu, 44 jenž dozírá bdělým, ale dobrotivým okem na blaho svých občanů/ ) Tato filozofie byla v podstatě platónská; realizace byla korporatistická. Když se sociální demokraté roku 1918 dostali nakrátko k moci, neučinili nic, aby zabránili této totalitní tendenci. Právě naopak: ještě ji posílili. Výmarská republika sice otevřela okna do světa, ale neumožnila svým občanům, aby se odvážili vyjít z polostínu státního dohledu. Kdo měl vlastně na starosti tento velký a suverénní aparát, když byli zastánci Východu v opozici? Po pravdě řečeno nikdo. Jeho úřednická

122

123

poněvadž „hlavním důvodem je rasová odlišnost, která dělí izraelity od našeho lidu"/ 4 0 ) Židé se snažili tomuto jedu různým způsobem čelit. Vychovávali ze svých dětí řemeslníky nebo sedláky. Vstupovali do armády. Pokoušeli se přizpůsobit za každou cenu. Židovský básník Ernst Lissauer napsal známou píseň „Nenávidím Anglii". Nebo upadali do opačné krajnosti a rozhodli se pro sionismus. Nebo zakládali bojovné židovské organizace, studentské spolky, šermířské kluby. Ale jakákoli taktika vyvolávala víc problémů, než jich dokázala odstranit, neboť antisemitismus byla proteovská, barvu i tvar měnící hydra nepřístupná logickým argumentům. Spisovatel Jakob Wassermann napsal: „Nemá smysl se schovávat. Řeknou: Ten zbabělec pro špatné svědomí zalézá do úkrytu. Nemá smysl chodit mezi ně a podávat jim ruku. Řeknou: Co si to ten dotěrný žid dovoluje? Nemá smysl držet s nimi jako kamarád ve zbrani nebo jako spoluobčan. Řeknou: Je to Próteus. Dokáže měnit tvar i barvu. Nemá smysl jim pomáhat zbavovat se otrockých okovů. Řeknou: Bezpochyby z toho má zisk. Nemá smysl proti tomu jedu vůbec nic podnikat."( 4 1 ) Mortitz Goldstein dokazoval, že je zbytečné odhalovat nepravdivost antisemitských „obvinění": „Co bychom tím získali? Jen jistotu, že jejich nenávist je skutečná. Kdybychom vyvrátili všecky pomluvy, opravili všecky překroucené informace, odmítli všechny falešné představy, zůstane antipatie jako něco nevyvratitelného."( 42 ) Porážka Německa v roce 1918 měla nutně za následek hledání viníků, vetřelců a zrádců lidu. I bez podpůrných důkazů byla tato role vnucena židům jakožto představitelům západnické „civilizace". Ale „důkazy" existovaly též! Příliv židů bezprostředně po válce znamenal další rozředění a oslabení „lidu" a předzvěst dalšího útoku na jeho sužovanou kulturu. I samotná výmarská republika - což denně nepodávala důkazy, v parlamentě, na divadle, v nových biografech, v knihkupectvích, v časopisech a v novinách, ve výstavních síních, zkrátka všude, kam se jen normální užaslý Němec obrátil, že toto kosmopolitické, úplatkářské a všudypřítomné spiknutí přebírá ve státě vládu? Kdo ještě může pochybovat, že se blíží krize žádající drastické řešení? Právě v této době se zahnízdila v hlavách některých Němců utkvělá představa o násilném řešení konfliktu mezi kulturou a civilizací. Znovu se tu objevil patologický vliv Leninova osudného činu, kterým začal roku 1917 cyklus politického násilí. Antisemitismus vždy předstíral obranný postoj. Teď se ovšem jeho plány použít násilí i v gigantickém měřítku daly ospravedlnit jako obranné. Panovalo totiž všeobecné přesvědčení, a to nejen v Německu, ale i v celé střední a západní Evropě, že bolševismus je inspirován židy a že židé ovládají komunistické strany a řídí rudé revoluce a povstání všude, kde k nim dojde. Trocký, nejzuřivější z bolševiků, který

skutečně velel petrohradskému puči, byl nepochybně žid. Rovněž několik dalších ruských vůdců. Židé vynikli v spartakovském povstárií v Berlíně, v mnichovské vládě sovětů a při nezdařených povstáních v jiných ně­ meckých městech. Tam, kde chyběla fakta, přišla na pomoc fantazie. Tak Leninovo skutečné jméno bylo Lssachar Zederblum. Maďarskou rudou revoluci nevedl Béla Kún, ale žid jménem Cohn. Leninův rudý teror byl pro antisemitské extremisty neocenitelným darem zejména proto, že většina jeho bezpočetných obětí byli sedláci a nejfanatičtějším a nejradikálnějším čekistou byl lotyšský žid Latsis. Mnichov se nyní stal hlavním městem německých antisemitů, protože zažil židobolševický teror Kurta Eisnera a jeho gangu. Miinchener Beobachter, z něhož se později stal nacistický Vólkischer Beobachter, oplýval historkami o rudých zvěrstvech, například jak Kún či Cohn v Maďarsku křižuje kněze, používá „pojízdné gilotiny" a tak dále. Mnohé zprávy přicházející z Ruska byly ovšem naprosto pravdivé. Vytvořily pevný základ, na němž mohl být postaven ohnivý pomník fantazie. Brzy využije strachu z rudého teroru velmi účinně Hitler a bude opakovaně tvrdit, že komunisté už zabili 30 miliónů lidí. To, že přidal nulu, nikterak neubralo na tristní realitě i tak strašného čísla. Zdůvodňoval národně socialistickou bojovnost jako ochranné opatření a preventivní úder. Byl „připraven oplatit každý teroristický čin marxistů terorem desetkrát větším"/ 4 3 ) A v rámci tohoto „desetkrát většího teroru" měli být uštváni i židé nějako nevinné oběti, nýbrž jako skuteční nebo potenciální teroristé. Syfilida antisemitismu vstupující ve výmarské epoše už do třetího stadia nebyla jedinou slabostí německé vnitřní politiky. Německý stát byla obrovská stvůra s malým zakrnělým mozkem. Po příkladu Bismarckově naroubovali stoupenci východu na pruský militaristický stát stát sociální, který poskytoval dělníkům formou zákonného práva sociální pojištění a lé­ kařskou péči. Oproti západnímu liberálnímu pojetí svobodných voleb a soukromého zaopatření na základě vysokých mezd jim tento stát vnutil s iluzorní otcovskou starostlivostí alternativu povinného a všeobecného zabezpečení. Stát se tak stal služkou a zároveň dozorcem. Byl to velký stín, který se tyčil nad životy prostých lidí a vyžadoval závislost a poslušnost. Němečtí průmyslníci nadšeně schvalovali představy poručnického státu, 44 jenž dozírá bdělým, ale dobrotivým okem na blaho svých občanů/ ) Tato filozofie byla v podstatě platónská; realizace byla korporatistická. Když se sociální demokraté roku 1918 dostali nakrátko k moci, neučinili nic, aby zabránili této totalitní tendenci. Právě naopak: ještě ji posílili. Výmarská republika sice otevřela okna do světa, ale neumožnila svým občanům, aby se odvážili vyjít z polostínu státního dohledu. Kdo měl vlastně na starosti tento velký a suverénní aparát, když byli zastánci Východu v opozici? Po pravdě řečeno nikdo. Jeho úřednická

122

123

mašinérie měla nacvičený prušácký dril. Řídila se předpisy, a když měla pochybnosti, čekala na příkaz. Tvůrci výmarské republiky se nesnažili tuto rutinu změnit a nedbali o to, aby se státní úředníci naučili trochu samostatně myslet. Možná že se báli, že by tito pracovníci nového režimu podlehli pokušení neposlouchat své parlamentní šéfy. V každém případě se jim zdůrazňovalo, že poslušnost je nejvyšší ctnost. V slavné přednášce roku 1919 Max Weber prohlásil: „Čest státního úředníka záleží v jeho schopnosti provést svědomitě příkaz nadřízených. Jen politik má právo a povinnost jednat na vlastní zodpovědnost.'^ 45 ) Sotva si lze představit horší radu německým byrokratickým pedantům. Řídili se jí samozřejmě až do trpkého konce v roce 1945. Morální kapitulace byrokratů by možná ani tak nevadila, kdyby politikové respektovali druhou půlku Weberovy rady. Ale parlament nikdy nezajistil energické a sebevědomé vedení, jaké výmarský stát potřeboval. V pochybnostech se vždy obracel k článku 48, který byl poprvé použit v srpnu 1921 k zákazu protirepublikánských schůzí. Jako by si byl stále vědom, že velká většina národa má proti Výmaru výhrady a považuje jeho elitu za lokaje Spojenců, za pouhé Erfullungspolitiker, lidi, kteří se zavázali realizovat nenáviděnou smlouvu. Parlament také často budil dojem, že tyto pochybnosti sdílí. Socialisté se drželi staré rutiny od začátku. Když roku 1918 nastoupili poprvé (a naposled) do funkce, ani je nenapadlo tyto základní rysy nebezpečně autoritářského státu nějak měnit. Vůdcové sociálně demokratické strany byli poctiví pracovití lidé: Ebert byl sedlář, Noske košíkář, Wels čalouník, Severing zámečník, Scheidemann sazeč. Byli těžkopádní a bez fantazie, levičácká inteligence se jim posmívala, vzdělanci jimi pohrdali. Až příliš snadno se pak vzdali svých funkcí, jakmile se vzpamatovala pravice politického středu. Neměli vůli k moci. Kromě toho je hned na začátku v zimě 1918-19 vyvedlo z rovnováhy rozhodnutí extrémní levice následovat Leninova příkladu a zvolit místo parlamentarismu násilí. Znovu jsme tu svědky katastrofálních důsledků, které se dostaví, kdykoli se lidé uchýlí k politice síly, protože nemají dost trpělivosti pro politiku argumentů. Levicový puč dohnal sociální demokraty k osudnému omylu. Poněvadž se báli použít normálních vojenských jednotek, které by se mohly vzbouřit, Gustav Noske požádal staré nejvyšší velení, aby mu dalo k dispozici dobrovolný sbor (Freikorps) demobilizovaných důstojníků. Tím ovšem sociálně demokratičtí ministři uznali legitimitu hnutí, které se už šířilo na východě, kde němečtí usedlíci bojovali proti Polákům, a které bylo od počátku silně a nenapravitelně protirepublikánské. Brzy existovalo neméně než šedesát osm takovýchto organizací - někdy si říkaly Bund nebo Orden - se stále rostoucími společenskými a politickými ambicemi a se zálibou v pouličních rvačkách. Jeden z nich, Bund Wehrwolf, 124

bojoval proti Francouzům - a socialistům - v Porúří. Jiný, Jungdeutscher Orden, měl už v roce 1925 130.000 členů/ 4 6 ) Z těchto ordnerů vedených Karlem Harrerem se vyvinuli nacisté. Hitler z nich udělal masovou stra­ nu, v níž SA neboli hnědé košile zůstaly připomínkou původních Freikorps. ( 47 ) Nezdařené levičácké povstání, které téměř nevyhnutelně vedlo k lega­ lizaci jednotek Freikorps a k regeneraci pravice, vyústilo navíc ještě ve vojenský puč. Pokusil se o něj v březnu 1920 Wolfgang Kapp, dávný přítel Tirpitzův, s nímž v roce 1917 založil „vlasteneckou stranu". Kappa podpořila asi polovina armády, ale pravicoví politikové a státní úředníci se odmítli připojit, takže Kapp za čtyři dny utekl do Švédska. Naneštěstí extrémní levice, místo aby se postavila za nové republikánské instituce, dala opět přednost násilí. V Porúří zorganizovala „rudou armádu" 50.000 dělníků; bylo to za výmarského státu jen jedinkrát, kdy marxisté dokázali vytáhnout do boje s početnější ozbrojenou silou. Tento vývoj poskytl vedení armády nenadálou příležitost, aby rehabilitovala svou pověst ochránce zákona a pořádku. V dubnu vtáhla do Porúří a po oboustranných děsivých surovostech porazila marxisty a opanovala území. Následkem této události přešlo velení v armádě ze spolehlivých rukou republikánského generála Walthera Reinhardta na reakčního junkera generála Hanse von Seeckta, který se rozhodl věnovat všecky své síly zničení Versailleské smlouvy. Seeckt se jal okamžitě posilovat „ruské styky", obcházel články mírové smlouvy o ome­ zeném zbrojení tím, že tajně stavěl v Rusku továrny na výrobu zbraní a po podepsání smlouvy v Rapallu roku 1922 toto podnikání ještě urychlil. Zbavil též armádu republikánských živlů tak, že propustil pro „porušení kázně" poddůstojníky a vojíny, kteří se postavili proti Kappovu puči/ 4 8 ) Z politicky neutrální armády udělal kolébku nového protirepublikánského státu, který bude plnit starý program zastánců Východu. Tím se armáda vymkla kontrole výmarské vlády a přešla k opozici. Když se roku 1923 prezident Ebert zeptal Seeckta, kde stojí armáda, dostal odpověď: ,Jteichswehr stojí za mnou. «(49)

Oživení pravicových živlů se brzy projevilo v politice. Volby v červnu 1920 dopadly pro sociální demokraty špatně, stará výmarská koalice ztratila svou moc a lidé, kteří založili republiku, už vliv neměli. Vážnějším problémem však bylo porušování právního řádu. Soudci, kterým republika nikdy nebyla po chuti, se rozhodli jako armáda přejít k opozici. Strůjci Kappova puče nebyli vůbec voláni k odpovědnosti. Mimo to události jara 1920 podstatně zvýšily tendenci soudců, projevující se už před rokem, hodnotit politické násilí, jež bylo teď v Německu na denním pořádku, podle různých měřítek. Odůvodňovali to tím, že s násilnými činy začíná levice, takže násilné reakce pravičáků mají v jistém smyslu za účel chránit veřejný pořádek, a proto jsou ospravedlnitelné. Zásluhou Leninova teroru byl tento 125

mašinérie měla nacvičený prušácký dril. Řídila se předpisy, a když měla pochybnosti, čekala na příkaz. Tvůrci výmarské republiky se nesnažili tuto rutinu změnit a nedbali o to, aby se státní úředníci naučili trochu samostatně myslet. Možná že se báli, že by tito pracovníci nového režimu podlehli pokušení neposlouchat své parlamentní šéfy. V každém případě se jim zdůrazňovalo, že poslušnost je nejvyšší ctnost. V slavné přednášce roku 1919 Max Weber prohlásil: „Čest státního úředníka záleží v jeho schopnosti provést svědomitě příkaz nadřízených. Jen politik má právo a povinnost jednat na vlastní zodpovědnost.'^ 45 ) Sotva si lze představit horší radu německým byrokratickým pedantům. Řídili se jí samozřejmě až do trpkého konce v roce 1945. Morální kapitulace byrokratů by možná ani tak nevadila, kdyby politikové respektovali druhou půlku Weberovy rady. Ale parlament nikdy nezajistil energické a sebevědomé vedení, jaké výmarský stát potřeboval. V pochybnostech se vždy obracel k článku 48, který byl poprvé použit v srpnu 1921 k zákazu protirepublikánských schůzí. Jako by si byl stále vědom, že velká většina národa má proti Výmaru výhrady a považuje jeho elitu za lokaje Spojenců, za pouhé Erfullungspolitiker, lidi, kteří se zavázali realizovat nenáviděnou smlouvu. Parlament také často budil dojem, že tyto pochybnosti sdílí. Socialisté se drželi staré rutiny od začátku. Když roku 1918 nastoupili poprvé (a naposled) do funkce, ani je nenapadlo tyto základní rysy nebezpečně autoritářského státu nějak měnit. Vůdcové sociálně demokratické strany byli poctiví pracovití lidé: Ebert byl sedlář, Noske košíkář, Wels čalouník, Severing zámečník, Scheidemann sazeč. Byli těžkopádní a bez fantazie, levičácká inteligence se jim posmívala, vzdělanci jimi pohrdali. Až příliš snadno se pak vzdali svých funkcí, jakmile se vzpamatovala pravice politického středu. Neměli vůli k moci. Kromě toho je hned na začátku v zimě 1918-19 vyvedlo z rovnováhy rozhodnutí extrémní levice následovat Leninova příkladu a zvolit místo parlamentarismu násilí. Znovu jsme tu svědky katastrofálních důsledků, které se dostaví, kdykoli se lidé uchýlí k politice síly, protože nemají dost trpělivosti pro politiku argumentů. Levicový puč dohnal sociální demokraty k osudnému omylu. Poněvadž se báli použít normálních vojenských jednotek, které by se mohly vzbouřit, Gustav Noske požádal staré nejvyšší velení, aby mu dalo k dispozici dobrovolný sbor (Freikorps) demobilizovaných důstojníků. Tím ovšem sociálně demokratičtí ministři uznali legitimitu hnutí, které se už šířilo na východě, kde němečtí usedlíci bojovali proti Polákům, a které bylo od počátku silně a nenapravitelně protirepublikánské. Brzy existovalo neméně než šedesát osm takovýchto organizací - někdy si říkaly Bund nebo Orden - se stále rostoucími společenskými a politickými ambicemi a se zálibou v pouličních rvačkách. Jeden z nich, Bund Wehrwolf, 124

bojoval proti Francouzům - a socialistům - v Porúří. Jiný, Jungdeutscher Orden, měl už v roce 1925 130.000 členů/ 4 6 ) Z těchto ordnerů vedených Karlem Harrerem se vyvinuli nacisté. Hitler z nich udělal masovou stra­ nu, v níž SA neboli hnědé košile zůstaly připomínkou původních Freikorps. ( 47 ) Nezdařené levičácké povstání, které téměř nevyhnutelně vedlo k lega­ lizaci jednotek Freikorps a k regeneraci pravice, vyústilo navíc ještě ve vojenský puč. Pokusil se o něj v březnu 1920 Wolfgang Kapp, dávný přítel Tirpitzův, s nímž v roce 1917 založil „vlasteneckou stranu". Kappa podpořila asi polovina armády, ale pravicoví politikové a státní úředníci se odmítli připojit, takže Kapp za čtyři dny utekl do Švédska. Naneštěstí extrémní levice, místo aby se postavila za nové republikánské instituce, dala opět přednost násilí. V Porúří zorganizovala „rudou armádu" 50.000 dělníků; bylo to za výmarského státu jen jedinkrát, kdy marxisté dokázali vytáhnout do boje s početnější ozbrojenou silou. Tento vývoj poskytl vedení armády nenadálou příležitost, aby rehabilitovala svou pověst ochránce zákona a pořádku. V dubnu vtáhla do Porúří a po oboustranných děsivých surovostech porazila marxisty a opanovala území. Následkem této události přešlo velení v armádě ze spolehlivých rukou republikánského generála Walthera Reinhardta na reakčního junkera generála Hanse von Seeckta, který se rozhodl věnovat všecky své síly zničení Versailleské smlouvy. Seeckt se jal okamžitě posilovat „ruské styky", obcházel články mírové smlouvy o ome­ zeném zbrojení tím, že tajně stavěl v Rusku továrny na výrobu zbraní a po podepsání smlouvy v Rapallu roku 1922 toto podnikání ještě urychlil. Zbavil též armádu republikánských živlů tak, že propustil pro „porušení kázně" poddůstojníky a vojíny, kteří se postavili proti Kappovu puči/ 4 8 ) Z politicky neutrální armády udělal kolébku nového protirepublikánského státu, který bude plnit starý program zastánců Východu. Tím se armáda vymkla kontrole výmarské vlády a přešla k opozici. Když se roku 1923 prezident Ebert zeptal Seeckta, kde stojí armáda, dostal odpověď: ,Jteichswehr stojí za mnou. «(49)

Oživení pravicových živlů se brzy projevilo v politice. Volby v červnu 1920 dopadly pro sociální demokraty špatně, stará výmarská koalice ztratila svou moc a lidé, kteří založili republiku, už vliv neměli. Vážnějším problémem však bylo porušování právního řádu. Soudci, kterým republika nikdy nebyla po chuti, se rozhodli jako armáda přejít k opozici. Strůjci Kappova puče nebyli vůbec voláni k odpovědnosti. Mimo to události jara 1920 podstatně zvýšily tendenci soudců, projevující se už před rokem, hodnotit politické násilí, jež bylo teď v Německu na denním pořádku, podle různých měřítek. Odůvodňovali to tím, že s násilnými činy začíná levice, takže násilné reakce pravičáků mají v jistém smyslu za účel chránit veřejný pořádek, a proto jsou ospravedlnitelné. Zásluhou Leninova teroru byl tento 125

názor v Německu značně rozšířen a porota byla většinou stejného mínění jako soudci. Byl to tentýž argument, který umožnil antisemitismu vystupovat pod pláštíkem „obrany". Samozřejmě že nahrával přímo pravičáckým hrdlořezům z Fre/£o/psagangsterskýmord/jeril/nazasloužilseoto,žes e Německo změnilo ze státu úzkostlivě zachovávajícího zákony a právní řád na společnost, v níž neobyčejnou měrou bujelo násilí, Statistiky z roku 1922 ukazují, že v předcházejících čtyřech letech (1919-22) došlo k 354 vraždám spáchaným pravicí a k 22 vraždám, jež měla na svědomí levice. Před soud se dostali z levičáckých vrahů všichni; deset jich bylo popraveno a 12 dalších osob dostalo tresty v průměru 15 let. Z pravicových vražd nebylo 326 případů objasněno vůbec; 50 vrahů se přiznalo, ale víc než polovina jich byla osvobozena, přestože se přiznali; čtyřiadvacet dostalo tresty v průměru čtyř měsíců.í 5 0 ) Pravice se zkrátka mohla dopouštět násilí prakticky bez obav před zákonným postihem. Soudci a porota byli přesvědčeni, že se účastní boje mezi německou kulturou a cizáckou civilizací, a uznávali, že násilí může být oprávněnou reakcí na kulturní provokace. A tak když velký liberální novi­ nář Maximilian Harden, který byl ještě k tomu žid, byl roku 1922 téměř utlučen k smrti dvěma zabijáky, ti, co ho málem připravili o život, dostali jen formální tresty. Jejich obhájce dokazoval, že Harden vyprovokoval útok svými „nevlasteneckými články", a porota uznala „polehčující okolnosti". Proč poroty, které se skládaly z normálních lidí středních vrstev, stranily Východu místo Západu? Hlavní důvod byl ten, že se to naučily ve škole, kde politický tón zas udávaly univerzity. Tragédie moderního Německa je názorným příkladem, jak nebezpečné je zpolitizování akademické půdy a politická „angažovanost" univerzitních profesorů. Ať je to směrem doleva či doprava, výsledek je stejně katastrofální, neboť jde vždy o otrávení studnic pravdy. Univerzity a zejména jejich profesoři byli převážně na straně kultury. Právníci a učitelé německé literatury a jazyka byli radikální nacionalisté. Ale ze všech nejhorší byli historikové. Heinrich von Treitschke (1834-96) psal už koncem minulého století o německém setkání s osudem a varoval židy, aby se „mladému národu" nepletli pod nohy. Jeho Dějiny Německa devatenáctého století, klasický spis vilémovské éry, který mčl obrovský vliv, vyšly znovu roku 1920 ve velkém nákladu. Současní historikové jako Erich Marcks, Georg von Below a Dietrich Scháfer stále ještě oslavovali Bismarckovy úspěchy (výročí bitvy u Sedanu* a založení říše byly univerzitní svátky) a poučení, které vyvodili ze světové války, se týkalo hlavně německého nedostatku * Sedan, město a pevnost v severní Francii, kde roku 1870 Bismarck v prusko-francouzské válce porazil Napoleona III. Po francouzské kapitulaci vzniklo roku 1871 německé císařství (Vilém I.) a takzvaná II. říše.

„houževnatosti a neústupnosti". Smyšlence o „dýce vražené do zad" dali akademický nátěr. Vcelku byly univerzity pařeništěm nacionalistické mytologie. Místo aby podporovali sebekritiku a skepsi, profesoři vyzývali k „duchovní obrodě" a doporučovali problematické všeléky. ( 51 ) Nešťastnou náhodou se stal nejčtenější a nejvlivnější knihou dvacátých let Untergang des Abendlandes (Zánik západu) potrhlého a školometského učitele Oswalda Spenglera. Své dílo koncipoval už v roce 1911 jako varování před nepatřičným německým optimismem. Psal je za války, kdy se předpokládalo, že Němci zvítězí. První svazek vyšel roku 1918 a v jeho kontextu se německá porážka jevila jako zvlášť významná a aktuální. Proto šlo rychle na odbyt. Podstatou knihy je společenský darwinismus. Spengler definoval osm historických kultur a dokazoval, že na ně lze aplikovat „morfologické zákony". Poslední kulturní období, totiž kultura Západu, už trpí příznaky rozkladu, jako jsou demokracie, plutokracie a technika, což znamená, že nad „kulturou" nabývá vrchu „civilizace". A to bylo určité vysvětlení německé porážky. Kniha také předpovídala, že přijde doba kruté války, kdy povstanou noví césarové a humanitární demokraty nahradí nová elita zocelených hrdinů, kteří nebudou hledět na osobní zisk, ale na blaho celku/ 5 2 ) Roku 1920 zplodil Spengler senzaci budící esej Prušáctví a socialismus, kde doporučuje beztridní nacionální socialismus, v němž bude celý národ pracovat společně pod vedením diktátora. Bylo to přesně to, co v Itálii začínal prosazovat Mussolini. Vhodným doplňkem Spenglerovy analýzy byly práce dvou jiných významných zastánců Východu. Carl Schnitt, přední filozof práva, který v těchto letech vychrlil záplavu knih a článků, neustále zdůrazňoval, že řád může být obnoven jen tehdy, budou-li mít požadavky státu přednost před snahami po iluzorní „svobodě". Říše získá bezpečnost, teprve až Výmar bude přebudován na autoritářský stát na základě zásady vyjádřené článkem 48.( 53 ) Toto tvrzení opakoval v dějinných souvislostech kulturní historik Arthur Moeller van den Bruck v oslnivé knize, která vyšla roku 1923. Němci, dokazoval, jsou hlavními tvůrci Evropy. První říše, středověké císařství, Evropu zformovala. Druhá, výtvor Bismarckův, nebyla ještě ta pravá, poněvadž připouštěla korupci a liberalismus, a proto také při zatěžkávací zkoušce neobstála. Výmarská republika znamená pouze chaotickou mezihru. Teprve teď se Němcům naskýtá další příležitost: tím, že očistí společnost od liberalismu a kapitalismu, budou moci vybudovat třetí a definitivní stát, který bude sdružovat všecky německé klady a vydrží tisíc let. Tomuto zajímavému pokusu o historické proroctví dal název Třetí říšeS54) Němečtí studenti, kterých bylo ve výmarské republice asi 100.000, přivítali tyto východní filozofy s nadšením. Představa, že studentstvo je

126

127

názor v Německu značně rozšířen a porota byla většinou stejného mínění jako soudci. Byl to tentýž argument, který umožnil antisemitismu vystupovat pod pláštíkem „obrany". Samozřejmě že nahrával přímo pravičáckým hrdlořezům z Fre/£o/psagangsterskýmord/jeril/nazasloužilseoto,žes e Německo změnilo ze státu úzkostlivě zachovávajícího zákony a právní řád na společnost, v níž neobyčejnou měrou bujelo násilí, Statistiky z roku 1922 ukazují, že v předcházejících čtyřech letech (1919-22) došlo k 354 vraždám spáchaným pravicí a k 22 vraždám, jež měla na svědomí levice. Před soud se dostali z levičáckých vrahů všichni; deset jich bylo popraveno a 12 dalších osob dostalo tresty v průměru 15 let. Z pravicových vražd nebylo 326 případů objasněno vůbec; 50 vrahů se přiznalo, ale víc než polovina jich byla osvobozena, přestože se přiznali; čtyřiadvacet dostalo tresty v průměru čtyř měsíců.í 5 0 ) Pravice se zkrátka mohla dopouštět násilí prakticky bez obav před zákonným postihem. Soudci a porota byli přesvědčeni, že se účastní boje mezi německou kulturou a cizáckou civilizací, a uznávali, že násilí může být oprávněnou reakcí na kulturní provokace. A tak když velký liberální novi­ nář Maximilian Harden, který byl ještě k tomu žid, byl roku 1922 téměř utlučen k smrti dvěma zabijáky, ti, co ho málem připravili o život, dostali jen formální tresty. Jejich obhájce dokazoval, že Harden vyprovokoval útok svými „nevlasteneckými články", a porota uznala „polehčující okolnosti". Proč poroty, které se skládaly z normálních lidí středních vrstev, stranily Východu místo Západu? Hlavní důvod byl ten, že se to naučily ve škole, kde politický tón zas udávaly univerzity. Tragédie moderního Německa je názorným příkladem, jak nebezpečné je zpolitizování akademické půdy a politická „angažovanost" univerzitních profesorů. Ať je to směrem doleva či doprava, výsledek je stejně katastrofální, neboť jde vždy o otrávení studnic pravdy. Univerzity a zejména jejich profesoři byli převážně na straně kultury. Právníci a učitelé německé literatury a jazyka byli radikální nacionalisté. Ale ze všech nejhorší byli historikové. Heinrich von Treitschke (1834-96) psal už koncem minulého století o německém setkání s osudem a varoval židy, aby se „mladému národu" nepletli pod nohy. Jeho Dějiny Německa devatenáctého století, klasický spis vilémovské éry, který mčl obrovský vliv, vyšly znovu roku 1920 ve velkém nákladu. Současní historikové jako Erich Marcks, Georg von Below a Dietrich Scháfer stále ještě oslavovali Bismarckovy úspěchy (výročí bitvy u Sedanu* a založení říše byly univerzitní svátky) a poučení, které vyvodili ze světové války, se týkalo hlavně německého nedostatku * Sedan, město a pevnost v severní Francii, kde roku 1870 Bismarck v prusko-francouzské válce porazil Napoleona III. Po francouzské kapitulaci vzniklo roku 1871 německé císařství (Vilém I.) a takzvaná II. říše.

„houževnatosti a neústupnosti". Smyšlence o „dýce vražené do zad" dali akademický nátěr. Vcelku byly univerzity pařeništěm nacionalistické mytologie. Místo aby podporovali sebekritiku a skepsi, profesoři vyzývali k „duchovní obrodě" a doporučovali problematické všeléky. ( 51 ) Nešťastnou náhodou se stal nejčtenější a nejvlivnější knihou dvacátých let Untergang des Abendlandes (Zánik západu) potrhlého a školometského učitele Oswalda Spenglera. Své dílo koncipoval už v roce 1911 jako varování před nepatřičným německým optimismem. Psal je za války, kdy se předpokládalo, že Němci zvítězí. První svazek vyšel roku 1918 a v jeho kontextu se německá porážka jevila jako zvlášť významná a aktuální. Proto šlo rychle na odbyt. Podstatou knihy je společenský darwinismus. Spengler definoval osm historických kultur a dokazoval, že na ně lze aplikovat „morfologické zákony". Poslední kulturní období, totiž kultura Západu, už trpí příznaky rozkladu, jako jsou demokracie, plutokracie a technika, což znamená, že nad „kulturou" nabývá vrchu „civilizace". A to bylo určité vysvětlení německé porážky. Kniha také předpovídala, že přijde doba kruté války, kdy povstanou noví césarové a humanitární demokraty nahradí nová elita zocelených hrdinů, kteří nebudou hledět na osobní zisk, ale na blaho celku/ 5 2 ) Roku 1920 zplodil Spengler senzaci budící esej Prušáctví a socialismus, kde doporučuje beztridní nacionální socialismus, v němž bude celý národ pracovat společně pod vedením diktátora. Bylo to přesně to, co v Itálii začínal prosazovat Mussolini. Vhodným doplňkem Spenglerovy analýzy byly práce dvou jiných významných zastánců Východu. Carl Schnitt, přední filozof práva, který v těchto letech vychrlil záplavu knih a článků, neustále zdůrazňoval, že řád může být obnoven jen tehdy, budou-li mít požadavky státu přednost před snahami po iluzorní „svobodě". Říše získá bezpečnost, teprve až Výmar bude přebudován na autoritářský stát na základě zásady vyjádřené článkem 48.( 53 ) Toto tvrzení opakoval v dějinných souvislostech kulturní historik Arthur Moeller van den Bruck v oslnivé knize, která vyšla roku 1923. Němci, dokazoval, jsou hlavními tvůrci Evropy. První říše, středověké císařství, Evropu zformovala. Druhá, výtvor Bismarckův, nebyla ještě ta pravá, poněvadž připouštěla korupci a liberalismus, a proto také při zatěžkávací zkoušce neobstála. Výmarská republika znamená pouze chaotickou mezihru. Teprve teď se Němcům naskýtá další příležitost: tím, že očistí společnost od liberalismu a kapitalismu, budou moci vybudovat třetí a definitivní stát, který bude sdružovat všecky německé klady a vydrží tisíc let. Tomuto zajímavému pokusu o historické proroctví dal název Třetí říšeS54) Němečtí studenti, kterých bylo ve výmarské republice asi 100.000, přivítali tyto východní filozofy s nadšením. Představa, že studentstvo je

126

127

odjakživa přirozeným zastáncem ideálního humanismu, neobstojí, podíváme-li se podrobněji na tehdejší situaci v Německu. Násilní extremisté, zejména pravicoví, se rekrutovali kromě bývalých vojáků hlavně ze studentské mládeže. Po celá dvacátá léta ovládal studentskou politiku pravicový Hochschubing, hnutí, které bylo později vystřídáno nacisty.( 55 ) Pravicovým extremistům se podařilo předělat asi půl tuctu vysoko­ školáků na profesionální aktivisty placené za to, že nestudují. Tito agenti pak táhli za sebou studentské masy. Nacisté získávali zásadně víc zájmu u stu­ dentstva než u normálních občanů a jejich volebním úspěchům vždycky předcházela kampaň mezi vysokoškoláky, protože ti byli jejich nejlepšími propagátory a apoštoly. Sympatizovali s nacismem, protože byl radikální. Líbilo se jim jeho rovnostářství i antisemitismus. Studenti byli dokonce většími nepřáteli židů než dělnická třída nebo buržoazie. Už před rokem 1914 většina vysokoškolských spolků židy za členy nepřijímala. Roku 1919 jejich bratrstva podepsala takzvanou „eisenašskou rezoluci", podle níž rasové antipatie proti židům nemohl odstranit ani křest. Dalšího roku zbavila tato bratrstva židovské studenty „práva" na souboj. Roku 1922 odvolal rektorát berlínské univerzity vzpomínkový obřad na památku zavražděného Walthera Rathenaua, protože se bál studentských demonstrací a násilí. Tento smířlivý postoj vůči studentským násilnostem byl v dvacátých letech zcela běžný, rektoři a děkani fakult kapitulovali i před nejdrzejšími požadavky studentských vůdců, aby se vyhnuli politickým konfliktům. V roce 1929 už skoro všecky univerzity přešly do východního tábora. Nač se mohli proti tomuto široce založenému seskupení společenských sil spoléhat přívrženci Západu? Zemřít za výmarský stát nebo se ho aspoň zastávat byl ochoten málokdo. Liberálové, jak se vyjádřil jeden z nich, „uzavřeli s republikou manželství bez lásky". V jejich představách pouze vyplňovala vakuum, které vzniklo odchodem monarchie, než se vyskytne něco lepšího. I Max Weber před svou smrtí roku 1920 uznal, že by dal přednost plebiscitní demokracii pod vedením silného jedince před demokracií parlamentní, o níž předpokládal, že bude buď slabá, nebo úplatkářská nebo obojí. Mnichovský právník profesor Hans Nawiasky napsal, že republika je dítě narozené v bolesti, na jehož příchod se nikdo 56 netěšil.( ) Lidé ji ve svých představách nedokázali oddělit od tragických a potupných začátků. Zánikem republiky by nejvíc ztratila levice, která měla z její dobré funkce největší užitek - ale její stoupenci, aspoň ti krajní, si to neuvědomovali. Rány z roku 1919 se nikdy nezacelily a leninské živly nenáviděly sociální demokraty, kterým od roku 1923 začaly říkat „sociálfašisté", vášnivěji než kteroukoli z pravicových stran. Nejenže nerozpoznaly fašismus jako nový a vysoce nebezpečný jev, ale odmítaly též činit jakýkoli rozdíl mezi

konzervativci středních vrstev, kteří byli ochotni žít a pracovat v rámci právního řádu, a politickými dobrodruhy, kteří už byli mimo něj. Marxisté také nikdy nepochopili hrůzu antisemitismu. I v této oblasti bylo jejich myšlení otupeno narkotickým jedem Marxovy nauky. Marx totiž převzal hodně antisemitské mytologie právě tím, že židovství považoval za pouhý přežitek lichvářské éry kapitalismu. Až dojde k revoluci, tento úkaz zmizí: slovo „žid" prostě vypadne z povědomí lidstva/ 57 ) Následkem této absurdní teorie židovští marxisté - Trocký, Luxemburgová, Paul Axelrod, Otto Bauer, Julius Martov - považovali za svou povinnost odmítat národní sebeurčení židů, přestože toto právo obhajovali pro všechny ostatní/ 5 8 ) V tomto hrubém popírání přirozených tendencí bylo kus politováníhodné zvrácenosti. Židovský historik Simon Dubnow napsal: „Jak se asi musí nenávidět žid, který přiznává právo na sebeurčení všem ostatním národům a jazykům, ale u vlastních lidí, jejichž sebeurčování začalo už před třemi tisíci lety, o tomto právu pochybuje nebo je omezuje."( 59 ) Ježto marxisté viděli židy bez­ problémově, jevil se jim jako bezproblémový i antisemitismus. Tím vstoupili do největší ideologické krize v dějinách Evropy s amputovanými mozky. Bylo to intelektuální odzbrojení na jednostranném základě. Přesto nebylo zničení republiky nevyhnutelné. Byla by téměř určitě vydržela, kdyby radikální pravice nezplodila politického génia. Základ dějinné tragédie dvacátého století spočívá v tom, že ruská a později i německá republika našly v Leninovi a Hitlerovi odpůrce zcela výjimečného formátu, kteří ztělesňovali vůli k moci měrou v naší době ojedinělou. Příchod takovéto postavy exaltované představitele německé pravice samozřejmě nikterak nepřekvapil. Všichni žáci Nietzscheho se shodli na tom, zeje nutný fuhrer a že se objeví jako mesiáš. Představovali si ho jako rytíře ze známé Dúrerovy grafiky Rytíř, smrt a ďábel. V Křesťanském státníkovi ho Wilhelm Stapel pojal jako vládce, válečníka a kněze v jedné osobě, 60 obdařeného charismatickými vlastnostmi/ ) Skutečnost však byla trochu jiná. Hitler byl nábožensky naprosto lhostejný a o čest nebo mravnost neměl zájem. Věřil v biologický determinismus, jako Lenin věřil v determinismus historický. Domníval se, že nikoli třída, ale rasa je pravým revolučním principem dvacátého století, právě tak jako jím byl v devatenáctém století nacionalismus. Vyšel z podobného prostředí jako Lenin. Jeho otec byl též bezvýznamný státní úředník, rakouský celník na bavorských hranicích. Jako Lenin byl i Hitler produktem doby posedlé čím dál tím víc politikou. V podstatě se nikdy nepokusil vydělat si na živobytí jiným způsobem a jako Lenin se cítil doma pouze ve světě, kde hlavním smyslem a cílem existence bylo usilovat o moc pomocí spiknutí, agitace a násilí. V tomto jalovém a bezútěšném světě se ovšem, podobně jako Lenin, vyznal dokonale. Vyznačoval se stejným intelektuálním sobectvím, naprostou

128

129

odjakživa přirozeným zastáncem ideálního humanismu, neobstojí, podíváme-li se podrobněji na tehdejší situaci v Německu. Násilní extremisté, zejména pravicoví, se rekrutovali kromě bývalých vojáků hlavně ze studentské mládeže. Po celá dvacátá léta ovládal studentskou politiku pravicový Hochschubing, hnutí, které bylo později vystřídáno nacisty.( 55 ) Pravicovým extremistům se podařilo předělat asi půl tuctu vysoko­ školáků na profesionální aktivisty placené za to, že nestudují. Tito agenti pak táhli za sebou studentské masy. Nacisté získávali zásadně víc zájmu u stu­ dentstva než u normálních občanů a jejich volebním úspěchům vždycky předcházela kampaň mezi vysokoškoláky, protože ti byli jejich nejlepšími propagátory a apoštoly. Sympatizovali s nacismem, protože byl radikální. Líbilo se jim jeho rovnostářství i antisemitismus. Studenti byli dokonce většími nepřáteli židů než dělnická třída nebo buržoazie. Už před rokem 1914 většina vysokoškolských spolků židy za členy nepřijímala. Roku 1919 jejich bratrstva podepsala takzvanou „eisenašskou rezoluci", podle níž rasové antipatie proti židům nemohl odstranit ani křest. Dalšího roku zbavila tato bratrstva židovské studenty „práva" na souboj. Roku 1922 odvolal rektorát berlínské univerzity vzpomínkový obřad na památku zavražděného Walthera Rathenaua, protože se bál studentských demonstrací a násilí. Tento smířlivý postoj vůči studentským násilnostem byl v dvacátých letech zcela běžný, rektoři a děkani fakult kapitulovali i před nejdrzejšími požadavky studentských vůdců, aby se vyhnuli politickým konfliktům. V roce 1929 už skoro všecky univerzity přešly do východního tábora. Nač se mohli proti tomuto široce založenému seskupení společenských sil spoléhat přívrženci Západu? Zemřít za výmarský stát nebo se ho aspoň zastávat byl ochoten málokdo. Liberálové, jak se vyjádřil jeden z nich, „uzavřeli s republikou manželství bez lásky". V jejich představách pouze vyplňovala vakuum, které vzniklo odchodem monarchie, než se vyskytne něco lepšího. I Max Weber před svou smrtí roku 1920 uznal, že by dal přednost plebiscitní demokracii pod vedením silného jedince před demokracií parlamentní, o níž předpokládal, že bude buď slabá, nebo úplatkářská nebo obojí. Mnichovský právník profesor Hans Nawiasky napsal, že republika je dítě narozené v bolesti, na jehož příchod se nikdo 56 netěšil.( ) Lidé ji ve svých představách nedokázali oddělit od tragických a potupných začátků. Zánikem republiky by nejvíc ztratila levice, která měla z její dobré funkce největší užitek - ale její stoupenci, aspoň ti krajní, si to neuvědomovali. Rány z roku 1919 se nikdy nezacelily a leninské živly nenáviděly sociální demokraty, kterým od roku 1923 začaly říkat „sociálfašisté", vášnivěji než kteroukoli z pravicových stran. Nejenže nerozpoznaly fašismus jako nový a vysoce nebezpečný jev, ale odmítaly též činit jakýkoli rozdíl mezi

konzervativci středních vrstev, kteří byli ochotni žít a pracovat v rámci právního řádu, a politickými dobrodruhy, kteří už byli mimo něj. Marxisté také nikdy nepochopili hrůzu antisemitismu. I v této oblasti bylo jejich myšlení otupeno narkotickým jedem Marxovy nauky. Marx totiž převzal hodně antisemitské mytologie právě tím, že židovství považoval za pouhý přežitek lichvářské éry kapitalismu. Až dojde k revoluci, tento úkaz zmizí: slovo „žid" prostě vypadne z povědomí lidstva/ 57 ) Následkem této absurdní teorie židovští marxisté - Trocký, Luxemburgová, Paul Axelrod, Otto Bauer, Julius Martov - považovali za svou povinnost odmítat národní sebeurčení židů, přestože toto právo obhajovali pro všechny ostatní/ 5 8 ) V tomto hrubém popírání přirozených tendencí bylo kus politováníhodné zvrácenosti. Židovský historik Simon Dubnow napsal: „Jak se asi musí nenávidět žid, který přiznává právo na sebeurčení všem ostatním národům a jazykům, ale u vlastních lidí, jejichž sebeurčování začalo už před třemi tisíci lety, o tomto právu pochybuje nebo je omezuje."( 59 ) Ježto marxisté viděli židy bez­ problémově, jevil se jim jako bezproblémový i antisemitismus. Tím vstoupili do největší ideologické krize v dějinách Evropy s amputovanými mozky. Bylo to intelektuální odzbrojení na jednostranném základě. Přesto nebylo zničení republiky nevyhnutelné. Byla by téměř určitě vydržela, kdyby radikální pravice nezplodila politického génia. Základ dějinné tragédie dvacátého století spočívá v tom, že ruská a později i německá republika našly v Leninovi a Hitlerovi odpůrce zcela výjimečného formátu, kteří ztělesňovali vůli k moci měrou v naší době ojedinělou. Příchod takovéto postavy exaltované představitele německé pravice samozřejmě nikterak nepřekvapil. Všichni žáci Nietzscheho se shodli na tom, zeje nutný fuhrer a že se objeví jako mesiáš. Představovali si ho jako rytíře ze známé Dúrerovy grafiky Rytíř, smrt a ďábel. V Křesťanském státníkovi ho Wilhelm Stapel pojal jako vládce, válečníka a kněze v jedné osobě, 60 obdařeného charismatickými vlastnostmi/ ) Skutečnost však byla trochu jiná. Hitler byl nábožensky naprosto lhostejný a o čest nebo mravnost neměl zájem. Věřil v biologický determinismus, jako Lenin věřil v determinismus historický. Domníval se, že nikoli třída, ale rasa je pravým revolučním principem dvacátého století, právě tak jako jím byl v devatenáctém století nacionalismus. Vyšel z podobného prostředí jako Lenin. Jeho otec byl též bezvýznamný státní úředník, rakouský celník na bavorských hranicích. Jako Lenin byl i Hitler produktem doby posedlé čím dál tím víc politikou. V podstatě se nikdy nepokusil vydělat si na živobytí jiným způsobem a jako Lenin se cítil doma pouze ve světě, kde hlavním smyslem a cílem existence bylo usilovat o moc pomocí spiknutí, agitace a násilí. V tomto jalovém a bezútěšném světě se ovšem, podobně jako Lenin, vyznal dokonale. Vyznačoval se stejným intelektuálním sobectvím, naprostou

128

129

sebejistotou a bezohledností v osobních vztazích; dával přednost síle před diskusí a především, což bylo asi nejdůležitější, dovedl spojovat absolutní věrnost dlouhodobému cíli s obratným oportunismem. Oběma bylo společné i jisté puritánství. Hitler stejně jako Lenin (na rozdíl od Mussoliniho) postrádal téměř úplně ješitnost a neměl smysl pro vulgární aspekty moci. Ale v jednom podstatném ohledu se lišili. Zatímco Lenin byl náboženský typ revolucionáře, Hitler byl romantik. Vlastně umělec. Liberální intelektuálové se zhrozili, když ho v roce 1939 Thomas Mann v skvělém eseji Bratr Hitler přirovnal k archetypálnímu romantickému umělci (jak ho popisuje například Henri Murger v Životě bohémy) a zeptal se: „Což nemusíme i proti své vůli uznat v tomto jevu určitý aspekt umělecké povahy?"( 61 ) Toto přirovnání však platí a je poučné. Vysvětluje mnohé rysy hitlerismu, kterých bychom si jinak nepovšimli. Hitler zkoušel malovat, ale s malými schopnostmi a bez úspěchu. V tom jeho talent nezáležel. Ale jeho reakce, kladné i záporné, byly většinou reakcemi umělce. Když navštívil pracoviště svého otce, zjistil, že celé prostředí v něm vzbuzuje „odpor a nenávist"; to nebyla celní správa, nýbrž „vězení, kde ti starochové seděli nahrbeni jeden nad druhým jako opice".( 62 ) Své poslání pochopil, když shlédl jednu z Wagnerových prvních oper,Rienzi, kde se plebejec stane ve čtrnáctém století tribunem římského lidu, vinou žárlivé šlechty však hyne v hořícím Kapitolu. „V té chvíli to začalo," řekl později.( 63 ) „Konečné řešení" židovské otázky ho, jak se zdá, napadlo ve fantastickém prostředí gotického hradu Werfenstein v Rakousku, kde bývalý mnich Jórg Lanz von Liebenfels pracoval systematicky na biologickém programu „likvidace živočišného člověka a na vypěstování nové vyšší lidské rasy" a vedl tento boj „používaje kastračního nože až po samou rukojeť". Je příznačné, že Lanz tvrdil, že k jeho žákům patřil Lenin i Hitler a že uznává analogii mezi likvidací tříd „odhozených na smetiště dějin" a vyhlazováním ras na základě ple­ menářských programů. Obojí byly jen dva různé typy sociálního darwinismu/ 64 ) Hitler se též živě zajímal o třídní rozdíly a chytře jich využíval ve svůj prospěch. V jeho politických snech však nezaujímala ústřední postavení třída, protože byla příliš abstraktní. Potřeboval názornou představu: a tou byla rasa. Zdá se, že Hitler vždy přistupoval k politice na základě konkrétních představ. Jako Lenin a ještě víc Stalin byl vynikajícím odborníkem na základní neřest století - sociální inženýrství, tj. manipulaci s lidmi založenou na představě, že s lidskými bytostmi lze zacházet tak, jako se na lopatu nabírá beton. V Hitlerově případě však měly tyto satanské plány vždycky umělecký rozměr. Když plánoval světovou říši, jejímž centrem měl být Berlín, vyvstaly mu v mysli především kolosální rozměry státních budov 65 vypracované do nejmenších detailů/ ) Když za války dával příkazy pro

politické, demografické a ekonomické přeměny desítek miliónů čtverečních kilometrů od Paříže po Ural, hovořil podrobně o babylónských zahradách, které měly krášlit města nadřazené rasy/ 6 6 ) Bylo charakteristické, že vedou­ cím válečné výroby ustanovil architekta. Asi měl být architektem sám. Když mluvil o tom, že důkladně změní svět „v celku i jeho částech", měl vždy na mysli konkrétní představy, které vycházely z jeho dávné touhy přestavět rodný Linec. Podařilo se mu tam nakonec postavit jenom nový most, ale skoro až do posledního dne v berlínském bunkru studoval plány na přestavbu tohoto města. Mnohdy si představoval, že „po válce", až jeho hlavní poslání skončí, bude přebudovávat města a řídit přestavbu celých oblastí. Bez tohoto uměleckého přístupu by byl Hitler nikdy neuspěl. Leninův pseudonáboženský fanatismus na Němce neplatil. Byli nejvzdělanějším národem světa. Ovládnout jejich myšlení bylo přetěžké. Jejich srdce a cit však byly terčem už mnohem dostupnějším. Hitler měl tu výhodu, že jako mnohp jiných Němců uctíval národní mýty staré i nové: mlhavé lesy s plavovlasými titány, vesnice s usměvavými venkovany ve stínu starých hradů, zahradní města na místě ghett a brlohů, valkýry na koních, zářící Valhally, nová zrození a jitra, kdy z popela minulosti povstanou skvělé monumentální stavby, aby trvaly tisíc let. Hitler sdílel s průměrným Němcem právě tuto zálibu ve velebných legendárních představách, jež téměř celé století neúnavně pěstovala nacionalistická propaganda. Možná že nebudeme daleko od pravdy, řekneme-li, že Hitlerovy kulturní klady byly hlavním zdrojem jeho popularity. Všeobecně rozšířená nenávist ke kultuře výmarské republiky byla bohatým pramenem politické energie, kterou Hitler s chutí odčerpával. Leninovo rozhodnutí vzdát se hudby, aby se mohl věnovat politice, mu bylo nepochopitelné. V Německu byla hudba politikou; zvláště hudební drama. Hitler je názorným příkladem známé skutečnosti, že architektura a divadlo spolu úzce souvisí. Jeho romantickopolitický instinkt mu pomohl objevit pravdu, která je skoro tak stará jako pojem státu sám a kterou rozhodně znali už faraónové: že totiž reklama, pompa, rituál, s jakými se lidem předvádí charismatický vůdce, ať jde o vládce renesančního nebo novodobého demokratického politika, jsou při nejmenším stejně důležité jako ideový obsah sám. Jedním z důvodů, proč Hitler obdivoval Wagnera, je, že se od něho hodně naučil, zejména z Parsifala, který se stal modelem pro jeho politické atrakce. Na západní frontě si uvědomil, že války lze vyhrát nebo prohrát pouhou propagandou; tento poznatek využil v známé šesté kapitole Mein Kampju. Cílem každé 67 propagandy, napsal, je „ovlivnit svobodu lidské vůle"/ ) Toho lze dosáhnout „tajemnou magií" Bayreuthu nebo „umělým přítmím gotických katedrál". Obou těchto prostředků využíval. Také kořistil z nápadů Maxe Reinhardta a jiných opovrhovaných výmarských režisérů a z filmů Fritze

130

131

sebejistotou a bezohledností v osobních vztazích; dával přednost síle před diskusí a především, což bylo asi nejdůležitější, dovedl spojovat absolutní věrnost dlouhodobému cíli s obratným oportunismem. Oběma bylo společné i jisté puritánství. Hitler stejně jako Lenin (na rozdíl od Mussoliniho) postrádal téměř úplně ješitnost a neměl smysl pro vulgární aspekty moci. Ale v jednom podstatném ohledu se lišili. Zatímco Lenin byl náboženský typ revolucionáře, Hitler byl romantik. Vlastně umělec. Liberální intelektuálové se zhrozili, když ho v roce 1939 Thomas Mann v skvělém eseji Bratr Hitler přirovnal k archetypálnímu romantickému umělci (jak ho popisuje například Henri Murger v Životě bohémy) a zeptal se: „Což nemusíme i proti své vůli uznat v tomto jevu určitý aspekt umělecké povahy?"( 61 ) Toto přirovnání však platí a je poučné. Vysvětluje mnohé rysy hitlerismu, kterých bychom si jinak nepovšimli. Hitler zkoušel malovat, ale s malými schopnostmi a bez úspěchu. V tom jeho talent nezáležel. Ale jeho reakce, kladné i záporné, byly většinou reakcemi umělce. Když navštívil pracoviště svého otce, zjistil, že celé prostředí v něm vzbuzuje „odpor a nenávist"; to nebyla celní správa, nýbrž „vězení, kde ti starochové seděli nahrbeni jeden nad druhým jako opice".( 62 ) Své poslání pochopil, když shlédl jednu z Wagnerových prvních oper,Rienzi, kde se plebejec stane ve čtrnáctém století tribunem římského lidu, vinou žárlivé šlechty však hyne v hořícím Kapitolu. „V té chvíli to začalo," řekl později.( 63 ) „Konečné řešení" židovské otázky ho, jak se zdá, napadlo ve fantastickém prostředí gotického hradu Werfenstein v Rakousku, kde bývalý mnich Jórg Lanz von Liebenfels pracoval systematicky na biologickém programu „likvidace živočišného člověka a na vypěstování nové vyšší lidské rasy" a vedl tento boj „používaje kastračního nože až po samou rukojeť". Je příznačné, že Lanz tvrdil, že k jeho žákům patřil Lenin i Hitler a že uznává analogii mezi likvidací tříd „odhozených na smetiště dějin" a vyhlazováním ras na základě ple­ menářských programů. Obojí byly jen dva různé typy sociálního darwinismu/ 64 ) Hitler se též živě zajímal o třídní rozdíly a chytře jich využíval ve svůj prospěch. V jeho politických snech však nezaujímala ústřední postavení třída, protože byla příliš abstraktní. Potřeboval názornou představu: a tou byla rasa. Zdá se, že Hitler vždy přistupoval k politice na základě konkrétních představ. Jako Lenin a ještě víc Stalin byl vynikajícím odborníkem na základní neřest století - sociální inženýrství, tj. manipulaci s lidmi založenou na představě, že s lidskými bytostmi lze zacházet tak, jako se na lopatu nabírá beton. V Hitlerově případě však měly tyto satanské plány vždycky umělecký rozměr. Když plánoval světovou říši, jejímž centrem měl být Berlín, vyvstaly mu v mysli především kolosální rozměry státních budov 65 vypracované do nejmenších detailů/ ) Když za války dával příkazy pro

politické, demografické a ekonomické přeměny desítek miliónů čtverečních kilometrů od Paříže po Ural, hovořil podrobně o babylónských zahradách, které měly krášlit města nadřazené rasy/ 6 6 ) Bylo charakteristické, že vedou­ cím válečné výroby ustanovil architekta. Asi měl být architektem sám. Když mluvil o tom, že důkladně změní svět „v celku i jeho částech", měl vždy na mysli konkrétní představy, které vycházely z jeho dávné touhy přestavět rodný Linec. Podařilo se mu tam nakonec postavit jenom nový most, ale skoro až do posledního dne v berlínském bunkru studoval plány na přestavbu tohoto města. Mnohdy si představoval, že „po válce", až jeho hlavní poslání skončí, bude přebudovávat města a řídit přestavbu celých oblastí. Bez tohoto uměleckého přístupu by byl Hitler nikdy neuspěl. Leninův pseudonáboženský fanatismus na Němce neplatil. Byli nejvzdělanějším národem světa. Ovládnout jejich myšlení bylo přetěžké. Jejich srdce a cit však byly terčem už mnohem dostupnějším. Hitler měl tu výhodu, že jako mnohp jiných Němců uctíval národní mýty staré i nové: mlhavé lesy s plavovlasými titány, vesnice s usměvavými venkovany ve stínu starých hradů, zahradní města na místě ghett a brlohů, valkýry na koních, zářící Valhally, nová zrození a jitra, kdy z popela minulosti povstanou skvělé monumentální stavby, aby trvaly tisíc let. Hitler sdílel s průměrným Němcem právě tuto zálibu ve velebných legendárních představách, jež téměř celé století neúnavně pěstovala nacionalistická propaganda. Možná že nebudeme daleko od pravdy, řekneme-li, že Hitlerovy kulturní klady byly hlavním zdrojem jeho popularity. Všeobecně rozšířená nenávist ke kultuře výmarské republiky byla bohatým pramenem politické energie, kterou Hitler s chutí odčerpával. Leninovo rozhodnutí vzdát se hudby, aby se mohl věnovat politice, mu bylo nepochopitelné. V Německu byla hudba politikou; zvláště hudební drama. Hitler je názorným příkladem známé skutečnosti, že architektura a divadlo spolu úzce souvisí. Jeho romantickopolitický instinkt mu pomohl objevit pravdu, která je skoro tak stará jako pojem státu sám a kterou rozhodně znali už faraónové: že totiž reklama, pompa, rituál, s jakými se lidem předvádí charismatický vůdce, ať jde o vládce renesančního nebo novodobého demokratického politika, jsou při nejmenším stejně důležité jako ideový obsah sám. Jedním z důvodů, proč Hitler obdivoval Wagnera, je, že se od něho hodně naučil, zejména z Parsifala, který se stal modelem pro jeho politické atrakce. Na západní frontě si uvědomil, že války lze vyhrát nebo prohrát pouhou propagandou; tento poznatek využil v známé šesté kapitole Mein Kampju. Cílem každé 67 propagandy, napsal, je „ovlivnit svobodu lidské vůle"/ ) Toho lze dosáhnout „tajemnou magií" Bayreuthu nebo „umělým přítmím gotických katedrál". Obou těchto prostředků využíval. Také kořistil z nápadů Maxe Reinhardta a jiných opovrhovaných výmarských režisérů a z filmů Fritze

130

131

Langa. Jeviště jeho řečnických vystoupení byla navrhována a realizována se záviděníhodnou odborností. Pozornost věnovaná detailům byla přímo fantastická. Hitler první ocenil vliv zesíleného hlasu a hudby a magické kouzlo reflektorů: jako by sám vynalezl zvuk a světlo k ohromujícímu působení na davy při nočních shromážděních. Z Mussoliniho Itálie si vypůjčil politické uniformy a insignie, ale vylepšil je; takže hitlerovské stejnokroje se staly protypem totalitní výstřednosti. Stalinismus i maoismus napodobily Hitlerovy teatrální inscenace, ale překonaly je pouze rozsahem, nikoli stylem. Jako protagonista svých hudebních dramat Hitler nacvičoval každé vystoupení s důkladností profesionálního herce. Pověst o „šíleném řečníkovi" neodpovídá skutečnosti. Hitler se vždy dokonale ovládal. Pro jednání s cizinci se mu však tato fáma hodila. Lidé jako Neville Chamberlain si zhluboka oddychli, když se s Hitlerem setkali a zjistili, že se s ním dá hovořit normálním rozumným způsobem. Všechny jeho „projevy šílenství" byly ovšem pečlivě naplánovány. V srpnu 1920 řekl, že jeho cílem je nejenom „klidné porozumění", ale i „probuzení a vybičování vášní".t 68 ) V síních, kde měl mluvit, vždycky zkoumal akustiku. Své projevy se učil zpaměti (měl ji výbornou, ale i přesto ještě používal poznámek). Nacvičoval je před zrcadlem a stranický reportér ho musel fotografovat, aby mohl podle obrázků studovat své pohyby. Jímá nás závrať, když pomyslíme, co mohl udělat s televizí, a je zvláštní, zeji neprosazoval: Berlín-Witzleben vysílal televizní program už 8. března 1929. Hitler používal řečnických gest, což byla tehdy v Německu zvláštnost, jež odkoukal od mnichovského komika Ferdla Weisse, který se specializoval na estrády ve velkých pivnicích. Cílevědomě volil čas tak, aby přicházel o něco později, ale ne příliš pozdě. Při svých prvních vystoupeních si dokázal perfektně poradit s výtržníky a velmi často používal břitký humor.( 6 9 ) Později se snažil hrát bohem seslaného proroka a podstatně omezil specificky politický obsah svých řečí. Nietzschova sestra Elizabeth, kterou navštívil ve Výmaru, se vyjádřila, že jí připadá spíš jako duchovní než politický vůdce.( 7 0 ) Ale jeho způsob byl víc manýrou vulgárního kazatele než teologa: americký novi­ nář H. R. Knickerbocker ho přirovnal k populárnímu revivalistovi, který si vysloužil přezdívku „Billy Sunday".( 71 ) Jeden posluchač v té době napsal: 72 „Hitler ve skutečnosti nikdy nemluví o politice, pouze o filozofii."( ) Pravda je, že spíš vyžadoval angažovanost, než aby vyhlašoval nějaký program nebo sliby. Úkol politiky viděl v mobilizaci vůle. Posluchač postupuje svou vůli vůdci, který mu ji vrací posílenou. „V každém jednotlivci," prohlásil Hitler, „je nahromaděna vůle, touha a síla tisíců. Kdo vstupuje do tohoto shromáždění s pochybnostmi a váháním, opustí je vnitřně posílen: stal se článkem řetězu, členem společenství." 132

Zde dospíváme k významnému zjištění. Stejně jako Lenin měl i Hitler pro parlamentní demokracii či jiný aspekt liberalismu jen pohrdání. Avšak zatímco Lenin hlásal, že elita nebo dokonce jednotlivec představuje vůli proletariátu zásluhou svého „vědění" či intuice, Hitler neměl námitek proti demokratickému hlasu, který se projevoval méně metafyzicky. V jistém smyslu dokonce v širší demokracii věřil a určitou dobu ji také praktikoval. Neměl totiž na vybranou. Usiloval-li o moc, musel se o ni ucházet aspoň pro začátek do jisté míry demokratickými prostředky. Lenin kdysi ve vzácné chvíli upřímnosti řekl, že jen země jako Rusko mohla být zvládnuta tak snadno, jak ji zvládl on. Germánie byla jiná. Nedala se znásilnit. Musela být svedena. Hitlerovi trvalo určitou dobu, než na to přišel. Stojí za to probrat trochu podrobněji jeho politické vzdělání. Se socialismem a antisemitismem přišel do styku ve Vídni už před rokem 1914. V socialismu mu byl vzorem známý křesťansko-sociální starosta města Karl Lueger, který napodoboval a vy­ lepšil Bismarckovu sociální politiku, takže vytvořil miniaturní městský stát s různými sociálními vymoženostmi: během patnácti let dal Vídni vynikající dopravu, školství a sociální zabezpečení, pásma zeleně a milión nových pracovních příležitostí. Vídeň té doby nastiňovala hlavní zásadu Hitlerovy vnitřní politiky do roku 1939: pomocí zdánlivě otcovské péče obrovského státu zasahovat do všeho a přesvědčit občany, aby se vzdali svobody ve prospěch sociálních výhod. Lueger byl sice též proti židům, ale udělat z řešení židovské otázky zásadní politický problém naučil Hitlera jiný vídeňský politik, pangermán Georg von Schónerer; doporučoval zákony proti židům a jeho stoupenci nosili na řetízku od hodinek přívěsek znázorňující oběšeného žida. Třetí vliv, který udělal z Hitlera zapřísáhlého výchoďana, působil za války. Ludendorff byl skálopevně přesvědčen o významu politické výchovy v armádě. Vtloukal do vojáků představu, že je nutná rozsáhlá expanze na východ, a mírová smlouva v Brestu Litevském ukázala, zeje to uskutečnitelné. Hitler se stal nadšeným propagátorem této myšlenky, rozšířil ji a přizpů­ sobil, takže zahrnovala ve své realizaci i „konečné řešení židovské otázky". Stala se základním kamenem celého jeho akčního programu, útočnou osou, kolem níž se točilo všechno ostatní. Ludendorffův plán zpolitizovat armádu převzal s nadšením i Lenin a zavedl politické komisaře až na úroveň praporů. Němci pak tuto ideu převzali opět zpátky od Rusů, když bylo začátkem roku 1919 potlačeno rudé povstání. Po likvidaci mnichovského sovětu ustanovil politický odbor krajského vojenského vedení v Mnichově Hitlera jedním ze svých prvních „politických instruktorů". Jeho kolegou v této funkci byl Ernst Roehm. Oba plně využili strachu před rudým terorem a udělali z Mnichova středisko německých extremistů. 133

Langa. Jeviště jeho řečnických vystoupení byla navrhována a realizována se záviděníhodnou odborností. Pozornost věnovaná detailům byla přímo fantastická. Hitler první ocenil vliv zesíleného hlasu a hudby a magické kouzlo reflektorů: jako by sám vynalezl zvuk a světlo k ohromujícímu působení na davy při nočních shromážděních. Z Mussoliniho Itálie si vypůjčil politické uniformy a insignie, ale vylepšil je; takže hitlerovské stejnokroje se staly protypem totalitní výstřednosti. Stalinismus i maoismus napodobily Hitlerovy teatrální inscenace, ale překonaly je pouze rozsahem, nikoli stylem. Jako protagonista svých hudebních dramat Hitler nacvičoval každé vystoupení s důkladností profesionálního herce. Pověst o „šíleném řečníkovi" neodpovídá skutečnosti. Hitler se vždy dokonale ovládal. Pro jednání s cizinci se mu však tato fáma hodila. Lidé jako Neville Chamberlain si zhluboka oddychli, když se s Hitlerem setkali a zjistili, že se s ním dá hovořit normálním rozumným způsobem. Všechny jeho „projevy šílenství" byly ovšem pečlivě naplánovány. V srpnu 1920 řekl, že jeho cílem je nejenom „klidné porozumění", ale i „probuzení a vybičování vášní".t 68 ) V síních, kde měl mluvit, vždycky zkoumal akustiku. Své projevy se učil zpaměti (měl ji výbornou, ale i přesto ještě používal poznámek). Nacvičoval je před zrcadlem a stranický reportér ho musel fotografovat, aby mohl podle obrázků studovat své pohyby. Jímá nás závrať, když pomyslíme, co mohl udělat s televizí, a je zvláštní, zeji neprosazoval: Berlín-Witzleben vysílal televizní program už 8. března 1929. Hitler používal řečnických gest, což byla tehdy v Německu zvláštnost, jež odkoukal od mnichovského komika Ferdla Weisse, který se specializoval na estrády ve velkých pivnicích. Cílevědomě volil čas tak, aby přicházel o něco později, ale ne příliš pozdě. Při svých prvních vystoupeních si dokázal perfektně poradit s výtržníky a velmi často používal břitký humor.( 6 9 ) Později se snažil hrát bohem seslaného proroka a podstatně omezil specificky politický obsah svých řečí. Nietzschova sestra Elizabeth, kterou navštívil ve Výmaru, se vyjádřila, že jí připadá spíš jako duchovní než politický vůdce.( 7 0 ) Ale jeho způsob byl víc manýrou vulgárního kazatele než teologa: americký novi­ nář H. R. Knickerbocker ho přirovnal k populárnímu revivalistovi, který si vysloužil přezdívku „Billy Sunday".( 71 ) Jeden posluchač v té době napsal: 72 „Hitler ve skutečnosti nikdy nemluví o politice, pouze o filozofii."( ) Pravda je, že spíš vyžadoval angažovanost, než aby vyhlašoval nějaký program nebo sliby. Úkol politiky viděl v mobilizaci vůle. Posluchač postupuje svou vůli vůdci, který mu ji vrací posílenou. „V každém jednotlivci," prohlásil Hitler, „je nahromaděna vůle, touha a síla tisíců. Kdo vstupuje do tohoto shromáždění s pochybnostmi a váháním, opustí je vnitřně posílen: stal se článkem řetězu, členem společenství." 132

Zde dospíváme k významnému zjištění. Stejně jako Lenin měl i Hitler pro parlamentní demokracii či jiný aspekt liberalismu jen pohrdání. Avšak zatímco Lenin hlásal, že elita nebo dokonce jednotlivec představuje vůli proletariátu zásluhou svého „vědění" či intuice, Hitler neměl námitek proti demokratickému hlasu, který se projevoval méně metafyzicky. V jistém smyslu dokonce v širší demokracii věřil a určitou dobu ji také praktikoval. Neměl totiž na vybranou. Usiloval-li o moc, musel se o ni ucházet aspoň pro začátek do jisté míry demokratickými prostředky. Lenin kdysi ve vzácné chvíli upřímnosti řekl, že jen země jako Rusko mohla být zvládnuta tak snadno, jak ji zvládl on. Germánie byla jiná. Nedala se znásilnit. Musela být svedena. Hitlerovi trvalo určitou dobu, než na to přišel. Stojí za to probrat trochu podrobněji jeho politické vzdělání. Se socialismem a antisemitismem přišel do styku ve Vídni už před rokem 1914. V socialismu mu byl vzorem známý křesťansko-sociální starosta města Karl Lueger, který napodoboval a vy­ lepšil Bismarckovu sociální politiku, takže vytvořil miniaturní městský stát s různými sociálními vymoženostmi: během patnácti let dal Vídni vynikající dopravu, školství a sociální zabezpečení, pásma zeleně a milión nových pracovních příležitostí. Vídeň té doby nastiňovala hlavní zásadu Hitlerovy vnitřní politiky do roku 1939: pomocí zdánlivě otcovské péče obrovského státu zasahovat do všeho a přesvědčit občany, aby se vzdali svobody ve prospěch sociálních výhod. Lueger byl sice též proti židům, ale udělat z řešení židovské otázky zásadní politický problém naučil Hitlera jiný vídeňský politik, pangermán Georg von Schónerer; doporučoval zákony proti židům a jeho stoupenci nosili na řetízku od hodinek přívěsek znázorňující oběšeného žida. Třetí vliv, který udělal z Hitlera zapřísáhlého výchoďana, působil za války. Ludendorff byl skálopevně přesvědčen o významu politické výchovy v armádě. Vtloukal do vojáků představu, že je nutná rozsáhlá expanze na východ, a mírová smlouva v Brestu Litevském ukázala, zeje to uskutečnitelné. Hitler se stal nadšeným propagátorem této myšlenky, rozšířil ji a přizpů­ sobil, takže zahrnovala ve své realizaci i „konečné řešení židovské otázky". Stala se základním kamenem celého jeho akčního programu, útočnou osou, kolem níž se točilo všechno ostatní. Ludendorffův plán zpolitizovat armádu převzal s nadšením i Lenin a zavedl politické komisaře až na úroveň praporů. Němci pak tuto ideu převzali opět zpátky od Rusů, když bylo začátkem roku 1919 potlačeno rudé povstání. Po likvidaci mnichovského sovětu ustanovil politický odbor krajského vojenského vedení v Mnichově Hitlera jedním ze svých prvních „politických instruktorů". Jeho kolegou v této funkci byl Ernst Roehm. Oba plně využili strachu před rudým terorem a udělali z Mnichova středisko německých extremistů. 133

V září 1919 převzal Hitler malou proletářskou skupinu nazvanou Deutsche Arbeiterpartei, Německá dělnická strana. V dubnu 1920, kdy odešel do civilu, aby se mohl plně věnovat politice, z ní vytvořil jádro masové strany, dal jí zahraničně politický program (zrušení Versailleské smlouvy, rozšíření Německa, expanze na východ, odmítnutí občanských práv židům) a přeorganizoval její ekonomické cíle podle radikálního plánu o 25 bodech: konfiskace válečných zisků, zrušení bezpracných příjmů, stát měl převzít koncerny a podílet se na výnosech průmyslu, půda pro potřeby státu měla být vyvlastněna bez náhrady. K názvu své strany přidal přívlastek die nationalsozialistische, nacionálně socialistická. I když Hitler někdy používal slov nacionalismus a socialismus bez rozlišení, silný radikální a socialistický prvek zůstal v jeho programu natrvalo. Nikdy nebyl v žádném směru buržoazním nebo konzervativním politikem ani propagátorem nebo zastán­ cem kapitalismu. Členové nacistické strany nepocházeli převážně z nižších středních vrstev. Moderní historikové horlivě diskutují o tom, do jaké míry získali nacisté dělnickou třídu/ 7 3 ) Skutečnost je zřejmě taková, že se aktivní nacisté rekrutovali z nespokojených živlů všech tříd, kromě sedláků a zemědělců. V roce 1923 z celkového počtu 4.800 členů náleželo 34,5% k dělnické třídě, 3 1 % k nižší střední vrstvě, 6,2% byli podúředníci, 11,1% úředníci a 13,6% drobní obchodníci a prodavači/ 7 4 ) Hitlerův záměr vybudovat na masovém základě stranu předvojové elity si vzal samozřejmě za vzor Leninovu zkušenost. V nejdůležitějších aspektech zůstal Hitler vlastně leninovcem až do konce, zejména v přesvědčení, že jediným nástrojem, jenž dokáže provést zásadní revoluční změny, je vysoce disciplinovaná a centralizovaná strana pod vedením autokratické špičky. Původně měl v úmyslu převzít moc polovojenským pučem jako Lenin v roce 1917. K tomuto rozhodnutí jej lákal úspěch Mussoliniho pochodu na Řím na podzim roku 1922. Představoval si, že o rok později by se něco podobného dalo provést i v Německu. Roku 1923 se německá měna, vrávorající už delší dobu na okraji chaosu, zhroutila. V roce 1913 měla německá marka hodnotu 2,38 amerických dolarů. Roku 1918 klesla na 7 centů a v polovině roku 1922 se za jeden americký cent platilo 100 marek. Německé finanční úřady viděly příčinu tohoto úpadku v reparačních nárocích Versailleské smlouvy. Reparace s tím však přímo nesouvisely. Německá měna byla v nedobrém stavu už od Bismarcka, který si na své války vypůjčoval a dluhy pak splácel z kořisti. Stejný postup zkoušelo Německo v letech 1914-18, jenže tentokrát k plenění a loupení nedošlo a zbyla pouze obrovská hora dluhů ze státních obligací a záplava papírových peněz v oběhu. Inflace začala dávno předtím, než se vůbec o válečných reparacích začalo mluvit, a roku 1921, kdy byly splatné první částky, už byla na absurdní výši. Krize vznikla výhradně

nezodpovědným počínáním ministerstva financí, které z podnětu Říšské banky povolovalo úvěry a hotové peníze pro podnikatele. Finančním a obchodním institucím byl osud „republikánské marky" zcela lhostejný. Spekulovaly a zajišťovaly se ukládáním kapitálu v zahraničí, průmyslníci si půjčovali papírové peníze a investovali co nejrychleji do staveb a zařízení. Když byl na podzim roku 1922 pozván do Německa Keynes a dotázán na radu, doporučil drastické opatření, které pozdější generace nazvala „monetarismus" - vláda musí za každou cenu vyrovnat rozpočet a omezit vydávání peněz. Tato výborná rada byla odmítnuta a tiskařské stroje chrlily bankovky ještě rychleji/ 75 ) K definitivnímu zhroucení měny došlo v lednu 1923, kdy Francouzi obsadili Porúří. Lidé přestali pracovat a německá vláda jim nadále vyplácela mzdy, ačkoli si uvědomovala, jaké to bude mít hospodářské důsledky. V létě 1923 si americký poslanec A. P. Andrew, který byl v Německu na návštěvě, poznamenal, že dostal za 7 dolarů 4.000 mi­ liónů marek. Oběd pro dva v restauraci ho stál 1.500 miliónů kromě 400 miliónů spropitného. Za půjčené peníze požadovaly peněžní ústavy 35% úroků denně, kdežto vkladatelům platily jen 18% ročně. Takže selka, která si uložila peníze za prodanou krávu, po půl roce zjistila, že se hodnota krávy scvrkla na hodnotu slanečka. Drobní věřitelé a majitelé státních dluho­ pisů přišli o všecko. Kromě vlády samotné vydělali na inflaci nejvíc statkáři, kteří splatili hypotéky, a průmyslníci, kteří vyrovnali bez­ cennými papíry dluhy a stali se plnoprávnými vlastníky svých investic. Byl to jeden z největších a nejbrutálnějších majetkových přesunů v dějinách. Kdo nesl odpovědnost, bylo zřejmé: lidé, kterým celý ten podvod prospěl, se dali snadno zjistit. Přesto je skličující, jak německá veřejnost a zejména ti, co zchudli, místo aby prohloubili své proletářské uvědomění - jak předpověděl Marx, že se v takovém případě stane - zcela tupě a absurdně sváděli vinu na Versailleskou smlouvu a „židovské spekulanty". Taková událost měla pochopitelně politický dopad. 13. srpna Gustav Streseman, jediný populární politik výmarského období, vytvořil „velkou koalici" ze sociálních demokratů a slušnějších představitelů pravice. Trvala pouhých sto dní. Bylo vyhlášeno stanné právo a moc předána ministru obrany. Mluvilo se o „pochodu na Berlín". Ale byli to opět komunisté, kteří roztočili kolotoč násilí povstáním v Sasku. Hitler se rozhodl, zeje na čase, aby opanoval Bavorsko. 8. listopadu obklíčili jeho lidé mnichovskou Bierhalle, pivnici, kde schůzovala místní vláda, a zajali její představitele. Hitler z nich pak vytvořil novou diktátorskou vládu pod svým politickým vedením a pod vojenským velením Ludendorffovým a dal se s 3.000 muži na pochod proti městu. Policie však zahájila palbu a rozehnala je. Hitler byl zatčen a odsouzen 76 na pět let do vězení v pevnosti Landsberg/ )

134

135

V září 1919 převzal Hitler malou proletářskou skupinu nazvanou Deutsche Arbeiterpartei, Německá dělnická strana. V dubnu 1920, kdy odešel do civilu, aby se mohl plně věnovat politice, z ní vytvořil jádro masové strany, dal jí zahraničně politický program (zrušení Versailleské smlouvy, rozšíření Německa, expanze na východ, odmítnutí občanských práv židům) a přeorganizoval její ekonomické cíle podle radikálního plánu o 25 bodech: konfiskace válečných zisků, zrušení bezpracných příjmů, stát měl převzít koncerny a podílet se na výnosech průmyslu, půda pro potřeby státu měla být vyvlastněna bez náhrady. K názvu své strany přidal přívlastek die nationalsozialistische, nacionálně socialistická. I když Hitler někdy používal slov nacionalismus a socialismus bez rozlišení, silný radikální a socialistický prvek zůstal v jeho programu natrvalo. Nikdy nebyl v žádném směru buržoazním nebo konzervativním politikem ani propagátorem nebo zastán­ cem kapitalismu. Členové nacistické strany nepocházeli převážně z nižších středních vrstev. Moderní historikové horlivě diskutují o tom, do jaké míry získali nacisté dělnickou třídu/ 7 3 ) Skutečnost je zřejmě taková, že se aktivní nacisté rekrutovali z nespokojených živlů všech tříd, kromě sedláků a zemědělců. V roce 1923 z celkového počtu 4.800 členů náleželo 34,5% k dělnické třídě, 3 1 % k nižší střední vrstvě, 6,2% byli podúředníci, 11,1% úředníci a 13,6% drobní obchodníci a prodavači/ 7 4 ) Hitlerův záměr vybudovat na masovém základě stranu předvojové elity si vzal samozřejmě za vzor Leninovu zkušenost. V nejdůležitějších aspektech zůstal Hitler vlastně leninovcem až do konce, zejména v přesvědčení, že jediným nástrojem, jenž dokáže provést zásadní revoluční změny, je vysoce disciplinovaná a centralizovaná strana pod vedením autokratické špičky. Původně měl v úmyslu převzít moc polovojenským pučem jako Lenin v roce 1917. K tomuto rozhodnutí jej lákal úspěch Mussoliniho pochodu na Řím na podzim roku 1922. Představoval si, že o rok později by se něco podobného dalo provést i v Německu. Roku 1923 se německá měna, vrávorající už delší dobu na okraji chaosu, zhroutila. V roce 1913 měla německá marka hodnotu 2,38 amerických dolarů. Roku 1918 klesla na 7 centů a v polovině roku 1922 se za jeden americký cent platilo 100 marek. Německé finanční úřady viděly příčinu tohoto úpadku v reparačních nárocích Versailleské smlouvy. Reparace s tím však přímo nesouvisely. Německá měna byla v nedobrém stavu už od Bismarcka, který si na své války vypůjčoval a dluhy pak splácel z kořisti. Stejný postup zkoušelo Německo v letech 1914-18, jenže tentokrát k plenění a loupení nedošlo a zbyla pouze obrovská hora dluhů ze státních obligací a záplava papírových peněz v oběhu. Inflace začala dávno předtím, než se vůbec o válečných reparacích začalo mluvit, a roku 1921, kdy byly splatné první částky, už byla na absurdní výši. Krize vznikla výhradně

nezodpovědným počínáním ministerstva financí, které z podnětu Říšské banky povolovalo úvěry a hotové peníze pro podnikatele. Finančním a obchodním institucím byl osud „republikánské marky" zcela lhostejný. Spekulovaly a zajišťovaly se ukládáním kapitálu v zahraničí, průmyslníci si půjčovali papírové peníze a investovali co nejrychleji do staveb a zařízení. Když byl na podzim roku 1922 pozván do Německa Keynes a dotázán na radu, doporučil drastické opatření, které pozdější generace nazvala „monetarismus" - vláda musí za každou cenu vyrovnat rozpočet a omezit vydávání peněz. Tato výborná rada byla odmítnuta a tiskařské stroje chrlily bankovky ještě rychleji/ 75 ) K definitivnímu zhroucení měny došlo v lednu 1923, kdy Francouzi obsadili Porúří. Lidé přestali pracovat a německá vláda jim nadále vyplácela mzdy, ačkoli si uvědomovala, jaké to bude mít hospodářské důsledky. V létě 1923 si americký poslanec A. P. Andrew, který byl v Německu na návštěvě, poznamenal, že dostal za 7 dolarů 4.000 mi­ liónů marek. Oběd pro dva v restauraci ho stál 1.500 miliónů kromě 400 miliónů spropitného. Za půjčené peníze požadovaly peněžní ústavy 35% úroků denně, kdežto vkladatelům platily jen 18% ročně. Takže selka, která si uložila peníze za prodanou krávu, po půl roce zjistila, že se hodnota krávy scvrkla na hodnotu slanečka. Drobní věřitelé a majitelé státních dluho­ pisů přišli o všecko. Kromě vlády samotné vydělali na inflaci nejvíc statkáři, kteří splatili hypotéky, a průmyslníci, kteří vyrovnali bez­ cennými papíry dluhy a stali se plnoprávnými vlastníky svých investic. Byl to jeden z největších a nejbrutálnějších majetkových přesunů v dějinách. Kdo nesl odpovědnost, bylo zřejmé: lidé, kterým celý ten podvod prospěl, se dali snadno zjistit. Přesto je skličující, jak německá veřejnost a zejména ti, co zchudli, místo aby prohloubili své proletářské uvědomění - jak předpověděl Marx, že se v takovém případě stane - zcela tupě a absurdně sváděli vinu na Versailleskou smlouvu a „židovské spekulanty". Taková událost měla pochopitelně politický dopad. 13. srpna Gustav Streseman, jediný populární politik výmarského období, vytvořil „velkou koalici" ze sociálních demokratů a slušnějších představitelů pravice. Trvala pouhých sto dní. Bylo vyhlášeno stanné právo a moc předána ministru obrany. Mluvilo se o „pochodu na Berlín". Ale byli to opět komunisté, kteří roztočili kolotoč násilí povstáním v Sasku. Hitler se rozhodl, zeje na čase, aby opanoval Bavorsko. 8. listopadu obklíčili jeho lidé mnichovskou Bierhalle, pivnici, kde schůzovala místní vláda, a zajali její představitele. Hitler z nich pak vytvořil novou diktátorskou vládu pod svým politickým vedením a pod vojenským velením Ludendorffovým a dal se s 3.000 muži na pochod proti městu. Policie však zahájila palbu a rozehnala je. Hitler byl zatčen a odsouzen 76 na pět let do vězení v pevnosti Landsberg/ )

134

135

Úřady však neměly zájem na tom, aby si odpykal trest až do konce. Hitler těžil z dvojího měřítka, které stranilo všem „východním" kriminálním živlům. „Landsbergský vězeň" byl populární a hýčkaný trestanec. Místo trestaneckých šatů nosil kožené kalhoty, bavorskou selskou kamizolu a zelený myslivecký klobouk s pérem. Každý den strávil až šest hodin při­ jímáním nepřetržitého proudu návštěv včetně obdivovatelek a servilních politiků. Když slavil pětatřicáté narozeniny, květiny a dary vyplňovaly v pevnosti několik místností a jeho cela podle očitého svědka „vypadala vždycky jako lahůdkářský krám"/ 7 7 ) Měsíce, které prožil v Landsbergu, stačily právě na to, aby napsal Mein Kampf, který, jak později vypověděla Hessova žena Ilsa, „vyťukával dvěma prsty na obstarožním psacím stroji".( 78 ) Zatímco Hitler seděl v Landsbergu, došlo v Německu k velkým změnám. Byly v Hitlerův neprospěch. Nový prezident Říšské banky dr. Hjalmar Schacht stabilizoval měnu, zavedl novou říšskou marku, která měla zlatý základ a byla směnitelná v zahraničí, zastavil další příliv papírových peněz a omezil radikálně státní výdaje. Uskutečnil vlastně to, co radil před osmnácti měsíci Keynes. Německé hospodářství - a de facto i světové - vplu­ lo do klidnějších vod. V následujících pěti letech zažilo Německo nepře­ tržitý hospodářský rozvoj a tím také mnohem vyšší míru politické stability: byla to ftejlepší léta výmarské republiky. Hitler v Landsbergu si uvědomoval, že se mu nepodaří získat moc Leninovou metodou. Musí se stát lidovým politikem. Mein Kampf s tímto plánem počítal a také naznačoval přesně postup. Hitler však zároveň vytušil, že rok 1923 byl rozhodující a že nakonec přece jen otevře jeho snahám cestu. Pro milióny postižených bude dědictvím „velké inflace" vášnivá a nesmiřitelná nenávist vůči výmarskému státu a jeho strůjcům, vůči „západnickému režimu", Versailleské smlouvě, Spojencům a všem, kdo se s nimi v Německu spřáhli. Těžiště německé střední vrstvy se posunulo; Západu je odzvoněno; nad „civilizací" zvítězí „kultura". Hitler si všiml této otřesné změny v pozoruhodné čtvrté kapitole Mein Kampfu, kde vyzývá k boji za „životní prostor" na úkor Ruska. „Zasta­ víme nekonečné pronikání Němců na jih a západ," píše, „a obrátíme svůj zrak k zemi na východě. Je na čase skoncovat s koloniální a komerční politikou předválečných let a věnovat se politice půdy, které patří budoucnost."( 7 9 ) Skoro v stejné době, co Hitler psal tyto věty, dospěl jeden divný Angličan vlastní intuicí přesně k témuž závěru. 19. února 1924 napsal D. H. 80 Lawrence* „Dopis z Německa'/ ): „Mám dojem, jako by život Němců poz­ volna odplouval od břehů Západu a přikláněl se k pustinám na východě." Při jeho poslední návštěvě roku 1921 „byla okna Německa do Evropy ještě otevřená. Tehdy ještě hledalo se Západní Evropou nějaké spojení... a smír. *

David Herbert Lawrence (1885-1930), významný anglický spisovatel, autor tom&niiSynové a milenci, Duha, Ženy milující, a Milenec Lady Chatterieyové

136

Teď už je konec... kladné působení naší civilizace odumřelo. Vlivy, jež přicházejí teď, přicházejí neviditelně z tatarského tartaru.... Je to návrat k okouzlení zhoubným východem, který zplodil Attilu. *" A pokračuje: ...v noci se za tmy dějí divné věci.... Všude je strach... divný naježený pocit zlověstného strachu.... Naděje v tvořivý mír jsou ty tam. Proud, dřív volně plynoucí, staré souvislosti jsou přervány. Místo nich se objevilo ještě cosi staršího: tíhnou zpět k barbarství Tatarů, pryč, pryč z vlivu křesťanské civilizované Evropy. Už to zřejmě začlo. A je to jev daleko hlubšího významu než jakákoli současná událost. Právě v něm je obsažen celý další vývoj. Rozhodnut využít tento nový trend, Hitler v roli lidového politika - nelze popřít, že měl jistou dávku tvořivé fantazie - promýšlel během posledních týdnů vězení dalekosáhlé plány na stavbu silnic táhnoucích se krajinou a určených jen pro auta, budoucí Autobahnen, dálnice, a lidový vůz neboli Volkswagen, v kterém bude po nich jezdit celý národ/ 8 1 ) Byl propuštěn 20. prosince 1924 a poněvadž hladověl po Wagnerovi, zamířil rovnou do domu klavíristy Ernsta Hanfstaengla a poručil si zahrát Liebestod z Tristana. Druhý den dopoledne si koupil za 26.000 marek mercedes a od té doby, dokud se nestal kancléřem, předjížděl zásadně všechna auta na silnici/ 82 )

*

Aliila (7406-453), náčelník Hunů, zvaný „bič boží", zdevastoval značnou část římské říše, roku 451 vtrhl do Galie, kde byl poražen římskou armádou pod vedením Aetia a Vizigóty pod Theodorichem v bitvě na Katalaunských polích (Catalaunum, Chalons-sur-Mame).

137

Úřady však neměly zájem na tom, aby si odpykal trest až do konce. Hitler těžil z dvojího měřítka, které stranilo všem „východním" kriminálním živlům. „Landsbergský vězeň" byl populární a hýčkaný trestanec. Místo trestaneckých šatů nosil kožené kalhoty, bavorskou selskou kamizolu a zelený myslivecký klobouk s pérem. Každý den strávil až šest hodin při­ jímáním nepřetržitého proudu návštěv včetně obdivovatelek a servilních politiků. Když slavil pětatřicáté narozeniny, květiny a dary vyplňovaly v pevnosti několik místností a jeho cela podle očitého svědka „vypadala vždycky jako lahůdkářský krám"/ 7 7 ) Měsíce, které prožil v Landsbergu, stačily právě na to, aby napsal Mein Kampf, který, jak později vypověděla Hessova žena Ilsa, „vyťukával dvěma prsty na obstarožním psacím stroji".( 78 ) Zatímco Hitler seděl v Landsbergu, došlo v Německu k velkým změnám. Byly v Hitlerův neprospěch. Nový prezident Říšské banky dr. Hjalmar Schacht stabilizoval měnu, zavedl novou říšskou marku, která měla zlatý základ a byla směnitelná v zahraničí, zastavil další příliv papírových peněz a omezil radikálně státní výdaje. Uskutečnil vlastně to, co radil před osmnácti měsíci Keynes. Německé hospodářství - a de facto i světové - vplu­ lo do klidnějších vod. V následujících pěti letech zažilo Německo nepře­ tržitý hospodářský rozvoj a tím také mnohem vyšší míru politické stability: byla to ftejlepší léta výmarské republiky. Hitler v Landsbergu si uvědomoval, že se mu nepodaří získat moc Leninovou metodou. Musí se stát lidovým politikem. Mein Kampf s tímto plánem počítal a také naznačoval přesně postup. Hitler však zároveň vytušil, že rok 1923 byl rozhodující a že nakonec přece jen otevře jeho snahám cestu. Pro milióny postižených bude dědictvím „velké inflace" vášnivá a nesmiřitelná nenávist vůči výmarskému státu a jeho strůjcům, vůči „západnickému režimu", Versailleské smlouvě, Spojencům a všem, kdo se s nimi v Německu spřáhli. Těžiště německé střední vrstvy se posunulo; Západu je odzvoněno; nad „civilizací" zvítězí „kultura". Hitler si všiml této otřesné změny v pozoruhodné čtvrté kapitole Mein Kampfu, kde vyzývá k boji za „životní prostor" na úkor Ruska. „Zasta­ víme nekonečné pronikání Němců na jih a západ," píše, „a obrátíme svůj zrak k zemi na východě. Je na čase skoncovat s koloniální a komerční politikou předválečných let a věnovat se politice půdy, které patří budoucnost."( 7 9 ) Skoro v stejné době, co Hitler psal tyto věty, dospěl jeden divný Angličan vlastní intuicí přesně k témuž závěru. 19. února 1924 napsal D. H. 80 Lawrence* „Dopis z Německa'/ ): „Mám dojem, jako by život Němců poz­ volna odplouval od břehů Západu a přikláněl se k pustinám na východě." Při jeho poslední návštěvě roku 1921 „byla okna Německa do Evropy ještě otevřená. Tehdy ještě hledalo se Západní Evropou nějaké spojení... a smír. *

David Herbert Lawrence (1885-1930), významný anglický spisovatel, autor tom&niiSynové a milenci, Duha, Ženy milující, a Milenec Lady Chatterieyové

136

Teď už je konec... kladné působení naší civilizace odumřelo. Vlivy, jež přicházejí teď, přicházejí neviditelně z tatarského tartaru.... Je to návrat k okouzlení zhoubným východem, který zplodil Attilu. *" A pokračuje: ...v noci se za tmy dějí divné věci.... Všude je strach... divný naježený pocit zlověstného strachu.... Naděje v tvořivý mír jsou ty tam. Proud, dřív volně plynoucí, staré souvislosti jsou přervány. Místo nich se objevilo ještě cosi staršího: tíhnou zpět k barbarství Tatarů, pryč, pryč z vlivu křesťanské civilizované Evropy. Už to zřejmě začlo. A je to jev daleko hlubšího významu než jakákoli současná událost. Právě v něm je obsažen celý další vývoj. Rozhodnut využít tento nový trend, Hitler v roli lidového politika - nelze popřít, že měl jistou dávku tvořivé fantazie - promýšlel během posledních týdnů vězení dalekosáhlé plány na stavbu silnic táhnoucích se krajinou a určených jen pro auta, budoucí Autobahnen, dálnice, a lidový vůz neboli Volkswagen, v kterém bude po nich jezdit celý národ/ 8 1 ) Byl propuštěn 20. prosince 1924 a poněvadž hladověl po Wagnerovi, zamířil rovnou do domu klavíristy Ernsta Hanfstaengla a poručil si zahrát Liebestod z Tristana. Druhý den dopoledne si koupil za 26.000 marek mercedes a od té doby, dokud se nestal kancléřem, předjížděl zásadně všechna auta na silnici/ 82 )

*

Aliila (7406-453), náčelník Hunů, zvaný „bič boží", zdevastoval značnou část římské říše, roku 451 vtrhl do Galie, kde byl poražen římskou armádou pod vedením Aetia a Vizigóty pod Theodorichem v bitvě na Katalaunských polích (Catalaunum, Chalons-sur-Mame).

137

Čtvrtá Úpadek legitimních vlád

Zatímco v Německu vál východní vítr, anglo-francouzské spojenectví se začalo rozpadat. 29. září 1922 došlo v pařížském hotelu Matignon k úděsnému výstupu mezi francouzským ministerským předsedou Raymondem Poincaré a britským ministrem zahraničí lordem Curzonem. Tři dny předtím stáhli Francouzi své vojsko z Chanaku a ponechali britskou posádku na pospas zuřivému útoku Atatúrkových nacionalistů, jehož výsledkem byla ponižující porážka. Curzon si přišel stěžovat. Oba státníci se nenáviděli. Poincaré byl mluvčím francouzských rentiérů, forsytovský právník, energický, rozvážný a šetrný, který s oblibou citoval Guizotovu* radu „Francouzi, buďte bohatí". Říkali mu advokát Francie: zdědil Thiersův** nacionalismus a vydal o něm knihu. Jeho chloubou byla neúplatnost: psal si všechny své dopisy vlastní rukou, a když někam poslal kancelářského sluhu v soukromé záležitosti, zvlášť mu zaplatili 1 ) Také Curzon si psal dopisy sám, bylo jich na tisíce, dlouho do noci, protože nemohl spát následkem úrazu v dětství. K šetrnosti měl sklon též; přísně zkoumal domácí výdaje lady Curzonové a zachovával náležitý odstup k služebnictvu v tom, že jim nikdy neřekl víc, než aby utřeli prach na nábytku nebo nalili čaj. Poincaré navíc ještě při této příležitosti předvedl, jak dovede francouzská aristokracie pohrdat vulgární buržoazií a jak se Francouzi nedovedou ovládat. Během rozhovoru „se rozčílil tak, že čtvrt hodiny zuřil a řval na celé kolo". Britský velvyslanec lord Harding musel odvést Curzona do jiné místnosti, kde se zděšený ministr roztřesen zhroutil na purpurovou pohovku. „Charley," šeptal, „je malý, ale příšerný. 2 Nesnáším ho. Nesnáším ho." A rozplakal se.( ) Příčinou anglo-francouzského rozkolu byl v podstatě různý odhad pravděpodobného obnovení německého militarismu. Většina Britů poGuillaume Guizot (1787-1874), francouzský politik a historik, ministerský předseda 1847-8, svržen únorovou revolucí 1848 * * LouisAdolphe Thiers (1797-1877), francouzský státník a historik. Po francouzsko-pruské válce potlačil Pařížskou komunu a stal se prvním prezidentem třetí republiky (1871-3). *

138

važovala francouzské státníky v tomto ohledu za pomatené. „Chtěl bych se mýlit," řekl prý Edouard Herrioť AustenuChamberlainovi,** „ale mám hrůzu z toho, že za deset let s námi bude Německo znovu válčit."(3) Tento francouzský názor sdíleli britští členové Spojenecké kontrolní komise, která měla za úkol dohlížet na dodržování článků 168-9 Versailleské smlouvy, jež se týkaly německého odzbrojení. Brigádní generál J. H. Morgan ve své soukromé zprávě napsal, že si Německo podrželo víc předválečných rysů, zejména svůj militarismus, než kterýkoli jiný stát v Evropě. (4) Francouzové tvrdili, že pokaždé, když kontrolují hlášení výmarského ministerstva války, zjišťují, že jsou nepravdivá. Hlášení Kontrolní komise o bezostyšném porušování mírové smlouvy však nikdy nebyla zveřejněna; dokonce byla podle názoru některých úmyslně zatajována, aby se nebránilo všeobecnému odzbrojení a snižování vojenských nákladů. Britský velvyslanec v Německu lord D'Abernon, nadutý a bojovný propagátor abstinence a vášnivý germanofil, byl z prvních, kdo se snažili podezření uchlácholit; věřil doslova Keynesově knize a zdůrazňoval, že je nemožné, aby Německo nějaké nedodržování smlouvy utajilo.(5) Ve svých zprávách se ovšem nezmínil ani větou o tom, že německé firmy zřizují holdingové společnosti na výrobu zbraní v Turecku, Finsku, Rotterdamu, Barceloně, Bilbau, Cadizu a že si Krupp zajistil vývoj tanků a děl ve Švédsku.(6) Francouzská zlost na lhostejnost Britů k nebezpečí nového vyzbrojování Německa dostala další podnět, když 16. dubna 1922 podepsalo Německo v Rapallu smouvu s Ruskem. Jeden z tajných cílů této dohody, jak Francouzi předpokládali, bylo rozšířit možnosti společné výroby zbraní v Rusku a dokonce tam zaškolovat letce a posádky tanků. Znamenalo to též nedobré vyhlídky pro Polsko, východního spojence Francie, ježto smlouva byla předzvěstí německo-sovětských protipolských akcí, které se definitivně realizovaly nacisticko-sovětským paktem v srpnu 1939. Rapallo utvrdilo Poincarého v rozhodnutí vymáhat na Němcích reparace pokud možno násilím a tak 11. ledna 1923, nedlouho po roztržce s Brity kvůli Chanaku, poslal vojsko do Porúří. Mnoho jednotek pocházelo z francouzských kolonií v Africe a s ohledem na ně se Poincaré vychloubal, že Francie má ne čtyřicet, ale sto miliónů obyvatel. V té době bylo hlavním účelem francouzské železniční sítě v Africe rychle dopravit domorodé oddíly do Evropy. To, že Němci zvlášť těžce nesli, když viděli ve francouzských uniformách Araby a černochy, bylo dalším důvodem, proč je poslal. Drsný přístup přinesl krátkodobý výsledek, neboť 26. září 1923 německá vláda kapitulovala před * Edouard Herriot (1872-1957), francouzský radikální politik, předseda vlády 1924-5,1932 * * SirAusten Chamberlain (1863-1937), britský konzervativní státník, ministr zahraničí 1924-9. Nutno lišit od Nevilla Chamberiaina (1869-1940), zastánce politiky usmiřování a spolutvůrce mnichovské dohody. 139

Čtvrtá Úpadek legitimních vlád

Zatímco v Německu vál východní vítr, anglo-francouzské spojenectví se začalo rozpadat. 29. září 1922 došlo v pařížském hotelu Matignon k úděsnému výstupu mezi francouzským ministerským předsedou Raymondem Poincaré a britským ministrem zahraničí lordem Curzonem. Tři dny předtím stáhli Francouzi své vojsko z Chanaku a ponechali britskou posádku na pospas zuřivému útoku Atatúrkových nacionalistů, jehož výsledkem byla ponižující porážka. Curzon si přišel stěžovat. Oba státníci se nenáviděli. Poincaré byl mluvčím francouzských rentiérů, forsytovský právník, energický, rozvážný a šetrný, který s oblibou citoval Guizotovu* radu „Francouzi, buďte bohatí". Říkali mu advokát Francie: zdědil Thiersův** nacionalismus a vydal o něm knihu. Jeho chloubou byla neúplatnost: psal si všechny své dopisy vlastní rukou, a když někam poslal kancelářského sluhu v soukromé záležitosti, zvlášť mu zaplatili 1 ) Také Curzon si psal dopisy sám, bylo jich na tisíce, dlouho do noci, protože nemohl spát následkem úrazu v dětství. K šetrnosti měl sklon též; přísně zkoumal domácí výdaje lady Curzonové a zachovával náležitý odstup k služebnictvu v tom, že jim nikdy neřekl víc, než aby utřeli prach na nábytku nebo nalili čaj. Poincaré navíc ještě při této příležitosti předvedl, jak dovede francouzská aristokracie pohrdat vulgární buržoazií a jak se Francouzi nedovedou ovládat. Během rozhovoru „se rozčílil tak, že čtvrt hodiny zuřil a řval na celé kolo". Britský velvyslanec lord Harding musel odvést Curzona do jiné místnosti, kde se zděšený ministr roztřesen zhroutil na purpurovou pohovku. „Charley," šeptal, „je malý, ale příšerný. 2 Nesnáším ho. Nesnáším ho." A rozplakal se.( ) Příčinou anglo-francouzského rozkolu byl v podstatě různý odhad pravděpodobného obnovení německého militarismu. Většina Britů poGuillaume Guizot (1787-1874), francouzský politik a historik, ministerský předseda 1847-8, svržen únorovou revolucí 1848 * * LouisAdolphe Thiers (1797-1877), francouzský státník a historik. Po francouzsko-pruské válce potlačil Pařížskou komunu a stal se prvním prezidentem třetí republiky (1871-3). *

138

važovala francouzské státníky v tomto ohledu za pomatené. „Chtěl bych se mýlit," řekl prý Edouard Herrioť AustenuChamberlainovi,** „ale mám hrůzu z toho, že za deset let s námi bude Německo znovu válčit."(3) Tento francouzský názor sdíleli britští členové Spojenecké kontrolní komise, která měla za úkol dohlížet na dodržování článků 168-9 Versailleské smlouvy, jež se týkaly německého odzbrojení. Brigádní generál J. H. Morgan ve své soukromé zprávě napsal, že si Německo podrželo víc předválečných rysů, zejména svůj militarismus, než kterýkoli jiný stát v Evropě. (4) Francouzové tvrdili, že pokaždé, když kontrolují hlášení výmarského ministerstva války, zjišťují, že jsou nepravdivá. Hlášení Kontrolní komise o bezostyšném porušování mírové smlouvy však nikdy nebyla zveřejněna; dokonce byla podle názoru některých úmyslně zatajována, aby se nebránilo všeobecnému odzbrojení a snižování vojenských nákladů. Britský velvyslanec v Německu lord D'Abernon, nadutý a bojovný propagátor abstinence a vášnivý germanofil, byl z prvních, kdo se snažili podezření uchlácholit; věřil doslova Keynesově knize a zdůrazňoval, že je nemožné, aby Německo nějaké nedodržování smlouvy utajilo.(5) Ve svých zprávách se ovšem nezmínil ani větou o tom, že německé firmy zřizují holdingové společnosti na výrobu zbraní v Turecku, Finsku, Rotterdamu, Barceloně, Bilbau, Cadizu a že si Krupp zajistil vývoj tanků a děl ve Švédsku.(6) Francouzská zlost na lhostejnost Britů k nebezpečí nového vyzbrojování Německa dostala další podnět, když 16. dubna 1922 podepsalo Německo v Rapallu smouvu s Ruskem. Jeden z tajných cílů této dohody, jak Francouzi předpokládali, bylo rozšířit možnosti společné výroby zbraní v Rusku a dokonce tam zaškolovat letce a posádky tanků. Znamenalo to též nedobré vyhlídky pro Polsko, východního spojence Francie, ježto smlouva byla předzvěstí německo-sovětských protipolských akcí, které se definitivně realizovaly nacisticko-sovětským paktem v srpnu 1939. Rapallo utvrdilo Poincarého v rozhodnutí vymáhat na Němcích reparace pokud možno násilím a tak 11. ledna 1923, nedlouho po roztržce s Brity kvůli Chanaku, poslal vojsko do Porúří. Mnoho jednotek pocházelo z francouzských kolonií v Africe a s ohledem na ně se Poincaré vychloubal, že Francie má ne čtyřicet, ale sto miliónů obyvatel. V té době bylo hlavním účelem francouzské železniční sítě v Africe rychle dopravit domorodé oddíly do Evropy. To, že Němci zvlášť těžce nesli, když viděli ve francouzských uniformách Araby a černochy, bylo dalším důvodem, proč je poslal. Drsný přístup přinesl krátkodobý výsledek, neboť 26. září 1923 německá vláda kapitulovala před * Edouard Herriot (1872-1957), francouzský radikální politik, předseda vlády 1924-5,1932 * * SirAusten Chamberlain (1863-1937), britský konzervativní státník, ministr zahraničí 1924-9. Nutno lišit od Nevilla Chamberiaina (1869-1940), zastánce politiky usmiřování a spolutvůrce mnichovské dohody. 139

Poincarého požadavky. Tento energický malý právník, který zastával úřad ministerského předsedy (s krátkým přerušením) až do roku 1929, byl převážnou většinu dvacátých le* vedoucí postavou západoevropské politiky a pro mnohé (zvláště pro Angličany a Američany) zosobňoval francouzskou agresivitu, jež byla větší hrozbou pro evropskou a světovou stabilitu než cokoliv, co mohlo pojit z Německa. Poincarého zásah vskutku také vzbudil u Němců nesmírnou nenávist, jež se pák projevila zrovna ve chvíli, kdy francouzská moc slábla, a podpořila v Německu právě ty síly, které prosazovaly znovuvyzbrojení. Představa bojovného galského kohouta, jenž opět převezme v Evropě úlohu, jakou míval od dob Ludvíka XIV. k Napoleonovi I., byla samozřejmě pouhá iluze. Versailleská mírová smlouva Bismarckovo Německo nezlomila. Byl to nutně jediný stát, poté co Rusko - byť jen dočasně - přestalo být velmocí, který mohl mít v Evropě rozhodující vliv. Dříve či později se musela německá početní, průmyslová, organizační a národnostní převaha opět prosadit. Šlo jedině o to zda přátelsky nebo nepřátelsky. Ve srovnání s nimi byli Francouzi slabí. Přestože jejich postavení v Evropě bylo stejně důležité, měli pocit, že jsou ještě slabší než ve skutečnosti. Vědomí ochablosti, jež se ohlásilo v dvacátých letech - Poincaré se vychloubal, aby to zamaskoval - se v třicátých letech proměnilo v utkvělou představu. V sedmnáctém století měla Francie skoro dvakrát tolik obyvatel co jiné evropské státy. Pozoruhodné také je, že hned za ní bylo v počtu obyvatelstva tehdy Polsko/ 7 ) Francouzi si s politováním uvědomovali úpadek svého nového východního spojence, z něhož chtěli učinit velmoc, aby vyrovnali vlastní nedostatečnost. Měli hluboce vryto do paměti, že ještě kolem roku 1800 byli s výjimkou Ruska nejpočetnějším národem Evropy. Od té doby, jak ukazuje od čtyřicátých let řada neutěšených demografických pojednání, to s nimi šlo nezadržitelně z kopce. Roku 1860 je předhonili Rakušané, 1870 Němci, 1900 Britové a 1933 Italové, čímž Francie sklesla na páté místo v Evropě. Mezi rokem 1800, kdy měla země 28 miliónů obyvatel, a rokem 1940 vzrostla populace jen o 50%, kdežto Německo se zčtyřnásobilo a Británie zdvojnásobila/8) Světová válka, kterou (podle francouzského názoru) Německo Francii vnutilo, aby ji zničilo jako velmoc, tragicky prohloubila její demografickou ochablost. Měla 1,400.000 padlých, což je 17,6% celé armády a 10,5% aktivního mužského obyvatelstva. I po připojení Alsaska a Lotrinska počet obyvatelstva vlastně klesl - z 39,6 miliónů na 39,12 miliónů - zatímco napříkad v Británii během válečných let stoupl o 2,5 miliónu. Asi 1,1 miliónu Francouzů byli váleční invalidé. Němci zabili 673.000 rolníků, půl miliónu dalších těžce zranili, obsadili deset departmentů o celkovém počtu 6,5 miliónu obyvatel, z nichž čtvrtina emigrovala, zničili statky 140

a hospodářské budovy, zporáželi dobytek, a když ustupovali, brali s sebou zemědělské stroje a také lidi na otrocké práce v továrnách Ludendorffova „válečného socialismu", kde úmrtnost dosahovala skoro 10% ročně jako u nacistů za druhé světové války. Francouzi se neustále obírali těmito otřesnými čísly, která se ve světle jejich virtuózní válečné propagandy jevila ještě strašnější/9) Ti, kdo utrpěli válečné škody, dostali později slušnou náhradu, ale způsob financování přes veškeré Poincarého úsilí vyvolal postupnou inflaci, která sice nebyla tak dramatická jako v Německu, ale zato trvala mnohem déle a nakonec znamenala větší narušení národní morálky. Mezi lety 1912 a 1948 se velkoobchodní ceny ve Francii znásobily 105krát a cena zlata vzrostla 174krát. Na dolarové bázi měl frank v roce 1939 pouze sedmdesátinu své hodnoty z roku 1913/ 10 ) Pro americké a britské turisty a emigranty byla Francie mezi oběma válkami rájem levných cen, inflace však těžce postihovala Francouze, kteří v ustavičném nahlodávání svých příj­ mů a úspor viděli další důvod mít méně dětí. Od roku 1906 do roku 1931 drasticky klesl počet francouzských rodin s třemi nebo více dětmi a v třicátých letech byly rodiny s jedním dítětem zcela běžné. V roce 1936 měla Francie více lidí přes šedesát let než jiné země: 147 z tisíce - na rozdíl od Británie se 129, 119 v Německu, 91 ve Spojených státech a 74 v Japonsku/ 1 1 ) Francie doufala, že jí prospěje, když získá zpět Alsasko a Lotrinsko s velkou průmyslovou oblastí. Obě území však byla hospodářsky spojena s Porúřím a na odtržení těžce doplatila. V silně katolickém Alsasku si Francouzi odcizili duchovenstvo tím, že útočili na němčinu, v níž se vyučovalo náboženství. Dopouštěli se stejných chyb jako Němci a chovali se jako kolonizátoři. Ve skutečnosti však mohli nabídnout méně, neboť fran­ couzské sociální zabezpečení bylo mnohem horší než německé/ 1 2 ) Průmys­ lové zboží šlo ve Francii špatně na odbyt, i když to byl chráněný trh. Přísná kontrola nájemného, zavedená roku 1914 a stále v platnosti, těžce poškodila bytové hospodářství. Před válkou měla Francie 9,5 miliónu domů a v roce 1939 stále jen 9,75 miliónu, z nichž téměř třetina nebyla obyvatelná. Zemědělství bylo úžasně zaostalé. Ještě v roce 1930 existovalo na venkovských statcích 3 milióny koní, stejný počet jako v roce 1850. Francie podobně jako Itálie byla poloprůmyslovou zemí a její předválečný roz­ voj zaostával už v dvacátých letech a ještě víc v třicátých, kdy se průmyslová výroba nevrátila ani na úroveň roku 1929. Mezi lety 1890 a 1904 byla Francie největším světovým výrobcem automobilů. Ještě v dvacátých letech produkovala víc vozů než Itálie nebo Německo. Ale nepodařilo se jí vytvořit levný vůz pro potřeby širokých vrstev obyvatelstva. V polovině třicátých let se ve Francii prodalo 68% aut z druhé 141

Poincarého požadavky. Tento energický malý právník, který zastával úřad ministerského předsedy (s krátkým přerušením) až do roku 1929, byl převážnou většinu dvacátých le* vedoucí postavou západoevropské politiky a pro mnohé (zvláště pro Angličany a Američany) zosobňoval francouzskou agresivitu, jež byla větší hrozbou pro evropskou a světovou stabilitu než cokoliv, co mohlo pojit z Německa. Poincarého zásah vskutku také vzbudil u Němců nesmírnou nenávist, jež se pák projevila zrovna ve chvíli, kdy francouzská moc slábla, a podpořila v Německu právě ty síly, které prosazovaly znovuvyzbrojení. Představa bojovného galského kohouta, jenž opět převezme v Evropě úlohu, jakou míval od dob Ludvíka XIV. k Napoleonovi I., byla samozřejmě pouhá iluze. Versailleská mírová smlouva Bismarckovo Německo nezlomila. Byl to nutně jediný stát, poté co Rusko - byť jen dočasně - přestalo být velmocí, který mohl mít v Evropě rozhodující vliv. Dříve či později se musela německá početní, průmyslová, organizační a národnostní převaha opět prosadit. Šlo jedině o to zda přátelsky nebo nepřátelsky. Ve srovnání s nimi byli Francouzi slabí. Přestože jejich postavení v Evropě bylo stejně důležité, měli pocit, že jsou ještě slabší než ve skutečnosti. Vědomí ochablosti, jež se ohlásilo v dvacátých letech - Poincaré se vychloubal, aby to zamaskoval - se v třicátých letech proměnilo v utkvělou představu. V sedmnáctém století měla Francie skoro dvakrát tolik obyvatel co jiné evropské státy. Pozoruhodné také je, že hned za ní bylo v počtu obyvatelstva tehdy Polsko/ 7 ) Francouzi si s politováním uvědomovali úpadek svého nového východního spojence, z něhož chtěli učinit velmoc, aby vyrovnali vlastní nedostatečnost. Měli hluboce vryto do paměti, že ještě kolem roku 1800 byli s výjimkou Ruska nejpočetnějším národem Evropy. Od té doby, jak ukazuje od čtyřicátých let řada neutěšených demografických pojednání, to s nimi šlo nezadržitelně z kopce. Roku 1860 je předhonili Rakušané, 1870 Němci, 1900 Britové a 1933 Italové, čímž Francie sklesla na páté místo v Evropě. Mezi rokem 1800, kdy měla země 28 miliónů obyvatel, a rokem 1940 vzrostla populace jen o 50%, kdežto Německo se zčtyřnásobilo a Británie zdvojnásobila/8) Světová válka, kterou (podle francouzského názoru) Německo Francii vnutilo, aby ji zničilo jako velmoc, tragicky prohloubila její demografickou ochablost. Měla 1,400.000 padlých, což je 17,6% celé armády a 10,5% aktivního mužského obyvatelstva. I po připojení Alsaska a Lotrinska počet obyvatelstva vlastně klesl - z 39,6 miliónů na 39,12 miliónů - zatímco napříkad v Británii během válečných let stoupl o 2,5 miliónu. Asi 1,1 miliónu Francouzů byli váleční invalidé. Němci zabili 673.000 rolníků, půl miliónu dalších těžce zranili, obsadili deset departmentů o celkovém počtu 6,5 miliónu obyvatel, z nichž čtvrtina emigrovala, zničili statky 140

a hospodářské budovy, zporáželi dobytek, a když ustupovali, brali s sebou zemědělské stroje a také lidi na otrocké práce v továrnách Ludendorffova „válečného socialismu", kde úmrtnost dosahovala skoro 10% ročně jako u nacistů za druhé světové války. Francouzi se neustále obírali těmito otřesnými čísly, která se ve světle jejich virtuózní válečné propagandy jevila ještě strašnější/9) Ti, kdo utrpěli válečné škody, dostali později slušnou náhradu, ale způsob financování přes veškeré Poincarého úsilí vyvolal postupnou inflaci, která sice nebyla tak dramatická jako v Německu, ale zato trvala mnohem déle a nakonec znamenala větší narušení národní morálky. Mezi lety 1912 a 1948 se velkoobchodní ceny ve Francii znásobily 105krát a cena zlata vzrostla 174krát. Na dolarové bázi měl frank v roce 1939 pouze sedmdesátinu své hodnoty z roku 1913/ 10 ) Pro americké a britské turisty a emigranty byla Francie mezi oběma válkami rájem levných cen, inflace však těžce postihovala Francouze, kteří v ustavičném nahlodávání svých příj­ mů a úspor viděli další důvod mít méně dětí. Od roku 1906 do roku 1931 drasticky klesl počet francouzských rodin s třemi nebo více dětmi a v třicátých letech byly rodiny s jedním dítětem zcela běžné. V roce 1936 měla Francie více lidí přes šedesát let než jiné země: 147 z tisíce - na rozdíl od Británie se 129, 119 v Německu, 91 ve Spojených státech a 74 v Japonsku/ 1 1 ) Francie doufala, že jí prospěje, když získá zpět Alsasko a Lotrinsko s velkou průmyslovou oblastí. Obě území však byla hospodářsky spojena s Porúřím a na odtržení těžce doplatila. V silně katolickém Alsasku si Francouzi odcizili duchovenstvo tím, že útočili na němčinu, v níž se vyučovalo náboženství. Dopouštěli se stejných chyb jako Němci a chovali se jako kolonizátoři. Ve skutečnosti však mohli nabídnout méně, neboť fran­ couzské sociální zabezpečení bylo mnohem horší než německé/ 1 2 ) Průmys­ lové zboží šlo ve Francii špatně na odbyt, i když to byl chráněný trh. Přísná kontrola nájemného, zavedená roku 1914 a stále v platnosti, těžce poškodila bytové hospodářství. Před válkou měla Francie 9,5 miliónu domů a v roce 1939 stále jen 9,75 miliónu, z nichž téměř třetina nebyla obyvatelná. Zemědělství bylo úžasně zaostalé. Ještě v roce 1930 existovalo na venkovských statcích 3 milióny koní, stejný počet jako v roce 1850. Francie podobně jako Itálie byla poloprůmyslovou zemí a její předválečný roz­ voj zaostával už v dvacátých letech a ještě víc v třicátých, kdy se průmyslová výroba nevrátila ani na úroveň roku 1929. Mezi lety 1890 a 1904 byla Francie největším světovým výrobcem automobilů. Ještě v dvacátých letech produkovala víc vozů než Itálie nebo Německo. Ale nepodařilo se jí vytvořit levný vůz pro potřeby širokých vrstev obyvatelstva. V polovině třicátých let se ve Francii prodalo 68% aut z druhé 141

ruky a po ulicích jezdilo ještě 1,352.000 kočárů, přesně jako v roce 1891X13) Důvodem byl malý zájem investovat. To také způsobila inflace. Stát byl chabou náhražkou za soukromé podnikání. Už před rokem 1914 byl největším zaměstnavatelem a válka dala státnímu sektoru nový impuls. Etienne Clementel, ministr obchodu v letech 1915-19, prosazoval státní plán a hospodářské sjednocení západní Evropy; mezi jeho chráněnce patřil Jean Monnet a jiní budoucí „eurokraté". Ale v té době z toho ještě nic nebylo. Stát se podílel finančně na železnicích, lodní dopravě, elektrárnách, plynárnách a ropných rafinériích, aby nedošlo ke krizi a aby zachoval pracovní příležitosti, ale na podstatnější investice bylo málo peněz/ 14 ) Francouzští průmyslníci měli nápadů dost, jenže ztroskotávali na nedostatku velkých příležitostí a mnoho času promrhali vzájemnými spory - například Ernest Mercier, šéf elektrotechnického a petrolejářského průmyslu, bojoval tvrdý boj s generálním ředitelem železáren a oceláren Francois de Wendelem.(15) Nadané jednotlivce na nižších příčkách společenského žebříku postihoval nedostatek příležitostí ještě hůř (ženy nepřicházely v úvahu vůbec). Mezi ob§ma válkami klesly reálné platy francouzských inženýrů o třetinu. Vysokoškolské vzdělání, zejména technické, bylo zoufale nedostatečné, zatížené sektářskými spory a spoutané nedostatkem prostředků. Nejvíc peněz dostávaly slavné, ale staromódní,,Grandes Écoles" v Paříži: Herriot nazval polytechniku, z níž vycházeli technokrati, „jedinou teologickou fakultou, která nebyla zrušena". Vzniklo Státní středisko pro vědecký výzkum, ale při nepatrné finanční podpoře živořilo. Stavba nové budovy pařížské lékařské fakulty, zahájená v dvacátých letech, byla dokončena až v letech padesátých (do roku 1922 neměla Francie ministerstvo zdravotnictví a to v roce 1939 zaměstnávalo pouze dva lékaře). Celou situaci shrnuje pozoruhodná statistika: roku 1927 vynakládala Francie na vysokoškolské vzdělání méně než na píci pro armádní jezdecké koně/ 16 ) Kromě toho byla Francie svým způsobem rozdělena tak jako Německo. Nešlo o spor mezi civilizací a kulturou. Právě naopak. Co se civilizace týče, byli Francouzi zajedno: vlastnili ji. Ve Versaillích však byli velice neochotni připustit angličtinu jako druhý oficiální jazyk. Pokládali Francii za mateřskou zemi a ochránkyni civilizace - to slovo také razili a používali už v roce 1766. Anglosasům záviděli, neměli je v lásce a pohrdali jimi. Roku 1937 napsal mladý Fran§ois Mauriac,* jeden z jejich nejlepších romano­ pisců: „Nerozumím Angličanům a nemám je rád, leda když jsou mrtví." Mezi oblíbenou literaturu té doby patřila kniha Henriho Berauda Je třeba *

Francois Mauriac (1885-1970), katolický spisovatel, jehož nejčastějším tématem je psychologické zpracování konfliktu mezi náboženstvím a vášní, např. Tereza Desquerouxová, Klubko zmijí. V roce 1952 dostal Nobelovu cenu za literaturu.

142

zotročit Anglii? (1935) a Americká rakovina (1931) od Roberta Arona a Andrého Dandieua. Němci byli kupodivu přijatelnější. V třicátých letech spisovatelé jako Malraux a Camus čtli Nietzscheho; Sartra a jiné mladé filozofy přitahoval Heidegger. Ale oficiálním vzorem byl Descartes, jehož metodologie vyplňovala hodiny filozofie, které byly nejcharakterističtějším rysem francouzského školství/17) Jejich účelem bylo vychovat vysoce inteligentní představitele národa. Výsledek byl, že z těchto ústavů vy­ cházeli intelektuálové; jenže inteligentní a intelektuální není bohužel totéž. A intelektuálové se rozdělili nejen názorově, ale i funkčně. Nejvlivnější z profesorů filozofie Emile Chartier („Alain") hlásal „angažovanost". Naproti tomu nejčtenější pojednání doby, Zrada vzdělanců (1927) od Juliena Bendy, doporučovalo nestrannost/18) Nutno zdůraznit, že potyčky a šarvátky byly pod jejich úroveň: na to se příliš nenáviděli. Marx v Komunistickém manifestu předpokládal, že intelektuálové jsou částí buržoazie, která se ztotožnila se zájmy dělnické třídy. Tento názor možná potvrdilo první období Dreyfusovy aféry (židovský důstojník, který byl roku 1894 neprávem odsouzen za špionáž, 1899 amnestován a 1906 rehabilitován), kdy nový módní termín inteligence byl ztotožněn s antiklerikální levicí. Ale během dlouhého zápasu o Dreyfuse vznikla nová kategorie francouzských pravicových intelektuálů, kteří roku 1914 sice vyhlásili neochotně pří­ měří, ale roku 1918 se znovu vynořili soptíce vztekem a dalšího roku pomohli politické pravici poprvé za celou generaci vyhrát volby. Francouzská pravice pak kromě let 1924-5, 1930-1 a 1936-8 ovládala poslaneckou sněmovnu a senát a pravicoví intelektuálové udávali tón v salónech a na bulvárech. O civilizaci panovala shoda; bojovalo se pouze o kulturu. Šlo o problém světský či náboženský, pozitivistický nebo metafyzický? Boj byl náruživý a zhoubný, nemilosrdně zasahoval do školství, obchodu, místní samosprávy a rozděloval celou společnost. Počet svobodných zednářů, militantního ramena volnomyšlenkářů, neustále rostl: ze 40.000 v roce 1928 na 60.000 19 v roce 1936.( ) Jejich nižší odnož tvořili špatně placení a opovrhovaní učitelé státních obecných škol, antiklerikální republikánští pacifisté, kteří vystupovali na vesnici proti farářům. Používali zcela jiných učebnic, především dějepisu, než katolické „nezávislé" školy. Ale katolíci přesto nabývali ve školství vrchu. Mezi oběma válkami klesl počet státních středních škol z 561 na 552; naproti tomu se katolické školy víc než zdvojnásobily: z 632 v roce 1920 na 1.420 v roce 1936. Sdružení bývalých žáků těchto ústavů mělo neobyčejně dobrou organizaci a bojovalo za zrušení Dreyfusovy rehabilitace/20) Tento dvojí směr ve francouzském školství vytvořil dvě odrůdy Francouzů s opačnými historickými hrdiny (a zlosyny), s odlišným žargonem, s různými základními předpoklady 143

ruky a po ulicích jezdilo ještě 1,352.000 kočárů, přesně jako v roce 1891X13) Důvodem byl malý zájem investovat. To také způsobila inflace. Stát byl chabou náhražkou za soukromé podnikání. Už před rokem 1914 byl největším zaměstnavatelem a válka dala státnímu sektoru nový impuls. Etienne Clementel, ministr obchodu v letech 1915-19, prosazoval státní plán a hospodářské sjednocení západní Evropy; mezi jeho chráněnce patřil Jean Monnet a jiní budoucí „eurokraté". Ale v té době z toho ještě nic nebylo. Stát se podílel finančně na železnicích, lodní dopravě, elektrárnách, plynárnách a ropných rafinériích, aby nedošlo ke krizi a aby zachoval pracovní příležitosti, ale na podstatnější investice bylo málo peněz/ 14 ) Francouzští průmyslníci měli nápadů dost, jenže ztroskotávali na nedostatku velkých příležitostí a mnoho času promrhali vzájemnými spory - například Ernest Mercier, šéf elektrotechnického a petrolejářského průmyslu, bojoval tvrdý boj s generálním ředitelem železáren a oceláren Francois de Wendelem.(15) Nadané jednotlivce na nižších příčkách společenského žebříku postihoval nedostatek příležitostí ještě hůř (ženy nepřicházely v úvahu vůbec). Mezi ob§ma válkami klesly reálné platy francouzských inženýrů o třetinu. Vysokoškolské vzdělání, zejména technické, bylo zoufale nedostatečné, zatížené sektářskými spory a spoutané nedostatkem prostředků. Nejvíc peněz dostávaly slavné, ale staromódní,,Grandes Écoles" v Paříži: Herriot nazval polytechniku, z níž vycházeli technokrati, „jedinou teologickou fakultou, která nebyla zrušena". Vzniklo Státní středisko pro vědecký výzkum, ale při nepatrné finanční podpoře živořilo. Stavba nové budovy pařížské lékařské fakulty, zahájená v dvacátých letech, byla dokončena až v letech padesátých (do roku 1922 neměla Francie ministerstvo zdravotnictví a to v roce 1939 zaměstnávalo pouze dva lékaře). Celou situaci shrnuje pozoruhodná statistika: roku 1927 vynakládala Francie na vysokoškolské vzdělání méně než na píci pro armádní jezdecké koně/ 16 ) Kromě toho byla Francie svým způsobem rozdělena tak jako Německo. Nešlo o spor mezi civilizací a kulturou. Právě naopak. Co se civilizace týče, byli Francouzi zajedno: vlastnili ji. Ve Versaillích však byli velice neochotni připustit angličtinu jako druhý oficiální jazyk. Pokládali Francii za mateřskou zemi a ochránkyni civilizace - to slovo také razili a používali už v roce 1766. Anglosasům záviděli, neměli je v lásce a pohrdali jimi. Roku 1937 napsal mladý Fran§ois Mauriac,* jeden z jejich nejlepších romano­ pisců: „Nerozumím Angličanům a nemám je rád, leda když jsou mrtví." Mezi oblíbenou literaturu té doby patřila kniha Henriho Berauda Je třeba *

Francois Mauriac (1885-1970), katolický spisovatel, jehož nejčastějším tématem je psychologické zpracování konfliktu mezi náboženstvím a vášní, např. Tereza Desquerouxová, Klubko zmijí. V roce 1952 dostal Nobelovu cenu za literaturu.

142

zotročit Anglii? (1935) a Americká rakovina (1931) od Roberta Arona a Andrého Dandieua. Němci byli kupodivu přijatelnější. V třicátých letech spisovatelé jako Malraux a Camus čtli Nietzscheho; Sartra a jiné mladé filozofy přitahoval Heidegger. Ale oficiálním vzorem byl Descartes, jehož metodologie vyplňovala hodiny filozofie, které byly nejcharakterističtějším rysem francouzského školství/17) Jejich účelem bylo vychovat vysoce inteligentní představitele národa. Výsledek byl, že z těchto ústavů vy­ cházeli intelektuálové; jenže inteligentní a intelektuální není bohužel totéž. A intelektuálové se rozdělili nejen názorově, ale i funkčně. Nejvlivnější z profesorů filozofie Emile Chartier („Alain") hlásal „angažovanost". Naproti tomu nejčtenější pojednání doby, Zrada vzdělanců (1927) od Juliena Bendy, doporučovalo nestrannost/18) Nutno zdůraznit, že potyčky a šarvátky byly pod jejich úroveň: na to se příliš nenáviděli. Marx v Komunistickém manifestu předpokládal, že intelektuálové jsou částí buržoazie, která se ztotožnila se zájmy dělnické třídy. Tento názor možná potvrdilo první období Dreyfusovy aféry (židovský důstojník, který byl roku 1894 neprávem odsouzen za špionáž, 1899 amnestován a 1906 rehabilitován), kdy nový módní termín inteligence byl ztotožněn s antiklerikální levicí. Ale během dlouhého zápasu o Dreyfuse vznikla nová kategorie francouzských pravicových intelektuálů, kteří roku 1914 sice vyhlásili neochotně pří­ měří, ale roku 1918 se znovu vynořili soptíce vztekem a dalšího roku pomohli politické pravici poprvé za celou generaci vyhrát volby. Francouzská pravice pak kromě let 1924-5, 1930-1 a 1936-8 ovládala poslaneckou sněmovnu a senát a pravicoví intelektuálové udávali tón v salónech a na bulvárech. O civilizaci panovala shoda; bojovalo se pouze o kulturu. Šlo o problém světský či náboženský, pozitivistický nebo metafyzický? Boj byl náruživý a zhoubný, nemilosrdně zasahoval do školství, obchodu, místní samosprávy a rozděloval celou společnost. Počet svobodných zednářů, militantního ramena volnomyšlenkářů, neustále rostl: ze 40.000 v roce 1928 na 60.000 19 v roce 1936.( ) Jejich nižší odnož tvořili špatně placení a opovrhovaní učitelé státních obecných škol, antiklerikální republikánští pacifisté, kteří vystupovali na vesnici proti farářům. Používali zcela jiných učebnic, především dějepisu, než katolické „nezávislé" školy. Ale katolíci přesto nabývali ve školství vrchu. Mezi oběma válkami klesl počet státních středních škol z 561 na 552; naproti tomu se katolické školy víc než zdvojnásobily: z 632 v roce 1920 na 1.420 v roce 1936. Sdružení bývalých žáků těchto ústavů mělo neobyčejně dobrou organizaci a bojovalo za zrušení Dreyfusovy rehabilitace/20) Tento dvojí směr ve francouzském školství vytvořil dvě odrůdy Francouzů s opačnými historickými hrdiny (a zlosyny), s odlišným žargonem, s různými základními předpoklady 143

v politice a konec konců i s dvěma zásadně rozpornými představami o vlastní zemi. Ve Francii byly tedy dva soupeřící druhy nacionalismu. Už v osmnáctém století volnomyšlenkáři a republikáni, zavrhující Boha i krále, razili termín la patrie, aby vyjádřili svou vyšší oddanost zemi. Když v této době dr. Samuel Johnson* prohlásil, že „vlastenectví je posledním útočištěm darebáků", mínil tím určitý druh rozvratné demagogie. Francouzské vlastenectví dostalo za Velké revoluce jakobínský nátěr. Tento typ pak udržoval při životě ministerský předseda a zakladatel třetí republiky Gambetta a ještě později Clemenceau. Dokázalo být stejně šovinistické a bezohledné jako jiné jeho odrůdy - možná že i víc, protože neuznávalo vyšší zákon nad zájem republiky, který v sobě sdružoval všechny ctnosti - ale současně mělo snahu sublimovat v pocity poraženectví a pacifismus, jakmile se zdálo, že ve Francii vládnou lidé nesloužící zájmům „vlasti". Zejména na pravidelnou armádu, jež se skládala převážnou většinou z katolíků a zčásti roajalistů, se tito vlastenci dívali podezřívavě a dokonce nepřátelsky. Proti „vlastenecké" Francii stála Francie „nacionalistická". Šlo o galskou analogii rozkolu mezi zastánci Západu a Východu v Německu. Bylo by chybou mluvit o meziválečných francouzských nacionalistěch jako o fašistech - i když někteří z nich se stali fašisty nejhoršího druhu - protože jejich tradice byla mnohem starší. Její počátek nutno vidět už v emigraci za Velké francouzské revoluce a v kulturní reakci na osvícenství Voltairovo, Rousseauovo a Diderotovo. Hlavní myšlenky tohoto proudu formuloval katolický spisovatel Joseph de Maistre (1753-1821), jehož mistrovské dílo Ley Soirées de Saint-Petersbourg (Petrohradské večery) vyšlo roku 1821. Je to směs iracionalismu, romantiky a jansenovského** zdůrazňování dědičného hříchu. Lidský rozum je „blikavé světélko", které je příliš slabé na to, aby ukáznilo vzpurný národ. „To, co naše ubohé století nazývá pověrou, fanatismem, nesnášenlivostí a tak dále, je nutnou součástí francouzské velikosti." „Člověk je příliš zlý, než aby mohl být svobodný." Je to „obludný *

**

Dr. Samuel Johnson (1709-84), anglický spisovatel, kritik a autor prvního deskriptivního Slovníku anglického jazyka. Byl znám jako bystrý a moudrý rozhodčí dobového vkusu. Jeho vtipné výroky a rozhovory zaznamenal jeho přítel James Boswell (1740-1795) v známém Johnsonově životopise (The Life ofJohnson, 1791), který je označován za nejlepší světovou biografu. Určitou analogií Johnsonovy osobnosti, zejména co se týká slovníku, by mohl být v Čechách Josef Jungmann (177.1-1847). Cornelis Jansen (1585-1638), holandský katolický teolog, vykladač nauky sv. Augustina o svobodné vůli, milosti a predestinaci. Soudil, že spasení mohou dosáhnout jen lidé nadpřirozeně předurčení, ostatní že jsou odsouzeni do záhuby. Mezi stoupence jansenismu patřil Blaise Pascal (1623-1662). Nauka odsouzena papežskými bulami roku 1643,1653, 1656 a 1713. 144

kentaur*... výsledek neznámého zločinu, nějakého hnusného páření".( 2 1 ) K tomu de Maistre přidal důležitou představu rozsáhlého spiknutí, jehož zřejmým cílem je sice „osvobození" člověka, ale ve skutečnosti v něm uvolňuje ďábla. V dvou desítiletích, které předcházely Dreyfusově aféře v devadesátých letech, se konspirační teorie stala otřepaným stereotypním argumentem francouzských antisemitů, jako byl Edouard Drumont, jehož Židovská Francie (1886) hrubě zveličovala moc, vliv a především počet židů ve Francii. V době, kdy Drumont knihu napsal, jich tam bylo pouze 35.000, ale jejich počet rostl: v roce 1920 jich už bylo 100.000. Do země však proudili i jiní „vetřelci". Za třetí republiky a zvláště mezi oběma válkami byl pobyt ve Francii nejpříjemnější ze všech zemí na světě a stát byl v mnoha směrech vůči cizincům, pokud nepůsobili potíže, velmi tolerantní.( 22 ) Od roku 1889 do roku 1940 přijalo francouzské občanství skoro 2,300.000 cizinců a kro­ mě toho tu žilo v roce 1931 dalších 2,613.000 cizinců a jejich počet stále rostl, jak lidé utíkali před Hitlerem, Stalinem, Mussolinim a před občanskou válkou ve Španělsku.( 23 ) Francouzi nebyli rasisté v německém smyslu, neboť jejich kosmopolitismus nutně vyplýval z jejich vlastnických práv na civilizaci, měli však zvláštní sklon podléhat záhadným a podivínským rasovým teoriím, kterých vymýšleli hojnost. Tak například roku 1915 „objevil" dr. Edgar Bérillon, že Němci mají střeva o tři metry delší, což prý způsobuje „polychézii" (nadměrné ochlupení a štětinatost) a „bromidrózu" (nadměrné vyprazdňování a zápach).( 24 ) Byla-li Paříž světovým hlavním městem karteziánského" myšlení, byla též centrem astrologie, šarlatánského lékařství a pseudovědecké religiozity. Existovala tu (a stále ještě existuje) živná půda antiracionalistické kultury. Proto měly úspěch noviny francouzských extremistů zvané Action frangaise. Roku 1899 je začala vydávat malá skupina intelektuálů, kteří se scházeli v kavárně Flora na bulváru Saint-Germain - 1944 ji pak údajně „osvobodili" existencialisté - a mezi nimiž vynikl svým talentem Charles Maurras. Byl posedlý představou hromadného spiknutí „čtyř domluvených skupin: židů, protestantů, zednářů a cizinců". Příliš se to nelišilo od oficiálních představ Vatikánu za Dreyfusovy aféry, jen „ateisty" tu nahradili „cizinci". Je zajímavé, že i když Maurras a představitelé Action frangaise byli ateisté, katolická církev horlivě schvalovala mnohé jejich názory. Pius X., poslední z velkých zpátečnických papežů, řekl Maurrasově matce, „Žehnám jeho práci", a přestože podepsal dekret svaté Stolice odsuzující * kentaur - divoká bytost řecké mytologie s horní částí těla lidskou a spodní koňskou * * karteziánský - týkající se v širokém slova smysluDescartesova racionalismu, který v 17. a 18. století ovládal západoevropské filozofické myšlení 145

v politice a konec konců i s dvěma zásadně rozpornými představami o vlastní zemi. Ve Francii byly tedy dva soupeřící druhy nacionalismu. Už v osmnáctém století volnomyšlenkáři a republikáni, zavrhující Boha i krále, razili termín la patrie, aby vyjádřili svou vyšší oddanost zemi. Když v této době dr. Samuel Johnson* prohlásil, že „vlastenectví je posledním útočištěm darebáků", mínil tím určitý druh rozvratné demagogie. Francouzské vlastenectví dostalo za Velké revoluce jakobínský nátěr. Tento typ pak udržoval při životě ministerský předseda a zakladatel třetí republiky Gambetta a ještě později Clemenceau. Dokázalo být stejně šovinistické a bezohledné jako jiné jeho odrůdy - možná že i víc, protože neuznávalo vyšší zákon nad zájem republiky, který v sobě sdružoval všechny ctnosti - ale současně mělo snahu sublimovat v pocity poraženectví a pacifismus, jakmile se zdálo, že ve Francii vládnou lidé nesloužící zájmům „vlasti". Zejména na pravidelnou armádu, jež se skládala převážnou většinou z katolíků a zčásti roajalistů, se tito vlastenci dívali podezřívavě a dokonce nepřátelsky. Proti „vlastenecké" Francii stála Francie „nacionalistická". Šlo o galskou analogii rozkolu mezi zastánci Západu a Východu v Německu. Bylo by chybou mluvit o meziválečných francouzských nacionalistěch jako o fašistech - i když někteří z nich se stali fašisty nejhoršího druhu - protože jejich tradice byla mnohem starší. Její počátek nutno vidět už v emigraci za Velké francouzské revoluce a v kulturní reakci na osvícenství Voltairovo, Rousseauovo a Diderotovo. Hlavní myšlenky tohoto proudu formuloval katolický spisovatel Joseph de Maistre (1753-1821), jehož mistrovské dílo Ley Soirées de Saint-Petersbourg (Petrohradské večery) vyšlo roku 1821. Je to směs iracionalismu, romantiky a jansenovského** zdůrazňování dědičného hříchu. Lidský rozum je „blikavé světélko", které je příliš slabé na to, aby ukáznilo vzpurný národ. „To, co naše ubohé století nazývá pověrou, fanatismem, nesnášenlivostí a tak dále, je nutnou součástí francouzské velikosti." „Člověk je příliš zlý, než aby mohl být svobodný." Je to „obludný *

**

Dr. Samuel Johnson (1709-84), anglický spisovatel, kritik a autor prvního deskriptivního Slovníku anglického jazyka. Byl znám jako bystrý a moudrý rozhodčí dobového vkusu. Jeho vtipné výroky a rozhovory zaznamenal jeho přítel James Boswell (1740-1795) v známém Johnsonově životopise (The Life ofJohnson, 1791), který je označován za nejlepší světovou biografu. Určitou analogií Johnsonovy osobnosti, zejména co se týká slovníku, by mohl být v Čechách Josef Jungmann (177.1-1847). Cornelis Jansen (1585-1638), holandský katolický teolog, vykladač nauky sv. Augustina o svobodné vůli, milosti a predestinaci. Soudil, že spasení mohou dosáhnout jen lidé nadpřirozeně předurčení, ostatní že jsou odsouzeni do záhuby. Mezi stoupence jansenismu patřil Blaise Pascal (1623-1662). Nauka odsouzena papežskými bulami roku 1643,1653, 1656 a 1713. 144

kentaur*... výsledek neznámého zločinu, nějakého hnusného páření".( 2 1 ) K tomu de Maistre přidal důležitou představu rozsáhlého spiknutí, jehož zřejmým cílem je sice „osvobození" člověka, ale ve skutečnosti v něm uvolňuje ďábla. V dvou desítiletích, které předcházely Dreyfusově aféře v devadesátých letech, se konspirační teorie stala otřepaným stereotypním argumentem francouzských antisemitů, jako byl Edouard Drumont, jehož Židovská Francie (1886) hrubě zveličovala moc, vliv a především počet židů ve Francii. V době, kdy Drumont knihu napsal, jich tam bylo pouze 35.000, ale jejich počet rostl: v roce 1920 jich už bylo 100.000. Do země však proudili i jiní „vetřelci". Za třetí republiky a zvláště mezi oběma válkami byl pobyt ve Francii nejpříjemnější ze všech zemí na světě a stát byl v mnoha směrech vůči cizincům, pokud nepůsobili potíže, velmi tolerantní.( 22 ) Od roku 1889 do roku 1940 přijalo francouzské občanství skoro 2,300.000 cizinců a kro­ mě toho tu žilo v roce 1931 dalších 2,613.000 cizinců a jejich počet stále rostl, jak lidé utíkali před Hitlerem, Stalinem, Mussolinim a před občanskou válkou ve Španělsku.( 23 ) Francouzi nebyli rasisté v německém smyslu, neboť jejich kosmopolitismus nutně vyplýval z jejich vlastnických práv na civilizaci, měli však zvláštní sklon podléhat záhadným a podivínským rasovým teoriím, kterých vymýšleli hojnost. Tak například roku 1915 „objevil" dr. Edgar Bérillon, že Němci mají střeva o tři metry delší, což prý způsobuje „polychézii" (nadměrné ochlupení a štětinatost) a „bromidrózu" (nadměrné vyprazdňování a zápach).( 24 ) Byla-li Paříž světovým hlavním městem karteziánského" myšlení, byla též centrem astrologie, šarlatánského lékařství a pseudovědecké religiozity. Existovala tu (a stále ještě existuje) živná půda antiracionalistické kultury. Proto měly úspěch noviny francouzských extremistů zvané Action frangaise. Roku 1899 je začala vydávat malá skupina intelektuálů, kteří se scházeli v kavárně Flora na bulváru Saint-Germain - 1944 ji pak údajně „osvobodili" existencialisté - a mezi nimiž vynikl svým talentem Charles Maurras. Byl posedlý představou hromadného spiknutí „čtyř domluvených skupin: židů, protestantů, zednářů a cizinců". Příliš se to nelišilo od oficiálních představ Vatikánu za Dreyfusovy aféry, jen „ateisty" tu nahradili „cizinci". Je zajímavé, že i když Maurras a představitelé Action frangaise byli ateisté, katolická církev horlivě schvalovala mnohé jejich názory. Pius X., poslední z velkých zpátečnických papežů, řekl Maurrasově matce, „Žehnám jeho práci", a přestože podepsal dekret svaté Stolice odsuzující * kentaur - divoká bytost řecké mytologie s horní částí těla lidskou a spodní koňskou * * karteziánský - týkající se v širokém slova smysluDescartesova racionalismu, který v 17. a 18. století ovládal západoevropské filozofické myšlení 145

jeho spisy, nedovolil jej prosazovat - byly damnabiles, non damnandi, odsouzeníhodné, nikoli odsouzené/ 25 ) K odsouzení však nakonec přece jen došlo 20. prosince 1926, protože to už měl Pius XI. zkušenosti s fašistickou mocí. Existovala však řada spřízněných skupin, k nimž se mohli věřící katolíci hlásit, a nacionalistické hnutí nikdy neztratilo ve střední a vyšší společnosti vážnost. Action francaise, kterou vydával Leon Daudet, byla výborně psaná a hodně se četla. Proto ji odbíral, přestože byl žid, i Marcel Proust, pro něhož byla „lékem povznášejícím mysl"/ 2 6 ) S hnutím sym­ patizovalo mnoho význačných autorů, mezi nimi například přední oblíbený historik Jacques Bainville, jehož Dějin Francie (1924) se prodalo přes 300.000 výtisků a jehož Napoleon (1931) a Třetí republika byly v své době bestsellery. Francouzský nacionalismus však trpěl přílišným intelektuálstvím. Postrádal vůdce s vůlí k moci. Koncem roku 1933, kdy ve většině evropských států vítězil fašismus, Staviského aféra* odhalila republikánskou prohnilost přesně tak, jak to potřebovali extremisté k ospravedlnění státního převratu. Kdyby byl dal Maurras 6. února 1934 pokyn k útoku, byla by zcela určitě vznikla nějaká forma protofašistického státu; ale bylo mu už šestašedesát, neslyšel a povahou byl usedlý přadlák slov: kritický den strávil psaním úvodníku, takže talent, kterým tak nebezpečně dovedl rozdmýchávat vášně vzdělaných Francouzů, mu zabránil, aby je vedl do boje. Neexistovalo centrum, kolem něhož by se mohly shromáždit spojené fašistické síly. Místo toho bujelo množství skupin, každá s trochu odlišnou ideologií a různým vztahem vůči násilí. Byl to zrcadlový obraz opovrhovaného režimu stran v poslanecké sněmovně. Bourbonské frakce jako Královi náhončí se potýkaly sbonapartistickou Vlasteneckou mládeží, ateistickými Studenty francouzské akce a čistě fašistickými skupinami Francouzskou lidovou stranou, Svazkem, Univerzitní falangou a tradičnějším Ohnivým křížem. V tomto prostředí, kde strany a politické kliky rostly jako houby po dešti, prováděli své rejdy praví nacističtí dobrodruzi, z nichž se mnozí dostali ke slovu až po katastrofě za kolaborantské vlády maršála Pétaina. Není pochyby, že Maurras a jeho spolupracovníci k této katastrofě vydatně přispěli. Třetí republika měla ve Francii víc zastánců než výmarský režim v Německu. Maurras se netajil tím, že má také mnoho nepřátel. Rád citoval omezeného a zkostnatělého akademika a nositele Nobelovy ceny Anatola France: „Republika je nezničitelná, neboť je sama ničivou silou. Je sama rozkladem, nesoudržností, nesouladem, právě ona 27 je tím základním zlem."( ) Republika, napsal Maurras, je žena, která postrádá francouzský finanční skandál 1933-4. Stavisky prodával nekryté šeky a připravil tak o úspory statisíce drobných věřitelů. Do aféry byli zapleteni politikové a generálové.

146

„mužský princip iniciativy a akce". „Existuje jen jediný způsob jak zlepšit demokracii: zničit ji." „Demokracie je neštěstí, demokracie je smrt." „Demokracie znamená zapomenout." Jeho základní poučkou bylo, že „lidé, kterým vládnou muži činu a vojenští vůdcové, vítězí nad těmi, kterým vládnou právníci a profesoři". Znamenalo-li už samo republikánství smrt, jaký smysl by mělo za republiku umírat? Versailleská smlouva byla výtvorem „anglosaského kapitálu, který se spolčil s kapitálem židoněmeckým". Konspirační teorie se dala přeformulovat - anarchismus, Němci, židé: „Barbaři ze společenské spodiny, barbaři z východu, náš lid s dvěma svými přáteli po boku, s Němci a židy." í 2 8 ) Ultranacionalisté sice žárlivě střežili svou představu francouzských zájmů, ale nechtělo se jim ani udržovat uspořádání Evropy podle Versailleské smlouvy, ani omezovat fašistickou agresi. Bainvillovy deníky svědčí o tom, že vítal fašistické úspěchy v Itálii a v Německu/ 2 9 ) Maurras schvaloval Mussoliniho vpád do Habeše jako boj civilizace proti barbarství/ 30 ) „Co můžeme udělat pro Polsko?" vykřikl na své čtenáře a Marcel Déat mu odpověděl příšernou ozvěnou: „Zemřít za Gdaňsk." Oba druhy francouzského nacionalismu, jakobínský i protirepublikánský, mčly výhrady k obětem, které bylo třeba za vlast podstoupit. Nešlo jim o zásadní obranu země, ať je v právu či v neprávu, ať patří levici nebo pravici; šlo jim spíš o to, čí ta země je - moje nebo jejich? Tohle rozpolcení Francie bylo patrné už v dvacátých letech a slabost vůle, kterou to způsobilo, se brzy začala projevovat v skutečné politice. Poválečná obranná pozice Francie spočívala na naprosté vojenské převaze západně od Rýna, která svírala Německo z jedné strany, a na vojenských dohodách s jinými státy, které měly Němce držet v patřičných mezích ze strany druhé. Polsko, Československo, Rumunsko a Jugoslávie měly s Francií složité vojenské úmluvy, týkající se i dodávek zbraní a výcviku techniků. Poincarého okupace Porúří roku 1923 předvedla západní složku této taktiky v akci; poškodila však francouzské zájmy v Británii a v Americe natolik, že se tento postup jevil francouzským politikům jako neopakovatelný. Navíc Dawesův plán představující americké řešení reparačních zmatků vyloučil do značné míry použití násilí. Němci pak navrhli, aby francouzsko-německá hranice byla napříště zaručena, a Británie jejich žádost podpořila. Francouzi odpově­ děli, že v tom případě musí Británie také souhlasit se zaručením hranic mezi Německem a francouzskými východními spojenci, Polskem a Česko­ slovenskem. Britský ministr zahraničí sir Austen Chamberlain to však odmítl a napsal vedoucímu své kanceláře siru Eyre Croweovi (16. února 1925), že se Británie nemůže zaručit za polský koridor, „za který by žádná britská vláda nikdy neriskovala život jediného granátníka"/ 3 1 ) Takže z této strany také nebyla ochota „zemřít za Gdaňsk". 147

jeho spisy, nedovolil jej prosazovat - byly damnabiles, non damnandi, odsouzeníhodné, nikoli odsouzené/ 25 ) K odsouzení však nakonec přece jen došlo 20. prosince 1926, protože to už měl Pius XI. zkušenosti s fašistickou mocí. Existovala však řada spřízněných skupin, k nimž se mohli věřící katolíci hlásit, a nacionalistické hnutí nikdy neztratilo ve střední a vyšší společnosti vážnost. Action francaise, kterou vydával Leon Daudet, byla výborně psaná a hodně se četla. Proto ji odbíral, přestože byl žid, i Marcel Proust, pro něhož byla „lékem povznášejícím mysl"/ 2 6 ) S hnutím sym­ patizovalo mnoho význačných autorů, mezi nimi například přední oblíbený historik Jacques Bainville, jehož Dějin Francie (1924) se prodalo přes 300.000 výtisků a jehož Napoleon (1931) a Třetí republika byly v své době bestsellery. Francouzský nacionalismus však trpěl přílišným intelektuálstvím. Postrádal vůdce s vůlí k moci. Koncem roku 1933, kdy ve většině evropských států vítězil fašismus, Staviského aféra* odhalila republikánskou prohnilost přesně tak, jak to potřebovali extremisté k ospravedlnění státního převratu. Kdyby byl dal Maurras 6. února 1934 pokyn k útoku, byla by zcela určitě vznikla nějaká forma protofašistického státu; ale bylo mu už šestašedesát, neslyšel a povahou byl usedlý přadlák slov: kritický den strávil psaním úvodníku, takže talent, kterým tak nebezpečně dovedl rozdmýchávat vášně vzdělaných Francouzů, mu zabránil, aby je vedl do boje. Neexistovalo centrum, kolem něhož by se mohly shromáždit spojené fašistické síly. Místo toho bujelo množství skupin, každá s trochu odlišnou ideologií a různým vztahem vůči násilí. Byl to zrcadlový obraz opovrhovaného režimu stran v poslanecké sněmovně. Bourbonské frakce jako Královi náhončí se potýkaly sbonapartistickou Vlasteneckou mládeží, ateistickými Studenty francouzské akce a čistě fašistickými skupinami Francouzskou lidovou stranou, Svazkem, Univerzitní falangou a tradičnějším Ohnivým křížem. V tomto prostředí, kde strany a politické kliky rostly jako houby po dešti, prováděli své rejdy praví nacističtí dobrodruzi, z nichž se mnozí dostali ke slovu až po katastrofě za kolaborantské vlády maršála Pétaina. Není pochyby, že Maurras a jeho spolupracovníci k této katastrofě vydatně přispěli. Třetí republika měla ve Francii víc zastánců než výmarský režim v Německu. Maurras se netajil tím, že má také mnoho nepřátel. Rád citoval omezeného a zkostnatělého akademika a nositele Nobelovy ceny Anatola France: „Republika je nezničitelná, neboť je sama ničivou silou. Je sama rozkladem, nesoudržností, nesouladem, právě ona 27 je tím základním zlem."( ) Republika, napsal Maurras, je žena, která postrádá francouzský finanční skandál 1933-4. Stavisky prodával nekryté šeky a připravil tak o úspory statisíce drobných věřitelů. Do aféry byli zapleteni politikové a generálové.

146

„mužský princip iniciativy a akce". „Existuje jen jediný způsob jak zlepšit demokracii: zničit ji." „Demokracie je neštěstí, demokracie je smrt." „Demokracie znamená zapomenout." Jeho základní poučkou bylo, že „lidé, kterým vládnou muži činu a vojenští vůdcové, vítězí nad těmi, kterým vládnou právníci a profesoři". Znamenalo-li už samo republikánství smrt, jaký smysl by mělo za republiku umírat? Versailleská smlouva byla výtvorem „anglosaského kapitálu, který se spolčil s kapitálem židoněmeckým". Konspirační teorie se dala přeformulovat - anarchismus, Němci, židé: „Barbaři ze společenské spodiny, barbaři z východu, náš lid s dvěma svými přáteli po boku, s Němci a židy." í 2 8 ) Ultranacionalisté sice žárlivě střežili svou představu francouzských zájmů, ale nechtělo se jim ani udržovat uspořádání Evropy podle Versailleské smlouvy, ani omezovat fašistickou agresi. Bainvillovy deníky svědčí o tom, že vítal fašistické úspěchy v Itálii a v Německu/ 2 9 ) Maurras schvaloval Mussoliniho vpád do Habeše jako boj civilizace proti barbarství/ 30 ) „Co můžeme udělat pro Polsko?" vykřikl na své čtenáře a Marcel Déat mu odpověděl příšernou ozvěnou: „Zemřít za Gdaňsk." Oba druhy francouzského nacionalismu, jakobínský i protirepublikánský, mčly výhrady k obětem, které bylo třeba za vlast podstoupit. Nešlo jim o zásadní obranu země, ať je v právu či v neprávu, ať patří levici nebo pravici; šlo jim spíš o to, čí ta země je - moje nebo jejich? Tohle rozpolcení Francie bylo patrné už v dvacátých letech a slabost vůle, kterou to způsobilo, se brzy začala projevovat v skutečné politice. Poválečná obranná pozice Francie spočívala na naprosté vojenské převaze západně od Rýna, která svírala Německo z jedné strany, a na vojenských dohodách s jinými státy, které měly Němce držet v patřičných mezích ze strany druhé. Polsko, Československo, Rumunsko a Jugoslávie měly s Francií složité vojenské úmluvy, týkající se i dodávek zbraní a výcviku techniků. Poincarého okupace Porúří roku 1923 předvedla západní složku této taktiky v akci; poškodila však francouzské zájmy v Británii a v Americe natolik, že se tento postup jevil francouzským politikům jako neopakovatelný. Navíc Dawesův plán představující americké řešení reparačních zmatků vyloučil do značné míry použití násilí. Němci pak navrhli, aby francouzsko-německá hranice byla napříště zaručena, a Británie jejich žádost podpořila. Francouzi odpově­ děli, že v tom případě musí Británie také souhlasit se zaručením hranic mezi Německem a francouzskými východními spojenci, Polskem a Česko­ slovenskem. Britský ministr zahraničí sir Austen Chamberlain to však odmítl a napsal vedoucímu své kanceláře siru Eyre Croweovi (16. února 1925), že se Británie nemůže zaručit za polský koridor, „za který by žádná britská vláda nikdy neriskovala život jediného granátníka"/ 3 1 ) Takže z této strany také nebyla ochota „zemřít za Gdaňsk". 147

A tak smlouva podepsaná roku 1925 v Locarnu sice účinně upřela Francii právo držet Německo na uzdě násilím, ale přitom neuznala a nepodpořila její systém obranného společenství. Demilitarizovala pouze Porýní a dala Británii a Francii právo zasáhnout, pokusí-li se tam Němci obnovit svou svrchovanost. To byla ovšem planá hrozba. Chamberlain se sice roku 1926 na konferenci Britské říše vychloubal, že „skutečná obranná linie naší země... už nevede průlivem La Manche... nýbrž je na Rýně", ale šéfové britského štábu soukromě poukazovali na to, že k zajištění této záruky nemají vojenské prostředky/ 3 2 ) O dva roky později předložil vedoucí britského generálního štábu kabinetu memorandum s upozorněním, že celková vojenská síla Německa není stotisícová armáda, jak povoluje Versailleská smlouva, nýbrž armáda dvoumiliónová/ 33 ) Francouzské ministerstvo války učinilo tentýž odhad. Roku 1928 Poincaré opustil představu „předsunuté" strategické hranice na Rýně a vrátil se k čistě obranné taktice: tou dobou už odborníci pracovali na projektu, který později dostal jméno Maginotova linie. Co se dělo s Poincarého „stamilionovým národem", s představou koloniální říše, kterou H. G. Wells nazval „černá Francie"?( 3 4 ) Dalo se očekávat, že by tato říše byla s to vyvážit slabé postavení Francie v Evropě? Maurice Běres, intelektuál, který pomáhal vytvořit pravicovou koalici, jež v roce 1919 vyhrála volby, napsal: „Skoro bychom měli poděkovat Němcům, že v otázce kolonií otevřeli světu oči." Parlament v roce 1919 byl znám - podle barvy vojenských uniforem a podle imperialistických aspirací jako „Chambre blue horizon", sněmovna modrého obzoru. Albert Sarraut, ministr pro kolonie, vymyslel v dubnu 1921 grandiózní plán jak využít „zámořské Francie" k hospodářskému prospěchu „mateřské země"/ 3 5 ) Jeho uskutečnění však záviselo na jednom nebo možná dvou předpokladech. První a nejdůležitější byly peníze na investice. Francouzi doufali, že je získají na základě Sykesovy a Picotovy tajné dohody z válečné kořisti: šlo o „rozšířenou Sýrii" s mosulskými ropnými poli. Ale v tahanicích po skončení války jim v tom Británie a její jordánští arabští chráněnci zabránili. Francie dostala jen Libanon, kde byla tradiční ochránkyní křesťanské maronitské komunity, a západní Sýrii, kde nebyla ropa, ale hodně divokých arabských nacionalistů. Byla by dopadla lépe, kdyby se spokojila jen s Liba­ nonem. V Sýrii selhala francouzská mandátní správa na celé čáře: vyvolala totální vzpouru, která vrcholila tím, že francouzský vysoký komisař dal roku 1925 bombardovat Damašek těžkým dělostřelectvem, a nakonec by­ 36 la potlačena s obrovskými vojenskými ztrátami/ ) Rozparcelování Středního východu zůstalo trvalým zdrojem nešvarů mezi Francií a jejím hlavním spojencem Británií a vedlo dokonce v letech 1940-1 k bojovému střetnutí. Z celé oblasti nezískala Francie nikdy ani frank.

Financování Sarrautova plánu proto nepřicházelo v úvahu. Černé kolonie získala Francie až po roce 1870, a to nikoli z hospodářských, nýbrž z prestižních důvodů, aby nějak zaměstnala armádu a aby mohla mapu vybarvit modře. Podle zákona z roku 1900 si musela každá kolonie hradit své udržování sama. V Západní (1904) a v Rovníkové Africe (1910) byly zřízeny federace; ale obyvatel měla obě tato obrovská území méně než britská Nigérie. Z ekonomických důvodů, jak všichni souhlasili, je bylo nutno spojit s francouzským územím v severní Africe. Francouzské minister­ stvo zahraničí a ministerstvo války a kolonií se roku 1923 dohodly, že je nezbytné postavit transsaharskou železnici. Chyběly však peníze. Takže technický průzkum byl proveden až v roce 1928. Ale dráha nebyla postavena dodnes. Kolonie totiž vyžadovaly další financování; v době od roku 1914 do roku 1940 se investice zvětšily čtyřnásobně, kapitálová účast koloniální říše na celkovém investičním podnikání stoupla z 9% na 45%. Skoro všechny tyto výdaje však pohltila arabská teritoria, z nichž lví podíl měl Alžír. V roce 1937 zahraniční obchod francouzsko-arabských zemí překračoval 15 miliard franků, což bylo čtyřikrát víc než v Západní a Rovníkové Africe/ 37 ) Druhým předpokladem byla určitá decentralizace moci tak, aby se všem obyvatelům „stamilionové země" dostalo stejných práv. Na to však nebylo ani pomyšlení. Na jednání o pařížské smlouvě roku 1919 předložil Ho Či Min jménem indočínských Annámců program o osmi bodech; nešlo o sebeurčení, nýbrž pouze o občanská práva, jaká se běžně přiznávala obyvatelstvu samotné Francie a emigrantům. Neuspěl. Indočína měla jeden z nejhorších systémů nucených prací. Místní despotické daňové předpisy zahrnovaly dokonce starodávné poplatky ze soli. Podle Ho Či Minových slov nepřinesla Francie do Indočíny pokrok, nýbrž středověké nevolnictví, symbolizované právě t í m t o p o p l a t k e m : „ D a n ě , n u c e n á p r á c e , vykořisťování," řekl v roce 1924, „to je souhrn vaší civilizace."( 38 ) V Indočíně bylo 5.000 francouzských vládních úředníků jako v celé Britské Indii, která měla patnáctkrát větší počet obyvatel. Úzce spolupracovali s francouzskými kolonisty a plantážníky. Žádný z nich nebyl ochoten připustit nějakou decentralizaci nebo reformy. Když se roku 1927 pokrokový francouzský guvernér generál Alexandre Varenne pokusil s ro­ botou skoncovat, zasadili se o jeho odvolání. Roku 1930 bylo jen v Indočíně vykonáno 700 poprav bez soudního řízení. „Kdyby se tam Gándhí pokusil o pasivní rezistenci," napsal Ho Či Min, „už by dávno vstoupil na nebesa."( 39 ) V severní Africe to nebylo lepší, ba v mnohém směru možná horší. Alžír měl teoreticky stejnou správní organizaci jako mateřská země, jenže Francouzi a Arabové měli nestejná volební práva, což v podstatě zničilo Clemenceauovy poválečné reformy z roku 1919 a znemožňovalo jakékoli další. Francouzští osadníci volili poslance do pařížského parlamentu a to

148

149

A tak smlouva podepsaná roku 1925 v Locarnu sice účinně upřela Francii právo držet Německo na uzdě násilím, ale přitom neuznala a nepodpořila její systém obranného společenství. Demilitarizovala pouze Porýní a dala Británii a Francii právo zasáhnout, pokusí-li se tam Němci obnovit svou svrchovanost. To byla ovšem planá hrozba. Chamberlain se sice roku 1926 na konferenci Britské říše vychloubal, že „skutečná obranná linie naší země... už nevede průlivem La Manche... nýbrž je na Rýně", ale šéfové britského štábu soukromě poukazovali na to, že k zajištění této záruky nemají vojenské prostředky/ 3 2 ) O dva roky později předložil vedoucí britského generálního štábu kabinetu memorandum s upozorněním, že celková vojenská síla Německa není stotisícová armáda, jak povoluje Versailleská smlouva, nýbrž armáda dvoumiliónová/ 33 ) Francouzské ministerstvo války učinilo tentýž odhad. Roku 1928 Poincaré opustil představu „předsunuté" strategické hranice na Rýně a vrátil se k čistě obranné taktice: tou dobou už odborníci pracovali na projektu, který později dostal jméno Maginotova linie. Co se dělo s Poincarého „stamilionovým národem", s představou koloniální říše, kterou H. G. Wells nazval „černá Francie"?( 3 4 ) Dalo se očekávat, že by tato říše byla s to vyvážit slabé postavení Francie v Evropě? Maurice Běres, intelektuál, který pomáhal vytvořit pravicovou koalici, jež v roce 1919 vyhrála volby, napsal: „Skoro bychom měli poděkovat Němcům, že v otázce kolonií otevřeli světu oči." Parlament v roce 1919 byl znám - podle barvy vojenských uniforem a podle imperialistických aspirací jako „Chambre blue horizon", sněmovna modrého obzoru. Albert Sarraut, ministr pro kolonie, vymyslel v dubnu 1921 grandiózní plán jak využít „zámořské Francie" k hospodářskému prospěchu „mateřské země"/ 3 5 ) Jeho uskutečnění však záviselo na jednom nebo možná dvou předpokladech. První a nejdůležitější byly peníze na investice. Francouzi doufali, že je získají na základě Sykesovy a Picotovy tajné dohody z válečné kořisti: šlo o „rozšířenou Sýrii" s mosulskými ropnými poli. Ale v tahanicích po skončení války jim v tom Británie a její jordánští arabští chráněnci zabránili. Francie dostala jen Libanon, kde byla tradiční ochránkyní křesťanské maronitské komunity, a západní Sýrii, kde nebyla ropa, ale hodně divokých arabských nacionalistů. Byla by dopadla lépe, kdyby se spokojila jen s Liba­ nonem. V Sýrii selhala francouzská mandátní správa na celé čáře: vyvolala totální vzpouru, která vrcholila tím, že francouzský vysoký komisař dal roku 1925 bombardovat Damašek těžkým dělostřelectvem, a nakonec by­ 36 la potlačena s obrovskými vojenskými ztrátami/ ) Rozparcelování Středního východu zůstalo trvalým zdrojem nešvarů mezi Francií a jejím hlavním spojencem Británií a vedlo dokonce v letech 1940-1 k bojovému střetnutí. Z celé oblasti nezískala Francie nikdy ani frank.

Financování Sarrautova plánu proto nepřicházelo v úvahu. Černé kolonie získala Francie až po roce 1870, a to nikoli z hospodářských, nýbrž z prestižních důvodů, aby nějak zaměstnala armádu a aby mohla mapu vybarvit modře. Podle zákona z roku 1900 si musela každá kolonie hradit své udržování sama. V Západní (1904) a v Rovníkové Africe (1910) byly zřízeny federace; ale obyvatel měla obě tato obrovská území méně než britská Nigérie. Z ekonomických důvodů, jak všichni souhlasili, je bylo nutno spojit s francouzským územím v severní Africe. Francouzské minister­ stvo zahraničí a ministerstvo války a kolonií se roku 1923 dohodly, že je nezbytné postavit transsaharskou železnici. Chyběly však peníze. Takže technický průzkum byl proveden až v roce 1928. Ale dráha nebyla postavena dodnes. Kolonie totiž vyžadovaly další financování; v době od roku 1914 do roku 1940 se investice zvětšily čtyřnásobně, kapitálová účast koloniální říše na celkovém investičním podnikání stoupla z 9% na 45%. Skoro všechny tyto výdaje však pohltila arabská teritoria, z nichž lví podíl měl Alžír. V roce 1937 zahraniční obchod francouzsko-arabských zemí překračoval 15 miliard franků, což bylo čtyřikrát víc než v Západní a Rovníkové Africe/ 37 ) Druhým předpokladem byla určitá decentralizace moci tak, aby se všem obyvatelům „stamilionové země" dostalo stejných práv. Na to však nebylo ani pomyšlení. Na jednání o pařížské smlouvě roku 1919 předložil Ho Či Min jménem indočínských Annámců program o osmi bodech; nešlo o sebeurčení, nýbrž pouze o občanská práva, jaká se běžně přiznávala obyvatelstvu samotné Francie a emigrantům. Neuspěl. Indočína měla jeden z nejhorších systémů nucených prací. Místní despotické daňové předpisy zahrnovaly dokonce starodávné poplatky ze soli. Podle Ho Či Minových slov nepřinesla Francie do Indočíny pokrok, nýbrž středověké nevolnictví, symbolizované právě t í m t o p o p l a t k e m : „ D a n ě , n u c e n á p r á c e , vykořisťování," řekl v roce 1924, „to je souhrn vaší civilizace."( 38 ) V Indočíně bylo 5.000 francouzských vládních úředníků jako v celé Britské Indii, která měla patnáctkrát větší počet obyvatel. Úzce spolupracovali s francouzskými kolonisty a plantážníky. Žádný z nich nebyl ochoten připustit nějakou decentralizaci nebo reformy. Když se roku 1927 pokrokový francouzský guvernér generál Alexandre Varenne pokusil s ro­ botou skoncovat, zasadili se o jeho odvolání. Roku 1930 bylo jen v Indočíně vykonáno 700 poprav bez soudního řízení. „Kdyby se tam Gándhí pokusil o pasivní rezistenci," napsal Ho Či Min, „už by dávno vstoupil na nebesa."( 39 ) V severní Africe to nebylo lepší, ba v mnohém směru možná horší. Alžír měl teoreticky stejnou správní organizaci jako mateřská země, jenže Francouzi a Arabové měli nestejná volební práva, což v podstatě zničilo Clemenceauovy poválečné reformy z roku 1919 a znemožňovalo jakékoli další. Francouzští osadníci volili poslance do pařížského parlamentu a to

148

149

byla výsada v Britské říši neznámá. V roce 1936 zamítli tito jejich zástupci návrh zákona lidové fronty, který by byl poskytl plnoprávné občanství 20.000 muslimů. Maršál Lyautey, významný francouzský generální guvernér Maroka, se o kolonistech vyjádřil, že „jsou naprosto stejně zkažení jako Němci, neboť podléhají stejnému přesvědčení o méněcennosti ras, jejichž osudem je být vykořisťován"^ 40 ) V Maroku se snažil ze všech sil, aby je udržel v patřičných mezích. Ale bylo to těžké. Tamější francouzský rolník měl stejnou životní úroveň jako farmář z amerického Středozápadu. Všichni Evropané tu měli platy o třetinu vyšší než ve Francii a osmkrát vyšší než muslimové. Kromě toho Lyauteyho dobře míněný despotismus, který měl muslimy chránit před francouzskou korupcí, je vydával na pospas nejhorší korupci domorodé. Vládl prostřednictvím kádíů, arabských správních úředníků, kteří si kupovali daňové inspektoráty a soudcovská místa, čímž se zadlužili, a ždímali pak peníze ze svých poddaných, aby mohli splácet aspoň úroky. Po Lyauteyho smrti celý systém rychle degeneroval. Nejmocnějším kádím byl neblaze proslulý El Glawi, pasa z Marrákeše, který řídil v horách a v poušti obrovskou organizaci šmelinářů, překupní­ ků a obchodních monopolů včetně 27.000 marrákešských prostitutek pro celou západní Saharu.( 41 ) V oblasti školství, na které záleželo nejvíc, se udě­ lalo velmi málo. Bylo tu příliš mnoho francouzských úředníků: 15.000, tj. třikrát tolik než Angličanů v Indii, a ti všichni se chtěli udržet na svých místech a dle možnosti je ještě předat svým potomkům. Tím se také stalo, že v roce 1940 chodilo do školy jen 3% Marokánců a ještě roku 1958 jich mělo středoškolské vzdělání pouze 1.500. Roku 1952 bylo jen 25 marockých lékařů a z toho 14 pocházelo z tamní židovské komunity. Ne že by Francouzi měli předsudky vůči barevným. Paříž vždycky vítala lidi z rozvojových zemí. Roku 1919 vyslaly západoafrické tradiční „čtyři správní útvary" do parlamentu černého poslance Blaise Diagnea. O dva roky později získal román Reného Marana Batouala, tlumočící černošské názory na kolonialismus, cenu bratří Goncourtů. Byl však ve všech francouzských teritoriích v Africe zakázán. Chytří černoši se naučili psát nádhernou a dokonalou francouzštinou; jakmile se však dostali do Paříže, nechtěli ji opustit. V třicátých letech se Leopold Senghor, pozdější senegalský prezident, cítil v pravicových katolických kruzích tak doma, že 42 se stal monarchistou.( ) Měl dojem, že ho v Africe nečeká žádná bu­ doucnost. V roce 1936 mělo francouzské občanství pouze 2.000 černo­ chů. Kromě veteránů a vládních úředníků spadala velká většina černých Afričanů pod takzvaný indigénat, domorodé právo, vyznačující se zkráceným soudním řízením, hromadnými pokutami a především nucenou prací. Houphouet-Boigny, pozdější prezident Pobřeží slonoviny, popsal pracovní skupiny jako „kostlivce pokryté boláky". Guvernér Francouzské rov-

níkové Afriky Antonelli přiznal, že roku 1926 si stavba železnice z Konga k Atlantickému oceánu „vyžádá 10.000 životů". Ve skutečnosti tam zahynulo lidí daleko víc.( 43 ) Černí Afričané hlasovali nohama: utíkali do blízkých britských kolonií, aby unikli raziím a hromadnému zatý­ kání. Francouzi, kteří měli dlouholeté zkušenosti z kolonií, ta neblahá znamení viděli. Roku 1920 Lyautey varoval: „Je nejvyšší čas provést v domorodé politice radikální obrat a umožnit muslimům účast na politickém životě.K 44 ) I ministr Sarraut dokazoval, že evropská „občanská válka" 1914-18 oslabila pozice bělochů. „V myšlení jiných ras," napsal roku 1931, „zasadila tato válka strašnou ránu civilizaci, kterou Evropané pyšně považovali za nadřazenou, kvůli níž se však přes čtyři roky zabíjeli v krutém bratrovražedném boji." A s ohledem na Japonsko dodal: „Odedávna jsme v banálních frázích srovnávali evropské přednosti s úpadkem Asie. Teď je tomu zřejmě naopak."( 4 5 ) Přesto se nestalo nic, co by rozšířilo, uvolnilo a zliberalizovalo základnu francouzské koloniální správy. Když vláda lidové fronty Leona Bluma předložila svůj reformní plán dát francouzské občanství 25.000 Alžířanům, vůdce alžírské strany politického středu Fcrhat Abbas jásal: „La France, c'est moi! Francie, to jsem já!" Maurice Violette, liberální guvernér Alžíru, který později jako poslanec hájil reformu v parlamentě, varoval sněmovnu: „Když muslimové protestují, rozčiluje vás to. Když souhlasí, podezříváte je. Když mlčí, bojíte se. Pánové, tito lidé nejsou politickým národem. Nechtějí být ani národem náboženským. Chtě­ jí jen, aby se mohli připojit k našemu národu. Odmítrteme-li, budeme muset počítat s tím, že se brzy osamostatní.'^ 46 ) Návrh na reformu však byl zamítnut. Kolonialismus trpěl příliš velkými a neřešitelnými rozpory, než aby se mohl stát zdrojem síly. Někteří v něm viděli - a tím také vskutku částečně byl - projev evropské rozpínavosti. Tak například v třicátých letech Sarraut, který měl strach ze vzmáhající se komunistické podvratné činnosti v Africe, navrhl vytvořit společnou evropskou frontu včetně Itálie a dokonce i Německa, jež by dostalo zpět své kolonie. Ale blížila se válka a Francouzi opět považovali svou koloniální říši za nástroj k potření svých evropských nepřátel a obnovili heslo: „Stodesetimiliónová Francie se dokáže postavit Německu!" V září 1939 se bývalý Clemenceauův tajemník Georges Mandel, který byl kdysi velkým odpůrcem kolonialismu, ale teď se stal ministrem pro kolonie, vychloubal, že vytvoří dvoumiliónovou armádu z černochů a Arabů. Oba tyto myšlenkové směry se vzájemně vylučovaly. Chtěla-li Evropa využít barevné pro své občanské války, pak se tento úmysl nedal sloučit se snahou udržovat rasovou nadřazenost evropského kontinentu.

150

151

byla výsada v Britské říši neznámá. V roce 1936 zamítli tito jejich zástupci návrh zákona lidové fronty, který by byl poskytl plnoprávné občanství 20.000 muslimů. Maršál Lyautey, významný francouzský generální guvernér Maroka, se o kolonistech vyjádřil, že „jsou naprosto stejně zkažení jako Němci, neboť podléhají stejnému přesvědčení o méněcennosti ras, jejichž osudem je být vykořisťován"^ 40 ) V Maroku se snažil ze všech sil, aby je udržel v patřičných mezích. Ale bylo to těžké. Tamější francouzský rolník měl stejnou životní úroveň jako farmář z amerického Středozápadu. Všichni Evropané tu měli platy o třetinu vyšší než ve Francii a osmkrát vyšší než muslimové. Kromě toho Lyauteyho dobře míněný despotismus, který měl muslimy chránit před francouzskou korupcí, je vydával na pospas nejhorší korupci domorodé. Vládl prostřednictvím kádíů, arabských správních úředníků, kteří si kupovali daňové inspektoráty a soudcovská místa, čímž se zadlužili, a ždímali pak peníze ze svých poddaných, aby mohli splácet aspoň úroky. Po Lyauteyho smrti celý systém rychle degeneroval. Nejmocnějším kádím byl neblaze proslulý El Glawi, pasa z Marrákeše, který řídil v horách a v poušti obrovskou organizaci šmelinářů, překupní­ ků a obchodních monopolů včetně 27.000 marrákešských prostitutek pro celou západní Saharu.( 41 ) V oblasti školství, na které záleželo nejvíc, se udě­ lalo velmi málo. Bylo tu příliš mnoho francouzských úředníků: 15.000, tj. třikrát tolik než Angličanů v Indii, a ti všichni se chtěli udržet na svých místech a dle možnosti je ještě předat svým potomkům. Tím se také stalo, že v roce 1940 chodilo do školy jen 3% Marokánců a ještě roku 1958 jich mělo středoškolské vzdělání pouze 1.500. Roku 1952 bylo jen 25 marockých lékařů a z toho 14 pocházelo z tamní židovské komunity. Ne že by Francouzi měli předsudky vůči barevným. Paříž vždycky vítala lidi z rozvojových zemí. Roku 1919 vyslaly západoafrické tradiční „čtyři správní útvary" do parlamentu černého poslance Blaise Diagnea. O dva roky později získal román Reného Marana Batouala, tlumočící černošské názory na kolonialismus, cenu bratří Goncourtů. Byl však ve všech francouzských teritoriích v Africe zakázán. Chytří černoši se naučili psát nádhernou a dokonalou francouzštinou; jakmile se však dostali do Paříže, nechtěli ji opustit. V třicátých letech se Leopold Senghor, pozdější senegalský prezident, cítil v pravicových katolických kruzích tak doma, že 42 se stal monarchistou.( ) Měl dojem, že ho v Africe nečeká žádná bu­ doucnost. V roce 1936 mělo francouzské občanství pouze 2.000 černo­ chů. Kromě veteránů a vládních úředníků spadala velká většina černých Afričanů pod takzvaný indigénat, domorodé právo, vyznačující se zkráceným soudním řízením, hromadnými pokutami a především nucenou prací. Houphouet-Boigny, pozdější prezident Pobřeží slonoviny, popsal pracovní skupiny jako „kostlivce pokryté boláky". Guvernér Francouzské rov-

níkové Afriky Antonelli přiznal, že roku 1926 si stavba železnice z Konga k Atlantickému oceánu „vyžádá 10.000 životů". Ve skutečnosti tam zahynulo lidí daleko víc.( 43 ) Černí Afričané hlasovali nohama: utíkali do blízkých britských kolonií, aby unikli raziím a hromadnému zatý­ kání. Francouzi, kteří měli dlouholeté zkušenosti z kolonií, ta neblahá znamení viděli. Roku 1920 Lyautey varoval: „Je nejvyšší čas provést v domorodé politice radikální obrat a umožnit muslimům účast na politickém životě.K 44 ) I ministr Sarraut dokazoval, že evropská „občanská válka" 1914-18 oslabila pozice bělochů. „V myšlení jiných ras," napsal roku 1931, „zasadila tato válka strašnou ránu civilizaci, kterou Evropané pyšně považovali za nadřazenou, kvůli níž se však přes čtyři roky zabíjeli v krutém bratrovražedném boji." A s ohledem na Japonsko dodal: „Odedávna jsme v banálních frázích srovnávali evropské přednosti s úpadkem Asie. Teď je tomu zřejmě naopak."( 4 5 ) Přesto se nestalo nic, co by rozšířilo, uvolnilo a zliberalizovalo základnu francouzské koloniální správy. Když vláda lidové fronty Leona Bluma předložila svůj reformní plán dát francouzské občanství 25.000 Alžířanům, vůdce alžírské strany politického středu Fcrhat Abbas jásal: „La France, c'est moi! Francie, to jsem já!" Maurice Violette, liberální guvernér Alžíru, který později jako poslanec hájil reformu v parlamentě, varoval sněmovnu: „Když muslimové protestují, rozčiluje vás to. Když souhlasí, podezříváte je. Když mlčí, bojíte se. Pánové, tito lidé nejsou politickým národem. Nechtějí být ani národem náboženským. Chtě­ jí jen, aby se mohli připojit k našemu národu. Odmítrteme-li, budeme muset počítat s tím, že se brzy osamostatní.'^ 46 ) Návrh na reformu však byl zamítnut. Kolonialismus trpěl příliš velkými a neřešitelnými rozpory, než aby se mohl stát zdrojem síly. Někteří v něm viděli - a tím také vskutku částečně byl - projev evropské rozpínavosti. Tak například v třicátých letech Sarraut, který měl strach ze vzmáhající se komunistické podvratné činnosti v Africe, navrhl vytvořit společnou evropskou frontu včetně Itálie a dokonce i Německa, jež by dostalo zpět své kolonie. Ale blížila se válka a Francouzi opět považovali svou koloniální říši za nástroj k potření svých evropských nepřátel a obnovili heslo: „Stodesetimiliónová Francie se dokáže postavit Německu!" V září 1939 se bývalý Clemenceauův tajemník Georges Mandel, který byl kdysi velkým odpůrcem kolonialismu, ale teď se stal ministrem pro kolonie, vychloubal, že vytvoří dvoumiliónovou armádu z černochů a Arabů. Oba tyto myšlenkové směry se vzájemně vylučovaly. Chtěla-li Evropa využít barevné pro své občanské války, pak se tento úmysl nedal sloučit se snahou udržovat rasovou nadřazenost evropského kontinentu.

150

151

To je ovšem jen jediný příklad z velkého množství zmatků, které od počátku do konce obklopovaly - a dosud ještě obklopují - celý systém imperialismu a koloniálních říší. Jakému účelu sloužily? Cui bono? Kdo z toho měl prospěch, kdo neprospěch? Nebo, řečeno s Leninem, kdo komu co dělal? V té věci se nikdy nedospělo k jednoznačné odpovědi. Lord Shelburne, státník osmnáctého století, který tuto otázku důkladně promýšlel, dospěl k závěru, že „Anglie tam, kde je to možné, dává přednost obchodu před nadvládou, ale pokud je to nutné, prosazuje obchodní styky i nadvládu".( 4 7 ) Klasičtí ekonomové jako Adam Smith, Jeremy Bentham a David Ricardo viděli v koloniích mrzkou výmluvu pro uplatňování monopolu, a proto soudili, že odporují všeobecnému hospodářskému zájmu.í 48 ) Edward Gibbon Wakefield se ve svém Názoru na způsob kolonizace (1849) domníval, že jejím cílem je zajistit životní prostor pro obyvatelstvo přelidněné Evropy. Téhož názoru byl též největší kolonizátor všech dob Cecil Rhodes - nebýt této možnosti, nezaměstnaní by zničili společenský řád: „Impérium... je životně důležité: chceme-li se vyhnout občanské válce, musíme být imperialisty."( 4 9 ) Zastánci ochranářské politiky jako Joe Chamberlain naopak dokazovali, že kolonie jsou proto, aby zajišťovaly spolehlivý odbyt pro vývoz, což je v podstatě návrat k merkantilismu preindustriálního období. Názor, že kolonie se hodí především k uložení kapitálu, vyslovil první Robert Torrens v Kolonizaci jižní Austrálie (1835). Pojem přebytečného kapitálu pak převzal i John Stuart Milí:* „Za nynějšího stavu světa je kolonizace nejlepší podnik, do něhož může stará a bohatá země investovat 50 svůj kapitál."( ) To byl také názor praktických francouzských kolonizátorů jako Jules Ferry a jejich teoretiků jako Paul Leroy-Beaulieu; Leroy-Beaulieuova kniha O kolonizaci rozeznávala tři kategorie: colonie de peuplement, kolonie pro osídlení (emigrace spolu s investicemi kapitálu), colonie ďexploitation, kolonie pro těžbu (pouze vývoz kapitálu) a colonies mixtes, smíšené kolonie. Německý teoretik Gustav Schmoller dokazoval, že rozsáhlé vystěhovalectví z Evropy je nezbytné a že kolonizace na rozdíl od osídlování amerického kontinentu je daleko výhodnější, ježto se tu kapitál nevymyká kontrole mateřské země. Všichni tito autoři a teoretikové považovali celý kolonizační proces za záměrný a systematický a především racionální. Většina z nich se domnívala, že je to činnost blahodárná a všem zúčastněným, tedy i domorodcům, prospěšná. Lord Lugard, tvůrce Britské západní Afriky, dokonce mínil, že Evropa má nejen /. S. Milí (1806-1873), anglický filozof a ekonom. Benthamovu utilitární filozofii zpracoval v spise Utilitarismus (1861), v pojednání O svobodě (1859) hájí práva a svobodu jednotlivce. Další práce: O poddanství žen, Systém logiky, Zásady politické ekonomie. Působil na T. G. Masaryka.

152

zájem, ale i morální povinnost dát své finanční zdroje k dispozici celému světu. Roku 1902 však tyto názory na vývoz kapitálu změnil v konspirační teorii hampsteadský intelektuál J. H. Hobson, klasický filolog a novinář Man­ chester Guardianu. Hobsonovy myšlenky měly pak v dvacátém století vážnou odezvu. Roku 1889 vynalezl teorii nedostatečné spotřeby: průmysl vyrábí příliš mnoho, bohatí nedokáží všecko spotřebovat, chudí na to nemají; a proto je nutné kapitál vyvážet. Keynes se později přiznal, že Hobsonova teorie měla rozhodující vliv na jeho Obecnou teorii práce, úro­ ků a peněz (1936), a Hobsonovo řešení - příkře stoupající daně, rozsáhlé sociální zabezpečení a znárodnění - se stalo běžným programem západo­ evropských sociálních demokratů. Hobson byl však také antisemita a v devadesátých letech ho „rvačka o Afriku", násilné vymáhání ústupků na Číně a především události vedoucí k burské válce tak pobouřily, že napsal dost neuváženou knihu Imperialismus (1902), kde celé dění vylíčil jako smluvenou a záměrnou ničemnost „finančního kapitálu" ovládaného převážné židy. Imperialismus mu byl přímým důsledkem nedostatečné spotřeby a výrazem nutnosti exportovat kapitál k zajištění vyšších zisků. V dvou nejdůležitějších kapitolách „Příživníci" a „Hospodářské kořeny imperialismu" uvedl svou konspirační teorii se silným moralistickým a emocionálním patosem; dokazoval, že z koloniálních říší mají prospěch jen „finanční kapitalisté": domorodci trpí, kolonizující národy jako celek též, a jako celá burská válka je intrikánským plánem na přepadení a zabrání zlatých dolů v okolí Johannesburgu, tak celá praxe imperialismu, zvláště konkurenčního, povede nakoneckválce.( 51 ) Výraz imperialismus se objevil v sociálně ekonomickém názvosloví až kolem roku 1900. Hobsonova kniha, která ho definovala jako „využívání státního aparátu pro soukromé, zejména kapitalistické zájmy k zajištění 52 hospodářských výhod v zahraničí"( ), učinila okamžitě aspekt zlovolného spiknutí neobyčejně přitažlivý pro marxisty a stoupence jiných determinis­ 53 tických ideologií. ( ) Rakouští ekonomové Otto Bauer a Rudolf Hilferding roku 1910 dokazovali, že imperialismus je naprosto nevyhnutelnou příčinou války. Roku 1916 završil Lenin vratkou budovu tohoto učení spisem Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu, kde tento pojem obratně zabudoval do základní struktury marxistické teorie. Až dosud se koloniální říše hodnotily podle zkušenosti. Kolonie se posuzovaly podle významu. Buď byla jejich správa dobrá nebo vykořisťovatelská nebo směs obou. Uznávalo se, že proces kolonizace má výhody i nevýhody pro všecky zúčastněné a zejména že je složitý a proměnlivý. Od nynějška se všechno převedlo na zjednodušená hesla s hospodářským a morálním zaměřením a kolonialismus byl všude a vždy označován jako zásadně špatný. To, jak se 153

To je ovšem jen jediný příklad z velkého množství zmatků, které od počátku do konce obklopovaly - a dosud ještě obklopují - celý systém imperialismu a koloniálních říší. Jakému účelu sloužily? Cui bono? Kdo z toho měl prospěch, kdo neprospěch? Nebo, řečeno s Leninem, kdo komu co dělal? V té věci se nikdy nedospělo k jednoznačné odpovědi. Lord Shelburne, státník osmnáctého století, který tuto otázku důkladně promýšlel, dospěl k závěru, že „Anglie tam, kde je to možné, dává přednost obchodu před nadvládou, ale pokud je to nutné, prosazuje obchodní styky i nadvládu".( 4 7 ) Klasičtí ekonomové jako Adam Smith, Jeremy Bentham a David Ricardo viděli v koloniích mrzkou výmluvu pro uplatňování monopolu, a proto soudili, že odporují všeobecnému hospodářskému zájmu.í 48 ) Edward Gibbon Wakefield se ve svém Názoru na způsob kolonizace (1849) domníval, že jejím cílem je zajistit životní prostor pro obyvatelstvo přelidněné Evropy. Téhož názoru byl též největší kolonizátor všech dob Cecil Rhodes - nebýt této možnosti, nezaměstnaní by zničili společenský řád: „Impérium... je životně důležité: chceme-li se vyhnout občanské válce, musíme být imperialisty."( 4 9 ) Zastánci ochranářské politiky jako Joe Chamberlain naopak dokazovali, že kolonie jsou proto, aby zajišťovaly spolehlivý odbyt pro vývoz, což je v podstatě návrat k merkantilismu preindustriálního období. Názor, že kolonie se hodí především k uložení kapitálu, vyslovil první Robert Torrens v Kolonizaci jižní Austrálie (1835). Pojem přebytečného kapitálu pak převzal i John Stuart Milí:* „Za nynějšího stavu světa je kolonizace nejlepší podnik, do něhož může stará a bohatá země investovat 50 svůj kapitál."( ) To byl také názor praktických francouzských kolonizátorů jako Jules Ferry a jejich teoretiků jako Paul Leroy-Beaulieu; Leroy-Beaulieuova kniha O kolonizaci rozeznávala tři kategorie: colonie de peuplement, kolonie pro osídlení (emigrace spolu s investicemi kapitálu), colonie ďexploitation, kolonie pro těžbu (pouze vývoz kapitálu) a colonies mixtes, smíšené kolonie. Německý teoretik Gustav Schmoller dokazoval, že rozsáhlé vystěhovalectví z Evropy je nezbytné a že kolonizace na rozdíl od osídlování amerického kontinentu je daleko výhodnější, ježto se tu kapitál nevymyká kontrole mateřské země. Všichni tito autoři a teoretikové považovali celý kolonizační proces za záměrný a systematický a především racionální. Většina z nich se domnívala, že je to činnost blahodárná a všem zúčastněným, tedy i domorodcům, prospěšná. Lord Lugard, tvůrce Britské západní Afriky, dokonce mínil, že Evropa má nejen /. S. Milí (1806-1873), anglický filozof a ekonom. Benthamovu utilitární filozofii zpracoval v spise Utilitarismus (1861), v pojednání O svobodě (1859) hájí práva a svobodu jednotlivce. Další práce: O poddanství žen, Systém logiky, Zásady politické ekonomie. Působil na T. G. Masaryka.

152

zájem, ale i morální povinnost dát své finanční zdroje k dispozici celému světu. Roku 1902 však tyto názory na vývoz kapitálu změnil v konspirační teorii hampsteadský intelektuál J. H. Hobson, klasický filolog a novinář Man­ chester Guardianu. Hobsonovy myšlenky měly pak v dvacátém století vážnou odezvu. Roku 1889 vynalezl teorii nedostatečné spotřeby: průmysl vyrábí příliš mnoho, bohatí nedokáží všecko spotřebovat, chudí na to nemají; a proto je nutné kapitál vyvážet. Keynes se později přiznal, že Hobsonova teorie měla rozhodující vliv na jeho Obecnou teorii práce, úro­ ků a peněz (1936), a Hobsonovo řešení - příkře stoupající daně, rozsáhlé sociální zabezpečení a znárodnění - se stalo běžným programem západo­ evropských sociálních demokratů. Hobson byl však také antisemita a v devadesátých letech ho „rvačka o Afriku", násilné vymáhání ústupků na Číně a především události vedoucí k burské válce tak pobouřily, že napsal dost neuváženou knihu Imperialismus (1902), kde celé dění vylíčil jako smluvenou a záměrnou ničemnost „finančního kapitálu" ovládaného převážné židy. Imperialismus mu byl přímým důsledkem nedostatečné spotřeby a výrazem nutnosti exportovat kapitál k zajištění vyšších zisků. V dvou nejdůležitějších kapitolách „Příživníci" a „Hospodářské kořeny imperialismu" uvedl svou konspirační teorii se silným moralistickým a emocionálním patosem; dokazoval, že z koloniálních říší mají prospěch jen „finanční kapitalisté": domorodci trpí, kolonizující národy jako celek též, a jako celá burská válka je intrikánským plánem na přepadení a zabrání zlatých dolů v okolí Johannesburgu, tak celá praxe imperialismu, zvláště konkurenčního, povede nakoneckválce.( 51 ) Výraz imperialismus se objevil v sociálně ekonomickém názvosloví až kolem roku 1900. Hobsonova kniha, která ho definovala jako „využívání státního aparátu pro soukromé, zejména kapitalistické zájmy k zajištění 52 hospodářských výhod v zahraničí"( ), učinila okamžitě aspekt zlovolného spiknutí neobyčejně přitažlivý pro marxisty a stoupence jiných determinis­ 53 tických ideologií. ( ) Rakouští ekonomové Otto Bauer a Rudolf Hilferding roku 1910 dokazovali, že imperialismus je naprosto nevyhnutelnou příčinou války. Roku 1916 završil Lenin vratkou budovu tohoto učení spisem Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu, kde tento pojem obratně zabudoval do základní struktury marxistické teorie. Až dosud se koloniální říše hodnotily podle zkušenosti. Kolonie se posuzovaly podle významu. Buď byla jejich správa dobrá nebo vykořisťovatelská nebo směs obou. Uznávalo se, že proces kolonizace má výhody i nevýhody pro všecky zúčastněné a zejména že je složitý a proměnlivý. Od nynějška se všechno převedlo na zjednodušená hesla s hospodářským a morálním zaměřením a kolonialismus byl všude a vždy označován jako zásadně špatný. To, jak se 153

tato primitivní a nepodložená teorie stala za padesát let po Versailleské smlouvě konvenční moudrostí většiny světa, je jedním ze základních charakteristických úkazů dvacátého století, srovnatelný svou důležitostí jen s šířením politického násilí. Teoriím ovšem historická a hospodářská skutečnost zdaleka neodpovídala a snad ze všech nejméně teorii Hobsonově-Leninově. Neboť vznikají-li říše z nadměrného hromadění kapitálu a nedostatečné spotřeby, představují-li konečné stadium kapitalismu, jak potom vysvětlíme říše starověké? Joseph Schumpeter, jehož studie Zur Soziologie des Imperialismus (Imperialismus a společenské třídy) vyšla v Německu roku 1919, se přiblížil k pravdě mnohem víc, když tvrdil, že imperialismus je „atavistický". Kapitalismu, dovozoval, se většinou dařilo v míru a při volném obchodování, nikoli za války nebo při ochranářských opatřeních. Kolonie často sloužily v podstatě „bezcílnému sklonu... neomezeně rozšiřovat hranice". Byly, jak se zdá, získány v určitém rozhodujícím stadiu národního a společenského vývoje, který vyjadřoval skutečné či imaginární zájmy vládnoucí třídy.( 54 ) Ale i to je příliš povrchní vysvětlení. Vzestup japonské říše (jak ještě uvidíme) se sice nejvíc blíží modelu rozvoje cílevědomě plánovaného všemocným vládnoucím režimem, ale tento příklad evropské teoretiky asi sotva napadl. A kromě toho japonská expanze velmi často vyplynula přímo na místě z autoritativních rozhodnutí vojevůdců, kteří překračovali nebo dokonce přímo porušovali příkazy vládnoucí skupiny. Totéž se dělo i u Francouzů. Za získání Alžíru vděčí Francie neukázněnosti svých vojenských velitelů; Indočínu opanovali její domýšliví kapitáni; v Západní Africe prosadili Francouze námořníci. ( 55 ) V jistém smyslu lze francouzskou koloniální říši považovat za výsledek dlouhé řady důstojnických dobrodružství a povyražení v zahraničním exteriéru. Původním cílem totiž bylo je nějak zaměstnat. To, co ve skutečnosti dokázali, mělo pramalý vztah k úmyslům nebo rozhodnutím vládních institucí. Nikdo se například neptal francouzského kabinetu na radu ohledně súdánské Fašody, marockého protektorátu či krize v roce 1911. Parlament vlastně koloniální říši v žádném období její existence neřídil. Nejblíž k pravdě se asi dostal Jules Feny, když honbu za koloniemi popsal jako „velký překážkový terénní běh za neznámým cílem".( 56 ) Bismarck prý vybízel Francii, aby v tomto terénním běhu vedla a zapomněla, zejí zabral Alsasko a Lotrinsko. Pokud tomu tak je, velice se mýlil. Mimo armádu se o černou Afriku zajímalo jen málo Francouzů. Výstižně to vyjádřil D é r o u l e d e : „Přišel jsem o dvě sestry - a vy mi nabízíte dvacet pokojských."(57) Je ještě spousta dalších odchylek a anomálií, které odporují Hobsonově a Leninově teorii. Proč například v Latinské Americe kapitálové investice

následovaly po španělské kolonizaci, místo aby ji předcházely nebo provázely? Proč v této rozlehlé oblasti spolupracovali kapitalisté s politickými osvoboditeli? Kromě toho byly některé z „vykořisťovaných" nebo kolonizovaných zemí samy kdysi koloniálními říšemi. Čína byla dílem celé řady císařských dynastií bez přispění „finančního kapitálu". Indie je výsledkem mogulského imperialismu. Turecko se rozrostlo z otomanské Anatolie. Egypt býval kdysi mocnou říší a po odtržení od Turecka se znovu snažil obnovit svůj vliv v Súdánu. Jižně od Sahary bylo půl tuctu domorodých říší ovládaných kmeny nebo politickými skupinami jako Ašanti, Fulbové, Bornuové, stoupenci AI Hadži Umara a Futy Tóra. Habešské císařství soutěžilo s evropskými říšemi ve východním cípu Afriky, než podlehlo jedné z nich roku 1935. Říší byla také Barma. Persie a Čína jimi byly už od starověku. I kolonialismus sám tvořil zcela anomální impéria. Kongo (později Zalr) dala dohromady berlínská konference v roce 1884-5 a přežilo dekolonizaci, aniž se tam uplatnily síly, jež podle zmíněných teorií vytvářejí impéria. Totéž lze říci o Indonésii, jež byla jako produkt holandské pořádkumilovnosti sestavena z mnoha naprosto odlišných území. Konspirační teorií se žádný z těchto případů nedá vysvětliti 58 ) Rozhodující ovšem je, že teorie selhává i ve své základní poučce - že totiž osídlování kolonií nezbytně zajišťuje vysokou návratnost kapitálu. Čím podrobněji zkoumáme fakta, tím víc se přesvědčujeme, že jakákoli představa o tom, že kapitál zoufale hledá kolonie, kde by uplatnil své obrovské přebytky, je absurdní. „Nadbytečný" kapitál nikdy neexistoval. Pro investice ho bylo vždycky těžké sehnat, zejména v koloniích. Tropy nedávaly velké výnosy, leda až na samém konci koloniální éry. Slušných úspěchů se dopracovalo pouze několik jedinců. V Západní Africe bratři Leverové silně investovali do dopravních spojů, sociální péče a plantáží, které v padesátých letech našeho století zaměstnávaly 40.000 Afričanů; společnost vlastnila 59 350.000 hektarů půdy a aktivně obdělávala 60.000.( ) Silně se investovalo s občasnými velkými zisky (a též s dalekosáhlými ztrátami) v Malajsku, jež bylo díky těžbě kaučuku a cínu možná nejbohatší kolonií mezi oběma válkami. Kapitál se však neřídil vlajkou určité země. Alespoň Britové neváhali investovat peníze v nezávislých státech Latinské Ameriky právě tak jako v korunních koloniích. Také o ně nezřídka přicházeli. Argentina, která spotřebovala víc britského kapitálu než jiné „rozvojové" země, dala za finanční krize v letech 1890-1 všem zahraničním podnikatelům důkladné ponaučení. Souhrnně za celé devatenácté století byly britské investice 60 v Argentině ryze ztrátové. í ) Němci a Italové toužili po koloniích víc než kdokoli jiný, ale nebyli ochotni je financovat. Francouzi dávali před svými „dvaceti pokojskými" přednost Rusku nebo holandské Východní Indii. Také Britové přáli spíš Jávě a Sumatře než nesčetným africkým teritoriím.( 61 )

154

155

tato primitivní a nepodložená teorie stala za padesát let po Versailleské smlouvě konvenční moudrostí většiny světa, je jedním ze základních charakteristických úkazů dvacátého století, srovnatelný svou důležitostí jen s šířením politického násilí. Teoriím ovšem historická a hospodářská skutečnost zdaleka neodpovídala a snad ze všech nejméně teorii Hobsonově-Leninově. Neboť vznikají-li říše z nadměrného hromadění kapitálu a nedostatečné spotřeby, představují-li konečné stadium kapitalismu, jak potom vysvětlíme říše starověké? Joseph Schumpeter, jehož studie Zur Soziologie des Imperialismus (Imperialismus a společenské třídy) vyšla v Německu roku 1919, se přiblížil k pravdě mnohem víc, když tvrdil, že imperialismus je „atavistický". Kapitalismu, dovozoval, se většinou dařilo v míru a při volném obchodování, nikoli za války nebo při ochranářských opatřeních. Kolonie často sloužily v podstatě „bezcílnému sklonu... neomezeně rozšiřovat hranice". Byly, jak se zdá, získány v určitém rozhodujícím stadiu národního a společenského vývoje, který vyjadřoval skutečné či imaginární zájmy vládnoucí třídy.( 54 ) Ale i to je příliš povrchní vysvětlení. Vzestup japonské říše (jak ještě uvidíme) se sice nejvíc blíží modelu rozvoje cílevědomě plánovaného všemocným vládnoucím režimem, ale tento příklad evropské teoretiky asi sotva napadl. A kromě toho japonská expanze velmi často vyplynula přímo na místě z autoritativních rozhodnutí vojevůdců, kteří překračovali nebo dokonce přímo porušovali příkazy vládnoucí skupiny. Totéž se dělo i u Francouzů. Za získání Alžíru vděčí Francie neukázněnosti svých vojenských velitelů; Indočínu opanovali její domýšliví kapitáni; v Západní Africe prosadili Francouze námořníci. ( 55 ) V jistém smyslu lze francouzskou koloniální říši považovat za výsledek dlouhé řady důstojnických dobrodružství a povyražení v zahraničním exteriéru. Původním cílem totiž bylo je nějak zaměstnat. To, co ve skutečnosti dokázali, mělo pramalý vztah k úmyslům nebo rozhodnutím vládních institucí. Nikdo se například neptal francouzského kabinetu na radu ohledně súdánské Fašody, marockého protektorátu či krize v roce 1911. Parlament vlastně koloniální říši v žádném období její existence neřídil. Nejblíž k pravdě se asi dostal Jules Feny, když honbu za koloniemi popsal jako „velký překážkový terénní běh za neznámým cílem".( 56 ) Bismarck prý vybízel Francii, aby v tomto terénním běhu vedla a zapomněla, zejí zabral Alsasko a Lotrinsko. Pokud tomu tak je, velice se mýlil. Mimo armádu se o černou Afriku zajímalo jen málo Francouzů. Výstižně to vyjádřil D é r o u l e d e : „Přišel jsem o dvě sestry - a vy mi nabízíte dvacet pokojských."(57) Je ještě spousta dalších odchylek a anomálií, které odporují Hobsonově a Leninově teorii. Proč například v Latinské Americe kapitálové investice

následovaly po španělské kolonizaci, místo aby ji předcházely nebo provázely? Proč v této rozlehlé oblasti spolupracovali kapitalisté s politickými osvoboditeli? Kromě toho byly některé z „vykořisťovaných" nebo kolonizovaných zemí samy kdysi koloniálními říšemi. Čína byla dílem celé řady císařských dynastií bez přispění „finančního kapitálu". Indie je výsledkem mogulského imperialismu. Turecko se rozrostlo z otomanské Anatolie. Egypt býval kdysi mocnou říší a po odtržení od Turecka se znovu snažil obnovit svůj vliv v Súdánu. Jižně od Sahary bylo půl tuctu domorodých říší ovládaných kmeny nebo politickými skupinami jako Ašanti, Fulbové, Bornuové, stoupenci AI Hadži Umara a Futy Tóra. Habešské císařství soutěžilo s evropskými říšemi ve východním cípu Afriky, než podlehlo jedné z nich roku 1935. Říší byla také Barma. Persie a Čína jimi byly už od starověku. I kolonialismus sám tvořil zcela anomální impéria. Kongo (později Zalr) dala dohromady berlínská konference v roce 1884-5 a přežilo dekolonizaci, aniž se tam uplatnily síly, jež podle zmíněných teorií vytvářejí impéria. Totéž lze říci o Indonésii, jež byla jako produkt holandské pořádkumilovnosti sestavena z mnoha naprosto odlišných území. Konspirační teorií se žádný z těchto případů nedá vysvětliti 58 ) Rozhodující ovšem je, že teorie selhává i ve své základní poučce - že totiž osídlování kolonií nezbytně zajišťuje vysokou návratnost kapitálu. Čím podrobněji zkoumáme fakta, tím víc se přesvědčujeme, že jakákoli představa o tom, že kapitál zoufale hledá kolonie, kde by uplatnil své obrovské přebytky, je absurdní. „Nadbytečný" kapitál nikdy neexistoval. Pro investice ho bylo vždycky těžké sehnat, zejména v koloniích. Tropy nedávaly velké výnosy, leda až na samém konci koloniální éry. Slušných úspěchů se dopracovalo pouze několik jedinců. V Západní Africe bratři Leverové silně investovali do dopravních spojů, sociální péče a plantáží, které v padesátých letech našeho století zaměstnávaly 40.000 Afričanů; společnost vlastnila 59 350.000 hektarů půdy a aktivně obdělávala 60.000.( ) Silně se investovalo s občasnými velkými zisky (a též s dalekosáhlými ztrátami) v Malajsku, jež bylo díky těžbě kaučuku a cínu možná nejbohatší kolonií mezi oběma válkami. Kapitál se však neřídil vlajkou určité země. Alespoň Britové neváhali investovat peníze v nezávislých státech Latinské Ameriky právě tak jako v korunních koloniích. Také o ně nezřídka přicházeli. Argentina, která spotřebovala víc britského kapitálu než jiné „rozvojové" země, dala za finanční krize v letech 1890-1 všem zahraničním podnikatelům důkladné ponaučení. Souhrnně za celé devatenácté století byly britské investice 60 v Argentině ryze ztrátové. í ) Němci a Italové toužili po koloniích víc než kdokoli jiný, ale nebyli ochotni je financovat. Francouzi dávali před svými „dvaceti pokojskými" přednost Rusku nebo holandské Východní Indii. Také Britové přáli spíš Jávě a Sumatře než nesčetným africkým teritoriím.( 61 )

154

155

64

Konspirační teorie předpokládá malý počet velmi chytrých lidí, kteří dovedou naprosto racionálně zhodnotit situaci a koordinovat své snahy. Na rozdíl od tohoto předpokladu bylo jen v Británii a Francii podnika­ telů strašná spousta; rozhodovali se ne rozumově, nýbrž na základě citu a jednali nedůsledně, neinformovaně a zaujatě. Londýnští obchodníci nedokázali naplánovat vůbec nic, natož nějaké světové spiknutí; sledovali prostě ze dne na den své krátkodobé (a často mylné) zájmy. ( 62 ) Jedinou základní a všeobecně rozšířenou vlastností evropských podnikatelů během celého koloniálního období byla neinformovanost plynoucí z jejich lenosti. Jestliže tito lidé neměli žádný dohodnutý a promyšlený, natož taj­ ný a podvratný plán, pak koloniální správa neměla jasno o nic víc. V devatenáctém století se v duchu Macaulayho školských reforem v Indii považovalo za cíl koloniální správy napodobovat Evropany. Mezi oběma válkami však vzala tato představa rychle za své a zbyl jenom zmatek. Takzvaná politika „dvojího mandátu" propagovaná v dvacátých letech lordem Lugardem, nepříliš odlišná od Lyauteyho snah v Maroku, se snažila zachovat domorodou správní organizaci a dávat zásadně přednost domácím zájmům. Úkolem Britů, napsal Lugard, je „podporovat v Africe obchod a průmysl, aniž bychom nějak důkladně zkoumali, jaký hmotný zisk nám to přinese".( 6 3 ) Tento altruistický názor postupně sílil, ale existoval současně vedle jiných cílů, jimiž byly například vojenská strategie, emigrace, obrana osadnických zájmů, národní prestiž a hospodářská politika státu (nevyjímaje cenové a celní sazebníky). Tyto požadavky se měnily podle povahy kolonie a jejího zřízení a často odporovaly zájmům domorodců i sobě navzájem. Typické kolonie neexistovaly. Některá teritoria nebyla v právním smyslu kolonií vůbec, nýbrž protektorátem, mandátním či svěřeneckým územím, federací několika království a knížectví nebo i zpola nezávislou zemí jako třeba Egypt a státy kolem Perského zálivu (včetně Persie samotné). Bylo asi tak deset různých prototypů. Některé kolonie zejména v Západní Africe se skládaly z dvou nebo i více úplně odlišných právních jednotek, představujících jednotlivé archeologické vrstvy postupného pronikání Západu. Za těchto okolností bylo nemožné sledovat důsledně nějakou kolonizační politiku s vyhraněnými dlouhodobými cíli. Žádná „mateřská země" to nedokázala. Proto také nemůže existovat žádná bilance kolonialismu ani z doby mezi oběma válkami, ani z dob předchozích. Obecně řečeno, hlavním záměrem koloniálních mocností bylo zajistit systém vojenských základen pro obranu země, dále její vnitřní bezpečnost, nejdůležitější silniční spoje a zdravotnickou péči; vše ostatní ponechávaly soukromé iniciativě. Vláda se snažila být výkonná, nestranná a neúplatná a nezasahovala do místních sporů. Někdy byla nucena řídit i hospodářství, jako například Itálie

s viditelným neúspěchem v Somálsku a v LybiiX ) Většinou se musela starat o větší počet veřejně prospěšných institucí a služeb, než tomu byla zvyklá doma. Británie například propagovala ve všech korunních koloniích modernizaci a rozvoj zemědělství, vedla zdravotnická zařízení a ve všech afrických teritoriích jižně od Sahary (kromě Rhodesie a Ňaska) spravovala a provozovala státní dráhy. Ale všechny tyto podniky svědčí o nedostatku, nikoli o nadbytku kapitálu. Vláda to dělala ze smyslu pro povinnost, nikoli že by to sama vyžadovala, a zvyšovala tím pasíva svého rozpočtu. Koloniální vlády se nesnažily podporovat průmysl, ale také ho úmyslně neomezovaly. K investičnímu podnikání mnoho chuti nebylo pro nedostatek školených pracovníků a dobrých odbytišť. Při vhodných podmínkách vznikal mezi oběma světovými válkami průmysl například v Belgickém Kongu, kde však financování většinou nepocházelo z Belgie, nýbrž z hospodářských zdrojů jiných států a od různých zahraničních firem což je dalším popřením konspirační teorie. Dakar ve Francouzské západní Africe vzkvétal přesně z téhož důvodu. Představa, že kolonialismus sám svou podstatou bránil rozvoji místního průmyslu, neobstojí prostě proto, že britský, belgický a holandský volný obchod sledoval zcela opačné cíle než ochranářští Francouzi, Španělé, Italové, Portugalci a Američané. Počínajíc rokem 1923 a zejména od roku 1932 porušovali Britové vlastní zásady volného obchodu, aby pomohli indickému průmyslu. Místokrál lord Curzon přemluvil pársistického bavlnového magnáta J. N. Tatu, aby v Indii zahájil výrobu železa a oceli, a Británie k tomu účelu zavedla ochranná cla. Kolem roku 1945 vyrobila Indie 1,15 miliónů tun ročně a v podstatě ovládla trh. Také pro bavlnářský a jutový průmysl, kde byly podmínky velmi příznivé, zajistili Indové potřebný materiál sami, Británie poskytla pouze ochranu. V době osamostatnění měla Indie už rozsáhlý průmysl, indické firmy ovládaly 83% bank, 60% dovozu a vývozu a dodávaly spotřebitelům 60% všeho zboží.( 65 ) Je však velmi pochybné, zda budování místního průmyslu pod záštitou celních opatření bylo k prospěchu všech obyvatel kolonie. Celkem vzato mělo obyvatelstvo volně obchodujících koloniálních režimů vyšší životní úroveň než jinde, jak se také dalo čekat. Indie a Pákistán udržovaly po svém osamostatnění přísná ochranná opatření a to byl také jeden z důvodů, proč životní úroveň právě v těchto zemích stoupala mnohem pomaleji než v tržním hospodářství východní Asie. í 6 6 ) Celkem vzato prospívaly koloniální mocnosti zájmům místního obyvatelstva nejvíc, když připustily, aby tržní síly převládly nad omezujícími opatřeními, byť byla míněna sebelépe. Většinou to znamenalo přechod od samozásobitelského zemědělství k pěstování tržních plodin ve velkém měřítku pro vývoz. Tato takzvaná „deformace" koloniálního hospodářství, jež údajně měla sloužit zájmům mateřské země nebo

156

157

64

Konspirační teorie předpokládá malý počet velmi chytrých lidí, kteří dovedou naprosto racionálně zhodnotit situaci a koordinovat své snahy. Na rozdíl od tohoto předpokladu bylo jen v Británii a Francii podnika­ telů strašná spousta; rozhodovali se ne rozumově, nýbrž na základě citu a jednali nedůsledně, neinformovaně a zaujatě. Londýnští obchodníci nedokázali naplánovat vůbec nic, natož nějaké světové spiknutí; sledovali prostě ze dne na den své krátkodobé (a často mylné) zájmy. ( 62 ) Jedinou základní a všeobecně rozšířenou vlastností evropských podnikatelů během celého koloniálního období byla neinformovanost plynoucí z jejich lenosti. Jestliže tito lidé neměli žádný dohodnutý a promyšlený, natož taj­ ný a podvratný plán, pak koloniální správa neměla jasno o nic víc. V devatenáctém století se v duchu Macaulayho školských reforem v Indii považovalo za cíl koloniální správy napodobovat Evropany. Mezi oběma válkami však vzala tato představa rychle za své a zbyl jenom zmatek. Takzvaná politika „dvojího mandátu" propagovaná v dvacátých letech lordem Lugardem, nepříliš odlišná od Lyauteyho snah v Maroku, se snažila zachovat domorodou správní organizaci a dávat zásadně přednost domácím zájmům. Úkolem Britů, napsal Lugard, je „podporovat v Africe obchod a průmysl, aniž bychom nějak důkladně zkoumali, jaký hmotný zisk nám to přinese".( 6 3 ) Tento altruistický názor postupně sílil, ale existoval současně vedle jiných cílů, jimiž byly například vojenská strategie, emigrace, obrana osadnických zájmů, národní prestiž a hospodářská politika státu (nevyjímaje cenové a celní sazebníky). Tyto požadavky se měnily podle povahy kolonie a jejího zřízení a často odporovaly zájmům domorodců i sobě navzájem. Typické kolonie neexistovaly. Některá teritoria nebyla v právním smyslu kolonií vůbec, nýbrž protektorátem, mandátním či svěřeneckým územím, federací několika království a knížectví nebo i zpola nezávislou zemí jako třeba Egypt a státy kolem Perského zálivu (včetně Persie samotné). Bylo asi tak deset různých prototypů. Některé kolonie zejména v Západní Africe se skládaly z dvou nebo i více úplně odlišných právních jednotek, představujících jednotlivé archeologické vrstvy postupného pronikání Západu. Za těchto okolností bylo nemožné sledovat důsledně nějakou kolonizační politiku s vyhraněnými dlouhodobými cíli. Žádná „mateřská země" to nedokázala. Proto také nemůže existovat žádná bilance kolonialismu ani z doby mezi oběma válkami, ani z dob předchozích. Obecně řečeno, hlavním záměrem koloniálních mocností bylo zajistit systém vojenských základen pro obranu země, dále její vnitřní bezpečnost, nejdůležitější silniční spoje a zdravotnickou péči; vše ostatní ponechávaly soukromé iniciativě. Vláda se snažila být výkonná, nestranná a neúplatná a nezasahovala do místních sporů. Někdy byla nucena řídit i hospodářství, jako například Itálie

s viditelným neúspěchem v Somálsku a v LybiiX ) Většinou se musela starat o větší počet veřejně prospěšných institucí a služeb, než tomu byla zvyklá doma. Británie například propagovala ve všech korunních koloniích modernizaci a rozvoj zemědělství, vedla zdravotnická zařízení a ve všech afrických teritoriích jižně od Sahary (kromě Rhodesie a Ňaska) spravovala a provozovala státní dráhy. Ale všechny tyto podniky svědčí o nedostatku, nikoli o nadbytku kapitálu. Vláda to dělala ze smyslu pro povinnost, nikoli že by to sama vyžadovala, a zvyšovala tím pasíva svého rozpočtu. Koloniální vlády se nesnažily podporovat průmysl, ale také ho úmyslně neomezovaly. K investičnímu podnikání mnoho chuti nebylo pro nedostatek školených pracovníků a dobrých odbytišť. Při vhodných podmínkách vznikal mezi oběma světovými válkami průmysl například v Belgickém Kongu, kde však financování většinou nepocházelo z Belgie, nýbrž z hospodářských zdrojů jiných států a od různých zahraničních firem což je dalším popřením konspirační teorie. Dakar ve Francouzské západní Africe vzkvétal přesně z téhož důvodu. Představa, že kolonialismus sám svou podstatou bránil rozvoji místního průmyslu, neobstojí prostě proto, že britský, belgický a holandský volný obchod sledoval zcela opačné cíle než ochranářští Francouzi, Španělé, Italové, Portugalci a Američané. Počínajíc rokem 1923 a zejména od roku 1932 porušovali Britové vlastní zásady volného obchodu, aby pomohli indickému průmyslu. Místokrál lord Curzon přemluvil pársistického bavlnového magnáta J. N. Tatu, aby v Indii zahájil výrobu železa a oceli, a Británie k tomu účelu zavedla ochranná cla. Kolem roku 1945 vyrobila Indie 1,15 miliónů tun ročně a v podstatě ovládla trh. Také pro bavlnářský a jutový průmysl, kde byly podmínky velmi příznivé, zajistili Indové potřebný materiál sami, Británie poskytla pouze ochranu. V době osamostatnění měla Indie už rozsáhlý průmysl, indické firmy ovládaly 83% bank, 60% dovozu a vývozu a dodávaly spotřebitelům 60% všeho zboží.( 65 ) Je však velmi pochybné, zda budování místního průmyslu pod záštitou celních opatření bylo k prospěchu všech obyvatel kolonie. Celkem vzato mělo obyvatelstvo volně obchodujících koloniálních režimů vyšší životní úroveň než jinde, jak se také dalo čekat. Indie a Pákistán udržovaly po svém osamostatnění přísná ochranná opatření a to byl také jeden z důvodů, proč životní úroveň právě v těchto zemích stoupala mnohem pomaleji než v tržním hospodářství východní Asie. í 6 6 ) Celkem vzato prospívaly koloniální mocnosti zájmům místního obyvatelstva nejvíc, když připustily, aby tržní síly převládly nad omezujícími opatřeními, byť byla míněna sebelépe. Většinou to znamenalo přechod od samozásobitelského zemědělství k pěstování tržních plodin ve velkém měřítku pro vývoz. Tato takzvaná „deformace" koloniálního hospodářství, jež údajně měla sloužit zájmům mateřské země nebo

156

157

světového trhu, tvoří základ obvinění, že tyto země byly prostě vykořisťovány. Tvrdí se, že kolonie zchudly, protože jejich „přirozené" hospodářství bylo zničeno, a že se octly v chorobném stavu, který se ozna­ čuje slovem ,,zaostalost".(67) Statistické údaje, které by mohly tuto teorii buď potvrdit nebo vyvrátit, bohužel neexistují. Kniha Cesty africkým vnitrozemím, kterou napsal roku 1799 Mungo Park, nebudí dojem, že by šlo o pohádkovou idylu, jež pohrdá bohatstvím: právě naopak. Nezávislí kmenoví náčelníci si nejenom počínali ve svém prostředí jako malí diktátoři a imperialisté, ale byli také neobyčejně hrabiví. Prosazovali pěstování tržních plodin, kdykoli a kdekoli pro ně nacházeli odbyt. Nic jiného jim také nezbývalo, neboť pří rostoucím počtu obyvatelstva se samozásobitelské zemědělství stává slepou uličkou. Představu, že industrializace na rozdíl od prvovýroby je jediná cesta k zvyšování životní úrovně, popírají zkušenosti bývalých kolonií jako Austrálie, Nový Zéland, převážná část Kanady a americký středozápad, z nichž vývoz masa, vlny, pšenice, mléčných výrobků a rudy učinil nejblahobytnější země světa. Je možná příznačné, že ani jeden z nových nezávislých států, které vznikly z bývalých kolonií, se nepokusil nahradit dobře zavedené plantážnictví nějakým jiným způsobem hospodaření. Právě naopak: všechny se snažily zlepšit své vývozní možnosti, většinou aby mohly financovat rozvoj průmyslu - což je přesně totéž, oč usilovaly koloniální vlády v posledních letech svého vlivu. Tropické zemědělství prováděné ve velkém měřítku nebylo nikdy snadné a dávalo jen zřídka velký výnos. Analýza vývozních cen kávy, kakaa, kokosové moučky, bavlny, palmového oleje, rýže, arabské gumy, ořechů a kapoku ve Francouzské západní Africe v poslední fázi koloniální vlády (1953) ukazuje, že zisk byl malý a závisel převážně na dopravních možnostech/ 6 8 ) Tvrzení, že státy s vyspělým hospodářstvím schválně způsobovaly postupné zhoršování obchodních podmínek, aby co nejvíc stlačily základní ceny, neobstojí při srovnání se statistickými údaji a je prostě jen jiným aspektem konspirační teorie. Nejhorší stránkou meziválečného kolonialismu byla nucená práce a přidělování pozemků podle barvy pleti. Došlo k tomu následujícím způsobem. Africká půda se dala zvýnosnit a přechod od samozásobitelského zemědělství uskutečnit jen za předpokladu, že bude k dispozici dostatek sil, pracujících po evropském způsobu určitý počet hodin denně. V předkoloniální Africe bylo odpovědí na tento problém otroctví. Pokrokovější koloniální režimy jako Británie a menší měrou Francie byly rozhodnuty je odstranit. Britové se snažili přimět Afričany k vstupu na trh práce zdaněním. Nebo pracovní síly dováželi na základě smluv. Toto východisko bylo poměrně snadné. V světovém impériu s volným koloběhem

pracovních sil a zboží mohli přimět Indy, aby pracovali v Barmě, v Malajsku, v Tichomoří, na Cejlonu, v jižní, střední a východní Africe a dokonce i ve Střední a Jižní Americe; a Číňany v jihovýchodní Asii, v Tichomoří, v Jižní Africe a v Austrálii. Vyvolali též značný odpor afrických domorodců asi jako Holanďané v Indonésii, kteří přinutili Javánce, aby pracovali i na jiných ostrovech/ 6 9 ) Výsledkem bylo ovšem množství rasových a národnostních třenic (v případě Indonésie dokonce javánský imperialismus), které trvají dodnes. Holanďané prosazovali také takzvaný „kultivační systém", který nutil domorodé obyvatelstvo usilovat o výnosy tím, že vyžadoval jakési nájemné, neboť stát byl hlavním majetníkem a přidělovatelem půdy/ 7 0 ) Kultivační systém převzal též Leopold II., zakladatel Belgického Konga, a učinil ho základem tamějšího hospodářství. Belgičané kromě toho vyvíjeli nátlak na kmenové náčelníky, aby vybírali „dobrovolníky" na dlouhodobé pracovní úvazky. Francouzi a Portugalci vystačili celou dobu s neplacenou nucenou prací, robotou (corvée), která nahrazovala zdanění. K nejtěžším případům útlaku docházelo v Portugalské Africe a v Kongu. Většinou skončily kolem roku 1^14, když o nich začali psát angličtí novináři a konzulární úředníci. Nucené práce však pokračovaly v té či oné podobě až do konce čtyřicátých let.( 71 ) Jejich rozsah byl ale malý. Vlastně až do doby poměrně nedávné zůstávala velká většina Afričanů úplně mimo oblast mzdového hos­ podářství. Ještě v padesátých letech ze 170 miliónů Afričanů jižně od Sahary pracovalo za mzdu v kterékoli roční době pouze 8 miliónů/ 7 2 ) Pokud byly mzdy vysoké, pracovali Afričané dobrovolně; jihoafrické zlaté doly od samého začátku dodnes neměly nikdy potíže se sháněním pracovních sil. V jiných oblastech šlo o stále stejné problémy: malý zisk, chabé podnikání, nízká produktivita, nízké mzdy. Žádný běloch ani černoch, který kdy pracoval v Africe, nevěřil pohádkám o nadbytečném kapitálu. Ten existoval jen v kavárnách v Hampsteadu či na levém břehu Seiny. Největší chyba, které se koloniální mocnosti dopustily - s politickými, morálními a hospodářskými důsledky - byla, že nepřipustily v koloniích volný tržní systém. V tom vlastně napodobily praxi uplatňovanou už v sedmnáctém století v britských koloniích v Americe, rozvíjenou (na úkor místních Indiánů) na americkém středozápadě a západě a zdokonalenou na čistě rasistické bázi v Jižní Africe. V podstatě šlo o společenskou manipulaci a sociální inženýrství popírající lidská práva, jež jsou základem křesťanské etiky. V roce 1931 mělo v Jižní Africe asi 1,8 miliónu Evropanů takzvané 2 „rezervace" o celkové výměře ca 1,400.000 km , kdežto 6 miliónům 2 Afričanů bylo přiděleno pouze 88.000 km . V Jižní Rhodesii přiznal zákon z roku 1930 Evropanům, kteří už obhospodařovali 30 mi­ liónů akrů, právo nakoupit dalších 34 miliónů akrů korunních pozemků,

158

159

světového trhu, tvoří základ obvinění, že tyto země byly prostě vykořisťovány. Tvrdí se, že kolonie zchudly, protože jejich „přirozené" hospodářství bylo zničeno, a že se octly v chorobném stavu, který se ozna­ čuje slovem ,,zaostalost".(67) Statistické údaje, které by mohly tuto teorii buď potvrdit nebo vyvrátit, bohužel neexistují. Kniha Cesty africkým vnitrozemím, kterou napsal roku 1799 Mungo Park, nebudí dojem, že by šlo o pohádkovou idylu, jež pohrdá bohatstvím: právě naopak. Nezávislí kmenoví náčelníci si nejenom počínali ve svém prostředí jako malí diktátoři a imperialisté, ale byli také neobyčejně hrabiví. Prosazovali pěstování tržních plodin, kdykoli a kdekoli pro ně nacházeli odbyt. Nic jiného jim také nezbývalo, neboť pří rostoucím počtu obyvatelstva se samozásobitelské zemědělství stává slepou uličkou. Představu, že industrializace na rozdíl od prvovýroby je jediná cesta k zvyšování životní úrovně, popírají zkušenosti bývalých kolonií jako Austrálie, Nový Zéland, převážná část Kanady a americký středozápad, z nichž vývoz masa, vlny, pšenice, mléčných výrobků a rudy učinil nejblahobytnější země světa. Je možná příznačné, že ani jeden z nových nezávislých států, které vznikly z bývalých kolonií, se nepokusil nahradit dobře zavedené plantážnictví nějakým jiným způsobem hospodaření. Právě naopak: všechny se snažily zlepšit své vývozní možnosti, většinou aby mohly financovat rozvoj průmyslu - což je přesně totéž, oč usilovaly koloniální vlády v posledních letech svého vlivu. Tropické zemědělství prováděné ve velkém měřítku nebylo nikdy snadné a dávalo jen zřídka velký výnos. Analýza vývozních cen kávy, kakaa, kokosové moučky, bavlny, palmového oleje, rýže, arabské gumy, ořechů a kapoku ve Francouzské západní Africe v poslední fázi koloniální vlády (1953) ukazuje, že zisk byl malý a závisel převážně na dopravních možnostech/ 6 8 ) Tvrzení, že státy s vyspělým hospodářstvím schválně způsobovaly postupné zhoršování obchodních podmínek, aby co nejvíc stlačily základní ceny, neobstojí při srovnání se statistickými údaji a je prostě jen jiným aspektem konspirační teorie. Nejhorší stránkou meziválečného kolonialismu byla nucená práce a přidělování pozemků podle barvy pleti. Došlo k tomu následujícím způsobem. Africká půda se dala zvýnosnit a přechod od samozásobitelského zemědělství uskutečnit jen za předpokladu, že bude k dispozici dostatek sil, pracujících po evropském způsobu určitý počet hodin denně. V předkoloniální Africe bylo odpovědí na tento problém otroctví. Pokrokovější koloniální režimy jako Británie a menší měrou Francie byly rozhodnuty je odstranit. Britové se snažili přimět Afričany k vstupu na trh práce zdaněním. Nebo pracovní síly dováželi na základě smluv. Toto východisko bylo poměrně snadné. V světovém impériu s volným koloběhem

pracovních sil a zboží mohli přimět Indy, aby pracovali v Barmě, v Malajsku, v Tichomoří, na Cejlonu, v jižní, střední a východní Africe a dokonce i ve Střední a Jižní Americe; a Číňany v jihovýchodní Asii, v Tichomoří, v Jižní Africe a v Austrálii. Vyvolali též značný odpor afrických domorodců asi jako Holanďané v Indonésii, kteří přinutili Javánce, aby pracovali i na jiných ostrovech/ 6 9 ) Výsledkem bylo ovšem množství rasových a národnostních třenic (v případě Indonésie dokonce javánský imperialismus), které trvají dodnes. Holanďané prosazovali také takzvaný „kultivační systém", který nutil domorodé obyvatelstvo usilovat o výnosy tím, že vyžadoval jakési nájemné, neboť stát byl hlavním majetníkem a přidělovatelem půdy/ 7 0 ) Kultivační systém převzal též Leopold II., zakladatel Belgického Konga, a učinil ho základem tamějšího hospodářství. Belgičané kromě toho vyvíjeli nátlak na kmenové náčelníky, aby vybírali „dobrovolníky" na dlouhodobé pracovní úvazky. Francouzi a Portugalci vystačili celou dobu s neplacenou nucenou prací, robotou (corvée), která nahrazovala zdanění. K nejtěžším případům útlaku docházelo v Portugalské Africe a v Kongu. Většinou skončily kolem roku 1^14, když o nich začali psát angličtí novináři a konzulární úředníci. Nucené práce však pokračovaly v té či oné podobě až do konce čtyřicátých let.( 71 ) Jejich rozsah byl ale malý. Vlastně až do doby poměrně nedávné zůstávala velká většina Afričanů úplně mimo oblast mzdového hos­ podářství. Ještě v padesátých letech ze 170 miliónů Afričanů jižně od Sahary pracovalo za mzdu v kterékoli roční době pouze 8 miliónů/ 7 2 ) Pokud byly mzdy vysoké, pracovali Afričané dobrovolně; jihoafrické zlaté doly od samého začátku dodnes neměly nikdy potíže se sháněním pracovních sil. V jiných oblastech šlo o stále stejné problémy: malý zisk, chabé podnikání, nízká produktivita, nízké mzdy. Žádný běloch ani černoch, který kdy pracoval v Africe, nevěřil pohádkám o nadbytečném kapitálu. Ten existoval jen v kavárnách v Hampsteadu či na levém břehu Seiny. Největší chyba, které se koloniální mocnosti dopustily - s politickými, morálními a hospodářskými důsledky - byla, že nepřipustily v koloniích volný tržní systém. V tom vlastně napodobily praxi uplatňovanou už v sedmnáctém století v britských koloniích v Americe, rozvíjenou (na úkor místních Indiánů) na americkém středozápadě a západě a zdokonalenou na čistě rasistické bázi v Jižní Africe. V podstatě šlo o společenskou manipulaci a sociální inženýrství popírající lidská práva, jež jsou základem křesťanské etiky. V roce 1931 mělo v Jižní Africe asi 1,8 miliónu Evropanů takzvané 2 „rezervace" o celkové výměře ca 1,400.000 km , kdežto 6 miliónům 2 Afričanů bylo přiděleno pouze 88.000 km . V Jižní Rhodesii přiznal zákon z roku 1930 Evropanům, kteří už obhospodařovali 30 mi­ liónů akrů, právo nakoupit dalších 34 miliónů akrů korunních pozemků,

158

159

zatímco Afričané vlastnící 21 miliónů akrů měli přístup pouze k dalším 7 miliónům. V Severní Rhodesii měli běloši výlučné vlastnictví 9 mi­ liónů akrů. Keňa toto právo na volný nákup pozemků pokřivila zvlášť zúmyslně a hanebně, přestože roku 1923 vévoda z Devonshiru jako ministr pro kolonie vydal takzvanou „Devonshireskou deklaraci", kde se praví: „Keňa je především africké území... zájmy afrických domorodců musí být na prvním místě." Navzdory tomu byl z Bílé vysočiny záměrným uplatněním sociálního inženýrství vystěhován kmen Kikujú, aby uvolnil prostor evropským farmářům. V třicátých letech bylo v Keni 138.000 km 2 rezervací pro Afričany, 43.400 km 2 pro Evropany a 257.000 km 2 korunních pozemků, které mohla vláda přidělovat podle libovolných politických měřítek. Situace byla neudržitelná. Bylo ji de facto možné hájit jen tím, že úspěšné hospodaření si žádá rozlišovat mezi bílými a barevnými. Taková argumentace byla samozřejmě od základu falešná (jak ostatně ukázal následující vývoj) a odporovala obecným zásadám volného trhu, na nichž bylo zbudováno Britské impérium. Nepřípustná manipulace s lidmi při rozdělování půdy podle rasové příslušnosti představovala vlastně primitivní reakci kolonizátorů na to, co jim p ř i p a d a l o jako kolosální poznatek: nestejný vývoj lidských společenských skupin. Pro lidský rod je to ovšem jev základní a typický, který lze zřetelně pozorovat už v době železné. Archetyp evropských koloniálních říší, které vznikly v letech 1870 až 1945, je nekoordinovaným, křečovitým a zhusta protikladným pokusem vyřešit problém pokročilých a zaostalých společností v zmenšujícím se světě, kde kontakt mezi lidmi je nevyhnutelný už jenom proto, že skoro všude počet obyvatelstva roste - a jeho tužby také. Systém, lze-li tento jev tak vůbec nazvat, vznikal jen pozvolna: dokonce i Francouzi měli ministerstvo kolonií až v roce 1894, Němci až v roce 1906, Itálie 1907, Belgie 1910, Portugalsko 1911.Í73) „Klasický věk" kolonialismu mezi oběma válkami znamenal vlastně už jen jeho soumrak. Kolonialismus existoval příliš krátce, než aby vykázal nějaké vlastní výsledky. Vývoj lidských možností a využívání přírodních zdrojů je, jak dokazují celé dějiny lidstva, zdlouhavá, pracná a často krvavá záležitost. Lidé jako Rhodes, Ferry, Lugard, Lyautey a Sarraut byli neprávem optimističtí, když se domnívali, že se tento proces dá urychlit a že může být poměrně bezbolestný. Přesně stejnou iluzí trpěli i jejich nástupci, nezávislí vládci jako Sukarno, Násir, Nkrumah, Néhrú a řada dalších, jak ještě uvidíme. Ale postavení většiny chudých zemí vzhledem k bohatým se v osmdesátých letech nezměnilo; zůstalo na úrovni sedmdesátých let minulého století, kdy začal velký věk kolonialismu. To nás přivádí k důležitému poznatku. Kolonialismus si potrpěl na parádu. Oplýval vlajkami, exotickými stejnokroji, obřadnou etiketou,

okázalými audiencemi, slavnostními salvami z děl, hospodářskými výstavami v pařížské Olympii a Grand Palais, nápadnými poštovními známkami a především - barevnými mapami. Byla to v podstatě kartografická záležitost, jak názorně a přesvědčivě dokazují příslušné stránky zeměpisných atlasu. Co se map týče, budily dojem, že kolonialismus změnil tvář světa. Mimo mapy, na konkrétní půdě, kterou měl člověk pod nohama, to byl jev povrchní, kýčovitý a vulgární, jenž dokázal změnit jen málo. Jak snadno nastal, tak snadno zmizel. Málo lidí obětovalo život za jeho vznik nebo rozpad. Urychloval a zároveň zpožďoval - v obou případech pouze okrajově - vznik světového hospodářského systému, který by se dostavil stejně, i kdyby si Evropané nebyli přisvojili jediný hektar asijské nebo africké půdy. Slovo „kolonialismus" vyjadřuje tak obsáhlý okruh systémů, režimů, řádů a opatření, že lze právem pochybovat, zda má vůbec nějaký konkrétní smysl. Význam kolonialismu nezáležel ani tak v tom, čím byl, jako v tom, čím nebyl. Zplodil grandiózní iluze i neoprávněnou kritiku. Iluze měly velký vliv na události do roku 1945; kritika po tomto roce. Jestliže se zdálo, že francouzská koloniální říše dělá z upadající Francie stomiliónového silného samsona, Británie se zásluhou svého Společenství národů jevila jako supervelmoc - představa, s níž například Hitler odešel na konci války do bunkru, který se stal jeho hrobem. Takové názory byly ovšem silně ovlivněny pouhým povrchním zrakovým dojmem. V dvacátých letech dal Lyautey stavět v Maroku důkladné vojenské silnice, veřejné budovy a obytné čtvrti pro Evropany; byly to úctyhodné, trvanlivé a velkolepé stavby a vlastně ještě jsou. V stejné době dokončoval sir Edwin Lutyens vládní čtvrti v Dillí, jeden z nejlepších hromadných architektonických projektů dvacátého století. Je příznačné, že oba úkoly byly promyšleny už v první dekádě století; byly však realizovány teprve po první z evropských občanských válek, která podkopala základy říší, jejichž ozdobou měly být. Architektura je ze všech umění nejkonkrétnější a zároveň nejsymboličtější. Veřejné budovy mluví: leckdy ovšem falešnou řečí. Z Lutyensových nádherných věží a kopulí zaznívají dva hlasy: většině Britů, cizinců a především Indů hlásají trvanlivost; ale vojenským a hospodářským odborníkům čím dál tím víc našeptávají pochybnosti. Typickým příkladem je měnový systém. Po roce 1912 rozdělila Británie svou říši na měnové oblasti řízené Státní finanční správou na základě koloniálních valutových norem. Od roku 1920 měly kolonie udržovat v Británii stoprocentní krytí své domácí měny ryzím zlatem nebo prvotřídními cennými papíry. Vyvolalo to mnoho nespokojenosti mezi nacionalisty zejména v Indii. Ve skutečnosti to však bylo ustanovení velmi rozumné, poněvadž zajišťovalo ve všech britských koloniích skutečnou

160

161

zatímco Afričané vlastnící 21 miliónů akrů měli přístup pouze k dalším 7 miliónům. V Severní Rhodesii měli běloši výlučné vlastnictví 9 mi­ liónů akrů. Keňa toto právo na volný nákup pozemků pokřivila zvlášť zúmyslně a hanebně, přestože roku 1923 vévoda z Devonshiru jako ministr pro kolonie vydal takzvanou „Devonshireskou deklaraci", kde se praví: „Keňa je především africké území... zájmy afrických domorodců musí být na prvním místě." Navzdory tomu byl z Bílé vysočiny záměrným uplatněním sociálního inženýrství vystěhován kmen Kikujú, aby uvolnil prostor evropským farmářům. V třicátých letech bylo v Keni 138.000 km 2 rezervací pro Afričany, 43.400 km 2 pro Evropany a 257.000 km 2 korunních pozemků, které mohla vláda přidělovat podle libovolných politických měřítek. Situace byla neudržitelná. Bylo ji de facto možné hájit jen tím, že úspěšné hospodaření si žádá rozlišovat mezi bílými a barevnými. Taková argumentace byla samozřejmě od základu falešná (jak ostatně ukázal následující vývoj) a odporovala obecným zásadám volného trhu, na nichž bylo zbudováno Britské impérium. Nepřípustná manipulace s lidmi při rozdělování půdy podle rasové příslušnosti představovala vlastně primitivní reakci kolonizátorů na to, co jim p ř i p a d a l o jako kolosální poznatek: nestejný vývoj lidských společenských skupin. Pro lidský rod je to ovšem jev základní a typický, který lze zřetelně pozorovat už v době železné. Archetyp evropských koloniálních říší, které vznikly v letech 1870 až 1945, je nekoordinovaným, křečovitým a zhusta protikladným pokusem vyřešit problém pokročilých a zaostalých společností v zmenšujícím se světě, kde kontakt mezi lidmi je nevyhnutelný už jenom proto, že skoro všude počet obyvatelstva roste - a jeho tužby také. Systém, lze-li tento jev tak vůbec nazvat, vznikal jen pozvolna: dokonce i Francouzi měli ministerstvo kolonií až v roce 1894, Němci až v roce 1906, Itálie 1907, Belgie 1910, Portugalsko 1911.Í73) „Klasický věk" kolonialismu mezi oběma válkami znamenal vlastně už jen jeho soumrak. Kolonialismus existoval příliš krátce, než aby vykázal nějaké vlastní výsledky. Vývoj lidských možností a využívání přírodních zdrojů je, jak dokazují celé dějiny lidstva, zdlouhavá, pracná a často krvavá záležitost. Lidé jako Rhodes, Ferry, Lugard, Lyautey a Sarraut byli neprávem optimističtí, když se domnívali, že se tento proces dá urychlit a že může být poměrně bezbolestný. Přesně stejnou iluzí trpěli i jejich nástupci, nezávislí vládci jako Sukarno, Násir, Nkrumah, Néhrú a řada dalších, jak ještě uvidíme. Ale postavení většiny chudých zemí vzhledem k bohatým se v osmdesátých letech nezměnilo; zůstalo na úrovni sedmdesátých let minulého století, kdy začal velký věk kolonialismu. To nás přivádí k důležitému poznatku. Kolonialismus si potrpěl na parádu. Oplýval vlajkami, exotickými stejnokroji, obřadnou etiketou,

okázalými audiencemi, slavnostními salvami z děl, hospodářskými výstavami v pařížské Olympii a Grand Palais, nápadnými poštovními známkami a především - barevnými mapami. Byla to v podstatě kartografická záležitost, jak názorně a přesvědčivě dokazují příslušné stránky zeměpisných atlasu. Co se map týče, budily dojem, že kolonialismus změnil tvář světa. Mimo mapy, na konkrétní půdě, kterou měl člověk pod nohama, to byl jev povrchní, kýčovitý a vulgární, jenž dokázal změnit jen málo. Jak snadno nastal, tak snadno zmizel. Málo lidí obětovalo život za jeho vznik nebo rozpad. Urychloval a zároveň zpožďoval - v obou případech pouze okrajově - vznik světového hospodářského systému, který by se dostavil stejně, i kdyby si Evropané nebyli přisvojili jediný hektar asijské nebo africké půdy. Slovo „kolonialismus" vyjadřuje tak obsáhlý okruh systémů, režimů, řádů a opatření, že lze právem pochybovat, zda má vůbec nějaký konkrétní smysl. Význam kolonialismu nezáležel ani tak v tom, čím byl, jako v tom, čím nebyl. Zplodil grandiózní iluze i neoprávněnou kritiku. Iluze měly velký vliv na události do roku 1945; kritika po tomto roce. Jestliže se zdálo, že francouzská koloniální říše dělá z upadající Francie stomiliónového silného samsona, Británie se zásluhou svého Společenství národů jevila jako supervelmoc - představa, s níž například Hitler odešel na konci války do bunkru, který se stal jeho hrobem. Takové názory byly ovšem silně ovlivněny pouhým povrchním zrakovým dojmem. V dvacátých letech dal Lyautey stavět v Maroku důkladné vojenské silnice, veřejné budovy a obytné čtvrti pro Evropany; byly to úctyhodné, trvanlivé a velkolepé stavby a vlastně ještě jsou. V stejné době dokončoval sir Edwin Lutyens vládní čtvrti v Dillí, jeden z nejlepších hromadných architektonických projektů dvacátého století. Je příznačné, že oba úkoly byly promyšleny už v první dekádě století; byly však realizovány teprve po první z evropských občanských válek, která podkopala základy říší, jejichž ozdobou měly být. Architektura je ze všech umění nejkonkrétnější a zároveň nejsymboličtější. Veřejné budovy mluví: leckdy ovšem falešnou řečí. Z Lutyensových nádherných věží a kopulí zaznívají dva hlasy: většině Britů, cizinců a především Indů hlásají trvanlivost; ale vojenským a hospodářským odborníkům čím dál tím víc našeptávají pochybnosti. Typickým příkladem je měnový systém. Po roce 1912 rozdělila Británie svou říši na měnové oblasti řízené Státní finanční správou na základě koloniálních valutových norem. Od roku 1920 měly kolonie udržovat v Británii stoprocentní krytí své domácí měny ryzím zlatem nebo prvotřídními cennými papíry. Vyvolalo to mnoho nespokojenosti mezi nacionalisty zejména v Indii. Ve skutečnosti to však bylo ustanovení velmi rozumné, poněvadž zajišťovalo ve všech britských koloniích skutečnou

160

161

finanční stabilitu. Fungovalo dost spolehlivě až do roku 1939, kdy se celý systém stal neúnosným následkem nouzových opatření za války a naprosté neschopnosti státu dodržovat platební závazky.(74) Z toho plyne důležitý poznatek. Vůči svým koloniím mohla být Británie spravedlivá, pokud byla poměrně zámožná. Jako bohatá velmoc dokázala řídit prosperující a dobře organizované impérium. Chudé země jako Španělsko a Portugalsko si spravedlnost dovolit nemohly a neobešly se bez vykořisťování. Z toho také lze vysoudit, že kolonie, jak zdůrazňovalo mnoho britských státníků už v devatenáctém století, nejsou zdrojem síly, ale slabosti. Představa koloniální supervelmoci je z největší části klam. Vojenský a ekonomický kolos Britského impéria tvořily tyčky slepené sádrou, nalakované a pozlacené. Odtud onen zvláštní dojem bezcitnosti a výstřednosti a zároveň křehkosti a pomíjivosti, kterým toto impérium působilo mezi oběma válkami na pozorovatele. Malcolm Muggeridge si začátkem dvacátých let v Šimle všiml, že autem tam směl jezdit pouze místokrál a další dva úředníci a že cesty byly tak strmé, že kuliové jezdící s rikšou umírali v mladém věku na srdeční selhání. Když pozoroval jakéhosi tlusťocha, jak se nechá táhnout, zaslechl za sebou poznámku: „Podívej, jeden člověk táhne druhého. A pak že existuje Bůh!"( 7 5 ) V roce 1930 se Evelyn Waugh* setkal v Keni „s roz­ tomilou Američankou jménem Kiki", které „bohatý britský plantážník daroval k vánocům několik mil kolem jezera Navajša na Bílé vysočině".(76) Přesto když Leo Amery, nejnáročnější z meziválečných ministrů pro kolonie, navrhl zřídit zvláštní odbor pro dominia, ministerstvo financí jeho plán zamítlo, poněvadž si prý nemohlo dovolit 800 liber ročně navíc za platy úředníků.C 7 7 ) Když byl lord Reading v roce 1921 jmenován indickým místokrálem, vyšlo ze zákulisních politických debat kolem jmenování najevo, že podle názoru britské vlády je původní kandidát sir Gordon Hewart jako obratný řečník a generální prokurátor mnohem nepostradatelnější v parlamentě než ve funkci vládce Indie.( 78 ) O tri roky později se známý imperialistický šéfredaktor Observeru J. L. Garvin vyjádřil, že „je docela možné, že do pěti let ztratíme Indii a tím se rozloučíme i s celou Britskou říší".( 7 9 ) Tytéž elegické myšlenky napadaly mladého anglického policistu v Barmě, když byl (zrovna v té době) vyzván, aby zastřelil slona a učinil tak dojem na „domorodce". „A právě v té chvíli," napsal George Orwell, „jsem si poprvé uvědomil celou tu prázdnotu a bezvýhlednost takzvaného nadřazeného postavení Evropana na Východě. Stál jsem tam, běloch Evelyn Waugh (1903-1966), anglický spisovatel, přítel Grahama Greena. Vynikl satirickými rományjako5eííu/>a/vfíí, Křehké nádoby, Hrst prachu, Sólokapr, Černá neplecha, Drazí zesnuli, Nečekaný návrat. Kromě toho napsal historický román o matce císaře Konstantina a nalezení svatého kříže Helena a válečnou trilogii Válka cti.

162

s puškou, proti neozbrojenému hloučku místních lidí - zdánlivě jako hlavní postava v nějaké hře. Ve skutečnosti jsem však byl jenom absurdní panák, kterého postrkovala ze strany na stranu vůle tamtěch žlutých obličejů za mnou.'^ 80 ) Řídit impérium bylo především otázkou rozhodnutí a odhodlání. O léta později, roku 1962, řekne ministerský předseda Rhodéské federace sir Roy Welensky: „Británie ztratila vůli vládnout v Africe." V dvacátých a tři­ cátých letech ji ještě měla, alespoň zčásti. Ale už se postupně ztrácela. Světová válka otřásla sebedůvěrou britské vládnoucí třídy. Ztráty Spojeného království nebyly nadměrné: 702.410 mrtvých. Daly se srovnat s Itálií, kde v dvacátých letech kypěl život. Počet italského obyvatelstva ovšem rychle vzrůstal. Kromě toho byli skoro všichni přesvědčeni, že největší ztráty postihly absolventy Oxfordu, Cambridge a internátních škol. Na západní frontě padlo 37.452 britských důstojníků a jen prvního dne bitvy na Sommč (1. července 1916) bylo zabito, zraněno nebo pohřešováno 2.43H vojáků.( K1 ) Z toho vznikl mýtus o „ztracené generaci", který předstíral, >c mrtví paladýni jako Raymond Asquith, JulianGrenfellaRupert Iliookr, podle střízlivého odhadu spíš nepřizpůsobiv! a neúspěšní mladí mtih.jsou nenahradilclní.( 82 ) Mýtus vytvořili většinou literáti. Existovalo NiimoAřcjmč mnoho vynikajících válečných básníků: Wilfred Owen, BdmiUld Blunden, Siegfried Sassoon, Herbert Read, Robert Graves, Isaac Rosenbcrg, Maurice Baring, Richard Aldington, Robert Nichols, Wilfred Gibson a řada jiných; v posledních letech války byli posedlí smrtí, marností a zmarem. ( 83 ) Jejich básně poznamenaly začátek dvacátých let; později přišla próza: Sheriffova hra Konec cesty, Blundenovy Spodní tóny války, Sassoonovy Paměti lovce lišek vyšly vesměs v roce 1928; Aldingtonův ro­ mán Zemřel hrdina další rok. Šlo o literaturu, která sice nebyla vysloveně defétistická, ale zdůrazňovala nehrdinství a cenu, již si vyžádala obrana národní velikosti. V myšlení vyšších společenských vrstev souvisely tyto ztráty na životech (navíc ještě zveličené) přímo s krizí tradičního zemědělství venkovské šlechty, jež se dostalo do svízelné situace už v sedmdesátých letech minulého století dovozem obilí ze zámoří a teď mlelo z posledního. Předválečné zákonodárství chránilo pachtýře před statkáři. Lloyd George, který nenáviděl venkovskou aristokracii, završil celý systém zemědělským zákonem (1920), který zaručoval bezpečný nájem; dalším zákonem z roku 1923 se likvidovaly nájemní smlouvy se soukromými výhradami a zaváděla se „svoboda sklizně". Výsledkem byl rozpad tisíců velkých i malých statků. .Anglie mění majitele," psal Times 19. května 1920. „Od roku 1910," tvrdil H. J. Massingham, „mstivé, demagogické a jen městům vyhovující zákonodárství ochromuje a ničí statkáře, ať je dobrý, špatný nebo bezbarvý, 163

finanční stabilitu. Fungovalo dost spolehlivě až do roku 1939, kdy se celý systém stal neúnosným následkem nouzových opatření za války a naprosté neschopnosti státu dodržovat platební závazky.(74) Z toho plyne důležitý poznatek. Vůči svým koloniím mohla být Británie spravedlivá, pokud byla poměrně zámožná. Jako bohatá velmoc dokázala řídit prosperující a dobře organizované impérium. Chudé země jako Španělsko a Portugalsko si spravedlnost dovolit nemohly a neobešly se bez vykořisťování. Z toho také lze vysoudit, že kolonie, jak zdůrazňovalo mnoho britských státníků už v devatenáctém století, nejsou zdrojem síly, ale slabosti. Představa koloniální supervelmoci je z největší části klam. Vojenský a ekonomický kolos Britského impéria tvořily tyčky slepené sádrou, nalakované a pozlacené. Odtud onen zvláštní dojem bezcitnosti a výstřednosti a zároveň křehkosti a pomíjivosti, kterým toto impérium působilo mezi oběma válkami na pozorovatele. Malcolm Muggeridge si začátkem dvacátých let v Šimle všiml, že autem tam směl jezdit pouze místokrál a další dva úředníci a že cesty byly tak strmé, že kuliové jezdící s rikšou umírali v mladém věku na srdeční selhání. Když pozoroval jakéhosi tlusťocha, jak se nechá táhnout, zaslechl za sebou poznámku: „Podívej, jeden člověk táhne druhého. A pak že existuje Bůh!"( 7 5 ) V roce 1930 se Evelyn Waugh* setkal v Keni „s roz­ tomilou Američankou jménem Kiki", které „bohatý britský plantážník daroval k vánocům několik mil kolem jezera Navajša na Bílé vysočině".(76) Přesto když Leo Amery, nejnáročnější z meziválečných ministrů pro kolonie, navrhl zřídit zvláštní odbor pro dominia, ministerstvo financí jeho plán zamítlo, poněvadž si prý nemohlo dovolit 800 liber ročně navíc za platy úředníků.C 7 7 ) Když byl lord Reading v roce 1921 jmenován indickým místokrálem, vyšlo ze zákulisních politických debat kolem jmenování najevo, že podle názoru britské vlády je původní kandidát sir Gordon Hewart jako obratný řečník a generální prokurátor mnohem nepostradatelnější v parlamentě než ve funkci vládce Indie.( 78 ) O tri roky později se známý imperialistický šéfredaktor Observeru J. L. Garvin vyjádřil, že „je docela možné, že do pěti let ztratíme Indii a tím se rozloučíme i s celou Britskou říší".( 7 9 ) Tytéž elegické myšlenky napadaly mladého anglického policistu v Barmě, když byl (zrovna v té době) vyzván, aby zastřelil slona a učinil tak dojem na „domorodce". „A právě v té chvíli," napsal George Orwell, „jsem si poprvé uvědomil celou tu prázdnotu a bezvýhlednost takzvaného nadřazeného postavení Evropana na Východě. Stál jsem tam, běloch Evelyn Waugh (1903-1966), anglický spisovatel, přítel Grahama Greena. Vynikl satirickými rományjako5eííu/>a/vfíí, Křehké nádoby, Hrst prachu, Sólokapr, Černá neplecha, Drazí zesnuli, Nečekaný návrat. Kromě toho napsal historický román o matce císaře Konstantina a nalezení svatého kříže Helena a válečnou trilogii Válka cti.

162

s puškou, proti neozbrojenému hloučku místních lidí - zdánlivě jako hlavní postava v nějaké hře. Ve skutečnosti jsem však byl jenom absurdní panák, kterého postrkovala ze strany na stranu vůle tamtěch žlutých obličejů za mnou.'^ 80 ) Řídit impérium bylo především otázkou rozhodnutí a odhodlání. O léta později, roku 1962, řekne ministerský předseda Rhodéské federace sir Roy Welensky: „Británie ztratila vůli vládnout v Africe." V dvacátých a tři­ cátých letech ji ještě měla, alespoň zčásti. Ale už se postupně ztrácela. Světová válka otřásla sebedůvěrou britské vládnoucí třídy. Ztráty Spojeného království nebyly nadměrné: 702.410 mrtvých. Daly se srovnat s Itálií, kde v dvacátých letech kypěl život. Počet italského obyvatelstva ovšem rychle vzrůstal. Kromě toho byli skoro všichni přesvědčeni, že největší ztráty postihly absolventy Oxfordu, Cambridge a internátních škol. Na západní frontě padlo 37.452 britských důstojníků a jen prvního dne bitvy na Sommč (1. července 1916) bylo zabito, zraněno nebo pohřešováno 2.43H vojáků.( K1 ) Z toho vznikl mýtus o „ztracené generaci", který předstíral, >c mrtví paladýni jako Raymond Asquith, JulianGrenfellaRupert Iliookr, podle střízlivého odhadu spíš nepřizpůsobiv! a neúspěšní mladí mtih.jsou nenahradilclní.( 82 ) Mýtus vytvořili většinou literáti. Existovalo NiimoAřcjmč mnoho vynikajících válečných básníků: Wilfred Owen, BdmiUld Blunden, Siegfried Sassoon, Herbert Read, Robert Graves, Isaac Rosenbcrg, Maurice Baring, Richard Aldington, Robert Nichols, Wilfred Gibson a řada jiných; v posledních letech války byli posedlí smrtí, marností a zmarem. ( 83 ) Jejich básně poznamenaly začátek dvacátých let; později přišla próza: Sheriffova hra Konec cesty, Blundenovy Spodní tóny války, Sassoonovy Paměti lovce lišek vyšly vesměs v roce 1928; Aldingtonův ro­ mán Zemřel hrdina další rok. Šlo o literaturu, která sice nebyla vysloveně defétistická, ale zdůrazňovala nehrdinství a cenu, již si vyžádala obrana národní velikosti. V myšlení vyšších společenských vrstev souvisely tyto ztráty na životech (navíc ještě zveličené) přímo s krizí tradičního zemědělství venkovské šlechty, jež se dostalo do svízelné situace už v sedmdesátých letech minulého století dovozem obilí ze zámoří a teď mlelo z posledního. Předválečné zákonodárství chránilo pachtýře před statkáři. Lloyd George, který nenáviděl venkovskou aristokracii, završil celý systém zemědělským zákonem (1920), který zaručoval bezpečný nájem; dalším zákonem z roku 1923 se likvidovaly nájemní smlouvy se soukromými výhradami a zaváděla se „svoboda sklizně". Výsledkem byl rozpad tisíců velkých i malých statků. .Anglie mění majitele," psal Times 19. května 1920. „Od roku 1910," tvrdil H. J. Massingham, „mstivé, demagogické a jen městům vyhovující zákonodárství ochromuje a ničí statkáře, ať je dobrý, špatný nebo bezbarvý, 163

odpovědný či neodpovědný.'^ 84 ) V únoru 1922 odhadl oběžník Svazu statkářů, že každoročně mění majitele na 700.000 akrů zemědělské půdy. O rok předtím jediná aukcionářská firma vydražila pozemky o ploše průměrného anglického hrabství. Bývalý liberální kabinetní ministr C. F. G. Masterman si stěžuje v hojně čtené knize z roku 1923: „V nesmyslném vraždění gardistů na Sommě nebo střelecké brigády v Hooge Wood zahynuli bez jediného výkřiku dědici velkých statků a bohatství, polovina významných rodin Anglie.... Dochází k největší změně, jakou anglická půda zažila od Viléma Dobyvatele.*"( 85 ) Ceny pozemků nadále klesaly, zadluženost zemědělců rostla a milióny akrů ležely ladem. Karikaturista Daily Expressu Strube nakreslil vyzábleho hladového otrhanka s názvem Naše pole. J. Robertson Scott, vydavatel Venkovana (The Countryman), popsal názorně zpustošení venkova v řadě článků pro Massinghamův Ná­ rod (Nation), které se staly v roce 1925 truchlivým bestsellerem pod ironickým názvemEnglanďs Green and Pleasant Land.** V Norfolku si roku 1932 sedlák a spisovatel Henry Williamson všiml, že „byl prodán statek o rozloze téměř jedné čtvereční míle s pěkným alžbětinským domem a asi tak deseti nebo dvanácti chalupami za pouhých tisíc liber"/ 8 6 ) Zveličovat vliv tohoto netečeného a všudypřítomného rozkladu, který nastal v srdci starého režimu, by bylo vskutku velmi nesnadné. Úpadek se šířil i v průmyslu. Po krátkém rozmachu těsně po válce se projevila dávná slabost tradičního britského vývozu: Doly, bavlnářské a textilní továrny, loděnice a strojírenské závody měly vesměs zastaralá zařízení, lpěly na překonaných výrobních postupech a trpěly vnitřními spory, což všechno mělo za následek nízkou produktivitu práce a chronicky vysokou nezaměstnanost. Řada lidí připisovala vinu za tento stav Churchillovi, který se roku 1925 jako ministr financí rozhodl pro návrat k zlatem podložené měně. Keynes ostře protestoval, poněvadž v tom viděl určitý druh „novodobého merkantilismu". „Připoutáváme se k zlatu," varoval, ale Churchill odpověděl, že to není „připoutávání k zlatu, nýbrž ke skutečnosti". Měl pravdu: tou skutečností bylo zastaralé britské průmyslové hospodářství.( 8 7 ) Účinek tohoto opatření nakonec vyrovnaly vyšší vývozní ceny a levnější dovoz potravin a surovin. Bylo to, jak řekl Churchill, především opatření politické, které mělo vrátit britské finance na předválečnou úroveň. Nutným následkem byla defláce, tj. podstatné omezení oběživa uvnitř země a zvýšení zahraničního kursu libry, což Vilém I. Dobyvatel (1027-1087), normanský vévoda, který se roku 1066 vylodil v Británii, v bitvě u Hastingsu porazil posledního anglosaského krále Harolda II. a stal se sám anglickým králem a zakladatelem normanské dynastie. Provedl konfiskaci půdy a přidělil statky anglosaské šlechty normanským šlechticům. Zelené a milé luhy Anglie. Citát ze slavné básně Williama BlakaJeruzalém

164

samovolně přispělo k tomu, že vláda snáz potlačila všeobecnou stávku, poslední zbraň sorelovců, o níž se mluvilo už od roku 1902 a které bylo nakonec použito v květnu 1926. Generální zkoušky na tuto stávku se odbyly už v letech 1920 a 1922, ale větší prospěch než předáci odborů z nich měla konzervativní strana. Když se stávka stala nevyhnutelnou, ministerský předseda Stanley Baldwin obratně vmanévroval předáky dopravních, železničních a hornických odborů do boje na konci místo na začátku zimy. Za týden stávka skončila. „Bylo to jako by zvíře dlouho obávané pro svou divokost se objevilo asi tak na hodinu, ucítilo pach nebezpečí a zalezlo zas zpátky do svého doupěte.'^ 8 8 ) Ale ani návrat k zlaté měně, ani zmaření generální si.ivky neměly vliv na nezaměstnanost, která zůstávala na hrozivé úrovni už před koncem konjunktury dvacátých let. Následující čísla představuji procenta nezaměstnaných z celkového počtu pracovních sil v letech 1921-9: 17,0; 14,3; 11,7; 10,3; 11,3; 12,5; 9,7; 10,8; ÍO^C 8 9 ) Problém „ztracené či chybějící generace" v dělnictvu neexistoval. V jejich řadách nebylo vidět mezery. Nebyl jich nedostatek; spíš nadbytek. Jejich Úděl však /.radikalizoval anglikánské duchovenstvo a tím přispěl k oslabení existujícího společenského řádu. Anglikánská církev prožila válku dost nešťastně. Vsadila na problematickou vlasteneckou kartu. Katoličtí kněží jí předhazovali, že si její představitelé vedli v zákopech diletantsky. V muničních továrnách si nepočínala lépe.í 90 ) V rozhodující chvíli ztratila půdu pod nohama a teď si to s výčitkami uvědomovala. Během dvacátých let rozvinuli její horlivější duchovní novou evangelizační akci „míru a soucítěnf'. Někteří přitom zašli příliš doleva. Conrad Noel, farář pozoruhodného kostela ze čtrnáctého století v essexském Thaxtedu odmítl v kostele vyvěsit anglickou vlajku s odůvodněním, zeje to „symbol Britského impéria a všeho krutého vykořisťování, jež toto impérium představuje". Místo toho vyvěsil vlajku rudou s odvoláním na citát z bible „Učinil stejné krve všechny ná­ rody". Každou neděli ji pak přicházely strhnout oddíly pravicových stu­ dentů z Cambridge a střetávali se přitom s „Lansburskými jehňaty", jak si říkaly ozbrojené jednotky radikálních policistů propuštěných za stávku v roce 1919.(91) Tento boj o vlajky, dost tristní nový způsob povyražení, uvedl anglické úřady do nemalého zmatku. Významnější byl William Temple (1881-1944), od roku 1920 biskup v Manchesteru a později arcibiskup z Yorku a Canterbury, zdaleka nejvlivnější křesťanský duchovní v poválečné Británii. Byl z anglosaského duchovenstva první, kdo se místo hlásání dogmat vyslovil pro pokrokovou politiku, a stal se tak součástí obrovského hnutí, jež, jak předvídal Nietzsche, přeměňovalo náboženskou energii na světský utopismus. Temple byl bodrá postava, ne nepodobná komikovi Oliveru Hardymu, se zálibou nejen v uhlovodanech, ale i v společenském ztrapňování. Roku 1918 vstoupil do 165

odpovědný či neodpovědný.'^ 84 ) V únoru 1922 odhadl oběžník Svazu statkářů, že každoročně mění majitele na 700.000 akrů zemědělské půdy. O rok předtím jediná aukcionářská firma vydražila pozemky o ploše průměrného anglického hrabství. Bývalý liberální kabinetní ministr C. F. G. Masterman si stěžuje v hojně čtené knize z roku 1923: „V nesmyslném vraždění gardistů na Sommě nebo střelecké brigády v Hooge Wood zahynuli bez jediného výkřiku dědici velkých statků a bohatství, polovina významných rodin Anglie.... Dochází k největší změně, jakou anglická půda zažila od Viléma Dobyvatele.*"( 85 ) Ceny pozemků nadále klesaly, zadluženost zemědělců rostla a milióny akrů ležely ladem. Karikaturista Daily Expressu Strube nakreslil vyzábleho hladového otrhanka s názvem Naše pole. J. Robertson Scott, vydavatel Venkovana (The Countryman), popsal názorně zpustošení venkova v řadě článků pro Massinghamův Ná­ rod (Nation), které se staly v roce 1925 truchlivým bestsellerem pod ironickým názvemEnglanďs Green and Pleasant Land.** V Norfolku si roku 1932 sedlák a spisovatel Henry Williamson všiml, že „byl prodán statek o rozloze téměř jedné čtvereční míle s pěkným alžbětinským domem a asi tak deseti nebo dvanácti chalupami za pouhých tisíc liber"/ 8 6 ) Zveličovat vliv tohoto netečeného a všudypřítomného rozkladu, který nastal v srdci starého režimu, by bylo vskutku velmi nesnadné. Úpadek se šířil i v průmyslu. Po krátkém rozmachu těsně po válce se projevila dávná slabost tradičního britského vývozu: Doly, bavlnářské a textilní továrny, loděnice a strojírenské závody měly vesměs zastaralá zařízení, lpěly na překonaných výrobních postupech a trpěly vnitřními spory, což všechno mělo za následek nízkou produktivitu práce a chronicky vysokou nezaměstnanost. Řada lidí připisovala vinu za tento stav Churchillovi, který se roku 1925 jako ministr financí rozhodl pro návrat k zlatem podložené měně. Keynes ostře protestoval, poněvadž v tom viděl určitý druh „novodobého merkantilismu". „Připoutáváme se k zlatu," varoval, ale Churchill odpověděl, že to není „připoutávání k zlatu, nýbrž ke skutečnosti". Měl pravdu: tou skutečností bylo zastaralé britské průmyslové hospodářství.( 8 7 ) Účinek tohoto opatření nakonec vyrovnaly vyšší vývozní ceny a levnější dovoz potravin a surovin. Bylo to, jak řekl Churchill, především opatření politické, které mělo vrátit britské finance na předválečnou úroveň. Nutným následkem byla defláce, tj. podstatné omezení oběživa uvnitř země a zvýšení zahraničního kursu libry, což Vilém I. Dobyvatel (1027-1087), normanský vévoda, který se roku 1066 vylodil v Británii, v bitvě u Hastingsu porazil posledního anglosaského krále Harolda II. a stal se sám anglickým králem a zakladatelem normanské dynastie. Provedl konfiskaci půdy a přidělil statky anglosaské šlechty normanským šlechticům. Zelené a milé luhy Anglie. Citát ze slavné básně Williama BlakaJeruzalém

164

samovolně přispělo k tomu, že vláda snáz potlačila všeobecnou stávku, poslední zbraň sorelovců, o níž se mluvilo už od roku 1902 a které bylo nakonec použito v květnu 1926. Generální zkoušky na tuto stávku se odbyly už v letech 1920 a 1922, ale větší prospěch než předáci odborů z nich měla konzervativní strana. Když se stávka stala nevyhnutelnou, ministerský předseda Stanley Baldwin obratně vmanévroval předáky dopravních, železničních a hornických odborů do boje na konci místo na začátku zimy. Za týden stávka skončila. „Bylo to jako by zvíře dlouho obávané pro svou divokost se objevilo asi tak na hodinu, ucítilo pach nebezpečí a zalezlo zas zpátky do svého doupěte.'^ 8 8 ) Ale ani návrat k zlaté měně, ani zmaření generální si.ivky neměly vliv na nezaměstnanost, která zůstávala na hrozivé úrovni už před koncem konjunktury dvacátých let. Následující čísla představuji procenta nezaměstnaných z celkového počtu pracovních sil v letech 1921-9: 17,0; 14,3; 11,7; 10,3; 11,3; 12,5; 9,7; 10,8; ÍO^C 8 9 ) Problém „ztracené či chybějící generace" v dělnictvu neexistoval. V jejich řadách nebylo vidět mezery. Nebyl jich nedostatek; spíš nadbytek. Jejich Úděl však /.radikalizoval anglikánské duchovenstvo a tím přispěl k oslabení existujícího společenského řádu. Anglikánská církev prožila válku dost nešťastně. Vsadila na problematickou vlasteneckou kartu. Katoličtí kněží jí předhazovali, že si její představitelé vedli v zákopech diletantsky. V muničních továrnách si nepočínala lépe.í 90 ) V rozhodující chvíli ztratila půdu pod nohama a teď si to s výčitkami uvědomovala. Během dvacátých let rozvinuli její horlivější duchovní novou evangelizační akci „míru a soucítěnf'. Někteří přitom zašli příliš doleva. Conrad Noel, farář pozoruhodného kostela ze čtrnáctého století v essexském Thaxtedu odmítl v kostele vyvěsit anglickou vlajku s odůvodněním, zeje to „symbol Britského impéria a všeho krutého vykořisťování, jež toto impérium představuje". Místo toho vyvěsil vlajku rudou s odvoláním na citát z bible „Učinil stejné krve všechny ná­ rody". Každou neděli ji pak přicházely strhnout oddíly pravicových stu­ dentů z Cambridge a střetávali se přitom s „Lansburskými jehňaty", jak si říkaly ozbrojené jednotky radikálních policistů propuštěných za stávku v roce 1919.(91) Tento boj o vlajky, dost tristní nový způsob povyražení, uvedl anglické úřady do nemalého zmatku. Významnější byl William Temple (1881-1944), od roku 1920 biskup v Manchesteru a později arcibiskup z Yorku a Canterbury, zdaleka nejvlivnější křesťanský duchovní v poválečné Británii. Byl z anglosaského duchovenstva první, kdo se místo hlásání dogmat vyslovil pro pokrokovou politiku, a stal se tak součástí obrovského hnutí, jež, jak předvídal Nietzsche, přeměňovalo náboženskou energii na světský utopismus. Temple byl bodrá postava, ne nepodobná komikovi Oliveru Hardymu, se zálibou nejen v uhlovodanech, ale i v společenském ztrapňování. Roku 1918 vstoupil do 165

labouristické strany a rozhlásil to. V dvacátých letech pořádal konference o křesťanské politice, hospodářství a občanských záležitostech, jež se staly prototypem řady podobných akcí až do současnosti. Na jedné takové konferenci v Birminghamu v roce 1924 prohlásil: „Uvědomujeme si čím dál tím víc, že machiavelistické státnictví ztroskotalo, a jsme čím dál tím ochotnější věnovat pozornost tvrzení Ježíše Krista, že On je cesta, pravda a život."(92) Jenže jeho skutečné zásahy do sociální politiky byly neúčinné. Generální stávka ho překvapila: zastihla ho v lázních Aix-les-Bains, kde se snažil léčit dnu a trochu zhubnout. Odsupěl domů a nařídil duchovním, aby se vložili do stávky a přesvědčovali předáky horníků, že veškeré křesťanstvo stojí za nimi, což mělo za následek pouze prodloužení uhelné stávky od července do prosíce 1926, kdy horníci a jejich rodiny už byly bez prostředků a trpěly hladem/93) To ho však neodradilo, aby se nadále neangažoval pro věc pokroku. Bernard Shaw se škodolibě vyjádřil, že je pro něj takový socialistický biskup „uskutečněním nemožného". Temple také opravdu naznačoval, co ještě má přijít. A pro tehdejší dobu je typické, že jeho názory, místo aby byly překážkou, mu vlastně ještě umožnily honosnou kariéru, která končila u biskupského stolce svatého Augustina.* Templova filozofie zahrnovala přesvědčení, charakteristické pro dvacáté století, že se křesťanská morálka dá měřit velikostí úsilí „řešit" světské ekonomické problémy. Křesťanský pojem viny, vyjádřený rozpaky dobře zaopatřených a dobře živených anglikánských hodnostářů, ještě víc zdůrazňoval vědomí povinností a závazků, jež majetné třídy a blahobytné národy začínaly pociťovat vůči strádajícím a zanedbaným doma i v zahra­ ničí. Ekonomie se netýkala vyrábění statků, nýbrž povinností a spra­ vedlivosti. Temple samozřejmě našel na agnostické straně pokrokářského spektra nadšené spojence. Keynes mu napsal pozoruhodný dopis, v němž rozhorleně popírá, že ekonomie je- věda morálně nezaujatá: „...ekonomie, správněji politická ekonomie, je součástí etiky."(94) A právě tohle chtěl prelát slyšet a tohle měl profesor Královské koleje v Cambridgi zájem učit. Při této příležitosti mluvil ovšem Keynes za záludnou nekonformní skupinu, která se v dvacátých letech vynořila z uzavřených společností v Cambridgi a v Bloomsbury a způsobila sice pozvolný, ale zato dost rozhodující obrat v chování britských horních vrstev. Až dosud se pravidla domácí i koloniální politiky řídila morální atmosférou oxfordské Balliol College, kde udával tón Benjamin Jowett. Británie předstírala jakou­ si soudcovskou roli: jejím úkolem ve světě bylo šířit civilizovanou

spravedlnost a v případě potřeby ji i radikálně prosazovat. Typickým představitelem tohoto myšlení byl lord Curzon, uhlazený, vtipný, zdvořilý a nesmírně kultivovaný člověk, ale naprosto neoblomný v hájení britských zájmů, jež ztotožňoval s morálkou povýtce. „Britská vláda," napsal do zprávy pro kabinet roce 1923, „drží vždy slovo, nikdy neopouští své přátele nebo spojence, nikdy nepodniká nic podvodného nebo nečestného... to je pravý základ morální autority, kterou Britská říše odedávna uplatňuje."(95) Samozřejmě, když bylo zapotřebí, musela být tato mravní autorita vyztužena tanky a letadly a válečnými loděmi, které působily z dlouhého řetězu vojenských základen rozmístěných po celém světě. V Cambridgi vznikla trochu jiná tradice. Zatímco Oxford posílal do parlamentu své hvězdy, aby se z nich stávali ministři vystupující na veřejné scčnč, Cambridge vytvářela soukromé skupiny, které působily svým vlivem a nápady. Už roku 1820 byla založena literární společnost, která měla dvanáct členů známých pod jménem apoštolové a propagovala neortodoxní myšlenky Wordsworthovy a Coleridgovy.* Jejími členy, vybíranými kole k i ivně a volenými tajně - existence této společnosti nebyla nikdy veřejně u/n.iiia - byli spíš učitelé a kritici vysokých kvalit než významní tvůrci: (•diny pozoruhodný básnický talent, který na čas k skupině patřil, byl Alfred Tennyson" a ten se roku 1830 rychle vytratil/96) Vůči světu byli apoštolové nesdílní, samotářští, nebojovní, nedogmatičtí, lidští; stavěli se velmi kriticky k všem projevům okázalosti a velkolepým plánům a především jim záleželo víc na osobních závazcích než na veřejných povinnostech. Rozvíjeli introspekci a pěstovali přátelství. Bylo to společenství homosexuální, ale spíš celkovým laděním a zabarvením než praxí. Tennyson zachytil tuto atmosféru v básni The Lotos Eaters (Jedlíci lotosů). Roku 1902 zvolili apoštolové za člena mladého studenta z Trinity College jménem Lytton Strachey. Jeho otec byl třicet let generálem v Curzonově světě, v Indii, ale intelektuálně a mravně ho ovlivnila matka, agnostická skalní zastánkyně ženského pokrokového hnutí, a volnomyšlenkářská 97 republikánská Francouzka, učitelka Marie Silvestrová/ ) Dva roky předtím, než byl přijat mezi apoštoly, založil s Leonardem Woolfem a Clivem Bellem „Půlnoční společnost", z níž se později vyvinula skupina Bloomsbury. Jak apoštolové, tak skupina Bloomsbury, první tajná a neoficiální, druhá neoficiální a s účastí několika žen, se příštích třicet let otáčely kolem Stracheyho. Zpočátku však nebyl jejich filozofem. Tím byl E. G. Moore, rektor Trinity College a jeden z apoštolů, jehož významné dílo Principia

*

* Wittiam Wordsworth (1770-1850) uSamuel TaylorCokridge (1772-1834) - oba básníci patří do takzvané Jezemf školy a představují počátky anglického romantického hnutí. ** Alfred Tennyson (1809-92), viktoriánský poeta laureatus (Královské idyly, Maud, In Memoriama].).

Na rozdíl od významného představitele latinské patristiky sv. Augustina (354-430), biskupa v severoafrickém Hippo, tu jde o římského benediktinského mnicha, který se na příkaz papeže Řehoře I. vypravil roku 597 jako misionář do Británie, aby získal zemi pro křesťanství. Stal se prvním canterburským arcibiskupem (601-604).

166

167

labouristické strany a rozhlásil to. V dvacátých letech pořádal konference o křesťanské politice, hospodářství a občanských záležitostech, jež se staly prototypem řady podobných akcí až do současnosti. Na jedné takové konferenci v Birminghamu v roce 1924 prohlásil: „Uvědomujeme si čím dál tím víc, že machiavelistické státnictví ztroskotalo, a jsme čím dál tím ochotnější věnovat pozornost tvrzení Ježíše Krista, že On je cesta, pravda a život."(92) Jenže jeho skutečné zásahy do sociální politiky byly neúčinné. Generální stávka ho překvapila: zastihla ho v lázních Aix-les-Bains, kde se snažil léčit dnu a trochu zhubnout. Odsupěl domů a nařídil duchovním, aby se vložili do stávky a přesvědčovali předáky horníků, že veškeré křesťanstvo stojí za nimi, což mělo za následek pouze prodloužení uhelné stávky od července do prosíce 1926, kdy horníci a jejich rodiny už byly bez prostředků a trpěly hladem/93) To ho však neodradilo, aby se nadále neangažoval pro věc pokroku. Bernard Shaw se škodolibě vyjádřil, že je pro něj takový socialistický biskup „uskutečněním nemožného". Temple také opravdu naznačoval, co ještě má přijít. A pro tehdejší dobu je typické, že jeho názory, místo aby byly překážkou, mu vlastně ještě umožnily honosnou kariéru, která končila u biskupského stolce svatého Augustina.* Templova filozofie zahrnovala přesvědčení, charakteristické pro dvacáté století, že se křesťanská morálka dá měřit velikostí úsilí „řešit" světské ekonomické problémy. Křesťanský pojem viny, vyjádřený rozpaky dobře zaopatřených a dobře živených anglikánských hodnostářů, ještě víc zdůrazňoval vědomí povinností a závazků, jež majetné třídy a blahobytné národy začínaly pociťovat vůči strádajícím a zanedbaným doma i v zahra­ ničí. Ekonomie se netýkala vyrábění statků, nýbrž povinností a spra­ vedlivosti. Temple samozřejmě našel na agnostické straně pokrokářského spektra nadšené spojence. Keynes mu napsal pozoruhodný dopis, v němž rozhorleně popírá, že ekonomie je- věda morálně nezaujatá: „...ekonomie, správněji politická ekonomie, je součástí etiky."(94) A právě tohle chtěl prelát slyšet a tohle měl profesor Královské koleje v Cambridgi zájem učit. Při této příležitosti mluvil ovšem Keynes za záludnou nekonformní skupinu, která se v dvacátých letech vynořila z uzavřených společností v Cambridgi a v Bloomsbury a způsobila sice pozvolný, ale zato dost rozhodující obrat v chování britských horních vrstev. Až dosud se pravidla domácí i koloniální politiky řídila morální atmosférou oxfordské Balliol College, kde udával tón Benjamin Jowett. Británie předstírala jakou­ si soudcovskou roli: jejím úkolem ve světě bylo šířit civilizovanou

spravedlnost a v případě potřeby ji i radikálně prosazovat. Typickým představitelem tohoto myšlení byl lord Curzon, uhlazený, vtipný, zdvořilý a nesmírně kultivovaný člověk, ale naprosto neoblomný v hájení britských zájmů, jež ztotožňoval s morálkou povýtce. „Britská vláda," napsal do zprávy pro kabinet roce 1923, „drží vždy slovo, nikdy neopouští své přátele nebo spojence, nikdy nepodniká nic podvodného nebo nečestného... to je pravý základ morální autority, kterou Britská říše odedávna uplatňuje."(95) Samozřejmě, když bylo zapotřebí, musela být tato mravní autorita vyztužena tanky a letadly a válečnými loděmi, které působily z dlouhého řetězu vojenských základen rozmístěných po celém světě. V Cambridgi vznikla trochu jiná tradice. Zatímco Oxford posílal do parlamentu své hvězdy, aby se z nich stávali ministři vystupující na veřejné scčnč, Cambridge vytvářela soukromé skupiny, které působily svým vlivem a nápady. Už roku 1820 byla založena literární společnost, která měla dvanáct členů známých pod jménem apoštolové a propagovala neortodoxní myšlenky Wordsworthovy a Coleridgovy.* Jejími členy, vybíranými kole k i ivně a volenými tajně - existence této společnosti nebyla nikdy veřejně u/n.iiia - byli spíš učitelé a kritici vysokých kvalit než významní tvůrci: (•diny pozoruhodný básnický talent, který na čas k skupině patřil, byl Alfred Tennyson" a ten se roku 1830 rychle vytratil/96) Vůči světu byli apoštolové nesdílní, samotářští, nebojovní, nedogmatičtí, lidští; stavěli se velmi kriticky k všem projevům okázalosti a velkolepým plánům a především jim záleželo víc na osobních závazcích než na veřejných povinnostech. Rozvíjeli introspekci a pěstovali přátelství. Bylo to společenství homosexuální, ale spíš celkovým laděním a zabarvením než praxí. Tennyson zachytil tuto atmosféru v básni The Lotos Eaters (Jedlíci lotosů). Roku 1902 zvolili apoštolové za člena mladého studenta z Trinity College jménem Lytton Strachey. Jeho otec byl třicet let generálem v Curzonově světě, v Indii, ale intelektuálně a mravně ho ovlivnila matka, agnostická skalní zastánkyně ženského pokrokového hnutí, a volnomyšlenkářská 97 republikánská Francouzka, učitelka Marie Silvestrová/ ) Dva roky předtím, než byl přijat mezi apoštoly, založil s Leonardem Woolfem a Clivem Bellem „Půlnoční společnost", z níž se později vyvinula skupina Bloomsbury. Jak apoštolové, tak skupina Bloomsbury, první tajná a neoficiální, druhá neoficiální a s účastí několika žen, se příštích třicet let otáčely kolem Stracheyho. Zpočátku však nebyl jejich filozofem. Tím byl E. G. Moore, rektor Trinity College a jeden z apoštolů, jehož významné dílo Principia

*

* Wittiam Wordsworth (1770-1850) uSamuel TaylorCokridge (1772-1834) - oba básníci patří do takzvané Jezemf školy a představují počátky anglického romantického hnutí. ** Alfred Tennyson (1809-92), viktoriánský poeta laureatus (Královské idyly, Maud, In Memoriama].).

Na rozdíl od významného představitele latinské patristiky sv. Augustina (354-430), biskupa v severoafrickém Hippo, tu jde o římského benediktinského mnicha, který se na příkaz papeže Řehoře I. vypravil roku 597 jako misionář do Británie, aby získal zemi pro křesťanství. Stal se prvním canterburským arcibiskupem (601-604).

166

167

Ethica vyšlo na podzim po Stracheyho zvolení. Poslední dvě kapitoly „Etika ve vztahu k chování" a „Ideál" byly ve svých důsledcích frontálním útokem na křesťanskou nauku o osobní zodpovědnosti vůči absolutnímu mravnímu zákonu a pojmu povinnosti vůbec, přičemž nahrazovaly tyto hodnoty neodpovědným hedonismem založeným na osobních vztazích. „To nejcennější, co známe nebo si dokážeme představit," napsal Moore, „jsou jisté stavy vědomí, jež lze zhruba popsat jako rozkoš ze styku s druhými a radost z osobních objektů. Pravděpodobně nikdo, kdo si tuto otázku položil, nezapochyboval, že osobní zalíbení a oceňování všeho, co je v umění a v přírodě krásné, je dobré samo o sobě.'/98) Strachey, který byl spíš geniálním propagátorem než tvůrcem, se vrhl na toto rozšafné dílo s nadšením, s jakým Lenin obdivoval Hobsonův Impe­ rialismus uveřejněný roku 1902. To byla právě nauka, kterou chtěl a mohl hlásat. Svému spoluapoštolovi Keynesovi napsal naléhavě, že „moorismus teď musí být představen světu". Kniha předkládala ideologii ne hnusné viktoriánské povinnosti, ale ideologii přátelství; a to, jak se svěřil Keynesovi, s nímž právě soutěžil o přízeň pohledného mladého muže, velmi zvláštního druhu přátelství: „Nesmíme se spokojit s tím, že mluvíme pravdu - musíme říkat pravdu celou: a celá pravda je ďábel.... Je šílené si myslet, že kdejaká matróna pochopí, že naše city jsou dobré, když jí jedním dechem prozradíme, že právě ty nejlepší jsou sodomie... naše doba přijde až tak za sto let.'/99) Nejenže přátelství mělo vyšší hodnotu než konvenční morálka, bylo také eticky nadřazené jakémukoli širšímu projevu věrnosti. Tento přístup zdůraznil jiný člen skupiny apoštolů E. M. Forster:* „Kdybych si měl vybrat mezi zradou vlasti a zradou přítele, doufám, že bych měl odvahu zradit vlast.'/100) Moorova doktrína, v praxi tak nepolitická až kvietistická, byla výborným prostředkem k intelektuálnímu převzetí moci. Poskytovala morální ospravedlnění nejen pro společnost vzájemných obdivovatelů, jakou byli apoštolové v minulosti, ale i pro utvoření pozitivnějšího a programovějšího tajného bratrstva, téměř mafie. Tento systém si brzy našel cestu k nej­ bystřejším hlavám Cambridge jako například Bertrand Russell, Roger Fry, Ludwig Wittgenstein. V síti přátelských a manželských vztahů vznikly londýnské soukromé kluby - Fitzroy Square č. 21, Brunswick Square č. 38, Great Ormond Street č. 10, Gower Street č. 3, Gordon Square č. 46 a Tavistock Square č. 52 - k nim patřilo i vlídné přijetí v takové Trinity College nebo King's College v Cambridgi a venkovská pohostinná sídla jako Garsington lady Ottoline Morrellové, o němž píše Aldous Huxley v románu Crome * Edward Morgan Forster (1879-1970), spisovatel, kritik a esejista, nejznámější romány: Kam se andělé neodváží, Pokoj s vylídkou, Rodinné sídlo a Cesta do Indie (známá zejména z filmového zpracováni). Pozoruhodná je teoretická studieAspekty románu.

168

Yellow (Žlutý Crome). Apoštolové (nebo jejich příbuzní a známí) zastávali klíčová postavení a strategicky důležité funkce: Stracheyho strýc řídil Spectator, Leonard Woolf literární stránky časopisu Nation, Desmond MacCarthy (a později Raymond Mortimer) literární přílohu New StatesmanaX101) Také existovala řada sympatizujících nakladatelství. Strachey nebyl generálským synem zbůhdarma. Měl geniální nadání pro narcisovský elitismus a své věrné ovládal železnou, i když zdánlivě mdlou rukou. Od apoštolů převzal princip skupinové moci: nejenom umění vylučovat, ale vylučovat okázale. Zdokonalil umem nepřístupnosti a odmí­ tání: bloomsburyovský mandarín dovedl zpražit pouhým pohledem nebo odstínem hlasu. V jeho kouzelném kruhu se exkluzívnost stala prostředkem vzájemné podpory. On sám a Leonard Woolf tomu říkali „metoda"/ 102 ) Strachey nemusel čekat „sto let", až přijde jeho doba. Nahrála mu válka, neboť mu umožnila zveřejnit jeho disidentskou filozofii při odmítání vojenské služby. Způsob, jakým to učinil, byl rafinovaný a charakteristický. S ostatními členy skupiny Bloomsbury patřil k odpůrcům branné povinnosti. Akcí Národní antimilitaristické rady se však činně neúčastnil - to by mohlo být z právního hlediska nebezpečné - raději je přenechával podnikavějším jedincům jako například Bertrandu Russellovi.(103) Za značného zájmu senzacemilovné veřejnosti se však v březnu 1916 objevil posilněn speciální vitamínovou kůrou a švédským tělocvikem v doprovodu svých tří zbožňujících sester před soudem na hampsteadské radnici. „Pane Strachey," zeptal se předseda, „co byste dělal, kdybyste viděl, jak se německý voják pokouší znásilnit vaši sestru?" „Snažil bych se ho předejít." Vtip měl značný ohlas; všude napodobovali vysoký pištivý hlas; od doby Oscara Wilda nikdo neuzemnil soudní síň takovým způsobem. Strachey ale nakonec vůbec netrval na pacifistických zásadách a dostal výjimku díky „haldě lékařských potvrzení a celému seznamu svých zdravotních potíži"'/104) Další měsíce války pak strávil psaním Význačných viktoriánů (Eminent Victorians), čtyř životopisných esejů, v nichž s pohrdáním zesměšnil historika a pedagoga Thomase Arnolda, slavnou ošetřovatelku z krymské války Florence Nightingalovou, kardinála Manninga a generála Gordona, a tím ve velkém měřítku odsoudil právě ty ctnosti a zásady, za které umírali vojáci v zákopech. Knihu dokončil v prosinci 1917, zrovna když katastrofální bitva u Passchendaele končila v moři krve a bláta. Vyšla dalšího roku. Byla uvítána s nadšením a od té doby má trvalý vliv. Málo publikací bylo kdy načasováno lépe. Později nazval Cyril Connolly Význačné viktoriány „první knihou dvacátých let.... Strachey zesměšňoval tónem, který si celá válkou unavená generace přála slyšet... Mladým lidem po válce ta kniha připadala jako světlo na konci tunelu." Bystřejší pozorovatelé staré gardy ji však okamžitě 169

Ethica vyšlo na podzim po Stracheyho zvolení. Poslední dvě kapitoly „Etika ve vztahu k chování" a „Ideál" byly ve svých důsledcích frontálním útokem na křesťanskou nauku o osobní zodpovědnosti vůči absolutnímu mravnímu zákonu a pojmu povinnosti vůbec, přičemž nahrazovaly tyto hodnoty neodpovědným hedonismem založeným na osobních vztazích. „To nejcennější, co známe nebo si dokážeme představit," napsal Moore, „jsou jisté stavy vědomí, jež lze zhruba popsat jako rozkoš ze styku s druhými a radost z osobních objektů. Pravděpodobně nikdo, kdo si tuto otázku položil, nezapochyboval, že osobní zalíbení a oceňování všeho, co je v umění a v přírodě krásné, je dobré samo o sobě.'/98) Strachey, který byl spíš geniálním propagátorem než tvůrcem, se vrhl na toto rozšafné dílo s nadšením, s jakým Lenin obdivoval Hobsonův Impe­ rialismus uveřejněný roku 1902. To byla právě nauka, kterou chtěl a mohl hlásat. Svému spoluapoštolovi Keynesovi napsal naléhavě, že „moorismus teď musí být představen světu". Kniha předkládala ideologii ne hnusné viktoriánské povinnosti, ale ideologii přátelství; a to, jak se svěřil Keynesovi, s nímž právě soutěžil o přízeň pohledného mladého muže, velmi zvláštního druhu přátelství: „Nesmíme se spokojit s tím, že mluvíme pravdu - musíme říkat pravdu celou: a celá pravda je ďábel.... Je šílené si myslet, že kdejaká matróna pochopí, že naše city jsou dobré, když jí jedním dechem prozradíme, že právě ty nejlepší jsou sodomie... naše doba přijde až tak za sto let.'/99) Nejenže přátelství mělo vyšší hodnotu než konvenční morálka, bylo také eticky nadřazené jakémukoli širšímu projevu věrnosti. Tento přístup zdůraznil jiný člen skupiny apoštolů E. M. Forster:* „Kdybych si měl vybrat mezi zradou vlasti a zradou přítele, doufám, že bych měl odvahu zradit vlast.'/100) Moorova doktrína, v praxi tak nepolitická až kvietistická, byla výborným prostředkem k intelektuálnímu převzetí moci. Poskytovala morální ospravedlnění nejen pro společnost vzájemných obdivovatelů, jakou byli apoštolové v minulosti, ale i pro utvoření pozitivnějšího a programovějšího tajného bratrstva, téměř mafie. Tento systém si brzy našel cestu k nej­ bystřejším hlavám Cambridge jako například Bertrand Russell, Roger Fry, Ludwig Wittgenstein. V síti přátelských a manželských vztahů vznikly londýnské soukromé kluby - Fitzroy Square č. 21, Brunswick Square č. 38, Great Ormond Street č. 10, Gower Street č. 3, Gordon Square č. 46 a Tavistock Square č. 52 - k nim patřilo i vlídné přijetí v takové Trinity College nebo King's College v Cambridgi a venkovská pohostinná sídla jako Garsington lady Ottoline Morrellové, o němž píše Aldous Huxley v románu Crome * Edward Morgan Forster (1879-1970), spisovatel, kritik a esejista, nejznámější romány: Kam se andělé neodváží, Pokoj s vylídkou, Rodinné sídlo a Cesta do Indie (známá zejména z filmového zpracováni). Pozoruhodná je teoretická studieAspekty románu.

168

Yellow (Žlutý Crome). Apoštolové (nebo jejich příbuzní a známí) zastávali klíčová postavení a strategicky důležité funkce: Stracheyho strýc řídil Spectator, Leonard Woolf literární stránky časopisu Nation, Desmond MacCarthy (a později Raymond Mortimer) literární přílohu New StatesmanaX101) Také existovala řada sympatizujících nakladatelství. Strachey nebyl generálským synem zbůhdarma. Měl geniální nadání pro narcisovský elitismus a své věrné ovládal železnou, i když zdánlivě mdlou rukou. Od apoštolů převzal princip skupinové moci: nejenom umění vylučovat, ale vylučovat okázale. Zdokonalil umem nepřístupnosti a odmí­ tání: bloomsburyovský mandarín dovedl zpražit pouhým pohledem nebo odstínem hlasu. V jeho kouzelném kruhu se exkluzívnost stala prostředkem vzájemné podpory. On sám a Leonard Woolf tomu říkali „metoda"/ 102 ) Strachey nemusel čekat „sto let", až přijde jeho doba. Nahrála mu válka, neboť mu umožnila zveřejnit jeho disidentskou filozofii při odmítání vojenské služby. Způsob, jakým to učinil, byl rafinovaný a charakteristický. S ostatními členy skupiny Bloomsbury patřil k odpůrcům branné povinnosti. Akcí Národní antimilitaristické rady se však činně neúčastnil - to by mohlo být z právního hlediska nebezpečné - raději je přenechával podnikavějším jedincům jako například Bertrandu Russellovi.(103) Za značného zájmu senzacemilovné veřejnosti se však v březnu 1916 objevil posilněn speciální vitamínovou kůrou a švédským tělocvikem v doprovodu svých tří zbožňujících sester před soudem na hampsteadské radnici. „Pane Strachey," zeptal se předseda, „co byste dělal, kdybyste viděl, jak se německý voják pokouší znásilnit vaši sestru?" „Snažil bych se ho předejít." Vtip měl značný ohlas; všude napodobovali vysoký pištivý hlas; od doby Oscara Wilda nikdo neuzemnil soudní síň takovým způsobem. Strachey ale nakonec vůbec netrval na pacifistických zásadách a dostal výjimku díky „haldě lékařských potvrzení a celému seznamu svých zdravotních potíži"'/104) Další měsíce války pak strávil psaním Význačných viktoriánů (Eminent Victorians), čtyř životopisných esejů, v nichž s pohrdáním zesměšnil historika a pedagoga Thomase Arnolda, slavnou ošetřovatelku z krymské války Florence Nightingalovou, kardinála Manninga a generála Gordona, a tím ve velkém měřítku odsoudil právě ty ctnosti a zásady, za které umírali vojáci v zákopech. Knihu dokončil v prosinci 1917, zrovna když katastrofální bitva u Passchendaele končila v moři krve a bláta. Vyšla dalšího roku. Byla uvítána s nadšením a od té doby má trvalý vliv. Málo publikací bylo kdy načasováno lépe. Později nazval Cyril Connolly Význačné viktoriány „první knihou dvacátých let.... Strachey zesměšňoval tónem, který si celá válkou unavená generace přála slyšet... Mladým lidem po válce ta kniha připadala jako světlo na konci tunelu." Bystřejší pozorovatelé staré gardy ji však okamžitě 169

zhodnotili trochu jinak - „je v podstatě neobyčejně zlá a sprostá", prohlásil Rudyard Kipling v soukromém dopise/ 1 0 5 ) Všem ostatním se líbila, často právě z tohoto důvodu. Přivítaly ji blahosklonně dokonce i ty nejne­ důtklivější vládní kruhy. H. H. Asquith, někdejší hvězda Jowettova Balliolu, nyní brunátný otylý pijan, který byl pro svou nedostatečnou energii vytlačen z křesla ministerského předsedy Lloydem Georgem, ji ve své přednášce, jak se vyjádřil Strachey, pochválil „báječným vyšperkovaným cancem". Vyšla v době, kdy Ludendorffova poslední ofenzíva roztrhla Pátou britskou armádu; tiskárny chrlily další vydání ještě dlouho potom, co Němci začali definitivně ustupovat, a její vliv poškodil staré britské hodnoty daleko víc než celé pluky nepřátel. Jejím prostřednictvím Strachey „představoval světu moorismus" a stal se tak nejvlivnějším autorem dvacátých let. Keynesův životopisec Roy Harrod později napsal: „Obdiv, kterým ho mladí zahrnovali, se téměř rovnal uctívání světce."( 106 ) Strachey se stal vládnoucím mandarínem doby a skupina Bloomsbury byla jeho dvůr - neboť, jak bylo trefně řečeno, „jejich povznesenost nad tento svět byla pouhou maskou naprosté anga­ žovanosti ve věcech současného světa".( 107 ) Svým vlivem však zpravidla nepůsobili na veřejné mínění přímo. Keynes se vyjádřil, že Strachey nepovažoval politiku za nic víc než „celkem chabou náhražku bridže". Ani Keynes sám se nikdy neucházel o funkci ve vládě. Pohybovali se v zákulisí nebo působili tiskem a snažili se spíš vytvořit určité intelektuální klima než sledovat nějaké konkrétní politické cíle. Keynesovy Hospodářské důsledky míru vtloukaly lidem do hlavy myšlenky Význačných viktoriánú a zároveň používaly Stracheyho nové brilantní literární techniky. Roku 1924 vydal E.M. Forster román Cesta do Indie, podivuhodně záludný útok na zásady indické správy, převracející úplně naruby přesvědčení o britské nadřazenosti a zralosti, jež sloužilo jako hlavní ospravedlnění britské nadvlády. O dva roky později uveřejnil Forsterův apoštolský rádce Goldsworthy Lowes Dickinson, který vymyslel název „Společnost národů" a založil Sdružení Společnosti národů, knihu Mezinárodní anarchie 1904-14, groteskně prekroucené vylíčení příčin světové války, jež znamenitě posílilo politické vývody Keynesova traktátu/ 1 0 8 ) Názor skupiny na zahraniční politiku byl ten, že do roku 1918 stály Británie a Německo na stejné morální platformě; potom se však Británie octla v morální nevýhodě následkem nespravedlivého míru, pokračujícího imperialismu a zbrojení, které už samy o sobě byly přímou příčinou války. Pro velké množství vzdělaných Britů se tento výklad pozvolna stával převládajícím přesvědčením. Skupina Bloomsbury představovala převažující stránku národního myšlení ještě v jiném a hlubším smyslu. Jako zdecimovaná šlechta, neobdělávaná pole a fronty nezaměstnaných se nedokázaly vzchopit, tak 170

i bloomsburyovci budili dojem naprosté nemohoucnosti. Mnoho fotografií zachycuje Stracheyho, jak leží letargicky a otupěle v téměř vodorovně rozložené zahradní židli. Frank Swinnerton zaznamenal, že se při jejich prvním setkání Strachey „buď kácel vstoje, nebo hroutil vsedě. Budil dojem člověka naprosto bez energie a vitality.'/ 109 ) „Vláčel své dlouhé pavouci nohy z pokoje do pokoje jako zfetovaný čáp", napsal Wyndham Lewis. Strachey sám se přiznal bratrovi: „Jsme všichni fyzicky příliš slabí, než abychom byli k nějakému užitku.'/ 1 1 0 ) Jen málo členů skupiny se oženilo; a i ti, co nepropadli takzvané „vyšší sodomii", neměli potřebu se množit. Celé Bloomsbury se zděsilo, když si Keynes z důvodů, jež dodnes zůstávají nejasné, vzal vitální a energickou ruskou tanečnici Lydii Lopokovovou. Snad ještě nápadnější je nízká produktivita skupiny, která působí jako zajímavá analogie vyčerpanosti britského průmyslu. Strachey (1880-1932) napsal jen sedm knih a dvě z nich jsou pouze sebrané články. MacCarthy sliboval velké dílo, ale to se nikdy neuskutečnilo; existují pouze svazky článků a příspěvků do novin, originální knihu nemá. Totéž platí o Raymondu Mortimerovi. Forster, známý pod francouzskou přezdívkou imifH', krtek, byl též spisovatelem nízkého napětí: vytvořil jen pět romá­ nů (kromě homosexuální skladby Maurice vydané posmrtně). Roku 1946 se stal členem Královské koleje v Cambridgi a od té doby nenapsal nic; čtvrt století žil opravdu jako krtek, vylézaje nad zem pouze pro čestné tituly. Jiný člen skupiny filozof J. E. McTaggart dokázal pracovat jenom dvě až tři hodiny denně a v zbývajícím čase hltal levné romány, skoro 30 svazků týdně. Na ulici se pohyboval nápadným způsobem - jako rak vždy zády ke zdi/ 1 1 1 ) Také Lowes Dickinson s čínskou mandarínskou čapkou byl apatický člověk podlomeného zdraví. Virginia Woolfová o něm napsala: „Jaký tenký pískot vydává Goldie, když vypouští horký dech štěrbinou předních zubů.'/ 1 1 2 ) A především Moore sám: když zplodil Principia, stal se v podstatě sterilním. Následovala už jen populární verze knihy, soubor esejů a poznámky k přednáškám - pak se odmlčel na čtyřicet let. „Bohužel nemám nic," napsal Woolfovi, „co by stálo za úvahu; a pokud bych měl, nedovedu to vyjádřit.'/ 1 1 3 ) Jedno své apoštolské pojednání zakončil následující, pro skupinu Bloomsbury charakteristickou sentencí: „Ze všech dobrých návyků, které je třeba si osvojit, bychom rozhodně neměli zapomínat na návyk 114 nerozhodnosti.'/ ) Je příznačné, že nejčilejší a nejtvořivější osobností z celé této generace cambridžských apoštolů, Bertrand Russell, vlastně nikdy k skupině Bloomsbury nepatřil. I když sdílel její pacifismus, antiimperialismus a obecné pokrokové smýšlení, jejich tupá malátnost mu byla protivná; a oni ho ovšem také odmítali. Podezříval Stracheyho, že zneužil Moorova Principia ve prospěch homosexuality. V každém případě cítil, že je to práce 171

zhodnotili trochu jinak - „je v podstatě neobyčejně zlá a sprostá", prohlásil Rudyard Kipling v soukromém dopise/ 1 0 5 ) Všem ostatním se líbila, často právě z tohoto důvodu. Přivítaly ji blahosklonně dokonce i ty nejne­ důtklivější vládní kruhy. H. H. Asquith, někdejší hvězda Jowettova Balliolu, nyní brunátný otylý pijan, který byl pro svou nedostatečnou energii vytlačen z křesla ministerského předsedy Lloydem Georgem, ji ve své přednášce, jak se vyjádřil Strachey, pochválil „báječným vyšperkovaným cancem". Vyšla v době, kdy Ludendorffova poslední ofenzíva roztrhla Pátou britskou armádu; tiskárny chrlily další vydání ještě dlouho potom, co Němci začali definitivně ustupovat, a její vliv poškodil staré britské hodnoty daleko víc než celé pluky nepřátel. Jejím prostřednictvím Strachey „představoval světu moorismus" a stal se tak nejvlivnějším autorem dvacátých let. Keynesův životopisec Roy Harrod později napsal: „Obdiv, kterým ho mladí zahrnovali, se téměř rovnal uctívání světce."( 106 ) Strachey se stal vládnoucím mandarínem doby a skupina Bloomsbury byla jeho dvůr - neboť, jak bylo trefně řečeno, „jejich povznesenost nad tento svět byla pouhou maskou naprosté anga­ žovanosti ve věcech současného světa".( 107 ) Svým vlivem však zpravidla nepůsobili na veřejné mínění přímo. Keynes se vyjádřil, že Strachey nepovažoval politiku za nic víc než „celkem chabou náhražku bridže". Ani Keynes sám se nikdy neucházel o funkci ve vládě. Pohybovali se v zákulisí nebo působili tiskem a snažili se spíš vytvořit určité intelektuální klima než sledovat nějaké konkrétní politické cíle. Keynesovy Hospodářské důsledky míru vtloukaly lidem do hlavy myšlenky Význačných viktoriánú a zároveň používaly Stracheyho nové brilantní literární techniky. Roku 1924 vydal E.M. Forster román Cesta do Indie, podivuhodně záludný útok na zásady indické správy, převracející úplně naruby přesvědčení o britské nadřazenosti a zralosti, jež sloužilo jako hlavní ospravedlnění britské nadvlády. O dva roky později uveřejnil Forsterův apoštolský rádce Goldsworthy Lowes Dickinson, který vymyslel název „Společnost národů" a založil Sdružení Společnosti národů, knihu Mezinárodní anarchie 1904-14, groteskně prekroucené vylíčení příčin světové války, jež znamenitě posílilo politické vývody Keynesova traktátu/ 1 0 8 ) Názor skupiny na zahraniční politiku byl ten, že do roku 1918 stály Británie a Německo na stejné morální platformě; potom se však Británie octla v morální nevýhodě následkem nespravedlivého míru, pokračujícího imperialismu a zbrojení, které už samy o sobě byly přímou příčinou války. Pro velké množství vzdělaných Britů se tento výklad pozvolna stával převládajícím přesvědčením. Skupina Bloomsbury představovala převažující stránku národního myšlení ještě v jiném a hlubším smyslu. Jako zdecimovaná šlechta, neobdělávaná pole a fronty nezaměstnaných se nedokázaly vzchopit, tak 170

i bloomsburyovci budili dojem naprosté nemohoucnosti. Mnoho fotografií zachycuje Stracheyho, jak leží letargicky a otupěle v téměř vodorovně rozložené zahradní židli. Frank Swinnerton zaznamenal, že se při jejich prvním setkání Strachey „buď kácel vstoje, nebo hroutil vsedě. Budil dojem člověka naprosto bez energie a vitality.'/ 109 ) „Vláčel své dlouhé pavouci nohy z pokoje do pokoje jako zfetovaný čáp", napsal Wyndham Lewis. Strachey sám se přiznal bratrovi: „Jsme všichni fyzicky příliš slabí, než abychom byli k nějakému užitku.'/ 1 1 0 ) Jen málo členů skupiny se oženilo; a i ti, co nepropadli takzvané „vyšší sodomii", neměli potřebu se množit. Celé Bloomsbury se zděsilo, když si Keynes z důvodů, jež dodnes zůstávají nejasné, vzal vitální a energickou ruskou tanečnici Lydii Lopokovovou. Snad ještě nápadnější je nízká produktivita skupiny, která působí jako zajímavá analogie vyčerpanosti britského průmyslu. Strachey (1880-1932) napsal jen sedm knih a dvě z nich jsou pouze sebrané články. MacCarthy sliboval velké dílo, ale to se nikdy neuskutečnilo; existují pouze svazky článků a příspěvků do novin, originální knihu nemá. Totéž platí o Raymondu Mortimerovi. Forster, známý pod francouzskou přezdívkou imifH', krtek, byl též spisovatelem nízkého napětí: vytvořil jen pět romá­ nů (kromě homosexuální skladby Maurice vydané posmrtně). Roku 1946 se stal členem Královské koleje v Cambridgi a od té doby nenapsal nic; čtvrt století žil opravdu jako krtek, vylézaje nad zem pouze pro čestné tituly. Jiný člen skupiny filozof J. E. McTaggart dokázal pracovat jenom dvě až tři hodiny denně a v zbývajícím čase hltal levné romány, skoro 30 svazků týdně. Na ulici se pohyboval nápadným způsobem - jako rak vždy zády ke zdi/ 1 1 1 ) Také Lowes Dickinson s čínskou mandarínskou čapkou byl apatický člověk podlomeného zdraví. Virginia Woolfová o něm napsala: „Jaký tenký pískot vydává Goldie, když vypouští horký dech štěrbinou předních zubů.'/ 1 1 2 ) A především Moore sám: když zplodil Principia, stal se v podstatě sterilním. Následovala už jen populární verze knihy, soubor esejů a poznámky k přednáškám - pak se odmlčel na čtyřicet let. „Bohužel nemám nic," napsal Woolfovi, „co by stálo za úvahu; a pokud bych měl, nedovedu to vyjádřit.'/ 1 1 3 ) Jedno své apoštolské pojednání zakončil následující, pro skupinu Bloomsbury charakteristickou sentencí: „Ze všech dobrých návyků, které je třeba si osvojit, bychom rozhodně neměli zapomínat na návyk 114 nerozhodnosti.'/ ) Je příznačné, že nejčilejší a nejtvořivější osobností z celé této generace cambridžských apoštolů, Bertrand Russell, vlastně nikdy k skupině Bloomsbury nepatřil. I když sdílel její pacifismus, antiimperialismus a obecné pokrokové smýšlení, jejich tupá malátnost mu byla protivná; a oni ho ovšem také odmítali. Podezříval Stracheyho, že zneužil Moorova Principia ve prospěch homosexuality. V každém případě cítil, že je to práce 171

méněcenná. „Nejsem vám zrovna sympatický, viďte, pane Moore?" zeptal se. Moore po dlouhém a svědomitém uvažování odpověděl: „Ne, to nejste.'/ 1 1 5 ) Je zajímavé, že Russell na rozdíl od Stracheyho byl za světové války skutečným pacifistou a za své přesvědčení také seděl. V brixtonské věznici četl Význačné viktoriány a smál se „tak hlasitě, že přišel do mé cely dozorce a napomenul mě, že jsem ve vězení, kde si mám odpykávat trest". Ale jeho konečný úsudek byl, že kniha je povrchní, „prosycená sentimentalitou nudné dívčí školy"/ 1 1 6 ) Russell, který byl čtyřikrát ženat, nenasytný sukničkář, autor padesáti šesti knih na nejširší výběr témat, jaký kdy obsáhl jediný lidský mozek, se svou nevyléčitelnou touhou po činorodé zkušenosti, byl z tvrdší látky než skupina Bloomsbury. Také nesdílel jejich slabost pro totalitní systémy. Večer na den příměří se Bloomsburyové spojili s nově vyšlou hvězdou Sitwellů a s jejich, jak to tehdy nazval Wyndham Lewis, „pozlaceným bolševismem". Neoslavovali ani tak vítězství Spojenců, jako Leninovu moudrost, že podepsal separátní mír, aby mohl - podle slov Osberta Sitwella - „vytvořit a nastolit nového boha". V Adelphi Strachey prý skutečně tančil „poskakuje s roztomilou neohrabaností člověka, který se právě probudil z transu" - pod nevraživými pohledy D. H. Lawrence.( 117 ) S tím nechtěl mít Russell nic společného. Roku 1920 jel do Ruska, navštívil Lenina a vyslovil se o jeho režimu jako o „uzavřené tyranské byrokracii s udavačským systémem mnohem důkladnějším a strašnějším než za cara a s aristokracií, která je zrovna tak nadutá a bezcitná".( 1 1 8 ) O rok později byl v Číně. Když prozkoumal totální administrativní a politický chaos, napsal příteli: „Představ si... že vládne v Číně Lytton, a budeš mít tak trochu pojem, jak se tu vládlo posledních 2.000 let."( 1 1 9 ) Je s podivem, že právě Russellova činnost a jeho údajně protistátní výroky vyvolávaly na ministerstvu zahraničí takové zděšení. Žádnému z od­ povědných činitelů nenapadlo, aby se zajímal o apoštoly, mezi nimiž se vyskytovali už i takoví extremisté jako Forsterův mentor Nathaniel Wedd, člen Královské koleje, kterého Lionel Trilling vylíčil jako „cynickou, agresivní, mefistofelskou postavu se zálibou v rudých kravatách 12 a rouhačstvf '.( °) V třicátých letech vzešli z apoštolů nejméně tři sovětští špionážní agenti: Guy Burgess, Anthony Blunt a Leo Long. V této prostoduché době však zaujala vládní kruhy především Russellova kritika mravnosti, svou oteřeností věrná oxfordské tradici. Dávali sledovat i jeho rozhovory při plavbě lodí a jeden čas se dokonce uvažovalo i o tom, nemá-li být z příkazu dosud existující Rady válečných mocností zatčen a deportovan 121 zŠanghaje.( ) Toto debilní počínání ministerstva zahraničí vyvolalo u lidí, kteří znali fakta a měli na mysli budoucnost, vážné obavy. Britské impérium bylo velké a sil na jeho obranu málo. Proto také ministerstvo zahraničí nesympatizovalo 172

se Společností národů a jejími dalšími všeobecnými závazky. Všichni konzervativní ministři zahraničí odmítali poskytnout lordu Cecilovi, ministru pro věci Společnosti národů, kancelář v budově svého ministerstva, a když mu ji liberální vláda v roce 1924 povolila, úředníci mu zatajovali důležité telegramy/ 122 ) Přední britští politikové si rozpačitě uvědomovali, že udržet obrovské impérium pohromadě je velmi iluzorní a vyžaduje obratné žonglérské triky. Domnívali se, že to dokáží - tehdy ještě nepropadli defétismu - ale byli velice citliví na „sabotování z naší strany". Z toho také pramenila zlost na lidi jako Russell a Cecil, kteří pocházeli ze starých vládnoucích rodin (Russell byl vnukem, Cecil synem ministerského předsedy), a proto by se měli umět chovat lépe/ 1 2 3 ) Nejvíc starostí působil britským odpovědným místům rychlý absolutní a ještě rychlejší relativní úpadek námořních sil oproti vynikajícímu stavu koncem roku 1918. Na pozemní armádě šetřila Británie odjakživa. Ale od dob stuartovské královny Anny (vládla 1702-1714) za každou cenu udržovala největší loďstvo na světě jako základní předpoklad zachování impéria. Téměř po celé devatenácté století trvala na takzvané „dvoumocenské úrovni", to znamená, že její loďstvo muselo být stejně silné nebo silnější než loďstvo dvou jiných mocností dohromady. Nakonec to bylo nad její síly; ale snažila se vykompenzovat každý odklon od požadavku dvoumocenské úrovně diplomatickým jednáním. Proto také roku 1902 opustila svousplendid isolation, „skvělou osamocenost" a podepsala s Japonskem smlouvu, jejímž hlavním cílem bylo umožnit větší soustředění britských námořních sil v evropských vodách. Japonské loďstvo bylo vybudováno převážně s britskou pomocí a radami. Pro Británii, která měla v Asii rozsáhlé državy a sféry zájmů, ale omezené prostředky k jejich ochraně, bylo Japonsko velmi důležitým spojencem. Za války provázely japonské lodi australské a novozélandské vojenské sbory až k místům, kde se bojovalo. Aus­ tralský ministerský předseda dokonce vyslovil domněnku, že „kdyby se Japonsko rozhodlo bojovat po boku Německa, byli bychom zcela určitě poraženi". (124)

Vstup Ameriky do války však způsobil strašné komplikace. Amerika a Japonsko na sebe hleděly s rostoucím nepřátelstvím. Kalifornie zavedla rasové zákony proti japonským přistěhovalcům a v letech 1906-8 zastavila jejich masový příliv. Japonci se obrátili na Čínu a snažili se z ní v roce 1915 udělat protektorát. Ale i tomu se Američané pokusili zabránit: za pravé protektory Číny se totiž považovali sami. Ve Versaillích popudil Wilson Japonce tím, že odmítl zahrnout odsouzení rasismu do statutu Společnosti n á r o d ů / 1 2 5 ) Od té doby dávala Amerika ve své námořní politice přednost Tichomoří. A v této souvislosti pak postavila Británii před zásadní rozhodnutí: Koho chcete mít za přátele, nás nebo Japonce? 173

méněcenná. „Nejsem vám zrovna sympatický, viďte, pane Moore?" zeptal se. Moore po dlouhém a svědomitém uvažování odpověděl: „Ne, to nejste.'/ 1 1 5 ) Je zajímavé, že Russell na rozdíl od Stracheyho byl za světové války skutečným pacifistou a za své přesvědčení také seděl. V brixtonské věznici četl Význačné viktoriány a smál se „tak hlasitě, že přišel do mé cely dozorce a napomenul mě, že jsem ve vězení, kde si mám odpykávat trest". Ale jeho konečný úsudek byl, že kniha je povrchní, „prosycená sentimentalitou nudné dívčí školy"/ 1 1 6 ) Russell, který byl čtyřikrát ženat, nenasytný sukničkář, autor padesáti šesti knih na nejširší výběr témat, jaký kdy obsáhl jediný lidský mozek, se svou nevyléčitelnou touhou po činorodé zkušenosti, byl z tvrdší látky než skupina Bloomsbury. Také nesdílel jejich slabost pro totalitní systémy. Večer na den příměří se Bloomsburyové spojili s nově vyšlou hvězdou Sitwellů a s jejich, jak to tehdy nazval Wyndham Lewis, „pozlaceným bolševismem". Neoslavovali ani tak vítězství Spojenců, jako Leninovu moudrost, že podepsal separátní mír, aby mohl - podle slov Osberta Sitwella - „vytvořit a nastolit nového boha". V Adelphi Strachey prý skutečně tančil „poskakuje s roztomilou neohrabaností člověka, který se právě probudil z transu" - pod nevraživými pohledy D. H. Lawrence.( 117 ) S tím nechtěl mít Russell nic společného. Roku 1920 jel do Ruska, navštívil Lenina a vyslovil se o jeho režimu jako o „uzavřené tyranské byrokracii s udavačským systémem mnohem důkladnějším a strašnějším než za cara a s aristokracií, která je zrovna tak nadutá a bezcitná".( 1 1 8 ) O rok později byl v Číně. Když prozkoumal totální administrativní a politický chaos, napsal příteli: „Představ si... že vládne v Číně Lytton, a budeš mít tak trochu pojem, jak se tu vládlo posledních 2.000 let."( 1 1 9 ) Je s podivem, že právě Russellova činnost a jeho údajně protistátní výroky vyvolávaly na ministerstvu zahraničí takové zděšení. Žádnému z od­ povědných činitelů nenapadlo, aby se zajímal o apoštoly, mezi nimiž se vyskytovali už i takoví extremisté jako Forsterův mentor Nathaniel Wedd, člen Královské koleje, kterého Lionel Trilling vylíčil jako „cynickou, agresivní, mefistofelskou postavu se zálibou v rudých kravatách 12 a rouhačstvf '.( °) V třicátých letech vzešli z apoštolů nejméně tři sovětští špionážní agenti: Guy Burgess, Anthony Blunt a Leo Long. V této prostoduché době však zaujala vládní kruhy především Russellova kritika mravnosti, svou oteřeností věrná oxfordské tradici. Dávali sledovat i jeho rozhovory při plavbě lodí a jeden čas se dokonce uvažovalo i o tom, nemá-li být z příkazu dosud existující Rady válečných mocností zatčen a deportovan 121 zŠanghaje.( ) Toto debilní počínání ministerstva zahraničí vyvolalo u lidí, kteří znali fakta a měli na mysli budoucnost, vážné obavy. Britské impérium bylo velké a sil na jeho obranu málo. Proto také ministerstvo zahraničí nesympatizovalo 172

se Společností národů a jejími dalšími všeobecnými závazky. Všichni konzervativní ministři zahraničí odmítali poskytnout lordu Cecilovi, ministru pro věci Společnosti národů, kancelář v budově svého ministerstva, a když mu ji liberální vláda v roce 1924 povolila, úředníci mu zatajovali důležité telegramy/ 122 ) Přední britští politikové si rozpačitě uvědomovali, že udržet obrovské impérium pohromadě je velmi iluzorní a vyžaduje obratné žonglérské triky. Domnívali se, že to dokáží - tehdy ještě nepropadli defétismu - ale byli velice citliví na „sabotování z naší strany". Z toho také pramenila zlost na lidi jako Russell a Cecil, kteří pocházeli ze starých vládnoucích rodin (Russell byl vnukem, Cecil synem ministerského předsedy), a proto by se měli umět chovat lépe/ 1 2 3 ) Nejvíc starostí působil britským odpovědným místům rychlý absolutní a ještě rychlejší relativní úpadek námořních sil oproti vynikajícímu stavu koncem roku 1918. Na pozemní armádě šetřila Británie odjakživa. Ale od dob stuartovské královny Anny (vládla 1702-1714) za každou cenu udržovala největší loďstvo na světě jako základní předpoklad zachování impéria. Téměř po celé devatenácté století trvala na takzvané „dvoumocenské úrovni", to znamená, že její loďstvo muselo být stejně silné nebo silnější než loďstvo dvou jiných mocností dohromady. Nakonec to bylo nad její síly; ale snažila se vykompenzovat každý odklon od požadavku dvoumocenské úrovně diplomatickým jednáním. Proto také roku 1902 opustila svousplendid isolation, „skvělou osamocenost" a podepsala s Japonskem smlouvu, jejímž hlavním cílem bylo umožnit větší soustředění britských námořních sil v evropských vodách. Japonské loďstvo bylo vybudováno převážně s britskou pomocí a radami. Pro Británii, která měla v Asii rozsáhlé državy a sféry zájmů, ale omezené prostředky k jejich ochraně, bylo Japonsko velmi důležitým spojencem. Za války provázely japonské lodi australské a novozélandské vojenské sbory až k místům, kde se bojovalo. Aus­ tralský ministerský předseda dokonce vyslovil domněnku, že „kdyby se Japonsko rozhodlo bojovat po boku Německa, byli bychom zcela určitě poraženi". (124)

Vstup Ameriky do války však způsobil strašné komplikace. Amerika a Japonsko na sebe hleděly s rostoucím nepřátelstvím. Kalifornie zavedla rasové zákony proti japonským přistěhovalcům a v letech 1906-8 zastavila jejich masový příliv. Japonci se obrátili na Čínu a snažili se z ní v roce 1915 udělat protektorát. Ale i tomu se Američané pokusili zabránit: za pravé protektory Číny se totiž považovali sami. Ve Versaillích popudil Wilson Japonce tím, že odmítl zahrnout odsouzení rasismu do statutu Společnosti n á r o d ů / 1 2 5 ) Od té doby dávala Amerika ve své námořní politice přednost Tichomoří. A v této souvislosti pak postavila Británii před zásadní rozhodnutí: Koho chcete mít za přátele, nás nebo Japonce? 173

Británie se octla v prekérní situaci. Amerika nebyla spolehlivým spojencem. Vlastně se o nějakém spojenectví ani dobře mluvit nedalo. Samozřejmě existovala pouta pokrevních vztahů. Ale už kolem roku 1900 poměr bílých Američanů anglosaského původu klesl na třetinu. Američanů německého původu byl skoro stejný počet: 18,400.0000 z 67 miliónů/ 1 2 6 ) Původní rozhodnutí Američanů vybudovat velké loďstvo bylo očividně namířeno proti Británii víc než proti kterékoli jiné zemi. Ještě v roce 1931 měly Spojené státy válečný plán ohrožující Britskou říši: Navy Basic Pian Red (WPK-22) z 15. února 1931.(127) Na druhé straně však existovala na obou stranách Atlantiku celá síť institucí, které oba národy spojovaly, a totožnost názorů a zájmů, jež byla základem zahraniční politiky obou zemí. Anglo-japonská smlouva se měla obnovit v roce 1922. Američané ji chtěli zrušit. Britský kabinet byl nejednotný. Curzon soudil, že „Japonsko je neklidnou a agresivní mocností... má podobnou mentalitu jako Němci... je to národ svrchovaně sobecký". Lloyd George prohlašoval, že Japonci „nemají svědomí". Oběma však bylo jasné, že se spojenectví obnovit musí; tentýž názor zastávalo i ministerstvo zahraničí a generální štáb. Sdíleli ho i Holanďané a Francouzi, jimž šlo o vlastní kolonie. Na konferenci Britského společenství národů roku 1921 vystoupili Australané a Novozélanďané důrazně ve prospěch obnovení. Stručně řečeno, všechny státy angažované v této oblasti - kromě Ameriky - a všechny země, které byly součástí britské zahraniční a vojenské politické formace, rozhodně podporovaly anglo-japonské spojenectví jako stabilizující, mírnící a usměrňující faktor/128) Smuts z Jižní Afriky byl proti, a to z rasových důvodů. Rovněž kanadský Mackenzie King, liberál, který závisel na protibritských hlasech v Quebecu a kterému radil anglofob O. D. Skelton, doživotní šéf kanadského 129 ministerstva zahraničních věcí.( ) To zřejmě rovnováhu zvrátilo. Místo smlouvy byl přijat americký návrh svolat konferenci za účelem omezení námořních sil. Australský ministerský předseda Hughes byl rozhořčen: „Chcete anglo-japonské spojenectví a převahu britského loďstva nahradit washingtonskou konferencí?" Ale bylo to daleko horší. Na samotné konferenci roku 1922 navrhli Američané námořní „prázdniny" ve smyslu radikálního odzbrojení: žádné bitevní lodě nad 35.000 tun (což znamenalo likvidaci britského válečného loďstva první třídy) a poměr britských, amerických a japonských lodí 5 : 5 : 3 . Když se britský ministr námořnictví admirál Beatty dověděl podrobnosti, vyskočil podle očitého svědka ze židle „jako buldok, který spal mezi dveřmi na sluníčku a byl sprostě nakopnut do břicha licoměrným volebním agitátorem"/ 1 3 0 ) Japonci s návrhem pochopitelně také nesouhlasili; považovali ho za anglosaské spiknutí. Plán ale 174

přesto prošel. Tlak na odzbrojení téměř za každou cenu a s tím související obavy, že by se jinak Amerika mohla odpoutat od Evropy ještě víc, byly příliš silné. Japonsko naproti tomu žádalo ústupky a dosáhlo jich, čímž se situace ještě zhoršila. Prosadilo, že Británie ani Amerika nevybudují žádné námořní základny severně od Singapuru a západně od Havaje. To ovšem znemožňovalo rychlou pomoc amerického loďstva britským, francouzským a holandským državám, pokud by byly napadeny. Ještě závažnější však je, že už samotný požadavek takovýchto ústupků vlastně naznačoval, že se Japonsko z aktivního přítele Británie mění na potenciálního nepřítele. V té době to nikdo nechápal; ani Winston Churchill: uvědomoval si sice nebezpečí hrozící ze strany Indie, ale vůči rizikům dále na východ byl slepý. V srpnu 1919 dal jako ministr války vypracovat „desetileté směrnice", podle nichž se výdaje na obranu státu plánovaly za předpokladu, že alespoň po dobu deseti let nedojde k větší válce. V dvacátých letech se tyto směrnice staly běžnou praxí a byly,odvolány vlastně až v roce 1932. Jako ministr financí usiloval o omezení výdajů na loďstvo a prosadil zejména rozšíření poměru 5 : 5 : 3 i na křižníky, které byly pro obranu impéria životně důležité. „Je nesmysl mít tolik křižníků," řekl druhému tajemníku ministerské rady Tomu Jonesovi, „stejně nejsou k ničemu."(131) Ministerstvo námořnictví však na konferenci roku 1927 jeho útok odrazilo. Jenže roku 1930, kdy byli labouristé opět u moci, došel Churchillův názor znovu uplatnění - byl dokonce ještě rozšířen na torpédoborce a ponorky - takže od začátku třicátých let byla Británie, co se týče námořních sil, relativně nejslabší od neutěšených dob vlády Karla II. (1660-85). O impérium už valně dbát nemohla. Indie nebyla zdrojem síly, nýbrž slabosti, neboť odčerpávala z pravidelné britské armády, která už i tak byla malá, 60.000 mužů. Bohatá dominia byla ještě skoupější než mateřská země sama pod přísným Churchillovým dozorem. Vojska měla málo a bylo zoufale špatně vyzbrojeno. Bílý dokument branných sil pro rok 1925-6 uvádí, že Británie vynaložila na jednoho vojáka pouhých 51 šilinků ročně, Austrálie jen polovinu, tj. 25 šilinků, Nový Zéland 12 šilinků 11 pencí a Kanada jen 5 šilinků 10 pencí. Začátkem třicátých let tyto tři „movité" země, které měly tolik co bránit proti útočníkům vyzáblých a hladových tváří, uskutečnily v podstatě program úplného jednostranného odzbrojení. Austrálie měla jen tři křižníky, tři torpédoborce a sedmdesát letadel. Nový Zéland dva křižníky a žádná letadla. Kanada čtyři torpédoborce, armádu 3.600 mužů a jediné 132 vojenské letadlo, které si vypůjčila z Anglie/ ) Co se Dálného východu týče, Británie nebyla o nic prozíravější. Výstavba moderní námořní základny v Singapuru byla na Churchillovo naléhám odložena o pět let. Dějiny ukazují, jak úžasně falešným představám a sebeklamům, co se týče skutečnosti, podlehnou inteligentní, informovaní a rozhodní lidé v zájmu 175

Británie se octla v prekérní situaci. Amerika nebyla spolehlivým spojencem. Vlastně se o nějakém spojenectví ani dobře mluvit nedalo. Samozřejmě existovala pouta pokrevních vztahů. Ale už kolem roku 1900 poměr bílých Američanů anglosaského původu klesl na třetinu. Američanů německého původu byl skoro stejný počet: 18,400.0000 z 67 miliónů/ 1 2 6 ) Původní rozhodnutí Američanů vybudovat velké loďstvo bylo očividně namířeno proti Británii víc než proti kterékoli jiné zemi. Ještě v roce 1931 měly Spojené státy válečný plán ohrožující Britskou říši: Navy Basic Pian Red (WPK-22) z 15. února 1931.(127) Na druhé straně však existovala na obou stranách Atlantiku celá síť institucí, které oba národy spojovaly, a totožnost názorů a zájmů, jež byla základem zahraniční politiky obou zemí. Anglo-japonská smlouva se měla obnovit v roce 1922. Američané ji chtěli zrušit. Britský kabinet byl nejednotný. Curzon soudil, že „Japonsko je neklidnou a agresivní mocností... má podobnou mentalitu jako Němci... je to národ svrchovaně sobecký". Lloyd George prohlašoval, že Japonci „nemají svědomí". Oběma však bylo jasné, že se spojenectví obnovit musí; tentýž názor zastávalo i ministerstvo zahraničí a generální štáb. Sdíleli ho i Holanďané a Francouzi, jimž šlo o vlastní kolonie. Na konferenci Britského společenství národů roku 1921 vystoupili Australané a Novozélanďané důrazně ve prospěch obnovení. Stručně řečeno, všechny státy angažované v této oblasti - kromě Ameriky - a všechny země, které byly součástí britské zahraniční a vojenské politické formace, rozhodně podporovaly anglo-japonské spojenectví jako stabilizující, mírnící a usměrňující faktor/128) Smuts z Jižní Afriky byl proti, a to z rasových důvodů. Rovněž kanadský Mackenzie King, liberál, který závisel na protibritských hlasech v Quebecu a kterému radil anglofob O. D. Skelton, doživotní šéf kanadského 129 ministerstva zahraničních věcí.( ) To zřejmě rovnováhu zvrátilo. Místo smlouvy byl přijat americký návrh svolat konferenci za účelem omezení námořních sil. Australský ministerský předseda Hughes byl rozhořčen: „Chcete anglo-japonské spojenectví a převahu britského loďstva nahradit washingtonskou konferencí?" Ale bylo to daleko horší. Na samotné konferenci roku 1922 navrhli Američané námořní „prázdniny" ve smyslu radikálního odzbrojení: žádné bitevní lodě nad 35.000 tun (což znamenalo likvidaci britského válečného loďstva první třídy) a poměr britských, amerických a japonských lodí 5 : 5 : 3 . Když se britský ministr námořnictví admirál Beatty dověděl podrobnosti, vyskočil podle očitého svědka ze židle „jako buldok, který spal mezi dveřmi na sluníčku a byl sprostě nakopnut do břicha licoměrným volebním agitátorem"/ 1 3 0 ) Japonci s návrhem pochopitelně také nesouhlasili; považovali ho za anglosaské spiknutí. Plán ale 174

přesto prošel. Tlak na odzbrojení téměř za každou cenu a s tím související obavy, že by se jinak Amerika mohla odpoutat od Evropy ještě víc, byly příliš silné. Japonsko naproti tomu žádalo ústupky a dosáhlo jich, čímž se situace ještě zhoršila. Prosadilo, že Británie ani Amerika nevybudují žádné námořní základny severně od Singapuru a západně od Havaje. To ovšem znemožňovalo rychlou pomoc amerického loďstva britským, francouzským a holandským državám, pokud by byly napadeny. Ještě závažnější však je, že už samotný požadavek takovýchto ústupků vlastně naznačoval, že se Japonsko z aktivního přítele Británie mění na potenciálního nepřítele. V té době to nikdo nechápal; ani Winston Churchill: uvědomoval si sice nebezpečí hrozící ze strany Indie, ale vůči rizikům dále na východ byl slepý. V srpnu 1919 dal jako ministr války vypracovat „desetileté směrnice", podle nichž se výdaje na obranu státu plánovaly za předpokladu, že alespoň po dobu deseti let nedojde k větší válce. V dvacátých letech se tyto směrnice staly běžnou praxí a byly,odvolány vlastně až v roce 1932. Jako ministr financí usiloval o omezení výdajů na loďstvo a prosadil zejména rozšíření poměru 5 : 5 : 3 i na křižníky, které byly pro obranu impéria životně důležité. „Je nesmysl mít tolik křižníků," řekl druhému tajemníku ministerské rady Tomu Jonesovi, „stejně nejsou k ničemu."(131) Ministerstvo námořnictví však na konferenci roku 1927 jeho útok odrazilo. Jenže roku 1930, kdy byli labouristé opět u moci, došel Churchillův názor znovu uplatnění - byl dokonce ještě rozšířen na torpédoborce a ponorky - takže od začátku třicátých let byla Británie, co se týče námořních sil, relativně nejslabší od neutěšených dob vlády Karla II. (1660-85). O impérium už valně dbát nemohla. Indie nebyla zdrojem síly, nýbrž slabosti, neboť odčerpávala z pravidelné britské armády, která už i tak byla malá, 60.000 mužů. Bohatá dominia byla ještě skoupější než mateřská země sama pod přísným Churchillovým dozorem. Vojska měla málo a bylo zoufale špatně vyzbrojeno. Bílý dokument branných sil pro rok 1925-6 uvádí, že Británie vynaložila na jednoho vojáka pouhých 51 šilinků ročně, Austrálie jen polovinu, tj. 25 šilinků, Nový Zéland 12 šilinků 11 pencí a Kanada jen 5 šilinků 10 pencí. Začátkem třicátých let tyto tři „movité" země, které měly tolik co bránit proti útočníkům vyzáblých a hladových tváří, uskutečnily v podstatě program úplného jednostranného odzbrojení. Austrálie měla jen tři křižníky, tři torpédoborce a sedmdesát letadel. Nový Zéland dva křižníky a žádná letadla. Kanada čtyři torpédoborce, armádu 3.600 mužů a jediné 132 vojenské letadlo, které si vypůjčila z Anglie/ ) Co se Dálného východu týče, Británie nebyla o nic prozíravější. Výstavba moderní námořní základny v Singapuru byla na Churchillovo naléhám odložena o pět let. Dějiny ukazují, jak úžasně falešným představám a sebeklamům, co se týče skutečnosti, podlehnou inteligentní, informovaní a rozhodní lidé v zájmu 175

altruistického úsilí o odzbrojení nebo ve snaze ušetřit. 15. prosince 1924 napsal Churchill ministerskému předsedovi pozoruhodný dopis, kde s posměchem odmítá jakoukoli možnost hrozby ze strany Japonska. Stránku za stránkou pomocí všech možných statistik a řečnických obratů pře­ svědčuje Baldwina - který už svou povahou byl velmi mírumilovný a povolný o naprosté nemožnosti války s Japonskem: „Myslím, že v naší době pro to není nejmenší předpoklad. Japonsko je náš spojenec. Tichomoří ovládá washingtonská dohoda.... Japonci jsou na druhém konci světa. Naši bezpečnost nemohou nijak podstatně ohrozit. K střetnutí s námi nemají vůbec žádný důvod." Napadnout Austrálii? „Jsem přesvědčen, že to se nikdy nestane, ani v nejvzdálenější budoucnosti, kam můžeme my nebo naše děti dohlédnout... válka s Japonskem není možnost, o které by rozumná vláda musela uvažovat."(133)

176

Pátá Pekelná teokracie a nebeský chaos V dobč, kdy Winston Churchill ujišťoval lhostejného Baldwina, že ze strany Japonska nehrozí žádné nebezpečí, japonské hospodářství se vzmá­ halo víc než u jiných národů, obyvatelstva přibývalo o milión ročně a zemi vládl panovník, který byl současně bohem a ještě k tomu šílený. Starý císař Mcitl/.i, za jehož vlády Japonsko vstoupilo do moderní éry, si pečlivě vybíral své ženy podle zdravotního stavu a krásy a každý večer upouštěl hedvábný kapesník před tou, která se měla tu noc octnout v jeho posteli. Nicméně děli takto zplozené byly většinou neduživé a žádný lékař se nesměl dotknout jejich božské osoby. Jeho dědic a nástupce Jošihito, který vládl podle jména ti do roku 1926, byl nade vší pochybnost pomatený. Ačkoli jeho vladařské jméno Taišo znamenalo „velkou spravedlnost", propadal střídavě záchva­ tům zuřivosti, kdy šlehal okolostojící jezdeckým bičíkem, a křečovitému strachu, že ho někdo zavraždí. Po vzoru německého císaře Viléma, jehož obdivoval, si pěstoval mohutný navoskovaný knír, při přehlídkách však padal s koně a vojáky někdy bil a jindy objímal. Když se naposledy objevil v parlamentě, svinul si papír se svým projevem do role a mžoural jí jako da­ lekohledem na úslužné poklonkující poslance. Potom byl ze své funkce vy­ manévrován a nastoupil jeho syn Hirohito známý pod jménem Sova (osví­ cený mír), bázlivé stvoření zajímající se o mořskou biologii. Jako všichni vý­ znamní mužští členové panovnické rodiny i Hirohito se bál vrahů. Císařův politický poradce princ Ito si moudře vzal za manželku statnou servírku ča­ je, která ho zachránila před vraždícími samuraji tím, že ho nacpala do jámy na kuchyňské odpadky a sedla si na ni (ale nakonec ho přece jen dostali).í 1 ) Žádný západní vědec, který se zabývá moderním Japonskem, se neubrání dojmu, že se stalo obětí holistického principu, podle něhož politické události i mravní tendence ovlivňují svět ve svých důsledcích jako celek. Japonsko se nakazilo západním relativismem, který vedl k přebujení slabých stránek jeho morálky a vrhl je přímo do p r o p a s t i hrůz d v a c á t é h o století. Na začátku m o d e r n í doby bylo J a p o n s k o zemí velice o d l e h l o u a n e p ř í s t u p n o u , k t e r á se v určitém směru podobala spíš společnosti starověkého Egypta než 177

altruistického úsilí o odzbrojení nebo ve snaze ušetřit. 15. prosince 1924 napsal Churchill ministerskému předsedovi pozoruhodný dopis, kde s posměchem odmítá jakoukoli možnost hrozby ze strany Japonska. Stránku za stránkou pomocí všech možných statistik a řečnických obratů pře­ svědčuje Baldwina - který už svou povahou byl velmi mírumilovný a povolný o naprosté nemožnosti války s Japonskem: „Myslím, že v naší době pro to není nejmenší předpoklad. Japonsko je náš spojenec. Tichomoří ovládá washingtonská dohoda.... Japonci jsou na druhém konci světa. Naši bezpečnost nemohou nijak podstatně ohrozit. K střetnutí s námi nemají vůbec žádný důvod." Napadnout Austrálii? „Jsem přesvědčen, že to se nikdy nestane, ani v nejvzdálenější budoucnosti, kam můžeme my nebo naše děti dohlédnout... válka s Japonskem není možnost, o které by rozumná vláda musela uvažovat."(133)

176

Pátá Pekelná teokracie a nebeský chaos V dobč, kdy Winston Churchill ujišťoval lhostejného Baldwina, že ze strany Japonska nehrozí žádné nebezpečí, japonské hospodářství se vzmá­ halo víc než u jiných národů, obyvatelstva přibývalo o milión ročně a zemi vládl panovník, který byl současně bohem a ještě k tomu šílený. Starý císař Mcitl/.i, za jehož vlády Japonsko vstoupilo do moderní éry, si pečlivě vybíral své ženy podle zdravotního stavu a krásy a každý večer upouštěl hedvábný kapesník před tou, která se měla tu noc octnout v jeho posteli. Nicméně děli takto zplozené byly většinou neduživé a žádný lékař se nesměl dotknout jejich božské osoby. Jeho dědic a nástupce Jošihito, který vládl podle jména ti do roku 1926, byl nade vší pochybnost pomatený. Ačkoli jeho vladařské jméno Taišo znamenalo „velkou spravedlnost", propadal střídavě záchva­ tům zuřivosti, kdy šlehal okolostojící jezdeckým bičíkem, a křečovitému strachu, že ho někdo zavraždí. Po vzoru německého císaře Viléma, jehož obdivoval, si pěstoval mohutný navoskovaný knír, při přehlídkách však padal s koně a vojáky někdy bil a jindy objímal. Když se naposledy objevil v parlamentě, svinul si papír se svým projevem do role a mžoural jí jako da­ lekohledem na úslužné poklonkující poslance. Potom byl ze své funkce vy­ manévrován a nastoupil jeho syn Hirohito známý pod jménem Sova (osví­ cený mír), bázlivé stvoření zajímající se o mořskou biologii. Jako všichni vý­ znamní mužští členové panovnické rodiny i Hirohito se bál vrahů. Císařův politický poradce princ Ito si moudře vzal za manželku statnou servírku ča­ je, která ho zachránila před vraždícími samuraji tím, že ho nacpala do jámy na kuchyňské odpadky a sedla si na ni (ale nakonec ho přece jen dostali).í 1 ) Žádný západní vědec, který se zabývá moderním Japonskem, se neubrání dojmu, že se stalo obětí holistického principu, podle něhož politické události i mravní tendence ovlivňují svět ve svých důsledcích jako celek. Japonsko se nakazilo západním relativismem, který vedl k přebujení slabých stránek jeho morálky a vrhl je přímo do p r o p a s t i hrůz d v a c á t é h o století. Na začátku m o d e r n í doby bylo J a p o n s k o zemí velice o d l e h l o u a n e p ř í s t u p n o u , k t e r á se v určitém směru podobala spíš společnosti starověkého Egypta než 177

porenesanční Evropě. Věřilo se, že císař, titulovaný tennó, je ara hito gami, tj. „člověk, osoba živé přítomnosti, která vládne zemi a jejímu lidu, ale současně i bůh".(2) První tennó začal vládnout roku 660 před Kristem v do­ bě egyptské pětadvacáté dynastie a linie pokračovala, někdy pomocí adopce, dva a půl tisíce let. Byl to zdaleka nejstarší panovnický rod na světě a udržoval si, jakoby zkamenělé v dynastickém jantaru, zvláštní dynastické tradice. V šestnáctém století svatý František Xaverský, „apoštol Indie", považoval Japonce, s nimiž se setkal, za ideální křesťanské konvertity pro jejich spolehlivost a statečnost. Vnitřní spory misionářů však vedly k to­ mu, že Japonsko křesťanskou nauku zavrhlo. V druhé čtvrtině sedmnáctého století se uzavřelo evropskému vlivu. Zcela odmítlo přijmout zása­ dy individuální mravní odpovědnosti, jež byly přínosem židovské a křesťanské tradice, a podrželo silné pozůstatky kolektivní odpovědnosti, tolik příznačné pro antický svět. V padesátých letech minulého století pronikl do této uzavřené společnosti Západ. O desetiletí později převážná většina japonské vládní vrstvy z obavy před kolonizací nebo osudem Číny přijala kolektivní rozhodnutí provést revoluci shora, přijmout západní způsob života, pokud je nutný k nezávislému přežití, a učinit ze země mocný „moderní" stát. 3. ledna 1868 začalo takzvané období Meidži, které skoncovalo s vládou šógunských palácových majordomů a předalo skutečnou moc císaři s promyšleným cílem učinit z Japonska ftikokukjohei, „bohatou zemi se silnou armádou". Je důležité si uvědomit, že toto rozhodnutí vstoupit do moderního světa obsahovalo od začátku prvek hrozby a bylo diktováno jednak xenofobií, jednak obdivem. Japonci měli vždy velký talent napodobovací, ale pouze na utilitaristické, praktické rovině, jež byla z kulturního hlediska povrchní. Od Číny, svého velkého vynalézavého souseda, převzali zálibu v ceremoniálu, hudbu, konfuciovské klasiky, taoistická naučení, některé druhy buddhistické spekulace, tantrické mystérie, malířský styl z období dynastie Sung, básnické umění a kalendář. Ze Západu teď začali přejímat technologii, lékařství, administrativní a obchodní metody a odívání, jež podle jejich názoru bylo pro nový způsob života též nezbytné. Na druhé straně však sociální strukturu a etický rámec čínské civilizace většinou odmítali; a přestože pragmaticky a nenasytně hltali západní prostředky, cíle Západu je nechávaly chladnými: o ideály klasického starověku nebo renesančního humanismu byl zájem 3 pramalý/ ) Je zvláštní, že na Japonce působily moderní novinky, nikoli však staré pravdy. V jistém smyslu byli vždy moderně myslícími lidmi: vlastně už od pravěku.(4) Přebírali vynálezy, tretky a nicotnosti technického a kýčovitého rázu asi tak, jako se dámy velkého světa řídí pomíjivou módou. Zákla­ dů vzdělanosti se to však nedotklo. Nejcharakterističtější kulturní výtvory

Japonska nemají čínské předky. Stejně i západní myšlenkový import zůstal už od poloviny devatenáctého století v japonské společenské sféře naprosto bez odezvy. (5) Dlouhodobá izolace vůbec neznamenala klid nebo vyrovnanost. Právě naopak. Japonsko nemělo čínskou pasivitu a rozkladný fatalismus. Obě země byly velmi rozdílné; a obyvatelstvo se lišilo úplně. Často se říká, že Číňané žijí v říši prostoru, kdežto Japonci v říši času. Čína vytvořila na velkých severních rovinách, kde zapustila kořeny její civilizace, majestátní uspořádanou kosmologii a dovedla trpělivě čekat na její pozvolný vývoj. Jako většina orientálních kultur viděla život v podobě opakujících se cyklů. Japonsko naproti tomu tvořilo, asi tak jako u starověkého Řecka, soubor hvězdicovitých hornatých ostrovů a jeho vědomí přímočarého vývoje postupujícího stanovenou rychlostí od bodu k bodu bylo téměř západní. Pojem času a jeho naléhavosti tu byl ze všech nezápadních kultur zcela ojedinělý a vyplýval ze zdůrazňování společenského dynamismu.í6) I japonské počasí se vyznačuje zvláštním neklidem. Je proměnlivé a nepředvídatelné jako v Británii, jenže daleko bouřlivější. Ostrovy se táhnou od subtropického pásma k subarktickému; působí na ně současně východní monzuny i západní větrná smršť. „Toto souostroví," napsal německý vědec Kurt Singer, „se neustále otřásá neúprosnými seizmickými nárazy, je vydáno na pospas bouřím, bičováno a zaplavováno deštěm, obklopeno mraky a mlhou.... Není to prostor, který tady vládne životu, nýbrž čas, trvání, spontánní změna, ustavičný pohyb." Někteří Japonci soudí, že právě toto rychlé střídání klimatických extrémů umožňuje pochopit i náhlé změny v chovám národa/7) Těmito vlastnostmi a zavedením industrializace na základě promyšleného rozhodnutí elity lze zčásti vysvětlit úžasnou rychlost japonského pokroku. Důvodem nebyla spontánní reakce na vlivy trhu, nýbrž ojedinělý souhlas celého národa prováděný bez zřejmých disonantních hlasů. Proto měl celý vývoj víc společného se státním kapitalismem kuska před rokem 1914 než s liberálním kapitalismem západním, ovšem bez třídních rozporů, jimž padlo carské Rusko za oběť. Pod vedením císaře a jeho dvora postupovali vojenští velitelé (gumbatsu) a obchodníci (zaibatsu) ruku v ruce s cílem vybudovat „bohatou zemi se silnou armádou". Během dvou generací vznikla obrovská průmyslová seskupení těsně spojená subvencemi a kontrakty s vládou Meidži a s armádou: Mitsui, Mitsubiši, Jasuda, Sumitomo. Světová válka 1914-18, která připravila Japonsko o tradiční evropské dodavatele a otevřela mu nové trhy, uspíšila jeho soběstačnost a průmyslový vzrůst. Lodní prostor se zvýšil z 1,5 na více než 3 milióny tun. Ukazatel průmyslové výroby stoupl z průměru 160 v letech 1915-19 na 313 v letech 1925-9 a v zahraničním obchodě (100 v roce 1913) ze 126 v roce 1919 na 199 v roce

178

179

porenesanční Evropě. Věřilo se, že císař, titulovaný tennó, je ara hito gami, tj. „člověk, osoba živé přítomnosti, která vládne zemi a jejímu lidu, ale současně i bůh".(2) První tennó začal vládnout roku 660 před Kristem v do­ bě egyptské pětadvacáté dynastie a linie pokračovala, někdy pomocí adopce, dva a půl tisíce let. Byl to zdaleka nejstarší panovnický rod na světě a udržoval si, jakoby zkamenělé v dynastickém jantaru, zvláštní dynastické tradice. V šestnáctém století svatý František Xaverský, „apoštol Indie", považoval Japonce, s nimiž se setkal, za ideální křesťanské konvertity pro jejich spolehlivost a statečnost. Vnitřní spory misionářů však vedly k to­ mu, že Japonsko křesťanskou nauku zavrhlo. V druhé čtvrtině sedmnáctého století se uzavřelo evropskému vlivu. Zcela odmítlo přijmout zása­ dy individuální mravní odpovědnosti, jež byly přínosem židovské a křesťanské tradice, a podrželo silné pozůstatky kolektivní odpovědnosti, tolik příznačné pro antický svět. V padesátých letech minulého století pronikl do této uzavřené společnosti Západ. O desetiletí později převážná většina japonské vládní vrstvy z obavy před kolonizací nebo osudem Číny přijala kolektivní rozhodnutí provést revoluci shora, přijmout západní způsob života, pokud je nutný k nezávislému přežití, a učinit ze země mocný „moderní" stát. 3. ledna 1868 začalo takzvané období Meidži, které skoncovalo s vládou šógunských palácových majordomů a předalo skutečnou moc císaři s promyšleným cílem učinit z Japonska ftikokukjohei, „bohatou zemi se silnou armádou". Je důležité si uvědomit, že toto rozhodnutí vstoupit do moderního světa obsahovalo od začátku prvek hrozby a bylo diktováno jednak xenofobií, jednak obdivem. Japonci měli vždy velký talent napodobovací, ale pouze na utilitaristické, praktické rovině, jež byla z kulturního hlediska povrchní. Od Číny, svého velkého vynalézavého souseda, převzali zálibu v ceremoniálu, hudbu, konfuciovské klasiky, taoistická naučení, některé druhy buddhistické spekulace, tantrické mystérie, malířský styl z období dynastie Sung, básnické umění a kalendář. Ze Západu teď začali přejímat technologii, lékařství, administrativní a obchodní metody a odívání, jež podle jejich názoru bylo pro nový způsob života též nezbytné. Na druhé straně však sociální strukturu a etický rámec čínské civilizace většinou odmítali; a přestože pragmaticky a nenasytně hltali západní prostředky, cíle Západu je nechávaly chladnými: o ideály klasického starověku nebo renesančního humanismu byl zájem 3 pramalý/ ) Je zvláštní, že na Japonce působily moderní novinky, nikoli však staré pravdy. V jistém smyslu byli vždy moderně myslícími lidmi: vlastně už od pravěku.(4) Přebírali vynálezy, tretky a nicotnosti technického a kýčovitého rázu asi tak, jako se dámy velkého světa řídí pomíjivou módou. Zákla­ dů vzdělanosti se to však nedotklo. Nejcharakterističtější kulturní výtvory

Japonska nemají čínské předky. Stejně i západní myšlenkový import zůstal už od poloviny devatenáctého století v japonské společenské sféře naprosto bez odezvy. (5) Dlouhodobá izolace vůbec neznamenala klid nebo vyrovnanost. Právě naopak. Japonsko nemělo čínskou pasivitu a rozkladný fatalismus. Obě země byly velmi rozdílné; a obyvatelstvo se lišilo úplně. Často se říká, že Číňané žijí v říši prostoru, kdežto Japonci v říši času. Čína vytvořila na velkých severních rovinách, kde zapustila kořeny její civilizace, majestátní uspořádanou kosmologii a dovedla trpělivě čekat na její pozvolný vývoj. Jako většina orientálních kultur viděla život v podobě opakujících se cyklů. Japonsko naproti tomu tvořilo, asi tak jako u starověkého Řecka, soubor hvězdicovitých hornatých ostrovů a jeho vědomí přímočarého vývoje postupujícího stanovenou rychlostí od bodu k bodu bylo téměř západní. Pojem času a jeho naléhavosti tu byl ze všech nezápadních kultur zcela ojedinělý a vyplýval ze zdůrazňování společenského dynamismu.í6) I japonské počasí se vyznačuje zvláštním neklidem. Je proměnlivé a nepředvídatelné jako v Británii, jenže daleko bouřlivější. Ostrovy se táhnou od subtropického pásma k subarktickému; působí na ně současně východní monzuny i západní větrná smršť. „Toto souostroví," napsal německý vědec Kurt Singer, „se neustále otřásá neúprosnými seizmickými nárazy, je vydáno na pospas bouřím, bičováno a zaplavováno deštěm, obklopeno mraky a mlhou.... Není to prostor, který tady vládne životu, nýbrž čas, trvání, spontánní změna, ustavičný pohyb." Někteří Japonci soudí, že právě toto rychlé střídání klimatických extrémů umožňuje pochopit i náhlé změny v chovám národa/7) Těmito vlastnostmi a zavedením industrializace na základě promyšleného rozhodnutí elity lze zčásti vysvětlit úžasnou rychlost japonského pokroku. Důvodem nebyla spontánní reakce na vlivy trhu, nýbrž ojedinělý souhlas celého národa prováděný bez zřejmých disonantních hlasů. Proto měl celý vývoj víc společného se státním kapitalismem kuska před rokem 1914 než s liberálním kapitalismem západním, ovšem bez třídních rozporů, jimž padlo carské Rusko za oběť. Pod vedením císaře a jeho dvora postupovali vojenští velitelé (gumbatsu) a obchodníci (zaibatsu) ruku v ruce s cílem vybudovat „bohatou zemi se silnou armádou". Během dvou generací vznikla obrovská průmyslová seskupení těsně spojená subvencemi a kontrakty s vládou Meidži a s armádou: Mitsui, Mitsubiši, Jasuda, Sumitomo. Světová válka 1914-18, která připravila Japonsko o tradiční evropské dodavatele a otevřela mu nové trhy, uspíšila jeho soběstačnost a průmyslový vzrůst. Lodní prostor se zvýšil z 1,5 na více než 3 milióny tun. Ukazatel průmyslové výroby stoupl z průměru 160 v letech 1915-19 na 313 v letech 1925-9 a v zahraničním obchodě (100 v roce 1913) ze 126 v roce 1919 na 199 v roce

178

179

1929, přičemž se objem vývozu během dvacátých let zvětšil ze 127 na 205. V roce 1930 mělo Japonsko 64 miliónů obyvatel, přesně dvakrát tolik co na počátku oktrojované revoluce z roku 1868, a bylo už významnou průmyslovou mocností.(8) Srovnáme-li vývoj Japonska například s Tureckem, které také zavedlo od roku 1908 revoluci shora, objeví se přednosti ostrovního státu s přirozenými hranicemi, s homogenní rasovou, národnostní, náboženskou a jazykovou skladbou a, což zdaleka není zanedbatelné, silnou tradiční jednotou namířenou proti společenskému ousiderství. Tyto výhody Turecko nemělo. (9) Japonci vynikali ještě další hospodářskou převahou, která se v té době (i od té doby) často přehlížela: vysokou úrovní běžné technologie se statisíci kvalifikovanými řemeslníky a tradicí dílenské kázně starou několik století. Na druhé straně trpělo Japonsko řadou podstatných nedostatků, které zdědilo z minulých dob. Až do roku 1945 nemělo pevný právní systém. Řídilo se sice - přesně jako ve starém Egyptě - všeobecnými mravními zásadami, pravidly chování, pojmy spravedlnosti vyjádřenými ideogramatickou formou, ale neexistoval řádný trestní zákoník ani žádný systém zákonného psaného práva ani platný zákoník práva zvykového. Vztah mezi úřední mocí a osobami jí podřízenými byl nejasný, a to často ve velmi důležitých bodech. Ani ústava nebyla konkrétní. Nepředstavovala přesný systém práv a povinností. Princ Ito, který meidžiovskou ústavu navrhl, k ní napsal komentář; jeho kniha však byla předmětem sporů a oficiálně často v nemilosti. Zákony neplatily stoprocentně. Jak by také mohly, když šlo o teokracii? Ale bylo vůbec Japonsko teokracií? Ito soudil, že bylo teokracií v minulosti a teď že už není; mnozí byli ovšem jiného názoru. A tak zůstala tato otázka stejně jako řada jiných právních a ústavních problémů ne­ rozhodnuta až do roku 1946, kdy císař veřejně prohlásil, že bohem není. Celý japonský právní systém měl v sobě cosi vágního a provizorního. Čest byla například důležitější než společenské postavení. V některých případech se považovalo za správné zákonů nedbat a nadřízeného neposlouchat. Ale nikdo nedokázal stanovit kdy, dokud k takové situaci nedošlo. Pak se uplatňoval společný názor a soudilo se na základě kolektivního svědomí. Proto také mohly aktivistické menšiny zejména v armádě odepřít poslušnost svým představeným, i kdyby to byl třeba sám císař, a získat souhlas veřejného mínění.( 10 ) Právě pro nedostatek výrazné hranice mezi právem a bezprávím, řádem a zmatkem se Japonsko stalo bezbrannou obětí relativismu, který vznikl na Západě po první světové válce. Ale nejenom to. Když roku 1868 požádalo Evropu o praktické a věcné rady, šlo mu především o pravidla mezinárod­ ního soužití a o technologii. Co však nalezlo? Nejprve Bismarckovu

rcálpolitiku. Pak přišla tahanice o Afriku, závody ve zbrojení, krutá dravost Ludendorffovy válečné mašinérie a kult moci prosazované násilím, vrcholící I xninovým vítězným pučem. Japonci si všimli, že chování Evropanů, ať bylo sebebarbarštější, bylo vždy vnitřně zdůvodněno nějakou teoretickou naukou. Proto, aby nezůstali v tvrdé světové soutěži pozadu, renovovali - podle utilitárních zásad odpozorovaných v Evropě - své vlastní ideologie. Tak došlo k nastolení státního náboženství a předepsané morálky, jež jsou známé pod názvy šinto a bušido. V náboženských projevech byli Japonci až dosud eklektiky: přebírali prvky cizích kultů - buddhismu, taoismu, konfucianismu, ba i křesťanství - a přizpůsobovali je různým příležitostem a účelům bez ohledu na vnitřní logickou souvislost. Šinto se poprvé uvádí v japonských análech už za vlády císaře Jomei (585-587 po Kr.). Znamená boha v pohanském smyslu: je to návrat k dřevním slunečním bohům a bohyním, primitivní kult předků a božského původu panovníků. Je daleko méně náročné než buddhismus a jiná velká náboženství Orientu a bylo jen jedním z mnoha prvků japonské náboženské kultury. Jako bezvýhradně a typicky japonské se dalo sloučit s národními aspiracemi. Proto se revoluce Meidži rozhodla, že z něho učiní náboženství státní. Roku 1875 bylo oficiálně odděleno od buddhismu a registrováno. Roku 1900 pak dostalo šintoistické chrámy a svatyně do péče ministerstvo vnitra. Byl zaveden, zejména v armádě, kult císaře a od dvacátých let se ve všech školách začalo vyučovat národní občanské morálce zvané kokumin dotoku. Každým vojenským vítězstvím nebo povznesením císařské moci (typickým příkladem byla porážka Ruska v letech 1904-5) se státní náboženství ustálilo a zdokonalilo a je příznačné, že celý vývoj vyvrcholil v roce 1941, kdy Japonsko vstoupilo do druhé světové války a zavedlo jak soukromé, tak veřejné náboženské obřady pro celý národ. Stručně řečeno, z primitivního a zaostalého menšinového kultu se stal rituál na podporu moderního totalitního státu; šintoistické náboženství, jež mělo sloužit jako symbol odporu k světským hrůzám doby, bylo zvláštní hnusnou ironií osudu zneužito k jejich posvěcení. A nebylo na tom dost. Šinto jakožto náboženství rozpínavého nacionalismu bylo ještě cílevědomě posíleno obnovenou a zmilitarizovanou verzí pravidel staré rytířské dvornosti, bušidem. Začátkem století popsal bušido samurajský profesor dr. Inazo Nitobe jako příkaz „být spokojen s postavením v životě, přijímat situaci, do níž jsme se narodili, jako nezměnitelnou a pracovat na sobě v rámci daných možností, být poddán hlavě rodiny, ctít předky a cvičit se ve vojenském umění pěstováním a ukázňováním mysli i těla".( n ) Až do dvacátého století se však o jakémkoli druhu bušida vyskytovalo jen málo zmínek. Někteří dokonce pochybovali, že něco

180

181

1929, přičemž se objem vývozu během dvacátých let zvětšil ze 127 na 205. V roce 1930 mělo Japonsko 64 miliónů obyvatel, přesně dvakrát tolik co na počátku oktrojované revoluce z roku 1868, a bylo už významnou průmyslovou mocností.(8) Srovnáme-li vývoj Japonska například s Tureckem, které také zavedlo od roku 1908 revoluci shora, objeví se přednosti ostrovního státu s přirozenými hranicemi, s homogenní rasovou, národnostní, náboženskou a jazykovou skladbou a, což zdaleka není zanedbatelné, silnou tradiční jednotou namířenou proti společenskému ousiderství. Tyto výhody Turecko nemělo. (9) Japonci vynikali ještě další hospodářskou převahou, která se v té době (i od té doby) často přehlížela: vysokou úrovní běžné technologie se statisíci kvalifikovanými řemeslníky a tradicí dílenské kázně starou několik století. Na druhé straně trpělo Japonsko řadou podstatných nedostatků, které zdědilo z minulých dob. Až do roku 1945 nemělo pevný právní systém. Řídilo se sice - přesně jako ve starém Egyptě - všeobecnými mravními zásadami, pravidly chování, pojmy spravedlnosti vyjádřenými ideogramatickou formou, ale neexistoval řádný trestní zákoník ani žádný systém zákonného psaného práva ani platný zákoník práva zvykového. Vztah mezi úřední mocí a osobami jí podřízenými byl nejasný, a to často ve velmi důležitých bodech. Ani ústava nebyla konkrétní. Nepředstavovala přesný systém práv a povinností. Princ Ito, který meidžiovskou ústavu navrhl, k ní napsal komentář; jeho kniha však byla předmětem sporů a oficiálně často v nemilosti. Zákony neplatily stoprocentně. Jak by také mohly, když šlo o teokracii? Ale bylo vůbec Japonsko teokracií? Ito soudil, že bylo teokracií v minulosti a teď že už není; mnozí byli ovšem jiného názoru. A tak zůstala tato otázka stejně jako řada jiných právních a ústavních problémů ne­ rozhodnuta až do roku 1946, kdy císař veřejně prohlásil, že bohem není. Celý japonský právní systém měl v sobě cosi vágního a provizorního. Čest byla například důležitější než společenské postavení. V některých případech se považovalo za správné zákonů nedbat a nadřízeného neposlouchat. Ale nikdo nedokázal stanovit kdy, dokud k takové situaci nedošlo. Pak se uplatňoval společný názor a soudilo se na základě kolektivního svědomí. Proto také mohly aktivistické menšiny zejména v armádě odepřít poslušnost svým představeným, i kdyby to byl třeba sám císař, a získat souhlas veřejného mínění.( 10 ) Právě pro nedostatek výrazné hranice mezi právem a bezprávím, řádem a zmatkem se Japonsko stalo bezbrannou obětí relativismu, který vznikl na Západě po první světové válce. Ale nejenom to. Když roku 1868 požádalo Evropu o praktické a věcné rady, šlo mu především o pravidla mezinárod­ ního soužití a o technologii. Co však nalezlo? Nejprve Bismarckovu

rcálpolitiku. Pak přišla tahanice o Afriku, závody ve zbrojení, krutá dravost Ludendorffovy válečné mašinérie a kult moci prosazované násilím, vrcholící I xninovým vítězným pučem. Japonci si všimli, že chování Evropanů, ať bylo sebebarbarštější, bylo vždy vnitřně zdůvodněno nějakou teoretickou naukou. Proto, aby nezůstali v tvrdé světové soutěži pozadu, renovovali - podle utilitárních zásad odpozorovaných v Evropě - své vlastní ideologie. Tak došlo k nastolení státního náboženství a předepsané morálky, jež jsou známé pod názvy šinto a bušido. V náboženských projevech byli Japonci až dosud eklektiky: přebírali prvky cizích kultů - buddhismu, taoismu, konfucianismu, ba i křesťanství - a přizpůsobovali je různým příležitostem a účelům bez ohledu na vnitřní logickou souvislost. Šinto se poprvé uvádí v japonských análech už za vlády císaře Jomei (585-587 po Kr.). Znamená boha v pohanském smyslu: je to návrat k dřevním slunečním bohům a bohyním, primitivní kult předků a božského původu panovníků. Je daleko méně náročné než buddhismus a jiná velká náboženství Orientu a bylo jen jedním z mnoha prvků japonské náboženské kultury. Jako bezvýhradně a typicky japonské se dalo sloučit s národními aspiracemi. Proto se revoluce Meidži rozhodla, že z něho učiní náboženství státní. Roku 1875 bylo oficiálně odděleno od buddhismu a registrováno. Roku 1900 pak dostalo šintoistické chrámy a svatyně do péče ministerstvo vnitra. Byl zaveden, zejména v armádě, kult císaře a od dvacátých let se ve všech školách začalo vyučovat národní občanské morálce zvané kokumin dotoku. Každým vojenským vítězstvím nebo povznesením císařské moci (typickým příkladem byla porážka Ruska v letech 1904-5) se státní náboženství ustálilo a zdokonalilo a je příznačné, že celý vývoj vyvrcholil v roce 1941, kdy Japonsko vstoupilo do druhé světové války a zavedlo jak soukromé, tak veřejné náboženské obřady pro celý národ. Stručně řečeno, z primitivního a zaostalého menšinového kultu se stal rituál na podporu moderního totalitního státu; šintoistické náboženství, jež mělo sloužit jako symbol odporu k světským hrůzám doby, bylo zvláštní hnusnou ironií osudu zneužito k jejich posvěcení. A nebylo na tom dost. Šinto jakožto náboženství rozpínavého nacionalismu bylo ještě cílevědomě posíleno obnovenou a zmilitarizovanou verzí pravidel staré rytířské dvornosti, bušidem. Začátkem století popsal bušido samurajský profesor dr. Inazo Nitobe jako příkaz „být spokojen s postavením v životě, přijímat situaci, do níž jsme se narodili, jako nezměnitelnou a pracovat na sobě v rámci daných možností, být poddán hlavě rodiny, ctít předky a cvičit se ve vojenském umění pěstováním a ukázňováním mysli i těla".( n ) Až do dvacátého století se však o jakémkoli druhu bušida vyskytovalo jen málo zmínek. Někteří dokonce pochybovali, že něco

180

181

takového vůbec existovalo. Profesor Halí Chamberiain napsal v eseji Vynález nového náboženství, publikovaném roku 1912: „Bušido jako instituce či soubor pravidel nikdy neexistovalo. Zprávy o něm byly vykonstruovány uměle, hlavně pro účely zahraniční propagandy.... Ještě před deseti lety o něm nikdo nevěděl."(12) Možná že to byla řada náboženských cvičení, přístupná jen několika vyvoleným. Ať tomu bylo jakkoli, v dvacátých letech se bušido propagovalo jako zákon vojenské cti představující extrémní nacionalismus a militarismus a sloužilo k ospravedlňování velmi pochybných činů, nejprve zabíjení jednotlivců, později mučení a vraždění ve velkém. „Rytíři bušida" byli militantní představitelé totalitního šintoismu, orientální obdoba „předvojové elity" Lenina a Mussoliniho, černých a hnědých košil a čekistů. Podle Nitobeho „ztělesňovali vedoucí morální síly země... úhrn mravních instinktů japonské rasy".(13) Bylo to pojetí moralistické jen zdánlivě, ve skutečnosti však naprosto relativistické, jež se nebezpečně podobalo Leninovu „revolučnímu svědomí" a Hitlerově „vyšší morálce strany". Souběžně s touto novou metafyzikou militarismu a násilí, jež jako organizovaný jev rozhodně neměla v japonských dějinách obdoby, měl údajně probíhat systematický rozvoj politických institucí podle západního vzoru. Roku 1876 byli rozpuštěni samurajové jako třída, přišli o své pravidelné příjmy a právo nosit meč; dalšího roku byla potlačena poslední feudální revolta. V sedmdesátých letech byly po vzoru západu zavedeny politické strany a noviny, roku 1884 nová šlechta anglického typu s barony, vikomty a markýzi a rok nato ministerský kabinet. Roku 1890 smělo do nového parlamentu volit poslance ze 40 miliónů obyvatel jen 400.000. Roku 1918 „tříjenové daňové ohodnocení" zvýšilo tento počet na 3,5 miliónů z celkového počtu 60 miliónů. Roku 1925 bylo uzákoněno hlasovací právo pro všechny muže nad 25 let, čímž se počet hlasů zvýšil na 13 miliónů. Demokracie však rozvoj autoritářských institucí nezamezila. Roku 1876 byl vyhlášen velmi přísný tiskový zákon. Od roku 1880 zaveden policejní dohled nad politickými stranami. Ústava z roku 1889 měla úmyslně omezovači charakter, aby, jak zdůraznil její autor princ Ito, „zajistila pevnou soudržnost organizací a výkonnou administrativu".(14) Protiváhou parlamentu se stala mocná sněmovna lordů a ministerský kabinet byl vykompenzován institucí genro, skupinou bývalých ministerských předsedů a státníků, kteří radili přímo císaři. Asi nejdůležitější ze všeho bylo ustanovení navržené roku 1894 a schválené roku 1911, že ministři pro armádu a ná­ mořnictví musí být aktivní důstojníci jmenovaní příslušným štábem. To znamenalo, nejen že armáda a námořnictvo nepodléhají politické kontrole (šéfové štábu měli přímý přístup k císaři), ale především, že tyto složky 182

mohou kdykoli znemožnit funkci ministerského kabinetu tím, že do něj odmítnou jmenovat své zástupce. Tato praxe byla vždy nasnadě a také jí bylo hodně využíváno. Takže vláda zodpovídala vlastně jen za civilní záležitosti; armáda a námořnictvo sledovaly vlastní zájmy, jež mnohdy a od dvacátých let čím dal tím častěji zasahovaly do zahraniční politiky. A protože armáda ani námořnictvo nepodléhaly civilní vládě a důstojníci v terénu nepovažovali za věc cti respektovat své formální nadřízené v Tokiu, docházelo nezřídka k situacím, kdy se Japonsko blížilo vojenské anarchii víc než jiný vládní režim. Potíž byla v tom, že občanská uvědomělost, kterou Evropě vštípila měšťanská společnost a její pojem práva, se v Japonsku vyvíjela jen zvolna. Města tu byla importovanou novinkou. Samotné Tokio představovalo až donedávna pouze rozsáhlý konglomerát vesnic. Jeho obyvatelé neměli městské návyky ani vztahy. Feudalismus, přestože ho likvidovala meidžiovská revoluce, stále přežíval v jakési degenerované formě. Všichni, od těch nejvyšších k nejnižším, se cítili bezpeční jen jako součást klanu, kterému Japonec říká batsu. Odjakživa pak mají Japonci sklon promítat model rodových zvyklostí do širší společenské situace: výrazem habatsu, trvalý klan, označovali každou novou činnost, která se objevila: malířské a zápasnické školy, školy květinových úprav a podobně. Po roce 1868 platil tento název i pro průmyslové podniky a po roce 1890 se používal i v politice. Sousloví ojabun-kobun, označující vztah mezi rodiči a dětmi či mezi podnikatelem a zaměstnancem, se stalo tmelem tohoto zpitvořeného feudalismu i v politice: jedinec poskytoval své služby či věrnost za účast na jakýchkoli výhodách, jichž mohl dosáhnout. Japonci vůbec nerozlišovali mezi rodovými a nerodovými skupinami, neboť udržování rodu adopcí se považovalo tradičně za stejně dobré jako plození potomstva v přímé linii/15) Ozaki Jukio, nejodolnější z japonských politiků, jenž se zúčastnil prvních všeobecných voleb v roce 1890 a dožil se poslanecké funkce v prvním poválečném parlamentě po roce 1945, napsal roku 1918, že v Japonsku „politické strany, které by měly být zakládány a rozpouštěny pouze podle politických zásad a názorů, jsou ve skutečnosti dílem osobních konexí a citových zájmů a že vztah mezi vůdcem strany a jejími členy se podobá někdejšímu poměru mezi feudálním pánem a jeho leníky"/16) Tento nešvar by byly mohly změnit masové levicové strany s obecnými hospodářskými zájmy; ale zákon o zachování míru z roku 1925, kdy Japonsko také zavedlo hlasovací právo pro muže, dával policii tak obrovskou pravomoc v boji proti marxistickému rozvracečství, že v podstatě znemožnil, aby se rozvinuly. Do roku 1945 žádná levicová strana nedostala nikdy víc než 500.000 hlasů. Následkem toho byly japonské politické strany vlastně jen jakési legalizované mafie; mezi lidmi mnoho vážnosti neměly a bohužel také 183

takového vůbec existovalo. Profesor Halí Chamberiain napsal v eseji Vynález nového náboženství, publikovaném roku 1912: „Bušido jako instituce či soubor pravidel nikdy neexistovalo. Zprávy o něm byly vykonstruovány uměle, hlavně pro účely zahraniční propagandy.... Ještě před deseti lety o něm nikdo nevěděl."(12) Možná že to byla řada náboženských cvičení, přístupná jen několika vyvoleným. Ať tomu bylo jakkoli, v dvacátých letech se bušido propagovalo jako zákon vojenské cti představující extrémní nacionalismus a militarismus a sloužilo k ospravedlňování velmi pochybných činů, nejprve zabíjení jednotlivců, později mučení a vraždění ve velkém. „Rytíři bušida" byli militantní představitelé totalitního šintoismu, orientální obdoba „předvojové elity" Lenina a Mussoliniho, černých a hnědých košil a čekistů. Podle Nitobeho „ztělesňovali vedoucí morální síly země... úhrn mravních instinktů japonské rasy".(13) Bylo to pojetí moralistické jen zdánlivě, ve skutečnosti však naprosto relativistické, jež se nebezpečně podobalo Leninovu „revolučnímu svědomí" a Hitlerově „vyšší morálce strany". Souběžně s touto novou metafyzikou militarismu a násilí, jež jako organizovaný jev rozhodně neměla v japonských dějinách obdoby, měl údajně probíhat systematický rozvoj politických institucí podle západního vzoru. Roku 1876 byli rozpuštěni samurajové jako třída, přišli o své pravidelné příjmy a právo nosit meč; dalšího roku byla potlačena poslední feudální revolta. V sedmdesátých letech byly po vzoru západu zavedeny politické strany a noviny, roku 1884 nová šlechta anglického typu s barony, vikomty a markýzi a rok nato ministerský kabinet. Roku 1890 smělo do nového parlamentu volit poslance ze 40 miliónů obyvatel jen 400.000. Roku 1918 „tříjenové daňové ohodnocení" zvýšilo tento počet na 3,5 miliónů z celkového počtu 60 miliónů. Roku 1925 bylo uzákoněno hlasovací právo pro všechny muže nad 25 let, čímž se počet hlasů zvýšil na 13 miliónů. Demokracie však rozvoj autoritářských institucí nezamezila. Roku 1876 byl vyhlášen velmi přísný tiskový zákon. Od roku 1880 zaveden policejní dohled nad politickými stranami. Ústava z roku 1889 měla úmyslně omezovači charakter, aby, jak zdůraznil její autor princ Ito, „zajistila pevnou soudržnost organizací a výkonnou administrativu".(14) Protiváhou parlamentu se stala mocná sněmovna lordů a ministerský kabinet byl vykompenzován institucí genro, skupinou bývalých ministerských předsedů a státníků, kteří radili přímo císaři. Asi nejdůležitější ze všeho bylo ustanovení navržené roku 1894 a schválené roku 1911, že ministři pro armádu a ná­ mořnictví musí být aktivní důstojníci jmenovaní příslušným štábem. To znamenalo, nejen že armáda a námořnictvo nepodléhají politické kontrole (šéfové štábu měli přímý přístup k císaři), ale především, že tyto složky 182

mohou kdykoli znemožnit funkci ministerského kabinetu tím, že do něj odmítnou jmenovat své zástupce. Tato praxe byla vždy nasnadě a také jí bylo hodně využíváno. Takže vláda zodpovídala vlastně jen za civilní záležitosti; armáda a námořnictvo sledovaly vlastní zájmy, jež mnohdy a od dvacátých let čím dal tím častěji zasahovaly do zahraniční politiky. A protože armáda ani námořnictvo nepodléhaly civilní vládě a důstojníci v terénu nepovažovali za věc cti respektovat své formální nadřízené v Tokiu, docházelo nezřídka k situacím, kdy se Japonsko blížilo vojenské anarchii víc než jiný vládní režim. Potíž byla v tom, že občanská uvědomělost, kterou Evropě vštípila měšťanská společnost a její pojem práva, se v Japonsku vyvíjela jen zvolna. Města tu byla importovanou novinkou. Samotné Tokio představovalo až donedávna pouze rozsáhlý konglomerát vesnic. Jeho obyvatelé neměli městské návyky ani vztahy. Feudalismus, přestože ho likvidovala meidžiovská revoluce, stále přežíval v jakési degenerované formě. Všichni, od těch nejvyšších k nejnižším, se cítili bezpeční jen jako součást klanu, kterému Japonec říká batsu. Odjakživa pak mají Japonci sklon promítat model rodových zvyklostí do širší společenské situace: výrazem habatsu, trvalý klan, označovali každou novou činnost, která se objevila: malířské a zápasnické školy, školy květinových úprav a podobně. Po roce 1868 platil tento název i pro průmyslové podniky a po roce 1890 se používal i v politice. Sousloví ojabun-kobun, označující vztah mezi rodiči a dětmi či mezi podnikatelem a zaměstnancem, se stalo tmelem tohoto zpitvořeného feudalismu i v politice: jedinec poskytoval své služby či věrnost za účast na jakýchkoli výhodách, jichž mohl dosáhnout. Japonci vůbec nerozlišovali mezi rodovými a nerodovými skupinami, neboť udržování rodu adopcí se považovalo tradičně za stejně dobré jako plození potomstva v přímé linii/15) Ozaki Jukio, nejodolnější z japonských politiků, jenž se zúčastnil prvních všeobecných voleb v roce 1890 a dožil se poslanecké funkce v prvním poválečném parlamentě po roce 1945, napsal roku 1918, že v Japonsku „politické strany, které by měly být zakládány a rozpouštěny pouze podle politických zásad a názorů, jsou ve skutečnosti dílem osobních konexí a citových zájmů a že vztah mezi vůdcem strany a jejími členy se podobá někdejšímu poměru mezi feudálním pánem a jeho leníky"/16) Tento nešvar by byly mohly změnit masové levicové strany s obecnými hospodářskými zájmy; ale zákon o zachování míru z roku 1925, kdy Japonsko také zavedlo hlasovací právo pro muže, dával policii tak obrovskou pravomoc v boji proti marxistickému rozvracečství, že v podstatě znemožnil, aby se rozvinuly. Do roku 1945 žádná levicová strana nedostala nikdy víc než 500.000 hlasů. Následkem toho byly japonské politické strany vlastně jen jakési legalizované mafie; mezi lidmi mnoho vážnosti neměly a bohužel také 183

nepředstavovaly morální alternativu tradičních institucí, které stát obnovil v totalitní podobě. Rozmohlo se úplatkářství, neboť zvolení do parlamentu stálo mnoho peněz (25.000 dolarů za poslanecké křeslo v době mezi válkami) a platy byly malé. Korupce měla obrovský rozsah: od prodeje šlechtických titulů až po čachrování s pozemky v nové vykřičené čtvrti v Osace. Dvě hlavní politické strany byly financovány na černo: Seijukai úroky z železniční tratě v Mandžusku, Kenseikai koncernem Mitsubiši. Prodejnost nejvýznamnějších politických vůdců jako Hara (první plebejec, který se stal ministerským předsedou), Jamamoto a Tanaka byla do nebe volající.í17) Ve srovnání s bušidovskými militaristy působili politikové trapným dojmem. Často se prali, ale jen v nemístných potyčkách v parla­ mentě, někdy za pomoci najatých rváčů. Britský očitý svědek to v roce 1928 popsal takto: „Zrudlí páni bez kabátů, ale zato rozehřátí zevnitř hojnými doušky saké, křičí a řvou a jejich hádka často vrcholí útokem na řečniště, odkud stáhnou toho, kdo zrovna mluví, doprostřed nevázané bojové vřavy."(18) Udržoval-li se zpitvořený feudalismus v parlamentě, bujel též mimo něj v podobě tajných společností, jež tvořily jakousi protiústavní a ne­ demokratickou alternativu politické činnosti: místo debaty dávaly přednost přímým* akcím a použití zbraně. Když samurajové přišli o svůj stálý plat, museli si buď najít práci, nebo utvořit tlupy, které se dávaly do služeb tomu, kdo nabídl nejvíc. Roku 1881 vznikla jedna z nich jménem genjoša, první z tajných společností, které brzy zasahovaly do politiky nepřímo tím, že její hrdlořezové falšovali parlamentní volby nebo vraždili nepohodlné kanditáty. Roku 1901 příslušník genjoši Mitsuru Tojama založil Černého draka (Kokurjukai), který se stal prototypem mnoha násilnických ultranacionalistických tlup. Skutečný rozvoj takovýchto zločineckých gangů nastal pak po první světové válce, která otevřela dveře dokořán politickému násilí skoro všude. Zda si Japonci vzali za vzor výmarské Německo či Mussoliniho Itálii, není jasné. V každém případě však používali na způsob evropských fašistů Le­ ninovo násilí jako výmluvu a záminku k protiúderu. Zneklidňující ovšem bylo, že se činnost těchto band kryla částečně s ústavní politikou, a osudové, že zasahovala do armády. Tak například tři budoucí ministerští předsedové a řada generálů patřili k DaiNihonKokusuikai, Společnosti japonské národní podstaty, založené roku 1919 a používající terminologie totalitních odrůd šinta a bušida. Ta byla ještě poměrně solidní. Ale v ostatních případech šlo o pouhé gangy rváčů. Některé si počínaly zcela radikálně jako revoluční syndikalisté v Itálii nebo první nacisté v Německu. Juzonša například, kterou roku 1919 založil Kita Ikki, navrhovala v podstatě nacionálně socialistický plán znárodnění průmyslu a rozparcelování velkých

statků. Tím se mělo Japonsko připravit na „vedoucí úlohu" v Asii. Expanze měla být na úkor Británie („milionář") a Ruska („statkář") a Japonsko se mělo postavit v čelo „proletariátu národů". Jiné radikální skupiny zahrnovaly agrární nacionalisty, kteří chtěli zničit průmysl vůbec, a Ketsumedian, který pod vedením Inoue Nisa zabíjel průmyslníky a finančníky.(19) Vraždy prováděly v podstatě všechny skupiny anebo je alespoň schvalovaly. Lze říci, že ačkoli představa feudální vzpoury vzala v sedm­ desátých letech devatenáctého století za své, vraždy byly jejím pokračováním v změněné podobě. Samurajové sice už neprosazovali svou vůli jako třída, nicméně jejich tajné společnosti si vyhrazovaly právo projevovat politický nesouhlas ne hlasováním, což bylo pod jejich úroveň, nýbrž mečem nebo dýkou a později v dvacátých letech zbraní tehdy oblíbenou - samopalem. Vlastně odjakživa používali námezdných banditů všeho druhu k terorizování venkova. Teď pronajímali zmodernizované gangy kais buď vojenským velitelům (gumbatsu), n e b o obchodníkům (zaibatsu), k t e ř í t í m t o způsobem vnucovali svou vůli vládě. Tristní a ještě daleko zhoubnější bylo však to, že už od roku 1894 gangy spolupracovaly se zvláštním oddělením stá tni bezpečnosti Kempe Tai. Její zaměstnanci byli odpovědni nikoli vládě, nýbrž přímo císařskému hlavnímu stanu, mohli své oběti držet ve vazbě 121 dní bez řádného obvinění nebo zatykače, a aby vynutili přiznání, měli právo i mučit. Státní bezpečnost Kempe Tai často zatýkala na základě tajného udání samurajských gangů.( 20 ) Samurajské gangy hrály v japonské společnosti vskutku proteovsky proměnlivou úlohu. Někdy pracovaly pro státní bezpečnost, jindy vydíraly úplatky za takzvanou ochranu, jako například ve filmovém průmyslu, kde jejich krvavé bitvy s dvouručním mečem v zločineckém podsvětí tvořily orientální kontrapunkt k událostem, jako byl masakr na den svatého Valentina v Chicagu.( 21 ) Nejznámější vůdce těchto gangů Mitsuru Tojama, který založil Černého draka, hrál v japonské společnosti pozoruhodně dvojakou úlohu. Narodil se roku 1855. Celý život předstíral chování džentlmena a bušidského rytíře. Podle Hugha Byase, dopisovatele New York Times, vypadal jako „dobromyslný tichošlápek, který by neublížil ani kuřeti". Přitom zabíjel politiky. Vraždy jednak organizoval, jednak přechovával jiné známé vrahy ve svém domě, kam se policie neodvažovala vkročit. Patřil mezi ně Raš Behari Bose, kterého stíhali Britové pro pokus o zavraždění indického místokrále lorda Hardinga roku 1912. Když konečně ve svých devadesáti letech obtížen stářím a zlými skutky Mitsuru Tojama zemřel, 22 Tokyo Times vydal na jeho památku zvláštní vzpomínkovou přílohu.( ) To byla charakteristická japonská tolerance vůči nejničemnějšímu a do očí bijícímu porušování zákonů, které si ještě činilo nárok na prokazování poct. Dokonce i samotné jeho oběti přispívaly k udržování tohoto stavu.

184

185

nepředstavovaly morální alternativu tradičních institucí, které stát obnovil v totalitní podobě. Rozmohlo se úplatkářství, neboť zvolení do parlamentu stálo mnoho peněz (25.000 dolarů za poslanecké křeslo v době mezi válkami) a platy byly malé. Korupce měla obrovský rozsah: od prodeje šlechtických titulů až po čachrování s pozemky v nové vykřičené čtvrti v Osace. Dvě hlavní politické strany byly financovány na černo: Seijukai úroky z železniční tratě v Mandžusku, Kenseikai koncernem Mitsubiši. Prodejnost nejvýznamnějších politických vůdců jako Hara (první plebejec, který se stal ministerským předsedou), Jamamoto a Tanaka byla do nebe volající.í17) Ve srovnání s bušidovskými militaristy působili politikové trapným dojmem. Často se prali, ale jen v nemístných potyčkách v parla­ mentě, někdy za pomoci najatých rváčů. Britský očitý svědek to v roce 1928 popsal takto: „Zrudlí páni bez kabátů, ale zato rozehřátí zevnitř hojnými doušky saké, křičí a řvou a jejich hádka často vrcholí útokem na řečniště, odkud stáhnou toho, kdo zrovna mluví, doprostřed nevázané bojové vřavy."(18) Udržoval-li se zpitvořený feudalismus v parlamentě, bujel též mimo něj v podobě tajných společností, jež tvořily jakousi protiústavní a ne­ demokratickou alternativu politické činnosti: místo debaty dávaly přednost přímým* akcím a použití zbraně. Když samurajové přišli o svůj stálý plat, museli si buď najít práci, nebo utvořit tlupy, které se dávaly do služeb tomu, kdo nabídl nejvíc. Roku 1881 vznikla jedna z nich jménem genjoša, první z tajných společností, které brzy zasahovaly do politiky nepřímo tím, že její hrdlořezové falšovali parlamentní volby nebo vraždili nepohodlné kanditáty. Roku 1901 příslušník genjoši Mitsuru Tojama založil Černého draka (Kokurjukai), který se stal prototypem mnoha násilnických ultranacionalistických tlup. Skutečný rozvoj takovýchto zločineckých gangů nastal pak po první světové válce, která otevřela dveře dokořán politickému násilí skoro všude. Zda si Japonci vzali za vzor výmarské Německo či Mussoliniho Itálii, není jasné. V každém případě však používali na způsob evropských fašistů Le­ ninovo násilí jako výmluvu a záminku k protiúderu. Zneklidňující ovšem bylo, že se činnost těchto band kryla částečně s ústavní politikou, a osudové, že zasahovala do armády. Tak například tři budoucí ministerští předsedové a řada generálů patřili k DaiNihonKokusuikai, Společnosti japonské národní podstaty, založené roku 1919 a používající terminologie totalitních odrůd šinta a bušida. Ta byla ještě poměrně solidní. Ale v ostatních případech šlo o pouhé gangy rváčů. Některé si počínaly zcela radikálně jako revoluční syndikalisté v Itálii nebo první nacisté v Německu. Juzonša například, kterou roku 1919 založil Kita Ikki, navrhovala v podstatě nacionálně socialistický plán znárodnění průmyslu a rozparcelování velkých

statků. Tím se mělo Japonsko připravit na „vedoucí úlohu" v Asii. Expanze měla být na úkor Británie („milionář") a Ruska („statkář") a Japonsko se mělo postavit v čelo „proletariátu národů". Jiné radikální skupiny zahrnovaly agrární nacionalisty, kteří chtěli zničit průmysl vůbec, a Ketsumedian, který pod vedením Inoue Nisa zabíjel průmyslníky a finančníky.(19) Vraždy prováděly v podstatě všechny skupiny anebo je alespoň schvalovaly. Lze říci, že ačkoli představa feudální vzpoury vzala v sedm­ desátých letech devatenáctého století za své, vraždy byly jejím pokračováním v změněné podobě. Samurajové sice už neprosazovali svou vůli jako třída, nicméně jejich tajné společnosti si vyhrazovaly právo projevovat politický nesouhlas ne hlasováním, což bylo pod jejich úroveň, nýbrž mečem nebo dýkou a později v dvacátých letech zbraní tehdy oblíbenou - samopalem. Vlastně odjakživa používali námezdných banditů všeho druhu k terorizování venkova. Teď pronajímali zmodernizované gangy kais buď vojenským velitelům (gumbatsu), n e b o obchodníkům (zaibatsu), k t e ř í t í m t o způsobem vnucovali svou vůli vládě. Tristní a ještě daleko zhoubnější bylo však to, že už od roku 1894 gangy spolupracovaly se zvláštním oddělením stá tni bezpečnosti Kempe Tai. Její zaměstnanci byli odpovědni nikoli vládě, nýbrž přímo císařskému hlavnímu stanu, mohli své oběti držet ve vazbě 121 dní bez řádného obvinění nebo zatykače, a aby vynutili přiznání, měli právo i mučit. Státní bezpečnost Kempe Tai často zatýkala na základě tajného udání samurajských gangů.( 20 ) Samurajské gangy hrály v japonské společnosti vskutku proteovsky proměnlivou úlohu. Někdy pracovaly pro státní bezpečnost, jindy vydíraly úplatky za takzvanou ochranu, jako například ve filmovém průmyslu, kde jejich krvavé bitvy s dvouručním mečem v zločineckém podsvětí tvořily orientální kontrapunkt k událostem, jako byl masakr na den svatého Valentina v Chicagu.( 21 ) Nejznámější vůdce těchto gangů Mitsuru Tojama, který založil Černého draka, hrál v japonské společnosti pozoruhodně dvojakou úlohu. Narodil se roku 1855. Celý život předstíral chování džentlmena a bušidského rytíře. Podle Hugha Byase, dopisovatele New York Times, vypadal jako „dobromyslný tichošlápek, který by neublížil ani kuřeti". Přitom zabíjel politiky. Vraždy jednak organizoval, jednak přechovával jiné známé vrahy ve svém domě, kam se policie neodvažovala vkročit. Patřil mezi ně Raš Behari Bose, kterého stíhali Britové pro pokus o zavraždění indického místokrále lorda Hardinga roku 1912. Když konečně ve svých devadesáti letech obtížen stářím a zlými skutky Mitsuru Tojama zemřel, 22 Tokyo Times vydal na jeho památku zvláštní vzpomínkovou přílohu.( ) To byla charakteristická japonská tolerance vůči nejničemnějšímu a do očí bijícímu porušování zákonů, které si ještě činilo nárok na prokazování poct. Dokonce i samotné jeho oběti přispívaly k udržování tohoto stavu.

184

185

Například velký liberální státník Ozaki Jukio, ačkoli mu ustavičně hrozila smrt, napsal báseň obsahující tyto defétistické verše: „Chvála budiž těm, kdo usilují o můj život, chtějí-li, abych zemřel pro vlast.'/23) Proto se politické vraždy v Japonsku netrestaly přísně; někdy se netrestaly vůbec. Společnost - a to je možná podstatné - je vůbec morálně neodsuzovala. A tak jich bylo čím dál tím víc. Z původní vlády prosazující meidžiovskou reformu byl jeden zavražděn, druhý donucen spáchat harakiri; i princ Ito, tvůrce ústavy, byl nakonec odpraven přes veškeré úsilí své čajové manželky. Z ministerských předsedů císaře Taišo byli v letech 1912-26 zavražděni hrabě Okuma, vikomt Takahaši a Hara; a za císaře Hirohita v letech 1926-45 zemřeli násilnou smrtí tři další ministerští předsedové, Hamaguči, Inukai a admirál Saito plus tucet kabinetních ministrů/ 24 ) Někteří politikové přijímali riziko svého povolání stoicky. Ale strach ze smrti nepochybně odradil ministry od prosazování reformních zákonů. Když se spisovatel David James zeptal v roce 1920 ministerského předsedy Hary, proč neodvolá policejní předpis, kterým se za podně­ cování k stávce vyměřuje šest měsíců vězení, Hara odpověděl: „Nemám teď zrovna v úmyslu spáchat harakiri." Když pak byl tentýž Hara na tokijském nádraží Šimbaši ubodán k smrti, jeho „proviněním" bylo, že jako „pouhý civilista" se osmělil řídit ministerstvo námořnictví za nepřítomnosti ministra, admirála Katy, který odjel do Washingtonu na konferenci/25) Proti nařčení z nedostatku vlastenectví nebyl chráněn ani sám císař. K pokusu o Hirohitovo zavraždění došlo roku 1923 a tento od přírody bojácný člověk se zřejmě pro strach z vlastních důstojníků neodvažoval podporovat civilní ministerské předsedy tak, jak na to měli podle ústavy právo. Situace se ještě zhoršila po roce 1925, kdy v rámci armádních reforem byl zaveden nový typ důstojníků rekrutujících se z nižších šarží, prodavačů a malorolníků. Tito lidé postrádali respekt k tradičním autoritám i k svým vrchním velitelům a vyznávali leninské a fašistické formy politického násilí a především novou totalitní verzi bušida. Přestože byli schopni zlikvidovat i císaře, mluvili o tom, že mu „dopomohou" k moci: mínili tím vojenskou diktaturu pod jeho formami vládou. Oháněli se klíčovým slovem kokutai neboli „národní politika" a státník, který se provinil sebemenší neloajálností k jejímu programu, byl prakticky odsouzen k smrti/26) Většina těchto důstojníků pocházela z venkova, kde v dvacátých letech silně poklesla životní úroveň a mladé dívky pracovaly jen za stravu, protože se na mzdy nedostávalo peněz. Tito zběsilci ve vojenských uniformách vesele ničili a pálili, co jim přišlo pod ruku, a veřejnost jejich násilí běžně schvalovala a podporovala/27) Za těchto okolností se civilní složka vlády postupně rozpadla a volby přestaly mít smysl. Armáda zbavila ministerské předsedy úřadu v roce

1927 i 1928. Roku 1930 byl ministerský předseda Hamaguči Juko, který dostal za úkol brannou moc omezit, okamžitě zastřelen, sotva se o to pokusil. Z téhož důvodu byl sesazen i jeho nástupce. Další ministerský předseda Inukai Ki, který se také snažil vzdorovat armádě, byl v květnu 1932 zavražděn skupinou důstojníků. Měli dokonce v úmyslu zabít při té příležitosti i Charlieho Chaplina, který byl v Tokiu na návštěvě a byl pozván k ministerskému předsedovi na svačinu. Námořní důstojník, který spiknutí vedl, řekl soudci: „Chaplin je populární postavou ve Spojených státech a miláčkem kapitalistů. Domnívali jsme se, že jeho zavražděním vyvoláme válku s Amerikou." Když se vrazi objevili před soudem, jejich obhájce tvrdil, že čin spáchali v sebeobraně, neboť byla ohrožena jejich čest a budoucnost. Předložil soudci 110.000 dopisů, některé psané krví, přimlouvajících se za shovívavost. V Niigatě si devět mladých mužů useklo malíček na důkaz upřímnosti svých citů a poslali je ministru války naložené v lihu/28) Tento proces, v němž provinilci dostali jen mírné tresty, (a mnoho jiných) připomínal justiční frašky s pravičáckými vrahy v prvních letech výmarského Německa/29) Zhroucení japonské ústavní vlády se nedalo považovat za vnitřní záležitost státu, neboť souviselo těsně se zahraniční politikou. Většina Japonců viděla v územní expanzi základní požadavek podmiňující vstup do moderního světa. Což nemá každá druhá průmyslová velmoc svou koloniální říši? Bylo to nezbytné, jako jsou nezbytné ocelárny a křižníky. V Japonsku kromě toho existovaly další naléhavé důvody: chudoba země, téměř naprostý nedostatek surovin a rychlý nezadržitelný vzrůst obyvatel­ stva. V letech 1894-5 napadlo Japonsko Čínu, zabralo Koreu, Formosu (Tchajwan) a Port Arthur. Port Arthuru se muselo vzdát na trojstranný zásah Ruska, Německa a Francie. Reagovalo tím, že zdvojnásobilo armádu a zajišťovalo soběstačnost ve zbrojení. Obou cílů dosáhlo roku 1904 a hned nato dalo Rusku ultimátum, znovu okupovalo Port Arthur a zvítězilo v květnu 1905 v zničující námořní bitvě u Tsušimy, čímž si zajistilo obchodní suverenitu nad Mandžuskem a jako část narovnání získalo ostrov Sachalin (Karafuto). Roku 1914 vstoupilo do války jen proto, aby se zmocnilo německých přístavů a držav v Číně a následujícího roku předložilo čínské vládě Jednadvacet požadavků, kterými se v podstatě domohlo vedoucího postavem jako koloniální a obchodní velmoc v celé oblasti. Tuto svrchovanost potvrdila i Versailleská smlouva, jež přidělila Japonsku čínský poloostrov a provincii Šantung a celý řetěz tichomořských ostrovů jako mandátní území. Vzniklo obtížné dilema. Japonsko sice bylo rozhodnuto se rozšířit, ale pod jakou záminkou? Meidžiovská revoluce byla v podstatě hnutím antikoloniálním, usilujícím pouze o sebezáchovu. Její původní záměr

186

187

Například velký liberální státník Ozaki Jukio, ačkoli mu ustavičně hrozila smrt, napsal báseň obsahující tyto defétistické verše: „Chvála budiž těm, kdo usilují o můj život, chtějí-li, abych zemřel pro vlast.'/23) Proto se politické vraždy v Japonsku netrestaly přísně; někdy se netrestaly vůbec. Společnost - a to je možná podstatné - je vůbec morálně neodsuzovala. A tak jich bylo čím dál tím víc. Z původní vlády prosazující meidžiovskou reformu byl jeden zavražděn, druhý donucen spáchat harakiri; i princ Ito, tvůrce ústavy, byl nakonec odpraven přes veškeré úsilí své čajové manželky. Z ministerských předsedů císaře Taišo byli v letech 1912-26 zavražděni hrabě Okuma, vikomt Takahaši a Hara; a za císaře Hirohita v letech 1926-45 zemřeli násilnou smrtí tři další ministerští předsedové, Hamaguči, Inukai a admirál Saito plus tucet kabinetních ministrů/ 24 ) Někteří politikové přijímali riziko svého povolání stoicky. Ale strach ze smrti nepochybně odradil ministry od prosazování reformních zákonů. Když se spisovatel David James zeptal v roce 1920 ministerského předsedy Hary, proč neodvolá policejní předpis, kterým se za podně­ cování k stávce vyměřuje šest měsíců vězení, Hara odpověděl: „Nemám teď zrovna v úmyslu spáchat harakiri." Když pak byl tentýž Hara na tokijském nádraží Šimbaši ubodán k smrti, jeho „proviněním" bylo, že jako „pouhý civilista" se osmělil řídit ministerstvo námořnictví za nepřítomnosti ministra, admirála Katy, který odjel do Washingtonu na konferenci/25) Proti nařčení z nedostatku vlastenectví nebyl chráněn ani sám císař. K pokusu o Hirohitovo zavraždění došlo roku 1923 a tento od přírody bojácný člověk se zřejmě pro strach z vlastních důstojníků neodvažoval podporovat civilní ministerské předsedy tak, jak na to měli podle ústavy právo. Situace se ještě zhoršila po roce 1925, kdy v rámci armádních reforem byl zaveden nový typ důstojníků rekrutujících se z nižších šarží, prodavačů a malorolníků. Tito lidé postrádali respekt k tradičním autoritám i k svým vrchním velitelům a vyznávali leninské a fašistické formy politického násilí a především novou totalitní verzi bušida. Přestože byli schopni zlikvidovat i císaře, mluvili o tom, že mu „dopomohou" k moci: mínili tím vojenskou diktaturu pod jeho formami vládou. Oháněli se klíčovým slovem kokutai neboli „národní politika" a státník, který se provinil sebemenší neloajálností k jejímu programu, byl prakticky odsouzen k smrti/26) Většina těchto důstojníků pocházela z venkova, kde v dvacátých letech silně poklesla životní úroveň a mladé dívky pracovaly jen za stravu, protože se na mzdy nedostávalo peněz. Tito zběsilci ve vojenských uniformách vesele ničili a pálili, co jim přišlo pod ruku, a veřejnost jejich násilí běžně schvalovala a podporovala/27) Za těchto okolností se civilní složka vlády postupně rozpadla a volby přestaly mít smysl. Armáda zbavila ministerské předsedy úřadu v roce

1927 i 1928. Roku 1930 byl ministerský předseda Hamaguči Juko, který dostal za úkol brannou moc omezit, okamžitě zastřelen, sotva se o to pokusil. Z téhož důvodu byl sesazen i jeho nástupce. Další ministerský předseda Inukai Ki, který se také snažil vzdorovat armádě, byl v květnu 1932 zavražděn skupinou důstojníků. Měli dokonce v úmyslu zabít při té příležitosti i Charlieho Chaplina, který byl v Tokiu na návštěvě a byl pozván k ministerskému předsedovi na svačinu. Námořní důstojník, který spiknutí vedl, řekl soudci: „Chaplin je populární postavou ve Spojených státech a miláčkem kapitalistů. Domnívali jsme se, že jeho zavražděním vyvoláme válku s Amerikou." Když se vrazi objevili před soudem, jejich obhájce tvrdil, že čin spáchali v sebeobraně, neboť byla ohrožena jejich čest a budoucnost. Předložil soudci 110.000 dopisů, některé psané krví, přimlouvajících se za shovívavost. V Niigatě si devět mladých mužů useklo malíček na důkaz upřímnosti svých citů a poslali je ministru války naložené v lihu/28) Tento proces, v němž provinilci dostali jen mírné tresty, (a mnoho jiných) připomínal justiční frašky s pravičáckými vrahy v prvních letech výmarského Německa/29) Zhroucení japonské ústavní vlády se nedalo považovat za vnitřní záležitost státu, neboť souviselo těsně se zahraniční politikou. Většina Japonců viděla v územní expanzi základní požadavek podmiňující vstup do moderního světa. Což nemá každá druhá průmyslová velmoc svou koloniální říši? Bylo to nezbytné, jako jsou nezbytné ocelárny a křižníky. V Japonsku kromě toho existovaly další naléhavé důvody: chudoba země, téměř naprostý nedostatek surovin a rychlý nezadržitelný vzrůst obyvatel­ stva. V letech 1894-5 napadlo Japonsko Čínu, zabralo Koreu, Formosu (Tchajwan) a Port Arthur. Port Arthuru se muselo vzdát na trojstranný zásah Ruska, Německa a Francie. Reagovalo tím, že zdvojnásobilo armádu a zajišťovalo soběstačnost ve zbrojení. Obou cílů dosáhlo roku 1904 a hned nato dalo Rusku ultimátum, znovu okupovalo Port Arthur a zvítězilo v květnu 1905 v zničující námořní bitvě u Tsušimy, čímž si zajistilo obchodní suverenitu nad Mandžuskem a jako část narovnání získalo ostrov Sachalin (Karafuto). Roku 1914 vstoupilo do války jen proto, aby se zmocnilo německých přístavů a držav v Číně a následujícího roku předložilo čínské vládě Jednadvacet požadavků, kterými se v podstatě domohlo vedoucího postavem jako koloniální a obchodní velmoc v celé oblasti. Tuto svrchovanost potvrdila i Versailleská smlouva, jež přidělila Japonsku čínský poloostrov a provincii Šantung a celý řetěz tichomořských ostrovů jako mandátní území. Vzniklo obtížné dilema. Japonsko sice bylo rozhodnuto se rozšířit, ale pod jakou záminkou? Meidžiovská revoluce byla v podstatě hnutím antikoloniálním, usilujícím pouze o sebezáchovu. Její původní záměr

186

187

důstojníků s fanatickým zápalem jednat na vlastní pěst, jak to de facto vyplývalo ze zásad totalitního šintoismu. Byly však ještě jiné prozaičtější důvody vzmáhajícího se národního zoufalství. Japonsko se nemohlo uživit. V roce 1868, kdy mělo 32 mi­ liónů obyvatel, kteří za rok spotřebovali průměrně něco méně než 4 bušly rýže na osobu, vystačilo s 6 milióny akrů zemědělské půdy, z nichž každý dával 20 bušlů. Kolem roku 1940 s obrovským úsilím a dovedností zvýšilo výnos na 40 bušlů na akr a využívajíc každé pídě okrajové půdy zvýšilo plochu rýžových polí na 8 miliónů akrů. Mezitím však průměr­ ná spotřeba stoupla na 5,45 bušlu ročně - což není nijak mnoho ale obyvatelstvo vzrostlo na 73 miliónů, takže ročně chybělo 65 mi­ liónů bušlů rýže. Zemědělské výnosy se ustálily už počátkem dvacátých let a dál se zvyšovat nedaly. Následkem toho se mezi předválečným obdobím 1910-14 a koncem dvacátých let dovoz rýže ztrojnásobil/ 32 ) Muselo se platit převážně vývozem textilu, který se už tehdy setkával s bezohlednou konkurencí a vysokými cly.

ovládnout Koreu znamenal upřít ji západním mocnostem a postavit se jako komerční, politická a vojenská síla v čelo východoasijské ligy, obranného společenství, jehož cílem bylo zmodernizovat Východní Asii a zabránit dalšímu pronikání Západu. Japonsko by se tak stalo první antikolonialistickou velmocí, jakou je od roku 194*> Sovětský svaz, a přitom by získalo - přesně jako Sovětský svaz - řadu závislých spojenců a satelitů. Potíž byla v tom, že Čína, jejíž spolupráce byla nezbytná, po takové roli netoužila ani v nejmenším a považovala Japonsko za méněcenný stát a za loupeživého dravce, jenž je v jistém ohledu obávanější než Evropané, poněvadž je blízko. Japonsko ovšem od tohoto záměru nikdy neupustilo. Svědčí o tom jednak jeho požadavek, aby statut Společnosti národů obsahoval též klauzuli o rasové rovnoprávnosti, jednak jeho farizejské tvrzení, že všechno, co na čínské pevnině podniká, je v zájmu čínského lidu i to, že ve válečných letech 1941-45 dosadilo ve všech okupovaných územích sdružených v takzvané Větší východoasijské oblasti společného blahobytu loutkovou vládu. Nebyla to pouhá „zbožná přání"; ale nemohlo se to stát ani konkrétní skutečností, pokud Japonsko muselo bojovými akcemi přesvědčovat Čínu, aby se stala jeho „partnerem"/ 3 0 ) Jestliže se tímto směrem postupovat nedalo, jak jinak by se mohlo Japonsko stát koloniální silou jako jiné velmoci? To byla otázka, kterou si kladlo japonské ministerstvo zahraničí, císařský dvůr i liberální složka politického režimu. Znamenalo to mít spojence, především Británii, největší a nejserióznější z koloniálních říší. Británii velmi záleželo na stabilitě a nepochybně by se našel i způsob, jak přimět k vytvoření stabilního systému pomocí dostatečně atraktivních vlastnických zájmů i Japonsko. Pokud by Británie zůstala spojencem, Japonsko mělo eminentní zájem zachovat si vlastní vnitřní respektabilitu, úctu k ústavě a zákonům, čemuž je ostatně naučila Británie sama. Proto se také zrušení anglo-japonské smlouvy, jež v roce 1921-2 prosadily Spojené státy a Kanada, ukázalo pro mír na Dálném východě tak zhoubné. Představa, že ji lze nahradit washingtonskou námořní smlouvou a smlou­ vou devíti mocností z února 1922 (podepsanou též Belgií, Itálií, Holandskem a Portugalskem), která zaručovala nedotknutelnost Číny, byla pouhým přeludem. Druhá dohoda totiž ani formálně nezajišťovala platnost svých ustanovení a první jejich prosazování prakticky vylučovala. Skutečný výsledek byl pak ten, že Japonsko začalo opravdu hrát úlohu loupeživého dravce a vystoupilo ze začarovaného kruhu takzvaných seriózních „majetnických" velmocí. Britský vliv na Japonsko se rozplynul a Amerika jako ochránce Číny 31 zaujala postoj jeho nesmiřitelného nepřítele/ ) V Japonsku samotném se to projevilo přesunutím moci z ministerstva zahraničí, jež jeho zahraniční přátelé nechali na holičkách, ve prospěch armády, zejména mladších

Emigrace nebyla řešení. Přílivu Japonců do Spojených států bránila už v roce 1894 smlouva, první emigrační omezení tohoto druhu. V roce 1920 žilo ve Spojených státech, hlavně v Kalifornii, asi 100.000 Japonců a dalších 100.000 na Havaji. O čtyři roky později americký strach ze „žlutého nebezpečí" vedl nejenom k zákazu udílet Japoncům americké občanství, nýbrž i k novému imigračnímu zákonu, který jim zamezoval vstup do země vůbec. Australské přistěhovalecké zákony byly stejně přísné a namířené výslovně vůči Japoncům. Tento přístup americké a australské vlády (který ovšem vyjadřoval mínění převážné většiny obyvatelstva) vyvolal rozhořčení zejména mezi japonskými obchodníky, kteří měli v Asii postavení Evropanů. Uprostřed dvacátých let si někteří „seriózní" politikové začínali uvědomovat, že toto dilema nelze řešit mírovými prostředky. V knize Proslovy k mladým miížómHašimotoKingoro napsal: ...Japoncům už zbývají jen tři možnosti jak uniknout tlaku přelidnění: vystěhovat se, proniknout na světové trhy a rozšířit území. První dveře, emigraci, nám zatarasila protijaponská přistěhovalecká opatření jiných zemí. Druhé dveře zavírá vypovídání obchodních smluv a celní přehrady. Co Japonsku zbývá, když 33 dvě z těchto tří cest nejsou schůdné?^ ) Stejnou, jenže mnohem důraznější propagandu šířily samurajské gangy a tajná armádní centra. Jako hlavní motiv své činnosti jí použil Sadao Araki, který se v roce 1926 stal vůdcem mladých důstojníků a hlavním hlasatelem „císařské cesty" kodo, nového militantního projevu rozpínavého šintoismu. Proč, ptal se, musí Japonsko, jež živí přes 60 miliónů lidí, být spokojeno se 2 370.000 km , které jsou zčásti i hlušina, když Austrálie a Kanada, každá s pouhými 6,5 milióny obyvatel má 7,8 po případě 9 miliónů čtverečních

188

189

důstojníků s fanatickým zápalem jednat na vlastní pěst, jak to de facto vyplývalo ze zásad totalitního šintoismu. Byly však ještě jiné prozaičtější důvody vzmáhajícího se národního zoufalství. Japonsko se nemohlo uživit. V roce 1868, kdy mělo 32 mi­ liónů obyvatel, kteří za rok spotřebovali průměrně něco méně než 4 bušly rýže na osobu, vystačilo s 6 milióny akrů zemědělské půdy, z nichž každý dával 20 bušlů. Kolem roku 1940 s obrovským úsilím a dovedností zvýšilo výnos na 40 bušlů na akr a využívajíc každé pídě okrajové půdy zvýšilo plochu rýžových polí na 8 miliónů akrů. Mezitím však průměr­ ná spotřeba stoupla na 5,45 bušlu ročně - což není nijak mnoho ale obyvatelstvo vzrostlo na 73 miliónů, takže ročně chybělo 65 mi­ liónů bušlů rýže. Zemědělské výnosy se ustálily už počátkem dvacátých let a dál se zvyšovat nedaly. Následkem toho se mezi předválečným obdobím 1910-14 a koncem dvacátých let dovoz rýže ztrojnásobil/ 32 ) Muselo se platit převážně vývozem textilu, který se už tehdy setkával s bezohlednou konkurencí a vysokými cly.

ovládnout Koreu znamenal upřít ji západním mocnostem a postavit se jako komerční, politická a vojenská síla v čelo východoasijské ligy, obranného společenství, jehož cílem bylo zmodernizovat Východní Asii a zabránit dalšímu pronikání Západu. Japonsko by se tak stalo první antikolonialistickou velmocí, jakou je od roku 194*> Sovětský svaz, a přitom by získalo - přesně jako Sovětský svaz - řadu závislých spojenců a satelitů. Potíž byla v tom, že Čína, jejíž spolupráce byla nezbytná, po takové roli netoužila ani v nejmenším a považovala Japonsko za méněcenný stát a za loupeživého dravce, jenž je v jistém ohledu obávanější než Evropané, poněvadž je blízko. Japonsko ovšem od tohoto záměru nikdy neupustilo. Svědčí o tom jednak jeho požadavek, aby statut Společnosti národů obsahoval též klauzuli o rasové rovnoprávnosti, jednak jeho farizejské tvrzení, že všechno, co na čínské pevnině podniká, je v zájmu čínského lidu i to, že ve válečných letech 1941-45 dosadilo ve všech okupovaných územích sdružených v takzvané Větší východoasijské oblasti společného blahobytu loutkovou vládu. Nebyla to pouhá „zbožná přání"; ale nemohlo se to stát ani konkrétní skutečností, pokud Japonsko muselo bojovými akcemi přesvědčovat Čínu, aby se stala jeho „partnerem"/ 3 0 ) Jestliže se tímto směrem postupovat nedalo, jak jinak by se mohlo Japonsko stát koloniální silou jako jiné velmoci? To byla otázka, kterou si kladlo japonské ministerstvo zahraničí, císařský dvůr i liberální složka politického režimu. Znamenalo to mít spojence, především Británii, největší a nejserióznější z koloniálních říší. Británii velmi záleželo na stabilitě a nepochybně by se našel i způsob, jak přimět k vytvoření stabilního systému pomocí dostatečně atraktivních vlastnických zájmů i Japonsko. Pokud by Británie zůstala spojencem, Japonsko mělo eminentní zájem zachovat si vlastní vnitřní respektabilitu, úctu k ústavě a zákonům, čemuž je ostatně naučila Británie sama. Proto se také zrušení anglo-japonské smlouvy, jež v roce 1921-2 prosadily Spojené státy a Kanada, ukázalo pro mír na Dálném východě tak zhoubné. Představa, že ji lze nahradit washingtonskou námořní smlouvou a smlou­ vou devíti mocností z února 1922 (podepsanou též Belgií, Itálií, Holandskem a Portugalskem), která zaručovala nedotknutelnost Číny, byla pouhým přeludem. Druhá dohoda totiž ani formálně nezajišťovala platnost svých ustanovení a první jejich prosazování prakticky vylučovala. Skutečný výsledek byl pak ten, že Japonsko začalo opravdu hrát úlohu loupeživého dravce a vystoupilo ze začarovaného kruhu takzvaných seriózních „majetnických" velmocí. Britský vliv na Japonsko se rozplynul a Amerika jako ochránce Číny 31 zaujala postoj jeho nesmiřitelného nepřítele/ ) V Japonsku samotném se to projevilo přesunutím moci z ministerstva zahraničí, jež jeho zahraniční přátelé nechali na holičkách, ve prospěch armády, zejména mladších

Emigrace nebyla řešení. Přílivu Japonců do Spojených států bránila už v roce 1894 smlouva, první emigrační omezení tohoto druhu. V roce 1920 žilo ve Spojených státech, hlavně v Kalifornii, asi 100.000 Japonců a dalších 100.000 na Havaji. O čtyři roky později americký strach ze „žlutého nebezpečí" vedl nejenom k zákazu udílet Japoncům americké občanství, nýbrž i k novému imigračnímu zákonu, který jim zamezoval vstup do země vůbec. Australské přistěhovalecké zákony byly stejně přísné a namířené výslovně vůči Japoncům. Tento přístup americké a australské vlády (který ovšem vyjadřoval mínění převážné většiny obyvatelstva) vyvolal rozhořčení zejména mezi japonskými obchodníky, kteří měli v Asii postavení Evropanů. Uprostřed dvacátých let si někteří „seriózní" politikové začínali uvědomovat, že toto dilema nelze řešit mírovými prostředky. V knize Proslovy k mladým miížómHašimotoKingoro napsal: ...Japoncům už zbývají jen tři možnosti jak uniknout tlaku přelidnění: vystěhovat se, proniknout na světové trhy a rozšířit území. První dveře, emigraci, nám zatarasila protijaponská přistěhovalecká opatření jiných zemí. Druhé dveře zavírá vypovídání obchodních smluv a celní přehrady. Co Japonsku zbývá, když 33 dvě z těchto tří cest nejsou schůdné?^ ) Stejnou, jenže mnohem důraznější propagandu šířily samurajské gangy a tajná armádní centra. Jako hlavní motiv své činnosti jí použil Sadao Araki, který se v roce 1926 stal vůdcem mladých důstojníků a hlavním hlasatelem „císařské cesty" kodo, nového militantního projevu rozpínavého šintoismu. Proč, ptal se, musí Japonsko, jež živí přes 60 miliónů lidí, být spokojeno se 2 370.000 km , které jsou zčásti i hlušina, když Austrálie a Kanada, každá s pouhými 6,5 milióny obyvatel má 7,8 po případě 9 miliónů čtverečních

188

189

Situace v Číně byla výsledkem optimistické víry vyznávané levicovými intelektuály, že revoluce řeší víc problémů, než jich vyvolá. V deva­ tenáctém století se velmoci snažily proniknout do Číny a modernizovat ji; nebo, jak to viděli Číňané, plenit ji a pustošit. Vnucovali jí „nerovné dohody", jež mandžuská dynastie neměla možnost nepřijmout. Císařská vláda, stará tři tisíciletí, se projevovala dvěma směry. Představovala jednotící princip, v tak rozlehlé zemi bez přirozeného organizačního středu v podstatě nenahraditelný, neboť obyvatelstvo tu mluví různými jazyky (i když zásluhou císařských úřadů gramotní lidé mají společné obrázkové písmo). Mohl to však být i princip slabosti, který umožňoval živelné pronikání cizinců do země. Poněvadž byl neschopný reformy nebo modernizace, dopustil, aby se stalo to, čemu japonská vládnoucí třída úspěšně zabránila. Kdyby i Čína dokázala provést revoluci shora, nemuselo dojít k revoluci zdola.

kilometrů? Amerika 7 miliónů km 2 , Británie (i bez dominií a Indie) 5,7 miliónu, Belgie 2,3 miliónu, Portugalsko 2 milióny? Kromě toho má Amerika ještě nad obrovské rozlohy vlastní země 1,8 miliónu km 2 kolonií. ( 34 ) Kde je tady při tak obrovských nesrovnalostech přirozená spravedlnost? Ne že by byli Japonci nenasytní. Živí se rybami a rýží, ale ani toho není dost. Vynikají důmyslnou hospodárností při využívání všech možných druhů surovin. Uprostřed dvacátých let se blížili hranici svých možností a o deset let později jí už dosáhli. Za romantickým atavismem vojenských gangů, jejich okázalého vystupování a vražedného chvástání se skrýval obrovský a naprosto oprávněný pocit národního rozezlení v podstatě všech Japonců, z nichž milióny - na rozdíl od Němců - skutečně trpěly hladem. Paradoxní ovšem je, že se Japonsko nepokusilo, alespoň ne hned na začátku, napravit nerovnováhu útokem na bohaté západní mocnosti, jejichž rasová politika byla ponižující a nespravedlivá,nýbrž že vyvolalo další vlnu útlaku vůči „velké, bezmocné a beznadějné, netečné hmotě Číny", jak to vyjádřil lord Curzon. Zde Japoncům také daly příklad evropské mocnosti. Uváděly se všemožné příčiny, proč vnucují Číně diktované smlouvy a okupují její říční přístavy, ale jediným skutečným důvodem bylo právo silnějšího. Někdy se to vyslovovalo zcela otevřeně. Tak roku 1900 příkaz německého císaře jeho vojenským oddílům, které šly na pomoc pekingským vyslanectvím, zněl: „Nikomu neposkytujte útulek. Neberte zajatce. Bojujte tak, aby se žádný Číňan ani za tisíc let neodvážil na Němce podívat křivě."( 3 5 ) Ostatní velmoci se chovaly podobně, ale většinou bez bombastických frází. Vládlo-li v Číně místo mezinárodního práva právo silnějšího, proč by z takového stavu nemohlo těžit i Japonsko? Japonci se nemohli smířit s tím, že první světovou válkou skončila éra kolonialismu. Pro ně to znamenalo teprve začátek. Čína byla Japonsku očividně určena osudem. Jeho významný bankéř Hirozo Moři napsal: „Expanze na kontinent je nebem předurčený osud japonského lidu, který ani svět, ani Japonci sami nezadrží a nezmění."( 36 ) Existoval však ještě jiný důvod proč napadnout Čínu, který měl svůj prapůvod v dynamické impulsivitě japonské povahy. „Bezpečně vycítí pach rozkladu," napsal Kurt Singer, „byť by byl sebelépe utajen; a zaútočí na nepřítele, jehožjádro prozrazuje nedostatek pevnosti... Pohotovost, s jakou přes zdánlivé překážky zasahují všude, kde páchne hniloba, z nich činí pravé nástupce Hunů, Avarů, Mongolů a jiných ,bičů božích'."( 3 7 )Tento žraloci instinkt vrhat se na oslabené potvrdilo japonské napadení carského Ruska. Byl také příčinou neobyčejně hazardního boje v roce 1841 o nadvládu v Asii a v Tichomoří. V dvacátých letech je vedl nezadržitelně do Číny, kde se z gangrény sociálních a národnostních poměrů začal šířit zcela neklamný puch.

To byl názor radikálních intelektuálů, jejichž vůdcem se stal na Západě vyškolený Sun jat-sen. Jako Lenin strávil i on řadu let v exilu. Roku 1896 byl unesen pracovníky čínského císařského vyslanectví v Londýně. Chystali se ho poslat zvlášť najatou lodí jako blázna domů a v Pekingu měl být umučen k smrti, což byl běžný trest za intriky proti dračímu trůnu. Ale Sun ze své podkrovní cely na vyslanectví na rohu Portlandského náměstí a Weymouth Street házel do ulice půlkoruny zabalené v papírcích, kde prosil o vysvobození. Jeden takový papírek sebral černý nosič, zanesl ho na policii a zanedlouho byl Sun propuštěn na zákrok ministerského předsedy lorda SalisburyhoX38) Nakonec se vrátil do Číny. V době, kdy Lenin hlásal svou teorii „předvojové elity", aby zdůvodnil, proč středostavovští intelektuálové nutí víceméně neexistující proletariát do revoluce, a Mussoliniho rádci experimentovali s „revolučním syndikalismem", Sun založil tajnou společnost Hsing Čung Hui. Opírala se jednak o evropské, jednak o japonské vzory a jejím cílem bylo jako u Lenina násilné svržení absolutismu. Využívali hladu a neúrody, vraždili provinční úředníky a tu a tam dobyli nějaké město nebo se zúčastnili širších povstání v letech 1904 a 1906. Příležitost, na niž čekali, nastala roku 1908, kdy zemřela císařovna vdova Tzu Hsi a trůn zanechala dvouletému Pu Ji. Sešlo se národní shromáždění. Byla možnost vytvořit konstituční monarchii, která by zavedla demokratické zásady a přitom zachovala jednotící princip mo­ narchie zbavený zlořádů. Jenže dr. Sun nic takového nechtěl. 19. prosince 1911 vyhlásil v Nankingu republiku, sám se stal jejím prezidentem a o šest týdnů později Mandžuové, poslední z čínských dynastií, abdikovali. Tak vzala legitimní vláda za své a zbyla prázdnota, již mohlo vyplnit jen násilí. Toho si povšiml sedmnáctiletý venkovan Mao Ce-tung, když roku 1910 se zpožděním dvou let uslyšel ve své rodné vesnici Šaošan v provincii Hunan

190

191

Situace v Číně byla výsledkem optimistické víry vyznávané levicovými intelektuály, že revoluce řeší víc problémů, než jich vyvolá. V deva­ tenáctém století se velmoci snažily proniknout do Číny a modernizovat ji; nebo, jak to viděli Číňané, plenit ji a pustošit. Vnucovali jí „nerovné dohody", jež mandžuská dynastie neměla možnost nepřijmout. Císařská vláda, stará tři tisíciletí, se projevovala dvěma směry. Představovala jednotící princip, v tak rozlehlé zemi bez přirozeného organizačního středu v podstatě nenahraditelný, neboť obyvatelstvo tu mluví různými jazyky (i když zásluhou císařských úřadů gramotní lidé mají společné obrázkové písmo). Mohl to však být i princip slabosti, který umožňoval živelné pronikání cizinců do země. Poněvadž byl neschopný reformy nebo modernizace, dopustil, aby se stalo to, čemu japonská vládnoucí třída úspěšně zabránila. Kdyby i Čína dokázala provést revoluci shora, nemuselo dojít k revoluci zdola.

kilometrů? Amerika 7 miliónů km 2 , Británie (i bez dominií a Indie) 5,7 miliónu, Belgie 2,3 miliónu, Portugalsko 2 milióny? Kromě toho má Amerika ještě nad obrovské rozlohy vlastní země 1,8 miliónu km 2 kolonií. ( 34 ) Kde je tady při tak obrovských nesrovnalostech přirozená spravedlnost? Ne že by byli Japonci nenasytní. Živí se rybami a rýží, ale ani toho není dost. Vynikají důmyslnou hospodárností při využívání všech možných druhů surovin. Uprostřed dvacátých let se blížili hranici svých možností a o deset let později jí už dosáhli. Za romantickým atavismem vojenských gangů, jejich okázalého vystupování a vražedného chvástání se skrýval obrovský a naprosto oprávněný pocit národního rozezlení v podstatě všech Japonců, z nichž milióny - na rozdíl od Němců - skutečně trpěly hladem. Paradoxní ovšem je, že se Japonsko nepokusilo, alespoň ne hned na začátku, napravit nerovnováhu útokem na bohaté západní mocnosti, jejichž rasová politika byla ponižující a nespravedlivá,nýbrž že vyvolalo další vlnu útlaku vůči „velké, bezmocné a beznadějné, netečné hmotě Číny", jak to vyjádřil lord Curzon. Zde Japoncům také daly příklad evropské mocnosti. Uváděly se všemožné příčiny, proč vnucují Číně diktované smlouvy a okupují její říční přístavy, ale jediným skutečným důvodem bylo právo silnějšího. Někdy se to vyslovovalo zcela otevřeně. Tak roku 1900 příkaz německého císaře jeho vojenským oddílům, které šly na pomoc pekingským vyslanectvím, zněl: „Nikomu neposkytujte útulek. Neberte zajatce. Bojujte tak, aby se žádný Číňan ani za tisíc let neodvážil na Němce podívat křivě."( 3 5 ) Ostatní velmoci se chovaly podobně, ale většinou bez bombastických frází. Vládlo-li v Číně místo mezinárodního práva právo silnějšího, proč by z takového stavu nemohlo těžit i Japonsko? Japonci se nemohli smířit s tím, že první světovou válkou skončila éra kolonialismu. Pro ně to znamenalo teprve začátek. Čína byla Japonsku očividně určena osudem. Jeho významný bankéř Hirozo Moři napsal: „Expanze na kontinent je nebem předurčený osud japonského lidu, který ani svět, ani Japonci sami nezadrží a nezmění."( 36 ) Existoval však ještě jiný důvod proč napadnout Čínu, který měl svůj prapůvod v dynamické impulsivitě japonské povahy. „Bezpečně vycítí pach rozkladu," napsal Kurt Singer, „byť by byl sebelépe utajen; a zaútočí na nepřítele, jehožjádro prozrazuje nedostatek pevnosti... Pohotovost, s jakou přes zdánlivé překážky zasahují všude, kde páchne hniloba, z nich činí pravé nástupce Hunů, Avarů, Mongolů a jiných ,bičů božích'."( 3 7 )Tento žraloci instinkt vrhat se na oslabené potvrdilo japonské napadení carského Ruska. Byl také příčinou neobyčejně hazardního boje v roce 1841 o nadvládu v Asii a v Tichomoří. V dvacátých letech je vedl nezadržitelně do Číny, kde se z gangrény sociálních a národnostních poměrů začal šířit zcela neklamný puch.

To byl názor radikálních intelektuálů, jejichž vůdcem se stal na Západě vyškolený Sun jat-sen. Jako Lenin strávil i on řadu let v exilu. Roku 1896 byl unesen pracovníky čínského císařského vyslanectví v Londýně. Chystali se ho poslat zvlášť najatou lodí jako blázna domů a v Pekingu měl být umučen k smrti, což byl běžný trest za intriky proti dračímu trůnu. Ale Sun ze své podkrovní cely na vyslanectví na rohu Portlandského náměstí a Weymouth Street házel do ulice půlkoruny zabalené v papírcích, kde prosil o vysvobození. Jeden takový papírek sebral černý nosič, zanesl ho na policii a zanedlouho byl Sun propuštěn na zákrok ministerského předsedy lorda SalisburyhoX38) Nakonec se vrátil do Číny. V době, kdy Lenin hlásal svou teorii „předvojové elity", aby zdůvodnil, proč středostavovští intelektuálové nutí víceméně neexistující proletariát do revoluce, a Mussoliniho rádci experimentovali s „revolučním syndikalismem", Sun založil tajnou společnost Hsing Čung Hui. Opírala se jednak o evropské, jednak o japonské vzory a jejím cílem bylo jako u Lenina násilné svržení absolutismu. Využívali hladu a neúrody, vraždili provinční úředníky a tu a tam dobyli nějaké město nebo se zúčastnili širších povstání v letech 1904 a 1906. Příležitost, na niž čekali, nastala roku 1908, kdy zemřela císařovna vdova Tzu Hsi a trůn zanechala dvouletému Pu Ji. Sešlo se národní shromáždění. Byla možnost vytvořit konstituční monarchii, která by zavedla demokratické zásady a přitom zachovala jednotící princip mo­ narchie zbavený zlořádů. Jenže dr. Sun nic takového nechtěl. 19. prosince 1911 vyhlásil v Nankingu republiku, sám se stal jejím prezidentem a o šest týdnů později Mandžuové, poslední z čínských dynastií, abdikovali. Tak vzala legitimní vláda za své a zbyla prázdnota, již mohlo vyplnit jen násilí. Toho si povšiml sedmnáctiletý venkovan Mao Ce-tung, když roku 1910 se zpožděním dvou let uslyšel ve své rodné vesnici Šaošan v provincii Hunan

190

191

o císařovnině smrti. Když nastala revoluce, uřízl si copánek a dal se na vojnu. Přitom si uvědomil, že kdo chce v Číně něco dokázat, musí mít armádu a tento základní postřeh pak už nikdy nepustil z hlavy.(39) Přemoudřelý dr. Sun došel k stejnému závěru o něco později a předal pak prezidentský úřad poslednímu veliteli císařských vojsk generálu Juan Sih-kaiovi. Ten by se byl určitě prohlásil císařem a založil novou dynastii jako mnoho jiných silných jedinců v čínské minulosti. Ale roku 1916 zemřel, věc monarchie byla ztracena a Čína vstoupila do období, jež Charles deGaulle později ironicky nazval ks délices de ťanarchie, slasti anarchie. Cílem svržení monarchie bylo obnovit čínské hranice z roku 1840, sjednotit zemi a držet na uzdě cizince. Docílilo se pravého opaku. Ve Vnějším Mongolsku hukutu (duchovní vůdce) z Urgy (od roku 1924 Ulánbatár, mongolsky Rudý bohatyr) vyhlásil nezávislost a uzavřel tajnou dohodu s Ruskem (1912), vztah, který se od té doby nezměnil. Roku 1916 si pět dalších provincií zvolilo samosprávu. Japonsko vtáhlo do Mandžuska a se­ verní Číny a zabralo mnoho pobřežních oblastí. Ostatní velmoci si dohodly „sféry zájmu" na jednáních, k nimž Čína nebyla přizvána. Jediným spolehlivým zdrojem příjmů čínské republikánské vlády (pokud existovala) byl zbytek někdejších císařských mořských celnic, založených irským sirem Robertem Hartem a s evropskými úředníky, hlavně ze Spojeného království, které kontrolovaly pobřeží a splavné řeky, udržovaly boje a ma­ jáky, kreslily mapy a vybíraly clo. Jiné státní příjmy se rozplynuly v bahně korupce. A poněvadž nebyly peníze, režim nemohl vydržovat ani armádu. Pád monarchie zasadil smrtelnou ránu také čínské venkovské šlechtě. Pozbyla svých výsad a snažila se bez prodlení vybudovat (po vzoru Japonců) jakýsi náhradní feudalismus, aby se znovu domohla ztracených práv. Ale jejich kliky a klany mohly působit jen v rámci dvorského prostředí. Bez dvora nesvedly nic. S císařským trůnem zmizela i tradiční kosmologie. Náboženství též, neboť konfucianismus se otáčel kolem monarchie. Taoismus byl kult soukromý a obecnou víru a morálku nahradit nemohl. Někteří se uchýlili k buddhismu, jiní ke křesťanství. Ale většina šlechty se nakonec přidala k různým vojenským velitelům, pokud byli na dosah, a stala se jako mnoho jiných jejich vazaly. Uprostřed všeobecného rozkladu, který tak názorně popsal už v sedmnáctém století anglický filozof Thomas Hobbes (1588-1679) ve svém Leviatanu, si zvolili leviatana v podobě vojevůdce. Bohužel bylo takových oblud mnoho: v roce 1920 vládli Číně čtyři hlavní a řada menších vojevůdců. Nastalo nešťastné období připomínající evropskou třicetiletou válku. í 4 0 ) Dr. Sun Jat-sen, podoben čarodějovu učni, který vyvolá duchy, jichž se pak nedovede zbavit, se dal znovu zvolit prezidentem a roku 1921 se povýšil na generalissima. Neměl však armádu ani peníze, aby ji mohl zaplatit. Zato psal

knihy: San-min ču-i (Tři zásady lidu) a Čien-kuo fang-lueh (Plány na výstavbu říše). Na papíře bylo všechno snadné. Nejdřív mělo nastat období boje proti starému řádu; pak doba převýchovy; a nakonec usku­ tečnění pravé demokratické /lady. Svou revoluční organizaci změnil na Kuomintang neboli stranu lidu. Platily v ní tři zásady: národnostní svoboda, demokratická vláda a socialistická ekonomie. Jako učitel ve škole Sun maloval na tabuli velký kruh s malými kruhy uvnitř: konzervatismem, liberalismem, socialismem a komunismem - Kuomintang si z každého vybral to nejlepší a spojil dohromady. Skutečnost však byla trochu jiná. Dr. Sun Jat-sen přiznal: „Dobře organizované národy počítají hlasy z volebních uren. Špatně organizované těla padlých na bojišti." Svému hlavnímu osobnímu strážci, proslavenému kanadskému židu, kterému říkali „dvourevolverový Cohen", se svěřil, že jeho skutečný politický cíl je skromný: „Chci takovou Čínu, kde nebude třeba zavírat na noc vrata."( 41 ) Za současných okolností to však byl cíl velice náročný. Zavírat na noc vrata zůstalo nutností; zůstali i osobní strážci. V Kantonu potřeboval dr. Sun Jat-sen na svou ochranu šest set mužů. Někdy je nemohl zaplatit, takže se bouřili a vykrádali mu pokladnu, pokud v ní něco zbylo. Sun a jiní vojenští i civilní magnáti jezdili vždycky ve velkých amerických packardech s po zuby ozbrojenými gorilami na stupačkách. Občas se musel skrývat a všelijak se maskovat. Jednou musel uprchnout na britském dělovém člunu do Hong­ kongu. Ve skutečnosti by býval velice stál o britskou pomoc v podobě jakéhosi protektorátu -jen kvůli čínské nezávislosti - ale lord Curzon to zakázal. Pak se obrátil na Ameriku a žádal naléhavě jejího vyslance v Kantonu Jacoba Goulda Schurmana o americkou intervenci na pět let s právem obsadit všechny železniční uzly a hlavní města provincií, dozírat na armádu, policii, zdravotnictví, opatření proti povodním a s možností dosazovat odborníky do důležitých úřadů. Ale i tato prosba byla zamítnuta; nejprve roku 1923 42 apakznovul925.( ) V zmatku se Sun Jat-sen obrátil roku 1923 na sovětskou vládu. Čínská komunistická strana vznikla už v letech 1920-1, oboustranně se povolovalo současné členství v ní i v Kuomintangu. Sovětský režim na tomto vztahu dokonce trval a na třetím sjezdu přinutil Čínskou komunistickou stranu, aby prohlásila, že „Kuomintang musí být centrální silou národní revoluce a musí převzít vedení"/ 4 3 ) Proto Moskva (tj. Stalin) Sunovu žádost přivítala a v říjnu 1923 mu poslala Michaila Borodina, známého též pod jménem Berg nebo Grisenberg, aby reorganizoval Kuomintang podle leninských zásad demokratického centralismu, a vojenského experta „Galena", který vystupoval též jako „generál Blucher", aby zreformoval armádu. Oba s sebou přivedli řadu „poradců" a předvedli tak první ukázku nové sovětské odrůdy politického imperialismu. Galen prodal

192

193

o císařovnině smrti. Když nastala revoluce, uřízl si copánek a dal se na vojnu. Přitom si uvědomil, že kdo chce v Číně něco dokázat, musí mít armádu a tento základní postřeh pak už nikdy nepustil z hlavy.(39) Přemoudřelý dr. Sun došel k stejnému závěru o něco později a předal pak prezidentský úřad poslednímu veliteli císařských vojsk generálu Juan Sih-kaiovi. Ten by se byl určitě prohlásil císařem a založil novou dynastii jako mnoho jiných silných jedinců v čínské minulosti. Ale roku 1916 zemřel, věc monarchie byla ztracena a Čína vstoupila do období, jež Charles deGaulle později ironicky nazval ks délices de ťanarchie, slasti anarchie. Cílem svržení monarchie bylo obnovit čínské hranice z roku 1840, sjednotit zemi a držet na uzdě cizince. Docílilo se pravého opaku. Ve Vnějším Mongolsku hukutu (duchovní vůdce) z Urgy (od roku 1924 Ulánbatár, mongolsky Rudý bohatyr) vyhlásil nezávislost a uzavřel tajnou dohodu s Ruskem (1912), vztah, který se od té doby nezměnil. Roku 1916 si pět dalších provincií zvolilo samosprávu. Japonsko vtáhlo do Mandžuska a se­ verní Číny a zabralo mnoho pobřežních oblastí. Ostatní velmoci si dohodly „sféry zájmu" na jednáních, k nimž Čína nebyla přizvána. Jediným spolehlivým zdrojem příjmů čínské republikánské vlády (pokud existovala) byl zbytek někdejších císařských mořských celnic, založených irským sirem Robertem Hartem a s evropskými úředníky, hlavně ze Spojeného království, které kontrolovaly pobřeží a splavné řeky, udržovaly boje a ma­ jáky, kreslily mapy a vybíraly clo. Jiné státní příjmy se rozplynuly v bahně korupce. A poněvadž nebyly peníze, režim nemohl vydržovat ani armádu. Pád monarchie zasadil smrtelnou ránu také čínské venkovské šlechtě. Pozbyla svých výsad a snažila se bez prodlení vybudovat (po vzoru Japonců) jakýsi náhradní feudalismus, aby se znovu domohla ztracených práv. Ale jejich kliky a klany mohly působit jen v rámci dvorského prostředí. Bez dvora nesvedly nic. S císařským trůnem zmizela i tradiční kosmologie. Náboženství též, neboť konfucianismus se otáčel kolem monarchie. Taoismus byl kult soukromý a obecnou víru a morálku nahradit nemohl. Někteří se uchýlili k buddhismu, jiní ke křesťanství. Ale většina šlechty se nakonec přidala k různým vojenským velitelům, pokud byli na dosah, a stala se jako mnoho jiných jejich vazaly. Uprostřed všeobecného rozkladu, který tak názorně popsal už v sedmnáctém století anglický filozof Thomas Hobbes (1588-1679) ve svém Leviatanu, si zvolili leviatana v podobě vojevůdce. Bohužel bylo takových oblud mnoho: v roce 1920 vládli Číně čtyři hlavní a řada menších vojevůdců. Nastalo nešťastné období připomínající evropskou třicetiletou válku. í 4 0 ) Dr. Sun Jat-sen, podoben čarodějovu učni, který vyvolá duchy, jichž se pak nedovede zbavit, se dal znovu zvolit prezidentem a roku 1921 se povýšil na generalissima. Neměl však armádu ani peníze, aby ji mohl zaplatit. Zato psal

knihy: San-min ču-i (Tři zásady lidu) a Čien-kuo fang-lueh (Plány na výstavbu říše). Na papíře bylo všechno snadné. Nejdřív mělo nastat období boje proti starému řádu; pak doba převýchovy; a nakonec usku­ tečnění pravé demokratické /lady. Svou revoluční organizaci změnil na Kuomintang neboli stranu lidu. Platily v ní tři zásady: národnostní svoboda, demokratická vláda a socialistická ekonomie. Jako učitel ve škole Sun maloval na tabuli velký kruh s malými kruhy uvnitř: konzervatismem, liberalismem, socialismem a komunismem - Kuomintang si z každého vybral to nejlepší a spojil dohromady. Skutečnost však byla trochu jiná. Dr. Sun Jat-sen přiznal: „Dobře organizované národy počítají hlasy z volebních uren. Špatně organizované těla padlých na bojišti." Svému hlavnímu osobnímu strážci, proslavenému kanadskému židu, kterému říkali „dvourevolverový Cohen", se svěřil, že jeho skutečný politický cíl je skromný: „Chci takovou Čínu, kde nebude třeba zavírat na noc vrata."( 41 ) Za současných okolností to však byl cíl velice náročný. Zavírat na noc vrata zůstalo nutností; zůstali i osobní strážci. V Kantonu potřeboval dr. Sun Jat-sen na svou ochranu šest set mužů. Někdy je nemohl zaplatit, takže se bouřili a vykrádali mu pokladnu, pokud v ní něco zbylo. Sun a jiní vojenští i civilní magnáti jezdili vždycky ve velkých amerických packardech s po zuby ozbrojenými gorilami na stupačkách. Občas se musel skrývat a všelijak se maskovat. Jednou musel uprchnout na britském dělovém člunu do Hong­ kongu. Ve skutečnosti by býval velice stál o britskou pomoc v podobě jakéhosi protektorátu -jen kvůli čínské nezávislosti - ale lord Curzon to zakázal. Pak se obrátil na Ameriku a žádal naléhavě jejího vyslance v Kantonu Jacoba Goulda Schurmana o americkou intervenci na pět let s právem obsadit všechny železniční uzly a hlavní města provincií, dozírat na armádu, policii, zdravotnictví, opatření proti povodním a s možností dosazovat odborníky do důležitých úřadů. Ale i tato prosba byla zamítnuta; nejprve roku 1923 42 apakznovul925.( ) V zmatku se Sun Jat-sen obrátil roku 1923 na sovětskou vládu. Čínská komunistická strana vznikla už v letech 1920-1, oboustranně se povolovalo současné členství v ní i v Kuomintangu. Sovětský režim na tomto vztahu dokonce trval a na třetím sjezdu přinutil Čínskou komunistickou stranu, aby prohlásila, že „Kuomintang musí být centrální silou národní revoluce a musí převzít vedení"/ 4 3 ) Proto Moskva (tj. Stalin) Sunovu žádost přivítala a v říjnu 1923 mu poslala Michaila Borodina, známého též pod jménem Berg nebo Grisenberg, aby reorganizoval Kuomintang podle leninských zásad demokratického centralismu, a vojenského experta „Galena", který vystupoval též jako „generál Blucher", aby zreformoval armádu. Oba s sebou přivedli řadu „poradců" a předvedli tak první ukázku nové sovětské odrůdy politického imperialismu. Galen prodal

192

193

Sunovi sovětské pušky, 65 dolarů za kus, a získané peníze odevzdal Borodinovi na výdaje s organizováním Čínské komunistické strany. Galen také založil ve Whampoa vojenskou akademii a dal ji na starost Sunovu ctižádostivému švagrovi, bývalému účetnímu jménem Čankajšek (oba si vzali sestry levicového bankéře T. V. Soonga). Svým způsobem tato opatření fungovala. Akademie vyškolila pět set důstojníků, z nichž Čankajšek vytvořil elitu první kuomintangské řádné armády. Pak se rozhodl, že se sám stane vojevůdcem. Čínští vojáci byli neukáznění. Často se rozutekly celé armády včetně generálů. Když byl Čankajšek roku 1925 jmenován hlavním velitelem Sunova generálního štábu, vydal svůj první rozkaz: „Začne-li nějaká rota mého vojska bojovat a pak bez povolení ustoupí, velitel roty bude zastřelen. Totéž platí pro prapory, pluky, divize a armádní sbory. Jestliže v případě všeobecného ústupu velitel armádního sboru zůstane na místě a je zabit, budou zastřeleni všichni velitelé divizí." A tak dál po sestupné linii. Následovaly improvizované válečné soudy a hromadné popravy. í 4 4 ) Roku 1924 svolal Sun Jat-sen první kuomintangský sjezd a jeho výsledkem byla masová, podle komunistických zásad organizovaná strana s více než 600.000 členy. V březnu 1925 však zemřel sklíčen, že v ní nabývají vrchu militantní komunistické živly, a zklamán, že ani Británie, ani Amerika mu nepomohly zachránit Čínu před komunismem. Za těchto okolnost musel převzít moc kuomintangský vojevůdce Čankajšek a také to bez váhání učinil. Následoval jeden z oněch rozhodných dějinných okamžiků, které sice po řadě let dovedeme zhodnotit a trochu pochopit, ale které se tenkrát zdály hodně složité a nejasné. Jak dopadne revoluce, když je její organizátor mrtev? Kuomintang ovládal pouze kantonskou oblast. Komunisté byli nejednotní: Někteří soudili, že se má revoluce uskutečnit pouze na skrovné základně nepočetného proletariátu, jehož bylo nejvíc v Šanghaji a okolí. Jim, které vedl Li Ta-Čao, knihovník pekingské univerzity (jehož pomocníkem se stal Mao Ce-tung), prohlašovali, že základem revoluce musí být venkov, jehož obyvatelstvo tvoří převážnou většinu čínského lidu. Ortodoxní komunis­ tická nauka tuto představu zavrhla. Spoluzakladatel Čínské komunistické strany Č'en Tu-hsiu to komentoval: „Dobrá polovina rolníků jsou maloburžoazní majitelé půdy, kteří lpí na soukromém vlastnictví. Jak by mohli 45 přijmout komunismus?"( ) Stalin souhlasil. Ruští sedláci udolali Lenina; a on sám se s tímhle problémem ještě nevyrovnal. Usoudil, že za daných okolností nemá Čínská komunistická strana jinou možnost než vsadit na Kuomintang a působit skrze čínský nacionalismus. Obrovský čínský chaos se všichni snažili využít k vlastnímu prospěchu, ale nejvíc Čankajšek. Ve whampoaské vojenské akademii, z níž měli vycházet oddaní důstojníci, úzce spolupracoval s mladým komunistou Čou En-laiem,

který byl vedoucím politického oddělení. Mezi kuomintangským a komu­ nistickým politickým školením nebyl v podstatě žádný rozdíl. V této fázi by se byl Kuomintang snadno stal určitou odrůdou národního komunismu, jak ho nakonec rozvinul Mao. Právě Čankajšek, nikoli komunisté, první pochopil, že nenávist k cizincům a imperialismu lze výhodně spojit s nenávistí k des­ potickým vojevůdcům a mobilizovat tak síly rolnických mas. Mao Ce-tung, který byl členem šanghajského kuomintangského byra, si tu myšlenku oblíbil a stal se vedoucím Vzdělávacího střediska rolnického hnutí, kde se kladl největší důraz na vojenský výcvik (128 hodin z celkového počtu 380 za celý kurs). Názorově si tehdy byli s Čankajškem velmi blízcí. V jistém smyslu se Mao cítil víc doma v Kuomintangu zdůrazňujícím nacionalismus než v Čín­ ské komunistické straně s jejím městsky orientovaným dogmatismem. Spolupracoval také s Kuomintangem déle než přední komunisté, takže když koncem čtyřicátých let převzal moc, musela se v jeho oficiálních životopisech vynechávat léta 1925-6.í46) Článek, který Mao napsal v únoru 1926 a který tvoří první poučku maoistického kánonu, se nápadně podobá prohlášení, jež téhož roku učinil Čankajšek v Čangše: „Teprve až svrhneme imperialismus," řekl tehdy Čankajšek, „získá Čína svobodu.... Chceme-li, aby naše revoluce uspěla, musíme se spojit s Ruskem a svrhnout impe­ rialismus.... Čínská revoluce je součástí světové revoluce."( 47 ) Možnost splynutí Kuomintangu a komunistické strany v národní komunistickou stranu pod vedením Čankajška a Mao Ce-tunga zmařily poměry v Číně. V letech 1925-6 ovládal Čankajšek pouze část čínského jihu. Střed a sever měli v rukou vojevůdcové. Maršál Sun Čuan-fang si podrobil Šanghaj a z Nankingu řídil pět provincií. Severně od řeky Jang-c'-ťiang maršál Wu Pei-fu ovládal Hankow. Generál Jen Hsi-šan provincii Šansi. Maršál Čang Co-lin opanoval Mukden a tři mandžuské provincie. Maršál Čang Cung-čang byl vojevůdcem v Šantungu a Ču Ju-pu v oblasti PekingTiencin. Začátkem jara 1926 se tato situace změnila, když maršál Feng Ju-hsiang, nejzdatnější z kuomintangských velitelů, urazil se svou třistatisícovou armádou (známou jako Kuominčun neboli Lidová armáda) asi 12.000 km, obešel jižní Mongolsko a táhl na východ přes Šensu a Hunan, aby napadl Peking z jihu. Tento úžasný fyzický a vojenský výkon (který se stal v příštím desetiletí vzorem pro Maův „dlouhý pochod"), umožnil Čankajškovi 48 ovládnout v letech 1925-7 sever. í ) Následkem toho čtyři hlavní vojevůdci uznali Čankajškovu převahu a objevila se možnost sjednotit Čínu jako republiku mírovými prostředky. Severní tažení si vyžádalo obrovské ztráty na životech, zejména na venkově. Nebylo by teď na čase usilovat spíš o na­ rovnání ideologickým kompromisem než spoléhat na to, že se revoluce vyčerpá dlouhým krveproléváním? Jestliže ano, pak musel Čankajšek místo

194

195

Sunovi sovětské pušky, 65 dolarů za kus, a získané peníze odevzdal Borodinovi na výdaje s organizováním Čínské komunistické strany. Galen také založil ve Whampoa vojenskou akademii a dal ji na starost Sunovu ctižádostivému švagrovi, bývalému účetnímu jménem Čankajšek (oba si vzali sestry levicového bankéře T. V. Soonga). Svým způsobem tato opatření fungovala. Akademie vyškolila pět set důstojníků, z nichž Čankajšek vytvořil elitu první kuomintangské řádné armády. Pak se rozhodl, že se sám stane vojevůdcem. Čínští vojáci byli neukáznění. Často se rozutekly celé armády včetně generálů. Když byl Čankajšek roku 1925 jmenován hlavním velitelem Sunova generálního štábu, vydal svůj první rozkaz: „Začne-li nějaká rota mého vojska bojovat a pak bez povolení ustoupí, velitel roty bude zastřelen. Totéž platí pro prapory, pluky, divize a armádní sbory. Jestliže v případě všeobecného ústupu velitel armádního sboru zůstane na místě a je zabit, budou zastřeleni všichni velitelé divizí." A tak dál po sestupné linii. Následovaly improvizované válečné soudy a hromadné popravy. í 4 4 ) Roku 1924 svolal Sun Jat-sen první kuomintangský sjezd a jeho výsledkem byla masová, podle komunistických zásad organizovaná strana s více než 600.000 členy. V březnu 1925 však zemřel sklíčen, že v ní nabývají vrchu militantní komunistické živly, a zklamán, že ani Británie, ani Amerika mu nepomohly zachránit Čínu před komunismem. Za těchto okolnost musel převzít moc kuomintangský vojevůdce Čankajšek a také to bez váhání učinil. Následoval jeden z oněch rozhodných dějinných okamžiků, které sice po řadě let dovedeme zhodnotit a trochu pochopit, ale které se tenkrát zdály hodně složité a nejasné. Jak dopadne revoluce, když je její organizátor mrtev? Kuomintang ovládal pouze kantonskou oblast. Komunisté byli nejednotní: Někteří soudili, že se má revoluce uskutečnit pouze na skrovné základně nepočetného proletariátu, jehož bylo nejvíc v Šanghaji a okolí. Jim, které vedl Li Ta-Čao, knihovník pekingské univerzity (jehož pomocníkem se stal Mao Ce-tung), prohlašovali, že základem revoluce musí být venkov, jehož obyvatelstvo tvoří převážnou většinu čínského lidu. Ortodoxní komunis­ tická nauka tuto představu zavrhla. Spoluzakladatel Čínské komunistické strany Č'en Tu-hsiu to komentoval: „Dobrá polovina rolníků jsou maloburžoazní majitelé půdy, kteří lpí na soukromém vlastnictví. Jak by mohli 45 přijmout komunismus?"( ) Stalin souhlasil. Ruští sedláci udolali Lenina; a on sám se s tímhle problémem ještě nevyrovnal. Usoudil, že za daných okolností nemá Čínská komunistická strana jinou možnost než vsadit na Kuomintang a působit skrze čínský nacionalismus. Obrovský čínský chaos se všichni snažili využít k vlastnímu prospěchu, ale nejvíc Čankajšek. Ve whampoaské vojenské akademii, z níž měli vycházet oddaní důstojníci, úzce spolupracoval s mladým komunistou Čou En-laiem,

který byl vedoucím politického oddělení. Mezi kuomintangským a komu­ nistickým politickým školením nebyl v podstatě žádný rozdíl. V této fázi by se byl Kuomintang snadno stal určitou odrůdou národního komunismu, jak ho nakonec rozvinul Mao. Právě Čankajšek, nikoli komunisté, první pochopil, že nenávist k cizincům a imperialismu lze výhodně spojit s nenávistí k des­ potickým vojevůdcům a mobilizovat tak síly rolnických mas. Mao Ce-tung, který byl členem šanghajského kuomintangského byra, si tu myšlenku oblíbil a stal se vedoucím Vzdělávacího střediska rolnického hnutí, kde se kladl největší důraz na vojenský výcvik (128 hodin z celkového počtu 380 za celý kurs). Názorově si tehdy byli s Čankajškem velmi blízcí. V jistém smyslu se Mao cítil víc doma v Kuomintangu zdůrazňujícím nacionalismus než v Čín­ ské komunistické straně s jejím městsky orientovaným dogmatismem. Spolupracoval také s Kuomintangem déle než přední komunisté, takže když koncem čtyřicátých let převzal moc, musela se v jeho oficiálních životopisech vynechávat léta 1925-6.í46) Článek, který Mao napsal v únoru 1926 a který tvoří první poučku maoistického kánonu, se nápadně podobá prohlášení, jež téhož roku učinil Čankajšek v Čangše: „Teprve až svrhneme imperialismus," řekl tehdy Čankajšek, „získá Čína svobodu.... Chceme-li, aby naše revoluce uspěla, musíme se spojit s Ruskem a svrhnout impe­ rialismus.... Čínská revoluce je součástí světové revoluce."( 47 ) Možnost splynutí Kuomintangu a komunistické strany v národní komunistickou stranu pod vedením Čankajška a Mao Ce-tunga zmařily poměry v Číně. V letech 1925-6 ovládal Čankajšek pouze část čínského jihu. Střed a sever měli v rukou vojevůdcové. Maršál Sun Čuan-fang si podrobil Šanghaj a z Nankingu řídil pět provincií. Severně od řeky Jang-c'-ťiang maršál Wu Pei-fu ovládal Hankow. Generál Jen Hsi-šan provincii Šansi. Maršál Čang Co-lin opanoval Mukden a tři mandžuské provincie. Maršál Čang Cung-čang byl vojevůdcem v Šantungu a Ču Ju-pu v oblasti PekingTiencin. Začátkem jara 1926 se tato situace změnila, když maršál Feng Ju-hsiang, nejzdatnější z kuomintangských velitelů, urazil se svou třistatisícovou armádou (známou jako Kuominčun neboli Lidová armáda) asi 12.000 km, obešel jižní Mongolsko a táhl na východ přes Šensu a Hunan, aby napadl Peking z jihu. Tento úžasný fyzický a vojenský výkon (který se stal v příštím desetiletí vzorem pro Maův „dlouhý pochod"), umožnil Čankajškovi 48 ovládnout v letech 1925-7 sever. í ) Následkem toho čtyři hlavní vojevůdci uznali Čankajškovu převahu a objevila se možnost sjednotit Čínu jako republiku mírovými prostředky. Severní tažení si vyžádalo obrovské ztráty na životech, zejména na venkově. Nebylo by teď na čase usilovat spíš o na­ rovnání ideologickým kompromisem než spoléhat na to, že se revoluce vyčerpá dlouhým krveproléváním? Jestliže ano, pak musel Čankajšek místo

194

195

a propracoval k blahobytu jako zámožný statkář a obchodník s obilím zkrátka typický kulak. Spolužák z tungšanské obecné školy vzpomíná na Maa jako na „drzého, brutálního a tvrdohlavého chlapce"/ 5 2 ) Mao nebyl chiliastický revolucionář religiózního typu jako Lenin, nýbrž krajně impulsivní romantik se zálibou v surových a násilných dramatických činech; jakýsi umělec, uhnětený z téhož těsta jako Hitler a stejně netrpělivý. Jako Hitler byl v první řadě nacionalista důvěřující národní kultuře. Od filozofa Jen Fu převzal myšlenku, že „kulturalismus" aneb uskutečňování „čínské cesty" je způsob jak vytvořit z lidu neodolatelnou sílu/ 5 3 ) Četl sice a využíval marxismus-leninismus, ale jeho základní přesvědčení bylo bližší poučkám jeho pekingského učitele etiky, jehož dcera se stala Maovou první manželkou: ,,Každá země má svého národního ducha, tak jako každý člověk má svou osobnost.... Země je organický celek, jako je organickým celkem lidské tělo. Není to stroj, který by se dal rozebrat a zase složit. Rozebereme-li ji, zemře."( 5 4 )

vyhánění „zahraničních kapitalistů" hledat raději jejich pomoc; jako švagr významného bankéře měl určitou šanci. To však znamenalo rozejít se s ko­ munistickými živly v Kuomintangu a veřejně prokázat, že dělnický stát není na dosah ruky. Proto se Čankajšek, když obsadil Šanghaj, obrátil roku 1927 proti organizovaným dělníkům, jejichž povstání ho předtím podpořilo, a nařídil svým vojákům, aby je postříleli. Šanghajský komerční svět mu tleskal a banky sehnaly peníze na výplatu kuomintangských žoldů. Stalin se teď rozhodl pro opačnou taktiku. Nedávno se zbavil Trockého, a jak bylo jeho zvykem, převzal metody přemožených protivníků. Čínská komunistická strana dostala za úkol rozejít se s Kuomintangem a převzít moc násilím. V tomto jediném případě se Stalin řídil zásadami Trockého a do­ padlo to katastrofálně/ 49 ) Došlo k povstání komunistických kádrů v Kantonu, ale obyvatelé města se k nim nepřidali; v následujících bojích přišlo spousty lidí o život a desetina města lehla popelem. Kuomintang zasáhl 14. prosince 1927 vojensky, komunisté se rozutekli a sami kantonští občané je pronásledovali po ulicích. Většina zaměstnanců sovětského konzulátu byla zavražděna. Borodin sám se vrátil znechucen do Moskvy a řekl Stali­ novi: „Až budou příště v Číně křičet ,Ať žije světová revoluce!', pošli tam GPU." Stalin neodpověděl; ale za čas dal Borodina popravit/ 50 ) Tak dospěli Čankajšek i Mao na rozcestí. Čankajšek se stal nejvyšším vojevůdcem; Kuomintang byl reorganizován jako vojevůdcova strana zahrnující (v roce 1929) 172.796 důstojníků a vojáků různých armád, 201.321 civilistů a 47.906 takzvaných „zahraničních Číňanů", kteří dodá­ vali peníze a nejhorší typy gangsterů. Kuomintang teď sice získal oporu v obchodnických kruzích a v zahraničí, ale současně ztratil sympatie rolní­ ků. Manželka dr. Sun Jat-sena ze strany vystoupila, vystěhovala se do Evropy a obvinila následovníky svého manžela, že „přeorganizovali Kuomintang za tím účelem, aby se bohatí stali ještě bohatšími a mohli vysávat krev z miliónů hladovějících Číňanů.... Vojenští odborníci a úředníci, které jsem ještě před několika lety znala jako chudé, se najednou projíždějí v přepychových limuzínách a kupují svým novým milenkám za zahraniční peníze krásné domy." Typickým příkladem byl sám Čankajšek. V červenci 1929, jak si všiml dopisovatelAfen' YorkTimes, zaplatil za patnáctidenm pobyt v pekingském hotelu za manželku, osobního strážce a sekretářky 17.000 dolarů, na spropitné věnoval dalších 1.500 dolarů a na úplatky místní policii 1.000/51) Poučení, jež Mao vyvodil z Čankajškovy změněné taktiky, nebylo ideologické, nýbrž praktické. Kdo se chtěl v Číně politicky prosadit, musel se opírat o armádu. Mao se rozhodl, že se stane vojevůdcem na vlastní pěst. Pro tuto roli se velice dobře hodil; v roce 1927 mu bylo třicet čtyři let. Byl to vysoký statný syn krutého a pánovitého sedláka, který se probojoval

Hybnou pákou Maova myšlení byl jistý druh radikálního patriotismu. Mao nemusel přecházet od internacionalismu k nacionalismu jako Mussolini v roce 1914; byl nacionalistou od začátku, jako Atatůrk. A jeho kulturní nacionalismus nevyplýval z představy útlaku, nýbrž z rozkaceného vědomí uražené vznešenosti. Proč evropští zbohatlíci jednají s Čínou, která je kolébkou kultury, jako se vzpurným dítětem? Západní tisk v dvacátých letech často používal tohoto přirovnání. Tak například Far Eastern Review komentovala roku 1923 čínské snahy zdanit britsko-americký tabákový monopol slovy: „Problém samozřejmě musí řešit obě velmoci koordi­ novanou akcí a ukázat těmto mladým politikům, že chytračením pro národ nic nezískají, že dříve nebo později se velmoci jejich uskoky a dětskými 55 žertíky unaví, dítěti nasekají a v domě zavedou pořádek.'/ ) Roku 1924 vzal Mao jednoho svého čínského známého, který nedávno přijel z Evropy, do šanghajského parku, aby se tam podíval na neblaze proslulý nápis „Číňanům a psům vstup zakázán". Jindy přerušil fotbalové utkání (s americkými studenty Yaleovy univerzity) charakteristickým heslem „Bijte je, otroky cizinců!" nebo použil stejně charakteristického přirovnání: „Když se některý z našich zahraničních chlebodárců uprdne, to je vůně!" „To dovedou Číňané nenávidět jen Japonce," ptal se, „a Anglii nenávidět 56 neumějí?'/ ) Mao si zásadně nepřipouštěl myšlenku, že změnit Čínu, toho bezmocného hroutícího se soumara, opět na hrozivého draka je těžké. Tento silný a sebevědomý muž s ušima jako lodní plachty a s širokým bledým obličejem - podle Barmánců „typický velkohubý Číňan" nebo podle Thajců „mořský slon" - byl nezdolným optimistou zkoumajícím tajemství Číny ve snaze objevit příznivé znamení. Dr. Sun Jat-sen soudil, že Čína je

196

197

a propracoval k blahobytu jako zámožný statkář a obchodník s obilím zkrátka typický kulak. Spolužák z tungšanské obecné školy vzpomíná na Maa jako na „drzého, brutálního a tvrdohlavého chlapce"/ 5 2 ) Mao nebyl chiliastický revolucionář religiózního typu jako Lenin, nýbrž krajně impulsivní romantik se zálibou v surových a násilných dramatických činech; jakýsi umělec, uhnětený z téhož těsta jako Hitler a stejně netrpělivý. Jako Hitler byl v první řadě nacionalista důvěřující národní kultuře. Od filozofa Jen Fu převzal myšlenku, že „kulturalismus" aneb uskutečňování „čínské cesty" je způsob jak vytvořit z lidu neodolatelnou sílu/ 5 3 ) Četl sice a využíval marxismus-leninismus, ale jeho základní přesvědčení bylo bližší poučkám jeho pekingského učitele etiky, jehož dcera se stala Maovou první manželkou: ,,Každá země má svého národního ducha, tak jako každý člověk má svou osobnost.... Země je organický celek, jako je organickým celkem lidské tělo. Není to stroj, který by se dal rozebrat a zase složit. Rozebereme-li ji, zemře."( 5 4 )

vyhánění „zahraničních kapitalistů" hledat raději jejich pomoc; jako švagr významného bankéře měl určitou šanci. To však znamenalo rozejít se s ko­ munistickými živly v Kuomintangu a veřejně prokázat, že dělnický stát není na dosah ruky. Proto se Čankajšek, když obsadil Šanghaj, obrátil roku 1927 proti organizovaným dělníkům, jejichž povstání ho předtím podpořilo, a nařídil svým vojákům, aby je postříleli. Šanghajský komerční svět mu tleskal a banky sehnaly peníze na výplatu kuomintangských žoldů. Stalin se teď rozhodl pro opačnou taktiku. Nedávno se zbavil Trockého, a jak bylo jeho zvykem, převzal metody přemožených protivníků. Čínská komunistická strana dostala za úkol rozejít se s Kuomintangem a převzít moc násilím. V tomto jediném případě se Stalin řídil zásadami Trockého a do­ padlo to katastrofálně/ 49 ) Došlo k povstání komunistických kádrů v Kantonu, ale obyvatelé města se k nim nepřidali; v následujících bojích přišlo spousty lidí o život a desetina města lehla popelem. Kuomintang zasáhl 14. prosince 1927 vojensky, komunisté se rozutekli a sami kantonští občané je pronásledovali po ulicích. Většina zaměstnanců sovětského konzulátu byla zavražděna. Borodin sám se vrátil znechucen do Moskvy a řekl Stali­ novi: „Až budou příště v Číně křičet ,Ať žije světová revoluce!', pošli tam GPU." Stalin neodpověděl; ale za čas dal Borodina popravit/ 50 ) Tak dospěli Čankajšek i Mao na rozcestí. Čankajšek se stal nejvyšším vojevůdcem; Kuomintang byl reorganizován jako vojevůdcova strana zahrnující (v roce 1929) 172.796 důstojníků a vojáků různých armád, 201.321 civilistů a 47.906 takzvaných „zahraničních Číňanů", kteří dodá­ vali peníze a nejhorší typy gangsterů. Kuomintang teď sice získal oporu v obchodnických kruzích a v zahraničí, ale současně ztratil sympatie rolní­ ků. Manželka dr. Sun Jat-sena ze strany vystoupila, vystěhovala se do Evropy a obvinila následovníky svého manžela, že „přeorganizovali Kuomintang za tím účelem, aby se bohatí stali ještě bohatšími a mohli vysávat krev z miliónů hladovějících Číňanů.... Vojenští odborníci a úředníci, které jsem ještě před několika lety znala jako chudé, se najednou projíždějí v přepychových limuzínách a kupují svým novým milenkám za zahraniční peníze krásné domy." Typickým příkladem byl sám Čankajšek. V červenci 1929, jak si všiml dopisovatelAfen' YorkTimes, zaplatil za patnáctidenm pobyt v pekingském hotelu za manželku, osobního strážce a sekretářky 17.000 dolarů, na spropitné věnoval dalších 1.500 dolarů a na úplatky místní policii 1.000/51) Poučení, jež Mao vyvodil z Čankajškovy změněné taktiky, nebylo ideologické, nýbrž praktické. Kdo se chtěl v Číně politicky prosadit, musel se opírat o armádu. Mao se rozhodl, že se stane vojevůdcem na vlastní pěst. Pro tuto roli se velice dobře hodil; v roce 1927 mu bylo třicet čtyři let. Byl to vysoký statný syn krutého a pánovitého sedláka, který se probojoval

Hybnou pákou Maova myšlení byl jistý druh radikálního patriotismu. Mao nemusel přecházet od internacionalismu k nacionalismu jako Mussolini v roce 1914; byl nacionalistou od začátku, jako Atatůrk. A jeho kulturní nacionalismus nevyplýval z představy útlaku, nýbrž z rozkaceného vědomí uražené vznešenosti. Proč evropští zbohatlíci jednají s Čínou, která je kolébkou kultury, jako se vzpurným dítětem? Západní tisk v dvacátých letech často používal tohoto přirovnání. Tak například Far Eastern Review komentovala roku 1923 čínské snahy zdanit britsko-americký tabákový monopol slovy: „Problém samozřejmě musí řešit obě velmoci koordi­ novanou akcí a ukázat těmto mladým politikům, že chytračením pro národ nic nezískají, že dříve nebo později se velmoci jejich uskoky a dětskými 55 žertíky unaví, dítěti nasekají a v domě zavedou pořádek.'/ ) Roku 1924 vzal Mao jednoho svého čínského známého, který nedávno přijel z Evropy, do šanghajského parku, aby se tam podíval na neblaze proslulý nápis „Číňanům a psům vstup zakázán". Jindy přerušil fotbalové utkání (s americkými studenty Yaleovy univerzity) charakteristickým heslem „Bijte je, otroky cizinců!" nebo použil stejně charakteristického přirovnání: „Když se některý z našich zahraničních chlebodárců uprdne, to je vůně!" „To dovedou Číňané nenávidět jen Japonce," ptal se, „a Anglii nenávidět 56 neumějí?'/ ) Mao si zásadně nepřipouštěl myšlenku, že změnit Čínu, toho bezmocného hroutícího se soumara, opět na hrozivého draka je těžké. Tento silný a sebevědomý muž s ušima jako lodní plachty a s širokým bledým obličejem - podle Barmánců „typický velkohubý Číňan" nebo podle Thajců „mořský slon" - byl nezdolným optimistou zkoumajícím tajemství Číny ve snaze objevit příznivé znamení. Dr. Sun Jat-sen soudil, že Čína je

196

197

na tom hůř než normální kolonie: „Hospodářský tlak velmocí nás drtí víc, než kdybychom byli závislou kolonií. Čína není kolonií jednoho, nýbrž všech národů a neotročí jen jedné zemi, nýbrž všem. Myslím, že bychom se měli nazývat podkolonie." Stalin byl téhož názoru/ 5 7 ) Ale Mao považoval rozmanitost čínských vykořisťovatelů za výhodu, protože jednu velmoc lze poštvat proti druhé; v leninskou teorii kolonialismu nevěřil. Tvrdil, že nejednotnost imperialistických mocností způsobuje mezi vládnoucími skupinami v Číně neshody, a proto nemůže vzniknout „jednotná státní moc".(58) Ale bez armády byly všechny podobné analýzy pouhými slovy. Mao přijal původní Čankajškův názor, že podmínkou úspěchu revoluce je uvědomělost venkova. Ale venkov byl bezmocný jako Čína sama - pokud ho ovšem někdo nevyzbrojí a nevycvičí a nevykove z něho mocnou zbraň, jako to udělal Čingischán. Což nebyl Čingischán legitimním hrdinou vzkříšené čínské kultury? Patřilo k Maovu romantickému nacionalismu, čímž se velmi podobal Hitlerovi, že prohledával minulost, aby našel ideální vzory, zvláště takové, které odpovídaly jeho zdůrazňování tělesné zdatnosti a síly.(59) Už v svém prvním článku prohlásil: „Náš národ potřebuje sílu. Zanedbal pěstování vojenského ducha.... Nebudeme-li tělesně zdatní, dostaneme strach, jakmile se objeví nepřátelské vojsko, a jak potom chceme dosáhnout svých cílů a získat v světě úctu?" „Prvořadý cíl tělesné výchovy," dodal, „je vojenská chrabrost." Válečné ctnosti byly pro jeho nacionální socialismus životně důležité/ 6 0 ) V září 1927 po roztržce s Kuomintangem dostal Mao od komunistického vedení za úkol zorganizovat ozbrojené povstání rolníků v provincii Hunan. To byla pro něj příležitost stát se vojevůdcem a pak už se rychle vypracoval na nezávislou sílu v čínské politice. Povstání sice ztroskotalo, ale Maovi se podařilo zachovat jádro vojska a odvést je do činghanšanských hor na hranicích mezi Hunanem a Kjangsi. Bylo malé, ale stačilo; Mao pak už od té doby nikdy nezůstal bez vlastního vojska. Jeho vliv byl hrubý a primitivní, nicméně účinný. Zavedl určitý pořádek v živelném zabírání půdy, které svého času (ačkoli si to Mao patrně neuvědomoval) zlomilo vaz Kerenskému a umožnilo Leninův puč. Jeho směrnice pro zneškodňování místních tyranů a zlého panstva a jeho návrh rezoluce k řešení zemědělské otázky odsuzovaly tradiční nepřátele chudých rolníků - „místní tyrany a zlé panstvo, úplatné úředníky, militaristy a všecky kontrarevoluční živly na vesnici". Jako „jednoznačně kontrarevolučm"' označil všechny skupiny, které by se eventuálně mohly postavit na odpor jeho rolnické armádě: „pravicoví sedláci, malí, střední a velcí statkáři", mezi něž zařadil každého, kdo „vlastnil víc než 30 mou" (4,5 akru). Tím se ovšem sám postavil proti všem stabilním složkám venkovského života a utvořil ozbrojenou tlupu, jež byla

společensky pravým opakem vojáků, kterým veleli popanštělí vojevůdcové a s nimi spolupracující „místní tyrani". Mao, jak později vyplynulo z japonských válečných archívů, dovedl působit na vlastenecké city vesničanů lépe než Čankajšek.(61) Ale zpočátku se mu nepodařilo získat víc než asi 1.000 chudých rolníků. Jejich řady doplnil 600 bandity, které uprostřed občanské války úmyslně naverboval z pěti deklasovaných složek společenské spodiny: z dezertérů, násilníků, lupičů, žebráků a pasáků/ 6 2 ) Jako v případě jiných vojevůdců i jeho armáda kolísala mezi 3.000 a 20.000 muži. V zabíjení nepřátel byl stejně nelítostný jako ostatní vojevůdci. V prosinci 1930 dal postřílet dva až tři tisíce důstojníků za to, že byli členy Protibolševické ligy, tajné kuomintangské organizace působící v komunistických oddílech. O pět měsíců dřív popravili kuomintangci jeho ženu a mladší sestru a kromě toho bylo třeba pomstít smrt dalších lidí - v letech 1927-8 dal Čankajšek zavraždit desítky tisíc komunistů. Přitom ovšem Mao nikdy neváhal použít násilí jako první. Už koncem roku 1930 měl zorganizovanou tajnou policii (jak ukázaly jeho čistky), a kdykoli to považoval za nutné, jednal naprosto bezohledně, surově a krutě. Srovnání mezi jeho divokými a zpustlými houfy a Čingischánovými hordami je plně na místě a většině těch, přes jejichž pole se převalily jeho tlupy, se musel jevit stejně jako ostatní vojevůdci/ 63 ) Tak byla Čína koncem dvacátých let vydána na milost a nemilost soupeřících armád, jejichž motivací byly buď různé ideologie, nebo prostě jen nenasytná hrabivost - postiženým to bylo nakonec jedno. Když skončilo Čankajškovo severní tažení a vojevůdci se sešli roku 1928 v Pekingu, jeden z kuomintangských velitelů, maršál Li Cung-jen, prohlásil: „V neměnné Číně se objevilo něco nového... zrodilo se vlastenectví a smysl pro obecné dobro." Za několik měsíců se však tato slova ukázala naprostou iluzí, ježto se vojevůdci opět znepřátelili mezi sebou i s nankingskou vládou. Všichni považovali za vhodné používat vládní i kuomintangskou vlajku, ale nikdo nerespektoval ani vládu, ani Kuomintang. Vládní příjmy se ztenčily; příjmy vojevůdců vzrostly. Poněvadž docházelo k čím dál tím většímu pustošení měst a vesnic, stále více ožebračených a vykořeněných lidí se stávalo bandity nebo vstupovalo do služeb velkých i malých vojevůdců za pouhou stravu. Kromě několika významných vojevůdců existovala ř a d a m é n ě významných generálů, kteří ovládali třeba jen jedinou provincii nebo jen určité kraje s armádami od 20.000 do 100.000 mužů. Maova patřila mezi nejmenší. Na národní hospodářské konferenci 30. června 1928 Čankajškův švagr T. V. Soong, nyní ministr financí, konstatoval, že za monarchie v roce 1911 měla Čína čtyřistatisícovou armádu řízenou v podstatě jedním velitelem; naproti tomu v současnosti, roku 1928, má 84 armád, 18 nezá­ vislých divizí a 21 nezávislých brigád v celkovém počtu přes 2 milióny

198

199

na tom hůř než normální kolonie: „Hospodářský tlak velmocí nás drtí víc, než kdybychom byli závislou kolonií. Čína není kolonií jednoho, nýbrž všech národů a neotročí jen jedné zemi, nýbrž všem. Myslím, že bychom se měli nazývat podkolonie." Stalin byl téhož názoru/ 5 7 ) Ale Mao považoval rozmanitost čínských vykořisťovatelů za výhodu, protože jednu velmoc lze poštvat proti druhé; v leninskou teorii kolonialismu nevěřil. Tvrdil, že nejednotnost imperialistických mocností způsobuje mezi vládnoucími skupinami v Číně neshody, a proto nemůže vzniknout „jednotná státní moc".(58) Ale bez armády byly všechny podobné analýzy pouhými slovy. Mao přijal původní Čankajškův názor, že podmínkou úspěchu revoluce je uvědomělost venkova. Ale venkov byl bezmocný jako Čína sama - pokud ho ovšem někdo nevyzbrojí a nevycvičí a nevykove z něho mocnou zbraň, jako to udělal Čingischán. Což nebyl Čingischán legitimním hrdinou vzkříšené čínské kultury? Patřilo k Maovu romantickému nacionalismu, čímž se velmi podobal Hitlerovi, že prohledával minulost, aby našel ideální vzory, zvláště takové, které odpovídaly jeho zdůrazňování tělesné zdatnosti a síly.(59) Už v svém prvním článku prohlásil: „Náš národ potřebuje sílu. Zanedbal pěstování vojenského ducha.... Nebudeme-li tělesně zdatní, dostaneme strach, jakmile se objeví nepřátelské vojsko, a jak potom chceme dosáhnout svých cílů a získat v světě úctu?" „Prvořadý cíl tělesné výchovy," dodal, „je vojenská chrabrost." Válečné ctnosti byly pro jeho nacionální socialismus životně důležité/ 6 0 ) V září 1927 po roztržce s Kuomintangem dostal Mao od komunistického vedení za úkol zorganizovat ozbrojené povstání rolníků v provincii Hunan. To byla pro něj příležitost stát se vojevůdcem a pak už se rychle vypracoval na nezávislou sílu v čínské politice. Povstání sice ztroskotalo, ale Maovi se podařilo zachovat jádro vojska a odvést je do činghanšanských hor na hranicích mezi Hunanem a Kjangsi. Bylo malé, ale stačilo; Mao pak už od té doby nikdy nezůstal bez vlastního vojska. Jeho vliv byl hrubý a primitivní, nicméně účinný. Zavedl určitý pořádek v živelném zabírání půdy, které svého času (ačkoli si to Mao patrně neuvědomoval) zlomilo vaz Kerenskému a umožnilo Leninův puč. Jeho směrnice pro zneškodňování místních tyranů a zlého panstva a jeho návrh rezoluce k řešení zemědělské otázky odsuzovaly tradiční nepřátele chudých rolníků - „místní tyrany a zlé panstvo, úplatné úředníky, militaristy a všecky kontrarevoluční živly na vesnici". Jako „jednoznačně kontrarevolučm"' označil všechny skupiny, které by se eventuálně mohly postavit na odpor jeho rolnické armádě: „pravicoví sedláci, malí, střední a velcí statkáři", mezi něž zařadil každého, kdo „vlastnil víc než 30 mou" (4,5 akru). Tím se ovšem sám postavil proti všem stabilním složkám venkovského života a utvořil ozbrojenou tlupu, jež byla

společensky pravým opakem vojáků, kterým veleli popanštělí vojevůdcové a s nimi spolupracující „místní tyrani". Mao, jak později vyplynulo z japonských válečných archívů, dovedl působit na vlastenecké city vesničanů lépe než Čankajšek.(61) Ale zpočátku se mu nepodařilo získat víc než asi 1.000 chudých rolníků. Jejich řady doplnil 600 bandity, které uprostřed občanské války úmyslně naverboval z pěti deklasovaných složek společenské spodiny: z dezertérů, násilníků, lupičů, žebráků a pasáků/ 6 2 ) Jako v případě jiných vojevůdců i jeho armáda kolísala mezi 3.000 a 20.000 muži. V zabíjení nepřátel byl stejně nelítostný jako ostatní vojevůdci. V prosinci 1930 dal postřílet dva až tři tisíce důstojníků za to, že byli členy Protibolševické ligy, tajné kuomintangské organizace působící v komunistických oddílech. O pět měsíců dřív popravili kuomintangci jeho ženu a mladší sestru a kromě toho bylo třeba pomstít smrt dalších lidí - v letech 1927-8 dal Čankajšek zavraždit desítky tisíc komunistů. Přitom ovšem Mao nikdy neváhal použít násilí jako první. Už koncem roku 1930 měl zorganizovanou tajnou policii (jak ukázaly jeho čistky), a kdykoli to považoval za nutné, jednal naprosto bezohledně, surově a krutě. Srovnání mezi jeho divokými a zpustlými houfy a Čingischánovými hordami je plně na místě a většině těch, přes jejichž pole se převalily jeho tlupy, se musel jevit stejně jako ostatní vojevůdci/ 63 ) Tak byla Čína koncem dvacátých let vydána na milost a nemilost soupeřících armád, jejichž motivací byly buď různé ideologie, nebo prostě jen nenasytná hrabivost - postiženým to bylo nakonec jedno. Když skončilo Čankajškovo severní tažení a vojevůdci se sešli roku 1928 v Pekingu, jeden z kuomintangských velitelů, maršál Li Cung-jen, prohlásil: „V neměnné Číně se objevilo něco nového... zrodilo se vlastenectví a smysl pro obecné dobro." Za několik měsíců se však tato slova ukázala naprostou iluzí, ježto se vojevůdci opět znepřátelili mezi sebou i s nankingskou vládou. Všichni považovali za vhodné používat vládní i kuomintangskou vlajku, ale nikdo nerespektoval ani vládu, ani Kuomintang. Vládní příjmy se ztenčily; příjmy vojevůdců vzrostly. Poněvadž docházelo k čím dál tím většímu pustošení měst a vesnic, stále více ožebračených a vykořeněných lidí se stávalo bandity nebo vstupovalo do služeb velkých i malých vojevůdců za pouhou stravu. Kromě několika významných vojevůdců existovala ř a d a m é n ě významných generálů, kteří ovládali třeba jen jedinou provincii nebo jen určité kraje s armádami od 20.000 do 100.000 mužů. Maova patřila mezi nejmenší. Na národní hospodářské konferenci 30. června 1928 Čankajškův švagr T. V. Soong, nyní ministr financí, konstatoval, že za monarchie v roce 1911 měla Čína čtyřistatisícovou armádu řízenou v podstatě jedním velitelem; naproti tomu v současnosti, roku 1928, má 84 armád, 18 nezá­ vislých divizí a 21 nezávislých brigád v celkovém počtu přes 2 milióny

198

199

mužů. Z celkové částky státních příjmů 450 miliónů dolarů se po zaplacení dluhů dá počítat jen s 300 milióny. Vojsko stojí každoročně 360 miliónů dolarů, a kdyby bylo placeno pravidelně, pak 642 miliónů - proto dochází k organizovanému loupení. Přes tato fakta konference o odzbrojení, která se konala v lednu následujícího roku a měla omezit vojsko na 715.000 mužů, selhala na celé čáře. Soong na ní prohlásil, že za minulý rok se vynaložilo na vojáky dvakrát tolik co na všecky ostatní vládní výdaje dohromady/ 6 4 ) V praxi ovšem sužovaný čínský lid zřídkakdy rozeznal vládní vojsko od banditů. Počet zabitých a těch, kdo zemřeli zimou či hladem, je nevyčislitelný. Jen hupehská provincie přišla v letech 1925-30 o 4 milióny obyvatel, přestože tam neřádil žádný přírodní hladomor a vystěhovalců bylo málo. Nejvíc postiženou provincií byl v letech 1929-30 Honan se 400.000 bandity (většinou neplacenými vojáky) z celkového počtu obyvatel 25 miliónů. Během pěti měsíců v zimě 1929-30 se v kdysi bohatém městě Ijangu v západním Honanu vystřídaly různé armády banditů dvaasedmdesátkrát. Oficiální vládní zpráva o stavu této provincie uvádí, že jenom v okrese Mienč'ih bylo vypleněno 1.000 měst a vesnic a v 10.000 vymáháno výkupné: „Když chytí někoho kvůli výkupnému, nejprve mu propíchnou nohy drátem a svážou je k sobě asi tak, jako se zavěšují ryby na šňůru. Po návratu do svých brlohů zajatce vyslýchají a sekají srpy, aby je přiměli prozradit, kam schovali majetek. Kdo váhá, je bez milosti přeříznut v pase vejpůl na výstrahu ostatním." Zpráva také konstatuje, že rodiny prodávají své děti a muži své manželky. Nebo muži „pronajímají" své ženy na dva až tři roky a děti takto narozené jsou pak majetkem těch, kdo platili nájem. „V mnoha případech zůstalo stát jen osm až deset domů v městech, která jich ještě před rokem měla 400 nebo 450."( 65 ) V zoufalství stavěli rolníci - na způsob evropských opevnění na konci středověku - kamenné věže se střílnami a cimbuřím, které sloužily jako pozorovatelny a útočiště pro lidi a dobytek. Ale i silně opevněná města byla obležena a dobyta. Čoktow, vzdálený od Pekingu pouze 50 km, byl obléhán osmdesát dní a jeho 100.000 obyvatel vyhladověno; matky rdousily svá nemluvňata a mladé dívky byly prodávány za pouhých pět čínských dolarů a rozváženy do nevěstinců po celé Asii. Lijang uprostřed oblasti kontrolované nankingskou vládou vzalo útokem vojsko banditů o 3.000 mužích, kteří odnesli kořist za 3 milióny dolarů a zničili ohněm majetek za dalších 10 miliónů. V šanghajské oblasti bylo dobyto a vypleněno šest velkých měst. V Nigkangu byl hlavní městský úředník svázán na rukou i na nohou a usmrcen poléváním vařící vodou. Znovu se zaváděly odporné praktiky minulosti: z městských hradeb byly zavěšovány třicet stop nad zemí bambusové „klece hanby" a oběť v nich musela stát na špičkách s hlavou

prostrčenou otvorem nahoře. Ve Fušunu v provincii Šantung se odražený vojevůdce vrátil do města se 4.500 vojáky a odvedl 10.000 lidí jako rukojmí. Během třináctidenního obléhání kuomintangskými oddíly tam bylo přivázáno ke kůlům na hradbách přes 400 žen a dětí a obránci stříleli na nepřítele skryti za jejich zády. Mao a jiní komunističtí vojevůdcové, kteří si v letech 1929 podmanili v pěti provinciích asi 30 miliónů lidí, v celku neloupili a neznásilňovali a zakazovali hazardní hry, prostituci a pěstování máku. Na druhé straně však týrali a vraždili příslušníky středního stavu, ničili úřední listiny a právní a majetkové doklady, vypalovali kostely, chrámy a svatyně a zabíjeli kněze a misionáře. Mohlo se stát, že město upadlo postupně do rukou komunistů, banditů, nezávislého vojevůdce a vládního vojska; každý pak vymáhal svou daň. Jedna soudní žaloba ze sečuanské provincie obviňuje vládního generála, že je „pouze vůdcem vlků a tygrů" a že „zpustošil celý okres tak, že daleko široko není slyšet zaštěknutí psa nebo zakokrhání kohouta. Lidé vzdychají k slunci a měsíci,, aby zanikly a oni sami mohli zemřít s nimi." V Čengtu, hlavním městě provincie, naříkají obchodníci: „Nezbylo nám nic než tuk našich kostí.'/ 66 ) Tak za dvě desetiletí vedlo násilné prosazování reforem k smrti mi­ liónů nevinných a proměnilo velkou část Číny v oblasti utrpení a zvůle jako za náboženských válek v Německu či za stoleté války ve Francii. Dobře míněná snaha dr. Sun Jat-sena vytvořit moderní utopii skončila v středově­ kých hrůzách. Chyba byla v tom, že v radikální reformu věřili všichni. Prosazoval ji Čankajšek i Mao. Prosazovali ji i mnozí nezávislí vojevůdci. Maršál Feng byl znám jako „křesťanský generál". Generál Jen Hsi-šan byl „vzorný náčelník". Všichni tito ctihodní pánové prohlašovali, že válčí a zabíjejí pro dobro Číny a jejího lidu. Tragédie Číny dvacátých a třicátých let názorně ukazuje, že když legitimní vláda ustoupí násilí a absolutní mravní hodnoty relativismu, nastane velká tma, v níž nelze rozeznat anděly od ďáblů. V úsilí o radikální reformy nebyli Číňané sami. Jak jsme již uvedli, čínská gangréna přilákala dravci instinkty Japonců. Ti si také přáli radikální reformu. Jeden zahraniční novinář připustil, že Korea udělala za třicet let 67 japonské nadvlády větší pokrok než za tři tisíce let nadvlády čínské/ ) V Port Arthuru, v šantungských přístavech i v jiných oblastech obsazených Japonci byl pořádek a blahobyt. Mladí důstojníci japonské okupační armády známé jako kwantungská sledovali s odporem a hrůzou nekonečná muka Číny. Začátkem roku 1928 se dva z nich, podplukovník Kandži Išihara a plukovník Seiširo Itagaki, rozhodli, že donutí svou zpěčující se vládu k intervenci. Argumentovali tím, že přítomná anarchie možná prospívá japonským kapitalistům a čínským vojevůdcům, ale čínský lid, který touží po pořádku, a japonský lid, který potřebuje životní prostor, z ní nic nemají.

200

201

mužů. Z celkové částky státních příjmů 450 miliónů dolarů se po zaplacení dluhů dá počítat jen s 300 milióny. Vojsko stojí každoročně 360 miliónů dolarů, a kdyby bylo placeno pravidelně, pak 642 miliónů - proto dochází k organizovanému loupení. Přes tato fakta konference o odzbrojení, která se konala v lednu následujícího roku a měla omezit vojsko na 715.000 mužů, selhala na celé čáře. Soong na ní prohlásil, že za minulý rok se vynaložilo na vojáky dvakrát tolik co na všecky ostatní vládní výdaje dohromady/ 6 4 ) V praxi ovšem sužovaný čínský lid zřídkakdy rozeznal vládní vojsko od banditů. Počet zabitých a těch, kdo zemřeli zimou či hladem, je nevyčislitelný. Jen hupehská provincie přišla v letech 1925-30 o 4 milióny obyvatel, přestože tam neřádil žádný přírodní hladomor a vystěhovalců bylo málo. Nejvíc postiženou provincií byl v letech 1929-30 Honan se 400.000 bandity (většinou neplacenými vojáky) z celkového počtu obyvatel 25 miliónů. Během pěti měsíců v zimě 1929-30 se v kdysi bohatém městě Ijangu v západním Honanu vystřídaly různé armády banditů dvaasedmdesátkrát. Oficiální vládní zpráva o stavu této provincie uvádí, že jenom v okrese Mienč'ih bylo vypleněno 1.000 měst a vesnic a v 10.000 vymáháno výkupné: „Když chytí někoho kvůli výkupnému, nejprve mu propíchnou nohy drátem a svážou je k sobě asi tak, jako se zavěšují ryby na šňůru. Po návratu do svých brlohů zajatce vyslýchají a sekají srpy, aby je přiměli prozradit, kam schovali majetek. Kdo váhá, je bez milosti přeříznut v pase vejpůl na výstrahu ostatním." Zpráva také konstatuje, že rodiny prodávají své děti a muži své manželky. Nebo muži „pronajímají" své ženy na dva až tři roky a děti takto narozené jsou pak majetkem těch, kdo platili nájem. „V mnoha případech zůstalo stát jen osm až deset domů v městech, která jich ještě před rokem měla 400 nebo 450."( 65 ) V zoufalství stavěli rolníci - na způsob evropských opevnění na konci středověku - kamenné věže se střílnami a cimbuřím, které sloužily jako pozorovatelny a útočiště pro lidi a dobytek. Ale i silně opevněná města byla obležena a dobyta. Čoktow, vzdálený od Pekingu pouze 50 km, byl obléhán osmdesát dní a jeho 100.000 obyvatel vyhladověno; matky rdousily svá nemluvňata a mladé dívky byly prodávány za pouhých pět čínských dolarů a rozváženy do nevěstinců po celé Asii. Lijang uprostřed oblasti kontrolované nankingskou vládou vzalo útokem vojsko banditů o 3.000 mužích, kteří odnesli kořist za 3 milióny dolarů a zničili ohněm majetek za dalších 10 miliónů. V šanghajské oblasti bylo dobyto a vypleněno šest velkých měst. V Nigkangu byl hlavní městský úředník svázán na rukou i na nohou a usmrcen poléváním vařící vodou. Znovu se zaváděly odporné praktiky minulosti: z městských hradeb byly zavěšovány třicet stop nad zemí bambusové „klece hanby" a oběť v nich musela stát na špičkách s hlavou

prostrčenou otvorem nahoře. Ve Fušunu v provincii Šantung se odražený vojevůdce vrátil do města se 4.500 vojáky a odvedl 10.000 lidí jako rukojmí. Během třináctidenního obléhání kuomintangskými oddíly tam bylo přivázáno ke kůlům na hradbách přes 400 žen a dětí a obránci stříleli na nepřítele skryti za jejich zády. Mao a jiní komunističtí vojevůdcové, kteří si v letech 1929 podmanili v pěti provinciích asi 30 miliónů lidí, v celku neloupili a neznásilňovali a zakazovali hazardní hry, prostituci a pěstování máku. Na druhé straně však týrali a vraždili příslušníky středního stavu, ničili úřední listiny a právní a majetkové doklady, vypalovali kostely, chrámy a svatyně a zabíjeli kněze a misionáře. Mohlo se stát, že město upadlo postupně do rukou komunistů, banditů, nezávislého vojevůdce a vládního vojska; každý pak vymáhal svou daň. Jedna soudní žaloba ze sečuanské provincie obviňuje vládního generála, že je „pouze vůdcem vlků a tygrů" a že „zpustošil celý okres tak, že daleko široko není slyšet zaštěknutí psa nebo zakokrhání kohouta. Lidé vzdychají k slunci a měsíci,, aby zanikly a oni sami mohli zemřít s nimi." V Čengtu, hlavním městě provincie, naříkají obchodníci: „Nezbylo nám nic než tuk našich kostí.'/ 66 ) Tak za dvě desetiletí vedlo násilné prosazování reforem k smrti mi­ liónů nevinných a proměnilo velkou část Číny v oblasti utrpení a zvůle jako za náboženských válek v Německu či za stoleté války ve Francii. Dobře míněná snaha dr. Sun Jat-sena vytvořit moderní utopii skončila v středově­ kých hrůzách. Chyba byla v tom, že v radikální reformu věřili všichni. Prosazoval ji Čankajšek i Mao. Prosazovali ji i mnozí nezávislí vojevůdci. Maršál Feng byl znám jako „křesťanský generál". Generál Jen Hsi-šan byl „vzorný náčelník". Všichni tito ctihodní pánové prohlašovali, že válčí a zabíjejí pro dobro Číny a jejího lidu. Tragédie Číny dvacátých a třicátých let názorně ukazuje, že když legitimní vláda ustoupí násilí a absolutní mravní hodnoty relativismu, nastane velká tma, v níž nelze rozeznat anděly od ďáblů. V úsilí o radikální reformy nebyli Číňané sami. Jak jsme již uvedli, čínská gangréna přilákala dravci instinkty Japonců. Ti si také přáli radikální reformu. Jeden zahraniční novinář připustil, že Korea udělala za třicet let 67 japonské nadvlády větší pokrok než za tři tisíce let nadvlády čínské/ ) V Port Arthuru, v šantungských přístavech i v jiných oblastech obsazených Japonci byl pořádek a blahobyt. Mladí důstojníci japonské okupační armády známé jako kwantungská sledovali s odporem a hrůzou nekonečná muka Číny. Začátkem roku 1928 se dva z nich, podplukovník Kandži Išihara a plukovník Seiširo Itagaki, rozhodli, že donutí svou zpěčující se vládu k intervenci. Argumentovali tím, že přítomná anarchie možná prospívá japonským kapitalistům a čínským vojevůdcům, ale čínský lid, který touží po pořádku, a japonský lid, který potřebuje životní prostor, z ní nic nemají.

200

201

„Z hlediska proletariátu," napsal Itagaki, „který pokládá za nezbytné trvat na rovnoměrném rozdělení národního majetku, neexistuje uvnitř hranic Japonska chudého na přírodm zdroje řešem tak zásadní, aby zajistilo živobytí pro všechny." Toto zdůvodnění bylo v podstatě stejné, jako měl sovětský stát pro vykořisťování svého asijského impéria ve prospěch velkoruského proletariátu. Mandžusko mělo být osvobozeno od svých feudálních vojevůdců a buržoazmch kapitalistů a proměněno v proletářskou kolonii Japonska. Změnu by ovšem neprovedl revoluční puč, nýbrž kwantungskáarmáda.í68) 4. července 1928 učinili oba plukovníci první krok k japonské okupaci tím, že zavraždili maršála Čang Co-lina, hlavního vojevůdce v Mandžusku; vyhodili jeho soukromý vlak do povětří a spícího hodnostáře poslali na věčnost. To bylo první jednám dramatu, jež se pak vyvinulo ve velký mezinárodní konflikt na Východě. Je s podivem, že ve Spojených státech, které se prohlašovaly za ochránce Číny a karatele Japonska, vzbudila tato událost velmi malý zájem. Philadelphia Record ji komentoval: „Je nám úplně jedno, kdo vládne v severní Číně."(69) Amerika totiž začala předvádět své vlastní melodrama.

202

Šestá Poslední idyla

Údajná lhostejnost Američanů k událostem v severní Číně bylo lživé gesto a rafinovaný sebeklam. Národ skládající se ze 106 etnických skupin, který byl vlastně světovou společností v malém, nemohl dost dobře zavírat oči před významnými událostmi nikde na světěX1) Americká protijaponská politika vyplývala z velké části ze znepokojení a rozporů týkajících se místní japonské menšiny, což představovalo vlastně jen jeden aspekt celonárod­ ních úvah o povaze a cílech americké společnosti. Kdo je Američan? Nač je Amerika? Mnoho, možná většina Američanů pokládalo svou zemi s jistou melancholií za poslední utěšenou idylu, nevinné a napůl utopické útočiště před narůstajícím bláznovstvím a zlobou zkaženého světa tam za velkou louží. Ale jak tu idylu zachovat? Už tohle samo o sobě vyžadovalo zahraniční politiku světového formátu. A kdo má, kdo smí být občanem této idyly? To zas vyžadovalo politiku rasovou. Zahraniční a rasová politika byly proto nerozlučně spjaty. Vědomí, že se v Americe prolínají všechny možné národy, existovalo už od dob Thomase Jeffersona. S pozoruhodným účinkem zdramatizoval problém anglický sionistický spisovatel Israel Zangwill (1864-1926) ve hře Taviči kotel (The Melting-pot), jež měla v roce 1908 v New Yorku velký úspěch. Kinematografický průmysl, který byl od začátku doménou různých národností a ras, se touto myšlenkou obíral napořád, jak je vidět na starších filmech, například Zrození národa (Birth of a Nation, 1915) alntolerance (1916) režiséra D. W. Griffithe. Ale jakou směsí a v jakém poměru se má ten kotel naplnit? V době první světové války se neomezené přistěhovalectví jevilo už jako neuskutečnitelné a nepřijatelné. Roku 1915 georgijský potulný kazatel William Simmons založil Kukluxklan, organizaci, která si dala za úkol dohlížet na menšinové skupiny, jež považovala za morálně a politicky nekonformní. Jeho cíle silně podpořilo v následujícím roce vydání knihy Zánik velké rasy (The Passing of the Great Race) od Madisona Granta, propagující v amerických poměrech teorii nadřazené rasy. Tento pseudovědecký bestseller dokazoval, že se v Americe právě neomezeným přistěhovalectvím málem „podařilo zničit výsadní práva prvorozených, 203

„Z hlediska proletariátu," napsal Itagaki, „který pokládá za nezbytné trvat na rovnoměrném rozdělení národního majetku, neexistuje uvnitř hranic Japonska chudého na přírodm zdroje řešem tak zásadní, aby zajistilo živobytí pro všechny." Toto zdůvodnění bylo v podstatě stejné, jako měl sovětský stát pro vykořisťování svého asijského impéria ve prospěch velkoruského proletariátu. Mandžusko mělo být osvobozeno od svých feudálních vojevůdců a buržoazmch kapitalistů a proměněno v proletářskou kolonii Japonska. Změnu by ovšem neprovedl revoluční puč, nýbrž kwantungskáarmáda.í68) 4. července 1928 učinili oba plukovníci první krok k japonské okupaci tím, že zavraždili maršála Čang Co-lina, hlavního vojevůdce v Mandžusku; vyhodili jeho soukromý vlak do povětří a spícího hodnostáře poslali na věčnost. To bylo první jednám dramatu, jež se pak vyvinulo ve velký mezinárodní konflikt na Východě. Je s podivem, že ve Spojených státech, které se prohlašovaly za ochránce Číny a karatele Japonska, vzbudila tato událost velmi malý zájem. Philadelphia Record ji komentoval: „Je nám úplně jedno, kdo vládne v severní Číně."(69) Amerika totiž začala předvádět své vlastní melodrama.

202

Šestá Poslední idyla

Údajná lhostejnost Američanů k událostem v severní Číně bylo lživé gesto a rafinovaný sebeklam. Národ skládající se ze 106 etnických skupin, který byl vlastně světovou společností v malém, nemohl dost dobře zavírat oči před významnými událostmi nikde na světěX1) Americká protijaponská politika vyplývala z velké části ze znepokojení a rozporů týkajících se místní japonské menšiny, což představovalo vlastně jen jeden aspekt celonárod­ ních úvah o povaze a cílech americké společnosti. Kdo je Američan? Nač je Amerika? Mnoho, možná většina Američanů pokládalo svou zemi s jistou melancholií za poslední utěšenou idylu, nevinné a napůl utopické útočiště před narůstajícím bláznovstvím a zlobou zkaženého světa tam za velkou louží. Ale jak tu idylu zachovat? Už tohle samo o sobě vyžadovalo zahraniční politiku světového formátu. A kdo má, kdo smí být občanem této idyly? To zas vyžadovalo politiku rasovou. Zahraniční a rasová politika byly proto nerozlučně spjaty. Vědomí, že se v Americe prolínají všechny možné národy, existovalo už od dob Thomase Jeffersona. S pozoruhodným účinkem zdramatizoval problém anglický sionistický spisovatel Israel Zangwill (1864-1926) ve hře Taviči kotel (The Melting-pot), jež měla v roce 1908 v New Yorku velký úspěch. Kinematografický průmysl, který byl od začátku doménou různých národností a ras, se touto myšlenkou obíral napořád, jak je vidět na starších filmech, například Zrození národa (Birth of a Nation, 1915) alntolerance (1916) režiséra D. W. Griffithe. Ale jakou směsí a v jakém poměru se má ten kotel naplnit? V době první světové války se neomezené přistěhovalectví jevilo už jako neuskutečnitelné a nepřijatelné. Roku 1915 georgijský potulný kazatel William Simmons založil Kukluxklan, organizaci, která si dala za úkol dohlížet na menšinové skupiny, jež považovala za morálně a politicky nekonformní. Jeho cíle silně podpořilo v následujícím roce vydání knihy Zánik velké rasy (The Passing of the Great Race) od Madisona Granta, propagující v amerických poměrech teorii nadřazené rasy. Tento pseudovědecký bestseller dokazoval, že se v Americe právě neomezeným přistěhovalectvím málem „podařilo zničit výsadní práva prvorozených, 203

tj. intelektuální a morální nadřazenost, kterou si lidé dobrého původu přinášejí na tento svět". Výsledky takového „tavícího kotle" lze prý vidět v Mexiku, kde „domorodé indiánské obyvatelstvo vstřebalo krev původních španělských dobyvatelů a vytvořilo degenerovanou smíšenou rasu, která teď předvádí vlastní neschopnost si vládnout. Vlastnosti vyšších ras jsou velmi nestálé a snadno se vytrácejí, kříží-li se s obecnou nebo primitivní populací. Proto míšenec bělocha s černochem bude vždycky černoch a míšenec příslušníka kterékoli ze tří evropských ras s židem bude vždycky žid."( 2 ) Tohoto strachu z degenerace využil Hiram Wesley Evans, dallaský zubař a velmi agilní vůdce Kukluxklanu a začlenil ho do ideologie hnutí za anglosaskou kulturní nadřazenost, jež ve své době mělo na východě a středozápadě na 4 milióny členů. Evans, který o sobě říkal, že je „nejprůměrnějším člověkem v Americe", tvrdil, že Kukluxklan mluví „jménem velké spousty Američanů, potomků starých pionýrských rodin... takzvané nordické rasy, která přes všechny své nedostatky dala světu téměř veškerou moderní civilizaci".(3) Při politické agitaci se rasová tyranie kromě vzácných výjimek způsobených místními volebními obstrukcemi uznávala skoro všude. Například senátor Henry Cabot Lodge, v soukromí bezvýhradný zastánce anglosaské nadřazenosti, se ve svých politických projevech obezřetně skrýval za jinotajný výraz „anglicky mluvící obyvatelstvo". Will Hays, propagační manažer Warrena Hardinga, shrnul vyčerpávajícm způsobem rodokmen tohoto prezidentského kandidáta: „Pochází z rodu pravých amerických starousedlíků, Anglosasů, Němců, Skotů, Irů a Holanďanů."( 4 ) Když Amerika vstoupila do první světové války, vzrostl neobyčejně strach z cizinců a stal se důvodem různých projevů rasismu a tažení proti nekonformitě. Wilson se této emocionální křeče bál a předvídal ji - byla mnohem silnější a zhoubnější než mccarthismus po druhé světové válce - ale přesto podepsal protišpionážní zákon z roku 1917 a zákon proti pobuřování z roku 1918. Podle zákona proti pobuřování podléhaly trestním sankcím veškeré neloajální, neuctivé, oplzlé a hanlivé výroky o americkém státním zřízení, vlajce nebo stejnokrojích; na jeho základě byli Američané stíháni 5 i za kritiku Červeného kříže, Ymky a dokonce i státního rozpočtu.( ) Dva nejvyšší soudci, Luis Brandeis a Oliver Wendel Holmes, se snažili této vlně nesnášenlivosti čelit. V Schenkově procesu (1919) Holmes rozhodl, že omezovat svobodu projevu je přípustné a oprávněné pouze tehdy, jsou-li slova takové povahy, že vyvolají „zřejmé a bezprostřední nebezpečí"; a v námitkách proti Abramsově procesu, v němž byl obžalovaný odsouzen za pobuřování, prohlásil, že „nejlepším důkazem pravdy je její myšlenková síla, která se prosadí v soutěži s jinými názory", což je v podstatě

přeformulování staré myšlenky vyskytující se již v Miltonově* parlamentní obhajobě svobody úskuAreopagitica** z roku 1644.(6) Ale v té době to byly jen ojedinělé hlasy. Vlastenecké organizace jako Liga národní bezpečnosti a Národní občanská federace pokračovaly v činnosti ještě po válce. Heslem roku 1919 byla „amerikanizace". Od podzimu 1919, kdy Wilsona ranila mrtvice, neexistovala v podstatě ve Spojených státech vláda, která by byla s to zabránit, aby krátký poválečný rozmach nepřešel roku 1920 v krizi, a zvládnout xenofobní běsnění, jež bylo jejím důsledkem. Nejvyšším odpovědným činitelem byl generální prokurátor Mitchell Palmer. Za války si vysloužil značnou nepopularitu jako vedoucí kontroly cizineckého majetku a na jaře 1919 ho málem zabila anarchistická bomba, která mu vybuchla před domem. Pak se postavil v čelo celonárodnímu tažení proti „podvratným živlům a agitátorům". 4. listopadu 1919 předložil Kongresu zprávu nazvanou Důvěrné sdělení, jak ministerstvo spravedlnosti odhalilo ve Spojených státech přes 60.000 organizovaných propagandistů „Trockého" ideologie... na jehož základě vláda nyní podniká kroky k očištění národa od podobného cizokrajného svinstva. „Trockého" vylíčiljako „cizince špatné pověsti... daleko horšího než všechny možné typy zločinců z New York City... který se nerozpakuje spát v carově posteli, zatímco statisíce lidí v Rusku jsou bez jídla a přístřeší". „Ostré jazyky revoluce," pokračovala zpráva, „olizují už oltáře našich kostelů, plíží se do posvátných koutů amerických domovů a snaží se nahradit manželský slib zákony volné lásky."(7) Na Nový rok 1920 agenti jeho ministerstva spravedlnosti provedli několik promyšlených zátahů a zajistili na 6.000 cizinců, z nichž většina pak byla vyhoštěna ze země. Během „rudé paniky", jež následovala, bylo pro nařčení ze socialismu zbaveno funkce pět členů newyorské státní rady a jeden poslanec byl dvakrát vykázán ze Sněmovny reprezentantů; a dva Italové, Nicola Sacco a Bartolomeo Vanzetti, anarchisté vyhýbající se vojenské službě, byli usvědčeni z vraždy massachusettského pokladníka a odsouzeni k smrti ve značně zaujatém procesu, který se táhl až do roku 1927. Trvalejší stopu zanechal přídělový zákon z roku 1921, který omezil roční přírůstek přistěhovalců každé národnostní skupiny usedlé v USA na 3% podle sčítání lidu z roku 1910. Toto opatření, jehož cílem bylo stabilizovat rasové a národnostní poměry co nejdál do budoucnosti, byl ještě zpřísněn

204

205

John Milton (1608-1674), klasik anglické poezie, za občanské války „latinský sekretář" lorda protektora Cromwella. Největší díla: Ztracený ráj (přeložil Josef Jungmann), Ráj znovu nalezený a Samson zápasník Areopag byl v antických Athénách pahorek zasvěcený bohu války Areovi; scházel se tam soudní tribunál, k němuž mluvil slavný řečník Isokrates.

tj. intelektuální a morální nadřazenost, kterou si lidé dobrého původu přinášejí na tento svět". Výsledky takového „tavícího kotle" lze prý vidět v Mexiku, kde „domorodé indiánské obyvatelstvo vstřebalo krev původních španělských dobyvatelů a vytvořilo degenerovanou smíšenou rasu, která teď předvádí vlastní neschopnost si vládnout. Vlastnosti vyšších ras jsou velmi nestálé a snadno se vytrácejí, kříží-li se s obecnou nebo primitivní populací. Proto míšenec bělocha s černochem bude vždycky černoch a míšenec příslušníka kterékoli ze tří evropských ras s židem bude vždycky žid."( 2 ) Tohoto strachu z degenerace využil Hiram Wesley Evans, dallaský zubař a velmi agilní vůdce Kukluxklanu a začlenil ho do ideologie hnutí za anglosaskou kulturní nadřazenost, jež ve své době mělo na východě a středozápadě na 4 milióny členů. Evans, který o sobě říkal, že je „nejprůměrnějším člověkem v Americe", tvrdil, že Kukluxklan mluví „jménem velké spousty Američanů, potomků starých pionýrských rodin... takzvané nordické rasy, která přes všechny své nedostatky dala světu téměř veškerou moderní civilizaci".(3) Při politické agitaci se rasová tyranie kromě vzácných výjimek způsobených místními volebními obstrukcemi uznávala skoro všude. Například senátor Henry Cabot Lodge, v soukromí bezvýhradný zastánce anglosaské nadřazenosti, se ve svých politických projevech obezřetně skrýval za jinotajný výraz „anglicky mluvící obyvatelstvo". Will Hays, propagační manažer Warrena Hardinga, shrnul vyčerpávajícm způsobem rodokmen tohoto prezidentského kandidáta: „Pochází z rodu pravých amerických starousedlíků, Anglosasů, Němců, Skotů, Irů a Holanďanů."( 4 ) Když Amerika vstoupila do první světové války, vzrostl neobyčejně strach z cizinců a stal se důvodem různých projevů rasismu a tažení proti nekonformitě. Wilson se této emocionální křeče bál a předvídal ji - byla mnohem silnější a zhoubnější než mccarthismus po druhé světové válce - ale přesto podepsal protišpionážní zákon z roku 1917 a zákon proti pobuřování z roku 1918. Podle zákona proti pobuřování podléhaly trestním sankcím veškeré neloajální, neuctivé, oplzlé a hanlivé výroky o americkém státním zřízení, vlajce nebo stejnokrojích; na jeho základě byli Američané stíháni 5 i za kritiku Červeného kříže, Ymky a dokonce i státního rozpočtu.( ) Dva nejvyšší soudci, Luis Brandeis a Oliver Wendel Holmes, se snažili této vlně nesnášenlivosti čelit. V Schenkově procesu (1919) Holmes rozhodl, že omezovat svobodu projevu je přípustné a oprávněné pouze tehdy, jsou-li slova takové povahy, že vyvolají „zřejmé a bezprostřední nebezpečí"; a v námitkách proti Abramsově procesu, v němž byl obžalovaný odsouzen za pobuřování, prohlásil, že „nejlepším důkazem pravdy je její myšlenková síla, která se prosadí v soutěži s jinými názory", což je v podstatě

přeformulování staré myšlenky vyskytující se již v Miltonově* parlamentní obhajobě svobody úskuAreopagitica** z roku 1644.(6) Ale v té době to byly jen ojedinělé hlasy. Vlastenecké organizace jako Liga národní bezpečnosti a Národní občanská federace pokračovaly v činnosti ještě po válce. Heslem roku 1919 byla „amerikanizace". Od podzimu 1919, kdy Wilsona ranila mrtvice, neexistovala v podstatě ve Spojených státech vláda, která by byla s to zabránit, aby krátký poválečný rozmach nepřešel roku 1920 v krizi, a zvládnout xenofobní běsnění, jež bylo jejím důsledkem. Nejvyšším odpovědným činitelem byl generální prokurátor Mitchell Palmer. Za války si vysloužil značnou nepopularitu jako vedoucí kontroly cizineckého majetku a na jaře 1919 ho málem zabila anarchistická bomba, která mu vybuchla před domem. Pak se postavil v čelo celonárodnímu tažení proti „podvratným živlům a agitátorům". 4. listopadu 1919 předložil Kongresu zprávu nazvanou Důvěrné sdělení, jak ministerstvo spravedlnosti odhalilo ve Spojených státech přes 60.000 organizovaných propagandistů „Trockého" ideologie... na jehož základě vláda nyní podniká kroky k očištění národa od podobného cizokrajného svinstva. „Trockého" vylíčiljako „cizince špatné pověsti... daleko horšího než všechny možné typy zločinců z New York City... který se nerozpakuje spát v carově posteli, zatímco statisíce lidí v Rusku jsou bez jídla a přístřeší". „Ostré jazyky revoluce," pokračovala zpráva, „olizují už oltáře našich kostelů, plíží se do posvátných koutů amerických domovů a snaží se nahradit manželský slib zákony volné lásky."(7) Na Nový rok 1920 agenti jeho ministerstva spravedlnosti provedli několik promyšlených zátahů a zajistili na 6.000 cizinců, z nichž většina pak byla vyhoštěna ze země. Během „rudé paniky", jež následovala, bylo pro nařčení ze socialismu zbaveno funkce pět členů newyorské státní rady a jeden poslanec byl dvakrát vykázán ze Sněmovny reprezentantů; a dva Italové, Nicola Sacco a Bartolomeo Vanzetti, anarchisté vyhýbající se vojenské službě, byli usvědčeni z vraždy massachusettského pokladníka a odsouzeni k smrti ve značně zaujatém procesu, který se táhl až do roku 1927. Trvalejší stopu zanechal přídělový zákon z roku 1921, který omezil roční přírůstek přistěhovalců každé národnostní skupiny usedlé v USA na 3% podle sčítání lidu z roku 1910. Toto opatření, jehož cílem bylo stabilizovat rasové a národnostní poměry co nejdál do budoucnosti, byl ještě zpřísněn

204

205

John Milton (1608-1674), klasik anglické poezie, za občanské války „latinský sekretář" lorda protektora Cromwella. Největší díla: Ztracený ráj (přeložil Josef Jungmann), Ráj znovu nalezený a Samson zápasník Areopag byl v antických Athénách pahorek zasvěcený bohu války Areovi; scházel se tam soudní tribunál, k němuž mluvil slavný řečník Isokrates.

Johnsonovým a Reedovým zákonem, který omezoval tuto přistěhovaleckou kvótu na pouhá 2% ze stavu z roku 1890. Tím byli Japonci vyloučeni úplně (ale například Kanaďanů a Mexičanů se to vůbec netýkalo) a kromě snížení původní kvóty zákon úmyslně nadržoval severní a západní Evropě na úkor Evropy východní a jižní. Další přitažení šroubu v roce 1929, které vyplynulo z národnostní a rasové analýzy amerického obyvatelstva v dvacátých letech, zastavilo hromadnou emigraci úplně. Země idylického blahobytu se naplnila, padací most se zvedl a přítomné složení obyvatelstva mělo být udrženo na dlouhou dobu do budoucnosti. Nová xenofobie měla mnoho kritiků. 23. července 1920 napsal Walter Lippmann svému bývalému šéfovi, ministru války Newtonu Bakerovi: „...je neuvěřitelné, že vláda, která propaguje ty nejhonosnější ideály v celé americké historii, ohrozila naše základní svobody víc než kterákoli jiná skupina lidí za posledních sto let.... Zavedli hrůzovládu, v níž je poctivé myšlení nemožné, umírnčnost se staví do špatného světla a namísto rozumu nastupuje panika."(8) Baltimorský vydavatel H. I. Mencken (sám německého původu), který byl patrně nejvlivnějším americkým novinářem dvacátých let, nazval Palmera 13. září 1920 v Baltimore Evening Sun „snad nejvýznačnějším žijícím představitelem krutosti, nepoctivosti a bezpráví". O čtrnáct dní později obvinil ministerstvo spravedlnosti, že udržuje špionážní systém, který nemá v amerických dějinách obdoby a s nímž se často nedá srovnat nic ani v historii Ruska, Rakouska a Itálie. „Součástí jeho běžné denní praxe jsou štvanice na muže i ženy s cynickým porušováním jejich ústavních práv, vpády do jejich posvátného soukromí, smyšlená obvinění nevinných, zamořování země provokatéry, popuzování souseda proti sousedovi, zaplavování tisku do nebe volajícím lhaním, podpora všech nejhnusnějších a nejzbabělejších činů bezcharakterních a ničemných práskačů."( 9 ) Sociolog Horace Kellen z Nové školy pro sociální výzkum dokazoval, že „amerikanizace" je vlastně pouhou recidivou protikatolického „strkání hlavy do písku" z padesátých let minulého století, určitý druh militantního protestantského dogmatismu, který se teď projevuje zákonem proti přistěhovalectví z roku 1924, represivními akcemi generálního prokurátora Palmera, židovskými pogromy, jež podle vzoru carského Ruska organizuje baptistický výrobce automobilů Ford, zlovolnými masovými maškarádami Kukluxklanu a rasistickými bláboly pomateného Madisona Granta, nemluvě o nevinném kuchyňském vlastenectví románů paní Gertrudy Athertonové a článcích 10 v Saturday Evening PostÁ ) Zde je třeba si uvědomit důležitou věc: Amerika byla v podstatě náboženskou civilizací protestantského typu a xenofobie takového Palmera vyjadřovala vlastně jen pokřiveně a znetvořeně to, co bylo na americké etice nejcennější. Od této chvíle se američtí vzdělanci - literární kritik Van

Wyck Brooks pro ně roku 1915 vymyslel označení highbrows, povýšenci, nafoukanci, snobi, což sedí víc než intelektuálové nebo inteligence - octli v nepříjemné situaci: napadnou-li tento zlořád, hrozilo nebezpečí, že zničí skutečnou Ameriku, jejímž základem byla jeffersonovská demokracie; a kdyby ta zanikla, americká kultura by pak už byla jen přestěhovanou Evropou. Zatímco Palmer pronásledoval cizince, vzdělanci z východního pobřeží četli Výchovu Henryho Adamse, posmrtnou autobiografii typického bostonského mandarína, kterou v říjnu 1918 vydala Massachusettská historická společnost. Až do jara 1920 to byla v Americe nejčtenější nebeletristická kniha dokonale vyjadřující náladu vzdělaneckého rozča­ rování. Byl to americký ekvivalent Stracheyho Význačných viktoriánů, odmítající národní kulturu - zejména pokud se vynucuje hrubým útlakem - ve prospěch Adamsova „mnohostranného vzdělání", ale zároveň pesimisticky zdůrazňující, že ve vyvíjející se Americe právě ti nejvzdělanější jsou nejbezmocnější. Ve skutečnosti však vzdělanci z východního pobřeží nebyli vůbec bezmocní. Následujících šedesát let ovlivňovali americkou (a světovou) politiku v míře, jež zdaleka překračovala jejich počet i vnitřní hodnoty. Jenže co se Ameriky týče, kolísali. Na jaře 1917 napsal Van Wyck Brooks v časopise Seven Arts (Sedm umění), jehož byl spoluzakladatelem, článek „Za národní kulturu", kde dokazoval, že až dosud si Amerika brala „to nejlepší" z ostatních kultur: teď však že musí vytvořit ze základních životních zážitků, jež jediné jsou zdrojem pravdy, kulturu vlastní. Tím, že prožije vlastní drama během takzvané „kultury industrialismu", „přestane být slepá, sobecká a neukázněná a změní se v zářivý národ, který žije v světle a šíří světlo"/ 1 1 ) Schvaloval názor svého přítele Randolpha Bourna, že celá teorie „tavícího kotle" je falešná, protože nutí přistěhovalce napodobovat Anglosasy; Amerika by se naopak měla zbavit úzkoprsého nacionalismu, usilovat o „dobrodružnější ideál" kosmopolitismu a stát se „prvním internacionálním státem světa"/ 1 2 ) Co to znamená? D. H. Lawrence správně poznamenal, že Amerika není nebo dosud není jeho „pokrevní vlastí". Švýcarský psycholog Carl Gustav Jung vyjádřil totéž větou, že „Američané nejsou ještě doma ve svém nevědomí". Brooks, který se usadil ve Westportu ve státě Connecticut, aby spolu s jinými intelektuály, jež výstižně definoval jako lidi, kteří se „víc starají o stav své mysli než o stav svého bankovního konta", našel svůj americký kosmopolitismus, nicméně cítí, že ho stará Evropa silně přitahuje; ve své autobiografii pak přiznává, že se mu po Evropě nesmírně stýská. „Jen hluboké ponoření do amerického života," píše, „mě mohlo úplně vyléčit z vleklých obav, abych se nevystěhoval; právě tato rozpolcenost charakterizovala mé názory v dvacátých letech."( 13 ) Když se v květnu 1919 doslechl, že se jeho přítel Waldo Frank chce usadit na

206

207

Johnsonovým a Reedovým zákonem, který omezoval tuto přistěhovaleckou kvótu na pouhá 2% ze stavu z roku 1890. Tím byli Japonci vyloučeni úplně (ale například Kanaďanů a Mexičanů se to vůbec netýkalo) a kromě snížení původní kvóty zákon úmyslně nadržoval severní a západní Evropě na úkor Evropy východní a jižní. Další přitažení šroubu v roce 1929, které vyplynulo z národnostní a rasové analýzy amerického obyvatelstva v dvacátých letech, zastavilo hromadnou emigraci úplně. Země idylického blahobytu se naplnila, padací most se zvedl a přítomné složení obyvatelstva mělo být udrženo na dlouhou dobu do budoucnosti. Nová xenofobie měla mnoho kritiků. 23. července 1920 napsal Walter Lippmann svému bývalému šéfovi, ministru války Newtonu Bakerovi: „...je neuvěřitelné, že vláda, která propaguje ty nejhonosnější ideály v celé americké historii, ohrozila naše základní svobody víc než kterákoli jiná skupina lidí za posledních sto let.... Zavedli hrůzovládu, v níž je poctivé myšlení nemožné, umírnčnost se staví do špatného světla a namísto rozumu nastupuje panika."(8) Baltimorský vydavatel H. I. Mencken (sám německého původu), který byl patrně nejvlivnějším americkým novinářem dvacátých let, nazval Palmera 13. září 1920 v Baltimore Evening Sun „snad nejvýznačnějším žijícím představitelem krutosti, nepoctivosti a bezpráví". O čtrnáct dní později obvinil ministerstvo spravedlnosti, že udržuje špionážní systém, který nemá v amerických dějinách obdoby a s nímž se často nedá srovnat nic ani v historii Ruska, Rakouska a Itálie. „Součástí jeho běžné denní praxe jsou štvanice na muže i ženy s cynickým porušováním jejich ústavních práv, vpády do jejich posvátného soukromí, smyšlená obvinění nevinných, zamořování země provokatéry, popuzování souseda proti sousedovi, zaplavování tisku do nebe volajícím lhaním, podpora všech nejhnusnějších a nejzbabělejších činů bezcharakterních a ničemných práskačů."( 9 ) Sociolog Horace Kellen z Nové školy pro sociální výzkum dokazoval, že „amerikanizace" je vlastně pouhou recidivou protikatolického „strkání hlavy do písku" z padesátých let minulého století, určitý druh militantního protestantského dogmatismu, který se teď projevuje zákonem proti přistěhovalectví z roku 1924, represivními akcemi generálního prokurátora Palmera, židovskými pogromy, jež podle vzoru carského Ruska organizuje baptistický výrobce automobilů Ford, zlovolnými masovými maškarádami Kukluxklanu a rasistickými bláboly pomateného Madisona Granta, nemluvě o nevinném kuchyňském vlastenectví románů paní Gertrudy Athertonové a článcích 10 v Saturday Evening PostÁ ) Zde je třeba si uvědomit důležitou věc: Amerika byla v podstatě náboženskou civilizací protestantského typu a xenofobie takového Palmera vyjadřovala vlastně jen pokřiveně a znetvořeně to, co bylo na americké etice nejcennější. Od této chvíle se američtí vzdělanci - literární kritik Van

Wyck Brooks pro ně roku 1915 vymyslel označení highbrows, povýšenci, nafoukanci, snobi, což sedí víc než intelektuálové nebo inteligence - octli v nepříjemné situaci: napadnou-li tento zlořád, hrozilo nebezpečí, že zničí skutečnou Ameriku, jejímž základem byla jeffersonovská demokracie; a kdyby ta zanikla, americká kultura by pak už byla jen přestěhovanou Evropou. Zatímco Palmer pronásledoval cizince, vzdělanci z východního pobřeží četli Výchovu Henryho Adamse, posmrtnou autobiografii typického bostonského mandarína, kterou v říjnu 1918 vydala Massachusettská historická společnost. Až do jara 1920 to byla v Americe nejčtenější nebeletristická kniha dokonale vyjadřující náladu vzdělaneckého rozča­ rování. Byl to americký ekvivalent Stracheyho Význačných viktoriánů, odmítající národní kulturu - zejména pokud se vynucuje hrubým útlakem - ve prospěch Adamsova „mnohostranného vzdělání", ale zároveň pesimisticky zdůrazňující, že ve vyvíjející se Americe právě ti nejvzdělanější jsou nejbezmocnější. Ve skutečnosti však vzdělanci z východního pobřeží nebyli vůbec bezmocní. Následujících šedesát let ovlivňovali americkou (a světovou) politiku v míře, jež zdaleka překračovala jejich počet i vnitřní hodnoty. Jenže co se Ameriky týče, kolísali. Na jaře 1917 napsal Van Wyck Brooks v časopise Seven Arts (Sedm umění), jehož byl spoluzakladatelem, článek „Za národní kulturu", kde dokazoval, že až dosud si Amerika brala „to nejlepší" z ostatních kultur: teď však že musí vytvořit ze základních životních zážitků, jež jediné jsou zdrojem pravdy, kulturu vlastní. Tím, že prožije vlastní drama během takzvané „kultury industrialismu", „přestane být slepá, sobecká a neukázněná a změní se v zářivý národ, který žije v světle a šíří světlo"/ 1 1 ) Schvaloval názor svého přítele Randolpha Bourna, že celá teorie „tavícího kotle" je falešná, protože nutí přistěhovalce napodobovat Anglosasy; Amerika by se naopak měla zbavit úzkoprsého nacionalismu, usilovat o „dobrodružnější ideál" kosmopolitismu a stát se „prvním internacionálním státem světa"/ 1 2 ) Co to znamená? D. H. Lawrence správně poznamenal, že Amerika není nebo dosud není jeho „pokrevní vlastí". Švýcarský psycholog Carl Gustav Jung vyjádřil totéž větou, že „Američané nejsou ještě doma ve svém nevědomí". Brooks, který se usadil ve Westportu ve státě Connecticut, aby spolu s jinými intelektuály, jež výstižně definoval jako lidi, kteří se „víc starají o stav své mysli než o stav svého bankovního konta", našel svůj americký kosmopolitismus, nicméně cítí, že ho stará Evropa silně přitahuje; ve své autobiografii pak přiznává, že se mu po Evropě nesmírně stýská. „Jen hluboké ponoření do amerického života," píše, „mě mohlo úplně vyléčit z vleklých obav, abych se nevystěhoval; právě tato rozpolcenost charakterizovala mé názory v dvacátých letech."( 13 ) Když se v květnu 1919 doslechl, že se jeho přítel Waldo Frank chce usadit na

206

207

středozápadě, varuje ho: „Jako spisovatelé čerpáme veškerou chuť k životu nebo vlastně žijeme ze styku s Evropou. Nevěř lidem, kteří ti vychvalují západ; nezapomínej, že my Newyorčané a obyvatelé Nové Anglie máme monopol na veškerý kyslík, co je ho na americkém kontinentě."( 1 4 ) To bylo ovšem tvrzení velmi domýšlivé; jeho ozvěna, samozřejmě ne pokaždé tak nepokrytě upřímná, se rozléhala dvacátým stoletím ještě celá desetiletí. Čím však mohla Amerika být bez středozápadu? Pouhým pásem pobřeží jako mnoho přímořských států španělského původu v Jižní Americe. Předmětem nenávisti východních vzdělanců dvacátých let byla postava Williama Jenningse Bryana, illinoiského demokrata, který odsuzoval vládu peněz („Nesmíme ukřižovat lidstvo na kříži ze zlata"), stavěl se proti imperialismu a v roce 1915 se na protest proti válečným tendencím vzdal funkce ministra zahraničí. Nakonec roku 1925, když už byl stár, bojoval ve Scopesově procesu zoufalý ústupový boj proti Darwinově vývojové teorii. Bryanovy cíle byly v podstatě demokratické a pokrokové: prosazoval volební právo žen, celostátní daň z příjmu, záložny, všeobecné volby do Senátu, zveřejňování finančních příspěvků na volební kampaně, nezávislost pro Filipíny a zastoupení dělnictva v ministerské radě. Jeho hlediska však byla příliš lidová nebo, řečeno s určitou příhanou tehdejšího módního výrazu, „populistická"; vyjadřoval se neintelektuálním jazykem. Deník jeho ženy svědčí o trpkosti, s jakou oba manželé sledovali nepochopení a přezírání Bryanovy činnosti „východním tiskem".( 15 ) Při Scopesově procesu mu nešlo o to zakázat výuku evolučních názorů, nýbrž zabránit, aby se ve státních školách nepodrývala náboženská výchova: darwinismus, prohlašoval, se má předkládat žákům jako teorie, nikoli jako fakt; rodiče a daňoví poplatníci mají právo mluvit do toho, co se ve škole děje, a učitelé by se měli řídit zákony státu. Byl přesvědčen, že vzdoruje agresivní diktatuře samozvané učitelské elity, která předstírá, že má patent na vědění/ 1 6 ) Filozof John Dewey sice nesouhlasil s Bryanovým antirevolučním tažením, ale varoval inteligenci z východního pobřeží, že síly, které Bryan představuje, „by nebyly tak nebezpečné, kdyby nesouvisely s mnohým, co je nutné a dobré". Obával se roztržky, jež se začínala projevovat mezi východními představiteli vzdělaného mínění a tou částí Ameriky, kterou pozdější generace nazve „národním průměrem" nebo „mlčící většinou". Otázka evoluce byla pouze jedním z příkladů antagonistických myšlenko­ vých návyků. V pozoruhodném článku „Americká intelektuální hranice z roku 1922 varoval čtenáře časopisu New Republic, že Bryana nelze odmítat jako pouhého tmářského zpátečníka, neboť „je a to se nedá popřít typickým d e m o k r a t e m " . Samozřejmě, že je průměrný, ale „jeho demokratická povaha dodává jeho průměrnosti zvláštní cenu". Kromě toho

208

mluví jménem některých opravdu kvalitních a významných složek americké veřejnosti: ...těch, co chodí do kostela a vyznávají evangelické křesťanství. Tito lidé jsou páteří dobročinných společenských akcí, sociálních reforem prosazovaných na základě politického vlivu, pacifismu a vzdělávání nejširších vrstev. Vyjadřují a představují přátelství a dobrou vůli vůči hospodářsky znevýhodněným třídám a vůči jiným národům, zejména projevují-li tyto národy sklon k demokratické formě vlády. Prérijní středozápad je centrem aktivní společenské dobročinnosti a pokrokových politických názorů, protože je domovem převážně takovýchto lidí... kteří věří ve vzdělání a v lepší budoucnost svých dětí... reagují na výzvy k slušnému a čestnému zacházení s ostatními a k spravedlivějším příležitostem pro všechny... následují Lincolna a ruší otroctví a podle Rooseveltova vzoru odsuzují „špatné" spolky a hromadění bohatství.... Jsou středem a průměrem v každém smyslu těchto slov a ve všem podnikání/ ^ Právě toto byla původní americká kultura, pokud vůbec nějaká existovala. Kosmopolitismus východního pobřeží se octl v nebezpečí, že se stane antikulturou, že zatáhne Ameriku do podobného vnitřního konfliktu mezi „kulturou" a „civilizací", v jakém se zmítalo výmarské Německo, a otevře dveře totalitě. Tento konflikt vlastně už existoval a přinášel své jedovaté plody v problému prohibice. Bryan dostal darem obrovský stříbrný dvouuchýpohár za své nadlidské úsilí prosadit ratifikaci osmnáctého dodatku k ústavě o „národní prohibici", kterým se uzákoňoval Volsteadův program povinné abstinence. Zákon vstoupil v platnost v lednu 1920, v stejné době, kdy Mitchell Palmer stíhal zahraniční anarchisty, a obě akce spolu těsně souvisely. Prohibice se svým represivním charakterem byla součástí snah „amerikanizovat" Ameriku: reformátoři otevřeně prohlašovali, že je namířena především proti „notorickým alkoholikům" z „řad přistě18 hovaleckých dělnických vrstev"/ ) Jako imigrační zákon to byl pokus zachovat poslední idylický stát a jeho obyvatele čisté a nedotčené. Amerika vznikla jako utopická společnost a její lid byl, jak řekl zpola vážně, zpola ironicky Abraham Lincoln, „téměř vyvoleným národem". Osmnáctý dodatek k ústavě představoval poslední opravdové úsilí uskutečnit chiliastické představy o tisícileté říši blahobytu a míru. Bylo-li toto úsilí opravdové svými úmysly, pak jeho uskutečnění dopadlo úplně jinak. Znovu ukázalo rozpory v americké společnosti. Při ratifikaci osmnáctého dodatku měla Amerika na mysli cíl, selhala však v prostředcích, neboť Volsteadův zákon byl jen neúčinný kompromis - kdyby totiž dbal na bezohledné prosazování sankcí, nikdy by se nestal zákonem. Prohibiční úřad byl připojen k ministerstvu financí; snahy převést ho pod ministerstvo spravedlnosti neuspěly. Řada po sobě jdoucích prezidentů odmítla doporučit 19 finanční částku potřebnou na krytí jeho prováděcích výloh/ ) Kromě toho se 209

středozápadě, varuje ho: „Jako spisovatelé čerpáme veškerou chuť k životu nebo vlastně žijeme ze styku s Evropou. Nevěř lidem, kteří ti vychvalují západ; nezapomínej, že my Newyorčané a obyvatelé Nové Anglie máme monopol na veškerý kyslík, co je ho na americkém kontinentě."( 1 4 ) To bylo ovšem tvrzení velmi domýšlivé; jeho ozvěna, samozřejmě ne pokaždé tak nepokrytě upřímná, se rozléhala dvacátým stoletím ještě celá desetiletí. Čím však mohla Amerika být bez středozápadu? Pouhým pásem pobřeží jako mnoho přímořských států španělského původu v Jižní Americe. Předmětem nenávisti východních vzdělanců dvacátých let byla postava Williama Jenningse Bryana, illinoiského demokrata, který odsuzoval vládu peněz („Nesmíme ukřižovat lidstvo na kříži ze zlata"), stavěl se proti imperialismu a v roce 1915 se na protest proti válečným tendencím vzdal funkce ministra zahraničí. Nakonec roku 1925, když už byl stár, bojoval ve Scopesově procesu zoufalý ústupový boj proti Darwinově vývojové teorii. Bryanovy cíle byly v podstatě demokratické a pokrokové: prosazoval volební právo žen, celostátní daň z příjmu, záložny, všeobecné volby do Senátu, zveřejňování finančních příspěvků na volební kampaně, nezávislost pro Filipíny a zastoupení dělnictva v ministerské radě. Jeho hlediska však byla příliš lidová nebo, řečeno s určitou příhanou tehdejšího módního výrazu, „populistická"; vyjadřoval se neintelektuálním jazykem. Deník jeho ženy svědčí o trpkosti, s jakou oba manželé sledovali nepochopení a přezírání Bryanovy činnosti „východním tiskem".( 15 ) Při Scopesově procesu mu nešlo o to zakázat výuku evolučních názorů, nýbrž zabránit, aby se ve státních školách nepodrývala náboženská výchova: darwinismus, prohlašoval, se má předkládat žákům jako teorie, nikoli jako fakt; rodiče a daňoví poplatníci mají právo mluvit do toho, co se ve škole děje, a učitelé by se měli řídit zákony státu. Byl přesvědčen, že vzdoruje agresivní diktatuře samozvané učitelské elity, která předstírá, že má patent na vědění/ 1 6 ) Filozof John Dewey sice nesouhlasil s Bryanovým antirevolučním tažením, ale varoval inteligenci z východního pobřeží, že síly, které Bryan představuje, „by nebyly tak nebezpečné, kdyby nesouvisely s mnohým, co je nutné a dobré". Obával se roztržky, jež se začínala projevovat mezi východními představiteli vzdělaného mínění a tou částí Ameriky, kterou pozdější generace nazve „národním průměrem" nebo „mlčící většinou". Otázka evoluce byla pouze jedním z příkladů antagonistických myšlenko­ vých návyků. V pozoruhodném článku „Americká intelektuální hranice z roku 1922 varoval čtenáře časopisu New Republic, že Bryana nelze odmítat jako pouhého tmářského zpátečníka, neboť „je a to se nedá popřít typickým d e m o k r a t e m " . Samozřejmě, že je průměrný, ale „jeho demokratická povaha dodává jeho průměrnosti zvláštní cenu". Kromě toho

208

mluví jménem některých opravdu kvalitních a významných složek americké veřejnosti: ...těch, co chodí do kostela a vyznávají evangelické křesťanství. Tito lidé jsou páteří dobročinných společenských akcí, sociálních reforem prosazovaných na základě politického vlivu, pacifismu a vzdělávání nejširších vrstev. Vyjadřují a představují přátelství a dobrou vůli vůči hospodářsky znevýhodněným třídám a vůči jiným národům, zejména projevují-li tyto národy sklon k demokratické formě vlády. Prérijní středozápad je centrem aktivní společenské dobročinnosti a pokrokových politických názorů, protože je domovem převážně takovýchto lidí... kteří věří ve vzdělání a v lepší budoucnost svých dětí... reagují na výzvy k slušnému a čestnému zacházení s ostatními a k spravedlivějším příležitostem pro všechny... následují Lincolna a ruší otroctví a podle Rooseveltova vzoru odsuzují „špatné" spolky a hromadění bohatství.... Jsou středem a průměrem v každém smyslu těchto slov a ve všem podnikání/ ^ Právě toto byla původní americká kultura, pokud vůbec nějaká existovala. Kosmopolitismus východního pobřeží se octl v nebezpečí, že se stane antikulturou, že zatáhne Ameriku do podobného vnitřního konfliktu mezi „kulturou" a „civilizací", v jakém se zmítalo výmarské Německo, a otevře dveře totalitě. Tento konflikt vlastně už existoval a přinášel své jedovaté plody v problému prohibice. Bryan dostal darem obrovský stříbrný dvouuchýpohár za své nadlidské úsilí prosadit ratifikaci osmnáctého dodatku k ústavě o „národní prohibici", kterým se uzákoňoval Volsteadův program povinné abstinence. Zákon vstoupil v platnost v lednu 1920, v stejné době, kdy Mitchell Palmer stíhal zahraniční anarchisty, a obě akce spolu těsně souvisely. Prohibice se svým represivním charakterem byla součástí snah „amerikanizovat" Ameriku: reformátoři otevřeně prohlašovali, že je namířena především proti „notorickým alkoholikům" z „řad přistě18 hovaleckých dělnických vrstev"/ ) Jako imigrační zákon to byl pokus zachovat poslední idylický stát a jeho obyvatele čisté a nedotčené. Amerika vznikla jako utopická společnost a její lid byl, jak řekl zpola vážně, zpola ironicky Abraham Lincoln, „téměř vyvoleným národem". Osmnáctý dodatek k ústavě představoval poslední opravdové úsilí uskutečnit chiliastické představy o tisícileté říši blahobytu a míru. Bylo-li toto úsilí opravdové svými úmysly, pak jeho uskutečnění dopadlo úplně jinak. Znovu ukázalo rozpory v americké společnosti. Při ratifikaci osmnáctého dodatku měla Amerika na mysli cíl, selhala však v prostředcích, neboť Volsteadův zákon byl jen neúčinný kompromis - kdyby totiž dbal na bezohledné prosazování sankcí, nikdy by se nestal zákonem. Prohibiční úřad byl připojen k ministerstvu financí; snahy převést ho pod ministerstvo spravedlnosti neuspěly. Řada po sobě jdoucích prezidentů odmítla doporučit 19 finanční částku potřebnou na krytí jeho prováděcích výloh/ ) Kromě toho se 209

utopická vize, jež byla podstatou prohibice, přes své hluboké kořeny v americké společnosti střetla se stejně silně zakořeněným a živým americkým přesvědčením o neomezitelnosti svobodného podnikání. Amerika patřila k nejméně totalitním státům světa; naprosto nebyla organizována tak, aby dokázala zvládnout tržní síly vyvolané neuspokojenou poptávkou. Proto překupníci lihovin i jejich zázemí disponovali vždycky většími hmotnými a finančními prostředky než zákon. Celkem vzato měli také mnohem lepší organizaci. Prohibice je názorným příkladem působení zákona nezamýšleného účinku. Vůbec nedonutila, jak se předpokládalo, menšiny přistěhovalců, aby se přizpůsobily anglosaskému prostředí; naopak, přispěla k jejich osamostatnění a konsolidaci. V New Yorku byla polovina podloudníků židé, čtvrtina Italové, osmina Poláci a osmina Irové.(20) V Chicagu to byli z poloviny Italové, z poloviny Irové. Zejména Italové vedli černý obchod s alkoholem velmi účinně, systematicky a levně, využívajíce nejen organizačních zkušeností sicilské, sardinské a neapolské mafie, nýbrž i „předvojové elity" revolučního syndikalismu. Prohibice dávala jedinečnou příležitost k rozvracení společnosti, zvlášť v Chicagu za úplatného starosty Thompsona, jemuž se přezdívalo „velký Bili". John Torrio, který v letech 1920-4 vedl v Chicagu rozsáhlé pašerácké podniky a roku 1925 se uchýlil do Itálie s 30 milióny dolarů, se řídil zásadou, že musí ovládat úplně všechno: podplácel úředníky všeho druhu a také zasahoval podvodně do voleb.(21) Dokázal dodávat levně kvalitní pivo - sud za 50 dolarů - a podnikání se mu dařilo, protože místo násilí používal diplomacie a mezi členy gangů prosazoval přísné dodržování zájmových oblastí.(22) Jeho pobočník a nástupce AI Capone si na podobnou taktiku už tolik nepotrpěl a byl proto méně úspěšný. Irští spekulanti naproti tomu nedovedli promýšlet dlouhodobé plány a často se uchylovali k násilnému řešení. Za takové situace pak docházelo k válkám mezi gangy, veřejnost byla pobouřena a rozhořčena a musela zasahovat policie. Černý obchod fungoval zpravidla se souhlasem veřejnosti, zejména v městech, kde většina mužů (nikoli žen) souhlasila s Menckenovým názorem, že „prohibice je dílem neotesaných balíků z dobytkářských států, kterým se nelíbí, že se musejí ožírat podřadnými destiláty z kukuřice, zatímco městští fešáci pijí dobré víno a whisky. Z filozofického hlediska tu nejde v podstatě o nic jiného než o závist venkovských hulvátů proti člověku z města, který se má na tomhle světě mnohem líp."( 23 ) Uplatňovat v městě protialkoholní opatření ani za sympatizujících reformátorských starostů prostě nešlo. Smedley Butler, generál amerických námořních jednotek, který se stal roku 1924 za nové „abstinentské" vlády velitelem philadelphské policie, po méně než dvou letech kapituloval: „Dělat 210

tohle je ztráta času." Politikové obou stran se nijak nesnažili úřady podpořit. Roku 1920 na předvolebním sjezdu v San Francisku popíjeli demokraté vesele prvotřídní whisky, již dal k lepšímu starosta, a republikáni, jak zaznamenal Mencken, „trpce želeli, že na jejich sjezdu v Clevelandu roku 1924 bylo celé město prošpikováno agenty prohibice, kteří vystupovali s náramnou urputností 1 '. V celých oblastech a krajích Unie se zákon většinou dlouhodobě obcházel. „I v těch nejzapadlejších koutech země," tvrdil Mencken, „se vždy najde příležitost, aby každý, kdo se chce napít, dostal vytouženou sklenku.'^ 24 ) Podobné poměry se projevily i v Norsku, které si v říjnu 1919 referendem pět ku třem odhlasovalo prohibici na destiláty a silná vína. Norsko však mělo natolik rozum, že dalším referendem roku 1926 zákon zase zrušilo. C25) Amerika udržovala prohibici dvakrát tak dlouho a důsledky byly daleko vážnější. Novinář Walter Ligget, který byl pravděpodobně největším znalcem v tomto oboru, prohlásil v únoru 1930 před parlamentním soudním výborem, že má „plné nákladní auto podrobných a nezvratných důkazů, a že se tvrdý alkohol pije mnohem víc než v dobách před prohibici a v daleko horším prostředí". Před prohibici měl stát Washington 300 hostinců oprá­ vněných prodávat alkoholické nápoje; nyní má 700 zapadáků zásobovaných načerno 4.000 překupníky. Z policejních zákazů vyplývá, že se zatčení pro opilost za posledních deset let ztrojnásobila. V státě Massachusetts se 1.000 koncesovaných výčepů změnilo na 4.000 ilegálních putyk, nemluvě o dalších čtyřech tisících v Bostonu: „Tam je dnes nejméně 15.000 lidí, kteří neprovozují nic jiného než nezákonné čachry s chlastem." Kansas byl prvním státem, který zavedl abstinenci; „přesto tu neexistuje jediné město, kam bych nemohl přijít jako naprostý cizinec a dostat ne jakýkoli, nýbrž prvotřídní destilát do patnácti minut od svého příjezdu. To všechno umožnila totální korupce na všech rovinách. V Detroitu například existuje na 20.000 ilegálních pajzlů." A Ligget pokračuje: V městě Detroitu - bylo to loni v listopadu - upoutala mou pozornost velice bujná zábava v jednom zájezdním hostinci, alkohol tam dodal jeden ze známých místních hazardních hráčů - Denny Murphy, zajímá-li vás jeho jméno - a v opilém stavu tam řádili michiganský guvernér, dále šéf detroitské policie, různí politikové, členové tamějšího klubu, karbaníci, kriminálníci, překupníci; ti všichni se tam bratříčkovali v duchu naprosté rovnosti pod vlivem boha Bakcha a musím bohužel konstatovat, že se té pitky zúčastnili i čtyři soudcové z michiganského obvodu a že se nakonec objevily nahé, rádoby orientální tanečnice... a tak jsem se přesvědčil, že pokrytectví vládne v naší zemi daleko široko/ ' Jak Ligget upozornil, obcházením prohibice se nahromadily obrovské spousty peněz, které opět našly uplatnění v jiných formách zločinného podnikání jako třeba prostituci, ale především v hazardních hrách, jež byly 211

utopická vize, jež byla podstatou prohibice, přes své hluboké kořeny v americké společnosti střetla se stejně silně zakořeněným a živým americkým přesvědčením o neomezitelnosti svobodného podnikání. Amerika patřila k nejméně totalitním státům světa; naprosto nebyla organizována tak, aby dokázala zvládnout tržní síly vyvolané neuspokojenou poptávkou. Proto překupníci lihovin i jejich zázemí disponovali vždycky většími hmotnými a finančními prostředky než zákon. Celkem vzato měli také mnohem lepší organizaci. Prohibice je názorným příkladem působení zákona nezamýšleného účinku. Vůbec nedonutila, jak se předpokládalo, menšiny přistěhovalců, aby se přizpůsobily anglosaskému prostředí; naopak, přispěla k jejich osamostatnění a konsolidaci. V New Yorku byla polovina podloudníků židé, čtvrtina Italové, osmina Poláci a osmina Irové.(20) V Chicagu to byli z poloviny Italové, z poloviny Irové. Zejména Italové vedli černý obchod s alkoholem velmi účinně, systematicky a levně, využívajíce nejen organizačních zkušeností sicilské, sardinské a neapolské mafie, nýbrž i „předvojové elity" revolučního syndikalismu. Prohibice dávala jedinečnou příležitost k rozvracení společnosti, zvlášť v Chicagu za úplatného starosty Thompsona, jemuž se přezdívalo „velký Bili". John Torrio, který v letech 1920-4 vedl v Chicagu rozsáhlé pašerácké podniky a roku 1925 se uchýlil do Itálie s 30 milióny dolarů, se řídil zásadou, že musí ovládat úplně všechno: podplácel úředníky všeho druhu a také zasahoval podvodně do voleb.(21) Dokázal dodávat levně kvalitní pivo - sud za 50 dolarů - a podnikání se mu dařilo, protože místo násilí používal diplomacie a mezi členy gangů prosazoval přísné dodržování zájmových oblastí.(22) Jeho pobočník a nástupce AI Capone si na podobnou taktiku už tolik nepotrpěl a byl proto méně úspěšný. Irští spekulanti naproti tomu nedovedli promýšlet dlouhodobé plány a často se uchylovali k násilnému řešení. Za takové situace pak docházelo k válkám mezi gangy, veřejnost byla pobouřena a rozhořčena a musela zasahovat policie. Černý obchod fungoval zpravidla se souhlasem veřejnosti, zejména v městech, kde většina mužů (nikoli žen) souhlasila s Menckenovým názorem, že „prohibice je dílem neotesaných balíků z dobytkářských států, kterým se nelíbí, že se musejí ožírat podřadnými destiláty z kukuřice, zatímco městští fešáci pijí dobré víno a whisky. Z filozofického hlediska tu nejde v podstatě o nic jiného než o závist venkovských hulvátů proti člověku z města, který se má na tomhle světě mnohem líp."( 23 ) Uplatňovat v městě protialkoholní opatření ani za sympatizujících reformátorských starostů prostě nešlo. Smedley Butler, generál amerických námořních jednotek, který se stal roku 1924 za nové „abstinentské" vlády velitelem philadelphské policie, po méně než dvou letech kapituloval: „Dělat 210

tohle je ztráta času." Politikové obou stran se nijak nesnažili úřady podpořit. Roku 1920 na předvolebním sjezdu v San Francisku popíjeli demokraté vesele prvotřídní whisky, již dal k lepšímu starosta, a republikáni, jak zaznamenal Mencken, „trpce želeli, že na jejich sjezdu v Clevelandu roku 1924 bylo celé město prošpikováno agenty prohibice, kteří vystupovali s náramnou urputností 1 '. V celých oblastech a krajích Unie se zákon většinou dlouhodobě obcházel. „I v těch nejzapadlejších koutech země," tvrdil Mencken, „se vždy najde příležitost, aby každý, kdo se chce napít, dostal vytouženou sklenku.'^ 24 ) Podobné poměry se projevily i v Norsku, které si v říjnu 1919 referendem pět ku třem odhlasovalo prohibici na destiláty a silná vína. Norsko však mělo natolik rozum, že dalším referendem roku 1926 zákon zase zrušilo. C25) Amerika udržovala prohibici dvakrát tak dlouho a důsledky byly daleko vážnější. Novinář Walter Ligget, který byl pravděpodobně největším znalcem v tomto oboru, prohlásil v únoru 1930 před parlamentním soudním výborem, že má „plné nákladní auto podrobných a nezvratných důkazů, a že se tvrdý alkohol pije mnohem víc než v dobách před prohibici a v daleko horším prostředí". Před prohibici měl stát Washington 300 hostinců oprá­ vněných prodávat alkoholické nápoje; nyní má 700 zapadáků zásobovaných načerno 4.000 překupníky. Z policejních zákazů vyplývá, že se zatčení pro opilost za posledních deset let ztrojnásobila. V státě Massachusetts se 1.000 koncesovaných výčepů změnilo na 4.000 ilegálních putyk, nemluvě o dalších čtyřech tisících v Bostonu: „Tam je dnes nejméně 15.000 lidí, kteří neprovozují nic jiného než nezákonné čachry s chlastem." Kansas byl prvním státem, který zavedl abstinenci; „přesto tu neexistuje jediné město, kam bych nemohl přijít jako naprostý cizinec a dostat ne jakýkoli, nýbrž prvotřídní destilát do patnácti minut od svého příjezdu. To všechno umožnila totální korupce na všech rovinách. V Detroitu například existuje na 20.000 ilegálních pajzlů." A Ligget pokračuje: V městě Detroitu - bylo to loni v listopadu - upoutala mou pozornost velice bujná zábava v jednom zájezdním hostinci, alkohol tam dodal jeden ze známých místních hazardních hráčů - Denny Murphy, zajímá-li vás jeho jméno - a v opilém stavu tam řádili michiganský guvernér, dále šéf detroitské policie, různí politikové, členové tamějšího klubu, karbaníci, kriminálníci, překupníci; ti všichni se tam bratříčkovali v duchu naprosté rovnosti pod vlivem boha Bakcha a musím bohužel konstatovat, že se té pitky zúčastnili i čtyři soudcové z michiganského obvodu a že se nakonec objevily nahé, rádoby orientální tanečnice... a tak jsem se přesvědčil, že pokrytectví vládne v naší zemi daleko široko/ ' Jak Ligget upozornil, obcházením prohibice se nahromadily obrovské spousty peněz, které opět našly uplatnění v jiných formách zločinného podnikání jako třeba prostituci, ale především v hazardních hrách, jež byly 211

poprvé organizovány systematicky a s předstíranou zákonností. Studie z nedávné doby potvrzují Liggetův názor, že prohibice způsobila kvalitativní a - jak se ukázalo - trvalé změny v rozsahu a vynalézavosti amerických organizovaných zločinů. Už řízem ilegálních velkododávek piva vyžadovalo značné organizační schopnosti, které byly brzy využity jinde. Začátkem dvacátých let střediska hazardních hráčů poprvé používala telefonních bank k přijímání sázek ze všech končin země. Meyer Lansky a Benjamin Siegel použili pašeráckých metod na vybudování rozsáhlé celonárodní sítě hazardních hráčů. Prohibice se stala východiskem zlo­ činů velkého kalibru, které samozřejmě pokračovaly i po schválení jednadvacátého dodatku, kterým v prosinci 1933 prohibice končila. V třicátých letech organizovaný zločin dozrál a například malé město Las Vegas uprostřed pouště se od roku 1944 stalo světovou hráčskou metropolí. Prohibice místo aby „amerikanizovala" menšiny, spíš ozvláštňovala jejich typické znaky specifickým charakterem zločinného chování Italů, Irů, židů a zejména černochů, které už začátkem dvacátých let Indiáni seznámili s „lotynkou" a jinými hazardními podniky a dali tak popud k vzniku mohutných a nepřístupných černošských zločineckych ghett v New Yorku, Chicagu, Philadelphii a DetroituX 27 ) Průzkum amerického ministerstva spravedlnosti prováděný v sedmdesátých letech ukázal, že začátek prohibice roku 1920 znamenal též vzestup většiny přistěhovaleckých zločineckych rodin, jež trvají a vzkvétají dodnes/ 2 8 ) Prohibice byla neobratným a nedůsledným pokusem o sociální manipulaci, jenž měl sjednotit různorodou společnost pomocí zákona. Neprovinila se samozřejmě takovou krutostí a zvěrstvy jako Leninovo sociální inženýrství v Rusku nebo Mussoliniho chabé napodobení těchto metod v Itálii. Nicméně svým způsobem narušila v Americe společenskou morálku a občanské soužití. Tragika byla právě v tom, že se to všechno projevilo jako zhola zbytečné. Americký systém svobodného obchodního podnikání byl sám o sobě dostatečnou zárukou sjednocení, neboť svazoval a hodnotil etnické a rasové skupiny bez ohledu na barvu pleti či národnost. Například způsob, jak anglosaské prostředí dokázalo vstřebat obrovské německé a polské menšiny, byl rozhodně obdivuhodný: na tom měl zásluhu právě trh, poptávka a nabídka. Generální prokurátor Mitchell Palmer se mýlil, když se domníval, že přistěhovalci zavedou v masovém měřítku radikální politiku. Právě naopak: vyhýbali se uzavřeným systémům a přijímali systém otevřený a svobodný. Hlasovali nohama pro podnikatelské hospodářství. V době, kdy Palmer očekával revoluci, nastal trvalý úpadek amerického radikalismu, zvláště radikalismu kolektivistického typu. Tyto směry neměly nikdy v Americe živnou půdu. Marxovi se nepodařilo vysvětlit, proč se

v této zemi, která se stala koncem jeho života ze všech kapitalistických hospodářských soustav nejsilnější a nejvynalézavější, neprojevil jediný náznak snahy provést proletářskou revoluci, jež byla podle Marxe v zralém kapitalismu nevyhnutelná. Engels se snažil čelit této nesnázi tvrzením, že se tam socialismus nemůže rozvinout „prostě proto, že je Amerika tak ryze buržoazní, tak naprosto bez feudální minulosti, a tudíž pyšná na svou čistě buržoazní organizaci". Lenin (1908) soudil, že v USA jakožto „vzoru a ideálu buržoazní civilizace" socialismus má co činit s „pevně nastoleným demokratickým zřízením, jež brání proletariátu uskutečňovat výhradně socialistické cíle". Antonio Gramsci svaloval vinu na „amerikanismus", který definoval jako „čirý racionalismus bez třídních hodnot odvozených z feudalismu". H.G. Wells v Budoucnosti Ameriky (1906) zdůvodňoval neexistenci silné socialistické strany symetrickou neexistencí strany konzervativní: „Z anglického hlediska jsou všichni Američané více či méně liberálové."(29) Až do dvacátých let byly nicméně jisté důvody pro domnění, že by přece jenom mohla vzniknout americká levice a zaujmout význačné postavení v politice státu. V letech před rokem 1914 měla socialistická strana na 125.000 členů, většinou předáky horníků, pivovarských a železárenských dělníků a tesařů. Zvolila přes 1.000 svých stoupen­ ců do veřejných funkcí včetně starostů velkých měst a dvou poslan­ ců Kongresu; roku 1912 její kandidát Eugene Debs dostal při všeobecných volbách 6% hlasů. Pak ale nastal trvalý a nepřetržitý úpadek. V dvacátých a začátkem třicátých let se v několika městech domohla určitého úspěchu strana pracujících (Workingmen's Party). Ale tradiční socialistické strany uvázly na mrtvém bodě. Neúspěch socialistické strany samotné se připisoval její neschopnosti rozhodnout, zda je masovou politickou stranou nebo nátlakovou skupinou či revoluční sektou nebo prostě jen výchovnou institucí, a její snaze být tím vším současně/ 3 0 ) Nejvyššího úspěchu dosáhla, když při prezidentských volbách roku 1932 Norman Thomas získal 2% hlasů. Ani komunistické straně se nepodařilo dát osobitý výraz americkému radikalismu a zůstala pouhým americkým přívěskem sovětské politiky.(31) Nejlepší výsledek vůbec zaznamenala v roce 1948 1,150.000 hlasy pro pokrokového kandidáta Henryho Wallace. V následujících třiceti letech soustavný úpadek pokračoval. Například do voleb roku 1976 šli socialisté a pět jiných radikálních stran s několika kandidáty, ale z celkového počtu 80 miliónů hlasů nezískal žádný ani 100.000; všichni dohromady získali méně než čtvrtinu procenta odevzdaných hlasů. Začátkem osmdesátých let byly Spojené státy jedinou demokratickou průmyslovou zemí, kde nezastával volitelný úřad ani jeden člen socialistické či labouristické strany.

212

213

poprvé organizovány systematicky a s předstíranou zákonností. Studie z nedávné doby potvrzují Liggetův názor, že prohibice způsobila kvalitativní a - jak se ukázalo - trvalé změny v rozsahu a vynalézavosti amerických organizovaných zločinů. Už řízem ilegálních velkododávek piva vyžadovalo značné organizační schopnosti, které byly brzy využity jinde. Začátkem dvacátých let střediska hazardních hráčů poprvé používala telefonních bank k přijímání sázek ze všech končin země. Meyer Lansky a Benjamin Siegel použili pašeráckých metod na vybudování rozsáhlé celonárodní sítě hazardních hráčů. Prohibice se stala východiskem zlo­ činů velkého kalibru, které samozřejmě pokračovaly i po schválení jednadvacátého dodatku, kterým v prosinci 1933 prohibice končila. V třicátých letech organizovaný zločin dozrál a například malé město Las Vegas uprostřed pouště se od roku 1944 stalo světovou hráčskou metropolí. Prohibice místo aby „amerikanizovala" menšiny, spíš ozvláštňovala jejich typické znaky specifickým charakterem zločinného chování Italů, Irů, židů a zejména černochů, které už začátkem dvacátých let Indiáni seznámili s „lotynkou" a jinými hazardními podniky a dali tak popud k vzniku mohutných a nepřístupných černošských zločineckych ghett v New Yorku, Chicagu, Philadelphii a DetroituX 27 ) Průzkum amerického ministerstva spravedlnosti prováděný v sedmdesátých letech ukázal, že začátek prohibice roku 1920 znamenal též vzestup většiny přistěhovaleckých zločineckych rodin, jež trvají a vzkvétají dodnes/ 2 8 ) Prohibice byla neobratným a nedůsledným pokusem o sociální manipulaci, jenž měl sjednotit různorodou společnost pomocí zákona. Neprovinila se samozřejmě takovou krutostí a zvěrstvy jako Leninovo sociální inženýrství v Rusku nebo Mussoliniho chabé napodobení těchto metod v Itálii. Nicméně svým způsobem narušila v Americe společenskou morálku a občanské soužití. Tragika byla právě v tom, že se to všechno projevilo jako zhola zbytečné. Americký systém svobodného obchodního podnikání byl sám o sobě dostatečnou zárukou sjednocení, neboť svazoval a hodnotil etnické a rasové skupiny bez ohledu na barvu pleti či národnost. Například způsob, jak anglosaské prostředí dokázalo vstřebat obrovské německé a polské menšiny, byl rozhodně obdivuhodný: na tom měl zásluhu právě trh, poptávka a nabídka. Generální prokurátor Mitchell Palmer se mýlil, když se domníval, že přistěhovalci zavedou v masovém měřítku radikální politiku. Právě naopak: vyhýbali se uzavřeným systémům a přijímali systém otevřený a svobodný. Hlasovali nohama pro podnikatelské hospodářství. V době, kdy Palmer očekával revoluci, nastal trvalý úpadek amerického radikalismu, zvláště radikalismu kolektivistického typu. Tyto směry neměly nikdy v Americe živnou půdu. Marxovi se nepodařilo vysvětlit, proč se

v této zemi, která se stala koncem jeho života ze všech kapitalistických hospodářských soustav nejsilnější a nejvynalézavější, neprojevil jediný náznak snahy provést proletářskou revoluci, jež byla podle Marxe v zralém kapitalismu nevyhnutelná. Engels se snažil čelit této nesnázi tvrzením, že se tam socialismus nemůže rozvinout „prostě proto, že je Amerika tak ryze buržoazní, tak naprosto bez feudální minulosti, a tudíž pyšná na svou čistě buržoazní organizaci". Lenin (1908) soudil, že v USA jakožto „vzoru a ideálu buržoazní civilizace" socialismus má co činit s „pevně nastoleným demokratickým zřízením, jež brání proletariátu uskutečňovat výhradně socialistické cíle". Antonio Gramsci svaloval vinu na „amerikanismus", který definoval jako „čirý racionalismus bez třídních hodnot odvozených z feudalismu". H.G. Wells v Budoucnosti Ameriky (1906) zdůvodňoval neexistenci silné socialistické strany symetrickou neexistencí strany konzervativní: „Z anglického hlediska jsou všichni Američané více či méně liberálové."(29) Až do dvacátých let byly nicméně jisté důvody pro domnění, že by přece jenom mohla vzniknout americká levice a zaujmout význačné postavení v politice státu. V letech před rokem 1914 měla socialistická strana na 125.000 členů, většinou předáky horníků, pivovarských a železárenských dělníků a tesařů. Zvolila přes 1.000 svých stoupen­ ců do veřejných funkcí včetně starostů velkých měst a dvou poslan­ ců Kongresu; roku 1912 její kandidát Eugene Debs dostal při všeobecných volbách 6% hlasů. Pak ale nastal trvalý a nepřetržitý úpadek. V dvacátých a začátkem třicátých let se v několika městech domohla určitého úspěchu strana pracujících (Workingmen's Party). Ale tradiční socialistické strany uvázly na mrtvém bodě. Neúspěch socialistické strany samotné se připisoval její neschopnosti rozhodnout, zda je masovou politickou stranou nebo nátlakovou skupinou či revoluční sektou nebo prostě jen výchovnou institucí, a její snaze být tím vším současně/ 3 0 ) Nejvyššího úspěchu dosáhla, když při prezidentských volbách roku 1932 Norman Thomas získal 2% hlasů. Ani komunistické straně se nepodařilo dát osobitý výraz americkému radikalismu a zůstala pouhým americkým přívěskem sovětské politiky.(31) Nejlepší výsledek vůbec zaznamenala v roce 1948 1,150.000 hlasy pro pokrokového kandidáta Henryho Wallace. V následujících třiceti letech soustavný úpadek pokračoval. Například do voleb roku 1976 šli socialisté a pět jiných radikálních stran s několika kandidáty, ale z celkového počtu 80 miliónů hlasů nezískal žádný ani 100.000; všichni dohromady získali méně než čtvrtinu procenta odevzdaných hlasů. Začátkem osmdesátých let byly Spojené státy jedinou demokratickou průmyslovou zemí, kde nezastával volitelný úřad ani jeden člen socialistické či labouristické strany.

212

213

Tuto situaci naznačovala už politika dvacátých let. Zatímco v Británii, Rakousku, Francii, Španělsku a ve skandinávských státech se sociální demokrati stali hlavní opoziční stranou nebo dokonce tvořili vládu, v USA bylo toto desítiletí pod vlivem republikánů, Republikánská strana byla ovšem strana Lincolnova, která zrušila otroctví a vyhrála občanskou válku. Černoši, kteří proudili do měst na severu za první světové války a po ní, volili stále převážnou většinou republikány. Byla to také strana Theodora Roosevelta a pokrokového kapitálu. Ale zároveň to byla i strana sociálního konzervatismu a svobodných tržních vztahů. V dvacátých letech převládala všude. Od roku 1920 do roku 1932 ovládali republikáni Bílý dům i Senát po celou dobu a kromě let 1930 a 1932 i Sněmovnu reprezentantů.( 3 2 ) V roce 1920 Warren Harding získal většinu ve všech státech kromě Jihu a byl zvolen prezidentem 60,2% hlasů, daleko nejsilnější většinou, jaká kdy byla zaznamenána (16,152.000 hlasů proti 9,147.000). Republikáni opanovali Sněmovnu reprezentantů 303 poslanci oproti 131 a získali deset křesel v Senátu, což jim zajistilo převahu 22 míst.( 33 ) Roku 1924 Calvin Coolidge zvítězil nad demokratickým soupeřem Johnem W. Davisem 15,725.000 hlasy proti pouhým 8,386.000. V roce 1928 Herbert Hoover porazil Ala Smithe 21,391.000 hlasy proti 15,016.000; bylo to drtivé vítězství prezidentských voličů počtem 444 k 87, při čemž Hoover získal většinu ve všech severních státech až na dva a v pěti státech „solidního Jihu". Socialisté dostali necelých 300.000 hlasů, komunisté méně než 50.000.(34) Tyto opakované úspěchy svědčily, jak řekl Calvin Coolidge, o „spokojeném stavu, který se předtím skoro nevyskytoval", o dobrém vztahu mezi demokratickým obyvatelstvem a vládou a o hospodářském řádu udržovaném a ztělesňovaném vládnoucí stranou, což bývá v dějinách velmi vzácné a stojí za bližší průzkum. Aby však měl nějaký smysl, je třeba dostat se pod povrch běžné historiografie a soustředit se na dvě hlavní postavy prezidentů Hardinga a Coolidge. Warren Harding zvítězil ve volbách na své pětapadesáté narozeniny, které slavil, což je typické, na golfovém hřišti. Nevěřil, že politika je nějak zvlášť důležitá nebo že by se kvůli ní měli lidé rozčilovat nebo že by měla proniknout zvlášť hluboko do jejich života. Byl zkrátka pravým opakem Lenina, Mussoliniho a Hitlera a profesionálních sociálně demokratických politiků Evropy. Narodil se ve státě Ohio, který byl politickým centrem republikánské strany a od roku 1865 dal Unii šest z deseti prezidentů. Vyšel z chudých poměrů; nejprve založil a s úspěchem vydával maloměstské noviny Marionská hvězda, pak se stal postupně ředitelem banky, telefonní společnosti, dřevařské firmy a stavebního podniku. Zosobňoval sympatické, slušné a prosperující americké maloměsto: byl to hezký statný muž, vždy společenský a přátelský, avšak současně budící respekt. Nebylo 214

pod jeho úroveň chodit osobně otvírat dveře návštěvám Bílého domu a každou neděli jezdil pravidelně na koni. V květnu 1920 řekl jásajícímu davu v Bostonu: „Amerika teď nepotřebuje hrdinské činy, nýbrž zotavení, nepotřebuje zázračné léky, ale normální poměry, ne revoluci, nýbrž obnovu... ne chirurgický zákrok, ale klid."( 35 ) Americká idyla pro něj znamenala skutečnost a přál si ji nějakým způsobem zachovat. Před volbami vztyčil u svého domu vlajkový stožár starého prezidenta McKinleyho a vedl „otevřenou" kampaň. Mnoho známých osobností putovalo do městečka Marion, aby vyslechlo jeho agitační projevy; byl mezi nimi zpěvák a filmový herec AI Jolson, herečky Ethel Barrymorová, Lilian Gishová a Pearl Whitová, ale také 600.000 neznámých prostých lidí, mezi nimi tisíce černochů - odtud pověsti šířené demokraty, že má Harding černošský původ. Všichni ho ale měli rádi. Horší to bylo s jeho protivnou ženou Flossie, jíž přezdívali „vévodkyně". Sám Harding o ní řekl (když to neslyšela), že „by chtěla udávat takt každé kapele, která přejde kolem Bílého domu".( 36 ) Harding byl přesvědčen, že šťastné poměry ve státě jsou spontánním výsledkem zásad svobody a že zásahy vlády jim mohou jen ublížit. Prohlásil, že „kdyby mohl v každém městě a vesnici založit rotariánský klub, měl by jistotu, že americké ideály jsou zabezpečeny a že se civilizace bude rozvíjet". Byl to obecný názor. „Na světě je jen jedna kvalitní civilizace," napsal do Ladies' Home Journal, „a to je právě tady ve Spojených státech." Téhož přesvědčení byla i většina amerických intelektuálů soudě ne podle dodatečných úvah z třicátých let, ale podle toho, co v té době skutečně psali. Téhož měsíce, kdy Harding roku 1921 potvrdil imigrační zákon, napsal Francis Scott Fitzgerald* z Londýna svému příteli Edmundu Wilsonovi: Zatracená Evropa. Už mě na ní zajímá jen ta její historie. Řím je jen několik let za Tyrem a Babylónií. Negroidní rysy se šíří na sever, aby zkazily nordickou rasu. Už teď mají Italové duši mouřenínů. Zvedněte hraniční závory, ale vpusťte jen Skandinávce, Germány a Kelty. Z blbé Francie je mi nanic. Dělá, jako by ji svět měl zachraňovat.... Konec konců uznávám zásadní odpovědnost bělochů. Jsme asi tak vysoko nad moderními Francouzi, jako oni jsou nad černochy. Dokonce i v umění! Itálie nemá nikoho.... Jsou prostě na dně. Možná žes mluvil jen žertem o New Yorku jako o centru kultury, ale za pětadvacet let bude zrovna jako teď Londýn. Kultura jde totiž za penězi.... V příští generaci budeme Římany, jako jsou teďjimi Angličané.(37) Harding byl přesvědčen, že nebude-li vláda klást překážky svobodnému podnikání, kulturní převaha se dostaví nevyhnutelně sama od sebe. Vůbec Francis Scott Fitzgerald (1896-1940), americký spisovatel. Jeho romány, zejména Velký Gatsby a Něžná je noc jsou portrétem „jazzového věku" dvacátých let a zpovědí příslušníka „ztracené generace".

215

Tuto situaci naznačovala už politika dvacátých let. Zatímco v Británii, Rakousku, Francii, Španělsku a ve skandinávských státech se sociální demokrati stali hlavní opoziční stranou nebo dokonce tvořili vládu, v USA bylo toto desítiletí pod vlivem republikánů, Republikánská strana byla ovšem strana Lincolnova, která zrušila otroctví a vyhrála občanskou válku. Černoši, kteří proudili do měst na severu za první světové války a po ní, volili stále převážnou většinou republikány. Byla to také strana Theodora Roosevelta a pokrokového kapitálu. Ale zároveň to byla i strana sociálního konzervatismu a svobodných tržních vztahů. V dvacátých letech převládala všude. Od roku 1920 do roku 1932 ovládali republikáni Bílý dům i Senát po celou dobu a kromě let 1930 a 1932 i Sněmovnu reprezentantů.( 3 2 ) V roce 1920 Warren Harding získal většinu ve všech státech kromě Jihu a byl zvolen prezidentem 60,2% hlasů, daleko nejsilnější většinou, jaká kdy byla zaznamenána (16,152.000 hlasů proti 9,147.000). Republikáni opanovali Sněmovnu reprezentantů 303 poslanci oproti 131 a získali deset křesel v Senátu, což jim zajistilo převahu 22 míst.( 33 ) Roku 1924 Calvin Coolidge zvítězil nad demokratickým soupeřem Johnem W. Davisem 15,725.000 hlasy proti pouhým 8,386.000. V roce 1928 Herbert Hoover porazil Ala Smithe 21,391.000 hlasy proti 15,016.000; bylo to drtivé vítězství prezidentských voličů počtem 444 k 87, při čemž Hoover získal většinu ve všech severních státech až na dva a v pěti státech „solidního Jihu". Socialisté dostali necelých 300.000 hlasů, komunisté méně než 50.000.(34) Tyto opakované úspěchy svědčily, jak řekl Calvin Coolidge, o „spokojeném stavu, který se předtím skoro nevyskytoval", o dobrém vztahu mezi demokratickým obyvatelstvem a vládou a o hospodářském řádu udržovaném a ztělesňovaném vládnoucí stranou, což bývá v dějinách velmi vzácné a stojí za bližší průzkum. Aby však měl nějaký smysl, je třeba dostat se pod povrch běžné historiografie a soustředit se na dvě hlavní postavy prezidentů Hardinga a Coolidge. Warren Harding zvítězil ve volbách na své pětapadesáté narozeniny, které slavil, což je typické, na golfovém hřišti. Nevěřil, že politika je nějak zvlášť důležitá nebo že by se kvůli ní měli lidé rozčilovat nebo že by měla proniknout zvlášť hluboko do jejich života. Byl zkrátka pravým opakem Lenina, Mussoliniho a Hitlera a profesionálních sociálně demokratických politiků Evropy. Narodil se ve státě Ohio, který byl politickým centrem republikánské strany a od roku 1865 dal Unii šest z deseti prezidentů. Vyšel z chudých poměrů; nejprve založil a s úspěchem vydával maloměstské noviny Marionská hvězda, pak se stal postupně ředitelem banky, telefonní společnosti, dřevařské firmy a stavebního podniku. Zosobňoval sympatické, slušné a prosperující americké maloměsto: byl to hezký statný muž, vždy společenský a přátelský, avšak současně budící respekt. Nebylo 214

pod jeho úroveň chodit osobně otvírat dveře návštěvám Bílého domu a každou neděli jezdil pravidelně na koni. V květnu 1920 řekl jásajícímu davu v Bostonu: „Amerika teď nepotřebuje hrdinské činy, nýbrž zotavení, nepotřebuje zázračné léky, ale normální poměry, ne revoluci, nýbrž obnovu... ne chirurgický zákrok, ale klid."( 35 ) Americká idyla pro něj znamenala skutečnost a přál si ji nějakým způsobem zachovat. Před volbami vztyčil u svého domu vlajkový stožár starého prezidenta McKinleyho a vedl „otevřenou" kampaň. Mnoho známých osobností putovalo do městečka Marion, aby vyslechlo jeho agitační projevy; byl mezi nimi zpěvák a filmový herec AI Jolson, herečky Ethel Barrymorová, Lilian Gishová a Pearl Whitová, ale také 600.000 neznámých prostých lidí, mezi nimi tisíce černochů - odtud pověsti šířené demokraty, že má Harding černošský původ. Všichni ho ale měli rádi. Horší to bylo s jeho protivnou ženou Flossie, jíž přezdívali „vévodkyně". Sám Harding o ní řekl (když to neslyšela), že „by chtěla udávat takt každé kapele, která přejde kolem Bílého domu".( 36 ) Harding byl přesvědčen, že šťastné poměry ve státě jsou spontánním výsledkem zásad svobody a že zásahy vlády jim mohou jen ublížit. Prohlásil, že „kdyby mohl v každém městě a vesnici založit rotariánský klub, měl by jistotu, že americké ideály jsou zabezpečeny a že se civilizace bude rozvíjet". Byl to obecný názor. „Na světě je jen jedna kvalitní civilizace," napsal do Ladies' Home Journal, „a to je právě tady ve Spojených státech." Téhož přesvědčení byla i většina amerických intelektuálů soudě ne podle dodatečných úvah z třicátých let, ale podle toho, co v té době skutečně psali. Téhož měsíce, kdy Harding roku 1921 potvrdil imigrační zákon, napsal Francis Scott Fitzgerald* z Londýna svému příteli Edmundu Wilsonovi: Zatracená Evropa. Už mě na ní zajímá jen ta její historie. Řím je jen několik let za Tyrem a Babylónií. Negroidní rysy se šíří na sever, aby zkazily nordickou rasu. Už teď mají Italové duši mouřenínů. Zvedněte hraniční závory, ale vpusťte jen Skandinávce, Germány a Kelty. Z blbé Francie je mi nanic. Dělá, jako by ji svět měl zachraňovat.... Konec konců uznávám zásadní odpovědnost bělochů. Jsme asi tak vysoko nad moderními Francouzi, jako oni jsou nad černochy. Dokonce i v umění! Itálie nemá nikoho.... Jsou prostě na dně. Možná žes mluvil jen žertem o New Yorku jako o centru kultury, ale za pětadvacet let bude zrovna jako teď Londýn. Kultura jde totiž za penězi.... V příští generaci budeme Římany, jako jsou teďjimi Angličané.(37) Harding byl přesvědčen, že nebude-li vláda klást překážky svobodnému podnikání, kulturní převaha se dostaví nevyhnutelně sama od sebe. Vůbec Francis Scott Fitzgerald (1896-1940), americký spisovatel. Jeho romány, zejména Velký Gatsby a Něžná je noc jsou portrétem „jazzového věku" dvacátých let a zpovědí příslušníka „ztracené generace".

215

si nevybíral své přátele a spolupracovníky, jak se později tvrdilo, z ohijských rodáků, nýbrž utvořil kabinet ze samých chytrých a iniciativních lidí: Charles Evans Hughes byl ministrem zahraničí, Andrew Mellon ministrem financí, Hoover obchodu. Když předložil jejich seznam Senátu, souhlas s jeho volbou ministra vnitra byl tak spontánní, že tento muž, senátor Albert Fall zastupující Nové Mexiko - nosil mohutný turecký knír, černou vlající pelerínu a kovbojský klobouk se širokou střechou - byl okamžitě potvrzen aklamací, jediný případ v dějinách Ameriky, kdy se členovi kabinetu dostalo takové důvěry. ( 38 ) Seznam kabinetních ministrů byl přehlídkou úspěšných občanů: výrobce automobilů, dva bankéři, ředitel hotelu, šéfredaktor zemědělského listu, mezinárodní právník, farmář, inženýr a jenom dva politikové z povolání. Harding zdědil funkci po Wilsonovi, který ji v posledních letech nevykonával, a navíc jeden z nejostřejších hospodářských poklesů v dě­ jinách země. V červenci 1921 však všechno skončilo a nastala opět konjunktura. Harding udělal jen to, že omezil vládní výdaje - bylo to naposled, co světová průmyslová velmoc řešila krizi metodami klasického liberalismu - a nechal klesnout mzdy na jejich přirozenou úroveň. Redaktor Benjamin Anderson z Chase Manhattan to později nazval „posledním přirozeným řešením problému nezaměstnanosti"/ 3 9 ) Ale i omezení výdajů bylo důležité. O Hardingovi lze říci, že je to jediný americký prezident, který provedl zásadní škrty ve vládním rozpočtu a dosáhl tak téměř 40% snížení Wilsonových výdajů z doby míru/ 4 0 ) Přitom nešlo o nějaká neuvážená opatření, nýbrž o součást promyšleného plánu, který předpokládal podle zákona z roku 1921 též zřízení Úřadu pro státní rozpočet, jehož úkolem by bylo systematické prověřování a kontrola finančních výdajů. Jeho první ředitel Charles Dawes řekl v roce 1922, že „před Hardingem si každý dělal setsakramentsky, co chtěl", že ministerský kabinet byli „Komančové" a Kongres „hnízdo zbabělců". Pak „mávl Harding sekerou a pravil, že všichni, kdo nechtějí spolupracovat, budou o hlavu kratší", a od té doby se „s poplatníky jednalo v rukavičkách"/ 41 ) Hardingův režim byl příjemně liberální. Proti radám kabinetu a své ženy trval na tom, aby byl na Štědrý den 1921 propuštěn z vězení socialistický předák Eugene Debs, kterého dal Wilson zavřít: „Chci, aby byl u štědro­ večerní večeře doma s rodinou." Téhož dne osvobodil dalších třiadvacet politických vězňů, zrušil tresty smrti vyměřené členům mezinárodní dělnické organizace „Wobblies", a než skončil prezidentskou funkci, propustil v podstatě všechny politické vězně/ 4 2 ) S novináři byl jedna ruka, reportéry oslovoval křestním jménem. Kdykoli někam jel, rád se obklopoval velkou „cestovatelskou rodinou" - některé často zval na poslední chvíli - která obsadila celých deset vagónů prezidentského vlaku. Žvýkal tabák; to měl

společné s Thomasem Edisonem (1847-1931), který se o něm vyjádřil: „Harding je správnej chlap. Každej, kdo žvejká tabák, je správnej chlap." Pil také tvrdý alkohol, vodil známé do ložnice na skleničku a nabízel prý v Bílém domě whisky. Dvakrát týdně zval své nejbližší spolupracovníky na „jídlo a jednání" (při čemž „jednáním" rozuměl poker). Minister obchodu Hoover byl snob a jediný, kdo odmítal hrát: „Zlobí mě, když vidím takové věci vBílémdomě."( 4 3 ) Hoover předvídal správně: žádný prezident, jak se ukázalo v podstatě ve všech předchozích případech, nemůže být nikdy dost opatrný. Zdá se, že Harding byl vždycky jen laskavým bezelstným člověkem. Jediné konkrétní obvinění z nepoctivosti, že se totiž při prodeji Marionské hvězdy dopustil podvodu, soud přesvědčivě vyvrátil, neboť kupci časopisu dostali 100.000 dolarů odškodného. Harding se však dopustil dvou omylů v úsudku: předně, že ustanovil ministrem vnitra okázalého senátora Alberta Falla, z něhož se vyklubal ničema, za druhé, že věřil, že bývalý manažer jeho volební kampaně v Ohiu Hany Daugherty, kterého učinil generálním prokurátorem, ho ochrání před nájezdy protekcionářských kramářů z je­ ho domovského státu, kteří se snažili využít jeho vlivu. „Vím, kdo ti gauneři jsou, a zabráním jim v přístupu k prezidentovi." holedbal se Daugherty. Ale byly to jen plané řeči/ 4 4 ) Výsledkem byla řada katastrofálních událostí, které se dostavily v rychlém sledu už začátkem roku 1923. V únoru Harding zjistil, že Charles Forbes, ředitel Úřadu pro vysloužilce, rozprodával za výrobní cenu léčiva z vojenských skladů: předvolal ho do Bílého domu, zatřásl jím „jako pes s krysou" a řval na něj „ty syčáku mizerná". Forbes utekl 15. února do Evro­ py a vzdal se funkce/ 4 5 ) 4. března odstoupil Albert Fall. Dodatečně vyšlo najevo, že vyinkasoval celkem 400.000 dolarů za povolování výhodných pronájmů státních naftových polí v Elk Hills v Kalifornii a v Salt Creek v státě Wyoming (aféra „Teapot Dome"). Fall se nakonec dostal roku 1929 na rok do vězení, i když se jeho nájemní smlouvy později ukázaly pro Ameriku výhodné, poněvadž zahrnovaly též stavbu důležitého ropovodu a zařízení v Pearl Harbor/ 4 6 ) V té době to ovšem zřejmé nebylo a Fallův odchod znamenal pro Hardinga pohromu, která se ještě znásobila tím, že o několik dní později Charles Cramer, právní poradce Úřadu pro vysloužilce, spáchal sebevraždu. 29. května se Harding konečně donutil přijmout Daughertyho přítele Jesse Smithe, který spolu s jinými ohijskými dobrodruhy rozprodával vládní výsady z takzvaného „zeleného domečku č. 1625 v ulici K". „Ohijský gang", jak se partě brzy začalo říkat, neměl s Hardingem nic společného a ani se nikdy soudně neprokázalo, že by se byl i Daugherty podílel na jejich zisku (v letech 1926-7 byl Daugherty souzen a propuštěn, ale odmítl svou nevinu

216

217

si nevybíral své přátele a spolupracovníky, jak se později tvrdilo, z ohijských rodáků, nýbrž utvořil kabinet ze samých chytrých a iniciativních lidí: Charles Evans Hughes byl ministrem zahraničí, Andrew Mellon ministrem financí, Hoover obchodu. Když předložil jejich seznam Senátu, souhlas s jeho volbou ministra vnitra byl tak spontánní, že tento muž, senátor Albert Fall zastupující Nové Mexiko - nosil mohutný turecký knír, černou vlající pelerínu a kovbojský klobouk se širokou střechou - byl okamžitě potvrzen aklamací, jediný případ v dějinách Ameriky, kdy se členovi kabinetu dostalo takové důvěry. ( 38 ) Seznam kabinetních ministrů byl přehlídkou úspěšných občanů: výrobce automobilů, dva bankéři, ředitel hotelu, šéfredaktor zemědělského listu, mezinárodní právník, farmář, inženýr a jenom dva politikové z povolání. Harding zdědil funkci po Wilsonovi, který ji v posledních letech nevykonával, a navíc jeden z nejostřejších hospodářských poklesů v dě­ jinách země. V červenci 1921 však všechno skončilo a nastala opět konjunktura. Harding udělal jen to, že omezil vládní výdaje - bylo to naposled, co světová průmyslová velmoc řešila krizi metodami klasického liberalismu - a nechal klesnout mzdy na jejich přirozenou úroveň. Redaktor Benjamin Anderson z Chase Manhattan to později nazval „posledním přirozeným řešením problému nezaměstnanosti"/ 3 9 ) Ale i omezení výdajů bylo důležité. O Hardingovi lze říci, že je to jediný americký prezident, který provedl zásadní škrty ve vládním rozpočtu a dosáhl tak téměř 40% snížení Wilsonových výdajů z doby míru/ 4 0 ) Přitom nešlo o nějaká neuvážená opatření, nýbrž o součást promyšleného plánu, který předpokládal podle zákona z roku 1921 též zřízení Úřadu pro státní rozpočet, jehož úkolem by bylo systematické prověřování a kontrola finančních výdajů. Jeho první ředitel Charles Dawes řekl v roce 1922, že „před Hardingem si každý dělal setsakramentsky, co chtěl", že ministerský kabinet byli „Komančové" a Kongres „hnízdo zbabělců". Pak „mávl Harding sekerou a pravil, že všichni, kdo nechtějí spolupracovat, budou o hlavu kratší", a od té doby se „s poplatníky jednalo v rukavičkách"/ 41 ) Hardingův režim byl příjemně liberální. Proti radám kabinetu a své ženy trval na tom, aby byl na Štědrý den 1921 propuštěn z vězení socialistický předák Eugene Debs, kterého dal Wilson zavřít: „Chci, aby byl u štědro­ večerní večeře doma s rodinou." Téhož dne osvobodil dalších třiadvacet politických vězňů, zrušil tresty smrti vyměřené členům mezinárodní dělnické organizace „Wobblies", a než skončil prezidentskou funkci, propustil v podstatě všechny politické vězně/ 4 2 ) S novináři byl jedna ruka, reportéry oslovoval křestním jménem. Kdykoli někam jel, rád se obklopoval velkou „cestovatelskou rodinou" - některé často zval na poslední chvíli - která obsadila celých deset vagónů prezidentského vlaku. Žvýkal tabák; to měl

společné s Thomasem Edisonem (1847-1931), který se o něm vyjádřil: „Harding je správnej chlap. Každej, kdo žvejká tabák, je správnej chlap." Pil také tvrdý alkohol, vodil známé do ložnice na skleničku a nabízel prý v Bílém domě whisky. Dvakrát týdně zval své nejbližší spolupracovníky na „jídlo a jednání" (při čemž „jednáním" rozuměl poker). Minister obchodu Hoover byl snob a jediný, kdo odmítal hrát: „Zlobí mě, když vidím takové věci vBílémdomě."( 4 3 ) Hoover předvídal správně: žádný prezident, jak se ukázalo v podstatě ve všech předchozích případech, nemůže být nikdy dost opatrný. Zdá se, že Harding byl vždycky jen laskavým bezelstným člověkem. Jediné konkrétní obvinění z nepoctivosti, že se totiž při prodeji Marionské hvězdy dopustil podvodu, soud přesvědčivě vyvrátil, neboť kupci časopisu dostali 100.000 dolarů odškodného. Harding se však dopustil dvou omylů v úsudku: předně, že ustanovil ministrem vnitra okázalého senátora Alberta Falla, z něhož se vyklubal ničema, za druhé, že věřil, že bývalý manažer jeho volební kampaně v Ohiu Hany Daugherty, kterého učinil generálním prokurátorem, ho ochrání před nájezdy protekcionářských kramářů z je­ ho domovského státu, kteří se snažili využít jeho vlivu. „Vím, kdo ti gauneři jsou, a zabráním jim v přístupu k prezidentovi." holedbal se Daugherty. Ale byly to jen plané řeči/ 4 4 ) Výsledkem byla řada katastrofálních událostí, které se dostavily v rychlém sledu už začátkem roku 1923. V únoru Harding zjistil, že Charles Forbes, ředitel Úřadu pro vysloužilce, rozprodával za výrobní cenu léčiva z vojenských skladů: předvolal ho do Bílého domu, zatřásl jím „jako pes s krysou" a řval na něj „ty syčáku mizerná". Forbes utekl 15. února do Evro­ py a vzdal se funkce/ 4 5 ) 4. března odstoupil Albert Fall. Dodatečně vyšlo najevo, že vyinkasoval celkem 400.000 dolarů za povolování výhodných pronájmů státních naftových polí v Elk Hills v Kalifornii a v Salt Creek v státě Wyoming (aféra „Teapot Dome"). Fall se nakonec dostal roku 1929 na rok do vězení, i když se jeho nájemní smlouvy později ukázaly pro Ameriku výhodné, poněvadž zahrnovaly též stavbu důležitého ropovodu a zařízení v Pearl Harbor/ 4 6 ) V té době to ovšem zřejmé nebylo a Fallův odchod znamenal pro Hardinga pohromu, která se ještě znásobila tím, že o několik dní později Charles Cramer, právní poradce Úřadu pro vysloužilce, spáchal sebevraždu. 29. května se Harding konečně donutil přijmout Daughertyho přítele Jesse Smithe, který spolu s jinými ohijskými dobrodruhy rozprodával vládní výsady z takzvaného „zeleného domečku č. 1625 v ulici K". „Ohijský gang", jak se partě brzy začalo říkat, neměl s Hardingem nic společného a ani se nikdy soudně neprokázalo, že by se byl i Daugherty podílel na jejich zisku (v letech 1926-7 byl Daugherty souzen a propuštěn, ale odmítl svou nevinu

216

217

odpřisáhnout). Když Harding 29. května vyčetl Smithovi jeho zločiny, nešťastník se příštího dne zastřelil a tato druhá sebevražda prezidenta politováníhodným způsobem demoralizovala. Prý řekl Williamu Allenu Whitovi (kterého však nelze považovat za zcela věrohodného svědka): „S nepřáteli si dovedu poradit. Ale přátelé, ti setsakramentští přátelé, White, ti mně nedají spát a já prochodím celé noci po pokoji." Kdyby mu byl popřán čas, Harding by byl určitě dokázal situaci zvládnout - jako to po něm učinilo několik prezidentů - a vyvrátit pověsti o spoluvině, neboť, jak ukázal nejnovější historický výzkum, měl ruce naprosto čisté. Následující měsíc však podnikl cestu na Aljašku a západní pobřeží a začátkem srpna 1923 zemřel v hotelu Paláce v San Francisku na krvácení do mozku. Jeho žena ho následovala v listopadu 1924, když předtím zničila (alespoň se tak tenkrát soudilo) veškeré Hardingovy písemnosti, což se ovšem považovalo za dostatečný důkaz jeho tajných nepřiznaných vin.( 47 ) Lživá historiografie, jež vylíčila Hardinga a jeho funkční období jako nejúplatnější v celých amerických dějinách, zahájila svou činnost už roku 1924 řadou článků z pera Bruče Blivena, šéfredaktora časopisu New Republic, který byl zapřísáhlým odpůrcem obchodníků a podnikatelů. Ty pak vytvořily základní legendu o „ohijském gangu" pod vedením Daughertyho, který cílevědomě používal Hardinga jako nastrčené osoby už od roku 1912 v dlouhodobém spiknutí, jež mělo vydat celý národ napospas Andrew Mellonovi a velkopodnikatelům. Potom se Harding stal kořistí literárních dryáčníků. Roku 1927 Nan Brittonová, dcera marionského lékaře, uveřejnila Prezidentovu dceru (The Presidenťs Daughter), pamflet, kde tvrdila, že měla v roce 1919 s Hardingem nemanželské dítě. Roku 1928 William Allen White opakoval domněnku o spiknutí v Přehlídce masek (Masks in a Pageant) a znovu o deset let později v životopise prezidenta Coolidge nazvanémPuritán v babylónu (A Puritan in Babylon). Bývalý agent FBI Gaston Means napsal roku 1930 bestseller Záhadná smrt prezidenta Hardinga (The Strange Death of President Harding), kde vylíčil zcela smyšlené pijácké orgie s revuálními tanečnicemi v domku v ulici K s Har­ dingem v hlavní roli. Stejně pomlouvačné byly údajné vzpomínky dcery Theodora Roosevelta, Alice Rooseveltóvé-Longworthové, které vyšly roku 1933 a kde autorka popisuje Hardingovu pracovnu jako hráčské a pijácké doupě: „Vzduch tam byl prosycen tabákovým kouřem, všude se vyskytovaly podnosy s lahvemi nejrůznějších druhů whisky, karty a pokerové známky obecně řečeno prostředí, kde se rozepínají vesty, dávají nohy na stůl 48 a plive do plivátka.... Harding nebyl zlý člověk. Byl to jen slaboch.'/ ) K dovršení všeho se v roce 1939 objevilo předstíraně vědecké dílo od přispěvatele listu New York Sun Samuela Hopkinse Adamse pod názvem Neuvěřitelná éra: život a doba Warrena Gamaliela Hardinga (Incredible

Era: The Life and Times of Warren Gamaliel Harding), které shrnulo všechny výmysly a legendy v takzvanou solidní pravdu. Tou dobou už představa Hardinga jako zločinného krále éry zlatého telete pronikla nejen do populárních knížek jako Teprve včera... (Only Yesterday) od Fredericka Lewise Allena (1931), nýbrž i do normálního školského dějepisu. Když byly roku 1964 historikům zpřístupněny Hardingovy (nespálené) písemnosti, ukázalo se, že na všech těch pověstech není zbla pravdy, i když vyšlo najevo, že Harding, který byl vůči ženám až přehnaně zdrženlivý, udržoval, než se stal prezidentem, smutný a dojemný vztah k ženě jistého marionského obchodníka. Představa babylónu byl holý nesmysl. Harding byl v každém směru čestný a neobyčeně bystrý prezident. Toto poznání však přišlo bohužel pozdě. Průzkum, který v roce 1962 provedl u sedmdesáti pěti historiků New York Times ukázal, že Harding je hodnocen jako „absolutně neúspěšný" s „nepatrnými odchylkami od tohoto mínění*'.(49) Zabývali jsme se touto osobností poněkud podrobněji, protože je ve spojitosti s obdobným očerňováním jeho nástupce a předtím viceprezidenta Calvina Coolidge, muže úplně jiné povahy a temperamentu, názorným příkladem soustavného zkreslování a překrucování politického významu celého období. Z novodobých prezidentů byl Coolidge vnitřně nejzásadovější a nejdůslednější. Miloval-li Harding Ameriku jako idylu, měl Coolidge největší předpoklady ji udržet. Pocházel ze strohé vermontské vrchoviny jako potomek starého puritánského rodu Nové Anglie. Jeho otec měl obchod s potravinami. Žádný politik si nepřinesl do svých veřejných funkcí tolik základních ctností, jež vytvořily Ameriku: pracovitost, šetrnost, svobodu svědomí, nezávislost na vládnoucím režimu, úctu ke kulturním hodnotám (studoval v Amherstu a byl neobyčejně sečtělý v klasické i moderní literatuře a v historii). Měl protáhlý obličej s ostře řezanými rysy, podle Alice Longworthové „byl odkojen nálevem z okurek". William Allen White ho popisuje jako zakrslého blazeovaného mužíka, který „mluví nosem... nikoho neplácá po zádech, nikoho nebere za rameno, nikomu netiskne ruku".( 50 ) Vzal si krásnou učitelku s havraními vlasy jménem Grace, kterou se nikdo neodvážil kritizovat. V době námluv přeložil do angličtiny Dantovo Peklo, ale hned po svatbě dal své vyvolené pytel s dvaapadesáti páry ponožek, které potřebovaly zalátat. Neúnavně šetřil. Přestože byl viceprezidentem, bydlel ve čtyřech pokojích Willardova hotelu a jako Hardingův oficiální zástupce rád přijímal pozvání na oběd nebo na večeři - „Musím se přece někde najíst". Vedl Bílý dům s pedantskou důkladností (asi jako lord Curzon svou domácnost, jenomže mnohem účinněji), zkoumal a parafoval všechny účty, slídil a prolézal odlehlá zákoutí kuchyní a špižíren. Plat si ukládal a roku 1928 měl ušetřeno a investováno 250.000 dolarů/ 5 1 ) Chodil spát v deset hodin, což ironizuje Groucho Marx v knize Psí suchary (Animal

218

219

odpřisáhnout). Když Harding 29. května vyčetl Smithovi jeho zločiny, nešťastník se příštího dne zastřelil a tato druhá sebevražda prezidenta politováníhodným způsobem demoralizovala. Prý řekl Williamu Allenu Whitovi (kterého však nelze považovat za zcela věrohodného svědka): „S nepřáteli si dovedu poradit. Ale přátelé, ti setsakramentští přátelé, White, ti mně nedají spát a já prochodím celé noci po pokoji." Kdyby mu byl popřán čas, Harding by byl určitě dokázal situaci zvládnout - jako to po něm učinilo několik prezidentů - a vyvrátit pověsti o spoluvině, neboť, jak ukázal nejnovější historický výzkum, měl ruce naprosto čisté. Následující měsíc však podnikl cestu na Aljašku a západní pobřeží a začátkem srpna 1923 zemřel v hotelu Paláce v San Francisku na krvácení do mozku. Jeho žena ho následovala v listopadu 1924, když předtím zničila (alespoň se tak tenkrát soudilo) veškeré Hardingovy písemnosti, což se ovšem považovalo za dostatečný důkaz jeho tajných nepřiznaných vin.( 47 ) Lživá historiografie, jež vylíčila Hardinga a jeho funkční období jako nejúplatnější v celých amerických dějinách, zahájila svou činnost už roku 1924 řadou článků z pera Bruče Blivena, šéfredaktora časopisu New Republic, který byl zapřísáhlým odpůrcem obchodníků a podnikatelů. Ty pak vytvořily základní legendu o „ohijském gangu" pod vedením Daughertyho, který cílevědomě používal Hardinga jako nastrčené osoby už od roku 1912 v dlouhodobém spiknutí, jež mělo vydat celý národ napospas Andrew Mellonovi a velkopodnikatelům. Potom se Harding stal kořistí literárních dryáčníků. Roku 1927 Nan Brittonová, dcera marionského lékaře, uveřejnila Prezidentovu dceru (The Presidenťs Daughter), pamflet, kde tvrdila, že měla v roce 1919 s Hardingem nemanželské dítě. Roku 1928 William Allen White opakoval domněnku o spiknutí v Přehlídce masek (Masks in a Pageant) a znovu o deset let později v životopise prezidenta Coolidge nazvanémPuritán v babylónu (A Puritan in Babylon). Bývalý agent FBI Gaston Means napsal roku 1930 bestseller Záhadná smrt prezidenta Hardinga (The Strange Death of President Harding), kde vylíčil zcela smyšlené pijácké orgie s revuálními tanečnicemi v domku v ulici K s Har­ dingem v hlavní roli. Stejně pomlouvačné byly údajné vzpomínky dcery Theodora Roosevelta, Alice Rooseveltóvé-Longworthové, které vyšly roku 1933 a kde autorka popisuje Hardingovu pracovnu jako hráčské a pijácké doupě: „Vzduch tam byl prosycen tabákovým kouřem, všude se vyskytovaly podnosy s lahvemi nejrůznějších druhů whisky, karty a pokerové známky obecně řečeno prostředí, kde se rozepínají vesty, dávají nohy na stůl 48 a plive do plivátka.... Harding nebyl zlý člověk. Byl to jen slaboch.'/ ) K dovršení všeho se v roce 1939 objevilo předstíraně vědecké dílo od přispěvatele listu New York Sun Samuela Hopkinse Adamse pod názvem Neuvěřitelná éra: život a doba Warrena Gamaliela Hardinga (Incredible

Era: The Life and Times of Warren Gamaliel Harding), které shrnulo všechny výmysly a legendy v takzvanou solidní pravdu. Tou dobou už představa Hardinga jako zločinného krále éry zlatého telete pronikla nejen do populárních knížek jako Teprve včera... (Only Yesterday) od Fredericka Lewise Allena (1931), nýbrž i do normálního školského dějepisu. Když byly roku 1964 historikům zpřístupněny Hardingovy (nespálené) písemnosti, ukázalo se, že na všech těch pověstech není zbla pravdy, i když vyšlo najevo, že Harding, který byl vůči ženám až přehnaně zdrženlivý, udržoval, než se stal prezidentem, smutný a dojemný vztah k ženě jistého marionského obchodníka. Představa babylónu byl holý nesmysl. Harding byl v každém směru čestný a neobyčeně bystrý prezident. Toto poznání však přišlo bohužel pozdě. Průzkum, který v roce 1962 provedl u sedmdesáti pěti historiků New York Times ukázal, že Harding je hodnocen jako „absolutně neúspěšný" s „nepatrnými odchylkami od tohoto mínění*'.(49) Zabývali jsme se touto osobností poněkud podrobněji, protože je ve spojitosti s obdobným očerňováním jeho nástupce a předtím viceprezidenta Calvina Coolidge, muže úplně jiné povahy a temperamentu, názorným příkladem soustavného zkreslování a překrucování politického významu celého období. Z novodobých prezidentů byl Coolidge vnitřně nejzásadovější a nejdůslednější. Miloval-li Harding Ameriku jako idylu, měl Coolidge největší předpoklady ji udržet. Pocházel ze strohé vermontské vrchoviny jako potomek starého puritánského rodu Nové Anglie. Jeho otec měl obchod s potravinami. Žádný politik si nepřinesl do svých veřejných funkcí tolik základních ctností, jež vytvořily Ameriku: pracovitost, šetrnost, svobodu svědomí, nezávislost na vládnoucím režimu, úctu ke kulturním hodnotám (studoval v Amherstu a byl neobyčejně sečtělý v klasické i moderní literatuře a v historii). Měl protáhlý obličej s ostře řezanými rysy, podle Alice Longworthové „byl odkojen nálevem z okurek". William Allen White ho popisuje jako zakrslého blazeovaného mužíka, který „mluví nosem... nikoho neplácá po zádech, nikoho nebere za rameno, nikomu netiskne ruku".( 50 ) Vzal si krásnou učitelku s havraními vlasy jménem Grace, kterou se nikdo neodvážil kritizovat. V době námluv přeložil do angličtiny Dantovo Peklo, ale hned po svatbě dal své vyvolené pytel s dvaapadesáti páry ponožek, které potřebovaly zalátat. Neúnavně šetřil. Přestože byl viceprezidentem, bydlel ve čtyřech pokojích Willardova hotelu a jako Hardingův oficiální zástupce rád přijímal pozvání na oběd nebo na večeři - „Musím se přece někde najíst". Vedl Bílý dům s pedantskou důkladností (asi jako lord Curzon svou domácnost, jenomže mnohem účinněji), zkoumal a parafoval všechny účty, slídil a prolézal odlehlá zákoutí kuchyní a špižíren. Plat si ukládal a roku 1928 měl ušetřeno a investováno 250.000 dolarů/ 5 1 ) Chodil spát v deset hodin, což ironizuje Groucho Marx v knize Psí suchary (Animal

218

219

Crackers): „Nepřišel už tvůj čas, Calvine?" Ale představa, kterou propagoval Mencken, - „Spalvícnež kterýkoli jiný prezident, jak ve dne, tak v noci. Nero šumařil, Coolidge jen chrápal" - byla klamná/ 5 2 ) Žádný prezi­ dent nebyl lépe informován o věcech, na nichž záleželo, ani méně často překvapen vývojem událostí nebo činy svých spolupracovníků než právě Coolidge. Názor, že není tak vynalézavý a aktivní, než jak tomu bylo ve skutečnosti, vlastně kolem sebe šířil schválně (trik, který po něm později převzal Dwight Eisenhower). „Coolidge je venkovský kostelník," napsal Harold Laski, „který náhodou zabloudil do světové politiky." 53 ) To byl přesně dojem, který chtěl prezident vyvolat. Asi by se našlo velmi málo je­ dinců s lepšími předpoklady pro tak vysoký úřad. Coolidge nevynechal ani jednu příčku na žebříku veřejných funkcí: byl členem farní rady, zákonodárného shromáždění, starostou, poslancem, senátorem, předsedou Senátu, zástupcem guvernéra, guvernérem, viceprezidentem. Na každém z těchto stupňů dbal o to, aby vláda dělala jen to nejnutnější. („Nedělal vůbec nic," poznamenal jízlivě politický komik Will Rogers, „ale to přece lidé chtějí.")( 54 ) Také trval na tom, když už vláda něco rozhodne, aby se to bezpodmínečně a přesně vykonalo. V celém národě se nejvíc proslavil potlačením stávky bostonských policistů: „Nikdo, nikde a nikdy nemá právo stávkovat na úkor veřejných bezpečnostních opatření." Viceprezidentem byl zvolen pod heslem „Law and Order" (Zákon a pořádek) a při prezidentské volební kampani používal sloganů „Keep Cool with Coolidge" (Coolidge zajistí klid), „Coolidge or Chaos" (Coolidge nebo chaos), „The chief business of American people is business" (Hlavním úkolem Ameri­ čanů je podnikat). Vyslovil všeobecně zastávaný názor, že prvořadým posláním vlády je vytvořit takové podmínky, aby zemědělství, průmysl a obchod mohly využít příležitostí, jež poskytuje Bůh a příroda. Když roku 1924 vrcholila jeho prezidentská kampaň, navštívila ho delegace nejúspěšnějších amerických podnikatelů v čele s Henry Fordem, Harvey Firestonem a Thomasem Edisonem. Edison, který byl světoznámý vynálezce a řečník, promluvil k davu shromážděnému před domem: „Je štěstí pro Spojené státy, že mají Calvina Coolidge."( 55 ) V této soutěži i ve všech ostatních zvítězil elegantně, převážně velkou většinou hlasů. Coolidge představoval americký izolacionismus dvacátých let právě tím, že se v záměrném protikladu ke křiklounskému aktivismu, jemuž propadala Evropa, a v představě, že politické úsilí jako zřejmá varianta morálních hodnot už dávno nahradilo zbožnost, snažil dokázat, že udržet idylický status quo je stále ještě možné. Byl přesvědčen, že každá činnost - a zejména činnost vlády - která není diktována naléhavou nutností, mívá většinou nežádoucí a zcela nepředvídané důsledky. Jeho minimalismus se týkal

220

dokonce, nebo vlastně zejména, řečnických projevů. S otcem se prý 56 dorozumíval v podstatě jen indiánským ufuf.í ) Těšilo ho, když mu říkali „nemluvný Cal". „Coolidgové nikdy nežvaní," vychloubal se. Předsedovi massachusettského senátu doporučil: „Buďte stručný. Především buďte stručný." Když přebíral Bílý dům, zlikvidoval pomluvy týkající se „ohijského gangu" velmi rychle: ustanovil pro to zvláštní komisi a sám se o tom šířil co nejméně. Při volební kampani roku 1924 prohlásil: „Neznám prezidentského kandidáta, který by si nějak uškodil tím, že nemluvil."( 57 ) „Věci, které neříkám, mi nemohou uškodit," dodával. V autobiografii napsal, že „nejdůležitější zásadou je nedělat nikdy nic, co za nás mohou vykonat jiní." „Devět desetin návštěv v Bílém domě," vysvětloval, „chce něco, co by chtít neměli. Když člověk prostě mlčí, odejdou za tři nebo čtyři minuty. "(58)

Jako Harding i Coolidge zvládal úspěšně novináře, ale zcela jinými metodami. Nejenže neměl žádného tiskového tajemníka, ale nepořádal ani žádné veřejné tiskové konference; neměl rád, když se na něj novináři obraceli, a nesnášel ani, když ho zdravili. Kdykoli však někdo předložil předem nevlídnému C. Bascomu Slempovi, který byl jeho pravou rukou, napsané otázky, odpovídal sám: stručně, suchopárně, ale věcně a pravdivě/ 59 ) Novinářům se líbila jeho spolehlivost a bavili se jeho podivínskými zvyky. Nechával si například od svého komorníka natírat vlasy brilantinou. Někdy svolal zvoncem své spolupracovníky do oválné pracovny, a než přišli, schoval se pod stůl a pozoroval pak jejich rozpaky se zvláštním sarkastickým odstupem. Novináři také vycítili, že moc nijak nenarušila jeho charakter. 2. srpna 1927 jich dal třicet zavolat a řekl jim: „Fronta se tvoří vlevo" a dal každému podlouhlý papírek, na němž bylo strojem napsáno: „V roce 1928 už nechci kandidovat na prezidenta." Jeho definitivní odchod z Bílého domu byl charakteristický. „Snad největším úspěchem mé funkce," vyštěkl na zástupce tisku, „bylo, že jsem si vždycky hleděl jen svého.'/ 60 ) Přesto však, i když byl Coolidge skoupý na slovo, cokoli řekl, bylo vždy jadrné a jasné a dokazovalo to, že uvažuje důkladně o dějinách a že má sice ponurou, ale promyšlenou politickou filozofii. V dvacátém století nikdo, nevyjímajíc ani Coolidgova výmluvného současníka F. E. Smithe, hraběte z Birkenheadu, nepopsal přesněji omezené možnosti vlády a nevyjádřil výstižněji nutnost individuálního snažení pro rozvoj společenského blahobytu. „Není v moci vlády osvobozovat od dřiny," prohlásil roku 1914 v massachusettském senátě. Normální lidé se musí postarat sami o sebe. Samospráva znamená soběstačnost.... Vlastnická práva a osobní práva jsou konec konců jedno a totéž.... V dějinách neexistuje civilizovaný národ, který by neměl vysoce vzdělané jedince a velké nahromaděné bohatství. Velké zisky znamenají vysoké mzdy. Inspirace přichází vždycky shora."( 6 1 ) 221

Crackers): „Nepřišel už tvůj čas, Calvine?" Ale představa, kterou propagoval Mencken, - „Spalvícnež kterýkoli jiný prezident, jak ve dne, tak v noci. Nero šumařil, Coolidge jen chrápal" - byla klamná/ 5 2 ) Žádný prezi­ dent nebyl lépe informován o věcech, na nichž záleželo, ani méně často překvapen vývojem událostí nebo činy svých spolupracovníků než právě Coolidge. Názor, že není tak vynalézavý a aktivní, než jak tomu bylo ve skutečnosti, vlastně kolem sebe šířil schválně (trik, který po něm později převzal Dwight Eisenhower). „Coolidge je venkovský kostelník," napsal Harold Laski, „který náhodou zabloudil do světové politiky." 53 ) To byl přesně dojem, který chtěl prezident vyvolat. Asi by se našlo velmi málo je­ dinců s lepšími předpoklady pro tak vysoký úřad. Coolidge nevynechal ani jednu příčku na žebříku veřejných funkcí: byl členem farní rady, zákonodárného shromáždění, starostou, poslancem, senátorem, předsedou Senátu, zástupcem guvernéra, guvernérem, viceprezidentem. Na každém z těchto stupňů dbal o to, aby vláda dělala jen to nejnutnější. („Nedělal vůbec nic," poznamenal jízlivě politický komik Will Rogers, „ale to přece lidé chtějí.")( 54 ) Také trval na tom, když už vláda něco rozhodne, aby se to bezpodmínečně a přesně vykonalo. V celém národě se nejvíc proslavil potlačením stávky bostonských policistů: „Nikdo, nikde a nikdy nemá právo stávkovat na úkor veřejných bezpečnostních opatření." Viceprezidentem byl zvolen pod heslem „Law and Order" (Zákon a pořádek) a při prezidentské volební kampani používal sloganů „Keep Cool with Coolidge" (Coolidge zajistí klid), „Coolidge or Chaos" (Coolidge nebo chaos), „The chief business of American people is business" (Hlavním úkolem Ameri­ čanů je podnikat). Vyslovil všeobecně zastávaný názor, že prvořadým posláním vlády je vytvořit takové podmínky, aby zemědělství, průmysl a obchod mohly využít příležitostí, jež poskytuje Bůh a příroda. Když roku 1924 vrcholila jeho prezidentská kampaň, navštívila ho delegace nejúspěšnějších amerických podnikatelů v čele s Henry Fordem, Harvey Firestonem a Thomasem Edisonem. Edison, který byl světoznámý vynálezce a řečník, promluvil k davu shromážděnému před domem: „Je štěstí pro Spojené státy, že mají Calvina Coolidge."( 55 ) V této soutěži i ve všech ostatních zvítězil elegantně, převážně velkou většinou hlasů. Coolidge představoval americký izolacionismus dvacátých let právě tím, že se v záměrném protikladu ke křiklounskému aktivismu, jemuž propadala Evropa, a v představě, že politické úsilí jako zřejmá varianta morálních hodnot už dávno nahradilo zbožnost, snažil dokázat, že udržet idylický status quo je stále ještě možné. Byl přesvědčen, že každá činnost - a zejména činnost vlády - která není diktována naléhavou nutností, mívá většinou nežádoucí a zcela nepředvídané důsledky. Jeho minimalismus se týkal

220

dokonce, nebo vlastně zejména, řečnických projevů. S otcem se prý 56 dorozumíval v podstatě jen indiánským ufuf.í ) Těšilo ho, když mu říkali „nemluvný Cal". „Coolidgové nikdy nežvaní," vychloubal se. Předsedovi massachusettského senátu doporučil: „Buďte stručný. Především buďte stručný." Když přebíral Bílý dům, zlikvidoval pomluvy týkající se „ohijského gangu" velmi rychle: ustanovil pro to zvláštní komisi a sám se o tom šířil co nejméně. Při volební kampani roku 1924 prohlásil: „Neznám prezidentského kandidáta, který by si nějak uškodil tím, že nemluvil."( 57 ) „Věci, které neříkám, mi nemohou uškodit," dodával. V autobiografii napsal, že „nejdůležitější zásadou je nedělat nikdy nic, co za nás mohou vykonat jiní." „Devět desetin návštěv v Bílém domě," vysvětloval, „chce něco, co by chtít neměli. Když člověk prostě mlčí, odejdou za tři nebo čtyři minuty. "(58)

Jako Harding i Coolidge zvládal úspěšně novináře, ale zcela jinými metodami. Nejenže neměl žádného tiskového tajemníka, ale nepořádal ani žádné veřejné tiskové konference; neměl rád, když se na něj novináři obraceli, a nesnášel ani, když ho zdravili. Kdykoli však někdo předložil předem nevlídnému C. Bascomu Slempovi, který byl jeho pravou rukou, napsané otázky, odpovídal sám: stručně, suchopárně, ale věcně a pravdivě/ 59 ) Novinářům se líbila jeho spolehlivost a bavili se jeho podivínskými zvyky. Nechával si například od svého komorníka natírat vlasy brilantinou. Někdy svolal zvoncem své spolupracovníky do oválné pracovny, a než přišli, schoval se pod stůl a pozoroval pak jejich rozpaky se zvláštním sarkastickým odstupem. Novináři také vycítili, že moc nijak nenarušila jeho charakter. 2. srpna 1927 jich dal třicet zavolat a řekl jim: „Fronta se tvoří vlevo" a dal každému podlouhlý papírek, na němž bylo strojem napsáno: „V roce 1928 už nechci kandidovat na prezidenta." Jeho definitivní odchod z Bílého domu byl charakteristický. „Snad největším úspěchem mé funkce," vyštěkl na zástupce tisku, „bylo, že jsem si vždycky hleděl jen svého.'/ 60 ) Přesto však, i když byl Coolidge skoupý na slovo, cokoli řekl, bylo vždy jadrné a jasné a dokazovalo to, že uvažuje důkladně o dějinách a že má sice ponurou, ale promyšlenou politickou filozofii. V dvacátém století nikdo, nevyjímajíc ani Coolidgova výmluvného současníka F. E. Smithe, hraběte z Birkenheadu, nepopsal přesněji omezené možnosti vlády a nevyjádřil výstižněji nutnost individuálního snažení pro rozvoj společenského blahobytu. „Není v moci vlády osvobozovat od dřiny," prohlásil roku 1914 v massachusettském senátě. Normální lidé se musí postarat sami o sebe. Samospráva znamená soběstačnost.... Vlastnická práva a osobní práva jsou konec konců jedno a totéž.... V dějinách neexistuje civilizovaný národ, který by neměl vysoce vzdělané jedince a velké nahromaděné bohatství. Velké zisky znamenají vysoké mzdy. Inspirace přichází vždycky shora."( 6 1 ) 221

Politickou morálku, zdůrazňoval, nutno vždy posuzovat ne podle slibů, ale podle činů; „Ekonomie je idealismus v nejpraktičtější formě," byla základní myšlenka jeho novoročního projevu v roce 1925. V řeči přednesené 19. listopadu téhož roku v newyorské obchodní komoře shrnul patrně naposled názorným a lapidárním způsobem zásady liberalismu. „Vláda a podnikání musí být vzájemně oddělené a nezávislé. Je velmi žádoucí, aby první z nich měla své řídící centrum ve Washingtonu a druhá v New Yorku. Moudří a rozumní lidé se musí varovat vzájemného omezování práv, o které usilují na obou stranách pošetilci a chamtivci. Cílem obchodního podnikání je zisk, ale má též smysl mravní: organizovaným společenským úsilím sloužit hospodářským potřebám civilizace. Stojí a padá s dodržováním základních principů této služby, to jest pravdomluvnosti, důvěry a spravedlnosti. V širším smyslu je obchodní podnikání jednou z nejdůležitějších sil, jež přispívají k morálnímu a duchovnímu pokroku lidstva." „Proto také má vláda právo i povinnost přispívat k jeho zdaru tím, že v rámci bezpečnosti zajišťuje vhodné podmínky pro podnikatelské soutěžení. Jejím úkolem je potlačovat výsady a protekcionářství, kdekoli se projeví, a hájit zákonné vlastnictví poskytováním právních prostředků proti všem křivdám: „Základním prvkem hodnoty veškerého vlastnictví je vědomí, že ho lze užívat za veřejné ochrany v klidu a míru." Bez této právní a veřejné záštity „by se hodnota našich výškových budov scvrkla na cenu pobřeží starého Kartága nebo zbytkových pozemků dávné Babylónie". Čím víc se bude obchodní podnikání samo usměrňovat, tím méně bude zapotřebí, aby zasahoval stát a zajišťoval konkurenci; bude se pak moci věnovat svému dvojímu úkolu: prosazovat úsporná opatření a zlepšovat vnitřní uspořádání země, aby podnikatelé mohli rozmnožovat svůj zisk a investice, zvyšovat mzdy, vyrábět kvalitnější zboží a poskytovat lepší služby za ceny co nejnižší.(62)

svědomitosti: „Ohňostroj té doby měl něco z opilé slavnosti.'^ 64 ) V Ame­ rickém eposu (The Epic of America), který vyšel roku 1931, to James Truslow Adams shrnul slovy: „ .Praktikové' se vzdali idealismu ve prospěch blahobytu a připravili nás o obojí."( 65 ) Někteří intelektuálové také opravdu soudili, že veškeré snahy o šíření všeobecného blahobytu jsou zcestné a odsouzené k zániku. Michael Rostovtzeff, který tehdy dokončoval monumentální Dějiny antického hospodářství, se ptá: „Je možné poskytovat nižším třídám vyšší civilizaci, aniž by se tím snížila její úroveň a rozmělnila její kvalita až do úplného vymizení? Což se nerozpadá zákonitě každá civilizace, jakmile začne pronikat masy?'^ 6 6 ) Názor, že dvacátá léta byl opilý flám, který ničil civilizační hodnoty, lze ovšem vysvětlit jedině naprostým zkreslením nebo popřením historických faktů. Blahobyt se opravdu značně rozšířil a upevnil. Nebyl všeobecný: v zemědělství se vyskytoval jen někde a do značné míry se vyhýbal některým starším průmyslovým oblastem, například textilní výrobě v Nové Anglii. ( 6 7 ) Vcelku se ale rozšířil víc než v jiných státech obdobné velikosti a desítky miliónů Američanů dosáhly hospodářské úrovně, jaká v minulosti neexistovala. Tento vzestup stojí za pozornost. Byl-li v letech 1933-8 ukazatel životní úrovně 100, pak mezi roky 1921 a 1929 stoupl z 58 na 110, což znamenalo vzrůst národního důchodu z 59,4 na 87,2 miliard dola­ rů během osmi let, takže se skutečný příjem na osobu zvýšil z 522 na 716 dolarů. Nebyl to sice babylónský přepych, ale slušný komfort do té doby neuskutečnitelný^ 68 ) Rozmach se neprojevil jen ve výdajích a na bankovních kontech. Poprvé v historii milióny dělníků a zaměstnanců uzavíraly pojištění (životní a průmyslové pojistky přesáhly v dvacátých letech hodnotu 100 miliónů dolarů), ukládaly úspory, jež se za toto desítiletí zčtyřnásobily, investovaly do průmyslu. Podíváme-li se například, kdo kupoval padesát i více akcií veřejných služeb, jednoho z největších kapitálových podniků dvacátých let, zjistíme, že největší skupiny (seřazené podle velikosti) byly: hospodyně, úředníci, dělníci, obchodníci, řidiči a vlakvedoucí, elektrikáři, mechanici a mistři v továrnách.( 69 ) Dvacátá léta také charakterizuje největší a nejdelší stavební konjunktura: už v roce 1924 získalo vlastní dům 11 miliónů rodin.

Tato politická filozofie se zřejmě pozoruhodným způsobem shodovala se základními životními skutečnostmi, což bývá v dějinách vzácný jev. Za Hardinga a ještě víc za Coolidge dosáhly Spojené státy všeobecného blahobytu, který byl v historii Ameriky a vůbec všech ostatních států oje­ dinělý. Když ono desetiletí skončilo a jeho prosperita se na určitou dobu octla ve stínu, lidé a zejména spisovatelé a intelektuálové se na ně zpětně dívali jako na období hrubě materialistické, horečné, šosácké a přízemní a současně jakoby neskutečné, pomíjivé, které nic pořádného nedokázalo. Kritické odsudky používaly biblických obrazů: byla to absurdní Baltazarova hostina před katastrofou. „Nová generace dozrála," napsal roku 1931 Francis Scott Fitzgerald, „a shledala, že všichni bohové jsou mrtvi, všechny války vybojovány, veškerá víra v člověka otřesena; věděli jen, že se Amerika 63 vydává na největší a nejprocovštější flám v historii."^ ) Edmund Wilson viděl dvacátá léta jako zcestnou úchylku od základní vážné linie americké

Jádrem spotřebitelského rozmachu byla osobní doprava, která v obrovské zemi, kde některá města měla v průměru až padesát kilometrů, nepředstavovala žádný luxus. Začátkem roku 1914 bylo v USA registrováno 1,258.062 automobilů a vyrobilo se jich ročně 569.054. Roku 1929 stoupla výroba na 5,621.715, takže bylo v USA celkem 26,501.443 automobilů, tj. pět šestin světové produkce, a na pět obyvatel připadal jeden vůz. Což dává určitou představu o světové průmyslové převaze Ameriky. Roku 1924 čtyři hlavní evropští výrobci aut dosáhli jen 11% celkové americké produkce.

222

223

Politickou morálku, zdůrazňoval, nutno vždy posuzovat ne podle slibů, ale podle činů; „Ekonomie je idealismus v nejpraktičtější formě," byla základní myšlenka jeho novoročního projevu v roce 1925. V řeči přednesené 19. listopadu téhož roku v newyorské obchodní komoře shrnul patrně naposled názorným a lapidárním způsobem zásady liberalismu. „Vláda a podnikání musí být vzájemně oddělené a nezávislé. Je velmi žádoucí, aby první z nich měla své řídící centrum ve Washingtonu a druhá v New Yorku. Moudří a rozumní lidé se musí varovat vzájemného omezování práv, o které usilují na obou stranách pošetilci a chamtivci. Cílem obchodního podnikání je zisk, ale má též smysl mravní: organizovaným společenským úsilím sloužit hospodářským potřebám civilizace. Stojí a padá s dodržováním základních principů této služby, to jest pravdomluvnosti, důvěry a spravedlnosti. V širším smyslu je obchodní podnikání jednou z nejdůležitějších sil, jež přispívají k morálnímu a duchovnímu pokroku lidstva." „Proto také má vláda právo i povinnost přispívat k jeho zdaru tím, že v rámci bezpečnosti zajišťuje vhodné podmínky pro podnikatelské soutěžení. Jejím úkolem je potlačovat výsady a protekcionářství, kdekoli se projeví, a hájit zákonné vlastnictví poskytováním právních prostředků proti všem křivdám: „Základním prvkem hodnoty veškerého vlastnictví je vědomí, že ho lze užívat za veřejné ochrany v klidu a míru." Bez této právní a veřejné záštity „by se hodnota našich výškových budov scvrkla na cenu pobřeží starého Kartága nebo zbytkových pozemků dávné Babylónie". Čím víc se bude obchodní podnikání samo usměrňovat, tím méně bude zapotřebí, aby zasahoval stát a zajišťoval konkurenci; bude se pak moci věnovat svému dvojímu úkolu: prosazovat úsporná opatření a zlepšovat vnitřní uspořádání země, aby podnikatelé mohli rozmnožovat svůj zisk a investice, zvyšovat mzdy, vyrábět kvalitnější zboží a poskytovat lepší služby za ceny co nejnižší.(62)

svědomitosti: „Ohňostroj té doby měl něco z opilé slavnosti.'^ 64 ) V Ame­ rickém eposu (The Epic of America), který vyšel roku 1931, to James Truslow Adams shrnul slovy: „ .Praktikové' se vzdali idealismu ve prospěch blahobytu a připravili nás o obojí."( 65 ) Někteří intelektuálové také opravdu soudili, že veškeré snahy o šíření všeobecného blahobytu jsou zcestné a odsouzené k zániku. Michael Rostovtzeff, který tehdy dokončoval monumentální Dějiny antického hospodářství, se ptá: „Je možné poskytovat nižším třídám vyšší civilizaci, aniž by se tím snížila její úroveň a rozmělnila její kvalita až do úplného vymizení? Což se nerozpadá zákonitě každá civilizace, jakmile začne pronikat masy?'^ 6 6 ) Názor, že dvacátá léta byl opilý flám, který ničil civilizační hodnoty, lze ovšem vysvětlit jedině naprostým zkreslením nebo popřením historických faktů. Blahobyt se opravdu značně rozšířil a upevnil. Nebyl všeobecný: v zemědělství se vyskytoval jen někde a do značné míry se vyhýbal některým starším průmyslovým oblastem, například textilní výrobě v Nové Anglii. ( 6 7 ) Vcelku se ale rozšířil víc než v jiných státech obdobné velikosti a desítky miliónů Američanů dosáhly hospodářské úrovně, jaká v minulosti neexistovala. Tento vzestup stojí za pozornost. Byl-li v letech 1933-8 ukazatel životní úrovně 100, pak mezi roky 1921 a 1929 stoupl z 58 na 110, což znamenalo vzrůst národního důchodu z 59,4 na 87,2 miliard dola­ rů během osmi let, takže se skutečný příjem na osobu zvýšil z 522 na 716 dolarů. Nebyl to sice babylónský přepych, ale slušný komfort do té doby neuskutečnitelný^ 68 ) Rozmach se neprojevil jen ve výdajích a na bankovních kontech. Poprvé v historii milióny dělníků a zaměstnanců uzavíraly pojištění (životní a průmyslové pojistky přesáhly v dvacátých letech hodnotu 100 miliónů dolarů), ukládaly úspory, jež se za toto desítiletí zčtyřnásobily, investovaly do průmyslu. Podíváme-li se například, kdo kupoval padesát i více akcií veřejných služeb, jednoho z největších kapitálových podniků dvacátých let, zjistíme, že největší skupiny (seřazené podle velikosti) byly: hospodyně, úředníci, dělníci, obchodníci, řidiči a vlakvedoucí, elektrikáři, mechanici a mistři v továrnách.( 69 ) Dvacátá léta také charakterizuje největší a nejdelší stavební konjunktura: už v roce 1924 získalo vlastní dům 11 miliónů rodin.

Tato politická filozofie se zřejmě pozoruhodným způsobem shodovala se základními životními skutečnostmi, což bývá v dějinách vzácný jev. Za Hardinga a ještě víc za Coolidge dosáhly Spojené státy všeobecného blahobytu, který byl v historii Ameriky a vůbec všech ostatních států oje­ dinělý. Když ono desetiletí skončilo a jeho prosperita se na určitou dobu octla ve stínu, lidé a zejména spisovatelé a intelektuálové se na ně zpětně dívali jako na období hrubě materialistické, horečné, šosácké a přízemní a současně jakoby neskutečné, pomíjivé, které nic pořádného nedokázalo. Kritické odsudky používaly biblických obrazů: byla to absurdní Baltazarova hostina před katastrofou. „Nová generace dozrála," napsal roku 1931 Francis Scott Fitzgerald, „a shledala, že všichni bohové jsou mrtvi, všechny války vybojovány, veškerá víra v člověka otřesena; věděli jen, že se Amerika 63 vydává na největší a nejprocovštější flám v historii."^ ) Edmund Wilson viděl dvacátá léta jako zcestnou úchylku od základní vážné linie americké

Jádrem spotřebitelského rozmachu byla osobní doprava, která v obrovské zemi, kde některá města měla v průměru až padesát kilometrů, nepředstavovala žádný luxus. Začátkem roku 1914 bylo v USA registrováno 1,258.062 automobilů a vyrobilo se jich ročně 569.054. Roku 1929 stoupla výroba na 5,621.715, takže bylo v USA celkem 26,501.443 automobilů, tj. pět šestin světové produkce, a na pět obyvatel připadal jeden vůz. Což dává určitou představu o světové průmyslové převaze Ameriky. Roku 1924 čtyři hlavní evropští výrobci aut dosáhli jen 11% celkové americké produkce.

222

223

Ještě koncem desetiletí měla Evropa ve srovnání s USA jen 20% vozů a vy­ 70 ráběla pouhých 13%.( ) To znamenalo, že americká dělnická třída jako celek získávala při středních a dlouhých vzdálenostech individuální volnost pohybu vyhrazenou až dosud určité části buržoazie. Železniční doprava ovšem mezitím slábla (z 1.269 miliónů v roce 1920 klesl počet cestujících na 786 miliónů v roce 1929) a střední stav začal používat letadel: počet cestujících tu ze 49.713 v roce 1928 stoupl na 417.505 v roce 1930 (roku 1940 to už bylo 3,185.278 a v roce 1945 skoro 8 miliónů).(71) Právě dvacátá léta ukazují, jak průmyslová výroba dovede poměrně rychle změnit luxus v nez­ bytnost a rozšířit ji až do základů sociální pyramidy. Průmyslová výroba také skutečně čím dál tím víc bořila třídní, sociální a jiné přehrady. Kromě aut podporovala rozvoj blahobytu elektřina. Výdaje za koupi rozhlasových přijímačů stouply z pouhých 10,648.000 dola­ rů v roce 1920 na 411,637.000 dolarů v roce 1929 a celková výroba elektrických přístrojů se za toto období ztrojnásobila na 2,4 miliardy dolarů.( 72 ) O amerikanizaci přistčhovaleckých skupin se přičinil nejprve masově se šířící rozhlas, který s sebou přinesl na podzim 1923 nový jev, totiž dopisy obdivovatelů populárním hercům či zpěvákům, a potom, zejména u mladých lidí, pravidelná návštěva biografů (od roku 1927 existovaly už mluvené filmy). Z téhož důvodu zmizely i rozdíly v odívání, řeči a chování - vesměs cíle, jež Wilsonova vláda nedokázala zvládnout a Harding i Coolidge moudře ponechávali vlastnímu vývoji. Když Sinclair Lewis roku 1924 popsal pro časopis Nation novou návštěvu své Hlavní ulice (Main Street), zmínil se o dvou maloměstských dívenkách z dělnického prostředí, které měly „elegantní sukně, půvabné halenky, hedvábné punčochy, střevíčky, jaké nelze koupit nikde v Evropě, krátce přistřižené vlasy, líbivé slaměné klobouky a lehce cynický výraz, který je s to uzemnit kdejakého protivu". Jedna prodávala v bufetu. „Oba jejich tatíkové jsou Češi, nepolepšitelní hrubiáni sto let za opicemi, anglicky ani nežbleptnou. Ale další generace, jejich dcery - hotové královny."(73) Tito mladí lidé se ztotožňovali s hvězdami stříbrného plátna; filmy je osvobozovaly: děti od rodičů, manželky od manželů. Dobový kinematografický průzkum uvádí názor sedmnáctileté návštěvnice: „Biograf je dar od Boha, mám-li vyjádřit své pocity, ať žije a vzkvétá v svobodné zemi, která je domovem statečných." Jiná dívka: „Začala jsem kouřit, když jsem viděla Dolores Costellovou."(74) Kouření se tehdy považovalo za pokrokové a osvobozující, zejména u žen; a zdravé - „Místo bonbónů si zapalte Lucky Strike"; „hubněte rozumně". Cestu k osvobození, zvláště ženám z přistěhovaleckých rodin, ukazovala také reklama. Ze všech dřívějších i pozdějších desítiletí znamenala dvacátá léta pro ženy v Americe největší pokrok vůbec. Roku 1930 bylo 10,546.000 žen „výdělečně činno" mimo domov. Jako 224

předtím pracovaly nejčastěji jako služebné (3,483.000), ale skoro 2 milióny už teď mělo úřednické zaměstnání, 1,860.000 pracovalo v továrnách a, což je 75 nejpotěšitelnější, 1,226.000 ve svobodných odborných povoláních.( ) Stejně významná a z kulturního hlediska ještě důležitější byla větší svoboda pro ženy v domácnosti, kterým elektrické přístroje a zařízení, auta a vysoké mzdy manželů poprvé poskytly chvíle volna a odpočinku. Roku 1931 Mary Rossová v článku „O novém postavení žen" shrnuje novou situaci bez naléhavých starostí o zajištění nejnutnějšího živobytí takto: Vychovávají děti - jedno, dvě, někdy tři nebo čtyři - a to s péčí, kterou minulé generace patrně neznaly. Jsou to právě ony, které založily velké hnutí kulturních klubů... právě ony rozhodují, jak vynaložit značné americké příjmy, právě ony udržují v chodu filmový průmysl, kupují nebo si půjčují romány, podporují módu a kosmetickou výrobu, starají se o patřičnou úroveň společenských her, cestování a zdravotnictví, zasazují se, aby se dvě auta v rodině stala běžným zvykem. Z tohoto náhlého přídělu volného času vzešlo mnoho kladného: založil například americkou dobročinnosL(76) Rodinný blahobyt byl také příčinou rozkladu radikální politiky a její odborářské báze. Ve zprávě odborářského pracovníka z roku 1925 se praví: „Fordovy automobily nesmírně uškodily odborům nejen zde, ale i všude jinde. Pokud mají dělníci peníze na ojetého forda a pneumatiky a benzín, jezdí na výlety a o odborářské schůze nemají zájem."( 77 ) V letech 1915, 1921 a 1922 odbory prohrály tři zásadní pře u nejvyššího soudu a v roce 1919 měly jejich stávky katastrofální neúspěch. Členství v Americkém dělnickém svazu (American Federation of Labour) kleslo z nejvyššího čísla 4,078.740 v roce 1920 na 2,532.261 v roce 1932.(78) „Sociální kapitalismus" poskytoval podniková zařízení pro pěstování sportů, placenou dovolenou, pojištění a penzi, takže v roce 1927 mělo skupinové pojištění 4,700.000 dělní­ ků a 1,400.000 dělníků bylo členy podnikových odborů.( 7 9 ) Americké dčlnictvo se octlo na prahu dosud nepředstavitelné měšťanské životní úrovně s osobním zaopatřením a odpovědností, takže se jakékoli kolektivní akce jevily čím dál tím zbytečnější. To pochopitelně souviselo s kulturním uvolněním, jež zjevně popírá výtku buržoazního šosácrví, přízemnosti a ignorantství namířenou (v pozdějších letech víc než v oné době) proti Coolidgově éře. Snad k nejdůležitějšímu pokroku došlo právě v oblasti vzdělání. Mezi rokem 1910 až 1930 vzrostly celkové výdaje na školy víc než pětinásobně, ze 426,25 miliónů na 2,3 miliardy dolarů ročně; rovněž výdaje na univerzity téměř na jednu miliardu. Počet analfabetů klesl ze 7,7% na 4,4%. Propagovala se „jedna kniha měsíčně" a zakládala se literární sdružení; kupovalo se víc knih než kdykoli předtím a trvalý zájem byl o klasiky. Jako nejoblíbenější kni­ ha dvacátých let byl vyhodnocen David Copperfield a mezi „deseti 225

Ještě koncem desetiletí měla Evropa ve srovnání s USA jen 20% vozů a vy­ 70 ráběla pouhých 13%.( ) To znamenalo, že americká dělnická třída jako celek získávala při středních a dlouhých vzdálenostech individuální volnost pohybu vyhrazenou až dosud určité části buržoazie. Železniční doprava ovšem mezitím slábla (z 1.269 miliónů v roce 1920 klesl počet cestujících na 786 miliónů v roce 1929) a střední stav začal používat letadel: počet cestujících tu ze 49.713 v roce 1928 stoupl na 417.505 v roce 1930 (roku 1940 to už bylo 3,185.278 a v roce 1945 skoro 8 miliónů).(71) Právě dvacátá léta ukazují, jak průmyslová výroba dovede poměrně rychle změnit luxus v nez­ bytnost a rozšířit ji až do základů sociální pyramidy. Průmyslová výroba také skutečně čím dál tím víc bořila třídní, sociální a jiné přehrady. Kromě aut podporovala rozvoj blahobytu elektřina. Výdaje za koupi rozhlasových přijímačů stouply z pouhých 10,648.000 dola­ rů v roce 1920 na 411,637.000 dolarů v roce 1929 a celková výroba elektrických přístrojů se za toto období ztrojnásobila na 2,4 miliardy dolarů.( 72 ) O amerikanizaci přistčhovaleckých skupin se přičinil nejprve masově se šířící rozhlas, který s sebou přinesl na podzim 1923 nový jev, totiž dopisy obdivovatelů populárním hercům či zpěvákům, a potom, zejména u mladých lidí, pravidelná návštěva biografů (od roku 1927 existovaly už mluvené filmy). Z téhož důvodu zmizely i rozdíly v odívání, řeči a chování - vesměs cíle, jež Wilsonova vláda nedokázala zvládnout a Harding i Coolidge moudře ponechávali vlastnímu vývoji. Když Sinclair Lewis roku 1924 popsal pro časopis Nation novou návštěvu své Hlavní ulice (Main Street), zmínil se o dvou maloměstských dívenkách z dělnického prostředí, které měly „elegantní sukně, půvabné halenky, hedvábné punčochy, střevíčky, jaké nelze koupit nikde v Evropě, krátce přistřižené vlasy, líbivé slaměné klobouky a lehce cynický výraz, který je s to uzemnit kdejakého protivu". Jedna prodávala v bufetu. „Oba jejich tatíkové jsou Češi, nepolepšitelní hrubiáni sto let za opicemi, anglicky ani nežbleptnou. Ale další generace, jejich dcery - hotové královny."(73) Tito mladí lidé se ztotožňovali s hvězdami stříbrného plátna; filmy je osvobozovaly: děti od rodičů, manželky od manželů. Dobový kinematografický průzkum uvádí názor sedmnáctileté návštěvnice: „Biograf je dar od Boha, mám-li vyjádřit své pocity, ať žije a vzkvétá v svobodné zemi, která je domovem statečných." Jiná dívka: „Začala jsem kouřit, když jsem viděla Dolores Costellovou."(74) Kouření se tehdy považovalo za pokrokové a osvobozující, zejména u žen; a zdravé - „Místo bonbónů si zapalte Lucky Strike"; „hubněte rozumně". Cestu k osvobození, zvláště ženám z přistěhovaleckých rodin, ukazovala také reklama. Ze všech dřívějších i pozdějších desítiletí znamenala dvacátá léta pro ženy v Americe největší pokrok vůbec. Roku 1930 bylo 10,546.000 žen „výdělečně činno" mimo domov. Jako 224

předtím pracovaly nejčastěji jako služebné (3,483.000), ale skoro 2 milióny už teď mělo úřednické zaměstnání, 1,860.000 pracovalo v továrnách a, což je 75 nejpotěšitelnější, 1,226.000 ve svobodných odborných povoláních.( ) Stejně významná a z kulturního hlediska ještě důležitější byla větší svoboda pro ženy v domácnosti, kterým elektrické přístroje a zařízení, auta a vysoké mzdy manželů poprvé poskytly chvíle volna a odpočinku. Roku 1931 Mary Rossová v článku „O novém postavení žen" shrnuje novou situaci bez naléhavých starostí o zajištění nejnutnějšího živobytí takto: Vychovávají děti - jedno, dvě, někdy tři nebo čtyři - a to s péčí, kterou minulé generace patrně neznaly. Jsou to právě ony, které založily velké hnutí kulturních klubů... právě ony rozhodují, jak vynaložit značné americké příjmy, právě ony udržují v chodu filmový průmysl, kupují nebo si půjčují romány, podporují módu a kosmetickou výrobu, starají se o patřičnou úroveň společenských her, cestování a zdravotnictví, zasazují se, aby se dvě auta v rodině stala běžným zvykem. Z tohoto náhlého přídělu volného času vzešlo mnoho kladného: založil například americkou dobročinnosL(76) Rodinný blahobyt byl také příčinou rozkladu radikální politiky a její odborářské báze. Ve zprávě odborářského pracovníka z roku 1925 se praví: „Fordovy automobily nesmírně uškodily odborům nejen zde, ale i všude jinde. Pokud mají dělníci peníze na ojetého forda a pneumatiky a benzín, jezdí na výlety a o odborářské schůze nemají zájem."( 77 ) V letech 1915, 1921 a 1922 odbory prohrály tři zásadní pře u nejvyššího soudu a v roce 1919 měly jejich stávky katastrofální neúspěch. Členství v Americkém dělnickém svazu (American Federation of Labour) kleslo z nejvyššího čísla 4,078.740 v roce 1920 na 2,532.261 v roce 1932.(78) „Sociální kapitalismus" poskytoval podniková zařízení pro pěstování sportů, placenou dovolenou, pojištění a penzi, takže v roce 1927 mělo skupinové pojištění 4,700.000 dělní­ ků a 1,400.000 dělníků bylo členy podnikových odborů.( 7 9 ) Americké dčlnictvo se octlo na prahu dosud nepředstavitelné měšťanské životní úrovně s osobním zaopatřením a odpovědností, takže se jakékoli kolektivní akce jevily čím dál tím zbytečnější. To pochopitelně souviselo s kulturním uvolněním, jež zjevně popírá výtku buržoazního šosácrví, přízemnosti a ignorantství namířenou (v pozdějších letech víc než v oné době) proti Coolidgově éře. Snad k nejdůležitějšímu pokroku došlo právě v oblasti vzdělání. Mezi rokem 1910 až 1930 vzrostly celkové výdaje na školy víc než pětinásobně, ze 426,25 miliónů na 2,3 miliardy dolarů ročně; rovněž výdaje na univerzity téměř na jednu miliardu. Počet analfabetů klesl ze 7,7% na 4,4%. Propagovala se „jedna kniha měsíčně" a zakládala se literární sdružení; kupovalo se víc knih než kdykoli předtím a trvalý zájem byl o klasiky. Jako nejoblíbenější kni­ ha dvacátých let byl vyhodnocen David Copperfield a mezi „deseti 225

nejvýznamnějšími muži v dějinách" se octl Shakespeare, Dickens, Tennyson a Longfellow*/ 8 0 ) Přestože si doba vysloužila název „jazzový věk", existovalo koncem desetiletí v zemi 35.000 orchestrů mládeže. Rovněž pozoruhodná byla péče o zachování historických památek, která vedla k re­ novaci koloniální architektury města Williamsburgu a k založení sbírky současného malířství, jež roku 1929 dala vznik Muzeu moderního umění.( 8 1 ) Dvacátá léta byla vskutku nejšťastnějším desetiletím v amerických dějinách, mnohem šťastnějším než stejně úspěšná léta padesátá, neboť v dva­ cátých letech národní soudržnost vyvolaná poměrným blahobytem, náhlý kulturní rozkvět a výrazová originalita „amerikanismu" byly nové a vzru­ šující. Roku 1927 člen francouzské Akademie André Siegfried vydal knihu Amerika dospívá (America Comes of Age), v níž dokazuje, že „následkem revolučních změn způsobených moderními metodami výroby... Američané teď uskutečňují ve velkém měřítku zcela originální společenskou strukturu". Tento názor by ovšem asi vyvolal sarkastickou odpověď ze strany Henryho Jamese,** který umřel jedenáct let předtím. Roku 1878 napsal tento americký spisovatel nevelký životopis Hawthornův se známým, (pro Američany) velmi urážlivým odstavcem vypočítávajícím charakteristické znaky vyspělé civilizace, která existuje v jiných zemích, nikoli však v tkanivu amerického života, a která je - podle Jamesova přesvědčení - tvůrcům imaginativní prózy bohatým zdrojem inspirace. Amerika, konstatuje James, nemá žádného panovníka, žádný vladařský dvůr ani loajální poddané, nemá aristokracii, církev, duchovenstvo, diplomatický sbor, venkovskou šlechtu, nemá paláce, hrady, zámky ani staré venkovské domy nebo fary nebo doškové chalupy nebo zříceniny obrostlé břečťanem; nemá katedrály, opatství, románské kostelíky; nemá staré univerzity jako Oxford ani internátní školy jako Eton a Harrow; nemá literaturu, romány, muzea, obrazy, politicky orientovanou 82 společnost, sportovce - žádný Epsom nebo Ascot proslavené svými dostihy^ ) Koncem dvacátých let dosáhla Amerika společenských výšin a kompli­ kovanosti, které Henry James tak těžce postrádal, a stalo se to kupodivu 83 zásluhou „banálního blahobytu", jímž Hawthorne sám pohrdal/ ) Ale byl to blahobyt nebývalých a velkolepých rozměrů, který sám o sobě byl pozoruhodným sociálním jevem a přinesl s sebou poprvé v dějinách * Henry Wadsworth Longfellow (1807-1882), americký básník. Kromě dlouhé epické básně Evangeline je znám zpracováním indiánských bájí v Písni o Hiawathovi (1855), kterou přeložil J.V. Sládek. ** Henry James (843-1916), mladší bratr slavného amerického filozofa pragmatismu, psychologa Williama Jamese. Nejvýznamnější z jeho románů: Washingtonovo náměstí, Portrét dámy, Utažení šroubu, Bostoňanky, Listiny Aspernovy, Co všechno věděla Maisie, Poyntonova kořist, Holubicí křídla, Daisy Milerová, Vyslanci, Zlatý pohár

226

Ameriky celý velký svět literatury. Desetiletí zahájil v roce 1918 román Francise Scotta Fitzgeralda Z této strany ráje (This Side of Paradise) a uzavřela v roce 1929 kniha Sbohem armádo (AFarewellto Arms) Ernesta Hemingwaye, který se stal nejvlivnějším anglicky píšícím autorem mezi oběma válkami. Dále to byla Hlavní ulice (Main Street) Sinclaira Lewise (1920), Tři vojáci (Three Soldiers) Johna Dos Passose (1921), Americká tragédie (An American Tragédy) Theodora Dreisera (1926), Žold (Soldieťs Pay) Williama Faulknera (1926),Boston Uptona Sinclaira (1928) aKdomovu se dívej, andělí (Look Homeward, Angel) Thomase Wolfa (1929). Výskyt této plejády spisovatelů a též dramatiků, jako byli Eugene 0'Neill a Thornton Wilder, dokazoval, řečeno s Lionelem Trillingem, že „život v Americe od konce devatenáctého století neobyčejně zhoustl" a vedl ani ne tak k „pozorování společnosti", jak to od románu vyžadoval Henry James, nýbrž přímo k „intenzivnímu společenskému vědomí", takže „vážnou knihu lze teď definovat jako dílo, které nám staví před oči obraz společnosti, abychom jej posoudili a odsoudili"/ 8 4 ) Rostoucí snaha americké kultury zbavit se infantilní závislosti na evropských vzorech začala v dvacátých letech vytvářet svérázné umělecké formy nejen ve filmu a v rozhlase, kde šlo o projevy nejtypičtější, ale i na divadle. Nejzajímavější a nejvyzrálejší byl v této době newyorský muzikál. Nezapřel samozřejmě příbuznost s vídeňskou operetou, francouzským bulvárním hudebním divadlem, anglickými komickými operami Gilberta a Sullivana a anglickým kabaretem (jeho počátky sahají možná až ke Gayově Žebrácké opeře z roku 1728), avšak prvky amerických minstrelských představení, burlesky, jazzu a vaudevillu ho změnily v úplně novou formu populárního umění. Už před rokem 1914 měl tento žánr plodné skladatele, zejména Irvinga Berlina a Jeroma Kerna. Ale jejich dílo se tehdy jevilo tak okrajové a nepodstatné, že některé z nejstarších a nejlepších Kernových písní prostě zapadly a zmizely beze stopy/ 8 5 ) Teprve začátkem dvacátých let si senzační konjunktura divadel na Broadwayi našla nové talenty - George Gershwina, Richarda Rodgerse, Howarda Dietze, Cole Portera, Vincenta Youmanse, Oscara Hammersteina, Lorenze Harta a E. Y. Harburga - čímž dosáhl americký muzikál plného rozkvětu. 12. února 1924 provedl orchestr Paula Whitemana v Aiolské síni Gershwinovu Rapsodii v modrém. Byl to archetypální tvůrčí čin celé dekády. A v stejné době, krátce po Coolidgově zvolení, se 1. prosince začal hrát v Liberty Theatre další Gershwinův kus Lady, Be Good! (Buďte na mě hodná, paní), první vyzrálý americký muzikál 86 s Fredem Astairem a jeho sestrou Adélou v hlavních rolích/ ) Byla to významná událost v celé broadwayské sezóně, která měla na programu asi čtyřicet muzikálů včetně Youmansova Lollypop (Lízátko), Kernova Sitting Preity (Ustláno na růžích), The Student Prince (Kníže studentů) od Rudolfa 227

nejvýznamnějšími muži v dějinách" se octl Shakespeare, Dickens, Tennyson a Longfellow*/ 8 0 ) Přestože si doba vysloužila název „jazzový věk", existovalo koncem desetiletí v zemi 35.000 orchestrů mládeže. Rovněž pozoruhodná byla péče o zachování historických památek, která vedla k re­ novaci koloniální architektury města Williamsburgu a k založení sbírky současného malířství, jež roku 1929 dala vznik Muzeu moderního umění.( 8 1 ) Dvacátá léta byla vskutku nejšťastnějším desetiletím v amerických dějinách, mnohem šťastnějším než stejně úspěšná léta padesátá, neboť v dva­ cátých letech národní soudržnost vyvolaná poměrným blahobytem, náhlý kulturní rozkvět a výrazová originalita „amerikanismu" byly nové a vzru­ šující. Roku 1927 člen francouzské Akademie André Siegfried vydal knihu Amerika dospívá (America Comes of Age), v níž dokazuje, že „následkem revolučních změn způsobených moderními metodami výroby... Američané teď uskutečňují ve velkém měřítku zcela originální společenskou strukturu". Tento názor by ovšem asi vyvolal sarkastickou odpověď ze strany Henryho Jamese,** který umřel jedenáct let předtím. Roku 1878 napsal tento americký spisovatel nevelký životopis Hawthornův se známým, (pro Američany) velmi urážlivým odstavcem vypočítávajícím charakteristické znaky vyspělé civilizace, která existuje v jiných zemích, nikoli však v tkanivu amerického života, a která je - podle Jamesova přesvědčení - tvůrcům imaginativní prózy bohatým zdrojem inspirace. Amerika, konstatuje James, nemá žádného panovníka, žádný vladařský dvůr ani loajální poddané, nemá aristokracii, církev, duchovenstvo, diplomatický sbor, venkovskou šlechtu, nemá paláce, hrady, zámky ani staré venkovské domy nebo fary nebo doškové chalupy nebo zříceniny obrostlé břečťanem; nemá katedrály, opatství, románské kostelíky; nemá staré univerzity jako Oxford ani internátní školy jako Eton a Harrow; nemá literaturu, romány, muzea, obrazy, politicky orientovanou 82 společnost, sportovce - žádný Epsom nebo Ascot proslavené svými dostihy^ ) Koncem dvacátých let dosáhla Amerika společenských výšin a kompli­ kovanosti, které Henry James tak těžce postrádal, a stalo se to kupodivu 83 zásluhou „banálního blahobytu", jímž Hawthorne sám pohrdal/ ) Ale byl to blahobyt nebývalých a velkolepých rozměrů, který sám o sobě byl pozoruhodným sociálním jevem a přinesl s sebou poprvé v dějinách * Henry Wadsworth Longfellow (1807-1882), americký básník. Kromě dlouhé epické básně Evangeline je znám zpracováním indiánských bájí v Písni o Hiawathovi (1855), kterou přeložil J.V. Sládek. ** Henry James (843-1916), mladší bratr slavného amerického filozofa pragmatismu, psychologa Williama Jamese. Nejvýznamnější z jeho románů: Washingtonovo náměstí, Portrét dámy, Utažení šroubu, Bostoňanky, Listiny Aspernovy, Co všechno věděla Maisie, Poyntonova kořist, Holubicí křídla, Daisy Milerová, Vyslanci, Zlatý pohár

226

Ameriky celý velký svět literatury. Desetiletí zahájil v roce 1918 román Francise Scotta Fitzgeralda Z této strany ráje (This Side of Paradise) a uzavřela v roce 1929 kniha Sbohem armádo (AFarewellto Arms) Ernesta Hemingwaye, který se stal nejvlivnějším anglicky píšícím autorem mezi oběma válkami. Dále to byla Hlavní ulice (Main Street) Sinclaira Lewise (1920), Tři vojáci (Three Soldiers) Johna Dos Passose (1921), Americká tragédie (An American Tragédy) Theodora Dreisera (1926), Žold (Soldieťs Pay) Williama Faulknera (1926),Boston Uptona Sinclaira (1928) aKdomovu se dívej, andělí (Look Homeward, Angel) Thomase Wolfa (1929). Výskyt této plejády spisovatelů a též dramatiků, jako byli Eugene 0'Neill a Thornton Wilder, dokazoval, řečeno s Lionelem Trillingem, že „život v Americe od konce devatenáctého století neobyčejně zhoustl" a vedl ani ne tak k „pozorování společnosti", jak to od románu vyžadoval Henry James, nýbrž přímo k „intenzivnímu společenskému vědomí", takže „vážnou knihu lze teď definovat jako dílo, které nám staví před oči obraz společnosti, abychom jej posoudili a odsoudili"/ 8 4 ) Rostoucí snaha americké kultury zbavit se infantilní závislosti na evropských vzorech začala v dvacátých letech vytvářet svérázné umělecké formy nejen ve filmu a v rozhlase, kde šlo o projevy nejtypičtější, ale i na divadle. Nejzajímavější a nejvyzrálejší byl v této době newyorský muzikál. Nezapřel samozřejmě příbuznost s vídeňskou operetou, francouzským bulvárním hudebním divadlem, anglickými komickými operami Gilberta a Sullivana a anglickým kabaretem (jeho počátky sahají možná až ke Gayově Žebrácké opeře z roku 1728), avšak prvky amerických minstrelských představení, burlesky, jazzu a vaudevillu ho změnily v úplně novou formu populárního umění. Už před rokem 1914 měl tento žánr plodné skladatele, zejména Irvinga Berlina a Jeroma Kerna. Ale jejich dílo se tehdy jevilo tak okrajové a nepodstatné, že některé z nejstarších a nejlepších Kernových písní prostě zapadly a zmizely beze stopy/ 8 5 ) Teprve začátkem dvacátých let si senzační konjunktura divadel na Broadwayi našla nové talenty - George Gershwina, Richarda Rodgerse, Howarda Dietze, Cole Portera, Vincenta Youmanse, Oscara Hammersteina, Lorenze Harta a E. Y. Harburga - čímž dosáhl americký muzikál plného rozkvětu. 12. února 1924 provedl orchestr Paula Whitemana v Aiolské síni Gershwinovu Rapsodii v modrém. Byl to archetypální tvůrčí čin celé dekády. A v stejné době, krátce po Coolidgově zvolení, se 1. prosince začal hrát v Liberty Theatre další Gershwinův kus Lady, Be Good! (Buďte na mě hodná, paní), první vyzrálý americký muzikál 86 s Fredem Astairem a jeho sestrou Adélou v hlavních rolích/ ) Byla to významná událost v celé broadwayské sezóně, která měla na programu asi čtyřicet muzikálů včetně Youmansova Lollypop (Lízátko), Kernova Sitting Preity (Ustláno na růžích), The Student Prince (Kníže studentů) od Rudolfa 227

Frimla a Sigmunda Romberga, Music Box Revue (Revue z hrací skříně) od Irvinga Berlina a Chocolate Dandies (Černošská revue) od Sissla a Blaka. Pozornost upoutaly též Zelené pastviny (GreenPastures) Marca Conellyho, První symfonie Aarona Coplanda a nástup Sergeje Kusevického jako dirigenta Bostonského symfonického orchestru. Snad kromě výmarského Německa zaujímala Amerika Coolidgovy prosperity v této době nejvýz­ namnější místo v světové divadelní kultuře, kde domácí umělci nacházeli široké možnosti uplatnění a emigrace svobodu, finanční oporu a bezpečnost pro tvůrčí práci. Rozkvět dvacátých let nevytvářel šosáctví ani společenskou nemorálnost. Jedinou vadou bylo, že toto období trvalo jen krátce. Kdyby bylo vydrželo, ovlivňujíc sice méně odolné, ale tou dobou stále ještě přežívající a bránící se hospodářské systémy Evropy, určitě by bylo došlo k světovému politickému obratu, jenž by vytlačil ze scény nové síly totalitního nátlaku s jejich zkázonosnou vírou v sociální inženýrství a nahradil je postupně dobrými vztahy mezi vládou a podnikateli, které by byly ještě užší, než naznačil Coolidge v proslovu k newyorským představitelům obchodu. Roku 1929 dosáhly Spojené státy v celkové světové produkci úrovně, na jakou se až dosud žádný stát ani v období vlastní prosperity nedostal: 34,4% proti 10,4% Británie, 10,3% Německa, 9,9% Ruska, 5,0% Francie, 4,0% Japonska, 2,5% Itálie, 2,2% Kanady a 1,7% Polska. Pravděpodobnost, že Evropa převezme americkou „originální společenskou strukturu", jak to nazval André Siegf ried, se zvyšovala každým rokem, pokud světová ekonomika zůstávala živou. Kdyby bylo období prosperity trvalo v neztenčeném rozsahu ještě jedno desítiletí, dějiny dvacátého století by vypadaly zcela jinak a byly by daleko šťastnější. 4. prosince 1928 pronesl Coolidge v Kongresu svůj poslední projev: Žádný Kongres, který se kdy sešel, aby posoudil stav Unie, neshledal příznivější vyhlídky.... Velké bohatství, jež nashromáždili naši podnikatelé a průmyslníci a nahospodařili naši ekonomové, bylo v měřítku co nejširším rozděleno celému národu a sloužilo jako trvalý zdroj dobročinnosti a podpory celému světu. Existenční požadavky přesáhly ve Spojených státech úroveň nezbytnosti a vstoupily do oblasti přepychu a nadbytku. Stoupající výroba zásobuje rostoucí požadavky domácího trhu i rozmáhající se zahraniční obchod. Naše země může hodnotit přítomnost s uspokojením a do budoucnosti hledět s optimismem/ ^ Tento názor nebyl nabubřelou samochválou úspěšného politika. Ani to nebylo jen mínění podnikatelských kruhů. Sdíleli je intelektuálové všech barev a stupňů. Ve Vzestupu americké civilizace (The Rise of American Civilization) z roku 1927 napsal Charles Beard, že „země kráčí od jedno­ ho technologického vítězství k druhému překonávajíc námahu spojenou s využíváním přírodních sil a zdrojů a uskutečňujíc čím dál tím širší

228

rozdělení darů civilizace - zdraví, sociálního zabezpečení, hmotných statků, vzdělání, volného času a estetických prožitků...'^ 88 ) Téhož roku konstatoval Walter Lippmann: „Víceméně neuvědomělá a neplánovaná činnost obchodníků je dnes aktuálnější, odvážnější a v jistém smyslu revolučnější než všechny teorie pokrokářů."( 8 9 ) John Dewey roku 1929 soudí, že nejde o to jak prosperitu udržet - považoval ji za samozřejmou - ale jak změnit „velkou společnost" ve „velké společenství"/ 90 ) Dokonce i mezi levičáky se šířil názor, že soukromé podnikání je přece jenom asi správné. Lincoln Steffens píše v únoru 1929, že pravdu má americký systém i sovětské zřízení: „Lidstvo lze zachránit tím či oním způsobem."( 91 ) Roku 1929 zahájil Nation tříměsíční řadu úvah o stálosti amerického blahobytu a upo­ zorňoval na majetné Američany, kteří zůstávali stranou. První článek vyšel 23. října 1929 právě v době prvního velkého hospodářského krachu. Zdá se, že Coolidge sám jako člověk od přírody nedůvěřivý, který se nedal jen tak přesvědčit, že lze trvalou spokojenost najít na této straně věčnosti, byl skeptičtější než kdokoli jiný a rozhodně méně optimistický, než mu dovolovala jeho veřejná funkce. Zajímavé je, že roku 1928 odmítl kandidovat znovu na prezidenta, ačkoli mu bylo teprve šestapadesát a vše nasvědčovalo tomu, že bude zvolen. Předsedovi nejvyššího soudu Harlanu Stonovi řekl: „Je docela dobré odejít, když vás ještě chtějí." Svým politickým ambicím stanovil velmi přísné meze, jaké by ostatně (podle jeho mínění) měly platit pro každou politickou činnost vůbec. Stone ho upozorňoval na budoucí hospodářské potíže. Také soudil, že dojde k zvratu. Coolidgova manželka Grace si zapsala: „Taťka čeká, že přijde krize." Coolidge se ovšem domníval, že bude jen jako v roce 1920 a že se dá zvládnout obdobným postupem cílevědomé nečinnosti. Pokud bylo zapotřebí něco víc, necítil se k tomu povolán. Podle Grace Coolidgové prý řekl ministerskému kabinetu: „Dokážu uspořit peníze. Veškeré mé vzdělání a znalosti sledovaly tento cíl. Země je v dobré finanční situaci. Možná že přišel čas, kdy bychom měli utrácet. Ale na to já nemám potřebnou kvalifikaci." Dle jeho názoru ji měl ve vrchovaté míře Hoover; byl první, nikoli poslední z těch, kdo byli ochotni utrácet. Nicméně Hooverem jako dalším prezidentem nebyl nijak nadšen. „Ten člověk mi dával šest let rady, o které jsem se ho neprosil; všechny byly špatné." Coolidgovi však ani nenapadlo, aby mu takové služby oplácel. Když se ho novináři v době mezivládí roku 1929 zeptali, jakou dlouhodobou vládní politiku by doporučil, odsekl: „To přenechám svému zázračnému nástupci." Jeviště opustil beze slova a nad blednoucí idylou zatáhl oponu.

229

Frimla a Sigmunda Romberga, Music Box Revue (Revue z hrací skříně) od Irvinga Berlina a Chocolate Dandies (Černošská revue) od Sissla a Blaka. Pozornost upoutaly též Zelené pastviny (GreenPastures) Marca Conellyho, První symfonie Aarona Coplanda a nástup Sergeje Kusevického jako dirigenta Bostonského symfonického orchestru. Snad kromě výmarského Německa zaujímala Amerika Coolidgovy prosperity v této době nejvýz­ namnější místo v světové divadelní kultuře, kde domácí umělci nacházeli široké možnosti uplatnění a emigrace svobodu, finanční oporu a bezpečnost pro tvůrčí práci. Rozkvět dvacátých let nevytvářel šosáctví ani společenskou nemorálnost. Jedinou vadou bylo, že toto období trvalo jen krátce. Kdyby bylo vydrželo, ovlivňujíc sice méně odolné, ale tou dobou stále ještě přežívající a bránící se hospodářské systémy Evropy, určitě by bylo došlo k světovému politickému obratu, jenž by vytlačil ze scény nové síly totalitního nátlaku s jejich zkázonosnou vírou v sociální inženýrství a nahradil je postupně dobrými vztahy mezi vládou a podnikateli, které by byly ještě užší, než naznačil Coolidge v proslovu k newyorským představitelům obchodu. Roku 1929 dosáhly Spojené státy v celkové světové produkci úrovně, na jakou se až dosud žádný stát ani v období vlastní prosperity nedostal: 34,4% proti 10,4% Británie, 10,3% Německa, 9,9% Ruska, 5,0% Francie, 4,0% Japonska, 2,5% Itálie, 2,2% Kanady a 1,7% Polska. Pravděpodobnost, že Evropa převezme americkou „originální společenskou strukturu", jak to nazval André Siegf ried, se zvyšovala každým rokem, pokud světová ekonomika zůstávala živou. Kdyby bylo období prosperity trvalo v neztenčeném rozsahu ještě jedno desítiletí, dějiny dvacátého století by vypadaly zcela jinak a byly by daleko šťastnější. 4. prosince 1928 pronesl Coolidge v Kongresu svůj poslední projev: Žádný Kongres, který se kdy sešel, aby posoudil stav Unie, neshledal příznivější vyhlídky.... Velké bohatství, jež nashromáždili naši podnikatelé a průmyslníci a nahospodařili naši ekonomové, bylo v měřítku co nejširším rozděleno celému národu a sloužilo jako trvalý zdroj dobročinnosti a podpory celému světu. Existenční požadavky přesáhly ve Spojených státech úroveň nezbytnosti a vstoupily do oblasti přepychu a nadbytku. Stoupající výroba zásobuje rostoucí požadavky domácího trhu i rozmáhající se zahraniční obchod. Naše země může hodnotit přítomnost s uspokojením a do budoucnosti hledět s optimismem/ ^ Tento názor nebyl nabubřelou samochválou úspěšného politika. Ani to nebylo jen mínění podnikatelských kruhů. Sdíleli je intelektuálové všech barev a stupňů. Ve Vzestupu americké civilizace (The Rise of American Civilization) z roku 1927 napsal Charles Beard, že „země kráčí od jedno­ ho technologického vítězství k druhému překonávajíc námahu spojenou s využíváním přírodních sil a zdrojů a uskutečňujíc čím dál tím širší

228

rozdělení darů civilizace - zdraví, sociálního zabezpečení, hmotných statků, vzdělání, volného času a estetických prožitků...'^ 88 ) Téhož roku konstatoval Walter Lippmann: „Víceméně neuvědomělá a neplánovaná činnost obchodníků je dnes aktuálnější, odvážnější a v jistém smyslu revolučnější než všechny teorie pokrokářů."( 8 9 ) John Dewey roku 1929 soudí, že nejde o to jak prosperitu udržet - považoval ji za samozřejmou - ale jak změnit „velkou společnost" ve „velké společenství"/ 90 ) Dokonce i mezi levičáky se šířil názor, že soukromé podnikání je přece jenom asi správné. Lincoln Steffens píše v únoru 1929, že pravdu má americký systém i sovětské zřízení: „Lidstvo lze zachránit tím či oním způsobem."( 91 ) Roku 1929 zahájil Nation tříměsíční řadu úvah o stálosti amerického blahobytu a upo­ zorňoval na majetné Američany, kteří zůstávali stranou. První článek vyšel 23. října 1929 právě v době prvního velkého hospodářského krachu. Zdá se, že Coolidge sám jako člověk od přírody nedůvěřivý, který se nedal jen tak přesvědčit, že lze trvalou spokojenost najít na této straně věčnosti, byl skeptičtější než kdokoli jiný a rozhodně méně optimistický, než mu dovolovala jeho veřejná funkce. Zajímavé je, že roku 1928 odmítl kandidovat znovu na prezidenta, ačkoli mu bylo teprve šestapadesát a vše nasvědčovalo tomu, že bude zvolen. Předsedovi nejvyššího soudu Harlanu Stonovi řekl: „Je docela dobré odejít, když vás ještě chtějí." Svým politickým ambicím stanovil velmi přísné meze, jaké by ostatně (podle jeho mínění) měly platit pro každou politickou činnost vůbec. Stone ho upozorňoval na budoucí hospodářské potíže. Také soudil, že dojde k zvratu. Coolidgova manželka Grace si zapsala: „Taťka čeká, že přijde krize." Coolidge se ovšem domníval, že bude jen jako v roce 1920 a že se dá zvládnout obdobným postupem cílevědomé nečinnosti. Pokud bylo zapotřebí něco víc, necítil se k tomu povolán. Podle Grace Coolidgové prý řekl ministerskému kabinetu: „Dokážu uspořit peníze. Veškeré mé vzdělání a znalosti sledovaly tento cíl. Země je v dobré finanční situaci. Možná že přišel čas, kdy bychom měli utrácet. Ale na to já nemám potřebnou kvalifikaci." Dle jeho názoru ji měl ve vrchovaté míře Hoover; byl první, nikoli poslední z těch, kdo byli ochotni utrácet. Nicméně Hooverem jako dalším prezidentem nebyl nijak nadšen. „Ten člověk mi dával šest let rady, o které jsem se ho neprosil; všechny byly špatné." Coolidgovi však ani nenapadlo, aby mu takové služby oplácel. Když se ho novináři v době mezivládí roku 1929 zeptali, jakou dlouhodobou vládní politiku by doporučil, odsekl: „To přenechám svému zázračnému nástupci." Jeviště opustil beze slova a nad blednoucí idylou zatáhl oponu.

229

V pátek 3. října 1929 se poblíž Chesteru na statcích vévody z Westminsteru konal lov na bažanty. Den předtím se v lovecké hale sešla porada organizátorů a časně zrána si myslivecký personál oblékl nové stejnokroje a šel se hlásit hlavnímu lovčímu, který vypadal velmi impozantně v zeleném sametovém kabátě a vestě, v bílých jezdeckých kalhotách, kamaších z hustého česaného barchetu, v tvrdém klobouku a s různými zlatými šňůrami. Bylo tu osmdesát livrejovaných myslivců: červené klobouky s širokým okrajem a koženou páskou, bílé selské haleny z hrubé látky stažené v pase širo­ kým řemenem s mohutnou mosaznou sponou. Také náhončí se seřadili k přehlídce. Pak přivezli pušky v kožených pouzdrech s šlechtickými jmény a erby na mosazných štítcích. Hosté dorazili v rolls-roycech a daimlerech, každý s šoférem, a nakonec sám vévoda. Jeden mladý nabíječ mu předal loveckou sedačku v podobě hole. Jakmile „Jeho Milost" zaujala své místo, hlavní lovčí zapískal na píšťalku, náhončí vykročili vpřed a hon začal. Byl organizován do nejmenších podrobností, aby byl právě takovou kratochvílí, jakou si vévoda přál. V poledne pili myslivci pivo nalévané z rohových džbánů a odpoledne soukromá úzkokolejná železnice s pestře pomalo­ vanými vagóny přivezla dámy, aby se účastnily zábavy. Úlovků bylo 1 téměř 2.000 kusů.C ) Čtrnáct dní předtím, než se odehrála tato téměř středověká scéna, vévodův dobrý přítel Winston Churchill, který až donedávna zastával funkci ministra financí, psal své ženě z Ameriky: Musím Ti sdělit, že jsem měl v poslední době mimořádně velké štěstí, co se týče peněz. Než jsem odjel, sir Harry McGowan se mě úplně vážně zeptal, zda může bez předchozí domluvy nakoupit na můj účet akcie, naskytne-li se vhodná příležitost. Řekl jsem, že mohu dát kdykoli k dispozici dva nebo tři tisíce liber. Mínil jsem to jako horní hranici pro nákup akcií vůbec. On tomu ale rozuměl tak, zeje to limit, kam až jsem ochoten při jednotlivé burzovní spekulaci jít, a tak použil asi desetkrát větší částku.... Tím jsme získali během několika týdnů malé jmění.... Je to dobrý pocit mít něco v rezervě A ' Je zajímavé, že Churchill spekuloval na krajní mezi až do poslední chvíle

před krachem. Byl jedním z 600.000 extremistů z 1,548.707 akcioná­ řů firem patřících roku 1929 devětadvaceti americkým burzám. V době, kdy horečka dosahovala maxima, bylo asi milión aktivních speku­ lantů a z celkového počtu 120 miliónů obyvatel USA hrálo na burze asi 29-30 miliónů/ 3 ) Churchill přes všechnu svou zkušenost a světové známosti nebyl o nic lépe informován než obyčený makléř. Expanze amerického hospodářství se zastavila v červnu 1929. Nějaký čas trvalo, než se projevily následky: růst cenných papírů skončil 3. září, čtrnáct dní předtím, než Churchill napsal svůj rozradostněný dopis. Pozdější zvýšení byly jen křečovité záškuby v rámci trvalé sestupné tendence. Halali vévodova lovu ještě ani nedoznělo, když nastal strmý pokles. V pondělí 21. října 1929 telegrafické pásky poprvé nezvládly příval Jobových zpráv a pak už nestačily vůbec. Zmatek a panika houstly (první krizové telegramy se rozletěly v sobotu předtím) a burzovní hráči si začali uvědomovat, že mohou přijít o všechny své úspory i o střechu nad hlavou. Ve čtvrtek 24. října akcie klesly přímo vertikálně; nikdo je nekupoval, makléři, protože neměl nikdo zájem ani o nejnižší hranici, se zbavovali akcií za každou cenu. V Broad Street před newyorskou burzou se shromáždily davy a ke konci dne jedenáct známých finančníků z Wall Street spáchalo sebevraždu. Jedním z pozorovatelů na galerii burzy toho dne byl Churchill sám a sledoval, jak jeho nedávno nabyté jmění mizí, jako když šlehne kouzelným proutkem. Další týden přišel známý Černý úterek 29. října 1929 a začaly se prodávat první zdravé akcie, aby se zvýšila zoufale potřebná platební schopnost peněz. (4) Velké burzovní krize se svými dramatickými zvraty a zásahy do lidských osudů oživují suchopár hospodářských dějin. Přitom však nejsou s to osvětlit příčiny a následky událostí; právě naopak: spíš ještě rozmnožují mýty, jimiž je ponejvíce obklopen vznik ekonomických jevů, jako byla prosperita dvacátých let, důvody jejího zániku, příčiny Velkého krachu a Velké krize, jež následovala; a zvláště pák to, jak z nich potom vznikala průmyslová společnost. To všechno je stále ještě předmětem intenzivních sporů. Obvyklý výklad bývá většinou moralistický: pýcha předchází pád, jinými slovy zlá chamtivost zaslouží spravedlivou odplatu. Takové vysvětlení přijímá v podstatě marxistický determinismus, který ovšem představuje nikoli ekonomickou, ale morální analýzu. Je to možná povznášející čtení, nicméně však nedokáže popsat, co se vlastně stalo, natož aby řeklo proč. Interpretace, kterou podávali Keynesovi žáci a která se běžně uznávala v pa­ desátých a šedesátých letech, dnes nepřesvědčuje, neboť byla zřejmě vyvrácena katastrofální hospodářskou krizí sedmdesátých a začátku osmdesátých let, jež uvedla velkou krizi z třicátých let do zcela nových souvislostí. Oba jevy už také nelze se zdarem studovat odděleně a budoucí

230

231

Sedmá Jde to z kopce

V pátek 3. října 1929 se poblíž Chesteru na statcích vévody z Westminsteru konal lov na bažanty. Den předtím se v lovecké hale sešla porada organizátorů a časně zrána si myslivecký personál oblékl nové stejnokroje a šel se hlásit hlavnímu lovčímu, který vypadal velmi impozantně v zeleném sametovém kabátě a vestě, v bílých jezdeckých kalhotách, kamaších z hustého česaného barchetu, v tvrdém klobouku a s různými zlatými šňůrami. Bylo tu osmdesát livrejovaných myslivců: červené klobouky s širokým okrajem a koženou páskou, bílé selské haleny z hrubé látky stažené v pase širo­ kým řemenem s mohutnou mosaznou sponou. Také náhončí se seřadili k přehlídce. Pak přivezli pušky v kožených pouzdrech s šlechtickými jmény a erby na mosazných štítcích. Hosté dorazili v rolls-roycech a daimlerech, každý s šoférem, a nakonec sám vévoda. Jeden mladý nabíječ mu předal loveckou sedačku v podobě hole. Jakmile „Jeho Milost" zaujala své místo, hlavní lovčí zapískal na píšťalku, náhončí vykročili vpřed a hon začal. Byl organizován do nejmenších podrobností, aby byl právě takovou kratochvílí, jakou si vévoda přál. V poledne pili myslivci pivo nalévané z rohových džbánů a odpoledne soukromá úzkokolejná železnice s pestře pomalo­ vanými vagóny přivezla dámy, aby se účastnily zábavy. Úlovků bylo 1 téměř 2.000 kusů.C ) Čtrnáct dní předtím, než se odehrála tato téměř středověká scéna, vévodův dobrý přítel Winston Churchill, který až donedávna zastával funkci ministra financí, psal své ženě z Ameriky: Musím Ti sdělit, že jsem měl v poslední době mimořádně velké štěstí, co se týče peněz. Než jsem odjel, sir Harry McGowan se mě úplně vážně zeptal, zda může bez předchozí domluvy nakoupit na můj účet akcie, naskytne-li se vhodná příležitost. Řekl jsem, že mohu dát kdykoli k dispozici dva nebo tři tisíce liber. Mínil jsem to jako horní hranici pro nákup akcií vůbec. On tomu ale rozuměl tak, zeje to limit, kam až jsem ochoten při jednotlivé burzovní spekulaci jít, a tak použil asi desetkrát větší částku.... Tím jsme získali během několika týdnů malé jmění.... Je to dobrý pocit mít něco v rezervě A ' Je zajímavé, že Churchill spekuloval na krajní mezi až do poslední chvíle

před krachem. Byl jedním z 600.000 extremistů z 1,548.707 akcioná­ řů firem patřících roku 1929 devětadvaceti americkým burzám. V době, kdy horečka dosahovala maxima, bylo asi milión aktivních speku­ lantů a z celkového počtu 120 miliónů obyvatel USA hrálo na burze asi 29-30 miliónů/ 3 ) Churchill přes všechnu svou zkušenost a světové známosti nebyl o nic lépe informován než obyčený makléř. Expanze amerického hospodářství se zastavila v červnu 1929. Nějaký čas trvalo, než se projevily následky: růst cenných papírů skončil 3. září, čtrnáct dní předtím, než Churchill napsal svůj rozradostněný dopis. Pozdější zvýšení byly jen křečovité záškuby v rámci trvalé sestupné tendence. Halali vévodova lovu ještě ani nedoznělo, když nastal strmý pokles. V pondělí 21. října 1929 telegrafické pásky poprvé nezvládly příval Jobových zpráv a pak už nestačily vůbec. Zmatek a panika houstly (první krizové telegramy se rozletěly v sobotu předtím) a burzovní hráči si začali uvědomovat, že mohou přijít o všechny své úspory i o střechu nad hlavou. Ve čtvrtek 24. října akcie klesly přímo vertikálně; nikdo je nekupoval, makléři, protože neměl nikdo zájem ani o nejnižší hranici, se zbavovali akcií za každou cenu. V Broad Street před newyorskou burzou se shromáždily davy a ke konci dne jedenáct známých finančníků z Wall Street spáchalo sebevraždu. Jedním z pozorovatelů na galerii burzy toho dne byl Churchill sám a sledoval, jak jeho nedávno nabyté jmění mizí, jako když šlehne kouzelným proutkem. Další týden přišel známý Černý úterek 29. října 1929 a začaly se prodávat první zdravé akcie, aby se zvýšila zoufale potřebná platební schopnost peněz. (4) Velké burzovní krize se svými dramatickými zvraty a zásahy do lidských osudů oživují suchopár hospodářských dějin. Přitom však nejsou s to osvětlit příčiny a následky událostí; právě naopak: spíš ještě rozmnožují mýty, jimiž je ponejvíce obklopen vznik ekonomických jevů, jako byla prosperita dvacátých let, důvody jejího zániku, příčiny Velkého krachu a Velké krize, jež následovala; a zvláště pák to, jak z nich potom vznikala průmyslová společnost. To všechno je stále ještě předmětem intenzivních sporů. Obvyklý výklad bývá většinou moralistický: pýcha předchází pád, jinými slovy zlá chamtivost zaslouží spravedlivou odplatu. Takové vysvětlení přijímá v podstatě marxistický determinismus, který ovšem představuje nikoli ekonomickou, ale morální analýzu. Je to možná povznášející čtení, nicméně však nedokáže popsat, co se vlastně stalo, natož aby řeklo proč. Interpretace, kterou podávali Keynesovi žáci a která se běžně uznávala v pa­ desátých a šedesátých letech, dnes nepřesvědčuje, neboť byla zřejmě vyvrácena katastrofální hospodářskou krizí sedmdesátých a začátku osmdesátých let, jež uvedla velkou krizi z třicátých let do zcela nových souvislostí. Oba jevy už také nelze se zdarem studovat odděleně a budoucí

230

231

Sedmá Jde to z kopce

historikové se jimi asi budou muset zabývat v jejich vzájemné souvislosti. Je však velmi nepravděpodobné, že dospějí k jednoznačnému výkladu. Hospodářské dějiny jsou totiž příliš těsně svázány s běžnou ekonomickou teorií a praxí, než aby něco takového bylo možné. V této knize podáváme proto jen jedno z eventuálních vysvětlení, jehož snahou bude především odstranit některé mylné představy. První omyl, který je třeba vysvětlit, je, že Amerika v dvacátých letech prováděla izolacionistickou politiku. Není to pravda/ 5 ) I když její vláda formálně odmítla podepsat Versailleskou mírovou smlouvu a tím spíš Keynesův návrh hospodářské pomoci pro Evropu pod záštitou USA, soukromě a neokázale přijala určitý díl odpovědnosti za udržení světové hospodářské stability. Dohodla se s Británií, že společně zajistí světovou měnu, která by sloužila jako základ mezinárodního obchodu. Tento nesnadný úkol plnily až do roku 1914 v podstatě jen londýnské banky. Obě mocnosti se také rozhodly, že budou neoficiální komerční a finanční diplomacií podporovat rozvoj světového obchodu.( 6 ) Bohužel byly prostředky použité k tomuto účelu zcestné a nakonec i nepoctivé. Kromě let 1857-61 byla Amerika vždycky státem s vysokými celními tarify. Tyto tarify, napodobované na evropském kontinentě, v praxi vyvracely tvrzení, že Spojené státy obchodují na základě ryze kapitalistických liberálních zásad. Kdyby Harding, Coolidge a Hoover jednali podle podnikatelských principů, jež s takovou hrdostí hlásali, byli by obnovili Wilsonovu neúspěšnou politiku snižování amerických celních sazeb z roku 1913. Ve skutečnosti však učinili pravý opak. Celní zákon Fordneyho a MacCumbera z roku 1922 a ještě více Hawleyův a Smootův zákon z roku 1930, který Hoover odmítl vetovat, zasadily světovému a tím nakonec i americkému obchodu zdrcující ránu.C7) Američtí prezidenti a představitelé Kongresu neměli totiž dost politické odvahy, aby se postavili proti Národnímu sdružení výrobců, Americkému dělnickému svazu a místním nátlakovým skupinám a prosadili internacionalismus tak účinně, jak bylo v jejich silách a jak to odpovídalo ekonomickým názorům, jež tvrdili, že zastávají. Místo toho se snažili udržet světovou prosperitu záměrným zvyšováním peněžních fondů. Umožňoval to systém státních rezervních bank zavedený před válkou a mohlo se to provádět tajně, bez zákonných ustanovení a do­ zoru, aniž by veřejnost něco věděla nebo namítala. Nešlo o tisk nových bankovek: začátkem dvacátého století bylo ve Spojených státech v oběhu 3,68 miliard dolarů a na sklonku konjunktury v roce 1929 3,64 miliard. Ale expanze finančních prostředků, tj. peněžních náhrad a úvěrů, byla obrovská: ze 45,3 miliard 30. června 1921 na víc než 73 miliard v červenci 1929, to znamená zvýšení o 61,8% během osmi let.(8) Bílý dům, ministerstvo financí vedené Andrew Mellonem, Kongres, státní banky a samozřejmě

i banky soukromé přecházely úvěrovou inflaci mlčením. Roku 1923 popisuje výroční zpráva státní rezervy situaci s pozoruhodnou otevřeností a naivitou: „Státní rezervní banky jsou zdroje, na něž se členské banky obracejí, kdykoli potřeby podnikatelů překročí jejich vlastní možnosti. Státní rezerva doplňuje potřebné úvěry v dobách konjunktury a brání úpadku v dobách krize."(9) Tato politika nepřetržité úvěrové inflace, která byla vlastně určitou vulgární odrůdou keynesismu ještě předtím, než Keynes formuloval svou důmyslnou teorii, by byla možná měla jisté oprávnění, kdyby byla úroková míra směla dosáhnout své přirozené úrovně; jinými slovy, kdyby továrníci a statkáři, kteří si půjčovali peníze, platili takové úroky, za jaké byli věři­ telé ochotni půjčovat. Jenže Bílý dům, ministerstvo financí, Kongres a banky se spojenými silami zasadily o to, aby byly diskont a úrokové sazby nepřirozeně nízké. Šlo dokonce o výslovný záměr státní rezervy: „Nejenom zvyšovat úvěrové fondy", ale požadovat zároveň „nízké úrokové sazby, aby se povzbuzovalo, chránilo a rozvíjelo zákonné podnikám všeho druhu".( 1 0 ) Původním cílem tohoto úmyslného zasahování do peněžních fondů byla pomoc americkým podnikatelům, ale kromě toho též hypoteticky benevolentní zahraniční politika. Na jedné straně vláda vyžadovala splácení válečných půjček, na druhé straně vlastní lacinou finanční politikou a soustavným ovlivňováním zahraničního trhu cenných papírů vybízela vlády a podnikatele jiných států, aby si vypůjčovali v New Yorku. Přitom se netajila, že dává přednost určitým půjčkám před jinými. Tato taktika na úrovni soukromého podnikání naznačovala v hrubých rysech program americké zahraniční pomoci po roce 1947. Cíle byly stejné: udržet v chodu světovou ekonomiku, poskytnout podporu určitým preferovaným režimům a hlavně uplatnit americký export. U některých zvláštních půjček ministerský kabinet dokonce doporučoval, aby se část čerpala přímo v USA. Vzestup zahraničních půjček začal v roce 1921 na základě vládního rozhodnutí z 20. května 1920 a jednání Hardinga a Hoovera s americkými investičními bankami, k němuž došlo o pět dní později, a ustal koncem roku 1928, takže se přesně kryl s obdobím inflace peněžních fondů, jež byla základem této konjunktury. Americká vláda tak vlastně odmítla rozumnou liberální volbu volného obchodování a tvrdé měny a přiklonila se k snazšímu a méně náročnému politickému řešení ochranných cel a inflace. Měl z toho prospěch domácí průmysl chráněný celními tarify, vývoz dotovaný nerentabilními půjčkami a samozřejmě investiční banky, které půjčky vypisovaly. Postiženo bylo veškeré obyvatelstvo, které nemělo možnost kupovat za konkurenční ceny z levného dovozu, trpělo rostoucí inflací a stalo se nakonec totální obětí burzovního krachu/ 1 1 )

232

233

Vláda právě tím, že se zapletla do machinací se zahraničními půjčkami, pozbyla morálního práva odsuzovat burzovní spekulace. Hoover, který byl po

historikové se jimi asi budou muset zabývat v jejich vzájemné souvislosti. Je však velmi nepravděpodobné, že dospějí k jednoznačnému výkladu. Hospodářské dějiny jsou totiž příliš těsně svázány s běžnou ekonomickou teorií a praxí, než aby něco takového bylo možné. V této knize podáváme proto jen jedno z eventuálních vysvětlení, jehož snahou bude především odstranit některé mylné představy. První omyl, který je třeba vysvětlit, je, že Amerika v dvacátých letech prováděla izolacionistickou politiku. Není to pravda/ 5 ) I když její vláda formálně odmítla podepsat Versailleskou mírovou smlouvu a tím spíš Keynesův návrh hospodářské pomoci pro Evropu pod záštitou USA, soukromě a neokázale přijala určitý díl odpovědnosti za udržení světové hospodářské stability. Dohodla se s Británií, že společně zajistí světovou měnu, která by sloužila jako základ mezinárodního obchodu. Tento nesnadný úkol plnily až do roku 1914 v podstatě jen londýnské banky. Obě mocnosti se také rozhodly, že budou neoficiální komerční a finanční diplomacií podporovat rozvoj světového obchodu.( 6 ) Bohužel byly prostředky použité k tomuto účelu zcestné a nakonec i nepoctivé. Kromě let 1857-61 byla Amerika vždycky státem s vysokými celními tarify. Tyto tarify, napodobované na evropském kontinentě, v praxi vyvracely tvrzení, že Spojené státy obchodují na základě ryze kapitalistických liberálních zásad. Kdyby Harding, Coolidge a Hoover jednali podle podnikatelských principů, jež s takovou hrdostí hlásali, byli by obnovili Wilsonovu neúspěšnou politiku snižování amerických celních sazeb z roku 1913. Ve skutečnosti však učinili pravý opak. Celní zákon Fordneyho a MacCumbera z roku 1922 a ještě více Hawleyův a Smootův zákon z roku 1930, který Hoover odmítl vetovat, zasadily světovému a tím nakonec i americkému obchodu zdrcující ránu.C7) Američtí prezidenti a představitelé Kongresu neměli totiž dost politické odvahy, aby se postavili proti Národnímu sdružení výrobců, Americkému dělnickému svazu a místním nátlakovým skupinám a prosadili internacionalismus tak účinně, jak bylo v jejich silách a jak to odpovídalo ekonomickým názorům, jež tvrdili, že zastávají. Místo toho se snažili udržet světovou prosperitu záměrným zvyšováním peněžních fondů. Umožňoval to systém státních rezervních bank zavedený před válkou a mohlo se to provádět tajně, bez zákonných ustanovení a do­ zoru, aniž by veřejnost něco věděla nebo namítala. Nešlo o tisk nových bankovek: začátkem dvacátého století bylo ve Spojených státech v oběhu 3,68 miliard dolarů a na sklonku konjunktury v roce 1929 3,64 miliard. Ale expanze finančních prostředků, tj. peněžních náhrad a úvěrů, byla obrovská: ze 45,3 miliard 30. června 1921 na víc než 73 miliard v červenci 1929, to znamená zvýšení o 61,8% během osmi let.(8) Bílý dům, ministerstvo financí vedené Andrew Mellonem, Kongres, státní banky a samozřejmě

i banky soukromé přecházely úvěrovou inflaci mlčením. Roku 1923 popisuje výroční zpráva státní rezervy situaci s pozoruhodnou otevřeností a naivitou: „Státní rezervní banky jsou zdroje, na něž se členské banky obracejí, kdykoli potřeby podnikatelů překročí jejich vlastní možnosti. Státní rezerva doplňuje potřebné úvěry v dobách konjunktury a brání úpadku v dobách krize."(9) Tato politika nepřetržité úvěrové inflace, která byla vlastně určitou vulgární odrůdou keynesismu ještě předtím, než Keynes formuloval svou důmyslnou teorii, by byla možná měla jisté oprávnění, kdyby byla úroková míra směla dosáhnout své přirozené úrovně; jinými slovy, kdyby továrníci a statkáři, kteří si půjčovali peníze, platili takové úroky, za jaké byli věři­ telé ochotni půjčovat. Jenže Bílý dům, ministerstvo financí, Kongres a banky se spojenými silami zasadily o to, aby byly diskont a úrokové sazby nepřirozeně nízké. Šlo dokonce o výslovný záměr státní rezervy: „Nejenom zvyšovat úvěrové fondy", ale požadovat zároveň „nízké úrokové sazby, aby se povzbuzovalo, chránilo a rozvíjelo zákonné podnikám všeho druhu".( 1 0 ) Původním cílem tohoto úmyslného zasahování do peněžních fondů byla pomoc americkým podnikatelům, ale kromě toho též hypoteticky benevolentní zahraniční politika. Na jedné straně vláda vyžadovala splácení válečných půjček, na druhé straně vlastní lacinou finanční politikou a soustavným ovlivňováním zahraničního trhu cenných papírů vybízela vlády a podnikatele jiných států, aby si vypůjčovali v New Yorku. Přitom se netajila, že dává přednost určitým půjčkám před jinými. Tato taktika na úrovni soukromého podnikání naznačovala v hrubých rysech program americké zahraniční pomoci po roce 1947. Cíle byly stejné: udržet v chodu světovou ekonomiku, poskytnout podporu určitým preferovaným režimům a hlavně uplatnit americký export. U některých zvláštních půjček ministerský kabinet dokonce doporučoval, aby se část čerpala přímo v USA. Vzestup zahraničních půjček začal v roce 1921 na základě vládního rozhodnutí z 20. května 1920 a jednání Hardinga a Hoovera s americkými investičními bankami, k němuž došlo o pět dní později, a ustal koncem roku 1928, takže se přesně kryl s obdobím inflace peněžních fondů, jež byla základem této konjunktury. Americká vláda tak vlastně odmítla rozumnou liberální volbu volného obchodování a tvrdé měny a přiklonila se k snazšímu a méně náročnému politickému řešení ochranných cel a inflace. Měl z toho prospěch domácí průmysl chráněný celními tarify, vývoz dotovaný nerentabilními půjčkami a samozřejmě investiční banky, které půjčky vypisovaly. Postiženo bylo veškeré obyvatelstvo, které nemělo možnost kupovat za konkurenční ceny z levného dovozu, trpělo rostoucí inflací a stalo se nakonec totální obětí burzovního krachu/ 1 1 )

232

233

Vláda právě tím, že se zapletla do machinací se zahraničními půjčkami, pozbyla morálního práva odsuzovat burzovní spekulace. Hoover, který byl po

celá dvacátá léta až do zvolení prezidentem ministrem obchodu, považoval Wall Street za hnusné kasino - přitom však neúnavně propagoval zahraniční úvěry. Tvrdil, že i nevýhodné půjčky pomáhají americkému vývozu a tím dávají lidem práci/12) Ale některé zahraniční úvěry byly při nejmenším stejně skandální jako burzovní transakce nejhoršího druhu. Například roku 1927 Victor Schoepperle, náměstek pro latinskoamerické úvěry u National City Company (což byla afilace National City Bank), konstatoval v zprávě o Peru: „Velká zadluženost; značná morální a politická rizika; obchodní situace asi jako v Chile za poslední tři roky. Místní zdroje rozmanitější. Lze se nadít, že v příštích deseti letech dojde k rychlejšímu hospodářskému rozvoji." Přesto vypsala National City Company pro Peru patnáctimiliónový úvěr, brzy nato padesátimiliónový a pětadvacetimiliónový. V letech 1933-4 zjistila kontrolní komise Kongresu, že syn peruánského prezidenta Juan Leguia dostal „od jmenované banky a jejích společníků v souvislosti s půjčkou dar 450.000 dolarů. Když byl jeho otec sesazen, Peru odmítla dodržet své finanční závazky/13) To ovšem uvádíme jen jeden z mnoha příkladů. Nesolidnost řady zahraničních úvěrů byla hlavním důvodem ztráty důvěry a vzniku evropské hospodářské krize. Nevyplývala z liberální politiky americké vlády; právě naopak: z jejího soustavného vměšování. Zasahovat do ekonomiky vytvářením umělých levných úvěrů nebyl vynález americký, nýbrž britský. Angličané tomu říkali „stabilizace". Ačkoli Británie byla až do roku 1914 formálně liberální zemí, v určitém ohledu dokonce liberálnější než Amerika, protože provozovala volný obchod, britští hospodářští teoretikové odmítali ekonomický cyklus, který, jak se domnívali, lze vyrovnávat záměrným společným úsilím o měnovou stabilizaci. Bylo by naivní předpokládat, že Keynesovy teorie spadly z nebe: Keynes znamenal pouhý okrajový „přívěsek" ortodoxních britských proroků. Už před válkou dokazoval výzkumný pracovník ministerstva financí sir Ralph Hawtrey, že centrální banky mohou budováním mezinárodních úvěrů (tj. inflace) dosahovat stabilní cenové hladiny a tím zásadně předcházet pasivnímu viktoriánskému přijímání ekonomických cyklů, které považoval za nemorální. Po roce 1918 se staly Hawtreyovy názory v Británii běžně uznávanými a rozšířily se přes Versailles do Ameriky. Za hospodářského poklesu roku 1920 byla založena Společnost pro stabilní měnu (Stable Money League), později přejmenovaná na Národní měnové sdružení (National Monetary Association); jejími členy se staly americké peněžní ústavy a v zahraničí osobnosti jako Emile Moreau, guvernér Francouzské banky, československý ministr zahraničí Edvard Beneš, lord Melchett, zakladatel ICI (Imperiál Chemical Industries), Louis Rothschild, šéf rakouské filiálky, bývalý britský předseda vlády a ministr zahraničí A. J. Balf our a angličtí ekonomové jako A. C. Pigou, Otto Kahn, sir Arthur Salter a Keynes sám/14) 234

Keynes vyložil své pojetí „řízené měny" a stabilizované cenové hladiny v Pojednání o měnové reformě (Tract on Monetary Reform) z roku 1923. Tou dobou byla stabilizace nejenom přijata, ale také se už prováděla. Hawtrey dal popud k stabilizačním usnesením na janovské konferenci roku 1922; zastáncem stabilizace byl také finanční výbor Společnosti národů a pře­ devším Bank of England. Guvernér této banky Montagu Norman i jeho hlavní mezinárodní poradce sir Charles Addis byli horlivými apoštoly této víry. Jejich hlavním učedníkem byl Benjamin Strong, guvernér newyorské státní rezervní banky, který až do své smrti roku 1928 měl rozhodující vliv na utváření americké finanční politiky. Hoover ho právem nazýval „myšlenko­ vým exponentem Evropy" a Strong se také účinně angažoval v skryté americké zahraniční politice ekonomického řízení. Nebude nijak přehnané, řekneme-li, že po většinu dvacátých let byl mezinárodní ekonomický systém řízen Normanem a Strongem/15) Právě Strong umožnil roku 1925 Británii návrat k zlatem podložené měně tím, že rozšířil úvěrové zásady newyorské státní rezervní banky a přiměl amerického finančníka J. P. Morgana, aby učinil totéž. Londýnský list Banker (Bankéř) pak o něm napsal: „Neexistuje lepší přítel Anglie." Podobné úvěrové zásady byly později zpřístupněny Belgii, Polsku, Itálii a jiným zemím, které vyhovovaly Strongovým a Norma­ novým měřítkům platební spolehlivosti/16) Nešlo samozřejmě o skutečnou „zlatou měnu". Ta vzala za své už roku 1914. Nebylo možné jít do Anglické banky a žádat za librovou bankovku zlatou minci. A v ostatních státech s takzvanou zlatou měnou tomu bylo stejně. Spíše by se hodil název „měna podložená zlatými pruty": centrální banky totiž přechovávaly zlato ve velkých tyčích, ale normální lidé nebyli považováni za natolik spolehlivé, aby se jim zlato dávalo přímo do rukou (i když Američané mohli až do roku 1933 teoreticky požadovat zlaté dolary). Dokonce když se roku 1926 uvažovalo o tom dát Indii skutečnou zlatou měnu, Strong a Norman spojenými silami tento nápad zhatili s odůvodněním, že by to zamenalo katastrofální celosvětový odliv zlata do indických slamníků. Stručně řečeno, snahy dvacátého století o zlatem podloženou měnu nebyly opravdovou liberální politikou, nýbrž „liberalismem pánů"/ 17 ) Šlo o utajo­ vanou, vcelku blahovolnou despocii nečetné smetánky těch „velkých a hod­ ných". Strong považoval rozšiřování úvěrů a levnou měnovou politiku za určitou obdobu americké pomoci Společnosti národů a byl přesvědčen, že americké veřejné mínění by ji zavrhlo, kdyby vědělo, oč jde. Proto trval na tom, aby pravidelné schůzky bankéřů byly přísně důvěrné. Ovšem finanční politika, která neobstojí před soudem veřejnosti, je už sama o sobě podezřelá. A je podezřelá dvojnásob, jestliže učiní zlato měřítkem hodnoty a nedovolí obyčeným lidem, kteří jsou pro posuzování takové věci konečnou instancí, aby kontrolu prováděli sami. Proč se bankéři obávali, že 235

celá dvacátá léta až do zvolení prezidentem ministrem obchodu, považoval Wall Street za hnusné kasino - přitom však neúnavně propagoval zahraniční úvěry. Tvrdil, že i nevýhodné půjčky pomáhají americkému vývozu a tím dávají lidem práci/12) Ale některé zahraniční úvěry byly při nejmenším stejně skandální jako burzovní transakce nejhoršího druhu. Například roku 1927 Victor Schoepperle, náměstek pro latinskoamerické úvěry u National City Company (což byla afilace National City Bank), konstatoval v zprávě o Peru: „Velká zadluženost; značná morální a politická rizika; obchodní situace asi jako v Chile za poslední tři roky. Místní zdroje rozmanitější. Lze se nadít, že v příštích deseti letech dojde k rychlejšímu hospodářskému rozvoji." Přesto vypsala National City Company pro Peru patnáctimiliónový úvěr, brzy nato padesátimiliónový a pětadvacetimiliónový. V letech 1933-4 zjistila kontrolní komise Kongresu, že syn peruánského prezidenta Juan Leguia dostal „od jmenované banky a jejích společníků v souvislosti s půjčkou dar 450.000 dolarů. Když byl jeho otec sesazen, Peru odmítla dodržet své finanční závazky/13) To ovšem uvádíme jen jeden z mnoha příkladů. Nesolidnost řady zahraničních úvěrů byla hlavním důvodem ztráty důvěry a vzniku evropské hospodářské krize. Nevyplývala z liberální politiky americké vlády; právě naopak: z jejího soustavného vměšování. Zasahovat do ekonomiky vytvářením umělých levných úvěrů nebyl vynález americký, nýbrž britský. Angličané tomu říkali „stabilizace". Ačkoli Británie byla až do roku 1914 formálně liberální zemí, v určitém ohledu dokonce liberálnější než Amerika, protože provozovala volný obchod, britští hospodářští teoretikové odmítali ekonomický cyklus, který, jak se domnívali, lze vyrovnávat záměrným společným úsilím o měnovou stabilizaci. Bylo by naivní předpokládat, že Keynesovy teorie spadly z nebe: Keynes znamenal pouhý okrajový „přívěsek" ortodoxních britských proroků. Už před válkou dokazoval výzkumný pracovník ministerstva financí sir Ralph Hawtrey, že centrální banky mohou budováním mezinárodních úvěrů (tj. inflace) dosahovat stabilní cenové hladiny a tím zásadně předcházet pasivnímu viktoriánskému přijímání ekonomických cyklů, které považoval za nemorální. Po roce 1918 se staly Hawtreyovy názory v Británii běžně uznávanými a rozšířily se přes Versailles do Ameriky. Za hospodářského poklesu roku 1920 byla založena Společnost pro stabilní měnu (Stable Money League), později přejmenovaná na Národní měnové sdružení (National Monetary Association); jejími členy se staly americké peněžní ústavy a v zahraničí osobnosti jako Emile Moreau, guvernér Francouzské banky, československý ministr zahraničí Edvard Beneš, lord Melchett, zakladatel ICI (Imperiál Chemical Industries), Louis Rothschild, šéf rakouské filiálky, bývalý britský předseda vlády a ministr zahraničí A. J. Balf our a angličtí ekonomové jako A. C. Pigou, Otto Kahn, sir Arthur Salter a Keynes sám/14) 234

Keynes vyložil své pojetí „řízené měny" a stabilizované cenové hladiny v Pojednání o měnové reformě (Tract on Monetary Reform) z roku 1923. Tou dobou byla stabilizace nejenom přijata, ale také se už prováděla. Hawtrey dal popud k stabilizačním usnesením na janovské konferenci roku 1922; zastáncem stabilizace byl také finanční výbor Společnosti národů a pře­ devším Bank of England. Guvernér této banky Montagu Norman i jeho hlavní mezinárodní poradce sir Charles Addis byli horlivými apoštoly této víry. Jejich hlavním učedníkem byl Benjamin Strong, guvernér newyorské státní rezervní banky, který až do své smrti roku 1928 měl rozhodující vliv na utváření americké finanční politiky. Hoover ho právem nazýval „myšlenko­ vým exponentem Evropy" a Strong se také účinně angažoval v skryté americké zahraniční politice ekonomického řízení. Nebude nijak přehnané, řekneme-li, že po většinu dvacátých let byl mezinárodní ekonomický systém řízen Normanem a Strongem/15) Právě Strong umožnil roku 1925 Británii návrat k zlatem podložené měně tím, že rozšířil úvěrové zásady newyorské státní rezervní banky a přiměl amerického finančníka J. P. Morgana, aby učinil totéž. Londýnský list Banker (Bankéř) pak o něm napsal: „Neexistuje lepší přítel Anglie." Podobné úvěrové zásady byly později zpřístupněny Belgii, Polsku, Itálii a jiným zemím, které vyhovovaly Strongovým a Norma­ novým měřítkům platební spolehlivosti/16) Nešlo samozřejmě o skutečnou „zlatou měnu". Ta vzala za své už roku 1914. Nebylo možné jít do Anglické banky a žádat za librovou bankovku zlatou minci. A v ostatních státech s takzvanou zlatou měnou tomu bylo stejně. Spíše by se hodil název „měna podložená zlatými pruty": centrální banky totiž přechovávaly zlato ve velkých tyčích, ale normální lidé nebyli považováni za natolik spolehlivé, aby se jim zlato dávalo přímo do rukou (i když Američané mohli až do roku 1933 teoreticky požadovat zlaté dolary). Dokonce když se roku 1926 uvažovalo o tom dát Indii skutečnou zlatou měnu, Strong a Norman spojenými silami tento nápad zhatili s odůvodněním, že by to zamenalo katastrofální celosvětový odliv zlata do indických slamníků. Stručně řečeno, snahy dvacátého století o zlatem podloženou měnu nebyly opravdovou liberální politikou, nýbrž „liberalismem pánů"/ 17 ) Šlo o utajo­ vanou, vcelku blahovolnou despocii nečetné smetánky těch „velkých a hod­ ných". Strong považoval rozšiřování úvěrů a levnou měnovou politiku za určitou obdobu americké pomoci Společnosti národů a byl přesvědčen, že americké veřejné mínění by ji zavrhlo, kdyby vědělo, oč jde. Proto trval na tom, aby pravidelné schůzky bankéřů byly přísně důvěrné. Ovšem finanční politika, která neobstojí před soudem veřejnosti, je už sama o sobě podezřelá. A je podezřelá dvojnásob, jestliže učiní zlato měřítkem hodnoty a nedovolí obyčeným lidem, kteří jsou pro posuzování takové věci konečnou instancí, aby kontrolu prováděli sami. Proč se bankéři obávali, že 235

se řadový občan, naskytne-li se příležitost, bude vrhat na zlato (jež mu neposkytne žádný obrat), když může investovat se ziskem do zdravého podnikání? Něco tu nehrálo. Německý bankéř Hjalmar Schacht opakovaně vyzýval k obnovení skutečné zlaté měny jako jediného prostředku, který zaručí, že hospodářský rozvoj bude podložen svobodnými a nezávislými úsporami a nikoli bankovními úvěry, o nichž rozhoduje nepatrná oligarchie finančních magnátů/ 1 8 )

Němci pod vlivem finančních odborníků vídeňské školy L. von Misese a F. A. Hayeka namítali, že celá inflační politika je podvod. Francouzi protestovali, že je výrazem britské zahraniční politiky, které Američané ochotně napomáhají. Emile Moreau si zapsal do svého tajného deníku: Anglie jako první evropská zemé, která znovu zavedla stabilní a bezpečnou měnu, využila svého postavení, aby doslova ovládla finančně Evropu.... Mény se podle toho dají rozdělit do dvou skupin: první třída, tj. dolar a libra, založené na zlatě, a druhá třída založená na libře nebo dolaru. A poněvadž část zlatých rezerv této druhé skupiny zadržuje Bank of England a newyorská státní rezervní banka, místní měny už asi ztratily svou nezávislost.' ' Moreau konstatuje obecně, že ekonomická opatření sledující politické cíle - a tím anglo-americké intriky nepochybně byly - svých ekonomických účelů s největší pravděpodobností nakonec nedosáhnou. To je bezesporu pravda a platí to doma i v zahraničí. Úkolem vnitrostátní stabilizace v Americe i v Británii bylo udržet ceny na stálé rovině a zabránit poklesu mezd, který by způsobil sociální nepokoje; v cizině pak levná měna a snadno dosažitelné půjčky zajišťovaly plynulost obchodu bez ohledu na americká ochranná cla

a britskou uměle zpevněnou libru. Smyslem toho všeho bylo vyhnout se potížím a uniknout nutnosti řešit trapné politické problémy. Na první pohled se zdála tato taktika úspěšná. V druhé polovině dekády Strongova a Normanova politika levných úvěrů napumpovaných do světové ekonomiky oživila obchod, jemuž se až dosud nepodařilo dosáhnout předválečné úrovně. Zatímco v letech 1921-5 byl koeficient růstu světo­ vého obchodu oproti období 1911-14 de facto minus 1,42, během čtyř let 1926-9 vzrostl na 6,74, což byla úroveň překonaná až koncem padesátých let.( 21 ) Ceny přesto zůstávaly stabilní: Statistický ukazatel velkoobchodních cen amerického úřadu práce uvádí, že při základu 100 z roku 1926 byla fluktuace v USA pouze od 93,4 v červnu 1921 do maxima 104,5 v listopadu 1925 a pak zase dolů na 95,2 v červnu 1929. Takže se představa plánovaného řízení růstu při současné cenové stabilitě stala skutečností. Tím se konečně dospělo k pravému řízenému hospodářství! Keynes prohlásil, že „úspěch, s jakým Státní výbor rezerv zvládl v letech 1923-8 dolar, je velké vítězství". Hawtreyho úsudek byl: „Americký stabilizační experiment v letech 1922 až 1928 dokázal, že včasný zásah může zabránit jak inflačním, tak krizovým tendencím.... Americký experiment byl velkým pokrokem vůči praxi devatenáctého století. "( 2 2 ) Inflace však existovala a celou dobu rostla. Čeho si zřejmě nikdo nevšiml, byl pozoruhodný vzestup americké produktivity mezi rokem 1919 a 1929. Výkon průmyslového dělníka se zvýšil o 43%. Umožnil to obrovský vzrůst kapitálových investic, který byl průměrně 6,4% za rok. ( 23 ) Toto zvýšení produktivity se mělo projevit v nižších cenách. Pokud tomu tak nebylo, ukazovalo to stupeň inflace způsobený zasahováním do ekonomiky za stabilizačním účelem. Je sice pravda, že kdyby se neupravovaly ceny, klesaly by i mzdy. Ale pokles cen by byl býval prudší; a proto skutečné mzdy - tím i kupní síla - by byly rostly stále a rovnoměrně s produktivitou. Dělníci mohli mít víc zboží díky tomu, že sami vyráběli více. Ve skutečnosti však udržovaly dělnické rodiny krok s novým blahobytem jen stěží. Mohli si sice dovolit auta, ale to bylo všechno. Koupit si nové vyžadovalo už značné úsilí. Konjunktura dvacátých let spočívala hlavně na automobilech. Ke konci desítiletí vyráběla Amerika téměř tolik vozů jako v padesátých letech (5,358.000 v roce 1929; 5,700.000 v roce 1953). Velmi výhodné a naprosto spolehlivé byly v té době akcie General Motors: kdojichvroce 1921 nakoupil za 25.000 dolarů, byl milionářem v roce 1929, kdy General Motors měla roční zisk 200 miliónů d o l a r ů / 2 4 ) Blahobyt, kde automobily hrají nejdůležitější roli, má ovšem tu nevýhodu, že když je nedostatek peněz, lze životnost auta libovolně prodloužit o pět až deset let. V prosinci 1927 Coolidge a Hoover s hrdostí prohlašovali, že průměrná mzda v průmyslu dosáhla 4 dolary za den, to je 1.200 dolarů ročně. Ale jejich vlastní vládní

236

237

Ale stoupenci stabilizace prosadili svou. Doma i v zahraničí pumpovali do finanční sítě čím dál tím víc úvěrů, a kdykoli hospodářství začalo jevit známky ochablosti, dávky zvýšili. K nejznámější akci došlo v červenci 1927, kdy Strong a Norman měli tajné jednání s bankéři a paní Ruth Prattovou, dědičkou firmy Standard Oil, na newyorském Long Islandu v domě náměstka amerického ministra financí Ogdena Millse. Strong schůzku washingtonské vládě zatajil a odmítl na ni pozvat i své nejvýznamnější spolupracovníky. S Normanem se dohodli o další inflační injekci přes protesty Schachta a náměstka guvernéra Francouzské banky Charlese Rista. Newyorská státní rezervní banka snížila svou úrokovou sazbu o další půl procenta na 3,5 a Strong řekl Ristovi: „Dám burze ještě trošku loknout whisky." Tím vyvolal poslední a vrcholnou vlnu spekulace. Adolph Miller, Člen správní rady newyorské státní rezervní banky později popsal při svém svědectví před Senátem toto rozhodnutí jako „největší a nejodvážnější operaci, jakou kdy státní rezervní systém podnikl a která se projevila jako jeden z nej­ nákladnějších omylů, jehož se vůbec nějaká banka dopustila za posledních pětasedmdesát let."( 19 )

se řadový občan, naskytne-li se příležitost, bude vrhat na zlato (jež mu neposkytne žádný obrat), když může investovat se ziskem do zdravého podnikání? Něco tu nehrálo. Německý bankéř Hjalmar Schacht opakovaně vyzýval k obnovení skutečné zlaté měny jako jediného prostředku, který zaručí, že hospodářský rozvoj bude podložen svobodnými a nezávislými úsporami a nikoli bankovními úvěry, o nichž rozhoduje nepatrná oligarchie finančních magnátů/ 1 8 )

Němci pod vlivem finančních odborníků vídeňské školy L. von Misese a F. A. Hayeka namítali, že celá inflační politika je podvod. Francouzi protestovali, že je výrazem britské zahraniční politiky, které Američané ochotně napomáhají. Emile Moreau si zapsal do svého tajného deníku: Anglie jako první evropská zemé, která znovu zavedla stabilní a bezpečnou měnu, využila svého postavení, aby doslova ovládla finančně Evropu.... Mény se podle toho dají rozdělit do dvou skupin: první třída, tj. dolar a libra, založené na zlatě, a druhá třída založená na libře nebo dolaru. A poněvadž část zlatých rezerv této druhé skupiny zadržuje Bank of England a newyorská státní rezervní banka, místní měny už asi ztratily svou nezávislost.' ' Moreau konstatuje obecně, že ekonomická opatření sledující politické cíle - a tím anglo-americké intriky nepochybně byly - svých ekonomických účelů s největší pravděpodobností nakonec nedosáhnou. To je bezesporu pravda a platí to doma i v zahraničí. Úkolem vnitrostátní stabilizace v Americe i v Británii bylo udržet ceny na stálé rovině a zabránit poklesu mezd, který by způsobil sociální nepokoje; v cizině pak levná měna a snadno dosažitelné půjčky zajišťovaly plynulost obchodu bez ohledu na americká ochranná cla

a britskou uměle zpevněnou libru. Smyslem toho všeho bylo vyhnout se potížím a uniknout nutnosti řešit trapné politické problémy. Na první pohled se zdála tato taktika úspěšná. V druhé polovině dekády Strongova a Normanova politika levných úvěrů napumpovaných do světové ekonomiky oživila obchod, jemuž se až dosud nepodařilo dosáhnout předválečné úrovně. Zatímco v letech 1921-5 byl koeficient růstu světo­ vého obchodu oproti období 1911-14 de facto minus 1,42, během čtyř let 1926-9 vzrostl na 6,74, což byla úroveň překonaná až koncem padesátých let.( 21 ) Ceny přesto zůstávaly stabilní: Statistický ukazatel velkoobchodních cen amerického úřadu práce uvádí, že při základu 100 z roku 1926 byla fluktuace v USA pouze od 93,4 v červnu 1921 do maxima 104,5 v listopadu 1925 a pak zase dolů na 95,2 v červnu 1929. Takže se představa plánovaného řízení růstu při současné cenové stabilitě stala skutečností. Tím se konečně dospělo k pravému řízenému hospodářství! Keynes prohlásil, že „úspěch, s jakým Státní výbor rezerv zvládl v letech 1923-8 dolar, je velké vítězství". Hawtreyho úsudek byl: „Americký stabilizační experiment v letech 1922 až 1928 dokázal, že včasný zásah může zabránit jak inflačním, tak krizovým tendencím.... Americký experiment byl velkým pokrokem vůči praxi devatenáctého století. "( 2 2 ) Inflace však existovala a celou dobu rostla. Čeho si zřejmě nikdo nevšiml, byl pozoruhodný vzestup americké produktivity mezi rokem 1919 a 1929. Výkon průmyslového dělníka se zvýšil o 43%. Umožnil to obrovský vzrůst kapitálových investic, který byl průměrně 6,4% za rok. ( 23 ) Toto zvýšení produktivity se mělo projevit v nižších cenách. Pokud tomu tak nebylo, ukazovalo to stupeň inflace způsobený zasahováním do ekonomiky za stabilizačním účelem. Je sice pravda, že kdyby se neupravovaly ceny, klesaly by i mzdy. Ale pokles cen by byl býval prudší; a proto skutečné mzdy - tím i kupní síla - by byly rostly stále a rovnoměrně s produktivitou. Dělníci mohli mít víc zboží díky tomu, že sami vyráběli více. Ve skutečnosti však udržovaly dělnické rodiny krok s novým blahobytem jen stěží. Mohli si sice dovolit auta, ale to bylo všechno. Koupit si nové vyžadovalo už značné úsilí. Konjunktura dvacátých let spočívala hlavně na automobilech. Ke konci desítiletí vyráběla Amerika téměř tolik vozů jako v padesátých letech (5,358.000 v roce 1929; 5,700.000 v roce 1953). Velmi výhodné a naprosto spolehlivé byly v té době akcie General Motors: kdojichvroce 1921 nakoupil za 25.000 dolarů, byl milionářem v roce 1929, kdy General Motors měla roční zisk 200 miliónů d o l a r ů / 2 4 ) Blahobyt, kde automobily hrají nejdůležitější roli, má ovšem tu nevýhodu, že když je nedostatek peněz, lze životnost auta libovolně prodloužit o pět až deset let. V prosinci 1927 Coolidge a Hoover s hrdostí prohlašovali, že průměrná mzda v průmyslu dosáhla 4 dolary za den, to je 1.200 dolarů ročně. Ale jejich vlastní vládní

236

237

Ale stoupenci stabilizace prosadili svou. Doma i v zahraničí pumpovali do finanční sítě čím dál tím víc úvěrů, a kdykoli hospodářství začalo jevit známky ochablosti, dávky zvýšili. K nejznámější akci došlo v červenci 1927, kdy Strong a Norman měli tajné jednání s bankéři a paní Ruth Prattovou, dědičkou firmy Standard Oil, na newyorském Long Islandu v domě náměstka amerického ministra financí Ogdena Millse. Strong schůzku washingtonské vládě zatajil a odmítl na ni pozvat i své nejvýznamnější spolupracovníky. S Normanem se dohodli o další inflační injekci přes protesty Schachta a náměstka guvernéra Francouzské banky Charlese Rista. Newyorská státní rezervní banka snížila svou úrokovou sazbu o další půl procenta na 3,5 a Strong řekl Ristovi: „Dám burze ještě trošku loknout whisky." Tím vyvolal poslední a vrcholnou vlnu spekulace. Adolph Miller, Člen správní rady newyorské státní rezervní banky později popsal při svém svědectví před Senátem toto rozhodnutí jako „největší a nejodvážnější operaci, jakou kdy státní rezervní systém podnikl a která se projevila jako jeden z nej­ nákladnějších omylů, jehož se vůbec nějaká banka dopustila za posledních pětasedmdesát let."( 19 )

instituce spočítaly, že uživit pětičlennou rodinu „ve zdraví a slušnosti" stojí 2.000 dolarů ročně. Lze také dokázat, že stoupající počet zaměstnaných žen způsobil pokles reálných platů, zejména u středních vrstev.í 25 ) Konjunk­ tura trvala, ale ceny neklesaly a spotřebitel udržoval úroveň blahobytu čím dál tím svízelněji. Strongův „lok whisky" byl poslední velký impuls; příštího roku Strong zemřel a nikdo pak už neměl podobný smysl pro finanční avanturismus ani podobnou autoritu. Strongovo poslední „oživení" ovšem pomohlo skutečnému hospodářství velice málo. K spotřebiteli se dostal pouhý zlomek nových úvěrů. Tím se stalo, že kupní potenciál americké společnosti byl nevyvážený. 5% obyvatelstva s nejvyššími platy vlastnilo třetinu všech osobních příjmů: nekupovali fordy ani chevrolety. Poměr příjmů z úroků, dividend a ná­ jemného k mzdám byl dokonce asi dvakrát větší než po roce 1945.(26) Strongův „lok whisky" prospěl téměř výhradně spekulantům: poslední fáze konjunktury byla už pouhé finanční dobrodružství. Do roku 1928 ceny na burze držely krok se skutečnou průmyslovou výrobou. Od začátku roku 1928 začal narůstat prvek nereálnosti, dokonce fantastičnosti. Anglický ekonom Walter Bagehot (1826-77) napsal: „Lidé jsou nejdůvěřivější, když jsou nejšťastnější."(27) Počet akcií, jež v této době vyměnily majitele, stoupl ze závratného čísla 567,990.875 v roce 1927 na ještě závratnější 920,550.032. Objevily se dva nové zlověstné úkazy: obrovský vzestup obchodování na hranici rentability a spousta nakvap a neuváženě utvořených investičních trustů. Cenné papíry se tradičně cenily na desetinásobek své hodnoty. U obchodů s nízkou rentabilitou vynášely akcie 1 nebo 2 procenta, což bylo mnohem méně než 8 až 12 procent úroků za půjčky použité k jejich nákupu. To znamenalo, že se ziskem mohl počítat jen rostoucí kapitál. Například americká rozhlasová společnost Rádio Corporation of America, jež nikdy neplatila žádné dividendy, stoupla v roce 1928 z 86 na 420 bodů. Roku 1929 se některé cenné papíry prodávaly za padesátinásobek původní hodnoty. Jeden odborník se vyjádřil, že „trh diskontuje nejen budoucnost, nýbrž i posmrtný život"/ 2 8 ) Konjunktura založená na rostoucím kapitálu je jenom určitá forma pyramidového prodeje, při kterém prodávající platí za právo prodávat. Nové investiční trusty, které vznikaly koncem roku 1928 rychlostí jeden denně, byly typickými obrácenými pyramidami. Domněle vychytralými investicemi spekulovaly s tzv. „vysokým pákovým účinkem (high leverage)" a dosahovaly závratného kapitálového růstu na základě velmi malé finanční báze. Spojené slévárny (United Founders Corporation) například se staly společností s nominálním majetkem 686,165.000 dolarů, který vznikl z pů­ vodní konkursní investice 500 dolarů. Jiný investiční trust měl roku 1929 tržní hodnotu přes miliardu dolarů, ačkoli v roce 1921 tvořila jeho základ 29 elektrikářská společnost vlastnící pouhých 6 miliónů dolarů/ ) Taková

seskupení měla umožnit prostým lidem účast na obchodním podnikání; ve skutečnosti však byla jen další spekulativní nadstavbou a při zhroucení trhu působil „vysoký pákový účinek" zcela opačně. Je pozoruhodné, že i když převládly obchody na hranici rentability a in­ vestiční trusty, americké banky nezvýšily úrokové sazby a nadále půjčovaly peníze levně. Začátkem roku 1929 však už mnoho bankéřů ztratilo smysl pro skutečnost. Dokonce spekulovali sami, často s kapitálem vlastního podniku. Jedním z nejhorších byl předseda Národní městské banky Charles Mitchell (odsouzený nakonec v roce 1938 pro dalekosáhlé zpronevěry), který se stal od 1. ledna 1929 ředitelem newyorské státní rezervní banky. Mitchell převzal na brutálnější úrovni úlohu Benjamina Stronga a udržoval konjunkturu po větší část roku 1929. Roku 1932 pak parlamentní výbor pro bankovnictví a měnu zahájil nelítostné vyšetřování, které se pak stalo vzorem pro represálie čtyřicátých a začátku padesátých let, ale skutečných nezákonností odhalil jen málo. Jedinou významnější obětí celé akce byl Mitchell a i v jeho případě se projevily spíš přijaté konvence vysokých finančních kruhů než skutečná špatnost/ 3 0 ) Henry James by býval neměl námitek, přívrženci marxismu však byli zklamáni. „Každá velká krize," prohlásil Bagehot, „odhaluje nehorázné spekulace řady peněžních ústavů, o jakých nikdo neměl tušení."( 3 1 ) Burzovní krach roku 1929 kromě toho odkryl naivitu a nevědomost bankéřů, obchodníků, finančních exper­ tů a ekonomů bez rozdílu; ukázal, že vůbec nechápou systém, do něhož tak suverénně zasahovali. Pokusili se nahradit „neviditelnou ruku trhu", jak to nazval velký anglický národohospodář 18. století Adam Smith, vlastní, sice dobře míněnou, ale v podstatě amatérskou taktikou a způsobili katastrofu. Celý tento pád zdaleka nebyl varováním před nebezpečím uměle řízené ekonomiky - jak později dokazoval Keynes a jeho škola (v té době vůbec nepředvídal krach ani velikost a trvání krize) - nýbrž právě naopak: upozornil na riziko neodborných břídilských zásahů. Úvěrová inflace vymizela koncem roku 1928. Následkem toho začalo o šest měsíců později hospodářství upadat. Za další tři měsíce následovalo zhroucení trhu. To všechno se dalo čekat; byl to zdravý jev; měl být dokonce vítaný. Znamenal návrat k „normálnímu kapitalismu", který vládl celé předchozí století až do let 1920-1. Přechodný pokles obchodu a kolísání na burze byly nejenom normálními, ale i nutnými jevy hospodářského vývoje: oddělovaly ovce od kozlů, likvidovaly nezdravé prvky v ekonomice a vylu­ čovaly příživníky. J.KGalbraith napsal: „Jednou z funkcí krize je odhalovat to, nač nepřijdou revizoři účtů."( 3 2 ) Pokles obchodu má specifické poslání. Má být prudký, ale nemusí trvat dlouho, protože se samočinně vyrovnává. Vše, co se vyžaduje od vlády, výrobců, obchodníků a spotřebitelů, je trpělivost. Krize roku 1920 se upravila za rok. A nebyl důvod, proč by krize

238

239

instituce spočítaly, že uživit pětičlennou rodinu „ve zdraví a slušnosti" stojí 2.000 dolarů ročně. Lze také dokázat, že stoupající počet zaměstnaných žen způsobil pokles reálných platů, zejména u středních vrstev.í 25 ) Konjunk­ tura trvala, ale ceny neklesaly a spotřebitel udržoval úroveň blahobytu čím dál tím svízelněji. Strongův „lok whisky" byl poslední velký impuls; příštího roku Strong zemřel a nikdo pak už neměl podobný smysl pro finanční avanturismus ani podobnou autoritu. Strongovo poslední „oživení" ovšem pomohlo skutečnému hospodářství velice málo. K spotřebiteli se dostal pouhý zlomek nových úvěrů. Tím se stalo, že kupní potenciál americké společnosti byl nevyvážený. 5% obyvatelstva s nejvyššími platy vlastnilo třetinu všech osobních příjmů: nekupovali fordy ani chevrolety. Poměr příjmů z úroků, dividend a ná­ jemného k mzdám byl dokonce asi dvakrát větší než po roce 1945.(26) Strongův „lok whisky" prospěl téměř výhradně spekulantům: poslední fáze konjunktury byla už pouhé finanční dobrodružství. Do roku 1928 ceny na burze držely krok se skutečnou průmyslovou výrobou. Od začátku roku 1928 začal narůstat prvek nereálnosti, dokonce fantastičnosti. Anglický ekonom Walter Bagehot (1826-77) napsal: „Lidé jsou nejdůvěřivější, když jsou nejšťastnější."(27) Počet akcií, jež v této době vyměnily majitele, stoupl ze závratného čísla 567,990.875 v roce 1927 na ještě závratnější 920,550.032. Objevily se dva nové zlověstné úkazy: obrovský vzestup obchodování na hranici rentability a spousta nakvap a neuváženě utvořených investičních trustů. Cenné papíry se tradičně cenily na desetinásobek své hodnoty. U obchodů s nízkou rentabilitou vynášely akcie 1 nebo 2 procenta, což bylo mnohem méně než 8 až 12 procent úroků za půjčky použité k jejich nákupu. To znamenalo, že se ziskem mohl počítat jen rostoucí kapitál. Například americká rozhlasová společnost Rádio Corporation of America, jež nikdy neplatila žádné dividendy, stoupla v roce 1928 z 86 na 420 bodů. Roku 1929 se některé cenné papíry prodávaly za padesátinásobek původní hodnoty. Jeden odborník se vyjádřil, že „trh diskontuje nejen budoucnost, nýbrž i posmrtný život"/ 2 8 ) Konjunktura založená na rostoucím kapitálu je jenom určitá forma pyramidového prodeje, při kterém prodávající platí za právo prodávat. Nové investiční trusty, které vznikaly koncem roku 1928 rychlostí jeden denně, byly typickými obrácenými pyramidami. Domněle vychytralými investicemi spekulovaly s tzv. „vysokým pákovým účinkem (high leverage)" a dosahovaly závratného kapitálového růstu na základě velmi malé finanční báze. Spojené slévárny (United Founders Corporation) například se staly společností s nominálním majetkem 686,165.000 dolarů, který vznikl z pů­ vodní konkursní investice 500 dolarů. Jiný investiční trust měl roku 1929 tržní hodnotu přes miliardu dolarů, ačkoli v roce 1921 tvořila jeho základ 29 elektrikářská společnost vlastnící pouhých 6 miliónů dolarů/ ) Taková

seskupení měla umožnit prostým lidem účast na obchodním podnikání; ve skutečnosti však byla jen další spekulativní nadstavbou a při zhroucení trhu působil „vysoký pákový účinek" zcela opačně. Je pozoruhodné, že i když převládly obchody na hranici rentability a in­ vestiční trusty, americké banky nezvýšily úrokové sazby a nadále půjčovaly peníze levně. Začátkem roku 1929 však už mnoho bankéřů ztratilo smysl pro skutečnost. Dokonce spekulovali sami, často s kapitálem vlastního podniku. Jedním z nejhorších byl předseda Národní městské banky Charles Mitchell (odsouzený nakonec v roce 1938 pro dalekosáhlé zpronevěry), který se stal od 1. ledna 1929 ředitelem newyorské státní rezervní banky. Mitchell převzal na brutálnější úrovni úlohu Benjamina Stronga a udržoval konjunkturu po větší část roku 1929. Roku 1932 pak parlamentní výbor pro bankovnictví a měnu zahájil nelítostné vyšetřování, které se pak stalo vzorem pro represálie čtyřicátých a začátku padesátých let, ale skutečných nezákonností odhalil jen málo. Jedinou významnější obětí celé akce byl Mitchell a i v jeho případě se projevily spíš přijaté konvence vysokých finančních kruhů než skutečná špatnost/ 3 0 ) Henry James by býval neměl námitek, přívrženci marxismu však byli zklamáni. „Každá velká krize," prohlásil Bagehot, „odhaluje nehorázné spekulace řady peněžních ústavů, o jakých nikdo neměl tušení."( 3 1 ) Burzovní krach roku 1929 kromě toho odkryl naivitu a nevědomost bankéřů, obchodníků, finančních exper­ tů a ekonomů bez rozdílu; ukázal, že vůbec nechápou systém, do něhož tak suverénně zasahovali. Pokusili se nahradit „neviditelnou ruku trhu", jak to nazval velký anglický národohospodář 18. století Adam Smith, vlastní, sice dobře míněnou, ale v podstatě amatérskou taktikou a způsobili katastrofu. Celý tento pád zdaleka nebyl varováním před nebezpečím uměle řízené ekonomiky - jak později dokazoval Keynes a jeho škola (v té době vůbec nepředvídal krach ani velikost a trvání krize) - nýbrž právě naopak: upozornil na riziko neodborných břídilských zásahů. Úvěrová inflace vymizela koncem roku 1928. Následkem toho začalo o šest měsíců později hospodářství upadat. Za další tři měsíce následovalo zhroucení trhu. To všechno se dalo čekat; byl to zdravý jev; měl být dokonce vítaný. Znamenal návrat k „normálnímu kapitalismu", který vládl celé předchozí století až do let 1920-1. Přechodný pokles obchodu a kolísání na burze byly nejenom normálními, ale i nutnými jevy hospodářského vývoje: oddělovaly ovce od kozlů, likvidovaly nezdravé prvky v ekonomice a vylu­ čovaly příživníky. J.KGalbraith napsal: „Jednou z funkcí krize je odhalovat to, nač nepřijdou revizoři účtů."( 3 2 ) Pokles obchodu má specifické poslání. Má být prudký, ale nemusí trvat dlouho, protože se samočinně vyrovnává. Vše, co se vyžaduje od vlády, výrobců, obchodníků a spotřebitelů, je trpělivost. Krize roku 1920 se upravila za rok. A nebyl důvod, proč by krize

238

239

roku 1929 měla trvat déle: vždyť americké hospodářství, jak konstatoval Coolidge, bylo v podstatě zdravé. Jak jsme viděli, burzovní krach nastal v září a v říjnu vyústil v paniku. 13. listopadu, když panika opadla, klesl burzovní ukazatel z původních 452 na 224 body. Na tom by nebylo nic špatného. Už v prosinci 1928, po čtyřech letech příkrého vzestupu, byl jen 245. Panika pouze eliminovala spekulaci; solidní cenné papíry si podržely vzhledem k výdělkům přibližně svou správnou hodnotu. Kdyby se krize byla mohla sama upravit - analogicky s předchozími případy to mohlo být v roce 1930 - zavládla by opět důvěra a nikdy by nedošlo k známé světové stagnaci. Místo toho index pomalu, ale jistě klesal. Trh přestal plnit svou normální funkci vyjadřovat skutečné ekonomické vztahy a změnil se v zhoubnou mašinérii, jež strhla do záhuby nejprve Ameriku a v zápětí pak celý svět. 8. července 1932 klesly podle New York Times akcie prů­ myslových podniků z 224 bodů období konce paniky na pouhých 58. Akcie US Steel, které se prodávaly před zhroucením trhu v roce 1929 za 262, měly hodnotu jen 22. General Motors, jeden z nejlépe vedených a nejúspěšnějších koncernů, klesl ze 73 na 8 bodů.( 3 3 ) Tou dobou se celá hospodářská situace světa změnila nepopsatelně k horšímu. Jak se to stalo? Proč nedošlo k obvyklému vyrovnání? Abychom našli odpověď, musíme překonat konvenční názor na prezidenta Herberta Hoovera a jeho nástupce Franklina Roosevelta. Běžně se soudí, že Hoover jako zastánce klasického liberalismu odmítl použít státních peněz, aby zabránil inflaci, a tím prodloužil a prohloubil krizi až do zvolení Roosevelta, který pak ihned nasadil opačný kurs a zavedl v duchu Keynesovy teorie Nový úděl, čímž dostal Ameriku z hospodářských potíží. Hoover se považuje za představitele odumřelé a zdiskreditované minulosti, kdežto Roosevelt je předzvěstí budoucnosti a roky 1932-3 hranicí mezi zastaralou ekonomikou volného trhu a novou blahodárnou řízenou ekonomikou a so­ ciálním systémem keynesovského typu. Tato interpretace událostí má původ v propagandistických snahách Rooseveltových spolupracovníků a obdivo­ vatelů a později z ní dvě generace liberálně demokratických historiků udě­ laly neotřesitelný dějinný fakt.(34) Celá tato legenda má neobyčejně tuhý život a obsahuje velmi málo pravdy. Skutečnost je daleko složitější a zajímavější. Hoover je jedna z tragických postav dvacátého století. Přesně se na něj hodí Tacitův soud o císaři Galbovi: Omnium consensu capax imperii nisi imperasset - Všichni by ho považovali za schopného vládce, kdyby byl nevládl. Jak jsme už ukázali, první světová válka zahájila věk sociálního inženýrství. Někteří mudrci chtěli jít ještě dál a provolat inženýra králem. Thorstein Veblen, vlivný americký pokrokový spisovatel první čtvrtiny dvacátého století, dokazoval ve svých pracích The Theory of the Leisure Class (Teorie třídy nepracujících)(lS99)

a The Engineers and the Price System (Inženýři a cenový systém)(1921), že inženýr, kterého považoval za osobu benevolentní a nestrannou, by měl nahradit obchodníka, čímž by se vyloučily bezpracné příjmy a ziskuchtivost a ekonomika by sloužila zájmům spotřebitelek 3 5 ) Toto se víceméně uskutečnilo v Sovětském svazu, který zavedl sociální inženýrství v daleko větším měřítku a na mnohem delší dobu než jiné státy a kde se inženýři stali prvořadou složkou vládnoucí třídy (i když z toho spotřebitelé prozatím velký prospěch neměli). Hoover, který se narodil roku 1874, nejenom věřil v jistý druh sociálního inženýrství, ale také inženýrem skutečně byl. Pocházel z nuzného země­ dělského prostředí státu Iowa, brzy osiřel a jeho život je klasickým příkladem amerického úspěchu. Studoval na kalifornské Stanfordovč univerzitě, kde získal hodnost inženýra a pak mezi rokem 1900 až 1915 vydělal jako báňský podnikatel v různých částech světa 4 milióny dolarů.( 3 6 ) Za války se stal významným členem Wilsonovy skupiny odborníků, přijal její taktiku cílevědomého státního řízení a plánování a potom jako předseda amerického výboru pro poválečnou pomoc Evropě (jež byla předchůdcem pozdějšího Marshallova plánu a přidružených akcí) získal světovou pověst benevolentní manipulační taktikou. Maxim Gorkij mu napsal: „Zachránil jste před smrtí 3,500.000 dětí a 5,500.000 dospělých."*37) Hoover ovšem uplatňoval tuto potravinářskou diplomacii výběrově: buď pomoc odmítal, například aby zlikvidoval komunistický režim Bély Kuna v Maďarsku nebo aby zabránil návratu Habsburků v Rakousku, anebo k podpoře vlád, které anglosaské spojenectví protěžovalo.*38) Keynes o něm napsal, že „je to jediný diplomat, který se vrátil z mírové konference se ctí....že na jednáních, jichž se účastnil, šířil kolem sebe ovzduší realismu, in­ formovanosti, velkomyslnosti a nestrannosti, které by byly vedly k spravedli­ vému míru, kdyby se vyskytovaly i u jiných".( 39 ) Franklin Roosevelt, který byl v té době jako náměstek ministra námořnictví též členem vlády a v podstatě sdílel Hooverovy názory, napsal příteli: „Nepochybuji, že je báječný, a přál bych si, abychom ho mohli zvolit prezidentem Spojených států. Protože není nikdo lepší."*40) Hoover byl osm let ministrem obchodu a v této funkci se projevil jako agilní zastánce korporatismu a manipulační taktiky v příkrém rozporu s vše­ obecnými snahami - či vlastně nedostatkem snah - Hardingovy a Coolidgeovy vlády. Jeho předchůdce Oscar Straus mu řekl, že stačí, bude-li pracovat dvě hodiny denně, a za tu dobu že celou agendu pohodlně zvládne. Přes tyto „nadějné" vyhlídky Hooverovo ministerstvo bylo jediné, jež zvýšilo počet zaměstnanců z 13.005 na 15.850 a výdaje z 24,5 na 37,6 miliónů do­ larů.* 4 1 ) Hoover nastoupil do funkce na sklonku první krize roku 1920 a ihned začal organizovat výbory a obchodní konference, zadával výzkumné

240

241

roku 1929 měla trvat déle: vždyť americké hospodářství, jak konstatoval Coolidge, bylo v podstatě zdravé. Jak jsme viděli, burzovní krach nastal v září a v říjnu vyústil v paniku. 13. listopadu, když panika opadla, klesl burzovní ukazatel z původních 452 na 224 body. Na tom by nebylo nic špatného. Už v prosinci 1928, po čtyřech letech příkrého vzestupu, byl jen 245. Panika pouze eliminovala spekulaci; solidní cenné papíry si podržely vzhledem k výdělkům přibližně svou správnou hodnotu. Kdyby se krize byla mohla sama upravit - analogicky s předchozími případy to mohlo být v roce 1930 - zavládla by opět důvěra a nikdy by nedošlo k známé světové stagnaci. Místo toho index pomalu, ale jistě klesal. Trh přestal plnit svou normální funkci vyjadřovat skutečné ekonomické vztahy a změnil se v zhoubnou mašinérii, jež strhla do záhuby nejprve Ameriku a v zápětí pak celý svět. 8. července 1932 klesly podle New York Times akcie prů­ myslových podniků z 224 bodů období konce paniky na pouhých 58. Akcie US Steel, které se prodávaly před zhroucením trhu v roce 1929 za 262, měly hodnotu jen 22. General Motors, jeden z nejlépe vedených a nejúspěšnějších koncernů, klesl ze 73 na 8 bodů.( 3 3 ) Tou dobou se celá hospodářská situace světa změnila nepopsatelně k horšímu. Jak se to stalo? Proč nedošlo k obvyklému vyrovnání? Abychom našli odpověď, musíme překonat konvenční názor na prezidenta Herberta Hoovera a jeho nástupce Franklina Roosevelta. Běžně se soudí, že Hoover jako zastánce klasického liberalismu odmítl použít státních peněz, aby zabránil inflaci, a tím prodloužil a prohloubil krizi až do zvolení Roosevelta, který pak ihned nasadil opačný kurs a zavedl v duchu Keynesovy teorie Nový úděl, čímž dostal Ameriku z hospodářských potíží. Hoover se považuje za představitele odumřelé a zdiskreditované minulosti, kdežto Roosevelt je předzvěstí budoucnosti a roky 1932-3 hranicí mezi zastaralou ekonomikou volného trhu a novou blahodárnou řízenou ekonomikou a so­ ciálním systémem keynesovského typu. Tato interpretace událostí má původ v propagandistických snahách Rooseveltových spolupracovníků a obdivo­ vatelů a později z ní dvě generace liberálně demokratických historiků udě­ laly neotřesitelný dějinný fakt.(34) Celá tato legenda má neobyčejně tuhý život a obsahuje velmi málo pravdy. Skutečnost je daleko složitější a zajímavější. Hoover je jedna z tragických postav dvacátého století. Přesně se na něj hodí Tacitův soud o císaři Galbovi: Omnium consensu capax imperii nisi imperasset - Všichni by ho považovali za schopného vládce, kdyby byl nevládl. Jak jsme už ukázali, první světová válka zahájila věk sociálního inženýrství. Někteří mudrci chtěli jít ještě dál a provolat inženýra králem. Thorstein Veblen, vlivný americký pokrokový spisovatel první čtvrtiny dvacátého století, dokazoval ve svých pracích The Theory of the Leisure Class (Teorie třídy nepracujících)(lS99)

a The Engineers and the Price System (Inženýři a cenový systém)(1921), že inženýr, kterého považoval za osobu benevolentní a nestrannou, by měl nahradit obchodníka, čímž by se vyloučily bezpracné příjmy a ziskuchtivost a ekonomika by sloužila zájmům spotřebitelek 3 5 ) Toto se víceméně uskutečnilo v Sovětském svazu, který zavedl sociální inženýrství v daleko větším měřítku a na mnohem delší dobu než jiné státy a kde se inženýři stali prvořadou složkou vládnoucí třídy (i když z toho spotřebitelé prozatím velký prospěch neměli). Hoover, který se narodil roku 1874, nejenom věřil v jistý druh sociálního inženýrství, ale také inženýrem skutečně byl. Pocházel z nuzného země­ dělského prostředí státu Iowa, brzy osiřel a jeho život je klasickým příkladem amerického úspěchu. Studoval na kalifornské Stanfordovč univerzitě, kde získal hodnost inženýra a pak mezi rokem 1900 až 1915 vydělal jako báňský podnikatel v různých částech světa 4 milióny dolarů.( 3 6 ) Za války se stal významným členem Wilsonovy skupiny odborníků, přijal její taktiku cílevědomého státního řízení a plánování a potom jako předseda amerického výboru pro poválečnou pomoc Evropě (jež byla předchůdcem pozdějšího Marshallova plánu a přidružených akcí) získal světovou pověst benevolentní manipulační taktikou. Maxim Gorkij mu napsal: „Zachránil jste před smrtí 3,500.000 dětí a 5,500.000 dospělých."*37) Hoover ovšem uplatňoval tuto potravinářskou diplomacii výběrově: buď pomoc odmítal, například aby zlikvidoval komunistický režim Bély Kuna v Maďarsku nebo aby zabránil návratu Habsburků v Rakousku, anebo k podpoře vlád, které anglosaské spojenectví protěžovalo.*38) Keynes o něm napsal, že „je to jediný diplomat, který se vrátil z mírové konference se ctí....že na jednáních, jichž se účastnil, šířil kolem sebe ovzduší realismu, in­ formovanosti, velkomyslnosti a nestrannosti, které by byly vedly k spravedli­ vému míru, kdyby se vyskytovaly i u jiných".( 39 ) Franklin Roosevelt, který byl v té době jako náměstek ministra námořnictví též členem vlády a v podstatě sdílel Hooverovy názory, napsal příteli: „Nepochybuji, že je báječný, a přál bych si, abychom ho mohli zvolit prezidentem Spojených států. Protože není nikdo lepší."*40) Hoover byl osm let ministrem obchodu a v této funkci se projevil jako agilní zastánce korporatismu a manipulační taktiky v příkrém rozporu s vše­ obecnými snahami - či vlastně nedostatkem snah - Hardingovy a Coolidgeovy vlády. Jeho předchůdce Oscar Straus mu řekl, že stačí, bude-li pracovat dvě hodiny denně, a za tu dobu že celou agendu pohodlně zvládne. Přes tyto „nadějné" vyhlídky Hooverovo ministerstvo bylo jediné, jež zvýšilo počet zaměstnanců z 13.005 na 15.850 a výdaje z 24,5 na 37,6 miliónů do­ larů.* 4 1 ) Hoover nastoupil do funkce na sklonku první krize roku 1920 a ihned začal organizovat výbory a obchodní konference, zadával výzkumné

240

241

programy, podporoval investiční politiku, přemlouval zaměstnavatele, aby nesnižovali mzdy a aby zvyšovali počet pracovních příležitostí, a pře­ devším „v zájmu veřejných prací prosazoval spolupráci mezi centrální vládou, vedením jednotlivých států a místní správou".( 42 ) Zakládal pracovní a studijní skupiny, financoval vědeckou činnost, šířil všude dělnou a tvůrčí atmosféru. Neexistovala oblast veřejných zájmů, na níž by se velmi aktivně a většinou osobně nepodílel: zdravotní péče o děti, práva a požadavky Indiánů, těžba ropy, ochrana přírody, bytová výstavba, sociální případy a společenská spodina, zemědělství -jako prezident byl současně i ministrem zemědělství a zemědělský tržní zákon z roku 1929 byl v podstatě jeho dílem/ 4 3 ) Hardingovi se tato horečná činnost nezamlouvala, ale proti jeho schopnostem a vlivu byl bezbranný - „Je to nejchytřejší chlap, jakého znám.'/ 4 4 ) Cooledge ho nenáviděl; ale v této době byl už Hoover příliš pevnou součástí republikánské vlády, než aby se dal odstranit. Kromě toho Hooverův korporatismus - představa, že stát, podnikatelé, odbory a ostatní důležité složky musí mírnou, avšak vytrvalou a důslednou manipulací mas spolupůsobit na vytváření lepších životních podmínek - byl běžně uznávaným názorem doby jak mezi osvícenými kapitalisty, tak u levi­ cových republikánů a nesocialistických intelektuálů. Americký korpora­ tismus byl typickou reakcí země na nové ideologie Evropy, zejména na Mussoliniho fašismus, který znamenal v dvacátých létech pro pravicově smýšlející občany to, co stalinismus v létech třicátých/ 4 5 ) Hoover byl ma­ nažer a ideolog korporatismu. (Jeden z jeho obdivovatelů Jean Monet pozdě­ ji celé toto pojetí přejmenoval na „plánování pomocí ukazatelů" a učinil ho základem jednak francouzského poválečného plánovacího systému, jednak Evropského hospodářského společenství.) Hoover však nepropagoval hospodářství plánované centrálně. Dokonce se vyjádřil, že zabrání pokusům „vpašovat do Ameriky fašismus zadními dveřmi"/ 4 6 ) V mnohém byl liberál. Chtěl poskytovat plynulou pomoc rozvojovým zemím. Nesouhlasil s vyloučením Japonců z přistěhovaleckých kontingentů zave­ dených roku 1924. Jeho žena k sobě zvala na návštěvu manželky černošských kongresmanů. Na rozdíl od Wilsona, Franklina Roosevelta a své ženy odmítal židovské anekdoty.( 47 ) Pro valnou část vzdělaných Američanů byl vůdčí osobností veřejného života dávno předtím, než se dostal do Bílého domu. Z toho se zrodilo obecné přesvědčení, že Hoover jako prezident bude dělat zázraky. DemkPhiladelphia Record ho nazval „daleko nejpovolanějším představitelem moderní státnicko-inženýrské vědy". Boston Globe napsal, že národ ví, že má v Bílém domě prezidenta, který věří v „dyna­ 48 mičnost mistrů"/ ) Hoover byl prostě „velký inženýr". Prý se vyjádřil, že mu „přehnané představy, jež o něm lidé mají, působí starosti. Jsou

přesvědčeni, že jsem nějaký nadčlověk, který dokáže zdolat všechny potíže."( 49 ) Ale ve skutečnosti ho to nijak nezneklidňovalo. Věděl přesně, co má dělat. V prezidentské funkci se choval jako diktátor. Kongres buď přehlížel nebo tyranizoval. Zákony vymýšlel tak, jako Dickens vymýšlel své postavy. Rád říkal svým podřízeným: „Až mě lépe poznáte, zjistíte, že když řeknu, že něco platí, tak to také skutečně platí."*?0) Když se Hoover v březnu 1929 stal prezidentem, mechanismus, který měl vyvolat krizi, už pracoval na plné obrátky. Jediná rozumná věc, již mohl udělat, bylo připustit, aby nepřirozeně nízké úrokové sazby stouply opět na normální úroveň, která byla za daných okolností značně vysoká; tím by býval ještě včas předešel prudkému vzestupu cen na burze a zamezil katastrofálnímu krachu na podzim 1929. Jenomže to neudělal: právě vládou zavedené a podporované levné úvěry byly základem jeho hospodářské politiky. Když se potom projevila velikost krize, ministr financí Andrew Mellon konečně zavrhl Hooverovu manipulační taktiku a vrátil se k přísnému liberalismu. Řekl prezidentovi, že by jeho vláda měla „likvidovat pracovní síly, likvidovat akcie, likvidovat farmáře, likvidovat nemovitý majetek" a tím „očistit hospodářství od hniloby"/ 5 1 ) Byla to jediná rozumná rada, kterou Hoover během svého prezidentského úřadu dostal. Tím, že by připustil, aby krize uzrála a praskla a vybrala si svou daň, nezdravé podnikání by rychle vzalo za své a přežilo by jen to, které je životaschopné. Mzdy by klesly na svou přirozenou úroveň, ale to právě byl pro Hoovera kámen úrazu. Zastával názor, že vysoké mzdy jsou podstatnou složkou národního blahobytu a že udržet je na patřičné výši je nejdůležitějším úkolem politiky, má-li se 52 krize omezit a zvládnout/ ) Proto byl Hoover od samého začátku rozhodnut, že bude ovlivňovat hospodářský vývoj všemi dostupnými vládními prostředky. „Žádný prezident až dosud nevěřil, že má vláda v takových případech odpověd­ nost," napsal; „...proto musíme v tomto směru razit nové cesty."( 53 ) Znovu začal zvyšovat úvěry; jen v posledním týdnu měsíce října 1929 vydala státní rezervní banka k tomuto účelu téměř 300 miliónů dolarů. V listopadu uspořádal řadu konferencí s vedoucími průmyslníky, které přinutil závazně slíbit, že nebudou snižovat mzdy a že je budou pokud možná ještě zvyšovat - tyto sliby se dodržovaly až do roku 1932. Americký dělnický svaz si tuto politiku pochvaloval: ještě nikdy předtím nejednali jejich zaměst­ navatelé tak organizovaně a jednotně a ve vývoji civilizace znamenalo jejich 54 rozhodnutí „začátek nové epochy"/ ) Keynes v memorandu britskému labouristickému ministerskému předsedovi Ramsay MacDonaldovi Hooverův úspěch při zachování úrovně mezd pochválil a označil americ­ 55 kou úvěrovou expanzi za „naprosto uspokojivou"/ ) Není divu. Vždyť Hooverova opatření představovala ve všech svých

242

243

programy, podporoval investiční politiku, přemlouval zaměstnavatele, aby nesnižovali mzdy a aby zvyšovali počet pracovních příležitostí, a pře­ devším „v zájmu veřejných prací prosazoval spolupráci mezi centrální vládou, vedením jednotlivých států a místní správou".( 42 ) Zakládal pracovní a studijní skupiny, financoval vědeckou činnost, šířil všude dělnou a tvůrčí atmosféru. Neexistovala oblast veřejných zájmů, na níž by se velmi aktivně a většinou osobně nepodílel: zdravotní péče o děti, práva a požadavky Indiánů, těžba ropy, ochrana přírody, bytová výstavba, sociální případy a společenská spodina, zemědělství -jako prezident byl současně i ministrem zemědělství a zemědělský tržní zákon z roku 1929 byl v podstatě jeho dílem/ 4 3 ) Hardingovi se tato horečná činnost nezamlouvala, ale proti jeho schopnostem a vlivu byl bezbranný - „Je to nejchytřejší chlap, jakého znám.'/ 4 4 ) Cooledge ho nenáviděl; ale v této době byl už Hoover příliš pevnou součástí republikánské vlády, než aby se dal odstranit. Kromě toho Hooverův korporatismus - představa, že stát, podnikatelé, odbory a ostatní důležité složky musí mírnou, avšak vytrvalou a důslednou manipulací mas spolupůsobit na vytváření lepších životních podmínek - byl běžně uznávaným názorem doby jak mezi osvícenými kapitalisty, tak u levi­ cových republikánů a nesocialistických intelektuálů. Americký korpora­ tismus byl typickou reakcí země na nové ideologie Evropy, zejména na Mussoliniho fašismus, který znamenal v dvacátých létech pro pravicově smýšlející občany to, co stalinismus v létech třicátých/ 4 5 ) Hoover byl ma­ nažer a ideolog korporatismu. (Jeden z jeho obdivovatelů Jean Monet pozdě­ ji celé toto pojetí přejmenoval na „plánování pomocí ukazatelů" a učinil ho základem jednak francouzského poválečného plánovacího systému, jednak Evropského hospodářského společenství.) Hoover však nepropagoval hospodářství plánované centrálně. Dokonce se vyjádřil, že zabrání pokusům „vpašovat do Ameriky fašismus zadními dveřmi"/ 4 6 ) V mnohém byl liberál. Chtěl poskytovat plynulou pomoc rozvojovým zemím. Nesouhlasil s vyloučením Japonců z přistěhovaleckých kontingentů zave­ dených roku 1924. Jeho žena k sobě zvala na návštěvu manželky černošských kongresmanů. Na rozdíl od Wilsona, Franklina Roosevelta a své ženy odmítal židovské anekdoty.( 47 ) Pro valnou část vzdělaných Američanů byl vůdčí osobností veřejného života dávno předtím, než se dostal do Bílého domu. Z toho se zrodilo obecné přesvědčení, že Hoover jako prezident bude dělat zázraky. DemkPhiladelphia Record ho nazval „daleko nejpovolanějším představitelem moderní státnicko-inženýrské vědy". Boston Globe napsal, že národ ví, že má v Bílém domě prezidenta, který věří v „dyna­ 48 mičnost mistrů"/ ) Hoover byl prostě „velký inženýr". Prý se vyjádřil, že mu „přehnané představy, jež o něm lidé mají, působí starosti. Jsou

přesvědčeni, že jsem nějaký nadčlověk, který dokáže zdolat všechny potíže."( 49 ) Ale ve skutečnosti ho to nijak nezneklidňovalo. Věděl přesně, co má dělat. V prezidentské funkci se choval jako diktátor. Kongres buď přehlížel nebo tyranizoval. Zákony vymýšlel tak, jako Dickens vymýšlel své postavy. Rád říkal svým podřízeným: „Až mě lépe poznáte, zjistíte, že když řeknu, že něco platí, tak to také skutečně platí."*?0) Když se Hoover v březnu 1929 stal prezidentem, mechanismus, který měl vyvolat krizi, už pracoval na plné obrátky. Jediná rozumná věc, již mohl udělat, bylo připustit, aby nepřirozeně nízké úrokové sazby stouply opět na normální úroveň, která byla za daných okolností značně vysoká; tím by býval ještě včas předešel prudkému vzestupu cen na burze a zamezil katastrofálnímu krachu na podzim 1929. Jenomže to neudělal: právě vládou zavedené a podporované levné úvěry byly základem jeho hospodářské politiky. Když se potom projevila velikost krize, ministr financí Andrew Mellon konečně zavrhl Hooverovu manipulační taktiku a vrátil se k přísnému liberalismu. Řekl prezidentovi, že by jeho vláda měla „likvidovat pracovní síly, likvidovat akcie, likvidovat farmáře, likvidovat nemovitý majetek" a tím „očistit hospodářství od hniloby"/ 5 1 ) Byla to jediná rozumná rada, kterou Hoover během svého prezidentského úřadu dostal. Tím, že by připustil, aby krize uzrála a praskla a vybrala si svou daň, nezdravé podnikání by rychle vzalo za své a přežilo by jen to, které je životaschopné. Mzdy by klesly na svou přirozenou úroveň, ale to právě byl pro Hoovera kámen úrazu. Zastával názor, že vysoké mzdy jsou podstatnou složkou národního blahobytu a že udržet je na patřičné výši je nejdůležitějším úkolem politiky, má-li se 52 krize omezit a zvládnout/ ) Proto byl Hoover od samého začátku rozhodnut, že bude ovlivňovat hospodářský vývoj všemi dostupnými vládními prostředky. „Žádný prezident až dosud nevěřil, že má vláda v takových případech odpověd­ nost," napsal; „...proto musíme v tomto směru razit nové cesty."( 53 ) Znovu začal zvyšovat úvěry; jen v posledním týdnu měsíce října 1929 vydala státní rezervní banka k tomuto účelu téměř 300 miliónů dolarů. V listopadu uspořádal řadu konferencí s vedoucími průmyslníky, které přinutil závazně slíbit, že nebudou snižovat mzdy a že je budou pokud možná ještě zvyšovat - tyto sliby se dodržovaly až do roku 1932. Americký dělnický svaz si tuto politiku pochvaloval: ještě nikdy předtím nejednali jejich zaměst­ navatelé tak organizovaně a jednotně a ve vývoji civilizace znamenalo jejich 54 rozhodnutí „začátek nové epochy"/ ) Keynes v memorandu britskému labouristickému ministerskému předsedovi Ramsay MacDonaldovi Hooverův úspěch při zachování úrovně mezd pochválil a označil americ­ 55 kou úvěrovou expanzi za „naprosto uspokojivou"/ ) Není divu. Vždyť Hooverova opatření představovala ve všech svých

242

243

podstatných složkách to, čemu se později začalo říkat „keynesovská" taktika. Podstatně snížil daně. U otce rodiny s příjmem 4.000 dolarů dělala úleva dvě třetinyX56) Zvýšil vládní výdaje a rozmnožil státní deficit na závratnou částku 2,2 miliardy dolarů v roce 1931, takže vládní podíl na hrubém národním důchodu stoupl z 16,4% v roce 1930 na 21,5% v roce 1931. Růst vládních výdajů, daleko největší v amerických dějinách v době míru, dosáhl roku 19311,3 miliardy dolarů a vysvětloval se převážně zvýšeným převodem úhrad (1 miliarda dolarů).(57) Je sice pravda, že Hoover vyloučil přímou finanční pomoc, pokud to bylo možné, a raději přiděloval vládní peníze podnikům a jednotlivcům prostřednictvím bank a nikoli přímo. Na druhé straně je však mimo jakoukoli pochybnost, že se snažil využívat státní hotovost, aby zabránil inflaci. Coolidge dával ve své době delegacím rozhněvaných farmářů rady značně drsné: „Držte se náboženství." Hooverův nový zemědělský tržní zákon jim poskytl ze státní pokladny 500 miliónů dolarů a začátkem roku 1930 dalších 100 miliónů. Roku 1931 založením Společnosti pro peněžní obnovu (RFC - Reconstruction Finance Corporation) v rámci vládního programu devíti bodů zavedeného v prosinci rozšffiLHoover tuto pomoc na celou oblast amerického hospodářství. Za Hooverova čtyřletého funkčního období bylo uskutečněno víc významných veřejných staveb než za předchozích třicet let včetně mostu přes záliv v San Francisku, akvaduktu v Los Angeles a Hooverovy přehrady; stavba mořského kanálu u řeky svatého Vavřince byla katastrofální ne vinou Bílého domu, nýbrž Kongresu. V červenci 1932 se kapitál Společnosti pro peněžní obnovu téměř zdvojnásobil na 3,8 miliard dolarů a její kladnou úlohu navíc ještě zdůraznil a rozšířil zákon o mimořádných opatřeních a výstavbě: jen v roce 1932 poskytl úvěry ve výši 2,3 miliardy dolarů a 1,6 miliard dolarů na hotovosti. Poněvadž však došlo k jednomyslné dohodě, že se státní rozpočet po dvou letech deficitu musí vyrovnat, bylo roku 1932 bohužel uzákoněno nejvyšší zdanění v celé dosavadní mírové historii Spojených států a daň z velkých příjmů stoupla z jedné čtvrtiny na 63%. Tím se ovšem projevily Hooverovy dřívější daňové úlevy jako nesmyslné, ale tou dobou prezident už stejně ztratil v Kongresu autoritu a nebyl schopen prosazovat důslednou fiskální politiku. Své snažení o sociální manipulaci doprovázel Hoover soustavnou aktivistickou rétorikou. Byl pravděpodobně první z celé armády demokratic­ kých státníků, kteří se o hospodářských problémech vyjadřovali vojenskými metaforami: „Bitva o udržení našeho hospodářského mechanismu v chodu nabývá nových forem a vyžaduje čas od času novou taktiku. Používali jsme jistých nouzových opatření, abychom vyhráli válku; můžeme jich využít znovu v boji s krizí..."(květen 1932). „Nebudeme-li ustupovat, budeme-li neustále útočit tak, jak jsme nyní sešikováni, pak v tomto boji

zvítězíme..."(srpen 1932). „Nemuseli jsme podnikat vůbec nic. To by ovšem znamenalo naprostý krach. My však jsme řešili situaci tím, že jsme soukromým podnikatelům a Kongresu navrhli gigantický program hospo­ dářské obranné strategie a provedli největší protiútok v dějinách tohoto státu... Poprvé v historii ekonomických krizí byly sníženy dividendy, zisky a životní náklady dřív, než se to projevilo na mzdách... Udrželi jsme je...zatímco zisky prakticky zmizely. Máme teď nejvyšší reálné mzdy na světě.... Někteří reakční ekonomové nás přesvědčovali, abychom nechali úpadku volný průběh, až dosáhne dna.... Rozhodli jsme se, že nebudeme dbát rad těchto zastánců trpkého konce a že nepřipustíme, aby zástupy dlužníků v tomto státě byly přivedeny na mizinu a aby se úspory našich občanů obrátily vniveč..."(říjen 1932).(58) Hoover jako aktivní inženýr myslel v pojmech nástrojů a zbraní. Nástroje a zbraně jsou k tomu, aby se používaly. A prezident jich používal. Jeho neustálé útoky na burzy, jež nenáviděl jako parazity, a jeho požadavek, aby burzovní transakce byly úředně zkoumány, způsobily další pokles akcií a odrazovaly soukromé podnikatele. Jeho politika veřejných investic zabránila potřebným likvidacím. Podniky, které chtěl tímto způsobem zachránit, nakonec po strašlivé agónii udělaly bankrot nebo byly po celá třicátá léta zatíženy drtivým břemenem dluhů. Hoover těžce narušil vlastnická práva tím, že oslabil konkursní zákony, doporučoval v případě zadluženosti konat dražby nebo povolovat odklad plateb a zakazoval přímé vyvlastňování majetku. Už tato opatření sama o sobě znemožňovala bankám, aby se zachránily a udržely důvěru klientů. Prezident je cílevědomě nutil přijímat vládní úvěry a zvyšovat inflaci, takže se jejich postavení stávalo čím dál tím vratší. Krize vyvrcholila, když se americká opatření ochranných cel začala jako bumerang obracet do vlastních řad. Krutý celní sazebník Smoot-Hawleyův z roku 1930, který pronikavě zvýšil dovozní cla, se víc než jiné politické činy a usnesení zasloužil o to, že se krize rozšířila do Evropy. V létě 1931 bankrot přední rakouské banky Credit Anstalt vyvolal řetězovou reakci po celé Evropě a přinutil Británii a jiné země, že se vzdaly zlaté měny a zahájily řadu opatření proti splácení státních dluhů. To, co zbylo z amerického vývozu do Evropy, se rozplynulo a americká politika zahraničních půjček, jež měla nahradit volný obchod, se zhroutila. Cizinci ztratili důvěru v dolar, a poněvadž Spojené státy měly stále ještě zlatý standard, začali vytahovat a nabízet vlastní zlato, kterýžto zvyk se brzy rozšířil i na americké zákazníky. V „normálních" letech vyhlašovalo úpadek asi 700 amerických bank. V le­ tech 1931-2 jich zkrachovalo 5.096 s celkovou výší vkladů hodně přes 3 miliardy dolarů. Celý proces vyvrcholil začátkem roku 1933, kdy se íimerický bankovní systém v posledních týdnech Hooverovy vlády doslova

244

245

podstatných složkách to, čemu se později začalo říkat „keynesovská" taktika. Podstatně snížil daně. U otce rodiny s příjmem 4.000 dolarů dělala úleva dvě třetinyX56) Zvýšil vládní výdaje a rozmnožil státní deficit na závratnou částku 2,2 miliardy dolarů v roce 1931, takže vládní podíl na hrubém národním důchodu stoupl z 16,4% v roce 1930 na 21,5% v roce 1931. Růst vládních výdajů, daleko největší v amerických dějinách v době míru, dosáhl roku 19311,3 miliardy dolarů a vysvětloval se převážně zvýšeným převodem úhrad (1 miliarda dolarů).(57) Je sice pravda, že Hoover vyloučil přímou finanční pomoc, pokud to bylo možné, a raději přiděloval vládní peníze podnikům a jednotlivcům prostřednictvím bank a nikoli přímo. Na druhé straně je však mimo jakoukoli pochybnost, že se snažil využívat státní hotovost, aby zabránil inflaci. Coolidge dával ve své době delegacím rozhněvaných farmářů rady značně drsné: „Držte se náboženství." Hooverův nový zemědělský tržní zákon jim poskytl ze státní pokladny 500 miliónů dolarů a začátkem roku 1930 dalších 100 miliónů. Roku 1931 založením Společnosti pro peněžní obnovu (RFC - Reconstruction Finance Corporation) v rámci vládního programu devíti bodů zavedeného v prosinci rozšffiLHoover tuto pomoc na celou oblast amerického hospodářství. Za Hooverova čtyřletého funkčního období bylo uskutečněno víc významných veřejných staveb než za předchozích třicet let včetně mostu přes záliv v San Francisku, akvaduktu v Los Angeles a Hooverovy přehrady; stavba mořského kanálu u řeky svatého Vavřince byla katastrofální ne vinou Bílého domu, nýbrž Kongresu. V červenci 1932 se kapitál Společnosti pro peněžní obnovu téměř zdvojnásobil na 3,8 miliard dolarů a její kladnou úlohu navíc ještě zdůraznil a rozšířil zákon o mimořádných opatřeních a výstavbě: jen v roce 1932 poskytl úvěry ve výši 2,3 miliardy dolarů a 1,6 miliard dolarů na hotovosti. Poněvadž však došlo k jednomyslné dohodě, že se státní rozpočet po dvou letech deficitu musí vyrovnat, bylo roku 1932 bohužel uzákoněno nejvyšší zdanění v celé dosavadní mírové historii Spojených států a daň z velkých příjmů stoupla z jedné čtvrtiny na 63%. Tím se ovšem projevily Hooverovy dřívější daňové úlevy jako nesmyslné, ale tou dobou prezident už stejně ztratil v Kongresu autoritu a nebyl schopen prosazovat důslednou fiskální politiku. Své snažení o sociální manipulaci doprovázel Hoover soustavnou aktivistickou rétorikou. Byl pravděpodobně první z celé armády demokratic­ kých státníků, kteří se o hospodářských problémech vyjadřovali vojenskými metaforami: „Bitva o udržení našeho hospodářského mechanismu v chodu nabývá nových forem a vyžaduje čas od času novou taktiku. Používali jsme jistých nouzových opatření, abychom vyhráli válku; můžeme jich využít znovu v boji s krizí..."(květen 1932). „Nebudeme-li ustupovat, budeme-li neustále útočit tak, jak jsme nyní sešikováni, pak v tomto boji

zvítězíme..."(srpen 1932). „Nemuseli jsme podnikat vůbec nic. To by ovšem znamenalo naprostý krach. My však jsme řešili situaci tím, že jsme soukromým podnikatelům a Kongresu navrhli gigantický program hospo­ dářské obranné strategie a provedli největší protiútok v dějinách tohoto státu... Poprvé v historii ekonomických krizí byly sníženy dividendy, zisky a životní náklady dřív, než se to projevilo na mzdách... Udrželi jsme je...zatímco zisky prakticky zmizely. Máme teď nejvyšší reálné mzdy na světě.... Někteří reakční ekonomové nás přesvědčovali, abychom nechali úpadku volný průběh, až dosáhne dna.... Rozhodli jsme se, že nebudeme dbát rad těchto zastánců trpkého konce a že nepřipustíme, aby zástupy dlužníků v tomto státě byly přivedeny na mizinu a aby se úspory našich občanů obrátily vniveč..."(říjen 1932).(58) Hoover jako aktivní inženýr myslel v pojmech nástrojů a zbraní. Nástroje a zbraně jsou k tomu, aby se používaly. A prezident jich používal. Jeho neustálé útoky na burzy, jež nenáviděl jako parazity, a jeho požadavek, aby burzovní transakce byly úředně zkoumány, způsobily další pokles akcií a odrazovaly soukromé podnikatele. Jeho politika veřejných investic zabránila potřebným likvidacím. Podniky, které chtěl tímto způsobem zachránit, nakonec po strašlivé agónii udělaly bankrot nebo byly po celá třicátá léta zatíženy drtivým břemenem dluhů. Hoover těžce narušil vlastnická práva tím, že oslabil konkursní zákony, doporučoval v případě zadluženosti konat dražby nebo povolovat odklad plateb a zakazoval přímé vyvlastňování majetku. Už tato opatření sama o sobě znemožňovala bankám, aby se zachránily a udržely důvěru klientů. Prezident je cílevědomě nutil přijímat vládní úvěry a zvyšovat inflaci, takže se jejich postavení stávalo čím dál tím vratší. Krize vyvrcholila, když se americká opatření ochranných cel začala jako bumerang obracet do vlastních řad. Krutý celní sazebník Smoot-Hawleyův z roku 1930, který pronikavě zvýšil dovozní cla, se víc než jiné politické činy a usnesení zasloužil o to, že se krize rozšířila do Evropy. V létě 1931 bankrot přední rakouské banky Credit Anstalt vyvolal řetězovou reakci po celé Evropě a přinutil Británii a jiné země, že se vzdaly zlaté měny a zahájily řadu opatření proti splácení státních dluhů. To, co zbylo z amerického vývozu do Evropy, se rozplynulo a americká politika zahraničních půjček, jež měla nahradit volný obchod, se zhroutila. Cizinci ztratili důvěru v dolar, a poněvadž Spojené státy měly stále ještě zlatý standard, začali vytahovat a nabízet vlastní zlato, kterýžto zvyk se brzy rozšířil i na americké zákazníky. V „normálních" letech vyhlašovalo úpadek asi 700 amerických bank. V le­ tech 1931-2 jich zkrachovalo 5.096 s celkovou výší vkladů hodně přes 3 miliardy dolarů. Celý proces vyvrcholil začátkem roku 1933, kdy se íimerický bankovní systém v posledních týdnech Hooverovy vlády doslova

244

245

zastavil. Tím byl zřejmě pomník prezidentových neúspěchů jaksepatří do­ končil/ 5 9 ) Nicméně Hooverova manipulační taktika prodlužovala krizi už na čtvrtý rok. Stále rostoucí úpadek bank měl pravděpodobně protiinflační účinek, který se Hoover snažil ze všech sil a tak bláhově zastavit, takže koncem roku 1932 bylo hospodářství už z nejhoršího venku. Ale propastná hloubka, do které kleslo, znamenala, že ozdravění mohlo postupovat jen zvolna a chabě. Škody byly sice obrovské, ale nepravidelné, různorodé a často i protikladné. Průmyslová výroba, která v srpnu 1929 dosahovala ukazatele 114, byla v březnu 1933 jenom 54. Výstavba podniků, jež v roce 1929 dosahovala celkové výše 8,7 miliard dolarů, klesla v roce 1933 na pouhé 1,4 miliardy. V téže době existoval ve výrobě zboží dlouhodobé spotřeby sedmdesátisedmiprocentní úpadek. Díky Hooverovi průměrné reálné mzdy během krize skutečně stouply; odnesli to ovšem ti, kdo nevydělávali vůbec nic/ 6 0 ) Nezaměstnanost, která byla v roce 1929 pouze 3,2% celkového počtu pracovních sil, stoupla v roce 1933 na 24,9% a v roce 1934 na 26,7%.( 61 ) Odhadovalo se, že vůbec bez jakéhokoli příjmu je asi 34 miliónů mužů, žen a dětí (nepočítajíc rodiny rolníků), tj. 28% veškerého obyvatelstva/ 62 ) Majitelé půdy nemohli vybírat nájemné a nebyli tedy s to platit daně. Zhroutily se i příjmy městských úřadů a strhly s sebou podpůrné fondy a zařízení a sociální služby. Chicago dlužilo učitelům 20 miliónů dolarů. V některých oblastech byly školy po většinu roku zavřeny. V roce 1932 přes 300 000 newyorských dětí nechodilo do školy, protože nebyly peníze, a z těch, které ještě navštěvovaly lékaře, trpělo 20% podvýživou.( 63 )Roku 1933 podle odhadu amerického ministerstva školství bylo zrušeno nebo přišlo na mizinu asi 1500 vyšších středních škol a na univerzity se zapsalo o čtvrt miliónu studentů méně.( 6 4 ) Jen málo jich si kupovalo knihy. Žádná z chicagských veřejných knihoven si nemohla plných dvanáct měsíců do­ volit koupit jedinou knihu. Knižní prodej klesl na polovinu a bostonské nakladatelství Little & Brown označilo dobu 1932-3 jako nejhorší rok od svého založení v roce 1837.(65) John Steinbeck si stěžuje: „Když lidé zchudnou, první, čeho se vzdávají, jsou knihy.'/ 66 ) Intelektuálové trpce protestovali proti svému údělu a bídě, s kterou se setkávali. Ale každý reagoval jinak. Někteří prostě psali o tom, co vidí. V jednom z nejlepších článků té doby nazvaném New York za třetí zimy si James Thurber všímal kontrastů a drobných ironií. Z šestaosmdesáti činoherních divadel v městě bylo v provozu jen dvacet osm: ale 0'Neillova hra Smutek sluší Elektře měla vyprodáno, dokonce i nejdražší místa po 6 dolarech. Mimo provoz z 200.000 taxíků zůstalo asi 10.600; ale ty, co zbyly, se staly následkem zesílené konkurence mnohem elegantnější a čistší. Hotely Ritz a Pierre zlevnily své nejnižší ceny za ubytování na potupných 246

6 dolarů, zatímco nový hotel Waldorf, který účtoval totéž co dřív, byl přeplněn. Nový mrakodrap Empire State Building, poslední výplod velké stavební konjunktury dvacátých let, měl pronajatou jen třetinu místností: „Řada podlaží nebyla vůbec dokončena a rozsáhlé prostory s holými zdmi tu zely prázdnotou"; ale 550.000 lidí už zaplatilo dolar, aby se dostali až na vrchol budovy. Velké zaoceánské parníky zlevňovaly ceny svých kabin o třetinu; ale zábavní projížďky po moři do pásma dvanáct mil od pobřeží, kde už neplatil zákaz hazardních her, byly nesmírně populární. Oblíbený byl i bridž, jehož odborných příruček se prodalo 400.000 ročně a který vykazoval obrat za 100 miliónů dolarů, a nová striptýzová představení, kde tanečnice vydělávaly 475 dolarů týdně. Thurberův článek se zmiňuje především o mimořádně výhodných nabídkách velkých obchodních domů, jež snížily radikálně ceny a udržovaly tím odbyt. Je zajímavé, že maloobchod reagující na tržní podmínky přímo byl nejméně postiženým úsekem národního hospodářství; naproti tomu průmysl, který se octl v pasti a železných kleštích Hooverova zákona o vysokých mzdách, byl ochromen/ 6 7 ) Thurberova reportáž neopomněla zdůraznit, že pro každého, kdo skutečně dokázal vydělat peníze, byla Velká krize zlatý důl. Většina intelektuálů se obrátila ostře doleva či vlastně poprvé k politice vůbec a malovali svou nově objevenou vlast syrovými ideologickými barvami. Thomas Wolfe, barokní spisovatelský fenomén třicátých let, líčí následovně veřejné záchodky před newyorskou radnicí, kde se shromažďo­ vala překvapivě velká část americké dvoumiliónové chátry: ...stáhli se sem všichni jako do nějaké strouhy, kde je klid a teplo a kde chvíli nemusí myslet na své zoufalství... Byli tak odporní, že se při pohledu na ně zvedal žaludek a člověk samou lítostí a soucitem ztratil řeč. Pár kroků odtud se ježil gigantický Manhattan a krutým jasem svítil chladně do zimní noci. Docela blízko byl Woolworthův obchodní dům a kousek dál stříbřité věžičky a jehlance budov na Wall Street, mohutné pevnosti z kamene a oceli, kde sídlí velké banky....v studeném světle měsíce jen několik domů od těchto hlubin lidské ubohosti a bídy zářily vrcholky moci s nedobytnými trezory, v nichž je uzamčena velká část bohatství celého světa.^) Edmund Wilson, jehož články z období krize byly vydány pod názvem Americká panika, se vyhnul rétorice a přesvědčivě popsal protipodnikatelskou náladu, která teď v zemi převládala. Knihy se sice nekupovaly, ale vážnou literaturu četlo více lidí než kdykoli předtím. Bystře si všiml, že doba je příznivá intelektuálům - přesněji řečeno, je ochotna jim naslou­ chat - zejména těm mladým, „kteří vyrostli v období velké konjunktury a odjakživa nesnášeli její barbarství a snahy vytěsnit vše, na čem jim osobně záleželo". Pro ně „tato léta nebyla úpadková, nýbrž podnětná a povzbudivá. Člověk se neubránil smíchu, když viděl, jak se proti všemu očekávání ten

247

zastavil. Tím byl zřejmě pomník prezidentových neúspěchů jaksepatří do­ končil/ 5 9 ) Nicméně Hooverova manipulační taktika prodlužovala krizi už na čtvrtý rok. Stále rostoucí úpadek bank měl pravděpodobně protiinflační účinek, který se Hoover snažil ze všech sil a tak bláhově zastavit, takže koncem roku 1932 bylo hospodářství už z nejhoršího venku. Ale propastná hloubka, do které kleslo, znamenala, že ozdravění mohlo postupovat jen zvolna a chabě. Škody byly sice obrovské, ale nepravidelné, různorodé a často i protikladné. Průmyslová výroba, která v srpnu 1929 dosahovala ukazatele 114, byla v březnu 1933 jenom 54. Výstavba podniků, jež v roce 1929 dosahovala celkové výše 8,7 miliard dolarů, klesla v roce 1933 na pouhé 1,4 miliardy. V téže době existoval ve výrobě zboží dlouhodobé spotřeby sedmdesátisedmiprocentní úpadek. Díky Hooverovi průměrné reálné mzdy během krize skutečně stouply; odnesli to ovšem ti, kdo nevydělávali vůbec nic/ 6 0 ) Nezaměstnanost, která byla v roce 1929 pouze 3,2% celkového počtu pracovních sil, stoupla v roce 1933 na 24,9% a v roce 1934 na 26,7%.( 61 ) Odhadovalo se, že vůbec bez jakéhokoli příjmu je asi 34 miliónů mužů, žen a dětí (nepočítajíc rodiny rolníků), tj. 28% veškerého obyvatelstva/ 62 ) Majitelé půdy nemohli vybírat nájemné a nebyli tedy s to platit daně. Zhroutily se i příjmy městských úřadů a strhly s sebou podpůrné fondy a zařízení a sociální služby. Chicago dlužilo učitelům 20 miliónů dolarů. V některých oblastech byly školy po většinu roku zavřeny. V roce 1932 přes 300 000 newyorských dětí nechodilo do školy, protože nebyly peníze, a z těch, které ještě navštěvovaly lékaře, trpělo 20% podvýživou.( 63 )Roku 1933 podle odhadu amerického ministerstva školství bylo zrušeno nebo přišlo na mizinu asi 1500 vyšších středních škol a na univerzity se zapsalo o čtvrt miliónu studentů méně.( 6 4 ) Jen málo jich si kupovalo knihy. Žádná z chicagských veřejných knihoven si nemohla plných dvanáct měsíců do­ volit koupit jedinou knihu. Knižní prodej klesl na polovinu a bostonské nakladatelství Little & Brown označilo dobu 1932-3 jako nejhorší rok od svého založení v roce 1837.(65) John Steinbeck si stěžuje: „Když lidé zchudnou, první, čeho se vzdávají, jsou knihy.'/ 66 ) Intelektuálové trpce protestovali proti svému údělu a bídě, s kterou se setkávali. Ale každý reagoval jinak. Někteří prostě psali o tom, co vidí. V jednom z nejlepších článků té doby nazvaném New York za třetí zimy si James Thurber všímal kontrastů a drobných ironií. Z šestaosmdesáti činoherních divadel v městě bylo v provozu jen dvacet osm: ale 0'Neillova hra Smutek sluší Elektře měla vyprodáno, dokonce i nejdražší místa po 6 dolarech. Mimo provoz z 200.000 taxíků zůstalo asi 10.600; ale ty, co zbyly, se staly následkem zesílené konkurence mnohem elegantnější a čistší. Hotely Ritz a Pierre zlevnily své nejnižší ceny za ubytování na potupných 246

6 dolarů, zatímco nový hotel Waldorf, který účtoval totéž co dřív, byl přeplněn. Nový mrakodrap Empire State Building, poslední výplod velké stavební konjunktury dvacátých let, měl pronajatou jen třetinu místností: „Řada podlaží nebyla vůbec dokončena a rozsáhlé prostory s holými zdmi tu zely prázdnotou"; ale 550.000 lidí už zaplatilo dolar, aby se dostali až na vrchol budovy. Velké zaoceánské parníky zlevňovaly ceny svých kabin o třetinu; ale zábavní projížďky po moři do pásma dvanáct mil od pobřeží, kde už neplatil zákaz hazardních her, byly nesmírně populární. Oblíbený byl i bridž, jehož odborných příruček se prodalo 400.000 ročně a který vykazoval obrat za 100 miliónů dolarů, a nová striptýzová představení, kde tanečnice vydělávaly 475 dolarů týdně. Thurberův článek se zmiňuje především o mimořádně výhodných nabídkách velkých obchodních domů, jež snížily radikálně ceny a udržovaly tím odbyt. Je zajímavé, že maloobchod reagující na tržní podmínky přímo byl nejméně postiženým úsekem národního hospodářství; naproti tomu průmysl, který se octl v pasti a železných kleštích Hooverova zákona o vysokých mzdách, byl ochromen/ 6 7 ) Thurberova reportáž neopomněla zdůraznit, že pro každého, kdo skutečně dokázal vydělat peníze, byla Velká krize zlatý důl. Většina intelektuálů se obrátila ostře doleva či vlastně poprvé k politice vůbec a malovali svou nově objevenou vlast syrovými ideologickými barvami. Thomas Wolfe, barokní spisovatelský fenomén třicátých let, líčí následovně veřejné záchodky před newyorskou radnicí, kde se shromažďo­ vala překvapivě velká část americké dvoumiliónové chátry: ...stáhli se sem všichni jako do nějaké strouhy, kde je klid a teplo a kde chvíli nemusí myslet na své zoufalství... Byli tak odporní, že se při pohledu na ně zvedal žaludek a člověk samou lítostí a soucitem ztratil řeč. Pár kroků odtud se ježil gigantický Manhattan a krutým jasem svítil chladně do zimní noci. Docela blízko byl Woolworthův obchodní dům a kousek dál stříbřité věžičky a jehlance budov na Wall Street, mohutné pevnosti z kamene a oceli, kde sídlí velké banky....v studeném světle měsíce jen několik domů od těchto hlubin lidské ubohosti a bídy zářily vrcholky moci s nedobytnými trezory, v nichž je uzamčena velká část bohatství celého světa.^) Edmund Wilson, jehož články z období krize byly vydány pod názvem Americká panika, se vyhnul rétorice a přesvědčivě popsal protipodnikatelskou náladu, která teď v zemi převládala. Knihy se sice nekupovaly, ale vážnou literaturu četlo více lidí než kdykoli předtím. Bystře si všiml, že doba je příznivá intelektuálům - přesněji řečeno, je ochotna jim naslou­ chat - zejména těm mladým, „kteří vyrostli v období velké konjunktury a odjakživa nesnášeli její barbarství a snahy vytěsnit vše, na čem jim osobně záleželo". Pro ně „tato léta nebyla úpadková, nýbrž podnětná a povzbudivá. Člověk se neubránil smíchu, když viděl, jak se proti všemu očekávání ten

247

obrovský idiotský podvod najednou začíná hroutit. Měli jsme nový pocit svobody; a nové vědomí moci."( 69 ) Je zajímavé, že spisovatelé, kteří si v soukromém životě potrpí na organizaci ze všech lidí nejméně, ve veřejné sféře instinktivně podporují plánování. A plánování se začátkem třicátých let stalo novým světovým názorem. V roce 1932 převládalo toto téma mezi novými knižními tituly. Stuart Chase, který se v říjnu 1929 tak trapně mýlil v svém názoru, že „konjunktura vydrží", teď napsal Nový úděl, práci tak aktuální jako Třetí říše Arthura Moellera van der Brucka. George Soule požadoval hooverovské výrobní programy ve svém díle Plánovaná společnost. Apoteózou korporatistického plánování byl Moderní podnik a soukromé vlastnictví od Adolfa Berleho a Gardinera Meanse, kniha, jež dosáhla na vrcholku krize dvaceti vydání a předpověděla, že „zákon o podnicích" se stane „eventuálním ústavním zákonem" nového ekonomického státu. Všichni chtěli plánování. Nejčtenější americký historik Charles Beard doporučoval pro Ameriku „pětiletý plán".( 70 ) Obchodníci jako Gerard Swope, ředitel firmy General Electric, si vytvořili vlastní. Henry Harriman, předseda elektrárenské společnosti Nové Anglie, prohlásil: „Období krajního individualismu máme za sebou.... Zárukou úspěšného podnikání a za­ městnanosti bude od nynějška inteligentně plánovaná struktura podniku." S kapitalisty, kteří nebudou souhlasit, „naložíme jako se zatoulaným do­ bytčetem....spoutáme je, označkujeme a zaženeme zpátky do stáda". Charles Abbot z Amerického ústavu ocelových konstrukcí se vyjádřil, že země si už nemůže dovolit „neodpovčdný, neinformovaný, umíněný a spolupráci odmítající individualismus". Časopis Business Week se pod ironickým, liberalistické laissez faire parodujícím názvem „Věříte ještě na lesy a faru?" ptá: „Plánovat či neplánovat - o to už nejde. Jde o to, kdo to bude dělat."( 71 ) Kdo jiný - logicky a právem - než náš zázračný vševěd inženýr? Což nepřišla konečně logicky a právem jeho doba? Ale v historii neexistuje logika ani právo. Všechno je jen otázka časové posloupnosti. Hooverova doba přišla a pominula. Byl u moci čtyři roky, horečně a usilovně jednal a plá­ noval a jaký byl výsledek? Už v roce 1932 mu jeho poradci doporučovali, aby se „vyhýbal prvním stránkám novin", neboť jeho veřejné akce diskreditovaly představu účinných vládních zásahů/ 7 2 ) V roce 1929 sám varoval, že „postihne-li tento národ nějaká bezpříkladná kalamita, budu to já, jenž bude obětován nepřiměřenému zklamání lidu, který čeká příliš mnoho". Tyto obavy - přestože jich jeden čas v určité sebedůvěře nedbal - se projevily jako značně oprávněné. Už roku 1907 Theodore Roosevelt poznamenal, že „když průměrný člověk přijde o peníze, chová se jako poraněný had a útočí na přátele i nepřátele vpravo i vlevo, pokud mu na nich něco připadá 73 nápadné a podezřelé"/ ) Tuto obecnou pravdu potvrdil pádně Hooverův

osud nevinné oběti, osud ochromeného králíka s naškrobenou náprsenkou. Byl to odjakživa tvrdošíjný a zarputilý člověk; a teď se poznenáhlu stával symbolem Velké krize. Nejschopnější člen jeho kabinetu Henry Stimson se vyjádřil, že se vyhýbá Bílému domu, aby „unikl všudypřítomné stísněnosti, jež proniká vším, co souvisí s touto vládou". A dodal: „Nevzpomínám si, že by za posledního půldruhého roku někdo pronesl na schůzi jediný vtip." Když se členové jeho vlastní strany a ministerského kabinetu začali od jeho neblahé osobnosti odvracet, Hoover si založil seznam neloajálních lidí a nepřátel/ 7 4 ) Tohoto těžce zkoušeného člověka navštívil H.G. Wells a zjistil, že „vypadá nemocně, je přepracován a zničen"/ 7 5 ) A jak už při podobných příležitostech bývá, postiženého opouští štěstí a ten se stává obětí dalších pomluv. Roku 1924 dostali vojenští vysloužilci na základě návrhu bonifikačního zákona potvrzení o službě s právem vypůjčit si 22,5% odměny ještě před jejím schválením. Roku 1931 zvýšil kongres toto právo přes Hooverovo veto na 50%. Někteří z vysloužilců se s tím nespokojili a levice, která se přihlásila k slovu poprvé od roku 1919, zorganizovala „bonifikační expediční armádu" (Bonus Expeditionary Force) 20.000 veteránů, kteří si roku 1932 postavili uprostřed Washingtonu tábor z dřevěných baráků. Ale Kongres už nebyl ochoten k dalším ústupkům a 28. července Hoover, jehož politika byla v tomto směru totožná s Rooseveltovou, když se roku 1936 problém znovu oživil, nařídil tábor rozehnat. Policie na to nestačila, takže bylo nutno použít vojska pod velením majora jízdy (pozdějšího generála) Pattona. V nechutné operaci, jež následovala, hráli jistou méně významnou úlohu tehdejší šéf štábu generál MacArthur a jeho pobočník major Eisenhower. Žádná událost v amerických dějinách nebyla příležitostí k většímu, často záměrnému šíření nepravd. Komunisté sice nehráli hlavní roli při zřizování tábora, ale propagandu, jež následovala, zorganizovali výborně. Mluvilo se o útocích jízdy, o použití tanků a jedovatých plynů; o chlapečkovi, který byl proboden bajonetem, když se snažil zachránit svého králická; a o tom, že armáda zapalovala stany a přístřeší s lidmi uvězněnými uvnitř. Tyto hrůzostrašné historky uveřejnil například W. W. Walters v knize Jak to bylo s bonifikační armádou (BEF: the Whole Story of the Bonus Army)(1933) a Jack Douglas v knize Veteráni na pochodu (Veterán on the March)(1934). Všude šlo o naprosté výmysly. Vyšly Balady o veteránech (Ballads ofthe BEF) s příspěvky jako „Hoover nás krmí jedovatým plynem" nebo „Viděl jsem lesklé šavle usekávat uši veteránů". Typický komunistický pamflet Tučná a hubená léta (The Fat Years and the Lean), který roku 1940 vydali Bruče Minton a John Stuart, popsal událost takto: „Veteráni začali opouštět město. Ale prezident Hoover nechtěl, aby odtáhli v míru.... Bez jaké­ koli předběžné výstrahy nařídil armádě, aby je násilím vypudila

248

249

obrovský idiotský podvod najednou začíná hroutit. Měli jsme nový pocit svobody; a nové vědomí moci."( 69 ) Je zajímavé, že spisovatelé, kteří si v soukromém životě potrpí na organizaci ze všech lidí nejméně, ve veřejné sféře instinktivně podporují plánování. A plánování se začátkem třicátých let stalo novým světovým názorem. V roce 1932 převládalo toto téma mezi novými knižními tituly. Stuart Chase, který se v říjnu 1929 tak trapně mýlil v svém názoru, že „konjunktura vydrží", teď napsal Nový úděl, práci tak aktuální jako Třetí říše Arthura Moellera van der Brucka. George Soule požadoval hooverovské výrobní programy ve svém díle Plánovaná společnost. Apoteózou korporatistického plánování byl Moderní podnik a soukromé vlastnictví od Adolfa Berleho a Gardinera Meanse, kniha, jež dosáhla na vrcholku krize dvaceti vydání a předpověděla, že „zákon o podnicích" se stane „eventuálním ústavním zákonem" nového ekonomického státu. Všichni chtěli plánování. Nejčtenější americký historik Charles Beard doporučoval pro Ameriku „pětiletý plán".( 70 ) Obchodníci jako Gerard Swope, ředitel firmy General Electric, si vytvořili vlastní. Henry Harriman, předseda elektrárenské společnosti Nové Anglie, prohlásil: „Období krajního individualismu máme za sebou.... Zárukou úspěšného podnikání a za­ městnanosti bude od nynějška inteligentně plánovaná struktura podniku." S kapitalisty, kteří nebudou souhlasit, „naložíme jako se zatoulaným do­ bytčetem....spoutáme je, označkujeme a zaženeme zpátky do stáda". Charles Abbot z Amerického ústavu ocelových konstrukcí se vyjádřil, že země si už nemůže dovolit „neodpovčdný, neinformovaný, umíněný a spolupráci odmítající individualismus". Časopis Business Week se pod ironickým, liberalistické laissez faire parodujícím názvem „Věříte ještě na lesy a faru?" ptá: „Plánovat či neplánovat - o to už nejde. Jde o to, kdo to bude dělat."( 71 ) Kdo jiný - logicky a právem - než náš zázračný vševěd inženýr? Což nepřišla konečně logicky a právem jeho doba? Ale v historii neexistuje logika ani právo. Všechno je jen otázka časové posloupnosti. Hooverova doba přišla a pominula. Byl u moci čtyři roky, horečně a usilovně jednal a plá­ noval a jaký byl výsledek? Už v roce 1932 mu jeho poradci doporučovali, aby se „vyhýbal prvním stránkám novin", neboť jeho veřejné akce diskreditovaly představu účinných vládních zásahů/ 7 2 ) V roce 1929 sám varoval, že „postihne-li tento národ nějaká bezpříkladná kalamita, budu to já, jenž bude obětován nepřiměřenému zklamání lidu, který čeká příliš mnoho". Tyto obavy - přestože jich jeden čas v určité sebedůvěře nedbal - se projevily jako značně oprávněné. Už roku 1907 Theodore Roosevelt poznamenal, že „když průměrný člověk přijde o peníze, chová se jako poraněný had a útočí na přátele i nepřátele vpravo i vlevo, pokud mu na nich něco připadá 73 nápadné a podezřelé"/ ) Tuto obecnou pravdu potvrdil pádně Hooverův

osud nevinné oběti, osud ochromeného králíka s naškrobenou náprsenkou. Byl to odjakživa tvrdošíjný a zarputilý člověk; a teď se poznenáhlu stával symbolem Velké krize. Nejschopnější člen jeho kabinetu Henry Stimson se vyjádřil, že se vyhýbá Bílému domu, aby „unikl všudypřítomné stísněnosti, jež proniká vším, co souvisí s touto vládou". A dodal: „Nevzpomínám si, že by za posledního půldruhého roku někdo pronesl na schůzi jediný vtip." Když se členové jeho vlastní strany a ministerského kabinetu začali od jeho neblahé osobnosti odvracet, Hoover si založil seznam neloajálních lidí a nepřátel/ 7 4 ) Tohoto těžce zkoušeného člověka navštívil H.G. Wells a zjistil, že „vypadá nemocně, je přepracován a zničen"/ 7 5 ) A jak už při podobných příležitostech bývá, postiženého opouští štěstí a ten se stává obětí dalších pomluv. Roku 1924 dostali vojenští vysloužilci na základě návrhu bonifikačního zákona potvrzení o službě s právem vypůjčit si 22,5% odměny ještě před jejím schválením. Roku 1931 zvýšil kongres toto právo přes Hooverovo veto na 50%. Někteří z vysloužilců se s tím nespokojili a levice, která se přihlásila k slovu poprvé od roku 1919, zorganizovala „bonifikační expediční armádu" (Bonus Expeditionary Force) 20.000 veteránů, kteří si roku 1932 postavili uprostřed Washingtonu tábor z dřevěných baráků. Ale Kongres už nebyl ochoten k dalším ústupkům a 28. července Hoover, jehož politika byla v tomto směru totožná s Rooseveltovou, když se roku 1936 problém znovu oživil, nařídil tábor rozehnat. Policie na to nestačila, takže bylo nutno použít vojska pod velením majora jízdy (pozdějšího generála) Pattona. V nechutné operaci, jež následovala, hráli jistou méně významnou úlohu tehdejší šéf štábu generál MacArthur a jeho pobočník major Eisenhower. Žádná událost v amerických dějinách nebyla příležitostí k většímu, často záměrnému šíření nepravd. Komunisté sice nehráli hlavní roli při zřizování tábora, ale propagandu, jež následovala, zorganizovali výborně. Mluvilo se o útocích jízdy, o použití tanků a jedovatých plynů; o chlapečkovi, který byl proboden bajonetem, když se snažil zachránit svého králická; a o tom, že armáda zapalovala stany a přístřeší s lidmi uvězněnými uvnitř. Tyto hrůzostrašné historky uveřejnil například W. W. Walters v knize Jak to bylo s bonifikační armádou (BEF: the Whole Story of the Bonus Army)(1933) a Jack Douglas v knize Veteráni na pochodu (Veterán on the March)(1934). Všude šlo o naprosté výmysly. Vyšly Balady o veteránech (Ballads ofthe BEF) s příspěvky jako „Hoover nás krmí jedovatým plynem" nebo „Viděl jsem lesklé šavle usekávat uši veteránů". Typický komunistický pamflet Tučná a hubená léta (The Fat Years and the Lean), který roku 1940 vydali Bruče Minton a John Stuart, popsal událost takto: „Veteráni začali opouštět město. Ale prezident Hoover nechtěl, aby odtáhli v míru.... Bez jaké­ koli předběžné výstrahy nařídil armádě, aby je násilím vypudila

248

249

z Washingtonu. Vojáci je napadli s nasazenými bajonety a stříleli do davu bezbranných mužů, žen a dětí." Zatímco tábor hořel, Hoover a jeho žena, která zavedla nejlepší kuchyni, jakou kdy Bílý dům zažil, prý měli sami dva slavnostní večeři o sedmi chodech. Některé tyto výmysly uváděla dokonce seriózní historická díla ještě v letech sedmdesátých/ 76 ) Větší význam v té době měla neschopnost vlády zajistit řádné vyšetření celého případu; vedlo to k závažné veřejné roztržce mezi generálním prokurátorem a náčelníkem washingtonské policie bohužel právě v závě­ rečné fázi volební kampaně. Hoover, který loajálně podporoval prokurátora jako člena kabinetu, si tím vysloužil jméno lháře a zrůdy. „Bylo naprosto jasné, že prezident musí prohrát," napsal jeden z jeho spolupracovníků/ 77 ) Celá tato událost nejenom podryla jeho důvěryhodnost, ale připravila ho též o podporu řady církví, které se až dosud stavěly proti „mokrému" Rooseveltovi, neboť tu šlo také o prohibici, jež možná pro většinu občanů představovala nejdůležitější bod volební kampaně. A tak vymyšlené pomluvy, alkohol a vědomí vlastních neúspěchů smetly „zázračného" inženýra na rozhraní dvou historických epoch z politické scény. Jako kandidát demokratické strany Franklin Delano Roosevelt převrátil naruby velká vítězství republikánů v dvacátých letech a získal proti Hooverovým 15,762.000 hlasů 22,833.000 hlasů s většinou prezidentských volitelů 472 ze všech států kromě šesti oproti Hooverovým 59. V novém volebním systému z roku 1932 se uplatnila demokratická „koalice menšin" s těžištěm na průmyslovém severovýchodě, jež vydržela skoro půl století a učinila z Kongresu zákonodárný sbor v podstatě o jediné politické straně. Předzvěstí tohoto vývoje byl výrazný volební úspěch demokratického kandidáta Ala Smithe v prezidentských volbách roku 1928 a ještě výraznější při volbách do kongresu v polovině Hooverova funkčního období roku 1930. Ale právě teprve roku 1932 přišli republikáni definitivně o pověst pokro­ kovosti, které se těšili od časů Lincolnových a kterou si teď vítězoslavně přisvojili jejich nepřátelé se všemi změnami, jež takový přesun znamená v sdělovacích prostředcích, na akademické půdě, v postojích inteligence a zejména ve vytváření historických dogmat. Je paradoxní, že v otázce jak zbavit Ameriku krize, která se teďpovažuje za zásadní, se tehdy obě strany nijak zvlášť nelišily. Hoover i Roosevelt byli přívrženci manipulační taktiky. Oba v určitém smyslu plánovali. Oba udržo­ vali inflaci. Je sice pravda, že Roosevelt byl ochoten použít k zmírnění krize přímých prostředků, jimž Hoover nedůvěřoval; na druhé straně však (v této situaci) trval ještě úporněji než Hoover na protikladném požadavku dodržovat přesně státní rozpočet. Skutečným těžištěm volební kampaně demokratů byl politický dogmatismus. Roosevelt sám se v ekonomickém ohledu jevil jako nestálý a nevýznamný. Lze dokonce říci, že ve srovnání se

svým bratrancem z pátého kolena Theodorem Rooseveltem neměl šanci vůbec. Byl to aristokrat, jediné dítě velkostatkáře od řeky Hudsonu, poto­ mek holandských přistěhovalců ze sedmnáctého století a „nejlepších" anglosaských rodin; hrdý vlastník nádherného pozemku zvaného Hyde Park uprostřed mezi New Yorkem a Albany, hlavním městem státu New York. Do čtrnácti let jej vychovávaly guvernantky; pak studoval v Grotonu, což je americká obdoba anglického Etonu, kde získal mírný anglický přízvuk, měl latinu, řečtinu a evropské dějiny. Čtyři roky pobyl na Harvardské univerzi­ tě na „zlatém pobřeží", kde jsou drahé studentské koleje a kluby, a vytvořil si světový názor, který, jak praví jeho životopisec, byl „směsí politického konzervatismu, ekonomické pravověmosti a antiimperialismu v nálevu zmatené­ ho altruismu a široširého ignorantstvř' - kaše, jíž nikdy úplně neodvykl/ 78 ) Roku 1932 byl Roosevelt už zkušený vládní úředník, měl za sebou sedm let služby na ministerstvu námořnictví a středně úspěšnou kariéru guvernéra státu New York. Ale nikdo v něm žádnou zázračnou osobnost neviděl. Začátkem roku 1932 ho Walter Lippman charakterizoval jako „člověka velmi ovlivnitelného bez jasné politické linie a bez pevného přesvědčení....který není nebezpečným nepřítelem nikomu a ničemu, který má nezřízenou touhu se zalíbit....který si za nic prsty pálit nebude....Nebude žádným zastáncem a mluvčím lidu....ani nepřítelem dosud privilegovaných jedinců a tříd. Je to sympatický muž, který by se velmi rád stal prezidentem, ale nemá pro takovou funkci význačnějších předpokladů."( 7 9 ) Time ho nazval činorodým poctivým džentlmenem dobrého původu a vychování. V žádném smyslu nebyl Roosevelt nadějí levičácké inteligence. Jeden z jejich oblíbených časopisů Zdravý rozum (Common Sense) soudil, že volba mezi „usměvavým mužem z Hyde Parku" a „velkým podmračeným inženýrem z Palo Alto" v podstatě žádnou volbou není. Theodore Dreiser, Sherwood Anderson, Erskine Caldwell, Edmund Wilson, John Dos Passos, Lincoln Steffens, Malcolm Cowley, Sidney Hook, Clifton Fadiman a Upton Sinclair volili komunistického kandidáta Williama Z. Fostera. Podepsali společný dopis, kde prohlašovali, že „právě kapitalismus ničí veškerou kulturu, kdežto komunismus chce zachránit civilizaci a její kulturní dědictví před záhubou, do níž je žene světová krize". Jiní intelektuálové jako Reinhold Neibuhr, Stuart Chase, Van Wyck Brooks, Alexander Woolcott, Edna St Vincent Millay a Paul Douglas hlasovali pro socialistu Normana 80 Thomase.( ) Dokonce i potom, co se Roosevelt jako řádně zvolený prezident usadil v Bílém domě, poukazovali někteří z nich na nedostatek patřičné vážnosti, který ho nikdy úplně neopustil. „Ve Washingtonu teď vládne inteligentnější duch a je tam veseleji než dřív," napsal Edmund Wilson, „ale je to prý, jak mi řekla jedna dáma, ,úplný Čechov'. Tam, kde Marding hrál se svými kumpány z Ohia poker, teď vysedávají a debatují

250

251

z Washingtonu. Vojáci je napadli s nasazenými bajonety a stříleli do davu bezbranných mužů, žen a dětí." Zatímco tábor hořel, Hoover a jeho žena, která zavedla nejlepší kuchyni, jakou kdy Bílý dům zažil, prý měli sami dva slavnostní večeři o sedmi chodech. Některé tyto výmysly uváděla dokonce seriózní historická díla ještě v letech sedmdesátých/ 76 ) Větší význam v té době měla neschopnost vlády zajistit řádné vyšetření celého případu; vedlo to k závažné veřejné roztržce mezi generálním prokurátorem a náčelníkem washingtonské policie bohužel právě v závě­ rečné fázi volební kampaně. Hoover, který loajálně podporoval prokurátora jako člena kabinetu, si tím vysloužil jméno lháře a zrůdy. „Bylo naprosto jasné, že prezident musí prohrát," napsal jeden z jeho spolupracovníků/ 77 ) Celá tato událost nejenom podryla jeho důvěryhodnost, ale připravila ho též o podporu řady církví, které se až dosud stavěly proti „mokrému" Rooseveltovi, neboť tu šlo také o prohibici, jež možná pro většinu občanů představovala nejdůležitější bod volební kampaně. A tak vymyšlené pomluvy, alkohol a vědomí vlastních neúspěchů smetly „zázračného" inženýra na rozhraní dvou historických epoch z politické scény. Jako kandidát demokratické strany Franklin Delano Roosevelt převrátil naruby velká vítězství republikánů v dvacátých letech a získal proti Hooverovým 15,762.000 hlasů 22,833.000 hlasů s většinou prezidentských volitelů 472 ze všech států kromě šesti oproti Hooverovým 59. V novém volebním systému z roku 1932 se uplatnila demokratická „koalice menšin" s těžištěm na průmyslovém severovýchodě, jež vydržela skoro půl století a učinila z Kongresu zákonodárný sbor v podstatě o jediné politické straně. Předzvěstí tohoto vývoje byl výrazný volební úspěch demokratického kandidáta Ala Smithe v prezidentských volbách roku 1928 a ještě výraznější při volbách do kongresu v polovině Hooverova funkčního období roku 1930. Ale právě teprve roku 1932 přišli republikáni definitivně o pověst pokro­ kovosti, které se těšili od časů Lincolnových a kterou si teď vítězoslavně přisvojili jejich nepřátelé se všemi změnami, jež takový přesun znamená v sdělovacích prostředcích, na akademické půdě, v postojích inteligence a zejména ve vytváření historických dogmat. Je paradoxní, že v otázce jak zbavit Ameriku krize, která se teďpovažuje za zásadní, se tehdy obě strany nijak zvlášť nelišily. Hoover i Roosevelt byli přívrženci manipulační taktiky. Oba v určitém smyslu plánovali. Oba udržo­ vali inflaci. Je sice pravda, že Roosevelt byl ochoten použít k zmírnění krize přímých prostředků, jimž Hoover nedůvěřoval; na druhé straně však (v této situaci) trval ještě úporněji než Hoover na protikladném požadavku dodržovat přesně státní rozpočet. Skutečným těžištěm volební kampaně demokratů byl politický dogmatismus. Roosevelt sám se v ekonomickém ohledu jevil jako nestálý a nevýznamný. Lze dokonce říci, že ve srovnání se

svým bratrancem z pátého kolena Theodorem Rooseveltem neměl šanci vůbec. Byl to aristokrat, jediné dítě velkostatkáře od řeky Hudsonu, poto­ mek holandských přistěhovalců ze sedmnáctého století a „nejlepších" anglosaských rodin; hrdý vlastník nádherného pozemku zvaného Hyde Park uprostřed mezi New Yorkem a Albany, hlavním městem státu New York. Do čtrnácti let jej vychovávaly guvernantky; pak studoval v Grotonu, což je americká obdoba anglického Etonu, kde získal mírný anglický přízvuk, měl latinu, řečtinu a evropské dějiny. Čtyři roky pobyl na Harvardské univerzi­ tě na „zlatém pobřeží", kde jsou drahé studentské koleje a kluby, a vytvořil si světový názor, který, jak praví jeho životopisec, byl „směsí politického konzervatismu, ekonomické pravověmosti a antiimperialismu v nálevu zmatené­ ho altruismu a široširého ignorantstvř' - kaše, jíž nikdy úplně neodvykl/ 78 ) Roku 1932 byl Roosevelt už zkušený vládní úředník, měl za sebou sedm let služby na ministerstvu námořnictví a středně úspěšnou kariéru guvernéra státu New York. Ale nikdo v něm žádnou zázračnou osobnost neviděl. Začátkem roku 1932 ho Walter Lippman charakterizoval jako „člověka velmi ovlivnitelného bez jasné politické linie a bez pevného přesvědčení....který není nebezpečným nepřítelem nikomu a ničemu, který má nezřízenou touhu se zalíbit....který si za nic prsty pálit nebude....Nebude žádným zastáncem a mluvčím lidu....ani nepřítelem dosud privilegovaných jedinců a tříd. Je to sympatický muž, který by se velmi rád stal prezidentem, ale nemá pro takovou funkci význačnějších předpokladů."( 7 9 ) Time ho nazval činorodým poctivým džentlmenem dobrého původu a vychování. V žádném smyslu nebyl Roosevelt nadějí levičácké inteligence. Jeden z jejich oblíbených časopisů Zdravý rozum (Common Sense) soudil, že volba mezi „usměvavým mužem z Hyde Parku" a „velkým podmračeným inženýrem z Palo Alto" v podstatě žádnou volbou není. Theodore Dreiser, Sherwood Anderson, Erskine Caldwell, Edmund Wilson, John Dos Passos, Lincoln Steffens, Malcolm Cowley, Sidney Hook, Clifton Fadiman a Upton Sinclair volili komunistického kandidáta Williama Z. Fostera. Podepsali společný dopis, kde prohlašovali, že „právě kapitalismus ničí veškerou kulturu, kdežto komunismus chce zachránit civilizaci a její kulturní dědictví před záhubou, do níž je žene světová krize". Jiní intelektuálové jako Reinhold Neibuhr, Stuart Chase, Van Wyck Brooks, Alexander Woolcott, Edna St Vincent Millay a Paul Douglas hlasovali pro socialistu Normana 80 Thomase.( ) Dokonce i potom, co se Roosevelt jako řádně zvolený prezident usadil v Bílém domě, poukazovali někteří z nich na nedostatek patřičné vážnosti, který ho nikdy úplně neopustil. „Ve Washingtonu teď vládne inteligentnější duch a je tam veseleji než dřív," napsal Edmund Wilson, „ale je to prý, jak mi řekla jedna dáma, ,úplný Čechov'. Tam, kde Marding hrál se svými kumpány z Ohia poker, teď vysedávají a debatují

250

251

odborní vládní poradci. Prakticky to není k ničemu, protože Roosevelt žádný politický program nemá."( 8 1 ) Na této poznámce bylo něco pravdy. Ideologický rozkol mezi oběma státníky způsobila vlastně do značné míry Hooverova předvolební rétorika. Hoover nikdy neopětoval Rooseveltův obdiv a naopak ho považoval za povrchního a lehkomyslného člověka, který by se mohl snadno stát nebezpeč­ ným. Když během volební kampaně zjistil, že prohrává, začal zběsile pranýřovat bezvýznamné rozdíly v protikrizových opatřeních (jež Roose­ velt zavedl v New Yorku) a označil je za zasahování do veřejných zájmů. „Drazí spoluobčané," burácel, „návrhy opozice představují hluboké změny amerického života....zásadní odklon od sto padesát let starých základů, jež učinily tento národ největším na světě. Tyto volby neznamenají jen přesun moci mezi vládní a opoziční stranou. Znamenají rozhodnutí, jakým směrem se náš národ dá v příštích sto letech." „Tato volební kampaň," varoval, „je víc než zápas mezi dvěma kandidáty. Je to víc než zápas mezi dvěma stranami. Je to zápas mezi dvojím pojetím vlády.'/ 82 ) Roosevelt se zaradoval, že jeho program, o kterém New York Times napsal, že „neobsahuje v celém rozsahu jedinou převratnou novinku nebo návrh hodný zamyšlení", a který New Republic odbyla jako „nicotnou odpověď na požadavky doby", přece jen není tak úplně „bez chuti a bez zápachu", a zaujal stejný militantní postoj: „Ještě nikdy v novodobé historii nestály dvě významné americké strany tak ostře proti sobě jako dnes."( 8 3 ) Byl to všechno nesmysl. Ukazuje to pouze, jak řečůování dokáže zplodit báje, a ty zase zplodí tak zvanou realitu. A nejenom řečnické projevy: i osobnosti. Hoover, který svůj majetek získal poctivou prací a přitom se naučil neústupnosti, nejprve usměvavým a nevkusně nápadným demokratem pohrdal; potom ho nenáviděl, neboť Roosevelt své bohatství prostě zdědil a z těchto pozic pak napadal ty přičinlivé a pilné. Roku 1928 ho popudil Rooseveltův výrok, který mu nikdy 84 nezapomněl, že se „obklopuje materialistickými a egoistickými poradci"/ ) Roosevelt si měl také nač stěžovat. Od začátku dvacátých let byl postižen obrnou a na jaře 1932 ho Hoover na recepci pořádané v Bílém domě pro guvernéry nechal půl hodiny čekat. Roosevelt odmítl požádat o židli; považoval příhodu za zkoušku sil a byl přesvědčen - je neuvěřitelné, jak politikové před volbami dokáží zblbnout - že to Hoover udělal naschvál. Ve skutečnosti byl Rooseveltův úspěšný boj s invaliditou jednou z vlastností, kterou na něm Hoover obdivoval; a je nemyslitelné, že by byl chtěl jeho tělesné vady nějak zneužít/ 8 5 ) Roosevelt a jeho žena však na tu půlhodinu vzpomínali s nenávistí. Tyto vzájemné antipatie měly značný historický dopad. Roosevelt si zřej mě vůbec neuvědomoval, že ho Hoover zcela nepokrytě považuje za veřejné nebezpečí; ježto sám nebral politiku příliš vážně, pomíjel Hoovero-

vy varovné výkřiky jako politický blábol, kterého byl schopen i sám. Násled­ kem toho vznikla mezi volbami a skutečným přesunem moci obrovská mezera od začátku listopadu do března. Oba státníci byli zajedno v tom, že je třeba urychleně jednat. Až na určité podrobnosti se dohodli jak - šlo v podsta­ tě o stejný program. Roosevelt však dostal nerealistický nápad, že by ho měl Hoover ihned jmenovat ministerským předsedou a sám se svým náměstkem odstoupit, aby se Roosevelt mohl podle ústavy nastěhovat do Bílého domu bez odkladů. Hoover stejně naivně předpokládal, že se Roosevelt dá přemlu­ vit a vzdá se některých svých předvolebních výroků a slibů, jež podle Hooverova názoru ještě zhoršovaly už tak dost špatnou situaci, a prostě schválí veřejně opatření, která prezident navrhuje, a tím obnoví důvěru a zajistí kontinuitu politické linie. Vezmeme-li v úvahu toto směšné nedoro­ zumění, pak není divu, že se jejich styky během dlouhého mezivládí omezily na mrazivá písemná sdělení a jedinou Rooseveltovu zdvořilostní návštěvu v předvečer přesunu dne 3. března 1933. Skončila v polárním ovzduší, které by byl literárně ocenil takový Henry James. Když Roosevelt, který bydlel v hotelu Mayflower, řekl, že Hoover je zřejmě příliš zaneprázdněn, než aby mu oplatil jeho návštěvu, uražený Jupiter po něm metl svým posled­ ním bleskem: „Pane Roosevelte, až budete ve Washingtonu tak dlouho jako já, dozvíte se, že prezident Spojených států nikoho nenavštěvuje.'/ 86 ) Roosevelt se pomstil tím, že odcházejícímu prezidentovi, jehož život byl neustále ohro­ žen, odmítl dát pro cestu do Palo Alto tajného policistu na osobní ochranu/ 8 7 ) Zřejmý nedostatek spolupráce mezi oběma státníky během dlouhého mezivládí výrazně podpořil Rooseveltovu politickou popularitu právě vytvořením sice umělého a lživého, ale zato hlubokého rozdílu mezi oběma režimy. Roosevelt byl nová tvář, která se objevila v pravý čas a byla to tvář úsměvná. Jemu se přičítalo zlepšení hospodářské situace, jež se začalo ukazovat na jaře, ale nastalo už vlastně v posledním půlroce Hooverovy vlády, a lidé je okamžitě pojmenovali „Rooseveltovým trhem". Historikové to neradi přiznávají, ale šťastná náhoda bývá velmi důležitá. Roku 1932 požádal Hoover zpěváka Rudyho Vallee, aby mu napsal písničku proti krizi; zoufalý autor vyplodil „Bráško, půjč mi šesťák". Rooseveltův předvolební šlágr byl naopak napsán už těsně před velkým burzovním krachem pro holywoodský film Honba za duhou (Chasing Rainbows), ale trefil do černého: „Zase tu jsou šťastné časy". Roosevelt vůbec měl často úspěch právě díky své intuici jako Lloyd George, státník, jemuž se velmi podobal. Dovedl vymýšlet různá úsloví nebo přimět jiné, aby mu je vymýš­ leli, jako například v své nástupní prezidentské řeči: „Dovolte mi vyjádřit pevné přesvědčení, že to jediné, čeho se musíme bát, je strach sám."( 8 8 ) Už koncem prvního týdne své vlády předvedl, že dovede mistrovsky využít rozhlasu, když zahájil tak zvané „hovory u krbu". Při politických vystou-

252

253

odborní vládní poradci. Prakticky to není k ničemu, protože Roosevelt žádný politický program nemá."( 8 1 ) Na této poznámce bylo něco pravdy. Ideologický rozkol mezi oběma státníky způsobila vlastně do značné míry Hooverova předvolební rétorika. Hoover nikdy neopětoval Rooseveltův obdiv a naopak ho považoval za povrchního a lehkomyslného člověka, který by se mohl snadno stát nebezpeč­ ným. Když během volební kampaně zjistil, že prohrává, začal zběsile pranýřovat bezvýznamné rozdíly v protikrizových opatřeních (jež Roose­ velt zavedl v New Yorku) a označil je za zasahování do veřejných zájmů. „Drazí spoluobčané," burácel, „návrhy opozice představují hluboké změny amerického života....zásadní odklon od sto padesát let starých základů, jež učinily tento národ největším na světě. Tyto volby neznamenají jen přesun moci mezi vládní a opoziční stranou. Znamenají rozhodnutí, jakým směrem se náš národ dá v příštích sto letech." „Tato volební kampaň," varoval, „je víc než zápas mezi dvěma kandidáty. Je to víc než zápas mezi dvěma stranami. Je to zápas mezi dvojím pojetím vlády.'/ 82 ) Roosevelt se zaradoval, že jeho program, o kterém New York Times napsal, že „neobsahuje v celém rozsahu jedinou převratnou novinku nebo návrh hodný zamyšlení", a který New Republic odbyla jako „nicotnou odpověď na požadavky doby", přece jen není tak úplně „bez chuti a bez zápachu", a zaujal stejný militantní postoj: „Ještě nikdy v novodobé historii nestály dvě významné americké strany tak ostře proti sobě jako dnes."( 8 3 ) Byl to všechno nesmysl. Ukazuje to pouze, jak řečůování dokáže zplodit báje, a ty zase zplodí tak zvanou realitu. A nejenom řečnické projevy: i osobnosti. Hoover, který svůj majetek získal poctivou prací a přitom se naučil neústupnosti, nejprve usměvavým a nevkusně nápadným demokratem pohrdal; potom ho nenáviděl, neboť Roosevelt své bohatství prostě zdědil a z těchto pozic pak napadal ty přičinlivé a pilné. Roku 1928 ho popudil Rooseveltův výrok, který mu nikdy 84 nezapomněl, že se „obklopuje materialistickými a egoistickými poradci"/ ) Roosevelt si měl také nač stěžovat. Od začátku dvacátých let byl postižen obrnou a na jaře 1932 ho Hoover na recepci pořádané v Bílém domě pro guvernéry nechal půl hodiny čekat. Roosevelt odmítl požádat o židli; považoval příhodu za zkoušku sil a byl přesvědčen - je neuvěřitelné, jak politikové před volbami dokáží zblbnout - že to Hoover udělal naschvál. Ve skutečnosti byl Rooseveltův úspěšný boj s invaliditou jednou z vlastností, kterou na něm Hoover obdivoval; a je nemyslitelné, že by byl chtěl jeho tělesné vady nějak zneužít/ 8 5 ) Roosevelt a jeho žena však na tu půlhodinu vzpomínali s nenávistí. Tyto vzájemné antipatie měly značný historický dopad. Roosevelt si zřej mě vůbec neuvědomoval, že ho Hoover zcela nepokrytě považuje za veřejné nebezpečí; ježto sám nebral politiku příliš vážně, pomíjel Hoovero-

vy varovné výkřiky jako politický blábol, kterého byl schopen i sám. Násled­ kem toho vznikla mezi volbami a skutečným přesunem moci obrovská mezera od začátku listopadu do března. Oba státníci byli zajedno v tom, že je třeba urychleně jednat. Až na určité podrobnosti se dohodli jak - šlo v podsta­ tě o stejný program. Roosevelt však dostal nerealistický nápad, že by ho měl Hoover ihned jmenovat ministerským předsedou a sám se svým náměstkem odstoupit, aby se Roosevelt mohl podle ústavy nastěhovat do Bílého domu bez odkladů. Hoover stejně naivně předpokládal, že se Roosevelt dá přemlu­ vit a vzdá se některých svých předvolebních výroků a slibů, jež podle Hooverova názoru ještě zhoršovaly už tak dost špatnou situaci, a prostě schválí veřejně opatření, která prezident navrhuje, a tím obnoví důvěru a zajistí kontinuitu politické linie. Vezmeme-li v úvahu toto směšné nedoro­ zumění, pak není divu, že se jejich styky během dlouhého mezivládí omezily na mrazivá písemná sdělení a jedinou Rooseveltovu zdvořilostní návštěvu v předvečer přesunu dne 3. března 1933. Skončila v polárním ovzduší, které by byl literárně ocenil takový Henry James. Když Roosevelt, který bydlel v hotelu Mayflower, řekl, že Hoover je zřejmě příliš zaneprázdněn, než aby mu oplatil jeho návštěvu, uražený Jupiter po něm metl svým posled­ ním bleskem: „Pane Roosevelte, až budete ve Washingtonu tak dlouho jako já, dozvíte se, že prezident Spojených států nikoho nenavštěvuje.'/ 86 ) Roosevelt se pomstil tím, že odcházejícímu prezidentovi, jehož život byl neustále ohro­ žen, odmítl dát pro cestu do Palo Alto tajného policistu na osobní ochranu/ 8 7 ) Zřejmý nedostatek spolupráce mezi oběma státníky během dlouhého mezivládí výrazně podpořil Rooseveltovu politickou popularitu právě vytvořením sice umělého a lživého, ale zato hlubokého rozdílu mezi oběma režimy. Roosevelt byl nová tvář, která se objevila v pravý čas a byla to tvář úsměvná. Jemu se přičítalo zlepšení hospodářské situace, jež se začalo ukazovat na jaře, ale nastalo už vlastně v posledním půlroce Hooverovy vlády, a lidé je okamžitě pojmenovali „Rooseveltovým trhem". Historikové to neradi přiznávají, ale šťastná náhoda bývá velmi důležitá. Roku 1932 požádal Hoover zpěváka Rudyho Vallee, aby mu napsal písničku proti krizi; zoufalý autor vyplodil „Bráško, půjč mi šesťák". Rooseveltův předvolební šlágr byl naopak napsán už těsně před velkým burzovním krachem pro holywoodský film Honba za duhou (Chasing Rainbows), ale trefil do černého: „Zase tu jsou šťastné časy". Roosevelt vůbec měl často úspěch právě díky své intuici jako Lloyd George, státník, jemuž se velmi podobal. Dovedl vymýšlet různá úsloví nebo přimět jiné, aby mu je vymýš­ leli, jako například v své nástupní prezidentské řeči: „Dovolte mi vyjádřit pevné přesvědčení, že to jediné, čeho se musíme bát, je strach sám."( 8 8 ) Už koncem prvního týdne své vlády předvedl, že dovede mistrovsky využít rozhlasu, když zahájil tak zvané „hovory u krbu". Při politických vystou-

252

253

pěních dokázal udělat na posluchače dojem jako málokdo a měl záviděníhodný talent měnit problémy v jejich řešení. Tak v případě uzavřených bank prohlásil (na základě starého zákona z roku 1917), zeje uzavírá úřed­ ně, a použil výrazu „bankovní dovolená". Velkou výhodu měl ovšem také v tom, že se Kongres skládal převážně z demokratů a velmi se mu snažil vyhovět. Jeho první návrh, zákon o mimořádných bankovních opatřeních, prošel po pouhé čtyřicetiminutové rozpravě přerušované voláním „hlasujte, hlasujte!". Od půlnoci 6. dubna, pouhý měsíc po nástupu do funkce, dovolil opět Američanům pít legálně alkohol, což neobyčejně pozvedlo morálku. Jeho politický program schválil Kongres v rekordním čase, takže jej propa­ ganda pro efekt pokřtila na „stodenní". Kromě toho, že vzbuzoval dojem horečné činnosti - „vivace a staccato", jak to nazval ministr financí William Woodin - program ve skutečnosti neměl žádnou konkrétní ekonomickou linii.C89) Raymond Moley, intelektuál, který Rooseveltovi pomáhal sestavovat kabinet, se vyjádřil, že budoucí histori­ kové snad objeví ve výběru nějakou zákonitost, ale on že ji tam nevidí.í 90 ) Nedostatek určitého zaměřuje patrný na všech Rooseveltových opatřeních. Při svýckpodnětných tiskových konferencích se vychloubal, že hraje svůj part podle sluchu, a přirovnával se k fotbalovému obránci, který řídí útok a „organizuje nový manévr, když vidí, jak dopadl předchozí".( 91 ) Zatímco v určitých směrech zvyšoval státní výdaje, v jiných je zase krátil. Zcela invalidním válečným vysloužilcům například snížil penzi ze 40 na 20 dola­ rů měsíčně, vyvíjel tlak na jednotlivé státy, aby srazili učitelské platy, které, jak tvrdil, „jsou příliš vysoké". Zůstával věrný myšlence vyváženého roz­ počtu; ve svém prvním projevu v Kongresu žádal podstatné omezení výda­ jů a jeden z jeho prvních návrhů zákona, který měl zajistit vyrovnaný rozpo­ čet, nesl název „Jak udržet důvěru americké vlády". Zdaleka nebyl stou­ pencem Keynesových hospodářských teorií a velmi se zlobil, když noviny psaly, že jeho finanční politika je nezdravá.( 92 ) Názor, že Roosevelt byl první, kdo záměrně používal finančního deficitu v boji proti inflaci, je mylný. Keynes se ho snažil o takovém postupu přesvědčit v známém dopise pro New York Times koncem roku 1933: „Kladu zásadní důraz na zvýšení kupní síly státu, jež vyplyne z vládních výdajů financovaných půjčkami."( 93 ) Ale tako­ vou politiku Roosevelt vůbec nesledoval, leda náhodou. Když se oba muži příštího roku v létě sešli, vůbec si nerozuměli a také nic nenasvědčuje tomu, že Roosevelt kdy četl jediný z Keynesových spisů - „Po celou dobu naší spolupráce," píše Moley, „jsem ho neviděl číst ani jednu vážnou knihu" - nebo 94 že by byl v nejmenším ovlivněn Keynesovými názory.( ) Státní rezervní banka rozhodně trpěla za Roosevelta inflací; ale tak tomu už bylo po celých deset let. Rooseveltovo zákonodárství většinou búď rozšiřovalo, nebo neodborně

„vylepšovalo" Hooverovy normy. Zákon o mimořádných bankovních opatřeních a zákon o průmyslových půjčkách z června 1934 byly jen prolongací Společnosti pro peněžní obnovu. Zákon o půjčkách majitelům domů (1933) vlastně rozšiřoval podobný zákon z předchozího roku. Zá­ kon o prodeji cenných papírů (1933), bankovní zákony (1933,1935) a zákon o akciích a směnkách (1934) pouze pokračovaly v Hooverových pokusech o reformu obchodních metod. Zákon o pracovních vztazích z roku 1935 (tzv. Wagnerův zákon), který usnadňoval organizování odborů a získal de­ mokratům na celou jednu generaci dělnické svazy, byl prostě jenom rozší­ řením a zpevněním Norris-La Guardiova zákona schváleného za Hoovera. První zákon o úpravách v zemědělství (1933) v podstatě narušil protiinflační tendence vládní politiky, omezil výrobu potravin a platil rolníkům za to, že nechávali ležet půdu ladem. Kromě toho příkře odporoval jiným vládním opatřením proti suchu a prašným bouřím v letech 1934-5, jako byly ochrana půdy proti erozi, zákon o erozi půdy (1935) a zákon o péči o půdu a parce­ lách (1936).( 95 ) Rooseveltova zemědělská politika, pokud nějakou měl, byla statická a zaměřená hlavně na získávání hlasů zvyšováním zemědělských příjmů. Současně však zvyšovala spotřebitelské ceny potravin a tím oddalovala všeobecné hospodářské zotavení. Zákon o obnově průmyslu (1933), který dal vznik korporatistické agentuře pod vedením generála Hugh Johnsona, byl v podstatě hooverovskou injekcí „plánování podle ukazatelů". Toto opatření čerpající z Rooseveltových zkušeností z první světové války která byla jediným zdrojem jeho původních myšlenek - používalo určité formy nátlaku, při čemž Johnson vyhrožoval, že odmítnou-li podnikatelé podepsat jeho „dobrovolné" zásady, „hned jim jednu ubalí". Právě tento přístup vedl Hoovera k tomu, že ho označil jako „totalitní"^ 9 6 ) Johnson svým zastrašováním dokázal pravý opak, a tak se nakonec nikdo nermoutil, když Nejvyšší soud prohlásil nápad za protiústavní^ 97 ) Od hooverismu se Roosevelt skutečně odchýlil obnovením a rozšířením Wilsonova plánu z první světové války levně elektrifikovat údolí Tennessee. Ale to byla jen ojedinělá improvizace, předstírání pracovního úsilí, aby udržel na Jihu jednotu. Na dotaz, jak by zdůvodnil tento projekt Kongresu, odpověděl charakteristicky: „Řeknu jim, že to není ani ryba ani rak, ale ať je to, co chce, tamějším lidem to bude obrovsky vyhovovat."(98) Roosevelt vynaložil také mnoho peněz na veřejné stavby: 10,5 miliardy dolarů a mi­ mo to ještě 2,7 miliard dolarů na vládou sledované úkoly; zaměstnával průměrně 8,5 miliónu lidí a postavil 122.000 veřejných budov, 77.000 nových mostů, 285 letišť, 664.000 mil silnic, 24.000 odvodňovacích a od­ padních kanálů, kromě toho parky, hřiště a vodní nádrže.í 9 9 ) To všechno byl ovšem starý Hooverův program v trochu širším měřítku. Ve všech |x>dstatných prvcích byl Nový úděl pokračováním Hooverova novátorského

254

255

pěních dokázal udělat na posluchače dojem jako málokdo a měl záviděníhodný talent měnit problémy v jejich řešení. Tak v případě uzavřených bank prohlásil (na základě starého zákona z roku 1917), zeje uzavírá úřed­ ně, a použil výrazu „bankovní dovolená". Velkou výhodu měl ovšem také v tom, že se Kongres skládal převážně z demokratů a velmi se mu snažil vyhovět. Jeho první návrh, zákon o mimořádných bankovních opatřeních, prošel po pouhé čtyřicetiminutové rozpravě přerušované voláním „hlasujte, hlasujte!". Od půlnoci 6. dubna, pouhý měsíc po nástupu do funkce, dovolil opět Američanům pít legálně alkohol, což neobyčejně pozvedlo morálku. Jeho politický program schválil Kongres v rekordním čase, takže jej propa­ ganda pro efekt pokřtila na „stodenní". Kromě toho, že vzbuzoval dojem horečné činnosti - „vivace a staccato", jak to nazval ministr financí William Woodin - program ve skutečnosti neměl žádnou konkrétní ekonomickou linii.C89) Raymond Moley, intelektuál, který Rooseveltovi pomáhal sestavovat kabinet, se vyjádřil, že budoucí histori­ kové snad objeví ve výběru nějakou zákonitost, ale on že ji tam nevidí.í 90 ) Nedostatek určitého zaměřuje patrný na všech Rooseveltových opatřeních. Při svýckpodnětných tiskových konferencích se vychloubal, že hraje svůj part podle sluchu, a přirovnával se k fotbalovému obránci, který řídí útok a „organizuje nový manévr, když vidí, jak dopadl předchozí".( 91 ) Zatímco v určitých směrech zvyšoval státní výdaje, v jiných je zase krátil. Zcela invalidním válečným vysloužilcům například snížil penzi ze 40 na 20 dola­ rů měsíčně, vyvíjel tlak na jednotlivé státy, aby srazili učitelské platy, které, jak tvrdil, „jsou příliš vysoké". Zůstával věrný myšlence vyváženého roz­ počtu; ve svém prvním projevu v Kongresu žádal podstatné omezení výda­ jů a jeden z jeho prvních návrhů zákona, který měl zajistit vyrovnaný rozpo­ čet, nesl název „Jak udržet důvěru americké vlády". Zdaleka nebyl stou­ pencem Keynesových hospodářských teorií a velmi se zlobil, když noviny psaly, že jeho finanční politika je nezdravá.( 92 ) Názor, že Roosevelt byl první, kdo záměrně používal finančního deficitu v boji proti inflaci, je mylný. Keynes se ho snažil o takovém postupu přesvědčit v známém dopise pro New York Times koncem roku 1933: „Kladu zásadní důraz na zvýšení kupní síly státu, jež vyplyne z vládních výdajů financovaných půjčkami."( 93 ) Ale tako­ vou politiku Roosevelt vůbec nesledoval, leda náhodou. Když se oba muži příštího roku v létě sešli, vůbec si nerozuměli a také nic nenasvědčuje tomu, že Roosevelt kdy četl jediný z Keynesových spisů - „Po celou dobu naší spolupráce," píše Moley, „jsem ho neviděl číst ani jednu vážnou knihu" - nebo 94 že by byl v nejmenším ovlivněn Keynesovými názory.( ) Státní rezervní banka rozhodně trpěla za Roosevelta inflací; ale tak tomu už bylo po celých deset let. Rooseveltovo zákonodárství většinou búď rozšiřovalo, nebo neodborně

„vylepšovalo" Hooverovy normy. Zákon o mimořádných bankovních opatřeních a zákon o průmyslových půjčkách z června 1934 byly jen prolongací Společnosti pro peněžní obnovu. Zákon o půjčkách majitelům domů (1933) vlastně rozšiřoval podobný zákon z předchozího roku. Zá­ kon o prodeji cenných papírů (1933), bankovní zákony (1933,1935) a zákon o akciích a směnkách (1934) pouze pokračovaly v Hooverových pokusech o reformu obchodních metod. Zákon o pracovních vztazích z roku 1935 (tzv. Wagnerův zákon), který usnadňoval organizování odborů a získal de­ mokratům na celou jednu generaci dělnické svazy, byl prostě jenom rozší­ řením a zpevněním Norris-La Guardiova zákona schváleného za Hoovera. První zákon o úpravách v zemědělství (1933) v podstatě narušil protiinflační tendence vládní politiky, omezil výrobu potravin a platil rolníkům za to, že nechávali ležet půdu ladem. Kromě toho příkře odporoval jiným vládním opatřením proti suchu a prašným bouřím v letech 1934-5, jako byly ochrana půdy proti erozi, zákon o erozi půdy (1935) a zákon o péči o půdu a parce­ lách (1936).( 95 ) Rooseveltova zemědělská politika, pokud nějakou měl, byla statická a zaměřená hlavně na získávání hlasů zvyšováním zemědělských příjmů. Současně však zvyšovala spotřebitelské ceny potravin a tím oddalovala všeobecné hospodářské zotavení. Zákon o obnově průmyslu (1933), který dal vznik korporatistické agentuře pod vedením generála Hugh Johnsona, byl v podstatě hooverovskou injekcí „plánování podle ukazatelů". Toto opatření čerpající z Rooseveltových zkušeností z první světové války která byla jediným zdrojem jeho původních myšlenek - používalo určité formy nátlaku, při čemž Johnson vyhrožoval, že odmítnou-li podnikatelé podepsat jeho „dobrovolné" zásady, „hned jim jednu ubalí". Právě tento přístup vedl Hoovera k tomu, že ho označil jako „totalitní"^ 9 6 ) Johnson svým zastrašováním dokázal pravý opak, a tak se nakonec nikdo nermoutil, když Nejvyšší soud prohlásil nápad za protiústavní^ 97 ) Od hooverismu se Roosevelt skutečně odchýlil obnovením a rozšířením Wilsonova plánu z první světové války levně elektrifikovat údolí Tennessee. Ale to byla jen ojedinělá improvizace, předstírání pracovního úsilí, aby udržel na Jihu jednotu. Na dotaz, jak by zdůvodnil tento projekt Kongresu, odpověděl charakteristicky: „Řeknu jim, že to není ani ryba ani rak, ale ať je to, co chce, tamějším lidem to bude obrovsky vyhovovat."(98) Roosevelt vynaložil také mnoho peněz na veřejné stavby: 10,5 miliardy dolarů a mi­ mo to ještě 2,7 miliard dolarů na vládou sledované úkoly; zaměstnával průměrně 8,5 miliónu lidí a postavil 122.000 veřejných budov, 77.000 nových mostů, 285 letišť, 664.000 mil silnic, 24.000 odvodňovacích a od­ padních kanálů, kromě toho parky, hřiště a vodní nádrže.í 9 9 ) To všechno byl ovšem starý Hooverův program v trochu širším měřítku. Ve všech |x>dstatných prvcích byl Nový úděl pokračováním Hooverova novátorského

254

255

korporatismu. Walter Lippman to roku 1935 nazval „Permanentním novým údělem". „Politika, kterou prezident Hoover zahájil na podzim roku 1929, neměla v amerických dějinách obdoby," napsal. „Vláda si dala za úkol zajistit, aby celý ekonomický systém zdárně fungoval....Rooseveltova opatření jsou soustavným rozvíjením Hooverových opatření."( 1 0 0 ) Hooverova a Rooseveltova manipulační taktika nebyla nikdy přerušena. Měla nějaký smysl? Historikové stranící Rooseveltovi tvrdí, že přídatné prvky Nového údělu vedly k hospodářskému ozdravění. Historikové, kteří se zastávají Hoovera, namítají, že Rooseveltovy zákony jen zdržely to, co Hoover už začínal realizovat.* 101 ) Z hlediska let osmdesátých se jeví jako pravdě nejpodobnější, že oba státníci zabránili přirozenému narovnám, k ně­ muž by bývala vedla deflace. Rozhodně mohlo všechno jít rychleji. Rok 1937 byl jediný poměrně slušný; nezaměstnanost, jež byla tehdy 14,3%, klesla skutečně pod 8 miliónů. Ale koncem roku už znova nastal volný pád - dosud nejrychlejší vůbec - nezaměstnanost opět stoupla v následujícím roce na 19%. Výroba v roce 1937 nakrátko předstihla úroveň z roku 1929 a pak zas začala rychle klesat. Jakýsi návrat do ovzduší konjunktury dvacátých let nastal pouze první pondělí v září 1939, kdy zpráva o vypuknutí války v Evropě způsobila na newyorské burze radostný zmatek, který definitivně smazal vzpomínky na černý říjen 1929.0 dva roky později dolarová hodnota výroby konečně předstihla úroveň roku 1929.( 102 ) Keynes sám ve svém projevu k Američanům roku 1940 připustil, že válka je pro hospodářskou obnovu velmi důležitá: „Vaše válečné přípravy, jež zdaleka nevyžadují obětí, vám budou podnětem k větší osobní spotřebě a k vyšší životní úrovni, podnětem, jaký nemůže dát ani vítězství, ani porážka Nového údělu."( 1 0 3 ) Měla-li manipulační taktika nějaký smysl, pak bylo třeba devíti let a jedné světové války, aby se to ukázalo. O Rooseveltův politický úspěch se zasloužily zcela jiné faktory než účinnost jeho hospodářských opatření, která byla vesměs pouhou fasádou, než se časem proměnila v pozlacenou legendu. Byl živým dokladem pozoruhodné schopnosti aristokratických rentiérů získat svou velkorysostí a svobodomyslností (na rozdíl od plebejských dříčů, jako byli Harding, Coolidge a Hoover) věrnost a dokonce i lásku vzdělanců. Majitelé novin byli proti Rooseveltovi, ale novináři ho milovali, promíjeli mu jeho časté lži, zatajovali, že je obehrává při pokeru (což Hardingovi například neprošlo), poslouchali jeho zlomyslné a škodolibé výzvy, aby jeho kolegům ve vládě „pořádně zatopili"/ 1 0 4 ) Rooseveltův Bílý dům měl svá temná zákoutí: prezident byl své ženě nevěrný, ta zas nezřízeně lpěla na své přítelkyni, on 105 využíval své úřední moci bezohledně, někdy nemorálně/ ) Nic z toho se za jeho života a ještě dlouho po jeho smrti nepřetřásalo. Jeho obliba u intelektuálů stoupla ještě víc, když se proslechlo, že používá „brains

trust"/ 1 0 6 ) Z prezidentovy suity byli vlastně radikální a vlivní jen Harry Hopkins, sociální pracovník, nikoli intelektuál v pravém slova smyslu, Rexford Tugwell a Felix Frankfurter; dva naposled jmenovaní se ostře lišili v názorech: Tugwell byl velký stalinský propagátor centrálně plánovaného hodpodářství, Frankfurter bojovník proti podnikatelům a trustům, zastánce nejdřív první verze Nového údělu (1933-6) a pak druhé verze (1937-8), jež byly vzájemně v příkrém rozporu/ 1 0 7 ) Rooseveltova vláda neměla intelektuální soudržnost, ale vzdělancům poskytovala zřejmě pocit domova a bezpečí. Mezi nadanými mladými lidmi, kteří v té době přišli do Washingtonu, byli Dean Acheson, Hubert Humprey, Lyndon Johnson, Adlai Stevenson, William Fulbright, Abe Fortas, Henry Fowler a zejména Alger Hiss, který se pravidelně scházel se čtyřmi jinými tehdejšími členy komunistické buňky v hudebním studiu na Connecticut Avenue/ 1 0 8 ) Útoky na Roosevelta jen posilovaly jeho oblibu u inteligence. Zajímavý případ byl Mencken. New York Times roku 1926 napsal, zeje to „nejvlivnější soukromý občan v Americe". Walter Lippmann se o něm vyjádřil, že „má největší osobní vliv na celou současnou generaci vzdělaných lidí"/ 1 0 9 ) Značnou část jeho popularity mu vynesly jeho útoky na prezidenty. Theodore Roosevelt byl „hlučný, vulgární, příliš důvěřivý, nespolehlivý, tyranský, ješitný a často úplně dětinský". Tafta charakterizoval jako „od přírody líného a nešikovného". Wilson byl „dokonalým příkladem křesťanského hulváta", který „měl sto chutí prosazovat policejní stát". Harding byl „tupec", Coolidge „malicherný, lakomý a hloupý....sprostý a ničemný chlap....neměl skoro vů­ bec pojem o tom, co je čest....hnusný nafoukaný prcek". Hoover měl „přiro­ zený instinkt pro vulgární prohnané vlezlé podvodníky"/ 1 1 0 ) Tento příval urážek imponoval intelektuálům a natrvalo poškodil pověst lidí, proti nimž byl namířen. Mencken se též vyznamenal výpady proti Rooseveltovi, jehož tendence k falešnému kolektivismu naplňovaly Menckena spravedlivým hněvem. Říkal mu „fuhrer" nebo „šarlatán", který se obklopuje „odpornou sebrankou nestoudných nul", „hejnem polovzdělaných pedagogů, nedostudovaných právníků, svatouškoy^kých kazatelů a jiných trapných kouzelní­ ků", a jeho Nový úděl byl pouhý „politický fígl", „řada inscenovaných lžizázraků, které ustavičně vyvolávají třídní závist a nenávist a pletou si vládu, jež neplní ani své základní povinnosti, s dojnou krávou se stopětadvaceti milióny cecky".* Jediný důsledek těchto invektiv byl, že Mencken ztratil vliv u mladých lidí pod třicet let.

256

257

^

Mencken sám si vysloužil různé nadávky a přízviska jako tchoř, pruský a britský zaprodanec, skučící hyena, parazit, prašivý pes, namyšlený osel, odporný smraďoch, duševní mrzák, obecní otrapa, literární sráč, kašpar, hochštapler, hysterický ješita, vyvrhel, literární renegát a cvičený slon, který píše debilní bláboly. (Viz Charles Fecher: Mencken: A Study of his Thought [New York 1978], strana 179, poznámka pod čarou)

korporatismu. Walter Lippman to roku 1935 nazval „Permanentním novým údělem". „Politika, kterou prezident Hoover zahájil na podzim roku 1929, neměla v amerických dějinách obdoby," napsal. „Vláda si dala za úkol zajistit, aby celý ekonomický systém zdárně fungoval....Rooseveltova opatření jsou soustavným rozvíjením Hooverových opatření."( 1 0 0 ) Hooverova a Rooseveltova manipulační taktika nebyla nikdy přerušena. Měla nějaký smysl? Historikové stranící Rooseveltovi tvrdí, že přídatné prvky Nového údělu vedly k hospodářskému ozdravění. Historikové, kteří se zastávají Hoovera, namítají, že Rooseveltovy zákony jen zdržely to, co Hoover už začínal realizovat.* 101 ) Z hlediska let osmdesátých se jeví jako pravdě nejpodobnější, že oba státníci zabránili přirozenému narovnám, k ně­ muž by bývala vedla deflace. Rozhodně mohlo všechno jít rychleji. Rok 1937 byl jediný poměrně slušný; nezaměstnanost, jež byla tehdy 14,3%, klesla skutečně pod 8 miliónů. Ale koncem roku už znova nastal volný pád - dosud nejrychlejší vůbec - nezaměstnanost opět stoupla v následujícím roce na 19%. Výroba v roce 1937 nakrátko předstihla úroveň z roku 1929 a pak zas začala rychle klesat. Jakýsi návrat do ovzduší konjunktury dvacátých let nastal pouze první pondělí v září 1939, kdy zpráva o vypuknutí války v Evropě způsobila na newyorské burze radostný zmatek, který definitivně smazal vzpomínky na černý říjen 1929.0 dva roky později dolarová hodnota výroby konečně předstihla úroveň roku 1929.( 102 ) Keynes sám ve svém projevu k Američanům roku 1940 připustil, že válka je pro hospodářskou obnovu velmi důležitá: „Vaše válečné přípravy, jež zdaleka nevyžadují obětí, vám budou podnětem k větší osobní spotřebě a k vyšší životní úrovni, podnětem, jaký nemůže dát ani vítězství, ani porážka Nového údělu."( 1 0 3 ) Měla-li manipulační taktika nějaký smysl, pak bylo třeba devíti let a jedné světové války, aby se to ukázalo. O Rooseveltův politický úspěch se zasloužily zcela jiné faktory než účinnost jeho hospodářských opatření, která byla vesměs pouhou fasádou, než se časem proměnila v pozlacenou legendu. Byl živým dokladem pozoruhodné schopnosti aristokratických rentiérů získat svou velkorysostí a svobodomyslností (na rozdíl od plebejských dříčů, jako byli Harding, Coolidge a Hoover) věrnost a dokonce i lásku vzdělanců. Majitelé novin byli proti Rooseveltovi, ale novináři ho milovali, promíjeli mu jeho časté lži, zatajovali, že je obehrává při pokeru (což Hardingovi například neprošlo), poslouchali jeho zlomyslné a škodolibé výzvy, aby jeho kolegům ve vládě „pořádně zatopili"/ 1 0 4 ) Rooseveltův Bílý dům měl svá temná zákoutí: prezident byl své ženě nevěrný, ta zas nezřízeně lpěla na své přítelkyni, on 105 využíval své úřední moci bezohledně, někdy nemorálně/ ) Nic z toho se za jeho života a ještě dlouho po jeho smrti nepřetřásalo. Jeho obliba u intelektuálů stoupla ještě víc, když se proslechlo, že používá „brains

trust"/ 1 0 6 ) Z prezidentovy suity byli vlastně radikální a vlivní jen Harry Hopkins, sociální pracovník, nikoli intelektuál v pravém slova smyslu, Rexford Tugwell a Felix Frankfurter; dva naposled jmenovaní se ostře lišili v názorech: Tugwell byl velký stalinský propagátor centrálně plánovaného hodpodářství, Frankfurter bojovník proti podnikatelům a trustům, zastánce nejdřív první verze Nového údělu (1933-6) a pak druhé verze (1937-8), jež byly vzájemně v příkrém rozporu/ 1 0 7 ) Rooseveltova vláda neměla intelektuální soudržnost, ale vzdělancům poskytovala zřejmě pocit domova a bezpečí. Mezi nadanými mladými lidmi, kteří v té době přišli do Washingtonu, byli Dean Acheson, Hubert Humprey, Lyndon Johnson, Adlai Stevenson, William Fulbright, Abe Fortas, Henry Fowler a zejména Alger Hiss, který se pravidelně scházel se čtyřmi jinými tehdejšími členy komunistické buňky v hudebním studiu na Connecticut Avenue/ 1 0 8 ) Útoky na Roosevelta jen posilovaly jeho oblibu u inteligence. Zajímavý případ byl Mencken. New York Times roku 1926 napsal, zeje to „nejvlivnější soukromý občan v Americe". Walter Lippmann se o něm vyjádřil, že „má největší osobní vliv na celou současnou generaci vzdělaných lidí"/ 1 0 9 ) Značnou část jeho popularity mu vynesly jeho útoky na prezidenty. Theodore Roosevelt byl „hlučný, vulgární, příliš důvěřivý, nespolehlivý, tyranský, ješitný a často úplně dětinský". Tafta charakterizoval jako „od přírody líného a nešikovného". Wilson byl „dokonalým příkladem křesťanského hulváta", který „měl sto chutí prosazovat policejní stát". Harding byl „tupec", Coolidge „malicherný, lakomý a hloupý....sprostý a ničemný chlap....neměl skoro vů­ bec pojem o tom, co je čest....hnusný nafoukaný prcek". Hoover měl „přiro­ zený instinkt pro vulgární prohnané vlezlé podvodníky"/ 1 1 0 ) Tento příval urážek imponoval intelektuálům a natrvalo poškodil pověst lidí, proti nimž byl namířen. Mencken se též vyznamenal výpady proti Rooseveltovi, jehož tendence k falešnému kolektivismu naplňovaly Menckena spravedlivým hněvem. Říkal mu „fuhrer" nebo „šarlatán", který se obklopuje „odpornou sebrankou nestoudných nul", „hejnem polovzdělaných pedagogů, nedostudovaných právníků, svatouškoy^kých kazatelů a jiných trapných kouzelní­ ků", a jeho Nový úděl byl pouhý „politický fígl", „řada inscenovaných lžizázraků, které ustavičně vyvolávají třídní závist a nenávist a pletou si vládu, jež neplní ani své základní povinnosti, s dojnou krávou se stopětadvaceti milióny cecky".* Jediný důsledek těchto invektiv byl, že Mencken ztratil vliv u mladých lidí pod třicet let.

256

257

^

Mencken sám si vysloužil různé nadávky a přízviska jako tchoř, pruský a britský zaprodanec, skučící hyena, parazit, prašivý pes, namyšlený osel, odporný smraďoch, duševní mrzák, obecní otrapa, literární sráč, kašpar, hochštapler, hysterický ješita, vyvrhel, literární renegát a cvičený slon, který píše debilní bláboly. (Viz Charles Fecher: Mencken: A Study of his Thought [New York 1978], strana 179, poznámka pod čarou)

Intelektuálové samozřejmě vychutnávali paranoiu bohatých a kon­ venčních lidí a neobyčejnou vehemenci a vynalézavost, s níž byl Roosevelt napadán. Jeho soused v Hyde Parku Howland Spencer mu říkal „frustrovaný miláček" a „nafoukaný trouba s mesiášským komplexem a mozečkem skautíka"; v očích senátora Thomase Shalla z Minnesoty to byl slabomyslný Ludvík XIV. Owen Young, ředitel společnosti General Electric, tvrdil, že si prezident „brumlá pro sebe", senátor William Borah ze státu Idaho, že tráví čas ve své pracovně vystřihováním papírových panenek. Podle pověstí a pomluv (jež občas vyplouvaly na povrch v různých brožurách) to byl člověk šílený nebo slabomyslný, nevyléčitelný narkoman, který měl na tiskových konferencích záchvaty hysterického smíchu, podvodník či dvojník (skutečný Roosevelt byl v ústavu choromyslných), blázen, který musí být v Bílém domě pod dohledem psychiatra převlečeného za sluhu a musí nosit většinu času svěrací kazajku. Tradovalo se, že musí mít v oknech mříže, aby se nevrhl dolů (podobná fáma kolovala o posledním období Wilsonova života; ve skutečnosti byly mříže svého času zasazeny kvůli dětem Theodora Roosevelta). Prý trpěl oidipovským komplexem, „komplexem stříbrné šňůry", srdečními potížemi, leprou, syfilidou, pomočováním, impotencí, rakovinou, stavy bezvědomí a jeho obrna mu prý neúprosně „stoupala do hlavy". Říkali mu neandrtálec, malý lord Fauntleroy, naivka, novodobá politická Julie, která „z balkónu Bílého domu vyznává lásku občanům", rušitel slibů, komunista, tyran, křivopřísežník, fašista, socialista, nemrava, kuplíř, násilník, defraudant, netýkavka, drzoun, pruďas, necita, nemotora, kouzelník, šejdíř, arogantní holobrádek, plytký demagog, zastánce klení a vulgárního slangu, zotročovatel lidského duchai 1 1 1 ) Thomas Wolfe zaznamenal, že když při plavbě přes Atlantik do Evropy ještě před volbami roku 1939 prohlásil, že hodlá volit tu zrůdu, ...břichopasové vytáhli obočí jak rolety v oknech, dámská hrdla až doposud bílá a půvabná jako labutí šíje se okamžitě nadula vlasteneckým hněvem, že jejich diamantové obojky a perlové náhrdelníky praskaly a odlétaly na zem jako obyčejné provázky. Ujistili mě, že jestli budu volit toho hnusného komunistu, toho neblahého fašistu, toho potměšilého a intrikánského socialistu a jeho zrádnou kliku, nemám právo se považovat za amerického občana/ ' Právě za takovéto situace dosáhl Roosevelt v roce 1936 největšího volebního vítězství poměrem 27,477.000 hlasů proti 16,680.000. Získal většinu ve všech státech kromě dvou (Maine a Vermont) a zajistil tak demokratům obrovskou převahu v obou poslaneckých sněmovnách. Jeho popularita u mladých lidí, pokrokářů a intelektuálů přežila dokonce i je­ ho rezignaci na obnovení Nového údělu, když podlehl vlivu velkoměstských demokratických průmyslníků, kteří mu zaručovali nové zvolení v roce 1940 a 1944.

258

Pravda je, že Roosevelt byl zřejmě naladěn na myšlenkové ovzduší třicátých let, které zavrhlo přednosti kapitalismu a začalo oceňovat výhody kolektivismu. Hrdinové dvacátých let byli podnikatelé, obři a titáni v čele s Thomasem Edisonem, který stavěl na čestná místa v tomto panteonu i Hardinga a Coolidge. Burzovní krach roku 1929 a jeho následky víru v tyto polobohy podkopal. Roku 1931 píše Felix Frankfurter šéfredaktoru New Republic Bruče Blivenovi: „Myslím, že nic neudržuje současný režim lip než vemlouvavé zbožňování úspěchu a dojemná víra ve finanční a podnikatelské mesiáše....bude zřejmě velmi záslužné tuto víru co nejvíc narušit.... zpochybní-li se jejich velikost, bude to důležitý krok k odstranění některých základních překážek ve výzkumu ekonomických a sociálních problém ů. "( 1 1 3 ) Roku 1932 byl tento likvidační proces v podstatě u konce. Napo­ mohlo tomu i zjištění, že například J. P. Morgan neplatí už tři roky daně a že Andrew Mellona v umění vyhnout se daním vyškolil odborník z jeho vlastního ministerstva financí. K ztrátě víry v americké podnikatelské magnáty došlo v stejnou chvíli jako k náhlému a překvapivému zjištění, že existuje Sovětský svaz a že pro americkou agónii představuje pozoruhodné a neobyčejně zajímavé řešení. Stuart Chase zakončil svou knihu Nový úděl otázkou: „Proč by měli mít lví podíl na přebudování světa Rusové?"( 1 1 4 ) První sovětská pětiletka byla vyhlášena roku 1928, ale američtí spisovatelé pochopili až za čtyři roky, oč vlastně jde. Pak se objevila záplava knih, jež vychvalovaly sovětské plánování a dávaly je za vzor Američanům. Literatura jako Sovětský dělník od Josepha Freemana, Tam v Rusku od Waldo Franka, O sovětskou Ameriku od Williama Z. Fostera, Nový ekonomický řád Kirby Page, Socialistické plánování Hany Laidlera, Dnešní Rusko: Co se od něj můžeme naučit? Sherwooda Eddyho vyšla vesměs roku 1932. Půdu jí připravila prosovětská autobiografie Lincolna Steffense, která se objevila o rok předtím a uvedla též ještě vlivnější spis Nastává boj o moc, který roku 1933 publikoval britský komunista John Strachey.í 115 ) Amerika byla a je chiliastickou společností, kde se přemrštěné naděje mohou snadno zvrtnout v ztrátu víry vůbec. Názorným příkladem byla emigrace začátkem třicátých let. Když sovětské obchodní zastupitelství Amtorg uveřejnilo inzerát, že hledá 6.000 kvalifikovaných dělníků, přihlásilo se přes 100.000 Američanů. Steffens napsal americkému autoru veseloher Willu Rogersovi: „Ti potrhlí darebové v Rusku mají místy docela dobré nápady....Představ si, že tam každý dostane práci. Všecky cesty dneska vedou do Moskvy." A Strachey po něm opakoval jako ozvěna: „Vydat se z ka­ pitalistického světa na sovětské území je jako přejít ze smrti do života." Věnujme nyní pozornost hrůzné a bezděčné ironii těchto výroků.

259

Intelektuálové samozřejmě vychutnávali paranoiu bohatých a kon­ venčních lidí a neobyčejnou vehemenci a vynalézavost, s níž byl Roosevelt napadán. Jeho soused v Hyde Parku Howland Spencer mu říkal „frustrovaný miláček" a „nafoukaný trouba s mesiášským komplexem a mozečkem skautíka"; v očích senátora Thomase Shalla z Minnesoty to byl slabomyslný Ludvík XIV. Owen Young, ředitel společnosti General Electric, tvrdil, že si prezident „brumlá pro sebe", senátor William Borah ze státu Idaho, že tráví čas ve své pracovně vystřihováním papírových panenek. Podle pověstí a pomluv (jež občas vyplouvaly na povrch v různých brožurách) to byl člověk šílený nebo slabomyslný, nevyléčitelný narkoman, který měl na tiskových konferencích záchvaty hysterického smíchu, podvodník či dvojník (skutečný Roosevelt byl v ústavu choromyslných), blázen, který musí být v Bílém domě pod dohledem psychiatra převlečeného za sluhu a musí nosit většinu času svěrací kazajku. Tradovalo se, že musí mít v oknech mříže, aby se nevrhl dolů (podobná fáma kolovala o posledním období Wilsonova života; ve skutečnosti byly mříže svého času zasazeny kvůli dětem Theodora Roosevelta). Prý trpěl oidipovským komplexem, „komplexem stříbrné šňůry", srdečními potížemi, leprou, syfilidou, pomočováním, impotencí, rakovinou, stavy bezvědomí a jeho obrna mu prý neúprosně „stoupala do hlavy". Říkali mu neandrtálec, malý lord Fauntleroy, naivka, novodobá politická Julie, která „z balkónu Bílého domu vyznává lásku občanům", rušitel slibů, komunista, tyran, křivopřísežník, fašista, socialista, nemrava, kuplíř, násilník, defraudant, netýkavka, drzoun, pruďas, necita, nemotora, kouzelník, šejdíř, arogantní holobrádek, plytký demagog, zastánce klení a vulgárního slangu, zotročovatel lidského duchai 1 1 1 ) Thomas Wolfe zaznamenal, že když při plavbě přes Atlantik do Evropy ještě před volbami roku 1939 prohlásil, že hodlá volit tu zrůdu, ...břichopasové vytáhli obočí jak rolety v oknech, dámská hrdla až doposud bílá a půvabná jako labutí šíje se okamžitě nadula vlasteneckým hněvem, že jejich diamantové obojky a perlové náhrdelníky praskaly a odlétaly na zem jako obyčejné provázky. Ujistili mě, že jestli budu volit toho hnusného komunistu, toho neblahého fašistu, toho potměšilého a intrikánského socialistu a jeho zrádnou kliku, nemám právo se považovat za amerického občana/ ' Právě za takovéto situace dosáhl Roosevelt v roce 1936 největšího volebního vítězství poměrem 27,477.000 hlasů proti 16,680.000. Získal většinu ve všech státech kromě dvou (Maine a Vermont) a zajistil tak demokratům obrovskou převahu v obou poslaneckých sněmovnách. Jeho popularita u mladých lidí, pokrokářů a intelektuálů přežila dokonce i je­ ho rezignaci na obnovení Nového údělu, když podlehl vlivu velkoměstských demokratických průmyslníků, kteří mu zaručovali nové zvolení v roce 1940 a 1944.

258

Pravda je, že Roosevelt byl zřejmě naladěn na myšlenkové ovzduší třicátých let, které zavrhlo přednosti kapitalismu a začalo oceňovat výhody kolektivismu. Hrdinové dvacátých let byli podnikatelé, obři a titáni v čele s Thomasem Edisonem, který stavěl na čestná místa v tomto panteonu i Hardinga a Coolidge. Burzovní krach roku 1929 a jeho následky víru v tyto polobohy podkopal. Roku 1931 píše Felix Frankfurter šéfredaktoru New Republic Bruče Blivenovi: „Myslím, že nic neudržuje současný režim lip než vemlouvavé zbožňování úspěchu a dojemná víra ve finanční a podnikatelské mesiáše....bude zřejmě velmi záslužné tuto víru co nejvíc narušit.... zpochybní-li se jejich velikost, bude to důležitý krok k odstranění některých základních překážek ve výzkumu ekonomických a sociálních problém ů. "( 1 1 3 ) Roku 1932 byl tento likvidační proces v podstatě u konce. Napo­ mohlo tomu i zjištění, že například J. P. Morgan neplatí už tři roky daně a že Andrew Mellona v umění vyhnout se daním vyškolil odborník z jeho vlastního ministerstva financí. K ztrátě víry v americké podnikatelské magnáty došlo v stejnou chvíli jako k náhlému a překvapivému zjištění, že existuje Sovětský svaz a že pro americkou agónii představuje pozoruhodné a neobyčejně zajímavé řešení. Stuart Chase zakončil svou knihu Nový úděl otázkou: „Proč by měli mít lví podíl na přebudování světa Rusové?"( 1 1 4 ) První sovětská pětiletka byla vyhlášena roku 1928, ale američtí spisovatelé pochopili až za čtyři roky, oč vlastně jde. Pak se objevila záplava knih, jež vychvalovaly sovětské plánování a dávaly je za vzor Američanům. Literatura jako Sovětský dělník od Josepha Freemana, Tam v Rusku od Waldo Franka, O sovětskou Ameriku od Williama Z. Fostera, Nový ekonomický řád Kirby Page, Socialistické plánování Hany Laidlera, Dnešní Rusko: Co se od něj můžeme naučit? Sherwooda Eddyho vyšla vesměs roku 1932. Půdu jí připravila prosovětská autobiografie Lincolna Steffense, která se objevila o rok předtím a uvedla též ještě vlivnější spis Nastává boj o moc, který roku 1933 publikoval britský komunista John Strachey.í 115 ) Amerika byla a je chiliastickou společností, kde se přemrštěné naděje mohou snadno zvrtnout v ztrátu víry vůbec. Názorným příkladem byla emigrace začátkem třicátých let. Když sovětské obchodní zastupitelství Amtorg uveřejnilo inzerát, že hledá 6.000 kvalifikovaných dělníků, přihlásilo se přes 100.000 Američanů. Steffens napsal americkému autoru veseloher Willu Rogersovi: „Ti potrhlí darebové v Rusku mají místy docela dobré nápady....Představ si, že tam každý dostane práci. Všecky cesty dneska vedou do Moskvy." A Strachey po něm opakoval jako ozvěna: „Vydat se z ka­ pitalistického světa na sovětské území je jako přejít ze smrti do života." Věnujme nyní pozornost hrůzné a bezděčné ironii těchto výroků.

259

Právě v době, kdy se americká inteligence obracela k totalitní Evropě o podporu a vedení v plánovací metodice, vstupovala nešťastná Evropa do dvacetiletého období nepředstavitelných hrůz a zpustošení, v němž se zhmotnil zrůdný mravní relativismus. 21. prosince 1929 oslavil Stalin své padesátiny jako absolutní vládce despotického státu, který, co se týče barbarství a bestiality, neměl v dějinách obdoby. O několik týdnů dřív, zatímco se hroutila newyorská burza, vydal příkazy k násilné kolektivizaci ruských sedláků. Byla to akce, která způsobila daleko větší hmotné škody než všechno, co se dělo v okruhu Wall Street, a vedla k vyvraždbvání li­ dí v měřítku, jež se vymykalo už jenom představám, natož fyzickým možnostem dřívějších tyranů. V době, kdy John Strachey psal o úniku z ka­ pitalistické smrti do sovětského života, byl už hrůzný čin sociálního inženýrství dokonán. Pět miliónů sedláků bylo zavražděno; dvakrát tolik jich bylo nahnáno do pracovních táborů. Tou dobou získal Stalin také žáka, obdivovatele a soupeře v Adolfu Hitlerovi, který se rovněž chystal vládnout neomezeně a konat lidské oběti vlastní ideologii v ještě větším měřítku. Pro Američany celá tato situace znamenala opustit odumírající idylu a přestě­ hovat se do aktivního pekla. Neboť moc převzali běsi. Když roku 1924 Lenin zemřel, jeho despotický stát byl už hotovou věcí a Stalin jako generální tajemník strany jej zdědil. Zbývalo už jen zlikvidovat eventuální soupeře, aby mohl vládnout sám. Pro tento úkol byl Stalin dobře vyzbrojen. Jako bývalý seminarista, revolucionář a bandita byl zpola gangster, zpola byrokrat. Neměl žádné ideály; žádnou vlastní ideologii. Podle skladatele Šostakoviče toužil být vysoký a chtěl mít silné ruce. Dvorní malíř Nalbandjan tomuto jeho přání vyhověl tak, že ho maloval ze žabí perspektivy s rukama sepnutýma na břiše; několik jiných malířů, kteří dělali jeho portréty, bylo zastřelenou 1 ) Stalin byl pouze 160 centimetrů vysoký, hubený, snědý a obličej měl od neštovic. Carský policejní popis z doby, kdy mu bylo dvaadvacet let, uvádí jako zvláštní znamení, že má druhý a třetí prst na levé noze srostlý; kromě toho následkerft úrazu z dětství měl ztuhlý levý loket, pravá paže byla kratší a levá ruka znatelně silnější než pravá.

Pravou ruku, jak píše Šostakovič, záměrně skrýval. Bucharin dva roky předtím, než byl zavražděn, řekl, že Stalin podle jeho názoru velmi trpí (čmito vadami a skutečnou nebo domnělou duševní méněcenností. „Toto Irápení je pravděpodobně na něm to nejlidštější"; ale vedlo ho k tomu, že se mstil na každém, kdo byl schopnější: „Na této potřebě mstít se za vlastní nedostatky na druhých je něco ďábelského a nelidského....Je to ničema; vůbec ne člověk, ale d'ábel."(2) Stalin neměl Leninovu ideologickou vášeň pro násilí. Ale byl schopen bezmezného násilí, buď aby dosáhl svých cílů, nebo spíš úplně bezdůvodně; často v sobě živil nenávist proti jednotlivcům celá léta, než je dal popravit. Násilnostem ve velkém měřítku se naučil už v roce 1918 jako velitel severokavkazského vojenského okruhu, kde zakročoval proti svým „buržoaznřm vojenským odborníkům", jež podezříval z nedostatku ochoty zabíjet. Velitel místního štábu plukovník Nosovič dosvědčuje: „Stalinovy rozkazy byly stručné, ,Zastřelit!'....a četa zatkla velký počet důstojní­ ků....a okamžitě je popravila bez soudu."( 3 ) V té době si též Stalin stěžoval na tři oblastní velitele Rudé armády, které mu poslal Trocký, a později to použil proti němu jako obvinění. V letech 1937-9 je dal všecky zavraždit/ 4 ) Už když Lenin přestal být schopným řídit stranu, Stalin pamětliv jeho kritických výtek usiloval o moc tím, že vystupoval jako umírněný zastánce střední cesty. Dosáhnout cíle nebylo tak zcela jednoduché. Tím, že vedl rychle se rozrůstající stranický sekretariát, sice už v podstatě celý aparát strany ovládal a mohl dosazovat do ústředního výboru svoje lidi. V Politbyru mu však překážely čtyři významné osoby: Trocký, nejznámější a nejdra­ vější z bolševiků, kterému podléhala armáda: Zinověv, jenž vedl lenin­ gradskou odbočku strany - kterou Stalin tehdy i později zvlášť nenáviděl; Kameněv, který řídil stranu v Moskvě, tou dobou nejdůležitější; a Bucha­ rin, přední teoretik. První tři se klonili doleva, poslední doprava a způsob, jakým je Stalin rozdělil a přiměl, aby se vzájemně zničili, a pak si přisvojil podle vlastních potřeb jejich zásady a taktiku - sám totiž žádné neměl představuje klasickou ukázku mocenské politiky. Nutno si uvědomit, že jako Lenin byl tvůrcem nového despotického státu a jeho nástrojů a praxe masového teroru, tak také mezi jeho dědici nebylo nevinných. Byli to všichni zločinci a vrazi. I Bucharin, o němž Lenin říkal, že je „měkký jako vosk", a který se pokládá za původce „socialismu 5 s lidskou tváří",( ) byl notorickým udavačem a „žalářníkem nejlepších komunistů", jak býval často rozhořčeně nazýván/ 6 ) Zinověv a Kameněv byli naprosto bezohlední a tvrdí vedoucí funkcionáři. Trocký, který po svém pádu o sobě tvrdil, že vždy hájil stranickou demokracii a kterého jeho žák a zbožňující životopisec Isaac Deutscher povýšil ve své knize na výlupek všeho, co bylo na bolševickém hnutí nejvznešenějšího, nebyl nikdy víc než prohnaný politický gangster/ 7 ) Provedl prvotní puč v říjnu 1917 a pak

260

261

Osmá Běsi

Právě v době, kdy se americká inteligence obracela k totalitní Evropě o podporu a vedení v plánovací metodice, vstupovala nešťastná Evropa do dvacetiletého období nepředstavitelných hrůz a zpustošení, v němž se zhmotnil zrůdný mravní relativismus. 21. prosince 1929 oslavil Stalin své padesátiny jako absolutní vládce despotického státu, který, co se týče barbarství a bestiality, neměl v dějinách obdoby. O několik týdnů dřív, zatímco se hroutila newyorská burza, vydal příkazy k násilné kolektivizaci ruských sedláků. Byla to akce, která způsobila daleko větší hmotné škody než všechno, co se dělo v okruhu Wall Street, a vedla k vyvraždbvání li­ dí v měřítku, jež se vymykalo už jenom představám, natož fyzickým možnostem dřívějších tyranů. V době, kdy John Strachey psal o úniku z ka­ pitalistické smrti do sovětského života, byl už hrůzný čin sociálního inženýrství dokonán. Pět miliónů sedláků bylo zavražděno; dvakrát tolik jich bylo nahnáno do pracovních táborů. Tou dobou získal Stalin také žáka, obdivovatele a soupeře v Adolfu Hitlerovi, který se rovněž chystal vládnout neomezeně a konat lidské oběti vlastní ideologii v ještě větším měřítku. Pro Američany celá tato situace znamenala opustit odumírající idylu a přestě­ hovat se do aktivního pekla. Neboť moc převzali běsi. Když roku 1924 Lenin zemřel, jeho despotický stát byl už hotovou věcí a Stalin jako generální tajemník strany jej zdědil. Zbývalo už jen zlikvidovat eventuální soupeře, aby mohl vládnout sám. Pro tento úkol byl Stalin dobře vyzbrojen. Jako bývalý seminarista, revolucionář a bandita byl zpola gangster, zpola byrokrat. Neměl žádné ideály; žádnou vlastní ideologii. Podle skladatele Šostakoviče toužil být vysoký a chtěl mít silné ruce. Dvorní malíř Nalbandjan tomuto jeho přání vyhověl tak, že ho maloval ze žabí perspektivy s rukama sepnutýma na břiše; několik jiných malířů, kteří dělali jeho portréty, bylo zastřelenou 1 ) Stalin byl pouze 160 centimetrů vysoký, hubený, snědý a obličej měl od neštovic. Carský policejní popis z doby, kdy mu bylo dvaadvacet let, uvádí jako zvláštní znamení, že má druhý a třetí prst na levé noze srostlý; kromě toho následkerft úrazu z dětství měl ztuhlý levý loket, pravá paže byla kratší a levá ruka znatelně silnější než pravá.

Pravou ruku, jak píše Šostakovič, záměrně skrýval. Bucharin dva roky předtím, než byl zavražděn, řekl, že Stalin podle jeho názoru velmi trpí (čmito vadami a skutečnou nebo domnělou duševní méněcenností. „Toto Irápení je pravděpodobně na něm to nejlidštější"; ale vedlo ho k tomu, že se mstil na každém, kdo byl schopnější: „Na této potřebě mstít se za vlastní nedostatky na druhých je něco ďábelského a nelidského....Je to ničema; vůbec ne člověk, ale d'ábel."(2) Stalin neměl Leninovu ideologickou vášeň pro násilí. Ale byl schopen bezmezného násilí, buď aby dosáhl svých cílů, nebo spíš úplně bezdůvodně; často v sobě živil nenávist proti jednotlivcům celá léta, než je dal popravit. Násilnostem ve velkém měřítku se naučil už v roce 1918 jako velitel severokavkazského vojenského okruhu, kde zakročoval proti svým „buržoaznřm vojenským odborníkům", jež podezříval z nedostatku ochoty zabíjet. Velitel místního štábu plukovník Nosovič dosvědčuje: „Stalinovy rozkazy byly stručné, ,Zastřelit!'....a četa zatkla velký počet důstojní­ ků....a okamžitě je popravila bez soudu."( 3 ) V té době si též Stalin stěžoval na tři oblastní velitele Rudé armády, které mu poslal Trocký, a později to použil proti němu jako obvinění. V letech 1937-9 je dal všecky zavraždit/ 4 ) Už když Lenin přestal být schopným řídit stranu, Stalin pamětliv jeho kritických výtek usiloval o moc tím, že vystupoval jako umírněný zastánce střední cesty. Dosáhnout cíle nebylo tak zcela jednoduché. Tím, že vedl rychle se rozrůstající stranický sekretariát, sice už v podstatě celý aparát strany ovládal a mohl dosazovat do ústředního výboru svoje lidi. V Politbyru mu však překážely čtyři významné osoby: Trocký, nejznámější a nejdra­ vější z bolševiků, kterému podléhala armáda: Zinověv, jenž vedl lenin­ gradskou odbočku strany - kterou Stalin tehdy i později zvlášť nenáviděl; Kameněv, který řídil stranu v Moskvě, tou dobou nejdůležitější; a Bucha­ rin, přední teoretik. První tři se klonili doleva, poslední doprava a způsob, jakým je Stalin rozdělil a přiměl, aby se vzájemně zničili, a pak si přisvojil podle vlastních potřeb jejich zásady a taktiku - sám totiž žádné neměl představuje klasickou ukázku mocenské politiky. Nutno si uvědomit, že jako Lenin byl tvůrcem nového despotického státu a jeho nástrojů a praxe masového teroru, tak také mezi jeho dědici nebylo nevinných. Byli to všichni zločinci a vrazi. I Bucharin, o němž Lenin říkal, že je „měkký jako vosk", a který se pokládá za původce „socialismu 5 s lidskou tváří",( ) byl notorickým udavačem a „žalářníkem nejlepších komunistů", jak býval často rozhořčeně nazýván/ 6 ) Zinověv a Kameněv byli naprosto bezohlední a tvrdí vedoucí funkcionáři. Trocký, který po svém pádu o sobě tvrdil, že vždy hájil stranickou demokracii a kterého jeho žák a zbožňující životopisec Isaac Deutscher povýšil ve své knize na výlupek všeho, co bylo na bolševickém hnutí nejvznešenějšího, nebyl nikdy víc než prohnaný politický gangster/ 7 ) Provedl prvotní puč v říjnu 1917 a pak

260

261

Osmá Běsi

vyvražďoval odpůrce režimu bez jakýchkoli zábran. Byl první, kdo bral ženy a děti carských důstojníků jako rukojmí a vyhrožoval, že je dá zastřelit pro nesouhlas se sovětským zřízením, taktika, jež se brzy ujala v celém režimu. Se stejnou bezohledností a krutostí postupoval i vůči vlastním lidem a dával popravovat komisaře a velitele Rudé armády, kteří „projevili zbabělost" (tj.ustoupili). Za Stalina se to později stalo běžnou praxí a byli tak decimováni důstojníci i řadoví vojáci.(8) Trocký volil vždy ten nejbrutálnější způsob. Vynalezl nucené práce a zlikvidoval svobodné odbory. Zvlášť surově potlačil kronštadské povstání obyčejných námořníků a v případě neúspěchu byl rozhodnut použít i jedovatých plynů. (9) Jako Lenin se považoval za uskutečňovatele dějinné nutnosti a prohlašoval, že v historii neplatí morální zábrany. Až do konce svého života zůstal Trocký mravním relativistou nejne­ bezpečnějšího druhu. „Problémy revoluční morálky", napsal ve své poslední, posmrtně vydané knize, „splývají s problémy revoluční strategie a taktiky."(10) Morální měřítka neexistují; jsou jen měřítka politické účinnosti. Prohlásil, že bylo správné zavraždit carovy děti, což učinil, protože to bylo politicky prospěšné a ti, kdo to provedli, představovali proletariát; Stalin však proletariát nepředstavoval - stál se „byrokratickým výstřelkem" - a proto se, když zavraždil děti Trockého, dopustil chyby/11) Trockého stoupenci jsou samozřejmě známi tím, že přijímají tento subjektivně pojatý mravní řád a pohrdají objektivně platnou morálkou. Název „trockista", jehož poprvé použil jako nadávky Zinověv, pojmově ve vyzrálé formě vymezil Stalin, který zavedl rozlišení mezi „permanentní revolucí" (Trocký) a „revolucí v jedné zemi" (Stalin). Ve skutečnosti věřili z počátku v přímou světovou revoluci všichni, a když k ní nedošlo, spokojili se s konsolidováním existujícího režimu. Trocký chtěl prosazovat industriali­ zaci rychleji než Stalin, ale oba byli od začátku do konce oportunisty. Vyškolili se na těchže jatkách a šlo jim v podstatě jen o to, kdo bude veleknězem při dalším masakrování. Kdyby býval získal vrch Trocký, byl by pravděpodobně ještě krvežíznivější než Stalin. Ale nebyl by vydržel: neměl dostatek schopností přežít. Zničit ho bylo pro Stalina poměrně snadné. Vnitřní boje mezi sovětskými představiteli se vždycky týkaly spíš osobních ambicí a strachu než politiky. Ačkoli Kameněv a Zinověv víceméně souhlasili s Trockého orientací doleva, Stalin s nimi uzavřel triumvirát, aby Trockému zabránil použít Rudé armády pro osobní vojenský převrat. Použil obou těchto leyičáků ve štvanici na Trockého, takže je mohl později označit jako násilné dravce a ze sebe udělat zastánce umírněné linie. K všem zásadním krokům došlo už roku 1923, kdy byl Lenin sice ještě naživu, ale v bezvědomí. Stalin upevnil svou pozici toho roku v létě tím, že přiměl OGPU, aby zatkla určitý počet členů strany pro

„nedodržování kázně" a přemluvil Kameněva a Zinověva, aby podepsali zatčení první významnější bolševické oběti Sultana-Galeva (dal ho však zavraždit až o šest let později)/12) A po celou dobu budoval svou kliku v místních organizacích a v ústředním výboru. Trocký se dopustil veškerých chyb, jakých jen mohl. Už roku 1920 si Bertrand Russell při své návštěvě v Rusku chytře všiml rozdílu mezi Trockého teatrálností a ješitností a Leninem, který podobnými nedostatky netrpěl. Podle vyprávění očitého svědka, který se v letech 1923-4 účastnil schůzí politbyra, se Trocký nikdy neobtěžoval zakrývat své pohrdání jinými soudruhy; někdy odešel a bouchnul za sebou dveřmi, jindy se k nim ostentativně obracel zády a četl si román/ 1 3 ) Opovrhoval možností politických intrik a ještě víc mu byla proti mysli ponižující dřina. Využít armády se nesnažil, neboť stranu považoval za přednější; přitom však neměl zájem zajistit si v ní stoupence. Musel být dost nepříjemně překvapen, když na podzim roku 1923 poprvé zaútočil na Stalina a zjistil, že je nenapadnutelný. Trocký chtěl získat palmu vítězství bez námahy, což u gangstera, který se proti mafii nemohl dovolávat veřejnosti, byla osudová chyba. Často býval nemocen nebo se prostě nedostavil. Dokonce se ani - k své velké škodě - nezúčastnil Leninova státního pohřbu, kde Stalin učinil první kroky k tomu, aby znovu zavedl do ruského života prvek úcty, který po likvidaci trůnu a církve vysloveně chyběl/14) Stalin také brzo vzkřísil staré spory mezi Trockým a Leninem. Na třináctém sjezdu strany v květnu 1924 označil Trockého leninským výrazem „úchylkář". Trocký odmítl odvolat své varování, že se Stalin stává příliš mocným. Ale Leninovo odsouzení vnitřní opozice zlehčovat nemohl: byl jako kacíř odsouzený inkvizicí pro herezi a odzbrojený svým vlastním náboženským přesvědčením. „Soudruzi," přiznal, „nikdo z nás nechce a nemůže mít pravdu proti straně. Strana jako poslední instance má nakonec vždycky pravdu....Vím, že člověk nemůže mít pravdu proti straně. Může mít pravdu jen se stranou a skrze stranu, protože dějiny neznají jiné cesty k uskutečnění toho, co je správné.'/15) A protože v té době Stalin už stranu plně ovládal, vykoval si Trocký svými slovy sekeru, která mu o šestnáct let později rozrazila hlavu. Koncem roku 1924 vynalezl Stalin za přispění Kameněva a Zinověva, kteří obstarali špinavou práci, herezi „trockismu", kde využil dřívějších sporů Trockého s Leninem. Ten byl právě před pěti měsíci nabalzamován a uložen do zvláštního k tomu účelu zbudovaného mauzolea. V lednu 1925 se Stalinovi podařilo s bezvýhradným souhlasem strany zbavit Trockého velení v armádě. Staří komunisté se nyní dověděli, že Trockého úloha v revoluci byla mnohem méně významná, než on sám předstíral, a z příslušných foto­ grafií se začala vymazávat jeho podoba - první případ stalinského přepiso­ vání dějin/16) Frunze, první nástupce Trockého ve funkci šéfa armády, na své

262

263

vyvražďoval odpůrce režimu bez jakýchkoli zábran. Byl první, kdo bral ženy a děti carských důstojníků jako rukojmí a vyhrožoval, že je dá zastřelit pro nesouhlas se sovětským zřízením, taktika, jež se brzy ujala v celém režimu. Se stejnou bezohledností a krutostí postupoval i vůči vlastním lidem a dával popravovat komisaře a velitele Rudé armády, kteří „projevili zbabělost" (tj.ustoupili). Za Stalina se to později stalo běžnou praxí a byli tak decimováni důstojníci i řadoví vojáci.(8) Trocký volil vždy ten nejbrutálnější způsob. Vynalezl nucené práce a zlikvidoval svobodné odbory. Zvlášť surově potlačil kronštadské povstání obyčejných námořníků a v případě neúspěchu byl rozhodnut použít i jedovatých plynů. (9) Jako Lenin se považoval za uskutečňovatele dějinné nutnosti a prohlašoval, že v historii neplatí morální zábrany. Až do konce svého života zůstal Trocký mravním relativistou nejne­ bezpečnějšího druhu. „Problémy revoluční morálky", napsal ve své poslední, posmrtně vydané knize, „splývají s problémy revoluční strategie a taktiky."(10) Morální měřítka neexistují; jsou jen měřítka politické účinnosti. Prohlásil, že bylo správné zavraždit carovy děti, což učinil, protože to bylo politicky prospěšné a ti, kdo to provedli, představovali proletariát; Stalin však proletariát nepředstavoval - stál se „byrokratickým výstřelkem" - a proto se, když zavraždil děti Trockého, dopustil chyby/11) Trockého stoupenci jsou samozřejmě známi tím, že přijímají tento subjektivně pojatý mravní řád a pohrdají objektivně platnou morálkou. Název „trockista", jehož poprvé použil jako nadávky Zinověv, pojmově ve vyzrálé formě vymezil Stalin, který zavedl rozlišení mezi „permanentní revolucí" (Trocký) a „revolucí v jedné zemi" (Stalin). Ve skutečnosti věřili z počátku v přímou světovou revoluci všichni, a když k ní nedošlo, spokojili se s konsolidováním existujícího režimu. Trocký chtěl prosazovat industriali­ zaci rychleji než Stalin, ale oba byli od začátku do konce oportunisty. Vyškolili se na těchže jatkách a šlo jim v podstatě jen o to, kdo bude veleknězem při dalším masakrování. Kdyby býval získal vrch Trocký, byl by pravděpodobně ještě krvežíznivější než Stalin. Ale nebyl by vydržel: neměl dostatek schopností přežít. Zničit ho bylo pro Stalina poměrně snadné. Vnitřní boje mezi sovětskými představiteli se vždycky týkaly spíš osobních ambicí a strachu než politiky. Ačkoli Kameněv a Zinověv víceméně souhlasili s Trockého orientací doleva, Stalin s nimi uzavřel triumvirát, aby Trockému zabránil použít Rudé armády pro osobní vojenský převrat. Použil obou těchto leyičáků ve štvanici na Trockého, takže je mohl později označit jako násilné dravce a ze sebe udělat zastánce umírněné linie. K všem zásadním krokům došlo už roku 1923, kdy byl Lenin sice ještě naživu, ale v bezvědomí. Stalin upevnil svou pozici toho roku v létě tím, že přiměl OGPU, aby zatkla určitý počet členů strany pro

„nedodržování kázně" a přemluvil Kameněva a Zinověva, aby podepsali zatčení první významnější bolševické oběti Sultana-Galeva (dal ho však zavraždit až o šest let později)/12) A po celou dobu budoval svou kliku v místních organizacích a v ústředním výboru. Trocký se dopustil veškerých chyb, jakých jen mohl. Už roku 1920 si Bertrand Russell při své návštěvě v Rusku chytře všiml rozdílu mezi Trockého teatrálností a ješitností a Leninem, který podobnými nedostatky netrpěl. Podle vyprávění očitého svědka, který se v letech 1923-4 účastnil schůzí politbyra, se Trocký nikdy neobtěžoval zakrývat své pohrdání jinými soudruhy; někdy odešel a bouchnul za sebou dveřmi, jindy se k nim ostentativně obracel zády a četl si román/ 1 3 ) Opovrhoval možností politických intrik a ještě víc mu byla proti mysli ponižující dřina. Využít armády se nesnažil, neboť stranu považoval za přednější; přitom však neměl zájem zajistit si v ní stoupence. Musel být dost nepříjemně překvapen, když na podzim roku 1923 poprvé zaútočil na Stalina a zjistil, že je nenapadnutelný. Trocký chtěl získat palmu vítězství bez námahy, což u gangstera, který se proti mafii nemohl dovolávat veřejnosti, byla osudová chyba. Často býval nemocen nebo se prostě nedostavil. Dokonce se ani - k své velké škodě - nezúčastnil Leninova státního pohřbu, kde Stalin učinil první kroky k tomu, aby znovu zavedl do ruského života prvek úcty, který po likvidaci trůnu a církve vysloveně chyběl/14) Stalin také brzo vzkřísil staré spory mezi Trockým a Leninem. Na třináctém sjezdu strany v květnu 1924 označil Trockého leninským výrazem „úchylkář". Trocký odmítl odvolat své varování, že se Stalin stává příliš mocným. Ale Leninovo odsouzení vnitřní opozice zlehčovat nemohl: byl jako kacíř odsouzený inkvizicí pro herezi a odzbrojený svým vlastním náboženským přesvědčením. „Soudruzi," přiznal, „nikdo z nás nechce a nemůže mít pravdu proti straně. Strana jako poslední instance má nakonec vždycky pravdu....Vím, že člověk nemůže mít pravdu proti straně. Může mít pravdu jen se stranou a skrze stranu, protože dějiny neznají jiné cesty k uskutečnění toho, co je správné.'/15) A protože v té době Stalin už stranu plně ovládal, vykoval si Trocký svými slovy sekeru, která mu o šestnáct let později rozrazila hlavu. Koncem roku 1924 vynalezl Stalin za přispění Kameněva a Zinověva, kteří obstarali špinavou práci, herezi „trockismu", kde využil dřívějších sporů Trockého s Leninem. Ten byl právě před pěti měsíci nabalzamován a uložen do zvláštního k tomu účelu zbudovaného mauzolea. V lednu 1925 se Stalinovi podařilo s bezvýhradným souhlasem strany zbavit Trockého velení v armádě. Staří komunisté se nyní dověděli, že Trockého úloha v revoluci byla mnohem méně významná, než on sám předstíral, a z příslušných foto­ grafií se začala vymazávat jeho podoba - první případ stalinského přepiso­ vání dějin/16) Frunze, první nástupce Trockého ve funkci šéfa armády, na své

262

263

úkoly nestačil; zdá se, že ho Stalin dal odpravit v říjnu 1925 během operace, 17 před níž ho lékaři zrazovali/ ) Druhý nástupce, osoba, které se později říkalo maršál Vorošilov, se ukázal zcela poslušným a souhlasil s infiltrací armády agenty tajné policie OGPU, kterou teď Stalin také ovládl. Po odstranění Trockého (z politbyra byl vyloučen v říjnu 1926, ze strany o měsíc později a roku 1929 vypovězen z Ruska; v roce 1940 byl na Stalinův příkaz zavražděn v Mexiku) se Stalin obrátil proti levicovým spojencům. Začátkem roku 1925 uzmul moskevskou stranu Kameněvovi před nosem tím, že získal na svou stranu jeho zástupce Uglanova. V září použil Bucharina a pravici k frontálnímu útoku na Zinověva a Kameněva a zorga­ nizoval jejich definitivní porážku na prosincovém sjezdu strany. Hned potom poslal svého nejvěrnějšího a nejbrutálnějšího pochopa Molotova s ráznou četou stranických banditů do Leningradu, aby zlikvidovali Zinověvovu kliku a převzali moc - v podstatě stejnými metodami, jenže ve větším měřítku, jakých používal v téže době v Chicagu k rozšiřování svého teritoria AI Capone/ 1 8 ) Zinovčv se teď ve strachu spojil s Trockým, kterého pomáhal odstranit. Ale už bylo pozdě: oba byli okamžitě vyloučeni ze strany a na patnáctém sjezdu v prosinci 1926 byl protestující Kameněv ukřičen davy pečlivě vyškolených stalinistů, kteří teď zastávali důležité stranické funkce. Stalin nyní vystoupil proti svým bývalým spojencům otevřeně a úmyslně použil Leninových slov: „Tak dost, soudruzi, tahle hra musí skončit....Kameněvova řeč byla ze všech opozičních řečí proslovených z této tribuny nejfalešnější, nejlicoměrnější, nejničemnější a nejzločinnější."(19) Jakmile byla levice poražena a odzbrojena, Stalin převzal jejich taktiku a vyvíjel nátlak na rolníky, aby se urychlila industrializace. Tím si zajistil prostředky k likvidaci Bucharina a pravice. K velkému střetnutí došlo 10. července 1928 na schůzi ústředního výboru, kde Bucharin tvrdil, že kulakové sami o sobě sice nebezpeční nejsou - „můžeme je postřílet kulomety" - ale nucená kolektivizace že sjednotí všechny rolníky proti vládě. Stalin ho přerušil se zlověstnou zbožností: „To je strašná představa, ale Bůh je milosrdný!"( 20 ) Bůh snad; ale nikoli generální tajemník. Druhého dne se postrašený Bucharin tajně sešel s Kameněvem a jménem svých spojenců Rykova, formálního předsedy vlády, a Tomského, stranou dosazeného předáka „odborů", mu navrhl utvořit jednotnou frontu proti Stalinovi. Řekl, že si uvědomil, že Stalinovi nejde o politiku, nýbrž především a pouze o moc. „Zardousí nás. Je to bezcharakterní intrikán, který podřizuje všecko své touze po moci. Je kdykoli ochoten měnit své názory, aby se někoho zbavil....Druhý Čingischán!" Bucharin se zřejmě domníval, že k nim přejde i náčelník OGPU Jagoda; ale přepočítal se.( 21 ) Žádný z těchto nervózních lidí neměl v klíčových stranických organizacích dosta­ tečnou podporu, aby Stalina přehlasovali; ani prostředky v podobě

vycvičených a vyzbrojených mužů, aby ho svrhli násilím; ani pohotovost a odhodlání - jichž měl Stalin nadbytek - zbavit se ho intrikami. Roku 1929 byli všichni vyřízeni: Rykov byl sesazen z místa předsedy vlády, Tomský přišel o svou funkci v odborech a oba i s Bucharinem byli donuceni se veřejně kát ze svých omylů (Kameněv a Zinověv to už učinili dřív). Tím uzráli pro soud a popravu, až nastane vhodný čas. Stalin začal zdokonalovat svou dramaturgii hrůzovlády. Použil zkušeností ze semináře a organizoval stranické schůze jako nacvičený bohoslužebný antifonální dialog mezi sebou a klakou svých lidí, při čemž sám předstíral vůči „nepřátelům" strany mírnost, kdežto klaka trvala na co nejpřísnějším potrestání. Tak například v případě Trockého a Zinověva prohlásil, že už dřív byl proti jejich vypovězení a že je navrhuje proti své vůli, ježto ho „poctiví bolševici prokleli" za přílišnou mírnost, a klaka odpověděla: „Ano - a ještě stále tě za ni proklínáme."( 22 ) Od května do července 1929 Stalin inscenoval první ze svých monstrprocesů se skupinou důlních inženýrů z Donbasu obžalovaných ze „sabotáže". Scénář napsal jeden ze Stalinových otroků a náhončích, pracovník OGPU J. G. Jevdokimov, a vystupoval v něm dvanáctiletý syn jednoho z obžalovaných, který vypovídal proti svému otci a žádal jeho popravu/ 2 3 ) Šéf OGPU Menžinský byl proti procesu a rovněž i někteří členové politbyra/ 24 ) Ale to bylo naposled, kdy se Stalin setkal se skutečnou opozicí mezi členy tajné policie a bezpečnostního aparátu. Koncem roku nařídil zastřelit vedoucího pracovníka OGPU Jaková Bljumkina. Byl to první člen strany, který byl popraven za porušení vnitrostranické kázně/ 2 5 ) Další procesy pak už probíhaly přesně tak, jak je Stalin naplánoval, až k závěrečné scéně s rozhořčeným davem, jako by šlo o nějakou gigantickou produkci sovětského režiséra Sergeje Ejzenštejna. Když dalšího roku probíhal proces s „průmyslovou skupinou", posluchači v soudní síni křičeli v přesně načasovaných intervalech „Smrt diverzantům!" a venku na ulicích pochodovalo tisíce dělníků a řvalo „Smrt, smrt, smrt!'/ 2 6 ) V roce 1929 používal Stalin pro každého, koho chtěl zničit, název stachtit - diverzant. „Diverzanti," jak pravil, „se teď skrývají ve všech průmyslových odvětvích. Mnohé se podařilo zneškodnit,ale ne všecky....Diverze je tím nebezpečnější, že je spojena s mezinárodním kapitálem. Buržoazní diverze je neklamným znamením, že kapitalistické živly....se znovu organizují, aby napadly Sovětský svaz.'/ 27 ) Rychle se blížil stavu, kdy stačilo, aby se ústřednímu výboru jen zmínil o seznamu jmen, a dostal okamžitou odpověď: „Zatknout, 28 odsoudit, zastřelit!'/ )

264

265

Zatímco podněcoval tuto politickou perzekuci a zvyšoval štvaní a hysterii, pracoval na své apoteóze jako dědic zbožněného Lenina. Už v letech 1924-5 byly Juzofka, Juzovo a Caricyn přejmenovány na Stalino, Stalinskij a Stalin-

úkoly nestačil; zdá se, že ho Stalin dal odpravit v říjnu 1925 během operace, 17 před níž ho lékaři zrazovali/ ) Druhý nástupce, osoba, které se později říkalo maršál Vorošilov, se ukázal zcela poslušným a souhlasil s infiltrací armády agenty tajné policie OGPU, kterou teď Stalin také ovládl. Po odstranění Trockého (z politbyra byl vyloučen v říjnu 1926, ze strany o měsíc později a roku 1929 vypovězen z Ruska; v roce 1940 byl na Stalinův příkaz zavražděn v Mexiku) se Stalin obrátil proti levicovým spojencům. Začátkem roku 1925 uzmul moskevskou stranu Kameněvovi před nosem tím, že získal na svou stranu jeho zástupce Uglanova. V září použil Bucharina a pravici k frontálnímu útoku na Zinověva a Kameněva a zorga­ nizoval jejich definitivní porážku na prosincovém sjezdu strany. Hned potom poslal svého nejvěrnějšího a nejbrutálnějšího pochopa Molotova s ráznou četou stranických banditů do Leningradu, aby zlikvidovali Zinověvovu kliku a převzali moc - v podstatě stejnými metodami, jenže ve větším měřítku, jakých používal v téže době v Chicagu k rozšiřování svého teritoria AI Capone/ 1 8 ) Zinovčv se teď ve strachu spojil s Trockým, kterého pomáhal odstranit. Ale už bylo pozdě: oba byli okamžitě vyloučeni ze strany a na patnáctém sjezdu v prosinci 1926 byl protestující Kameněv ukřičen davy pečlivě vyškolených stalinistů, kteří teď zastávali důležité stranické funkce. Stalin nyní vystoupil proti svým bývalým spojencům otevřeně a úmyslně použil Leninových slov: „Tak dost, soudruzi, tahle hra musí skončit....Kameněvova řeč byla ze všech opozičních řečí proslovených z této tribuny nejfalešnější, nejlicoměrnější, nejničemnější a nejzločinnější."(19) Jakmile byla levice poražena a odzbrojena, Stalin převzal jejich taktiku a vyvíjel nátlak na rolníky, aby se urychlila industrializace. Tím si zajistil prostředky k likvidaci Bucharina a pravice. K velkému střetnutí došlo 10. července 1928 na schůzi ústředního výboru, kde Bucharin tvrdil, že kulakové sami o sobě sice nebezpeční nejsou - „můžeme je postřílet kulomety" - ale nucená kolektivizace že sjednotí všechny rolníky proti vládě. Stalin ho přerušil se zlověstnou zbožností: „To je strašná představa, ale Bůh je milosrdný!"( 20 ) Bůh snad; ale nikoli generální tajemník. Druhého dne se postrašený Bucharin tajně sešel s Kameněvem a jménem svých spojenců Rykova, formálního předsedy vlády, a Tomského, stranou dosazeného předáka „odborů", mu navrhl utvořit jednotnou frontu proti Stalinovi. Řekl, že si uvědomil, že Stalinovi nejde o politiku, nýbrž především a pouze o moc. „Zardousí nás. Je to bezcharakterní intrikán, který podřizuje všecko své touze po moci. Je kdykoli ochoten měnit své názory, aby se někoho zbavil....Druhý Čingischán!" Bucharin se zřejmě domníval, že k nim přejde i náčelník OGPU Jagoda; ale přepočítal se.( 21 ) Žádný z těchto nervózních lidí neměl v klíčových stranických organizacích dosta­ tečnou podporu, aby Stalina přehlasovali; ani prostředky v podobě

vycvičených a vyzbrojených mužů, aby ho svrhli násilím; ani pohotovost a odhodlání - jichž měl Stalin nadbytek - zbavit se ho intrikami. Roku 1929 byli všichni vyřízeni: Rykov byl sesazen z místa předsedy vlády, Tomský přišel o svou funkci v odborech a oba i s Bucharinem byli donuceni se veřejně kát ze svých omylů (Kameněv a Zinověv to už učinili dřív). Tím uzráli pro soud a popravu, až nastane vhodný čas. Stalin začal zdokonalovat svou dramaturgii hrůzovlády. Použil zkušeností ze semináře a organizoval stranické schůze jako nacvičený bohoslužebný antifonální dialog mezi sebou a klakou svých lidí, při čemž sám předstíral vůči „nepřátelům" strany mírnost, kdežto klaka trvala na co nejpřísnějším potrestání. Tak například v případě Trockého a Zinověva prohlásil, že už dřív byl proti jejich vypovězení a že je navrhuje proti své vůli, ježto ho „poctiví bolševici prokleli" za přílišnou mírnost, a klaka odpověděla: „Ano - a ještě stále tě za ni proklínáme."( 22 ) Od května do července 1929 Stalin inscenoval první ze svých monstrprocesů se skupinou důlních inženýrů z Donbasu obžalovaných ze „sabotáže". Scénář napsal jeden ze Stalinových otroků a náhončích, pracovník OGPU J. G. Jevdokimov, a vystupoval v něm dvanáctiletý syn jednoho z obžalovaných, který vypovídal proti svému otci a žádal jeho popravu/ 2 3 ) Šéf OGPU Menžinský byl proti procesu a rovněž i někteří členové politbyra/ 24 ) Ale to bylo naposled, kdy se Stalin setkal se skutečnou opozicí mezi členy tajné policie a bezpečnostního aparátu. Koncem roku nařídil zastřelit vedoucího pracovníka OGPU Jaková Bljumkina. Byl to první člen strany, který byl popraven za porušení vnitrostranické kázně/ 2 5 ) Další procesy pak už probíhaly přesně tak, jak je Stalin naplánoval, až k závěrečné scéně s rozhořčeným davem, jako by šlo o nějakou gigantickou produkci sovětského režiséra Sergeje Ejzenštejna. Když dalšího roku probíhal proces s „průmyslovou skupinou", posluchači v soudní síni křičeli v přesně načasovaných intervalech „Smrt diverzantům!" a venku na ulicích pochodovalo tisíce dělníků a řvalo „Smrt, smrt, smrt!'/ 2 6 ) V roce 1929 používal Stalin pro každého, koho chtěl zničit, název stachtit - diverzant. „Diverzanti," jak pravil, „se teď skrývají ve všech průmyslových odvětvích. Mnohé se podařilo zneškodnit,ale ne všecky....Diverze je tím nebezpečnější, že je spojena s mezinárodním kapitálem. Buržoazní diverze je neklamným znamením, že kapitalistické živly....se znovu organizují, aby napadly Sovětský svaz.'/ 27 ) Rychle se blížil stavu, kdy stačilo, aby se ústřednímu výboru jen zmínil o seznamu jmen, a dostal okamžitou odpověď: „Zatknout, 28 odsoudit, zastřelit!'/ )

264

265

Zatímco podněcoval tuto politickou perzekuci a zvyšoval štvaní a hysterii, pracoval na své apoteóze jako dědic zbožněného Lenina. Už v letech 1924-5 byly Juzofka, Juzovo a Caricyn přejmenovány na Stalino, Stalinskij a Stalin-

grád; ale teprve o jeho padesátých narozeninách koncem roku 1929 propukla nejenom Stalinova bezuzdná zvůle, ale i kult jeho osoby ve vší své přízračné rozlezlosti s jmény jako Stalinabad, Stalin-Aul, Staliniri, Stalinissi, Stalino, Stalinogorsk, Stalinsk, Stalinův štít, Stalinova hora a rašil po celé so­ větské říši spolu s prvními invokacemi stalinských litanií: muž z oceli, žulový bolševik, nezlomný leninovec, železný voják, univerzální génius.í 29 ) Byl to způsob uctívání vládce, který připomínal egyptské faraóny. Zatímco sovětská vláda se stávala navenek čím dál tím kněžštější a obřadnější a ve své podstatě terorističtější, sovětská „věda" se dostala do říše báchorek s pseudoreligiózními skupinami „vedoucích myslitelů", kteří se honosili různými názvy jako genetikové, teleologové, mechanisté a dialektici - bylo jich mnohem víc - a snažili se získat Stalinův souhlas pro své všezahrnující teorie hmotného pokroku. ( 30 ) Někteří experti na Stalinově dvoře byli ochotni dokazovat, že za vlády „muže z oceli" lidská vůle překoná všechno a to, co se až dosud považovalo za přírodní nebo ekonomické zákony, že přestane platit. S.G.Šumilin, jeden z jeho hospodářských teoretiků, napsal: „Naším úkolem není ekonomiku studovat, ale změnit. Nejsme vázáni žádnými zákony."(31) Právě v tomto prostředí iracionality, bez ohledu na jakýkoli hospo­ dářský či morální systém, provedl Stalin kolosální dílo sociálního inženýrství: zlikvidoval nezávislé ruské rolníky. Jak jsme viděli, byli to rolníci, kteří umožnili Leninův puč a kteří se mu později postavili na odpor a donutili ho ke kapitulaci, již zamaskoval eufemismem Nová ekonomická politika. Odvolávaje se na myšlenky leninismu a NEPu vyhubil Stalin v letech 1924-8 levici. Ale teď přišel čas, aby provedl strašnou pomstu na masách venkovanů, kteří pokořili sovětskou moc. Jeho čin neměl pražádnou teoretickou základnu v marxismu ani nikde jinde. Přesto však sledoval jakousi zrůdnou logiku. Stát, který chce být socialistický, se nesmí zastavit. Musí jít buď kupředu, nebo zpátky. Nejde-li kupředu, síla tržního systému, který vyjadřuje určité základní lidské instinkty směny a akumulace, se vždycky znovu prosadí a dojde k návratu kapitalismu. Nerozvinutý socialistický stát se pak zhroutí. Má-li socialismus pokračovat, musí v co největším měřítku provést industrializaci. To znamená potravinovou rezervu pro dělnictvo; a potravinovou rezervu pro export, aby získal peníze na kapitálové investice. Stručně řečeno, za socialistický pokrok musí platit venkov. A poněvadž rolníci nejsou ochotni platit dobrovolně, musí se používat stále větší měrou násilí, až se jejich vůle zlomí a oni vydají, co se na nich žádá. To je trpká logika socialistické moci, kterou Stalin pochopil v dvacátých letech: mezi návratem ke kapitalismu a použitím neomezeného násilí neexistuje třetí možnost.( 32 ) Tato logika tvořila pochmurný kontrapunkt k jednotlivým po sobě 266

jdoucím etapám Stalinova zneškodnění pravé a levé opozice. Trocký, Zinověv a Kameněv vždycky tvrdili, že rolníci nikdy nevydají potraviny dobrovolně, musí být k tomu přinuceni a třeba i rozdrceni. Stalin je odstranil na základě argumentu, že plánují „drancování venkova", který byl vždy „spojencem pracující třídy" a nesmíbýt vystavován „nadměrnému tlaku".( 3 3 ) Ale úroda v roce 1927 byla špatná a tu se začala projevovat logika socialismu. Rolníci si schovávali potraviny pro sebe; neměli zájem o vládní papírové peníze, za něž si nemohli koupit nic pořádného. Tím se samozřejmě zhroutil Leninův kompromis opírající se o teorii, že je 76,7 miliónů „středních rolníků" a 22,4 miliónů „chudých rolníků", a ty je třeba podpořit proti 5 mili­ ónům kulaků (podobné rozlišování bylo ovšem možné jedině na papíře, neboťvládu nenáviděli všichni rolníci bez rozdílu).( 34 ) V lednu 1928, kdy v městech nebylo co jíst, obilí se přestalo vyvážet a zdroje zahraničních valut vysychaly, Stalin zahájil svůj první útok proti rolníkům tím, že poslal na venkov 30.000 ozbrojených činovníků strany, takže se opakovalo rabování z roku 1918. Brzy se začaly vyskytovat zprávy o zvěrstvech, maskované frázemi jako „soutěžení mezi organizacemi pro vyvlastňování obilí", „politováníhodné porušování sovětské zákonnosti", „návrat k metodám válečného komunismu", „administrativní přehmaty" a podobně. Horší byla vzrůstající tendence Stalinových mluvčích házet všecky sedláky do jednoho pytle. Molotov se vyjadřoval, že je nutné „přimět střední rolníky k poslušnosti"; Mikojan obviňoval „chudé rolníky" že jsou „pod vlivem kulaků". Roku 1928 bylo hlášeno na 1.400 rolnických „teroristických akcí" (tj. rolníci se bránili proti zabav ování obilí a potravin ozbrojenými jednotkami). Jeden kulak, když byl přistižen s puškou, řekl jízlivě: „Tak takhle vypadá třídní boj." Záznamy smolenské gubernie, které ukořistili nacisté a které byly později zveřejněny, dávají jen letmo nahlédnout prostřednictvím necenzurovaných úředních dokumentů do tohoto vroucího kotle selské agónie. Při zmínce o „první vážné akci venkovských kapitalistických živlů....proti sovětské moci" použil Stalin poprvé slova „likvidovat". „Každý, kdo se domnívá," poznamenal cynicky, „že se politické úkoly dají provádět bez nepříjemných průvodních jevů, není marxista, ale hlupák."( 35 ) Vykrádání selských zásob vedlo k tomu, že se selo méně, a tak byla úroda roku 1928 ještě horší. Na podzim 1928 potřeboval Stalin zoufale zahraniční mčnu: víme o tom ze zcela ojedinělé události, totiž z rozsáhlého tajného prodeje ruských uměleckých památek na Západ. Podle jedné z pracovnic leningradské Ermitáže Taťány Černavinové dostala galérie v listopadu 1928 příkaz reorganizovat všechny obrazy „podle sociologických měřítek".... „a lak jsme se dali do práce a rozebrali na jednotlivé kusy sbírku, která vznikala víc než celé století."( 36 ) Malby zakoupili milionáři po celém světě. 267

grád; ale teprve o jeho padesátých narozeninách koncem roku 1929 propukla nejenom Stalinova bezuzdná zvůle, ale i kult jeho osoby ve vší své přízračné rozlezlosti s jmény jako Stalinabad, Stalin-Aul, Staliniri, Stalinissi, Stalino, Stalinogorsk, Stalinsk, Stalinův štít, Stalinova hora a rašil po celé so­ větské říši spolu s prvními invokacemi stalinských litanií: muž z oceli, žulový bolševik, nezlomný leninovec, železný voják, univerzální génius.í 29 ) Byl to způsob uctívání vládce, který připomínal egyptské faraóny. Zatímco sovětská vláda se stávala navenek čím dál tím kněžštější a obřadnější a ve své podstatě terorističtější, sovětská „věda" se dostala do říše báchorek s pseudoreligiózními skupinami „vedoucích myslitelů", kteří se honosili různými názvy jako genetikové, teleologové, mechanisté a dialektici - bylo jich mnohem víc - a snažili se získat Stalinův souhlas pro své všezahrnující teorie hmotného pokroku. ( 30 ) Někteří experti na Stalinově dvoře byli ochotni dokazovat, že za vlády „muže z oceli" lidská vůle překoná všechno a to, co se až dosud považovalo za přírodní nebo ekonomické zákony, že přestane platit. S.G.Šumilin, jeden z jeho hospodářských teoretiků, napsal: „Naším úkolem není ekonomiku studovat, ale změnit. Nejsme vázáni žádnými zákony."(31) Právě v tomto prostředí iracionality, bez ohledu na jakýkoli hospo­ dářský či morální systém, provedl Stalin kolosální dílo sociálního inženýrství: zlikvidoval nezávislé ruské rolníky. Jak jsme viděli, byli to rolníci, kteří umožnili Leninův puč a kteří se mu později postavili na odpor a donutili ho ke kapitulaci, již zamaskoval eufemismem Nová ekonomická politika. Odvolávaje se na myšlenky leninismu a NEPu vyhubil Stalin v letech 1924-8 levici. Ale teď přišel čas, aby provedl strašnou pomstu na masách venkovanů, kteří pokořili sovětskou moc. Jeho čin neměl pražádnou teoretickou základnu v marxismu ani nikde jinde. Přesto však sledoval jakousi zrůdnou logiku. Stát, který chce být socialistický, se nesmí zastavit. Musí jít buď kupředu, nebo zpátky. Nejde-li kupředu, síla tržního systému, který vyjadřuje určité základní lidské instinkty směny a akumulace, se vždycky znovu prosadí a dojde k návratu kapitalismu. Nerozvinutý socialistický stát se pak zhroutí. Má-li socialismus pokračovat, musí v co největším měřítku provést industrializaci. To znamená potravinovou rezervu pro dělnictvo; a potravinovou rezervu pro export, aby získal peníze na kapitálové investice. Stručně řečeno, za socialistický pokrok musí platit venkov. A poněvadž rolníci nejsou ochotni platit dobrovolně, musí se používat stále větší měrou násilí, až se jejich vůle zlomí a oni vydají, co se na nich žádá. To je trpká logika socialistické moci, kterou Stalin pochopil v dvacátých letech: mezi návratem ke kapitalismu a použitím neomezeného násilí neexistuje třetí možnost.( 32 ) Tato logika tvořila pochmurný kontrapunkt k jednotlivým po sobě 266

jdoucím etapám Stalinova zneškodnění pravé a levé opozice. Trocký, Zinověv a Kameněv vždycky tvrdili, že rolníci nikdy nevydají potraviny dobrovolně, musí být k tomu přinuceni a třeba i rozdrceni. Stalin je odstranil na základě argumentu, že plánují „drancování venkova", který byl vždy „spojencem pracující třídy" a nesmíbýt vystavován „nadměrnému tlaku".( 3 3 ) Ale úroda v roce 1927 byla špatná a tu se začala projevovat logika socialismu. Rolníci si schovávali potraviny pro sebe; neměli zájem o vládní papírové peníze, za něž si nemohli koupit nic pořádného. Tím se samozřejmě zhroutil Leninův kompromis opírající se o teorii, že je 76,7 miliónů „středních rolníků" a 22,4 miliónů „chudých rolníků", a ty je třeba podpořit proti 5 mili­ ónům kulaků (podobné rozlišování bylo ovšem možné jedině na papíře, neboťvládu nenáviděli všichni rolníci bez rozdílu).( 34 ) V lednu 1928, kdy v městech nebylo co jíst, obilí se přestalo vyvážet a zdroje zahraničních valut vysychaly, Stalin zahájil svůj první útok proti rolníkům tím, že poslal na venkov 30.000 ozbrojených činovníků strany, takže se opakovalo rabování z roku 1918. Brzy se začaly vyskytovat zprávy o zvěrstvech, maskované frázemi jako „soutěžení mezi organizacemi pro vyvlastňování obilí", „politováníhodné porušování sovětské zákonnosti", „návrat k metodám válečného komunismu", „administrativní přehmaty" a podobně. Horší byla vzrůstající tendence Stalinových mluvčích házet všecky sedláky do jednoho pytle. Molotov se vyjadřoval, že je nutné „přimět střední rolníky k poslušnosti"; Mikojan obviňoval „chudé rolníky" že jsou „pod vlivem kulaků". Roku 1928 bylo hlášeno na 1.400 rolnických „teroristických akcí" (tj. rolníci se bránili proti zabav ování obilí a potravin ozbrojenými jednotkami). Jeden kulak, když byl přistižen s puškou, řekl jízlivě: „Tak takhle vypadá třídní boj." Záznamy smolenské gubernie, které ukořistili nacisté a které byly později zveřejněny, dávají jen letmo nahlédnout prostřednictvím necenzurovaných úředních dokumentů do tohoto vroucího kotle selské agónie. Při zmínce o „první vážné akci venkovských kapitalistických živlů....proti sovětské moci" použil Stalin poprvé slova „likvidovat". „Každý, kdo se domnívá," poznamenal cynicky, „že se politické úkoly dají provádět bez nepříjemných průvodních jevů, není marxista, ale hlupák."( 35 ) Vykrádání selských zásob vedlo k tomu, že se selo méně, a tak byla úroda roku 1928 ještě horší. Na podzim 1928 potřeboval Stalin zoufale zahraniční mčnu: víme o tom ze zcela ojedinělé události, totiž z rozsáhlého tajného prodeje ruských uměleckých památek na Západ. Podle jedné z pracovnic leningradské Ermitáže Taťány Černavinové dostala galérie v listopadu 1928 příkaz reorganizovat všechny obrazy „podle sociologických měřítek".... „a lak jsme se dali do práce a rozebrali na jednotlivé kusy sbírku, která vznikala víc než celé století."( 36 ) Malby zakoupili milionáři po celém světě. 267

Největším odběratelem byl Andrew Mellon, který v letech 1930-1 získal za 6,654.053 dolarů jednadvacet obrazů včetně pěti Rembrandtů, jednoho Van Eycka, dvou Franzů Halsů, jednoho Rubense, čtyř Van Dycků, dvou Rafaelů, jednoho Velasqueze, Boticelliho, Veronese, Chardina, Tiziana a Perugina - pravděpodobně největší umělecký poklad, který kdy změnil majitele v jediné obchodní transakci a to ještě za velmi levnou cenu. Všechna díla přešla do washingtonské národní galerie, kterou Mellon v podstatě vytvořil. Je jedním z mnoha paradoxů historie, že právě v době, kdy inteligence napadala Mellona, že se vyhýbá placení daní, a srovnávala hladce probíhající sovětské hospodářské plánování s havarijní situací v Americe, využíval tento muž tajně krajní nouze sovětských vůdců, aby položil základ k jedné z nejnádhernějších veřejných sbírek Ameriky.( 37 ) Dolarová hodnota Mellonovy koupě dělala v roce 1930 jednu třetinu sovětského oficiálního vývozu do Spojených států. Další a mnohem strašnější ironií osudu je to, že příklad úspěšného podni­ kání v Americe nakonec Stalina přesvědčil, aby přestal vymáhat obilí na nezávislých rolnících a nahnal je všechny násilím do kolchozů. Až dosud Stalin popíral, že je nějaký rozdíl mezi kolchozy a družstvy, a tvrdil, že kolchoz je jen „nejtypičtější případ výrobního družstva".( 38 ) To bylo zatím institucí dobrovolnou. Jenže roku 1926 se doslechl o velké Campbellově farmě v Montaně, která obhospodařuje přes 30.000 hektarů a je největším jednotlivým producentem obilí na světě.(39) Rozhodl se, že zavede takové „to­ várny na obilí" v Rusku, a to v gigantickém měřítku. Jedna taková o 150.000 hektarech byla tétož roku s námahou slepena na Kavkaze. Dostala 300 trakto­ rů a traktor (jako protiklad dřevěných pluhů, jichž se ještě v říjnu 1928 používalo v Rusku 5,5 miliónu) se stal Stalinovi symbolem budoucnosti jako elektřina Leninovi. Přiměl své lidi, aby obvinili kulaky z tažení proti traktorům, že šíří pověsti, že „na zem přichází Antikrist na ocelovém oři", že benzinové výpary „otravují" půdu a že propagují volžské varování: „Traktor oře hluboko, ale půda vysýchá." Ve skutečnosti právě bohatší sedláci kupovali traktory, pokud si to mohli dovolit, co nejrychleji. Stalinovo násilné zavádění takzvaných „traktorových kolon" a „traktorových stanic" vedlo ovšem, jak popisuje jeden z mála nezaujatých pozorovatelů, k „bez­ ohlednému a neodpovědnému nakládání se strojním parkem na všech po­ zemcích socialistického vlastnictví" a k „armádě porouchaných traktorů", které „zdobí ruskou krajinu"^ 40 ) Je typické, že Stalin neměl - právě tak jako Lenin - nejmenší představu, co se skutečně na ruském venkově děje. Podle Chruščova se „Stalin lidem vyhýbal a nikdy nikam nejezdil....Naposledy 41 navštívil vesnici v roce 1928".( ) Celý kolosální podnik zemědělské kolektivizace, který postihl na 105 miliónů lidí, byl proveden ze Stalinovy pracovny v Kremlu.

To ovšem neznamenalo žádné cílevědomé a promyšlené plánování. Právě naopak. Argument proti násilnému nahnání zemědělců do státních statků se vždy považoval za nenapadnutelný. Opíral se totiž o Engelsův výrok v jeho spise Rolnická otázka ve Francii a v Německu (1894): „Až ve státě převezmeme moc, nebudeme se snažit vyvlastňovat drobné rolníky násilím." Lenin často citoval tuto větu. Dokonce i Trocký mluvil o „dohodě", „kompromisu" a „povlovném přechodu". Ještě 2. června 1929 Pravda napsala: „Nebude žádný teror ani rozkulačování, nýbrž socialistická ofenzíva ve stopách NEPu."( 4 2 ) Rozhodnutí kolektivizovat násilím přišlo náhle bez jakékoli veřejné debaty v posledních týdnech roku 1929. Bylo charakteristické pro způsob, jakým se nepatrná hrstka mocných najednou vrhne s cílem uskutečnit utopii na společnost, která se utvářela celá staletí, nakládá s lidmi jako s mravenci a rozšlape jejich obydlí. Bez jakéhokoli varování Stalin zatroubil k frontálnímu útoku na kulaky....„Musíme kulaky rozdrtit, likvidovat je jako třídu... Musíme udeřit tak prudce, že už se nevzpamatují....Musíme zlomit odpor této třídy v otevřeném boji." 27. pro­ since 1929, na svátek svatého Jana Apoštola, jim vyhlásil válku pod heslem „Likvidovat kulaky jako třídu!"( 4 3 ) Tím dal zelenou politice vyhlazování, víc než tři roky předtím, než Hitler převzal moc, a dvanáct let před jeho příkazem uskutečnit „konečné řešení". Kolektivizace byla pohroma, jakou selský stav od třicetileté války nezažil. Organizátorem bylo OGPU, ale jinak se hodil každý, kdo se naskytl. Chudším rolníkům se doporučovalo, aby plenili domy vyvlastňovaných kulaků a pořádali na ně štvanice. Ale brzy znamenal kulak jakéhokoli zemědělce, který se aktivně stavěl proti kolektivizaci, a často šlo o zoufalý odpor celých vesnic. Obklíčila je policie a vojenské jednotky používající metod, jež potom detailně napodobil Hitler při svážení židů, a oběti byly buď postříleny na místě, nebo nacpány do nákladních automobilů k deportaci. Isaac Deutscher, který v té době cestoval po Rusku, se setkal s plu­ kovníkem OGPU, který mu s pláčem řekl: „Jsem starý bolševik. Pracoval jsem v ilegalitě proti carovi a pak jsem bojoval v občanské válce. Dělal jsem to všechno, abych teď musel obkličovat s kulomety vesnice a nařizovat svým lidem, aby stříleli hlava nehlava do davu sedláků? Ach ne, ne, ne!'^ 4 4 ) Rozsáhlé likvidační akce začaly koncem roku 1929 a pokračovaly až do konce února, kdy počet zkolektivizovaných zemědělských rodin a domácností stoupl asi na 30 procent. Zneklidněn velikostí odporu Stalin náhle změnil taktiku článkem\Pravdě z 2. března 1930: „Kolchozy nelze zakládat násilím - bylo by to tupé a reakční." Ale za několik týdnů polovina kolchozů hlasovala pro obnovení soukromého hospodaření, a tak začátkem léta obnovil „tupou a reakční" politiku násilí a provedl ji tentokrát důsledně až do trpkého konce.(45)

268

269

Největším odběratelem byl Andrew Mellon, který v letech 1930-1 získal za 6,654.053 dolarů jednadvacet obrazů včetně pěti Rembrandtů, jednoho Van Eycka, dvou Franzů Halsů, jednoho Rubense, čtyř Van Dycků, dvou Rafaelů, jednoho Velasqueze, Boticelliho, Veronese, Chardina, Tiziana a Perugina - pravděpodobně největší umělecký poklad, který kdy změnil majitele v jediné obchodní transakci a to ještě za velmi levnou cenu. Všechna díla přešla do washingtonské národní galerie, kterou Mellon v podstatě vytvořil. Je jedním z mnoha paradoxů historie, že právě v době, kdy inteligence napadala Mellona, že se vyhýbá placení daní, a srovnávala hladce probíhající sovětské hospodářské plánování s havarijní situací v Americe, využíval tento muž tajně krajní nouze sovětských vůdců, aby položil základ k jedné z nejnádhernějších veřejných sbírek Ameriky.( 37 ) Dolarová hodnota Mellonovy koupě dělala v roce 1930 jednu třetinu sovětského oficiálního vývozu do Spojených států. Další a mnohem strašnější ironií osudu je to, že příklad úspěšného podni­ kání v Americe nakonec Stalina přesvědčil, aby přestal vymáhat obilí na nezávislých rolnících a nahnal je všechny násilím do kolchozů. Až dosud Stalin popíral, že je nějaký rozdíl mezi kolchozy a družstvy, a tvrdil, že kolchoz je jen „nejtypičtější případ výrobního družstva".( 38 ) To bylo zatím institucí dobrovolnou. Jenže roku 1926 se doslechl o velké Campbellově farmě v Montaně, která obhospodařuje přes 30.000 hektarů a je největším jednotlivým producentem obilí na světě.(39) Rozhodl se, že zavede takové „to­ várny na obilí" v Rusku, a to v gigantickém měřítku. Jedna taková o 150.000 hektarech byla tétož roku s námahou slepena na Kavkaze. Dostala 300 trakto­ rů a traktor (jako protiklad dřevěných pluhů, jichž se ještě v říjnu 1928 používalo v Rusku 5,5 miliónu) se stal Stalinovi symbolem budoucnosti jako elektřina Leninovi. Přiměl své lidi, aby obvinili kulaky z tažení proti traktorům, že šíří pověsti, že „na zem přichází Antikrist na ocelovém oři", že benzinové výpary „otravují" půdu a že propagují volžské varování: „Traktor oře hluboko, ale půda vysýchá." Ve skutečnosti právě bohatší sedláci kupovali traktory, pokud si to mohli dovolit, co nejrychleji. Stalinovo násilné zavádění takzvaných „traktorových kolon" a „traktorových stanic" vedlo ovšem, jak popisuje jeden z mála nezaujatých pozorovatelů, k „bez­ ohlednému a neodpovědnému nakládání se strojním parkem na všech po­ zemcích socialistického vlastnictví" a k „armádě porouchaných traktorů", které „zdobí ruskou krajinu"^ 40 ) Je typické, že Stalin neměl - právě tak jako Lenin - nejmenší představu, co se skutečně na ruském venkově děje. Podle Chruščova se „Stalin lidem vyhýbal a nikdy nikam nejezdil....Naposledy 41 navštívil vesnici v roce 1928".( ) Celý kolosální podnik zemědělské kolektivizace, který postihl na 105 miliónů lidí, byl proveden ze Stalinovy pracovny v Kremlu.

To ovšem neznamenalo žádné cílevědomé a promyšlené plánování. Právě naopak. Argument proti násilnému nahnání zemědělců do státních statků se vždy považoval za nenapadnutelný. Opíral se totiž o Engelsův výrok v jeho spise Rolnická otázka ve Francii a v Německu (1894): „Až ve státě převezmeme moc, nebudeme se snažit vyvlastňovat drobné rolníky násilím." Lenin často citoval tuto větu. Dokonce i Trocký mluvil o „dohodě", „kompromisu" a „povlovném přechodu". Ještě 2. června 1929 Pravda napsala: „Nebude žádný teror ani rozkulačování, nýbrž socialistická ofenzíva ve stopách NEPu."( 4 2 ) Rozhodnutí kolektivizovat násilím přišlo náhle bez jakékoli veřejné debaty v posledních týdnech roku 1929. Bylo charakteristické pro způsob, jakým se nepatrná hrstka mocných najednou vrhne s cílem uskutečnit utopii na společnost, která se utvářela celá staletí, nakládá s lidmi jako s mravenci a rozšlape jejich obydlí. Bez jakéhokoli varování Stalin zatroubil k frontálnímu útoku na kulaky....„Musíme kulaky rozdrtit, likvidovat je jako třídu... Musíme udeřit tak prudce, že už se nevzpamatují....Musíme zlomit odpor této třídy v otevřeném boji." 27. pro­ since 1929, na svátek svatého Jana Apoštola, jim vyhlásil válku pod heslem „Likvidovat kulaky jako třídu!"( 4 3 ) Tím dal zelenou politice vyhlazování, víc než tři roky předtím, než Hitler převzal moc, a dvanáct let před jeho příkazem uskutečnit „konečné řešení". Kolektivizace byla pohroma, jakou selský stav od třicetileté války nezažil. Organizátorem bylo OGPU, ale jinak se hodil každý, kdo se naskytl. Chudším rolníkům se doporučovalo, aby plenili domy vyvlastňovaných kulaků a pořádali na ně štvanice. Ale brzy znamenal kulak jakéhokoli zemědělce, který se aktivně stavěl proti kolektivizaci, a často šlo o zoufalý odpor celých vesnic. Obklíčila je policie a vojenské jednotky používající metod, jež potom detailně napodobil Hitler při svážení židů, a oběti byly buď postříleny na místě, nebo nacpány do nákladních automobilů k deportaci. Isaac Deutscher, který v té době cestoval po Rusku, se setkal s plu­ kovníkem OGPU, který mu s pláčem řekl: „Jsem starý bolševik. Pracoval jsem v ilegalitě proti carovi a pak jsem bojoval v občanské válce. Dělal jsem to všechno, abych teď musel obkličovat s kulomety vesnice a nařizovat svým lidem, aby stříleli hlava nehlava do davu sedláků? Ach ne, ne, ne!'^ 4 4 ) Rozsáhlé likvidační akce začaly koncem roku 1929 a pokračovaly až do konce února, kdy počet zkolektivizovaných zemědělských rodin a domácností stoupl asi na 30 procent. Zneklidněn velikostí odporu Stalin náhle změnil taktiku článkem\Pravdě z 2. března 1930: „Kolchozy nelze zakládat násilím - bylo by to tupé a reakční." Ale za několik týdnů polovina kolchozů hlasovala pro obnovení soukromého hospodaření, a tak začátkem léta obnovil „tupou a reakční" politiku násilí a provedl ji tentokrát důsledně až do trpkého konce.(45)

268

269

Výsledkem bylo to, co známý marxistický teoretik Leszek Kolakowski označil jako „pravděpodobně nejrozsáhlejší a nejničivější válečné tažení, které kdy stát podnikl proti vlastním občanům"/ 4 6 ) Počet rolníků zavražděných režimem není dosud znám a asi nikdy najevo nevyjde, i když se historikové dostanou, pokud to vůbec někdy bude možné, do sovětských archívů. Churchill napsal, že mu v srpnu 1942 v Moskvě Stalin lhostejně sdělil, že se „vypořádali s deseti milióny sedláků".( 47 ) Podle jednoho odborného odhadu bylo kromě rolníků popravených OGPU nebo zabitých v boji transportováno 10 až 11 miliónů lidí na sever evropského Ruska, na Sibiř a do Střední Asie; z nich třetina byla poslána do koncentračních táborů, třetina do interního exilu a třetina byla buď popravena, nebo zemřela na cestě/ 4 8 ) Rolníci, kteří zbyli, přišli o veškerý i sebemenší majetek a byli nahnáni do „továren na obilí". Aby neutíkali do měst, byly zavedeny zvláštní osobní průkazy a jakákoli změna bydliště bez povolení úřadů byla trestána vězením. Někteří z nich nedostali tyto průkazy vůbec: byli připoutáni k půdě, glebae adscripti, jako v poslední fázi římské říše nebo za ča­ sů feudálního nevolnictví. Režim byl přísnější než v nejčernějších dobách carského samoděržaví a k jistému uvolnění došlo teprve až v sedmdesátých letech.(49) Ovoce tohoto počínání se dalo předvídat: „uměle vyvolaný hladomor, snad jediný případ v dějinách, který zavinili výhradně lidé".( 50 ) Sedláci obilí raději pálili, než aby je odevzdávali. Rozbíjeli své nářadí. Porazili 18 miliónů koní, 30 miliónů kusů dobytka (45% z celkového počtu), 100 miliónů ovcí a koz (dvě třetiny celkového počtu). I podle údajů oficiální sovětské historie dosahoval skot v roce 1933 pouhých 65% úrovně roku 1913, počet tažných zvířat klesl o více než 50% a celková tažná síla včetně 51 traktorů překročila úroveň roku 1928 až v roce 1935.( ) Navzdory hladomoru v letech 1932-3 dokázal Stalin prodávat obilí do zahraničí, aby zaplatil dovážené stroje, hlavně pro nově budovaný válečný průmysl. Ztráty na životech byly otřesné. Demografická studie Josifa Datkina Zhodnocení nepřirozeného úbytku obyvatelstva SSSR v letech 1927-58, která kolovala koncem sedmdesátých let jako samizdat, připomíná, že v období kolektivizace a „likvidace tříd" od roku 1929 do roku 1936 zemřelo 52 násilnou smrtí 10 miliónů mužů, žen a dětí.( ) Nová feudalizace sovětských rolníků, kteří tvořili tři čtvrtiny obyva­ telstva, měla katastrofální vliv na morálku řadových komunistů i ve­ doucích stranických kádrů, kteří akci prováděli. Kolakowski píše: „Celá strana se stala organizací katů a utlačovatelů. Nikdo nebyl nevinný, všichni komunisté se podíleli na tyranizování společnosti. Tím strana získala jakýsi podivný nový druh mravní jednoty a vykročila na cestu, odkud není návratu.'/ 53 ) Přesně totéž se stalo o několik let později německým

nacionálním socialistům: Hitlerovi ukázal cestu Stalin. Každý člen strany věděl, oč jde. Bucharin soukromě naříkal, že „masovými likvidacemi naprosto bezbranných mužů, žen a dětí si členové strany navykají na násilí a bezduchou poslušnost a že se z nich stávají pouhá kolečka v hrůzné mašinérii"/ 54 ) Jen jediná osoba se odvážila protestovat Stalinovi do očí. Byla to jeho druhá žena Naděžda, která ho v roce 1926 opustila s dvěma dětmi, Vasilem a Světlanou. Stalin ji přemluvil, aby se vrátila, ale dal ji hlídat tajnou policií, a když si na to stěžovala, zjistil si, kdo ji varoval, a dal informátory zavřít. 7. listopadu 1932 ostře protestovala před svědky proti tomu, jak nakládá s rolníky, a pak šla domů a zastřelila se. To bylo Stalinovo druhé rodinné drama - v roce 1928 se jeho první syn Jakov pokusil ze zoufalství o sebevraždu - a Světlana později napsala: „Myslím, že matčina smrt, kterou bral jako osobní zradu, připravila jeho duši o poslední stopy lidského tepla."(55> Stalin reagoval tak, že zařídil, aby organizaci jeho domácnosti převzala OGPU; najímali mu a školili služebný personál, dozírali na jídlo a kontro­ lovali veškerý styk s jeho osobou/ 5 6 ) Působil nyní nikoli prostřednictvím normální vlády nebo stranických orgánů, nýbrž přes svůj osobní sekretariát, který vznikl z někdejšího sekretariátu strany; a s jeho pomocí si vytvořil také v rámci oficiální OGPU osobní tajnou policii nazvanou Zvláštní tajné politické oddělení státní bezpečnosti/ 5 7 ) Takto zaopatřen se cítil nezranitelným; alespoň ho tak vnímali ostatní. Ačkoli byl v roce 1932 stav Ruska tak zoufalý, že se Stalinův režim podobně jako Leninův začátkem roku 1921 začal povážlivě kymácet, nenašel se nikdo, kdo by ho odpravil. Sovětské plánování, jež se dávalo světu za vzor, bylo v podstatě papírovou záležitostí. Od roku 1928 dodnes nebyl žádný z údajů kriticky a nezávisle ověřen. Mimovládní revizní komise, které jsou podstatnou částí každého státu respektujícího ústavu a zákony, v Sovětském svazu neexistují. První pětiletý plán byl značně podezřelý od samého začátku. Ústřední výbor jej schválil v listopadu 1928, formálně přijal v květnu 1929 a pak vyhlásil jeho zpětnou platnost od října 1928! Protože však koncem roku 1929 byla celá země následkem náhlého rozhodnutí o kolektivizaci zemědělství obrácena vzhůru nohama, první pětiletka (pokud vůbec existovala) ztratila naprosto svůj smysl. Přesto v lednu 1933, kdy se v Německu dostal k moci Hitler, Stalin znenadání vyhlásil, že plán byl splněn za čtyři a půl roku s velkým 58 „předstihem" v mnoha oborech/ ) Plán, který se vzdělané západní společnosti předkládal jako vzorný civilizační proces, byl ve skutečnosti barbarskou fantazií. Rusko je bohatá země, která má hojnost všech možných surovin jako žádný jiný stát na svě­ tě. Sovětský režim zdědil rozrůstající se obyvatelstvo a rozvíjející se

270

271

Výsledkem bylo to, co známý marxistický teoretik Leszek Kolakowski označil jako „pravděpodobně nejrozsáhlejší a nejničivější válečné tažení, které kdy stát podnikl proti vlastním občanům"/ 4 6 ) Počet rolníků zavražděných režimem není dosud znám a asi nikdy najevo nevyjde, i když se historikové dostanou, pokud to vůbec někdy bude možné, do sovětských archívů. Churchill napsal, že mu v srpnu 1942 v Moskvě Stalin lhostejně sdělil, že se „vypořádali s deseti milióny sedláků".( 47 ) Podle jednoho odborného odhadu bylo kromě rolníků popravených OGPU nebo zabitých v boji transportováno 10 až 11 miliónů lidí na sever evropského Ruska, na Sibiř a do Střední Asie; z nich třetina byla poslána do koncentračních táborů, třetina do interního exilu a třetina byla buď popravena, nebo zemřela na cestě/ 4 8 ) Rolníci, kteří zbyli, přišli o veškerý i sebemenší majetek a byli nahnáni do „továren na obilí". Aby neutíkali do měst, byly zavedeny zvláštní osobní průkazy a jakákoli změna bydliště bez povolení úřadů byla trestána vězením. Někteří z nich nedostali tyto průkazy vůbec: byli připoutáni k půdě, glebae adscripti, jako v poslední fázi římské říše nebo za ča­ sů feudálního nevolnictví. Režim byl přísnější než v nejčernějších dobách carského samoděržaví a k jistému uvolnění došlo teprve až v sedmdesátých letech.(49) Ovoce tohoto počínání se dalo předvídat: „uměle vyvolaný hladomor, snad jediný případ v dějinách, který zavinili výhradně lidé".( 50 ) Sedláci obilí raději pálili, než aby je odevzdávali. Rozbíjeli své nářadí. Porazili 18 miliónů koní, 30 miliónů kusů dobytka (45% z celkového počtu), 100 miliónů ovcí a koz (dvě třetiny celkového počtu). I podle údajů oficiální sovětské historie dosahoval skot v roce 1933 pouhých 65% úrovně roku 1913, počet tažných zvířat klesl o více než 50% a celková tažná síla včetně 51 traktorů překročila úroveň roku 1928 až v roce 1935.( ) Navzdory hladomoru v letech 1932-3 dokázal Stalin prodávat obilí do zahraničí, aby zaplatil dovážené stroje, hlavně pro nově budovaný válečný průmysl. Ztráty na životech byly otřesné. Demografická studie Josifa Datkina Zhodnocení nepřirozeného úbytku obyvatelstva SSSR v letech 1927-58, která kolovala koncem sedmdesátých let jako samizdat, připomíná, že v období kolektivizace a „likvidace tříd" od roku 1929 do roku 1936 zemřelo 52 násilnou smrtí 10 miliónů mužů, žen a dětí.( ) Nová feudalizace sovětských rolníků, kteří tvořili tři čtvrtiny obyva­ telstva, měla katastrofální vliv na morálku řadových komunistů i ve­ doucích stranických kádrů, kteří akci prováděli. Kolakowski píše: „Celá strana se stala organizací katů a utlačovatelů. Nikdo nebyl nevinný, všichni komunisté se podíleli na tyranizování společnosti. Tím strana získala jakýsi podivný nový druh mravní jednoty a vykročila na cestu, odkud není návratu.'/ 53 ) Přesně totéž se stalo o několik let později německým

nacionálním socialistům: Hitlerovi ukázal cestu Stalin. Každý člen strany věděl, oč jde. Bucharin soukromě naříkal, že „masovými likvidacemi naprosto bezbranných mužů, žen a dětí si členové strany navykají na násilí a bezduchou poslušnost a že se z nich stávají pouhá kolečka v hrůzné mašinérii"/ 54 ) Jen jediná osoba se odvážila protestovat Stalinovi do očí. Byla to jeho druhá žena Naděžda, která ho v roce 1926 opustila s dvěma dětmi, Vasilem a Světlanou. Stalin ji přemluvil, aby se vrátila, ale dal ji hlídat tajnou policií, a když si na to stěžovala, zjistil si, kdo ji varoval, a dal informátory zavřít. 7. listopadu 1932 ostře protestovala před svědky proti tomu, jak nakládá s rolníky, a pak šla domů a zastřelila se. To bylo Stalinovo druhé rodinné drama - v roce 1928 se jeho první syn Jakov pokusil ze zoufalství o sebevraždu - a Světlana později napsala: „Myslím, že matčina smrt, kterou bral jako osobní zradu, připravila jeho duši o poslední stopy lidského tepla."(55> Stalin reagoval tak, že zařídil, aby organizaci jeho domácnosti převzala OGPU; najímali mu a školili služebný personál, dozírali na jídlo a kontro­ lovali veškerý styk s jeho osobou/ 5 6 ) Působil nyní nikoli prostřednictvím normální vlády nebo stranických orgánů, nýbrž přes svůj osobní sekretariát, který vznikl z někdejšího sekretariátu strany; a s jeho pomocí si vytvořil také v rámci oficiální OGPU osobní tajnou policii nazvanou Zvláštní tajné politické oddělení státní bezpečnosti/ 5 7 ) Takto zaopatřen se cítil nezranitelným; alespoň ho tak vnímali ostatní. Ačkoli byl v roce 1932 stav Ruska tak zoufalý, že se Stalinův režim podobně jako Leninův začátkem roku 1921 začal povážlivě kymácet, nenašel se nikdo, kdo by ho odpravil. Sovětské plánování, jež se dávalo světu za vzor, bylo v podstatě papírovou záležitostí. Od roku 1928 dodnes nebyl žádný z údajů kriticky a nezávisle ověřen. Mimovládní revizní komise, které jsou podstatnou částí každého státu respektujícího ústavu a zákony, v Sovětském svazu neexistují. První pětiletý plán byl značně podezřelý od samého začátku. Ústřední výbor jej schválil v listopadu 1928, formálně přijal v květnu 1929 a pak vyhlásil jeho zpětnou platnost od října 1928! Protože však koncem roku 1929 byla celá země následkem náhlého rozhodnutí o kolektivizaci zemědělství obrácena vzhůru nohama, první pětiletka (pokud vůbec existovala) ztratila naprosto svůj smysl. Přesto v lednu 1933, kdy se v Německu dostal k moci Hitler, Stalin znenadání vyhlásil, že plán byl splněn za čtyři a půl roku s velkým 58 „předstihem" v mnoha oborech/ ) Plán, který se vzdělané západní společnosti předkládal jako vzorný civilizační proces, byl ve skutečnosti barbarskou fantazií. Rusko je bohatá země, která má hojnost všech možných surovin jako žádný jiný stát na svě­ tě. Sovětský režim zdědil rozrůstající se obyvatelstvo a rozvíjející se

270

271

průmyslovou základnu. Jak se předpokládalo ve vilémovském Německu, Rusko se měnilo v jednu z největších průmyslových mocností světa a brzy se mělo stát největší vůbec. Leninova a ještě víc Stalinova politika - pokud se řada jejich ukvapených rozhodnutí dá politikou vůbec nazvat - vysloveně zpomalila tento nevyhnutelný vývoj právě tak, jako Leninovy a Stalinovy zásahy nesmírně - a bohužel trvale - ublížily prosperujícímu ruskému zemědělství. K pokroku však došlo stejně. Byly uskutečněny velké stavby: roku 1932 přehrada na Dněpru; stalingradský závod na výrobu traktorů; ocelárna v Magnitogorsku na Urale; doly Kuzněcké pánve na Sibiři; průplav mezi Baltským a Bílým mořem; a mnoho jiných. Jak jsme již uvedli, využívání politických vězňů k otrockým pracím bylo - i když zpočátku v poměrně malém měřítku - součástí Leninova režimu od prvních měsíců jeho existence. Za Stalina se systém rozvinul, nejprve zvolna, pak s děsivou rychlostí. V dobách nucené kolektivizace bylo v koncentračních táborech na 10 miliónů vězňů a pod toto číslo klesl jejich počet teprve až dost dlouho po Stalinově smrti. Otrocké práce vězňů se pravidelně a ve velkém měřítku používalo v dolech na zlato a na uhlí, v lesnictví, v průmyslovém zemědělství a v dopravě - zejména při stavbě průplavů, železničních tratí, silnic a letišť. OGPU vyjednávala otrockou práci s různými vládními institucemi přesně stejným způsobem, jako esesáci později pronajímali vězně v koncentračních táborech Kruppovi, závodům I.G.Farben a jiným německým firmám. Na stavbě velkého průplavu mezi Baltským a Bílým mořem, který byl Stalinovou chloubou, pracovalo 300.000 vězňů.( 59 ) Otrocká práce vězňů přestala být jako za Lenina okrajovým jevem a stala se důležitou a nedílnou součástí stalinské ekonomie pod dozorem OGPU, jež spravovala celé velké oblasti Sibiře a Střední AsieX 60 ) Úmrtnost v koncentračních táborech totalitních států, soudě podle 61 německých údajů, byla, jak se zdá, asi 10% ročně.( ) V Rusku mohla být vyšší, protože mnoho táborů se vyskytovalo v arktickém nebo subarktickém pásmu. V každém případě potřeba doplňovat zdroje otrocké práce byla ne­ pochybně hlavním důvodem bezpočtu zatčení nekomunistických dělní­ ků v letech 1929 až 1933. Pravidelně se konaly pečlivě inscenované monstrprocesy, jako například s menševiky v březnu 1931 nebo s inženýry skupiny Metro-Vickers v dubnu 1933. Tato široce zveřejňovaná přelíčení odhalující do nejmenších podrobností celou řadu ďábelských intrik, které pak dohromady tvořily obrovské spiknutí proti režimu a ruskému lidu, měla šířit atmosféru strachu a hysterie, bez níž se stalinský stát nemohl obejít. Byl to ovšem jen malý zlomek toho, co se dělo, veřejný důvod pro zatýkání a mizení lidí, k jakému docházelo v neslýchané míře po celé zemi. Většina soudů zveřejňována nebyla, ačkoli se týkala velkých skupin

272

označovaných podle profese. U řady zatčených k přelíčení vůbec nedošlo. Despotická zvůle při zatýkání měla vytvořit ovzduší strachu, jež vedle potřeby pracovních sil bylo hlavním motivem teroristických zákroků proti nekomunistům. Zaměstnanec OGPU v rozhovoru s moskevským dopisova­ telem deníku Manchester Guardian připustil, že jsou zatýkáni nevinní: samozřejmě - jinak by se nikdo nebál. Kdyby se lidé zavírali jen pro určité přečiny, všichni ostatní by se cítili bezpečni a zráli by pro zradu. ( 62 ) Ale stejně, i když tuto odpověď budeme brát s rezervou, mnohé případy zřejmě postrádaly jakýkoli smysl nebo logiku. Jeden starý bolševik si vzpomíná na případ odborníka z oboru energetiky, který byl během osmnácti měsí­ ců zatčen, odsouzen k smrti, omilostněn, poslán do koncentračního tábora, propuštěn, rehabilitován a nakonec dostal vyznamenání - a to vše bez jakéhokoli pochopitelného důvodu.( 63 ) Převážná většina zatčených však zůstala v koncentračních táborech do konce svého života. Ve vnějším světě obludnost a rozsah Stalinovy tyranie - nebo vůbec aspoň její existenci - skoro nikdo nechápal. Většina těch, kdo se do Ruska dostali, byli buď obchodníci, kteří chtěli prodávat, popřípadě kupovat a ne­ měli zájem zkoumat či kritizovat, co se jich netýká, nebo intelektuálové, kteří přijeli obdivovat a - ještě spíš - věřit. Jestliže úpadek křesťanství dal vznik moderním politickým fanatikům s jejich zločiny, pak vymizení náboženské víry mezi vzdělanci zanechalo v mysli západních inte­ lektuálů vakuum, jež snadno vyplnila světská pověra. Jinak nelze vysvětlit lehkověrnost, s jakou vědci, navyklí na přesná fakta, a spisovatelé, kteří mají za úkol studovat a kritizovat společnost, přijímali nejsprostší stalinskou propagandu bez jakýchkoli pochybností. Potřebovali věřit, chtěli se dát 64 ohlupovat.C ) Tak Amabel Williamsová-Ellisová napsala úvod ke knize o stavbě bělomořského průplavu, kterou později tak otřesně vylíčil Alexander Solženicyn, kde čteme větu: „Tento příběh o uskutečnění riskantního technického podniku, který uprostřed pralesů provedly desítky tisíc nepřátel státu za pomoci - nebo snad pod dozorem? - sedmatřiceti tajných policistů, je nejpoutavějším vyprávěním, jaké kdy vyšlo tiskem." Sidney a Beatrice Webbovi se vyjádřili o téže stavbě: „Musíme s potěšením konstatovat, že se nejvřelejšího ocenění oficiálních míst dostalo úspěchům OGPU, a to nejen za provedení obrovského technického projektu, ale i za to, že dosáhli vítězství v převýchově člověka." Harold Laski chválí sovětské věznice, že umožňují trestancům žít „plným a osobnost respektujícím životem"; Anna Louisa Strongová píše: „Pracovní tábory si získaly v celém Sovětském svazu velkou vážnost jako ústavy, které napravily desítky tisíc lidí." A dodává: „Sovětské metody převýchovy lidských bytostí jsou tak slavné a účinné, že zločinci teď občas sami žádají o přijetí." „Zatímco v Británii," napsal Bernard Shaw, „člověk vchází do vězení jako lidská bytost

273

průmyslovou základnu. Jak se předpokládalo ve vilémovském Německu, Rusko se měnilo v jednu z největších průmyslových mocností světa a brzy se mělo stát největší vůbec. Leninova a ještě víc Stalinova politika - pokud se řada jejich ukvapených rozhodnutí dá politikou vůbec nazvat - vysloveně zpomalila tento nevyhnutelný vývoj právě tak, jako Leninovy a Stalinovy zásahy nesmírně - a bohužel trvale - ublížily prosperujícímu ruskému zemědělství. K pokroku však došlo stejně. Byly uskutečněny velké stavby: roku 1932 přehrada na Dněpru; stalingradský závod na výrobu traktorů; ocelárna v Magnitogorsku na Urale; doly Kuzněcké pánve na Sibiři; průplav mezi Baltským a Bílým mořem; a mnoho jiných. Jak jsme již uvedli, využívání politických vězňů k otrockým pracím bylo - i když zpočátku v poměrně malém měřítku - součástí Leninova režimu od prvních měsíců jeho existence. Za Stalina se systém rozvinul, nejprve zvolna, pak s děsivou rychlostí. V dobách nucené kolektivizace bylo v koncentračních táborech na 10 miliónů vězňů a pod toto číslo klesl jejich počet teprve až dost dlouho po Stalinově smrti. Otrocké práce vězňů se pravidelně a ve velkém měřítku používalo v dolech na zlato a na uhlí, v lesnictví, v průmyslovém zemědělství a v dopravě - zejména při stavbě průplavů, železničních tratí, silnic a letišť. OGPU vyjednávala otrockou práci s různými vládními institucemi přesně stejným způsobem, jako esesáci později pronajímali vězně v koncentračních táborech Kruppovi, závodům I.G.Farben a jiným německým firmám. Na stavbě velkého průplavu mezi Baltským a Bílým mořem, který byl Stalinovou chloubou, pracovalo 300.000 vězňů.( 59 ) Otrocká práce vězňů přestala být jako za Lenina okrajovým jevem a stala se důležitou a nedílnou součástí stalinské ekonomie pod dozorem OGPU, jež spravovala celé velké oblasti Sibiře a Střední AsieX 60 ) Úmrtnost v koncentračních táborech totalitních států, soudě podle 61 německých údajů, byla, jak se zdá, asi 10% ročně.( ) V Rusku mohla být vyšší, protože mnoho táborů se vyskytovalo v arktickém nebo subarktickém pásmu. V každém případě potřeba doplňovat zdroje otrocké práce byla ne­ pochybně hlavním důvodem bezpočtu zatčení nekomunistických dělní­ ků v letech 1929 až 1933. Pravidelně se konaly pečlivě inscenované monstrprocesy, jako například s menševiky v březnu 1931 nebo s inženýry skupiny Metro-Vickers v dubnu 1933. Tato široce zveřejňovaná přelíčení odhalující do nejmenších podrobností celou řadu ďábelských intrik, které pak dohromady tvořily obrovské spiknutí proti režimu a ruskému lidu, měla šířit atmosféru strachu a hysterie, bez níž se stalinský stát nemohl obejít. Byl to ovšem jen malý zlomek toho, co se dělo, veřejný důvod pro zatýkání a mizení lidí, k jakému docházelo v neslýchané míře po celé zemi. Většina soudů zveřejňována nebyla, ačkoli se týkala velkých skupin

272

označovaných podle profese. U řady zatčených k přelíčení vůbec nedošlo. Despotická zvůle při zatýkání měla vytvořit ovzduší strachu, jež vedle potřeby pracovních sil bylo hlavním motivem teroristických zákroků proti nekomunistům. Zaměstnanec OGPU v rozhovoru s moskevským dopisova­ telem deníku Manchester Guardian připustil, že jsou zatýkáni nevinní: samozřejmě - jinak by se nikdo nebál. Kdyby se lidé zavírali jen pro určité přečiny, všichni ostatní by se cítili bezpečni a zráli by pro zradu. ( 62 ) Ale stejně, i když tuto odpověď budeme brát s rezervou, mnohé případy zřejmě postrádaly jakýkoli smysl nebo logiku. Jeden starý bolševik si vzpomíná na případ odborníka z oboru energetiky, který byl během osmnácti měsí­ ců zatčen, odsouzen k smrti, omilostněn, poslán do koncentračního tábora, propuštěn, rehabilitován a nakonec dostal vyznamenání - a to vše bez jakéhokoli pochopitelného důvodu.( 63 ) Převážná většina zatčených však zůstala v koncentračních táborech do konce svého života. Ve vnějším světě obludnost a rozsah Stalinovy tyranie - nebo vůbec aspoň její existenci - skoro nikdo nechápal. Většina těch, kdo se do Ruska dostali, byli buď obchodníci, kteří chtěli prodávat, popřípadě kupovat a ne­ měli zájem zkoumat či kritizovat, co se jich netýká, nebo intelektuálové, kteří přijeli obdivovat a - ještě spíš - věřit. Jestliže úpadek křesťanství dal vznik moderním politickým fanatikům s jejich zločiny, pak vymizení náboženské víry mezi vzdělanci zanechalo v mysli západních inte­ lektuálů vakuum, jež snadno vyplnila světská pověra. Jinak nelze vysvětlit lehkověrnost, s jakou vědci, navyklí na přesná fakta, a spisovatelé, kteří mají za úkol studovat a kritizovat společnost, přijímali nejsprostší stalinskou propagandu bez jakýchkoli pochybností. Potřebovali věřit, chtěli se dát 64 ohlupovat.C ) Tak Amabel Williamsová-Ellisová napsala úvod ke knize o stavbě bělomořského průplavu, kterou později tak otřesně vylíčil Alexander Solženicyn, kde čteme větu: „Tento příběh o uskutečnění riskantního technického podniku, který uprostřed pralesů provedly desítky tisíc nepřátel státu za pomoci - nebo snad pod dozorem? - sedmatřiceti tajných policistů, je nejpoutavějším vyprávěním, jaké kdy vyšlo tiskem." Sidney a Beatrice Webbovi se vyjádřili o téže stavbě: „Musíme s potěšením konstatovat, že se nejvřelejšího ocenění oficiálních míst dostalo úspěchům OGPU, a to nejen za provedení obrovského technického projektu, ale i za to, že dosáhli vítězství v převýchově člověka." Harold Laski chválí sovětské věznice, že umožňují trestancům žít „plným a osobnost respektujícím životem"; Anna Louisa Strongová píše: „Pracovní tábory si získaly v celém Sovětském svazu velkou vážnost jako ústavy, které napravily desítky tisíc lidí." A dodává: „Sovětské metody převýchovy lidských bytostí jsou tak slavné a účinné, že zločinci teď občas sami žádají o přijetí." „Zatímco v Británii," napsal Bernard Shaw, „člověk vchází do vězení jako lidská bytost

273

a vychází jako kriminální typ, v Rusku by vcházel jako kriminální typ a vycházel jako normální člověk, kdyby se dal vůbec k odchodu přinutit. Pokud jsem mohl zjistit, mohou zůstat tak dlouho, jak chtějí."( 65 ) O hladomoru roku 1932, nejhorším v ruských dějinách, se nepsalo vůbec. Když vrcholil, biolog Julian Huxley, který byl v Sovětském svazu na návštěvě, zjistil, že „celkový tělesný a zdravotní stav zdejších lidí je lepší než v Anglii". Shaw, ještě než překročil ruské hranice, vyhodil zásoby jídla z okna vlaku, neboť „byl přesvědčen, že v Rusku není žádný nedostatek". „Kde vidíte nedostatek potravin?" ptá se rozhlížeje se moskevskou restaurací Metropole určenou pouze pro cizince.O56) „Stalin dodal zboží v takovém rozsahu, jaký byl ještě před deseti lety nemyslitelný, a já před ním smekám." Nicméně Shaw a jeho společnice na této cestě lady Astorová věděli o politických vězních, poněvadž tato dáma intervenovala u Stalina za jistou ženu, která chtěla jet za manželem do Ameriky (Stalin ji okamžitě předal OGPU), a při té příležitosti se ho zeptala: „Jak dlouho ještě budete zabíjet lidi?" Když odpověděl, „Tak dlouho, jak bude třeba", změnila téma hovoru a požádala ho, aby jí doporučil ruskou chůvu pro její děti. ( 67 ) Názory na Stalina z let 1929-34 jsou zajímavou četbou. H. G. Wells napsal, že se „nikdy nesetkal s upřímnějším, spravedlivějším a poctivějším člověkem....nikdo se ho nebojí a všichni mu důvěřují". Webbovi do­ kazovali, že má méně moci než americký prezident a že jedná pouze podle příkazů Nejvyššího sovětu a prezidia. Hewlett Johnson, (rudý) děkan z Canterbury, se o něm vyjádřil, že „vede svůj lid novými a neznámými cestami demokracie". Americký velvyslanec Joseph E. Davies referoval, že se Stalin „zasazuje o liberalizaci ústavy" a že zamýšlí „zavést skutečně tajné a všeobecné hlasovací právo". „Jeho hnědé oči jsou nesmírně moudré a laskavé. Každé dítě by mu rádo sedělo na klíně a pes by se k němu lísal." Emil Ludwig, známý autor životopisů slavných lidí, shledal, že je to člověk, „jehož péči bych bez váhání svěřil výchovu svých dětí". Fyzik J.D.Bernal se vyslovil uznale o jeho „hluboce vědeckém přístupu k všem problémům" a jeho „schopnosti vcítění". „Je to dobrosrdečný a zásadový člověk", řekl chilský básník Pablo Neruda; „laskavý génius", přizvukoval rudý děkan.C68) Některé z těchto poklon lze vysvětlit úplatky, ješitností nebo čirou hloupostí. Velvyslanec Davies, který své vládě soustavně zkresloval obraz Stalinova Ruska, byl ve skutečnosti sovětským režimem podplácen: směl pro 69 svou sbírku kupovat pod cenou ikony a kalichy. ( ) Annu Louisů Strongovou popsal Malcolm Muggeridge jako „mohutnou ženu zarudlého obličeje, se spoustou bílých vlasů a s výrazem tak tupým, že byla až hezká".( 7 0 ) Nejdůležitějším faktorem při nadšeném líčení neúspěšného despotismu této nedomyšlené utopie byl zřejmě sebeklam. Ale šlo i o vědomé podvody, jichž se dopouštěli lidé, kteří se pokládali za idealisty a kteří v té době pevně

věřili, že systematickým lhaním a překrucováním faktů slouží vyšším zájmům lidstva. Jestliže následkem první světové války s jejími nepředstavitelnými násilnostmi svět zhrubl, Velká krize jej nakazila představou, že možnosti lidstava jsou omezené a že v podstatě existuje jen jediná volba mezi buď a nebo. Političtí aktivisté měli dojem, že toto rozhodování je strašné a že se cesty, kterou si vyberou, musí držet zuby nehty. Třicátá léta byla dobou hrdinské lži. Svatá prolhanost se stala nejvýše ceněnou ctností a největší prospěch z ní měl Stalin mučící Rusko. A tento závod v klamu a lži se značně přiostřil, když stalinismus získal smrtelného nepřítele v hitlerovském Německu. Už samotné soupeření mezi komunistickou a fašistickou totalitou bylo založeno na podvodu. V dějinném vývoji měly oba systémy společný původ. Jako válka umožnila Leninovi převzít násilím moc a německý „válečný socialismus" se stal vzorem jeho hospodářské politice, tak už pouhá existence leninského státu, kde jediná strana ovládá všechny složky života a kde se důsledně uplatňuje mravní relativismus, vybízela k následování všechny, kdo nenáviděli liberální společnost, parlamentní demokracii a vládu zákona. Inspirovala k napodobování, ale zároveň naháněla strach; a ti, kdo se Leninova státu báli nejvíc, byli nejochotnější napodobovat jeho metody při budování vlastního obranného systému. Totalitní smýšlení levice dalo vznik totalitnímu smýšlení pravice; komunismus a fašismus byly kladivo a ko­ vadlina, které rozdrtily liberalismus. Vznikem Stalinovy samovlády se dynamika korupce nezměnila kvalitativně, nýbrž kvantitativně. Neboť Stalin byl jen „starý Lenin napsaný velkými písmeny". Kvantitativní změna byla nicméně důležitá právě svým kolosálním rozsahem. Zatýkání, věznění, koncentrační tábory, rozsah, brutalita a násilí sociálního inženýrství - to všechno bylo nové, nevídané a neslýchané. Proto byl německý model ve své zrůdnosti ještě náročnější; a strach, který dodával energii k jeho uskutečnění, ještě větší. Jestliže leninismus zplodil fašismus Mussoliniho, stalinismus umožnil vznik nacistického leviatana. Hitler byl propuštěn z landsbergské věznice koncem roku 1924, tj. skoro přesně v stejnou dobu, kdy se Stalin vypořádal politicky s Trockým a zaujal velitelské postavení v čele leninského státu. Obě události souvisejí, neboť Hitler si uvědomoval, že se nemůže vrhnout na výmarský stát násilím, nýbrž že ho bude muset rozložit pomocí masové strany; a v tomto úkolu mu byl neodmyslitelným spojencem prodlužující se stín Stalinův. Právě komu­ nistický stát z roku 1919 poskytl Hitlerovi jeho prvopočáteční základnu v Bavorsku tím, že sjednotil společným strachem „černé" katolické separatisty a „hnědé" radikální nacionalisty soukromé armády kapitána Roehma. Jádro sírany tvořili Bavoráci a významná skupina lidí, kteří utekli před Leninem z Pobaltí a žili teď v Bavorsku. ( 71 ) Ale aby získal moc, Hitler se musel dostat

274

275

a vychází jako kriminální typ, v Rusku by vcházel jako kriminální typ a vycházel jako normální člověk, kdyby se dal vůbec k odchodu přinutit. Pokud jsem mohl zjistit, mohou zůstat tak dlouho, jak chtějí."( 65 ) O hladomoru roku 1932, nejhorším v ruských dějinách, se nepsalo vůbec. Když vrcholil, biolog Julian Huxley, který byl v Sovětském svazu na návštěvě, zjistil, že „celkový tělesný a zdravotní stav zdejších lidí je lepší než v Anglii". Shaw, ještě než překročil ruské hranice, vyhodil zásoby jídla z okna vlaku, neboť „byl přesvědčen, že v Rusku není žádný nedostatek". „Kde vidíte nedostatek potravin?" ptá se rozhlížeje se moskevskou restaurací Metropole určenou pouze pro cizince.O56) „Stalin dodal zboží v takovém rozsahu, jaký byl ještě před deseti lety nemyslitelný, a já před ním smekám." Nicméně Shaw a jeho společnice na této cestě lady Astorová věděli o politických vězních, poněvadž tato dáma intervenovala u Stalina za jistou ženu, která chtěla jet za manželem do Ameriky (Stalin ji okamžitě předal OGPU), a při té příležitosti se ho zeptala: „Jak dlouho ještě budete zabíjet lidi?" Když odpověděl, „Tak dlouho, jak bude třeba", změnila téma hovoru a požádala ho, aby jí doporučil ruskou chůvu pro její děti. ( 67 ) Názory na Stalina z let 1929-34 jsou zajímavou četbou. H. G. Wells napsal, že se „nikdy nesetkal s upřímnějším, spravedlivějším a poctivějším člověkem....nikdo se ho nebojí a všichni mu důvěřují". Webbovi do­ kazovali, že má méně moci než americký prezident a že jedná pouze podle příkazů Nejvyššího sovětu a prezidia. Hewlett Johnson, (rudý) děkan z Canterbury, se o něm vyjádřil, že „vede svůj lid novými a neznámými cestami demokracie". Americký velvyslanec Joseph E. Davies referoval, že se Stalin „zasazuje o liberalizaci ústavy" a že zamýšlí „zavést skutečně tajné a všeobecné hlasovací právo". „Jeho hnědé oči jsou nesmírně moudré a laskavé. Každé dítě by mu rádo sedělo na klíně a pes by se k němu lísal." Emil Ludwig, známý autor životopisů slavných lidí, shledal, že je to člověk, „jehož péči bych bez váhání svěřil výchovu svých dětí". Fyzik J.D.Bernal se vyslovil uznale o jeho „hluboce vědeckém přístupu k všem problémům" a jeho „schopnosti vcítění". „Je to dobrosrdečný a zásadový člověk", řekl chilský básník Pablo Neruda; „laskavý génius", přizvukoval rudý děkan.C68) Některé z těchto poklon lze vysvětlit úplatky, ješitností nebo čirou hloupostí. Velvyslanec Davies, který své vládě soustavně zkresloval obraz Stalinova Ruska, byl ve skutečnosti sovětským režimem podplácen: směl pro 69 svou sbírku kupovat pod cenou ikony a kalichy. ( ) Annu Louisů Strongovou popsal Malcolm Muggeridge jako „mohutnou ženu zarudlého obličeje, se spoustou bílých vlasů a s výrazem tak tupým, že byla až hezká".( 7 0 ) Nejdůležitějším faktorem při nadšeném líčení neúspěšného despotismu této nedomyšlené utopie byl zřejmě sebeklam. Ale šlo i o vědomé podvody, jichž se dopouštěli lidé, kteří se pokládali za idealisty a kteří v té době pevně

věřili, že systematickým lhaním a překrucováním faktů slouží vyšším zájmům lidstva. Jestliže následkem první světové války s jejími nepředstavitelnými násilnostmi svět zhrubl, Velká krize jej nakazila představou, že možnosti lidstava jsou omezené a že v podstatě existuje jen jediná volba mezi buď a nebo. Političtí aktivisté měli dojem, že toto rozhodování je strašné a že se cesty, kterou si vyberou, musí držet zuby nehty. Třicátá léta byla dobou hrdinské lži. Svatá prolhanost se stala nejvýše ceněnou ctností a největší prospěch z ní měl Stalin mučící Rusko. A tento závod v klamu a lži se značně přiostřil, když stalinismus získal smrtelného nepřítele v hitlerovském Německu. Už samotné soupeření mezi komunistickou a fašistickou totalitou bylo založeno na podvodu. V dějinném vývoji měly oba systémy společný původ. Jako válka umožnila Leninovi převzít násilím moc a německý „válečný socialismus" se stal vzorem jeho hospodářské politice, tak už pouhá existence leninského státu, kde jediná strana ovládá všechny složky života a kde se důsledně uplatňuje mravní relativismus, vybízela k následování všechny, kdo nenáviděli liberální společnost, parlamentní demokracii a vládu zákona. Inspirovala k napodobování, ale zároveň naháněla strach; a ti, kdo se Leninova státu báli nejvíc, byli nejochotnější napodobovat jeho metody při budování vlastního obranného systému. Totalitní smýšlení levice dalo vznik totalitnímu smýšlení pravice; komunismus a fašismus byly kladivo a ko­ vadlina, které rozdrtily liberalismus. Vznikem Stalinovy samovlády se dynamika korupce nezměnila kvalitativně, nýbrž kvantitativně. Neboť Stalin byl jen „starý Lenin napsaný velkými písmeny". Kvantitativní změna byla nicméně důležitá právě svým kolosálním rozsahem. Zatýkání, věznění, koncentrační tábory, rozsah, brutalita a násilí sociálního inženýrství - to všechno bylo nové, nevídané a neslýchané. Proto byl německý model ve své zrůdnosti ještě náročnější; a strach, který dodával energii k jeho uskutečnění, ještě větší. Jestliže leninismus zplodil fašismus Mussoliniho, stalinismus umožnil vznik nacistického leviatana. Hitler byl propuštěn z landsbergské věznice koncem roku 1924, tj. skoro přesně v stejnou dobu, kdy se Stalin vypořádal politicky s Trockým a zaujal velitelské postavení v čele leninského státu. Obě události souvisejí, neboť Hitler si uvědomoval, že se nemůže vrhnout na výmarský stát násilím, nýbrž že ho bude muset rozložit pomocí masové strany; a v tomto úkolu mu byl neodmyslitelným spojencem prodlužující se stín Stalinův. Právě komu­ nistický stát z roku 1919 poskytl Hitlerovi jeho prvopočáteční základnu v Bavorsku tím, že sjednotil společným strachem „černé" katolické separatisty a „hnědé" radikální nacionalisty soukromé armády kapitána Roehma. Jádro sírany tvořili Bavoráci a významná skupina lidí, kteří utekli před Leninem z Pobaltí a žili teď v Bavorsku. ( 71 ) Ale aby získal moc, Hitler se musel dostat

274

275

z bavorské uzavřenosti a opanovat průmyslový sever. Roku 1925 uzavřel spojenectví s radikálním demagogem Georgem Strasserem, který spolu s ma­ zaným poručíkem Josefem Goebbelsem hlásal mezi dělnickou třídou vlastní odrůdu socialistické revoluce. Hitler přemluvil Strassera, aby změnil svou ideu specificky „německé revoluce" s protikapitalistickými, avšak naciona­ listickými cíli na „revoluci antisemitskou", která bude mít větší odezvu u středních vrstev. C72) Právě Strasser a Goebbels byli první, kteří zavedli nacismus jako lidové hnutí na severu. Ale na bamberském sjezdu strany roku 1926 se Hitlerovi podařilo prosadit svůj primát a Goebbels změnil pána. V letech 1925-9, která byla nejlepším obdobím výmarské republiky, kdy Německo prožívalo průmyslovou konjunkturu blížící se předválečné úrovni a neexistovaly ekonomické tlaky působící ve prospěch totalitních tendencí, vystupoval Hitler jako brilantní novotářský řečník, houževnatý politický organizátor a autoritářský vůdce nezlomné vůle. Jako v Rusku se i jeho strana měla stát po převzetí moci základnou pro řízení státu. Hitler rozdělil Německo podle volebních okresů na 34 žup (Gaue) vedených gauleitry - které vybíral osobně - a 7 dalších žup pro Gdaňsk, Sársko, Rakousko a Sudety, vesměs cíle první vlny budoucí expanze. Jako u Lenina byla tato strana vysoce centralizovaná - centrem byl vlastně Hitler sám - ale měla jako později celý nacistický režim četné odnože: Hitlerovu mládež, nacistický svaz školních dětí, sdružení nacistických právníků, studentský svaz, sdružení nacistických učitelů, řád německých žen, svaz nacistických fyziků a řadu jiných organizací. Hitler nikdy neumožňoval svým stoupencům skutečnou účast na rozhodování, ale zato jim poskytoval velkou volnost pro různé výstřednosti včetně násilí. K násilí začalo docházet čím dál tím častěji, když se v mezinárodním komunistickém hnutí prosadil stalinismus a strana Rosy Luxemburgové, kdysi vysoce intelektuální, vyšla ze studoven do ulic. Tam je se škodolibým potěšením napadaly Roehmovy hnědé košile SA v krvavých šarvátkách, z nichž těžily obě strany. Komunisté používali násilí také v akcích proti sociálním demokratům (kterým nadávali „sociálfašisté" a ke kterým se chovali jako k skutečným nepřátelům), protože je považovali za příliš slabé a „reformistické" a neschopné čelit brutálním útokům pravice. Nacisté ovšem museli nakonec vyhrát, poněvadž přes všechno násilí vystupovali jako obránci „árijského řádu", který výmarská republika nebyla s to účinně hájit, a jako jediná síla držící na uzdě „rudý teror" a poskytující prostým občanům zdání míru a skutečné autority. Právě vinou této neustálé pouliční války neměl výmarský stát z období konjunktury žádný trvalý prospěch. Ti, kdo odmítali jak tyranii stalinského typu, tak liberálně kapitalistický režim, který nedokázal podpořit národní sebevědomí ani zajistit základní požadavky bezpečnosti, hledali „třetí cestu". Není bez zajímavosti, že tohle

byl právě původní název Bruckovy knihy Třetí říše. Koncem dvacátých let patřily mezi přívržence „třetí cesty" vlivné osobnosti jako Carl Schmitt, významný německý právník, který sice nesympatizoval s nacisty, ale v řadě hodně čtených knih dokazoval, že Německo musí mít autoritativnější ústavu a vládní systém.O73) Jinou takovou osobou byl Oswald Spengler, jemuž byl „třetí cestou" autoritativní vúdcovský princip, kde se představitelem rasy a národa stává charismatickými znaky obdařený fuhrer.O4) Jakmile se Hitler prosadil v politickém životě, zdálo se, že zvláště po Stalinově vzestupu on a jeho strana bude této představě odpovídat víc než kdokoli jiný. Spengler předpovídal: „Bude to věk krutých válek a elitní mužové z ocele, kteří nebudou hledět na osobní prospěch a štěstí, nýbrž na povinnost a službu společnosti, nahradí demokraty a humanitáře."( 7 5 ) Ten věk teď přišel: Což neznamená samotné jméno „Stalin" „z ocele"? A kde má Německo svého „muže z ocele"? Výmarské Německo bylo společností velice nejistou; potřebovalo, ale nikdy nezískalo státníka, který by vnukl národu důvěru. Bismarck chytře naučil politické strany dovolávat se národního cítění, ale nevzdávat se přitom vlastních zájmů. Za republiky se z nich staly pouhé třídní či sektářské nátlakové skupiny. To ovšem bylo špatné, neboť parlamentní systém a tím vlastně i celý demokratický režim se stal něčím, co rozděluje, místo aby sjednocoval. A co horšího: z politických stran nikdy nemohl vzejít státník, který by dovedl získat sympatie i mimo úzkou oblast svých stoupenců. Mohli za to především sociální demokraté, organizace sice ctihodná, ale těžkopádná a neústupná. Kdyby se byli vzdali svých plánů na znárodnění a daňové úpravy, byli by vytvořili pevný blok levého středu; bohužel to však odmítali ze strachu, že by tím uvolnili levicový prostor komunistům. Jen dva výmarští politikové přesahovali rámec svých stran. Jedním z nich byl Gustav Stresemann, ministr zahraničí v období 1923-9, jehož smrt v jednapadesáti letech napomohla Hitlerovi k vítězství. Druhý byl Konrád Adenauer, starosta v Kolíně nad Rýnem. Tragickou ironií osudu zničil Stresemann Adenauerovy šance. Městská správa, vybudovaná na solidních měšťanských tradicích evropského středověku, byla v Německu jedinou úspěšnou politickou institucí. Adenauer podporovaný socialisty stál jako starosta v čele jedné z nejpoctivějších a nejváženějších městských rad v zemi. Roku 1926, kdy mu bylo padesát, byl požádán, aby podle podobných zásad vytvořil vládní koalici. Později se projevil jako jeden z nejschopnějších a nejuznávanějších demokratických státníků dvacátého století, který dokáže spojit obyčejnou chytrost se vznešenými zásadami. Je více než pravdě­ podobné, že by za jeho vedení výmarský režim prosperoval, zvláště kdyby byl převzal moc ve chvíli, jež se z ekonomického hlediska jevila jako nejvý­ hodnější. Jenže Adenauer byl rozhodný zastánce Západu (někteří mu

276

277

z bavorské uzavřenosti a opanovat průmyslový sever. Roku 1925 uzavřel spojenectví s radikálním demagogem Georgem Strasserem, který spolu s ma­ zaným poručíkem Josefem Goebbelsem hlásal mezi dělnickou třídou vlastní odrůdu socialistické revoluce. Hitler přemluvil Strassera, aby změnil svou ideu specificky „německé revoluce" s protikapitalistickými, avšak naciona­ listickými cíli na „revoluci antisemitskou", která bude mít větší odezvu u středních vrstev. C72) Právě Strasser a Goebbels byli první, kteří zavedli nacismus jako lidové hnutí na severu. Ale na bamberském sjezdu strany roku 1926 se Hitlerovi podařilo prosadit svůj primát a Goebbels změnil pána. V letech 1925-9, která byla nejlepším obdobím výmarské republiky, kdy Německo prožívalo průmyslovou konjunkturu blížící se předválečné úrovni a neexistovaly ekonomické tlaky působící ve prospěch totalitních tendencí, vystupoval Hitler jako brilantní novotářský řečník, houževnatý politický organizátor a autoritářský vůdce nezlomné vůle. Jako v Rusku se i jeho strana měla stát po převzetí moci základnou pro řízení státu. Hitler rozdělil Německo podle volebních okresů na 34 žup (Gaue) vedených gauleitry - které vybíral osobně - a 7 dalších žup pro Gdaňsk, Sársko, Rakousko a Sudety, vesměs cíle první vlny budoucí expanze. Jako u Lenina byla tato strana vysoce centralizovaná - centrem byl vlastně Hitler sám - ale měla jako později celý nacistický režim četné odnože: Hitlerovu mládež, nacistický svaz školních dětí, sdružení nacistických právníků, studentský svaz, sdružení nacistických učitelů, řád německých žen, svaz nacistických fyziků a řadu jiných organizací. Hitler nikdy neumožňoval svým stoupencům skutečnou účast na rozhodování, ale zato jim poskytoval velkou volnost pro různé výstřednosti včetně násilí. K násilí začalo docházet čím dál tím častěji, když se v mezinárodním komunistickém hnutí prosadil stalinismus a strana Rosy Luxemburgové, kdysi vysoce intelektuální, vyšla ze studoven do ulic. Tam je se škodolibým potěšením napadaly Roehmovy hnědé košile SA v krvavých šarvátkách, z nichž těžily obě strany. Komunisté používali násilí také v akcích proti sociálním demokratům (kterým nadávali „sociálfašisté" a ke kterým se chovali jako k skutečným nepřátelům), protože je považovali za příliš slabé a „reformistické" a neschopné čelit brutálním útokům pravice. Nacisté ovšem museli nakonec vyhrát, poněvadž přes všechno násilí vystupovali jako obránci „árijského řádu", který výmarská republika nebyla s to účinně hájit, a jako jediná síla držící na uzdě „rudý teror" a poskytující prostým občanům zdání míru a skutečné autority. Právě vinou této neustálé pouliční války neměl výmarský stát z období konjunktury žádný trvalý prospěch. Ti, kdo odmítali jak tyranii stalinského typu, tak liberálně kapitalistický režim, který nedokázal podpořit národní sebevědomí ani zajistit základní požadavky bezpečnosti, hledali „třetí cestu". Není bez zajímavosti, že tohle

byl právě původní název Bruckovy knihy Třetí říše. Koncem dvacátých let patřily mezi přívržence „třetí cesty" vlivné osobnosti jako Carl Schmitt, významný německý právník, který sice nesympatizoval s nacisty, ale v řadě hodně čtených knih dokazoval, že Německo musí mít autoritativnější ústavu a vládní systém.O73) Jinou takovou osobou byl Oswald Spengler, jemuž byl „třetí cestou" autoritativní vúdcovský princip, kde se představitelem rasy a národa stává charismatickými znaky obdařený fuhrer.O4) Jakmile se Hitler prosadil v politickém životě, zdálo se, že zvláště po Stalinově vzestupu on a jeho strana bude této představě odpovídat víc než kdokoli jiný. Spengler předpovídal: „Bude to věk krutých válek a elitní mužové z ocele, kteří nebudou hledět na osobní prospěch a štěstí, nýbrž na povinnost a službu společnosti, nahradí demokraty a humanitáře."( 7 5 ) Ten věk teď přišel: Což neznamená samotné jméno „Stalin" „z ocele"? A kde má Německo svého „muže z ocele"? Výmarské Německo bylo společností velice nejistou; potřebovalo, ale nikdy nezískalo státníka, který by vnukl národu důvěru. Bismarck chytře naučil politické strany dovolávat se národního cítění, ale nevzdávat se přitom vlastních zájmů. Za republiky se z nich staly pouhé třídní či sektářské nátlakové skupiny. To ovšem bylo špatné, neboť parlamentní systém a tím vlastně i celý demokratický režim se stal něčím, co rozděluje, místo aby sjednocoval. A co horšího: z politických stran nikdy nemohl vzejít státník, který by dovedl získat sympatie i mimo úzkou oblast svých stoupenců. Mohli za to především sociální demokraté, organizace sice ctihodná, ale těžkopádná a neústupná. Kdyby se byli vzdali svých plánů na znárodnění a daňové úpravy, byli by vytvořili pevný blok levého středu; bohužel to však odmítali ze strachu, že by tím uvolnili levicový prostor komunistům. Jen dva výmarští politikové přesahovali rámec svých stran. Jedním z nich byl Gustav Stresemann, ministr zahraničí v období 1923-9, jehož smrt v jednapadesáti letech napomohla Hitlerovi k vítězství. Druhý byl Konrád Adenauer, starosta v Kolíně nad Rýnem. Tragickou ironií osudu zničil Stresemann Adenauerovy šance. Městská správa, vybudovaná na solidních měšťanských tradicích evropského středověku, byla v Německu jedinou úspěšnou politickou institucí. Adenauer podporovaný socialisty stál jako starosta v čele jedné z nejpoctivějších a nejváženějších městských rad v zemi. Roku 1926, kdy mu bylo padesát, byl požádán, aby podle podobných zásad vytvořil vládní koalici. Později se projevil jako jeden z nejschopnějších a nejuznávanějších demokratických státníků dvacátého století, který dokáže spojit obyčejnou chytrost se vznešenými zásadami. Je více než pravdě­ podobné, že by za jeho vedení výmarský režim prosperoval, zvláště kdyby byl převzal moc ve chvíli, jež se z ekonomického hlediska jevila jako nejvý­ hodnější. Jenže Adenauer byl rozhodný zastánce Západu (někteří mu

276

277

dokonce přičítali separatistické snahy ohledně Porým), který chtěl Německo pevně připoutat k civilizovaným demokraciím západní Evropy a zejména uskutečnit to, co tajně nazýval „trvalým mírem mezi Francií a Německem.... na základě společných hospodářských zájmů". Stresemann byl naopak stoupencem Východu a byl v duchu tehdy převládajícího mínění přesvědčen o prvořadém významu německé zahraniční politiky. Za pomoci Ernsta Scholtze, předsedy Lidové strany, a též nemalou zásluhou maršála Pilsudského, který v té době zavedl v Polsku tuhou vojenskou diktaturu, se Stresemannovi podařilo Adenauerovu nabídku koalice se socialisty úspěšně torpédovat. Příležitost, jež by byla zásadně změnila celý běh dějin, tak byla zmařena; prospěch z toho měl jedině největší ze všech „výchoďanů" Hitler.C76) Výmarská hospodářská prosperita let 1924-29 nebyla tak impozantní, jak se některým lidem zdálo. Šéf britského generálního štábu, soudě podle jeho hlášení, se děsil vzrůstající průmyslové síly Německa/ 7 7 ) Inflace zbavila německé továrny dluhů a v druhé polovině dvacátých let bankovní inflace Benjamina Stronga napumpovala do Porúří obrovské množství amerického kapitálu. Během pěti let po roce 1924 se německý vývoz zdvojnásobil. Výroba překročila předválečnou úroveň v roce 1927 a v roce 1929 už byla na osobu 12% nad ní. Německo investovalo čistých 12% příjmů/ 7 8 ) Ale i ty nejlepší roční příjmy byly ve skutečnosti 6% pod předválečnou úrovní. Také neza­ městnanost byla vysoká. V roce 1926 18,1%, v příštích dvou letech klesla na 8,8 a 8,4% a pak v zimě 1928-9 překročila počet 3 milióny, tj. víc než 13%, a to dávno předtím, než burzovní krach učinil přítrž levnému americkému financování. Po zavedení Smoot-Hawleyových celních tarifů stoupala rychle nad 20%: v roce 1931 byla 33,7% a jednu dobu roku 1932 dosáhla otřesných 43,7%. Té zimy bylo přes 6 miliónů trvale nezaměstnaných/ 7 9 ) Hitlerovi dopomohl k moci strach. Ve volbách roku 1928 klesl počet nacistických poslanců ze čtrnácti na dvanáct a strana dostala jen 2,8% hlasů. Přesto pro něj tyto volby znamenaly zásadní obrat, protože v nich doznala značného zisku levice, zejména komunisté, což vytvořilo ovzduší strachu, z něhož Hitler těžil. Roku 1929 měli nacisté 120.000 členů, v létě 1930 300.000 a začátkem roku 1932 téměř 800.000. Rozrostly se i úderné oddíly 80 SA (Sturmabteilung) na půl miliónu koncem roku 1932/ ) V každé etapě přibývalo Hitlerových stoupenců nejprve mezi studenty a akademicky vzdělanými lidmi, pak teprve následovaly ostatní vrstvy obyvatelstva. Roku 1930 ovládl Hitler studentské hnutí; jeho úspěch mezi vysokoškoláky byl také jedním z důsledků nezaměstnanosti. Z univerzit vycházelo ročně 25.000 absolventů, kteří se přičítali k celkovému počtu 400.000, z nichž 60.000 bylo úředně registrováno jako nezaměstnaní. Roku 1933 byl každý třetí vysokoškolsky vzdělaný občan bez místa/ 8 1 )

Roku 1929 byl už Hitler natolik uznáván, že si ho zvolil za společníka Alfred Hugenberg, průmyslník a představitel nacionalistické pravice, který si myslel, že použije nacistů na své cestě k moci. Tím získal Hitler přístup k podnikatelským financím a od té doby neměl nikdy nedostatek peněz. Systém politických stran teďočřvidně upadal. Vytvořit vládu po volbách 1928 trvalo rok. Roku 1930 se vůdce Strany středu Heinrich Briining pokusil odvolat na článek 48 prezidentského výnosu, a když to říšský sněm zamítl, rozpustil ho. Důsledek byl, že se nacisté se 107 křesly a komunisté se 77 stali druhou a třetí největší stranou říšského sněmu. Briining se bál inflace a snažil se jí ze všech sil zabránit, čímž pomohl jak nacistům, tak komunistům. V druhé polovině roku 1931 mezinárodní měnový systém i období hospodářské spolupráce vzaly překvapivě za své. Británie a sedmnáct dalších zemí zrušilo zlatý standard. Na všech stranách vznikaly celní přehrady. Každý stát se teďzařizoval po svém a pro sebe. Amerika se poprvé úplně izolovala. Británie se věnovala pouze zájmům impéria. Německo si vybralo zvláštní neblahou kombinaci radikálních vládních restrikcí, aby udrželo kurs marky, a nadekretovaných zákonů předpisujících mzdy a ceny a umožňujících státní kontrolu bankovní a tím i průmyslové politiky. Následkem toho pozbyl Briining důvěru německých továrníků. Začalo se vážně uvažovat, že by se s Hitlerem měla utvořit nějaká pravicová koalice. Roehm měl tajné porady s politickým šéfem armády generálem Kurtem von Schleicherem. Hitler se poprvé sešel s Hindenburgem, načež se prezident vyjádřil, že by toho „českého frajtra" * sice neudělal kancléřem, ale že by ho mohl zaměstnat jako ministra pošt/ 8 2 ) Levice i pravice Hitlera naprosto podceňovaly až do okamžiku, kdy vstoupil do kancléřství. Jak jsme už poznamenali, levice se opírala o zastara­ lou marxisticko-leninskou analýzu, jež vycházela z poměrů před fašismem, a proto se jím nezabývala. Komunisté si mysleli, že Hitler je pouhý výstřelek kapitalismu, loutka v rukou Hugenberga a Schleichera, jimiž zase 83 manipulovali Krupp a Thyssen/ ) Pod Stalinovým vlivem nedělala v této době německá komunistická strana mezi sociálními demokraty („sociálfašisty") a Hitlerem valný rozdíl. Vůdce komunistů Ernst Thálmann prohlásil 11. února 1930 v říšském sněmu, že fašismus je v Německu už u moci, protože šéfem vlády je sociální demokrat. Jejich hlavní intelektuální orgán Linkskurve (Zatáčka doleva) v podstatě nacisty ignoroval, rovněž je­ diný skutečný komunistický film Ktihle Wampe (1932). Komunisté si všímali

278

279

Hindenburg (1847-1934) se jako mladý poručík pruské armády zúčastnil v roce 1866 bitvy u Sadové. Vojska vtrhla do Čech cestou mezi Náchodem a Trutnovem blízko Broumova, který byl na pruských mapách pojmenován Braunau, stejně jako Braunau poblíž německo-rakouských hranic, kde se narodil Hitler. Maršál si obě místa spletl a nazval proto Hitlera českým frajtrem.

dokonce přičítali separatistické snahy ohledně Porým), který chtěl Německo pevně připoutat k civilizovaným demokraciím západní Evropy a zejména uskutečnit to, co tajně nazýval „trvalým mírem mezi Francií a Německem.... na základě společných hospodářských zájmů". Stresemann byl naopak stoupencem Východu a byl v duchu tehdy převládajícího mínění přesvědčen o prvořadém významu německé zahraniční politiky. Za pomoci Ernsta Scholtze, předsedy Lidové strany, a též nemalou zásluhou maršála Pilsudského, který v té době zavedl v Polsku tuhou vojenskou diktaturu, se Stresemannovi podařilo Adenauerovu nabídku koalice se socialisty úspěšně torpédovat. Příležitost, jež by byla zásadně změnila celý běh dějin, tak byla zmařena; prospěch z toho měl jedině největší ze všech „výchoďanů" Hitler.C76) Výmarská hospodářská prosperita let 1924-29 nebyla tak impozantní, jak se některým lidem zdálo. Šéf britského generálního štábu, soudě podle jeho hlášení, se děsil vzrůstající průmyslové síly Německa/ 7 7 ) Inflace zbavila německé továrny dluhů a v druhé polovině dvacátých let bankovní inflace Benjamina Stronga napumpovala do Porúří obrovské množství amerického kapitálu. Během pěti let po roce 1924 se německý vývoz zdvojnásobil. Výroba překročila předválečnou úroveň v roce 1927 a v roce 1929 už byla na osobu 12% nad ní. Německo investovalo čistých 12% příjmů/ 7 8 ) Ale i ty nejlepší roční příjmy byly ve skutečnosti 6% pod předválečnou úrovní. Také neza­ městnanost byla vysoká. V roce 1926 18,1%, v příštích dvou letech klesla na 8,8 a 8,4% a pak v zimě 1928-9 překročila počet 3 milióny, tj. víc než 13%, a to dávno předtím, než burzovní krach učinil přítrž levnému americkému financování. Po zavedení Smoot-Hawleyových celních tarifů stoupala rychle nad 20%: v roce 1931 byla 33,7% a jednu dobu roku 1932 dosáhla otřesných 43,7%. Té zimy bylo přes 6 miliónů trvale nezaměstnaných/ 7 9 ) Hitlerovi dopomohl k moci strach. Ve volbách roku 1928 klesl počet nacistických poslanců ze čtrnácti na dvanáct a strana dostala jen 2,8% hlasů. Přesto pro něj tyto volby znamenaly zásadní obrat, protože v nich doznala značného zisku levice, zejména komunisté, což vytvořilo ovzduší strachu, z něhož Hitler těžil. Roku 1929 měli nacisté 120.000 členů, v létě 1930 300.000 a začátkem roku 1932 téměř 800.000. Rozrostly se i úderné oddíly 80 SA (Sturmabteilung) na půl miliónu koncem roku 1932/ ) V každé etapě přibývalo Hitlerových stoupenců nejprve mezi studenty a akademicky vzdělanými lidmi, pak teprve následovaly ostatní vrstvy obyvatelstva. Roku 1930 ovládl Hitler studentské hnutí; jeho úspěch mezi vysokoškoláky byl také jedním z důsledků nezaměstnanosti. Z univerzit vycházelo ročně 25.000 absolventů, kteří se přičítali k celkovému počtu 400.000, z nichž 60.000 bylo úředně registrováno jako nezaměstnaní. Roku 1933 byl každý třetí vysokoškolsky vzdělaný občan bez místa/ 8 1 )

Roku 1929 byl už Hitler natolik uznáván, že si ho zvolil za společníka Alfred Hugenberg, průmyslník a představitel nacionalistické pravice, který si myslel, že použije nacistů na své cestě k moci. Tím získal Hitler přístup k podnikatelským financím a od té doby neměl nikdy nedostatek peněz. Systém politických stran teďočřvidně upadal. Vytvořit vládu po volbách 1928 trvalo rok. Roku 1930 se vůdce Strany středu Heinrich Briining pokusil odvolat na článek 48 prezidentského výnosu, a když to říšský sněm zamítl, rozpustil ho. Důsledek byl, že se nacisté se 107 křesly a komunisté se 77 stali druhou a třetí největší stranou říšského sněmu. Briining se bál inflace a snažil se jí ze všech sil zabránit, čímž pomohl jak nacistům, tak komunistům. V druhé polovině roku 1931 mezinárodní měnový systém i období hospodářské spolupráce vzaly překvapivě za své. Británie a sedmnáct dalších zemí zrušilo zlatý standard. Na všech stranách vznikaly celní přehrady. Každý stát se teďzařizoval po svém a pro sebe. Amerika se poprvé úplně izolovala. Británie se věnovala pouze zájmům impéria. Německo si vybralo zvláštní neblahou kombinaci radikálních vládních restrikcí, aby udrželo kurs marky, a nadekretovaných zákonů předpisujících mzdy a ceny a umožňujících státní kontrolu bankovní a tím i průmyslové politiky. Následkem toho pozbyl Briining důvěru německých továrníků. Začalo se vážně uvažovat, že by se s Hitlerem měla utvořit nějaká pravicová koalice. Roehm měl tajné porady s politickým šéfem armády generálem Kurtem von Schleicherem. Hitler se poprvé sešel s Hindenburgem, načež se prezident vyjádřil, že by toho „českého frajtra" * sice neudělal kancléřem, ale že by ho mohl zaměstnat jako ministra pošt/ 8 2 ) Levice i pravice Hitlera naprosto podceňovaly až do okamžiku, kdy vstoupil do kancléřství. Jak jsme už poznamenali, levice se opírala o zastara­ lou marxisticko-leninskou analýzu, jež vycházela z poměrů před fašismem, a proto se jím nezabývala. Komunisté si mysleli, že Hitler je pouhý výstřelek kapitalismu, loutka v rukou Hugenberga a Schleichera, jimiž zase 83 manipulovali Krupp a Thyssen/ ) Pod Stalinovým vlivem nedělala v této době německá komunistická strana mezi sociálními demokraty („sociálfašisty") a Hitlerem valný rozdíl. Vůdce komunistů Ernst Thálmann prohlásil 11. února 1930 v říšském sněmu, že fašismus je v Německu už u moci, protože šéfem vlády je sociální demokrat. Jejich hlavní intelektuální orgán Linkskurve (Zatáčka doleva) v podstatě nacisty ignoroval, rovněž je­ diný skutečný komunistický film Ktihle Wampe (1932). Komunisté si všímali

278

279

Hindenburg (1847-1934) se jako mladý poručík pruské armády zúčastnil v roce 1866 bitvy u Sadové. Vojska vtrhla do Čech cestou mezi Náchodem a Trutnovem blízko Broumova, který byl na pruských mapách pojmenován Braunau, stejně jako Braunau poblíž německo-rakouských hranic, kde se narodil Hitler. Maršál si obě místa spletl a nazval proto Hitlera českým frajtrem.

nacistů jediné, když s nimi bojovali na ulici, což bylo přesně to, co Hitler chtěl. Na těchto utkáních bylo, jak zaznamenal Christopher Isherwood, cosi falešného a rituálního: „Uprostřed ulice plné lidí byl z čistá jasná napaden mladý muž, svlečen, zbit a zanechán zkrvavený na chodníku; všecko se odehrálo během patnácti vteřin a útočníci zmizeli.'^ 84 ) V říšském sněmu Thálmann a Góring pořádali společně místo debat výtržnosti. Někdy šla spolupráce ještě dál. Za berlínské dopravní stávky roku 1932 raubíři Rudé fronty a hnědých košil utvořili společné hlídky proti stávkokazům, zbili každého, kdo se přišel hlásit o práci, a vytrhávali tramvajové koleje. ( 85 ) Jedním z důvodů, proč armáda doporučila nacisty do vlády bylo, že se bála, že by nezvládla současně komunistické a nacistické polovojenské oddíly, zvláště kdyby zaútočili i Poláci. Zaslepeni absurdní politickou analýzou komunisté si skutečně přáli hitlerovskou vládu, neboť se domnívali, že to bude pouhá fraška a předehra k jejich vlastnímu uchopení moci. Pravice podléhala podobné iluzi: Hitler je lehká váha, směšný rakouský demagog, jehož řečnického talentu lze využít - rok 1932 pro něj byl annus mirabilis, podivuhodný rok, kdy pronesl své nejlepší projevy - jenom se musí „zvládnout" a „usměrnit". „Kdyby nacisté neexistovali," tvrdil Schleicher roku 1932, „museli bychom si je vymyslet."(86) S využíváním to ale bylo právě naopak. Události těsně před Hitlerovým nástupem k moci zajímavým způsobem připomínají vzestup Leninův - i když první zákony potřeboval a druhý zničil - právě v tom, že oba ukazují, jak neodolatelně přitahuje jasný cíl spojený s obrovskou a bezohlednou vůlí k moci. Schleicher ve snaze oddělit Hitlera od jeho rabijáků SA zakázal. Brúninga v květnu 1932 donutil odstoupit a nahradil ho vlastním kandidátem, kluzkým diplomatem Franzem von Papenem. Papen doufaje, že získá Hitlerovu spolupráci, zákaz SA odvolal a vypsal nové volby. Za to se mu Hitler nijak neodvděčil a dokonce ještě nazval jeho vládu „kabinetem baronů". 17. července vyprovokoval nepokoje v Altoně a Papen jich použil jako záminku, aby za asistence policie rozpustil vládu pruského státu, která byla poslední baštou sociálních demokratů. Domníval se, že tímto činem posílí vliv ústřední vlády, ale ve skutečnosti jím ukončil život výmarské republiky a připravil tak přímo cestu vládě nezákonné. Při volbách zdvojnásobil Hitler počet hlasů na 37,2% a spolu s ko­ munisty teď měl v říšském sněmu přes polovinu poslaneckých míst. Když ho Hindenburg odmítl jmenovat kancléřem, Hitler poslal svoje lidi do ulic a 10. srpna ubili SA-mani k smrti komunistického funkcionáře před zraky jeho rodiny. Hitler napsal článek, kde vraždu ospravedlňoval a vysvětlil naprosto jasně, co nacistická vláda znamená. Při dalších volbách v listopadu dostali nacisté jen 33% hlasů, ale velmi získali komunisté, kteří teď měli v říšském sněmu 100 křesel (nacisté 196), což paradoxně vedlo k tomu, že

se pravice usilovněji snažila dostat Hitlera do vlády. Za Papena nastoupil na místo kancléře Schleicher, který doufal, že nacisty zvládne, odtrhne-li od Hitlera Strasserovo křídlo (tou dobou už bez významu). To přimělo Papena, že po tajné domluvě s Hidenburgem utvořil koalici Papen-Hitler, přičemž generál Werner von Blomberg měl jako ministr obrany převzít roli dalšího „usměrňovatele". Podrobnosti tohoto manévru jsou neobyčejně složité - byl to Totentanz, tanec smrti - ale jeho základ je prostý: na jedné straně neustálé měnění cílů, nejednotnost a neschopnost soustředit se na udržení zákla­ dů moci; na druhé neochvějný cíl a pevné uchopení reality. 30. ledna 1933 po dvou dnech odporného servilního handlování byl Hitler ustanoven kancléřem. V kabinetu byli z dvanácti ministrů jen tři nacisté a Hitler měl být držen na uzdě z jedné strany Blombergem a z druhé strany svým „poručníkem" Hugenbergem. Jenže Hitler, Góring a Frick, tři nacističtí ministři, zastávali právě ty nejdůležitější funkce: kancléřství s možností použít článku 48; pruské ministerstvo vnitra; a celostátní ministerstvo vnitra. Kromě armády jedinou silou v zemi, jež by si dovedla poradit s půl miliónem hnědých košil, byla pruská policie. A ta byla právě odňata sociálním demokratům a odevzdána Góringovi! Od Blomberga se nedalo čekat, že by bojoval proti oběma. Co se Hugenberga týče, toho tajně zradil Papen, který souhlasil, aby Hitler vypsal nové volby (jež by teď mohl zvládnout), čímž by byl Hugenberg vykázán do patřičných mezí/ 8 7 ) 30. leden 1933 se tak stal pro Německo a vlastně i pro celý svět hranicí, po jejímž překročení už není možný návrat. Goebbels řekl: „Dosáhneme-li moci, už se jí nikdy nevzdáme, leda že by nás vynesli z úřadoven jako mrtvoly.'^88) Jakmile Hitler vkročil do kancléřství, začal jednat stejně rychle jako Lenin v říjnu 1917. Okamžitě přesunul do berlínské vládní čtvrti 25.000 mužů. Toho večera se konala masová přehlídka s pochodněmi. Skoro šest hodin pochodovaly oddíly SA a SS Brandenburskou branou ke kancléřství, zatímco Hitlerovy „zvláštní" policejní jednotky udržovaly pořádek v obrovském jásajícím davu. V jednom z osvětlených oken bylo vidět vzrušenou postavu Hitlera. V jiném apatický stín Hindenburgův: dřevěný titán tloukl holí do taktu při hudbě vojenské kapely. ( 89 ) Dav jásal, protože politika byla většině Němců nesympatická a Hitler slíbil, že s ní skoncuje a nahradí ji režimem o jediné straně. Velkým tématem jeho proslovů v předcházejícím roce bylo, že „politikové zničili Říši". Teď použije politiky, aby proti politikům vedl válku, jeho volby budou znamenat konec voleb, jeho strana bude znamenat konec stran: „Říkám všem těmto trapným politikům: Německo se změní v jedinou stranu, stranu velkého, hrdinského národa." To, co navrhoval, byla revoluce za účelem zavedení stability, revolta proti zmatkům, legální puč k nastolení jednoty. To (xlpovídalo silné německé tradici. Wagner znevažoval politiku jako nemorální

280

281

nacistů jediné, když s nimi bojovali na ulici, což bylo přesně to, co Hitler chtěl. Na těchto utkáních bylo, jak zaznamenal Christopher Isherwood, cosi falešného a rituálního: „Uprostřed ulice plné lidí byl z čistá jasná napaden mladý muž, svlečen, zbit a zanechán zkrvavený na chodníku; všecko se odehrálo během patnácti vteřin a útočníci zmizeli.'^ 84 ) V říšském sněmu Thálmann a Góring pořádali společně místo debat výtržnosti. Někdy šla spolupráce ještě dál. Za berlínské dopravní stávky roku 1932 raubíři Rudé fronty a hnědých košil utvořili společné hlídky proti stávkokazům, zbili každého, kdo se přišel hlásit o práci, a vytrhávali tramvajové koleje. ( 85 ) Jedním z důvodů, proč armáda doporučila nacisty do vlády bylo, že se bála, že by nezvládla současně komunistické a nacistické polovojenské oddíly, zvláště kdyby zaútočili i Poláci. Zaslepeni absurdní politickou analýzou komunisté si skutečně přáli hitlerovskou vládu, neboť se domnívali, že to bude pouhá fraška a předehra k jejich vlastnímu uchopení moci. Pravice podléhala podobné iluzi: Hitler je lehká váha, směšný rakouský demagog, jehož řečnického talentu lze využít - rok 1932 pro něj byl annus mirabilis, podivuhodný rok, kdy pronesl své nejlepší projevy - jenom se musí „zvládnout" a „usměrnit". „Kdyby nacisté neexistovali," tvrdil Schleicher roku 1932, „museli bychom si je vymyslet."(86) S využíváním to ale bylo právě naopak. Události těsně před Hitlerovým nástupem k moci zajímavým způsobem připomínají vzestup Leninův - i když první zákony potřeboval a druhý zničil - právě v tom, že oba ukazují, jak neodolatelně přitahuje jasný cíl spojený s obrovskou a bezohlednou vůlí k moci. Schleicher ve snaze oddělit Hitlera od jeho rabijáků SA zakázal. Brúninga v květnu 1932 donutil odstoupit a nahradil ho vlastním kandidátem, kluzkým diplomatem Franzem von Papenem. Papen doufaje, že získá Hitlerovu spolupráci, zákaz SA odvolal a vypsal nové volby. Za to se mu Hitler nijak neodvděčil a dokonce ještě nazval jeho vládu „kabinetem baronů". 17. července vyprovokoval nepokoje v Altoně a Papen jich použil jako záminku, aby za asistence policie rozpustil vládu pruského státu, která byla poslední baštou sociálních demokratů. Domníval se, že tímto činem posílí vliv ústřední vlády, ale ve skutečnosti jím ukončil život výmarské republiky a připravil tak přímo cestu vládě nezákonné. Při volbách zdvojnásobil Hitler počet hlasů na 37,2% a spolu s ko­ munisty teď měl v říšském sněmu přes polovinu poslaneckých míst. Když ho Hindenburg odmítl jmenovat kancléřem, Hitler poslal svoje lidi do ulic a 10. srpna ubili SA-mani k smrti komunistického funkcionáře před zraky jeho rodiny. Hitler napsal článek, kde vraždu ospravedlňoval a vysvětlil naprosto jasně, co nacistická vláda znamená. Při dalších volbách v listopadu dostali nacisté jen 33% hlasů, ale velmi získali komunisté, kteří teď měli v říšském sněmu 100 křesel (nacisté 196), což paradoxně vedlo k tomu, že

se pravice usilovněji snažila dostat Hitlera do vlády. Za Papena nastoupil na místo kancléře Schleicher, který doufal, že nacisty zvládne, odtrhne-li od Hitlera Strasserovo křídlo (tou dobou už bez významu). To přimělo Papena, že po tajné domluvě s Hidenburgem utvořil koalici Papen-Hitler, přičemž generál Werner von Blomberg měl jako ministr obrany převzít roli dalšího „usměrňovatele". Podrobnosti tohoto manévru jsou neobyčejně složité - byl to Totentanz, tanec smrti - ale jeho základ je prostý: na jedné straně neustálé měnění cílů, nejednotnost a neschopnost soustředit se na udržení zákla­ dů moci; na druhé neochvějný cíl a pevné uchopení reality. 30. ledna 1933 po dvou dnech odporného servilního handlování byl Hitler ustanoven kancléřem. V kabinetu byli z dvanácti ministrů jen tři nacisté a Hitler měl být držen na uzdě z jedné strany Blombergem a z druhé strany svým „poručníkem" Hugenbergem. Jenže Hitler, Góring a Frick, tři nacističtí ministři, zastávali právě ty nejdůležitější funkce: kancléřství s možností použít článku 48; pruské ministerstvo vnitra; a celostátní ministerstvo vnitra. Kromě armády jedinou silou v zemi, jež by si dovedla poradit s půl miliónem hnědých košil, byla pruská policie. A ta byla právě odňata sociálním demokratům a odevzdána Góringovi! Od Blomberga se nedalo čekat, že by bojoval proti oběma. Co se Hugenberga týče, toho tajně zradil Papen, který souhlasil, aby Hitler vypsal nové volby (jež by teď mohl zvládnout), čímž by byl Hugenberg vykázán do patřičných mezí/ 8 7 ) 30. leden 1933 se tak stal pro Německo a vlastně i pro celý svět hranicí, po jejímž překročení už není možný návrat. Goebbels řekl: „Dosáhneme-li moci, už se jí nikdy nevzdáme, leda že by nás vynesli z úřadoven jako mrtvoly.'^88) Jakmile Hitler vkročil do kancléřství, začal jednat stejně rychle jako Lenin v říjnu 1917. Okamžitě přesunul do berlínské vládní čtvrti 25.000 mužů. Toho večera se konala masová přehlídka s pochodněmi. Skoro šest hodin pochodovaly oddíly SA a SS Brandenburskou branou ke kancléřství, zatímco Hitlerovy „zvláštní" policejní jednotky udržovaly pořádek v obrovském jásajícím davu. V jednom z osvětlených oken bylo vidět vzrušenou postavu Hitlera. V jiném apatický stín Hindenburgův: dřevěný titán tloukl holí do taktu při hudbě vojenské kapely. ( 89 ) Dav jásal, protože politika byla většině Němců nesympatická a Hitler slíbil, že s ní skoncuje a nahradí ji režimem o jediné straně. Velkým tématem jeho proslovů v předcházejícím roce bylo, že „politikové zničili Říši". Teď použije politiky, aby proti politikům vedl válku, jeho volby budou znamenat konec voleb, jeho strana bude znamenat konec stran: „Říkám všem těmto trapným politikům: Německo se změní v jedinou stranu, stranu velkého, hrdinského národa." To, co navrhoval, byla revoluce za účelem zavedení stability, revolta proti zmatkům, legální puč k nastolení jednoty. To (xlpovídalo silné německé tradici. Wagner znevažoval politiku jako nemorální

280

281

90

a neněmeckou činnost. Thomas Mann odsuzoval „terorismus politiky"^ ) Hitler nabízel to, co marxistický autor Walter Benjamin nazval „estetizováním politiky", uměním bez podstaty. Roku 1919 požadovali surrealisté „vládu umělců". Teď ji měli. Z nacistických bonzů nebyl Hitler jediný „kumštýř". Funk skládal hudbu, Baldur von Schirach a Hans Frank básně, Goebbels psal romány; Rosenberg byl architekt, Dietrich Eckart malíř. Hitler dal Němcům jednotící aspekt veřejného života: podívanou, přehlídky, proslovy, slavnosti a rituál; rozdělující aspekt buď úplně zrušil, nebo ho prováděl tajně úzký kruh elity. Přehlídka 30. ledna byla ukázkou jednotícího aspektu v němž se Hitler vyznal jako málokdo a který brzy potom začal napodobovat Stalin. Rozdělující aspekt začal dalšího dne ráno, když Góring převzal pruskou státní mašinérii. Provedl radikální personální změny hlavně ve vedoucích policejních funkcích a vydal řadu příkazů pro urychlené rozšíření státní tajné policie - gestapa (Geheime Staatspolizei) - pod nacistickým vedením. O čtyři dny později Hitler používaje své pravomoci podle článku 48 vydal dekret „Na ochranu německého národa", kterým přenechával vládě naprostou volnost zakazovat veřejná shromáždění a zastavovat vydávání novin. 22. února založil Góring další „pomocnou policii" o 50.000 mužích. Byli to bez výjimky členové strany. Měla rozhánět nenacistické organizace schopné odporu. Prohlásil: „Má opatření se neřídí právními ohledy nebo byrokracií. Mým úkolem není prosazovat spravedlnost. Mým úkolem je ničit a vyhlazovat - toť vše!" Novým policistům řekl: „Všichni, kdo budou konat svou povinnost ve službě státu, poslouchat mých rozkazů a postupovat tvrdě proti nepřátelům státu, všichni, kdo v případě napadení použijí bezohledně revolver - ti všichni si mohou být jisti ochranou....Nazývá-li se tohle vraždou, pak jsem vrah."( 91 ) Góringův úkol byl velmi usnadněn požárem říšského sněmu 28.února, který údajně založil slabomyslný Martinus van der Lubbe. Novému režimu přišel velmi vhod. Téhož dne vydal Hitler zvláštní dekret z 28. února 1933 „Na ochranu lidu a státu" doplněný ještě dalším výnosem „Proti zradě německého národa a vlastizrádným machinacím". Dohromady tvořily skutečný základ nacistické vlády, neboť zásadně dovolovaly policii obcházet soudy.(92) Nejdůležitější odstavec zní: Články 114-18,123-4 a 153 ústavy Velkoněmecké říše se prozatím ruší. V této souvislosti se tudíž nad zákonná ustanovení povoluje omezování osobní svobody, omezování práva svobodně vyjadřovat mínění včetně svobody tisku, spolčování a shromažďování, dále cenzura dopisů, telegramů a telefonních hovorů, domovní prohlídky, jakož i konfiskace a restrikce majetku. Tento dekret dával Hitlerovi vše, co potřeboval k zřízení totalitního státu, a byl skutečným základem režimu až do roku 1945. Po volbách

5. března, v nichž nacisté získali 43,9% hlasů (288 poslaneckých míst), však Hitler vydal „zmocňovací zákon", který nechal 23. března projednat a schválit v říšském sněmu (jenž dočasně zasedal v Krollově opeře obklo­ pené jednotkami SA a SS). První článek převáděl právo vydávat zákony z říšského sněmu na administrativu, druhý jí dával právo provádět ústavní změny, třetí postupoval právo prezidenta navrhovat zákony kancléři, čtvrtý rozšiřoval celý zákon též na smlouvy a pátý ho omezoval na čtyři roky (byl prodloužen v roce 1937,1941 a znovu 1943). Tím se v podstatě rušila ústava a likvidovala legální vláda. Hitler nikdy nepovažoval za nutné a ani se nena­ máhal nahradit výmarskou ústavu svou vlastní. Ústava totiž dekretu z 28. úno­ ra nijak nevadila, leda metafyzicky. Ten byl skutečně projednáván v jediné politické debatě, kterou Hitler jako vůdce kdy připustil - asi tak jako kdysi Lenin na ojedinělém zasedání ruské prozatímní vlády. Paralela je téměř stra­ šidelná, až na to, že se Hitler na rozdíl od Lenina účastnil debaty osobně a rozlíceně reagoval na proslov sociálních demokratů, kteří byli proti návrhu (šestadvacet sociálních demokratů a jednaosmdesát komunistů bylo tou dobou již zatčeno nebo na útěku). Ale pravicové strany a strany středu pro návrh hlasovaly, takže prošel 441 hlasy ku 94. Tato kapitulace znamenala morální smrt republiky, jež byla z právního hlediska mrtvá už od 28. února. Odpor byl buď slabý, nebo neexistoval. Někteří z komunistických vůdců, kteří ještě před několika týdny věřili, že Hitlerův nástup do funkce bude jen pomíjivou předehrou k jejich vlastnímu vítězství, byli prostě zavražděni. Jiní utekli do Ruska, kde je brzy stihl stejný osud. Velké množství řadových komunistů se pokorně podřídilo a zmizelo v davu. Odbory kapitulovaly bez jediného náznaku boje. 10. května sociální demokraté utěšujíce se tvrzením, že nacisté jsou stejně jen „posledním trumfem reakce", připustili zabavení veškerého majetku i novin. O týden později jejich poslanci hlasovali pro Hitlerovu zahraniční politiku, takže Góring mohl prohlásit: „Celý svět vidí, že se německý národ dokáže sjednotit, když je v sázce jeho osud." V červnu byly rozpuštěny všechny nenacistické strany pravice, levice a středu i s jejich polovojenskými jednotkami. Koncem měsíce byl Hugenberg, velký Hitlerův „poručník a usměrňovatel", potupně vyhnán ze své kanceláře. Nakonec byli nacionální socialisté v červenci prohlášení za jedinou zákonem uznávanou stranu. Zničit totálně německou demokracii trvalo Hitlerovi méně než pět měsíců - asi stejnou dobu jako Leninovi. Nikdo se neozval. Výstižně to charakterizuje Robert Musil: „Jediný, kdo budil dojem absolutního nesouhlasu - ale beze slov - byly služky."(93) Hitler měl před očima vyzrálý sovětský model, a tak mohl vybudovat hrůznou mašinérii a teror policejního státu ještě rychleji než Lenin - a záhy v měřítku tak velkém jako Stalin. Hlavním iniciátorem v tomto snažení byl Góring, který používal pruskou policii a gestapo nově vytvořené z SA

282

283

90

a neněmeckou činnost. Thomas Mann odsuzoval „terorismus politiky"^ ) Hitler nabízel to, co marxistický autor Walter Benjamin nazval „estetizováním politiky", uměním bez podstaty. Roku 1919 požadovali surrealisté „vládu umělců". Teď ji měli. Z nacistických bonzů nebyl Hitler jediný „kumštýř". Funk skládal hudbu, Baldur von Schirach a Hans Frank básně, Goebbels psal romány; Rosenberg byl architekt, Dietrich Eckart malíř. Hitler dal Němcům jednotící aspekt veřejného života: podívanou, přehlídky, proslovy, slavnosti a rituál; rozdělující aspekt buď úplně zrušil, nebo ho prováděl tajně úzký kruh elity. Přehlídka 30. ledna byla ukázkou jednotícího aspektu v němž se Hitler vyznal jako málokdo a který brzy potom začal napodobovat Stalin. Rozdělující aspekt začal dalšího dne ráno, když Góring převzal pruskou státní mašinérii. Provedl radikální personální změny hlavně ve vedoucích policejních funkcích a vydal řadu příkazů pro urychlené rozšíření státní tajné policie - gestapa (Geheime Staatspolizei) - pod nacistickým vedením. O čtyři dny později Hitler používaje své pravomoci podle článku 48 vydal dekret „Na ochranu německého národa", kterým přenechával vládě naprostou volnost zakazovat veřejná shromáždění a zastavovat vydávání novin. 22. února založil Góring další „pomocnou policii" o 50.000 mužích. Byli to bez výjimky členové strany. Měla rozhánět nenacistické organizace schopné odporu. Prohlásil: „Má opatření se neřídí právními ohledy nebo byrokracií. Mým úkolem není prosazovat spravedlnost. Mým úkolem je ničit a vyhlazovat - toť vše!" Novým policistům řekl: „Všichni, kdo budou konat svou povinnost ve službě státu, poslouchat mých rozkazů a postupovat tvrdě proti nepřátelům státu, všichni, kdo v případě napadení použijí bezohledně revolver - ti všichni si mohou být jisti ochranou....Nazývá-li se tohle vraždou, pak jsem vrah."( 91 ) Góringův úkol byl velmi usnadněn požárem říšského sněmu 28.února, který údajně založil slabomyslný Martinus van der Lubbe. Novému režimu přišel velmi vhod. Téhož dne vydal Hitler zvláštní dekret z 28. února 1933 „Na ochranu lidu a státu" doplněný ještě dalším výnosem „Proti zradě německého národa a vlastizrádným machinacím". Dohromady tvořily skutečný základ nacistické vlády, neboť zásadně dovolovaly policii obcházet soudy.(92) Nejdůležitější odstavec zní: Články 114-18,123-4 a 153 ústavy Velkoněmecké říše se prozatím ruší. V této souvislosti se tudíž nad zákonná ustanovení povoluje omezování osobní svobody, omezování práva svobodně vyjadřovat mínění včetně svobody tisku, spolčování a shromažďování, dále cenzura dopisů, telegramů a telefonních hovorů, domovní prohlídky, jakož i konfiskace a restrikce majetku. Tento dekret dával Hitlerovi vše, co potřeboval k zřízení totalitního státu, a byl skutečným základem režimu až do roku 1945. Po volbách

5. března, v nichž nacisté získali 43,9% hlasů (288 poslaneckých míst), však Hitler vydal „zmocňovací zákon", který nechal 23. března projednat a schválit v říšském sněmu (jenž dočasně zasedal v Krollově opeře obklo­ pené jednotkami SA a SS). První článek převáděl právo vydávat zákony z říšského sněmu na administrativu, druhý jí dával právo provádět ústavní změny, třetí postupoval právo prezidenta navrhovat zákony kancléři, čtvrtý rozšiřoval celý zákon též na smlouvy a pátý ho omezoval na čtyři roky (byl prodloužen v roce 1937,1941 a znovu 1943). Tím se v podstatě rušila ústava a likvidovala legální vláda. Hitler nikdy nepovažoval za nutné a ani se nena­ máhal nahradit výmarskou ústavu svou vlastní. Ústava totiž dekretu z 28. úno­ ra nijak nevadila, leda metafyzicky. Ten byl skutečně projednáván v jediné politické debatě, kterou Hitler jako vůdce kdy připustil - asi tak jako kdysi Lenin na ojedinělém zasedání ruské prozatímní vlády. Paralela je téměř stra­ šidelná, až na to, že se Hitler na rozdíl od Lenina účastnil debaty osobně a rozlíceně reagoval na proslov sociálních demokratů, kteří byli proti návrhu (šestadvacet sociálních demokratů a jednaosmdesát komunistů bylo tou dobou již zatčeno nebo na útěku). Ale pravicové strany a strany středu pro návrh hlasovaly, takže prošel 441 hlasy ku 94. Tato kapitulace znamenala morální smrt republiky, jež byla z právního hlediska mrtvá už od 28. února. Odpor byl buď slabý, nebo neexistoval. Někteří z komunistických vůdců, kteří ještě před několika týdny věřili, že Hitlerův nástup do funkce bude jen pomíjivou předehrou k jejich vlastnímu vítězství, byli prostě zavražděni. Jiní utekli do Ruska, kde je brzy stihl stejný osud. Velké množství řadových komunistů se pokorně podřídilo a zmizelo v davu. Odbory kapitulovaly bez jediného náznaku boje. 10. května sociální demokraté utěšujíce se tvrzením, že nacisté jsou stejně jen „posledním trumfem reakce", připustili zabavení veškerého majetku i novin. O týden později jejich poslanci hlasovali pro Hitlerovu zahraniční politiku, takže Góring mohl prohlásit: „Celý svět vidí, že se německý národ dokáže sjednotit, když je v sázce jeho osud." V červnu byly rozpuštěny všechny nenacistické strany pravice, levice a středu i s jejich polovojenskými jednotkami. Koncem měsíce byl Hugenberg, velký Hitlerův „poručník a usměrňovatel", potupně vyhnán ze své kanceláře. Nakonec byli nacionální socialisté v červenci prohlášení za jedinou zákonem uznávanou stranu. Zničit totálně německou demokracii trvalo Hitlerovi méně než pět měsíců - asi stejnou dobu jako Leninovi. Nikdo se neozval. Výstižně to charakterizuje Robert Musil: „Jediný, kdo budil dojem absolutního nesouhlasu - ale beze slov - byly služky."(93) Hitler měl před očima vyzrálý sovětský model, a tak mohl vybudovat hrůznou mašinérii a teror policejního státu ještě rychleji než Lenin - a záhy v měřítku tak velkém jako Stalin. Hlavním iniciátorem v tomto snažení byl Góring, který používal pruskou policii a gestapo nově vytvořené z SA

282

283

a SS-manů a působící z berlínské centrály na Prinz-Albrecht StraBe. Právě Góring likvidoval komunistickou stranu během několika týdnů prostě vraždami - „Kulka vystřelená z hlavně policejní pistole je má kulka," ujišťoval své lidi - nebo internací v koncentračních táborech, které začal zakládat už v březnu. Neuvěřitelná surovost Góringových akcí prová­ děných bez nejmenšího ohledu na právo do značné míry vysvětluje mlčení nebo povolnost skupin, které by se jinak normálně novému režimu postavily. Měly prostě strach. Bylo známo, že lidé nacistům nesympatičtí prostě zmizeli beze stopy: buď byli zavražděni, nebo umučeni, nebo pohřbeni v koncentračních táborech. Veškerá opozice byla udušena příkrovem strachu a toho právě chtěl Góring dosáhnout. Hitler chválil jeho práci jako „brutální a chladnokrevnou".(94) Hitler měl však ve zvyku všechny své instituce zdvojovat tak, aby mohl v případě potřeby postavit jednu proti druhé a jako Caesar rozdělit a panovat. Nikdy zcela nedůvěřoval oddílům SA, které zorganizoval Roehm a kterých teď bylo na milión. Po propuštění z Landsbergu si proto vytvořil v rámci SA svou osobní stráž zvanou Schutzstaffel (SS) neboli bezpečnostní jednotky. Roku 1929, když bylo SS-manů v černých košilích 290, svěřil jejich vedení devětadvacetiletému Heinrichu Himmlerovi, synu vlivného bývalého domácího učitele bavorské královské rodiny. Přes svůj upjatý výraz a puntičkářské návyky (zapisoval si do deníku, kdy se holil, kdy se koupal nebo kdy si dal stříhat vlasy, a schovával si všechny ústřižky a stvrzenky) byl Himmler rváč a zapřísáhlý antisemita, který nosil svůj cvikr bez obrouček i při souboji. Dozíral na tajné sklady zbraní ukryté na venkově před Spojeneckou kontrolní komisí a jeho styky v armádě a ve společnosti mu umožnily zvednout nivo SS nad úroveň SA. Někteří z jeho skupinových velitelů byli šlechtického původu. Mezi SS-many bylo také mnoho lékařů. Čestnými členy organizace byli státní úředníci a průmyslníci. Himmler na rozdíl od Roehma nebral nezaměstnané^ 95 ) Na Hitlerovo přání Himmler rychle rozšiřoval útvary SS, takže při převzetí moci měly 52.000 mužů. Hitlerova osobní stráž SS-Leibstandarte, byla celá divize. Himmler však nikdy nepatřil k Hitlerovým důvěrným přátelům. Jednalo se s ním jako s funkcionářem, jehož loajalita vyplývá z úcty a strachu; a je zajímavé, že Himmler se Hitlera bál vskutku až do konce, ačkoli ho mohl snadno zničit. Hitler považoval organizaci SS za nástroj své vlastní moci a dával jí zvláštní úkoly. Od roku 1931 vedla rasový a osídlovací úřad pověřený praktickou aplikací nacistické rasové teorie, zazna­ menáváním rodokmenů členů strany a navrhováním rasových zákonů. SS-mani se tak časem stali vlastním nástrojem Hitlerova gigantického vyhlazovacího a osídlovacího plánu východních zemí. V té době Himmler získal pro organizaci bývalého námořního důstojníka Reinharda Heydricha,

v němž viděl ideální árijský typ, a pověřil ho vedením nové bezpečnostní a výzvědné služby, Sicherheitsdienst (SD), kterou mu Hitler nařídil vytvořit, aby hlídala Roehmovu SA. Proto také mohl Himmler po lednu 1933 rychle rozvinout svou organizaci v rozsáhlý bezpečnostní systém s vlastními vojenskými jednotkami (Waffen SS), s útvary zvanými Totenkopfverbánde (umrlčí lebka), které měly na starosti koncentrační tábory a jiné zvláštní úkory. Do útvarů umrlčí lebky se dostalo mnoho zločinců jako Adolf Eichmann a Rudolf Hess, který si právě odseděl trest za vražduX96) Himmler byl původně pouze šéfem policie v Mnichově a k zřízení svého prvního koncentračního tábora v Dachau potřeboval povolení bavorského katolického ministerského předsedy Heinricha Helda. Zpráva o tom se objevila v tisku: Ve středu 22. března 1933 bude otevřen první koncentrační tábor u Dachau. Pojme 5.000 vězňů. Je plánován v tak velkém měřítku a předem odmítáme jakékoli malicherné námitky, neboť jsme přesvědčeni o souhlasu všech, kdo mají úctu k národu a slouží jeho zájmům. Heinrich Himmler, úřadující policejní prezident města Mnichova^97) Himmlerův nejstarší příkaz k „ochranné vazbě" zněl: „Na základě článku 1 výnosu říšského prezidenta na ochranu lidu a státu z 28. února 1933 jste vzat do ochranné vazby v zájmu veřejné bezpečnosti a pořádku. Důvod: podezření z činnosti nepřátelské státu." Na rozdíl od Góringa se Himmler v této době snažil dodržovat dosud existující formality nacistického státu. Ale táborový řád, který sestavil, svědčí od samého začátku o děsivě neomezené moci, jakou Himmler a jeho lidé měli, a o bezuzdném teroru: Každému se otevřeně a jasně řekne, že je „až na další internován v koncentračním táboře"....V určitých případech může říšský vedoucí SS a náčelník německé policie nařídit zvláštní tresty....Proti rozšiřování zpráv o takových kárných opatřeních není námitek....má to odstrašující účinek. Jako provokatéři budou oběšeni všichni, kdo se proviní buřičskými řečmi, organizováním schůzek, zájmových skupin, postáváním s jinými; rovněž všichni, kdo za účelem poskytování informací nepřátelské propagandě sbírají pravdivé či nepravdivé zprávy o poměrech v koncentračních táborech/98^ Himmlerova perfektní papírová byrokracie a okázalý respekt k usta­ novením zákona (kdykoli poslal staré rodiče na projíždku služebním autem, zapisoval si výlohy a odečítal je ze svého platuC99)) byly falešné zrovna tak jako zdání legality, které předstíralo OGPU v sovětském Rusku. Hans Gisevius, pracovník gestapa, později vypověděl: „Bylo vždy oblíbenou taktikou SS vystupovat v masce solidních občanů a pádně odsuzovat všechny výstřelky, lži a porušování zákona. Himmler sám....dělal dojem horlivého obránce slušnosti, čistoty a spravedlnosti."( 100 ) Dbal o to, aby se jeho lidé

284

285

a SS-manů a působící z berlínské centrály na Prinz-Albrecht StraBe. Právě Góring likvidoval komunistickou stranu během několika týdnů prostě vraždami - „Kulka vystřelená z hlavně policejní pistole je má kulka," ujišťoval své lidi - nebo internací v koncentračních táborech, které začal zakládat už v březnu. Neuvěřitelná surovost Góringových akcí prová­ děných bez nejmenšího ohledu na právo do značné míry vysvětluje mlčení nebo povolnost skupin, které by se jinak normálně novému režimu postavily. Měly prostě strach. Bylo známo, že lidé nacistům nesympatičtí prostě zmizeli beze stopy: buď byli zavražděni, nebo umučeni, nebo pohřbeni v koncentračních táborech. Veškerá opozice byla udušena příkrovem strachu a toho právě chtěl Góring dosáhnout. Hitler chválil jeho práci jako „brutální a chladnokrevnou".(94) Hitler měl však ve zvyku všechny své instituce zdvojovat tak, aby mohl v případě potřeby postavit jednu proti druhé a jako Caesar rozdělit a panovat. Nikdy zcela nedůvěřoval oddílům SA, které zorganizoval Roehm a kterých teď bylo na milión. Po propuštění z Landsbergu si proto vytvořil v rámci SA svou osobní stráž zvanou Schutzstaffel (SS) neboli bezpečnostní jednotky. Roku 1929, když bylo SS-manů v černých košilích 290, svěřil jejich vedení devětadvacetiletému Heinrichu Himmlerovi, synu vlivného bývalého domácího učitele bavorské královské rodiny. Přes svůj upjatý výraz a puntičkářské návyky (zapisoval si do deníku, kdy se holil, kdy se koupal nebo kdy si dal stříhat vlasy, a schovával si všechny ústřižky a stvrzenky) byl Himmler rváč a zapřísáhlý antisemita, který nosil svůj cvikr bez obrouček i při souboji. Dozíral na tajné sklady zbraní ukryté na venkově před Spojeneckou kontrolní komisí a jeho styky v armádě a ve společnosti mu umožnily zvednout nivo SS nad úroveň SA. Někteří z jeho skupinových velitelů byli šlechtického původu. Mezi SS-many bylo také mnoho lékařů. Čestnými členy organizace byli státní úředníci a průmyslníci. Himmler na rozdíl od Roehma nebral nezaměstnané^ 95 ) Na Hitlerovo přání Himmler rychle rozšiřoval útvary SS, takže při převzetí moci měly 52.000 mužů. Hitlerova osobní stráž SS-Leibstandarte, byla celá divize. Himmler však nikdy nepatřil k Hitlerovým důvěrným přátelům. Jednalo se s ním jako s funkcionářem, jehož loajalita vyplývá z úcty a strachu; a je zajímavé, že Himmler se Hitlera bál vskutku až do konce, ačkoli ho mohl snadno zničit. Hitler považoval organizaci SS za nástroj své vlastní moci a dával jí zvláštní úkoly. Od roku 1931 vedla rasový a osídlovací úřad pověřený praktickou aplikací nacistické rasové teorie, zazna­ menáváním rodokmenů členů strany a navrhováním rasových zákonů. SS-mani se tak časem stali vlastním nástrojem Hitlerova gigantického vyhlazovacího a osídlovacího plánu východních zemí. V té době Himmler získal pro organizaci bývalého námořního důstojníka Reinharda Heydricha,

v němž viděl ideální árijský typ, a pověřil ho vedením nové bezpečnostní a výzvědné služby, Sicherheitsdienst (SD), kterou mu Hitler nařídil vytvořit, aby hlídala Roehmovu SA. Proto také mohl Himmler po lednu 1933 rychle rozvinout svou organizaci v rozsáhlý bezpečnostní systém s vlastními vojenskými jednotkami (Waffen SS), s útvary zvanými Totenkopfverbánde (umrlčí lebka), které měly na starosti koncentrační tábory a jiné zvláštní úkory. Do útvarů umrlčí lebky se dostalo mnoho zločinců jako Adolf Eichmann a Rudolf Hess, který si právě odseděl trest za vražduX96) Himmler byl původně pouze šéfem policie v Mnichově a k zřízení svého prvního koncentračního tábora v Dachau potřeboval povolení bavorského katolického ministerského předsedy Heinricha Helda. Zpráva o tom se objevila v tisku: Ve středu 22. března 1933 bude otevřen první koncentrační tábor u Dachau. Pojme 5.000 vězňů. Je plánován v tak velkém měřítku a předem odmítáme jakékoli malicherné námitky, neboť jsme přesvědčeni o souhlasu všech, kdo mají úctu k národu a slouží jeho zájmům. Heinrich Himmler, úřadující policejní prezident města Mnichova^97) Himmlerův nejstarší příkaz k „ochranné vazbě" zněl: „Na základě článku 1 výnosu říšského prezidenta na ochranu lidu a státu z 28. února 1933 jste vzat do ochranné vazby v zájmu veřejné bezpečnosti a pořádku. Důvod: podezření z činnosti nepřátelské státu." Na rozdíl od Góringa se Himmler v této době snažil dodržovat dosud existující formality nacistického státu. Ale táborový řád, který sestavil, svědčí od samého začátku o děsivě neomezené moci, jakou Himmler a jeho lidé měli, a o bezuzdném teroru: Každému se otevřeně a jasně řekne, že je „až na další internován v koncentračním táboře"....V určitých případech může říšský vedoucí SS a náčelník německé policie nařídit zvláštní tresty....Proti rozšiřování zpráv o takových kárných opatřeních není námitek....má to odstrašující účinek. Jako provokatéři budou oběšeni všichni, kdo se proviní buřičskými řečmi, organizováním schůzek, zájmových skupin, postáváním s jinými; rovněž všichni, kdo za účelem poskytování informací nepřátelské propagandě sbírají pravdivé či nepravdivé zprávy o poměrech v koncentračních táborech/98^ Himmlerova perfektní papírová byrokracie a okázalý respekt k usta­ novením zákona (kdykoli poslal staré rodiče na projíždku služebním autem, zapisoval si výlohy a odečítal je ze svého platuC99)) byly falešné zrovna tak jako zdání legality, které předstíralo OGPU v sovětském Rusku. Hans Gisevius, pracovník gestapa, později vypověděl: „Bylo vždy oblíbenou taktikou SS vystupovat v masce solidních občanů a pádně odsuzovat všechny výstřelky, lži a porušování zákona. Himmler sám....dělal dojem horlivého obránce slušnosti, čistoty a spravedlnosti."( 100 ) Dbal o to, aby se jeho lidé

284

285

distancovali od pouličních rváčů SA a Góringova gestapa. V koncentračních táborech to ovšem bylo jiné: všude nevýslovná krutost, často sadismus a naprosté popření práva. Typickým příkladem, jedním z tisíců, byl osud židovského básníka Ericha Múhsama. Angažoval se v Eisnerově neuvážené bavorské socialistické republice a byl za to odsouzen na šest let do vězení. Roku 1924 dostal amnestii. Ihned po požáru říšského sněmu si koupil jízdenku do Prahy, poněvadž se bál zatčení, ale pak ji dal jinému intelektuálovi, který měl ještě větší strach než on. Sebrali ho a odvezli do koncentračního tábora v Sonnenburgu. Hned na začátku mu rozbili brýle, vyrazili zuby a vyškubali skoro všechny vlasy. Zlomili mu oba palce, takže nemohl psát, a mlátili ho do uší, až přestal slyšet. V únoru 1934 ho převezli do tábora v Oranienburgu. Dozorci tam měli šimpanze, kterého našli v bytě zatčeného židovského vědce. Poněvadž předpokládali, že zvíře je dravé a nebezpečné, pustili je na Múhsama, ale k jejich zlosti ho šimpanz objal kolem krku. Pak opici v Múhsamově přítomnosti umučili k smrti. Chtěli tím dohnat vězně k se­ bevraždě. Ten se však nepoddal; nakonec ho v noci umlátili a umírajícího oběsili na trámu v latríně. Můhsam dobře věděl, co je totalitní stát, a před zatčením odevzdal všechny své práce manželce s výslovným varováním, aby za žádnou cenu nejezdila do Moskvy. Bohužel ho neposlechla a vzala s sebou i jeho spisy; jakmile se dostaly do rukou sovětských úřadů, Múhsamová byla zatčena. Dalších dvacet let prožila v sovětských koncentračních táborech jako „trockistický agent" a Muhsamovy básně a články jsou dodnes pod zámkem v takzvaném „Gorkého ústavu světové literatury" v Moskvě.( 101 ) Přes tenký nátěr právních formalit byla zločinnost hitlerovského Německa absolutní. Góring to vyjádřil slovy: „Zákon a Vůdcova vůle jsou jedno a totéž." A Hans Frank: „Naší ústavou je Vůdcova vůle." Hitler pracoval výhradně výnosy a nařízeními bez jakéhokoli ohledu na zákony a právo a v tom se opět podobal Leninovi, který neprojevoval nejmenší zájem o vytvoření nějaké ústavy.( 102 ) Ministerstvo spravedlnosti nefungovalo ani v případech, které byly v zájmu nacistů. Jeho šéf Franz Gúrtner, který roku 1924 jako bavorský ministr spravedlnosti povolil Hitlerovo předčasné propuštění, byl naprostá nula. Holedbal se sice, že dokázal vzdorovat hitlerismu, ale ve skutečnosti mu nikdy nebylo povoleno hovořit s Hitlerem o něčem jiném než o románech. Před svou smrtí roku 1941 řekl Frankovi: „Hitler miluje krutost. Dělá mu dobře....když může někoho trápit. Je to ďábelský sadista. Jinak by nesnesl Himmlera a Heydricha."( 1 0 3 ) Hitler sám o něm prohlásil: „Jen s největší námahou se mi podařilo přesvědčit dr. Gúrtnera, že v případech zrady je naprosto nutné postupovat s maximální přísností."( 1 0 4 ) Byly to však jen prázdné fráze. Ve skutečnosti Hitler často měnil rozsudky, které se mu zdály „mírné", na trest smrti. Roku 1933 dal

přepracovat zákon o státní službě a doplnil ho paragrafem 71, který mu dával právo propustit soudce, jestliže „z jeho úřední činnosti a zejména z jeho rozsudků vyplývá, že je mu národně socialistický světový názor cizí" (jako příklad zde bylo uvedeno vyměření minimálního trestu za „prznění rasy").( 105 ) Hitlerovi však nebyli sympatičtí ani sesaditelní a podlézaví soudci. Jako Marx a Lenin právníky prostě nenáviděl - „právník," prohlásil, „je člověk od přírody vadný nebo životní zkušeností znetvořený" - a nakonec normálnímu právnímu systému nadřadil nacistické „lidové soudy", což byl leninský trik, který dosáhl chmurného vrcholu v letech 1944-5 za fanatického Rolanda FreisleraX 106 ) Proti nacistickým zásahům do právního řádu a občanských svobod nebylo odvolám' ani u ministra vnitra Wilhelma Fricka, který byl sám přesvědčený nacista. V letech 1930-2 ho lidé stojící mimo nacistické hnutí považovali za prvního po Hitlerovi; ve skutečnosti to však byl slaboch, a poněvadž jeho ministerstvo už policii neřídilo, ani on, ani jeho úřad neznamenali vůbec nic. Jediným významným činem, kterým tato instituce přispěla Hitlerovu režimu, byly v roce 1935 norimberské anti­ semitské zákony (jejichž hlavním autorem byl dr. Hans Globke, který později pracoval pro Adenauera). Dodnes je sporné, zda tyto zákony, jak tvrdil Globke, ve skutečnosti přispěly k zmírnění úžasných zvěrstev, jichž se proti židům dopouštěli místní nacisté, či zda poskytovaly morální a právní oporu pro jejich systematické pronásledování/ 1 0 7 ) Způsob, jakým Hitler zajišťoval vnitřní bezpečnost čtyřmi soutěžícími organizacemi (SS, SA, Góringovou policií a gestapem) a dvěma ministerstvy, jež na důležité věci neměla vliv, je charakteristický. Jako neměl stát jinou ústavu než umrtvenou výmarskou, tak také neměl vládní systém. Nebo jich měl vlastně několik. Především tu byla stranická soustava asi čtyřiceti gauleitrů, mocný, vzájemně propojený kolektiv, do něhož mohl Hitler zasahovat jednotlivě, který však nechtěl provokovat jako celek. Dússeldorfský župní vedoucí Florián se chlubil, že nikdy nepozval do své župy Himmlera a že zakázal svým lidem spolupracovat s gestapem. Skutečným vedoucím strany byl Hitlerův zástupce Rudolf Hess. Jenže Hess byl neschopný nacistický mystik. Důležitější byl Martin Borman, profesionální vrah a houževnatý byrokrat stalinského typu, který neustále válčil na jedné straně s gauleitry a na druhé s Góringem a Goebbelsem.( 108 ) Hitler neměl proti těmto vnitřním bojům námitek; právě naopak, podporoval je. „Třenice se musí tolerovat," říkal. „Třenice vydávají teplo a teplo energii." Nazýval to „společenským darwinismem". Narazil-li na některém ministerstvu na odpor, vytvořil duplikát. O ministerstvu zahraničí, jež bylo doménou aristokracie, mluvil jako o „intelektuálním smetišti" a v ro­ ce 1933 založil konkurenční instituci pod vedením Joachima von Ribbentropa,

286

287

distancovali od pouličních rváčů SA a Góringova gestapa. V koncentračních táborech to ovšem bylo jiné: všude nevýslovná krutost, často sadismus a naprosté popření práva. Typickým příkladem, jedním z tisíců, byl osud židovského básníka Ericha Múhsama. Angažoval se v Eisnerově neuvážené bavorské socialistické republice a byl za to odsouzen na šest let do vězení. Roku 1924 dostal amnestii. Ihned po požáru říšského sněmu si koupil jízdenku do Prahy, poněvadž se bál zatčení, ale pak ji dal jinému intelektuálovi, který měl ještě větší strach než on. Sebrali ho a odvezli do koncentračního tábora v Sonnenburgu. Hned na začátku mu rozbili brýle, vyrazili zuby a vyškubali skoro všechny vlasy. Zlomili mu oba palce, takže nemohl psát, a mlátili ho do uší, až přestal slyšet. V únoru 1934 ho převezli do tábora v Oranienburgu. Dozorci tam měli šimpanze, kterého našli v bytě zatčeného židovského vědce. Poněvadž předpokládali, že zvíře je dravé a nebezpečné, pustili je na Múhsama, ale k jejich zlosti ho šimpanz objal kolem krku. Pak opici v Múhsamově přítomnosti umučili k smrti. Chtěli tím dohnat vězně k se­ bevraždě. Ten se však nepoddal; nakonec ho v noci umlátili a umírajícího oběsili na trámu v latríně. Můhsam dobře věděl, co je totalitní stát, a před zatčením odevzdal všechny své práce manželce s výslovným varováním, aby za žádnou cenu nejezdila do Moskvy. Bohužel ho neposlechla a vzala s sebou i jeho spisy; jakmile se dostaly do rukou sovětských úřadů, Múhsamová byla zatčena. Dalších dvacet let prožila v sovětských koncentračních táborech jako „trockistický agent" a Muhsamovy básně a články jsou dodnes pod zámkem v takzvaném „Gorkého ústavu světové literatury" v Moskvě.( 101 ) Přes tenký nátěr právních formalit byla zločinnost hitlerovského Německa absolutní. Góring to vyjádřil slovy: „Zákon a Vůdcova vůle jsou jedno a totéž." A Hans Frank: „Naší ústavou je Vůdcova vůle." Hitler pracoval výhradně výnosy a nařízeními bez jakéhokoli ohledu na zákony a právo a v tom se opět podobal Leninovi, který neprojevoval nejmenší zájem o vytvoření nějaké ústavy.( 102 ) Ministerstvo spravedlnosti nefungovalo ani v případech, které byly v zájmu nacistů. Jeho šéf Franz Gúrtner, který roku 1924 jako bavorský ministr spravedlnosti povolil Hitlerovo předčasné propuštění, byl naprostá nula. Holedbal se sice, že dokázal vzdorovat hitlerismu, ale ve skutečnosti mu nikdy nebylo povoleno hovořit s Hitlerem o něčem jiném než o románech. Před svou smrtí roku 1941 řekl Frankovi: „Hitler miluje krutost. Dělá mu dobře....když může někoho trápit. Je to ďábelský sadista. Jinak by nesnesl Himmlera a Heydricha."( 1 0 3 ) Hitler sám o něm prohlásil: „Jen s největší námahou se mi podařilo přesvědčit dr. Gúrtnera, že v případech zrady je naprosto nutné postupovat s maximální přísností."( 1 0 4 ) Byly to však jen prázdné fráze. Ve skutečnosti Hitler často měnil rozsudky, které se mu zdály „mírné", na trest smrti. Roku 1933 dal

přepracovat zákon o státní službě a doplnil ho paragrafem 71, který mu dával právo propustit soudce, jestliže „z jeho úřední činnosti a zejména z jeho rozsudků vyplývá, že je mu národně socialistický světový názor cizí" (jako příklad zde bylo uvedeno vyměření minimálního trestu za „prznění rasy").( 105 ) Hitlerovi však nebyli sympatičtí ani sesaditelní a podlézaví soudci. Jako Marx a Lenin právníky prostě nenáviděl - „právník," prohlásil, „je člověk od přírody vadný nebo životní zkušeností znetvořený" - a nakonec normálnímu právnímu systému nadřadil nacistické „lidové soudy", což byl leninský trik, který dosáhl chmurného vrcholu v letech 1944-5 za fanatického Rolanda FreisleraX 106 ) Proti nacistickým zásahům do právního řádu a občanských svobod nebylo odvolám' ani u ministra vnitra Wilhelma Fricka, který byl sám přesvědčený nacista. V letech 1930-2 ho lidé stojící mimo nacistické hnutí považovali za prvního po Hitlerovi; ve skutečnosti to však byl slaboch, a poněvadž jeho ministerstvo už policii neřídilo, ani on, ani jeho úřad neznamenali vůbec nic. Jediným významným činem, kterým tato instituce přispěla Hitlerovu režimu, byly v roce 1935 norimberské anti­ semitské zákony (jejichž hlavním autorem byl dr. Hans Globke, který později pracoval pro Adenauera). Dodnes je sporné, zda tyto zákony, jak tvrdil Globke, ve skutečnosti přispěly k zmírnění úžasných zvěrstev, jichž se proti židům dopouštěli místní nacisté, či zda poskytovaly morální a právní oporu pro jejich systematické pronásledování/ 1 0 7 ) Způsob, jakým Hitler zajišťoval vnitřní bezpečnost čtyřmi soutěžícími organizacemi (SS, SA, Góringovou policií a gestapem) a dvěma ministerstvy, jež na důležité věci neměla vliv, je charakteristický. Jako neměl stát jinou ústavu než umrtvenou výmarskou, tak také neměl vládní systém. Nebo jich měl vlastně několik. Především tu byla stranická soustava asi čtyřiceti gauleitrů, mocný, vzájemně propojený kolektiv, do něhož mohl Hitler zasahovat jednotlivě, který však nechtěl provokovat jako celek. Dússeldorfský župní vedoucí Florián se chlubil, že nikdy nepozval do své župy Himmlera a že zakázal svým lidem spolupracovat s gestapem. Skutečným vedoucím strany byl Hitlerův zástupce Rudolf Hess. Jenže Hess byl neschopný nacistický mystik. Důležitější byl Martin Borman, profesionální vrah a houževnatý byrokrat stalinského typu, který neustále válčil na jedné straně s gauleitry a na druhé s Góringem a Goebbelsem.( 108 ) Hitler neměl proti těmto vnitřním bojům námitek; právě naopak, podporoval je. „Třenice se musí tolerovat," říkal. „Třenice vydávají teplo a teplo energii." Nazýval to „společenským darwinismem". Narazil-li na některém ministerstvu na odpor, vytvořil duplikát. O ministerstvu zahraničí, jež bylo doménou aristokracie, mluvil jako o „intelektuálním smetišti" a v ro­ ce 1933 založil konkurenční instituci pod vedením Joachima von Ribbentropa,

286

287

109

která často ministerstvu kradla poštu a vyřizovala ji/ ) Zvláštní potíže dělalo ministerstvo práce, jehož šéfem byl Franz Seldte, a tak Hitler prostě ustanovil jednoho z gauleitrů Fritze Sauckela generálním zplnomocněncem pro pracovní nasazení/ 1 1 0 ) Nebo, znechucen výsledky na úseku ekonomiky a financí, zdvojil ministerstvo hospodářství a novému útvaru, který vedl Góring, dal jméno čtyřletý plán. Do roku 1942 měl Hitler kromě ministerstev, jež zdědil po výmarské republice, ještě dalších osmapadesát nejvyšších říšských úřadů a nad to ještě řadu organizací mimo vládu. Překrývání bylo všeobecné a úmyslné. Hitlerovi například vyhovovalo, že Ribbentrop a Goebbels soupeřili o zahraniční propagandu do té míry, že dopustili, aby jejich zaměstnanci sváděli boje o rozhlasové zařízení. Oba se pak k němu odvolali, aby spor rozhodl. Autoritářský stát, který nedbá ústavy a právního řádu, obsahuje nutně prvek anarchie. Komunistický režim v Rusku nebyl nepodobný, ačkoli Stalin byl metodičtější. Hitler neměl rád pravidelnou práci a úřední hodiny. Po Hindenburgově smrti zastával úřad kancléře i prezidenta a využil toho jako záminky, aby zničil formální pracovní náplň obou funkcí. Staromódní státní úředník jménem dr. Hans Lammert udržoval na kancléřství zdání pořádku a jeho deset až dvanáct 'spolupracovníků vyřizovalo Hitlerovu ko­ respondenci - asi 600 dopisů denně. Hitler, zdá se, nikdy nenapsal ani jediný dopis, ani nepodepsal žádný úřední dokument. Jakmile se dostal k moci, dal zničit všechny doklady, které se ho týkaly (včetně daňových záznamů), a měl neobyčejný odpor k vydávání písemných příkazů. Pravděpodobně jediný Hitlerův rukopis, který se zachoval, je z doby před první světovou válkou. Zpočátku, když se stal kancléřem, usedal za stůl ve své pracovně v 10 hodin dopoledne, ale brzy ho pravidelná rutinní činnost přestala bavit a začal pracovat v noci. Jako středověký panovník se neustále pohyboval po celé zemi z místa na místo, a i když byl v Berlíně, často odmítal rozhodnout s odůvodněním, že není diktátor/ 1 1 1 ) Schůze ministerské rady mu byly nesympatické právě proto, že se na nich muselo dospět k nějakému závěru. Svolával je stále méně často; a i když k nim došlo, skutečně významná rozhodnutí byla už předtím učiněna jinde. Tak například, když Hitler vyhodil Hjalmara Schachta, ustanovil o přestávce v opeře ministrem hospodářství Waltera Funka a představil ho bez jakéhokoli předběžného 112 jednání na schůzi kabinetu (4. února 1938), posledního, který svolali' ) Není pochyby, že o nejdůležitějších věcech rozhodoval Hitler osobně, zpravidla na dvoustranných setkáních s jednotlivými ministry nebo šéfy, ale o ničem se nedochoval žádný zápis, leda nepřímo. Hitlerovy příkazy byly vždy ústní, často vyplynuly náhodně z dlouhé bombastické tirády, jindy je dával přímo na místě tomu, kdo se naskytli 1 1 3 ) Hitlerův stát nebyl korporatistický, protože korporatismus znamená 288

rozdělení moci mezi jednotlivé organizace a Hitler se nechtěl dělit o moc s nikým. Nevadilo mu, že různí prominenti režimu mají své vlastní státy ve státě, pokud v poslední instanci podléhali jemu a on je mohl likvidovat. Podle Lammersova svědectví v Norimberku však nikdy nepřipustil, aby se sešli, ani neformálně, takže nikdy nemohli řešit své spory vzájemnou dohodou. Hitlerův režim se proto vyznačoval neustálým dvoustranným a mno­ hostranným bojem státních složek, což Thomas Hobbes nazývá „ustavičnou a nikdy nepřestávající touhou po moci pro moc samu, touhou, která končí jedině smrtí".( 1 1 4 ) Góring odposlouchával ze svého „výzkumného úřadu" telefonní hovory svých kolegů a získal tímto způsobem tak cenné poklady, jako byla kolekce dopisů, jež psal Alfred Rosenberg pohledné židovce/ 1 1 5 ) Bormann špehoval všechny. Rovněž samozřejmě i Himmler a Heydrich. V podstatě každý mohl vydírat toho druhého, a protože se všichni snažili zís­ kat Hitlerovu přízeň zrazováním ostatních, byl fúhrer dobře informován. Žádná vláda organizovaná tímto způsobem nemůže provádět důsled­ nou a promyšlenou politiku, a Hitlerovi se to pochopitelně také nepodařilo, ani ve věcech, na nichž mu záleželo nejvíc. Sliboval, že pomůže malým podnikatelům, rolníkům, zemědělskému sektoru, že omezí rozrůstání velkých měst, ženy že vrátí z továren do domácností, průmysl že odejme kapitalistům, půdu junkerům, armádu šlechticům, administrativu akade­ micky vzdělaným lidem. Nic z toho neuskutečnil. Právě naopak: města, velké podniky a průmyslové závody vyrostly ještě víc, zemědělci a ženy byli nahnáni do výroby/ 116 ) Armáda, obchod, státní služba zůstaly v podstatě tak, jak byly. I v řešení židovské otázky, která byla pro Hitlera ze všeho nejdůleži­ tější, existovala nedůslednost a váhání. V prvním vítězném opojení zavraždili nacisté spousty židů, nebo je poslali do koncentračních táborů, nebo jim SA sebrala majetek a dovolila prchnout za hranice. Někteří nacističtí pohlaváři doporučovali násilné vystěhování, ale k systematickým a účinným opatřením v tomto směru nikdy nedošlo. Hitler také nezrušil velké židovské obchodní domy, jak nesčíselněkrát sliboval; Schacht ho přesvědčil, že by tím přišlo o práci 90.000 lidí/ 1 1 7 ) Ministerstvo hospodářství bránilo útokům na židovské obchody hlavně proto, že se domnívalo, že by to vedlo k útokům na velké obchody vůbec, a zřídilo proti nacistickým pustošivým akcím zvláštní oddělení/ 1 1 8 ) Samotné norimberské zákony byly sestaveny ve spěchu. Hitler je ohlásil jako „konečné řešení židovské otázky". Ve skutečnosti však zůstalo mnoho nejasností v jeho vlastní hlavě. Schválil, aby u vchodů do podniků, veřejných budov, restaurací, obchodů a na výpadových silnicích byly umístěny nápisy „židé nežádoucí", což bylo teoreticky sice nezákonné, ale současně znamenalo, že vstup židům zakázat nelze. V roce 1936 se na ministerstvu vnitra dokonce jednalo o zastavení 289

109

která často ministerstvu kradla poštu a vyřizovala ji/ ) Zvláštní potíže dělalo ministerstvo práce, jehož šéfem byl Franz Seldte, a tak Hitler prostě ustanovil jednoho z gauleitrů Fritze Sauckela generálním zplnomocněncem pro pracovní nasazení/ 1 1 0 ) Nebo, znechucen výsledky na úseku ekonomiky a financí, zdvojil ministerstvo hospodářství a novému útvaru, který vedl Góring, dal jméno čtyřletý plán. Do roku 1942 měl Hitler kromě ministerstev, jež zdědil po výmarské republice, ještě dalších osmapadesát nejvyšších říšských úřadů a nad to ještě řadu organizací mimo vládu. Překrývání bylo všeobecné a úmyslné. Hitlerovi například vyhovovalo, že Ribbentrop a Goebbels soupeřili o zahraniční propagandu do té míry, že dopustili, aby jejich zaměstnanci sváděli boje o rozhlasové zařízení. Oba se pak k němu odvolali, aby spor rozhodl. Autoritářský stát, který nedbá ústavy a právního řádu, obsahuje nutně prvek anarchie. Komunistický režim v Rusku nebyl nepodobný, ačkoli Stalin byl metodičtější. Hitler neměl rád pravidelnou práci a úřední hodiny. Po Hindenburgově smrti zastával úřad kancléře i prezidenta a využil toho jako záminky, aby zničil formální pracovní náplň obou funkcí. Staromódní státní úředník jménem dr. Hans Lammert udržoval na kancléřství zdání pořádku a jeho deset až dvanáct 'spolupracovníků vyřizovalo Hitlerovu ko­ respondenci - asi 600 dopisů denně. Hitler, zdá se, nikdy nenapsal ani jediný dopis, ani nepodepsal žádný úřední dokument. Jakmile se dostal k moci, dal zničit všechny doklady, které se ho týkaly (včetně daňových záznamů), a měl neobyčejný odpor k vydávání písemných příkazů. Pravděpodobně jediný Hitlerův rukopis, který se zachoval, je z doby před první světovou válkou. Zpočátku, když se stal kancléřem, usedal za stůl ve své pracovně v 10 hodin dopoledne, ale brzy ho pravidelná rutinní činnost přestala bavit a začal pracovat v noci. Jako středověký panovník se neustále pohyboval po celé zemi z místa na místo, a i když byl v Berlíně, často odmítal rozhodnout s odůvodněním, že není diktátor/ 1 1 1 ) Schůze ministerské rady mu byly nesympatické právě proto, že se na nich muselo dospět k nějakému závěru. Svolával je stále méně často; a i když k nim došlo, skutečně významná rozhodnutí byla už předtím učiněna jinde. Tak například, když Hitler vyhodil Hjalmara Schachta, ustanovil o přestávce v opeře ministrem hospodářství Waltera Funka a představil ho bez jakéhokoli předběžného 112 jednání na schůzi kabinetu (4. února 1938), posledního, který svolali' ) Není pochyby, že o nejdůležitějších věcech rozhodoval Hitler osobně, zpravidla na dvoustranných setkáních s jednotlivými ministry nebo šéfy, ale o ničem se nedochoval žádný zápis, leda nepřímo. Hitlerovy příkazy byly vždy ústní, často vyplynuly náhodně z dlouhé bombastické tirády, jindy je dával přímo na místě tomu, kdo se naskytli 1 1 3 ) Hitlerův stát nebyl korporatistický, protože korporatismus znamená 288

rozdělení moci mezi jednotlivé organizace a Hitler se nechtěl dělit o moc s nikým. Nevadilo mu, že různí prominenti režimu mají své vlastní státy ve státě, pokud v poslední instanci podléhali jemu a on je mohl likvidovat. Podle Lammersova svědectví v Norimberku však nikdy nepřipustil, aby se sešli, ani neformálně, takže nikdy nemohli řešit své spory vzájemnou dohodou. Hitlerův režim se proto vyznačoval neustálým dvoustranným a mno­ hostranným bojem státních složek, což Thomas Hobbes nazývá „ustavičnou a nikdy nepřestávající touhou po moci pro moc samu, touhou, která končí jedině smrtí".( 1 1 4 ) Góring odposlouchával ze svého „výzkumného úřadu" telefonní hovory svých kolegů a získal tímto způsobem tak cenné poklady, jako byla kolekce dopisů, jež psal Alfred Rosenberg pohledné židovce/ 1 1 5 ) Bormann špehoval všechny. Rovněž samozřejmě i Himmler a Heydrich. V podstatě každý mohl vydírat toho druhého, a protože se všichni snažili zís­ kat Hitlerovu přízeň zrazováním ostatních, byl fúhrer dobře informován. Žádná vláda organizovaná tímto způsobem nemůže provádět důsled­ nou a promyšlenou politiku, a Hitlerovi se to pochopitelně také nepodařilo, ani ve věcech, na nichž mu záleželo nejvíc. Sliboval, že pomůže malým podnikatelům, rolníkům, zemědělskému sektoru, že omezí rozrůstání velkých měst, ženy že vrátí z továren do domácností, průmysl že odejme kapitalistům, půdu junkerům, armádu šlechticům, administrativu akade­ micky vzdělaným lidem. Nic z toho neuskutečnil. Právě naopak: města, velké podniky a průmyslové závody vyrostly ještě víc, zemědělci a ženy byli nahnáni do výroby/ 116 ) Armáda, obchod, státní služba zůstaly v podstatě tak, jak byly. I v řešení židovské otázky, která byla pro Hitlera ze všeho nejdůleži­ tější, existovala nedůslednost a váhání. V prvním vítězném opojení zavraždili nacisté spousty židů, nebo je poslali do koncentračních táborů, nebo jim SA sebrala majetek a dovolila prchnout za hranice. Někteří nacističtí pohlaváři doporučovali násilné vystěhování, ale k systematickým a účinným opatřením v tomto směru nikdy nedošlo. Hitler také nezrušil velké židovské obchodní domy, jak nesčíselněkrát sliboval; Schacht ho přesvědčil, že by tím přišlo o práci 90.000 lidí/ 1 1 7 ) Ministerstvo hospodářství bránilo útokům na židovské obchody hlavně proto, že se domnívalo, že by to vedlo k útokům na velké obchody vůbec, a zřídilo proti nacistickým pustošivým akcím zvláštní oddělení/ 1 1 8 ) Samotné norimberské zákony byly sestaveny ve spěchu. Hitler je ohlásil jako „konečné řešení židovské otázky". Ve skutečnosti však zůstalo mnoho nejasností v jeho vlastní hlavě. Schválil, aby u vchodů do podniků, veřejných budov, restaurací, obchodů a na výpadových silnicích byly umístěny nápisy „židé nežádoucí", což bylo teoreticky sice nezákonné, ale současně znamenalo, že vstup židům zakázat nelze. V roce 1936 se na ministerstvu vnitra dokonce jednalo o zastavení 289

nacistických antisemitských novin Der Sturmer. Antisemitismus opět vzpla­ nul roku 1938: pravděpodobně proto, že se Hitler rozhodl pro izolacionističtější hospodářskou politiku. Ministerstvo vnitra vydalo „nařízení o jménech", podle kterého museli všichni židé přijmout jako druhou složku svého křestního jména jméno Izrael nebo Sára.O 19 ) Následovala pak děsivá zvěrstva takzvané „křišťálové noci" 9. listopadu 1938 zorganizované Goebbelsem. Není však jasné, zda Goebbels jednal z vlastní iniciativy nebo, což je pravděpodobnější, na Hitlerův příkaz, udělený jen tak mimochodem.( 120 ) Na skutečné „konečné řešení" se Hitler upnul až za války: předtím je měl sice stále na paměti, ale k jeho uskutečnění potřeboval válku. Co se týče světovládných plánů, v tom měl na rozdíl od domácí politiky vždy zcela jasno a jednal, jak ještě uvidíme, naprosto rozhodně a důsledně. Ekonomickou linii Hitler neměl, ale zato měl velmi vyhraněné představy národnostní. Chtěl Německo co nejrychleji znovu vyzbrojit, aby se vyhnul preventivnímu napadení ze strany Spojenců. Dal prostě německému průmyslu objednávky a fabrikanti je vyřizovali. Ještě než se dostal k moci, Otto Strasser se ho jednou zeptal, co udělá s Kruppem, a dostal odpověď: „Nechám ho samozřejmě napokoji. Či si snad myslíš, že jsem takový blázen, abych zničil německé hospodářství?"( 121 ) Hitler soudil, že Leninův největší hospodářský omyl byl, že poručil členům strany, aby převzali řízení průmyslu, a že dal zabít nebo vyhnat kapitalistické ředitele. Byl rozhodnut, že ani hnědé košile, ani jiné složky strany se nedotknou podniků, a varoval za tím účelem stranického soudce majora Waltera Buchá: „Je vaším úkolem jako nejvyššího soudce ve straně brzdit revoluční tendence." A dodal, že nerespektování této zásady zničilo v minulosti jiné revoluce.O 22 ) Neexistuje nejmenší důkaz o tom, že byl Hitler nějak ovlivněn zájmy velkých podnikatelů. Dal na jejich rady pouze tehdy, když byl přesvědčen, že prospějí jeho militaristickým a zahraničně politickým cílům. Považoval se za socialistu a podstata jeho socialismu záležela v tom, že žádal, aby každý jednotlivec a skupina ve státě bez váhání pracovali pro zájmy národa. Takže v podstatě nezáleželo na tom, kdo továrnu vlastní, jen když její vedení plní příkazy vlády. Hermannovi Rauschningovi řekl, že německému socialismu nejde o znárodnění: „Náš socialismus sahá mnohem hlouběji. Nemění vnější řád věcí, uspořádává pouze vztah člověka k státu.... Co potom znamená majetek nebo příjem? Proč bychom měli znárodňovat banky a továrny? Socializujeme lidi."( 1 2 3 ) Když vyhlašoval čtyřletý plán (který byl jako u Stalina pouhou propagandou), prohlásil, že úkolem ministerstva hospo­ dářství je jen „rozepsat úkoly a soukromý sektor je pak splní". Bude-li se jim vyhýbat, „pak si nacionálně socialistický stát už najde cestu, jak tyto úkoly 24 řešit". O ) 290

Tímto způsobem Hitler zachoval třídu kapitalistických ředitelů a do­ nutil ji, aby pro něj pracovala. Podnikům se dařilo dobře nebo špatně podle toho, jak plnily Hitlerovy příkazy. Samozřejmě z nich také ždímal peníze: šlo o vztah vyděrače a jeho obětí, nikoli o vztah zákazníka a výrobce. Typickým příkladem byla chemička I. G. Farben, které nacisté původně přezdívali „Isidor Farben" kvůli židovským ředitelům, zaměstnancům a vědeckým pracovníkům. Hitlerovu přízeň získala jedině tím, že se zbavila židů (například laureáta Nobelovy ceny Fritze Habera) a že tajnou smlouvou podepsanou 14. prosince 1933 dala absolutní přednost Hitlerovu programu syntetických hmot, který tvořil jádro jeho plánů na přípravu války. Pak byla I. G. Farben v bezpečí, ale jedině proto, že otročila Hitlerovi. Velké podniky vůbec nenarušovaly jeho socialismus; právě naopak: nacisté tuto chemičku rozložili a znehodnotili natolik, že se stala jedním z nejtra­ gičtějších případů v celkové tragédii německého národa. ( 1 2 5 ) Nemít hospodářský program bylo výhodné. Hitler měl štěstí. Převzal moc o měsíc později, než se Roosevelt stal prezidentem, a hospodářská obnova, jež začala krátce předtím, mu přinesla prospěch. Na rozdíl od Roosevelta však nezasahoval do ekonomiky systematickými programy veřejných prací, i když v Německu tyto stavby existovaly též. Na poradě 8. února 1933 řekl, že odmítá jakékoli programy, které nemají vztah k no­ vému vyzbrojení Říše. V září 1933 začal stavět dálnice, ale hlavně proto, že potřeboval rychlé spoje pro automobilovou dopravu a že se domníval, že ve Fritzi Todtovi objevil organizačního génia, který je uskuteční (což se také stalo).( 126 ) Briining sledoval radikální antiinflační politiku, protože měl panickou hrůzu z inflace. Hitler jeho úsilí překazil. Vyhodil prezidenta Říšské banky dr. Hanse Luthera a nahradil ho Hjalmarem Schachtem, kterého udělal též ministrem hospodářství. Schacht byl daleko nejchytřejší ministr financí, jaký vůbec kdy mezi oběma světovými válkami existoval. Byl to odborník na tržní hospodářství a praktik, který nevěřil teoriím, nýbrž především vlastní intuici. Hitler nenáviděl vysoké úrokové sazby a tvrdé úvěry ne snad proto, že by byl Keynesovým stoupencem, ale proto, že je spojoval s židy. Řekl Schachtovi, aby zajistil peníze na zbrojení, a Schacht poslechl a přitom poru­ šoval směrnice Říšské banky. Inflaci zabránily Briiningův přísný dohled na valutové hospodářství (který Hitler ve snaze o samovládu ještě utužil), zdanění (v letech 1933-8 se státní příjmy z daní ztrojnásobily) a všeobecné utažení opasku: roku 1938 nebyla v Německu životní úroveň o nic vyšší než deset let předtím. Němcům to nevadilo, poněvadž měli práci. Když Hitler nastoupil, bylo přes 8 miliónů nezaměstnaných. V druhé polovině roku 1933 začal jejich počet rapidně klesat a roku 1934 už byl v určitých oborech nedostatek kvalifikovaných dělníků, přestože nezaměstnaných bylo stále 291

nacistických antisemitských novin Der Sturmer. Antisemitismus opět vzpla­ nul roku 1938: pravděpodobně proto, že se Hitler rozhodl pro izolacionističtější hospodářskou politiku. Ministerstvo vnitra vydalo „nařízení o jménech", podle kterého museli všichni židé přijmout jako druhou složku svého křestního jména jméno Izrael nebo Sára.O 19 ) Následovala pak děsivá zvěrstva takzvané „křišťálové noci" 9. listopadu 1938 zorganizované Goebbelsem. Není však jasné, zda Goebbels jednal z vlastní iniciativy nebo, což je pravděpodobnější, na Hitlerův příkaz, udělený jen tak mimochodem.( 120 ) Na skutečné „konečné řešení" se Hitler upnul až za války: předtím je měl sice stále na paměti, ale k jeho uskutečnění potřeboval válku. Co se týče světovládných plánů, v tom měl na rozdíl od domácí politiky vždy zcela jasno a jednal, jak ještě uvidíme, naprosto rozhodně a důsledně. Ekonomickou linii Hitler neměl, ale zato měl velmi vyhraněné představy národnostní. Chtěl Německo co nejrychleji znovu vyzbrojit, aby se vyhnul preventivnímu napadení ze strany Spojenců. Dal prostě německému průmyslu objednávky a fabrikanti je vyřizovali. Ještě než se dostal k moci, Otto Strasser se ho jednou zeptal, co udělá s Kruppem, a dostal odpověď: „Nechám ho samozřejmě napokoji. Či si snad myslíš, že jsem takový blázen, abych zničil německé hospodářství?"( 121 ) Hitler soudil, že Leninův největší hospodářský omyl byl, že poručil členům strany, aby převzali řízení průmyslu, a že dal zabít nebo vyhnat kapitalistické ředitele. Byl rozhodnut, že ani hnědé košile, ani jiné složky strany se nedotknou podniků, a varoval za tím účelem stranického soudce majora Waltera Buchá: „Je vaším úkolem jako nejvyššího soudce ve straně brzdit revoluční tendence." A dodal, že nerespektování této zásady zničilo v minulosti jiné revoluce.O 22 ) Neexistuje nejmenší důkaz o tom, že byl Hitler nějak ovlivněn zájmy velkých podnikatelů. Dal na jejich rady pouze tehdy, když byl přesvědčen, že prospějí jeho militaristickým a zahraničně politickým cílům. Považoval se za socialistu a podstata jeho socialismu záležela v tom, že žádal, aby každý jednotlivec a skupina ve státě bez váhání pracovali pro zájmy národa. Takže v podstatě nezáleželo na tom, kdo továrnu vlastní, jen když její vedení plní příkazy vlády. Hermannovi Rauschningovi řekl, že německému socialismu nejde o znárodnění: „Náš socialismus sahá mnohem hlouběji. Nemění vnější řád věcí, uspořádává pouze vztah člověka k státu.... Co potom znamená majetek nebo příjem? Proč bychom měli znárodňovat banky a továrny? Socializujeme lidi."( 1 2 3 ) Když vyhlašoval čtyřletý plán (který byl jako u Stalina pouhou propagandou), prohlásil, že úkolem ministerstva hospo­ dářství je jen „rozepsat úkoly a soukromý sektor je pak splní". Bude-li se jim vyhýbat, „pak si nacionálně socialistický stát už najde cestu, jak tyto úkoly 24 řešit". O ) 290

Tímto způsobem Hitler zachoval třídu kapitalistických ředitelů a do­ nutil ji, aby pro něj pracovala. Podnikům se dařilo dobře nebo špatně podle toho, jak plnily Hitlerovy příkazy. Samozřejmě z nich také ždímal peníze: šlo o vztah vyděrače a jeho obětí, nikoli o vztah zákazníka a výrobce. Typickým příkladem byla chemička I. G. Farben, které nacisté původně přezdívali „Isidor Farben" kvůli židovským ředitelům, zaměstnancům a vědeckým pracovníkům. Hitlerovu přízeň získala jedině tím, že se zbavila židů (například laureáta Nobelovy ceny Fritze Habera) a že tajnou smlouvou podepsanou 14. prosince 1933 dala absolutní přednost Hitlerovu programu syntetických hmot, který tvořil jádro jeho plánů na přípravu války. Pak byla I. G. Farben v bezpečí, ale jedině proto, že otročila Hitlerovi. Velké podniky vůbec nenarušovaly jeho socialismus; právě naopak: nacisté tuto chemičku rozložili a znehodnotili natolik, že se stala jedním z nejtra­ gičtějších případů v celkové tragédii německého národa. ( 1 2 5 ) Nemít hospodářský program bylo výhodné. Hitler měl štěstí. Převzal moc o měsíc později, než se Roosevelt stal prezidentem, a hospodářská obnova, jež začala krátce předtím, mu přinesla prospěch. Na rozdíl od Roosevelta však nezasahoval do ekonomiky systematickými programy veřejných prací, i když v Německu tyto stavby existovaly též. Na poradě 8. února 1933 řekl, že odmítá jakékoli programy, které nemají vztah k no­ vému vyzbrojení Říše. V září 1933 začal stavět dálnice, ale hlavně proto, že potřeboval rychlé spoje pro automobilovou dopravu a že se domníval, že ve Fritzi Todtovi objevil organizačního génia, který je uskuteční (což se také stalo).( 126 ) Briining sledoval radikální antiinflační politiku, protože měl panickou hrůzu z inflace. Hitler jeho úsilí překazil. Vyhodil prezidenta Říšské banky dr. Hanse Luthera a nahradil ho Hjalmarem Schachtem, kterého udělal též ministrem hospodářství. Schacht byl daleko nejchytřejší ministr financí, jaký vůbec kdy mezi oběma světovými válkami existoval. Byl to odborník na tržní hospodářství a praktik, který nevěřil teoriím, nýbrž především vlastní intuici. Hitler nenáviděl vysoké úrokové sazby a tvrdé úvěry ne snad proto, že by byl Keynesovým stoupencem, ale proto, že je spojoval s židy. Řekl Schachtovi, aby zajistil peníze na zbrojení, a Schacht poslechl a přitom poru­ šoval směrnice Říšské banky. Inflaci zabránily Briiningův přísný dohled na valutové hospodářství (který Hitler ve snaze o samovládu ještě utužil), zdanění (v letech 1933-8 se státní příjmy z daní ztrojnásobily) a všeobecné utažení opasku: roku 1938 nebyla v Německu životní úroveň o nic vyšší než deset let předtím. Němcům to nevadilo, poněvadž měli práci. Když Hitler nastoupil, bylo přes 8 miliónů nezaměstnaných. V druhé polovině roku 1933 začal jejich počet rapidně klesat a roku 1934 už byl v určitých oborech nedostatek kvalifikovaných dělníků, přestože nezaměstnaných bylo stále 291

ještě 3 milióny. Roku 1936 však byla v podstatě už plná zaměstnanost a roku 1938, kdy v Británii a ve Spojených státech došlo opět k poklesu výroby, měly německé firmy zoufalý nedostatek pracovních sil. Německo se tak stalo jediným významným průmyslovým státem, který se vzpamatoval z Velké krize rychle a úplně. Zásluhu na tom měla nepochybně velká vnitřní síla německého průmyslu, který si vedl, pokud nebyl mrzačen válkou a deptán politickou nejistotou, neobyčejně zdatně od šedesátých let minulého století až do dnešního dne. Výmarská republika tvořila pro obchodní a průmyslové podnikání, jež vyžaduje jako předpoklad účelných investic pevný a neměnný fiskální základ, katastrofální politický rámec. Tehdejší politikové s obtížemi prosazovali státní rozpočet v Říšském sněmu a často museli zachraňovat finanční politiku nouzovými opatřeními. A tato vratkost politiky, místo aby se lepšila, se ustavičně zhoršovala. Po volbách roku 1928 bylo čím dál tím těžší vytvořit stálou vládu a v březnu 1930 bylo zřejmé, že režim nevydrží a že ho možná nahradí nějaký marxistický systém. Když Hitler získal moc, dal německému průmyslu přesně to, co bylo zapotřebí k jeho zdárné funkci: vládní stabilitu, konec politických sporů a vědomí národního cíle. O ostatní už se průmysloví podnikatelé postarají sami. Hitler byl natolik chytrý, že si tohle uvědomoval, a přestože dovolil straně, aby pronikla do všech vládních a veřejných oblastí, nedovolil jí zasahovat do průmyslu a do armády, které potřeboval mít co nejvýkonnčjší.(127) V polovině třicátých let zavedl brutální, bezpečný, bezohledný, úspěšný a většině Němců sympatický režim. Němečtí dělníci dávali ve své většině přednost jistému zaměstnání před občanskými právy, která pro ně mnoho neznamenala.(128) Uznávali však sociální organizace, jichž Hitler vytvořil velké množství podle zásady, že každý musí někam „příslušet". Také propagoval princip koordinace, který zdůrazňoval jednotu státu (samo­ zřejmě pod vedením strany): Ein Volk, ein Reich, ein Fílhrer - Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce. Třetí říše byl koordinovaný stát, k němuž „příslušel" každý řádný Němec. Toto pojetí veřejného života se zamlouvalo Němcům víc než politický pluralismus výmarské republiky. Jejich názor nemusel vydržet věčně, ale byl ještě živý v době, kdy Hitler zničil svou popularitu zavlečením Německa do nové války. Pravděpodobně byl nejvíc rozšířen mezi nejnižšími a nejchudšími vrstvami (ne však mezi katolickými sedláky, kteří odmítali nacistický pozdrav a těžce nesli útoky režimu proti křesťanství). Hitler vyhovoval též moralistickému založení řady Němců, kteří toužili po mravnosti bez absolutních mravních měřítek vyplývajících z křesťanské víry. Himmler, pedantský masový vrah a svědomitý skrupulózní mučitel, byl prototypem lidí, kteří sloužili Hitlerovi nejlépe. Definoval 292

základní ctnosti esesmanů, kteří byli vzorem nacistické „morálky": věrnost, čestnost, poslušnost, tvrdost, slušné chování, chudoba a statečnost. Představa podřízenosti „železným zákonům" či „vyššímu řádu" na rozdíl od tradiční absolutní morálky hlásané v kostelích vycházela z Hegela. Marx a Lenin jí dali punc třídní; Hitler rasový. Jako sovětské kádry byly vedeny k tomu, aby nejodpornější zločiny ospravedlňovaly morálkou třídního boje, tak esesmani jednali ve jménu rasy - o níž Hitler tvrdil, že je daleko mocnějším a hlubším motivem lidského chování než třída. Služba rase na rozdíl od marxistické služby proletariátu byla základem nacistického puritánství, které Rudolf Hóss, velitel koncentračního tábora v Osvětimi, popsal jako „chladný" a „kamenný" postoj ideálního nacisty, jenž při plnění svých povinností „přestal mít lidské city".(129) A tak začátkem roku 1933 dva největší a nejsilnější národy Evropy se octly pevně v spárech totalitních režimů, jež hlásaly a uskutečňovaly a vlastně i ztělesňovaly morální relativismus se všemi jeho hrůznými důsledky. Předstihovaly se vzájemně v pěstování těch nejhnusnějších vlastností. Jedním z nejpovážlivějších aspektů totalitního socialismu, aťleninského, či hitlerovského, je právě to, jak obě hnutí, usilující nejprve o moc a později už vládnoucí, podléhají Greshamovu* zákonu politické morálky: strach likviduje lidské hodnoty a jeden strhuje druhého do stále větších hlubin zla. Hitler se naučil od Lenina a Stalina rozvinout hrůzovládu ve velkém měřítku. Ale i sám byl v mnohém učitelem. Chtěl jako Lenin soustředit veškerou moc ve vlastní vůli. Jako Lenin i on se gnosticky domníval, že nahlíží vyšší pravdu. A jako se Lenin považoval za jediného povolaného vykladače dějin, uskutečňujících proletářský determinismus, tak Hitler věřil jenom v sebe jakožto představitele rasové vůle německého národa. Avšak režim, který nastolil v lednu 1933, měl jednu závažnou vadu na kráse - a to byla SA. Hitler ji neměl zcela v moci a Róhmovy představy nezapadaly do jeho plánů. SA byla velmi početnou organizací už před jeho nástupem a rychle se rozšiřovala. Na podzim 1933 měla milión aktivních placených čle­ nů a dalších 3,5 miliónu v záloze. Róhmovým cílem bylo udělat z SA německou armádu budoucnosti, která by zvrátila Versailleskou smlouvu a uskutečnila německé expanzionistické snahy. Stará armáda s třídou důstojníků z povolání by zůstala pouhou výcvikovou organizací pro radikální revoluční vojsko, které by Rohm sám vedl k vítězství. Hitler byl rozhodnut učinit těmto napoleonským plánům konec. Pravidelné armády si velmi vážil a věřil, že se její znovuvyzbrojení provede rychle a tajně tak, aby se překlenulo nebezpečné období, kdy by Francouzi a jejich spojenci mohli Německo napadnout a zničit jeho režim. Kromě toho, což bylo ještě *

Sir Thomas Gresham (1519-79), anglický finančník

293

ještě 3 milióny. Roku 1936 však byla v podstatě už plná zaměstnanost a roku 1938, kdy v Británii a ve Spojených státech došlo opět k poklesu výroby, měly německé firmy zoufalý nedostatek pracovních sil. Německo se tak stalo jediným významným průmyslovým státem, který se vzpamatoval z Velké krize rychle a úplně. Zásluhu na tom měla nepochybně velká vnitřní síla německého průmyslu, který si vedl, pokud nebyl mrzačen válkou a deptán politickou nejistotou, neobyčejně zdatně od šedesátých let minulého století až do dnešního dne. Výmarská republika tvořila pro obchodní a průmyslové podnikání, jež vyžaduje jako předpoklad účelných investic pevný a neměnný fiskální základ, katastrofální politický rámec. Tehdejší politikové s obtížemi prosazovali státní rozpočet v Říšském sněmu a často museli zachraňovat finanční politiku nouzovými opatřeními. A tato vratkost politiky, místo aby se lepšila, se ustavičně zhoršovala. Po volbách roku 1928 bylo čím dál tím těžší vytvořit stálou vládu a v březnu 1930 bylo zřejmé, že režim nevydrží a že ho možná nahradí nějaký marxistický systém. Když Hitler získal moc, dal německému průmyslu přesně to, co bylo zapotřebí k jeho zdárné funkci: vládní stabilitu, konec politických sporů a vědomí národního cíle. O ostatní už se průmysloví podnikatelé postarají sami. Hitler byl natolik chytrý, že si tohle uvědomoval, a přestože dovolil straně, aby pronikla do všech vládních a veřejných oblastí, nedovolil jí zasahovat do průmyslu a do armády, které potřeboval mít co nejvýkonnčjší.(127) V polovině třicátých let zavedl brutální, bezpečný, bezohledný, úspěšný a většině Němců sympatický režim. Němečtí dělníci dávali ve své většině přednost jistému zaměstnání před občanskými právy, která pro ně mnoho neznamenala.(128) Uznávali však sociální organizace, jichž Hitler vytvořil velké množství podle zásady, že každý musí někam „příslušet". Také propagoval princip koordinace, který zdůrazňoval jednotu státu (samo­ zřejmě pod vedením strany): Ein Volk, ein Reich, ein Fílhrer - Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce. Třetí říše byl koordinovaný stát, k němuž „příslušel" každý řádný Němec. Toto pojetí veřejného života se zamlouvalo Němcům víc než politický pluralismus výmarské republiky. Jejich názor nemusel vydržet věčně, ale byl ještě živý v době, kdy Hitler zničil svou popularitu zavlečením Německa do nové války. Pravděpodobně byl nejvíc rozšířen mezi nejnižšími a nejchudšími vrstvami (ne však mezi katolickými sedláky, kteří odmítali nacistický pozdrav a těžce nesli útoky režimu proti křesťanství). Hitler vyhovoval též moralistickému založení řady Němců, kteří toužili po mravnosti bez absolutních mravních měřítek vyplývajících z křesťanské víry. Himmler, pedantský masový vrah a svědomitý skrupulózní mučitel, byl prototypem lidí, kteří sloužili Hitlerovi nejlépe. Definoval 292

základní ctnosti esesmanů, kteří byli vzorem nacistické „morálky": věrnost, čestnost, poslušnost, tvrdost, slušné chování, chudoba a statečnost. Představa podřízenosti „železným zákonům" či „vyššímu řádu" na rozdíl od tradiční absolutní morálky hlásané v kostelích vycházela z Hegela. Marx a Lenin jí dali punc třídní; Hitler rasový. Jako sovětské kádry byly vedeny k tomu, aby nejodpornější zločiny ospravedlňovaly morálkou třídního boje, tak esesmani jednali ve jménu rasy - o níž Hitler tvrdil, že je daleko mocnějším a hlubším motivem lidského chování než třída. Služba rase na rozdíl od marxistické služby proletariátu byla základem nacistického puritánství, které Rudolf Hóss, velitel koncentračního tábora v Osvětimi, popsal jako „chladný" a „kamenný" postoj ideálního nacisty, jenž při plnění svých povinností „přestal mít lidské city".(129) A tak začátkem roku 1933 dva největší a nejsilnější národy Evropy se octly pevně v spárech totalitních režimů, jež hlásaly a uskutečňovaly a vlastně i ztělesňovaly morální relativismus se všemi jeho hrůznými důsledky. Předstihovaly se vzájemně v pěstování těch nejhnusnějších vlastností. Jedním z nejpovážlivějších aspektů totalitního socialismu, aťleninského, či hitlerovského, je právě to, jak obě hnutí, usilující nejprve o moc a později už vládnoucí, podléhají Greshamovu* zákonu politické morálky: strach likviduje lidské hodnoty a jeden strhuje druhého do stále větších hlubin zla. Hitler se naučil od Lenina a Stalina rozvinout hrůzovládu ve velkém měřítku. Ale i sám byl v mnohém učitelem. Chtěl jako Lenin soustředit veškerou moc ve vlastní vůli. Jako Lenin i on se gnosticky domníval, že nahlíží vyšší pravdu. A jako se Lenin považoval za jediného povolaného vykladače dějin, uskutečňujících proletářský determinismus, tak Hitler věřil jenom v sebe jakožto představitele rasové vůle německého národa. Avšak režim, který nastolil v lednu 1933, měl jednu závažnou vadu na kráse - a to byla SA. Hitler ji neměl zcela v moci a Róhmovy představy nezapadaly do jeho plánů. SA byla velmi početnou organizací už před jeho nástupem a rychle se rozšiřovala. Na podzim 1933 měla milión aktivních placených čle­ nů a dalších 3,5 miliónu v záloze. Róhmovým cílem bylo udělat z SA německou armádu budoucnosti, která by zvrátila Versailleskou smlouvu a uskutečnila německé expanzionistické snahy. Stará armáda s třídou důstojníků z povolání by zůstala pouhou výcvikovou organizací pro radikální revoluční vojsko, které by Rohm sám vedl k vítězství. Hitler byl rozhodnut učinit těmto napoleonským plánům konec. Pravidelné armády si velmi vážil a věřil, že se její znovuvyzbrojení provede rychle a tajně tak, aby se překlenulo nebezpečné období, kdy by Francouzi a jejich spojenci mohli Německo napadnout a zničit jeho režim. Kromě toho, což bylo ještě *

Sir Thomas Gresham (1519-79), anglický finančník

293

důležitější, neměl nejmenší chuti se s Róhmem dělit o moc, natož aby mu ji snad dokonce předal. Od března 1933, kdy začal prosazovat Himmlera, který měl k němu tajnou telefonní linku, uvažoval Hitler o gigantickém vražedném plánu, jímž by vyřešil problém Róhmových SA-manů, a připravoval ho s velkou důkladností. Od října 1933 pověřil Himmlera, aby dodatečně po Bavorsku obsadil veškeré kanceláře náčelníků politické policie ještě také ve všech německých státech. Tento postup, v němž Himmlerovi nepřátelé pocho­ pitelně viděli budování impéria, vyžadoval v každé fázi Hitlerovu aktivní spolupráci jednak proto, že byl nezákonný (Frick o něm nesměl vědět), jednak proto, že v každé župě se muselo jednat s gauleitry, které ovládal jedině Hitler. Akce skončila 20. dubna 1934, kdy Heydrichovo zvláštní oddělení objevilo pikle s cílem zavraždit Góringa, které jeho vlastní gestapo neodhalilo. Hitler pak přikázal Himmlerovi, aby převzal Góringovu policii (oficiálně jako jeho zástupce). Organizace SS, sama o sobě dost velká, tak od této doby ovládala politickou policii v celém Německu a mohla se postavit i proti obrovskému množství ozbrojených příslušníků SA. Hitlerovy důvody pro zničení vůdců a nezávislosti SA se mezitím hromadily. Jejich brutální pouliční násilí odcizovalo Hitlerovy stoupence a bylo hlavní příčinou kritiky nacistického režimu v zahraničí. Když ho 21. února 1934 navštívili sir John Simon a Anthony Eden, slíbil jim, že rozpustí dvě třetiny této organizace a umožní inspekci zbytku. „Když už nerozpustil SA celou," napsal Eden, „....je to snad aspoň nejzazší mez, kam mohljít."( 1 3 0 ) Stejně významný byl nepřátelský postoj armády. Zjara 1934 se zestárlý Hindenburg zřejmě blížil svému konci. Hitler si přál nastoupit na jeho místo, spojit úřad prezidenta a kancléře v jedno. Velitelé pozemního vojska a námořnictva s tím souhlasili za předpokladu, že Hitler oslabí SA a zmaří její ambice, a je typické pro naivitu, s jakou vždy jednali s tímto mužem, že mu za „ústupek", který stejně musel udělat a který byl pro spolu­ práci s armádou nezbytný, nabídli něco velice podstatného - své mlčení. Hitler pokračoval v čistce, jež byla čirým gangsterstvím, jakmile Himmler získal monopol na politickou policii. Rozhodl se ihned zavraždit všechny své bezprostřední politické nepřátele (včetně vyřizování starých účtů). „Důkazy" o spiknutí, které vyrobila Heydrichova výzvědná kancelář, uváděly pravdě nepodobná spojení hodná Stalinových monstrprocesů. Himmler a Heydrich připravili konečný seznam, Hitler prostě jen podtrhl tužkou jména těch, kdo měli být zastřeleni; Heydrich podepsal zatykače, které zněly: „Z příkazu Vůdce a říšského kancléře se ten a ten pro velezradu odsuzuje k smrti zastřelením." Góring byl zatažen do celé aféry poměrně pozdě. Za účastníky spiknutí byli označeni ministr obrany Blomberg a jeho politický asistent generál von Reichenau. V armádě byl vyhlášen stav

pohotovosti pro případ, že by se SA postavila na odpor. Ráno 30. června 1934 Hitler osobně probudil Róhma v sanatoriu na Tegernsee a pak odjel do mnichovského Hnědého domu. Bavorský ministr spravedlnosti nebyl ochoten nařizovat masové popravy pouze na základě strojem psaného seznamu, takže Rohm a jeho společníci byli zavražděni až 2. července politickou policií. Naproti tomu v Berlíně podle vylíčení očitého svědka vicekancléře von Papena byli obžalovaní odvedeni do Góringova soukromého domu na Leipziger Platz, kde je Góring a Himmler identifikovali, zaškrtli jejich jména na seznamu a nařídili odvést a okamžitě postřílet. Popravu vykonala Góringova soukromá policie. Dva dny nato přiletěl Hitler z Mnichova do Tempelhofu. Himmler a Góring ho čekali na rozjezdové dráze; za krvavého západu všichni tři pak zkoumali seznamy těch, co už byli nebo teprve budou zastřeleni: wagnerovská scéna popsaná důstojníkem gestapa Hansem Giseviem. Ministru vnitra Frickovi doporučili, aby šel domů, že se ho to netýká. Podle Gisevia prý Frick řekl: „Můj Vůdce, nezakročíte-li ihned proti Himmlerovi a jeho SS, jako jste zakročil proti Róhmovi a SA, vyhnal jste pouze ďábla Belzebubem.'^ 131 ) Což dokazuje, jak špatně znal svého pána. Mnoho zavražděných nemělo s SA vůbec nic společného. Patřil mezi ně bývalý bavorský ministrský předseda Gustav von Kahr, který se roku 1923 odmítl zúčastnit nacistického puče; dále Hitlerův někdejší kolega a stranický soupeř Gregor Strasser; a kluzký starý lampasák generál von Schleicher, který měl Strassera „držet na uzdě"; Schleicherova manželka a jeho blízký spolupracovník generál von Bredow; představitel berlínských katolíků Ernst Klausener a mnoho dalších nepohodlných nebo nebezpečných lidí, celkem asi 150.( 132 ) Tato masová vražda spáchaná vládou a policií byla pro Německo morální katastrofou. Zásady cti, které až dosud německá generalita jakž takž dodržovala, byly nyní otřeseny, neboť mlčky schvalovala násilnou smrt svých dvou přátel a kolegů. Byl to výsměch spravedlnosti: 3. července byl totiž vydán zákon, který legalizoval události dodatečně. Hitler vykonal státní návštěvu u umírajícího Hindenburga, při níž ho zmatený stařec, který ho kdysi nazval „českým frajtrem", oslovoval „vaše veličenstvo". Když 2. srpna dřevěný titán zemřel, Hitler převzal jeho úřad na základě zákona, který vydal den předtím, a stal se „vůdcem a říšským kancléřem". Téhož dne složili všichni důstojníci a řadoví vojáci německé armády posvátnou pří­ sahu, jež začínala: „Zavazuji se bezpodmínečnou poslušností Vůdci Německé říše a jejímu lidu." Na dotvrzení toho všeho byl vyhlášen plebiscit a v srpnu odměnil německý národ hlavního vraha výsledkem 84,6% h l a s ů / 1 3 3 ) Neméně důležitým rysem tohoto dějinného zvratu byla nestoudná symbolika mravního relativismu - udílení čestných dýk esesákům, kteří vraždy provedli. Tak zahájily jednotky SS svou zrůdnou kariéru

294

295

důležitější, neměl nejmenší chuti se s Róhmem dělit o moc, natož aby mu ji snad dokonce předal. Od března 1933, kdy začal prosazovat Himmlera, který měl k němu tajnou telefonní linku, uvažoval Hitler o gigantickém vražedném plánu, jímž by vyřešil problém Róhmových SA-manů, a připravoval ho s velkou důkladností. Od října 1933 pověřil Himmlera, aby dodatečně po Bavorsku obsadil veškeré kanceláře náčelníků politické policie ještě také ve všech německých státech. Tento postup, v němž Himmlerovi nepřátelé pocho­ pitelně viděli budování impéria, vyžadoval v každé fázi Hitlerovu aktivní spolupráci jednak proto, že byl nezákonný (Frick o něm nesměl vědět), jednak proto, že v každé župě se muselo jednat s gauleitry, které ovládal jedině Hitler. Akce skončila 20. dubna 1934, kdy Heydrichovo zvláštní oddělení objevilo pikle s cílem zavraždit Góringa, které jeho vlastní gestapo neodhalilo. Hitler pak přikázal Himmlerovi, aby převzal Góringovu policii (oficiálně jako jeho zástupce). Organizace SS, sama o sobě dost velká, tak od této doby ovládala politickou policii v celém Německu a mohla se postavit i proti obrovskému množství ozbrojených příslušníků SA. Hitlerovy důvody pro zničení vůdců a nezávislosti SA se mezitím hromadily. Jejich brutální pouliční násilí odcizovalo Hitlerovy stoupence a bylo hlavní příčinou kritiky nacistického režimu v zahraničí. Když ho 21. února 1934 navštívili sir John Simon a Anthony Eden, slíbil jim, že rozpustí dvě třetiny této organizace a umožní inspekci zbytku. „Když už nerozpustil SA celou," napsal Eden, „....je to snad aspoň nejzazší mez, kam mohljít."( 1 3 0 ) Stejně významný byl nepřátelský postoj armády. Zjara 1934 se zestárlý Hindenburg zřejmě blížil svému konci. Hitler si přál nastoupit na jeho místo, spojit úřad prezidenta a kancléře v jedno. Velitelé pozemního vojska a námořnictva s tím souhlasili za předpokladu, že Hitler oslabí SA a zmaří její ambice, a je typické pro naivitu, s jakou vždy jednali s tímto mužem, že mu za „ústupek", který stejně musel udělat a který byl pro spolu­ práci s armádou nezbytný, nabídli něco velice podstatného - své mlčení. Hitler pokračoval v čistce, jež byla čirým gangsterstvím, jakmile Himmler získal monopol na politickou policii. Rozhodl se ihned zavraždit všechny své bezprostřední politické nepřátele (včetně vyřizování starých účtů). „Důkazy" o spiknutí, které vyrobila Heydrichova výzvědná kancelář, uváděly pravdě nepodobná spojení hodná Stalinových monstrprocesů. Himmler a Heydrich připravili konečný seznam, Hitler prostě jen podtrhl tužkou jména těch, kdo měli být zastřeleni; Heydrich podepsal zatykače, které zněly: „Z příkazu Vůdce a říšského kancléře se ten a ten pro velezradu odsuzuje k smrti zastřelením." Góring byl zatažen do celé aféry poměrně pozdě. Za účastníky spiknutí byli označeni ministr obrany Blomberg a jeho politický asistent generál von Reichenau. V armádě byl vyhlášen stav

pohotovosti pro případ, že by se SA postavila na odpor. Ráno 30. června 1934 Hitler osobně probudil Róhma v sanatoriu na Tegernsee a pak odjel do mnichovského Hnědého domu. Bavorský ministr spravedlnosti nebyl ochoten nařizovat masové popravy pouze na základě strojem psaného seznamu, takže Rohm a jeho společníci byli zavražděni až 2. července politickou policií. Naproti tomu v Berlíně podle vylíčení očitého svědka vicekancléře von Papena byli obžalovaní odvedeni do Góringova soukromého domu na Leipziger Platz, kde je Góring a Himmler identifikovali, zaškrtli jejich jména na seznamu a nařídili odvést a okamžitě postřílet. Popravu vykonala Góringova soukromá policie. Dva dny nato přiletěl Hitler z Mnichova do Tempelhofu. Himmler a Góring ho čekali na rozjezdové dráze; za krvavého západu všichni tři pak zkoumali seznamy těch, co už byli nebo teprve budou zastřeleni: wagnerovská scéna popsaná důstojníkem gestapa Hansem Giseviem. Ministru vnitra Frickovi doporučili, aby šel domů, že se ho to netýká. Podle Gisevia prý Frick řekl: „Můj Vůdce, nezakročíte-li ihned proti Himmlerovi a jeho SS, jako jste zakročil proti Róhmovi a SA, vyhnal jste pouze ďábla Belzebubem.'^ 131 ) Což dokazuje, jak špatně znal svého pána. Mnoho zavražděných nemělo s SA vůbec nic společného. Patřil mezi ně bývalý bavorský ministrský předseda Gustav von Kahr, který se roku 1923 odmítl zúčastnit nacistického puče; dále Hitlerův někdejší kolega a stranický soupeř Gregor Strasser; a kluzký starý lampasák generál von Schleicher, který měl Strassera „držet na uzdě"; Schleicherova manželka a jeho blízký spolupracovník generál von Bredow; představitel berlínských katolíků Ernst Klausener a mnoho dalších nepohodlných nebo nebezpečných lidí, celkem asi 150.( 132 ) Tato masová vražda spáchaná vládou a policií byla pro Německo morální katastrofou. Zásady cti, které až dosud německá generalita jakž takž dodržovala, byly nyní otřeseny, neboť mlčky schvalovala násilnou smrt svých dvou přátel a kolegů. Byl to výsměch spravedlnosti: 3. července byl totiž vydán zákon, který legalizoval události dodatečně. Hitler vykonal státní návštěvu u umírajícího Hindenburga, při níž ho zmatený stařec, který ho kdysi nazval „českým frajtrem", oslovoval „vaše veličenstvo". Když 2. srpna dřevěný titán zemřel, Hitler převzal jeho úřad na základě zákona, který vydal den předtím, a stal se „vůdcem a říšským kancléřem". Téhož dne složili všichni důstojníci a řadoví vojáci německé armády posvátnou pří­ sahu, jež začínala: „Zavazuji se bezpodmínečnou poslušností Vůdci Německé říše a jejímu lidu." Na dotvrzení toho všeho byl vyhlášen plebiscit a v srpnu odměnil německý národ hlavního vraha výsledkem 84,6% h l a s ů / 1 3 3 ) Neméně důležitým rysem tohoto dějinného zvratu byla nestoudná symbolika mravního relativismu - udílení čestných dýk esesákům, kteří vraždy provedli. Tak zahájily jednotky SS svou zrůdnou kariéru

294

295

legalizovaného vraždění. Róhmova aféra, v níž se stát otevřeně angažoval v hromadných vraždách za mlčenlivé pasivní spoluúčasti staré vojen­ ské elity a souhlasu voličů, byla přímou předzvěstí vyhlazovacích programů budoucnosti. Právě drzé a odvážné provedení Róhmovy čistky, které Hitlerovi prošlo jak u Nčmců, tak před světem a Hitlerovými partnery a stoupenci, dalo popud Stalinovi, aby konsolidoval svou osobní diktaturu podobnými prostředky. Až dosud mu stranická elita dovolovala vraždit jen obyčejné Rusy. Poslat význačnějšího člena strany i jen do vyhnanství vyžadovalo složité přípravy. Roku 1930 byl Stalin veřejně kritizován kandidátem politbyra Syrcovem a členem ústředního výboru Lominadzem. Chtěl je dát oba zastřelit, ale dosáhl jen toho, že byli z ústředního výboru vyloučeni. O dva roky později požadoval likvidaci Rjutina, který nechal soukromě kolovat dvousetstránkový dokument kritizující Stalinovu diktaturu. Sergej Kirov, který nastoupil po Zinověvovi jako hlavní funkcionář v Leningradě, trval na tom, aby byl Rjutin ušetřen a izolován ve zvláštním vězení pro vedoucí stranické kádry/ 1 3 4 ) V létě 1934 Kirovův vliv stále rostl a zdálo se, že s největší pravděpodobností nastoupí po Stalinovi - nebo ho vytlačí. Úspěch Róhmovy čistky přivedl Stalina na myšlenku, aby jednou provždy skoncoval s vnitřními překážkami ve straně, a to velmi důmyslným způsobem: dal Kirova zavraždit a zločin použil jako záminku k úderu proti ostatním nepřátelům/135) Kirov byl zastřelen za záhadných okolností 1. prosince 1934 v budově Smolného paláce, někdejšího ženského pedagogického institutu, odkud Lenin zahájil svůj puč a který byl od té doby leningradským ústředím strany. Byl to silně střežený objekt a nikdy se nevysvětlilo, jak se vrah, Leonid Nikolajev, mohl dostat přes několikanásobné hlídky. Ještě podezřelejší je, že o ně­ kolik dnů dřív byl na příkaz náčelníka NKVD Jagody odvolán Kirovův osobní strážce. V roce 1956 a ještě jednou v roce 1961 naznačil dost jasně Chruščov, že pachatelem je Stalin, a okolnosti tomu silně nasvědčují/ 136 ) Stalin reagoval na zprávu o vraždě velmi ostře, ale současně způsobem, který naznačuje, že o tom věděl. Jel ještě téže noci vlakem do Leningradu, kde ho časně ráno na Moskevském nádraží čekal náčelník leningradské policie Medvěd. Stalin mu dal beze slova pádný políček. Pak zabral celé patro Smolného paláce a vedl osobně vyšetřování. Seděl za stolem v kruhu svých nohsledů Molotova, Vorošilova, Ždanova a jiných, na jedné straně stáli leningradští komunističtí funkcionáři, na druhé pracovníci bezpečnosti. Když přivedli Nikolajeva a Stalin se ho zeptal, proč zastřelil Kirova, nebožák padl na kolena, ukázal na tajnou policii a křičel: „Ale vždyť oni mě k tomu donutili!" Tajní k němu přiskočili a ztloukli ho pažbami pistolí do bezvě­ domí; pak ho odtáhli a vzkřísili poléváním střídavě horkou a studenou

vodou. Stalin dal Borisova, vedoucího Kirovových osobních strážců, utlouci železnými sochory; Medvěd byl poslán do koncentračního tábora a po třech letech zavražděn; Nikolajev byl popraven 29. prosince po tajném přelíčení. Bylo postříleno více než sto takzvaných „bílých"; 40.000 leningradských občanů šlo do koncentračních táborů. Takže zakrátko všichni, kdo něco věděli o Kirovově případu, byli buď mrtví, nebo navždy ztracení v souostroví Gulag/ 1 3 7 ) To však byl jen začátek. Čtrnáct dní po Kirovově zavraždění dal Stalin zatknout Zinověva a Kameněva. Obvinění formuloval do nejmenších podrobností a osobně zrevidoval jejich výpovědi do poslední čárečky. Nacvičování trvalo měsíce a Stalin hrozil, že jim neodpustí nic a že „nakonec přilezou po břiše s přiznáním v zubech"/ 1 3 8 ) Soud se konal roku 1936, když bylo předem dohodnuto, že se ke všemu přiznají, jestliže jejich rodiny budou ušetřeny a oni sami ponecháni naživu. Nicméně byli oba zastřeleni hned druhého dne po ukončení procesu. Způsob, jakým Zinověv prosil o milost, napodoboval na Stalinových soukromých večírcích v odporné frašce se silným antisemitským zabarvením K. V. Pauker, bývalý herecký garderobiér, kterého Stalin povýšil na velitele své osobní stráže NKVD a který jediný ho směl holit. Pauker předváděl tento výstup pravidelně, až byl nakonec také zastřelen jako „německý agent"/ 1 3 9 ) Po smrti Zinověva a Kameněva Stalin okamžitě nařídil Jagodovi, aby dal popravit přes 5.000 zatčených členů strany. To byl počátek jeho velké hrůzovlády. Brzy nato poslal ze Soci, kde byl na dovolené, zlověstný telegram datovaný 25. září 1936: „Považujeme za naprosto nezbytné a naléhavé, aby byl lidovým komisařem pro vnitřní záležitosti jmenován soudruh Ježov. Jagoda se ukázal definitivně neschopným demaskovat trockisticko-zinověvovskou skupinu. OGPU je v tom ohledu čtyři roky pozadu.'/ 1 4 0 ) Následovala systematická čistka tajné policie prováděná dvěma až třemi sty komunistických fanatiků, jejichž čety tajně zorganizoval Ježov/ 1 4 1 ) Pak zlikvidoval Stalin svého gruzínského přítele Ordžonikidze, posledního člena politbyra, který ho směl nazývat přezdívkou „Koba" nebo mu odporovat: dostal na vybranou, aby se buď zastřelil, nebo zemřel v poli­ cejních celách. Po únoru 1937 mohl Stalin zavraždit kohokoli a jakkoli. Koncem toho měsíce mu ústřední výbor na plenárním zasedání „uložil", aby dal zatknout Bucharina a Rykova. Bucharin prosil se slzami v očích o milost. Stalin: „Jsi-li nevinný, můžeš to dokázat ve vězeňské cele!" Ústřední výbor: „Zastřelte toho zrádce!" Oba obžalovaní byli odvezeni přímo do vězení a tam usmrceni. Později prý bylo slyšet Jagodu, jak si říká pro sebe: 142 „Měl jsem vás všechny dát zavřít už dřív, když jsem ještě měl moc."( ) (Bylo to jedno: ze 140 přítomných šly zakrátko skoro dvě třetiny na smrt.)

296

297

Od konce roku 1936 do druhé poloviny 1938 zasadil Stalin ránu všem

legalizovaného vraždění. Róhmova aféra, v níž se stát otevřeně angažoval v hromadných vraždách za mlčenlivé pasivní spoluúčasti staré vojen­ ské elity a souhlasu voličů, byla přímou předzvěstí vyhlazovacích programů budoucnosti. Právě drzé a odvážné provedení Róhmovy čistky, které Hitlerovi prošlo jak u Nčmců, tak před světem a Hitlerovými partnery a stoupenci, dalo popud Stalinovi, aby konsolidoval svou osobní diktaturu podobnými prostředky. Až dosud mu stranická elita dovolovala vraždit jen obyčejné Rusy. Poslat význačnějšího člena strany i jen do vyhnanství vyžadovalo složité přípravy. Roku 1930 byl Stalin veřejně kritizován kandidátem politbyra Syrcovem a členem ústředního výboru Lominadzem. Chtěl je dát oba zastřelit, ale dosáhl jen toho, že byli z ústředního výboru vyloučeni. O dva roky později požadoval likvidaci Rjutina, který nechal soukromě kolovat dvousetstránkový dokument kritizující Stalinovu diktaturu. Sergej Kirov, který nastoupil po Zinověvovi jako hlavní funkcionář v Leningradě, trval na tom, aby byl Rjutin ušetřen a izolován ve zvláštním vězení pro vedoucí stranické kádry/ 1 3 4 ) V létě 1934 Kirovův vliv stále rostl a zdálo se, že s největší pravděpodobností nastoupí po Stalinovi - nebo ho vytlačí. Úspěch Róhmovy čistky přivedl Stalina na myšlenku, aby jednou provždy skoncoval s vnitřními překážkami ve straně, a to velmi důmyslným způsobem: dal Kirova zavraždit a zločin použil jako záminku k úderu proti ostatním nepřátelům/135) Kirov byl zastřelen za záhadných okolností 1. prosince 1934 v budově Smolného paláce, někdejšího ženského pedagogického institutu, odkud Lenin zahájil svůj puč a který byl od té doby leningradským ústředím strany. Byl to silně střežený objekt a nikdy se nevysvětlilo, jak se vrah, Leonid Nikolajev, mohl dostat přes několikanásobné hlídky. Ještě podezřelejší je, že o ně­ kolik dnů dřív byl na příkaz náčelníka NKVD Jagody odvolán Kirovův osobní strážce. V roce 1956 a ještě jednou v roce 1961 naznačil dost jasně Chruščov, že pachatelem je Stalin, a okolnosti tomu silně nasvědčují/ 136 ) Stalin reagoval na zprávu o vraždě velmi ostře, ale současně způsobem, který naznačuje, že o tom věděl. Jel ještě téže noci vlakem do Leningradu, kde ho časně ráno na Moskevském nádraží čekal náčelník leningradské policie Medvěd. Stalin mu dal beze slova pádný políček. Pak zabral celé patro Smolného paláce a vedl osobně vyšetřování. Seděl za stolem v kruhu svých nohsledů Molotova, Vorošilova, Ždanova a jiných, na jedné straně stáli leningradští komunističtí funkcionáři, na druhé pracovníci bezpečnosti. Když přivedli Nikolajeva a Stalin se ho zeptal, proč zastřelil Kirova, nebožák padl na kolena, ukázal na tajnou policii a křičel: „Ale vždyť oni mě k tomu donutili!" Tajní k němu přiskočili a ztloukli ho pažbami pistolí do bezvě­ domí; pak ho odtáhli a vzkřísili poléváním střídavě horkou a studenou

vodou. Stalin dal Borisova, vedoucího Kirovových osobních strážců, utlouci železnými sochory; Medvěd byl poslán do koncentračního tábora a po třech letech zavražděn; Nikolajev byl popraven 29. prosince po tajném přelíčení. Bylo postříleno více než sto takzvaných „bílých"; 40.000 leningradských občanů šlo do koncentračních táborů. Takže zakrátko všichni, kdo něco věděli o Kirovově případu, byli buď mrtví, nebo navždy ztracení v souostroví Gulag/ 1 3 7 ) To však byl jen začátek. Čtrnáct dní po Kirovově zavraždění dal Stalin zatknout Zinověva a Kameněva. Obvinění formuloval do nejmenších podrobností a osobně zrevidoval jejich výpovědi do poslední čárečky. Nacvičování trvalo měsíce a Stalin hrozil, že jim neodpustí nic a že „nakonec přilezou po břiše s přiznáním v zubech"/ 1 3 8 ) Soud se konal roku 1936, když bylo předem dohodnuto, že se ke všemu přiznají, jestliže jejich rodiny budou ušetřeny a oni sami ponecháni naživu. Nicméně byli oba zastřeleni hned druhého dne po ukončení procesu. Způsob, jakým Zinověv prosil o milost, napodoboval na Stalinových soukromých večírcích v odporné frašce se silným antisemitským zabarvením K. V. Pauker, bývalý herecký garderobiér, kterého Stalin povýšil na velitele své osobní stráže NKVD a který jediný ho směl holit. Pauker předváděl tento výstup pravidelně, až byl nakonec také zastřelen jako „německý agent"/ 1 3 9 ) Po smrti Zinověva a Kameněva Stalin okamžitě nařídil Jagodovi, aby dal popravit přes 5.000 zatčených členů strany. To byl počátek jeho velké hrůzovlády. Brzy nato poslal ze Soci, kde byl na dovolené, zlověstný telegram datovaný 25. září 1936: „Považujeme za naprosto nezbytné a naléhavé, aby byl lidovým komisařem pro vnitřní záležitosti jmenován soudruh Ježov. Jagoda se ukázal definitivně neschopným demaskovat trockisticko-zinověvovskou skupinu. OGPU je v tom ohledu čtyři roky pozadu.'/ 1 4 0 ) Následovala systematická čistka tajné policie prováděná dvěma až třemi sty komunistických fanatiků, jejichž čety tajně zorganizoval Ježov/ 1 4 1 ) Pak zlikvidoval Stalin svého gruzínského přítele Ordžonikidze, posledního člena politbyra, který ho směl nazývat přezdívkou „Koba" nebo mu odporovat: dostal na vybranou, aby se buď zastřelil, nebo zemřel v poli­ cejních celách. Po únoru 1937 mohl Stalin zavraždit kohokoli a jakkoli. Koncem toho měsíce mu ústřední výbor na plenárním zasedání „uložil", aby dal zatknout Bucharina a Rykova. Bucharin prosil se slzami v očích o milost. Stalin: „Jsi-li nevinný, můžeš to dokázat ve vězeňské cele!" Ústřední výbor: „Zastřelte toho zrádce!" Oba obžalovaní byli odvezeni přímo do vězení a tam usmrceni. Později prý bylo slyšet Jagodu, jak si říká pro sebe: 142 „Měl jsem vás všechny dát zavřít už dřív, když jsem ještě měl moc."( ) (Bylo to jedno: ze 140 přítomných šly zakrátko skoro dvě třetiny na smrt.)

296

297

Od konce roku 1936 do druhé poloviny 1938 zasadil Stalin ránu všem

složkám režimu. Jen v roce 1937 zlikvidoval 3.000 vyšších důstojníků tajné policie a devadesát procent soudních prokurátorů v celé zemi. S Hitlerem jednal tajně už od roku 1935. Dalšího roku přemluvil nacistickou vládu, aby vykonstruovala lživé důkazy o tajných stycích sovětského velitele maršála Tuchačevského s Hitlerovými generály; provedlo to gestapo a předalo dokumenty prostřednictvím jednoho ze svých agentů, generála Skoblina, který pracoval také pro ŇKVD.( 1 4 3 ) Stalinova první oběť z vojenských kru­ hů byl generál jízdy Dmitrij Šmidt, který ho, jak se zdá, urazil už roku 1927; byl zatčen 5. července 1936, mučen a zavražděn. Tuchačevský a sedm dalších významných generálů následovalo 11. června 1937; pak přišlo na řadu 30.000 důstojníků, asi polovina celkového počtu, z toho asi osmdesát procent plukovníků a generálů/ 1 4 4 ) Většina důstojníků byla zastřelena do čtyřiadvaceti hodin po zatčení. Účelem akce bylo zabít v každé skupině služebně nejstarší, zejména ty, kdo bojovali v revoluci nebo znali stranu, než ji ovládl Stalin. Čistka v straně samotné byla nejdelší a nejpřísnější. V Leningradě byli ponecháni naživu jen dva ze 150 delegátů sedmnáctého sjezdu strany. Ztráty mezi moskevskými komunisty byly stejně velké. Celkem bylo povražděho asi milión členů strany/ 1 4 5 ) Zločiny spáchané v těchto letech nebyly nikdy odčiněny ani vyšetřeny nebo potrestány (leda náhodou), protože další generace představitelů stra­ ny, která vládla po Stalinovi, se na nich bez výjimky podílela. Hlavního vraha Ježova dal Stalin odpravit, hned jak čistky skončily. Jeho nástupce ve funkci náčelníka tajné policie Lavrentij Berija byl zneškodněn svými kolegy z polit­ byra hned po Stalinově smrti. Georgij Malenkov, který vládl v Rusku v letech 1953-6, byl hlavním organizátorem čistek na Bílé Rusi a v Arménii. Chruščov, který nastoupil po něm a vládl v letech 1956-64, měl na starosti čistky v Moskvě (spolu s Jezovém a Molotovem) a na Ukrajině. Čistky v Lenin­ gradě prováděl Ždanov a jedním z jeho pomocníků (kterému se podařilo přežít) byl Alexej Kosygin, od roku 1964 předseda rady ministrů až do své smrti v roce 1980. Lazar Kaganovič, který až do roku 1957 zastával důležité státní a stranické funkce, decimoval stranu v smolenské oblasti. Leonid Brežněv, spolupachatel zvěrstev na Ukrajině, kterému se podařilo přečkat všechna nebezpečí, byl generálním tajemníkem strany a nejvyšším vládcem v Rusku od roku 1966 až do své smrti v roce 1982. Všichni tito mužové, kteří řídili Rusko během třiceti let po Stalinově smrti, pracovali, posedlí směsí velikášství a strachu, podle Stalinových přímých a podrobných instrukcí. Pracovník NKVD, který sloužil jako Stalinův osobní strážce, vypověděl, že v letech 1937-9 přicházel Ježov k Stalinovi téměř denně s tlustým fasciklem papírů; Stalin dával osobně příkazy, koho zatknout, koho mučit, a určoval tresty ještě před vynesením rozsudku. Někdy prováděl výslechy sám. Na dokumenty poznamenával:

Arthur Koestler ve svém vynikajícím románu Tma opolednách (Darkness at Noon) (1940) vzbuzuje dojem, že se Stalinovy hlavní oběti octly v pasti vlastní marxistické teologie a relativní morálky, kterou měly se svým muči-

298

299

zavřít, zavřít všechny, kontrolovat není třeba, zajistěte je. V roce 1961 na dvacátém druhém sjezdu strany přečetl Z. T. Serdjuk Ježovův dopis: „Soudruhu Staline, posílám k potvrzení čtyři seznamy lidí, jejichž případy jsou před vojenskýn kolegiem: seznam I - obecný; seznam II - bývalí členové armády; seznam III - bývalí pracovníci NKVD; seznam IV - manželky bývalých nepřátel lidu. Žádám o souhlas s první kategorií trestů (tj. se zastřelením)." Seznamy byly podepsány: „Odsouhlaseno, J. Stalin, V. Molotov." Stalinův podpis je připojen k více než 400 takových seznamů z let 1937 až 1939 s jmény 44.000 lidí, vedoucích funkcionářů strany, vládních úředníků, důstojníků a kulturních osobností/ 1 4 6 ) Zahraniční komunisté, kteří v Moskvě hledali azyl, byli také likvidováni, a to v hojném počtu. Patří mezi ně Béla Kun a většina maďarských komunistických předáků, skoro všichni významní polští komunisté, všichni hlavní představitelé jugoslávské strany kromě Tita, známí bulharští komu­ nisté Popov a Taněv souzení v Lipsku s Dimitrovem (který unikl čirou náhodou, neboť byl na Stalinových seznamech), všichni Korejci, mnoho Indů a Číňanů a komunističtí vůdci z Litvy, Lotyšska, Estonska, Besarábie, Íránu, Itálie, Finska, Rakouska, Francie, Rumunska, Holandska, Československa, Spojených států a Brazílie. Zvlášť těžce byli postiženi Němci, kteří tam utekli před Hitlerem. Známe jména 842 osob, které byly zatčeny, ale ve skutečnosti jich bylo mnohem víc, včetně žen a dětí komunistických funkcionářů, například rodiny Karla Liebknechta. Někteří Němci, co to přežili, měli na těle stopy po mučení gestapem i NKVD a byly tak živým dokladem tajných styků, které v té době existovaly mezi bezpečnostními složkami nacistického Německa a sovětského Ruska. Vcelku byli evropští komunisté bezpečnější ve fašistisckých režimech doma než ve své „socialistické vlasti". Roj Medvěděv, nezávislý sovětský marxistický historik, píše: „Je strašlivý paradox, že většina evropských komunistických předáků a aktivistů, kteří žili v SSSR, zahynula, zatímco většina těch, kdo byli v letech 1937-8 vězněni ve své rodné zemi, 147 p ř e ž i l a / ) Že Stalin vyměňoval s nacisty seznamy stíhaných lidí, je jisté a pravděpodobně to dělal i s ostatními totalitními režimy, které jeho propa­ ganda napadala s mechanickou zuřivostí. Vždycky se zajímal o osudy zahraničních komunistů, s nimiž přišel do styku. Ale takový zájem proje­ voval ostatně o všechny jevy své hrůzovlády. Při procesu s Bucharinem, s nímž léta spolupracoval a který se stal nakonec jeho obětí, reflektory filmařů na okamžik odhalily přítomným Stalinovu tvář za tmavým sklem 148 malého okénka u stropu soudní síně/ )

složkám režimu. Jen v roce 1937 zlikvidoval 3.000 vyšších důstojníků tajné policie a devadesát procent soudních prokurátorů v celé zemi. S Hitlerem jednal tajně už od roku 1935. Dalšího roku přemluvil nacistickou vládu, aby vykonstruovala lživé důkazy o tajných stycích sovětského velitele maršála Tuchačevského s Hitlerovými generály; provedlo to gestapo a předalo dokumenty prostřednictvím jednoho ze svých agentů, generála Skoblina, který pracoval také pro ŇKVD.( 1 4 3 ) Stalinova první oběť z vojenských kru­ hů byl generál jízdy Dmitrij Šmidt, který ho, jak se zdá, urazil už roku 1927; byl zatčen 5. července 1936, mučen a zavražděn. Tuchačevský a sedm dalších významných generálů následovalo 11. června 1937; pak přišlo na řadu 30.000 důstojníků, asi polovina celkového počtu, z toho asi osmdesát procent plukovníků a generálů/ 1 4 4 ) Většina důstojníků byla zastřelena do čtyřiadvaceti hodin po zatčení. Účelem akce bylo zabít v každé skupině služebně nejstarší, zejména ty, kdo bojovali v revoluci nebo znali stranu, než ji ovládl Stalin. Čistka v straně samotné byla nejdelší a nejpřísnější. V Leningradě byli ponecháni naživu jen dva ze 150 delegátů sedmnáctého sjezdu strany. Ztráty mezi moskevskými komunisty byly stejně velké. Celkem bylo povražděho asi milión členů strany/ 1 4 5 ) Zločiny spáchané v těchto letech nebyly nikdy odčiněny ani vyšetřeny nebo potrestány (leda náhodou), protože další generace představitelů stra­ ny, která vládla po Stalinovi, se na nich bez výjimky podílela. Hlavního vraha Ježova dal Stalin odpravit, hned jak čistky skončily. Jeho nástupce ve funkci náčelníka tajné policie Lavrentij Berija byl zneškodněn svými kolegy z polit­ byra hned po Stalinově smrti. Georgij Malenkov, který vládl v Rusku v letech 1953-6, byl hlavním organizátorem čistek na Bílé Rusi a v Arménii. Chruščov, který nastoupil po něm a vládl v letech 1956-64, měl na starosti čistky v Moskvě (spolu s Jezovém a Molotovem) a na Ukrajině. Čistky v Lenin­ gradě prováděl Ždanov a jedním z jeho pomocníků (kterému se podařilo přežít) byl Alexej Kosygin, od roku 1964 předseda rady ministrů až do své smrti v roce 1980. Lazar Kaganovič, který až do roku 1957 zastával důležité státní a stranické funkce, decimoval stranu v smolenské oblasti. Leonid Brežněv, spolupachatel zvěrstev na Ukrajině, kterému se podařilo přečkat všechna nebezpečí, byl generálním tajemníkem strany a nejvyšším vládcem v Rusku od roku 1966 až do své smrti v roce 1982. Všichni tito mužové, kteří řídili Rusko během třiceti let po Stalinově smrti, pracovali, posedlí směsí velikášství a strachu, podle Stalinových přímých a podrobných instrukcí. Pracovník NKVD, který sloužil jako Stalinův osobní strážce, vypověděl, že v letech 1937-9 přicházel Ježov k Stalinovi téměř denně s tlustým fasciklem papírů; Stalin dával osobně příkazy, koho zatknout, koho mučit, a určoval tresty ještě před vynesením rozsudku. Někdy prováděl výslechy sám. Na dokumenty poznamenával:

Arthur Koestler ve svém vynikajícím románu Tma opolednách (Darkness at Noon) (1940) vzbuzuje dojem, že se Stalinovy hlavní oběti octly v pasti vlastní marxistické teologie a relativní morálky, kterou měly se svým muči-

298

299

zavřít, zavřít všechny, kontrolovat není třeba, zajistěte je. V roce 1961 na dvacátém druhém sjezdu strany přečetl Z. T. Serdjuk Ježovův dopis: „Soudruhu Staline, posílám k potvrzení čtyři seznamy lidí, jejichž případy jsou před vojenskýn kolegiem: seznam I - obecný; seznam II - bývalí členové armády; seznam III - bývalí pracovníci NKVD; seznam IV - manželky bývalých nepřátel lidu. Žádám o souhlas s první kategorií trestů (tj. se zastřelením)." Seznamy byly podepsány: „Odsouhlaseno, J. Stalin, V. Molotov." Stalinův podpis je připojen k více než 400 takových seznamů z let 1937 až 1939 s jmény 44.000 lidí, vedoucích funkcionářů strany, vládních úředníků, důstojníků a kulturních osobností/ 1 4 6 ) Zahraniční komunisté, kteří v Moskvě hledali azyl, byli také likvidováni, a to v hojném počtu. Patří mezi ně Béla Kun a většina maďarských komunistických předáků, skoro všichni významní polští komunisté, všichni hlavní představitelé jugoslávské strany kromě Tita, známí bulharští komu­ nisté Popov a Taněv souzení v Lipsku s Dimitrovem (který unikl čirou náhodou, neboť byl na Stalinových seznamech), všichni Korejci, mnoho Indů a Číňanů a komunističtí vůdci z Litvy, Lotyšska, Estonska, Besarábie, Íránu, Itálie, Finska, Rakouska, Francie, Rumunska, Holandska, Československa, Spojených států a Brazílie. Zvlášť těžce byli postiženi Němci, kteří tam utekli před Hitlerem. Známe jména 842 osob, které byly zatčeny, ale ve skutečnosti jich bylo mnohem víc, včetně žen a dětí komunistických funkcionářů, například rodiny Karla Liebknechta. Někteří Němci, co to přežili, měli na těle stopy po mučení gestapem i NKVD a byly tak živým dokladem tajných styků, které v té době existovaly mezi bezpečnostními složkami nacistického Německa a sovětského Ruska. Vcelku byli evropští komunisté bezpečnější ve fašistisckých režimech doma než ve své „socialistické vlasti". Roj Medvěděv, nezávislý sovětský marxistický historik, píše: „Je strašlivý paradox, že většina evropských komunistických předáků a aktivistů, kteří žili v SSSR, zahynula, zatímco většina těch, kdo byli v letech 1937-8 vězněni ve své rodné zemi, 147 p ř e ž i l a / ) Že Stalin vyměňoval s nacisty seznamy stíhaných lidí, je jisté a pravděpodobně to dělal i s ostatními totalitními režimy, které jeho propa­ ganda napadala s mechanickou zuřivostí. Vždycky se zajímal o osudy zahraničních komunistů, s nimiž přišel do styku. Ale takový zájem proje­ voval ostatně o všechny jevy své hrůzovlády. Při procesu s Bucharinem, s nímž léta spolupracoval a který se stal nakonec jeho obětí, reflektory filmařů na okamžik odhalily přítomným Stalinovu tvář za tmavým sklem 148 malého okénka u stropu soudní síně/ )

tělem společnou, takže musely spolupracovat na lživých výpovědích a do­ konce jim i uvěřily. Nic není vzdálenější pravdě. I když hlavní „spiklenci" museli vypovídat, aby podepřeli vratký základ smyšlených obvinění, jejich přiznání bylo vynucováno jednak pohrůžkami, že budou zavražděny nebo mučeny jejich manželky a děti, jednak přímým fyzickým násilím; neboť u převážné většiny postižených se Stalinovy metody lišily jen velmi málo od metod Petra Velikého, leda samozřejmě rozsahem, který už sám o sobě vylučoval jakoukoli rafinovanost. V těchto letech prošlo stalinskou vězeňskou mašinérií asi deset procent obrovského počtu ruského obyvatelstva. Známé carské věznice, například Lefortovskaja, která byla proměněna v muzeum s voskovými figurínami, se teď opět vrátila svému účelu a vosk byl vystřídán lidskými těly a krví. Z kostelů, hotelů a dokonce i z lázní a koníren se staly žaláře; a stavěly se desítky nových. V těchto zařízeních se provádělo mučení v takovém měřítku, že ani nacisté se tomu později nemohli vyrovnat. Mužové a ženy byly mrzačeni, byly jim vylupovány oči, proráženy bubínky; byli zavíráni do beden s ježícími se hřebíky a používána jiná ďábelská zařízení. Vyšetřovaní byli často mučeni před svými rodinami. Manželka Nestora Lakoby, nápadně krásná žena, raději volila i před plačícím čtrnáctiletým synem smrt umučením, než aby zradila svého manžela. Mnoho jiných podstupovalo strašlivou smrt s podobnou stoickou vyrovnaností. Plán NKVD inscenovat monstrproces s mládežníky zhatil S. V. Kovalev a jiní členové ústředního výboru Komsomolu, kteří raději zemřeli při mučení, než aby se přiznali ke lži. Tímto způsobem zahynul velký počet armádních důstojníků: inextremis možná podepsali vlastní „doznání", ale nezatahovali do toho druhé. Podle Medvěděva byli do mučících „sekyráren" voděni na praxi noví osmnáctiletí příslušníci NKVD, jako medici chodí na patologii, aby se podívali na pitvu.( 149 ) Hitlerův příklad byl nepochybně silným popudem k Stalinově velké hrůzovládě a ruští agenti přejímali horlivě všechno, čemu se ještě mohli od gestapa a esesáků přiučit. Ale bylo tomu také naopak. Systém koncentračních táborů importovali nacisté ze Sovětského svazu. Himmler je zřizoval velmi rychle; už koncem roku 1933 jich mělo nacistické Německo na stovku. Ale v každé době, dokonce i v letech 1942-5, kdy vrcholil vyhla­ zovací program SS, bylo sovětských koncentráků daleko víc a předčily nacistické nejen rozlohou, ale i počtem vězňů. Jak ukázal Solženicyn a jiní, představovaly sovětské koncentrační tábory obrovský řetěz rozsáhlých suchozemských ostrovů zabírajících mnoho tišíc čtverečních kilometrů. Jako v nacistickém Německu od Dachau, které bylo „univerzitou" koncentráčníků, až po Osvětim, Buchenwald, Sachsenhausen, Ravensbrúck, Terezín, varšavské ghetto a jiné, i sovětské tábory měly mnoho variant. Byl

například zvláštní koncentrák pro vdovy a sirotky a ostatní příbuzné za­ vražděných důstojníků; byly vězeňské sirotčince pro děti „nepřátel lidu", které byly později, jakmile dospěly příslušného věku, také souzeny a vy­ měřen jim trest, jako třeba dceři maršála Tuchačevského Světlaně/ 1 5 0 ) Většina táborů však sloužila určitému ekonomickému účelu, což inspirovalo po roce 1941 Himmlera k snaze vytvořit v německém hospo­ dářství rozsáhlý „státní sektor". Sovětský svaz nesledoval cílevědomě politiku systematické genocidy, i když se tomu Stalin velmi přiblížil, když se za druhé světové války začal vypořádávat se sovětskými „národnostmi". Ale i tak byly sovětské koncentráky (a dosud jsou) „tábory smrti". Nápis z kovo­ vých písmen nad tábory v kolymské oblasti, které byly jedny z nejhorších, zněl: Práce je věcí cti, zdatnosti a hrdinství. Bylo to stejně klamavé jako nacistická napodobenina umístěná nad bránou v Osvětimi: Arbeit macht frei (Práce osvobozuje). Uvnitř těchto táborů provádělo NKVD často masové popravy kulometem: jen v roce 1938 bylo takto zavražděno v kolymských koncentrácích na 40.000 mužů, žen a dětí. Nejvíc lidí umíralo v speciálních trestných táborech u zlatých dolů. Lenin a později Stalin vybudovali po Jižní Africe druhé největší doly na zlato a nahromadili obrovské zlaté rezervy vydřené z otrocké práce nešťastníků, kteří robotovali bez ohledu na neděle a svátky šestnáct hodin denně, byli oblečeni v hadrech, spali v potrha­ ných stanech za šedesátistupňových mrazů a dostávali žalostně malé příděly jídla. Podle pozdějších výpovědí svědků se v takových táborech změnil zdravý člověk v trosku během dvaceti až třiceti dní a někteří tvrdili, že podmínky byly úmyslně tak plánovány, aby se docílilo co největší úmrtnosti. Vězni byli surově biti jednak od dozorců, jednak od profe­ sionálních zločinců, kteří jako „kápa" dohlíželi na masy „politických" běžná praxe, kterou také napodobili nacisté. Za těchto okolností se úmrtnost vymykala představám civilizovaných lidí. Medvěděv odhaduje počet obětí velké hrůzovlády úhrnně na čtyři sta až pět set tisíc. Soudí, že celkové číslo dosáhlo v letech 1936-9 asi 4,5 miliónu. V tomto období i v pozdějších časech umíralo v koncentračních táborech ročně asi milión vězňů a celkový počet lidí zlikvidovaných 151 Stalinovým režimem se odhaduje na 10 miliónů/ ) Jako Róhmova čistka vnukla Stalinovi nápad, aby ji napodobil, tak zase naopak jeho masová zvěrstva byla Hitlerovi pobídkou, aby do svých válečných plánů zahrnul změnu demografického obrazu celé východní Evropy. V sociálním inženýrství bylo masové vyvražďování obyvatelstva na průmyslovém základě vždy tou poslední a nejúčinnější zbraní: Hitlerovo „konečné řešení židovské otázky" mělo svůj původ nejen v jeho horečnaté fantazii, nýbrž i v násilné kolektivizaci ruských sedláků. Přes to prese všecko měla tato neslýchaná zvěrstva páchaná v třicátých

300

301

tělem společnou, takže musely spolupracovat na lživých výpovědích a do­ konce jim i uvěřily. Nic není vzdálenější pravdě. I když hlavní „spiklenci" museli vypovídat, aby podepřeli vratký základ smyšlených obvinění, jejich přiznání bylo vynucováno jednak pohrůžkami, že budou zavražděny nebo mučeny jejich manželky a děti, jednak přímým fyzickým násilím; neboť u převážné většiny postižených se Stalinovy metody lišily jen velmi málo od metod Petra Velikého, leda samozřejmě rozsahem, který už sám o sobě vylučoval jakoukoli rafinovanost. V těchto letech prošlo stalinskou vězeňskou mašinérií asi deset procent obrovského počtu ruského obyvatelstva. Známé carské věznice, například Lefortovskaja, která byla proměněna v muzeum s voskovými figurínami, se teď opět vrátila svému účelu a vosk byl vystřídán lidskými těly a krví. Z kostelů, hotelů a dokonce i z lázní a koníren se staly žaláře; a stavěly se desítky nových. V těchto zařízeních se provádělo mučení v takovém měřítku, že ani nacisté se tomu později nemohli vyrovnat. Mužové a ženy byly mrzačeni, byly jim vylupovány oči, proráženy bubínky; byli zavíráni do beden s ježícími se hřebíky a používána jiná ďábelská zařízení. Vyšetřovaní byli často mučeni před svými rodinami. Manželka Nestora Lakoby, nápadně krásná žena, raději volila i před plačícím čtrnáctiletým synem smrt umučením, než aby zradila svého manžela. Mnoho jiných podstupovalo strašlivou smrt s podobnou stoickou vyrovnaností. Plán NKVD inscenovat monstrproces s mládežníky zhatil S. V. Kovalev a jiní členové ústředního výboru Komsomolu, kteří raději zemřeli při mučení, než aby se přiznali ke lži. Tímto způsobem zahynul velký počet armádních důstojníků: inextremis možná podepsali vlastní „doznání", ale nezatahovali do toho druhé. Podle Medvěděva byli do mučících „sekyráren" voděni na praxi noví osmnáctiletí příslušníci NKVD, jako medici chodí na patologii, aby se podívali na pitvu.( 149 ) Hitlerův příklad byl nepochybně silným popudem k Stalinově velké hrůzovládě a ruští agenti přejímali horlivě všechno, čemu se ještě mohli od gestapa a esesáků přiučit. Ale bylo tomu také naopak. Systém koncentračních táborů importovali nacisté ze Sovětského svazu. Himmler je zřizoval velmi rychle; už koncem roku 1933 jich mělo nacistické Německo na stovku. Ale v každé době, dokonce i v letech 1942-5, kdy vrcholil vyhla­ zovací program SS, bylo sovětských koncentráků daleko víc a předčily nacistické nejen rozlohou, ale i počtem vězňů. Jak ukázal Solženicyn a jiní, představovaly sovětské koncentrační tábory obrovský řetěz rozsáhlých suchozemských ostrovů zabírajících mnoho tišíc čtverečních kilometrů. Jako v nacistickém Německu od Dachau, které bylo „univerzitou" koncentráčníků, až po Osvětim, Buchenwald, Sachsenhausen, Ravensbrúck, Terezín, varšavské ghetto a jiné, i sovětské tábory měly mnoho variant. Byl

například zvláštní koncentrák pro vdovy a sirotky a ostatní příbuzné za­ vražděných důstojníků; byly vězeňské sirotčince pro děti „nepřátel lidu", které byly později, jakmile dospěly příslušného věku, také souzeny a vy­ měřen jim trest, jako třeba dceři maršála Tuchačevského Světlaně/ 1 5 0 ) Většina táborů však sloužila určitému ekonomickému účelu, což inspirovalo po roce 1941 Himmlera k snaze vytvořit v německém hospo­ dářství rozsáhlý „státní sektor". Sovětský svaz nesledoval cílevědomě politiku systematické genocidy, i když se tomu Stalin velmi přiblížil, když se za druhé světové války začal vypořádávat se sovětskými „národnostmi". Ale i tak byly sovětské koncentráky (a dosud jsou) „tábory smrti". Nápis z kovo­ vých písmen nad tábory v kolymské oblasti, které byly jedny z nejhorších, zněl: Práce je věcí cti, zdatnosti a hrdinství. Bylo to stejně klamavé jako nacistická napodobenina umístěná nad bránou v Osvětimi: Arbeit macht frei (Práce osvobozuje). Uvnitř těchto táborů provádělo NKVD často masové popravy kulometem: jen v roce 1938 bylo takto zavražděno v kolymských koncentrácích na 40.000 mužů, žen a dětí. Nejvíc lidí umíralo v speciálních trestných táborech u zlatých dolů. Lenin a později Stalin vybudovali po Jižní Africe druhé největší doly na zlato a nahromadili obrovské zlaté rezervy vydřené z otrocké práce nešťastníků, kteří robotovali bez ohledu na neděle a svátky šestnáct hodin denně, byli oblečeni v hadrech, spali v potrha­ ných stanech za šedesátistupňových mrazů a dostávali žalostně malé příděly jídla. Podle pozdějších výpovědí svědků se v takových táborech změnil zdravý člověk v trosku během dvaceti až třiceti dní a někteří tvrdili, že podmínky byly úmyslně tak plánovány, aby se docílilo co největší úmrtnosti. Vězni byli surově biti jednak od dozorců, jednak od profe­ sionálních zločinců, kteří jako „kápa" dohlíželi na masy „politických" běžná praxe, kterou také napodobili nacisté. Za těchto okolností se úmrtnost vymykala představám civilizovaných lidí. Medvěděv odhaduje počet obětí velké hrůzovlády úhrnně na čtyři sta až pět set tisíc. Soudí, že celkové číslo dosáhlo v letech 1936-9 asi 4,5 miliónu. V tomto období i v pozdějších časech umíralo v koncentračních táborech ročně asi milión vězňů a celkový počet lidí zlikvidovaných 151 Stalinovým režimem se odhaduje na 10 miliónů/ ) Jako Róhmova čistka vnukla Stalinovi nápad, aby ji napodobil, tak zase naopak jeho masová zvěrstva byla Hitlerovi pobídkou, aby do svých válečných plánů zahrnul změnu demografického obrazu celé východní Evropy. V sociálním inženýrství bylo masové vyvražďování obyvatelstva na průmyslovém základě vždy tou poslední a nejúčinnější zbraní: Hitlerovo „konečné řešení židovské otázky" mělo svůj původ nejen v jeho horečnaté fantazii, nýbrž i v násilné kolektivizaci ruských sedláků. Přes to prese všecko měla tato neslýchaná zvěrstva páchaná v třicátých

300

301

letech nacistickým a sovětským totalitním režimem poměrně malý světový ohlas, ačkoli jejich povaha (a snad i rozsah) byly v té době, zejména pokud se týká Německa, dost dobře známy. Víc pozornosti se soustředilo na Hitlerovy zločiny možná proto, že byl blíž Západu nebo že se jimi často vychloubal, ale hlavně proto, že na ně poukazovala vzrůstající emigrace intelektuálů. Jako samorostlý halasný nepřítel civilizace a zapřísáhlý kulturtrégr byl Hitler pro spisovatele svobodného světa přirozeným terčem útoků, ještě než se stal kancléřem; jakmile se dostal k moci, dal si záležet na tom, aby potvrdil představu, že je smrtelným nepřítelem inteligence: veřejné pálení knih začalo v březnu 1933 a vyvrcholilo v květnu téhož roku v Berlíně za předsednictví Goebbelse, který citoval slova Ulricha von Huttena: „Ó století, ó vědy, je radost žít!" V Norimberku (1935) a v Mnichově (1937) byly uspořádány výstavy „zvrhlého umem". Muzea byla donucena zbavit se některých cenných obrazů: tak například v červnu 1939 na dražbě v Luzernu byla prodána Gauguinova a van Goghova díla za směšně nízké ceny a Picassův Piják absintu nenašel vůbec kupce. Pravidelně se zveřejňovaly seznamy emigrantů zbavených německého občanství. Mezi nimi byli Lion Feuchtwanger, Helmut von Gerlach, Alfred Kerr, Heinrich Mann, Kurt Tucholsky, Ernst Toller (srpen 1933), Robert Becher, Albert Einstein, Theodor Plivier (listopad 1934), Friedrich Wolf, Bertold Brecht, Paul Bekker, Arnold Zweig, Thomas Mann (1935-6) a mnoho dalších významných osobností/ 1 5 2 ) Tito intelektuálové a tisíce židovských a proti­ nacistických univerzitních profesorů a novinářů, kteří nemohli sehnat v Německu obživu a byli doslova donuceni se vystěhovat, ještě rozmnožili řady kritiků, kteří poukazovali na neudržitelnou situaci uvnitř Hitlerovy třetí říše. Přesto měl Hitler výmluvné obdivovatele. Patřil k nim Lloyd George, vévoda z Windsoru a lord Rothermere, majitel novin Daily Mail. Major Yeats-Brown, autor známých Životů bengálskéhó vojáka (Lives of a Bengál Lancer) prohlásil, že „podle jeho poctivého mínění je dnes Německo mnohem křesťanštější než za výmarské republiky". Určitý zdrželivý souhlas s fa­ šismem v jeho rozličných formách projevovali Benedetto Croce, Jean Cocteau, Luigi Pirandello, Giovanni Gentile, James Burnham, W. B. Yeats, T. S. Eliot a Filippo Marinetti; kdežto Charles Maurras, Luis-Ferdinand Céline, Ezra Pound, Oswald Spengler a Martin Heidegger byli vysloveně fašističtí intelektuálové/ 153 ) Převážná většina vzdělanců však tíhla doleva. Viděli v nacismu daleko větší nebezpečí jak pro svůj stav, tak pro svobodu vůbec. Uprostřed třicátých let mnoho inteligentních lidí věřilo, že se fašismus jako forma vlády rozšíří po celé Evropě a možná i po celém světě. Víceméně fašistické režimy mělo Německo, Itálie, Španělsko, Portugalsko, Polsko, Maďarsko,

Rakousko, Turecko, Řecko, Rumunsko, Japonsko a řada jiných států; a prosperující fašistické strany byly doslova všude. Sovětský svaz se těmto lidem jevil jako jediná velmoc, která se dokáže proti fašismu postavit, po­ případě s ním i bojovat. Proto byli mnozí nejen ochotni hájit zdánlivé přednosti Stalinovy vlády, ale ospravedlňovat i jeho zřejmou krutost. Velmi málo osob si uvědomovalo, alespoň v této fázi, pravou podstatu tohoto režimu. Zejména židovští spisovatelé věděli málo nebo nic o Stalinově silném antisemitismu. Nebylo známo, že poslal přes šest set spisovatelů do koncentračních táborů, z nichž mnozí (jako Isaak Babel a Osip Mandelštam) tam zahynuli; že je téměř jisté, že zavraždil Maxima Gorkého; a že jako Hitler stáhl z oběhu milióny knih a dal je spálit, jenže ne veřejně/ 1 5 4 ) Ale i tak znali západní intelektuálové o poměrech v Sovětském svazu dost, a pokud se ho chtěli zastávat, museli přijmout dvojí měřítko. Základní tón udal Lincoln Steffens: „Zradit cara nebyl hřích, zradit komunismus je."( 1 5 5 ) Bernard Shaw prohlásil: „Není třeba se mravně pohoršovat, když náš neobyčejně podnikavý soused....lidsky a uvážlivě likviduje hrstku vykořisťovatelů a spekulantů, aby zabezpečil svět pro poctivé lidi."( 156 ) André Malraux dokazoval, že „jako inkvizice nezničila základní hodnoty křesťanství, tak ani moskevské procesy neumenšily zásadní důstojnost komunismu"/ 1 5 7 ) Mnoho intelektuálů, dokonce i ti, kteří věděli, co znamená spravedlnost v totalitním státě, procesy obhajovalo. Bertold Brecht napsal: „I nejzavilejším nepřátelům Sovětského svazu a jeho vlády procesy jasně dokázaly existenci skutečných komplotů proti režimu, odhalily bahno hnusných zločinů, jež má na svědomí všechna ta domácí i zahraniční spodina, všechna ta verbež, ti zločinci a udavači z povolání, ta pakáž....jsem 158 přesvědčen, že je to pravda.'/ ) Feuchtwanger byl v roce 1937 přítomen přelíčení s Pjatakovem (které vedlo k Bucharinově soudu a k dalším procesům) a hned o tom napsal knihu s názvem Moskva 1937, kde prohlásil: „Neexistuje naprosto žádný důvod se domnívat, že na soudním řízení je něco vymyšleného nebo umělého." Stalin ji dal okamžitě přeložit a vyšla v Moskvě v listopadu 1937. Jeden výtisk vnutil nešťastnému Bucharinovi 159 v předvečer procesu k dovršení jeho zoufalství/ ) NKVD často používala prostalinské výplody západních intelektuálů, aby zlomila odpor vězňů. Nahrávaly jim také sympatizující osoby na západních vyslanectvích a západní reportéři v Moskvě. Velvyslanec Davies ujišťoval svou vládu, že procesy jsou naprosto legální, a své názory opakoval v knize Moskevská mise (Mission to Moscow), která vyšla roku 1941. Harold Denny, zpravodaj New York Times, napsal o přelíčeních: „Celkově vzato nejde o podvod" (14. března 1938). Jeho kolega Walter Duranty, pravidelný moskevský dopisovatel téhož deníku, byl jedním z nejhorlivějších Stalinových zastánců. Malcolm Muggeridge o něm napsal: „Jeho soustavné

302

303

letech nacistickým a sovětským totalitním režimem poměrně malý světový ohlas, ačkoli jejich povaha (a snad i rozsah) byly v té době, zejména pokud se týká Německa, dost dobře známy. Víc pozornosti se soustředilo na Hitlerovy zločiny možná proto, že byl blíž Západu nebo že se jimi často vychloubal, ale hlavně proto, že na ně poukazovala vzrůstající emigrace intelektuálů. Jako samorostlý halasný nepřítel civilizace a zapřísáhlý kulturtrégr byl Hitler pro spisovatele svobodného světa přirozeným terčem útoků, ještě než se stal kancléřem; jakmile se dostal k moci, dal si záležet na tom, aby potvrdil představu, že je smrtelným nepřítelem inteligence: veřejné pálení knih začalo v březnu 1933 a vyvrcholilo v květnu téhož roku v Berlíně za předsednictví Goebbelse, který citoval slova Ulricha von Huttena: „Ó století, ó vědy, je radost žít!" V Norimberku (1935) a v Mnichově (1937) byly uspořádány výstavy „zvrhlého umem". Muzea byla donucena zbavit se některých cenných obrazů: tak například v červnu 1939 na dražbě v Luzernu byla prodána Gauguinova a van Goghova díla za směšně nízké ceny a Picassův Piják absintu nenašel vůbec kupce. Pravidelně se zveřejňovaly seznamy emigrantů zbavených německého občanství. Mezi nimi byli Lion Feuchtwanger, Helmut von Gerlach, Alfred Kerr, Heinrich Mann, Kurt Tucholsky, Ernst Toller (srpen 1933), Robert Becher, Albert Einstein, Theodor Plivier (listopad 1934), Friedrich Wolf, Bertold Brecht, Paul Bekker, Arnold Zweig, Thomas Mann (1935-6) a mnoho dalších významných osobností/ 1 5 2 ) Tito intelektuálové a tisíce židovských a proti­ nacistických univerzitních profesorů a novinářů, kteří nemohli sehnat v Německu obživu a byli doslova donuceni se vystěhovat, ještě rozmnožili řady kritiků, kteří poukazovali na neudržitelnou situaci uvnitř Hitlerovy třetí říše. Přesto měl Hitler výmluvné obdivovatele. Patřil k nim Lloyd George, vévoda z Windsoru a lord Rothermere, majitel novin Daily Mail. Major Yeats-Brown, autor známých Životů bengálskéhó vojáka (Lives of a Bengál Lancer) prohlásil, že „podle jeho poctivého mínění je dnes Německo mnohem křesťanštější než za výmarské republiky". Určitý zdrželivý souhlas s fa­ šismem v jeho rozličných formách projevovali Benedetto Croce, Jean Cocteau, Luigi Pirandello, Giovanni Gentile, James Burnham, W. B. Yeats, T. S. Eliot a Filippo Marinetti; kdežto Charles Maurras, Luis-Ferdinand Céline, Ezra Pound, Oswald Spengler a Martin Heidegger byli vysloveně fašističtí intelektuálové/ 153 ) Převážná většina vzdělanců však tíhla doleva. Viděli v nacismu daleko větší nebezpečí jak pro svůj stav, tak pro svobodu vůbec. Uprostřed třicátých let mnoho inteligentních lidí věřilo, že se fašismus jako forma vlády rozšíří po celé Evropě a možná i po celém světě. Víceméně fašistické režimy mělo Německo, Itálie, Španělsko, Portugalsko, Polsko, Maďarsko,

Rakousko, Turecko, Řecko, Rumunsko, Japonsko a řada jiných států; a prosperující fašistické strany byly doslova všude. Sovětský svaz se těmto lidem jevil jako jediná velmoc, která se dokáže proti fašismu postavit, po­ případě s ním i bojovat. Proto byli mnozí nejen ochotni hájit zdánlivé přednosti Stalinovy vlády, ale ospravedlňovat i jeho zřejmou krutost. Velmi málo osob si uvědomovalo, alespoň v této fázi, pravou podstatu tohoto režimu. Zejména židovští spisovatelé věděli málo nebo nic o Stalinově silném antisemitismu. Nebylo známo, že poslal přes šest set spisovatelů do koncentračních táborů, z nichž mnozí (jako Isaak Babel a Osip Mandelštam) tam zahynuli; že je téměř jisté, že zavraždil Maxima Gorkého; a že jako Hitler stáhl z oběhu milióny knih a dal je spálit, jenže ne veřejně/ 1 5 4 ) Ale i tak znali západní intelektuálové o poměrech v Sovětském svazu dost, a pokud se ho chtěli zastávat, museli přijmout dvojí měřítko. Základní tón udal Lincoln Steffens: „Zradit cara nebyl hřích, zradit komunismus je."( 1 5 5 ) Bernard Shaw prohlásil: „Není třeba se mravně pohoršovat, když náš neobyčejně podnikavý soused....lidsky a uvážlivě likviduje hrstku vykořisťovatelů a spekulantů, aby zabezpečil svět pro poctivé lidi."( 156 ) André Malraux dokazoval, že „jako inkvizice nezničila základní hodnoty křesťanství, tak ani moskevské procesy neumenšily zásadní důstojnost komunismu"/ 1 5 7 ) Mnoho intelektuálů, dokonce i ti, kteří věděli, co znamená spravedlnost v totalitním státě, procesy obhajovalo. Bertold Brecht napsal: „I nejzavilejším nepřátelům Sovětského svazu a jeho vlády procesy jasně dokázaly existenci skutečných komplotů proti režimu, odhalily bahno hnusných zločinů, jež má na svědomí všechna ta domácí i zahraniční spodina, všechna ta verbež, ti zločinci a udavači z povolání, ta pakáž....jsem 158 přesvědčen, že je to pravda.'/ ) Feuchtwanger byl v roce 1937 přítomen přelíčení s Pjatakovem (které vedlo k Bucharinově soudu a k dalším procesům) a hned o tom napsal knihu s názvem Moskva 1937, kde prohlásil: „Neexistuje naprosto žádný důvod se domnívat, že na soudním řízení je něco vymyšleného nebo umělého." Stalin ji dal okamžitě přeložit a vyšla v Moskvě v listopadu 1937. Jeden výtisk vnutil nešťastnému Bucharinovi 159 v předvečer procesu k dovršení jeho zoufalství/ ) NKVD často používala prostalinské výplody západních intelektuálů, aby zlomila odpor vězňů. Nahrávaly jim také sympatizující osoby na západních vyslanectvích a západní reportéři v Moskvě. Velvyslanec Davies ujišťoval svou vládu, že procesy jsou naprosto legální, a své názory opakoval v knize Moskevská mise (Mission to Moscow), která vyšla roku 1941. Harold Denny, zpravodaj New York Times, napsal o přelíčeních: „Celkově vzato nejde o podvod" (14. března 1938). Jeho kolega Walter Duranty, pravidelný moskevský dopisovatel téhož deníku, byl jedním z nejhorlivějších Stalinových zastánců. Malcolm Muggeridge o něm napsal: „Jeho soustavné

302

303

bezostyšné lhaní nepůsobilo jeho svědomí pražádné obtíže. Svou živostí, temperamentem a absurditou dovedl dokonce upoutat." Durantyho oblíbené rčení bylo „Vsadil jsem na Stalina."( 1 6 0 ) O Pjatakovově procesu napsal: „Je nemyslitelné, že by Stalin a Vorošilov a Buďonnyj a celý vojenský tribunál odsoudili své přátele na smrt, kdyby důkazy viny nebyly naprosto přesvědčivé."( 1 6 1 ) „Předpokládat, že obvinění jsou falešná," přizvukoval mu velvyslanec Davies, „by u žalobců vyžadovalo geniální tvůrčí fantazii, jako měl Shakespeare."( 162 ) Snahou obhajovat stalinismus propadli západní intelektuálové postupné duchovní degeneraci, jež se projevila jak u nich osobně, tak celkově v zemích, které svým psaním ovlivňovali, a to morálním úpadkem typickým pro totalitní systémy samotné, zejména popřením osobní odpovědnosti za dobro či zlo. Lionel Trilling si bystře povšiml, že západní stalinisté odmítají politiku, rozhodně aspoň takovou politiku, která vyžaduje bdělost a úsilí:

Devátá Ve výhni agrese

V samozvané totalitní vládě viděli příslib osvobození od nutnosti uplatňovat vlastní vůli v rozmanitých, často různorodých a protichůdných požadavcích demo­ kratické společnosti....myšlenka revoluce pro ně znamenala definitivní a vše­ zahrnující změnu, kterou se navždy skončí trapná povinnost užívat indivi­ duální vůli. (163) V Americe byl tento problém zvlášť vážný, neboť stalinisté tu tvořili význačnou složku radikálního hnutí; a jak Trilling správně poznamenává: V panoramatu amerického kulturního života nelze radikální hnutí třicátých let podceňovat. Patrně vytvořilo americkou intelektuální vrstvu, jak ji teď známe, v celé její šíři a vlivu a předurčilo, přes všechny pozdější myšlenkové změny, její převážně levicový charakter/ ' Byla to vrstva, která utvářela politické názory liberálně demokratického zřízení, jež vládlo tomuto nejmocnějšímu státu světa až do roku 1981. Rozvětvující se vliv totalitních hrůzovlád třicátých let byl proto časově i prostorově obrovský. V té době se však konečné důsledky Hitlerových a Stalinových činů zdály nedůležité. Spíš záleželo na tom, co jejich režimy udělají v nejbližší budoucnosti jednak se svými bezmocnými poddanými, jednak s ostatními blízkými i vzdálenými národy. To, že Hitler i Stalin získali absolutní moc, zasadilo rozhodující ránu celkové struktuře světa, která už tak byla vratká a křehká. Oba měli neomezené územní požadavky vyplývající z třídní či rasové eschatologie, podle níž jejich protichůdné mocenské systémy měly v nejbližší době ovládnout zemi. Proto příchod obou těchto běsů na scénu způsobil to, co můžeme nazvat výhní agrese.

V dvacátých letech udržovaly západní demokracie jakous takous světo­ vou rovnováhu jednak pomocí Společnosti národů, jednak anglo-americkou finanční diplomacií. Začátkem třicátých let se tento systém - pokud se to tak dá nazvat - úplně rozpadl a nastala éra organizovaného gangsterství, kdy totalitní státy jednaly prostě podle svých vojenských možností. Země, které dodržovaly zákony, byly hospodářsky na mizině a kromě toho jednostranně odzbrojily. Francouzské hospodářství dostoupilo vrcholu v roce 1929 a od té doby trvale upadalo; teprve začátkem padesátých let dosáhlo opět úrovně roku 1929. Nezaměstnaných ve Francii bylo poměrně málo, protože propus­ tem dělníci se vraceli na zemědělské usedlosti, kde se narodili, a přistěhoval­ ce prostě vyhnali. Francie ustoupila do izolace a začala budovat Maginotovu linii, jež byla už sama o sobě symbolem poraženectví. Američané a Britové byli posedlí ekonomií. Začátkem třicátých let byla americká armáda se 132.069 důstojníky a vojáky na šestnáctém místě na světě: byla menší než československá, polská, turecká, španělská a rumunská/ 1 ) Jedinou armádní limuzínu používal šéf štábu MacArthur. Britský labouristický ministerský předseda Ramsay MacDonald neměl vlastní auto a stát mu žádné k dispozici nedal, takže i když šlo o národní zájmy, chodil pěšky na roh Downing Street, kde nasedl na autobus nebo si zastavil taxíka/ 2 ) Roku 1930 přemluvili Američané zpola pacifistickou labouristickou vládu, aby podepsala takzva­ nou Londýnskou námořní dohodu, kterou se britské lodstvo redukovalo do stavu bezmocnosti, jaký neměl obdoby od sedmého století. Britský ministr zahraničí Arthur Henderson, metodistický fantasta, který mluvil o nutnosti „zavést demokracii diplomatů", obhajoval přerušení prací na budované sin­ gapurské základně a omezení počtu křižníků na pouhých padesát, protože prý se Japonsko „definitivně zavázalo řešit spory mírovými prostředky"/ 3 ) Ironií osudu právě Londýnská námořní dohoda, kterou roku 1930 neo­ chotně podepsali, přiměla nakonec Japonce, aby se definitivně rozešli se Západem a sledovali vlastní zájmy. Smootův a Hawleyův celní tarif z roku 1930, jenž zničil jejich obchod s Amerikou (15% celkového vývozu), a jiná opatření následující jako odveta považovali za dostatečný mravní důvod

304

305

bezostyšné lhaní nepůsobilo jeho svědomí pražádné obtíže. Svou živostí, temperamentem a absurditou dovedl dokonce upoutat." Durantyho oblíbené rčení bylo „Vsadil jsem na Stalina."( 1 6 0 ) O Pjatakovově procesu napsal: „Je nemyslitelné, že by Stalin a Vorošilov a Buďonnyj a celý vojenský tribunál odsoudili své přátele na smrt, kdyby důkazy viny nebyly naprosto přesvědčivé."( 1 6 1 ) „Předpokládat, že obvinění jsou falešná," přizvukoval mu velvyslanec Davies, „by u žalobců vyžadovalo geniální tvůrčí fantazii, jako měl Shakespeare."( 162 ) Snahou obhajovat stalinismus propadli západní intelektuálové postupné duchovní degeneraci, jež se projevila jak u nich osobně, tak celkově v zemích, které svým psaním ovlivňovali, a to morálním úpadkem typickým pro totalitní systémy samotné, zejména popřením osobní odpovědnosti za dobro či zlo. Lionel Trilling si bystře povšiml, že západní stalinisté odmítají politiku, rozhodně aspoň takovou politiku, která vyžaduje bdělost a úsilí:

Devátá Ve výhni agrese

V samozvané totalitní vládě viděli příslib osvobození od nutnosti uplatňovat vlastní vůli v rozmanitých, často různorodých a protichůdných požadavcích demo­ kratické společnosti....myšlenka revoluce pro ně znamenala definitivní a vše­ zahrnující změnu, kterou se navždy skončí trapná povinnost užívat indivi­ duální vůli. (163) V Americe byl tento problém zvlášť vážný, neboť stalinisté tu tvořili význačnou složku radikálního hnutí; a jak Trilling správně poznamenává: V panoramatu amerického kulturního života nelze radikální hnutí třicátých let podceňovat. Patrně vytvořilo americkou intelektuální vrstvu, jak ji teď známe, v celé její šíři a vlivu a předurčilo, přes všechny pozdější myšlenkové změny, její převážně levicový charakter/ ' Byla to vrstva, která utvářela politické názory liberálně demokratického zřízení, jež vládlo tomuto nejmocnějšímu státu světa až do roku 1981. Rozvětvující se vliv totalitních hrůzovlád třicátých let byl proto časově i prostorově obrovský. V té době se však konečné důsledky Hitlerových a Stalinových činů zdály nedůležité. Spíš záleželo na tom, co jejich režimy udělají v nejbližší budoucnosti jednak se svými bezmocnými poddanými, jednak s ostatními blízkými i vzdálenými národy. To, že Hitler i Stalin získali absolutní moc, zasadilo rozhodující ránu celkové struktuře světa, která už tak byla vratká a křehká. Oba měli neomezené územní požadavky vyplývající z třídní či rasové eschatologie, podle níž jejich protichůdné mocenské systémy měly v nejbližší době ovládnout zemi. Proto příchod obou těchto běsů na scénu způsobil to, co můžeme nazvat výhní agrese.

V dvacátých letech udržovaly západní demokracie jakous takous světo­ vou rovnováhu jednak pomocí Společnosti národů, jednak anglo-americkou finanční diplomacií. Začátkem třicátých let se tento systém - pokud se to tak dá nazvat - úplně rozpadl a nastala éra organizovaného gangsterství, kdy totalitní státy jednaly prostě podle svých vojenských možností. Země, které dodržovaly zákony, byly hospodářsky na mizině a kromě toho jednostranně odzbrojily. Francouzské hospodářství dostoupilo vrcholu v roce 1929 a od té doby trvale upadalo; teprve začátkem padesátých let dosáhlo opět úrovně roku 1929. Nezaměstnaných ve Francii bylo poměrně málo, protože propus­ tem dělníci se vraceli na zemědělské usedlosti, kde se narodili, a přistěhoval­ ce prostě vyhnali. Francie ustoupila do izolace a začala budovat Maginotovu linii, jež byla už sama o sobě symbolem poraženectví. Američané a Britové byli posedlí ekonomií. Začátkem třicátých let byla americká armáda se 132.069 důstojníky a vojáky na šestnáctém místě na světě: byla menší než československá, polská, turecká, španělská a rumunská/ 1 ) Jedinou armádní limuzínu používal šéf štábu MacArthur. Britský labouristický ministerský předseda Ramsay MacDonald neměl vlastní auto a stát mu žádné k dispozici nedal, takže i když šlo o národní zájmy, chodil pěšky na roh Downing Street, kde nasedl na autobus nebo si zastavil taxíka/ 2 ) Roku 1930 přemluvili Američané zpola pacifistickou labouristickou vládu, aby podepsala takzva­ nou Londýnskou námořní dohodu, kterou se britské lodstvo redukovalo do stavu bezmocnosti, jaký neměl obdoby od sedmého století. Britský ministr zahraničí Arthur Henderson, metodistický fantasta, který mluvil o nutnosti „zavést demokracii diplomatů", obhajoval přerušení prací na budované sin­ gapurské základně a omezení počtu křižníků na pouhých padesát, protože prý se Japonsko „definitivně zavázalo řešit spory mírovými prostředky"/ 3 ) Ironií osudu právě Londýnská námořní dohoda, kterou roku 1930 neo­ chotně podepsali, přiměla nakonec Japonce, aby se definitivně rozešli se Západem a sledovali vlastní zájmy. Smootův a Hawleyův celní tarif z roku 1930, jenž zničil jejich obchod s Amerikou (15% celkového vývozu), a jiná opatření následující jako odveta považovali za dostatečný mravní důvod

304

305

k tomu, aby se vrátili k zákonu džungle. 10. září 1931 se na britské základně v Invergordonu kvůli desetiprocentnímu snížení platu vzbouřili námořníci a učinili několik hlavních plavidel flotily neschopnými provozu. O osm dní později nejvyšší velitel japonské armády vyvolal krizi v Mandžusku a provedl tam proti výslovným příkazům civilního ministerského kabinetu v Tokiu invazi.(4) Kabinet kapituloval, přepadení uznal a vyhlásil nový loutkový stát Mandžukuo. Británie nemohla nic dělat a také nic nedělala. Její tokijský velvyslanec sir Francis Lindley uvedl v hlášení, že se „octl v nepříjemné situaci, když žádal vládu o záruky, které nebyla s to splnit"/ 5 ) Na britskou žádost provedla Společnost národů pod vedením lorda Lyttona šetření a vydala pak po čase zprávu kritizující japonské počínání. Jediným výsledkem bylo, že Japonsko 27. března 1933 ze Společnosti národů vystoupilo. Politikové horující pro tuto organizaci, jako byl lord Robert Cecil, naléhali na provedení nějaké „akce". Ale byli to titíž lidé, co se předtím zasazovali o odzbrojení. 29. února 1932 prohlásil První lord admiralitní rady sir Frederick Field, že Británie je na Dálném východě „bezmocná" a Singapur že „nelze bránit". Tato přes sto let stará kolonie se teď klidně házela přes palubu, ale bylo už stejně pozdě/ 6 ) Stanley Baldwin řekl: „Vnutíme-li Japoncům hospodářský bojkot, vyhlásí nám válku, obsadí Singapur a Hongkong a my tomu nebudeme moci v pří­ tomné situaci zabránit. Washington nenabízí nic než slova, sice velká slova, ale jenom slova."(7) Ve skutečnosti mohla Británie a Amerika spojenými silami i s vojskem, jaké měly k dispozici, Japonce odradit a udržet na uzdě. Pearl Harbor se dal hájit jen námořními silami a za pomoci britských jednotek by byla americká námořní flotila tuto základnu zajistila. Singapur bylo možno bránit jen dostatečným počtem letadel a s americkou leteckou posilou by se býval i ten dal udržet/ 8 ) Jenže takovéto společné plánování vylučoval rostoucí americký izolacionismus - který byl pro třicátá léta mnohem charakterističtější než pro dvacátá. Amerika se blížila roku 1935, kdy byl vydán zákon o neutralitě. Když po Hooverovi nastoupil Roosevelt, situace se jeho vinou ještě zhoršila. Hoover aspoň pomáhal připravovat světovou hospodářskou konferenci, která se měla konat v červnu a v červenci 1933 v Londýně. Byla by mohla přesvědčit „nemajetné" státy, že vést kvůli živobytí válku není jediná alternativa. Roosevelt ji 3.července torpédoval. Pak už se nikdo nepokusil vytvořit stabilní finanční rámec, v němž by bylo možno urovnat spory diplomaticky. V dvacátých letech byly rozhodující silou na světě peníze. V třicátých letech převzal toto rozhodování meč. Zamyslíme-li se nad jednotlivými událostmi doby, uvědomíme si, do jaké míry totalitní státy - i když jednaly naprosto samostatně a někdy vůči sobě navzájem vysloveně nepřátelsky - využívaly svého počtu a vzrůstající síly,

aby napadaly a přemáhaly žalostně nepohotové síly demokratického řádu. Itálie, Japonsko, Rusko a Německo hrály vzájemnou geopolitickou hru, jejímž hlavním cílem bylo nahradit mezinárodní právo a smlouvy novou „reálpolitikou", která pak osudově uskuteční jejich různorodé chiliastické představy. Žádný z těchto vlčích států nedůvěřoval druhému; podváděly se vzájemně, kde mohly; každý využíval lupičských podniků toho druhého, aby zvětšil vlastní hájemství a posílil své postavení. Byla to zločinná konspirace, nestálá a zrádná, někdy viditelná, většinou však tajná. A kromě toho i závodění ve zlých činech: vzájemné zhoubné působení totalitních států, které se doposud omezovalo na domácí záležitosti, se od nynějška rozšířilo i do sféry zahraniční, takže známý Greshamův zákon platil i zde násilí začalo vytlačovat diplomacii. Tyto dravci státy prováděly reálnou politiku různým způsobem a různě rychle. Stalinovo Rusko napodobilo Bismarckův vzor spokojujíc se tím, že využívalo každé příležitosti, kdekoli se naskytla, a postupovalo trpělivě podle rytmu doby, neboť bylo přesvědčeno, že mu nakonec všechno spadne do klína. Německo bylo dynamičtější: Hitler měl pocit, že se jeho eschatologické vize musí splnit ještě za jeho života. Mussoliniho Itálie se podobala šakalovi, který jde ve stopách větších zvířat a zmocňuje se každého sousta, jež zůstane nepovšimnuto. Japonsko, pronásledované strachem ze skutečného vyhladovění země, nemělo ustálenou představu. Světová krize snížila cenu jeho hlavního vývozního artiklu, surového hedvábí, o 50% a Japonsko nemělo peníze na rýži. Přesto vynaložilo roku 1934 z celkového státního rozpočtu 2,112 miliónů jenů 937 miliónů, tj. skoro polovinu, na nákup zbraní pro pozemní vojsko a námořnictvo/ 9 ) Všechny totalitní režimy trpěly též vnitřním vykořisťováním, neboť tu šlo - podle výroku Thomase Hobbse - „o válku všech proti všem". Německo, Rusko a Itálie měly aspoň gangsterské diktátory. V Japonsku nevládl nikdo. Roku 1931 mandžuské spiknutí ukázalo, že armáda může beztrestně uchvátit rozhodování. V roce 1932 vraždy ministerského předsedy, ministra financí a významných průmyslníků učinily definitivní konec parlamentní vládě. V prosinci 1933 byl málem zprovozen ze světa sám císař a od té doby žil ve stálém strachu. V letech 1931-4 byl nejvlivnější postavou v Japonsku ministr války generál Sadao Araki, dravý ideolog bušida, který jako Hitler zorganizoval mládežnické hnutí a byl jedním z hlavních představitelů no­ vého totalitního šintoismu. V Evropě by se takový člověk stal určitě diktátorem a vytvořil by centralizovaný systém rozhodování a odpovědnosti. Ale země, kde teoreticky vládl bůh v lidské podobě, individuální vůdcov­ ství zavrhovala a trestala smrtí. I ti nejdespotičtější Japonci, a snad dokonce právě oni, se podřizovali vládě oligarchických skupin nebo klanů, které se scházely na tajných jednáních, kde se přijímala kolektivní rozhodnutí

306

307

k tomu, aby se vrátili k zákonu džungle. 10. září 1931 se na britské základně v Invergordonu kvůli desetiprocentnímu snížení platu vzbouřili námořníci a učinili několik hlavních plavidel flotily neschopnými provozu. O osm dní později nejvyšší velitel japonské armády vyvolal krizi v Mandžusku a provedl tam proti výslovným příkazům civilního ministerského kabinetu v Tokiu invazi.(4) Kabinet kapituloval, přepadení uznal a vyhlásil nový loutkový stát Mandžukuo. Británie nemohla nic dělat a také nic nedělala. Její tokijský velvyslanec sir Francis Lindley uvedl v hlášení, že se „octl v nepříjemné situaci, když žádal vládu o záruky, které nebyla s to splnit"/ 5 ) Na britskou žádost provedla Společnost národů pod vedením lorda Lyttona šetření a vydala pak po čase zprávu kritizující japonské počínání. Jediným výsledkem bylo, že Japonsko 27. března 1933 ze Společnosti národů vystoupilo. Politikové horující pro tuto organizaci, jako byl lord Robert Cecil, naléhali na provedení nějaké „akce". Ale byli to titíž lidé, co se předtím zasazovali o odzbrojení. 29. února 1932 prohlásil První lord admiralitní rady sir Frederick Field, že Británie je na Dálném východě „bezmocná" a Singapur že „nelze bránit". Tato přes sto let stará kolonie se teď klidně házela přes palubu, ale bylo už stejně pozdě/ 6 ) Stanley Baldwin řekl: „Vnutíme-li Japoncům hospodářský bojkot, vyhlásí nám válku, obsadí Singapur a Hongkong a my tomu nebudeme moci v pří­ tomné situaci zabránit. Washington nenabízí nic než slova, sice velká slova, ale jenom slova."(7) Ve skutečnosti mohla Británie a Amerika spojenými silami i s vojskem, jaké měly k dispozici, Japonce odradit a udržet na uzdě. Pearl Harbor se dal hájit jen námořními silami a za pomoci britských jednotek by byla americká námořní flotila tuto základnu zajistila. Singapur bylo možno bránit jen dostatečným počtem letadel a s americkou leteckou posilou by se býval i ten dal udržet/ 8 ) Jenže takovéto společné plánování vylučoval rostoucí americký izolacionismus - který byl pro třicátá léta mnohem charakterističtější než pro dvacátá. Amerika se blížila roku 1935, kdy byl vydán zákon o neutralitě. Když po Hooverovi nastoupil Roosevelt, situace se jeho vinou ještě zhoršila. Hoover aspoň pomáhal připravovat světovou hospodářskou konferenci, která se měla konat v červnu a v červenci 1933 v Londýně. Byla by mohla přesvědčit „nemajetné" státy, že vést kvůli živobytí válku není jediná alternativa. Roosevelt ji 3.července torpédoval. Pak už se nikdo nepokusil vytvořit stabilní finanční rámec, v němž by bylo možno urovnat spory diplomaticky. V dvacátých letech byly rozhodující silou na světě peníze. V třicátých letech převzal toto rozhodování meč. Zamyslíme-li se nad jednotlivými událostmi doby, uvědomíme si, do jaké míry totalitní státy - i když jednaly naprosto samostatně a někdy vůči sobě navzájem vysloveně nepřátelsky - využívaly svého počtu a vzrůstající síly,

aby napadaly a přemáhaly žalostně nepohotové síly demokratického řádu. Itálie, Japonsko, Rusko a Německo hrály vzájemnou geopolitickou hru, jejímž hlavním cílem bylo nahradit mezinárodní právo a smlouvy novou „reálpolitikou", která pak osudově uskuteční jejich různorodé chiliastické představy. Žádný z těchto vlčích států nedůvěřoval druhému; podváděly se vzájemně, kde mohly; každý využíval lupičských podniků toho druhého, aby zvětšil vlastní hájemství a posílil své postavení. Byla to zločinná konspirace, nestálá a zrádná, někdy viditelná, většinou však tajná. A kromě toho i závodění ve zlých činech: vzájemné zhoubné působení totalitních států, které se doposud omezovalo na domácí záležitosti, se od nynějška rozšířilo i do sféry zahraniční, takže známý Greshamův zákon platil i zde násilí začalo vytlačovat diplomacii. Tyto dravci státy prováděly reálnou politiku různým způsobem a různě rychle. Stalinovo Rusko napodobilo Bismarckův vzor spokojujíc se tím, že využívalo každé příležitosti, kdekoli se naskytla, a postupovalo trpělivě podle rytmu doby, neboť bylo přesvědčeno, že mu nakonec všechno spadne do klína. Německo bylo dynamičtější: Hitler měl pocit, že se jeho eschatologické vize musí splnit ještě za jeho života. Mussoliniho Itálie se podobala šakalovi, který jde ve stopách větších zvířat a zmocňuje se každého sousta, jež zůstane nepovšimnuto. Japonsko, pronásledované strachem ze skutečného vyhladovění země, nemělo ustálenou představu. Světová krize snížila cenu jeho hlavního vývozního artiklu, surového hedvábí, o 50% a Japonsko nemělo peníze na rýži. Přesto vynaložilo roku 1934 z celkového státního rozpočtu 2,112 miliónů jenů 937 miliónů, tj. skoro polovinu, na nákup zbraní pro pozemní vojsko a námořnictvo/ 9 ) Všechny totalitní režimy trpěly též vnitřním vykořisťováním, neboť tu šlo - podle výroku Thomase Hobbse - „o válku všech proti všem". Německo, Rusko a Itálie měly aspoň gangsterské diktátory. V Japonsku nevládl nikdo. Roku 1931 mandžuské spiknutí ukázalo, že armáda může beztrestně uchvátit rozhodování. V roce 1932 vraždy ministerského předsedy, ministra financí a významných průmyslníků učinily definitivní konec parlamentní vládě. V prosinci 1933 byl málem zprovozen ze světa sám císař a od té doby žil ve stálém strachu. V letech 1931-4 byl nejvlivnější postavou v Japonsku ministr války generál Sadao Araki, dravý ideolog bušida, který jako Hitler zorganizoval mládežnické hnutí a byl jedním z hlavních představitelů no­ vého totalitního šintoismu. V Evropě by se takový člověk stal určitě diktátorem a vytvořil by centralizovaný systém rozhodování a odpovědnosti. Ale země, kde teoreticky vládl bůh v lidské podobě, individuální vůdcov­ ství zavrhovala a trestala smrtí. I ti nejdespotičtější Japonci, a snad dokonce právě oni, se podřizovali vládě oligarchických skupin nebo klanů, které se scházely na tajných jednáních, kde se přijímala kolektivní rozhodnutí

306

307

zahalující osobní odpovědnost^ 1 0 ) Bylo to zřízení, jímž se podporovalo jednak fyzické násilí, jednak mravní zbabělost a jímž se umlčovalo svědomí jednotlivce. Právě pro tento rys byla japonská vládnoucí elita zvlášť přístupná kolektivismu, jak jej hlásali, samozřejmě s důrazem na různé jeho aspekty, Stalin, Mussolini a Hitler, a zejména základní poučce, kde byli všichni tři zajedno, že totiž práva jednotlivce jsou podřízena právům státu, která jsou totální a bezvýhradná. Od šedesátých let minulého století se Britové a Američané usilovně snažili vštěpovat Japoncům jinou tradici, a to s určitým úspěchem. Zastával ji a zosobňoval profesor Tatsukiči Minobe, od roku 1902 odborný znalec ústavního práva na císařské univerzitě a císařem jmenovaný člen japonské Horní sněmovny. Svými třemi významnými díly o japonské ústavě se stal obhájcem parlamentního liberalismu, který byl zvlášť trnem v oku stoupencům totalitní šintoistické ideologie. Tento starý profesor dokazoval, že právo a zákony existují proto, aby chránily jednotlivce ve společnosti, a že jednotlivec je důležitější než stát. S rostoucí beztrestnou zločinností se pak stával obětí stále častějších útoků, zejména když se nakonec objevil v Německu vítězný Hitler a vládl bez ohledu na ústavní právo a mezinárodní smlouvy. 19. prosince 1934 vypověděli Japonci Londýnskou námořní dohodu a následovali v neomezeném zbrojení Hitlera. 16. března 1935 Hitler zamítl Versailleskou smlouvu. 25. dubna vedoucí představitelé japonských ozbrojených sil vynesli Tatsukičiho knihy na střechu tokijského armádního klubu a veřejně je tam spálili. Po symbolickém odmítnutí právního řádu následovala jakási hrubá japonská forma hegeliánství, která se stala vládní doktrínou a vyučovala se v armádě a ve školách. Oficiálněji shrnulo ministerstvo spravedlnosti: Japonské myšlení nezná pojem individua jako protikladu státu....Základemzápadních ideologií je individualistický pohled na život, kde jednotlivec znamená absolutní nezávislé bytí....je měřítkem všech hodnot a sám představuje hodnotu nejvyšší. Avšak lidské bytosti, přestože mají nezávislou existenci a život, závisejí v hlubším smyslu na celku a žijí ve vzájemně uspořádaném vztahu. Rodí se ve státě, stát je vydržuje a vychovává podle své dějinné tradice. Jednotlivec může existovat jen jako článek obrovského nekonečného řetězu života, který se nazývá stát; je článkem, který předává dědictví předků potomstyu....Jednotlivci mají účast na nejvyšších a největších hodnotách, když slouží státu, jehož jsou nedílnou součástí.(l 1) Tvrzení je lživé: jednak tím, že už samotná tato filozofie byla importována z Evropy, jednak proto, že právě lidé, kteří v Japonsku tento druh myšlení propagovali nejdůrazněji, byli první, kdo se mu zpronevěřili a kdo je napadali, kdykoli jeho zásady neodpovídaly plně jejich zájmům. V každém případě stát nebyla jednota, nýbrž soubor válčících zájmových skupin a po­ litických frakcí, mezi nimiž se rozhodovalo vraždami. Ustanovovat do funkce ministrů vojenské osoby problém neřešilo: mohli být stejně zlikvidováni

308

jako civilisté. Kolektivní rozhodování také nepomáhalo: pistolníci dokázali odpravit celé skupiny na jeden zátah. Kromě toho byli představitelé armády stejně nejednotní jako politické kliky nevojáků. Námořníci požadovali „jižní" taktiku, invazi holandských, francouzských a britských ostrovních kolonií Dálného východu, bohatých na suroviny, zvláště naftu, kterou Japonsko nemělo. Pozemní armáda chtěla expanzi na asijskou pevninu. Ale přitom se také ještě štěpila na „seveřany", kteří chtěli nahromadit vojenské síly v Mandžusku a napadnout Rusko, a „jižany", kteří hodlali obsadit čínská města a táhnout do údolí velkých čínských řek. Nikdo z těchto velitelů ani žádný z civilních politiků, kteří je podporovali, nepromýšlel své plány z hlediska konečných důsledků. Byli to všichni výborní taktici, nikoli však stratégové. Všichni měli neobyčejné nápady, co se týče zahájení války; ale od prvního do posledního žádný Japonec, voják či nevoják, od roku 1931 až do trpké porážky v roce 1945 neuvažoval realisticky, jak asi válka skončí. Proč? Protože vyjadřovat se nahlas o tom, že za určitých okolností je možné prohrát, znamenalo riskovat smrt. Když diskusi podvazuje strach o život a změny politické orientace se uskutečňují vraždou, pak se stává chladnokrevné uvažování, jež je podstatou realistické politiky, nemožným. Faktem je, že během třicátých let neřídil Japonsko a jeho politiku skutečný vládní systém, nýbrž anarchie a teror. Rozhodující byla léta 1935-6.12. srpna 1935 se frakční boje přenesly do armády: toho dne radikální plukovník Saburo Aizawa rozsekal na kusy šéfa výboru pro vojenské záležitosti generála Tetsuzana Nagatu. Na soudu prohlásil: „Nepodařilo se mi usmrtit Nagatu jednou ranou meče a jako učitel 12 šermu se za to velmi stydím."( ) Ničeho jiného nelitoval a během svého dlouhého procesu dělal drsnou válečnou propagandu namířenou proti vládě. Jeho štvavá kampaň ještě neskončila, když zásluhou voleb konaných 20. února 1936 došlo, pokud to bylo vůbec možné, k obnovení jakéhosi nezaručeného parlamentního liberalismu. O pět dní později se konal večírek v domě amerického velvyslance Josepha Grewa. Grew byl hluchý a při audiencích u císaře neslyšel ani slovo, co mu tlumočník říká, protože se považovalo za neodpustitelný prohřešek mluvit v císařově přítomnosti jinak než šeptem. Byla to jedna z typických potíží, s jakými se setkávali západní 13 diplomaté u JaponcůX ) Naštěstí Grewova žena, vnučka známého amerického námořního velitele Perryho, který roku 1854 otevřel cestu západnímu obchodu do Japonska, uměla dobře japonsky a velvyslancův dům se stal útočištěm japonského konstitucionalismu. Toho večera byli mezi hosty kabinetní ministr admirál Makoto Saito a nejvyšší komoří admirál Kantaro Suzuki. Po večeři jim Grew promítal film Nezbedná Marietta s Nelsonem Eddym a Jeanettou MacDonaldovou, který se velmi líbil, 14 japonské manželky slzely radostí.( ) 309

zahalující osobní odpovědnost^ 1 0 ) Bylo to zřízení, jímž se podporovalo jednak fyzické násilí, jednak mravní zbabělost a jímž se umlčovalo svědomí jednotlivce. Právě pro tento rys byla japonská vládnoucí elita zvlášť přístupná kolektivismu, jak jej hlásali, samozřejmě s důrazem na různé jeho aspekty, Stalin, Mussolini a Hitler, a zejména základní poučce, kde byli všichni tři zajedno, že totiž práva jednotlivce jsou podřízena právům státu, která jsou totální a bezvýhradná. Od šedesátých let minulého století se Britové a Američané usilovně snažili vštěpovat Japoncům jinou tradici, a to s určitým úspěchem. Zastával ji a zosobňoval profesor Tatsukiči Minobe, od roku 1902 odborný znalec ústavního práva na císařské univerzitě a císařem jmenovaný člen japonské Horní sněmovny. Svými třemi významnými díly o japonské ústavě se stal obhájcem parlamentního liberalismu, který byl zvlášť trnem v oku stoupencům totalitní šintoistické ideologie. Tento starý profesor dokazoval, že právo a zákony existují proto, aby chránily jednotlivce ve společnosti, a že jednotlivec je důležitější než stát. S rostoucí beztrestnou zločinností se pak stával obětí stále častějších útoků, zejména když se nakonec objevil v Německu vítězný Hitler a vládl bez ohledu na ústavní právo a mezinárodní smlouvy. 19. prosince 1934 vypověděli Japonci Londýnskou námořní dohodu a následovali v neomezeném zbrojení Hitlera. 16. března 1935 Hitler zamítl Versailleskou smlouvu. 25. dubna vedoucí představitelé japonských ozbrojených sil vynesli Tatsukičiho knihy na střechu tokijského armádního klubu a veřejně je tam spálili. Po symbolickém odmítnutí právního řádu následovala jakási hrubá japonská forma hegeliánství, která se stala vládní doktrínou a vyučovala se v armádě a ve školách. Oficiálněji shrnulo ministerstvo spravedlnosti: Japonské myšlení nezná pojem individua jako protikladu státu....Základemzápadních ideologií je individualistický pohled na život, kde jednotlivec znamená absolutní nezávislé bytí....je měřítkem všech hodnot a sám představuje hodnotu nejvyšší. Avšak lidské bytosti, přestože mají nezávislou existenci a život, závisejí v hlubším smyslu na celku a žijí ve vzájemně uspořádaném vztahu. Rodí se ve státě, stát je vydržuje a vychovává podle své dějinné tradice. Jednotlivec může existovat jen jako článek obrovského nekonečného řetězu života, který se nazývá stát; je článkem, který předává dědictví předků potomstyu....Jednotlivci mají účast na nejvyšších a největších hodnotách, když slouží státu, jehož jsou nedílnou součástí.(l 1) Tvrzení je lživé: jednak tím, že už samotná tato filozofie byla importována z Evropy, jednak proto, že právě lidé, kteří v Japonsku tento druh myšlení propagovali nejdůrazněji, byli první, kdo se mu zpronevěřili a kdo je napadali, kdykoli jeho zásady neodpovídaly plně jejich zájmům. V každém případě stát nebyla jednota, nýbrž soubor válčících zájmových skupin a po­ litických frakcí, mezi nimiž se rozhodovalo vraždami. Ustanovovat do funkce ministrů vojenské osoby problém neřešilo: mohli být stejně zlikvidováni

308

jako civilisté. Kolektivní rozhodování také nepomáhalo: pistolníci dokázali odpravit celé skupiny na jeden zátah. Kromě toho byli představitelé armády stejně nejednotní jako politické kliky nevojáků. Námořníci požadovali „jižní" taktiku, invazi holandských, francouzských a britských ostrovních kolonií Dálného východu, bohatých na suroviny, zvláště naftu, kterou Japonsko nemělo. Pozemní armáda chtěla expanzi na asijskou pevninu. Ale přitom se také ještě štěpila na „seveřany", kteří chtěli nahromadit vojenské síly v Mandžusku a napadnout Rusko, a „jižany", kteří hodlali obsadit čínská města a táhnout do údolí velkých čínských řek. Nikdo z těchto velitelů ani žádný z civilních politiků, kteří je podporovali, nepromýšlel své plány z hlediska konečných důsledků. Byli to všichni výborní taktici, nikoli však stratégové. Všichni měli neobyčejné nápady, co se týče zahájení války; ale od prvního do posledního žádný Japonec, voják či nevoják, od roku 1931 až do trpké porážky v roce 1945 neuvažoval realisticky, jak asi válka skončí. Proč? Protože vyjadřovat se nahlas o tom, že za určitých okolností je možné prohrát, znamenalo riskovat smrt. Když diskusi podvazuje strach o život a změny politické orientace se uskutečňují vraždou, pak se stává chladnokrevné uvažování, jež je podstatou realistické politiky, nemožným. Faktem je, že během třicátých let neřídil Japonsko a jeho politiku skutečný vládní systém, nýbrž anarchie a teror. Rozhodující byla léta 1935-6.12. srpna 1935 se frakční boje přenesly do armády: toho dne radikální plukovník Saburo Aizawa rozsekal na kusy šéfa výboru pro vojenské záležitosti generála Tetsuzana Nagatu. Na soudu prohlásil: „Nepodařilo se mi usmrtit Nagatu jednou ranou meče a jako učitel 12 šermu se za to velmi stydím."( ) Ničeho jiného nelitoval a během svého dlouhého procesu dělal drsnou válečnou propagandu namířenou proti vládě. Jeho štvavá kampaň ještě neskončila, když zásluhou voleb konaných 20. února 1936 došlo, pokud to bylo vůbec možné, k obnovení jakéhosi nezaručeného parlamentního liberalismu. O pět dní později se konal večírek v domě amerického velvyslance Josepha Grewa. Grew byl hluchý a při audiencích u císaře neslyšel ani slovo, co mu tlumočník říká, protože se považovalo za neodpustitelný prohřešek mluvit v císařově přítomnosti jinak než šeptem. Byla to jedna z typických potíží, s jakými se setkávali západní 13 diplomaté u JaponcůX ) Naštěstí Grewova žena, vnučka známého amerického námořního velitele Perryho, který roku 1854 otevřel cestu západnímu obchodu do Japonska, uměla dobře japonsky a velvyslancův dům se stal útočištěm japonského konstitucionalismu. Toho večera byli mezi hosty kabinetní ministr admirál Makoto Saito a nejvyšší komoří admirál Kantaro Suzuki. Po večeři jim Grew promítal film Nezbedná Marietta s Nelsonem Eddym a Jeanettou MacDonaldovou, který se velmi líbil, 14 japonské manželky slzely radostí.( ) 309

Druhého dne ráno 1.500 vojáků tokijské posádky včetně stráží, tj. dva elitní pěší pluky a dělostřelecké jednotky, provedlo státní převrat. Povstalci obsadili soud, budovu parlamentu a velitelství armády, námořnictva a po­ licie; a obklíčili císařský palác. Čety úkladných vrahů vyzbrojené meči (na znamení cti) a samopaly (kvůli výkonu) vnikly do obydlí vedoucích vládních úředníků. Saito byl zavražděn. Rovněž šéf vojenské výchovy a ministr financí. Suzuki byl sice raněn, ale zachránila ho svým hrdinstvím manželka. Ministerský předseda admirál Okada, na něhož měli vzbouřenci zvlášť spadeno, protože právě oznámil, že volby znamenají návrat k ústavní vládě, též přežil díky své ženě, která ho zamkla do šatníku, a vrazi omylem roztříleli jeho bratra. Konečným cílem spiknutí bylo zavraždit císaře a do­ sadit na trůn někoho jiného. Ale císař také vyvázl a za čtyři dny donutili námořníci a císařská garda povstalce ke kapitulaci. Třináct hlavních bu­ řičů bylo urychleně odsouzeno a tajně popraveno - jenom dva spáchali harakiri, ačkoli k tomu dostali příležitost všichni. Je příznačné, že se během této ošklivé epizody každý - jak oběti a jejich kolegové, tak císař, vysocí vojenští a námořní důstojníci, policie, osobní strážci a především samotní vrazi - choval naprosto zbaběle a malomyslně. Jedinou výjimkou byly podceňované a opovrhované ženy, manželky a služky ministrů, které proje­ vily neobyčejnou statečnost a vynalézavosti 15 ) Pokus o puč byl většinou vykládán pronacisticky, avšak pravděpodobnější je, že jeho inspirátoři byli - v některých případech vědomě, v jiných nevědomky - ve službách sovětských. Jejich manifest obviňoval „mnoho lidí, jejichž hlavním cílem a smyslem života je hromadit osobní hmotné statky bez ohledu na životní úroveň a zájmy japonského lidu....Genro, státníci, vojenské kliky, plutokraté, byrokraté a politické strany jsou vesměs zrádci, kteří ničí 16 národníbytí"/ ) Mladí důstojníci zapletení do spiknutí byli zcela ochotní zavést v Japonsku určitou formu komunismu sloučením Marxe a císařské cesty kodo a dosadit komunistického loutkového císaře. To byl názor sovětského agenta Richarda Sorge, který působil z nacistického velvysla­ nectví. Předpokládal, a také v tom smyslu informoval své moskevské chlebodárce, že povstání bude vyhovovat sovětským plánům, protože bude znamenat odklon od „severní" taktiky S cílem napadnout přes mandžuské hranice Rusko, a že se zaměří na další pronikání do Číny. To bylo Stalinovi zvlášť vítané, ježto totální válka mezi Čínou a Japonskem by nejenom vyloučila japonský útok na jeho zranitelné základny na východě, ale také by se vší pravděpodobností přinutila Čankajška a Kuomintang, aby zanechal svých sporů s čínskými komunisty, utvořil lidovou frontu a tak uspíšil 17 chvíli, kdy se celá Čína připojí k sovětskému bloku/ ) To se také přesně splnilo. Povstalci chtěli aktivnější japonskou vojenskou politiku a dávali přednost „severnímu" východisku. Vládnoucí

vojenský režim je dal pověsit a ihned zbaběle převzal jejich aktivitu až na to - jak předpověděl Sorge - že ji obrátil na jih. Nelze dokázat, že Japonsko chtělo totální válku s Čínou. Spíš naopak. Snažilo se vystupovat jako její „východní ochránce a bratr", dosáhnout svých cílů obchodem, diplomacií, nátlakem a propagandou. Jediná velmoc, pro niž by byla čínsko-japonská válka zajímavá, bylo sovětské Rusko. A jedinou silou v Číně, které by něco takového mohlo prospět, byla čínská komunistická strana. Sled událostí je pozoruhodný a poučný. V létě 1934 komunistické armády, jejichž politickým komisařem byl Čou En-laj, málem zničilo Čankajškovo kuomintangské vojsko s německými poradci von Seectem a von Falkenhausenem. Na podzim se komunističtí vojevůdci rozhodli pro úhybný manévr, který později dostal jméno „Dlouhý pochod", údajně aby bojovali proti Japoncům na severu, ve skutečnosti aby se dostali z dosahu Čankajškových pevnůstek a ostnatého drátu. Podrobnosti pochodu, který začal v říjnu 1934 a skončil v prosinci 1936 v Jenanu, se staly maoistickou legendou a lze jim věřit nebo nevěřit podle gusta.( 18 ) Důležité je to, že během pochodu se Mao stal pánem hlavních komunistických jednotek. Dosavadní velitel Čang Kuo-tao se odtrhl a odešel se svým vojskem do Sikjangu a vysloužil si tak jméno „únikového odpadlíka". Od této doby mohl Mao jako nejvyšší komunistický vojevůdce (s Čou En-lajem jako politickým vševědem) obviňovat své komunistické soupeře z diktátorských snah a soustředit veškerou moc, jak vojenskou, tak politickou, ve svých rukou/ 1 9 ) Když závěrem roku 1936 pochod a proces komunistického soustřeďování skončil, Stalin začal prosazovat svůj plán „lidové fronty" a snažil se přimět komunistickou stranu Číny a Kuomintang, aby se spojily ve válce proti Japonsku. Mao se nejprve zdráhal: soudil, že by měl být Čankajšek zastřelen. Ale koncem roku 1936 se podařilo Čankajška při jeho návštěvě severní fronty za záhadných okolností známých jako „sjanský incident" zatknout; byly prozkoumány jeho doklady a Čou En-laj si přečetl jeho deník prozrazující silné antipatie k Japoncům/ 2 0 ) Následkem toho se dal Mao přesvědčit a počínajíc 1. březnem 1937 se navrátil k původnímu nacionalismu. Anglické novinářce Agnes Smedleyové řekl: „Komunisté rozhodně neomezují své hledisko na zájmy jediné třídy a jediné doby, nýbrž jim velmi záleží na osudu čínského národa."( 21 ) K úspěšnému sledování nacionalistické linie bylo zapotřebí rozvinout v plném měřítku „vlasteneckou válku". 5. července 1937 podepsali čínští komunisté a kuomintanci pracovní dohodu. O dva dny později 7. července došlo k prvnímu „incidentu" mezi kuomintanci a japonskými oddíly na mostě Marca Póla poblíž Pekingu, při čemž první začala střílet čínská strana. Tato událost se pak rozrostla v regulérní válku. Je příznačné, že hlavní velitelé nepřátelských stran, kuomintangský generál Sung Či-juen a japonský

310

311

Druhého dne ráno 1.500 vojáků tokijské posádky včetně stráží, tj. dva elitní pěší pluky a dělostřelecké jednotky, provedlo státní převrat. Povstalci obsadili soud, budovu parlamentu a velitelství armády, námořnictva a po­ licie; a obklíčili císařský palác. Čety úkladných vrahů vyzbrojené meči (na znamení cti) a samopaly (kvůli výkonu) vnikly do obydlí vedoucích vládních úředníků. Saito byl zavražděn. Rovněž šéf vojenské výchovy a ministr financí. Suzuki byl sice raněn, ale zachránila ho svým hrdinstvím manželka. Ministerský předseda admirál Okada, na něhož měli vzbouřenci zvlášť spadeno, protože právě oznámil, že volby znamenají návrat k ústavní vládě, též přežil díky své ženě, která ho zamkla do šatníku, a vrazi omylem roztříleli jeho bratra. Konečným cílem spiknutí bylo zavraždit císaře a do­ sadit na trůn někoho jiného. Ale císař také vyvázl a za čtyři dny donutili námořníci a císařská garda povstalce ke kapitulaci. Třináct hlavních bu­ řičů bylo urychleně odsouzeno a tajně popraveno - jenom dva spáchali harakiri, ačkoli k tomu dostali příležitost všichni. Je příznačné, že se během této ošklivé epizody každý - jak oběti a jejich kolegové, tak císař, vysocí vojenští a námořní důstojníci, policie, osobní strážci a především samotní vrazi - choval naprosto zbaběle a malomyslně. Jedinou výjimkou byly podceňované a opovrhované ženy, manželky a služky ministrů, které proje­ vily neobyčejnou statečnost a vynalézavosti 15 ) Pokus o puč byl většinou vykládán pronacisticky, avšak pravděpodobnější je, že jeho inspirátoři byli - v některých případech vědomě, v jiných nevědomky - ve službách sovětských. Jejich manifest obviňoval „mnoho lidí, jejichž hlavním cílem a smyslem života je hromadit osobní hmotné statky bez ohledu na životní úroveň a zájmy japonského lidu....Genro, státníci, vojenské kliky, plutokraté, byrokraté a politické strany jsou vesměs zrádci, kteří ničí 16 národníbytí"/ ) Mladí důstojníci zapletení do spiknutí byli zcela ochotní zavést v Japonsku určitou formu komunismu sloučením Marxe a císařské cesty kodo a dosadit komunistického loutkového císaře. To byl názor sovětského agenta Richarda Sorge, který působil z nacistického velvysla­ nectví. Předpokládal, a také v tom smyslu informoval své moskevské chlebodárce, že povstání bude vyhovovat sovětským plánům, protože bude znamenat odklon od „severní" taktiky S cílem napadnout přes mandžuské hranice Rusko, a že se zaměří na další pronikání do Číny. To bylo Stalinovi zvlášť vítané, ježto totální válka mezi Čínou a Japonskem by nejenom vyloučila japonský útok na jeho zranitelné základny na východě, ale také by se vší pravděpodobností přinutila Čankajška a Kuomintang, aby zanechal svých sporů s čínskými komunisty, utvořil lidovou frontu a tak uspíšil 17 chvíli, kdy se celá Čína připojí k sovětskému bloku/ ) To se také přesně splnilo. Povstalci chtěli aktivnější japonskou vojenskou politiku a dávali přednost „severnímu" východisku. Vládnoucí

vojenský režim je dal pověsit a ihned zbaběle převzal jejich aktivitu až na to - jak předpověděl Sorge - že ji obrátil na jih. Nelze dokázat, že Japonsko chtělo totální válku s Čínou. Spíš naopak. Snažilo se vystupovat jako její „východní ochránce a bratr", dosáhnout svých cílů obchodem, diplomacií, nátlakem a propagandou. Jediná velmoc, pro niž by byla čínsko-japonská válka zajímavá, bylo sovětské Rusko. A jedinou silou v Číně, které by něco takového mohlo prospět, byla čínská komunistická strana. Sled událostí je pozoruhodný a poučný. V létě 1934 komunistické armády, jejichž politickým komisařem byl Čou En-laj, málem zničilo Čankajškovo kuomintangské vojsko s německými poradci von Seectem a von Falkenhausenem. Na podzim se komunističtí vojevůdci rozhodli pro úhybný manévr, který později dostal jméno „Dlouhý pochod", údajně aby bojovali proti Japoncům na severu, ve skutečnosti aby se dostali z dosahu Čankajškových pevnůstek a ostnatého drátu. Podrobnosti pochodu, který začal v říjnu 1934 a skončil v prosinci 1936 v Jenanu, se staly maoistickou legendou a lze jim věřit nebo nevěřit podle gusta.( 18 ) Důležité je to, že během pochodu se Mao stal pánem hlavních komunistických jednotek. Dosavadní velitel Čang Kuo-tao se odtrhl a odešel se svým vojskem do Sikjangu a vysloužil si tak jméno „únikového odpadlíka". Od této doby mohl Mao jako nejvyšší komunistický vojevůdce (s Čou En-lajem jako politickým vševědem) obviňovat své komunistické soupeře z diktátorských snah a soustředit veškerou moc, jak vojenskou, tak politickou, ve svých rukou/ 1 9 ) Když závěrem roku 1936 pochod a proces komunistického soustřeďování skončil, Stalin začal prosazovat svůj plán „lidové fronty" a snažil se přimět komunistickou stranu Číny a Kuomintang, aby se spojily ve válce proti Japonsku. Mao se nejprve zdráhal: soudil, že by měl být Čankajšek zastřelen. Ale koncem roku 1936 se podařilo Čankajška při jeho návštěvě severní fronty za záhadných okolností známých jako „sjanský incident" zatknout; byly prozkoumány jeho doklady a Čou En-laj si přečetl jeho deník prozrazující silné antipatie k Japoncům/ 2 0 ) Následkem toho se dal Mao přesvědčit a počínajíc 1. březnem 1937 se navrátil k původnímu nacionalismu. Anglické novinářce Agnes Smedleyové řekl: „Komunisté rozhodně neomezují své hledisko na zájmy jediné třídy a jediné doby, nýbrž jim velmi záleží na osudu čínského národa."( 21 ) K úspěšnému sledování nacionalistické linie bylo zapotřebí rozvinout v plném měřítku „vlasteneckou válku". 5. července 1937 podepsali čínští komunisté a kuomintanci pracovní dohodu. O dva dny později 7. července došlo k prvnímu „incidentu" mezi kuomintanci a japonskými oddíly na mostě Marca Póla poblíž Pekingu, při čemž první začala střílet čínská strana. Tato událost se pak rozrostla v regulérní válku. Je příznačné, že hlavní velitelé nepřátelských stran, kuomintangský generál Sung Či-juen a japonský

310

311

generál Gun Hašimoto, byli přátelé a snažili se všemožně konflikt udusit. Avšak opakované a nevysvětlitelné násilnosti nasvědčovaly tomu, že se někdo úmyslně snaží vyvolat široce pojatou válečnou konfrontaci. Generál Ho Jing-čin, kuomintangský ministr války v roce 1937, až do smrti věřil, že to bylo dílo japonských militaristických radikálů, kteří v roce 1936 zosnovali tokijskou vzpouru. Avšak důstojníci, kteří byli svědky incidentu na mostě, soudili, že střetnutí tenkrát vyprovokovaly podvratné živly čínské armády, a po Maově poválečném vítězství nabyli přesvědčení, že válku rozdmýchali podlé sovětských instrukcí jeho agenti. Japonský expert na sovětské záležitosti generál Akio Doi řekl v roce 1967: „Byli jsme v té době příliš naivní, než abychom si uvědomili, zeje to všechno práce komunistů." Jasné bylo, že na mostě Marca Póla nešlo o opakování mandžuského incidentu z roku 1931. V japonské armádě neexistovalo tou dobou žádné spiknutí. Po přestřelce se chovali Číňané mnohem neústupněji a arogantněji než Japonci a dali si záležet, aby se válka šířila co nejrychleji.(22) Je také zřejmé, že čínsko-japonská válka velmi prospěla Rusku. Japonci byli poslední, kdo se vzdal pokusů svrhnout bolševický režim násilím. Na jejich hranicích se Sověty převládalo napětí a koncem třicátých let došlo k velmi vážným vojenským konfliktům: roku 1937 na řece Amuru; roku 1938 v Čangkufengu asi 100 km od Vladivostoku; v květnu a červnu 1939 na mongolsko-mandžuských hranicích - velké utkání tanků a obrněných vo­ zů připomínající pozdější obrovské pancéřové bitvy druhé světové války. Kdyby nebylo války s Čínou, Japonsko by se nepochybně střetlo se So­ větským svazem v rozsáhlém válečném konfliktu a vytlačilo by jej z Dálného východu. Za daných okolností však nemohlo uvolnit potřebný počet vojenských jednotek; a bitva v roce 1939, v níž se proslavil generál Žukov, znamenala pro Sověty vítězství a pro Japonce první porážku, jakou utrpěli v dvacátém století/ 2 3 ) Druhý, kdo získal, byl Mao. Na podzim roku 1937, kdy se už válka vymkla všem z rukou, řekl svým generálům: Čínsko-japonský konflikt dává nám, čínským komunistům, výbornou příležitost k expanzi. Naší politikou teďbude věnovat tomuto cíli 70 procent úsilí, 20 procent pak vypořádání se s vládou a deset procent na boj proti Japoncům. Tento úkol provedeme ve třech etapách. Během první musíme spolupracovat s Kuomintangem, abychom si zajistili existenci a růst. V druhé musíme dosáhnout rovnováhy sil s kuomintanci. A v třetí etapě musíme proniknout hluboko do různých částí Číny, abychom tam mohli zřídit základny k protiútoku na KuomintangJ™ Tento plán byl proveden do posledního písmene. Čankajšek se stáhl hluboko do vnitrozemí do Čungkingu. Mao zůstával na severozápadě, vyhýbal se větším střetnutím s Japonci, ale bojoval drobnou partyzánskou válku a vytvářel si vojenskou a politickou říši na venkově.

Pro Japonsko byla válka morální, politickou a nakonec i vojenskou a hospodářskou katastrofou. Američané stranili v podstatě vždycky Číně. Už tenkrát existovalo kuloární ovlivňování kongresmanů v její prospěch. Roosevelt měl vůči Japonsku silné antipatie. Ve svém projevu v Chicagu 5. října 1937 přirovnal Japonce k nacistům a fašistům a vyhlásil jejich morální izolaci: „Když vznikne epidemie nakažlivé choroby, společnost se dohodne a uzavře postižené do karantény."*?5) Co se týče praktické politiky Japonska, byli u vesla vojáci a s civilními ministry se už neradili a ani je 0 svých rozhodnutích neinformovali. Ale i vojenská vláda byla značně labilní následkem degenerované ideologie šinta a bušida, kterou teď vyznávala celá armáda. Čínské hlavní město Nanking padlo v prosinci 1937. Japonský velitel generál Iwane Marsui už na začátku při vstupu do Číny prohlásil: „Jdu na frontu, ne abych bojoval s nepřítelem, ale s pocitem člověka, který hodlá pacifikovat svého bratra." Svým vojákům přikázal, aby co nejvíc „chránili a šetřili čínské důstojníky a lid". Jakmile však armáda vstoupila do Nankingu, převzali vedení radikálové a po čtyři týdny byly ulice města svědkem jednoho z největších masakrů v dějinách. Muži, ženy a děti, vypráví očitý svědek, „byli loveni jak králíci. Střílelo se po každém, kdo se jen hnul." Na 20.000 čínských civilistů vojenského věku bylo vyvedeno za město a tam ubodáno bajonety nebo postříleno kulometem - podobně jako Sověti masakrovali Poláky roku 1941 v Katynu a jinde. Vraždění trvalo do 6. února 1938, kdy počet mrtvých Číňanů dostoupil čísla 200 až 300 tisíc. 1 oficiální zpráva nacistického velvyslanectví popisovala události jako „dílo bestiální mašinérie". O zvěrstvech psaly všechny světové noviny. Japonský císař a civilní ministři jeho kabinetu později tvrdili, že se o těchto věcech dověděli až po válce.( 26 ) V té době byla v Japonsku zavedena všestranná cenzura. V březnu 1938 parlament odhlasoval vojenské právo, které dávalo veškerou moc generálům a admirálům, a abdikoval. Ale k nějakým vážným policejním represáliím nedošlo: nebylo jich třeba. Japonci přijali válečná opatření, jak se zdá, jednotně. Rozhodně nebyla proti nim žádná otevřená opozice. Britský velvyslanec sir George Sansom napsal ve svém hlášení: „Rozdíl mezi extremisty a umírněnými není v cíli, nýbrž v cestě, jakou se k němu má dospět, a v rychlosti, jakou se má postupovat."* 27 ) Už začátkem roku 1938 mělo Japonsko důsledné válečné hospodářství včetně pracovního nasazení, řízených cen a mezd a kontroly všech důležitějších průmyslových rozhodnutí. Mnoho firem bylo ve skutečnosti pod státní správou, v níž většinou rozhodovali vojáci. Poněvadž armáda obsadila velká čínská města a postupovala podle řek přebírajíc rychle veškerý čínský průmysl, byla k řízení čínského hospodářství ustanovena zvláštní rada skládající se hlavně /. důstojníků. Ale tito lidé nevěděli ani jak válku skončit, ani jak ji vyhrát;

312

313

generál Gun Hašimoto, byli přátelé a snažili se všemožně konflikt udusit. Avšak opakované a nevysvětlitelné násilnosti nasvědčovaly tomu, že se někdo úmyslně snaží vyvolat široce pojatou válečnou konfrontaci. Generál Ho Jing-čin, kuomintangský ministr války v roce 1937, až do smrti věřil, že to bylo dílo japonských militaristických radikálů, kteří v roce 1936 zosnovali tokijskou vzpouru. Avšak důstojníci, kteří byli svědky incidentu na mostě, soudili, že střetnutí tenkrát vyprovokovaly podvratné živly čínské armády, a po Maově poválečném vítězství nabyli přesvědčení, že válku rozdmýchali podlé sovětských instrukcí jeho agenti. Japonský expert na sovětské záležitosti generál Akio Doi řekl v roce 1967: „Byli jsme v té době příliš naivní, než abychom si uvědomili, zeje to všechno práce komunistů." Jasné bylo, že na mostě Marca Póla nešlo o opakování mandžuského incidentu z roku 1931. V japonské armádě neexistovalo tou dobou žádné spiknutí. Po přestřelce se chovali Číňané mnohem neústupněji a arogantněji než Japonci a dali si záležet, aby se válka šířila co nejrychleji.(22) Je také zřejmé, že čínsko-japonská válka velmi prospěla Rusku. Japonci byli poslední, kdo se vzdal pokusů svrhnout bolševický režim násilím. Na jejich hranicích se Sověty převládalo napětí a koncem třicátých let došlo k velmi vážným vojenským konfliktům: roku 1937 na řece Amuru; roku 1938 v Čangkufengu asi 100 km od Vladivostoku; v květnu a červnu 1939 na mongolsko-mandžuských hranicích - velké utkání tanků a obrněných vo­ zů připomínající pozdější obrovské pancéřové bitvy druhé světové války. Kdyby nebylo války s Čínou, Japonsko by se nepochybně střetlo se So­ větským svazem v rozsáhlém válečném konfliktu a vytlačilo by jej z Dálného východu. Za daných okolností však nemohlo uvolnit potřebný počet vojenských jednotek; a bitva v roce 1939, v níž se proslavil generál Žukov, znamenala pro Sověty vítězství a pro Japonce první porážku, jakou utrpěli v dvacátém století/ 2 3 ) Druhý, kdo získal, byl Mao. Na podzim roku 1937, kdy se už válka vymkla všem z rukou, řekl svým generálům: Čínsko-japonský konflikt dává nám, čínským komunistům, výbornou příležitost k expanzi. Naší politikou teďbude věnovat tomuto cíli 70 procent úsilí, 20 procent pak vypořádání se s vládou a deset procent na boj proti Japoncům. Tento úkol provedeme ve třech etapách. Během první musíme spolupracovat s Kuomintangem, abychom si zajistili existenci a růst. V druhé musíme dosáhnout rovnováhy sil s kuomintanci. A v třetí etapě musíme proniknout hluboko do různých částí Číny, abychom tam mohli zřídit základny k protiútoku na KuomintangJ™ Tento plán byl proveden do posledního písmene. Čankajšek se stáhl hluboko do vnitrozemí do Čungkingu. Mao zůstával na severozápadě, vyhýbal se větším střetnutím s Japonci, ale bojoval drobnou partyzánskou válku a vytvářel si vojenskou a politickou říši na venkově.

Pro Japonsko byla válka morální, politickou a nakonec i vojenskou a hospodářskou katastrofou. Američané stranili v podstatě vždycky Číně. Už tenkrát existovalo kuloární ovlivňování kongresmanů v její prospěch. Roosevelt měl vůči Japonsku silné antipatie. Ve svém projevu v Chicagu 5. října 1937 přirovnal Japonce k nacistům a fašistům a vyhlásil jejich morální izolaci: „Když vznikne epidemie nakažlivé choroby, společnost se dohodne a uzavře postižené do karantény."*?5) Co se týče praktické politiky Japonska, byli u vesla vojáci a s civilními ministry se už neradili a ani je 0 svých rozhodnutích neinformovali. Ale i vojenská vláda byla značně labilní následkem degenerované ideologie šinta a bušida, kterou teď vyznávala celá armáda. Čínské hlavní město Nanking padlo v prosinci 1937. Japonský velitel generál Iwane Marsui už na začátku při vstupu do Číny prohlásil: „Jdu na frontu, ne abych bojoval s nepřítelem, ale s pocitem člověka, který hodlá pacifikovat svého bratra." Svým vojákům přikázal, aby co nejvíc „chránili a šetřili čínské důstojníky a lid". Jakmile však armáda vstoupila do Nankingu, převzali vedení radikálové a po čtyři týdny byly ulice města svědkem jednoho z největších masakrů v dějinách. Muži, ženy a děti, vypráví očitý svědek, „byli loveni jak králíci. Střílelo se po každém, kdo se jen hnul." Na 20.000 čínských civilistů vojenského věku bylo vyvedeno za město a tam ubodáno bajonety nebo postříleno kulometem - podobně jako Sověti masakrovali Poláky roku 1941 v Katynu a jinde. Vraždění trvalo do 6. února 1938, kdy počet mrtvých Číňanů dostoupil čísla 200 až 300 tisíc. 1 oficiální zpráva nacistického velvyslanectví popisovala události jako „dílo bestiální mašinérie". O zvěrstvech psaly všechny světové noviny. Japonský císař a civilní ministři jeho kabinetu později tvrdili, že se o těchto věcech dověděli až po válce.( 26 ) V té době byla v Japonsku zavedena všestranná cenzura. V březnu 1938 parlament odhlasoval vojenské právo, které dávalo veškerou moc generálům a admirálům, a abdikoval. Ale k nějakým vážným policejním represáliím nedošlo: nebylo jich třeba. Japonci přijali válečná opatření, jak se zdá, jednotně. Rozhodně nebyla proti nim žádná otevřená opozice. Britský velvyslanec sir George Sansom napsal ve svém hlášení: „Rozdíl mezi extremisty a umírněnými není v cíli, nýbrž v cestě, jakou se k němu má dospět, a v rychlosti, jakou se má postupovat."* 27 ) Už začátkem roku 1938 mělo Japonsko důsledné válečné hospodářství včetně pracovního nasazení, řízených cen a mezd a kontroly všech důležitějších průmyslových rozhodnutí. Mnoho firem bylo ve skutečnosti pod státní správou, v níž většinou rozhodovali vojáci. Poněvadž armáda obsadila velká čínská města a postupovala podle řek přebírajíc rychle veškerý čínský průmysl, byla k řízení čínského hospodářství ustanovena zvláštní rada skládající se hlavně /. důstojníků. Ale tito lidé nevěděli ani jak válku skončit, ani jak ji vyhrát;

312

313

nevěděli vlastně ani, jaký má smysl. Měla přinést Japonsku blahobyt? Způsobila pravý opak. Tokijský dopisovatel New York Times Hugh Byas referoval 31. července 1938: .Japonsko se dostalo do situace, kdy délka vyškrtnuté sirky a krysí kůže představují pro pokračování války s Čínou důležité hospodářské hodnoty. Příděly a omezení potravin jsou přísnější než v Německu v roce 1918. Krysí kožky se vydělávají jako náhražka normální kůže. Základní druhy zboží jako surová bavlna, vlna, látky, chemi­ kálie, kovy a zejména ocel, oleje a nafta zmizely z trhu. Je nemožné koupit zubní pastu, čokoládu, žvýkačky, golfové míče, pánve. Všechno, co je ze železa, je vzácnější než zlato.'/ 2 8 ) Dávno před vypuknutím války v Evropě se Japonsko stalo nervózním, podvyživeným, čím dál tím zoufalejším státem, který si odcizil všechny sousedy, odstranil ústavní a demokratickou vládu, zřekl se právního řádu, nevytvořil žádnou dlouhodobou politickou linii, která by dávala nějaký smysl, a jako záchranu v nouzi si vybral násilí, aby si jeho pomocí proklestil cestu z potíží, které si stále větší měrou způsoboval sám. Koncem třicátých let to byl typický příklad relativní morálky v praxi. Jiným příkladem byla Itálie. Tam se také projevoval vzájemný zhoubný vliv totalitních režimů. Mussoliniho puč byl inspirován Leninovým úspěchem. Hitler se Mussoliniho dovolával jako svého předchůdce od prvních dnů své politické kariéry. V pracovně mnichovského Hnědého domu měl velkou bustu Mussoliniho a Goebbels v partajní politické brožuře z roku 1935 podrobně rozbíral, zač vděčí nacisté italskému fašismu/ 29 ) Tyto komplimenty Mussolini ze začátku neopětoval. Považoval se, do určité míry právem, za člověka vzdělaného a civilizovaného a na Hitlera shlížel jako na vulgárního kašpara a nebezpečného gangstera. Itálie měla nevelkou, ale jednotnou, rasově nediferencovanou a velmi uznávanou židovskou menšinu. Mussolini sám byl židům za mnohé zavázán, zejména Angelice Balabanovové, která byla jedním z jeho socialistických rádců, zakladateli římského fašismu Enricu Roccovi a Ginu Ariasovi, teoretiku italského korporatismu/ 30 ) Proto mu byl Hitlerův rasismus nejdřív odporný; prohlédl skrytá nebezpečí nacismu daleko dřív než Francouzi, natož Britové. V roce 1934 ho popsal jako „stoprocentní rasismus obracející se proti všemu a všem: včera proti křesťanské civilizaci, dnes proti latinské civilizaci a zítra, kdoví, třeba proti 31 civilizaci celého světa." Soudil, zeje to režim „opilý paličatou bojovností".( ) Itálie se vždy obávala invaze z germánského severu. Jejím dědičným nepřítelem bylo Rakousko: a Hitlerův anšlus bude určitě znamenat německou podporu rakouských snah dostat zpět to, co Itálie získala ve Versaillích. Zpochybněním Versailleské smlouvy měli Italové dost co ztratit; a když ji Hitler 16. března 1935 zamítl, Mussolini souhlasil se setkáním se zástupci Británie a Francie ve Strese (11.-14. dubna), aby postavili „zeď" proti nacistické agresi.

Ale v té době se už octl na scestí. Troufalost, s jakou byla provedena Róhmova čistka, aniž vůbec někdo někde na tento státní zločin reagoval, na něj udělala dojem. Také oceňoval Hitlerův zdánlivý úspěch ve zvyšování porodnosti v Německu. Pamatoval si, že japonská okupace Mandžuska /ustala nepotrestána a že japonské vypovězení londýnské námořní dohody / roku 1930, které znamenalo, že Japonci budou co nejrychleji stavět bitevní a mateřské letadlové lodi, nevyvolalo u Británie žádnou vážnější odezvu. Nevěděl ovšem, i když to mohl předpokládat, že britský kabinet už 19. března 1934 rozhodl, že se s Německem musí jednat jako s „eventuálním budoucím nepřítelem, proti němuž je třeba zaměřit dlouhodobou obrannou taktiku". (Proto se také začalo vážně uvažovat o možnosti smíru s Japonskem; jenže plán se nakonec ukázal iluzorní pro nesmiřitelný postoj Ameriky.)(32) Tohle Mussolini nevěděl. Ale mohl se podívat na mapu a mohl počítat. Uvědomoval si, zeje nemyslitelné, aby Británie udržovala dostatečné námořní a letecké síly proti Německu a zároveň i na Dálném východě proti Japonsku a kromě toho ještě ve Středozemí. Měl pocit, že by Británie a Francie měly poslušně zaplatit určitou cenu za jeho trvalé přátelství. V duchu totalitní reálpolitiky potřeboval mít volnou ruku pro Habeš, kde 5. prosince 1934 došlo k incidentům na hranicích s Italským Somálskem a Eritreou. Dva měsíce před konferencí ve Strese se tam vylodil s vojskem. Měl důvod. Habeš byla císařstvím, které uvnitř neurčitých a neustále se posouvajících hranic ovládalo poddané a většinou kočovné obyvatelstvo násilím a strachem. Většina místních problémů roku 1935 se o čtyřicet let později vyskytla znovu v postkoloniálním období, i když tou dobou měla Habeš neboli Etiopie už cílevědomějšího, ale zároveň neblahého spojence v Sovětském svazu a tak udržovala svou nezávislost a celistvost. Roku 1935 se ovšem krize netýkala místních sporů, nýbrž důvěryhodnosti Společnosti národů, u níž se Habeš členským právem zoufale dovolávala pomoci, když ji Itálie napadla 3. října 1935. O pět dní později Společnost prohlásila Itálii za agresora a 19. října nařídila „sankce". Řešení habešské krize, za něž byla v podstatě zodpovědná Británie, je názorným příkladem toho, jak lze - abychom použili obráceného výroku Leibnitzova - vybrat ze všech možných světů právě ten nejhorší. Habeš byla primitivní africká monarchie, kde se ještě udržovalo otroctví. Nešlo vůbec o nějaký moderní stát a neměla být členem Společnosti národů. Představa, že Společnost měla zaručit její hranice, je výbornou ilustrací absurdity jejích stanov, která přiměla senátora Lodge a jeho přátele, aby celou myšlenku odmítli. Společnost národů měla být po mandžuském fiasku roku 1931 rozpuštěna. Nicméně se usoudilo, že se má zachovat, a jestliže zkušebním kamenem její funkce byla nedotknutelnost Habeše, pak Anglie a Francie měly jít do války; v tom případě by byla Itálie couvla. Obě západní mocnosti by

314

315

nevěděli vlastně ani, jaký má smysl. Měla přinést Japonsku blahobyt? Způsobila pravý opak. Tokijský dopisovatel New York Times Hugh Byas referoval 31. července 1938: .Japonsko se dostalo do situace, kdy délka vyškrtnuté sirky a krysí kůže představují pro pokračování války s Čínou důležité hospodářské hodnoty. Příděly a omezení potravin jsou přísnější než v Německu v roce 1918. Krysí kožky se vydělávají jako náhražka normální kůže. Základní druhy zboží jako surová bavlna, vlna, látky, chemi­ kálie, kovy a zejména ocel, oleje a nafta zmizely z trhu. Je nemožné koupit zubní pastu, čokoládu, žvýkačky, golfové míče, pánve. Všechno, co je ze železa, je vzácnější než zlato.'/ 2 8 ) Dávno před vypuknutím války v Evropě se Japonsko stalo nervózním, podvyživeným, čím dál tím zoufalejším státem, který si odcizil všechny sousedy, odstranil ústavní a demokratickou vládu, zřekl se právního řádu, nevytvořil žádnou dlouhodobou politickou linii, která by dávala nějaký smysl, a jako záchranu v nouzi si vybral násilí, aby si jeho pomocí proklestil cestu z potíží, které si stále větší měrou způsoboval sám. Koncem třicátých let to byl typický příklad relativní morálky v praxi. Jiným příkladem byla Itálie. Tam se také projevoval vzájemný zhoubný vliv totalitních režimů. Mussoliniho puč byl inspirován Leninovým úspěchem. Hitler se Mussoliniho dovolával jako svého předchůdce od prvních dnů své politické kariéry. V pracovně mnichovského Hnědého domu měl velkou bustu Mussoliniho a Goebbels v partajní politické brožuře z roku 1935 podrobně rozbíral, zač vděčí nacisté italskému fašismu/ 29 ) Tyto komplimenty Mussolini ze začátku neopětoval. Považoval se, do určité míry právem, za člověka vzdělaného a civilizovaného a na Hitlera shlížel jako na vulgárního kašpara a nebezpečného gangstera. Itálie měla nevelkou, ale jednotnou, rasově nediferencovanou a velmi uznávanou židovskou menšinu. Mussolini sám byl židům za mnohé zavázán, zejména Angelice Balabanovové, která byla jedním z jeho socialistických rádců, zakladateli římského fašismu Enricu Roccovi a Ginu Ariasovi, teoretiku italského korporatismu/ 30 ) Proto mu byl Hitlerův rasismus nejdřív odporný; prohlédl skrytá nebezpečí nacismu daleko dřív než Francouzi, natož Britové. V roce 1934 ho popsal jako „stoprocentní rasismus obracející se proti všemu a všem: včera proti křesťanské civilizaci, dnes proti latinské civilizaci a zítra, kdoví, třeba proti 31 civilizaci celého světa." Soudil, zeje to režim „opilý paličatou bojovností".( ) Itálie se vždy obávala invaze z germánského severu. Jejím dědičným nepřítelem bylo Rakousko: a Hitlerův anšlus bude určitě znamenat německou podporu rakouských snah dostat zpět to, co Itálie získala ve Versaillích. Zpochybněním Versailleské smlouvy měli Italové dost co ztratit; a když ji Hitler 16. března 1935 zamítl, Mussolini souhlasil se setkáním se zástupci Británie a Francie ve Strese (11.-14. dubna), aby postavili „zeď" proti nacistické agresi.

Ale v té době se už octl na scestí. Troufalost, s jakou byla provedena Róhmova čistka, aniž vůbec někdo někde na tento státní zločin reagoval, na něj udělala dojem. Také oceňoval Hitlerův zdánlivý úspěch ve zvyšování porodnosti v Německu. Pamatoval si, že japonská okupace Mandžuska /ustala nepotrestána a že japonské vypovězení londýnské námořní dohody / roku 1930, které znamenalo, že Japonci budou co nejrychleji stavět bitevní a mateřské letadlové lodi, nevyvolalo u Británie žádnou vážnější odezvu. Nevěděl ovšem, i když to mohl předpokládat, že britský kabinet už 19. března 1934 rozhodl, že se s Německem musí jednat jako s „eventuálním budoucím nepřítelem, proti němuž je třeba zaměřit dlouhodobou obrannou taktiku". (Proto se také začalo vážně uvažovat o možnosti smíru s Japonskem; jenže plán se nakonec ukázal iluzorní pro nesmiřitelný postoj Ameriky.)(32) Tohle Mussolini nevěděl. Ale mohl se podívat na mapu a mohl počítat. Uvědomoval si, zeje nemyslitelné, aby Británie udržovala dostatečné námořní a letecké síly proti Německu a zároveň i na Dálném východě proti Japonsku a kromě toho ještě ve Středozemí. Měl pocit, že by Británie a Francie měly poslušně zaplatit určitou cenu za jeho trvalé přátelství. V duchu totalitní reálpolitiky potřeboval mít volnou ruku pro Habeš, kde 5. prosince 1934 došlo k incidentům na hranicích s Italským Somálskem a Eritreou. Dva měsíce před konferencí ve Strese se tam vylodil s vojskem. Měl důvod. Habeš byla císařstvím, které uvnitř neurčitých a neustále se posouvajících hranic ovládalo poddané a většinou kočovné obyvatelstvo násilím a strachem. Většina místních problémů roku 1935 se o čtyřicet let později vyskytla znovu v postkoloniálním období, i když tou dobou měla Habeš neboli Etiopie už cílevědomějšího, ale zároveň neblahého spojence v Sovětském svazu a tak udržovala svou nezávislost a celistvost. Roku 1935 se ovšem krize netýkala místních sporů, nýbrž důvěryhodnosti Společnosti národů, u níž se Habeš členským právem zoufale dovolávala pomoci, když ji Itálie napadla 3. října 1935. O pět dní později Společnost prohlásila Itálii za agresora a 19. října nařídila „sankce". Řešení habešské krize, za něž byla v podstatě zodpovědná Británie, je názorným příkladem toho, jak lze - abychom použili obráceného výroku Leibnitzova - vybrat ze všech možných světů právě ten nejhorší. Habeš byla primitivní africká monarchie, kde se ještě udržovalo otroctví. Nešlo vůbec o nějaký moderní stát a neměla být členem Společnosti národů. Představa, že Společnost měla zaručit její hranice, je výbornou ilustrací absurdity jejích stanov, která přiměla senátora Lodge a jeho přátele, aby celou myšlenku odmítli. Společnost národů měla být po mandžuském fiasku roku 1931 rozpuštěna. Nicméně se usoudilo, že se má zachovat, a jestliže zkušebním kamenem její funkce byla nedotknutelnost Habeše, pak Anglie a Francie měly jít do války; v tom případě by byla Itálie couvla. Obě západní mocnosti by

314

315

byly přišly o její přízeň, ba dokonce by vzbudily její nepřátelství; ale Společnost národů by ukázala, že má moc a že jí dovede použít; a asi by se to projevilo také jinde, zejména ve střední Evropě. Ale ukládat sankce byla hloupost. Sankcemi se zřídkakdy něco dokáže: pravda, mohou způsobit škody, mohou rozzuřit a roztrpčit, ale nedokáží od agresivního činu odstrašit nebo mu zabránit. V tomto případě neměly vůbec žádný smysl, protože Francie nesouhlasila se zastavením dodávek nafty (jediná sankce, která by patrně mohla vývoj událostí ovlivnit) a Amerika, tehdy největší vývozce nafty, nebyla ochotna vyhlašovat sankce vůbec. Británie zas byla proti uzavření Suezského průplavu a proti námořní karanténě: první člen admiralitní rady lord Chatfield oznámil, zeje k dispozici jen sedm bitevních lodí/ 3 3 ) Zatímco se kabinet dohadoval o naftových sankcích, Hitler remilitarizoval 7. března Porýní a učinil tak z Versailleské a Locarnské smlouvy pouhý cár papíru. Toho dne měla Británie v domácích vodách pouze tři válečné lodi, které by stěží mohly neutralizovat německé „kapesní křižníky". 5. května obsa­ dil Mussolini Addis Abebu a o čtyři dny později anektoval celou zemi. 10. června charakterizoval ministr financí Neville Chamberlain dohadování o sankcích jako „čiré bláznovství" a za týden hodil kabinet celou záležitost přes palubu. ( 34 ) Jediným výsledkem snah o uplatnění sankcí bylo to, že se z Mussoliniho stal nepřítel. Od léta 1936 mu začali nadbíhat Němci. Frank, Góring, Himmler a Baldur von Schirach přijeli na návštěvu do Říma. 1. listopadu 1936 mluvil Mussolini o „ose Berlín-Řím". Kolem 22. února 1937 se ve zprávě šéfů britského štábu konstatuje: „Doby, kdy jsme mohli automaticky počítat s přátelskou a povolnou Itálií, už minuly."( 35 )To znamenalo, že plán posílit flotilu na Dálném východě pro případ japonského útoku a poslat lodě přes Středozemní moře a Suezský průplav byl neuskutečnitelný. Anglie musela teď na moři počítat s třemi hlavními nepřátelskými oblastmi: v domácích vodách, ve Středozemí a v prostoru Tichého a Indického oceánu. Také bylo možné, že by akce na všech třech místech mohly začít současně. Tři týdny potom, co se Mussolini zmínil o „ose", podepsalo Japonsko a Německo pakt proti kominterně namířený proti Rusku, ale naznačující možnost seskupení totalitních států do loupeživých smeček. 27. září 1937 byl Mussolini v Berlíně. Zjistil, že Hitlerův obdiv je neodolatelný. Hitler ho nazval „vedoucím světovým státníkem, s kterým se nikdo nemůže ani zda­ leka srovnávat"/ 36 ) Mussolini nespokojen s pouhou Habeší začal jako Hitler hledat další cíle své rozpínavosti: vymyslel si nároky na Nizzu, Korsiku, Tunis a Albánii. Svůj původní nesouhlas s rasovou politikou obrátil opačným směrem a v listopadu 1938 vyhlásil vlastní verzi nacistických norimberských z á k o n ů / 3 7 ) K paktu proti kominterně se připojil už 6. listopadu 1937 a Společnost národů opustil 11. prosince. V dubnu 1939 zahájil svou

evropskou agresi tím, že přepadl a okupoval Albánii. Jeho morální úpadek vyvrcholil 22. května téhož roku, kdy podepsal „ocelový pakt" s mužem, kterého ještě před pěti lety považoval za „nepřítele civilizace". V této době Mussolini a Hitler spolupracovali na první z ideologických zástupných válek. „Protivníkem" v tomto cynickém rituálu byl Stalin. Za dějiště této pustošivé podívané bylo vybráno Španělsko, které se od začátku devatenáctého století drželo celkem stranou evropského mocenského systému a nyní se stalo jeho bolavým místem. Už tohle bylo samo o sobě dost divné: Španělsko - země nade vše povznesená, soběstačná, rezervovaná vůči cizincům, nepřístupná holistickému principu, že stát je důležitější než jednotlivec, značně imunní k totalitní nákaze zleva či zprava, k sociálnímu inženýrství, k relativní morálce. A v tom je právě zvláštní tragičnost španělské občanské války. Infekce vstoupila socialistickou stranou (PSOE) a pak se rozšířila. Salvador de Madariaga napsal, že „španělskou občanskou válku způsobila občanská válka uvnitř socialistické strany".( 3 8 ) V dvacátých letech byli španělští socialisté rozumnými pragmatickými reformisty. Jejich nejvýznamější představitel, odborářský předák Largo Caballero, se držel španělské republikánské tradice. Pokud vůbec dbal o to, co se děje v zahra­ ničí, pak obdivoval britské fabiánské hnutí. Soudil, že utvoření první labouristické vlády roku 1924 byla nejdůležitější událost v celé historii mezi­ národního socialismu/ 39 ) Dokonce spolupracoval na bázi vzájemných ústupků s ospalou nepodnikavou diktaturou Prima de Rivery (1923-30). Byl toho názoru, že se mohou dočasně vyskytnout různé režimy a diktátoři, ale úkolem socialismu že je zlepšit hmotné a morální podmínky dělníků za kapitalismu/ 40 ) Díky umírněnosti socialistů skončila diktatura bez krveprolití a následujícího roku přešla monarchie pokojně v republiku. Zpočátku sloužil Caballero republice dobře. Prohlašoval, že kdyby se levice dopouštěla násilí a nezákonných činů, vyprovokovala by armádu a vedlo by to k další vojenské diktatuře. Zabránil svým stoupencům, aby vypálili dům generála Moly, k němuž se upínaly naděje militantní pravice. Spolupracoval na formulaci reformistické ústavy, která umožňovala znárodnění, ale přísně v rámci zákonů a po náležitém odškodnění. Jeho velkou pýchou bylo zřizování škol. Zatímco v letech 1908-30 bylo postaveno průměrně jen 505 škol za rok, republika jich vybudovala za první rok svého trvání přes 7.000/ 41 ) Tvrdil, že politické stávky vyvolávají anarchisté a nepočetná komunistická strana a že venkovské nepokoje spojené s násilím mají být potlačeny, pokud je třeba, i dělostřelectvem/ 42 ) Proto pokus ,pravice o vojenský puč v srpnu 1932 ztroskotal. Byl prosazen umírněný zákon o zemědělské reformě. Na krátkou nadějnou chvíli se zdálo, že Španělsko dosáhne jako republika stability na pevném základě postupné humánní modernizace.

316

317

byly přišly o její přízeň, ba dokonce by vzbudily její nepřátelství; ale Společnost národů by ukázala, že má moc a že jí dovede použít; a asi by se to projevilo také jinde, zejména ve střední Evropě. Ale ukládat sankce byla hloupost. Sankcemi se zřídkakdy něco dokáže: pravda, mohou způsobit škody, mohou rozzuřit a roztrpčit, ale nedokáží od agresivního činu odstrašit nebo mu zabránit. V tomto případě neměly vůbec žádný smysl, protože Francie nesouhlasila se zastavením dodávek nafty (jediná sankce, která by patrně mohla vývoj událostí ovlivnit) a Amerika, tehdy největší vývozce nafty, nebyla ochotna vyhlašovat sankce vůbec. Británie zas byla proti uzavření Suezského průplavu a proti námořní karanténě: první člen admiralitní rady lord Chatfield oznámil, zeje k dispozici jen sedm bitevních lodí/ 3 3 ) Zatímco se kabinet dohadoval o naftových sankcích, Hitler remilitarizoval 7. března Porýní a učinil tak z Versailleské a Locarnské smlouvy pouhý cár papíru. Toho dne měla Británie v domácích vodách pouze tři válečné lodi, které by stěží mohly neutralizovat německé „kapesní křižníky". 5. května obsa­ dil Mussolini Addis Abebu a o čtyři dny později anektoval celou zemi. 10. června charakterizoval ministr financí Neville Chamberlain dohadování o sankcích jako „čiré bláznovství" a za týden hodil kabinet celou záležitost přes palubu. ( 34 ) Jediným výsledkem snah o uplatnění sankcí bylo to, že se z Mussoliniho stal nepřítel. Od léta 1936 mu začali nadbíhat Němci. Frank, Góring, Himmler a Baldur von Schirach přijeli na návštěvu do Říma. 1. listopadu 1936 mluvil Mussolini o „ose Berlín-Řím". Kolem 22. února 1937 se ve zprávě šéfů britského štábu konstatuje: „Doby, kdy jsme mohli automaticky počítat s přátelskou a povolnou Itálií, už minuly."( 35 )To znamenalo, že plán posílit flotilu na Dálném východě pro případ japonského útoku a poslat lodě přes Středozemní moře a Suezský průplav byl neuskutečnitelný. Anglie musela teď na moři počítat s třemi hlavními nepřátelskými oblastmi: v domácích vodách, ve Středozemí a v prostoru Tichého a Indického oceánu. Také bylo možné, že by akce na všech třech místech mohly začít současně. Tři týdny potom, co se Mussolini zmínil o „ose", podepsalo Japonsko a Německo pakt proti kominterně namířený proti Rusku, ale naznačující možnost seskupení totalitních států do loupeživých smeček. 27. září 1937 byl Mussolini v Berlíně. Zjistil, že Hitlerův obdiv je neodolatelný. Hitler ho nazval „vedoucím světovým státníkem, s kterým se nikdo nemůže ani zda­ leka srovnávat"/ 36 ) Mussolini nespokojen s pouhou Habeší začal jako Hitler hledat další cíle své rozpínavosti: vymyslel si nároky na Nizzu, Korsiku, Tunis a Albánii. Svůj původní nesouhlas s rasovou politikou obrátil opačným směrem a v listopadu 1938 vyhlásil vlastní verzi nacistických norimberských z á k o n ů / 3 7 ) K paktu proti kominterně se připojil už 6. listopadu 1937 a Společnost národů opustil 11. prosince. V dubnu 1939 zahájil svou

evropskou agresi tím, že přepadl a okupoval Albánii. Jeho morální úpadek vyvrcholil 22. května téhož roku, kdy podepsal „ocelový pakt" s mužem, kterého ještě před pěti lety považoval za „nepřítele civilizace". V této době Mussolini a Hitler spolupracovali na první z ideologických zástupných válek. „Protivníkem" v tomto cynickém rituálu byl Stalin. Za dějiště této pustošivé podívané bylo vybráno Španělsko, které se od začátku devatenáctého století drželo celkem stranou evropského mocenského systému a nyní se stalo jeho bolavým místem. Už tohle bylo samo o sobě dost divné: Španělsko - země nade vše povznesená, soběstačná, rezervovaná vůči cizincům, nepřístupná holistickému principu, že stát je důležitější než jednotlivec, značně imunní k totalitní nákaze zleva či zprava, k sociálnímu inženýrství, k relativní morálce. A v tom je právě zvláštní tragičnost španělské občanské války. Infekce vstoupila socialistickou stranou (PSOE) a pak se rozšířila. Salvador de Madariaga napsal, že „španělskou občanskou válku způsobila občanská válka uvnitř socialistické strany".( 3 8 ) V dvacátých letech byli španělští socialisté rozumnými pragmatickými reformisty. Jejich nejvýznamější představitel, odborářský předák Largo Caballero, se držel španělské republikánské tradice. Pokud vůbec dbal o to, co se děje v zahra­ ničí, pak obdivoval britské fabiánské hnutí. Soudil, že utvoření první labouristické vlády roku 1924 byla nejdůležitější událost v celé historii mezi­ národního socialismu/ 39 ) Dokonce spolupracoval na bázi vzájemných ústupků s ospalou nepodnikavou diktaturou Prima de Rivery (1923-30). Byl toho názoru, že se mohou dočasně vyskytnout různé režimy a diktátoři, ale úkolem socialismu že je zlepšit hmotné a morální podmínky dělníků za kapitalismu/ 40 ) Díky umírněnosti socialistů skončila diktatura bez krveprolití a následujícího roku přešla monarchie pokojně v republiku. Zpočátku sloužil Caballero republice dobře. Prohlašoval, že kdyby se levice dopouštěla násilí a nezákonných činů, vyprovokovala by armádu a vedlo by to k další vojenské diktatuře. Zabránil svým stoupencům, aby vypálili dům generála Moly, k němuž se upínaly naděje militantní pravice. Spolupracoval na formulaci reformistické ústavy, která umožňovala znárodnění, ale přísně v rámci zákonů a po náležitém odškodnění. Jeho velkou pýchou bylo zřizování škol. Zatímco v letech 1908-30 bylo postaveno průměrně jen 505 škol za rok, republika jich vybudovala za první rok svého trvání přes 7.000/ 41 ) Tvrdil, že politické stávky vyvolávají anarchisté a nepočetná komunistická strana a že venkovské nepokoje spojené s násilím mají být potlačeny, pokud je třeba, i dělostřelectvem/ 42 ) Proto pokus ,pravice o vojenský puč v srpnu 1932 ztroskotal. Byl prosazen umírněný zákon o zemědělské reformě. Na krátkou nadějnou chvíli se zdálo, že Španělsko dosáhne jako republika stability na pevném základě postupné humánní modernizace.

316

317

Pak se tato představa rozpadla. Caballero se stal první obětí tajného pro­ nikání organizované krajní levice do strany a odborů. V hlavním odborovém svazu (UGT) ztratil vliv, a aby ho znovu získal, začal se otáčet doleva. Neblaze tu působily zahraniční analogie. Z Hitlerova vítězství a z toho, jak snadno se mu podařilo zničit německou sociální demokracii, si vzal ponaučení, že se umírněnost nevyplácí: v červenci 1933 prohlásil, že se socialisté raději zmocní vlády násilím, než aby připustili fašismus. Začátkem roku 1934 rakouský katolický kancléř Dollfuss zlikvidoval tamější socia­ listickou stranu a dal její baštu Karl-Marx-Hof bombardovat polními děly. Začalo se to srovnávat se Španělskem. V španělském socialistickém tisku se objevovala varování středoevropských socialistů jako Otto Bauer a Julius Deutsch/ 4 3 ) Infekce extremismu postihla nejvíc socialistickou mládež, která se začala srocovat na ulicích a dopouštět se pravidelně násilností. Caballero­ vi lichotilo, že mu říkali „španělský Lenin". Starý reformátor, omlazen jejich pochlebováním a okouzlen novým názvem caballerismo, jehož se dostalo novému směru, se nechal radikály slepě zavést na cestu násilí/ 4 4 ) Jestliže se Mussolini dal zkorumpovat doprava, Caballero se dal zkorumpovat doleva. Vývoj urychlila narůstající krize: země byla postižena nuceným návratem emigrace (100.000 osob za rok 1933), poklesem cen a spory o zemědělskou reformu, kterou statkáři považovali za revoluční a anarchisté za podvod a kterou nebylo možno prosadit. Na venkově „chudí šíleli hladem, bohatí strachem"/ 4 5 ) Statkáři pokřikovali na chudé comed republica! - nažerte se republiky! Civilní gardy používaly k potlačování selských bouří vedených anarchisty takzvané „preventivní brutality". V listopadu 1933 socialisté prohráli volby, odešli z vlády a začali jednat na vlastní pěst. Tato změna taktiky k ničemu nevedla a nutně zničila republikánský systém. Bylo to popření všeho, co kdysi Caballero hlásal. V květnu 1934 vyzval zemědělské dělníky k stávce. Dopadla špatně. Policejní jednotky ministerstva vnitra donutily s namířenými pistolemi tisíce venkovanů nastoupit do nákladních aut a vysadily je stovky kilometrů od domova. V říjnu vytáhl Caballero všechny rejstříky. V Madridu se konala váhavá generální stávka. V Barceloně vydržela „nezávislá katalánská republika" přesně deset hodin. V Asturii přetrvala dělnická komuna s podporou socialistů čtrnáct dní, horníci se houževnatě bránili dynamitem. Poněvadž však barcelonští a madridští dělníci povstání odmítli, nezbylo nic jiného než stávku potlačit. Provedl to nejschopnější španělský generál Francisco Franco s nasazením čtyř kolon pravidelného vojska a koloniálních jednotek. Až dosud byl Franco proti vojenským zásahům a byl by býval i nadále. Viděl však, že Španělsko ohrožuje nemoc importovaná ze zahraničí: „Útočí tu socialismus a komunismus a ostatní f rázovité ideologie, které chtějí nahra­ dit civilizaci barbarstvím.'/ 46 ) Roku 1935 zjistil, že 25% branců v armádě je 318

členem levicových stran a že hlavním úkolem levicových kádrů je jejich organizování a školení pomocí letáků. V srpnu 1935 na sedmém zasedání kominterny uvedl Dimitrov koncepci „lidové fronty" slovy: „Soudruzi, jistě si vzpomínáte na starý příběh o dobytí Tróje... Obléhající armáda nemohla dosáhnout vítězství, dokudse jí nepodařilo pomocí slavného trojského koně proniknout přímo do středu nepřátelského tábora.'/ 4 7 ) Franco se obával, bude-li armáda rozdělena nebo neutralizována, že nic nezabrání extrémní levici v převzetí moci, což povede ke všem hrůzám Leninova Ruska a zejména k stalinistické násilné kolektivizaci rolníků. Začátkem února 1936, kdy se v předvečer voleb formovala lidová fronta, řekl španělskému vojenskému přidělenci v Paříži, že „dojde-li k nejhoršímu", armáda musí být připravena jednat. Domníval se však, že krize přejde, a s vojenskou intervencí se nepočítalo/ 4 8 ) I po vítězství lidové fronty 16. února soudil, že bez řádné občanské podpory by armáda neměla „k provedení svého úkolu potřebnou morální jednotu"/ 4 9 ) Že se armádě této podpory dostalo, bylo zcela dílem socialistů a levi­ cových extremistů. Už v roce 1934 byla levice první, kdo přešel od demokracie k násilí/ 50 ) To vyvolalo vlnu strachu v hlavním demokratickém pravicovém seskupení Confederación Espaňola de Derechas Autónomas (CEDA) vedeném Gilem Roblesem. Robles byl pravý republikán, nenáviděný monarchisty, fašisty i socialisty/ 51 ) Jeho strana byla masovým hnutím středních vrstev a neměla zapotřebí uchylovat se k násilí, aby získala to, co mohla dosáhnout volbami, totiž bezpečnost. Bohužel se však totalitní degene­ race začala projevovat i v CEDA. Jeho hnutí mládeže, Juventudes de acción popular (JAP), reagovalo dychtivě na násilí levicových mládežnických organizací. Samotného Roblese zdravili pokřikem Jefe, Jefe, Jefe! a heslem Jefe (šéf) má vždycky pravdu. Levici nazývali „protišpanělskou". Prohlašovali: „Buď Acción popular zlikviduje marxismus, nebo marxismus zničí Španělsko. SJefem nebo proti/e/emw!Sprotišpaněly jednat nebudeme. My a ne oni. Zničme marxismus, svobodné zednářství a separatismus, aby Španělsko mohlo pokračovat na své nesmrtelné cestě!" Někteří Roblesovi stoupenci používali jako prostředek volebního boje v roce 1936 vyvolávání strachu a paniky: Vítězství levice by znamenalo „vyzbrojení lůzy; vypalování soukromých domů a bank; rozdělení soukromého majetku a po­ zemků; bezuzdné plenění a loupení a společné vlastnictví žen". (52)

Když se levice po volbách ujala vlády, začaly se tyto obavy potvrzovat. Ačkoli strany lidové fronty zvítězily, dostaly ve skutečnosti méně než 50% , všech odevzdaných hlasů. Levice zlepšila svou pozici o 1 milión hlasů; ale 53 pravice také získala 750.000 hlasů navíc/ ) Tato čísla nabádala k opatrnosti. Místo toho levice zamítla detailní postup předepsaný ústavou, jako na­ příklad Čekat na výsledky druhého skrutinia, a vytvořila vládu hned den po 319

Pak se tato představa rozpadla. Caballero se stal první obětí tajného pro­ nikání organizované krajní levice do strany a odborů. V hlavním odborovém svazu (UGT) ztratil vliv, a aby ho znovu získal, začal se otáčet doleva. Neblaze tu působily zahraniční analogie. Z Hitlerova vítězství a z toho, jak snadno se mu podařilo zničit německou sociální demokracii, si vzal ponaučení, že se umírněnost nevyplácí: v červenci 1933 prohlásil, že se socialisté raději zmocní vlády násilím, než aby připustili fašismus. Začátkem roku 1934 rakouský katolický kancléř Dollfuss zlikvidoval tamější socia­ listickou stranu a dal její baštu Karl-Marx-Hof bombardovat polními děly. Začalo se to srovnávat se Španělskem. V španělském socialistickém tisku se objevovala varování středoevropských socialistů jako Otto Bauer a Julius Deutsch/ 4 3 ) Infekce extremismu postihla nejvíc socialistickou mládež, která se začala srocovat na ulicích a dopouštět se pravidelně násilností. Caballero­ vi lichotilo, že mu říkali „španělský Lenin". Starý reformátor, omlazen jejich pochlebováním a okouzlen novým názvem caballerismo, jehož se dostalo novému směru, se nechal radikály slepě zavést na cestu násilí/ 4 4 ) Jestliže se Mussolini dal zkorumpovat doprava, Caballero se dal zkorumpovat doleva. Vývoj urychlila narůstající krize: země byla postižena nuceným návratem emigrace (100.000 osob za rok 1933), poklesem cen a spory o zemědělskou reformu, kterou statkáři považovali za revoluční a anarchisté za podvod a kterou nebylo možno prosadit. Na venkově „chudí šíleli hladem, bohatí strachem"/ 4 5 ) Statkáři pokřikovali na chudé comed republica! - nažerte se republiky! Civilní gardy používaly k potlačování selských bouří vedených anarchisty takzvané „preventivní brutality". V listopadu 1933 socialisté prohráli volby, odešli z vlády a začali jednat na vlastní pěst. Tato změna taktiky k ničemu nevedla a nutně zničila republikánský systém. Bylo to popření všeho, co kdysi Caballero hlásal. V květnu 1934 vyzval zemědělské dělníky k stávce. Dopadla špatně. Policejní jednotky ministerstva vnitra donutily s namířenými pistolemi tisíce venkovanů nastoupit do nákladních aut a vysadily je stovky kilometrů od domova. V říjnu vytáhl Caballero všechny rejstříky. V Madridu se konala váhavá generální stávka. V Barceloně vydržela „nezávislá katalánská republika" přesně deset hodin. V Asturii přetrvala dělnická komuna s podporou socialistů čtrnáct dní, horníci se houževnatě bránili dynamitem. Poněvadž však barcelonští a madridští dělníci povstání odmítli, nezbylo nic jiného než stávku potlačit. Provedl to nejschopnější španělský generál Francisco Franco s nasazením čtyř kolon pravidelného vojska a koloniálních jednotek. Až dosud byl Franco proti vojenským zásahům a byl by býval i nadále. Viděl však, že Španělsko ohrožuje nemoc importovaná ze zahraničí: „Útočí tu socialismus a komunismus a ostatní f rázovité ideologie, které chtějí nahra­ dit civilizaci barbarstvím.'/ 46 ) Roku 1935 zjistil, že 25% branců v armádě je 318

členem levicových stran a že hlavním úkolem levicových kádrů je jejich organizování a školení pomocí letáků. V srpnu 1935 na sedmém zasedání kominterny uvedl Dimitrov koncepci „lidové fronty" slovy: „Soudruzi, jistě si vzpomínáte na starý příběh o dobytí Tróje... Obléhající armáda nemohla dosáhnout vítězství, dokudse jí nepodařilo pomocí slavného trojského koně proniknout přímo do středu nepřátelského tábora.'/ 4 7 ) Franco se obával, bude-li armáda rozdělena nebo neutralizována, že nic nezabrání extrémní levici v převzetí moci, což povede ke všem hrůzám Leninova Ruska a zejména k stalinistické násilné kolektivizaci rolníků. Začátkem února 1936, kdy se v předvečer voleb formovala lidová fronta, řekl španělskému vojenskému přidělenci v Paříži, že „dojde-li k nejhoršímu", armáda musí být připravena jednat. Domníval se však, že krize přejde, a s vojenskou intervencí se nepočítalo/ 4 8 ) I po vítězství lidové fronty 16. února soudil, že bez řádné občanské podpory by armáda neměla „k provedení svého úkolu potřebnou morální jednotu"/ 4 9 ) Že se armádě této podpory dostalo, bylo zcela dílem socialistů a levi­ cových extremistů. Už v roce 1934 byla levice první, kdo přešel od demokracie k násilí/ 50 ) To vyvolalo vlnu strachu v hlavním demokratickém pravicovém seskupení Confederación Espaňola de Derechas Autónomas (CEDA) vedeném Gilem Roblesem. Robles byl pravý republikán, nenáviděný monarchisty, fašisty i socialisty/ 51 ) Jeho strana byla masovým hnutím středních vrstev a neměla zapotřebí uchylovat se k násilí, aby získala to, co mohla dosáhnout volbami, totiž bezpečnost. Bohužel se však totalitní degene­ race začala projevovat i v CEDA. Jeho hnutí mládeže, Juventudes de acción popular (JAP), reagovalo dychtivě na násilí levicových mládežnických organizací. Samotného Roblese zdravili pokřikem Jefe, Jefe, Jefe! a heslem Jefe (šéf) má vždycky pravdu. Levici nazývali „protišpanělskou". Prohlašovali: „Buď Acción popular zlikviduje marxismus, nebo marxismus zničí Španělsko. SJefem nebo proti/e/emw!Sprotišpaněly jednat nebudeme. My a ne oni. Zničme marxismus, svobodné zednářství a separatismus, aby Španělsko mohlo pokračovat na své nesmrtelné cestě!" Někteří Roblesovi stoupenci používali jako prostředek volebního boje v roce 1936 vyvolávání strachu a paniky: Vítězství levice by znamenalo „vyzbrojení lůzy; vypalování soukromých domů a bank; rozdělení soukromého majetku a po­ zemků; bezuzdné plenění a loupení a společné vlastnictví žen". (52)

Když se levice po volbách ujala vlády, začaly se tyto obavy potvrzovat. Ačkoli strany lidové fronty zvítězily, dostaly ve skutečnosti méně než 50% , všech odevzdaných hlasů. Levice zlepšila svou pozici o 1 milión hlasů; ale 53 pravice také získala 750.000 hlasů navíc/ ) Tato čísla nabádala k opatrnosti. Místo toho levice zamítla detailní postup předepsaný ústavou, jako na­ příklad Čekat na výsledky druhého skrutinia, a vytvořila vládu hned den po 319

prvním kole. Ještě téhož večera došlo k prvnímu vypalování kostelů a klášte­ rů. V Orvietu byla rozpuštěna věznice. V parlamentě levice zahájila okamžitě kampaň proti poslancům CEDA a zbavovala je funkce pro údajné „nepřístojnosti" a rovněž zaútočila na prezidenta Alcalá Zámoru, který byl naprosto bezúhonným republikánem. Nejpovážlivějším rysem celého vývoje byl rychle rostoucí vliv komu­ nistů. Získali při volbách jen sedmnáct poslanců - mezi nimi Dolores Ibarruriovou, zvanou la passionaria: vášnivka, která prý prokousla jednomu knězi hrdlo - a tak 5. dubna zorganizovali puč. Díky úsilí obratného agenta kominterny Vittoria Codovilla a zradě socialistického mládežnického pře­ dáka Santiaga Carrilla (který se už předtím zúčastňoval schůzí ústředního výboru komunistické strany) se socialistická a komunistická mládež sloučila, což znamenalo, že komunisté pohltili 40.000 radikálů.( 54 ) Za deset dnů byl vyhlášen čistokrevný program lidové fronty, který naprosto nebral ohled na těsné volební vítězství nebo politickou nejednotnost země. Když se Robles dověděl o jejich požadavcích, varoval národní shromáždění: „Polovina národa se nenechá odsoudit k smrti. Nebude-li se moci bránit jedním způsobem, najde sijiný....Snahy těch, kdo usilují o revoluční uchopení moci, vedou k občanské válce....a zbraně dává lidem do ruky vláda, jež nebyla schopna splnit svou povinnost vůči skupinám, které dodržovaly legalitu co nejpřísněji.'/ 5 5 ) Prosazování revolučního programu národním shromážděním by samo o sobě ještě nevyvolalo vojenské povstání. Rozhodujícím faktorem byla neschopnost lidové fronty ukáznit vlastní radikály a utvořit vůbec nějakou stabilní vládu. Socialisté byli zoufale nejednotní, jakou cestou se mají dát. Vůdce umírněných Indalecio Prieto nenáviděl Caballera a odmítal s ním dokonce být v jedné místnosti: „Ať jde Caballero k čertu!" Když varoval, že násilnosti socialistů vyprovokují vojáky, obviňovali ho z „klimakterických výstupů"/ 5 6 ) Výsledkem byl nejhorší z obou světů: spojení slabé vlády se silnou rétorikou, hlavně Caballerovou. Výtržnosti mládežníků lidové fronty na ulicích měst, anarchisty organizované vyvlastňování statků na venkově a protivládní stávky v továrnách tuto rétoriku ospravedlňovaly v očích středních a řemeslnických vrstev a u armády a policie. Militantní levice, to znamená pouliční mládežnické gangy, anarchisté a nedávno založená revoluční marxistická strana Partido obrem de unificación marxista (POUM), v násilnostech vedla a nově vznikající fašistické bojůvky na ně reagovaly s nadšením. Pozdější pokusy připisovat levičácké násilí fašistickým 57 „provokatérům" neobstojí.( ) Z mládežnických gangů lidové fronty se nesporně rekrutovali sadističtí vrazi, kteří se později za občanské války dopouštěli nejhorších stalinských zvěrstev. V květnu začali anarchisté a stávkující členové revoluční marxistické stra-

320

ny obsazovat továrny, zemědělci zabírali velké statky (zvláště v Estremaduře a v Andalusii) a rozdělovali si půdu. Civilní garda nesměla opouštět kasárna a většina armády byla poslána na dovolenou. Nová republikánská pořádková policie zvaná úderné gardy se někdy k výtržnostem připojovala nebo lhostejně přihlížela, jak se pálí úroda. V červnu se situace ještě zhoršila. 16. června přečetl Robles v parlamentě jako poslední varování seznam ukrutností a zvěrstev: 160 vypálených kostelů, 269 (převážně) politických vražd, 1.287 případů násilného napadení, 69 demolovaných kanceláří politických stran, 113 „generálních stávek", 228 dílčích stávek, 10 vyrabova­ ných redakcí. Svou interpelaci zakončil: „Země může mít monarchii nebo republiku, parlamentní nebo prezidentský systém, komunismus nebo fašis­ mus. Ale v anarchii žít nemůže!"( 5 8 ) Právě to, že vláda na tuhle naléhavou prosbu nereagovala, poskytlo konzervativním armádním velitelům onu „řádnou občanskou podporu", kterou považovali za předpoklad zásahu. Poslední kapkou, jíž pak nádoba přetekla, bylo, když se 11. července našla mrtvola pravicového politika Calva Sotela, kterého zavraždily úderné gardy jako odvetu za zabití dvou svých příslušníků pravicovou partou/ 5 9 ) Dva dny nato Robles veřejně obvinil vládu z odpovědnosti. Občanská válka vypukla 17. července 1936 a Robles, aby se nemusel zúčastnit puče, utekl do Francie/ 60 ) K občanské válce došlo, protože nerozhodný výsledek únorových voleb byl přesným obrazem země, jež byla téměř rovnoměrně politicky rozdělena; zahraniční intervence prodloužila válku na dva a půl roku. O žádné události třicátých let se nelhalo víc a teprve v posledních době začali historikové vykopávat pravdu, která byla zavalena celou jednu generaci horou výmyslů. To, co vychází najevo, není zápas mezi dobrem a zlem, nýbrž obyčejná tragédie. Rebelující generálové rychle opanovali jih a západ. Ale nepodařilo se jim obsadit Madrid a vláda kontrolovala většinu severní a východní části země až do roku 1938. Na obou stranách této dělicí čáry se každá strana dopouštěla vůči svým protivníkům úžasných krutostí, ať už byly skutečné, nebo domnělé. Pro republikány byla hlavním předmětem nenávisti katolická církev. Je to zvláštní. Kněží byli proti liberalismu i proti socialismu, ale nebyli fašisté. Většina, pokud je vůbec politika zajímala, stranila monarchii. Toledský arcibiskup, španělský primas kardinál Pedro Segura byl antifašista; a anglofil. Je pravda, že duchovních osob bylo ve Španělsku na celkový počet obyvatelstva 24,5 miliónu příliš mnoho: 20.000 mnichů, 60.000 jeptišek, -35.000 kněží. Ale o pozemky přišli už roku 1837 - dostali za ně peněžitou náhradu - a i když se o církvi říkalo, že je bohatá, obyčejný farář rozhodně bohatý nebyl. Nebývalo zvykem, aby venkované zabíjeli svého kněze; když už, tak mohli třeba pomáhat na onen svět knězi z jiné vesnice. Většinou byli 321

prvním kole. Ještě téhož večera došlo k prvnímu vypalování kostelů a klášte­ rů. V Orvietu byla rozpuštěna věznice. V parlamentě levice zahájila okamžitě kampaň proti poslancům CEDA a zbavovala je funkce pro údajné „nepřístojnosti" a rovněž zaútočila na prezidenta Alcalá Zámoru, který byl naprosto bezúhonným republikánem. Nejpovážlivějším rysem celého vývoje byl rychle rostoucí vliv komu­ nistů. Získali při volbách jen sedmnáct poslanců - mezi nimi Dolores Ibarruriovou, zvanou la passionaria: vášnivka, která prý prokousla jednomu knězi hrdlo - a tak 5. dubna zorganizovali puč. Díky úsilí obratného agenta kominterny Vittoria Codovilla a zradě socialistického mládežnického pře­ dáka Santiaga Carrilla (který se už předtím zúčastňoval schůzí ústředního výboru komunistické strany) se socialistická a komunistická mládež sloučila, což znamenalo, že komunisté pohltili 40.000 radikálů.( 54 ) Za deset dnů byl vyhlášen čistokrevný program lidové fronty, který naprosto nebral ohled na těsné volební vítězství nebo politickou nejednotnost země. Když se Robles dověděl o jejich požadavcích, varoval národní shromáždění: „Polovina národa se nenechá odsoudit k smrti. Nebude-li se moci bránit jedním způsobem, najde sijiný....Snahy těch, kdo usilují o revoluční uchopení moci, vedou k občanské válce....a zbraně dává lidem do ruky vláda, jež nebyla schopna splnit svou povinnost vůči skupinám, které dodržovaly legalitu co nejpřísněji.'/ 5 5 ) Prosazování revolučního programu národním shromážděním by samo o sobě ještě nevyvolalo vojenské povstání. Rozhodujícím faktorem byla neschopnost lidové fronty ukáznit vlastní radikály a utvořit vůbec nějakou stabilní vládu. Socialisté byli zoufale nejednotní, jakou cestou se mají dát. Vůdce umírněných Indalecio Prieto nenáviděl Caballera a odmítal s ním dokonce být v jedné místnosti: „Ať jde Caballero k čertu!" Když varoval, že násilnosti socialistů vyprovokují vojáky, obviňovali ho z „klimakterických výstupů"/ 5 6 ) Výsledkem byl nejhorší z obou světů: spojení slabé vlády se silnou rétorikou, hlavně Caballerovou. Výtržnosti mládežníků lidové fronty na ulicích měst, anarchisty organizované vyvlastňování statků na venkově a protivládní stávky v továrnách tuto rétoriku ospravedlňovaly v očích středních a řemeslnických vrstev a u armády a policie. Militantní levice, to znamená pouliční mládežnické gangy, anarchisté a nedávno založená revoluční marxistická strana Partido obrem de unificación marxista (POUM), v násilnostech vedla a nově vznikající fašistické bojůvky na ně reagovaly s nadšením. Pozdější pokusy připisovat levičácké násilí fašistickým 57 „provokatérům" neobstojí.( ) Z mládežnických gangů lidové fronty se nesporně rekrutovali sadističtí vrazi, kteří se později za občanské války dopouštěli nejhorších stalinských zvěrstev. V květnu začali anarchisté a stávkující členové revoluční marxistické stra-

320

ny obsazovat továrny, zemědělci zabírali velké statky (zvláště v Estremaduře a v Andalusii) a rozdělovali si půdu. Civilní garda nesměla opouštět kasárna a většina armády byla poslána na dovolenou. Nová republikánská pořádková policie zvaná úderné gardy se někdy k výtržnostem připojovala nebo lhostejně přihlížela, jak se pálí úroda. V červnu se situace ještě zhoršila. 16. června přečetl Robles v parlamentě jako poslední varování seznam ukrutností a zvěrstev: 160 vypálených kostelů, 269 (převážně) politických vražd, 1.287 případů násilného napadení, 69 demolovaných kanceláří politických stran, 113 „generálních stávek", 228 dílčích stávek, 10 vyrabova­ ných redakcí. Svou interpelaci zakončil: „Země může mít monarchii nebo republiku, parlamentní nebo prezidentský systém, komunismus nebo fašis­ mus. Ale v anarchii žít nemůže!"( 5 8 ) Právě to, že vláda na tuhle naléhavou prosbu nereagovala, poskytlo konzervativním armádním velitelům onu „řádnou občanskou podporu", kterou považovali za předpoklad zásahu. Poslední kapkou, jíž pak nádoba přetekla, bylo, když se 11. července našla mrtvola pravicového politika Calva Sotela, kterého zavraždily úderné gardy jako odvetu za zabití dvou svých příslušníků pravicovou partou/ 5 9 ) Dva dny nato Robles veřejně obvinil vládu z odpovědnosti. Občanská válka vypukla 17. července 1936 a Robles, aby se nemusel zúčastnit puče, utekl do Francie/ 60 ) K občanské válce došlo, protože nerozhodný výsledek únorových voleb byl přesným obrazem země, jež byla téměř rovnoměrně politicky rozdělena; zahraniční intervence prodloužila válku na dva a půl roku. O žádné události třicátých let se nelhalo víc a teprve v posledních době začali historikové vykopávat pravdu, která byla zavalena celou jednu generaci horou výmyslů. To, co vychází najevo, není zápas mezi dobrem a zlem, nýbrž obyčejná tragédie. Rebelující generálové rychle opanovali jih a západ. Ale nepodařilo se jim obsadit Madrid a vláda kontrolovala většinu severní a východní části země až do roku 1938. Na obou stranách této dělicí čáry se každá strana dopouštěla vůči svým protivníkům úžasných krutostí, ať už byly skutečné, nebo domnělé. Pro republikány byla hlavním předmětem nenávisti katolická církev. Je to zvláštní. Kněží byli proti liberalismu i proti socialismu, ale nebyli fašisté. Většina, pokud je vůbec politika zajímala, stranila monarchii. Toledský arcibiskup, španělský primas kardinál Pedro Segura byl antifašista; a anglofil. Je pravda, že duchovních osob bylo ve Španělsku na celkový počet obyvatelstva 24,5 miliónu příliš mnoho: 20.000 mnichů, 60.000 jeptišek, -35.000 kněží. Ale o pozemky přišli už roku 1837 - dostali za ně peněžitou náhradu - a i když se o církvi říkalo, že je bohatá, obyčejný farář rozhodně bohatý nebyl. Nebývalo zvykem, aby venkované zabíjeli svého kněze; když už, tak mohli třeba pomáhat na onen svět knězi z jiné vesnice. Většinou byli 321

antiklerikální; ale ne fanatici. Jako levicová inteligence v městech věřili vesměs v humanitní ideály; ale nepřeháněli to. Valladolidsky arcibiskup řekl o sedlácích: „Tito lidé by byli ochotni zemřít za místní Panenku Marii, ale sousedům by ji při sebemenší provokaci upálili."( 61 ) Většinu republikánských zvěrstev prováděly tlupy raubířů, které se skládaly z odborářských radikálů, výrostků a politických kádrů a které si říkaly „rysi republiky", „rudí lvi", „lítice", „spartakovci", „síla a svoboda" atd. Většinou tvrdily, že povstalci stříleli z kostelní věže, ale nebylo to pravda kromě karmelitského kostela v barcelonské Calle Lauria.( 62 ) Církev se povstání neúčastnila a pomoc, kterou někteří kněží později poskytovali nacionalistům, byla důsledkem, nikoli příčinou zvěrstev. Bylo zavražděno jedenáct biskupů, pětina celkového počtu, 12% mnichů, 13% kněží.( 63 ) Na jejich památku napsal Paul Claudel slavnou báseň Španělským mučedníkům: Soeur Espagne, sainte Espagne - tu as choisi! Onze évěques, seize-mille prétres massacrés - et pas une apostasie! Sesterské Španělsko, svaté Španělsko - dobře sis vybralo! Jedenáct biskupů, šestnáct tisíc kněží umučených - a ani jeden neodpadl! Bylo povražděno asi 283 jeptišek, několik jich bylo před popravou znásilněno, přestože násilné napadení žen bývalo v republikánském Špa­ nělsku vzácností. V provincii Ciudad reál byla matka dvou jezuitů zavraždě­ na tak, že jí byl vražen do krku kříž. Farář z Torrijos byl bičován, korunován trním, přinucen pít ocet a byl mu na záda přivázán trám - pak byl zastřelen, nikoli ukřižován. Biskup z Jaén byl zavražděn se svou sestrou před 2.000 lidí, katem byla fanatická milicionářka známá pod přezdívkou La pecosa (pihovatá). Někteří kněží byli upáleni, jiní zaživa pohřbeni; 64 některým byly uřezány uši.C ) Republikáni také vraždili nacionalistické laiky, většinou falangisty. V Rondě bylo 512 lidí svrženo do rokle, která jako divadelní kulisa protíná město; událost použil Ernest Hemingway v románu Komu zvoní hrana. Vzorem tu byl Lenin. Levicové tlupy vrahů byly známy pod jménem čeká. Mluvily však hollywoodským argotem: dar un paseo, vzít na pro­ jížďku, znamenalo unést v autu a zavraždit. Jen v Madridu byly takových tlup desítky. Tu nejhorší vedl komunistický mládežnický funkcionář García Attadell, který řídil obávané „ranní obchůzky" a měl na svědomí spoustu lidí. Žil v paláci obklopen hojnou kořistí, s kterou se pokusil uprchnout do Jižní Ameriky, ale byl dopaden a zardoušen v sevillské věznici, když 65 byl předtím přijat zpět do lůna matky církveX ) Mnoho těchto vrahů se uplatnilo u tajné policejní organizace zavedené Sověty v Barceloně. Celkem

322

zavraždila levice asi 55.000 civilistů (národní svatyně ve Valladolidu uvádí číslo 54.594) včetně asi 4.000 žen a několika set dětí.C66) Nacionalisté zabíjeli za frontou v podobném rozsahu, ale vraždy prováděly většinou armádní jednotky. Byla to opět leninská metoda: zničit levici jako organizovanou politickou moc vyřazením všech jejích akti­ vistů a vyvolat u jejích stoupenců co největší strach. Generál Mola řekl 19. července 1936 v Pamploně: „Je nutné šířit atmosféru hrůzy. Musíme vytvořit dojem, že jsme pány situace....Každý, kdo otevřeně nebo tajně podporuje republikánskou stranu, musí být zastřelen."( 67 ) K zatčením docházelo v noci a k popravám za tmy, někdy po předchozím mučení. Církev požadovala, aby se všichni napřed vyzpovídali (10% odmítlo), což znesnadnilo tajné vraždy. Docházelo však k rouhačským zvěrstvům: jeden muž byl položen na zem ve tvaru kříže a byly mu useknuty ruce a nohy; jeho žena, která byla nucena přihlížet, zešílela. Kněží, kteří se snažili tomu zabránit, byli postříleni. í 6 8 ) Vraždění na Majorce popsal George Bernanos v románu Velké hřbitovy pod měsícem (Les grands cimitiěres souš la luně). ArthurKoestlerv Neviditelném písmu (The Invisible Writing) zároveň vylíčil, jak fašistická zvěrstva vyráběla v pařížské kanceláři kominterny továrna na lži řízená Ottou Katzem.C69) Nejznámější obětí nacionalistů byl básník García Lorca, jehož švagr byl socialistickým starostou Granady. Byl zastřelen 18. srpna 1936, ale jeho hrob se nikdy nenašel. Téhož měsíce bylo v městě popraveno 571 osob. Pozdější úřední odhad nacionalistických vražd uvádí asi 8.000 obětí v provincii Granada, 7.000 až 8.000 v Navaře, 9.000 v Seville, 9.000 ve Valladolidu, 2.000 v Zaragoze a 3.000 na Baleárech. V prvních šesti měsících války zabili nacionalisté šest generálů, jednoho admirála a v podstatě všechny poslance lidové fronty, které zajali, ředitele, lékaře a učitele - celkem asi 50.000 osob.C70) Takže vraždění na obou stranách bylo zhruba stejné a mělo totalitní charakter - tj. tresty byly vyměřovány na základě třídní příslušnosti, stavu a povolání, nikoli na základě osobního provinění. Od začátku byla důležitá zahraniční intervence. Bez ní by se býval vojenský puč asi nepodařil. V pěti ze šesti velkých měst povstání selhalo. Vláda měla velkou početní převahu na venkově a ta se ještě zvýšila působením politické milice. Námořníci vraždili své důstojníky. Dva křižníky a dva torpédoborce bránily africké armádě překročit Gibraltarskou úžinu. Nacionalisté zprvu vítězili ve vzduchu, ale měli málo letadel, takže nemohli dopravovat do Španělska víc než 200 mužů denně. Generál Mola, který velel povstání z Burgosu, měl málo střeliva a vážně uvažoval, že všeho necháauprchne.( 7 1 ) Když Franco dorazil 19. července 1936 z Kanárských ostrovů do Tetuánu, první, co udělal, bylo, že poslal do Říma pro tucet bombardérů; tři dny nato požádal Němce o vojenská dopravní letadla.

323

antiklerikální; ale ne fanatici. Jako levicová inteligence v městech věřili vesměs v humanitní ideály; ale nepřeháněli to. Valladolidsky arcibiskup řekl o sedlácích: „Tito lidé by byli ochotni zemřít za místní Panenku Marii, ale sousedům by ji při sebemenší provokaci upálili."( 61 ) Většinu republikánských zvěrstev prováděly tlupy raubířů, které se skládaly z odborářských radikálů, výrostků a politických kádrů a které si říkaly „rysi republiky", „rudí lvi", „lítice", „spartakovci", „síla a svoboda" atd. Většinou tvrdily, že povstalci stříleli z kostelní věže, ale nebylo to pravda kromě karmelitského kostela v barcelonské Calle Lauria.( 62 ) Církev se povstání neúčastnila a pomoc, kterou někteří kněží později poskytovali nacionalistům, byla důsledkem, nikoli příčinou zvěrstev. Bylo zavražděno jedenáct biskupů, pětina celkového počtu, 12% mnichů, 13% kněží.( 63 ) Na jejich památku napsal Paul Claudel slavnou báseň Španělským mučedníkům: Soeur Espagne, sainte Espagne - tu as choisi! Onze évěques, seize-mille prétres massacrés - et pas une apostasie! Sesterské Španělsko, svaté Španělsko - dobře sis vybralo! Jedenáct biskupů, šestnáct tisíc kněží umučených - a ani jeden neodpadl! Bylo povražděno asi 283 jeptišek, několik jich bylo před popravou znásilněno, přestože násilné napadení žen bývalo v republikánském Špa­ nělsku vzácností. V provincii Ciudad reál byla matka dvou jezuitů zavraždě­ na tak, že jí byl vražen do krku kříž. Farář z Torrijos byl bičován, korunován trním, přinucen pít ocet a byl mu na záda přivázán trám - pak byl zastřelen, nikoli ukřižován. Biskup z Jaén byl zavražděn se svou sestrou před 2.000 lidí, katem byla fanatická milicionářka známá pod přezdívkou La pecosa (pihovatá). Někteří kněží byli upáleni, jiní zaživa pohřbeni; 64 některým byly uřezány uši.C ) Republikáni také vraždili nacionalistické laiky, většinou falangisty. V Rondě bylo 512 lidí svrženo do rokle, která jako divadelní kulisa protíná město; událost použil Ernest Hemingway v románu Komu zvoní hrana. Vzorem tu byl Lenin. Levicové tlupy vrahů byly známy pod jménem čeká. Mluvily však hollywoodským argotem: dar un paseo, vzít na pro­ jížďku, znamenalo unést v autu a zavraždit. Jen v Madridu byly takových tlup desítky. Tu nejhorší vedl komunistický mládežnický funkcionář García Attadell, který řídil obávané „ranní obchůzky" a měl na svědomí spoustu lidí. Žil v paláci obklopen hojnou kořistí, s kterou se pokusil uprchnout do Jižní Ameriky, ale byl dopaden a zardoušen v sevillské věznici, když 65 byl předtím přijat zpět do lůna matky církveX ) Mnoho těchto vrahů se uplatnilo u tajné policejní organizace zavedené Sověty v Barceloně. Celkem

322

zavraždila levice asi 55.000 civilistů (národní svatyně ve Valladolidu uvádí číslo 54.594) včetně asi 4.000 žen a několika set dětí.C66) Nacionalisté zabíjeli za frontou v podobném rozsahu, ale vraždy prováděly většinou armádní jednotky. Byla to opět leninská metoda: zničit levici jako organizovanou politickou moc vyřazením všech jejích akti­ vistů a vyvolat u jejích stoupenců co největší strach. Generál Mola řekl 19. července 1936 v Pamploně: „Je nutné šířit atmosféru hrůzy. Musíme vytvořit dojem, že jsme pány situace....Každý, kdo otevřeně nebo tajně podporuje republikánskou stranu, musí být zastřelen."( 67 ) K zatčením docházelo v noci a k popravám za tmy, někdy po předchozím mučení. Církev požadovala, aby se všichni napřed vyzpovídali (10% odmítlo), což znesnadnilo tajné vraždy. Docházelo však k rouhačským zvěrstvům: jeden muž byl položen na zem ve tvaru kříže a byly mu useknuty ruce a nohy; jeho žena, která byla nucena přihlížet, zešílela. Kněží, kteří se snažili tomu zabránit, byli postříleni. í 6 8 ) Vraždění na Majorce popsal George Bernanos v románu Velké hřbitovy pod měsícem (Les grands cimitiěres souš la luně). ArthurKoestlerv Neviditelném písmu (The Invisible Writing) zároveň vylíčil, jak fašistická zvěrstva vyráběla v pařížské kanceláři kominterny továrna na lži řízená Ottou Katzem.C69) Nejznámější obětí nacionalistů byl básník García Lorca, jehož švagr byl socialistickým starostou Granady. Byl zastřelen 18. srpna 1936, ale jeho hrob se nikdy nenašel. Téhož měsíce bylo v městě popraveno 571 osob. Pozdější úřední odhad nacionalistických vražd uvádí asi 8.000 obětí v provincii Granada, 7.000 až 8.000 v Navaře, 9.000 v Seville, 9.000 ve Valladolidu, 2.000 v Zaragoze a 3.000 na Baleárech. V prvních šesti měsících války zabili nacionalisté šest generálů, jednoho admirála a v podstatě všechny poslance lidové fronty, které zajali, ředitele, lékaře a učitele - celkem asi 50.000 osob.C70) Takže vraždění na obou stranách bylo zhruba stejné a mělo totalitní charakter - tj. tresty byly vyměřovány na základě třídní příslušnosti, stavu a povolání, nikoli na základě osobního provinění. Od začátku byla důležitá zahraniční intervence. Bez ní by se býval vojenský puč asi nepodařil. V pěti ze šesti velkých měst povstání selhalo. Vláda měla velkou početní převahu na venkově a ta se ještě zvýšila působením politické milice. Námořníci vraždili své důstojníky. Dva křižníky a dva torpédoborce bránily africké armádě překročit Gibraltarskou úžinu. Nacionalisté zprvu vítězili ve vzduchu, ale měli málo letadel, takže nemohli dopravovat do Španělska víc než 200 mužů denně. Generál Mola, který velel povstání z Burgosu, měl málo střeliva a vážně uvažoval, že všeho necháauprchne.( 7 1 ) Když Franco dorazil 19. července 1936 z Kanárských ostrovů do Tetuánu, první, co udělal, bylo, že poslal do Říma pro tucet bombardérů; tři dny nato požádal Němce o vojenská dopravní letadla.

323

Němci je poslali do Tetuánu 28. července, Italové o dva dny později. Začátkem srpna dodal Franco Molovi letecky 600.000 nábojů a za jediný den přepravil přes Gibraltarský průliv 3.000 mužů. To znamenalo zásadní obrat. Severní a jižní armáda se spojily 11. srpna a následující měsíc byl Franco, který dosáhl obrovského propagačního úspěchu osvobozením vojenské akademie v toledském alcazaru, jmenován hlavou státu a gene­ ralissimem „s veškerou pravomocí".( 72 ) Doufal, že se republikánská morálka zhroutí a že obsadí Madrid. Avšak dodávky francouzských a ruských letadel umožnily vládě ovládnout většinu frontové linie ze vzduchu - válka ukázala velký význam taktické letecké podpory - a sovětské tanky, které se objevily v Madridu, vyloučily kapitulaci města. Tak zabránila zahraniční pomoc oběma stranám v rychlém rozhodnutí. Výsledek války však neurčily intervence mocností, které se vzájemně neutralizovaly, ani neintervenční postoj Británie a Francie, neboť zbraně bylo možno vždycky nakoupit za zlato a tvrdou měnu. Němci měli na frontě současně nanejvýš 10.000 mužů včetně 5.000 členů legie Kondor a expe­ rimentální tankové a letecké jednotky a ztratili 300 vojáků. Poslali také instruktory, kteří byli velmi platní při urychleném výcviku pozemních důstojníků a pilotů v zacházení s 200 tanky, 600 letadly a výtečnými 88 milimetrovými protiletadlovými děly, jež začátkem roku 1937 vyrovnaly republikánskou vzdušnou převahu. Italská pomoc byla mnohem větší: 40.000 až 50.000 po celou dobu války (z toho 4.000 padlých), 150 tanků, 660 letadel, 800 děl (některá velmi dobré kvality) a spousta kulometů, pušek a ji­ ného materiálu. Prý sestřelili 903 letadel a potopili 72.800 tun re­ publikánského lodního prostoru. Nacionalistům také pomáhalo několik tisíc Portugalců, 600 Irů pod velením generála 0'Duffyho a několik Francouzů, Bělorusů, Angličanů, Američanů a dobrovolníků z Latinské Ameriky a kromě těch všech samozřejmě ještě 75.000 Marokánců, kteří byli také zařazení jako „dobrovolníci".( 73 ) Rusové dodali republikánům 1.000 letadel, 900 tanků, 300 obrněných vozů, 1.550 děl a obrovskou spoustu vojenského zařízení všeho druhu. Francouzi jim dali asi 300 letadel. Celkem vzato dostali republikáni ze zahraničí asi tolik vojenského materiálu jako nacionalisté. Kvalita zbraní však byla různá, méně účinně se jich využívalo a vojáci je často nechávali ležet na bojišti, když ustupovali. Sovětské tanky byly těžší, lépe opancéřované, rychlejší a v každém směru lepší než německé a italské - jak ostatně zjistili Japonci v roce 1939 a Hitler v letech 1941-2 - ale republikáni jich málo využívali a příliš snadno je opouštěli: koncem války měli nacionalisté celý pluk vyzbrojený sovětskými pancéři. ( 74 ) Rusové také poslali 1.000 pilotů a asi 2.000 jiných specialistů, ale žádné velké jednotky. Považovali Španělsko hlavně za příležitost pro mezinárodní

324

propagandu a věnovali se organizování mezinárodních brigád. Na straně republikánů bojovalo celkem asi 40.000 cizinců, 35.000 bylo Členy interbrigád, ale nikdy ne víc než 18.U00 současně. Kromě toho tu působilo 10.000 lékařů, sester a civilních odborníků. Největší kontingent interbrigadistů, asi 10.000, dodala Francie, pak Německo a Rakousko 5.000, dalších 5.000 Poláci, 3.350 Italové, Anglie a Spojené státy asi po 2.500, Jugoslávie a Československo po 1.500, Skandinávie, Kanada a Maďarsko po 1.000 a menší počet ještě asi ze čtyřiceti zemí. Raněných bylo mnoho, ale všechny údaje jsou sporné. Podle jedné statistiky dodala Británie 2.762 mužů, z nichž 1.762 bylo raněno a 543 zabito. Padlo asi 900 Američanů.( 75 ) Zahraniční pomoc a intervence nezvrátila vojenskou rovnováhu na žádnou stranu. Nacionalisté vyhrávali převážně díky schopnostem a rozvaze generála Franca. I když byl Franco v podstatě člověk nepříjemný, který si pravděpodobně nikdy nezíská sympatie historiků, musí se uznat, že patří mezi nejúspěšnější veřejné osobnosti století. Jeho chladná hlava odpovídala chladnému srdci, velké inteligenci a obrovské odvaze a vůli. Jeho otec byl opilý námořní důstojník, jeho mladší bratr závodní pilot a výtržnický enfant terrible; Franco byl jediný ukázněný člověk z celé rodiny. Nezajímal se o ženy ani o pití ani o karban. Jeho vášní byly mapy. V dvaadvaceti byl nejmladším kapitánem v armádě; v třiatřiceti nejmladším generálem v Evropě. V Maroku zažil mnoho zoufalých bojů, zejména za rífské války v dvacátých letech, kdy vedl při velkém obojživelném vylodění jednu útočnou vlnu. Jeho vojenské názory byly na svou dobu velmi pokrokové; jako de Gaulle byl přívržencem „pohybové války"; v roce 1928 reorganizoval španělskou vojenskou akademii a změnil ji podle slov francouzského ministra války André Maginota na „nejmodernější světové centrum svého druhu....poslední slovo ve vojenské technice a výcviku".(76) Francova životní filozofie stojí za stručnou zmínku, protože je vzdálená všech převládajících směrů doby, liberálních i totalitních. Jako voják a státník se nejvíc podobal Wellingtonovi, kterého Španělé velmi obdivovali. Franco byl přesvědčen, že válka a s ní nerozlučně spojená krutost je odporná záležitost; někdy je ovšem pro pokrok civilizace nezbytná. Byl vychován v tradici Římanů, křižáků a konquistadorů. V Africe příslušníci cizi­ necké legie zohavovali mrtvoly nepřátel tím, že jim uřezávali hlavu. Ale měli přísnou kázeň: Franco byl tvrdý velitel. Věděl, že španělská křesťanská kultura je neoddiskutovatelně lepší; že Marokánci „vzdorují civilizaci", mu připadalo „nevysvětlitelné". Později, když potlačoval odpor , asturských horníků, nemohl pochopit, proč, když to „přece nejsou netvoři ani divoši, nemají úctu k vlasti a hierarchii hodnot, bez nichž se slušný člověk neobejde".(77) Vlastní motivaci popisoval vždy jako „povinnost a lásku k vlasti". 325

Němci je poslali do Tetuánu 28. července, Italové o dva dny později. Začátkem srpna dodal Franco Molovi letecky 600.000 nábojů a za jediný den přepravil přes Gibraltarský průliv 3.000 mužů. To znamenalo zásadní obrat. Severní a jižní armáda se spojily 11. srpna a následující měsíc byl Franco, který dosáhl obrovského propagačního úspěchu osvobozením vojenské akademie v toledském alcazaru, jmenován hlavou státu a gene­ ralissimem „s veškerou pravomocí".( 72 ) Doufal, že se republikánská morálka zhroutí a že obsadí Madrid. Avšak dodávky francouzských a ruských letadel umožnily vládě ovládnout většinu frontové linie ze vzduchu - válka ukázala velký význam taktické letecké podpory - a sovětské tanky, které se objevily v Madridu, vyloučily kapitulaci města. Tak zabránila zahraniční pomoc oběma stranám v rychlém rozhodnutí. Výsledek války však neurčily intervence mocností, které se vzájemně neutralizovaly, ani neintervenční postoj Británie a Francie, neboť zbraně bylo možno vždycky nakoupit za zlato a tvrdou měnu. Němci měli na frontě současně nanejvýš 10.000 mužů včetně 5.000 členů legie Kondor a expe­ rimentální tankové a letecké jednotky a ztratili 300 vojáků. Poslali také instruktory, kteří byli velmi platní při urychleném výcviku pozemních důstojníků a pilotů v zacházení s 200 tanky, 600 letadly a výtečnými 88 milimetrovými protiletadlovými děly, jež začátkem roku 1937 vyrovnaly republikánskou vzdušnou převahu. Italská pomoc byla mnohem větší: 40.000 až 50.000 po celou dobu války (z toho 4.000 padlých), 150 tanků, 660 letadel, 800 děl (některá velmi dobré kvality) a spousta kulometů, pušek a ji­ ného materiálu. Prý sestřelili 903 letadel a potopili 72.800 tun re­ publikánského lodního prostoru. Nacionalistům také pomáhalo několik tisíc Portugalců, 600 Irů pod velením generála 0'Duffyho a několik Francouzů, Bělorusů, Angličanů, Američanů a dobrovolníků z Latinské Ameriky a kromě těch všech samozřejmě ještě 75.000 Marokánců, kteří byli také zařazení jako „dobrovolníci".( 73 ) Rusové dodali republikánům 1.000 letadel, 900 tanků, 300 obrněných vozů, 1.550 děl a obrovskou spoustu vojenského zařízení všeho druhu. Francouzi jim dali asi 300 letadel. Celkem vzato dostali republikáni ze zahraničí asi tolik vojenského materiálu jako nacionalisté. Kvalita zbraní však byla různá, méně účinně se jich využívalo a vojáci je často nechávali ležet na bojišti, když ustupovali. Sovětské tanky byly těžší, lépe opancéřované, rychlejší a v každém směru lepší než německé a italské - jak ostatně zjistili Japonci v roce 1939 a Hitler v letech 1941-2 - ale republikáni jich málo využívali a příliš snadno je opouštěli: koncem války měli nacionalisté celý pluk vyzbrojený sovětskými pancéři. ( 74 ) Rusové také poslali 1.000 pilotů a asi 2.000 jiných specialistů, ale žádné velké jednotky. Považovali Španělsko hlavně za příležitost pro mezinárodní

324

propagandu a věnovali se organizování mezinárodních brigád. Na straně republikánů bojovalo celkem asi 40.000 cizinců, 35.000 bylo Členy interbrigád, ale nikdy ne víc než 18.U00 současně. Kromě toho tu působilo 10.000 lékařů, sester a civilních odborníků. Největší kontingent interbrigadistů, asi 10.000, dodala Francie, pak Německo a Rakousko 5.000, dalších 5.000 Poláci, 3.350 Italové, Anglie a Spojené státy asi po 2.500, Jugoslávie a Československo po 1.500, Skandinávie, Kanada a Maďarsko po 1.000 a menší počet ještě asi ze čtyřiceti zemí. Raněných bylo mnoho, ale všechny údaje jsou sporné. Podle jedné statistiky dodala Británie 2.762 mužů, z nichž 1.762 bylo raněno a 543 zabito. Padlo asi 900 Američanů.( 75 ) Zahraniční pomoc a intervence nezvrátila vojenskou rovnováhu na žádnou stranu. Nacionalisté vyhrávali převážně díky schopnostem a rozvaze generála Franca. I když byl Franco v podstatě člověk nepříjemný, který si pravděpodobně nikdy nezíská sympatie historiků, musí se uznat, že patří mezi nejúspěšnější veřejné osobnosti století. Jeho chladná hlava odpovídala chladnému srdci, velké inteligenci a obrovské odvaze a vůli. Jeho otec byl opilý námořní důstojník, jeho mladší bratr závodní pilot a výtržnický enfant terrible; Franco byl jediný ukázněný člověk z celé rodiny. Nezajímal se o ženy ani o pití ani o karban. Jeho vášní byly mapy. V dvaadvaceti byl nejmladším kapitánem v armádě; v třiatřiceti nejmladším generálem v Evropě. V Maroku zažil mnoho zoufalých bojů, zejména za rífské války v dvacátých letech, kdy vedl při velkém obojživelném vylodění jednu útočnou vlnu. Jeho vojenské názory byly na svou dobu velmi pokrokové; jako de Gaulle byl přívržencem „pohybové války"; v roce 1928 reorganizoval španělskou vojenskou akademii a změnil ji podle slov francouzského ministra války André Maginota na „nejmodernější světové centrum svého druhu....poslední slovo ve vojenské technice a výcviku".(76) Francova životní filozofie stojí za stručnou zmínku, protože je vzdálená všech převládajících směrů doby, liberálních i totalitních. Jako voják a státník se nejvíc podobal Wellingtonovi, kterého Španělé velmi obdivovali. Franco byl přesvědčen, že válka a s ní nerozlučně spojená krutost je odporná záležitost; někdy je ovšem pro pokrok civilizace nezbytná. Byl vychován v tradici Římanů, křižáků a konquistadorů. V Africe příslušníci cizi­ necké legie zohavovali mrtvoly nepřátel tím, že jim uřezávali hlavu. Ale měli přísnou kázeň: Franco byl tvrdý velitel. Věděl, že španělská křesťanská kultura je neoddiskutovatelně lepší; že Marokánci „vzdorují civilizaci", mu připadalo „nevysvětlitelné". Později, když potlačoval odpor , asturských horníků, nemohl pochopit, proč, když to „přece nejsou netvoři ani divoši, nemají úctu k vlasti a hierarchii hodnot, bez nichž se slušný člověk neobejde".(77) Vlastní motivaci popisoval vždy jako „povinnost a lásku k vlasti". 325

Armáda pro něj byla jedinou pravou národní institucí: existovala od pradávna, byla beztřídní, nadkrajová, apolitická, neúplatná, objektivní a ne­ zaujatá. Když ji někdo utlačoval, vzbouřila se: tak tomu bylo od šestnáctého století až donedávna roku 1917; jinak sloužila. Vše ostatní bylo ve Španělsku podezřelé. Církev byla mírná. Franco byl věřící - skeptického Molu přinutil, aby se modlil za dodávky munice - a že stál o souhlas duchovenstva, nasvědčuje to, že založil „církevní domácnost". Rozhodně však nebyl klerikál a ve světských záležitostech na mínění církve nedal/ 7 8 ) Politiku nenáviděl v jakékoli formě. Konzervativci byli reakcionáři a sobečtí majitelé půdy. Liberálové byli úplatní a sobečtí obchodníci. Socialisté byli lidé propadlí iluzím nebo ještě něco horšího. Využil dvou rebelantských hnutí, falangy a karlistů, stmelil je pod svým vedením, ale jejich úloha byla vždy podřízená, ne-li služebná. Franco nebyl nikdy fašistou a v nějakou utopii nebo ideologický systém nevěřil ani v nejmenším. V jeho hlavním stanu měl vliv jediný politik: jeho švagr Ramón Serrano Sufier, ale i ten vykonával pouze svou funkci. Franco prohlašoval: „Španělé mají už dost politiky a politiků." Nebo: „Našeho hnutí by se měli bát pouze ti, kdo žijí z politiky." Celou svou politickou kariéru věnoval likvidaci politiky/ 79 ) Dovedl lépe využívat lidských a materiálových zdrojů, protože vedl válku vojenskou a nikoli jako republikáni politickou. Vyznal se dobře ve válečné teorii i praxi: v topografii, výcviku, v systému základen, v logistice (tj. týlové organizaci dopravy, ubytování a zásobování vojsk pomocí matema­ tických metod), v signalizaci, v letecké taktice. Nebyl žádný génius, ale vyznačoval se důkladností a klidem; nezvětšoval své chyby a učil se z nich. Poněvadž vyloučil ze své sféry politiku, nikdo mu nevedl ruku a nikdo ho ideologicky nemanipuloval, takže jeho velení mělo po celou dobu potřebnou jednotu. Pravděpodobně největším psychologickým kladem bylo, že urychleně a nepokrytě zajistil naprostou nezávislost na zahraničních spojencích. Tento fakt se často přehlíží. Ačkoli určitý idealismus má v každé válce na úrovni bojujících svůj význam, věcný aspekt vztahů mezi národy se vždycky hlásí tvrdě o slovo. Hitler, Mussolini, Stalin a vůbec všecky vlády, které dodávaly zbraně a služby, čekaly, že dostanou zaplaceno. V jistém smyslu byly finance klíčovou záležitostí celé války a Franco a jeho poradci postupovali v tomto ohledu dost chytře. Jejich největším úspěchem bylo, že udrželi hodnotu papírové měny, aniž by sáhli na národní zlaté rezervy nebo zasahovali do centrálního bankovního systému. Nacionalistická peseta si zachovala stabilitu: 70 až 80 vůči anglické libře. Naproti tomu republi­ kánská peseta klesla z 36 v červnu 1936 na 226 v prosinci 1937 a později se vůbec zhroutila. Od prvopočátku Franco podroboval nátlaku monarchisty, britské a jiné zahraniční podniky ve Španělsku a obchodní magnáty jako Juana Marche a Juana Ventosu. Snažil se ze všech sil a čím dál tím úspěšněji udržet 326

vývoz. Proto se mu podařilo měnu stabilizovat, vypůjčovat si značné finanční částky ve Španělsku a co hlavního, získat v podstatě všechny dodávky zbraní ze zahraničí na úvěr. Tím si zajistil, že jak Německo, kterému dlužil 225 miliónů dolarů, tak Itálie, jejíž pohledávka byla v roce 1940 dohodnuta na 273 miliónů dolarů, měly silný praktický zájem na tom, aby válku vyhrál Franco a mohl pak splatit své dluhy - což také učinil. Republikáni naopak spravovali své finance neobyčejně pošetile. Začali s jednou z největších světových rezerv zlata: 700 tun v hodnotě 162 mi­ liónů liber (nebo 788 miliónů dolarů). Místo aby si jejich pomocí zajistili půjčky nebo je použili jako „tvrdou" měnu k nákupu zbraní na západních kapitalistických trzích a přitom brali od Rusů dodávky na úvěr, vydali přes dvě třetiny zlata Stalinovi. Za zbraně různorodé kvality, jež mohl dodat na úvěr nebo za papírové peníze, dostal 500 miliónů dolarů ve zlatě plus dalších 100 miliónů získaných vývozem; a nakonec ještě tvrdil, že mu republikáni dluží 50 miliónů dolarů. Koncem roku 1938 řekl s chladnou zdvořilostí jejich vyjednávači, že je úvěr „vyčerpán". Nikdy nešlo o velké dluhy, takže neměl skutečný zájem, aby republika zvítězila a mohla mu zaplatit/ 80 ) Z hlediska republiky bylo ještě katastrofálnější, že Stalin, i když se mu platilo hotově „na dřevo", trval na politických podmínkách za to, že zbraně vůbec dodává. Když začala válka a jejich potřeba se stala velice naléhavou, vliv španělské komunistické strany dramaticky stoupl. To by možná ani tak nevadilo, kdyby byla nezávislá. Jenže byla řízena ze sovětského velvyslanectví pracovníky NKVD a OGPU pod vedením Alexandra Orlova který sám žil v smrtelném strachu z Ježova - a zástupců kominterny, jako byl francouzský udavač André Marty, jehož obličej, jak napsal Ernest Hemingway, „vypadal tak odporně, jako by byl vytvořen ze shnilých zbytků masa, jež se najdou ve spárech velmi starého lva"/ 81 ) Dodnes není jasné, jak velký zájem měl Stalin na vítězství republikánů; jisté však je, že byl rozhodnut jim vládnout. Caballero, který se stal v září 1936 ministerským předsedou, byl sice pošetilý a dal se snadno podvést, ale přesto se do určité míry bránil stalinskému vedení. Nepřipustil, aby komunisté pohltili socialistickou stranu, jako se to stalo s mládeží, a když v lednu 1937 dostal od Stalina výhružný dopis s požadavkem, aby propustil nejlepšího generála, vyhodil sovětského velvyslance Marcela Rosenberga se slovy „A ven! Ven!", a řval přitom tak hlasitě, že to bylo slyšet až na chodbě. Španělsko je možná , chudé, řekl, ale nepřipustí, aby „cizí diplomat vnucoval svou vůli hlavě 82 státu"/ ) To byl ovšem Caballerův konec (a také Rosenbergův, který byl Stalinem okamžitě odvolán a zavražděn), i když sovětským úřadům trvalo nějakou dobu, než zorganizovali útok. Bylo o tom rozhodnuto na schůzi 327

Armáda pro něj byla jedinou pravou národní institucí: existovala od pradávna, byla beztřídní, nadkrajová, apolitická, neúplatná, objektivní a ne­ zaujatá. Když ji někdo utlačoval, vzbouřila se: tak tomu bylo od šestnáctého století až donedávna roku 1917; jinak sloužila. Vše ostatní bylo ve Španělsku podezřelé. Církev byla mírná. Franco byl věřící - skeptického Molu přinutil, aby se modlil za dodávky munice - a že stál o souhlas duchovenstva, nasvědčuje to, že založil „církevní domácnost". Rozhodně však nebyl klerikál a ve světských záležitostech na mínění církve nedal/ 7 8 ) Politiku nenáviděl v jakékoli formě. Konzervativci byli reakcionáři a sobečtí majitelé půdy. Liberálové byli úplatní a sobečtí obchodníci. Socialisté byli lidé propadlí iluzím nebo ještě něco horšího. Využil dvou rebelantských hnutí, falangy a karlistů, stmelil je pod svým vedením, ale jejich úloha byla vždy podřízená, ne-li služebná. Franco nebyl nikdy fašistou a v nějakou utopii nebo ideologický systém nevěřil ani v nejmenším. V jeho hlavním stanu měl vliv jediný politik: jeho švagr Ramón Serrano Sufier, ale i ten vykonával pouze svou funkci. Franco prohlašoval: „Španělé mají už dost politiky a politiků." Nebo: „Našeho hnutí by se měli bát pouze ti, kdo žijí z politiky." Celou svou politickou kariéru věnoval likvidaci politiky/ 79 ) Dovedl lépe využívat lidských a materiálových zdrojů, protože vedl válku vojenskou a nikoli jako republikáni politickou. Vyznal se dobře ve válečné teorii i praxi: v topografii, výcviku, v systému základen, v logistice (tj. týlové organizaci dopravy, ubytování a zásobování vojsk pomocí matema­ tických metod), v signalizaci, v letecké taktice. Nebyl žádný génius, ale vyznačoval se důkladností a klidem; nezvětšoval své chyby a učil se z nich. Poněvadž vyloučil ze své sféry politiku, nikdo mu nevedl ruku a nikdo ho ideologicky nemanipuloval, takže jeho velení mělo po celou dobu potřebnou jednotu. Pravděpodobně největším psychologickým kladem bylo, že urychleně a nepokrytě zajistil naprostou nezávislost na zahraničních spojencích. Tento fakt se často přehlíží. Ačkoli určitý idealismus má v každé válce na úrovni bojujících svůj význam, věcný aspekt vztahů mezi národy se vždycky hlásí tvrdě o slovo. Hitler, Mussolini, Stalin a vůbec všecky vlády, které dodávaly zbraně a služby, čekaly, že dostanou zaplaceno. V jistém smyslu byly finance klíčovou záležitostí celé války a Franco a jeho poradci postupovali v tomto ohledu dost chytře. Jejich největším úspěchem bylo, že udrželi hodnotu papírové měny, aniž by sáhli na národní zlaté rezervy nebo zasahovali do centrálního bankovního systému. Nacionalistická peseta si zachovala stabilitu: 70 až 80 vůči anglické libře. Naproti tomu republi­ kánská peseta klesla z 36 v červnu 1936 na 226 v prosinci 1937 a později se vůbec zhroutila. Od prvopočátku Franco podroboval nátlaku monarchisty, britské a jiné zahraniční podniky ve Španělsku a obchodní magnáty jako Juana Marche a Juana Ventosu. Snažil se ze všech sil a čím dál tím úspěšněji udržet 326

vývoz. Proto se mu podařilo měnu stabilizovat, vypůjčovat si značné finanční částky ve Španělsku a co hlavního, získat v podstatě všechny dodávky zbraní ze zahraničí na úvěr. Tím si zajistil, že jak Německo, kterému dlužil 225 miliónů dolarů, tak Itálie, jejíž pohledávka byla v roce 1940 dohodnuta na 273 miliónů dolarů, měly silný praktický zájem na tom, aby válku vyhrál Franco a mohl pak splatit své dluhy - což také učinil. Republikáni naopak spravovali své finance neobyčejně pošetile. Začali s jednou z největších světových rezerv zlata: 700 tun v hodnotě 162 mi­ liónů liber (nebo 788 miliónů dolarů). Místo aby si jejich pomocí zajistili půjčky nebo je použili jako „tvrdou" měnu k nákupu zbraní na západních kapitalistických trzích a přitom brali od Rusů dodávky na úvěr, vydali přes dvě třetiny zlata Stalinovi. Za zbraně různorodé kvality, jež mohl dodat na úvěr nebo za papírové peníze, dostal 500 miliónů dolarů ve zlatě plus dalších 100 miliónů získaných vývozem; a nakonec ještě tvrdil, že mu republikáni dluží 50 miliónů dolarů. Koncem roku 1938 řekl s chladnou zdvořilostí jejich vyjednávači, že je úvěr „vyčerpán". Nikdy nešlo o velké dluhy, takže neměl skutečný zájem, aby republika zvítězila a mohla mu zaplatit/ 80 ) Z hlediska republiky bylo ještě katastrofálnější, že Stalin, i když se mu platilo hotově „na dřevo", trval na politických podmínkách za to, že zbraně vůbec dodává. Když začala válka a jejich potřeba se stala velice naléhavou, vliv španělské komunistické strany dramaticky stoupl. To by možná ani tak nevadilo, kdyby byla nezávislá. Jenže byla řízena ze sovětského velvyslanectví pracovníky NKVD a OGPU pod vedením Alexandra Orlova který sám žil v smrtelném strachu z Ježova - a zástupců kominterny, jako byl francouzský udavač André Marty, jehož obličej, jak napsal Ernest Hemingway, „vypadal tak odporně, jako by byl vytvořen ze shnilých zbytků masa, jež se najdou ve spárech velmi starého lva"/ 81 ) Dodnes není jasné, jak velký zájem měl Stalin na vítězství republikánů; jisté však je, že byl rozhodnut jim vládnout. Caballero, který se stal v září 1936 ministerským předsedou, byl sice pošetilý a dal se snadno podvést, ale přesto se do určité míry bránil stalinskému vedení. Nepřipustil, aby komunisté pohltili socialistickou stranu, jako se to stalo s mládeží, a když v lednu 1937 dostal od Stalina výhružný dopis s požadavkem, aby propustil nejlepšího generála, vyhodil sovětského velvyslance Marcela Rosenberga se slovy „A ven! Ven!", a řval přitom tak hlasitě, že to bylo slyšet až na chodbě. Španělsko je možná , chudé, řekl, ale nepřipustí, aby „cizí diplomat vnucoval svou vůli hlavě 82 státu"/ ) To byl ovšem Caballerův konec (a také Rosenbergův, který byl Stalinem okamžitě odvolán a zavražděn), i když sovětským úřadům trvalo nějakou dobu, než zorganizovali útok. Bylo o tom rozhodnuto na schůzi 327

komunistických funkcionářů za přítomnosti sovětského chargé ďaffaires, Martyho, Orlova a jiných pracovníků tajné policie. Je zajímavé, že generální tajemník komunistické strany José Diaz se postavil proti Caballerovu sesazení na základě Stalinova příkazu a křičel na Martyho: „Na schůzích španělské komunistické strany jste hostem. Pokud se vám naše jednání nelíbí, tamhle jsou dveře!" Ale ve všeobecném křiku a hlasování, které následovalo, pouze Diaz a ministr školství Jesús Hernández, od něhož pocházejí informace o této schůzi, byli proti sovětskému diktátu; ostatní španělští komunisté se báli Orlovových lidí/ 8 3 ) Caballerův nástupce Juan Negrín byl vybrán v listopadu 1936 Stalinovým agentem Arthurem Staševským jako ideální loutka: apolitický středostavovský profesor bez stoupenců v odborech nebo mezi dělnictvem, nestraník, a proto seriózní v očích zahraničních novinářů, s nechutnými zlozvyky a pri­ mitivními zájmy, a proto snadno manipulovatelný. Místo nakupování zbraní bude jezdit v rychlém sportovním voze do Francie za ženskými. Jeho žravost byla nadobyčejná: za jediný večer se dokázal třikrát navečeřet. Když namítal, že není natolik populární, aby se mohl stát premiérem, Hernández mu cynicky odpověděl: „Popularitu lze vytvořit." Propaganda, to byl přece obor, v němž komunisté neměli soupeře/ 8 4 ) A tak pod pláštíkem Negrínovy úslužné nevědomosti převzali nad republikánským Španělskem vládu komunisté - to jest, Stalinova tajná policie. Výsledkem byla jedna z velkých politických tragédií století. Je jasné, že kdyby v červenci 1936 neprovedla armáda puč, dříve nebo později by došlo k občanské válce uvnitř levice. Vypukla už na jaře 1937 v Barceloně mezi komunisty na jedné a revoluční marxistickou stranou POUM a anarchisty na druhé straně. Bezprostřední záminkou jako u hlavní občanské války byla politická vražda předního komunisty Roldána Cortady, kterého 25. dubna zastřelila buď anarchistická kontrolní hlídka, anebo agent kominterny Ernó Gero. Obě strany měly soukromé armády, tajné policie a tlupy vražedných raubířů. Heslem členů POUM bylo „Než bychom se vzdali revoluce, raději umřeme na barikádách". Komunisté skandovali „Než dobudeme Zaragozy, obsadíme Barcelonu". V květnu došlo k bouřím a rozsáhlým konfrontacím, do kterých se vložilo námořnictvo a 4.000 85 příslušníků úderných gard/ ) Caballerovo odmítnutí rozpustit milice POUM poskytlo bezprostřední záminku k jeho sesazení. Jakmile byl předsedou vlády ustanoven Negrín, komunisté zabrali ministerstvo vnitra a všechna důležitá policejní a polovojenská stanoviště a pustili se do vyrovnávání účtů. K čistce došlo ve stejnou dobu, kdy Stalin decimoval vlastní stranu v Rusku, a nesla také všechny známky jeho metod. Madridská policie ovládaná komunistickou stranou donutila dva zajaté falangisty, aby

připravili smyšlený plán madridského povstání pod vedením Francovy vyhlášené „páté kolony". Na zadní straně plánu byl padělaný dopis předsedy POUM Andrése Nina Francovi. Spousta padělaných dokumentů usvědču­ jících POUM z fašistické zrady byla uložena do kufru jakoby zapomenutého v Geroně a „objeveného" policií. 14. června Orlov jako náčelník španělské NKVD dal, pravděpodobně na přímý příkaz Stalinův, zatknout všechny předáky POUM. Došlo k tomu navzdory protestům komunistických čle­ nů kabinetu (nekomunističtí členové, o Negrínovi ani nemluvě, nebyli vůbec informováni/ 8 6 ) Velitel 29. divize POUM byl odvolán z fronty na „konzultace" a také zajištěn. Zadržení byli převezeni přímo do pečlivě připravených výslechových středisek a mučíren. Většinou to byly sklepní prostory s výjimkou bývalého barcelonského kláštera uršulinek, který si vyslouziljméno „Dachau španělské republiky". Veškeré snahy ministerského kabinetu dosáhnout Ninova propuštění byly marné. Avšak Stalinovy plány učinit ho hlavním obžalovaným v španělském monstrprocesu se zhatily, poněvadž Nin, který byl vzorem pro postavu Goldsteina v Orwellově románu 1984, by byl raději zemřel při mučení, než aby se přiznal. (Nakonec byl zavražděn Orlovém v parku El Pardo, kde si dal později Franco postavit palác.) Během zbývajících měsíců roku 1937 a ještě v roce 1938 bylo popraveno nebo umučeno v komunistických žalářích tisíce členů POUM i jiných stoupenců levice všech možných názorových odstínů. Patří mezi ně i řada cizinců, jako například bývalý tajemník Trockého Erwin Wolff, rakouský socialista Kurt Landau, anglický novinář „Bob" Smilie a bývalý lektor na Johns Hopkinsově univerzitě v Baltimore José Robles. Mezi těmi, kterým se podařilo uprchnout, byl George Orwell a budoucí kancléř Ně­ mecké spolkové republiky Willy Brandt/ 8 7 ) Jedním z mnoha neštěstí Španělska v této době bylo, že k občanské válce došlo právě v době, kdy vrcholila Stalinova hrůzovláda. Mnoho barcelonských vražd totiž s vnitřní španělskou politikou vůbec nesouviselo, byly to spíš ohlasy událostí v Moskvě a v Leningradě. Tak Robles byl popraven, poněvadž jako tlumočník vedoucího sovětské vojenské mise ve Španělsku generála Jana Antonoviče Berzina věděl příliš mnoho o jeho odvolání a likvidaci v rámci Stalinovy armádní čistky. V letech 1937-8 dal Stalin povraždit své přední agenty na celém světě. A jako v Rusku, tak i v zahraničí došlo na všechny, kdo mu pomáhali ovládnout a terorizovat španělskou levici. V únoru 1938 byl ve své pařížské kanceláři zahnán do úzkých vedoucí zahraničního oddělení NKVD a přinucen otrávit se kyanidem. Z těch, kdo organizovali dodávky zbraní do Španělska, byl Evgen Konovalek zabit v květnu 1938 v Rotterdamu, Rudolf Clement byl nalezen v Seině s uťatou hlavou a Waltera Krivitského, šéfa sovětské vojenské rozvědky, hledali tři roky Stalinovi zabijáci, až ho dopadli 10. února 1941 ve Washingtonu/ 8 8 )

328

329

komunistických funkcionářů za přítomnosti sovětského chargé ďaffaires, Martyho, Orlova a jiných pracovníků tajné policie. Je zajímavé, že generální tajemník komunistické strany José Diaz se postavil proti Caballerovu sesazení na základě Stalinova příkazu a křičel na Martyho: „Na schůzích španělské komunistické strany jste hostem. Pokud se vám naše jednání nelíbí, tamhle jsou dveře!" Ale ve všeobecném křiku a hlasování, které následovalo, pouze Diaz a ministr školství Jesús Hernández, od něhož pocházejí informace o této schůzi, byli proti sovětskému diktátu; ostatní španělští komunisté se báli Orlovových lidí/ 8 3 ) Caballerův nástupce Juan Negrín byl vybrán v listopadu 1936 Stalinovým agentem Arthurem Staševským jako ideální loutka: apolitický středostavovský profesor bez stoupenců v odborech nebo mezi dělnictvem, nestraník, a proto seriózní v očích zahraničních novinářů, s nechutnými zlozvyky a pri­ mitivními zájmy, a proto snadno manipulovatelný. Místo nakupování zbraní bude jezdit v rychlém sportovním voze do Francie za ženskými. Jeho žravost byla nadobyčejná: za jediný večer se dokázal třikrát navečeřet. Když namítal, že není natolik populární, aby se mohl stát premiérem, Hernández mu cynicky odpověděl: „Popularitu lze vytvořit." Propaganda, to byl přece obor, v němž komunisté neměli soupeře/ 8 4 ) A tak pod pláštíkem Negrínovy úslužné nevědomosti převzali nad republikánským Španělskem vládu komunisté - to jest, Stalinova tajná policie. Výsledkem byla jedna z velkých politických tragédií století. Je jasné, že kdyby v červenci 1936 neprovedla armáda puč, dříve nebo později by došlo k občanské válce uvnitř levice. Vypukla už na jaře 1937 v Barceloně mezi komunisty na jedné a revoluční marxistickou stranou POUM a anarchisty na druhé straně. Bezprostřední záminkou jako u hlavní občanské války byla politická vražda předního komunisty Roldána Cortady, kterého 25. dubna zastřelila buď anarchistická kontrolní hlídka, anebo agent kominterny Ernó Gero. Obě strany měly soukromé armády, tajné policie a tlupy vražedných raubířů. Heslem členů POUM bylo „Než bychom se vzdali revoluce, raději umřeme na barikádách". Komunisté skandovali „Než dobudeme Zaragozy, obsadíme Barcelonu". V květnu došlo k bouřím a rozsáhlým konfrontacím, do kterých se vložilo námořnictvo a 4.000 85 příslušníků úderných gard/ ) Caballerovo odmítnutí rozpustit milice POUM poskytlo bezprostřední záminku k jeho sesazení. Jakmile byl předsedou vlády ustanoven Negrín, komunisté zabrali ministerstvo vnitra a všechna důležitá policejní a polovojenská stanoviště a pustili se do vyrovnávání účtů. K čistce došlo ve stejnou dobu, kdy Stalin decimoval vlastní stranu v Rusku, a nesla také všechny známky jeho metod. Madridská policie ovládaná komunistickou stranou donutila dva zajaté falangisty, aby

připravili smyšlený plán madridského povstání pod vedením Francovy vyhlášené „páté kolony". Na zadní straně plánu byl padělaný dopis předsedy POUM Andrése Nina Francovi. Spousta padělaných dokumentů usvědču­ jících POUM z fašistické zrady byla uložena do kufru jakoby zapomenutého v Geroně a „objeveného" policií. 14. června Orlov jako náčelník španělské NKVD dal, pravděpodobně na přímý příkaz Stalinův, zatknout všechny předáky POUM. Došlo k tomu navzdory protestům komunistických čle­ nů kabinetu (nekomunističtí členové, o Negrínovi ani nemluvě, nebyli vůbec informováni/ 8 6 ) Velitel 29. divize POUM byl odvolán z fronty na „konzultace" a také zajištěn. Zadržení byli převezeni přímo do pečlivě připravených výslechových středisek a mučíren. Většinou to byly sklepní prostory s výjimkou bývalého barcelonského kláštera uršulinek, který si vyslouziljméno „Dachau španělské republiky". Veškeré snahy ministerského kabinetu dosáhnout Ninova propuštění byly marné. Avšak Stalinovy plány učinit ho hlavním obžalovaným v španělském monstrprocesu se zhatily, poněvadž Nin, který byl vzorem pro postavu Goldsteina v Orwellově románu 1984, by byl raději zemřel při mučení, než aby se přiznal. (Nakonec byl zavražděn Orlovém v parku El Pardo, kde si dal později Franco postavit palác.) Během zbývajících měsíců roku 1937 a ještě v roce 1938 bylo popraveno nebo umučeno v komunistických žalářích tisíce členů POUM i jiných stoupenců levice všech možných názorových odstínů. Patří mezi ně i řada cizinců, jako například bývalý tajemník Trockého Erwin Wolff, rakouský socialista Kurt Landau, anglický novinář „Bob" Smilie a bývalý lektor na Johns Hopkinsově univerzitě v Baltimore José Robles. Mezi těmi, kterým se podařilo uprchnout, byl George Orwell a budoucí kancléř Ně­ mecké spolkové republiky Willy Brandt/ 8 7 ) Jedním z mnoha neštěstí Španělska v této době bylo, že k občanské válce došlo právě v době, kdy vrcholila Stalinova hrůzovláda. Mnoho barcelonských vražd totiž s vnitřní španělskou politikou vůbec nesouviselo, byly to spíš ohlasy událostí v Moskvě a v Leningradě. Tak Robles byl popraven, poněvadž jako tlumočník vedoucího sovětské vojenské mise ve Španělsku generála Jana Antonoviče Berzina věděl příliš mnoho o jeho odvolání a likvidaci v rámci Stalinovy armádní čistky. V letech 1937-8 dal Stalin povraždit své přední agenty na celém světě. A jako v Rusku, tak i v zahraničí došlo na všechny, kdo mu pomáhali ovládnout a terorizovat španělskou levici. V únoru 1938 byl ve své pařížské kanceláři zahnán do úzkých vedoucí zahraničního oddělení NKVD a přinucen otrávit se kyanidem. Z těch, kdo organizovali dodávky zbraní do Španělska, byl Evgen Konovalek zabit v květnu 1938 v Rotterdamu, Rudolf Clement byl nalezen v Seině s uťatou hlavou a Waltera Krivitského, šéfa sovětské vojenské rozvědky, hledali tři roky Stalinovi zabijáci, až ho dopadli 10. února 1941 ve Washingtonu/ 8 8 )

328

329

Kromě generála Berzina dal Stalin zavraždit též Michaela Kolcova, známého španělského dopisovatele sovětské Pravdy, Arthura Staševského, vedoucího ekonomické mise, a Antonova Ovsejenka, generálního konzula v Barceloně, který byl odvolán do Moskvy pod záminkou, že se stane ministrem spravedlnosti - žert příznačný pro Stalinův šibeniční humor/ 89 ) Jediný, kdo Stalinovi unikl, byl arcivrah Orlov, který emigroval, sepsal všechno, co věděl, a sdělil Stalinovi, že pro případ násilné smrti učinil opatření, aby to bylo okamžitě zveřejněno; tím si zajistil klid a jeho svědectví vyšlo až po Stalinově smrti/90) Naskýtá se otázka, jak to, že zvěrstva spáchaná proti levici v Barceloně nevyvolala na celém světě vlnu odporu proti stalinismu. Byla to vlastně náhoda. 26. dubna 1937, den po Cortadově zavraždění, vypukla vnitřní krize: triačtyřicet letadel legie Kondor bombardovalo historické baskické město Guernica, pod jehož slavným dubem se scházel první baskický parlament. Zahynulo asi 1.000 lidí a bylo zničeno 70% budov. Ani z repu­ blikánské, ani z nacionalistické strany nešlo o první bombardování měst. Guernica byla legitimní cíl, i když účelem náletu bylo nahnat strach. Rozhodl o něm velitel legie plukovník Wolfgang von Richthofen po poradě s plu­ kovníkem Juanem Vigónem, šéfem štábu generála Moly. Není známo, zda o tom Mola předem věděl; Franco rozhodně ne; a Němci nebyli informováni o historickém významu města/91) Pro propagandu kominterny - nejlepší na světě - to byla aféra k nezaplacení a také z ní udělala nejslavnější událost celé války. Picasso, který právě dostal zakázku namalovat velký obraz pro španělský pavilón na pařížské světové výstavě, se tématu chytil a výsledek byl později instalován v New Yorku. Guernica pomohla posunout značnou část západního veřejného mínění včetně časopisů Time a Newsweek na stranu republikánů/92) Povyk, který následoval a doznívá ještě v osmdesátých letech, kdy byl obraz slavnostně zavěšen v Pradu, přehlušil výkřiky masového vraždění v Barceloně. To, jak Guernica posloužila k odvrácení pozornosti od likvidace revoluční marxistické strany POUM, dokládá virtuozitu kominternské propagandy vyráběné dvěma talentovanými profesionálními lháři Willi Muenzenbergem 93 a Ottou Katzem, kteří byli oba později zavražděni na Stalinův příkaz/ ) Po celou dobu španělské války stalinismus podporovalo nejen dokonalé zpracovávání veřejného mínění, ale i naivita, lehkověrnost a bohužel též prolhanost a úplatnost západních intelektuálů, zvláště jejich ochota pře­ hlížet to, co W. A. Auden nazýval „vraždou z nutnosti". Když se Orwell po svém útěku snažil zveřejnit v časopise New Statesman hanebnou aféru s POUM pod názvem „Nač to tajit", šéfredaktor Kingsley Martin to odmítl, protože by to prý narušilo západní podporu republikánské věci; později tvrdil, že by se byl Negrín rozešel kvůli případu POUM s komunisty, kdyby mu

Kromě toho komunisté ovládali přístup do republikánského Španělska. Chtěl-li se tam například dostat britský spisovatel, musel mít doporučující dopis od předsedy anglické komunistické strany Hany Pollita, který úzce spolupracoval s předním levicovým nakladatelem Victorem Gollanczem, jehož levicový literární klub ovládal trh. Básníka W. H. Audena zachránil Pollitův dopis před vězením, když byl v barcelonském parku zatčen pro nemravné chování/96) Navštívit „naše" Španělsko bylo pro pokrokového intelektuála otázkou cti. Jako Němci, Rusové a Italové využívali Španělska k vyzkoušení nové vojenské výzbroje - což lze nazvat vykořisťováním technickým - tak spisovatelé tam jezdili sbírat materiál pro román nebo bá­ seň - což je v podstatě vykořisťování kulturní. André Malraux, jehož román o čínské revoluci La Condition humaine (O lidském údělu) z roku 1932 mu získal světovou pověst, navštívil Španělsko s představou, že tam najde pokračování, jež také Časem vyšlo pod názvem UEspoir (Naděje)(1938). Přivezl s sebou eskadru těžkopádných bombardérů, o kterých se sice psalo v novinách palcovými titulky, ale které způsobily nacionalistům poměrně nepatrné škody a stejně musely mít španělskou posádku. Velitel republi­ kánských stíhaček García Lacalle napsal, že Malrauxovi lidé „jsou samí spisovatelé, umělci, fotografové, ženy, děti a já nevím co ještě - zkrátka 97 všechno, jen ne piloti"/ ) Ve Španělsku byl také Hemingway a sbíral látku pro román Komu zvoní hrana (For Whomthe Bell Tolls). Přestože si o sobě myslel, že je otrlý a že se vyzná v cynických zkušenostech války, dal se snadno obalamutit. Zatímco se jeho přítel Dos Passos pozastavoval nad ^mizením Roblese, kterého dobře znal (a který byl tou dobou bohužel už po smrti), Hemingwayovi namluvil jeho kontrašpionážní amigo, zločinný Pepe Quintanilla, že Robles je špión, a papá Hemingway okamžitě uvěřil v jeho vinu. Dos Passosovo neochvějné přesvědčení o Roblesově loajalitě si

330

331

byl Západ poskytl zbraně. Když však Orwellovo odhalení vyšlo v New English Weekfy, nikoho to nezajímalo/94) Levicoví intelektuálové nechtěli znát objektivní pravdu; báli se, že by přišli o své iluze. Vzrušivé kouzlo celé ideologie jim tak učarovalo, že málokdo měl Orwellovu odvahu zastat se absolutních morálních hodnot nebo aspoň zakusit hrůzy, k nimž dochází, když se dostanou relativní měřítka na jejich místo. Mnozí se podřizovali „straně" s otrockou podlézavostí. Básník Cecil Day-Lewis, který vstoupil do strany roku 1936, se například omlouval, že to neučinil už dřív, a afekto­ vaně se doznával k „opatrnickému buržoaznímu subjektivismu, který mi nedovoloval vstoupit do strany, dokud nebudu vydělávat tolik, abych si mohl být jist, že se stávám komunistou z nesobeckých důvodů, ne jako jeden z těch chudých a hladových, kteří chtějí mít z revoluce osobní prospěch". Také měl pocit, že musí stranu požádat o dovolení, zda se smí stát členem výboru Klubu čtenářů/ 95 )

Kromě generála Berzina dal Stalin zavraždit též Michaela Kolcova, známého španělského dopisovatele sovětské Pravdy, Arthura Staševského, vedoucího ekonomické mise, a Antonova Ovsejenka, generálního konzula v Barceloně, který byl odvolán do Moskvy pod záminkou, že se stane ministrem spravedlnosti - žert příznačný pro Stalinův šibeniční humor/ 89 ) Jediný, kdo Stalinovi unikl, byl arcivrah Orlov, který emigroval, sepsal všechno, co věděl, a sdělil Stalinovi, že pro případ násilné smrti učinil opatření, aby to bylo okamžitě zveřejněno; tím si zajistil klid a jeho svědectví vyšlo až po Stalinově smrti/90) Naskýtá se otázka, jak to, že zvěrstva spáchaná proti levici v Barceloně nevyvolala na celém světě vlnu odporu proti stalinismu. Byla to vlastně náhoda. 26. dubna 1937, den po Cortadově zavraždění, vypukla vnitřní krize: triačtyřicet letadel legie Kondor bombardovalo historické baskické město Guernica, pod jehož slavným dubem se scházel první baskický parlament. Zahynulo asi 1.000 lidí a bylo zničeno 70% budov. Ani z repu­ blikánské, ani z nacionalistické strany nešlo o první bombardování měst. Guernica byla legitimní cíl, i když účelem náletu bylo nahnat strach. Rozhodl o něm velitel legie plukovník Wolfgang von Richthofen po poradě s plu­ kovníkem Juanem Vigónem, šéfem štábu generála Moly. Není známo, zda o tom Mola předem věděl; Franco rozhodně ne; a Němci nebyli informováni o historickém významu města/91) Pro propagandu kominterny - nejlepší na světě - to byla aféra k nezaplacení a také z ní udělala nejslavnější událost celé války. Picasso, který právě dostal zakázku namalovat velký obraz pro španělský pavilón na pařížské světové výstavě, se tématu chytil a výsledek byl později instalován v New Yorku. Guernica pomohla posunout značnou část západního veřejného mínění včetně časopisů Time a Newsweek na stranu republikánů/92) Povyk, který následoval a doznívá ještě v osmdesátých letech, kdy byl obraz slavnostně zavěšen v Pradu, přehlušil výkřiky masového vraždění v Barceloně. To, jak Guernica posloužila k odvrácení pozornosti od likvidace revoluční marxistické strany POUM, dokládá virtuozitu kominternské propagandy vyráběné dvěma talentovanými profesionálními lháři Willi Muenzenbergem 93 a Ottou Katzem, kteří byli oba později zavražděni na Stalinův příkaz/ ) Po celou dobu španělské války stalinismus podporovalo nejen dokonalé zpracovávání veřejného mínění, ale i naivita, lehkověrnost a bohužel též prolhanost a úplatnost západních intelektuálů, zvláště jejich ochota pře­ hlížet to, co W. A. Auden nazýval „vraždou z nutnosti". Když se Orwell po svém útěku snažil zveřejnit v časopise New Statesman hanebnou aféru s POUM pod názvem „Nač to tajit", šéfredaktor Kingsley Martin to odmítl, protože by to prý narušilo západní podporu republikánské věci; později tvrdil, že by se byl Negrín rozešel kvůli případu POUM s komunisty, kdyby mu

Kromě toho komunisté ovládali přístup do republikánského Španělska. Chtěl-li se tam například dostat britský spisovatel, musel mít doporučující dopis od předsedy anglické komunistické strany Hany Pollita, který úzce spolupracoval s předním levicovým nakladatelem Victorem Gollanczem, jehož levicový literární klub ovládal trh. Básníka W. H. Audena zachránil Pollitův dopis před vězením, když byl v barcelonském parku zatčen pro nemravné chování/96) Navštívit „naše" Španělsko bylo pro pokrokového intelektuála otázkou cti. Jako Němci, Rusové a Italové využívali Španělska k vyzkoušení nové vojenské výzbroje - což lze nazvat vykořisťováním technickým - tak spisovatelé tam jezdili sbírat materiál pro román nebo bá­ seň - což je v podstatě vykořisťování kulturní. André Malraux, jehož román o čínské revoluci La Condition humaine (O lidském údělu) z roku 1932 mu získal světovou pověst, navštívil Španělsko s představou, že tam najde pokračování, jež také Časem vyšlo pod názvem UEspoir (Naděje)(1938). Přivezl s sebou eskadru těžkopádných bombardérů, o kterých se sice psalo v novinách palcovými titulky, ale které způsobily nacionalistům poměrně nepatrné škody a stejně musely mít španělskou posádku. Velitel republi­ kánských stíhaček García Lacalle napsal, že Malrauxovi lidé „jsou samí spisovatelé, umělci, fotografové, ženy, děti a já nevím co ještě - zkrátka 97 všechno, jen ne piloti"/ ) Ve Španělsku byl také Hemingway a sbíral látku pro román Komu zvoní hrana (For Whomthe Bell Tolls). Přestože si o sobě myslel, že je otrlý a že se vyzná v cynických zkušenostech války, dal se snadno obalamutit. Zatímco se jeho přítel Dos Passos pozastavoval nad ^mizením Roblese, kterého dobře znal (a který byl tou dobou bohužel už po smrti), Hemingwayovi namluvil jeho kontrašpionážní amigo, zločinný Pepe Quintanilla, že Robles je špión, a papá Hemingway okamžitě uvěřil v jeho vinu. Dos Passosovo neochvějné přesvědčení o Roblesově loajalitě si

330

331

byl Západ poskytl zbraně. Když však Orwellovo odhalení vyšlo v New English Weekfy, nikoho to nezajímalo/94) Levicoví intelektuálové nechtěli znát objektivní pravdu; báli se, že by přišli o své iluze. Vzrušivé kouzlo celé ideologie jim tak učarovalo, že málokdo měl Orwellovu odvahu zastat se absolutních morálních hodnot nebo aspoň zakusit hrůzy, k nimž dochází, když se dostanou relativní měřítka na jejich místo. Mnozí se podřizovali „straně" s otrockou podlézavostí. Básník Cecil Day-Lewis, který vstoupil do strany roku 1936, se například omlouval, že to neučinil už dřív, a afekto­ vaně se doznával k „opatrnickému buržoaznímu subjektivismu, který mi nedovoloval vstoupit do strany, dokud nebudu vydělávat tolik, abych si mohl být jist, že se stávám komunistou z nesobeckých důvodů, ne jako jeden z těch chudých a hladových, kteří chtějí mít z revoluce osobní prospěch". Také měl pocit, že musí stranu požádat o dovolení, zda se smí stát členem výboru Klubu čtenářů/ 95 )

vyložil jako dobromyslnou naivitu „typického amerického liberála" - ovšem naivní a prostomyslný byl sám. Aby si udrželi přízeň intelektuálů, cirkusáci kominterny pořádali konference s placenými výlohami. V roce 1937 to byla Mezinárodní mírová akce v Bruselu vedená francouzským komunistickým funkcionářem Marce­ lem Cachinem, který vynalezl den míru, mírový bazar, mírový halíř a míro­ vou přísahu. Kingsley Martin to charakterizoval - bohužel ne v té době, ale o třicet let později - jako „vraždu poctivosti, nadšení a víry", která ho naplnila zoufalstvím.(") Ještě horší byl madridský sjezd spisovatelů po­ řádaný téhož roku. Stephen Spender zaznamenal, že se s ním a s ostatními hosty jednalo, „jako bychom byli knížata či ministři....vozili nás v rollsroycech na bankety, kde nás překrmovali, zpívali nám a tančili", i když vrcholem jednání byl sprostý útok na Andrého Gida, který právě vydal kritickou knihu o Rusku, Retour de 1'URSS (Návrat ze SSSR) a byl nyní veřejně tupen jako „fašistická zrůda". Náhlou dělostřelbou se všichni probudili do nevábné skutečnosti: Druhý den ráno André Chamson (vedoucí francouzské delegace) prohlásil, že on a Julien Benda, autor Zrady vzdělanců, musí okamžitě opustit Madrid; protože kdyby náhodou jeden z nich byl zabit, Francouzům by nezbývalo než vyhlásit Francovi válku, a to by vedlo k válce světové. A za takovou katastrofu odmítal Chamson převzít odpovědnost/1 ) Spender sám už měl za sebou boje na frontě, kde v „kulometném hnízdě mi velitel přikázal, abych několikrát vystřelil do maurských pozic. Udělal jsem to a v duchu jsem se modlil, abych žádného Araba nezasáhl. Najednou mi přišlo, jako by ty protilehlé zákopy byli milenci v těsném obětí....a že je děsná drzost, když se cizinec pokouší zasahovat do jejich smrtelného orgasmu."( 101 ) Mezitím smrtelný orgasmus mezi oběma liniemi pokračoval. Jak zdůraznil Orwell, všechny levicové frakce byly posedlé představou, že musí po Francově porážce dosáhnout co nejsilnější vojenské pozice, a připustily, aby toto myšlení ovlivňovalo jejich taktiku a vedení války. Aby se zachovaly při plném počtu, vyhýbaly se riskantním akcím a komunisté často úmyslně zadržovali dělostřeleckou nebo leteckou podporu jednotkám POUM nebo 102 jiným útvarům, aby je oslabili nebo dokonce zlikvidovali. ( ) Po zničení revoluční marxistické strany POUM začala republikánská morálka trvale upadat. Franco se za těchto okolností rozhodl v strašlivé zimě 1937-8 pro únavovou válku a v dubnu roztál republikánské Španělsko na dvě části. Pak už to byla jen otázka času, i když neponechával nic náhodě a trval na naprosté převaze. Na podzim už měl Stalin války dost, vyždímal z ní poslední špetku propagandy, skončil své čistky a uvažoval už o nových transakcích buď se západními demokraciemi, nebo, a to možná spíš,

s Hitlerem. Také už měl všechno republikánské zlato. Proto zastavil pomoc a Franco mohl zahájit svou poslední katalánskou ofenzívu v naději, že konec je v dohledu. Barcelona padla 28. ledna 1939 a Madrid 28. března. Franco vedl válku bez vášně, a když se dověděl, že skončila, ani nevzhlédl od psacího stolu.(l°3) V den, kdy se vzdal Madrid, vypověděl Hitler smlouvu s Polskem z roku 1934 a 13 dní předtím, 15. března 1939, obsadil celé Československo. Bylo zřejmé, že válka v Evropě je nevyhnutelná. Franco reagoval brutálním poku­ sem izolovat Španělsko nejen od blížící se katastrofy, ale pokud možná od celého dvacátého století vůbec. Hrubé sociální inženýrství a vnitřní křížo­ vá tažení měla ve Španělsku svou dlouhou tradici. V patnáctém a šestnáctém století bylo vyhnáno ze země obrovské množství Maurů, židů a pro­ testantů. Touto makropersekucí se Španělsko vyhnulo reformaci a nábo­ ženským válkám. To, že nepoužilo podobných metod drastického vystěhovávání koncem osmnáctého století, umožnilo vstup francouzské revoluci, která sužovala zemi patnáct let občanskou válkou, jak o tom podávají výmluvné svědectví Goyovy kresby. V dvacátém století pokřesťanská totalitní kultura způsobila Španělsku další tři roky utrpení. Na straně nacionalistů padlo 90.000 vojáků; na straně republikánů 110.000. Zbylo milión válečných invalidů. 10.000 osob zahynulo při náletech, 25.000 podvýživou, 130.000 bylo zavražděno nebo zastřeleno za frontou; když válka skončila, bylo 500.000 v exilu, polovina se už nevrátila/ 1 0 4 ) Škody na národním kulturním majetku byly nesmírné: od slavné knihovny cuenkské katedrály až po nejstarší Goyovy obrazy v jeho rodišti Fuentodos. Franco se rozhodl, že zhoubný nakažlivý proces ukončí amputací snětivého údu španělského kolektivismu. Udělal s levicí to, co později po válce provedli Spojenci s nacismem: zajistil nejprve bezpodmínečnou kapitulaci a pak zemi dekomunizoval, ale způsobem, který se podobal spíš improvizovaným čistkám osvobozené Francie než systematickým procesům v Německu. Nebylo to leninské totalitní masakrování tříd: zákon o politické odpovědnosti z 9. února 1939 se týkal zločinů spáchaných individuálně (jedinou výjimkou byli svobodní zednáři osmnáctého nebo vyššího stupně). Z formálního hlediska za politické přečiny jako takové trest smrti neexistoval/ 105 ) Vítězové se však bouřili - ministr vnitra Suňer chtěl pomstít své bratry, kteří byli postříleni v republikánských věznicích, a takových se našlo tisíce - takže nebylo nesnadné obvinit z hrdelních zločinů republi­ kánské důstojníky všech hodností. Mussoliniho zeť Ciano napsal v červenci 'ze Španělska: „Denně tu probíhají soudy, řekl bych, se zkráceným řízením....Hodně se popravuje. Jen v Madridu 200 až 250 osob za den, 106 v Barceloně 150, v Seville 80."( ) Tímto způsobem zemřelo několik desítek tisíc lidí, avšak celkový počet 193.000, který se někdy udává, není

332

333

(98)

vyložil jako dobromyslnou naivitu „typického amerického liberála" - ovšem naivní a prostomyslný byl sám. Aby si udrželi přízeň intelektuálů, cirkusáci kominterny pořádali konference s placenými výlohami. V roce 1937 to byla Mezinárodní mírová akce v Bruselu vedená francouzským komunistickým funkcionářem Marce­ lem Cachinem, který vynalezl den míru, mírový bazar, mírový halíř a míro­ vou přísahu. Kingsley Martin to charakterizoval - bohužel ne v té době, ale o třicet let později - jako „vraždu poctivosti, nadšení a víry", která ho naplnila zoufalstvím.(") Ještě horší byl madridský sjezd spisovatelů po­ řádaný téhož roku. Stephen Spender zaznamenal, že se s ním a s ostatními hosty jednalo, „jako bychom byli knížata či ministři....vozili nás v rollsroycech na bankety, kde nás překrmovali, zpívali nám a tančili", i když vrcholem jednání byl sprostý útok na Andrého Gida, který právě vydal kritickou knihu o Rusku, Retour de 1'URSS (Návrat ze SSSR) a byl nyní veřejně tupen jako „fašistická zrůda". Náhlou dělostřelbou se všichni probudili do nevábné skutečnosti: Druhý den ráno André Chamson (vedoucí francouzské delegace) prohlásil, že on a Julien Benda, autor Zrady vzdělanců, musí okamžitě opustit Madrid; protože kdyby náhodou jeden z nich byl zabit, Francouzům by nezbývalo než vyhlásit Francovi válku, a to by vedlo k válce světové. A za takovou katastrofu odmítal Chamson převzít odpovědnost/1 ) Spender sám už měl za sebou boje na frontě, kde v „kulometném hnízdě mi velitel přikázal, abych několikrát vystřelil do maurských pozic. Udělal jsem to a v duchu jsem se modlil, abych žádného Araba nezasáhl. Najednou mi přišlo, jako by ty protilehlé zákopy byli milenci v těsném obětí....a že je děsná drzost, když se cizinec pokouší zasahovat do jejich smrtelného orgasmu."( 101 ) Mezitím smrtelný orgasmus mezi oběma liniemi pokračoval. Jak zdůraznil Orwell, všechny levicové frakce byly posedlé představou, že musí po Francově porážce dosáhnout co nejsilnější vojenské pozice, a připustily, aby toto myšlení ovlivňovalo jejich taktiku a vedení války. Aby se zachovaly při plném počtu, vyhýbaly se riskantním akcím a komunisté často úmyslně zadržovali dělostřeleckou nebo leteckou podporu jednotkám POUM nebo 102 jiným útvarům, aby je oslabili nebo dokonce zlikvidovali. ( ) Po zničení revoluční marxistické strany POUM začala republikánská morálka trvale upadat. Franco se za těchto okolností rozhodl v strašlivé zimě 1937-8 pro únavovou válku a v dubnu roztál republikánské Španělsko na dvě části. Pak už to byla jen otázka času, i když neponechával nic náhodě a trval na naprosté převaze. Na podzim už měl Stalin války dost, vyždímal z ní poslední špetku propagandy, skončil své čistky a uvažoval už o nových transakcích buď se západními demokraciemi, nebo, a to možná spíš,

s Hitlerem. Také už měl všechno republikánské zlato. Proto zastavil pomoc a Franco mohl zahájit svou poslední katalánskou ofenzívu v naději, že konec je v dohledu. Barcelona padla 28. ledna 1939 a Madrid 28. března. Franco vedl válku bez vášně, a když se dověděl, že skončila, ani nevzhlédl od psacího stolu.(l°3) V den, kdy se vzdal Madrid, vypověděl Hitler smlouvu s Polskem z roku 1934 a 13 dní předtím, 15. března 1939, obsadil celé Československo. Bylo zřejmé, že válka v Evropě je nevyhnutelná. Franco reagoval brutálním poku­ sem izolovat Španělsko nejen od blížící se katastrofy, ale pokud možná od celého dvacátého století vůbec. Hrubé sociální inženýrství a vnitřní křížo­ vá tažení měla ve Španělsku svou dlouhou tradici. V patnáctém a šestnáctém století bylo vyhnáno ze země obrovské množství Maurů, židů a pro­ testantů. Touto makropersekucí se Španělsko vyhnulo reformaci a nábo­ ženským válkám. To, že nepoužilo podobných metod drastického vystěhovávání koncem osmnáctého století, umožnilo vstup francouzské revoluci, která sužovala zemi patnáct let občanskou válkou, jak o tom podávají výmluvné svědectví Goyovy kresby. V dvacátém století pokřesťanská totalitní kultura způsobila Španělsku další tři roky utrpení. Na straně nacionalistů padlo 90.000 vojáků; na straně republikánů 110.000. Zbylo milión válečných invalidů. 10.000 osob zahynulo při náletech, 25.000 podvýživou, 130.000 bylo zavražděno nebo zastřeleno za frontou; když válka skončila, bylo 500.000 v exilu, polovina se už nevrátila/ 1 0 4 ) Škody na národním kulturním majetku byly nesmírné: od slavné knihovny cuenkské katedrály až po nejstarší Goyovy obrazy v jeho rodišti Fuentodos. Franco se rozhodl, že zhoubný nakažlivý proces ukončí amputací snětivého údu španělského kolektivismu. Udělal s levicí to, co později po válce provedli Spojenci s nacismem: zajistil nejprve bezpodmínečnou kapitulaci a pak zemi dekomunizoval, ale způsobem, který se podobal spíš improvizovaným čistkám osvobozené Francie než systematickým procesům v Německu. Nebylo to leninské totalitní masakrování tříd: zákon o politické odpovědnosti z 9. února 1939 se týkal zločinů spáchaných individuálně (jedinou výjimkou byli svobodní zednáři osmnáctého nebo vyššího stupně). Z formálního hlediska za politické přečiny jako takové trest smrti neexistoval/ 105 ) Vítězové se však bouřili - ministr vnitra Suňer chtěl pomstít své bratry, kteří byli postříleni v republikánských věznicích, a takových se našlo tisíce - takže nebylo nesnadné obvinit z hrdelních zločinů republi­ kánské důstojníky všech hodností. Mussoliniho zeť Ciano napsal v červenci 'ze Španělska: „Denně tu probíhají soudy, řekl bych, se zkráceným řízením....Hodně se popravuje. Jen v Madridu 200 až 250 osob za den, 106 v Barceloně 150, v Seville 80."( ) Tímto způsobem zemřelo několik desítek tisíc lidí, avšak celkový počet 193.000, který se někdy udává, není

332

333

(98)

správný, protože mnoho rozsudků smrti vynesených soudem bylo změněno. Franco řekl 31. prosince 1939, že mnozí si budou muset odpykat dlouhé tresty (většinou 15 let): „Je třeba likvidovat nenávist a vášně, které v nás zanechala válka. Nelze to provést liberálně nějakou velkou, ale přitom katastrofální amnestií, která by nebyla gestem odpustem', nýbrž sebeklamem. Musí to být způsob křesťanský, kde se vykoupení dosahuje prací spojenou s lítostí a pokáním."(107) Ještě v roce 1941 bylo ve vězení 233.375 trestanců. Mnoho tisíc těch, kdo řídili republiku, zemřelo v cele nebo ve vyhnanství. Jiným byla zakázána činnost v řadě veřejných nebo soukromých povoláních dekretem z 25. srpna 1939, který dával přednost cílům čistky před vládními nebo hospodářskými zájmy/108) Tímto způsobem se letité a tradiční Španělsko snažilo pod vládou muže, který litoval každé minuty od chvíle, kdy roku 1914 skončil starý svět, zabezbečit proti přítomnosti. Pokus se nakonec nepovedl; ale přece jen poskytl zemi jistou ochranu před peklem, jež postihlo Evropu.

Desátá Konec staré Evropy Období agrese muselo skončit světovou válkou. Nicméně je důležité přesně pochopit, jak a proč k tomuto vyvrcholení došlo, neboťto, co se stalo v třicátých letech, určilo obrysy naší doby v letech osmdesátých. 5. dubna 1940, čtyři dny před nacistickou invazí do Norska, jíž začala nejkritičtější fáze evropské války, provedl Goebbels tajnou instruktáž vybraných německých novinářů, z nichž jeden ji zaznamenal. Klíčová pasáž zní: Až dosud se nám podařilo utajit před nepřítelem skutečné cíle Německa; zrovna tak naši domácí nepřátelé až do roku 1932 nevěděli, kam směřujeme, a že naše dovolávání se legality je pouhý trik. Chtěli jsme získat moc legálně, ale nechtěli jsme ji vykonávat legálně....Byli by nás potlačili. Už v roce 1925 mohli některé zavřít a tím by to skončilo. Neudělali to; nechali nás projít nebezpečnou zónou. A přesně tak tomu bylo i v zahraniční politice....Roku 1933 měl francouzský ministerský předseda prohlásit (a já na jeho místě bych to řekl): „Ten nový říšský kancléř napsal Mein Kampf, kde se praví to a to. Takového člověka v našem sousedství nestrpíme. Buď zmizí, nebo se dáme na pochod! Ale nedali se na pochod. Nechali nás a my jsme proklouzli riskantním pásmem a podařilo se nám obeplout všechny zrádné útesy.,4 když jsme byli připraveni a dobře vyzbrojeni, lépe než oni, pak teprve začali válku!"^ ' Toto pozoruhodné doznání je v podstatě přesným shrnutím toho, co se stalo v třicátých letech. Hitler to naznačil už 3. února v tajné instruktáži svých vedoucích funkcionářů, když se s nimi poprvé sešel po převzetí nejvyšší moci. Řekl jim, že zvrátí Versailleskou smlouvu a udělá z Německa největší velmoc v Evropě. Přitom zdůraznil: „Nejnebezpečnější období je období nového vyzbrojování. Pak uvidíme, má-li Francie státníky. Bude-li je mít, nepopřejí nám čas a napadnou nás. "(2)

Všichni věděli, že Hitlerovy cíle jsou náročné. Německé masy věřily, že jich lze dosáhnout bez války, agresivní diplomacií, za kterou by stála ozbrojená síla. Generálům bylo řečeno, že k válce s největší pravdě­ podobností dojde, ale že bude omezená a krátká. Hitlerovy plány však byly mnohem dalekosáhlejší, než generálové, o masách nemluvě, vůbec tušili, a zahrnovaly nutně ne jednu, ale celou řadu válek. Hitler věděl, co říká, 334

335

správný, protože mnoho rozsudků smrti vynesených soudem bylo změněno. Franco řekl 31. prosince 1939, že mnozí si budou muset odpykat dlouhé tresty (většinou 15 let): „Je třeba likvidovat nenávist a vášně, které v nás zanechala válka. Nelze to provést liberálně nějakou velkou, ale přitom katastrofální amnestií, která by nebyla gestem odpustem', nýbrž sebeklamem. Musí to být způsob křesťanský, kde se vykoupení dosahuje prací spojenou s lítostí a pokáním."(107) Ještě v roce 1941 bylo ve vězení 233.375 trestanců. Mnoho tisíc těch, kdo řídili republiku, zemřelo v cele nebo ve vyhnanství. Jiným byla zakázána činnost v řadě veřejných nebo soukromých povoláních dekretem z 25. srpna 1939, který dával přednost cílům čistky před vládními nebo hospodářskými zájmy/108) Tímto způsobem se letité a tradiční Španělsko snažilo pod vládou muže, který litoval každé minuty od chvíle, kdy roku 1914 skončil starý svět, zabezbečit proti přítomnosti. Pokus se nakonec nepovedl; ale přece jen poskytl zemi jistou ochranu před peklem, jež postihlo Evropu.

Desátá Konec staré Evropy Období agrese muselo skončit světovou válkou. Nicméně je důležité přesně pochopit, jak a proč k tomuto vyvrcholení došlo, neboťto, co se stalo v třicátých letech, určilo obrysy naší doby v letech osmdesátých. 5. dubna 1940, čtyři dny před nacistickou invazí do Norska, jíž začala nejkritičtější fáze evropské války, provedl Goebbels tajnou instruktáž vybraných německých novinářů, z nichž jeden ji zaznamenal. Klíčová pasáž zní: Až dosud se nám podařilo utajit před nepřítelem skutečné cíle Německa; zrovna tak naši domácí nepřátelé až do roku 1932 nevěděli, kam směřujeme, a že naše dovolávání se legality je pouhý trik. Chtěli jsme získat moc legálně, ale nechtěli jsme ji vykonávat legálně....Byli by nás potlačili. Už v roce 1925 mohli některé zavřít a tím by to skončilo. Neudělali to; nechali nás projít nebezpečnou zónou. A přesně tak tomu bylo i v zahraniční politice....Roku 1933 měl francouzský ministerský předseda prohlásit (a já na jeho místě bych to řekl): „Ten nový říšský kancléř napsal Mein Kampf, kde se praví to a to. Takového člověka v našem sousedství nestrpíme. Buď zmizí, nebo se dáme na pochod! Ale nedali se na pochod. Nechali nás a my jsme proklouzli riskantním pásmem a podařilo se nám obeplout všechny zrádné útesy.,4 když jsme byli připraveni a dobře vyzbrojeni, lépe než oni, pak teprve začali válku!"^ ' Toto pozoruhodné doznání je v podstatě přesným shrnutím toho, co se stalo v třicátých letech. Hitler to naznačil už 3. února v tajné instruktáži svých vedoucích funkcionářů, když se s nimi poprvé sešel po převzetí nejvyšší moci. Řekl jim, že zvrátí Versailleskou smlouvu a udělá z Německa největší velmoc v Evropě. Přitom zdůraznil: „Nejnebezpečnější období je období nového vyzbrojování. Pak uvidíme, má-li Francie státníky. Bude-li je mít, nepopřejí nám čas a napadnou nás. "(2)

Všichni věděli, že Hitlerovy cíle jsou náročné. Německé masy věřily, že jich lze dosáhnout bez války, agresivní diplomacií, za kterou by stála ozbrojená síla. Generálům bylo řečeno, že k válce s největší pravdě­ podobností dojde, ale že bude omezená a krátká. Hitlerovy plány však byly mnohem dalekosáhlejší, než generálové, o masách nemluvě, vůbec tušili, a zahrnovaly nutně ne jednu, ale celou řadu válek. Hitler věděl, co říká, 334

335

když v Mein Kampfu napsal: „Německo musí být buď světová velmoc, nebo ať raději neexistuje." Když mluvil o „světové velmoci", mínil něco daleko většího než vilémovské Německo, které vládlo pouze ve střední Evropě. Mínil „světovou" velmoc v pravém slova smyslu. Poučení, které si vzal z první světové války a z Ludendorffovy analýzy bylo, že Německo musí pro­ razit kruh střední Evropy, který je rdousíX3) Podle Hitlerova názoru se to Ludendorffovi málem podařilo v Brestu Litevském, ale „dýka, kterou mu do zad vrazila domácí fronta", všecko zhatila. Proto jeho skutečné plány začínaly tam, kde končil Brest Litevský: hodiny se měly posunout zpět k jaru 1918, ale s Německem pevným, sjednoceným, odpočinutým a především „očištěným". Hitlerovy cíle lze rekonstruovat nejenom z Mein Kampfu s jeho důrazem na „východní politiku", ale už z jeho prvních projevů a z takzvané „druhé" či „tajné" knihy z roku 1928.(4) Už z těchto podkladů jasně vyplývá, že „očišťovací" proces - likvidace židů - byl pro celou dlouhodobou strategii podstatný. Jako rasový socialista na rozdíl od socialisty třídního Hitler věřil, že hybnou silou dějin je rasa. Když dojde k znečištění rasy, tato síla nemůže působit. A znečišťující látku produkují především židé. Obdivo­ val je jako „záporné nadlidi". Ve svých Rozhovorech se vyjádřil, že kdyby 5.000 židů emigrovalo do Švédska, zakrátko by tam ovládli všechny klíčové pozice: protože žid si dokáže uchovat, jak napsal v Mein Kampfu, „čistotu krve" lip než jiné národy světa. Němci mají u srovnání s židy krev „otrávenou". Proto prohráli světovou válku. I on sám má otrávenou krev: proto se občas dopouští chyb - neboť „my všichni trpíme smíšenou, zkaženou krví".(5) Znečištění rasy byla poměrně běžná obsedantní představa v době Hitlerova mládí asi tak jako znečišťování prostředí se stalo obsesí sedmde­ sátých a osmdesátých let. Dojem všeobecného znečištění působil velmi sugestivně na typ lidí, kteří věřili, že konspirační teorie jsou hybnou pákou dějinných událostí. Jako později ekologové i oni se domnívali, že se rasové znečištění šíří neobyčejně rychle, že hrozí světová katastrofa, a že potrvá dlouho, než se směr vývoje obrátí, i kdyby se příslušná opatření provedla okamžitě. Hitler počítal, že jeho režim bude potřebovat sto let, aby zbavil Německo rasové nákazy: na druhé straně, podaří-li se Němcům jako prvním dosáhnout rasové čistoty, stanou se nutně „pány země" (Mein Kampf). Charakteristickým rysem hitlerovské rasové teorie byla za prvé tato zakořeněná víra, že po „očištění" se Německo stane první skutečnou velmocí a nakonec prvním svrchovaným státem světa; a za druhé, absolutní přesvědčení, že „židovské poskvrnění rasy" a bolševismus je jedno a totéž. Když roku 1928 napsal svou „druhou" knihu, neuvědomoval si, že starý „židobolševismus" už přestal existovat a že Stalinovo Rusko je v podstatě stejně antisemitské, jako byl carský režim. Právě naopak, myslel, že Sovětský svaz je židovský kulturní jev. Proto bylo cílem jeho politických snah bojovat

proti „záplavě choroboplodných bacilů, které se v přítomné době líhnou v Rusku".( 6 ) „Očišťování" odpovídalo tedy dokonale obnovení německé tradiční východní politiky až na to, že bylo myšleno v daleko náročnějším měřítku. Takže Hitlerův celkový program byl tento: Především ovládnout samotné Německo a zahájit očišťovací proces doma. Za druhé, zničit versailleská ujednání a udělat z Německa vedoucí stát ve střední Evropě. Toho všeho mohl dosáhnout bez války. Za třetí, z této mocenské pozice zničit Sovětský svaz (válkou), aby se zbavil „líhně bacilů", a kolonizací vytvořit spolehlivé ekonomické a strategické zázemí pro založení kontinentální říše, v níž Francie a Itálie by hrály úlohu pouhých satelitů. Ve čtvrté etapě by Německo získalo rozsáhlé koloniální panství v Africe a kromě toho velké zaoceánské loďstvo, čímž by se stalo jednou ze čtyř supervelmocí vedle Británie, Japonska a Spojených států. A nakonec, pro generaci, která nastoupí po jeho smrti, plánoval Hitler rozhodující střetnutí mezi Německem a Spojenými státy o světovou nadvládu/ 7 ) Nikdo od Napoleona neměl tak odvážné touhy. Svým velikášstvím se tento program podobá plánům Alexandra Makedonského. Přesto se Hitler, dokud ho neobklopila válka, kterou vyvolal, vždy vyznačoval pragmatickým myšlením. Jako Lenin byl absolutní oportunista, připravený chopit se jakékoli příležitosti a upravit podle ní svou teorii. To vedlo některé historiky k názoru, že neměl základní program. Ve skutečnosti, i když přizpůsoboval taktiku dané chvíli, prováděl svou dlouhodobou strategii s brutální bezohledností, pro níž se v dějinách lidské ctižádosti jen stěží najde obdoba. Na rozdíl od většiny tyranů nikdy nepodlehl pokušení, aby přesycen absolutní mocí nějak polevil. Právě naopak. Jako šílený ustavičně zvyšoval sázky u hracího stolu a snažil se urychlit běh dějin. Obával se, že jeho revoluce ztratí dynamiku. Považoval se za nepostradatelného a soudil, že alespoň čtyři etapy jeho programu se musí uskutečnit nejen za jeho života, ale pokud bude ještě v plné síle. Právě pro svou netrpělivost byl tak nebezpečný v krátkodobých plánech a tak neúčinný při dlouhodobých úkolech (pravý opak sovětských stratégů). V tajném projevu k německým šéfredaktorům novin v listopadu 1938 po velkém vítězství v Mnichově si stěžoval, že jeho mírovými řečmi německý národ příliš zpohodlněl. Dokazoval, že přijmout mír a tím i stabilitu jako trvalý stav mezinárodního života by pro Němce znamenalo přijmout ducha poraženectví. Násilí je nutnost a svět se na ně musí připravit/ 8 ) « S takovouto zrůdou vypuštěnou na svobodu a ovládající bez jakýchkoli zábran druhý největší hospodářský systém světa - který se první a vlastně jediný dostal bez úhony z Velké krize -jaká byla naděje na udržení stavu staré Evropy? Největší velmoc s legitimní vládou, Spojené státy, se doslova

336

337

když v Mein Kampfu napsal: „Německo musí být buď světová velmoc, nebo ať raději neexistuje." Když mluvil o „světové velmoci", mínil něco daleko většího než vilémovské Německo, které vládlo pouze ve střední Evropě. Mínil „světovou" velmoc v pravém slova smyslu. Poučení, které si vzal z první světové války a z Ludendorffovy analýzy bylo, že Německo musí pro­ razit kruh střední Evropy, který je rdousíX3) Podle Hitlerova názoru se to Ludendorffovi málem podařilo v Brestu Litevském, ale „dýka, kterou mu do zad vrazila domácí fronta", všecko zhatila. Proto jeho skutečné plány začínaly tam, kde končil Brest Litevský: hodiny se měly posunout zpět k jaru 1918, ale s Německem pevným, sjednoceným, odpočinutým a především „očištěným". Hitlerovy cíle lze rekonstruovat nejenom z Mein Kampfu s jeho důrazem na „východní politiku", ale už z jeho prvních projevů a z takzvané „druhé" či „tajné" knihy z roku 1928.(4) Už z těchto podkladů jasně vyplývá, že „očišťovací" proces - likvidace židů - byl pro celou dlouhodobou strategii podstatný. Jako rasový socialista na rozdíl od socialisty třídního Hitler věřil, že hybnou silou dějin je rasa. Když dojde k znečištění rasy, tato síla nemůže působit. A znečišťující látku produkují především židé. Obdivo­ val je jako „záporné nadlidi". Ve svých Rozhovorech se vyjádřil, že kdyby 5.000 židů emigrovalo do Švédska, zakrátko by tam ovládli všechny klíčové pozice: protože žid si dokáže uchovat, jak napsal v Mein Kampfu, „čistotu krve" lip než jiné národy světa. Němci mají u srovnání s židy krev „otrávenou". Proto prohráli světovou válku. I on sám má otrávenou krev: proto se občas dopouští chyb - neboť „my všichni trpíme smíšenou, zkaženou krví".(5) Znečištění rasy byla poměrně běžná obsedantní představa v době Hitlerova mládí asi tak jako znečišťování prostředí se stalo obsesí sedmde­ sátých a osmdesátých let. Dojem všeobecného znečištění působil velmi sugestivně na typ lidí, kteří věřili, že konspirační teorie jsou hybnou pákou dějinných událostí. Jako později ekologové i oni se domnívali, že se rasové znečištění šíří neobyčejně rychle, že hrozí světová katastrofa, a že potrvá dlouho, než se směr vývoje obrátí, i kdyby se příslušná opatření provedla okamžitě. Hitler počítal, že jeho režim bude potřebovat sto let, aby zbavil Německo rasové nákazy: na druhé straně, podaří-li se Němcům jako prvním dosáhnout rasové čistoty, stanou se nutně „pány země" (Mein Kampf). Charakteristickým rysem hitlerovské rasové teorie byla za prvé tato zakořeněná víra, že po „očištění" se Německo stane první skutečnou velmocí a nakonec prvním svrchovaným státem světa; a za druhé, absolutní přesvědčení, že „židovské poskvrnění rasy" a bolševismus je jedno a totéž. Když roku 1928 napsal svou „druhou" knihu, neuvědomoval si, že starý „židobolševismus" už přestal existovat a že Stalinovo Rusko je v podstatě stejně antisemitské, jako byl carský režim. Právě naopak, myslel, že Sovětský svaz je židovský kulturní jev. Proto bylo cílem jeho politických snah bojovat

proti „záplavě choroboplodných bacilů, které se v přítomné době líhnou v Rusku".( 6 ) „Očišťování" odpovídalo tedy dokonale obnovení německé tradiční východní politiky až na to, že bylo myšleno v daleko náročnějším měřítku. Takže Hitlerův celkový program byl tento: Především ovládnout samotné Německo a zahájit očišťovací proces doma. Za druhé, zničit versailleská ujednání a udělat z Německa vedoucí stát ve střední Evropě. Toho všeho mohl dosáhnout bez války. Za třetí, z této mocenské pozice zničit Sovětský svaz (válkou), aby se zbavil „líhně bacilů", a kolonizací vytvořit spolehlivé ekonomické a strategické zázemí pro založení kontinentální říše, v níž Francie a Itálie by hrály úlohu pouhých satelitů. Ve čtvrté etapě by Německo získalo rozsáhlé koloniální panství v Africe a kromě toho velké zaoceánské loďstvo, čímž by se stalo jednou ze čtyř supervelmocí vedle Británie, Japonska a Spojených států. A nakonec, pro generaci, která nastoupí po jeho smrti, plánoval Hitler rozhodující střetnutí mezi Německem a Spojenými státy o světovou nadvládu/ 7 ) Nikdo od Napoleona neměl tak odvážné touhy. Svým velikášstvím se tento program podobá plánům Alexandra Makedonského. Přesto se Hitler, dokud ho neobklopila válka, kterou vyvolal, vždy vyznačoval pragmatickým myšlením. Jako Lenin byl absolutní oportunista, připravený chopit se jakékoli příležitosti a upravit podle ní svou teorii. To vedlo některé historiky k názoru, že neměl základní program. Ve skutečnosti, i když přizpůsoboval taktiku dané chvíli, prováděl svou dlouhodobou strategii s brutální bezohledností, pro níž se v dějinách lidské ctižádosti jen stěží najde obdoba. Na rozdíl od většiny tyranů nikdy nepodlehl pokušení, aby přesycen absolutní mocí nějak polevil. Právě naopak. Jako šílený ustavičně zvyšoval sázky u hracího stolu a snažil se urychlit běh dějin. Obával se, že jeho revoluce ztratí dynamiku. Považoval se za nepostradatelného a soudil, že alespoň čtyři etapy jeho programu se musí uskutečnit nejen za jeho života, ale pokud bude ještě v plné síle. Právě pro svou netrpělivost byl tak nebezpečný v krátkodobých plánech a tak neúčinný při dlouhodobých úkolech (pravý opak sovětských stratégů). V tajném projevu k německým šéfredaktorům novin v listopadu 1938 po velkém vítězství v Mnichově si stěžoval, že jeho mírovými řečmi německý národ příliš zpohodlněl. Dokazoval, že přijmout mír a tím i stabilitu jako trvalý stav mezinárodního života by pro Němce znamenalo přijmout ducha poraženectví. Násilí je nutnost a svět se na ně musí připravit/ 8 ) « S takovouto zrůdou vypuštěnou na svobodu a ovládající bez jakýchkoli zábran druhý největší hospodářský systém světa - který se první a vlastně jediný dostal bez úhony z Velké krize -jaká byla naděje na udržení stavu staré Evropy? Největší velmoc s legitimní vládou, Spojené státy, se doslova

336

337

odřízly od Evropy. Už roku 1930 se vyslovily pro ochranářskou politiku a tato opatření byla ještě zesílena, když nastoupil Roosevelt a dal rozpuštěním světové hospodářské konference v červenci 1933 jasně najevo, že jeho Nový úděl je neslučitelný sjakýmikoli úvahami o celosvětovém trhu: že zavádí „kapitalismus jedné země" právě tak, jako Stalin zavedl „socialismus jedné země". Tato izolace pak byla formálně vyhlášena zákonem o neutralitě schváleným demokratickým Kongresem roku 1935. Téhož roku mladý spisovatel Herbert Agar znechucen tím, co se děje v Evropě, vyjádřil náladu mnoha amerických intelektuálů výzvou, aby jeho spoluobčané zapomněli na svůj evropský původ a věnovali se vlastní vznikající kultuře. „Za šestiletého pobytu v Evropě," napsal, „jsem se poučil, že nejlepší hodnoty amerického života nejsou ty, které jsme otrocky převzali z Evropy, nýbrž ty, které jsme svobodně přizpůsobili nebo jinak rozvinuli - zkrátka hodnoty naševlastní."( 9 ) Roosevelt se sám v určitých náladách považoval za světoobčana, ale jeho internacionalismus byl spíš slovní, možná dokonce rétorický, než praktický. V roce 1933 za jednostranné odzbrojení Ameriky nemohl; ale k zlepšení situace neudělal v prvním prezidentském období nic a na počátku druhého období velmi málo. Jak si všiml George Kennan, jeden z nejschopnějších mladších diplomatů, Rooseveltovy výroky byly určeny spíš pro domácí politickou potřebu a efekt než k tomu, aby ovlivňovaly světové události.( 10 ) Obklopen mladými stoupenci Nového údělu, kteří sice měli vůči Evropě dobré úmysly, ale v zahraniční politice byli beznadějně primitivní a zoufale amatérští a v každém případě zaujatí pouze americkými vnitřními problémy, Roosevelt se snažil jevit velkomyslný a „pokrokový". Jeho velkomyslnost se ovšem projevovala hlavně v tom, že požadoval, aby Británie pevnou rukou zajišťovala internacionální pořádek, a jeho pokrokovost v tom, že se domníval, že sovětské Rusko, jeden z totalitních dravců, má pro světový mír větší význam než Británie. Až do své smrti roku 1945 trpěl v přístupu k zahraniční politice nenapra­ vitelnou lehkomyslností a povrchností. Je typické, že jedním z hlavních zdrojů informací o Británii a vůbec o událostech v Evropě mu byl koncem třicátých let ultralevicový, konspirační teorii propagující plátek The Week vy­ dávaný redaktorem komunistického Daily Workeru Claudem CockburnemX11) Ustanovení některých velvyslanců byl vyslovený přehmat. Do Londýna poslal zapřísáhlého nepřítele Angličanů Josepha Kennedyho a do Moskvy úplatného a lehkověrného Josepha Daviese. Učinit Daviese velvyslancem byl čin obzvlášť katastrofami, neboť americké diplomatické zastoupení v Moskvě bylo personálně dobře obsazené a výtečně informované a spolupracovalo s velmi kvalitním odborem pro východoevropské záležitosti při americkém ministerstvu zahraničí. Sovětský zahraniční ministr Litvínov sám uznal, že

338

tento odbor má lepší zprávy o sovětské zahraniční politice než sovětská vládaX12) Pět měsíců poté, co se Davies stal v roce 1936 velvyslancem s příkazem získat za každou cenu Stalinovo přátelství, byl odbor zrušen, jeho knihovna rozebrána a kartotéka zničena. Kennan, který byl na moskevském velvyslanectví, cítil, že to „páchne sovětským vlivem.... někde ve vyšších sférách vládních kruhů". Rozhodně to ukazovalo přinejmenším na tvrdý boj mezi ministrem zahraničí Cordellem Hullem a jeho potměšilým homosexuálním náměstkem Sumnerem Wellesem.(13) Oba byli zaměřeni proti Angličanům, Hulí byl přesvědčen, že britský nový systém imperiální celní preference, který byl reakcí na lavinu obchodních omezení způsobených Smoot-Hawleyovým tarifem, je větší hrozbou pro světový mír než kterýkoli z diktátorů. Jak dosvědčuje spousta diplomatických listin, Rooseveltova vláda nebyla ochotna projednávat zvláštní vojenskou a diplomatickou pomoc Británii a Francii proti Německu. Rooseveltovy odsuzující proslovy jako známá „karanténní" řeč v říjnu 1937 nebo jeho absurdní požadavek z dubna 1939, aby dal Hitler jednatřiceti vyjmenovaným státům záruku, že je deset let nenapadne, byly méně než bezcenné. Tento požadavek ostatně přesvědčil Hitlera, že Roosevelt za žádných okolností nezasáhne vojensky, a odpověděl na něj 28. dubna ve svém posledním projevu na říšském sněmu se zjevným pohrdáním a posměchem. ( 14 ) Ještě v letech 1933-4 mohly Británie a Francie zvládnout Hitlera i bez Ameriky, kdyby bývaly jednaly rozhodně a svorně. Francie k tomu skutečně měla na krátkou dobu materiální prostředky. Jenže po Poincaréově odchodu roku 1929 už nebyla naděje, že by mohla provést preventivní úder. Rooseveltova politika byla ze zásady protifrancouzská, a to nejen snahou donutit Francii k jednostrannému odzbrojení, ale i hospodářským tlakem, který měl překazit, když Roosevelt zrušil v Americe zlatou měnu, vzdorovitý pokus Francouzů vytvořit „zlatý blok", čemuž věnovali v roce 1933 značně energie. Mezitím se Hitler konsolidoval a urychloval tajné vyzbrojování, které bylo charakteristickým rysem posledních let výmarského státu. I Britové chtěli oslabit francouzskou armádu. Není větší nebezpečí, jež by mohlo vyvolat budoucí válku, řekl v Dolní sněmovně 13. května ministr zahraničí sir John Simon, než dobře vyzbrojená Francie hraničící s odzbrojeným Německem. Dokonce ještě po Hitlerově převzetí moci zůstalo britskou politikou vyvíjet na Francii nátlak, aby snížila počet branných sil. Téhož odpoledne, co dal Hitler schválit říšským sněmem „zmocňovací zákon", 'oznámil Anthony Eden jménem vlády, že Británie bude usilovat o snížení francouzské armády z 694.000 na 400.000 mužů, a vytýkal Churchillovi, že protestuje proti opatřením, která „mají Evropě zajistit tolik potřebný mír". Dolní sněmovna byla ve špatné náladě a rozezlena - na Churchilla, 339

odřízly od Evropy. Už roku 1930 se vyslovily pro ochranářskou politiku a tato opatření byla ještě zesílena, když nastoupil Roosevelt a dal rozpuštěním světové hospodářské konference v červenci 1933 jasně najevo, že jeho Nový úděl je neslučitelný sjakýmikoli úvahami o celosvětovém trhu: že zavádí „kapitalismus jedné země" právě tak, jako Stalin zavedl „socialismus jedné země". Tato izolace pak byla formálně vyhlášena zákonem o neutralitě schváleným demokratickým Kongresem roku 1935. Téhož roku mladý spisovatel Herbert Agar znechucen tím, co se děje v Evropě, vyjádřil náladu mnoha amerických intelektuálů výzvou, aby jeho spoluobčané zapomněli na svůj evropský původ a věnovali se vlastní vznikající kultuře. „Za šestiletého pobytu v Evropě," napsal, „jsem se poučil, že nejlepší hodnoty amerického života nejsou ty, které jsme otrocky převzali z Evropy, nýbrž ty, které jsme svobodně přizpůsobili nebo jinak rozvinuli - zkrátka hodnoty naševlastní."( 9 ) Roosevelt se sám v určitých náladách považoval za světoobčana, ale jeho internacionalismus byl spíš slovní, možná dokonce rétorický, než praktický. V roce 1933 za jednostranné odzbrojení Ameriky nemohl; ale k zlepšení situace neudělal v prvním prezidentském období nic a na počátku druhého období velmi málo. Jak si všiml George Kennan, jeden z nejschopnějších mladších diplomatů, Rooseveltovy výroky byly určeny spíš pro domácí politickou potřebu a efekt než k tomu, aby ovlivňovaly světové události.( 10 ) Obklopen mladými stoupenci Nového údělu, kteří sice měli vůči Evropě dobré úmysly, ale v zahraniční politice byli beznadějně primitivní a zoufale amatérští a v každém případě zaujatí pouze americkými vnitřními problémy, Roosevelt se snažil jevit velkomyslný a „pokrokový". Jeho velkomyslnost se ovšem projevovala hlavně v tom, že požadoval, aby Británie pevnou rukou zajišťovala internacionální pořádek, a jeho pokrokovost v tom, že se domníval, že sovětské Rusko, jeden z totalitních dravců, má pro světový mír větší význam než Británie. Až do své smrti roku 1945 trpěl v přístupu k zahraniční politice nenapra­ vitelnou lehkomyslností a povrchností. Je typické, že jedním z hlavních zdrojů informací o Británii a vůbec o událostech v Evropě mu byl koncem třicátých let ultralevicový, konspirační teorii propagující plátek The Week vy­ dávaný redaktorem komunistického Daily Workeru Claudem CockburnemX11) Ustanovení některých velvyslanců byl vyslovený přehmat. Do Londýna poslal zapřísáhlého nepřítele Angličanů Josepha Kennedyho a do Moskvy úplatného a lehkověrného Josepha Daviese. Učinit Daviese velvyslancem byl čin obzvlášť katastrofami, neboť americké diplomatické zastoupení v Moskvě bylo personálně dobře obsazené a výtečně informované a spolupracovalo s velmi kvalitním odborem pro východoevropské záležitosti při americkém ministerstvu zahraničí. Sovětský zahraniční ministr Litvínov sám uznal, že

338

tento odbor má lepší zprávy o sovětské zahraniční politice než sovětská vládaX12) Pět měsíců poté, co se Davies stal v roce 1936 velvyslancem s příkazem získat za každou cenu Stalinovo přátelství, byl odbor zrušen, jeho knihovna rozebrána a kartotéka zničena. Kennan, který byl na moskevském velvyslanectví, cítil, že to „páchne sovětským vlivem.... někde ve vyšších sférách vládních kruhů". Rozhodně to ukazovalo přinejmenším na tvrdý boj mezi ministrem zahraničí Cordellem Hullem a jeho potměšilým homosexuálním náměstkem Sumnerem Wellesem.(13) Oba byli zaměřeni proti Angličanům, Hulí byl přesvědčen, že britský nový systém imperiální celní preference, který byl reakcí na lavinu obchodních omezení způsobených Smoot-Hawleyovým tarifem, je větší hrozbou pro světový mír než kterýkoli z diktátorů. Jak dosvědčuje spousta diplomatických listin, Rooseveltova vláda nebyla ochotna projednávat zvláštní vojenskou a diplomatickou pomoc Británii a Francii proti Německu. Rooseveltovy odsuzující proslovy jako známá „karanténní" řeč v říjnu 1937 nebo jeho absurdní požadavek z dubna 1939, aby dal Hitler jednatřiceti vyjmenovaným státům záruku, že je deset let nenapadne, byly méně než bezcenné. Tento požadavek ostatně přesvědčil Hitlera, že Roosevelt za žádných okolností nezasáhne vojensky, a odpověděl na něj 28. dubna ve svém posledním projevu na říšském sněmu se zjevným pohrdáním a posměchem. ( 14 ) Ještě v letech 1933-4 mohly Británie a Francie zvládnout Hitlera i bez Ameriky, kdyby bývaly jednaly rozhodně a svorně. Francie k tomu skutečně měla na krátkou dobu materiální prostředky. Jenže po Poincaréově odchodu roku 1929 už nebyla naděje, že by mohla provést preventivní úder. Rooseveltova politika byla ze zásady protifrancouzská, a to nejen snahou donutit Francii k jednostrannému odzbrojení, ale i hospodářským tlakem, který měl překazit, když Roosevelt zrušil v Americe zlatou měnu, vzdorovitý pokus Francouzů vytvořit „zlatý blok", čemuž věnovali v roce 1933 značně energie. Mezitím se Hitler konsolidoval a urychloval tajné vyzbrojování, které bylo charakteristickým rysem posledních let výmarského státu. I Britové chtěli oslabit francouzskou armádu. Není větší nebezpečí, jež by mohlo vyvolat budoucí válku, řekl v Dolní sněmovně 13. května ministr zahraničí sir John Simon, než dobře vyzbrojená Francie hraničící s odzbrojeným Německem. Dokonce ještě po Hitlerově převzetí moci zůstalo britskou politikou vyvíjet na Francii nátlak, aby snížila počet branných sil. Téhož odpoledne, co dal Hitler schválit říšským sněmem „zmocňovací zákon", 'oznámil Anthony Eden jménem vlády, že Británie bude usilovat o snížení francouzské armády z 694.000 na 400.000 mužů, a vytýkal Churchillovi, že protestuje proti opatřením, která „mají Evropě zajistit tolik potřebný mír". Dolní sněmovna byla ve špatné náladě a rozezlena - na Churchilla, 339

poznamenalDaiTy DispatchÁ15) Zatímco Goringovo gestapo honilo po ulicích poděšené německé socialisty, jejich britští soudruzi se snažili ukřičet Churchilla, když poukazoval na to, že Hitler vMein Kampfii výslovně píše, že zničí Francii tak, že si zajistí britskou neutralitu - ale anifiihrer nepočítal s tím, že Britové budou chtít omezovat francouzskou obranu sami. Ve Francii se chovali socialisté Leona Bluma neméně absurdně, když vedli kampaň proti prodloužení vojenské služby z jednoho na dva roky. Francouzská pravice obnovovala pod vlivem nacistů antisemitismus a razila heslo „Raději Hitlera než Bluma". Pokud se Francie týče, Hitler už byl koncem roku 1933 z „ne­ bezpečného pásma" venku; alespoň si to mysleli Poláci, kteří měsíc nato Francii jako účinného spojence odepsali a uzavřeli ničím nepodloženou dvoustrannou dohodu o neútočení - s Hitlerem. Británie nebyla tolik demoralizována v třicátých letech jako Francie. Ale i tam se vyskytovaly zlověstné známky dekadence. Její váha v světové politice závisela především na impériu a impérium se točilo kolem Indie. Roku 1931 se vývoj, který uvedly do pohybu Montaguovy reformy a amritsarský debakl, začal zrychlovat. Britské panství se zřejmě rozpadalo. Ministr zahraničí lord Birkenhead už roku 1925 varoval, že ústupky hindům pouze vyprovokují muslimy, aby požadovali samostatnost (přirovnával muslimy k obyvatelům Ulsteru a hindy k irským nacionalistům), a předpo­ věděl: „Sebevíc konferencí nemůže překlenout to, co překlenout nelze; mezi oběma zeměmi je propast, kterou nezakryje žádná vynalézavá politická machinace."( 16 ) 26. ledna 1931 řekl Churchill v dolní sněmovně, že za politickou agitaci sedí 60.000 Indů. O dva měsíce později povraždili hindové v Cawnpore 1.000 muslimů a následovaly rasové a náboženské nepokoje na celém subkontinentě. To bylo v třicátých letech běžné. Poněvadž budoucnost byla nejistá, britští kandidáti se už nehlásili do indické správy a v přijímacích zkouškách získávali první místa Indové.( 1 7 ) Británie omezovala své investice a hospodářská hodnota Indie byla pro ni čím dál tím menší. ( 1 8 ) Churchill, který Indii miloval a tento vývoj pravděpodobně nesl hůř než cokoli jiného v svém životě, se obával, že slabá britská politika povede v Indii k opakování čínské tragédie: k rozpadu a k rozdělení celé říše a k násilné smrti nesčetných miliónů, přičemž prvními obětmi budou „nečistí" páriové. „Už se začíná projevovat hltavá hrabivost," zapsal si 18. března 1931, „a svrbějící prsty ohmatávají lačně obrovskou kořist opuštěného impéria." Ale i Británie na to doplatí. Věděl, že svět „vstupuje do období, kdy hustě zalidněné průmyslové země povedou intenzívní zápas o vlastní záchranu a přežití" a že Británie bude brzy „bojovat na život a na smrt" a že je proto důležité, aby si podržela Indii (květen 1933).(19) Churchill vedl nejsoustředěnější a nejusilovnější politickou kampaň svého života proti zákonu o Indii z roku 1935, „obludnému pomníku hanby

|x>stavenému trpaslíky", kterým se zaváděla v Indii federální domácí vláda, jež zvýhodňovala hlavně profesionální brahmínské politiky a prakticky nebyla schopná fungovat. Ale navzdory titánskému úsilí se mu nepodařilo v Británii získat podporu široké veřejnosti. Veškeré jeho řečnické umění bylo marné. Ani britskou komunitu v Indii nezainteresoval: všichni už impérium odepsali. Řadoví konzervativní poslanci byli apatičtí a už se smířili s postupným odchodem Britů. Churchill jich nepřesvědčil víc než osmdesát devět, aby se postavili proti návrhu zákona, který prošel obrovskou většinou 264 hlasů. Pravda je, že ačkoli britské impérium stále ještě zaujímalo čtvrtinu zemského povrchu, v roce 1935 byl imperialismus v Británii už mrtvý a čekal pouze na svůj pohřeb. Churchill se v zoufalství obrátil od Indie k novému úkolu - vyzbrojit Británii tak, aby přežila. Ale i to se občas jevilo jako ztracená věc. V třicátých letech pronikal vliv skupiny Bloomsbury do všech oblastí a podmanil si téměř všechny politicky aktivní občany. Lásku k vlasti, kterou se Strachey snažil s takovým úspěchem zničit, nahradila u levičácké inteligence důležitější loajalita k Stalinovi. V třicátých letech apoštolově už nebyli centrem politické skepse; stali se živnou půdou, odkud vycházeli prosovětští špióni.í 20 ) Zatímco někteří z nich jako Anthony Blunt, Guy Burgess a Leo Long měli za úkol pronikat do britských úřadů a institucí a předávat získané informace Moskvě, celá levice se pod vedením komunistů starala o to, aby Británie zůstávala nevyzbrojená, což byla taktika, kterou Stalin zastával, než ho v červnu 1941 napadl Hitler. V dvacátých letech byli britští komunisté dělnickou stranou, novotářskou a nezávislou. Začátkem třicátých let do ní začali vstupovat intelektuálové středních vrstev a komunistická strana se rychle stala podlézavou služkou sovětské zahraniční politiky/ 21 ) Britští marxisté, mezi něž patřili političtí teoretikové jako G. D. H. Góle a Harold Laski a vědci jako Joseph Needham, J. B. S. Haldane a J. D. Bernal, přijímali nekriticky primitivní a naprosto zcestný názor, že „kapitalistickou Británii" a „fašistické Německo" ovládají tytéž mezinárodní zájmy a že účelem nového vyzbrojování je prostě jen udržovat imperialismus a zničit socialismus. Labour party zastávala totéž hledisko v zředěné formě. V červnu 1933 při doplňovacích volbách v East Fulhamu obdržel labouristický kandidát od předsedy této strany George Lansburyho poselství: „Zavřel bych odvodní místnosti, rozpustil armádu a odzbrojil letectvo. Zrušil bych celou hroznou mašinérii války a řekl bych světu .dělejte, co umíte'."( 2 2 ) Clement Atlee, který po něm nastoupil v předsednické funkci, prohlásil 21. prosince 1933 « v dolní sněmovně: „Jsme jednoznačně proti všemu, co souvisí se zbrojením." Labouristé důsledně hlasovali, řečnili a vedli propagandu proti zbrojení až do začátku války.

340

341

Připravenost a nesmlouvavý postoj odmítala rovněž celá škála britských

poznamenalDaiTy DispatchÁ15) Zatímco Goringovo gestapo honilo po ulicích poděšené německé socialisty, jejich britští soudruzi se snažili ukřičet Churchilla, když poukazoval na to, že Hitler vMein Kampfii výslovně píše, že zničí Francii tak, že si zajistí britskou neutralitu - ale anifiihrer nepočítal s tím, že Britové budou chtít omezovat francouzskou obranu sami. Ve Francii se chovali socialisté Leona Bluma neméně absurdně, když vedli kampaň proti prodloužení vojenské služby z jednoho na dva roky. Francouzská pravice obnovovala pod vlivem nacistů antisemitismus a razila heslo „Raději Hitlera než Bluma". Pokud se Francie týče, Hitler už byl koncem roku 1933 z „ne­ bezpečného pásma" venku; alespoň si to mysleli Poláci, kteří měsíc nato Francii jako účinného spojence odepsali a uzavřeli ničím nepodloženou dvoustrannou dohodu o neútočení - s Hitlerem. Británie nebyla tolik demoralizována v třicátých letech jako Francie. Ale i tam se vyskytovaly zlověstné známky dekadence. Její váha v světové politice závisela především na impériu a impérium se točilo kolem Indie. Roku 1931 se vývoj, který uvedly do pohybu Montaguovy reformy a amritsarský debakl, začal zrychlovat. Britské panství se zřejmě rozpadalo. Ministr zahraničí lord Birkenhead už roku 1925 varoval, že ústupky hindům pouze vyprovokují muslimy, aby požadovali samostatnost (přirovnával muslimy k obyvatelům Ulsteru a hindy k irským nacionalistům), a předpo­ věděl: „Sebevíc konferencí nemůže překlenout to, co překlenout nelze; mezi oběma zeměmi je propast, kterou nezakryje žádná vynalézavá politická machinace."( 16 ) 26. ledna 1931 řekl Churchill v dolní sněmovně, že za politickou agitaci sedí 60.000 Indů. O dva měsíce později povraždili hindové v Cawnpore 1.000 muslimů a následovaly rasové a náboženské nepokoje na celém subkontinentě. To bylo v třicátých letech běžné. Poněvadž budoucnost byla nejistá, britští kandidáti se už nehlásili do indické správy a v přijímacích zkouškách získávali první místa Indové.( 1 7 ) Británie omezovala své investice a hospodářská hodnota Indie byla pro ni čím dál tím menší. ( 1 8 ) Churchill, který Indii miloval a tento vývoj pravděpodobně nesl hůř než cokoli jiného v svém životě, se obával, že slabá britská politika povede v Indii k opakování čínské tragédie: k rozpadu a k rozdělení celé říše a k násilné smrti nesčetných miliónů, přičemž prvními obětmi budou „nečistí" páriové. „Už se začíná projevovat hltavá hrabivost," zapsal si 18. března 1931, „a svrbějící prsty ohmatávají lačně obrovskou kořist opuštěného impéria." Ale i Británie na to doplatí. Věděl, že svět „vstupuje do období, kdy hustě zalidněné průmyslové země povedou intenzívní zápas o vlastní záchranu a přežití" a že Británie bude brzy „bojovat na život a na smrt" a že je proto důležité, aby si podržela Indii (květen 1933).(19) Churchill vedl nejsoustředěnější a nejusilovnější politickou kampaň svého života proti zákonu o Indii z roku 1935, „obludnému pomníku hanby

|x>stavenému trpaslíky", kterým se zaváděla v Indii federální domácí vláda, jež zvýhodňovala hlavně profesionální brahmínské politiky a prakticky nebyla schopná fungovat. Ale navzdory titánskému úsilí se mu nepodařilo v Británii získat podporu široké veřejnosti. Veškeré jeho řečnické umění bylo marné. Ani britskou komunitu v Indii nezainteresoval: všichni už impérium odepsali. Řadoví konzervativní poslanci byli apatičtí a už se smířili s postupným odchodem Britů. Churchill jich nepřesvědčil víc než osmdesát devět, aby se postavili proti návrhu zákona, který prošel obrovskou většinou 264 hlasů. Pravda je, že ačkoli britské impérium stále ještě zaujímalo čtvrtinu zemského povrchu, v roce 1935 byl imperialismus v Británii už mrtvý a čekal pouze na svůj pohřeb. Churchill se v zoufalství obrátil od Indie k novému úkolu - vyzbrojit Británii tak, aby přežila. Ale i to se občas jevilo jako ztracená věc. V třicátých letech pronikal vliv skupiny Bloomsbury do všech oblastí a podmanil si téměř všechny politicky aktivní občany. Lásku k vlasti, kterou se Strachey snažil s takovým úspěchem zničit, nahradila u levičácké inteligence důležitější loajalita k Stalinovi. V třicátých letech apoštolově už nebyli centrem politické skepse; stali se živnou půdou, odkud vycházeli prosovětští špióni.í 20 ) Zatímco někteří z nich jako Anthony Blunt, Guy Burgess a Leo Long měli za úkol pronikat do britských úřadů a institucí a předávat získané informace Moskvě, celá levice se pod vedením komunistů starala o to, aby Británie zůstávala nevyzbrojená, což byla taktika, kterou Stalin zastával, než ho v červnu 1941 napadl Hitler. V dvacátých letech byli britští komunisté dělnickou stranou, novotářskou a nezávislou. Začátkem třicátých let do ní začali vstupovat intelektuálové středních vrstev a komunistická strana se rychle stala podlézavou služkou sovětské zahraniční politiky/ 21 ) Britští marxisté, mezi něž patřili političtí teoretikové jako G. D. H. Góle a Harold Laski a vědci jako Joseph Needham, J. B. S. Haldane a J. D. Bernal, přijímali nekriticky primitivní a naprosto zcestný názor, že „kapitalistickou Británii" a „fašistické Německo" ovládají tytéž mezinárodní zájmy a že účelem nového vyzbrojování je prostě jen udržovat imperialismus a zničit socialismus. Labour party zastávala totéž hledisko v zředěné formě. V červnu 1933 při doplňovacích volbách v East Fulhamu obdržel labouristický kandidát od předsedy této strany George Lansburyho poselství: „Zavřel bych odvodní místnosti, rozpustil armádu a odzbrojil letectvo. Zrušil bych celou hroznou mašinérii války a řekl bych světu .dělejte, co umíte'."( 2 2 ) Clement Atlee, který po něm nastoupil v předsednické funkci, prohlásil 21. prosince 1933 « v dolní sněmovně: „Jsme jednoznačně proti všemu, co souvisí se zbrojením." Labouristé důsledně hlasovali, řečnili a vedli propagandu proti zbrojení až do začátku války.

340

341

Připravenost a nesmlouvavý postoj odmítala rovněž celá škála britských

blahovolných občanů, kterým Shaw říkal „loutková armáda dobroty" (ač sám byl jeden z nich). „Na všech stranách," poznamenal Trocký žlučovité, „zanechává sterilní humanitářství svou slizkou stopu, zatemňuje inteligenci rozum a zmarňuje lidské city." „Chtějí celosvětovou nicotu," mluví podobným tónem D. H. Lawrence před svou smrtí, „kterou nazývají mírem a dobrou vůlí, aby si v té prázdnotě mohli připadat jako malí nezávislí pánibozi....malá morální absolutna, bezpečná před jakýmikoli otázkami....Páchne to. Takovou vůli má veš.'^ 23 ) Argumenty, jež měly ospravedlnit rádobypacifistickou nečinnost, byly v tehdejší době chatrné a povrchní a dnes se nám jeví skoro k pláči. To, že Hitler krutě pronásleduje židy, v podstatě nikoho nezajímalo. Ne proto, že by snad byla Británie antisemitská. Na rozdíl od Francie měla protižidovských štváčů, jako byli William Joyce, Henry Hamilton Beamish a Arnold Spencer Leese - kteří propagovali jejich masové vyhlazení a užívali i obratu „konečné řešení" - velice máloX 24 ) Existovala spíš snaha Hitlerův antisemitismus vysvětlit tím, že za všechno může Versailleská smlouva. Lord Lothian, hlavní oponent zbrojení mezi přívrženci „umírněné" pravice, například prohlásil, že „vraždění židů je převážně odrazem zahraničního pronásledování, kterému jsou Němci vystaveni od první světové války".(25) Všeobecná tendence (jako u Stalinových zvěrstev) byla zavírat oči před nezvratnými důkazy Hitlerovy zloby, kterých bylo víc než dost, a bagatelizovat jeho fanatické výroky jako pouhou „rétoriku" či „řečnické cvičení", které je „určeno pro domácí potřebu" (Tvnes, 10. července 1934). Navzdory všem důkazům „loutková armáda" vytrvale věřila, že Hitler mír nejenom chce, ale že se o něj i přičiňuje. William Temple, impozantní primas yorský, si doopravdy myslel, že Hitler „nemalou měrou přispěl 26 k zajištění míru".( ) Clifford Allen napsal: „Jsem přesvědčen, že si 27 upřímně přeje mír."( ) Keynesova výtka „kartaginského míru" natolik zaujala představivost levice i pravice, že soudili, že krokem k míru je už i to, když Hitler zruší násilím Versailleskou smlouvu. Byla „hnusně nespravedlivá" (Leonard Woolf), byla „zlá" (Clifford Allen). „Tím, že remilitarizovali Porýní," napsal Lothian, „neudělali Němci vlastně nic víc, než že vešli do vlastního dvora za domem." Shaw souhlasil: „Bylo to, jako 28 kdyby Angličané obsadili Portsmouth.'^ ) Za vším tímto lehkonohým odůvodňováním byl však obyčejný starodávný strach; během krize v Porýní si Harold Nicolson všiml, že „nálada 29 v parlamentě je náramně ve prospěch Němců, což značí strach z války".( ) Dokud se koncem třicátých let neobjevil radar, i odborníci uznávali názor Giulia Douheta, který vyslovil v knize Jak ovládnout vzduch (The Command oftheAir), že stíhačky masovému bombardování nezabrání. Churchill varoval parlament 28. listopadu 1934, že první týden války může být zabito nebo

zraněno až 40.000 Londýňanů. Ministerský předseda Balwin soudil, že „každý by si měl uvědomit, že před bombardováním ho neuchrání žádná moc na světě. Ať lidé říkají, co chtějí, bombardér si vždycky najde cestu k cíli."( 30 ) Lidé ovšem nic takového neříkali: právě naopak. Vynikající film natočený podle H. G. Wellse/flfc to bude (Things to Come) (1936) předváděl hrůzné scény totálního zpustošení. Téhož roku Bertrand Russell (vystupující normálně jako pacifista) dokazoval v knize Která cesta vede k míru? (Which Way to Peace?), že padesát bombardérů s lewisitem dokáže zamořit celý Londýn. Jiný známý odborník, generál Fuller, předpovídal, že se z Londýna stane „jeden obrovský běsnící blázinec a že vláda bude smetena vlnou hrůzy". V této napjaté atmosféře, kdy šlo zřejmě především o to, aby si lidstvo vytvořilo tenkou slupku nad marasmem „plných kalhot" - který velmi připomínal nukleární paniku koncem padesátých a začátkem osmdesátých let - se vlastně nikdy pořádně nemluvilo o tom jak organizovat kolektivní bezpečnost v Evropě. Tón udala směšná diskuse v Oxfordském svazu, která se konala bezprostředně po Hitlerově nástupu a při níž se 275 hlasy proti 153 rozhodlo, že „toto shromáždění zásadně odmítá bojovat za krále a vlast" podle Churchillovy charakteristiky „bídné, sprosté, nestoudné doznání.... a velmi znepokojující a nechutný příznak". Byl to především, jak vysvětlil tehdejší funkcionář svazu (a liberál) Michael Foot, úplně nelogický protest proti britské lhostejnosti vůči Mandžusku/ 3 1 ) Svaz Společnosti národů, údajně realisticky zaměřená a dobře informovaná parlamentní zájmová skupina prosazující kolektivní bezpečnost, nikdy nepředložila své návrhy jasně veřejnosti, protože nebyla s to jasně formulovat své stanovisko, kdy a jak lze oprávněně použít v mezinárodních vztazích násilí.( 32 ) Jeho předseda a hybná síla lord Robert Cecil věděl, že britská rezignace na Čínu je nevyhnutelná, ale byl příliš potměšilý, než aby to řekl svým stoupencům/ 3 3 ) Kněží využívali mírové propagandy jako léku proti upadajícímu náboženskému životu a vlastní ochabující víře (jako později v osmdesátých letech) a napájeli diskusi v bažinatých vodách uplakané spirituality. Tři anglikánští duchovní, reverend Herbert Grey, Maude Rayden a „Dick" Sheppard navrhovali jít do Mandžuska a „postavit se s holýma rukama mezi bojující", absurdní ohlas Stracheyho slaboduchého vtipu, 34 ale míněný zcela vážně/ ) Metodistický reverend Donald Soper tvrdil: „Pacifismus obsahuje tolik duchovní síly, že odrazí útočníka."( 35 ) Arcibiskup z Canterbury sice takovým řečem nevěřil, přesto však se dal natolik zmást, 'že vystupoval proti zbrojení a v Tunesech veřejně pokáral Mussoliniho. Pacifističtí kněží založili pod Sheppardovým vedením Hnutí za mír a sbírali podpisy, aby odstrašili Hitlera; mezi signatáři byli Aldous Huxley, Rose Macaulay, Storm Jameson, Věra Brittain, Siegfried Sassoon, Middleton

342

343

blahovolných občanů, kterým Shaw říkal „loutková armáda dobroty" (ač sám byl jeden z nich). „Na všech stranách," poznamenal Trocký žlučovité, „zanechává sterilní humanitářství svou slizkou stopu, zatemňuje inteligenci rozum a zmarňuje lidské city." „Chtějí celosvětovou nicotu," mluví podobným tónem D. H. Lawrence před svou smrtí, „kterou nazývají mírem a dobrou vůlí, aby si v té prázdnotě mohli připadat jako malí nezávislí pánibozi....malá morální absolutna, bezpečná před jakýmikoli otázkami....Páchne to. Takovou vůli má veš.'^ 23 ) Argumenty, jež měly ospravedlnit rádobypacifistickou nečinnost, byly v tehdejší době chatrné a povrchní a dnes se nám jeví skoro k pláči. To, že Hitler krutě pronásleduje židy, v podstatě nikoho nezajímalo. Ne proto, že by snad byla Británie antisemitská. Na rozdíl od Francie měla protižidovských štváčů, jako byli William Joyce, Henry Hamilton Beamish a Arnold Spencer Leese - kteří propagovali jejich masové vyhlazení a užívali i obratu „konečné řešení" - velice máloX 24 ) Existovala spíš snaha Hitlerův antisemitismus vysvětlit tím, že za všechno může Versailleská smlouva. Lord Lothian, hlavní oponent zbrojení mezi přívrženci „umírněné" pravice, například prohlásil, že „vraždění židů je převážně odrazem zahraničního pronásledování, kterému jsou Němci vystaveni od první světové války".(25) Všeobecná tendence (jako u Stalinových zvěrstev) byla zavírat oči před nezvratnými důkazy Hitlerovy zloby, kterých bylo víc než dost, a bagatelizovat jeho fanatické výroky jako pouhou „rétoriku" či „řečnické cvičení", které je „určeno pro domácí potřebu" (Tvnes, 10. července 1934). Navzdory všem důkazům „loutková armáda" vytrvale věřila, že Hitler mír nejenom chce, ale že se o něj i přičiňuje. William Temple, impozantní primas yorský, si doopravdy myslel, že Hitler „nemalou měrou přispěl 26 k zajištění míru".( ) Clifford Allen napsal: „Jsem přesvědčen, že si 27 upřímně přeje mír."( ) Keynesova výtka „kartaginského míru" natolik zaujala představivost levice i pravice, že soudili, že krokem k míru je už i to, když Hitler zruší násilím Versailleskou smlouvu. Byla „hnusně nespravedlivá" (Leonard Woolf), byla „zlá" (Clifford Allen). „Tím, že remilitarizovali Porýní," napsal Lothian, „neudělali Němci vlastně nic víc, než že vešli do vlastního dvora za domem." Shaw souhlasil: „Bylo to, jako 28 kdyby Angličané obsadili Portsmouth.'^ ) Za vším tímto lehkonohým odůvodňováním byl však obyčejný starodávný strach; během krize v Porýní si Harold Nicolson všiml, že „nálada 29 v parlamentě je náramně ve prospěch Němců, což značí strach z války".( ) Dokud se koncem třicátých let neobjevil radar, i odborníci uznávali názor Giulia Douheta, který vyslovil v knize Jak ovládnout vzduch (The Command oftheAir), že stíhačky masovému bombardování nezabrání. Churchill varoval parlament 28. listopadu 1934, že první týden války může být zabito nebo

zraněno až 40.000 Londýňanů. Ministerský předseda Balwin soudil, že „každý by si měl uvědomit, že před bombardováním ho neuchrání žádná moc na světě. Ať lidé říkají, co chtějí, bombardér si vždycky najde cestu k cíli."( 30 ) Lidé ovšem nic takového neříkali: právě naopak. Vynikající film natočený podle H. G. Wellse/flfc to bude (Things to Come) (1936) předváděl hrůzné scény totálního zpustošení. Téhož roku Bertrand Russell (vystupující normálně jako pacifista) dokazoval v knize Která cesta vede k míru? (Which Way to Peace?), že padesát bombardérů s lewisitem dokáže zamořit celý Londýn. Jiný známý odborník, generál Fuller, předpovídal, že se z Londýna stane „jeden obrovský běsnící blázinec a že vláda bude smetena vlnou hrůzy". V této napjaté atmosféře, kdy šlo zřejmě především o to, aby si lidstvo vytvořilo tenkou slupku nad marasmem „plných kalhot" - který velmi připomínal nukleární paniku koncem padesátých a začátkem osmdesátých let - se vlastně nikdy pořádně nemluvilo o tom jak organizovat kolektivní bezpečnost v Evropě. Tón udala směšná diskuse v Oxfordském svazu, která se konala bezprostředně po Hitlerově nástupu a při níž se 275 hlasy proti 153 rozhodlo, že „toto shromáždění zásadně odmítá bojovat za krále a vlast" podle Churchillovy charakteristiky „bídné, sprosté, nestoudné doznání.... a velmi znepokojující a nechutný příznak". Byl to především, jak vysvětlil tehdejší funkcionář svazu (a liberál) Michael Foot, úplně nelogický protest proti britské lhostejnosti vůči Mandžusku/ 3 1 ) Svaz Společnosti národů, údajně realisticky zaměřená a dobře informovaná parlamentní zájmová skupina prosazující kolektivní bezpečnost, nikdy nepředložila své návrhy jasně veřejnosti, protože nebyla s to jasně formulovat své stanovisko, kdy a jak lze oprávněně použít v mezinárodních vztazích násilí.( 32 ) Jeho předseda a hybná síla lord Robert Cecil věděl, že britská rezignace na Čínu je nevyhnutelná, ale byl příliš potměšilý, než aby to řekl svým stoupencům/ 3 3 ) Kněží využívali mírové propagandy jako léku proti upadajícímu náboženskému životu a vlastní ochabující víře (jako později v osmdesátých letech) a napájeli diskusi v bažinatých vodách uplakané spirituality. Tři anglikánští duchovní, reverend Herbert Grey, Maude Rayden a „Dick" Sheppard navrhovali jít do Mandžuska a „postavit se s holýma rukama mezi bojující", absurdní ohlas Stracheyho slaboduchého vtipu, 34 ale míněný zcela vážně/ ) Metodistický reverend Donald Soper tvrdil: „Pacifismus obsahuje tolik duchovní síly, že odrazí útočníka."( 35 ) Arcibiskup z Canterbury sice takovým řečem nevěřil, přesto však se dal natolik zmást, 'že vystupoval proti zbrojení a v Tunesech veřejně pokáral Mussoliniho. Pacifističtí kněží založili pod Sheppardovým vedením Hnutí za mír a sbírali podpisy, aby odstrašili Hitlera; mezi signatáři byli Aldous Huxley, Rose Macaulay, Storm Jameson, Věra Brittain, Siegfried Sassoon, Middleton

342

343

Murry a jiní význační literáti. Lord Cecil zaznamenal mrazivý vítr konku­ rence vanoucí zleva a zorganizoval v letech 1934-5 celonárodní „mírové hlasování", jež v 87% (z více než 10 miliónů hlasů) dalo za pravdu Společnosti národů a zřejmě odmítlo jak mírotvorce, tak konzervativce propagující zbrojení, jako byl Churchill; neodpovědělo však na otázku, má-Ii Británie zbrojit, budou-li zbrojit diktatury, čímž se debata ještě víc zamotala.(36) Po pravdě řečeno, bylo veřejné mínění velmi nestálé. V letech 1933-34 byl East Fulham jeden z šesti případů doplňovacích voleb, kde šlo v podstatě o mírový program proti vyzbrojovacímu a kde se projevil velký odpor k vládní politice (až 50% hlasů v říjnu 1934), což se vykládalo v tom smyslu, že veřejnost je proti zbrojení. Ale už při všeobecných volbách v roce 1935 získali konzervativci všecka ztracená místa zase nazpět právě tak, jako v podstatě všichni, kdo v Oxfordu hlasovali proti králi a vlasti, šli, když nastal Čas, do boje. Nicméně Hitler se mohl domnívat při nejmenším do konce roku 1938, že se Británie proti němu vojensky nepostaví. A také podle toho jednal. Od roku 1933 do konce roku 1938 vedl zahraniční a vojenskou politiku velmi energicky a - nebereme-li v úvahu naprosté popření práva a morálky bez chyb. Ve svých úsudcích se nespletl ani jednou. V té době byíy jeho nutkavé chiliastické představy výhodou: rychlost, jakou prováděl tahy na politické šachovnici, vyváděla soustavně jeho protivníky z konceptu, takže jen zkoprněle zírali s otevřenými ústy. Léta 1933 a 1934 věnoval převážně vnitřní konsolidaci a zbrojení. Akce začaly 13. ledna 1935, kdy zvítězil v sárském plebiscitu. Devět dní potom, co bylo Sársko 7. března znovu připojeno k Německu, odmítl odzbrojovací články Verailleské smlouvy a 18. června - navzdory „zdi" postavené 11.-14. dubna 1935 s Itálií a Francií ve Strese - přijali Britové vyzbrojené Německo zbaběle jako hotovou věc a podepsali s Němci námořní dohodu. Tato nepochopitelná kapitulace nejen že dala Německu právo na válečnou flotilu o velikosti 35% britského hladinového loďstva, ale povolila mu dokonce rovnováhu v ponorkách. Byl to začátek politiky ústupků na rozdíl od pouhé trpné nečinnosti. ( 37 ) Tento skutek rozzuřil Francouze a byl jednou z příčin, jež zabránily společnému anglo-francouzskému postupu v habéšské krizi. Pro Hitlera byla Habeš nečekanou šťastnou událostí: byla to další výhra, s kterou nepočítal. Základním požadavkem světové politiky je umět rozeznat různé stupně zla. To byla schopnost, kterou tehdejší ministr zahraničí Anthony Eden neměl. Nedělal rozdíl mezi Mussolinim, který byl sice prodejný, ale stále ještě přístupný pozitivním vlivům, a Hitlerem, který už měl na kontě stovky vražd, věznil desítky tisíc lidí v koncentračních táborech a netajil se se svými úmysly přetvořit Evropu. „Od počátku bylo mým programem zrušit Versailleskou smlouvu....zmiňoval jsem se o tom už tisíckrát. Žádný člověk

nemluvil a nepsal o tom, co chce, častěji než já", prohlašoval Hitler a byla to 38 pravda/ ) Eden také nezaznamenal, že jakákoli hrozba ze strany Itálie s jejím nevalným a stále upadajícím hospodářstvím se nedá srovnat s potenciální ničivou silou Německa, jež jt druhou největší průmyslovou mocností světa, která jde už zase nahoru a se svou militaristickou tradicí představuje nesrovnatelně větší nebezpečí. Touto zvláštní krátkozrakostí trpěla i britská veřejnost nebo aspoň ta její část, jejíž mínění bylo slyšet. Nad italským vpádem do Habeše se vzrušovali daleko víc než nad Hitlerovými cílevědomými kroky, ať tehdejšími či pozdějšími. Francouze taková lehkomyslnost naplňovala nevolí a dávali jasně najevo, že s podobným přístupem nechtějí mít nic společného. Habeš nejenom rozbořila streskou „zeď", ale vedla též k rozhořčenému anglo-francouzskému antagonismu a vyloučila jakoukoli možnost dohody o společném pevném postupu proti Hitlerovi. Francie odmítla podpořit Británii v otázce Habeše; a proto Británie nepodporovala Francii v otázce Porýní. A právě habešská krize umožnila Hitlerovi uskutečnit plán remilitarizace Porýní, dokonale načasovaný na 7. března 1936, kdy neshody mezi Anglií a Francií dosahovaly vrcholu. Ale i tak to bylo riskantní. Hitler později přiznal: „Kdyby tam bývali vtáhli Francouzi, byli bychom museli ustoupit se staženým ocasem."( 39 ) Francouzi měli materiální možnosti provést tuto akci sami - tak jako v roce 1923. Jenže tentokrát jim chyběla vůle. Od té chvíle byl Hitler s to vzdorovat invazi ze Západu. V letech 1936-7 těžil značně ze světových zmatků. Nejprve občanská válka ve Španělsku, pak čínsko-japonský konflikt postavily státníky legitimních vlád před spoustu rychle se měnících problémů, které nedokázali řešit. Hitler mezitím vytrvale zbrojil a posiloval své spojenecké svazky. 1. listopadu 1936 vznikla osa Berlín-Řím a později téhož měsíce následoval pakt s Japonskem proti kominterně. To změnilo poměr námořních a vzdušných sil tak radikálně jako letadla vycházející z nových Hitlerových továren. Roku 1937 mělo Německo 800 bombardérů proti britským čtyřiceti osmi. Toho roku v květnu se odhadovalo, že německá a italská letadla mohou svrhnout 600 tun bomb denně. Spojeneckou diplomacii ochromil právě tento ustavičný strach z leteckých útoků, zesílený po červenci 1937 ještě sovětskou propagandou 40 Guernicy.C ) 5. listopadu 1937 sdělil Hitler svým nejvyšším vojenským a zahraničně politickým poradcům, že může začít období aktivní expanze a že první na řadě je Rakousko a Československo. Ministr války von Blomberg a velitel 41 "armády von Fritsch protestovali: Francie je ještě příliš silná.( ) To byl ovšem jejich konec. Do té doby nechával Hitler armádu na pokoji až na to, že ji nutil pokračovat co nejrychleji ve zbrojení. Teď se rozhodl, že přišel čas převzít velení, aby připravil cestu pro dynamickou fázi svého programu.

344

345

Murry a jiní význační literáti. Lord Cecil zaznamenal mrazivý vítr konku­ rence vanoucí zleva a zorganizoval v letech 1934-5 celonárodní „mírové hlasování", jež v 87% (z více než 10 miliónů hlasů) dalo za pravdu Společnosti národů a zřejmě odmítlo jak mírotvorce, tak konzervativce propagující zbrojení, jako byl Churchill; neodpovědělo však na otázku, má-Ii Británie zbrojit, budou-li zbrojit diktatury, čímž se debata ještě víc zamotala.(36) Po pravdě řečeno, bylo veřejné mínění velmi nestálé. V letech 1933-34 byl East Fulham jeden z šesti případů doplňovacích voleb, kde šlo v podstatě o mírový program proti vyzbrojovacímu a kde se projevil velký odpor k vládní politice (až 50% hlasů v říjnu 1934), což se vykládalo v tom smyslu, že veřejnost je proti zbrojení. Ale už při všeobecných volbách v roce 1935 získali konzervativci všecka ztracená místa zase nazpět právě tak, jako v podstatě všichni, kdo v Oxfordu hlasovali proti králi a vlasti, šli, když nastal Čas, do boje. Nicméně Hitler se mohl domnívat při nejmenším do konce roku 1938, že se Británie proti němu vojensky nepostaví. A také podle toho jednal. Od roku 1933 do konce roku 1938 vedl zahraniční a vojenskou politiku velmi energicky a - nebereme-li v úvahu naprosté popření práva a morálky bez chyb. Ve svých úsudcích se nespletl ani jednou. V té době byíy jeho nutkavé chiliastické představy výhodou: rychlost, jakou prováděl tahy na politické šachovnici, vyváděla soustavně jeho protivníky z konceptu, takže jen zkoprněle zírali s otevřenými ústy. Léta 1933 a 1934 věnoval převážně vnitřní konsolidaci a zbrojení. Akce začaly 13. ledna 1935, kdy zvítězil v sárském plebiscitu. Devět dní potom, co bylo Sársko 7. března znovu připojeno k Německu, odmítl odzbrojovací články Verailleské smlouvy a 18. června - navzdory „zdi" postavené 11.-14. dubna 1935 s Itálií a Francií ve Strese - přijali Britové vyzbrojené Německo zbaběle jako hotovou věc a podepsali s Němci námořní dohodu. Tato nepochopitelná kapitulace nejen že dala Německu právo na válečnou flotilu o velikosti 35% britského hladinového loďstva, ale povolila mu dokonce rovnováhu v ponorkách. Byl to začátek politiky ústupků na rozdíl od pouhé trpné nečinnosti. ( 37 ) Tento skutek rozzuřil Francouze a byl jednou z příčin, jež zabránily společnému anglo-francouzskému postupu v habéšské krizi. Pro Hitlera byla Habeš nečekanou šťastnou událostí: byla to další výhra, s kterou nepočítal. Základním požadavkem světové politiky je umět rozeznat různé stupně zla. To byla schopnost, kterou tehdejší ministr zahraničí Anthony Eden neměl. Nedělal rozdíl mezi Mussolinim, který byl sice prodejný, ale stále ještě přístupný pozitivním vlivům, a Hitlerem, který už měl na kontě stovky vražd, věznil desítky tisíc lidí v koncentračních táborech a netajil se se svými úmysly přetvořit Evropu. „Od počátku bylo mým programem zrušit Versailleskou smlouvu....zmiňoval jsem se o tom už tisíckrát. Žádný člověk

nemluvil a nepsal o tom, co chce, častěji než já", prohlašoval Hitler a byla to 38 pravda/ ) Eden také nezaznamenal, že jakákoli hrozba ze strany Itálie s jejím nevalným a stále upadajícím hospodářstvím se nedá srovnat s potenciální ničivou silou Německa, jež jt druhou největší průmyslovou mocností světa, která jde už zase nahoru a se svou militaristickou tradicí představuje nesrovnatelně větší nebezpečí. Touto zvláštní krátkozrakostí trpěla i britská veřejnost nebo aspoň ta její část, jejíž mínění bylo slyšet. Nad italským vpádem do Habeše se vzrušovali daleko víc než nad Hitlerovými cílevědomými kroky, ať tehdejšími či pozdějšími. Francouze taková lehkomyslnost naplňovala nevolí a dávali jasně najevo, že s podobným přístupem nechtějí mít nic společného. Habeš nejenom rozbořila streskou „zeď", ale vedla též k rozhořčenému anglo-francouzskému antagonismu a vyloučila jakoukoli možnost dohody o společném pevném postupu proti Hitlerovi. Francie odmítla podpořit Británii v otázce Habeše; a proto Británie nepodporovala Francii v otázce Porýní. A právě habešská krize umožnila Hitlerovi uskutečnit plán remilitarizace Porýní, dokonale načasovaný na 7. března 1936, kdy neshody mezi Anglií a Francií dosahovaly vrcholu. Ale i tak to bylo riskantní. Hitler později přiznal: „Kdyby tam bývali vtáhli Francouzi, byli bychom museli ustoupit se staženým ocasem."( 39 ) Francouzi měli materiální možnosti provést tuto akci sami - tak jako v roce 1923. Jenže tentokrát jim chyběla vůle. Od té chvíle byl Hitler s to vzdorovat invazi ze Západu. V letech 1936-7 těžil značně ze světových zmatků. Nejprve občanská válka ve Španělsku, pak čínsko-japonský konflikt postavily státníky legitimních vlád před spoustu rychle se měnících problémů, které nedokázali řešit. Hitler mezitím vytrvale zbrojil a posiloval své spojenecké svazky. 1. listopadu 1936 vznikla osa Berlín-Řím a později téhož měsíce následoval pakt s Japonskem proti kominterně. To změnilo poměr námořních a vzdušných sil tak radikálně jako letadla vycházející z nových Hitlerových továren. Roku 1937 mělo Německo 800 bombardérů proti britským čtyřiceti osmi. Toho roku v květnu se odhadovalo, že německá a italská letadla mohou svrhnout 600 tun bomb denně. Spojeneckou diplomacii ochromil právě tento ustavičný strach z leteckých útoků, zesílený po červenci 1937 ještě sovětskou propagandou 40 Guernicy.C ) 5. listopadu 1937 sdělil Hitler svým nejvyšším vojenským a zahraničně politickým poradcům, že může začít období aktivní expanze a že první na řadě je Rakousko a Československo. Ministr války von Blomberg a velitel 41 "armády von Fritsch protestovali: Francie je ještě příliš silná.( ) To byl ovšem jejich konec. Do té doby nechával Hitler armádu na pokoji až na to, že ji nutil pokračovat co nejrychleji ve zbrojení. Teď se rozhodl, že přišel čas převzít velení, aby připravil cestu pro dynamickou fázi svého programu.

344

345

26. ledna 1938 byl Blomberg propuštěn: v policejním archívu se zjistilo, že jeho nová žena bývala prostitutkou a modelkou pornografických časo­ pisů. O devět dní později ho následoval Fritsch, který byl na základě úda­ jů z Himmlerova archívu obviněn z homosexuality. V jistém ohledu měli vlastně štěstí: Stalin by je dal zavraždit kvůli daleko nepatrnějším věcem v letech 1937-8 zlikvidoval 200 generálů prakticky pro nic a za nic. Asi šestnáct dalších německých generálů šlo do penze, čtyřiačtyřicet bylo převedeno na jiné pracoviště. Hitler sám převzal funkci ministra války a nejvyššího velitele branné moci. Slabý von Brauchitsch se stal šéfem armády a poddajný nacistický generál Wilhelm Keitel měl vytvořit nové operativní vrchní velení. Tak kapitulovala před Hitlerem poslední výspa starého řádu, aniž by někdo utrousil jediné slovo. Současně vyhodil z ministerstva hospodářství Schachta a z ministerstva zahraničí von Neuratha. Nacisté pak nadále ovládali úplně všechno a začal válečný režim. Měsíc po Fritschově propuštění povolal Hitler do svého horského sídla v Berchtesgadenu rakouského kancléře Kurta von Schuschnigga. S žádným barmanem zataženým do gangsterského doupěte se nemohlo zacházet hůř. Po úvodní tirádě postrašený státník podepsal řadu ústupků včetně ustanovení nacistického pohlavára ministrem vnitra. Když se pak vracel s von Papenem do Salzburku, Papen prohodil: „Ano - takhle vůdce někdy jedná. Právě jste to zažil sám. Ale příště už to bude mnohem snazší. Vůdce dokáže být vysloveně roztomilý."( 42 ) „Příště" už ale Schuschnigg dostal obsílku k transportu do Dachau. A třicet dní po návštěvě v Berchtesgadenu obsadila Hitlerova armáda Rakousko. S rakouskou opozicí zacházel Hitler nanejvýš brutálně a bestiálně. Univerzitní profesoři byli přinuceni drhnout holýma rukama ulice (tento 43 způsob „převýchovy" napodobil v šedesátých letech Mao).( ) Při invazi ukradli nacisté vše, nač přišli. Když vtrhli ve Vídni do Freudova bytu, jeho manželka položila na stůl peníze na domácnost: „Poslužte si, pánové!" Bylo zapotřebí Rooseveltovy a Mussoliniho intervence - a výkupného 250.000 rakouských šilinků - aby starý Freud dostal povolení se vystěhovat. Musel podepsat prohlášení, že se s ním dobře nakládalo, k čemuž připojil větu: „Gestapo mohu každému vřele doporučit." Němci slintali blahem. Trpká ironie přesahovala jejich rozumové schopnosti. A soucit samozřejmě též. Freudovy čtyři staré sestry odjet nesměly: všechny skončily v plynové komoře/44) 21. dubna 1938, pět týdnů potom, co zabral Rakousko, přikázal Hitler Keitlovi, aby připravil invazi do Československa, a vyzval předáka německé menšiny Konráda Henleina, aby vyprovokoval krizi. Měsíc předtím, 21.března, předložili britští šéfové štábu kabinetu rozklad o „vojenských důsledcích německého napadení Československa". Británie

sice už zbrojila, ale studie obsahovala tristní informace o průtazích a ne­ 45 dostatcích, zejména v choulostivé oblasti vzdušné obrany/ ) Vyskytly se dvě zásadní otázky: Předně, vyřídila by německá armáda Hitlera, kdyby Spojenci dali jasně najevo, že při napadení Československa půjdou do války? To je jedno z velkých historických „kdyby": neboť pokud by byla odpověď kladná, druhá světová válka se všemi strašnými průvodními jevy by se bývala dala odvrátit. Někteří němečtí generálové byli přesvědčeni, že válka kvůli Česko­ slovensku by pro Německo skončila katastrofálně. Porada, kterou svolal Brauchitsch v červenci 1938, se shodla na tom, že německý národ válku nechce a že armáda je dosud slabá, než aby mohla zvítězit nad západními mocnostmi/ 46 ) Šéf štábu Ludwig Beck řekl politikovi Ewaldu von Kleist-Schwenzinovi, který odjížděl do Británie: „Přivezte mi spolehlivý důkaz, že Anglie bude bojovat, bude-li Československo napadeno, a já s tímhle režimem skoncuji."( 47 ) 15. srpna ujistil Hitler generály, že pokud budou u moci Chamberlain a Daladier, Spojenci válku nevyhlásí - podle Rauschninga se o těchto dvou zastáncích usmiřovací politiky vyjádřil slovy „moji hugenburgové". Bečka to nepřesvědčilo, 27. srpna odmítl odpo­ vědnost a vzdal se funkce. Jsou určité náznaky, že snad i jiní generálové byli připraveni Hitlera svrhnout, pokud by jim Beck dal povel k útoku/ 4 8 ) Jenže při bližším zkoumání se to jeví dost pochybné. Vždyť němečtí generálové nehnuli ani prstem, už když v roce 1934 dal Hitler zavraždit dva jejich kolegy. Neozvali se, když v lednu 1938 znemožnil a donutil k odchodu jejich představené. Kde by za těch několik měsíců vzali odvahu, jíž se jim dřív tak nápadně nedostávalo, a postavili se na odpor za okolností, které mohl Hitler kvalifikovat jako zradu a útěk před nepřítelem? Ať už byly jejich úmysly jakékoli, britský kabinet se o nich nedověděl. Na rozhodujícím zasedání 30. srpna pouze jeden kabinetní ministr Oliver Stanley vyslovil domněnku, že němečtí generálové možná soudí, že jejich země není na válku připravena. Ale Beck a jeho kolegové chtěli ultimátum - pohrůžku válkou. Kabinet se rozhodl pro pravý opak. Chamberlain to shrnul: „Kabinet se shoduje v názoru, že bychom neměli panu Hitlerovi vyhrožovat válkou, vstoupí-li do Československa. Je ovšem naprosto zásadní, aby toto rozhodnutí zůstalo v tajnosti." Protože však je publicita pro udržení pevné linie nezbytná, zůstává toto rozhodnutí kabinetu nepochopitelné; ledaže si Chamberlain a jiní přáli, aby Hitler nebyl svržen. Z toho vyplývá další důležitý poznatek: Hitler jakožto politicko-sociální jev úzce souvisí s realitou sovětského Ruska. Dopomohl mu k moci strach z komunismu a tentýž strach mu umožňoval, aby se u moci udržel. Chamberlainovi nebylo v té době jasné, že Hitler představuje hrozbu stejně absolutní jako Stalin. Britové měli tendenci podceňovat sílu sovětské armády,

346

347

26. ledna 1938 byl Blomberg propuštěn: v policejním archívu se zjistilo, že jeho nová žena bývala prostitutkou a modelkou pornografických časo­ pisů. O devět dní později ho následoval Fritsch, který byl na základě úda­ jů z Himmlerova archívu obviněn z homosexuality. V jistém ohledu měli vlastně štěstí: Stalin by je dal zavraždit kvůli daleko nepatrnějším věcem v letech 1937-8 zlikvidoval 200 generálů prakticky pro nic a za nic. Asi šestnáct dalších německých generálů šlo do penze, čtyřiačtyřicet bylo převedeno na jiné pracoviště. Hitler sám převzal funkci ministra války a nejvyššího velitele branné moci. Slabý von Brauchitsch se stal šéfem armády a poddajný nacistický generál Wilhelm Keitel měl vytvořit nové operativní vrchní velení. Tak kapitulovala před Hitlerem poslední výspa starého řádu, aniž by někdo utrousil jediné slovo. Současně vyhodil z ministerstva hospodářství Schachta a z ministerstva zahraničí von Neuratha. Nacisté pak nadále ovládali úplně všechno a začal válečný režim. Měsíc po Fritschově propuštění povolal Hitler do svého horského sídla v Berchtesgadenu rakouského kancléře Kurta von Schuschnigga. S žádným barmanem zataženým do gangsterského doupěte se nemohlo zacházet hůř. Po úvodní tirádě postrašený státník podepsal řadu ústupků včetně ustanovení nacistického pohlavára ministrem vnitra. Když se pak vracel s von Papenem do Salzburku, Papen prohodil: „Ano - takhle vůdce někdy jedná. Právě jste to zažil sám. Ale příště už to bude mnohem snazší. Vůdce dokáže být vysloveně roztomilý."( 42 ) „Příště" už ale Schuschnigg dostal obsílku k transportu do Dachau. A třicet dní po návštěvě v Berchtesgadenu obsadila Hitlerova armáda Rakousko. S rakouskou opozicí zacházel Hitler nanejvýš brutálně a bestiálně. Univerzitní profesoři byli přinuceni drhnout holýma rukama ulice (tento 43 způsob „převýchovy" napodobil v šedesátých letech Mao).( ) Při invazi ukradli nacisté vše, nač přišli. Když vtrhli ve Vídni do Freudova bytu, jeho manželka položila na stůl peníze na domácnost: „Poslužte si, pánové!" Bylo zapotřebí Rooseveltovy a Mussoliniho intervence - a výkupného 250.000 rakouských šilinků - aby starý Freud dostal povolení se vystěhovat. Musel podepsat prohlášení, že se s ním dobře nakládalo, k čemuž připojil větu: „Gestapo mohu každému vřele doporučit." Němci slintali blahem. Trpká ironie přesahovala jejich rozumové schopnosti. A soucit samozřejmě též. Freudovy čtyři staré sestry odjet nesměly: všechny skončily v plynové komoře/44) 21. dubna 1938, pět týdnů potom, co zabral Rakousko, přikázal Hitler Keitlovi, aby připravil invazi do Československa, a vyzval předáka německé menšiny Konráda Henleina, aby vyprovokoval krizi. Měsíc předtím, 21.března, předložili britští šéfové štábu kabinetu rozklad o „vojenských důsledcích německého napadení Československa". Británie

sice už zbrojila, ale studie obsahovala tristní informace o průtazích a ne­ 45 dostatcích, zejména v choulostivé oblasti vzdušné obrany/ ) Vyskytly se dvě zásadní otázky: Předně, vyřídila by německá armáda Hitlera, kdyby Spojenci dali jasně najevo, že při napadení Československa půjdou do války? To je jedno z velkých historických „kdyby": neboť pokud by byla odpověď kladná, druhá světová válka se všemi strašnými průvodními jevy by se bývala dala odvrátit. Někteří němečtí generálové byli přesvědčeni, že válka kvůli Česko­ slovensku by pro Německo skončila katastrofálně. Porada, kterou svolal Brauchitsch v červenci 1938, se shodla na tom, že německý národ válku nechce a že armáda je dosud slabá, než aby mohla zvítězit nad západními mocnostmi/ 46 ) Šéf štábu Ludwig Beck řekl politikovi Ewaldu von Kleist-Schwenzinovi, který odjížděl do Británie: „Přivezte mi spolehlivý důkaz, že Anglie bude bojovat, bude-li Československo napadeno, a já s tímhle režimem skoncuji."( 47 ) 15. srpna ujistil Hitler generály, že pokud budou u moci Chamberlain a Daladier, Spojenci válku nevyhlásí - podle Rauschninga se o těchto dvou zastáncích usmiřovací politiky vyjádřil slovy „moji hugenburgové". Bečka to nepřesvědčilo, 27. srpna odmítl odpo­ vědnost a vzdal se funkce. Jsou určité náznaky, že snad i jiní generálové byli připraveni Hitlera svrhnout, pokud by jim Beck dal povel k útoku/ 4 8 ) Jenže při bližším zkoumání se to jeví dost pochybné. Vždyť němečtí generálové nehnuli ani prstem, už když v roce 1934 dal Hitler zavraždit dva jejich kolegy. Neozvali se, když v lednu 1938 znemožnil a donutil k odchodu jejich představené. Kde by za těch několik měsíců vzali odvahu, jíž se jim dřív tak nápadně nedostávalo, a postavili se na odpor za okolností, které mohl Hitler kvalifikovat jako zradu a útěk před nepřítelem? Ať už byly jejich úmysly jakékoli, britský kabinet se o nich nedověděl. Na rozhodujícím zasedání 30. srpna pouze jeden kabinetní ministr Oliver Stanley vyslovil domněnku, že němečtí generálové možná soudí, že jejich země není na válku připravena. Ale Beck a jeho kolegové chtěli ultimátum - pohrůžku válkou. Kabinet se rozhodl pro pravý opak. Chamberlain to shrnul: „Kabinet se shoduje v názoru, že bychom neměli panu Hitlerovi vyhrožovat válkou, vstoupí-li do Československa. Je ovšem naprosto zásadní, aby toto rozhodnutí zůstalo v tajnosti." Protože však je publicita pro udržení pevné linie nezbytná, zůstává toto rozhodnutí kabinetu nepochopitelné; ledaže si Chamberlain a jiní přáli, aby Hitler nebyl svržen. Z toho vyplývá další důležitý poznatek: Hitler jakožto politicko-sociální jev úzce souvisí s realitou sovětského Ruska. Dopomohl mu k moci strach z komunismu a tentýž strach mu umožňoval, aby se u moci udržel. Chamberlainovi nebylo v té době jasné, že Hitler představuje hrozbu stejně absolutní jako Stalin. Britové měli tendenci podceňovat sílu sovětské armády,

346

347

zato však právem měli strach z politického potenciálu komunistické expanze. Hitler nepřímo zdůrazňoval příbuzenství obou totalitních režimů: „Kdyby zanikla nacionálně socialistická strana," opakoval často, „přibude v Německu 10 miliónů komunistů." Alternativu svého systému neviděl v liberální demokracii, nýbrž v sovětské kolektivizaci. Chamberlain bohužel tuto jeho představu přijal. Když se mu 26. září 1938 těsně před Mnichovem generál Gamelin snažil podat optimističtější obraz spojenecké síly a mluvili o možnosti Hitlera odstranit, Chamberlain chtěl vědět, „kdo zaručí, že se pak Německo nezbolševizuje". Takovou záruku mu ovšem nemohl dát nikdo. A Daladier mluvil podobně: „Kozáci opanují Evropu.'/ 4 9 ) A tak si oba státníci ze dvou zel vybrali (podle jejich názoru) to menší: ústupky Německu. Druhá otázka zní: Byli by Spojenci učinili lépe, kdyby šli do války na podzim 1938 kvůli Československu a ne až na podzim 1939 kvůli Polsku? Lze o tom diskutovat. Ale odpověď nemůže být než kladná. Ve zbrojení začínali Spojenci nabývat převahy nad Německem, zvláště Británie ve výrobě letadel. Avšak strategická rovnice byla lepší pro rok 1939 pouze v tomto ohledu. Je nutné si uvědomit, že mnichovská konference, která se konala 29. - 30. září, byla pro Británii a Francii nejen diplomatickou kapitulací, ale i vojenskou katastrofou. Mussolini, který hrál na tomto divadle primadonu - neboť jediný mluvil všemi čtyřmi jazyky - si nevšiml jedné zásadní věci: myslel, že jde pouze o Sudety a že Hitler nemá v úmyslu okupovat Československo celé/ 5 0 ) V Mnichově se však na Hitlerovo naléhání rozhodlo o zásadní změně českých hranic, a to jak z hlediska obrany, tak z hlediska národnostního. Nekonal se žádný plebiscit. Asi 800.000 Čechů bylo pohlceno říší a v Čechách a na Moravě zbylo jako pátá kolona 250.000 N ě m c ů / 5 1 ) Důmyslná česká pohraniční opevnění vybudovaná s francouzskou pomocí převzali Němci, takže Čechům byla vzata možnost ozbrojeného odporu proti vetřelcům. To ovšem znamenalo velký posun v strategické rovnováze. Churchill, který si byl vědom vojenského významu kapitulace lépe než kdokoli jiný, upozornil v parlamentní debatě o Mnichově 5. října 1938, že připojením Rakouska získal Hitler dvanáct divizí. Zničením československé branné moči se teď uvolnilo pro nasazení v jiných částech Evropy dalších třicet německých divizí. ( 52 ) Ve skutečnosti byl tento posun sil ještě horší. Čtyřicet československých divizí patřilo v Evropě k nejlépe vyzbrojeným: když nakonec Hitler 15. března 1939 zemi okupoval, získal další prvotřídní zbraně pro vlastní armádu a kromě toho opanoval rozsáhlý československý zbrojní průmysl. Přínos válečného potenciálu zhruba asi osmdesáti divizí se rovnal 53 celé francouzské armádě/ ) Tato kapitulace, jak řekl Churchill, zname­ nala také konec francouzských spojeneckých svazků na východě a vedla

k demoralizaci celé dunajské pánve. Když východní státy viděly, jak západní demokracie ponechaly Československo svému osudu, buď se urychleně snažily nějak krýt, nebo se jako šakalové účastnily na loupeživých hodech. Poláci si směli urvat Těšínsko, po němž bažili už od roku 1919. Také Maďaři dostali kus rozparcelovaného československého státu. Vlády na východě střední Evropy a na Balkáně se teď horlivě ucházely o přátelství a přízeň nacistů a fašistické strany bobtnaly důležitostí a arogancí. Německý obchod prožíval vítězné tažení. Německé hospodářství prosperovalo. Zdálo se, že Hitler obnovil v posledních týdnech roku 1938 veškerou slávu vilémovského Německa, aniž padl jediný výstřel. Vypadalo to, jako by byl nejúspěšnějším německým státníkem od Bismarcka. Přesto však byl rok 1938 rozhodující chvílí v Hitlerově kariéře a v pod­ statě i v životě celého německého národa. Přecenil svou vůli k moci. Převážná většina Němců podporovala jeho politiku návratu německých území do říše. Tleskali mu, když připojil Rakousko. Plebiscit ukázal, že anšlus schvaluje 99% Němců a 99,75% Rakušanů/ 5 4 ) Chtěli nazpět Sudety. Ale neexistují důkazy o tom, že chtěli pohltit i početné neněmecké obyvatelstvo. Je dosti důkazů o tom, že většina Němců válku nechtěla. Když 27. září Hitler dal schválně příkaz, aby druhá motorizovaná divize na cestě k českým hranicím projela Berlínem, přišlo se na přehlídku na Reichskanzlerplatz podívat ani ne dvě stě lidí. Hitler se znechuceně vrátil do budovy kancléřství/ 5 5 ) Od té doby už nevyvolávaly jeho brutální tahy na evropské šachovnici spontánní aplaus německého publika. A když jeho vojáci vpochodovali do Prahy, po nějakém nadšení nebylo ani stopy. Hitler toto vakuum v srdcích Němců cítil. Ale už se to nesnažil něčím vyplnit. Rozhodl se, že bude postupovat vpřed i bez jejich nadšení. Trval pouze na poslušnosti. Od roku 1939 si přestal hrát na politika, řečníka a demagoga. Stal se militaristou, který všechno řídí z hlavního vojenského stanu pomocí tajných zločinných ujednání. Metody jeho vlády ztratily veřejnou dimenzi národního souhlasu a vůdcovství a blížily se metodám Stalinovým. Přestal se ucházet o přízeň lidu: už jenom všechny nutil a naháněl strach. Jeho projev v říšském sněmu h září 1939, ospravedlňu­ jící válku s Polskem, byl stručný a fádní. Když jel na místo svého vystoupení, byly ulice prázdné. Také nedošlo k žádným ovacím, když se vítězná armáda vracela. George Kennan si všiml z okna amerického velvyslanectví, že Berlíňané neprovolávají slávu a nezdraví „árijským" pozdravem: „Ani horečné úsilí profesionálních nacistických agitátorů je nedokázalo přimět k projevům nadšení a k souhlasu." Totéž se opakovalo, když německá vojska obsadila Paříž/ 5 6 ) Tak jako Němci přestali držet krok s Hitlerovou zrychlující se eschatologií, i britské veřejné mínění se odklánělo od politiky ústupků.

348

349

zato však právem měli strach z politického potenciálu komunistické expanze. Hitler nepřímo zdůrazňoval příbuzenství obou totalitních režimů: „Kdyby zanikla nacionálně socialistická strana," opakoval často, „přibude v Německu 10 miliónů komunistů." Alternativu svého systému neviděl v liberální demokracii, nýbrž v sovětské kolektivizaci. Chamberlain bohužel tuto jeho představu přijal. Když se mu 26. září 1938 těsně před Mnichovem generál Gamelin snažil podat optimističtější obraz spojenecké síly a mluvili o možnosti Hitlera odstranit, Chamberlain chtěl vědět, „kdo zaručí, že se pak Německo nezbolševizuje". Takovou záruku mu ovšem nemohl dát nikdo. A Daladier mluvil podobně: „Kozáci opanují Evropu.'/ 4 9 ) A tak si oba státníci ze dvou zel vybrali (podle jejich názoru) to menší: ústupky Německu. Druhá otázka zní: Byli by Spojenci učinili lépe, kdyby šli do války na podzim 1938 kvůli Československu a ne až na podzim 1939 kvůli Polsku? Lze o tom diskutovat. Ale odpověď nemůže být než kladná. Ve zbrojení začínali Spojenci nabývat převahy nad Německem, zvláště Británie ve výrobě letadel. Avšak strategická rovnice byla lepší pro rok 1939 pouze v tomto ohledu. Je nutné si uvědomit, že mnichovská konference, která se konala 29. - 30. září, byla pro Británii a Francii nejen diplomatickou kapitulací, ale i vojenskou katastrofou. Mussolini, který hrál na tomto divadle primadonu - neboť jediný mluvil všemi čtyřmi jazyky - si nevšiml jedné zásadní věci: myslel, že jde pouze o Sudety a že Hitler nemá v úmyslu okupovat Československo celé/ 5 0 ) V Mnichově se však na Hitlerovo naléhání rozhodlo o zásadní změně českých hranic, a to jak z hlediska obrany, tak z hlediska národnostního. Nekonal se žádný plebiscit. Asi 800.000 Čechů bylo pohlceno říší a v Čechách a na Moravě zbylo jako pátá kolona 250.000 N ě m c ů / 5 1 ) Důmyslná česká pohraniční opevnění vybudovaná s francouzskou pomocí převzali Němci, takže Čechům byla vzata možnost ozbrojeného odporu proti vetřelcům. To ovšem znamenalo velký posun v strategické rovnováze. Churchill, který si byl vědom vojenského významu kapitulace lépe než kdokoli jiný, upozornil v parlamentní debatě o Mnichově 5. října 1938, že připojením Rakouska získal Hitler dvanáct divizí. Zničením československé branné moči se teď uvolnilo pro nasazení v jiných částech Evropy dalších třicet německých divizí. ( 52 ) Ve skutečnosti byl tento posun sil ještě horší. Čtyřicet československých divizí patřilo v Evropě k nejlépe vyzbrojeným: když nakonec Hitler 15. března 1939 zemi okupoval, získal další prvotřídní zbraně pro vlastní armádu a kromě toho opanoval rozsáhlý československý zbrojní průmysl. Přínos válečného potenciálu zhruba asi osmdesáti divizí se rovnal 53 celé francouzské armádě/ ) Tato kapitulace, jak řekl Churchill, zname­ nala také konec francouzských spojeneckých svazků na východě a vedla

k demoralizaci celé dunajské pánve. Když východní státy viděly, jak západní demokracie ponechaly Československo svému osudu, buď se urychleně snažily nějak krýt, nebo se jako šakalové účastnily na loupeživých hodech. Poláci si směli urvat Těšínsko, po němž bažili už od roku 1919. Také Maďaři dostali kus rozparcelovaného československého státu. Vlády na východě střední Evropy a na Balkáně se teď horlivě ucházely o přátelství a přízeň nacistů a fašistické strany bobtnaly důležitostí a arogancí. Německý obchod prožíval vítězné tažení. Německé hospodářství prosperovalo. Zdálo se, že Hitler obnovil v posledních týdnech roku 1938 veškerou slávu vilémovského Německa, aniž padl jediný výstřel. Vypadalo to, jako by byl nejúspěšnějším německým státníkem od Bismarcka. Přesto však byl rok 1938 rozhodující chvílí v Hitlerově kariéře a v pod­ statě i v životě celého německého národa. Přecenil svou vůli k moci. Převážná většina Němců podporovala jeho politiku návratu německých území do říše. Tleskali mu, když připojil Rakousko. Plebiscit ukázal, že anšlus schvaluje 99% Němců a 99,75% Rakušanů/ 5 4 ) Chtěli nazpět Sudety. Ale neexistují důkazy o tom, že chtěli pohltit i početné neněmecké obyvatelstvo. Je dosti důkazů o tom, že většina Němců válku nechtěla. Když 27. září Hitler dal schválně příkaz, aby druhá motorizovaná divize na cestě k českým hranicím projela Berlínem, přišlo se na přehlídku na Reichskanzlerplatz podívat ani ne dvě stě lidí. Hitler se znechuceně vrátil do budovy kancléřství/ 5 5 ) Od té doby už nevyvolávaly jeho brutální tahy na evropské šachovnici spontánní aplaus německého publika. A když jeho vojáci vpochodovali do Prahy, po nějakém nadšení nebylo ani stopy. Hitler toto vakuum v srdcích Němců cítil. Ale už se to nesnažil něčím vyplnit. Rozhodl se, že bude postupovat vpřed i bez jejich nadšení. Trval pouze na poslušnosti. Od roku 1939 si přestal hrát na politika, řečníka a demagoga. Stal se militaristou, který všechno řídí z hlavního vojenského stanu pomocí tajných zločinných ujednání. Metody jeho vlády ztratily veřejnou dimenzi národního souhlasu a vůdcovství a blížily se metodám Stalinovým. Přestal se ucházet o přízeň lidu: už jenom všechny nutil a naháněl strach. Jeho projev v říšském sněmu h září 1939, ospravedlňu­ jící válku s Polskem, byl stručný a fádní. Když jel na místo svého vystoupení, byly ulice prázdné. Také nedošlo k žádným ovacím, když se vítězná armáda vracela. George Kennan si všiml z okna amerického velvyslanectví, že Berlíňané neprovolávají slávu a nezdraví „árijským" pozdravem: „Ani horečné úsilí profesionálních nacistických agitátorů je nedokázalo přimět k projevům nadšení a k souhlasu." Totéž se opakovalo, když německá vojska obsadila Paříž/ 5 6 ) Tak jako Němci přestali držet krok s Hitlerovou zrychlující se eschatologií, i britské veřejné mínění se odklánělo od politiky ústupků.

348

349

Začalo to vlastně už v době Mnichova, soudě podle novin jako Manchester Guardian, News Chronicle, Daily Telegraph a Daily Herald. Tunesy, jejichž šéfredaktor Geoffrey Dawson byl Chamberlainovým tiskovým mluvčím, hájily Mnichov; rovněž levicový New Statesman, jehož vydavatelem byl sám Keynes/ 57 ) Ale jejich nadšení brzy opadlo. Smířlivou náladu ukončila vlna bestiálního antisemitismu, kterou Goebbels rozpoutal v Německu v listopadu 1938. Během následující zimy si britské veřejné mínění uvědomilo, že válka je nevyhnutelná. A německá okupace Prahy 15. března 1939, po níž za šest dní následovalo bleskové obsazení litevského Memelu, přesvědčily většinu Britů, že k válce dojde co nevidět. Strach ustoupil zoufalé rezignaci a zbabělou nedomyšlenou vypočítavost, která vedla k Mnichovu, nahradilo nezvratné iracionální rozhodnutí postavit se Hitlerovi při nejbližší příležitosti bez ohledu na výhody či nevýhody. Byla to ovšem hysterická reakce, jakou Hitlerovy snahy o urychlení dějinného vývoje musely dříve nebo později vyvolat. Výsledek byl ten, že všechny jeho plány ztratily smysl, že se dopustil nenapravitelného omylu a strhl svět do války. 28. března, necelé dva týdny po okupaci Prahy, vypověděl smlouvu s Polskem z roku 1934 a zahájil přípravy k jeho rozparcelování. Polsko považoval za nesmyslnou zeměpisnou anomálii. Žilo tam mnoho porobených Němců na území, o němž soudil, že patří říši. Ale důležitější bylo to, že Polsko stálo v cestě jeho tažení do Ruska a překáželo jeho záměru vypořádat se s touto „líhní bacilů". Bylo je třeba podrobit nebo zničit. Neviděl důvod, proč by Angličané nebo Francouzi měli bránit jeho plánům. Jestliže nebyli ochotni bojovat kvůli Československu, což by pro ně mělo určitý vojenský význam, proč by měli válčit kvůli Polsku, kde to žádný smysl nemělo? Ostatně proč by kapitalistické státy neměly přivítat jeho tažení na východ, když jeho konečným cílem je zničení bolševismu? Místo toho se Britové už za tři dny Polsku zaručili, že „bude-li podniknuta akce, která zřejmě ohrozí polskou nezávislost tak, že se Polsko bude muset bránit vlastním vojskem, vláda jeho Veličenstva mu okamžitě poskytne veškerou možnou pomoc"/ 5 8 ) Chamberlain učinil tento krok, aniž konzultoval francouzskou vládu, i když takové rozhodnutí více méně potvrdit musela. Tunesy na základě Chamberlainových instrukcí neopomněly ovšem ihned zdůraznit, že tento nepřesně formulovaný závazek, jeden z nej­ neuváženějších v celých britských dějinách, se týká pouze polské „nezávislosti", nikoli „celistvosti" - což ponechávalo možnost změnit polské 59 hranice, stanovené Versailleskou smlouvou, ve prospěch Německa.( ) Tak si to alespoň vyložil Hitler. Také předpokládal, že záruka přiměje Británii vyvinout - jako před rokem na Čechy - i na Poláky nátlak, aby vyhověli jeho požadavkům včetně otevření invazních cest do Ruska. Neměl v úmyslu vyvolat válku s Británií. V lednu 1939 se rozhodl, že postaví obrovské loďstvo,

deset bitevních lodí, tři křižníky, čtyři letadlové lodi a ne méně než 249 ponorek, a admirálu Erichu Raederovi sdělil, že se válce s Británií musí vyhýbat až do poloviny čtyřicátých let, kdy bude loďstvo připraveno/ 6 0 ) Myslel si, že Británie, až si uvědomí, že imperiální celní preference nefunguje, bude ekonomickými faktory donucena obrátit se v smířlivé náladě k Evropě, kterou ovládá německý obchod; tento dojem mu v červenci potvrdily rozhovory, které vedl v Londýně Helmuth Wohlthat, šéf Góringova čtyřletého plánu. K takovému vývoji ovšem došlo teprve až v sedmdesátých letech/ 6 1 ) Jenže britský slib Polsku přece jen Hitlerovi působil starosti, neboť jeho splnění záviselo v podstatě jen na rozhodnutí polské vlády, nikoli na zralé úvaze. V tom také byla pošetilost tohoto prohlášení: Británie nebyla schopna poskytnout Polsku účinnou pomoc, a přesto se zavázala, že vyhlásí Německu válku, jestliže ji Polsko o to požádá. Takový slib by měl možná větší smysl, kdyby se spojila s Ruskem, což bylo už dlouho přáním evropské levice, která se domnívala, že to vyřeší všechny její problémy - včetně touhy postavit se Hitlerovi na odpor a přitom být proti zbrojení. V polovině roku 1939 britští a francouzští šéfové štábu byli pro spojenectví s Ruskem v tom smyslu, že byli pro vše, co mohlo zlepšit nepříznivý poměr sil. Domnívali se však, že po Stalinových vojenských čistkách bude sovětská armáda slabší než polská, a kdyby si mohli vybrat, dali by přednost Polákům. A protože Rusové nechtěli spolupracovat, pokud Poláci nepovolí průchod jejich vojskům, a Poláci nebyli ochotní nechat přejít sovětské jednotky Polskem k útoku na Německo o nic víc, než by pustili na své území Němce k napadení Ruska, nebyly na nějakou anglo-francouzsko-ruskou vojenskou dohodu valné vyhlídky. Nicméně se 1. srpna vydala do Ruska anglo-francouzská delegace, a to po moři, poněvadž vhodné letadlo nebylo k dispozici, což vrhá zajímavé světlo na tehdejší stav britského letectví/ 62 ) To stačilo, aby se Hitler rozhodl pro zásadní, byť i dočasnou změnu spojeneckých vztahů. Byl sice vždycky přesvědčen, že v určitých fázích jeho programu bude válka nevyhnutelná, ale za každou cenu se chtěl vyhnout totální neomezené vyhlazovací válce a vyčerpání, jaké Německo zažilo v letech 1914-18. Chtěl vést krátké, omezené, ale politicky významné války jako Bismarck v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Blitzkrieg, pro který byla jeho armáda vycvičena a vyzbrojena, byl nedílnou součástí jeho expanzionistických plánů. Podle jeho názoru by ani německé hospodářství ani lidé nevydrželi víc než krátké razantní údery zdrcující intenzity, ale velmi omezeného trvání/ 63 ) Poslední z těchto bleskových válek by bylo rozhodující tažení proti Rusku: potom po vybudování obrovského euroasijského impéria by Německo sbíralo síly na dlouhý celosvětový konflikt. Ale až do té doby si bude muset pečlivě vybírat nepřátele po jednom

350

351

Začalo to vlastně už v době Mnichova, soudě podle novin jako Manchester Guardian, News Chronicle, Daily Telegraph a Daily Herald. Tunesy, jejichž šéfredaktor Geoffrey Dawson byl Chamberlainovým tiskovým mluvčím, hájily Mnichov; rovněž levicový New Statesman, jehož vydavatelem byl sám Keynes/ 57 ) Ale jejich nadšení brzy opadlo. Smířlivou náladu ukončila vlna bestiálního antisemitismu, kterou Goebbels rozpoutal v Německu v listopadu 1938. Během následující zimy si britské veřejné mínění uvědomilo, že válka je nevyhnutelná. A německá okupace Prahy 15. března 1939, po níž za šest dní následovalo bleskové obsazení litevského Memelu, přesvědčily většinu Britů, že k válce dojde co nevidět. Strach ustoupil zoufalé rezignaci a zbabělou nedomyšlenou vypočítavost, která vedla k Mnichovu, nahradilo nezvratné iracionální rozhodnutí postavit se Hitlerovi při nejbližší příležitosti bez ohledu na výhody či nevýhody. Byla to ovšem hysterická reakce, jakou Hitlerovy snahy o urychlení dějinného vývoje musely dříve nebo později vyvolat. Výsledek byl ten, že všechny jeho plány ztratily smysl, že se dopustil nenapravitelného omylu a strhl svět do války. 28. března, necelé dva týdny po okupaci Prahy, vypověděl smlouvu s Polskem z roku 1934 a zahájil přípravy k jeho rozparcelování. Polsko považoval za nesmyslnou zeměpisnou anomálii. Žilo tam mnoho porobených Němců na území, o němž soudil, že patří říši. Ale důležitější bylo to, že Polsko stálo v cestě jeho tažení do Ruska a překáželo jeho záměru vypořádat se s touto „líhní bacilů". Bylo je třeba podrobit nebo zničit. Neviděl důvod, proč by Angličané nebo Francouzi měli bránit jeho plánům. Jestliže nebyli ochotni bojovat kvůli Československu, což by pro ně mělo určitý vojenský význam, proč by měli válčit kvůli Polsku, kde to žádný smysl nemělo? Ostatně proč by kapitalistické státy neměly přivítat jeho tažení na východ, když jeho konečným cílem je zničení bolševismu? Místo toho se Britové už za tři dny Polsku zaručili, že „bude-li podniknuta akce, která zřejmě ohrozí polskou nezávislost tak, že se Polsko bude muset bránit vlastním vojskem, vláda jeho Veličenstva mu okamžitě poskytne veškerou možnou pomoc"/ 5 8 ) Chamberlain učinil tento krok, aniž konzultoval francouzskou vládu, i když takové rozhodnutí více méně potvrdit musela. Tunesy na základě Chamberlainových instrukcí neopomněly ovšem ihned zdůraznit, že tento nepřesně formulovaný závazek, jeden z nej­ neuváženějších v celých britských dějinách, se týká pouze polské „nezávislosti", nikoli „celistvosti" - což ponechávalo možnost změnit polské 59 hranice, stanovené Versailleskou smlouvou, ve prospěch Německa.( ) Tak si to alespoň vyložil Hitler. Také předpokládal, že záruka přiměje Británii vyvinout - jako před rokem na Čechy - i na Poláky nátlak, aby vyhověli jeho požadavkům včetně otevření invazních cest do Ruska. Neměl v úmyslu vyvolat válku s Británií. V lednu 1939 se rozhodl, že postaví obrovské loďstvo,

deset bitevních lodí, tři křižníky, čtyři letadlové lodi a ne méně než 249 ponorek, a admirálu Erichu Raederovi sdělil, že se válce s Británií musí vyhýbat až do poloviny čtyřicátých let, kdy bude loďstvo připraveno/ 6 0 ) Myslel si, že Británie, až si uvědomí, že imperiální celní preference nefunguje, bude ekonomickými faktory donucena obrátit se v smířlivé náladě k Evropě, kterou ovládá německý obchod; tento dojem mu v červenci potvrdily rozhovory, které vedl v Londýně Helmuth Wohlthat, šéf Góringova čtyřletého plánu. K takovému vývoji ovšem došlo teprve až v sedmdesátých letech/ 6 1 ) Jenže britský slib Polsku přece jen Hitlerovi působil starosti, neboť jeho splnění záviselo v podstatě jen na rozhodnutí polské vlády, nikoli na zralé úvaze. V tom také byla pošetilost tohoto prohlášení: Británie nebyla schopna poskytnout Polsku účinnou pomoc, a přesto se zavázala, že vyhlásí Německu válku, jestliže ji Polsko o to požádá. Takový slib by měl možná větší smysl, kdyby se spojila s Ruskem, což bylo už dlouho přáním evropské levice, která se domnívala, že to vyřeší všechny její problémy - včetně touhy postavit se Hitlerovi na odpor a přitom být proti zbrojení. V polovině roku 1939 britští a francouzští šéfové štábu byli pro spojenectví s Ruskem v tom smyslu, že byli pro vše, co mohlo zlepšit nepříznivý poměr sil. Domnívali se však, že po Stalinových vojenských čistkách bude sovětská armáda slabší než polská, a kdyby si mohli vybrat, dali by přednost Polákům. A protože Rusové nechtěli spolupracovat, pokud Poláci nepovolí průchod jejich vojskům, a Poláci nebyli ochotní nechat přejít sovětské jednotky Polskem k útoku na Německo o nic víc, než by pustili na své území Němce k napadení Ruska, nebyly na nějakou anglo-francouzsko-ruskou vojenskou dohodu valné vyhlídky. Nicméně se 1. srpna vydala do Ruska anglo-francouzská delegace, a to po moři, poněvadž vhodné letadlo nebylo k dispozici, což vrhá zajímavé světlo na tehdejší stav britského letectví/ 62 ) To stačilo, aby se Hitler rozhodl pro zásadní, byť i dočasnou změnu spojeneckých vztahů. Byl sice vždycky přesvědčen, že v určitých fázích jeho programu bude válka nevyhnutelná, ale za každou cenu se chtěl vyhnout totální neomezené vyhlazovací válce a vyčerpání, jaké Německo zažilo v letech 1914-18. Chtěl vést krátké, omezené, ale politicky významné války jako Bismarck v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Blitzkrieg, pro který byla jeho armáda vycvičena a vyzbrojena, byl nedílnou součástí jeho expanzionistických plánů. Podle jeho názoru by ani německé hospodářství ani lidé nevydrželi víc než krátké razantní údery zdrcující intenzity, ale velmi omezeného trvání/ 63 ) Poslední z těchto bleskových válek by bylo rozhodující tažení proti Rusku: potom po vybudování obrovského euroasijského impéria by Německo sbíralo síly na dlouhý celosvětový konflikt. Ale až do té doby si bude muset pečlivě vybírat nepřátele po jednom

350

351

a především se vystříhat déle trvajících výbojů na dvou nebo více větších frontách. Výsledkem bylo to, co soukromě nazval „smlouvou se satanem na vymítání dSbla"/ 6 4 ) V posledním velkém proslovu 28. dubna 1939 napadl hrubě Roosevelta za jeho plytký návrh záruk o neútočení a nadto ještě prohlásil, že všechny předchozí pakty, smlouvy a dojednání jsou neplatné. Napříště pro něj budou směrodatné jen zájmy německého národa, a to tak, jak je chápe on. Stalin reagoval na tuto řeč s nadšením. Bál se německé invaze víc než jakéhokoli jiného nebezpečí, aťvnitřního, nebo vnějšího. Za své přežití vděčil bolševický stát právě jen zastavení německého nepřátelství v letech 1918-20. Na plenárním zasedání ústředního výboru 19. ledna 1925 definoval sovětský postoj k válce mezi kapitalistickými státy: „Pokud by k takové válce došlo, budeme se muset zapojit, ale budeme posledními účastníky, abychom mohli přihodit na misku vah rozhodující závaží, jež se projeví jako směrodatný faktor." Od května 1935 sice navenek sledoval politiku lidové fronty proti „mezinárodnímu fašismu", tajně však občas vystrkoval tykadla, která měla nacisty přesvědčit, aby upustili od protisovětského tažení a uzavřeli s ním totalitní bratrství vzájemného respektování a rozdělování kořisti. Hitlerův zřejmý úmysl odkrojit kusy polského území, který pojal už v březnu 1939, mu poskytl slibnou příležitost navázat nové vztahy a představa, že západní demokracie budou za Polsko bojovat, byla dalším důvodem, aby se s Němci dohodl a vyhnul se válce - aspoň prozatím. 3. května vyhodil žida Litvínova a dosadil za něj jako ministra zahraničí Molotova: byl to úklid stolu pro jednání s Hitlerem. Osm dní nato došlo k rozsáhlému střetnutí s japonskými jednotkami na Dálném východě, což dalo Stalinovi další podnět k uzavření dohody, neboťo boj na dvou frontách stál právě tak málo jako Hitler.( 65 ) K prvnímu z gangsterských paktů došlo 22. května 1939: byl to „ocelový pakt" mezi Hitlerem a Mussolinim. Mussolini právě strávil svůj úžas nad okupací Prahy a použil ji jako záminku pro vlastní invazi do Albánie 7. dubna. Spolu s Hitlerem byl toho názoru, že mezinárodní řád se definitivně zhroutil a že nastala vláda silných. V té době Hitler ještě doufal, že se mu podaří dodržet původní program: nejprve rozparcelovat Polsko a hned nato ho použít jako výpadové cesty pro bleskovou válku proti Rusku, při čemž by Británie zachovávala benevolentní neutralitu. Ještě v červenci věřil, že takové řešení je možné. Jenže zpráva o příjezdu anglo-francouzské vojenské delegace do Moskvy ho zahnala do úzkých, protože už i pouhá možnost spojeneckého jednání se Sověty by zhatila jeho polské plány. Rozhodl se, že je předejde, a 20. srpna poslal telegram „panu J. V. Stalinovi v Moskvě", v němž ho žádal, aby tři dny nato přijal Ribbentropa. Odpo­ věď přišla během čtyřiadvaceti hodin a bylo z ní vidět, že Stalin po tom

zřejmě touží. Dalšího dne, 22. srpna, měl Hitler v Obersalzbergu proslov k nejvyššímu velení. Podle poznámek, které si dělal jeden z přítomných, prohlásil, že polská operace může začít. Od Západu se prý nemají čeho obávat: „Naši protivníci jsou pouzí červi. Viděl jsem je v Mnichově." A zakončil: „Potřebnou propagandu pro toto tažení zajistím sám, ať je věrohodná nebo ne. Vítěze se později nikdo neptá, mluvil-li pravdu. Ve válce nejde o právo a spravedlnost, nýbrž o vítězství. Obrňte se proti soucitu. Postupujte bezohledně. Osmdesátimiliónový národ musí získat to, nač má právo. Jeho existence musí být zaručena. Silnější má vždycky pravdu. Žádám co největší tvrdost"/ 6 6 ) K dohodě se Stalinem došlo následujícího dne večer. Bylo to vyvrcholení celé řady kontaktů mezi sovětskou a německou vládou, jež měly svůj počátek už v prvních týdnech po Leninově puči. Vedli je podle potřeby buď vojenští odborníci, tajní policisté, diplomati nebo zprostředkovatelé na periférii zločineckého světa. V různých dobách měly různou intenzitu, ale nikdy nebyly úplně přerušeny a od začátku do konce se vyznačovaly naprostou lhostejností k ideologickým zásadám, které jedna či druhá strana navenek hlásala - a přímo opovržením k jiným zájmům než nejbrutálnějšímu oboustrannému prospěchu: potřebě obou režimů zbrojit a zabíjet odpůrce a utlačovat sousedy. Dvacet let proudila tato směna zla pod zemí oběma směry. A nakonec se vynořila na povrch. V noci z 23. na 24. srpna 1939 se konala v Kremlu hnusná pitka. Ribbentrop si zaznamenal: „Cítil jsem se jako mezi svými parteikameraden." Choval se, dodává, zcela nenucené „jako mezi starými nacistickými přáteli". Stalin připil Hitlerovi a řekl, že „ví, jak německý národ miluje svého vůdce". Vyprávěly se obhroublé vtipy o paktu proti kominterně, který byl tímto pohřben a který, jak se obě strany shodly, byl uzavřen, pouze aby udělal dojem na „anglické kramáře v londýnské City"/ 6 7 ) Najednou objevili, že mají společné cíle, metody, chování a především morálku. A jak se podnapilí vrazi potáceli hodovním sálem nemotorně se objímajíce, velmi se podobali soupeřícím gangsterům, kteří spolu dřív bojovali a možná budou bojovat znova, ale pracují v podstatě v stejné branži. Jejich dohoda dostala název pakt o neútočení. Ve skutečnosti to byl jen pakt agrese proti Polsku. Tajným protokolem, který se objevil v roce 1945, ale který ruští soudcové vyloučili z protokolu o norimberském procesu, byla východní Evropa rozdělena na sféry zájmu a oběma stranám bylo ponecháno na vůli, „bude-li pro ně výhodné zachovat samostatný polský stát a jak budou 68 , vymezeny jeho hranice"/ ) Tak bylo dohodnuto čtvrté dělení Polska a dokonáno 17. září, kdy na jeho území vtáhla sovětská armáda. Rozdělení bylo zpečetěno dalším gangsterským paktem, sovětsko-německou smlouvou 0 hranicích a přátelství z 28. září 1939. Týkala se daleko většího prostoru,

352

353

a především se vystříhat déle trvajících výbojů na dvou nebo více větších frontách. Výsledkem bylo to, co soukromě nazval „smlouvou se satanem na vymítání dSbla"/ 6 4 ) V posledním velkém proslovu 28. dubna 1939 napadl hrubě Roosevelta za jeho plytký návrh záruk o neútočení a nadto ještě prohlásil, že všechny předchozí pakty, smlouvy a dojednání jsou neplatné. Napříště pro něj budou směrodatné jen zájmy německého národa, a to tak, jak je chápe on. Stalin reagoval na tuto řeč s nadšením. Bál se německé invaze víc než jakéhokoli jiného nebezpečí, aťvnitřního, nebo vnějšího. Za své přežití vděčil bolševický stát právě jen zastavení německého nepřátelství v letech 1918-20. Na plenárním zasedání ústředního výboru 19. ledna 1925 definoval sovětský postoj k válce mezi kapitalistickými státy: „Pokud by k takové válce došlo, budeme se muset zapojit, ale budeme posledními účastníky, abychom mohli přihodit na misku vah rozhodující závaží, jež se projeví jako směrodatný faktor." Od května 1935 sice navenek sledoval politiku lidové fronty proti „mezinárodnímu fašismu", tajně však občas vystrkoval tykadla, která měla nacisty přesvědčit, aby upustili od protisovětského tažení a uzavřeli s ním totalitní bratrství vzájemného respektování a rozdělování kořisti. Hitlerův zřejmý úmysl odkrojit kusy polského území, který pojal už v březnu 1939, mu poskytl slibnou příležitost navázat nové vztahy a představa, že západní demokracie budou za Polsko bojovat, byla dalším důvodem, aby se s Němci dohodl a vyhnul se válce - aspoň prozatím. 3. května vyhodil žida Litvínova a dosadil za něj jako ministra zahraničí Molotova: byl to úklid stolu pro jednání s Hitlerem. Osm dní nato došlo k rozsáhlému střetnutí s japonskými jednotkami na Dálném východě, což dalo Stalinovi další podnět k uzavření dohody, neboťo boj na dvou frontách stál právě tak málo jako Hitler.( 65 ) K prvnímu z gangsterských paktů došlo 22. května 1939: byl to „ocelový pakt" mezi Hitlerem a Mussolinim. Mussolini právě strávil svůj úžas nad okupací Prahy a použil ji jako záminku pro vlastní invazi do Albánie 7. dubna. Spolu s Hitlerem byl toho názoru, že mezinárodní řád se definitivně zhroutil a že nastala vláda silných. V té době Hitler ještě doufal, že se mu podaří dodržet původní program: nejprve rozparcelovat Polsko a hned nato ho použít jako výpadové cesty pro bleskovou válku proti Rusku, při čemž by Británie zachovávala benevolentní neutralitu. Ještě v červenci věřil, že takové řešení je možné. Jenže zpráva o příjezdu anglo-francouzské vojenské delegace do Moskvy ho zahnala do úzkých, protože už i pouhá možnost spojeneckého jednání se Sověty by zhatila jeho polské plány. Rozhodl se, že je předejde, a 20. srpna poslal telegram „panu J. V. Stalinovi v Moskvě", v němž ho žádal, aby tři dny nato přijal Ribbentropa. Odpo­ věď přišla během čtyřiadvaceti hodin a bylo z ní vidět, že Stalin po tom

zřejmě touží. Dalšího dne, 22. srpna, měl Hitler v Obersalzbergu proslov k nejvyššímu velení. Podle poznámek, které si dělal jeden z přítomných, prohlásil, že polská operace může začít. Od Západu se prý nemají čeho obávat: „Naši protivníci jsou pouzí červi. Viděl jsem je v Mnichově." A zakončil: „Potřebnou propagandu pro toto tažení zajistím sám, ať je věrohodná nebo ne. Vítěze se později nikdo neptá, mluvil-li pravdu. Ve válce nejde o právo a spravedlnost, nýbrž o vítězství. Obrňte se proti soucitu. Postupujte bezohledně. Osmdesátimiliónový národ musí získat to, nač má právo. Jeho existence musí být zaručena. Silnější má vždycky pravdu. Žádám co největší tvrdost"/ 6 6 ) K dohodě se Stalinem došlo následujícího dne večer. Bylo to vyvrcholení celé řady kontaktů mezi sovětskou a německou vládou, jež měly svůj počátek už v prvních týdnech po Leninově puči. Vedli je podle potřeby buď vojenští odborníci, tajní policisté, diplomati nebo zprostředkovatelé na periférii zločineckého světa. V různých dobách měly různou intenzitu, ale nikdy nebyly úplně přerušeny a od začátku do konce se vyznačovaly naprostou lhostejností k ideologickým zásadám, které jedna či druhá strana navenek hlásala - a přímo opovržením k jiným zájmům než nejbrutálnějšímu oboustrannému prospěchu: potřebě obou režimů zbrojit a zabíjet odpůrce a utlačovat sousedy. Dvacet let proudila tato směna zla pod zemí oběma směry. A nakonec se vynořila na povrch. V noci z 23. na 24. srpna 1939 se konala v Kremlu hnusná pitka. Ribbentrop si zaznamenal: „Cítil jsem se jako mezi svými parteikameraden." Choval se, dodává, zcela nenucené „jako mezi starými nacistickými přáteli". Stalin připil Hitlerovi a řekl, že „ví, jak německý národ miluje svého vůdce". Vyprávěly se obhroublé vtipy o paktu proti kominterně, který byl tímto pohřben a který, jak se obě strany shodly, byl uzavřen, pouze aby udělal dojem na „anglické kramáře v londýnské City"/ 6 7 ) Najednou objevili, že mají společné cíle, metody, chování a především morálku. A jak se podnapilí vrazi potáceli hodovním sálem nemotorně se objímajíce, velmi se podobali soupeřícím gangsterům, kteří spolu dřív bojovali a možná budou bojovat znova, ale pracují v podstatě v stejné branži. Jejich dohoda dostala název pakt o neútočení. Ve skutečnosti to byl jen pakt agrese proti Polsku. Tajným protokolem, který se objevil v roce 1945, ale který ruští soudcové vyloučili z protokolu o norimberském procesu, byla východní Evropa rozdělena na sféry zájmu a oběma stranám bylo ponecháno na vůli, „bude-li pro ně výhodné zachovat samostatný polský stát a jak budou 68 , vymezeny jeho hranice"/ ) Tak bylo dohodnuto čtvrté dělení Polska a dokonáno 17. září, kdy na jeho území vtáhla sovětská armáda. Rozdělení bylo zpečetěno dalším gangsterským paktem, sovětsko-německou smlouvou 0 hranicích a přátelství z 28. září 1939. Týkala se daleko většího prostoru,

352

353

než bylo Polsko: Stalin směl volně naložit s Finskem, s pobaltskými státy a s částí Rumunska. Následkem toho mohl na podzim 1939 vnutit Litvě, Estonsku a Lotyšsku takzvané „smlouvy o bezpečnosti", které znamenaly okupaci sovětskou armádou. Lotyšskému ministru zahraničí řekl: „Pokud se Německa týče, můžeme vás obsadit."( 69 ) Když se Finové postavili na odpor, vyhlásil jim 30. listopadu 1939 s německým souhlasem válku. Paktem byl potěšen. Vyjádřil se, že se tak Rusko octlo v daleko silnější pozici, než kdykoli předtím od doby, co režim převzal moc. Dělal vše, co bylo v jeho silách, aby dohoda fungovala a aby splnil čestné slovo, které dal Ribbentropovi, že „Sovětský svaz nezradí svého partnera".( 7 0 ) Komunistické strany po celém světě změnily svou antinacistickou politiku, propagovaly mír s Německem za každou cenu a aktivně sabotovaly válečné úsilí, když bylo zapotřebí bojovat. Na vrcholu nacistického vpádu do Francie, Maurice Thorez, předseda francouzské komunistické strany, vyzýval z moskevského rozhlasu francouzské vojáky, aby nekladli odpor. Stalin dal Hitlerovi k dispozici veškeré obrovské zdroje surovin Sovětského svazu. Byla to pro Hitlera podstatná pomoc. V září 1939 muselo Německo dovážet 80% své potřeby kaučuku, 65% cínu, 70% mědi, polovinu olova, čtvrtinu zinku. Švédsko za cenu osvobození od strachu před invazí (a za německé uhlí, za něž platilo pouze jednu třetinu toho, co Švýcaři) dodávalo Hitlerovi železnou rudu a různá zařízení z třetích zemí a ze zámoří/ 7 ^) Stalin však zaplňoval stejně důležité mezery ve válečných dodávkách: poskytl mu milión tun obilí, 800.000 tun nafty, 100.000 tun leteckého benzínu, další železnou rudu, mangan a bavlnu. Za to dostal letecké motory, plány pro stavbu lodí, torpéda a miny/ 72 ) Pakt znamenal i osobní sblížení. Stalin mluvil o Hitlerovi jako o géniovi, který se vypracoval z ničeho jako on sám. Podle Ribbentropa Hitler Stalina velmi obdivoval, zvláště to, jak se vypořádal s „extremisty" (pohled značně rozšířený i na Západě). Řekl, že Stalin vytvořil „nový druh slovanskomoskevského nacionalismu" a tím že zbavil bolševismus židovského interna­ cionalismu. Mussolini zastával názor, že bolševismus je už mrtvý: Stalin ho 73 nahradil „jakýmsi slovanským fašismem"/ ) Pakt však nevyřešil Hitlerovy problémy. Ve skutečnosti znamenal změ­ nu pořadí prioritních akcí jeho plánu. Vysokému komisaři Společnosti národů v Gdaňsku Carlovi Burckhardtovi řekl: „Všechno, co podnikám, je namířeno proti Rusku. Je-li Západ tak hloupý a slepý, že to nepochopí, budu nucen se dorozumět s Rusy, porazit Západ a obrátit pak veškerou soustředěnou sílu proti Sovětskému svazu."( 74 ) I po uzavření paktu se Stalinem Hitler stále ještě doufal, že se vyhne válce se Západem, a domníval se, že jeho nové spojenectví omráčí Británii, která propadne bezmocné apatii. Na britskou politiku to však mělo pouze ten vliv, že všichni odpovědní činitelé

si uvědomili, že válka je nevyhnutelná. Někteří stoupenci britské pravice to dokonce uvítali jako konkrétní důkaz, že bezbožné totalitní režimy nestoudně a nepokrytě „sledují tam venku jediný obrovský a hnusný cíl", jak napsal Evelyn Waugh v románové trilogii Válka cti (Sword ofHonour). Když Hitler 1. září 1939 napadl Polsko a Poláci se odvolali na daný slib, nebylo pochyby, že ho Británie dodrží a že Francie, i když nerada, ji bude následovat. Tím ovšem došlo k drastické revizi Hitlerova programu, takže se octl v mnohostranné válce, jíž se právě chtěl vyhnout, dokud se nevypořádá s Ruskem. Pak už mu přestalo záležet na tom, aby působil jak doma, tak v zahraničí dojmem rozumného člověka, a začal dávat všem najevo, že je rozhodnut dosáhout svých cílů bezohledným násilím a terorem. Téhož dne, kdy napadl Polsko, dal zavraždit v německých nemocnicích všechny nevyléčitelně nemocné/ 7 5 ) Vůbec se nepokusil dosáhnout s Poláky nějaké dohody. Nakládal s Polskem jako s okupovaným územím, které je třeba pouze zužitkovat. Vítězství nad Polskem nebyl konec, nýbrž pouze začátek. Obecná nálada v Německu však tomu nenasvědčovala. Po zhroucení Polska si generál Ritter von Leeb zapsal 3. října 1939 do deníku: „Nálada obyvatelstva je nevalná, vůbec žádné nadšení, žádné prapory na domech. Všichni čekají na mír. Lidé cítí, že tahle válka byla zbytečná." Nicméně Hitler byl roz­ hodnut spálit za sebou mosty a donutit národ na cestu, z níž není návratu. 23. listopadu 1939 řekl generálům: „Veškeré naděje na kompromis jsou dětinství. Vítězství nebo porážka. Vyvedl jsem německý národ velmi vysoko, i když nás teď svět nenávidí. Tuhle válku riskuji. Měl jsem na vybranou pouze mezi vítězstvím a zničením. Nejde tu jen o jediný problém; v sázce je bytí a nebytí národa." 17. října nařídil generálu Keitlovi, aby nakládal s okupo­ vaným polským územím jako s „předpolím" pro budoucí invazi do Ruska/ 7 6 ) To tedy byla ta bezpečnost, kterou Stalin myslel, že získal! Mezitím však bylo nutno eliminovat Západ: Francii bleskovým tažením, Británii zoufalstvím. Hitler se nyní stal generalissimem. Polské tažení bylo poslední, které připravil starý generální štáb. Podobně jako u bezpečnostních složek na civilních ministerstvech Hitler od nynějška zdvojil i vedení armády: k vrchnímu velení branné moci (das Oberkommando der Wehrmacht), které podléhalo jemu osobně, přidal vrchní velení vojska (das Oberkommando des Heeres). Francouzi mu usnadnili situaci. Nechtěli válku. Po Mnichově uznali, že je s jejich východní politikou konec. V případě Polska se prostě nechali unášet proudem. Britská záruka jim sice připadala jako šílenství, ale podpořili ji, protože jim nic jiného nezbývalo/ 77 ) Věděli, že totální válka ' s hitlerovským Německem by mohla znamenat opakování roku 1870, a trvalo j i m padesát šest hodin zoufalého váhání, než zareagovali na německý vpád do 1'olska, jež bylo jejich věrným spojencem od roku 1921 Z 78 ) Vojenským protokolem, který podepsal v květnu 1939 generál Gamelin s polským

354

355

než bylo Polsko: Stalin směl volně naložit s Finskem, s pobaltskými státy a s částí Rumunska. Následkem toho mohl na podzim 1939 vnutit Litvě, Estonsku a Lotyšsku takzvané „smlouvy o bezpečnosti", které znamenaly okupaci sovětskou armádou. Lotyšskému ministru zahraničí řekl: „Pokud se Německa týče, můžeme vás obsadit."( 69 ) Když se Finové postavili na odpor, vyhlásil jim 30. listopadu 1939 s německým souhlasem válku. Paktem byl potěšen. Vyjádřil se, že se tak Rusko octlo v daleko silnější pozici, než kdykoli předtím od doby, co režim převzal moc. Dělal vše, co bylo v jeho silách, aby dohoda fungovala a aby splnil čestné slovo, které dal Ribbentropovi, že „Sovětský svaz nezradí svého partnera".( 7 0 ) Komunistické strany po celém světě změnily svou antinacistickou politiku, propagovaly mír s Německem za každou cenu a aktivně sabotovaly válečné úsilí, když bylo zapotřebí bojovat. Na vrcholu nacistického vpádu do Francie, Maurice Thorez, předseda francouzské komunistické strany, vyzýval z moskevského rozhlasu francouzské vojáky, aby nekladli odpor. Stalin dal Hitlerovi k dispozici veškeré obrovské zdroje surovin Sovětského svazu. Byla to pro Hitlera podstatná pomoc. V září 1939 muselo Německo dovážet 80% své potřeby kaučuku, 65% cínu, 70% mědi, polovinu olova, čtvrtinu zinku. Švédsko za cenu osvobození od strachu před invazí (a za německé uhlí, za něž platilo pouze jednu třetinu toho, co Švýcaři) dodávalo Hitlerovi železnou rudu a různá zařízení z třetích zemí a ze zámoří/ 7 ^) Stalin však zaplňoval stejně důležité mezery ve válečných dodávkách: poskytl mu milión tun obilí, 800.000 tun nafty, 100.000 tun leteckého benzínu, další železnou rudu, mangan a bavlnu. Za to dostal letecké motory, plány pro stavbu lodí, torpéda a miny/ 72 ) Pakt znamenal i osobní sblížení. Stalin mluvil o Hitlerovi jako o géniovi, který se vypracoval z ničeho jako on sám. Podle Ribbentropa Hitler Stalina velmi obdivoval, zvláště to, jak se vypořádal s „extremisty" (pohled značně rozšířený i na Západě). Řekl, že Stalin vytvořil „nový druh slovanskomoskevského nacionalismu" a tím že zbavil bolševismus židovského interna­ cionalismu. Mussolini zastával názor, že bolševismus je už mrtvý: Stalin ho 73 nahradil „jakýmsi slovanským fašismem"/ ) Pakt však nevyřešil Hitlerovy problémy. Ve skutečnosti znamenal změ­ nu pořadí prioritních akcí jeho plánu. Vysokému komisaři Společnosti národů v Gdaňsku Carlovi Burckhardtovi řekl: „Všechno, co podnikám, je namířeno proti Rusku. Je-li Západ tak hloupý a slepý, že to nepochopí, budu nucen se dorozumět s Rusy, porazit Západ a obrátit pak veškerou soustředěnou sílu proti Sovětskému svazu."( 74 ) I po uzavření paktu se Stalinem Hitler stále ještě doufal, že se vyhne válce se Západem, a domníval se, že jeho nové spojenectví omráčí Británii, která propadne bezmocné apatii. Na britskou politiku to však mělo pouze ten vliv, že všichni odpovědní činitelé

si uvědomili, že válka je nevyhnutelná. Někteří stoupenci britské pravice to dokonce uvítali jako konkrétní důkaz, že bezbožné totalitní režimy nestoudně a nepokrytě „sledují tam venku jediný obrovský a hnusný cíl", jak napsal Evelyn Waugh v románové trilogii Válka cti (Sword ofHonour). Když Hitler 1. září 1939 napadl Polsko a Poláci se odvolali na daný slib, nebylo pochyby, že ho Británie dodrží a že Francie, i když nerada, ji bude následovat. Tím ovšem došlo k drastické revizi Hitlerova programu, takže se octl v mnohostranné válce, jíž se právě chtěl vyhnout, dokud se nevypořádá s Ruskem. Pak už mu přestalo záležet na tom, aby působil jak doma, tak v zahraničí dojmem rozumného člověka, a začal dávat všem najevo, že je rozhodnut dosáhout svých cílů bezohledným násilím a terorem. Téhož dne, kdy napadl Polsko, dal zavraždit v německých nemocnicích všechny nevyléčitelně nemocné/ 7 5 ) Vůbec se nepokusil dosáhnout s Poláky nějaké dohody. Nakládal s Polskem jako s okupovaným územím, které je třeba pouze zužitkovat. Vítězství nad Polskem nebyl konec, nýbrž pouze začátek. Obecná nálada v Německu však tomu nenasvědčovala. Po zhroucení Polska si generál Ritter von Leeb zapsal 3. října 1939 do deníku: „Nálada obyvatelstva je nevalná, vůbec žádné nadšení, žádné prapory na domech. Všichni čekají na mír. Lidé cítí, že tahle válka byla zbytečná." Nicméně Hitler byl roz­ hodnut spálit za sebou mosty a donutit národ na cestu, z níž není návratu. 23. listopadu 1939 řekl generálům: „Veškeré naděje na kompromis jsou dětinství. Vítězství nebo porážka. Vyvedl jsem německý národ velmi vysoko, i když nás teď svět nenávidí. Tuhle válku riskuji. Měl jsem na vybranou pouze mezi vítězstvím a zničením. Nejde tu jen o jediný problém; v sázce je bytí a nebytí národa." 17. října nařídil generálu Keitlovi, aby nakládal s okupo­ vaným polským územím jako s „předpolím" pro budoucí invazi do Ruska/ 7 6 ) To tedy byla ta bezpečnost, kterou Stalin myslel, že získal! Mezitím však bylo nutno eliminovat Západ: Francii bleskovým tažením, Británii zoufalstvím. Hitler se nyní stal generalissimem. Polské tažení bylo poslední, které připravil starý generální štáb. Podobně jako u bezpečnostních složek na civilních ministerstvech Hitler od nynějška zdvojil i vedení armády: k vrchnímu velení branné moci (das Oberkommando der Wehrmacht), které podléhalo jemu osobně, přidal vrchní velení vojska (das Oberkommando des Heeres). Francouzi mu usnadnili situaci. Nechtěli válku. Po Mnichově uznali, že je s jejich východní politikou konec. V případě Polska se prostě nechali unášet proudem. Britská záruka jim sice připadala jako šílenství, ale podpořili ji, protože jim nic jiného nezbývalo/ 77 ) Věděli, že totální válka ' s hitlerovským Německem by mohla znamenat opakování roku 1870, a trvalo j i m padesát šest hodin zoufalého váhání, než zareagovali na německý vpád do 1'olska, jež bylo jejich věrným spojencem od roku 1921 Z 78 ) Vojenským protokolem, který podepsal v květnu 1939 generál Gamelin s polským

354

355

ministrem války Kasprzyckým, se Francie zavázala, že okamžitě, jakmile bude Polsko napadeno, zaútočí na agresora a že francouzská armáda vtáhne do Německa do šestnácti dnů. Žádný z těchto slibů nebyl dodržen. 8. září provedli jen opatrný vojenský průzkum, který však byl brzy zastaven. Když pak došly z polské fronty jednoznačně nepříznivé zprávy, Francouzi veškeré útočné plány 22. září zrušili. V té době měli Němci na západě jen jedenáct divizí v branné pohotovosti, ale už 1. října tam začali přesouvat vojsko z východní fronty. Jak vyplývá ze zápisů o jednáních na anglofrancouzském štábu, byli to právě Britové, kteří požadovali naléhavě zásah na hlavní německé frontě; Francouzi tam nechtěli podnikat nic, plánovali pouze diverzní akce ve Skandinávii, na Kavkaze, v Soluni, ve Finsku a jinde. ( 79 ) Francouzská pasivita na německých hranicích spojená s bezvýznamnou a často nesmyslnou aktivitou jinde Hitlerovi značně nahrála. Útok na Francii nařídil původně na 12. listopad, přičemž si z několika alternativ vybral odvážný projekt tankového úderu Ardenami. Proměnlivost francouzské taktiky ho během zimy a časného jara přinutila přepracovat strategii celé operace devětadvacetkrát. Mezitím však vymyslel virtuózní nápad invaze do Norska, kterou jeho vojenští poradci považovali za nemožnou. Anglofrancouzská vojenská činnost mu poskytla záminku k provedení okupace, jež demoralizovala Spojence a vyvedla z míry generály, kteří se pak už neodvažovali nic namítat, když zpevnil koncepci ardenského úderu a provedl ho, ještě než se Francie vzpamatovala z porážky Norska a dokud v spojeneckých jednotkách vládl zoufalý organizační zmatek. Rychlé zničení francouzské branné moci během května až června 1940 Hitlera přesvědčilo, že omyly předchozího podzimu nejsou nenapravitelné a že stále ještě existuje možnost postupovat ke konečnému cíli řadou rychlých bismarckovských úderů. Tažení charakterizovala jednak Hitlerova bezmezná sebejistota při útoku, jednak důmyslná vynalézavost v detailech. Podle Alberta Speera to byl právě Hitler, který navrhl, aby hloubkové bombardéry Štuka byly opatřeny sirénami, což byl jeden z mistrovských psychologických tahů bleskové války. Dalo by se uvést mnoho jiných příkladů jeho bojové vynalézavosti z této doby, například prodloužení dělových hlavní u tanků/ 8 0 ) Jako dřív mátl a uváděl na falešnou stopu západní diplomaty chvatem a nepředvídaností svých politických tahů, tak ani teď nepopřál francouzským velitelům chvíli oddechu, aby se vzpamatovali z počátečního překvapení „základním prvkem německé taktiky v této válce byla rychlost," napsal historik Marc Bloch, který sloužil jako štábní kapitán ve francouzské první armádní skupině. Ve svém popise oněch osudových týdnů nazvaném Divná porážka (L'étrange défaite) konstatuje, že zhroucení fronty znamenalo v podstatě konec francouzského 356

demokratického režimu i armády. Chválí lidový charakter a intelektuální úroveň nacismu: Ve srovnání se starou císařskou armádou se vojsko nacistického režimu jevilo daleko demokratičtější. Rozhodně nebyl rozdíl mezi důstojníky a mužstvem tak nepřeklenutelný....Německé vítězství bylo především vítězství intelektu - a to mu dodávalo zvláštní váhy....měli jsme pocit, jako by naše armáda patřila do úplně jiného století. Na základě zkušenosti z dlouhých let koloniální expanze jsme chápali válku jako střetnutí domorodých oštěpů s puškami. Ale tentokrát jsme se octli v úloze divochů my!^ ' Bloch píše, že ať už byly hlubší příčiny selhání jakékoli, ta bezpros­ třední byla „naprostá neschopnost vrchního velení". Generál Gamelin měl syfilis, což možná vysvětluje jeho nerozhodnost, neschopnost soustředit se a megalomanii, jež se u něj během bojových operací projevovala/ 82 ) Jenže paralýza byla u vyšších důstojníků běžným zjevem. Bloch vzpomíná velitele své armádní skupiny generála Blancharda, jak „seděl bez hnutí jako tragická socha nad mapou rozloženou na stole, nic neříkal, nic nedělal, prostě jen civěl na tu mapu, jako by tam hledal rozhodnutí, kterého sám nebyl schopen"/ 8 3 ) Jako hazardní vojenský podnik měl útok na Francii úspěch stoprocentní. Začal 10. května 1940 a o šest týdnů později, 22. června, podepsala Francie příměří, které poskytlo Hitlerovi všecko, co chtěl. Poměr padlých - 27.000 Němců ku 135.000 spojeneckých vojáků - dává určitou představu o ve­ likosti vítězství. 10. června vstoupila do války po boku Německa Itálie a pod­ mínky francouzského příměří s Mussolinim, podepsané 24. června, zahrnovaly odvolání francouzských kolonií z válečných akcí. Tři dny nato napadl Stalin Rumunsko a obsadil Besarábii a Bukovinu. Předtím si přivlastnil Karelskou šíji, kterou odtrhl od Finska při jeho kapitulaci 12. března. Byl v každém směru Hitlerovým vojenským spojencem, i když se přímo jeho válečných tažení nezúčastnil. Francie se rychle přiklonila k nacistickému táboru. Odzbrojena socialisty, zrazena fašisty a ještě víc komunisty a posléze opuštěna pravicí i středem, třetí republika se zhroutila, bez přátel a bez pozůstalých. V Riomu se pak konala řada procesů, kde byly za souhlasu či lhostejnosti národa odsouzeny osoby údajně odpovědné za porážku: Daladier, Reynaud, Blum, Gamelin, Mandel, Guy la Chambre a jiní - v podstatě soud nad parlamentní politikou, jakou tehdy Francie praktikovala/ 84 ) Příměří podepsal maršál Henri Philippe Pétain, který pak dostal od okleštěného parlamentu se sídlem v novém hlavním městě Vichy plnou moc. Jeho diktatura se dlouho připravovala. Za první světové války se proslavil jako hrdina a v letech 1920-36 ovládal vojenskou politiku Francie, takže byl za cestu z kopce odpovědný víc než kdokoli jiný. Byl však nejoblíbenějším francouzským 357

ministrem války Kasprzyckým, se Francie zavázala, že okamžitě, jakmile bude Polsko napadeno, zaútočí na agresora a že francouzská armáda vtáhne do Německa do šestnácti dnů. Žádný z těchto slibů nebyl dodržen. 8. září provedli jen opatrný vojenský průzkum, který však byl brzy zastaven. Když pak došly z polské fronty jednoznačně nepříznivé zprávy, Francouzi veškeré útočné plány 22. září zrušili. V té době měli Němci na západě jen jedenáct divizí v branné pohotovosti, ale už 1. října tam začali přesouvat vojsko z východní fronty. Jak vyplývá ze zápisů o jednáních na anglofrancouzském štábu, byli to právě Britové, kteří požadovali naléhavě zásah na hlavní německé frontě; Francouzi tam nechtěli podnikat nic, plánovali pouze diverzní akce ve Skandinávii, na Kavkaze, v Soluni, ve Finsku a jinde. ( 79 ) Francouzská pasivita na německých hranicích spojená s bezvýznamnou a často nesmyslnou aktivitou jinde Hitlerovi značně nahrála. Útok na Francii nařídil původně na 12. listopad, přičemž si z několika alternativ vybral odvážný projekt tankového úderu Ardenami. Proměnlivost francouzské taktiky ho během zimy a časného jara přinutila přepracovat strategii celé operace devětadvacetkrát. Mezitím však vymyslel virtuózní nápad invaze do Norska, kterou jeho vojenští poradci považovali za nemožnou. Anglofrancouzská vojenská činnost mu poskytla záminku k provedení okupace, jež demoralizovala Spojence a vyvedla z míry generály, kteří se pak už neodvažovali nic namítat, když zpevnil koncepci ardenského úderu a provedl ho, ještě než se Francie vzpamatovala z porážky Norska a dokud v spojeneckých jednotkách vládl zoufalý organizační zmatek. Rychlé zničení francouzské branné moci během května až června 1940 Hitlera přesvědčilo, že omyly předchozího podzimu nejsou nenapravitelné a že stále ještě existuje možnost postupovat ke konečnému cíli řadou rychlých bismarckovských úderů. Tažení charakterizovala jednak Hitlerova bezmezná sebejistota při útoku, jednak důmyslná vynalézavost v detailech. Podle Alberta Speera to byl právě Hitler, který navrhl, aby hloubkové bombardéry Štuka byly opatřeny sirénami, což byl jeden z mistrovských psychologických tahů bleskové války. Dalo by se uvést mnoho jiných příkladů jeho bojové vynalézavosti z této doby, například prodloužení dělových hlavní u tanků/ 8 0 ) Jako dřív mátl a uváděl na falešnou stopu západní diplomaty chvatem a nepředvídaností svých politických tahů, tak ani teď nepopřál francouzským velitelům chvíli oddechu, aby se vzpamatovali z počátečního překvapení „základním prvkem německé taktiky v této válce byla rychlost," napsal historik Marc Bloch, který sloužil jako štábní kapitán ve francouzské první armádní skupině. Ve svém popise oněch osudových týdnů nazvaném Divná porážka (L'étrange défaite) konstatuje, že zhroucení fronty znamenalo v podstatě konec francouzského 356

demokratického režimu i armády. Chválí lidový charakter a intelektuální úroveň nacismu: Ve srovnání se starou císařskou armádou se vojsko nacistického režimu jevilo daleko demokratičtější. Rozhodně nebyl rozdíl mezi důstojníky a mužstvem tak nepřeklenutelný....Německé vítězství bylo především vítězství intelektu - a to mu dodávalo zvláštní váhy....měli jsme pocit, jako by naše armáda patřila do úplně jiného století. Na základě zkušenosti z dlouhých let koloniální expanze jsme chápali válku jako střetnutí domorodých oštěpů s puškami. Ale tentokrát jsme se octli v úloze divochů my!^ ' Bloch píše, že ať už byly hlubší příčiny selhání jakékoli, ta bezpros­ třední byla „naprostá neschopnost vrchního velení". Generál Gamelin měl syfilis, což možná vysvětluje jeho nerozhodnost, neschopnost soustředit se a megalomanii, jež se u něj během bojových operací projevovala/ 82 ) Jenže paralýza byla u vyšších důstojníků běžným zjevem. Bloch vzpomíná velitele své armádní skupiny generála Blancharda, jak „seděl bez hnutí jako tragická socha nad mapou rozloženou na stole, nic neříkal, nic nedělal, prostě jen civěl na tu mapu, jako by tam hledal rozhodnutí, kterého sám nebyl schopen"/ 8 3 ) Jako hazardní vojenský podnik měl útok na Francii úspěch stoprocentní. Začal 10. května 1940 a o šest týdnů později, 22. června, podepsala Francie příměří, které poskytlo Hitlerovi všecko, co chtěl. Poměr padlých - 27.000 Němců ku 135.000 spojeneckých vojáků - dává určitou představu o ve­ likosti vítězství. 10. června vstoupila do války po boku Německa Itálie a pod­ mínky francouzského příměří s Mussolinim, podepsané 24. června, zahrnovaly odvolání francouzských kolonií z válečných akcí. Tři dny nato napadl Stalin Rumunsko a obsadil Besarábii a Bukovinu. Předtím si přivlastnil Karelskou šíji, kterou odtrhl od Finska při jeho kapitulaci 12. března. Byl v každém směru Hitlerovým vojenským spojencem, i když se přímo jeho válečných tažení nezúčastnil. Francie se rychle přiklonila k nacistickému táboru. Odzbrojena socialisty, zrazena fašisty a ještě víc komunisty a posléze opuštěna pravicí i středem, třetí republika se zhroutila, bez přátel a bez pozůstalých. V Riomu se pak konala řada procesů, kde byly za souhlasu či lhostejnosti národa odsouzeny osoby údajně odpovědné za porážku: Daladier, Reynaud, Blum, Gamelin, Mandel, Guy la Chambre a jiní - v podstatě soud nad parlamentní politikou, jakou tehdy Francie praktikovala/ 84 ) Příměří podepsal maršál Henri Philippe Pétain, který pak dostal od okleštěného parlamentu se sídlem v novém hlavním městě Vichy plnou moc. Jeho diktatura se dlouho připravovala. Za první světové války se proslavil jako hrdina a v letech 1920-36 ovládal vojenskou politiku Francie, takže byl za cestu z kopce odpovědný víc než kdokoli jiný. Byl však nejoblíbenějším francouzským 357

generálem, poněvadž jeho vojáci mčli dojem, že pod jeho velením přijde o život méně lidí než jinde. Byl hloupý. Jeho knihy za něj psali chytří mla­ dí důstojníci. Vyznačoval se však prostou důstojností francouzských sedláků (jeho otec byl jeden z nich). Když roku 1935 Le Petit Journal vypsal anketu, koho by Francouzi měli nejraději za diktátora, Pétain získal první místo. Druhý byl Pierre Lával, bývalý socialista podobný Mussolinimu, kterého Pétain udělal ministerským předsedou/ 8 5 ) Pétain se rychle stal nejpopulárnějším francouzským vládcem po Napoleonovi. Ztělesňoval odpor k romantismu, snahu odpoutat se od historických a světových povinností a touhu po klidném a bezpečném životě, jež nyní ve Francii převládla. Byl náruživý ctitel žen: „Sex a jídlo je to jediné, na čem záleží," říkával. Nicméně církev ho zbožňovala. Francouzský primas kardinál Gerlier prohlásil: „La France, c'est Pétain, et Pétain c'est la France. (Francie je Pétain a Pétain je Francie). "í 8 6 ) V jistém smyslu to byla pravda. Jednali s ním jako s králem. Sedláci stáli podél trati, kudy jel jeho vlak. Ženy mu podávaly děti, aby se jich dotkl. V jedné úřední zprávě se uvádí, že v listopadu 1940 se v Toulouse vrhla před jeho auto žena, aby je zastavila a měla příležitost dotknout se jeho ruky. Městský prefekt se obrátil k Pétainovi, aby se omluvil, ale zjistil, že maršál „sladce spí" (bylo mu pětaosmdesát), „aniž pozbyl," jak se pravilo v hlášení, „své vladařské suverenity a vznešeného držení těla"/ 8 7 ) Roku 1934 se pohádal s jedním ze svých plukovníků Charlesem de Gaullem, který pro něj odmítl psát knihu bez udání svého autorství. Nyní de Gaulle jako náměstek ministra války odmítl uznat příměří a 5. srpna 1940 podepsala Británie dohodu s jeho francouzským hnutím odporu; přešlo k němu však jen 35.000 mužů. Kolaborantský režim ve Vichy složený pouze z vojáků a státních úředníků, nikoli z politiků, šířil ze začátku v zemi docela dobrou náladu jako Hitler v Německu roku 1933. Z režimu ve Vichy si Hitler udělal spojence velmi snadno. Britská vláda, poněvadž se jí nedostalo požadovaného ujištění o loajalitě, dala svým ná­ mořním silám příkaz, aby potopily francouzskou flotilu v Oránu a v jiných severoafrických přístavech. O dva dny později přerušil Pétain s Británií styky a pak už se Vichy octlo nezadržitelně na straně nacistického Německa, které si z režimu udělalo dojnou krávu. Německé válečné hospodářství tak pohltilo asi 4 0 % francouzské průmyslové výroby, 1,500.000 dělní­ ků a polovinu příjmů francouzského veřejného sektoru. í 8 8 ) Ve Španělsku přálo Hitlerovi štěstí už méně. Franco byl rozhodnut nenechat se zaplést do války, kterou už obecně pokládal za svrchované zlo, natož do války vedené Hitlerem ve spolupráci se Stalinem, již považoval za zhmotnění veškerého zla dvacátého století. V září 1939 vyhlásil přísnou neutralitu. Mussolinimu radil, aby učinil totéž. 13. června 1940 změnil postoj

neutrality na „neúčast ve válce", kterou definoval jako „určitou formu národních sympatií s osou".( 8 9 ) Jako cenu za vstup do války vyšrouboval své požavky neobyčejně vysoko: Orán, celé Maroko, rozsáhlá území v západní Africe, velké množství válečného materiálu a zařízení pro útok na Gibraltar a k obraně Kanárských ostrovů. Když se 23. října 1940 setkal v Hendaye s Hitlerem, nejenom zvýšil své požadavky, nýbrž pozdravil svého německého dobrodince s ledovým chladem na okraji pohrdání. Poněvadž sám byl voják z povolání a Hitler jenom amatér - pouhý frajtr! - sledoval Hitlerovu obvyklou vojenskou přehlídku s netajeným opovržením. Mluvili, jak zaznamenal Hitlerův tlumočník Paul Schmidt, „ne spolu, ale spíš na sebe" do dvou hodin do rána, ale nedohodli se na ničem. Hitler později řekl Mussolinimu, že by si dal raději vytrhnout několik zubů, než aby musel ještě podstoupit něco podobného/ 90 ) Jeden z Francových vedlejších důvodů, proč se odmítl přidat k Hitle­ rovi, bylo přesvědčení, že Británie mír uzavřít nehodlá. Snad největším Hitlerovým jednotlivým omylem bylo to, že nerozpoznal, jak hluboké nepřátelství v Británii vyvolal. Hlavním cílem bleskové války ve Francii nebylo zničit francouzskou armádu, což mohl učinit, kdykoli se mu zachtělo, nýbrž zastrašit Británii tak, aby začala jednat. 21. května, téhož dne, kdy obsadil Arras, prohlásil, že chce „oťukat Anglii ohledně rozdělení světa"/ 9 1 ) Pro svoje rozhodnutí zadržet koncem měsíce německé tanky před Dunkirkem, což umožnilo evakuovat z pobřeží valnou část britské expediční armády, měl možná vojenské důvody, ale také to mohlo být proto, že si chtěl otevřít cestu pro jednání s Londýnem. 2. června, kdy se připravovaly k nalódění poslední britské expediční jednotky, sdělil štábu armádní skupiny A v Charleville, že chce okamžitě dohodnout s Británií „přijatelný mír", aby měl „konečně volné ruce pro svůj velký a skutečný úkol: konfrontaci s bolševismem"/ 92 ) Když skončilo francouzské tažení, mluvil 30. června o tom, že je třeba znovu „ukázat Británii vojenskou sílu, aby se vzdala svého úsilí a uvolnila nám zázemí pro Východ"/ 9 3 ) Až do konce podzimu věřil, že Británie nějaký kompromis udělá. Ale 4. listopadu zaznamenal jeden pozorovatel: „Vůdce je zřejmě v špatné náladě. Mám dojem, že v této chvíli neví, jak by měla válka pokračovat."( 94 ) Čekal na nějaký signál z Londýna, ten však nepřišel. Naopak, během roku 1940 se Británie stávala rozhodně čím dál tím bojovnější. Zatímco si Francie zvolila Pétaina a trpný kvietismus, Británie si vybrala Churchilla a hrdinství. Pro toto rozdvojení existovaly nesporné a tvrdé , hospodářské i vojenské důvody. Na rozdíl od Francie se Británie v polovině Iřicátých let nerozhodla pro vládu lidové fronty a antiinflační politika Baklwinovy a Chamberlainovy vlády byla sice nepříjemná, ale vedla nakonec k podstatnému hospodářskému zlepšení. I když nezaměstnanost tu

358

359

generálem, poněvadž jeho vojáci mčli dojem, že pod jeho velením přijde o život méně lidí než jinde. Byl hloupý. Jeho knihy za něj psali chytří mla­ dí důstojníci. Vyznačoval se však prostou důstojností francouzských sedláků (jeho otec byl jeden z nich). Když roku 1935 Le Petit Journal vypsal anketu, koho by Francouzi měli nejraději za diktátora, Pétain získal první místo. Druhý byl Pierre Lával, bývalý socialista podobný Mussolinimu, kterého Pétain udělal ministerským předsedou/ 8 5 ) Pétain se rychle stal nejpopulárnějším francouzským vládcem po Napoleonovi. Ztělesňoval odpor k romantismu, snahu odpoutat se od historických a světových povinností a touhu po klidném a bezpečném životě, jež nyní ve Francii převládla. Byl náruživý ctitel žen: „Sex a jídlo je to jediné, na čem záleží," říkával. Nicméně církev ho zbožňovala. Francouzský primas kardinál Gerlier prohlásil: „La France, c'est Pétain, et Pétain c'est la France. (Francie je Pétain a Pétain je Francie). "í 8 6 ) V jistém smyslu to byla pravda. Jednali s ním jako s králem. Sedláci stáli podél trati, kudy jel jeho vlak. Ženy mu podávaly děti, aby se jich dotkl. V jedné úřední zprávě se uvádí, že v listopadu 1940 se v Toulouse vrhla před jeho auto žena, aby je zastavila a měla příležitost dotknout se jeho ruky. Městský prefekt se obrátil k Pétainovi, aby se omluvil, ale zjistil, že maršál „sladce spí" (bylo mu pětaosmdesát), „aniž pozbyl," jak se pravilo v hlášení, „své vladařské suverenity a vznešeného držení těla"/ 8 7 ) Roku 1934 se pohádal s jedním ze svých plukovníků Charlesem de Gaullem, který pro něj odmítl psát knihu bez udání svého autorství. Nyní de Gaulle jako náměstek ministra války odmítl uznat příměří a 5. srpna 1940 podepsala Británie dohodu s jeho francouzským hnutím odporu; přešlo k němu však jen 35.000 mužů. Kolaborantský režim ve Vichy složený pouze z vojáků a státních úředníků, nikoli z politiků, šířil ze začátku v zemi docela dobrou náladu jako Hitler v Německu roku 1933. Z režimu ve Vichy si Hitler udělal spojence velmi snadno. Britská vláda, poněvadž se jí nedostalo požadovaného ujištění o loajalitě, dala svým ná­ mořním silám příkaz, aby potopily francouzskou flotilu v Oránu a v jiných severoafrických přístavech. O dva dny později přerušil Pétain s Británií styky a pak už se Vichy octlo nezadržitelně na straně nacistického Německa, které si z režimu udělalo dojnou krávu. Německé válečné hospodářství tak pohltilo asi 4 0 % francouzské průmyslové výroby, 1,500.000 dělní­ ků a polovinu příjmů francouzského veřejného sektoru. í 8 8 ) Ve Španělsku přálo Hitlerovi štěstí už méně. Franco byl rozhodnut nenechat se zaplést do války, kterou už obecně pokládal za svrchované zlo, natož do války vedené Hitlerem ve spolupráci se Stalinem, již považoval za zhmotnění veškerého zla dvacátého století. V září 1939 vyhlásil přísnou neutralitu. Mussolinimu radil, aby učinil totéž. 13. června 1940 změnil postoj

neutrality na „neúčast ve válce", kterou definoval jako „určitou formu národních sympatií s osou".( 8 9 ) Jako cenu za vstup do války vyšrouboval své požavky neobyčejně vysoko: Orán, celé Maroko, rozsáhlá území v západní Africe, velké množství válečného materiálu a zařízení pro útok na Gibraltar a k obraně Kanárských ostrovů. Když se 23. října 1940 setkal v Hendaye s Hitlerem, nejenom zvýšil své požadavky, nýbrž pozdravil svého německého dobrodince s ledovým chladem na okraji pohrdání. Poněvadž sám byl voják z povolání a Hitler jenom amatér - pouhý frajtr! - sledoval Hitlerovu obvyklou vojenskou přehlídku s netajeným opovržením. Mluvili, jak zaznamenal Hitlerův tlumočník Paul Schmidt, „ne spolu, ale spíš na sebe" do dvou hodin do rána, ale nedohodli se na ničem. Hitler později řekl Mussolinimu, že by si dal raději vytrhnout několik zubů, než aby musel ještě podstoupit něco podobného/ 90 ) Jeden z Francových vedlejších důvodů, proč se odmítl přidat k Hitle­ rovi, bylo přesvědčení, že Británie mír uzavřít nehodlá. Snad největším Hitlerovým jednotlivým omylem bylo to, že nerozpoznal, jak hluboké nepřátelství v Británii vyvolal. Hlavním cílem bleskové války ve Francii nebylo zničit francouzskou armádu, což mohl učinit, kdykoli se mu zachtělo, nýbrž zastrašit Británii tak, aby začala jednat. 21. května, téhož dne, kdy obsadil Arras, prohlásil, že chce „oťukat Anglii ohledně rozdělení světa"/ 9 1 ) Pro svoje rozhodnutí zadržet koncem měsíce německé tanky před Dunkirkem, což umožnilo evakuovat z pobřeží valnou část britské expediční armády, měl možná vojenské důvody, ale také to mohlo být proto, že si chtěl otevřít cestu pro jednání s Londýnem. 2. června, kdy se připravovaly k nalódění poslední britské expediční jednotky, sdělil štábu armádní skupiny A v Charleville, že chce okamžitě dohodnout s Británií „přijatelný mír", aby měl „konečně volné ruce pro svůj velký a skutečný úkol: konfrontaci s bolševismem"/ 92 ) Když skončilo francouzské tažení, mluvil 30. června o tom, že je třeba znovu „ukázat Británii vojenskou sílu, aby se vzdala svého úsilí a uvolnila nám zázemí pro Východ"/ 9 3 ) Až do konce podzimu věřil, že Británie nějaký kompromis udělá. Ale 4. listopadu zaznamenal jeden pozorovatel: „Vůdce je zřejmě v špatné náladě. Mám dojem, že v této chvíli neví, jak by měla válka pokračovat."( 94 ) Čekal na nějaký signál z Londýna, ten však nepřišel. Naopak, během roku 1940 se Británie stávala rozhodně čím dál tím bojovnější. Zatímco si Francie zvolila Pétaina a trpný kvietismus, Británie si vybrala Churchilla a hrdinství. Pro toto rozdvojení existovaly nesporné a tvrdé , hospodářské i vojenské důvody. Na rozdíl od Francie se Británie v polovině Iřicátých let nerozhodla pro vládu lidové fronty a antiinflační politika Baklwinovy a Chamberlainovy vlády byla sice nepříjemná, ale vedla nakonec k podstatnému hospodářskému zlepšení. I když nezaměstnanost tu

358

359

byla počátkem třicátých let mnohem větší než ve Francii, lze dokázat, že byla do značné míry dobrovolná, protože dávky v nezaměstnanosti byly poměrně vysoké, přes 50% průměrné mzdy.( 95 ) Hospodářství bylo mnohem zdravější, než jak je prezentovala levicová propaganda. Stavební průmysl kvetl po celé období třicátých let, postavilo se přes 3 milióny nových domů, což znamená 29% celkového počtu (rekordu 400.000 za dvanáct měsíců bylo dosaženo v roce 1936-7)/ 96 ) Oslabení odborů pro jejich neúspěch v generální stávce roku 1926 a následné zákonodárství namířené proti nim umožnilo Británii po odeznění nejhorší krize zavést nové typy technologie rychlostí, jež by v dvacátých letech byla nemožná. Období mezi oběma válkami tu vrcholilo vlastně zaváděním novinek ve výrobě/ 9 7 ) Počet pracovníků v novém elektrotechnickém a elektronickém průmyslu stoupl z 192.000 v roce 1930 na 248.000 v roce 1936 a Británie byla první zemí, která uskutečnila celostátní rozvod elektřiny. Rychle se rozvíjel též chemický a petrochemický průmysl a v letech 1930-8 vzrostl vývoz o 18%. Počet zaměstnanců v leteckém průmyslu se zvýšil z 21.000 v roce 1930 na 35.000 v roce 1935, ještě než se začalo zbrojit. Množství vyrobených automobilů se víc než zdvojnásobilo, z 237.000 v roce 1930 na 508.000 v roce 1937.(98) Veškerý tento pokrok pak měl přímý význam pro objem válečné produkce. Na druhé straně ovšem Británie narážela při zbrojení na mnoho překážek a musela dovážet například obráběcí stroje z Ameriky, z Maďarska a dokonce i z Německa/ 9 9 ) Ale v určitých klíčových oblastech, zejména v leteckých motorech a především v radaru, který nabyl rozho­ dujícího významu jak ve vzdušné, tak v námořní válce, měla Británie nad 100 Německem značný technický náskok/ ) Zbrojení se v roce 1939 zrychlilo a v polovině čtyřicátých let vyráběla víc letadel a školila víc leteckých po­ sádek než Německo. Takže byly v roce 1940 pro změnu nálady v národě dos­ tatečné materiální důvody. Churchill se stal 7. května ministerským před­ sedou a zároveň ministrem obrany (důležité spojení, kterého se Lloydu Georgovi za první světové války nepodařilo dosáhnout). Jeho rozhodnost, energie a řečnické umění tu měly důležitou roli. Své výřečnosti využíval úžasným způsobem právě v době, kdy Hitler, jeho největší soupeř v tomto ohledu, na ni dobrovolně rezignoval. V létě 1940 byl nejméně tak oblíbený jako Pétain ve Francii a rozhodně oblíbenější než Hitler v Německu/ 1 0 1 ) Churchill byl sice romantický a bojovný, ale nepostrádal smysl pro realitu. Věděl, že Británie s celým Společenstvím národů na Německo nestačí. Předpokládal, že dříve nebo později budou muset zasáhnout Spojené státy; v tom byla také jeho naděje. Přitom nevylučoval úplně taktickou dohodu s Hitlerem, i když se o tom veřejně nikdy nezmínil. V poznámce Chamberlainova deníku z 26. května 1940 se lze dočíst o Churchillově názoru,

Možná že by se zdálo vhodné žádat, aby byly vyloučeny z vlády ty osoby, které nás v minulých letech zavedly na scestí, ale kde bychom pak skončili? Byly všude - nejen v politickém své tě, ale i mezi veliteli branných sil a na vedoucích místech v státních úřadech. V katastrofální situaci, v jaké teďjsme, by to byl úkol nemožný. Ostatně kdybychom měli být závislí jen na těch, kdo měli v posledních několika letech pravdu, mohli bychom se spoléhat jen na velmi malou hrstku lidí. A to nechci. 104 Nehodlám být předsedou vlády, která se mstí.^ ) Churchillovo rozhodnutí mělo závažné a zhoubné důsledky pro poválečné složení a politiku konzervativní strany. Ale v té době bylo moudré. Britská zahraniční, obranná a imperiální politika mezi oběma válkami byla vedena s bezohlednou ignorancí a Churchill sám se na ní podílel v dvacátých letech. I když byl jeho rejstřík počínajíc rokem 1930 v podstatě čistý, právem soudil, že by při bližším zkoumání nevyšel bez úhony nikdo (nejméně všichni jeho noví labourističtí spojenci) a křehká jednota, jíž teď předsedal, by vzala za své. Jeho velkomyslnost byla oprávněná. Přes všechny pohromy, které ještě měly přijít, nebyla jeho autorita nikdy vážně otřesena a po celou , válku byla jeho vláda ze všech nejsilnější a nejbezpečnější, neboť si dovedla získat jak respekt, tak popularitu. Právě tato okolnost umožnila Británii udržet iluzi světovlády a vystupovat až do postupimské konference v roce 1945 jako velmoc.

360

361

který vyslovil ve válečném kabinetu, že „ je nepravděpodobné, že by Hitler souhlasil s podmínkami, které bychom byli ochotni přijmout; ale kdybychom se mohli dostat z téhle kaše tím, že se vzdáme Malty a Gibraltaru a některých afrických kolonií, toho že by se chopil". Protokol o kabinetním jednání uvádí jeho slova „kdyby pan Hitler byl ochoten uzavřít mír za cenu navrácení německých kolonií a jejio nadvlády ve střední Evropě, uvažovali bychom o tom, je však zcela nepravděpodobné, že by něco takového navrhl"/ 1 0 2 ) To jsou jediné dva výroky svědčící o nějaké ochotě jednat. Podle deníku poslance „Chipse" Channona, který byl tehdy členem vlády, ministerstvo zahraničí se ani nenamáhalo překládat Hitlerovy řeči/ 1 0 3 ) Je paradoxní, že pádem Francie jakákoli možnost vyjednávat skončila, ale přitom se Churchillova politická pozice neustále upevňovala. Prvních velkých ovací ze strany konzervativců se mu dostalo 4. července 1940, když ohlásil vojenskou akci proti francouzskému loďstvu v Oránu: „Do té doby," neopomněl poznamenat, „se mnou nejvřeleji souhlasili pouze labouristé." Když Chamberlain, jeho jediný skutečně nebezpečný protivník, zemřel na rakovinu, Churchill byl 9. října zvolen jako předseda konzervativní strany na jeho místo. Mohl teď zbavit režim živlů, které zlikvidovaly britskou vládu v Indii, zanedbávaly obranu státu a pěstovaly politiku ústupků a smíru s Hitlerem; ale nedokázal to a ani mu o to nešlo. Šéfovi Daily Mirror Cecilu Kingovi řekl:

byla počátkem třicátých let mnohem větší než ve Francii, lze dokázat, že byla do značné míry dobrovolná, protože dávky v nezaměstnanosti byly poměrně vysoké, přes 50% průměrné mzdy.( 95 ) Hospodářství bylo mnohem zdravější, než jak je prezentovala levicová propaganda. Stavební průmysl kvetl po celé období třicátých let, postavilo se přes 3 milióny nových domů, což znamená 29% celkového počtu (rekordu 400.000 za dvanáct měsíců bylo dosaženo v roce 1936-7)/ 96 ) Oslabení odborů pro jejich neúspěch v generální stávce roku 1926 a následné zákonodárství namířené proti nim umožnilo Británii po odeznění nejhorší krize zavést nové typy technologie rychlostí, jež by v dvacátých letech byla nemožná. Období mezi oběma válkami tu vrcholilo vlastně zaváděním novinek ve výrobě/ 9 7 ) Počet pracovníků v novém elektrotechnickém a elektronickém průmyslu stoupl z 192.000 v roce 1930 na 248.000 v roce 1936 a Británie byla první zemí, která uskutečnila celostátní rozvod elektřiny. Rychle se rozvíjel též chemický a petrochemický průmysl a v letech 1930-8 vzrostl vývoz o 18%. Počet zaměstnanců v leteckém průmyslu se zvýšil z 21.000 v roce 1930 na 35.000 v roce 1935, ještě než se začalo zbrojit. Množství vyrobených automobilů se víc než zdvojnásobilo, z 237.000 v roce 1930 na 508.000 v roce 1937.(98) Veškerý tento pokrok pak měl přímý význam pro objem válečné produkce. Na druhé straně ovšem Británie narážela při zbrojení na mnoho překážek a musela dovážet například obráběcí stroje z Ameriky, z Maďarska a dokonce i z Německa/ 9 9 ) Ale v určitých klíčových oblastech, zejména v leteckých motorech a především v radaru, který nabyl rozho­ dujícího významu jak ve vzdušné, tak v námořní válce, měla Británie nad 100 Německem značný technický náskok/ ) Zbrojení se v roce 1939 zrychlilo a v polovině čtyřicátých let vyráběla víc letadel a školila víc leteckých po­ sádek než Německo. Takže byly v roce 1940 pro změnu nálady v národě dos­ tatečné materiální důvody. Churchill se stal 7. května ministerským před­ sedou a zároveň ministrem obrany (důležité spojení, kterého se Lloydu Georgovi za první světové války nepodařilo dosáhnout). Jeho rozhodnost, energie a řečnické umění tu měly důležitou roli. Své výřečnosti využíval úžasným způsobem právě v době, kdy Hitler, jeho největší soupeř v tomto ohledu, na ni dobrovolně rezignoval. V létě 1940 byl nejméně tak oblíbený jako Pétain ve Francii a rozhodně oblíbenější než Hitler v Německu/ 1 0 1 ) Churchill byl sice romantický a bojovný, ale nepostrádal smysl pro realitu. Věděl, že Británie s celým Společenstvím národů na Německo nestačí. Předpokládal, že dříve nebo později budou muset zasáhnout Spojené státy; v tom byla také jeho naděje. Přitom nevylučoval úplně taktickou dohodu s Hitlerem, i když se o tom veřejně nikdy nezmínil. V poznámce Chamberlainova deníku z 26. května 1940 se lze dočíst o Churchillově názoru,

Možná že by se zdálo vhodné žádat, aby byly vyloučeny z vlády ty osoby, které nás v minulých letech zavedly na scestí, ale kde bychom pak skončili? Byly všude - nejen v politickém své tě, ale i mezi veliteli branných sil a na vedoucích místech v státních úřadech. V katastrofální situaci, v jaké teďjsme, by to byl úkol nemožný. Ostatně kdybychom měli být závislí jen na těch, kdo měli v posledních několika letech pravdu, mohli bychom se spoléhat jen na velmi malou hrstku lidí. A to nechci. 104 Nehodlám být předsedou vlády, která se mstí.^ ) Churchillovo rozhodnutí mělo závažné a zhoubné důsledky pro poválečné složení a politiku konzervativní strany. Ale v té době bylo moudré. Britská zahraniční, obranná a imperiální politika mezi oběma válkami byla vedena s bezohlednou ignorancí a Churchill sám se na ní podílel v dvacátých letech. I když byl jeho rejstřík počínajíc rokem 1930 v podstatě čistý, právem soudil, že by při bližším zkoumání nevyšel bez úhony nikdo (nejméně všichni jeho noví labourističtí spojenci) a křehká jednota, jíž teď předsedal, by vzala za své. Jeho velkomyslnost byla oprávněná. Přes všechny pohromy, které ještě měly přijít, nebyla jeho autorita nikdy vážně otřesena a po celou , válku byla jeho vláda ze všech nejsilnější a nejbezpečnější, neboť si dovedla získat jak respekt, tak popularitu. Právě tato okolnost umožnila Británii udržet iluzi světovlády a vystupovat až do postupimské konference v roce 1945 jako velmoc.

360

361

který vyslovil ve válečném kabinetu, že „ je nepravděpodobné, že by Hitler souhlasil s podmínkami, které bychom byli ochotni přijmout; ale kdybychom se mohli dostat z téhle kaše tím, že se vzdáme Malty a Gibraltaru a některých afrických kolonií, toho že by se chopil". Protokol o kabinetním jednání uvádí jeho slova „kdyby pan Hitler byl ochoten uzavřít mír za cenu navrácení německých kolonií a jejio nadvlády ve střední Evropě, uvažovali bychom o tom, je však zcela nepravděpodobné, že by něco takového navrhl"/ 1 0 2 ) To jsou jediné dva výroky svědčící o nějaké ochotě jednat. Podle deníku poslance „Chipse" Channona, který byl tehdy členem vlády, ministerstvo zahraničí se ani nenamáhalo překládat Hitlerovy řeči/ 1 0 3 ) Je paradoxní, že pádem Francie jakákoli možnost vyjednávat skončila, ale přitom se Churchillova politická pozice neustále upevňovala. Prvních velkých ovací ze strany konzervativců se mu dostalo 4. července 1940, když ohlásil vojenskou akci proti francouzskému loďstvu v Oránu: „Do té doby," neopomněl poznamenat, „se mnou nejvřeleji souhlasili pouze labouristé." Když Chamberlain, jeho jediný skutečně nebezpečný protivník, zemřel na rakovinu, Churchill byl 9. října zvolen jako předseda konzervativní strany na jeho místo. Mohl teď zbavit režim živlů, které zlikvidovaly britskou vládu v Indii, zanedbávaly obranu státu a pěstovaly politiku ústupků a smíru s Hitlerem; ale nedokázal to a ani mu o to nešlo. Šéfovi Daily Mirror Cecilu Kingovi řekl:

Všechno však bylo pouhé zdání. V létě 1940 skončila stará Evropa a z dě­ jinné scény zmizela představa světa řízeného souhrou civilizovaných evropských států v rámci dohodnutých mezinárodních konvencí a určitého systému absolutních mravních hodnot. Británie to přežila, ale v defenzívě jako.vězeň vlastní relativní impotence. V červenci, v srpnu a v září 1940 britské stíhací perutě a řetězy radarů úspěšně odrazily pokus Góringovy Luftwaffe zničit vojenská letiště v jihovýchodní Anglii, což bylo nutnou předehrou k jakémukoli pokusu o invazi do Británie. Tím ztratil Hitler možnost vést na Západě válku, která by měla nějaký smysl. Churchill však mohl podniknout účinnou ofenzívu pouze proti Hitlerovu slabému a trapnému spojenci Mussolinimu. 11. listopadu byla leteckým útokem ochromena italská flotila kotvící v Tarentském zálivu a od té doby už Britové neztratili vládu nad Středozemím. Začátkem roku 1941 zahájila Británie útočné operace proti Italům v Libyi a začala likvidovat Mussoliniho vratké impérium v celé severovýchodní Africe. Hlavní střetnutí s nacisty ve vzduchu i na moři kvůli udržení vodních cest mělo však jen obranný charakter. Jediný způsob jak zasáhnout Německo samotné byl ze vzduchu. Protože doprovod stíhaček pro bombardování za denního světla nebylo možno zajistit a noční bombardéry nemohly zaručit, že shodí svou nálož s přesností větší, než je okruh deseti mil, měl Churchill jedinou možnost útoku: bombardovat města, a to v podstatě bez rozlišení. 8. července napsal ministru leteckého průmyslu lordu Beaverbrookovi, který byl současně majitelem novin, chmurný dopis: Když uvažuji, jak bychom mohli vyhrát válku, zdá se mi, že existuje jenom jeden spolehlivý způsob. Nemáme kontinentální armádu, která by mohla Němce porazit. Blokáda byla proražena a Hitler může dovážet z Asie a pravděpodobně též z Afriky. Bude-li odražen u nás anebo nepokusí-li se o invazi vůbec, obrátí se na východ a nic ho nezastaví. Je však jedna věc, která ho zarazí a zničí, a to je naprosto zdrcující a vyhlazující útok těžkých bombardovacích letadel na jeho vlastní zemi.' ' Tento dopis má velkou historickou důležitost (lze ho srovnat s Churchillovými výroky o demoralizujících účincích války na str. 20), protože zachycuje okamžik, kdy mravní relativismus totalitních společností pronikl do úvah a rozhodování jednoho z demokratických států. Lze se přít o to, zda systematické bombardování civilních cílů začali Britové nebo Němci.( 1 0 6 ) Hitler (stejně jako Lenin a Stalin) od samého začátku obhajoval a praktikoval zastrašování lidí, aby dosáhl svých cílů. Jisté však je jedno: dávno před koncem roku 1940 britské bombardéry zabíjely a zastrašovaly ve velkém a stále rostoucím měřítku německé civilní obyvatelstvo v jeho domovech i když se tomu říkalo útočení na „strategické cíle". Podle kabinetního protokolu z 30. října „civilní obyvatelstvo kolem cílových oblastí mělo pocítit a nést břemeno války". Tato taktika, kterou zahájil Churchill, schválil ministerský kabinet, potvrdil parlament a kterou, pokud lze posoudit, přijala 362

s nadšením i většina Britů, znamenala - přestože byly splněny podmínky souhlasu předepsané zákonnou demokratickou vládou - kritické stadium mravního úpadku lidstva naší doby. Bombardování civilních objektů vyplynulo z britského zoufalství. 5. července 1939 upozornilo ministerstvo financí kabinet, že „bez účinné americké pomoci jsou vyhlídky na nějaké dlouhé vedení války velmi neutěšené". Británie nedokáže být hospodářsky soběstačná jako Německo. Přechodem na válečnou výrobu ochabl vývoz (vezmeme-li za základ 100% v roce 1938, roku 1943 klesl vývoz na pouhých 29% a dovoz na 77%) a zmizely zlaté a dolarové rezervy. Rooseveltova vláda sympatizovala se Spojenci slovy, ale prakticky jim nepomohla ani v nejmenším. Zoufalé volám Francouzů o pomoc odmítl Cordell Hulí zcela chladnokrevně jako „nepochopitelné, téměř hysterické výkřiky". Británii se po určitou dobu ne­ vedlo lépe. Velvyslanec Joseph Kennedy, radikální zastánce Rooseveltovy linie, se nesnažil povzbudit ani slovy: „Už na začátku jsem jim řekl, aby nečekali žádnou pomoc. Nemůžeme ji poskytnout, a co se týče válečného materiálu, nemáme ho nazbyt."( 1 0 7 ) Koncem roku 1940 došla Británii směnitelná valuta: měla v zásobě pouze 12 miliónů dolarů, což byl vůbec nejnižší stav, jaký kdy zažila, a musela přestat kupovat za dolary/ 1 0 8 ) 11. března 1941 Kongres schválil zákon o půjčce a pronájmu, který umožňoval prezidentovi „prodávat, převádět, vyměňovat, pronajímat, půjčovat nebo jiným způsobem přidělovat" materiál kterékoli zemi, jejíž obranu považuje za životně důležitou pro bezpečnost Ameriky. Teoreticky to Rooseveltovi dovolovalo posílat do Británie zadarmo neomezené množství válečných dodávek. Prakticky však Británie nadále platila za většinu zbraní a oplátkou za tuto dohodu se vzdala v podstatě zbytku svého exportu do Spojených států a zavázala se (mezistátní úmluvou z 23. února 1942), že po válce zruší imperiální celní preference, což Cordell Hulí považoval za daleko důležitější cíl své zahraniční politiky než vzdorovat agresi totalitních mocností/ 1 0 9 ) Rooseveltovy podmínky pro dodávky zbraní Sovětskému svazu byly daleko příznivější. Zákon o půjčce a pronájmu byl pro Churchilla důležitý, protože se domníval, že by mohl zlákat Hitlera ke konfliktu se Spojenými státy. Počátkem roku 1941 si totiž uvědomil, že starý evropský systém legitimních vlád se rozpadl a že jediná možnost obnovení právního řádu spočívá v naději, že se Hitler nějak přepočítá. A v tom se nezklamal.

363

Všechno však bylo pouhé zdání. V létě 1940 skončila stará Evropa a z dě­ jinné scény zmizela představa světa řízeného souhrou civilizovaných evropských států v rámci dohodnutých mezinárodních konvencí a určitého systému absolutních mravních hodnot. Británie to přežila, ale v defenzívě jako.vězeň vlastní relativní impotence. V červenci, v srpnu a v září 1940 britské stíhací perutě a řetězy radarů úspěšně odrazily pokus Góringovy Luftwaffe zničit vojenská letiště v jihovýchodní Anglii, což bylo nutnou předehrou k jakémukoli pokusu o invazi do Británie. Tím ztratil Hitler možnost vést na Západě válku, která by měla nějaký smysl. Churchill však mohl podniknout účinnou ofenzívu pouze proti Hitlerovu slabému a trapnému spojenci Mussolinimu. 11. listopadu byla leteckým útokem ochromena italská flotila kotvící v Tarentském zálivu a od té doby už Britové neztratili vládu nad Středozemím. Začátkem roku 1941 zahájila Británie útočné operace proti Italům v Libyi a začala likvidovat Mussoliniho vratké impérium v celé severovýchodní Africe. Hlavní střetnutí s nacisty ve vzduchu i na moři kvůli udržení vodních cest mělo však jen obranný charakter. Jediný způsob jak zasáhnout Německo samotné byl ze vzduchu. Protože doprovod stíhaček pro bombardování za denního světla nebylo možno zajistit a noční bombardéry nemohly zaručit, že shodí svou nálož s přesností větší, než je okruh deseti mil, měl Churchill jedinou možnost útoku: bombardovat města, a to v podstatě bez rozlišení. 8. července napsal ministru leteckého průmyslu lordu Beaverbrookovi, který byl současně majitelem novin, chmurný dopis: Když uvažuji, jak bychom mohli vyhrát válku, zdá se mi, že existuje jenom jeden spolehlivý způsob. Nemáme kontinentální armádu, která by mohla Němce porazit. Blokáda byla proražena a Hitler může dovážet z Asie a pravděpodobně též z Afriky. Bude-li odražen u nás anebo nepokusí-li se o invazi vůbec, obrátí se na východ a nic ho nezastaví. Je však jedna věc, která ho zarazí a zničí, a to je naprosto zdrcující a vyhlazující útok těžkých bombardovacích letadel na jeho vlastní zemi.' ' Tento dopis má velkou historickou důležitost (lze ho srovnat s Churchillovými výroky o demoralizujících účincích války na str. 20), protože zachycuje okamžik, kdy mravní relativismus totalitních společností pronikl do úvah a rozhodování jednoho z demokratických států. Lze se přít o to, zda systematické bombardování civilních cílů začali Britové nebo Němci.( 1 0 6 ) Hitler (stejně jako Lenin a Stalin) od samého začátku obhajoval a praktikoval zastrašování lidí, aby dosáhl svých cílů. Jisté však je jedno: dávno před koncem roku 1940 britské bombardéry zabíjely a zastrašovaly ve velkém a stále rostoucím měřítku německé civilní obyvatelstvo v jeho domovech i když se tomu říkalo útočení na „strategické cíle". Podle kabinetního protokolu z 30. října „civilní obyvatelstvo kolem cílových oblastí mělo pocítit a nést břemeno války". Tato taktika, kterou zahájil Churchill, schválil ministerský kabinet, potvrdil parlament a kterou, pokud lze posoudit, přijala 362

s nadšením i většina Britů, znamenala - přestože byly splněny podmínky souhlasu předepsané zákonnou demokratickou vládou - kritické stadium mravního úpadku lidstva naší doby. Bombardování civilních objektů vyplynulo z britského zoufalství. 5. července 1939 upozornilo ministerstvo financí kabinet, že „bez účinné americké pomoci jsou vyhlídky na nějaké dlouhé vedení války velmi neutěšené". Británie nedokáže být hospodářsky soběstačná jako Německo. Přechodem na válečnou výrobu ochabl vývoz (vezmeme-li za základ 100% v roce 1938, roku 1943 klesl vývoz na pouhých 29% a dovoz na 77%) a zmizely zlaté a dolarové rezervy. Rooseveltova vláda sympatizovala se Spojenci slovy, ale prakticky jim nepomohla ani v nejmenším. Zoufalé volám Francouzů o pomoc odmítl Cordell Hulí zcela chladnokrevně jako „nepochopitelné, téměř hysterické výkřiky". Británii se po určitou dobu ne­ vedlo lépe. Velvyslanec Joseph Kennedy, radikální zastánce Rooseveltovy linie, se nesnažil povzbudit ani slovy: „Už na začátku jsem jim řekl, aby nečekali žádnou pomoc. Nemůžeme ji poskytnout, a co se týče válečného materiálu, nemáme ho nazbyt."( 1 0 7 ) Koncem roku 1940 došla Británii směnitelná valuta: měla v zásobě pouze 12 miliónů dolarů, což byl vůbec nejnižší stav, jaký kdy zažila, a musela přestat kupovat za dolary/ 1 0 8 ) 11. března 1941 Kongres schválil zákon o půjčce a pronájmu, který umožňoval prezidentovi „prodávat, převádět, vyměňovat, pronajímat, půjčovat nebo jiným způsobem přidělovat" materiál kterékoli zemi, jejíž obranu považuje za životně důležitou pro bezpečnost Ameriky. Teoreticky to Rooseveltovi dovolovalo posílat do Británie zadarmo neomezené množství válečných dodávek. Prakticky však Británie nadále platila za většinu zbraní a oplátkou za tuto dohodu se vzdala v podstatě zbytku svého exportu do Spojených států a zavázala se (mezistátní úmluvou z 23. února 1942), že po válce zruší imperiální celní preference, což Cordell Hulí považoval za daleko důležitější cíl své zahraniční politiky než vzdorovat agresi totalitních mocností/ 1 0 9 ) Rooseveltovy podmínky pro dodávky zbraní Sovětskému svazu byly daleko příznivější. Zákon o půjčce a pronájmu byl pro Churchilla důležitý, protože se domníval, že by mohl zlákat Hitlera ke konfliktu se Spojenými státy. Počátkem roku 1941 si totiž uvědomil, že starý evropský systém legitimních vlád se rozpadl a že jediná možnost obnovení právního řádu spočívá v naději, že se Hitler nějak přepočítá. A v tom se nezklamal.

363

Před úsvitem 22. července 1941 zachytil německý armádní rozhlas rozho­ vor jedné sovětské předsunuté jednotky s hlavním velením. „Střílejí na nás. Co máme dělat?" „Zbláznili jste se? Proč nevysíláte v kódu?'/ 1 ) O půl hodiny později, ve 3.40 ráno, šéf sovětského štábu Georgij Konstantinovič Žukov, který dostal zprávu o německých leteckých útocích, telefonoval Stali­ novi do jeho vily v Kuncevu asi 10 km od Moskvy, kde diktátor žil, pracoval, jedl a spal na gauči v jediné místnosti. Když mu Žukov oznámil, že je Rusko napadeno, nastalo na druhém konci linky ticho přerušované těžkým oddy­ chováním. Stalin nakonec řekl generálovi, aby jel do Kremlu a uložil jeho sekretáři svolat politbyro. Sešli se ve 4.30. Stalin byl bledý a mlčel, v ruce držel nezapálenou dýmku. Na ministerstvu zahraničí přijal Molotov od na­ cistického velvyslance vypovězení války a zeptal se ho lítostivě: „Zasloužili jsme si to?" V poledne bylo zničeno na zemi 1.200 sovětských letadel. Podle Nikity Chruščova propadl Stalin hysterii a zoufalství. Teprve po jedenácti dnech, 3. července, se vzchopil a promluvil k národu. Tentokrát to bylo tónem u něho zcela neobvyklým: „Bratři a sestry....přátelé."(2) Už předtím docházela Stalinovi varování, že ho chtějí nacisté napadnout. Churchill mu poskytl zvláštní informace, které byly později potvrzeny i americkým velvyslanectvím. 15. května mu Richard Sorge, sovětský agent v Tokiu, sdělil podrobnosti o německém invazním plánu a dokonce i správné datum. Občas ho upozorňovali i jeho vlastní lidé jako například velitel kijevského okruhu generál Kirponos. Ale Stalin odmítal poslouchat. Zuřil, když mu někdo takové zprávy vnucoval. Admirál Kuzněcov se později vy­ jádřil, že bylo nebezpečné mluvit o pravděpodobnosti invaze i v soukromém hovoru s podřízenými. Každý, kdo se to odvážil říct přímo Stalinovi, vzpomínal Chruščov, se bál a třásl/ 3 ) Stalin, který nedůvěřoval nikomu, byl, jak se zdá, posledním člověkem na světě, jenž věřil Hitlerovi. Byl to sebeklam: věřil, poněvadž chtěl věřit. Nacisticko-sovětský pakt mu nesmírně prospěl. Ačkoli ho později prohlašoval za pouze dočasný („Zajistili jsme pro svou zemi mír na jeden a půl roku a tím i příležitost, abychom se vojensky připravili"), v té době

zřejmě doufal, že vydrží donekonečna nebo aspoň do té doby, než se Němci a Západ vzájemně vyčerpají dlouhou válkou, aby si pak Rusové, jak řekl roku 1925, mohli sebrat, co zbude. Prozatím však měl z paktu obrovský prospěch. V polovině roku 1940 získal zpět většinu území, o která Rusko přišlo v letech 1918-19. Zničil strukturu východního Polska. Na jaře 1940 dal zavraždit 15.000 polských důstojníků, třetinu v Katynu u Smolenska, ostatní uvnitř nebo v blízkosti sovětských koncentračních táborů v Starobělsku a Ostačkově. Je možné, že tyto masové vraždy byly provedeny na přání gestapa/ 4 ) Nacistická a sovětská bezpečnost pracovala až do 22. června 1941 ruku v ruce. NKVD předala v této době gestapu několik set německých státních příslušníků, většinou komunistů a židů.(5) Nacisté za to pomáhali Stalinovi ve štvanicích na jeho nepřátele. 20. srpna 1940 se mu po několika pokusech konečně podařilo ubít v Mexiku Trockého sekerou na led, přesně podle výroku postiženého: „Stalin se snaží zasadit ránu nikoli ideám, nýbrž lebkám svých protivníků."( 6 ) Byla to metoda, kterou měl společnou s Hitlerem. Stalin se radoval z vítězství Wehrmachtu nad Francií a ihned zreorganizoval vlastních 13.000 tanků podle německého vzoru/ 7 ) Byl toho názoru, že zničení demokratických států posílí jeho další nároky ve střední a severní Evropě a za to že dá Hitlerovi úplnou volnost na Západě a v Africe a mož­ ná také v některých oblastech Středního východu. Proto když jel 12. 13. listopadu 1940 Molotov do Berlína, aby zpřesnil a doplnil nacistickosovětský pakt, Stalin mu dal za úkol, aby pro sféru sovětského vlivu zajistil především Finsko, Rumunsko a Bulharsko, dále černomořské úžiny a even­ tuálně Maďarsko, Jugoslávii, západní Polsko, Švédsko a podíl na vstupech do Baltského moře/ 8 ) Vcelku se tyto nároky neliší od toho, co Stalin požadoval a většinou také dostal jako podíl na vítězství v druhé světové válce. Molotovovův „program" svědčí o kontinuitě sovětských cílů. Tento seznam sovětských požadavků byl založen na předpokladu, že se Hitlerovy kořistnické touhy týkají hlavně západní Evropy, Afriky a Asie a že jeho nejbližším strategickým zájmem bude Střední východ. To byla v té době domněnka dost pochopitelná. Churchillovo nejzbožnější přání bylo, aby se Němci vrhli na Sovětský svaz, a nejvíc se obával, že Hitler zaútočí na Střední východ. V prvních měsících roku 1941 se to zdálo víc než pravděpodobné. Do Středozemí přitahovala Němce Mussoliniho nenasytnost a neschopnost. 28. října 1940 napadl Řecko, ale Řekové s britskou pomocí vetřelce pokořili a zahnali. 9. prosince zahájili Britové ofenzívu v Libyi a 6. února 1941 obsadili Benghází. Tři dny nato přišel Hitler svému postiženému spojenci s urputnou nevraživostí na pomoc a vyslal do Lybie Africký armádní sbor pod velením generála Rommela. Jakmile se dostali do akce, začali Němci pracovat závrat-

364

365

Jedenáctá Rozhodný rok

Před úsvitem 22. července 1941 zachytil německý armádní rozhlas rozho­ vor jedné sovětské předsunuté jednotky s hlavním velením. „Střílejí na nás. Co máme dělat?" „Zbláznili jste se? Proč nevysíláte v kódu?'/ 1 ) O půl hodiny později, ve 3.40 ráno, šéf sovětského štábu Georgij Konstantinovič Žukov, který dostal zprávu o německých leteckých útocích, telefonoval Stali­ novi do jeho vily v Kuncevu asi 10 km od Moskvy, kde diktátor žil, pracoval, jedl a spal na gauči v jediné místnosti. Když mu Žukov oznámil, že je Rusko napadeno, nastalo na druhém konci linky ticho přerušované těžkým oddy­ chováním. Stalin nakonec řekl generálovi, aby jel do Kremlu a uložil jeho sekretáři svolat politbyro. Sešli se ve 4.30. Stalin byl bledý a mlčel, v ruce držel nezapálenou dýmku. Na ministerstvu zahraničí přijal Molotov od na­ cistického velvyslance vypovězení války a zeptal se ho lítostivě: „Zasloužili jsme si to?" V poledne bylo zničeno na zemi 1.200 sovětských letadel. Podle Nikity Chruščova propadl Stalin hysterii a zoufalství. Teprve po jedenácti dnech, 3. července, se vzchopil a promluvil k národu. Tentokrát to bylo tónem u něho zcela neobvyklým: „Bratři a sestry....přátelé."(2) Už předtím docházela Stalinovi varování, že ho chtějí nacisté napadnout. Churchill mu poskytl zvláštní informace, které byly později potvrzeny i americkým velvyslanectvím. 15. května mu Richard Sorge, sovětský agent v Tokiu, sdělil podrobnosti o německém invazním plánu a dokonce i správné datum. Občas ho upozorňovali i jeho vlastní lidé jako například velitel kijevského okruhu generál Kirponos. Ale Stalin odmítal poslouchat. Zuřil, když mu někdo takové zprávy vnucoval. Admirál Kuzněcov se později vy­ jádřil, že bylo nebezpečné mluvit o pravděpodobnosti invaze i v soukromém hovoru s podřízenými. Každý, kdo se to odvážil říct přímo Stalinovi, vzpomínal Chruščov, se bál a třásl/ 3 ) Stalin, který nedůvěřoval nikomu, byl, jak se zdá, posledním člověkem na světě, jenž věřil Hitlerovi. Byl to sebeklam: věřil, poněvadž chtěl věřit. Nacisticko-sovětský pakt mu nesmírně prospěl. Ačkoli ho později prohlašoval za pouze dočasný („Zajistili jsme pro svou zemi mír na jeden a půl roku a tím i příležitost, abychom se vojensky připravili"), v té době

zřejmě doufal, že vydrží donekonečna nebo aspoň do té doby, než se Němci a Západ vzájemně vyčerpají dlouhou válkou, aby si pak Rusové, jak řekl roku 1925, mohli sebrat, co zbude. Prozatím však měl z paktu obrovský prospěch. V polovině roku 1940 získal zpět většinu území, o která Rusko přišlo v letech 1918-19. Zničil strukturu východního Polska. Na jaře 1940 dal zavraždit 15.000 polských důstojníků, třetinu v Katynu u Smolenska, ostatní uvnitř nebo v blízkosti sovětských koncentračních táborů v Starobělsku a Ostačkově. Je možné, že tyto masové vraždy byly provedeny na přání gestapa/ 4 ) Nacistická a sovětská bezpečnost pracovala až do 22. června 1941 ruku v ruce. NKVD předala v této době gestapu několik set německých státních příslušníků, většinou komunistů a židů.(5) Nacisté za to pomáhali Stalinovi ve štvanicích na jeho nepřátele. 20. srpna 1940 se mu po několika pokusech konečně podařilo ubít v Mexiku Trockého sekerou na led, přesně podle výroku postiženého: „Stalin se snaží zasadit ránu nikoli ideám, nýbrž lebkám svých protivníků."( 6 ) Byla to metoda, kterou měl společnou s Hitlerem. Stalin se radoval z vítězství Wehrmachtu nad Francií a ihned zreorganizoval vlastních 13.000 tanků podle německého vzoru/ 7 ) Byl toho názoru, že zničení demokratických států posílí jeho další nároky ve střední a severní Evropě a za to že dá Hitlerovi úplnou volnost na Západě a v Africe a mož­ ná také v některých oblastech Středního východu. Proto když jel 12. 13. listopadu 1940 Molotov do Berlína, aby zpřesnil a doplnil nacistickosovětský pakt, Stalin mu dal za úkol, aby pro sféru sovětského vlivu zajistil především Finsko, Rumunsko a Bulharsko, dále černomořské úžiny a even­ tuálně Maďarsko, Jugoslávii, západní Polsko, Švédsko a podíl na vstupech do Baltského moře/ 8 ) Vcelku se tyto nároky neliší od toho, co Stalin požadoval a většinou také dostal jako podíl na vítězství v druhé světové válce. Molotovovův „program" svědčí o kontinuitě sovětských cílů. Tento seznam sovětských požadavků byl založen na předpokladu, že se Hitlerovy kořistnické touhy týkají hlavně západní Evropy, Afriky a Asie a že jeho nejbližším strategickým zájmem bude Střední východ. To byla v té době domněnka dost pochopitelná. Churchillovo nejzbožnější přání bylo, aby se Němci vrhli na Sovětský svaz, a nejvíc se obával, že Hitler zaútočí na Střední východ. V prvních měsících roku 1941 se to zdálo víc než pravděpodobné. Do Středozemí přitahovala Němce Mussoliniho nenasytnost a neschopnost. 28. října 1940 napadl Řecko, ale Řekové s britskou pomocí vetřelce pokořili a zahnali. 9. prosince zahájili Britové ofenzívu v Libyi a 6. února 1941 obsadili Benghází. Tři dny nato přišel Hitler svému postiženému spojenci s urputnou nevraživostí na pomoc a vyslal do Lybie Africký armádní sbor pod velením generála Rommela. Jakmile se dostali do akce, začali Němci pracovat závrat-

364

365

Jedenáctá Rozhodný rok

nou rychlostí. Přes Maďarsko a Rumunsko, kde už měli loutkovou vládu, vtrhli 28. února 1941 do Bulharska. O tři týdny později donutili Jugoslávii, aby přistoupila na jejich podmínky, a když došlo v Bělehradě k státnímu převratu, který odstranil nacistům nakloněnou vládu, dali Jugoslávii a Řecku ultimátum. V Severní Africe zvítězil Rommel už po jedenácti dnech a zahnal rozvrácenou britskou armádu zpátky do Egypta. Jugoslávie se zhrou­ tila po týdenním boji 17. dubna a šest dní nato kapitulovalo Řecko. V květnu byli Britové, vyhnaní už z Řecka, po osmi dnech úporných bojů poraženi na Krétě německými výsadkáři. Koncem května už měl Hitler volnou cestu nejen do Káhiry a k Suezskému průplavu, ale i k naftovým polím severního Iráku, do Íránu a k Perskému zálivu, k největší světové rafinérii ropy v Abádánu a po souši až do Indie. Na svůj jižní hazard potřeboval Hitler jen malý zlomek německé armády a překvapivého úspěchu dosáhl poměrně lehce a levně. Admirál Raeder i vrchní velení námořních sil mu silně doporučovali zahájit rozsáhlé akce na Středním východě, což v té době bylo plně v jejich možnostech. Britské námořnictvo, letectvo a pozemní armáda byly jen sporadicky rozptýleny na obrovské ploše a byly všude zranitelné. Hitlerův spojenec Japonsko se chystal zaútočit na Dálném východě. Podle toho, co dnes víme, se zdá téměř jisté, že by Němci byli mohli prorazit Suezským průplavem do Indického oceánu a spojit se s Japonci, jakmile proniknou do jihovýchodní Asie a do Bengálského zálivu. Podle Raederova názoru by taková akce zasa­ dila britskému impériu „větší ránu než obsazení Londýna". Hitler měl ve východní Evropě rozmístěno 150 divizí nemluvě o letectvu. Na proniknutí do Indie by byla stačila ani ne čtvrtina těchto sil.(9) Z této možnosti vyplývají truchlivé představy. Spojení nacistických a japonských vojsk v Indii by bylo dalo japonským válečným plánům vy­ touženou logiku dlouhodobé strategie. Anglosaská moc a vliv by byly z Asie vyloučeny na řadu let, ne-li navždycky. Byla by ohrožena i Austrálie a pravděpodobně donucena jednat. Jižní Afriku s velkým nerostným bo­ hatstvím by měl Hitler na dosah ruky. Británie i Amerika by už neměly příležitost čerpat ze zdrojů pěti šestin světa, nýbrž by byly odkázány převážně jen na atlantickou oblast. Za těchto okolností by se myšlenka na vítězství stala velmi vzdáleným a téměř nedosažitelným cílem a dohoda s Hitlerem by se určitě jevila i takovému Churchillovi skoro nevyhnutelná. Takže nám zde opět historie nabízí k úvaze jedno ze svých velkých „kdyby". Hitler však bez váhání tuto skvělou alexandrinskou příležitost zamítl, neboť lpěl na své představě, že „skutečná" je pouze válka, kterou chtěl vždycky vést, a to proti Rusku. Proto mu přece osud a neúprosná logika rasové nadřazenosti svěřily vládu nad Německem. Ostatně zničení Ruska nemělo být koncem, nýbrž začátkem všeho. Ale bez uskutečnění tohoto cíle by

nemělo smysl vůbec nic, a dokud se toto nepodaří, Německo nebude moci vystoupit v své předurčené světové roli. Nemohl se už dočkat, až začne. 21. července 1940 řekl generálu Halderovi, že britská naděje na přežití závisí na Americe a na Rusku. Zničit Rusko znamenalo vyřadit oba státy, poněvadž by to umožnilo Japoncům vypořádat se s Amerikou. Zdá se, že předpokládal, že Roosevelt bude připraven zasáhnout v roce 1942, a než k tomu dojde, chtěl, aby Rusko zmizelo ze scény. To byl podle něho ten správný sled událostí. 9. ledna 1941 řekl generálům, že jakmile bude Rusko poraženo, Německo využije jeho zdrojů a stane se „nezranitelným". Pak bude mít sílu válčit s celými kontinenty. Zatímco Japonci budou držet Ameriku v šachu v Tichomoří, Německo provede trojitý obchvat přes Kavkaz, Severní Afriku a Blízký východ, obsadí Afghánistán a vnikne do srdce Britského impéria, do Indie. S Ruskem na boku by taková strategická koncepce byla příliš riskantní. ( 10 ) Proto několik dnů po příměří s Pétainem přikázal Hitler štábu, aby začali plánovat ruské tažení/ 1 1 ) Původně je chtěl zahájit už na podzim a nechal se jen s velkými obtížemi přemluvit, aby se vzdal tak riskantního plánu - armáda, přesvědčovali ho generálové, musí využít celého období sucha už od začátku května, aby mohla obklíčit a zničit ruské vojsko, ještě než přijdou sněhy. Nakonec se rozhodl, že udeří v prosinci 1940 potom, co byl Roosevelt znovu zvolen prezidentem, což pokládal pro sebe za událost zvlášť neblahou, a co mu Molotov předložil Stalinův seznam „nároků", o nichž se Hitler vyjádřil, že se tím nacisticko-sovětský pakt stal neudržitelný i jako „sňatek z rozumu". Od té doby už své rozhodnutí vyhladit bolševismus při nejbližší příležitosti nepustil ze zřetele. Vpád do Středozemí bylo jen politováníhodné odbočení způsobené Mussoliniho pošetilostí. Později si vy­ čítal, že to zavinilo „katastrofální odklad začátku války s Ruskem....Měli jsme napadnout Rusko už 15. května 1941 a skončit tažení před příchodem zi­ my.'^12) Útok byl zahájen, jak bylo možné nejřív po skončení bojů na jihu. Když historik zkoumá tento rozhodující rok 1941, který znamenal počátek sestupu lidstva do nynější krizové situace, nemůže nežasnout nad rozhodují­ cí úlohou jednotlivcovy vůle. Hitler a Stalin hráli s lidmi ošklivou hru. Právě pocit vlastní nedostatečnosti a nejistoty a chorobný strach z Německa přiměly Stalina podepsat fatální pakt a jedině jeho osobní nenasytnost a iluze udržovaly pakt v platnosti, takže pod pláštěm lživé bezpečnosti mohl Hitler připravovat své vražedné jaro. A právě jen Hitler, nikdo jiný, rozhodl o vyhlazovací válce proti Rusku a pak ji - s naprostou libovůlí - zrušil, odložil a nakonec znovu prosadil jako klíčový prvek své strategie. Ani Stalin ani Hitler nepředstavovali nějaké mohutné nebo dokonce nepřekonatelné síly dějin. Ani jeden ani druhý se v žádné fázi své samovlády neradili g národem, ba dokonce ani nemluvili za nějaké samozvané oligarchické ko-

366

367

nou rychlostí. Přes Maďarsko a Rumunsko, kde už měli loutkovou vládu, vtrhli 28. února 1941 do Bulharska. O tři týdny později donutili Jugoslávii, aby přistoupila na jejich podmínky, a když došlo v Bělehradě k státnímu převratu, který odstranil nacistům nakloněnou vládu, dali Jugoslávii a Řecku ultimátum. V Severní Africe zvítězil Rommel už po jedenácti dnech a zahnal rozvrácenou britskou armádu zpátky do Egypta. Jugoslávie se zhrou­ tila po týdenním boji 17. dubna a šest dní nato kapitulovalo Řecko. V květnu byli Britové, vyhnaní už z Řecka, po osmi dnech úporných bojů poraženi na Krétě německými výsadkáři. Koncem května už měl Hitler volnou cestu nejen do Káhiry a k Suezskému průplavu, ale i k naftovým polím severního Iráku, do Íránu a k Perskému zálivu, k největší světové rafinérii ropy v Abádánu a po souši až do Indie. Na svůj jižní hazard potřeboval Hitler jen malý zlomek německé armády a překvapivého úspěchu dosáhl poměrně lehce a levně. Admirál Raeder i vrchní velení námořních sil mu silně doporučovali zahájit rozsáhlé akce na Středním východě, což v té době bylo plně v jejich možnostech. Britské námořnictvo, letectvo a pozemní armáda byly jen sporadicky rozptýleny na obrovské ploše a byly všude zranitelné. Hitlerův spojenec Japonsko se chystal zaútočit na Dálném východě. Podle toho, co dnes víme, se zdá téměř jisté, že by Němci byli mohli prorazit Suezským průplavem do Indického oceánu a spojit se s Japonci, jakmile proniknou do jihovýchodní Asie a do Bengálského zálivu. Podle Raederova názoru by taková akce zasa­ dila britskému impériu „větší ránu než obsazení Londýna". Hitler měl ve východní Evropě rozmístěno 150 divizí nemluvě o letectvu. Na proniknutí do Indie by byla stačila ani ne čtvrtina těchto sil.(9) Z této možnosti vyplývají truchlivé představy. Spojení nacistických a japonských vojsk v Indii by bylo dalo japonským válečným plánům vy­ touženou logiku dlouhodobé strategie. Anglosaská moc a vliv by byly z Asie vyloučeny na řadu let, ne-li navždycky. Byla by ohrožena i Austrálie a pravděpodobně donucena jednat. Jižní Afriku s velkým nerostným bo­ hatstvím by měl Hitler na dosah ruky. Británie i Amerika by už neměly příležitost čerpat ze zdrojů pěti šestin světa, nýbrž by byly odkázány převážně jen na atlantickou oblast. Za těchto okolností by se myšlenka na vítězství stala velmi vzdáleným a téměř nedosažitelným cílem a dohoda s Hitlerem by se určitě jevila i takovému Churchillovi skoro nevyhnutelná. Takže nám zde opět historie nabízí k úvaze jedno ze svých velkých „kdyby". Hitler však bez váhání tuto skvělou alexandrinskou příležitost zamítl, neboť lpěl na své představě, že „skutečná" je pouze válka, kterou chtěl vždycky vést, a to proti Rusku. Proto mu přece osud a neúprosná logika rasové nadřazenosti svěřily vládu nad Německem. Ostatně zničení Ruska nemělo být koncem, nýbrž začátkem všeho. Ale bez uskutečnění tohoto cíle by

nemělo smysl vůbec nic, a dokud se toto nepodaří, Německo nebude moci vystoupit v své předurčené světové roli. Nemohl se už dočkat, až začne. 21. července 1940 řekl generálu Halderovi, že britská naděje na přežití závisí na Americe a na Rusku. Zničit Rusko znamenalo vyřadit oba státy, poněvadž by to umožnilo Japoncům vypořádat se s Amerikou. Zdá se, že předpokládal, že Roosevelt bude připraven zasáhnout v roce 1942, a než k tomu dojde, chtěl, aby Rusko zmizelo ze scény. To byl podle něho ten správný sled událostí. 9. ledna 1941 řekl generálům, že jakmile bude Rusko poraženo, Německo využije jeho zdrojů a stane se „nezranitelným". Pak bude mít sílu válčit s celými kontinenty. Zatímco Japonci budou držet Ameriku v šachu v Tichomoří, Německo provede trojitý obchvat přes Kavkaz, Severní Afriku a Blízký východ, obsadí Afghánistán a vnikne do srdce Britského impéria, do Indie. S Ruskem na boku by taková strategická koncepce byla příliš riskantní. ( 10 ) Proto několik dnů po příměří s Pétainem přikázal Hitler štábu, aby začali plánovat ruské tažení/ 1 1 ) Původně je chtěl zahájit už na podzim a nechal se jen s velkými obtížemi přemluvit, aby se vzdal tak riskantního plánu - armáda, přesvědčovali ho generálové, musí využít celého období sucha už od začátku května, aby mohla obklíčit a zničit ruské vojsko, ještě než přijdou sněhy. Nakonec se rozhodl, že udeří v prosinci 1940 potom, co byl Roosevelt znovu zvolen prezidentem, což pokládal pro sebe za událost zvlášť neblahou, a co mu Molotov předložil Stalinův seznam „nároků", o nichž se Hitler vyjádřil, že se tím nacisticko-sovětský pakt stal neudržitelný i jako „sňatek z rozumu". Od té doby už své rozhodnutí vyhladit bolševismus při nejbližší příležitosti nepustil ze zřetele. Vpád do Středozemí bylo jen politováníhodné odbočení způsobené Mussoliniho pošetilostí. Později si vy­ čítal, že to zavinilo „katastrofální odklad začátku války s Ruskem....Měli jsme napadnout Rusko už 15. května 1941 a skončit tažení před příchodem zi­ my.'^12) Útok byl zahájen, jak bylo možné nejřív po skončení bojů na jihu. Když historik zkoumá tento rozhodující rok 1941, který znamenal počátek sestupu lidstva do nynější krizové situace, nemůže nežasnout nad rozhodují­ cí úlohou jednotlivcovy vůle. Hitler a Stalin hráli s lidmi ošklivou hru. Právě pocit vlastní nedostatečnosti a nejistoty a chorobný strach z Německa přiměly Stalina podepsat fatální pakt a jedině jeho osobní nenasytnost a iluze udržovaly pakt v platnosti, takže pod pláštěm lživé bezpečnosti mohl Hitler připravovat své vražedné jaro. A právě jen Hitler, nikdo jiný, rozhodl o vyhlazovací válce proti Rusku a pak ji - s naprostou libovůlí - zrušil, odložil a nakonec znovu prosadil jako klíčový prvek své strategie. Ani Stalin ani Hitler nepředstavovali nějaké mohutné nebo dokonce nepřekonatelné síly dějin. Ani jeden ani druhý se v žádné fázi své samovlády neradili g národem, ba dokonce ani nemluvili za nějaké samozvané oligarchické ko-

366

367

lektivy. Oba rozhodovali sami a bez rádců a jejich osudné kroky se řídily pouze osobními nejprimitivnějšími předsudky a scestnými představami. Jejich generálové je poslouchali slepě nebo v apatické hrůze a obrovské národy, kterým vládli, neměly zřejmě jinou volbu než klopýtat v jejich šlépějích k vzájemnému zničení. Jde tu o pravý opak historického determinis­ mu - o apoteózu, zbožnění jediného samovládce. Tak to dopadne, když se odstraní morální zábrany náboženství a tradice, hierarchie hodnot a dějinných napomenutí: potom moc zabránit katastrofálním událostem neboje rozpoutat už nezávisí na neosobní blahovůli mas, nýbrž upadne do rukou lidí, kteří jsou osamoceni svou zlou, od základu zkaženou povahou. Hitlerovo rozhodnutí napadnout Rusko bylo osudné pro celou jeho životní dráhu. Zničilo jeho i jeho režim. Stalo se též jedním z nejdůležitějších faktorů dějin dvacátého století, neboť zavedlo sovětský totalitní systém přímo do srdce Evropy. Byla to však hazardní hra, která mohla vyjít. Je důležité, abychom pochopili, proč se to nestalo. Začátkem roku 1945 Hitler tvrdil, že pěti- či šestitýdenní zdržení jeho invaze bylo příčinou, proč neobsa­ dil Moskvu a nezničil Stalinův režim ještě před příchodem zimy. Ale v době tažení se necítil tolik vázán časem. Je pravda, že velmi podcenil ruskou vojenskou kapacitu. Existuje staré a moudré diplomatické úsloví: „Rusko není nikdy tak silné, jak vypadá. Rusko není nikdy tak slabé, jak se zdá." Hitler na to nedbal. V pohrdání Rudou armádou nebyl sám. Jak jsme už poznamenali, britský i francouzský generální štáb hodnotil její sílu ještě níž než polskou. Tento názor zdánlivě potvrzovalo finské tažení. Všeobecně se soudilo, že čistka v letech 1937-8 podlomila její morálku. Admirál Canaris, šéf německé rozvědky, Abwehru, věřil Heydrichovu tvrzení, že jeho organizace úmyslně vykonstruovala falešné obvinění Tuchačevského a všech ostatních schopných sovětských důstojníků/ 1 3 ) A právě zčásti na základě Canarísových ne­ správných odhadů se Hitler domníval, že ruské tažení bude snazší než obsazení Francie. „Rudá armáda," řekl bulharskému velvyslanci Dragonovovi, „je pouhý vtip. Rozsekáme ji na kusy a ty kusy pak udusíme." V prosinci 1940 odhadoval, že za tři týdny budou Němci v Petrohradě/ 1 4 ) Ačkoli Japonci byli jeho přátelé, vůbec se nepokusil získat jejich daleko stříz­ livější údaje o ruské bojové kapacitě, zejména o taktice pancéřové války podle trpké zkušenosti sovětského střetu s Japonskem v květnu a červnu 1939. Německý generální štáb, který připravil napadení Francie velmi dů­ kladně a výborně, bral sovětské tažení na lehkou váhu - měli pocit úlevy, že Německo konečně prorazilo železný „strategický trojúhelník" tvořený Francií, Polskem a Československem a že má teď volnost pohybu. Hlavní stratég generál Marcks soudil, že likvidace sovětského branného odporu potrvá v nejlepším případě devět, v nejhorším sedmnáct týdnů. Námitka, že Rusové mohou ustoupit do obrovského zázemí, byla vyřízena odů368

vodněním, že Stalin bude muset hájit průmyslové oblasti západně od Dnčpru, a využít 9 až 12 miliónových rezerv se vymyká organizačním schop­ nostem Sovětů. Marcks byl dokonce přesvědčen, že v žádném případě nebudou mít Rusové ani početní převahu/ 1 5 ) Právě takovou radu Hitler potřeboval, neboť odpovídala jeho přesvědčení, že pořídí válku lacino. Blitzkrieg byl nejen vojenskou, ale i ekonomickou záležitostí a vyplýval z Hitlerova názoru, že Německo nevydrží déle trvající válku, dokud se nezmocní ruského bohatství. „Operace Barbarossa", jak se tažení nazývalo, měl být poslední Blitzkrieg a výdaje měly být omezeny na minimum. Ani v roce 1941 neměl Hitler v úmyslu prosazovat neomezené válečné hospodářství. Od okupace Prahy začal pochy­ bovat o vůli německého národa vést totální válku a nechtělo se mu proto posílat ženy do továren nebo omezovat na úkor válečných cílů výrobu a spo­ třebu víc, než je absolutně nutné. Následkem toho byla operace Barbarossa vzhledem k velikosti úkolů silně poddimenzována: měla sice podstatné prvky 153 divizí, ale jen 3.580 tanků, 7.184 děl a 2.740 letadel. Ve srovnání s těmito čísly útočila sovětská ofenzíva v lednu 1945 jen na berlínské frontě 6.250 tanky, 7.560 letadly a neméně než 41.600 děly/ 1 6 ) Pro dopravu používali Němci většinou koňských potahů a v průběhu tažení se jejich nepohyblivost projevovala jako čím dál tím vážnější handicap. Němci si pak začali uvědomovat, že ve válce čtyřicátých let bojují zbraněmi ze sklonku let třicátých a někdy ani to ne. Nedostatky se nejvíc projevovaly ve vzduchu, kde Góringova Luftwaffe, u níž se projevily vážné slabiny už v bitvě o Británii, nedokázala ani účinně krýt pozemní frontu v celé šíři, ani úspěšně bombardovat Stalinovy továrny. Góring byl jako velitel čím dál tím línější a neschopnější; hlavní inženýr a šéf jeho štábu nakonec spáchali sebevraždu, když se provalilo jejich fušerství.(17) Ale odpovědnost měl i Hitler, protože nezajistil dostatečný počet letadel, a na­ cistické vojenské zásobování, které bylo centrálně plánované a byrokratické a naprosto neschopné vyrobit těžký bombardovací letoun. Je zajímavé a příznačné, že nejlepší letadla druhé světové války, jako například britský Mosquito a americký Mustang, byla výsledkem soukromé iniciativy a nikoli produktem vládních či štábních konstrukčních kanceláří/ 18 ) Hitler připustil, aby se Luftwaffe stala v celé německé armádě nejnacističtější a nejtotalitnější složkou, a těžce na to doplatil. Ke konečnému debaklu přispěl také množstvím vlastních chyb, kterých bylo s postupujícím tažením stále víc. Operace Barbarossa byla naplánována příliš optimisticky a počáteční drtivý úspěch vedl Hitlera k tomu, že hromadil své omyly, protože myslel, že válka je skoro u konce. Rusko mělo na začátku obrovskou převahu ve zbraních: tanky sedm ku jedné, letadla čtyři nebo pět ku jedné/ 1 9 ) Stalin však zprvu vůbec nedbal varování a výstrah před 369

lektivy. Oba rozhodovali sami a bez rádců a jejich osudné kroky se řídily pouze osobními nejprimitivnějšími předsudky a scestnými představami. Jejich generálové je poslouchali slepě nebo v apatické hrůze a obrovské národy, kterým vládli, neměly zřejmě jinou volbu než klopýtat v jejich šlépějích k vzájemnému zničení. Jde tu o pravý opak historického determinis­ mu - o apoteózu, zbožnění jediného samovládce. Tak to dopadne, když se odstraní morální zábrany náboženství a tradice, hierarchie hodnot a dějinných napomenutí: potom moc zabránit katastrofálním událostem neboje rozpoutat už nezávisí na neosobní blahovůli mas, nýbrž upadne do rukou lidí, kteří jsou osamoceni svou zlou, od základu zkaženou povahou. Hitlerovo rozhodnutí napadnout Rusko bylo osudné pro celou jeho životní dráhu. Zničilo jeho i jeho režim. Stalo se též jedním z nejdůležitějších faktorů dějin dvacátého století, neboť zavedlo sovětský totalitní systém přímo do srdce Evropy. Byla to však hazardní hra, která mohla vyjít. Je důležité, abychom pochopili, proč se to nestalo. Začátkem roku 1945 Hitler tvrdil, že pěti- či šestitýdenní zdržení jeho invaze bylo příčinou, proč neobsa­ dil Moskvu a nezničil Stalinův režim ještě před příchodem zimy. Ale v době tažení se necítil tolik vázán časem. Je pravda, že velmi podcenil ruskou vojenskou kapacitu. Existuje staré a moudré diplomatické úsloví: „Rusko není nikdy tak silné, jak vypadá. Rusko není nikdy tak slabé, jak se zdá." Hitler na to nedbal. V pohrdání Rudou armádou nebyl sám. Jak jsme už poznamenali, britský i francouzský generální štáb hodnotil její sílu ještě níž než polskou. Tento názor zdánlivě potvrzovalo finské tažení. Všeobecně se soudilo, že čistka v letech 1937-8 podlomila její morálku. Admirál Canaris, šéf německé rozvědky, Abwehru, věřil Heydrichovu tvrzení, že jeho organizace úmyslně vykonstruovala falešné obvinění Tuchačevského a všech ostatních schopných sovětských důstojníků/ 1 3 ) A právě zčásti na základě Canarísových ne­ správných odhadů se Hitler domníval, že ruské tažení bude snazší než obsazení Francie. „Rudá armáda," řekl bulharskému velvyslanci Dragonovovi, „je pouhý vtip. Rozsekáme ji na kusy a ty kusy pak udusíme." V prosinci 1940 odhadoval, že za tři týdny budou Němci v Petrohradě/ 1 4 ) Ačkoli Japonci byli jeho přátelé, vůbec se nepokusil získat jejich daleko stříz­ livější údaje o ruské bojové kapacitě, zejména o taktice pancéřové války podle trpké zkušenosti sovětského střetu s Japonskem v květnu a červnu 1939. Německý generální štáb, který připravil napadení Francie velmi dů­ kladně a výborně, bral sovětské tažení na lehkou váhu - měli pocit úlevy, že Německo konečně prorazilo železný „strategický trojúhelník" tvořený Francií, Polskem a Československem a že má teď volnost pohybu. Hlavní stratég generál Marcks soudil, že likvidace sovětského branného odporu potrvá v nejlepším případě devět, v nejhorším sedmnáct týdnů. Námitka, že Rusové mohou ustoupit do obrovského zázemí, byla vyřízena odů368

vodněním, že Stalin bude muset hájit průmyslové oblasti západně od Dnčpru, a využít 9 až 12 miliónových rezerv se vymyká organizačním schop­ nostem Sovětů. Marcks byl dokonce přesvědčen, že v žádném případě nebudou mít Rusové ani početní převahu/ 1 5 ) Právě takovou radu Hitler potřeboval, neboť odpovídala jeho přesvědčení, že pořídí válku lacino. Blitzkrieg byl nejen vojenskou, ale i ekonomickou záležitostí a vyplýval z Hitlerova názoru, že Německo nevydrží déle trvající válku, dokud se nezmocní ruského bohatství. „Operace Barbarossa", jak se tažení nazývalo, měl být poslední Blitzkrieg a výdaje měly být omezeny na minimum. Ani v roce 1941 neměl Hitler v úmyslu prosazovat neomezené válečné hospodářství. Od okupace Prahy začal pochy­ bovat o vůli německého národa vést totální válku a nechtělo se mu proto posílat ženy do továren nebo omezovat na úkor válečných cílů výrobu a spo­ třebu víc, než je absolutně nutné. Následkem toho byla operace Barbarossa vzhledem k velikosti úkolů silně poddimenzována: měla sice podstatné prvky 153 divizí, ale jen 3.580 tanků, 7.184 děl a 2.740 letadel. Ve srovnání s těmito čísly útočila sovětská ofenzíva v lednu 1945 jen na berlínské frontě 6.250 tanky, 7.560 letadly a neméně než 41.600 děly/ 1 6 ) Pro dopravu používali Němci většinou koňských potahů a v průběhu tažení se jejich nepohyblivost projevovala jako čím dál tím vážnější handicap. Němci si pak začali uvědomovat, že ve válce čtyřicátých let bojují zbraněmi ze sklonku let třicátých a někdy ani to ne. Nedostatky se nejvíc projevovaly ve vzduchu, kde Góringova Luftwaffe, u níž se projevily vážné slabiny už v bitvě o Británii, nedokázala ani účinně krýt pozemní frontu v celé šíři, ani úspěšně bombardovat Stalinovy továrny. Góring byl jako velitel čím dál tím línější a neschopnější; hlavní inženýr a šéf jeho štábu nakonec spáchali sebevraždu, když se provalilo jejich fušerství.(17) Ale odpovědnost měl i Hitler, protože nezajistil dostatečný počet letadel, a na­ cistické vojenské zásobování, které bylo centrálně plánované a byrokratické a naprosto neschopné vyrobit těžký bombardovací letoun. Je zajímavé a příznačné, že nejlepší letadla druhé světové války, jako například britský Mosquito a americký Mustang, byla výsledkem soukromé iniciativy a nikoli produktem vládních či štábních konstrukčních kanceláří/ 18 ) Hitler připustil, aby se Luftwaffe stala v celé německé armádě nejnacističtější a nejtotalitnější složkou, a těžce na to doplatil. Ke konečnému debaklu přispěl také množstvím vlastních chyb, kterých bylo s postupujícím tažením stále víc. Operace Barbarossa byla naplánována příliš optimisticky a počáteční drtivý úspěch vedl Hitlera k tomu, že hromadil své omyly, protože myslel, že válka je skoro u konce. Rusko mělo na začátku obrovskou převahu ve zbraních: tanky sedm ku jedné, letadla čtyři nebo pět ku jedné/ 1 9 ) Stalin však zprvu vůbec nedbal varování a výstrah před 369

némeckým útokem; pak trval na tom, aby sovětské jednotky postoupily v plné síle až k frontové linii a aby se tam udržely za každou cenu. To vedlo k obrovským ztrátám. Do konce roku 1941 zajali Němci 3,5 miliónů vojá­ ků a zabili nebo zranili další milión. ( 20 ) K většině těchto velkých německých úspěchů došlo v prvním měsíci tažení. 14. července 1941 nabyl Hitler přesvědčení, že je válka vyhrána, a nařídil, aby válečná výroba přešla od objednávek pro pozemní armádu k objednávkám pro námořnictvo a letect­ vo/ 2 1 ) Tanková výroba také skutečně klesla na jednu třetinu původně plánované kvóty 600 kusů měsíčně. Doufal, že koncem srpna začne stahovat zpět některé pěší divize a v září pancéřové a že nechá v akci jen padesát až šedesát divizí, které budou udržovat frontovou linii mezi Astrachaní a Archangelskem a budou podnikat trestné výpady k Uralu a za Ural. Pak se obrátí na Střední východ a do Indie. Tento odhad se ukázal absurdně nerealistický. V druhé polovině července se Hitler z hospodářských důvodů rozhodl, že vtáhne na Ukrajinu. Tažení do Moskvy mělo být odloženo o dva měsíce. Ve skutečnosti začalo až 2. října. Toho dne si generál Guderian, Hitlerův nejlepší tankový velitel, všiml prvních sněhových vloček. Čtyři dny nato začalo hustě pršet a už v druhém listopadovém týdnu uhodily předčasně tuhé mrazy. Ofenzíva se zpomalila. Německé tanky se na severu dostaly do vzdálenosti 35 kilomet­ rů a na západě do vzdálenosti 50 kilometrů od středu Moskvy. Teplota však stále klesala, nejdřív na 20, pak na 60 stupňů pod nulou. 27. listopadu napsal náčelník hlavního štábu Wagner, který měl na starosti ubytování a záso­ bování, zprávu o situaci a generál Halder ji shrnul do jedné věty: „Dospěli jsme k hranici svých lidských a materiálních možností."( 22 ) A pak, 6. prosin­ ce, bez varování a s překvapující silou zahájili Rusové protiútok. Už v této fázi bylo zřejmé, že operace Barbarossa dopadne špatně. Bylo zapotřebí úplně nové strategie. Hitler reagoval tak, že vyhodil Brauchitsche a operační velení převzal sám. Okamžitě vydal nařízení zakazující taktický ústup. To se brzy stalo přijatou praxí, která znemožňovala jakoukoli pružnost a přizpůsobivost v manévrování. Obranné boje, k nimž byla Wehrmacht během nejhoršího zimního období donucena, ji stály přes milión padlých, tj. 31,4% celé východní armády. Bojový elán byl ten tam. Skončila rovněž i éra bleskové války - dva roky poté, co začala. Němci obnovili ofenzívu na jaře 1942. 21. srpna se dostali na vrcholky Kavkazu, ale k naftovým polím na jihu nepronikli. O dva dny později přitáhli k Stalingradu na Volze. Tou dobou však už byla německá útočná síla v nejširším smyslu slova vyčerpána. V budoucnosti mělo jít pouze o potupnou obrannou válku. Jakmile útok přešel v obranu, Hitler začal víc než předtím zasahovat do jednotlivostí celého válečného podniku. Dával běžně přímé rozkazy armád­ ním skupinám, štábům a dokonce divizním a plukovním velitelům.

Docházelo k zuřivým hádkám s vysokými důstojníky, z nichž mnozí byli propuštěni a jeden zastřelen. V zimě 1941, napsal Goebbels, Hitler „velmi zestárl". „Podceňování nepřítele, které bylo vždy jeho slabostí, nabývá postupně groteskních forem," konstatoval generál Halder.( 23 ) Vyhodil velitele jedné armádní skupiny a převzal vedení sám. Odmítal mluvit s Jodlem. Nakonec se pohádal se všemi vrchními veliteli, se všemi šéfy štábů, s jede­ nácti z osmnácti polních maršálů, s jednadvaceti ze čtyřiceti generálů a té­ měř se všemi náčelníky všech tří sektorů ruské fronty. ( 24 ) Hitlerovo špatné vedení války však nebylo jedinou a vlastně ani ne hlavní příčinou neúspěchu v Rusku. Důvod byl hlubší, týkal se přímo smyslu celé akce, šel až ke kořenům Hitlerových politických záměrů. Napadením Rus­ ka se snažil uskutečnit současně dva zcela rozdílné cíle: dosáhnout vojenské­ ho vítězství a uvést do pohybu obrovskou mašinérii sociálního inženýrství. Oba cíle byly vzájemně neslučitelné. Bývá samozřejmě docela běžné, že vojenské tažení má nějaký politický smysl, že přináší „svobodu". To by bylo možná mělo určitý smysl v roce 1941. Stalin vládl pouze terorem. Jeho režim byl naprosto nepopulární v Rusku a nenáviděný a obávaný v celé Evropě. Mnoho lidí v Německu a ještě víc mimo Německo chtělo považovat válku proti bolševismu za křížovou výpravu za osvobození desítek utlačovaných evropských národů od Arktidy až k Černému moři, které byly zbídačeny a porobeny poloasiatskými Rusy. Operace Barbarossa se účastnilo přes dvanáct divizí z Rumunska, dvě z Finska, tři z Maďarska a tři ze Slovenska, k nim se později připojily tři divize italské a jedna španělská/ 2 5 ) Mnoho těchto vojáků byli dobrovolníci. Kromě toho bylo v německé armádě mnoho Rusů z domova i z ciziny, kteří viděli v Hitlerově tažení příležitost znovu dosáhnout svobody a zničit režim, který způsobil jejich národu dvacet let bídy a utrpení a připravil ho o víc než 15 miliónů životů. Hitler se mohl stát vůdcem takové křížové výpravy. Ale kdyby to byl udělal, byl by se zpronevěřil sám sobě. Nešlo mu o nějaké osvobozování. Šlo mu, jako Stalinovi, o zotročení. To, že oba náhodou patřili k různým národům a rasám, z nich udělalo protivníky a postavilo jejich režimy proti sobě. Ale jinak to byli ideologové příbuzného ražení, usilující o utopický stát, kde budou lidé zásadně rozděleni na elitu a nevolníky. Hitlerovy cíle v" Rusku nebyly v žádném případě idealistické. Byly výlučně a bezohledně kořistnické. Snažil se to 30. března 1941 vysvětlit 250 vysokým německým důstojníkům ze všech tří armádních složek/ 26 ) Válka s Francií, řekl, byla „konvenční". Rovněž všechny akce na Západě. Byla to válka vojáků. Platila určitá pravidla. Ale na východě to bude úplně jiné. Proti Rusku povedeme válku totální, „válku vyhlazovací". Cílem tažení bylo vyhubit lidi, obsadit a osídlit zemi na koloniální bázi. Generálové zřejmě nechápali celý dosah I lillerových výroků/ 27 ) Ani ho to nepřekvapovalo. Čekal to. Proto se také

370

371

némeckým útokem; pak trval na tom, aby sovětské jednotky postoupily v plné síle až k frontové linii a aby se tam udržely za každou cenu. To vedlo k obrovským ztrátám. Do konce roku 1941 zajali Němci 3,5 miliónů vojá­ ků a zabili nebo zranili další milión. ( 20 ) K většině těchto velkých německých úspěchů došlo v prvním měsíci tažení. 14. července 1941 nabyl Hitler přesvědčení, že je válka vyhrána, a nařídil, aby válečná výroba přešla od objednávek pro pozemní armádu k objednávkám pro námořnictvo a letect­ vo/ 2 1 ) Tanková výroba také skutečně klesla na jednu třetinu původně plánované kvóty 600 kusů měsíčně. Doufal, že koncem srpna začne stahovat zpět některé pěší divize a v září pancéřové a že nechá v akci jen padesát až šedesát divizí, které budou udržovat frontovou linii mezi Astrachaní a Archangelskem a budou podnikat trestné výpady k Uralu a za Ural. Pak se obrátí na Střední východ a do Indie. Tento odhad se ukázal absurdně nerealistický. V druhé polovině července se Hitler z hospodářských důvodů rozhodl, že vtáhne na Ukrajinu. Tažení do Moskvy mělo být odloženo o dva měsíce. Ve skutečnosti začalo až 2. října. Toho dne si generál Guderian, Hitlerův nejlepší tankový velitel, všiml prvních sněhových vloček. Čtyři dny nato začalo hustě pršet a už v druhém listopadovém týdnu uhodily předčasně tuhé mrazy. Ofenzíva se zpomalila. Německé tanky se na severu dostaly do vzdálenosti 35 kilomet­ rů a na západě do vzdálenosti 50 kilometrů od středu Moskvy. Teplota však stále klesala, nejdřív na 20, pak na 60 stupňů pod nulou. 27. listopadu napsal náčelník hlavního štábu Wagner, který měl na starosti ubytování a záso­ bování, zprávu o situaci a generál Halder ji shrnul do jedné věty: „Dospěli jsme k hranici svých lidských a materiálních možností."( 22 ) A pak, 6. prosin­ ce, bez varování a s překvapující silou zahájili Rusové protiútok. Už v této fázi bylo zřejmé, že operace Barbarossa dopadne špatně. Bylo zapotřebí úplně nové strategie. Hitler reagoval tak, že vyhodil Brauchitsche a operační velení převzal sám. Okamžitě vydal nařízení zakazující taktický ústup. To se brzy stalo přijatou praxí, která znemožňovala jakoukoli pružnost a přizpůsobivost v manévrování. Obranné boje, k nimž byla Wehrmacht během nejhoršího zimního období donucena, ji stály přes milión padlých, tj. 31,4% celé východní armády. Bojový elán byl ten tam. Skončila rovněž i éra bleskové války - dva roky poté, co začala. Němci obnovili ofenzívu na jaře 1942. 21. srpna se dostali na vrcholky Kavkazu, ale k naftovým polím na jihu nepronikli. O dva dny později přitáhli k Stalingradu na Volze. Tou dobou však už byla německá útočná síla v nejširším smyslu slova vyčerpána. V budoucnosti mělo jít pouze o potupnou obrannou válku. Jakmile útok přešel v obranu, Hitler začal víc než předtím zasahovat do jednotlivostí celého válečného podniku. Dával běžně přímé rozkazy armád­ ním skupinám, štábům a dokonce divizním a plukovním velitelům.

Docházelo k zuřivým hádkám s vysokými důstojníky, z nichž mnozí byli propuštěni a jeden zastřelen. V zimě 1941, napsal Goebbels, Hitler „velmi zestárl". „Podceňování nepřítele, které bylo vždy jeho slabostí, nabývá postupně groteskních forem," konstatoval generál Halder.( 23 ) Vyhodil velitele jedné armádní skupiny a převzal vedení sám. Odmítal mluvit s Jodlem. Nakonec se pohádal se všemi vrchními veliteli, se všemi šéfy štábů, s jede­ nácti z osmnácti polních maršálů, s jednadvaceti ze čtyřiceti generálů a té­ měř se všemi náčelníky všech tří sektorů ruské fronty. ( 24 ) Hitlerovo špatné vedení války však nebylo jedinou a vlastně ani ne hlavní příčinou neúspěchu v Rusku. Důvod byl hlubší, týkal se přímo smyslu celé akce, šel až ke kořenům Hitlerových politických záměrů. Napadením Rus­ ka se snažil uskutečnit současně dva zcela rozdílné cíle: dosáhnout vojenské­ ho vítězství a uvést do pohybu obrovskou mašinérii sociálního inženýrství. Oba cíle byly vzájemně neslučitelné. Bývá samozřejmě docela běžné, že vojenské tažení má nějaký politický smysl, že přináší „svobodu". To by bylo možná mělo určitý smysl v roce 1941. Stalin vládl pouze terorem. Jeho režim byl naprosto nepopulární v Rusku a nenáviděný a obávaný v celé Evropě. Mnoho lidí v Německu a ještě víc mimo Německo chtělo považovat válku proti bolševismu za křížovou výpravu za osvobození desítek utlačovaných evropských národů od Arktidy až k Černému moři, které byly zbídačeny a porobeny poloasiatskými Rusy. Operace Barbarossa se účastnilo přes dvanáct divizí z Rumunska, dvě z Finska, tři z Maďarska a tři ze Slovenska, k nim se později připojily tři divize italské a jedna španělská/ 2 5 ) Mnoho těchto vojáků byli dobrovolníci. Kromě toho bylo v německé armádě mnoho Rusů z domova i z ciziny, kteří viděli v Hitlerově tažení příležitost znovu dosáhnout svobody a zničit režim, který způsobil jejich národu dvacet let bídy a utrpení a připravil ho o víc než 15 miliónů životů. Hitler se mohl stát vůdcem takové křížové výpravy. Ale kdyby to byl udělal, byl by se zpronevěřil sám sobě. Nešlo mu o nějaké osvobozování. Šlo mu, jako Stalinovi, o zotročení. To, že oba náhodou patřili k různým národům a rasám, z nich udělalo protivníky a postavilo jejich režimy proti sobě. Ale jinak to byli ideologové příbuzného ražení, usilující o utopický stát, kde budou lidé zásadně rozděleni na elitu a nevolníky. Hitlerovy cíle v" Rusku nebyly v žádném případě idealistické. Byly výlučně a bezohledně kořistnické. Snažil se to 30. března 1941 vysvětlit 250 vysokým německým důstojníkům ze všech tří armádních složek/ 26 ) Válka s Francií, řekl, byla „konvenční". Rovněž všechny akce na Západě. Byla to válka vojáků. Platila určitá pravidla. Ale na východě to bude úplně jiné. Proti Rusku povedeme válku totální, „válku vyhlazovací". Cílem tažení bylo vyhubit lidi, obsadit a osídlit zemi na koloniální bázi. Generálové zřejmě nechápali celý dosah I lillerových výroků/ 27 ) Ani ho to nepřekvapovalo. Čekal to. Proto se také

370

371

jal masově rozšiřovat útvary SS, které teprve teď měly splnit skutečný účel, pro který je založil. Vytvořil oddíly „specialistů" o 3.000 mužích, tak zvané Einsatzgruppen, které měly postupovat za regulérní armádou a provádět ty nejhanebnější činy sociálního inženýrství, na jaké bylo vůbec možno pomyslet. Tak se ubohá, mučená, tyranizovaná východní Evropa, která už celou generaci snášela nápor Leninova ideologického avanturismu a Stalinovu brutálně zvětšenou verzi jeho nejhorších stránek, stala dějištěm dalšího tota­ litního experimentu. Vojenský cíl operace Barbarossa nebyl přesně určen. Skutečným účelem tažení bylo zlikvidovat bolševismus a jeho „židovskou spádovou oblast", zabrat území pro kolonizaci, zotročit slovanské masy ve čtyřech „říšských komisariátech" (baltském, ukrajinském, moskevském a kavkazském) a vytvořit soběstačný ekonomický systém, který by se vymykal jakékoli blokádě anglosaských velmocí. í 2 8 ) Hitlerovým konečným cílem bylo vytvořit dvěstěpadesátimiliónový německý národ. Prohlásil, že chce usadit sto miliónů Němců na velkých rovinách západně od Uralu. V roce 1941 si představoval, že během příštích deseti let se přestěhuje na východ prvních dvacet miliónů. Ačkoli mu byl kolonizační proces sám o sobě jasný, nebylo mu jasné, odkud všechny ty lidi vezme. Nejvhodnější k tomu účelu a ochotní se stěhovat byli Volksdeutsche z jihovýchodní Evropy, ale těch bylo jen pět, nanejvýš osm miliónů. Jeho spolupracovník Alfred Rosenberg se obíral myšlenkou, že by tam „vysídlili", až válka skončí, Skandinávce, Holanďany a Angličany, kteří jsou rasově Němcům blízcí. Některé stránky tohoto velkého stěhování národů, které mělo být nejimpozantnějším a nejrozhodnějším činem historie, byly promyš­ leny do nejmenších podrobností. Zasloužilí veteráni měli mít volný výběr žen a povolila by se jim polygamie. Krym se měl stát po „vyčištění" od Slovanů a židů rozsáhlou německou lázeňskou oblastí se starořeckým jménem Tauris a měl být osídlen masovým přesunem sedláků z jižních Tyrol.(29) Pro obrovské rozlohy Ukrajiny a jižního evropského Ruska se plá­ novalo nové osídlení německou civilizací. Hitler ji viděl takto: Oblast musí pozbýt charakter asijské stepi. Musí se poevropštit!....„Říšský sedlák" bude bydlet v nápadně krásných osadách. Německé úřady a instituce budou muset mít nádherné budovy, velitelé a ředitelé paláce. Kolem každého města budou postaveny půvabné vesničky v okruhu 30 až 40 kilometrů....Proto také teď bu­ dujeme z jižního cípu krymského poloostrova až ke kavkazským horám velké spojovací tepny. Podél nich budou jako perly na šňůře rozmístěna německá města a kolem měst německé osady. Náš Lebensraum rozhodně nebude tolerovat staré mizerné ruské díry, kde lišky dávají dobrou noc! Německé osady musí být na úplně jiné, vyšší úrovni!^ Ve vítězných dnech roku 1941 pracovala Hitlerova fantazie na plné

372

obrátky a rozšířila tuto vizi na celou Evropu. Belgie, Nizozemí, Lucembur­ sko, celý francouzský sever kolem Sommy měl být včleněn do Velkoněmecké říše. Změnil už dokonce i jména měst: Nancy se mělo stát Nanzigem, z Besanconu udělal Bisanz. Norský Trondheim se měl stát významným německým městem a námořní ".ákladnou s 250.000 obyvateli. Alpy měly být hranicí mezi „Severní velkoněmeckou říší" s novým hlavním městem „Ger­ mania" a „Jižní římskou říší". Papež měl být oběšen v plné pontifikální nádheře na svatopetrském náměstí. Štrasburskou katedrálu hodlal proměnit na „památník neznámého vojína". Budou vypěstovány nové druhy obilí jako například víceleté žito. Zakáže kouření, vegetariánství bude povinné, obnoví starogermánské pletařské umění, zřídí zvláštní dozorčí úřad pro péči o psy a ustanoví pověřence pro potírání hmyzu, much a komárů/ 3 1 ) Většina těchto „konstruktivních" návrhů musela počkat. Od 22. června 1941 začlo totiž předběžné destruktivní dílo. Program osídlení Ruska orga­ nicky souvisel s „konečným řešením židovské otázky". Tím se ale budeme zabývat v příští kapitole. Z vojenského hlediska bylo důležité rozhodnutí, vydané v květnu 1941 Heydrichem a schválené „vůdcovým dekretem", kde se komunističtí činovníci staví na roven židům, cikánům a „méněcenným Asiatům" a mají být okamžitě odpravováni; příslušníci armády, kteří budou tento úkol provádět, nepodléhají trestním sankcím. Takzvaný „komisařský příkaz" z 6. června 1941 nařizuje, že sovětští funkcionáři mají být „zásadně ihned likvidováni zastřelením". „Směrnice" vydané ještě dřív, než začala operace Barbarossa, zdůrazňovaly nutnost radikálního a bez­ ohledného postupu proti bolševickým agitátorům, sabotérům a židům a naprosté zlomení veškerého aktivního i pasivního odporu/ 3 2 ) V praxi to vypadalo tak, že ve všech oblastech okupovaných Němci esesácké speciální Einsatzgruppen vyhnaly všechny vzdělané lidi a sociální a kulturní pracovní­ ky za město či vesnici a prostě je hromadně postříleli. V roce 1941 bylo takto zabito na 500.000 evropských židů a pravděpodobně stejný počet Rusů. Otto Ohlendorf, jeden z velitelů těchto odpravovacích čet, v Norimberku přiznal, že jen jeho skupina zavraždila v roce 1941 90.000 mužů, žen a dětí. V červenci si pak ruský národ jako celek s hrůzou uvědomil, že má co činit s takzvanou vyhlazovací válkou. Nutným důsledkem byl boj za Stalina a jeho režim. Když se Stalin konečně 3. července přiměl promluvit k ruskému národu, bylo jasné, že může celý boj převést na Velkou vlasteneckou válku. Přirovnal Hitlera k Napoleonovi. Vyzval k partyzánskému vedení války a k taktice „spálené země". Tato výzva se setkala s určitou odezvou. Poprvé od roku 1918 byl všude povolen náboženský život. To byl možná největší jednotlivý faktor, který se zasloužil o obnovu národního uvědomění. Někteří vězni z kon­ centračních táborů směli utvořit v první bojové linii tak zvané „trestné

373

jal masově rozšiřovat útvary SS, které teprve teď měly splnit skutečný účel, pro který je založil. Vytvořil oddíly „specialistů" o 3.000 mužích, tak zvané Einsatzgruppen, které měly postupovat za regulérní armádou a provádět ty nejhanebnější činy sociálního inženýrství, na jaké bylo vůbec možno pomyslet. Tak se ubohá, mučená, tyranizovaná východní Evropa, která už celou generaci snášela nápor Leninova ideologického avanturismu a Stalinovu brutálně zvětšenou verzi jeho nejhorších stránek, stala dějištěm dalšího tota­ litního experimentu. Vojenský cíl operace Barbarossa nebyl přesně určen. Skutečným účelem tažení bylo zlikvidovat bolševismus a jeho „židovskou spádovou oblast", zabrat území pro kolonizaci, zotročit slovanské masy ve čtyřech „říšských komisariátech" (baltském, ukrajinském, moskevském a kavkazském) a vytvořit soběstačný ekonomický systém, který by se vymykal jakékoli blokádě anglosaských velmocí. í 2 8 ) Hitlerovým konečným cílem bylo vytvořit dvěstěpadesátimiliónový německý národ. Prohlásil, že chce usadit sto miliónů Němců na velkých rovinách západně od Uralu. V roce 1941 si představoval, že během příštích deseti let se přestěhuje na východ prvních dvacet miliónů. Ačkoli mu byl kolonizační proces sám o sobě jasný, nebylo mu jasné, odkud všechny ty lidi vezme. Nejvhodnější k tomu účelu a ochotní se stěhovat byli Volksdeutsche z jihovýchodní Evropy, ale těch bylo jen pět, nanejvýš osm miliónů. Jeho spolupracovník Alfred Rosenberg se obíral myšlenkou, že by tam „vysídlili", až válka skončí, Skandinávce, Holanďany a Angličany, kteří jsou rasově Němcům blízcí. Některé stránky tohoto velkého stěhování národů, které mělo být nejimpozantnějším a nejrozhodnějším činem historie, byly promyš­ leny do nejmenších podrobností. Zasloužilí veteráni měli mít volný výběr žen a povolila by se jim polygamie. Krym se měl stát po „vyčištění" od Slovanů a židů rozsáhlou německou lázeňskou oblastí se starořeckým jménem Tauris a měl být osídlen masovým přesunem sedláků z jižních Tyrol.(29) Pro obrovské rozlohy Ukrajiny a jižního evropského Ruska se plá­ novalo nové osídlení německou civilizací. Hitler ji viděl takto: Oblast musí pozbýt charakter asijské stepi. Musí se poevropštit!....„Říšský sedlák" bude bydlet v nápadně krásných osadách. Německé úřady a instituce budou muset mít nádherné budovy, velitelé a ředitelé paláce. Kolem každého města budou postaveny půvabné vesničky v okruhu 30 až 40 kilometrů....Proto také teď bu­ dujeme z jižního cípu krymského poloostrova až ke kavkazským horám velké spojovací tepny. Podél nich budou jako perly na šňůře rozmístěna německá města a kolem měst německé osady. Náš Lebensraum rozhodně nebude tolerovat staré mizerné ruské díry, kde lišky dávají dobrou noc! Německé osady musí být na úplně jiné, vyšší úrovni!^ Ve vítězných dnech roku 1941 pracovala Hitlerova fantazie na plné

372

obrátky a rozšířila tuto vizi na celou Evropu. Belgie, Nizozemí, Lucembur­ sko, celý francouzský sever kolem Sommy měl být včleněn do Velkoněmecké říše. Změnil už dokonce i jména měst: Nancy se mělo stát Nanzigem, z Besanconu udělal Bisanz. Norský Trondheim se měl stát významným německým městem a námořní ".ákladnou s 250.000 obyvateli. Alpy měly být hranicí mezi „Severní velkoněmeckou říší" s novým hlavním městem „Ger­ mania" a „Jižní římskou říší". Papež měl být oběšen v plné pontifikální nádheře na svatopetrském náměstí. Štrasburskou katedrálu hodlal proměnit na „památník neznámého vojína". Budou vypěstovány nové druhy obilí jako například víceleté žito. Zakáže kouření, vegetariánství bude povinné, obnoví starogermánské pletařské umění, zřídí zvláštní dozorčí úřad pro péči o psy a ustanoví pověřence pro potírání hmyzu, much a komárů/ 3 1 ) Většina těchto „konstruktivních" návrhů musela počkat. Od 22. června 1941 začlo totiž předběžné destruktivní dílo. Program osídlení Ruska orga­ nicky souvisel s „konečným řešením židovské otázky". Tím se ale budeme zabývat v příští kapitole. Z vojenského hlediska bylo důležité rozhodnutí, vydané v květnu 1941 Heydrichem a schválené „vůdcovým dekretem", kde se komunističtí činovníci staví na roven židům, cikánům a „méněcenným Asiatům" a mají být okamžitě odpravováni; příslušníci armády, kteří budou tento úkol provádět, nepodléhají trestním sankcím. Takzvaný „komisařský příkaz" z 6. června 1941 nařizuje, že sovětští funkcionáři mají být „zásadně ihned likvidováni zastřelením". „Směrnice" vydané ještě dřív, než začala operace Barbarossa, zdůrazňovaly nutnost radikálního a bez­ ohledného postupu proti bolševickým agitátorům, sabotérům a židům a naprosté zlomení veškerého aktivního i pasivního odporu/ 3 2 ) V praxi to vypadalo tak, že ve všech oblastech okupovaných Němci esesácké speciální Einsatzgruppen vyhnaly všechny vzdělané lidi a sociální a kulturní pracovní­ ky za město či vesnici a prostě je hromadně postříleli. V roce 1941 bylo takto zabito na 500.000 evropských židů a pravděpodobně stejný počet Rusů. Otto Ohlendorf, jeden z velitelů těchto odpravovacích čet, v Norimberku přiznal, že jen jeho skupina zavraždila v roce 1941 90.000 mužů, žen a dětí. V červenci si pak ruský národ jako celek s hrůzou uvědomil, že má co činit s takzvanou vyhlazovací válkou. Nutným důsledkem byl boj za Stalina a jeho režim. Když se Stalin konečně 3. července přiměl promluvit k ruskému národu, bylo jasné, že může celý boj převést na Velkou vlasteneckou válku. Přirovnal Hitlera k Napoleonovi. Vyzval k partyzánskému vedení války a k taktice „spálené země". Tato výzva se setkala s určitou odezvou. Poprvé od roku 1918 byl všude povolen náboženský život. To byl možná největší jednotlivý faktor, který se zasloužil o obnovu národního uvědomění. Někteří vězni z kon­ centračních táborů směli utvořit v první bojové linii tak zvané „trestné

373

prapory". V románu Doktor Živago Boris Pasternak později dojemně popsal, 33 jak trestanci vítali válku/ ) Stalin si dokonce dopřál malou dávku „demo­ kratického ducha": vyšel ze své opancéřované pracovny v Kremlu, kde sedával poblíž Leninovy posmrtné masky, a pronesl 6. listopadu v bezpečí moskevského podzemí projev k zástupcům Nejvyššího sovětu. Je charakte­ ristické, že jim lhal: řekl, že Rusko má několikanásobně menší počet tanků než Němci; ve skutečnosti jich měla Rudá armáda hned zpočátku 13.000.(34) Druhého dne mluvil na Rudém náměstí a dovolával se svět­ ců a válečníků carského Ruska: „Nechť nám mužné vzory našich velkých předků - Alexandra Něvského, Dimitrije Donského, Kuzmy Minina, Dimitrije Požarského, Alexandra Suvorova a Michaila Kutuzova - dodávají sílu vtétoválce!"( 3 5 ) Přesto se režim v listopadu 1941 málem rozpadl. Většina vládních úřadů byla evakuována do Kujbyševa na Volze. Archívní materiál, který tam nebylo možno převézt, se pálil. Jakmile se zpráva o tom rozšířila po Moskvě, vypukly bouře. Dav začal rabovat potravinářské obchody. Straničtí funkcionáři ničili své legitimace a snažili se někde ukrýt. Pouze vědomí, že Stalin sám zůstává v Moskvě, zabránilo nejhoršímu/ 3 6 ) Stalin zůstal přesně z téhož důvodu, proč Hitler soustředil veškerou moc do svých rukou: nedůvěřoval generálům a chtěl řídit svou vládu hrůzy osobně. Byl to jediný způsob, jak dokázal vládnout. Ačkoli vsadil na vlasteneckou kartu vše, co se dalo, ani v nejmenším neuvolnil jalové břemeno bázně, které uvalil na každého. Armádu držela pohromadě dvě pouta: strach a věrnost. Stalinovou pravou rukou byl jeho bývalý tajemník generálplukovník L. Z. Mechlis, který měl během čistek na svědomí tisíce poprav a nyní byl šéfem politického vedení armády. V zimě 1939-40 ho Stalin vyslal do Finska, kde Mechlis propouštěl, zatýkal a střílel neúspěšné velite­ le. Podle leninského vojenského zákona bylo zločinem dát se zajmout. V březnu 1940, kdy Leningrad vítal tisíce válečných zajatců vracejících se z Finska transparentem „Vlast zdraví své hrdiny", zorganizoval Mechlis ha­ nebnou scénu: odvelel všechny rovnou na vedlejší kolej, kde byli nacpáni do dobytčích vagónů a odvezeni do koncentračních táborů/ 3 7 ) Podle Stalinových osobních příkazů Mechlis a jeho pomocník armádní komi­ sař E. A. Ščaděnko v letech 1940 a 1941 nadále zatýkali, věznili a popravovali nepohodlné důstojníky. Velitel armádní skupiny na západě D. G. Pavlov byl zavražděn pro „zradu". K další velké vlně poprav došlo v říjnu 1941 a znovu v červenci 1942, tentokrát údajně proto, aby se zabránilo státnímu převratu/ 3 8 ) Méně významné jedince likvidoval nově zřízený a hrůzný vojenský bezpečnostní aparát Smerš, který spolupracoval s policejními záchytnými prapory za frontou, které měly bránit ústupu. Příbuzní vojáků, kteří se dali zajmout, byli pak místo nich odsuzováni na dlouhá léta do

^374

39

vězení/ ) S vyhlídkou na smrt číhající na všech stranách neměl ruský voják jinou možnost než bojovat až do konce. S každým, kdo byl jen trochu i bezdůvodně podezřelý, se nakládalo jako se zvířetem. V oblastech, kde se čekal německý postup, se političtí vězni prostě vybíjeli/40) Stalin prováděl obranné sociální inženýrství skoro v stejně náročném měřítku, jako byly Hitlerovy šílené plány. Obyvatelé volžské německé autonomní republiky počtem 1,650.000 byli zahnáni na Sibiř. Po nich následovaly další celé národnostní skupiny: Čečenci, Ingušové, Karačejové, Balkarové ze severního Kavkazu, Kalmykové na severozápadním pobřeží Kaspického moře, krymští Tataři, Meschetijci od sovětskotureckých hranic. Některé tyto zločiny genocidního typu byly páchány ještě dlouho potom, co minulo německé nebezpečí. Čečence dal Stalin přestěhovat až 23. února 1944 a použil k tomu americké nákladní automobi­ ly dodané v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu/ 4 1 ) Stalinova bezohlednost ve spojení s Hitlerovou pošetilostí zajistila sovětskému režimu přežití. Přesto si byli oba jako nejvyšší velitelé trapně podobní, a to jak naprostou lhostejností k ztrátám na životech, ať byly sebevětší, tak neochotou jet se podívat na frontu (v obou případech z bezpečnostních důvodů) a osobním řízením vojenských akcí. Stalin stejně jako Hitler se někdy ujímal velení osobně. Například 30. listopadu 1941 dostal zprávu, že město Dědovo-Dědovsk třicet kilometrů západně od Moskvy padlo do rukou Němců. Nařídil Žukovovi a dvěma armádním velitelům Rokossovskému a Govorovi, aby sebrali skupinu střelců a dva tanky a osobně dobyli město zpět/ 4 2 ) Stalin však tomu dodal ještě zvláštní dimenzi utajení, které ani podezřívavý Hitler nebyl schopen. Od začátku července 1941, kdy se probral ze své otupělosti, začal potají shromažďovat vlastní vojenské rezervy, Stávku, které velel osobně a jejíž existenci skrýval i před armádními veliteli nejvyšších šarží/ 4 3 ) Umožňoval to svou duplicitou leninský systém politického vedení vojska, takže Stalin měl po celou dobu války svou soukromou armádu, jíž velel osobně, buď aby zahájil nečekanou ofenzívu a zůstal tak suverénním rozhodčím na bojišti, nebo aby zastrašoval generály, jak to Hitler dělal pomocí SS. Řídil se podle Leninova známého výroku: „Nestabilní zázemí Děnikina, Kolčaka, Wrangela a imperialistických agentů předurčilo jejich porážku." Stalin stabilizoval své zázemí Stávkou, stranickými jednotkami a oddíly NKVD a organizací zvanou Centralnyj štáb, 44 která měla dozor nad partyzány a které sám osobně velel/ ) V tomto osobním boji o přežití pomáhaly Stalinovi v každé době západní demokracie. Lze říci, že Hitlerova politika zachránila režim a Churchill a Roosevelt zachránili samotného Stalina. Když Hitler napadl Sovětský svaz, někteří střízliví a rozvážní lidé soudili, že by se západní pomoc Rusku měla omezit na čistě materiální základ, který by byl pečlivě a odpovědně

375

prapory". V románu Doktor Živago Boris Pasternak později dojemně popsal, 33 jak trestanci vítali válku/ ) Stalin si dokonce dopřál malou dávku „demo­ kratického ducha": vyšel ze své opancéřované pracovny v Kremlu, kde sedával poblíž Leninovy posmrtné masky, a pronesl 6. listopadu v bezpečí moskevského podzemí projev k zástupcům Nejvyššího sovětu. Je charakte­ ristické, že jim lhal: řekl, že Rusko má několikanásobně menší počet tanků než Němci; ve skutečnosti jich měla Rudá armáda hned zpočátku 13.000.(34) Druhého dne mluvil na Rudém náměstí a dovolával se svět­ ců a válečníků carského Ruska: „Nechť nám mužné vzory našich velkých předků - Alexandra Něvského, Dimitrije Donského, Kuzmy Minina, Dimitrije Požarského, Alexandra Suvorova a Michaila Kutuzova - dodávají sílu vtétoválce!"( 3 5 ) Přesto se režim v listopadu 1941 málem rozpadl. Většina vládních úřadů byla evakuována do Kujbyševa na Volze. Archívní materiál, který tam nebylo možno převézt, se pálil. Jakmile se zpráva o tom rozšířila po Moskvě, vypukly bouře. Dav začal rabovat potravinářské obchody. Straničtí funkcionáři ničili své legitimace a snažili se někde ukrýt. Pouze vědomí, že Stalin sám zůstává v Moskvě, zabránilo nejhoršímu/ 3 6 ) Stalin zůstal přesně z téhož důvodu, proč Hitler soustředil veškerou moc do svých rukou: nedůvěřoval generálům a chtěl řídit svou vládu hrůzy osobně. Byl to jediný způsob, jak dokázal vládnout. Ačkoli vsadil na vlasteneckou kartu vše, co se dalo, ani v nejmenším neuvolnil jalové břemeno bázně, které uvalil na každého. Armádu držela pohromadě dvě pouta: strach a věrnost. Stalinovou pravou rukou byl jeho bývalý tajemník generálplukovník L. Z. Mechlis, který měl během čistek na svědomí tisíce poprav a nyní byl šéfem politického vedení armády. V zimě 1939-40 ho Stalin vyslal do Finska, kde Mechlis propouštěl, zatýkal a střílel neúspěšné velite­ le. Podle leninského vojenského zákona bylo zločinem dát se zajmout. V březnu 1940, kdy Leningrad vítal tisíce válečných zajatců vracejících se z Finska transparentem „Vlast zdraví své hrdiny", zorganizoval Mechlis ha­ nebnou scénu: odvelel všechny rovnou na vedlejší kolej, kde byli nacpáni do dobytčích vagónů a odvezeni do koncentračních táborů/ 3 7 ) Podle Stalinových osobních příkazů Mechlis a jeho pomocník armádní komi­ sař E. A. Ščaděnko v letech 1940 a 1941 nadále zatýkali, věznili a popravovali nepohodlné důstojníky. Velitel armádní skupiny na západě D. G. Pavlov byl zavražděn pro „zradu". K další velké vlně poprav došlo v říjnu 1941 a znovu v červenci 1942, tentokrát údajně proto, aby se zabránilo státnímu převratu/ 3 8 ) Méně významné jedince likvidoval nově zřízený a hrůzný vojenský bezpečnostní aparát Smerš, který spolupracoval s policejními záchytnými prapory za frontou, které měly bránit ústupu. Příbuzní vojáků, kteří se dali zajmout, byli pak místo nich odsuzováni na dlouhá léta do

^374

39

vězení/ ) S vyhlídkou na smrt číhající na všech stranách neměl ruský voják jinou možnost než bojovat až do konce. S každým, kdo byl jen trochu i bezdůvodně podezřelý, se nakládalo jako se zvířetem. V oblastech, kde se čekal německý postup, se političtí vězni prostě vybíjeli/40) Stalin prováděl obranné sociální inženýrství skoro v stejně náročném měřítku, jako byly Hitlerovy šílené plány. Obyvatelé volžské německé autonomní republiky počtem 1,650.000 byli zahnáni na Sibiř. Po nich následovaly další celé národnostní skupiny: Čečenci, Ingušové, Karačejové, Balkarové ze severního Kavkazu, Kalmykové na severozápadním pobřeží Kaspického moře, krymští Tataři, Meschetijci od sovětskotureckých hranic. Některé tyto zločiny genocidního typu byly páchány ještě dlouho potom, co minulo německé nebezpečí. Čečence dal Stalin přestěhovat až 23. února 1944 a použil k tomu americké nákladní automobi­ ly dodané v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu/ 4 1 ) Stalinova bezohlednost ve spojení s Hitlerovou pošetilostí zajistila sovětskému režimu přežití. Přesto si byli oba jako nejvyšší velitelé trapně podobní, a to jak naprostou lhostejností k ztrátám na životech, ať byly sebevětší, tak neochotou jet se podívat na frontu (v obou případech z bezpečnostních důvodů) a osobním řízením vojenských akcí. Stalin stejně jako Hitler se někdy ujímal velení osobně. Například 30. listopadu 1941 dostal zprávu, že město Dědovo-Dědovsk třicet kilometrů západně od Moskvy padlo do rukou Němců. Nařídil Žukovovi a dvěma armádním velitelům Rokossovskému a Govorovi, aby sebrali skupinu střelců a dva tanky a osobně dobyli město zpět/ 4 2 ) Stalin však tomu dodal ještě zvláštní dimenzi utajení, které ani podezřívavý Hitler nebyl schopen. Od začátku července 1941, kdy se probral ze své otupělosti, začal potají shromažďovat vlastní vojenské rezervy, Stávku, které velel osobně a jejíž existenci skrýval i před armádními veliteli nejvyšších šarží/ 4 3 ) Umožňoval to svou duplicitou leninský systém politického vedení vojska, takže Stalin měl po celou dobu války svou soukromou armádu, jíž velel osobně, buď aby zahájil nečekanou ofenzívu a zůstal tak suverénním rozhodčím na bojišti, nebo aby zastrašoval generály, jak to Hitler dělal pomocí SS. Řídil se podle Leninova známého výroku: „Nestabilní zázemí Děnikina, Kolčaka, Wrangela a imperialistických agentů předurčilo jejich porážku." Stalin stabilizoval své zázemí Stávkou, stranickými jednotkami a oddíly NKVD a organizací zvanou Centralnyj štáb, 44 která měla dozor nad partyzány a které sám osobně velel/ ) V tomto osobním boji o přežití pomáhaly Stalinovi v každé době západní demokracie. Lze říci, že Hitlerova politika zachránila režim a Churchill a Roosevelt zachránili samotného Stalina. Když Hitler napadl Sovětský svaz, někteří střízliví a rozvážní lidé soudili, že by se západní pomoc Rusku měla omezit na čistě materiální základ, který by byl pečlivě a odpovědně

375

volen a vylučoval by jakékoli morální nebo politické závazky. Tato pomoc, jak upozorňoval americké ministerstvo zahraničí George Kennan, by neměla obsahovat nic, „co by nás politicky nebo ideologicky ztotožňovalo s ruským válečným úsilím". S Ruskem se mělo jednat jako s „pouhým spolubojovní­ kem", nikoli jako s „politickým partnerem"/ 4 5 ) To byl správný názor. Stalinova mravní úroveň nebyla o nic lepší než Hitlerova; v mnohém směru dokonce horší. Byla to i praktická rada, neboť poskytovala rámec pro pozdější jednání a nevytvářela předpoklady pro nutnost jednat s Ruskem ohledně uspořádání poválečného světa. Británie neměla vůči Rusku vůbec žádné závazky. Až do německé invaze se sovětský režim snažil ze všech sil pomáhat Hitlerovi a plnil svědomitě všechny kontrakty o dodávkách válečného materiálu. Ještě začátkem června 1941 uvažovalo britské letectvo o bombardování naftových poliv Baku, protože dodávaly ropu Wehrmachtu/ 4 6 ) V té době byl Churchill na pokraji zoufalství, protože čekal, že válka potrvá neúnosně dlouho a že se Němcům povede vítězně vtrhnout na Střední východ. Když se Hitler místo toho obrátil proti Sovětskému svazu, jeho radost byla tak velká, že jednal zcela iracionálně. Naskytla se přece příležitost spojit anglosaský prů­ myslový potenciál s ruskou brannou mocí a pustit německé armádě žilou, aby vykrvácela k smrti! Byl to stejný impuls, jaký ho za první světové války přiměl naplánovat katastrofální spojeneckou akci v Gallipoli, jejíž úspěch, jak ještě tehdy věřil, by byl změnil celý průběh světových dějin. V den německé invaze Churchill, aniž konzultoval válečný kabinet, svázal Británii těsnou partnerskou spoluprací s Ruskem. Ještě větší nadšení projevoval Eden vlivem svého tajemníka Olivera Harveyho, prosovětského cambridžského intelektuála, který považoval souostroví Gulag za nevyhnutelnou daň, již musí Rusko platit za modernizaci/ 4 7 ) Úkol uvést nové spojenectví v život svěřil Churchill svému příteli lordu Beaverbrookovi. Mávnutím rukou odbyl naléhavé prosby pracovníků britského velvyslanectví v Moskvě, kteří sdíleli Kennanovo mínění a chtěli zásadně prosazovat, aby za dodávky Rusové poskytovali podrobné údaje o své výrobě a zdrojích surovin. Beaverbrook však zastával názor, zeje nutné dát jasně a nade vší pochybnost najevo, že Britové a Američané chtějí uspokojit ruské požadavky, jak nejlépe dovedou, ať už jim za to Rusové něco nabídnou nebo ne. Měl to být jakýsi 48 vánoční dar/ ) Pomoc se tedy poskytovala bez jakýchkoli podmínek a byla k dispozici přímo Stalinovi. Nikdo se nikdy nezeptal, jak s ní naložil. Sovětští lidé nebyli nikdy oficiálně informováni o její existenci. A tak Británie i Amerika dodávaly Stalinovi prostředky, jimiž upevňoval svou osobní moc, a dostáva­ ly zaplaceno tvrdou měnou životů jeho vojáků. Churchill i Roosevelt byli s tímto řešením spokojeni. Stalin měl určitý talent vystupovat umírněně,

kdykoli se mu to hodilo. Znamenitě toho využil v letech 1921 až 1929, kdy se krok za krokem probojovával do výšin svého diktátorského osamění. Když likvidoval „extremisty", stál vždycky na straně „umírněných". „Umírněného" hrál i teď. Churchill i Eden, Roosevelt i jeho velvyslanec Averell Harriman byli přesvědčeni, že Stalin je státníkem středu, který se značnými potížemi drží na uzdě své fanatické a násilnické stoupence. Tuto fámu živil Stalin občasnými temnými narážkami. (Je zajímavé, že mu sedl na lep i Hitler, který tuto taktiku používal jeden čas sám; rovněž i Mussolini.)( 49 ) Tím se stalo, že z demokratické pomoci měl prospěch jedině Stalin a jeho samoděržaví. Nakolik se pomoc Západu zasloužila o přežití Sovětského svazu, bude možné zhodnotit, teprve až budou mít historikové přístup do ruských archívů, to znamená, až režim vezme za své. Za pečlivě kontrolovaných podmínek dostával Stalin důležité podrobnosti o německých dispozicích a plánech na východní frontě, získané britským výzvědným systémem Enigma/Ultra/50) To významně ovlivnilo sovětské vojenské akce počínajíc rokem 1942 a umožnilo Stalinova pozoruhodná vítězství v letech 1943-4, za která si přisvojil zásluhy pouze sám. Ještě podstatnější roli však měly dodávky zbraní zasílané spěšně do Archangelska a Murmanská hned první podzim po invazi; umožnily Stalinovi zahájit 6. prosince ofenzívu a během první zoufalé zimy zvrátily poměr sil. Bylo mezi nimi 200 moderních stíhaček určených původně pro britskou velmi exponovanou a nechráněnou základnu v Singapuru, která neměla v podstatě vůbec žádnou leteckou ochranu. Od­ klonem těchto letadel (a tanků) do Ruska byl osud Singapuru zpečetěn/ 5 1 ) Je opět další ironií dějin, že právě Churchill, poslední sloup britského imperialis­ mu, obětoval liberální impérium, aby zachoval impérium totalitní. Zahájení sovětské protiofenzívy 6. prosince 1941 představuje časový mezník, kdy se válka vymkla Hitlerovi z rukou. Od roku 1936, kdy vtáhl do Porýní a sám se vždy první ve všem ujímal iniciativy, ovládal světovou politiku. Teď se ale najednou situace změnila: už nebyl pánem, nýbrž otrokem událostí. Možná že si tento truchlivý fakt uvědomoval - nebo ho chtěl dokonce zakrýt - a proto o pět dní později se rozhodl k činu tak nevýslovně pošetilému, že se to zdá až k nevíře. Jednou z hlavních záhad Hitlerova života je otázka, proč nekoordinoval své plány s Japonci. Od paktu proti kominterně z 25. listopadu 1936 byli spojenci. Jako „nemajetné" velmoci s expanzionistickými úmysly měli hodně společného, zejména armádu schopnou krátkodobého razantního nasazení a téměř nepřekonatelné slabiny v dlouhodobém týlovém zásobování (neměli naftu ani přístup k ní). Byli by měli úspěch, kdyby postupovali společně. Ale ani jednomu se to nechtělo. O paktu se Stalinem v srpnu 1939 jim dal Hitler vědět pouze dva dny předem, ačkoli se tím stavěly na hlavu všechny závazky proti kominterně/ 5 2 ) Když se v roce 1941 rozhodl tuto

376

377

volen a vylučoval by jakékoli morální nebo politické závazky. Tato pomoc, jak upozorňoval americké ministerstvo zahraničí George Kennan, by neměla obsahovat nic, „co by nás politicky nebo ideologicky ztotožňovalo s ruským válečným úsilím". S Ruskem se mělo jednat jako s „pouhým spolubojovní­ kem", nikoli jako s „politickým partnerem"/ 4 5 ) To byl správný názor. Stalinova mravní úroveň nebyla o nic lepší než Hitlerova; v mnohém směru dokonce horší. Byla to i praktická rada, neboť poskytovala rámec pro pozdější jednání a nevytvářela předpoklady pro nutnost jednat s Ruskem ohledně uspořádání poválečného světa. Británie neměla vůči Rusku vůbec žádné závazky. Až do německé invaze se sovětský režim snažil ze všech sil pomáhat Hitlerovi a plnil svědomitě všechny kontrakty o dodávkách válečného materiálu. Ještě začátkem června 1941 uvažovalo britské letectvo o bombardování naftových poliv Baku, protože dodávaly ropu Wehrmachtu/ 4 6 ) V té době byl Churchill na pokraji zoufalství, protože čekal, že válka potrvá neúnosně dlouho a že se Němcům povede vítězně vtrhnout na Střední východ. Když se Hitler místo toho obrátil proti Sovětskému svazu, jeho radost byla tak velká, že jednal zcela iracionálně. Naskytla se přece příležitost spojit anglosaský prů­ myslový potenciál s ruskou brannou mocí a pustit německé armádě žilou, aby vykrvácela k smrti! Byl to stejný impuls, jaký ho za první světové války přiměl naplánovat katastrofální spojeneckou akci v Gallipoli, jejíž úspěch, jak ještě tehdy věřil, by byl změnil celý průběh světových dějin. V den německé invaze Churchill, aniž konzultoval válečný kabinet, svázal Británii těsnou partnerskou spoluprací s Ruskem. Ještě větší nadšení projevoval Eden vlivem svého tajemníka Olivera Harveyho, prosovětského cambridžského intelektuála, který považoval souostroví Gulag za nevyhnutelnou daň, již musí Rusko platit za modernizaci/ 4 7 ) Úkol uvést nové spojenectví v život svěřil Churchill svému příteli lordu Beaverbrookovi. Mávnutím rukou odbyl naléhavé prosby pracovníků britského velvyslanectví v Moskvě, kteří sdíleli Kennanovo mínění a chtěli zásadně prosazovat, aby za dodávky Rusové poskytovali podrobné údaje o své výrobě a zdrojích surovin. Beaverbrook však zastával názor, zeje nutné dát jasně a nade vší pochybnost najevo, že Britové a Američané chtějí uspokojit ruské požadavky, jak nejlépe dovedou, ať už jim za to Rusové něco nabídnou nebo ne. Měl to být jakýsi 48 vánoční dar/ ) Pomoc se tedy poskytovala bez jakýchkoli podmínek a byla k dispozici přímo Stalinovi. Nikdo se nikdy nezeptal, jak s ní naložil. Sovětští lidé nebyli nikdy oficiálně informováni o její existenci. A tak Británie i Amerika dodávaly Stalinovi prostředky, jimiž upevňoval svou osobní moc, a dostáva­ ly zaplaceno tvrdou měnou životů jeho vojáků. Churchill i Roosevelt byli s tímto řešením spokojeni. Stalin měl určitý talent vystupovat umírněně,

kdykoli se mu to hodilo. Znamenitě toho využil v letech 1921 až 1929, kdy se krok za krokem probojovával do výšin svého diktátorského osamění. Když likvidoval „extremisty", stál vždycky na straně „umírněných". „Umírněného" hrál i teď. Churchill i Eden, Roosevelt i jeho velvyslanec Averell Harriman byli přesvědčeni, že Stalin je státníkem středu, který se značnými potížemi drží na uzdě své fanatické a násilnické stoupence. Tuto fámu živil Stalin občasnými temnými narážkami. (Je zajímavé, že mu sedl na lep i Hitler, který tuto taktiku používal jeden čas sám; rovněž i Mussolini.)( 49 ) Tím se stalo, že z demokratické pomoci měl prospěch jedině Stalin a jeho samoděržaví. Nakolik se pomoc Západu zasloužila o přežití Sovětského svazu, bude možné zhodnotit, teprve až budou mít historikové přístup do ruských archívů, to znamená, až režim vezme za své. Za pečlivě kontrolovaných podmínek dostával Stalin důležité podrobnosti o německých dispozicích a plánech na východní frontě, získané britským výzvědným systémem Enigma/Ultra/50) To významně ovlivnilo sovětské vojenské akce počínajíc rokem 1942 a umožnilo Stalinova pozoruhodná vítězství v letech 1943-4, za která si přisvojil zásluhy pouze sám. Ještě podstatnější roli však měly dodávky zbraní zasílané spěšně do Archangelska a Murmanská hned první podzim po invazi; umožnily Stalinovi zahájit 6. prosince ofenzívu a během první zoufalé zimy zvrátily poměr sil. Bylo mezi nimi 200 moderních stíhaček určených původně pro britskou velmi exponovanou a nechráněnou základnu v Singapuru, která neměla v podstatě vůbec žádnou leteckou ochranu. Od­ klonem těchto letadel (a tanků) do Ruska byl osud Singapuru zpečetěn/ 5 1 ) Je opět další ironií dějin, že právě Churchill, poslední sloup britského imperialis­ mu, obětoval liberální impérium, aby zachoval impérium totalitní. Zahájení sovětské protiofenzívy 6. prosince 1941 představuje časový mezník, kdy se válka vymkla Hitlerovi z rukou. Od roku 1936, kdy vtáhl do Porýní a sám se vždy první ve všem ujímal iniciativy, ovládal světovou politiku. Teď se ale najednou situace změnila: už nebyl pánem, nýbrž otrokem událostí. Možná že si tento truchlivý fakt uvědomoval - nebo ho chtěl dokonce zakrýt - a proto o pět dní později se rozhodl k činu tak nevýslovně pošetilému, že se to zdá až k nevíře. Jednou z hlavních záhad Hitlerova života je otázka, proč nekoordinoval své plány s Japonci. Od paktu proti kominterně z 25. listopadu 1936 byli spojenci. Jako „nemajetné" velmoci s expanzionistickými úmysly měli hodně společného, zejména armádu schopnou krátkodobého razantního nasazení a téměř nepřekonatelné slabiny v dlouhodobém týlovém zásobování (neměli naftu ani přístup k ní). Byli by měli úspěch, kdyby postupovali společně. Ale ani jednomu se to nechtělo. O paktu se Stalinem v srpnu 1939 jim dal Hitler vědět pouze dva dny předem, ačkoli se tím stavěly na hlavu všechny závazky proti kominterně/ 5 2 ) Když se v roce 1941 rozhodl tuto

376

377

v prosinci 1941 jich měl pouze šedesát, další byly připraveny až koncem roku 1942 a to už spojenecká protiopatření Němcům znemožnila Atlan­ tický oceán ovládnout. V každém jiném ohledu, krátkodobě a ještě víc dlouhodobě, byla válka s Amerikou pro Německo nesmírně nevýhodná. Hitle­ rovo gesto bylo pouhé chvástání. V Říšském sněmu prohlásil: „Vždycky udeříme první my. Vždycky my zasadíme první ránu." Byla to snaha přesvědčit Němce, svět a možná i sebe, že on, přední evropský státník, může stále ještě diktovat světové události. Ve skutečnosti se mu podařil pravý opak: udělal tečku za obdobím evropské hegemonie a zahájil věk mimo­ evropských velmocí. Vstup Japonska do válečného konfliktu byl stejně krátkozraký. Důvody však byly složitější. Obsahovaly prvky jakési racionální hysterie. Americký velvyslanec Joseph Grew to vyjádřil větou: „Národní psychologie zoufalství vyúsťuje nakonec v rozhodnutí riskovat všecko."(57) Japonci si byli až příliš vědomi, že dlouhou válku neunesou, což se projevilo v konfrontaci s Ruskem v letech 1904-5, jež sice začala skvělým japonským vítězstvím, ale skončila válkou „na výdrž", z které je vlastně vysvobodila intervence velmocí. Také válka s Čínou, kterou začli v roce 1937, byla podobnou iluzí. Roku 1940 Japonsko sice okupovalo velká čínská města, zmocnilo se moderních odvětví čínského hospodářství a ovládlo veškeré železniční, silniční a říční spoje: a přesto válka skončila na mrtvém bodě, Čína byla neporazitelná; všechny japonské ekonomické problémy zůstaly a válečné úsilí je dokonce ještě prohloubilo. Nešlo o to, že Japonsko pohltí Čínu, jak předpokládali vojenští megalomani; právě naopak, Čína ve své obrovité potácivé bezmocnosti pohl­ tila Japonsko. Téměř nechráněné francouzské, britské a holandské državy v jihovýchodní Asii a Zadní Indii, americké Filipíny a ohromná rozloha Tichého oceánu byly podobným nebezpečným lákadlem. Tato skutečnost ne­ unikla ani omezené inteligenci císaře Hirohita. Když ho 5. září 1941 dva šéfové štábu, generál Sudžijama a admirál Nagano, přesvědčovali, že „jižní strategii" lze zvládnout bleskovým tažením za devadesát dnů, odpověděl, že Sudžijama říkal totéž o Číně a že válka tam trvá už tři roky a dosud neskončila. Sudžijama: „Ale Čína je na pevnině, ,Jih'jsou většinou ostrovy." Císař: „Je-li čínské vnitrozemí obrovské, není Pacifik ještě větší? Jak si můžete být jisti, že tam válka skončí za tři měsíce?"( 58 )

taktiku opět obrátit nohama vzhůru, oklamal Japonce ještě víc. Věděl, že japonská vládnoucí elita je rozdělena na dvě frakce; jedni propagovali „severní" strategii a chtěli napadnout Rusko, druzí „jižní" namířenou proti starým koloniálním panstvím. Japonsko přistoupilo k paktu osy 27. září 1940. Kdyby byl Hitler v roce 1941 táhl napřed proti Británii na Střední východ, byl by mohl využít japonské „jižní" strategie. Pokud by se rozhodl napřed napadnout Rusko, což také učinil, pak bylo v jeho zájmu přemluvit Japonce, aby si vybrali „severní" alternativu. Začátkem dubna 1941 byl japonský ministr zahraničí Matsuoka Josuke, velký nadšenec pro osu, v Berlíně. Hitler mu o plánu napadnout Rusko neřekl ani slovo. Matsuoka pak jel z Berlína rovnou do Moskvy a tam podepsal 13. dubna se Stalinem pakt o neútočení, čímž uvolnil cestu „jižní" strategii. Když Hitler za osm týdnů vtáhl do Ruska, Matsuoka se svěřil naivně svým kolegům: „Uzavřel jsem pakt o neútočení, protože jsem si myslel, že Německo a Rusko spolu válčit nebudou. Kdybych býval věděl, že půjdou do války....nebyl bych pakt uzavíral."( 53 ) Potom Japonsko přešlo na „jižní" strategii a agent Sorge mohl v říjnu Stalina ubezpečit, že může klidně přesunout dvacet východních divizí na západní frontu, kam dorazily ještě včas na prosincovou protiofenzívu. Přesto prese všecko umožnil Hitler Japoncům zaútočit na Ameriku tím, že je Ribbentrop 21. listopadu 1941 ujistil, že se k nim Německo přidá ve válce s USA, i když pakt osy takový požadavek neobsahuje. ( 54 ) Z Hitlerova hlediska však nemohlo být napadení Británie a Spojených států 8. prosince ve dvě hodiny v noci načasováno hůře, neboť k němu došlo pouze dva dny poté, co Stalin zahájil svou zkázonosnou ofenzívu. Nicméně 11. pro­ since vyhlásil Hitler Americe válku. Ribbentrop si dal zavolat americ­ kého chargé ďaffaires Lelanda Morrise, nechal ho stát a po bombastické úvodní tirádě na něj zaječel: „Ihr Prásident hat diesen Krieg gewollt; jetzt hat er ihn!" (Váš prezident tuhle válku chtěl; teď ji má.) Pak srazil podpatky a vyběhl z místnosti. ( 55 ) Je velmi nepravděpodobné, že by Roosevelt byl mohl přesvědčit Kongres, aby vyhlásil Německu válku, kdyby se Hitler neujal iniciativy, a ještě nepravděpodobnější, že by porážku nacistů považoval za prvořadý úkol. 22. června 1941 se Hitler pustil do velmi riskantní hry, která nevyšla, takže mohl pouze doufat, že výsledek války bude v nejlepším případě ne­ rozhodný. Ale 11. prosince 1941 učinil rozhodnutí, kterým si zajistil porážku definitivně. Jedinou krátkodobou výhodou bylo, že mohl vést ponorkovou válku v Atlantiku, ale jen do té doby, než Amerika zorganizuje odvetu. Ribbentropovi řekl: „Hlavním důvodem vyhlášení války je, že USA už odstřelují naše lodi."( 56 ) Ale to, že se mu nepodařilo zajistit flotilu jednoho sta ponorek, jak žádali admirálové už roku 1939, neočekávaný útok otupilo;

Na tuhle otázku ovšem odpověď neexistovala. Admirál Nagano prohlásil: „Pokud dostanu příkaz, abych bojoval bez ohledu na důsledky, budu ener­ gicky postupovat šest měsíců nebo i rok. Ale v druhém a třetím roce 59 už bych si vůbec nedůvěřoval."( ) Nejschopnější z námořních veli­ telů admirál Jamamoto řekl, že Japonsko nemůže doufat, že by ve válce s Británií a Amerikou vyhrálo, i kdyby zpočátku dosahovalo sebeskvělejších vítězství. Plukovník Iwakuro, odborník na týlové zásobování, upozornil na

378

379

v prosinci 1941 jich měl pouze šedesát, další byly připraveny až koncem roku 1942 a to už spojenecká protiopatření Němcům znemožnila Atlan­ tický oceán ovládnout. V každém jiném ohledu, krátkodobě a ještě víc dlouhodobě, byla válka s Amerikou pro Německo nesmírně nevýhodná. Hitle­ rovo gesto bylo pouhé chvástání. V Říšském sněmu prohlásil: „Vždycky udeříme první my. Vždycky my zasadíme první ránu." Byla to snaha přesvědčit Němce, svět a možná i sebe, že on, přední evropský státník, může stále ještě diktovat světové události. Ve skutečnosti se mu podařil pravý opak: udělal tečku za obdobím evropské hegemonie a zahájil věk mimo­ evropských velmocí. Vstup Japonska do válečného konfliktu byl stejně krátkozraký. Důvody však byly složitější. Obsahovaly prvky jakési racionální hysterie. Americký velvyslanec Joseph Grew to vyjádřil větou: „Národní psychologie zoufalství vyúsťuje nakonec v rozhodnutí riskovat všecko."(57) Japonci si byli až příliš vědomi, že dlouhou válku neunesou, což se projevilo v konfrontaci s Ruskem v letech 1904-5, jež sice začala skvělým japonským vítězstvím, ale skončila válkou „na výdrž", z které je vlastně vysvobodila intervence velmocí. Také válka s Čínou, kterou začli v roce 1937, byla podobnou iluzí. Roku 1940 Japonsko sice okupovalo velká čínská města, zmocnilo se moderních odvětví čínského hospodářství a ovládlo veškeré železniční, silniční a říční spoje: a přesto válka skončila na mrtvém bodě, Čína byla neporazitelná; všechny japonské ekonomické problémy zůstaly a válečné úsilí je dokonce ještě prohloubilo. Nešlo o to, že Japonsko pohltí Čínu, jak předpokládali vojenští megalomani; právě naopak, Čína ve své obrovité potácivé bezmocnosti pohl­ tila Japonsko. Téměř nechráněné francouzské, britské a holandské državy v jihovýchodní Asii a Zadní Indii, americké Filipíny a ohromná rozloha Tichého oceánu byly podobným nebezpečným lákadlem. Tato skutečnost ne­ unikla ani omezené inteligenci císaře Hirohita. Když ho 5. září 1941 dva šéfové štábu, generál Sudžijama a admirál Nagano, přesvědčovali, že „jižní strategii" lze zvládnout bleskovým tažením za devadesát dnů, odpověděl, že Sudžijama říkal totéž o Číně a že válka tam trvá už tři roky a dosud neskončila. Sudžijama: „Ale Čína je na pevnině, ,Jih'jsou většinou ostrovy." Císař: „Je-li čínské vnitrozemí obrovské, není Pacifik ještě větší? Jak si můžete být jisti, že tam válka skončí za tři měsíce?"( 58 )

taktiku opět obrátit nohama vzhůru, oklamal Japonce ještě víc. Věděl, že japonská vládnoucí elita je rozdělena na dvě frakce; jedni propagovali „severní" strategii a chtěli napadnout Rusko, druzí „jižní" namířenou proti starým koloniálním panstvím. Japonsko přistoupilo k paktu osy 27. září 1940. Kdyby byl Hitler v roce 1941 táhl napřed proti Británii na Střední východ, byl by mohl využít japonské „jižní" strategie. Pokud by se rozhodl napřed napadnout Rusko, což také učinil, pak bylo v jeho zájmu přemluvit Japonce, aby si vybrali „severní" alternativu. Začátkem dubna 1941 byl japonský ministr zahraničí Matsuoka Josuke, velký nadšenec pro osu, v Berlíně. Hitler mu o plánu napadnout Rusko neřekl ani slovo. Matsuoka pak jel z Berlína rovnou do Moskvy a tam podepsal 13. dubna se Stalinem pakt o neútočení, čímž uvolnil cestu „jižní" strategii. Když Hitler za osm týdnů vtáhl do Ruska, Matsuoka se svěřil naivně svým kolegům: „Uzavřel jsem pakt o neútočení, protože jsem si myslel, že Německo a Rusko spolu válčit nebudou. Kdybych býval věděl, že půjdou do války....nebyl bych pakt uzavíral."( 53 ) Potom Japonsko přešlo na „jižní" strategii a agent Sorge mohl v říjnu Stalina ubezpečit, že může klidně přesunout dvacet východních divizí na západní frontu, kam dorazily ještě včas na prosincovou protiofenzívu. Přesto prese všecko umožnil Hitler Japoncům zaútočit na Ameriku tím, že je Ribbentrop 21. listopadu 1941 ujistil, že se k nim Německo přidá ve válce s USA, i když pakt osy takový požadavek neobsahuje. ( 54 ) Z Hitlerova hlediska však nemohlo být napadení Británie a Spojených států 8. prosince ve dvě hodiny v noci načasováno hůře, neboť k němu došlo pouze dva dny poté, co Stalin zahájil svou zkázonosnou ofenzívu. Nicméně 11. pro­ since vyhlásil Hitler Americe válku. Ribbentrop si dal zavolat americ­ kého chargé ďaffaires Lelanda Morrise, nechal ho stát a po bombastické úvodní tirádě na něj zaječel: „Ihr Prásident hat diesen Krieg gewollt; jetzt hat er ihn!" (Váš prezident tuhle válku chtěl; teď ji má.) Pak srazil podpatky a vyběhl z místnosti. ( 55 ) Je velmi nepravděpodobné, že by Roosevelt byl mohl přesvědčit Kongres, aby vyhlásil Německu válku, kdyby se Hitler neujal iniciativy, a ještě nepravděpodobnější, že by porážku nacistů považoval za prvořadý úkol. 22. června 1941 se Hitler pustil do velmi riskantní hry, která nevyšla, takže mohl pouze doufat, že výsledek války bude v nejlepším případě ne­ rozhodný. Ale 11. prosince 1941 učinil rozhodnutí, kterým si zajistil porážku definitivně. Jedinou krátkodobou výhodou bylo, že mohl vést ponorkovou válku v Atlantiku, ale jen do té doby, než Amerika zorganizuje odvetu. Ribbentropovi řekl: „Hlavním důvodem vyhlášení války je, že USA už odstřelují naše lodi."( 56 ) Ale to, že se mu nepodařilo zajistit flotilu jednoho sta ponorek, jak žádali admirálové už roku 1939, neočekávaný útok otupilo;

Na tuhle otázku ovšem odpověď neexistovala. Admirál Nagano prohlásil: „Pokud dostanu příkaz, abych bojoval bez ohledu na důsledky, budu ener­ gicky postupovat šest měsíců nebo i rok. Ale v druhém a třetím roce 59 už bych si vůbec nedůvěřoval."( ) Nejschopnější z námořních veli­ telů admirál Jamamoto řekl, že Japonsko nemůže doufat, že by ve válce s Británií a Amerikou vyhrálo, i kdyby zpočátku dosahovalo sebeskvělejších vítězství. Plukovník Iwakuro, odborník na týlové zásobování, upozornil na

378

379

jedné z pravidelných pracovních konferencích, kde byly všechny vojenské a vládní špičky, že rozdíly v americké a japonské výrobě jsou následující: ocel dvacet ku jedné, ropa sto ku jedné, uhlí deset ku jedné, letadla pět ku jedné, stavba lodí dvě ku jedné, pracovní síly pět ku jedné, celkem deset ku jedné. Ovšem projevovat takové názory i v poměrné tajnosti pracovní porady zna­ menalo riskovat zavraždění nebo sesazení. Odporovalo to relativistické představě cti, která byla hlavní motivací japonského veřejného života. Když Jamamoto vyjádřil své mínění, musel být odvelen na moře, aby unikl z dosahu vrahů. Plukovník Iwakuro byl okamžitě poslán do Kambodže. Americký velvyslanec Grew referoval 22. října 1940 své vládě, že císařovi bylo dáno jasně najevo, že postaví-li se proti válečné politice, bude zavražděn/ 60 ) Výsledkem bylo ukvapené předání moci neodpovědným, mnohdy citově labilním lidem jako například už zmíněnému ministru zahraničí Matsuokovi. Býval náčelníkem mandžuské dráhy a vydobyl si prominentní postavení v síti armádních dodavatelů, kteří vyvolali válku s Čínou a těžili z ní. Předsta­ voval v podstatě to, co se později označovalo dost nejasným pojmem „vojensko-průmyslový komplex". Právě on dal „jižní strategii" určité poli­ tické a ekonomické zdůvodnění tím, že vymyslel frázi „velká východo­ asijská oblast společné prosperity".( 61 ) Byl typickým příkladem japonské schizofrenie, rváčské nesnášenlivosti mezi novým a starým, mezi Východem a Západem, spojení katolicismu s šintoismem, překultivovaných obchodních machinací s nejotrlejším barbarstvím. Velice ho pohoršilo, když s ním Stalin po podepsání dohody se Sovětským svazem tančil (což bylo charakteristické) kolem sálu a pokřikoval: „Všichni jsme tu Asiati, všichni jsme Asiati!" Hitler mu nedůvěřoval a upozornil Mussoliniho, že Matsuoka, ačkoli je křesťan, „obětuje pohanským bohům" a „spojuje v sobě pokrytectví amerického bi­ blického misionáře s úskočností japonského Asiata". Roosevelt, který díky operaci „Magie", jež rozluštila japonské kódy, Četl některé Matsuokovy zprávy, se vyjádřil, že jsou „výplodem pomatené mysli". Tento názor měli i Matsuokovi kolegové. Po jedné pracovní konferenci se ministr námořnictví zeptal: „Nemáte dojem, zeje ministr zahraničí blázen?"( 62 ) V Japonsku však převládalo ovzduší heroické anarchie, kde šílenství nebudilo zvláštní pozornost. Jakmile začla válka s Čínou, Japonsko se od ostatního světa morálně izolovalo. Hitlerova porážka Francie zvrátila rovno­ váhu ve prospěch riskantních podniků. „Jak by mohlo Japonsko očekávat," ptal se britský velvyslanec sir Robert Craigie, „že se s ním Hitler podělí o kořist, kdyby se samo aktivně nezúčastnilo loupení?"( 6 3 ) To byl základ trojstranné dohody s Německem a Itálií, kterou Matsuoka podepsal v září 1940. Způsob, jakým se rozhodovalo o japonské politice, vylučoval rozum­ nou diskusi. Demokracie padla už v roce 1938. V roce 1940 byly zrušeny

politické strany a nahrazeny „Sdružením pro pomoc císařské vládě"/ ) Kabinet se přestal zabývat důležitými otázkami. Předpokládalo se, že rozhodovat budou pracovní konference, kterých se účastnil císař, mi­ nisterský předseda a ministr zahraničí, dva vojenští ministři (kteří byli často zároveň šéfy štábů) a dva dvorní ministři. Ale představitelé armády nedůvěřovali politikům a ani sobě navzájem - a tak měla každá složka vlastní diplomatické zastoupení pomocí sítě vojenských přidělenců. Todžo, který byl ministrem války od roku 1940, skrýval své plány před námořníky, protože je pokládal za nespolehlivé a zbabělé. Snažil se prosa­ zovat svou a získával informace tím, že hromadil funkce. Stal se ministrem vnitra, pak v červenci 1941 (kdy byl Matsuoka zbaven úřadu kvůli na­ cistické invazi Ruska) ministrem zahraničí a nakonec 18. října 1941 mi­ nisterským předsedou. Ale i tak se o námořním plánu napadnout Pearl Harbor dověděl teprve osm dní před jeho uskutečněním. Žádný jednotlivec totiž nemohl prosazovat nějaké ústřední řízení státní politiky, aniž by vzbu­ zoval dojem arogantní opovážlivosti, která se trestala okamžitým zavražděním. Je zajímavé, že Todžo, radikální a neurvalý propagátor „jižní strategie" - měl přezdívku „břitva" - značně polevil v agresivitě, jakmile se stal ministerským předsedou, a akci Pearl Harbor (když se o ní dověděl) odmítl jako „naprosto nepřípustnou, ježto je v rozporu s přijatými způsoby....a poškozuje národní čest a prestiž".( 65 ) Nicméně k plánovanému napadení došlo stejně a válka začala. Poctivé jednám nebylo na pracovních konferencích možné. Císař-bůh seděl mezi dvěma vykuřovadly na pódiu před zlatou plentou a smrtelníci kolmo k němu u dvou stolů pokrytých brokátem/ 6 6 ) Muselo se mluvit zvláštním archaickým dvorským jazykem. Císař dával najevo souhlas tak, že tloukl zlatým pečetidlem. Obvykle nemluvil; pokud promluvil, jednací řád nedovoloval zapisovat jeho slova, takže se nic nezachovalo. Jednou (bylo to 6. září 1941) přečetl jako varování náznakovou báseň svého děda. Nesměl se na nic ptát ani vyjadřovat svůj názor: to za něj dělal předseda císařské rady podle toho, co si myslel, že chce císař říct.( 67 ) K eventuálním skutečným rozhodnutím docházelo v dvoustranných rozhovorech šeptem nebo prostě jednal každý na vlastní pěst, jak uznal za vhodné. Na konferenci 19. září 1940, kdy bylo schváleno spojenectví s nacisty, se režim projevil v nejhorším světle. Později to Hirohito nazval „hodinou pravdy" a řekl, že to, že se neodvážil porušit jednací řád a vyslovit své námitky, byl zločin. Vrtkavý Matsuoka zastával tento názor ještě před napa­ dením Pearl Harbor, šel k císaři, aby se „vyznal ze své nejhorší chyby", varoval ho před „katastrofou" a rozplakal se/ 6 8 ) Všichni považovali systém za nesnesitelný a hledali únik v zuřivé činnosti - přitom se neustále odvolá­ vali na netrpělivost Japonců. Todžo s pocitem marnosti a frustrace projížděl

380

381

64

jedné z pravidelných pracovních konferencích, kde byly všechny vojenské a vládní špičky, že rozdíly v americké a japonské výrobě jsou následující: ocel dvacet ku jedné, ropa sto ku jedné, uhlí deset ku jedné, letadla pět ku jedné, stavba lodí dvě ku jedné, pracovní síly pět ku jedné, celkem deset ku jedné. Ovšem projevovat takové názory i v poměrné tajnosti pracovní porady zna­ menalo riskovat zavraždění nebo sesazení. Odporovalo to relativistické představě cti, která byla hlavní motivací japonského veřejného života. Když Jamamoto vyjádřil své mínění, musel být odvelen na moře, aby unikl z dosahu vrahů. Plukovník Iwakuro byl okamžitě poslán do Kambodže. Americký velvyslanec Grew referoval 22. října 1940 své vládě, že císařovi bylo dáno jasně najevo, že postaví-li se proti válečné politice, bude zavražděn/ 60 ) Výsledkem bylo ukvapené předání moci neodpovědným, mnohdy citově labilním lidem jako například už zmíněnému ministru zahraničí Matsuokovi. Býval náčelníkem mandžuské dráhy a vydobyl si prominentní postavení v síti armádních dodavatelů, kteří vyvolali válku s Čínou a těžili z ní. Předsta­ voval v podstatě to, co se později označovalo dost nejasným pojmem „vojensko-průmyslový komplex". Právě on dal „jižní strategii" určité poli­ tické a ekonomické zdůvodnění tím, že vymyslel frázi „velká východo­ asijská oblast společné prosperity".( 61 ) Byl typickým příkladem japonské schizofrenie, rváčské nesnášenlivosti mezi novým a starým, mezi Východem a Západem, spojení katolicismu s šintoismem, překultivovaných obchodních machinací s nejotrlejším barbarstvím. Velice ho pohoršilo, když s ním Stalin po podepsání dohody se Sovětským svazem tančil (což bylo charakteristické) kolem sálu a pokřikoval: „Všichni jsme tu Asiati, všichni jsme Asiati!" Hitler mu nedůvěřoval a upozornil Mussoliniho, že Matsuoka, ačkoli je křesťan, „obětuje pohanským bohům" a „spojuje v sobě pokrytectví amerického bi­ blického misionáře s úskočností japonského Asiata". Roosevelt, který díky operaci „Magie", jež rozluštila japonské kódy, Četl některé Matsuokovy zprávy, se vyjádřil, že jsou „výplodem pomatené mysli". Tento názor měli i Matsuokovi kolegové. Po jedné pracovní konferenci se ministr námořnictví zeptal: „Nemáte dojem, zeje ministr zahraničí blázen?"( 62 ) V Japonsku však převládalo ovzduší heroické anarchie, kde šílenství nebudilo zvláštní pozornost. Jakmile začla válka s Čínou, Japonsko se od ostatního světa morálně izolovalo. Hitlerova porážka Francie zvrátila rovno­ váhu ve prospěch riskantních podniků. „Jak by mohlo Japonsko očekávat," ptal se britský velvyslanec sir Robert Craigie, „že se s ním Hitler podělí o kořist, kdyby se samo aktivně nezúčastnilo loupení?"( 6 3 ) To byl základ trojstranné dohody s Německem a Itálií, kterou Matsuoka podepsal v září 1940. Způsob, jakým se rozhodovalo o japonské politice, vylučoval rozum­ nou diskusi. Demokracie padla už v roce 1938. V roce 1940 byly zrušeny

politické strany a nahrazeny „Sdružením pro pomoc císařské vládě"/ ) Kabinet se přestal zabývat důležitými otázkami. Předpokládalo se, že rozhodovat budou pracovní konference, kterých se účastnil císař, mi­ nisterský předseda a ministr zahraničí, dva vojenští ministři (kteří byli často zároveň šéfy štábů) a dva dvorní ministři. Ale představitelé armády nedůvěřovali politikům a ani sobě navzájem - a tak měla každá složka vlastní diplomatické zastoupení pomocí sítě vojenských přidělenců. Todžo, který byl ministrem války od roku 1940, skrýval své plány před námořníky, protože je pokládal za nespolehlivé a zbabělé. Snažil se prosa­ zovat svou a získával informace tím, že hromadil funkce. Stal se ministrem vnitra, pak v červenci 1941 (kdy byl Matsuoka zbaven úřadu kvůli na­ cistické invazi Ruska) ministrem zahraničí a nakonec 18. října 1941 mi­ nisterským předsedou. Ale i tak se o námořním plánu napadnout Pearl Harbor dověděl teprve osm dní před jeho uskutečněním. Žádný jednotlivec totiž nemohl prosazovat nějaké ústřední řízení státní politiky, aniž by vzbu­ zoval dojem arogantní opovážlivosti, která se trestala okamžitým zavražděním. Je zajímavé, že Todžo, radikální a neurvalý propagátor „jižní strategie" - měl přezdívku „břitva" - značně polevil v agresivitě, jakmile se stal ministerským předsedou, a akci Pearl Harbor (když se o ní dověděl) odmítl jako „naprosto nepřípustnou, ježto je v rozporu s přijatými způsoby....a poškozuje národní čest a prestiž".( 65 ) Nicméně k plánovanému napadení došlo stejně a válka začala. Poctivé jednám nebylo na pracovních konferencích možné. Císař-bůh seděl mezi dvěma vykuřovadly na pódiu před zlatou plentou a smrtelníci kolmo k němu u dvou stolů pokrytých brokátem/ 6 6 ) Muselo se mluvit zvláštním archaickým dvorským jazykem. Císař dával najevo souhlas tak, že tloukl zlatým pečetidlem. Obvykle nemluvil; pokud promluvil, jednací řád nedovoloval zapisovat jeho slova, takže se nic nezachovalo. Jednou (bylo to 6. září 1941) přečetl jako varování náznakovou báseň svého děda. Nesměl se na nic ptát ani vyjadřovat svůj názor: to za něj dělal předseda císařské rady podle toho, co si myslel, že chce císař říct.( 67 ) K eventuálním skutečným rozhodnutím docházelo v dvoustranných rozhovorech šeptem nebo prostě jednal každý na vlastní pěst, jak uznal za vhodné. Na konferenci 19. září 1940, kdy bylo schváleno spojenectví s nacisty, se režim projevil v nejhorším světle. Později to Hirohito nazval „hodinou pravdy" a řekl, že to, že se neodvážil porušit jednací řád a vyslovit své námitky, byl zločin. Vrtkavý Matsuoka zastával tento názor ještě před napa­ dením Pearl Harbor, šel k císaři, aby se „vyznal ze své nejhorší chyby", varoval ho před „katastrofou" a rozplakal se/ 6 8 ) Všichni považovali systém za nesnesitelný a hledali únik v zuřivé činnosti - přitom se neustále odvolá­ vali na netrpělivost Japonců. Todžo s pocitem marnosti a frustrace projížděl

380

381

64

na koni tokijskými tržišti a na nářky rybářů, že nemají benzín pro své lodi, odpovídal: „Pracujte usilovněji, pracujte víc!" Svému kolegovi řekl: „Jsou doby, kdy musíme mít odvahu udělat něco mimořádného, jako třeba skočit se zavřenýma očima z ochozu chrámu Kijomizu!"( 69 ) Skok naslepo z ochozu či věže chrámu je vskutku přesný obraz japon­ ského rozhodnutí začít válku. Ze záznamů pracovních porad vyplynuly čtyři zajímavé poznatky: všichni japonští představitelé byli přesvědčeni, že přístup do jihovýchodní Asie a k jejímu přírodnímu bohatství je pro Japonsko životně důležitý; Amerika a Británie zahnaly zemi do úzkých; národ byl v podstatě ochoten riskovat, takže snažit se ho nějak odstrašit nemělo smysl; a s tím souvisela i neochota myslet na důsledky případného neúspěchu. Když Německo porazilo Francii, Japonci požadovali indočínská letiště a dostali je: to vyprovokovalo první americké hospodářské sankce. V této době chtěla válku s určitostí pouze armáda. Roku 1941 Japonsko oku­ povalo Indočínu a 28. července vyhlásila Amerika totální sankce včetně nafty. Tím se ovšem situace vyhrotila. Japonsko odčerpávalo ze svých naftových zásob 28.000 tun denně a jedinou vyhlídkou na jejich doplnění bylo zmocnit se Holandské východní Indie. Námořníci trvali na tom, aby se buď jednáním dospělo k nějaké dohodě, nebo aby se bojovalo. Admirál Nagano prohlásil: „Lodě spotřebují 400 tun nafty za hodinu....Chceme to rozhodnout bez průtahů tím či oním způsobem."( 70 ) Bylo by se Spojeným státům podařilo Japonsko nějak uklidnit? A měly o to vůbec zájem? Armádní velitelé generál Marshall a admirál Stark si to nepochybně přáli, protože soudili, že zničení německé síly musí mít před­ nost, a chtěli získat čas pro zpevnění obrany na Filipínách a v Malajsku. Na rozdíl od japonské strany, kde vojáci štvali do války civilisty, se snažili 71 americkou vládu mírnit/ ) Roosevelt sám byl zaníceným zastáncem Číny. Lze říci, že byl zakladatelem „čínského zákulisí" v Kongresu, které se vehe­ mentně prosazovalo už v roce 1940 a ke kterému patřili i jeho dobří přátelé Harry Hopkins a Henry Morgenthau. Dlouho věřil v existenci tak­ zvaného tajného (ve skutečnosti vybájeného) stoletého „plánu výbojů", který 72 si prý Japonci stanovili už v roce 1889.Í ) Jako nebyl nakloněn k přílišné aktivitě v Evropě, tak odjakživa projevoval velkou útočnost v asijském pro­ storu; například Británii navrhoval totální blokádu Japonska už v prosinci 1937. Dobře věděl, že nepřátelství vůči Japonsku je stále v Americe velmi rozšířené. Válku s Japonci pokládal za nevyhnutelnou a na rozdíl od před­ stavitelů armády soudil, že je výhodné ji urychlit. Se Sověty sympatizoval už dřív, když však Rusko vstoupilo do války, jeho bojovnost se prudce zvýšila. Rooseveltův blízký spolupracovník ministr vnitra Harold Ickes mu den po napadení Sovětského svazu napsal: Uvalit embargo na vývoz nafty do Japonska by se všude v Americe setkalo

s nadšeným souhlasem. Z toho by se pak mohla vyvinout situace, kdy by bylo nejenom možné, ale i snadné přejít účinným způsobem k válce. A kdybychom se takto nepřímo angažovali, vyhnuli bychom se výtce, že jsme to podnikli kvůli komunistickému Rusku/ ) Dešifrované rádiové depeše utvrdily Roosevelta v přesvědčení, že válka je nutná, neboť jasně ukázaly, že během dlouhých jednání, která následovala po naftovém embargu a trvala až do japonského útoku, Japonci systematicky lhali a přitom plánovali agresi. Ale zachycené kódy neobsahovaly všechno. Kdyby byl Roosevelt a Cordell HuU četli zápisy z pracovních konferencí, byli by pochopili, jaký chaos a zoufalé pochybnosti se skrývaly v pozadí japon­ ské politiky. Na poradě 1. listopadu, která definitivně rozhodla o válce (a přitom chtěla dál jednat), se rozvinula tato slabomyslná strategická debata: Ministr financí Kaja: Nepůjdeme-li teď do války a za tři roky nás americká flotila napadne, bude mít naše námořnictvo vyhlídky na vítězství? (Otázku několikrát opakuje.) Šéf námořního štábu admirál Nagano: To nikdo neví. Kaja: Napadnou nás Američani nebo ne? Nagano: Nevím. Kaja: Asi ne. Nagano: Mohli bychom teď válku odložit a zahájit ji až za tři roky. Nebo ji začít a přitom se připravovat na situaci, jaká vznikne za tři roky. Myslím, že by bylo snazší začjt s válkou hned.' ' Námořnictvo a pozemní armáda měly zcela jasno o tom, co chtějí podni­ kat v prvních třech až šesti měsících války. Potom se ale už jejich plány i prostředky k realizaci čím dál tím víc rozplývaly. Námořníci i pozemní armáda například předkládali své požadavky na dodávky oceli zcela nezá­ visle a byly splnitelné jen za předpokladu, že druhá strana bude ochuzena 75 tak, že se jí vedení války úplně znemožní/ ) Po skončení počátečních operací se teoreticky uvažovalo o napadení Indie a Austrálie. Nějaký postup proti Americe, který by ji vyřadil z války nebo zničil její válečný potenciál, se nepřipravoval vůbec. Stručně řečeno, Japonci neměli žádný strategický plán jak vyhrát válku. Místo toho spíš optimisticky předpokládali, že v určité fázi dojde se Spojenými státy (a s Anglií) k jednání a že dohodnou kompro­ misní mír. I z taktického hlediska měl japonský válečný plán zásadní nedostatek. Námořnictvo skoro úplně zanedbalo útočnou i obrannou ponorkovou válku. „ J ižní strategie" pozemní armády záležela v obsazení tisíce ostrovů na rozlo­ ze několika miliónů čtverečních kilometrů oceánu, přičemž všechny by musely být zásobovány z moře. Nedostatek ponorek znamenal, že námořní síly nezabezpečí vlastní zásobování a rovněž, že nebudou moci Spojencům

382

383

na koni tokijskými tržišti a na nářky rybářů, že nemají benzín pro své lodi, odpovídal: „Pracujte usilovněji, pracujte víc!" Svému kolegovi řekl: „Jsou doby, kdy musíme mít odvahu udělat něco mimořádného, jako třeba skočit se zavřenýma očima z ochozu chrámu Kijomizu!"( 69 ) Skok naslepo z ochozu či věže chrámu je vskutku přesný obraz japon­ ského rozhodnutí začít válku. Ze záznamů pracovních porad vyplynuly čtyři zajímavé poznatky: všichni japonští představitelé byli přesvědčeni, že přístup do jihovýchodní Asie a k jejímu přírodnímu bohatství je pro Japonsko životně důležitý; Amerika a Británie zahnaly zemi do úzkých; národ byl v podstatě ochoten riskovat, takže snažit se ho nějak odstrašit nemělo smysl; a s tím souvisela i neochota myslet na důsledky případného neúspěchu. Když Německo porazilo Francii, Japonci požadovali indočínská letiště a dostali je: to vyprovokovalo první americké hospodářské sankce. V této době chtěla válku s určitostí pouze armáda. Roku 1941 Japonsko oku­ povalo Indočínu a 28. července vyhlásila Amerika totální sankce včetně nafty. Tím se ovšem situace vyhrotila. Japonsko odčerpávalo ze svých naftových zásob 28.000 tun denně a jedinou vyhlídkou na jejich doplnění bylo zmocnit se Holandské východní Indie. Námořníci trvali na tom, aby se buď jednáním dospělo k nějaké dohodě, nebo aby se bojovalo. Admirál Nagano prohlásil: „Lodě spotřebují 400 tun nafty za hodinu....Chceme to rozhodnout bez průtahů tím či oním způsobem."( 70 ) Bylo by se Spojeným státům podařilo Japonsko nějak uklidnit? A měly o to vůbec zájem? Armádní velitelé generál Marshall a admirál Stark si to nepochybně přáli, protože soudili, že zničení německé síly musí mít před­ nost, a chtěli získat čas pro zpevnění obrany na Filipínách a v Malajsku. Na rozdíl od japonské strany, kde vojáci štvali do války civilisty, se snažili 71 americkou vládu mírnit/ ) Roosevelt sám byl zaníceným zastáncem Číny. Lze říci, že byl zakladatelem „čínského zákulisí" v Kongresu, které se vehe­ mentně prosazovalo už v roce 1940 a ke kterému patřili i jeho dobří přátelé Harry Hopkins a Henry Morgenthau. Dlouho věřil v existenci tak­ zvaného tajného (ve skutečnosti vybájeného) stoletého „plánu výbojů", který 72 si prý Japonci stanovili už v roce 1889.Í ) Jako nebyl nakloněn k přílišné aktivitě v Evropě, tak odjakživa projevoval velkou útočnost v asijském pro­ storu; například Británii navrhoval totální blokádu Japonska už v prosinci 1937. Dobře věděl, že nepřátelství vůči Japonsku je stále v Americe velmi rozšířené. Válku s Japonci pokládal za nevyhnutelnou a na rozdíl od před­ stavitelů armády soudil, že je výhodné ji urychlit. Se Sověty sympatizoval už dřív, když však Rusko vstoupilo do války, jeho bojovnost se prudce zvýšila. Rooseveltův blízký spolupracovník ministr vnitra Harold Ickes mu den po napadení Sovětského svazu napsal: Uvalit embargo na vývoz nafty do Japonska by se všude v Americe setkalo

s nadšeným souhlasem. Z toho by se pak mohla vyvinout situace, kdy by bylo nejenom možné, ale i snadné přejít účinným způsobem k válce. A kdybychom se takto nepřímo angažovali, vyhnuli bychom se výtce, že jsme to podnikli kvůli komunistickému Rusku/ ) Dešifrované rádiové depeše utvrdily Roosevelta v přesvědčení, že válka je nutná, neboť jasně ukázaly, že během dlouhých jednání, která následovala po naftovém embargu a trvala až do japonského útoku, Japonci systematicky lhali a přitom plánovali agresi. Ale zachycené kódy neobsahovaly všechno. Kdyby byl Roosevelt a Cordell HuU četli zápisy z pracovních konferencí, byli by pochopili, jaký chaos a zoufalé pochybnosti se skrývaly v pozadí japon­ ské politiky. Na poradě 1. listopadu, která definitivně rozhodla o válce (a přitom chtěla dál jednat), se rozvinula tato slabomyslná strategická debata: Ministr financí Kaja: Nepůjdeme-li teď do války a za tři roky nás americká flotila napadne, bude mít naše námořnictvo vyhlídky na vítězství? (Otázku několikrát opakuje.) Šéf námořního štábu admirál Nagano: To nikdo neví. Kaja: Napadnou nás Američani nebo ne? Nagano: Nevím. Kaja: Asi ne. Nagano: Mohli bychom teď válku odložit a zahájit ji až za tři roky. Nebo ji začít a přitom se připravovat na situaci, jaká vznikne za tři roky. Myslím, že by bylo snazší začjt s válkou hned.' ' Námořnictvo a pozemní armáda měly zcela jasno o tom, co chtějí podni­ kat v prvních třech až šesti měsících války. Potom se ale už jejich plány i prostředky k realizaci čím dál tím víc rozplývaly. Námořníci i pozemní armáda například předkládali své požadavky na dodávky oceli zcela nezá­ visle a byly splnitelné jen za předpokladu, že druhá strana bude ochuzena 75 tak, že se jí vedení války úplně znemožní/ ) Po skončení počátečních operací se teoreticky uvažovalo o napadení Indie a Austrálie. Nějaký postup proti Americe, který by ji vyřadil z války nebo zničil její válečný potenciál, se nepřipravoval vůbec. Stručně řečeno, Japonci neměli žádný strategický plán jak vyhrát válku. Místo toho spíš optimisticky předpokládali, že v určité fázi dojde se Spojenými státy (a s Anglií) k jednání a že dohodnou kompro­ misní mír. I z taktického hlediska měl japonský válečný plán zásadní nedostatek. Námořnictvo skoro úplně zanedbalo útočnou i obrannou ponorkovou válku. „ J ižní strategie" pozemní armády záležela v obsazení tisíce ostrovů na rozlo­ ze několika miliónů čtverečních kilometrů oceánu, přičemž všechny by musely být zásobovány z moře. Nedostatek ponorek znamenal, že námořní síly nezabezpečí vlastní zásobování a rovněž, že nebudou moci Spojencům

382

383

zabránit, aby zásobovali své jednotky. Nakonec z toho vyplýval po důsled­ ném domyšlení závěr, že válka musí za těchto okolností skončit nutně vítězstvím Ameriky. A vezme-li se v úvahu její obrovská průmyslová pře­ vaha, nějaký kompromisní mír nebude vůbec přicházet v úvahu, i kdyby byly japonské počáteční úspěchy sebevětší. Proto z logického hlediska postrádalo japonské rozhodnutí rozpoutat válku jakýkoli smysl. Bylo to harakiri. Také není vyloučeno, že okolnosti japonského útoku byly zvoleny tak, aby vyvolaly u Američanů nesmiřitelnou náladu. Roosevelt a jeho poradci už od roku 1937 vždycky předpokládali, že Japonci napadnou spíš britské a holandské državy. Mohli by se zaměřit i na Filipíny. Ale představa útoku na Pearl Harbor je, jak se zdá, nikdy neznepokojovala. 27. ledna 1941 upozorňoval velvyslanec Grew z Tokia: „Hodně se tu mluví v tom smyslu, že Japové, dojde-li k roztržce s USA, chtějí přepadnout Pearl Harbor." Nikdo této zprávě nevěnoval pozornostX 76 ) Nicméně myšlenka byla ve vzduchu už od roku 1921, kdy námořní dopisovatel Daily Telegraphu Hector Bywater napsal Námořní velmoc v Tichém oceánu (Sea Power in the Pacific), kterou později (1925) zpracoval na román Velká válka v Tichomoří (The Great Pacific War). Japonské námořnictvo si dalo román přeložit a zařadilo ho do rozvrhu svého vojenského učiliště.( 77 ) Pak se na věc poza­ pomnělo, až si admirál Jamamoto pod dojmem úspěšného výcviku pilotů letadlových lodí uvědomil, že takový útok lze provést, a rozhodl se pro něj. Mezitím uskutečnil fanatický štábní důstojník plukovník Masanobu Tsudži řadu vylodbvacích manévrů v tropech. Byl to tak oddaný stoupenec šintoismu, že se pokusil o pumový atentát na ministerského předsedu a z pouhého mravního rozhořčení vypálil bordel plný důstojníků. Jeho plány napadnout Malajsko, Filipíny, Holandskou východní Indii a jiné cíle vyžadovaly po dobu vylodbvacích akcí vyřazení americké tichomořské flotily. Tím nabyl úkol napadnout Pearl Harbor zvláštní strategické důležitosti: americké loďstvo mělo být zničeno přímo na své základně a během její rekonstrukce se chtěli Japonci zmocnit celé jihovýchodní Asie. Samotný plán útoku na Pearl Harbor, který znamenal dopravit velký komplex letadlo­ vých lodí tisíce kilometrů po moři, aniž by byl zpozorován, byl nejodváž­ nějším a nejsložitějším podnikem svého druhu v celých dějinách válečnictví; předpokládal vytvoření speciální výzvědné sítě, nové metody doplňování paliva na moři, nové typy torpéd a protipancéřových šrapnelů a výcvik tak náročný a důkladný, jaký ještě nikdy předtím nebyl proveden. Závěrečná přípravná porada 2. září 1941 v námořním učilišti u Tokia byla fenomenální událostí v análech mořeplavectví, neboť se zabývala útočnými a vyloďovacími operacemi na ploše několika miliónů čtverečních kilometrů v průběhu celé počáteční přepadové fáze války, kterou Japonsko hodlalo začít. Přesto byly tyto důmyslné přípravy nanic. Válka na Dálném východě 384

začala 7. prosince v 1.15 v noci bombardováním malajského přístaviště z moře; útok na Pearl Harbor následoval o dvě hodiny později. Japonci tu docílili stoprocentního taktického překvapení. Na jejich mateřské letadlové lodi se nevrátilo pouze dvacet devět letounů a celé flotile se podařilo bezpečně odplout. Avšak výsledky, i když se v té době zdály pozoruhodné, byly v podstatě skrovné. Potopeno nebo těžce poškozeno bylo asi osmnáct válečných lodí, ale v mělké vodě. Byly vyzdviženy a opraveny a skoro všechny se vrátily včas do aktivní služby, aby se zúčastnily důležitých operací; ztráty odborně školeného personálu byly poměrně nízké. Americké letadlové lodi byly naštěstí v době útoku na volném moři a japonský velitel admirál Nagumo neměl dost paliva, aby po nich pátral a potopil je, takže všechny unikly. Jeho bombardérům se nepodařilo zničit ani zásobní nádrže nafty ani kryty pro ponorky, takže jak ponorky, tak i letadlové lodi - předsta­ vující základní údernou sílu námořní války - mohly jen doplnit palivo a byly připraveny k akci. To všechno byl hubený vojenský zisk ve srovnání s politickým rizikem, jež vyplynulo ze zrádného napadení početného, silně eticky založené­ ho národa jako Spojené státy před formálním vyhlášením války. Možná že tohle všechno neměli Japonci v úmyslu (dosud o tom panují různá mínění), neboť jejich akce se vyznačovaly charakteristickou směsí úžasné zdatnosti a nevysvětlitelného zmatku. Jenže co se stalo, nemohlo se odestát. Státní se­ kretář Cordell Hulí už věděl o útoku na Pearl Harbor a o ultimátu, když mu ve 14.20 odpoledne dva japonští vyslanci předali notu své vlády, a měl nacvičený svůj stručný historický odsudek (býval soudcem v Tennessee): „Za celých padesát let své veřejné činnosti jsem nečetl dokument, který by obsa­ hoval takové množství odporných lží a překroucených pravd, že jsem si až do dneška nedovedl představit, že by je nějaká vláda na této planetě doká­ zala vyslovit." Pak odcházející diplomaty vyprovodil slovy: „Syčáci a vychcanci!"( 78 ) Tak Amerika, doposud nerozhodná a váhající následkem své odlehlosti, národnostní a rasové rozmanitosti a ustrašeného vedení, se najed­ nou vzchopila a sjednotila a rozzlobena se vrhla do totální války s veškerou svou zuřivou silou. Když pak Hitler další týden neuváženě vyhlásil i svoje nepřátelství, dopadl tento nesmírný hněv plnou vahou na jeho vlastní národ. Na pracovní poradě 5. listopadu se šéf generálního štábu Sudžijama vyjádřil o obrovském množství útočných operací, které Japonsko hodlalo podniknout: „Padesát dní budou trvat bojové akce na Filipínách, sto dní v Malajsku a padesát dní v Holandské východní Indii....celkové tažení skončí do pěti měsíců od začátku války....mohli bychom bojovat i déle, podaří-li se nám obsadit významné vojenské základny jako Hongkong, Manilu a Singa­ pur a důležité oblasti v Holandské východní Indii."( 79 ) O zásadní pochybenosti celého japonského válečného plánu svědčí to, že sice bylo všech 385

zabránit, aby zásobovali své jednotky. Nakonec z toho vyplýval po důsled­ ném domyšlení závěr, že válka musí za těchto okolností skončit nutně vítězstvím Ameriky. A vezme-li se v úvahu její obrovská průmyslová pře­ vaha, nějaký kompromisní mír nebude vůbec přicházet v úvahu, i kdyby byly japonské počáteční úspěchy sebevětší. Proto z logického hlediska postrádalo japonské rozhodnutí rozpoutat válku jakýkoli smysl. Bylo to harakiri. Také není vyloučeno, že okolnosti japonského útoku byly zvoleny tak, aby vyvolaly u Američanů nesmiřitelnou náladu. Roosevelt a jeho poradci už od roku 1937 vždycky předpokládali, že Japonci napadnou spíš britské a holandské državy. Mohli by se zaměřit i na Filipíny. Ale představa útoku na Pearl Harbor je, jak se zdá, nikdy neznepokojovala. 27. ledna 1941 upozorňoval velvyslanec Grew z Tokia: „Hodně se tu mluví v tom smyslu, že Japové, dojde-li k roztržce s USA, chtějí přepadnout Pearl Harbor." Nikdo této zprávě nevěnoval pozornostX 76 ) Nicméně myšlenka byla ve vzduchu už od roku 1921, kdy námořní dopisovatel Daily Telegraphu Hector Bywater napsal Námořní velmoc v Tichém oceánu (Sea Power in the Pacific), kterou později (1925) zpracoval na román Velká válka v Tichomoří (The Great Pacific War). Japonské námořnictvo si dalo román přeložit a zařadilo ho do rozvrhu svého vojenského učiliště.( 77 ) Pak se na věc poza­ pomnělo, až si admirál Jamamoto pod dojmem úspěšného výcviku pilotů letadlových lodí uvědomil, že takový útok lze provést, a rozhodl se pro něj. Mezitím uskutečnil fanatický štábní důstojník plukovník Masanobu Tsudži řadu vylodbvacích manévrů v tropech. Byl to tak oddaný stoupenec šintoismu, že se pokusil o pumový atentát na ministerského předsedu a z pouhého mravního rozhořčení vypálil bordel plný důstojníků. Jeho plány napadnout Malajsko, Filipíny, Holandskou východní Indii a jiné cíle vyžadovaly po dobu vylodbvacích akcí vyřazení americké tichomořské flotily. Tím nabyl úkol napadnout Pearl Harbor zvláštní strategické důležitosti: americké loďstvo mělo být zničeno přímo na své základně a během její rekonstrukce se chtěli Japonci zmocnit celé jihovýchodní Asie. Samotný plán útoku na Pearl Harbor, který znamenal dopravit velký komplex letadlo­ vých lodí tisíce kilometrů po moři, aniž by byl zpozorován, byl nejodváž­ nějším a nejsložitějším podnikem svého druhu v celých dějinách válečnictví; předpokládal vytvoření speciální výzvědné sítě, nové metody doplňování paliva na moři, nové typy torpéd a protipancéřových šrapnelů a výcvik tak náročný a důkladný, jaký ještě nikdy předtím nebyl proveden. Závěrečná přípravná porada 2. září 1941 v námořním učilišti u Tokia byla fenomenální událostí v análech mořeplavectví, neboť se zabývala útočnými a vyloďovacími operacemi na ploše několika miliónů čtverečních kilometrů v průběhu celé počáteční přepadové fáze války, kterou Japonsko hodlalo začít. Přesto byly tyto důmyslné přípravy nanic. Válka na Dálném východě 384

začala 7. prosince v 1.15 v noci bombardováním malajského přístaviště z moře; útok na Pearl Harbor následoval o dvě hodiny později. Japonci tu docílili stoprocentního taktického překvapení. Na jejich mateřské letadlové lodi se nevrátilo pouze dvacet devět letounů a celé flotile se podařilo bezpečně odplout. Avšak výsledky, i když se v té době zdály pozoruhodné, byly v podstatě skrovné. Potopeno nebo těžce poškozeno bylo asi osmnáct válečných lodí, ale v mělké vodě. Byly vyzdviženy a opraveny a skoro všechny se vrátily včas do aktivní služby, aby se zúčastnily důležitých operací; ztráty odborně školeného personálu byly poměrně nízké. Americké letadlové lodi byly naštěstí v době útoku na volném moři a japonský velitel admirál Nagumo neměl dost paliva, aby po nich pátral a potopil je, takže všechny unikly. Jeho bombardérům se nepodařilo zničit ani zásobní nádrže nafty ani kryty pro ponorky, takže jak ponorky, tak i letadlové lodi - předsta­ vující základní údernou sílu námořní války - mohly jen doplnit palivo a byly připraveny k akci. To všechno byl hubený vojenský zisk ve srovnání s politickým rizikem, jež vyplynulo ze zrádného napadení početného, silně eticky založené­ ho národa jako Spojené státy před formálním vyhlášením války. Možná že tohle všechno neměli Japonci v úmyslu (dosud o tom panují různá mínění), neboť jejich akce se vyznačovaly charakteristickou směsí úžasné zdatnosti a nevysvětlitelného zmatku. Jenže co se stalo, nemohlo se odestát. Státní se­ kretář Cordell Hulí už věděl o útoku na Pearl Harbor a o ultimátu, když mu ve 14.20 odpoledne dva japonští vyslanci předali notu své vlády, a měl nacvičený svůj stručný historický odsudek (býval soudcem v Tennessee): „Za celých padesát let své veřejné činnosti jsem nečetl dokument, který by obsa­ hoval takové množství odporných lží a překroucených pravd, že jsem si až do dneška nedovedl představit, že by je nějaká vláda na této planetě doká­ zala vyslovit." Pak odcházející diplomaty vyprovodil slovy: „Syčáci a vychcanci!"( 78 ) Tak Amerika, doposud nerozhodná a váhající následkem své odlehlosti, národnostní a rasové rozmanitosti a ustrašeného vedení, se najed­ nou vzchopila a sjednotila a rozzlobena se vrhla do totální války s veškerou svou zuřivou silou. Když pak Hitler další týden neuváženě vyhlásil i svoje nepřátelství, dopadl tento nesmírný hněv plnou vahou na jeho vlastní národ. Na pracovní poradě 5. listopadu se šéf generálního štábu Sudžijama vyjádřil o obrovském množství útočných operací, které Japonsko hodlalo podniknout: „Padesát dní budou trvat bojové akce na Filipínách, sto dní v Malajsku a padesát dní v Holandské východní Indii....celkové tažení skončí do pěti měsíců od začátku války....mohli bychom bojovat i déle, podaří-li se nám obsadit významné vojenské základny jako Hongkong, Manilu a Singa­ pur a důležité oblasti v Holandské východní Indii."( 79 ) O zásadní pochybenosti celého japonského válečného plánu svědčí to, že sice bylo všech 385

těchto náročných cílů dosaženo, a přesto neměl konečný výsledek prakticky žádný vliv na vyhlídky Japonska válku vyhrát, nebo aspoň prosadit únosné příměří. Je příznačné, že se na konferenci vůbec nevyskytly mapy konečných cílů, Indie a Austrálie, a že se Japonci vůbec nepokusili vyškolit technický personál k účinné exploataci ropných polí na Sumatře. Singapur kapituloval 15. února 1942; Holandská východní Indie 8. břez­ na; Filipíny 9. dubna; Corregidor 6. května; a týden předtím obsadili Japonci Mandalaj v Horní Barmě. Netto cena válečného materiálu, kterou zaplatili za tato ohromující vítězství, byla 100 letadel, několik torpédoborců a pouze 25.000 tun vzácného lodního prostoru. Jejich úspěch však provázela do značné míry také šťastná náhoda. Zničení lodí Prince of Wales a Repulse 10. prosince 1941 leteckými útoky - potopily se do hloubky skoro s celou zkušenou posád­ kou - bylo větším námořním vítězstvím než Pearl Harbor, především také proto, že demoralizovalo vojenské jednotky v Singapuru a v Malajsku. Velké pevnosti, jejichž nedostatečnost byla dokladem nemístné šetrnosti obranné politiky mezi oběma válkami, průtahů a iluzí, by byly určitě odolaly, kdyby britský velitel generál Percival a generál Gordon Bennett, který vedl Australa­ ny, projevili více bojového ducha. Generál Tomojuki Jamašita, který řídil japonský útok, po válce přiznal, že jeho strategie byla podvod, ale že se povedla. Měl stejný nedostatek vody, benzínu a munice jako Percival, který to uvedl jako důvod kapitulace. Žádný z útočících Japonců neměl pro svou zbraň víc jak sto nábojů. Japonci byli přesvědčeni, že kdyby byla posádka vydržela ještě týden, jejich akce by byla skončila neúspěšně. Churchill dal polnímu maršálovi Wavellovi, který velel celé oblasti, jasný příkaz, že „se musí na celém ostrově bojovat o každou jednotku a každý opěrný bod zvlášť. Nakonec že se má Singapur proměnit v pevnost a má se hájit až do konce." Jenže Wavell, který byl sám melancholickým defétistou, takové rozhodnutí na apatickém Percivalovi nevynucoval.(80) Také na Filipínách byla kapitulace jádra armády projevem zbabělosti a odporovala příkazům hlavního velení. Že japonské vítězství bylo těsné, je vidět také z toho, že už v této počáteční fázi vyčerpávali své síly i zdroje do krajnosti. Představy o nějaké nacisticko-japonské globální strategii vzaly za své začátkem léta. Už 18. ledna 1942 podepsali Němci a Japonci vojenskou dohodu, kde rozdělili své sféry zájmů sedmdesátým poledníkem zeměpisné délky. O setkánív Indii se mluvilo jen neurčitě/ 8 1 ) Hitlerova armáda se však dostala do Asie až koncem července. Tou dobou už Japonci ustoupili v opačném směru, protože írbran Indie narazili na odpor, a začátkem června pronikli ve snaze dostat se na Aljašku na Aleutské ostrovy, což byla nejzazší hranice jejich územních zisků. Mezitím už utrpěli dvě katastrofální porážky. 7. - 8. května byla japonská okupační armáda směřující k Port Moresby na Nové Guineji napadena v Korálovém moři bombardéry ze vzdálené ame386

rické letadlové lodi a tak těžce postižena, že se musela vrátit - byl to první významnější obrat po pěti měsících nepřetržitých vítězství. 3. června bylo přelstěno a potřeno jiné invazní vojsko cestou na Midwajské ostrovy; přitom ztratilo čtyři letadlové lodi a nejlepší námořní letce. Muselo se rovněž vrátit do japonských vod, což znamenalo definitivní ztrátu námořní a letecké suverenity v Tichomoří.( 82 ) Admirál Jamamoto musel ujišťovat svůj štáb: „Ve spojeném loďstvu máme ještě osm letadlových lodí. Nesmíme klesat na mysli. V bitvě stejně jako v šachu se jen hlupák dá ze zoufalství vyprovokovat k neprozřetelnému tahu."( 8 3 ) Jenže všechny tyto akce i Hitlerův tvrdošíjně prosazený vstup do války byly zoufalé tahy. Ještě před rokem se zdálo, že nacisté ovládají evropskou šachovnici a Japonci východoasijskou. Ale jakmile se spojili k společnému loupeživému válčení, rychle sklesli na státy druhého řádu, které bezmocně buší proti kolosu velké hospodářské a početní síly. Nepoměr byl jasně vidět už koncem roku 1941. 3. ledna 1942 se Hitler přiznal japonskému velvyslanci generálu Hiroši Ošimovi, že ještě neví, „jak by bylo možno Ameriku porazit"/ 8 4 ) Takže byli na tom stejně: Japonci to taky nevěděli. V roce 1945 tvrdil generál Jodl, že už od začátku roku 1942 bylo Hitlerovi jasné, že „vítězství je nemožné"/ 8 5 ) Co tehdy nechápal, ale co si během roku 1942 začal bolestně uvědomovat, bylo, že obrovská koalice, která stojí proti němu a jeho dvěma spojencům, má rozhodující převahu nejen v lidech a materiálu, ale i v technologii. Skutečný význam bitvy o Midwajské ostrovy byl například v tom, že Spojenci zvítězili hlavně díky rozluštění japonského kódu. Rozpoutáním války posu­ nuli Němci a Japonci svět do nového věku, který se vymkl z rukou jim i všem ostatním a byl plný divů a nevýslovných hrůz.

387

těchto náročných cílů dosaženo, a přesto neměl konečný výsledek prakticky žádný vliv na vyhlídky Japonska válku vyhrát, nebo aspoň prosadit únosné příměří. Je příznačné, že se na konferenci vůbec nevyskytly mapy konečných cílů, Indie a Austrálie, a že se Japonci vůbec nepokusili vyškolit technický personál k účinné exploataci ropných polí na Sumatře. Singapur kapituloval 15. února 1942; Holandská východní Indie 8. břez­ na; Filipíny 9. dubna; Corregidor 6. května; a týden předtím obsadili Japonci Mandalaj v Horní Barmě. Netto cena válečného materiálu, kterou zaplatili za tato ohromující vítězství, byla 100 letadel, několik torpédoborců a pouze 25.000 tun vzácného lodního prostoru. Jejich úspěch však provázela do značné míry také šťastná náhoda. Zničení lodí Prince of Wales a Repulse 10. prosince 1941 leteckými útoky - potopily se do hloubky skoro s celou zkušenou posád­ kou - bylo větším námořním vítězstvím než Pearl Harbor, především také proto, že demoralizovalo vojenské jednotky v Singapuru a v Malajsku. Velké pevnosti, jejichž nedostatečnost byla dokladem nemístné šetrnosti obranné politiky mezi oběma válkami, průtahů a iluzí, by byly určitě odolaly, kdyby britský velitel generál Percival a generál Gordon Bennett, který vedl Australa­ ny, projevili více bojového ducha. Generál Tomojuki Jamašita, který řídil japonský útok, po válce přiznal, že jeho strategie byla podvod, ale že se povedla. Měl stejný nedostatek vody, benzínu a munice jako Percival, který to uvedl jako důvod kapitulace. Žádný z útočících Japonců neměl pro svou zbraň víc jak sto nábojů. Japonci byli přesvědčeni, že kdyby byla posádka vydržela ještě týden, jejich akce by byla skončila neúspěšně. Churchill dal polnímu maršálovi Wavellovi, který velel celé oblasti, jasný příkaz, že „se musí na celém ostrově bojovat o každou jednotku a každý opěrný bod zvlášť. Nakonec že se má Singapur proměnit v pevnost a má se hájit až do konce." Jenže Wavell, který byl sám melancholickým defétistou, takové rozhodnutí na apatickém Percivalovi nevynucoval.(80) Také na Filipínách byla kapitulace jádra armády projevem zbabělosti a odporovala příkazům hlavního velení. Že japonské vítězství bylo těsné, je vidět také z toho, že už v této počáteční fázi vyčerpávali své síly i zdroje do krajnosti. Představy o nějaké nacisticko-japonské globální strategii vzaly za své začátkem léta. Už 18. ledna 1942 podepsali Němci a Japonci vojenskou dohodu, kde rozdělili své sféry zájmů sedmdesátým poledníkem zeměpisné délky. O setkánív Indii se mluvilo jen neurčitě/ 8 1 ) Hitlerova armáda se však dostala do Asie až koncem července. Tou dobou už Japonci ustoupili v opačném směru, protože írbran Indie narazili na odpor, a začátkem června pronikli ve snaze dostat se na Aljašku na Aleutské ostrovy, což byla nejzazší hranice jejich územních zisků. Mezitím už utrpěli dvě katastrofální porážky. 7. - 8. května byla japonská okupační armáda směřující k Port Moresby na Nové Guineji napadena v Korálovém moři bombardéry ze vzdálené ame386

rické letadlové lodi a tak těžce postižena, že se musela vrátit - byl to první významnější obrat po pěti měsících nepřetržitých vítězství. 3. června bylo přelstěno a potřeno jiné invazní vojsko cestou na Midwajské ostrovy; přitom ztratilo čtyři letadlové lodi a nejlepší námořní letce. Muselo se rovněž vrátit do japonských vod, což znamenalo definitivní ztrátu námořní a letecké suverenity v Tichomoří.( 82 ) Admirál Jamamoto musel ujišťovat svůj štáb: „Ve spojeném loďstvu máme ještě osm letadlových lodí. Nesmíme klesat na mysli. V bitvě stejně jako v šachu se jen hlupák dá ze zoufalství vyprovokovat k neprozřetelnému tahu."( 8 3 ) Jenže všechny tyto akce i Hitlerův tvrdošíjně prosazený vstup do války byly zoufalé tahy. Ještě před rokem se zdálo, že nacisté ovládají evropskou šachovnici a Japonci východoasijskou. Ale jakmile se spojili k společnému loupeživému válčení, rychle sklesli na státy druhého řádu, které bezmocně buší proti kolosu velké hospodářské a početní síly. Nepoměr byl jasně vidět už koncem roku 1941. 3. ledna 1942 se Hitler přiznal japonskému velvyslanci generálu Hiroši Ošimovi, že ještě neví, „jak by bylo možno Ameriku porazit"/ 8 4 ) Takže byli na tom stejně: Japonci to taky nevěděli. V roce 1945 tvrdil generál Jodl, že už od začátku roku 1942 bylo Hitlerovi jasné, že „vítězství je nemožné"/ 8 5 ) Co tehdy nechápal, ale co si během roku 1942 začal bolestně uvědomovat, bylo, že obrovská koalice, která stojí proti němu a jeho dvěma spojencům, má rozhodující převahu nejen v lidech a materiálu, ale i v technologii. Skutečný význam bitvy o Midwajské ostrovy byl například v tom, že Spojenci zvítězili hlavně díky rozluštění japonského kódu. Rozpoutáním války posu­ nuli Němci a Japonci svět do nového věku, který se vymkl z rukou jim i všem ostatním a byl plný divů a nevýslovných hrůz.

387

Začátkem dubna 1943 se Američané rozhodli, že zabijí admirála Jamamotu, řídící mozek japonského námořnictva. Měli dojem, že je k tomu opravňují závažné mravní pohnutky jejich boje. Přes své vysoké postavení Jamamoto nevěřil, že by Japonsko mohlo zvítězit bez zázračné pomoci shůry. Před útokem na Pearl Harbor řekl náčelníkovi štábu: „Jediné, co zbývá, je doufat v přízeň bohů. S jejich požehnáním budeme mít určitě úspěch." Zavraždění ovšem hrozilo všem vojevůdcům. Proto také ani Hitler ani Stalin nevycházeli ze své pracovny vojenského hlavního stanu. Churchill nebyl tak opatrný. Když se v prosinci 1941 vracel bez ochranného doprovodu létajícím člunem Boeing z konference ve Washingtonu, málem ho sestřelila nejprve německá obrana v Brestu a pak hlídkující britské hurricany. „Trochu jsem to přehnal", připustil později. V době, kdy Američané připravovali likvidaci Jamamoty, zničili Němci britské civilní letadlo na cestě z Lisabonu v domnění, že je na palubě Churchill; byl tam filmový herec Leslie Howard/ 1 ) Rozdíl záležel v tom, že na straně Spojenců morální důvody posilovala ještě technická převaha. Němci o Churchillových cestách nevěděli, kdežto každý Jamamotův pohyb byl znám předem z dešifrovaných kódů. Američané rozluštili japonský diplomatický kód roku 1940. Šéf japonské telegrafní sekce Kazuki Kamedžama však prohlásil, že něco takového „není v lidských silách", a tak Japonsko nadále podceňovalo spojeneckou dešifro­ vací techniku/ 2 ) Když Jamamoto zahájil 13. dubna 1943 inspekční cestu po Šalamounových ostrovech, program jeho letu byl sdělen radiotelegraficky, přičemž vysílací stanice tvrdila, že „kód platí teprve od 1. dubna a je nerozluštitelný". Ve skutečnosti ho Američané dešifrovali už druhý den ráno. Sestřelení Jamamotova letadla schválil osobně prezident Roosevelt. Když bylo provedeno, oblastní velitel admirál Halsey dostal hlášení: „Škodná odstřelena." Radost z toho neměl: „Nač je to dobré? Doufal jsem, 3 že toho darebáka povedu v řetězech po Pennsylvania Avenue.'/ ) To, že Británie a Amerika obratně využívaly v globální válce nejmo­ dernější techniku, bylo jedním z hlavních důvodů, proč Němci a Japonci

přes všechnu odvahu a houževnatost nepostupovali od roku 1942 společně. Čím dál tím víc připomínali bojovníky bronzového věku, kteří přežívají z minulých dob a musí čelit novým zbraním věku železného. Britové byli známí odborníci na analýzu tajných kódů už půl století. Začátkem roku 1917 „pracovna 40" v staré budově ministerstva námořnictví ve Whitehallu deši­ frovala telegram německého ministra zahraničí Arthura Zimmermana mexickému prezidentovi s návrhem německé podpory mexických snah získat zpátky americký Texas. Tento uskok byl pak obratně a široce zveřejněn a přispěl k americkému vstupu do války.(4) Britská výzvědná služba, jejíž dějiny sahají až do šestnáctého století, byla mezi oběma válkami důležitou složkou národní obrany. I Němci byli v tomto oboru v určitých mezích velmi aktivní. Odposlouchávali a dešifrovali utajené transatlantické telefonní hovory mezi Británií a Amerikou a občas zachytili rozmluvu Roosevelta s Churchillem, jenže ta byla vždycky na konkrétní údaje velmi skoupá. Roz­ luštili některé ruské kódy a kód amerického vojenského přidělence v Káhiře, což vynikajícím způsobem využii Rommel. Ale roku 1942 byl kód změněn a pak už se rozbít nedal/ 5 ) Také v případě britských ná­ mořních kódů se už Němcům nepodařilo opakovat úspěchy prvních válečných let. Od poloviny roku 1942 byly britsko-americké komunikační spoje v podstatě bezpečné. Jinak to bylo u Němců. Roku 1926 zavedla jejich armáda a o dva roky později i námořnictvo elektrický kódovací přístoj Enigma. Byli přes­ vědčeni, že systém je nedobytný. Polská rozvědka ho však rekonstruovala a předala Británii a Francii/ 6 ). Stal se základem nejúspěšnějšího vý­ zvědného podniku celé války řízeného z Bletchley v buckinghamském hrabství. Pod názvem „Ultra" zůstal utajen až do roku 1974 a některé jeho složky dokonce až do osmdesátých let kvůli návaznosti na akce proti sovětským kódům/ 7 ) Řada takto zachycených zpráv nebyla dosud zve­ řejněna a celkový vliv tohoto systému na průběh války se pravděpodobně vůbec nedá zhodnotit/ 8 ) Systém Ultra hrál velmi významnou roli už v roce 1940 v bitvě o Británii. Ještě důležitější bylo, když v Bletchley rozluštili v březnu 1943 německý kód „Triton" a rozhodli tak s konečnou platností bitvu o Atlantik, neboť, německé ponorky nadále vysílaly šifrované zprávy v přesvědčení, že jsou bezpečně utajené, a zatím Spojenci ničili i jejich záso­ bovací plavidla. Následkem toho se vítězství v Atlantiku dostavilo neobyčejně rychle už v roce 1943, což bylo důležité, neboť ponorky byly pravdě­ podobně nejnebezpečnější Hitlerovou zbraní/ 9 ) Systém Ultra dokázal také vyrábět falešné informace pro vojska osy a stal se hlavním rysem spoje­ neckých bojových akcí; jeho zásluhou se například podařilo před vyloděním v Normandii v roce 1944 Němce přesvědčit, že den D je pouhý 10 klamný manévr/ )

388

389

Dvanáctá Velmoc a genocida

Začátkem dubna 1943 se Američané rozhodli, že zabijí admirála Jamamotu, řídící mozek japonského námořnictva. Měli dojem, že je k tomu opravňují závažné mravní pohnutky jejich boje. Přes své vysoké postavení Jamamoto nevěřil, že by Japonsko mohlo zvítězit bez zázračné pomoci shůry. Před útokem na Pearl Harbor řekl náčelníkovi štábu: „Jediné, co zbývá, je doufat v přízeň bohů. S jejich požehnáním budeme mít určitě úspěch." Zavraždění ovšem hrozilo všem vojevůdcům. Proto také ani Hitler ani Stalin nevycházeli ze své pracovny vojenského hlavního stanu. Churchill nebyl tak opatrný. Když se v prosinci 1941 vracel bez ochranného doprovodu létajícím člunem Boeing z konference ve Washingtonu, málem ho sestřelila nejprve německá obrana v Brestu a pak hlídkující britské hurricany. „Trochu jsem to přehnal", připustil později. V době, kdy Američané připravovali likvidaci Jamamoty, zničili Němci britské civilní letadlo na cestě z Lisabonu v domnění, že je na palubě Churchill; byl tam filmový herec Leslie Howard/ 1 ) Rozdíl záležel v tom, že na straně Spojenců morální důvody posilovala ještě technická převaha. Němci o Churchillových cestách nevěděli, kdežto každý Jamamotův pohyb byl znám předem z dešifrovaných kódů. Američané rozluštili japonský diplomatický kód roku 1940. Šéf japonské telegrafní sekce Kazuki Kamedžama však prohlásil, že něco takového „není v lidských silách", a tak Japonsko nadále podceňovalo spojeneckou dešifro­ vací techniku/ 2 ) Když Jamamoto zahájil 13. dubna 1943 inspekční cestu po Šalamounových ostrovech, program jeho letu byl sdělen radiotelegraficky, přičemž vysílací stanice tvrdila, že „kód platí teprve od 1. dubna a je nerozluštitelný". Ve skutečnosti ho Američané dešifrovali už druhý den ráno. Sestřelení Jamamotova letadla schválil osobně prezident Roosevelt. Když bylo provedeno, oblastní velitel admirál Halsey dostal hlášení: „Škodná odstřelena." Radost z toho neměl: „Nač je to dobré? Doufal jsem, 3 že toho darebáka povedu v řetězech po Pennsylvania Avenue.'/ ) To, že Británie a Amerika obratně využívaly v globální válce nejmo­ dernější techniku, bylo jedním z hlavních důvodů, proč Němci a Japonci

přes všechnu odvahu a houževnatost nepostupovali od roku 1942 společně. Čím dál tím víc připomínali bojovníky bronzového věku, kteří přežívají z minulých dob a musí čelit novým zbraním věku železného. Britové byli známí odborníci na analýzu tajných kódů už půl století. Začátkem roku 1917 „pracovna 40" v staré budově ministerstva námořnictví ve Whitehallu deši­ frovala telegram německého ministra zahraničí Arthura Zimmermana mexickému prezidentovi s návrhem německé podpory mexických snah získat zpátky americký Texas. Tento uskok byl pak obratně a široce zveřejněn a přispěl k americkému vstupu do války.(4) Britská výzvědná služba, jejíž dějiny sahají až do šestnáctého století, byla mezi oběma válkami důležitou složkou národní obrany. I Němci byli v tomto oboru v určitých mezích velmi aktivní. Odposlouchávali a dešifrovali utajené transatlantické telefonní hovory mezi Británií a Amerikou a občas zachytili rozmluvu Roosevelta s Churchillem, jenže ta byla vždycky na konkrétní údaje velmi skoupá. Roz­ luštili některé ruské kódy a kód amerického vojenského přidělence v Káhiře, což vynikajícím způsobem využii Rommel. Ale roku 1942 byl kód změněn a pak už se rozbít nedal/ 5 ) Také v případě britských ná­ mořních kódů se už Němcům nepodařilo opakovat úspěchy prvních válečných let. Od poloviny roku 1942 byly britsko-americké komunikační spoje v podstatě bezpečné. Jinak to bylo u Němců. Roku 1926 zavedla jejich armáda a o dva roky později i námořnictvo elektrický kódovací přístoj Enigma. Byli přes­ vědčeni, že systém je nedobytný. Polská rozvědka ho však rekonstruovala a předala Británii a Francii/ 6 ). Stal se základem nejúspěšnějšího vý­ zvědného podniku celé války řízeného z Bletchley v buckinghamském hrabství. Pod názvem „Ultra" zůstal utajen až do roku 1974 a některé jeho složky dokonce až do osmdesátých let kvůli návaznosti na akce proti sovětským kódům/ 7 ) Řada takto zachycených zpráv nebyla dosud zve­ řejněna a celkový vliv tohoto systému na průběh války se pravděpodobně vůbec nedá zhodnotit/ 8 ) Systém Ultra hrál velmi významnou roli už v roce 1940 v bitvě o Británii. Ještě důležitější bylo, když v Bletchley rozluštili v březnu 1943 německý kód „Triton" a rozhodli tak s konečnou platností bitvu o Atlantik, neboť, německé ponorky nadále vysílaly šifrované zprávy v přesvědčení, že jsou bezpečně utajené, a zatím Spojenci ničili i jejich záso­ bovací plavidla. Následkem toho se vítězství v Atlantiku dostavilo neobyčejně rychle už v roce 1943, což bylo důležité, neboť ponorky byly pravdě­ podobně nejnebezpečnější Hitlerovou zbraní/ 9 ) Systém Ultra dokázal také vyrábět falešné informace pro vojska osy a stal se hlavním rysem spoje­ neckých bojových akcí; jeho zásluhou se například podařilo před vyloděním v Normandii v roce 1944 Němce přesvědčit, že den D je pouhý 10 klamný manévr/ )

388

389

Dvanáctá Velmoc a genocida

Schopnost dešifrovat kódy byla vlastně jen jádrem rozsáhlé a čím dál tím komplikovanější činnosti na hranicích elektronické technologie. Byl to právě první elektronický počítač, vynález výzkumného ústavu britské pošty, který urychlil analýzu potřebnou pro účinné rozluštění tajných značek. Spolu­ práce britských a amerických inženýrů a zpravodajské služby od počátku roku 1942 vedla brzy k zásadnímu průlomu v Tichomoří. Na vítězství v obrovské námořní bitvě o Midwajské ostrovy měla velký podíl výzvědná centra. Spojenci pak už skoro stále znali přesnou polohu všech velkých japonských lodí. Aještě důležitější bylo, že mohli vést neobyčejně úspěšnou ponorkovou válku proti japonským zásobovacím plavidlům. To změnilo ostrovní říši, kterou Japonci opanovali v prvních pěti měsících (10% zemského povrchu v době největšího rozsahu), v nehájitelnou přítěž, hřbitov japonských válečných i obchodních lodí a nejlepších vojenských jed­ notek: jen dešifrování kódů zvýšilo jejich námořní ztráty asi o třetinu/ 1 1 ) Sebedokonalejší špionáží však válku vyhrát nelze. Enigma poskytlo Britům podrobnosti německé strategie už za norského tažení v roce 1940; nebylo to však nic platné, protože neměli dostatek sil a nemohli bojovat přímo na místě. Je-li jedna z válčících stran vojensky slabá, rozvědka ne­ dostatek nenahradí/ 1 2 ) Ale tam, kde lze spojit suverénní výzvědnou činnost s vojenskou a materiální převahou, jsou výsledky zdrcující. Nacisté i Japonci vedli nedostatkové hospodářství. Japonci neměli na vybranou. Přes úžasnou vynalézavost se jim začátkem roku 1943 podařilo zvýšit celkovou produkci pouze o 2% nad úroveň roku 1940 (americká výroba stoupla za stejné období o 36%)/ 1 3 ) Německé hospodářství bylo silnější a vše­ strannější, jenže Hitler byl posedlý strachem z nákladů a nadvýroby a potřebou nahradit dovoz. Následkem toho se německý výzkum místo snahy urychlit hromadnou výrobu zabýval vynalézáním náhražkových hmot a hos­ podářství zaostávalo. Koncem roku 1941 Fritz Todt, šéf Hitlerových pracovních organizací, silně protestoval proti předčasné orientaci výroby na západ místo na ruskou frontu a proti neochotě omezit civilní sektor. Přišel o život při záhadném leteckém neštěstí 2. února 1942, možná nikoli náhodou/ 14 ) Německo, jak se vyjádřil Jodl, začalo skutečně zbrojit až po vstupu do války. 1, září 1939 mělo jen 3.906 vojenských a námořních letadel různých typů. V roce 1940 jich bylo vyrobeno pouze 10.392, v roce 1941 12.392 a v roce 1942 15.497. Teprve v letech 1943-4, když už bylo pozdě, dosáhla válečná výroba (navzdory spojeneckým náletům) 24.795 letadel v roce 1943 a maxima 40.953 v roce 1944.(15) Stalin v roce 1949 dokazoval, že Německo prohrálo válku, protože „Hitlerovi generálové odcho­ vaní dogmatem Clausewitze a Moltkeho nepochopili, že se válka vyhrává v továrnách". Že „z osmdesátimiliónového národa šlo třináct miliónů na frontu a historie nás prý učí, že dosud žádný stát takové vypětí nevydržel".

Sovětská armáda měla pouze 11,5 miliónu mužů z celkového počtu oby­ vatelstva 194 miliónů/ 1 6 ) Byl to marxistický pohled, který silně přecenil vliv generálů na řízení nacistického válečného hospodářství a přehlédl skutečný důvod, proč se německá výroba rozjela na plné obrátky teprve koncem roku 1942: Hitlerovo tvrdošíjné prosazování vojensko-ekonomické doktríny bleskové války. Je také známo, že mnoho průmyslových dělníků, zejména žen, se natrvalo odstěhovalo do továren, teprve když jim spojenecké nálety zničily normální bydliště. Názor, že „zestátněný" průmysl vyhrál válku, je nesmysl. Zestátněný sektor německého průmyslu (tj. Herman Góring Werke) selhal na celé čáře. Sovětská výroba si vedla poměrně slušně v tom, že určité základní zbraně dělala v masovém měřítku: například v srpnu 1942, kdy nacisté postoupili nejdál, produkovaly sovětské továrny 1.200 tanků měsíčně/ 1 7 ) Ale vojenské transportéry pro přepravu mužstva a džípy, jimiž Rudá armáda získala v letech 1943-4 větší a pro vedení války rozhodující pohyblivost, pocházely z Ameriky a západní mocnosti dodávaly společně vyspělou technologii, která Rusům umožnila postupně ovládnout východní vzdušný prostor. Ještě v roce 1946 posílala Británie do Ruska letecké motory, které byly základní součástí vysoce úspěšných poválečných letounů Mig-15. Británie převzala ludendorffský „válečný socialismus" a Keynesovu makroekonomiku, a proto si její kapitalistické hospodářství vedlo mnohem lépe než německé: v roce 1942 byla její válečná výroba o 50% vyšší. Ovšem skutečnou hnací silou spoje­ neckého vítězství byla ekonomika americká. Za jediný rok se výroba tanků zvýšila na 24.000 a letadel na 48.000. V prvním roce války stouplo americké zbrojení na úroveň všech tří mocností osy a roku 1944 už bylo dvojnásobné - a kromě toho armáda překročila v roce 1943 počet 7 mi­ 18 liónů m u ž ů / ) Toto úžasné zrychlení umožnila dynamičnost a pružnost vlastní americké­ mu systému současně s cílevědomou národní motivací, která měla stejný povzbuzující účinek jako optimismus dvacátých let. Válka se stala výhodným odbytištěm, výzvou americkým podnikatelům, aby využili prakticky neome­ zených zdrojů materiálu a pracovních sil k nasycení její hladové mašiné­ rie. Jednou z příčin amerického vítězství u Midwajských ostrovů bylo i to, že opravu letadlové lodi Yorktown, která by normálně trvala tři měsíce, provedlo 1.200 techniků v nepřetržité pracovní době za osmačtyřicet hodin/ 1 9 ) Stavba Pentagonu, koordinačního střediska obrany, které mělo 26 2 km chodeb a 60.000 m kancelářské plochy, byla zkrácena ze sedmi let na 20 čtrnáct měsíců/ ) Válka rehabilitovala kapitalistického lidového hrdinu. Sanfrancísští inženýři Henry Kaiser, Henry Morrison a John MacCone, kteří vybudovali Hooverovu přehradu a které v období Nového údělu sy­ stematicky pronásledoval Rooseveltův ministr vnitra Harold Ickes za

390

391

Schopnost dešifrovat kódy byla vlastně jen jádrem rozsáhlé a čím dál tím komplikovanější činnosti na hranicích elektronické technologie. Byl to právě první elektronický počítač, vynález výzkumného ústavu britské pošty, který urychlil analýzu potřebnou pro účinné rozluštění tajných značek. Spolu­ práce britských a amerických inženýrů a zpravodajské služby od počátku roku 1942 vedla brzy k zásadnímu průlomu v Tichomoří. Na vítězství v obrovské námořní bitvě o Midwajské ostrovy měla velký podíl výzvědná centra. Spojenci pak už skoro stále znali přesnou polohu všech velkých japonských lodí. Aještě důležitější bylo, že mohli vést neobyčejně úspěšnou ponorkovou válku proti japonským zásobovacím plavidlům. To změnilo ostrovní říši, kterou Japonci opanovali v prvních pěti měsících (10% zemského povrchu v době největšího rozsahu), v nehájitelnou přítěž, hřbitov japonských válečných i obchodních lodí a nejlepších vojenských jed­ notek: jen dešifrování kódů zvýšilo jejich námořní ztráty asi o třetinu/ 1 1 ) Sebedokonalejší špionáží však válku vyhrát nelze. Enigma poskytlo Britům podrobnosti německé strategie už za norského tažení v roce 1940; nebylo to však nic platné, protože neměli dostatek sil a nemohli bojovat přímo na místě. Je-li jedna z válčících stran vojensky slabá, rozvědka ne­ dostatek nenahradí/ 1 2 ) Ale tam, kde lze spojit suverénní výzvědnou činnost s vojenskou a materiální převahou, jsou výsledky zdrcující. Nacisté i Japonci vedli nedostatkové hospodářství. Japonci neměli na vybranou. Přes úžasnou vynalézavost se jim začátkem roku 1943 podařilo zvýšit celkovou produkci pouze o 2% nad úroveň roku 1940 (americká výroba stoupla za stejné období o 36%)/ 1 3 ) Německé hospodářství bylo silnější a vše­ strannější, jenže Hitler byl posedlý strachem z nákladů a nadvýroby a potřebou nahradit dovoz. Následkem toho se německý výzkum místo snahy urychlit hromadnou výrobu zabýval vynalézáním náhražkových hmot a hos­ podářství zaostávalo. Koncem roku 1941 Fritz Todt, šéf Hitlerových pracovních organizací, silně protestoval proti předčasné orientaci výroby na západ místo na ruskou frontu a proti neochotě omezit civilní sektor. Přišel o život při záhadném leteckém neštěstí 2. února 1942, možná nikoli náhodou/ 14 ) Německo, jak se vyjádřil Jodl, začalo skutečně zbrojit až po vstupu do války. 1, září 1939 mělo jen 3.906 vojenských a námořních letadel různých typů. V roce 1940 jich bylo vyrobeno pouze 10.392, v roce 1941 12.392 a v roce 1942 15.497. Teprve v letech 1943-4, když už bylo pozdě, dosáhla válečná výroba (navzdory spojeneckým náletům) 24.795 letadel v roce 1943 a maxima 40.953 v roce 1944.(15) Stalin v roce 1949 dokazoval, že Německo prohrálo válku, protože „Hitlerovi generálové odcho­ vaní dogmatem Clausewitze a Moltkeho nepochopili, že se válka vyhrává v továrnách". Že „z osmdesátimiliónového národa šlo třináct miliónů na frontu a historie nás prý učí, že dosud žádný stát takové vypětí nevydržel".

Sovětská armáda měla pouze 11,5 miliónu mužů z celkového počtu oby­ vatelstva 194 miliónů/ 1 6 ) Byl to marxistický pohled, který silně přecenil vliv generálů na řízení nacistického válečného hospodářství a přehlédl skutečný důvod, proč se německá výroba rozjela na plné obrátky teprve koncem roku 1942: Hitlerovo tvrdošíjné prosazování vojensko-ekonomické doktríny bleskové války. Je také známo, že mnoho průmyslových dělníků, zejména žen, se natrvalo odstěhovalo do továren, teprve když jim spojenecké nálety zničily normální bydliště. Názor, že „zestátněný" průmysl vyhrál válku, je nesmysl. Zestátněný sektor německého průmyslu (tj. Herman Góring Werke) selhal na celé čáře. Sovětská výroba si vedla poměrně slušně v tom, že určité základní zbraně dělala v masovém měřítku: například v srpnu 1942, kdy nacisté postoupili nejdál, produkovaly sovětské továrny 1.200 tanků měsíčně/ 1 7 ) Ale vojenské transportéry pro přepravu mužstva a džípy, jimiž Rudá armáda získala v letech 1943-4 větší a pro vedení války rozhodující pohyblivost, pocházely z Ameriky a západní mocnosti dodávaly společně vyspělou technologii, která Rusům umožnila postupně ovládnout východní vzdušný prostor. Ještě v roce 1946 posílala Británie do Ruska letecké motory, které byly základní součástí vysoce úspěšných poválečných letounů Mig-15. Británie převzala ludendorffský „válečný socialismus" a Keynesovu makroekonomiku, a proto si její kapitalistické hospodářství vedlo mnohem lépe než německé: v roce 1942 byla její válečná výroba o 50% vyšší. Ovšem skutečnou hnací silou spoje­ neckého vítězství byla ekonomika americká. Za jediný rok se výroba tanků zvýšila na 24.000 a letadel na 48.000. V prvním roce války stouplo americké zbrojení na úroveň všech tří mocností osy a roku 1944 už bylo dvojnásobné - a kromě toho armáda překročila v roce 1943 počet 7 mi­ 18 liónů m u ž ů / ) Toto úžasné zrychlení umožnila dynamičnost a pružnost vlastní americké­ mu systému současně s cílevědomou národní motivací, která měla stejný povzbuzující účinek jako optimismus dvacátých let. Válka se stala výhodným odbytištěm, výzvou americkým podnikatelům, aby využili prakticky neome­ zených zdrojů materiálu a pracovních sil k nasycení její hladové mašiné­ rie. Jednou z příčin amerického vítězství u Midwajských ostrovů bylo i to, že opravu letadlové lodi Yorktown, která by normálně trvala tři měsíce, provedlo 1.200 techniků v nepřetržité pracovní době za osmačtyřicet hodin/ 1 9 ) Stavba Pentagonu, koordinačního střediska obrany, které mělo 26 2 km chodeb a 60.000 m kancelářské plochy, byla zkrácena ze sedmi let na 20 čtrnáct měsíců/ ) Válka rehabilitovala kapitalistického lidového hrdinu. Sanfrancísští inženýři Henry Kaiser, Henry Morrison a John MacCone, kteří vybudovali Hooverovu přehradu a které v období Nového údělu sy­ stematicky pronásledoval Rooseveltův ministr vnitra Harold Ickes za

390

391

přestupky proti federálním předpisům, teď ve válečném podnikatelském ruchu vedli. Postavili největší cementárnu na světě a první kombinát na výrobu oceli. Když dostali za úkol stavět lodi, ať to stojí, co chce, snížili dobu konstrukce lodi „Liberty" ze 196 na 27 dní a v roce 1943 už vyráběli každých 10,3 hodiny jedno plavidlo/ 21 ) Společnost General Electric jen v roce 1942 dokázala zvýšit objem výroby námořních turbin z 1 miliónu na 300 mi­ liónů dolarů.( 2 2 ) Amerika vyhrála válku v podstatě tím, že využila kapitalistických metod neomezených výrobních sil a neomezeného strojního parku. Když Japonci prohráli rozhodující bitvu o Guadalcanal, císař Hirohito se zeptal šéfa námořního štábu: „Jak to, že Američanům trvalo postavit leteckou základnu pouze několik dní, kdežto Japoncům víc než měsíc?" Nagano se zmohl pouze na odpověď: „To mě opravdu mrzí." Ve skutečnosti měli Američané obrovské spousty buldozerů a jiných stavebních strojů, zatímco Japonci používali pouze svaly/23) Drtivé spojení prvotřídní technologie a bezkonkurenčních nesrovna­ telných výrobních možností se nejpodstatněji a nejvýrazněji projevilo v letecké ofenzívě. Mělo to dvě příčiny. Předně, Britové( 24 ) přesvědčili Američany, že tak nejlépe a maximálně využijí svých obrovských ekono­ mických zdrojů při minimálních ztrátách na životech. Za druhé, vzdušná ofenzíva silně vyhovovala moralistickému založení obou národů; anglický atomový vědec P. S. M. Blackett to nazval „jupiterským komplexem" - totiž představu, že Spojenci jsou jako spravedliví bohové, kteří dští blesky odplaty na zlé nepřátele. Na tom je názorně vidět, jak zhoubně působí mravní relativismus v praxi. Churchill si byl plně vědom morálního úpadku, který přináší válka; a děsilo ho to. Strategii masového bombardování zahájil 2. července 1940 ze strachu před nacistickou invazí a okupací - což by bylo znamenalo definitivní morální katastrofu - a v náletech viděl poslední způsob útoku, jaký Britům ještě zbývá. Na rozdíl od přirozeného práva využil staré utilitářské morální teorie, podle níž jediný legitimní způsob boje je zničit útočníkovu sílu přímo 25 u kořene/ ) Jenže všem odrůdám mravního relativismu je vlastní, že už svou povahou vedou nutně k rozpadu mravních norem. Likvidují totiž jistoty, v nichž by mohla státní loď zakotvit, a vysílají ji na širé moře, kde žádný opěrný bod není. Koncem roku 1941, kdy vstoupily do války Rusko i Amerika, bylo celkem jasné - to si Churchill sám dobře uvědomoval - že Hitlerova porážka je nevyhnutelná. Tím také vzal za své i utilitární důvod náletů na německá města; z morálního hlediska byly neudržitelné vždycky. Ale tou dobou už existovaly silné bombardovací eskadry a válečná výroba chrlila spousty lancasterů s dalekým doletem. Takže 14. února 1942 dostali velitelé bombardovacích jednotek směrnici, že hlavním cílem je demoralizace 26 německého civilního obyvatelstva/ ) První větší nálet provedený podle

nového příkazu postihl 28. března 1942 Lůbeck; podle úředního hlášení „město hořelo jak pochodeň". První nálet 1.000 bombardovacích letadel následoval 30. května a v létě se k akci připojilo americké letectvo. Nálety zaměstnávaly 7% celkového počtu britských branných sil a využí­ valy asi 25% britské válečné výroby/ 27 ) Celá tato strategie byla pravdě­ podobně i z vojenského hlediska omylem. Bombardování, při němž přišlo o život celkem 600.000 Němců, sice omezilo, ale až do druhé poloviny roku 1944 nezabránilo zvyšování objemu německé válečné výroby, jehož se dosa­ hovalo omezováním spotřebního zboží: ze sta bodů v roce 1939 došlo v ro­ ce 1943 k poklesu na 91 a v roce 1944 na 85 - Británie naproti tomu měla v obou letech velmi nízký index 54Z 28 ) Od konce roku 1944 spojenecké bom­ by ovšem podstatně devastovaly německé válečné hospodářství. Ještě předtím nutnost bránit ve dne v noci německá města vedla k tomu, že Luftwaffe pozbyla převahy na ruské frontě. Význam bombardování jakožto ví­ tězné zbraně však zcela závisel na možnosti napadat donekonečna každou noc tytéž cíle velmi těžkými nálety. Strategickému „vítězství" se Spojenci při­ blížili nálety na Hamburk, daleko nejlépe chráněné německé město, v době od 24. července do 3. srpna 1943, kde použili zařízení paralyzující německý radar. V noci z 27. na 28. července britské lancastery vytvořily nad městem teplotu 800 až 1.000 stupňů Celsia, která způsobila kolosální větrnou ohnivou smršť. Byla zničena veškerá doprava, 214.350 domů z celkového počtu 414.500 a 4.301 továren z celkového počtu 9.592; 20 km 2 bylo vypáleno úplně a za jedinou noc zahynulo ve čtyřech okresech postižených ohnivou smrští 400.000 lidí neboli 37,65% obyvatel/ 29 ) Albert Speer, který nastoupil po Todtovi jako říšský vedoucí výroby, řekl Hitlerovi, že bude-li podobně zpustošeno ještě šest měst, válečná výroba se zhroutí. Britové však neměli k rychlému opakování náletů v tak velkém měřítku potřebné podmínky. Představitelé válčících států bohužel podléhali v geopolitických úva­ hách „jupiterskému komplexu" a to byla snad nejhorší stránka těchto trest­ ných výprav. Vysvětluje to také největší mravní selhání Angličanů a Ameri­ čanů ve válce proti Německu, jakým bylo zničení Drážďan v noci ze 13. na 14. února 1945. K náletu dala popud Churchilova a Rooseveltova snaha dokázat na Jaltské konferenci Stalinovi, že se Spojenci snaží podporovat ruské akce na východní frontě. Zejména chtěli zasadit ochromující ránu německé morálce, aby podpořili ruskou ofenzívu, jež začala 12. ledna. Drážďany nebyly průmyslové město, nýbrž komunikační uzel. K 630.000 jeho obyvatel přibylo ještě jednou tolik německých uprchlíků, z nichž 80% byli sedláci ze Slezska. Stalin je chtěl zničit, aby si usnadnit plánovaný „přesun" Poláků na západ, a kromě toho se domníval, že město slouží jako shromaždiště vojenských jednotek. Podle sira Roberta Saundbyho, zástupce náčelníka útočných leteckých svazů, požadovali Rusové jmenovitě Drážďany

392

393

přestupky proti federálním předpisům, teď ve válečném podnikatelském ruchu vedli. Postavili největší cementárnu na světě a první kombinát na výrobu oceli. Když dostali za úkol stavět lodi, ať to stojí, co chce, snížili dobu konstrukce lodi „Liberty" ze 196 na 27 dní a v roce 1943 už vyráběli každých 10,3 hodiny jedno plavidlo/ 21 ) Společnost General Electric jen v roce 1942 dokázala zvýšit objem výroby námořních turbin z 1 miliónu na 300 mi­ liónů dolarů.( 2 2 ) Amerika vyhrála válku v podstatě tím, že využila kapitalistických metod neomezených výrobních sil a neomezeného strojního parku. Když Japonci prohráli rozhodující bitvu o Guadalcanal, císař Hirohito se zeptal šéfa námořního štábu: „Jak to, že Američanům trvalo postavit leteckou základnu pouze několik dní, kdežto Japoncům víc než měsíc?" Nagano se zmohl pouze na odpověď: „To mě opravdu mrzí." Ve skutečnosti měli Američané obrovské spousty buldozerů a jiných stavebních strojů, zatímco Japonci používali pouze svaly/23) Drtivé spojení prvotřídní technologie a bezkonkurenčních nesrovna­ telných výrobních možností se nejpodstatněji a nejvýrazněji projevilo v letecké ofenzívě. Mělo to dvě příčiny. Předně, Britové( 24 ) přesvědčili Američany, že tak nejlépe a maximálně využijí svých obrovských ekono­ mických zdrojů při minimálních ztrátách na životech. Za druhé, vzdušná ofenzíva silně vyhovovala moralistickému založení obou národů; anglický atomový vědec P. S. M. Blackett to nazval „jupiterským komplexem" - totiž představu, že Spojenci jsou jako spravedliví bohové, kteří dští blesky odplaty na zlé nepřátele. Na tom je názorně vidět, jak zhoubně působí mravní relativismus v praxi. Churchill si byl plně vědom morálního úpadku, který přináší válka; a děsilo ho to. Strategii masového bombardování zahájil 2. července 1940 ze strachu před nacistickou invazí a okupací - což by bylo znamenalo definitivní morální katastrofu - a v náletech viděl poslední způsob útoku, jaký Britům ještě zbývá. Na rozdíl od přirozeného práva využil staré utilitářské morální teorie, podle níž jediný legitimní způsob boje je zničit útočníkovu sílu přímo 25 u kořene/ ) Jenže všem odrůdám mravního relativismu je vlastní, že už svou povahou vedou nutně k rozpadu mravních norem. Likvidují totiž jistoty, v nichž by mohla státní loď zakotvit, a vysílají ji na širé moře, kde žádný opěrný bod není. Koncem roku 1941, kdy vstoupily do války Rusko i Amerika, bylo celkem jasné - to si Churchill sám dobře uvědomoval - že Hitlerova porážka je nevyhnutelná. Tím také vzal za své i utilitární důvod náletů na německá města; z morálního hlediska byly neudržitelné vždycky. Ale tou dobou už existovaly silné bombardovací eskadry a válečná výroba chrlila spousty lancasterů s dalekým doletem. Takže 14. února 1942 dostali velitelé bombardovacích jednotek směrnici, že hlavním cílem je demoralizace 26 německého civilního obyvatelstva/ ) První větší nálet provedený podle

nového příkazu postihl 28. března 1942 Lůbeck; podle úředního hlášení „město hořelo jak pochodeň". První nálet 1.000 bombardovacích letadel následoval 30. května a v létě se k akci připojilo americké letectvo. Nálety zaměstnávaly 7% celkového počtu britských branných sil a využí­ valy asi 25% britské válečné výroby/ 27 ) Celá tato strategie byla pravdě­ podobně i z vojenského hlediska omylem. Bombardování, při němž přišlo o život celkem 600.000 Němců, sice omezilo, ale až do druhé poloviny roku 1944 nezabránilo zvyšování objemu německé válečné výroby, jehož se dosa­ hovalo omezováním spotřebního zboží: ze sta bodů v roce 1939 došlo v ro­ ce 1943 k poklesu na 91 a v roce 1944 na 85 - Británie naproti tomu měla v obou letech velmi nízký index 54Z 28 ) Od konce roku 1944 spojenecké bom­ by ovšem podstatně devastovaly německé válečné hospodářství. Ještě předtím nutnost bránit ve dne v noci německá města vedla k tomu, že Luftwaffe pozbyla převahy na ruské frontě. Význam bombardování jakožto ví­ tězné zbraně však zcela závisel na možnosti napadat donekonečna každou noc tytéž cíle velmi těžkými nálety. Strategickému „vítězství" se Spojenci při­ blížili nálety na Hamburk, daleko nejlépe chráněné německé město, v době od 24. července do 3. srpna 1943, kde použili zařízení paralyzující německý radar. V noci z 27. na 28. července britské lancastery vytvořily nad městem teplotu 800 až 1.000 stupňů Celsia, která způsobila kolosální větrnou ohnivou smršť. Byla zničena veškerá doprava, 214.350 domů z celkového počtu 414.500 a 4.301 továren z celkového počtu 9.592; 20 km 2 bylo vypáleno úplně a za jedinou noc zahynulo ve čtyřech okresech postižených ohnivou smrští 400.000 lidí neboli 37,65% obyvatel/ 29 ) Albert Speer, který nastoupil po Todtovi jako říšský vedoucí výroby, řekl Hitlerovi, že bude-li podobně zpustošeno ještě šest měst, válečná výroba se zhroutí. Britové však neměli k rychlému opakování náletů v tak velkém měřítku potřebné podmínky. Představitelé válčících států bohužel podléhali v geopolitických úva­ hách „jupiterskému komplexu" a to byla snad nejhorší stránka těchto trest­ ných výprav. Vysvětluje to také největší mravní selhání Angličanů a Ameri­ čanů ve válce proti Německu, jakým bylo zničení Drážďan v noci ze 13. na 14. února 1945. K náletu dala popud Churchilova a Rooseveltova snaha dokázat na Jaltské konferenci Stalinovi, že se Spojenci snaží podporovat ruské akce na východní frontě. Zejména chtěli zasadit ochromující ránu německé morálce, aby podpořili ruskou ofenzívu, jež začala 12. ledna. Drážďany nebyly průmyslové město, nýbrž komunikační uzel. K 630.000 jeho obyvatel přibylo ještě jednou tolik německých uprchlíků, z nichž 80% byli sedláci ze Slezska. Stalin je chtěl zničit, aby si usnadnit plánovaný „přesun" Poláků na západ, a kromě toho se domníval, že město slouží jako shromaždiště vojenských jednotek. Podle sira Roberta Saundbyho, zástupce náčelníka útočných leteckých svazů, požadovali Rusové jmenovitě Drážďany

392

393

jako cíl operace „Thunderclap". Nedlouho předtím vojenský duchovní bombardovacího velitelství kanovník L. John Collins (pozdější iniciátor kampaně za nukleární odzbrojení) pozval zbožného křesťanského socialistu sira Stafforda Crippse, který byl ministrem leteckého průmyslu, aby promluvil k vyšším důstojníkům. Za hlavní téma proslovu si Cripps vybral myšlenku „Bůh řídí letadlo se mnou" a řekl, že si musí být jisti, že útočí na vojenské objekty: „I když jste angažováni v díle zkázy, Bůh se vám stále dívá přes rameno." To vyvolalo vlnu nevole, protože velitelství se domnívalo, že Crippsovo ministerstvo schválně zdržuje dodávky letadel z pseudomoralistických důvodů. Dali mu jasně najevo, že vojáci musí poslouchat rozkazy politiků; nicméně se ještě jednou dotázali, platí-li nařízení ohledně Drážďan. Příkaz byl znovu potvrzen přímo z Jalty (Churchillem nebo hlavním velitelem letectva maršálem Portálem).( 30 ) Útok byl proveden ve dvou vlnách (třetí vlna amerického letectva měla následovat), a to podle britské taktiky „dvojího úderu"; druhý zásah měl přijít, když se v městě soustředily záchranné a pomocné čety. Bylo svrženo 650.000 zápalných pum, ohnivá smršť zaplavila 20 km 2 , zničila totálně 2.000 hektarů plochy a zahubila 135.000 osob. Poněvadž to bylo v noci po masopustním úterý, mnoho dětí mělo ještě karnevalové kostýmy. Poprvé za celou dobu války byl cíl zasažen tak tvrdě, že nebylo dostatek živých, aby pohřbili mrtvé. Po náletu přišlo vojsko a svezlo mrtvá těla na obrovské hromady. Střed města kolem Starého tržiště byl uzavřen. Vojáci postavili ocelové rošty osm metrů dlouhé, zatopili pod nimi dřívím a slámou a pálili mrtvoly po pěti stech. Pohřební hranice hořely ještě čtrnáct dní po náletu. Goebbels prohlásil, že „je to dílo bláznů". Podle Alberta Speera vyvolal útok v celém národě vlnu hrůzy. Ale izolovaný a paranoidní Hitler nebyl přístupný tlaku veřejného mínění, které by jej přinutilo jednat o kapitulaci. A podobný nálet, který urážel i samotné letce, se také už nikdy neopakoval. Jeden z nich se vyjádřil: „Poprvé po všech akcích, které jsem absolvoval, mi bylo líto lidí tam dole.." A jiný řekl: „Byl to jediný případ, kdy jsem Němce litoval."( 31 ) Německo podléhalo jupiterskému komplexu méně jenom proto, že Hitler nevěřil, že by byl Góring s to zvládnout obrovské úkoly, jaké vyžaduje strategické bombardování. Ale myšlenka neosobního masového ničení říze­ ného na dálku se mu neobyčejně zamlouvala. Versailleská smlouva sice zakazovala Německu vyrábět bombardovací letadla, ale nezmiňovala se o ba­ listických střelách. Když Hitler převzal moc, zjistil, že v tomto oboru vlastně už jakási vojenská výzkumná skupina pracuje: roku 1936 její šéf Walter Dornberger byl přímo pověřen zkonstruovat raketu, která by unesla na dvojnásobnou vzdálenost stonásobně účinnější výbušninu než Tlustá Berta z roku 1918 (1.000 kg na 250 km).( 32 ) V určitém smyslu měl Hitler pravdu, že strategickou zbraní budoucnosti bude balistická střela s vysokým poměrem

užitečného zatížení. Jeden z mála, kdo to na straně Spojenců pochopil, byl liberální poslanec Duncan Sandys, který 23. listopadu 1944 varoval: „Převaha v dalekonosných raketách bude v budoucnosti platit jako převaha na moři nebo ve vzduchu." Ortodoxní myšlení spojeneckých vojenských odborníků se v té době soustřeďovalo na konstrukci velkého mnoho­ účelového bombardovacího letadla, což bylo v podstatě dědictví první světové války. Churchillův šéf vědeckého výzkumu lord Cherwell odpověděl 5. prosince 1944, že by dalekonosná střela byla velmi nepřesná, jestliže by tato nepřesnost nebyla kompenzována vysoce účinným nákladem. Proti této odpovědi se nedalo nic namítat, pokud výbušnina zůstávala konvenční. Hitlerova potíž spočívala v tom, že si musel vybrat mezi dvěma možnostmi. Nepilotované řízené letadlo (V-l) znamenitě vyhovovalo jeho vysoce vyvinutému smyslu pro vojenskou hospodárnost. Šlo o jednu z nejlevnějších zbraní, jaká kdy byla vyrobena. Za cenu jednoho lancasteru včetně výcviku posádky, bomb a paliva mohl Hitler odpálit přes 300 V-l, každé s tunou brizantní trhaviny na vzdálenost 300 km a s lepší pravděpodob­ ností zásahu. V době od 12. června do 1. září 1944 rakety V-l v hodnotě £12,600.190 způsobily Spojencům výrobní ztráty a výdaje za protileteckou obranu a stíhačky a za bombardovací letadla včetně posádek k útokům na německé odpalovací rampy ve výši £47,645.190 . 4 . listopad u 194 4 vydal o ministerstvo letectví tuto zprávu: „Výsledky mluví jednoznačně ve prospěch nepřítele, odhadovaný poměr nákladů je téměř čtyři ku jedné." Při těchto akcích přišlo o život jen 185 Němců oproti 7.810 mrtvých na straně Spojenců (včetně 1.950 školených letců). Střely V-l poškozovaly v červenci 1944 denně 20.000 domů a silně narušovaly morálku obyvatel Londýna. Této účinné zbraně však Hitler včas a v náležitém rozsahu nevyužil. Prosa­ dit něco v zmatku nacistického plánování jako prioritu znamenalo zapůsobit na Vůdcovy romantické představy. A to se právě podařilo Dornbergerově velké raketě. Program V-2 byl zřejmě jediný způsob jak ukojit Hitlerovu nezřízenou touhu pomstít se Rooseveltovi zničením New Yorku. Vzhledem k pravděpodobnému výsledku bylo vynaložené úsilí zcela absurdní. Úkolu se věnovalo 200.000 pracovníků, převážně vysoce kvalifikovaných techni­ ků a inženýrů. Program znemožnil vývoj nejnovějších typů tryskových letadel a vybudování podzemních rafinérií ropy a tím, že vyžadoval vzácné elektrické zařízení, narušil výrobu letadel, ponorek a radarů. Akce dostala jméno V-2 a každá raketa A-4, jichž bylo odpáleno pouze 3.000, stála 12.000 liber (na rozdíl od V-l, které stálo pouhých 125 liber), unesla jen 6.000 kg výbušnin a byla beznadějně nepřesná. Stotunová interkontinentální raketa A-9/A-10, jejíž druhý stupeň se měl dostat do stratosféry do výše 370 km

394

395

jako cíl operace „Thunderclap". Nedlouho předtím vojenský duchovní bombardovacího velitelství kanovník L. John Collins (pozdější iniciátor kampaně za nukleární odzbrojení) pozval zbožného křesťanského socialistu sira Stafforda Crippse, který byl ministrem leteckého průmyslu, aby promluvil k vyšším důstojníkům. Za hlavní téma proslovu si Cripps vybral myšlenku „Bůh řídí letadlo se mnou" a řekl, že si musí být jisti, že útočí na vojenské objekty: „I když jste angažováni v díle zkázy, Bůh se vám stále dívá přes rameno." To vyvolalo vlnu nevole, protože velitelství se domnívalo, že Crippsovo ministerstvo schválně zdržuje dodávky letadel z pseudomoralistických důvodů. Dali mu jasně najevo, že vojáci musí poslouchat rozkazy politiků; nicméně se ještě jednou dotázali, platí-li nařízení ohledně Drážďan. Příkaz byl znovu potvrzen přímo z Jalty (Churchillem nebo hlavním velitelem letectva maršálem Portálem).( 30 ) Útok byl proveden ve dvou vlnách (třetí vlna amerického letectva měla následovat), a to podle britské taktiky „dvojího úderu"; druhý zásah měl přijít, když se v městě soustředily záchranné a pomocné čety. Bylo svrženo 650.000 zápalných pum, ohnivá smršť zaplavila 20 km 2 , zničila totálně 2.000 hektarů plochy a zahubila 135.000 osob. Poněvadž to bylo v noci po masopustním úterý, mnoho dětí mělo ještě karnevalové kostýmy. Poprvé za celou dobu války byl cíl zasažen tak tvrdě, že nebylo dostatek živých, aby pohřbili mrtvé. Po náletu přišlo vojsko a svezlo mrtvá těla na obrovské hromady. Střed města kolem Starého tržiště byl uzavřen. Vojáci postavili ocelové rošty osm metrů dlouhé, zatopili pod nimi dřívím a slámou a pálili mrtvoly po pěti stech. Pohřební hranice hořely ještě čtrnáct dní po náletu. Goebbels prohlásil, že „je to dílo bláznů". Podle Alberta Speera vyvolal útok v celém národě vlnu hrůzy. Ale izolovaný a paranoidní Hitler nebyl přístupný tlaku veřejného mínění, které by jej přinutilo jednat o kapitulaci. A podobný nálet, který urážel i samotné letce, se také už nikdy neopakoval. Jeden z nich se vyjádřil: „Poprvé po všech akcích, které jsem absolvoval, mi bylo líto lidí tam dole.." A jiný řekl: „Byl to jediný případ, kdy jsem Němce litoval."( 31 ) Německo podléhalo jupiterskému komplexu méně jenom proto, že Hitler nevěřil, že by byl Góring s to zvládnout obrovské úkoly, jaké vyžaduje strategické bombardování. Ale myšlenka neosobního masového ničení říze­ ného na dálku se mu neobyčejně zamlouvala. Versailleská smlouva sice zakazovala Německu vyrábět bombardovací letadla, ale nezmiňovala se o ba­ listických střelách. Když Hitler převzal moc, zjistil, že v tomto oboru vlastně už jakási vojenská výzkumná skupina pracuje: roku 1936 její šéf Walter Dornberger byl přímo pověřen zkonstruovat raketu, která by unesla na dvojnásobnou vzdálenost stonásobně účinnější výbušninu než Tlustá Berta z roku 1918 (1.000 kg na 250 km).( 32 ) V určitém smyslu měl Hitler pravdu, že strategickou zbraní budoucnosti bude balistická střela s vysokým poměrem

užitečného zatížení. Jeden z mála, kdo to na straně Spojenců pochopil, byl liberální poslanec Duncan Sandys, který 23. listopadu 1944 varoval: „Převaha v dalekonosných raketách bude v budoucnosti platit jako převaha na moři nebo ve vzduchu." Ortodoxní myšlení spojeneckých vojenských odborníků se v té době soustřeďovalo na konstrukci velkého mnoho­ účelového bombardovacího letadla, což bylo v podstatě dědictví první světové války. Churchillův šéf vědeckého výzkumu lord Cherwell odpověděl 5. prosince 1944, že by dalekonosná střela byla velmi nepřesná, jestliže by tato nepřesnost nebyla kompenzována vysoce účinným nákladem. Proti této odpovědi se nedalo nic namítat, pokud výbušnina zůstávala konvenční. Hitlerova potíž spočívala v tom, že si musel vybrat mezi dvěma možnostmi. Nepilotované řízené letadlo (V-l) znamenitě vyhovovalo jeho vysoce vyvinutému smyslu pro vojenskou hospodárnost. Šlo o jednu z nejlevnějších zbraní, jaká kdy byla vyrobena. Za cenu jednoho lancasteru včetně výcviku posádky, bomb a paliva mohl Hitler odpálit přes 300 V-l, každé s tunou brizantní trhaviny na vzdálenost 300 km a s lepší pravděpodob­ ností zásahu. V době od 12. června do 1. září 1944 rakety V-l v hodnotě £12,600.190 způsobily Spojencům výrobní ztráty a výdaje za protileteckou obranu a stíhačky a za bombardovací letadla včetně posádek k útokům na německé odpalovací rampy ve výši £47,645.190 . 4 . listopad u 194 4 vydal o ministerstvo letectví tuto zprávu: „Výsledky mluví jednoznačně ve prospěch nepřítele, odhadovaný poměr nákladů je téměř čtyři ku jedné." Při těchto akcích přišlo o život jen 185 Němců oproti 7.810 mrtvých na straně Spojenců (včetně 1.950 školených letců). Střely V-l poškozovaly v červenci 1944 denně 20.000 domů a silně narušovaly morálku obyvatel Londýna. Této účinné zbraně však Hitler včas a v náležitém rozsahu nevyužil. Prosa­ dit něco v zmatku nacistického plánování jako prioritu znamenalo zapůsobit na Vůdcovy romantické představy. A to se právě podařilo Dornbergerově velké raketě. Program V-2 byl zřejmě jediný způsob jak ukojit Hitlerovu nezřízenou touhu pomstít se Rooseveltovi zničením New Yorku. Vzhledem k pravděpodobnému výsledku bylo vynaložené úsilí zcela absurdní. Úkolu se věnovalo 200.000 pracovníků, převážně vysoce kvalifikovaných techni­ ků a inženýrů. Program znemožnil vývoj nejnovějších typů tryskových letadel a vybudování podzemních rafinérií ropy a tím, že vyžadoval vzácné elektrické zařízení, narušil výrobu letadel, ponorek a radarů. Akce dostala jméno V-2 a každá raketa A-4, jichž bylo odpáleno pouze 3.000, stála 12.000 liber (na rozdíl od V-l, které stálo pouhých 125 liber), unesla jen 6.000 kg výbušnin a byla beznadějně nepřesná. Stotunová interkontinentální raketa A-9/A-10, jejíž druhý stupeň se měl dostat do stratosféry do výše 370 km

394

395

a dopadnout na New York a Washington, nepřekročila nikdy projekční 33 stadium/ ) Ale i kdyby byla sestrojena a odpálena, s konvenční náloží by nějaké podstatné škody asi nenadělala. Hitler se mohl vyrovnat vyspělé technice Spojenců jedině tím, že by raketu A-10 vybavil nukleární náloží. K tomu ovšem nebyly v omezené době, která zbývala do konce války, potřebné předpoklady. Ale i tak existovaly v svobodném světě neustále obavy, že Hitler atomovou pumu vyrobí. Mnoho vědců soudilo, že druhá světová válka bude válkou nukleární. V období po první světové válce postupoval výzkum v tomto oboru celkem symetricky. Pojem uměle vyvolaného obrovského výbuchu vyplýval z Einsteinovy spe­ ciální teorie relativity. Bylo-li vůbec možné uvolnit nesmírnou sílu, která váže částice a jádro v pevně skloubený celek - přičemž nejtěžší prvky obsa­ hují největší množství energie - pak uran 235, který se v tabulce atomových vah vyskytuje nejvýše, byl právě tou hledanou surovinou. Fyzika velkých energií se stala v dvacátých letech významnou, rychle se rozvíjející vědou. Roku 1932, když se Německo přiklonilo k Hitlerovi, se začaly všude v Evropě a v Severní Americe dostavovat první výsledky: v Cavendishově laboratoři v Cambridgi se J. D. Cockcroftovi a E. T. S. Waltonovi podařilo pomocí zařízení za 500 liber - což ředitel laboratoře lord Rutherford považoval za neslýchaný obnos - rozštěpit atom. Jejich kolega sir James Chadwick objevil neutron složený z protonu a elektronu s vazebnou energií 1-2 miliónů elektronvoltů. Ve Francii roku 1904 Joliot-Curie vyrobil uměle radioaktivní izotopy a v Itálii Enrico Fermi úspěšně zpomalil (tj. usměrnil) neutrony a vyrobil transurany, které měly ještě větší atomovou váhu než známé prvky. Vývoj teoretických poznatků o štěpení atomu vrcholil v německé i americké vědě v prvních devíti měsících osudového roku 1939, takže v době, kdy Hitler napadl Polsko, už bylo jasné, že uměle vyvolaný atomový výbuch je možný. Dramatický postup vědy a vznik druhé světové války se tu splétají v nápadnou a zlověstnou souvislost: v lednu 1940 přehled odborných článků uvádí přes sto význačných publikací z před­ chozího roku. Nejdůležitější, kde dánský fyzik Niels Bohr a jeho americký žák J. A. Wheeler vysvětlují štěpný proces, vyšla dva dny před vypuknutím války/ 34 ) Od samého začátku měla aplikovaná atomová fyzika ideologické a morální dimenze. Myšlenka atomové pumy vznikla v okruhu převážně židovských vědeckých emigrantů, kteří se báli, že ji Hitler bude mít první. Jeden z nich, Leo Szilard, navrhoval autocenzuru vědeckých publikací. Pumu realizovali (kromě jiných) lidé, kteří dávali přednost ideologickým ohle­ dům před národními zájmy, a právě takoví pak vyzradili její výrobu. Mnoho vědců pracujících na britském projektu, který byl utajován ze všeho nejpřísněji, se nesmělo z bezpečnostních důvodů zabývat jinými

válečnými úkoly/ ) Hlavním důvodem byl strach. Robert Oppenheimer, žid, zkonstruoval první atomovou bombu, protože se bál, že se to podaří Hitlero­ vi. Maďar Edward Teller vymyslel vodíkovou pumu ze strachu před sovětským monopolem/ 3 6 ) Takže skutečným otcem atomové pumy byl Hitler a přízraky, jež vyvola­ la jeho děsivá vůle. Roku 1940 sepsali Otto Frisch a Rudolf Peierls z birminghamské univerzity k velkému zděšení odpovědných činitelů tří­ stránkový popis, jak se dělá atomová puma z obohaceného uranu. Byla utvořena zvláštní komise s vysokou pravomocí, nazvaná podivínsky „Maud" (podle kentské vychovatelky Maud Rayové), aby se celá věc udržela pod pokličkou. V červnu se k ní přidali francouzští nukleární vědci a přivezli s sebou celou světovou zásobu těžké vody, kterou zachránili z Norska: 185kg v 26 kovových nádobách, které se nejprve dočasně uložily ve věznici Wormwood Scrubs, později v knihovně windsorského zámku/ 3 7 ) Na žádost Einsteina, který se také bál „antisemitské bomby", zřídil Roosevelt už v říjnu 1939 „uranový výbor". Ten se probudil k činnosti na podzim 1940, když dva pracovníci britského válečného výzkumu sir Henry Tizard a sir John Cockcroft přijeli do Washingtonu s „černou skříňkou", jež mimo jiné obsa­ hovala veškeré tajné údaje o britském atomovém programu. V té době měla Británie několikaměsíční náskok před ostatními státy a stále jej zvětšovala. V prosinci 1940 byl dokončen projekt separační jednot­ ky izotopů a v březnu následujícího roku přestala být atomová bomba předmětem vědeckých dohadů a postoupila do oblasti průmyslové techno­ logie a inženýrství. V červenci 1941 vydala komise Maud zprávu o „Využití uranu na výrobu bomby", kde dokazovala, že tato zbraň, která by mohla být hotová v roce 1943, by byla v nákladech na jednotku váhy mnohem levnější než konvenční výbušniny, vysoce úsporná, co se týče letecké dopravy, soustředěnější svým účinkem a že by hluboce ovlivnila morálku nepřítele. I kdyby válka skončila, než bude bomba k dispozici, její vývoj je naprosto nutný, protože „žádný stát nebude riskovat, aby zůstal bez zbraně tak rozho­ dujících vlastností"/ 38 ) To už byly úvahy z hlediska poválečné perspektivy, kde se atomová puma měla stát trvalým faktorem v mezinárodní politice. Její bezprostřední blízkost však pochopitelně měla vliv i na úvahy o současné bombardovací taktice. Není pochyby, že by Britové tuto zbraň, pokud by ji měli první, použili proti německým městům, a to se souhlasem britské ve­ řejnosti, která velkou většinou bombardování civilních objektů schva­ lovala. Optimismus britských projektantů však nebyl na místě. Ukázalo se, že průmyslové a technické problémy při výrobě čistého uranu 235 nebo pluto­ nia (které bylo alternativním štěpným materiálem) v dostatečném množství jsou příliš velké; rovněž konstrukce bomby samotné. Podnik mohl být

396

397

35

a dopadnout na New York a Washington, nepřekročila nikdy projekční 33 stadium/ ) Ale i kdyby byla sestrojena a odpálena, s konvenční náloží by nějaké podstatné škody asi nenadělala. Hitler se mohl vyrovnat vyspělé technice Spojenců jedině tím, že by raketu A-10 vybavil nukleární náloží. K tomu ovšem nebyly v omezené době, která zbývala do konce války, potřebné předpoklady. Ale i tak existovaly v svobodném světě neustále obavy, že Hitler atomovou pumu vyrobí. Mnoho vědců soudilo, že druhá světová válka bude válkou nukleární. V období po první světové válce postupoval výzkum v tomto oboru celkem symetricky. Pojem uměle vyvolaného obrovského výbuchu vyplýval z Einsteinovy spe­ ciální teorie relativity. Bylo-li vůbec možné uvolnit nesmírnou sílu, která váže částice a jádro v pevně skloubený celek - přičemž nejtěžší prvky obsa­ hují největší množství energie - pak uran 235, který se v tabulce atomových vah vyskytuje nejvýše, byl právě tou hledanou surovinou. Fyzika velkých energií se stala v dvacátých letech významnou, rychle se rozvíjející vědou. Roku 1932, když se Německo přiklonilo k Hitlerovi, se začaly všude v Evropě a v Severní Americe dostavovat první výsledky: v Cavendishově laboratoři v Cambridgi se J. D. Cockcroftovi a E. T. S. Waltonovi podařilo pomocí zařízení za 500 liber - což ředitel laboratoře lord Rutherford považoval za neslýchaný obnos - rozštěpit atom. Jejich kolega sir James Chadwick objevil neutron složený z protonu a elektronu s vazebnou energií 1-2 miliónů elektronvoltů. Ve Francii roku 1904 Joliot-Curie vyrobil uměle radioaktivní izotopy a v Itálii Enrico Fermi úspěšně zpomalil (tj. usměrnil) neutrony a vyrobil transurany, které měly ještě větší atomovou váhu než známé prvky. Vývoj teoretických poznatků o štěpení atomu vrcholil v německé i americké vědě v prvních devíti měsících osudového roku 1939, takže v době, kdy Hitler napadl Polsko, už bylo jasné, že uměle vyvolaný atomový výbuch je možný. Dramatický postup vědy a vznik druhé světové války se tu splétají v nápadnou a zlověstnou souvislost: v lednu 1940 přehled odborných článků uvádí přes sto význačných publikací z před­ chozího roku. Nejdůležitější, kde dánský fyzik Niels Bohr a jeho americký žák J. A. Wheeler vysvětlují štěpný proces, vyšla dva dny před vypuknutím války/ 34 ) Od samého začátku měla aplikovaná atomová fyzika ideologické a morální dimenze. Myšlenka atomové pumy vznikla v okruhu převážně židovských vědeckých emigrantů, kteří se báli, že ji Hitler bude mít první. Jeden z nich, Leo Szilard, navrhoval autocenzuru vědeckých publikací. Pumu realizovali (kromě jiných) lidé, kteří dávali přednost ideologickým ohle­ dům před národními zájmy, a právě takoví pak vyzradili její výrobu. Mnoho vědců pracujících na britském projektu, který byl utajován ze všeho nejpřísněji, se nesmělo z bezpečnostních důvodů zabývat jinými

válečnými úkoly/ ) Hlavním důvodem byl strach. Robert Oppenheimer, žid, zkonstruoval první atomovou bombu, protože se bál, že se to podaří Hitlero­ vi. Maďar Edward Teller vymyslel vodíkovou pumu ze strachu před sovětským monopolem/ 3 6 ) Takže skutečným otcem atomové pumy byl Hitler a přízraky, jež vyvola­ la jeho děsivá vůle. Roku 1940 sepsali Otto Frisch a Rudolf Peierls z birminghamské univerzity k velkému zděšení odpovědných činitelů tří­ stránkový popis, jak se dělá atomová puma z obohaceného uranu. Byla utvořena zvláštní komise s vysokou pravomocí, nazvaná podivínsky „Maud" (podle kentské vychovatelky Maud Rayové), aby se celá věc udržela pod pokličkou. V červnu se k ní přidali francouzští nukleární vědci a přivezli s sebou celou světovou zásobu těžké vody, kterou zachránili z Norska: 185kg v 26 kovových nádobách, které se nejprve dočasně uložily ve věznici Wormwood Scrubs, později v knihovně windsorského zámku/ 3 7 ) Na žádost Einsteina, který se také bál „antisemitské bomby", zřídil Roosevelt už v říjnu 1939 „uranový výbor". Ten se probudil k činnosti na podzim 1940, když dva pracovníci britského válečného výzkumu sir Henry Tizard a sir John Cockcroft přijeli do Washingtonu s „černou skříňkou", jež mimo jiné obsa­ hovala veškeré tajné údaje o britském atomovém programu. V té době měla Británie několikaměsíční náskok před ostatními státy a stále jej zvětšovala. V prosinci 1940 byl dokončen projekt separační jednot­ ky izotopů a v březnu následujícího roku přestala být atomová bomba předmětem vědeckých dohadů a postoupila do oblasti průmyslové techno­ logie a inženýrství. V červenci 1941 vydala komise Maud zprávu o „Využití uranu na výrobu bomby", kde dokazovala, že tato zbraň, která by mohla být hotová v roce 1943, by byla v nákladech na jednotku váhy mnohem levnější než konvenční výbušniny, vysoce úsporná, co se týče letecké dopravy, soustředěnější svým účinkem a že by hluboce ovlivnila morálku nepřítele. I kdyby válka skončila, než bude bomba k dispozici, její vývoj je naprosto nutný, protože „žádný stát nebude riskovat, aby zůstal bez zbraně tak rozho­ dujících vlastností"/ 38 ) To už byly úvahy z hlediska poválečné perspektivy, kde se atomová puma měla stát trvalým faktorem v mezinárodní politice. Její bezprostřední blízkost však pochopitelně měla vliv i na úvahy o současné bombardovací taktice. Není pochyby, že by Britové tuto zbraň, pokud by ji měli první, použili proti německým městům, a to se souhlasem britské ve­ řejnosti, která velkou většinou bombardování civilních objektů schva­ lovala. Optimismus britských projektantů však nebyl na místě. Ukázalo se, že průmyslové a technické problémy při výrobě čistého uranu 235 nebo pluto­ nia (které bylo alternativním štěpným materiálem) v dostatečném množství jsou příliš velké; rovněž konstrukce bomby samotné. Podnik mohl být

396

397

35

úspěšný pouze tehdy, spojí-li se evropská teorie s americkou průmyslovou technologií a především s americkými možnostmi a obchodní podnikavostí. Zpráva komise Maud se stala základem „Manhattanského projektu" s rozpočtem 2 miliard dolarů, z nichž se jen v roce 1944 spotřebovala 1 mi­ liarda. Aby předstihli Hitlera (v domnění, že má náskok), Američané vyráběli potřebný materiál současně třemi zcela odlišnými metodami, měli dva způsoby obohacování uranu (plynnou difúzí a elektromagneticky) a řadu plutoniových reaktorů. K tomu účelu bylo postaveno několik obrovských kombinátů, patrně největších, jaké kdy existovaly. Celý projekt vedl armádní inženýr generál Leslie Groves, který byl plně orientován na gigantické podnikání nové fáze amerického kapitalismu čtyřicátých let.( 3 9 ) Měl před sebou jasný a dosažitelný cíl a žádné kvalita­ tivní ani kvantitativní potíže pro něj neexistovaly. Být marnotratný bylo pro něj potěšením. „Máme tolik lidí s univerzitním vzděláním, že je ani nespočítáme," vychloubal se. Ministerstvo financí, od něhož požadoval tisíce tun stříbra na elektrickou instalaci, namítalo: „U nás se stříbro neváží na tuny, nýbrž na trojské unce.K 40 ) Ale dostal je. Z nukleárního programu vyply­ nula řada nových technologií: první plně automatizovaná továrna, první zá­ vod řízený dálkově, první naprosto sterilní průmyslová výroba, 600.000 m2 samotěsnicích strojů a řada dalších převratných vynálezů. ( 41 ) Plýtvání bylo obrovské a s odstupem času se zdá neomluvitelné. Jenže ve válce se ztrátám vyhnout nelze; válka je plýtvání už svou podstatou. Američané zhustili možná tři desetiletí vědeckotechnického pokroku do čtyř let. Jinak nebylo možno bombu spolehlivě vyrobit. Žádná jiná země ani režim nemohl s po­ dobnou jistotou počítat. Byla to Hitlerova bomba; ale současně a především to byla bomba kapitalistická. Je paradoxní, že totalitní státy sice vyvolaly strach, který byl příčinou vzniku atomové bomby, ale přitom se ani nijak zvlášť nesnažily poskytnout obavám demokratických mocností nějaký pádný důvod. Pod dojmem obrovského množství dat na Západě marnotratně publikovaných požadoval koncem třicátých let leningradský fyzik Igor Kurčatov finanční prostředky na stavbu jaderného reaktoru. Když si pak jeden z jeho žáků všiml, že se příliv informací zastavil, Kurčatov upozornil své politické nadřízené (v květnu 1942) a nakonec mu bylo povoleno zřídit v Moskvě ústav pro výzkum uranu. Sovětský program začal pouze několik měsíců po zahájení Manhattanského projektu, nebyl však nijak preferován, což ukazovalo na pochybnosti o jeho uskutečnění. ( 42 ) Podle Nikity Chruščova teprv den po výbuchu v Hirošimě pověřil Stalin šéfa tajné policie Beriu úkolem zajistit 43 podobnou bombu s absolutní prioritou před vším ostatním ve státě.( ) Také Japonci vyvíjeli atomovou pumu pod vedením předního fyzika Jošia Nišiny a postavili pět cyklotronů. Ale i jim chyběly potřebné prostředky, a tak 398

v roce 1943 usoudili, že ani Amerika bombu v dohledné době nevyrobí.í 44 ) V Německu přes značnou emigraci zůstalo dost atomových vědců, kteří se mohli projektem zabývat. Hitler však ztotožňoval tento obor s Einsteinem a s „židovskou fyzikou", takže němečtí odborníci se nijak nesnažili - možná úmyslně - vzbudit jeho zájem, i když jaderná výbušnina byla přesně to, co pro své rakety potřeboval. Svou kolosální ničivou silou to byla zbraň pro Hitlera charakteristická: ztělesnění destruktivního státu. Už před válkou výhružně naznačil Hermannu Rauschningovi, co by znamenala nacistická prohra: „Zkrachujeme-li, svým pádem strhneme do záhuby polovinu světa."( 45 ) S atomovou bombou by byl mohl své chvástání málem uskutečnit. Naštěstí ho nezaujala jako rakety. Tím se pro nedostatek fantazie tohoto romantického nihilisty staly obavy vědecké emigrace, jež dala popud k její výrobě, v podstatě bezpředmětné. Dalším, i když předvídatelným paradoxem je, že čím menší byla její morální a strategická nezbytnost, tím větší byl zájem ji získat. Když v roce 1943 a 1944 odpor nepřítele slábl a bylo zřejmé, že úplné vítězství je jen otázkou času, snahu předejít Hitlera nahradilo hnusné nutkání bombu vyrobit, pokud ještě válka poskytuje možnost ji použít. Už koncem prosince 1941 bylo jasné, že Hitler a jeho japonští spojenci válku nemohou vyhrát. A koncem léta 1942 po japonské porážce u Midwajských ostrovů a krachu Hitlerovy volžsko-kavkazské ofenzívy bylo evidentní, že mocnosti osy nevy­ vážnou ani příměřím. Zásadní obrat nastal v listopadu 1942. 2. listopadu zahájili Britové rozhodující bitvu u El Alamein, kterou začalo vyčištění severní Afriky a Středozemí, o šest dní později následovalo anglo-americké přistání v Maroku a v Alžíru. Další den prohráli Japonci poslední velkou bitvu o Guadalcanal na Šalamounových ostrovech, kterou jejich armádní velitel charakterizoval jako „bitvu, kterou stojí a padá japonská říše". Devět dní po této katastrofě spustili Rusové protiofenzívu u Stalingradu. Roosevelt řekl zástupci Herald Tribune: „7Aá se, že v této válce konečně nastal obrat." Itálie byla první, která pochopila logiku spojenecké převahy. Už v pro­ sinci 1940 řekl Mussolini svému zeti Cianovi, že Italové z roku 1914 byli lepší než Italové fašistického státu. A to se prý neblaze projevilo na jeho 46 režimu.C ) V době, kdy Spojenci provedli invazi na Sicílii (10. července 1943), propadl nepřekonatelnému pesimismu. Neučinil nic, aby zabrá­ nil svým odpůrcům svolat o patnáct dní později fašistickou Velkou radu a naslouchal desetihodinovému jednání; a když apaticky čekal na zatčení, podepsal se jedné ženě na fotografii jako „Mussolini defunto - vyřízený Mussolini".(47) Zatímco se Itálie spěšně dohadovala se Spojenci, Hitler udělal ze země okupační pásmo, vysvobodil padlého diktátora a dovolil mu řídit l< >u l kovou vládu. Pod jeho ochranou se Mussolini vrátil k leninskému totalitnímu socialismu, který byl vždy základem jeho politického přesvědčení, 399

úspěšný pouze tehdy, spojí-li se evropská teorie s americkou průmyslovou technologií a především s americkými možnostmi a obchodní podnikavostí. Zpráva komise Maud se stala základem „Manhattanského projektu" s rozpočtem 2 miliard dolarů, z nichž se jen v roce 1944 spotřebovala 1 mi­ liarda. Aby předstihli Hitlera (v domnění, že má náskok), Američané vyráběli potřebný materiál současně třemi zcela odlišnými metodami, měli dva způsoby obohacování uranu (plynnou difúzí a elektromagneticky) a řadu plutoniových reaktorů. K tomu účelu bylo postaveno několik obrovských kombinátů, patrně největších, jaké kdy existovaly. Celý projekt vedl armádní inženýr generál Leslie Groves, který byl plně orientován na gigantické podnikání nové fáze amerického kapitalismu čtyřicátých let.( 3 9 ) Měl před sebou jasný a dosažitelný cíl a žádné kvalita­ tivní ani kvantitativní potíže pro něj neexistovaly. Být marnotratný bylo pro něj potěšením. „Máme tolik lidí s univerzitním vzděláním, že je ani nespočítáme," vychloubal se. Ministerstvo financí, od něhož požadoval tisíce tun stříbra na elektrickou instalaci, namítalo: „U nás se stříbro neváží na tuny, nýbrž na trojské unce.K 40 ) Ale dostal je. Z nukleárního programu vyply­ nula řada nových technologií: první plně automatizovaná továrna, první zá­ vod řízený dálkově, první naprosto sterilní průmyslová výroba, 600.000 m2 samotěsnicích strojů a řada dalších převratných vynálezů. ( 41 ) Plýtvání bylo obrovské a s odstupem času se zdá neomluvitelné. Jenže ve válce se ztrátám vyhnout nelze; válka je plýtvání už svou podstatou. Američané zhustili možná tři desetiletí vědeckotechnického pokroku do čtyř let. Jinak nebylo možno bombu spolehlivě vyrobit. Žádná jiná země ani režim nemohl s po­ dobnou jistotou počítat. Byla to Hitlerova bomba; ale současně a především to byla bomba kapitalistická. Je paradoxní, že totalitní státy sice vyvolaly strach, který byl příčinou vzniku atomové bomby, ale přitom se ani nijak zvlášť nesnažily poskytnout obavám demokratických mocností nějaký pádný důvod. Pod dojmem obrovského množství dat na Západě marnotratně publikovaných požadoval koncem třicátých let leningradský fyzik Igor Kurčatov finanční prostředky na stavbu jaderného reaktoru. Když si pak jeden z jeho žáků všiml, že se příliv informací zastavil, Kurčatov upozornil své politické nadřízené (v květnu 1942) a nakonec mu bylo povoleno zřídit v Moskvě ústav pro výzkum uranu. Sovětský program začal pouze několik měsíců po zahájení Manhattanského projektu, nebyl však nijak preferován, což ukazovalo na pochybnosti o jeho uskutečnění. ( 42 ) Podle Nikity Chruščova teprv den po výbuchu v Hirošimě pověřil Stalin šéfa tajné policie Beriu úkolem zajistit 43 podobnou bombu s absolutní prioritou před vším ostatním ve státě.( ) Také Japonci vyvíjeli atomovou pumu pod vedením předního fyzika Jošia Nišiny a postavili pět cyklotronů. Ale i jim chyběly potřebné prostředky, a tak 398

v roce 1943 usoudili, že ani Amerika bombu v dohledné době nevyrobí.í 44 ) V Německu přes značnou emigraci zůstalo dost atomových vědců, kteří se mohli projektem zabývat. Hitler však ztotožňoval tento obor s Einsteinem a s „židovskou fyzikou", takže němečtí odborníci se nijak nesnažili - možná úmyslně - vzbudit jeho zájem, i když jaderná výbušnina byla přesně to, co pro své rakety potřeboval. Svou kolosální ničivou silou to byla zbraň pro Hitlera charakteristická: ztělesnění destruktivního státu. Už před válkou výhružně naznačil Hermannu Rauschningovi, co by znamenala nacistická prohra: „Zkrachujeme-li, svým pádem strhneme do záhuby polovinu světa."( 45 ) S atomovou bombou by byl mohl své chvástání málem uskutečnit. Naštěstí ho nezaujala jako rakety. Tím se pro nedostatek fantazie tohoto romantického nihilisty staly obavy vědecké emigrace, jež dala popud k její výrobě, v podstatě bezpředmětné. Dalším, i když předvídatelným paradoxem je, že čím menší byla její morální a strategická nezbytnost, tím větší byl zájem ji získat. Když v roce 1943 a 1944 odpor nepřítele slábl a bylo zřejmé, že úplné vítězství je jen otázkou času, snahu předejít Hitlera nahradilo hnusné nutkání bombu vyrobit, pokud ještě válka poskytuje možnost ji použít. Už koncem prosince 1941 bylo jasné, že Hitler a jeho japonští spojenci válku nemohou vyhrát. A koncem léta 1942 po japonské porážce u Midwajských ostrovů a krachu Hitlerovy volžsko-kavkazské ofenzívy bylo evidentní, že mocnosti osy nevy­ vážnou ani příměřím. Zásadní obrat nastal v listopadu 1942. 2. listopadu zahájili Britové rozhodující bitvu u El Alamein, kterou začalo vyčištění severní Afriky a Středozemí, o šest dní později následovalo anglo-americké přistání v Maroku a v Alžíru. Další den prohráli Japonci poslední velkou bitvu o Guadalcanal na Šalamounových ostrovech, kterou jejich armádní velitel charakterizoval jako „bitvu, kterou stojí a padá japonská říše". Devět dní po této katastrofě spustili Rusové protiofenzívu u Stalingradu. Roosevelt řekl zástupci Herald Tribune: „7Aá se, že v této válce konečně nastal obrat." Itálie byla první, která pochopila logiku spojenecké převahy. Už v pro­ sinci 1940 řekl Mussolini svému zeti Cianovi, že Italové z roku 1914 byli lepší než Italové fašistického státu. A to se prý neblaze projevilo na jeho 46 režimu.C ) V době, kdy Spojenci provedli invazi na Sicílii (10. července 1943), propadl nepřekonatelnému pesimismu. Neučinil nic, aby zabrá­ nil svým odpůrcům svolat o patnáct dní později fašistickou Velkou radu a naslouchal desetihodinovému jednání; a když apaticky čekal na zatčení, podepsal se jedné ženě na fotografii jako „Mussolini defunto - vyřízený Mussolini".(47) Zatímco se Itálie spěšně dohadovala se Spojenci, Hitler udělal ze země okupační pásmo, vysvobodil padlého diktátora a dovolil mu řídit l< >u l kovou vládu. Pod jeho ochranou se Mussolini vrátil k leninskému totalitnímu socialismu, který byl vždy základem jeho politického přesvědčení, 399

a hlásal likvidaci „plutokratů" a nastolení syndikalismu. Koncem března 1945 provedl, i když jen na papíře, socialistickou revoluci, která znárodnila všechny firmy zaměstnávající víc než sto dělníků. Než byl chycen a oběšen nohama vzhůru vedle své milenky, vrátil se k své staré silné germanofobii z let 1914-15: „/ tedeschi sono responsabili di tutto - Za tohle všechno můžou Němci", byla jeho poslední slova/ 48 ) V této době byl už jedině Hitler rozhodnut vybojovat válku až do ne­ vyhnutelného konce. Stalin byl vždy připraven vrátit se alespoň na čas k nacisticko-sovětskému paktu. Nabízel Hitlerovi jednání v prosinci 1942 a ještě jednou v létě 1943. Poněvadž se bál, že anglo-americká dlouho­ dobá strategie bude znamenat válku mezi nacisty a sověty až do úplného vyčerpání, poslal na podzim 1943 náměstka ministra zahraničí a někdejšího velvyslance v Berlíně Vladimíra Děkanozova do Stockholmu s návrhem vrátit se k hranicím z roku 1914 a jednat o hospodářských otázkách/ 4 9 ) Není pochyby, že Stalin chtěl vzkřísit svou strategii z roku 1925, tj. vymanévrovat z války a vstoupit do ní až v závěrečné fázi. Jenže v listopadu 1942 při oslavě desetiletého výročí svého puče Hitler prohlásil, že „už nebude nikomu nabízet mír", a toho rozhodnutí se držel, čímž uskutečnil svou hrozbu vy­ slovenou při několika příležitostech už v dvacátých a třicátých letech, že se totiž Německo buď stane vedoucí mocností světa, nebo skončí ka tastrofou. To ušetřilo demokratickým státům škodlivé interní dohadování. Začátkem roku 1942 se totiž ukázalo, že odpovědní činitelé jak v Británii, tak v USA mají na formulaci budoucích podmínek příměří různý názor: jedna strana byla pro „tvrdý", druhá pro „umírněný" přístup. Ve snaze tento rozpor překlenout doporučilo americké ministerstvo zahraničí v květnu 1942 a mini­ sterstvo obrany v prosinci 1942 jako pracovní předpoklad „bezpodmínečnou kapitulaci". Roosevelt, který se chtěl vyhnout Wilsonovým potížím v letech 1918-19, vnutil na konferenci v Casablance tuto myšlenku Churchillovi přes jeho nesouhlas a pak ji jednostranně zveřejnil. Že by však Hitler využil nepřístupnosti Spojenců k dalšímu odporu Němců, jak se Churchill obá­ val, bylo velmi nepravděpodobné/ 5 0 ) Neboť žádná moc v Německu nedo­ kázala Hitlera donutit nebo přemluvit, aby vůbec o míru za jakýchkoli podmínek jednal. Třída německých důstojníků z povolání nebo její zbytek nepodnikala nic, dokud nebylo zřejmé, že invaze Spojenců do Evropy zahájená 6. června 1944 v Normandii bude mít úspěch. 15. července pak poslal maršál Rommel Hitlerovi dálnopis: „Nerovný boj se blíží ke konci. Jsem nucen vás požádat, abyste z této situace neprodleně vyvodil příslušné 51 závěry.'/ ) Když Hitler neodpověděl, byl na něj 20. července 1944 zorgani­ zován tak zvaný junkerský atentát. Kdyby byl Hitler zabit, převzala by moc vojenská diktatura, ale není vůbec jisté, že by byl Roosevelt ochoten s ní

vyjednávat jako v případě Itálie (která byla vyňata z casablanského požadavku „bezpodmínečné kapitulace"). Hitler atentát přežil a vyvodil z toho závěr, že ho osud chrání, protože už dříve několikrát zázračně unikl smrti; prohlásil, že je teď víc než kdy jindy přesvědčen, že dovede velkou společnou věc k zdárnému konci/ 5 2 ) Spiklenci byli většinou aristokraté, kteří měli tradičně výsadu, že směli pracovat na generálním štábu; následkem toho se nemohli opřít o řadové vojsko. Vydá­ vali sice rozkazy, ale nikdo je neposlouchal. Také neměli podporu obyvatelstva a vlivné styky. Hitler si dobře všiml jejich chabého spole­ čenského zázemí a přiklonil se, či vlastně vrátil, doleva. V této poslední fázi obdivoval Stalina víc než kdykoli předtím. Kdyby Stalin žil ještě deset patnáct let, „udělal by z Ruska největší velmoc na světě". Byl sice „bestie", ale bestie „na vysoké úrovni". „Často jsem trpce litoval," stěžoval si Hitler, „že jsem nevyčistil svůj důstojnický sbor jako Stalin." Teď ale leninský „lidový soud" za předsednictví nelítostného kata Rolanda Freislera všecko napraví: „Freisler si už bude vědět rady. Je to náš Vyšinský."(53) Hitler přijal leninskou zásadu „odpovědnosti nejbližších příbuzných", přičemž samo­ zřejmě popřel, že je bolševická - podle něho to byl „velmi starý zvyk našich předků" - a pak už pokračovaly popravy podezřelých osob („Chci, aby viseli na háku jako dobytek u řezníka"), byť i v menším měřítku než Stalinovo řádění v letech 1936-8, až do pádu režimu/ 5 4 ) Mezitím se stal Hitlerovým nejbližším rádcem Goebbels, který byl z hlav­ ních nacistů orientován nejsocialističtěji, a zradikalizovaí veškeré válečné úsilí: nařídil totální mobilizaci, odvody žen, zavřel divadla a prosadil jiná dlouho odkládaná opatření. Wehrmacht měla stále ještě 9 miliónů vojáků. Zatímco někteří vedoucí nacisté se pokoušeli jednat se Západem o spo­ lečném postupu proti bolševismu, Hitler ve snaze nějak přežít bezvýchodné obklíčení se přimknul k postavě Friedricha II. Spolu s Goebbelsem četl Carlylův podivný mnohosvazkový životopis pruského monarchy, čímž zasa­ dil zdrcující ránu už tak chatrnému renomé tohoto skotského germanofila/ 55 ) Na vytvoření společné fronty proti Rusku nepomýšlel ani v nejmenším; místo toho přesunul divize na západ a v prosinci 1944 zahájil svou poslední ofenzívu v Ardennách. Rusům to umožnilo podstatný krok kupředu a sovětská moc tím pronikla do srdce Evropy. Hitler zůstal do poslední chvíle výstředním socialistou. Jako Stalin žil v odporném nepohodlí. Když Ciano navštívil jeho hlavní stan v Rastenburgu, byl zděšen a mluvil o osazenstvu jako o neandrtálcích: „Páchlo to tam 56 kuchyní, uniformami a těžkou vojenskou obuví."( ) Byl to koncentrační tábor zkřížený s klášterem - Escorial, ale bez palácové nádhery. Hitler se vskutku podobal Filipu II. svou osamoceností, nepřístupnosti a rozhodností, ale pře­ devším svou mánií pro mapy, nad nimiž trávil celé hodiny, i když byly už

400

401

a hlásal likvidaci „plutokratů" a nastolení syndikalismu. Koncem března 1945 provedl, i když jen na papíře, socialistickou revoluci, která znárodnila všechny firmy zaměstnávající víc než sto dělníků. Než byl chycen a oběšen nohama vzhůru vedle své milenky, vrátil se k své staré silné germanofobii z let 1914-15: „/ tedeschi sono responsabili di tutto - Za tohle všechno můžou Němci", byla jeho poslední slova/ 48 ) V této době byl už jedině Hitler rozhodnut vybojovat válku až do ne­ vyhnutelného konce. Stalin byl vždy připraven vrátit se alespoň na čas k nacisticko-sovětskému paktu. Nabízel Hitlerovi jednání v prosinci 1942 a ještě jednou v létě 1943. Poněvadž se bál, že anglo-americká dlouho­ dobá strategie bude znamenat válku mezi nacisty a sověty až do úplného vyčerpání, poslal na podzim 1943 náměstka ministra zahraničí a někdejšího velvyslance v Berlíně Vladimíra Děkanozova do Stockholmu s návrhem vrátit se k hranicím z roku 1914 a jednat o hospodářských otázkách/ 4 9 ) Není pochyby, že Stalin chtěl vzkřísit svou strategii z roku 1925, tj. vymanévrovat z války a vstoupit do ní až v závěrečné fázi. Jenže v listopadu 1942 při oslavě desetiletého výročí svého puče Hitler prohlásil, že „už nebude nikomu nabízet mír", a toho rozhodnutí se držel, čímž uskutečnil svou hrozbu vy­ slovenou při několika příležitostech už v dvacátých a třicátých letech, že se totiž Německo buď stane vedoucí mocností světa, nebo skončí ka tastrofou. To ušetřilo demokratickým státům škodlivé interní dohadování. Začátkem roku 1942 se totiž ukázalo, že odpovědní činitelé jak v Británii, tak v USA mají na formulaci budoucích podmínek příměří různý názor: jedna strana byla pro „tvrdý", druhá pro „umírněný" přístup. Ve snaze tento rozpor překlenout doporučilo americké ministerstvo zahraničí v květnu 1942 a mini­ sterstvo obrany v prosinci 1942 jako pracovní předpoklad „bezpodmínečnou kapitulaci". Roosevelt, který se chtěl vyhnout Wilsonovým potížím v letech 1918-19, vnutil na konferenci v Casablance tuto myšlenku Churchillovi přes jeho nesouhlas a pak ji jednostranně zveřejnil. Že by však Hitler využil nepřístupnosti Spojenců k dalšímu odporu Němců, jak se Churchill obá­ val, bylo velmi nepravděpodobné/ 5 0 ) Neboť žádná moc v Německu nedo­ kázala Hitlera donutit nebo přemluvit, aby vůbec o míru za jakýchkoli podmínek jednal. Třída německých důstojníků z povolání nebo její zbytek nepodnikala nic, dokud nebylo zřejmé, že invaze Spojenců do Evropy zahájená 6. června 1944 v Normandii bude mít úspěch. 15. července pak poslal maršál Rommel Hitlerovi dálnopis: „Nerovný boj se blíží ke konci. Jsem nucen vás požádat, abyste z této situace neprodleně vyvodil příslušné 51 závěry.'/ ) Když Hitler neodpověděl, byl na něj 20. července 1944 zorgani­ zován tak zvaný junkerský atentát. Kdyby byl Hitler zabit, převzala by moc vojenská diktatura, ale není vůbec jisté, že by byl Roosevelt ochoten s ní

vyjednávat jako v případě Itálie (která byla vyňata z casablanského požadavku „bezpodmínečné kapitulace"). Hitler atentát přežil a vyvodil z toho závěr, že ho osud chrání, protože už dříve několikrát zázračně unikl smrti; prohlásil, že je teď víc než kdy jindy přesvědčen, že dovede velkou společnou věc k zdárnému konci/ 5 2 ) Spiklenci byli většinou aristokraté, kteří měli tradičně výsadu, že směli pracovat na generálním štábu; následkem toho se nemohli opřít o řadové vojsko. Vydá­ vali sice rozkazy, ale nikdo je neposlouchal. Také neměli podporu obyvatelstva a vlivné styky. Hitler si dobře všiml jejich chabého spole­ čenského zázemí a přiklonil se, či vlastně vrátil, doleva. V této poslední fázi obdivoval Stalina víc než kdykoli předtím. Kdyby Stalin žil ještě deset patnáct let, „udělal by z Ruska největší velmoc na světě". Byl sice „bestie", ale bestie „na vysoké úrovni". „Často jsem trpce litoval," stěžoval si Hitler, „že jsem nevyčistil svůj důstojnický sbor jako Stalin." Teď ale leninský „lidový soud" za předsednictví nelítostného kata Rolanda Freislera všecko napraví: „Freisler si už bude vědět rady. Je to náš Vyšinský."(53) Hitler přijal leninskou zásadu „odpovědnosti nejbližších příbuzných", přičemž samo­ zřejmě popřel, že je bolševická - podle něho to byl „velmi starý zvyk našich předků" - a pak už pokračovaly popravy podezřelých osob („Chci, aby viseli na háku jako dobytek u řezníka"), byť i v menším měřítku než Stalinovo řádění v letech 1936-8, až do pádu režimu/ 5 4 ) Mezitím se stal Hitlerovým nejbližším rádcem Goebbels, který byl z hlav­ ních nacistů orientován nejsocialističtěji, a zradikalizovaí veškeré válečné úsilí: nařídil totální mobilizaci, odvody žen, zavřel divadla a prosadil jiná dlouho odkládaná opatření. Wehrmacht měla stále ještě 9 miliónů vojáků. Zatímco někteří vedoucí nacisté se pokoušeli jednat se Západem o spo­ lečném postupu proti bolševismu, Hitler ve snaze nějak přežít bezvýchodné obklíčení se přimknul k postavě Friedricha II. Spolu s Goebbelsem četl Carlylův podivný mnohosvazkový životopis pruského monarchy, čímž zasa­ dil zdrcující ránu už tak chatrnému renomé tohoto skotského germanofila/ 55 ) Na vytvoření společné fronty proti Rusku nepomýšlel ani v nejmenším; místo toho přesunul divize na západ a v prosinci 1944 zahájil svou poslední ofenzívu v Ardennách. Rusům to umožnilo podstatný krok kupředu a sovětská moc tím pronikla do srdce Evropy. Hitler zůstal do poslední chvíle výstředním socialistou. Jako Stalin žil v odporném nepohodlí. Když Ciano navštívil jeho hlavní stan v Rastenburgu, byl zděšen a mluvil o osazenstvu jako o neandrtálcích: „Páchlo to tam 56 kuchyní, uniformami a těžkou vojenskou obuví."( ) Byl to koncentrační tábor zkřížený s klášterem - Escorial, ale bez palácové nádhery. Hitler se vskutku podobal Filipu II. svou osamoceností, nepřístupnosti a rozhodností, ale pře­ devším svou mánií pro mapy, nad nimiž trávil celé hodiny, i když byly už

400

401

následkem válečných změn zastaralé, a vydával rozkazy neexistujícím vojákům, aby dobyli bezvýznamný most nebo pevnůstku. Nejbližší společnicí mu byla fena vlčáka jménem Blondi a její štěně Wolf. Módní berlínský lékař profesor Morell mu dával sulfonamidové a žlázové injekce, glukózu, hormony a tablety proti depresi. Jiný jeho lékař Karl Brandt se vyjádřil, že Hitler je „každým rokem o čtyři až pět let starší". Vlasy mu zešedivčly. Ale zůstala mu pozoruhodná schopnost pracovat až do poslední chvíle. V lednu 1945 se s Goebbelsem přestěhoval do svého bunkru pod ber­ línským kancléřstvím. Oba sálali socialistickým ohněm. „Pod troskami rozbombardovaných měst," jásal Goebbels, „byly konečně pohřbeny posled­ ní takzvané umělecké výtvory měšťáků devatenáctého století."(57) V té době se Hitler živil většinou šlehačkovými dorty - „lidská troska hltající dobroty", vyjádřil se jeden člen jeho kruhu - a v záchvatech radikalismu hlasitě litoval, že nevyhladil německou šlechtu, že dosáhl moci „příliš snadno" a nevyvolal klasickou revoluci, která by „zničila elitu a třídy", že ve Španělsku podporo­ val místo komunistů Franca, že se nestal hlavou osvobozeneckého hnutí koloniálních národů, „zvláště Arabů", že neosvobodil dělnickou třídu od „buržoazních zkamenělin". A zejména ho mrzelo, že byl příliš mírný a ne­ postupoval soustavně s tak skvělou bezohledností jako Stalin, kterého Hitler kvůli tomu „bezmezně obdivoval". Jeden z jeho posledních zaznamenaných výroků 27. dubna 1945, tři dny předtím, než spáchal sebevraždu (není jisto, zda se zastřelil či otrávil), zněl: „Člověk nakonec musí želet toho, že byltaklaskavý."(58) Ještě než zemřel oplakávaje svou „nemístnou shovívavost", dokonal v podstatě největší zločin historie, totiž vyhlazení evropských židů. Takzva­ ná „židovská otázka" byla úběžníkem jeho pohledu na dějiny, základem jeho politických názorů a hlavním programem jeho díla. Vedle zajištění „životní­ ho prostoru - Lebensraumu" a surovin pro „nadřazenou německou rasu Herrenvolk" bylo zničení židovského „bacilu" v jeho líhni v bolševickém Rusku bezprostředním důvodem války. Léta míru 1933-1939 byla pro Hitlerovu antisemitskou politiku i pro všechny jeho ostatní plány pouze obdobím přípravy. Svých cílů - a to je nutno zvlášť zdůraznit - mohl dosáhnout jen válkou a pod pláštěm války. Jako Lenin a Stalin byl i Hitler pro maximální uplatnění sociálního inženýrství. I jemu připadala myšlenka vyhlazení obrovských společenských skupin, jejichž existence ohrožovala jeho historické poslání, zcela přijatelná. Obával se jedině zveřejnění a odporu, které by mu mohly zabránit provést to, co si předsevzal. Válka proto měla pro Hitlera velký význam v tom, že ponořila Německo do ticha a tmy. 1. září 1939 poslal šéfovi kancléřství Philipu Bouhlerovi sdělení, kde nařizoval likvidaci chronicky a nevyléčitelně nemocných. Úkol

prováděli lékaři SS, kteří tak získali praxi pro výběr lidí do plynových komor. Tato akce, při níž bylo zavražděno asi 70.000 Němců, se nedala úplně utajit. Ozvali se dva význační němečtí náboženští představitelé, biskup Wurm z Wůrttembergu a biskup hrabě Galen z Můnsteru - jediný případ, kdy německá hierarchie s úspěchem protestovala proti nacistickým zvěrstvům; dosáhli toho, že od vyhlazovacího programu bylo na Hitlerův telefonický zákrok koncem srpna 1941 upuštěno/ 59 ) Ale „střediska euthanasie" uzavřena nebyla. Zůstala v provozu a zabíjela lidi, kteří zešíleli v koncen­ tračních táborech. S odstupem času lze tuto akci hodnotit jako předchůdce a přípravu velké genocidy, která měla následovat. Pro Hitlera válka začala ve skutečnosti až 22. června 1941. V té době totiž mohl zahájit nejen velký demoliční program pro německou expanzi na východě, ale i rozsáhlou genocidu. Vlastní sled událostí a cíle této taktiky nejsou zcela jasné ani dnes; svědčí to o trvalém proměnlivém chaosu v Hitle­ rově hlavě a o anarchii nacistické organizace. Už 7. října 1939 ustanovil Hitler tajným dekretem Himmlera do nové funkce říšského komisaře pro německou národnost a uložil mu, aby provedl rasové očištění východu a připravil přesídlovací program. Už tehdy bylo zavražděno mnoho polských židů. Není přesně známo, kdy Hitler nařídil zahájit „konečné řešení", ani jaký byl vlastně jeho rozsah a záměr; všechny příkazy dával ústně. V březnu 1941 svolal Himmler první poradu o genocidě a oznámil, že cílem plánovaného ruského tažení je „vyhubit třicet miliónů slovanského obyvatelstva"/60) Koncem téhož měsíce Hitler sám upozornil vyšší důstojní­ ky na vyhlazovací úderné oddíly (Einsatzgruppen), které budou postupovat v týlu německé armády. O dva dny později, 2. dubna, si Alfred Rosenberg po dvouhodinové rozmluvě s Hitlerem poznamenal do svého deníku: „Tohle nechci zapisovat, ale nezapomenu to."(61) Vyhlazovací jednotky SS začaly pracovat současně s invazí a do konce roku 1941 zavraždili na 500.000 ruských židů (i jiných Rusů). Většinou je postříleli. Klíčovým dokumen­ tem genocidy je však zřejmě příkaz, který dal Góring (Vůdcovým jménem) 31. července 1941 Himmlerovu zástupci a šéfu Sicherheitsdienstu Reinhardu Heydrichovi, jemuž Hitler říkal „muž se železným srdcem". Mluví se v něm o totálním řešení (Gesamtlósung) a konečném řešení (Endlósung) „židovské otázky". Góring definoval Heydrichovi pojem „konečný" ústně ve smyslu Hitlerových ústních příkazů: podle výpovědi Adolfa Eichmanna, Heydrichova zástupce, který byl souzen v roce 1961, to znamenalo „plánovitou biologickou likvidaci židovské rasy ve východních územích". 62 Zahájení akce bylo stanoveno na duben 1942, aby byl čas na přípravu/ ) Výkonnou poradu, kde se pod vedením Heydricha projednávaly podrobnosti, svolal Eichmann na 20. ledna 1942 do Wannsee. Dnes už víme o nacistických vražedných metodách dost. Od června 1941 Rudolf Hoess, velitel koncen-

402

403

následkem válečných změn zastaralé, a vydával rozkazy neexistujícím vojákům, aby dobyli bezvýznamný most nebo pevnůstku. Nejbližší společnicí mu byla fena vlčáka jménem Blondi a její štěně Wolf. Módní berlínský lékař profesor Morell mu dával sulfonamidové a žlázové injekce, glukózu, hormony a tablety proti depresi. Jiný jeho lékař Karl Brandt se vyjádřil, že Hitler je „každým rokem o čtyři až pět let starší". Vlasy mu zešedivčly. Ale zůstala mu pozoruhodná schopnost pracovat až do poslední chvíle. V lednu 1945 se s Goebbelsem přestěhoval do svého bunkru pod ber­ línským kancléřstvím. Oba sálali socialistickým ohněm. „Pod troskami rozbombardovaných měst," jásal Goebbels, „byly konečně pohřbeny posled­ ní takzvané umělecké výtvory měšťáků devatenáctého století."(57) V té době se Hitler živil většinou šlehačkovými dorty - „lidská troska hltající dobroty", vyjádřil se jeden člen jeho kruhu - a v záchvatech radikalismu hlasitě litoval, že nevyhladil německou šlechtu, že dosáhl moci „příliš snadno" a nevyvolal klasickou revoluci, která by „zničila elitu a třídy", že ve Španělsku podporo­ val místo komunistů Franca, že se nestal hlavou osvobozeneckého hnutí koloniálních národů, „zvláště Arabů", že neosvobodil dělnickou třídu od „buržoazních zkamenělin". A zejména ho mrzelo, že byl příliš mírný a ne­ postupoval soustavně s tak skvělou bezohledností jako Stalin, kterého Hitler kvůli tomu „bezmezně obdivoval". Jeden z jeho posledních zaznamenaných výroků 27. dubna 1945, tři dny předtím, než spáchal sebevraždu (není jisto, zda se zastřelil či otrávil), zněl: „Člověk nakonec musí želet toho, že byltaklaskavý."(58) Ještě než zemřel oplakávaje svou „nemístnou shovívavost", dokonal v podstatě největší zločin historie, totiž vyhlazení evropských židů. Takzva­ ná „židovská otázka" byla úběžníkem jeho pohledu na dějiny, základem jeho politických názorů a hlavním programem jeho díla. Vedle zajištění „životní­ ho prostoru - Lebensraumu" a surovin pro „nadřazenou německou rasu Herrenvolk" bylo zničení židovského „bacilu" v jeho líhni v bolševickém Rusku bezprostředním důvodem války. Léta míru 1933-1939 byla pro Hitlerovu antisemitskou politiku i pro všechny jeho ostatní plány pouze obdobím přípravy. Svých cílů - a to je nutno zvlášť zdůraznit - mohl dosáhnout jen válkou a pod pláštěm války. Jako Lenin a Stalin byl i Hitler pro maximální uplatnění sociálního inženýrství. I jemu připadala myšlenka vyhlazení obrovských společenských skupin, jejichž existence ohrožovala jeho historické poslání, zcela přijatelná. Obával se jedině zveřejnění a odporu, které by mu mohly zabránit provést to, co si předsevzal. Válka proto měla pro Hitlera velký význam v tom, že ponořila Německo do ticha a tmy. 1. září 1939 poslal šéfovi kancléřství Philipu Bouhlerovi sdělení, kde nařizoval likvidaci chronicky a nevyléčitelně nemocných. Úkol

prováděli lékaři SS, kteří tak získali praxi pro výběr lidí do plynových komor. Tato akce, při níž bylo zavražděno asi 70.000 Němců, se nedala úplně utajit. Ozvali se dva význační němečtí náboženští představitelé, biskup Wurm z Wůrttembergu a biskup hrabě Galen z Můnsteru - jediný případ, kdy německá hierarchie s úspěchem protestovala proti nacistickým zvěrstvům; dosáhli toho, že od vyhlazovacího programu bylo na Hitlerův telefonický zákrok koncem srpna 1941 upuštěno/ 59 ) Ale „střediska euthanasie" uzavřena nebyla. Zůstala v provozu a zabíjela lidi, kteří zešíleli v koncen­ tračních táborech. S odstupem času lze tuto akci hodnotit jako předchůdce a přípravu velké genocidy, která měla následovat. Pro Hitlera válka začala ve skutečnosti až 22. června 1941. V té době totiž mohl zahájit nejen velký demoliční program pro německou expanzi na východě, ale i rozsáhlou genocidu. Vlastní sled událostí a cíle této taktiky nejsou zcela jasné ani dnes; svědčí to o trvalém proměnlivém chaosu v Hitle­ rově hlavě a o anarchii nacistické organizace. Už 7. října 1939 ustanovil Hitler tajným dekretem Himmlera do nové funkce říšského komisaře pro německou národnost a uložil mu, aby provedl rasové očištění východu a připravil přesídlovací program. Už tehdy bylo zavražděno mnoho polských židů. Není přesně známo, kdy Hitler nařídil zahájit „konečné řešení", ani jaký byl vlastně jeho rozsah a záměr; všechny příkazy dával ústně. V březnu 1941 svolal Himmler první poradu o genocidě a oznámil, že cílem plánovaného ruského tažení je „vyhubit třicet miliónů slovanského obyvatelstva"/60) Koncem téhož měsíce Hitler sám upozornil vyšší důstojní­ ky na vyhlazovací úderné oddíly (Einsatzgruppen), které budou postupovat v týlu německé armády. O dva dny později, 2. dubna, si Alfred Rosenberg po dvouhodinové rozmluvě s Hitlerem poznamenal do svého deníku: „Tohle nechci zapisovat, ale nezapomenu to."(61) Vyhlazovací jednotky SS začaly pracovat současně s invazí a do konce roku 1941 zavraždili na 500.000 ruských židů (i jiných Rusů). Většinou je postříleli. Klíčovým dokumen­ tem genocidy je však zřejmě příkaz, který dal Góring (Vůdcovým jménem) 31. července 1941 Himmlerovu zástupci a šéfu Sicherheitsdienstu Reinhardu Heydrichovi, jemuž Hitler říkal „muž se železným srdcem". Mluví se v něm o totálním řešení (Gesamtlósung) a konečném řešení (Endlósung) „židovské otázky". Góring definoval Heydrichovi pojem „konečný" ústně ve smyslu Hitlerových ústních příkazů: podle výpovědi Adolfa Eichmanna, Heydrichova zástupce, který byl souzen v roce 1961, to znamenalo „plánovitou biologickou likvidaci židovské rasy ve východních územích". 62 Zahájení akce bylo stanoveno na duben 1942, aby byl čas na přípravu/ ) Výkonnou poradu, kde se pod vedením Heydricha projednávaly podrobnosti, svolal Eichmann na 20. ledna 1942 do Wannsee. Dnes už víme o nacistických vražedných metodách dost. Od června 1941 Rudolf Hoess, velitel koncen-

402

403

tračního tábora „A" v Osvětimi-Brzezince, zkoušel podle Himmlerových příkazů různé způsoby. Střílet včzně byla pomalá a špinavá práce. Kysličník uhelnatý také působil příliš dlouho. V srpnu 1941 použil Hoess pro další pokus 500 sovětských zajatců a provedl hromadnou vraždu cyklo­ nem B. Vyráběla ho jako odhmyzovací prostředek filiálka I. G. Farben firma Degesch. Hoessovi, když objevil cyklon B, prý „spadl kámen ze srdce"/ 6 3 ) Esesáci pak objednali obrovské množství plynu s výhradou, že musí být vynechána „varovná" složka, která upozorňuje na jeho jedovatost. Násled­ kem toho se v letech 1942-4 příjmy I. G. Farben zdvojnásobily a nejméně jeden z jejích ředitelů věděl, nač se plynu používá. Výrobce se však zmohl pouze na protest, že vynechání varovného zápachu by mohlo ohrozit jeho patent C64) „Konečné řešení" probíhalo od jara 1942. Poprvé byl plyn použit v Belsenu. Tento koncentrační tábor měl kapacitu 15.000 mrtvých denně. Další měsíc začal fungovat Sobibor (20.000 denně), Treblinka a Majdanek (25.000) a Osvětim, kterou Hoess nazval „největším vyhlazovacím zaříze­ ním všech dob". Dokladů o genocidě je nesmírné množství/ 65 ) Čísla jsou neuvěřitelná. V prosinci 1941 měl Hitler v moci 8,700.000 židů. Z nich do jara 1945 povraždil nejméně 5,800.000:2,600.000 z Polska, 750.000 z Ruska, 750.000 z Rumunska, 402.000 z Maďarska, 277.000 z Československa, 180.000 z Německa, 104.000 z Litvy, 106.000 z Holandska, 83.000 z Francie, 70.000 z Lotyšska, po 65.000 z Řecka a z Rakouska, 60.000 z Jugoslávie, 40.000 z Bulharska, 28.000 z Belgie a 9.000 z Itálie. V Osvětimi, kde zahynu­ ly 2 milióny osob, se vraždění provádělo jako velkokapacitní průmyslový proces. Německé firmy soutěžily v nabídkách na „zpracovatelské jednotky", které musely mít „výkon 2.000 těl za 12 hodin". Pět pecí dodala německá firma Topt a spol. z Erfurtu. Plynové komory projektovala pod názvem „umrlčí sklepy" německá zbrojařská akciová společnost na základě specifi­ kace požadující „neprodyšně uzavíratelné dveře s gumovým těsněním a průzorem z dvojitého osmimilimetrového skla typ 100/192". W T e r é n n a d umrlčími komorami měl udržovaný trávník přerušovaný betonovými hřiby k zamaskování šachet, jimiž „zdravotníci" sypali dolů ametystově modrý cyklon B. Vězni určení k likvidaci byli posíláni do plynových komor pod záminkou, že to jsou lázně, kde se budou koupat, a v první chvíli si nevšimli plynu vycházejícího z dírkovaných kovových sloupů: Pak ucítili plyn a nastal úprk od smrtonosných sloupů. Nakonec se všichni natlačili k obrovským kovovým dveřím s malým okénkem, kde utvořili lepkavou zkrvavenou pyramidu promodralých tél, která se ještě ve smrti šplhala a drápala jedno přes druhé. O pětadvacet minut později elektrické vývěvy vysály otrávený vzduch a nastoupilo židovské Sonderkommando v plynových maskách a gumových holínkách s hadicemi. Jejich prvním úkolem bylo spláchnout krev a fekálie a rozebrat

404

háky a provazy hromadu spletených těl. Pak začalo příšerné pátrání po zlatě, vyrážení zubů a odstraňování vlasů, které Němci považovali za strategický materiál. Mrtvoly pak nastoupily cestu výtahem nebo železničními vagóny do pecí a mlýnů, jež spečené části rozdrtily na jemný popel, který potom nákladní auta sypala do řeky Soty.(67) Z úsporných důvodů bylo časío použito nedostatečné množství dosti drahého plynu, takže zdravé oběti upadly pouze do bezvědomí a byly pak spalovány zaživa/ 68 ) Jako většina nacistických akcí i „konečné řešení" degenerovalo na administrativní zmatek, kde levice neví, co dělá pravice. Podobně jako v sovětských koncentračních táborech vnitřní organizaci ovládali profesio­ nální zločinci, obávaní kápové. Eichmannovi a Hoessovi se postupně vymklo všechno z rukou. Celá myšlenka koncentračních táborů měla zásadně proti­ chůdné cíle. Hitler chtěl vyvraždit židy (a mnoho jiných skupin) za každou cenu. Vztekle odmítal stížnosti vojenských odborníku, že zásobování zoufa­ lých bojů na východní frontě zdržují transporty miliónů vězňů z jednoho konce Evropy na druhý (vlaky mívaly až sto dobytčích nebo jiných vagó­ nů a byly přecpány desítkami tisíc osob). Himmler naopak chtěl rozšířit svůj esesácký „stát ve státě" na obrovskou průmyslovou a budovatelskou říši, která by během války stále větší měrou zajišťovala zásobování armá­ dy a po válce se věnovala Hitlerovým osídlovacím plánům na východě, kde mělo být umístěno 150 miliónů lidí. Tento druhý úkol by trval dvacet let a vyžadoval by práci 14,450.000 otroků s přípustnou úmrtností 10% ročně/ 69 ) Toto číslo není tak fantastické, jak se zdá. V srpnu 1944 pracovalo jen v německém průmyslu 7,652.000 cizinců; z toho bylo 1,930.000 válečných 70 zajatců a přes 5.000 osob nasazených či deportovaných na nucené práce/ ) Himmler chtěl využít válku k vytvoření základu své otrokářské říše, a proto neměl zájem na zabíjení židů, pokud mohli pro něj pracovat a pokud mohl za jejich dřinu v koncentračních táborech dostat pro esesácké pokladny slušné peníze od Kruppa, Siemense, I. G. Farben, Rheinmetallu, Messerschmidta, Heinkela a jiných velkých firem. Koncem roku 1944 bylo různým průmyslníkům „pronajato" přes 500.000 vězňů. Kromě toho měl Himmler ještě vlastní továrny, kde často pracovali „ulití" židé, jejichž existenci Hitlerovi zatajil/ 71 ) Himmler řešil tento problém kompromisně: zapojil tábory smrti do průmyslové výroby a dřel a využíval vězně tak dlouho, až už byli vhodní jen pro plynové komory. Osvětim zaujímá v této příšerné historii zvlášť potupné místo nejen pro svůj gigantický rozsah, ale i proto, že byla úmyslně vybrána pro takový kompromis. Založili ji esesáci společně s I. G. Farben jako podnik pro výrobu syntetického kaučuku a benzínu. Rozsáhlý kombinát se 405

tračního tábora „A" v Osvětimi-Brzezince, zkoušel podle Himmlerových příkazů různé způsoby. Střílet včzně byla pomalá a špinavá práce. Kysličník uhelnatý také působil příliš dlouho. V srpnu 1941 použil Hoess pro další pokus 500 sovětských zajatců a provedl hromadnou vraždu cyklo­ nem B. Vyráběla ho jako odhmyzovací prostředek filiálka I. G. Farben firma Degesch. Hoessovi, když objevil cyklon B, prý „spadl kámen ze srdce"/ 6 3 ) Esesáci pak objednali obrovské množství plynu s výhradou, že musí být vynechána „varovná" složka, která upozorňuje na jeho jedovatost. Násled­ kem toho se v letech 1942-4 příjmy I. G. Farben zdvojnásobily a nejméně jeden z jejích ředitelů věděl, nač se plynu používá. Výrobce se však zmohl pouze na protest, že vynechání varovného zápachu by mohlo ohrozit jeho patent C64) „Konečné řešení" probíhalo od jara 1942. Poprvé byl plyn použit v Belsenu. Tento koncentrační tábor měl kapacitu 15.000 mrtvých denně. Další měsíc začal fungovat Sobibor (20.000 denně), Treblinka a Majdanek (25.000) a Osvětim, kterou Hoess nazval „největším vyhlazovacím zaříze­ ním všech dob". Dokladů o genocidě je nesmírné množství/ 65 ) Čísla jsou neuvěřitelná. V prosinci 1941 měl Hitler v moci 8,700.000 židů. Z nich do jara 1945 povraždil nejméně 5,800.000:2,600.000 z Polska, 750.000 z Ruska, 750.000 z Rumunska, 402.000 z Maďarska, 277.000 z Československa, 180.000 z Německa, 104.000 z Litvy, 106.000 z Holandska, 83.000 z Francie, 70.000 z Lotyšska, po 65.000 z Řecka a z Rakouska, 60.000 z Jugoslávie, 40.000 z Bulharska, 28.000 z Belgie a 9.000 z Itálie. V Osvětimi, kde zahynu­ ly 2 milióny osob, se vraždění provádělo jako velkokapacitní průmyslový proces. Německé firmy soutěžily v nabídkách na „zpracovatelské jednotky", které musely mít „výkon 2.000 těl za 12 hodin". Pět pecí dodala německá firma Topt a spol. z Erfurtu. Plynové komory projektovala pod názvem „umrlčí sklepy" německá zbrojařská akciová společnost na základě specifi­ kace požadující „neprodyšně uzavíratelné dveře s gumovým těsněním a průzorem z dvojitého osmimilimetrového skla typ 100/192". W T e r é n n a d umrlčími komorami měl udržovaný trávník přerušovaný betonovými hřiby k zamaskování šachet, jimiž „zdravotníci" sypali dolů ametystově modrý cyklon B. Vězni určení k likvidaci byli posíláni do plynových komor pod záminkou, že to jsou lázně, kde se budou koupat, a v první chvíli si nevšimli plynu vycházejícího z dírkovaných kovových sloupů: Pak ucítili plyn a nastal úprk od smrtonosných sloupů. Nakonec se všichni natlačili k obrovským kovovým dveřím s malým okénkem, kde utvořili lepkavou zkrvavenou pyramidu promodralých tél, která se ještě ve smrti šplhala a drápala jedno přes druhé. O pětadvacet minut později elektrické vývěvy vysály otrávený vzduch a nastoupilo židovské Sonderkommando v plynových maskách a gumových holínkách s hadicemi. Jejich prvním úkolem bylo spláchnout krev a fekálie a rozebrat

404

háky a provazy hromadu spletených těl. Pak začalo příšerné pátrání po zlatě, vyrážení zubů a odstraňování vlasů, které Němci považovali za strategický materiál. Mrtvoly pak nastoupily cestu výtahem nebo železničními vagóny do pecí a mlýnů, jež spečené části rozdrtily na jemný popel, který potom nákladní auta sypala do řeky Soty.(67) Z úsporných důvodů bylo časío použito nedostatečné množství dosti drahého plynu, takže zdravé oběti upadly pouze do bezvědomí a byly pak spalovány zaživa/ 68 ) Jako většina nacistických akcí i „konečné řešení" degenerovalo na administrativní zmatek, kde levice neví, co dělá pravice. Podobně jako v sovětských koncentračních táborech vnitřní organizaci ovládali profesio­ nální zločinci, obávaní kápové. Eichmannovi a Hoessovi se postupně vymklo všechno z rukou. Celá myšlenka koncentračních táborů měla zásadně proti­ chůdné cíle. Hitler chtěl vyvraždit židy (a mnoho jiných skupin) za každou cenu. Vztekle odmítal stížnosti vojenských odborníku, že zásobování zoufa­ lých bojů na východní frontě zdržují transporty miliónů vězňů z jednoho konce Evropy na druhý (vlaky mívaly až sto dobytčích nebo jiných vagó­ nů a byly přecpány desítkami tisíc osob). Himmler naopak chtěl rozšířit svůj esesácký „stát ve státě" na obrovskou průmyslovou a budovatelskou říši, která by během války stále větší měrou zajišťovala zásobování armá­ dy a po válce se věnovala Hitlerovým osídlovacím plánům na východě, kde mělo být umístěno 150 miliónů lidí. Tento druhý úkol by trval dvacet let a vyžadoval by práci 14,450.000 otroků s přípustnou úmrtností 10% ročně/ 69 ) Toto číslo není tak fantastické, jak se zdá. V srpnu 1944 pracovalo jen v německém průmyslu 7,652.000 cizinců; z toho bylo 1,930.000 válečných 70 zajatců a přes 5.000 osob nasazených či deportovaných na nucené práce/ ) Himmler chtěl využít válku k vytvoření základu své otrokářské říše, a proto neměl zájem na zabíjení židů, pokud mohli pro něj pracovat a pokud mohl za jejich dřinu v koncentračních táborech dostat pro esesácké pokladny slušné peníze od Kruppa, Siemense, I. G. Farben, Rheinmetallu, Messerschmidta, Heinkela a jiných velkých firem. Koncem roku 1944 bylo různým průmyslníkům „pronajato" přes 500.000 vězňů. Kromě toho měl Himmler ještě vlastní továrny, kde často pracovali „ulití" židé, jejichž existenci Hitlerovi zatajil/ 71 ) Himmler řešil tento problém kompromisně: zapojil tábory smrti do průmyslové výroby a dřel a využíval vězně tak dlouho, až už byli vhodní jen pro plynové komory. Osvětim zaujímá v této příšerné historii zvlášť potupné místo nejen pro svůj gigantický rozsah, ale i proto, že byla úmyslně vybrána pro takový kompromis. Založili ji esesáci společně s I. G. Farben jako podnik pro výrobu syntetického kaučuku a benzínu. Rozsáhlý kombinát se 405

skládal z původního koncentračního tábora A-l, dále z vyhlazovacího zaří­ zení A-2 v Brzezince. A-3 byl závod Buna na výrobu umělého kaučuku a benzínu a A-4 koncentrační tábor I. G. Farben v Monovicích. I. G. Farben měla zvláštní „odbor pro Osvětim" s hasiči a táborovou policií ozbrojenou karabáči; vedení si však stěžovalo na hluk a časté bití, které prováděli kápové, a žádalo, aby se tyto úkony odbývaly ve vlastním koncentračním táboře a nikoli na pracovišti. Když přijely vlaky s vězni, nastalo třídění: zdraví byli posláni do Monovic, slabí, nemocní, ženy a děti šli rovnou do tábora smrti. Dělníci v monovické Buně začínali ve 3 hodiny ráno, museli se pohybovat poklusem, i když tahali těžká břemena, a při práci byli omezeni na úsek deseti čtverečních metrů. Přestávky na odpočinek neexistovaly, a kdo opustil svůj úsek, byl zastřelen pro „pokus o útěk". Každý den se trestalo bitím, několi­ krát za týden byly popravy oběšením. V poledne dostávali vězni polévku z brambor a řípy, večer kus chleba. Vedoucí nucených prací Fritz Saukel vydal ustanovení: „Každého je třeba živit, umístit a zacházet s ním tak, aby byl co nejvíc využit při minimální režii."( 72 ) Vězni na tom byli ještě hůř než otroci: jen v Osvětimi se jich 25.000 doslova udřelo k smrti. Každé ráno dozorce přidělující práci vybíral nemocné do plynu. I.G.Farben vedla záznamy včetně závěrečných pokynů: Nach Birkenau (Brzezinka). Průměrný úbytek váhy byl 3 až 5 kg týdně, takže normálně živený člověk mohl nahrazovat ztráty ze svých tělesných zásob nanejvýš po dobu tří měsíců (déle než ve většině ruských táborů stejného typu). Vězni spotře­ bovali svou váhu a nakonec umírali vyčerpáním. Historik Borkin napsal: I. G. Farben snížila lidskou práci na spotřební surovinu, z které se dá systematicky extrahovat minerál života. Když pak už žádná energie nezbyla, živý odpad byl transportován do plynových komor a spalovacích pecí vyhlazovacího tábora v Brzezince, kde ho esesáci znovu zapojili do německého válečného hospodářství - zlaté zuby Říšské bance, vlasy na matrace a tuk na mýdlo/ ' Skrovné svršky, které si mrtví přinesli do Osvětimi, byly „úředně zkon­ fiskovány" a poslány do Německa. Za šest týdnů, od 1. prosince 1944 do 15. ledna 1945, to bylo 222.269 mužských obleků včetně spodního prádla, 192.652 ženských šatů a 99.922 souprav dětského oblečení/ 7 4 ) Přes všech­ no toto hrůzné a sprosté škrtilství, které charakterizuje totalitní stát, Osvětim byla naprosté hospodářské fiasko. Vyrobila jen velmi málo syntetického benzínu a vůbec žádný butadien-styrenový kaučuk. V obecném rámci genocidy, jíž padly za oběť milióny Poláků, Rusů a židů, se vyskytlo mnoho bizarních forem krutosti. Himmlerovým výnosem Lebensbom z 28. října 1939 se zřizovaly chovné statky pro ideální árijce a pracovnice SS pátraly v koncentračních táborech po dětech árijského typu a posílaly je do těchto institucí, neboť „ještě za současné

generace se obyvatelstvo Říše mělo stát národem 120 miliónů germánských duší". Himmler, který obdivoval štíhlou postavu lorda Halifaxe, nařídil, aby německé „plemenné samice" dostávaly ovesnou kaši: Angličané, zejména anglická šlechta, se živí převážné tímto druhem potravy.... Považuje se to za velmi správné. Pravé tito lidé, muži i ženy, vynikají štíhlou postavou. A proto by si matky v našich domovech měly zvyknout na poridž a dávat ho svým dětem. Heil Hitler!^ Na druhé straně spektra 350 doktorů SS (na každých 300 lékařů v Ně­ mecku připadal jeden) provádělo v koncentračních táborech pokusy na vězních. Dr. Sigmund Rascher jich například v Dachau při svých pokusech s nízkou teplotou zavraždil stovky a žádal, aby byl přeložen do Osvětimi: „Tamější tábor je tak rozsáhlý, že má práce vzbudí méně pozornosti. Protože zmrazované osoby křičí!" Polské dívky, kterým se říkalo „pokusní králíci", byly kvůli sulfonamidovým testům infikovány gangrénou. Velké množství ruských vězňů bylo sterilizováno rentgenovými paprsky. V Sachsenhausenu dávali injekce viru hepatitidy, v Ravensbrucku, což byl koncentrační tábor jen pro ženy, vstřikovali do dělohy za účelem sterilizace tekutinu působící záněty, na katolických knězích v Dachau se dělaly pokusy s flegmónou, v Bu­ chenwaldu se očkovalo tyfovým bacilem, dělaly se pokusy s transplantací kostí a u cikánů s nuceným pitím mořské vody. V Oranienburgu byli vybraní židé posláni do plynu, aby Himmler získal pro svou sbírku koster „židobolševické komisaře, kteří představují odporné, avšak charakte­ ristické vlastnosti podčlověka".( 76 ) V určitém smyslu byl tento „zločin bez jména", jak ho nazval Churchill, zločinem celého národa. Genocida i přes svůj obrovský rozsah byla od začátku do konce programem utajovaným. Hitler se o ní nezmínil ani jednou, dokonce ani v nekonečných bombastických tirádách, které jsou předmětem jeho Rozhovorů a jiných dokumentů. Se sadistickým zaujetím sledoval v červenci 1944 brutální masakrování spiklenců a znovu a znovu si dával promítat film o jejich řeznických popravách, ale koncentrační tábory, natož tábory smrti, nenavštívil nikdy. Jeho obrovská nenávistná vůle uvedla celou akci do pohybu a udržovala ji v chodu, dokud se její účel v podstatě nesplnil. Ale byla to nenávist abstraktní. Jako by měl strach, že i jeho silná vůle by se rozložila, kdyby ty milióny odsouzených shlédl na vlastní oči: že by nedokázal provést to, co považoval za největší službu německé „kultuře". Nad vražděním urozených generálů, které znal a kterými pohrdal, slintal blahem; avšak likvidace celých etnických, rasových a náboženských skupin byla pouhou nechutnou povinností. Lenin se choval naprosto stejným způsobem. Také Stalin, který se rád díval nepozorován na trápení svých bývalých soudruhů v soudní síni, nikdy nenavštívil vězeňské cely v Lubjance ani nevkročil do táborů smrti.

406

407

skládal z původního koncentračního tábora A-l, dále z vyhlazovacího zaří­ zení A-2 v Brzezince. A-3 byl závod Buna na výrobu umělého kaučuku a benzínu a A-4 koncentrační tábor I. G. Farben v Monovicích. I. G. Farben měla zvláštní „odbor pro Osvětim" s hasiči a táborovou policií ozbrojenou karabáči; vedení si však stěžovalo na hluk a časté bití, které prováděli kápové, a žádalo, aby se tyto úkony odbývaly ve vlastním koncentračním táboře a nikoli na pracovišti. Když přijely vlaky s vězni, nastalo třídění: zdraví byli posláni do Monovic, slabí, nemocní, ženy a děti šli rovnou do tábora smrti. Dělníci v monovické Buně začínali ve 3 hodiny ráno, museli se pohybovat poklusem, i když tahali těžká břemena, a při práci byli omezeni na úsek deseti čtverečních metrů. Přestávky na odpočinek neexistovaly, a kdo opustil svůj úsek, byl zastřelen pro „pokus o útěk". Každý den se trestalo bitím, několi­ krát za týden byly popravy oběšením. V poledne dostávali vězni polévku z brambor a řípy, večer kus chleba. Vedoucí nucených prací Fritz Saukel vydal ustanovení: „Každého je třeba živit, umístit a zacházet s ním tak, aby byl co nejvíc využit při minimální režii."( 72 ) Vězni na tom byli ještě hůř než otroci: jen v Osvětimi se jich 25.000 doslova udřelo k smrti. Každé ráno dozorce přidělující práci vybíral nemocné do plynu. I.G.Farben vedla záznamy včetně závěrečných pokynů: Nach Birkenau (Brzezinka). Průměrný úbytek váhy byl 3 až 5 kg týdně, takže normálně živený člověk mohl nahrazovat ztráty ze svých tělesných zásob nanejvýš po dobu tří měsíců (déle než ve většině ruských táborů stejného typu). Vězni spotře­ bovali svou váhu a nakonec umírali vyčerpáním. Historik Borkin napsal: I. G. Farben snížila lidskou práci na spotřební surovinu, z které se dá systematicky extrahovat minerál života. Když pak už žádná energie nezbyla, živý odpad byl transportován do plynových komor a spalovacích pecí vyhlazovacího tábora v Brzezince, kde ho esesáci znovu zapojili do německého válečného hospodářství - zlaté zuby Říšské bance, vlasy na matrace a tuk na mýdlo/ ' Skrovné svršky, které si mrtví přinesli do Osvětimi, byly „úředně zkon­ fiskovány" a poslány do Německa. Za šest týdnů, od 1. prosince 1944 do 15. ledna 1945, to bylo 222.269 mužských obleků včetně spodního prádla, 192.652 ženských šatů a 99.922 souprav dětského oblečení/ 7 4 ) Přes všech­ no toto hrůzné a sprosté škrtilství, které charakterizuje totalitní stát, Osvětim byla naprosté hospodářské fiasko. Vyrobila jen velmi málo syntetického benzínu a vůbec žádný butadien-styrenový kaučuk. V obecném rámci genocidy, jíž padly za oběť milióny Poláků, Rusů a židů, se vyskytlo mnoho bizarních forem krutosti. Himmlerovým výnosem Lebensbom z 28. října 1939 se zřizovaly chovné statky pro ideální árijce a pracovnice SS pátraly v koncentračních táborech po dětech árijského typu a posílaly je do těchto institucí, neboť „ještě za současné

generace se obyvatelstvo Říše mělo stát národem 120 miliónů germánských duší". Himmler, který obdivoval štíhlou postavu lorda Halifaxe, nařídil, aby německé „plemenné samice" dostávaly ovesnou kaši: Angličané, zejména anglická šlechta, se živí převážné tímto druhem potravy.... Považuje se to za velmi správné. Pravé tito lidé, muži i ženy, vynikají štíhlou postavou. A proto by si matky v našich domovech měly zvyknout na poridž a dávat ho svým dětem. Heil Hitler!^ Na druhé straně spektra 350 doktorů SS (na každých 300 lékařů v Ně­ mecku připadal jeden) provádělo v koncentračních táborech pokusy na vězních. Dr. Sigmund Rascher jich například v Dachau při svých pokusech s nízkou teplotou zavraždil stovky a žádal, aby byl přeložen do Osvětimi: „Tamější tábor je tak rozsáhlý, že má práce vzbudí méně pozornosti. Protože zmrazované osoby křičí!" Polské dívky, kterým se říkalo „pokusní králíci", byly kvůli sulfonamidovým testům infikovány gangrénou. Velké množství ruských vězňů bylo sterilizováno rentgenovými paprsky. V Sachsenhausenu dávali injekce viru hepatitidy, v Ravensbrucku, což byl koncentrační tábor jen pro ženy, vstřikovali do dělohy za účelem sterilizace tekutinu působící záněty, na katolických knězích v Dachau se dělaly pokusy s flegmónou, v Bu­ chenwaldu se očkovalo tyfovým bacilem, dělaly se pokusy s transplantací kostí a u cikánů s nuceným pitím mořské vody. V Oranienburgu byli vybraní židé posláni do plynu, aby Himmler získal pro svou sbírku koster „židobolševické komisaře, kteří představují odporné, avšak charakte­ ristické vlastnosti podčlověka".( 76 ) V určitém smyslu byl tento „zločin bez jména", jak ho nazval Churchill, zločinem celého národa. Genocida i přes svůj obrovský rozsah byla od začátku do konce programem utajovaným. Hitler se o ní nezmínil ani jednou, dokonce ani v nekonečných bombastických tirádách, které jsou předmětem jeho Rozhovorů a jiných dokumentů. Se sadistickým zaujetím sledoval v červenci 1944 brutální masakrování spiklenců a znovu a znovu si dával promítat film o jejich řeznických popravách, ale koncentrační tábory, natož tábory smrti, nenavštívil nikdy. Jeho obrovská nenávistná vůle uvedla celou akci do pohybu a udržovala ji v chodu, dokud se její účel v podstatě nesplnil. Ale byla to nenávist abstraktní. Jako by měl strach, že i jeho silná vůle by se rozložila, kdyby ty milióny odsouzených shlédl na vlastní oči: že by nedokázal provést to, co považoval za největší službu německé „kultuře". Nad vražděním urozených generálů, které znal a kterými pohrdal, slintal blahem; avšak likvidace celých etnických, rasových a náboženských skupin byla pouhou nechutnou povinností. Lenin se choval naprosto stejným způsobem. Také Stalin, který se rád díval nepozorován na trápení svých bývalých soudruhů v soudní síni, nikdy nenavštívil vězeňské cely v Lubjance ani nevkročil do táborů smrti.

406

407

Celý program genocidy byl na všech stupních, počínajíc Hitlerovým mlčením až po nejnižší šarže, poznamenán nevysloveným a nevýslovným pocitem viny. Dokonce i Himmler, tento archetyp kněžourského revolucio­ náře, který dohlížel na všechny podrobnosti zločinu, navštívil Osvětim jen dvakrát. Jako všechny totalitní systémy i nacisté si vytvořili lživou hantýrku, aby zamaskovali konkrétní hrůzy mravního relativismu. Pro vraždy používali esesáci výrazů jako „zvláštní zacházení" „(Sonderbehandlung)", „nové osídlení", „generální linie", „akt svrchovanosti mimo soudní pravo­ moc" a především „poslat na východ".( 77 ) Jako u vražd v roce 1934, které byly hlavním zločinem, jenž pak zplodil další kolosální zločiny, národ propadl spikleneckému mlčení. 4. října 1943 řekl Himmler generálmajorům SS: „Mezi sebou o tom můžeme mluvit zcela otevřeně - ale veřejně se o tom zmiňovat nebudeme." Jako bylo v roce 1934 jejich povinností „postavit ka­ marády, kteří sešli ze správné cesty, ke zdi a zastřelit", tak je teď jejich povinností „vyhladit židovskou rasu". O vraždách v roce 1934 se veřejně nemluvilo a stejně i teď je třeba mlčet. 29. května 1944 sdělil gauleitrům, že do konce roku musí být všichni židé mrtví: Víte o tom teď všechno a raději si to nechtě pro sebe. Snad někdy později, o hodně později, bychom mohli uvažovat, fekneme-li o tom německému lidu něco víc. Ale myslím, že raději ne! Odpovědnost jsme vzali na sebe my, jak za myšlenku, tak za její provedení, a mám za to, že by tohle tajemství mělo s námi jít do hrobu/78) Bezpečnostní opatření týkající se táborů smrti byla proto velmi důmyslná. Manželka německého důstojníka, která na jedné železniční křižovatce nastoupila omylem do vlaku smrti, musela také do plynu, aby neprozradila, co viděla. Z Osvětimi nevyváži živ nikdo; teprve v srpnu 1944 se odtud podařilo uprchnout dvěma slovenským židům. Ale i tak milióny Němců věděly, že se s židy děje něco hrozného. Jen u SS bylo 900.000 osob. Bezpočtu Němců slyšelo a vidělo dlouhé vlaky rachotící nocí a věděli, co to znamená, jak dosvědčuje jeden dochovaný výrok: „Zatracený židáci - ani 79 v noci nenechaj člověka vyspat."( ) Otrokářský systém zasahoval hluboko do německé průmyslové výroby. Už v letech 1916-18 využívali Němci, jak jsme se zmínili, otrocké práce a dřiny do úplného tělesného vyčerpání; byla to reakce národa na válku, podstatná část „válečného socialismu", který Lenin tolik obdivoval. Rasové šílenství bylo v německé kultuře hluboce zako­ řeněno a libovaly si v něm celé generace intelektuálů. Bylo dávno před Hitlerem a u srovnání s jeho intenzitou se Hitler jevil jako trpaslík. S odstu­ pem čtyřiceti let je těžké zhodnotit sílu a všudypřítomnost bílého rasismu a zejména antisemitismu (který nebyl rozšířen jen v Německu). Lze však říci, že v jistém smyslu to byl právě německý národ, který chtěl cíl; a Hitler, 80 který svou vůlí prosadil prostředky.í ) Zase v jiném smyslu měl zločin spolupachatele po celém civilizovaném

světě. Útvary SS měly 150.000 neněmeckých členů. Nejstrašnější masakry Poláků prováděla například esesácká divize 6.500 běloruských válečných zajatců/ 8 1 ) Hitler nacházel často ochotné spolupracovníky při pronásledo­ vání neněmeckých židů. Je paradoxní, že pro židy bylo v Evropě nej­ bezpečnějším místem právě fašistické Španělsko, Portugalsko a Itálie, dokud tam Hitler nezavedl loutkovou vládu. Nejnebezpečnější byla Francie, kde Pétainova kolaborantská vláda, antisemitská od samého začátku, persekvovala židy čím dál tím víc. Byly dva druhy francouzských židů: jednak asimilovaní Sefardiové a Alsasané, jednak přistěhovalci a uprchlíci. V listopadu 1941 zřídil Pétainův režim takzvanou Union Generále des Israelites de France, v níž pracovali převážně židé první skupiny a jež představovala by­ rokratickou mašinérii na posílám druhé skupiny do koncentračních tábo­ rů miniaturní židovský kolaborantský stát ve velkém státě kolaborant ů .( 8 2 ) Pétainův režim vskutku také horlivě spolupracoval při nahánění nedomorodých židů do táborů smrti; a tvrzení, že chránil vlastní židy, je lež, protože Francie předala nacistům 76.000 židů (přežilo z nich méně než 2.000) a z toho byla třetina rodilých Francouzů. Mezi zavražděnými bylo 2.000 dětí pod šest a 6.000 dětí pod třináct let/ 8 3 ) Stín viny se šířil ještě dál. V letech 1933-9, kdy Hitler ještě neuzavřel definitivně hranice a židé mohli uprchnout, je nikdo nechtěl. Doslova všechny evropské vlády se potýkaly s problémem antisemitismu a měly strach, že se situace ještě zhorší. Británie uzavřela až dosud otevřené dveře do Palesti­ ny, poněvadž se bála Arabů: roku 1939 omezila Bílá listina židovské přistěhovalectví na 75.000 po dobu pěti let. Roosevelt jako obyčejně proje­ voval židům velké sympatie slovy, ale prakticky neudělal nic, aby jim pomohl do Ameriky. První zprávy o genocidě došly na Světový židovský kongres v Lausanne v srpnu 1942. Dokonce i židovští úředníci, nezvyklí na hrůzy, se nejprve tvářili skepticky. V dubnu 1943 se anglo-američtí před­ stavitelé při jednání na Bermudách dohodli, že ani Angličané ani Američané nepodniknou nic na pomoc židům a že se za to nebudou vzájemně kritizovat - byl to jakýsi pakt proti výčitkám svědomí. Už v srpnu 1943 bylo známo a zveřejněno, že zahynulo v koncentračních táborech 1,702.500 židů. 1. listopadu Roosevelt, Stalin a Churchill společně varovali představitele Německa, že budou za tyto zločiny souzeni. 24. března 1944 vydal Roosevelt další veřejné varování. To ale bylo všechno. Ačkoli Amerika měla prostor i potraviny, nebyla ochotna jim poskytnout asyl. Jediný Churchill byl pro to, aby se něco dělalo, ať to stojí, co chce. Ale byl přehlasován ostatními ministry v čele s Anthony Edenem, jehož sekretář si poznamenal: „Bohužel je A. E. v otázce Palestiny neoblomný. Miluje Araby a nenávidí židy." 6. července 1944 Chaim Weimann, předseda Světové židovské agentury, prosil Edena, aby spojenecké bombardéry zastavily deportaci maďarských

408

409

Celý program genocidy byl na všech stupních, počínajíc Hitlerovým mlčením až po nejnižší šarže, poznamenán nevysloveným a nevýslovným pocitem viny. Dokonce i Himmler, tento archetyp kněžourského revolucio­ náře, který dohlížel na všechny podrobnosti zločinu, navštívil Osvětim jen dvakrát. Jako všechny totalitní systémy i nacisté si vytvořili lživou hantýrku, aby zamaskovali konkrétní hrůzy mravního relativismu. Pro vraždy používali esesáci výrazů jako „zvláštní zacházení" „(Sonderbehandlung)", „nové osídlení", „generální linie", „akt svrchovanosti mimo soudní pravo­ moc" a především „poslat na východ".( 77 ) Jako u vražd v roce 1934, které byly hlavním zločinem, jenž pak zplodil další kolosální zločiny, národ propadl spikleneckému mlčení. 4. října 1943 řekl Himmler generálmajorům SS: „Mezi sebou o tom můžeme mluvit zcela otevřeně - ale veřejně se o tom zmiňovat nebudeme." Jako bylo v roce 1934 jejich povinností „postavit ka­ marády, kteří sešli ze správné cesty, ke zdi a zastřelit", tak je teď jejich povinností „vyhladit židovskou rasu". O vraždách v roce 1934 se veřejně nemluvilo a stejně i teď je třeba mlčet. 29. května 1944 sdělil gauleitrům, že do konce roku musí být všichni židé mrtví: Víte o tom teď všechno a raději si to nechtě pro sebe. Snad někdy později, o hodně později, bychom mohli uvažovat, fekneme-li o tom německému lidu něco víc. Ale myslím, že raději ne! Odpovědnost jsme vzali na sebe my, jak za myšlenku, tak za její provedení, a mám za to, že by tohle tajemství mělo s námi jít do hrobu/78) Bezpečnostní opatření týkající se táborů smrti byla proto velmi důmyslná. Manželka německého důstojníka, která na jedné železniční křižovatce nastoupila omylem do vlaku smrti, musela také do plynu, aby neprozradila, co viděla. Z Osvětimi nevyváži živ nikdo; teprve v srpnu 1944 se odtud podařilo uprchnout dvěma slovenským židům. Ale i tak milióny Němců věděly, že se s židy děje něco hrozného. Jen u SS bylo 900.000 osob. Bezpočtu Němců slyšelo a vidělo dlouhé vlaky rachotící nocí a věděli, co to znamená, jak dosvědčuje jeden dochovaný výrok: „Zatracený židáci - ani 79 v noci nenechaj člověka vyspat."( ) Otrokářský systém zasahoval hluboko do německé průmyslové výroby. Už v letech 1916-18 využívali Němci, jak jsme se zmínili, otrocké práce a dřiny do úplného tělesného vyčerpání; byla to reakce národa na válku, podstatná část „válečného socialismu", který Lenin tolik obdivoval. Rasové šílenství bylo v německé kultuře hluboce zako­ řeněno a libovaly si v něm celé generace intelektuálů. Bylo dávno před Hitlerem a u srovnání s jeho intenzitou se Hitler jevil jako trpaslík. S odstu­ pem čtyřiceti let je těžké zhodnotit sílu a všudypřítomnost bílého rasismu a zejména antisemitismu (který nebyl rozšířen jen v Německu). Lze však říci, že v jistém smyslu to byl právě německý národ, který chtěl cíl; a Hitler, 80 který svou vůlí prosadil prostředky.í ) Zase v jiném smyslu měl zločin spolupachatele po celém civilizovaném

světě. Útvary SS měly 150.000 neněmeckých členů. Nejstrašnější masakry Poláků prováděla například esesácká divize 6.500 běloruských válečných zajatců/ 8 1 ) Hitler nacházel často ochotné spolupracovníky při pronásledo­ vání neněmeckých židů. Je paradoxní, že pro židy bylo v Evropě nej­ bezpečnějším místem právě fašistické Španělsko, Portugalsko a Itálie, dokud tam Hitler nezavedl loutkovou vládu. Nejnebezpečnější byla Francie, kde Pétainova kolaborantská vláda, antisemitská od samého začátku, persekvovala židy čím dál tím víc. Byly dva druhy francouzských židů: jednak asimilovaní Sefardiové a Alsasané, jednak přistěhovalci a uprchlíci. V listopadu 1941 zřídil Pétainův režim takzvanou Union Generále des Israelites de France, v níž pracovali převážně židé první skupiny a jež představovala by­ rokratickou mašinérii na posílám druhé skupiny do koncentračních tábo­ rů miniaturní židovský kolaborantský stát ve velkém státě kolaborant ů .( 8 2 ) Pétainův režim vskutku také horlivě spolupracoval při nahánění nedomorodých židů do táborů smrti; a tvrzení, že chránil vlastní židy, je lež, protože Francie předala nacistům 76.000 židů (přežilo z nich méně než 2.000) a z toho byla třetina rodilých Francouzů. Mezi zavražděnými bylo 2.000 dětí pod šest a 6.000 dětí pod třináct let/ 8 3 ) Stín viny se šířil ještě dál. V letech 1933-9, kdy Hitler ještě neuzavřel definitivně hranice a židé mohli uprchnout, je nikdo nechtěl. Doslova všechny evropské vlády se potýkaly s problémem antisemitismu a měly strach, že se situace ještě zhorší. Británie uzavřela až dosud otevřené dveře do Palesti­ ny, poněvadž se bála Arabů: roku 1939 omezila Bílá listina židovské přistěhovalectví na 75.000 po dobu pěti let. Roosevelt jako obyčejně proje­ voval židům velké sympatie slovy, ale prakticky neudělal nic, aby jim pomohl do Ameriky. První zprávy o genocidě došly na Světový židovský kongres v Lausanne v srpnu 1942. Dokonce i židovští úředníci, nezvyklí na hrůzy, se nejprve tvářili skepticky. V dubnu 1943 se anglo-američtí před­ stavitelé při jednání na Bermudách dohodli, že ani Angličané ani Američané nepodniknou nic na pomoc židům a že se za to nebudou vzájemně kritizovat - byl to jakýsi pakt proti výčitkám svědomí. Už v srpnu 1943 bylo známo a zveřejněno, že zahynulo v koncentračních táborech 1,702.500 židů. 1. listopadu Roosevelt, Stalin a Churchill společně varovali představitele Německa, že budou za tyto zločiny souzeni. 24. března 1944 vydal Roosevelt další veřejné varování. To ale bylo všechno. Ačkoli Amerika měla prostor i potraviny, nebyla ochotna jim poskytnout asyl. Jediný Churchill byl pro to, aby se něco dělalo, ať to stojí, co chce. Ale byl přehlasován ostatními ministry v čele s Anthony Edenem, jehož sekretář si poznamenal: „Bohužel je A. E. v otázce Palestiny neoblomný. Miluje Araby a nenávidí židy." 6. července 1944 Chaim Weimann, předseda Světové židovské agentury, prosil Edena, aby spojenecké bombardéry zastavily deportaci maďarských

408

409

židů, kteří byli tenkrát zpopelňováni v počtu 12.000 osob denně. Churchill zaprotokoloval: ,J>ďAir Force podnikne všechno, co je v jejích silách, a v případě potřeby se odvolejte na mě." Ale nestalo se nic; a není jasné, zda by se bylo něčeho dosáhlo bombardováními 8 4 ) Touto dobou však byla většina židů už po smrti. Ti, co přežili, chtěli už jen důkaz, že na ně civilizovaný svět nezapomněl: „Neprosili jsme o život," řekl jeden z nich, „ v ten jsme už nedoufali, ale o pomstu, o lidskou důstojnost, o potrestám vrahů."( 8 5 ) Židé žádali, aby byla pranýřována neobyčejná obludnost zločinu. Nelze říci, že dosáhli zadostiučinění, ať od Němců samotných, kteří měli aspoň uznat svou společnou vinu, nebo od Spojenců. Historie postrestání německých válečných zločinů je skoro stejně složitá a zmatená jako zločiny samotné. Ježto Stalin věřil - jako kdysi Lenin - že výsledkem války bude sovětské Německo, vyjadřoval se o německé vině ve svých veřejných projevech se záměrnou zdrželivostí a měl své západní stoupence k tomu, aby činili totéž. Soukromě smýšlel úplně naopak. Na teheránské konferenci vyčítal Churchillovi, že dělá rozdíl mezi představiteli Německa a obyčejnými lidmi. Také Erenburgovi a jiným spisovalelům nařídil, aby pro domácí potřebu psali do Pravdy, Rudé hvězdy a jiných novin útočné, silně rasisticky zaměřené články proti Němcům/ 8 6 ) Na Západě však bylo obecnou komunistickou linií hodnotit válečné zločiny politicky, nikoli morálně. Přední britský levicový novinář Victor Gollanz razil už v roce 1942 svým článkem Budou naše děti žít nebo zemřou? známou demagogickou frázi, že vinu na válce má především imperialismus: proto „vinen je každý z nás", ale kapitalisté víc než lidové masy/ 8 7 ) V roce 1945 se Spojenci dohodli, že vedoucí nacisty postaví před soud a oběsí. U nižších funkcionářů však začaly záhy potíže. Rusové se dostali do hlavních táborů smrti první. Někteří z místních velitelů pak zmizeli, pravděpodobně aby pracovali pro přemožitele. Mezi nacistickými a so­ větskými bezpečnostními složkami existovaly plodné vztahy odjakživa a po válce byly ochotně obnoveny. Himmler vždy obdivoval sovětské policejní metody (byl přesvědčen, že Stalin dělá rozdíl mezi mongolskou krví a Čingischánovými hordami) a jeho šéf gestapa, esesácký generál Mueller, šel pravděpodobně pracovat pro NKVD/ 8 8 ) Mnoho pruských policejních úředníků, kteří sloužili Góringovi, postoupilo do vyšších funkcí v policii Německé demokratické republiky, jež vznikla po válce na Stalinův příkaz. U Britů a Američanů přetrvávala snaha po spravedlivém potrestání déle, ale nakonec ji utlumil běh dějinných událostí. V době, kdy bylo v No­ rimberku (29. července 1948) odsouzeno vedení I.G.Farben, začala berlín­ ská blokáda, Německo se stalo potenciálním spojencem a anglo-americkým cílem bylo vzkřísit německý průmysl. Tak například Karl Krauch, který firmu znacizoval a osobně vybral Osvětim pro závod Buna, dostal jen šest let.

Jedenáct dalších vedoucích bylo odsouzeno k trestům od osmi let do jede­ nácti měsíců - „což zpravidla vyfasuje zloděj slepic", jak se znechuceně vyjádřil prokurátor Josiah DuBois/ 8 9 ) V lednu 1951 dostali všichni prů­ myslníci, odsouzení za válečné zločiny, od Spojenců milost a byli propuštěni na svobodu. Alfred Krupp dostal zpátky zkonfiskovaný majetek, protože vysoký komisař Spojených států John J.McCloy prohlásil, že zabavování majetku odporuje americké justici. Když pak Spojenci předali trestající spravedlnost přímo do rukou Němců, ukázalo se, že národ nějakým silným pocitem viny netrpí. Spolková vláda sice zaplatila odškodné novému izrael­ skému sionistickému státu, ale k jednotlivým postiženým, kteří vymáhali své nároky, se německé soudy obrátily zády. Z půl miliónu vězňů, kteří přežili, pouze 14.878 po létech tahanic nakonec dostalo odškodné, jež jenom ve vzácných případech dosáhlo výše 1.250 dolarů na osobu. Rheinmetall po dlouhých právních průtazích dal každému bývalému vězni 425 dolarů. Krupp vyplatil roku 1959 na nátlak americké vlády celkem 2,380.000 dolarů. Friedrich Flick nezaplatil ani halíř, a když v roce 1972 ve věku devadesáti let zemřel, zanechal po sobě přes 1.000 miliónů d o l a r ů / ^ A l e k d o j e t a k bláhový, aby věřil, že na tomto světě existuje spravedlnost? Je mnoho příčin, proč byly rozsudky zmatené a nepřiměřené. Když se Hitlerův režim definitivně rozpadl, Amerika a Británie stále ještě vedly v podstatě jednostrannou totální a destruktivní válku proti Japonsku. V Ticho­ moří se odehrály největší námořní bitvy v dějinách, v nichž vítězila neúprosně vzrůstající materiální převaha a bojová technika. Japonci začali s výtečnou stíhačkou Zero. Američané se jedné 4. června 1942 na Aleutských ostrovech zmocnili, ihned zkonstruovali letadlo proti ní a dodali jich armádě ohromné množství/ 91 ) Japonská výroba letadel dosáhla vrcholu v červnu 1944, kdy šlo do provozu 2.857 kusů; potom už trvale klesala následkem spojeneckého bombardování. Za celou válku vyrobili Japonci pouze 62.795 letadel a přišli o 52.109/ 92 ) Spojené státy produkovaly od roku 1943 100.000 kusů ročně. Stejné to bylo i s válečnými loděmi. Během války dokázalo Japonsko dát do provozu pouze dvacet letadlových lodí, z nichž bylo šestnáct zničeno. V létě 1944 měly jen Spojené státy v Tichém oceánu té­ měř 100 letadlových lodí/ 9 3 ) Nerovnováhu ještě zvyšovala pochybená japonská strategie. Posádky japonských ponorek byly vycvičeny pouze pro útok na nepřátelské lodě. V generálním štábu měli obranu proti ponorkám, minám a letadlům na starosti pouze dva důstojníci, jejichž úkoly byly pohrdavě hodnoceny jako „týlová obrana". Do roku 1943 nezavedli Japonci konvojový systém ani v omezené míře a plně ho přijali až teprve v březnu 1944; ale to už mělo americké námořnictvo stovky ponorek operujících jedině na bázi „vlčí smečky"/ 94 ) Následkem toho ztratilo Japonsko ze 6 miliónů tun lodního prostoru, s nímž začalo válku, přes 5 miliónů: 50%

410

411

židů, kteří byli tenkrát zpopelňováni v počtu 12.000 osob denně. Churchill zaprotokoloval: ,J>ďAir Force podnikne všechno, co je v jejích silách, a v případě potřeby se odvolejte na mě." Ale nestalo se nic; a není jasné, zda by se bylo něčeho dosáhlo bombardováními 8 4 ) Touto dobou však byla většina židů už po smrti. Ti, co přežili, chtěli už jen důkaz, že na ně civilizovaný svět nezapomněl: „Neprosili jsme o život," řekl jeden z nich, „ v ten jsme už nedoufali, ale o pomstu, o lidskou důstojnost, o potrestám vrahů."( 8 5 ) Židé žádali, aby byla pranýřována neobyčejná obludnost zločinu. Nelze říci, že dosáhli zadostiučinění, ať od Němců samotných, kteří měli aspoň uznat svou společnou vinu, nebo od Spojenců. Historie postrestání německých válečných zločinů je skoro stejně složitá a zmatená jako zločiny samotné. Ježto Stalin věřil - jako kdysi Lenin - že výsledkem války bude sovětské Německo, vyjadřoval se o německé vině ve svých veřejných projevech se záměrnou zdrželivostí a měl své západní stoupence k tomu, aby činili totéž. Soukromě smýšlel úplně naopak. Na teheránské konferenci vyčítal Churchillovi, že dělá rozdíl mezi představiteli Německa a obyčejnými lidmi. Také Erenburgovi a jiným spisovalelům nařídil, aby pro domácí potřebu psali do Pravdy, Rudé hvězdy a jiných novin útočné, silně rasisticky zaměřené články proti Němcům/ 8 6 ) Na Západě však bylo obecnou komunistickou linií hodnotit válečné zločiny politicky, nikoli morálně. Přední britský levicový novinář Victor Gollanz razil už v roce 1942 svým článkem Budou naše děti žít nebo zemřou? známou demagogickou frázi, že vinu na válce má především imperialismus: proto „vinen je každý z nás", ale kapitalisté víc než lidové masy/ 8 7 ) V roce 1945 se Spojenci dohodli, že vedoucí nacisty postaví před soud a oběsí. U nižších funkcionářů však začaly záhy potíže. Rusové se dostali do hlavních táborů smrti první. Někteří z místních velitelů pak zmizeli, pravděpodobně aby pracovali pro přemožitele. Mezi nacistickými a so­ větskými bezpečnostními složkami existovaly plodné vztahy odjakživa a po válce byly ochotně obnoveny. Himmler vždy obdivoval sovětské policejní metody (byl přesvědčen, že Stalin dělá rozdíl mezi mongolskou krví a Čingischánovými hordami) a jeho šéf gestapa, esesácký generál Mueller, šel pravděpodobně pracovat pro NKVD/ 8 8 ) Mnoho pruských policejních úředníků, kteří sloužili Góringovi, postoupilo do vyšších funkcí v policii Německé demokratické republiky, jež vznikla po válce na Stalinův příkaz. U Britů a Američanů přetrvávala snaha po spravedlivém potrestání déle, ale nakonec ji utlumil běh dějinných událostí. V době, kdy bylo v No­ rimberku (29. července 1948) odsouzeno vedení I.G.Farben, začala berlín­ ská blokáda, Německo se stalo potenciálním spojencem a anglo-americkým cílem bylo vzkřísit německý průmysl. Tak například Karl Krauch, který firmu znacizoval a osobně vybral Osvětim pro závod Buna, dostal jen šest let.

Jedenáct dalších vedoucích bylo odsouzeno k trestům od osmi let do jede­ nácti měsíců - „což zpravidla vyfasuje zloděj slepic", jak se znechuceně vyjádřil prokurátor Josiah DuBois/ 8 9 ) V lednu 1951 dostali všichni prů­ myslníci, odsouzení za válečné zločiny, od Spojenců milost a byli propuštěni na svobodu. Alfred Krupp dostal zpátky zkonfiskovaný majetek, protože vysoký komisař Spojených států John J.McCloy prohlásil, že zabavování majetku odporuje americké justici. Když pak Spojenci předali trestající spravedlnost přímo do rukou Němců, ukázalo se, že národ nějakým silným pocitem viny netrpí. Spolková vláda sice zaplatila odškodné novému izrael­ skému sionistickému státu, ale k jednotlivým postiženým, kteří vymáhali své nároky, se německé soudy obrátily zády. Z půl miliónu vězňů, kteří přežili, pouze 14.878 po létech tahanic nakonec dostalo odškodné, jež jenom ve vzácných případech dosáhlo výše 1.250 dolarů na osobu. Rheinmetall po dlouhých právních průtazích dal každému bývalému vězni 425 dolarů. Krupp vyplatil roku 1959 na nátlak americké vlády celkem 2,380.000 dolarů. Friedrich Flick nezaplatil ani halíř, a když v roce 1972 ve věku devadesáti let zemřel, zanechal po sobě přes 1.000 miliónů d o l a r ů / ^ A l e k d o j e t a k bláhový, aby věřil, že na tomto světě existuje spravedlnost? Je mnoho příčin, proč byly rozsudky zmatené a nepřiměřené. Když se Hitlerův režim definitivně rozpadl, Amerika a Británie stále ještě vedly v podstatě jednostrannou totální a destruktivní válku proti Japonsku. V Ticho­ moří se odehrály největší námořní bitvy v dějinách, v nichž vítězila neúprosně vzrůstající materiální převaha a bojová technika. Japonci začali s výtečnou stíhačkou Zero. Američané se jedné 4. června 1942 na Aleutských ostrovech zmocnili, ihned zkonstruovali letadlo proti ní a dodali jich armádě ohromné množství/ 91 ) Japonská výroba letadel dosáhla vrcholu v červnu 1944, kdy šlo do provozu 2.857 kusů; potom už trvale klesala následkem spojeneckého bombardování. Za celou válku vyrobili Japonci pouze 62.795 letadel a přišli o 52.109/ 92 ) Spojené státy produkovaly od roku 1943 100.000 kusů ročně. Stejné to bylo i s válečnými loděmi. Během války dokázalo Japonsko dát do provozu pouze dvacet letadlových lodí, z nichž bylo šestnáct zničeno. V létě 1944 měly jen Spojené státy v Tichém oceánu té­ měř 100 letadlových lodí/ 9 3 ) Nerovnováhu ještě zvyšovala pochybená japonská strategie. Posádky japonských ponorek byly vycvičeny pouze pro útok na nepřátelské lodě. V generálním štábu měli obranu proti ponorkám, minám a letadlům na starosti pouze dva důstojníci, jejichž úkoly byly pohrdavě hodnoceny jako „týlová obrana". Do roku 1943 nezavedli Japonci konvojový systém ani v omezené míře a plně ho přijali až teprve v březnu 1944; ale to už mělo americké námořnictvo stovky ponorek operujících jedině na bázi „vlčí smečky"/ 94 ) Následkem toho ztratilo Japonsko ze 6 miliónů tun lodního prostoru, s nímž začalo válku, přes 5 miliónů: 50%

410

411

potopily ponorky, 40% letadla a zbytek miny. Chyby námořnictva se přičítaly k chybám pozemní armády, která v prvních pěti měsících války v teritoriální chamtivosti rozptýlila svých 3,175.000 mužů na ploše 8,538.000 km 2 s 350 milióny poddaných. Většina posádek musela být zásobo­ vána z moře. Výsledek byl ten, že se japonské válečné a obchodní loďstvo v marné snaze udržet okupační armádu naživu a vyzbrojenou zničilo vlastně samo. V obsazených teritoriích mnoho vojáků zemřelo hladem nebo museli pro nedostatek zbraní bojovat bambusovými oštěpy. ( 95 ) Snahou japonské armády bylo udržet obsazená území, protože se soudilo, že se američtí branci nevyrovnají japonským vojákům v boji zblízka a že americké veřejné mínění donutí následkem velkých ztrát vládu Spojených států ke kompromisu. Ale jakmile Spojenci získali převahu na moři a ve vzduchu, zavedli takzvanou „strategii středního Tichomoří", která záležela v přeskakování ostrovů uprostřed Tichého oceánu na přímé cestě k Ja­ ponsku samotnému, přičemž prováděli obojživelná vylodění a v maximální míře využívali palebné síly/ 96 ) Japonci bojovali po celou dobu zoufale, ale bojová technika a dostatek válečného materiálu umožnily Američanům udržet jejich ztráty v podstatě na úrovni koloniální éry. Klasickým příkladem byla rozhodující bitva o Guadalcanal v listopadu 1942, kde Japonci ztratili 25.000 mužů oproti americkým 1.592. Když začala v listopadu 1943 ofenzí­ va v centrálním Pacifiku u atolu Tarawa, Američané museli pobít všech 5.000 posádek až na 17 a sami ztratili 1.000 mužů. Pak zvýšili palebnou sílu a prodloužili „žabí skoky". Na dalším ostrově Kwadžalein bylo bombardová­ ní tak otřesné, že podle líčení očitého svědka „celý ostrov jako by byl vyzvednut do výše několika kilometrů a pak spadl". O život přišlo všech jeho 8.000 obránců, zatímco Američané měli díky zvýšené palebné síle jen 373 mrtvých/ 9 7 ) Tento poměr se pak udržoval i nadále. Na filipínském ostrově Leyte ztratili Japonci ze 70.000 65.000 mužů; Američané pouze 3.500. Na Iwodžimě byl poměr ztrát nejhorší: 4.917 Američanů proti více než 18.000 Japonců; a při obsazování Okinawy byly americké ztráty nejvyšší: 12.520 mrtvých nebo pohřešovaných proti japonským ztrátám 185.000 mrtvých. Vcelku však byly americké ztráty malé. Většina Ja­ ponců přišla o život při bombardování z moře nebo ze vzduchu nebo byli odříznuti a zemřeli hladem. Amerického pěšáka nikdy nespatřili, natož aby se k němu přiblížili na vzdálenost bajonetu. I v Barmě, kde byly boje velmi těžké a letadel ani lodní palby se nedalo použít, zabila indicko-britská 14. armáda 128.000 Japonců a utrpěla celkové ztráty méně než 20.000.(98) Cílem strategie středního Tichomoří bylo dostat Japonsko na dosah těžkých bombardovacích letadel se základnou na pevnině a útočit nepře­ tržitě ve dne v noci v stále rostoucím rozsahu. Stručně řečeno to byla válka, kterou v dvacátých letech předpověděl letecký expert Douet, z které měla

strach britská politika ústupků v třicátých letech a kterou se Churchill snažil vést proti Německu. Začala v listopadu 1944, když Spojenci začali plně využívat znovu dobyté základny na ostrově Guam. Létající pevnosti B-29, každá s náloží osmi tun bomb, útočily v tisícových vlnách za doprovodu stíhaček. Roku 1939 rozeslal Roosevelt válčícím stranám poselství, v němž je žádal, aby se zdrželi nelidského a barbarského bombardování civilních objektů. Po japonském útoku na Pearl Harbor to už neplatilo. Od března do července 1945 shodily létající pevnosti 100.000 tun zápalných bomb na 66 prakticky nehájených japonských měst a srovnaly se zemí půl miliónu čtverečních kilometrů hustě obydlených čtvrtí. V noci z 9. na 10. března 300 létajících pevností proměnilo za pomoci silného severního větru někdejší bažinatou rovinu Musaši, na níž leží Tokio, v inferno: vypálily 40 čtverečních kilometrů města, zabily 83.000 a zranily 102.000 osob. Britský očitý svědek v nedalekém zajateckém táboře to přirovnal k hrůzám zemětřesení v roce 1923, které také zažil/ 99 ) Ještě před svržením atomové bomby nálety proti 69 oblastem Japonska zničily 2,250.000 budov, připravily o přístřeší 9 miliónů obyvatel, usmrtily 260.000 lidí a zmrzačily 412.000. Síla a počet těchto náletů byly čím dál tím větší; a v červenci spojenecké loďstvo uzavře­ lo kruh a bombardovalo těžkými děly pobřežní města zblízka. 16. července byla na střelnici Almogordo v Novém Mexiku odpálena Oppenheimerova plutoniová bomba. Vznikla ohnivá koule o teplotě čtyřikrát větší než střed slunce. Oppenheimer citoval slova Bhagavadgíty „zář tisíce sluncí... stal jsem se podobným smrti, ničitelem světů". Prozaičtější Fermi vypočítal, že tlaková vlna odpovídá explozi 10.000 tun trinitrotoluenu. Zpráva byla radiotelegraficky sdělena novému americkému prezidentu Harry S. Trumanovi vracejícímu se z Postupimi. V protokolu, který 9. září 1944 podepsali Churchill a Roosevelt na Rooseveltově statku Hyde Park, bylo ustanovení, že by se bomba, až bude definitivně hotová, mohla eventuálně po zralém uvážení použít proti Japoncům. Truman promptně podepsal příkaz provést to co nejdříve a o moudrosti nebo etice činu se nijak zvlášť nedisku­ tovalo, rozhodně ne na nejvyšší politické a vojenské úrovni. „Horní vrstvy to prostě chtěly co nejdřív," komentoval generál Groves/ 1 0 0 ) Amerika a Britá­ nie už delší dobu zasypávaly Japonsko obrovským množstvím konvenčních výbušnin, jejichž účinnost se ještě zvyšovala nejnovějšími technickými vymoženostmi; odmítnout superbombu by bylo bývalo nelogické a dokonce snad i neodpovědné, poněvadž její novost mohla ovlivnit dosud neoblomné rozhodnutí režimu pokračovat v odporu. Císař byl už v únoru 1942 upozorněn, že válku vyhrát nelze. Roku 1943 dospělo námořnictvo k závěru, že porážka je nevyhnutelná. Mnohoobročnický ministerský předseda generál Eiki Todžo byl roku 1944 svržen námořnickým pučem. Ale situace se tím nijak nezměnila. Strach ze za-

412

413

potopily ponorky, 40% letadla a zbytek miny. Chyby námořnictva se přičítaly k chybám pozemní armády, která v prvních pěti měsících války v teritoriální chamtivosti rozptýlila svých 3,175.000 mužů na ploše 8,538.000 km 2 s 350 milióny poddaných. Většina posádek musela být zásobo­ vána z moře. Výsledek byl ten, že se japonské válečné a obchodní loďstvo v marné snaze udržet okupační armádu naživu a vyzbrojenou zničilo vlastně samo. V obsazených teritoriích mnoho vojáků zemřelo hladem nebo museli pro nedostatek zbraní bojovat bambusovými oštěpy. ( 95 ) Snahou japonské armády bylo udržet obsazená území, protože se soudilo, že se američtí branci nevyrovnají japonským vojákům v boji zblízka a že americké veřejné mínění donutí následkem velkých ztrát vládu Spojených států ke kompromisu. Ale jakmile Spojenci získali převahu na moři a ve vzduchu, zavedli takzvanou „strategii středního Tichomoří", která záležela v přeskakování ostrovů uprostřed Tichého oceánu na přímé cestě k Ja­ ponsku samotnému, přičemž prováděli obojživelná vylodění a v maximální míře využívali palebné síly/ 96 ) Japonci bojovali po celou dobu zoufale, ale bojová technika a dostatek válečného materiálu umožnily Američanům udržet jejich ztráty v podstatě na úrovni koloniální éry. Klasickým příkladem byla rozhodující bitva o Guadalcanal v listopadu 1942, kde Japonci ztratili 25.000 mužů oproti americkým 1.592. Když začala v listopadu 1943 ofenzí­ va v centrálním Pacifiku u atolu Tarawa, Američané museli pobít všech 5.000 posádek až na 17 a sami ztratili 1.000 mužů. Pak zvýšili palebnou sílu a prodloužili „žabí skoky". Na dalším ostrově Kwadžalein bylo bombardová­ ní tak otřesné, že podle líčení očitého svědka „celý ostrov jako by byl vyzvednut do výše několika kilometrů a pak spadl". O život přišlo všech jeho 8.000 obránců, zatímco Američané měli díky zvýšené palebné síle jen 373 mrtvých/ 9 7 ) Tento poměr se pak udržoval i nadále. Na filipínském ostrově Leyte ztratili Japonci ze 70.000 65.000 mužů; Američané pouze 3.500. Na Iwodžimě byl poměr ztrát nejhorší: 4.917 Američanů proti více než 18.000 Japonců; a při obsazování Okinawy byly americké ztráty nejvyšší: 12.520 mrtvých nebo pohřešovaných proti japonským ztrátám 185.000 mrtvých. Vcelku však byly americké ztráty malé. Většina Ja­ ponců přišla o život při bombardování z moře nebo ze vzduchu nebo byli odříznuti a zemřeli hladem. Amerického pěšáka nikdy nespatřili, natož aby se k němu přiblížili na vzdálenost bajonetu. I v Barmě, kde byly boje velmi těžké a letadel ani lodní palby se nedalo použít, zabila indicko-britská 14. armáda 128.000 Japonců a utrpěla celkové ztráty méně než 20.000.(98) Cílem strategie středního Tichomoří bylo dostat Japonsko na dosah těžkých bombardovacích letadel se základnou na pevnině a útočit nepře­ tržitě ve dne v noci v stále rostoucím rozsahu. Stručně řečeno to byla válka, kterou v dvacátých letech předpověděl letecký expert Douet, z které měla

strach britská politika ústupků v třicátých letech a kterou se Churchill snažil vést proti Německu. Začala v listopadu 1944, když Spojenci začali plně využívat znovu dobyté základny na ostrově Guam. Létající pevnosti B-29, každá s náloží osmi tun bomb, útočily v tisícových vlnách za doprovodu stíhaček. Roku 1939 rozeslal Roosevelt válčícím stranám poselství, v němž je žádal, aby se zdrželi nelidského a barbarského bombardování civilních objektů. Po japonském útoku na Pearl Harbor to už neplatilo. Od března do července 1945 shodily létající pevnosti 100.000 tun zápalných bomb na 66 prakticky nehájených japonských měst a srovnaly se zemí půl miliónu čtverečních kilometrů hustě obydlených čtvrtí. V noci z 9. na 10. března 300 létajících pevností proměnilo za pomoci silného severního větru někdejší bažinatou rovinu Musaši, na níž leží Tokio, v inferno: vypálily 40 čtverečních kilometrů města, zabily 83.000 a zranily 102.000 osob. Britský očitý svědek v nedalekém zajateckém táboře to přirovnal k hrůzám zemětřesení v roce 1923, které také zažil/ 99 ) Ještě před svržením atomové bomby nálety proti 69 oblastem Japonska zničily 2,250.000 budov, připravily o přístřeší 9 miliónů obyvatel, usmrtily 260.000 lidí a zmrzačily 412.000. Síla a počet těchto náletů byly čím dál tím větší; a v červenci spojenecké loďstvo uzavře­ lo kruh a bombardovalo těžkými děly pobřežní města zblízka. 16. července byla na střelnici Almogordo v Novém Mexiku odpálena Oppenheimerova plutoniová bomba. Vznikla ohnivá koule o teplotě čtyřikrát větší než střed slunce. Oppenheimer citoval slova Bhagavadgíty „zář tisíce sluncí... stal jsem se podobným smrti, ničitelem světů". Prozaičtější Fermi vypočítal, že tlaková vlna odpovídá explozi 10.000 tun trinitrotoluenu. Zpráva byla radiotelegraficky sdělena novému americkému prezidentu Harry S. Trumanovi vracejícímu se z Postupimi. V protokolu, který 9. září 1944 podepsali Churchill a Roosevelt na Rooseveltově statku Hyde Park, bylo ustanovení, že by se bomba, až bude definitivně hotová, mohla eventuálně po zralém uvážení použít proti Japoncům. Truman promptně podepsal příkaz provést to co nejdříve a o moudrosti nebo etice činu se nijak zvlášť nedisku­ tovalo, rozhodně ne na nejvyšší politické a vojenské úrovni. „Horní vrstvy to prostě chtěly co nejdřív," komentoval generál Groves/ 1 0 0 ) Amerika a Britá­ nie už delší dobu zasypávaly Japonsko obrovským množstvím konvenčních výbušnin, jejichž účinnost se ještě zvyšovala nejnovějšími technickými vymoženostmi; odmítnout superbombu by bylo bývalo nelogické a dokonce snad i neodpovědné, poněvadž její novost mohla ovlivnit dosud neoblomné rozhodnutí režimu pokračovat v odporu. Císař byl už v únoru 1942 upozorněn, že válku vyhrát nelze. Roku 1943 dospělo námořnictvo k závěru, že porážka je nevyhnutelná. Mnohoobročnický ministerský předseda generál Eiki Todžo byl roku 1944 svržen námořnickým pučem. Ale situace se tím nijak nezměnila. Strach ze za-

412

413

vraždění byl příliš velký. V květnu 1945 bylo Rusko požádáno o zprostřed­ kování. Ale Stalin se k jednání neměl, protože jaltská konference mu přislíbila, vstoupí-li v srpnu do japonské války, podstatné územní zisky. 6. června 1945 japonská Nejvyšší rada schválila dokument o „Zásadní linii, kterou je třeba nadále sledovat ve vedení války". Praví se v něm, že „Ja­ ponsko bude pokračovat ve válce až do trpkého konce". Definitivní plán obrany země zvaný „Rozhodující akce" počítal s 10.000 sebevražednými letadly (většinou upravenými školními letouny), třiapadesáti pěšími divize­ mi a pětadvaceti brigádami: 2,350.000 by bojovalo na pobřeží za podpory 4 miliónů civilních zaměstnanců armády a námořnictva a 28 miliónové občanské domobrany. Měli používat všech možných zbraní včetně pušek predovek, bambusovych oštěpů, šípů a luků. Za účelem organizace této armády vydal parlament zvláštní zákony/ 1 0 1 ) Spojenečtí velitelé předpoklá­ dali, že dojde-li k invazi do Japonska, jejich armády budou mít ztráty asi jeden milión mužů. Kolik padlých by v takovém případě mělo Japonsko? Kdy­ bychom vzali za základ čísla z již vybojovaných bitev, bylo by to 10 až 20 miliónů. Cílem Spojenců bylo zlomit japonský odpor dřív, než se stane invaze nevyhnutelnou. 1. srpna 820 létajících pevností B-29 shodilo 6.600 tun výbušnin na pět měst severního Kjúšú. O pět dní později byla svržena jedna americká nevyzkoušená uranová bomba na Hirošimu, osmé největší město Japonska, sídlo hlavního stanu 2. armády a důležitý naloďovací přístav. Dva dny před náletem bylo rozhozeno na 720.000 letáků s upozorněním, že město bude „srovnáno se zemí". Nikdo to nebral vážně: jednak proto, že poblíž Hirošimy žila kdysi údajně Trumanova matka, jednak že se soudilo, že město je půvabné a Američani z něj udělají okupační centrum. Z 245.000 obyvatel toho dne zemřelo asi 100.000, dalších 100.000 později/ 1 0 2 ) Někteří zemřeli bez zjevného zranění nebo příčiny. Jiným se objevily na těle jasné různobarevné skvrny. Mnoho postižených zvracelo krev. Jeden člověk ponořil ožehnutou ruku do vody a „vyšlo z ní něco divného a modra­ vého jako kouř". Jiný, který byl téměř slepý, začal bezvadně vidět; ale vypadaly mu všechny vlasy. Oficiální reakce japonské vlády byl protest adresovaný světové veřejnosti přes švýcarské vyslanectví. Přestože dvacet let neuznávali jakékoli mezinárodní právo, obviňovali teď americkou vládu z jeho porušová­ ní a zejména z toho, že „surově použila proti Hirošimě novou pozemníminu". Zároveň povolali tajně do Tokia vedoucího atomového výzkumu Jošia Nišinu, aby se vyjádřil, zda šlo v Hirošimě skutečně o nukleární zbraň, a pokud ano, aby do půl roku vyrobil podobnou/ 1 0 3 ) Z čehož vyplývá, že jedinou atomovou pumou se válka rozhodnout nedala. Druhá, plutoniová bomba byla svržena 9. srpna, nikoli však na původní

cíl (který pilot nemohl najít), nýbrž krutou ironií osudu na křestanské město Nagasaki, jež bylo střediskem odporu k šintoistické ideologii. Toho dne zahynulo 74.800 lidí a japonská vláda pravděpodobně nabyla přesvědčení, že Američané mají takových pum velkou zásobu (ve skutečnosti byly připra­ veny pouze dvě a měly být svrženy 13. a 16. srpna). Den po náletu vyhlásilo Japonsku válku ve smyslu dohody v Jaltě Rusko, které už mělo připraveno 1,600.000 vojáků na mandžuských hranicích. O několik hodin předtím Japonci telegraficky v zásadě akceptovali spojenecké podmínky bezpodmí­ nečné kapitulace. Od jaderné války se sice upustilo, ale běžné nálety probíhaly dál: ještě 13. srpna bombardovalo 1.500 létajících pevností Tokio od svítání do soumraku.

414

415

K definitivnímu rozhodnutí o kapitulaci došlo 14. srpna. Ministr války a dva šéfové štábu byli proti a ministerský předseda admirál Suzuki musel rozhodnutí sporu předložit císaři. Hirohito popsal později situaci násle­ dovně: V době kapitulace nebyly vyhlídky na dohodu, ať se jednalo sebevíc... Když se mě na císařské poradě Suzuki zeptal, který z obou názorů se má přijmout, dostal jsem poprvé příležitost projevit vlastní svobodnou vůli, aniž bych narušoval pravomoc nebo odpovědnost někoho jiného/104) Hirohito pak nahrál kapitulační poselství k japonskému národu, v němž přiznal, že se „válečná situace nevyvinula, jak se předpokládalo, k prospěchu Japonska" a aby se zabránilo „úplnému vyhlazení lidské civilizace", Japonsko bude muset „snést to, co je nesnesitelné, a vytrpět to, co nelze strpět"/ 1 0 5 ) Do paláce vtrhli důstojníci, aby zničili záznam ještě před vysí­ láním, zabili velitele císařské stráže a zapálili dům ministerského předsedy a hlavního dvorního ministra. Ale zamezit vysílání se jim nepodařilo; a okamžitě po něm ministr války a jiní spáchali na palácovém nádvoří sebevraždu/ 1 0 6 ) Z toho všeho vyplývá, že bez použití atomových bomb by patrně ke kapitulaci nedošlo. Došlo by určitě k těžkým bojům se sovětskou armádou v Mandžusku a konvenční bombardování by se ještě dále zesílilo (už se blížilo nukleárnímu prahu 10.000 tun trinitrotoluenu denně), i kdyby nebylo zapotřebí invaze. Použití jaderných zbraní ušetřilo japonské i spojenecké životy. Ti, kdo zemřeli v Hirošimě a Nagasaki, nebyli ani tak obětmi anglo­ americké technologie jako paralytického vládního systému zplozeného zlou ideologií, jež zlikvidovala nejenom absolutní mravní hodnoty, ale i rozum sám. Pravá tvář japonského totalitního režimu se projevila, když byly otevře­ ny zajatecké tábory a když začal pracovat mezinárodní vojenský tribunál. Jeho předseda sir William Webb napsal: ...zločiny obžalovaných Japonců nebyly tak hnusné, různorodé a rozsáhlé jako

vraždění byl příliš velký. V květnu 1945 bylo Rusko požádáno o zprostřed­ kování. Ale Stalin se k jednání neměl, protože jaltská konference mu přislíbila, vstoupí-li v srpnu do japonské války, podstatné územní zisky. 6. června 1945 japonská Nejvyšší rada schválila dokument o „Zásadní linii, kterou je třeba nadále sledovat ve vedení války". Praví se v něm, že „Ja­ ponsko bude pokračovat ve válce až do trpkého konce". Definitivní plán obrany země zvaný „Rozhodující akce" počítal s 10.000 sebevražednými letadly (většinou upravenými školními letouny), třiapadesáti pěšími divize­ mi a pětadvaceti brigádami: 2,350.000 by bojovalo na pobřeží za podpory 4 miliónů civilních zaměstnanců armády a námořnictva a 28 miliónové občanské domobrany. Měli používat všech možných zbraní včetně pušek predovek, bambusovych oštěpů, šípů a luků. Za účelem organizace této armády vydal parlament zvláštní zákony/ 1 0 1 ) Spojenečtí velitelé předpoklá­ dali, že dojde-li k invazi do Japonska, jejich armády budou mít ztráty asi jeden milión mužů. Kolik padlých by v takovém případě mělo Japonsko? Kdy­ bychom vzali za základ čísla z již vybojovaných bitev, bylo by to 10 až 20 miliónů. Cílem Spojenců bylo zlomit japonský odpor dřív, než se stane invaze nevyhnutelnou. 1. srpna 820 létajících pevností B-29 shodilo 6.600 tun výbušnin na pět měst severního Kjúšú. O pět dní později byla svržena jedna americká nevyzkoušená uranová bomba na Hirošimu, osmé největší město Japonska, sídlo hlavního stanu 2. armády a důležitý naloďovací přístav. Dva dny před náletem bylo rozhozeno na 720.000 letáků s upozorněním, že město bude „srovnáno se zemí". Nikdo to nebral vážně: jednak proto, že poblíž Hirošimy žila kdysi údajně Trumanova matka, jednak že se soudilo, že město je půvabné a Američani z něj udělají okupační centrum. Z 245.000 obyvatel toho dne zemřelo asi 100.000, dalších 100.000 později/ 1 0 2 ) Někteří zemřeli bez zjevného zranění nebo příčiny. Jiným se objevily na těle jasné různobarevné skvrny. Mnoho postižených zvracelo krev. Jeden člověk ponořil ožehnutou ruku do vody a „vyšlo z ní něco divného a modra­ vého jako kouř". Jiný, který byl téměř slepý, začal bezvadně vidět; ale vypadaly mu všechny vlasy. Oficiální reakce japonské vlády byl protest adresovaný světové veřejnosti přes švýcarské vyslanectví. Přestože dvacet let neuznávali jakékoli mezinárodní právo, obviňovali teď americkou vládu z jeho porušová­ ní a zejména z toho, že „surově použila proti Hirošimě novou pozemníminu". Zároveň povolali tajně do Tokia vedoucího atomového výzkumu Jošia Nišinu, aby se vyjádřil, zda šlo v Hirošimě skutečně o nukleární zbraň, a pokud ano, aby do půl roku vyrobil podobnou/ 1 0 3 ) Z čehož vyplývá, že jedinou atomovou pumou se válka rozhodnout nedala. Druhá, plutoniová bomba byla svržena 9. srpna, nikoli však na původní

cíl (který pilot nemohl najít), nýbrž krutou ironií osudu na křestanské město Nagasaki, jež bylo střediskem odporu k šintoistické ideologii. Toho dne zahynulo 74.800 lidí a japonská vláda pravděpodobně nabyla přesvědčení, že Američané mají takových pum velkou zásobu (ve skutečnosti byly připra­ veny pouze dvě a měly být svrženy 13. a 16. srpna). Den po náletu vyhlásilo Japonsku válku ve smyslu dohody v Jaltě Rusko, které už mělo připraveno 1,600.000 vojáků na mandžuských hranicích. O několik hodin předtím Japonci telegraficky v zásadě akceptovali spojenecké podmínky bezpodmí­ nečné kapitulace. Od jaderné války se sice upustilo, ale běžné nálety probíhaly dál: ještě 13. srpna bombardovalo 1.500 létajících pevností Tokio od svítání do soumraku.

414

415

K definitivnímu rozhodnutí o kapitulaci došlo 14. srpna. Ministr války a dva šéfové štábu byli proti a ministerský předseda admirál Suzuki musel rozhodnutí sporu předložit císaři. Hirohito popsal později situaci násle­ dovně: V době kapitulace nebyly vyhlídky na dohodu, ať se jednalo sebevíc... Když se mě na císařské poradě Suzuki zeptal, který z obou názorů se má přijmout, dostal jsem poprvé příležitost projevit vlastní svobodnou vůli, aniž bych narušoval pravomoc nebo odpovědnost někoho jiného/104) Hirohito pak nahrál kapitulační poselství k japonskému národu, v němž přiznal, že se „válečná situace nevyvinula, jak se předpokládalo, k prospěchu Japonska" a aby se zabránilo „úplnému vyhlazení lidské civilizace", Japonsko bude muset „snést to, co je nesnesitelné, a vytrpět to, co nelze strpět"/ 1 0 5 ) Do paláce vtrhli důstojníci, aby zničili záznam ještě před vysí­ láním, zabili velitele císařské stráže a zapálili dům ministerského předsedy a hlavního dvorního ministra. Ale zamezit vysílání se jim nepodařilo; a okamžitě po něm ministr války a jiní spáchali na palácovém nádvoří sebevraždu/ 1 0 6 ) Z toho všeho vyplývá, že bez použití atomových bomb by patrně ke kapitulaci nedošlo. Došlo by určitě k těžkým bojům se sovětskou armádou v Mandžusku a konvenční bombardování by se ještě dále zesílilo (už se blížilo nukleárnímu prahu 10.000 tun trinitrotoluenu denně), i kdyby nebylo zapotřebí invaze. Použití jaderných zbraní ušetřilo japonské i spojenecké životy. Ti, kdo zemřeli v Hirošimě a Nagasaki, nebyli ani tak obětmi anglo­ americké technologie jako paralytického vládního systému zplozeného zlou ideologií, jež zlikvidovala nejenom absolutní mravní hodnoty, ale i rozum sám. Pravá tvář japonského totalitního režimu se projevila, když byly otevře­ ny zajatecké tábory a když začal pracovat mezinárodní vojenský tribunál. Jeho předseda sir William Webb napsal: ...zločiny obžalovaných Japonců nebyly tak hnusné, různorodé a rozsáhlé jako

Hlavní zásadou vedení japonských zajateckých táborů bylo získat co nejvíc práce při minimálních výdajích za potraviny a vojenskou výzbroj. Tím se nakonec octli vpropasti zločinu, který pronikal veškerou administrativou a měnil Japonce v sprosté vrahy... Všechny tábory byly vedeny podle stejných metod: nejednalo se tu proti předpisům... Budeme-li je soudit, svědecké důkazy se sice budou týkat jednotlivců, ale zločince z nich udělal režim/ ' Při takovém přístupu k lidem z 50.000 válečných zajatců, kteří praco­ vali na siamské železniční trati, zemřelo 16.000 na následky mučení, nemo­ cemi a hladem. Ukořistěné služební instrukce opakovaně zdůrazňují, že zajatci, které nelze nijak využít, mají být utraceni. Podle výpovědí svěd­ ků před mezinárodním soudním tribunálem japonští vojenští zdravotníci vyjímali zdravým zajatcům zaživa srdce a játra. Při nedostatku potravy se úředně povolovalo kanibalské pojídání spojeneckých zajatců. Japonci zabili víc britských vojáků v zajateckých táborech než na bojišti. Dokumen­ ty o japonských táborech vydávají de facto ještě horší svědectví než o nacis­ tických: z 235.000 anglo-amerických vojáků zajatých Němci a Italy zemře­ 109 lo jen 4%, kdežto v japonských táborech přišlo o život 27% zajatců/ ) Spojenecký tribunál v Tokiu odsoudil 25 hlavních válečných zločinců, především ty, kteří byli odpovědni za přípravu války a za čtyři největší horrory: nankingský masakr, batánský pochod smrti (poloostrov západního Luzonu na Filipínách, kde se Spojenci vzdali Japoncům), stavbu thajskobarmské trati a vyplenění Manily. Sedm jich bylo oběšeno, mezi nimi i Todžo. Místní vojenské vyšetřovací komise odsoudily dalších 920 válečných zločinců k smrti a přes 3.000 do vězení. Z nebělošských soudců tribunálu Ind Radhabino Pal nesouhlasil, ježto prý Japonci jednali vždy jen v sebe­ obraně a jejich soud je „spravedlností vítězů". Filipínský soudce Delfín

Džarahilla naopak prohlásil, že rozsudky jsou příliš mírné. Je ovšem nutno zdůraznit, že vůči indickým a filipínským vojákům jakož i vůči Číňanům, Malajcům a jiným nebělošským civilistům se Japonci do­ pouštěli daleko větších a častějších zvěrstev než proti Angličanům nebo Američanům/ 1 1 0 ) Hlavní obětí režimu však byli Japonci sami; zemřelo jich přes 4 mi­ lióny. Neboť z téhož dogmatu, podle něhož se s válečnými zajatci nakládalo jako s nejsprostšími zločinci, vyplynulo rozhodnutí vrhnout se do sebevražedné války a odkládat uzavření míru. Jeden z obžalovaných, mini­ sterský předseda Konoje, zanechal po smrti ve své cele Wildovo De Profundis, kde pečlivě podtrhl slova: „Ačkoli to, co svět udělal mně, bylo strašné, co já jsem učinil sám sobě, bylo daleko strašnější" - epitaf totalitního Japonska/ 1 1 1 ) Jak jsme už mnohokrát uvedli v této knize, holistický princip mravního rozkladu se řídí satanským Greshamovým zákonem, kde zlo vytlačuje dobro. Americké letadlo, jež 3. března 1943 zničilo konvoj plující na pomoc posádce v městě Lae na Nové Guineji, postřílelo kulometem vojáky, kteří se zachránili skokem do vln. „Byla to hnusná práce," vyjádřil se velitel letadla, „ale z vojenského hlediska nezbytná; Japonci se totiž nevzdávají, a protože to nebylo daleko od pobřeží, nemohli jsme připustit, aby tam doplavali a připojili se k posádce.'/ 1 1 2 ) Bylo běžné, že Spojenci stříleli Japonce, kteří se pokoušeli vzdát. Jeden z obhájců na tokijském tribunálu, kapitán Adolf Feel ml., zvolal rozhořčeně: „Porazili jsme sice své nepřátele na bojišti, ale připustili jsme, aby jejich duch zvítězil v našich srdcích.'/ 113 ). Byla to nadsázka, ale obsahovala kus pravdy. Nepříliš roz­ sáhlé japonské bombardování čínských měst v letech 1937-8 odsoudila v Americe celá liberální veřejnost. Když ale přišel čas určit cíl pro atomo­ vou pumu, byl to právě prezident Harvardovy university James Conant, zastupující ve výzkumném výboru národní obrany zájmy civilizace, který přednesl rozhodující návrh, že „nejvhodnějším cílem by byla nějaká dů­ ležitá zbrojovka, která zaměstnává velký počet dělníků a je v těsném sousedství*obklopena dělnickými příbytky"/ 1 1 4 ) K morálnímu zmatku koncem války přispěla rozhodně zásadní měrou přítomnost sovětské totalitní moci na straně spravedlivých. V podstatě ne­ existoval žádný zločin, spáchaný či pouze zamýšlený nacisty nebo japonskými rytíři bušida, kterého by se nedopustil i sovětský režim většinou v rozsahu daleko větším. Spočíval přesně na stejných zásadách, které vyvolaly válku a její hrůzy. Řečeno konkrétně, nacisticko-sovětský pakt ze září 1939 a japonsko-sovětský pakt z dubna 1941 umožnil ose její agresivní akce. Přesto Sovětský svaz nejenom soudil viníky války, kterou pomohl vyvolat, ale měl z ní také jako jediný z účastníků prospěch - právě díky jedné z Ičch tajných válečných smluv, nebo vlastně úplatků, které Versailleská

416

417

zločiny Němců obžalovaných v Norimberku, ale k mučení, vraždám a znásilnění docházelo v tak obrovském měřítku a tak běžně, že jediný možný závěr byl, že tato zvěrstva buď tajně přikazovala, nebo cílevědomě dovolovala japonská vláda a její členové nebo velitelé ozbrojených sil/107) David James, britský tlumočník, který po kapitulaci navštívil hlavní tábory, si všiml naprostého zhroucení morálních hodnot u důstojníků, kteří vstou­ pili do vojenské služby po dvacátých letech, byli důkladně vycvičeni v kodo a v státním šintoismu a byli zodpovědní za obvyklá zvěrstva: „Vyznačovali se stejnými zabijáckými instinkty v boji i mimo boj... A právě proto jsme se setkávali s projevy krutosti v podstatě stejného typu, což zřejmě překvapi­ lo soudní tribunál, který zasedal v Tokiu." Režim neměl koncentrační tábory ve vlastním slova smyslu: vlastních politických vězňů bylo nanejvýš 400. Ale zajatecké tábory byly vedeny podle stejných ekonomických zásad jako nacistické a sovětské koncentrační tábory. David James je navštívil v září 1945 a referoval:

Hlavní zásadou vedení japonských zajateckých táborů bylo získat co nejvíc práce při minimálních výdajích za potraviny a vojenskou výzbroj. Tím se nakonec octli vpropasti zločinu, který pronikal veškerou administrativou a měnil Japonce v sprosté vrahy... Všechny tábory byly vedeny podle stejných metod: nejednalo se tu proti předpisům... Budeme-li je soudit, svědecké důkazy se sice budou týkat jednotlivců, ale zločince z nich udělal režim/ ' Při takovém přístupu k lidem z 50.000 válečných zajatců, kteří praco­ vali na siamské železniční trati, zemřelo 16.000 na následky mučení, nemo­ cemi a hladem. Ukořistěné služební instrukce opakovaně zdůrazňují, že zajatci, které nelze nijak využít, mají být utraceni. Podle výpovědí svěd­ ků před mezinárodním soudním tribunálem japonští vojenští zdravotníci vyjímali zdravým zajatcům zaživa srdce a játra. Při nedostatku potravy se úředně povolovalo kanibalské pojídání spojeneckých zajatců. Japonci zabili víc britských vojáků v zajateckých táborech než na bojišti. Dokumen­ ty o japonských táborech vydávají de facto ještě horší svědectví než o nacis­ tických: z 235.000 anglo-amerických vojáků zajatých Němci a Italy zemře­ 109 lo jen 4%, kdežto v japonských táborech přišlo o život 27% zajatců/ ) Spojenecký tribunál v Tokiu odsoudil 25 hlavních válečných zločinců, především ty, kteří byli odpovědni za přípravu války a za čtyři největší horrory: nankingský masakr, batánský pochod smrti (poloostrov západního Luzonu na Filipínách, kde se Spojenci vzdali Japoncům), stavbu thajskobarmské trati a vyplenění Manily. Sedm jich bylo oběšeno, mezi nimi i Todžo. Místní vojenské vyšetřovací komise odsoudily dalších 920 válečných zločinců k smrti a přes 3.000 do vězení. Z nebělošských soudců tribunálu Ind Radhabino Pal nesouhlasil, ježto prý Japonci jednali vždy jen v sebe­ obraně a jejich soud je „spravedlností vítězů". Filipínský soudce Delfín

Džarahilla naopak prohlásil, že rozsudky jsou příliš mírné. Je ovšem nutno zdůraznit, že vůči indickým a filipínským vojákům jakož i vůči Číňanům, Malajcům a jiným nebělošským civilistům se Japonci do­ pouštěli daleko větších a častějších zvěrstev než proti Angličanům nebo Američanům/ 1 1 0 ) Hlavní obětí režimu však byli Japonci sami; zemřelo jich přes 4 mi­ lióny. Neboť z téhož dogmatu, podle něhož se s válečnými zajatci nakládalo jako s nejsprostšími zločinci, vyplynulo rozhodnutí vrhnout se do sebevražedné války a odkládat uzavření míru. Jeden z obžalovaných, mini­ sterský předseda Konoje, zanechal po smrti ve své cele Wildovo De Profundis, kde pečlivě podtrhl slova: „Ačkoli to, co svět udělal mně, bylo strašné, co já jsem učinil sám sobě, bylo daleko strašnější" - epitaf totalitního Japonska/ 1 1 1 ) Jak jsme už mnohokrát uvedli v této knize, holistický princip mravního rozkladu se řídí satanským Greshamovým zákonem, kde zlo vytlačuje dobro. Americké letadlo, jež 3. března 1943 zničilo konvoj plující na pomoc posádce v městě Lae na Nové Guineji, postřílelo kulometem vojáky, kteří se zachránili skokem do vln. „Byla to hnusná práce," vyjádřil se velitel letadla, „ale z vojenského hlediska nezbytná; Japonci se totiž nevzdávají, a protože to nebylo daleko od pobřeží, nemohli jsme připustit, aby tam doplavali a připojili se k posádce.'/ 1 1 2 ) Bylo běžné, že Spojenci stříleli Japonce, kteří se pokoušeli vzdát. Jeden z obhájců na tokijském tribunálu, kapitán Adolf Feel ml., zvolal rozhořčeně: „Porazili jsme sice své nepřátele na bojišti, ale připustili jsme, aby jejich duch zvítězil v našich srdcích.'/ 113 ). Byla to nadsázka, ale obsahovala kus pravdy. Nepříliš roz­ sáhlé japonské bombardování čínských měst v letech 1937-8 odsoudila v Americe celá liberální veřejnost. Když ale přišel čas určit cíl pro atomo­ vou pumu, byl to právě prezident Harvardovy university James Conant, zastupující ve výzkumném výboru národní obrany zájmy civilizace, který přednesl rozhodující návrh, že „nejvhodnějším cílem by byla nějaká dů­ ležitá zbrojovka, která zaměstnává velký počet dělníků a je v těsném sousedství*obklopena dělnickými příbytky"/ 1 1 4 ) K morálnímu zmatku koncem války přispěla rozhodně zásadní měrou přítomnost sovětské totalitní moci na straně spravedlivých. V podstatě ne­ existoval žádný zločin, spáchaný či pouze zamýšlený nacisty nebo japonskými rytíři bušida, kterého by se nedopustil i sovětský režim většinou v rozsahu daleko větším. Spočíval přesně na stejných zásadách, které vyvolaly válku a její hrůzy. Řečeno konkrétně, nacisticko-sovětský pakt ze září 1939 a japonsko-sovětský pakt z dubna 1941 umožnil ose její agresivní akce. Přesto Sovětský svaz nejenom soudil viníky války, kterou pomohl vyvolat, ale měl z ní také jako jediný z účastníků prospěch - právě díky jedné z Ičch tajných válečných smluv, nebo vlastně úplatků, které Versailleská

416

417

zločiny Němců obžalovaných v Norimberku, ale k mučení, vraždám a znásilnění docházelo v tak obrovském měřítku a tak běžně, že jediný možný závěr byl, že tato zvěrstva buď tajně přikazovala, nebo cílevědomě dovolovala japonská vláda a její členové nebo velitelé ozbrojených sil/107) David James, britský tlumočník, který po kapitulaci navštívil hlavní tábory, si všiml naprostého zhroucení morálních hodnot u důstojníků, kteří vstou­ pili do vojenské služby po dvacátých letech, byli důkladně vycvičeni v kodo a v státním šintoismu a byli zodpovědní za obvyklá zvěrstva: „Vyznačovali se stejnými zabijáckými instinkty v boji i mimo boj... A právě proto jsme se setkávali s projevy krutosti v podstatě stejného typu, což zřejmě překvapi­ lo soudní tribunál, který zasedal v Tokiu." Režim neměl koncentrační tábory ve vlastním slova smyslu: vlastních politických vězňů bylo nanejvýš 400. Ale zajatecké tábory byly vedeny podle stejných ekonomických zásad jako nacistické a sovětské koncentrační tábory. David James je navštívil v září 1945 a referoval:

smlouva tak příkře odsoudila. A nejen Versailleská smlouva. V Atlantické chartě ze 14. srpna 1941 (kterou opakuje Deklarace Spojených náro­ dů z 1. ledna 1942) se výslovně praví, že signatáři „neusilují o žádné zisky, ať územní, nebo jiné... A že nežádají žádné územní změny, které by neodpo­ vídaly svobodně vysloveným přáním příslušných národů". Anglo-ruská spojenecká smlouva z 26. května 1942 stanoví (článek 5), že „oba partneři budou respektovat dvě zásady: nebudou pro sebe žádat žádné územní zisky a nebudou se vměšovat do vnitřních záležitostí jiných států". Navzdory tomu požadoval Stalin na jaltské konferenci v lednu 1945 za slib, že „dva nebo tři měsíce po kapitulaci Německa" vstoupí do války proti Japonsku, uznání ruského nároku na Vnější Mongolsko, na jižní Sachalin a přilehlé ostrovy, mezinárodní status Panamského průplavu se zajištěním „výsostných zájmů Sovětského svazu", pronájem Port Arthuru jako vojenské základny, právo provozovat společně s Číňany čínskou východní železnici a jižní mandžuskou dráhu se zajištěním „výsostných zájmů Sovětského svazu" a přímou anexi Kurilských ostrovů. Roosevelt odsouhlasil tyto zištné pod­ mínky v podstatě bez námitek; a Churchill, který se zoufale snažil získat jeho podporu pro záležitosti domovu bližší, se podvolil, poněvadž „Dálný východ patří více méně do americké sféry zájmů... A pro nás je to problém vzdálený a podružný". ( 1 1 5 ) Čína, hlavní oběť této nestydaté a do očí bijící krádeže, která podryla a zničila její vládnoucí režim, se jaltské konference nezúčastnila, a ačkoli byla spojencem, dověděla se o těchto podmínkách povšechně až o půl roku později, podrobně dokonce až 14. srpna, kdy Rusko vyhlásilo Japonsku válku a dohoda se stala „nezvratnou realitou". Oficiálně vypověděl Sovětský svaz válku až čtyři hodiny poté, co Japonci v zásadě odsouhlasili kapitulaci. ( 1 1 6 ) Stalin dostal svou krvavou odměnu zadarmo a legitimní vlády nemohly ospra­ vedlnit zanedbání této podstatné, během války dohodnuté zásady ani železnou vojenskou nutností. Dokonalým výsměchem procesům s německými a japonskými válečnými zločinci byla skutečnost, že zrovna v době, kdy se pro tyto soudy shromažďo­ valy důkazy, Británie a Amerika pomáhaly Stalinovi spáchat zločin po­ dobných dimenzí a dokonce používaly násilí, aby vydaly oběti do jeho rukou. Spojenci vědomě mlčeli k sovětským deportacím celých osmi národů v le­ tech 1941 a 1943-4, ačkoli to byl válečný zločin spadající pod pojem genocidy, jak ji později (9. prosince 1948) definovaly Spojené národy. Nemohli však přejít mlčením sovětský požadavek z 31. května 1944, aby všechny osoby ruské národnosti, které se během osvobozování Evropy octnou na straně Spojenců, byly vráceny, ať chtějí či nechtějí, do Sovětského svazu. V praxi se zjistilo, že 10% „německých" zajatců jsou vlastně Rusové. Někteří se chtěli vrátit; jiní ne. Byli součástí obrovského lidského zmatku, který nikdo 418

z nich nechápal. V hlášení britské výzvědné služby (ze 17. června 1944) se konstatovalo: „Nikdo se jich neptal, chtějí-li vstoupit do německé armády, prostě jim dali německé uniformy a pušky... Tito Rusové se nikdy nepovažovali za nic jiného než za zajatce."( 117 ) Američané řešili problém tak, že každého zajatce v německé uniformě považovali za Němce, pokud netrval na tom, že jím není. Britské ministerstvo zahraničí si naopak potrpělo na pedantskou „přesnost". Jeho právní poradce sir Patrick Dean 24. června 1944 zaprotokoloval: Je to zásadně věc sovětských úřadů a vlády Jeho Veličenstva se netýká. Do určité doby musí být sovětským úřadům předáni všichni zajatci, o které má Sovětský svaz zájem, a nelze se znepokojovat tím, že snad budou zastřeleni nebo že se s nimi bude i v jiných směrech nakládat hůř, než by dovolovaly britské zákony. Na základě tohoto vyjádření a přes Churchillovy obavy ministr zahra­ ničí Anthony Eden prosadil (4. září 1944) ve válečném kabinetu rozhodnutí, které plně respektovalo Stalinův požadavek a bylo později zahrnuto do jaltské dohody/ 1 1 8 ) V důsledku toho mnoho set tisíc lidských bytostí bylo předáno Stali­ nově péči. Z první várky čítající 10.000 mužů jich šlo dobrovolně pouze dvanáct. Americký diplomat sledoval jejich příjezd: „Pod dozorem po zuby ozbrojených stráží byli odveleni neznámo kam." Časem jejich odpor zesílil. Vojáci na palubě anglické lodi Empire Pride (Chlouba impéria), která kotvila 10. června 1945 v Oděse, museli být pod ozbrojeným dozorem a mnozí byli nemocní a zranění následkem zoufalých pokusů o sebevraždu. Britský pozo­ rovatel píše: Sovětské úřady odmítly uznat, že v některých případech je nutné použít nosítek, a tak i těžce nemocní a umírající museli sejít z lodi pěšky a nést si svá zavazadla... S jedním zajatcem, který se předtím pokusil o sebevraždu, se zacházelo zvlášť hrubě, takže se mu otevřela jeho rána, ale nechali ho krvácet. Pak ho vyvedli z lodi a zahnali za velkou bednu v docích. Ozval se výstřel a pak už nebylo vidět nic. Ještě dodává, že jednatřicet zajatců bylo odvedeno za skladiště a za čtvrt hodiny se ozvala střelba z kulometu. Velitel válečných zajatců na lodi v hodnosti majora podával hlášení asi o 300 lidech z celkového počtu mu­ žů na palubě. Ti všichni pak byli zastřeleni i s majorem - jeden z typických 119 Stalinových „žertíků"/ ) Z přemíry horlivosti britské ministerstvo zahraničí vydalo též 50.000 kozáků, kteří se vzdali v jižním Rakousku. Tito lidé žili v emigraci už déle než jednu generaci a nepodléhali repatriaci ani podle jaltské dohody; byli však „darováni" Stalinovi jako jakási lidská prémie - i s ženami a dětmi. Také 25.000 Chorvatů bylo podobným způsobem „vráceno" komunistickému režimu v Jugoslávii, kde poskytli obyvatelům řady měst podívanou na „pochod smrti": „...o hladu a žízni, vyzáblí, zubožení a ztrápení museli absol419

smlouva tak příkře odsoudila. A nejen Versailleská smlouva. V Atlantické chartě ze 14. srpna 1941 (kterou opakuje Deklarace Spojených náro­ dů z 1. ledna 1942) se výslovně praví, že signatáři „neusilují o žádné zisky, ať územní, nebo jiné... A že nežádají žádné územní změny, které by neodpo­ vídaly svobodně vysloveným přáním příslušných národů". Anglo-ruská spojenecká smlouva z 26. května 1942 stanoví (článek 5), že „oba partneři budou respektovat dvě zásady: nebudou pro sebe žádat žádné územní zisky a nebudou se vměšovat do vnitřních záležitostí jiných států". Navzdory tomu požadoval Stalin na jaltské konferenci v lednu 1945 za slib, že „dva nebo tři měsíce po kapitulaci Německa" vstoupí do války proti Japonsku, uznání ruského nároku na Vnější Mongolsko, na jižní Sachalin a přilehlé ostrovy, mezinárodní status Panamského průplavu se zajištěním „výsostných zájmů Sovětského svazu", pronájem Port Arthuru jako vojenské základny, právo provozovat společně s Číňany čínskou východní železnici a jižní mandžuskou dráhu se zajištěním „výsostných zájmů Sovětského svazu" a přímou anexi Kurilských ostrovů. Roosevelt odsouhlasil tyto zištné pod­ mínky v podstatě bez námitek; a Churchill, který se zoufale snažil získat jeho podporu pro záležitosti domovu bližší, se podvolil, poněvadž „Dálný východ patří více méně do americké sféry zájmů... A pro nás je to problém vzdálený a podružný". ( 1 1 5 ) Čína, hlavní oběť této nestydaté a do očí bijící krádeže, která podryla a zničila její vládnoucí režim, se jaltské konference nezúčastnila, a ačkoli byla spojencem, dověděla se o těchto podmínkách povšechně až o půl roku později, podrobně dokonce až 14. srpna, kdy Rusko vyhlásilo Japonsku válku a dohoda se stala „nezvratnou realitou". Oficiálně vypověděl Sovětský svaz válku až čtyři hodiny poté, co Japonci v zásadě odsouhlasili kapitulaci. ( 1 1 6 ) Stalin dostal svou krvavou odměnu zadarmo a legitimní vlády nemohly ospra­ vedlnit zanedbání této podstatné, během války dohodnuté zásady ani železnou vojenskou nutností. Dokonalým výsměchem procesům s německými a japonskými válečnými zločinci byla skutečnost, že zrovna v době, kdy se pro tyto soudy shromažďo­ valy důkazy, Británie a Amerika pomáhaly Stalinovi spáchat zločin po­ dobných dimenzí a dokonce používaly násilí, aby vydaly oběti do jeho rukou. Spojenci vědomě mlčeli k sovětským deportacím celých osmi národů v le­ tech 1941 a 1943-4, ačkoli to byl válečný zločin spadající pod pojem genocidy, jak ji později (9. prosince 1948) definovaly Spojené národy. Nemohli však přejít mlčením sovětský požadavek z 31. května 1944, aby všechny osoby ruské národnosti, které se během osvobozování Evropy octnou na straně Spojenců, byly vráceny, ať chtějí či nechtějí, do Sovětského svazu. V praxi se zjistilo, že 10% „německých" zajatců jsou vlastně Rusové. Někteří se chtěli vrátit; jiní ne. Byli součástí obrovského lidského zmatku, který nikdo 418

z nich nechápal. V hlášení britské výzvědné služby (ze 17. června 1944) se konstatovalo: „Nikdo se jich neptal, chtějí-li vstoupit do německé armády, prostě jim dali německé uniformy a pušky... Tito Rusové se nikdy nepovažovali za nic jiného než za zajatce."( 117 ) Američané řešili problém tak, že každého zajatce v německé uniformě považovali za Němce, pokud netrval na tom, že jím není. Britské ministerstvo zahraničí si naopak potrpělo na pedantskou „přesnost". Jeho právní poradce sir Patrick Dean 24. června 1944 zaprotokoloval: Je to zásadně věc sovětských úřadů a vlády Jeho Veličenstva se netýká. Do určité doby musí být sovětským úřadům předáni všichni zajatci, o které má Sovětský svaz zájem, a nelze se znepokojovat tím, že snad budou zastřeleni nebo že se s nimi bude i v jiných směrech nakládat hůř, než by dovolovaly britské zákony. Na základě tohoto vyjádření a přes Churchillovy obavy ministr zahra­ ničí Anthony Eden prosadil (4. září 1944) ve válečném kabinetu rozhodnutí, které plně respektovalo Stalinův požadavek a bylo později zahrnuto do jaltské dohody/ 1 1 8 ) V důsledku toho mnoho set tisíc lidských bytostí bylo předáno Stali­ nově péči. Z první várky čítající 10.000 mužů jich šlo dobrovolně pouze dvanáct. Americký diplomat sledoval jejich příjezd: „Pod dozorem po zuby ozbrojených stráží byli odveleni neznámo kam." Časem jejich odpor zesílil. Vojáci na palubě anglické lodi Empire Pride (Chlouba impéria), která kotvila 10. června 1945 v Oděse, museli být pod ozbrojeným dozorem a mnozí byli nemocní a zranění následkem zoufalých pokusů o sebevraždu. Britský pozo­ rovatel píše: Sovětské úřady odmítly uznat, že v některých případech je nutné použít nosítek, a tak i těžce nemocní a umírající museli sejít z lodi pěšky a nést si svá zavazadla... S jedním zajatcem, který se předtím pokusil o sebevraždu, se zacházelo zvlášť hrubě, takže se mu otevřela jeho rána, ale nechali ho krvácet. Pak ho vyvedli z lodi a zahnali za velkou bednu v docích. Ozval se výstřel a pak už nebylo vidět nic. Ještě dodává, že jednatřicet zajatců bylo odvedeno za skladiště a za čtvrt hodiny se ozvala střelba z kulometu. Velitel válečných zajatců na lodi v hodnosti majora podával hlášení asi o 300 lidech z celkového počtu mu­ žů na palubě. Ti všichni pak byli zastřeleni i s majorem - jeden z typických 119 Stalinových „žertíků"/ ) Z přemíry horlivosti britské ministerstvo zahraničí vydalo též 50.000 kozáků, kteří se vzdali v jižním Rakousku. Tito lidé žili v emigraci už déle než jednu generaci a nepodléhali repatriaci ani podle jaltské dohody; byli však „darováni" Stalinovi jako jakási lidská prémie - i s ženami a dětmi. Také 25.000 Chorvatů bylo podobným způsobem „vráceno" komunistickému režimu v Jugoslávii, kde poskytli obyvatelům řady měst podívanou na „pochod smrti": „...o hladu a žízni, vyzáblí, zubožení a ztrápení museli absol419

vovat dlouhé kilometry vedle svých „osvoboditelů", kteří jeli na koních 120 nebo na vozech"/ ) Aby tyto muže, ženy a děti vyhnali za hranice, britští vojáci museli použít bajonetů, v některým případech dokonce stříleli do lidí, aby zlomili jejich odpor, a občas útočili i plamenomety. Přitom docháze­ lo k hromadným sebevraždám, někdy i celých rodin.( 1 2 1 ) Z těch, kdo byli takto „darováni" Stalinovi, šli mnozí okamžitě na smrt. Ostatní strádali, neznámí či zapomenutí, v koncentračních táborech, až nakonec na tuto nesmír­ nou a do nebe volající hanebnost upozornil Solženicyn. Násilná repatriace byla ovšem jen jednou stránkou problému, před který teď anglosaské velmoci postavil jejich vítězný totalitní spojenec.

T

V •

*

,

*

rinacta Vyděračský mír 10. ledna 1946 se konzervativní poslanec a spisovatel „Chips" Channon zúčastnil v Londýně jakési společensky významné svatby a podotkl k lady („Emerald") Cunardové, která byla též mezi hosty, že je pozoruhodné, jak rychle se život znormalizoval. „Ostatně," řekl a ukázal na přeplněný sál, „právě za tohle jsme přece bojovali." „Cože?" ulekla se paní Cunardová, „To jsou samí Poláci?'^ 1 ) Na Polsko se ovšem zapomnělo až příliš snadno. Zapomnělo se, že bylo příčinou války v tom smyslu, že kdyby neexistovalo, válka by měla úplně jiný průběh. A Polskem také válka skončila v tom smyslu, že uspíšilo rozpad válečného spojenectví a začátek konfrontace mezi svobodným demokratickým a komunistickým světem. Vývoj navázal tam, kde byl přerušen podepsáním paktu mezi Stalinem a Hitlerem v srpnu 1939, a na světovém jevišti předsta­ voval nyní chamtivý totalitní princip Sovětský svaz. Polsko se stalo trapnou figurou na světové šachovnici, neboť připomínalo, že válka nebyla ani tak konfliktem mezi silami dobra a zla jako bojem o holý život. Samozřejmě že představa, že „velké spojenectví" má nějaký altruis­ tický základ, byla iluzorní od samého začátku. Byl to z velké části výmysl Rooseveltův, vytvořený jednak pro jeho politické cíle, jednak že mu sám věřil. Právě ti jeho krajané, kteří přišli služebně do styku se Stalinem a jeho vládou, byli zásadně a zoufale proti Rooseveltově linii. Velvyslanec Laurence Steinhardt, který nastoupil v Moskvě po Daviesovi, byl v minister­ stvu zahraničí stoupencem radikálního názoru, známého jako „rižská škola": Každý pokus o sblížení ze strany Británie nebo Spojených států se zde nutně vykládá jako projev slabosti... Jakmile si tito lidé vezmou do hlavy, že se jim snažíme nějak nadbíhat, ucházet se o jejich přízeň, naklonit si je nebo že je potřebujeme, přestanou okamžitě spolupracovat... Mám zkušenost, že reagují pouze na sílu, a tam, kde síly použít nelze, na blbé orientální handrkování/ ' Takovéhle zprávy ovšem Roosevelt nechtěl. Jakmile Hitler vyhlásil Sovětskému svazu válku a Rusko se tím stalo spojencem Ameriky, vymyslel si způsoby, jak obejít státní department a velvyslanectví, a jednal se Stalinem p ř í m o. (3) Jeho prostředníkem se stal Hany Hopkins, politický šíbr, který mu

420

421

vovat dlouhé kilometry vedle svých „osvoboditelů", kteří jeli na koních 120 nebo na vozech"/ ) Aby tyto muže, ženy a děti vyhnali za hranice, britští vojáci museli použít bajonetů, v některým případech dokonce stříleli do lidí, aby zlomili jejich odpor, a občas útočili i plamenomety. Přitom docháze­ lo k hromadným sebevraždám, někdy i celých rodin.( 1 2 1 ) Z těch, kdo byli takto „darováni" Stalinovi, šli mnozí okamžitě na smrt. Ostatní strádali, neznámí či zapomenutí, v koncentračních táborech, až nakonec na tuto nesmír­ nou a do nebe volající hanebnost upozornil Solženicyn. Násilná repatriace byla ovšem jen jednou stránkou problému, před který teď anglosaské velmoci postavil jejich vítězný totalitní spojenec.

T

rinacta Vyděračský mír 10. ledna 1946 se konzervativní poslanec a spisovatel „Chips" Channon zúčastnil v Londýně jakési společensky významné svatby a podotkl k lady („Emerald") Cunardové, která byla též mezi hosty, že je pozoruhodné, jak rychle se život znormalizoval. „Ostatně," řekl a ukázal na přeplněný sál, „právě za tohle jsme přece bojovali." „Cože?" ulekla se paní Cunardová, „To jsou samí Poláci?'^ 1 ) Na Polsko se ovšem zapomnělo až příliš snadno. Zapomnělo se, že bylo příčinou války v tom smyslu, že kdyby neexistovalo, válka by měla úplně jiný průběh. A Polskem také válka skončila v tom smyslu, že uspíšilo rozpad válečného spojenectví a začátek konfrontace mezi svobodným demokratickým a komunistickým světem. Vývoj navázal tam, kde byl přerušen podepsáním paktu mezi Stalinem a Hitlerem v srpnu 1939, a na světovém jevišti předsta­ voval nyní chamtivý totalitní princip Sovětský svaz. Polsko se stalo trapnou figurou na světové šachovnici, neboť připomínalo, že válka nebyla ani tak konfliktem mezi silami dobra a zla jako bojem o holý život. Samozřejmě že představa, že „velké spojenectví" má nějaký altruis­ tický základ, byla iluzorní od samého začátku. Byl to z velké části výmysl Rooseveltův, vytvořený jednak pro jeho politické cíle, jednak že mu sám věřil. Právě ti jeho krajané, kteří přišli služebně do styku se Stalinem a jeho vládou, byli zásadně a zoufale proti Rooseveltově linii. Velvyslanec Laurence Steinhardt, který nastoupil v Moskvě po Daviesovi, byl v minister­ stvu zahraničí stoupencem radikálního názoru, známého jako „rižská škola": Každý pokus o sblížení ze strany Británie nebo Spojených států se zde nutně vykládá jako projev slabosti... Jakmile si tito lidé vezmou do hlavy, že se jim snažíme nějak nadbíhat, ucházet se o jejich přízeň, naklonit si je nebo že je potřebujeme, přestanou okamžitě spolupracovat... Mám zkušenost, že reagují pouze na sílu, a tam, kde síly použít nelze, na blbé orientální handrkování/ ' Takovéhle zprávy ovšem Roosevelt nechtěl. Jakmile Hitler vyhlásil Sovětskému svazu válku a Rusko se tím stalo spojencem Ameriky, vymyslel si způsoby, jak obejít státní department a velvyslanectví, a jednal se Stalinem p ř í m o. (3) Jeho prostředníkem se stal Hany Hopkins, politický šíbr, který mu

420

421

ihned hlásil, že Stalin je přirozeně tímto návrhem nadšen: „v našeho velvyslance a v naše diplomatické úředníky nemá důvěru".( 4 ) Roosevelt chtěl také obejít Churchilla, kterého považoval za nenapravitelného imperia­ listu, neschopného pochopit ideologický idealismus. 18. března 1942 mu napsal: „Vím, že mi nebudete zazlívat, když budu strašně upřímný a řeknu, že si myslím, že já osobně vyjdu se Stalinem lépe než vaše ministerstvo zahraničí nebo můj státní department. Stalin z duše nenávidí všechny vaše vysoké hodnostáře. Já jsem mu asi sympatičtější a doufám, že budu i nadále."( 5 ) Tato ješitnost, která silně připomíná Chamberlainovo přesvědčení, že on jediný „zvládne" Hitlera, byla ještě znásobena úžasnou naivitou. Nevěřil, že Stalin chce získat cizí území, a káral Churchilla: „Máte kolonizátorský instinkt v krvi už čtyři sta let a prostě nechápete, že by nějaký stát mohl nechtít získat území, když se k tomu naskytne příležitost. "( 6 ) „Myslím," řekl o Stalinovi, „že když mu dám všechno, co mohu, a nebudu za to chtít nic, noblesse oblige: nebude se snažit si něco přisvojovat a bude se mnou spolupracovat za světovou demokracii a mír. «(7)

Tato Rooseveltova slepota se poprvé projevila jako hrozba pro poválečné uspořádání Evropy na konferenci v Teheránu, které se zúčastnili Churchill, Roosevelt a Stalin v listopadu 1943. Vedoucí britských šéfů štábu sir Alan Brooke to vystihl větou: „Stalin má prezidenta otočeného kolem malíčku. "( 8 ) Churchill si postěžoval jednomu ze svých ministrů Haroldu Macmillanovi: „Německo je vyřízeno, i když nějakou chvíli ještě potrvá, než se ta spoušť uklidí. Skutečný problém je teď Rusko. Ale nemohu přimět Američany, aby to pochopili."(9) Během roku 1944, přestože invaze do Evropy dopadla dobře, se Churchillovy obavy stále zvětšovaly. Po radikálním průlomu Spojenců v červenci a v srpnu 1944 se postup zpomalil. Nejvyšší velitel generál Eisenhower odmítl uznat, že rozhodující pro uspořádání poválečné mapy střední Evropy bude to, kam až jeho jednotky proniknou: „Nerad bych riskoval životy Američanů pro čistě politické cíle," prohlásil/ 1 0 ) Postupující Sověti však dali dostatečným způsobem najevo své nepřátelské úmysly. Když obsadili německou experimentální ponorkovou základnu v Gdyni, odmítli spojeneckým námořním odborníkům přístup k jejím tajným zařízením, i když stále ještě zuřil boj o Atlantik a konvoje vezoucí zbraně do Sovětského svazu musely stále ještě čelit silným útokům německých 11 ponorek/ ) Američtí generálové chtěli zachovat co největší spolupráci se Sovětskou armádou, aby při nejbližší příležitosti mohli přesunout vojska na východ, skončit (jak doufali s masivní sovětskou podporou) válku s Japon­ skem a jít domů. To by ovšem znamenalo, jak to viděl Churchill, zanechat Brity samotné s pouhými dvanácti divizemi (asi 820.000 mužů) proti 13.000 sovětských tanků, 16.000 frontových letadel a 525 divizím o celkovém počtu 5 miliónů mužů/ 1 2 ) Jeho úkolem bylo, jak se praví v protokolu ministerstva

422

zahraničí, zjistit, jak „využít americké síly", jak vmanévrovat „tuto velkou neohrabanou loď" do „správného přístavu", aby se „nepotácela nazdařbůh oceánem a nestala se hrozbou osamělým plavidlům"/ 13 ) Churchill se rozhodl sledovat dvojí taktickou linii: vyjednávat pokud možno realisticky se Stalinem a současně se snažit ze všech sil působit na Roosevelta. V říjnu 1944 letěl do Moskvy a vnutil Stalinovi tak zvaný „darebný dokument", který vymezoval - s ohledem na to, že maršál Stalin je realista - rozdělení zájmových sfér vítězných velmocí v pěti balkánských státech: Jugoslávie a Maďarsko měly být rozděleny 50 ku 50 mezi Rusko a Západ; Sovětský svaz měl mít 90% vlivu v Rumunsku a 75% v Bulharsku; kdežto Británie ve shodě se Spojenými státy 90% v Řecku. Podle zápisu, který pořídil britský velvyslanec sir Archibald Clark-Kerr, Stalin smlouval o Bulharsku, kde chtěl mít zřejmě 90%; potom dokument odsouhlasil zaškrtnutím modrou tužkou. Také slíbil, že bude držet na uzdě italské komunisty/ 14 ) „Darebný dokument" byl v podstatě pokusem vyloučit Sovětský svaz ze Středozemí za cenu Rumunska a Bulharska v roli satelitů. Churchill počítal, že se mu podaří zachránit před zhoubou pouze Řecko, protože tam měla Británie vojenské posádky: v Moskvě si zajistil Stalinův souhlas, že tam dá Británii volnou ruku - a také toho hned využil. Když 4. prosince 1944 vypukla v Aténách občanská válka, rozhodl se, že proti komunistům nasadí vojenské jednotky. Pracoval pozdě do noci na rozesílání telegramů: „točil se v křesle a diktoval je do stroje slečně Laytonové, která ani nemrkla nad řadou kleteb, jimiž protkával své oficiální fráze". Hlavní telegram britskému veliteli gene­ rálu Scobiemu zněl: „Musíme udržet a ovládnout Atény. Bylo by výborné, kdyby se vám to podařilo pokud možno bez krveprolití, ale bude-li to nutné, i s krveprolitím.'/ 15 ) Bez prolévání krve se to však neobešlo; nicméně Řecko bylo zachráněno pro demokracii. Dokonce lze říci - ačkoli stabilitu v této oblasti zajistila až porážka komunistů v italských volbách v dubnu 1948 - že energickým zásahem koncem roku 1944 účinně a vlastně úplně sám zamezil totalitní ideologii přístup do Středozemí na celou jednu generaci. Byl to jeho poslední velký příspěvek k lidské svobodě. Východní Evropu se mu však zachránit nepodařilo. V zápise z jednání ministerské rady čteme tuto jeho poznámku: Bohužel je nad možnosti tohoto státu zabránit různým katastrofám, k nimž v přítomné době dochází. Odpovědnost mají Spojené státy a je mým upřímným přáním poskytnout jim veškerou podporu, která je v našich silách. Pokud mají (16) dojem, že se nedá nic dělat, pak musíme dát vývoji událostí volný průběh. Na rozhodujícím setkání v Jaltě v lednu 1945 však Roosevelt úmyslně překazil Churchillovy snahy koordinovat anglo-americký postup předem, aby „nevzbudil", jak uvádí Averell Harriman, „u Sovětů dojem, že Britové

423

ihned hlásil, že Stalin je přirozeně tímto návrhem nadšen: „v našeho velvyslance a v naše diplomatické úředníky nemá důvěru".( 4 ) Roosevelt chtěl také obejít Churchilla, kterého považoval za nenapravitelného imperia­ listu, neschopného pochopit ideologický idealismus. 18. března 1942 mu napsal: „Vím, že mi nebudete zazlívat, když budu strašně upřímný a řeknu, že si myslím, že já osobně vyjdu se Stalinem lépe než vaše ministerstvo zahraničí nebo můj státní department. Stalin z duše nenávidí všechny vaše vysoké hodnostáře. Já jsem mu asi sympatičtější a doufám, že budu i nadále."( 5 ) Tato ješitnost, která silně připomíná Chamberlainovo přesvědčení, že on jediný „zvládne" Hitlera, byla ještě znásobena úžasnou naivitou. Nevěřil, že Stalin chce získat cizí území, a káral Churchilla: „Máte kolonizátorský instinkt v krvi už čtyři sta let a prostě nechápete, že by nějaký stát mohl nechtít získat území, když se k tomu naskytne příležitost. "( 6 ) „Myslím," řekl o Stalinovi, „že když mu dám všechno, co mohu, a nebudu za to chtít nic, noblesse oblige: nebude se snažit si něco přisvojovat a bude se mnou spolupracovat za světovou demokracii a mír. «(7)

Tato Rooseveltova slepota se poprvé projevila jako hrozba pro poválečné uspořádání Evropy na konferenci v Teheránu, které se zúčastnili Churchill, Roosevelt a Stalin v listopadu 1943. Vedoucí britských šéfů štábu sir Alan Brooke to vystihl větou: „Stalin má prezidenta otočeného kolem malíčku. "( 8 ) Churchill si postěžoval jednomu ze svých ministrů Haroldu Macmillanovi: „Německo je vyřízeno, i když nějakou chvíli ještě potrvá, než se ta spoušť uklidí. Skutečný problém je teď Rusko. Ale nemohu přimět Američany, aby to pochopili."(9) Během roku 1944, přestože invaze do Evropy dopadla dobře, se Churchillovy obavy stále zvětšovaly. Po radikálním průlomu Spojenců v červenci a v srpnu 1944 se postup zpomalil. Nejvyšší velitel generál Eisenhower odmítl uznat, že rozhodující pro uspořádání poválečné mapy střední Evropy bude to, kam až jeho jednotky proniknou: „Nerad bych riskoval životy Američanů pro čistě politické cíle," prohlásil/ 1 0 ) Postupující Sověti však dali dostatečným způsobem najevo své nepřátelské úmysly. Když obsadili německou experimentální ponorkovou základnu v Gdyni, odmítli spojeneckým námořním odborníkům přístup k jejím tajným zařízením, i když stále ještě zuřil boj o Atlantik a konvoje vezoucí zbraně do Sovětského svazu musely stále ještě čelit silným útokům německých 11 ponorek/ ) Američtí generálové chtěli zachovat co největší spolupráci se Sovětskou armádou, aby při nejbližší příležitosti mohli přesunout vojska na východ, skončit (jak doufali s masivní sovětskou podporou) válku s Japon­ skem a jít domů. To by ovšem znamenalo, jak to viděl Churchill, zanechat Brity samotné s pouhými dvanácti divizemi (asi 820.000 mužů) proti 13.000 sovětských tanků, 16.000 frontových letadel a 525 divizím o celkovém počtu 5 miliónů mužů/ 1 2 ) Jeho úkolem bylo, jak se praví v protokolu ministerstva

422

zahraničí, zjistit, jak „využít americké síly", jak vmanévrovat „tuto velkou neohrabanou loď" do „správného přístavu", aby se „nepotácela nazdařbůh oceánem a nestala se hrozbou osamělým plavidlům"/ 13 ) Churchill se rozhodl sledovat dvojí taktickou linii: vyjednávat pokud možno realisticky se Stalinem a současně se snažit ze všech sil působit na Roosevelta. V říjnu 1944 letěl do Moskvy a vnutil Stalinovi tak zvaný „darebný dokument", který vymezoval - s ohledem na to, že maršál Stalin je realista - rozdělení zájmových sfér vítězných velmocí v pěti balkánských státech: Jugoslávie a Maďarsko měly být rozděleny 50 ku 50 mezi Rusko a Západ; Sovětský svaz měl mít 90% vlivu v Rumunsku a 75% v Bulharsku; kdežto Británie ve shodě se Spojenými státy 90% v Řecku. Podle zápisu, který pořídil britský velvyslanec sir Archibald Clark-Kerr, Stalin smlouval o Bulharsku, kde chtěl mít zřejmě 90%; potom dokument odsouhlasil zaškrtnutím modrou tužkou. Také slíbil, že bude držet na uzdě italské komunisty/ 14 ) „Darebný dokument" byl v podstatě pokusem vyloučit Sovětský svaz ze Středozemí za cenu Rumunska a Bulharska v roli satelitů. Churchill počítal, že se mu podaří zachránit před zhoubou pouze Řecko, protože tam měla Británie vojenské posádky: v Moskvě si zajistil Stalinův souhlas, že tam dá Británii volnou ruku - a také toho hned využil. Když 4. prosince 1944 vypukla v Aténách občanská válka, rozhodl se, že proti komunistům nasadí vojenské jednotky. Pracoval pozdě do noci na rozesílání telegramů: „točil se v křesle a diktoval je do stroje slečně Laytonové, která ani nemrkla nad řadou kleteb, jimiž protkával své oficiální fráze". Hlavní telegram britskému veliteli gene­ rálu Scobiemu zněl: „Musíme udržet a ovládnout Atény. Bylo by výborné, kdyby se vám to podařilo pokud možno bez krveprolití, ale bude-li to nutné, i s krveprolitím.'/ 15 ) Bez prolévání krve se to však neobešlo; nicméně Řecko bylo zachráněno pro demokracii. Dokonce lze říci - ačkoli stabilitu v této oblasti zajistila až porážka komunistů v italských volbách v dubnu 1948 - že energickým zásahem koncem roku 1944 účinně a vlastně úplně sám zamezil totalitní ideologii přístup do Středozemí na celou jednu generaci. Byl to jeho poslední velký příspěvek k lidské svobodě. Východní Evropu se mu však zachránit nepodařilo. V zápise z jednání ministerské rady čteme tuto jeho poznámku: Bohužel je nad možnosti tohoto státu zabránit různým katastrofám, k nimž v přítomné době dochází. Odpovědnost mají Spojené státy a je mým upřímným přáním poskytnout jim veškerou podporu, která je v našich silách. Pokud mají (16) dojem, že se nedá nic dělat, pak musíme dát vývoji událostí volný průběh. Na rozhodujícím setkání v Jaltě v lednu 1945 však Roosevelt úmyslně překazil Churchillovy snahy koordinovat anglo-americký postup předem, aby „nevzbudil", jak uvádí Averell Harriman, „u Sovětů dojem, že Britové

423

a Američané jsou sehráni".( 1 7 ) Když přišlo na pořad jednání Polsko, Roosevelt přistoupil po dohodě s Rusy na návrh, aby se tam konaly volby, jichž se mají právo zúčastnit „všechny demokratické a antinacistické strany", ale nepodpořil britský požadavek mezinárodního dozoru při volbách. Místo toho vydal typicky rooseveltovské rétorické „Prohlášení k osvobozené Evropě", kde se velmi neurčitě mluví o „právu všech národů zvolit si formu vlády, pod kterou chtějí žít". Rusové to s radostí podepsali, zvláště když předtím vyslechli Rooseveltovo ohromující sdělení, že do dvou let celá americká armáda opustí Evropu: přesně tohle chtěl Stalin vědět.( 18 ) Lze říci, že studená válka začala už po jaltské konferenci, v březnu 1945. V jistém smyslu ji ovšem sovětské Rusko vedlo už od roku 1917: vyplývala z Leninova historického determinismu. Pragmatická aliance od června 1941 byla pouhé přerušení. Stalin musel dříve nebo později obnovit svou loupeživou dravost. Byla jeho chyba, že to udělal příliš rychle. Nikoli z netrpělivosti jako Hitler. Nevěřil v neodvratnou osudovou nutnost. Bylo to z hrabivosti. Byl příliš opatrný, než aby napodobil Hitlera a systematicky vytvářel příležitosti k rabování, ale neodolal, když se takové příležitosti naskytly. Byl natolik chytrý, že se držel zpátky, dokud Američané nezmizeli na druhou stranu Atlantiku. Ale když viděl, že polské ovoce uzrálo, neodolal, aby je neutrhl. Rooseveltův pobočník admirál Leahy, jeden z nejrea­ lističtějších členů americké delegace, si stěžoval už v Jaltě, že dohoda o Polsku je „tak pružná, že ji Rusové mohou natáhnout z Jalty až do Washingtonu, aniž by ji přetrhli".( 1 9 ) Když se však 23. února 1945 sešla komise ustanovená v Jaltě k provedení svobodných voleb, ukázalo se, že Stalin vůbec nemá v úmyslu své závazky dodržet. Kritický moment nastal 23. března, kdy Molotov oznámil, že se volby budou konat po sovětském způsobu. Když Roosevelt dostal o dva dny později Harrimanovu zprávu o tomto jednání, bušil pěstí do kolečkové židle: „Averell (tj. Harriman) má pravdu. Se Stalinem se nedá jednat. Porušil všechny sliby, které dal v Jaltě.'^ 2 0 ) K Rooseveltově politické výchově přispělo také třináct naléhavých sdělení, které mu mezi 8. březnem a 12. dubnem 1945 poslal Churchill. Nadobro zklamán uchýlil se do Palm Springs zemřít. Novi­ nářům řekl, že Stalin buď nemá žádnou moc, nebo že nedrží slovo.(21) Přesto v posledních týdnech života neudělal Roosevelt nic, aby přiměl Eisenhowéra k rychlejšímu pochodu na Berlín, Vídeň a Prahu, jak chtěli Britové. „Američané nedokázali pochopit," napsal smutně generál Montgomery, „zeje málo platné vyhrát válku strategicky, když ji prohrajeme 22 politicky."( ) Nový prezident Harry Truman nepatřil k vládnoucí třídě zbohatlíků zakomplexovaných pocitem viny a netrpěl Rooseveltovými módními pokrokářskými vrtochy. Mnoho zkušeností neměl, ale rychle se učil; smýšlel demokraticky a přímočaře. 23. dubna o půl šesté večer si dal

424

)

zavolat do Blair House (ještě se nepřestěhoval do Bílého domu) Molotova a řekl mu, že Rusko musí splnit jaltské dohody o Polsku: „Pověděl jsem mu to po lopatě. Aby mu to došlo. Byl to direkt rovnou do ksichtu." Molotov: „V životě se mnou takhle nikdo nemluvil." Truman: „Dodržujte dohody a nestane se vám to.'^ 2 3 ) Truman však už bohužel nemohl v posledních dnech války změnit americkou vojenskou taktiku. Generál Bradley spočítal, že by obsazení Berlína stálo život 100.000 amerických vojáků; generál Marshall řekl, že osvobození Prahy Američany je nemožné; generál Eisenhower byl proti všemu, co by narušovalo vojenskou spolupráci s Rudou armádou; všem šlo o sovětskou pomoc proti Japonsku. ( 24 ) A tak byla střední a východní Evropa a větší část Balkánu obětována molochu totality. Po určitou dobu bylo dokonce nejasné i to, zda lze zachránit západní Evropu. Zvrátit Rooseveltovu linii trvalo i na politické a diplomatické úrovni drahocenné týdny a měsíce. V první polovině roku 1945 se státní department snažil zabránit zveřejnění všech kritických materiálů o Sovětském svazu, dokonce i tak konkrétní a přímočaré reportáže jako Report on the Russians od Williama Whita.( 25 ) Na postupimské konferenci v červenci 1945 seděl vedle Trumana bývalý velvyslanec Davies, nyní pyšný držitel Leninova řádu. Upozorňoval amerického prezidenta: „Mám dojem, že je Stalin uražen. Prosím vás, buďte k němu milý.'^26) Churchill, který byl ve volbách 25. čer­ vence poražen, měl sen, jak leží pod bílým prostěradlem, z něhož mu vyčuhují natažené nohy - mrtvý.(27) Jeho labourističtí nástupci, zavalení domácími problémy a úděsnými finačními závazky země, mluvili neurčitě o obnovení evropského spojenectví s Francií a měli větší strach ze vzkříšeného 28 Německa než ze sovětského parního válce. í ) Mnozí si naopak mysleli, že je všemu konec. Když se Averell Harriman vrátil z Moskvy, řekl ministru námořnictví Jamesi Forrestalovi, že „než skončí zima, polovina nebo možná 29 i celá Evropa bude komunistická".( ) Byla to ovšem opět Stalinova hrabivost, která způsobila, že zašel příliš daleko, a učinila přítrž americkému ustupování. A týkala se nejenom území a moci, ale i lidských životů. Dal uvěznit šestnáct předních nekomunistických polských politiků, obvinil je z „terorismu" a rozjel mašinérii svého posledního monstrprocesu.(30) Američtí vyslanci a velitelé posílali z různých míst Evropy hlášení, v nichž se neustále opakovalo jedno a totéž téma: Z Bělehradu hlásil Robert Patterson, že každý jugoslávský občan, který je spatřen s Angličanem nebo Američanem, je okamžitě zatčen. Maynard Barnes telegrafoval podrobnosti o krvavé lázni 20.000 osob v Bulharsku. Arthur Schoenfeld popisoval nastolení komunistické diktatury v Maďarsku. Ellery Stone upozorňoval, že pravděpodobně dojde ke komunistickému puči v Itálii. William Donovan, šéf kanceláře strategických složek, které byly tehdy svou působností nejblíž výzvědné službě, navrhl na základě stále 425

a Američané jsou sehráni".( 1 7 ) Když přišlo na pořad jednání Polsko, Roosevelt přistoupil po dohodě s Rusy na návrh, aby se tam konaly volby, jichž se mají právo zúčastnit „všechny demokratické a antinacistické strany", ale nepodpořil britský požadavek mezinárodního dozoru při volbách. Místo toho vydal typicky rooseveltovské rétorické „Prohlášení k osvobozené Evropě", kde se velmi neurčitě mluví o „právu všech národů zvolit si formu vlády, pod kterou chtějí žít". Rusové to s radostí podepsali, zvláště když předtím vyslechli Rooseveltovo ohromující sdělení, že do dvou let celá americká armáda opustí Evropu: přesně tohle chtěl Stalin vědět.( 18 ) Lze říci, že studená válka začala už po jaltské konferenci, v březnu 1945. V jistém smyslu ji ovšem sovětské Rusko vedlo už od roku 1917: vyplývala z Leninova historického determinismu. Pragmatická aliance od června 1941 byla pouhé přerušení. Stalin musel dříve nebo později obnovit svou loupeživou dravost. Byla jeho chyba, že to udělal příliš rychle. Nikoli z netrpělivosti jako Hitler. Nevěřil v neodvratnou osudovou nutnost. Bylo to z hrabivosti. Byl příliš opatrný, než aby napodobil Hitlera a systematicky vytvářel příležitosti k rabování, ale neodolal, když se takové příležitosti naskytly. Byl natolik chytrý, že se držel zpátky, dokud Američané nezmizeli na druhou stranu Atlantiku. Ale když viděl, že polské ovoce uzrálo, neodolal, aby je neutrhl. Rooseveltův pobočník admirál Leahy, jeden z nejrea­ lističtějších členů americké delegace, si stěžoval už v Jaltě, že dohoda o Polsku je „tak pružná, že ji Rusové mohou natáhnout z Jalty až do Washingtonu, aniž by ji přetrhli".( 1 9 ) Když se však 23. února 1945 sešla komise ustanovená v Jaltě k provedení svobodných voleb, ukázalo se, že Stalin vůbec nemá v úmyslu své závazky dodržet. Kritický moment nastal 23. března, kdy Molotov oznámil, že se volby budou konat po sovětském způsobu. Když Roosevelt dostal o dva dny později Harrimanovu zprávu o tomto jednání, bušil pěstí do kolečkové židle: „Averell (tj. Harriman) má pravdu. Se Stalinem se nedá jednat. Porušil všechny sliby, které dal v Jaltě.'^ 2 0 ) K Rooseveltově politické výchově přispělo také třináct naléhavých sdělení, které mu mezi 8. březnem a 12. dubnem 1945 poslal Churchill. Nadobro zklamán uchýlil se do Palm Springs zemřít. Novi­ nářům řekl, že Stalin buď nemá žádnou moc, nebo že nedrží slovo.(21) Přesto v posledních týdnech života neudělal Roosevelt nic, aby přiměl Eisenhowéra k rychlejšímu pochodu na Berlín, Vídeň a Prahu, jak chtěli Britové. „Američané nedokázali pochopit," napsal smutně generál Montgomery, „zeje málo platné vyhrát válku strategicky, když ji prohrajeme 22 politicky."( ) Nový prezident Harry Truman nepatřil k vládnoucí třídě zbohatlíků zakomplexovaných pocitem viny a netrpěl Rooseveltovými módními pokrokářskými vrtochy. Mnoho zkušeností neměl, ale rychle se učil; smýšlel demokraticky a přímočaře. 23. dubna o půl šesté večer si dal

424

)

zavolat do Blair House (ještě se nepřestěhoval do Bílého domu) Molotova a řekl mu, že Rusko musí splnit jaltské dohody o Polsku: „Pověděl jsem mu to po lopatě. Aby mu to došlo. Byl to direkt rovnou do ksichtu." Molotov: „V životě se mnou takhle nikdo nemluvil." Truman: „Dodržujte dohody a nestane se vám to.'^ 2 3 ) Truman však už bohužel nemohl v posledních dnech války změnit americkou vojenskou taktiku. Generál Bradley spočítal, že by obsazení Berlína stálo život 100.000 amerických vojáků; generál Marshall řekl, že osvobození Prahy Američany je nemožné; generál Eisenhower byl proti všemu, co by narušovalo vojenskou spolupráci s Rudou armádou; všem šlo o sovětskou pomoc proti Japonsku. ( 24 ) A tak byla střední a východní Evropa a větší část Balkánu obětována molochu totality. Po určitou dobu bylo dokonce nejasné i to, zda lze zachránit západní Evropu. Zvrátit Rooseveltovu linii trvalo i na politické a diplomatické úrovni drahocenné týdny a měsíce. V první polovině roku 1945 se státní department snažil zabránit zveřejnění všech kritických materiálů o Sovětském svazu, dokonce i tak konkrétní a přímočaré reportáže jako Report on the Russians od Williama Whita.( 25 ) Na postupimské konferenci v červenci 1945 seděl vedle Trumana bývalý velvyslanec Davies, nyní pyšný držitel Leninova řádu. Upozorňoval amerického prezidenta: „Mám dojem, že je Stalin uražen. Prosím vás, buďte k němu milý.'^26) Churchill, který byl ve volbách 25. čer­ vence poražen, měl sen, jak leží pod bílým prostěradlem, z něhož mu vyčuhují natažené nohy - mrtvý.(27) Jeho labourističtí nástupci, zavalení domácími problémy a úděsnými finačními závazky země, mluvili neurčitě o obnovení evropského spojenectví s Francií a měli větší strach ze vzkříšeného 28 Německa než ze sovětského parního válce. í ) Mnozí si naopak mysleli, že je všemu konec. Když se Averell Harriman vrátil z Moskvy, řekl ministru námořnictví Jamesi Forrestalovi, že „než skončí zima, polovina nebo možná 29 i celá Evropa bude komunistická".( ) Byla to ovšem opět Stalinova hrabivost, která způsobila, že zašel příliš daleko, a učinila přítrž americkému ustupování. A týkala se nejenom území a moci, ale i lidských životů. Dal uvěznit šestnáct předních nekomunistických polských politiků, obvinil je z „terorismu" a rozjel mašinérii svého posledního monstrprocesu.(30) Američtí vyslanci a velitelé posílali z různých míst Evropy hlášení, v nichž se neustále opakovalo jedno a totéž téma: Z Bělehradu hlásil Robert Patterson, že každý jugoslávský občan, který je spatřen s Angličanem nebo Američanem, je okamžitě zatčen. Maynard Barnes telegrafoval podrobnosti o krvavé lázni 20.000 osob v Bulharsku. Arthur Schoenfeld popisoval nastolení komunistické diktatury v Maďarsku. Ellery Stone upozorňoval, že pravděpodobně dojde ke komunistickému puči v Itálii. William Donovan, šéf kanceláře strategických složek, které byly tehdy svou působností nejblíž výzvědné službě, navrhl na základě stále 425

otřesnějších zvěstí, jež docházely od amerických rozvědek z celé Evropy, opatření pro koordinaci západní obrany.( 31 ) Materiál k těmto zprávám do­ dávaly samozřejmě Stalinovy metody. A vinou Stalinovy neústupné diplomacie prováděné Molotovem se situace vyhrotila na konferenci ministrů zahraničí v prosinci 1945 v Moskvě. Nový britský ministr zahraničí Ernest Bevin tam nepokrytě nazval Molotovovy argumenty „hitlerovským myšlením" a americký státní sekretář James Byrnes řekl, že se Rusko „snaží rafinovaným způsobem dělat totéž co Hitler, totiž ovládnout násilím menší národy".( 3 2 ) Když 5. ledna 1946 Byrnes podával americké vládě o jednání zprávu, Truman se rozhodl: „Myslím, že už nemůžeme přistupovat na žádná kompromisní řešení... Mažeme se se Sověty už moc dlouho."( 33 ) O měsíc později dostala Moskva od George Kennana výborně načasovaný telegram o 8.000 slovech, který vyjadřoval to, co si většina amerických vládních činitelů začínala myslet o sovětské hrozbě. Později vešel ve známost jako „dlouhý telegram". „Je v něm přesně to," napsal jeho autor, „co obsahují brožury, jaké vydávají výbory znepokojených kon­ gresmanů nebo Dcery americké revoluce, aby vyburcovaly své spoluobčany k nebezpečí komunistického spiknutí.'^ 34 ) O čtrnáct dní později, 5. března 1946, Churchill zveřejnil fakt studené války ve své řeči, kterou proslovil pod Trumanovou patronací na universitě ve Fultonu: Od Štětina na Baltu až po Terst na Jadranu byla spuštěna na kontinentě železná opona. Za touto hranicí ve sféře, kterou musím nazvat sovětskou, leží všechna starobylá města střední a východní Evropy a všechna podléhají v té či oné formě nejenom sovětskému vlivu, ale i velice tuhému a v mnoha případech rostoucímu poručníkování Moskvy. A protože, pokračoval, na Rusy platí vojenská síla, Amerika a Británie musí nadále udržovat svá společná obranná zařízení, aby nedošlo k nějaké vratké a riskantní nerovnováze sil, jež by uvedla ctižádostivce a dobrodruhy v pokušení, nýbrž naopak, aby zajistily naprostou a spolehlivou bezpečnost. Na večeři, kterou pořádal majitel časopisu Tone Henry Luče, si tento slavný řečník pochutnával na kaviáru: „Víte, strýc Pepík mi ho svého času posílal spousty. Teď už ale asi žádný nedostanu." Tím, že promluvil v pravý čas v amerických květnových volbách se ukázalo, že 83% národa je pro trvalou vojenskou spolupráci obou zemí - zamezil Churchill tomu, aby se opakoval tragický ústup Američanů z evropské scény roku 1919. Prohrál prý přitom 35 75 dolarů v pokeru s Trumanem, „ale stálo to za to".( ) Stalin zatahoval Američany do studené války čím dál tím hlouběji. V březnu 1946 nedodržel lhůtu pro odchod sovětských vojsk z Íránu a stáhl je nakonec až po ostré výměně názorů v nově zřízené Radě bezpečnosti Spojených národů. V srpnu Jugoslávci sestřelili dvě americká dopravní

letadla a téhož měsíce začal Stalin vyvíjet tlak na Turecko. Američané reagovali příslušným způsobem. Zorganizovali první model výzvědné služby CIA a na večírku pořádaném k této příležitosti v Bílém domě rozdával Truman černé klobouky, pláště a dřevěné dýky a admirálu Leahymu přilepil pod nos falešný černý knír. ( 36 ) Amerika a Kanada utvořily společný vzdušný a ponorkový obranný systém. Britské a americké letectvo si začalo vyměňovat válečné plány a jejich výzvědné složky obnovily spojení. Koncem června 1946 začalo znovu neoficiálně existovat anglo-americké spojenectví. Truman provedl ve vládě čistku, aby vyloučil prosovětské živly. Poslední ze zastánců Nového údělu v kabinetu byl ministr zemědělství Henry Wallace, velký obdivovatel Stalina, silně zaujatý proti Britům a Churchillovi. „Je to prevít", ohodnotil ho Truman. V červenci poslal prezidentovi soukromý dopis o 5.000 slovech, kde doporučoval jednostranné odzbrojení a rozsáhlý propagační a obchodní program se Sovětským svazem, a pak ho zveřejnil. Truman si zapsal do deníku: „Wallace je stoprocentní obránce míru. Chce, abychom rozpustili armádu, předali Rusku utajovanou dokumentaci o výrobě atomové pumy a důvěřovali bandě dobrodruhů v kremelském politbyru... Rudí radikálové, salonní komunisti a levicoví snobi se zřejmě dali dohromady a stávají se postrachem národa. Samí sabotéři, co pracují pro strýčka Stalina."( 37 ) Příští den Wallace vyhodil; neštěkl po něm ani pes. A v říjnu mohl Churchill prohlásit: „Vývoj událostí daleko překonal to, co jsem řekl ve Fultonu." V letech 1947-9 přijala Amerika v Evropě řadu formálních závazků, které se staly základem západní světové politiky pro příští generaci. Celý vývoj začal zoufalou výstrahou Británie, že už není s to plnit svou funkci jako světová velmoc. Válka ji stála 30 miliard dolarů, čtvrtinu jejího majetku. Prodala 5 miliard dolarů zahraničních aktiv a nahromadila 12 miliard dolarů zahraničních dluhů. Amerika jí sice poskytla poválečnou půjčku, ale to nestačilo pokrýt mezeru v jejím obchodu - vývoz v roce 1945 byl méně než jedna třetina hodnoty z roku 1938 - ani její výdaje, jež měla v úloze nepříliš pevného sloupu stability v Evropě, ve Středozemí a na Středním východě. V roce 1946 vynaložila Británie 19% hrubého národního produktu na obranu (na rozdíl od 10% v USA). Začátkem roku 1947 už odevzdala 3 miliar­ dy dolarů na mezinárodní podpůrný fond, 320 miliónů dolarů na výživu Německa (jen v roce 1946), 330 miliónů dolarů na udržení míru v Pa­ lestině, 540 miliónů dolarů na Řecko a 375 miliónů dolarů na Turecko. 6. ledna 1947 velká sněhová bouře ohlásila nejhorší zimu za víc než celé století, která trvala až do konce března. Uhlí zmrzlo na haldách a nedalo se nakládat. Ministr paliv Manny Shinwell mluvil o „naprosto katastrofální situaci". Americká půjčka se vypařila jako kapka na rozpálených kamnech; každý týden se bralo 100 miliónů dolarů z rezerv.

426

427

otřesnějších zvěstí, jež docházely od amerických rozvědek z celé Evropy, opatření pro koordinaci západní obrany.( 31 ) Materiál k těmto zprávám do­ dávaly samozřejmě Stalinovy metody. A vinou Stalinovy neústupné diplomacie prováděné Molotovem se situace vyhrotila na konferenci ministrů zahraničí v prosinci 1945 v Moskvě. Nový britský ministr zahraničí Ernest Bevin tam nepokrytě nazval Molotovovy argumenty „hitlerovským myšlením" a americký státní sekretář James Byrnes řekl, že se Rusko „snaží rafinovaným způsobem dělat totéž co Hitler, totiž ovládnout násilím menší národy".( 3 2 ) Když 5. ledna 1946 Byrnes podával americké vládě o jednání zprávu, Truman se rozhodl: „Myslím, že už nemůžeme přistupovat na žádná kompromisní řešení... Mažeme se se Sověty už moc dlouho."( 33 ) O měsíc později dostala Moskva od George Kennana výborně načasovaný telegram o 8.000 slovech, který vyjadřoval to, co si většina amerických vládních činitelů začínala myslet o sovětské hrozbě. Později vešel ve známost jako „dlouhý telegram". „Je v něm přesně to," napsal jeho autor, „co obsahují brožury, jaké vydávají výbory znepokojených kon­ gresmanů nebo Dcery americké revoluce, aby vyburcovaly své spoluobčany k nebezpečí komunistického spiknutí.'^ 34 ) O čtrnáct dní později, 5. března 1946, Churchill zveřejnil fakt studené války ve své řeči, kterou proslovil pod Trumanovou patronací na universitě ve Fultonu: Od Štětina na Baltu až po Terst na Jadranu byla spuštěna na kontinentě železná opona. Za touto hranicí ve sféře, kterou musím nazvat sovětskou, leží všechna starobylá města střední a východní Evropy a všechna podléhají v té či oné formě nejenom sovětskému vlivu, ale i velice tuhému a v mnoha případech rostoucímu poručníkování Moskvy. A protože, pokračoval, na Rusy platí vojenská síla, Amerika a Británie musí nadále udržovat svá společná obranná zařízení, aby nedošlo k nějaké vratké a riskantní nerovnováze sil, jež by uvedla ctižádostivce a dobrodruhy v pokušení, nýbrž naopak, aby zajistily naprostou a spolehlivou bezpečnost. Na večeři, kterou pořádal majitel časopisu Tone Henry Luče, si tento slavný řečník pochutnával na kaviáru: „Víte, strýc Pepík mi ho svého času posílal spousty. Teď už ale asi žádný nedostanu." Tím, že promluvil v pravý čas v amerických květnových volbách se ukázalo, že 83% národa je pro trvalou vojenskou spolupráci obou zemí - zamezil Churchill tomu, aby se opakoval tragický ústup Američanů z evropské scény roku 1919. Prohrál prý přitom 35 75 dolarů v pokeru s Trumanem, „ale stálo to za to".( ) Stalin zatahoval Američany do studené války čím dál tím hlouběji. V březnu 1946 nedodržel lhůtu pro odchod sovětských vojsk z Íránu a stáhl je nakonec až po ostré výměně názorů v nově zřízené Radě bezpečnosti Spojených národů. V srpnu Jugoslávci sestřelili dvě americká dopravní

letadla a téhož měsíce začal Stalin vyvíjet tlak na Turecko. Američané reagovali příslušným způsobem. Zorganizovali první model výzvědné služby CIA a na večírku pořádaném k této příležitosti v Bílém domě rozdával Truman černé klobouky, pláště a dřevěné dýky a admirálu Leahymu přilepil pod nos falešný černý knír. ( 36 ) Amerika a Kanada utvořily společný vzdušný a ponorkový obranný systém. Britské a americké letectvo si začalo vyměňovat válečné plány a jejich výzvědné složky obnovily spojení. Koncem června 1946 začalo znovu neoficiálně existovat anglo-americké spojenectví. Truman provedl ve vládě čistku, aby vyloučil prosovětské živly. Poslední ze zastánců Nového údělu v kabinetu byl ministr zemědělství Henry Wallace, velký obdivovatel Stalina, silně zaujatý proti Britům a Churchillovi. „Je to prevít", ohodnotil ho Truman. V červenci poslal prezidentovi soukromý dopis o 5.000 slovech, kde doporučoval jednostranné odzbrojení a rozsáhlý propagační a obchodní program se Sovětským svazem, a pak ho zveřejnil. Truman si zapsal do deníku: „Wallace je stoprocentní obránce míru. Chce, abychom rozpustili armádu, předali Rusku utajovanou dokumentaci o výrobě atomové pumy a důvěřovali bandě dobrodruhů v kremelském politbyru... Rudí radikálové, salonní komunisti a levicoví snobi se zřejmě dali dohromady a stávají se postrachem národa. Samí sabotéři, co pracují pro strýčka Stalina."( 37 ) Příští den Wallace vyhodil; neštěkl po něm ani pes. A v říjnu mohl Churchill prohlásit: „Vývoj událostí daleko překonal to, co jsem řekl ve Fultonu." V letech 1947-9 přijala Amerika v Evropě řadu formálních závazků, které se staly základem západní světové politiky pro příští generaci. Celý vývoj začal zoufalou výstrahou Británie, že už není s to plnit svou funkci jako světová velmoc. Válka ji stála 30 miliard dolarů, čtvrtinu jejího majetku. Prodala 5 miliard dolarů zahraničních aktiv a nahromadila 12 miliard dolarů zahraničních dluhů. Amerika jí sice poskytla poválečnou půjčku, ale to nestačilo pokrýt mezeru v jejím obchodu - vývoz v roce 1945 byl méně než jedna třetina hodnoty z roku 1938 - ani její výdaje, jež měla v úloze nepříliš pevného sloupu stability v Evropě, ve Středozemí a na Středním východě. V roce 1946 vynaložila Británie 19% hrubého národního produktu na obranu (na rozdíl od 10% v USA). Začátkem roku 1947 už odevzdala 3 miliar­ dy dolarů na mezinárodní podpůrný fond, 320 miliónů dolarů na výživu Německa (jen v roce 1946), 330 miliónů dolarů na udržení míru v Pa­ lestině, 540 miliónů dolarů na Řecko a 375 miliónů dolarů na Turecko. 6. ledna 1947 velká sněhová bouře ohlásila nejhorší zimu za víc než celé století, která trvala až do konce března. Uhlí zmrzlo na haldách a nedalo se nakládat. Ministr paliv Manny Shinwell mluvil o „naprosto katastrofální situaci". Americká půjčka se vypařila jako kapka na rozpálených kamnech; každý týden se bralo 100 miliónů dolarů z rezerv.

426

427

21. února 1947 informovali Britové Trumana, že budou muset zrušit své závazky vůči Řecku a Turecku. Tři dny na to Truman rozhodl, že je převezme. V oválné pracovně Bílého domu se 26. února konala napjatá porada, jak přednést celou věc předním kongresmanům. Nový ministr zahraničí generál Marshall si nevěděl rady a do debaty se vložil jeho náměstek Dean Acheson. Řekl, že sovětský tlak na Blízký východ dospěl do takového stadia, že hrozí průlom, který umožní Sovětům proniknout do tří světadílů. Jako se jablka v bedně nakazí od jednoho shnilého, tak by nakažené Řecko rozšířilo infekci do Íránu a na východ. Také by ji zaneslo přes Malou Asii a Egypt do Afriky a přes Itálii a Francii do Evropy. Prohlásil, že Sovětský svaz hraje při minimálních nákladech jednu z nej­ větších hazardních her v historii. Nemusí mu vyjít všechno: i jedna nebo dvě výhry představují obrovský zisk. A Amerika jediná je s to té hře učinit přítrž. To jsou tedy rizika, kterými britský odchod z Řecka a Turecka nahrává chtivému a bezohlednému protivníkovi. Následovalo dlouhé mlčení. Pak promluvil jménem poslanců Arthur Vandenberg, bývalý zastánce izolacionistické politiky: „Pane prezidente, řeknete-li tohle Kongresu a občanům této země, budu vás podporovat a myslím, že většina poslan­ ců učiní totéž."( 3 8 ) Truman vyhlásil „Trumanovu doktrínu" 12. března 1947. „Myslím, že musí být zásadou Spojených států podporovat svobodné národy, které se brání zotročení, o něž usilují ozbrojené menšiny nebo tlaky z vnějšku... musíme pomáhat svobodným národům, aby utvářely svůj osud, jak samy uznají za vhodné." Tato pomoc musí být v první řadě hospodářská. Žádal o finanční prostředky pro Řecko a Turecko a pro začátek též o civilní a vojenské odborníky. Dostal je v Kongresu i v Senátu většinou dvě ku jedné. Tímto způsobem - zásluhou Josefa Stalina - vzal za své americký izolacionismus. O dva měsíce později, 5. června 1947, ministr zahraničí vyhlásil na slavnostním závěru školního roku Harvardské univerzity Marshallův plán. Byl neurčitý a Acheson jej parafrázoval: „Pokud by se Evropané, buď všichni, nebo někteří, shodli na tom, co potřebují, aby se dostali z kritické situace....podíváme se na jejich požadavky a posoudíme, jak bychom jim mohli prakticky pomoci."( 39 ) Na výzvu nakonec reagovalo dvaadvacet evropských národů. Češi a Poláci se chtěli přihlásit také; ale Stalin jim to zakázal. Program začal v červenci 1948, trval tři roky a stál Ameriku celkem 10,2 miliard dolarů. Bylo to velice rozumné, protože v druhé čtvrtině roku 1947 dosahovaly americké vývozní přebytky 12,5 miliard dolarů ročně. Britský ministr financí Hugh Dalton řekl: „Všude se projevuje nedostatek dolarů. Američané vlastní polovinu celkových příjmů světa, ale těchto peněz nepoužívají na nákup zboží z jiných zemí ani je nepůjčují, ani nerozdávají...

Co nevidět způsobí nedostatek dolarů světovou krizi." Průměrná spotře­ ba 3.300 kalorií v Americe byla v příkrém kontrastu s 1.000 až 1.500 kaloriemi 125 miliónů Evropanů. Marshallův plán uvedl část přebyt­ ků do oběhu, snížil rozdíl mezi kalorickou spotřebou a dal základ nezávislé západní a jižní Evropě. Už roku 1950 byl jeho stoprocentní úspěch naprosto zřejmý/ 4 0 ) Znamenal postupné vyrovnávání rozdílu mezi životní úrovní severní Ameriky a Evropy a zároveň rozevřel hlubokou propast mezi západní a východní Evropou: železná opona se stala hranicí mezi hojností a nedostatkem. Až dosud se Amerika k vojenské obraně Evropy nijak definitivně nezavázala. Stalo se to však nutností po řadě dalších Stalinových úderů. V Československu měl jen 500 vojáků; ale jeho lidé ve vládě řídili policii. Československo mělo smíšenou vládu. Marshall je považoval za část sovětského bloku. Ale Stalinovi to nestačilo. Jeho nenasytnost žádala víc. 19. února 1948 poslal svého náměstka ministra zahraničí V. A. Zorina do Prahy. Druhý den podalo dvanáct nekomunistických ministrů demisi. Po pěti dnech krize byla utvořena nová vláda a země se stala sovětským satelitem. Americký velvyslanec Laurence Steinhardt byl toho názoru, že se Československo mohlo postavit na odpor jako Finsko a Írán. Vinil ze zbabělosti prezidenta Beneše a ministra zahraničí Jana Masaryka, který po kapitulaci spáchal sebevraždu/ 4 1 ) Podstatnou roli tu ovšem také hrála ne­ rozhodnost Američanů, takže se Stalin pustil do dalších experimentů. 24. června zatarasil všechny přístupové cesty do západního Berlína a pře­ rušil dodávku elektrického proudu. Poněvadž se Západ a Východ nemohly dohodnout na mírovém uspořádání Německa, začaly se v roce 1946 tvořit dva německé státy. 18. června 1948 vyhlásili tři západní spojenci pro svou zónu novou německou měnu. Byla to záminka pro další sovětský tah. Generál Lucius Clay, velitel americké zóny, byl jeden z největších odpůrců studené války. Teď však radikálně změnil svůj názor. Připustil, že přístup Spojenců do Berlína byla vlastně jen „ústní dohoda...stvrzená téměř tříletým použí­ váním". Nyní navrhoval uplatnit rozumnou míru násilí a prozkoumat „techni­ cké potíže", které podle Rusů blokovaly přístup. Požádal o povolení „ na­ sadit vojenské policejní jednotky posílené pěchotou s bezzákluzovými puškami a technickým praporem... Tyto oddíly by provázely konvoj náklad­ ních aut do Berlína a jejich úkolem by bylo odstranit po cestě všechny překážky i za cenu vojenského napadení."( 4 2 ) Toto řešení bylo ve Washingtonu podrobně prozkoumáno a zamítnuto. Nový ministr obrany Forrestal informoval Marshalla: „Šéfové spojeneckých šláhů nedoporučují zásobovat Berlín ozbrojeným konvojem vzhledem k riziku válečné konfrontace a nedostatečné připravenosti Spojených stá-

428

429

21. února 1947 informovali Britové Trumana, že budou muset zrušit své závazky vůči Řecku a Turecku. Tři dny na to Truman rozhodl, že je převezme. V oválné pracovně Bílého domu se 26. února konala napjatá porada, jak přednést celou věc předním kongresmanům. Nový ministr zahraničí generál Marshall si nevěděl rady a do debaty se vložil jeho náměstek Dean Acheson. Řekl, že sovětský tlak na Blízký východ dospěl do takového stadia, že hrozí průlom, který umožní Sovětům proniknout do tří světadílů. Jako se jablka v bedně nakazí od jednoho shnilého, tak by nakažené Řecko rozšířilo infekci do Íránu a na východ. Také by ji zaneslo přes Malou Asii a Egypt do Afriky a přes Itálii a Francii do Evropy. Prohlásil, že Sovětský svaz hraje při minimálních nákladech jednu z nej­ větších hazardních her v historii. Nemusí mu vyjít všechno: i jedna nebo dvě výhry představují obrovský zisk. A Amerika jediná je s to té hře učinit přítrž. To jsou tedy rizika, kterými britský odchod z Řecka a Turecka nahrává chtivému a bezohlednému protivníkovi. Následovalo dlouhé mlčení. Pak promluvil jménem poslanců Arthur Vandenberg, bývalý zastánce izolacionistické politiky: „Pane prezidente, řeknete-li tohle Kongresu a občanům této země, budu vás podporovat a myslím, že většina poslan­ ců učiní totéž."( 3 8 ) Truman vyhlásil „Trumanovu doktrínu" 12. března 1947. „Myslím, že musí být zásadou Spojených států podporovat svobodné národy, které se brání zotročení, o něž usilují ozbrojené menšiny nebo tlaky z vnějšku... musíme pomáhat svobodným národům, aby utvářely svůj osud, jak samy uznají za vhodné." Tato pomoc musí být v první řadě hospodářská. Žádal o finanční prostředky pro Řecko a Turecko a pro začátek též o civilní a vojenské odborníky. Dostal je v Kongresu i v Senátu většinou dvě ku jedné. Tímto způsobem - zásluhou Josefa Stalina - vzal za své americký izolacionismus. O dva měsíce později, 5. června 1947, ministr zahraničí vyhlásil na slavnostním závěru školního roku Harvardské univerzity Marshallův plán. Byl neurčitý a Acheson jej parafrázoval: „Pokud by se Evropané, buď všichni, nebo někteří, shodli na tom, co potřebují, aby se dostali z kritické situace....podíváme se na jejich požadavky a posoudíme, jak bychom jim mohli prakticky pomoci."( 39 ) Na výzvu nakonec reagovalo dvaadvacet evropských národů. Češi a Poláci se chtěli přihlásit také; ale Stalin jim to zakázal. Program začal v červenci 1948, trval tři roky a stál Ameriku celkem 10,2 miliard dolarů. Bylo to velice rozumné, protože v druhé čtvrtině roku 1947 dosahovaly americké vývozní přebytky 12,5 miliard dolarů ročně. Britský ministr financí Hugh Dalton řekl: „Všude se projevuje nedostatek dolarů. Američané vlastní polovinu celkových příjmů světa, ale těchto peněz nepoužívají na nákup zboží z jiných zemí ani je nepůjčují, ani nerozdávají...

Co nevidět způsobí nedostatek dolarů světovou krizi." Průměrná spotře­ ba 3.300 kalorií v Americe byla v příkrém kontrastu s 1.000 až 1.500 kaloriemi 125 miliónů Evropanů. Marshallův plán uvedl část přebyt­ ků do oběhu, snížil rozdíl mezi kalorickou spotřebou a dal základ nezávislé západní a jižní Evropě. Už roku 1950 byl jeho stoprocentní úspěch naprosto zřejmý/ 4 0 ) Znamenal postupné vyrovnávání rozdílu mezi životní úrovní severní Ameriky a Evropy a zároveň rozevřel hlubokou propast mezi západní a východní Evropou: železná opona se stala hranicí mezi hojností a nedostatkem. Až dosud se Amerika k vojenské obraně Evropy nijak definitivně nezavázala. Stalo se to však nutností po řadě dalších Stalinových úderů. V Československu měl jen 500 vojáků; ale jeho lidé ve vládě řídili policii. Československo mělo smíšenou vládu. Marshall je považoval za část sovětského bloku. Ale Stalinovi to nestačilo. Jeho nenasytnost žádala víc. 19. února 1948 poslal svého náměstka ministra zahraničí V. A. Zorina do Prahy. Druhý den podalo dvanáct nekomunistických ministrů demisi. Po pěti dnech krize byla utvořena nová vláda a země se stala sovětským satelitem. Americký velvyslanec Laurence Steinhardt byl toho názoru, že se Československo mohlo postavit na odpor jako Finsko a Írán. Vinil ze zbabělosti prezidenta Beneše a ministra zahraničí Jana Masaryka, který po kapitulaci spáchal sebevraždu/ 4 1 ) Podstatnou roli tu ovšem také hrála ne­ rozhodnost Američanů, takže se Stalin pustil do dalších experimentů. 24. června zatarasil všechny přístupové cesty do západního Berlína a pře­ rušil dodávku elektrického proudu. Poněvadž se Západ a Východ nemohly dohodnout na mírovém uspořádání Německa, začaly se v roce 1946 tvořit dva německé státy. 18. června 1948 vyhlásili tři západní spojenci pro svou zónu novou německou měnu. Byla to záminka pro další sovětský tah. Generál Lucius Clay, velitel americké zóny, byl jeden z největších odpůrců studené války. Teď však radikálně změnil svůj názor. Připustil, že přístup Spojenců do Berlína byla vlastně jen „ústní dohoda...stvrzená téměř tříletým použí­ váním". Nyní navrhoval uplatnit rozumnou míru násilí a prozkoumat „techni­ cké potíže", které podle Rusů blokovaly přístup. Požádal o povolení „ na­ sadit vojenské policejní jednotky posílené pěchotou s bezzákluzovými puškami a technickým praporem... Tyto oddíly by provázely konvoj náklad­ ních aut do Berlína a jejich úkolem by bylo odstranit po cestě všechny překážky i za cenu vojenského napadení."( 4 2 ) Toto řešení bylo ve Washingtonu podrobně prozkoumáno a zamítnuto. Nový ministr obrany Forrestal informoval Marshalla: „Šéfové spojeneckých šláhů nedoporučují zásobovat Berlín ozbrojeným konvojem vzhledem k riziku válečné konfrontace a nedostatečné připravenosti Spojených stá-

428

429

tů pro nový světový konflikt/ 43 ) Jaké bylo toto riziko? Nikita Chruščov později přiznal, že Stalin pouze „popichoval kapitalistický svět špičkou bajonetu". Jeho skutečný zájem se tehdy prý týkal Jugoslávie, kde se rozešel s maršálem Titem a vyloučil ho z kominformy, zřízené v roce 1947 za účelem koordinace národních komunistických stran. Došlo k tomu čtyři dny poté, co Rusové uzavřeli přístup do Berlína. A Chruščov dodává: „Jsem si naprosto jist, že kdyby měl Sovětský svaz s Jugoslávií společné hranice, Stalin by byl zasáhl vojensky.'^44) Stěží si lze ovšem představit, že by Stalin, kterému šlo uvnitř jeho impéria především o prestiž, připustil, aby se mu berlínský pokus - který mohl kdykoli zastavit nebo obnovit - vymkl z rukou. Ale i když riziko bylo diskutabilní, o vojenské nepřipravenosti Spojených států se pochybovat nedalo. Šéfové spojeneckých štábů si spočítali, že Rudá armáda má ve zbrani 2,500.000 mužů a kromě toho 400.000 členů bezpečnostních složek. Američané sice měli převahu v nukleárním monopolu, ale ta byla spíš teoretická než skutečná. Už 3. dubna 1947 se Truman k svému zděšení dověděl, že sice existuje materiál na dvanáct atomových bomb, ale že ani jedna není smontovaná. Tehdy bylo tedy objednáno 400 kusů k dodání do roku 1953, ale v polovině roku 1948 jich nebylo k dispozici ani tolik, aby se mohla provést letecká operace „Kleště", která vyžadovala totální zničení sovětského ropného průmyslu.( 45 ) S velkým novinářským halasem bylo dopraveno do Británie asi šedesát letadel B-29 známých jako atomové bombardéry; ale zdaleka ne všechny měly na palubě atomovou nálož. Místo toho bylo rozhodnuto předvést ukázku amerických možností a zásobovat Berlín letecky. V prosinci dopravoval tento vzdušný most 4.500 a na jaře 1949 8.000 tun denně, tj. tolik, kolik se dodávalo nákladními auty a po železnici, než začala blokáda/ 4 6 ) 12. května 1949 ji Rusové zrušili. Bylo to v jistém smyslu vítězství. Američané však propásli příležitost využít této analogie s krizí v Porýní v roce 1936 a přinutit Sovětský svaz k rozsáhlejší kapitulaci. Přesto se berlínská blokáda stala událostí rozhodující, neboť donutila západní Spojence přezkoumat jejich představy a učinit dlouhodobá rozhodnutí. Přiměla je, aby si uvědomili, že rozdělené Německo je fakt, a aby vytvořili západoněmecký stát. Jeho ústava byla sepsána v únoru 1949, přijata v květnu a v platnost vstoupila na podzim. 4. dubna 1949 byla také ve Washingtonu jedenácti demokratickými státy podepsána Severoatlantická smlouva. Základem americké politiky se pak stal předpoklad, zeje na světě pouze pět oblastí, jež mohou za současných okolností vytvářet vojenský potenciál: Spojené státy, Británie, průmyslový kraj Porúří a Porýní, Japons­ ko a Sovětský svaz. Spojené státy musí dbát o to, aby se sovětští představitelé omezili pouze na oblast, kterou už mají. Tyto geopolitické zásady „omezování" shrnul článek „Příčiny sovětského postupu"

uveřejněný v červenci 1947 v časopise Foreign Affairs. Byl sice podepsán šifrou X, ale jeho autorem byl ve skutečnosti George Kennan. Upozorňoval, že se Rusko snaží rozšířit své panství všemi prostředky kromě přímé válečné konfrontace; a že Amerika a její spojenci by měli reagovat „dlouhodobým, trpělivým, avšak důsledným a bdělým .zadržováním' ruských expanzionistických tendencí" včetně „pohotových a vynalézavých protiakcí na různých neustále se měnících geografických a politických rovinách"/ 47 ) Berlínská krize poskytla závažný důvod k praktickému uskutečnění této orientace. V únoru a březnu 1949 sepsali odborníci z ministerstva zahraničí a ministerstva obrany dokument nazvaný „Rada národní bezpečnosti 68", v němž stanovili hlavní směry americké zahraniční a obranné politiky na příštích třicet let/ 4 8 ) Obsahoval požadavek, aby Amerika jako největší svobodný stát přijala mravní, politické a ideologické závazky na ochranu svobodných institucí na celém světě a aby se k tomuto úkolu náležitě vyzbrojila. Je třeba zajistit dostatečné množství konvenčních i jaderných zbraní - toto rozhodnutí opodstatnil 3. září 1949 letoun B-29, který patroloval ve výši 6.000 m v severním Tichomoří a podal nezvratný důkaz, že Rusové koncem srpna provedli svůj první nukleární výbuch/ 4 9 ) Tím atomový monopol skončil a Amerika se bude napříště muset s velkou námahou starat všemi dostupnými vojenskými prostředky o ochranu rozsáhlých oblastí světa. Dokument také uvedl, že Sovětský svaz věnuje na zbrojení 13,8% hrubého národního produktu, kdežto Amerika pouhých 6-7%. Toto číslo by se mělo pokud možno zvýšit na 20%. Elaborát byl nakonec schválen v dubnu 1950. Představuje historický odklon od tradiční americké politiky ve prospěch politiky světové. Z něho pak postupně vyplynuly vojenské závazky vůči čtyřiceti sedmi zemím, vybudování 675 strategických základen a rozmístění asi miliónu vojáků po celém světě/ 5 0 ) Bylo by však chybou se domnívat, že americká politika měla zásadní logickou a globální souvislost. Nějaký hlavní nebo řídící program neexistoval. Šlo spíš o řadu nouzových zásahů s velkými mezerami, nedůslednostmi a protiklady. Situace nebyla nepodobná poměrům v Britské říši. Stejně jako Britská říše ani americké základny a opěrné body nevznikly najednou. Zatímco Američané s určitým úspěchem stavěli v letech 1948-9 základy západoevropské vojenské a hospodářské stability, jejich růžové představy o Dálném východě vyvolané úžasným vítězstvím roku 1945 se rozplývaly. I tady těžce platili za Rooseveltovy iluze a lehkomyslnost. Roosevelt měl k Číně citový vztah jako k žádnému jinému cizímu náro­ du. Čína mu nebyla problémem, nýbrž řešením. Považoval ji za jednu ze čtyř velmocí, která by se měla a mohla stát hlavní stabilizační silou ve východní Asii. Za války se velmi snažil tuto představu či iluzi uskutečnit.

430

431

tů pro nový světový konflikt/ 43 ) Jaké bylo toto riziko? Nikita Chruščov později přiznal, že Stalin pouze „popichoval kapitalistický svět špičkou bajonetu". Jeho skutečný zájem se tehdy prý týkal Jugoslávie, kde se rozešel s maršálem Titem a vyloučil ho z kominformy, zřízené v roce 1947 za účelem koordinace národních komunistických stran. Došlo k tomu čtyři dny poté, co Rusové uzavřeli přístup do Berlína. A Chruščov dodává: „Jsem si naprosto jist, že kdyby měl Sovětský svaz s Jugoslávií společné hranice, Stalin by byl zasáhl vojensky.'^44) Stěží si lze ovšem představit, že by Stalin, kterému šlo uvnitř jeho impéria především o prestiž, připustil, aby se mu berlínský pokus - který mohl kdykoli zastavit nebo obnovit - vymkl z rukou. Ale i když riziko bylo diskutabilní, o vojenské nepřipravenosti Spojených států se pochybovat nedalo. Šéfové spojeneckých štábů si spočítali, že Rudá armáda má ve zbrani 2,500.000 mužů a kromě toho 400.000 členů bezpečnostních složek. Američané sice měli převahu v nukleárním monopolu, ale ta byla spíš teoretická než skutečná. Už 3. dubna 1947 se Truman k svému zděšení dověděl, že sice existuje materiál na dvanáct atomových bomb, ale že ani jedna není smontovaná. Tehdy bylo tedy objednáno 400 kusů k dodání do roku 1953, ale v polovině roku 1948 jich nebylo k dispozici ani tolik, aby se mohla provést letecká operace „Kleště", která vyžadovala totální zničení sovětského ropného průmyslu.( 45 ) S velkým novinářským halasem bylo dopraveno do Británie asi šedesát letadel B-29 známých jako atomové bombardéry; ale zdaleka ne všechny měly na palubě atomovou nálož. Místo toho bylo rozhodnuto předvést ukázku amerických možností a zásobovat Berlín letecky. V prosinci dopravoval tento vzdušný most 4.500 a na jaře 1949 8.000 tun denně, tj. tolik, kolik se dodávalo nákladními auty a po železnici, než začala blokáda/ 4 6 ) 12. května 1949 ji Rusové zrušili. Bylo to v jistém smyslu vítězství. Američané však propásli příležitost využít této analogie s krizí v Porýní v roce 1936 a přinutit Sovětský svaz k rozsáhlejší kapitulaci. Přesto se berlínská blokáda stala událostí rozhodující, neboť donutila západní Spojence přezkoumat jejich představy a učinit dlouhodobá rozhodnutí. Přiměla je, aby si uvědomili, že rozdělené Německo je fakt, a aby vytvořili západoněmecký stát. Jeho ústava byla sepsána v únoru 1949, přijata v květnu a v platnost vstoupila na podzim. 4. dubna 1949 byla také ve Washingtonu jedenácti demokratickými státy podepsána Severoatlantická smlouva. Základem americké politiky se pak stal předpoklad, zeje na světě pouze pět oblastí, jež mohou za současných okolností vytvářet vojenský potenciál: Spojené státy, Británie, průmyslový kraj Porúří a Porýní, Japons­ ko a Sovětský svaz. Spojené státy musí dbát o to, aby se sovětští představitelé omezili pouze na oblast, kterou už mají. Tyto geopolitické zásady „omezování" shrnul článek „Příčiny sovětského postupu"

uveřejněný v červenci 1947 v časopise Foreign Affairs. Byl sice podepsán šifrou X, ale jeho autorem byl ve skutečnosti George Kennan. Upozorňoval, že se Rusko snaží rozšířit své panství všemi prostředky kromě přímé válečné konfrontace; a že Amerika a její spojenci by měli reagovat „dlouhodobým, trpělivým, avšak důsledným a bdělým .zadržováním' ruských expanzionistických tendencí" včetně „pohotových a vynalézavých protiakcí na různých neustále se měnících geografických a politických rovinách"/ 47 ) Berlínská krize poskytla závažný důvod k praktickému uskutečnění této orientace. V únoru a březnu 1949 sepsali odborníci z ministerstva zahraničí a ministerstva obrany dokument nazvaný „Rada národní bezpečnosti 68", v němž stanovili hlavní směry americké zahraniční a obranné politiky na příštích třicet let/ 4 8 ) Obsahoval požadavek, aby Amerika jako největší svobodný stát přijala mravní, politické a ideologické závazky na ochranu svobodných institucí na celém světě a aby se k tomuto úkolu náležitě vyzbrojila. Je třeba zajistit dostatečné množství konvenčních i jaderných zbraní - toto rozhodnutí opodstatnil 3. září 1949 letoun B-29, který patroloval ve výši 6.000 m v severním Tichomoří a podal nezvratný důkaz, že Rusové koncem srpna provedli svůj první nukleární výbuch/ 4 9 ) Tím atomový monopol skončil a Amerika se bude napříště muset s velkou námahou starat všemi dostupnými vojenskými prostředky o ochranu rozsáhlých oblastí světa. Dokument také uvedl, že Sovětský svaz věnuje na zbrojení 13,8% hrubého národního produktu, kdežto Amerika pouhých 6-7%. Toto číslo by se mělo pokud možno zvýšit na 20%. Elaborát byl nakonec schválen v dubnu 1950. Představuje historický odklon od tradiční americké politiky ve prospěch politiky světové. Z něho pak postupně vyplynuly vojenské závazky vůči čtyřiceti sedmi zemím, vybudování 675 strategických základen a rozmístění asi miliónu vojáků po celém světě/ 5 0 ) Bylo by však chybou se domnívat, že americká politika měla zásadní logickou a globální souvislost. Nějaký hlavní nebo řídící program neexistoval. Šlo spíš o řadu nouzových zásahů s velkými mezerami, nedůslednostmi a protiklady. Situace nebyla nepodobná poměrům v Britské říši. Stejně jako Britská říše ani americké základny a opěrné body nevznikly najednou. Zatímco Američané s určitým úspěchem stavěli v letech 1948-9 základy západoevropské vojenské a hospodářské stability, jejich růžové představy o Dálném východě vyvolané úžasným vítězstvím roku 1945 se rozplývaly. I tady těžce platili za Rooseveltovy iluze a lehkomyslnost. Roosevelt měl k Číně citový vztah jako k žádnému jinému cizímu náro­ du. Čína mu nebyla problémem, nýbrž řešením. Považoval ji za jednu ze čtyř velmocí, která by se měla a mohla stát hlavní stabilizační silou ve východní Asii. Za války se velmi snažil tuto představu či iluzi uskutečnit.

430

431

Stalin se jen smál. Churchill soptil: „Že Čína je jednou ze světových velmocí," napsal Edenovi, „je naprostá fraška." Byl ochoten ohledně této Rooseveltovy utkvělé přestavy zachovávat společenské dekorum, ale nic víc.( 51 ) Spolu s Čínou měly velmoci podle Roosevelta tvořit Velkou čtyřku; je ovšem charakteristické, že ji opomíjel, když se mu to hodilo, především v důležité jaltské tajné dohodě o Japonsku, podle níž Rusové dostali Mandžusko. Později - pravděpodobně s pocitem viny - přijal Čankajška a hned na začátku se ho zeptal: „Chcete Indočínu?" A dostal odpověď: „Nechceme. Nebyla by nám k ničemu. Nejsou to Číňané."( 5 2 ) Představa, že by zrovna Čankajšek měl být strůjcem poválečné stability ve východní Asii, byla absurdní. V žádném období své kariéry neovládal fakticky víc než pouze polovinu Číny samotné. V státních záležitostech se nevyznal; jako generál byl průměrný. A jako politik nebyl s to pochopit, že Čína potřebuje radikální vedení spojené s vlasteneckým zápalem. Kromě toho neznal venkov a nezajímal se o něj. Proto byl jeho ideálním partnerem Mao, za kterým šli rolníci a který vynikal radikálním nacionalismem. Mao spolupracoval s Čankajškem už dřív a byl ochoten to opakovat; jenže jeho podmínky teď byly náročnější, poněvadž mu Velký pochod zajistil vedoucí postavení v komunistickém hnutí. V únoru 1942 zahájil svou první velkou ideologickou „usměrňovači" kampaň s cílem vyléčit čínskou komunistickou stranu z neplodného abstraktního marxismu a zainteresovat ji na čínské historii. Roku 1944 chválil americkou demokracii a řekl, že „dílo, které my komunisté dnes uskutečňujeme, je v podstatě totéž, oč usilovali Washington, Jefferson a Lincoln".( 53 ) Avšak zatímco se Mao posunul do středu, Čankajšek se otočil doprava. V lednu 1941 jeho kuomintangské jednotky pobily jižně od Žluté řeky 9.000 Maových vojáků. Pak obě čínské skupiny vedly každá svou, v podstatě neúčinnou válku proti Japoncům. Často bojovaly proti sobě. Koncem roku 1943 vydal Čankajšek Osud Číny, v němž odmítl komunismus i liberalismus jako stejně špatné pro Čínu a vyzdvi­ hoval jako ideál Konfuciův konzervatismus. Text byl vůči Západu tak ne­ přátelský, že musel být v anglickém překladu proškrtán. Roku 1944 se Američané usilovně snažili Čankajškova a Maova vojska smířit, vytvořit koaliční vládu kuomintangců a komunistů a jednotné velení armády, vše s americkou hmotnou a finanční podporou. Čankajšek to odmítl. Mao byl nadšen a v říjnu - což je opět jeden z dějinných paradoxů - otevřeně hájil Anglosasy proti Čankajškovým útokům: příslušné projevy potom ovšem ve 54 svých sebraných spisech potlačil/ ) Když skončila válka, Američané se znovu snažili o koalici. Čankajšek však trval na tom, aby Mao rozpustil svou armádu. Stalin považoval tento požadavek za rozumný. Radil Maovi, aby „šel do vlády a demobilizoval, poněvadž další ozbrojené akce nemají v Číně vyhlídky".(55) Mao odmítl.

Stručně řečeno, občanská válka byla vyvrcholením vojevůdcovského období zmatků po pádu monarchie. Stejné faktory zaručovaly naopak úspěch: ovládnutí měst a komunikací a schopnost udržet armádu pohromadě zajištěním pravidelného žoldu, zásobování a určitého pocitu spokojenosti. V podmínkách poválečného období se Mao projevil jako úspěšnější vojevůdce než Čankajšek, a to hlavně tím, že se se svou armádou vyhýbal městskému hospodářství. Jestliže něco zničilo Kuomintang, pak to byla inflace. V posledním období japonské říše, jejíž podstatnou částí byla i čínská města, se inflace stala nekontrolovatelnou. Roku 1945 v Japonsku samotném neměly papírové peníze vůbec žádnou hodnotu a provozoval se směnný obchod. Tato nemoc se rozšířila do čínských měst a do povodí velkých řek. Když v posledních měsících roku 1945 převzal Čankajškův režim moc, zdědil skrytou hyperinflaci, ale neučinil nic, aby jí zabránil. Američané štědře poskytovali finanční i materiální podporu. Čankajšek byl vhodnou osobou pro dohodu o půjčce a pronájmu a jejích výhod se mu dostalo v hojné míře. Obdržel 500 miliónů dolarů hospodářské stabilizační půjčky a za celé období 1945-9 celkem 2 miliardy dolarů. Jakmile však občanská válka začala doopravdy a hyperinflace opět vystoupila na povrch, americká pomoc ztratila význam. Čankajškova vláda byla nejenom neschopná, ale

432

433

Přijmout druhořadou roli by mu bývalo nevadilo, ale nechtěl se ponižo­ vat (a riskovat popravu). Už v dubnu 1945 zahájil vlastní „kult osobnosti" komunistickými stanovami, podle nichž „myšlenky Mao Ce-tunga jsou zá­ kladem veškeré stranické práce" a on je „nejen největší revolucionář a stát­ ník čínských dějin, nýbrž i největší teoretik a vědec". Většinu textu však napsal Mao sám. ( 56 ) Byl to ctižádostivý romantik, kterému se dařilo dobře ve válce a který se chtěl mít ještě lip v míru. Čankajšek byl naproti tomu mužem, který měl co ztratit a který nesnesl pomyšlení na eventuálního nástup­ ce, zejména s intelektuálními ambicemi. Čínská občanská válka nebyla tedy historickou nutností. Byl to osobní konflikt. Také nebyly příčinou války „hluboké ekonomické a třídní rozpory". Od začátku do konce v ní velká většina obrovského obyvatelstva Číny nehrála vůbec žádnou roli. Mao měl sice jisté úspěchy v mobilizaci venkova a dovedl využít jeho nespokojenosti pro své cíle, ale to souviselo do značné míry s účinným bojem Kuomintangu proti negramotnosti, který v roce 1940 proběhl ve většině vesnic. Někteří rolníci se také báli Čankajškova vítězství, protože věděli, že straní statkářům. Mao však nepodnikal žádné akce, aby „vrátil lidem půdu". V krajích, kde byl nejsilnější, ji už měli. Statkářský systém nebyl tak rozšířený, jak si mysleli neinformovaní cizinci. Na severu obdělávali půdu její majitelé ze čtyř pětin, uprostřed Číny ze tří pětin a na jihu z poloviny/ 57 ) Ve většině oblastí nešlo o vlastnictví půdy, nýbrž o to, kdo zajistí bezpečnost a mír.

Stalin se jen smál. Churchill soptil: „Že Čína je jednou ze světových velmocí," napsal Edenovi, „je naprostá fraška." Byl ochoten ohledně této Rooseveltovy utkvělé přestavy zachovávat společenské dekorum, ale nic víc.( 51 ) Spolu s Čínou měly velmoci podle Roosevelta tvořit Velkou čtyřku; je ovšem charakteristické, že ji opomíjel, když se mu to hodilo, především v důležité jaltské tajné dohodě o Japonsku, podle níž Rusové dostali Mandžusko. Později - pravděpodobně s pocitem viny - přijal Čankajška a hned na začátku se ho zeptal: „Chcete Indočínu?" A dostal odpověď: „Nechceme. Nebyla by nám k ničemu. Nejsou to Číňané."( 5 2 ) Představa, že by zrovna Čankajšek měl být strůjcem poválečné stability ve východní Asii, byla absurdní. V žádném období své kariéry neovládal fakticky víc než pouze polovinu Číny samotné. V státních záležitostech se nevyznal; jako generál byl průměrný. A jako politik nebyl s to pochopit, že Čína potřebuje radikální vedení spojené s vlasteneckým zápalem. Kromě toho neznal venkov a nezajímal se o něj. Proto byl jeho ideálním partnerem Mao, za kterým šli rolníci a který vynikal radikálním nacionalismem. Mao spolupracoval s Čankajškem už dřív a byl ochoten to opakovat; jenže jeho podmínky teď byly náročnější, poněvadž mu Velký pochod zajistil vedoucí postavení v komunistickém hnutí. V únoru 1942 zahájil svou první velkou ideologickou „usměrňovači" kampaň s cílem vyléčit čínskou komunistickou stranu z neplodného abstraktního marxismu a zainteresovat ji na čínské historii. Roku 1944 chválil americkou demokracii a řekl, že „dílo, které my komunisté dnes uskutečňujeme, je v podstatě totéž, oč usilovali Washington, Jefferson a Lincoln".( 53 ) Avšak zatímco se Mao posunul do středu, Čankajšek se otočil doprava. V lednu 1941 jeho kuomintangské jednotky pobily jižně od Žluté řeky 9.000 Maových vojáků. Pak obě čínské skupiny vedly každá svou, v podstatě neúčinnou válku proti Japoncům. Často bojovaly proti sobě. Koncem roku 1943 vydal Čankajšek Osud Číny, v němž odmítl komunismus i liberalismus jako stejně špatné pro Čínu a vyzdvi­ hoval jako ideál Konfuciův konzervatismus. Text byl vůči Západu tak ne­ přátelský, že musel být v anglickém překladu proškrtán. Roku 1944 se Američané usilovně snažili Čankajškova a Maova vojska smířit, vytvořit koaliční vládu kuomintangců a komunistů a jednotné velení armády, vše s americkou hmotnou a finanční podporou. Čankajšek to odmítl. Mao byl nadšen a v říjnu - což je opět jeden z dějinných paradoxů - otevřeně hájil Anglosasy proti Čankajškovým útokům: příslušné projevy potom ovšem ve 54 svých sebraných spisech potlačil/ ) Když skončila válka, Američané se znovu snažili o koalici. Čankajšek však trval na tom, aby Mao rozpustil svou armádu. Stalin považoval tento požadavek za rozumný. Radil Maovi, aby „šel do vlády a demobilizoval, poněvadž další ozbrojené akce nemají v Číně vyhlídky".(55) Mao odmítl.

Stručně řečeno, občanská válka byla vyvrcholením vojevůdcovského období zmatků po pádu monarchie. Stejné faktory zaručovaly naopak úspěch: ovládnutí měst a komunikací a schopnost udržet armádu pohromadě zajištěním pravidelného žoldu, zásobování a určitého pocitu spokojenosti. V podmínkách poválečného období se Mao projevil jako úspěšnější vojevůdce než Čankajšek, a to hlavně tím, že se se svou armádou vyhýbal městskému hospodářství. Jestliže něco zničilo Kuomintang, pak to byla inflace. V posledním období japonské říše, jejíž podstatnou částí byla i čínská města, se inflace stala nekontrolovatelnou. Roku 1945 v Japonsku samotném neměly papírové peníze vůbec žádnou hodnotu a provozoval se směnný obchod. Tato nemoc se rozšířila do čínských měst a do povodí velkých řek. Když v posledních měsících roku 1945 převzal Čankajškův režim moc, zdědil skrytou hyperinflaci, ale neučinil nic, aby jí zabránil. Američané štědře poskytovali finanční i materiální podporu. Čankajšek byl vhodnou osobou pro dohodu o půjčce a pronájmu a jejích výhod se mu dostalo v hojné míře. Obdržel 500 miliónů dolarů hospodářské stabilizační půjčky a za celé období 1945-9 celkem 2 miliardy dolarů. Jakmile však občanská válka začala doopravdy a hyperinflace opět vystoupila na povrch, americká pomoc ztratila význam. Čankajškova vláda byla nejenom neschopná, ale

432

433

Přijmout druhořadou roli by mu bývalo nevadilo, ale nechtěl se ponižo­ vat (a riskovat popravu). Už v dubnu 1945 zahájil vlastní „kult osobnosti" komunistickými stanovami, podle nichž „myšlenky Mao Ce-tunga jsou zá­ kladem veškeré stranické práce" a on je „nejen největší revolucionář a stát­ ník čínských dějin, nýbrž i největší teoretik a vědec". Většinu textu však napsal Mao sám. ( 56 ) Byl to ctižádostivý romantik, kterému se dařilo dobře ve válce a který se chtěl mít ještě lip v míru. Čankajšek byl naproti tomu mužem, který měl co ztratit a který nesnesl pomyšlení na eventuálního nástup­ ce, zejména s intelektuálními ambicemi. Čínská občanská válka nebyla tedy historickou nutností. Byl to osobní konflikt. Také nebyly příčinou války „hluboké ekonomické a třídní rozpory". Od začátku do konce v ní velká většina obrovského obyvatelstva Číny nehrála vůbec žádnou roli. Mao měl sice jisté úspěchy v mobilizaci venkova a dovedl využít jeho nespokojenosti pro své cíle, ale to souviselo do značné míry s účinným bojem Kuomintangu proti negramotnosti, který v roce 1940 proběhl ve většině vesnic. Někteří rolníci se také báli Čankajškova vítězství, protože věděli, že straní statkářům. Mao však nepodnikal žádné akce, aby „vrátil lidem půdu". V krajích, kde byl nejsilnější, ji už měli. Statkářský systém nebyl tak rozšířený, jak si mysleli neinformovaní cizinci. Na severu obdělávali půdu její majitelé ze čtyř pětin, uprostřed Číny ze tří pětin a na jihu z poloviny/ 57 ) Ve většině oblastí nešlo o vlastnictví půdy, nýbrž o to, kdo zajistí bezpečnost a mír.

i zkorumpovaná. Inflace vedla k oslabení armády a vojenský úpadek vyvolá­ val další inflaci. Čankajšek problém ještě zkomplikoval tím, že popřel jeho existenci. Rozklad jeho moci postupoval v roce 1947 nejprve pomalu, ale v první polovině roku 1948 dostaly věci rychlý spád. Od poloviny září do poloviny října se ceny v Pekingu znásobily pětkrát. Peiping Chronicle otiskl Čankajškův názor: „Zprávy tisku o zvyšování cen a o panice mezi spotřebiteli jsou velmi přehnané...při osobní inspekci v Pekingu, Tiensinu a Mukdenu neviděl nic, co by opravňovalo k podobným tvrzením."( 58 ) Přesto se v Mandžusku a v severní Číně průmysl následkem inflace v podstatě zastavil. Mnoho dělníků zahájilo hladovku vyprovokovanou chronickým nedostatkem rýže. Americký generální konzul napsal ve svém hlášení: Došlo k naivním pokusům kontrolovat ceny a zabránit hromadění zásob...výsledek byl většinou ten, že se za asistence vojáků s nasazenými bajonety rekvírovalo obilí ke koupi za úřední ceny, aby se potom prodávalo na černém trhu s velkým ziskem chamtivých vojenských a civilních funkcionářů/ > V Šanghaji stouply ceny spotřebního zboží od 19. srpna do 8. listopadu 1948 dvacetkrát. Zmíněného listopadového dne se zvýšila cena rýže z 300 čínských dolarů za pikul (60 kg) ráno na 1.000 v poledne a 1.800 večer/ 6 0 ) Každý den umíraly na ulicích stovky lidí, mrtvoly odstraňovala služba na odvoz odpadků. Čankajšek ustanovil „ekonomickým diktátorem" svého syna, generála Čang Čing-kuo. Jeho „zlatá dolarová reforma" - nebylo na ní ale nic zlatého - změnila hyperinflaci v nekontrolovatelnou paniku a odcizila Čankajškovi jeho nejspolehlivější zdroj příjmů, šanghajskou gangsterskou komunitu, ježto z ní vyždímala 5 miliónů amerických dolarů pro jeho 61 „válečnou pokladnu"/ ) Zhroucení ekonomiky, která byla založena na zásadách vojevůdcovské éry, se projevilo na početní síle armády. Na tajném zasedání v létě 1948 byl kuomintangský parlament informován, že v srpnu 1945 měla jeho armá­ da 3,7 milióny mužů a disponovala 6.000 těžkými děly. Komunistické vojsko mělo tehdy jen 320.000 mužů, z nichž nebylo ozbrojeno víc než 166.000. Rudé jednotky však byly zvyklé žít z toho, co dal venkov, a městy jen procházely. Kuomintangští vojáci byli naopak placeni papírovými penězi, za něž si mohli koupit jídla čím dál tím méně. Proto prodávali osobní zbraně a jiná vojenská zařízení, která se jim podařilo ukrást. Důstojníci na tom byli hůř než mužstvo a nejhůře dopadli generálové. V červnu 1948 se kuomintangská armáda ztenčila na 2,1 miliónu; komunistické vojsko naopak vzrostlo na 1,5 miliónu a bylo vyzbrojeno miliónem pušek a 22.800 děly, což bylo víc, než vlastnil Kuomintang (21.000); v podstatě všechny tyto zbraně koupili komunisté od vládních vojáků. Američané, kteří zásobili Čankajška

přebytky z tichomořské války v hodnotě 1 miliardy dolarů, tím vlastně vyzbrojili obě soupeřící strany. ( 62 ) V posledních měsících roku 1948 došlo k řadě nesporných komunis­ tických vítězství; vrcholem byla koncem roku rozhodující bitva u Hsuchowa. V prosinci bylo v podstatě celé Mandžusko a severní Čína v Maových rukou. V lednu 1949 padl Tientsin a Peking se vzdal. U Hsuchowa utrpěl Kuomin­ tang ztrátu 400.000 mužů. Z nich však bylo 200.000 neplacených a hladových zajatců, kteří byli okamžitě začleněni do komunistické armády se 140.000 amerických pušek. 1. února 1949 oznámila americká vojenská sekce, že Kuomintang měl začátkem roku 1948 2,723.000 vojáků a na konci méně než 1,500.000, z nichž půl miliónu nebylo schopno boje. Za totéž období se komunistické jednotky rozrostly na 1,622.000 akce schopných vojáků. Ještě v této době, ačkoli se Čankajšek už chystal přesunout na Tchaj-wan (Formosu), radil Stalin Maovi, aby dohodl rozdělení Číny na komunistický sever a kuomintangský jih. Ale Čankajšek nedal Maovi příležitost a jeho návrhy na kompromis odmítl. V dubnu 1949 překročil Mao jižní tok řeky Jang-c'-tiang a ještě tentýž měsíc obsadil Nanking. V říjnu už ovládal celou čínskou pevninu a v určitém směru obnovil vratkou jednotu císařských dnů/ 6 3 ) Tak po čtyřiceti letech příšerných občanských bojů, v nichž zahynuly milióny lidí, se neuskutečnil žádný z původních Sun Jat-senových cílů jako parlamentní demokracie, svoboda tisku a ochrana občanů před svévolným zatčením, a Čína se znovu octla tam, odkud vyšla - v despotismu, který byl ovšem mnohem dogmatičtější a tvrdší. Maovým prvním činem bylo rozšíření „pozemkové reformy", která už byla zahájena na severu, na celou zemi. Byla zaměřena proti „místním tyranům a zlé šlechtě" a vyzývala venkovany, aby 64 jich zabili „ne několik, ale pořádné množství"/ ) Tímto způsobem přišlo o život nejméně 2 milióny lidí, z nichž polovina byli „tyranští" majitelé méně než deseti hektarů půdy. Revoluční romantik Mao uvrhl největší národ světa do šílenství násilného aktivismu, který svými hrůzami soutěžil se sociálním inženýrstvím Hitlera a Stalina. Američtí politikové sledovali zděšeně rozpad Rooseveltova velkého opěrného sloupu. Nechal za sebou obrovské vakuum. Jak ho vyplnit? Ačkoli hodnotili Japonsko jako jednu ze čtyř klíčových oblastí, které je třeba držet, až dosud nikdy nepomysleli na to, že by mohlo být oporou jejich postavení na Dálném východě jako Británie v Evropě. Zázračným řízením prozřetelnosti vstoupili Rusové do války proti Japonsku příliš pozdě, než aby si mohli dělat nějaké nároky na společnou okupaci. A tak tam Američané měli podle Postupimské dohody volné pole působnosti. Generál MacArthur vládl v zemi jako zástupce císaře. Ještě v létě 1947 se uvažovalo o tom, že se Japonsko ponechá svému osudu: podepíše se mírová smlouva a stáhne se okupační

434

435

i zkorumpovaná. Inflace vedla k oslabení armády a vojenský úpadek vyvolá­ val další inflaci. Čankajšek problém ještě zkomplikoval tím, že popřel jeho existenci. Rozklad jeho moci postupoval v roce 1947 nejprve pomalu, ale v první polovině roku 1948 dostaly věci rychlý spád. Od poloviny září do poloviny října se ceny v Pekingu znásobily pětkrát. Peiping Chronicle otiskl Čankajškův názor: „Zprávy tisku o zvyšování cen a o panice mezi spotřebiteli jsou velmi přehnané...při osobní inspekci v Pekingu, Tiensinu a Mukdenu neviděl nic, co by opravňovalo k podobným tvrzením."( 58 ) Přesto se v Mandžusku a v severní Číně průmysl následkem inflace v podstatě zastavil. Mnoho dělníků zahájilo hladovku vyprovokovanou chronickým nedostatkem rýže. Americký generální konzul napsal ve svém hlášení: Došlo k naivním pokusům kontrolovat ceny a zabránit hromadění zásob...výsledek byl většinou ten, že se za asistence vojáků s nasazenými bajonety rekvírovalo obilí ke koupi za úřední ceny, aby se potom prodávalo na černém trhu s velkým ziskem chamtivých vojenských a civilních funkcionářů/ > V Šanghaji stouply ceny spotřebního zboží od 19. srpna do 8. listopadu 1948 dvacetkrát. Zmíněného listopadového dne se zvýšila cena rýže z 300 čínských dolarů za pikul (60 kg) ráno na 1.000 v poledne a 1.800 večer/ 6 0 ) Každý den umíraly na ulicích stovky lidí, mrtvoly odstraňovala služba na odvoz odpadků. Čankajšek ustanovil „ekonomickým diktátorem" svého syna, generála Čang Čing-kuo. Jeho „zlatá dolarová reforma" - nebylo na ní ale nic zlatého - změnila hyperinflaci v nekontrolovatelnou paniku a odcizila Čankajškovi jeho nejspolehlivější zdroj příjmů, šanghajskou gangsterskou komunitu, ježto z ní vyždímala 5 miliónů amerických dolarů pro jeho 61 „válečnou pokladnu"/ ) Zhroucení ekonomiky, která byla založena na zásadách vojevůdcovské éry, se projevilo na početní síle armády. Na tajném zasedání v létě 1948 byl kuomintangský parlament informován, že v srpnu 1945 měla jeho armá­ da 3,7 milióny mužů a disponovala 6.000 těžkými děly. Komunistické vojsko mělo tehdy jen 320.000 mužů, z nichž nebylo ozbrojeno víc než 166.000. Rudé jednotky však byly zvyklé žít z toho, co dal venkov, a městy jen procházely. Kuomintangští vojáci byli naopak placeni papírovými penězi, za něž si mohli koupit jídla čím dál tím méně. Proto prodávali osobní zbraně a jiná vojenská zařízení, která se jim podařilo ukrást. Důstojníci na tom byli hůř než mužstvo a nejhůře dopadli generálové. V červnu 1948 se kuomintangská armáda ztenčila na 2,1 miliónu; komunistické vojsko naopak vzrostlo na 1,5 miliónu a bylo vyzbrojeno miliónem pušek a 22.800 děly, což bylo víc, než vlastnil Kuomintang (21.000); v podstatě všechny tyto zbraně koupili komunisté od vládních vojáků. Američané, kteří zásobili Čankajška

přebytky z tichomořské války v hodnotě 1 miliardy dolarů, tím vlastně vyzbrojili obě soupeřící strany. ( 62 ) V posledních měsících roku 1948 došlo k řadě nesporných komunis­ tických vítězství; vrcholem byla koncem roku rozhodující bitva u Hsuchowa. V prosinci bylo v podstatě celé Mandžusko a severní Čína v Maových rukou. V lednu 1949 padl Tientsin a Peking se vzdal. U Hsuchowa utrpěl Kuomin­ tang ztrátu 400.000 mužů. Z nich však bylo 200.000 neplacených a hladových zajatců, kteří byli okamžitě začleněni do komunistické armády se 140.000 amerických pušek. 1. února 1949 oznámila americká vojenská sekce, že Kuomintang měl začátkem roku 1948 2,723.000 vojáků a na konci méně než 1,500.000, z nichž půl miliónu nebylo schopno boje. Za totéž období se komunistické jednotky rozrostly na 1,622.000 akce schopných vojáků. Ještě v této době, ačkoli se Čankajšek už chystal přesunout na Tchaj-wan (Formosu), radil Stalin Maovi, aby dohodl rozdělení Číny na komunistický sever a kuomintangský jih. Ale Čankajšek nedal Maovi příležitost a jeho návrhy na kompromis odmítl. V dubnu 1949 překročil Mao jižní tok řeky Jang-c'-tiang a ještě tentýž měsíc obsadil Nanking. V říjnu už ovládal celou čínskou pevninu a v určitém směru obnovil vratkou jednotu císařských dnů/ 6 3 ) Tak po čtyřiceti letech příšerných občanských bojů, v nichž zahynuly milióny lidí, se neuskutečnil žádný z původních Sun Jat-senových cílů jako parlamentní demokracie, svoboda tisku a ochrana občanů před svévolným zatčením, a Čína se znovu octla tam, odkud vyšla - v despotismu, který byl ovšem mnohem dogmatičtější a tvrdší. Maovým prvním činem bylo rozšíření „pozemkové reformy", která už byla zahájena na severu, na celou zemi. Byla zaměřena proti „místním tyranům a zlé šlechtě" a vyzývala venkovany, aby 64 jich zabili „ne několik, ale pořádné množství"/ ) Tímto způsobem přišlo o život nejméně 2 milióny lidí, z nichž polovina byli „tyranští" majitelé méně než deseti hektarů půdy. Revoluční romantik Mao uvrhl největší národ světa do šílenství násilného aktivismu, který svými hrůzami soutěžil se sociálním inženýrstvím Hitlera a Stalina. Američtí politikové sledovali zděšeně rozpad Rooseveltova velkého opěrného sloupu. Nechal za sebou obrovské vakuum. Jak ho vyplnit? Ačkoli hodnotili Japonsko jako jednu ze čtyř klíčových oblastí, které je třeba držet, až dosud nikdy nepomysleli na to, že by mohlo být oporou jejich postavení na Dálném východě jako Británie v Evropě. Zázračným řízením prozřetelnosti vstoupili Rusové do války proti Japonsku příliš pozdě, než aby si mohli dělat nějaké nároky na společnou okupaci. A tak tam Američané měli podle Postupimské dohody volné pole působnosti. Generál MacArthur vládl v zemi jako zástupce císaře. Ještě v létě 1947 se uvažovalo o tom, že se Japonsko ponechá svému osudu: podepíše se mírová smlouva a stáhne se okupační

434

435

armáda, i když zemé byla odzbrojena, neměla žádný centrální policejní systém, který by čelil komunistické podvratné činnosti, a byla obklopena půlkruhem aktivních nepřátel, neboť Sovětský svaz ovládal Kurilské ostrovy, jižní Sachalin a severní Koreu/ 6 5 ) Než mohl být tento plán uskutečněn, katastrofální vývoj v Číně v letech 1948-9 přiměl Ameriku, aby uvažovala jinak. Poněvadž se Rusko japonské okupace oficiálně nezúčastnilo, mohli Američané jednat na vlastní pěst a také to udělali. Počátkem roku 1949 svou politiku obrátili: přestali zatěžovat japonskou vládu a hospodářství břemenem okupačních závazků a místo trestních sankcí přesunuli důraz na hospodářský rozvoj, od demilitarizace a propagování neutrality přešli na základě velkorysé mírové smlouvy k integraci Japonska do západního systému. Z politiky „zadržování" vyplývaly přesné hranice, které Rusové mohli překročit jen na vlastní nebezpečí. V Evropě byly tou dobou už dost jasné. V Asii kryl v roce 1949 americký ochranný štít pouze Japonsko. Kudy však vedla hranice jinak? 12. ledna 1950 pronesl Dean Acheson v Národním tiskovém klubu ve Washingtonu velice neprozřetelnou řeč. V ní vyloučil z amerického obranného okruhu nejen Tchaj-wan a Indočínu, ale i Koreu, odkud se stáhly sovětské i americké jednotky a která byla rozdělena na severní a jižní část, přičemž v jižní části zůstalo pouze 500 členů ame­ rického zaškolovacího personálu. Acheson se především snažil dokázat, že zavedením komunistického režimu není Čína nenávratně ztracena, protože si s Ruskem brzy vjedou do vlasů. Domníval se, že když Sověty buď úplně, nebo částečně „pohltily" čtyři severní provincie Číny (Vnější a Vnitřní Mongolsko, Sinkiang a Mandžusko), ovlivnily zásadně vztah všech ostatních světových mocností k Asii. Amerika si Čínu nesmí znepřátelit; tím by místo na Sovětský svaz obrátila spravedlivý hněv a nenávist čínského lidu na sebe. Acheson byl však špatně informován. Vycházel z hlášení šéfa spojenecké­ ho štábu výzvědné služby generála W. E. Todda, že „Korea je v seznamu cílů eventuální sovětské agrese až na posledním místě". Také nevěděl, že právě v té době probíhá jednání, jehož výsledkem bylo, že Rusové předali mandžuskou železnici a Port Arthur Číně/ 6 6 ) Důvodem Stalinovy neobvyklé velkomyslnosti byly obavy, aby v případě Mao Ce-tunga neopakoval chybu, které se dopustil u Tita - totiž že ho považoval za loutku a ne za diktátora příbuzného ražení, který vybudoval svůj režim vlastním úsilím. Zdá se, že se Stalin rozhodl uvést svou východoevropskou říši do pořádku v létě 1947, po vyhlášení Marshallova plánu. První poradu kominformy zorganizoval právě v Bělehradě, aby Jugoslávcům ukázal, že jsou nedílnou součástí systému. Jeho skutečným cílem ovšem bylo dosadit za místní komunistické předáky s určitými nacionalistickými ambicemi lidi, kteří byli zcela závislí na něm a na

sovětské podpoře. Součástí tohoto plánu byl i komunistický puč v Čes­ koslovensku v únoru 1948. Stalin měl v úmyslu Tita zničit. Nemohl mu totiž odpustit nerudnou odpověď, kterou mu Tito poslal za války: „Nemůžete-li nám pomoct, aspoň nepřekážejte nepoužitelnými radami."( 67 ) Tentýž měsíc, co pohlcoval Československo, si Stalin pozval do Moskvy bulharského komunistického vůdce Dimitrova, kterého pokořil, a Edvarda Kardelje a Milovaná Džilase z Jugoslávie, z nichž jednoho, pokud bude dostatečně poddajný, chtěl dosadit jako náhradu za Tita. Nařídil jim, aby z Jugoslávie a Bulharska udělali hospodářskou federaci po vzoru Beneluxu, o němž si myslel, že se skládá pouze z Belgie a Lucemburska. Když mu řekli, že tam patří také Nizozemí, popřel to a rozčílil se: „Když řeknu ne, tak to platí!" Pak se uchýlil k úplatkářství a nabídl Jugoslávcům jako vnadidlo malou zemi, jež padla za oběť Mussolinimu: „Souhlasíme, aby Jugoslávie pozřela Albánii," řekl a s mlasknutím vcucl pravý ukazováček/ 68 ) Když se Tito o tomto jednání dověděl, uvědomil si, že se proti němu chystá puč. Právě tak jako Stalin i on byl zkušený politický gangster, který věděl jak přežít. První, co učinil, bylo, že přerušil výměnu informací mezi nejvyššími stranickými orgány, policií a armádou a jejich protějškem v Moskvě. 1. března 1948 přivedl krizi do varu tím, že donutil jugoslávský ústřední výbor, aby zamítl Stalinem navrhovanou dohodu. V následující teologické debatě, která začala 27. března, byl Tito obviněn z antisovětismu, z toho, že je nedemokratický, že postrádá sebekritiku a třídní uvědomění, že má tajné spojení se Západem a že je zapleten do protisovětské špionáže; nakonec byla celá strana označena jako menševická, bucharinovská a trockistická a obvinění vyvrcholilo sprostými výhrůžkami vůči Titově osobě samotné: „Domníváme se, že dostatečným poučením je osud Trockého."(69) 28. června nová kominforma poslušně vydala varování, že Tito „nadbíhá imperialistům a že je to předehra k ustavení běžné buržoazní republiky", která se časem stane „kolonií imperialismu", a vyzývala „zdravé jádro" jugoslávské komunistické strany, aby „současné vedení zlikvidovalo". Vztek a vulgární jazyk Stalinových sdělení prozrazovaly, že si čím dál tím víc uvědomuje, že Tito je v každé fázi sporu krok před ním a že celá aféra slouží jedině k tomu, aby odhalila ty členy strany, kteří jsou bezvýhradně věrní jen Moskvě. Tito zbavil funkce dva své hlavní spolupracovníky, dal zastřelit bývalého šéfa štábu a zavřít náměstka politického vedoucího armády; celkem 8.400 podezřelých členů strany, policie a vojska poslal za mříže, zatýkání pokračovalo až do roku 1950/ 7 0 ) Stalin si vymyslel hospodářské sankce, pořádal manévry na jugoslávských hranicích a od roku 1949 organizoval monstrprocesy v satelitních státech s nepřítomným Titem v roli hlavního viníka. Tito však dokázal udržet jugoslávskou komunistickou si ránu na národní bázi („ať máme první zemi socialismu SSSR rádi sebevíc,

436

437

armáda, i když zemé byla odzbrojena, neměla žádný centrální policejní systém, který by čelil komunistické podvratné činnosti, a byla obklopena půlkruhem aktivních nepřátel, neboť Sovětský svaz ovládal Kurilské ostrovy, jižní Sachalin a severní Koreu/ 6 5 ) Než mohl být tento plán uskutečněn, katastrofální vývoj v Číně v letech 1948-9 přiměl Ameriku, aby uvažovala jinak. Poněvadž se Rusko japonské okupace oficiálně nezúčastnilo, mohli Američané jednat na vlastní pěst a také to udělali. Počátkem roku 1949 svou politiku obrátili: přestali zatěžovat japonskou vládu a hospodářství břemenem okupačních závazků a místo trestních sankcí přesunuli důraz na hospodářský rozvoj, od demilitarizace a propagování neutrality přešli na základě velkorysé mírové smlouvy k integraci Japonska do západního systému. Z politiky „zadržování" vyplývaly přesné hranice, které Rusové mohli překročit jen na vlastní nebezpečí. V Evropě byly tou dobou už dost jasné. V Asii kryl v roce 1949 americký ochranný štít pouze Japonsko. Kudy však vedla hranice jinak? 12. ledna 1950 pronesl Dean Acheson v Národním tiskovém klubu ve Washingtonu velice neprozřetelnou řeč. V ní vyloučil z amerického obranného okruhu nejen Tchaj-wan a Indočínu, ale i Koreu, odkud se stáhly sovětské i americké jednotky a která byla rozdělena na severní a jižní část, přičemž v jižní části zůstalo pouze 500 členů ame­ rického zaškolovacího personálu. Acheson se především snažil dokázat, že zavedením komunistického režimu není Čína nenávratně ztracena, protože si s Ruskem brzy vjedou do vlasů. Domníval se, že když Sověty buď úplně, nebo částečně „pohltily" čtyři severní provincie Číny (Vnější a Vnitřní Mongolsko, Sinkiang a Mandžusko), ovlivnily zásadně vztah všech ostatních světových mocností k Asii. Amerika si Čínu nesmí znepřátelit; tím by místo na Sovětský svaz obrátila spravedlivý hněv a nenávist čínského lidu na sebe. Acheson byl však špatně informován. Vycházel z hlášení šéfa spojenecké­ ho štábu výzvědné služby generála W. E. Todda, že „Korea je v seznamu cílů eventuální sovětské agrese až na posledním místě". Také nevěděl, že právě v té době probíhá jednání, jehož výsledkem bylo, že Rusové předali mandžuskou železnici a Port Arthur Číně/ 6 6 ) Důvodem Stalinovy neobvyklé velkomyslnosti byly obavy, aby v případě Mao Ce-tunga neopakoval chybu, které se dopustil u Tita - totiž že ho považoval za loutku a ne za diktátora příbuzného ražení, který vybudoval svůj režim vlastním úsilím. Zdá se, že se Stalin rozhodl uvést svou východoevropskou říši do pořádku v létě 1947, po vyhlášení Marshallova plánu. První poradu kominformy zorganizoval právě v Bělehradě, aby Jugoslávcům ukázal, že jsou nedílnou součástí systému. Jeho skutečným cílem ovšem bylo dosadit za místní komunistické předáky s určitými nacionalistickými ambicemi lidi, kteří byli zcela závislí na něm a na

sovětské podpoře. Součástí tohoto plánu byl i komunistický puč v Čes­ koslovensku v únoru 1948. Stalin měl v úmyslu Tita zničit. Nemohl mu totiž odpustit nerudnou odpověď, kterou mu Tito poslal za války: „Nemůžete-li nám pomoct, aspoň nepřekážejte nepoužitelnými radami."( 67 ) Tentýž měsíc, co pohlcoval Československo, si Stalin pozval do Moskvy bulharského komunistického vůdce Dimitrova, kterého pokořil, a Edvarda Kardelje a Milovaná Džilase z Jugoslávie, z nichž jednoho, pokud bude dostatečně poddajný, chtěl dosadit jako náhradu za Tita. Nařídil jim, aby z Jugoslávie a Bulharska udělali hospodářskou federaci po vzoru Beneluxu, o němž si myslel, že se skládá pouze z Belgie a Lucemburska. Když mu řekli, že tam patří také Nizozemí, popřel to a rozčílil se: „Když řeknu ne, tak to platí!" Pak se uchýlil k úplatkářství a nabídl Jugoslávcům jako vnadidlo malou zemi, jež padla za oběť Mussolinimu: „Souhlasíme, aby Jugoslávie pozřela Albánii," řekl a s mlasknutím vcucl pravý ukazováček/ 68 ) Když se Tito o tomto jednání dověděl, uvědomil si, že se proti němu chystá puč. Právě tak jako Stalin i on byl zkušený politický gangster, který věděl jak přežít. První, co učinil, bylo, že přerušil výměnu informací mezi nejvyššími stranickými orgány, policií a armádou a jejich protějškem v Moskvě. 1. března 1948 přivedl krizi do varu tím, že donutil jugoslávský ústřední výbor, aby zamítl Stalinem navrhovanou dohodu. V následující teologické debatě, která začala 27. března, byl Tito obviněn z antisovětismu, z toho, že je nedemokratický, že postrádá sebekritiku a třídní uvědomění, že má tajné spojení se Západem a že je zapleten do protisovětské špionáže; nakonec byla celá strana označena jako menševická, bucharinovská a trockistická a obvinění vyvrcholilo sprostými výhrůžkami vůči Titově osobě samotné: „Domníváme se, že dostatečným poučením je osud Trockého."(69) 28. června nová kominforma poslušně vydala varování, že Tito „nadbíhá imperialistům a že je to předehra k ustavení běžné buržoazní republiky", která se časem stane „kolonií imperialismu", a vyzývala „zdravé jádro" jugoslávské komunistické strany, aby „současné vedení zlikvidovalo". Vztek a vulgární jazyk Stalinových sdělení prozrazovaly, že si čím dál tím víc uvědomuje, že Tito je v každé fázi sporu krok před ním a že celá aféra slouží jedině k tomu, aby odhalila ty členy strany, kteří jsou bezvýhradně věrní jen Moskvě. Tito zbavil funkce dva své hlavní spolupracovníky, dal zastřelit bývalého šéfa štábu a zavřít náměstka politického vedoucího armády; celkem 8.400 podezřelých členů strany, policie a vojska poslal za mříže, zatýkání pokračovalo až do roku 1950/ 7 0 ) Stalin si vymyslel hospodářské sankce, pořádal manévry na jugoslávských hranicích a od roku 1949 organizoval monstrprocesy v satelitních státech s nepřítomným Titem v roli hlavního viníka. Tito však dokázal udržet jugoslávskou komunistickou si ránu na národní bázi („ať máme první zemi socialismu SSSR rádi sebevíc,

436

437

nikdo z nás nemůže milovat svou vlast méně") a přesvědčil Stalina, že se jeho režim nevzdá bez otevřeného vpádu Rudé armády a bez rozsáhlých bojů, kterých by se pravděpodobně zúčastnil i Západ. Nikdy sice formálně západní mocnosti o ochranu nežádal, ale jejich podpora se v podsta­ tě předpokládala. Když v roce 1953 navštívil Londýn, Churchill, (který byl v té době opět ministerským předsedou) mu řekl: „Pokud by byl náš (válečný) spojenec Jugoslávie napaden, budeme bojovat a zemřeme s vámi." Tito: „To je posvátný slib a nám to stačí. Nepotřebujeme psané smlouvy."(71) Chruščov později řekl, že se celý „kravál s Titem" mohl vyřešit jednánímX 72 ) Stalin byl zřejmě také toho názoru, ale nikdy to nepřiznal. Už v létě 1948 bylo zřejmé, že jeho postup vůči Jugoslávii nebude mít úspěch, a Ždanov, který předsedal Titově exkomunikaci, 31. srpna 1948 náhle zemřel, pravděpodobně zavražděn na Stalinův příkaz.í 73 ) U Maa si Stalin uvědomil, že je tento komunistický diktátor pánem ve svém domě, a přijal zcela jinou taktiku. Zdá se, že se rozhodl připoutat nový čínský režim k sovětskému bloku nikoli výhrůžkami a prohlubováním ekonomické závislosti, nýbrž tím, že na Dálném východě vystupňuje militaristické klima. Achesonova řeč z ledna 1950 o tom, že se Čína, pokud ji nechá Západ na pokoji, nutně znepřátelí s Ruskem, naznačovala toto nebezpečí; a její nápadné mlčení o Koreji ukazovalo, jak se tomu dá zabránit. Omezená zástupná válka v Koreji by mohla být prostředkem, jak poučit Čínu, kde jsou její skutečné vojenské zájmy. Pokud Stalin uvažoval takhle, vývoj mu dal za pravdu. Korejská válka odsunula sovětsko-čínskou roztržku o deset let. Ne že by Stalin býval chtěl zrovna válku. Na jaře 1950 souhlasil zřejmě pouze s tím, aby severokorejský komunistický diktátor Kim Ir sen provedl v listopadu malý výpad za 38. rovnoběžku.( 74 ) Jenže Kim nepatřil k těm, kdo si nechají poroučet. Ve svých vlastních novinách se nazval „váženým a milovaným vůdcem, velkým myslitelem a teoretikem, který dal základní myšlenku revoluci naší éry, velkým revolučním praktikem, který vykonal bezpočtu legendárních zázraků, nesrovnatelným vynikajícím voje­ vůdcem železné vůle, který vždy vítězí, jakož i něžným otcem své­ ho lidu...objímajícím všechny v své široké náruči". Stalinův vychytra­ lý experiment změnil na útok celé severokorejské armády, který za­ čal 25. června 1950 a byl natolik úspěšný, že způsobil u Američa­ nů paniku. Korejská válka byla tragédie pro dvacáté století charakteristická. Došlo k ní z ideologických důvodů, bez jiskřičky mravního oprávnění, bez jaké­ koli stopy souhlasu obyvatelstva. Padlo v ní 34.000 Američanů, milión Ko­ rejců a čtvrt miliónu Číňanů. Nedosáhlo se ničeho. Všechny její důsledky byly nezamýšlené. Její průběh byl dlouhou řadou hrubých omylů. Kim

i Stalin podcenili americkou reakci. Truman se domníval, že invaze je předehrou útoku na Japonsko a přímé ohrožení amerických snah udržovat pomocí Spojených národů platnost mezinárodního práva. Až dosud bylo účelem této organizace prosazovat dohodu vítězných mocností a Rada bezpečnosti měla svým právem veta tuto zásadu podporovat. Truman se ovšem vůbec nepotřeboval dovolávat Spojených národů. Postupimská dohoda Ameriku plně opravňovala k samostatnému jednání.C75) Truman se však chtěl opřít o „mravní autoritu" této organizace. Proto obešel Radu bez­ pečnosti a získal zplnomocnění Valného shromáždění Spojených národů, které tehdy Amerika ovládala, pouhým sčítáním hlasů. Tak prvním dlouhodobým důsledkem korejské války bylo vážné narušení funkce Spojených národů jako sice omezené, nicméně však užitečné organizace, která se pak bohužel začala vyvíjet v nástroj ideologické propagandy. Truman stál o podporu Spojených národů také proto, že zatáhl Ameriku do války, aniž předtím obdržel souhlas Kongresu. To byl druhý nezamýšlený důsledek: prezident se stal nadústavním činitelem rozhodujícím o válce a míru, zvláště pokud se týkalo Dálného východu. A třetí důsledek byl, že se korejská válka stala překážkou sblížení mezi Amerikou a Čínou, jak si Stalin přál, ale způsobem, jaký patrně nemohl předvídat. Stalin předpokládal, že zástupná válka zvýší vojenskou závislost Číny na Sovětském svazu. Stal se ovšem pravý opak. Generál MacArthur se rychle vypořádal se severními Korejci a během tří měsíců znovu obsadil hlavní město jihu Soul. Ale nebyl o nic poslušnější než Kim. Do Washingtonu ozná­ mil: „Pokud a dokud nepřítel nekapituluje, považuji celou Koreu za oblast našich vojenských operací" a táhl až k čínské hranici na řece Jalu. Pod záminkou krize obsadili Číňané nejprve více méně nezávislý Tibet (21. říj­ na 1950), což byl další nezamýšlený důsledek korejské války; pak napadli MacArthura s obrovskou armádou „dobrovolníků" (28. prosince). Byl poražen a v dubnu 1951 propuštěn, což měl Truman udělat už na pod­ zim. Vojsko Spojených národů s obtížemi obnovilo frontu u 38. rovnoběžky (v říjnu 1951) a začalo se jednat o příměří. Jednání se však vyznačovala silným rozhořčením a znechuceností americké strany. Z Trumanova deníku vyplývá, že pomýšlel na použití nukleárních zbraní 27. ledna a opět 18. května 1952. Když po něm nastoupil jako prezident generál Eisenhower, pohrozil prostřednictvím indické vlády Číně nukleární válkou.( 76 ) Následkem čínsko-americké konfrontace přebudoval Mao Čínu poprvé ve vojenskou velmoc prvního řádu, něco, s čím Stalin rozhodně nepočítal. Mao dokonce přiměl Stalinovy nástupce, aby pomohli Číně stát se nukleární velmocí. Nepřipustil však, aby sovětská armáda budovala jaderné základny na čínském území. Místo toho zahájil nezávislý nukleární program, s nímž mu Rusové považovali za svou povinnost pomáhat. Chruščov si později stěžoval,

438

439

nikdo z nás nemůže milovat svou vlast méně") a přesvědčil Stalina, že se jeho režim nevzdá bez otevřeného vpádu Rudé armády a bez rozsáhlých bojů, kterých by se pravděpodobně zúčastnil i Západ. Nikdy sice formálně západní mocnosti o ochranu nežádal, ale jejich podpora se v podsta­ tě předpokládala. Když v roce 1953 navštívil Londýn, Churchill, (který byl v té době opět ministerským předsedou) mu řekl: „Pokud by byl náš (válečný) spojenec Jugoslávie napaden, budeme bojovat a zemřeme s vámi." Tito: „To je posvátný slib a nám to stačí. Nepotřebujeme psané smlouvy."(71) Chruščov později řekl, že se celý „kravál s Titem" mohl vyřešit jednánímX 72 ) Stalin byl zřejmě také toho názoru, ale nikdy to nepřiznal. Už v létě 1948 bylo zřejmé, že jeho postup vůči Jugoslávii nebude mít úspěch, a Ždanov, který předsedal Titově exkomunikaci, 31. srpna 1948 náhle zemřel, pravděpodobně zavražděn na Stalinův příkaz.í 73 ) U Maa si Stalin uvědomil, že je tento komunistický diktátor pánem ve svém domě, a přijal zcela jinou taktiku. Zdá se, že se rozhodl připoutat nový čínský režim k sovětskému bloku nikoli výhrůžkami a prohlubováním ekonomické závislosti, nýbrž tím, že na Dálném východě vystupňuje militaristické klima. Achesonova řeč z ledna 1950 o tom, že se Čína, pokud ji nechá Západ na pokoji, nutně znepřátelí s Ruskem, naznačovala toto nebezpečí; a její nápadné mlčení o Koreji ukazovalo, jak se tomu dá zabránit. Omezená zástupná válka v Koreji by mohla být prostředkem, jak poučit Čínu, kde jsou její skutečné vojenské zájmy. Pokud Stalin uvažoval takhle, vývoj mu dal za pravdu. Korejská válka odsunula sovětsko-čínskou roztržku o deset let. Ne že by Stalin býval chtěl zrovna válku. Na jaře 1950 souhlasil zřejmě pouze s tím, aby severokorejský komunistický diktátor Kim Ir sen provedl v listopadu malý výpad za 38. rovnoběžku.( 74 ) Jenže Kim nepatřil k těm, kdo si nechají poroučet. Ve svých vlastních novinách se nazval „váženým a milovaným vůdcem, velkým myslitelem a teoretikem, který dal základní myšlenku revoluci naší éry, velkým revolučním praktikem, který vykonal bezpočtu legendárních zázraků, nesrovnatelným vynikajícím voje­ vůdcem železné vůle, který vždy vítězí, jakož i něžným otcem své­ ho lidu...objímajícím všechny v své široké náruči". Stalinův vychytra­ lý experiment změnil na útok celé severokorejské armády, který za­ čal 25. června 1950 a byl natolik úspěšný, že způsobil u Američa­ nů paniku. Korejská válka byla tragédie pro dvacáté století charakteristická. Došlo k ní z ideologických důvodů, bez jiskřičky mravního oprávnění, bez jaké­ koli stopy souhlasu obyvatelstva. Padlo v ní 34.000 Američanů, milión Ko­ rejců a čtvrt miliónu Číňanů. Nedosáhlo se ničeho. Všechny její důsledky byly nezamýšlené. Její průběh byl dlouhou řadou hrubých omylů. Kim

i Stalin podcenili americkou reakci. Truman se domníval, že invaze je předehrou útoku na Japonsko a přímé ohrožení amerických snah udržovat pomocí Spojených národů platnost mezinárodního práva. Až dosud bylo účelem této organizace prosazovat dohodu vítězných mocností a Rada bezpečnosti měla svým právem veta tuto zásadu podporovat. Truman se ovšem vůbec nepotřeboval dovolávat Spojených národů. Postupimská dohoda Ameriku plně opravňovala k samostatnému jednání.C75) Truman se však chtěl opřít o „mravní autoritu" této organizace. Proto obešel Radu bez­ pečnosti a získal zplnomocnění Valného shromáždění Spojených národů, které tehdy Amerika ovládala, pouhým sčítáním hlasů. Tak prvním dlouhodobým důsledkem korejské války bylo vážné narušení funkce Spojených národů jako sice omezené, nicméně však užitečné organizace, která se pak bohužel začala vyvíjet v nástroj ideologické propagandy. Truman stál o podporu Spojených národů také proto, že zatáhl Ameriku do války, aniž předtím obdržel souhlas Kongresu. To byl druhý nezamýšlený důsledek: prezident se stal nadústavním činitelem rozhodujícím o válce a míru, zvláště pokud se týkalo Dálného východu. A třetí důsledek byl, že se korejská válka stala překážkou sblížení mezi Amerikou a Čínou, jak si Stalin přál, ale způsobem, jaký patrně nemohl předvídat. Stalin předpokládal, že zástupná válka zvýší vojenskou závislost Číny na Sovětském svazu. Stal se ovšem pravý opak. Generál MacArthur se rychle vypořádal se severními Korejci a během tří měsíců znovu obsadil hlavní město jihu Soul. Ale nebyl o nic poslušnější než Kim. Do Washingtonu ozná­ mil: „Pokud a dokud nepřítel nekapituluje, považuji celou Koreu za oblast našich vojenských operací" a táhl až k čínské hranici na řece Jalu. Pod záminkou krize obsadili Číňané nejprve více méně nezávislý Tibet (21. říj­ na 1950), což byl další nezamýšlený důsledek korejské války; pak napadli MacArthura s obrovskou armádou „dobrovolníků" (28. prosince). Byl poražen a v dubnu 1951 propuštěn, což měl Truman udělat už na pod­ zim. Vojsko Spojených národů s obtížemi obnovilo frontu u 38. rovnoběžky (v říjnu 1951) a začalo se jednat o příměří. Jednání se však vyznačovala silným rozhořčením a znechuceností americké strany. Z Trumanova deníku vyplývá, že pomýšlel na použití nukleárních zbraní 27. ledna a opět 18. května 1952. Když po něm nastoupil jako prezident generál Eisenhower, pohrozil prostřednictvím indické vlády Číně nukleární válkou.( 76 ) Následkem čínsko-americké konfrontace přebudoval Mao Čínu poprvé ve vojenskou velmoc prvního řádu, něco, s čím Stalin rozhodně nepočítal. Mao dokonce přiměl Stalinovy nástupce, aby pomohli Číně stát se nukleární velmocí. Nepřipustil však, aby sovětská armáda budovala jaderné základny na čínském území. Místo toho zahájil nezávislý nukleární program, s nímž mu Rusové považovali za svou povinnost pomáhat. Chruščov si později stěžoval,

438

439

/c Sovětský svaz poskytl Čínč tčmčř „vše, oč požádala, a že před nimi ncméli tajemství. Naši nukleární odborníci spolupracovali s jejich inženýry a projektanty, kteří se zabývali konstrukcí atomové bomby." Podle jeho líčení byli prý Rusové ochotni předat prototyp bomby, ale pak si to najednou rozmysleli. Číňané zas tvrdili, že „sovětská vláda 20. června 1959 smlouvu jednostranně zrušila...a odmítla jim poskytnout vzorek atomové pumy"/ 7 7 ) Ale popud, který ruská pomoc dala čínskému programu, byl nezadržitelný. Když se oba státy v roce 1963 znepřátelily, Čína chystala první atomovou zkoušku a už při šestém pokusu provedla multimegatunový nukleární výbuch. Stalinův manévr sice roztržku o deset let oddálil, ale když k ní nakonec došlo, ukázalo se, že je daleko nebezpečnější. Sovětský svaz měl napříště co činit s další jadernou velmocí na svých jihovýchodních hranicích. Tato změna rovnováhy byla tím vážnější, že vedla k dalšímu neza­ mýšlenému důsledku korejského experimentu: podstatně totiž urychlila zbrojení. Události v Československu a v Berlíně sice přiměly Ameriku k vytvoření kolektivního bezpečnostního systému, ale teprve Korea vyprovo­ kovala trvalý závod ve zbrojení. Truman se rozhodl pro výrobu vodíkové bomby už v roce 1950, ale dokud severní Korejci nevyvolali skutečnou válku, prosazoval zbrojní program podle Rady národní bezpečnosti v Kongresu jen s velkými potížemi. Výdaje na obranu za rozpočtový rok 1950 byly pouze 17,7 miliard dolarů. Korea zmobilizovala Kongres i národ k obraně: náklady stouply za rozpočtový rok 1952 na 44 miliard dolarů a další rok překročily hranici 50 miliard dolarů. Zvýšení umožnilo vývoj taktických nukleárních zbraní, čtyři divize navíc pro Německo, rychlou výstavbu leteckých základen v zahraničí, rozmístění strategických vzdušných velitelství po celém světě, flotilu nukleárních letadlových lodí a větší pohyblivost konvenční armády/ 7 8 ) V únoru 1951 byla americká výroba letadel opčt na vrcholné úrovni jako v roce 1944. Spojenci Ameriky se také znovu vyzbrojili a remilitarizace Německa se stala skutečností. Začala-li studená válka kvůli Polsku, dozrála následkem Koreje a zachvátila celý svět. Stalin ho rozdělil na dva proti­ chůdné tábory. Stalinovi naprosto nezáleželo na tom, že vyvolal proti sobě obranné reakce většiny svobodných zemí, a ještě méně litoval, že sovětské impérium a jeho satelite jsou odděleni od ostatního světa propastí strachu a pode­ zřívání. Byl to on, který vybudoval železnou oponu, jež se táhla podél sovětských hranic a chránila jeho samoděržaví před nákazou myšlenek ze Západu a dokonce i ze satelitů samotných. Stalin nenáviděl „zápaďáky" asi tak, jako Hitler nenáviděl židy, a používal pro ně stejný výraz „kosmopolité". To vysvětluje neobyčejnou důkladnost a jedovatost, s níž v letech 1945-6 zničil nebo izoloval v koncentračních táborech všechny, kdo přišli do styku s nesovětským myšlením: nejen zajatce, ale i důstojníky v činné službě,

techniky, novináře a členy strany, které válečné úkoly zavedly do zahraničí. Počet cizinců, kteří směli navštívit Sovětský svaz, natož tam žít, byl snížen na nevyhnutelné minimum a jejich styky omezeny pouze na příslušníky vlády nebo tajnou policii. Všichni ostatní Rusové se poučili ze zkušenosti, že i nejnevinnějším a náhodným stykem s cizincem riskují, že je pohltí Gulag. Veškeré naděje, že obrovský průmysl, jehož pomocí se dosáhlo vítězství, bude po válce aspoň trochu sloužit k zlepšení životní úrovně národa, který měl 20 miliónů mrtvých a prožil nepředstavitelné strádání, se obrátily vniveč, když Stalin 9. února 1946 oznámil, že tři nebo možná čtyři další pětiletky budou věnovány těžkému průmyslu, aby se zvýšila obrany­ schopnost Sovětského svazu a aby byl zajištěn, jak se zlověstně vyjádřil, „pro všechny eventuality". Bylo zřejmé, že má v úmyslu celý národ opět drásat a trýznit. Svého servilního pochopa z politbyra Andreje Ždanova pověřil vedením rozsáhlé kampaně, která měla ve všech oblastech ruského života bojovat proti apolitičnosti a pomocí strachu lidem vštípit aktivní angažovanost/ 79 ) Nátlaku byli podrobeni intelektuálové všeho druhu. Persekuce začala 14. srpna 1946 právě v Leningradě, který Stalin celý život nenáviděl tak vášnivě jako Hitler Vídeň. Terčem prvního útoku byly časopisy Zvězda a Leningrad, básnířka Anna Achmatovová a humorista Michail Zoščenko. Brzy však došlo i na ostatní umělecká odvětví. Alexandr Fadějev, který dostal Stalinovu cenu ze válečný román Mladá garda z roku 1946, byl donucen ho roku 1947 přepsat podle přísných instrukcí strany. Vano Muradeli byl odsouzen za operu Velké přátelství. Pronásledování postihlo též Dmitrije Šostakoviče za jeho devátou symfonii; poděšen ihned napsal ódu na Stalinův plán lesního hospodářství. Další obětí byl Chačaturjanův klavírní koncert; skladatel byl donucen úplně změnit svůj styl. Režisér Ejzenštejn byl kritizován za film Ivan Hrozný, protože prý znevažuje své téma. V červnu 1947 přišla řada na filozofy a údajné nedostatky Dějin západoevropské filozofie od G. F. Alexandrova posloužily Stalinovi jako záminka pro čistku. V ekonomice byla kniha Jevgenije Vargy o kapitalistickém válečném hospodářství pranýřována podobným způsobem. Od roku 1948 pročesával Stalin systematicky teoretickou fyziku, astronomii, chemii, genetiku, lékařské vědy, psychologii a kybernetiku. Odsoudil teorii relativity ne proto (jako v nacistickém Německu), že byl Einstein žid, ale ze stejně nesmyslných důvodů: Marx řekl, že je vesmír nekonečný, a Einstein převzal některé myšlenky od Macha, proti kterému vystoupil Lenin. Za tím vším bylo Stalinovo podezření vůči jakýmkoli myšlenkám, třeba jen vzdáleně souvisejícím se západními čili buržoazními hodnotami. Prováděl to, co čínští komunisté později nazvali kulturní revolucí, totiž pokus změnit základní lidské hodnoty v celém rozsahu vědění pomocí bezostyšného policejního násilí/ 80 )

440

441

/c Sovětský svaz poskytl Čínč tčmčř „vše, oč požádala, a že před nimi ncméli tajemství. Naši nukleární odborníci spolupracovali s jejich inženýry a projektanty, kteří se zabývali konstrukcí atomové bomby." Podle jeho líčení byli prý Rusové ochotni předat prototyp bomby, ale pak si to najednou rozmysleli. Číňané zas tvrdili, že „sovětská vláda 20. června 1959 smlouvu jednostranně zrušila...a odmítla jim poskytnout vzorek atomové pumy"/ 7 7 ) Ale popud, který ruská pomoc dala čínskému programu, byl nezadržitelný. Když se oba státy v roce 1963 znepřátelily, Čína chystala první atomovou zkoušku a už při šestém pokusu provedla multimegatunový nukleární výbuch. Stalinův manévr sice roztržku o deset let oddálil, ale když k ní nakonec došlo, ukázalo se, že je daleko nebezpečnější. Sovětský svaz měl napříště co činit s další jadernou velmocí na svých jihovýchodních hranicích. Tato změna rovnováhy byla tím vážnější, že vedla k dalšímu neza­ mýšlenému důsledku korejského experimentu: podstatně totiž urychlila zbrojení. Události v Československu a v Berlíně sice přiměly Ameriku k vytvoření kolektivního bezpečnostního systému, ale teprve Korea vyprovo­ kovala trvalý závod ve zbrojení. Truman se rozhodl pro výrobu vodíkové bomby už v roce 1950, ale dokud severní Korejci nevyvolali skutečnou válku, prosazoval zbrojní program podle Rady národní bezpečnosti v Kongresu jen s velkými potížemi. Výdaje na obranu za rozpočtový rok 1950 byly pouze 17,7 miliard dolarů. Korea zmobilizovala Kongres i národ k obraně: náklady stouply za rozpočtový rok 1952 na 44 miliard dolarů a další rok překročily hranici 50 miliard dolarů. Zvýšení umožnilo vývoj taktických nukleárních zbraní, čtyři divize navíc pro Německo, rychlou výstavbu leteckých základen v zahraničí, rozmístění strategických vzdušných velitelství po celém světě, flotilu nukleárních letadlových lodí a větší pohyblivost konvenční armády/ 7 8 ) V únoru 1951 byla americká výroba letadel opčt na vrcholné úrovni jako v roce 1944. Spojenci Ameriky se také znovu vyzbrojili a remilitarizace Německa se stala skutečností. Začala-li studená válka kvůli Polsku, dozrála následkem Koreje a zachvátila celý svět. Stalin ho rozdělil na dva proti­ chůdné tábory. Stalinovi naprosto nezáleželo na tom, že vyvolal proti sobě obranné reakce většiny svobodných zemí, a ještě méně litoval, že sovětské impérium a jeho satelite jsou odděleni od ostatního světa propastí strachu a pode­ zřívání. Byl to on, který vybudoval železnou oponu, jež se táhla podél sovětských hranic a chránila jeho samoděržaví před nákazou myšlenek ze Západu a dokonce i ze satelitů samotných. Stalin nenáviděl „zápaďáky" asi tak, jako Hitler nenáviděl židy, a používal pro ně stejný výraz „kosmopolité". To vysvětluje neobyčejnou důkladnost a jedovatost, s níž v letech 1945-6 zničil nebo izoloval v koncentračních táborech všechny, kdo přišli do styku s nesovětským myšlením: nejen zajatce, ale i důstojníky v činné službě,

techniky, novináře a členy strany, které válečné úkoly zavedly do zahraničí. Počet cizinců, kteří směli navštívit Sovětský svaz, natož tam žít, byl snížen na nevyhnutelné minimum a jejich styky omezeny pouze na příslušníky vlády nebo tajnou policii. Všichni ostatní Rusové se poučili ze zkušenosti, že i nejnevinnějším a náhodným stykem s cizincem riskují, že je pohltí Gulag. Veškeré naděje, že obrovský průmysl, jehož pomocí se dosáhlo vítězství, bude po válce aspoň trochu sloužit k zlepšení životní úrovně národa, který měl 20 miliónů mrtvých a prožil nepředstavitelné strádání, se obrátily vniveč, když Stalin 9. února 1946 oznámil, že tři nebo možná čtyři další pětiletky budou věnovány těžkému průmyslu, aby se zvýšila obrany­ schopnost Sovětského svazu a aby byl zajištěn, jak se zlověstně vyjádřil, „pro všechny eventuality". Bylo zřejmé, že má v úmyslu celý národ opět drásat a trýznit. Svého servilního pochopa z politbyra Andreje Ždanova pověřil vedením rozsáhlé kampaně, která měla ve všech oblastech ruského života bojovat proti apolitičnosti a pomocí strachu lidem vštípit aktivní angažovanost/ 79 ) Nátlaku byli podrobeni intelektuálové všeho druhu. Persekuce začala 14. srpna 1946 právě v Leningradě, který Stalin celý život nenáviděl tak vášnivě jako Hitler Vídeň. Terčem prvního útoku byly časopisy Zvězda a Leningrad, básnířka Anna Achmatovová a humorista Michail Zoščenko. Brzy však došlo i na ostatní umělecká odvětví. Alexandr Fadějev, který dostal Stalinovu cenu ze válečný román Mladá garda z roku 1946, byl donucen ho roku 1947 přepsat podle přísných instrukcí strany. Vano Muradeli byl odsouzen za operu Velké přátelství. Pronásledování postihlo též Dmitrije Šostakoviče za jeho devátou symfonii; poděšen ihned napsal ódu na Stalinův plán lesního hospodářství. Další obětí byl Chačaturjanův klavírní koncert; skladatel byl donucen úplně změnit svůj styl. Režisér Ejzenštejn byl kritizován za film Ivan Hrozný, protože prý znevažuje své téma. V červnu 1947 přišla řada na filozofy a údajné nedostatky Dějin západoevropské filozofie od G. F. Alexandrova posloužily Stalinovi jako záminka pro čistku. V ekonomice byla kniha Jevgenije Vargy o kapitalistickém válečném hospodářství pranýřována podobným způsobem. Od roku 1948 pročesával Stalin systematicky teoretickou fyziku, astronomii, chemii, genetiku, lékařské vědy, psychologii a kybernetiku. Odsoudil teorii relativity ne proto (jako v nacistickém Německu), že byl Einstein žid, ale ze stejně nesmyslných důvodů: Marx řekl, že je vesmír nekonečný, a Einstein převzal některé myšlenky od Macha, proti kterému vystoupil Lenin. Za tím vším bylo Stalinovo podezření vůči jakýmkoli myšlenkám, třeba jen vzdáleně souvisejícím se západními čili buržoazními hodnotami. Prováděl to, co čínští komunisté později nazvali kulturní revolucí, totiž pokus změnit základní lidské hodnoty v celém rozsahu vědění pomocí bezostyšného policejního násilí/ 80 )

440

441

Tisíce vzdělanců přišlo o práci. Další tisíce šly do koncentračních táborů. Jejich místa zaujali lidé ještě poddajnější, blázni a podvodníci. Sovětská biologie upadla do rukou výstředního fanatika T. D. Lysenka, který hlásal teorii nedědičně získaných vlastností a takzvanou „jarovizaci", tj. možnost přeměny např. pšenice v žito, borovic v smrky atd. V podstatě to byly středověké žvásty. Stalin byl nadšen. Dal předem vytisknout Lysenkovu řeč, kterou pronesl 31. července 1948 jako prezident Aka­ demie zemědělských věd a která dala podnět k velkému pronásledování biologů (Lysenko ukazoval návštěvám jeden exemplář se Stalinovými vlastnoručními opravami)/ 81 ) Vědecká genetika byla znemožňována jako „protimarxistická buržoazní pavěda" vedoucí k „sabotáži" sovětského hospodářství. Její stoupenci přicházeli o své laboratoře. Uprostřed této hrůzovlády si lebedil další zemědělský šarlatán V. R. Viljams. V medicíně žena jménem O. V. Lepešinská hlásala, že stáří lze oddálit klystýry zažívací sody - nápad, který se Stalinovi okamžitě zalíbil. V jazykovědě dokazoval N. J. Marr, že každou lidskou řeč lze redukovat na čtyři základní prvky: sal, ber, jon a roč/ 8 2 ) Stalin se rozkošnicky provaloval v olejovitých kulturních vodách, které rozhýbal, a občas v nich zalovil a vytáhl na krátkou chvíli na světlo jejich podivné obyvatele, aby jim nakonec zakroutil krkem. 20. června 1950 uveřejnil v Pravdě skutečnou sběratelskou raritu, obsáhlý článek „Marxismus a jazykověda". Obyčejně však přenechával ostatním, aby vládli perem za něj. Pravda napsala: Narazfte-li na potíže v práci nebo zapochybujete-li náhle o svých schopnostech, myslete na néj - na Stalina - a získáte potřebnou sebedůvěru. Cítíte-li se unaveni v době, kdy by člověk být unaven neměl, myslete na něj - na Stalina - a práce vám půjde od ruky. Jste-li na rozpacích, jak jednat, myslete na něj - na Stalina a rozhodnete se správně/8 ' Stalin inscenoval vlastní apoteózu jako ztělesnění lidské moudrosti ve Velké sovětské encyklopedii, která začala vycházet roku 1949. Skví se a oplývá skutečnými perlami. Například historický úsek věnovaný motorovým vozidlům začíná: „V letech 1751-2 Leontij Šamšugenkov, rolník v oblasti Nižního Novgorodu, sestrojil samohybný dopravní prostředek obsluhovaný dvěma osobami." Stalin si potrpěl na články oslavující jeho zásluhy a úspě­ chy. Jak se asi musel tento bývalý seminarista bavit, když donutil významného spisovatele Leonida Leonova, o kterém se říkalo, že je křesťan, aby uve­ řejnil v Pravdě návrh na nový kalendář, který by začínal ne Kristovým, ale Stalinovým narozením! Černý humor a velikášství se vždy potýkaly o prvenství v kavernách Stalinova ducha. Když revidoval oficiální Stalinův životopis, přidal do textu větu: „Stalin nikdy nepřipustil, aby jeho dílo bylo 84 poskvrněno sebemenším náznakem ješitnosti, pýchy či sebeobdivu."( ) V letech 1948-9 se Stalinovo zaujetí proti Západu projevilo konkrétně

v podobě antisemitismu. Židy nenáviděl odjakživa; rád o nich vyprávěl anekdoty. Chruščov prozradil, že vybízel dělníky v továrnách, aby mlátili své židovské spolupracovníky/ 85 ) Stalinovu poslední křeč antisemitského běsnění vyvolal příjezd Goldy Meirové u příležitosti otevření prvního izraelského vyslanectví v Moskvě, který židovská komunita uvítala projevy skromného nadšení. Okamžitě byly zakázány veškeré publikace v jidiš. Bankéři z Wall Streetu na sovětských karikaturách dostali náhle židovské rysy. V předstírané automobilové nehodě byl zavražděn židovský herec a režisér, národní umělec a zakladatel Státního židovského divadla v Moskvě Solomon Michajlovič Michoels. Jiní význační židé zmizeli v koncentračních táborech. Poruštěná jména židů byla po nacistickém vzoru ve svém „skutečném" znění uveřejněna v tisku. Celou akci, což je charakteristické, řídili ochočení podlézaví židé. Mimo to Stalin neúnavně pátral po skutečných či domnělých nepřátelích v straně samotné. Ždanov, který vykonal svůj úkol, po fiasku s Titem zmizel v propadlišti. Jeho stoupenci byli zlikvidováni v roce 1949 během takzvané „leningradské aféry", jež byla dalším projevem nepřátelství k nenáviděnému městu. Berija a Malenkov dodali důkazy pro rozsáhlou tajnou čistku. Bylo při ní zastřeleno přes 1.000 osob, mezi nimi předseda Státního plánovacího úřadu N. A. Vozněsenskij a tajemník ústředního výboru A. A. Kuzněcov/ 86 ) Být židem znamenalo očekávat kdykoli zatčení a smrt; ale životem si nebyl jist nikdo. Maršál Žukov byl roku 1946 za přílišnou popularitu zbaven funkce a poslán do provincií, kde zpokorněl. Roku 1949 dal Stalin zatknout Molotovovu ženu Polinu a vykázal ji do Kazachstánu. Jako židovka byla obviněna ze „sionistického spiknutí"; skutečným důvodem však pravděpodobně bylo někdejší přátelství se Stalinovou ženou Naďou. Také poslal do vězení manželku předsedy prezidia Nejvyššího sovětu Michaila Ivanovice Kalinina. Existovala ještě řada dalších podobných případů: persekuce manželek byly jednou z posledních radostí starého netvora/ 8 7 ) Také mu vadilo, že si mnoho jeho příbuzných vzalo židovky, a pět ze svých osmi vnoučat vůbec nechtěl vidět. V druhé polovině roku 1952, kdy urychleně vyráběl nukleární zbraně, viděl Stalin židovská spiknutí všude. Nejvyšší státní orgány přestaly v pod­ statě fungovat. K skutečnému rozhodování docházelo při návštěvách v po­ nuré atmosféře jeho vily v Kuncevu, kde Stalin dával příkazy ústně, často jen z okamžitého popudu, tomu, kdo se právě naskytl, přesně jako to dělal Hitler. Byl už v letech, s obličejem od neštovic, se zažloutlýma očima a zka­ ženými zuby, „zestárlý zjizvený tygr", jak ho charakterizoval jeden americký návštěvník, větřící nebezpečí všude a ve všem. Spolu s Berijou splétal kolem Moskvanů sítě elektronické „ostrahy". Toho roku v létě se našlo ve velké americké státní pečeti ve velvyslancově rezidenci odposlouchávací zařízení, podle George Kennana „na svou dobu fantasticky dokonalý elektronický

442

443

Tisíce vzdělanců přišlo o práci. Další tisíce šly do koncentračních táborů. Jejich místa zaujali lidé ještě poddajnější, blázni a podvodníci. Sovětská biologie upadla do rukou výstředního fanatika T. D. Lysenka, který hlásal teorii nedědičně získaných vlastností a takzvanou „jarovizaci", tj. možnost přeměny např. pšenice v žito, borovic v smrky atd. V podstatě to byly středověké žvásty. Stalin byl nadšen. Dal předem vytisknout Lysenkovu řeč, kterou pronesl 31. července 1948 jako prezident Aka­ demie zemědělských věd a která dala podnět k velkému pronásledování biologů (Lysenko ukazoval návštěvám jeden exemplář se Stalinovými vlastnoručními opravami)/ 81 ) Vědecká genetika byla znemožňována jako „protimarxistická buržoazní pavěda" vedoucí k „sabotáži" sovětského hospodářství. Její stoupenci přicházeli o své laboratoře. Uprostřed této hrůzovlády si lebedil další zemědělský šarlatán V. R. Viljams. V medicíně žena jménem O. V. Lepešinská hlásala, že stáří lze oddálit klystýry zažívací sody - nápad, který se Stalinovi okamžitě zalíbil. V jazykovědě dokazoval N. J. Marr, že každou lidskou řeč lze redukovat na čtyři základní prvky: sal, ber, jon a roč/ 8 2 ) Stalin se rozkošnicky provaloval v olejovitých kulturních vodách, které rozhýbal, a občas v nich zalovil a vytáhl na krátkou chvíli na světlo jejich podivné obyvatele, aby jim nakonec zakroutil krkem. 20. června 1950 uveřejnil v Pravdě skutečnou sběratelskou raritu, obsáhlý článek „Marxismus a jazykověda". Obyčejně však přenechával ostatním, aby vládli perem za něj. Pravda napsala: Narazfte-li na potíže v práci nebo zapochybujete-li náhle o svých schopnostech, myslete na néj - na Stalina - a získáte potřebnou sebedůvěru. Cítíte-li se unaveni v době, kdy by člověk být unaven neměl, myslete na něj - na Stalina - a práce vám půjde od ruky. Jste-li na rozpacích, jak jednat, myslete na něj - na Stalina a rozhodnete se správně/8 ' Stalin inscenoval vlastní apoteózu jako ztělesnění lidské moudrosti ve Velké sovětské encyklopedii, která začala vycházet roku 1949. Skví se a oplývá skutečnými perlami. Například historický úsek věnovaný motorovým vozidlům začíná: „V letech 1751-2 Leontij Šamšugenkov, rolník v oblasti Nižního Novgorodu, sestrojil samohybný dopravní prostředek obsluhovaný dvěma osobami." Stalin si potrpěl na články oslavující jeho zásluhy a úspě­ chy. Jak se asi musel tento bývalý seminarista bavit, když donutil významného spisovatele Leonida Leonova, o kterém se říkalo, že je křesťan, aby uve­ řejnil v Pravdě návrh na nový kalendář, který by začínal ne Kristovým, ale Stalinovým narozením! Černý humor a velikášství se vždy potýkaly o prvenství v kavernách Stalinova ducha. Když revidoval oficiální Stalinův životopis, přidal do textu větu: „Stalin nikdy nepřipustil, aby jeho dílo bylo 84 poskvrněno sebemenším náznakem ješitnosti, pýchy či sebeobdivu."( ) V letech 1948-9 se Stalinovo zaujetí proti Západu projevilo konkrétně

v podobě antisemitismu. Židy nenáviděl odjakživa; rád o nich vyprávěl anekdoty. Chruščov prozradil, že vybízel dělníky v továrnách, aby mlátili své židovské spolupracovníky/ 85 ) Stalinovu poslední křeč antisemitského běsnění vyvolal příjezd Goldy Meirové u příležitosti otevření prvního izraelského vyslanectví v Moskvě, který židovská komunita uvítala projevy skromného nadšení. Okamžitě byly zakázány veškeré publikace v jidiš. Bankéři z Wall Streetu na sovětských karikaturách dostali náhle židovské rysy. V předstírané automobilové nehodě byl zavražděn židovský herec a režisér, národní umělec a zakladatel Státního židovského divadla v Moskvě Solomon Michajlovič Michoels. Jiní význační židé zmizeli v koncentračních táborech. Poruštěná jména židů byla po nacistickém vzoru ve svém „skutečném" znění uveřejněna v tisku. Celou akci, což je charakteristické, řídili ochočení podlézaví židé. Mimo to Stalin neúnavně pátral po skutečných či domnělých nepřátelích v straně samotné. Ždanov, který vykonal svůj úkol, po fiasku s Titem zmizel v propadlišti. Jeho stoupenci byli zlikvidováni v roce 1949 během takzvané „leningradské aféry", jež byla dalším projevem nepřátelství k nenáviděnému městu. Berija a Malenkov dodali důkazy pro rozsáhlou tajnou čistku. Bylo při ní zastřeleno přes 1.000 osob, mezi nimi předseda Státního plánovacího úřadu N. A. Vozněsenskij a tajemník ústředního výboru A. A. Kuzněcov/ 86 ) Být židem znamenalo očekávat kdykoli zatčení a smrt; ale životem si nebyl jist nikdo. Maršál Žukov byl roku 1946 za přílišnou popularitu zbaven funkce a poslán do provincií, kde zpokorněl. Roku 1949 dal Stalin zatknout Molotovovu ženu Polinu a vykázal ji do Kazachstánu. Jako židovka byla obviněna ze „sionistického spiknutí"; skutečným důvodem však pravděpodobně bylo někdejší přátelství se Stalinovou ženou Naďou. Také poslal do vězení manželku předsedy prezidia Nejvyššího sovětu Michaila Ivanovice Kalinina. Existovala ještě řada dalších podobných případů: persekuce manželek byly jednou z posledních radostí starého netvora/ 8 7 ) Také mu vadilo, že si mnoho jeho příbuzných vzalo židovky, a pět ze svých osmi vnoučat vůbec nechtěl vidět. V druhé polovině roku 1952, kdy urychleně vyráběl nukleární zbraně, viděl Stalin židovská spiknutí všude. Nejvyšší státní orgány přestaly v pod­ statě fungovat. K skutečnému rozhodování docházelo při návštěvách v po­ nuré atmosféře jeho vily v Kuncevu, kde Stalin dával příkazy ústně, často jen z okamžitého popudu, tomu, kdo se právě naskytl, přesně jako to dělal Hitler. Byl už v letech, s obličejem od neštovic, se zažloutlýma očima a zka­ ženými zuby, „zestárlý zjizvený tygr", jak ho charakterizoval jeden americký návštěvník, větřící nebezpečí všude a ve všem. Spolu s Berijou splétal kolem Moskvanů sítě elektronické „ostrahy". Toho roku v létě se našlo ve velké americké státní pečeti ve velvyslancově rezidenci odposlouchávací zařízení, podle George Kennana „na svou dobu fantasticky dokonalý elektronický

442

443

přístroj"/ 8 8 ) Ale podle určitých známek se síť zadrhovala i nad Berijou; a není divu, neboť Stalin nakonec vždycky zlikvidoval všecky profesionální vrahy působící v jeho tajné policii - a kromě toho se teď domníval, že Berija je žid.( 89 ) Na devátém sjezdu strany v říjnu 1952 vše nasvědčovalo tomu, že tentokrát postihne Stalinovo běsnění jeho nejbližší spolupracovníky. Chruščov později prozradil, že vyhlédnutými oběťmi teroru měli být kromě jiných tentokrát také Molotov, Mikojan a Vorošilov.í90) Bouře vypukla 4. listopadu 1952, kdy byli zatčeni všichni židovští lékaři, kteří měli nějaký vztah ke Kremlu. Kromě jiných zločinů byli obviněni, že zavraždili Ždanova. Jejich „doznání" měla sloužit jako podklad k dalšímu zatýkání a k dalším procesům, jak se to dělo ostatně už od roku 1934. Když nařizoval jejich výslech, Stalin křičel: „Bijte, bijte a znovu bijte!" Náčelníka tajné bezpečnosti Ignatova varoval, že „jestli nezajistí plné přiznání viny, bude o hlavu kratší". Když dával kolovat předběžné výpovědi obžalovaných, řekl: „To by to dopadalo, nebýt mne! Stát by se rozpadl, protože nedovedete rozpoznat nepřátele."( 9 1 ) Žil tehdy už v na­ prosté izolaci. Dokonce i svého starého kamaráda, sluhu Vlasika, kterého udělal generálem tajné policie, dal zavřít pro špionáž. Dřív než se dotkl jídla, muselo být analyzováno ve zvláštní laboratoři. Představoval si, že by i vzduch v jeho obydlí mohl být otráven smrtonosnými výpary, o nichž se mluvilo na Jagodově procesu roku 1938. To všechno kupodivu připomíná poslední léta Adolfa Hitlera. S normálním světem ztratil úplně kontakt. Podle vzpomínek jeho dcery žil v cenových relacích z roku 1917 a na jeho psacím stole se hromadily neotevřené obálky s jeho platem (když umíral, záhadně zmizely). Navštívila ho 21. prosince 1952: byl nemocný, ale odmítal k sobě pustit lékaře a sám si ordinoval jódovou tinkturu. Jeho osobní lékař, který mu sloužil dvacet let, 92 byl prý celou tu dobu britským špiónem a teď je doslova v okovech.( ) Stalin si vždycky při schůzích čmáral na papír vlky. Teď byl j imi posedlý. 17. února 1953 řekl poslední nekomunistické návštěvě, K. P. S. Menonovi, jak jedná s nepřáteli: „Ruskému mužiku, který spatří vlka, se nemusí říkat, co vlk udělá - on to dobře ví! - a proto se ho nesnaží ochočit ani se s ním nepře 93 a nemarní čas - zabije ho!"( ) Mrtvice ho postihla o čtrnáct dní později 2. března, takže přestal mluvit. Smrt 5. března 1953 měl, jak napsala jeho dcera Světlana, „těžkou a hroznou"; v posledních okamžicích zvedal levou ruku, jako by někomu klnul nebo se snažil něco odehnat/ 9 4 ) Když Lenin odcházel na věčnost, blábolil o elektřině; Stalin umíral za vytí pomyslných vlků. Podle básníka Jevtušenka usmrtila při zmateném shlukování da­ vů nákladní auta Berijova ministerstva vnitra stovky lidí improvizovanými zátarasy. Z jejich postranic prý kapala krev.(95) Utrpení stalinského Ruska, v němž se jen v poválečném období do března

444

1953 stalo na 500.000 osob oběťmi justičních vražd (nebo prostě vražd) provedených státem, příšerně kontrastuje s Amerikou, proti které bylo v podstatě zaměřeno. Zatímco Stalin, sotva válka skončila, nakládal na hřbet svých ustrašených poddaných stále nová a nová břemena, Američané, navzdory předpovědím oficiálních ekonomů, kteří očekávali v pře­ chodném období silnou nezaměstnanost, prožívali nejdelší a nejintenzívnější spotřebitelskou nákupní horečku, jakou kdy národ zažil. Objevila se na podzim 1946 a následujícího roku se zrychlila: „Prožíváme úžasnou americkou konjunkturu", psal list Fortune. „Nemáme vůbec srovnání. Se starými měřítky už nelze vystačit... Je obrovská poptávka po všem, co se dá jíst, nosit, číst, opravovat, lakovat, pít, vidět, ochutnávat, co lidi baví, v čem se mohou vozit nebo odpočívat.'^ 96 ) Byl to počátek nejdelšího cyklu kapitalistické expanze v historii, rozšířil se v padesátých letech (záslu­ hou Marshallova plánu) do Evropy a v šedesátých do Japonska a Tichomoří, a trval s občasnými proláklinami až doprostřed let sedmdesátých. Američané vychutnávali tento pocit ničím neomezovaného blahobytu zvlášť pronikavě, neboť jim připomínal ztracenou idylu dvacátých let. Existovaly i další analogie k dvacátým letům. Nedošlo sice už k pro­ následování cizinců jako za Wilsonovy vlády, ale přesto vzniklo určité ovzduší patriotického napětí. Američané si totiž začali uvědomovat velikost odpovědnosti za celý svět, kterou na sebe berou. I zde bije do očí výrazný a poučný protiklad k Sovětskému svazu. Amerika byla společností neobyčejně otevřenou a v určitém směru i zranitelnou. Dovedla se jen chabě bránit proti systematické infiltraci svých životně důležitých orgánů, kterou Stalin provozoval v třicátých letech v téměř masovém měřítku. Zaměstnan­ ci cizích zastupitelských úřadů se museli hlásit k registraci podle McCormackova zákona z roku 1938. Rovněž členové organizací propagujících násilné svržení americké vlády mohli být stíháni, a to jednak podle Hatchova zákona z roku 1939, jednak podle Smithova zákona z roku 1940. Jenomže celé toto zákonodárství nedokázalo zabránit, aby do vlády nevstupovali aktivní komunisté a lidé sympatizující s komunistickou ideologií (a dokonce i sovětští agenti), což se hojně stávalo v období Nového údělu a ještě častěji za války. George Kennan napsal: Infiltrace amerických vládních úřadů členy nebo agenty (vědomými či bezděčnými) americké komunistické strany koncem třicátých let není žádný výmysl ani fantazie...skutečně existovala; a nabyla rozměrů, které sice nebyly katastrofální, ale také ne zanedbatelné. Poznamenává, že ti, co pracovali v Moskvě nebo v ruském oddělení ministerstva zahraničí, si nebezpečí velmi uvědomovali. Rooseveltova vláda reagovala pomalu: „Výstrahy, kterých měla dbát, se často dostávaly k hluchým nebo nevěřícím uším. "(97)

445

přístroj"/ 8 8 ) Ale podle určitých známek se síť zadrhovala i nad Berijou; a není divu, neboť Stalin nakonec vždycky zlikvidoval všecky profesionální vrahy působící v jeho tajné policii - a kromě toho se teď domníval, že Berija je žid.( 89 ) Na devátém sjezdu strany v říjnu 1952 vše nasvědčovalo tomu, že tentokrát postihne Stalinovo běsnění jeho nejbližší spolupracovníky. Chruščov později prozradil, že vyhlédnutými oběťmi teroru měli být kromě jiných tentokrát také Molotov, Mikojan a Vorošilov.í90) Bouře vypukla 4. listopadu 1952, kdy byli zatčeni všichni židovští lékaři, kteří měli nějaký vztah ke Kremlu. Kromě jiných zločinů byli obviněni, že zavraždili Ždanova. Jejich „doznání" měla sloužit jako podklad k dalšímu zatýkání a k dalším procesům, jak se to dělo ostatně už od roku 1934. Když nařizoval jejich výslech, Stalin křičel: „Bijte, bijte a znovu bijte!" Náčelníka tajné bezpečnosti Ignatova varoval, že „jestli nezajistí plné přiznání viny, bude o hlavu kratší". Když dával kolovat předběžné výpovědi obžalovaných, řekl: „To by to dopadalo, nebýt mne! Stát by se rozpadl, protože nedovedete rozpoznat nepřátele."( 9 1 ) Žil tehdy už v na­ prosté izolaci. Dokonce i svého starého kamaráda, sluhu Vlasika, kterého udělal generálem tajné policie, dal zavřít pro špionáž. Dřív než se dotkl jídla, muselo být analyzováno ve zvláštní laboratoři. Představoval si, že by i vzduch v jeho obydlí mohl být otráven smrtonosnými výpary, o nichž se mluvilo na Jagodově procesu roku 1938. To všechno kupodivu připomíná poslední léta Adolfa Hitlera. S normálním světem ztratil úplně kontakt. Podle vzpomínek jeho dcery žil v cenových relacích z roku 1917 a na jeho psacím stole se hromadily neotevřené obálky s jeho platem (když umíral, záhadně zmizely). Navštívila ho 21. prosince 1952: byl nemocný, ale odmítal k sobě pustit lékaře a sám si ordinoval jódovou tinkturu. Jeho osobní lékař, který mu sloužil dvacet let, 92 byl prý celou tu dobu britským špiónem a teď je doslova v okovech.( ) Stalin si vždycky při schůzích čmáral na papír vlky. Teď byl j imi posedlý. 17. února 1953 řekl poslední nekomunistické návštěvě, K. P. S. Menonovi, jak jedná s nepřáteli: „Ruskému mužiku, který spatří vlka, se nemusí říkat, co vlk udělá - on to dobře ví! - a proto se ho nesnaží ochočit ani se s ním nepře 93 a nemarní čas - zabije ho!"( ) Mrtvice ho postihla o čtrnáct dní později 2. března, takže přestal mluvit. Smrt 5. března 1953 měl, jak napsala jeho dcera Světlana, „těžkou a hroznou"; v posledních okamžicích zvedal levou ruku, jako by někomu klnul nebo se snažil něco odehnat/ 9 4 ) Když Lenin odcházel na věčnost, blábolil o elektřině; Stalin umíral za vytí pomyslných vlků. Podle básníka Jevtušenka usmrtila při zmateném shlukování da­ vů nákladní auta Berijova ministerstva vnitra stovky lidí improvizovanými zátarasy. Z jejich postranic prý kapala krev.(95) Utrpení stalinského Ruska, v němž se jen v poválečném období do března

444

1953 stalo na 500.000 osob oběťmi justičních vražd (nebo prostě vražd) provedených státem, příšerně kontrastuje s Amerikou, proti které bylo v podstatě zaměřeno. Zatímco Stalin, sotva válka skončila, nakládal na hřbet svých ustrašených poddaných stále nová a nová břemena, Američané, navzdory předpovědím oficiálních ekonomů, kteří očekávali v pře­ chodném období silnou nezaměstnanost, prožívali nejdelší a nejintenzívnější spotřebitelskou nákupní horečku, jakou kdy národ zažil. Objevila se na podzim 1946 a následujícího roku se zrychlila: „Prožíváme úžasnou americkou konjunkturu", psal list Fortune. „Nemáme vůbec srovnání. Se starými měřítky už nelze vystačit... Je obrovská poptávka po všem, co se dá jíst, nosit, číst, opravovat, lakovat, pít, vidět, ochutnávat, co lidi baví, v čem se mohou vozit nebo odpočívat.'^ 96 ) Byl to počátek nejdelšího cyklu kapitalistické expanze v historii, rozšířil se v padesátých letech (záslu­ hou Marshallova plánu) do Evropy a v šedesátých do Japonska a Tichomoří, a trval s občasnými proláklinami až doprostřed let sedmdesátých. Američané vychutnávali tento pocit ničím neomezovaného blahobytu zvlášť pronikavě, neboť jim připomínal ztracenou idylu dvacátých let. Existovaly i další analogie k dvacátým letům. Nedošlo sice už k pro­ následování cizinců jako za Wilsonovy vlády, ale přesto vzniklo určité ovzduší patriotického napětí. Američané si totiž začali uvědomovat velikost odpovědnosti za celý svět, kterou na sebe berou. I zde bije do očí výrazný a poučný protiklad k Sovětskému svazu. Amerika byla společností neobyčejně otevřenou a v určitém směru i zranitelnou. Dovedla se jen chabě bránit proti systematické infiltraci svých životně důležitých orgánů, kterou Stalin provozoval v třicátých letech v téměř masovém měřítku. Zaměstnan­ ci cizích zastupitelských úřadů se museli hlásit k registraci podle McCormackova zákona z roku 1938. Rovněž členové organizací propagujících násilné svržení americké vlády mohli být stíháni, a to jednak podle Hatchova zákona z roku 1939, jednak podle Smithova zákona z roku 1940. Jenomže celé toto zákonodárství nedokázalo zabránit, aby do vlády nevstupovali aktivní komunisté a lidé sympatizující s komunistickou ideologií (a dokonce i sovětští agenti), což se hojně stávalo v období Nového údělu a ještě častěji za války. George Kennan napsal: Infiltrace amerických vládních úřadů členy nebo agenty (vědomými či bezděčnými) americké komunistické strany koncem třicátých let není žádný výmysl ani fantazie...skutečně existovala; a nabyla rozměrů, které sice nebyly katastrofální, ale také ne zanedbatelné. Poznamenává, že ti, co pracovali v Moskvě nebo v ruském oddělení ministerstva zahraničí, si nebezpečí velmi uvědomovali. Rooseveltova vláda reagovala pomalu: „Výstrahy, kterých měla dbát, se často dostávaly k hluchým nebo nevěřícím uším. "(97)

445

Truman byl aktivnější. V listopadu ustanovil „dočasný výbor pro zkoumání loajality zaměstnanců" a v březnu následujícího roku už jednal na základě jeho doporučení „pracovním příkazem č. 9835", který umožňoval prověřovat politické přesvědčení a politickou příslušnost všech vlá­ dních úředníků.í 9 8 ) Jakmile se tato akce roku 1947 rozběhla, byla dost úspěšná. Teprve po tomto datu si Kongres a veřejnost uvědomili skutečnou velikost a význam válečných přehmatů, které (jak se soudilo) vedly k ztrátě východní Evropy a v roce 1949 i Číny. Panoval názor, že Rooseveltův nekri­ tický obdiv k Stalinovi a jeho zásadní lehkomyslnost oslabily americkou politiku mnohem víc než Stalinovi krtci. Roosevelt byl však mrtev, studená válka pokračovala a při zkoumání chyb minulosti se vykopávali na světlo krtci další a další. Z toho, co bylo až dotud odhaleno, nic nedokazuje, že by sovětští agenti byli příčinou nějakého zásadního rozhodnutí amerických politiků kromě financí nebo že by bývali získali nějaké důležité tajné informace kromě oblasti nukleárních zbraní. Výjimky však byly dost významné. V ministerstvu financí byl nejvlivnější osobou sovětský agent Hany Dexter White. V pová­ lečných letech vybudoval s Keynesovou pomocí mezinárodní měnový systém. V dubnu 1944 zajistil rozhodnutí americké vlády předat Sovětům ministerské štočky na tištění okupační měny, které nakonec stálo amerického poplatníka 225 miliónů dolarů.(") V roce 1945 bývalá sovětská špiónka Elizabeth Bentleyová informovala FBI o dvou sovětských sítích ve Spojených státech: jednu řídil ekonom ministerstva financí Nathan Gregory Silvermaster, druhou Victor Perlo z Úřadu pro válečnou výrobu. Utajované informace byly také předávány z ministerstva spravedlnosti, ze zahraniční hospodářské správy a z Úřadu pro válečné hospodářství. FBI a Ústředna strategických služeb (OSS - Office of Strategie Services) objevily únik informací také z ministerstva obrany, z válečné zpravodajské služby i z cen­ trály OSS samotné. Z ministerstva zahraničí to byl Alger Hiss, který seděl vedle Roosevelta v Jaltě a stal se, což je patrně ještč důležitější, poradcem Edwarda Stettinia, jehož Britové považovali za Stalinovu (byť i bezděčnou) pravou ruku v táboře Spojenců. V oblasti atomového výzkumu patřili mezi sovětské agenty Julius a Ethel Rosenbergovi, Morton Sobell, David Greenglass, Hany Gold, J. Peters (alias Alexander Stevens), kterému sloužil Whittaker Chambers jako kurýr, Jacob Golos a Klaus Fuchs, kterého vyřídila britská rozvědka. Do jaké míry poškodili tito vyzvědači zájmy Západu, bude ovšem známo až po definitivním zpřístupnění sovětských archívů. Že však Sovětský svaz potřeboval k výrobě atomové pumy pouhé čtyři roky, tj. téměř stejně krátkou dobu jako Američané, zapůsobilo na Trumanovu vládu a její vo­ jenské odborníky zdrcujícím dojmem (nikoli ovšem na některé vědce).

Těžce to nesla i americká veřejnost. Bylo to právě v době, kdy se v Číně zhroutil Čankajškův režim. Problém sovětské infiltrace však tehdy Amerika už zvládla a viníci čekali jen na soud. Alger Hiss byl až 25. ledna 1950 uznán vinným křivou přísahou, protože zatajil členství v komunistické straně. Právě jeho případ vzbudil značnou pozornost. O čtrnáct dní později pronesl senátor Joe McCarthy svou známou řeč ve Wheelingu v západní Virginii, kde tvrdil, že na ministerstvu zahraničí pracuje 205 známých komunistů. Tím dal impuls k rozsáhlé persekuci, k níž však stručně řečeno - došlo až po vyřešení problémů, které ji vyvolaly. McCarthy byl radikální republikán, nikoli politický pravičák. Začal se zajímat o špionážní činnost už předešlého roku na podzim, kdy se mu dostala do ruky (tou dobou už dva roky stará) důvěrná zpráva FBI. Krátce před svým wheelingským projevem byl na večeři s páterem Edmundem Walshem, rektorem Institutu pro zahraniční služby při univerzitě v Georgetown. Byla to konzervativní jezuitská kolej (jezuité se zradikalizovali až v šedesátých letech), z níž odcházel velký počet absolventů do ministerstva zahraničí. Rektor vyslovil určité pochybnosti o řadě ultraliberálů, kteří se tam dostali v letech 1933-45. McCarthy se připomínky chytil a udělal z toho případ. Nebyl to seriózní politik, nýbrž dobrodruh, který bral politiku jako hru. Jeho bystrý životopisec Richard Rovere ho charakterizoval: „Rozhodně nešlo o fanatika....nebyl schopen skutečné nenávisti, zloby ani nepřátelství; asi tak, jako eunuch není schopen soulože....Všecko jen předstíral a nechápal nikoho, kdo nedovedl dělat totéž."( 1 0 0 ) Pozdější generální prokurátor Robert Kennedy, který pro něj pracoval, popírá, že by byl zlý: „Celá jeho pracovní metoda byla dost komplikovaná, protože když někoho vyřídil nebo znemožnil, mrzelo ho to a měl pocit viny, neboť stál strašně o to, aby byl lidem sympatický. Nepředpokládal, že jeho snahy ponesou takové ovoce."( 101 ) McCarthy by byl znamenal velice málo, kdyby zrovna toho léta nevypukla korejská válka. Jeho vzestup se časově kryje přesné s tímto krutým a zby­ tečným konfliktem - lze říci, že mecarthismus byl poslední Stalinův dar americkému lidu. S koncem korejské války vzal rychle za své. McCarthy využil kongresového systému výborů, který umožňuje vyšetřování. Americké zákonodárství opravňuje tyto výbory vést výslechy jako u soudu. V podstatě jde o staré anglické parlamentní řízení, jež v sedmnáctém a osmnáctém století velmi pomáhalo při prosazování ústavních svobod. Bylo však též hanebně zneužíváno zejména při politickém a náboženském pro­ následování. Zvlášť problematická tu jsou dvě hlediska: možnost použít vyšetřovacích metod, což je naprosto cizí obecnému zvykovému právu, a možnost stíhat každého, kdo takový výkon maří. Kongres zdědil klady i zápory systému, jež byly neoddělitelné. V třicátých letech pronásledovali

446

447

Truman byl aktivnější. V listopadu ustanovil „dočasný výbor pro zkoumání loajality zaměstnanců" a v březnu následujícího roku už jednal na základě jeho doporučení „pracovním příkazem č. 9835", který umožňoval prověřovat politické přesvědčení a politickou příslušnost všech vlá­ dních úředníků.í 9 8 ) Jakmile se tato akce roku 1947 rozběhla, byla dost úspěšná. Teprve po tomto datu si Kongres a veřejnost uvědomili skutečnou velikost a význam válečných přehmatů, které (jak se soudilo) vedly k ztrátě východní Evropy a v roce 1949 i Číny. Panoval názor, že Rooseveltův nekri­ tický obdiv k Stalinovi a jeho zásadní lehkomyslnost oslabily americkou politiku mnohem víc než Stalinovi krtci. Roosevelt byl však mrtev, studená válka pokračovala a při zkoumání chyb minulosti se vykopávali na světlo krtci další a další. Z toho, co bylo až dotud odhaleno, nic nedokazuje, že by sovětští agenti byli příčinou nějakého zásadního rozhodnutí amerických politiků kromě financí nebo že by bývali získali nějaké důležité tajné informace kromě oblasti nukleárních zbraní. Výjimky však byly dost významné. V ministerstvu financí byl nejvlivnější osobou sovětský agent Hany Dexter White. V pová­ lečných letech vybudoval s Keynesovou pomocí mezinárodní měnový systém. V dubnu 1944 zajistil rozhodnutí americké vlády předat Sovětům ministerské štočky na tištění okupační měny, které nakonec stálo amerického poplatníka 225 miliónů dolarů.(") V roce 1945 bývalá sovětská špiónka Elizabeth Bentleyová informovala FBI o dvou sovětských sítích ve Spojených státech: jednu řídil ekonom ministerstva financí Nathan Gregory Silvermaster, druhou Victor Perlo z Úřadu pro válečnou výrobu. Utajované informace byly také předávány z ministerstva spravedlnosti, ze zahraniční hospodářské správy a z Úřadu pro válečné hospodářství. FBI a Ústředna strategických služeb (OSS - Office of Strategie Services) objevily únik informací také z ministerstva obrany, z válečné zpravodajské služby i z cen­ trály OSS samotné. Z ministerstva zahraničí to byl Alger Hiss, který seděl vedle Roosevelta v Jaltě a stal se, což je patrně ještč důležitější, poradcem Edwarda Stettinia, jehož Britové považovali za Stalinovu (byť i bezděčnou) pravou ruku v táboře Spojenců. V oblasti atomového výzkumu patřili mezi sovětské agenty Julius a Ethel Rosenbergovi, Morton Sobell, David Greenglass, Hany Gold, J. Peters (alias Alexander Stevens), kterému sloužil Whittaker Chambers jako kurýr, Jacob Golos a Klaus Fuchs, kterého vyřídila britská rozvědka. Do jaké míry poškodili tito vyzvědači zájmy Západu, bude ovšem známo až po definitivním zpřístupnění sovětských archívů. Že však Sovětský svaz potřeboval k výrobě atomové pumy pouhé čtyři roky, tj. téměř stejně krátkou dobu jako Američané, zapůsobilo na Trumanovu vládu a její vo­ jenské odborníky zdrcujícím dojmem (nikoli ovšem na některé vědce).

Těžce to nesla i americká veřejnost. Bylo to právě v době, kdy se v Číně zhroutil Čankajškův režim. Problém sovětské infiltrace však tehdy Amerika už zvládla a viníci čekali jen na soud. Alger Hiss byl až 25. ledna 1950 uznán vinným křivou přísahou, protože zatajil členství v komunistické straně. Právě jeho případ vzbudil značnou pozornost. O čtrnáct dní později pronesl senátor Joe McCarthy svou známou řeč ve Wheelingu v západní Virginii, kde tvrdil, že na ministerstvu zahraničí pracuje 205 známých komunistů. Tím dal impuls k rozsáhlé persekuci, k níž však stručně řečeno - došlo až po vyřešení problémů, které ji vyvolaly. McCarthy byl radikální republikán, nikoli politický pravičák. Začal se zajímat o špionážní činnost už předešlého roku na podzim, kdy se mu dostala do ruky (tou dobou už dva roky stará) důvěrná zpráva FBI. Krátce před svým wheelingským projevem byl na večeři s páterem Edmundem Walshem, rektorem Institutu pro zahraniční služby při univerzitě v Georgetown. Byla to konzervativní jezuitská kolej (jezuité se zradikalizovali až v šedesátých letech), z níž odcházel velký počet absolventů do ministerstva zahraničí. Rektor vyslovil určité pochybnosti o řadě ultraliberálů, kteří se tam dostali v letech 1933-45. McCarthy se připomínky chytil a udělal z toho případ. Nebyl to seriózní politik, nýbrž dobrodruh, který bral politiku jako hru. Jeho bystrý životopisec Richard Rovere ho charakterizoval: „Rozhodně nešlo o fanatika....nebyl schopen skutečné nenávisti, zloby ani nepřátelství; asi tak, jako eunuch není schopen soulože....Všecko jen předstíral a nechápal nikoho, kdo nedovedl dělat totéž."( 1 0 0 ) Pozdější generální prokurátor Robert Kennedy, který pro něj pracoval, popírá, že by byl zlý: „Celá jeho pracovní metoda byla dost komplikovaná, protože když někoho vyřídil nebo znemožnil, mrzelo ho to a měl pocit viny, neboť stál strašně o to, aby byl lidem sympatický. Nepředpokládal, že jeho snahy ponesou takové ovoce."( 101 ) McCarthy by byl znamenal velice málo, kdyby zrovna toho léta nevypukla korejská válka. Jeho vzestup se časově kryje přesné s tímto krutým a zby­ tečným konfliktem - lze říci, že mecarthismus byl poslední Stalinův dar americkému lidu. S koncem korejské války vzal rychle za své. McCarthy využil kongresového systému výborů, který umožňuje vyšetřování. Americké zákonodárství opravňuje tyto výbory vést výslechy jako u soudu. V podstatě jde o staré anglické parlamentní řízení, jež v sedmnáctém a osmnáctém století velmi pomáhalo při prosazování ústavních svobod. Bylo však též hanebně zneužíváno zejména při politickém a náboženském pro­ následování. Zvlášť problematická tu jsou dvě hlediska: možnost použít vyšetřovacích metod, což je naprosto cizí obecnému zvykovému právu, a možnost stíhat každého, kdo takový výkon maří. Kongres zdědil klady i zápory systému, jež byly neoddělitelné. V třicátých letech pronásledovali

446

447

takto kongresoví liberálové bankéře a finančníky z Wall Street; pak došlo naopak zas na liberály. V šedesátých letech a později přišli na řadu podnikatelé a v polovině sedmdesátých let Nixonova administrativa. Vcelku však byly přednosti větší než nedostatky, a proto byl systém zachován. Kromě toho se vyznačuje vlastním samoopravným mechanismem, který fungoval, byť i zvolna, právě v tomto případě: McCarthy byl kritizován, odmítnut a v podstatě umlčen ostatními senátory. Bezpráví, jehož se mccarthismus dopustil na jednotlivcích, umožnily zejména dvě okolnosti. První byla nedostatečnost amerických zákonů proti nactiutrhání, které dovolovaly novinářům běžně a beztrestně uveřejňovat nepodložená tvrzení. Právě tisk, zejména jeho telegrafní agentury, dokázal udělat z pomluvy skandál, právě tak jako v sedmdesátých letech rozvířil aféru Watergate, že se změnila v honbu na čarodějnice/ 102 ) Druhou příčinou byla mravní zbabělost některých institucí, především v Hollywoodu a ve Washingtonu, které ustupovaly převládajícímu nedostatku soudnosti. I tohle je chronický jev, který se například opakoval v letech 1965-75, kdy mnoho amerických univerzit kapitulovalo před studentským násilím. Bez těchto dvou faktorů by mccarthismus neznamenal vůbec nic. Poučné je srovnání se ždanovismem v Sovětském svazu. McCarthy neměl policii. Neměl vůbec žádnou výkonnou moc. Právě naopak. Jak Trumanova, tak Eisenhowerova vláda dělaly vše, co bylo v jejich silách, aby mu v jeho činnosti zabránily. A především, mccarthismus nesouvisel s justičními procesy a soudů se vůbec netýkal. Zajímavá je v této souvislosti Kennanova poznámka: „Komu se podařilo dostat svůj případ před soud, většinou se dočkal spravedlnosti, která nebyla o nic horší než v jiných dobách amerických dějin."( 103 ) Soudy dokázaly mccarthismu vzdorovat na rozdíl od případu Watergate, který se vyskytl o dvacet let později a jehož hysterii do značné míry podlehly. McCarthyho zničilo veřejné mínění; a muž, který dirigoval jeho umlčení ze zákulisí, byl nový prezident Dwight Eisenhower. Eisenhower správně pochopil, že korejská válka a nejistota kolem jednání o příměří jsou zdrojem nespokojenosti a strachu a z těch že mccarthismus těží. V listopadu 1952 byl zvolen, aby ukončil válku. Mír byl ve Spojených státech při volbách vždycky nejúčinnějším heslem. Přesto však je rozdíl mezi demokratickými a republikánskými výsledky dost poučný. Wilson vyhrál roku 1916 volby na základě slibu, že uchrání Ameriku před válkou; neuplynulo ani půl roku a byla v ní. Roosevelt zvítězil 1940 se stejným slibem a stejným výsledkem. Lyndon Johnson se prosadil roku 1964 pomocí mírové propagandy (proti republikánským „válečným štváčům") a okamžitě udělal z Vietnamu závažný konflikt. Eisenhower zvolený v roce 1952 a Richard Nixon v roce 1972 jsou jediní dva prezidenti tohoto století, kteří splnili své mírové sliby.

Eisenhowerovy zásluhy se často podceňují. Koreu považoval za zbytečný, opětovně mylně hodnocený konflikt. S hrůzou vzpomínal na to, kolikrát jeho předchůdci chtěli užít nukleárních zbraní proti Mandžusku a Číně i proti Sovětskému svazu; a jak byli kromě toho ochotni přistoupit na rozsáhlé konvenční bombardování Číny.( 104 ) Rozhodl se, že jednání o příměří musí dostat z mrtvého bodu, a místo aby tajně plánoval nasazení jaderné síly, vyhrožoval na tajných diplomatických jednáních jejím použitím. Tato taktika se vyplatila a během devíti měsíců dosáhl určité dohody. V té době i později byl ostře kritizován za to, že neudělal nic, aby zastavil antikomunistickou hysterii. ( 1 0 5 ) Ve skutečnosti mu bylo jasné jedno: že mccarthismus umožňuje válka, a jakmile se s tou podaří skoncovat, senátor McCarthy splaskne. Věděl, že prvořadým úkolem je zajistit mír a teprve potom zorganizovat McCarthyho pád. S pozoruhodnou nápaditostí a ve velké tajnosti vedl své přívržence v Senátu, aby vystupovali proti McCarthymu, a zároveň používal tiskového šéfa Jima Haggertyho, aby v stejném smyslu ovlivňoval veřejné mínění. Proces vrcholil v prosinci 1954 a představuje asi nejlepší ukázku „řízení skrytou rukou", kterého Eisenhower rád používal a jež historický výzkum vynesl na světlo mnoho let po jeho smrti.( 106 ) Eisenhower byl nejúspěšnější z amerických prezidentů dvacátého století a necelých deset let, kdy vládl (1953-61), bylo nejpříznivějším obdobím v americké a možná i v světové historii. Jeho úřad byl obklopen legendou, jejíž větší část vytvořil sám. Vždycky se snažil vzbudit dojem, že je pouhým konstitučním monarchou, který přenechává rozhodování svým spolupra­ covníkům nebo dokonce i Kongresu a většinu času tráví hraním golfu. Tento uskok se mu v podstatě dařil. Jeho pravicový soupeř v téže republi­ kánské straně, senátor Robert Taft, se posmíval: „Mám dojem, že z něho měl být spíš golfový profík.'/ 1 0 7 ) Jeho první životopisec tvrdil, že podle svor­ ného mínění novinářů a kritiků, vědátorů i proroků a vůbec všech vzdělaných lidí v národě „Eisenhower zastával prezidentský úřad nešikovně a nevyhovujícím způsobem....a že se rozhodl, že přenechá řízení letadla státu automatickému pilotovi"/ 1 0 8 ) Považovali ho za dobromyslného, ale omezeného, hloupého, nevzdělaného, často slabošského a vždycky líného člověka. Skutečnost však byla úplně jiná. „Složitý a nevyzpytatelný", zněl úsudek viceprezidenta Richarda Nixona (který byl v tomto ohledu velmi kritický); „každý problém zkoumal dvěma, třemi i čtyřmi různými metodami a zpravidla dával přednost nepřímému přístupu"/ 1 0 9 ) Když byly koncem sedmdesátých let zpřístupněny tajné dokumenty, které až dosud opatrovala jeho sekretářka Ann Whitmanová, telefonní záznamy, deníky a jiný osobní materiál, ukázalo se, že Eisenhower pracoval mnohem víc, než si kdo myslel, včetně jeho kolegů. Každý den začínal v půl osmé, ale to už měl přečtené

448

449

takto kongresoví liberálové bankéře a finančníky z Wall Street; pak došlo naopak zas na liberály. V šedesátých letech a později přišli na řadu podnikatelé a v polovině sedmdesátých let Nixonova administrativa. Vcelku však byly přednosti větší než nedostatky, a proto byl systém zachován. Kromě toho se vyznačuje vlastním samoopravným mechanismem, který fungoval, byť i zvolna, právě v tomto případě: McCarthy byl kritizován, odmítnut a v podstatě umlčen ostatními senátory. Bezpráví, jehož se mccarthismus dopustil na jednotlivcích, umožnily zejména dvě okolnosti. První byla nedostatečnost amerických zákonů proti nactiutrhání, které dovolovaly novinářům běžně a beztrestně uveřejňovat nepodložená tvrzení. Právě tisk, zejména jeho telegrafní agentury, dokázal udělat z pomluvy skandál, právě tak jako v sedmdesátých letech rozvířil aféru Watergate, že se změnila v honbu na čarodějnice/ 102 ) Druhou příčinou byla mravní zbabělost některých institucí, především v Hollywoodu a ve Washingtonu, které ustupovaly převládajícímu nedostatku soudnosti. I tohle je chronický jev, který se například opakoval v letech 1965-75, kdy mnoho amerických univerzit kapitulovalo před studentským násilím. Bez těchto dvou faktorů by mccarthismus neznamenal vůbec nic. Poučné je srovnání se ždanovismem v Sovětském svazu. McCarthy neměl policii. Neměl vůbec žádnou výkonnou moc. Právě naopak. Jak Trumanova, tak Eisenhowerova vláda dělaly vše, co bylo v jejich silách, aby mu v jeho činnosti zabránily. A především, mccarthismus nesouvisel s justičními procesy a soudů se vůbec netýkal. Zajímavá je v této souvislosti Kennanova poznámka: „Komu se podařilo dostat svůj případ před soud, většinou se dočkal spravedlnosti, která nebyla o nic horší než v jiných dobách amerických dějin."( 103 ) Soudy dokázaly mccarthismu vzdorovat na rozdíl od případu Watergate, který se vyskytl o dvacet let později a jehož hysterii do značné míry podlehly. McCarthyho zničilo veřejné mínění; a muž, který dirigoval jeho umlčení ze zákulisí, byl nový prezident Dwight Eisenhower. Eisenhower správně pochopil, že korejská válka a nejistota kolem jednání o příměří jsou zdrojem nespokojenosti a strachu a z těch že mccarthismus těží. V listopadu 1952 byl zvolen, aby ukončil válku. Mír byl ve Spojených státech při volbách vždycky nejúčinnějším heslem. Přesto však je rozdíl mezi demokratickými a republikánskými výsledky dost poučný. Wilson vyhrál roku 1916 volby na základě slibu, že uchrání Ameriku před válkou; neuplynulo ani půl roku a byla v ní. Roosevelt zvítězil 1940 se stejným slibem a stejným výsledkem. Lyndon Johnson se prosadil roku 1964 pomocí mírové propagandy (proti republikánským „válečným štváčům") a okamžitě udělal z Vietnamu závažný konflikt. Eisenhower zvolený v roce 1952 a Richard Nixon v roce 1972 jsou jediní dva prezidenti tohoto století, kteří splnili své mírové sliby.

Eisenhowerovy zásluhy se často podceňují. Koreu považoval za zbytečný, opětovně mylně hodnocený konflikt. S hrůzou vzpomínal na to, kolikrát jeho předchůdci chtěli užít nukleárních zbraní proti Mandžusku a Číně i proti Sovětskému svazu; a jak byli kromě toho ochotni přistoupit na rozsáhlé konvenční bombardování Číny.( 104 ) Rozhodl se, že jednání o příměří musí dostat z mrtvého bodu, a místo aby tajně plánoval nasazení jaderné síly, vyhrožoval na tajných diplomatických jednáních jejím použitím. Tato taktika se vyplatila a během devíti měsíců dosáhl určité dohody. V té době i později byl ostře kritizován za to, že neudělal nic, aby zastavil antikomunistickou hysterii. ( 1 0 5 ) Ve skutečnosti mu bylo jasné jedno: že mccarthismus umožňuje válka, a jakmile se s tou podaří skoncovat, senátor McCarthy splaskne. Věděl, že prvořadým úkolem je zajistit mír a teprve potom zorganizovat McCarthyho pád. S pozoruhodnou nápaditostí a ve velké tajnosti vedl své přívržence v Senátu, aby vystupovali proti McCarthymu, a zároveň používal tiskového šéfa Jima Haggertyho, aby v stejném smyslu ovlivňoval veřejné mínění. Proces vrcholil v prosinci 1954 a představuje asi nejlepší ukázku „řízení skrytou rukou", kterého Eisenhower rád používal a jež historický výzkum vynesl na světlo mnoho let po jeho smrti.( 106 ) Eisenhower byl nejúspěšnější z amerických prezidentů dvacátého století a necelých deset let, kdy vládl (1953-61), bylo nejpříznivějším obdobím v americké a možná i v světové historii. Jeho úřad byl obklopen legendou, jejíž větší část vytvořil sám. Vždycky se snažil vzbudit dojem, že je pouhým konstitučním monarchou, který přenechává rozhodování svým spolupra­ covníkům nebo dokonce i Kongresu a většinu času tráví hraním golfu. Tento uskok se mu v podstatě dařil. Jeho pravicový soupeř v téže republi­ kánské straně, senátor Robert Taft, se posmíval: „Mám dojem, že z něho měl být spíš golfový profík.'/ 1 0 7 ) Jeho první životopisec tvrdil, že podle svor­ ného mínění novinářů a kritiků, vědátorů i proroků a vůbec všech vzdělaných lidí v národě „Eisenhower zastával prezidentský úřad nešikovně a nevyhovujícím způsobem....a že se rozhodl, že přenechá řízení letadla státu automatickému pilotovi"/ 1 0 8 ) Považovali ho za dobromyslného, ale omezeného, hloupého, nevzdělaného, často slabošského a vždycky líného člověka. Skutečnost však byla úplně jiná. „Složitý a nevyzpytatelný", zněl úsudek viceprezidenta Richarda Nixona (který byl v tomto ohledu velmi kritický); „každý problém zkoumal dvěma, třemi i čtyřmi různými metodami a zpravidla dával přednost nepřímému přístupu"/ 1 0 9 ) Když byly koncem sedmdesátých let zpřístupněny tajné dokumenty, které až dosud opatrovala jeho sekretářka Ann Whitmanová, telefonní záznamy, deníky a jiný osobní materiál, ukázalo se, že Eisenhower pracoval mnohem víc, než si kdo myslel, včetně jeho kolegů. Každý den začínal v půl osmé, ale to už měl přečtené

448

449

noviny New York Times, Herald Tribune a Christian Science Monitor, a končil většinou o půlnoci (nebo i později). Haggerty často úmyslně vynechával ze seznamů určených novinářům setkání, která se týkala republikánské strany a obranné nebo zahraniční politiky. Z dlouhých a důležitých porad, které konal s ministry zahraničí a oorany, s šéfem CIA a jinými osobami před oficiálním zasedáním Národní rady bezpečnosti, se nepořizovaly zápisy vůbec. Běžná agenda vojenské a zahraniční politiky zdaleka nebyla byrokratická a nepružná, jak mylně předpokládali různí prezidentovi kritikové, nýbrž se vyznačovala vysoce účinnou organizací práce na rozdíl od pozdější romantické anarchie Kennedyho režimu. Eisenhower byl o všem dokonale informován a všechno sám osobně vedl a řídil.( 110 ) Obvyklé přenesení pravomoci často jen předstíral. Všichni si mysleli, že o vnitrostátních záležitostech rozhoduje jeho šéf štábu Sherman Adams. Do určité míry podléhal této iluzi i Sherman sám. Prohlašoval, že Eisenhower je poslední významná světová osobnost, která nenávidí telefon, a jakjen může, se mu vyhýbá/ 111 ) Z denních záznamů však vyplývá, že prezident měl stovky hovorů, o nichž Adams vůbec nevěděl. Také zahraniční politiku Eisenhower zdaleka nepřenechával jen Johnu Fosteru Dullesovi, nýbrž se radil s řadou odborníků, o nichž Dulles neměl tušení, a držel ho tajně, ale pevně na uzdě: Dulles musel denně podávat do Bílého domu telefonické hlášení, a to i když byl v zahraničí. Eisenhower pročítal obrovské množství oficiálních dokumentů a udržoval rozsáhlou korespondenci s vedoucími osobnostmi diplomatického, obchodního a vojenského světa doma i v cizině. S Dullesem nakládal jako s podřízeným; a Dulles si také stěžoval, že ačkoli často pracoval s prezidentem v Bílém domě dlouho do noci, „nikdy nebyl pozván na rodinnou večeři"/ 1 1 2 ) Eisenhower záměrně podporoval představu, že Dulles a Adams jsou primadony, protože vinu za případné omyly mohl pak vždycky svést na ně a tak chránit svou pověst prezidenta v minulosti praktikovali tento způsob často korunovaní samovládci, například Alžběta I. v Anglii šestnáctého století. Ale Eisenhower zase naopak využíval obecných představ o své politické naivitě a bral odpovědnost za chyby svých podřízených na sebe, jako například když se Dulles dopustil řady trapných omylů jmenováním Winthropa Aldriche velvyslancem v Londýně roku 1953/ 1 1 3 ) George Kennan skoro pochopil, jak se věci mají, když napsal, že v zahraničních otázkách je Eisenhower politikem pronikavé inteligence a bystrého úsudku: „Kdykoli mluvil vážně ve vybraném kruhu oficiálních osobností, v jeho zvláštní vojenské hatmatilce, kterou se vyjadřoval a v níž obvykle skrýval své myšlenky, zazářil co chvíli prvo­ 114 třídní p o s t ř e h . " ( ) Eisenhower mluvil takovou hantýrkou zvlášť na tiskových konferencích, aby se v odpovědích vyhnul výrokům, jež v nor­ mální angličtině nemohl obejít; a z téhož důvodu také často předstíral

nevědomost. Když jednal s obtížnými cizinci, dokázal dokonce raachiavellisticky předstírat, že nerozumí vlastnímu tlumočníkovi/ 115 ) Zápisy z jeho tajných porad ukazují jasnost a pronikavost jeho myšlení. Opravy konceptů jeho a Dullesových řečí prozrazují, jak dokonalou angličtinou vládl, když chtěl. Churchill byl jeden z mála, kdo si uvědomoval jeho skutečnou hodnotu. Lze říci, že to byli dva největší státníci poloviny dvacá­ tého století. Eisenhower tajil své schopnosti i činnost, protože považoval za podstatné, aby se autokratické vedení, které podle něho potřebovaly nejen Spojené státy, ale i celý svět, uskutečňovalo v skrytu. Měl tři naprosto jasné zása­ dy. První byla vyhýbat se válce. Samozřejmě, bude-li Sovětský svaz usilovat o zničení Západu, bude nutno se postavit na odpor a Amerika musí být natolik silná, aby to zvládla. Ale zbytečných válek (jako například korejské) je nutné se varovat za pomoci jasného myšlení, pevných rozhodnutí, opatrnosti a moudrosti. Tento omezený úmysl se mu podařilo dodržet/ 1 1 6 ) Korejský konflikt skončil. Vyhnul se válce s Čínou. Potlačil suezský konflikt v roce 1956 a obratně zamezil dalšímu střetnutí na Blízkém východě roku 1958. O Vietnamu se vyjádřil: „Nedovedu si představit pro Ameriku větší pohromu, než se v některé z těchto zemí silně angažovat v totální válce." A jindy: „Nebudeme se angažovat....ledaže by taková válka byla výsledkem ústavního vývoje a Kongres ji vyhlásil jako svůj závazek.'/ 117 ) Schválení Kongresem a podpora Spojenců - to byly dvě podmínky amerického vstupu do války kdekoli a projevily se i v spojeneckých smlouvách se zeměmi Středního východu a jihovýchodní Asie, které připojil k NATO. Eisenhowerova druhá a příbuzná zásada byla nutnost ústavní kontroly nad veškerými vojenskými operacemi. Hodně využíval služeb CIA a byl jediným americkým prezidentem, který ji bezpečně ovládal. Obratně řídil její 118 akce v Íránu a v Guatemale, aniž by nějak poškodil svou pověst/ ) Roku 1958 se státní převrat v Indonésii organizovaný za pomoci CIA nepodařil, poněvadž úkol byl výjimečně svěřen Dullesovi. Také je těžké si představit, že by býval Eisenhower v roce 1961 připustil Američany podporova­ nou invazi Kuby v Prasečí zátoce tak, jak se odehrála. Roku 1954 utvořil za vedení zkušeného a vychytralého diplomata Davida Brucé Radu konzultantů zahraničních rozvědek, což byl jeden z četných způsobů jak udržet vojenskou mašinérii v příslušných mezích a pod svou autoritou/ 1 1 9 ) Neměl rád, když se generálové pletli do politiky. Předvolební sjezd republikánské strany roku 1952, který ho vybral za prezidentského kandidáta, se tak hemžil generály, přívrženci senátora Tafta a MacArthura, že se Eisenhower rozhodl nebrat s sebou do města svého hlavního poradce plukovníka Boba Schulze a svého lékaře generála Howarda Snydera/ 1 2 0 ) Vždycky si byl vědom, že musí ve světové politice obtížně proplouvat mezi

450

451

noviny New York Times, Herald Tribune a Christian Science Monitor, a končil většinou o půlnoci (nebo i později). Haggerty často úmyslně vynechával ze seznamů určených novinářům setkání, která se týkala republikánské strany a obranné nebo zahraniční politiky. Z dlouhých a důležitých porad, které konal s ministry zahraničí a oorany, s šéfem CIA a jinými osobami před oficiálním zasedáním Národní rady bezpečnosti, se nepořizovaly zápisy vůbec. Běžná agenda vojenské a zahraniční politiky zdaleka nebyla byrokratická a nepružná, jak mylně předpokládali různí prezidentovi kritikové, nýbrž se vyznačovala vysoce účinnou organizací práce na rozdíl od pozdější romantické anarchie Kennedyho režimu. Eisenhower byl o všem dokonale informován a všechno sám osobně vedl a řídil.( 110 ) Obvyklé přenesení pravomoci často jen předstíral. Všichni si mysleli, že o vnitrostátních záležitostech rozhoduje jeho šéf štábu Sherman Adams. Do určité míry podléhal této iluzi i Sherman sám. Prohlašoval, že Eisenhower je poslední významná světová osobnost, která nenávidí telefon, a jakjen může, se mu vyhýbá/ 111 ) Z denních záznamů však vyplývá, že prezident měl stovky hovorů, o nichž Adams vůbec nevěděl. Také zahraniční politiku Eisenhower zdaleka nepřenechával jen Johnu Fosteru Dullesovi, nýbrž se radil s řadou odborníků, o nichž Dulles neměl tušení, a držel ho tajně, ale pevně na uzdě: Dulles musel denně podávat do Bílého domu telefonické hlášení, a to i když byl v zahraničí. Eisenhower pročítal obrovské množství oficiálních dokumentů a udržoval rozsáhlou korespondenci s vedoucími osobnostmi diplomatického, obchodního a vojenského světa doma i v cizině. S Dullesem nakládal jako s podřízeným; a Dulles si také stěžoval, že ačkoli často pracoval s prezidentem v Bílém domě dlouho do noci, „nikdy nebyl pozván na rodinnou večeři"/ 1 1 2 ) Eisenhower záměrně podporoval představu, že Dulles a Adams jsou primadony, protože vinu za případné omyly mohl pak vždycky svést na ně a tak chránit svou pověst prezidenta v minulosti praktikovali tento způsob často korunovaní samovládci, například Alžběta I. v Anglii šestnáctého století. Ale Eisenhower zase naopak využíval obecných představ o své politické naivitě a bral odpovědnost za chyby svých podřízených na sebe, jako například když se Dulles dopustil řady trapných omylů jmenováním Winthropa Aldriche velvyslancem v Londýně roku 1953/ 1 1 3 ) George Kennan skoro pochopil, jak se věci mají, když napsal, že v zahraničních otázkách je Eisenhower politikem pronikavé inteligence a bystrého úsudku: „Kdykoli mluvil vážně ve vybraném kruhu oficiálních osobností, v jeho zvláštní vojenské hatmatilce, kterou se vyjadřoval a v níž obvykle skrýval své myšlenky, zazářil co chvíli prvo­ 114 třídní p o s t ř e h . " ( ) Eisenhower mluvil takovou hantýrkou zvlášť na tiskových konferencích, aby se v odpovědích vyhnul výrokům, jež v nor­ mální angličtině nemohl obejít; a z téhož důvodu také často předstíral

nevědomost. Když jednal s obtížnými cizinci, dokázal dokonce raachiavellisticky předstírat, že nerozumí vlastnímu tlumočníkovi/ 115 ) Zápisy z jeho tajných porad ukazují jasnost a pronikavost jeho myšlení. Opravy konceptů jeho a Dullesových řečí prozrazují, jak dokonalou angličtinou vládl, když chtěl. Churchill byl jeden z mála, kdo si uvědomoval jeho skutečnou hodnotu. Lze říci, že to byli dva největší státníci poloviny dvacá­ tého století. Eisenhower tajil své schopnosti i činnost, protože považoval za podstatné, aby se autokratické vedení, které podle něho potřebovaly nejen Spojené státy, ale i celý svět, uskutečňovalo v skrytu. Měl tři naprosto jasné zása­ dy. První byla vyhýbat se válce. Samozřejmě, bude-li Sovětský svaz usilovat o zničení Západu, bude nutno se postavit na odpor a Amerika musí být natolik silná, aby to zvládla. Ale zbytečných válek (jako například korejské) je nutné se varovat za pomoci jasného myšlení, pevných rozhodnutí, opatrnosti a moudrosti. Tento omezený úmysl se mu podařilo dodržet/ 1 1 6 ) Korejský konflikt skončil. Vyhnul se válce s Čínou. Potlačil suezský konflikt v roce 1956 a obratně zamezil dalšímu střetnutí na Blízkém východě roku 1958. O Vietnamu se vyjádřil: „Nedovedu si představit pro Ameriku větší pohromu, než se v některé z těchto zemí silně angažovat v totální válce." A jindy: „Nebudeme se angažovat....ledaže by taková válka byla výsledkem ústavního vývoje a Kongres ji vyhlásil jako svůj závazek.'/ 117 ) Schválení Kongresem a podpora Spojenců - to byly dvě podmínky amerického vstupu do války kdekoli a projevily se i v spojeneckých smlouvách se zeměmi Středního východu a jihovýchodní Asie, které připojil k NATO. Eisenhowerova druhá a příbuzná zásada byla nutnost ústavní kontroly nad veškerými vojenskými operacemi. Hodně využíval služeb CIA a byl jediným americkým prezidentem, který ji bezpečně ovládal. Obratně řídil její 118 akce v Íránu a v Guatemale, aniž by nějak poškodil svou pověst/ ) Roku 1958 se státní převrat v Indonésii organizovaný za pomoci CIA nepodařil, poněvadž úkol byl výjimečně svěřen Dullesovi. Také je těžké si představit, že by býval Eisenhower v roce 1961 připustil Američany podporova­ nou invazi Kuby v Prasečí zátoce tak, jak se odehrála. Roku 1954 utvořil za vedení zkušeného a vychytralého diplomata Davida Brucé Radu konzultantů zahraničních rozvědek, což byl jeden z četných způsobů jak udržet vojenskou mašinérii v příslušných mezích a pod svou autoritou/ 1 1 9 ) Neměl rád, když se generálové pletli do politiky. Předvolební sjezd republikánské strany roku 1952, který ho vybral za prezidentského kandidáta, se tak hemžil generály, přívrženci senátora Tafta a MacArthura, že se Eisenhower rozhodl nebrat s sebou do města svého hlavního poradce plukovníka Boba Schulze a svého lékaře generála Howarda Snydera/ 1 2 0 ) Vždycky si byl vědom, že musí ve světové politice obtížně proplouvat mezi

450

451

izolacionistickými snahami a nadměrným aktivismem. K jednání s akti­ vistickými senátory používal Dullese, který byl synovcem Wilsonova ministra zahraničí Roberta Lansinga, účastnil se jednání ve Versaillích a pro kterého bylo zamítnutí Versailleské smlouvy z roku 1919 Senátem nezapomenutelnou lekcí. „Vždycky si byl hluboce vědom," napsal o něm George Kennan, „do jaké míry americký ministr zahraničí závisí na podpoře senátorů, má-li jeho politika být úspěšná."( 1 2 1 ) Pod vedením Eisenhowera, který pečlivě prověřoval každý jeho výrok předem, Dulles občas používal záměrně bombastického jazyka (vycouvat, hrát si s ohněm, bolestné přehodnocová­ ní), aby sjednotil podporu zákonodárců s vojenským a politickým realismem. Jen oni dva věděli, který ze zahraničních závazků Ameriky je skutečný a který je pouhým řečnickým cvičením. Eisenhower se hlavně obával, že v napjatém ovzduší studené války vláda upadne do spárů kliky bojovných senátorů, horlivých lampasáků a cham­ tivých zbrojařů, jež všechny dohromady označoval slovem „vojensko průmyslový komplex". Neboť jeho třetí zásadou, vyplývající z jeho deníků a jiných osobních záznamů, bylo, že svoboda na celém světě závisí konec konců na dobrém stavu amerického hospodářství. Pokud k tomu bude čas, síla této ekonomiky se může znásobit ekonomikou západní Evropy a Japonska. Americké hospodářství však lze zničit nemístným utrácením. K vojenské elitě se vyjádřil: „O boji proti inflaci mnoho nevědí. Amerika se může zadusit hromaděním vojenských výdajů právě tak, jako se může zničit tím, že nebude svou obranu financovat dostatečně." Ajindy: „Takovou obranu, která by nakonec svými nároky přivedla stát na mizinu, budovat v žádném případě nelze."( 1 2 2 ) Stejnou měrou se však obával i neuvážených výdajů v domácí sféře. Souhlasil s keynesovskými opatřeními proti nastu­ pujícímu hospodářskému poklesu. Aby krizi překlenul, zvýšil státní zadluženost na 9,4 miliardy dolarů, což byl nejvyšší deficit, jaký kdy Spojené státy v dobách míru měly.( 123 ) Ale to bylo opatření z nouze. Jinak se usilovně snažil zabránit trvalému vzestupu státních závazků. Boji proti inflaci dával přednost před sociálním zabezpečením, protože soudil, že solidní měna je nakonec jedinou spolehlivou oporou sociálních jistot. Nikte­ rak nesympatizoval s představou, že by se Amerika měla stát „státem blahobytu". V podstatě byl velmi konzervativní. V roce 1956 přiznal: „Taft 124 je vlastně ve vnitřní politice mnohem liberálnější než já."( ) Největší hrůzu pro něj představovalo spojení nadměrných nákladů na obranu s neovladatelnou mašinérií sociálního státu - katastrofální kombinace, k níž došlo koncem šedesátých let. Pokud zastával prezidentský úřad, udržoval navzdory všem možným tlakům státní výdaje vyjádřené procentem hrubého národního produktu, a tím i inflaci, v patřičných mezích. Byl to pozoruhodný výkon a vysvětluje to, proč téměř deset let Eisenhowerovy vlády bylo 452

nejúspěšnějším obdobím v moderních dějinách Ameriky. A tato prosperita pronikala čím dál tím víc do ostatních částí světa. Svět byl také bezpečnější. V letech 1950-2 existovalo dost velké nebezpečí většího válečného konfliktu. Koncem desítiletí však bylo dosaženo jisté stability, byly přijaty určité zásady a pravidla, uzavřeny závazky a spo­ jenectví po všech kontinentech. Vznikla politika „zadržování'. Militantní leninismus, který se v čtyřicátých letech rapidně šířil v Evropě i v Asii, zpomalil svůj dravý postup a začal se plazit nebo se zastavil úplně. Sotva se však politika zadržování mohla uplatnit důsledně, přestala být účinným řešením. Rozpadem starých evropských liberálních říší totiž vznikla nová kategorie států, která s sebou přinesla další úporné problémy.

453

izolacionistickými snahami a nadměrným aktivismem. K jednání s akti­ vistickými senátory používal Dullese, který byl synovcem Wilsonova ministra zahraničí Roberta Lansinga, účastnil se jednání ve Versaillích a pro kterého bylo zamítnutí Versailleské smlouvy z roku 1919 Senátem nezapomenutelnou lekcí. „Vždycky si byl hluboce vědom," napsal o něm George Kennan, „do jaké míry americký ministr zahraničí závisí na podpoře senátorů, má-li jeho politika být úspěšná."( 1 2 1 ) Pod vedením Eisenhowera, který pečlivě prověřoval každý jeho výrok předem, Dulles občas používal záměrně bombastického jazyka (vycouvat, hrát si s ohněm, bolestné přehodnocová­ ní), aby sjednotil podporu zákonodárců s vojenským a politickým realismem. Jen oni dva věděli, který ze zahraničních závazků Ameriky je skutečný a který je pouhým řečnickým cvičením. Eisenhower se hlavně obával, že v napjatém ovzduší studené války vláda upadne do spárů kliky bojovných senátorů, horlivých lampasáků a cham­ tivých zbrojařů, jež všechny dohromady označoval slovem „vojensko průmyslový komplex". Neboť jeho třetí zásadou, vyplývající z jeho deníků a jiných osobních záznamů, bylo, že svoboda na celém světě závisí konec konců na dobrém stavu amerického hospodářství. Pokud k tomu bude čas, síla této ekonomiky se může znásobit ekonomikou západní Evropy a Japonska. Americké hospodářství však lze zničit nemístným utrácením. K vojenské elitě se vyjádřil: „O boji proti inflaci mnoho nevědí. Amerika se může zadusit hromaděním vojenských výdajů právě tak, jako se může zničit tím, že nebude svou obranu financovat dostatečně." Ajindy: „Takovou obranu, která by nakonec svými nároky přivedla stát na mizinu, budovat v žádném případě nelze."( 1 2 2 ) Stejnou měrou se však obával i neuvážených výdajů v domácí sféře. Souhlasil s keynesovskými opatřeními proti nastu­ pujícímu hospodářskému poklesu. Aby krizi překlenul, zvýšil státní zadluženost na 9,4 miliardy dolarů, což byl nejvyšší deficit, jaký kdy Spojené státy v dobách míru měly.( 123 ) Ale to bylo opatření z nouze. Jinak se usilovně snažil zabránit trvalému vzestupu státních závazků. Boji proti inflaci dával přednost před sociálním zabezpečením, protože soudil, že solidní měna je nakonec jedinou spolehlivou oporou sociálních jistot. Nikte­ rak nesympatizoval s představou, že by se Amerika měla stát „státem blahobytu". V podstatě byl velmi konzervativní. V roce 1956 přiznal: „Taft 124 je vlastně ve vnitřní politice mnohem liberálnější než já."( ) Největší hrůzu pro něj představovalo spojení nadměrných nákladů na obranu s neovladatelnou mašinérií sociálního státu - katastrofální kombinace, k níž došlo koncem šedesátých let. Pokud zastával prezidentský úřad, udržoval navzdory všem možným tlakům státní výdaje vyjádřené procentem hrubého národního produktu, a tím i inflaci, v patřičných mezích. Byl to pozoruhodný výkon a vysvětluje to, proč téměř deset let Eisenhowerovy vlády bylo 452

nejúspěšnějším obdobím v moderních dějinách Ameriky. A tato prosperita pronikala čím dál tím víc do ostatních částí světa. Svět byl také bezpečnější. V letech 1950-2 existovalo dost velké nebezpečí většího válečného konfliktu. Koncem desítiletí však bylo dosaženo jisté stability, byly přijaty určité zásady a pravidla, uzavřeny závazky a spo­ jenectví po všech kontinentech. Vznikla politika „zadržování'. Militantní leninismus, který se v čtyřicátých letech rapidně šířil v Evropě i v Asii, zpomalil svůj dravý postup a začal se plazit nebo se zastavil úplně. Sotva se však politika zadržování mohla uplatnit důsledně, přestala být účinným řešením. Rozpadem starých evropských liberálních říší totiž vznikla nová kategorie států, která s sebou přinesla další úporné problémy.

453

Tentýž dějinný proces, který vytvořil supervelmoci, způsobil tradičním velmocím rozpaky: Jaká je teď vlastně jejich úloha? Poražené národy, Francii, Německo a Japonsko, dohnala nutnost k zásadnímu přehodnocení. Británie však poražena nebyla. Odolávala sama a vyšla z války vítězně. Nemohla by existovat jako dřív? Churchill bojoval zuby nehty za britské zájmy. Naprosto zavrhl Rooseveltovu představu, že Amerika a Rusko jsou dvě „idealistické" mocnosti a že Anglie je starý nenasytný imperialistický stát. Věděl, jaký bezbřehý cynismus obsahuje poznámka velvyslance Majského, že počítá ztráty Spojenců a nacistů do jednoho sloupce/ 1 ) Britskému velvyslanci v Moskvě zdůraznil, že „Rusku nikdy nešlo o nic jiného než o chladno­ krevné sobectví spojené s naprostým pohrdáním našimi životy a osudy".( 2 ) Chmurně si uvědomoval, že Sovětský svaz roztrhá při nejbližší příležitosti britské impérium na kusy a s požitkem je pozře, a že i Amerika pod vlivem dominií, zejména Austrálie a Nového Zélandu, straní „dekolonizaci". Tvrdo­ hlavý australský ministr zahraničí H. V. Evatt dal vepsat tyto názory do charty Spojených národů/ 3 ) Při jednání v Jaltě Churchill dopálen prohlásil: „Pokud budil žít, nikdy nesvolím k jakémukoli přesunu britské svrcho­ vanosti.'/4) O šest měsíců později prohrál Churchill volby. Jeho labourističtí nástupci se chystali odzbrojit, zrušit kolonie, přátelit se se Sovětským svazem a budovat stát „blahobytu". Ve skutečnosti však byli ve vleku událostí. V srpnu 1945 jim lord Keynes předložil dokument, z něhož vyplývalo, že stát je na mizině. Bez americké pomoci „ekonomická báze britských nadějí neexistuje"/5) Ernest Bevin, odborový předák, který se stal ministrem zahraničí, začal s heslem „Levice se domluví s levicí" a doufal, že Rusům umožní účast na výrobě atomových zbraní. Zakrátko však řekl svému kole­ govi Hugh Daltonovi: „Molotov je jako komunista v místní labouristické organizaci. Když se s ním nakládá špatně, pořád si stěžuje, a když s ním jednáme slušně, má jen větší požadavky a druhý den nám vynadá.'/ 6 ) Bevin se stal postupně představitelem britského rozhodnutí organizovat kolektivní bezpečnost. Roku 1949 řekl Molotovovi: „Chcete zavřít Rakousko za

železnou oponu? To se vám nepodaří. Chcete Turecko a Dardanely? Nechtě si zajít chuť. Chcete Koreu? Nedostanete ji. Pořád někam strkáte prsty a jednou o ně přijdete.'/ 7 ) Bevinova zahraniční politika znamenala, že se Británie nadále účastnila strategických závodů ve zbrojení. Přesně rok poté, co Keynes vypracoval svou zprávu o hospodářském krachu, požádal velitel britského letectva vládu o přidělení jaderných zbraní. 1. ledna 1947 byly stanoveny podrobnosti pro konstrukci prvního britského atomového bombardéru/ 8 ) Britský přední nukleární fyzik P. S. M. Blackett byl sice zpočátku proti atomové pumě, ale později usoudil, že by Británie mohla a měla zaujmout vůči Americe i Rusku neutrální postavení/9) Hlavní vědecký poradce sir Henry Tizard byl rovněž proti samostatnému používání jaderné síly: „Velmoc nejsme a už jí nikdy nebudeme. Jsme velký národ, ale budeme-li se nadále chovat jako velmoc, brzy se přestaneme chovat jako velký národ.'/ 1 0 ) Tizard však zakolísal, jakmile Sovětský svaz provedl už v srpnu 1949 atomový výbuch: byl přesvědčen, že Rusové materiál ukradli. V každém případě k rozhodnutí bombu vyrobit došlo v Británii už v lednu 1947, právě když vrcholila energe­ tická krize, a těsně předtím, než Angličané předali břemeno Řecka a Turecka Trumanově péči. Přítomni byli pouze Attlee, Bevin a čtyři další ministři/ 1 1 ) Náklady byly „zamlženy" v odhadech a parlamentu se nic neřeklo. Když se roku 1951 Churchill vrátil do funkce, s úžasem zjistil, že na tento účel bylo tajně vynaloženo 100 miliónů liber a že celý projekt už značně pokročil/ 12 ) Rozhodnutí o výrobě bomby a skvělý úspěch při vývoji a rozmístění se nepochybně zasloužily o to, že se Británie udržela dalších třicet let v klubu nukleárních prominentů. V říjnu 1952 provedla první atomový výbuch na ostrůvku Monte Bello, čímž znovu získala Spojené státy jako nukleárního partnera. Zkouška první britské vodíkové bomby na Vánočním ostrově v květnu 1957 partnerství formálně utvrdila tím, že přesvědčila Kongres, aby doplnil McMahonův zákon z roku 1946, že dvoustranné dohody z let 1955 a 1958 nelze dodržovat, pokud Británie nebude vybavena jadernými zbraněmi. V tomto postavení mohla Británie hrát vedoucí úlohu při jednání o zákazu nukleárních zkoušek v letech 1958-63 a v rozhovorech, z nichž vzešla smlouva o nešířeni jaderných zbraní v roce 1970. Aneurin Bevan hájil v roce 1960 britskou bombu před svými labouristickými kolegy známým výrokem, že „bez ní by britský ministr zahraničí vstupoval do poradních síní světa nahý". Ale byla to formulace nepřesná. Bez ní by se Británie vůbec žádných takových jednání zúčastňovat nesměla především proto, že stejně jako v každém klubu tak i v klubu nukleárních prominentů je přístup čle­ nům v Adamově rouše zakázán. Roku 1962 anglo-americkou dohodou z Bahamských ostrovů získala Británie nárok na 64 nukleárních odpalova-

454

455

Čtrnáctá Bandungská generace

Tentýž dějinný proces, který vytvořil supervelmoci, způsobil tradičním velmocím rozpaky: Jaká je teď vlastně jejich úloha? Poražené národy, Francii, Německo a Japonsko, dohnala nutnost k zásadnímu přehodnocení. Británie však poražena nebyla. Odolávala sama a vyšla z války vítězně. Nemohla by existovat jako dřív? Churchill bojoval zuby nehty za britské zájmy. Naprosto zavrhl Rooseveltovu představu, že Amerika a Rusko jsou dvě „idealistické" mocnosti a že Anglie je starý nenasytný imperialistický stát. Věděl, jaký bezbřehý cynismus obsahuje poznámka velvyslance Majského, že počítá ztráty Spojenců a nacistů do jednoho sloupce/ 1 ) Britskému velvyslanci v Moskvě zdůraznil, že „Rusku nikdy nešlo o nic jiného než o chladno­ krevné sobectví spojené s naprostým pohrdáním našimi životy a osudy".( 2 ) Chmurně si uvědomoval, že Sovětský svaz roztrhá při nejbližší příležitosti britské impérium na kusy a s požitkem je pozře, a že i Amerika pod vlivem dominií, zejména Austrálie a Nového Zélandu, straní „dekolonizaci". Tvrdo­ hlavý australský ministr zahraničí H. V. Evatt dal vepsat tyto názory do charty Spojených národů/ 3 ) Při jednání v Jaltě Churchill dopálen prohlásil: „Pokud budil žít, nikdy nesvolím k jakémukoli přesunu britské svrcho­ vanosti.'/4) O šest měsíců později prohrál Churchill volby. Jeho labourističtí nástupci se chystali odzbrojit, zrušit kolonie, přátelit se se Sovětským svazem a budovat stát „blahobytu". Ve skutečnosti však byli ve vleku událostí. V srpnu 1945 jim lord Keynes předložil dokument, z něhož vyplývalo, že stát je na mizině. Bez americké pomoci „ekonomická báze britských nadějí neexistuje"/5) Ernest Bevin, odborový předák, který se stal ministrem zahraničí, začal s heslem „Levice se domluví s levicí" a doufal, že Rusům umožní účast na výrobě atomových zbraní. Zakrátko však řekl svému kole­ govi Hugh Daltonovi: „Molotov je jako komunista v místní labouristické organizaci. Když se s ním nakládá špatně, pořád si stěžuje, a když s ním jednáme slušně, má jen větší požadavky a druhý den nám vynadá.'/ 6 ) Bevin se stal postupně představitelem britského rozhodnutí organizovat kolektivní bezpečnost. Roku 1949 řekl Molotovovi: „Chcete zavřít Rakousko za

železnou oponu? To se vám nepodaří. Chcete Turecko a Dardanely? Nechtě si zajít chuť. Chcete Koreu? Nedostanete ji. Pořád někam strkáte prsty a jednou o ně přijdete.'/ 7 ) Bevinova zahraniční politika znamenala, že se Británie nadále účastnila strategických závodů ve zbrojení. Přesně rok poté, co Keynes vypracoval svou zprávu o hospodářském krachu, požádal velitel britského letectva vládu o přidělení jaderných zbraní. 1. ledna 1947 byly stanoveny podrobnosti pro konstrukci prvního britského atomového bombardéru/ 8 ) Britský přední nukleární fyzik P. S. M. Blackett byl sice zpočátku proti atomové pumě, ale později usoudil, že by Británie mohla a měla zaujmout vůči Americe i Rusku neutrální postavení/9) Hlavní vědecký poradce sir Henry Tizard byl rovněž proti samostatnému používání jaderné síly: „Velmoc nejsme a už jí nikdy nebudeme. Jsme velký národ, ale budeme-li se nadále chovat jako velmoc, brzy se přestaneme chovat jako velký národ.'/ 1 0 ) Tizard však zakolísal, jakmile Sovětský svaz provedl už v srpnu 1949 atomový výbuch: byl přesvědčen, že Rusové materiál ukradli. V každém případě k rozhodnutí bombu vyrobit došlo v Británii už v lednu 1947, právě když vrcholila energe­ tická krize, a těsně předtím, než Angličané předali břemeno Řecka a Turecka Trumanově péči. Přítomni byli pouze Attlee, Bevin a čtyři další ministři/ 1 1 ) Náklady byly „zamlženy" v odhadech a parlamentu se nic neřeklo. Když se roku 1951 Churchill vrátil do funkce, s úžasem zjistil, že na tento účel bylo tajně vynaloženo 100 miliónů liber a že celý projekt už značně pokročil/ 12 ) Rozhodnutí o výrobě bomby a skvělý úspěch při vývoji a rozmístění se nepochybně zasloužily o to, že se Británie udržela dalších třicet let v klubu nukleárních prominentů. V říjnu 1952 provedla první atomový výbuch na ostrůvku Monte Bello, čímž znovu získala Spojené státy jako nukleárního partnera. Zkouška první britské vodíkové bomby na Vánočním ostrově v květnu 1957 partnerství formálně utvrdila tím, že přesvědčila Kongres, aby doplnil McMahonův zákon z roku 1946, že dvoustranné dohody z let 1955 a 1958 nelze dodržovat, pokud Británie nebude vybavena jadernými zbraněmi. V tomto postavení mohla Británie hrát vedoucí úlohu při jednání o zákazu nukleárních zkoušek v letech 1958-63 a v rozhovorech, z nichž vzešla smlouva o nešířeni jaderných zbraní v roce 1970. Aneurin Bevan hájil v roce 1960 britskou bombu před svými labouristickými kolegy známým výrokem, že „bez ní by britský ministr zahraničí vstupoval do poradních síní světa nahý". Ale byla to formulace nepřesná. Bez ní by se Británie vůbec žádných takových jednání zúčastňovat nesměla především proto, že stejně jako v každém klubu tak i v klubu nukleárních prominentů je přístup čle­ nům v Adamově rouše zakázán. Roku 1962 anglo-americkou dohodou z Bahamských ostrovů získala Británie nárok na 64 nukleárních odpalova-

454

455

Čtrnáctá Bandungská generace

cích ramp oproti 1.038 amerických a 265 sovětských. Roku 1977 stoupl jejich počet u Spojených států na 11.330, Sovětského svazu 3.826 a Británie na 192; tento nepoměr pak způsobil, že Británie byla vyloučena z rozho­ vorů o omezení strategických zbraní (SALT - Strategie Arms Limitation Talks), přestože v té době mohl britský „potenciál" zničit všechny význam­ né průmyslové a populační aglomerace v Sovětském svazu a způsobit 20 miliónů ztrát na lidských životech. ( 13 ) V letech 1945-6 se stalo hlavní zásadou britské politiky věnovat se spolu s Američany požadavkům kolektivní bezpečnosti kvůli zadržování sovětské expanze a podporovat je nukleární silou. Byla to strategická linie, která platila přes různé vládní i jiné změny důsledně až do osmdesátých let. Předsta­ vovala však jediný stabilní prvek. Ve všem ostatním se projevoval zmatek a nerozhodnost. Nedostatek perspektiv a slabost vůle. Koncem léta 1945 se zdálo, že se britské impérium a společenství národů vrátilo ke kulminačnímu bodu z roku 1919. Británie ovládala téměř třetinu zeměkoule. Kromě starých držav spravovala ještě italská teritoria v severní a východní Africe, řadu bývalých francouzských kolonií a mnoho osvobozených území v Evropě a v Asii včetně skvělých říší Indočíny a Holandské východní Indie. Nikdy předtím neměl žádný národ tak dalekosáhlou odpovědnost. Za pě­ tadvacet let všechno zmizelo. Nikdy předtím nebyla historie svědkem tak obrovské a rychlé proměny. V průběhu rozkladného procesu se často tvrdilo, že zhroucení britské říše naznačoval už pád Singapuru v roce 1941. Nebyla to však pravda. V roce 1941 se nemusela Británie za nic stydět. Obrana města sice tenkrát selhala, ale malajská válka Britům žádnou hanbu nedělala. Neprovinili se přezíravou arogancí vůči Japoncům. Naopak, velice přesně předvídali, co se stane, nedostane-li posádka posilu a zejména zbraně. Místo toho bylo rozhodnuto zachraňovat Sovětský svaz. A tak v Malajsku zbytky pouhých tří a půl divizí britské koloniální armády držely sedm měsíců v šachu 200.000 dobře vyzbrojených a vycvičených Japonců, kteří měli naprostou převahu na moři i ve vzduchu. Toto japonské vítězství bylo ovšem natrvalo zasuto velikostí japonské porážky. V Singapuru kapitulovalo 91.000 britských vojáků. Když v roce 1945 generál Itagaki odevzdal svůj meč admirálu Mountbattenovi, měl v Singapuru 656.000 mužů. Jinde se Britům vzdalo přímo přes milión Japonců. A výsledkem největší totální porážky, jakou kdy utrpěl asijský či vůbec nebělošský národ, bylo přes 3,175.000 japonských válečných zajatců. Západní (tj.bělošská) technologie a organiza­ ce měly ve všech oblastech války nejen dostatečnou, ale dokonce zdrcující převahu. Bylo to charakteristické, ba přímo archetypální vítězství kolo­ niálního typu, kde palebná síla přemáhá sílu svalů.(14) Také neexistoval žádný konkrétní důkaz o neloajalitě národů britské

říše vůči mateřské zemi. Intenzívní snaha Japonců zorganizovat „in­ dickou národní armádu" a zavést nezávislý režim selhala na celé čáře. Tato „vláda" zahájila činnost v říjnu 1942. Její předseda Chandra Bose si zvolil za hlavní město Rangún a vyhlásil Británii válku, jenže „indická národní armáda" se okamžitě rozpadla, jakmile se utkala s normálním indickým vojskem. Japonci nikdy nedokázali přemluvit nebo donutit víc než 30.000 Indů, ať šlo o vojáky, nebo civilisty, aby se postavili proti Britům. Mnoho tisíc indických válečných zajatců volilo raději mučení a smrt, než by zradili. Například 200 důstojníků a vojáků druhé pandžábské divize, zajatých v Kučingu, bylo bez výjimky zavražděno v dubnu 1945: někteří byli ubiti k smrti, jiní sťati nebo ubodáni bajonety. Opozice proti válce, vyhlášená částí „indického politického národa", neměla žádný vliv na „vojenský národ". Zatímco v letech 1914-18 sloužilo v britské armádě 1,457.000 Indů, za druhé světové války překročil jejich počet 2,500.000. V prvním případě dostalo vítězný válečný kříž 11 Indů, v druhém 31. ( 1 5 ) Kdo mluvil za Indii? Za „politický" a za „vojenský" národ? Mohl za ně mluvit vůbec někdo? V roce 1945 měla Indie 400 miliónů obyvatel: 250 miliónů hindů, 90 miliónů muslimů, 6 miliónů sikhů a milióny příslušníků různých sekt, buddhistů a křesťanů; 500 nezávislých kní­ žat a mahárádžů; 23 hlavních jazyků, 200 dialektů; 3.000 kast s 60 mili­ óny „nečistých páriů" na dně každé skupiny; 80% národa žilo v 500.000 vesnicích, z nichž většina byla mimo silnice. Přesto však a navzdory všem praktickým důvodům bylo v duchu Montaguových reforem roku 1917 rozhodnuto předat postupně moc nad tímto obrovským a nesourodým národem nikoli tradičním nebo náboženským či národním nebo hospo­ dářským nebo vojenským představitelům - nebo všem dohromady - nýbrž nepatrné hrstce těch, kdo si osvojili ideologii a způsoby a především hantýrku západních politiků. Toto rozhodnutí potvrdila britská reakce na Amritsar. Znamenalo to, že vláda už nehodlá prosazovat právní řád za každou cenu. Abdikační proces pak začal zákonem z roku 1935. Ať se navenek říkalo cokoli, odpovědní činitelé věděli přesně, oč jde. Baldwinova šedá eminence J. C. C. Davidson napsal: Fakt je, že Gándhí zmanipuloval britskou vládu, místokrále a do určité míry i jednotlivé státy, aby věřili, že několik natvrdlých, polovzdělaných městských propagandistů vyjadřuje názory 365 miliónů pracovitých a poměrně spokojených obdělavatelů půdy. Připadá mi to, jako když blecha zastupuje slona.^ ' Indie může být názorným příkladem, jak placení profesionální politici zdědili v dvacátém století zemi. Z reforem vznikl odcizený systém zastoupení. A určitá vrstva lidí, hlavně právníci, se zorganizovali, aby jej ovládli a mani­ pulovali. Došlo k dialogu, ale výhradně mezi starou a novou elitou. Obyčejní lidé do hry vůbec nevstoupili, leda jako obrovský dav statistů v pozadí. Po

456

457

cích ramp oproti 1.038 amerických a 265 sovětských. Roku 1977 stoupl jejich počet u Spojených států na 11.330, Sovětského svazu 3.826 a Británie na 192; tento nepoměr pak způsobil, že Británie byla vyloučena z rozho­ vorů o omezení strategických zbraní (SALT - Strategie Arms Limitation Talks), přestože v té době mohl britský „potenciál" zničit všechny význam­ né průmyslové a populační aglomerace v Sovětském svazu a způsobit 20 miliónů ztrát na lidských životech. ( 13 ) V letech 1945-6 se stalo hlavní zásadou britské politiky věnovat se spolu s Američany požadavkům kolektivní bezpečnosti kvůli zadržování sovětské expanze a podporovat je nukleární silou. Byla to strategická linie, která platila přes různé vládní i jiné změny důsledně až do osmdesátých let. Předsta­ vovala však jediný stabilní prvek. Ve všem ostatním se projevoval zmatek a nerozhodnost. Nedostatek perspektiv a slabost vůle. Koncem léta 1945 se zdálo, že se britské impérium a společenství národů vrátilo ke kulminačnímu bodu z roku 1919. Británie ovládala téměř třetinu zeměkoule. Kromě starých držav spravovala ještě italská teritoria v severní a východní Africe, řadu bývalých francouzských kolonií a mnoho osvobozených území v Evropě a v Asii včetně skvělých říší Indočíny a Holandské východní Indie. Nikdy předtím neměl žádný národ tak dalekosáhlou odpovědnost. Za pě­ tadvacet let všechno zmizelo. Nikdy předtím nebyla historie svědkem tak obrovské a rychlé proměny. V průběhu rozkladného procesu se často tvrdilo, že zhroucení britské říše naznačoval už pád Singapuru v roce 1941. Nebyla to však pravda. V roce 1941 se nemusela Británie za nic stydět. Obrana města sice tenkrát selhala, ale malajská válka Britům žádnou hanbu nedělala. Neprovinili se přezíravou arogancí vůči Japoncům. Naopak, velice přesně předvídali, co se stane, nedostane-li posádka posilu a zejména zbraně. Místo toho bylo rozhodnuto zachraňovat Sovětský svaz. A tak v Malajsku zbytky pouhých tří a půl divizí britské koloniální armády držely sedm měsíců v šachu 200.000 dobře vyzbrojených a vycvičených Japonců, kteří měli naprostou převahu na moři i ve vzduchu. Toto japonské vítězství bylo ovšem natrvalo zasuto velikostí japonské porážky. V Singapuru kapitulovalo 91.000 britských vojáků. Když v roce 1945 generál Itagaki odevzdal svůj meč admirálu Mountbattenovi, měl v Singapuru 656.000 mužů. Jinde se Britům vzdalo přímo přes milión Japonců. A výsledkem největší totální porážky, jakou kdy utrpěl asijský či vůbec nebělošský národ, bylo přes 3,175.000 japonských válečných zajatců. Západní (tj.bělošská) technologie a organiza­ ce měly ve všech oblastech války nejen dostatečnou, ale dokonce zdrcující převahu. Bylo to charakteristické, ba přímo archetypální vítězství kolo­ niálního typu, kde palebná síla přemáhá sílu svalů.(14) Také neexistoval žádný konkrétní důkaz o neloajalitě národů britské

říše vůči mateřské zemi. Intenzívní snaha Japonců zorganizovat „in­ dickou národní armádu" a zavést nezávislý režim selhala na celé čáře. Tato „vláda" zahájila činnost v říjnu 1942. Její předseda Chandra Bose si zvolil za hlavní město Rangún a vyhlásil Británii válku, jenže „indická národní armáda" se okamžitě rozpadla, jakmile se utkala s normálním indickým vojskem. Japonci nikdy nedokázali přemluvit nebo donutit víc než 30.000 Indů, ať šlo o vojáky, nebo civilisty, aby se postavili proti Britům. Mnoho tisíc indických válečných zajatců volilo raději mučení a smrt, než by zradili. Například 200 důstojníků a vojáků druhé pandžábské divize, zajatých v Kučingu, bylo bez výjimky zavražděno v dubnu 1945: někteří byli ubiti k smrti, jiní sťati nebo ubodáni bajonety. Opozice proti válce, vyhlášená částí „indického politického národa", neměla žádný vliv na „vojenský národ". Zatímco v letech 1914-18 sloužilo v britské armádě 1,457.000 Indů, za druhé světové války překročil jejich počet 2,500.000. V prvním případě dostalo vítězný válečný kříž 11 Indů, v druhém 31. ( 1 5 ) Kdo mluvil za Indii? Za „politický" a za „vojenský" národ? Mohl za ně mluvit vůbec někdo? V roce 1945 měla Indie 400 miliónů obyvatel: 250 miliónů hindů, 90 miliónů muslimů, 6 miliónů sikhů a milióny příslušníků různých sekt, buddhistů a křesťanů; 500 nezávislých kní­ žat a mahárádžů; 23 hlavních jazyků, 200 dialektů; 3.000 kast s 60 mili­ óny „nečistých páriů" na dně každé skupiny; 80% národa žilo v 500.000 vesnicích, z nichž většina byla mimo silnice. Přesto však a navzdory všem praktickým důvodům bylo v duchu Montaguových reforem roku 1917 rozhodnuto předat postupně moc nad tímto obrovským a nesourodým národem nikoli tradičním nebo náboženským či národním nebo hospo­ dářským nebo vojenským představitelům - nebo všem dohromady - nýbrž nepatrné hrstce těch, kdo si osvojili ideologii a způsoby a především hantýrku západních politiků. Toto rozhodnutí potvrdila britská reakce na Amritsar. Znamenalo to, že vláda už nehodlá prosazovat právní řád za každou cenu. Abdikační proces pak začal zákonem z roku 1935. Ať se navenek říkalo cokoli, odpovědní činitelé věděli přesně, oč jde. Baldwinova šedá eminence J. C. C. Davidson napsal: Fakt je, že Gándhí zmanipuloval britskou vládu, místokrále a do určité míry i jednotlivé státy, aby věřili, že několik natvrdlých, polovzdělaných městských propagandistů vyjadřuje názory 365 miliónů pracovitých a poměrně spokojených obdělavatelů půdy. Připadá mi to, jako když blecha zastupuje slona.^ ' Indie může být názorným příkladem, jak placení profesionální politici zdědili v dvacátém století zemi. Z reforem vznikl odcizený systém zastoupení. A určitá vrstva lidí, hlavně právníci, se zorganizovali, aby jej ovládli a mani­ pulovali. Došlo k dialogu, ale výhradně mezi starou a novou elitou. Obyčejní lidé do hry vůbec nevstoupili, leda jako obrovský dav statistů v pozadí. Po

456

457

celé Asii a Africe se opakovalo totéž. Jako fasáda byl zachován model Westminsteru, Paříže či Washingtonu, ale samotná podstata byla buďvelice spo­ rá, nebo se vytratila úplně. Leninovi bolševici z roku 1917, Maovy komu­ nistické kádry z roku 1949 a indičtí kongresmani se domohli moci různými cestami. Ale jedno měli společné. Všechny tři nové vládnoucí skupiny se skládaly z lidí, kteří nikdy nedělali nic jiného než politiku a věnovali svůj ži­ vot zneužívám ohebného pojmu, který se označuje slovem „demokracie". Lenin prosadil svou touhu po moci metodami politického vůdce. Mao metodami válečníka. Gándhí a Néhrú vstoupili do vakua, které vzniklo nedostatkem vůle vládnout. Zákon z roku 1935 ochromil britskou vládu v Indii natolik, že přestala normálně fungovat a nastoupily trvalé represe. Roku 1942 se Churchill částečně pod Rooseveltovým nátlakem uvolil vydat prohlášení, že po válce dostane Indie samosprávu. 28. července obědval s Jiřím VI., v jehož deníku je záznam: „Překvapil mě sdělením, že jeho kolegové a obě, respektive všechny tři strany v parlamentě, jsou zcela ochotni předat po válce Indii Indům."( 1 7 ) To odpovídalo přesně skutečnosti. V letech 1945-7 už nešlo vůbec o to, zda Britové odejdou, nýbrž jak a kdy. Zákon o nezávislosti Indie byl schválen v obou sněmovnách 18. července 1947 jednohlasně a za téměř naprosté lhostejnosti britského obyvatelstva. Skutečně také, kdyby Angličané bez váhání a unaveni neodešli sami, jen těžko bychom si mohli představit, jak by asi Indové získali nezávislost. Gándhí nebyl osvoboditel, nýbrž politický exot, kterému se mohlo dařit jen ve skleníkovém ovzduší britského liberalismu. Byl o rok starší než Lenin, s nímž sdílel pseudonáboženský přístup k politice, í když se zásadní nevypočitatelností podobal spíš Hitlerovi, který byl o dvacet let mladší. V místním jazyce státu Gudžarát znamená gándhí „obchodníka potravina­ mi" a on sám i jeho matka, po níž zdědil chronickou zácpu, byli posedlí neobyčejným zájmem o své tělesné funkce a o příjem a odchod potravy. Toto zvláštní zaměření ještě vzrostlo, když se dostal do Londýna a pohyboval se mezi vegetariány. O intimních stránkách jeho života víme víc než o kte­ rékoli jiné historické osobnosti. Žil v podstatě na veřejnosti ve svém ašramu neboli náboženském táboře obklopen a opatrován množstvím obdivovate­ lek, z nichž většina byla ochotna popisovat jeho zvyky do nejmenších podrobností. V polovině sedmdesátých let existovalo přes 400 jeho životo­ pisů a anglické vydání jeho výroků, jež sestavilo 50 badatelů a 30 za­ městnanců indického ministerstva informací, které k tomuto účelu zřídilo zvláštní oddělení, má 80 svazků zhruba po 550 stranách.^ 18 ) Když ráno vstával, první otázka ženám, které ho obsluhovaly, byla: „Vyprázdnily jste se dnes ráno dobře, sestry?" Jednou z jeho oblíbených knížek byla Zácpa a naše civilizace, kterou neustále četl znova a znova. Byl přesvědčen, že zlo pochází ze špíny a nevhodné stravy. A tak, i když byl

velký jedlík - „nejhladovější člověk, jakého jsem poznal", řekl o něm jeden z jeho žáků - potrpěl si na to, aby se mu jídlo pečlivě vybíralo a připravova­ lo. Pil roztok zažívací sody, medu a citrónové šťávy a ke všem svým vegetářským pokrmům žvýkal spousty drceného česneku, který měl vždy v misce u talíře (postrádal čich, jenž bývá v Indii zvláště užitečný).( 19 ) Ve středním věku se obrátil proti své ženě a dětem a proti sexu vůbec. Domní­ val se, že ženy jsou lepší než muži, protože předpokládal, že při souloži necítí rozkoš. Provozoval takzvané brahmačarjské experimenty, tj. spal s nahými dívkami pouze proto, aby ho zahřály. Ve středních a pozdějších letech měl jedinou ejakulaci semene v roce 1936 ve spánku, když mu bylo 66 let: a velmi ho to znepokojilo.( 20 ) Gándhího výstřednosti působily přitažlivě na národ, který uctívá posvátné podivínství. Jeho učení však nemělo k problémům a tužbám Indie žádný vztah. V zemi, jejímž hlavním průmyslem je strojní výroba látek, postrádalo ruční tkaní smysl. Jeho názory na výživu by byly vedly k hlado­ morům. Dokonce i jeho ašram s velmi nákladným „prostým" způsobem života a nespočetnými sekretářkami a služebnými musel být vydržován třemi obchodními magnáty. Jeden z jeho přátel poznamenal: „Aby Gándhí mohl žít v chudobě, to stojí vskutku spoustu peněz."( 2 1 ) Gándhího osobnost byla vždycky zahalena hustou atmosférou moderního šarlatánství. Jeho metody se mohly uplatnit v nadměrně liberální říši. „Nebylo to ani tak tím, že s ním Britové nakládali shovívavě," napsal George Orwell, „jako tím, že se mohl kdykoli veřejně projevovat. Těžko si představit, jak by mohl použít svých metod v zemi, kde odpůrci režimu mizí uprostřed noci do nenávratna. Bez svobody tisku a shromažďovacího právaje nemožné se dovolávat veřejného mínění nebo organizovat masová hnutí... Je snad v přítomné době nějaký Gándhí (22) vRusku?" Celá Gándhího činnost byla v podstatě dokladem nerepresívní povahy britské vlády a její ochoty abdikovat. Stála však nejenom peníze, ale i lidské životy. Události let 1920-1 ukázaly, že sice dovede vyvolat v život masové hnutí, ale že není s to je zvládnout. Přesto hrál Gándhí vytrvale úlohu čarodějova učně, zatímco počet obětí stoupal: nejprve na stovky, pak na tisíce, pak na desetitisíce a nakonec hrozilo nebezpečí národnostní a náboženské exploze. Tato slepota k zákonu pravděpodobnosti, který se krutě uplatnil na rozděleném subkontinentě, učinila z Gándhího prohlášení, že by za žádných okolností nikoho nepřipravil o život, holý nesmysl. Podobnou do nebe volající lehkomyslností trpěl i Džáváharlál Néhrú. Byl to bráhman z kněžské kasty, která se v moderní době (což je vskutku cha­ rakteristické) věnovala právu a politice. Jako jediný syn byl doma matkou hýčkán, vychovávaly ho guvernantky a teosofové, pak studoval v Harrow, kde byl znám pod jménem Joe, a v Cambridgi. Jako mladý muž dostával z domova

458

459

celé Asii a Africe se opakovalo totéž. Jako fasáda byl zachován model Westminsteru, Paříže či Washingtonu, ale samotná podstata byla buďvelice spo­ rá, nebo se vytratila úplně. Leninovi bolševici z roku 1917, Maovy komu­ nistické kádry z roku 1949 a indičtí kongresmani se domohli moci různými cestami. Ale jedno měli společné. Všechny tři nové vládnoucí skupiny se skládaly z lidí, kteří nikdy nedělali nic jiného než politiku a věnovali svůj ži­ vot zneužívám ohebného pojmu, který se označuje slovem „demokracie". Lenin prosadil svou touhu po moci metodami politického vůdce. Mao metodami válečníka. Gándhí a Néhrú vstoupili do vakua, které vzniklo nedostatkem vůle vládnout. Zákon z roku 1935 ochromil britskou vládu v Indii natolik, že přestala normálně fungovat a nastoupily trvalé represe. Roku 1942 se Churchill částečně pod Rooseveltovým nátlakem uvolil vydat prohlášení, že po válce dostane Indie samosprávu. 28. července obědval s Jiřím VI., v jehož deníku je záznam: „Překvapil mě sdělením, že jeho kolegové a obě, respektive všechny tři strany v parlamentě, jsou zcela ochotni předat po válce Indii Indům."( 1 7 ) To odpovídalo přesně skutečnosti. V letech 1945-7 už nešlo vůbec o to, zda Britové odejdou, nýbrž jak a kdy. Zákon o nezávislosti Indie byl schválen v obou sněmovnách 18. července 1947 jednohlasně a za téměř naprosté lhostejnosti britského obyvatelstva. Skutečně také, kdyby Angličané bez váhání a unaveni neodešli sami, jen těžko bychom si mohli představit, jak by asi Indové získali nezávislost. Gándhí nebyl osvoboditel, nýbrž politický exot, kterému se mohlo dařit jen ve skleníkovém ovzduší britského liberalismu. Byl o rok starší než Lenin, s nímž sdílel pseudonáboženský přístup k politice, í když se zásadní nevypočitatelností podobal spíš Hitlerovi, který byl o dvacet let mladší. V místním jazyce státu Gudžarát znamená gándhí „obchodníka potravina­ mi" a on sám i jeho matka, po níž zdědil chronickou zácpu, byli posedlí neobyčejným zájmem o své tělesné funkce a o příjem a odchod potravy. Toto zvláštní zaměření ještě vzrostlo, když se dostal do Londýna a pohyboval se mezi vegetariány. O intimních stránkách jeho života víme víc než o kte­ rékoli jiné historické osobnosti. Žil v podstatě na veřejnosti ve svém ašramu neboli náboženském táboře obklopen a opatrován množstvím obdivovate­ lek, z nichž většina byla ochotna popisovat jeho zvyky do nejmenších podrobností. V polovině sedmdesátých let existovalo přes 400 jeho životo­ pisů a anglické vydání jeho výroků, jež sestavilo 50 badatelů a 30 za­ městnanců indického ministerstva informací, které k tomuto účelu zřídilo zvláštní oddělení, má 80 svazků zhruba po 550 stranách.^ 18 ) Když ráno vstával, první otázka ženám, které ho obsluhovaly, byla: „Vyprázdnily jste se dnes ráno dobře, sestry?" Jednou z jeho oblíbených knížek byla Zácpa a naše civilizace, kterou neustále četl znova a znova. Byl přesvědčen, že zlo pochází ze špíny a nevhodné stravy. A tak, i když byl

velký jedlík - „nejhladovější člověk, jakého jsem poznal", řekl o něm jeden z jeho žáků - potrpěl si na to, aby se mu jídlo pečlivě vybíralo a připravova­ lo. Pil roztok zažívací sody, medu a citrónové šťávy a ke všem svým vegetářským pokrmům žvýkal spousty drceného česneku, který měl vždy v misce u talíře (postrádal čich, jenž bývá v Indii zvláště užitečný).( 19 ) Ve středním věku se obrátil proti své ženě a dětem a proti sexu vůbec. Domní­ val se, že ženy jsou lepší než muži, protože předpokládal, že při souloži necítí rozkoš. Provozoval takzvané brahmačarjské experimenty, tj. spal s nahými dívkami pouze proto, aby ho zahřály. Ve středních a pozdějších letech měl jedinou ejakulaci semene v roce 1936 ve spánku, když mu bylo 66 let: a velmi ho to znepokojilo.( 20 ) Gándhího výstřednosti působily přitažlivě na národ, který uctívá posvátné podivínství. Jeho učení však nemělo k problémům a tužbám Indie žádný vztah. V zemi, jejímž hlavním průmyslem je strojní výroba látek, postrádalo ruční tkaní smysl. Jeho názory na výživu by byly vedly k hlado­ morům. Dokonce i jeho ašram s velmi nákladným „prostým" způsobem života a nespočetnými sekretářkami a služebnými musel být vydržován třemi obchodními magnáty. Jeden z jeho přátel poznamenal: „Aby Gándhí mohl žít v chudobě, to stojí vskutku spoustu peněz."( 2 1 ) Gándhího osobnost byla vždycky zahalena hustou atmosférou moderního šarlatánství. Jeho metody se mohly uplatnit v nadměrně liberální říši. „Nebylo to ani tak tím, že s ním Britové nakládali shovívavě," napsal George Orwell, „jako tím, že se mohl kdykoli veřejně projevovat. Těžko si představit, jak by mohl použít svých metod v zemi, kde odpůrci režimu mizí uprostřed noci do nenávratna. Bez svobody tisku a shromažďovacího právaje nemožné se dovolávat veřejného mínění nebo organizovat masová hnutí... Je snad v přítomné době nějaký Gándhí (22) vRusku?" Celá Gándhího činnost byla v podstatě dokladem nerepresívní povahy britské vlády a její ochoty abdikovat. Stála však nejenom peníze, ale i lidské životy. Události let 1920-1 ukázaly, že sice dovede vyvolat v život masové hnutí, ale že není s to je zvládnout. Přesto hrál Gándhí vytrvale úlohu čarodějova učně, zatímco počet obětí stoupal: nejprve na stovky, pak na tisíce, pak na desetitisíce a nakonec hrozilo nebezpečí národnostní a náboženské exploze. Tato slepota k zákonu pravděpodobnosti, který se krutě uplatnil na rozděleném subkontinentě, učinila z Gándhího prohlášení, že by za žádných okolností nikoho nepřipravil o život, holý nesmysl. Podobnou do nebe volající lehkomyslností trpěl i Džáváharlál Néhrú. Byl to bráhman z kněžské kasty, která se v moderní době (což je vskutku cha­ rakteristické) věnovala právu a politice. Jako jediný syn byl doma matkou hýčkán, vychovávaly ho guvernantky a teosofové, pak studoval v Harrow, kde byl znám pod jménem Joe, a v Cambridgi. Jako mladý muž dostával z domova

458

459

Néhrú se dostal do politiky díky Gándhího činnosti a roku 1929 ho Mahátma ustanovil předsedou Kongresu. Jednu dobu koketoval se zemědělstvím: „Měl jsem čest pracovat pro rolníky, stýkat se s nimi, bydlet v jejich hliněných chatrčích a sdílet ve vší úctě jejich chudou stravu." Byl vězněn pro pobuřování přibližně v stejné době jako Hitler v Landsbergu: „Bude to nová zkušenost a to v tomto světě nudy už něco znamená." Soudil, že by Indie mohla být zachráněna studiem knih Bertranda Russella. V mnoha směrech ho ovlivnila skupina Bloomsbury: byl to zpolitizovaný Lytton Strachey přesazený do exotického prostředí. „Intelektuál mezi inte­ lektuály", napsal Leonard Woolf. „Poslední slovo v aristokratické zjemnělosti a v kultuře zasvěcené záchraně vyděděných", rozplývala se paní Webbová.(24) Spolkl vnadidlo levičáckých lékopisů i s navijákem, horoval pro republikánské Španělsko, bez přemýšlení souhlasil se Stalinovými monstrprocesy, propagoval politiku usmiřování a jednostranné odzbrojení. Za účast v údajném odboji v roce 1942, který měl velmi malou podporu, strávil za války dosti dlouhou dobu za mřížemi, takže získal rozsáhlé zna­ losti indického vězeňství. Ale o tom, jak vládnout a živit čtyřistamiliónový národ, neměl potuchy. Ještě koncem čtyřicátých let se domníval, že Indie má malou hustotu obyvatelstva.C25) Skoro až do poslední chvíle odmítal věřit protože věděl o skutečné Indii tak málo - že předá-li britská vláda moc Kongresu, muslimové budou žádat oddělený stát. Ještě víc ohromoval jeho názor, že náboženský fanatismus, který byl rozšířen v zemi před devate­ náctým stoletím a znovu se oživil Gándhího vystoupením a po Amritsaru, mají v podstatě na svědomí Britové. Roku 1946 řekl Jacquesu Marcusovi: „Až Angličané odejdou, zmizí v Indii národnostní a náboženské problé­ my."^) Z poválečných indických voleb, kde Muslimská liga usilující o rozdělení země získala prakticky všechna křesla rezervovaná pro mohamedány, vyply­ nulo, že rozkol je nevyhnutelný a velká vlna násilí pravděpodobná. Předání moci mezi Brity a Indy se oficiálně prezentovalo jako vzorná ukázka státnické obratnosti. Ve skutečnosti se situace Britům prostě vymkla z rukou. Lord Mountbatten byl jmenován místokralem 20. února 1947 v době, kdy bylo

britské hospodářství na pokraji zhroucení; dostal od krále neomezenou plnou moc ^carte blanche") a měl dělat, co uzná za vhodné, jen když dodrží 27 konečný termín pro vyhlášení nezávislosti, jímž měl být červen 1948.( ) Masakrování však začalo ještě dřív, než přijel do Indie. Churchill zastával názor, že čtrnáct měsíců do řádného předání moci je lhůta nebezpečně dlouhá, neboť poskytuje extremistům obou stran příležitost, aby se zorga­ nizovali. Předešlý místokrál lord Wavell soudil, že by Británie měla předat sjednocenou zemi a přenechat Indům samotným rozhodnutí, zda ji chtějí rozdělit. Generál sir Francis Tuker, který připravoval plán pro eventuální rozdělení, tvrdil, že pokud by se předání mělo urychlit, zřízení dvou stá­ tů je nevyhnutelné. Mountbatten předání urychlil. Rozhodl se ve prospěch dělení už čtrnáct dní po příjezdu. Sir Cyril Radcliffe, který byl ve­ doucím výboru pro vytýčení hranic, musel rozhodovat sám, protože hindští a muslimští členové poroty se báli vzít odpovědnost na sebe. Výsledek se podobal parcelaci habsburského mocnářství v letech 1918-19: jednotící princip byl odstraněn a výsledek vyvolal víc problémů, než dokázal vyřešit. Indičtí vladaři byli ponecháni svému osudu. Na menši­ nové náboženské skupiny a klany se prostě zapomnělo. Nečistí páriové jako by neexistovali. Všechny skutečně obtížné situace - v Pandžábu, v Bengálsku, v Kašmíru, na severozápadní hranici, v Sindu a v Balúčistánu - se měly vyřešit samy. Mountbatten měl značné organizační nadání a dělal, co mohl. Jenže předávání a rozdělování země se změnilo v katastrofální zmatek, potupný konec dvěstěleté vysoce úspěšné vlády, který vyplynul z klamu a lži. Oběma směry prchalo pět až šest miliónů lidí, aby zachránili ho­ lý život. Ze západního Pandžábu se táhl například průvod vyděšených hindů a sikhů dlouhý sto kilometrů. Pohraniční jednotky čítaly 23.000 mužů a byly příliš slabé, než aby mohly zabránit krveprolití, a kromě toho se i samy účastnily zabíjení/ 28 ) K vraždění došlo dokonce i v jedinečném paláci anglického architekta Lutyense v Novém Dillí, kde přišlo o život mnoho muslimského personálu lady Mountbattenové; sama pomáhala odnášet mrtvoly do márnice. Gándhí, který to všechno způsobil, se jí vyznal: „Taková událost nemá v dějinách světa obdoby a já skláním hlavu vhanbě."( 2 9 ) Néhrú, který až dosud viděl v osvobozené Indii jen samé bloomsberryovce, řekl teď lady Ismayové: „Lidé přišli úplně o rozum 30 a chovají se hůř než zvířata."( ) Obětí se stal i sám Gándhí: byl zavražděn v lednu 1948 jedním z fana­ tiků, který se dočkal příležitosti. Kolik osob bylo zabito s ním, se nikdy nedovíme. Odhady té doby se pohybují mezi 1 až 2 milióny mrtvých. Později se uváděl počet 200.000 až 600.000. ( 31 ) Vyplývalo to však z všeobecné snahy událost ze strachu, aby se neopakovala, bagatelizovat a zapomenout. Ve svém domovském státě Kašmíru použil Néhrú vojska, aby zemi vnutil indickou

460

461

800 liber ročně a pohyboval se ve vybrané módní společnosti v Londýně a v lázních. Hlavním jeho zaměstnáním byla nuda. Dovolil svému otci, pra­ covitému alláhábádskému advokátovi, aby mu vybral manželku také bráhmanského náboženství z Kašmíru. Nikdy však neprojevil nejmenší touhu (jako Lenin) mít nějaké povolání, aby uživil rodinu. Jeho otec si stěžoval: Cožpak nemáš ani trochu kdy, aby ses věnoval těm ubohým kravám?...sklesly totiž na úroveň krav trestuhodnou nedbalostí z tvé strany i z mé - míním tvou matku, tvou manželku, tvé dítě a tvé sestry. Myslím, že člověk, který dokáže mořit hladem vlastní děti, svému národu mnoho neprospěje.' '

Néhrú se dostal do politiky díky Gándhího činnosti a roku 1929 ho Mahátma ustanovil předsedou Kongresu. Jednu dobu koketoval se zemědělstvím: „Měl jsem čest pracovat pro rolníky, stýkat se s nimi, bydlet v jejich hliněných chatrčích a sdílet ve vší úctě jejich chudou stravu." Byl vězněn pro pobuřování přibližně v stejné době jako Hitler v Landsbergu: „Bude to nová zkušenost a to v tomto světě nudy už něco znamená." Soudil, že by Indie mohla být zachráněna studiem knih Bertranda Russella. V mnoha směrech ho ovlivnila skupina Bloomsbury: byl to zpolitizovaný Lytton Strachey přesazený do exotického prostředí. „Intelektuál mezi inte­ lektuály", napsal Leonard Woolf. „Poslední slovo v aristokratické zjemnělosti a v kultuře zasvěcené záchraně vyděděných", rozplývala se paní Webbová.(24) Spolkl vnadidlo levičáckých lékopisů i s navijákem, horoval pro republikánské Španělsko, bez přemýšlení souhlasil se Stalinovými monstrprocesy, propagoval politiku usmiřování a jednostranné odzbrojení. Za účast v údajném odboji v roce 1942, který měl velmi malou podporu, strávil za války dosti dlouhou dobu za mřížemi, takže získal rozsáhlé zna­ losti indického vězeňství. Ale o tom, jak vládnout a živit čtyřistamiliónový národ, neměl potuchy. Ještě koncem čtyřicátých let se domníval, že Indie má malou hustotu obyvatelstva.C25) Skoro až do poslední chvíle odmítal věřit protože věděl o skutečné Indii tak málo - že předá-li britská vláda moc Kongresu, muslimové budou žádat oddělený stát. Ještě víc ohromoval jeho názor, že náboženský fanatismus, který byl rozšířen v zemi před devate­ náctým stoletím a znovu se oživil Gándhího vystoupením a po Amritsaru, mají v podstatě na svědomí Britové. Roku 1946 řekl Jacquesu Marcusovi: „Až Angličané odejdou, zmizí v Indii národnostní a náboženské problé­ my."^) Z poválečných indických voleb, kde Muslimská liga usilující o rozdělení země získala prakticky všechna křesla rezervovaná pro mohamedány, vyply­ nulo, že rozkol je nevyhnutelný a velká vlna násilí pravděpodobná. Předání moci mezi Brity a Indy se oficiálně prezentovalo jako vzorná ukázka státnické obratnosti. Ve skutečnosti se situace Britům prostě vymkla z rukou. Lord Mountbatten byl jmenován místokralem 20. února 1947 v době, kdy bylo

britské hospodářství na pokraji zhroucení; dostal od krále neomezenou plnou moc ^carte blanche") a měl dělat, co uzná za vhodné, jen když dodrží 27 konečný termín pro vyhlášení nezávislosti, jímž měl být červen 1948.( ) Masakrování však začalo ještě dřív, než přijel do Indie. Churchill zastával názor, že čtrnáct měsíců do řádného předání moci je lhůta nebezpečně dlouhá, neboť poskytuje extremistům obou stran příležitost, aby se zorga­ nizovali. Předešlý místokrál lord Wavell soudil, že by Británie měla předat sjednocenou zemi a přenechat Indům samotným rozhodnutí, zda ji chtějí rozdělit. Generál sir Francis Tuker, který připravoval plán pro eventuální rozdělení, tvrdil, že pokud by se předání mělo urychlit, zřízení dvou stá­ tů je nevyhnutelné. Mountbatten předání urychlil. Rozhodl se ve prospěch dělení už čtrnáct dní po příjezdu. Sir Cyril Radcliffe, který byl ve­ doucím výboru pro vytýčení hranic, musel rozhodovat sám, protože hindští a muslimští členové poroty se báli vzít odpovědnost na sebe. Výsledek se podobal parcelaci habsburského mocnářství v letech 1918-19: jednotící princip byl odstraněn a výsledek vyvolal víc problémů, než dokázal vyřešit. Indičtí vladaři byli ponecháni svému osudu. Na menši­ nové náboženské skupiny a klany se prostě zapomnělo. Nečistí páriové jako by neexistovali. Všechny skutečně obtížné situace - v Pandžábu, v Bengálsku, v Kašmíru, na severozápadní hranici, v Sindu a v Balúčistánu - se měly vyřešit samy. Mountbatten měl značné organizační nadání a dělal, co mohl. Jenže předávání a rozdělování země se změnilo v katastrofální zmatek, potupný konec dvěstěleté vysoce úspěšné vlády, který vyplynul z klamu a lži. Oběma směry prchalo pět až šest miliónů lidí, aby zachránili ho­ lý život. Ze západního Pandžábu se táhl například průvod vyděšených hindů a sikhů dlouhý sto kilometrů. Pohraniční jednotky čítaly 23.000 mužů a byly příliš slabé, než aby mohly zabránit krveprolití, a kromě toho se i samy účastnily zabíjení/ 28 ) K vraždění došlo dokonce i v jedinečném paláci anglického architekta Lutyense v Novém Dillí, kde přišlo o život mnoho muslimského personálu lady Mountbattenové; sama pomáhala odnášet mrtvoly do márnice. Gándhí, který to všechno způsobil, se jí vyznal: „Taková událost nemá v dějinách světa obdoby a já skláním hlavu vhanbě."( 2 9 ) Néhrú, který až dosud viděl v osvobozené Indii jen samé bloomsberryovce, řekl teď lady Ismayové: „Lidé přišli úplně o rozum 30 a chovají se hůř než zvířata."( ) Obětí se stal i sám Gándhí: byl zavražděn v lednu 1948 jedním z fana­ tiků, který se dočkal příležitosti. Kolik osob bylo zabito s ním, se nikdy nedovíme. Odhady té doby se pohybují mezi 1 až 2 milióny mrtvých. Později se uváděl počet 200.000 až 600.000. ( 31 ) Vyplývalo to však z všeobecné snahy událost ze strachu, aby se neopakovala, bagatelizovat a zapomenout. Ve svém domovském státě Kašmíru použil Néhrú vojska, aby zemi vnutil indickou

460

461

800 liber ročně a pohyboval se ve vybrané módní společnosti v Londýně a v lázních. Hlavním jeho zaměstnáním byla nuda. Dovolil svému otci, pra­ covitému alláhábádskému advokátovi, aby mu vybral manželku také bráhmanského náboženství z Kašmíru. Nikdy však neprojevil nejmenší touhu (jako Lenin) mít nějaké povolání, aby uživil rodinu. Jeho otec si stěžoval: Cožpak nemáš ani trochu kdy, aby ses věnoval těm ubohým kravám?...sklesly totiž na úroveň krav trestuhodnou nedbalostí z tvé strany i z mé - míním tvou matku, tvou manželku, tvé dítě a tvé sestry. Myslím, že člověk, který dokáže mořit hladem vlastní děti, svému národu mnoho neprospěje.' '

vládu, přestože většina tamějšího obyvatelstva byli muslimové, neboť vládce byl hind a muslimové byli „barbaři". V Hajdárábádu, kde byla většina hindů a vládce muslim, zásadu obrátil a rovněž použil vojska s odůvodněním, že „o osudu města nebudou rozhodovat šílenci".(32) Tak byl Kašmír, nejkrásnější indická provincie, násilně rozdělen a zůstává v tomto stavu dodnes. Také byla připravena půda pro dvě války mezi Indií a Pákistánem. Néhrú vládl v Indii sedmnáct let a založil parlamentní dynastii. Byl popu­ lární, ale mnoho nedokázal. Snažil se, aby indický parlament Lok Sabha fungoval, a věnoval mu hodně času. Byl však příliš autokratický, než aby umožnil skutečné uplatnění ministerského kabinetu: jeho vláda byla akcí jediného člověka - „Myslím, že můj odchod bude pro národ katastro­ fou," prohlásil samolibě/ 3 3 ) Tento názor sdílela většinou i cizina: „Největší osobnost v Asii", psal Walter Lippmann. „Kdyby neexistoval, museli bychom si ho vymyslet," vyjádřil se Dean Acheson. Christian Science Monitor ho povýšil na „světového titána". „Mr. Néhrú může bez vychloubám tvrdit, že Dillí je školou Asie," papouškoval Guardian. Adlai Stevenson soudil, že „Néhrú je jeden z mála smrtelníků, kteří mají právo na svatozář už zaživa."( 34 ) Osobně si Néhrú nebyl ani zdaleka tak jistý. „Je strašné pomyšle­ ní, že možná ztrácíme všechny hodnoty a propadáme se do špinavé oportunní politiky", napsal roku 1948. Prosadil zemědělskou reformu, která však prospěla jen několika bohatším rolníkům a zemědělské výnosy nezvýšila. Co se týče plánování, předpokládal, že „změní obraz země tak radikálně, že svět užasne". Ale nic takového se nestalo. V roce 1953 přiznal, že v ekono­ mice „ztratil naprosto kontakt". V jisté době mu dělalo dobře zahajovat provoz jedné nebo dvou vodních elektráren; později už ztratil o podobné příležitosti zájem. Generálnímu guvernérovi Radžagopáláčárimu napsal: „Fungujeme čím dál tím víc jako stará britská vláda, jenže méně efek­ tivně.'^ 35 ) Opravdu se zdá, že Néhrú vládnout nedovedl. Každý den strávil čtyři nebo pět hodin tím, že až osmi korespondentkám diktoval odpovědi na 2.000 stížností, jež mu Indové denně posílali/ 36 ) Ze všeho nejraději kázal na světovém fóru o mezinárodní morálce. V padesátých letech se stal protagonistou neobyčejně pokrytecké přetvářky. Doma si počínal jako nenasytný dravec. V roce 1952 zdolal pomocí vojska půlmiliónový domorodý kmen Naga - odstřelovat je kulomety z letadel však zakázal (!). Když obyvatelé portugalské Goy tvrdošíjně odmítali se vzbouřit a sjednotit s Indií, poslal na ně „dobrovolníky" a osvobodil je násilím. V zahraničí však plamennými slovy odsuzoval „imperalismus", kdykoli ho praktikoval Západ. Soudil, že Američané svým postupem v Koreji dokazují, že jsou „hysteričtější než jiné národy, snad kromě Bengálců" (kteří se vzájemně vyvražďovali ještě v padesátých letech). Anglo-fran-

couzský postup proti Egyptu v roce 1956 znamenal „obrácení běhu dějin, který nikdo z nás nemůže tolerovat". „Nedovedu si představit horší případ agrese.'/ 37 ) Pro komunistický svět však měl zcela jiné měřítko. Až do konce života považoval lživý spis manželů Webbových, kterému říkal „velké dílo", za posvátnou knihu o Rusku. Když roku 1955 Sovětský svaz navštívil, shledal, že obyvatelstvo je „šťastné, veselé...a dobře živené". Občanskou svobodu podle něho nikdo nepostrádal. Jeho celkový dojem byl, že „lidé jsou spokoje­ ni, každý má svou práci, a pokud si na něco stěžují, jsou to jen relativně nedůležité věci".( 3 8 ) Sovětský kolonialismus ho nikdy nezajímal ani v nejmenším a ani nepřipustil, že by něco takového mohlo existovat. Když cejlonský ministerský předseda sir John Kotewala kritizoval sovětský systém loutkových vlád ve východní Evropě, Néhrú se na něj vehementně obořil. Odmítl odsoudit sovětskou invazi Maďarska v roce 1956, prý pro „nedosta­ tek informací", a uklidňoval své svědomí bezvýznamnou soukromou stížností. ( 39 ) Maďarsku pochopitelně pomoci nemohl. Ale mohl před čínským vpádem a anexí zachránit Tibet, neboť nároky Číny byly čistě imperialistické. Mnoho Indů chtělo, aby podnikl nějakou akci, ale Néhrú nehnul prstem. Prohlašoval, že agresi je nutno chápat ve smyslu „čínské psychologie" a „s ohledem na dlouhé čínské utrpení"/ 4 0 ) Nevysvětlil, proč si Číňané museli odreagovavat své strádání na bezbranných Tibeťanech, jejichž prastará kultura byla rozdrcena jako krabička sirek a jejíž obyvatelé byli deportováni do centrální Číny a nahrazeni čínskými „osadníky". Argumenty, které používal na obranu Číny, byly stejné jako argumenty ve prospěch Hitlera v polovině třicátých let: Néhrú byl nejen poslední z indických místokrálů, ale též poslední zastánce politiky ústupků. V té době se snažil působit jako prostředník a uvést novou Čínu do mezinárodního společenství. Slunil se v přízni Čou En-lajova úlisného pochlebování („Vaše excelence toho ví o světě a Asii víc než já"). Zbožňoval mužného a militaristického Maa a byl zcela unesen jeho zaníceným, ale nic dobrého nevěštícím sousedem Ho Či Minem („výborný, upřímný, jemný a přívětivý"). V Číně „žasl nad fantasticky emocionální reakcí čínského 41 lidu" na svou návštěvu/ ) Zřejmě ho nenapadlo, že čínské a indické zájmy si zásadně odporují a že si vyvyšováním Číny na sebe plete mohutný bič. První trest přišel roku 1959, kdy Čína, jakmile od tohoto pandita dostala všechno, co chtěla, začala zarovnávat himalájské hranice a stavět vojenské silnice. Néhrú doplatil na své respektování čínských „práv" v Tibetu. Krize vyvrcholila v roce 1962, kdy byl uštvaný Néhrú oklamán přílišným opti­ mismem svých generálů, vmanipulován do války a na hlavu poražen. Došlo to tak daleko, že se ponížil a žádal Američany o okamžitou pomoc, poněvadž propadl panice a bál se, že Čína vysadiv Kalkatě parašutisty. Washington mu

462

463

vládu, přestože většina tamějšího obyvatelstva byli muslimové, neboť vládce byl hind a muslimové byli „barbaři". V Hajdárábádu, kde byla většina hindů a vládce muslim, zásadu obrátil a rovněž použil vojska s odůvodněním, že „o osudu města nebudou rozhodovat šílenci".(32) Tak byl Kašmír, nejkrásnější indická provincie, násilně rozdělen a zůstává v tomto stavu dodnes. Také byla připravena půda pro dvě války mezi Indií a Pákistánem. Néhrú vládl v Indii sedmnáct let a založil parlamentní dynastii. Byl popu­ lární, ale mnoho nedokázal. Snažil se, aby indický parlament Lok Sabha fungoval, a věnoval mu hodně času. Byl však příliš autokratický, než aby umožnil skutečné uplatnění ministerského kabinetu: jeho vláda byla akcí jediného člověka - „Myslím, že můj odchod bude pro národ katastro­ fou," prohlásil samolibě/ 3 3 ) Tento názor sdílela většinou i cizina: „Největší osobnost v Asii", psal Walter Lippmann. „Kdyby neexistoval, museli bychom si ho vymyslet," vyjádřil se Dean Acheson. Christian Science Monitor ho povýšil na „světového titána". „Mr. Néhrú může bez vychloubám tvrdit, že Dillí je školou Asie," papouškoval Guardian. Adlai Stevenson soudil, že „Néhrú je jeden z mála smrtelníků, kteří mají právo na svatozář už zaživa."( 34 ) Osobně si Néhrú nebyl ani zdaleka tak jistý. „Je strašné pomyšle­ ní, že možná ztrácíme všechny hodnoty a propadáme se do špinavé oportunní politiky", napsal roku 1948. Prosadil zemědělskou reformu, která však prospěla jen několika bohatším rolníkům a zemědělské výnosy nezvýšila. Co se týče plánování, předpokládal, že „změní obraz země tak radikálně, že svět užasne". Ale nic takového se nestalo. V roce 1953 přiznal, že v ekono­ mice „ztratil naprosto kontakt". V jisté době mu dělalo dobře zahajovat provoz jedné nebo dvou vodních elektráren; později už ztratil o podobné příležitosti zájem. Generálnímu guvernérovi Radžagopáláčárimu napsal: „Fungujeme čím dál tím víc jako stará britská vláda, jenže méně efek­ tivně.'^ 35 ) Opravdu se zdá, že Néhrú vládnout nedovedl. Každý den strávil čtyři nebo pět hodin tím, že až osmi korespondentkám diktoval odpovědi na 2.000 stížností, jež mu Indové denně posílali/ 36 ) Ze všeho nejraději kázal na světovém fóru o mezinárodní morálce. V padesátých letech se stal protagonistou neobyčejně pokrytecké přetvářky. Doma si počínal jako nenasytný dravec. V roce 1952 zdolal pomocí vojska půlmiliónový domorodý kmen Naga - odstřelovat je kulomety z letadel však zakázal (!). Když obyvatelé portugalské Goy tvrdošíjně odmítali se vzbouřit a sjednotit s Indií, poslal na ně „dobrovolníky" a osvobodil je násilím. V zahraničí však plamennými slovy odsuzoval „imperalismus", kdykoli ho praktikoval Západ. Soudil, že Američané svým postupem v Koreji dokazují, že jsou „hysteričtější než jiné národy, snad kromě Bengálců" (kteří se vzájemně vyvražďovali ještě v padesátých letech). Anglo-fran-

couzský postup proti Egyptu v roce 1956 znamenal „obrácení běhu dějin, který nikdo z nás nemůže tolerovat". „Nedovedu si představit horší případ agrese.'/ 37 ) Pro komunistický svět však měl zcela jiné měřítko. Až do konce života považoval lživý spis manželů Webbových, kterému říkal „velké dílo", za posvátnou knihu o Rusku. Když roku 1955 Sovětský svaz navštívil, shledal, že obyvatelstvo je „šťastné, veselé...a dobře živené". Občanskou svobodu podle něho nikdo nepostrádal. Jeho celkový dojem byl, že „lidé jsou spokoje­ ni, každý má svou práci, a pokud si na něco stěžují, jsou to jen relativně nedůležité věci".( 3 8 ) Sovětský kolonialismus ho nikdy nezajímal ani v nejmenším a ani nepřipustil, že by něco takového mohlo existovat. Když cejlonský ministerský předseda sir John Kotewala kritizoval sovětský systém loutkových vlád ve východní Evropě, Néhrú se na něj vehementně obořil. Odmítl odsoudit sovětskou invazi Maďarska v roce 1956, prý pro „nedosta­ tek informací", a uklidňoval své svědomí bezvýznamnou soukromou stížností. ( 39 ) Maďarsku pochopitelně pomoci nemohl. Ale mohl před čínským vpádem a anexí zachránit Tibet, neboť nároky Číny byly čistě imperialistické. Mnoho Indů chtělo, aby podnikl nějakou akci, ale Néhrú nehnul prstem. Prohlašoval, že agresi je nutno chápat ve smyslu „čínské psychologie" a „s ohledem na dlouhé čínské utrpení"/ 4 0 ) Nevysvětlil, proč si Číňané museli odreagovavat své strádání na bezbranných Tibeťanech, jejichž prastará kultura byla rozdrcena jako krabička sirek a jejíž obyvatelé byli deportováni do centrální Číny a nahrazeni čínskými „osadníky". Argumenty, které používal na obranu Číny, byly stejné jako argumenty ve prospěch Hitlera v polovině třicátých let: Néhrú byl nejen poslední z indických místokrálů, ale též poslední zastánce politiky ústupků. V té době se snažil působit jako prostředník a uvést novou Čínu do mezinárodního společenství. Slunil se v přízni Čou En-lajova úlisného pochlebování („Vaše excelence toho ví o světě a Asii víc než já"). Zbožňoval mužného a militaristického Maa a byl zcela unesen jeho zaníceným, ale nic dobrého nevěštícím sousedem Ho Či Minem („výborný, upřímný, jemný a přívětivý"). V Číně „žasl nad fantasticky emocionální reakcí čínského 41 lidu" na svou návštěvu/ ) Zřejmě ho nenapadlo, že čínské a indické zájmy si zásadně odporují a že si vyvyšováním Číny na sebe plete mohutný bič. První trest přišel roku 1959, kdy Čína, jakmile od tohoto pandita dostala všechno, co chtěla, začala zarovnávat himalájské hranice a stavět vojenské silnice. Néhrú doplatil na své respektování čínských „práv" v Tibetu. Krize vyvrcholila v roce 1962, kdy byl uštvaný Néhrú oklamán přílišným opti­ mismem svých generálů, vmanipulován do války a na hlavu poražen. Došlo to tak daleko, že se ponížil a žádal Američany o okamžitou pomoc, poněvadž propadl panice a bál se, že Čína vysadiv Kalkatě parašutisty. Washington mu

462

463

dal k dispozici „neokolonialistické" letouny C-130 a do Bengálského zálivu mu připlula na pomoc „imperialistická" sedmá flotila. Pak se ze záhadných důvodů čínský parní válec zastavil, Néhrú si utřel zpocené čelo a ochotně přijal americké rady a uzavřel příměří/ 4 2 ) Tou dobou však už byl starý a mnoho neznamenal. Až do poloviny padesátých let se však k němu upínaly naděje nové entity, kterou už tehdy pokrokoví francouzští novináři nazývali le tiers monde třetí svět. Tento pojem byl založen na slovním eskamotérství, na předpo­ kladu, že vymýšlením nových výrazů a frází lze změnit (a zlepšit) nevítaná a vzpurná fakta. Existoval první svět, Západ, se svým dravým kapitalismem; druhý svět totalitního socialismu s koncentračními tábory; oba měly škaredé arzenály hromadného ničení. Proč by nemohl vzniknout třetí svět, který by vzlétl jako pták fénix z popela starých říší, svobodný, mírumilovný, neutrál­ ní, pracovitý, očištěný jak od kapitalistických, tak od stalinských neřestí, skvící se občanskými ctnostmi, svět, který by dnes svým vlastním úsilím zachraňoval sama sebe a zítra svým příkladem třeba i celý svět? Jako v de­ vatenáctém století viděli idealisté v utlačovaném proletariátu pramen mravní dokonalosti - a budoucí proletářský stát jako utopii - tak právě i nyní koloniální minulost a barevná pleť se začaly pokládat za legitimaci, která opravňuje k nároku na mezinárodní respekt. Bývalý koloniální stát je poctivý a řádný a priori, už samotnou svou existencí a podstatou. A shromáždění takových států bude pak senátem moudrosti. Na popud indonéského prezidenta Sukarna se plán uskutečnil na afroasijské konferenci 18.-24. dubna 1955 v Bandungu. Zúčastnilo sejí třiadva­ cet nezávislých států z Asie a čtyři z Afriky, kromě toho Zlaté pobřeží a Súdán, které měly brzy získat samostatnost. Konference byla vyvrcholením Néhrúovy politické kariéry a využil jí jako skvělou příležitost, aby představil světu Čou En-laje. V řadě ostatních celebrit byli O Nu z Barmy, Norodom Sihanuk z Kambodže, Mohamed Ali z Pákistánu, Kwame Nkrumah, budoucí první černošský prezident v Africe, arcibiskup Makarios z Kypru, 43 černý kongresman Adam Clayton Powell a Velký muftí jeruzalémský/ ) Hlídalo je prý 1.700 tajných policistů. Někteří z přítomných později zosnovali vzájemné spiknutí a smrt; jiní skončili život v žaláři, v hanbě nebo ve vyhnanství. V té době se však třetí svět ještě veřejně neposkvrnil inva­ zemi, zabíráním cizího území, masovými vraždami a diktátorskou krutostí. Byl to ještě věk nevinnosti, kdy se naivně věřilo, že pouhá abstraktní moc čísel, či spíše slov, přetvoří svět. „Je to první interkontinentální konference barevných národů v dějinách lidstva," řekl Sukarno v úvodním proslovu. „Sestry a bratři! Naše doba je úžasně dynamická!... Národy a státy se probu­ dily ze staletého spánku!" Starý svět bělochů, kteří pustošili tuto planetu válkami, vymírá; nadchází lepší svět, který zlikviduje studenou válku

a zavede nové bratrství všech národů, ras a vyznání, neboť „všechna velká náboženství jsou zajedno v poselství vzájemné snášenlivosti". Barevné rasy zavedou novou morálku: „My, národy Asie a Afriky....jež počtem daleko pře­ sahují polovinu světového obyvatelstva, zorganizujeme tak zvané mravní násilí národů ve prospěch míru.'^ 4 4 ) Po těchto překvapivých frázích násle­ dovaly lukulské hody řečnického umění. Mezi posluchači, na které to učinilo hluboký dojem, byl i americký černošský spisovatel Richard Wright: „Mluví tady," prohlásil, „celé lidstvo."(45) Sukarno se výborně hodil za předsedu tohoto shromáždění. Nikdo nebyl lepším dokladem iluzí, politické religiozity a skryté vnitřní krutosti postkoloniálních vůdců. Holandská východní Indie byla kdysi sesazena do jednoho administrativního celku z tisíce ostrovů. Byla to říše sama o sobě. Do roku 1870 byla řízena podle zásad naprosté chamtivosti. Potom na popud velkého islámského učence C. Snoucka Huregronje byl zaveden pod jménem „morální politiky" jakýsi konglomerát poevropštění, „spolupráce" a snah vy­ tvořit místní domorodou elitu. C46) Úmysl byl možná dobrý, ale ve skutečnosti to byl jen obraz holandského nacionalismu; když se v třicátých letech objevil na scéně soupeř v podobě javánského nacionalismu, Holanďané nereagovali. Hnutí připravoval, jak se zdá, už od roku 1927 v internačních táborech pro domorodé agitátory v Horním Digulu na Nové Guineji Sukarno a jiní. ( 4 7 ) Byla to nevýrazná směs islámských, marxistických a evropských liberálních klišé, které však byly vyšperkovány zvučnou frazeologií. Ze všeho nejvíc byl Sukarno velký frázista své doby. Když byli Holanďané roku 1941 z oblasti vytlačeni, přešla je chuť vládnout. Roku 1945 začali přebírat moc jávští nacionalisté. Holanďané odešli a vzali s sebou 83% obyvatel smíšené rasy. Číňané pozbyli politického zastoupení a stali se čím dál tím pronásledo­ vanější menšinou. Nejavánská většina, převážně primitivní kmenová seskupení, se octla pod koloniální nadvládou jávské říše zvané Indonésie. Sukarno neměl o nic větší morální právo vládnout stomiliónové Indonésii než Néhrú Indii; spíš ještě menší. Postrádal administrativní schopnosti. Ale zato měl dar slova. Kdykoli se setkal s problémem, řešil ho frází. Pak tu frázi změnil v heslo, které provolávaly davy vycepovaných analfabetů. Vládl pomocí konsepsi, koncepcí. Jeho stranické kádry pomalovávaly budovy slogany jako „Koncepce prezidenta Sukarna splníme". Jeho první koncepcí v roce 1945 bylo pantja sila neboli pět základních zásad: nacionalismus, internacionalismus (humanitářství), demokracie, sociální blahobyt a víra 48 v Boha. Představovaly podstatu indonéského ducha/ ) Kabinet byl NASAKOM a sjednocoval tři hlavní proudy „revoluce": nasionalisme, agama (náboženství) akomunisme. Ústava byla dalším orwellovským akrony­ mem USDEK. Sukarnův politický manifest byl MANIPOL. Kabinetní koalice byla gotong-rojong, „vzájemná pomoc". Další pojmy byly musjawa-

464

465

dal k dispozici „neokolonialistické" letouny C-130 a do Bengálského zálivu mu připlula na pomoc „imperialistická" sedmá flotila. Pak se ze záhadných důvodů čínský parní válec zastavil, Néhrú si utřel zpocené čelo a ochotně přijal americké rady a uzavřel příměří/ 4 2 ) Tou dobou však už byl starý a mnoho neznamenal. Až do poloviny padesátých let se však k němu upínaly naděje nové entity, kterou už tehdy pokrokoví francouzští novináři nazývali le tiers monde třetí svět. Tento pojem byl založen na slovním eskamotérství, na předpo­ kladu, že vymýšlením nových výrazů a frází lze změnit (a zlepšit) nevítaná a vzpurná fakta. Existoval první svět, Západ, se svým dravým kapitalismem; druhý svět totalitního socialismu s koncentračními tábory; oba měly škaredé arzenály hromadného ničení. Proč by nemohl vzniknout třetí svět, který by vzlétl jako pták fénix z popela starých říší, svobodný, mírumilovný, neutrál­ ní, pracovitý, očištěný jak od kapitalistických, tak od stalinských neřestí, skvící se občanskými ctnostmi, svět, který by dnes svým vlastním úsilím zachraňoval sama sebe a zítra svým příkladem třeba i celý svět? Jako v de­ vatenáctém století viděli idealisté v utlačovaném proletariátu pramen mravní dokonalosti - a budoucí proletářský stát jako utopii - tak právě i nyní koloniální minulost a barevná pleť se začaly pokládat za legitimaci, která opravňuje k nároku na mezinárodní respekt. Bývalý koloniální stát je poctivý a řádný a priori, už samotnou svou existencí a podstatou. A shromáždění takových států bude pak senátem moudrosti. Na popud indonéského prezidenta Sukarna se plán uskutečnil na afroasijské konferenci 18.-24. dubna 1955 v Bandungu. Zúčastnilo sejí třiadva­ cet nezávislých států z Asie a čtyři z Afriky, kromě toho Zlaté pobřeží a Súdán, které měly brzy získat samostatnost. Konference byla vyvrcholením Néhrúovy politické kariéry a využil jí jako skvělou příležitost, aby představil světu Čou En-laje. V řadě ostatních celebrit byli O Nu z Barmy, Norodom Sihanuk z Kambodže, Mohamed Ali z Pákistánu, Kwame Nkrumah, budoucí první černošský prezident v Africe, arcibiskup Makarios z Kypru, 43 černý kongresman Adam Clayton Powell a Velký muftí jeruzalémský/ ) Hlídalo je prý 1.700 tajných policistů. Někteří z přítomných později zosnovali vzájemné spiknutí a smrt; jiní skončili život v žaláři, v hanbě nebo ve vyhnanství. V té době se však třetí svět ještě veřejně neposkvrnil inva­ zemi, zabíráním cizího území, masovými vraždami a diktátorskou krutostí. Byl to ještě věk nevinnosti, kdy se naivně věřilo, že pouhá abstraktní moc čísel, či spíše slov, přetvoří svět. „Je to první interkontinentální konference barevných národů v dějinách lidstva," řekl Sukarno v úvodním proslovu. „Sestry a bratři! Naše doba je úžasně dynamická!... Národy a státy se probu­ dily ze staletého spánku!" Starý svět bělochů, kteří pustošili tuto planetu válkami, vymírá; nadchází lepší svět, který zlikviduje studenou válku

a zavede nové bratrství všech národů, ras a vyznání, neboť „všechna velká náboženství jsou zajedno v poselství vzájemné snášenlivosti". Barevné rasy zavedou novou morálku: „My, národy Asie a Afriky....jež počtem daleko pře­ sahují polovinu světového obyvatelstva, zorganizujeme tak zvané mravní násilí národů ve prospěch míru.'^ 4 4 ) Po těchto překvapivých frázích násle­ dovaly lukulské hody řečnického umění. Mezi posluchači, na které to učinilo hluboký dojem, byl i americký černošský spisovatel Richard Wright: „Mluví tady," prohlásil, „celé lidstvo."(45) Sukarno se výborně hodil za předsedu tohoto shromáždění. Nikdo nebyl lepším dokladem iluzí, politické religiozity a skryté vnitřní krutosti postkoloniálních vůdců. Holandská východní Indie byla kdysi sesazena do jednoho administrativního celku z tisíce ostrovů. Byla to říše sama o sobě. Do roku 1870 byla řízena podle zásad naprosté chamtivosti. Potom na popud velkého islámského učence C. Snoucka Huregronje byl zaveden pod jménem „morální politiky" jakýsi konglomerát poevropštění, „spolupráce" a snah vy­ tvořit místní domorodou elitu. C46) Úmysl byl možná dobrý, ale ve skutečnosti to byl jen obraz holandského nacionalismu; když se v třicátých letech objevil na scéně soupeř v podobě javánského nacionalismu, Holanďané nereagovali. Hnutí připravoval, jak se zdá, už od roku 1927 v internačních táborech pro domorodé agitátory v Horním Digulu na Nové Guineji Sukarno a jiní. ( 4 7 ) Byla to nevýrazná směs islámských, marxistických a evropských liberálních klišé, které však byly vyšperkovány zvučnou frazeologií. Ze všeho nejvíc byl Sukarno velký frázista své doby. Když byli Holanďané roku 1941 z oblasti vytlačeni, přešla je chuť vládnout. Roku 1945 začali přebírat moc jávští nacionalisté. Holanďané odešli a vzali s sebou 83% obyvatel smíšené rasy. Číňané pozbyli politického zastoupení a stali se čím dál tím pronásledo­ vanější menšinou. Nejavánská většina, převážně primitivní kmenová seskupení, se octla pod koloniální nadvládou jávské říše zvané Indonésie. Sukarno neměl o nic větší morální právo vládnout stomiliónové Indonésii než Néhrú Indii; spíš ještě menší. Postrádal administrativní schopnosti. Ale zato měl dar slova. Kdykoli se setkal s problémem, řešil ho frází. Pak tu frázi změnil v heslo, které provolávaly davy vycepovaných analfabetů. Vládl pomocí konsepsi, koncepcí. Jeho stranické kádry pomalovávaly budovy slogany jako „Koncepce prezidenta Sukarna splníme". Jeho první koncepcí v roce 1945 bylo pantja sila neboli pět základních zásad: nacionalismus, internacionalismus (humanitářství), demokracie, sociální blahobyt a víra 48 v Boha. Představovaly podstatu indonéského ducha/ ) Kabinet byl NASAKOM a sjednocoval tři hlavní proudy „revoluce": nasionalisme, agama (náboženství) akomunisme. Ústava byla dalším orwellovským akrony­ mem USDEK. Sukarnův politický manifest byl MANIPOL. Kabinetní koalice byla gotong-rojong, „vzájemná pomoc". Další pojmy byly musjawa-

464

465

rah a mufakat, „rokování vedoucí k shodě názorů" a „funkční zastoupení" (nazýval tak korporatismus). Nespokojen s vládou stran, pronesl nad nimi „pohřební" řeč a zavedl takzvanou „řízenou demokracii" neboli demokrasi terpimpin. Ta zavedla „řízené hospodářství" neboli ekonomi terpimpin vyjadřující „indonéskou svébytnost", kepribadian indonesia. Cítil se povo­ lán převzít vedení neboli podle jeho slov „prezident Sukarno povolal občana Sukarna, aby vytvořil vládu".( 49 ) Když se mu v padesátých letech nahromadily vnitropolitické potíže, věnoval více času a slov zahraničním záležitostem. Mluvil o „svobodné a aktivní neutralitě", o rozporech mezi „starým zavedeným řádem" a „nově vznikajícími silami" a také o „ose Ďjakarta-Phnompenh-Peking-Pchjongjang". Neustále znepokojoval své čínské poddané. Napadal mezinárodní skautské hnutí. Jedna z jeho pouček byla, že „národ v každé době potřebuje nepřítele". Proto si vymyslel další koncepci „Velké Indonésie", jež znamena­ la expanzi do holandské Nové Guineje (kterou překřtil na Západní Irian), do Malajska, portugalského Timoru a do australských teritorií. K tomuto účelu vynalezl slovo „konfrontace" a inscenoval před budovami různých zastupi­ telských úřadů takzvané řízené demonstrace, kterým občas dovoloval propadat „přílišnému nadšení" (jako když v roce 1963 vypálily britské vyslanectví). Dav dostal pro každou příležitost příslušný akronymický (orwellovský) slogan. Pro neplechy a vandalství vůči zahraničním zastu­ pitelstvím to byl NEKOLIM (neokolonialismus, kolonialismus a imperialis­ mus). Když byla zastavena zahraniční pomoc nebo když byl kritizován ve Spojených národech, bylo to BERDIKARI neboli „stání na jedné noze". Rok 1962, kdy se zmocnil Západního Irianu, byl „rokem vítězství"; rok 1963, kdy se mu nepovedl útok na Malajsko, byl „rokem nebezpečného života". Toto poslední heslo tahun vivere /?erico/oso i jeho omletý stereotypní RESOPIM („revoluce, indonéský socialismus, přirozené vedení") jsou podivnou směsí holandských, indonéských, francouzských, italských a anglických slov (a myšlenek), jimiž se Sukarno snažil vyztužovat své vratké impérium.( 50 ) Žil-li kdy nějaký člověk ze zásady riskantně a nebezpečně, pak to byl mnohomluvný, hyperaktivní a rozkošnický Sukarno. V souladu se svou mno­ honárodnostní a mnohorasovou politikou si pořídil pozoruhodně různorodý harém manželek a milenek a prohluboval v tomto směru svůj průzkum při četných výletech do zahraničí. Čínská tajná policie ho filmovala v akci a za­ chovala tak jeho sexuální konsepsi pro budoucnost. Chruščov byl sice předem informován v tomto směru tajným hlášením Tassu, nicméně byl velmi pohoršen, když při své návštěvě v roce 1960 viděl prezidenta nenucené rozmlouvat s nahou ženou/ 5 1 ) V průběhu šedesátých let se však indonéské hospodářství octlo na pokraji zhroucení. Téměř úplné vyhlazení čínské menšiny rozložilo vnitřní maloobchodní síť. Na venkově hnily potra-

viny, města hladověla. Zmizely zahraniční investice. Kromě ropy, jejíž přiro­ zené zdroje nepřestaly fungovat, znárodněný průmysl pozvolna upadal do rukou hrabivých státních úředníků. Na podzim roku 1965 vzrostla zahraniční zadluženost na 2.400 miliónů dolarů a veškeré úvěry byly vyčerpány. Ani politická hesla už nepomáhala. Bezradný Sukarno proto, jak se zdá, umožnil nerušený průběh politického puče indonéské komunistické strany (PKI). K puči došlo v ranních hodinách 1. října 1965. Prvním úkolem bylo zlikvidovat vedení ozbrojených sil. Šéf štábu generál Abdul Jáni a dva další generálové byli zastřeleni namístě. Ministr obrany generál Nasution unikl přes zeď svého domu, ale jeho dcera byla zavražděna. Tři další generálové byli chyceni a rituálním způsobem umučeni k smrti ženami a dětmi indo­ néské komunistické strany: byly jim vyloupány oči a vyříznut genitál a jejich těla pak byla hozena do krokodýlí jámy Lubang BuadžaÁ52) Tyto události vyšetřoval později zvláštní vojenský tribunál, jehož obsáhlé protokoly nenechávají pochybnosti o komunistické vině.( 53 ). Puč, který si vysloužil jméno gestapu, však neuspěl. Moc převzal velitel strategických rezerv generál Suharto. Následovala strašlivá odplata. Vraždění začalo 8. října, kdy bylo vypáleno ústředí komunistické strany v Djakartě. Pomsta byla organizována kolektivně, aby měli všichni stejnou odpovědnost, a byla vyko­ nána na celých rodinách. Obětí mohlo být na 1 milión, úřední odhad je však 200.000 až 250.000.(54) Sukarno, který byl uvězněn ve svém paláci, opako­ vaně, ale bez úspěchu vyzýval k ukončení masakrů, neboť postižení byli většinou jeho stoupenci. Nikdo však na něj nedal a Sukarno v pozvolných politických mukách přicházel o jeden úřad za druhým. V každém stadiu postupné degradace ho opustila některá z jeho žen a nakonec mu zbyla jen jedna. Zemřel 21. června 1970 na ledvinovou chorobu, zapomenutý a oněmělý. Ale tohle všechno už je budoucnost. V Bandungu roku 1955 vládlo ještě všemocné slovo. Konference se zúčastnil též egyptský prezident Gamal Abdul Násir, fešák, který se sice teprve nedávno připojil k tomuto podvodnému podniku, ale který ovládal rétorické umění, když šlo o jeho vlastní prospěch, dokonale. Izrael, nepochybně jeden z afro-asijských států, nebyl zastoupen. Souvisí to s dlouhou a složitou historií, jež vznikla střetnutím dvou nej­ mocnějších a nejidiotštějších sil dvacátého století: nenasytné touhy po ropě a zla antisemitismu. Británie ovládla ropná pole na Středním východě roku 1908 a po ní Spojené státy roku 1924. V roce 1936 obhospodařovala 524 miliónů tun prokázaných ropných rezerv, Amerika 93 miliónů; v roce 1944 vyskočila tato čísla na 2.181 respektive 1.768 miliónů; a roku 1949 americká těžba pochá­ zející převážně z nejbohatších zdrojů v celé Saudské Arábii převýšila

466

467

rah a mufakat, „rokování vedoucí k shodě názorů" a „funkční zastoupení" (nazýval tak korporatismus). Nespokojen s vládou stran, pronesl nad nimi „pohřební" řeč a zavedl takzvanou „řízenou demokracii" neboli demokrasi terpimpin. Ta zavedla „řízené hospodářství" neboli ekonomi terpimpin vyjadřující „indonéskou svébytnost", kepribadian indonesia. Cítil se povo­ lán převzít vedení neboli podle jeho slov „prezident Sukarno povolal občana Sukarna, aby vytvořil vládu".( 49 ) Když se mu v padesátých letech nahromadily vnitropolitické potíže, věnoval více času a slov zahraničním záležitostem. Mluvil o „svobodné a aktivní neutralitě", o rozporech mezi „starým zavedeným řádem" a „nově vznikajícími silami" a také o „ose Ďjakarta-Phnompenh-Peking-Pchjongjang". Neustále znepokojoval své čínské poddané. Napadal mezinárodní skautské hnutí. Jedna z jeho pouček byla, že „národ v každé době potřebuje nepřítele". Proto si vymyslel další koncepci „Velké Indonésie", jež znamena­ la expanzi do holandské Nové Guineje (kterou překřtil na Západní Irian), do Malajska, portugalského Timoru a do australských teritorií. K tomuto účelu vynalezl slovo „konfrontace" a inscenoval před budovami různých zastupi­ telských úřadů takzvané řízené demonstrace, kterým občas dovoloval propadat „přílišnému nadšení" (jako když v roce 1963 vypálily britské vyslanectví). Dav dostal pro každou příležitost příslušný akronymický (orwellovský) slogan. Pro neplechy a vandalství vůči zahraničním zastu­ pitelstvím to byl NEKOLIM (neokolonialismus, kolonialismus a imperialis­ mus). Když byla zastavena zahraniční pomoc nebo když byl kritizován ve Spojených národech, bylo to BERDIKARI neboli „stání na jedné noze". Rok 1962, kdy se zmocnil Západního Irianu, byl „rokem vítězství"; rok 1963, kdy se mu nepovedl útok na Malajsko, byl „rokem nebezpečného života". Toto poslední heslo tahun vivere /?erico/oso i jeho omletý stereotypní RESOPIM („revoluce, indonéský socialismus, přirozené vedení") jsou podivnou směsí holandských, indonéských, francouzských, italských a anglických slov (a myšlenek), jimiž se Sukarno snažil vyztužovat své vratké impérium.( 50 ) Žil-li kdy nějaký člověk ze zásady riskantně a nebezpečně, pak to byl mnohomluvný, hyperaktivní a rozkošnický Sukarno. V souladu se svou mno­ honárodnostní a mnohorasovou politikou si pořídil pozoruhodně různorodý harém manželek a milenek a prohluboval v tomto směru svůj průzkum při četných výletech do zahraničí. Čínská tajná policie ho filmovala v akci a za­ chovala tak jeho sexuální konsepsi pro budoucnost. Chruščov byl sice předem informován v tomto směru tajným hlášením Tassu, nicméně byl velmi pohoršen, když při své návštěvě v roce 1960 viděl prezidenta nenucené rozmlouvat s nahou ženou/ 5 1 ) V průběhu šedesátých let se však indonéské hospodářství octlo na pokraji zhroucení. Téměř úplné vyhlazení čínské menšiny rozložilo vnitřní maloobchodní síť. Na venkově hnily potra-

viny, města hladověla. Zmizely zahraniční investice. Kromě ropy, jejíž přiro­ zené zdroje nepřestaly fungovat, znárodněný průmysl pozvolna upadal do rukou hrabivých státních úředníků. Na podzim roku 1965 vzrostla zahraniční zadluženost na 2.400 miliónů dolarů a veškeré úvěry byly vyčerpány. Ani politická hesla už nepomáhala. Bezradný Sukarno proto, jak se zdá, umožnil nerušený průběh politického puče indonéské komunistické strany (PKI). K puči došlo v ranních hodinách 1. října 1965. Prvním úkolem bylo zlikvidovat vedení ozbrojených sil. Šéf štábu generál Abdul Jáni a dva další generálové byli zastřeleni namístě. Ministr obrany generál Nasution unikl přes zeď svého domu, ale jeho dcera byla zavražděna. Tři další generálové byli chyceni a rituálním způsobem umučeni k smrti ženami a dětmi indo­ néské komunistické strany: byly jim vyloupány oči a vyříznut genitál a jejich těla pak byla hozena do krokodýlí jámy Lubang BuadžaÁ52) Tyto události vyšetřoval později zvláštní vojenský tribunál, jehož obsáhlé protokoly nenechávají pochybnosti o komunistické vině.( 53 ). Puč, který si vysloužil jméno gestapu, však neuspěl. Moc převzal velitel strategických rezerv generál Suharto. Následovala strašlivá odplata. Vraždění začalo 8. října, kdy bylo vypáleno ústředí komunistické strany v Djakartě. Pomsta byla organizována kolektivně, aby měli všichni stejnou odpovědnost, a byla vyko­ nána na celých rodinách. Obětí mohlo být na 1 milión, úřední odhad je však 200.000 až 250.000.(54) Sukarno, který byl uvězněn ve svém paláci, opako­ vaně, ale bez úspěchu vyzýval k ukončení masakrů, neboť postižení byli většinou jeho stoupenci. Nikdo však na něj nedal a Sukarno v pozvolných politických mukách přicházel o jeden úřad za druhým. V každém stadiu postupné degradace ho opustila některá z jeho žen a nakonec mu zbyla jen jedna. Zemřel 21. června 1970 na ledvinovou chorobu, zapomenutý a oněmělý. Ale tohle všechno už je budoucnost. V Bandungu roku 1955 vládlo ještě všemocné slovo. Konference se zúčastnil též egyptský prezident Gamal Abdul Násir, fešák, který se sice teprve nedávno připojil k tomuto podvodnému podniku, ale který ovládal rétorické umění, když šlo o jeho vlastní prospěch, dokonale. Izrael, nepochybně jeden z afro-asijských států, nebyl zastoupen. Souvisí to s dlouhou a složitou historií, jež vznikla střetnutím dvou nej­ mocnějších a nejidiotštějších sil dvacátého století: nenasytné touhy po ropě a zla antisemitismu. Británie ovládla ropná pole na Středním východě roku 1908 a po ní Spojené státy roku 1924. V roce 1936 obhospodařovala 524 miliónů tun prokázaných ropných rezerv, Amerika 93 miliónů; v roce 1944 vyskočila tato čísla na 2.181 respektive 1.768 miliónů; a roku 1949 americká těžba pochá­ zející převážně z nejbohatších zdrojů v celé Saudské Arábii převýšila

466

467

55

britskou/ ) Už začátkem čtyřicátých let se vědělo, že Střední východ má největší ropné rezervy na světě: „Těžiště světové ropné produkce," řekl roku 1944 Everett DeGolyer, ředitel americké naftové komise, „se pře­ souvá a pevně ustaluje v této oblasti." Současně se objevily první náznaky, že Amerika pravděpodobně vyčerpá domácí zdroje ropy - už v roce 1944 se její zásoby odhadovaly na pouhých čtrnáct let.( 56 ) O čtyři roky později oznámil ministr obrany Forrestal ropnému průmyslu: „Pokud nebudeme mít přístup k naftě na Středním východě, američtí výrobci automobilů budou muset přejít na konstrukci čtyřválcových motorů."( 5 7 ) Evropská závislost se zvětšovala mnohem rychleji. V době Bandungské konference stoupala spotřeba ropy o 13% ročně a podíl Středního východu vzrostl z 25% v roce 1938 na 50% v roce 1949 a nakonec na víc než 80%.( 58 ) Zvětšující se závislost amerického a evropského průmyslu na jediném zdroji ropy byla už sama o sobě na pováženou. Co se však ukázalo naprosto neřešitelným problémem, bylo sjednocení protichůdných nároků Ara­ bů a židů v Palestině. Balfourova deklarace z roku 1917 a zřízení „židovské národní domoviny" byl jeden z antedatovaných šeků, jež Británie podepsala, aby vyhrála první světovou válku. Slib mohl být pochopitelně splněn bez újmy Arabů, neboť neznamenal přímo založení sionistického státu - až na jednu kardinální chybu, které se Britové dopustili. Roku 1921 pověřili Nejvyšší muslimskou radu řízením náboženských záležitostí; a ustanovili Mohameda Amina al-Husseiniho, předáka největšího země­ dělského klanu v Palestině, nejvyšším sudím neboli muftím v Jeruzalémě. Byl to jeden z nejosudnějších kroků v dějinách dvacátého století. Rok předtím byl al-Husseini odsouzen k deseti letům nucených prací za podněcování krvavých protižidovských výtržností. Měl nevinné modré oči a mírné, téměř servilní vystupování, ale byl to profesionální vrah, který zasvětil celý život rasové nenávisti. Existuje jeho fotografie s Himmlerem: oba dva se na sebe mile usmívají; a pod obrázkem je dojemné věnování pana říšského vedoucího SS „Jeho Eminenci Velkému muftímu". Snímek byl pořízen roku 1943, kdy se „konečné řešení" rozjelo na plné obrátky. Ve své nenávisti k židům překonal muftí i Hitlera. Prováděl však ještě něco daleko zhoubnějšího než vybíjení židovských osadníků. Organizoval plánovité zneškodňování umírněných Arabů, kterých bylo v dvacátých letech v Palestině mnoho. Někteří dokonce vítali židovské osadníky s mo­ derními kultivačními metodami a prodávali jim půdu. Arabové i židé mohli žít společně v míru jako dva prosperující kolektivy. Muftí však našel v Emilovi Ghorím teroristického vůdce výjimečných schopností, jehož pře­ padové oddíly systematicky vyvražďovaly přední Araby umírněných názo­ rů - neboť většina muftího obětí byli Arabové - a ostatní umlčely. Koncem třicátých let přestaly - aspoň na veřejnosti - umírněné arabské názory

existovat. Arabské státy se sjednotily v extremismu, přesvědčily britské ministerstvo zahraničí, že přístup k ropným zdrojům je s dalším přistěhova­ lectvím židů neslučitelný; roku 1939 Bílý dokument také v podstatě židovskou imigraci zastavil a zrušil tak de fakto Balfourovu deklaraci: „Byl to sprostý věrolomný čin," řekl Churchill/ 5 9 ) Pak začaly v roce 1942 docházet první doložené zprávy o „konečném řešení". Nevyvolaly soucit, nýbrž strach. Amerika zpřísnila udělování víz. Její příklad následovalo sedm latinsko-amerických států a Turecko/ 6 0 ) V té době Chaim Weizmann stále ještě věřil, že je možné se s Británií dohodnout o obnovení židovské emigrace do Palestiny. V říjnu 1943 mu Churchill (za přítomnosti Atleeho jako zástupce labouristů) sdělil, že rozdělení je přija­ telné, a 4. listopadu 1944 Weizmannovi slíbil, že 1 až 1,5 miliónu židů mů­ že jet do Palestiny na dobu přes deset let.( 61 ) Churchill však byl v podstatě jediný sionista mezi vedoucími britskými politiky. Slibnější, protože konkrét­ ní a okamžitý, byl jeho zásah, kterým zorganizoval v britském vojsku nezávislou židovskou brigádu, jejíž členové nakonec vytvořili profesionální jádro židovské sebeobranné palestinské organizace Haganah, která se roku 1948 stala základem izraelské armády. V té době se Churchill stále ještě domníval, že Británie zvládne osud Palestiny. Ale ten se jí už začínal vymykat z rukou, a to z dvou hlavních příčin. První byl židovský terorismus. Zahájil ho Abraham Stern, polský žid, který se stal na univerzitě ve Florencii fašistou a zásadním odpůrcem všeho britského a později se snažil získat pro svou organizaci finanční podporu od nacistů přes francouzskou kolaborantskou vládu v Sýrii. V roce 1942 byl Stern zabit policií, ale jeho gang pokračoval v činnosti stejně jako mnohem větší teroristická skupina Irgůn, které od roku 1944 velel Menachem Begin. Byl to osudný vývoj, protože tehdy poprvé moderní propaganda použila leninských buněk a vyspělé techniky, aby vraždami dosáhla svých politických cílů. V dalších čtyřiceti letech se pak tyto metody praktikovaly po ce­ lém světě: je to rakovina moderní doby, která napadá přímo srdce lidstva. Churchill se svým neomylným darem dostávat se na kořen věcí varoval před tragédií, „jestliže naše sny o sionismu skončí v kouři vražednických pistolí a výsledkem naší práce pro budoucnost bude nový druh gangste­ rů hodných nacistického Německa". Weizmann slíbil, že se „židovský národ 62 vynasnaží ze všech sil vytnout toto zlo ze svého středu".( ) Haganah se také vskutku pokoušel zneškodnit jak Irgůn, tak Sternův gang. Ale když byly koncem války snahy židů dostat se do Palestiny čím dál tím zoufalejší, věnoval svou energii legitimnímu cíli napomáhat jejich ilegálnímu přistěho­ valectví. „Konečným řešením" antisemitismus neskončil. Tak například v polském městě Kielce 5. července 1946 domněnka, že se židé dopustili rituální vraždy nežidovských dětí, vyvolala srocení davu, který za mlčelivého

468

469

55

britskou/ ) Už začátkem čtyřicátých let se vědělo, že Střední východ má největší ropné rezervy na světě: „Těžiště světové ropné produkce," řekl roku 1944 Everett DeGolyer, ředitel americké naftové komise, „se pře­ souvá a pevně ustaluje v této oblasti." Současně se objevily první náznaky, že Amerika pravděpodobně vyčerpá domácí zdroje ropy - už v roce 1944 se její zásoby odhadovaly na pouhých čtrnáct let.( 56 ) O čtyři roky později oznámil ministr obrany Forrestal ropnému průmyslu: „Pokud nebudeme mít přístup k naftě na Středním východě, američtí výrobci automobilů budou muset přejít na konstrukci čtyřválcových motorů."( 5 7 ) Evropská závislost se zvětšovala mnohem rychleji. V době Bandungské konference stoupala spotřeba ropy o 13% ročně a podíl Středního východu vzrostl z 25% v roce 1938 na 50% v roce 1949 a nakonec na víc než 80%.( 58 ) Zvětšující se závislost amerického a evropského průmyslu na jediném zdroji ropy byla už sama o sobě na pováženou. Co se však ukázalo naprosto neřešitelným problémem, bylo sjednocení protichůdných nároků Ara­ bů a židů v Palestině. Balfourova deklarace z roku 1917 a zřízení „židovské národní domoviny" byl jeden z antedatovaných šeků, jež Británie podepsala, aby vyhrála první světovou válku. Slib mohl být pochopitelně splněn bez újmy Arabů, neboť neznamenal přímo založení sionistického státu - až na jednu kardinální chybu, které se Britové dopustili. Roku 1921 pověřili Nejvyšší muslimskou radu řízením náboženských záležitostí; a ustanovili Mohameda Amina al-Husseiniho, předáka největšího země­ dělského klanu v Palestině, nejvyšším sudím neboli muftím v Jeruzalémě. Byl to jeden z nejosudnějších kroků v dějinách dvacátého století. Rok předtím byl al-Husseini odsouzen k deseti letům nucených prací za podněcování krvavých protižidovských výtržností. Měl nevinné modré oči a mírné, téměř servilní vystupování, ale byl to profesionální vrah, který zasvětil celý život rasové nenávisti. Existuje jeho fotografie s Himmlerem: oba dva se na sebe mile usmívají; a pod obrázkem je dojemné věnování pana říšského vedoucího SS „Jeho Eminenci Velkému muftímu". Snímek byl pořízen roku 1943, kdy se „konečné řešení" rozjelo na plné obrátky. Ve své nenávisti k židům překonal muftí i Hitlera. Prováděl však ještě něco daleko zhoubnějšího než vybíjení židovských osadníků. Organizoval plánovité zneškodňování umírněných Arabů, kterých bylo v dvacátých letech v Palestině mnoho. Někteří dokonce vítali židovské osadníky s mo­ derními kultivačními metodami a prodávali jim půdu. Arabové i židé mohli žít společně v míru jako dva prosperující kolektivy. Muftí však našel v Emilovi Ghorím teroristického vůdce výjimečných schopností, jehož pře­ padové oddíly systematicky vyvražďovaly přední Araby umírněných názo­ rů - neboť většina muftího obětí byli Arabové - a ostatní umlčely. Koncem třicátých let přestaly - aspoň na veřejnosti - umírněné arabské názory

existovat. Arabské státy se sjednotily v extremismu, přesvědčily britské ministerstvo zahraničí, že přístup k ropným zdrojům je s dalším přistěhova­ lectvím židů neslučitelný; roku 1939 Bílý dokument také v podstatě židovskou imigraci zastavil a zrušil tak de fakto Balfourovu deklaraci: „Byl to sprostý věrolomný čin," řekl Churchill/ 5 9 ) Pak začaly v roce 1942 docházet první doložené zprávy o „konečném řešení". Nevyvolaly soucit, nýbrž strach. Amerika zpřísnila udělování víz. Její příklad následovalo sedm latinsko-amerických států a Turecko/ 6 0 ) V té době Chaim Weizmann stále ještě věřil, že je možné se s Británií dohodnout o obnovení židovské emigrace do Palestiny. V říjnu 1943 mu Churchill (za přítomnosti Atleeho jako zástupce labouristů) sdělil, že rozdělení je přija­ telné, a 4. listopadu 1944 Weizmannovi slíbil, že 1 až 1,5 miliónu židů mů­ že jet do Palestiny na dobu přes deset let.( 61 ) Churchill však byl v podstatě jediný sionista mezi vedoucími britskými politiky. Slibnější, protože konkrét­ ní a okamžitý, byl jeho zásah, kterým zorganizoval v britském vojsku nezávislou židovskou brigádu, jejíž členové nakonec vytvořili profesionální jádro židovské sebeobranné palestinské organizace Haganah, která se roku 1948 stala základem izraelské armády. V té době se Churchill stále ještě domníval, že Británie zvládne osud Palestiny. Ale ten se jí už začínal vymykat z rukou, a to z dvou hlavních příčin. První byl židovský terorismus. Zahájil ho Abraham Stern, polský žid, který se stal na univerzitě ve Florencii fašistou a zásadním odpůrcem všeho britského a později se snažil získat pro svou organizaci finanční podporu od nacistů přes francouzskou kolaborantskou vládu v Sýrii. V roce 1942 byl Stern zabit policií, ale jeho gang pokračoval v činnosti stejně jako mnohem větší teroristická skupina Irgůn, které od roku 1944 velel Menachem Begin. Byl to osudný vývoj, protože tehdy poprvé moderní propaganda použila leninských buněk a vyspělé techniky, aby vraždami dosáhla svých politických cílů. V dalších čtyřiceti letech se pak tyto metody praktikovaly po ce­ lém světě: je to rakovina moderní doby, která napadá přímo srdce lidstva. Churchill se svým neomylným darem dostávat se na kořen věcí varoval před tragédií, „jestliže naše sny o sionismu skončí v kouři vražednických pistolí a výsledkem naší práce pro budoucnost bude nový druh gangste­ rů hodných nacistického Německa". Weizmann slíbil, že se „židovský národ 62 vynasnaží ze všech sil vytnout toto zlo ze svého středu".( ) Haganah se také vskutku pokoušel zneškodnit jak Irgůn, tak Sternův gang. Ale když byly koncem války snahy židů dostat se do Palestiny čím dál tím zoufalejší, věnoval svou energii legitimnímu cíli napomáhat jejich ilegálnímu přistěho­ valectví. „Konečným řešením" antisemitismus neskončil. Tak například v polském městě Kielce 5. července 1946 domněnka, že se židé dopustili rituální vraždy nežidovských dětí, vyvolala srocení davu, který za mlčelivého

468

469

souhlasu komunistické policie a armády ubil k smrti 40 židů/ 6 3 ) Tento inci­ dent a mnoho dalších jejich útěk jen urychlilo. Ježto byl Haganah zaneprázdněn jinými úkoly, gangy podněcované fana­ tickými živly v americkém tisku, si dovolovaly čím dál tím víc. Typické jsou věty, které napsala Ruth Gruberová v New York Post o palestinské policii: Tito muži, kteří odmítli bojovat proti svým přátelům nacistům, přijali s nadšením myšlenku, že budou útočit na Izraelce. Chodí po ulicích Jeruzaléma a Tel Avivu, měst zbudovaných židovským národem, a zpívají Horst Wessel Lied. Pochodují mezi lidmi na tržištích a zdraví Heil Hitler S > 22.července 1946 vyhodil Irgůn do povětří hlavní jeruzalémský ho­ tel U krále Davida, přičemž přišlo o život 41 Arabů, 28 Britů, 17 Izrael­ ců a 5 jiných státních příslušníků. Část hotelu používala britská vláda jako kanceláře a Begin tvrdil, že účelem atentátu bylo zničit její tajný archiv. V tom případě však, jak zdůraznil Haganah, mohla bomba vybuchnout mimo úřední hodiny. Begin tvrdil, že dali varování; to však dostala telefonní ústředna dvě minuty před výbuchem, a zatímco to hlásila řediteli hotelu, bomba explodovala/ 65 ) Tento zločin se stal typickým příkladem teroristické­ ho násilí příštích desetiletí. Novou techniku přirozeně první napodobili arabští teroristé. Pozdější Organizace pro osvobození Palestiny je pouze nemanželským dítětem Irgunu. Židovský terorismus se neblaze projevil i v jiném ohledu. 30. července 1947 byli uneseni a chladnokrevně zavražděni dva britští seržanti a jejich mrtvoly byly nastraženy, jako by se stali oběťmi výbuchu. Židovská novi­ nářská agentura to nazvala „podlou vraždou dvou nevinných lidí bandou 66 zločinců"/ ) V Manchesteru, Liverpoolu, Glasgowě a Londýně došlo k protižidovským demonstracím; v Derby byla vypálena synagoga. Násled­ kem právě této události, která však nebyla ojedinělá, se začala šířit v britské armádě protižidovská nálada. Jako v Indii, ani v Palestině nebyla britská opatření příliš přísná. Ze statistik vyplývá, že od srpna 1945 do 18. září 1947 tu přišlo o život (nepočítáme-li mrtvé v hotelu U krále Davida) 141 Britů, 44 Arabů a 25 židovských neteroristů; kromě toho bylo zabito v přestřelkách 37 židovských teroristů, ale jen 7 jich bylo popraveno (dva 67 spáchali sebevraždu ve vězení)/ ) Britští vojáci věděli, že jsou posuzováni nespravedlivě. Proto když došlo k evakuaci, důstojníci i mužstvo se tajně dohodli s Araby a předali jim zbraně, stanoviště a zásoby. Vojenské následky byly velmi vážné. Židovský terorismus připravil izraelský stát v podstatě o Staré město jeruzalémské a západní břeh Jordánu, které byly získány zpět až v roce 1967, a to ještě nelegální cestou. Terorismus vedl k tomu, že si Británie jako Pilát umyla nad palestinským problémem ruce. Ernest Bevin, který měl od roku 1945 funkci ministra zahraničí, se projevoval jako staromódní antisemitský příslušník dělnické

třídy, ale nebyl zlý. Na labouristickém sjezdu roku 1946 řekl, že Amerika navrhuje dalších 100.000 vystěhovalců do Palestiny „z těch nejprostších důvodů - nechtějí mít v New Yorku tolik židů"/ 6 8 ) Terorismus způsobil, že zahořkl. Soudil, že stáhne-li Británie své jednotky z Palestiny, budou pobiti všichni Izraelci, a že britští vojáci jsou vražděni těmi, jejichž život chrání. Začátkem roku 1947 už toho však měl dost. Palivová krize zvrátila rovnováhu ve prospěch urychleného odsunu. 14. února - v stejnou dobu se Atlee rozhodl odejít z Indie a předat odpovědnost za Řecko a Turecko Američanům Bevin pozval židovské vůdce do své kanceláře a sdělil jim, že problém předkládá Spojeným národům. Nebyl elektrický proud, pouze svíčky, a Bevin zažertoval: „Svíčky nepotřebujeme, máme tu Izraelce, ti si na to posvítí.'/ 69 ) Druhým faktorem byl vliv Ameriky. V roce 1941 navštívil Ben Gurion Spojené státy a „poznal sílu tamějšího pětimiliónového židovského oby­ vatelstva"/ 70 ) Tam si poprvé uvědomil, že s pomocí amerických židů lze uskutečnit sionistické představy v hodně blízké budoucnosti, a v tomto smyslu působil také na Weizmanna. Zda bylo správné změnit pojem židovské národní domoviny na stát, je stále ještě sporné. Weizmann byl natolik velkomyslný, že uznával, že na to Arabové těžce doplatí. Anglo­ americké vyšetřující komisi zřízené po válce řekl, že nejde o volbu mezi právem a bezprávím, nýbrž mezi větší a menší nespravedlností. Ben Gurion zastával deterministický názor: „Historie rozhodla, že se máme vrátit do své vlasti a založit tam znovu izraelský stát.'/ 7 1 ) Znělo to, jako by promluvil Lenin nebo Hitler. Dějiny nejsou osoba a o ničem nerozhodují. Rozhodují lidé. Je pravda, že už za války získali američtí židé značné společenské sebevědomí a politický vliv právě svým počtem, bohatstvím a schopnostmi. Bezprostředně po válce se stali nejlépe organizovanou a nejvýznamnější zájmovou skupinou v americkém parlamentě. Dokázala, že dovede usměrnit volby v politicky nerozhodných státech jako New York, Illinois a Pennsylvania. Roosevelt měl dosti širokou politickou základnu, takže si mohl dovolit nebrat jejich tlak na vědomí. S charakteristickou lehko­ myslností se projevil jako antisionista, když se po návratu z Jalty krátce setkal s králem Saudské Arábie: „Hovořil jsem s Ibn Saudem pouhých pět minut," prohlásil v Kongresu, „a dověděl jsem se o celém problému víc, než kdybych 72 si s ním vyměnil několik desítek dopisů."( ) Silně sionisticky zaměřený prezidentův spolupracovník David Niles dosvědčuje: „Velmi pochybuji, zda by se izraelský stát uskutečnil, kdyby byl Roosevelt naživu.'/ 73 ) Truman byl politicky mnohem slabší. Věděl, že má-li vyhrát v roce 1948 volby, musí získat židovské hlasy. Byl také přesvědčeným sionistou a nedůvěřoval „mládencům v proužkovaných kalhotách" na ministerstvu zahraničí/ 7 4 ) Nakonec

470

471

souhlasu komunistické policie a armády ubil k smrti 40 židů/ 6 3 ) Tento inci­ dent a mnoho dalších jejich útěk jen urychlilo. Ježto byl Haganah zaneprázdněn jinými úkoly, gangy podněcované fana­ tickými živly v americkém tisku, si dovolovaly čím dál tím víc. Typické jsou věty, které napsala Ruth Gruberová v New York Post o palestinské policii: Tito muži, kteří odmítli bojovat proti svým přátelům nacistům, přijali s nadšením myšlenku, že budou útočit na Izraelce. Chodí po ulicích Jeruzaléma a Tel Avivu, měst zbudovaných židovským národem, a zpívají Horst Wessel Lied. Pochodují mezi lidmi na tržištích a zdraví Heil Hitler S > 22.července 1946 vyhodil Irgůn do povětří hlavní jeruzalémský ho­ tel U krále Davida, přičemž přišlo o život 41 Arabů, 28 Britů, 17 Izrael­ ců a 5 jiných státních příslušníků. Část hotelu používala britská vláda jako kanceláře a Begin tvrdil, že účelem atentátu bylo zničit její tajný archiv. V tom případě však, jak zdůraznil Haganah, mohla bomba vybuchnout mimo úřední hodiny. Begin tvrdil, že dali varování; to však dostala telefonní ústředna dvě minuty před výbuchem, a zatímco to hlásila řediteli hotelu, bomba explodovala/ 65 ) Tento zločin se stal typickým příkladem teroristické­ ho násilí příštích desetiletí. Novou techniku přirozeně první napodobili arabští teroristé. Pozdější Organizace pro osvobození Palestiny je pouze nemanželským dítětem Irgunu. Židovský terorismus se neblaze projevil i v jiném ohledu. 30. července 1947 byli uneseni a chladnokrevně zavražděni dva britští seržanti a jejich mrtvoly byly nastraženy, jako by se stali oběťmi výbuchu. Židovská novi­ nářská agentura to nazvala „podlou vraždou dvou nevinných lidí bandou 66 zločinců"/ ) V Manchesteru, Liverpoolu, Glasgowě a Londýně došlo k protižidovským demonstracím; v Derby byla vypálena synagoga. Násled­ kem právě této události, která však nebyla ojedinělá, se začala šířit v britské armádě protižidovská nálada. Jako v Indii, ani v Palestině nebyla britská opatření příliš přísná. Ze statistik vyplývá, že od srpna 1945 do 18. září 1947 tu přišlo o život (nepočítáme-li mrtvé v hotelu U krále Davida) 141 Britů, 44 Arabů a 25 židovských neteroristů; kromě toho bylo zabito v přestřelkách 37 židovských teroristů, ale jen 7 jich bylo popraveno (dva 67 spáchali sebevraždu ve vězení)/ ) Britští vojáci věděli, že jsou posuzováni nespravedlivě. Proto když došlo k evakuaci, důstojníci i mužstvo se tajně dohodli s Araby a předali jim zbraně, stanoviště a zásoby. Vojenské následky byly velmi vážné. Židovský terorismus připravil izraelský stát v podstatě o Staré město jeruzalémské a západní břeh Jordánu, které byly získány zpět až v roce 1967, a to ještě nelegální cestou. Terorismus vedl k tomu, že si Británie jako Pilát umyla nad palestinským problémem ruce. Ernest Bevin, který měl od roku 1945 funkci ministra zahraničí, se projevoval jako staromódní antisemitský příslušník dělnické

třídy, ale nebyl zlý. Na labouristickém sjezdu roku 1946 řekl, že Amerika navrhuje dalších 100.000 vystěhovalců do Palestiny „z těch nejprostších důvodů - nechtějí mít v New Yorku tolik židů"/ 6 8 ) Terorismus způsobil, že zahořkl. Soudil, že stáhne-li Británie své jednotky z Palestiny, budou pobiti všichni Izraelci, a že britští vojáci jsou vražděni těmi, jejichž život chrání. Začátkem roku 1947 už toho však měl dost. Palivová krize zvrátila rovnováhu ve prospěch urychleného odsunu. 14. února - v stejnou dobu se Atlee rozhodl odejít z Indie a předat odpovědnost za Řecko a Turecko Američanům Bevin pozval židovské vůdce do své kanceláře a sdělil jim, že problém předkládá Spojeným národům. Nebyl elektrický proud, pouze svíčky, a Bevin zažertoval: „Svíčky nepotřebujeme, máme tu Izraelce, ti si na to posvítí.'/ 69 ) Druhým faktorem byl vliv Ameriky. V roce 1941 navštívil Ben Gurion Spojené státy a „poznal sílu tamějšího pětimiliónového židovského oby­ vatelstva"/ 70 ) Tam si poprvé uvědomil, že s pomocí amerických židů lze uskutečnit sionistické představy v hodně blízké budoucnosti, a v tomto smyslu působil také na Weizmanna. Zda bylo správné změnit pojem židovské národní domoviny na stát, je stále ještě sporné. Weizmann byl natolik velkomyslný, že uznával, že na to Arabové těžce doplatí. Anglo­ americké vyšetřující komisi zřízené po válce řekl, že nejde o volbu mezi právem a bezprávím, nýbrž mezi větší a menší nespravedlností. Ben Gurion zastával deterministický názor: „Historie rozhodla, že se máme vrátit do své vlasti a založit tam znovu izraelský stát.'/ 7 1 ) Znělo to, jako by promluvil Lenin nebo Hitler. Dějiny nejsou osoba a o ničem nerozhodují. Rozhodují lidé. Je pravda, že už za války získali američtí židé značné společenské sebevědomí a politický vliv právě svým počtem, bohatstvím a schopnostmi. Bezprostředně po válce se stali nejlépe organizovanou a nejvýznamnější zájmovou skupinou v americkém parlamentě. Dokázala, že dovede usměrnit volby v politicky nerozhodných státech jako New York, Illinois a Pennsylvania. Roosevelt měl dosti širokou politickou základnu, takže si mohl dovolit nebrat jejich tlak na vědomí. S charakteristickou lehko­ myslností se projevil jako antisionista, když se po návratu z Jalty krátce setkal s králem Saudské Arábie: „Hovořil jsem s Ibn Saudem pouhých pět minut," prohlásil v Kongresu, „a dověděl jsem se o celém problému víc, než kdybych 72 si s ním vyměnil několik desítek dopisů."( ) Silně sionisticky zaměřený prezidentův spolupracovník David Niles dosvědčuje: „Velmi pochybuji, zda by se izraelský stát uskutečnil, kdyby byl Roosevelt naživu.'/ 73 ) Truman byl politicky mnohem slabší. Věděl, že má-li vyhrát v roce 1948 volby, musí získat židovské hlasy. Byl také přesvědčeným sionistou a nedůvěřoval „mládencům v proužkovaných kalhotách" na ministerstvu zahraničí/ 7 4 ) Nakonec

470

471

právě on prosadil ve Spojených národech rozdělení Palestiny (29. listopadu 1947) a uznal nový izraelský stát, který Ben Gurion vyhlásil v květnu následu­ jícího roku. Zvedla se silná vlna orlporu. Zástupce koncernu Cal-Tex Max Thornburg v souvislosti s naftařskými zájmy napsal, že „Truman donutil Spojené národy, aby přijaly rasová a náboženská měřítka za základ své politiky, a tím „zničil prestiž Ameriky" a „víru Arabů v její ideály"/ 7 5 ) Státní department prorokoval, že to špatně dopadne. Ministr obrany Forestall byl zděšen: „Žádné skupině v této zemi," vyjádřil se nevraživě o židovském nátlaku, „by nemělo být dovoleno ovlivňovat naši politiku tam, kde to může ohrozit národní bezpečnost.'/ 76 ) Je velmi pravděpodobné, že kdyby krize nastala o rok později, kdy se už studená válka rozjela na plné obrátky, antisionistické tlaky na Trumana by byly převládly. Podpora Izraele v letech 1947-8 byl poslední idealistický luxus, který si Američané dovolili, než nastoupila reálná politika globální konfrontace. Tytéž časové souřadnice se projevily v Rusku. Sovětský svaz napomáhal sionismu, aby narušil postavení Británie na Středním východě. Nejenže uznal Izrael jako nový stát, ale ještě nadto, aby posílil boje a z nich plynoucí chaos, nařídil Československu, aby mu prodávalo zbraně.( 77 ) K těmto okolnostem by bývalo nedošlo o rok později, kdy se už oba protivníci studené války snažili získat spojence. Izraelský stát se uskutečnil pouze díky trhlině v časovém kontinuu. Proto představa, že Izrael je dílem imperialismu, je nejen nesprávná, ale přímý opak pravdy. Všude na Západě ministerstva zahraničí, ministerstva obrany i velcí podnikatelé byli proti sionismu. Dokonce i Francouzi poslali Izraeli zbraně jen proto, aby se pomstili Britům, kteří je „připravili" o Sýrii. Haganah měl sice zpočátku 21.000 mužů, ale v podstatě žádné zbraně, obrněné jednotky nebo letadla. Přežití izraelského státu umožnilo na příkaz Moskvy komunistické Československo, které pro dopravu zbraní do Tel Avivu předělalo celé vojenské letiště.( 78 ) Skoro všichni předpokládali, že Izrael bude zlikvidován. Bylo tam 10.000 egyptských vojáků, 4.500 vojáků Jordánské arabské ligy, 7.000 Syřanů, 3.000 Iráčanů, 3.000 Libanonců a kromě toho „Arabská osvobozovací armáda" složená z Palestin­ ců. Proto také Arabové odmítli dělení navržené Spojenými národy, které 2 Izraeli poskytovalo pouze 14.000 km převážně v Negevské poušti. Sionisté návrh přes veškeré jeho nevýhody přijali (byl by tím vznikl stát s 538.000 Izraelci a 397.000 Araby) a tím dali najevo, že jsou ochotni se podřídit ustanovením mezinárodního práva. Arabové zvolili násilí. Byl to hrdinský boj v malém. Zúčastnilo se ho jako trojské války mnoho slavných osobností: generál Neguib, plukovník Násir, Hakim Amir, Jigal Allon, Moše Dajan. Hlavní příčinou arabského neúspěchu byla nenávist mezi jejich polním velitelem Fawzi al-Qawukdži a muftím s jeho příšernou

rodinou. Muftí obvinil Qawukdžiho, že je „britským špiónem, že se opíjí 79 a běhá za ženskými"/ ) Iráčané a Syřané postrádali palestinské mapy. Arabská vojska měla většinou dobrou výzbroj, ale špatný výcvik až na Jordánce, ale jordánský král Abdulláh chtěl pouze starou část Jeruzaléma, a tu dostal. Nijak netoužil po zřízení arabského státu v Palestině v čele s muftím. Při tajném setkání řekl Goldě Meirové: „Oba máme společného nepřítele - a tím je muftí.'/ 80 ) S odstupem času je dnes jasné, že jedinou nadějí Ara­ bů byl zdrcující úspěch v prvních dnech války. Tu jim však Ben Gurion odňal preventivním úderem v dubnu 1948, který byl nejdůležitějším roz­ hodnutím jeho života a který mu umožnily dodávky československých komu­ nistických zbraní/ 8 1 ) Potom se už i přes krušná období moc Izraele neustále vzmáhala: v prosinci 1948 měl řádně vyzbrojenou armádu o 100.000 mužích a jeho obranyschopnost stoupala až do osmdesátých let. Založením izraelského státu skončil definitivně evropský antisemitismus kromě případů za železnou oponou. Vznikl však problém arabských utečenců, který byl dílem extremistů na obou stranách. V roce 1918, kdy se poprvé začala praktikovat Balfourova deklarace, tvořili Arabové 98% pale­ stinského obyvatelstva a v roce 1947, kdy propukla krize, 65%. V té době mohli mít Arabové svůj nezávislý stát a významný podíl na správě Izraele. Jenže muftí a jeho přepadové oddíly už tenkrát vykonali své. Když se 14. října 1947 setkal Azzam Pasa, generální tajemník Arabské ligy, v Londýně s židovským vyjednavačem Abbou Ebanem, bylo mu zcela otevřeně řečeno, že čas rozumných dohod už minul: „přijme-li rozdělení Palestiny, zaplatí to životem hned v prvních hodinách po návratu do Káhiry"/ 8 2 ) Je to klasický případ zla vyvolaného politickými vraždami. Sám Azzam, než došlo ke skutečnému bojovému střetnutí, mluvil do rozhlasu jazykem 83 hrůzy: „Bude to vyhlazovací válka a obrovský masakr.'/ ) Ještě než se začalo bojovat, asi 30.000 převážně zámožných Arabů opustilo dočasně Palestinu v naději na vítězný návrat. Byli mezi nimi i správní úředníci a soudci. Bez řádně fungující administrativy, která by je ochraňovala, uprchlo také mnoho chudých Arabů. Než Izrael obsadil Haifu, vystěhovalo se odtud 20.000 Arabů a zbývajících 50.000 odešlo později přes izraelské výzvy, aby zůstali. Jinde nařídila Arabská liga Arabům, aby zůstali tam, kde jsou; izraelské tvrzení, že za odchod vystěhovalců jsou odpovědny vlády arabských států, nelze dokázat/ 8 4 ) Jednou z hlavních příčin hromadného odchodu nepochybně bylo strašlivé vraždění, kterého se hned na počátku války 9. dubna 1948 dopustil Irgún ve vesnici Deir Jassin. Bylo tam pobito asi 250 mužů, žen a dětí. Před provedením tohoto zvěrstva prohlásil mluvčí Irgůnu: „Hodláme útočit, vítězit a podržet dobytá území, dokud se celá Pa­ lestina a Zajordánsko nestane součástí většího židovského státu.... Doufáme,

472

473

právě on prosadil ve Spojených národech rozdělení Palestiny (29. listopadu 1947) a uznal nový izraelský stát, který Ben Gurion vyhlásil v květnu následu­ jícího roku. Zvedla se silná vlna orlporu. Zástupce koncernu Cal-Tex Max Thornburg v souvislosti s naftařskými zájmy napsal, že „Truman donutil Spojené národy, aby přijaly rasová a náboženská měřítka za základ své politiky, a tím „zničil prestiž Ameriky" a „víru Arabů v její ideály"/ 7 5 ) Státní department prorokoval, že to špatně dopadne. Ministr obrany Forestall byl zděšen: „Žádné skupině v této zemi," vyjádřil se nevraživě o židovském nátlaku, „by nemělo být dovoleno ovlivňovat naši politiku tam, kde to může ohrozit národní bezpečnost.'/ 76 ) Je velmi pravděpodobné, že kdyby krize nastala o rok později, kdy se už studená válka rozjela na plné obrátky, antisionistické tlaky na Trumana by byly převládly. Podpora Izraele v letech 1947-8 byl poslední idealistický luxus, který si Američané dovolili, než nastoupila reálná politika globální konfrontace. Tytéž časové souřadnice se projevily v Rusku. Sovětský svaz napomáhal sionismu, aby narušil postavení Británie na Středním východě. Nejenže uznal Izrael jako nový stát, ale ještě nadto, aby posílil boje a z nich plynoucí chaos, nařídil Československu, aby mu prodávalo zbraně.( 77 ) K těmto okolnostem by bývalo nedošlo o rok později, kdy se už oba protivníci studené války snažili získat spojence. Izraelský stát se uskutečnil pouze díky trhlině v časovém kontinuu. Proto představa, že Izrael je dílem imperialismu, je nejen nesprávná, ale přímý opak pravdy. Všude na Západě ministerstva zahraničí, ministerstva obrany i velcí podnikatelé byli proti sionismu. Dokonce i Francouzi poslali Izraeli zbraně jen proto, aby se pomstili Britům, kteří je „připravili" o Sýrii. Haganah měl sice zpočátku 21.000 mužů, ale v podstatě žádné zbraně, obrněné jednotky nebo letadla. Přežití izraelského státu umožnilo na příkaz Moskvy komunistické Československo, které pro dopravu zbraní do Tel Avivu předělalo celé vojenské letiště.( 78 ) Skoro všichni předpokládali, že Izrael bude zlikvidován. Bylo tam 10.000 egyptských vojáků, 4.500 vojáků Jordánské arabské ligy, 7.000 Syřanů, 3.000 Iráčanů, 3.000 Libanonců a kromě toho „Arabská osvobozovací armáda" složená z Palestin­ ců. Proto také Arabové odmítli dělení navržené Spojenými národy, které 2 Izraeli poskytovalo pouze 14.000 km převážně v Negevské poušti. Sionisté návrh přes veškeré jeho nevýhody přijali (byl by tím vznikl stát s 538.000 Izraelci a 397.000 Araby) a tím dali najevo, že jsou ochotni se podřídit ustanovením mezinárodního práva. Arabové zvolili násilí. Byl to hrdinský boj v malém. Zúčastnilo se ho jako trojské války mnoho slavných osobností: generál Neguib, plukovník Násir, Hakim Amir, Jigal Allon, Moše Dajan. Hlavní příčinou arabského neúspěchu byla nenávist mezi jejich polním velitelem Fawzi al-Qawukdži a muftím s jeho příšernou

rodinou. Muftí obvinil Qawukdžiho, že je „britským špiónem, že se opíjí 79 a běhá za ženskými"/ ) Iráčané a Syřané postrádali palestinské mapy. Arabská vojska měla většinou dobrou výzbroj, ale špatný výcvik až na Jordánce, ale jordánský král Abdulláh chtěl pouze starou část Jeruzaléma, a tu dostal. Nijak netoužil po zřízení arabského státu v Palestině v čele s muftím. Při tajném setkání řekl Goldě Meirové: „Oba máme společného nepřítele - a tím je muftí.'/ 80 ) S odstupem času je dnes jasné, že jedinou nadějí Ara­ bů byl zdrcující úspěch v prvních dnech války. Tu jim však Ben Gurion odňal preventivním úderem v dubnu 1948, který byl nejdůležitějším roz­ hodnutím jeho života a který mu umožnily dodávky československých komu­ nistických zbraní/ 8 1 ) Potom se už i přes krušná období moc Izraele neustále vzmáhala: v prosinci 1948 měl řádně vyzbrojenou armádu o 100.000 mužích a jeho obranyschopnost stoupala až do osmdesátých let. Založením izraelského státu skončil definitivně evropský antisemitismus kromě případů za železnou oponou. Vznikl však problém arabských utečenců, který byl dílem extremistů na obou stranách. V roce 1918, kdy se poprvé začala praktikovat Balfourova deklarace, tvořili Arabové 98% pale­ stinského obyvatelstva a v roce 1947, kdy propukla krize, 65%. V té době mohli mít Arabové svůj nezávislý stát a významný podíl na správě Izraele. Jenže muftí a jeho přepadové oddíly už tenkrát vykonali své. Když se 14. října 1947 setkal Azzam Pasa, generální tajemník Arabské ligy, v Londýně s židovským vyjednavačem Abbou Ebanem, bylo mu zcela otevřeně řečeno, že čas rozumných dohod už minul: „přijme-li rozdělení Palestiny, zaplatí to životem hned v prvních hodinách po návratu do Káhiry"/ 8 2 ) Je to klasický případ zla vyvolaného politickými vraždami. Sám Azzam, než došlo ke skutečnému bojovému střetnutí, mluvil do rozhlasu jazykem 83 hrůzy: „Bude to vyhlazovací válka a obrovský masakr.'/ ) Ještě než se začalo bojovat, asi 30.000 převážně zámožných Arabů opustilo dočasně Palestinu v naději na vítězný návrat. Byli mezi nimi i správní úředníci a soudci. Bez řádně fungující administrativy, která by je ochraňovala, uprchlo také mnoho chudých Arabů. Než Izrael obsadil Haifu, vystěhovalo se odtud 20.000 Arabů a zbývajících 50.000 odešlo později přes izraelské výzvy, aby zůstali. Jinde nařídila Arabská liga Arabům, aby zůstali tam, kde jsou; izraelské tvrzení, že za odchod vystěhovalců jsou odpovědny vlády arabských států, nelze dokázat/ 8 4 ) Jednou z hlavních příčin hromadného odchodu nepochybně bylo strašlivé vraždění, kterého se hned na počátku války 9. dubna 1948 dopustil Irgún ve vesnici Deir Jassin. Bylo tam pobito asi 250 mužů, žen a dětí. Před provedením tohoto zvěrstva prohlásil mluvčí Irgůnu: „Hodláme útočit, vítězit a podržet dobytá území, dokud se celá Pa­ lestina a Zajordánsko nestane součástí většího židovského státu.... Doufáme,

472

473

že v budoucnosti zdokonalíme své metody, abychom mohli ušetřit ženy a děti.'/ 8 5 ) Jednotky Irgúnu byly vyloučeny z izraelské armády během červno­ vého příměří uprostřed bojů; a byli to právě řádní vojáci Haganahu, kteří přes všechny své praktické vedlejší cíle vytvořili a zachránili Izrael. Ale škody se nedaly odčinit. Když se rozptýlil dým, ukázalo se, že arabských uprchlíků je přes půl miliónu (Spojené národy uvádějí číslo 650.000, Izrael 538.000)/ 86 ) Jako odveta bylo v letech 1948-57 donuceno uprchnout z deseti arabských zemí 567.000 židů/ 8 7 ) Skoro všichni odešli do Izraele a do roku 1960 tam získali nový domov. Totéž se mohlo udělat i pro arabské utečence už po řecko-tureckých sporech v letech 1918-23, neboť počet uprchlíků byl na obou stranách přibližně stejný. Místo toho je arabské státy držely raději v táborech, kde původní vystěhovala nebo jejich děti zůstaly jako živý důvod pro znovudobytí Palestiny a ospravedlnění dalších válečných konfliktů v roce 1956, 1967 a 1973. Za předpokladu, že by byl transjordánský král Abdulláh ochoten ke kompromisu, mohl být arabsko-izraelský spor rychle urovnán. Abdulláh měl největší historický nárok stát se mluvčím arabské strany. Jenže jeho země měla jen 300.000 původních obyvatel a příjem menší než 1,200.000 liber ročně. Byli to právě Britové, kteří navrhli Arabům ve snaze podpořit jejich válečné úsilí, aby utvořili Ligu; a poněvadž Arabové řídili válku z Káhiry a Egypt byl v celé oblasti největší zemí, stala se Arabská liga v podstatě institucí egyptskou a káhirskou. Proto vedl celou smečku proti Izraeli Egypt. Bylo to paradoxní a zároveň tragické, neboť z geografického hlediska jsou Egypt a Izrael přirozenými spojenci; a byli jimi už od starověku. „Čistí" hedžázští Arabové jako Abdulláh nepovažovali Egypťany vůbec za Araby; Abdulláh o nich mluvil jako o chudých, ubohých a zaostalých Afričanech. Zejména ale pohrdal jejich plejbojským králem Farukem: kdykoli se o něm zmínil před svými návštěvníky, plivl do rohu svého koberci vystlaného stanu/ 8 8 ) Egypťané se zas naopak považovali za dědice nejstarší civili­ zace světa a za přirozené vůdce arabského světa: Faruk snil o Egyptě jako o autoritářském muslimském státě, který pozvolna pohltí všechny Araby a dokonce i všechny mohamedány. Proto ztotožnil dlouhodobé tažení proti Izraeli s dobrým jménem Egypta a s jeho aspiracemi hrát v celé oblasti vedoucí úlohu. Z těchto v podstatě nezodpovědných a lehkovážných před­ stav vyplynula tragédie, v níž se stal Egypt úhlavním nepřítelem Izraele na čtvrt století. Nejistotu ještě zvyšovala rostoucí nechuť Británie hrát v tomto sporu úlohu nadřazeného rozhodčího. Už v říjnu 1946 se rozhodla stáhnout většinu svých vojáků ze Středního východu do východní Afriky, přičemž by Simonstown u Kapského města nahradil velkou námořní základnu v Alexandrii. Atleeovi nebyli arabští představitelé sympatičtí: „Musím říci,

že o vládnoucí třídě jsem měl velmi špatné mínění."( 8 9 ) Zmatky v Palestině znechutily Britům ještě víc než indický debakl jakoukoli představu o odpovědnosti z titulu bývalého impéria. Otřáslo to i Churchillem: „Je to prostě peklo," řekl v roce 1948 Weizmannovi, „a já se tím už nebudu zabývat... a musím to pokud možná pustit z hlavy.'/ 90 ) Ale to byl jenom začátek. Farukův pohoršlivě luxusní životní styl a zkorumpovanost jeho režimu (porážku roku 1948 zavinila údajně úplatkářská aféra se zbraněmi) vyvolávaly čím dál tím větší nespokojenost, která vyvrcholila, když si vzal novou manželku, princeznu Narrimanovou, učinil ji královnou a odjel s ní během ramadánu 1951 za velkého zájmu novinářů na svatební cestu. Aby nějak zaujal veřejné mínění, vypověděl 8. října jednostranně anglo-egyptskou smlouvu. Začátkem následujícího roku zahájil partyzánskou válku proti zóně podél Suezského průplavu, kde měli Britové obrovskou vojenskou základnu: 38 vojenských táborů a 10 letišť schopných pojmout 41 divizí a 38 leteckých eskader. Monarchům starého stylu se nevyplácí pouštět na scénu dav. 26. ledna tento dav ovládl Káhiru a vraždil Evropany, židy a bohaté lidi všech národností. Mladí důstojníci, kteří těžce snášeli vrchní velení ve válce proti Izraeli, teď našli východisko. O šest měsíců později Výbor svobodných důstojníků vystěhoval Faruka na jachtu naloženou jeho celo­ životní sbírkou suvenýrů a pornografií. Hybnou silou hnutí byl plukovník Gamal Abdul Násir, který brzy odsunul stranou známého generála Mohameda Neguiba nastrčeného zpočátku jen jako pouhá zkušební figura. Násir byl syn poštovního úředníka a dcery ob­ chodníka s uhlím. Začal s radikálními ideály. Za katastrofy roku 1948 řekl izraelskému štábnímu důstojníkovi, že Izraelcům závidí socialistický systém zemědělských kibuců, které jsou pravým opakem egyptského ne­ osobního majetnictví půdy. V této době dával vinu Britům, nikoli Izraeli: „Vmanévrovali nás do této války. Co je nám do Palestiny? Byl to všechno jen britský uskok, aby odvrátili pozornost od okupace Egypta.'/ 91 ) Jeho Filozofie revoluce byla jalová směs marxistických klišé, západního liberalismu a islá­ mu: nabubřelé rétorické žvanění. Násir byl typický představitel bandungské generace: zdatný řečník, ale nic víc. Jako Sukarno dokázal výborně vymýšlet hesla a názvy: často měnil jméno strany, kterou založil, i názvy chvatně slepených arabských organizací, které dával dohromady. Nejlépe se vyznal v ovlivňování davů. Jeho bombastické řečnění platilo zejména na studenty a káhirské masy dokázal vybičovat tak, že provolávaly hesla zcela podle jeho přání, i když je měnil ze dne na den/ 9 2 ) Když se domohl moci, tato moc ho zkazila. Jako Sukarno rozpustil poli­ tické strany. Zřídil lidové soudy a nahromadil 3.000 politických vězňů. Stále udržoval jistý stupeň teroru. Bylo to prý „nutné". Egypt byl chudou zemí s rychle rostoucím počtem obyvatelstva (40 miliónů v sedmdesátých

474

475

že v budoucnosti zdokonalíme své metody, abychom mohli ušetřit ženy a děti.'/ 8 5 ) Jednotky Irgúnu byly vyloučeny z izraelské armády během červno­ vého příměří uprostřed bojů; a byli to právě řádní vojáci Haganahu, kteří přes všechny své praktické vedlejší cíle vytvořili a zachránili Izrael. Ale škody se nedaly odčinit. Když se rozptýlil dým, ukázalo se, že arabských uprchlíků je přes půl miliónu (Spojené národy uvádějí číslo 650.000, Izrael 538.000)/ 86 ) Jako odveta bylo v letech 1948-57 donuceno uprchnout z deseti arabských zemí 567.000 židů/ 8 7 ) Skoro všichni odešli do Izraele a do roku 1960 tam získali nový domov. Totéž se mohlo udělat i pro arabské utečence už po řecko-tureckých sporech v letech 1918-23, neboť počet uprchlíků byl na obou stranách přibližně stejný. Místo toho je arabské státy držely raději v táborech, kde původní vystěhovala nebo jejich děti zůstaly jako živý důvod pro znovudobytí Palestiny a ospravedlnění dalších válečných konfliktů v roce 1956, 1967 a 1973. Za předpokladu, že by byl transjordánský král Abdulláh ochoten ke kompromisu, mohl být arabsko-izraelský spor rychle urovnán. Abdulláh měl největší historický nárok stát se mluvčím arabské strany. Jenže jeho země měla jen 300.000 původních obyvatel a příjem menší než 1,200.000 liber ročně. Byli to právě Britové, kteří navrhli Arabům ve snaze podpořit jejich válečné úsilí, aby utvořili Ligu; a poněvadž Arabové řídili válku z Káhiry a Egypt byl v celé oblasti největší zemí, stala se Arabská liga v podstatě institucí egyptskou a káhirskou. Proto vedl celou smečku proti Izraeli Egypt. Bylo to paradoxní a zároveň tragické, neboť z geografického hlediska jsou Egypt a Izrael přirozenými spojenci; a byli jimi už od starověku. „Čistí" hedžázští Arabové jako Abdulláh nepovažovali Egypťany vůbec za Araby; Abdulláh o nich mluvil jako o chudých, ubohých a zaostalých Afričanech. Zejména ale pohrdal jejich plejbojským králem Farukem: kdykoli se o něm zmínil před svými návštěvníky, plivl do rohu svého koberci vystlaného stanu/ 8 8 ) Egypťané se zas naopak považovali za dědice nejstarší civili­ zace světa a za přirozené vůdce arabského světa: Faruk snil o Egyptě jako o autoritářském muslimském státě, který pozvolna pohltí všechny Araby a dokonce i všechny mohamedány. Proto ztotožnil dlouhodobé tažení proti Izraeli s dobrým jménem Egypta a s jeho aspiracemi hrát v celé oblasti vedoucí úlohu. Z těchto v podstatě nezodpovědných a lehkovážných před­ stav vyplynula tragédie, v níž se stal Egypt úhlavním nepřítelem Izraele na čtvrt století. Nejistotu ještě zvyšovala rostoucí nechuť Británie hrát v tomto sporu úlohu nadřazeného rozhodčího. Už v říjnu 1946 se rozhodla stáhnout většinu svých vojáků ze Středního východu do východní Afriky, přičemž by Simonstown u Kapského města nahradil velkou námořní základnu v Alexandrii. Atleeovi nebyli arabští představitelé sympatičtí: „Musím říci,

že o vládnoucí třídě jsem měl velmi špatné mínění."( 8 9 ) Zmatky v Palestině znechutily Britům ještě víc než indický debakl jakoukoli představu o odpovědnosti z titulu bývalého impéria. Otřáslo to i Churchillem: „Je to prostě peklo," řekl v roce 1948 Weizmannovi, „a já se tím už nebudu zabývat... a musím to pokud možná pustit z hlavy.'/ 90 ) Ale to byl jenom začátek. Farukův pohoršlivě luxusní životní styl a zkorumpovanost jeho režimu (porážku roku 1948 zavinila údajně úplatkářská aféra se zbraněmi) vyvolávaly čím dál tím větší nespokojenost, která vyvrcholila, když si vzal novou manželku, princeznu Narrimanovou, učinil ji královnou a odjel s ní během ramadánu 1951 za velkého zájmu novinářů na svatební cestu. Aby nějak zaujal veřejné mínění, vypověděl 8. října jednostranně anglo-egyptskou smlouvu. Začátkem následujícího roku zahájil partyzánskou válku proti zóně podél Suezského průplavu, kde měli Britové obrovskou vojenskou základnu: 38 vojenských táborů a 10 letišť schopných pojmout 41 divizí a 38 leteckých eskader. Monarchům starého stylu se nevyplácí pouštět na scénu dav. 26. ledna tento dav ovládl Káhiru a vraždil Evropany, židy a bohaté lidi všech národností. Mladí důstojníci, kteří těžce snášeli vrchní velení ve válce proti Izraeli, teď našli východisko. O šest měsíců později Výbor svobodných důstojníků vystěhoval Faruka na jachtu naloženou jeho celo­ životní sbírkou suvenýrů a pornografií. Hybnou silou hnutí byl plukovník Gamal Abdul Násir, který brzy odsunul stranou známého generála Mohameda Neguiba nastrčeného zpočátku jen jako pouhá zkušební figura. Násir byl syn poštovního úředníka a dcery ob­ chodníka s uhlím. Začal s radikálními ideály. Za katastrofy roku 1948 řekl izraelskému štábnímu důstojníkovi, že Izraelcům závidí socialistický systém zemědělských kibuců, které jsou pravým opakem egyptského ne­ osobního majetnictví půdy. V této době dával vinu Britům, nikoli Izraeli: „Vmanévrovali nás do této války. Co je nám do Palestiny? Byl to všechno jen britský uskok, aby odvrátili pozornost od okupace Egypta.'/ 91 ) Jeho Filozofie revoluce byla jalová směs marxistických klišé, západního liberalismu a islá­ mu: nabubřelé rétorické žvanění. Násir byl typický představitel bandungské generace: zdatný řečník, ale nic víc. Jako Sukarno dokázal výborně vymýšlet hesla a názvy: často měnil jméno strany, kterou založil, i názvy chvatně slepených arabských organizací, které dával dohromady. Nejlépe se vyznal v ovlivňování davů. Jeho bombastické řečnění platilo zejména na studenty a káhirské masy dokázal vybičovat tak, že provolávaly hesla zcela podle jeho přání, i když je měnil ze dne na den/ 9 2 ) Když se domohl moci, tato moc ho zkazila. Jako Sukarno rozpustil poli­ tické strany. Zřídil lidové soudy a nahromadil 3.000 politických vězňů. Stále udržoval jistý stupeň teroru. Bylo to prý „nutné". Egypt byl chudou zemí s rychle rostoucím počtem obyvatelstva (40 miliónů v sedmdesátých

474

475

letech) a s menší plochou obdělavatelné půdy než Belgie. V Násirově filozo­ fii nešlo o to jak vytvořit bohatství. Myšlenky, jež propagoval, je spíš odčerpávaly. Takže teror nestačil. Jako Sukarno potřeboval vnějšího nepří­ tele; a raději hned několik. Jehc vláda byla řadou ohlušujících zahraničních krizí, které měly zakrýt smutné ticho domácí bídy. Nejprve zesílil nápor na suezskou základnu. Jenže Britové souhlasili, že se odstěhují a nechají tam pouze jednotky pro obsluhu a údržbu průplavu. Dohoda byla podepsána 27. července 1954 a vyhověla Násirovi téměř ve všech jeho požadavcích. Když ji poslanci obhajovali v Dolní sněmovně, Churchill tam seděl s hlavou skloněnou. Pak se Násir vrhl na Súdán s cílem učinit ho egyptským satelitem. Súdán se však vymkl z jeho spárů a začal bojovat o nezávislost. Jako u jiných mladých nacionalistických politiků dovršila Násirovu zkázu Bandungská konference. Proč by měl v potu tváře plnit nevděčný úkol živit a šatit chudou zemi, když mu kynula sláva na mezinárodním fóru? Bandung otevřel Násirovi oči: uvědomil si, jakou skvělou příležitost pos­ kytuje doba obratnému propagandistovi, který dovede ovlivňovat veřejné mínění, zvláště když bude ochoten vsadit na antikolonialistickou kartu. A takovou kartu držel v ruce už dlouho: Židé! Izrael se dal přece náramně snadno vyložit jako pokus o všeobecné imperialistické spiknutí. Azzam Pasa vymyslel příslušnou mytologii už 16. července 1948. Arabové prohráli vinou Západu: „Anglie a Amerika sledovaly každý jejich pokus opatřit si zbraně a vší silou mu zabraňovaly, kdežto Izraeli v téže době cílevědomě a energicky zajišťovaly přísun vojska i válečného materiálu."( 9 3 ) Proto po Bandungské konferenci Násir své dřívější pojetí obrátil. Snažil se vybudovat koalici „protiimperialistických" arabských států, zvrátit rozhodnutí z roku 1948 a vytvořit pak arabský superstát, který by sám kormidloval. Studená válka mu přišla vhod. Jako součást taktiky zadržování budovaly Británie a Amerika spojenecké svazky na Středním východě s Tureckem, Íránem a Pákistánem. Říkalo se tomu „severní pás". Proti vůli Američa­ nů chtěla Británie spojit toto seskupení s vlastním systémem arabských zá­ kaznických států, zejména Iráku a Jordánská. Anthony Eden, který nakonec vystřídal Churchilla jako ministerský předseda, chtěl zpevnit britské bortící se vědem v této oblasti s americkou pomocí. Nový ruský režim Nikity Chruščova ve snaze napravit Stalinovy omyly z roku 1948 viděl v Násirově vládě příležitost přeskočit severní pásmo a vytvořit vlastní klientské státy. Rusové nabídli Násirovi, že podpoří jeho protiizraelskou koalici obrovskými dodávkami zbraní ze zemí za železnou oponou na úvěr. Takže se dostali jedním skokem za hradbu i do obchodního vztahu s militantním státníkem třetího světa. Násir nezapomněl na druhé ponaučení Bandungské konference: neangažovat se v politických blocích. Šlo mu spíš o to, aby poštval Východ

a Západ proti sobě. To znamenalo jednat s oběma a nepatřit nikomu. Podle bandungské filozofie měly nové národy vytvořit co nejdřív vlastní průmyslové základny a stát se tak nezávislými na „imperialismu". Pokud jsou peníze, je skutečně snazší a rychlejší - a samozřejmě také mnohem honosnější - vybudovat ocelárnu než zvýšit zemědělskou výrobu. Násir se vrátil z Bandungu rozhodnut, že urychlí stavbu mamutí přehrady na Nilu u Asuánu, která poskytne elektřinu pro industrializaci a zvláštní vodní zásoby na zavlažování, čímž se zvýší úrodná půda o 25%.( 94 ). Jenže přehra­ da předpokládala půjčku světové banky ve výši 200 miliónů dolarů, převážně z Ameriky. Celý projekt narážel na řadu ekonomických a ekolo­ gických námitek, které se nakonec ukázaly plně oprávněné - přehrada, ' kterou Rusové dokončili v roce 1970, se zasloužila hlavně o zvýšení nezaměstnanosti a pokles zemědělské produktivity. V každém případě Američané po dlouhém váhání plán zamítli 19. července 1956. To byla rána, kterou Násirův rizikový režim nemohl přejít mlčením. Pomstil se znárodněním anglo-francouzského Suezského průplavu. Suezská krize v letech 1956-7 patří k těm směšnohrdinským událostem, které jako Habeš v roce 1935 jsou spíš dokladem dějinného vývoje, než aby ho samy určovaly. Úpadek Británie jako světové velmoci byl patrně nevyhnu­ telný. Už poválečné události naznačovaly, že vůle vládnout v podstatě neexistuje. Znovu také došlo, jakoby za trest, k relativnímu poklesu průmys­ lovému, jak ukázala hospodářská krize na podzim roku 1955. Sir Anthony Eden, jenž tak dlouho čekal v Churchillově stínu, nebyl státníkem, který by dokázal napravit prohranou hru. Byl nervózní, popudlivý, často nemocný a měl neblahý sklon zaměňovat relativní důležitost událostí. V třicátých letech považoval jeden čas Mussoliniho za nebezpečnějšího než Hitlera. Teď zas měl utkvělou představu, že se Británie musí prosadit na Středním východě nezávisle na Americe, a v Násirovi viděl druhého Duceho. „Nikdy jsem nepřirovnával Násira k Hitlerovi," napsal Eisenhowerovi, „ale paralela s Mussolinim, myslím, sedí."( 95 ) To ovšem byl špatný způsob hry. Násir potřeboval a vyžadoval drama. Nejlepší metoda jak ho zkrotit byla lhostejnost. Tuto taktiku si vybral Eisenhower zejména také proto, že nastáva­ ly volby, a „mír" představoval vždycky nejlepší cestu k srdcím amerických občanů. Potíž však byla v tom, že Eden potřeboval drama sám. Jeho první funkční rok, kdy vystoupil z Churchillova stínu, byl pro Brity zklamáním. Byl kritizován, zejména vlastní stranou, že „nemá smysl pro pevnou politickou linii". Daily Telegraph napsal: „Ministerský předseda má jedno oblíbené gesto. Když chce něco zdůraznit, zatne pěst a udeří do dlaně druhé ruky. Ale plesknutí je slyšet zřídka." Považovalo se pak za doklad Edenovy neschopnosti, že se ho mohl tento žertík vážně dotknout, takže prý dokonce „trapně a nahlas zaklel"^ 96 ) Však on jim ukáže, zač je toho loket!

476

477

letech) a s menší plochou obdělavatelné půdy než Belgie. V Násirově filozo­ fii nešlo o to jak vytvořit bohatství. Myšlenky, jež propagoval, je spíš odčerpávaly. Takže teror nestačil. Jako Sukarno potřeboval vnějšího nepří­ tele; a raději hned několik. Jehc vláda byla řadou ohlušujících zahraničních krizí, které měly zakrýt smutné ticho domácí bídy. Nejprve zesílil nápor na suezskou základnu. Jenže Britové souhlasili, že se odstěhují a nechají tam pouze jednotky pro obsluhu a údržbu průplavu. Dohoda byla podepsána 27. července 1954 a vyhověla Násirovi téměř ve všech jeho požadavcích. Když ji poslanci obhajovali v Dolní sněmovně, Churchill tam seděl s hlavou skloněnou. Pak se Násir vrhl na Súdán s cílem učinit ho egyptským satelitem. Súdán se však vymkl z jeho spárů a začal bojovat o nezávislost. Jako u jiných mladých nacionalistických politiků dovršila Násirovu zkázu Bandungská konference. Proč by měl v potu tváře plnit nevděčný úkol živit a šatit chudou zemi, když mu kynula sláva na mezinárodním fóru? Bandung otevřel Násirovi oči: uvědomil si, jakou skvělou příležitost pos­ kytuje doba obratnému propagandistovi, který dovede ovlivňovat veřejné mínění, zvláště když bude ochoten vsadit na antikolonialistickou kartu. A takovou kartu držel v ruce už dlouho: Židé! Izrael se dal přece náramně snadno vyložit jako pokus o všeobecné imperialistické spiknutí. Azzam Pasa vymyslel příslušnou mytologii už 16. července 1948. Arabové prohráli vinou Západu: „Anglie a Amerika sledovaly každý jejich pokus opatřit si zbraně a vší silou mu zabraňovaly, kdežto Izraeli v téže době cílevědomě a energicky zajišťovaly přísun vojska i válečného materiálu."( 9 3 ) Proto po Bandungské konferenci Násir své dřívější pojetí obrátil. Snažil se vybudovat koalici „protiimperialistických" arabských států, zvrátit rozhodnutí z roku 1948 a vytvořit pak arabský superstát, který by sám kormidloval. Studená válka mu přišla vhod. Jako součást taktiky zadržování budovaly Británie a Amerika spojenecké svazky na Středním východě s Tureckem, Íránem a Pákistánem. Říkalo se tomu „severní pás". Proti vůli Američa­ nů chtěla Británie spojit toto seskupení s vlastním systémem arabských zá­ kaznických států, zejména Iráku a Jordánská. Anthony Eden, který nakonec vystřídal Churchilla jako ministerský předseda, chtěl zpevnit britské bortící se vědem v této oblasti s americkou pomocí. Nový ruský režim Nikity Chruščova ve snaze napravit Stalinovy omyly z roku 1948 viděl v Násirově vládě příležitost přeskočit severní pásmo a vytvořit vlastní klientské státy. Rusové nabídli Násirovi, že podpoří jeho protiizraelskou koalici obrovskými dodávkami zbraní ze zemí za železnou oponou na úvěr. Takže se dostali jedním skokem za hradbu i do obchodního vztahu s militantním státníkem třetího světa. Násir nezapomněl na druhé ponaučení Bandungské konference: neangažovat se v politických blocích. Šlo mu spíš o to, aby poštval Východ

a Západ proti sobě. To znamenalo jednat s oběma a nepatřit nikomu. Podle bandungské filozofie měly nové národy vytvořit co nejdřív vlastní průmyslové základny a stát se tak nezávislými na „imperialismu". Pokud jsou peníze, je skutečně snazší a rychlejší - a samozřejmě také mnohem honosnější - vybudovat ocelárnu než zvýšit zemědělskou výrobu. Násir se vrátil z Bandungu rozhodnut, že urychlí stavbu mamutí přehrady na Nilu u Asuánu, která poskytne elektřinu pro industrializaci a zvláštní vodní zásoby na zavlažování, čímž se zvýší úrodná půda o 25%.( 94 ). Jenže přehra­ da předpokládala půjčku světové banky ve výši 200 miliónů dolarů, převážně z Ameriky. Celý projekt narážel na řadu ekonomických a ekolo­ gických námitek, které se nakonec ukázaly plně oprávněné - přehrada, ' kterou Rusové dokončili v roce 1970, se zasloužila hlavně o zvýšení nezaměstnanosti a pokles zemědělské produktivity. V každém případě Američané po dlouhém váhání plán zamítli 19. července 1956. To byla rána, kterou Násirův rizikový režim nemohl přejít mlčením. Pomstil se znárodněním anglo-francouzského Suezského průplavu. Suezská krize v letech 1956-7 patří k těm směšnohrdinským událostem, které jako Habeš v roce 1935 jsou spíš dokladem dějinného vývoje, než aby ho samy určovaly. Úpadek Británie jako světové velmoci byl patrně nevyhnu­ telný. Už poválečné události naznačovaly, že vůle vládnout v podstatě neexistuje. Znovu také došlo, jakoby za trest, k relativnímu poklesu průmys­ lovému, jak ukázala hospodářská krize na podzim roku 1955. Sir Anthony Eden, jenž tak dlouho čekal v Churchillově stínu, nebyl státníkem, který by dokázal napravit prohranou hru. Byl nervózní, popudlivý, často nemocný a měl neblahý sklon zaměňovat relativní důležitost událostí. V třicátých letech považoval jeden čas Mussoliniho za nebezpečnějšího než Hitlera. Teď zas měl utkvělou představu, že se Británie musí prosadit na Středním východě nezávisle na Americe, a v Násirovi viděl druhého Duceho. „Nikdy jsem nepřirovnával Násira k Hitlerovi," napsal Eisenhowerovi, „ale paralela s Mussolinim, myslím, sedí."( 95 ) To ovšem byl špatný způsob hry. Násir potřeboval a vyžadoval drama. Nejlepší metoda jak ho zkrotit byla lhostejnost. Tuto taktiku si vybral Eisenhower zejména také proto, že nastáva­ ly volby, a „mír" představoval vždycky nejlepší cestu k srdcím amerických občanů. Potíž však byla v tom, že Eden potřeboval drama sám. Jeho první funkční rok, kdy vystoupil z Churchillova stínu, byl pro Brity zklamáním. Byl kritizován, zejména vlastní stranou, že „nemá smysl pro pevnou politickou linii". Daily Telegraph napsal: „Ministerský předseda má jedno oblíbené gesto. Když chce něco zdůraznit, zatne pěst a udeří do dlaně druhé ruky. Ale plesknutí je slyšet zřídka." Považovalo se pak za doklad Edenovy neschopnosti, že se ho mohl tento žertík vážně dotknout, takže prý dokonce „trapně a nahlas zaklel"^ 96 ) Však on jim ukáže, zač je toho loket!

476

477

Toho večera, kdy Eden dostal zprávu o Násirově znárodňovacím dekretu, svolal k sobě do Downing Street hlavní představitele výkonné moci a požádal je, aby připravili invazi do Egypta. Oznámili mu, že je to nemožné v době kratší než šest týdnů. Tím to mohlo skončit. Země, která nedokáže napadnout malý arabský stát za méně než šest týdnů, není žádná velmoc a měla by umět prosazovat své zájmy jinak. Kromě toho nebylo jasné, zda se Násir dopustil něčeho ilegálního. Konvenci o Suezském průplavu z roku 1888 neporušil. Znárodnit cizí majetek s příslušnou náhradou, jak sliboval, bylo právem každého svrchovaného státu. Když v roce 1951 íránský mini­ sterský předseda Muhammad Mosaddek znárodnil britskou rafinérii nafty v Ábádánu, Británie - bohužel nutno říci po velkém láteření - rozumně přenechala americké CIA, aby vyhodila Mosaddeka ze sedla. Ostatně' smlouva o průplavu měla stejně vypršet za dvanáct let. Když pominul první nával zlosti, bylo tohle všechno jasné. Eden měl Násira zaměstnat jednáním, počkat, až bude Eisenhower podruhé zvolen prezidentem, a pak se s ním dohodnout jak plukovníka odstranit. Jenže ministerský předseda chtěl, aby to plesklo. Francouzi byli stejného názoru. Čtvrtá republika byla před zhrou­ cením. Přišla o Indočínu; ztratila Tunis a měla pozbýt Maroka; v Alžíru se zapletla do konfliktu, který Násir nepokrytě podněcoval. Francouzi ho chtěli svrhnout a před intrikami dávali přednost frontálnímu útoku. Také si potrpěli na drama. Anglo-francouzské obsazení Alexandrie označené jako „operace mušketýr" bylo připraveno na 8. září 1956.(97) Tento plán, ačkoli byl jen hrubý a nepřesný, by byl pravděpodobně vyšel, kdyby se prováděl rozhodně. Ale Eden jej neustále odkládal a nakonec ho zrušil ve prospěch mnohem pomalejší a pracnější okupace průplavu samotného, která se mu jevila z právního hlediska přijatelnější. Po pravdě řečeno se Eden nemohl roz­ hodnout, má-li se držet zákona nebo jej obejít. Naprosto schůdná alternativa byla připustit, aby Izrael vyřídil Násira sám. Prakticky vzato byl stále ještě s arabskými státy ve válce. Egypťané mu bránili v přístupu k Indickému oceánu, což už sám o sobě byl nepřátelský čin, a odmítali jeho lodím průjezd průplavem, což znamenalo flagrantní porušení dohody z roku 1888. Daleko závažnější však bylo, že Násir za pomoci Sovětského svazu očividně zvyšoval údernou sílu egyptské armády a systematicky budoval vojenské a diplomatické vztahy s cílem provést společný soustředěný útok na Izrael a úplně ho vyhladit. Celý proces v podstatě skončil 25. října 1956, kdy vytvořil egyptsko-syrsko-jordánské vrchní velení. To poskytlo Izraeli morální důvod k preventivnímu úderu proti Egyptu. Francouzi takový postup schvalovali a za tím účelem také dodávali Izraeli zbraně včetně moderních stíhaček. Izrael však neměl bombardovací letadla, aby zničil egyptské letectvo a uchránil tím svá města před jeho útoky. Mohla mu je dodat pouze Británie.

Eden však zamítl i tuto možnost. Odporovalo to jeho nejhlubšímu cítění, jež bylo proarabské. Řešení, pro které se nakonec po delším rozčileném přešlapování rozhodl, bylo vyspekulováno tak, že nemohlo být horší. Na tajné schůzce 22. 24. října v Sěvres u Paříže britští, francouzští a izraelští představitelé upekli nesmírně komplikovaný plán, podle něhož Izrael napadne Egypt 29. října. To poskytne Británii oprávněný důvod znovu obsadit průplav a chránit tam lodní dopravu a život kolem ní. Británie vydá ultimátum, jež Izrael přijme. Egypt je odmítne a tím umožní Británii bombardovat egyptská letiště. Angličané a Francouzi se pak vylodí v Port Saidu. Na zajištění této „souhry" bylo prolito mnoho inkoustu, avšak Eden a jeho ministr zahraničí Selwyn Lloyd to až do smrti tvrdě popírali/ 9 8 ) Naproti tomu francouzští a izraelští účastníci schůzky později přiznali, že šlo o společný postup. Izraelský vrchní velitel generál Moše Dajan dokonce uvedl, zeje Lloyd nutil, „aby jejich vojenská akce nebyla pouhým místním konfliktem, nýbrž .skutečnou všestrannou válkou', jinak by nebyl důvod pro britské ultimátum a Britové by vypadali v očích světa jako agresoři"/ 9 9 ) Ale i tento absurdní plán se mohl podařit, kdyby býval měl Eden dostatek vůle vytrvat až do trpkého konce. Ale byl to poctivý člověk. Pouze polovičatý Machiavelli. Jako sekundární agresor byl úplně neschopný. Jeho plán byl všem zcela průhledný. Labouristická opozice ho zamítla a hlasitě protestova­ la. Kabinet, který byl nedostatečně informován, si počínal od začátku nejistě a hrozil se, co řeknou Američané, až dojde k invazi. V dopisech z 2. a 8. září Eisenhower důrazně varoval Edena, aby nepoužíval násilí, které by určitě vedlo k opačným výsledkům, neboť „Násirovi prospívá drama"/ 1 0 0 ) Rozzuřilo ho, že Eden chce pod ním v poslední fázi jeho volební kampaně odpálit špatně konstruovanou minu. Doslova skřípal zuby, což míval ve zvyku, když se zlobil, a americkému ministerstvu financí dal příkaz prodat anglickou měnu, což už hodně lidí dělalo. Tato akce okamžitě zapůsobila na britský kabinet, kde se Eden zmítal v presu svých dvou designovaných nástupců: R. A. Butlera, který zastával smiřovací politiku a přál si dostat stranu směrem doleva, a Harolda Macmillana, který ji chtěl dirigovat podle vlastních představ. Oba se chovali zcela typicky. Butler nemluvil, ale praco­ val proti Edenově plánu v zákulisí. Macmillan nejprve vyzýval k smělosti; když ale potom začaly narůstat potíže, změnil stanovisko a jako ministr financí prohlásil, že není jiného východiska než poslechnout Eisenhowera, který žádá příměří. 6. listopadu se Eden zhroutil. Bylo to pouze týden po zahájení tohoto dobrodružného podniku a čtyřiadvacet hodin po anglo-francouzském vylodění. Jeho kapitulace následovala po zvlášť důrazné upomínce od Eisenhowera, který zřejmě vyhrožoval i naftovými sankce­ 101 mi/ ) Eden pak rezignoval a onemocněl.

478

479

Toho večera, kdy Eden dostal zprávu o Násirově znárodňovacím dekretu, svolal k sobě do Downing Street hlavní představitele výkonné moci a požádal je, aby připravili invazi do Egypta. Oznámili mu, že je to nemožné v době kratší než šest týdnů. Tím to mohlo skončit. Země, která nedokáže napadnout malý arabský stát za méně než šest týdnů, není žádná velmoc a měla by umět prosazovat své zájmy jinak. Kromě toho nebylo jasné, zda se Násir dopustil něčeho ilegálního. Konvenci o Suezském průplavu z roku 1888 neporušil. Znárodnit cizí majetek s příslušnou náhradou, jak sliboval, bylo právem každého svrchovaného státu. Když v roce 1951 íránský mini­ sterský předseda Muhammad Mosaddek znárodnil britskou rafinérii nafty v Ábádánu, Británie - bohužel nutno říci po velkém láteření - rozumně přenechala americké CIA, aby vyhodila Mosaddeka ze sedla. Ostatně' smlouva o průplavu měla stejně vypršet za dvanáct let. Když pominul první nával zlosti, bylo tohle všechno jasné. Eden měl Násira zaměstnat jednáním, počkat, až bude Eisenhower podruhé zvolen prezidentem, a pak se s ním dohodnout jak plukovníka odstranit. Jenže ministerský předseda chtěl, aby to plesklo. Francouzi byli stejného názoru. Čtvrtá republika byla před zhrou­ cením. Přišla o Indočínu; ztratila Tunis a měla pozbýt Maroka; v Alžíru se zapletla do konfliktu, který Násir nepokrytě podněcoval. Francouzi ho chtěli svrhnout a před intrikami dávali přednost frontálnímu útoku. Také si potrpěli na drama. Anglo-francouzské obsazení Alexandrie označené jako „operace mušketýr" bylo připraveno na 8. září 1956.(97) Tento plán, ačkoli byl jen hrubý a nepřesný, by byl pravděpodobně vyšel, kdyby se prováděl rozhodně. Ale Eden jej neustále odkládal a nakonec ho zrušil ve prospěch mnohem pomalejší a pracnější okupace průplavu samotného, která se mu jevila z právního hlediska přijatelnější. Po pravdě řečeno se Eden nemohl roz­ hodnout, má-li se držet zákona nebo jej obejít. Naprosto schůdná alternativa byla připustit, aby Izrael vyřídil Násira sám. Prakticky vzato byl stále ještě s arabskými státy ve válce. Egypťané mu bránili v přístupu k Indickému oceánu, což už sám o sobě byl nepřátelský čin, a odmítali jeho lodím průjezd průplavem, což znamenalo flagrantní porušení dohody z roku 1888. Daleko závažnější však bylo, že Násir za pomoci Sovětského svazu očividně zvyšoval údernou sílu egyptské armády a systematicky budoval vojenské a diplomatické vztahy s cílem provést společný soustředěný útok na Izrael a úplně ho vyhladit. Celý proces v podstatě skončil 25. října 1956, kdy vytvořil egyptsko-syrsko-jordánské vrchní velení. To poskytlo Izraeli morální důvod k preventivnímu úderu proti Egyptu. Francouzi takový postup schvalovali a za tím účelem také dodávali Izraeli zbraně včetně moderních stíhaček. Izrael však neměl bombardovací letadla, aby zničil egyptské letectvo a uchránil tím svá města před jeho útoky. Mohla mu je dodat pouze Británie.

Eden však zamítl i tuto možnost. Odporovalo to jeho nejhlubšímu cítění, jež bylo proarabské. Řešení, pro které se nakonec po delším rozčileném přešlapování rozhodl, bylo vyspekulováno tak, že nemohlo být horší. Na tajné schůzce 22. 24. října v Sěvres u Paříže britští, francouzští a izraelští představitelé upekli nesmírně komplikovaný plán, podle něhož Izrael napadne Egypt 29. října. To poskytne Británii oprávněný důvod znovu obsadit průplav a chránit tam lodní dopravu a život kolem ní. Británie vydá ultimátum, jež Izrael přijme. Egypt je odmítne a tím umožní Británii bombardovat egyptská letiště. Angličané a Francouzi se pak vylodí v Port Saidu. Na zajištění této „souhry" bylo prolito mnoho inkoustu, avšak Eden a jeho ministr zahraničí Selwyn Lloyd to až do smrti tvrdě popírali/ 9 8 ) Naproti tomu francouzští a izraelští účastníci schůzky později přiznali, že šlo o společný postup. Izraelský vrchní velitel generál Moše Dajan dokonce uvedl, zeje Lloyd nutil, „aby jejich vojenská akce nebyla pouhým místním konfliktem, nýbrž .skutečnou všestrannou válkou', jinak by nebyl důvod pro britské ultimátum a Britové by vypadali v očích světa jako agresoři"/ 9 9 ) Ale i tento absurdní plán se mohl podařit, kdyby býval měl Eden dostatek vůle vytrvat až do trpkého konce. Ale byl to poctivý člověk. Pouze polovičatý Machiavelli. Jako sekundární agresor byl úplně neschopný. Jeho plán byl všem zcela průhledný. Labouristická opozice ho zamítla a hlasitě protestova­ la. Kabinet, který byl nedostatečně informován, si počínal od začátku nejistě a hrozil se, co řeknou Američané, až dojde k invazi. V dopisech z 2. a 8. září Eisenhower důrazně varoval Edena, aby nepoužíval násilí, které by určitě vedlo k opačným výsledkům, neboť „Násirovi prospívá drama"/ 1 0 0 ) Rozzuřilo ho, že Eden chce pod ním v poslední fázi jeho volební kampaně odpálit špatně konstruovanou minu. Doslova skřípal zuby, což míval ve zvyku, když se zlobil, a americkému ministerstvu financí dal příkaz prodat anglickou měnu, což už hodně lidí dělalo. Tato akce okamžitě zapůsobila na britský kabinet, kde se Eden zmítal v presu svých dvou designovaných nástupců: R. A. Butlera, který zastával smiřovací politiku a přál si dostat stranu směrem doleva, a Harolda Macmillana, který ji chtěl dirigovat podle vlastních představ. Oba se chovali zcela typicky. Butler nemluvil, ale praco­ val proti Edenově plánu v zákulisí. Macmillan nejprve vyzýval k smělosti; když ale potom začaly narůstat potíže, změnil stanovisko a jako ministr financí prohlásil, že není jiného východiska než poslechnout Eisenhowera, který žádá příměří. 6. listopadu se Eden zhroutil. Bylo to pouze týden po zahájení tohoto dobrodružného podniku a čtyřiadvacet hodin po anglo-francouzském vylodění. Jeho kapitulace následovala po zvlášť důrazné upomínce od Eisenhowera, který zřejmě vyhrožoval i naftovými sankce­ 101 mi/ ) Eden pak rezignoval a onemocněl.

478

479

Tato epizoda byla pro bandungskou generaci velkým vítězstvím. Néhrú udílel na všechny strany morální důtky a byl ve svém živlu. Násir z toho všeho vyšel se zvýšenou reputací, protože ve všeobecném rozčilení nikdo nevzal na vědomí, že Izrael za dobu kratší než týden porazil jeho velkou, Sovětským svazem vyzbrojenou armádu na hlavu. Všechny egyptské trampo­ ty se připisovaly na vrub anglo-francouzskému útoku, takže to, co mohlo být pro Násira smrtelnou ranou, ve skutečnosti ještě vylepšilo jeho pozici, neboť společný anglo-francouzský postup utvrdil Araby v iluzi, že Izrael je v podstatě jen imperialistickou loutkou. Suezský konflikt ospravedlnil bandungský názor na svět a to, o čem se na konferenci pouze spekulovalo, se teď začalo uskutečňovat. Často se tvrdí, že suezská krize zasadila definitivní ránu velmocenskému postavení Británie. Není to pravda. Ztratila je už v roce 1947. Suezská krize pouze odhalila tento fakt světu. Hlavní příčinou byl nedostatek vůle, ne síly. Při suezském fiasku vyšla celá tato situace najevo a Eden se stal její pate­ tickou obětí. Macmillan, který nastoupil po něm, si z toho vzal ponaučení, že ve světě supervelmocí se velmoc středního kalibru udrží spíš pomocí dobrých vztahů než vojenskými výboji. Skutečnou prohru utrpěly nakonec Spojené státy. Eisenhower sice jednal s dostatečnou rozhodností a rychle se prosadil. Británie se mu podřídila. Ale současně svým postupem upletl na Ameriku nebezpečný bič v podobě tendenčního „světového mínění", jež zprvu propagovala Bandungská konference a jež nyní Eisenhower vlastní ne­ opatrností přenesl do Spojených národů. Američané měli ve Spojených národech rozhodující slovo až do pade­ sátých let. Jejich první chybou bylo, že tuto organizaci zapletli do korejské války, zejména prostřednictvím diskusí ve Valném shromáždění, které nikoho nezastupovalo a mluvilo jen jménem svých vlád, z nichž rostoucí většina byla nedemokratická. Korea vyřídila norského generálního tajemní­ ka OSN Trygve Liea, který byl věrný zásadám starého západního spojenectví. Vzdal se své funkce, když ho Rusové začali bojkotovat a přiměli levici, aby proti němu poštvala jeho vlastní sekretariát. V této situaci měly západní demokracie vystoupit z OSN a udělat z NATO světový bezpečnostní systém svobodných národů. Místo toho po dlouhých rozbrojích a tahanicích ustanovily velmoci gene­ rálním tajemníkem švédského diplomata Daga Hammarskjolda. Horší volbu si lze těžko představit. Pocházel z vysoce úspěšné rodiny státních úřední­ ků země, která si trapně uvědomovala, že její neobyčejný blahobyt je výsledkem neutrality během posledních dvou světových válek. Hammarskjold zosobňoval tento pocit viny a byl přesvědčen, že ho Západ musí odčinit. Byl přísný, sečtělý, bez smyslu pro humor, svobodný (nikoli však homo­ sexuál: „Sex hrál v Hammarskjóldově životě," píše jeho oficiální životopisec, 480

102

„buď podřadnou, nebo vůbec žádnou roli."( )); vyzařovala z něj sekulár­ ní religiozita. Je charakteristické pro něj i pro vkus konce padesátých let, který se v něm věrně odrážel, že dal starou, prostou a nenáročnou meditační míst­ nost v budově Spojených národů přeměnit na temnou teatrální jeskyni se zvláštní perspektivou a iluminací, s kvádrem železné rudy uprostřed, ozářeným jediným paprskem světla. Co to mělo symbolizovat? Asi relativní morálku. Zřejmým Hammarskjoldovým úmyslem bylo přetnout pupeční šňůru, jež poutala OSN se starými západními válečnými spojenci, a napojit ji na nově vznikající sílu, která podle něho představovala spravedlnost světa „neangažované národy". Krátce a stručně řečeno: byl také příslušníkem bandungské generace, přes svůj bledý obličej - nebo možná právě proto. Když se Eisenhower při suezské krizi obrátil proti Edenovi a vyřídil ho a předal pak celou záležitost Spojeným národům, poskytl Hammarskjóldovi přesně takovou příležitost, na kterou generální tajemník čekal. Vytlačil z Egypta anglo-francouzské vojsko i Izrael a nahradil je mnohoná­ rodním „mírovým" kontingentem Spojených národů. Sám se viděl v roli světového státníka, kterého pohání myšlenka neangažovanosti. Proto, ačkoli hlásal nestrannost, začal bezvýhradně a zcela podporovat afro-asijský tábor. To znamenalo, že s Izraelem jednal nějako s malým a zranitelným národem, ale jako s baštou imperialismu. Existoval záznam rezoluce schválené v OSN v roce 1951 dávno předtím, než Hammarskjold nastoupil, vyzývající Egypt, aby povolil izraelským lodím průjezd Suezským průplavem. Nikdy během celé své tajemnické kariéry se Hammarskjold nepokusil toto usnesení prosa­ dit. Také nikdy neuznal, že když Arabové brání Izraeli v svobodné plavbě Akvabským zálivem, je to hrozba míru - ačkoli právě toto odmítání, utužené trojstranným arabským vojenským paktem z 25. října 1956, bylo bez­ prostřední příčinou izraelského útoku. Opakovaně odmítal odsoudit Násirovu okupaci průplavu a jiné jeho svévolné akce. Byl toho názoru, že izraelský útok a anglo-francouzskou intervenci je třeba hodnotit jako ničím nevyprovokovanou agresi. Vyjádřil se, že takové jednání ho „ohromilo a rozhořči­ lo". 31. října udělal něco, co se dosud nestalo: veřejně pokáral britskou a francouzskou vládu. Sovětskou invazi Maďarska, k níž došlo pod pláštíkem suezské krize, považoval za fádní epizodu. Nadržování Egypťanům a chladná nenávist k Británii, Francii a Izraeli nenechávaly nikoho na po­ chybách, komu patří jeho osobní sympatie. Usmyslel si, že tyto tři státy veřejně pokoří, a podařilo se mu to. Když pohotovostní jednotky Spojených národů nastoupily do prostoru uprázdněného odchodem Britů, Francouzů a Izraelců, prohlásil, že přítomnost vojska OSN závisí na souhlasu a laskavosti Egypta: Valné shromáždění prý „jako základ a výcho­ disko veškerého jednání uznává jeho plnou a neomezenou svrchovanost".( 103 ) Takže stačilo, aby Egypt prostě jen o odsun jednotek požádal, což také učinil 481

Tato epizoda byla pro bandungskou generaci velkým vítězstvím. Néhrú udílel na všechny strany morální důtky a byl ve svém živlu. Násir z toho všeho vyšel se zvýšenou reputací, protože ve všeobecném rozčilení nikdo nevzal na vědomí, že Izrael za dobu kratší než týden porazil jeho velkou, Sovětským svazem vyzbrojenou armádu na hlavu. Všechny egyptské trampo­ ty se připisovaly na vrub anglo-francouzskému útoku, takže to, co mohlo být pro Násira smrtelnou ranou, ve skutečnosti ještě vylepšilo jeho pozici, neboť společný anglo-francouzský postup utvrdil Araby v iluzi, že Izrael je v podstatě jen imperialistickou loutkou. Suezský konflikt ospravedlnil bandungský názor na svět a to, o čem se na konferenci pouze spekulovalo, se teď začalo uskutečňovat. Často se tvrdí, že suezská krize zasadila definitivní ránu velmocenskému postavení Británie. Není to pravda. Ztratila je už v roce 1947. Suezská krize pouze odhalila tento fakt světu. Hlavní příčinou byl nedostatek vůle, ne síly. Při suezském fiasku vyšla celá tato situace najevo a Eden se stal její pate­ tickou obětí. Macmillan, který nastoupil po něm, si z toho vzal ponaučení, že ve světě supervelmocí se velmoc středního kalibru udrží spíš pomocí dobrých vztahů než vojenskými výboji. Skutečnou prohru utrpěly nakonec Spojené státy. Eisenhower sice jednal s dostatečnou rozhodností a rychle se prosadil. Británie se mu podřídila. Ale současně svým postupem upletl na Ameriku nebezpečný bič v podobě tendenčního „světového mínění", jež zprvu propagovala Bandungská konference a jež nyní Eisenhower vlastní ne­ opatrností přenesl do Spojených národů. Američané měli ve Spojených národech rozhodující slovo až do pade­ sátých let. Jejich první chybou bylo, že tuto organizaci zapletli do korejské války, zejména prostřednictvím diskusí ve Valném shromáždění, které nikoho nezastupovalo a mluvilo jen jménem svých vlád, z nichž rostoucí většina byla nedemokratická. Korea vyřídila norského generálního tajemní­ ka OSN Trygve Liea, který byl věrný zásadám starého západního spojenectví. Vzdal se své funkce, když ho Rusové začali bojkotovat a přiměli levici, aby proti němu poštvala jeho vlastní sekretariát. V této situaci měly západní demokracie vystoupit z OSN a udělat z NATO světový bezpečnostní systém svobodných národů. Místo toho po dlouhých rozbrojích a tahanicích ustanovily velmoci gene­ rálním tajemníkem švédského diplomata Daga Hammarskjolda. Horší volbu si lze těžko představit. Pocházel z vysoce úspěšné rodiny státních úřední­ ků země, která si trapně uvědomovala, že její neobyčejný blahobyt je výsledkem neutrality během posledních dvou světových válek. Hammarskjold zosobňoval tento pocit viny a byl přesvědčen, že ho Západ musí odčinit. Byl přísný, sečtělý, bez smyslu pro humor, svobodný (nikoli však homo­ sexuál: „Sex hrál v Hammarskjóldově životě," píše jeho oficiální životopisec, 480

102

„buď podřadnou, nebo vůbec žádnou roli."( )); vyzařovala z něj sekulár­ ní religiozita. Je charakteristické pro něj i pro vkus konce padesátých let, který se v něm věrně odrážel, že dal starou, prostou a nenáročnou meditační míst­ nost v budově Spojených národů přeměnit na temnou teatrální jeskyni se zvláštní perspektivou a iluminací, s kvádrem železné rudy uprostřed, ozářeným jediným paprskem světla. Co to mělo symbolizovat? Asi relativní morálku. Zřejmým Hammarskjoldovým úmyslem bylo přetnout pupeční šňůru, jež poutala OSN se starými západními válečnými spojenci, a napojit ji na nově vznikající sílu, která podle něho představovala spravedlnost světa „neangažované národy". Krátce a stručně řečeno: byl také příslušníkem bandungské generace, přes svůj bledý obličej - nebo možná právě proto. Když se Eisenhower při suezské krizi obrátil proti Edenovi a vyřídil ho a předal pak celou záležitost Spojeným národům, poskytl Hammarskjóldovi přesně takovou příležitost, na kterou generální tajemník čekal. Vytlačil z Egypta anglo-francouzské vojsko i Izrael a nahradil je mnohoná­ rodním „mírovým" kontingentem Spojených národů. Sám se viděl v roli světového státníka, kterého pohání myšlenka neangažovanosti. Proto, ačkoli hlásal nestrannost, začal bezvýhradně a zcela podporovat afro-asijský tábor. To znamenalo, že s Izraelem jednal nějako s malým a zranitelným národem, ale jako s baštou imperialismu. Existoval záznam rezoluce schválené v OSN v roce 1951 dávno předtím, než Hammarskjold nastoupil, vyzývající Egypt, aby povolil izraelským lodím průjezd Suezským průplavem. Nikdy během celé své tajemnické kariéry se Hammarskjold nepokusil toto usnesení prosa­ dit. Také nikdy neuznal, že když Arabové brání Izraeli v svobodné plavbě Akvabským zálivem, je to hrozba míru - ačkoli právě toto odmítání, utužené trojstranným arabským vojenským paktem z 25. října 1956, bylo bez­ prostřední příčinou izraelského útoku. Opakovaně odmítal odsoudit Násirovu okupaci průplavu a jiné jeho svévolné akce. Byl toho názoru, že izraelský útok a anglo-francouzskou intervenci je třeba hodnotit jako ničím nevyprovokovanou agresi. Vyjádřil se, že takové jednání ho „ohromilo a rozhořči­ lo". 31. října udělal něco, co se dosud nestalo: veřejně pokáral britskou a francouzskou vládu. Sovětskou invazi Maďarska, k níž došlo pod pláštíkem suezské krize, považoval za fádní epizodu. Nadržování Egypťanům a chladná nenávist k Británii, Francii a Izraeli nenechávaly nikoho na po­ chybách, komu patří jeho osobní sympatie. Usmyslel si, že tyto tři státy veřejně pokoří, a podařilo se mu to. Když pohotovostní jednotky Spojených národů nastoupily do prostoru uprázdněného odchodem Britů, Francouzů a Izraelců, prohlásil, že přítomnost vojska OSN závisí na souhlasu a laskavosti Egypta: Valné shromáždění prý „jako základ a výcho­ disko veškerého jednání uznává jeho plnou a neomezenou svrchovanost".( 103 ) Takže stačilo, aby Egypt prostě jen o odsun jednotek požádal, což také učinil 481

roku 1967, jakmile se cítil dostatečně silný k zničení Izraele. Hammarskjóld tak odkázal svým nástupcům novou válku na Středním východě. Kromě toho, což je mnohem důležitější, názorně ukázal, jakým způsobem lze využít Spojených národů pro organizované šíření nenávisti k Západu. V roce 1956 na to doplatila Británie a Francie. Brzy však mělo dojít i na Ameriku. Ta se octla mezi poraženými právě následkem vlivu, který měla ztráta Suezu na Francii. Zatímco u Británie Suez pouze trochu urychlil sjezd po zvoleném svahu, ve Francii vedl k vyvrcholení národní krize vyvolané kata­ strofálním vývojem ve francouzském Alžíru, jenž se stal v mnoha směrech nejtypičtějším případem protikolonialistických válek. V devatenáctém sto­ letí Evropané v koloniích vítězili, protože domorodci pozbyli vůli k odpo­ ru. V dvacátém století se role obrátily a vůli své výdobytky podržet ztra­ tila Evropa. Za touto relativitou vůle se však skrývají demografická fakta. Kolonie je ztracena, jakmile se domorodci začnou množit rychleji než osadníci. Kolonialismus devatenáctého století byl výrazem obrovského vzrůstu evropského obyvatelstva. Dekolonizace dvacátého století vyplynula z evropské demografické stability a prudkého rozvoje domorodé populace. Alžír byl klasickým případem tohoto zvratu. Spíš než francouzskou kolonií byl středomořskou osadou. Kolem roku 1830 tam bylo jen 1,5 miliónu Arabů a jejich počet klesal. Lidé ve Středozemí se stěhovali ze severního na jižní pobřeží, do oblastí, které se jim jevily neobsazené; velké vnitrozemské moře pro ně bylo jedním celkem a právo bydlet na jeho březích měl každý, pokud dokázal ospravedlnit svou existenci vytvářením hospodářských hodnot. A to se také dělo: od roku 1830 do roku 1954 rozšířili zdejší obyvatelé původních 5.000 km 2 orné půdy na 70.000 km 2 .( 1 0 4 ) Byli pouze z 20% francouzského původu (včetně Korsičanů a Alsasanů). Na západě převažovali Španělé, na východě Italové (a Malťané). Stoupající blahobyt však přitahoval i jiné národnosti, z hor, ze západu, z jihu a z východu: Kabyly, Šauje, Mzambity, Mauretány, Turky a čis­ té Araby. A francouzští lékaři v podstatě zlikvidovali malárii a tyfus a ra­ dikálně snížili úmrtnost neevropských dětí. Roku 1906 vzrostlo muslimské obyvatelstvo na 4,5 a v roce 1954 na 9 miliónů. V polovině sedmdesátých let se pak opět zdvojnásobilo. Kdyby se Francouzi množili stejně rychle, bylo by jich v roce 1950 300 miliónů. Francouzská politika „asimilace" byla proto holý nesmysl, neboť roku 2000 by alžírští muslimové tvořili přes polovinu 105 francouzského obyvatelstva a Alžír by naopak „asimiloval" Francii.( ) V padesátých letech už tu nebylo dost domorodých bělochů, aby dlouho­ době přežili jako dominující třída nebo aspoň jako enkláva. Z 900.000 obyvatel Alžíru jich byla pouze třetina. Většinu měli pouze v Oránu. Ale i v jeho nejlidnatější části pracovali na statcích muslimští dělníci. Roku 1914

žilo z půdy 200.000 Evropanů; roku 1954 už jen 93.000. V padesátých letech měla většina bílých domorodců špatně placenou práci v městech, kterou mohli stejně dobře zastávat Arabové. Společnost se skládala z arche­ ologických vrstev národnostních a rasových předsudků: Francouz pohrdal Španělem, který pohrdal Italem, který opět pohrdal Malťanem a ten zas židem; a všichni dohromady pohrdali Araby.( 106 ) Nikdo nepředstíral, že tu jsou stejné šance pro každého: v roce 1945 chodilo do 1.400 základních škol 200.000 evropských dětí a 1,250.000 muslimských do 699 škol. Učebnice začínaly: „Naši předci Galové..." Závažnějším problémem však byl podvodný volební systém. Buď se reformy schválené francouzským parlamentem vůbec neprováděly, nebo místní úřady samy zmanipulovaly volební výsledky. A to právě odcizilo mnohé umírněné muslimy, kteří si upřímně přáli splynutí francouzské a muslimské kultury. Jeden z nejcharakternějších Ahmed Boumendjel řekl v Národním shromáždění: „Francouzská republika nás podvádí a dělá si z nás blázny. Proč bychom měli respektovat francouzské mravní hodnoty, když sama Francie je odmítá uznávat?"( 1 0 7 ) Volby v roce 1948 byly zfalšovány; rovněž v roce 1951. Za takových okolností se umírnění nemohli uplatnit. Do popředí vystoupili zastánci násilí. Předzvěstí budoucího vývoje bylo povstání v květnu 1945, kdy Arabové povraždili 103 Evropany. Francouzské represálie byly brutální. Hloubkoví letci rozbombardovali čtyřicet vesnic; další odstřeloval křižník. Deník alžírské komunistické strany Liberté vyzýval k urychlenému a nelítostnému potrestání rebelů a doporučoval postavit podněcovatele ke zdi. Podle ofi­ ciálních francouzských zpráv přišlo o život 1.200 až 1.300 Arabů; Arabové sami uváděli číslo 45.000. Mnoho demobilizovaných arabských vojáků se vrátilo domů a zjistilo, že jejich rodina je mrtvá a dům rozbořený. Právě tito bývalí poddůstojníci vytvořili vedení pozdější Národně osvobozenecké fronty (Front de Liberation Nationale - FLN). Nejvýznamnější z nich Ahmed Ben Bella prohlásil: „Hrůzy konstantinské oblasti v květnu 1945 mě přesvědčily, že je možné jen jediné řešení: Alžír Alžířanům". Fran­ couzský velitel generál Duval řekl evropským osadníkům: „Dal jsem vám mír na deset let." Předpověděl jim to naprosto přesně. 1. listopadu 1954 byli rozezlení poddůstojníci připraveni: Ben Bella, teď už ostřílený městský terorista, se spojil s Belkacemem Krimem a zahájil národní povstání. Důležité je uvědomit si, že jeho cílem od začátku do konce nebylo porazit francouzskou armádu. To by se asi těžko povedlo. Cílem bylo zničit jakoukoli snahu o asi­ milaci a národnostní soužití zlikvidováním umírněných hlav na obou stranách. Prvním zavražděným Francouzem byl liberální, Arabům nakloněný učitel Guy Monnerot. První arabskou obětí místní guvernér Hadž Sakok, který

482

483

roku 1967, jakmile se cítil dostatečně silný k zničení Izraele. Hammarskjóld tak odkázal svým nástupcům novou válku na Středním východě. Kromě toho, což je mnohem důležitější, názorně ukázal, jakým způsobem lze využít Spojených národů pro organizované šíření nenávisti k Západu. V roce 1956 na to doplatila Británie a Francie. Brzy však mělo dojít i na Ameriku. Ta se octla mezi poraženými právě následkem vlivu, který měla ztráta Suezu na Francii. Zatímco u Británie Suez pouze trochu urychlil sjezd po zvoleném svahu, ve Francii vedl k vyvrcholení národní krize vyvolané kata­ strofálním vývojem ve francouzském Alžíru, jenž se stal v mnoha směrech nejtypičtějším případem protikolonialistických válek. V devatenáctém sto­ letí Evropané v koloniích vítězili, protože domorodci pozbyli vůli k odpo­ ru. V dvacátém století se role obrátily a vůli své výdobytky podržet ztra­ tila Evropa. Za touto relativitou vůle se však skrývají demografická fakta. Kolonie je ztracena, jakmile se domorodci začnou množit rychleji než osadníci. Kolonialismus devatenáctého století byl výrazem obrovského vzrůstu evropského obyvatelstva. Dekolonizace dvacátého století vyplynula z evropské demografické stability a prudkého rozvoje domorodé populace. Alžír byl klasickým případem tohoto zvratu. Spíš než francouzskou kolonií byl středomořskou osadou. Kolem roku 1830 tam bylo jen 1,5 miliónu Arabů a jejich počet klesal. Lidé ve Středozemí se stěhovali ze severního na jižní pobřeží, do oblastí, které se jim jevily neobsazené; velké vnitrozemské moře pro ně bylo jedním celkem a právo bydlet na jeho březích měl každý, pokud dokázal ospravedlnit svou existenci vytvářením hospodářských hodnot. A to se také dělo: od roku 1830 do roku 1954 rozšířili zdejší obyvatelé původních 5.000 km 2 orné půdy na 70.000 km 2 .( 1 0 4 ) Byli pouze z 20% francouzského původu (včetně Korsičanů a Alsasanů). Na západě převažovali Španělé, na východě Italové (a Malťané). Stoupající blahobyt však přitahoval i jiné národnosti, z hor, ze západu, z jihu a z východu: Kabyly, Šauje, Mzambity, Mauretány, Turky a čis­ té Araby. A francouzští lékaři v podstatě zlikvidovali malárii a tyfus a ra­ dikálně snížili úmrtnost neevropských dětí. Roku 1906 vzrostlo muslimské obyvatelstvo na 4,5 a v roce 1954 na 9 miliónů. V polovině sedmdesátých let se pak opět zdvojnásobilo. Kdyby se Francouzi množili stejně rychle, bylo by jich v roce 1950 300 miliónů. Francouzská politika „asimilace" byla proto holý nesmysl, neboť roku 2000 by alžírští muslimové tvořili přes polovinu 105 francouzského obyvatelstva a Alžír by naopak „asimiloval" Francii.( ) V padesátých letech už tu nebylo dost domorodých bělochů, aby dlouho­ době přežili jako dominující třída nebo aspoň jako enkláva. Z 900.000 obyvatel Alžíru jich byla pouze třetina. Většinu měli pouze v Oránu. Ale i v jeho nejlidnatější části pracovali na statcích muslimští dělníci. Roku 1914

žilo z půdy 200.000 Evropanů; roku 1954 už jen 93.000. V padesátých letech měla většina bílých domorodců špatně placenou práci v městech, kterou mohli stejně dobře zastávat Arabové. Společnost se skládala z arche­ ologických vrstev národnostních a rasových předsudků: Francouz pohrdal Španělem, který pohrdal Italem, který opět pohrdal Malťanem a ten zas židem; a všichni dohromady pohrdali Araby.( 106 ) Nikdo nepředstíral, že tu jsou stejné šance pro každého: v roce 1945 chodilo do 1.400 základních škol 200.000 evropských dětí a 1,250.000 muslimských do 699 škol. Učebnice začínaly: „Naši předci Galové..." Závažnějším problémem však byl podvodný volební systém. Buď se reformy schválené francouzským parlamentem vůbec neprováděly, nebo místní úřady samy zmanipulovaly volební výsledky. A to právě odcizilo mnohé umírněné muslimy, kteří si upřímně přáli splynutí francouzské a muslimské kultury. Jeden z nejcharakternějších Ahmed Boumendjel řekl v Národním shromáždění: „Francouzská republika nás podvádí a dělá si z nás blázny. Proč bychom měli respektovat francouzské mravní hodnoty, když sama Francie je odmítá uznávat?"( 1 0 7 ) Volby v roce 1948 byly zfalšovány; rovněž v roce 1951. Za takových okolností se umírnění nemohli uplatnit. Do popředí vystoupili zastánci násilí. Předzvěstí budoucího vývoje bylo povstání v květnu 1945, kdy Arabové povraždili 103 Evropany. Francouzské represálie byly brutální. Hloubkoví letci rozbombardovali čtyřicet vesnic; další odstřeloval křižník. Deník alžírské komunistické strany Liberté vyzýval k urychlenému a nelítostnému potrestání rebelů a doporučoval postavit podněcovatele ke zdi. Podle ofi­ ciálních francouzských zpráv přišlo o život 1.200 až 1.300 Arabů; Arabové sami uváděli číslo 45.000. Mnoho demobilizovaných arabských vojáků se vrátilo domů a zjistilo, že jejich rodina je mrtvá a dům rozbořený. Právě tito bývalí poddůstojníci vytvořili vedení pozdější Národně osvobozenecké fronty (Front de Liberation Nationale - FLN). Nejvýznamnější z nich Ahmed Ben Bella prohlásil: „Hrůzy konstantinské oblasti v květnu 1945 mě přesvědčily, že je možné jen jediné řešení: Alžír Alžířanům". Fran­ couzský velitel generál Duval řekl evropským osadníkům: „Dal jsem vám mír na deset let." Předpověděl jim to naprosto přesně. 1. listopadu 1954 byli rozezlení poddůstojníci připraveni: Ben Bella, teď už ostřílený městský terorista, se spojil s Belkacemem Krimem a zahájil národní povstání. Důležité je uvědomit si, že jeho cílem od začátku do konce nebylo porazit francouzskou armádu. To by se asi těžko povedlo. Cílem bylo zničit jakoukoli snahu o asi­ milaci a národnostní soužití zlikvidováním umírněných hlav na obou stranách. Prvním zavražděným Francouzem byl liberální, Arabům nakloněný učitel Guy Monnerot. První arabskou obětí místní guvernér Hadž Sakok, který

482

483

sympatizoval s Francouzi. Většina akcí Národně osvobozenecké fronty byla namířena proti loajálním muslimům: vraždila státní zaměstnance, vyřezá­ vala jim jazyky a vylupovala oči; na zohavená těla pak připichovala lístek s nápisem FLN.( 1 0 8 ) Byla to strategie, kterou zavedl jeruzalémský muftí. Řada povstaleckých vůdců byla předtím v jeho službách. Nejschopnější z nich Mohamedi Said, velitel útvaru „Wilaja 3" v Kabylských horách, vstou­ pil původně do muftího „muslimské legie SS", jako agent Abwehru seskočil padákem v Tunisu a prohlásil: „Myslel jsem, že Hitler zničí francouzskou tyranii a osvobodí svět." Ještě dlouho potom nosil svou esesáckou helmu. K jeho žákům patřili nejhorší zabijáci dvacátého století jako Ait Hamouda, známý jako Amirouche, který v masakrech roku 1945 uřezával prsy a varlata, ve vězení četl Marxe a Mein Kampfa prohlašoval, že „jedna mrtvola v civilu vydá za dvacet v uniformě". Tito ničemové, kteří si osvojili ty nejhorší vlastnosti dvacátého století, ovládali vesnice strachem a hrůzou; jiných metod nepoužívali. Krim řekl jugoslávskému novináři, že uchazeč o přijetí do FLN musí zavraždit předem určeného „zrádce", policejního špeha nebo udavače, francouzského četníka nebo kolonistu: „Vraždou končí zkušební období každého kandidáta." Americký reportér sympatizující s FLN se dověděl, že „když zastřelí muslima, uříznou mu hlavu a na ucho při­ píchnou ceduli, že to byl zrádce. Hlavu pak pohodí na hlavní silnici." Ben Bellovy písemné rozkazy zněly: „Likvidovat všechny osoby, které se snaží hrát úlohu zprostředkovatelů. Zabít každého, kdo se pokusí obměkčovat radikály a vštépovat jim ducha smířlivosti." Nebo: „Zabíjet správní úřední­ ky....Unést jejich děti a zabít je. Zabíjet všechny, kdo platí daně a kdo je vybírají. Vypalovat domy muslimských poddůstojníků v aktivní službě." FLN měla též vlastní interní zúčtovací reguli: Bachir Chihani, který vydal příkaz o vypalování domů muslimských poddůstojníků, byl obžalován (jako v roce 1934 v nacistickém Německu šéf štábu SA Ernst Rohm) z pederastie a sadistických sexuálních vražd a spolu s osmi svými milenci rozsekán na kusy. Nenávist vražedné FLN se však týkala především mírumilovných muslimů. Za prvních dva a půl roku války zabili pouze 1.035 Evropanů, ale 6.352 Arabů (to jsou úřední údaje; skutečný počet se blíží 20.000).( 109 ) V této fázi mohli umírnění přežít, jen když sami začali vraždit nebo emigro­ vali. Cílem počínání této organizace bylo sevřít většinu muslimů kleštěmi teroru. Na jedné straně přicházeli na místa umírněných vrahové z FLN, na druhé měla jejich zvěrstva vyprovokovat Francouze k barbarským represáliím a zahnat tak muslimské obyvatelstvo do tábora extremistů. Názory FLN vyložil s chladnokrevnou přesností brazilský terorista Carlos Marighela: Politickou krizi je třeba převést na ozbrojený konflikt prováděním násilných akcí, které donutí ty, kdo jsou u moci, aby změnili politickou situaci země na vojenskou.

To odcizí široké vrstvy lidu, jež se pak obrátí proti armádě a policii... Vláda pak už bude moci jen zesilovat svůj útlak a učiní tak život občanů naprosto nesnesitelný....policejní teror bude příkazem dne. Obyvatelstvo odmítne spolupracovat s úřady, které pak shledají, že jediné řešení jejich problémů je v likvidaci protivníků. Politická situace země se tak stane vojenskou situací/110) Tato hnusná varianta leninismu má samozřejmě, pokud se začne prosazo­ vat s dostatečnou tvrdostí, určitou neodolatelnou sílu. Francouzská vláda se v roce 1954 skládala vesměs z liberálních a slušných lidí pod vedením radi­ kálního socialisty Pierra Menděs-France. Sdíleli iluzi - nebo vlastně pohádkovou představu - že se Alžír opravdu může stát mnohonárodní společností založenou na zásadách svobody rovnosti a bratrství. MenděsFrance, který už předtím šťastně dokázal osvobodit Indočínu a Tunis, řekl v Národním shromáždění: „Alžírské departmenty jsou součástí francouzské republiky....jsou nezměnitelně francouzské....odtržení je nemyslitelné." „Ohledně Alžíru," řekl ministr vnitra Francois Mitterrand, „jediné možné jednání je válka.'/ 1 1 1 ) Oba však věřili, že by se problém vyřešil, kdyby se konečně zásady Francie uskutečnily v Alžíru plně a velkoryse. Poslali tam jako generálního guvernéra Jacquese Soustella, výtečného etnologa a bývalého bojovníka v hnutí odporu, aby tuto myšlenku realizoval. Neuvědo­ movali si, že cílem FLN je proměnit právě francouzskou velkorysost v barbarství. Soustelle viděl ve FLN fašistickou organizaci. Myslel, že nad ní zvítězí tím, že dá Arabům skutečnou demokracii a sociální spravedlnost. Vytvořil 400 zvláštních jednotek Képis bleus - Modrých čepic, aby ochraňovali loajál­ ní obyvatelstvo v odlehlých částech země. Pozval nadšené liberály jako Germaina Tilliona a Vincenta Monteila, aby vybudovali síť sociálních stře­ disek a udržovali kontakt s významnými muslimskými předáky/ 1 1 2 ) Zoufale se snažil dostat muslimy do všech správních orgánů. V instrukcích policii a armádě zakazoval jakýkoli teror nebo brutalitu a zejména kolektivní odvetná opatření/ 1 1 3 ) Je nepravděpodobné, že by Soustellova taktika de­ mokratického začleňování mohla mít vůbec nějaký úspěch, jakmile si Francouzi sami uvědomili, co to znamená: Francie se nechtěla stát poloarabským a polomuslimským národem stejně jako.se většina Arabů nechtěla stát Francouzy. V každém případě však FLN stejně vyvražďovala plánovitě vykonavatele Soustellovy liberální politiky, ať šlo o Francouze, nebo Araby. Největší úsilí věnovala likvidaci francouzských správních úředníků, kteří byli nakloněni Arabům. Jednou z jejích obětí byl Maurice Dupuy, kterého Soustelle charakterizoval jako „sekulárního světce". Při jeho pohřbu připjal se slzami v očích nejstaršímu z Dupuyových dětí Řád čestné legie a tehdy poprvé vyřkl slovo „pomsta"/ 1 1 4 )

484

485

V létě 1955 FLN postoupila o krok dál a zahájila genocidu: zabíjela

sympatizoval s Francouzi. Většina akcí Národně osvobozenecké fronty byla namířena proti loajálním muslimům: vraždila státní zaměstnance, vyřezá­ vala jim jazyky a vylupovala oči; na zohavená těla pak připichovala lístek s nápisem FLN.( 1 0 8 ) Byla to strategie, kterou zavedl jeruzalémský muftí. Řada povstaleckých vůdců byla předtím v jeho službách. Nejschopnější z nich Mohamedi Said, velitel útvaru „Wilaja 3" v Kabylských horách, vstou­ pil původně do muftího „muslimské legie SS", jako agent Abwehru seskočil padákem v Tunisu a prohlásil: „Myslel jsem, že Hitler zničí francouzskou tyranii a osvobodí svět." Ještě dlouho potom nosil svou esesáckou helmu. K jeho žákům patřili nejhorší zabijáci dvacátého století jako Ait Hamouda, známý jako Amirouche, který v masakrech roku 1945 uřezával prsy a varlata, ve vězení četl Marxe a Mein Kampfa prohlašoval, že „jedna mrtvola v civilu vydá za dvacet v uniformě". Tito ničemové, kteří si osvojili ty nejhorší vlastnosti dvacátého století, ovládali vesnice strachem a hrůzou; jiných metod nepoužívali. Krim řekl jugoslávskému novináři, že uchazeč o přijetí do FLN musí zavraždit předem určeného „zrádce", policejního špeha nebo udavače, francouzského četníka nebo kolonistu: „Vraždou končí zkušební období každého kandidáta." Americký reportér sympatizující s FLN se dověděl, že „když zastřelí muslima, uříznou mu hlavu a na ucho při­ píchnou ceduli, že to byl zrádce. Hlavu pak pohodí na hlavní silnici." Ben Bellovy písemné rozkazy zněly: „Likvidovat všechny osoby, které se snaží hrát úlohu zprostředkovatelů. Zabít každého, kdo se pokusí obměkčovat radikály a vštépovat jim ducha smířlivosti." Nebo: „Zabíjet správní úřední­ ky....Unést jejich děti a zabít je. Zabíjet všechny, kdo platí daně a kdo je vybírají. Vypalovat domy muslimských poddůstojníků v aktivní službě." FLN měla též vlastní interní zúčtovací reguli: Bachir Chihani, který vydal příkaz o vypalování domů muslimských poddůstojníků, byl obžalován (jako v roce 1934 v nacistickém Německu šéf štábu SA Ernst Rohm) z pederastie a sadistických sexuálních vražd a spolu s osmi svými milenci rozsekán na kusy. Nenávist vražedné FLN se však týkala především mírumilovných muslimů. Za prvních dva a půl roku války zabili pouze 1.035 Evropanů, ale 6.352 Arabů (to jsou úřední údaje; skutečný počet se blíží 20.000).( 109 ) V této fázi mohli umírnění přežít, jen když sami začali vraždit nebo emigro­ vali. Cílem počínání této organizace bylo sevřít většinu muslimů kleštěmi teroru. Na jedné straně přicházeli na místa umírněných vrahové z FLN, na druhé měla jejich zvěrstva vyprovokovat Francouze k barbarským represáliím a zahnat tak muslimské obyvatelstvo do tábora extremistů. Názory FLN vyložil s chladnokrevnou přesností brazilský terorista Carlos Marighela: Politickou krizi je třeba převést na ozbrojený konflikt prováděním násilných akcí, které donutí ty, kdo jsou u moci, aby změnili politickou situaci země na vojenskou.

To odcizí široké vrstvy lidu, jež se pak obrátí proti armádě a policii... Vláda pak už bude moci jen zesilovat svůj útlak a učiní tak život občanů naprosto nesnesitelný....policejní teror bude příkazem dne. Obyvatelstvo odmítne spolupracovat s úřady, které pak shledají, že jediné řešení jejich problémů je v likvidaci protivníků. Politická situace země se tak stane vojenskou situací/110) Tato hnusná varianta leninismu má samozřejmě, pokud se začne prosazo­ vat s dostatečnou tvrdostí, určitou neodolatelnou sílu. Francouzská vláda se v roce 1954 skládala vesměs z liberálních a slušných lidí pod vedením radi­ kálního socialisty Pierra Menděs-France. Sdíleli iluzi - nebo vlastně pohádkovou představu - že se Alžír opravdu může stát mnohonárodní společností založenou na zásadách svobody rovnosti a bratrství. MenděsFrance, který už předtím šťastně dokázal osvobodit Indočínu a Tunis, řekl v Národním shromáždění: „Alžírské departmenty jsou součástí francouzské republiky....jsou nezměnitelně francouzské....odtržení je nemyslitelné." „Ohledně Alžíru," řekl ministr vnitra Francois Mitterrand, „jediné možné jednání je válka.'/ 1 1 1 ) Oba však věřili, že by se problém vyřešil, kdyby se konečně zásady Francie uskutečnily v Alžíru plně a velkoryse. Poslali tam jako generálního guvernéra Jacquese Soustella, výtečného etnologa a bývalého bojovníka v hnutí odporu, aby tuto myšlenku realizoval. Neuvědo­ movali si, že cílem FLN je proměnit právě francouzskou velkorysost v barbarství. Soustelle viděl ve FLN fašistickou organizaci. Myslel, že nad ní zvítězí tím, že dá Arabům skutečnou demokracii a sociální spravedlnost. Vytvořil 400 zvláštních jednotek Képis bleus - Modrých čepic, aby ochraňovali loajál­ ní obyvatelstvo v odlehlých částech země. Pozval nadšené liberály jako Germaina Tilliona a Vincenta Monteila, aby vybudovali síť sociálních stře­ disek a udržovali kontakt s významnými muslimskými předáky/ 1 1 2 ) Zoufale se snažil dostat muslimy do všech správních orgánů. V instrukcích policii a armádě zakazoval jakýkoli teror nebo brutalitu a zejména kolektivní odvetná opatření/ 1 1 3 ) Je nepravděpodobné, že by Soustellova taktika de­ mokratického začleňování mohla mít vůbec nějaký úspěch, jakmile si Francouzi sami uvědomili, co to znamená: Francie se nechtěla stát poloarabským a polomuslimským národem stejně jako.se většina Arabů nechtěla stát Francouzy. V každém případě však FLN stejně vyvražďovala plánovitě vykonavatele Soustellovy liberální politiky, ať šlo o Francouze, nebo Araby. Největší úsilí věnovala likvidaci francouzských správních úředníků, kteří byli nakloněni Arabům. Jednou z jejích obětí byl Maurice Dupuy, kterého Soustelle charakterizoval jako „sekulárního světce". Při jeho pohřbu připjal se slzami v očích nejstaršímu z Dupuyových dětí Řád čestné legie a tehdy poprvé vyřkl slovo „pomsta"/ 1 1 4 )

484

485

V létě 1955 FLN postoupila o krok dál a zahájila genocidu: zabíjela

všechny Francouze bez rozdílu věku a pohlaví. První masakry začaly 20. srpna. Padlo jim jako vždy za oběť také mnoho Arabů, jako například Allouah Abbas, synovec umírněného nacionalistického předáka Ferhata Abbase, protože odsuzoval zvěrs*va páchaná FLN. Hlavním cílem však bylo vyprovokovat francouzskou ozbrojenou odvetu. V Ain-Abid u Constantine bylo například doslova na kusy rozsekáno sedmatřicet Evropanů, z to­ ho deset dětí mladších patnácti let. Muži měli uťaté ruce a nohy, děti roztříštěnou hlavu a vyhřezlý mozek, ženy rozpárané břicho a vyvrhnutá střeva, Jedna domorodá běloška měla rozříznutou dělohu, do níž vrahové nacpali její pětidenní rozřezané novorozeně. „Philippevillský masakr" splnil svůj účel: francouzští parašutisté dostali rozkaz postřílet v celé oblasti všechny Araby. Takže zabili (podle Soustellovy verze) 1.273 „povstalců"; propaganda FLN toto číslo nafoukla na 12.000. Došlo tedy znovu k masakrování jako v roce 1945. Podle Soustellových slov „se podařilo vykopat hlubokou a nepřekročitelnou propast, kterou tekla řeka krve". Francouzští i muslimští liberálové jako Albert Camus a Ferhat Abbas, kteří se v několika veřejných projevech snažili společně apelovat na rozum, byli ukřičeni oběma stranami.( 115 ) Z tohoto hlediska se Soustellův experiment zhroutil. Válka se stala soutěžením v teroru. Ohnisko se přesunulo do alžírského Casbahu, kde bydlelo na jeden čtvereční kilometr 100.000 Alžířanů. Začalo to popravou chromého vraha Ferradže, který zabil sedmileté děvče a sedm dalších civilistů. Náčelník FLN Ramdane Abane rozhodl, že za každého popravené­ ho člena FLN bude zlikvidováno sto francouzských civilistů. Mezi 21. 24. červnem 1956 jeho hlavní zabiják Saadi Jacef, který řídil síť továren na výbušniny a 1.400 „operátorů", spáchal devětačtyřicet vražd. V druhé polovině roku 1956 násilí ustavičně rostlo - paralelně s krizí kolem Suezského průplavu. Byl zavražděn francouzský starosta města Alžíru a na jeho pohřbu vybuchla pečlivě načasovaná bomba: Jacef tajně předem odvolal z obřadu všechny své operátory, aby příšerná odveta postihla jen nevinné muslimy/ 116 ) Suezský debakl byl důležitý, protože definitivně přesvědčil armádu, že civilní vláda válku nevyhraje. Soustellův socialistický nástupce Robert Lacoste to uznal. 7. ledna 1957 dal generálu Jacquesi Massuovi naprostou svobodu v jednání s tím, že vyčistí Alžír od příslušníků FLN. Poprvé byla v armádě zrušena všechna omezení včetně zákazu mučení. Mučení bylo ve Francii zrušeno už 8. října 1789 a článkem 303 trestního zákoníku se odsuzo­ val k smrti každý, kdo by se ho dopustil. V březnu 1955 se v utajovaném dokumentu ministerstva spravedlnosti povolovalo kontrolované mučení jako jediná možnost jak zabránit brutálnějšímu zacházení bez dozoru. Soustelle to svého času rázně odmítl. Massu to povolil a na otázku, zda skutečně docházelo 486

k mučení, později přiznal: „Mohu odpovědět jen kladně, i když to nikdy 117 nebyl běžný nebo uzákoněný postup."( ) Odůvodňovalo se to tím, že úspěšným výslechem se zachrání jiní, hlavně Arabové; že Araby, kteří by sami poskytli nějaké informace, by FLN bez milosti umučila k smrti; a že je pro Francouze životně důležité nahánět větší strach. Arabové byli přesvědčeni, že Massu postupuje bez zábran, alespoň pokud se týká mučení, o kterém vězni pochopitelně nemlčeli. Ale mučení se praktikovalo i u nemuslimů. Jeden z postižených, komunistický žid jménem Henri Alleg, napsal bestseller La Question (Otázka), který vzbudil v roce 1958 ve Francii bouři mravního rozhořčení/ 1 1 8 ) Massu tvrdil, že výslechy konané jeho lidmi neza­ nechávaly žádné trvalé následky. Když v roce 1970 spatřil Allega živého a zdravého na schodišti justičního paláce, zvolal: Co znamená mučení, které tě stihlo, proti uřezávání nosu nebo rtů nebo penisu, který dávají felahové jako rituální dar svým odbojným „bratrům"? Každý ví, že takové věci už podruhé nenarostou^11 ) Jenže představa, že lze za války, v níž jde o všechno, nějak účinně dozírat na omezený rozsah mučení, je absurdní. Liberální generální tajemník alžírské prefektury Paul Teitgen dosvědčil, že během alžírských bo­ jů „zmizelo" na 3.000 vězňů. Nicméně Massu zvítězil. Byl to jediný případ, kdy Francouzi bojovali proti FLN jejími vlastními zbraněmi. Alžír byl zbaven teroristů. Umírnění Arabové se opět odvážili promluvit. Ale vítězství bylo promarněno novou politikou přesídlení více než jednoho miliónu chudých feláhů, což byl surový akt sociálního inženýrství, z kterého měla prospěch jedině FNL. Kromě toho vyvolal Massuho experiment nesne­ sitelné napětí v celém francouzském vládním systému. Na jedné straně vedlo vyjmutí vojenských jednotek z politické kontroly a zdůrazňování osobnosti velitelů k vzniku soukromých armád: plukovníci se stále větší měrou považovali za vlastníky svých regimentů a jako za monarchie vmanipulovávali své generály do neposlušnosti. V mravním zmatku považovali důstojníci za prvořadé své závazky k mužstvu místo k státu. ( 1 2 0 ) Na druhé straně obrátily zprávy o svévolném počínání armády v Alžíru mínění francouzských liberálů a politického středu proti válce. V roce 1957 mnoho Francouzů dospělo k názoru, že samostatnost Alžíru, jakkoli nepří­ jemná, je rozhodně lepší než rozklad politického svědomí Francie. Tím se ovšem posílily hlasy požadující obnovení politického vlivu ve válce (včetně jednání s FLN), a to právě ve chvíli, kdy francouzská armáda údajně vítězila právě tím, že dokázala prosadit svou nezávislost. Tento nesmiřitelný konflikt vedl nakonec v květnu 1958 k explozi, při které se vrátil do čela státu generál de Gaulle a vytvořil pátou republiku. De Gaulle nebyl kolonialista. Věděl, že období kolonialismu skončilo. Tělesným zjevem byl možná součástí minulosti, ale duchem žil v budoucnu. 487

všechny Francouze bez rozdílu věku a pohlaví. První masakry začaly 20. srpna. Padlo jim jako vždy za oběť také mnoho Arabů, jako například Allouah Abbas, synovec umírněného nacionalistického předáka Ferhata Abbase, protože odsuzoval zvěrs*va páchaná FLN. Hlavním cílem však bylo vyprovokovat francouzskou ozbrojenou odvetu. V Ain-Abid u Constantine bylo například doslova na kusy rozsekáno sedmatřicet Evropanů, z to­ ho deset dětí mladších patnácti let. Muži měli uťaté ruce a nohy, děti roztříštěnou hlavu a vyhřezlý mozek, ženy rozpárané břicho a vyvrhnutá střeva, Jedna domorodá běloška měla rozříznutou dělohu, do níž vrahové nacpali její pětidenní rozřezané novorozeně. „Philippevillský masakr" splnil svůj účel: francouzští parašutisté dostali rozkaz postřílet v celé oblasti všechny Araby. Takže zabili (podle Soustellovy verze) 1.273 „povstalců"; propaganda FLN toto číslo nafoukla na 12.000. Došlo tedy znovu k masakrování jako v roce 1945. Podle Soustellových slov „se podařilo vykopat hlubokou a nepřekročitelnou propast, kterou tekla řeka krve". Francouzští i muslimští liberálové jako Albert Camus a Ferhat Abbas, kteří se v několika veřejných projevech snažili společně apelovat na rozum, byli ukřičeni oběma stranami.( 115 ) Z tohoto hlediska se Soustellův experiment zhroutil. Válka se stala soutěžením v teroru. Ohnisko se přesunulo do alžírského Casbahu, kde bydlelo na jeden čtvereční kilometr 100.000 Alžířanů. Začalo to popravou chromého vraha Ferradže, který zabil sedmileté děvče a sedm dalších civilistů. Náčelník FLN Ramdane Abane rozhodl, že za každého popravené­ ho člena FLN bude zlikvidováno sto francouzských civilistů. Mezi 21. 24. červnem 1956 jeho hlavní zabiják Saadi Jacef, který řídil síť továren na výbušniny a 1.400 „operátorů", spáchal devětačtyřicet vražd. V druhé polovině roku 1956 násilí ustavičně rostlo - paralelně s krizí kolem Suezského průplavu. Byl zavražděn francouzský starosta města Alžíru a na jeho pohřbu vybuchla pečlivě načasovaná bomba: Jacef tajně předem odvolal z obřadu všechny své operátory, aby příšerná odveta postihla jen nevinné muslimy/ 116 ) Suezský debakl byl důležitý, protože definitivně přesvědčil armádu, že civilní vláda válku nevyhraje. Soustellův socialistický nástupce Robert Lacoste to uznal. 7. ledna 1957 dal generálu Jacquesi Massuovi naprostou svobodu v jednání s tím, že vyčistí Alžír od příslušníků FLN. Poprvé byla v armádě zrušena všechna omezení včetně zákazu mučení. Mučení bylo ve Francii zrušeno už 8. října 1789 a článkem 303 trestního zákoníku se odsuzo­ val k smrti každý, kdo by se ho dopustil. V březnu 1955 se v utajovaném dokumentu ministerstva spravedlnosti povolovalo kontrolované mučení jako jediná možnost jak zabránit brutálnějšímu zacházení bez dozoru. Soustelle to svého času rázně odmítl. Massu to povolil a na otázku, zda skutečně docházelo 486

k mučení, později přiznal: „Mohu odpovědět jen kladně, i když to nikdy 117 nebyl běžný nebo uzákoněný postup."( ) Odůvodňovalo se to tím, že úspěšným výslechem se zachrání jiní, hlavně Arabové; že Araby, kteří by sami poskytli nějaké informace, by FLN bez milosti umučila k smrti; a že je pro Francouze životně důležité nahánět větší strach. Arabové byli přesvědčeni, že Massu postupuje bez zábran, alespoň pokud se týká mučení, o kterém vězni pochopitelně nemlčeli. Ale mučení se praktikovalo i u nemuslimů. Jeden z postižených, komunistický žid jménem Henri Alleg, napsal bestseller La Question (Otázka), který vzbudil v roce 1958 ve Francii bouři mravního rozhořčení/ 1 1 8 ) Massu tvrdil, že výslechy konané jeho lidmi neza­ nechávaly žádné trvalé následky. Když v roce 1970 spatřil Allega živého a zdravého na schodišti justičního paláce, zvolal: Co znamená mučení, které tě stihlo, proti uřezávání nosu nebo rtů nebo penisu, který dávají felahové jako rituální dar svým odbojným „bratrům"? Každý ví, že takové věci už podruhé nenarostou^11 ) Jenže představa, že lze za války, v níž jde o všechno, nějak účinně dozírat na omezený rozsah mučení, je absurdní. Liberální generální tajemník alžírské prefektury Paul Teitgen dosvědčil, že během alžírských bo­ jů „zmizelo" na 3.000 vězňů. Nicméně Massu zvítězil. Byl to jediný případ, kdy Francouzi bojovali proti FLN jejími vlastními zbraněmi. Alžír byl zbaven teroristů. Umírnění Arabové se opět odvážili promluvit. Ale vítězství bylo promarněno novou politikou přesídlení více než jednoho miliónu chudých feláhů, což byl surový akt sociálního inženýrství, z kterého měla prospěch jedině FNL. Kromě toho vyvolal Massuho experiment nesne­ sitelné napětí v celém francouzském vládním systému. Na jedné straně vedlo vyjmutí vojenských jednotek z politické kontroly a zdůrazňování osobnosti velitelů k vzniku soukromých armád: plukovníci se stále větší měrou považovali za vlastníky svých regimentů a jako za monarchie vmanipulovávali své generály do neposlušnosti. V mravním zmatku považovali důstojníci za prvořadé své závazky k mužstvu místo k státu. ( 1 2 0 ) Na druhé straně obrátily zprávy o svévolném počínání armády v Alžíru mínění francouzských liberálů a politického středu proti válce. V roce 1957 mnoho Francouzů dospělo k názoru, že samostatnost Alžíru, jakkoli nepří­ jemná, je rozhodně lepší než rozklad politického svědomí Francie. Tím se ovšem posílily hlasy požadující obnovení politického vlivu ve válce (včetně jednání s FLN), a to právě ve chvíli, kdy francouzská armáda údajně vítězila právě tím, že dokázala prosadit svou nezávislost. Tento nesmiřitelný konflikt vedl nakonec v květnu 1958 k explozi, při které se vrátil do čela státu generál de Gaulle a vytvořil pátou republiku. De Gaulle nebyl kolonialista. Věděl, že období kolonialismu skončilo. Tělesným zjevem byl možná součástí minulosti, ale duchem žil v budoucnu. 487

Řekl, že když roku 1944 v konžském Brazzavillu mobilizoval černou Afriku do řad Hnutí odporu, snažil se „pozvednout staré vztahy podřízenosti na přijatelnější rovinu politické, hospodářské a kulturní spolupráce"/ 1 2 1 ) Ve váhavém pokračování francouzského kolonialismu viděl přímý důsledek slabosti režimu čtvrté republiky, kterým pohrdal, a systému stran neschopných jednoznačných usnesení, jakých vyžadovala dekolonizace. „Jak mohl," zněla jeho otázka, „takový podnik překonat, popřípadě i zlomit veškerou opozici založenou na sentimentalitě, zvyku, nebo osobních zájmech, když ji nutně sám vyvolával a udržoval při životě?" Výsledkem bylo kolísání a nedůsled­ nost, nejprve v Indočíně, pak v Tunisku a v Maroku a nakonec, a především, v Alžíru. „Je pochopitelné," řekl, „že armáda měla čím dál tím větší odpor vůči politickému systému, který byl ztělesněním nerozhodnosti."( 1 2 2 ) Krize explodovala, jak se zdá, plánovitě, když se 9. května FLN rozhodla „popravit" tři francouzské vojáky, protože se „provinili mučením, znásilňo­ váním a vraždami". O čtyři dny později bílí studenti zaútočili na vládní budovu v městě Alžíru. Massu se dotázal Lacosta, který mezitím utekl do Francie, zda mu povolí střílet do davu bělochů. Povolení nedostal. Toho večera se Brechtově hře kritizující generály dostalo od levicového publika šíleného aplausu.( 123 ) Za čtvrtou republiku však nikdo nebyl ochoten si pálit prsty. Generálové převzali v Alžíru moc a vyzvali de Gaulla, aby se vrátil. Na vládní forum se dostavilo 30.000 muslimů, aby dali najevo svůj souhlas. Zpívali Marseillaisu a vojenskou píseň Chant desAfricains: byla to spontánní demonstrace ve prospěch francouzské civilizace a proti barbarství FLN. Massu řekl: „Musíme je ubezpečit, že Francie je nikdy neopustí."( 1 2 4 ) Když generálové vyzývali de Gaulla k návratu, lhali; chtěli ho použít pouze jako kladiva, které by rozbilo republiku, a zmocnit se vlády sami. De Gaulle věděl, že Alžír je neudržitelný a že francouzskou armádu zničí. Obával se dokonce i horších věcí. 24. května přistála zvláštní vojenská jednotka z Alžíru na Korsice. Místní úřady ji přijaly se sympatiemi. Policejní oddíly, které tam byly poslány z Marseille, se nechaly odzbrojit. De Gaulle převzal velení, aby zabránil invazi do Francie samotné, neboť předpokládal, že by invaze byla pravděpodobně buď úspěšná, nebo by alespoň vyvolala občanskou válku. Situace se zlověstně podobala začátku španělské katastrofy v roce 1936 a to by, domníval se, definitivně zničilo Francii jako kulturní velmoc. Jestliže Paříž stála za hodně lží, celá Francie aspoň za několik. Odjel proto do Alžíru s úmyslem klamat. 4. června řekl davu řvoucích kolónů: „Je vous ai compris. Chápu vás." „Hodil jsem jim tato slova", napsal později v Pamětech, „zdánlivě spontánní, ve skutečnosti však pečlivě vypočítaná, a doufal jsem, že tím rozohním jejich nadšení, aniž bych se musel 125 angažovat víc, než jsem chtěl."( ) Už předchozího roku poznamenal v soukromé rozmluvě: „Samozřejmě, že dojde k nezávislosti, ale jsou

488

příliš hloupí, než aby to věděli." „Ať žije francouzský Alžír!" provolával veřejně v červnu 1958; soukromě prohlašoval: „Afrika je ztracená a Alžír s ní." Francouzský Alžír nazval „utopií v rozvalinách". Veřejně nepřestával ujišťovat kolony i armádu: „Nezávislost? Tak za pětadvacet let" (v říjnu 1958). „Francouzská armáda tuto zemi nikdy neopustí a já nikdy nebudu jednat s lidmi z Káhiry a z Tunisu" (v březnu 1959). „V Alžíru se nebude opakovat Dien-bien-phu. Žádné povstání nás z této země nevyžene." „Jak můžete naslouchat lhářům a spiklencům, kteří tvrdí, že Francie a de Gaulle tím, že poskytnou Alžířanům svobodnou volbu, vás chtějí opustit, odtáhnout z Alžíru a přenechat jej napospas povstalcům?" (leden 1960). „Nezávislost....toť bláznovství a obludnost!" (březen 1960).( 126 ) Mezitím utužoval svůj vliv ve státě. 28. září 1958 přijali Francouzi ústavu páté republiky, která soustřeďovala veškerou moc v rukou prezidenta. 21. prosince byl de Gaulle zvolen prezidentem. Totéž referendum, jež zavedlo novou ústavu, dalo všem francouzským teritoriím právo zůstat s Francií nebo se odtrhnout. Tím se zevšeobecnil pojem souhlasu. De Gaulle postupně vyřazoval a odstraňoval všechny, kdo mu pomohli do jeho vysoké funkce. V dubnu 1960 požádal Národní shromáždění o „zvláštní plnou moc" a dostal ji. O čtyři měsíce později zahájil tajná jednání s vůdci FLN. V lednu 1961 zorganizoval referendum, zda se Alžír chce odtrhnout od Francie. Výsledkem bylo „ano" převážnou většinou hlasů. Byl to konec Algérie francaise a na veřejnost vystoupili extremisté s bombami v ruce. Jestliže vedení armády mělo v úmyslu převzít moc, dalo se to uskutečnit ještě v květnu 1958 - s de Gaullem nebo i bez něho. V dubnu 1961, kdy definitivně prohlédli de Gaullovu lest a snažili se ho svrhnout, už ta příle­ žitost nebyla. Francouzské veřejné mínění už bylo jinde. Branci měli tranzistorová rádia a mohli sledovat zprávy z Paříže; odmítali důstojní­ kům poslušnost. Vzpoura neuspěla: její vůdcové se vzdali nebo byli dopa­ deni a uvězněni. Tím se otevřely zaplavovací ventily, takže se celá loď začala potápět. Uvěznění předáci FLN byli propuštěni na svobodu, aby se zúčastnili rozhovorů, a odbojní francouzští generálové nastoupili na jejich místo. Zlikvidovat bílý terorismus, který představovala OAS (Organization de 1'Armée Secrěte) trvalo déle. Pracovala na plné obrátky přes rok s bombami, kulomety a pancéřovými pěstmi a měla na svědomí 12.000 civilistů (hlav­ ně muslimů) a asi 500 policistů a pracovníků bezpečnosti. Je názorným příkladem, jak politické násilí vždy vede k rozkladu. V mnoha směrech byla zrcadlovým obrazem FLN. 23. února 1962 vydal její vůdce generál Salan, který byl předtím poctivým vojákem s vynikající služební kariérou, rozkaz: zahájit generální ofenzívu... systematicky ostřelovat vojenské základny a četnické jednotky... vrhat ve dne v noci na jejich obrněná vozidla „Molotovovy koktaily"... likvidovat nejlepší muslimy v liberálních profesích, aby se muslimské obyvatelstvo 489

Řekl, že když roku 1944 v konžském Brazzavillu mobilizoval černou Afriku do řad Hnutí odporu, snažil se „pozvednout staré vztahy podřízenosti na přijatelnější rovinu politické, hospodářské a kulturní spolupráce"/ 1 2 1 ) Ve váhavém pokračování francouzského kolonialismu viděl přímý důsledek slabosti režimu čtvrté republiky, kterým pohrdal, a systému stran neschopných jednoznačných usnesení, jakých vyžadovala dekolonizace. „Jak mohl," zněla jeho otázka, „takový podnik překonat, popřípadě i zlomit veškerou opozici založenou na sentimentalitě, zvyku, nebo osobních zájmech, když ji nutně sám vyvolával a udržoval při životě?" Výsledkem bylo kolísání a nedůsled­ nost, nejprve v Indočíně, pak v Tunisku a v Maroku a nakonec, a především, v Alžíru. „Je pochopitelné," řekl, „že armáda měla čím dál tím větší odpor vůči politickému systému, který byl ztělesněním nerozhodnosti."( 1 2 2 ) Krize explodovala, jak se zdá, plánovitě, když se 9. května FLN rozhodla „popravit" tři francouzské vojáky, protože se „provinili mučením, znásilňo­ váním a vraždami". O čtyři dny později bílí studenti zaútočili na vládní budovu v městě Alžíru. Massu se dotázal Lacosta, který mezitím utekl do Francie, zda mu povolí střílet do davu bělochů. Povolení nedostal. Toho večera se Brechtově hře kritizující generály dostalo od levicového publika šíleného aplausu.( 123 ) Za čtvrtou republiku však nikdo nebyl ochoten si pálit prsty. Generálové převzali v Alžíru moc a vyzvali de Gaulla, aby se vrátil. Na vládní forum se dostavilo 30.000 muslimů, aby dali najevo svůj souhlas. Zpívali Marseillaisu a vojenskou píseň Chant desAfricains: byla to spontánní demonstrace ve prospěch francouzské civilizace a proti barbarství FLN. Massu řekl: „Musíme je ubezpečit, že Francie je nikdy neopustí."( 1 2 4 ) Když generálové vyzývali de Gaulla k návratu, lhali; chtěli ho použít pouze jako kladiva, které by rozbilo republiku, a zmocnit se vlády sami. De Gaulle věděl, že Alžír je neudržitelný a že francouzskou armádu zničí. Obával se dokonce i horších věcí. 24. května přistála zvláštní vojenská jednotka z Alžíru na Korsice. Místní úřady ji přijaly se sympatiemi. Policejní oddíly, které tam byly poslány z Marseille, se nechaly odzbrojit. De Gaulle převzal velení, aby zabránil invazi do Francie samotné, neboť předpokládal, že by invaze byla pravděpodobně buď úspěšná, nebo by alespoň vyvolala občanskou válku. Situace se zlověstně podobala začátku španělské katastrofy v roce 1936 a to by, domníval se, definitivně zničilo Francii jako kulturní velmoc. Jestliže Paříž stála za hodně lží, celá Francie aspoň za několik. Odjel proto do Alžíru s úmyslem klamat. 4. června řekl davu řvoucích kolónů: „Je vous ai compris. Chápu vás." „Hodil jsem jim tato slova", napsal později v Pamětech, „zdánlivě spontánní, ve skutečnosti však pečlivě vypočítaná, a doufal jsem, že tím rozohním jejich nadšení, aniž bych se musel 125 angažovat víc, než jsem chtěl."( ) Už předchozího roku poznamenal v soukromé rozmluvě: „Samozřejmě, že dojde k nezávislosti, ale jsou

488

příliš hloupí, než aby to věděli." „Ať žije francouzský Alžír!" provolával veřejně v červnu 1958; soukromě prohlašoval: „Afrika je ztracená a Alžír s ní." Francouzský Alžír nazval „utopií v rozvalinách". Veřejně nepřestával ujišťovat kolony i armádu: „Nezávislost? Tak za pětadvacet let" (v říjnu 1958). „Francouzská armáda tuto zemi nikdy neopustí a já nikdy nebudu jednat s lidmi z Káhiry a z Tunisu" (v březnu 1959). „V Alžíru se nebude opakovat Dien-bien-phu. Žádné povstání nás z této země nevyžene." „Jak můžete naslouchat lhářům a spiklencům, kteří tvrdí, že Francie a de Gaulle tím, že poskytnou Alžířanům svobodnou volbu, vás chtějí opustit, odtáhnout z Alžíru a přenechat jej napospas povstalcům?" (leden 1960). „Nezávislost....toť bláznovství a obludnost!" (březen 1960).( 126 ) Mezitím utužoval svůj vliv ve státě. 28. září 1958 přijali Francouzi ústavu páté republiky, která soustřeďovala veškerou moc v rukou prezidenta. 21. prosince byl de Gaulle zvolen prezidentem. Totéž referendum, jež zavedlo novou ústavu, dalo všem francouzským teritoriím právo zůstat s Francií nebo se odtrhnout. Tím se zevšeobecnil pojem souhlasu. De Gaulle postupně vyřazoval a odstraňoval všechny, kdo mu pomohli do jeho vysoké funkce. V dubnu 1960 požádal Národní shromáždění o „zvláštní plnou moc" a dostal ji. O čtyři měsíce později zahájil tajná jednání s vůdci FLN. V lednu 1961 zorganizoval referendum, zda se Alžír chce odtrhnout od Francie. Výsledkem bylo „ano" převážnou většinou hlasů. Byl to konec Algérie francaise a na veřejnost vystoupili extremisté s bombami v ruce. Jestliže vedení armády mělo v úmyslu převzít moc, dalo se to uskutečnit ještě v květnu 1958 - s de Gaullem nebo i bez něho. V dubnu 1961, kdy definitivně prohlédli de Gaullovu lest a snažili se ho svrhnout, už ta příle­ žitost nebyla. Francouzské veřejné mínění už bylo jinde. Branci měli tranzistorová rádia a mohli sledovat zprávy z Paříže; odmítali důstojní­ kům poslušnost. Vzpoura neuspěla: její vůdcové se vzdali nebo byli dopa­ deni a uvězněni. Tím se otevřely zaplavovací ventily, takže se celá loď začala potápět. Uvěznění předáci FLN byli propuštěni na svobodu, aby se zúčastnili rozhovorů, a odbojní francouzští generálové nastoupili na jejich místo. Zlikvidovat bílý terorismus, který představovala OAS (Organization de 1'Armée Secrěte) trvalo déle. Pracovala na plné obrátky přes rok s bombami, kulomety a pancéřovými pěstmi a měla na svědomí 12.000 civilistů (hlav­ ně muslimů) a asi 500 policistů a pracovníků bezpečnosti. Je názorným příkladem, jak politické násilí vždy vede k rozkladu. V mnoha směrech byla zrcadlovým obrazem FLN. 23. února 1962 vydal její vůdce generál Salan, který byl předtím poctivým vojákem s vynikající služební kariérou, rozkaz: zahájit generální ofenzívu... systematicky ostřelovat vojenské základny a četnické jednotky... vrhat ve dne v noci na jejich obrněná vozidla „Molotovovy koktaily"... likvidovat nejlepší muslimy v liberálních profesích, aby se muslimské obyvatelstvo 489

muselo obracet na nás... ochromit výkonnou moc úřadů... provádět všude násilnické akce jak na uměleckých dílech, tak na všem, co představuje výkonnou moc úřadů, a to způsobem, který povede k maximální všeobecné nejistotě a celkovému rozkladu země/ 127 ) Zkázu však nezpůsobila jen OAS. Stát totiž proti ní a na ochranu de Gaulla (který dvakrát málem přišel o život) zorganizoval vlastní oficiální teroristické jednotky, které beztrestně a ve velkém měřítku vraždily a mučily vězně/ 1 2 8 ) V tomto případě nezaprotestovala vůbec ani liberální Francie, ani mezinárodní veřejné mínění. Terorismus OAS definitivně vyloučil ja­ koukoli možnost bílé kolonizace. Koncem roku 1961 de Gaullův nejbližší poradce Bernard Tricot poslal z Alžíru hlášení: „Evropané vzdorují všemu, co se chystá, tak tvrdošíjně a jejich vztahy k většině muslimů jsou tak špatné, že je opravdu nezbytně nutné zorganizovat jejich návrat."( 1 2 9 ) Konec nastal v březnu 1962, v orgiích hromadného vraždění a nenávisti. Muslimská lůza větříc vítězství už předtím vyplenila Velkou synagogu v centru Casbachu: zničili vnitřek svatyně, roztrhali svitky tóry, zabili židovské kurátory a na zdi napsali křídou „smrt židům" a jiná nacistická hesla. 15. března napadla OAS středisko sociální péče Germaina Tilliona pro rehabilitaci postižených dětí, vyvedla šest mužů a postřílela je od nohou nahoru. Jeden z nich byl Camusův přítel Mouloud Feraoun, kterého Camus nazval „posledním z umírněných". Ve svém Deníku Feraoun napsal: „Je ve mně kus Francouze a je ve mně kus Kabyla. Ale mám hrůzu před těmi, kdo zabíjejí... Vive la France, taková, jakou jsem vždy miloval! Vive VAlgérie, takový, v jaký jsem doufal! Hanba zločincům!"( 1 3 0 ) Příměří uzavřené 19. března 1962 s FLN vyvolalo další vlnu vraždění OAS: bylo zabito 18 četníků a 7 vojáků. Francouzský velitel generál Ailleret se pomstil tím, že zničil poslední citadelu francouzského Alžíru, bílou dělnickou čtvrť Bab-el-Oued s 60.000 obyvateli. Napadl ji raketami z hloubkových bombardérů, tanky, které střílely na potkání, a 20.000 pěšáky. Bylo to nové potlačení komuny jako v Paříži roku 1871, ale v marxistických učebnicích se nevysky­ 131 tuje/ ) Tak definitivně skončila mnohonárodní společnost Alžíru. Začal hromadný odchod do Francie. Úmyslně bylo zničeno mnoho nemocnic, škol, laboratoří, ropných těžných věží a jiné pozůstatky francouzské kultury a podnikání - včetně knihovny alžírské univerzity. Celkem odešlo na 1,380.000 lidí (také někteří muslimové). V roce 1963 zbylo z velké histo­ rické středomořské komunity jen asi 30.000 bělochů/ 1 3 2 ) Évianské dohody, v nichž Francie souhlasila s vyklizením Alžíru, obsa­ hovaly mnohá ustanovení, kterými si chtěla zachovat svou tvář. Neměly však žádný význam. Byla to čirá kapitulace. Ani na papíře nebyla poskytnuta žádná ochrana 250.000 muslimským úředníkům, často z velmi chudých vrstev, kteří sloužili Francii věrně až do konce. De Gaulle byl příliš za-

neprázdněn zachraňováním a vyprošťováním Francie samotné z této hrůzy, než aby jim věnoval pozornost. Když ho jeden člen muslimské delegace, kterému FLN zavraždila už deset rodinných příslušníků, upozornil, že „sebeurčením budou trpět", prezident odpověděl chladně: „Eh bien vous suffrirez. No, a co - tak budete." Trpěli. Jen 15.000 jich mělo peníze a prostředky na vystěhování. Zbylí byli popraveni bez soudu, použiti jako lidské detektory k vyčištění minových polí na tuniské hranici, byli mučeni, donuceni vykopat si hrob a spolknout před smrtí všechna svá vojenská vyznamenání; někteří byli upáleni zaživa, vykastrováni, vláčeni za nákladní­ mi auty, předhazováni psům; byly případy, kdy byly vyvražděny celé rodiny včetně malých dětí. Francouzské armádní jednotky, které tam zůstaly, jejich bývalí druhové ve zbrani, s hrůzou a bezmocně přihlížely, protože podle dohody neměly právo zasahovat. Francouzští vojáci se dokonce angažovali v odzbrojování muslimských vojáků, říkali jim, že dostanou nové modernější zbraně, ačkoli šli ve skutečnosti na smrt. Byl to zločin zrady, který je srovnatelný s vydáním ruských válečných zajatců Brity Stalinovu hněvu; možná ještě horší. Odhady takto zavražděných lidí se pohybují mezi 30.000 až 150.000 obětí/ 1 3 3 ) Kdo ví? Velký temný mrak zahalil mnoho aspektů nového Alžírská a dosud se nezvedl. Lhát se nepřestalo až do konce. „Francie a Alžírsko," řekl de Gaulle 18. března 1962, „vykročí spolu jako bratři na cestě k civi­ lizaci.'^ 134 ) Pravda je však taková, že nový národ vděčil za svou existenci krutým zhovadilostem, kterých se dopouštěl bez zábran a beztrestně a v maxi­ mální míře. Jeho nový politický režim složený převážně z úspěšných gangsterů rychle vyřídil poslance, kteří byli vychováni v duchu západní tradice; v polovině šedesátých let už byli všichni po smrti nebo v emigraci. Přesně dvacet let potom, co byla uzavřena dohoda o nezávislosti, jeden z jejích hlavních signatářů a první prezident Alžírská Ben Bella shrnul výsledky prvních dvou desetiletí nezávislé existence. Čistá bilance, řekl, je „naprosto záporná". Země je „na mizině". Její zemědělství bylo „zavraždě­ no". „Nemáme nic. Žádný průmysl - pouze staré železo." Všechno je v Alžírsku „prohnilé odshora dolů"/ 1 3 5 ) Ben Bellova trpkost byla nepo­ chybně ještě zvýšena tím, že většinu předchozích let strávil přičiněním svých revolučních soudruhů ve vězení. Ale v zásadě jeho hodnocení odpoví­ dá skutečnosti, a kromě toho nutno s politováním konstatovat, že se Alžírsko neomezilo na zločiny vlastní. Stalo se a po mnoho let zůstalo hlavním útočištěm mezinárodních teroristů všeho druhu. V Africe se rozrostla velká mravní zhouba. Alžírsko šlo příkladem v politických zločinech a zmatcích, jež celý tento obrovský a tragický světadíl začal napodobovat, když se stal pánem ve vlastním domě.

490

491

muselo obracet na nás... ochromit výkonnou moc úřadů... provádět všude násilnické akce jak na uměleckých dílech, tak na všem, co představuje výkonnou moc úřadů, a to způsobem, který povede k maximální všeobecné nejistotě a celkovému rozkladu země/ 127 ) Zkázu však nezpůsobila jen OAS. Stát totiž proti ní a na ochranu de Gaulla (který dvakrát málem přišel o život) zorganizoval vlastní oficiální teroristické jednotky, které beztrestně a ve velkém měřítku vraždily a mučily vězně/ 1 2 8 ) V tomto případě nezaprotestovala vůbec ani liberální Francie, ani mezinárodní veřejné mínění. Terorismus OAS definitivně vyloučil ja­ koukoli možnost bílé kolonizace. Koncem roku 1961 de Gaullův nejbližší poradce Bernard Tricot poslal z Alžíru hlášení: „Evropané vzdorují všemu, co se chystá, tak tvrdošíjně a jejich vztahy k většině muslimů jsou tak špatné, že je opravdu nezbytně nutné zorganizovat jejich návrat."( 1 2 9 ) Konec nastal v březnu 1962, v orgiích hromadného vraždění a nenávisti. Muslimská lůza větříc vítězství už předtím vyplenila Velkou synagogu v centru Casbachu: zničili vnitřek svatyně, roztrhali svitky tóry, zabili židovské kurátory a na zdi napsali křídou „smrt židům" a jiná nacistická hesla. 15. března napadla OAS středisko sociální péče Germaina Tilliona pro rehabilitaci postižených dětí, vyvedla šest mužů a postřílela je od nohou nahoru. Jeden z nich byl Camusův přítel Mouloud Feraoun, kterého Camus nazval „posledním z umírněných". Ve svém Deníku Feraoun napsal: „Je ve mně kus Francouze a je ve mně kus Kabyla. Ale mám hrůzu před těmi, kdo zabíjejí... Vive la France, taková, jakou jsem vždy miloval! Vive VAlgérie, takový, v jaký jsem doufal! Hanba zločincům!"( 1 3 0 ) Příměří uzavřené 19. března 1962 s FLN vyvolalo další vlnu vraždění OAS: bylo zabito 18 četníků a 7 vojáků. Francouzský velitel generál Ailleret se pomstil tím, že zničil poslední citadelu francouzského Alžíru, bílou dělnickou čtvrť Bab-el-Oued s 60.000 obyvateli. Napadl ji raketami z hloubkových bombardérů, tanky, které střílely na potkání, a 20.000 pěšáky. Bylo to nové potlačení komuny jako v Paříži roku 1871, ale v marxistických učebnicích se nevysky­ 131 tuje/ ) Tak definitivně skončila mnohonárodní společnost Alžíru. Začal hromadný odchod do Francie. Úmyslně bylo zničeno mnoho nemocnic, škol, laboratoří, ropných těžných věží a jiné pozůstatky francouzské kultury a podnikání - včetně knihovny alžírské univerzity. Celkem odešlo na 1,380.000 lidí (také někteří muslimové). V roce 1963 zbylo z velké histo­ rické středomořské komunity jen asi 30.000 bělochů/ 1 3 2 ) Évianské dohody, v nichž Francie souhlasila s vyklizením Alžíru, obsa­ hovaly mnohá ustanovení, kterými si chtěla zachovat svou tvář. Neměly však žádný význam. Byla to čirá kapitulace. Ani na papíře nebyla poskytnuta žádná ochrana 250.000 muslimským úředníkům, často z velmi chudých vrstev, kteří sloužili Francii věrně až do konce. De Gaulle byl příliš za-

neprázdněn zachraňováním a vyprošťováním Francie samotné z této hrůzy, než aby jim věnoval pozornost. Když ho jeden člen muslimské delegace, kterému FLN zavraždila už deset rodinných příslušníků, upozornil, že „sebeurčením budou trpět", prezident odpověděl chladně: „Eh bien vous suffrirez. No, a co - tak budete." Trpěli. Jen 15.000 jich mělo peníze a prostředky na vystěhování. Zbylí byli popraveni bez soudu, použiti jako lidské detektory k vyčištění minových polí na tuniské hranici, byli mučeni, donuceni vykopat si hrob a spolknout před smrtí všechna svá vojenská vyznamenání; někteří byli upáleni zaživa, vykastrováni, vláčeni za nákladní­ mi auty, předhazováni psům; byly případy, kdy byly vyvražděny celé rodiny včetně malých dětí. Francouzské armádní jednotky, které tam zůstaly, jejich bývalí druhové ve zbrani, s hrůzou a bezmocně přihlížely, protože podle dohody neměly právo zasahovat. Francouzští vojáci se dokonce angažovali v odzbrojování muslimských vojáků, říkali jim, že dostanou nové modernější zbraně, ačkoli šli ve skutečnosti na smrt. Byl to zločin zrady, který je srovnatelný s vydáním ruských válečných zajatců Brity Stalinovu hněvu; možná ještě horší. Odhady takto zavražděných lidí se pohybují mezi 30.000 až 150.000 obětí/ 1 3 3 ) Kdo ví? Velký temný mrak zahalil mnoho aspektů nového Alžírská a dosud se nezvedl. Lhát se nepřestalo až do konce. „Francie a Alžírsko," řekl de Gaulle 18. března 1962, „vykročí spolu jako bratři na cestě k civi­ lizaci.'^ 134 ) Pravda je však taková, že nový národ vděčil za svou existenci krutým zhovadilostem, kterých se dopouštěl bez zábran a beztrestně a v maxi­ mální míře. Jeho nový politický režim složený převážně z úspěšných gangsterů rychle vyřídil poslance, kteří byli vychováni v duchu západní tradice; v polovině šedesátých let už byli všichni po smrti nebo v emigraci. Přesně dvacet let potom, co byla uzavřena dohoda o nezávislosti, jeden z jejích hlavních signatářů a první prezident Alžírská Ben Bella shrnul výsledky prvních dvou desetiletí nezávislé existence. Čistá bilance, řekl, je „naprosto záporná". Země je „na mizině". Její zemědělství bylo „zavraždě­ no". „Nemáme nic. Žádný průmysl - pouze staré železo." Všechno je v Alžírsku „prohnilé odshora dolů"/ 1 3 5 ) Ben Bellova trpkost byla nepo­ chybně ještě zvýšena tím, že většinu předchozích let strávil přičiněním svých revolučních soudruhů ve vězení. Ale v zásadě jeho hodnocení odpoví­ dá skutečnosti, a kromě toho nutno s politováním konstatovat, že se Alžírsko neomezilo na zločiny vlastní. Stalo se a po mnoho let zůstalo hlavním útočištěm mezinárodních teroristů všeho druhu. V Africe se rozrostla velká mravní zhouba. Alžírsko šlo příkladem v politických zločinech a zmatcích, jež celý tento obrovský a tragický světadíl začal napodobovat, když se stal pánem ve vlastním domě.

490

491

Spisovatel Evelyn Waugh napsal v březnu 1959 své ženě z východní Afriky: „Strávil jsem den u Massajů.... Během povstání Mau Mau si přišli na své. Dali se naverbovat a dostali rozkaz přinést všechny zbraně Kikujů. I vrátili se pyšně s košíky usekaných rukou a nohou.'^ 1 ) Waugh už dřív podal hrůzně fantastický obraz nezávislé Afriky v předválečných románech Black Mischief (Černá neplecha) a Scoop (Sólokapr). Teď anarchistická stránka jeho povahy zvětřila, že se fikce uskutečňují: zmatem cílů a jazyků, rozklad vratkého pořádku, návrat k chaotickému stavu. Už ve čtvrté kapitole jsme se přesvědčili, že vyslovit nějaký obecně platný soud o kolonialismu je nemožné. Totéž platí o dekolonizačním procesu. Po pravdě lze říci snad jen to, že k němu došlo. Všechno ostatní je propaganda; vysvětlování a odůvodňování expost. Kolonialismus byl popsán jako spiknutí kapitalistických států; dekolonizace pak jako další spiknutí, když se ukázalo ekonomicky výhodnější přejít k „neokolonialismu". Ale šlo-li o spiknutí, proč se spiklenci nikdy nesešli ani si nevyměňovali plány a ideje? Pravda je ta, že se kolonialismus zrodil z intenzivního soupeření a že na ně také zahynul. Koloniální mocnosti se nespikly proti domorodcům. Spikly se vzájemně proti sobě. Každá koloniální mocnost nenáviděla jakoukoli konkurenci, pohrdala jejími metodami, radovala se z jejích nezdarů a snažila se je, pokud to šlo, prohloubit. Spolupráce neexistovala, i když to žádal naléhavý vlastní zájem. V srpnu 1941, těsně před útokem Japonců, se zjistilo, že ačkoli Británie a Nizozemí byly válečnými spojenci, vůbec je nenapadlo koordinovat obranné plány jejich říší v jihovýchodní Asii.(2) Během celého dekolonizačního procesu v letech 1945-75 se koloniální mocnosti ani jednou nesešly, aby se dohodly o postupu, a zřejmě se ani neoficiálně nesnažily o nějakou koordinaci. Historik, který by hledal důkazy takových kontaktů, by našel jen prázdná bílá místa. Jedním důvodem, proč neexistovala koordinace dekolonizačních plánů, bylo, že žádná z obou největších kolonizačních velmocí, Británie ani Francie, ve skutečnosti žádné neměla. Obě o tom nadělaly spoustu chytrých řečí. Ale ve skutečnosti to byla všechno jen účelová opatření a východiska z nouze.

Když roku 1940 de Gaulle začal organizovat svobodnou francouzskou armádu, francouzská arabská teritoria a Indočína zůstala při vládě z Vichy; pouze černá Afrika se za něj postavila. Proto jim v lednu 1944 na konferenci v Brazzaville otevřel cestu k svobodě. Ale koloniální úředníci, kteří se jí zúčastnili, si to vyložili jinak: „O utvoření nezávislých vlád v koloniích, i když je ještě daleko, nemůže být ani řeči," napsali do svého hlášení. „Představujeme si impérium v římském, nikoli v anglosaském smyslu slova."(3) De Gaullova poválečná vláda zrušila nucené práce a nenáviděný trestní zákoník pro domorodce; ale povstání na Madagaskaru v roce 1947 bylo potlačeno s neobyčejnou krutostí: o život přišlo 80.000 domorodců.( 4 ) Ještě roku 1957 prohlásil Francois Mitterand: „Bez Afriky nebude mít Francie v jednadvacátém století žádné dějiny." Až do alžírského krachu se fran­ couzská politika pohybovala v bludišti protikladů: starodávný patriarchál­ ní systém zapadlého venkova a divočiny vedle kolónských buřičů a vzdě­ laných černých nacionalistů zasedajících s Francouzi v pařížském Národ­ ním shromáždění. Občas „africký" poslanec přešel z „bílého" volebního obvodu na „černý", jako například v roce 1951 náměstek ministra pro kolonie dr. Aujoulat změnil politiku a vedl volební kampaň pod heslem „Jeho tvář je sice bílá, ale srdce černé jako Afričana".(5) Když se de Gaulle v květnu 1958 vrátil do čela státu a přehlížel rozpada­ jící se čtvrtou republiku a zmatek v Alžíru, náhle se rozhodl, že dá francouzským černým Afričanům svobodu. V referendu konaném 28. září měli na vybranou volit buď vzájemnou závislost s Francií, nebo odluku. Všechny kolonie až na Guineu a Madagaskar volily vzájemnou závislost, ale byla to ve skutečnosti nezávislost. De Gaulle chtěl udržet určitou jednotu. 12. prosince 1959 použil na shromáždění francouzských afrických hlav stá­ tů v St. Louis biblického obrazu: „Na cestě do Emauz řekli učedníci svému Mistru: Zůstaň s námi; už se připozdívá a den se nachýlil."(6) Ale oni si vybrali „volné spojení", čímž mínili hospodářskou a vojenskou pomoc, spíš než „společenství". Někteří z těchto afrických předáků, jako HouphouětBoigny (Pobřeží slonoviny), Philibert Tsiranana (Malgaš), Leopold Senghor (Senegal), Hamáni Diori (Niger), Ahmadou Ahidjo (Kamerun), Leon M'Ba (Gabun), Francois Tombalbaye (Čad) a Mokhtar Ould Daddah (Mauretánie), měli k mesmerickému generálovi osobní vztah: „Byli to mí důvěrní 7 přátelé," říkával.( ) Ale ne natrvalo; každý šel svou vlastní cestou. Kromě Pobřeží slonoviny byly tyto země velmi chudé. Některé byly pro nezávislost „zralejší" než ostatní; jiné vůbec ne. V procesu, kterým jí nabyly, je však nemožné rozeznat nějaké konkrétnější zásady, leda to, že se Francie rozhodla, že se jich zbaví. Britské impérium, později zvané Britské společenství národů, bylo založeno na zcela jiném předpokladu: všechna území měla počítat s nezá-

492

493

Patnáctá Kalibánská království

Spisovatel Evelyn Waugh napsal v březnu 1959 své ženě z východní Afriky: „Strávil jsem den u Massajů.... Během povstání Mau Mau si přišli na své. Dali se naverbovat a dostali rozkaz přinést všechny zbraně Kikujů. I vrátili se pyšně s košíky usekaných rukou a nohou.'^ 1 ) Waugh už dřív podal hrůzně fantastický obraz nezávislé Afriky v předválečných románech Black Mischief (Černá neplecha) a Scoop (Sólokapr). Teď anarchistická stránka jeho povahy zvětřila, že se fikce uskutečňují: zmatem cílů a jazyků, rozklad vratkého pořádku, návrat k chaotickému stavu. Už ve čtvrté kapitole jsme se přesvědčili, že vyslovit nějaký obecně platný soud o kolonialismu je nemožné. Totéž platí o dekolonizačním procesu. Po pravdě lze říci snad jen to, že k němu došlo. Všechno ostatní je propaganda; vysvětlování a odůvodňování expost. Kolonialismus byl popsán jako spiknutí kapitalistických států; dekolonizace pak jako další spiknutí, když se ukázalo ekonomicky výhodnější přejít k „neokolonialismu". Ale šlo-li o spiknutí, proč se spiklenci nikdy nesešli ani si nevyměňovali plány a ideje? Pravda je ta, že se kolonialismus zrodil z intenzivního soupeření a že na ně také zahynul. Koloniální mocnosti se nespikly proti domorodcům. Spikly se vzájemně proti sobě. Každá koloniální mocnost nenáviděla jakoukoli konkurenci, pohrdala jejími metodami, radovala se z jejích nezdarů a snažila se je, pokud to šlo, prohloubit. Spolupráce neexistovala, i když to žádal naléhavý vlastní zájem. V srpnu 1941, těsně před útokem Japonců, se zjistilo, že ačkoli Británie a Nizozemí byly válečnými spojenci, vůbec je nenapadlo koordinovat obranné plány jejich říší v jihovýchodní Asii.(2) Během celého dekolonizačního procesu v letech 1945-75 se koloniální mocnosti ani jednou nesešly, aby se dohodly o postupu, a zřejmě se ani neoficiálně nesnažily o nějakou koordinaci. Historik, který by hledal důkazy takových kontaktů, by našel jen prázdná bílá místa. Jedním důvodem, proč neexistovala koordinace dekolonizačních plánů, bylo, že žádná z obou největších kolonizačních velmocí, Británie ani Francie, ve skutečnosti žádné neměla. Obě o tom nadělaly spoustu chytrých řečí. Ale ve skutečnosti to byla všechno jen účelová opatření a východiska z nouze.

Když roku 1940 de Gaulle začal organizovat svobodnou francouzskou armádu, francouzská arabská teritoria a Indočína zůstala při vládě z Vichy; pouze černá Afrika se za něj postavila. Proto jim v lednu 1944 na konferenci v Brazzaville otevřel cestu k svobodě. Ale koloniální úředníci, kteří se jí zúčastnili, si to vyložili jinak: „O utvoření nezávislých vlád v koloniích, i když je ještě daleko, nemůže být ani řeči," napsali do svého hlášení. „Představujeme si impérium v římském, nikoli v anglosaském smyslu slova."(3) De Gaullova poválečná vláda zrušila nucené práce a nenáviděný trestní zákoník pro domorodce; ale povstání na Madagaskaru v roce 1947 bylo potlačeno s neobyčejnou krutostí: o život přišlo 80.000 domorodců.( 4 ) Ještě roku 1957 prohlásil Francois Mitterand: „Bez Afriky nebude mít Francie v jednadvacátém století žádné dějiny." Až do alžírského krachu se fran­ couzská politika pohybovala v bludišti protikladů: starodávný patriarchál­ ní systém zapadlého venkova a divočiny vedle kolónských buřičů a vzdě­ laných černých nacionalistů zasedajících s Francouzi v pařížském Národ­ ním shromáždění. Občas „africký" poslanec přešel z „bílého" volebního obvodu na „černý", jako například v roce 1951 náměstek ministra pro kolonie dr. Aujoulat změnil politiku a vedl volební kampaň pod heslem „Jeho tvář je sice bílá, ale srdce černé jako Afričana".(5) Když se de Gaulle v květnu 1958 vrátil do čela státu a přehlížel rozpada­ jící se čtvrtou republiku a zmatek v Alžíru, náhle se rozhodl, že dá francouzským černým Afričanům svobodu. V referendu konaném 28. září měli na vybranou volit buď vzájemnou závislost s Francií, nebo odluku. Všechny kolonie až na Guineu a Madagaskar volily vzájemnou závislost, ale byla to ve skutečnosti nezávislost. De Gaulle chtěl udržet určitou jednotu. 12. prosince 1959 použil na shromáždění francouzských afrických hlav stá­ tů v St. Louis biblického obrazu: „Na cestě do Emauz řekli učedníci svému Mistru: Zůstaň s námi; už se připozdívá a den se nachýlil."(6) Ale oni si vybrali „volné spojení", čímž mínili hospodářskou a vojenskou pomoc, spíš než „společenství". Někteří z těchto afrických předáků, jako HouphouětBoigny (Pobřeží slonoviny), Philibert Tsiranana (Malgaš), Leopold Senghor (Senegal), Hamáni Diori (Niger), Ahmadou Ahidjo (Kamerun), Leon M'Ba (Gabun), Francois Tombalbaye (Čad) a Mokhtar Ould Daddah (Mauretánie), měli k mesmerickému generálovi osobní vztah: „Byli to mí důvěrní 7 přátelé," říkával.( ) Ale ne natrvalo; každý šel svou vlastní cestou. Kromě Pobřeží slonoviny byly tyto země velmi chudé. Některé byly pro nezávislost „zralejší" než ostatní; jiné vůbec ne. V procesu, kterým jí nabyly, je však nemožné rozeznat nějaké konkrétnější zásady, leda to, že se Francie rozhodla, že se jich zbaví. Britské impérium, později zvané Britské společenství národů, bylo založeno na zcela jiném předpokladu: všechna území měla počítat s nezá-

492

493

Patnáctá Kalibánská království

vislostí a dostat ji, jakmile budou připravena. V britském bílém dokumentu z června 1948 se praví: „Hlavním cílem britské koloniální politiky....je přivést koloniální země k odpovědné samosprávě v rámci Společenství, a to v podmínkách, jež příslušným národům zaručí jednak slušnou životní úroveň, jednak svobodu od jakéhokoli útlaku."( 8 ) Na oba předpoklady se ovšem z oportunistických důvodů většinou zapomínalo. Až do poloviny padesátých let šel vývoj příliš pomalu; od roku 1960 postupoval zas až příliš rychle. V žádném případě nevyplynul ze skutečné připravenosti a potřeb dotyčných teritorií, nýbrž spíše z nátlaku na britskou vládu a z její pevné, popřípadě slabé vůle vzdorovat. Rozhodujícím činitelem tu byly síly vyvolané bandungským hnutím. Francie se rozhodla odpoutat v roce 1958, Británie rok nato, když Harold Macmillan usoudil, zeje třeba následo­ vat de Gaullova příkladu. Sir Michael Blundell, jeden z nejchytřejších vůdců keňských osadníků, řekl: „...po volbách v říjnu 1959 mělo dojít k dramatické změně v politice britské vlády....bylo rozhodnuto odejít z Afriky tak rychle, jak jen to dovolí slušnost."(9) Jenže i tento obrat, ačkoli ho Mac­ millan pečlivě zdůvodňoval ve svém projevu v Kapském Městě 3. února 1960, znamenal spíš řadu prudkých výkyvů než jednoznačné čelem vzad. Macmillanův zmocněnec, ministr pro kolonie Iain Macleod, později přiznal, že to nebylo žádné „historické rozhodnutí", nýbrž jen „několik různých, dobře uvážených výroků".( 10 ) Když Macleod užil slov „dobře uvážené", mínil tím, že byly dodrženy formality jednání, které končilo vždy pompézním sepisováním ústavy, obvykle v Lancaster House v Londýně. Celý dekolonizační proces totiž pře­ kypoval papírovými ústavami. Je pozoruhodnou ironií dějin, že Británie, která nikdy žádnou ústavu neměla, jich (podle mého odhadu) vyrobila v letech 1920-75 pro různá koloniální teritoria přes pět set; některé trvaly jen několik let, jiné několik měsíců a některé vůbec ani nevstoupily v platnost; do osmdesátých let se nedochovala žádná. Evropské koloniální říše začaly blahovolnou otcovskou péčí a zanedbáváním politických hledisek. Skončily v opačném extrému: nadměrnou demokratizací a politickou elefantiázou. Stříbrný věk kolonialismu naprosto ovládly nekonečné konference a vymýšlení ústav. Tak například obě Rhodesie a Ňasko se třicet let rozmýšlely, mají-li vytvořit federaci. V období 1927-9 zasedala HiltonYoungova komise, pak v letech 1948-9 Bledisloeův výbor, roku 1936 vznikla osadnická ústava (která se nikdy nerealizovala), v roce 1951 se konaly dvě konference (bojkotované Afričany) a v roce 1953 třetí. Ta sestavila „defini­ tivní" ústavu, která však byla příliš složitá, než aby jí voliči rozuměli, a zastarala ještě dřív, než byla uvedena do praxe. Právo dostat se do volebních seznamů záviselo na tajuplné spleti majet­ kových, příjmových, pobytových a vzdělanostních předpokladů a volební

okresy a kandidáti byli vybíráni tak složitě, že domorodci mnohdy nevěděli, kde a zda vůbec mohou volit a jak se to dělá. Často existovalo několik úrovní samosprávy a na každé se podílelo množství stran. Tak mohla o osudu země rozhodovat hrstka lidí nebo pouhý zmatek. Ve volbách roku 1962, které vedly k dlouhotrvající rhodéské krizi a k několika tisícům mrtvých, z 65.500 možných voličů odevzdalo svůj hlas jen 12.000 Afričanů; pouhých 500 hla­ sů navíc by bylo stačilo dosadit do vlády umírněné a celá historie této. země by byla v následujících dvaceti letech vypadala úplně jinak.C11) Většina Afri­ čanů a hodně bělochů nemělo tušení, oč jde. Ústavní spletitosti narůstaly, i když nešlo zrovna o základní problémy národnostní. Tak roku 1955 „reforma" v Tanzanii zavedla jednu z nejkomplikovanějších ústav, jaká kdy byla pro koloniální území vynalezena, jen proto, aby byly vyloučeny bojovnější kmeny. V letech 1957-8 pak byla ústava doplněna ještě dalšími rafinovanostmi včetně trojstranného volebního opatření, podle něhož každý volič uvedený ve volebním seznamu musel odevzdat svůj hlas za jednu osobu každé rasy (africké, evropské a asijské), jinak byl jeho hlas neplatný. Vznikla nová byro­ kracie, odborně vyrábějící „promyšlené" mnohonárodní ústavy, okupovala sekretariát OSN a začala pracovat na mezinárodní úrovni. Roku 1956 vy­ mysleli Belgičané v Ruanda-Urundi na nátlak OSN jednu z nejpřebujelejších ústav na světě s různými volebními akcemi do rad náčelníků a podnáčelníků, do teritoriálních rad, do Africké rady a nadto ještě do všeobecné rady, která měla řídit náměstka generálního guvernéra; celkem pětivrstevný systém. Tím se stalo, že jedna z nejprimitivnějších zemí světa měla složitější politickou strukturu než Spojené stáry severoamerické^12) Správa kolonií byla kdysi poddimenzována. Teď zas byly vládní složky předimenzovány. Jedním důvodem bylo, že „nezávislost" znamenala plnou svrchovanost se vším, co z takového stavu vyplývá. Gambie s 300.000 obyva­ teli, kteří v podstatě tvořili jediné město Bathurst, a její vnitrozemí obklopené ze tří stran Senegalem se stala suverénním státem s nabubřelým vládním aparátem, který definitivně splaskl při krachu v roce 1981. Jiné řešení bylo tvořit z těchto drobných odštěpků kolonialismu federace. Ale zřídkakdy vydržely dlouho, pokud vůbec začaly fungovat. Zavedly také vládní systém o několika vrstvách, z nichž většinou každá měla dvě zákono­ dárné komory a složitý aparát k mírnění nenávisti a strachu v různých teritoriích na různém stupni vývoje a při různém smíšení ras. Britská východní Indie se například vyznačovala přebujelou administrativou ještě jako korunní kolonie, a to z historických důvodů. Nezávislost jí dodala další vrstvu, federace ještě další, takže pokud se vrstvy udržely - obvykle ne dlouho měly tyto ostrovy, většinou chudé a zaostalé, pravděpodobně větší počet zákonodárců na jednoho obyvatele než kterákoli jiná země na světě.

494

495

vislostí a dostat ji, jakmile budou připravena. V britském bílém dokumentu z června 1948 se praví: „Hlavním cílem britské koloniální politiky....je přivést koloniální země k odpovědné samosprávě v rámci Společenství, a to v podmínkách, jež příslušným národům zaručí jednak slušnou životní úroveň, jednak svobodu od jakéhokoli útlaku."( 8 ) Na oba předpoklady se ovšem z oportunistických důvodů většinou zapomínalo. Až do poloviny padesátých let šel vývoj příliš pomalu; od roku 1960 postupoval zas až příliš rychle. V žádném případě nevyplynul ze skutečné připravenosti a potřeb dotyčných teritorií, nýbrž spíše z nátlaku na britskou vládu a z její pevné, popřípadě slabé vůle vzdorovat. Rozhodujícím činitelem tu byly síly vyvolané bandungským hnutím. Francie se rozhodla odpoutat v roce 1958, Británie rok nato, když Harold Macmillan usoudil, zeje třeba následo­ vat de Gaullova příkladu. Sir Michael Blundell, jeden z nejchytřejších vůdců keňských osadníků, řekl: „...po volbách v říjnu 1959 mělo dojít k dramatické změně v politice britské vlády....bylo rozhodnuto odejít z Afriky tak rychle, jak jen to dovolí slušnost."(9) Jenže i tento obrat, ačkoli ho Mac­ millan pečlivě zdůvodňoval ve svém projevu v Kapském Městě 3. února 1960, znamenal spíš řadu prudkých výkyvů než jednoznačné čelem vzad. Macmillanův zmocněnec, ministr pro kolonie Iain Macleod, později přiznal, že to nebylo žádné „historické rozhodnutí", nýbrž jen „několik různých, dobře uvážených výroků".( 10 ) Když Macleod užil slov „dobře uvážené", mínil tím, že byly dodrženy formality jednání, které končilo vždy pompézním sepisováním ústavy, obvykle v Lancaster House v Londýně. Celý dekolonizační proces totiž pře­ kypoval papírovými ústavami. Je pozoruhodnou ironií dějin, že Británie, která nikdy žádnou ústavu neměla, jich (podle mého odhadu) vyrobila v letech 1920-75 pro různá koloniální teritoria přes pět set; některé trvaly jen několik let, jiné několik měsíců a některé vůbec ani nevstoupily v platnost; do osmdesátých let se nedochovala žádná. Evropské koloniální říše začaly blahovolnou otcovskou péčí a zanedbáváním politických hledisek. Skončily v opačném extrému: nadměrnou demokratizací a politickou elefantiázou. Stříbrný věk kolonialismu naprosto ovládly nekonečné konference a vymýšlení ústav. Tak například obě Rhodesie a Ňasko se třicet let rozmýšlely, mají-li vytvořit federaci. V období 1927-9 zasedala HiltonYoungova komise, pak v letech 1948-9 Bledisloeův výbor, roku 1936 vznikla osadnická ústava (která se nikdy nerealizovala), v roce 1951 se konaly dvě konference (bojkotované Afričany) a v roce 1953 třetí. Ta sestavila „defini­ tivní" ústavu, která však byla příliš složitá, než aby jí voliči rozuměli, a zastarala ještě dřív, než byla uvedena do praxe. Právo dostat se do volebních seznamů záviselo na tajuplné spleti majet­ kových, příjmových, pobytových a vzdělanostních předpokladů a volební

okresy a kandidáti byli vybíráni tak složitě, že domorodci mnohdy nevěděli, kde a zda vůbec mohou volit a jak se to dělá. Často existovalo několik úrovní samosprávy a na každé se podílelo množství stran. Tak mohla o osudu země rozhodovat hrstka lidí nebo pouhý zmatek. Ve volbách roku 1962, které vedly k dlouhotrvající rhodéské krizi a k několika tisícům mrtvých, z 65.500 možných voličů odevzdalo svůj hlas jen 12.000 Afričanů; pouhých 500 hla­ sů navíc by bylo stačilo dosadit do vlády umírněné a celá historie této. země by byla v následujících dvaceti letech vypadala úplně jinak.C11) Většina Afri­ čanů a hodně bělochů nemělo tušení, oč jde. Ústavní spletitosti narůstaly, i když nešlo zrovna o základní problémy národnostní. Tak roku 1955 „reforma" v Tanzanii zavedla jednu z nejkomplikovanějších ústav, jaká kdy byla pro koloniální území vynalezena, jen proto, aby byly vyloučeny bojovnější kmeny. V letech 1957-8 pak byla ústava doplněna ještě dalšími rafinovanostmi včetně trojstranného volebního opatření, podle něhož každý volič uvedený ve volebním seznamu musel odevzdat svůj hlas za jednu osobu každé rasy (africké, evropské a asijské), jinak byl jeho hlas neplatný. Vznikla nová byro­ kracie, odborně vyrábějící „promyšlené" mnohonárodní ústavy, okupovala sekretariát OSN a začala pracovat na mezinárodní úrovni. Roku 1956 vy­ mysleli Belgičané v Ruanda-Urundi na nátlak OSN jednu z nejpřebujelejších ústav na světě s různými volebními akcemi do rad náčelníků a podnáčelníků, do teritoriálních rad, do Africké rady a nadto ještě do všeobecné rady, která měla řídit náměstka generálního guvernéra; celkem pětivrstevný systém. Tím se stalo, že jedna z nejprimitivnějších zemí světa měla složitější politickou strukturu než Spojené stáry severoamerické^12) Správa kolonií byla kdysi poddimenzována. Teď zas byly vládní složky předimenzovány. Jedním důvodem bylo, že „nezávislost" znamenala plnou svrchovanost se vším, co z takového stavu vyplývá. Gambie s 300.000 obyva­ teli, kteří v podstatě tvořili jediné město Bathurst, a její vnitrozemí obklopené ze tří stran Senegalem se stala suverénním státem s nabubřelým vládním aparátem, který definitivně splaskl při krachu v roce 1981. Jiné řešení bylo tvořit z těchto drobných odštěpků kolonialismu federace. Ale zřídkakdy vydržely dlouho, pokud vůbec začaly fungovat. Zavedly také vládní systém o několika vrstvách, z nichž většinou každá měla dvě zákono­ dárné komory a složitý aparát k mírnění nenávisti a strachu v různých teritoriích na různém stupni vývoje a při různém smíšení ras. Britská východní Indie se například vyznačovala přebujelou administrativou ještě jako korunní kolonie, a to z historických důvodů. Nezávislost jí dodala další vrstvu, federace ještě další, takže pokud se vrstvy udržely - obvykle ne dlouho měly tyto ostrovy, většinou chudé a zaostalé, pravděpodobně větší počet zákonodárců na jednoho obyvatele než kterákoli jiná země na světě.

494

495

Bývalé kolonie se tak staly v maximální míře kořistí největší metly dvacátého století, jíž jsou profesionální politici. Měla-li dekolonizace vůbec nějaký etický princip, pak to byla zásada, že politické formy jsou nejvyšším měřítkem hodnot, jediným pravým kritériem státnosti. Tato poučka měla v zásadě svůj původ už v Indii. Byla poprvé nastíněna v Montaguově zprávě z roku 1918, která protektorsky konstatovala: „Pokud mluvíme o in­ dickém veřejném míněni", máme v podstatě na mysli většinu těch, kdo zastávají nebo jsou schopni zastávat určitý názor na věc, o niž nám jde."( 1 3 ) Jenže každá dospělá osoba, i když je to analfabet žijící v zapadlé vesnici, je schopná utvořit si určitý názor na budoucnost společnosti, k níž patří. Montaguova zpráva ve skutečnosti říká - a to bohužel zůstalo konvenční moudrostí až do tragického a barbarského konce dekolonizačního procesu - že při projednávání nezávislosti platí jedině hlasy těch, kdo se zabývají politi­ kou z povolání, a že pokud názor nelze vyjádřit slovníkem s odbornou terminologií a domněnkami těchto profesionálů, vlastně to žádný názor není a je možno ho ignorovat a v případě potřeby udupat. Na takových předpokladech stavěla dekolonizace a hlavně ústavodárný humbuk, který ji provázel, a tím se právě zvětšil rozpor mezi „sku­ tečným" a „politickým" národem, který se začal organizovat nadmíru úzkoprse a sektářsky. Prospěch z dekolonizace měli pak především ti, kdo aranžovali volby. Právě tam začínal celý podvod. Neboť profesionální politik vidí stát pod zorným úhlem hlasů, kdežto normální člověk pod zorným úhlem spravedlnosti. Pro „skutečný" národ je demokracie méně důležitá než právní řád: demokracie je forma, právní řád je podstata. Když bývalé koloniální národy dostaly nezávislost, myslely, že dostávají též spravedlnost: získaly však jen právo volit politiky. Kolonialismus samozřejmě nemohl zajistit politickou rovnost; dokázal však zajistit, a v mnoha případech také skutečně zajišťoval, rovnost před zákonem. Předávání moci však učinilo jediným měřítkem pokroku odevzdané volební hlasy a právní řád byl ponechán svému osudu. Proto byla nakonec celková bilance „osvobození" pro většinu Afričanů nulová. To také vysvětluje, proč území, kde předávání moci proběhlo zvolna a pečlivě, na tom nebyla zpravidla o nic lépe než tam, kde se spěchalo. Nejnázornějším a možná nejžalostnějším příkladem je Zlaté pobřeží. V období těsně po válce to byl nejbohatší černý stát Afriky. Jeho situace se všeobecně považovala za velmi slibnou. Neměl rasové problémy. Byl první, který získal nezávislost. Jeho cesta k svobodě byla dlouhá. Už od roku 1850 měl zákonodárný sbor, od roku 1888 s jedním černým (jmenovaným) zástupcem; v roce 1916 jich bylo šest. Celostátní volby do místní samosprávy se konaly roku 1925. Roku 1946 měl zákonodárný sbor většinu Afričanů. 1948: zřízena státní vyšetřovací komise. 1949: výbor s africkou většinou

navrhuje novou ústavu. 1951: podle nové ústavy se konají volby. 1952: Kwame Nkrumah ministerským předsedou. 1954: definitivní „nezá­ vislá ústava". 1956: nové volby. 1957: plná nezávislost. Byla to pomalá, téměř školsky příkladná cesta k samostatnosti; Nkrumah byl považován za vzorového afrického státníka a jeho nový stát Ghana za model pro africkou samosprávu. Nkrumah byl mladý, hezký, výřečný; na Bandungské konferenci byl jedním z význačných delegátů. Přesto se už před nezávislostí ukazovala zlá znamení. Kampaň za nezávislost Ghany byla dílem právníka J. B. Danquaha, který Nkrumaha najal jako placeného stranického organizátora, takže Nkrumah byl od začátku jen profesionálním politikem. Zneužil své funkce a strhl na sebe vedení strany, z níž udělal masové hnutí, a přesvědčil Brity, že právě on je ten nejlepší a nejvhodnější kandidát, kterého by měli při zajišťování nezávislosti podpo­ rovat. Usnadnili mu to. Zemská správa vytvořila v letech 1951 a 1953 politické rady, jichž se okamžitě zmocnila Nkrumahova Strana lidové dohody, a tím připravila o autoritu a moc kmenové náčelníky. Ghana se tak stala ještě před vyhlášením samostatnosti státem s jedinou politickou stranou. Jakmile se dostal do sedla, Nkrumah využíval britských metod, například „soudního vyšetřování", a zaměstnával anglické levicové právní a politické poradce, aby zničil všechna ostatní centra vlivu a zabránil ústavní­ mu omezování své osobní vlády a aby zahnal opozici do ilegality. Když pak soustředil moc ve své straně a ve své osobě, zlikvidoval právní řád. Rozho­ dující chvíle nastala v prosinci 1963. 9. prosince tři soudci zvláštního soudu osvobodili tři představitele opozice (někdejší Nkrumahovy kolegy) obžalované ze zrady. Soudní nález, vzorový příklad právního myšlení, jehož čtení trvalo pět hodin, přednesl předseda senátu sir Arku Korsa, který předtím působil dlouhá léta jako právník a soudce v londýnské právnické koleji Middle Temple a ghanským nejvyšším soudcem byl od roku 1956. Symbolizoval nejpodstatnější princip jakékoli vlády: že totiž v civilizované společnosti zákony a právní řád platí zásadně a bezvýhradně pro všechny občany a všechny instituce, včetně vládních představitelů a jejich orgánů. Tento soudce byl v pravém slova smyslu výplodem tisíciletého vývoje britské ústavy. 11. prosince ho Nkrumah propustil. Všichni tři politikové byli souze­ ni znovu a odsouzeni. Starý doktor Danquah zemřel o dva roky později 14 v žaláři, kde byl vězněn bez soudu/ ) Likvidace právního řádu postupovala ruku v ruce s mravním rozkladem Nkrumahovým a s hospodářským úpadkem země. Všechny tři oblasti těsně souvisely. Z demagogického ovzduší Bandungské konference roku 1955 si Nkrumah odvezl dvě zhoubné iluze. Za prvé, že všechny ekonomické problé­ my lze řešit politickými prostředky: neboť kolonie byly chudé a zaostalé prý nikoli z vnitřních přirozených a lidských příčin, nýbrž z politického

496

497

Bývalé kolonie se tak staly v maximální míře kořistí největší metly dvacátého století, jíž jsou profesionální politici. Měla-li dekolonizace vůbec nějaký etický princip, pak to byla zásada, že politické formy jsou nejvyšším měřítkem hodnot, jediným pravým kritériem státnosti. Tato poučka měla v zásadě svůj původ už v Indii. Byla poprvé nastíněna v Montaguově zprávě z roku 1918, která protektorsky konstatovala: „Pokud mluvíme o in­ dickém veřejném míněni", máme v podstatě na mysli většinu těch, kdo zastávají nebo jsou schopni zastávat určitý názor na věc, o niž nám jde."( 1 3 ) Jenže každá dospělá osoba, i když je to analfabet žijící v zapadlé vesnici, je schopná utvořit si určitý názor na budoucnost společnosti, k níž patří. Montaguova zpráva ve skutečnosti říká - a to bohužel zůstalo konvenční moudrostí až do tragického a barbarského konce dekolonizačního procesu - že při projednávání nezávislosti platí jedině hlasy těch, kdo se zabývají politi­ kou z povolání, a že pokud názor nelze vyjádřit slovníkem s odbornou terminologií a domněnkami těchto profesionálů, vlastně to žádný názor není a je možno ho ignorovat a v případě potřeby udupat. Na takových předpokladech stavěla dekolonizace a hlavně ústavodárný humbuk, který ji provázel, a tím se právě zvětšil rozpor mezi „sku­ tečným" a „politickým" národem, který se začal organizovat nadmíru úzkoprse a sektářsky. Prospěch z dekolonizace měli pak především ti, kdo aranžovali volby. Právě tam začínal celý podvod. Neboť profesionální politik vidí stát pod zorným úhlem hlasů, kdežto normální člověk pod zorným úhlem spravedlnosti. Pro „skutečný" národ je demokracie méně důležitá než právní řád: demokracie je forma, právní řád je podstata. Když bývalé koloniální národy dostaly nezávislost, myslely, že dostávají též spravedlnost: získaly však jen právo volit politiky. Kolonialismus samozřejmě nemohl zajistit politickou rovnost; dokázal však zajistit, a v mnoha případech také skutečně zajišťoval, rovnost před zákonem. Předávání moci však učinilo jediným měřítkem pokroku odevzdané volební hlasy a právní řád byl ponechán svému osudu. Proto byla nakonec celková bilance „osvobození" pro většinu Afričanů nulová. To také vysvětluje, proč území, kde předávání moci proběhlo zvolna a pečlivě, na tom nebyla zpravidla o nic lépe než tam, kde se spěchalo. Nejnázornějším a možná nejžalostnějším příkladem je Zlaté pobřeží. V období těsně po válce to byl nejbohatší černý stát Afriky. Jeho situace se všeobecně považovala za velmi slibnou. Neměl rasové problémy. Byl první, který získal nezávislost. Jeho cesta k svobodě byla dlouhá. Už od roku 1850 měl zákonodárný sbor, od roku 1888 s jedním černým (jmenovaným) zástupcem; v roce 1916 jich bylo šest. Celostátní volby do místní samosprávy se konaly roku 1925. Roku 1946 měl zákonodárný sbor většinu Afričanů. 1948: zřízena státní vyšetřovací komise. 1949: výbor s africkou většinou

navrhuje novou ústavu. 1951: podle nové ústavy se konají volby. 1952: Kwame Nkrumah ministerským předsedou. 1954: definitivní „nezá­ vislá ústava". 1956: nové volby. 1957: plná nezávislost. Byla to pomalá, téměř školsky příkladná cesta k samostatnosti; Nkrumah byl považován za vzorového afrického státníka a jeho nový stát Ghana za model pro africkou samosprávu. Nkrumah byl mladý, hezký, výřečný; na Bandungské konferenci byl jedním z význačných delegátů. Přesto se už před nezávislostí ukazovala zlá znamení. Kampaň za nezávislost Ghany byla dílem právníka J. B. Danquaha, který Nkrumaha najal jako placeného stranického organizátora, takže Nkrumah byl od začátku jen profesionálním politikem. Zneužil své funkce a strhl na sebe vedení strany, z níž udělal masové hnutí, a přesvědčil Brity, že právě on je ten nejlepší a nejvhodnější kandidát, kterého by měli při zajišťování nezávislosti podpo­ rovat. Usnadnili mu to. Zemská správa vytvořila v letech 1951 a 1953 politické rady, jichž se okamžitě zmocnila Nkrumahova Strana lidové dohody, a tím připravila o autoritu a moc kmenové náčelníky. Ghana se tak stala ještě před vyhlášením samostatnosti státem s jedinou politickou stranou. Jakmile se dostal do sedla, Nkrumah využíval britských metod, například „soudního vyšetřování", a zaměstnával anglické levicové právní a politické poradce, aby zničil všechna ostatní centra vlivu a zabránil ústavní­ mu omezování své osobní vlády a aby zahnal opozici do ilegality. Když pak soustředil moc ve své straně a ve své osobě, zlikvidoval právní řád. Rozho­ dující chvíle nastala v prosinci 1963. 9. prosince tři soudci zvláštního soudu osvobodili tři představitele opozice (někdejší Nkrumahovy kolegy) obžalované ze zrady. Soudní nález, vzorový příklad právního myšlení, jehož čtení trvalo pět hodin, přednesl předseda senátu sir Arku Korsa, který předtím působil dlouhá léta jako právník a soudce v londýnské právnické koleji Middle Temple a ghanským nejvyšším soudcem byl od roku 1956. Symbolizoval nejpodstatnější princip jakékoli vlády: že totiž v civilizované společnosti zákony a právní řád platí zásadně a bezvýhradně pro všechny občany a všechny instituce, včetně vládních představitelů a jejich orgánů. Tento soudce byl v pravém slova smyslu výplodem tisíciletého vývoje britské ústavy. 11. prosince ho Nkrumah propustil. Všichni tři politikové byli souze­ ni znovu a odsouzeni. Starý doktor Danquah zemřel o dva roky později 14 v žaláři, kde byl vězněn bez soudu/ ) Likvidace právního řádu postupovala ruku v ruce s mravním rozkladem Nkrumahovým a s hospodářským úpadkem země. Všechny tři oblasti těsně souvisely. Z demagogického ovzduší Bandungské konference roku 1955 si Nkrumah odvezl dvě zhoubné iluze. Za prvé, že všechny ekonomické problé­ my lze řešit politickými prostředky: neboť kolonie byly chudé a zaostalé prý nikoli z vnitřních přirozených a lidských příčin, nýbrž z politického

496

497

důvodu kolonizace. Vznikla teorie, a Bandung ji velice stimuloval, že kolonialismus nejenom zpozdil hospodářský vývoj příslušné země, ale do­ konce se schválně přičiňoval o její ,,zakrnělost".(15) A co politika způ­ sobila, může také sama odčinit. Zaostalost lze napravit velkorysými politicky pojatými investičními programy. Blahobyt celého kontinentu se dá zajistit politickým postupem. Nkrumah hlásal tuto doktrínu na panafrických kongre­ sech, které roku 1958 pořádal v Akkře, a v květnu 1963 ji shrnul v Addis Abebě: „Africká jednota je především politická a lze jí dosáhnout pouze politickými prostředky. Sociální a politický vývoj Afriky se uskuteční pouze skrze tuto politickou jednotu, jiné cesty není." Požadoval proto pro všechny africké státy jednotnou vládu, společný trh, panafrickou měnu, africké mone­ tární pásmo, centrální banku, kontinentální komunikační systém a společnou zahraniční politiku: „Zahájíme tak vítězný pochod kontinentu, kde vládne osobnost Afričana."(16) Nkrumah tyto fantazie nejen hlásal, ale snažil se je také prakticky prosadit v Ghaně. Tato země kdysi představovala jeden z úspěchů kolonialismu. Její skrovná úroveň prosperity se mohla pečlivým hospodařením zkonsolidovat a dokonce i zvýšit. Nkrumah však její hospo­ dářství zpolitizoval a tím rychle zlikvidoval její kapitálové rezervy; v po­ lovině šedesátých let už měla obrovský zahraniční dluh a nízkou schopnost úvěru na mezinárodním trhu. Druhou iluzí nebo vlastně infekcí, kterou se Nkrumah (a jiní) nakazili v Bandungu a která se projevovala vzájemným obdivem těchto „státníků", byla představa, že v čele nových národů vynořujících se ze zlovolného procesu „zaostávám" musí stát charismatická osobnost. Tuto smyšlenku pro­ pagoval vlastně už leninismus, když připisoval předvojovým elitám a jejich vůdčím duchům schopnost jakéhosi pseudomystického chápání hi­ storického procesu. Je také obsažena v gándhíismu, který přisoudil rozhodující politickou roli vyvoleným „svatým mužům" a který měl na bandungskou generaci prvořadý vliv. Néhrú, Sukarno, U Nu a pak Násir i Nkrumah - a mnoho jiných - nebyli jen politickými představiteli: byli také duchovními vůdci, a to v tom smyslu, že národ ztělesňoval duchovní tužby lidu a „osvoboditelé" byli zosobněním národa. Nedlouho po návratu z Bandungu dovolil Nkrumah svým stoupencům, aby ho titulovali osagjefo neboli „vykupitel". K rozkladu došlo velmi rychle, a to v podobě jakéhosi zparchantělého stalinismu. V Nkrumahově autorizova­ ném životopise z roku 1960 čteme: „Je naším otcem a učitelem, naším bratrem a přítelem, ba dokonce naším životem, neboť bez něho bychom sice existo­ vali, ale nežili... Zač mu vděčíme, je zajisté víc než vzduch, který dýcháme, neboť nás učinil tak nepochybně, jako učinil Ghanu."( 1 7 ) „Vykupitel" začal brzy věřit těmto nesmyslům sám. „Všichni Afričané vědí," prohlásil v roce 1961, „že představuji Afriku a že mluvím jejím jménem. Proto žádný Afričan

nemůže myslet jinak než já."( 1 8 ) S tímto vědomím pak rozdrtil opozici a zničil právní řád. Své údajné charisma si určitou dobu podržel, zvláště na mezinárodních konferencích. Ale i tam se v průběhu šedesátých let začaly vyskytovat nové zajímavější a přitažlivější osobnosti a staly se středem zájmu. Nkrumah ztratil lesk. Také doma se znelíbil právě tím, že si osoboval téměř božskou moc a jeho kouzla nedovedla zabránit nejprve postupnému, pak prudkému poklesu životní úrovně. Jenže uprostřed šedesátých let neexistovaly ústavní prostředky, kterými by bylo možno „vykupitele" odstranit. Stal se obětí vojenského puče v únoru 1966 a v roce 1972 zemřel ve vyhnanství. Zhroucení prvního a vzorového státu černé Afriky na úroveň vojenské diktatury bylo těžkou ranou zejména proto, že měsíc předtím degeneroval z konstituční vlády na vojenskou jeho obrovský soused - Nigérie. Počtem obyvatelstva byla Nigérie daleko nejdůležitější z černých afrických stá­ tů a ropné zdroje objevené v šedesátých letech ji učinily do značné míry nezávislou. Také prodělala dlouhou přípravu na samostatnost, počínajíc prvními volenými Afričany v letech 1922-23. Měla systém „dvojitého zastou­ pení", který byl mistrovským dílem lorda Lugarda a názorným příkladem svědomitě promyšlené velkorysé koloniální správy. Vnitřní napětí mezi vládnoucími kmeny (Hausové a Fulaniové na severu, Iboové na východě a Jorubové na západě) bylo daleko staršího data než britské panství. Přes všemožné snahy zajistit spolehlivě fungující federální systém rozpory přežívaly. Celé dějiny Nigérie vlastně dokazují, jak velice povrchní a po­ míjivý byl vliv kolonialismu. Daleko víc se prosadil nacionalismus ve své afro-asijské formě, zdůrazňující „práva" jednotlivých etnických skupin. Kdyby se všechna měla respektovat, Nigérie by byla federací nějakých 200 států.( 1 9 ) Právě prosazováním těchto „práv" až na ostří nože se stala ne­ schopnou zvládnout své potíže normální demokratickou diskusí a kompromisem. K zhroucení vládního režimu došlo málem už v roce 1964, pouhé čtyři roky po založení nezávislého státu, a definitivně v roce 1966; vojenský převrat pak vedl 30. května 1967 k odtržení východní části, která si zvolila jméno Biafra, a k dvouleté občanské válce s nesmírnými ztrátami na životech. Tento tragický konflikt rozdělil Afriku. Na stranu Biafry se postavila pouze Tanzanie, Zambie, Gabun a Pobřeží slonoviny. Ostatní africké státy podporovaly nigérijský vojenský režim, většinou proto, že se bály podobných odtržení, z nichž by pak těžili „imperialisté". Bylo-li však cílem impe­ rialistů rozštěpit Afriku na drobné mezi sebou válčící země, proč se kolo­ niální mocnosti snažily s takovým úsilím vytvořit velké státní celky nebo aspoň životaschopné federace; a proč vlastně všechny velmoci podporovaly Nigérii proti separatistům, což byl hlavní důvod rozdrcení Biafry? Na

498

499

důvodu kolonizace. Vznikla teorie, a Bandung ji velice stimuloval, že kolonialismus nejenom zpozdil hospodářský vývoj příslušné země, ale do­ konce se schválně přičiňoval o její ,,zakrnělost".(15) A co politika způ­ sobila, může také sama odčinit. Zaostalost lze napravit velkorysými politicky pojatými investičními programy. Blahobyt celého kontinentu se dá zajistit politickým postupem. Nkrumah hlásal tuto doktrínu na panafrických kongre­ sech, které roku 1958 pořádal v Akkře, a v květnu 1963 ji shrnul v Addis Abebě: „Africká jednota je především politická a lze jí dosáhnout pouze politickými prostředky. Sociální a politický vývoj Afriky se uskuteční pouze skrze tuto politickou jednotu, jiné cesty není." Požadoval proto pro všechny africké státy jednotnou vládu, společný trh, panafrickou měnu, africké mone­ tární pásmo, centrální banku, kontinentální komunikační systém a společnou zahraniční politiku: „Zahájíme tak vítězný pochod kontinentu, kde vládne osobnost Afričana."(16) Nkrumah tyto fantazie nejen hlásal, ale snažil se je také prakticky prosadit v Ghaně. Tato země kdysi představovala jeden z úspěchů kolonialismu. Její skrovná úroveň prosperity se mohla pečlivým hospodařením zkonsolidovat a dokonce i zvýšit. Nkrumah však její hospo­ dářství zpolitizoval a tím rychle zlikvidoval její kapitálové rezervy; v po­ lovině šedesátých let už měla obrovský zahraniční dluh a nízkou schopnost úvěru na mezinárodním trhu. Druhou iluzí nebo vlastně infekcí, kterou se Nkrumah (a jiní) nakazili v Bandungu a která se projevovala vzájemným obdivem těchto „státníků", byla představa, že v čele nových národů vynořujících se ze zlovolného procesu „zaostávám" musí stát charismatická osobnost. Tuto smyšlenku pro­ pagoval vlastně už leninismus, když připisoval předvojovým elitám a jejich vůdčím duchům schopnost jakéhosi pseudomystického chápání hi­ storického procesu. Je také obsažena v gándhíismu, který přisoudil rozhodující politickou roli vyvoleným „svatým mužům" a který měl na bandungskou generaci prvořadý vliv. Néhrú, Sukarno, U Nu a pak Násir i Nkrumah - a mnoho jiných - nebyli jen politickými představiteli: byli také duchovními vůdci, a to v tom smyslu, že národ ztělesňoval duchovní tužby lidu a „osvoboditelé" byli zosobněním národa. Nedlouho po návratu z Bandungu dovolil Nkrumah svým stoupencům, aby ho titulovali osagjefo neboli „vykupitel". K rozkladu došlo velmi rychle, a to v podobě jakéhosi zparchantělého stalinismu. V Nkrumahově autorizova­ ném životopise z roku 1960 čteme: „Je naším otcem a učitelem, naším bratrem a přítelem, ba dokonce naším životem, neboť bez něho bychom sice existo­ vali, ale nežili... Zač mu vděčíme, je zajisté víc než vzduch, který dýcháme, neboť nás učinil tak nepochybně, jako učinil Ghanu."( 1 7 ) „Vykupitel" začal brzy věřit těmto nesmyslům sám. „Všichni Afričané vědí," prohlásil v roce 1961, „že představuji Afriku a že mluvím jejím jménem. Proto žádný Afričan

nemůže myslet jinak než já."( 1 8 ) S tímto vědomím pak rozdrtil opozici a zničil právní řád. Své údajné charisma si určitou dobu podržel, zvláště na mezinárodních konferencích. Ale i tam se v průběhu šedesátých let začaly vyskytovat nové zajímavější a přitažlivější osobnosti a staly se středem zájmu. Nkrumah ztratil lesk. Také doma se znelíbil právě tím, že si osoboval téměř božskou moc a jeho kouzla nedovedla zabránit nejprve postupnému, pak prudkému poklesu životní úrovně. Jenže uprostřed šedesátých let neexistovaly ústavní prostředky, kterými by bylo možno „vykupitele" odstranit. Stal se obětí vojenského puče v únoru 1966 a v roce 1972 zemřel ve vyhnanství. Zhroucení prvního a vzorového státu černé Afriky na úroveň vojenské diktatury bylo těžkou ranou zejména proto, že měsíc předtím degeneroval z konstituční vlády na vojenskou jeho obrovský soused - Nigérie. Počtem obyvatelstva byla Nigérie daleko nejdůležitější z černých afrických stá­ tů a ropné zdroje objevené v šedesátých letech ji učinily do značné míry nezávislou. Také prodělala dlouhou přípravu na samostatnost, počínajíc prvními volenými Afričany v letech 1922-23. Měla systém „dvojitého zastou­ pení", který byl mistrovským dílem lorda Lugarda a názorným příkladem svědomitě promyšlené velkorysé koloniální správy. Vnitřní napětí mezi vládnoucími kmeny (Hausové a Fulaniové na severu, Iboové na východě a Jorubové na západě) bylo daleko staršího data než britské panství. Přes všemožné snahy zajistit spolehlivě fungující federální systém rozpory přežívaly. Celé dějiny Nigérie vlastně dokazují, jak velice povrchní a po­ míjivý byl vliv kolonialismu. Daleko víc se prosadil nacionalismus ve své afro-asijské formě, zdůrazňující „práva" jednotlivých etnických skupin. Kdyby se všechna měla respektovat, Nigérie by byla federací nějakých 200 států.( 1 9 ) Právě prosazováním těchto „práv" až na ostří nože se stala ne­ schopnou zvládnout své potíže normální demokratickou diskusí a kompromisem. K zhroucení vládního režimu došlo málem už v roce 1964, pouhé čtyři roky po založení nezávislého státu, a definitivně v roce 1966; vojenský převrat pak vedl 30. května 1967 k odtržení východní části, která si zvolila jméno Biafra, a k dvouleté občanské válce s nesmírnými ztrátami na životech. Tento tragický konflikt rozdělil Afriku. Na stranu Biafry se postavila pouze Tanzanie, Zambie, Gabun a Pobřeží slonoviny. Ostatní africké státy podporovaly nigérijský vojenský režim, většinou proto, že se bály podobných odtržení, z nichž by pak těžili „imperialisté". Bylo-li však cílem impe­ rialistů rozštěpit Afriku na drobné mezi sebou válčící země, proč se kolo­ niální mocnosti snažily s takovým úsilím vytvořit velké státní celky nebo aspoň životaschopné federace; a proč vlastně všechny velmoci podporovaly Nigérii proti separatistům, což byl hlavní důvod rozdrcení Biafry? Na

498

499

takové otázky nedal odpověď nikdo. Politická filozofie afrického naciona­ lismu vycházela z teorie kolonialismu, jež je nejenom lživá, ale zásadně a napořád zavádí do slepých uliček. V tomto případě vedla k ztrátě iluzí, zklamání a válce. V rozhodujících letech 1959-60, kdy se koloniální mocnosti začaly staho­ vat z Afriky tempem, jež se čím dál tím víc zrychlovalo, se naneštěstí tato lživá teorie stala vlivem bandungské generace a zejména vinou Daga Hammarskjólda převažujícím názorem ve Spojených národech. Kritická chvíle nastala, když Belgie proti svému lepšímu přesvědčení musela 30. června 1960 opustit Kongo. Spravovala tuto obrovskou primitivní, ale cennou oblast sice s přílišnou politickou úzkostlivostí, ale s rostoucím hospodářským úspěchem od roku 1920. V padesátých letech se začaly rozsáhlé průmyslové investice vyplácet. Ukazatel průmyslové výroby vystoupil v období 1948-58 ze 118 na 350, produktivita se zvýšila dva­ apůlkrát. V přímém rozporu s leninskými teoriemi imperialismu rostla průmyslová výroba v padesátých letech o 14,3% ročně a začala se zmenšovat teprve při vyhlídkách na nezávislost/ 20 ) Díky této konjunktuře mělo Kongo v době začínající samostatnosti například větší počet nemocničních lůžek (560 na 100.000 obyvatel) než kterýkoli jiný africký stát (a dokonce než Belgie samotná), nejvyšší procento gramotnosti (42% oproti britským koloniím od 30% v Ugandě až k 15% v Tanganice a v Nigérii; francouzské kolonie měly v průměru 10% gramotných)/ 2 1 ) Belgické snahy o vzdělání se však soustředily převážně na oblast základního školství: Kongo nemělo lékaře, inženýry ani vyšší správní úředníky a především: v celé pětadvacetitisícové armádě neexistoval jediný domorodý důstojník. V posledních zoufalých letech před abdikací režim s horečným spěchem vyprodukoval řadu domorodých profesionálních politiků, kteří pod nátěrem jakés takés evropské ideologie skrývali hluboce zakořeněné cítění kmenové sounáležitosti. Tři nejdůležitější, prezident Joseph Kasavubu, ministerský předseda Patrice Lumumba a Moise Tshombe, premiér nejbo­ hatší provincie Katangy, byli nesmiřitelní kmenoví a populističtí soupeř i Z 22 ) Nestálí a vrtošiví byli všichni tři, ale nejvíc Lumumba. Z poštovního úředníka a zaměstnance pivovaru se stál placeným politickým agitátorem a nakonec ministrem obrany a předsedou vlády. Dědictví po Belgičanech bylo sice nepevné, ale mohlo vydržet alespoň několik let. Lumumba se však rozhodl, že oslavu nezávislosti promění v demagogicky vyprovokovaný útok lůzy proti vládě bělochů. Pět dní nato, 5. července 1960, se vzbouřila posádka v hlavním městě Leopoldvillu, vyhnala bílé důstojníky a začala loupit, vraždit a znásilňovat jak Evropany, tak Afričany. Belgičané čekali pět dní, zatím co se teror šířil a mohutněl a zatímco Hammarskjóld v OSN v New Yorku nehnul prstem, ačkoli triumfující vzbouřenci s namířenými

pistolemi vyhazovali jeho vlastní lidi v Kongu z hotelových pokojů. Teprve 10. července poslali Belgičané do Leopoldvillu vojsko, aby obnovilo pořádek. Hammarsjóld se okamžitě chopil této příležitosti, zle a rázně napadl Belgičany a 13. července je obvinil v Radě bezpečnosti, že svým vojskem ohrožují mír a pořádek/'- 3 ) Už dlouho hledal možnost jak rozší­ řit úlohu OSN a použítvzdouvající se vlny emocí třetího světa jako pro­ středku k světovládě. Velký belgický státník Paul-Henri Spaak o něm řekl: „Roztrpčený a vítězný antikolonialismus byl smyslem jeho života. Podílel se na něm nejen ze své funkce, ale, a tím jsem si jist, i ze svého přesvědčení.'/ 24 ) Věřil, že Spojené národy mohou být katalyzátorem vývoje nové Afriky. Vztah Francie k Africe, řekl Andrému Malrauxovi, se podobá dobrému koktailu: „Francie je možná džin, ale OSN je rozhodně likérem z jihoamerické angostury" (čímž chtěl asi naznačit, že koktailům rozumí právě tak málo jako Africe). „Co se týče nových států Afriky a Asie", řekl, „pouze OSN, jejímiž jsou členy, dokáže zrušit kletbu kolo­ nialismu a postavit celý problém mimo dosah studené války.'/ 25 ) Kdyby byl Hammarskjóld nezasahoval a nechal Belgičany obnovit pořádek, mohla se krize rychle vyřešit s minimálním proléváním krve. Tshombe, aby z nastalé­ ho zmatku vyprostil katanžské doly, vyhlásil 11. července provincii za samostatný stát. Tento problém se také mohl řešit jednáním. Místo toho začal generální tajemník okamžitě organizovat armádu OSN, ale ne z členských mocností Rady bezpečnosti (jak jasně předepisovala Charta Spojených národů), nýbrž z neangažovaných států, které Hammarskjólda podporovaly. Kromě toho chtěl použít expediční armádu nejen k obnovení pořádku, což by Belgičané byli zvládli mnohem lépe, ale též k násilnému sjednocení Katangy s Kongem. Sebe pokládal za osobu, která dosadí krále, a králem měl být Lumumba. Není těžké pochopit, proč stranil právě Lumumbovi, který měl zřejmě kromě svého kmene mezi konžskými domorodci málo stoupenců, ale jehož rétorika silně působila na panafrické intelektuály a afro-asijské představitele, od nichž generální sekretář potřeboval podporu. Při těchto bezvýhledných akcích záleželo Hammarskjóldovi pramálo na životech, které riskoval, aťšlo o bělochy, nebo černochy. Stravován nezříze­ nou ctižádostí přestrojenou za ideál promýšlel „nestranně" z bezpečné vzdálenosti svou taktiku, ale ne z hlediska lidských bytostí, nýbrž z hlediska politické abstrakce. Formuloval dvojí měřítko, které se od té doby stalo pro OSN charakteristickým: když běloši zabíjejí Afričany (jako 21. března 1960 v jihoafrickém Sharpervillu), je to mezinárodní aféra a hrozba míru, kdežto usmrcují-li Afričané Afričany (nebo Afričané bělochy nebo Asiaty nebo všechny tři rasy najednou), je to čistě vnitřní záležitost každého státu, jež se Spojených národů netýká. Tím se OSN ztotožnila s jistým druhem převrá­ ceného rasismu, který v příštích dvaceti letech stál Afriku nesčíslné množství

500

501

takové otázky nedal odpověď nikdo. Politická filozofie afrického naciona­ lismu vycházela z teorie kolonialismu, jež je nejenom lživá, ale zásadně a napořád zavádí do slepých uliček. V tomto případě vedla k ztrátě iluzí, zklamání a válce. V rozhodujících letech 1959-60, kdy se koloniální mocnosti začaly staho­ vat z Afriky tempem, jež se čím dál tím víc zrychlovalo, se naneštěstí tato lživá teorie stala vlivem bandungské generace a zejména vinou Daga Hammarskjólda převažujícím názorem ve Spojených národech. Kritická chvíle nastala, když Belgie proti svému lepšímu přesvědčení musela 30. června 1960 opustit Kongo. Spravovala tuto obrovskou primitivní, ale cennou oblast sice s přílišnou politickou úzkostlivostí, ale s rostoucím hospodářským úspěchem od roku 1920. V padesátých letech se začaly rozsáhlé průmyslové investice vyplácet. Ukazatel průmyslové výroby vystoupil v období 1948-58 ze 118 na 350, produktivita se zvýšila dva­ apůlkrát. V přímém rozporu s leninskými teoriemi imperialismu rostla průmyslová výroba v padesátých letech o 14,3% ročně a začala se zmenšovat teprve při vyhlídkách na nezávislost/ 20 ) Díky této konjunktuře mělo Kongo v době začínající samostatnosti například větší počet nemocničních lůžek (560 na 100.000 obyvatel) než kterýkoli jiný africký stát (a dokonce než Belgie samotná), nejvyšší procento gramotnosti (42% oproti britským koloniím od 30% v Ugandě až k 15% v Tanganice a v Nigérii; francouzské kolonie měly v průměru 10% gramotných)/ 2 1 ) Belgické snahy o vzdělání se však soustředily převážně na oblast základního školství: Kongo nemělo lékaře, inženýry ani vyšší správní úředníky a především: v celé pětadvacetitisícové armádě neexistoval jediný domorodý důstojník. V posledních zoufalých letech před abdikací režim s horečným spěchem vyprodukoval řadu domorodých profesionálních politiků, kteří pod nátěrem jakés takés evropské ideologie skrývali hluboce zakořeněné cítění kmenové sounáležitosti. Tři nejdůležitější, prezident Joseph Kasavubu, ministerský předseda Patrice Lumumba a Moise Tshombe, premiér nejbo­ hatší provincie Katangy, byli nesmiřitelní kmenoví a populističtí soupeř i Z 22 ) Nestálí a vrtošiví byli všichni tři, ale nejvíc Lumumba. Z poštovního úředníka a zaměstnance pivovaru se stál placeným politickým agitátorem a nakonec ministrem obrany a předsedou vlády. Dědictví po Belgičanech bylo sice nepevné, ale mohlo vydržet alespoň několik let. Lumumba se však rozhodl, že oslavu nezávislosti promění v demagogicky vyprovokovaný útok lůzy proti vládě bělochů. Pět dní nato, 5. července 1960, se vzbouřila posádka v hlavním městě Leopoldvillu, vyhnala bílé důstojníky a začala loupit, vraždit a znásilňovat jak Evropany, tak Afričany. Belgičané čekali pět dní, zatím co se teror šířil a mohutněl a zatímco Hammarskjóld v OSN v New Yorku nehnul prstem, ačkoli triumfující vzbouřenci s namířenými

pistolemi vyhazovali jeho vlastní lidi v Kongu z hotelových pokojů. Teprve 10. července poslali Belgičané do Leopoldvillu vojsko, aby obnovilo pořádek. Hammarsjóld se okamžitě chopil této příležitosti, zle a rázně napadl Belgičany a 13. července je obvinil v Radě bezpečnosti, že svým vojskem ohrožují mír a pořádek/'- 3 ) Už dlouho hledal možnost jak rozší­ řit úlohu OSN a použítvzdouvající se vlny emocí třetího světa jako pro­ středku k světovládě. Velký belgický státník Paul-Henri Spaak o něm řekl: „Roztrpčený a vítězný antikolonialismus byl smyslem jeho života. Podílel se na něm nejen ze své funkce, ale, a tím jsem si jist, i ze svého přesvědčení.'/ 24 ) Věřil, že Spojené národy mohou být katalyzátorem vývoje nové Afriky. Vztah Francie k Africe, řekl Andrému Malrauxovi, se podobá dobrému koktailu: „Francie je možná džin, ale OSN je rozhodně likérem z jihoamerické angostury" (čímž chtěl asi naznačit, že koktailům rozumí právě tak málo jako Africe). „Co se týče nových států Afriky a Asie", řekl, „pouze OSN, jejímiž jsou členy, dokáže zrušit kletbu kolo­ nialismu a postavit celý problém mimo dosah studené války.'/ 25 ) Kdyby byl Hammarskjóld nezasahoval a nechal Belgičany obnovit pořádek, mohla se krize rychle vyřešit s minimálním proléváním krve. Tshombe, aby z nastalé­ ho zmatku vyprostil katanžské doly, vyhlásil 11. července provincii za samostatný stát. Tento problém se také mohl řešit jednáním. Místo toho začal generální tajemník okamžitě organizovat armádu OSN, ale ne z členských mocností Rady bezpečnosti (jak jasně předepisovala Charta Spojených národů), nýbrž z neangažovaných států, které Hammarskjólda podporovaly. Kromě toho chtěl použít expediční armádu nejen k obnovení pořádku, což by Belgičané byli zvládli mnohem lépe, ale též k násilnému sjednocení Katangy s Kongem. Sebe pokládal za osobu, která dosadí krále, a králem měl být Lumumba. Není těžké pochopit, proč stranil právě Lumumbovi, který měl zřejmě kromě svého kmene mezi konžskými domorodci málo stoupenců, ale jehož rétorika silně působila na panafrické intelektuály a afro-asijské představitele, od nichž generální sekretář potřeboval podporu. Při těchto bezvýhledných akcích záleželo Hammarskjóldovi pramálo na životech, které riskoval, aťšlo o bělochy, nebo černochy. Stravován nezříze­ nou ctižádostí přestrojenou za ideál promýšlel „nestranně" z bezpečné vzdálenosti svou taktiku, ale ne z hlediska lidských bytostí, nýbrž z hlediska politické abstrakce. Formuloval dvojí měřítko, které se od té doby stalo pro OSN charakteristickým: když běloši zabíjejí Afričany (jako 21. března 1960 v jihoafrickém Sharpervillu), je to mezinárodní aféra a hrozba míru, kdežto usmrcují-li Afričané Afričany (nebo Afričané bělochy nebo Asiaty nebo všechny tři rasy najednou), je to čistě vnitřní záležitost každého státu, jež se Spojených národů netýká. Tím se OSN ztotožnila s jistým druhem převrá­ ceného rasismu, který v příštích dvaceti letech stál Afriku nesčíslné množství

500

501

životů. Už za Hammarskjóldovy éry byla daň, kterou si tento chybný krok vybral, neobyčejně vysoká. Vojsko OSN se stalo příčinou další nestability, ač tomu mělo být právě naopak. Hammarskjóldův chráněnec Lumumba se pokoušel vytvořit vlastní separatistický stát, upadl do rukou konžské armády, kterou vedl bývalý poddůstojník „generál" Mobutu, byl předán do Katangy a tam ze 17. na 18. leden 1961 zavražděn. Smrt tohoto ničemného darebáka, který měl na svědomí tisíce životů, vylíčil Hammarskjóld jako „odporný zločin proti zásadám, jež zastává tato Organizace"/ 2 6 ) Ve skutečnosti šlo jen o bezvýznamnou epizodu v dlouhém zápase o moc. Generální sekre­ tář pozbyl najednou své objektivní nezaujatosti a začal se obírat myšlenkou, jak pomstít smrt krále, kterého se mu nepodařilo dosadit na trůn pomocí vojska OSN, jež vyhnalo bělochy z Katangy a změnilo její režim - první případ toho, co lze nazvat imperialismem mezinárodní byrokracie. Udělal však tu chybu, že opustil abstraktní pohádkový svět svých kanceláří a sestou­ pil do skutečného světa konžské pánve. Stálo ho to život, když jeho letadlo narazilo v září 1961 u Ndoly na strom.( 27 ) Hammarskjóld se jako mnoho jiných nezasvěcenců mylně domníval, že lze v poměrech, které byly v podstatě jen vroucím kotlem kmenových a osobních zájmů, rozeznat západní politické jevy a situace a reagovat na ně. Všichni konžští politikové měnili svá stanoviska, podle toho, co jim diktoval vlastní prospěch a pud sebezáchovy. Vázat záměry Spojených národů na některého z nich bylo naprosto scestné. Alžířané a jiní afro-asijští filutové dělali stejnou chybu. Ben Bella (který sám brzy zmizel v propadlišti) odepsal Tshombeho jako „putovní muzeum imperialismu"/ 28 ) Tshombe se však stal populárním ministerským předsedou, byl povolán do této funkce Kasavubou, který otočil své názory o sto osmdesát stupňů. Ale ne nadlouho. Konžská lůza byla tak nestálá jako Shakespearův římský dav (anebo káhirské masy, kterým vládl Násir). Jeden den křičeli „Ať žije Tshombe, Arabové jděte domů!" A druhý den zase „Pryč s Tshombem, Arabové, pošlete ho domů!" (Byl nakonec odsouzen k smrti jako zrádce.)( 29 ) Rozhodující byl prosinec 1965, kdy Mobutu, jak bylo asi nevyhnutelné, skončil politické období vojenským pučem. Při oslavách dalšího „Dne nezávislosti" pozdravil muže, jehož vraždu měl na svědomí: „Sláva a čest vynikajícímu občanu Konga, velkému Afričanovi a prvnímu mučedníku naší nezávislosti - Patrici Emerymu Lumumbovi, který se stal obětí kolonialistického spiknutí!" Mobutu se pro­ hlásil prezidentem a vládl v podpoře západních zájmů a k obohacení mnoha set přátel, stoupenců a příbuzných a samozřejmě hlavně sebe: začátkem osmdesátých let se počítal mezi miliardáře a byl možná nejbohat­ ším člověkem na světě; rozhodně bohatším než belgický král Leopold, kterému kdysi země patřila/ 3 0 ) Rozhodující léta 1959-60, která vyvrcholila dlouhou konžskou krizí, k níž

OSN přispěla tak katastrofálním způsobem, pravděpodobně zničila jakou­ koli i sebevzdálenější možnost, že by se ústavní vláda mohla stát v nových afrických státech normou. V novou třídu profesionálních politiků se vklá­ dalo příliš mnoho nadějí, které nemohli splnit. Buďsesazovali a ničili druhé nebo se sami hroutili pod náporem protivníků. Vládu nakonec převzali vojáci. Totéž se dělo v prvním „osvobozeném" světadílu, Latinské Americe, začátkem devatenáctého století: po generaci Bolívara Osvoboditele nastoupila první generace vojenských vůdců caudillos. Jev se opakoval v arabském světě, kde důstojníci vedeni příkladem plukovníka Násira a jeho ko­ legů začali přebírat moc od roku 1952. V černé Africe došlo k prvnímu úspěšnému vojenskému puči v lednu 1963 v Togu vraždou Sylvána Olympia. O půl roku později byl v Brazzaville zbaven vlády Fulbert Youlou a dva měsíce poté Hubert Mága v Cotonou. V lednu 1964 vypukla vzpoura v Keni, v Ugandě a v Tanzanii, následující měsíc byl z Gabunu vypuzen Leon Mba (situaci zachránili de Gaullovi výsadkáři). V listopadu 1965 provedl Mobutu státní převrat v Zaíru, pak v rychlém sledu následovaly dva v Dahome, příští rok v lednu v Středoafrické republice a v Horní Voltě a v únoru v Ghaně. První státní převrat v Togu vzbudil na celém světě obrovskou pozornost; když se však po pěti letech opakoval, nikdo v zahraničí si toho nevšiml. Tou dobou (v lednu 1968) měla Afrika za sebou už čtyřiašedesát vojenských převratů, vzpour a pokusů o puč/ 3 1 ) Koncem šedesátých let, což bylo desetiletí nezávislosti, prodělala Dahome šest převratů, Nigérie a Sierra Leoně po třech, Ghana, Kongo-Brazzaville, Togo, Horní Volta a Zair po dvou a mnoho jiných zemí mělo jeden. Během sedmdesátých let se pak vojenský převrat stal v celé černé Africe hlavním prostředkem jak změnit politický režim nebo vládnoucí kádry; a už v roce 1975 vládla v dvaceti z jednačtyřiceti států vojenská nebo vojensko-civilní junta/ 3 2 ) I když se vojenská moc nestala běžným rozhodujícím faktorem v politice, parlamentní demokracie v západním smyslu včetně základního práva odstranit vládu volbami zmizela během několika let nezávislosti a byla nahrazena leninským systémem jediné strany. Ve velmi málo případech - Keňa je jedním z nich - za výlučné vlády jedné strany přežívala svobodná tržní ekonomika a právní řád, ale jen do určitých mezí. Vládnoucí strana se prostě stala bezzásadovou organizací, jež nevybíravým způsobem prosazovala 33 kariéry elitních kádrů nejvlivnějšího kmene/ ) Ale i v těchto zdánlivě konstitučních státech byla korupce pravidlem a bohatství s jeho vnějšími znaky se považovalo za projev vůdčích schopností. Keňský prezident Jomo Kenyatta, jeden z mála teroristických vůdců, kteří s úspěchem přešli k odpovědné vládě, kritizoval na veřejném shromáždění jednoho ze svých protivníků, levicového Bildada Kaggiu, za to, že se neobohatil:

502

503

Byli jsme ve vězení s Paulem Ngeiem. Navštívíš-li ho, zjistíš, že pěstuje

životů. Už za Hammarskjóldovy éry byla daň, kterou si tento chybný krok vybral, neobyčejně vysoká. Vojsko OSN se stalo příčinou další nestability, ač tomu mělo být právě naopak. Hammarskjóldův chráněnec Lumumba se pokoušel vytvořit vlastní separatistický stát, upadl do rukou konžské armády, kterou vedl bývalý poddůstojník „generál" Mobutu, byl předán do Katangy a tam ze 17. na 18. leden 1961 zavražděn. Smrt tohoto ničemného darebáka, který měl na svědomí tisíce životů, vylíčil Hammarskjóld jako „odporný zločin proti zásadám, jež zastává tato Organizace"/ 2 6 ) Ve skutečnosti šlo jen o bezvýznamnou epizodu v dlouhém zápase o moc. Generální sekre­ tář pozbyl najednou své objektivní nezaujatosti a začal se obírat myšlenkou, jak pomstít smrt krále, kterého se mu nepodařilo dosadit na trůn pomocí vojska OSN, jež vyhnalo bělochy z Katangy a změnilo její režim - první případ toho, co lze nazvat imperialismem mezinárodní byrokracie. Udělal však tu chybu, že opustil abstraktní pohádkový svět svých kanceláří a sestou­ pil do skutečného světa konžské pánve. Stálo ho to život, když jeho letadlo narazilo v září 1961 u Ndoly na strom.( 27 ) Hammarskjóld se jako mnoho jiných nezasvěcenců mylně domníval, že lze v poměrech, které byly v podstatě jen vroucím kotlem kmenových a osobních zájmů, rozeznat západní politické jevy a situace a reagovat na ně. Všichni konžští politikové měnili svá stanoviska, podle toho, co jim diktoval vlastní prospěch a pud sebezáchovy. Vázat záměry Spojených národů na některého z nich bylo naprosto scestné. Alžířané a jiní afro-asijští filutové dělali stejnou chybu. Ben Bella (který sám brzy zmizel v propadlišti) odepsal Tshombeho jako „putovní muzeum imperialismu"/ 28 ) Tshombe se však stal populárním ministerským předsedou, byl povolán do této funkce Kasavubou, který otočil své názory o sto osmdesát stupňů. Ale ne nadlouho. Konžská lůza byla tak nestálá jako Shakespearův římský dav (anebo káhirské masy, kterým vládl Násir). Jeden den křičeli „Ať žije Tshombe, Arabové jděte domů!" A druhý den zase „Pryč s Tshombem, Arabové, pošlete ho domů!" (Byl nakonec odsouzen k smrti jako zrádce.)( 29 ) Rozhodující byl prosinec 1965, kdy Mobutu, jak bylo asi nevyhnutelné, skončil politické období vojenským pučem. Při oslavách dalšího „Dne nezávislosti" pozdravil muže, jehož vraždu měl na svědomí: „Sláva a čest vynikajícímu občanu Konga, velkému Afričanovi a prvnímu mučedníku naší nezávislosti - Patrici Emerymu Lumumbovi, který se stal obětí kolonialistického spiknutí!" Mobutu se pro­ hlásil prezidentem a vládl v podpoře západních zájmů a k obohacení mnoha set přátel, stoupenců a příbuzných a samozřejmě hlavně sebe: začátkem osmdesátých let se počítal mezi miliardáře a byl možná nejbohat­ ším člověkem na světě; rozhodně bohatším než belgický král Leopold, kterému kdysi země patřila/ 3 0 ) Rozhodující léta 1959-60, která vyvrcholila dlouhou konžskou krizí, k níž

OSN přispěla tak katastrofálním způsobem, pravděpodobně zničila jakou­ koli i sebevzdálenější možnost, že by se ústavní vláda mohla stát v nových afrických státech normou. V novou třídu profesionálních politiků se vklá­ dalo příliš mnoho nadějí, které nemohli splnit. Buďsesazovali a ničili druhé nebo se sami hroutili pod náporem protivníků. Vládu nakonec převzali vojáci. Totéž se dělo v prvním „osvobozeném" světadílu, Latinské Americe, začátkem devatenáctého století: po generaci Bolívara Osvoboditele nastoupila první generace vojenských vůdců caudillos. Jev se opakoval v arabském světě, kde důstojníci vedeni příkladem plukovníka Násira a jeho ko­ legů začali přebírat moc od roku 1952. V černé Africe došlo k prvnímu úspěšnému vojenskému puči v lednu 1963 v Togu vraždou Sylvána Olympia. O půl roku později byl v Brazzaville zbaven vlády Fulbert Youlou a dva měsíce poté Hubert Mága v Cotonou. V lednu 1964 vypukla vzpoura v Keni, v Ugandě a v Tanzanii, následující měsíc byl z Gabunu vypuzen Leon Mba (situaci zachránili de Gaullovi výsadkáři). V listopadu 1965 provedl Mobutu státní převrat v Zaíru, pak v rychlém sledu následovaly dva v Dahome, příští rok v lednu v Středoafrické republice a v Horní Voltě a v únoru v Ghaně. První státní převrat v Togu vzbudil na celém světě obrovskou pozornost; když se však po pěti letech opakoval, nikdo v zahraničí si toho nevšiml. Tou dobou (v lednu 1968) měla Afrika za sebou už čtyřiašedesát vojenských převratů, vzpour a pokusů o puč/ 3 1 ) Koncem šedesátých let, což bylo desetiletí nezávislosti, prodělala Dahome šest převratů, Nigérie a Sierra Leoně po třech, Ghana, Kongo-Brazzaville, Togo, Horní Volta a Zair po dvou a mnoho jiných zemí mělo jeden. Během sedmdesátých let se pak vojenský převrat stal v celé černé Africe hlavním prostředkem jak změnit politický režim nebo vládnoucí kádry; a už v roce 1975 vládla v dvaceti z jednačtyřiceti států vojenská nebo vojensko-civilní junta/ 3 2 ) I když se vojenská moc nestala běžným rozhodujícím faktorem v politice, parlamentní demokracie v západním smyslu včetně základního práva odstranit vládu volbami zmizela během několika let nezávislosti a byla nahrazena leninským systémem jediné strany. Ve velmi málo případech - Keňa je jedním z nich - za výlučné vlády jedné strany přežívala svobodná tržní ekonomika a právní řád, ale jen do určitých mezí. Vládnoucí strana se prostě stala bezzásadovou organizací, jež nevybíravým způsobem prosazovala 33 kariéry elitních kádrů nejvlivnějšího kmene/ ) Ale i v těchto zdánlivě konstitučních státech byla korupce pravidlem a bohatství s jeho vnějšími znaky se považovalo za projev vůdčích schopností. Keňský prezident Jomo Kenyatta, jeden z mála teroristických vůdců, kteří s úspěchem přešli k odpovědné vládě, kritizoval na veřejném shromáždění jednoho ze svých protivníků, levicového Bildada Kaggiu, za to, že se neobohatil:

502

503

Byli jsme ve vězení s Paulem Ngeiem. Navštívíš-li ho, zjistíš, že pěstuje

kávu a jiné plodiny. Cos udělal pro sebe ty? Kubai má velký dům a vý­ nosnou plantáž. Cos udělal pro sebe ty, Kaggio? Byli jsme ve vězení i s Kunguem Karumbou. Má teď autobusový dopravní podnik. Cos udělal pro sebe ty? (34) Mírný stupeň korupce, pokud se vyskytoval v rámci přijatých afrických konvencí, jejichž porušování se projednávalo před soudem, byl v tomto období nezávislosti asi nejmenším zlem. Tam, kde mohl fungovat tržní systém a úloha státu byla náležitě omezena, korupce se přizpůsobila konvencím (jako například v Anglii osmnáctého století) a dala se zvládnout. Zhoubným rakovinným procesem se stala jen tam, kde stát převzal utopickou roli, což v šedesátých a ještě víc v sedmdesátých letech přicházelo v Africe stoupající měrou do módy. Mohlo za to přijímání leninismu a hlavně jeho bandungská interpretace zdůrazňující všemohoucnost politického procesu při zajišťování blahodárných výsledků, jak to hlásali horliví přívrženci tohoto názoru, například Nkrumah. K expanzi a úpadku nestabilních afrických států však docházelo nejen vinou kolektivistických teorií. Mohly za to i určité aspekty kolonialismu. Většina kolonií se skoro po všech stránkách řídila neškodnými liberálními principy. Rozhodně to alespoň teoreticky platilo například o celé britské koloniální říši. Vláda chránila kolonii před útokem z vnějšku, dbala o její vnitřní bezpečnost a řídila její měnu. Vše ostatní bylo věcí trhu. Tyto zásady podléhaly bohužel nesčetným výjimkám, které se někdy rovnaly přímo alternativnímu systému. Velkým pokušením kolonialismu, červem, který nahlodával jablko volného trhu, byla možnost provozovat sociální inženýrství. Strašně snadno mohl správce kolonie dojít k názoru, že lze vylepšit zákon nabídky a poptávky tím, že bude považovat svěřené území za mraveniště a jeho obyvatele za mravence, kterým benevolentní manipulace jen prospěje. Belgické Kongo, kde bílí osadníci neměli vůbec žádnou politickou moc z obavy, že by utiskovali domorodce, bylo zářným příkladem dobře míněného poručníkování. Zákon vyžadoval na podnikatelích, aby se chovali jako „starostlivý otec rodiny". Jako v Sovětském svazu i v Kongu byl omezen pohyb domorodců, zvláště ve velkých městech, a v Elizabethville pro ně platil zákaz vycházení po policejní hodině. Správní úřady měly dojem, že s Afričanem lze postrkovat z místa na místo pro jeho vlastní dobro. Praxe byla ovšem mnohem méně benevolentní než teorie. Do roku 1945 prakti­ kovali Francouzi sociální inženýrství v obrovském měřítku v podobě nucených prací a domorodého trestního zákoníku. Byla to sice zařízení nekonečně mírnější a zdaleka ne tak rozsáhlá jako souostroví Gulag, nicméně zčásti založená na stejných předpokladech. Nejhorlivějšími zastánci sociálního inženýrství byli Portugalci, kteří

měli první a poslední koloniální říši. V Angole a v Mozambiku převzali otroctví od Afričanů, zinstitucionalizovali je a včlenili do svého administra­ tivního systému. Obchod s otroky vyváženými zejména do Brazílie byl hlavní hospodářskou oporou těchto dvou teritorií po tři sta let. Portugalci uzavírali s africkými náčelníky smlouvy nikoli na plodiny nebo výrobky, nýbrž na lidskou pracovní sílu (v Mozambiku arabským prostřednictvím) a byli jediní hlavní obchodníci otroky mezi evropskými velmocemi. Svou činnost houževnatě bránili a stavěli se na odpor proti všem snahám o její potlačení; otrokářství zrušili teprve na nátlak Britů, ale nahradili je zkomercionalizo­ vaným systémem nucených prací, který udržovali až do konce sedmdesátých let, stále ve spolupráci s africkými náčelníky, kteří jim za otrokářských dob prodávali celé skupiny nevolníků. Cecil Rhodes (1853-1902) chtěl převzít Angolu a Mozambik do svo­ bodného britského systému, neboť považoval počínání Portugalců za anachronismus: tenkrát ovšem nemohl vědět, že je to předzvěst totalitních režimů dvacátého století. Po roce 1945 dodávali Portugalci podle smlouvy každoročně 300.000 námezdních dělníků z Mozambiku a 100.000 z Angoly hlavně do Jižní Afriky. Všichni černoši, kteří se neasimilovali a nedostali občanství (u Portugalců neexistovala v podstatě rasová diskriminace), museli mít pracovní knížku (carderneta) se záznamy zaměstnavatele. Špatní pra­ covníci dostávali tělesné tresty od místního/e/e de posto, který je bil do dlaní buď karabáčem, nebo proděravěnou pingpongovou pálkou. Nejvíc hrůzy naháněly nucené práce na „ostrovech" (Sao Tome nebo Principe). Jako Belgičané i Portugalci zavedli policejní hodinu a žádný černoch nesměl normálně vycházet z domu po deváté večer.( 35 ) Portugalské úřady houževnatě hájily své metody z morálních důvodů. Argumentovaly tím, že za vývoz pracovní síly dostávají obě kolonie zařízení do přístavů a pro železnici a různé další investice, jinak nedosažitelné. Tvrdily, že berou vážně své civilizační poslání: černoši prý nejsou děti, nýbrž dospělí, kteří musí přijmout společenskou odpovědnost, což znamená při­ nutit lenošící muže k práci a zbavit ženy dřiny na polích, aby se mohly 36 věnovat úkolům v rodině/ ) Ale jako většina zásahů ve jménu morálky do života druhých i tyto metody měly nepředvídané vedlejší účinky. V roce 1954 si biskup z Beiry stěžuje, že vývoz pracovní síly úplně zničil rodinný život, protože 80% mužů z jeho diecéze je trvale mimo domov, buďv Rhode­ sii a v Jižní Africe, nebo na stavbách ve vlastní zemi.í 37 ) Ale i teritoria pod britským vlivem prováděla rozsáhlé sociální inženýrství přidělováním půdy, kterým se měly zvýraznit rasové rozdíly. V Keni vzbu­ dilo mezi oběma válkami (jak jsme se zmínili už ve čtvrté kapitole) vystěhování kmene Kikujú z „Bílých výšin" stejné morální námitky jako Sta­ linova kolektivizace zemědělství a bylo v padesátých letech bezprostřední

504

505

kávu a jiné plodiny. Cos udělal pro sebe ty? Kubai má velký dům a vý­ nosnou plantáž. Cos udělal pro sebe ty, Kaggio? Byli jsme ve vězení i s Kunguem Karumbou. Má teď autobusový dopravní podnik. Cos udělal pro sebe ty? (34) Mírný stupeň korupce, pokud se vyskytoval v rámci přijatých afrických konvencí, jejichž porušování se projednávalo před soudem, byl v tomto období nezávislosti asi nejmenším zlem. Tam, kde mohl fungovat tržní systém a úloha státu byla náležitě omezena, korupce se přizpůsobila konvencím (jako například v Anglii osmnáctého století) a dala se zvládnout. Zhoubným rakovinným procesem se stala jen tam, kde stát převzal utopickou roli, což v šedesátých a ještě víc v sedmdesátých letech přicházelo v Africe stoupající měrou do módy. Mohlo za to přijímání leninismu a hlavně jeho bandungská interpretace zdůrazňující všemohoucnost politického procesu při zajišťování blahodárných výsledků, jak to hlásali horliví přívrženci tohoto názoru, například Nkrumah. K expanzi a úpadku nestabilních afrických států však docházelo nejen vinou kolektivistických teorií. Mohly za to i určité aspekty kolonialismu. Většina kolonií se skoro po všech stránkách řídila neškodnými liberálními principy. Rozhodně to alespoň teoreticky platilo například o celé britské koloniální říši. Vláda chránila kolonii před útokem z vnějšku, dbala o její vnitřní bezpečnost a řídila její měnu. Vše ostatní bylo věcí trhu. Tyto zásady podléhaly bohužel nesčetným výjimkám, které se někdy rovnaly přímo alternativnímu systému. Velkým pokušením kolonialismu, červem, který nahlodával jablko volného trhu, byla možnost provozovat sociální inženýrství. Strašně snadno mohl správce kolonie dojít k názoru, že lze vylepšit zákon nabídky a poptávky tím, že bude považovat svěřené území za mraveniště a jeho obyvatele za mravence, kterým benevolentní manipulace jen prospěje. Belgické Kongo, kde bílí osadníci neměli vůbec žádnou politickou moc z obavy, že by utiskovali domorodce, bylo zářným příkladem dobře míněného poručníkování. Zákon vyžadoval na podnikatelích, aby se chovali jako „starostlivý otec rodiny". Jako v Sovětském svazu i v Kongu byl omezen pohyb domorodců, zvláště ve velkých městech, a v Elizabethville pro ně platil zákaz vycházení po policejní hodině. Správní úřady měly dojem, že s Afričanem lze postrkovat z místa na místo pro jeho vlastní dobro. Praxe byla ovšem mnohem méně benevolentní než teorie. Do roku 1945 prakti­ kovali Francouzi sociální inženýrství v obrovském měřítku v podobě nucených prací a domorodého trestního zákoníku. Byla to sice zařízení nekonečně mírnější a zdaleka ne tak rozsáhlá jako souostroví Gulag, nicméně zčásti založená na stejných předpokladech. Nejhorlivějšími zastánci sociálního inženýrství byli Portugalci, kteří

měli první a poslední koloniální říši. V Angole a v Mozambiku převzali otroctví od Afričanů, zinstitucionalizovali je a včlenili do svého administra­ tivního systému. Obchod s otroky vyváženými zejména do Brazílie byl hlavní hospodářskou oporou těchto dvou teritorií po tři sta let. Portugalci uzavírali s africkými náčelníky smlouvy nikoli na plodiny nebo výrobky, nýbrž na lidskou pracovní sílu (v Mozambiku arabským prostřednictvím) a byli jediní hlavní obchodníci otroky mezi evropskými velmocemi. Svou činnost houževnatě bránili a stavěli se na odpor proti všem snahám o její potlačení; otrokářství zrušili teprve na nátlak Britů, ale nahradili je zkomercionalizo­ vaným systémem nucených prací, který udržovali až do konce sedmdesátých let, stále ve spolupráci s africkými náčelníky, kteří jim za otrokářských dob prodávali celé skupiny nevolníků. Cecil Rhodes (1853-1902) chtěl převzít Angolu a Mozambik do svo­ bodného britského systému, neboť považoval počínání Portugalců za anachronismus: tenkrát ovšem nemohl vědět, že je to předzvěst totalitních režimů dvacátého století. Po roce 1945 dodávali Portugalci podle smlouvy každoročně 300.000 námezdních dělníků z Mozambiku a 100.000 z Angoly hlavně do Jižní Afriky. Všichni černoši, kteří se neasimilovali a nedostali občanství (u Portugalců neexistovala v podstatě rasová diskriminace), museli mít pracovní knížku (carderneta) se záznamy zaměstnavatele. Špatní pra­ covníci dostávali tělesné tresty od místního/e/e de posto, který je bil do dlaní buď karabáčem, nebo proděravěnou pingpongovou pálkou. Nejvíc hrůzy naháněly nucené práce na „ostrovech" (Sao Tome nebo Principe). Jako Belgičané i Portugalci zavedli policejní hodinu a žádný černoch nesměl normálně vycházet z domu po deváté večer.( 35 ) Portugalské úřady houževnatě hájily své metody z morálních důvodů. Argumentovaly tím, že za vývoz pracovní síly dostávají obě kolonie zařízení do přístavů a pro železnici a různé další investice, jinak nedosažitelné. Tvrdily, že berou vážně své civilizační poslání: černoši prý nejsou děti, nýbrž dospělí, kteří musí přijmout společenskou odpovědnost, což znamená při­ nutit lenošící muže k práci a zbavit ženy dřiny na polích, aby se mohly 36 věnovat úkolům v rodině/ ) Ale jako většina zásahů ve jménu morálky do života druhých i tyto metody měly nepředvídané vedlejší účinky. V roce 1954 si biskup z Beiry stěžuje, že vývoz pracovní síly úplně zničil rodinný život, protože 80% mužů z jeho diecéze je trvale mimo domov, buďv Rhode­ sii a v Jižní Africe, nebo na stavbách ve vlastní zemi.í 37 ) Ale i teritoria pod britským vlivem prováděla rozsáhlé sociální inženýrství přidělováním půdy, kterým se měly zvýraznit rasové rozdíly. V Keni vzbu­ dilo mezi oběma válkami (jak jsme se zmínili už ve čtvrté kapitole) vystěhování kmene Kikujú z „Bílých výšin" stejné morální námitky jako Sta­ linova kolektivizace zemědělství a bylo v padesátých letech bezprostřední

504

505

příčinou divokého povstání Mau Mau. Podobné sociální inženýrství před­ stavoval také zákon o rozdělení půdy v Jižní Rhodesii, jenž se stal jednou z příčin partyzánského odboje sedmdesátých let, který skončil v roce 1979 přechodem k vládě Afričanů. Nejtypičtějším příkladem je však Jižní Afrika, kde sociální inženýrství bylo povýšeno na základní princip (nebo dokonce filozofii) vládnoucího režimu v podobě apartheidu. V Jižní Africe byly pracovní knížky jako forma společenské kontroly zavedeny už v osmnáctém století. Roku 1828 byly údajně zrušeny, ale pak se znovu nepozorovaně rozmohly, až se nakonec v sedmdesátých letech našeho století dostávalo do vězení pro porušování zákona o omezeném pohybu průměrně přes 600.000 osob ročně.( 38 ) Tato opatření měla svůj původ v alžbětinské době, kdy se dozíralo na „živly práce se štítící", což byl důsledek rychlého vzrůstu populace. Je ovšem paradoxní, že první skutečné kroky tohoto sociálního inženýrství podnikl Jan Christian Smuts, který byl jedním z hlavních organizátorů jednak Společnosti národů, jednak OSN a který v roce 1945 v San Francisku osobně vypracoval Deklaraci lidských práv.(39) Smuts byl jeden z umírněných Búrů, který po burské válce zakončené liberálním mírem spolupracoval s Brity na obnově země. Tito lidé položili právní základy polototalitního státu založeného na principu rasového roz­ vrstvení. V roce 1911 stávky námezdních dělníků (tj. černochů) byly prohlášeny za nelegální a zákon o dolech a továrnách vyhradil určité druhy zaměstnání pouze bělochům. Roku 1913 zákon o domorodé půdě zavedl požadavek územní segregace podle barvy pleti a stal se příčinou všeho, co následovalo, zejména proto, že určil povahu černošské reakce v podobě nesčetných druhů sionistických náboženských sekt.C40) Roku 1920 zákon o domorodých záležitostech zavedl pro černé obyvatelstvo oddělené politické instituce a zřídil domorodý poradní sbor afrických předáků jmenovaný vládou a řízený výborem bělošských „expertů" pro domorodé záležitosti. V roce 1922 jiný zákon omezil odbornou výuku na osoby s minimálními vzdělanostními předpoklady (tj. neafričany) a roku 1923 zákon o městských domorodých oblastech vymezil v městech a na předměstích obytné plochy pro Afričany. Zákon o průmyslových smírčích jednáních z roku 1925 upřel černochům právo vyjednávat kolektivně. Zákony o mzdách (1925) a o dis­ kriminaci barevných (1926) byly zvlášť určeny k tomu, aby vytvořily přehradu mezi chudými bělochy a černošskou populací.C41) Byl to opět Smuts, který postupoval v Jižní Africe úplně opačným směrem než britská vláda v Indii po událostech v Amritsaru. Roku 1921 dal zmasakro­ vat černošskou „izraelskou" sektu za to, že se usadila na zakázaném pozemku v Bulhoeku, a následujícího roku potlačil povstání černošských dělní­ ků v okolí Johannesburgu s výsledkem 600 mrtvých. Tento bezohledný

postup posílily ještě další zákony. Zákonem o domorodé správě z roku 1927 se stal generální guvernér (tj .vláda) nejvyšším náčelníkem všech Afriča­ nů s právem dosazovat pohlaváry, určovat kmenové hranice, přesídlovat kmeny i jednotlivce a dozírat na černošské soudy a kontrolovat černé majitele půdy. Podle odstavce 29 měl být potrestán každý „za jakýkoli výrok nebo čin vzbuzující nepřátelské smýšlení mezi domorodci a Evropany". Pravomoc vládní policie byla zvýšena zákonem o dolech a továrnách a v roce 1930 ještě dále zákonem o výtržnictví.(42) Toto hromadění skálopevné totalitní moci, k němuž docházelo právě v době, kdy Stalin budoval na leninském podstavci svou tyranii, dalo jihoafrické vládě obdobná práva a zamýšlelo dosáhnout podobných výsledků. Za druhé světové války Smuts, který už dříve zničil naděje barevných a smíšených ras na dosažení politické rovnosti s bílými voliči, rozšířil so­ ciální inženýrství i na tuto vrstvu obyvatelstva. Roku 1943 zřídil mi­ nisterstvo pro záležitosti barevných, jež mělo „pečovat" o osoby barevné pleti, a téhož roku vyhlásil takzvaný stabilizační zákon zakazující Indům stěhovat se do bělošských čtvrtí. Smutsovým záměrem rozhodně nebylo organizovat bělochy, Asiaty a barevné k společnému postupu proti převládající většině černochů, nicméně jeho Sjednocená strana zahnala všechny nebělochy do náruče černých nacionalistů (kteří nenáviděli barevné víc než bílé) a indický element hrál podstatnou roli při změně nálady v Asii a v OSN proti Jižní Africe. ( 43 ) Proto podstatné znaky vlády bílých a rasové segregace existovaly už před květnem 1948, kdy Sjednocená strana ztratila moc ve prospěch burských nacionalistů. Ti pak přeměnili segregaci v pseudonáboženskou filozofickou doktrínu apartheid. Svým vývojem se v mnohém podobali africkému nacionalismu. Jejich nejstarší heslo Afrika voor de Afrikaaners bylo totožné s černošským „Afrika Afričanům" z šedesátých a sedmdesátých let. Jejich náboženské sektářství vzkvétalo v téže době jako africký sionismus a mělo tentýž účel: sjednotit k společné obraně všechny utlačované, nežádoucí a diskriminované. Velmi se podobalo i židovskému sionismu, a to jak svým původem, tak důsledky. Búrové měli vlastní Sión, který sloužil Afričanům jako předmět nenávisti a útoků, asi tak jako Izrael Arabům. První burské nacionalistické instituce z let 1915-18 měly pomáhat chudým bělochům svými zprostřed­ kovatelnami práce, úvěrovými bankami a odborovými organizacemi. Byly silně protižidovské, protičernošské a protibritské. Hnutí začalo obranou sociálně slabých, později propagovalo politické, hospodářské a kulturní zájmy Afrikánců jako celku a v roce 1948 se najednou domohlo vládnoucího postavem a začalo se mstít/ 4 4 ) Apartheid se poprvé objevil jako politický program roku 1948 a za vlastní domov Afričanů považoval chráněná území, jež byla přirozeným

506

507

příčinou divokého povstání Mau Mau. Podobné sociální inženýrství před­ stavoval také zákon o rozdělení půdy v Jižní Rhodesii, jenž se stal jednou z příčin partyzánského odboje sedmdesátých let, který skončil v roce 1979 přechodem k vládě Afričanů. Nejtypičtějším příkladem je však Jižní Afrika, kde sociální inženýrství bylo povýšeno na základní princip (nebo dokonce filozofii) vládnoucího režimu v podobě apartheidu. V Jižní Africe byly pracovní knížky jako forma společenské kontroly zavedeny už v osmnáctém století. Roku 1828 byly údajně zrušeny, ale pak se znovu nepozorovaně rozmohly, až se nakonec v sedmdesátých letech našeho století dostávalo do vězení pro porušování zákona o omezeném pohybu průměrně přes 600.000 osob ročně.( 38 ) Tato opatření měla svůj původ v alžbětinské době, kdy se dozíralo na „živly práce se štítící", což byl důsledek rychlého vzrůstu populace. Je ovšem paradoxní, že první skutečné kroky tohoto sociálního inženýrství podnikl Jan Christian Smuts, který byl jedním z hlavních organizátorů jednak Společnosti národů, jednak OSN a který v roce 1945 v San Francisku osobně vypracoval Deklaraci lidských práv.(39) Smuts byl jeden z umírněných Búrů, který po burské válce zakončené liberálním mírem spolupracoval s Brity na obnově země. Tito lidé položili právní základy polototalitního státu založeného na principu rasového roz­ vrstvení. V roce 1911 stávky námezdních dělníků (tj. černochů) byly prohlášeny za nelegální a zákon o dolech a továrnách vyhradil určité druhy zaměstnání pouze bělochům. Roku 1913 zákon o domorodé půdě zavedl požadavek územní segregace podle barvy pleti a stal se příčinou všeho, co následovalo, zejména proto, že určil povahu černošské reakce v podobě nesčetných druhů sionistických náboženských sekt.C40) Roku 1920 zákon o domorodých záležitostech zavedl pro černé obyvatelstvo oddělené politické instituce a zřídil domorodý poradní sbor afrických předáků jmenovaný vládou a řízený výborem bělošských „expertů" pro domorodé záležitosti. V roce 1922 jiný zákon omezil odbornou výuku na osoby s minimálními vzdělanostními předpoklady (tj. neafričany) a roku 1923 zákon o městských domorodých oblastech vymezil v městech a na předměstích obytné plochy pro Afričany. Zákon o průmyslových smírčích jednáních z roku 1925 upřel černochům právo vyjednávat kolektivně. Zákony o mzdách (1925) a o dis­ kriminaci barevných (1926) byly zvlášť určeny k tomu, aby vytvořily přehradu mezi chudými bělochy a černošskou populací.C41) Byl to opět Smuts, který postupoval v Jižní Africe úplně opačným směrem než britská vláda v Indii po událostech v Amritsaru. Roku 1921 dal zmasakro­ vat černošskou „izraelskou" sektu za to, že se usadila na zakázaném pozemku v Bulhoeku, a následujícího roku potlačil povstání černošských dělní­ ků v okolí Johannesburgu s výsledkem 600 mrtvých. Tento bezohledný

postup posílily ještě další zákony. Zákonem o domorodé správě z roku 1927 se stal generální guvernér (tj .vláda) nejvyšším náčelníkem všech Afriča­ nů s právem dosazovat pohlaváry, určovat kmenové hranice, přesídlovat kmeny i jednotlivce a dozírat na černošské soudy a kontrolovat černé majitele půdy. Podle odstavce 29 měl být potrestán každý „za jakýkoli výrok nebo čin vzbuzující nepřátelské smýšlení mezi domorodci a Evropany". Pravomoc vládní policie byla zvýšena zákonem o dolech a továrnách a v roce 1930 ještě dále zákonem o výtržnictví.(42) Toto hromadění skálopevné totalitní moci, k němuž docházelo právě v době, kdy Stalin budoval na leninském podstavci svou tyranii, dalo jihoafrické vládě obdobná práva a zamýšlelo dosáhnout podobných výsledků. Za druhé světové války Smuts, který už dříve zničil naděje barevných a smíšených ras na dosažení politické rovnosti s bílými voliči, rozšířil so­ ciální inženýrství i na tuto vrstvu obyvatelstva. Roku 1943 zřídil mi­ nisterstvo pro záležitosti barevných, jež mělo „pečovat" o osoby barevné pleti, a téhož roku vyhlásil takzvaný stabilizační zákon zakazující Indům stěhovat se do bělošských čtvrtí. Smutsovým záměrem rozhodně nebylo organizovat bělochy, Asiaty a barevné k společnému postupu proti převládající většině černochů, nicméně jeho Sjednocená strana zahnala všechny nebělochy do náruče černých nacionalistů (kteří nenáviděli barevné víc než bílé) a indický element hrál podstatnou roli při změně nálady v Asii a v OSN proti Jižní Africe. ( 43 ) Proto podstatné znaky vlády bílých a rasové segregace existovaly už před květnem 1948, kdy Sjednocená strana ztratila moc ve prospěch burských nacionalistů. Ti pak přeměnili segregaci v pseudonáboženskou filozofickou doktrínu apartheid. Svým vývojem se v mnohém podobali africkému nacionalismu. Jejich nejstarší heslo Afrika voor de Afrikaaners bylo totožné s černošským „Afrika Afričanům" z šedesátých a sedmdesátých let. Jejich náboženské sektářství vzkvétalo v téže době jako africký sionismus a mělo tentýž účel: sjednotit k společné obraně všechny utlačované, nežádoucí a diskriminované. Velmi se podobalo i židovskému sionismu, a to jak svým původem, tak důsledky. Búrové měli vlastní Sión, který sloužil Afričanům jako předmět nenávisti a útoků, asi tak jako Izrael Arabům. První burské nacionalistické instituce z let 1915-18 měly pomáhat chudým bělochům svými zprostřed­ kovatelnami práce, úvěrovými bankami a odborovými organizacemi. Byly silně protižidovské, protičernošské a protibritské. Hnutí začalo obranou sociálně slabých, později propagovalo politické, hospodářské a kulturní zájmy Afrikánců jako celku a v roce 1948 se najednou domohlo vládnoucího postavem a začalo se mstít/ 4 4 ) Apartheid se poprvé objevil jako politický program roku 1948 a za vlastní domov Afričanů považoval chráněná území, jež byla přirozeným

506

507

prostředím i pro jejich občanská práva. Svými skutečnými počátky však sahá apartheid až do roku 1935, kdy byl založen Suid-Afrikaanse Bond vir Rassestudie. Tento Jihoafrický svaz pro rasové studie byl tehdy přímo ovlivněn Hitlerovým rasismem a jeho plány na diferencované osídlení východní Evropy až na to, že měl biblický podtext, který v Hitlerově ateistickém panoramatu chyběl. Jeho pseudovědecký rasismus byl odvozen jako u Hitlera a Lenina ze sociálního darwinismu, kdežto náboženský ra­ sismus spočíval na konzervativním dogmatismu popírajícím Darwina v jakékoli podobě. Na povrchu se vyznačoval jistou jasností a jednoduchostí; a politický systém vytvořený Smithem a posílený zákonem o odděleném za­ stoupení voličů (1951), který vyloučil barevné ze společných volebních seznamů, upevnil moc burských nacionalistů tak, že přežívá už čtyři desetiletí. Jako nástroj sociálního inženýrství se co do důslednosti a trvanli­ vosti může měřit jen se Sovětským svazem. Cílem apartheidu bylo zvrátit integrační tendence společnosti a vytvořit dvě naprosto oddělené vrstvy. Zákon zakazující smíšená manželství (1949) se týkal nejen spojení bělochů s černochy, ale i s jinými rasami. Zákon na ochranu morálky prohlásil každý mimomanželský styk za všech okolností za nedovolený a trestal zvlášť přísně takové vztahy mezi bílými a barevnými. Zákon o povinné registraci obyvatelstva (1950) zařadil každého do určité rasové skupiny jako norimberské zákony v nacistickém Německu. Zákon o skupinových oblastech z téhož roku dával vládě právo určovat jednotlivým rasovým skupinám bydliště a pracoviště. Tím začalo přesunování lidí z místa na místo, jako by to byly hromady hlíny nebo cementu, a srovnávání jejich příbytků a dílen se zemí pomocí buldozerů. První fázi apartheidu zajišťovaly policejní akce podle zákona o potlačování komunismu (1950), jímž se rozuměla nejenom marxisticko-leninská nauka, ale i „všechny pří­ buzné doktríny" a každá činnost usilující o „politickou, průmyslovou, sociální či ekonomickou změnu v Jihoafrické unii vyvoláváním nepoko­ jů a zmatků". To ovšem popudilo proti autoritářským představitelům státu poprvé značnou část bílého obyvatelstva. Druhá fáze následovala roku 1950 po ustanovení ideologa H. F. Verwoerda ministrem pro domorodé záležitosti. Byl to intelektuál, profesor sociální psy­ chologie v Stellenboschi, nikoli - a to je zajímavé - introvertovaný konzerva­ tivní Búr, nýbrž rodilý Holanďan, který studoval v Německu. Dal systému, zejména když se v roce 1958 stal ministerským předsedou, novou jednotu/ 4 5 ) Jeho zákon o vzdělání bantuského obyvatelstva ustanovil vládní kontrolu nad všemi černošskými školami včetně misijních stanic, zavedl dife­ rencovaný školní rozvrh a vyučovací program určený zvlášť k přípravě bantuských mluvčích pro jejich společenskou funkci. Současně začalo plánovi­ té budování oddělených „bantustánů", oblastí vyhrazených pro bantuské

obyvatelstvo. Rasová diskriminace pronikla do všech odvětví života, nevyjí­ maje sport, kulturu a zejména bohoslužby; a v roce 1959 zavedla vláda účinnou segregaci i na vysokých školách. V letech 1959-60, kdy vlastně vznikl skutečný černý africký kontinent, dospělo mnoho pozorovatelů k názoru, že se apartheid v nejbližší bu­ doucnosti zhroutí. Myslel si to i Harold Macmillan, když 3. února 1960 pronesl v Kapském Městě známou řeč „Winds of Change", po níž té­ měř okamžitě následovala střelba v Sharpervillu s devětašedesáti zabitými Afričany/46) Věřilo se, že se teď konečně uplatní amritsarský syndrom, že vlna afrického postupu je nezadržitelná, že Búrové ztratili vůli a odvahu. Nastal únik kapitálu. Jižní Afrika opustila Britské společenství národů. Rovněž se soudilo, že apartheid není schopný života ani podle svých vlastních měřítek. Byl v rozporu s řadou požadavků tržního hospodářství, jež mělo pro pro Jižní Afriku životní důležitost. Odporoval také neúprosné logice demografie. Centrálním podkladem apartheidního postupu byla takzva­ ná Tomlinsonova zpráva, pravděpodobně nejdůkladnější popis a zdů­ vodnění dalekosáhlého sociálního inženýrství, jaké kdy byly vypracovány. Podle tohoto dokumentu bylo základní skutečností jihoafrické situace to, že „neexistuje nejmenší důvod k domněnce, že by evropské obyvatelstvo bylo ochotno v současné době, nebo i v budoucnosti, obětovat svůj charakter národnostního celku a evropské rasové skupiny". Toto konstatování pak sloužilo jako východisko pro všechny příslušné změny v zemi.( 4 7 )Vdobě svého vydání byla Tomlinsonova zpráva kritizována pro absurdní optimismus, s jakým předpokládala, že lze v blízkosti bantuských oblastí bez potíží vybu­ dovat průmysl a že černé obyvatelstvo poroste normálním tempem. Už v šedesátých letech se však začala hromadit fakta, jež toto varování potvrdila. Roku 1911, kdy byla zahájena rasová politika, tvořili Evropané skoro třetinu černého obyvatelstva (1,276.242 bělochů proti 4 miliónům černochů, 500.000 barevných a 150.000 Asiatů). V roce 1951, kdy nastoupil apartheid, bylo 2,641.689 bílých, 8,560.000 černých, 1,103.016 barevných a 366.644 Asiatů. V roce 1970 stoupl počet bílého obyvatelstva pouze na 3,752.528, kdežto černého na 15,057.952, barevného na 2,018.453 a Asia­ tů na 620.436. Podle propočtů má kolem roku 2000 převýšit počet černochů a barevných bílé obyvatelstvo v poměru deset ku jedné/ 4 8 ) Tím se stávají prostory přidělené bělochům a Afričanům nereálné, zejména také proto, že průmysl vytvořený v okolí bantuských sídlišť může nabídnout pouze 8.000 pracovních příležitostí ročně oproti Tomlinsonovu předpokla­ du 50.000. Nehledě na to, že morální nespravedlnost systému je vskutku do nebe volající. Roku 1973 bylo pouze 1.513 bělošských rodin nuceno vystěhovat se z „nesprávných" rasových oblastí; naproti tomu bylo zbaveno domova 44.885 barevných a 27.694 indických rodin, ačkoli tam některé

508

509

prostředím i pro jejich občanská práva. Svými skutečnými počátky však sahá apartheid až do roku 1935, kdy byl založen Suid-Afrikaanse Bond vir Rassestudie. Tento Jihoafrický svaz pro rasové studie byl tehdy přímo ovlivněn Hitlerovým rasismem a jeho plány na diferencované osídlení východní Evropy až na to, že měl biblický podtext, který v Hitlerově ateistickém panoramatu chyběl. Jeho pseudovědecký rasismus byl odvozen jako u Hitlera a Lenina ze sociálního darwinismu, kdežto náboženský ra­ sismus spočíval na konzervativním dogmatismu popírajícím Darwina v jakékoli podobě. Na povrchu se vyznačoval jistou jasností a jednoduchostí; a politický systém vytvořený Smithem a posílený zákonem o odděleném za­ stoupení voličů (1951), který vyloučil barevné ze společných volebních seznamů, upevnil moc burských nacionalistů tak, že přežívá už čtyři desetiletí. Jako nástroj sociálního inženýrství se co do důslednosti a trvanli­ vosti může měřit jen se Sovětským svazem. Cílem apartheidu bylo zvrátit integrační tendence společnosti a vytvořit dvě naprosto oddělené vrstvy. Zákon zakazující smíšená manželství (1949) se týkal nejen spojení bělochů s černochy, ale i s jinými rasami. Zákon na ochranu morálky prohlásil každý mimomanželský styk za všech okolností za nedovolený a trestal zvlášť přísně takové vztahy mezi bílými a barevnými. Zákon o povinné registraci obyvatelstva (1950) zařadil každého do určité rasové skupiny jako norimberské zákony v nacistickém Německu. Zákon o skupinových oblastech z téhož roku dával vládě právo určovat jednotlivým rasovým skupinám bydliště a pracoviště. Tím začalo přesunování lidí z místa na místo, jako by to byly hromady hlíny nebo cementu, a srovnávání jejich příbytků a dílen se zemí pomocí buldozerů. První fázi apartheidu zajišťovaly policejní akce podle zákona o potlačování komunismu (1950), jímž se rozuměla nejenom marxisticko-leninská nauka, ale i „všechny pří­ buzné doktríny" a každá činnost usilující o „politickou, průmyslovou, sociální či ekonomickou změnu v Jihoafrické unii vyvoláváním nepoko­ jů a zmatků". To ovšem popudilo proti autoritářským představitelům státu poprvé značnou část bílého obyvatelstva. Druhá fáze následovala roku 1950 po ustanovení ideologa H. F. Verwoerda ministrem pro domorodé záležitosti. Byl to intelektuál, profesor sociální psy­ chologie v Stellenboschi, nikoli - a to je zajímavé - introvertovaný konzerva­ tivní Búr, nýbrž rodilý Holanďan, který studoval v Německu. Dal systému, zejména když se v roce 1958 stal ministerským předsedou, novou jednotu/ 4 5 ) Jeho zákon o vzdělání bantuského obyvatelstva ustanovil vládní kontrolu nad všemi černošskými školami včetně misijních stanic, zavedl dife­ rencovaný školní rozvrh a vyučovací program určený zvlášť k přípravě bantuských mluvčích pro jejich společenskou funkci. Současně začalo plánovi­ té budování oddělených „bantustánů", oblastí vyhrazených pro bantuské

obyvatelstvo. Rasová diskriminace pronikla do všech odvětví života, nevyjí­ maje sport, kulturu a zejména bohoslužby; a v roce 1959 zavedla vláda účinnou segregaci i na vysokých školách. V letech 1959-60, kdy vlastně vznikl skutečný černý africký kontinent, dospělo mnoho pozorovatelů k názoru, že se apartheid v nejbližší bu­ doucnosti zhroutí. Myslel si to i Harold Macmillan, když 3. února 1960 pronesl v Kapském Městě známou řeč „Winds of Change", po níž té­ měř okamžitě následovala střelba v Sharpervillu s devětašedesáti zabitými Afričany/46) Věřilo se, že se teď konečně uplatní amritsarský syndrom, že vlna afrického postupu je nezadržitelná, že Búrové ztratili vůli a odvahu. Nastal únik kapitálu. Jižní Afrika opustila Britské společenství národů. Rovněž se soudilo, že apartheid není schopný života ani podle svých vlastních měřítek. Byl v rozporu s řadou požadavků tržního hospodářství, jež mělo pro pro Jižní Afriku životní důležitost. Odporoval také neúprosné logice demografie. Centrálním podkladem apartheidního postupu byla takzva­ ná Tomlinsonova zpráva, pravděpodobně nejdůkladnější popis a zdů­ vodnění dalekosáhlého sociálního inženýrství, jaké kdy byly vypracovány. Podle tohoto dokumentu bylo základní skutečností jihoafrické situace to, že „neexistuje nejmenší důvod k domněnce, že by evropské obyvatelstvo bylo ochotno v současné době, nebo i v budoucnosti, obětovat svůj charakter národnostního celku a evropské rasové skupiny". Toto konstatování pak sloužilo jako východisko pro všechny příslušné změny v zemi.( 4 7 )Vdobě svého vydání byla Tomlinsonova zpráva kritizována pro absurdní optimismus, s jakým předpokládala, že lze v blízkosti bantuských oblastí bez potíží vybu­ dovat průmysl a že černé obyvatelstvo poroste normálním tempem. Už v šedesátých letech se však začala hromadit fakta, jež toto varování potvrdila. Roku 1911, kdy byla zahájena rasová politika, tvořili Evropané skoro třetinu černého obyvatelstva (1,276.242 bělochů proti 4 miliónům černochů, 500.000 barevných a 150.000 Asiatů). V roce 1951, kdy nastoupil apartheid, bylo 2,641.689 bílých, 8,560.000 černých, 1,103.016 barevných a 366.644 Asiatů. V roce 1970 stoupl počet bílého obyvatelstva pouze na 3,752.528, kdežto černého na 15,057.952, barevného na 2,018.453 a Asia­ tů na 620.436. Podle propočtů má kolem roku 2000 převýšit počet černochů a barevných bílé obyvatelstvo v poměru deset ku jedné/ 4 8 ) Tím se stávají prostory přidělené bělochům a Afričanům nereálné, zejména také proto, že průmysl vytvořený v okolí bantuských sídlišť může nabídnout pouze 8.000 pracovních příležitostí ročně oproti Tomlinsonovu předpokla­ du 50.000. Nehledě na to, že morální nespravedlnost systému je vskutku do nebe volající. Roku 1973 bylo pouze 1.513 bělošských rodin nuceno vystěhovat se z „nesprávných" rasových oblastí; naproti tomu bylo zbaveno domova 44.885 barevných a 27.694 indických rodin, ačkoli tam některé

508

509

bydlely už od dob Holandské východoindické společnosti/ 49 ) Afričané se neustále usazovali na zakázaných místech a neustále jim jejich příbytky pod dozorem po zuby ozbrojené policie a vojska demolovaly a srovnávaly se zemí buldozery, hrůzně tím připomínajíce Sovětský svaz v letech 1929-32. Celou tuto zvrácenou hru na utopii pak dirigovali burští intelektuálové vyško­ lení v sociálních vědách. Vzhledem k vnitřním rozporům a nesmyslnostem apartheidu a vzhledem k odporu Afričanů a nakonec i celého světa se zdálo, že je tento experiment odsouzen k zániku. Nicméně už sovětská kolektivizace ukázala, že podobné podniky, i když jsou morálně neomluvitelné a hospodářsky neudržitelné, mohou přetrvat, jestliže se prosazují s patřičnou bezohledností a brutálním násilím. Kromě toho pracovaly ve prospěch režimu určité okolnosti. Jako Sovětský svaz i Jižní Afrika má nesmírné nerostné bohatství: zlato, uhlí, diamanty, mangan a měď (v pořadí důležitosti), dále antimon, azbest, chróm, fluorit, železnou rudu, slídu, platinu, fosfáty, cín, titan, uran, vanadium a mnoho dalších minerálů/ 5 0 ) Místo aby jihoafrické hospodářství podle předpovědí z roku 1960 upadalo, od roku 1962 se během světové konjunktury šedesátých a začátku sedmdesátých let prudce rozvíjelo. Když konjunktura v letech 1973-4 skončila, světová inflace způsobila revoluční obrat v ceně zlata, z něhož těžila přQdevším Jižní Afrika jako jeho největší světový producent (zlato tvoří přes polovinu jejího celkového nerostného bohatství). Zatímco příjmy všech ostatních afrických států včetně jejích největších a nej­ aktivnějších nepřátel klesly, v Jižní Africe stouply. Mezi rokem 1972 a 1980 maloobchodní cena běžného šedesátiliberního zlatého ingotu stoupla de­ setkrát - z 250.000 na 2,5 miliónu dolarů.( 51 ) Tato cenová revoluce vynesla vládě přes 1 miliardu dolarů ročně a zajistila krytí na obrovský rozvoj kapitálových investic. Trvalý vzrůst jihoafrických příjmů během dvaceti let poté, co ostatní části kontinentu postihly nepříznivé změny, umožnil režimu vybudovat obranný systém v podobě soběstačného zbrojního průmyslu, takže se Jižní Afrika stala v podstatě nezávislou na neochotných zahraničních dodavatelích a vojenském programu nukleárních zbraní. Začátkem osmdesátých let věnovala na obranu 2,5 miliardy dolarů ročně, což však představovalo pouze 6% hrubého národního produktu, tedy snesitelné břemeno ve srovnání s mnoha černými a arabskými africkými zeměmi, které vydávaly na vojenské účely 25-50% hrubého národního produktu/ 5 2 ) Jihoafrické vojsko také pravi­ delně udržovalo bezpečnost v jihozápadní Africe, bývalé německé kolonii, kterou se Smutsovi roku 1919 ve Versaillích nepodařilo zajistit pro Jižní Afriku přímo, nýbrž jen jako svěřené území podle formule, kterou (opět paradoxně) vymyslel sám. Vcelku však Jihoafrická republika přežila v sedmdesátých letech násilnou dekolonizaci Angoly, Mozambiku a Jižní

Rhodesie (Zimbabwe) s pozoruhodně malou újmou vojenské síly i morálky bílé vládnoucí třídy. Burští nacionalisté, kteří byli proti Smutsovi, vždy odsuzovali jeho neuskutečněný plán vytvořit „velké bílé dominium" zahrnující Rhodesii a Mozambik a rozkládající se od Kapského Města po Keňu. V dvacátých letech tvrdili, že by to znamenalo „pohlcení" bílých osadníků budoucí černou Afrikou. V sedmdesátých letech, kdy poměr bílého a černého obyvatelstva klesl i v samotné Unii na 1:5, se jejich obavy ukázaly oprávněné. Jihoafrický režim odmítl spojit svůj osud se zachováním hroutících se bašt kolonialismu na severu. Když během času vzaly za své, laager bílých se stáhl do sebe. Tím se dostal vítězný, militantní a ozbrojený černý nacionalismus až k sa­ motným hranicím Jihoafrické republiky, podporován převažující většinou ve Spojených národech, Organizací africké jednoty a v rostoucí míře hmotnou pomocí sovětského bloku, hlavně v podobě kubánských žoldné­ řů a poradců. „Konfrontace" mezi jihoafrickým apartheidem a černým nacionalismem se však omezovala spíš na slovní a politické projevy než na nějaké vojenské nebo dokonce hospodářské akce. Čím blíž byly africké státy Jihoafrické republice, tím víc je přitahoval její blahobyt a úspěšná ekonomika a tím méně byli ochotni vyjadřovat svůj odpor k apartheidu jinak, než slovy. Normální Afričan hlasoval nohama: ne pro apartheid, ale pro pracovní příležitosti, které nabízelo jihoafrické hospodářství. Roku 1972 v době bojkotu organizovaného domorodými odbory zaměstnávala jihoafrická hornická komora 381.000 černochů, z nichž třetina pocházela ze zemí severně od 22. stupně jižní šířky a třetina z Mozambiku. V sedmdesátých letech se počet černochů přicházejících do Jižní Afriky neustále zvětšoval zejména proto, že jejich reálné mzdy v okolí Johannesburgu rychle rostly, zatímco ve většině zemí černé Afriky klesaly. Sousední režimy o sobě sice prohlašovaly, že jsou „státy první linie", a zaměřovaly svou rétorickou pro­ pagandu proti apartheidu, ve skutečnosti však vlády Zambie, Malawi, Zimbabwe a především Mozambiku s apartheidem systematicky kolaboro­ valy tím, že do okolí Johannesburgu vyvážely čím dál tím víc pracovních sil. Malawi, Botswana a Zambie se stáhly z domorodého odborářského bojkotu; jiné země ho prostě zlikvidovaly, jako to už dřív provedly v Jižní Rhodesii. Jihoafrická republika vybudovala státu Malawi nové hlavní město Lilongwe a v Mozambiku přehradu Cabira Bassa; a když onemocněl prezident jednoho „státu první linie", botswanský Seretse Khama, byl okamžitě dopra­ ven letadlem do exkluzivní johannesburgské nemocnice určené „pouze pro 53 bělochy"/ ) Je příznačné, že začátkem osmdesátých let byla nejaktivnějším nepříte­ lem Jižní Afriky vzdálená Nigérie, jediný významný černý producent ropy. Její

510

511

bydlely už od dob Holandské východoindické společnosti/ 49 ) Afričané se neustále usazovali na zakázaných místech a neustále jim jejich příbytky pod dozorem po zuby ozbrojené policie a vojska demolovaly a srovnávaly se zemí buldozery, hrůzně tím připomínajíce Sovětský svaz v letech 1929-32. Celou tuto zvrácenou hru na utopii pak dirigovali burští intelektuálové vyško­ lení v sociálních vědách. Vzhledem k vnitřním rozporům a nesmyslnostem apartheidu a vzhledem k odporu Afričanů a nakonec i celého světa se zdálo, že je tento experiment odsouzen k zániku. Nicméně už sovětská kolektivizace ukázala, že podobné podniky, i když jsou morálně neomluvitelné a hospodářsky neudržitelné, mohou přetrvat, jestliže se prosazují s patřičnou bezohledností a brutálním násilím. Kromě toho pracovaly ve prospěch režimu určité okolnosti. Jako Sovětský svaz i Jižní Afrika má nesmírné nerostné bohatství: zlato, uhlí, diamanty, mangan a měď (v pořadí důležitosti), dále antimon, azbest, chróm, fluorit, železnou rudu, slídu, platinu, fosfáty, cín, titan, uran, vanadium a mnoho dalších minerálů/ 5 0 ) Místo aby jihoafrické hospodářství podle předpovědí z roku 1960 upadalo, od roku 1962 se během světové konjunktury šedesátých a začátku sedmdesátých let prudce rozvíjelo. Když konjunktura v letech 1973-4 skončila, světová inflace způsobila revoluční obrat v ceně zlata, z něhož těžila přQdevším Jižní Afrika jako jeho největší světový producent (zlato tvoří přes polovinu jejího celkového nerostného bohatství). Zatímco příjmy všech ostatních afrických států včetně jejích největších a nej­ aktivnějších nepřátel klesly, v Jižní Africe stouply. Mezi rokem 1972 a 1980 maloobchodní cena běžného šedesátiliberního zlatého ingotu stoupla de­ setkrát - z 250.000 na 2,5 miliónu dolarů.( 51 ) Tato cenová revoluce vynesla vládě přes 1 miliardu dolarů ročně a zajistila krytí na obrovský rozvoj kapitálových investic. Trvalý vzrůst jihoafrických příjmů během dvaceti let poté, co ostatní části kontinentu postihly nepříznivé změny, umožnil režimu vybudovat obranný systém v podobě soběstačného zbrojního průmyslu, takže se Jižní Afrika stala v podstatě nezávislou na neochotných zahraničních dodavatelích a vojenském programu nukleárních zbraní. Začátkem osmdesátých let věnovala na obranu 2,5 miliardy dolarů ročně, což však představovalo pouze 6% hrubého národního produktu, tedy snesitelné břemeno ve srovnání s mnoha černými a arabskými africkými zeměmi, které vydávaly na vojenské účely 25-50% hrubého národního produktu/ 5 2 ) Jihoafrické vojsko také pravi­ delně udržovalo bezpečnost v jihozápadní Africe, bývalé německé kolonii, kterou se Smutsovi roku 1919 ve Versaillích nepodařilo zajistit pro Jižní Afriku přímo, nýbrž jen jako svěřené území podle formule, kterou (opět paradoxně) vymyslel sám. Vcelku však Jihoafrická republika přežila v sedmdesátých letech násilnou dekolonizaci Angoly, Mozambiku a Jižní

Rhodesie (Zimbabwe) s pozoruhodně malou újmou vojenské síly i morálky bílé vládnoucí třídy. Burští nacionalisté, kteří byli proti Smutsovi, vždy odsuzovali jeho neuskutečněný plán vytvořit „velké bílé dominium" zahrnující Rhodesii a Mozambik a rozkládající se od Kapského Města po Keňu. V dvacátých letech tvrdili, že by to znamenalo „pohlcení" bílých osadníků budoucí černou Afrikou. V sedmdesátých letech, kdy poměr bílého a černého obyvatelstva klesl i v samotné Unii na 1:5, se jejich obavy ukázaly oprávněné. Jihoafrický režim odmítl spojit svůj osud se zachováním hroutících se bašt kolonialismu na severu. Když během času vzaly za své, laager bílých se stáhl do sebe. Tím se dostal vítězný, militantní a ozbrojený černý nacionalismus až k sa­ motným hranicím Jihoafrické republiky, podporován převažující většinou ve Spojených národech, Organizací africké jednoty a v rostoucí míře hmotnou pomocí sovětského bloku, hlavně v podobě kubánských žoldné­ řů a poradců. „Konfrontace" mezi jihoafrickým apartheidem a černým nacionalismem se však omezovala spíš na slovní a politické projevy než na nějaké vojenské nebo dokonce hospodářské akce. Čím blíž byly africké státy Jihoafrické republice, tím víc je přitahoval její blahobyt a úspěšná ekonomika a tím méně byli ochotni vyjadřovat svůj odpor k apartheidu jinak, než slovy. Normální Afričan hlasoval nohama: ne pro apartheid, ale pro pracovní příležitosti, které nabízelo jihoafrické hospodářství. Roku 1972 v době bojkotu organizovaného domorodými odbory zaměstnávala jihoafrická hornická komora 381.000 černochů, z nichž třetina pocházela ze zemí severně od 22. stupně jižní šířky a třetina z Mozambiku. V sedmdesátých letech se počet černochů přicházejících do Jižní Afriky neustále zvětšoval zejména proto, že jejich reálné mzdy v okolí Johannesburgu rychle rostly, zatímco ve většině zemí černé Afriky klesaly. Sousední režimy o sobě sice prohlašovaly, že jsou „státy první linie", a zaměřovaly svou rétorickou pro­ pagandu proti apartheidu, ve skutečnosti však vlády Zambie, Malawi, Zimbabwe a především Mozambiku s apartheidem systematicky kolaboro­ valy tím, že do okolí Johannesburgu vyvážely čím dál tím víc pracovních sil. Malawi, Botswana a Zambie se stáhly z domorodého odborářského bojkotu; jiné země ho prostě zlikvidovaly, jako to už dřív provedly v Jižní Rhodesii. Jihoafrická republika vybudovala státu Malawi nové hlavní město Lilongwe a v Mozambiku přehradu Cabira Bassa; a když onemocněl prezident jednoho „státu první linie", botswanský Seretse Khama, byl okamžitě dopra­ ven letadlem do exkluzivní johannesburgské nemocnice určené „pouze pro 53 bělochy"/ ) Je příznačné, že začátkem osmdesátých let byla nejaktivnějším nepříte­ lem Jižní Afriky vzdálená Nigérie, jediný významný černý producent ropy. Její

510

511

příjmy, jež v roce 1980 přesáhly 23 miliard dolarů, ji uchránily (jako zlato Jižní Afriku) hospodářské krize a umožnily jí luxus zachovat si nezávislou zahraničně ekonomickou politiku. Státy jižně od Konga a velkých jezer však nedokázaly odolat síle jihoafrického magnetu a upravily podle toho svou ideologickou linii. V každém případě byly neshody v zásadách Pretorie a většiny černých afrických států víc teoretické než skutečné. Všechny africké státy praktikova­ ly rasismus. V padesátých a šedesátých letech Egypt, Libye, Alžírsko, Maroko a Tunisko vyhnaly přes čtvrt miliónu židů a několik tisíc, kteří zůstali, umístily do ghett. V šedesátých letech Spojená republika Tanzanie vyhostila Araby nebo jim odňala občanská práva. V sedmdesátých letech byli z většiny států východní Afriky vystěhováni Asiaté a všude naráželi na diskriminaci; dokonce i Keňa jim v roce 1982 hrozila vypovězením. Ve většině přípa­ dů byla rasová diskriminace záměrným postupem režimu a nikoli reakcí na požadavky obyvatelstva. Když ugandská vláda roku 1972 vypudila ze země Asiaty, bylo to proto, že potřebovala pro své straníky a stoupence prázdné domy a dílny, nikoli proto, že se chtěla zalíbit obyčejným ugandským černoqhům, kteří se chovali k Asiatům přátelsky. (54)Antiasijský rasismus byl většinou propagován oficiálním nebo polooficiálním tiskem řízeným vládou. V sedmdesátých letech pravidelně uveřejňoval rasistické útoky: že asijské ženy mají pocit nadřazenosti, a proto odmítají spát s černochy; že Asiaté podloudně vyvážejí místní měnu v kufrech; že asijští obchodníci jsou monopolisté a vykořisťovatelé; typický titulek byl „Asijští lékaři zabíjejí své pacienty". Po dosažení nezávislosti praktikovala většina černých afrických stá­ tů rasovou diskriminaci bělochů jako vládní program. Jedinými výjimkami v druhé polovině sedmdesátých let byla snad jen Keňa a Pobřeží slonoviny. Jeho prezident Houphouět-Boigny upozornil na tento protibělošský rasismus v Organizaci africké jednoty, kde řekl ostatním hlavám států: Je pravda, milí kolegové, že v mé zemi je 40.000 Francouzů a že je to víc než před nezávislostí. Ale za deset let bude, jak doufám, situace jiná. Doufám, že tu budeme mít 100.000 Francouzů. A já bych se pak s vámi velice rád sešel a porovnal ekonomickou úroveň vašich zemí s mou. Obávám se však, milí kolegové, že málokdo z vás se bude moci takového setkání zúčastnit. ^ Avšak nejběžnější, možno říci všudypřítomná forma diskriminace v černé Africe se uplatňovala ve vztazích mezi jednotlivými kmeny. Právě tento druh rasismu, pro který byl vynalezen eufemistický název řízení společnosti, přivedl v šedesátých a ještě více v sedmdesátých letech četné africké státy k provádění sociálního inženýrství ne nepodobného apartheidu. Jednou z předností afrických koloniálních vlád (kromě případů, kdy zásady bělošské nadřazenosti diktovaly něco jiného) bylo, že se dovedly

vyrovnat jak s cyklickým, tak s trvalým kočovným způsobem života afrických kmenů. Dovolovaly jim velkou volnost pohybu. Když se pak zvýšil počet obyvatelstva a tím současně i tlak na zdroje obživy, bylo obtížnější tuto liberální politiku dodržovat. Tragédie nastala, když jednotlivé země dostaly v šedesátých letech nezávislost a rozhodly se napodobit místo koloniálního liberalismu bělošskou vládu z pozice síly. Leninsko-bandungská doktrína o velkém všemocném státě se tu spojila v nesvatém manželství s rasismem. Sovětský stát přece vždycky kontroloval jakýkoli pohyb a přesídlování svých poddaných, a to zvláště u svých asijských národů. Leninská a ji­ hoafrická praxe se nádherně k sobě hodily. S příchodem nezávislosti se v celé černé Africe začaly rychle množit nástroje společenské kontroly - pra­ covní knížky, propustky, pasy, víza, povolení k pobytu, vysídlovací příkazy. A jak vyplynulo z jihoafrických zkušeností, objeví-li se toto papírování, buldozer není nikdy daleko. Také se skutečně začátkem sedmdesátých let vynořil na mnoha místech západní Afriky, aby usídlence bez povolení odsunul z pobřežních měst zpátky do vnitrozemí. ( 57 ) Velké sucho, jež v sedmdesátých letech postihlo řadu středoafrických zemí poblíž hranice mezi pouští a busem, zvýšilo pohyb kočujících kme­ nů a tím i násilný společenský dohled státu. Na okraji pouště existovalo odedávna mezi jednotlivými kmeny nepřátelství, poněvadž kočovní obyvate­ lé (zejméma Tuaregové) chytali své jižní sousedy a dělali z nich otroky. První státem organizovanou akcí nezávislé Mali, která zabírala obě strany pouštní hranice, bylo zmasakrovat severní Tuaregy. Když došla zahraniční výpomoc pro období sucha, Mali (kromě jiných zemí) jí použila na financování zmíněného státního dohledu. Malijský tajemník výboru pro mezinárodní výpomoc v období sucha řekl: „Musíme tyto lidi ukáznit a dozírat na jejich pastvu i pohyby. Jejich svoboda nás stojí velké peníze. Této katastrofy musíme využít jako vhodné příležitosti."( 58 ) V Mali i jinde byl dozor nad pohyby kočovných kmenů provázen ještě dalšími formami sociálního inženýrství. Koncem šedesátých a v sedmdesátých letech vypracovaly tyto státy plány rozvoje, jež nutily každého, včetně nomádů, aby se placením daní zúčastnil peněžního hospodářství. V podstatných věcech se nelišily od starého otrokářského režimu francouzských, španělských, portugalských 59 a belgických kolonizátorů.( ) Nejtypičtějším příkladem nového afrického státu sunoucího se do pro­ padliště totalitního režimu je Tanzanie. Její prezident Julius Nyerere byl profesionálním politikem Nkrumahovy generace. V šedesátých letech, kdy politiky udolávali vojáci, se mu podařilo přežít tím, že zmilitarizoval svou rétoriku a režim. V roce 1960 reagoval na konžskou krizi: „Není nejmenší 60 předpoklad, že by se v Tanganice vzbouřily síly zákona a pořádku.'^ ) Nicméně v lednu 1964 se tak stalo a Nyereremu zachránili holý život britští

512

513

(55)

příjmy, jež v roce 1980 přesáhly 23 miliard dolarů, ji uchránily (jako zlato Jižní Afriku) hospodářské krize a umožnily jí luxus zachovat si nezávislou zahraničně ekonomickou politiku. Státy jižně od Konga a velkých jezer však nedokázaly odolat síle jihoafrického magnetu a upravily podle toho svou ideologickou linii. V každém případě byly neshody v zásadách Pretorie a většiny černých afrických států víc teoretické než skutečné. Všechny africké státy praktikova­ ly rasismus. V padesátých a šedesátých letech Egypt, Libye, Alžírsko, Maroko a Tunisko vyhnaly přes čtvrt miliónu židů a několik tisíc, kteří zůstali, umístily do ghett. V šedesátých letech Spojená republika Tanzanie vyhostila Araby nebo jim odňala občanská práva. V sedmdesátých letech byli z většiny států východní Afriky vystěhováni Asiaté a všude naráželi na diskriminaci; dokonce i Keňa jim v roce 1982 hrozila vypovězením. Ve většině přípa­ dů byla rasová diskriminace záměrným postupem režimu a nikoli reakcí na požadavky obyvatelstva. Když ugandská vláda roku 1972 vypudila ze země Asiaty, bylo to proto, že potřebovala pro své straníky a stoupence prázdné domy a dílny, nikoli proto, že se chtěla zalíbit obyčejným ugandským černoqhům, kteří se chovali k Asiatům přátelsky. (54)Antiasijský rasismus byl většinou propagován oficiálním nebo polooficiálním tiskem řízeným vládou. V sedmdesátých letech pravidelně uveřejňoval rasistické útoky: že asijské ženy mají pocit nadřazenosti, a proto odmítají spát s černochy; že Asiaté podloudně vyvážejí místní měnu v kufrech; že asijští obchodníci jsou monopolisté a vykořisťovatelé; typický titulek byl „Asijští lékaři zabíjejí své pacienty". Po dosažení nezávislosti praktikovala většina černých afrických stá­ tů rasovou diskriminaci bělochů jako vládní program. Jedinými výjimkami v druhé polovině sedmdesátých let byla snad jen Keňa a Pobřeží slonoviny. Jeho prezident Houphouět-Boigny upozornil na tento protibělošský rasismus v Organizaci africké jednoty, kde řekl ostatním hlavám států: Je pravda, milí kolegové, že v mé zemi je 40.000 Francouzů a že je to víc než před nezávislostí. Ale za deset let bude, jak doufám, situace jiná. Doufám, že tu budeme mít 100.000 Francouzů. A já bych se pak s vámi velice rád sešel a porovnal ekonomickou úroveň vašich zemí s mou. Obávám se však, milí kolegové, že málokdo z vás se bude moci takového setkání zúčastnit. ^ Avšak nejběžnější, možno říci všudypřítomná forma diskriminace v černé Africe se uplatňovala ve vztazích mezi jednotlivými kmeny. Právě tento druh rasismu, pro který byl vynalezen eufemistický název řízení společnosti, přivedl v šedesátých a ještě více v sedmdesátých letech četné africké státy k provádění sociálního inženýrství ne nepodobného apartheidu. Jednou z předností afrických koloniálních vlád (kromě případů, kdy zásady bělošské nadřazenosti diktovaly něco jiného) bylo, že se dovedly

vyrovnat jak s cyklickým, tak s trvalým kočovným způsobem života afrických kmenů. Dovolovaly jim velkou volnost pohybu. Když se pak zvýšil počet obyvatelstva a tím současně i tlak na zdroje obživy, bylo obtížnější tuto liberální politiku dodržovat. Tragédie nastala, když jednotlivé země dostaly v šedesátých letech nezávislost a rozhodly se napodobit místo koloniálního liberalismu bělošskou vládu z pozice síly. Leninsko-bandungská doktrína o velkém všemocném státě se tu spojila v nesvatém manželství s rasismem. Sovětský stát přece vždycky kontroloval jakýkoli pohyb a přesídlování svých poddaných, a to zvláště u svých asijských národů. Leninská a ji­ hoafrická praxe se nádherně k sobě hodily. S příchodem nezávislosti se v celé černé Africe začaly rychle množit nástroje společenské kontroly - pra­ covní knížky, propustky, pasy, víza, povolení k pobytu, vysídlovací příkazy. A jak vyplynulo z jihoafrických zkušeností, objeví-li se toto papírování, buldozer není nikdy daleko. Také se skutečně začátkem sedmdesátých let vynořil na mnoha místech západní Afriky, aby usídlence bez povolení odsunul z pobřežních měst zpátky do vnitrozemí. ( 57 ) Velké sucho, jež v sedmdesátých letech postihlo řadu středoafrických zemí poblíž hranice mezi pouští a busem, zvýšilo pohyb kočujících kme­ nů a tím i násilný společenský dohled státu. Na okraji pouště existovalo odedávna mezi jednotlivými kmeny nepřátelství, poněvadž kočovní obyvate­ lé (zejméma Tuaregové) chytali své jižní sousedy a dělali z nich otroky. První státem organizovanou akcí nezávislé Mali, která zabírala obě strany pouštní hranice, bylo zmasakrovat severní Tuaregy. Když došla zahraniční výpomoc pro období sucha, Mali (kromě jiných zemí) jí použila na financování zmíněného státního dohledu. Malijský tajemník výboru pro mezinárodní výpomoc v období sucha řekl: „Musíme tyto lidi ukáznit a dozírat na jejich pastvu i pohyby. Jejich svoboda nás stojí velké peníze. Této katastrofy musíme využít jako vhodné příležitosti."( 58 ) V Mali i jinde byl dozor nad pohyby kočovných kmenů provázen ještě dalšími formami sociálního inženýrství. Koncem šedesátých a v sedmdesátých letech vypracovaly tyto státy plány rozvoje, jež nutily každého, včetně nomádů, aby se placením daní zúčastnil peněžního hospodářství. V podstatných věcech se nelišily od starého otrokářského režimu francouzských, španělských, portugalských 59 a belgických kolonizátorů.( ) Nejtypičtějším příkladem nového afrického státu sunoucího se do pro­ padliště totalitního režimu je Tanzanie. Její prezident Julius Nyerere byl profesionálním politikem Nkrumahovy generace. V šedesátých letech, kdy politiky udolávali vojáci, se mu podařilo přežít tím, že zmilitarizoval svou rétoriku a režim. V roce 1960 reagoval na konžskou krizi: „Není nejmenší 60 předpoklad, že by se v Tanganice vzbouřily síly zákona a pořádku.'^ ) Nicméně v lednu 1964 se tak stalo a Nyereremu zachránili holý život britští

512

513

(55)

vojáci, kteří odzbrojili jeho černou armádu. Nyerere ji pak rozpustil a zorga­ nizoval od píky armádu partajní: „Vyzývám všechny členy Tanuské ligy mladých, ať jsou kdekoli, aby se hlásili v místní kanceláři Afrického ná­ rodního svazu Tanganiky TANU jako vojáci: z těch se pak pokusíme vytvořit jádro nové armády."( 6 1 ) Čtyři dny nato ustanovil politického komisaře tanzanské lidové branné moci. Toto vědomé napodobení leninské taktiky vyústilo v ustavení státu s jedinou politickou stranou. Kdysi, v roce 1961, se Nyerere nechal slyšet, že by uvítal opozici: „Byl bych první, kdo by hájil její práva."( 62 ) Jenže když dal v lednu 1964 dohromady armádu sestavenou ze stranické mládeže, ustanovil výbor, aby vytvořil „demokratický stát s jedinou stranou", a zdůraznil, že „není úkolem výboru rozhodovat o počtu stran: o tom už bylo rozhodnuto. Výbor se má zabývat pouze otázkou, jaký druh státu s jedinou stranou by přicházel v úvahu."( 6 3 ) V následujících volbách byl sice výběr poslanců, ale na stejné stranické kandidátce (ke kandidatuře bylo třeba Nyererova souhlasu) a žádná diskuse se nepřipouštěla.í 64 ) Způsob, jakým někdejší pacifista Nyerere používal militaristické termi­ nologie ve prospěch svého autoritářského státu, byl důmyslný a vysvětluje pozoruhodný sympatický ohlas u západní inteligence, pro který jeden černošský sociolog vymyslel výraz ,,tanzanofilie".(65) Ve snaze odůvodnit potlačování lidských práv jako svobodu projevu, svobodu tisku a svobodu shromažďování Nyerere prohlásil: „Dokud nezvítězíme v boji proti chudobě, negramotnosti a nemocem, nenecháme si narušovat naši jednotu cizími regu­ lérní." Takovou „válku" ovšem už ze samé podstaty věci „vyhrát" nelze. Kromě toho se taková „válka" snadno rozšiřuje od vnitřních protivníků na protivníky vnější: Nyerere se řídil Sukarnovou radou, že je třeba hledat nepřítele. Od doby povstání pak byl napořád v čele afrických vůdců, kteří požadovali společné politicko-vojenské akce proti Rhodesii, portu­ galským teritoriím a Jižní Africe. Ideologie tohoto nového autoritářského státu byla shrnuta v „Arušské deklaraci" z února 1967, plné militaristických obratů a hesel, strohým konstatováním: „Vedeme válku.'^ 66 ) Tanzanie samozřejmě s nikým neválčila. Představa války sloužila pouze k ospravedlnění válečných omezení a potlačování práva. Arušská deklarace představovala zmodernizovanou a poafričtělou verzi Bandungu a byl z ní stejným způsobem cítit dalekosáhlý podvod a přetvářka. Bylo zakázáno vše, co se „neslučovalo s existencí beztřídní společnosti". „Nikdo nesmí žít z práce druhých": to umožňovalo rozsáhlé zatýkání „kapitalistů", zejména Asiatů. „Vláda musí být volena a vedena rolníky a dělníky": to zase umožňovalo Nyereremu zabraňovat v politické činnosti každému, kdo byl nepohodlný. Odsuzovala se „lenost, opilství a povalečství": bylo to záminkou pro nucené otrocké práce. „Je třeba být na stráži proti domácím individuím,

kterých mohou zneužít vnější nepřátelé usilující o naše zničení": záminka pro trvalou politickou perzekuci. Za zvlášť nebezpečnou se považovala zahálka všeho druhu: záminka pro bleskové perlustrační razie, v nichž všechny černé africké vlády našly velké zalíbení a jejichž metody byly otrockým napodobením jihoafrických policejních příruček. Součástí stra­ nické struktury byl kontrolní a udavačský systém: základní jednotku tvořila buňka s desítkářem, který měl na starosti deset domů, další rovinu pak městská čtvrť, dále okres, kraj a stát. Základní myšlenkou Arušské deklarace byla podle Nyerereho takzvaná udžamaa neboli rodinná soudržnost, odvozo­ vaná z mýtické minulosti: „Pečovali jsme o ostatní a ostatní pečovali o nás. Nepotřebovali jsme vykořisťovat své bližní a ani jsme po tom ne­ toužili.'^ 67 ) Udžamaa měla obnovit tohoto ducha pospolitosti. Ale v praxi byla namířena proti rodině jako všechny totalitní ideologie. Provinilci byli předvoláváni před soud desítkáře. Političtí vzdělavatelé rozdávali brožury, kde se bylo možno dočíst, že desítkář dává dobrý pozor, jaké nové osoby se vyskytnou v domech, které má na starosti. Spatří-li cizího člověka, je jeho povinností zjistit, kdo to je, odkud přišel a kam jde, jak dlouho se zdrží, a tak dále. Majitel domu podává obvykle desítkáři hlášení o svých hostech a veškeré potřebné informace. Má-li desítkář o jeho sdělení pochybnosti, musí to ohlásit místní organizaci strany nebo policii/68^ Desítkáři měli právo zadržet každého, kdo byl označen jako „zběh" (obvykle z tábora nucených prací), a nařizovat „zátahy darebáků". Oháněli se oblíbenou frází e serikali jeze kujesula, „vláda si s vámi už poradí". Po vzpourách roku 1964 se také skutečně Nyererovi podařilo nejen zbourat britskou demokratickou nadstavbu, ale ponořit se ještě také do prušácké minulosti této bývalé kolonie. Jeho straničtí milicionáři se naučili pochodovat parádním krokem. Vydal zákon omezující soukromé výdaje a zavedl jednotu v oblékání. Roku 1968 rozhodl, že Masajové nesmějí nosit „nedostatečný oděv ze zvířecích kůží nebo volné prostěradlo" nebo vůbec „nepři­ 69 měřené šaty" a „špinavé spletené vlasy".( )Když zakázal tradiční africký úbor, přešel za několik měsíců k útoku proti „přežitkům cizí kultury" a pověřil členy stranického mládežnického svazu, aby napadali a svlékali 70 mladé černošky nosící minisukně, paruky nebo přiléhavé kalhoty. ( ) Dívkám se tedy nošení kalhot zakazovalo, zatímco mužům se přikazovalo: totéž praktikovali vlastně i bývalí bílí misionáři, a když tehdy Masajové protestovali, byli poučeni, že Bůh přinutil Adama a Evu, aby se oblékli, než je vyhnal z ráje.C71) Jenže misionáři nenasazovali do každého obydlí poli­ tické udavače. Nyererova udžamaa byla pouze nejpromyšlenější a nejpokrytečtější z nových autoritářských ideologií, rozvíjených vychytralými drobnými (yrany černé Afriky. V Zambii dostal tentýž proces jméno „přeskupování

514

515

vojáci, kteří odzbrojili jeho černou armádu. Nyerere ji pak rozpustil a zorga­ nizoval od píky armádu partajní: „Vyzývám všechny členy Tanuské ligy mladých, ať jsou kdekoli, aby se hlásili v místní kanceláři Afrického ná­ rodního svazu Tanganiky TANU jako vojáci: z těch se pak pokusíme vytvořit jádro nové armády."( 6 1 ) Čtyři dny nato ustanovil politického komisaře tanzanské lidové branné moci. Toto vědomé napodobení leninské taktiky vyústilo v ustavení státu s jedinou politickou stranou. Kdysi, v roce 1961, se Nyerere nechal slyšet, že by uvítal opozici: „Byl bych první, kdo by hájil její práva."( 62 ) Jenže když dal v lednu 1964 dohromady armádu sestavenou ze stranické mládeže, ustanovil výbor, aby vytvořil „demokratický stát s jedinou stranou", a zdůraznil, že „není úkolem výboru rozhodovat o počtu stran: o tom už bylo rozhodnuto. Výbor se má zabývat pouze otázkou, jaký druh státu s jedinou stranou by přicházel v úvahu."( 6 3 ) V následujících volbách byl sice výběr poslanců, ale na stejné stranické kandidátce (ke kandidatuře bylo třeba Nyererova souhlasu) a žádná diskuse se nepřipouštěla.í 64 ) Způsob, jakým někdejší pacifista Nyerere používal militaristické termi­ nologie ve prospěch svého autoritářského státu, byl důmyslný a vysvětluje pozoruhodný sympatický ohlas u západní inteligence, pro který jeden černošský sociolog vymyslel výraz ,,tanzanofilie".(65) Ve snaze odůvodnit potlačování lidských práv jako svobodu projevu, svobodu tisku a svobodu shromažďování Nyerere prohlásil: „Dokud nezvítězíme v boji proti chudobě, negramotnosti a nemocem, nenecháme si narušovat naši jednotu cizími regu­ lérní." Takovou „válku" ovšem už ze samé podstaty věci „vyhrát" nelze. Kromě toho se taková „válka" snadno rozšiřuje od vnitřních protivníků na protivníky vnější: Nyerere se řídil Sukarnovou radou, že je třeba hledat nepřítele. Od doby povstání pak byl napořád v čele afrických vůdců, kteří požadovali společné politicko-vojenské akce proti Rhodesii, portu­ galským teritoriím a Jižní Africe. Ideologie tohoto nového autoritářského státu byla shrnuta v „Arušské deklaraci" z února 1967, plné militaristických obratů a hesel, strohým konstatováním: „Vedeme válku.'^ 66 ) Tanzanie samozřejmě s nikým neválčila. Představa války sloužila pouze k ospravedlnění válečných omezení a potlačování práva. Arušská deklarace představovala zmodernizovanou a poafričtělou verzi Bandungu a byl z ní stejným způsobem cítit dalekosáhlý podvod a přetvářka. Bylo zakázáno vše, co se „neslučovalo s existencí beztřídní společnosti". „Nikdo nesmí žít z práce druhých": to umožňovalo rozsáhlé zatýkání „kapitalistů", zejména Asiatů. „Vláda musí být volena a vedena rolníky a dělníky": to zase umožňovalo Nyereremu zabraňovat v politické činnosti každému, kdo byl nepohodlný. Odsuzovala se „lenost, opilství a povalečství": bylo to záminkou pro nucené otrocké práce. „Je třeba být na stráži proti domácím individuím,

kterých mohou zneužít vnější nepřátelé usilující o naše zničení": záminka pro trvalou politickou perzekuci. Za zvlášť nebezpečnou se považovala zahálka všeho druhu: záminka pro bleskové perlustrační razie, v nichž všechny černé africké vlády našly velké zalíbení a jejichž metody byly otrockým napodobením jihoafrických policejních příruček. Součástí stra­ nické struktury byl kontrolní a udavačský systém: základní jednotku tvořila buňka s desítkářem, který měl na starosti deset domů, další rovinu pak městská čtvrť, dále okres, kraj a stát. Základní myšlenkou Arušské deklarace byla podle Nyerereho takzvaná udžamaa neboli rodinná soudržnost, odvozo­ vaná z mýtické minulosti: „Pečovali jsme o ostatní a ostatní pečovali o nás. Nepotřebovali jsme vykořisťovat své bližní a ani jsme po tom ne­ toužili.'^ 67 ) Udžamaa měla obnovit tohoto ducha pospolitosti. Ale v praxi byla namířena proti rodině jako všechny totalitní ideologie. Provinilci byli předvoláváni před soud desítkáře. Političtí vzdělavatelé rozdávali brožury, kde se bylo možno dočíst, že desítkář dává dobrý pozor, jaké nové osoby se vyskytnou v domech, které má na starosti. Spatří-li cizího člověka, je jeho povinností zjistit, kdo to je, odkud přišel a kam jde, jak dlouho se zdrží, a tak dále. Majitel domu podává obvykle desítkáři hlášení o svých hostech a veškeré potřebné informace. Má-li desítkář o jeho sdělení pochybnosti, musí to ohlásit místní organizaci strany nebo policii/68^ Desítkáři měli právo zadržet každého, kdo byl označen jako „zběh" (obvykle z tábora nucených prací), a nařizovat „zátahy darebáků". Oháněli se oblíbenou frází e serikali jeze kujesula, „vláda si s vámi už poradí". Po vzpourách roku 1964 se také skutečně Nyererovi podařilo nejen zbourat britskou demokratickou nadstavbu, ale ponořit se ještě také do prušácké minulosti této bývalé kolonie. Jeho straničtí milicionáři se naučili pochodovat parádním krokem. Vydal zákon omezující soukromé výdaje a zavedl jednotu v oblékání. Roku 1968 rozhodl, že Masajové nesmějí nosit „nedostatečný oděv ze zvířecích kůží nebo volné prostěradlo" nebo vůbec „nepři­ 69 měřené šaty" a „špinavé spletené vlasy".( )Když zakázal tradiční africký úbor, přešel za několik měsíců k útoku proti „přežitkům cizí kultury" a pověřil členy stranického mládežnického svazu, aby napadali a svlékali 70 mladé černošky nosící minisukně, paruky nebo přiléhavé kalhoty. ( ) Dívkám se tedy nošení kalhot zakazovalo, zatímco mužům se přikazovalo: totéž praktikovali vlastně i bývalí bílí misionáři, a když tehdy Masajové protestovali, byli poučeni, že Bůh přinutil Adama a Evu, aby se oblékli, než je vyhnal z ráje.C71) Jenže misionáři nenasazovali do každého obydlí poli­ tické udavače. Nyererova udžamaa byla pouze nejpromyšlenější a nejpokrytečtější z nových autoritářských ideologií, rozvíjených vychytralými drobnými (yrany černé Afriky. V Zambii dostal tentýž proces jméno „přeskupování

514

515

vesnic". Její diktátor Kenneth Kaunda, rovněž vůdce jediné strany ve státě, označil svou ideologii slovem „humanismus". Údajně ji odvozoval z po­ znatku, že „každý člověk je pod kůží lidský". Někteří jsou ovšem prý víc lidští než druzí. „Cílem zambijského humanismu je," jak prohlásil, „vymýtit v člověku všechny jeho zlé sklony....a dosáhnout dokonalosti tím, že bude společnost zbavena negativních lidských vlastností, jako je sobectví, hrabivost3 pokrytectví, individualismus, lenost, rasismus, kmenový systém, pro­ vincialismus, nacionalismus, kolonialismus, neokolonialismus, fašismus, chudoba, nemoci, nevědomost a vykořisťování člověka člověkem."( 72 ) Tento seznam poskytl státu nekonečné množství příležitostí pro autoritářské akce. Jinde se objevily jiné „ismy". Ghana zplodila „consciencismus", Senegal „negrismus", prezident Mobutu váhal, až nakonec vynalezl ideální ideologii: „mobutuismus". Jakmile se začaly počátkem šedesátých let objevovat tyranské vlády, rychle se vypracovaly z poměrně důmyslného (a nekrvavého) despotismu Nyererovy Tanzanie na úroveň hrůz vzkříšených z nejtemnější africké minulosti. Příšerná komedie Waughova románu Černá neplecha se stala faktem. Na „Kenyattův den" v říjnu 1965 keňský prezident, kterého kdysi britský guvernér nazval „pánem temnot a smrti", uspořádal „Poslední večeři" na paměť jídla, které si dal, než ho zavřeli jako teroristu Mau Mau.( 7 3 ) V Malawi používal dr. Hastings Banda, známý jako „dobyvatel" a „spasitel", čáry a kouzla, aby upevnil svou vládu. V Zairu Joseph Mobutu zakázal křestní jména a sám se přejmenoval na Monutu Sese Seko Kuku Ngbendu Wa Za Banga, což volně přeloženo znamená „kohout, který nenechá žádnou slepici na pokoji"/ 7 4 ) Gabunský prezident Bongo zakázal používat slova trpaslík (sám nedosahoval ani 150 cm) a měl osobní stráž z obrovitých Němců, bývalých příslušníků cizinecké legie, kteří v hlavním hotelu města s rozkoší vyřvávali nacistickou Horst Wessel LiedX75) V průběhu šedesátých let se tato nová africká elita stávala čím dál tím častěji obětí násilí. Krátce po sobě byli zavražděni dva ministerští předsedo­ vé středoafrické republiky Burundi. V roce 1966 stál nigerijský převrat život federálního ministerského předsedu a dva ze tří regionálních premiérů. Umírali i samozvaní vojenští diktátoři: v Konžské lidové repu­ blice byl popraven vysoký důstojník a jeho mrtvola ukazována v televizi s ústy nacpanými americkými dolary. Vládcové rádi prováděli odplatu osobně. Prezident Beninu (dříve Dahome) zavraždil ministra zahraničí, když ho našel v posteli s jednou ze svých žen. Jiného ministra zahraničí, tentokrát z Rovníkové Guiney, umlátila klackem sama hlava státu. Tento poslední případ byl jedním z nesčetných zločinů prezidenta Francisca Maciase Nguemy. V chudších afrických státech, jichž je skoro třicet, nastolili vládcové režim o jediné politické straně a teoreticky měli

absolutní moc. V praxi však nedokázali ovlivnit složitější události ani rozho­ dovat v kmenových sporech. Dovedli jen tyranizovat, obvykle za pomoci osobního násilí. Macias byl typickým příkladem. Narodil se roku 1924 v španělské kolonii, sloužil v administrativě, při prohlášení nezávislosti v roce 1968 se stal prezidentem a v roce 1972 se prohlásil prezidentem na doživotí. Během příštích sedmi let pak změnil zemi doslova v koncentrační tábor; řada obyvatel prostě utekla, aby si zachránila holý život. 3. srpna 1979 ho svrhl Španěly podporovaný převrat: Macias byl odsouzen za „genocidu, zradu, zpronevěru státních peněz a systematické porušování lidských práv". Popravu provedla marocká popravčí četa dopravená letadlem, ježto místní vojáci namítali, že Maciasův duch je na pouhé kulky příliš silný, a že by se vrátil v podobě tygra.( 76 ) Případ prezidenta (později císaře) Bokassy ze Středoafrické republiky je podobný. Když Francouzi dali této kolonii nezávislost, dosadili jako prezi­ denta pečlivě vybraného profesionálního politika Davida Dacka. Marně se snažil vyrovnat moc náčelníka policie Izama a Bokassy, který vedl armádu: Bokassa se projevil z celého tria jako nejčilejší.(77) Od roku 1965 se stal doživotním prezidentem a od roku 1977 císařem. Korunovace se konala v prosinci v hlavním městě Bangui za účasti 3.500 zahraničních hostů: nový císař měl trůn v podobě orla, korunu s 2.000 diamanty a žezlo modelované podle Napoleonových klenotů. Stálo to 30 miliónů dolarů, pětinu hube­ ných příjmů celé země. Nemalou záštitou jeho režimu bylo přátelství se sympatizujícím francouzským prezidentem Giscardem ďEstaingem, kterému věnoval diamanty. První výročí oslavil tím, že za kritické poznámky vydědil a poslal do vyhnanství nejstaršího syna, prince George. O dva měsíce později, v lednu 1979, dal ubít čtyřicet školních děti, které se vzbouřily, když jim nařídil, aby si koupily uniformy vyrobené v jeho textilní továrně. V dubnu bylo v ngaragbaské věznici zavražděno třicet až čtyřicet dalších dětí, zřejmě v Bokassově přítomnosti a zčásti jeho vlastníma rukama, jak zjistila komise francouzsky mluvících právníků pod vedením Youssoupha Ndiaye ze Senegalu. O Bokassových zločinech psal obsáhle světový tisk a Giscard vyslal k Bokassovi svého poradce pro africké záležitosti Reného Journiaca s žádostí, aby abdikoval, ale císař ho praštil do hlavy žezlem. Giscard potom 21. září 1979 vysadil v Bangui vojsko, s nímž přiletěl také Dacko jako náhradní prezident. Na Giscardovu žádost poskytlo Bokassovi asyl Pobřeží slonoviny. Později byl v nepřítomnosti odsouzen k smrti pro vraždy, kanibalismus, špionáž pro Libyi a podvodné machinace se zlatem a diamanty. O málo lepší byl režim Sekou Tourého v Guinei; a v Libyi byla vláda plukovníka Kaddáfího podstatně horší. Oba se navíc dopustili ještě toho zločinu, že vyváželi své horory do sousedních zemí. Nejpoučnějším přípa­ dem je však ugandský „generál" Amin, protože názorně ukazuje skoro

516

517

vesnic". Její diktátor Kenneth Kaunda, rovněž vůdce jediné strany ve státě, označil svou ideologii slovem „humanismus". Údajně ji odvozoval z po­ znatku, že „každý člověk je pod kůží lidský". Někteří jsou ovšem prý víc lidští než druzí. „Cílem zambijského humanismu je," jak prohlásil, „vymýtit v člověku všechny jeho zlé sklony....a dosáhnout dokonalosti tím, že bude společnost zbavena negativních lidských vlastností, jako je sobectví, hrabivost3 pokrytectví, individualismus, lenost, rasismus, kmenový systém, pro­ vincialismus, nacionalismus, kolonialismus, neokolonialismus, fašismus, chudoba, nemoci, nevědomost a vykořisťování člověka člověkem."( 72 ) Tento seznam poskytl státu nekonečné množství příležitostí pro autoritářské akce. Jinde se objevily jiné „ismy". Ghana zplodila „consciencismus", Senegal „negrismus", prezident Mobutu váhal, až nakonec vynalezl ideální ideologii: „mobutuismus". Jakmile se začaly počátkem šedesátých let objevovat tyranské vlády, rychle se vypracovaly z poměrně důmyslného (a nekrvavého) despotismu Nyererovy Tanzanie na úroveň hrůz vzkříšených z nejtemnější africké minulosti. Příšerná komedie Waughova románu Černá neplecha se stala faktem. Na „Kenyattův den" v říjnu 1965 keňský prezident, kterého kdysi britský guvernér nazval „pánem temnot a smrti", uspořádal „Poslední večeři" na paměť jídla, které si dal, než ho zavřeli jako teroristu Mau Mau.( 7 3 ) V Malawi používal dr. Hastings Banda, známý jako „dobyvatel" a „spasitel", čáry a kouzla, aby upevnil svou vládu. V Zairu Joseph Mobutu zakázal křestní jména a sám se přejmenoval na Monutu Sese Seko Kuku Ngbendu Wa Za Banga, což volně přeloženo znamená „kohout, který nenechá žádnou slepici na pokoji"/ 7 4 ) Gabunský prezident Bongo zakázal používat slova trpaslík (sám nedosahoval ani 150 cm) a měl osobní stráž z obrovitých Němců, bývalých příslušníků cizinecké legie, kteří v hlavním hotelu města s rozkoší vyřvávali nacistickou Horst Wessel LiedX75) V průběhu šedesátých let se tato nová africká elita stávala čím dál tím častěji obětí násilí. Krátce po sobě byli zavražděni dva ministerští předsedo­ vé středoafrické republiky Burundi. V roce 1966 stál nigerijský převrat život federálního ministerského předsedu a dva ze tří regionálních premiérů. Umírali i samozvaní vojenští diktátoři: v Konžské lidové repu­ blice byl popraven vysoký důstojník a jeho mrtvola ukazována v televizi s ústy nacpanými americkými dolary. Vládcové rádi prováděli odplatu osobně. Prezident Beninu (dříve Dahome) zavraždil ministra zahraničí, když ho našel v posteli s jednou ze svých žen. Jiného ministra zahraničí, tentokrát z Rovníkové Guiney, umlátila klackem sama hlava státu. Tento poslední případ byl jedním z nesčetných zločinů prezidenta Francisca Maciase Nguemy. V chudších afrických státech, jichž je skoro třicet, nastolili vládcové režim o jediné politické straně a teoreticky měli

absolutní moc. V praxi však nedokázali ovlivnit složitější události ani rozho­ dovat v kmenových sporech. Dovedli jen tyranizovat, obvykle za pomoci osobního násilí. Macias byl typickým příkladem. Narodil se roku 1924 v španělské kolonii, sloužil v administrativě, při prohlášení nezávislosti v roce 1968 se stal prezidentem a v roce 1972 se prohlásil prezidentem na doživotí. Během příštích sedmi let pak změnil zemi doslova v koncentrační tábor; řada obyvatel prostě utekla, aby si zachránila holý život. 3. srpna 1979 ho svrhl Španěly podporovaný převrat: Macias byl odsouzen za „genocidu, zradu, zpronevěru státních peněz a systematické porušování lidských práv". Popravu provedla marocká popravčí četa dopravená letadlem, ježto místní vojáci namítali, že Maciasův duch je na pouhé kulky příliš silný, a že by se vrátil v podobě tygra.( 76 ) Případ prezidenta (později císaře) Bokassy ze Středoafrické republiky je podobný. Když Francouzi dali této kolonii nezávislost, dosadili jako prezi­ denta pečlivě vybraného profesionálního politika Davida Dacka. Marně se snažil vyrovnat moc náčelníka policie Izama a Bokassy, který vedl armádu: Bokassa se projevil z celého tria jako nejčilejší.(77) Od roku 1965 se stal doživotním prezidentem a od roku 1977 císařem. Korunovace se konala v prosinci v hlavním městě Bangui za účasti 3.500 zahraničních hostů: nový císař měl trůn v podobě orla, korunu s 2.000 diamanty a žezlo modelované podle Napoleonových klenotů. Stálo to 30 miliónů dolarů, pětinu hube­ ných příjmů celé země. Nemalou záštitou jeho režimu bylo přátelství se sympatizujícím francouzským prezidentem Giscardem ďEstaingem, kterému věnoval diamanty. První výročí oslavil tím, že za kritické poznámky vydědil a poslal do vyhnanství nejstaršího syna, prince George. O dva měsíce později, v lednu 1979, dal ubít čtyřicet školních děti, které se vzbouřily, když jim nařídil, aby si koupily uniformy vyrobené v jeho textilní továrně. V dubnu bylo v ngaragbaské věznici zavražděno třicet až čtyřicet dalších dětí, zřejmě v Bokassově přítomnosti a zčásti jeho vlastníma rukama, jak zjistila komise francouzsky mluvících právníků pod vedením Youssoupha Ndiaye ze Senegalu. O Bokassových zločinech psal obsáhle světový tisk a Giscard vyslal k Bokassovi svého poradce pro africké záležitosti Reného Journiaca s žádostí, aby abdikoval, ale císař ho praštil do hlavy žezlem. Giscard potom 21. září 1979 vysadil v Bangui vojsko, s nímž přiletěl také Dacko jako náhradní prezident. Na Giscardovu žádost poskytlo Bokassovi asyl Pobřeží slonoviny. Později byl v nepřítomnosti odsouzen k smrti pro vraždy, kanibalismus, špionáž pro Libyi a podvodné machinace se zlatem a diamanty. O málo lepší byl režim Sekou Tourého v Guinei; a v Libyi byla vláda plukovníka Kaddáfího podstatně horší. Oba se navíc dopustili ještě toho zločinu, že vyváželi své horory do sousedních zemí. Nejpoučnějším přípa­ dem je však ugandský „generál" Amin, protože názorně ukazuje skoro

516

517

všechny slabosti světového systému let sedmdesátých. Je také nejtragičtější, neboť v podstatě zničil Ugandu, která bývala nejnádhernější africkou zemí. Churchill, který ji navštívil roku 1908 jako náměstek ministra pro kolonie, ji nazval „tropickou zahradou" a „rájem na zemi". „Uganda je pohádka," napsal. „Místo po fazolovém stonku šplháte po železnici a nahoře je báječný nový svět."( 78 ) V duchu Macmillanovy africké politiky byla Ugandě urychleně přiznána nezávislost už v říjnu 1963. Vládnoucí kmen Buganda byl vzdě­ laný a dělal vždy na Evropany dobrý dojem. Země však byla jinak velmi primitivní, sužovaná složitými kmenovými sváry, rasovým nepřátelstvím mezi muslimským severem a křesťanským jihem a odvěkým sektářstvím křesťanských komunit. Všude kvetlo vražedné kouzelnictví. Kmeny Kakwa a Nubi na muslimském severu pily krev svých obětí a pojídaly jejich játra a věřily, že pití mahdistické „Alláhovy vody" činí vojáky nezranitelné. Ale i kultivovaní bugandští králové mrzačili své poddané za účelem politickonáboženského teroru.C79) Naneštěstí byl profesionální politik Milton Obote, ustanovený při vyhlášení nezávislosti ministerským předsedou, omezený, Bugandy nenávidící sektář, vyznačující se nadobyčejnou administrativní neschopností. Roku 1966 zničil ústavu tím, že použil Amina, aby vzal útokem palác bývalého bugandského vládce (kabaky) a vyhnal jej násilím. Když naopak Amin svrhl v lednu 1971 Obotu, mnoho lidí uvítalo jeho vojenskou vládu jako menší zlo. Je důležité si uvědomit, že už v této době byl Idi Amin znám jako neobyčejně vychytralý a zlý člověk. Byl synem lugbarské čarodějky, obr, který se v šestnácti letech stal muslimem a upevňoval svou moc u severních Kakwů a Nubiů. Jako chlapec se dal naverbovat ke Královské africké pěchotě a jeho povýšení na důstojníka, přestože neměl vzdělání, ukazuje na zoufalou snahu koloniální vlády vyhnout se v letech před nezávislostí podobnému povstání, jaké zažilo Kongo. Svým krutým postupem proti zlodějům dobytka si brzy získal v Keni neblahou pověst. Zjistilo se, že zavraždil domorodce kmene Pokot a zanechal jejich mrtvoly napospas hyenám, vymáhal informace od kmene Karamajog pod pohrůžkou uříznutí penisu mačetou a také skutečně osmi domorodcům genitál usekl, aby je donutil k přiznání. Také o něm bylo známo, že zavraždil dvanáct turkanských vesničanů. Britské úřady nechtěly samy soudně stíhat jednoho z mála černých důstojníků v předvečer nezávislosti a předaly jeho případ Obotovi, který už tenkrát byl určen za ministerského předsedu. Obote se rozhodl pro „ostrou důtku", což byl pro masového vraha trest poněkud nezvyklý.(80) Dokonce povýšil Amina na plukovníka, použil ho k potlačení Bugandů a nechal ho vybudovat na severu vojenskou kmenovou základnu, pašovat ve velkém zlato a slonovinu, přijímat do vojska musli­ my bez vědomí vlády, zavraždit v lednu 1970 jediného černého vysokého

důstojníka, brigádního generála Okoyu (a jeho ženu) a považovat pak armádu za své vlastnictví. Když hlavní revizor účtů oznámil Obotovi, že v armádní pokladně chybí 2,5 miliónu liber, ministerský předseda odjel na konferenci do Singapuru a vzkázal Aminoví, že až se vrátí, bude požadovat uspokojivé vysvětlení. Tím vyprovokoval puč, k němuž Amina už předtím nutil plukovník Kadáffí a vůdce Palestinců Jassir Arafat, který chtěl vytlačit Obotovy izraelské poradce. Aminův režim byl rasistický. Od začátku pracoval v zájmu musli­ mů a Arabů a už za několik týdnů po převzetí moci zahájil masakrování kmene Langrů a Acholiů. V červenci 1971 požádal Amin Izraelce, aby mu pomohli při invazi do Tanzanie obsazením přístavu Tangy; Izraelci odpověděli tím, že se vystěhovali. Současně odřekli podporu i Britové a nato se Amin stal klientem Kadáffího. Muslimové tvoří v Ugandě jen 5% obyvatelstva a Aminovu hrůzovládu umožnila pouze pomoc z Libye, i když palestinští teroristé mu poskytli osobní stráž a nejschopnější katy a mučitele. Kadáffí přemluvil Amina, aby vyhnal Asiaty, a touto příležitostí začalo v srpnu 1972 skutečné plenění země. Je ovšem nutno poznamenat, že Británie dodávala Aminoví obrněné transportéry ještě v prosinci 1972. ( 81 ) Také pře­ prava nedostatkového luxusního zboží do Ugandy ze stanstedského letiště, důležité opatření, jež umožňovalo Aminovi udržovat morálku vojáků, pokračovala se souhlasem britské vlády bohužel téměř až do konce teroru. Dochované zápisy ugandské ministerské rady poskytují zajímavý pohled na vznik primitivní kmenové tyranie pod fasádou britského byrokratického konstitucionalismu. V protokolu č. 131 ze 14. března 1972 čteme: „Pokud má některý ministr dojem, že jeho život ohrožuje neukázněný dav nebo nespoko­ jenci, smí tyto osoby postřflet."( 82 ) Ve skutečnosti se však ministři nebáli nespokojenců, nýbrž přímo prezidenta. Jeho ministr školství Edward Rugumayo, který utekl v roce 1973, poslal všem africkým šéfům vlád memo­ randum, kde varuje, že Amin „nemá žádné zásady, morální měřítka ani zábrany a že zabije nebo dá zabít bez váhání kohokoli".( 83 ) Jeho gene­ rální prokurátor Godfrey Lule napsal: „Zabíjí promyšleně a chladnokrevně." Ministr zdravotnictví Henry Kyemba řekl, že právě zavraždění předse­ dy průmyslového soudu Michaela Kagwara v září 1971 „přesvědčilo celou zemi, že masakrování se nebude týkat jen armády nebo Acho­ 84 liů a Langiů"^ ) K mrtvým brzy patřili všichni veřejní činitelé, kteří Amina nějakým způsobem kritizovali nebo se mu stavěli na odpor: guvernér Ugandské banky, rektor univerzity Makerere, ministr zahraničí, předseda nejvyššího soudu, kterého dal vyvléci přímo ze soudní síně, arcibiskup Janan Luwum, kterého ještě s dvěma kabinetními ministry umlátil vlastníma rukama. Často se účastnil zvěrstev soukromé povahy. Kyembova manželka Tereza, vrchní sestra v mulagské nemocnici, byla svědkem, když tam při-

518

519

všechny slabosti světového systému let sedmdesátých. Je také nejtragičtější, neboť v podstatě zničil Ugandu, která bývala nejnádhernější africkou zemí. Churchill, který ji navštívil roku 1908 jako náměstek ministra pro kolonie, ji nazval „tropickou zahradou" a „rájem na zemi". „Uganda je pohádka," napsal. „Místo po fazolovém stonku šplháte po železnici a nahoře je báječný nový svět."( 78 ) V duchu Macmillanovy africké politiky byla Ugandě urychleně přiznána nezávislost už v říjnu 1963. Vládnoucí kmen Buganda byl vzdě­ laný a dělal vždy na Evropany dobrý dojem. Země však byla jinak velmi primitivní, sužovaná složitými kmenovými sváry, rasovým nepřátelstvím mezi muslimským severem a křesťanským jihem a odvěkým sektářstvím křesťanských komunit. Všude kvetlo vražedné kouzelnictví. Kmeny Kakwa a Nubi na muslimském severu pily krev svých obětí a pojídaly jejich játra a věřily, že pití mahdistické „Alláhovy vody" činí vojáky nezranitelné. Ale i kultivovaní bugandští králové mrzačili své poddané za účelem politickonáboženského teroru.C79) Naneštěstí byl profesionální politik Milton Obote, ustanovený při vyhlášení nezávislosti ministerským předsedou, omezený, Bugandy nenávidící sektář, vyznačující se nadobyčejnou administrativní neschopností. Roku 1966 zničil ústavu tím, že použil Amina, aby vzal útokem palác bývalého bugandského vládce (kabaky) a vyhnal jej násilím. Když naopak Amin svrhl v lednu 1971 Obotu, mnoho lidí uvítalo jeho vojenskou vládu jako menší zlo. Je důležité si uvědomit, že už v této době byl Idi Amin znám jako neobyčejně vychytralý a zlý člověk. Byl synem lugbarské čarodějky, obr, který se v šestnácti letech stal muslimem a upevňoval svou moc u severních Kakwů a Nubiů. Jako chlapec se dal naverbovat ke Královské africké pěchotě a jeho povýšení na důstojníka, přestože neměl vzdělání, ukazuje na zoufalou snahu koloniální vlády vyhnout se v letech před nezávislostí podobnému povstání, jaké zažilo Kongo. Svým krutým postupem proti zlodějům dobytka si brzy získal v Keni neblahou pověst. Zjistilo se, že zavraždil domorodce kmene Pokot a zanechal jejich mrtvoly napospas hyenám, vymáhal informace od kmene Karamajog pod pohrůžkou uříznutí penisu mačetou a také skutečně osmi domorodcům genitál usekl, aby je donutil k přiznání. Také o něm bylo známo, že zavraždil dvanáct turkanských vesničanů. Britské úřady nechtěly samy soudně stíhat jednoho z mála černých důstojníků v předvečer nezávislosti a předaly jeho případ Obotovi, který už tenkrát byl určen za ministerského předsedu. Obote se rozhodl pro „ostrou důtku", což byl pro masového vraha trest poněkud nezvyklý.(80) Dokonce povýšil Amina na plukovníka, použil ho k potlačení Bugandů a nechal ho vybudovat na severu vojenskou kmenovou základnu, pašovat ve velkém zlato a slonovinu, přijímat do vojska musli­ my bez vědomí vlády, zavraždit v lednu 1970 jediného černého vysokého

důstojníka, brigádního generála Okoyu (a jeho ženu) a považovat pak armádu za své vlastnictví. Když hlavní revizor účtů oznámil Obotovi, že v armádní pokladně chybí 2,5 miliónu liber, ministerský předseda odjel na konferenci do Singapuru a vzkázal Aminoví, že až se vrátí, bude požadovat uspokojivé vysvětlení. Tím vyprovokoval puč, k němuž Amina už předtím nutil plukovník Kadáffí a vůdce Palestinců Jassir Arafat, který chtěl vytlačit Obotovy izraelské poradce. Aminův režim byl rasistický. Od začátku pracoval v zájmu musli­ mů a Arabů a už za několik týdnů po převzetí moci zahájil masakrování kmene Langrů a Acholiů. V červenci 1971 požádal Amin Izraelce, aby mu pomohli při invazi do Tanzanie obsazením přístavu Tangy; Izraelci odpověděli tím, že se vystěhovali. Současně odřekli podporu i Britové a nato se Amin stal klientem Kadáffího. Muslimové tvoří v Ugandě jen 5% obyvatelstva a Aminovu hrůzovládu umožnila pouze pomoc z Libye, i když palestinští teroristé mu poskytli osobní stráž a nejschopnější katy a mučitele. Kadáffí přemluvil Amina, aby vyhnal Asiaty, a touto příležitostí začalo v srpnu 1972 skutečné plenění země. Je ovšem nutno poznamenat, že Británie dodávala Aminoví obrněné transportéry ještě v prosinci 1972. ( 81 ) Také pře­ prava nedostatkového luxusního zboží do Ugandy ze stanstedského letiště, důležité opatření, jež umožňovalo Aminovi udržovat morálku vojáků, pokračovala se souhlasem britské vlády bohužel téměř až do konce teroru. Dochované zápisy ugandské ministerské rady poskytují zajímavý pohled na vznik primitivní kmenové tyranie pod fasádou britského byrokratického konstitucionalismu. V protokolu č. 131 ze 14. března 1972 čteme: „Pokud má některý ministr dojem, že jeho život ohrožuje neukázněný dav nebo nespoko­ jenci, smí tyto osoby postřflet."( 82 ) Ve skutečnosti se však ministři nebáli nespokojenců, nýbrž přímo prezidenta. Jeho ministr školství Edward Rugumayo, který utekl v roce 1973, poslal všem africkým šéfům vlád memo­ randum, kde varuje, že Amin „nemá žádné zásady, morální měřítka ani zábrany a že zabije nebo dá zabít bez váhání kohokoli".( 83 ) Jeho gene­ rální prokurátor Godfrey Lule napsal: „Zabíjí promyšleně a chladnokrevně." Ministr zdravotnictví Henry Kyemba řekl, že právě zavraždění předse­ dy průmyslového soudu Michaela Kagwara v září 1971 „přesvědčilo celou zemi, že masakrování se nebude týkat jen armády nebo Acho­ 84 liů a Langiů"^ ) K mrtvým brzy patřili všichni veřejní činitelé, kteří Amina nějakým způsobem kritizovali nebo se mu stavěli na odpor: guvernér Ugandské banky, rektor univerzity Makerere, ministr zahraničí, předseda nejvyššího soudu, kterého dal vyvléci přímo ze soudní síně, arcibiskup Janan Luwum, kterého ještě s dvěma kabinetními ministry umlátil vlastníma rukama. Často se účastnil zvěrstev soukromé povahy. Kyembova manželka Tereza, vrchní sestra v mulagské nemocnici, byla svědkem, když tam při-

518

519

vezli rozparcelované tělo Aminový ženy Kay: Amin ji zřejmě nejenom zavraždil, ale i rozsekal podle obrazů z anatomického atlasu. Prý také zabil svého syna a snědl jeho srdce, jak mu doporučil kouzelník, kterého zvlášť dopravil letadlem ze StanleyvilluX85) Není nejmenší pochyby, že to byl rituál­ ní kanibal, který přechovával vybrané lidské orgány v lednici. Tato představa lidožroutství používajícího moderní mrazicí techniky je charakteristická pro režim, který byl v podstatě groteskní karikaturou hrůzovlády sovětského typu. Tradiční policie prostě vymizela, neboť Amin odstraňoval policejní důstojníky, kteří jevili snahu vyšetřovat jeho zlo­ činy. Jako Stalin, rovněž Amin měl soupeřící bezpečnostní složky. Osobně vytvořil veřejnou bezpečnost, vojenskou policii a také obdobu KGB, or­ ganizaci nazvanou Státní výzkumné středisko, která vznikla z někdejšího výzkumného odboru ministerské rady a měla stále ještě v knihovně svázaný Economist. Státní výzkumné středisko bylo vedeno palestinskými a li­ byjskými poradci, kteří byli většinou vyškoleni v Sovětském svazu. Zabíjelo se tam železnou palicí, ale metody nebyly tak zcela primitivní. Středisko bylo spojeno tunelem s Aminovou vilou, takže vyhlédnuté oběti, které ho přišly navštívit (zval je obvykle na koktají), mohly být odvedeny, aniž si toho někdo všiml. V Státním výzkumném středisku se provádělo pravidelně každý den v určitou denní dobu bití vězňů. Na rozdíl od Aminový impulsívní povahy se jeho teror vyznačoval totalitní rutinou a byrokratickou pravidelností. Jako v sovětském bloku nejméně dva jeho agenti byli vysíláni na ugandská vyslanectví a obchodní zastoupení. Stejně jako sovětská KGB i toto středisko si na sebe vydělávalo komerční činností (včetně pokoutního prodeje drog) a dopouštělo se vražd za účelem získání tvrdé měny.í 86 ) Amin neznamenal jen návrat afrického primitivismu. V určitém ohledu byl jeho režim charakteristický pro sedmdesátá léta. Jeho hrůzovláda byla inspirová­ na muslimským a arabským světem; v mnoha směrech to byl režim cizí, řízený Núbijci, Palestinci a Libyjci. Bylo by možno tvrdit, že velmocenská politika Organizace spojených národů v sedmdesátých letech a ošklivé důsledky relativistické morálky, kterými ji poznamenal Hammarskjóld a jeho škola, jsou zodpovědný za prodloužení Aminová režimu o šest strašných lét. Podle odhadu odborní­ ků nezájem a neochota podniknout mezinárodní zákrok v roce 1972, kdy povaha režimu byla všem víc než zřejmá, stála Ugandu 200.000 životů. Také Británie nese těžké břemeno odpovědnosti. Protokoly Aminová „stře­ diska" ukazují, jak důležité byly pro jeho režim pravidelné dodávky whisky ze stanstedského letiště. Britská politika ústupků dosáhla vrcholu v červnu 1975, kdy Amin vyhrožoval, že popraví anglického lektora Denise Hillse za to, že ho nazval „vesnickým tyranem". James Callaghan, který byl slabým ministerským předsedou i podle měřítek sedmdesátých let, tam nejprve

vyslal generála sira Chandose Blaira s dopisem od královny, žádajícím o milost, a později dokonce letěl do Kampaly sám. Přitom se ovšem dodáva­ la whisky i jiné zboží bez přerušení až do 4. března 1979, tedy prakticky až do Aminová pádu. Jediná vláda, která z tohoto zmatku vyšla se ctí, byl Izrael, který statečně zachraňoval lidské životy, když Amin a Palestinci unesli v červnu 1976 v Entebbe dopravní letadlo. Většina afrických států také skutečně Amina podporovala, a to podle staré latinskoamerické zásady, že „diktátoři drží spolu". Přestože bývalí ugandští ministři zveřejnili jeho zvěrstva, Organizace africké jednoty ho zvolila svým předsedou a všechny členské státy kromě tří se zúčastnily konference šéfů vlád, kterou Amin svolal jejím jménem do Kampaly. Nyerere sice protestoval, ale ani ne tak z morálních důvodů, jako že byl Obotův spojenec a právem se obával Aminový invaze. „Setkáním v Kampale," prohlásil, „prokazují představitelé států Africké jednoty úctu jednomu z nejvražednějších režimů v Africe." Tím organizaci proti sobě popudil natolik, že dokonce uvažovala o návrhu Tanzanii veřejně odsoudit. Během konference zahrnuli šéfové vlád Amina gratulacemi, neboť se právě znovu oženil s barovou tanečnicí své vražedné mechanizované jednotky, když byl zkonzumoval tělesné pozůstatky své předchozí manželky. Tleskali mu, když ho nesli na nosítkách čtyři bílí obchodníci a Švéd mu držel nad hlavou slunečník a když ugandské letectvo předvádělo na Viktoriině jezeře útok proti cíli označenému „Kapské Město" (všechny bomby dopadly vedle a velitel letců byl okamžitě zavražděn, jakmile delegáti odjeli). Šéfové vlád Africké jednoty ho znovu vřele uvítali roku 1977 a až do roku 1978 nikdo proti Aminoví ani nehlesl; dokonce i pak byla jakákoli kritika 87 umlčována. ( ) Většina členských států OSN, kde převládal vliv afro-asijsko-arabského a sovětského bloku, se chovala se stejným cynismem. Jako předseda Organi­ zace africké jednoty pronesl Amin 1. října 1975 ve Valném shromáždění fanatickou řeč, v níž obvinil Spojené státy ze „sionistického spiknutí" a vyzýval nejenom k vyhnání Izraelců z Palestiny, ale k jejich „likvidaci" (tj. genocidě). Když šel k řečnickému pultu, Valné shromáždění povstalo a nadšeně mu provolávalo slávu; tleskalo mu i během jeho řeči, a když odcházel, opět vstalo. Následujícího dne generální tajemník OSN a předseda 88 Valného shromáždění uspořádali na Aminovu počest slavnostní večeři.í ) Pokusy projednávat v letech 1976 a 1977 ugandské porušování lidských práv v OSN ztroskotaly pokaždé na vetu afrických delegátů, kteří prokázali Aminoví podobnou službu i na Konferenci Britského společenství náro­ dů v roce 1977. Dokonce i když napadl 30. října 1978 Tanzanii, což o pět měsíců později způsobilo jeho pád, Organizace africké jednoty ho odmítla odsoudit a doporučila Nyererovi vyjednávat pomocí prostředníků. V té

520

521

vezli rozparcelované tělo Aminový ženy Kay: Amin ji zřejmě nejenom zavraždil, ale i rozsekal podle obrazů z anatomického atlasu. Prý také zabil svého syna a snědl jeho srdce, jak mu doporučil kouzelník, kterého zvlášť dopravil letadlem ze StanleyvilluX85) Není nejmenší pochyby, že to byl rituál­ ní kanibal, který přechovával vybrané lidské orgány v lednici. Tato představa lidožroutství používajícího moderní mrazicí techniky je charakteristická pro režim, který byl v podstatě groteskní karikaturou hrůzovlády sovětského typu. Tradiční policie prostě vymizela, neboť Amin odstraňoval policejní důstojníky, kteří jevili snahu vyšetřovat jeho zlo­ činy. Jako Stalin, rovněž Amin měl soupeřící bezpečnostní složky. Osobně vytvořil veřejnou bezpečnost, vojenskou policii a také obdobu KGB, or­ ganizaci nazvanou Státní výzkumné středisko, která vznikla z někdejšího výzkumného odboru ministerské rady a měla stále ještě v knihovně svázaný Economist. Státní výzkumné středisko bylo vedeno palestinskými a li­ byjskými poradci, kteří byli většinou vyškoleni v Sovětském svazu. Zabíjelo se tam železnou palicí, ale metody nebyly tak zcela primitivní. Středisko bylo spojeno tunelem s Aminovou vilou, takže vyhlédnuté oběti, které ho přišly navštívit (zval je obvykle na koktají), mohly být odvedeny, aniž si toho někdo všiml. V Státním výzkumném středisku se provádělo pravidelně každý den v určitou denní dobu bití vězňů. Na rozdíl od Aminový impulsívní povahy se jeho teror vyznačoval totalitní rutinou a byrokratickou pravidelností. Jako v sovětském bloku nejméně dva jeho agenti byli vysíláni na ugandská vyslanectví a obchodní zastoupení. Stejně jako sovětská KGB i toto středisko si na sebe vydělávalo komerční činností (včetně pokoutního prodeje drog) a dopouštělo se vražd za účelem získání tvrdé měny.í 86 ) Amin neznamenal jen návrat afrického primitivismu. V určitém ohledu byl jeho režim charakteristický pro sedmdesátá léta. Jeho hrůzovláda byla inspirová­ na muslimským a arabským světem; v mnoha směrech to byl režim cizí, řízený Núbijci, Palestinci a Libyjci. Bylo by možno tvrdit, že velmocenská politika Organizace spojených národů v sedmdesátých letech a ošklivé důsledky relativistické morálky, kterými ji poznamenal Hammarskjóld a jeho škola, jsou zodpovědný za prodloužení Aminová režimu o šest strašných lét. Podle odhadu odborní­ ků nezájem a neochota podniknout mezinárodní zákrok v roce 1972, kdy povaha režimu byla všem víc než zřejmá, stála Ugandu 200.000 životů. Také Británie nese těžké břemeno odpovědnosti. Protokoly Aminová „stře­ diska" ukazují, jak důležité byly pro jeho režim pravidelné dodávky whisky ze stanstedského letiště. Britská politika ústupků dosáhla vrcholu v červnu 1975, kdy Amin vyhrožoval, že popraví anglického lektora Denise Hillse za to, že ho nazval „vesnickým tyranem". James Callaghan, který byl slabým ministerským předsedou i podle měřítek sedmdesátých let, tam nejprve

vyslal generála sira Chandose Blaira s dopisem od královny, žádajícím o milost, a později dokonce letěl do Kampaly sám. Přitom se ovšem dodáva­ la whisky i jiné zboží bez přerušení až do 4. března 1979, tedy prakticky až do Aminová pádu. Jediná vláda, která z tohoto zmatku vyšla se ctí, byl Izrael, který statečně zachraňoval lidské životy, když Amin a Palestinci unesli v červnu 1976 v Entebbe dopravní letadlo. Většina afrických států také skutečně Amina podporovala, a to podle staré latinskoamerické zásady, že „diktátoři drží spolu". Přestože bývalí ugandští ministři zveřejnili jeho zvěrstva, Organizace africké jednoty ho zvolila svým předsedou a všechny členské státy kromě tří se zúčastnily konference šéfů vlád, kterou Amin svolal jejím jménem do Kampaly. Nyerere sice protestoval, ale ani ne tak z morálních důvodů, jako že byl Obotův spojenec a právem se obával Aminový invaze. „Setkáním v Kampale," prohlásil, „prokazují představitelé států Africké jednoty úctu jednomu z nejvražednějších režimů v Africe." Tím organizaci proti sobě popudil natolik, že dokonce uvažovala o návrhu Tanzanii veřejně odsoudit. Během konference zahrnuli šéfové vlád Amina gratulacemi, neboť se právě znovu oženil s barovou tanečnicí své vražedné mechanizované jednotky, když byl zkonzumoval tělesné pozůstatky své předchozí manželky. Tleskali mu, když ho nesli na nosítkách čtyři bílí obchodníci a Švéd mu držel nad hlavou slunečník a když ugandské letectvo předvádělo na Viktoriině jezeře útok proti cíli označenému „Kapské Město" (všechny bomby dopadly vedle a velitel letců byl okamžitě zavražděn, jakmile delegáti odjeli). Šéfové vlád Africké jednoty ho znovu vřele uvítali roku 1977 a až do roku 1978 nikdo proti Aminoví ani nehlesl; dokonce i pak byla jakákoli kritika 87 umlčována. ( ) Většina členských států OSN, kde převládal vliv afro-asijsko-arabského a sovětského bloku, se chovala se stejným cynismem. Jako předseda Organi­ zace africké jednoty pronesl Amin 1. října 1975 ve Valném shromáždění fanatickou řeč, v níž obvinil Spojené státy ze „sionistického spiknutí" a vyzýval nejenom k vyhnání Izraelců z Palestiny, ale k jejich „likvidaci" (tj. genocidě). Když šel k řečnickému pultu, Valné shromáždění povstalo a nadšeně mu provolávalo slávu; tleskalo mu i během jeho řeči, a když odcházel, opět vstalo. Následujícího dne generální tajemník OSN a předseda 88 Valného shromáždění uspořádali na Aminovu počest slavnostní večeři.í ) Pokusy projednávat v letech 1976 a 1977 ugandské porušování lidských práv v OSN ztroskotaly pokaždé na vetu afrických delegátů, kteří prokázali Aminoví podobnou službu i na Konferenci Britského společenství náro­ dů v roce 1977. Dokonce i když napadl 30. října 1978 Tanzanii, což o pět měsíců později způsobilo jeho pád, Organizace africké jednoty ho odmítla odsoudit a doporučila Nyererovi vyjednávat pomocí prostředníků. V té

520

521

chvíli se ovšem už tanzánský socialistický diktátor nezdržel a označil věci pravýmjménem: Od té doby, co Amin uzurpoval moc, zavraždil víc lidí než Smith v Rhodesii nebo Vorster v Jižní Africe. Na tomto kontinentě jsme si však zvykli, že nevadí, když Afričan zabíjí jiné Afričany... Být černým teď opravňuje k vraždění ostatních černochů/ 89 ' Byl to samozřejmě důsledek morálně relativistické zásady zavedené Hammarskjóldem, že totiž do vzájemného vyvražďování Afričanů Spojené národy nemají co mluvit a že se jich to netýká; a Amin by mohl být exkulpován, protože si myslel, že OSN mu dala právo provádět masové vraždy a dokonce i genocidu. Aminův režim umožnila jednak ideologie bandungské generace, jednak vzkříšené africké barbarství. Necelý rok po jeho pádu se pak začaly přepisovat dějiny: Potlesk, kterým ho pozdravilo Valné shromáždění OSN byl prý „ironický" a jeho teror byl spojován s „impe­ rialismem". C90) Strasti Ugandy nikterak neskončily, když přitáhla tanzanská „osvobozovací armáda" s Obotem v ruksaku. První čin „osvoboditelů" bylo vyplenění Kampaly. I když Amin sám dostal asyl v muslimském světě (nejprve v Libyi, pak v Saudské Arábii), jeho soukmenovci nadále okupovali a terorizovali část země. S Nyererovou ozbrojenou pomocí Obote vyhrál v roce 1980 volby. Obotova Strana lidového středu a Nyererem řízená „vojenská komise" zmanipulovaly volební obvody; nezákonně prohlásily 17 poslaneckých křesel za nesporné vítězství Obotovy strany; jednoho opo­ zičního kandidáta (demokratické strany) zavraždily a ostatní zbily; proti­ zákonně odstranily 14 důstojníků kontrolní komise, kteří nebyli ochotni nahrávat Obotově straně; propustily dokonce i předsedu nejvyššího soudu a jiné úředníky, aby zastrašily soudcovský sbor; a nakonec, když už bylo večer po volbách jasné, že přes všechny překážky vyhrává Demokratická strana, oznámily v rozhlase, že výsledky voleb budou „prověřeny" armádou - načež uprchl tajemník volební komise, protože mu šlo o život. Armáda potom zničila všechny důkazy o vítězství Demokratické strany a vítězem byl prohlášen Obote.( 91 ) Výsledkem byla oblastní a kmenová občanská válka; a masový terorismus tří neukázněných a většinou neplacených „armád" prodloužil na neurčito utrpení Churchillovy „pohádkové země"/ 9 2 ) Případ Ugandy jasně ukazuje sklon postkoloniální Afriky polovi­ ny šedesátých a sedmdesátých let vést externí i interní války a současně i ten­ denci Organizace africké jednoty a Spojených národů vyhrocovat spory do násilných akcí, místo aby se je snažily nějak rozsoudit. Nebyla to náhoda. Militarizování Organizace africké jednoty začalo roku 1963 v Addis Abebě, kde byla jako prostředek ukončení zbývajících koloniálních režimů zavrže­ na metoda pasivní rezistence a doporučeno násilí a kde byl založen „osvobozovací výbor" v čele s Tanzanií. Následujícího roku vyzval v Káhiře

bývalý pacifista Nyerere k vypuzení Portugalců z Afriky násilím a roku 1965 jeho zástupce Rashidi Kawawa přesvědčoval koloniální výbor Spojených ná­ rodů v Dar es Salaam, že jeho funkce je totožná s funkcí výboru Organizace africké jednoty, že to jsou „dva osvobozovací výbory historické důležitosti pro boj proti kolonialismu". Malijský předseda výboru M. Coulibaly nejprve protestoval, že nelze Spojené národy ztotožňovat s regionální vojenskou organizací, pak ale kapituloval a výbor rozhodl, že kterýkoli stát může prá­ vem použít k vypuzení Portugalců násilí. Tím se Spojené národy poprvé vyslovily pro řešení politických problémů vojenskými místo mírovými prostředky. O čtyři měsíce později, v listopadu 1965, přemluvil Nyerere Organizaci africké jednoty, aby tutéž zásadu rozšířila i na Rhodesii/ 9 3 ) Zatímco Spojené národy a Organizace africké jednoty násilí nejen schvalovaly, nýbrž k němu vybízely a dokonce je i přikazovaly, jednotlivé africké státy ho používaly čím dál tím častěji k útlumu rozbrojů mezi kmeny a k řešení pohraničních sporů, které za éry kolonialismu zůstávaly v klidu. Z jednačtyřiceti nezávislých států pouze Egypt, Tunisko, Maroko, Lesotho a Somálsko byly v podstatě homogenní, ale i ty měly sporné hranice/ 9 4 ) Většina afrických občanských válek se vyznačuje pohraničními kmenovými konflikty a právě tím se mění na války mezi státy. Jedna z prvních, hutuské povstání proti nadvládě Tutsiů ve Rwandě, zahrnula do konfliktu i republiku Burundi a tento vzorec se pak příštích patnáct let opakoval třikrát. Vzpoura Polisariů proti Maroku a Mauretánii, zápas severních muslimů a jižních křesťanů v Čadu, občanské války v Angole, Súdánu a Nigérii předsta­ vují pět dlouhých a vážných konfliktů vesměs se zahraniční intervencí. Nepřekvapuje, že jak Spojené národy, tak Organizace africké jednoty byly naprosto neschopné tyto spory rozhodnout. Typickým příkladem bylo v pro­ sinci 1975 dělení staré španělské Sahary mezi Maroko a Mauretánii, které připomíná dělení Polska v osmnáctém století (nebo v roce 1939). Alžírsko bylo opominuto, a proto se postavilo za polisarijské povstalce. OSN vydala dvě vzájemně si odporující usnesení, jedno ve prospěch Maroka, druhé Alžírská. Organizace africké jednoty se nikdy vážně nepokusila prosa­ zovat svou primární zásadu, že státy nebudou vzájemně zasahovat do svých vnitřních záležitostí - s výjimkou (což je zajímavé) Aminový Ugandy. Vůbec se nepozastavila nad pokusy Kadáffího z Libye svrhnout v Egyptě Sadata, Níheimího v Súdánu, Bourguibu v Tunisku, Francise Tombalbaye a Felixe Mallouma v Čadu, nemluvě o dalších křiklavých případech vměšování do vnitřních záležitostí půl tuctu jiných států. Také nebyla s to zabránit zásahům neafrických mocností, neboť si nikdo nepřál, aby se opakovala katastrofální intervence Spojených národů v Kongu, a jednotlivé státy zvaly na pomoc cizí vojsko samy, jako například Keňa, Uganda a Tan­ zanie Británii a Pobřeží slonoviny, Gabun a Senegal Francii.( 94 )

522

523

chvíli se ovšem už tanzánský socialistický diktátor nezdržel a označil věci pravýmjménem: Od té doby, co Amin uzurpoval moc, zavraždil víc lidí než Smith v Rhodesii nebo Vorster v Jižní Africe. Na tomto kontinentě jsme si však zvykli, že nevadí, když Afričan zabíjí jiné Afričany... Být černým teď opravňuje k vraždění ostatních černochů/ 89 ' Byl to samozřejmě důsledek morálně relativistické zásady zavedené Hammarskjóldem, že totiž do vzájemného vyvražďování Afričanů Spojené národy nemají co mluvit a že se jich to netýká; a Amin by mohl být exkulpován, protože si myslel, že OSN mu dala právo provádět masové vraždy a dokonce i genocidu. Aminův režim umožnila jednak ideologie bandungské generace, jednak vzkříšené africké barbarství. Necelý rok po jeho pádu se pak začaly přepisovat dějiny: Potlesk, kterým ho pozdravilo Valné shromáždění OSN byl prý „ironický" a jeho teror byl spojován s „impe­ rialismem". C90) Strasti Ugandy nikterak neskončily, když přitáhla tanzanská „osvobozovací armáda" s Obotem v ruksaku. První čin „osvoboditelů" bylo vyplenění Kampaly. I když Amin sám dostal asyl v muslimském světě (nejprve v Libyi, pak v Saudské Arábii), jeho soukmenovci nadále okupovali a terorizovali část země. S Nyererovou ozbrojenou pomocí Obote vyhrál v roce 1980 volby. Obotova Strana lidového středu a Nyererem řízená „vojenská komise" zmanipulovaly volební obvody; nezákonně prohlásily 17 poslaneckých křesel za nesporné vítězství Obotovy strany; jednoho opo­ zičního kandidáta (demokratické strany) zavraždily a ostatní zbily; proti­ zákonně odstranily 14 důstojníků kontrolní komise, kteří nebyli ochotni nahrávat Obotově straně; propustily dokonce i předsedu nejvyššího soudu a jiné úředníky, aby zastrašily soudcovský sbor; a nakonec, když už bylo večer po volbách jasné, že přes všechny překážky vyhrává Demokratická strana, oznámily v rozhlase, že výsledky voleb budou „prověřeny" armádou - načež uprchl tajemník volební komise, protože mu šlo o život. Armáda potom zničila všechny důkazy o vítězství Demokratické strany a vítězem byl prohlášen Obote.( 91 ) Výsledkem byla oblastní a kmenová občanská válka; a masový terorismus tří neukázněných a většinou neplacených „armád" prodloužil na neurčito utrpení Churchillovy „pohádkové země"/ 9 2 ) Případ Ugandy jasně ukazuje sklon postkoloniální Afriky polovi­ ny šedesátých a sedmdesátých let vést externí i interní války a současně i ten­ denci Organizace africké jednoty a Spojených národů vyhrocovat spory do násilných akcí, místo aby se je snažily nějak rozsoudit. Nebyla to náhoda. Militarizování Organizace africké jednoty začalo roku 1963 v Addis Abebě, kde byla jako prostředek ukončení zbývajících koloniálních režimů zavrže­ na metoda pasivní rezistence a doporučeno násilí a kde byl založen „osvobozovací výbor" v čele s Tanzanií. Následujícího roku vyzval v Káhiře

bývalý pacifista Nyerere k vypuzení Portugalců z Afriky násilím a roku 1965 jeho zástupce Rashidi Kawawa přesvědčoval koloniální výbor Spojených ná­ rodů v Dar es Salaam, že jeho funkce je totožná s funkcí výboru Organizace africké jednoty, že to jsou „dva osvobozovací výbory historické důležitosti pro boj proti kolonialismu". Malijský předseda výboru M. Coulibaly nejprve protestoval, že nelze Spojené národy ztotožňovat s regionální vojenskou organizací, pak ale kapituloval a výbor rozhodl, že kterýkoli stát může prá­ vem použít k vypuzení Portugalců násilí. Tím se Spojené národy poprvé vyslovily pro řešení politických problémů vojenskými místo mírovými prostředky. O čtyři měsíce později, v listopadu 1965, přemluvil Nyerere Organizaci africké jednoty, aby tutéž zásadu rozšířila i na Rhodesii/ 9 3 ) Zatímco Spojené národy a Organizace africké jednoty násilí nejen schvalovaly, nýbrž k němu vybízely a dokonce je i přikazovaly, jednotlivé africké státy ho používaly čím dál tím častěji k útlumu rozbrojů mezi kmeny a k řešení pohraničních sporů, které za éry kolonialismu zůstávaly v klidu. Z jednačtyřiceti nezávislých států pouze Egypt, Tunisko, Maroko, Lesotho a Somálsko byly v podstatě homogenní, ale i ty měly sporné hranice/ 9 4 ) Většina afrických občanských válek se vyznačuje pohraničními kmenovými konflikty a právě tím se mění na války mezi státy. Jedna z prvních, hutuské povstání proti nadvládě Tutsiů ve Rwandě, zahrnula do konfliktu i republiku Burundi a tento vzorec se pak příštích patnáct let opakoval třikrát. Vzpoura Polisariů proti Maroku a Mauretánii, zápas severních muslimů a jižních křesťanů v Čadu, občanské války v Angole, Súdánu a Nigérii předsta­ vují pět dlouhých a vážných konfliktů vesměs se zahraniční intervencí. Nepřekvapuje, že jak Spojené národy, tak Organizace africké jednoty byly naprosto neschopné tyto spory rozhodnout. Typickým příkladem bylo v pro­ sinci 1975 dělení staré španělské Sahary mezi Maroko a Mauretánii, které připomíná dělení Polska v osmnáctém století (nebo v roce 1939). Alžírsko bylo opominuto, a proto se postavilo za polisarijské povstalce. OSN vydala dvě vzájemně si odporující usnesení, jedno ve prospěch Maroka, druhé Alžírská. Organizace africké jednoty se nikdy vážně nepokusila prosa­ zovat svou primární zásadu, že státy nebudou vzájemně zasahovat do svých vnitřních záležitostí - s výjimkou (což je zajímavé) Aminový Ugandy. Vůbec se nepozastavila nad pokusy Kadáffího z Libye svrhnout v Egyptě Sadata, Níheimího v Súdánu, Bourguibu v Tunisku, Francise Tombalbaye a Felixe Mallouma v Čadu, nemluvě o dalších křiklavých případech vměšování do vnitřních záležitostí půl tuctu jiných států. Také nebyla s to zabránit zásahům neafrických mocností, neboť si nikdo nepřál, aby se opakovala katastrofální intervence Spojených národů v Kongu, a jednotlivé státy zvaly na pomoc cizí vojsko samy, jako například Keňa, Uganda a Tan­ zanie Británii a Pobřeží slonoviny, Gabun a Senegal Francii.( 94 )

522

523

Situace na hranicích mezi jednotlivými státy se značně zkomplikovala po roce 1973-4, kdy Sovětský svaz a jeho satelit Kuba poslaly do Afriky velké množství vojska. Typický případ byla Etiopie, kde starý císař Hailé Selassie vedl polofeudální, pololiberální režim za pečlivě vyvážené pomoci ze zahraničí. Indové mu školili pozemní armádu, Britové a Norové námořníky, Švédové letectvo, Francouzi řídili železniční dopravu, Australci hotely, Jugoslávci přístav, Rusové rafinérii ropy, Bulhaři rybářskou flotilu, Italové pivovary, Češi továrny na obuv a Japonci prádelny/ 9 5 ) Roku 1974 se Rusové chopili příležitosti svrhnout starého císaře - byl udušen polštářem - a získali v Etiopii monopolní vliv. Přitom se vzdali Somálska, které bylo až dosud pod jejich „ochranou". To nejhorší, co lze říci o cenzurních zásazích habešského císaře je, že přikázal vynechat v Macbethovi smrt krále; po jeho odstranění se však už Shakespeare nehrál vůbec. Režim se změnil v totalitní. Masakroval odpůrce po desetitisících a až do osmdesátých let vedl různé pohraniční boje. Když Sovětský svaz rozšířil studenou válku i do Afriky, Etiopie se stala klasickým jevištěm jeho reálpolitiky: náhlého uzavírá­ ní a rušení spojeneckých svazků a zásady, že „nepřítel mého nepřítele je můj přítel". Charakteristickým příkladem byla katanžská invaze Zairu přes angolskou hranici roku 1977-8, kdy komunisté na místě „imperialistických odrodilců" pomáhali Katanze kubánskými a sovětskými jed­ notkami, zatímco Maroko a Francie podporovaly Zaire. Na třicet občanských a zahraničních válek, které vedly africké státy v prvních dvou desetiletích své existence dalo vznik mohutnícímu zástupu uprchlíků. Jen podle statistických údajů OSN jich bylo v roce 1970 milión. V roce 1978 vzrostlo toto číslo už na 4,5 miliónu plus další dva milióny lidí, kteří se sice vrátili do vlasti, ale byli bez domova. V roce 1980 bylo podle záznamů OSN v sedmnácti afrických zemích 2,740.300 utečenců a navíc 2 milióny lidí „vysídlených" - převážnou většinou jako výsledek vojenských akcí Sovětského svazu, Kuby a Libye/ 96 ) Možnost usadit někde podstatnější část těchto nebožáků byla v nedohlednu. Začátkem osmdesátých let všechny nové nezávislé státy s výjimkou Pobřeží slonoviny, Keni a tří ropu vyvá­ žejících zemí, Alžírská, Libye a Nigérie, byly chudší než za kolonialismu. Některé se se vzdaly obchodování vůbec. Za těchto okolností se rychlý materiální pokrok, který charakterizoval závěrečnou fázi kolonialismu, začal ubírat zcela opačným směrem. Nezá­ vislost sice zplodila velkou úrodu regionálních paktů jako Casablanskou skupinu šesti afrických států, Monrovijskou skupinu patnácti a Brazzavillskou dvanáctku, ale všechny tyto dohody byly více méně slovní a politické a dlouho nevydržely. Nepřetrvaly ani zvláštní praktické mezistátní domluvy ohledně měny, transportu a spojů. Války, výjimečný stav a uzavírání hranic byly příčinou přerušení silničních a železničních spojů. Železniční

a vozový park se neobnovoval. Silnice se stávaly nesjízdnými. Kultura cesto­ vání klesla na úroveň devadesátých let minulého století, spojení se udržovalo hlavně mezi pobřežními městy, a to víc letecky než po moři, ve vnitrozemí byla dálková doprava vzácná. Jízda po silnici se stala riskantní s častými ne­ dobrovolnými zastávkami. Koncem sedmdesátých let docházelo k největším dopravním zácpám nikoli na přecivilizovaném Západě, ale v Lagosu: tamější hlavu státu generála Mohammeda to prý stálo život, protože jeho auto uvízlo každé ráno v 8 hodin v tlačenici, což údajně umožnilo lehce naplánovat jeho zavraždění. V roce 1976, kdy nigérijská vláda objednala 18 miliónů tun cementu, zablokovalo téměř 500 lodí přístup do lagoského přístavu, a když se jim konečně podařilo náklad vyložit, byl nepoužitelný/ 97 ) V mnoha vnitrozemských oblastech, dokonce i v Nigérii, pozemní doprava skoro úplně zanikla. V jedné zprávě čteme: „Postupem času se africký život soustřeďuje výhradně jen v okruhu třiceti kilometrů kolem asi tak čtyřice­ ti mezinárodních letišť.'/ 98 ) Při nedostatečné úrovni řízení letecké dopravy a častých výlukách v domácím leteckém prostoru se stalo výhodnější a levnější cestovat mezi jednotlivými africkými hlavními městy místo přímých linek raději přes Evropu. Totéž platilo o telefonním spojení: například z Monrovie nebylo možno telefonovat do šest set kilometrů vzdá­ leného Abidžanu na Pobřeží slonoviny jinak než přes Evropu nebo Severní Ameriku. Nabízí se vysvětlení, že tento všestranný úpadek podporovaly auto­ ritativní vlády naschvál, aby zamezily přístup kritikům ze zahraničí: neboť po vzoru železné opony si většina afrických vlád udržovala vojenská letiště a komunikační sítě pro svou soukromou potřebu. Ale státním orgánům to nakonec vadilo také. Roku 1982 si čadský vyslanec v Bruselu stěžuje, že přes rok nedostal zprávu od své vlády/ 99 ) Stejné zhoršení nastalo i v zdravotnictví. Pokroky, kterých bylo koncem čtyřicátých a v padesátých letech dosaženo v boji s malárií, byly ty tam. Dvacetiletý program Světové zdravotnické organizace zahájený roku 1958 selhal na celé čáře. Koncem sedmdesátých let bylo na světě celkem 200 miliónů případů malárie a miliarda lidí žila v malárií ohrožených oblastech. Negativní vývoj se ovšem neomezoval jen na Afriku. Výsledky ve Střední Americe a v Asii byly v určitém směru ještě větším zklamáním/ 1 0 0 ) Znepokojující však bylo, že se koncem sedmdesátých let začala malárie vracet 101 do afrických měst, kde byla v padesátých letech potlačena/ ) Návrat tradičních nemocí souvisel s rostoucí podvýživou a hladem, rozkladem zdra­ votnictví a nemocničních služeb a nedostatkem kvalifikovaných lékařů. Roku 1976 změnila Světová zdravotnická organizace taktiku a oznámila, že napříště budou zdravotnické služby na venkově zaměstnávat i vesnické léčitele, činila však přitom rozdíl mezi africkými porodními bábami, felčary a bylinkáři na jedné straně a čaroději, kteří používají kouzel a pověr na

524

525

Situace na hranicích mezi jednotlivými státy se značně zkomplikovala po roce 1973-4, kdy Sovětský svaz a jeho satelit Kuba poslaly do Afriky velké množství vojska. Typický případ byla Etiopie, kde starý císař Hailé Selassie vedl polofeudální, pololiberální režim za pečlivě vyvážené pomoci ze zahraničí. Indové mu školili pozemní armádu, Britové a Norové námořníky, Švédové letectvo, Francouzi řídili železniční dopravu, Australci hotely, Jugoslávci přístav, Rusové rafinérii ropy, Bulhaři rybářskou flotilu, Italové pivovary, Češi továrny na obuv a Japonci prádelny/ 9 5 ) Roku 1974 se Rusové chopili příležitosti svrhnout starého císaře - byl udušen polštářem - a získali v Etiopii monopolní vliv. Přitom se vzdali Somálska, které bylo až dosud pod jejich „ochranou". To nejhorší, co lze říci o cenzurních zásazích habešského císaře je, že přikázal vynechat v Macbethovi smrt krále; po jeho odstranění se však už Shakespeare nehrál vůbec. Režim se změnil v totalitní. Masakroval odpůrce po desetitisících a až do osmdesátých let vedl různé pohraniční boje. Když Sovětský svaz rozšířil studenou válku i do Afriky, Etiopie se stala klasickým jevištěm jeho reálpolitiky: náhlého uzavírá­ ní a rušení spojeneckých svazků a zásady, že „nepřítel mého nepřítele je můj přítel". Charakteristickým příkladem byla katanžská invaze Zairu přes angolskou hranici roku 1977-8, kdy komunisté na místě „imperialistických odrodilců" pomáhali Katanze kubánskými a sovětskými jed­ notkami, zatímco Maroko a Francie podporovaly Zaire. Na třicet občanských a zahraničních válek, které vedly africké státy v prvních dvou desetiletích své existence dalo vznik mohutnícímu zástupu uprchlíků. Jen podle statistických údajů OSN jich bylo v roce 1970 milión. V roce 1978 vzrostlo toto číslo už na 4,5 miliónu plus další dva milióny lidí, kteří se sice vrátili do vlasti, ale byli bez domova. V roce 1980 bylo podle záznamů OSN v sedmnácti afrických zemích 2,740.300 utečenců a navíc 2 milióny lidí „vysídlených" - převážnou většinou jako výsledek vojenských akcí Sovětského svazu, Kuby a Libye/ 96 ) Možnost usadit někde podstatnější část těchto nebožáků byla v nedohlednu. Začátkem osmdesátých let všechny nové nezávislé státy s výjimkou Pobřeží slonoviny, Keni a tří ropu vyvá­ žejících zemí, Alžírská, Libye a Nigérie, byly chudší než za kolonialismu. Některé se se vzdaly obchodování vůbec. Za těchto okolností se rychlý materiální pokrok, který charakterizoval závěrečnou fázi kolonialismu, začal ubírat zcela opačným směrem. Nezá­ vislost sice zplodila velkou úrodu regionálních paktů jako Casablanskou skupinu šesti afrických států, Monrovijskou skupinu patnácti a Brazzavillskou dvanáctku, ale všechny tyto dohody byly více méně slovní a politické a dlouho nevydržely. Nepřetrvaly ani zvláštní praktické mezistátní domluvy ohledně měny, transportu a spojů. Války, výjimečný stav a uzavírání hranic byly příčinou přerušení silničních a železničních spojů. Železniční

a vozový park se neobnovoval. Silnice se stávaly nesjízdnými. Kultura cesto­ vání klesla na úroveň devadesátých let minulého století, spojení se udržovalo hlavně mezi pobřežními městy, a to víc letecky než po moři, ve vnitrozemí byla dálková doprava vzácná. Jízda po silnici se stala riskantní s častými ne­ dobrovolnými zastávkami. Koncem sedmdesátých let docházelo k největším dopravním zácpám nikoli na přecivilizovaném Západě, ale v Lagosu: tamější hlavu státu generála Mohammeda to prý stálo život, protože jeho auto uvízlo každé ráno v 8 hodin v tlačenici, což údajně umožnilo lehce naplánovat jeho zavraždění. V roce 1976, kdy nigérijská vláda objednala 18 miliónů tun cementu, zablokovalo téměř 500 lodí přístup do lagoského přístavu, a když se jim konečně podařilo náklad vyložit, byl nepoužitelný/ 97 ) V mnoha vnitrozemských oblastech, dokonce i v Nigérii, pozemní doprava skoro úplně zanikla. V jedné zprávě čteme: „Postupem času se africký život soustřeďuje výhradně jen v okruhu třiceti kilometrů kolem asi tak čtyřice­ ti mezinárodních letišť.'/ 98 ) Při nedostatečné úrovni řízení letecké dopravy a častých výlukách v domácím leteckém prostoru se stalo výhodnější a levnější cestovat mezi jednotlivými africkými hlavními městy místo přímých linek raději přes Evropu. Totéž platilo o telefonním spojení: například z Monrovie nebylo možno telefonovat do šest set kilometrů vzdá­ leného Abidžanu na Pobřeží slonoviny jinak než přes Evropu nebo Severní Ameriku. Nabízí se vysvětlení, že tento všestranný úpadek podporovaly auto­ ritativní vlády naschvál, aby zamezily přístup kritikům ze zahraničí: neboť po vzoru železné opony si většina afrických vlád udržovala vojenská letiště a komunikační sítě pro svou soukromou potřebu. Ale státním orgánům to nakonec vadilo také. Roku 1982 si čadský vyslanec v Bruselu stěžuje, že přes rok nedostal zprávu od své vlády/ 99 ) Stejné zhoršení nastalo i v zdravotnictví. Pokroky, kterých bylo koncem čtyřicátých a v padesátých letech dosaženo v boji s malárií, byly ty tam. Dvacetiletý program Světové zdravotnické organizace zahájený roku 1958 selhal na celé čáře. Koncem sedmdesátých let bylo na světě celkem 200 miliónů případů malárie a miliarda lidí žila v malárií ohrožených oblastech. Negativní vývoj se ovšem neomezoval jen na Afriku. Výsledky ve Střední Americe a v Asii byly v určitém směru ještě větším zklamáním/ 1 0 0 ) Znepokojující však bylo, že se koncem sedmdesátých let začala malárie vracet 101 do afrických měst, kde byla v padesátých letech potlačena/ ) Návrat tradičních nemocí souvisel s rostoucí podvýživou a hladem, rozkladem zdra­ votnictví a nemocničních služeb a nedostatkem kvalifikovaných lékařů. Roku 1976 změnila Světová zdravotnická organizace taktiku a oznámila, že napříště budou zdravotnické služby na venkově zaměstnávat i vesnické léčitele, činila však přitom rozdíl mezi africkými porodními bábami, felčary a bylinkáři na jedné straně a čaroději, kteří používají kouzel a pověr na

524

525

straně druhé. Roku 1977 však od tohoto rozlišování upustila a čarodějní lékaři, ke kterým chodilo 90% venkovského obyvatelstva, byli stejně uzná­ váni jako vědecky školení prakticiX 102 ) V Lagosu, ve stínu největších světových dopravních špiček, byla otevřena nemocnice pro společnou výuku praktických lékařů i lidových léčitelů. Rozmanitou, ale vcelku neutěšenou bilanci jedné africké generace po zavedení nezávislosti ukazuje následující přehled událostí posledního roku sedmdesátých a prvního roku osmdesátých let. Rok 1979: Súdán: pokus o státní převrat. Maroko: Válka na západní Sahaře proti polisarijským partyzánům stála denně 750.000 liber. Etiopie: Kubánské a etiopské vojsko bojuje na třech frontách proti Eritreji a So­ málsku, kde počet uprchlíků překračuje jeden milión. Džibuti: povstání v oblasti kolem Adaru. Keňa: úspěšné volby za účasti více politických stran. Tanzanie: 40.000 vojáků vstupuje do Ugandy, odkud vytlačuje Amina podpo­ rovaného 2.500 vojáky z Libye. Ghana: státní převrat provedený leteckým nadporučíkem Jerrym Rawlingsem. Tři bývalí šéfové vlády a řada dalších politiků popravena zastřelením; veřejné mrskání a bití provinilých občanů; stávka policistů; země vyhlašuje bankrot. Nigérie: návrat k civilní vládě. Libérie: nepokoje kvůli nedostatku potravin; sedmdesát mrtvých. Senegal: založena čtvrtá legální strana. Mauretanie: státní převrat. Ould Salack, který v roce 1978 sesadil Ould Daddaha, je sám sesazen Ould Hardallahem. Uzavřen mír s polisarijskými partyzány. Mali: volby za účasti jediné strany. Guinea: propuštění politických vězňů včetně arcibiskupa z Konakry. Benin: volby za účasti jediné strany. Togo: volby za účasti jediné strany; politické monstrprocesy s takzvanou „brazilskou elitou". Kamerun: pokus o státní převrat spojený s krveprolitím. Čad: občanská válka. Konžská lidová republika: státní převrat. Rovníková Guinea: svržení diktátora Maciase. Středoafrická republika: svržení Bokassy. Zaire: většina hlavních silnic v nesjízdném stavu; dvě třetiny automobilů nepojízdné pro nedosta­ tek náhradních dílů; benguelská železnice vyřazena z provozu; 38% příjmů v zahraniční měně určeno na splácení úroků; 42% dětí pod pět let trpí podvýživou. Burundi- dvaapadesát misionářů vyhoštěno pro „podvrat­ nou" činnost. Guinea-Bissaw Příjmy kryjí pouze 65% výdajů. Kap Verde: Přes 90% konzumovaných potravin se dováží. Mosambik- Trest smrti zaveden též za sabotáž, terorismus a zištné akce; mnoho politických poprav. Prezident Machel postihuje muže s dlouhými vlasy a ženy v těsných šatech. Katolické a anglikánské kostely uzavřeny. Angola: občanská válka. Zambie: politické zatýkání. Malawi: omezování dovozu. Zimbabwe: po deseti letech občanské války konec vlády bílých; 20.000 mrtvých. Namibie: partyzánská válka. Lesotho: partyzánská válka. Svazijsko: hospodářství pod tlakem uprchlíků. Botswana: totéž. Jižní Afrika: partyzánská válka.

Rok 1980: Súdán: volby za účasti jediné strany. Tunisko: pokus o státní převrat. Maroko: válka proti polisariům. Alžírsko: soustředění na těžký průmysl podle sovětského vzoru opuštěno jako omyl. Etiopie: so­ větské ozbrojené vrtulníky použity k odstřelování Somálců, Oromů, Gallů a jiných neamharských kmenů. Somálsko: počet uprchlíků pře­ kračuje 1,5 miliónu. Tanzanie: Nyerere jako jediný kandidát zvolen prezidentem; hladomor. Zanzibar: pokus o státní převrat. Uganda: Vý­ lohy na výživu 20.000 vojáků tanzánské okupační armády a 6.000 vojá­ ků ugandské armády pohlcují 37% příjmů; jen v Kampale padesát poli­ tických vražd za týden; hladomor. Ghana: 114 procentní inflace; uzavření univerzit. Nigérie: pokus o státní převrat; 1.000 mrtvých. Gambie: zákaz opozičních stran; zatýkání. Libérie: státní převrat; popravy. Senegal: Senghor odchází po dvaceti letech vlády dobrovolně na odpočinek. Maureta­ nie: státní převrat: Ould Hardallah sesazen Ould Loulym. Mali: stávky škol; stav hospodářství katastrofální. Guinea financuje státní převrat v Bissau, následuje spor o právo těžit ropu. Pobřeží slonoviny: volby za účasti jediné strany. Horní Volta: státní převrat. Niger: invaze kočovných kmenů financo­ vaná Libyí. Benin: prezident Kerekou „obrácen" během návštěvy u Kadáffího na islám. Kamerun: hospodářství pod tlakem uprchlíků z Čadu. Čad: občanská válka a invaze z Libye. Zaire: Mobutu prohlašuje 4. února: „Pokud budu žít, nikdy nepřipustím, aby vznikla ještě jiná politická strana." GuineaBissau: státní převrat. Sao Torné: ohrožen invazí utečenců; na ostrov se stěhuje 1.000 Angolanů a 100 Kubánců. Angola: občanská válka. Zambie: pokus o státní převrat. Zimbabwe: svobodné volby pod britským dohledem. Namibie: partyzánská válka. Lesotho: invaze „lesothoské osvobozovací armády". Jižní Afrika: partyzánská válka.( 103 ) Tento přehled nutně opomíjí řadu jemných odstínů, nicméně potvrzuje sestupnou tendenci pravidelně se vracejících období zájmu o Afriku. První etapa, kterou by bylo možno nazvat Rhodesovou, trvala od osmdesátých let minulého století do první světové války. Všeobecně se tenkrát soudilo, že přírodní bohatství Afriky se stane hlavní oporou budoucí evropské prosperi­ ty. Tento názor vydržel do začátku dvacátých let a pak se vypařil. Další etapa zájmu začala koncem čtyřicátých let a vyvrcholila začátkem let šedesátých, v době přechodu od koloniální vlády k nezávislosti. Militarizace koncem šedesátých let znamenala její prudký pokles a začátkem osmdesátých let už byla mrtvá, tj. Zájem vnějšího světa o Afriku se omezoval hlavně na některé význačnější dodavatele základních surovin, zejména Nigérii a Jižní Afriku. Bylo však zřejmé, že velká většina kontinentu se stala a zůstane politicky nestabilní a neschopná samostatného hospodářského vývoje a že si dokonce ani nedokáže zajistit místo na mezinárodním trhu. Afrika - jako Španělsko v třicátých letech - se prostě stala dějištěm náhradních válek. Africká profe-

526

527

straně druhé. Roku 1977 však od tohoto rozlišování upustila a čarodějní lékaři, ke kterým chodilo 90% venkovského obyvatelstva, byli stejně uzná­ váni jako vědecky školení prakticiX 102 ) V Lagosu, ve stínu největších světových dopravních špiček, byla otevřena nemocnice pro společnou výuku praktických lékařů i lidových léčitelů. Rozmanitou, ale vcelku neutěšenou bilanci jedné africké generace po zavedení nezávislosti ukazuje následující přehled událostí posledního roku sedmdesátých a prvního roku osmdesátých let. Rok 1979: Súdán: pokus o státní převrat. Maroko: Válka na západní Sahaře proti polisarijským partyzánům stála denně 750.000 liber. Etiopie: Kubánské a etiopské vojsko bojuje na třech frontách proti Eritreji a So­ málsku, kde počet uprchlíků překračuje jeden milión. Džibuti: povstání v oblasti kolem Adaru. Keňa: úspěšné volby za účasti více politických stran. Tanzanie: 40.000 vojáků vstupuje do Ugandy, odkud vytlačuje Amina podpo­ rovaného 2.500 vojáky z Libye. Ghana: státní převrat provedený leteckým nadporučíkem Jerrym Rawlingsem. Tři bývalí šéfové vlády a řada dalších politiků popravena zastřelením; veřejné mrskání a bití provinilých občanů; stávka policistů; země vyhlašuje bankrot. Nigérie: návrat k civilní vládě. Libérie: nepokoje kvůli nedostatku potravin; sedmdesát mrtvých. Senegal: založena čtvrtá legální strana. Mauretanie: státní převrat. Ould Salack, který v roce 1978 sesadil Ould Daddaha, je sám sesazen Ould Hardallahem. Uzavřen mír s polisarijskými partyzány. Mali: volby za účasti jediné strany. Guinea: propuštění politických vězňů včetně arcibiskupa z Konakry. Benin: volby za účasti jediné strany. Togo: volby za účasti jediné strany; politické monstrprocesy s takzvanou „brazilskou elitou". Kamerun: pokus o státní převrat spojený s krveprolitím. Čad: občanská válka. Konžská lidová republika: státní převrat. Rovníková Guinea: svržení diktátora Maciase. Středoafrická republika: svržení Bokassy. Zaire: většina hlavních silnic v nesjízdném stavu; dvě třetiny automobilů nepojízdné pro nedosta­ tek náhradních dílů; benguelská železnice vyřazena z provozu; 38% příjmů v zahraniční měně určeno na splácení úroků; 42% dětí pod pět let trpí podvýživou. Burundi- dvaapadesát misionářů vyhoštěno pro „podvrat­ nou" činnost. Guinea-Bissaw Příjmy kryjí pouze 65% výdajů. Kap Verde: Přes 90% konzumovaných potravin se dováží. Mosambik- Trest smrti zaveden též za sabotáž, terorismus a zištné akce; mnoho politických poprav. Prezident Machel postihuje muže s dlouhými vlasy a ženy v těsných šatech. Katolické a anglikánské kostely uzavřeny. Angola: občanská válka. Zambie: politické zatýkání. Malawi: omezování dovozu. Zimbabwe: po deseti letech občanské války konec vlády bílých; 20.000 mrtvých. Namibie: partyzánská válka. Lesotho: partyzánská válka. Svazijsko: hospodářství pod tlakem uprchlíků. Botswana: totéž. Jižní Afrika: partyzánská válka.

Rok 1980: Súdán: volby za účasti jediné strany. Tunisko: pokus o státní převrat. Maroko: válka proti polisariům. Alžírsko: soustředění na těžký průmysl podle sovětského vzoru opuštěno jako omyl. Etiopie: so­ větské ozbrojené vrtulníky použity k odstřelování Somálců, Oromů, Gallů a jiných neamharských kmenů. Somálsko: počet uprchlíků pře­ kračuje 1,5 miliónu. Tanzanie: Nyerere jako jediný kandidát zvolen prezidentem; hladomor. Zanzibar: pokus o státní převrat. Uganda: Vý­ lohy na výživu 20.000 vojáků tanzánské okupační armády a 6.000 vojá­ ků ugandské armády pohlcují 37% příjmů; jen v Kampale padesát poli­ tických vražd za týden; hladomor. Ghana: 114 procentní inflace; uzavření univerzit. Nigérie: pokus o státní převrat; 1.000 mrtvých. Gambie: zákaz opozičních stran; zatýkání. Libérie: státní převrat; popravy. Senegal: Senghor odchází po dvaceti letech vlády dobrovolně na odpočinek. Maureta­ nie: státní převrat: Ould Hardallah sesazen Ould Loulym. Mali: stávky škol; stav hospodářství katastrofální. Guinea financuje státní převrat v Bissau, následuje spor o právo těžit ropu. Pobřeží slonoviny: volby za účasti jediné strany. Horní Volta: státní převrat. Niger: invaze kočovných kmenů financo­ vaná Libyí. Benin: prezident Kerekou „obrácen" během návštěvy u Kadáffího na islám. Kamerun: hospodářství pod tlakem uprchlíků z Čadu. Čad: občanská válka a invaze z Libye. Zaire: Mobutu prohlašuje 4. února: „Pokud budu žít, nikdy nepřipustím, aby vznikla ještě jiná politická strana." GuineaBissau: státní převrat. Sao Torné: ohrožen invazí utečenců; na ostrov se stěhuje 1.000 Angolanů a 100 Kubánců. Angola: občanská válka. Zambie: pokus o státní převrat. Zimbabwe: svobodné volby pod britským dohledem. Namibie: partyzánská válka. Lesotho: invaze „lesothoské osvobozovací armády". Jižní Afrika: partyzánská válka.( 103 ) Tento přehled nutně opomíjí řadu jemných odstínů, nicméně potvrzuje sestupnou tendenci pravidelně se vracejících období zájmu o Afriku. První etapa, kterou by bylo možno nazvat Rhodesovou, trvala od osmdesátých let minulého století do první světové války. Všeobecně se tenkrát soudilo, že přírodní bohatství Afriky se stane hlavní oporou budoucí evropské prosperi­ ty. Tento názor vydržel do začátku dvacátých let a pak se vypařil. Další etapa zájmu začala koncem čtyřicátých let a vyvrcholila začátkem let šedesátých, v době přechodu od koloniální vlády k nezávislosti. Militarizace koncem šedesátých let znamenala její prudký pokles a začátkem osmdesátých let už byla mrtvá, tj. Zájem vnějšího světa o Afriku se omezoval hlavně na některé význačnější dodavatele základních surovin, zejména Nigérii a Jižní Afriku. Bylo však zřejmé, že velká většina kontinentu se stala a zůstane politicky nestabilní a neschopná samostatného hospodářského vývoje a že si dokonce ani nedokáže zajistit místo na mezinárodním trhu. Afrika - jako Španělsko v třicátých letech - se prostě stala dějištěm náhradních válek. Africká profe-

526

527

sionální politická kasta a její absolutistické, do všeho zasahující státy se pro­ jevily jako nákladný a krvavý omyl. V další kapitole zjistíme, do jaké míry se toto schéma opakovalo v Asii, především u dvou postižených obřích států, jejichž obyvatelstvo tvoří dohromady téměř polovinu světové populace, totiž u Číny a Indie.

Šestnáctá Experimentování s polovinou lidstva

V létě 1966 oficiální pekingské noviny napsaly, že 16. července Mao Ce-tung, předseda Čínské komunistické strany, tehdy už sedmdesátiletý, zorganizoval a osobně vedl masové koupání v řece Jang-c'-ťiang. Noviny uveřejnily poněkud mlhavé fotografie něčeho, co vypadalo jako jeho velká kulatá hlava vynořující se z vln. Novináři tvrdili, že uplaval přes patnáct kilometrů za něco přes šedesát minut a že z něj „vyzařuje energie a optimismus"/1) Byl to jen jeden z divů, které se zřejmě udaly v Číně za čtvrt století mezi Maovým převzetím moci a jeho smrtí v roce 1976. Všeobecně se věřilo, že Čína spolehlivě zvládá hospodářské problémy postihující velké, zaostalé a hustě zalidněné země a že se to děje za nadšeného souhlasu obyvatelstva. Mnoho cizinců, kteří navštívili Čínu, se stalo zanícenými obdivovateli Maovy verze komunismu. Čína, napsal jeden z nich, je „jakousi vlídnou a dobrotivou monarchií, kde vládne císař - kněz, který má absolutní důvěru svých poddaných". Čínský lid, předpovídal jiný, bude „vtělením nové civilizace světa". Simoně de Beauvoir prohlašovala, že „život v dnešní Číně je neobyčejně příjemný". Tato země, vyjádřil se jiný svědek, „téměř pedantsky pečuje o blaho svých občanů asi tak jako Nový Zéland". David Rockefeller chválil „smysl pro národní soudržnost" a dokazoval, že se Maově revoluci podařilo nejenom vytvořit dobře fungující a obětavou admini­ strativu, ale současně vypěstovat i vysokou a cílevědomou společenskou morálku. Jiný Američan shledal, že se všechno „zázračně změnilo"... A že „maoistická revoluce je to nejlepší, co se v Číně udalo za celá staletí". Největší obdiv vyvolalo pozvednutí morální úrovně. „Z řady komun, které jsem navštívil," napsal ve své reportáži Felix Greene, „všechny až na jednu popíraly, že by se u nich narodily nějaké děti mimo manželský svazek." „Právní řád," zjištlije jiný americký návštěvník, „se tu udržuje víc vysokým morálním vědomím než strachem z policejních zásahů." Jiný zas tvrdí, že 528

529

sionální politická kasta a její absolutistické, do všeho zasahující státy se pro­ jevily jako nákladný a krvavý omyl. V další kapitole zjistíme, do jaké míry se toto schéma opakovalo v Asii, především u dvou postižených obřích států, jejichž obyvatelstvo tvoří dohromady téměř polovinu světové populace, totiž u Číny a Indie.

Šestnáctá Experimentování s polovinou lidstva

V létě 1966 oficiální pekingské noviny napsaly, že 16. července Mao Ce-tung, předseda Čínské komunistické strany, tehdy už sedmdesátiletý, zorganizoval a osobně vedl masové koupání v řece Jang-c'-ťiang. Noviny uveřejnily poněkud mlhavé fotografie něčeho, co vypadalo jako jeho velká kulatá hlava vynořující se z vln. Novináři tvrdili, že uplaval přes patnáct kilometrů za něco přes šedesát minut a že z něj „vyzařuje energie a optimismus"/1) Byl to jen jeden z divů, které se zřejmě udaly v Číně za čtvrt století mezi Maovým převzetím moci a jeho smrtí v roce 1976. Všeobecně se věřilo, že Čína spolehlivě zvládá hospodářské problémy postihující velké, zaostalé a hustě zalidněné země a že se to děje za nadšeného souhlasu obyvatelstva. Mnoho cizinců, kteří navštívili Čínu, se stalo zanícenými obdivovateli Maovy verze komunismu. Čína, napsal jeden z nich, je „jakousi vlídnou a dobrotivou monarchií, kde vládne císař - kněz, který má absolutní důvěru svých poddaných". Čínský lid, předpovídal jiný, bude „vtělením nové civilizace světa". Simoně de Beauvoir prohlašovala, že „život v dnešní Číně je neobyčejně příjemný". Tato země, vyjádřil se jiný svědek, „téměř pedantsky pečuje o blaho svých občanů asi tak jako Nový Zéland". David Rockefeller chválil „smysl pro národní soudržnost" a dokazoval, že se Maově revoluci podařilo nejenom vytvořit dobře fungující a obětavou admini­ strativu, ale současně vypěstovat i vysokou a cílevědomou společenskou morálku. Jiný Američan shledal, že se všechno „zázračně změnilo"... A že „maoistická revoluce je to nejlepší, co se v Číně udalo za celá staletí". Největší obdiv vyvolalo pozvednutí morální úrovně. „Z řady komun, které jsem navštívil," napsal ve své reportáži Felix Greene, „všechny až na jednu popíraly, že by se u nich narodily nějaké děti mimo manželský svazek." „Právní řád," zjištlije jiný americký návštěvník, „se tu udržuje víc vysokým morálním vědomím než strachem z policejních zásahů." Jiný zas tvrdí, že 528

529

vládnívýběrčí daní jsou „neuplatni"' a že intelektuálové dokazují své sympatie 2 k rolnické třídě tím, že „ve volném čase kydají hnůj".( ) Všechny tyto výroky silně připomínají nekritické chvalořeči zahra­ ničních návštěv na Stalina a jeho režim v hrůzných dobách kolektivizace a velkých čistek. Na podobné otázky ovšem obdivovatelé odpovídali, že se Čína poučila ze sovětských omylů, a to hlavně zásluhou Maova vynikajícího génia. Mao, dokazoval Jan Myrdal, je „třetí v řadě s Marxem a Leninem" a vyřešil problém „jak zabránit, aby revoluce nedegenerovala". „Jsou v něm spojeny vlastnosti," napsal jistý americký politolog, „které se zřídkakdy vyskytnou v takové intenzitě u jediné osoby." Han Suyin tvrdil, že na rozdíl od Stalina je Mao „neobyčejně trpělivý", že „uznává diskusi a převýchovu" a že má „neutuchající zájem na praktickém použití demokracie". Kdykoli vznikne nějaký problém, referuje jistý americký sinolog, Mao „vždy reaguje jedinečně tvůrčím a hluboce etickým způsobem". Felix Greene se domnívá, že touha vládnout už byla v Číně odstraněna a že se tam „nevyskytuje boj o moc nebo osobní soupeření, kterého jsme tak často svědky v Kremlu". Mao byl nejen voják, vůdce, básník, filozof, učitel, myslitel a charismatická osobnost, nýbrž i jistý druh světce. Na anglikánského (rudého) děkana Hewleta Johnsona nejvíc zapůsobilo to, „co žádný obraz nedokáže zachytit, výraz nevýslovné laskavosti a sympatie, očividný zájem o potřeby druhých... který byl hlubokým obsahem jeho myšlení".(3) Je zbytečné zdůrazňovat, že tyto cestovatelské zprávy mají společného s pravdou velice málo, nebo vůbec nic a že skutečnost je mnohem zajímavější a bohužel i neobyčejně skličující. Idealizovaný obraz Maův se lišil od reality asi tak jako Stalinův. Mao nebyl světec. A také na něm nebylo nic vědeckého ani vznešeného. Byl to mohutný, hrubý, brutální, přízemní a bezohledný sedlák, vlastně kulak; trochu vzdělanější replika svého otce. Chruščov ho přirovnal, nikoli neprávem, k „medvědu, který se při chůzi klidně a zvolna kymácí ze strany na stranu".( 4 ) Roku 1956 Mao ve svém projevu k politbyru varoval: „Nesmíme se slepě opičit po Sovětském svazu.... Každý prd smrdí jinak a nelze říct, že všecky sovětské prdy voní."( 5 ) O tři roky později, když přiznal neúspěch takzvaného „velkého skoku", řekl témuž shromáždění: „Soudruzi, musíme se všichni zamyslet nad vlastní odpo­ vědností. Když se vám chce srát, serte! Když se vám chce prdět, prďte! Uleví se vám."( 6 ) V roce 1974 mluvil o nedostatcích kulturní revoluce a filozofoval: „Potřeba srát po jídle neznamená, že jíst je ztráta času."( 7 ) Belgický komu­ nista popisuje, jak Mao během přehlídky Rudých gard na Náměstí ne­ beského míru čas od času odcházel z tribuny a otíral se na prsou a v podpaždí 8 se slovy: „Nechat si pot uschnout na těle škodí zdraví."( ) Pod tímto hrubým nátěrem však bilo silně romantické, dokonce snad vášnivé srdce. Je možná pravda, jak tvrdil už v roce 1949 Stalin, že Mao

vlastně nebyl vůbec žádný marxista: „Nechápe ty nejelementárnější mar­ 9 xistické zásady."( ) I když používal marxistických formulací a dokonce se sám považoval za velkého marxistického myslitele, který daleko převyšuje Stalinovy opovrženíhodné nástupce, nikdy se v praxi nepokusil o objektivní marxistickou analýzu. Vůbec nevěřil v nějaké „objektivní situace". Všechno je v mysli: bylo by ho možno charakterizovat jako nějakého geopolitického Emila Coué,* který věřil, že „mysl je nadřazená hmotě". „Pomocí obrovské energie mas," tvrdil Mao, „je možno uskutečnit cokoli."(10) „Neproduktivní je pouze myšlení, nikoli krajina. Žádná země není špatná, špatné jsou pouze kultivační metody."( n ) Toto pohrdám objektivní realitou vysvětlu­ je jeho ochotu přijmout vyhlídky nukleární války i jeho přesvědčení, že ji Čína musí vyhrát. „Východní vítr převládá nad západním větrem," prohlásil roku 1957. „Trvá-li imperialismus na válce, nezbývá nám než rozhodnout se a bojovat až do konce a pak teprv začít budovat."( 12 ) Téhož roku ohromil podobným výrokem své komunistické kolegy v Moskvě: „Možná že ztratíme přes 300 miliónů lidí. No, a co? Válka je válka. Léta uplynou a dáme se do práce a přivedeme na svět víc dětí než předtím" (podle Chruščova použil obscénní výraz).(13) Později zastával podobný názor na válku jako Sovětský svaz: „I když bude trvat stále, svět se nezboří, stromy porostou, ženy budou rodit a ryby plout."( 1 4 ) Zdá se, že byl celý život přesvědčen, že skutečnou hybnou silou dějin není ani tak třídní uvědomění (to je možná pouze vnější výraz), jako hrdinské odhodlání. Považoval se za ztělesnění Nietzschova nadčlověka. V uměleckých tužbách, v romantismu a v přesvědčení, že vůle je nejen klíčem k moci, ale i k dokonalosti, byl Mao orientální Hitler. Ačkoli se Maův kult na povrchu podobal stalinismu, měl ve skutečnosti v maoistickém státě daleko tvořivější a důležitější roli. Jako Hitler i Mao miloval politiku jako divadlo. Dekor jeho režimu byl daleko nápadnější a originálnější než Stalino­ vo bezvýrazné napodobení nacistické pompy. Čerpal z velkoleposti císařské éry a přetvořil ji po svém. Zástupy poddaných vyškolil v provolávání ritu­ álního pozdravu: „Ať dlouho žije předseda Mao!" Jako čínští císaři vyorával každoročně symbolickou brázdu, bydlel v Císařském Městě a vydával kaligrafické instrukce k stavbě svých pomníků/ 1 5 ) K tomu však ještě přidal vlastní kult slunce vyjádřený v písni „Východ je rudý", kterou vnutil Číně jako druhou národní hymnu:

530

531

Na rudém východě se zvedá slunce: v Číně vychází Mao Ce-tung.

Emile Coué (1857-1926), francouzský psycholog a farmakolog: propagoval psychoterapii autosugescí.

vládnívýběrčí daní jsou „neuplatni"' a že intelektuálové dokazují své sympatie 2 k rolnické třídě tím, že „ve volném čase kydají hnůj".( ) Všechny tyto výroky silně připomínají nekritické chvalořeči zahra­ ničních návštěv na Stalina a jeho režim v hrůzných dobách kolektivizace a velkých čistek. Na podobné otázky ovšem obdivovatelé odpovídali, že se Čína poučila ze sovětských omylů, a to hlavně zásluhou Maova vynikajícího génia. Mao, dokazoval Jan Myrdal, je „třetí v řadě s Marxem a Leninem" a vyřešil problém „jak zabránit, aby revoluce nedegenerovala". „Jsou v něm spojeny vlastnosti," napsal jistý americký politolog, „které se zřídkakdy vyskytnou v takové intenzitě u jediné osoby." Han Suyin tvrdil, že na rozdíl od Stalina je Mao „neobyčejně trpělivý", že „uznává diskusi a převýchovu" a že má „neutuchající zájem na praktickém použití demokracie". Kdykoli vznikne nějaký problém, referuje jistý americký sinolog, Mao „vždy reaguje jedinečně tvůrčím a hluboce etickým způsobem". Felix Greene se domnívá, že touha vládnout už byla v Číně odstraněna a že se tam „nevyskytuje boj o moc nebo osobní soupeření, kterého jsme tak často svědky v Kremlu". Mao byl nejen voják, vůdce, básník, filozof, učitel, myslitel a charismatická osobnost, nýbrž i jistý druh světce. Na anglikánského (rudého) děkana Hewleta Johnsona nejvíc zapůsobilo to, „co žádný obraz nedokáže zachytit, výraz nevýslovné laskavosti a sympatie, očividný zájem o potřeby druhých... který byl hlubokým obsahem jeho myšlení".(3) Je zbytečné zdůrazňovat, že tyto cestovatelské zprávy mají společného s pravdou velice málo, nebo vůbec nic a že skutečnost je mnohem zajímavější a bohužel i neobyčejně skličující. Idealizovaný obraz Maův se lišil od reality asi tak jako Stalinův. Mao nebyl světec. A také na něm nebylo nic vědeckého ani vznešeného. Byl to mohutný, hrubý, brutální, přízemní a bezohledný sedlák, vlastně kulak; trochu vzdělanější replika svého otce. Chruščov ho přirovnal, nikoli neprávem, k „medvědu, který se při chůzi klidně a zvolna kymácí ze strany na stranu".( 4 ) Roku 1956 Mao ve svém projevu k politbyru varoval: „Nesmíme se slepě opičit po Sovětském svazu.... Každý prd smrdí jinak a nelze říct, že všecky sovětské prdy voní."( 5 ) O tři roky později, když přiznal neúspěch takzvaného „velkého skoku", řekl témuž shromáždění: „Soudruzi, musíme se všichni zamyslet nad vlastní odpo­ vědností. Když se vám chce srát, serte! Když se vám chce prdět, prďte! Uleví se vám."( 6 ) V roce 1974 mluvil o nedostatcích kulturní revoluce a filozofoval: „Potřeba srát po jídle neznamená, že jíst je ztráta času."( 7 ) Belgický komu­ nista popisuje, jak Mao během přehlídky Rudých gard na Náměstí ne­ beského míru čas od času odcházel z tribuny a otíral se na prsou a v podpaždí 8 se slovy: „Nechat si pot uschnout na těle škodí zdraví."( ) Pod tímto hrubým nátěrem však bilo silně romantické, dokonce snad vášnivé srdce. Je možná pravda, jak tvrdil už v roce 1949 Stalin, že Mao

vlastně nebyl vůbec žádný marxista: „Nechápe ty nejelementárnější mar­ 9 xistické zásady."( ) I když používal marxistických formulací a dokonce se sám považoval za velkého marxistického myslitele, který daleko převyšuje Stalinovy opovrženíhodné nástupce, nikdy se v praxi nepokusil o objektivní marxistickou analýzu. Vůbec nevěřil v nějaké „objektivní situace". Všechno je v mysli: bylo by ho možno charakterizovat jako nějakého geopolitického Emila Coué,* který věřil, že „mysl je nadřazená hmotě". „Pomocí obrovské energie mas," tvrdil Mao, „je možno uskutečnit cokoli."(10) „Neproduktivní je pouze myšlení, nikoli krajina. Žádná země není špatná, špatné jsou pouze kultivační metody."( n ) Toto pohrdám objektivní realitou vysvětlu­ je jeho ochotu přijmout vyhlídky nukleární války i jeho přesvědčení, že ji Čína musí vyhrát. „Východní vítr převládá nad západním větrem," prohlásil roku 1957. „Trvá-li imperialismus na válce, nezbývá nám než rozhodnout se a bojovat až do konce a pak teprv začít budovat."( 12 ) Téhož roku ohromil podobným výrokem své komunistické kolegy v Moskvě: „Možná že ztratíme přes 300 miliónů lidí. No, a co? Válka je válka. Léta uplynou a dáme se do práce a přivedeme na svět víc dětí než předtím" (podle Chruščova použil obscénní výraz).(13) Později zastával podobný názor na válku jako Sovětský svaz: „I když bude trvat stále, svět se nezboří, stromy porostou, ženy budou rodit a ryby plout."( 1 4 ) Zdá se, že byl celý život přesvědčen, že skutečnou hybnou silou dějin není ani tak třídní uvědomění (to je možná pouze vnější výraz), jako hrdinské odhodlání. Považoval se za ztělesnění Nietzschova nadčlověka. V uměleckých tužbách, v romantismu a v přesvědčení, že vůle je nejen klíčem k moci, ale i k dokonalosti, byl Mao orientální Hitler. Ačkoli se Maův kult na povrchu podobal stalinismu, měl ve skutečnosti v maoistickém státě daleko tvořivější a důležitější roli. Jako Hitler i Mao miloval politiku jako divadlo. Dekor jeho režimu byl daleko nápadnější a originálnější než Stalino­ vo bezvýrazné napodobení nacistické pompy. Čerpal z velkoleposti císařské éry a přetvořil ji po svém. Zástupy poddaných vyškolil v provolávání ritu­ álního pozdravu: „Ať dlouho žije předseda Mao!" Jako čínští císaři vyorával každoročně symbolickou brázdu, bydlel v Císařském Městě a vydával kaligrafické instrukce k stavbě svých pomníků/ 1 5 ) K tomu však ještě přidal vlastní kult slunce vyjádřený v písni „Východ je rudý", kterou vnutil Číně jako druhou národní hymnu:

530

531

Na rudém východě se zvedá slunce: v Číně vychází Mao Ce-tung.

Emile Coué (1857-1926), francouzský psycholog a farmakolog: propagoval psychoterapii autosugescí.

Jeho kulatý sluncovitý obličej se objevoval na obrovských plakátech; a jako slunce vycházel i on v létě roku 1966 časně zrána na přehlídku miliónu příslušníků Rudých gard. Tyto slavnostní příležitosti, jichž bylo během několika týdnů celkem osm a při nichž slunce nemilosrdně pražilo na jedenáct miliónů lidí, se velmi podobaly nacistickým sjezdům v Norimberku. Rudé gardy rytmicky provolávaly maoistická hesla, zatímco Lin Piao (jako Goebbels) předříká­ val litanie: „Bijme kapitalistické uzurpátory moci! Zbavme se reakčního měšťáckého vlivu! Sprovoďme ze světa všecky zloduchy a ďábly! Skoncujme se čtyřmi přežitky: se starým myšlením, starou kulturou, starými obyčeji, starými návyky! Myšlení Mao Ce-tunga musí vládnout a přetvářet našeho ducha, dokud síla ducha nepřetvoří hmotu!" (18. srpna 1966)/ 16 ) Maovo myšlení je „sluncem našich srdcí, kořenem našeho života, zdrojem naší síly", „jeho myšlenky jsou kompasem a duchovní potravou", podobají se „obrovskému kyji, kterým mává zlatá opice", jsou „zářivým paprskem světla", který odhaluje „obludy a skřítky", „řadou magických zrcadel odkrývajících démony" a on sám je „pramenem vší moudrosti". Revoluce a její úspěchy jsou jeho gigantickou myšlenkovou stavbou, neboť všechna naše vítězství jsou „vítězstvím myšlenek Mao Ce-tunga".( 17 ) Rudá knížka měla podobnou úlohu jako Mein Kampf. Jako Hitler, i Mao si potrpěl na vojenský dril, spojené kapely a zvuk a světlo, aby vytvořil iluzi a masovou hysterii. Na manifestacích roku 1966 hrál tisícičlenný orchestr „Východ je rudý" a film o devátém národním sjezdu Čínské komunistické strany v roce 1969 předváděl ve Velké lidové hale delegáty, jak se slzami 18 v očích nadšeně listují v Rudé knížce a vyjí a štěkají jak smečka psů.( ) Jedovatý a sprostý jazyk, kterého Mao a jeho pochopové používali, aby vybičovali davy k násilí a nesnášenlivosti, velmi připomínal Hitlerův anti­ semitismus. Největší podobnost však byla v tom, že oba měli jakousi metafyzickou víru v své historické poslání. Mao byl především nadmíru netrpělivý. Postrá­ dal ledový klid, s jakým Stalin neúprosně sledoval své cíle a živil svou nenávist. Mao jako Hitler toužil urychlit běh dějin. Představoval si, že jeho následovníci budou zbabělci a slaboši a že to, co neudělá on sám za svého života, se neuskuteční vůbec. Neustále slyšel, jak mu za zády rachotí okříd­ lený vůz času, a jeho impulsívnost se projevovala v náhražkovité nezřízené lásce k dramatu. V jistém smyslu nikdy nepřešel od revoluce k administra­ tivě. Postrádal Stalinovu zálibu v byrokracii. Dějiny mu byly jakousi kosmickou hrou, sledem velkolepých atrakcí, kde sám byl hercem, impresáriem i divákem. Sotva opona spadla nad jednou scénou - například „Dlouhým pochodem" nebo „Pádem Kuomintangu" - už se dožadoval, aby se

532

opět zvedla a aby začalo další jednání a mělo ještě prudší a bouřlivější spád než předtím. Proto byla Maova vláda odporné jarmareční drama, jež občas sice degene­ rovalo ve frašku, ale po celou dobu zůstávalo v tom nejhlubším smyslu tragédií: neboť to, co se tu v jeho režii předvádělo, nebylo divadlo, nýbrž obrovská řada experimentů se stovkami miliónů skutečných, živých, trpí­ cích lidí. První dějství se odehrálo po porážce Kuomintangu koncem padesátých let. Pozemková reforma prováděná na jihu podle zákona z roku 1949 nebyla zpočátku nijak radikální. Ještě 14. června 1950 ji Lin Piao ve svém projevu značně přibrzďoval. Benevolentní výraz „prosperující střední rolník" nahradil „bohatého sedláka" a byly zavedeny též nové kategorie „osvícené zámožné vrstvy" a „drobného statkáře", aby se udrželi nad hladinou podnikaví jedinci.C19) Pak přišla korejská válka a poskytla Maovi záminku k prvnímu poválečnému pogromu. V roce 1951 a ještě víc v letech 1952-3 se pozemková reforma uskutečňovala stále rychleji a surověji. Vznikla kampaň „tří proti" a hned nato kampaň „pěti proti". 21. února 1951 nové „Směrnice pro postih kontrarevolucionářů" stanovily pro dlouhou řadu „zločinů" smrt a doživotí. Ve všech větších městech se konala masová shromáždění, kde byli veřejně obžalováni a odsouzeni „nepřátelé společnosti". Jen v Pekingu se během několika měsíců konalo na 30.000 takových akcí, jichž se zúčastnilo 3 milióny lidí. Noviny uveřejňovaly denně dlouhé seznamy po­ pravených „kontrarevolucionářů". V říjnu 1951 bylo oznámeno, že se v první polovině roku projednalo 800.000 případů (Čou En-laj později uvedl, že 16,8% dostalo trest smrti, což by znamenalo 135.000 poprav celkem neboli 22.500 měsíčně, číslo, které převyšuje i nejděsnější Stalinovo řádě­ ní). Celkový počet mrtvých v tomto prvním Maově poválečném dramatu dosá­ hl možná 15 miliónů, i když se 1 až 3 milióny jeví pravděpodobnější.( 20 ) Tuto gigantickou akci sociálního inženýrství doprovázela první dávka Maova mentálního inženýrství neboli vymývání mozků, které nazval „myš­ lenkovou reformou". Měla nahradit tradiční poslušnost k rodičům synovskou oddaností státu jakožto ústřední mravní veličině národa a povýšit Maa do zástupné otcovské role.( 21 ) Mao definoval „myšlenkovou reformu" (23. října 1951) jako nezbytný předpoklad „dalekosáhlých demokratických změn a postupné industrializace země". Zorganizoval celonárodní „Hnutí pro studium myšlenek Mao Ce-tunga"; kdo je odmítal, byl označen jako „přívrženec Západu" a „napravován" ve vězení, nezřídka na určitou dobu 22 v těžkých, bolest působících okovech/ ) Drama však postihlo nejen oběti „pozemkové reformy" a ty, kdo se pozastavovali nad způsobem jejího provádění. Mnohá ze zmíněných osmi „proti" byla namířena též proti ob­ chodníkům, průmyslovým ředitelům a úředníkům: kampaň zahrno­ vala vlastně celý národ. 533

Jeho kulatý sluncovitý obličej se objevoval na obrovských plakátech; a jako slunce vycházel i on v létě roku 1966 časně zrána na přehlídku miliónu příslušníků Rudých gard. Tyto slavnostní příležitosti, jichž bylo během několika týdnů celkem osm a při nichž slunce nemilosrdně pražilo na jedenáct miliónů lidí, se velmi podobaly nacistickým sjezdům v Norimberku. Rudé gardy rytmicky provolávaly maoistická hesla, zatímco Lin Piao (jako Goebbels) předříká­ val litanie: „Bijme kapitalistické uzurpátory moci! Zbavme se reakčního měšťáckého vlivu! Sprovoďme ze světa všecky zloduchy a ďábly! Skoncujme se čtyřmi přežitky: se starým myšlením, starou kulturou, starými obyčeji, starými návyky! Myšlení Mao Ce-tunga musí vládnout a přetvářet našeho ducha, dokud síla ducha nepřetvoří hmotu!" (18. srpna 1966)/ 16 ) Maovo myšlení je „sluncem našich srdcí, kořenem našeho života, zdrojem naší síly", „jeho myšlenky jsou kompasem a duchovní potravou", podobají se „obrovskému kyji, kterým mává zlatá opice", jsou „zářivým paprskem světla", který odhaluje „obludy a skřítky", „řadou magických zrcadel odkrývajících démony" a on sám je „pramenem vší moudrosti". Revoluce a její úspěchy jsou jeho gigantickou myšlenkovou stavbou, neboť všechna naše vítězství jsou „vítězstvím myšlenek Mao Ce-tunga".( 17 ) Rudá knížka měla podobnou úlohu jako Mein Kampf. Jako Hitler, i Mao si potrpěl na vojenský dril, spojené kapely a zvuk a světlo, aby vytvořil iluzi a masovou hysterii. Na manifestacích roku 1966 hrál tisícičlenný orchestr „Východ je rudý" a film o devátém národním sjezdu Čínské komunistické strany v roce 1969 předváděl ve Velké lidové hale delegáty, jak se slzami 18 v očích nadšeně listují v Rudé knížce a vyjí a štěkají jak smečka psů.( ) Jedovatý a sprostý jazyk, kterého Mao a jeho pochopové používali, aby vybičovali davy k násilí a nesnášenlivosti, velmi připomínal Hitlerův anti­ semitismus. Největší podobnost však byla v tom, že oba měli jakousi metafyzickou víru v své historické poslání. Mao byl především nadmíru netrpělivý. Postrá­ dal ledový klid, s jakým Stalin neúprosně sledoval své cíle a živil svou nenávist. Mao jako Hitler toužil urychlit běh dějin. Představoval si, že jeho následovníci budou zbabělci a slaboši a že to, co neudělá on sám za svého života, se neuskuteční vůbec. Neustále slyšel, jak mu za zády rachotí okříd­ lený vůz času, a jeho impulsívnost se projevovala v náhražkovité nezřízené lásce k dramatu. V jistém smyslu nikdy nepřešel od revoluce k administra­ tivě. Postrádal Stalinovu zálibu v byrokracii. Dějiny mu byly jakousi kosmickou hrou, sledem velkolepých atrakcí, kde sám byl hercem, impresáriem i divákem. Sotva opona spadla nad jednou scénou - například „Dlouhým pochodem" nebo „Pádem Kuomintangu" - už se dožadoval, aby se

532

opět zvedla a aby začalo další jednání a mělo ještě prudší a bouřlivější spád než předtím. Proto byla Maova vláda odporné jarmareční drama, jež občas sice degene­ rovalo ve frašku, ale po celou dobu zůstávalo v tom nejhlubším smyslu tragédií: neboť to, co se tu v jeho režii předvádělo, nebylo divadlo, nýbrž obrovská řada experimentů se stovkami miliónů skutečných, živých, trpí­ cích lidí. První dějství se odehrálo po porážce Kuomintangu koncem padesátých let. Pozemková reforma prováděná na jihu podle zákona z roku 1949 nebyla zpočátku nijak radikální. Ještě 14. června 1950 ji Lin Piao ve svém projevu značně přibrzďoval. Benevolentní výraz „prosperující střední rolník" nahradil „bohatého sedláka" a byly zavedeny též nové kategorie „osvícené zámožné vrstvy" a „drobného statkáře", aby se udrželi nad hladinou podnikaví jedinci.C19) Pak přišla korejská válka a poskytla Maovi záminku k prvnímu poválečnému pogromu. V roce 1951 a ještě víc v letech 1952-3 se pozemková reforma uskutečňovala stále rychleji a surověji. Vznikla kampaň „tří proti" a hned nato kampaň „pěti proti". 21. února 1951 nové „Směrnice pro postih kontrarevolucionářů" stanovily pro dlouhou řadu „zločinů" smrt a doživotí. Ve všech větších městech se konala masová shromáždění, kde byli veřejně obžalováni a odsouzeni „nepřátelé společnosti". Jen v Pekingu se během několika měsíců konalo na 30.000 takových akcí, jichž se zúčastnilo 3 milióny lidí. Noviny uveřejňovaly denně dlouhé seznamy po­ pravených „kontrarevolucionářů". V říjnu 1951 bylo oznámeno, že se v první polovině roku projednalo 800.000 případů (Čou En-laj později uvedl, že 16,8% dostalo trest smrti, což by znamenalo 135.000 poprav celkem neboli 22.500 měsíčně, číslo, které převyšuje i nejděsnější Stalinovo řádě­ ní). Celkový počet mrtvých v tomto prvním Maově poválečném dramatu dosá­ hl možná 15 miliónů, i když se 1 až 3 milióny jeví pravděpodobnější.( 20 ) Tuto gigantickou akci sociálního inženýrství doprovázela první dávka Maova mentálního inženýrství neboli vymývání mozků, které nazval „myš­ lenkovou reformou". Měla nahradit tradiční poslušnost k rodičům synovskou oddaností státu jakožto ústřední mravní veličině národa a povýšit Maa do zástupné otcovské role.( 21 ) Mao definoval „myšlenkovou reformu" (23. října 1951) jako nezbytný předpoklad „dalekosáhlých demokratických změn a postupné industrializace země". Zorganizoval celonárodní „Hnutí pro studium myšlenek Mao Ce-tunga"; kdo je odmítal, byl označen jako „přívrženec Západu" a „napravován" ve vězení, nezřídka na určitou dobu 22 v těžkých, bolest působících okovech/ ) Drama však postihlo nejen oběti „pozemkové reformy" a ty, kdo se pozastavovali nad způsobem jejího provádění. Mnohá ze zmíněných osmi „proti" byla namířena též proti ob­ chodníkům, průmyslovým ředitelům a úředníkům: kampaň zahrno­ vala vlastně celý národ. 533

Jako splaskly všechny Maovy dramatické akce, jakmile ztratil zájem nebo důvěru v jejich výsledek, nebo když se projevily katastrofální omyly v podobě nízkých zemědělských výnosů a hladomoru, tak zhasla i tato. Ale roku 1955 už zase začal projevovat netrpělivost. 31. července 1955 měl projev, v němž znenadání oznámil, že je třeba urychlit kolektivizaci zemědělství a okamžitě znárodnit veškerý obchod a průmysl, pokud ještě existuje v soukromých rukou. Rok 1955 nazval „rokem rozhodnutí v boji mezi socia­ lismem a kapitalismem"/ 23 ) I tato kampaň měla změnit smýšlení lidí: chudí rolníci údajně získají moc a pak posílí jednotu se středními rolníky a dokon­ ce i bohatšími středními rolníky proti infiltraci kontrarevolucionářů, niče­ mů a ďáblů. Zklamán chabým ohlasem na toto opatření se Mao roku 1956 stejně briskně vytasil s další taktikou nazvanou „Nechť kvete sto květů", aby přiměl promluvit různé hlasy v národě. „Správné myšlenky," prohlašoval, „pokud jsou hýčkány ve skleníku, místo aby byly vystaveny imunizujícím vlivům, nezvítězí nad nesprávnými." Chruščov byl toho názoru, že celá politika „sta květů" je pouhou provokací: Mao předstírá, že dává volný průchod demokracii, aby se dověděl, co si lidé v hloubi duše myslí, a pak zlikviduje ty, jejichž myšlení bude považovat za škodlivé/ 24 ). V každém případě se celá kampaň bez jakéhokoli varování hanebně zvrtla. Pravicové živly byly poslány do pracovních táborů a profesoři, kteří jen krátkou dobu „kvetli", najednou čistili záchody. V roce 1957 všechny hypotetické záruky „socialistické zákonnosti" už byly ty tam/ 2 5 ) Tyto zmatené události či nepodařená minidramata je třeba vidět v šir­ ších souvislostech Maovy vzrůstající nespokojenosti se Stalinovými nástupci v Moskvě. Ani samotného Stalina rád neměl a nesouhlasil s ním. Na jeho smrt reagoval tak, že v únoru 1954 vyprovokoval sebevraždu či vraždu Kao Kanga, stalinistického agenta a předsedy Státní plánovací komise. Byl však silně proti „destalinizaci", v níž viděl pokus svalit kolektivní vinu na hlavu jediné­ ho člověka. Soudil, že Chruščovova řeč na tajném zasedání v roce 1956, v níž odmítl stalinismus, je pokrytectví a že jeho nástupci, Chruščova nevyjímaje, jsou namočeni do Stalinových zvěrstev až po uši. „V jaké roli se vidí Chruščov", ptal se Mao, „když se bije v prsa, tluče do stolu a hlasitě nadává? Což nebyl i on vrahem a banditou? Nebo snad jen hrál pouhého šaška a blbce?'/ 26 ) Je zřejmé, že se Mao obával, aby se moskevské tažení proti „kultu osobnosti" neobrátilo nakonec také proti němu. Současně však - a to je možná základní - nabýval dojmu, že vyložená intelektuální chudoba nového moskevského vedení posiluje teď, po Stalinově smrti, jeho vlastní nárok na pontifikální primát v socialistickém bloku. Rozhodl se, že ohromí soudruhy na východě i na západě nevídanou odvahou svého příštího tahu, a tak v září a v říjnu 1957 ohlásil další dějství takzvaného „Velkého skoku vpřed" a zahájil ho následujícího roku zjara dalekosáhlou propagandou.

Velký skok je asi nejcharakterističtějším výrazem Maovy chronické netrpělivosti, jeho víry ve vítězství ducha nad hmotou a jeho přesvědčení, že věk zázraků, pokud nechybí vůle, zdaleka nepominul. Chtěl jedním rázem přenést komunismus do stadia, kde dokonce i stát sám „odumře". Své nutkání zkrátit běh dějin zaměřil na rolníky: byli chudí a bezvýznamní, a to se právě hodilo, neboť chudí lidé si přejí změnu, touží vlastnit, chtějí revoluci. Je to čistý list papíru bez skvrn a kaněk, a proto na něj lze psát ta nejnovější a nejkrásnější slova/ 27 ) Z hlediska sociálního inženýrství to byl čin bezohledný a nesmyslný, dokonce i podle Maových měřítek. Ospravedlňo­ val ho tvrzením, že Stalin chodil „jen po jedné noze" - to znamená, že vytvořil průmyslové a zemědělské oblasti, každou zvlášť a jednonohou. Čína začne chodit „po dvou", přemístí se rovnou do soběstačných komun (historickým vzorem tu byla pařížská komuna z roku 1870) a každá bude mít průmyslový, zemědělský a opravářský sektor a samozřejmě i milici: bude to „jednota v práci a ve zbrani"/ 2 8 ) Rozsah a rychlost tohoto experimentu byly téměř neuvěřitelné. Během ledna a února 1958 a potom po krátké pauze k zdolání zmatků od srpna do prosince se naprosto změnil hospodářský, politický a administrativní život asi 700 miliónů lidí (90% obyvatelstva). V henanské provincii bylo napří­ klad sraženo 5.376 zemědělských družstev do 208 velkých „lidových komun", každá v průměru s 8.000 domácnostmi. Tyto jednotky měly být v podstatě soběstačné a zejména si měly vyrábět vlastní ocel. Mao v tomto případě, jak se vyjádřil Chruščov, „jednal jako blázen na královském trůně a obrátil svou zemi nohama vzhůru". Řekl, že Čou En-laj přijel do Moskvy a přiznal, že se čínský ocelářský průmysl dostal následkem tohoto experimentu do nesnází. K prozkoumání situace vyslal Chruščov do Číny náměstka předsedy Státní plánovací komise A. F. Zasjadského. Ten mu ohlásil, že sovětští ocelářští odborníci jsou toho času nuceni pracovat v zemědělství a ocelářský průmysl že je „na dně". Ocelárnu, kterou navští­ vil, má prý na starosti nějaký stařec. Promrhávají se tu sovětská zařízení, peníze i práce/ 2 9 ) Chruščov zřejmě dospěl k závěru, že Mao je druhý Stalin a možná ještě horší: šílenec, který zruinuje svou zemi a vyhodí svět do povětří, bude-li mít k tomu prostředky. Velký skok proto vedl v roce 1959 přímo k odvolání sovětské technické pomoci (včetně nukleárních zbraní) a následujícího roku k otevřenému přiznání čínsko-sovčtské roztržky na sjezdu Rumunské komunistické strany, kde Chruščov označil čínské vedení za „šílence a čisté nacionalisty", kteří chtějí rozpoutat jadernou válku. Velký skok se zarazil ve svém rozletu s pořádným drncnutím 23. července 1959. Mao zatáhl oponu a prohlásil úšečně: „Chaos, který vznikl, je daleko­ sáhlý a přebírám za to odpovědnost.'/ 3 0 ) Jenže drama mělo svou neúprosnou dohru. Rok 1959 byl rokem přírodních katastrof, jež spolu s umělou kata-

534

535

Jako splaskly všechny Maovy dramatické akce, jakmile ztratil zájem nebo důvěru v jejich výsledek, nebo když se projevily katastrofální omyly v podobě nízkých zemědělských výnosů a hladomoru, tak zhasla i tato. Ale roku 1955 už zase začal projevovat netrpělivost. 31. července 1955 měl projev, v němž znenadání oznámil, že je třeba urychlit kolektivizaci zemědělství a okamžitě znárodnit veškerý obchod a průmysl, pokud ještě existuje v soukromých rukou. Rok 1955 nazval „rokem rozhodnutí v boji mezi socia­ lismem a kapitalismem"/ 23 ) I tato kampaň měla změnit smýšlení lidí: chudí rolníci údajně získají moc a pak posílí jednotu se středními rolníky a dokon­ ce i bohatšími středními rolníky proti infiltraci kontrarevolucionářů, niče­ mů a ďáblů. Zklamán chabým ohlasem na toto opatření se Mao roku 1956 stejně briskně vytasil s další taktikou nazvanou „Nechť kvete sto květů", aby přiměl promluvit různé hlasy v národě. „Správné myšlenky," prohlašoval, „pokud jsou hýčkány ve skleníku, místo aby byly vystaveny imunizujícím vlivům, nezvítězí nad nesprávnými." Chruščov byl toho názoru, že celá politika „sta květů" je pouhou provokací: Mao předstírá, že dává volný průchod demokracii, aby se dověděl, co si lidé v hloubi duše myslí, a pak zlikviduje ty, jejichž myšlení bude považovat za škodlivé/ 24 ). V každém případě se celá kampaň bez jakéhokoli varování hanebně zvrtla. Pravicové živly byly poslány do pracovních táborů a profesoři, kteří jen krátkou dobu „kvetli", najednou čistili záchody. V roce 1957 všechny hypotetické záruky „socialistické zákonnosti" už byly ty tam/ 2 5 ) Tyto zmatené události či nepodařená minidramata je třeba vidět v šir­ ších souvislostech Maovy vzrůstající nespokojenosti se Stalinovými nástupci v Moskvě. Ani samotného Stalina rád neměl a nesouhlasil s ním. Na jeho smrt reagoval tak, že v únoru 1954 vyprovokoval sebevraždu či vraždu Kao Kanga, stalinistického agenta a předsedy Státní plánovací komise. Byl však silně proti „destalinizaci", v níž viděl pokus svalit kolektivní vinu na hlavu jediné­ ho člověka. Soudil, že Chruščovova řeč na tajném zasedání v roce 1956, v níž odmítl stalinismus, je pokrytectví a že jeho nástupci, Chruščova nevyjímaje, jsou namočeni do Stalinových zvěrstev až po uši. „V jaké roli se vidí Chruščov", ptal se Mao, „když se bije v prsa, tluče do stolu a hlasitě nadává? Což nebyl i on vrahem a banditou? Nebo snad jen hrál pouhého šaška a blbce?'/ 26 ) Je zřejmé, že se Mao obával, aby se moskevské tažení proti „kultu osobnosti" neobrátilo nakonec také proti němu. Současně však - a to je možná základní - nabýval dojmu, že vyložená intelektuální chudoba nového moskevského vedení posiluje teď, po Stalinově smrti, jeho vlastní nárok na pontifikální primát v socialistickém bloku. Rozhodl se, že ohromí soudruhy na východě i na západě nevídanou odvahou svého příštího tahu, a tak v září a v říjnu 1957 ohlásil další dějství takzvaného „Velkého skoku vpřed" a zahájil ho následujícího roku zjara dalekosáhlou propagandou.

Velký skok je asi nejcharakterističtějším výrazem Maovy chronické netrpělivosti, jeho víry ve vítězství ducha nad hmotou a jeho přesvědčení, že věk zázraků, pokud nechybí vůle, zdaleka nepominul. Chtěl jedním rázem přenést komunismus do stadia, kde dokonce i stát sám „odumře". Své nutkání zkrátit běh dějin zaměřil na rolníky: byli chudí a bezvýznamní, a to se právě hodilo, neboť chudí lidé si přejí změnu, touží vlastnit, chtějí revoluci. Je to čistý list papíru bez skvrn a kaněk, a proto na něj lze psát ta nejnovější a nejkrásnější slova/ 27 ) Z hlediska sociálního inženýrství to byl čin bezohledný a nesmyslný, dokonce i podle Maových měřítek. Ospravedlňo­ val ho tvrzením, že Stalin chodil „jen po jedné noze" - to znamená, že vytvořil průmyslové a zemědělské oblasti, každou zvlášť a jednonohou. Čína začne chodit „po dvou", přemístí se rovnou do soběstačných komun (historickým vzorem tu byla pařížská komuna z roku 1870) a každá bude mít průmyslový, zemědělský a opravářský sektor a samozřejmě i milici: bude to „jednota v práci a ve zbrani"/ 2 8 ) Rozsah a rychlost tohoto experimentu byly téměř neuvěřitelné. Během ledna a února 1958 a potom po krátké pauze k zdolání zmatků od srpna do prosince se naprosto změnil hospodářský, politický a administrativní život asi 700 miliónů lidí (90% obyvatelstva). V henanské provincii bylo napří­ klad sraženo 5.376 zemědělských družstev do 208 velkých „lidových komun", každá v průměru s 8.000 domácnostmi. Tyto jednotky měly být v podstatě soběstačné a zejména si měly vyrábět vlastní ocel. Mao v tomto případě, jak se vyjádřil Chruščov, „jednal jako blázen na královském trůně a obrátil svou zemi nohama vzhůru". Řekl, že Čou En-laj přijel do Moskvy a přiznal, že se čínský ocelářský průmysl dostal následkem tohoto experimentu do nesnází. K prozkoumání situace vyslal Chruščov do Číny náměstka předsedy Státní plánovací komise A. F. Zasjadského. Ten mu ohlásil, že sovětští ocelářští odborníci jsou toho času nuceni pracovat v zemědělství a ocelářský průmysl že je „na dně". Ocelárnu, kterou navští­ vil, má prý na starosti nějaký stařec. Promrhávají se tu sovětská zařízení, peníze i práce/ 2 9 ) Chruščov zřejmě dospěl k závěru, že Mao je druhý Stalin a možná ještě horší: šílenec, který zruinuje svou zemi a vyhodí svět do povětří, bude-li mít k tomu prostředky. Velký skok proto vedl v roce 1959 přímo k odvolání sovětské technické pomoci (včetně nukleárních zbraní) a následujícího roku k otevřenému přiznání čínsko-sovčtské roztržky na sjezdu Rumunské komunistické strany, kde Chruščov označil čínské vedení za „šílence a čisté nacionalisty", kteří chtějí rozpoutat jadernou válku. Velký skok se zarazil ve svém rozletu s pořádným drncnutím 23. července 1959. Mao zatáhl oponu a prohlásil úšečně: „Chaos, který vznikl, je daleko­ sáhlý a přebírám za to odpovědnost.'/ 3 0 ) Jenže drama mělo svou neúprosnou dohru. Rok 1959 byl rokem přírodních katastrof, jež spolu s umělou kata-

534

535

strofou Velkého skoku vyvolaly hladomor, který trval až do roku 1962 a rozsa­ 31 hem se rovnal stalinským pohromám začátku třicátých let.( ) Kdo to nezažil, dodnes přesně neví, co se v těchto strašných letech s čínským zemědělstvím dělo. Ocelářský průmysl byl zničen úplně a musel se znovu budovat od základů. Zemědělství bylo opět zreorganizováno návratem k družstvům a omezením rozsahu komun na 2.000 domácností. Ale úroda a dobytek byly ztraceny nenávratně. Lidé hladověli. Kolik miliónů lidí zahynulo při Velkém skoku, je věcí dohadů: číselné údaje prostě neexistují. Katastrofální Velký skok vyčerpal velkou část politického kapitálu, který Mao se svými spolupracovníky nashromáždil během úspěšné revoluční války. Mao nikdy nevlastnil jedinou a nejvyšší moc ve státě jako Hitler a Stalin, jednak pro neřešitelnost čínských problémů, nedostatek centralizace a mo­ derních komunikací, jednak proto, že neměl teroristický aparát na takové úrovni a v takovém množství, jako byla KGB nebo gestapo a SS. Strana měla větší regionální charakter než v Rusku; zejména existoval hluboký antagonis­ mus mezi pekingským konzervatismem a šanghajským radikalismem. Když roku 1959 spadla nad dramatem Velkého skoku opona, Mao se po určitou dobu vyhýbal teatrálnostem; zdálo se, že „odpočívá". V té době však začal jeho boj s „revizionisty", kteří se dočasně chopili moci. Nedopustili, aby nadále přímo zasahoval do výrobních procesů v zemědělství nebo v těžkém průmyslu, a nechali ho dumat o kultuře a školství. Mandarínství a tradiční kultura mu byly vždycky nesympatické. V určitém smyslu nenáviděl civili­ zaci asi tak jako Hitler. V Číně ji nepředstavovalo mezinárodní židovské spiknutí, ale zpátečnictví a staromilství, nesnesitelné a neudržitelné břemeno čtyřtisícileté minulosti. V tomto ohledu se jeho revoluci nepodařilo změnit nic - a právě pro tento kulturní neúspěch se podle jeho názoru Velký skok ukázal jako nepraktický. 13. února 1964 začal mít opět zlověstné řeči: „Současná vyučovací praxe brzdí talenty a ničí mladé lidi. Jsem proti četbě tolika knih. Zkoušky vypadají jako boj s nepřítelem. Je to velmi škodlivé a musí se tomu zamezit."( 32 ) O devět měsíců později už dával najevo nepochybné známky netrpělivosti a prahnul po dalším spektáklu: „Nemůžeme jít jako jiné národy světa po starých cestách technického rozvoje a plazit se krok za krokem za ostatními. Musíme rozdrtit konvence... Když mluvíme o Velkém skoku vpřed, míníme právě tohle."( 3 3 ) Tak se Velký skok přesunul z roviny materiální na rovinu duchovní: začátkem roku 1965 se oživil Maův zájem o vymývání moz­ ků a stal se dominantním rysem jeho dalšího a největšího dramatu. V této době vládl v Číně de facto triumvirát: Mao sám, pak předseda ČLR Liu Šao-čchi, který měl na starosti stranu a především pekingský aparát, a velitel armády Lin Piao. Mao se rozhodl zahájit novou hru nepřímo tím, že nastrčí doprostřed jeviště svou ženu, bývalou filmovou herečku

Čiang Čing. Hodila se velmi dobře pro hlavní roli v představení, které brzy dostalo název „kulturní revoluce". Je typické pro Maův romantismus, že měl vždycky slabost pro herečky. Měl například poměr se slavnou Lily Wu. Jeho tehdejší manželka Ho Cu-čen na to přišla a rozvedla se s ním před zvláštním soudem ústředního výboru, který pak poslal obě ženy do vyhnanství.(34) Roku 1939 si vzal Mao Čiang Čing, jež hrála v třicátých letech v Šanghaji pod uměleckým jménem Lan Ping. Podle jejího vyprávění si zvolila toto povolání v třinácti letech, v devatenácti se stala členkou strany a když jí bylo třiadvacet, vyhledal ji Mao v Jenanu a nabídl jí volnou vstu­ penku na přednášku, kterou měl v marxisticko-leninském institutu. ( 35 ) Podle jiných zpráv byla starší, v třicátých letech se v Šanghaji třikrát nebo dokonce čtyřikrát vdala, měla ve filmovém světě četné milostné pletky a mnoho odpůrců a nepřátel. V prvních dvaceti letech manželství se Čiang Čing držela dobrovolně či nedobrovolně v pozadí. Čína má totiž proti ženám pletoucím se do politiky tradiční averzi, kterou lze popsat jako „komplex císařovny vdovy". Začátkem šedesátých let se považovalo za vyzývavé, když se Wang Kwang-mei, žena hlavy státu Liu Šao-čchi, oblékala podle módy, nosila perlový náhrdelník a dokonce tančila (narodila se ve Spojených státech), když doprovázela manžela do zahraničí, a to všechno mohlo vzbudit žárlivost Maovy ženy. Čiang Čing se stala ústřední postavou skupiny nespokojených pseudointelektuálů, neúspěšných spisovatelů a bezvýznamných herců a filmových režisérů většinou z Šanghaje, kteří chtěli převzít kulturu a zradikalizovat ji. Pro tuto „linii" existovaly ve straně už určité předpoklady. V roce 1950, po Ždanovových kulturních čistkách v Sovětském svazu, byl v Číně zřízen „výbor pro reformu opery", který čerpal inspiraci z divadelní skupiny založené roku 1931 při Akademii Rudé armády a z takzvané „Čínské brigády modrých košil", která hrála na pohyblivých jevištích improvizované kusy propagující komunistickou ideologii. Roku 1952 bylo založeno Pekingské lidové umělecké divadlo, které mělo hrát „moderní" didaktická dramata/ 3 6 ) Ale nic zvláštního z toho nevzešlo. Až do poloviny šedesátých let převlá­ dali čínští klasikové a řada nezávislých divadel hrála s úspěchem Ibsena, 0'Neilla, Shawa, Čechova a používala Stanislavského metody/ 3 7 ) Skupina Maovy manželky, takzvaný Svaz levicových dramatiků, jen s potížemi pro­ 38 sazoval svá díla na jeviště a vysloužil si dokonce podezření z trockismu.C ) Čiang Čing zřejmě zavedla do čínského divadla, už tak zamořeného drsným sektářstvím, jež je marxisticko-leninské politice vlastní, ještě ducha herecké krevní msty.

536

537

Prorazila v červnu a v červenci 1964, kdy jí frustrovaný Mao dovolil zorganizovat ve Velké lidové hale festival pekingské opery na současná témata. Bylo uvedeno 37 nových oper (z toho 33 na téma revoluce, 4 na

strofou Velkého skoku vyvolaly hladomor, který trval až do roku 1962 a rozsa­ 31 hem se rovnal stalinským pohromám začátku třicátých let.( ) Kdo to nezažil, dodnes přesně neví, co se v těchto strašných letech s čínským zemědělstvím dělo. Ocelářský průmysl byl zničen úplně a musel se znovu budovat od základů. Zemědělství bylo opět zreorganizováno návratem k družstvům a omezením rozsahu komun na 2.000 domácností. Ale úroda a dobytek byly ztraceny nenávratně. Lidé hladověli. Kolik miliónů lidí zahynulo při Velkém skoku, je věcí dohadů: číselné údaje prostě neexistují. Katastrofální Velký skok vyčerpal velkou část politického kapitálu, který Mao se svými spolupracovníky nashromáždil během úspěšné revoluční války. Mao nikdy nevlastnil jedinou a nejvyšší moc ve státě jako Hitler a Stalin, jednak pro neřešitelnost čínských problémů, nedostatek centralizace a mo­ derních komunikací, jednak proto, že neměl teroristický aparát na takové úrovni a v takovém množství, jako byla KGB nebo gestapo a SS. Strana měla větší regionální charakter než v Rusku; zejména existoval hluboký antagonis­ mus mezi pekingským konzervatismem a šanghajským radikalismem. Když roku 1959 spadla nad dramatem Velkého skoku opona, Mao se po určitou dobu vyhýbal teatrálnostem; zdálo se, že „odpočívá". V té době však začal jeho boj s „revizionisty", kteří se dočasně chopili moci. Nedopustili, aby nadále přímo zasahoval do výrobních procesů v zemědělství nebo v těžkém průmyslu, a nechali ho dumat o kultuře a školství. Mandarínství a tradiční kultura mu byly vždycky nesympatické. V určitém smyslu nenáviděl civili­ zaci asi tak jako Hitler. V Číně ji nepředstavovalo mezinárodní židovské spiknutí, ale zpátečnictví a staromilství, nesnesitelné a neudržitelné břemeno čtyřtisícileté minulosti. V tomto ohledu se jeho revoluci nepodařilo změnit nic - a právě pro tento kulturní neúspěch se podle jeho názoru Velký skok ukázal jako nepraktický. 13. února 1964 začal mít opět zlověstné řeči: „Současná vyučovací praxe brzdí talenty a ničí mladé lidi. Jsem proti četbě tolika knih. Zkoušky vypadají jako boj s nepřítelem. Je to velmi škodlivé a musí se tomu zamezit."( 32 ) O devět měsíců později už dával najevo nepochybné známky netrpělivosti a prahnul po dalším spektáklu: „Nemůžeme jít jako jiné národy světa po starých cestách technického rozvoje a plazit se krok za krokem za ostatními. Musíme rozdrtit konvence... Když mluvíme o Velkém skoku vpřed, míníme právě tohle."( 3 3 ) Tak se Velký skok přesunul z roviny materiální na rovinu duchovní: začátkem roku 1965 se oživil Maův zájem o vymývání moz­ ků a stal se dominantním rysem jeho dalšího a největšího dramatu. V této době vládl v Číně de facto triumvirát: Mao sám, pak předseda ČLR Liu Šao-čchi, který měl na starosti stranu a především pekingský aparát, a velitel armády Lin Piao. Mao se rozhodl zahájit novou hru nepřímo tím, že nastrčí doprostřed jeviště svou ženu, bývalou filmovou herečku

Čiang Čing. Hodila se velmi dobře pro hlavní roli v představení, které brzy dostalo název „kulturní revoluce". Je typické pro Maův romantismus, že měl vždycky slabost pro herečky. Měl například poměr se slavnou Lily Wu. Jeho tehdejší manželka Ho Cu-čen na to přišla a rozvedla se s ním před zvláštním soudem ústředního výboru, který pak poslal obě ženy do vyhnanství.(34) Roku 1939 si vzal Mao Čiang Čing, jež hrála v třicátých letech v Šanghaji pod uměleckým jménem Lan Ping. Podle jejího vyprávění si zvolila toto povolání v třinácti letech, v devatenácti se stala členkou strany a když jí bylo třiadvacet, vyhledal ji Mao v Jenanu a nabídl jí volnou vstu­ penku na přednášku, kterou měl v marxisticko-leninském institutu. ( 35 ) Podle jiných zpráv byla starší, v třicátých letech se v Šanghaji třikrát nebo dokonce čtyřikrát vdala, měla ve filmovém světě četné milostné pletky a mnoho odpůrců a nepřátel. V prvních dvaceti letech manželství se Čiang Čing držela dobrovolně či nedobrovolně v pozadí. Čína má totiž proti ženám pletoucím se do politiky tradiční averzi, kterou lze popsat jako „komplex císařovny vdovy". Začátkem šedesátých let se považovalo za vyzývavé, když se Wang Kwang-mei, žena hlavy státu Liu Šao-čchi, oblékala podle módy, nosila perlový náhrdelník a dokonce tančila (narodila se ve Spojených státech), když doprovázela manžela do zahraničí, a to všechno mohlo vzbudit žárlivost Maovy ženy. Čiang Čing se stala ústřední postavou skupiny nespokojených pseudointelektuálů, neúspěšných spisovatelů a bezvýznamných herců a filmových režisérů většinou z Šanghaje, kteří chtěli převzít kulturu a zradikalizovat ji. Pro tuto „linii" existovaly ve straně už určité předpoklady. V roce 1950, po Ždanovových kulturních čistkách v Sovětském svazu, byl v Číně zřízen „výbor pro reformu opery", který čerpal inspiraci z divadelní skupiny založené roku 1931 při Akademii Rudé armády a z takzvané „Čínské brigády modrých košil", která hrála na pohyblivých jevištích improvizované kusy propagující komunistickou ideologii. Roku 1952 bylo založeno Pekingské lidové umělecké divadlo, které mělo hrát „moderní" didaktická dramata/ 3 6 ) Ale nic zvláštního z toho nevzešlo. Až do poloviny šedesátých let převlá­ dali čínští klasikové a řada nezávislých divadel hrála s úspěchem Ibsena, 0'Neilla, Shawa, Čechova a používala Stanislavského metody/ 3 7 ) Skupina Maovy manželky, takzvaný Svaz levicových dramatiků, jen s potížemi pro­ 38 sazoval svá díla na jeviště a vysloužil si dokonce podezření z trockismu.C ) Čiang Čing zřejmě zavedla do čínského divadla, už tak zamořeného drsným sektářstvím, jež je marxisticko-leninské politice vlastní, ještě ducha herecké krevní msty.

536

537

Prorazila v červnu a v červenci 1964, kdy jí frustrovaný Mao dovolil zorganizovat ve Velké lidové hale festival pekingské opery na současná témata. Bylo uvedeno 37 nových oper (z toho 33 na téma revoluce, 4 na

dřívější povstání) 28 proletářskými skupinami z 19 provincií. Ještě víc překvapuje, že jí Mao dovolil pronést řeč, první projev ženy od doby, co převzal moc. Prohlásila, že v Číně je 3.000 profesionálních divadelních společností a z toho že se jen 90 zabývá „moderním" dramatem. V čínském divadle prý převládají stará témata a konzervativní hrdinové a hrdinky jako císařové, princové, generálové, ministři, učenci a krásky a navíc ještě stra­ šidla a obludy. V zemi stojí 600 miliónů dělníků, rolníků a vojáků proti hrstce statkářů, bohatých sedláků, kontrarevolucionářů, zločineckých živlů, pravičáků a buržoů. Proč by měla divadla sloužit této hrstce a ne oněm 600 miliónům? Doporučila, aby se všude hrály určité „vzorové opery" jako Útok na Bílý tygří pluk nebo Strategické dobývání Tygří horyÁ39) Žádná z nich v Pekingu, který byl pokladnicí a strážcem čínské kultury, valně neuspěla. Pekingský starosta, partajní funkcionář a supermandarín Peng Čen se vyjádřil, že se její opery „ještě nedostaly z věku, kdy se nosí kalhoty s rozparkem vzadu a kdy se cucá palec". Všem byl nesympatický její vzmáha­ jící se zvyk telefonovat oponentům a kritikům a „bojovat s nimi". Když žádala Penga, aby jí dal operní skupinu, kterou by mohla „zreformovat podle svého" a ukazovala mu novou revoluční operu, která měla sloužit jako pro­ středek reformy, kategoricky odmítl, vytrhl jí partituru z ruky a řekl, že si může „jednat z pozice síly, když jí to baví"/ 4 0 ) Její akce z pozice síly záležela v tom, že přemluvila Maa, aby odjel z Pekingu a strávil většinu roku 1965 v Šanghaji. Tam se v jeho hlavě střetlo několik témat: nenávist k Sovětskému svazu a jeho vedení, odpor k nové třídě buržoazních byrokratů, kteří překazili jeho Velký skok, touha stár­ noucího hrdiny působit opět na mládež, pohrdání školským vzděláním, averze k lidem, kterým prospívá jejich mandarínství, a závist k Liu Šao-čchi. V letech 1962-6 se totiž prodalo 15 miliónů výtisků Liovy knihy Jak být dobrým komunistou, právě tolik jako za stejné období všech Maových spi­ sů dohromady. Oficiální úvodníky vyzývaly členy strany, aby studovali Lia stejně jako Maa. Oba se už předtím nesmiřitelně pohádali kvůli příčinám 41 krachu Velkého skoku.( ) A tak se k zneuznané a odmítané ctižádostivé herečce přidalo ještě jeho vlastní rozhořčení uraženého autora. Mao přestal číst pekingský Lidový deník a přiklonil se k vojenským novinám, kDeníku Osvobozenecké armády. Připravoval se na další dramatickou explozi. Andrému Malrauxovi pravil chmurně: „Jsem sám s čínským lidem a čekáme." Patolízalskému francouzskému velvyslanci, který ho ujišťoval, že mládež jde s ním, odsekl: „Věci, které jste viděl, představují jen jednu stránku situace - neviděl jste dosud druhou stranu." Skupině Albánců řekl, že nová privilegovaná elita v Rusku ponejprv pochází z literárních a uměleckých kruhů a totéž že se děje i v Číně: „Proč je v Pekingu tolik literárních a uměleckých svazů? Nemají co dělat... Armádní představení

jsou nejlepší, na druhém místě jsou regionální skupiny a nejhorší jsou v Pekingu." „Oficiální kulturní skupiny," prohlásil delegaci plánovačů, „jsou jen sazenice ze Sovětského svazu... Všem vládnou cizinci a mrtví." Pekingská Akademie věd pro něj byla „říše vil a skřítků", plná „staromódních antikvit", které „čtou časopisy, jež se číst nedají"/ 4 2 ) Spolehne se prý na zemitou rolnickou armádu. Jejího štábního velitele Luo Rui-qinga zlikvidoval pro údajnou prosovětskou činnost. Nejvyššího velitele armády Lin Piao postavil proti Liu Šao-čchi a pekingské „klice". Budoucí události pak naznačoval jeho souhlas, aby Čiang Čing uspořádala v Šanghaji „Fórum o literární a umělecké práci v armádě". Než k němu došlo, instruoval nervózní Lin Piao vedoucí důstojníky: Čiang Čing je v otázkách literatury a umění politicky velmi důsledná... Má mnoho názorů, které jsou cenné. Je třeba si jich dobře všímat a dohlédnout na to, aby byly aplikovány ideologicky i organizačně. Od nynějška se budou veškeré armádní dokumenty o literatuře a umění zasílat k jejím rukám.' ' Jakmile měl armádu bezpečně na své straně, přešel Mao k útoku. Bezpro­ středním signálem k zahájení takzvané „kulturní revoluce" byla Maova uražená ješitnost, vyprovokovaná hrou Hat Džui propuštěn z kanceláře, kterou napsal už v roce 1961 jiný oficiální mandarín, náměstek pekingského starosty Wu H a n / 4 4 ) Bylo to o poctivém úředníku z doby dynastie Ming, který nesouhlasil s císařovou zemědělskou politikou a byl nespravedlivě potrestán za svou upřímnost. Když Mao hru v roce 1965 shlédl, nemohl ji nepovažovat za zřejmý útok na svou osobu, nepochybně inspirovaný Liu Šao-čchiem a tím sveřepější, že k pohromám v zemědělství, z nichž byl takto veřejně obviňován, skutečně došlo. Útok začal Maovou kritikou hry 10. listopadu 1965 v šanghajském deníku Literární směry. Koncem roku byl Mao v Pekingu, kde se setkal s předsedou rady ministrů SSSR Alexejem Kosyginem, a posměšně se ho zeptal, přijde-li Sovětský svaz Číně na po­ moc, až ji napadne Amerika v souvislosti s vietnamskou válkou. Kosygin neodpověděl. Mao však otevřeně přiznal, že je na štíru se svými kolegy, a nijak se nesnažil zakrývat, že dojde k explozi. Když se začátkem nového ro­ ku vrátil do Šanghaje, obořil se před užaslou delegací japonských komunis­ tů na Teng Siao-pchinga a jiné vyšší funkcionáře (kteří přicestovali z Pe­ kingu) a nadával jim, že všichni pekingští jsou zbabělci a že jim vůči Rusku chybí pevná páteř. Japonci se jen krčili a nevěřili svému sluchu.( 45 )Odtéto chvíle se „kulturní revoluce" dala do pohybu. V únoru 1966 ustanovil Lin Piao Maovu manželku, jejímž věrným, byť i bojácným spojencem teď byl, „kulturním poradcem" celé armády. Vzpurný mandarínský starosta Pekingu byl zbaven funkce a spolu s Liu Šao-čchiem odsunut do stínu. Oba současně s Tengem a dalšími byli zatčeni a uvězněni až příští rok. 20. března se Mao jako starý kouzelník rozhodl vyčarovat ze země brutální sílu mladých analfa-

538

539

dřívější povstání) 28 proletářskými skupinami z 19 provincií. Ještě víc překvapuje, že jí Mao dovolil pronést řeč, první projev ženy od doby, co převzal moc. Prohlásila, že v Číně je 3.000 profesionálních divadelních společností a z toho že se jen 90 zabývá „moderním" dramatem. V čínském divadle prý převládají stará témata a konzervativní hrdinové a hrdinky jako císařové, princové, generálové, ministři, učenci a krásky a navíc ještě stra­ šidla a obludy. V zemi stojí 600 miliónů dělníků, rolníků a vojáků proti hrstce statkářů, bohatých sedláků, kontrarevolucionářů, zločineckých živlů, pravičáků a buržoů. Proč by měla divadla sloužit této hrstce a ne oněm 600 miliónům? Doporučila, aby se všude hrály určité „vzorové opery" jako Útok na Bílý tygří pluk nebo Strategické dobývání Tygří horyÁ39) Žádná z nich v Pekingu, který byl pokladnicí a strážcem čínské kultury, valně neuspěla. Pekingský starosta, partajní funkcionář a supermandarín Peng Čen se vyjádřil, že se její opery „ještě nedostaly z věku, kdy se nosí kalhoty s rozparkem vzadu a kdy se cucá palec". Všem byl nesympatický její vzmáha­ jící se zvyk telefonovat oponentům a kritikům a „bojovat s nimi". Když žádala Penga, aby jí dal operní skupinu, kterou by mohla „zreformovat podle svého" a ukazovala mu novou revoluční operu, která měla sloužit jako pro­ středek reformy, kategoricky odmítl, vytrhl jí partituru z ruky a řekl, že si může „jednat z pozice síly, když jí to baví"/ 4 0 ) Její akce z pozice síly záležela v tom, že přemluvila Maa, aby odjel z Pekingu a strávil většinu roku 1965 v Šanghaji. Tam se v jeho hlavě střetlo několik témat: nenávist k Sovětskému svazu a jeho vedení, odpor k nové třídě buržoazních byrokratů, kteří překazili jeho Velký skok, touha stár­ noucího hrdiny působit opět na mládež, pohrdání školským vzděláním, averze k lidem, kterým prospívá jejich mandarínství, a závist k Liu Šao-čchi. V letech 1962-6 se totiž prodalo 15 miliónů výtisků Liovy knihy Jak být dobrým komunistou, právě tolik jako za stejné období všech Maových spi­ sů dohromady. Oficiální úvodníky vyzývaly členy strany, aby studovali Lia stejně jako Maa. Oba se už předtím nesmiřitelně pohádali kvůli příčinám 41 krachu Velkého skoku.( ) A tak se k zneuznané a odmítané ctižádostivé herečce přidalo ještě jeho vlastní rozhořčení uraženého autora. Mao přestal číst pekingský Lidový deník a přiklonil se k vojenským novinám, kDeníku Osvobozenecké armády. Připravoval se na další dramatickou explozi. Andrému Malrauxovi pravil chmurně: „Jsem sám s čínským lidem a čekáme." Patolízalskému francouzskému velvyslanci, který ho ujišťoval, že mládež jde s ním, odsekl: „Věci, které jste viděl, představují jen jednu stránku situace - neviděl jste dosud druhou stranu." Skupině Albánců řekl, že nová privilegovaná elita v Rusku ponejprv pochází z literárních a uměleckých kruhů a totéž že se děje i v Číně: „Proč je v Pekingu tolik literárních a uměleckých svazů? Nemají co dělat... Armádní představení

jsou nejlepší, na druhém místě jsou regionální skupiny a nejhorší jsou v Pekingu." „Oficiální kulturní skupiny," prohlásil delegaci plánovačů, „jsou jen sazenice ze Sovětského svazu... Všem vládnou cizinci a mrtví." Pekingská Akademie věd pro něj byla „říše vil a skřítků", plná „staromódních antikvit", které „čtou časopisy, jež se číst nedají"/ 4 2 ) Spolehne se prý na zemitou rolnickou armádu. Jejího štábního velitele Luo Rui-qinga zlikvidoval pro údajnou prosovětskou činnost. Nejvyššího velitele armády Lin Piao postavil proti Liu Šao-čchi a pekingské „klice". Budoucí události pak naznačoval jeho souhlas, aby Čiang Čing uspořádala v Šanghaji „Fórum o literární a umělecké práci v armádě". Než k němu došlo, instruoval nervózní Lin Piao vedoucí důstojníky: Čiang Čing je v otázkách literatury a umění politicky velmi důsledná... Má mnoho názorů, které jsou cenné. Je třeba si jich dobře všímat a dohlédnout na to, aby byly aplikovány ideologicky i organizačně. Od nynějška se budou veškeré armádní dokumenty o literatuře a umění zasílat k jejím rukám.' ' Jakmile měl armádu bezpečně na své straně, přešel Mao k útoku. Bezpro­ středním signálem k zahájení takzvané „kulturní revoluce" byla Maova uražená ješitnost, vyprovokovaná hrou Hat Džui propuštěn z kanceláře, kterou napsal už v roce 1961 jiný oficiální mandarín, náměstek pekingského starosty Wu H a n / 4 4 ) Bylo to o poctivém úředníku z doby dynastie Ming, který nesouhlasil s císařovou zemědělskou politikou a byl nespravedlivě potrestán za svou upřímnost. Když Mao hru v roce 1965 shlédl, nemohl ji nepovažovat za zřejmý útok na svou osobu, nepochybně inspirovaný Liu Šao-čchiem a tím sveřepější, že k pohromám v zemědělství, z nichž byl takto veřejně obviňován, skutečně došlo. Útok začal Maovou kritikou hry 10. listopadu 1965 v šanghajském deníku Literární směry. Koncem roku byl Mao v Pekingu, kde se setkal s předsedou rady ministrů SSSR Alexejem Kosyginem, a posměšně se ho zeptal, přijde-li Sovětský svaz Číně na po­ moc, až ji napadne Amerika v souvislosti s vietnamskou válkou. Kosygin neodpověděl. Mao však otevřeně přiznal, že je na štíru se svými kolegy, a nijak se nesnažil zakrývat, že dojde k explozi. Když se začátkem nového ro­ ku vrátil do Šanghaje, obořil se před užaslou delegací japonských komunis­ tů na Teng Siao-pchinga a jiné vyšší funkcionáře (kteří přicestovali z Pe­ kingu) a nadával jim, že všichni pekingští jsou zbabělci a že jim vůči Rusku chybí pevná páteř. Japonci se jen krčili a nevěřili svému sluchu.( 45 )Odtéto chvíle se „kulturní revoluce" dala do pohybu. V únoru 1966 ustanovil Lin Piao Maovu manželku, jejímž věrným, byť i bojácným spojencem teď byl, „kulturním poradcem" celé armády. Vzpurný mandarínský starosta Pekingu byl zbaven funkce a spolu s Liu Šao-čchiem odsunut do stínu. Oba současně s Tengem a dalšími byli zatčeni a uvězněni až příští rok. 20. března se Mao jako starý kouzelník rozhodl vyčarovat ze země brutální sílu mladých analfa-

538

539

betu: „Potřebujeme k provedení tohoto úkolu odhodlané lidi, kteří jsou mladí, nezatížení vzděláním a mají pevný postoj a politickou zkušenost. Když jsme začínali revoluci, bylo nám jen třiadvacet, zatímco tehdejší vládcové byli staří a zkušení. Oni měli víc vědomostí - ale my jsme měli víc pravdy.'/46) Čiang Čing, která se nyní stala hlavním ideologem skupiny aktivistů po­ nejvíce z Šanghaje a které Mao oficiálně svěřil dohled nad „kulturní revolu­ cí", vydala 16. května první oběžník. Napadal „vědecké tyrany", kteří svým nepřístupným a nesrozumitelným jazykem umlčují třídní boj a pod lživou záminkou, že všichni si jsou před pravdou rovni, brání politice vstoupit na akademickou půdu. Šestý bod byl otevřenou výzvou k vandalství: „Před­ seda Mao často říká, že nelze stavět, aniž by se bouralo. Bourat znamená kritizovat a odmítat - znamená to revoluci." Lidový deník a jiné pekingské noviny odmítly oběžník tisknout. Dva dny nato měl Lin Piao v politbyru pozoruhodný projev o moci, v němž se zabýval historií státních převratů. Prohlašoval, jako kdysi Goebbels, že spojení násilí a propagandy je nepřemožitelné: „Uchopení politické moci závisí na hlavních a kalamářích." A k čemu je moc? „Politická moc je nástroj, kterým jedna třída potlačuje druhou. Přesně tak je tomu i s revolucí a kontrarevolucí. Jak já to vidím, politická moc je moc potlačovat druhé."(47) To řekl dost upřímně; a poněvadž šlo o člověka, který měl zodpovědnost za stabilitu národa, musel při tomto výroku ostatním přítomným přeběhnout mráz po zádech. K tomu ještě přistoupila Jobova zpráva, že Kang Šeng, který velel tajné policii, se dal na stranu kulturních revolucionářů. To znamenalo neomezený postup „hlavní a kalamářů", které se v druhé polovině května začaly rychle objevovat na scéně v podobě Rudých gard a plakátů na zdech. Násilí na vzdělancích a politické změny šly v Číně odedávna ruku v ruce. V roce 1919 Hnutí 4. května a v roce 1935 Hnutí 9. prosince začalo stu­ dentskými bouřemi. K podobnému povstání došlo i při akci „sta květů", která byla nakonec v letech 1957-8 zlikvidována (kromě jiných i Teng Siaopchingem a Liu Šao-čchiem, kteří netrpělivě čekali na Maův „pokyn") vyhozením 100.000 učitelů/ 4 8 ) Ale „kulturní revoluce" dosáhla zcela nových rozměrů. Při počtu obyvatelstva 800 miliónů měla Čína 90 miliónů dětí na obecných školách, 10 miliónů na středních a 600.000 mladých lidí na 49 univerzitách/ ) První Rudé gardy se objevily 19. května 1966. Byly to děti ze středních škol ve věku od dvanácti do čtrnácti let. Měly na rukávech červené bavlněné pásky se žlutým nápisem „Hung Wei Ping" (Rudá garda). Jejich prvním činem byl útok na tsinguanskou univerzitu/ 50 ) Brzy se k nim připoji­ ly děti mladších i starších ročníků, studenti a hlavně členové čínské komu­ nistické mládeže, kteří se na Maovu výzvu vzbouřili proti oficiálnímu 540

vedení a v tlupách vyrazili do ulic. Začátkem léta se zastavil celý čínský školský systém, neboť profesoři a učitelé s hrůzou prchali ze škol, (jen několika šťastným se podařilo uniknout zatčení a „převýchově"). Mladistvá lůza v roli soudce lynče ovládla pole. Na Západě se později „kulturní revoluce" vykládala mylně jako revolta intelektuálů. Ve skutečnosti tomu bylo právě naopak. Byla to revoluce analfabetů a polovzdělanců proti intelektuálům neboli „brejlatým", jak se tehdy říkalo. Byla xenofobická, namířená proti těm, kdo myslí, že „v cizině je měsíc kulatější". Rudé gardy měly mnoho společného s Róhmovými hnědými košilemi a celé hnutí s Hitlerovou kampaní proti „kosmopolitické civilizaci". Byla to nejrozsáhlejší perzekuce v dějinách, pro­ ti níž vypadaly Ždanovovy čistky v poválečném Rusku téměř triviálně. Je nicméně příznačné, že tato velká vlna vandalství přitahovala určitý typ radikálních intelektuálů, který se měl stát v příštích několika le­ tech trapně známý i v Evropě a v Severní Americe. V Pekingu první „obří" plakát útočící proti představitelům univerzity vylepila profesorka filo­ zofie Nieh Juan-cu, která se stala postrachem akademické obce. Bylo na něm napsáno: „Proč se bojíte obřích plakátů? Je to boj na život a na smrt proti černému gangu!" Během týdne 10.000 studentů vylepilo 100.000 plaká­ tů „velkých jako vrata", často s figurami přes metr vysokými/51) Fráze se na nich většinou opakovaly: „Tohle vám naprosto neprojde...naše trpělivost skončila." Současně docházelo i k prvním násilnostem. Rozběsněné tlupy výrostků chytaly na ulicích dívky s dlouhými copy a uřezávaly jim je; mladým mužům strhávaly rourovité kalhoty západního střihu. Holi­ či nesměli upravovat vlasy podle módy, restaurace musely zjednodušit výběr jídel, v obchodech se přestala prodávat kosmetika, sukně s rozparkem, brýle proti slunci, kožichy a jiná paráda. Rozbíjely se neónové reklamy. Na ulicích se pálilo na obrovských hranicích zakázané zboží, jež za­ hrnovalo (jak ukázala výstava konfiskátů) role hedvábí a brokátu, zlaté a stříbrné spony, šachovnice, starobylé truhly a skříně, hrací karty, majongové hry, vyšívané župany, dámské šaty, cylindry, desky s jazzovou hudbou a obrovské množství uměleckých předmětů. Rudé gardy zavíraly čajovny, kavárny, nezávislá soukromá divadla a všechny soukromé restaurace, pronásledovaly pouliční hudebníky, akrobaty a potulné herce, bránily svatbám a pohřbům, lidé se nesměli držet za ruce a pouštět draky. V Pekingu byly strženy staré hradby, uzavřen park Bei Hai a Národní galérie. Knihovny byly vypleněny a uzamčeny, knihy spáleny. Tam, kde knihovny zůstaly otevřené, nikdo se neodvažoval do nich vstoupit. O deset let později řekl Teng Siaopching, že například z 800 techniků Výzkumného ústavu barevných ko­ vů pouze čtyři měli odvahu používat během „kulturní revoluce" knihovnu; také řekl, že každý ze 150.000 technických kádrů Akademie věd, kdo v této 541

betu: „Potřebujeme k provedení tohoto úkolu odhodlané lidi, kteří jsou mladí, nezatížení vzděláním a mají pevný postoj a politickou zkušenost. Když jsme začínali revoluci, bylo nám jen třiadvacet, zatímco tehdejší vládcové byli staří a zkušení. Oni měli víc vědomostí - ale my jsme měli víc pravdy.'/46) Čiang Čing, která se nyní stala hlavním ideologem skupiny aktivistů po­ nejvíce z Šanghaje a které Mao oficiálně svěřil dohled nad „kulturní revolu­ cí", vydala 16. května první oběžník. Napadal „vědecké tyrany", kteří svým nepřístupným a nesrozumitelným jazykem umlčují třídní boj a pod lživou záminkou, že všichni si jsou před pravdou rovni, brání politice vstoupit na akademickou půdu. Šestý bod byl otevřenou výzvou k vandalství: „Před­ seda Mao často říká, že nelze stavět, aniž by se bouralo. Bourat znamená kritizovat a odmítat - znamená to revoluci." Lidový deník a jiné pekingské noviny odmítly oběžník tisknout. Dva dny nato měl Lin Piao v politbyru pozoruhodný projev o moci, v němž se zabýval historií státních převratů. Prohlašoval, jako kdysi Goebbels, že spojení násilí a propagandy je nepřemožitelné: „Uchopení politické moci závisí na hlavních a kalamářích." A k čemu je moc? „Politická moc je nástroj, kterým jedna třída potlačuje druhou. Přesně tak je tomu i s revolucí a kontrarevolucí. Jak já to vidím, politická moc je moc potlačovat druhé."(47) To řekl dost upřímně; a poněvadž šlo o člověka, který měl zodpovědnost za stabilitu národa, musel při tomto výroku ostatním přítomným přeběhnout mráz po zádech. K tomu ještě přistoupila Jobova zpráva, že Kang Šeng, který velel tajné policii, se dal na stranu kulturních revolucionářů. To znamenalo neomezený postup „hlavní a kalamářů", které se v druhé polovině května začaly rychle objevovat na scéně v podobě Rudých gard a plakátů na zdech. Násilí na vzdělancích a politické změny šly v Číně odedávna ruku v ruce. V roce 1919 Hnutí 4. května a v roce 1935 Hnutí 9. prosince začalo stu­ dentskými bouřemi. K podobnému povstání došlo i při akci „sta květů", která byla nakonec v letech 1957-8 zlikvidována (kromě jiných i Teng Siaopchingem a Liu Šao-čchiem, kteří netrpělivě čekali na Maův „pokyn") vyhozením 100.000 učitelů/ 4 8 ) Ale „kulturní revoluce" dosáhla zcela nových rozměrů. Při počtu obyvatelstva 800 miliónů měla Čína 90 miliónů dětí na obecných školách, 10 miliónů na středních a 600.000 mladých lidí na 49 univerzitách/ ) První Rudé gardy se objevily 19. května 1966. Byly to děti ze středních škol ve věku od dvanácti do čtrnácti let. Měly na rukávech červené bavlněné pásky se žlutým nápisem „Hung Wei Ping" (Rudá garda). Jejich prvním činem byl útok na tsinguanskou univerzitu/ 50 ) Brzy se k nim připoji­ ly děti mladších i starších ročníků, studenti a hlavně členové čínské komu­ nistické mládeže, kteří se na Maovu výzvu vzbouřili proti oficiálnímu 540

vedení a v tlupách vyrazili do ulic. Začátkem léta se zastavil celý čínský školský systém, neboť profesoři a učitelé s hrůzou prchali ze škol, (jen několika šťastným se podařilo uniknout zatčení a „převýchově"). Mladistvá lůza v roli soudce lynče ovládla pole. Na Západě se později „kulturní revoluce" vykládala mylně jako revolta intelektuálů. Ve skutečnosti tomu bylo právě naopak. Byla to revoluce analfabetů a polovzdělanců proti intelektuálům neboli „brejlatým", jak se tehdy říkalo. Byla xenofobická, namířená proti těm, kdo myslí, že „v cizině je měsíc kulatější". Rudé gardy měly mnoho společného s Róhmovými hnědými košilemi a celé hnutí s Hitlerovou kampaní proti „kosmopolitické civilizaci". Byla to nejrozsáhlejší perzekuce v dějinách, pro­ ti níž vypadaly Ždanovovy čistky v poválečném Rusku téměř triviálně. Je nicméně příznačné, že tato velká vlna vandalství přitahovala určitý typ radikálních intelektuálů, který se měl stát v příštích několika le­ tech trapně známý i v Evropě a v Severní Americe. V Pekingu první „obří" plakát útočící proti představitelům univerzity vylepila profesorka filo­ zofie Nieh Juan-cu, která se stala postrachem akademické obce. Bylo na něm napsáno: „Proč se bojíte obřích plakátů? Je to boj na život a na smrt proti černému gangu!" Během týdne 10.000 studentů vylepilo 100.000 plaká­ tů „velkých jako vrata", často s figurami přes metr vysokými/51) Fráze se na nich většinou opakovaly: „Tohle vám naprosto neprojde...naše trpělivost skončila." Současně docházelo i k prvním násilnostem. Rozběsněné tlupy výrostků chytaly na ulicích dívky s dlouhými copy a uřezávaly jim je; mladým mužům strhávaly rourovité kalhoty západního střihu. Holi­ či nesměli upravovat vlasy podle módy, restaurace musely zjednodušit výběr jídel, v obchodech se přestala prodávat kosmetika, sukně s rozparkem, brýle proti slunci, kožichy a jiná paráda. Rozbíjely se neónové reklamy. Na ulicích se pálilo na obrovských hranicích zakázané zboží, jež za­ hrnovalo (jak ukázala výstava konfiskátů) role hedvábí a brokátu, zlaté a stříbrné spony, šachovnice, starobylé truhly a skříně, hrací karty, majongové hry, vyšívané župany, dámské šaty, cylindry, desky s jazzovou hudbou a obrovské množství uměleckých předmětů. Rudé gardy zavíraly čajovny, kavárny, nezávislá soukromá divadla a všechny soukromé restaurace, pronásledovaly pouliční hudebníky, akrobaty a potulné herce, bránily svatbám a pohřbům, lidé se nesměli držet za ruce a pouštět draky. V Pekingu byly strženy staré hradby, uzavřen park Bei Hai a Národní galérie. Knihovny byly vypleněny a uzamčeny, knihy spáleny. Tam, kde knihovny zůstaly otevřené, nikdo se neodvažoval do nich vstoupit. O deset let později řekl Teng Siaopching, že například z 800 techniků Výzkumného ústavu barevných ko­ vů pouze čtyři měli odvahu používat během „kulturní revoluce" knihovnu; také řekl, že každý ze 150.000 technických kádrů Akademie věd, kdo v této 541

temné době navštívil ústavní laboratoře, byl ocejchován jako „bílý speci­ 2 alista".^ ) Nebylo nikoho, kdo by tomuto řádění dokázal učinit přítrž. Když se obchodníci a jiní postižení dožadovali policejní ochrany, byli odkázáni na „Rozhodnutí ústředního výboru Čínské komunistické strany ohledně Velké proletářské kulturní revoluce" (z 1. srpna 1966), kde se pravilo: „Masy mají jediné východisko, to jest osvobodit se...důvěřujte masám, spoléhejte na ně a respektujte jejich iniciativu.... Nebojte se nepokojů.... Nechť se masy vzdělávají.... Proti studentům na univerzitách, v kolejích, na středních a zá­ kladních školách nesmějí být podniknuta žádná opatření...."( 53 ) Ostatně také funkcionáři strany, kteří se snažili Rudé gardy nějak omezovat, museli za trest pochodovat po ulicích s potupnými nápisy na zádech a oslovskými čepicemi na hlavě. Všichni školní inspektoři byli do jednoho propuštěni. S rozvojem hnutí se násilí stalo běžné a nakonec všeobecné. Vůdcové Rudých gard pocházeli zřejmě z nejnižších sociálních vrstev/ 5 4 ) Ně­ kteří byli pouzí pouliční zloději a chuligáni, výrostci, kteří nosili tlusté sportovní kožené pásy pobité mosaznými cvočky. Na jejich plakátech byly výzvy jako „Uvařte ho zaživa", „Rozbijte mu tu jeho telecí palici" a podobně. Mužům a ženám označeným jako „strašidla a obludy", „asoci­ ální živly" a „kontrarevolucionáři" byla oholena hlava. Zachovaly se úryvky „politických debat": „Samozřejmě že je to kapitalista. Má doma kanape a k tomu dvě křesla."( 55 ) Z takovýchto důvodů byly napadeny a vyloupe­ ny statisíce soukromých domů. Rudé gardy však útočily též na vládní kanceláře a nutily úředníky k vydání archívů, jinak že budou obžalováni jako „nástroj revizionistů". Ministerstvo zahraničí ovládl gang vedený jeho bývalým zcela bezvýznamným zaměstnancem Jao Teng-šanem, který odvolal z ciziny všechny velvyslance až na jednoho, zbavil je funkce a přidělil jim podřadnou práci. Jeho noty zahraničním velmocem psané stylem plaká­ tů Rudých gard byly vraceny se zdvořilým požadavkem, aby napříště taková sdělení podepisoval ministerský předseda Čou En-laj. Jenže ten, ačkoli zůstával během všech Maových dramat poměrně stálým středem čínského života, se tentokrát sám octl na určitou dobu v nebezpečí. Ačkoli bylo Rudým gardám zakázáno vraždit členy stranické elity, mnozí z těchto funkcionářů zahynuli ve vězení. Liu Šao-čchi zemřel roku 1973 nahý ve 56 vlastních výkalech na promrzlé podlaze své betonové cely/ ) Na nižší úrovni byly ztráty na životech katastrofální. Francouzská tisková agentura uvedla 3. února 1979 číslo, jež se všeobecně uznává: Rudé gardy mají na svědomí asi 400.000 lidí. Mezitím Čiang Čing vládla ve světě kultury a řečnila na masových shromážděních, kde odsuzovala kapitalismus (který prý zničil umění), jazz, rockovou hudbu, striptýz, impresionismus, symbolismus, abstraktní umění,

fauvismus, modernismus - zkrátka jedním slovem „dekadenci a obscenitu, která otravuje a kazí mysl lidí". Její demagogické rozmluvy napodobily manýru šéfa tajné policie Kang Šenga, v jehož společnosti se často vyskytova­ la: „Chcete si prostudovat úřední dokument a směrnice šestnácti bodů?" „Ano." „Chcete se jim pořádně naučit?" „Ano." „Chcete jim rozumět?" „Ano." „Chcete je aplikovat?" „Ano." „Chcete je použít při provádění kul­ turní revoluce na vaší škole?" „Ano, ano, ano!"( 5 7 ) V druhé polovině roku 1966 se dostala v podstatě každá větší kulturní organizace v Číně do jejího područí. Vyřídila všechny dluhy, které měla u filmu a u divadla, některé ještě z třicátých let. Význační režiséři, dramatikové, básníci, herci a skladatelé byli obviněni, že „podlézají cizincům", že „chválí druhořadé zahraniční veličiny", „zesměšňují boxerské povstání" (které teď bylo povýšeno na legendu) a zpodobují normální Číňany jako prostitutky, kuřáky opia, pod­ vodníky a ženy se zmrzačenýma nohama", čímž vytvářejí „národní komplex méněcennosti". Rudým gardám nařídila, aby „vykopaly kořeny černé tradice", „strhávaly masky", ničily filmy, písně a hry „národní obranné linie" a vytahovaly na světlo členy „černého gangu". 12. prosince 1966 bylo mnoho „veřejných nepřátel" jako bývalý starosta Pekingu a přední kulturní mandaríni - nevyjímaje, jak se zdá, všechny filmové a divadelní režiséry, kteří kdy vkročili Čiang Čing do cesty nahnáno před 10.000 lidí na Dělnický stadión s těžkými dřevěnými tabule­ mi zavěšenými kolem krku.í 58 ) Jedním z nejhorších rysů „kulturní revoluce" bylo zacházení s ženami, které byly často ponižovány hruběji než jejich manželé. 10. dubna 1967 byla například manželka Liu Šao-čchia vyvlečena před 300.000 lidí na prostranství před tsinguanskou univerzitou, oblečena v přiléhavou večerní toaletu, v střevíčcích s jehlovými podpatky, anglickým slamákem a s náhrdelníkem z pingpongových míčků pomalovaných umrlčími lebkami, zatímco dav řval: „Smrt zmijím a ropuchám!"( 5 9 ) Oddíly Maovy manželky obsadily rozhlasové a televizní stanice a redakce novin a časopisů; sbíraly kamery a filmy, prohledávaly studia ve snaze najít usvědčující materiál, zkonfiskovaly všechny hotové filmy a prováděly v nich různé úpravy, zabavovaly rukopisy, scénáře, nápovědní knihy a hudební partitury. Malíři se už neodvažovali podepisovat své obrazy jménem a psali na ně místo toho frázi „Deset tisíc let předsedovi Mao"/ 6 0 ) „S kladivem v ruce," prohlásila Čiang Čing, „jsem zaútočila na všechny staré konvence." Účastnila se zkoušek Ústředního filharmonického orchestru, přerušovala je a vyprovokovala dirigenta Li Teluna k nepříčetnému výkřiku: „Tohle je přece hrubý nátlak!" Nutila skladatele psát kusy, které pak byly vyzkoušeny na „masách" a pozměňovány podle jejich reakce. Tvrdila, že na ně musela vzít kladivo, aby je naučila poslouchat a varovat se „cizích vlivů".(61) Někteří z jejích stoupenců vzali její metaforu doslova a jednomu koncertní-

542

543

temné době navštívil ústavní laboratoře, byl ocejchován jako „bílý speci­ 2 alista".^ ) Nebylo nikoho, kdo by tomuto řádění dokázal učinit přítrž. Když se obchodníci a jiní postižení dožadovali policejní ochrany, byli odkázáni na „Rozhodnutí ústředního výboru Čínské komunistické strany ohledně Velké proletářské kulturní revoluce" (z 1. srpna 1966), kde se pravilo: „Masy mají jediné východisko, to jest osvobodit se...důvěřujte masám, spoléhejte na ně a respektujte jejich iniciativu.... Nebojte se nepokojů.... Nechť se masy vzdělávají.... Proti studentům na univerzitách, v kolejích, na středních a zá­ kladních školách nesmějí být podniknuta žádná opatření...."( 53 ) Ostatně také funkcionáři strany, kteří se snažili Rudé gardy nějak omezovat, museli za trest pochodovat po ulicích s potupnými nápisy na zádech a oslovskými čepicemi na hlavě. Všichni školní inspektoři byli do jednoho propuštěni. S rozvojem hnutí se násilí stalo běžné a nakonec všeobecné. Vůdcové Rudých gard pocházeli zřejmě z nejnižších sociálních vrstev/ 5 4 ) Ně­ kteří byli pouzí pouliční zloději a chuligáni, výrostci, kteří nosili tlusté sportovní kožené pásy pobité mosaznými cvočky. Na jejich plakátech byly výzvy jako „Uvařte ho zaživa", „Rozbijte mu tu jeho telecí palici" a podobně. Mužům a ženám označeným jako „strašidla a obludy", „asoci­ ální živly" a „kontrarevolucionáři" byla oholena hlava. Zachovaly se úryvky „politických debat": „Samozřejmě že je to kapitalista. Má doma kanape a k tomu dvě křesla."( 55 ) Z takovýchto důvodů byly napadeny a vyloupe­ ny statisíce soukromých domů. Rudé gardy však útočily též na vládní kanceláře a nutily úředníky k vydání archívů, jinak že budou obžalováni jako „nástroj revizionistů". Ministerstvo zahraničí ovládl gang vedený jeho bývalým zcela bezvýznamným zaměstnancem Jao Teng-šanem, který odvolal z ciziny všechny velvyslance až na jednoho, zbavil je funkce a přidělil jim podřadnou práci. Jeho noty zahraničním velmocem psané stylem plaká­ tů Rudých gard byly vraceny se zdvořilým požadavkem, aby napříště taková sdělení podepisoval ministerský předseda Čou En-laj. Jenže ten, ačkoli zůstával během všech Maových dramat poměrně stálým středem čínského života, se tentokrát sám octl na určitou dobu v nebezpečí. Ačkoli bylo Rudým gardám zakázáno vraždit členy stranické elity, mnozí z těchto funkcionářů zahynuli ve vězení. Liu Šao-čchi zemřel roku 1973 nahý ve 56 vlastních výkalech na promrzlé podlaze své betonové cely/ ) Na nižší úrovni byly ztráty na životech katastrofální. Francouzská tisková agentura uvedla 3. února 1979 číslo, jež se všeobecně uznává: Rudé gardy mají na svědomí asi 400.000 lidí. Mezitím Čiang Čing vládla ve světě kultury a řečnila na masových shromážděních, kde odsuzovala kapitalismus (který prý zničil umění), jazz, rockovou hudbu, striptýz, impresionismus, symbolismus, abstraktní umění,

fauvismus, modernismus - zkrátka jedním slovem „dekadenci a obscenitu, která otravuje a kazí mysl lidí". Její demagogické rozmluvy napodobily manýru šéfa tajné policie Kang Šenga, v jehož společnosti se často vyskytova­ la: „Chcete si prostudovat úřední dokument a směrnice šestnácti bodů?" „Ano." „Chcete se jim pořádně naučit?" „Ano." „Chcete jim rozumět?" „Ano." „Chcete je aplikovat?" „Ano." „Chcete je použít při provádění kul­ turní revoluce na vaší škole?" „Ano, ano, ano!"( 5 7 ) V druhé polovině roku 1966 se dostala v podstatě každá větší kulturní organizace v Číně do jejího područí. Vyřídila všechny dluhy, které měla u filmu a u divadla, některé ještě z třicátých let. Význační režiséři, dramatikové, básníci, herci a skladatelé byli obviněni, že „podlézají cizincům", že „chválí druhořadé zahraniční veličiny", „zesměšňují boxerské povstání" (které teď bylo povýšeno na legendu) a zpodobují normální Číňany jako prostitutky, kuřáky opia, pod­ vodníky a ženy se zmrzačenýma nohama", čímž vytvářejí „národní komplex méněcennosti". Rudým gardám nařídila, aby „vykopaly kořeny černé tradice", „strhávaly masky", ničily filmy, písně a hry „národní obranné linie" a vytahovaly na světlo členy „černého gangu". 12. prosince 1966 bylo mnoho „veřejných nepřátel" jako bývalý starosta Pekingu a přední kulturní mandaríni - nevyjímaje, jak se zdá, všechny filmové a divadelní režiséry, kteří kdy vkročili Čiang Čing do cesty nahnáno před 10.000 lidí na Dělnický stadión s těžkými dřevěnými tabule­ mi zavěšenými kolem krku.í 58 ) Jedním z nejhorších rysů „kulturní revoluce" bylo zacházení s ženami, které byly často ponižovány hruběji než jejich manželé. 10. dubna 1967 byla například manželka Liu Šao-čchia vyvlečena před 300.000 lidí na prostranství před tsinguanskou univerzitou, oblečena v přiléhavou večerní toaletu, v střevíčcích s jehlovými podpatky, anglickým slamákem a s náhrdelníkem z pingpongových míčků pomalovaných umrlčími lebkami, zatímco dav řval: „Smrt zmijím a ropuchám!"( 5 9 ) Oddíly Maovy manželky obsadily rozhlasové a televizní stanice a redakce novin a časopisů; sbíraly kamery a filmy, prohledávaly studia ve snaze najít usvědčující materiál, zkonfiskovaly všechny hotové filmy a prováděly v nich různé úpravy, zabavovaly rukopisy, scénáře, nápovědní knihy a hudební partitury. Malíři se už neodvažovali podepisovat své obrazy jménem a psali na ně místo toho frázi „Deset tisíc let předsedovi Mao"/ 6 0 ) „S kladivem v ruce," prohlásila Čiang Čing, „jsem zaútočila na všechny staré konvence." Účastnila se zkoušek Ústředního filharmonického orchestru, přerušovala je a vyprovokovala dirigenta Li Teluna k nepříčetnému výkřiku: „Tohle je přece hrubý nátlak!" Nutila skladatele psát kusy, které pak byly vyzkoušeny na „masách" a pozměňovány podle jejich reakce. Tvrdila, že na ně musela vzít kladivo, aby je naučila poslouchat a varovat se „cizích vlivů".(61) Někteří z jejích stoupenců vzali její metaforu doslova a jednomu koncertní-

542

543

mu klavíristovi, který studoval na Západě, rozdrtili ruce. Kladiva, pěsti, mlácení a rozbíjení byly emblémy revolučního umění. Když převzala kon­ trolu nad baletem, Čiang Čing zakázala „orchidejové prsty" a vzhůru obrácené dlaně a trvala místo toho na zaťatých pěstích a prudkých pohybech, aby se znázornila „nenávist k statkářské třídě" a „odhodlání k pomstě".( 6 2 ) Když v roce 1966 zakázala v podstatě všechny druhy uměleckého projevu, snažila se zoufale zaplnit prázdnotu. Ale mnoho se nevytvořilo: dvě orchestrální díla, klavírní koncert Žlutá řeka a Šačiapingská symfonie, čtyři opery a dva balety; všech osm prací bylo označeno jako „vzorový repertoár" podle analogie vzorových zemědělských družstev. Vznikla také řada soch nazvaná Dvůr výběrčího daní a několik obrazů, z nichž nejznámější byl portrét Maa v modrém plášti, jak zkoumá důlní podmínky začátkem dvacátých let. Obraz byl údajně zkomponován kolektivem pekingských studentů, ve skutečnosti jej však namaloval syn „chudého rolníka". Fil­ mů bylo málo následkem sabotáží (jak tvrdila); herci, herečky a režiséři byli prý špatně ubytováni, nedostávali teplé jídlo a v ateliérech docházelo často k výpadkům proudu.( 6 3 ) Po divokém období roku 1966, kdy se Mao ještě chodil koupat a kult jeho osoby dosáhl vrcholu, začala Čína pracovat k občanské válce. 5. února 1967 zřídili Maovi chráněnci v Šanghaji „komunu", což bylo důkazem, že se Mao myšlenky Velkého skoku zdaleka nevzdal. Týkala se přístavních dělníků, zejména militantních 2.500 „kulturních revolucionářů" pátého naloďovacího a vyloďovacího obvodu, kteří v červnu 1966 namalovali a vyle­ pili 10.000 obřích plakátů. V tomto obvodě se 532 dělníků postavilo na odpor. Vyhotovily se proti nim plakáty a museli nosit vysoké oslovské čepice a potupné transparenty se záhadnými nápisy jako „Vesnice o čtyřech rodi­ nách" a „Protistranická klika"; také jim byly vypleněny domácnosti a oni sami „symbolicky" odsouzeni k trestu smrti, který se ovšem mohl snadno stát skutečným. C64) Šanghajská komuna měla být signálem k organizaci dalších komun po celé zemi. Jenomže dělníci se k akci nepřipojili. Dokonce se stavěli na odpor útokům Rudých gard na továrny. I v Šanghaji se městská správa bránila vlastními Šarlatovými gardami. Každá strana měla obrovské množství tlampačů, jejichž hesla se spolu utkávala v ohlušujícím řevu od rána do večera: „Únorové převzetí moci bylo nelegální", „Únorové převzetí moci bylo podivuhodné". Došlo k únosům, mučení a k bojům mezi jed­ notlivými skupinami, přičemž se používalo motocyklových řetězů a bo­ xerů a „vojáci" byli přesouváni z jedné části města do druhé. Na univerzitách vznikaly soukromé armády. „Čingkanšangský regiment" tsinguanské univerzity, „elitní skupina" extrémní levice, vedla bambusovými oštěpy a amatérsky vyrobenými obrněnými vozy a děly tvrdé boje proti „stra­ šidlům a obludám". Jiné válčící skupiny byly například Pětsetšestnáctka,

komuna Nová Peita, komuna geologického ústavu „Východ je rudý" a „nebeská" frakce Aeronautického institutu. Tyto jednotky pak napodobila jednotlivá města a továrny, takže opět vznikl feudální chaos a Čína se začala propadat do někdejších vojevůdcovských zmatků, kdy všichni válčili proti všem. V červenci 1967 došlo k takzvanému „povstání" ve Wuhanu: ve skutečnosti to byla rozsáhlá bitva mezi vojskem dělnických Rudých gard a konzervativní skupinou známou pod jménem Milión hrdinů. Místní armádní velitel se postavil za Hrdiny. K projednání příměří byl vyslán Čou En-Laj, ale jen tak tak vyvázl životem a dva z jeho spolupracovníků byli uvězněni a mučeni. Pod dojmem těchto událostí začala Čiang Čing razit heslo „Útočit rozumem a bránit se silou" a všechny oddíly Rudých gard dostaly obrovskou spoustu zbraní.( 65 ) Násilí dosáhlo vrcholu koncem léta 1967. Mao jako vždy byl zděšen tím, co způsobil, a současně znechucen neustálými potyčkami. Zdá se, že přiká­ zal své ženě, aby všechno odvolala. V září vyhlásila, že násilí smí být jen slovní; kulometů prý lze použít jen v případě nejvyšší nouze. Ti, kdo neposlechli, byli obviněni, že si „budují pevnosti v horách". Útok na britské velvyslanectví a jeho zaměstnance prý byl dílem extrémní levice, které vypro­ vokovala „klika 16. května"^ 6 6 ) I Mao se do toho vložil. „Situace se vyvinula tak rychle, že mě to překvapilo," prohlásil v ústředním výboru. „Nemohu vám zazlívat, máte-li proti mně stížnosti." Zlobilo ho, že během řádění Rudých gaf d se ministr zahraničí Čen Ji zhubl o patnáct kilo: „V tomhle stavu ho přece nemohu ukázat návštěvám z ciziny." „Mladé buřiče a divochy" vyzval, aby se vrátili do škol. Rozpustil šanghajskou komunu. „Čína se teď podobá zemi rozdělené na osm set knížectví," stěžoval si.(67) Na podzim roku 1967 přestal Mao oficiálně podporovat „kulturní revolu­ ci", alespoň co se týče činnosti Rudých gard, a vyzval Lidovou osvobozenec­ kou armádu k obnovení pořádku a k potlačení skupin, které nyní označil za „neschopné a politicky nezralé". Použití násilí zdůvodnil výrokem: „Vojáci jsou jen dělníci a rolníci v uniformách". Na některých místech pokračovaly boje ještě v roce 1968, ale jejich rozsah už klesal. Toho léta měl ve svém sídle u středočínských jezer zajímavý „ranní rozhovor" s veliteli Rudých gard: „Ještě nikdy jsem nic nenahrál na magnetofon, ale dnes to udělám. Jinak si budete vykládat má slova, až přijdete domů, po svém... Příliš mnoho lidí bylo uvězněno jenom proto, že jsem pokynul." Ministr policie: „To nadměrné zatýkám je moje vina." Mao: „Nesnažte se mě zprostit mých chyb neboje brát na sebe." Čen Bodá (levicový teoretik): „Držme se přísně předsedova učení." Mao (nakvašeně): „Jděte s tím do háje." Později pohrozil, že budou-li Rudé gardy bojovat proti armádě, zabíjet lidi, ničit dopravní prostředky nebo vypalovat domy, budou zlikvidovány. Svůj anarchismus však nebyl ochoten opustit úplně: „Ať studenti bojují ještě deset let. Země se točit nepřestane

544

545

mu klavíristovi, který studoval na Západě, rozdrtili ruce. Kladiva, pěsti, mlácení a rozbíjení byly emblémy revolučního umění. Když převzala kon­ trolu nad baletem, Čiang Čing zakázala „orchidejové prsty" a vzhůru obrácené dlaně a trvala místo toho na zaťatých pěstích a prudkých pohybech, aby se znázornila „nenávist k statkářské třídě" a „odhodlání k pomstě".( 6 2 ) Když v roce 1966 zakázala v podstatě všechny druhy uměleckého projevu, snažila se zoufale zaplnit prázdnotu. Ale mnoho se nevytvořilo: dvě orchestrální díla, klavírní koncert Žlutá řeka a Šačiapingská symfonie, čtyři opery a dva balety; všech osm prací bylo označeno jako „vzorový repertoár" podle analogie vzorových zemědělských družstev. Vznikla také řada soch nazvaná Dvůr výběrčího daní a několik obrazů, z nichž nejznámější byl portrét Maa v modrém plášti, jak zkoumá důlní podmínky začátkem dvacátých let. Obraz byl údajně zkomponován kolektivem pekingských studentů, ve skutečnosti jej však namaloval syn „chudého rolníka". Fil­ mů bylo málo následkem sabotáží (jak tvrdila); herci, herečky a režiséři byli prý špatně ubytováni, nedostávali teplé jídlo a v ateliérech docházelo často k výpadkům proudu.( 6 3 ) Po divokém období roku 1966, kdy se Mao ještě chodil koupat a kult jeho osoby dosáhl vrcholu, začala Čína pracovat k občanské válce. 5. února 1967 zřídili Maovi chráněnci v Šanghaji „komunu", což bylo důkazem, že se Mao myšlenky Velkého skoku zdaleka nevzdal. Týkala se přístavních dělníků, zejména militantních 2.500 „kulturních revolucionářů" pátého naloďovacího a vyloďovacího obvodu, kteří v červnu 1966 namalovali a vyle­ pili 10.000 obřích plakátů. V tomto obvodě se 532 dělníků postavilo na odpor. Vyhotovily se proti nim plakáty a museli nosit vysoké oslovské čepice a potupné transparenty se záhadnými nápisy jako „Vesnice o čtyřech rodi­ nách" a „Protistranická klika"; také jim byly vypleněny domácnosti a oni sami „symbolicky" odsouzeni k trestu smrti, který se ovšem mohl snadno stát skutečným. C64) Šanghajská komuna měla být signálem k organizaci dalších komun po celé zemi. Jenomže dělníci se k akci nepřipojili. Dokonce se stavěli na odpor útokům Rudých gard na továrny. I v Šanghaji se městská správa bránila vlastními Šarlatovými gardami. Každá strana měla obrovské množství tlampačů, jejichž hesla se spolu utkávala v ohlušujícím řevu od rána do večera: „Únorové převzetí moci bylo nelegální", „Únorové převzetí moci bylo podivuhodné". Došlo k únosům, mučení a k bojům mezi jed­ notlivými skupinami, přičemž se používalo motocyklových řetězů a bo­ xerů a „vojáci" byli přesouváni z jedné části města do druhé. Na univerzitách vznikaly soukromé armády. „Čingkanšangský regiment" tsinguanské univerzity, „elitní skupina" extrémní levice, vedla bambusovými oštěpy a amatérsky vyrobenými obrněnými vozy a děly tvrdé boje proti „stra­ šidlům a obludám". Jiné válčící skupiny byly například Pětsetšestnáctka,

komuna Nová Peita, komuna geologického ústavu „Východ je rudý" a „nebeská" frakce Aeronautického institutu. Tyto jednotky pak napodobila jednotlivá města a továrny, takže opět vznikl feudální chaos a Čína se začala propadat do někdejších vojevůdcovských zmatků, kdy všichni válčili proti všem. V červenci 1967 došlo k takzvanému „povstání" ve Wuhanu: ve skutečnosti to byla rozsáhlá bitva mezi vojskem dělnických Rudých gard a konzervativní skupinou známou pod jménem Milión hrdinů. Místní armádní velitel se postavil za Hrdiny. K projednání příměří byl vyslán Čou En-Laj, ale jen tak tak vyvázl životem a dva z jeho spolupracovníků byli uvězněni a mučeni. Pod dojmem těchto událostí začala Čiang Čing razit heslo „Útočit rozumem a bránit se silou" a všechny oddíly Rudých gard dostaly obrovskou spoustu zbraní.( 65 ) Násilí dosáhlo vrcholu koncem léta 1967. Mao jako vždy byl zděšen tím, co způsobil, a současně znechucen neustálými potyčkami. Zdá se, že přiká­ zal své ženě, aby všechno odvolala. V září vyhlásila, že násilí smí být jen slovní; kulometů prý lze použít jen v případě nejvyšší nouze. Ti, kdo neposlechli, byli obviněni, že si „budují pevnosti v horách". Útok na britské velvyslanectví a jeho zaměstnance prý byl dílem extrémní levice, které vypro­ vokovala „klika 16. května"^ 6 6 ) I Mao se do toho vložil. „Situace se vyvinula tak rychle, že mě to překvapilo," prohlásil v ústředním výboru. „Nemohu vám zazlívat, máte-li proti mně stížnosti." Zlobilo ho, že během řádění Rudých gaf d se ministr zahraničí Čen Ji zhubl o patnáct kilo: „V tomhle stavu ho přece nemohu ukázat návštěvám z ciziny." „Mladé buřiče a divochy" vyzval, aby se vrátili do škol. Rozpustil šanghajskou komunu. „Čína se teď podobá zemi rozdělené na osm set knížectví," stěžoval si.(67) Na podzim roku 1967 přestal Mao oficiálně podporovat „kulturní revolu­ ci", alespoň co se týče činnosti Rudých gard, a vyzval Lidovou osvobozenec­ kou armádu k obnovení pořádku a k potlačení skupin, které nyní označil za „neschopné a politicky nezralé". Použití násilí zdůvodnil výrokem: „Vojáci jsou jen dělníci a rolníci v uniformách". Na některých místech pokračovaly boje ještě v roce 1968, ale jejich rozsah už klesal. Toho léta měl ve svém sídle u středočínských jezer zajímavý „ranní rozhovor" s veliteli Rudých gard: „Ještě nikdy jsem nic nenahrál na magnetofon, ale dnes to udělám. Jinak si budete vykládat má slova, až přijdete domů, po svém... Příliš mnoho lidí bylo uvězněno jenom proto, že jsem pokynul." Ministr policie: „To nadměrné zatýkám je moje vina." Mao: „Nesnažte se mě zprostit mých chyb neboje brát na sebe." Čen Bodá (levicový teoretik): „Držme se přísně předsedova učení." Mao (nakvašeně): „Jděte s tím do háje." Později pohrozil, že budou-li Rudé gardy bojovat proti armádě, zabíjet lidi, ničit dopravní prostředky nebo vypalovat domy, budou zlikvidovány. Svůj anarchismus však nebyl ochoten opustit úplně: „Ať studenti bojují ještě deset let. Země se točit nepřestane

544

545

a nebe nespadne." Nicméně se pět hlavních velitelů Rudých gard brzy octlo 68 na prasečích farmách na zapadlém venkově/ ) Drama skončilo. Léta, jež následovala po zhroucení „kulturní revoluce", kdy čínské hospo­ dářství i normální obyvatelstvo musely platit její dluhy, byla neutěšená. Bylo třeba na někoho svalit vinu. 12. září 1971 se v Mongolské lidové republice 400 kilometrů od čínských hranic zřítilo letadlo Trident. Cestoval v něm velitel Lidové osvobozenecké armády Lin Piao a jeho druhá žena Jeh Čun. Katastrofu nepřežil nikdo a navíc byla ještě některá těla prostřílena kulkami. Podle oficiální zprávy z Pekingu prchal Lin Piao ze země, poněvadž bylo odhaleno jeho spiknutí a pokus o zavraždění Maa. Ze „zachycených dokumentů", v nichž byl Mao uveden pod kódovým označením „B-52", vy­ plývalo, že Lin se snažil zavraždit Maa při dopravní nehodě, otrávit ho, letecky bombardovat jeho obydlí a vyhodit jeho vlak do povětří. B-52 byl označen za „paranoika a sadistu... největšího diktátora a tyrana v čínské histo­ rii... Ti, kdo jsou dnes jeho největšími přáteli, budou zítra jeho vězni. I svého syna dohnal k šílenství." Spiknutí údajně vyzradila Čou En-lajovi Linova dcera z prvního manželství „Fazolka" z nenávisti k nevlastní matce/ 6 9 ) Podle přijatelnější verze byl Lin Piao zavražděn svými kolegy už předtím ve Velké lidové hale - tentokrát skutečné revoluční drama. Následujícího roku bylo „odhaleno" rozsáhlé spiknutí v armádě a řada důstojníků se pokusila uprchnout do Hongkongu. Bylo staženo velké množství knih a dokumentů, na nichž se Lin nějakým způsobem podílel, a rovněž i jeho „epitafy" a por­ tréty. Dokonce byla potlačena i známá Maova fotografie, na které je též Lin. Celou tuto událost, kde pravda zůstává skryta pod nánosem lží, uzavřela 20. února 1974 stručná zpráva v čínských novinách, že „Fazolka" byla zastře­ lena nedaleko Kantonu a že na její mrtvolu byl přišpendlen kus červené látky s nápisem „Zrada a hnusný zločin"/ 70 ) Maova éra se však tou dobou už chýlila ke konci. Čou En-Laj měl rakovinu, Mao sám Parkinsonovu chorobu. Poslední fáze jeho života se vyznačuje zatrpklostí, vědomím prohry a zmatkem. Hádal se svou ženou a v roce 1973 se rozešli. Když ho chtěla navštívit, musela podat písemnou žádost s udáním důvodů. V krátkém sdělení z 21. března 1974 jí napsal: „Bude lip, když už se vůbec neuvidíme. Neudělala jsi, co ti říkám už léta. Proč bychom se ještě měli stýkat? Máš knihy od Marxe a Lenina, máš i moje knihy. Ale tvrdošíjně je odmítáš studovat." Vyčetl jí, že její „nároky" mu podryly zdraví. „Je mi už osmdesát. A přesto mě otravuješ planými řečmi. Což nemáš slitování? Závidím Čou En-lajovi a jeho ženě." Podobně ji muselo poděsit, když se znovu objevil na scéně její nepřítel Teng Siaopching, který „vstal z mrtvých" a vysloužil si název „lazar"; novinářům prý řekl, že byl v „polepšovně" v provincii Tiang-si. V roce 1975 vydal Mao své poslední heslo, „Tři více a jedno méně": „Čou by měl víc odpočívat, Teng

víc pracovat, Wang víc studovat a Čiang Čing míň mluvit." A dodal poučení: 71 „Uši jsou utvořeny tak, aby zůstávaly otevřené, ale hubu lze zavřít."( ) V posledním období života se Mao někdy vyjadřoval nadmíru sebejistě: „Říká se, že Čína miluje mír. To je chvástání. Čína miluje boj. Já také." Formální vzdělání nenávidět nepřestal. „Čím víc knih člověk přečte, tím je hloupější." Na druhé straně krátce před svou smrtí dostal zprávu o stavu vzdělání od rektora qinguanské univerzity, který se předtím stal obětí poli­ tických čistek, jež organizovala Čiang Čing, a byl pak rehabilitován. Mao mu řekl, aby mluvil pouze tři minuty, dostal však krutou odpověď: „Stačí třicet vteřin. Univerzitní studenti používají učebnic pro střední školy a znalostmi jsou na úrovni škol základních." Mao (smutně): „Půjde-li to tak dál, zkrachu­ je nejenom strana, ale zahyne i celý národ."( 72 ) Jeho mysl se pohybovala mezi náboženskými a světskými představami. „Mé tělo je prolezlé nemocemi. Mám schůzku s Bohem." Jindy se zeptal svých spolupracovníků: „Nemyslí si někteří z vás, že bych měl napřed navštívit Marxe?" „Nikdo." „Tomu nevěřím."( 7 3 ) Jeho poslední výrok zněl šarádovitě: „Lidé nejsou pro pře­ vracení rozsudků." Rozhodujícím rokem 1976 nastalo období neprůhledných zmatků. Začátkem dubna zemřel Čou En-Laj. Tento diskrétní, v cizině uznávaný mandarfn, kterému se nepochopitelným způsobem dařilo distancovat se od omylů a vražedných svinstev režimu, byl zřejmě jediným členem vlády, který měl nepředstírané sympatie čínského obyvatelstva. Když 5. dubna daly úřady odstranit z pekingského hlavního náměstí věnce položené k uctění jeho památky, demonstrovalo 100.000 lidí. Z jejich vyprovokování byl okamžitě obviněn Teng Siao-pching a upadl do nemilosti podruhé. Mao zemřel 9. Září. V posledních měsících jeho života probíhaly kolem jeho lůžka intenzívní boje o moc. Po jeho smrti prý došlo, jak tvrdila Čiang Čing, k usmíření. Vytasila se s papírem, na který pro ni Mao v posledním tažení údajně napsal báseň: „Ublížil jsem vám. Snažil jsem se dosáhnout vrcholu revoluce, ale nepodařilo se mi to. Vy byste ho však mohli dosáhnout.'/ 7 4 ) Jiným papírem však začal mávat Hua Kuo-feng, který nastoupil po Čou En-lajovi jako ministerský předseda. Bylo mu v té době pětapade­ sát, do ústředního výboru nastoupil poměrně nedávno v roce 1969, mi­ nistrem veřejné bezpečnosti se stal rok předtím. Málem si vysloužil přezdívku „vrtulník", jíž byl obvykle označován pro svůj rychlý politický vzestup chráněnec Maovy manželky Wang Hung-wen, v současnosti vedoucí funkcionář strany v Šanghaji. Maovi byl Hua sympatický, jednak proto, že pocházel z jeho oblíbené provincie Hunanu, ale zejména proto, že mu dovedl chytře podlézat. 30. dubna mu starý tyran načmáral šest čínských znaků: „Při tvém vedení nemám žádné obavy." Huův papír byl nepochybně autentický. Kromě toho měl však ještě působivější doporučení: byl velitelem

546

547

a nebe nespadne." Nicméně se pět hlavních velitelů Rudých gard brzy octlo 68 na prasečích farmách na zapadlém venkově/ ) Drama skončilo. Léta, jež následovala po zhroucení „kulturní revoluce", kdy čínské hospo­ dářství i normální obyvatelstvo musely platit její dluhy, byla neutěšená. Bylo třeba na někoho svalit vinu. 12. září 1971 se v Mongolské lidové republice 400 kilometrů od čínských hranic zřítilo letadlo Trident. Cestoval v něm velitel Lidové osvobozenecké armády Lin Piao a jeho druhá žena Jeh Čun. Katastrofu nepřežil nikdo a navíc byla ještě některá těla prostřílena kulkami. Podle oficiální zprávy z Pekingu prchal Lin Piao ze země, poněvadž bylo odhaleno jeho spiknutí a pokus o zavraždění Maa. Ze „zachycených dokumentů", v nichž byl Mao uveden pod kódovým označením „B-52", vy­ plývalo, že Lin se snažil zavraždit Maa při dopravní nehodě, otrávit ho, letecky bombardovat jeho obydlí a vyhodit jeho vlak do povětří. B-52 byl označen za „paranoika a sadistu... největšího diktátora a tyrana v čínské histo­ rii... Ti, kdo jsou dnes jeho největšími přáteli, budou zítra jeho vězni. I svého syna dohnal k šílenství." Spiknutí údajně vyzradila Čou En-lajovi Linova dcera z prvního manželství „Fazolka" z nenávisti k nevlastní matce/ 6 9 ) Podle přijatelnější verze byl Lin Piao zavražděn svými kolegy už předtím ve Velké lidové hale - tentokrát skutečné revoluční drama. Následujícího roku bylo „odhaleno" rozsáhlé spiknutí v armádě a řada důstojníků se pokusila uprchnout do Hongkongu. Bylo staženo velké množství knih a dokumentů, na nichž se Lin nějakým způsobem podílel, a rovněž i jeho „epitafy" a por­ tréty. Dokonce byla potlačena i známá Maova fotografie, na které je též Lin. Celou tuto událost, kde pravda zůstává skryta pod nánosem lží, uzavřela 20. února 1974 stručná zpráva v čínských novinách, že „Fazolka" byla zastře­ lena nedaleko Kantonu a že na její mrtvolu byl přišpendlen kus červené látky s nápisem „Zrada a hnusný zločin"/ 70 ) Maova éra se však tou dobou už chýlila ke konci. Čou En-Laj měl rakovinu, Mao sám Parkinsonovu chorobu. Poslední fáze jeho života se vyznačuje zatrpklostí, vědomím prohry a zmatkem. Hádal se svou ženou a v roce 1973 se rozešli. Když ho chtěla navštívit, musela podat písemnou žádost s udáním důvodů. V krátkém sdělení z 21. března 1974 jí napsal: „Bude lip, když už se vůbec neuvidíme. Neudělala jsi, co ti říkám už léta. Proč bychom se ještě měli stýkat? Máš knihy od Marxe a Lenina, máš i moje knihy. Ale tvrdošíjně je odmítáš studovat." Vyčetl jí, že její „nároky" mu podryly zdraví. „Je mi už osmdesát. A přesto mě otravuješ planými řečmi. Což nemáš slitování? Závidím Čou En-lajovi a jeho ženě." Podobně ji muselo poděsit, když se znovu objevil na scéně její nepřítel Teng Siaopching, který „vstal z mrtvých" a vysloužil si název „lazar"; novinářům prý řekl, že byl v „polepšovně" v provincii Tiang-si. V roce 1975 vydal Mao své poslední heslo, „Tři více a jedno méně": „Čou by měl víc odpočívat, Teng

víc pracovat, Wang víc studovat a Čiang Čing míň mluvit." A dodal poučení: 71 „Uši jsou utvořeny tak, aby zůstávaly otevřené, ale hubu lze zavřít."( ) V posledním období života se Mao někdy vyjadřoval nadmíru sebejistě: „Říká se, že Čína miluje mír. To je chvástání. Čína miluje boj. Já také." Formální vzdělání nenávidět nepřestal. „Čím víc knih člověk přečte, tím je hloupější." Na druhé straně krátce před svou smrtí dostal zprávu o stavu vzdělání od rektora qinguanské univerzity, který se předtím stal obětí poli­ tických čistek, jež organizovala Čiang Čing, a byl pak rehabilitován. Mao mu řekl, aby mluvil pouze tři minuty, dostal však krutou odpověď: „Stačí třicet vteřin. Univerzitní studenti používají učebnic pro střední školy a znalostmi jsou na úrovni škol základních." Mao (smutně): „Půjde-li to tak dál, zkrachu­ je nejenom strana, ale zahyne i celý národ."( 72 ) Jeho mysl se pohybovala mezi náboženskými a světskými představami. „Mé tělo je prolezlé nemocemi. Mám schůzku s Bohem." Jindy se zeptal svých spolupracovníků: „Nemyslí si někteří z vás, že bych měl napřed navštívit Marxe?" „Nikdo." „Tomu nevěřím."( 7 3 ) Jeho poslední výrok zněl šarádovitě: „Lidé nejsou pro pře­ vracení rozsudků." Rozhodujícím rokem 1976 nastalo období neprůhledných zmatků. Začátkem dubna zemřel Čou En-Laj. Tento diskrétní, v cizině uznávaný mandarfn, kterému se nepochopitelným způsobem dařilo distancovat se od omylů a vražedných svinstev režimu, byl zřejmě jediným členem vlády, který měl nepředstírané sympatie čínského obyvatelstva. Když 5. dubna daly úřady odstranit z pekingského hlavního náměstí věnce položené k uctění jeho památky, demonstrovalo 100.000 lidí. Z jejich vyprovokování byl okamžitě obviněn Teng Siao-pching a upadl do nemilosti podruhé. Mao zemřel 9. Září. V posledních měsících jeho života probíhaly kolem jeho lůžka intenzívní boje o moc. Po jeho smrti prý došlo, jak tvrdila Čiang Čing, k usmíření. Vytasila se s papírem, na který pro ni Mao v posledním tažení údajně napsal báseň: „Ublížil jsem vám. Snažil jsem se dosáhnout vrcholu revoluce, ale nepodařilo se mi to. Vy byste ho však mohli dosáhnout.'/ 7 4 ) Jiným papírem však začal mávat Hua Kuo-feng, který nastoupil po Čou En-lajovi jako ministerský předseda. Bylo mu v té době pětapade­ sát, do ústředního výboru nastoupil poměrně nedávno v roce 1969, mi­ nistrem veřejné bezpečnosti se stal rok předtím. Málem si vysloužil přezdívku „vrtulník", jíž byl obvykle označován pro svůj rychlý politický vzestup chráněnec Maovy manželky Wang Hung-wen, v současnosti vedoucí funkcionář strany v Šanghaji. Maovi byl Hua sympatický, jednak proto, že pocházel z jeho oblíbené provincie Hunanu, ale zejména proto, že mu dovedl chytře podlézat. 30. dubna mu starý tyran načmáral šest čínských znaků: „Při tvém vedení nemám žádné obavy." Huův papír byl nepochybně autentický. Kromě toho měl však ještě působivější doporučení: byl velitelem

546

547

nejvyšší pekingské bezpečnostní jednotky číslo 8341, která hlídala samotného Maa a kterou Hua zdědil po bývalém policejním šéfovi Kang Šengovi, jenž zemřel v prosinci 1975. Ke konfliktu došlo 6. října 1976, měsíc po Maově smrti, na schůzi politbyra v domě jednoho ze starých soudruhů Jeh Čien-jinga, ministra obrany a ve skutečnosti druhého muže režimu. Byla přítomna též Čiang Čing s Wangem a dvěma dalšími šanghajskými spojenci. Mávala svým papírem a požadovala pro sebe předsednictví a pro své „poradce", šanghajského novináře Čang Čun-čiaa, funkci ministerského předsedy a pro Wanga vedoucí místo v Národním lidovém shromáždění. Ale „gang čtyř", jak byli nadále označováni, ztratil „pozice" a putoval ze schůze rovnou do vězení. V jejich šanghajském zázemí se jejich stoupenci chystali vyzbrojit 30.000 levicových milicionářů, jenže místní vedení strany a velitel posádky byli odstraněni dřív, než mohlo dojít k nějakému rozhodnému kroku. Hua Kuo-feng ovládal bezpečnostní složky a Čiang Čing se už předtím dokonale znemožnila v armádě.C75) V Šanghaji měla sice určitou podporu, ale v Pekingu byla nenáviděna a lidé jí říkali „císařovna", což byla od doby boxerského povstání nadávka; demonstrace 5. dubna byly namířeny hlavně proti ní a jejím přátelům. Měla též smůlu, že rok 1976 byl rokem úděsných přírodních katastrof, které Číňané odedávna spojují se změnou dynastie. V dubnu dopadl do provincie Kirin vůbec největší meteor v historii lidstva a v červenci a v srpnu postihla severní Čínu tři zemětřesení, která zničila části Pekingu a celé nedaleké průmyslové středisko Tangšan. O život přitom přišlo 665.000 lidí a dalších 775.000 bylo zraněno. Bylo to druhé nejhorší zemětřesení v čínských dějinách. Nebylo nic snazšího než přičíst všechny tyto pohromy, včetně uměle vyvolaných katastrof - hospodářského krachu, rozkladu školství a zničení uměleckých památek a čínského kulturního života - zhoubnému vlivu „císa­ řovny" a jejího gangu. Brzy se objevily plakáty: „Rozsekejte Čiang Čing na deset tisíc kusů", „Usmažte gang čtyř ve vlastní šťávě". Při jejím soudu mělo konečné znění žaloby 48 stran. Všichni čtyři byli obžalováni z nej­ různějších zločinů a každý jmenovitě z provinění pro něho typických, z marnivosti a výstředností, aby se zdůraznilo, že jejich puritánská hrůzovláda byla čirým pokrytectvím. Čang Čun-čiao byl ještě navíc obžalován, že je placeným Cankajškovým agentem. Wang byl obviněn ze záletnictví, že dovážel drahá stereofonní zařízení a že ještě čtyři dny před zatčením se dal stočtrnáctkrát vyfotografovat. Čtvrtý člen gangu Jao Wen-juan utratil 500 dolarů za nákladný banket na oslavu smrti Čou En-laje. Čiang Čing zase pila šafránovou vodu, jedla zlaté kapry, kromě světoznámého amerického filmu The Sound ofMusic (Zvuk hudby), na který se dívala každý večer, měla celý náklaďák pornografických filmů. Jezdila na koni, kterého pak zaměnila

548

za limuzínu, vybírala si z knihovny knihy o císařovnách, vychvalovala cí­ sařovnu vdovu, tvrdila, že „i za komunismu může být císařovna", dala zavřít kantonské loděnice, protože jí vadil jejich hluk, zakázala přistávat letadlům, aby ji nerušila v spánku, odkláněla dopravu, nařizovala před svým příjezdem do Kantonu oprašovat listí, prohlašovala, že „jsou lepší socialistické vlaky se zpožděním než revizionistické, které jezdí načas", uspí­ šila Maovu smrt tím, že ho přesouvala z postele na postel, a když umíral, hrála poker a řekla: „Muž musí abdikovat a žena převzít vládu." Ona i ostatní byli „shnilými vejci", neboť „zbožňovali věci ze zahraničí, podlézali cizincům, udržovali nelegální vztahy se zahraničím a dopustili se do očí bijícího kapitulantství a národní zrady". Byli to „zlí poručníci literatury a divadla".( 76 ) Během celého sedmitýdenního procesu se Čiang Čing chovala vzdorovitě a vyzývavě, přelíčení dokonce v jedné fázi zdramatizovala, když se svlékla do naha.( 7 7 ) Byla shledána vinnou ve všech bodech obžaloby a odsouzena k smrti, rozsudek však byl odložen o dva roky. Tou dobou se však už Hua Kuo-feng octl na vedlejší koleji, vytlačen tentokrát kdysi bezmocným Teng Siao-pchingem, který znovu vstoupil do politického života v roce 1977 a od konce roku 1978 zřejmě převzal vedení. Byl to hrubý realistický člověk ze S'čchuanu s určitými rysy surové maovské brutality, ale nepropadal romantismu ani nechápal politiku jako uskutečňování osobních uměleckých představ. Teng býval nejdůslednějším oponentem Maových politických dramat, i když v nich musel občas hrát určitou roli. Často a odvážně mluvil proti krajnostem kulturní revoluce. Jestliže ho za to diskriminovali a trestali, bylo jen logické a možná nevyhnu­ telné, že se teď objevil na vrcholu. Hnusili se mu lidé, pro něž je politika to jediné, na čem v životě záleží, zejména skalní levice: „Sedí na záchodě a ani se kvůli tomu pořádně nevyserou." „Nemělo by se pořád mluvit o třídním boji. Ve skutečném životě není všechno jen třídní boj." Proletářským uměním upřímně opovrhoval. „Kupa lidí prostě pobíhá na jevišti sem a tam. Nemá to s uměním vůbec nic společného... Cizinci jim tleskají jen ze zdvořilosti." Když slyšel Vídeňskou filharmonii, prohlásil: „Tomu říkám potrava pro duši." A dodal, že současné čínské opery jsou jen „kravál bubnů a gongů". „Člověk jde do divadla, a zjistí, že je na bojišti." Ale nepřátelsky nebyl zaujat proti nikomu: „Co bylo, bylo. Ti, kdo byli propuštěni, by se měli vrátit na svá místa." Řekl, že chce, aby už jednou skončilo „řvaní a hulákání". Země se musí pustit znovu do práce. „Většina univerzitních studentů teď má jen jeden štětec na všechny plakáty. Neumějí nic jiného." „Vědci nemají na výzkum potřebný klid a čas. Jak mají tvořit a vynalézat?" Také armáda je demoralizovaná jako za Čankajška a moc nechybí, aby zas nastala doba vojevůdců. Vojáci mají „hroší kůži, jsou nejednotní, arogantní, líní a nespolehliví."(78) 549

nejvyšší pekingské bezpečnostní jednotky číslo 8341, která hlídala samotného Maa a kterou Hua zdědil po bývalém policejním šéfovi Kang Šengovi, jenž zemřel v prosinci 1975. Ke konfliktu došlo 6. října 1976, měsíc po Maově smrti, na schůzi politbyra v domě jednoho ze starých soudruhů Jeh Čien-jinga, ministra obrany a ve skutečnosti druhého muže režimu. Byla přítomna též Čiang Čing s Wangem a dvěma dalšími šanghajskými spojenci. Mávala svým papírem a požadovala pro sebe předsednictví a pro své „poradce", šanghajského novináře Čang Čun-čiaa, funkci ministerského předsedy a pro Wanga vedoucí místo v Národním lidovém shromáždění. Ale „gang čtyř", jak byli nadále označováni, ztratil „pozice" a putoval ze schůze rovnou do vězení. V jejich šanghajském zázemí se jejich stoupenci chystali vyzbrojit 30.000 levicových milicionářů, jenže místní vedení strany a velitel posádky byli odstraněni dřív, než mohlo dojít k nějakému rozhodnému kroku. Hua Kuo-feng ovládal bezpečnostní složky a Čiang Čing se už předtím dokonale znemožnila v armádě.C75) V Šanghaji měla sice určitou podporu, ale v Pekingu byla nenáviděna a lidé jí říkali „císařovna", což byla od doby boxerského povstání nadávka; demonstrace 5. dubna byly namířeny hlavně proti ní a jejím přátelům. Měla též smůlu, že rok 1976 byl rokem úděsných přírodních katastrof, které Číňané odedávna spojují se změnou dynastie. V dubnu dopadl do provincie Kirin vůbec největší meteor v historii lidstva a v červenci a v srpnu postihla severní Čínu tři zemětřesení, která zničila části Pekingu a celé nedaleké průmyslové středisko Tangšan. O život přitom přišlo 665.000 lidí a dalších 775.000 bylo zraněno. Bylo to druhé nejhorší zemětřesení v čínských dějinách. Nebylo nic snazšího než přičíst všechny tyto pohromy, včetně uměle vyvolaných katastrof - hospodářského krachu, rozkladu školství a zničení uměleckých památek a čínského kulturního života - zhoubnému vlivu „císa­ řovny" a jejího gangu. Brzy se objevily plakáty: „Rozsekejte Čiang Čing na deset tisíc kusů", „Usmažte gang čtyř ve vlastní šťávě". Při jejím soudu mělo konečné znění žaloby 48 stran. Všichni čtyři byli obžalováni z nej­ různějších zločinů a každý jmenovitě z provinění pro něho typických, z marnivosti a výstředností, aby se zdůraznilo, že jejich puritánská hrůzovláda byla čirým pokrytectvím. Čang Čun-čiao byl ještě navíc obžalován, že je placeným Cankajškovým agentem. Wang byl obviněn ze záletnictví, že dovážel drahá stereofonní zařízení a že ještě čtyři dny před zatčením se dal stočtrnáctkrát vyfotografovat. Čtvrtý člen gangu Jao Wen-juan utratil 500 dolarů za nákladný banket na oslavu smrti Čou En-laje. Čiang Čing zase pila šafránovou vodu, jedla zlaté kapry, kromě světoznámého amerického filmu The Sound ofMusic (Zvuk hudby), na který se dívala každý večer, měla celý náklaďák pornografických filmů. Jezdila na koni, kterého pak zaměnila

548

za limuzínu, vybírala si z knihovny knihy o císařovnách, vychvalovala cí­ sařovnu vdovu, tvrdila, že „i za komunismu může být císařovna", dala zavřít kantonské loděnice, protože jí vadil jejich hluk, zakázala přistávat letadlům, aby ji nerušila v spánku, odkláněla dopravu, nařizovala před svým příjezdem do Kantonu oprašovat listí, prohlašovala, že „jsou lepší socialistické vlaky se zpožděním než revizionistické, které jezdí načas", uspí­ šila Maovu smrt tím, že ho přesouvala z postele na postel, a když umíral, hrála poker a řekla: „Muž musí abdikovat a žena převzít vládu." Ona i ostatní byli „shnilými vejci", neboť „zbožňovali věci ze zahraničí, podlézali cizincům, udržovali nelegální vztahy se zahraničím a dopustili se do očí bijícího kapitulantství a národní zrady". Byli to „zlí poručníci literatury a divadla".( 76 ) Během celého sedmitýdenního procesu se Čiang Čing chovala vzdorovitě a vyzývavě, přelíčení dokonce v jedné fázi zdramatizovala, když se svlékla do naha.( 7 7 ) Byla shledána vinnou ve všech bodech obžaloby a odsouzena k smrti, rozsudek však byl odložen o dva roky. Tou dobou se však už Hua Kuo-feng octl na vedlejší koleji, vytlačen tentokrát kdysi bezmocným Teng Siao-pchingem, který znovu vstoupil do politického života v roce 1977 a od konce roku 1978 zřejmě převzal vedení. Byl to hrubý realistický člověk ze S'čchuanu s určitými rysy surové maovské brutality, ale nepropadal romantismu ani nechápal politiku jako uskutečňování osobních uměleckých představ. Teng býval nejdůslednějším oponentem Maových politických dramat, i když v nich musel občas hrát určitou roli. Často a odvážně mluvil proti krajnostem kulturní revoluce. Jestliže ho za to diskriminovali a trestali, bylo jen logické a možná nevyhnu­ telné, že se teď objevil na vrcholu. Hnusili se mu lidé, pro něž je politika to jediné, na čem v životě záleží, zejména skalní levice: „Sedí na záchodě a ani se kvůli tomu pořádně nevyserou." „Nemělo by se pořád mluvit o třídním boji. Ve skutečném životě není všechno jen třídní boj." Proletářským uměním upřímně opovrhoval. „Kupa lidí prostě pobíhá na jevišti sem a tam. Nemá to s uměním vůbec nic společného... Cizinci jim tleskají jen ze zdvořilosti." Když slyšel Vídeňskou filharmonii, prohlásil: „Tomu říkám potrava pro duši." A dodal, že současné čínské opery jsou jen „kravál bubnů a gongů". „Člověk jde do divadla, a zjistí, že je na bojišti." Ale nepřátelsky nebyl zaujat proti nikomu: „Co bylo, bylo. Ti, kdo byli propuštěni, by se měli vrátit na svá místa." Řekl, že chce, aby už jednou skončilo „řvaní a hulákání". Země se musí pustit znovu do práce. „Většina univerzitních studentů teď má jen jeden štětec na všechny plakáty. Neumějí nic jiného." „Vědci nemají na výzkum potřebný klid a čas. Jak mají tvořit a vynalézat?" Také armáda je demoralizovaná jako za Čankajška a moc nechybí, aby zas nastala doba vojevůdců. Vojáci mají „hroší kůži, jsou nejednotní, arogantní, líní a nespolehliví."(78) 549

Teng Siao-pching byl, řečeno krátce a stručně, staromódní reakcionářský zastánce disciplíny, kterému šlo už na osmdesátku a který byl přesvědčen o významu a nutnosti právního řádu a usilovné práce. Bez váhání poslal čínskou armádu do Vietnamu, jednak aby potrestal vietnamské prosovětské vědem za pronásledování čínských menšin, jednak aby naučil své vojáky, že život není legrace; neukázněné čínské jednotky byly naloženy do nákladních aut a při střetnutí s Vietnamci utrpěly ohromné ztráty. Pak začal zavádět pořádek do hospodářského zmatku, který byl dědictvím po dlouhé Maově vládě. Tou dobou se už veřejně přiznávalo, že Maovu éru necharakterizovala puritánská přísnost, jak se svého času pyšně tvrdilo, nýbrž úžasná zkorumpovanost právě na nejvyšších místech/ 7 9 ) Pekingský Lidový deník se omluvil čtenářům za „všechny lži a překrucování pravdy, jichž se dopu­ stil", a dokonce je varoval, což je zvlášť pozoruhodné, před „falešnými, vychloubačnými a pokřivenými zprávami, které ještě často tiskne"/ 8 0 ) Opatření let 1978-9 měla odstranit stalinsko-maoistický důraz na těžký průmysl ve prospěch ekonomické struktury, která by lépe vyhovovala zpola zaostalé zemi. Hrubý národní produkt klesl nutně z neudržitelných 38% roku 1978 na 25% poloviny osmdesátých let. Bylo třeba zavést hmotnou zaintere­ sovanost a prémie; reformovat zákony s větším důrazem na civilní právo; zajistit demokratickou kontrolu byrokratických zlořádů; a především, připustit blahodárné působení tržních sil a konkurence/ 8 1 ) Strana měla přestat být všemocnou vládkyní v životě národa. Počet jejích členů, 39 mili­ ónů v roce 1982, se během kulturní revoluce zřejmě zdvojnásobil a Teng vyslovil varování, že mnoho z těchto lidí nebylo dostatečně „poučeno" a jsou „pod úrovní". Ve zprávě, kterou vydal na jaře 1981, upozorňoval, že mnoho členů strany „si potrpí na lichocení a pochlebování, jsou samolibí a mají zmatek v hlavě, přestali se zajímat o strádání mas, pokrývá je prach byrokra­ cie a jsou arogantní, konzervativní, líní, sledují jen vlastní zájmy a potěšení a jsou prosáklí ideologií elitářství a výsad".( 82 ) Tento „nový realismus" vznikl ve stejnou dobu, co došlo k dalším přírodním katastrofám včetně sucha, jež postihlo čínské zemědělství v letech 1980 a 1981 a donutilo hrdý režim, aby požádal Západ o pomoc. Tak začátkem osmdesátých let přestala Čína být zázračnou supervelmocí a definitivně zatáhla oponu nad nesku­ tečným světem Maovy romantiky, který skončil operetní hrůzovládou, a vstoupila do skutečného světa pomalého, bolestného a střízlivého pokroku. Maův režim byl pro Čínu tragédií, ačkoli se to v té době tak nezdálo, alespoň ne okolnímu světu. Během padesátých a šedesátých let bylo módou srovnávat jeho autoritářský centralismus, který dal Číně jednotu, stabilitu a (jak se tvrdilo) stále stoupající životní úroveň, s neúčinností indické parla­ mentní demokracie. Jak jsme viděli, období, kdy Néhrú vystupoval na světovém fóru jako významný mezinárodní státník naladěný k potřebám

doby, věřilo řadě iluzí, z nichž nejdůležitější bylo přesvědčení, že Indie a Čína, dva nejlidnatější národy, mohou jednat společně v duchu toho, co nazýval Hindi-Chini-Bhai-Bhai neboli indicko-čínské bratrství. Tuto předsta­ vu vyvrátil nejprve indicko-čínský konflikt v roce 1959 a nakonec se rozpadla úplně za daleko vážnější čínské invaze v roce 1962. Pro Néhrúa to byla v jeho třiasedmdesáti letech nezhojitelná osobní rána, z které se do konce života nevzpamatoval. Když v květnu 1964 zemřel ve spánku, byl to už jen smutný a zmatený člověk. Základní problém velkých přelidněných a průmyslově zaostalých stá­ tů jako Indie a Čína je zachování celistvosti státu a udržení vládního režimu, který by uznávala většina obyvatelstva. Taková vláda se pak také snadno dá svést k pokusu zpevnit svou popularitu využíváním slabostí svého souseda. Mao podlehl podobnému pokušenív letech 1959 a 1962, kdy využil indických sporů a malé obranyschopnosti. Zvětšil tak sice potíže svého velkého souseda, ale nijak tím neumenšil problémy vlastní. Od rozdělení v roce 1947-8 se Indie a Pákistán k sobě chovali jako ne­ přátelé. Už čtvrt století se ekonomové dohadují, zdali britská nadvláda urychlila či zbrzdila hospodářský pokrok Indie. ( 83 ) Néhrú byl skálopevně přesvědčen, že většina indických potíží vyplývá z toho, že „britské úřady bránily přirozenému růstu a normálnímu vývoji"/84) Tím však zavíral oči před hlavním britským přínosem - totiž před sjednocením celého subkontinentu a zamezením normálního vývoje, který v tomto případě vedl k rozpadu. Britská vláda znamenala postupný proces hospodářské integrace. Rozdělení Indie a Pákistánu bylo prvním zastavením na cestě zpět. Pákistánské vnitřní spory, zejména mezi východní a západní částí země, a obdobné třenice mezi indickou ústřední vládou a provinciemi naznačovaly, že osud, který potkal v dvacátých letech Čínu, je i tady přede dveřmi. Pákistán projevoval trvalý sklon k vládě vojevůdců v podobě pomíjivých diktatur. Indie dávala naopak přednost chabé parlamentní vládě. Když Néhrú zemřel, sešla se skupina Kongresové strany s provinciálními funkcionáři známými pod jménem „Syndikát", aby zamezili nástupnictví nejobávanějšího Néhrúova stoupence Morardžiho Desaje. Muž, kterého vybrali místo něho, Lal Badahur Šastrí, byl zářným příkladem nemohouc­ nosti. Byl znám pod přezdívkou „Brabeček" a byl tak malý, že sahal generálovi de Gaullovi sotva do pasu. Na podzim roku 1965 se Indie a Páki­ stán střetli ve válce o Kašmír. Vojensky skončila nerozhodně; hospodářsky nesmírnými ztrátami obou zemí. K mírovému narovnání došlo v Taškentu v lednu 1966 mezi pákistánským diktátorem maršálem Ajubem Chánem a Šastrím a celá námaha Brabečka tak vyčerpala, že v noci nato zemřel. Zoufalí představitelé Kongresu se obrátili k Néhrúově dceři Indiře Gándhíové, která byla Šastrího ministryní informací. Mnoho Hindů věřilo,

550

551

Teng Siao-pching byl, řečeno krátce a stručně, staromódní reakcionářský zastánce disciplíny, kterému šlo už na osmdesátku a který byl přesvědčen o významu a nutnosti právního řádu a usilovné práce. Bez váhání poslal čínskou armádu do Vietnamu, jednak aby potrestal vietnamské prosovětské vědem za pronásledování čínských menšin, jednak aby naučil své vojáky, že život není legrace; neukázněné čínské jednotky byly naloženy do nákladních aut a při střetnutí s Vietnamci utrpěly ohromné ztráty. Pak začal zavádět pořádek do hospodářského zmatku, který byl dědictvím po dlouhé Maově vládě. Tou dobou se už veřejně přiznávalo, že Maovu éru necharakterizovala puritánská přísnost, jak se svého času pyšně tvrdilo, nýbrž úžasná zkorumpovanost právě na nejvyšších místech/ 7 9 ) Pekingský Lidový deník se omluvil čtenářům za „všechny lži a překrucování pravdy, jichž se dopu­ stil", a dokonce je varoval, což je zvlášť pozoruhodné, před „falešnými, vychloubačnými a pokřivenými zprávami, které ještě často tiskne"/ 8 0 ) Opatření let 1978-9 měla odstranit stalinsko-maoistický důraz na těžký průmysl ve prospěch ekonomické struktury, která by lépe vyhovovala zpola zaostalé zemi. Hrubý národní produkt klesl nutně z neudržitelných 38% roku 1978 na 25% poloviny osmdesátých let. Bylo třeba zavést hmotnou zaintere­ sovanost a prémie; reformovat zákony s větším důrazem na civilní právo; zajistit demokratickou kontrolu byrokratických zlořádů; a především, připustit blahodárné působení tržních sil a konkurence/ 8 1 ) Strana měla přestat být všemocnou vládkyní v životě národa. Počet jejích členů, 39 mili­ ónů v roce 1982, se během kulturní revoluce zřejmě zdvojnásobil a Teng vyslovil varování, že mnoho z těchto lidí nebylo dostatečně „poučeno" a jsou „pod úrovní". Ve zprávě, kterou vydal na jaře 1981, upozorňoval, že mnoho členů strany „si potrpí na lichocení a pochlebování, jsou samolibí a mají zmatek v hlavě, přestali se zajímat o strádání mas, pokrývá je prach byrokra­ cie a jsou arogantní, konzervativní, líní, sledují jen vlastní zájmy a potěšení a jsou prosáklí ideologií elitářství a výsad".( 82 ) Tento „nový realismus" vznikl ve stejnou dobu, co došlo k dalším přírodním katastrofám včetně sucha, jež postihlo čínské zemědělství v letech 1980 a 1981 a donutilo hrdý režim, aby požádal Západ o pomoc. Tak začátkem osmdesátých let přestala Čína být zázračnou supervelmocí a definitivně zatáhla oponu nad nesku­ tečným světem Maovy romantiky, který skončil operetní hrůzovládou, a vstoupila do skutečného světa pomalého, bolestného a střízlivého pokroku. Maův režim byl pro Čínu tragédií, ačkoli se to v té době tak nezdálo, alespoň ne okolnímu světu. Během padesátých a šedesátých let bylo módou srovnávat jeho autoritářský centralismus, který dal Číně jednotu, stabilitu a (jak se tvrdilo) stále stoupající životní úroveň, s neúčinností indické parla­ mentní demokracie. Jak jsme viděli, období, kdy Néhrú vystupoval na světovém fóru jako významný mezinárodní státník naladěný k potřebám

doby, věřilo řadě iluzí, z nichž nejdůležitější bylo přesvědčení, že Indie a Čína, dva nejlidnatější národy, mohou jednat společně v duchu toho, co nazýval Hindi-Chini-Bhai-Bhai neboli indicko-čínské bratrství. Tuto předsta­ vu vyvrátil nejprve indicko-čínský konflikt v roce 1959 a nakonec se rozpadla úplně za daleko vážnější čínské invaze v roce 1962. Pro Néhrúa to byla v jeho třiasedmdesáti letech nezhojitelná osobní rána, z které se do konce života nevzpamatoval. Když v květnu 1964 zemřel ve spánku, byl to už jen smutný a zmatený člověk. Základní problém velkých přelidněných a průmyslově zaostalých stá­ tů jako Indie a Čína je zachování celistvosti státu a udržení vládního režimu, který by uznávala většina obyvatelstva. Taková vláda se pak také snadno dá svést k pokusu zpevnit svou popularitu využíváním slabostí svého souseda. Mao podlehl podobnému pokušenív letech 1959 a 1962, kdy využil indických sporů a malé obranyschopnosti. Zvětšil tak sice potíže svého velkého souseda, ale nijak tím neumenšil problémy vlastní. Od rozdělení v roce 1947-8 se Indie a Pákistán k sobě chovali jako ne­ přátelé. Už čtvrt století se ekonomové dohadují, zdali britská nadvláda urychlila či zbrzdila hospodářský pokrok Indie. ( 83 ) Néhrú byl skálopevně přesvědčen, že většina indických potíží vyplývá z toho, že „britské úřady bránily přirozenému růstu a normálnímu vývoji"/84) Tím však zavíral oči před hlavním britským přínosem - totiž před sjednocením celého subkontinentu a zamezením normálního vývoje, který v tomto případě vedl k rozpadu. Britská vláda znamenala postupný proces hospodářské integrace. Rozdělení Indie a Pákistánu bylo prvním zastavením na cestě zpět. Pákistánské vnitřní spory, zejména mezi východní a západní částí země, a obdobné třenice mezi indickou ústřední vládou a provinciemi naznačovaly, že osud, který potkal v dvacátých letech Čínu, je i tady přede dveřmi. Pákistán projevoval trvalý sklon k vládě vojevůdců v podobě pomíjivých diktatur. Indie dávala naopak přednost chabé parlamentní vládě. Když Néhrú zemřel, sešla se skupina Kongresové strany s provinciálními funkcionáři známými pod jménem „Syndikát", aby zamezili nástupnictví nejobávanějšího Néhrúova stoupence Morardžiho Desaje. Muž, kterého vybrali místo něho, Lal Badahur Šastrí, byl zářným příkladem nemohouc­ nosti. Byl znám pod přezdívkou „Brabeček" a byl tak malý, že sahal generálovi de Gaullovi sotva do pasu. Na podzim roku 1965 se Indie a Páki­ stán střetli ve válce o Kašmír. Vojensky skončila nerozhodně; hospodářsky nesmírnými ztrátami obou zemí. K mírovému narovnání došlo v Taškentu v lednu 1966 mezi pákistánským diktátorem maršálem Ajubem Chánem a Šastrím a celá námaha Brabečka tak vyčerpala, že v noci nato zemřel. Zoufalí představitelé Kongresu se obrátili k Néhrúově dceři Indiře Gándhíové, která byla Šastrího ministryní informací. Mnoho Hindů věřilo,

550

551

že je převtělením svého otce, a pozdravovali ji pokřikem „Ať žije 85 Néhrú!".( ) Chovala pět irských vlčáků, větších než její předchůdce, a rozhodně nebyla ani malá, ani slabá. Ježto Čína zůstávala nepřátelskou, viděla budoucnost Indie v spojenectví se Sovětským svazem a směrovala zemi doleva. Roku 1969 se pohádala s Desajem, který byl jejím ministrem financí, vyhodila ho, znárodnila banky, zlikvidovala starou Kongresovou stranu a vytvořila kolem svých přívrženců novou. Zničila finanční moc místních vládců, a když nejvyšší soud označil její počínání za protiústavní, rozpustila v březnu 1971 parlament a získala pak ve volbách nadpoloviční většinu, 350 z celkového počtu poslaneckých mandátů. Indira Gándhíová však i při své vypočítavosti a bezohlednosti a bystrém pohledu svých přimhouřených jestřábích očí neměla o nic větší pochopení pro ekonomickou realitu než její otec. Jako on se raději angažovala v zahraniční politice. Odpověď našla v rostoucích těžkostech Pákistánu. Východní a západní část této země neměly nikdy společného víc než muslim­ ské náboženství a strach z hinduistické Indie. Vláda měla sídlo na západě, což se projevovalo v rostoucím nepoměru příjmů: na západě stouply v letech 1959-67.2 průměru 366 na 463 rupií na osobu, kdežto na východě z pouhých 278 na 313. Ačkoli podstatná část obyvatelstva žila na východě a vyráběla většinu vyváženého zboží, z dovozu měl prospěch převážně západ. Měl pětkrát až šestkrát více výrobních prostředků než východ a 26.000 nemocničních lůžek oproti 6.900 na východě.C86) Jednou z hlavních stížností východní části bylo, že pákistánská vláda neprovedla v Bengálském zálivu účinná opatření proti záplavám. V noci 12. listopadu 1970 postihla celou oblast větrná smršť a způsobila jednu z největších živelných pohrom století. Vlna široká osmdesát kilometrů zaplavila pevninu se stovkami vesnic a změnila ji v oceán bahna. Následovala druhá vlna, která zničila další stovky vesnic. O život přišlo přes 300.000 lidí. Následkem toho se východopákistánský politický mluvčí Šejk Mudžib Rahman rozhodl, že bude prosazovat federální systém, a s tímto programem vyhrál volby. Pákistánská vláda tam poslala jako vykonavatele stanného práva generála Tikku Chána, známého pod jménem „Beludžistánský řezník" podle jeho řádění v západní části, s příkazem od současného diktátora Jahji Chána, „aby to tam trochu probral". 25. března 1971 napadly jeho jednotky dháckou univerzitu a příští den vyhlásil Mudžib nezávislou Bangladéšskou republiku. Indie by se pravděpodovně bývala stejně nemohla v této občanské válce držet stranou, protože se v polovině roku 1971 octlo na jejím území 10 miliónů uprchlíků. Pákistán však toto dilema Indiry Gándhíové vyřešil tím, že provedl preventivní útok na indické letecké základny. 4. prosince vyhlásila Indie Pákistánu válku, uznala Bangladéš a obsadila východní část. Pro indickou armádu to bylo snadné tažení, které končilo pákistánskou kapitu-

lací. Vrchní velitel indického vojska a pákistánský velitel východní části spolu kdysi studovali na sándúrské vojenské akademii. Indický velitel poslal pákistánskému svého pobočníka se vzkazem: „Můj milý Abdulláhu, jsem zde. Hra skončila. Doporučuju, aby ses mi vzdal, a já se o tebe postarám." Vítězství nad Pákistánem bylo vrcholem kariéry Indiry Gándhíové. Pak už se události obracely proti ní. Přátelství s Bangladéši dlouho netrvalo. Jako nezávislý stát se brzy stala spojencem Pákistánu. V souvislosti s živelnými pohromami, jež postihly Pákistán, se začaly množit i indické regionální pro­ blémy. V roce 1972 nepřišly monzunové deště, což bylo příčinou sucha a hladu. Roku 1973 se vzbouřily policejní oddíly v členském státě Uttarpradéš na hranicích Nepálu a Tibetu. Indira Gándhíová se musela obrátit na armádu a stát obsadit. Následujícího roku potlačila povstání v jiném členském státě Gudžarátu a také jej obsadila. Téhož roku použila pohraniční a ústřední rezervní policii proti opozici vedené starým spolupracovníkem jejího otce Džajaprakašem Narajanem, který používal gándhíovské taktiky pokojné obstrukce místního parlamentu a vynuceného uzavírání obchodů a kanceláří. Všechny tyto rozkladné regionální opoziční síly se spojily v nové Lidové frontě a roku 1975 Narajan zorganizoval po celé Indii demonstrace s cílem vytvořit na severu země lidovou vládu. Současně se Gándhíová dostala pro volební manipulace před Nejvyšší soud, který prohlásil její zvolení v roce 1971 do funkce předsedkyně vlády za neplatné. Byla to přesně tatáž kom­ binace taktických postupů, která zničila Britskou Indii: soustředěný tlak opozice ochromil normální administrativu a znemožnil řízení státu v rámci právního řádu. Co se týče bezohlednosti a násilí, překonala Indira Gándhíová všechny britské místokrále. Jen do Biháru poslala 60.000 policistů a pomocných jednotek proti Narajanovým obstrukčním akcím. Železniční stávku řešila masovým vězněním bez zatykačů. Od války s Pákistánem těžila ze stavu bojové připravenosti, ale to jí nedávalo možnost ignorovat nebo překruco­ vat rozhodnutí soudů. 25. června 1975 zastavila vydávání novin a dala zavřít Narajana, Desaje a většinu svých ostatních odpůrců. Druhého dne vyhlásila vnitrostátní výjimečný stav, což byl v podstatě vládní puč proti opozici. Ustrašené představitele vlastní strany si pozvala domů, aby jim dodala odvahu. Znáte přísloví „Když majestátní slon jde krajem, malá zvířata se utíkají schovat?" zeptala se. Pak se energicky obrátila na jednoho poslance: „Co jsem řekla? Opakujte to!" Zkoprnělý nešťastník odpověděl: „Když státní zlo jde krajem, malá zvířata se utíkají schovat."( 87 ) Od vyhlášení nezávislosti lpěla Indie houževnatě na demokracii a ráda se povýšeně srovnávala s militaristickým Pákistánem. Jedním z důvodů, proč Indira Gándhíová koketovala s autoritářským vedením státu, byl její dojem, že se musí vyrovnat laciné demagogii Zulfikara Aliho Bhutta. Bhutto byl

552

553

že je převtělením svého otce, a pozdravovali ji pokřikem „Ať žije 85 Néhrú!".( ) Chovala pět irských vlčáků, větších než její předchůdce, a rozhodně nebyla ani malá, ani slabá. Ježto Čína zůstávala nepřátelskou, viděla budoucnost Indie v spojenectví se Sovětským svazem a směrovala zemi doleva. Roku 1969 se pohádala s Desajem, který byl jejím ministrem financí, vyhodila ho, znárodnila banky, zlikvidovala starou Kongresovou stranu a vytvořila kolem svých přívrženců novou. Zničila finanční moc místních vládců, a když nejvyšší soud označil její počínání za protiústavní, rozpustila v březnu 1971 parlament a získala pak ve volbách nadpoloviční většinu, 350 z celkového počtu poslaneckých mandátů. Indira Gándhíová však i při své vypočítavosti a bezohlednosti a bystrém pohledu svých přimhouřených jestřábích očí neměla o nic větší pochopení pro ekonomickou realitu než její otec. Jako on se raději angažovala v zahraniční politice. Odpověď našla v rostoucích těžkostech Pákistánu. Východní a západní část této země neměly nikdy společného víc než muslim­ ské náboženství a strach z hinduistické Indie. Vláda měla sídlo na západě, což se projevovalo v rostoucím nepoměru příjmů: na západě stouply v letech 1959-67.2 průměru 366 na 463 rupií na osobu, kdežto na východě z pouhých 278 na 313. Ačkoli podstatná část obyvatelstva žila na východě a vyráběla většinu vyváženého zboží, z dovozu měl prospěch převážně západ. Měl pětkrát až šestkrát více výrobních prostředků než východ a 26.000 nemocničních lůžek oproti 6.900 na východě.C86) Jednou z hlavních stížností východní části bylo, že pákistánská vláda neprovedla v Bengálském zálivu účinná opatření proti záplavám. V noci 12. listopadu 1970 postihla celou oblast větrná smršť a způsobila jednu z největších živelných pohrom století. Vlna široká osmdesát kilometrů zaplavila pevninu se stovkami vesnic a změnila ji v oceán bahna. Následovala druhá vlna, která zničila další stovky vesnic. O život přišlo přes 300.000 lidí. Následkem toho se východopákistánský politický mluvčí Šejk Mudžib Rahman rozhodl, že bude prosazovat federální systém, a s tímto programem vyhrál volby. Pákistánská vláda tam poslala jako vykonavatele stanného práva generála Tikku Chána, známého pod jménem „Beludžistánský řezník" podle jeho řádění v západní části, s příkazem od současného diktátora Jahji Chána, „aby to tam trochu probral". 25. března 1971 napadly jeho jednotky dháckou univerzitu a příští den vyhlásil Mudžib nezávislou Bangladéšskou republiku. Indie by se pravděpodovně bývala stejně nemohla v této občanské válce držet stranou, protože se v polovině roku 1971 octlo na jejím území 10 miliónů uprchlíků. Pákistán však toto dilema Indiry Gándhíové vyřešil tím, že provedl preventivní útok na indické letecké základny. 4. prosince vyhlásila Indie Pákistánu válku, uznala Bangladéš a obsadila východní část. Pro indickou armádu to bylo snadné tažení, které končilo pákistánskou kapitu-

lací. Vrchní velitel indického vojska a pákistánský velitel východní části spolu kdysi studovali na sándúrské vojenské akademii. Indický velitel poslal pákistánskému svého pobočníka se vzkazem: „Můj milý Abdulláhu, jsem zde. Hra skončila. Doporučuju, aby ses mi vzdal, a já se o tebe postarám." Vítězství nad Pákistánem bylo vrcholem kariéry Indiry Gándhíové. Pak už se události obracely proti ní. Přátelství s Bangladéši dlouho netrvalo. Jako nezávislý stát se brzy stala spojencem Pákistánu. V souvislosti s živelnými pohromami, jež postihly Pákistán, se začaly množit i indické regionální pro­ blémy. V roce 1972 nepřišly monzunové deště, což bylo příčinou sucha a hladu. Roku 1973 se vzbouřily policejní oddíly v členském státě Uttarpradéš na hranicích Nepálu a Tibetu. Indira Gándhíová se musela obrátit na armádu a stát obsadit. Následujícího roku potlačila povstání v jiném členském státě Gudžarátu a také jej obsadila. Téhož roku použila pohraniční a ústřední rezervní policii proti opozici vedené starým spolupracovníkem jejího otce Džajaprakašem Narajanem, který používal gándhíovské taktiky pokojné obstrukce místního parlamentu a vynuceného uzavírání obchodů a kanceláří. Všechny tyto rozkladné regionální opoziční síly se spojily v nové Lidové frontě a roku 1975 Narajan zorganizoval po celé Indii demonstrace s cílem vytvořit na severu země lidovou vládu. Současně se Gándhíová dostala pro volební manipulace před Nejvyšší soud, který prohlásil její zvolení v roce 1971 do funkce předsedkyně vlády za neplatné. Byla to přesně tatáž kom­ binace taktických postupů, která zničila Britskou Indii: soustředěný tlak opozice ochromil normální administrativu a znemožnil řízení státu v rámci právního řádu. Co se týče bezohlednosti a násilí, překonala Indira Gándhíová všechny britské místokrále. Jen do Biháru poslala 60.000 policistů a pomocných jednotek proti Narajanovým obstrukčním akcím. Železniční stávku řešila masovým vězněním bez zatykačů. Od války s Pákistánem těžila ze stavu bojové připravenosti, ale to jí nedávalo možnost ignorovat nebo překruco­ vat rozhodnutí soudů. 25. června 1975 zastavila vydávání novin a dala zavřít Narajana, Desaje a většinu svých ostatních odpůrců. Druhého dne vyhlásila vnitrostátní výjimečný stav, což byl v podstatě vládní puč proti opozici. Ustrašené představitele vlastní strany si pozvala domů, aby jim dodala odvahu. Znáte přísloví „Když majestátní slon jde krajem, malá zvířata se utíkají schovat?" zeptala se. Pak se energicky obrátila na jednoho poslance: „Co jsem řekla? Opakujte to!" Zkoprnělý nešťastník odpověděl: „Když státní zlo jde krajem, malá zvířata se utíkají schovat."( 87 ) Od vyhlášení nezávislosti lpěla Indie houževnatě na demokracii a ráda se povýšeně srovnávala s militaristickým Pákistánem. Jedním z důvodů, proč Indira Gándhíová koketovala s autoritářským vedením státu, byl její dojem, že se musí vyrovnat laciné demagogii Zulfikara Aliho Bhutta. Bhutto byl

552

553

profesionální politik, který se po bangladéšském fiasku dostal k moci jako nouzová náhrada za neschopné vojenské diktátory. Vládl v Pákistánu s j istým úspěchem hlavně tím, že měnil všechny předpisy ve svůj prospěch, vyha­ zoval soudce, cenzuroval a potlačoval tisk a čachroval s vysokými vojenskými funkcemi/88) Ale právě proto, že Bhutto byl civilista, měla Gándhíová dojem, že se nemůže vzdát parlamentního systému úplně. Následkem tohoto postoje se výjimečný stav stal řadou pouhých příležitostných opatření bez vnitřní souvislosti a jasně vymezené zákonné odpovědnosti, která podléhá soudu tedy skutečnou živnou půdou krutosti a korupce. Tisíce politicky činných lidí strádalo ve vězení, často v otřesných podmínkách. Mezi nimi byly význačné osobnosti jako vdovy po bývalých vládcích států Gwalior a Džajpur a Snehalata Reddyová, socialisticky orientovaná dcera slavného filmového režiséra, jež zemřela na následky věznění. George Fernandez, který organizoval železniční stávku, přešel do ilegality, avšak jeho bratr byl vězněn a mučen. Už před vyhlášením výjimečného stavu musela Indira Gándhíová reago­ vat na řadu nařčení z nezákonných činů, kterých se dopouštěl zejména její syn Sandžaj. V nastalé právní anarchii se veřejný a politický život Indie začal nezadržitelně rozkládat. Sandžaje ustanovila předsedou mládežnického svazu a dala mu na starost radikálnější stránky antikoncepční kampaně, kterou považovala za nejdůležitější ze všech indických vnitrostátních akcí. Sandžaj a jeho přátelé využili této příležitosti k sociálnímu inženýrství podle Maova vzoru. Brutálně přestěhoval obyvatele chudinských chatrčí na volných prostranstvích města Dillí daleko na periférii, a co horšího, zřídil obrovské sterilizační tábory, kde se na statisících Indů buď pomocí zastrašování a násilí, nebo na základě podplácení postižených prováděla za nejprimitivnějších podmínek vázektomie. Poněvadž se o tom nesmělo mluvit v novinách ani v rozhlase, dovídali se Indové, co se děje v jejich vlastní zemi, z rozhlasové stanice BBC. Poněvadž Gándhíová, jak sama prohlásila, BBC neposlouchala („tato stanice se ke mně vždy chovala nepřátelsky"), dostáva­ la často nepravdivá hlášení/ 8 9 ) Když Bhutto vyhlásil na březen 1977 volby, měla pocit, že se mu musí vyrovnat, a uspořádala je též v přesvědčení (v němž ji utvrzovali patolízalští regionální funkcionáři), že je vyhraje a bude moci prohlásit výjimečný stav za zákonný. Výsledky voleb však byly pro oba katastrofální. Bhutto sice zvítězil, ale způsob, jakým toho dosáhl, vyvolal bouři nevole, která měla za následek stanné právo a další vojenský převrat. Bhutto byl postaven před soud pro spiknutí a vraždy a po dvou dlouhých a diskutabilních procesech oběšen v dubnu 1979.(90) Gándhíová volby prohrála a ztratila svůj mandát. Dopomohlo jí k tomu sociální inže­ nýrství jejího syna a spousta dalších trestných činů. Vítězná Lidová strana však nebyla ani tak alternativou gándhíismu jako koalicí nespokojených. Desaj měl mnoho Gándhího nedostatků a žádnou

z jeho předností. Nepil a nekouřil a všude prohlašoval, že Britové zavedli alkohol a tabák, aby zničili domorodce. Okázale pracoval s kolovrátkem. Moderní léky zásadně odmítal. Aby se udržel ve formě, pil každé ráno sklenici vlastní moči. Ministr zdravotnictví Radž Narajn také věřil v léčbu močí a veřejně ji doporučoval. Ve věci antikoncepce se vyjádřil, že proti otěhotnění by ženy měly jíst určité byliny. Tyto výstřednosti nebyly bohužel kompenzovány organizačními schopnostmi ani poctivým charakterem. Vláda Lidové strany byla dokonce ještě úplatnější než Kongresová strana Indiry Gándhíové. Pokusy vyšetřit její zločiny a postavit ji před soud (byla týden ve vězení) pouze zvířily obrovské množství bahna, které pak létalo všemi směry. Ježto se při doplňovacích volbách vrátila do parlamentu a pak ho zase musela opustit, začala vystupovat v obrácené roli jako oběť pronásledo­ vání, při čemž chytře využívala záhadného pozůstatku „koloniálních hodnot" v podobě populárního šlágru lancashirské zpěvačky Grácie Fieldsové z roku 1939 „Zamávej na rozloučenou a přej mi štěstí"/ 9 1 ) Při volbách 3. ledna 1980 si měli Indové vybrat jedno ze dvou známých zel a instinktivně hlasovali pro to, co bylo podle jejich představ nejbližší královské dynastii. Indira Gándhíová dosáhla drtivého vítězství a její strana dostala 351 posla­ neckých křesel z celkového počtu 524. Volby v roce 1977 byly hlasováním proti tyranii i za cenu, že se riskuje chaos; v roce 1980 se hlasovalo proti chaosu za cenu, že se opět vrátí tyranie. Základním motivem dějin nezávislé Indie je obtížný problém, s kterým se snažili vyrovnat už Britové: jak udržet mír v obrovském konglomerátu nejrůznějších národů a přitom zachovat ústavní a právní normy. Néhrúův předpoklad, že se tento problém po získání nezávislosti vyřeší sám, byl naprosto neodůvodněný. Ve skutečnosti se stával čím dál tím obtížnějším zejména také proto, že se populace v další generaci zdvojnásobila. Podle vládních údajů měla Indie v lednu 1981 683,810.051 obyvatel/ 92 ) Pod tlakem těchto vzdouvajících se mas začala struktura občanských svobod vytvořených za britské vlády praskat, i když se nikdy úplně nezhroutila. Politická repríza Indiry Gándhíové však k tomuto úpadku podstatně přis­ pěla. Nebyla obnovena ani účinná občanská kontrola policejních a bez­ pečnostních složek. Udržoval se sice určitý pořádek, ale spíš terorem než uplatňováním spravedlnosti. V listopadu 1980 noviny uveřejnily hrůznou zprávu, že ve státě Bihár policie soustavně užívá kyseliny a drátů jízdních kol k oslepování podezřelých osob. Vyšlo najevo asi 30 doložených případů. V lednu 1981 došla jiná otřesná zpráva, 93 že policie ve svatém městě Benáresu přeráží vězňům nohy.( ) Policie se také dopouštěla vražd v bojích proti banditům a justiční orgány běžně poukazovaly na to, že při vyšetřování používá nezákonně mučení. Jeden soudce z alláhábádského Nejvyššího soudu řekl: „V Indii

554

555

profesionální politik, který se po bangladéšském fiasku dostal k moci jako nouzová náhrada za neschopné vojenské diktátory. Vládl v Pákistánu s j istým úspěchem hlavně tím, že měnil všechny předpisy ve svůj prospěch, vyha­ zoval soudce, cenzuroval a potlačoval tisk a čachroval s vysokými vojenskými funkcemi/88) Ale právě proto, že Bhutto byl civilista, měla Gándhíová dojem, že se nemůže vzdát parlamentního systému úplně. Následkem tohoto postoje se výjimečný stav stal řadou pouhých příležitostných opatření bez vnitřní souvislosti a jasně vymezené zákonné odpovědnosti, která podléhá soudu tedy skutečnou živnou půdou krutosti a korupce. Tisíce politicky činných lidí strádalo ve vězení, často v otřesných podmínkách. Mezi nimi byly význačné osobnosti jako vdovy po bývalých vládcích států Gwalior a Džajpur a Snehalata Reddyová, socialisticky orientovaná dcera slavného filmového režiséra, jež zemřela na následky věznění. George Fernandez, který organizoval železniční stávku, přešel do ilegality, avšak jeho bratr byl vězněn a mučen. Už před vyhlášením výjimečného stavu musela Indira Gándhíová reago­ vat na řadu nařčení z nezákonných činů, kterých se dopouštěl zejména její syn Sandžaj. V nastalé právní anarchii se veřejný a politický život Indie začal nezadržitelně rozkládat. Sandžaje ustanovila předsedou mládežnického svazu a dala mu na starost radikálnější stránky antikoncepční kampaně, kterou považovala za nejdůležitější ze všech indických vnitrostátních akcí. Sandžaj a jeho přátelé využili této příležitosti k sociálnímu inženýrství podle Maova vzoru. Brutálně přestěhoval obyvatele chudinských chatrčí na volných prostranstvích města Dillí daleko na periférii, a co horšího, zřídil obrovské sterilizační tábory, kde se na statisících Indů buď pomocí zastrašování a násilí, nebo na základě podplácení postižených prováděla za nejprimitivnějších podmínek vázektomie. Poněvadž se o tom nesmělo mluvit v novinách ani v rozhlase, dovídali se Indové, co se děje v jejich vlastní zemi, z rozhlasové stanice BBC. Poněvadž Gándhíová, jak sama prohlásila, BBC neposlouchala („tato stanice se ke mně vždy chovala nepřátelsky"), dostáva­ la často nepravdivá hlášení/ 8 9 ) Když Bhutto vyhlásil na březen 1977 volby, měla pocit, že se mu musí vyrovnat, a uspořádala je též v přesvědčení (v němž ji utvrzovali patolízalští regionální funkcionáři), že je vyhraje a bude moci prohlásit výjimečný stav za zákonný. Výsledky voleb však byly pro oba katastrofální. Bhutto sice zvítězil, ale způsob, jakým toho dosáhl, vyvolal bouři nevole, která měla za následek stanné právo a další vojenský převrat. Bhutto byl postaven před soud pro spiknutí a vraždy a po dvou dlouhých a diskutabilních procesech oběšen v dubnu 1979.(90) Gándhíová volby prohrála a ztratila svůj mandát. Dopomohlo jí k tomu sociální inže­ nýrství jejího syna a spousta dalších trestných činů. Vítězná Lidová strana však nebyla ani tak alternativou gándhíismu jako koalicí nespokojených. Desaj měl mnoho Gándhího nedostatků a žádnou

z jeho předností. Nepil a nekouřil a všude prohlašoval, že Britové zavedli alkohol a tabák, aby zničili domorodce. Okázale pracoval s kolovrátkem. Moderní léky zásadně odmítal. Aby se udržel ve formě, pil každé ráno sklenici vlastní moči. Ministr zdravotnictví Radž Narajn také věřil v léčbu močí a veřejně ji doporučoval. Ve věci antikoncepce se vyjádřil, že proti otěhotnění by ženy měly jíst určité byliny. Tyto výstřednosti nebyly bohužel kompenzovány organizačními schopnostmi ani poctivým charakterem. Vláda Lidové strany byla dokonce ještě úplatnější než Kongresová strana Indiry Gándhíové. Pokusy vyšetřit její zločiny a postavit ji před soud (byla týden ve vězení) pouze zvířily obrovské množství bahna, které pak létalo všemi směry. Ježto se při doplňovacích volbách vrátila do parlamentu a pak ho zase musela opustit, začala vystupovat v obrácené roli jako oběť pronásledo­ vání, při čemž chytře využívala záhadného pozůstatku „koloniálních hodnot" v podobě populárního šlágru lancashirské zpěvačky Grácie Fieldsové z roku 1939 „Zamávej na rozloučenou a přej mi štěstí"/ 9 1 ) Při volbách 3. ledna 1980 si měli Indové vybrat jedno ze dvou známých zel a instinktivně hlasovali pro to, co bylo podle jejich představ nejbližší královské dynastii. Indira Gándhíová dosáhla drtivého vítězství a její strana dostala 351 posla­ neckých křesel z celkového počtu 524. Volby v roce 1977 byly hlasováním proti tyranii i za cenu, že se riskuje chaos; v roce 1980 se hlasovalo proti chaosu za cenu, že se opět vrátí tyranie. Základním motivem dějin nezávislé Indie je obtížný problém, s kterým se snažili vyrovnat už Britové: jak udržet mír v obrovském konglomerátu nejrůznějších národů a přitom zachovat ústavní a právní normy. Néhrúův předpoklad, že se tento problém po získání nezávislosti vyřeší sám, byl naprosto neodůvodněný. Ve skutečnosti se stával čím dál tím obtížnějším zejména také proto, že se populace v další generaci zdvojnásobila. Podle vládních údajů měla Indie v lednu 1981 683,810.051 obyvatel/ 92 ) Pod tlakem těchto vzdouvajících se mas začala struktura občanských svobod vytvořených za britské vlády praskat, i když se nikdy úplně nezhroutila. Politická repríza Indiry Gándhíové však k tomuto úpadku podstatně přis­ pěla. Nebyla obnovena ani účinná občanská kontrola policejních a bez­ pečnostních složek. Udržoval se sice určitý pořádek, ale spíš terorem než uplatňováním spravedlnosti. V listopadu 1980 noviny uveřejnily hrůznou zprávu, že ve státě Bihár policie soustavně užívá kyseliny a drátů jízdních kol k oslepování podezřelých osob. Vyšlo najevo asi 30 doložených případů. V lednu 1981 došla jiná otřesná zpráva, 93 že policie ve svatém městě Benáresu přeráží vězňům nohy.( ) Policie se také dopouštěla vražd v bojích proti banditům a justiční orgány běžně poukazovaly na to, že při vyšetřování používá nezákonně mučení. Jeden soudce z alláhábádského Nejvyššího soudu řekl: „V Indii

554

555

neexistují lépe organizované tlupy zločinců, než jsou jednotky indické policie.'/ 94 ) Zvlášť odporným rysem tohoto barbarského počínání je kastovní předpo­ jatost. Chloubou britské vlády, i když nebyla s to kasty odstranit, bylo, že nejhorší výstřelky kastovnictví mírnila zásada rovnosti všech občanů před zákonem. Právě Churchill se velmi obával - a z toho důvodu odmítal příliš ukvapené přiznání nezávislosti - že nižší kasty se stanou obětí kast vyšších (zejména bráhmínů, jako byl Néhrú), jimž jediným samostatnost Indie prospěje. Nejhanebnější stránkou policejních zvěrstev bylo, že jak policisté, tak zejména jejich političtí ochránci patřili k vyšším kastám, kdežto proná­ sledovaní k nižším. Pro „nečisté" páde, kterých bylo začátkem osmdesátých let na 100 miliónů, neznamenala nezávislost vůbec nic. Jejich „symbolické" zastoupení v parlamentě a ve vládě bylo už samo o sobě určitou formou vykořisťování. Jejich způsob života a schopnost vůbec přežít zůstává záhadnou, nejméně probádanou oblastí indické společnosti.( 95 ) V š e nasvědčuje tomu, že policejní teror, k němuž jsou úřady, jak se zdá, čím dál tím lhostejnější, představuje určitou metodu řízení společnosti, která má svůj základ v složitém odstupňování výsad. Ve velkých státech asijského kontinentu žije víc než polovina lidstva. Jen čínské obyvatelstvo překročilo začátkem osmdesátých let hranici 1.000 miliónů. Všechny tyto státy, jakmile si zajistily nezávislost nebo se vymkly cizímu poručníkování, začaly provádět „sociální" experimenty. Čína si zvolila komunismus včetně zkolektivizovaného zemědělství a úplného znárodnění průmyslu. Barma si vybrala socialismus s jedinou stranou, od roku 1962 zkonsolidovaný ještě navíc vojenskou diktaturou generála (později prezi­ denta) Ne Wina. Pákistán uskutečnil za Bhuttova režimu rozsáhlý program znárodnění. Jak Pákistán, tak Indie se vyhnuly působení tržních sil vysokými celními tarify. Indie plánovala své převážně socialistické hospodářství s konvenčním stalinským důrazem na těžký průmysl a rovněž svůj důle­ žitý a živý sektor soukromého podnikání podrobila důkladnému státnímu dozoru, který se stal snesitelný jen díky všudypřítomné korupci. Po uplynutí období jedné generace si hospodářské výsledky ve všech těchto zemích byly trapně podobné a skrovné. Existovalo mezi nimi též různě odstupňované nepřátelství s výjimkou Číny a Pákistánu, jež v rozpačitém a nespolehlivém svazku spojila společná nenávist k Indii. Čína vyrobila první nukleární zbraně v roce 1964, Indie v roce 1974, Pákistán v roce 1978. Všechny tyto státy (ne­ vyjímaje Bangladéš jako nejchudší) vynaložily na obranu mnohem větší část hrubého národního produktu než za koloniálního období. Například v Barmě pohltily vojenské výdaje, hlavně díky čínské podpoře komunistických povstaleckých skupin, jednu třetinu státního rozpočtu a téměř všechny příjmy ze zahraničí/ 9 6 ) V každém případě velké naděje bandungské gene556

race na rychlé a efektní dosažení západní životní úrovně při zachování míru a neangažovanosti vzaly na sklonku sedmdesátých let za své. Koncem čtyřicátých let se asijská polovina lidstva dověděla, že její úděl lze řešit zásadně politickou cestou, a to přímo a hned. Zkušenost ukázala, že je tento názor mylný. Naopak, pádné důkazy vedou k závěru, že profe­ sionální politika, a především politika ideologická, je hlavní příčinou lidské bídy. Názorným příkladem je krutá realita takzvané Kalkatské metropolitní oblasti, v níž a kolem níž je natlačeno 150 miliónů nejchudších lidí na světě. Už v koloniální éře to byl po všech stránkách děs. Kipling se svou známou jasnozřivostí to nazval „Městem zlých snů", jež mělo zvláštní přívlastek „VKS neboli Velký kalkatský smrad".( 9 7 ) Už začátkem čtyřicátých let městské úřady, bez ohledu na politiku, nebyly schopny ve většině města zvládnout kanalizační problém. Rozdělení země zasadilo městu ránu, z které se už nevzpamatovalo. Rozvrátilo hospodářsky rozsáhlé kraje Bengálska a zahnalo 4 milióny v podstatě nezaměstnatelných uprchlíků do jeho západní poloviny a jeden milión do samotné Kalkaty. Za dobu mezi sčítáním lidu v roce 1921 a 1961 se obyvatelstvo ztrojnásobilo a veškeré úsilí zavést běžné moderní §lužby ztroskotalo. Koncem šedesátých let jistý pozorovatel napsal, že „skoro v celé oblasti chybí normální městská kanalizace, že nejsou vodovody, odpady ani stoky a dokonce ani soukromá zařízení na likvidaci splašků jako třeba septické jímky". Existuje asi 200.000 primitivních veřejných záchodků, „nízké a úzké cihlové boudy s vyvýšenou plošinou nad kameninovou mísou nebo se zaneřáděnou podlahou"/ 9 8 ) Jak jsme už uvedli, bangladéšská krize vyvrhla do indického Bengálska dalších 10 miliónů lidí bez domova; většina z nich skončila na kalkatských ulicích, takže koncem sedmdesátých let spalo jen v centru města venku na milión osob. Silně stranicky zaměřená a doktrinářská politika Západního Bengálska vedená v šedesátých a sedmdesátých letech marxisty, způsobila, pokud tomu nezabránila ústava nebo přímé „prezidentské rozhodnutí", nesmírný zmatek a zkázu. Zoufalý stav těchto lidí přivedl do města řadu dobrovolníků, kteří nabídli svou pomoc a spolupráci matce Tereze a jejím misionářkám křesťanské lásky, jež se usadily v Kalkatě v roce 1948. Marxistická vláda se však spíš snažila tyto dobrovolné zdravotnické organizace, které upozorňova­ ly na její přehmaty, vypudit než řešit problém zásadně/ 9 9 ) Kalkata se stala antiutopií dvacátého století, městem zničených iluzí, tmou, nikoli světlem Asie. Je důrazným varováním, že snahy experimentovat s polovinou lidstva povedou spíš k vytvoření zhoubných příšer než k společenským zázrakům.

557

neexistují lépe organizované tlupy zločinců, než jsou jednotky indické policie.'/ 94 ) Zvlášť odporným rysem tohoto barbarského počínání je kastovní předpo­ jatost. Chloubou britské vlády, i když nebyla s to kasty odstranit, bylo, že nejhorší výstřelky kastovnictví mírnila zásada rovnosti všech občanů před zákonem. Právě Churchill se velmi obával - a z toho důvodu odmítal příliš ukvapené přiznání nezávislosti - že nižší kasty se stanou obětí kast vyšších (zejména bráhmínů, jako byl Néhrú), jimž jediným samostatnost Indie prospěje. Nejhanebnější stránkou policejních zvěrstev bylo, že jak policisté, tak zejména jejich političtí ochránci patřili k vyšším kastám, kdežto proná­ sledovaní k nižším. Pro „nečisté" páde, kterých bylo začátkem osmdesátých let na 100 miliónů, neznamenala nezávislost vůbec nic. Jejich „symbolické" zastoupení v parlamentě a ve vládě bylo už samo o sobě určitou formou vykořisťování. Jejich způsob života a schopnost vůbec přežít zůstává záhadnou, nejméně probádanou oblastí indické společnosti.( 95 ) V š e nasvědčuje tomu, že policejní teror, k němuž jsou úřady, jak se zdá, čím dál tím lhostejnější, představuje určitou metodu řízení společnosti, která má svůj základ v složitém odstupňování výsad. Ve velkých státech asijského kontinentu žije víc než polovina lidstva. Jen čínské obyvatelstvo překročilo začátkem osmdesátých let hranici 1.000 miliónů. Všechny tyto státy, jakmile si zajistily nezávislost nebo se vymkly cizímu poručníkování, začaly provádět „sociální" experimenty. Čína si zvolila komunismus včetně zkolektivizovaného zemědělství a úplného znárodnění průmyslu. Barma si vybrala socialismus s jedinou stranou, od roku 1962 zkonsolidovaný ještě navíc vojenskou diktaturou generála (později prezi­ denta) Ne Wina. Pákistán uskutečnil za Bhuttova režimu rozsáhlý program znárodnění. Jak Pákistán, tak Indie se vyhnuly působení tržních sil vysokými celními tarify. Indie plánovala své převážně socialistické hospodářství s konvenčním stalinským důrazem na těžký průmysl a rovněž svůj důle­ žitý a živý sektor soukromého podnikání podrobila důkladnému státnímu dozoru, který se stal snesitelný jen díky všudypřítomné korupci. Po uplynutí období jedné generace si hospodářské výsledky ve všech těchto zemích byly trapně podobné a skrovné. Existovalo mezi nimi též různě odstupňované nepřátelství s výjimkou Číny a Pákistánu, jež v rozpačitém a nespolehlivém svazku spojila společná nenávist k Indii. Čína vyrobila první nukleární zbraně v roce 1964, Indie v roce 1974, Pákistán v roce 1978. Všechny tyto státy (ne­ vyjímaje Bangladéš jako nejchudší) vynaložily na obranu mnohem větší část hrubého národního produktu než za koloniálního období. Například v Barmě pohltily vojenské výdaje, hlavně díky čínské podpoře komunistických povstaleckých skupin, jednu třetinu státního rozpočtu a téměř všechny příjmy ze zahraničí/ 9 6 ) V každém případě velké naděje bandungské gene556

race na rychlé a efektní dosažení západní životní úrovně při zachování míru a neangažovanosti vzaly na sklonku sedmdesátých let za své. Koncem čtyřicátých let se asijská polovina lidstva dověděla, že její úděl lze řešit zásadně politickou cestou, a to přímo a hned. Zkušenost ukázala, že je tento názor mylný. Naopak, pádné důkazy vedou k závěru, že profe­ sionální politika, a především politika ideologická, je hlavní příčinou lidské bídy. Názorným příkladem je krutá realita takzvané Kalkatské metropolitní oblasti, v níž a kolem níž je natlačeno 150 miliónů nejchudších lidí na světě. Už v koloniální éře to byl po všech stránkách děs. Kipling se svou známou jasnozřivostí to nazval „Městem zlých snů", jež mělo zvláštní přívlastek „VKS neboli Velký kalkatský smrad".( 9 7 ) Už začátkem čtyřicátých let městské úřady, bez ohledu na politiku, nebyly schopny ve většině města zvládnout kanalizační problém. Rozdělení země zasadilo městu ránu, z které se už nevzpamatovalo. Rozvrátilo hospodářsky rozsáhlé kraje Bengálska a zahnalo 4 milióny v podstatě nezaměstnatelných uprchlíků do jeho západní poloviny a jeden milión do samotné Kalkaty. Za dobu mezi sčítáním lidu v roce 1921 a 1961 se obyvatelstvo ztrojnásobilo a veškeré úsilí zavést běžné moderní §lužby ztroskotalo. Koncem šedesátých let jistý pozorovatel napsal, že „skoro v celé oblasti chybí normální městská kanalizace, že nejsou vodovody, odpady ani stoky a dokonce ani soukromá zařízení na likvidaci splašků jako třeba septické jímky". Existuje asi 200.000 primitivních veřejných záchodků, „nízké a úzké cihlové boudy s vyvýšenou plošinou nad kameninovou mísou nebo se zaneřáděnou podlahou"/ 9 8 ) Jak jsme už uvedli, bangladéšská krize vyvrhla do indického Bengálska dalších 10 miliónů lidí bez domova; většina z nich skončila na kalkatských ulicích, takže koncem sedmdesátých let spalo jen v centru města venku na milión osob. Silně stranicky zaměřená a doktrinářská politika Západního Bengálska vedená v šedesátých a sedmdesátých letech marxisty, způsobila, pokud tomu nezabránila ústava nebo přímé „prezidentské rozhodnutí", nesmírný zmatek a zkázu. Zoufalý stav těchto lidí přivedl do města řadu dobrovolníků, kteří nabídli svou pomoc a spolupráci matce Tereze a jejím misionářkám křesťanské lásky, jež se usadily v Kalkatě v roce 1948. Marxistická vláda se však spíš snažila tyto dobrovolné zdravotnické organizace, které upozorňova­ ly na její přehmaty, vypudit než řešit problém zásadně/ 9 9 ) Kalkata se stala antiutopií dvacátého století, městem zničených iluzí, tmou, nikoli světlem Asie. Je důrazným varováním, že snahy experimentovat s polovinou lidstva povedou spíš k vytvoření zhoubných příšer než k společenským zázrakům.

557

Jestliže období po druhé světové válce zavedlo nové národy Afriky a Asie do slepé uličky, která často končila v hrůze a barbarství, zkušenosti Evropy jsou potěšitelnější. Nečekalo se to. Převládající náladou roku 1945 bylo zoufalství a bezmocnost. Evropské období světových dějin skončilo. V jistém smyslu byl Hitler poslední evropský vůdce schopný uvést světové události do pohybu podle eurocentrických představ. Tu schopnost ztratil koncem roku 1941. Vakuum, jež vzniklo jeho kolosálním pádem, nemohlo být zaplněno evropskými soupeři. Koncem války stály dvě neevropské velmoci jakoby na okraji právě vyhaslé sopky a dívaly se s pohrdáním do jejích ještě dýmajících hlubin, bez účasti na jejím konci, ale současně spokojeny, že už nikdy nebude ohrožovat lidstvo svou démonickou silou. 26. října 1945 při premiéře nového baletu v Théátre des Champs-Elysées sál přeplněný obecenstvem z vysoké společnosti odmítl syčením a pískáním Picassovu oponu/ 1 ) To byla stará Paříž. O tři dny později pronesl Jean-Paul Sartre v Klubu Maintenant přednášku „Existencialismus je humanismus". Tam už byla nová Paříž. Sál byl také nabitý. Lidé omdlévali, prali se o židle, třicet jich rozbili, křičeli a tleskali. V stejné době začala vycházet Sartrova nová revue Les Temps Modernes, Moderní doba, v níž dokazoval že literární kultura a drahé šaty módních obchodů jsou to jediné, co Francii zbylo, zeje to vlastně symbol Evropy, a doporučoval existencialismus, protože ten je schopen dát lidem aspoň trochu sebevědomí a zachovat jejich individualitu uprostřed ponížení a absurdity. Reakce byla nevídaná. Sartrova družka Simoně de Beauvoir to komentovala: „Žasli jsme, jaký rozruch jsme vyvolali."(2) Existencialismus byl pozoruhodně nefrancouzský, což zřejmě přitahovalo. Sartre byl poloviční Alsasan (Albert Schweitzer byl jeho bratranec) a byl vychován v domě svého dědečka Karla Schweitzera. Kulturou byl Němec i Francouz. Ovlivnila ho silně berlínská filozofická škola, zvláště Heideggcr, od něhož převzal většinu svých myšlenek. Válečná léta prožil poměrně dobře. Přes povrchové nepřátelství existovala mezi francouzským a německým duchem jistá shoda. Paříž nebyla v té době nevhodným místem pro budoucího intelektuála, pokud si

dokázal nevšímat nepříjemných stránek jako bylo hromadné odvážení židů, což se ostatně většině dařilo bez zvláštních potíží/ 3 ) Židovský intelektuál Bernard-Henri Levý později připomněl, že radikální protifašistické formy rasismu nebyly Francouzům, a zejména francouzským intelektuálům, nijak nesympatické: nazval je dokonce „francouzskou ideologií".(4) Pařížská divadla měla za nacistů konjunkturu. André Malraux později rozezleně připomněl: „Byl jsem vyslýchán gestapem, zatímco Sartre uváděl v Paříži své hry s úchvalou německých cenzorů."( 5 ) Albert Bússche, diva­ delní kritik nacistických armádních novin Pariser Zeitung, nazval Sartrovu hru S vyloučením veřejnosti divadelní událostí prvního řádu. Sartre však nebyl jediný, kdo těžil z německé přízně. Když se 24. června 1944 dávala v Théátre des Mathurins nová hra alžírského rodáka Alberta Camuse Nedoro­ zumění, francouzská intelektuální elita ji vypískala, protože bylo o Camusovi známo, že je členem Hnutí odporu. Bússche shledal, že „je plná hlubo­ kých myšlenek"....a že je to „průkopnické dílo"/ 6 ) Camusovi nebyla válka lhostejná jako Sartrovi; patřil ostatně k malému počtu 4.345 Francouzů, kteří dostali za odbojovou činnost čestnou rozetu. V jeho myšlení však byl patrný čím dál tím bližší vztah francouzské a německé filozofie, který okupace podporovala a který se stal důležitým rysem poválečného vývoje. Největší vliv měl na Camuse Nietzsche, jehož svými romány Cizinec a Mor Camus vlastně pofrancouzštil pro celou jednu generaci svých vrstevníků. Sartre a Camus se scházeli v letech 1943-4 - nejprve jako protagonisté, nakonec jako antagonisté. Jejich kult se snažil uvést filozofii a literaturu do vztahu k veřejnému životu a soustřeďoval se hlavně v St. Germain-desPrés. Jejich oblíbenou kavárnou byla Café Floře, symbolizující už sama o sobě dvojznačnost francouzského intelektuálního života. Do St. Germaindes-Prés chodili svého času Diderot, Voltaire a Rousseau, kteří se scházeli v staré kavárně Procope. Flora vynikla za druhého císařství a navštěvovali ji Gautier, Musset, Sandová, Balzac, Zola a Huysmans; později Apollinaire a ještě později kroužek Action Franqaise vedený přímo Maurrasem; jeho ještě teplé místo zaujal Sartre/ 7 ) Existencialismus ve své poválečné podobě byl odvozen z Kantova kategorického imperativu „Jednej tak, aby se zásady tvého jednání mohly stát všeobecně platným přirozeným zákonem". Naše pozitivní činy, učil Sartre, vytvářejí „nejenom člověka, kterým bychom sami chtěli být, ale i obraz člověka, jaký si myslíme, že by měl být". Své by­ tí můžeme tvořit pozitivními politickými činy. Tím nabídl racionálně odůvodněné lidské gesto vzdoru proti zoufalství - vlastně, jak to nazval Karl Popper, „novou teologii bez Boha". Obsahovala určitý prvek německé hyste­ rie, charakteristické jak pro Heideggera, tak pro Nietzscheho v tom, že kladla přehnaný důraz na základní osamocenost člověka ve světě bez Boha a z to­ ho vyplývající napětí mezi lidským já a světem/ 8 ) Mladé lidi to však okouzlo-

558

559

Sedmnáctá Evropský lazar

Jestliže období po druhé světové válce zavedlo nové národy Afriky a Asie do slepé uličky, která často končila v hrůze a barbarství, zkušenosti Evropy jsou potěšitelnější. Nečekalo se to. Převládající náladou roku 1945 bylo zoufalství a bezmocnost. Evropské období světových dějin skončilo. V jistém smyslu byl Hitler poslední evropský vůdce schopný uvést světové události do pohybu podle eurocentrických představ. Tu schopnost ztratil koncem roku 1941. Vakuum, jež vzniklo jeho kolosálním pádem, nemohlo být zaplněno evropskými soupeři. Koncem války stály dvě neevropské velmoci jakoby na okraji právě vyhaslé sopky a dívaly se s pohrdáním do jejích ještě dýmajících hlubin, bez účasti na jejím konci, ale současně spokojeny, že už nikdy nebude ohrožovat lidstvo svou démonickou silou. 26. října 1945 při premiéře nového baletu v Théátre des Champs-Elysées sál přeplněný obecenstvem z vysoké společnosti odmítl syčením a pískáním Picassovu oponu/ 1 ) To byla stará Paříž. O tři dny později pronesl Jean-Paul Sartre v Klubu Maintenant přednášku „Existencialismus je humanismus". Tam už byla nová Paříž. Sál byl také nabitý. Lidé omdlévali, prali se o židle, třicet jich rozbili, křičeli a tleskali. V stejné době začala vycházet Sartrova nová revue Les Temps Modernes, Moderní doba, v níž dokazoval že literární kultura a drahé šaty módních obchodů jsou to jediné, co Francii zbylo, zeje to vlastně symbol Evropy, a doporučoval existencialismus, protože ten je schopen dát lidem aspoň trochu sebevědomí a zachovat jejich individualitu uprostřed ponížení a absurdity. Reakce byla nevídaná. Sartrova družka Simoně de Beauvoir to komentovala: „Žasli jsme, jaký rozruch jsme vyvolali."(2) Existencialismus byl pozoruhodně nefrancouzský, což zřejmě přitahovalo. Sartre byl poloviční Alsasan (Albert Schweitzer byl jeho bratranec) a byl vychován v domě svého dědečka Karla Schweitzera. Kulturou byl Němec i Francouz. Ovlivnila ho silně berlínská filozofická škola, zvláště Heideggcr, od něhož převzal většinu svých myšlenek. Válečná léta prožil poměrně dobře. Přes povrchové nepřátelství existovala mezi francouzským a německým duchem jistá shoda. Paříž nebyla v té době nevhodným místem pro budoucího intelektuála, pokud si

dokázal nevšímat nepříjemných stránek jako bylo hromadné odvážení židů, což se ostatně většině dařilo bez zvláštních potíží/ 3 ) Židovský intelektuál Bernard-Henri Levý později připomněl, že radikální protifašistické formy rasismu nebyly Francouzům, a zejména francouzským intelektuálům, nijak nesympatické: nazval je dokonce „francouzskou ideologií".(4) Pařížská divadla měla za nacistů konjunkturu. André Malraux později rozezleně připomněl: „Byl jsem vyslýchán gestapem, zatímco Sartre uváděl v Paříži své hry s úchvalou německých cenzorů."( 5 ) Albert Bússche, diva­ delní kritik nacistických armádních novin Pariser Zeitung, nazval Sartrovu hru S vyloučením veřejnosti divadelní událostí prvního řádu. Sartre však nebyl jediný, kdo těžil z německé přízně. Když se 24. června 1944 dávala v Théátre des Mathurins nová hra alžírského rodáka Alberta Camuse Nedoro­ zumění, francouzská intelektuální elita ji vypískala, protože bylo o Camusovi známo, že je členem Hnutí odporu. Bússche shledal, že „je plná hlubo­ kých myšlenek"....a že je to „průkopnické dílo"/ 6 ) Camusovi nebyla válka lhostejná jako Sartrovi; patřil ostatně k malému počtu 4.345 Francouzů, kteří dostali za odbojovou činnost čestnou rozetu. V jeho myšlení však byl patrný čím dál tím bližší vztah francouzské a německé filozofie, který okupace podporovala a který se stal důležitým rysem poválečného vývoje. Největší vliv měl na Camuse Nietzsche, jehož svými romány Cizinec a Mor Camus vlastně pofrancouzštil pro celou jednu generaci svých vrstevníků. Sartre a Camus se scházeli v letech 1943-4 - nejprve jako protagonisté, nakonec jako antagonisté. Jejich kult se snažil uvést filozofii a literaturu do vztahu k veřejnému životu a soustřeďoval se hlavně v St. Germain-desPrés. Jejich oblíbenou kavárnou byla Café Floře, symbolizující už sama o sobě dvojznačnost francouzského intelektuálního života. Do St. Germaindes-Prés chodili svého času Diderot, Voltaire a Rousseau, kteří se scházeli v staré kavárně Procope. Flora vynikla za druhého císařství a navštěvovali ji Gautier, Musset, Sandová, Balzac, Zola a Huysmans; později Apollinaire a ještě později kroužek Action Franqaise vedený přímo Maurrasem; jeho ještě teplé místo zaujal Sartre/ 7 ) Existencialismus ve své poválečné podobě byl odvozen z Kantova kategorického imperativu „Jednej tak, aby se zásady tvého jednání mohly stát všeobecně platným přirozeným zákonem". Naše pozitivní činy, učil Sartre, vytvářejí „nejenom člověka, kterým bychom sami chtěli být, ale i obraz člověka, jaký si myslíme, že by měl být". Své by­ tí můžeme tvořit pozitivními politickými činy. Tím nabídl racionálně odůvodněné lidské gesto vzdoru proti zoufalství - vlastně, jak to nazval Karl Popper, „novou teologii bez Boha". Obsahovala určitý prvek německé hyste­ rie, charakteristické jak pro Heideggera, tak pro Nietzscheho v tom, že kladla přehnaný důraz na základní osamocenost člověka ve světě bez Boha a z to­ ho vyplývající napětí mezi lidským já a světem/ 8 ) Mladé lidi to však okouzlo-

558

559

Sedmnáctá Evropský lazar

válo. Byla to určitá forma utopického romantismu, který přitahoval asi tak jako romantické hnutí před 150 lety. Dokonce přitahoval ještě o něco víc, protože nabízel i politickou činnost. Karl Popper upozornil, že šlo vlastně o slušnější formu fašismu, která se samozřejmě dala snadno spojit s různý­ mi formami marxismu. Camus tvrdil, že existencialistou nikdy nebyl, a roku 1951 se se Sartrem na smrt pohádal kvůli tomu, že Sartre hájil určité formy totalitního násilí. V podstatě to však bylo Camusovo vzkříšení a zmoderni­ zování osamělého byronského hrdiny, bojujícího vzdorně proti osudu a nepřátelskému světu, jež vdechlo této filozofii život a propůjčilo jí skutečný smysl v očích mladých lidí na obou stranách Rýna. Existencialismus byl tedy francouzský kulturní import, který Paříž opět reexportovala do země původu v luxusním a daleko atraktivnějším balení. Je to třeba zdůraznit, neboť poprvé od dob Goetha, Byrona a Mme de Staěl cítili mladí lidé ve Francii a v Německu spontánní kulturní afinitu a sdíleli světový názor. Byla to příprava k pevnějšímu hospodářskému a politické­ mu sladění, pro něž byla i všeobecná situace příznivá. K tomuto souladu však nemuselo vůbec dojít, kdyby nenastaly další dvě šťastné okolnosti. První bylo definitivní (a možná poslední) dozrání křesťanského aktivismu v politice, který se na dobu jedné, a to dost důležité generace stal v Evropě dominantní silou. Druhou byl výskyt skupiny evropských titánů - zdaleka ne byronských, mladých nebo romantických, dokonce ani ne hrdinských v obvyk­ lém, natož v existencialistickém smyslu - kteří po hromadných masakrech znovu oživili mrtvé tělo Evropy. Jak křesťanský aktivismus, tak i jeho vyko­ navatelé, Adenauer, de Gasperi a de Gaulle, byli zakladatelům existencialistického hnutí duchem i založením zcela cizí. Ale podobné paradoxy jsou v dějinách běžné. Adenauer, de Gasperi a de Gaulle byli velcí pamětníci; osobnosti, na něž se kdysi nedostalo a kteří vůbec nemuseli přijít na řadu, ale pak násled­ kem katastrofálního vývoje přece jen přišli a uplatnili se v míře netušené. Když válka roku 1945 skončila, bylo Alcidovi de Gasperimu šedesát pět let, Adenauerovi šedesát devět. Oba pocházeli z pohraničních území, byli upřímní katolíci, antinacionalisté, jako společenskou jednotku ctili rodinu, neuznávali stát (ledajako co nejomezenější a politováníhodnou nutnost), byli přesvědčeni, že nejdůležitější charakteristikou organizované společnosti je právní řád, který musí vycházet z přirozeného práva a respektovat absolutní mravní hodnoty. V podstatě se tedy postavili proti mnoha hlavním rysům dvacátého století. Byli to lidé zvláštních zarputilých tváří; vážná nehoda poznamenala Adenauerův obličej mahagonovou nehybností indiánského 9 prodavače doutníků.( ) De Gasperi, v mládí podobně jako Adenauer štíhlý a neobyčejně hubený, pozoroval život se zachmuřeným výrazem hlídacího psa. Oba byli stoupenci konfederace. Adenauer usiloval o polycentristické

Německo typu Svaté říše římské, de Gasperi se angažoval pro severní Itálii, jak existovala za Habsburků. De Gasperi se narodil na území rakouské monarchie. Poněvadž jeho otec byl velitelem místních četníků, cítil se kromě náboženství víc přitahován k císařské rodině než k italskému státu. Jeho loajalita však byla především duchovního rázu. Celý život chodil pokud možná denně na mši. V pozoruhod­ ném dopise, kde navrhuje své budoucí ženě Francesce Romani roku 1921 sňatek, čteme: „Osobnost živého Krista mě přitahuje, podmaňuje a utěšuje, jako bych byl dítě. Pojď, chci Tě mít u sebe, abychom byli přitahováni k témuž zdroji, k téže propasti světla."( 10 ) Studoval na vídeňské univerzitě a obdivoval slavného starostu města Karla Luegera, ale ze zcela jiných důvo­ dů než Hitler. Domníval se, že Lueger ukazuje cestu jak uskutečnit papežské „sociální" encykliky. Působil na něj německý katolický populismus a své první články psal do rakouských katolických novin Reichspost. Vůči dvěma nakažlivým nemocem dvacátého století byl téměř imunní: k etnickému na­ cionalismu a víře, že státy na něm založené lze změnit v utopie. V svém prvním projevu v Tridentu roku 1902 kladl na srdce posluchačům: „Buďte nejdřív katolíky a pak teprve Italy!" Řekl, že s politováním odsuzuje kult národa a odmítá náboženství, které místo Boha uctívá vlast. Jako své moto prosazoval „Být katolíkem, pak Italem, pak demokratem".( ll ) Z toho důvodu byl de Gasperi přirozeným protějškem Mussoliniho. Oba diskutovali roku 1909 v meranské pivnici na téma „socialismus v dějinách": Mussolini hlásal nezbytnost násilí, de Gasperi potřebu založit politickou praxi na absolutních zásadách. Musel předčasně odejít na vlak a Mussolini ho doprovázel až ke dveřím posměchem: „Mluví nedbale a bez ohledu na gramatiku, vymlouvá se povrchně na rakouský jízdní řád, aby se vyhnul I2 debatě, která ho přivádí do rozpaků. "( ) De Gasperi nikdy nepovažoval Mussoliniho za něco víc než destruktivního radikála. Charakterizoval ho jako „bolševismus v černém". De Gasperiho Tridentskou lidovou stranu Partito Popolare Trentino přijal s nadšením do Katolické lidové strany Don Luigi Sturzo, který by byl asi vládl v Itálii mezi oběma válkami, nebýt Mussoliniho puče. De Gasperi neměl rád italskou parlamentní politiku (koňský cirkus) s jejími teatrálními a řečnickými triky, jimiž odjakživa pohrdal. Velký tota­ litní stát však nenáviděl ještě víc. Na posledním celostátním sjezdu lidové strany 28. června 1925 řekl: „Teoretické a praktické zásady fašismu jsou pra­ vým opakem křesťanského pojetí státu, podle něhož existují přirozená práva jednotlivce, rodiny a společnosti před nároky státu." Fašismus je jen „starý policejní stát, který se objevuje v novém přestrojení a zavěšuje nad křesťanské instituce Damoklův meč". Před fašistickým soudem v listo­ padu 1926 prohlásil: „Právě fašistické pojetí státu je to, co nemohu přijmout. Protože existují přirozená práva, která stát nesmí pošlapat."( 13 )

560

561

válo. Byla to určitá forma utopického romantismu, který přitahoval asi tak jako romantické hnutí před 150 lety. Dokonce přitahoval ještě o něco víc, protože nabízel i politickou činnost. Karl Popper upozornil, že šlo vlastně o slušnější formu fašismu, která se samozřejmě dala snadno spojit s různý­ mi formami marxismu. Camus tvrdil, že existencialistou nikdy nebyl, a roku 1951 se se Sartrem na smrt pohádal kvůli tomu, že Sartre hájil určité formy totalitního násilí. V podstatě to však bylo Camusovo vzkříšení a zmoderni­ zování osamělého byronského hrdiny, bojujícího vzdorně proti osudu a nepřátelskému světu, jež vdechlo této filozofii život a propůjčilo jí skutečný smysl v očích mladých lidí na obou stranách Rýna. Existencialismus byl tedy francouzský kulturní import, který Paříž opět reexportovala do země původu v luxusním a daleko atraktivnějším balení. Je to třeba zdůraznit, neboť poprvé od dob Goetha, Byrona a Mme de Staěl cítili mladí lidé ve Francii a v Německu spontánní kulturní afinitu a sdíleli světový názor. Byla to příprava k pevnějšímu hospodářskému a politické­ mu sladění, pro něž byla i všeobecná situace příznivá. K tomuto souladu však nemuselo vůbec dojít, kdyby nenastaly další dvě šťastné okolnosti. První bylo definitivní (a možná poslední) dozrání křesťanského aktivismu v politice, který se na dobu jedné, a to dost důležité generace stal v Evropě dominantní silou. Druhou byl výskyt skupiny evropských titánů - zdaleka ne byronských, mladých nebo romantických, dokonce ani ne hrdinských v obvyk­ lém, natož v existencialistickém smyslu - kteří po hromadných masakrech znovu oživili mrtvé tělo Evropy. Jak křesťanský aktivismus, tak i jeho vyko­ navatelé, Adenauer, de Gasperi a de Gaulle, byli zakladatelům existencialistického hnutí duchem i založením zcela cizí. Ale podobné paradoxy jsou v dějinách běžné. Adenauer, de Gasperi a de Gaulle byli velcí pamětníci; osobnosti, na něž se kdysi nedostalo a kteří vůbec nemuseli přijít na řadu, ale pak násled­ kem katastrofálního vývoje přece jen přišli a uplatnili se v míře netušené. Když válka roku 1945 skončila, bylo Alcidovi de Gasperimu šedesát pět let, Adenauerovi šedesát devět. Oba pocházeli z pohraničních území, byli upřímní katolíci, antinacionalisté, jako společenskou jednotku ctili rodinu, neuznávali stát (ledajako co nejomezenější a politováníhodnou nutnost), byli přesvědčeni, že nejdůležitější charakteristikou organizované společnosti je právní řád, který musí vycházet z přirozeného práva a respektovat absolutní mravní hodnoty. V podstatě se tedy postavili proti mnoha hlavním rysům dvacátého století. Byli to lidé zvláštních zarputilých tváří; vážná nehoda poznamenala Adenauerův obličej mahagonovou nehybností indiánského 9 prodavače doutníků.( ) De Gasperi, v mládí podobně jako Adenauer štíhlý a neobyčejně hubený, pozoroval život se zachmuřeným výrazem hlídacího psa. Oba byli stoupenci konfederace. Adenauer usiloval o polycentristické

Německo typu Svaté říše římské, de Gasperi se angažoval pro severní Itálii, jak existovala za Habsburků. De Gasperi se narodil na území rakouské monarchie. Poněvadž jeho otec byl velitelem místních četníků, cítil se kromě náboženství víc přitahován k císařské rodině než k italskému státu. Jeho loajalita však byla především duchovního rázu. Celý život chodil pokud možná denně na mši. V pozoruhod­ ném dopise, kde navrhuje své budoucí ženě Francesce Romani roku 1921 sňatek, čteme: „Osobnost živého Krista mě přitahuje, podmaňuje a utěšuje, jako bych byl dítě. Pojď, chci Tě mít u sebe, abychom byli přitahováni k témuž zdroji, k téže propasti světla."( 10 ) Studoval na vídeňské univerzitě a obdivoval slavného starostu města Karla Luegera, ale ze zcela jiných důvo­ dů než Hitler. Domníval se, že Lueger ukazuje cestu jak uskutečnit papežské „sociální" encykliky. Působil na něj německý katolický populismus a své první články psal do rakouských katolických novin Reichspost. Vůči dvěma nakažlivým nemocem dvacátého století byl téměř imunní: k etnickému na­ cionalismu a víře, že státy na něm založené lze změnit v utopie. V svém prvním projevu v Tridentu roku 1902 kladl na srdce posluchačům: „Buďte nejdřív katolíky a pak teprve Italy!" Řekl, že s politováním odsuzuje kult národa a odmítá náboženství, které místo Boha uctívá vlast. Jako své moto prosazoval „Být katolíkem, pak Italem, pak demokratem".( ll ) Z toho důvodu byl de Gasperi přirozeným protějškem Mussoliniho. Oba diskutovali roku 1909 v meranské pivnici na téma „socialismus v dějinách": Mussolini hlásal nezbytnost násilí, de Gasperi potřebu založit politickou praxi na absolutních zásadách. Musel předčasně odejít na vlak a Mussolini ho doprovázel až ke dveřím posměchem: „Mluví nedbale a bez ohledu na gramatiku, vymlouvá se povrchně na rakouský jízdní řád, aby se vyhnul I2 debatě, která ho přivádí do rozpaků. "( ) De Gasperi nikdy nepovažoval Mussoliniho za něco víc než destruktivního radikála. Charakterizoval ho jako „bolševismus v černém". De Gasperiho Tridentskou lidovou stranu Partito Popolare Trentino přijal s nadšením do Katolické lidové strany Don Luigi Sturzo, který by byl asi vládl v Itálii mezi oběma válkami, nebýt Mussoliniho puče. De Gasperi neměl rád italskou parlamentní politiku (koňský cirkus) s jejími teatrálními a řečnickými triky, jimiž odjakživa pohrdal. Velký tota­ litní stát však nenáviděl ještě víc. Na posledním celostátním sjezdu lidové strany 28. června 1925 řekl: „Teoretické a praktické zásady fašismu jsou pra­ vým opakem křesťanského pojetí státu, podle něhož existují přirozená práva jednotlivce, rodiny a společnosti před nároky státu." Fašismus je jen „starý policejní stát, který se objevuje v novém přestrojení a zavěšuje nad křesťanské instituce Damoklův meč". Před fašistickým soudem v listo­ padu 1926 prohlásil: „Právě fašistické pojetí státu je to, co nemohu přijmout. Protože existují přirozená práva, která stát nesmí pošlapat."( 13 )

560

561

De Gasperi měl štěstí. Mussolini ho dal roku 1927 zavřít do věznice Regina Coeli. Mohlo se snadno stát, že by byl jako Gramsci režim nepřežil. Ale podpis Lateránské dohody roku 1929 umožnil Piu XI. dostat de Gasperiho z vazby do Vatikánské knihovny, jež mu poskytla útočiště na následujících čtrnáct let. Proto když vzal fašismus za své, byl de Gasperi jedinou nekompromitovanou významnou osobností, jež mohla Italům nabídnout systém, který by nebyl variantou totalitního státu. V prosinci 1945 utvořil první poválečnou koaliční vládu a ve volbách do ústavodárného shromáždění zaujala jeho nová Křesťansko-demokratická strana s 35,2% přední místo (proti 20,7% so­ cialistů a 18,9% komunistů). Skutečný úspěch se pak dostavil v lednu 1947, kdy se sociální demokraté pod vedením Giuseppe Saragata odtrhli od marxis­ tických socialistů vedených Pietrem Nennim. To umožnilo de Gasperimu utvořit homogenní křesťansko-demokratickou vládu, která zvítězila 48,5% hlasů v prvních rozhodujících volbách konaných podle nové ústavy v dubnu 1948 a získala tak absolutní většinu poslaneckých křesel (304 z 574). Byly to jedny z nejdůležitějších poválečných evropských voleb, neboť vytvo­ řily v Itálii předpoklad pro relativní stabilitu na celou jednu generaci. Za „de Gasperiho éry" v letech 1945-53 dosáhla Itálie politické vážnosti jako centristický člen evropské společnosti, přijala Marshallůvplán, vstoupila do NATO, stala se členem Evropské rady a Evropského uhelného a ocelářského společenství a uskutečnila vlastní „hospodářský zázrak", symbolizovaný vespou, barvami Emilia Pucciho, Pininfarinovými karosériemi, Necchiho šicími stroji, psacími stroji Olivetti a ranním pozdravem, který se ujal v Miláně, středisku této hospodářské obnovy: „Buon'lavoro!" De Gasperiho úspěchy nepochybně připravily půdu Konrádu Adenauerovi v Německu. Oba mužové představovali schůdné alternativy mezi­ válečných totalitních režimů svých zemí. Jak jsme viděli, Adenauer se mohl stát kancléřem už v roce 1926. Nepředpokládal však, že by tato funkce byla bývala k něčemu. Výmarská republika a kancléřství nemělo potřebnou vážnost a podle Adenauerova soudu byly problémy s tím související neřeši­ telné. Pro názory, které tehdy v Německu převládaly, neměl pochopení. Nehoroval pro separatismus Porýní - byl spíš pro federaci - a absolutně ne­ důvěřoval jakémukoli „německému géniovi". „Němci jsou Belgičané po­ sedlí megalomanií," tvrdil. Nejhorší byli Prušáci: „Prušák je Slovan, který zapomněl, kdo byl jeho dědeček." „Kdykoli jsem v nočním rychlíku z Kolína do Berlína překročil Labe, nemohl jsem už spát,"( 14 ) říkával. Za výmarské republiky byl starosta města Kolína neoficiální hlavou německých kato­ líků a to Adenauerovi stačilo. Neexistovala v něm ani stopa německého nacionalismu, ani špetka úcty k Bismarckovu státu. Co dal německým katolíkům? Jen bídu kulturního boje. 13. března 1933 ho Hitler zbavil

funkce a Adenauer měl štěstí, že nebyl zavražděn se Schleicherem pod zá­ minkou Róhmovy čistky. Byl přesvědčen, zeje Hitler šílený, když rozpoutal válku, a že ji musí prohrát. Podle jeho nejmladší dcery Libeth Werhahnové se jeho rodina modlila za Hitlerovu porážku/ 1 5 ) V německé hnutí odporu nevěřil, a když Spojenci vyslovili požadavek bezpodmínečné kapitulace, neměl námitek, poněvadž ji pokládal za nezbytnou. Adenauerova poválečná kariéra ukazuje, jak důležitou roli hraje v politi­ ce štěstí. Když Američané obsadili Kolín nad Rýnem, město prakticky neexistovalo. Počet jeho obyvatel klesl ze 750.000 na 32.000. André Gide, který trosky navštívil, byl tak zděšen, že okamžitě požádal, aby ho odvezli pryč. Spojenci povolali do veřejných funkcí všechny Němce (pokud byli k nalezení), které svého času nacisté vyhodili. Za Američanů se stal Ade­ nauer opět starostou města. Když se ale Kolín o několik měsíců později stal součástí britské zóny, byl opět vyhozen a vyhnán (v říjnu 1945) z důvodů, jež nikdy nebyly dostatečně vysvětleny. ( 16 ) Británie, která měla tehdy labouristickou vládu, dávala zřejmě pokud možná přednost sociálním demo­ kratům. Britská správa považovala Německo za sjednocené a odzbrojené, mírně socialistické, se znárodněným průmyslem, který se zbavil takových lidí jako například Krupp. Školský a politický odbor britských okupačních úřadů ovládali důstojníci naklonění socialismu, kteří se postarali, aby rozhlas, zpravodajskou agenturu a polooficiální noviny jako Die Welt vedli sociální demokraté. Podpora sociálních demokratů byla první z mnoha vážných omylů brit­ ské zahraniční politiky vůči Evropě. Znamenalo to financovat sociálně de­ mokratického předáka Kurta Schumachera. Byl tragickou obětí minulosti, měl jen jednu ruku a brzy mu musela být amputována i noha; ustavičné bolesti z něho učinily zahořklého, popudlivého, netrpělivého a často nero­ zumně jednajícího člověka. V mnoha směrech byl pravým opakem Adenauera: Prušák, protestant, zastánce velkého státu, „velkoněmecké" 17 říše/ ) Odmítal uznat, že jeho představa Německa závisí v podstatě na sovětském souhlasu se sjednocením země a že se v okleštěných západních zónách realizovat nedá. Rovněž nebyl s to pochopit (a Britové s ním), že reálnou alternativou hitlerovského režimu, jediným způsobem jak zbavit zemi jedu, není rekonstruovat bismarckovské Německo podle sociálně demokratických plánů všemocného protektorského státu s leninsky centra­ lizovaným řízením znárodněného průmyslu, rozsáhlou prušáckou byrokracií a zdůrazňováním rovnosti, uniformity a kolektivnosti. Takový model vybrali Rusové pro Východní Německo a nastolili tak pouze zradikalizovanou odrůdu nacistického státu, s kterou by býval souhlasil Goebbels (a ve svém konečném stadiu i Hitler). Skutečným protikladem nacionálního socialismu byl indivi­ dualismus, společnost, kde soukromá uspořádání mají přednost před stát-

562

563

De Gasperi měl štěstí. Mussolini ho dal roku 1927 zavřít do věznice Regina Coeli. Mohlo se snadno stát, že by byl jako Gramsci režim nepřežil. Ale podpis Lateránské dohody roku 1929 umožnil Piu XI. dostat de Gasperiho z vazby do Vatikánské knihovny, jež mu poskytla útočiště na následujících čtrnáct let. Proto když vzal fašismus za své, byl de Gasperi jedinou nekompromitovanou významnou osobností, jež mohla Italům nabídnout systém, který by nebyl variantou totalitního státu. V prosinci 1945 utvořil první poválečnou koaliční vládu a ve volbách do ústavodárného shromáždění zaujala jeho nová Křesťansko-demokratická strana s 35,2% přední místo (proti 20,7% so­ cialistů a 18,9% komunistů). Skutečný úspěch se pak dostavil v lednu 1947, kdy se sociální demokraté pod vedením Giuseppe Saragata odtrhli od marxis­ tických socialistů vedených Pietrem Nennim. To umožnilo de Gasperimu utvořit homogenní křesťansko-demokratickou vládu, která zvítězila 48,5% hlasů v prvních rozhodujících volbách konaných podle nové ústavy v dubnu 1948 a získala tak absolutní většinu poslaneckých křesel (304 z 574). Byly to jedny z nejdůležitějších poválečných evropských voleb, neboť vytvo­ řily v Itálii předpoklad pro relativní stabilitu na celou jednu generaci. Za „de Gasperiho éry" v letech 1945-53 dosáhla Itálie politické vážnosti jako centristický člen evropské společnosti, přijala Marshallůvplán, vstoupila do NATO, stala se členem Evropské rady a Evropského uhelného a ocelářského společenství a uskutečnila vlastní „hospodářský zázrak", symbolizovaný vespou, barvami Emilia Pucciho, Pininfarinovými karosériemi, Necchiho šicími stroji, psacími stroji Olivetti a ranním pozdravem, který se ujal v Miláně, středisku této hospodářské obnovy: „Buon'lavoro!" De Gasperiho úspěchy nepochybně připravily půdu Konrádu Adenauerovi v Německu. Oba mužové představovali schůdné alternativy mezi­ válečných totalitních režimů svých zemí. Jak jsme viděli, Adenauer se mohl stát kancléřem už v roce 1926. Nepředpokládal však, že by tato funkce byla bývala k něčemu. Výmarská republika a kancléřství nemělo potřebnou vážnost a podle Adenauerova soudu byly problémy s tím související neřeši­ telné. Pro názory, které tehdy v Německu převládaly, neměl pochopení. Nehoroval pro separatismus Porýní - byl spíš pro federaci - a absolutně ne­ důvěřoval jakémukoli „německému géniovi". „Němci jsou Belgičané po­ sedlí megalomanií," tvrdil. Nejhorší byli Prušáci: „Prušák je Slovan, který zapomněl, kdo byl jeho dědeček." „Kdykoli jsem v nočním rychlíku z Kolína do Berlína překročil Labe, nemohl jsem už spát,"( 14 ) říkával. Za výmarské republiky byl starosta města Kolína neoficiální hlavou německých kato­ líků a to Adenauerovi stačilo. Neexistovala v něm ani stopa německého nacionalismu, ani špetka úcty k Bismarckovu státu. Co dal německým katolíkům? Jen bídu kulturního boje. 13. března 1933 ho Hitler zbavil

funkce a Adenauer měl štěstí, že nebyl zavražděn se Schleicherem pod zá­ minkou Róhmovy čistky. Byl přesvědčen, zeje Hitler šílený, když rozpoutal válku, a že ji musí prohrát. Podle jeho nejmladší dcery Libeth Werhahnové se jeho rodina modlila za Hitlerovu porážku/ 1 5 ) V německé hnutí odporu nevěřil, a když Spojenci vyslovili požadavek bezpodmínečné kapitulace, neměl námitek, poněvadž ji pokládal za nezbytnou. Adenauerova poválečná kariéra ukazuje, jak důležitou roli hraje v politi­ ce štěstí. Když Američané obsadili Kolín nad Rýnem, město prakticky neexistovalo. Počet jeho obyvatel klesl ze 750.000 na 32.000. André Gide, který trosky navštívil, byl tak zděšen, že okamžitě požádal, aby ho odvezli pryč. Spojenci povolali do veřejných funkcí všechny Němce (pokud byli k nalezení), které svého času nacisté vyhodili. Za Američanů se stal Ade­ nauer opět starostou města. Když se ale Kolín o několik měsíců později stal součástí britské zóny, byl opět vyhozen a vyhnán (v říjnu 1945) z důvodů, jež nikdy nebyly dostatečně vysvětleny. ( 16 ) Británie, která měla tehdy labouristickou vládu, dávala zřejmě pokud možná přednost sociálním demo­ kratům. Britská správa považovala Německo za sjednocené a odzbrojené, mírně socialistické, se znárodněným průmyslem, který se zbavil takových lidí jako například Krupp. Školský a politický odbor britských okupačních úřadů ovládali důstojníci naklonění socialismu, kteří se postarali, aby rozhlas, zpravodajskou agenturu a polooficiální noviny jako Die Welt vedli sociální demokraté. Podpora sociálních demokratů byla první z mnoha vážných omylů brit­ ské zahraniční politiky vůči Evropě. Znamenalo to financovat sociálně de­ mokratického předáka Kurta Schumachera. Byl tragickou obětí minulosti, měl jen jednu ruku a brzy mu musela být amputována i noha; ustavičné bolesti z něho učinily zahořklého, popudlivého, netrpělivého a často nero­ zumně jednajícího člověka. V mnoha směrech byl pravým opakem Adenauera: Prušák, protestant, zastánce velkého státu, „velkoněmecké" 17 říše/ ) Odmítal uznat, že jeho představa Německa závisí v podstatě na sovětském souhlasu se sjednocením země a že se v okleštěných západních zónách realizovat nedá. Rovněž nebyl s to pochopit (a Britové s ním), že reálnou alternativou hitlerovského režimu, jediným způsobem jak zbavit zemi jedu, není rekonstruovat bismarckovské Německo podle sociálně demokratických plánů všemocného protektorského státu s leninsky centra­ lizovaným řízením znárodněného průmyslu, rozsáhlou prušáckou byrokracií a zdůrazňováním rovnosti, uniformity a kolektivnosti. Takový model vybrali Rusové pro Východní Německo a nastolili tak pouze zradikalizovanou odrůdu nacistického státu, s kterou by býval souhlasil Goebbels (a ve svém konečném stadiu i Hitler). Skutečným protikladem nacionálního socialismu byl indivi­ dualismus, společnost, kde soukromá uspořádání mají přednost před stát-

562

563

nimi, kde preferovanou společenskou jednotkou je rodina a kde dobrovolnost je prvořadým, všemu nadřazeným principem. To byly přesně ideály, v které věřil celý život Adenauer. Jako člen a později hlava velké, uzavřené a rozvětvující se rodiny, začal tuto rodinu oceňovat (podobně jako milióny lidí za železnou oponou) jako jediné spoleh­ livé útočiště před totalitními vpády. Bylo ji možno samozřejmě úplně zničit - vždyť Hitler vyhladil celé židovské rody - ale nedala se zkorumpovat a zkazit. I když přišla o mnoho svých členů, dovedla sevřít své řady a přeformovat se s podivuhodnou statečností, jak to dokazuje zkušenost židů. Společnost, v níž rodina jako protiklad politické strany a ideologického programu je východiskem nápravy, představuje odpověď na totalitní zlo. Schumacherovo tvrzení, že Adenauerovy zásady by vedly k obnovení všeho, co bylo v Německu nejhorší, je jeden ze závažných mylných úsud­ ků v dějinách. Těžko bychom mohli najít výrok, který víc odporuje obecné­ mu přesvědčení Němců už od šedesátých let minulého století. Kdyby byli Britové dovolili Adenauerovi být starostou v Kolíně, nebyl by se nikdy dostal do nové národní politiky. Zahnali ho tam. Napomohly tomu též sovětské úřady, které vyřadily jeho nejvážnějšího soupeře Andrease Herma. V létě a na podzim roku 1945 vznikla v různých částech Německa seskupení křesťanských demokratů. Adenauerovo sesazení z funkce ko­ línského starosty vypadalo dokonce jako úmyslně naplánované, aby se mohl ujmout vedení nového křesťansko-demokratického svazu a udělat z něj západoněmeckou spolkovou stranu se základnou v kolínském kraji. Vytvořil tak politickou organizaci, která přesně odpovídala charakteristickým rysům nově vznikajícího německého státu.( 1 8 ) V prvním veřejném projevu v březnu 1946 vytýčil své cíle. Nový stát už nesmí ovládat jednotlivce. Každému musí být dána příležitost k osobní iniciativě ve všech oblastech života. Základem německého společenství musí být křesťanská etika. Stát musí být spolkový a pojatý tak, aby se nakonec mohl stát členem Spojených států evropských.í19) Tuto řeč, jednu z nejdůležitějších v poválečném světě, znamenající skutečný počátek poválečné německé a vůbec západoevropské politiky, pronesl na kolínské univerzitě. Sedmadvacet let předtím, v červnu 1918, tam měl jinou pozoruhodnou řeč: „Ať bude konečné znění mírové smlouvy jakékoli," varoval tehdy, „zde na Rýně, který je odedávna mezinárodní Křižovatkou, se bude německá civilizace v příštích desetiletích setkávat s civilizací západních demokracií. Pokud mezi nimi nedojde k opravdovému usmíření, ...evropská hegemonie bude ztracena nadobro."( 2 0 ) Tuto příle­ žitost Evropa propásla; přišla o své prvenství, pravděpodobně navždy. Roku 1919 přišel Adenauer s myšlenkou rýnsko-rúrského státu v rámci německé federace. V červenci 1946 utvořili Britové kraj Severní Porýní-Vestfálsko,

spojující průmyslové Porýní se zemědělským Vestfálskem, skoro přesně v hranicích Adenauerovy koncepce z roku 1919, a poskytli mu tak dokonalý nástroj pro jeho záměry: i v tom měl štěstí. Příští tři roky hrál Adenauer s kartami, které mu Británie bezděčně vtiskla do ruky, naprosto suverénně. Šel vytrvale za svým cílem. Už dávno se naučil trpělivosti. Dovedl si zachovat důstojnost a duševní vyrovnanost. Byl pružný, ústupný a klidný při jednání, nemlátil do stolu ani nepodlézal, využíval spíš osobního kouzla a diskrétního lichocení. Vzal si k srdci Churchillův výrok: „Němci se buď vzájemně rdousí, nebo si otročí." Nedělal ani jedno, ani druhé. Jeden britský ministr řekl, že „se dovedl na Němce dívat objektivně", že „věděl, kde je bota tlačí".( 21 ) Události mu hrály přímo do rukou. Čím hlouběji spouštěli Rusové železnou oponu, tím víc se Spojenci cítili vázáni organizovat západoněmecký stát podle jeho představ. Berlín jako hlavní město odmítl: „Kdo udělá z Berlína nové hlavní město, vytvoří nové duchovní Prusko." Hlavní město musí být tam, „kde jsou okna Německa dokořán otevřena na Západ".( 2 2 ) První berlínská krize potvrdila tento jeho názor. Adenauer znemožnil sociálním demokratům provést úplné znárodnění německého průmyslu, které mělo původně britskou podporu. Odmítnutím Marshallovy pomoci pro Východní Německo prokázali Rusové Adenauerovi dvojí službu: vyřadili Jakoba Kaisera, předáka křesťansko-demokratické­ ho svazu a hlavního Adenauerova soupeře, a umožnili oddělený hospo­ dářský vývoj Západního Německa, který Adenauer potřeboval k dosažení svých dlouhodobých cílů. Neboť si už v této rané fázi uvědomoval, že by Francie nikdy nesouhlasila se Spojenými státy evropskými, které by zahrnova­ ly svrchované Německo s nerozdělenou průmyslovou základnou a veškerým osmdesátimiliónovým obyvatelstvem. Proto byli svou politikou rozdělené země skutečnými strůjci Adenauerova Německa Rusové: a jejich postupné prohlubování studené války v letech 1947-8 vlastně jen urychlilo vznik západoněmeckého státu. Adenauer sice byl, tehdy i později, slovy pro sjedno­ cení, jak se konvenčně čekalo v podstatě od každého Němce; ve skutečnosti mu však záleželo na tom, aby Německo zůstalo rozdělené, a Rusové mu v tom vydatně pomáhali. Vrcholným darem nebes bylo, že Adenauer jako předseda parlamentní rady mohl sám napsat ústavu. Věnoval tomu hodně času a námahy a nakonec vytvořil jednu z nejlepších konstitucí, jakou kdy moderní stát získal, v níž je pečlivě vyvážena řádná autorita kancléře proti pevně zakotveným pravo­ mocím jeho federálních voličů. V porovnání s výmarskou ústavou to je mistrovské dílo. Pro první volby stanovené na 14. srpna 1949 uzavřel Ade­ nauer spojenectví s profesorem Ludwigem Erhardem, předsedou Bizonální hospodářské rady, jehož ekonomika volného trhu, založená na nízkých celních tarifech, svobodném obchodování, levném dovozu a drahém vývozu,

564

565

nimi, kde preferovanou společenskou jednotkou je rodina a kde dobrovolnost je prvořadým, všemu nadřazeným principem. To byly přesně ideály, v které věřil celý život Adenauer. Jako člen a později hlava velké, uzavřené a rozvětvující se rodiny, začal tuto rodinu oceňovat (podobně jako milióny lidí za železnou oponou) jako jediné spoleh­ livé útočiště před totalitními vpády. Bylo ji možno samozřejmě úplně zničit - vždyť Hitler vyhladil celé židovské rody - ale nedala se zkorumpovat a zkazit. I když přišla o mnoho svých členů, dovedla sevřít své řady a přeformovat se s podivuhodnou statečností, jak to dokazuje zkušenost židů. Společnost, v níž rodina jako protiklad politické strany a ideologického programu je východiskem nápravy, představuje odpověď na totalitní zlo. Schumacherovo tvrzení, že Adenauerovy zásady by vedly k obnovení všeho, co bylo v Německu nejhorší, je jeden ze závažných mylných úsud­ ků v dějinách. Těžko bychom mohli najít výrok, který víc odporuje obecné­ mu přesvědčení Němců už od šedesátých let minulého století. Kdyby byli Britové dovolili Adenauerovi být starostou v Kolíně, nebyl by se nikdy dostal do nové národní politiky. Zahnali ho tam. Napomohly tomu též sovětské úřady, které vyřadily jeho nejvážnějšího soupeře Andrease Herma. V létě a na podzim roku 1945 vznikla v různých částech Německa seskupení křesťanských demokratů. Adenauerovo sesazení z funkce ko­ línského starosty vypadalo dokonce jako úmyslně naplánované, aby se mohl ujmout vedení nového křesťansko-demokratického svazu a udělat z něj západoněmeckou spolkovou stranu se základnou v kolínském kraji. Vytvořil tak politickou organizaci, která přesně odpovídala charakteristickým rysům nově vznikajícího německého státu.( 1 8 ) V prvním veřejném projevu v březnu 1946 vytýčil své cíle. Nový stát už nesmí ovládat jednotlivce. Každému musí být dána příležitost k osobní iniciativě ve všech oblastech života. Základem německého společenství musí být křesťanská etika. Stát musí být spolkový a pojatý tak, aby se nakonec mohl stát členem Spojených států evropských.í19) Tuto řeč, jednu z nejdůležitějších v poválečném světě, znamenající skutečný počátek poválečné německé a vůbec západoevropské politiky, pronesl na kolínské univerzitě. Sedmadvacet let předtím, v červnu 1918, tam měl jinou pozoruhodnou řeč: „Ať bude konečné znění mírové smlouvy jakékoli," varoval tehdy, „zde na Rýně, který je odedávna mezinárodní Křižovatkou, se bude německá civilizace v příštích desetiletích setkávat s civilizací západních demokracií. Pokud mezi nimi nedojde k opravdovému usmíření, ...evropská hegemonie bude ztracena nadobro."( 2 0 ) Tuto příle­ žitost Evropa propásla; přišla o své prvenství, pravděpodobně navždy. Roku 1919 přišel Adenauer s myšlenkou rýnsko-rúrského státu v rámci německé federace. V červenci 1946 utvořili Britové kraj Severní Porýní-Vestfálsko,

spojující průmyslové Porýní se zemědělským Vestfálskem, skoro přesně v hranicích Adenauerovy koncepce z roku 1919, a poskytli mu tak dokonalý nástroj pro jeho záměry: i v tom měl štěstí. Příští tři roky hrál Adenauer s kartami, které mu Británie bezděčně vtiskla do ruky, naprosto suverénně. Šel vytrvale za svým cílem. Už dávno se naučil trpělivosti. Dovedl si zachovat důstojnost a duševní vyrovnanost. Byl pružný, ústupný a klidný při jednání, nemlátil do stolu ani nepodlézal, využíval spíš osobního kouzla a diskrétního lichocení. Vzal si k srdci Churchillův výrok: „Němci se buď vzájemně rdousí, nebo si otročí." Nedělal ani jedno, ani druhé. Jeden britský ministr řekl, že „se dovedl na Němce dívat objektivně", že „věděl, kde je bota tlačí".( 21 ) Události mu hrály přímo do rukou. Čím hlouběji spouštěli Rusové železnou oponu, tím víc se Spojenci cítili vázáni organizovat západoněmecký stát podle jeho představ. Berlín jako hlavní město odmítl: „Kdo udělá z Berlína nové hlavní město, vytvoří nové duchovní Prusko." Hlavní město musí být tam, „kde jsou okna Německa dokořán otevřena na Západ".( 2 2 ) První berlínská krize potvrdila tento jeho názor. Adenauer znemožnil sociálním demokratům provést úplné znárodnění německého průmyslu, které mělo původně britskou podporu. Odmítnutím Marshallovy pomoci pro Východní Německo prokázali Rusové Adenauerovi dvojí službu: vyřadili Jakoba Kaisera, předáka křesťansko-demokratické­ ho svazu a hlavního Adenauerova soupeře, a umožnili oddělený hospo­ dářský vývoj Západního Německa, který Adenauer potřeboval k dosažení svých dlouhodobých cílů. Neboť si už v této rané fázi uvědomoval, že by Francie nikdy nesouhlasila se Spojenými státy evropskými, které by zahrnova­ ly svrchované Německo s nerozdělenou průmyslovou základnou a veškerým osmdesátimiliónovým obyvatelstvem. Proto byli svou politikou rozdělené země skutečnými strůjci Adenauerova Německa Rusové: a jejich postupné prohlubování studené války v letech 1947-8 vlastně jen urychlilo vznik západoněmeckého státu. Adenauer sice byl, tehdy i později, slovy pro sjedno­ cení, jak se konvenčně čekalo v podstatě od každého Němce; ve skutečnosti mu však záleželo na tom, aby Německo zůstalo rozdělené, a Rusové mu v tom vydatně pomáhali. Vrcholným darem nebes bylo, že Adenauer jako předseda parlamentní rady mohl sám napsat ústavu. Věnoval tomu hodně času a námahy a nakonec vytvořil jednu z nejlepších konstitucí, jakou kdy moderní stát získal, v níž je pečlivě vyvážena řádná autorita kancléře proti pevně zakotveným pravo­ mocím jeho federálních voličů. V porovnání s výmarskou ústavou to je mistrovské dílo. Pro první volby stanovené na 14. srpna 1949 uzavřel Ade­ nauer spojenectví s profesorem Ludwigem Erhardem, předsedou Bizonální hospodářské rady, jehož ekonomika volného trhu, založená na nízkých celních tarifech, svobodném obchodování, levném dovozu a drahém vývozu,

564

565

vyhovovala přesně Adenauerově politické filozofii a přinášela vlastně už v létě 1949 kladné výsledky. Britové, kteří se mýlili od začátku do konce, předpokládali, že sociální demokraté dobudou snadného vítězství. Ve skutečnosti však získala křesťansko-demokratická strana 7,360.000 hla­ sů proti méně než 7 miliónům odevzdaných pro socialisty a Adenauer, který odmítl nepolitickou koaliční vládu, mohl argumentovat tím, že pro svobodné podnikání - tj. pro Erhardovy myšlenky - hlasovalo celkem 13 miliónů Něm­ ců, kdežto pro znárodnění jen 8 miliónů. Po volbách vyšlo najevo, že Adenauer plně ovládá svou stranu (a Erharda). Nechal se zvolit kancléřem, a když vytvořil svou vládu, začal vystupovat autoritativním, ne-li pano­ vačným způsobem. Prohlásil, že podle rad lékařů smí zůstat ve funkci pouze dva roky.( 23 ) Zastával ji však čtrnáct let. Srpnové volby se tak staly jednou z kritických událostí poválečného světa. Socialistická vláda se svými tehdejšími zásadami a programem by nikdy ani zdaleka neuskutečnila německý hospodářský zázrak. V době, kdy se konečně dostala k moci, totiž v roce 1969, se už vzdala marxistické představy kolektivního vlastnictví a přijala de facto erhardovskou tržní filozofii. Adenauerovi se dostalo ještě další podstatné výhody, opět díky Britům. Hitler zlikvidoval německé odborářské hnutí beze zbytku. Britové je považovali pro obnovení demokracie za podstatné, a proto podporovali v roce 1945 zakládání odborových organizací daleko dřív, než povolili politické strany. Spoléhali se v tomto ohledu na předáka dělníků porýnského ko­ voprůmyslu Hanse Boecklera. Ten však byl pro jedinou velkou organizaci podle nejasných syndikalistických představ z doby před první světovou válkou. Z toho důvodu poslali Britové do Německa předsedu hornických odborů Willa Lawthera a strojírenských odborů Jacka Tannera, aby přesvědčili Boecklera o přednostech průmyslových odborů. Tím vlastně dostalo Německo diktátem, který byv normálním historickém vývoji nebyl možný, zdokonalenou verzi britského modelu odborových organizací, prostou všech nedostatků, anomálií, protikladů a zbytečností. Tyto odborářské zkušenosti odpovídající přesně potřebám moderního průmyslu, které Bri­ tánie vyzkoušela v průběhu posledních padesáti let, aniž je dokázala sama uplatnit demokratickou cestou, poskytla nyní zdarma v sebevražedné, histo­ ricky ojedinělé štědrosti svému hlavnímu obchodnímu soupeři. Bylo založeno v rámci jednoho svazu DGB (Deutscher Gewerkschaftsbunď) šestnáct průmyslových odborových organizací. Na britské naléhání dostal DGB nejen konstituční právo zbavovat členství, ale i určité procento ze všech členských příspěvků, což mu umožňovalo udržovat značné finanční rezervy, z nichž jednotlivé odbory mohly a v případě stávek musely čerpat. K uskutečnění stávky bylo třeba 75% hlasů při tajném hlasování a nad to mělještě DGB právo veta.( 24 ) Stávky z politických důvodů byly vyloučeny

Adenauer obratně těžil z tohoto britského daru. Boeckler, který byl v říjnu 1949 zvolen prvním předsedou DGB a pak se stal v podstatě diktá­ torem svazu, pracoval s Adenauerem v kolínské městské radě. Nový kan­ cléř ho učinil spolu s Erhardem spolutvůrcem své sociální a hospodářské politiky. Přemluvil Boecklera, aby se vzdal požadavku znárodnění ve prospěch spoluúčasti na práci a kapitálu (Mitbestimmung) a ve prospěch poli­ tiky vysokých mezd, jejímž základem by byly výrobní smlouvy.i25) Spoluúčast prosadil v roce 1951 pomocí koalice se socialisty jako zákon v Spolkovém sněmu. Tento krok se hospodářsky i politicky bohatě vyplatil. Následujícího roku bylo Německo už tak bohaté, že Adenauer mohl zreorganizovat so­ ciální zabezpečení způsobem, který splňoval většinu socialistických poža­ d a v k ů / 2 6 ) V polovině padesátých let se německé dělnictvo sjednotilo v podstatě na nepolitických zásadách, jejichž základem byly vysoké zisky, vysoké mzdy a odměny, vysoká produktivita práce, výtečné sociální za­ bezpečení a zastoupení v správních radách. Během tohoto vývoje třídní boj v Západním Německu odumřel a jedním z důsledků jeho zániku bylo, že sociální demokraté odmítli roku 1959 svou původní marxistickou doktrínu. Adenauer byl jedním z nejnadanějších státníků dvacátého století; v mo­ derních německých dějinách rozhodně nejúspěšnější. Za jeho kancléřství se reálné mzdy v Německu ztrojnásobily. V roce 1953 získal v Spolkovém sněmu většinu mandátů a v roce 1957, kdy byla německá měna nejsilnější v Evropě, absolutní většinu odevzdaných hlasů. Německou demokracii po­ stavil na téměř nenapadnutelný základ a svou zemi nejenom vrátil do společnosti civilizovaných států, ale učinil ji též oporou legitimních vlád. Nebyl by toho dosáhl bez značné dávky ryzího idealismu na jedné straně a bez bohatých zdrojů realistické vynalézavosti na straně druhé. Erhard si myslel, že pohrdá lidmi. Ale bylo to spíš živé vědomí lidských slabostí a zejména německých nectností. V novém Spolkovém sněmu, na jehož vyba­ vení dohlížel a o jehož působivost se zasloužil (jako Max Reinhardt o inscenaci Julia Caesara), byly kalamáře a desky stolů pevně přišroubo­ vány, aby se zabránilo projevům chuligánství. Ale i tak docházelo k otřesným výjevům, v nichž opět jako protiklad vynikala Adenauerova chladnokrevnost, klid, důstojnost a vyzrálost; přesto však měl jako Calvin

566

567

a rovněž se zakazovalo jakékoli organické spojení mezi odbory a politickými stranami. Tím získalo Západní Německo ze všech významných průmyslo­ vých států nejúčinnější odborářskou strukturu: nemělo konkurenční svazy (jako v USA) ani náboženské nebo marxistické frakce (jako v Itálii a ve Francii), ani politické odbory (jako v Británii) a především žádný odborový svaz kvalifikovaných dělníků, který byl katastrofálním pozůstatkem starší­ ho průmyslového období a hlavní umělou překážkou zvyšování pro­ duktivity.

vyhovovala přesně Adenauerově politické filozofii a přinášela vlastně už v létě 1949 kladné výsledky. Britové, kteří se mýlili od začátku do konce, předpokládali, že sociální demokraté dobudou snadného vítězství. Ve skutečnosti však získala křesťansko-demokratická strana 7,360.000 hla­ sů proti méně než 7 miliónům odevzdaných pro socialisty a Adenauer, který odmítl nepolitickou koaliční vládu, mohl argumentovat tím, že pro svobodné podnikání - tj. pro Erhardovy myšlenky - hlasovalo celkem 13 miliónů Něm­ ců, kdežto pro znárodnění jen 8 miliónů. Po volbách vyšlo najevo, že Adenauer plně ovládá svou stranu (a Erharda). Nechal se zvolit kancléřem, a když vytvořil svou vládu, začal vystupovat autoritativním, ne-li pano­ vačným způsobem. Prohlásil, že podle rad lékařů smí zůstat ve funkci pouze dva roky.( 23 ) Zastával ji však čtrnáct let. Srpnové volby se tak staly jednou z kritických událostí poválečného světa. Socialistická vláda se svými tehdejšími zásadami a programem by nikdy ani zdaleka neuskutečnila německý hospodářský zázrak. V době, kdy se konečně dostala k moci, totiž v roce 1969, se už vzdala marxistické představy kolektivního vlastnictví a přijala de facto erhardovskou tržní filozofii. Adenauerovi se dostalo ještě další podstatné výhody, opět díky Britům. Hitler zlikvidoval německé odborářské hnutí beze zbytku. Britové je považovali pro obnovení demokracie za podstatné, a proto podporovali v roce 1945 zakládání odborových organizací daleko dřív, než povolili politické strany. Spoléhali se v tomto ohledu na předáka dělníků porýnského ko­ voprůmyslu Hanse Boecklera. Ten však byl pro jedinou velkou organizaci podle nejasných syndikalistických představ z doby před první světovou válkou. Z toho důvodu poslali Britové do Německa předsedu hornických odborů Willa Lawthera a strojírenských odborů Jacka Tannera, aby přesvědčili Boecklera o přednostech průmyslových odborů. Tím vlastně dostalo Německo diktátem, který byv normálním historickém vývoji nebyl možný, zdokonalenou verzi britského modelu odborových organizací, prostou všech nedostatků, anomálií, protikladů a zbytečností. Tyto odborářské zkušenosti odpovídající přesně potřebám moderního průmyslu, které Bri­ tánie vyzkoušela v průběhu posledních padesáti let, aniž je dokázala sama uplatnit demokratickou cestou, poskytla nyní zdarma v sebevražedné, histo­ ricky ojedinělé štědrosti svému hlavnímu obchodnímu soupeři. Bylo založeno v rámci jednoho svazu DGB (Deutscher Gewerkschaftsbunď) šestnáct průmyslových odborových organizací. Na britské naléhání dostal DGB nejen konstituční právo zbavovat členství, ale i určité procento ze všech členských příspěvků, což mu umožňovalo udržovat značné finanční rezervy, z nichž jednotlivé odbory mohly a v případě stávek musely čerpat. K uskutečnění stávky bylo třeba 75% hlasů při tajném hlasování a nad to mělještě DGB právo veta.( 24 ) Stávky z politických důvodů byly vyloučeny

Adenauer obratně těžil z tohoto britského daru. Boeckler, který byl v říjnu 1949 zvolen prvním předsedou DGB a pak se stal v podstatě diktá­ torem svazu, pracoval s Adenauerem v kolínské městské radě. Nový kan­ cléř ho učinil spolu s Erhardem spolutvůrcem své sociální a hospodářské politiky. Přemluvil Boecklera, aby se vzdal požadavku znárodnění ve prospěch spoluúčasti na práci a kapitálu (Mitbestimmung) a ve prospěch poli­ tiky vysokých mezd, jejímž základem by byly výrobní smlouvy.i25) Spoluúčast prosadil v roce 1951 pomocí koalice se socialisty jako zákon v Spolkovém sněmu. Tento krok se hospodářsky i politicky bohatě vyplatil. Následujícího roku bylo Německo už tak bohaté, že Adenauer mohl zreorganizovat so­ ciální zabezpečení způsobem, který splňoval většinu socialistických poža­ d a v k ů / 2 6 ) V polovině padesátých let se německé dělnictvo sjednotilo v podstatě na nepolitických zásadách, jejichž základem byly vysoké zisky, vysoké mzdy a odměny, vysoká produktivita práce, výtečné sociální za­ bezpečení a zastoupení v správních radách. Během tohoto vývoje třídní boj v Západním Německu odumřel a jedním z důsledků jeho zániku bylo, že sociální demokraté odmítli roku 1959 svou původní marxistickou doktrínu. Adenauer byl jedním z nejnadanějších státníků dvacátého století; v mo­ derních německých dějinách rozhodně nejúspěšnější. Za jeho kancléřství se reálné mzdy v Německu ztrojnásobily. V roce 1953 získal v Spolkovém sněmu většinu mandátů a v roce 1957, kdy byla německá měna nejsilnější v Evropě, absolutní většinu odevzdaných hlasů. Německou demokracii po­ stavil na téměř nenapadnutelný základ a svou zemi nejenom vrátil do společnosti civilizovaných států, ale učinil ji též oporou legitimních vlád. Nebyl by toho dosáhl bez značné dávky ryzího idealismu na jedné straně a bez bohatých zdrojů realistické vynalézavosti na straně druhé. Erhard si myslel, že pohrdá lidmi. Ale bylo to spíš živé vědomí lidských slabostí a zejména německých nectností. V novém Spolkovém sněmu, na jehož vyba­ vení dohlížel a o jehož působivost se zasloužil (jako Max Reinhardt o inscenaci Julia Caesara), byly kalamáře a desky stolů pevně přišroubo­ vány, aby se zabránilo projevům chuligánství. Ale i tak docházelo k otřesným výjevům, v nichž opět jako protiklad vynikala Adenauerova chladnokrevnost, klid, důstojnost a vyzrálost; přesto však měl jako Calvin

566

567

a rovněž se zakazovalo jakékoli organické spojení mezi odbory a politickými stranami. Tím získalo Západní Německo ze všech významných průmyslo­ vých států nejúčinnější odborářskou strukturu: nemělo konkurenční svazy (jako v USA) ani náboženské nebo marxistické frakce (jako v Itálii a ve Francii), ani politické odbory (jako v Británii) a především žádný odborový svaz kvalifikovaných dělníků, který byl katastrofálním pozůstatkem starší­ ho průmyslového období a hlavní umělou překážkou zvyšování pro­ duktivity.

Coolidge zvláštní zálibu v aprílových žertech, jako když schoval dřevěný špalek, z něhož podsaditý prezident Spolkového sněmu dr. Eugen Gerstenmaier řečnil k poslancům. Adenauer byl přesvědčen, že Němcům nelze důvěřovat ani jako celku, ani jednotlivě. Své ministry dával sledovat, a když jednoho nachytal v pařížském bordelu, vyhodil ho z ministerstva zahraničí. ( 27 ) Kromě své rodiny měl rád málokoho. Jeho nejbližším spolupra­ covníkem byl Hans Globke, spoluautor norimberských zákonů, který vedl kancléřství a Adenauerovu soukromou výzvědnou službu. „Kdo ví," šklebil se Adenauer potměšile, „co má Herr Globke ještě v trezoru?'^ 2 8 ) Soudil, že demokratičtí státníci by měli být bystřejší a informovanější než jejich tota­ litní soupeři. Měl dojem, že kolektivně se dá Němcům věřit jen v že­ lezném rámci absolutního právního řádu, před kterým musí kapitulovat i stát. Zavedení tohoto právního řádu se jednou bude zřejmě hodnotit jako Adenauerův hlavní přínos německé politické kultuře. Právě proto, že jako Hitler i sovětští představitelé nenáviděli a zesměšňovali právo, byl Adenauer zásadně a neúprosně proti jakékoli dohodě s nimi, kterou by nebylo možno zaručit a splnit do posledního písmene. Často se zmiňoval o tom, že sovětský režim si za války a po válce přivlastnil na 1,300.000 km 2 území, a to všechno v Evropě; že Sovětský svaz je už jediný expanzionistický stát na světě. Během čtyřiceti let porušil nebo odvolal pětačtyřicet z osmapadesáti smluv, které podepsal.( 29 ) Podrobil sovětské úmysly zkoušce a zjistil, že jejich návrhy z roku 1952, 1955 a 1959 na sjednocení Německa jsou podvod. Nemohl zapomenout, že v Sovětském svazu zmizelo 1,150.000 válečných zajatců, z nichž pouze u 9.628, „ozna­ čených za válečné zločince", podali Rusové vůbec nějaké vysvětlení.(30) Proto používal všech prostředků, aby přemluvil Němce hledat útočiště na Západě, kde jim mohl zaručit právní řád, svobodu a práci. Po povstání východoněmeckých dělníků v červnu 1953, které bylo tvrdě potlačeno Rudou armádou, udělali sovětští vůdcové z komunistického režimu Waltera Ulbrichta stoprocentní satelitní stát. Nedařilo se mu a na Adenauerovy výzvy odtud utíkalo až do července 1961 na 1.000 osob denně, čímž hrozilo Vý­ chodnímu Německu vykrvácení. 13. srpna 1961 začal Ulbricht se sovětským svolením stavět berlínskou zeď. Bylo to nezákonné a Truman nebo Eisenhower by ji bývali určitě dali zbořit. Slabý prezident John Kennedy ji však uznal jako hotovou věc. Adenauer nemohl nic dělat, neboť o Berlíně, který spadal do kompetence čtyř velmocí, nemohl rozhodovat. Pouze smutně přihlížel, jak se proud vystěhovalců zastavil a jak berlínská zeď zachránila východoněmecké hospodářství, měníc je z drtivé přítěže Ruska na rostoucí sovětský přínos, jediné spolehlivé průmyslové pracoviště socialistického bloku.

západní Němce hospodářsky, vojensky i politicky ke kultuře a legitim­ ním vládám Západu tak pevně, jak jen lidský důmysl dokáže. V tom záležel jeho skutečný idealismus, který byl protiváhou jeho reálné politiky. Byl to první německý státník, který dával přednost evropským zájmům před německými. Je možná pravda, jak řekl jeden z jeho kritiků, že byl „dobrým Evropanem, ale špatným Němcem".( 3 1 ) Být „špatným" Němcem v tomhle smyslu ovšem úmyslně chtěl; nenáviděl svůj portrét namalovaný profesorem Kallmannem, protože prý na něm „vypadal jako Hun". Soudil, že sjednocení Německa za cenu, kterou si může Německo nebo Západ dovolit zaplatit, není možné. Že měl pravdu, dokazuje dostatečně skutečnost, že ani jeho nástupci se za celých dvacet let nedostali dál. Integrace se Západem byl naopak cíl uskutečnitelný, který Adenauer realizoval. I v tom měl šťastnou ruku. Pochopil, spíš rozumem než citově, že budoucnost Německa je na straně Francie. Neměl pro ni zvláštní sympatie; ani francouzský vkus. Věděl o té zemi velice málo: před svým sedmdesátým rokem ji navštívil jen jednou, na dvoudenní konferenci. A přece, jako vždy, viděl politická fakta realisticky: „Neexistuje evropská politika bez Francie nebo proti Francii prá­ vě tak, jako nemůže být evropská politika bez Německa nebo proti Německu."( 32 ) Partner, s nímž doufal Adenauer ve Francii spolupracovat, Robert Schuman, měl mnoho společného s de Gasperim i s ním samým. Pocházel z Lotrinska a jeho mateřštinou byla němčina. Do roku 1919, kdy byl už středního věku, neměl ani francouzské občanství. Adenauer ho znal jako občana království Lotara, vnuka Karla Velikého. Říkalo se tomu „Střední království" a patřívalo k němu Lotrinsko i Kolín nad Rýnem. 9. května 1950 získal Adenauer Schumana pro myšlenku evropské uhelné a ocelářské aso­ ciace, z níž se později vyvinulo Evropské hospodářské společenství. Schuman se velmi zasloužil o to, že sice podružný, ale emocionálně významný problém Sárska byl definitivně vyřešen v říjnu 1955. Nebyl však dost reprezentativním Francouzem, aby mohl jednat za Francii ohledně daleko velkolepějšího plánu, který měl Adenauer na mysli. Za první světové války sloužil Schuman v německé armádě jako šikovatel. Francouzi zastávali ná­ zor, že u Lotrinčana se dá omluvit nešťastnými okolnostmi narození, byl-li německým vojínem nebo i svobodníkem; ale dosáhnout vyšší poddůstojnické šarže už vyžaduje nadšení. Tak či onak, čtvrtá republika nemohla ve Francii nic změnit ani vytvořit nějaký trvalý vztah; prostě na to neměla. K smíru a spolupráci s Německem bylo zapotřebí sebedůvěry, jež se rodí z obnovených sil a z člověka a režimu, který tuto sebedůvěru ztělesňuje. Bylo opět Adenauerovým velkým štěstím, že se dožil vzniku páté republi­ ky a mohl těžit z de Gaullova vítězného návratu k moci.

Tou dobou však bylo Adenauerovo dílo už dovršeno, neboť připoutal

Vzestup Francie v šedesátých a sedmdesátých letech je jedním z nejná-

568

569

Coolidge zvláštní zálibu v aprílových žertech, jako když schoval dřevěný špalek, z něhož podsaditý prezident Spolkového sněmu dr. Eugen Gerstenmaier řečnil k poslancům. Adenauer byl přesvědčen, že Němcům nelze důvěřovat ani jako celku, ani jednotlivě. Své ministry dával sledovat, a když jednoho nachytal v pařížském bordelu, vyhodil ho z ministerstva zahraničí. ( 27 ) Kromě své rodiny měl rád málokoho. Jeho nejbližším spolupra­ covníkem byl Hans Globke, spoluautor norimberských zákonů, který vedl kancléřství a Adenauerovu soukromou výzvědnou službu. „Kdo ví," šklebil se Adenauer potměšile, „co má Herr Globke ještě v trezoru?'^ 2 8 ) Soudil, že demokratičtí státníci by měli být bystřejší a informovanější než jejich tota­ litní soupeři. Měl dojem, že kolektivně se dá Němcům věřit jen v že­ lezném rámci absolutního právního řádu, před kterým musí kapitulovat i stát. Zavedení tohoto právního řádu se jednou bude zřejmě hodnotit jako Adenauerův hlavní přínos německé politické kultuře. Právě proto, že jako Hitler i sovětští představitelé nenáviděli a zesměšňovali právo, byl Adenauer zásadně a neúprosně proti jakékoli dohodě s nimi, kterou by nebylo možno zaručit a splnit do posledního písmene. Často se zmiňoval o tom, že sovětský režim si za války a po válce přivlastnil na 1,300.000 km 2 území, a to všechno v Evropě; že Sovětský svaz je už jediný expanzionistický stát na světě. Během čtyřiceti let porušil nebo odvolal pětačtyřicet z osmapadesáti smluv, které podepsal.( 29 ) Podrobil sovětské úmysly zkoušce a zjistil, že jejich návrhy z roku 1952, 1955 a 1959 na sjednocení Německa jsou podvod. Nemohl zapomenout, že v Sovětském svazu zmizelo 1,150.000 válečných zajatců, z nichž pouze u 9.628, „ozna­ čených za válečné zločince", podali Rusové vůbec nějaké vysvětlení.(30) Proto používal všech prostředků, aby přemluvil Němce hledat útočiště na Západě, kde jim mohl zaručit právní řád, svobodu a práci. Po povstání východoněmeckých dělníků v červnu 1953, které bylo tvrdě potlačeno Rudou armádou, udělali sovětští vůdcové z komunistického režimu Waltera Ulbrichta stoprocentní satelitní stát. Nedařilo se mu a na Adenauerovy výzvy odtud utíkalo až do července 1961 na 1.000 osob denně, čímž hrozilo Vý­ chodnímu Německu vykrvácení. 13. srpna 1961 začal Ulbricht se sovětským svolením stavět berlínskou zeď. Bylo to nezákonné a Truman nebo Eisenhower by ji bývali určitě dali zbořit. Slabý prezident John Kennedy ji však uznal jako hotovou věc. Adenauer nemohl nic dělat, neboť o Berlíně, který spadal do kompetence čtyř velmocí, nemohl rozhodovat. Pouze smutně přihlížel, jak se proud vystěhovalců zastavil a jak berlínská zeď zachránila východoněmecké hospodářství, měníc je z drtivé přítěže Ruska na rostoucí sovětský přínos, jediné spolehlivé průmyslové pracoviště socialistického bloku.

západní Němce hospodářsky, vojensky i politicky ke kultuře a legitim­ ním vládám Západu tak pevně, jak jen lidský důmysl dokáže. V tom záležel jeho skutečný idealismus, který byl protiváhou jeho reálné politiky. Byl to první německý státník, který dával přednost evropským zájmům před německými. Je možná pravda, jak řekl jeden z jeho kritiků, že byl „dobrým Evropanem, ale špatným Němcem".( 3 1 ) Být „špatným" Němcem v tomhle smyslu ovšem úmyslně chtěl; nenáviděl svůj portrét namalovaný profesorem Kallmannem, protože prý na něm „vypadal jako Hun". Soudil, že sjednocení Německa za cenu, kterou si může Německo nebo Západ dovolit zaplatit, není možné. Že měl pravdu, dokazuje dostatečně skutečnost, že ani jeho nástupci se za celých dvacet let nedostali dál. Integrace se Západem byl naopak cíl uskutečnitelný, který Adenauer realizoval. I v tom měl šťastnou ruku. Pochopil, spíš rozumem než citově, že budoucnost Německa je na straně Francie. Neměl pro ni zvláštní sympatie; ani francouzský vkus. Věděl o té zemi velice málo: před svým sedmdesátým rokem ji navštívil jen jednou, na dvoudenní konferenci. A přece, jako vždy, viděl politická fakta realisticky: „Neexistuje evropská politika bez Francie nebo proti Francii prá­ vě tak, jako nemůže být evropská politika bez Německa nebo proti Německu."( 32 ) Partner, s nímž doufal Adenauer ve Francii spolupracovat, Robert Schuman, měl mnoho společného s de Gasperim i s ním samým. Pocházel z Lotrinska a jeho mateřštinou byla němčina. Do roku 1919, kdy byl už středního věku, neměl ani francouzské občanství. Adenauer ho znal jako občana království Lotara, vnuka Karla Velikého. Říkalo se tomu „Střední království" a patřívalo k němu Lotrinsko i Kolín nad Rýnem. 9. května 1950 získal Adenauer Schumana pro myšlenku evropské uhelné a ocelářské aso­ ciace, z níž se později vyvinulo Evropské hospodářské společenství. Schuman se velmi zasloužil o to, že sice podružný, ale emocionálně významný problém Sárska byl definitivně vyřešen v říjnu 1955. Nebyl však dost reprezentativním Francouzem, aby mohl jednat za Francii ohledně daleko velkolepějšího plánu, který měl Adenauer na mysli. Za první světové války sloužil Schuman v německé armádě jako šikovatel. Francouzi zastávali ná­ zor, že u Lotrinčana se dá omluvit nešťastnými okolnostmi narození, byl-li německým vojínem nebo i svobodníkem; ale dosáhnout vyšší poddůstojnické šarže už vyžaduje nadšení. Tak či onak, čtvrtá republika nemohla ve Francii nic změnit ani vytvořit nějaký trvalý vztah; prostě na to neměla. K smíru a spolupráci s Německem bylo zapotřebí sebedůvěry, jež se rodí z obnovených sil a z člověka a režimu, který tuto sebedůvěru ztělesňuje. Bylo opět Adenauerovým velkým štěstím, že se dožil vzniku páté republi­ ky a mohl těžit z de Gaullova vítězného návratu k moci.

Tou dobou však bylo Adenauerovo dílo už dovršeno, neboť připoutal

Vzestup Francie v šedesátých a sedmdesátých letech je jedním z nejná-

568

569

pádnějších jevů dvacátého století. V třicátých letech, jak jsme viděli, by byl býval nemyslitelný. Cesta, která k němu vedla, je složitá a paradoxní. Posled­ ní fáze třetí republiky ztělesňovala představu, že „co je malé, je hezké": úbytek obyvatelstva, omezená výroba, chabá produktivita práce, málo in­ vestic, nízké mzdy a spotřeba; pěstoval se kult - přímo vychvalování a velebení - „malého člověka", malých továren, malých statků, malých měst. Tento přístup však vzal za své ještě dřív, než ho začali likvidovat Němci, a v létě 1940 z něho zbyla jen hromada prachu. Je důležité si uvědomit, že počátkem změny byla vláda ve Vichy, neboť se na ní účastnili nejen francouz­ ští fašisté a kolaboranti, ale i všichni, kdo nesouhlasili se zpuchřelostí a nedostatečností toho, co předcházelo. Pétain sám zřejmě podléhal tomuto zastaralému náhledu na společnost, jak naznačuje jeho výrok: „Francie nedo­ sáhne bývalé velikosti, dokud vlci nebudou výt za humny našich vesnic."( 33 ) Ale mnozí z těch, kdo zastávali v režimu klíčové postavení, byli radikálními stoupenci modernizace. Pod vedením Jeana Coutrota, který roku 1930 založil Středisko pro ekonomická studia při pařížské polytechnice, se začala už za Pétainovy vlády uplatňovat nová generace technokratů. Patřil k nim ministr průmyslové výroby Bichelonne, hlavní hospodářský teoretik vichyského režimu Henri Culman, Jacques Rueff, Lavalův poradce v roce 1934 a pak i de Gaullův, Roland Boris, který potom měl vliv i na de Gaulla (a Pierra Menděs -France) a Pierre Massé, pozdější komisař pro plánování za páté republiky. ( 34 ) Uprostřed neobyčejného zmatku, protikladů a zrady znamenalo Vichy právě tím, že svrhlo existující řád, vlastně dobu experimentů a rizika. Měla z toho prospěch především mladší a dravá venkovská generace, prototyp nových sedláků, kteří si později vedli velice dobře za Evropského hospo­ dářského společenství. Tehdy poprvé se začali rolníci zajímat o modernizaci, 35 stroje a produktivitu/ ) Vzniklo polodobrovolné („směrné") plánování, předchůdce instituce zvané Commissariat général du Pian. Vichy také poprvé uskutečnilo myšlenku daňově dotovaných rodinných přídavků, které už roku 1932 navrhoval demograf Adolphe Landry, aby se zvýšila porodnost; za Pétainova režimu také skutečně začala růst, po více než sto letech. Psychologický účinek byl hluboký. Vichy se věnovalo mládeži; byla to móda převzatá od Němců. Na vzdělání se vynakládalo daleko víc než za třetí republiky. Zasloužilo se o rozšíření populárních sportů, zejména fotbalu: v roce 1939 bylo ve Francii pouze třicet profesionálních fotbalových klubů; v roce 1943 jich už existovalo desetkrát tolik.( 36 ) Nejnápadnějším rysem režimu byly „stavby mládeže" (Chantiers de la Jeunesse) s důrazem na technické vzdělání, které se do té doby zanedbávalo. Cílem bylo omlazení Francie. Pétainův ministr informací Paul Marion to vyjádřil slovy: „Naší zásluhou Francie pěstující táboření, sporty, tanec, cestování a skupinové

Existence této silné neústupné strany, jež byla vlastně pátou kolonou cizí mocnosti, působila francouzské vládě téměř nepřekonatelné potíže. De Gaulle, který (jak se vyjádřil) „pozvedl republiku ze špíny a bahna", zjistil, že prakticky nemůže svěřit „tři velká" ministerstva komunistickým čle­ nům vládní koalice. Nemůže, řekl v rozhlasovém projevu, „jim postoupit žádné z tří míst, určujících zahraniční politiku: diplomacii, která ji vyjadřu­ je; armádu, která ji podporuje; a policii, která ji brání"/ 4 3 ) Nemožnost zajistit

570

571

výlety vytlačí Francii aperitivů, kuřáren, politických schůzí a špatného trávení.'/ 37 ) Do značné míry se toto proroctví splnilo. Většina vymožeností Pétair.ovy vlády vzala za své po zhroucení re­ žimu a následkem nejednotnosti národa, jež následovala. Asi 170.000 Fran­ couzů pracovalo v Hnutí odporu; větší počet - 190.000 - bylo obžalováno z kolaborantství a asi 100.000 putovalo do vězení. Dodnes nikdo neví, kolik osob bylo zavražděno v roce 1944; oficiálně se udává 4.500 případů. ( 38 ) Komunisté, kteří v letech 1939-40 byli proti válce, silně těžili z vývo­ je v roce 1944, který jim umožnil zavraždit většinu jejich nepřátel. Tvrdili, že jsou stranou postižených -parti des fusilés - a že nacisté a Pétainův režim mají na svědomí 75.000 „komunistických vlastenců". Jenže na norimber­ ském procesu zveřejnili Francouzi jako oficiální počet obětí nacistické okupace Francie pouze číslo 29.660 a komunisté nikdy neuvedli skutečným jménem víc než 176 svých „hrdinů"/ 3 9 ) Komunističtí vůdci dokonce nabí­ zeli na riomském procesu svědectví proti socialistickým předákům a jejich stranický orgán VHumanité protestoval, když Pétainův režim propouštěl z vězení antinacisty/ 40 ) Na rozdíl od jiných stran francouzská komunistická strana nevylučovala kolaboranty, mezi něž by patřil i její předseda Maurice Thorez; pouze se zbavila v letech 1944-5 těch členů, kteří v roce 1939-40 neposlechli Stalinův příkaz a bojovali proti nacistům. Přesto vyšli ko­ munisté z války navzdory svému opožděnému odbojovému nadšení jako daleko nejbohatší, nejlépe organizovaná a v mnoha ohledech nejsilnější fran­ couzská politická strana. Oproti 1,5 miliónu hlasů v roce 1936 získala 5 miliónů v roce 1945 a 5,5 miliónu v roce 1946; počet stoupal až do roku 1949 a koncem čtyřicátých let měla kolem 900.000 členů platících příspěvky. Francouzská komunistická strana byla stoprocentně stalinská a zůstala jí i po Stalinově smrti; intelektuálně i morálně ji systematicky korumpoval Thorez, typický případ profesionálního politika dvacátého století, který se stal placeným funkcionářem strany v třiadvaceti letech a nikdy nedělal nic jiného - v podstatě celý život přisluhoval Moskvě.(41) Své voliče umístil do jakéhosi stranického ghetta v enklávách obklopených malými železnými oponami, takže se francouzští komunisté stali společností pro sebe s vlastními novinami, divadelními hrami, romány, básněmi, ženskými časopisy, dětskými 42 obrázkovými seriály, kuchařskými knihami a rolnickými kalendáři/ )

pádnějších jevů dvacátého století. V třicátých letech, jak jsme viděli, by byl býval nemyslitelný. Cesta, která k němu vedla, je složitá a paradoxní. Posled­ ní fáze třetí republiky ztělesňovala představu, že „co je malé, je hezké": úbytek obyvatelstva, omezená výroba, chabá produktivita práce, málo in­ vestic, nízké mzdy a spotřeba; pěstoval se kult - přímo vychvalování a velebení - „malého člověka", malých továren, malých statků, malých měst. Tento přístup však vzal za své ještě dřív, než ho začali likvidovat Němci, a v létě 1940 z něho zbyla jen hromada prachu. Je důležité si uvědomit, že počátkem změny byla vláda ve Vichy, neboť se na ní účastnili nejen francouz­ ští fašisté a kolaboranti, ale i všichni, kdo nesouhlasili se zpuchřelostí a nedostatečností toho, co předcházelo. Pétain sám zřejmě podléhal tomuto zastaralému náhledu na společnost, jak naznačuje jeho výrok: „Francie nedo­ sáhne bývalé velikosti, dokud vlci nebudou výt za humny našich vesnic."( 33 ) Ale mnozí z těch, kdo zastávali v režimu klíčové postavení, byli radikálními stoupenci modernizace. Pod vedením Jeana Coutrota, který roku 1930 založil Středisko pro ekonomická studia při pařížské polytechnice, se začala už za Pétainovy vlády uplatňovat nová generace technokratů. Patřil k nim ministr průmyslové výroby Bichelonne, hlavní hospodářský teoretik vichyského režimu Henri Culman, Jacques Rueff, Lavalův poradce v roce 1934 a pak i de Gaullův, Roland Boris, který potom měl vliv i na de Gaulla (a Pierra Menděs -France) a Pierre Massé, pozdější komisař pro plánování za páté republiky. ( 34 ) Uprostřed neobyčejného zmatku, protikladů a zrady znamenalo Vichy právě tím, že svrhlo existující řád, vlastně dobu experimentů a rizika. Měla z toho prospěch především mladší a dravá venkovská generace, prototyp nových sedláků, kteří si později vedli velice dobře za Evropského hospo­ dářského společenství. Tehdy poprvé se začali rolníci zajímat o modernizaci, 35 stroje a produktivitu/ ) Vzniklo polodobrovolné („směrné") plánování, předchůdce instituce zvané Commissariat général du Pian. Vichy také poprvé uskutečnilo myšlenku daňově dotovaných rodinných přídavků, které už roku 1932 navrhoval demograf Adolphe Landry, aby se zvýšila porodnost; za Pétainova režimu také skutečně začala růst, po více než sto letech. Psychologický účinek byl hluboký. Vichy se věnovalo mládeži; byla to móda převzatá od Němců. Na vzdělání se vynakládalo daleko víc než za třetí republiky. Zasloužilo se o rozšíření populárních sportů, zejména fotbalu: v roce 1939 bylo ve Francii pouze třicet profesionálních fotbalových klubů; v roce 1943 jich už existovalo desetkrát tolik.( 36 ) Nejnápadnějším rysem režimu byly „stavby mládeže" (Chantiers de la Jeunesse) s důrazem na technické vzdělání, které se do té doby zanedbávalo. Cílem bylo omlazení Francie. Pétainův ministr informací Paul Marion to vyjádřil slovy: „Naší zásluhou Francie pěstující táboření, sporty, tanec, cestování a skupinové

Existence této silné neústupné strany, jež byla vlastně pátou kolonou cizí mocnosti, působila francouzské vládě téměř nepřekonatelné potíže. De Gaulle, který (jak se vyjádřil) „pozvedl republiku ze špíny a bahna", zjistil, že prakticky nemůže svěřit „tři velká" ministerstva komunistickým čle­ nům vládní koalice. Nemůže, řekl v rozhlasovém projevu, „jim postoupit žádné z tří míst, určujících zahraniční politiku: diplomacii, která ji vyjadřu­ je; armádu, která ji podporuje; a policii, která ji brání"/ 4 3 ) Nemožnost zajistit

570

571

výlety vytlačí Francii aperitivů, kuřáren, politických schůzí a špatného trávení.'/ 37 ) Do značné míry se toto proroctví splnilo. Většina vymožeností Pétair.ovy vlády vzala za své po zhroucení re­ žimu a následkem nejednotnosti národa, jež následovala. Asi 170.000 Fran­ couzů pracovalo v Hnutí odporu; větší počet - 190.000 - bylo obžalováno z kolaborantství a asi 100.000 putovalo do vězení. Dodnes nikdo neví, kolik osob bylo zavražděno v roce 1944; oficiálně se udává 4.500 případů. ( 38 ) Komunisté, kteří v letech 1939-40 byli proti válce, silně těžili z vývo­ je v roce 1944, který jim umožnil zavraždit většinu jejich nepřátel. Tvrdili, že jsou stranou postižených -parti des fusilés - a že nacisté a Pétainův režim mají na svědomí 75.000 „komunistických vlastenců". Jenže na norimber­ ském procesu zveřejnili Francouzi jako oficiální počet obětí nacistické okupace Francie pouze číslo 29.660 a komunisté nikdy neuvedli skutečným jménem víc než 176 svých „hrdinů"/ 3 9 ) Komunističtí vůdci dokonce nabí­ zeli na riomském procesu svědectví proti socialistickým předákům a jejich stranický orgán VHumanité protestoval, když Pétainův režim propouštěl z vězení antinacisty/ 40 ) Na rozdíl od jiných stran francouzská komunistická strana nevylučovala kolaboranty, mezi něž by patřil i její předseda Maurice Thorez; pouze se zbavila v letech 1944-5 těch členů, kteří v roce 1939-40 neposlechli Stalinův příkaz a bojovali proti nacistům. Přesto vyšli ko­ munisté z války navzdory svému opožděnému odbojovému nadšení jako daleko nejbohatší, nejlépe organizovaná a v mnoha ohledech nejsilnější fran­ couzská politická strana. Oproti 1,5 miliónu hlasů v roce 1936 získala 5 miliónů v roce 1945 a 5,5 miliónu v roce 1946; počet stoupal až do roku 1949 a koncem čtyřicátých let měla kolem 900.000 členů platících příspěvky. Francouzská komunistická strana byla stoprocentně stalinská a zůstala jí i po Stalinově smrti; intelektuálně i morálně ji systematicky korumpoval Thorez, typický případ profesionálního politika dvacátého století, který se stal placeným funkcionářem strany v třiadvaceti letech a nikdy nedělal nic jiného - v podstatě celý život přisluhoval Moskvě.(41) Své voliče umístil do jakéhosi stranického ghetta v enklávách obklopených malými železnými oponami, takže se francouzští komunisté stali společností pro sebe s vlastními novinami, divadelními hrami, romány, básněmi, ženskými časopisy, dětskými 42 obrázkovými seriály, kuchařskými knihami a rolnickými kalendáři/ )

národní přístup k obraně na rozdíl od stranicky ideologického vedla v lednu 1946 k jeho demisi. Proto se také nezúčastnil přímo vypracování ústavy, která byla převážně dílem komunistů a socialistů. Následky byly tragické. Celou dobu od konce monarchie nedokázala Francie vytvořit ústavu, jež by usmířila požadavky centrální autority s právy parlamentního zastoupení; potácela se mezi diktaturou a zmatkem podle toho, zda se konstituce přikláněla na tu či onu stranu. Prvních dvanáct ústav se nepovedlo. Ústava třetí republiky v roce 1875 prošla většinou jediného hlasu v shromáždění, které bylo v podstatě monarchistické, ale nemohlo se shodnout na osobě krále. Přes svou labilitu vydržela pětašedesát let, ale skončila úplným fiaskem a polovina národa ji vlastně nikdy nepřijala - proto také bylo Vichy přivítáno s takovým nadšením. Pétain měl navrhnout ústavu novou, ale (jako Hitler) to nikdy neudělal. De Gaulle měl vlastní představy založené na silné pravomoci prezidenta, o nichž se zmínil ve svém projevu v Bayeux v červnu 1946 (bayeuxská ústava). Ale nikdy se o ní nehlasovalo. První ústavu nové čtvrté republiky navrženou komunisty a socialisty refe­ rendum odmítlo. Modifikovanou verzi, která získala jen váhavou podporu katolické strany středu, Francouzi nakonec schválili, ale jen 9 milióny hla­ sů, což bylo méně než při první verzi. 8 miliónů hlasovalo proti a 8,5 miliónu se znechuceně zdrželo hlasování/ 44 ) Šlo o jednu z nejhorších konsti­ tucí, jaká kdy byla vnucena velkému a inteligentnímu národu, koncipovanou ve spěchu, jakoby v závodu s časem a uprostřed rozhořčeného handrkování. I jazykově byla odporná. Řada ustanovení si vzájemně odporovala; ji­ ná byla tak složitá, že se jim nedalo rozumět. Některé podrobnosti byly prostě vynechány. A o celých kapitolách (například o francouzských odbo­ rech a „místních kolektivech") se neuvažovalo vůbec. Mnoho postupů, například jak vytvořit vládu, jak hlasovat o důvěře a jak rozpustit parla­ ment, se ukázalo neuskutečnitelnými. Ústava obsahovala tolik zmatených kompromisů, že se nelíbila ani těm, kdo ji doporučovali/ 45 ) Podržela většinu slabin a zmatků třetí republiky a připojila k nim nové. Vymýšlet ústavy je nevděčný úkol. A jejich studium není pro historika nijak zábavné. Ale velmi na nich záleží. Výmarská republika skončila špatně následkem nepovedené ústavy. Spolková republika měla úspěch, protože jí Adenauer dal spolehlivě vyvážený základ. Čtvrtou republiku změnila ústava v pouhou arénu pro „balet stran", jak se s pohrdáním vyjádřil de Gaulle. Vinou požadavku poměrného zastoupení se žádné straně nepodařilo vytvo­ řit homogenní vládu. Prezident neznamenal nic, ministerský předseda byl většinou bezmocný a často také jen nula. Proměnný koaliční systém vylučoval důslednou a stabilní vládní politiku a kromě toho, což je snad ještě důle­ žitější, následkem vlivných zákulisních mezipartajních machinací zne­ možňoval prosadit jakákoli významnější rozhodnutí, zvláště nepopulární

opatření týkající se kolonií. Není proto náhodou, že se režim zapletl v Indočíně do války, kterou nebylo možno vyhrát a která v roce 1954 skončila kapitulací v Dien-bien-phu, nebo že nakonec o čtyři roky později zplakal nad výdělkem ve francouzském Alžíru. Přesto však nebylo dvanáct let čtvrté republiky promarněno úplně. Technokratická revoluce, již zahájilo Vichy, pokračovala. Dokonce se zrychli­ la, hlavně díky snahám průmyslového nadšence Jeana Monneta. Jeho rodina se zabývala nepříliš rozsáhlou tradiční výrobou francouzského koňaku, ale vyvážela do celého světa a měla mezinárodní úroveň a rozhled. Obchodně pobýval v zahraničí už od šestnácti let většinou kvůli bankovním transakcím a státním půjčkám a za první světové války pracoval v kanceláři ministra obchodu Etienna Clementela, prvního Francouze, který propagoval názor, že by vláda měla pomáhat kapitalistickým podnikům v plánování a že „demo­ kratické národy" (myslel tím západní Evropu a Ameriku) by měly utvořit „hospodářskou jednotu"/ 4 6 ) Za druhé světové války prokázal Spojencům velké služby tím, že koordinoval jejich výrobu zbraní, a de Gaulle si ho pochopitelně vybral pro úkol obnovit zničené francouzské hospodářství. Monnet zřídil Commissariat generál du Pian a z této základny pak organizo­ val první složky budoucího Evropského hospodářského společenství. Byl velkou raritou: oplýval nápady a s chutí je prosazoval, přitom ale nestranil žádné ideologii. Soudil, že jediný úspěšný způsob průmyslového plánování je přesvědčit výrobce, aby souhlasili. Plánovací mašinérii považoval za pouhý rámec. Smyslem předpisů je vytvořit zdravou soutěživost, nikoli utopii. Plánovači nemají vydávat příkazy, nýbrž společně přemýšlet a sjed­ nocovat názory podnikatelů. Plánování je v podstatě hospodářská diplomacie. Velkou předností Monnetova přístupu bylo, že uvedl v soulad plánování a tržní systém. Plánovací byrokracie s tyranií norem a čísel byla omezena na minimum: v jeho komisariátu pracovalo všeho všudy třicet vedoucích úředníků/ 4 7 ) Monnet byl malý, nenápadný, klidný, nereprezentativní a nenáviděl rétoriku: zjevem i vystupováním byl pravý opak de Gaullův. Oba však měli stejnou vytrvalost a vůli; a schopnost, což je stejně důležité, imponovat a vést mladé lidi. De Gaulle vychoval gaullisty, Monnet eurokraty. Monnetův systém „směrného plánování" byl pozoruhodnou vymožeností čtvrté republiky. Aby se však mohl plně uplatnit, předpokládal politickou stabilitu, jež je schopna zajistit spolehlivou měnu a provést určitá nepopulární opatření, která se budou týkat celých kategorií obyvatelstva. To ovšem čtvrtá republika uskutečnit nemohla. Monnet také uvedl v život Evropské hospo­ dářské společenství, i když je sám nevymyslel. Celní jednota (která je jeho podstatným znakem) má dlouhou historii. Pruský celní sazebník z roku 1818 rozšířený v roce 1834 na celní unii (Zollvereiri) se stal základem politické

572

573

národní přístup k obraně na rozdíl od stranicky ideologického vedla v lednu 1946 k jeho demisi. Proto se také nezúčastnil přímo vypracování ústavy, která byla převážně dílem komunistů a socialistů. Následky byly tragické. Celou dobu od konce monarchie nedokázala Francie vytvořit ústavu, jež by usmířila požadavky centrální autority s právy parlamentního zastoupení; potácela se mezi diktaturou a zmatkem podle toho, zda se konstituce přikláněla na tu či onu stranu. Prvních dvanáct ústav se nepovedlo. Ústava třetí republiky v roce 1875 prošla většinou jediného hlasu v shromáždění, které bylo v podstatě monarchistické, ale nemohlo se shodnout na osobě krále. Přes svou labilitu vydržela pětašedesát let, ale skončila úplným fiaskem a polovina národa ji vlastně nikdy nepřijala - proto také bylo Vichy přivítáno s takovým nadšením. Pétain měl navrhnout ústavu novou, ale (jako Hitler) to nikdy neudělal. De Gaulle měl vlastní představy založené na silné pravomoci prezidenta, o nichž se zmínil ve svém projevu v Bayeux v červnu 1946 (bayeuxská ústava). Ale nikdy se o ní nehlasovalo. První ústavu nové čtvrté republiky navrženou komunisty a socialisty refe­ rendum odmítlo. Modifikovanou verzi, která získala jen váhavou podporu katolické strany středu, Francouzi nakonec schválili, ale jen 9 milióny hla­ sů, což bylo méně než při první verzi. 8 miliónů hlasovalo proti a 8,5 miliónu se znechuceně zdrželo hlasování/ 44 ) Šlo o jednu z nejhorších konsti­ tucí, jaká kdy byla vnucena velkému a inteligentnímu národu, koncipovanou ve spěchu, jakoby v závodu s časem a uprostřed rozhořčeného handrkování. I jazykově byla odporná. Řada ustanovení si vzájemně odporovala; ji­ ná byla tak složitá, že se jim nedalo rozumět. Některé podrobnosti byly prostě vynechány. A o celých kapitolách (například o francouzských odbo­ rech a „místních kolektivech") se neuvažovalo vůbec. Mnoho postupů, například jak vytvořit vládu, jak hlasovat o důvěře a jak rozpustit parla­ ment, se ukázalo neuskutečnitelnými. Ústava obsahovala tolik zmatených kompromisů, že se nelíbila ani těm, kdo ji doporučovali/ 45 ) Podržela většinu slabin a zmatků třetí republiky a připojila k nim nové. Vymýšlet ústavy je nevděčný úkol. A jejich studium není pro historika nijak zábavné. Ale velmi na nich záleží. Výmarská republika skončila špatně následkem nepovedené ústavy. Spolková republika měla úspěch, protože jí Adenauer dal spolehlivě vyvážený základ. Čtvrtou republiku změnila ústava v pouhou arénu pro „balet stran", jak se s pohrdáním vyjádřil de Gaulle. Vinou požadavku poměrného zastoupení se žádné straně nepodařilo vytvo­ řit homogenní vládu. Prezident neznamenal nic, ministerský předseda byl většinou bezmocný a často také jen nula. Proměnný koaliční systém vylučoval důslednou a stabilní vládní politiku a kromě toho, což je snad ještě důle­ žitější, následkem vlivných zákulisních mezipartajních machinací zne­ možňoval prosadit jakákoli významnější rozhodnutí, zvláště nepopulární

opatření týkající se kolonií. Není proto náhodou, že se režim zapletl v Indočíně do války, kterou nebylo možno vyhrát a která v roce 1954 skončila kapitulací v Dien-bien-phu, nebo že nakonec o čtyři roky později zplakal nad výdělkem ve francouzském Alžíru. Přesto však nebylo dvanáct let čtvrté republiky promarněno úplně. Technokratická revoluce, již zahájilo Vichy, pokračovala. Dokonce se zrychli­ la, hlavně díky snahám průmyslového nadšence Jeana Monneta. Jeho rodina se zabývala nepříliš rozsáhlou tradiční výrobou francouzského koňaku, ale vyvážela do celého světa a měla mezinárodní úroveň a rozhled. Obchodně pobýval v zahraničí už od šestnácti let většinou kvůli bankovním transakcím a státním půjčkám a za první světové války pracoval v kanceláři ministra obchodu Etienna Clementela, prvního Francouze, který propagoval názor, že by vláda měla pomáhat kapitalistickým podnikům v plánování a že „demo­ kratické národy" (myslel tím západní Evropu a Ameriku) by měly utvořit „hospodářskou jednotu"/ 4 6 ) Za druhé světové války prokázal Spojencům velké služby tím, že koordinoval jejich výrobu zbraní, a de Gaulle si ho pochopitelně vybral pro úkol obnovit zničené francouzské hospodářství. Monnet zřídil Commissariat generál du Pian a z této základny pak organizo­ val první složky budoucího Evropského hospodářského společenství. Byl velkou raritou: oplýval nápady a s chutí je prosazoval, přitom ale nestranil žádné ideologii. Soudil, že jediný úspěšný způsob průmyslového plánování je přesvědčit výrobce, aby souhlasili. Plánovací mašinérii považoval za pouhý rámec. Smyslem předpisů je vytvořit zdravou soutěživost, nikoli utopii. Plánovači nemají vydávat příkazy, nýbrž společně přemýšlet a sjed­ nocovat názory podnikatelů. Plánování je v podstatě hospodářská diplomacie. Velkou předností Monnetova přístupu bylo, že uvedl v soulad plánování a tržní systém. Plánovací byrokracie s tyranií norem a čísel byla omezena na minimum: v jeho komisariátu pracovalo všeho všudy třicet vedoucích úředníků/ 4 7 ) Monnet byl malý, nenápadný, klidný, nereprezentativní a nenáviděl rétoriku: zjevem i vystupováním byl pravý opak de Gaullův. Oba však měli stejnou vytrvalost a vůli; a schopnost, což je stejně důležité, imponovat a vést mladé lidi. De Gaulle vychoval gaullisty, Monnet eurokraty. Monnetův systém „směrného plánování" byl pozoruhodnou vymožeností čtvrté republiky. Aby se však mohl plně uplatnit, předpokládal politickou stabilitu, jež je schopna zajistit spolehlivou měnu a provést určitá nepopulární opatření, která se budou týkat celých kategorií obyvatelstva. To ovšem čtvrtá republika uskutečnit nemohla. Monnet také uvedl v život Evropské hospo­ dářské společenství, i když je sám nevymyslel. Celní jednota (která je jeho podstatným znakem) má dlouhou historii. Pruský celní sazebník z roku 1818 rozšířený v roce 1834 na celní unii (Zollvereiri) se stal základem politické

572

573

jednoty, které Německo nakonec dosáhlo roku 1871. Zkušenost ukazuje, že nejjistější cestou k politické jednotě jsou společné celní tarify. Lucembursko, které bylo původně členem Zollvereinu, podepsalo roku 1921 dohodu s Belgií o společném clu a platební bilanci. Po druhé světové válce se připo­ jilo Holandsko. Od 1. ledna 1948 začal platit pro tyto tři státy společný celní sazebník a od 15. října 1949 tu nastoupil „harmonizační proces" vnitro­ státních tarifů. Monnet pak navrhl, aby se koncepce Beneluxu přenesla na tři hlavní západoevropské státy (počítal i s Británií) a mělo se začít uhlím a ocelí. Jeho němečtí přátelé získali pro myšlenku Adenauera, který sice netvrdil, že rozumí ekonomickým detailům, ale dobře rozpoznal její poli­ tickou důležitost. Pařížskou smlouvou, kterou v dubnu 1951 podepsali Benelux, Francie, Německo a Itálie, vznikl společný trh uhelných a oce­ lářských výrobků. O šest let později, 25. března 1957, se těchto šest stá­ tů dohodlo v Římě na vytvoření obecného společného trhu. Navrhli vnější i vnitřní celní tarify, zrušili všechna omezení pohybu osob, služeb a kapitálu, uvedli v soulad opatření pro zdravou soutěž a zorganizovali, což bylo to nejtěžší, společný zemědělský cenově podpůrný systém. Čtvrtá republika sice dokázala zapojit Francii do EHS, ale nebyla s to zajistit, aby systém fungoval. Jeho správná funkce totiž v podstatě závisela na vzájemných ústupcích všech zúčastněných států, zejména Francie a Ně­ mecka. Francie, aby vůbec mohla v společném trhu existovat, musela nejen provést urychlenou industrializaci, ale musela též omezit ze tří čtvrtin svůj zastaralý selský zemědělský sektor. Začátkem padesátých let měla stále ještě poměr průmyslových a zemědělských pracovníků 1:1 (v Británii byl 9:1). Z celkového počtu pracujících 20,5 miliónu žilo 9,1 miliónu v malých venkovských osadách a z těch 6,5 miliónu pracovalo skutečně v zemědělství; dalších 1,25 miliónu žilo v maloměstském prostředí.O48) Většinu těchto lidí bylo třeba přemluvit, aby šli pracovat do továren, což znamenalo společenský přesun naprosto mimo dosah a možnosti čtvrté republiky. Také dobrovolná revoluce v zemědělství, přijatelná všem a nakonec i výhodná pro všechny, předpokládala obrovské finanční investice. Francouzi počítali, že by tyto peníze mohlo poskytnout Západní Německo v podobě platebních převodů nebo vnitřního tržního zdanění v rámci takzvané Společné zemědělské politiky. Oplátkou za to by výrobky vysoce výkonného německého průmyslu získaly přístup na francouzský spotřebitelský trh. Římská smlouva se tak vlastně stala úmluvou o vzájemných ústupcích, jež však byly naprosto přesně vyváženy. Francouzská zemědělská revoluce měla být provedena velmi rychle, aby prokázala oprávněnost Společné hospo­ dářské politiky, a rovněž i francouzský průmysl se měl zmodernizovat a rozšířit natolik, aby se zabránilo nadměrně velkým ziskům německé strany a aby se Francie nestala německou hospodářskou kolonií. Oba dva

požadavky předpokládaly silnou a sebejistou vládu, jakou čtvrtá republika nemohla zajistit. Vlastně bylo třeba ještě daleko víc: přehodnotit národní vědomí. Ve Francii padesátých let bylo „evropanstvf' výsadou nepočetné elity. Z fran­ couzských politických projevů se často ozývala xenofobie nebo dokonce rasismus: Tón udávali komunisté. Mluvili o „Němci Schumanovi - Schuman le boche". Komunistický odborářský předák řval na Leona Bluma: „Blum to znamená v jidiš kytka!" Provinciální komunistický časopis napsal: „Blum, Schuman, Moch, Mayer, to nejsou jména, která by voněla starou dobrou Francií." UHumanité uveřejnila karikaturu „členů americké strany" - Schumana, Mocha a Mayera - se zahnutými nosy, jak se rozpačitě ptají, když komunisté zpívají Marseillaisu: „Známe tu melodii? No ne, to je přece jedna z těch francouzských písní."( 49 ) Ale i v stranách středu a pravice byl uhelný a ocelářský plán napadán jako „Evropa pod německou hegemonií" a levico­ vé strany tomu říkaly „Evropa Vatikánu". I takový radikál středu jako sta­ rý Daladier prohlásil: „Když říkají Evropa, míní Německo, a když ří­ kají Německo, mim Velké Německo." Z pravicových politiků starý zastánce Mnichova Pierre-Etienne Flandin soudil, že „evropská federace znamená sebevraždu Francie". Leon Gingembre ze Sdružení malých a středních podniků, jež bylo patrně nejtypičtější institucí staré Francie, charakterizoval navrhované EHS jako „Evropu trustů, mezinárodního obchodu a vyso­ kých financí". „Je to reakční pokus," dokazoval jeden historik, „vzkřísit myšlenku Svaté říše římské. Ale ta už patří minulosti a přežívá jen v světě Adenauera, Schumana a de Gasperiho."( 5 0 ) Tato kombinace nepřátel by znemožnila EHS už také proto, že i v Západním Německu existovala silná xenofobní opozice: „Schumacher nazval pařížskou smlouvu malou evropskou, rozuměj panfrancouzskou koncepcL.kdo tuhle smlouvu podepíše, přestává být Němcem, poněvadž 51 je to dílo Adenauera, kancléře Spojenců."( ) Kdyby čtvrtá republika vydržela, nevznikla by vůle dokázat, že francouzsko-německá dohoda může být spravedlivá pro obě strany. Proto byl de Gaullův návrat v květnu 1958 rozhodující událostí nejen ve francouzské, ale i v celé poválečné evropské historii. Na první pohled se zdálo, že nebude schopen prosadit evropskou hospodářskou jednotu právě tak, jako nedokázal vyřešit problém francouzského Alžíru. Jenže de Gaulle nebyl nikdy takový, jak se jevil. Byl jednou z vůdčích osobností a řídících mozků dvacátého století, neobyčejně vynalézavý, s velkým smyslem pro paradox, s nepřebernou zásobou cynické ironie, předválečná postava s poválečnou, ba přímo futuristickou myslí. Byl monarchistou, který věřil v Dreyfusovu nevinu. V mládí miloval francouzskou říši a provinciální Francii, la France des villages - paradoxně však skoncoval s oběma.

574

575

jednoty, které Německo nakonec dosáhlo roku 1871. Zkušenost ukazuje, že nejjistější cestou k politické jednotě jsou společné celní tarify. Lucembursko, které bylo původně členem Zollvereinu, podepsalo roku 1921 dohodu s Belgií o společném clu a platební bilanci. Po druhé světové válce se připo­ jilo Holandsko. Od 1. ledna 1948 začal platit pro tyto tři státy společný celní sazebník a od 15. října 1949 tu nastoupil „harmonizační proces" vnitro­ státních tarifů. Monnet pak navrhl, aby se koncepce Beneluxu přenesla na tři hlavní západoevropské státy (počítal i s Británií) a mělo se začít uhlím a ocelí. Jeho němečtí přátelé získali pro myšlenku Adenauera, který sice netvrdil, že rozumí ekonomickým detailům, ale dobře rozpoznal její poli­ tickou důležitost. Pařížskou smlouvou, kterou v dubnu 1951 podepsali Benelux, Francie, Německo a Itálie, vznikl společný trh uhelných a oce­ lářských výrobků. O šest let později, 25. března 1957, se těchto šest stá­ tů dohodlo v Římě na vytvoření obecného společného trhu. Navrhli vnější i vnitřní celní tarify, zrušili všechna omezení pohybu osob, služeb a kapitálu, uvedli v soulad opatření pro zdravou soutěž a zorganizovali, což bylo to nejtěžší, společný zemědělský cenově podpůrný systém. Čtvrtá republika sice dokázala zapojit Francii do EHS, ale nebyla s to zajistit, aby systém fungoval. Jeho správná funkce totiž v podstatě závisela na vzájemných ústupcích všech zúčastněných států, zejména Francie a Ně­ mecka. Francie, aby vůbec mohla v společném trhu existovat, musela nejen provést urychlenou industrializaci, ale musela též omezit ze tří čtvrtin svůj zastaralý selský zemědělský sektor. Začátkem padesátých let měla stále ještě poměr průmyslových a zemědělských pracovníků 1:1 (v Británii byl 9:1). Z celkového počtu pracujících 20,5 miliónu žilo 9,1 miliónu v malých venkovských osadách a z těch 6,5 miliónu pracovalo skutečně v zemědělství; dalších 1,25 miliónu žilo v maloměstském prostředí.O48) Většinu těchto lidí bylo třeba přemluvit, aby šli pracovat do továren, což znamenalo společenský přesun naprosto mimo dosah a možnosti čtvrté republiky. Také dobrovolná revoluce v zemědělství, přijatelná všem a nakonec i výhodná pro všechny, předpokládala obrovské finanční investice. Francouzi počítali, že by tyto peníze mohlo poskytnout Západní Německo v podobě platebních převodů nebo vnitřního tržního zdanění v rámci takzvané Společné zemědělské politiky. Oplátkou za to by výrobky vysoce výkonného německého průmyslu získaly přístup na francouzský spotřebitelský trh. Římská smlouva se tak vlastně stala úmluvou o vzájemných ústupcích, jež však byly naprosto přesně vyváženy. Francouzská zemědělská revoluce měla být provedena velmi rychle, aby prokázala oprávněnost Společné hospo­ dářské politiky, a rovněž i francouzský průmysl se měl zmodernizovat a rozšířit natolik, aby se zabránilo nadměrně velkým ziskům německé strany a aby se Francie nestala německou hospodářskou kolonií. Oba dva

požadavky předpokládaly silnou a sebejistou vládu, jakou čtvrtá republika nemohla zajistit. Vlastně bylo třeba ještě daleko víc: přehodnotit národní vědomí. Ve Francii padesátých let bylo „evropanstvf' výsadou nepočetné elity. Z fran­ couzských politických projevů se často ozývala xenofobie nebo dokonce rasismus: Tón udávali komunisté. Mluvili o „Němci Schumanovi - Schuman le boche". Komunistický odborářský předák řval na Leona Bluma: „Blum to znamená v jidiš kytka!" Provinciální komunistický časopis napsal: „Blum, Schuman, Moch, Mayer, to nejsou jména, která by voněla starou dobrou Francií." UHumanité uveřejnila karikaturu „členů americké strany" - Schumana, Mocha a Mayera - se zahnutými nosy, jak se rozpačitě ptají, když komunisté zpívají Marseillaisu: „Známe tu melodii? No ne, to je přece jedna z těch francouzských písní."( 49 ) Ale i v stranách středu a pravice byl uhelný a ocelářský plán napadán jako „Evropa pod německou hegemonií" a levico­ vé strany tomu říkaly „Evropa Vatikánu". I takový radikál středu jako sta­ rý Daladier prohlásil: „Když říkají Evropa, míní Německo, a když ří­ kají Německo, mim Velké Německo." Z pravicových politiků starý zastánce Mnichova Pierre-Etienne Flandin soudil, že „evropská federace znamená sebevraždu Francie". Leon Gingembre ze Sdružení malých a středních podniků, jež bylo patrně nejtypičtější institucí staré Francie, charakterizoval navrhované EHS jako „Evropu trustů, mezinárodního obchodu a vyso­ kých financí". „Je to reakční pokus," dokazoval jeden historik, „vzkřísit myšlenku Svaté říše římské. Ale ta už patří minulosti a přežívá jen v světě Adenauera, Schumana a de Gasperiho."( 5 0 ) Tato kombinace nepřátel by znemožnila EHS už také proto, že i v Západním Německu existovala silná xenofobní opozice: „Schumacher nazval pařížskou smlouvu malou evropskou, rozuměj panfrancouzskou koncepcL.kdo tuhle smlouvu podepíše, přestává být Němcem, poněvadž 51 je to dílo Adenauera, kancléře Spojenců."( ) Kdyby čtvrtá republika vydržela, nevznikla by vůle dokázat, že francouzsko-německá dohoda může být spravedlivá pro obě strany. Proto byl de Gaullův návrat v květnu 1958 rozhodující událostí nejen ve francouzské, ale i v celé poválečné evropské historii. Na první pohled se zdálo, že nebude schopen prosadit evropskou hospodářskou jednotu právě tak, jako nedokázal vyřešit problém francouzského Alžíru. Jenže de Gaulle nebyl nikdy takový, jak se jevil. Byl jednou z vůdčích osobností a řídících mozků dvacátého století, neobyčejně vynalézavý, s velkým smyslem pro paradox, s nepřebernou zásobou cynické ironie, předválečná postava s poválečnou, ba přímo futuristickou myslí. Byl monarchistou, který věřil v Dreyfusovu nevinu. V mládí miloval francouzskou říši a provinciální Francii, la France des villages - paradoxně však skoncoval s oběma.

574

575

Je důležité si uvědomit, že de Gaulle nebyl v podstatě ani vojákem, ani státníkem, nýbrž intelektuálem. Byl intelektuálem zvláštního ražení, který strávil celý život meditací na téma mysli, moci a činnosti. Kromě toho měl zvláštní schopnost historika vidět běžné události sub specie aetemitatis, pod zorným úhlem věčnosti. Otec ho učil: „Pamatuj si, co říkal Napoleon: ,Kdyby dnes žil Pierre Corneille, učinil bych ho vladařem'."( 5 2 ) Odjakživa se ucházel o přízeň intelektuálů: nejenom proto, že ve Francii bylo osob takto označených hodně - podle sčítání lidu z roku 1954 přes 1,100.000.(53) Roku 1943 si v Alžíru získal delegaci intelektuálů vedenou Gidem tím, že jim řekl: „Umění má svou čest a stejným způsobem má svou čest i Francie": Uvědomili si, že je intelektuál jako oni.( 54 ) Když se roku 1958 vrátil do vlády, začal preferovat Andrého Malrauxe, který seděl v ministerském kabinetu po jeho pravici a měl na de GauUa větší vliv než kterýkoli z jeho ministerských předsedů. Podle Gastona Palewského „se stal André Malraux (jako my všichni) součástí de Gaullova světa tak, jako se člověk stává řeholníkem"/ 5 5 ) Pro de Gaullův intelektualismus bylo charakteristické, že z teoretického hlediska přistupoval k vojenským problémům politicky a filozoficky. „Pravá škola velitelů," napsal v UArmée du métier (Armáda z povolání), „záleží ve všeobecném vzdělání a kultuře," a dodal: „Za každým vítězstvím Alexandra Velikého se skrývá Aristoteles." Tentýž přístup určoval i jeho dráhu státnickou. Jeho oblíbeným citátem (kterým začíná Válečné paměti) je slavný „hymnus moci" z Goethova Fausta, kde Faust odmítá evangelijní „na počátku bylo Slovo" ve prospěch varianty „na počátku byl Čin".( 5 6 ) De Gaulle citátu použil, aby zdůraznil, že Francouzi dovedou sice jasně myslet, ale postrádají vůli jednat. Proto Francie potřebuje především silný stát: „Bez obnovy státu nelze udělat nic účinného a trvalého....právě tam je nutno začít."(57) „Smyslem státu a důvodem jeho existence je služba obecným zájmům." Jenom stát může zosobňovat celou společnost, je to leviatan, jehož celková síla je větší než součet sil jeho atomů. Má dostředivou tendenci, která je protiváhou odstředivým snahám, jež hrozí, zejména ve Francii, rozložením společnosti. Pro de Gaulla nebyl stát totalitním zříze­ ním. Naopak, představoval morální a kulturní hodnoty: zvláště idealismus, „základní rys charakteru země a podstatný prvek jejího vlivu". Ztotožňoval ho se svobodou a klasickou civilizací a francouzskou civilizaci považoval za demokratickou par excellence, spojující dlouhou historii kulturního pokroku se svobodou. Demokracie ve své nejlepší podobě spojuje národ vědo­ mím mravního společenství, kterému říkal rassemblement, sjednocení. Kon­ krétním symbolem této jednoty jsou demokratické rituály a formule, jimž musí předcházet souhlas. „Mezi velikostí Francie a svobodou světa existuje pakt starý dvacet století. Proto je demokracie nerozlučně spjata se správně chápanými zájmy Francie."( 58 )

De Gaullovo pojetí státu bylo tedy zásadně předtotalitní. Ztotožnil stát s legitimností, kterou nejlépe ztělesňuje sakrální vládce. Monarcha je jedinou osobou, jejíž zájmy jsou neoddělitelně a přímo organicky spjaty se zájmy celého národa, ne pouze s jednou jeho částí (jako v případě stranického vůdce). Odtud také rada, kterou dal anglické královně Alžbětě II., když se ho zeptala na svou úlohu v moderní společnosti: „V tom postavení, kam vás povolal Bůh, buďte, madam, tím, čím jste! To znamená, buďte osobností, k níž je ve vašem království na základě zásady legitimností všechno vzta­ ženo a uspořádáno, kterou váš lid vnímá jako symbol své státnosti a jejíž existence a úřad udržuje národní jednotu."( 5 9 ) V mezní situaci a z nedostatku vhodnějšího řešení musel převzít tuto roli v roce 1940: „de Gaulle sám a téměř neznámý musel nést břemeno Francie", řekl o sobě. Roku 1958, kdy ošklivá alžírská krize ohrožovala Francii podobnou občanskou válkou jako ve Španělsku, se ujal této role znova: „de Gaulle, teď dobře známý, ale s žádnou jinou zbraní kromě své legitimity, musí vzít osud do svých rukou.'/ 60 ) Přesně z tohoto důvodu v roce 1946 „zmizel", aby si „zachoval tvář", neboť (podle jeho slov) „kdyby se Jana z Arku vdala, už by nebyla Janou z Arku"/ 6 1 ) Naučil se dokonce oddělovat od své osoby svou veřejnou funkci ("de Gaulle mě zajímá pouze jako historická osobnost"), takže mohl říci: „Je mnoho věcí, které bych byl rád udělal, ale nemohl jsem, poněvadž by se to nesrovnávalo s generálem de Gaullem."( 62 ) Jako logický důsledek této teorie státu by byl de Gaulle musel zřídit vlastní monarchii, což by nepochybně učinil před sto lety. V roce 1958 však odmítl monarchii ve prospěch plebiscitní demokracie, použil referenda a od roku 1962 přímých všeobecných voleb prezidenta s velkou výkonnou mocí a transcendentní symbolickou úlohou. Jeho ústava z roku 1958, založená na bayeuxských návrzích, kterou přijalo 17,5 proti 4,5 miliónu voličů (15% se zdrželo hlasování), byla daleko nejjasnější, nejdůslednější a nejvyrovnanější ze všech, jaké kdy Francie měla.( 63 ) Rozdělila, jak se předpokládalo, strany do dvou velkých bloků pravice a levice (při zachování systému čtyř stran) a přinutila voliče při druhém hlasování k jednoznačné volbě. Posílila výkonnou moc, takže mohla autoritativně rozhodovat a sledovat důsledně své záměry. Zejména prezidentský volební systém, schválený 13,15 milióny proti 7,97 miliónům, dal hlavě státu bez ohledu na strany přímou plnou moc. Díky těmto opatřením zažila Francie nejdelší období politické stabi­ lity v celých svých novodobých dějinách. Koncepce vlády z roku 1958 se změnila vlastně až po třiadvaceti letech. Ale i po vítězství socialistů v pre­ zidentských volbách v květnu 1981 fungovala de Gaullova ústava hladce a bez obtíží dál, což dosvědčuje, že byla vytvořena pro každé počasí. Francie podobně jako Německo získala konečně prvotřídní základ své státní politiky.

576

577

Je důležité si uvědomit, že de Gaulle nebyl v podstatě ani vojákem, ani státníkem, nýbrž intelektuálem. Byl intelektuálem zvláštního ražení, který strávil celý život meditací na téma mysli, moci a činnosti. Kromě toho měl zvláštní schopnost historika vidět běžné události sub specie aetemitatis, pod zorným úhlem věčnosti. Otec ho učil: „Pamatuj si, co říkal Napoleon: ,Kdyby dnes žil Pierre Corneille, učinil bych ho vladařem'."( 5 2 ) Odjakživa se ucházel o přízeň intelektuálů: nejenom proto, že ve Francii bylo osob takto označených hodně - podle sčítání lidu z roku 1954 přes 1,100.000.(53) Roku 1943 si v Alžíru získal delegaci intelektuálů vedenou Gidem tím, že jim řekl: „Umění má svou čest a stejným způsobem má svou čest i Francie": Uvědomili si, že je intelektuál jako oni.( 54 ) Když se roku 1958 vrátil do vlády, začal preferovat Andrého Malrauxe, který seděl v ministerském kabinetu po jeho pravici a měl na de GauUa větší vliv než kterýkoli z jeho ministerských předsedů. Podle Gastona Palewského „se stal André Malraux (jako my všichni) součástí de Gaullova světa tak, jako se člověk stává řeholníkem"/ 5 5 ) Pro de Gaullův intelektualismus bylo charakteristické, že z teoretického hlediska přistupoval k vojenským problémům politicky a filozoficky. „Pravá škola velitelů," napsal v UArmée du métier (Armáda z povolání), „záleží ve všeobecném vzdělání a kultuře," a dodal: „Za každým vítězstvím Alexandra Velikého se skrývá Aristoteles." Tentýž přístup určoval i jeho dráhu státnickou. Jeho oblíbeným citátem (kterým začíná Válečné paměti) je slavný „hymnus moci" z Goethova Fausta, kde Faust odmítá evangelijní „na počátku bylo Slovo" ve prospěch varianty „na počátku byl Čin".( 5 6 ) De Gaulle citátu použil, aby zdůraznil, že Francouzi dovedou sice jasně myslet, ale postrádají vůli jednat. Proto Francie potřebuje především silný stát: „Bez obnovy státu nelze udělat nic účinného a trvalého....právě tam je nutno začít."(57) „Smyslem státu a důvodem jeho existence je služba obecným zájmům." Jenom stát může zosobňovat celou společnost, je to leviatan, jehož celková síla je větší než součet sil jeho atomů. Má dostředivou tendenci, která je protiváhou odstředivým snahám, jež hrozí, zejména ve Francii, rozložením společnosti. Pro de Gaulla nebyl stát totalitním zříze­ ním. Naopak, představoval morální a kulturní hodnoty: zvláště idealismus, „základní rys charakteru země a podstatný prvek jejího vlivu". Ztotožňoval ho se svobodou a klasickou civilizací a francouzskou civilizaci považoval za demokratickou par excellence, spojující dlouhou historii kulturního pokroku se svobodou. Demokracie ve své nejlepší podobě spojuje národ vědo­ mím mravního společenství, kterému říkal rassemblement, sjednocení. Kon­ krétním symbolem této jednoty jsou demokratické rituály a formule, jimž musí předcházet souhlas. „Mezi velikostí Francie a svobodou světa existuje pakt starý dvacet století. Proto je demokracie nerozlučně spjata se správně chápanými zájmy Francie."( 58 )

De Gaullovo pojetí státu bylo tedy zásadně předtotalitní. Ztotožnil stát s legitimností, kterou nejlépe ztělesňuje sakrální vládce. Monarcha je jedinou osobou, jejíž zájmy jsou neoddělitelně a přímo organicky spjaty se zájmy celého národa, ne pouze s jednou jeho částí (jako v případě stranického vůdce). Odtud také rada, kterou dal anglické královně Alžbětě II., když se ho zeptala na svou úlohu v moderní společnosti: „V tom postavení, kam vás povolal Bůh, buďte, madam, tím, čím jste! To znamená, buďte osobností, k níž je ve vašem království na základě zásady legitimností všechno vzta­ ženo a uspořádáno, kterou váš lid vnímá jako symbol své státnosti a jejíž existence a úřad udržuje národní jednotu."( 5 9 ) V mezní situaci a z nedostatku vhodnějšího řešení musel převzít tuto roli v roce 1940: „de Gaulle sám a téměř neznámý musel nést břemeno Francie", řekl o sobě. Roku 1958, kdy ošklivá alžírská krize ohrožovala Francii podobnou občanskou válkou jako ve Španělsku, se ujal této role znova: „de Gaulle, teď dobře známý, ale s žádnou jinou zbraní kromě své legitimity, musí vzít osud do svých rukou.'/ 60 ) Přesně z tohoto důvodu v roce 1946 „zmizel", aby si „zachoval tvář", neboť (podle jeho slov) „kdyby se Jana z Arku vdala, už by nebyla Janou z Arku"/ 6 1 ) Naučil se dokonce oddělovat od své osoby svou veřejnou funkci ("de Gaulle mě zajímá pouze jako historická osobnost"), takže mohl říci: „Je mnoho věcí, které bych byl rád udělal, ale nemohl jsem, poněvadž by se to nesrovnávalo s generálem de Gaullem."( 62 ) Jako logický důsledek této teorie státu by byl de Gaulle musel zřídit vlastní monarchii, což by nepochybně učinil před sto lety. V roce 1958 však odmítl monarchii ve prospěch plebiscitní demokracie, použil referenda a od roku 1962 přímých všeobecných voleb prezidenta s velkou výkonnou mocí a transcendentní symbolickou úlohou. Jeho ústava z roku 1958, založená na bayeuxských návrzích, kterou přijalo 17,5 proti 4,5 miliónu voličů (15% se zdrželo hlasování), byla daleko nejjasnější, nejdůslednější a nejvyrovnanější ze všech, jaké kdy Francie měla.( 63 ) Rozdělila, jak se předpokládalo, strany do dvou velkých bloků pravice a levice (při zachování systému čtyř stran) a přinutila voliče při druhém hlasování k jednoznačné volbě. Posílila výkonnou moc, takže mohla autoritativně rozhodovat a sledovat důsledně své záměry. Zejména prezidentský volební systém, schválený 13,15 milióny proti 7,97 miliónům, dal hlavě státu bez ohledu na strany přímou plnou moc. Díky těmto opatřením zažila Francie nejdelší období politické stabi­ lity v celých svých novodobých dějinách. Koncepce vlády z roku 1958 se změnila vlastně až po třiadvaceti letech. Ale i po vítězství socialistů v pre­ zidentských volbách v květnu 1981 fungovala de Gaullova ústava hladce a bez obtíží dál, což dosvědčuje, že byla vytvořena pro každé počasí. Francie podobně jako Německo získala konečně prvotřídní základ své státní politiky.

576

577

Novou stabilitu umožnilo něco, o čem Pétainova vláda a čtvrtá republika pouze snila: „obnova" Francie. Dlouhá, přes sto let postupující dekadence nejenom obrátila svůj kurs, ale změnila ho velice nápadně tak, že si toho každý musel všimnout. V ekonomických záležitostech postupoval de Gaulle s typickou paradoxní směsí tradicionalismu a modernosti. Technokrat, kterého ustanovil předsedou hospodářské rady a který se zasloužil o skutečný ekonomický úspěch, byl Jacques Rueff. Vsadil na zlato jako na nejlepší dosažitelné měřítko hodnoty a první zavedl do praxe neokonzervativní metody, jež se v sedmdesátých letech staly mezinárodní módou pod klamným názvem „monetarismus". Rueffův plán z 8. prosince 1958 se rozhodl pro deflaci, citelné snížení vládních výdajů, devalvaci, směnitelnost a „nový frank", který měl stokrát vyšší hodnotu než starý; kromě toho byly od 1. ledna 1959 podstatně sníženy nebo úplně zrušeny dovozní a vývozní cla a poplatky. Stručně řečeno, Francie přešla na svobodné podnikání a volný trh. „Právě logická jasnost a opravdovost tohoto plánu a jeho odvaha a náročnost získaly mé sympatie," prohlásil de Gaulle později. „Jeho cí­ lem," řekl v televizním projevu, „je převést celý národ na bázi pravdy a kázně.'/ 6 4 ) Francie je v podstatě bohatá země; její obyvatelstvo je inteligentní a pilné. Aby pracovalo efektivně, stačí mu poskytnout solidní podmínky a zajistit energické vedení. Výsledky na sebe nedaly čekat. V druhé polovině roku 1959 vzrostl hrubý národní produkt o 3%, v roce 1960 o 7,9%, v roce 1961 o 4,6% a v roce 1962 o 6,8%; životní úroveň začala stoupat o 4% ročně. Poprvé od průmyslové revoluce udávala Francie v ekonomice krok. De Gaullův režim dokázal de facto urychlit chabý hospodářský pokrok čtvrté republiky a ustálit ho na vysoké úrovni v rámci měnové stability a velmi nízké (podle fran­ couzských měřítek) inflace. V letech 1956-62 se vývoz zdvojnásobil a za období dvaceti let od roku 1952 se průmyslová výroba ztrojnásobila. Frank se stal tvrdou měnou a začátkem roku 1968 dosáhly francouzské rezervy 65 nebývalé výše 35.000 miliónů (nových) franků/ ) Tyto výsledky doprová­ zel a znásoboval dlouhodobý úspěch i v jiných oblastech. Počet obyvatelstva vzrostl z 41 miliónů v roce 1946 na 52 miliónů roku 1974. Těmto novým miliónům se dostalo lepšího vzdělání a bydlení než kdykoli předtím. Počet bytových jednotek, který mezi lety 1914 a 1939 stagnoval, vzrostl v še­ desátých letech oproti meziválečnému období desetinásobně, takže v roce 1968 dosáhl 18,25 miliónu, což byl dvojnásobek roku 1939. Od šedesátých let se také začaly ve Francii obecně používat moderní léky a vzniklo účinné 66 zdravotnictví/ ) Počet učitelů státních středních škol se zvýšil ze 17.400 v roce 1945 na 67.000 v roce 1965 a soukromý sektor (díky slavnému Debrého zákonu, pojmenovanému podle de Gaullova prvního ministerského předsedy) se také rychle rozvíjel. Kvalitní všeobecné vzdělání se začalo ve

Francii šířit koncem padesátých let. Počet vysokoškolských studentů, jichž bylo v roce 1939 pouze 78.691, se zvýšil v roce 1968 na 563.000.(67) Za de Gaulla se prostě Francie poprvé stala moderním industrializovaným státem a stanula v čele technického pokroku a uskutečňování nových myšle­ nek. Byla pravým protikladem Francie třicátých let. Takový obrat hlubokých historických tendencí je v dějinách velmi vzácný, zejména u starého národa. Dává to de Gaullovi právo být považován za vynikajícího státníka moderní doby. K změně samozřejmě nedošlo bez bolesti, obtíží a otřesů; a bez protestů. Ale snad právě vědomí, že se země opět stala dynamickou silou jako za mladého Ludvíka XIV. nebo Napoleona I., smířilo Francouze se ztrátou typického tradičního venkova a umožnilo jim, což je stejně důležité, přijmout za partnera v evropském společenství Adenauerovo Německo. De Gaulle nesdílel Monnetovu vášeň pro integraci a supranacionalitu. Veřejně mluvil vždy o „Evropě národních států". Přesto, jako vždy, jeho předstírané chování často maskovalo zcela odlišné a dalekosáhlejší cíle. Zůstával pragmatikem. Nebyl proti větším celkům, pokud by sloužily spe­ cifickým účelům a pokud by se v nich daly uplatňovat zájmy Francouzů lé­ pe a bezpečněji. Na jaře 1950 uvažoval o bitvě na Katalaunských polích, kde „Frankové, galští Římané a Germáni porazili společnými silami Attilovy hordy... Je na čase, aby se Rýn stal místem setkání a nikoli přehradou... Kdybychom se nedívali na věci příliš chladně, byli bychom téměř oslněni vyhlídkami, co by mohly německé vlastnosti a francouzské hodnoty rozšíře­ né až do Afriky společně dokázat. To je oblast společného vývoje, která by mohla proměnit Evropu i za železnou oponou/ 6 8 ) V jistém smyslu byl de Gaulle něčím víc než francouzským nacionalistou; byl východofranckým a západofranckým Karlovcem. Zastával hledisko fran­ couzských historiků nové analistické školy, jako byl Fernand Braudel, že dějiny jsou v podstatě určeny zeměpisnou polohou. Vlastně to nebylo nic nového: podobného názoru byl už před sto lety Albert Sorel, který ve své velké knize Evropa a Francouzská revoluce (1885) napsal: „Politika fran­ couzského státu je určena jeho zeměpisnou polohou. Vychází z faktu - z říše Karla Velikého. Východiskem velkého sporu, který vyplňuje francouzské 69 dějiny, je neřešitelný problém dědictví tohoto císaře."( ) Od dob Filipa Sličného, dynastie z Valois, Jindřicha IV. a jeho ministra vévody de Sully, Richelieua a Mazarina, Ludvíka XIV. až do doby Dantona a Napoleona se Francie snažila obnovit tuto říši násilím a zásadně pomocí francouzských zbraní. Nebylo by možné teď, kdy je Německo okleštěno a zbaveno svých nekarlovských přírůstků, obnovit ji v míru, bratrství a bez majetnických nároků? To byla jen jedna z pragmatických myšlenek působících na de Gaulla. Na rozdíl od většiny moderních francouzských intelektuálů nená­ viděl Nietzscheho; na Německo se díval očima Mme de Staěl, jejíž kniha De

578

579

Novou stabilitu umožnilo něco, o čem Pétainova vláda a čtvrtá republika pouze snila: „obnova" Francie. Dlouhá, přes sto let postupující dekadence nejenom obrátila svůj kurs, ale změnila ho velice nápadně tak, že si toho každý musel všimnout. V ekonomických záležitostech postupoval de Gaulle s typickou paradoxní směsí tradicionalismu a modernosti. Technokrat, kterého ustanovil předsedou hospodářské rady a který se zasloužil o skutečný ekonomický úspěch, byl Jacques Rueff. Vsadil na zlato jako na nejlepší dosažitelné měřítko hodnoty a první zavedl do praxe neokonzervativní metody, jež se v sedmdesátých letech staly mezinárodní módou pod klamným názvem „monetarismus". Rueffův plán z 8. prosince 1958 se rozhodl pro deflaci, citelné snížení vládních výdajů, devalvaci, směnitelnost a „nový frank", který měl stokrát vyšší hodnotu než starý; kromě toho byly od 1. ledna 1959 podstatně sníženy nebo úplně zrušeny dovozní a vývozní cla a poplatky. Stručně řečeno, Francie přešla na svobodné podnikání a volný trh. „Právě logická jasnost a opravdovost tohoto plánu a jeho odvaha a náročnost získaly mé sympatie," prohlásil de Gaulle později. „Jeho cí­ lem," řekl v televizním projevu, „je převést celý národ na bázi pravdy a kázně.'/ 6 4 ) Francie je v podstatě bohatá země; její obyvatelstvo je inteligentní a pilné. Aby pracovalo efektivně, stačí mu poskytnout solidní podmínky a zajistit energické vedení. Výsledky na sebe nedaly čekat. V druhé polovině roku 1959 vzrostl hrubý národní produkt o 3%, v roce 1960 o 7,9%, v roce 1961 o 4,6% a v roce 1962 o 6,8%; životní úroveň začala stoupat o 4% ročně. Poprvé od průmyslové revoluce udávala Francie v ekonomice krok. De Gaullův režim dokázal de facto urychlit chabý hospodářský pokrok čtvrté republiky a ustálit ho na vysoké úrovni v rámci měnové stability a velmi nízké (podle fran­ couzských měřítek) inflace. V letech 1956-62 se vývoz zdvojnásobil a za období dvaceti let od roku 1952 se průmyslová výroba ztrojnásobila. Frank se stal tvrdou měnou a začátkem roku 1968 dosáhly francouzské rezervy 65 nebývalé výše 35.000 miliónů (nových) franků/ ) Tyto výsledky doprová­ zel a znásoboval dlouhodobý úspěch i v jiných oblastech. Počet obyvatelstva vzrostl z 41 miliónů v roce 1946 na 52 miliónů roku 1974. Těmto novým miliónům se dostalo lepšího vzdělání a bydlení než kdykoli předtím. Počet bytových jednotek, který mezi lety 1914 a 1939 stagnoval, vzrostl v še­ desátých letech oproti meziválečnému období desetinásobně, takže v roce 1968 dosáhl 18,25 miliónu, což byl dvojnásobek roku 1939. Od šedesátých let se také začaly ve Francii obecně používat moderní léky a vzniklo účinné 66 zdravotnictví/ ) Počet učitelů státních středních škol se zvýšil ze 17.400 v roce 1945 na 67.000 v roce 1965 a soukromý sektor (díky slavnému Debrého zákonu, pojmenovanému podle de Gaullova prvního ministerského předsedy) se také rychle rozvíjel. Kvalitní všeobecné vzdělání se začalo ve

Francii šířit koncem padesátých let. Počet vysokoškolských studentů, jichž bylo v roce 1939 pouze 78.691, se zvýšil v roce 1968 na 563.000.(67) Za de Gaulla se prostě Francie poprvé stala moderním industrializovaným státem a stanula v čele technického pokroku a uskutečňování nových myšle­ nek. Byla pravým protikladem Francie třicátých let. Takový obrat hlubokých historických tendencí je v dějinách velmi vzácný, zejména u starého národa. Dává to de Gaullovi právo být považován za vynikajícího státníka moderní doby. K změně samozřejmě nedošlo bez bolesti, obtíží a otřesů; a bez protestů. Ale snad právě vědomí, že se země opět stala dynamickou silou jako za mladého Ludvíka XIV. nebo Napoleona I., smířilo Francouze se ztrátou typického tradičního venkova a umožnilo jim, což je stejně důležité, přijmout za partnera v evropském společenství Adenauerovo Německo. De Gaulle nesdílel Monnetovu vášeň pro integraci a supranacionalitu. Veřejně mluvil vždy o „Evropě národních států". Přesto, jako vždy, jeho předstírané chování často maskovalo zcela odlišné a dalekosáhlejší cíle. Zůstával pragmatikem. Nebyl proti větším celkům, pokud by sloužily spe­ cifickým účelům a pokud by se v nich daly uplatňovat zájmy Francouzů lé­ pe a bezpečněji. Na jaře 1950 uvažoval o bitvě na Katalaunských polích, kde „Frankové, galští Římané a Germáni porazili společnými silami Attilovy hordy... Je na čase, aby se Rýn stal místem setkání a nikoli přehradou... Kdybychom se nedívali na věci příliš chladně, byli bychom téměř oslněni vyhlídkami, co by mohly německé vlastnosti a francouzské hodnoty rozšíře­ né až do Afriky společně dokázat. To je oblast společného vývoje, která by mohla proměnit Evropu i za železnou oponou/ 6 8 ) V jistém smyslu byl de Gaulle něčím víc než francouzským nacionalistou; byl východofranckým a západofranckým Karlovcem. Zastával hledisko fran­ couzských historiků nové analistické školy, jako byl Fernand Braudel, že dějiny jsou v podstatě určeny zeměpisnou polohou. Vlastně to nebylo nic nového: podobného názoru byl už před sto lety Albert Sorel, který ve své velké knize Evropa a Francouzská revoluce (1885) napsal: „Politika fran­ couzského státu je určena jeho zeměpisnou polohou. Vychází z faktu - z říše Karla Velikého. Východiskem velkého sporu, který vyplňuje francouzské 69 dějiny, je neřešitelný problém dědictví tohoto císaře."( ) Od dob Filipa Sličného, dynastie z Valois, Jindřicha IV. a jeho ministra vévody de Sully, Richelieua a Mazarina, Ludvíka XIV. až do doby Dantona a Napoleona se Francie snažila obnovit tuto říši násilím a zásadně pomocí francouzských zbraní. Nebylo by možné teď, kdy je Německo okleštěno a zbaveno svých nekarlovských přírůstků, obnovit ji v míru, bratrství a bez majetnických nároků? To byla jen jedna z pragmatických myšlenek působících na de Gaulla. Na rozdíl od většiny moderních francouzských intelektuálů nená­ viděl Nietzscheho; na Německo se díval očima Mme de Staěl, jejíž kniha De

578

579

VAllemagne zahájila ve Francii roku 1810 kult „hodných", Západu naklo­ něných Němců. Sdílel její vášnivý obdiv pro Goetha. Cítil, že Adenauer je politik, který se hodí do tohoto pohledu na Německo, že je jako on sám homme providentiel, člověkem řízeným Prozřetelností, jehož šťastné zvolení do funkce kancléře nabízí Francii příležitost, která se možná už nenaskytne. Adenauer, napsal, je rodák z Porýní, ...obdařený vzájemně se doplňujícími vlastnostmi Galů i Germánů, které kdysi zúrodnily přítomnost Římské říše na Rýně, přinesly úspěch Frankům a slávu Karlu Velikému, daly základ Rakousku, vytvořily právní vztah mezi francouzským králem a kurfiřty, zažehly v Německu plamen revoluce, inspirovaly Goetha, Heineho, Madame de Stael a Viktora Huga a navzdory krutým bojům, jež oba národy spolu vedly, v neustálém tápání hledaly cestu z temnot. V tomto duchu pozval de Gaulle 14. září 1958 Adenauera na svůj zámek v Colombey-les-deux-églises k historické schůzce, jak se vyjádřil, „starého Francouze s velmi starým Němcem".( 70 ) Setkání bylo neobyčeně úspěšné. De Gaulle byl potěšen, když ho Ade­ nauer ujistil, že ve své funkci omládne jako on.( 7 1 ) Adenauer byl Francouzem nadšen: „Je tak naprosto poctivý, korektní a morální." Bylo to první ze čtyři­ ceti setkání, která se konala za vzrůstajícího přátelství obou až do roku 1962, kdy Adenauer odešel na odpočinek, a položila základy francouzskoněmeckému spojenectví, jež vydrželo až do začátku osmdesátých let. Cílem bylo snížit nadnárodní význam Evropského hospodářského společenství a současně co nejvíc zdokonalit jeho ekonomiku vzájemnou francouzskoněmeckou hospodářskou spoluprací. Tím se kompromisní řešení, na němž závisel úspěch EHS, uskutečnilo prakticky zásluhou těchto dvou staromódních konzervativních katolíků, jejichž politika anticipovala éru křesťanské demokracie a jejichž světový názor vznikl už před rokem 1914, ale kteří zůstali podivuhodně vnímaví pro změny a možnosti vyvolané tragickými událostmi za jejich života. Bylo to ryzí přátelství, názorný příklad toho, jak osobnost nebo vlastně osobní vztah může radikálně ovlivnit průběh světových dějin. Jako v mnoha případech i toto přátelství se vyznačovalo společnou anti­ patií - k Británii. De Gaulle nepovažoval Británii za skutečnou velmoc evropského kontinentu. Byli to, jak se vyjádřil, „anglosaští atlantisté", druhotný člen onoho anglicky mluvícího světa, který jemu a Francii upřel přiměřenou účast na rozhodování válečné aliance. Neboť de Gaulle chtěl použít karolinské koncepce EHS a učinit z Evropy třetí mocenské centrum vedle Spojených států a Sovětského svazu. Nepřál si, aby do tohoto progra­ mu zasahovala Británie, protože by nutně ohrozila francouzský nárok na trůn Karla Velikého. V prvních deseti letech po válce byla britská zahraniční politika zmatená 580

a nerealistická a měla smysl pouze za předpokladu, že Francie zůstane oslabena a že Německo bude plně závislé na USA. Vedení evropské federace mělo připadnout Británii, pokud by o to stála. Jenže Británie při tradičně levném dovozu potravin z kolonií a dominií a v důvěře ve „zvláštní vztah" k Americe neměla o podobnou roli zájem. Sám Churchill vybízel roku 1946 v Curychu k něčemu, co každého udivilo: „utvořit Spojené státy evropské, jejichž základem by bylo partnerství Francie a Německa". „Francie a Ně­ mecko," řekl, „se musí ujmout vedení společně. Velká Británie...Amerika, a jak doufám, i Sovětské Rusko...se stanou příznivci a záštitou nové Evropy."(72) Tato blahosklonnost vycházela z předpokladu, že Británie zůstane nezá­ vislou velmocí zaujímající jedinečné geopolitické postavení, které jí kdysi dala světovláda: Churchill to v roce 1950 charakterizoval tak, že Británie je průsečíkem tří překrývajících se kruhů, anglicky mluvícího světa, Brit­ ského společenství národů a Evropy. Jeho tvrzení však nebylo udržitelné ani v roce 1950 a po suezské krizi 1956, která ukázala, že Společenství náro­ dů ani „zvláštní vztah" k Americe nepomohou Británii hájit její údajně ži­ votní zájmy, nemělo už vůbec žádný smysl. Všechno mluvilo jasně pro linii evropskou. Harold Macmillan, který v lednu 1957 nastoupil po Edenovi jako ministerský předseda, měl příležitost zahájit úplně nový kurs a připojit se k jednání v rámci dosud otevřené Římské smlouvy. Bohužel tu příležitost promeškal. I on trpěl velikášstvím. V únoru 1959 se vydal do Moskvy jako samozvaný mluvčí západní aliance. Tímesy (nepochybně dobře informované) to komentovaly: „Prezidentu Eisenhowerovi ubývá sil, německý kancléř je starý nešťastný člověk, francouzský prezident je plně zaměstnán jinými pro­ blémy; a tak odpovědnost, kterou má britský ministerský předseda za rozumné, nicméně pevné vedení aliance...je obrovská."(73) Moskevská návštěva (ani pozdější pařížská konference na nejvyšší úrovni v roce 1960) nevedla nikam. Pouze se ukázalo, že to byl nákladný omyl, který utvrdil Adenauera v přesvědčení, že Británie obecně a Macmil­ lan zvlášť jsou nespolehliví partneři, schopní jednat s Ruskem za zády 74 Německa a na jeho útraty. ( ) Prohloubilo to jeho anglofobii. Viděl v Britá­ nii mezinárodního podvodníka, který předstírá postavení, k němuž ho neopravňují ani jeho možnosti, ani snažení. „Anglie," napsal, „se podobá 75 bohatci, který přišel o všechen majetek, ale neví o tom."( ) Také prohlásil, že „tři jeho hlavní antipatie se týkají „Rusů, Prušáků a Britů". Macmillan se snaží „nás ubohé němé kontinentálce" vykořisťovat. Britská politika je od začátku do konce „jeden jediný švindl"/ 76 ) De Gaulle dovedl během dlouhých a častých společných rozhovorů obratně využívat Adenauerových antipatií a podezření. V červenci 1961 Macmillan konečně požádal o vstup Británie do EHS. Tou dobou už byla jeho země dobrým a ustáleným pracovním 581

VAllemagne zahájila ve Francii roku 1810 kult „hodných", Západu naklo­ něných Němců. Sdílel její vášnivý obdiv pro Goetha. Cítil, že Adenauer je politik, který se hodí do tohoto pohledu na Německo, že je jako on sám homme providentiel, člověkem řízeným Prozřetelností, jehož šťastné zvolení do funkce kancléře nabízí Francii příležitost, která se možná už nenaskytne. Adenauer, napsal, je rodák z Porýní, ...obdařený vzájemně se doplňujícími vlastnostmi Galů i Germánů, které kdysi zúrodnily přítomnost Římské říše na Rýně, přinesly úspěch Frankům a slávu Karlu Velikému, daly základ Rakousku, vytvořily právní vztah mezi francouzským králem a kurfiřty, zažehly v Německu plamen revoluce, inspirovaly Goetha, Heineho, Madame de Stael a Viktora Huga a navzdory krutým bojům, jež oba národy spolu vedly, v neustálém tápání hledaly cestu z temnot. V tomto duchu pozval de Gaulle 14. září 1958 Adenauera na svůj zámek v Colombey-les-deux-églises k historické schůzce, jak se vyjádřil, „starého Francouze s velmi starým Němcem".( 70 ) Setkání bylo neobyčeně úspěšné. De Gaulle byl potěšen, když ho Ade­ nauer ujistil, že ve své funkci omládne jako on.( 7 1 ) Adenauer byl Francouzem nadšen: „Je tak naprosto poctivý, korektní a morální." Bylo to první ze čtyři­ ceti setkání, která se konala za vzrůstajícího přátelství obou až do roku 1962, kdy Adenauer odešel na odpočinek, a položila základy francouzskoněmeckému spojenectví, jež vydrželo až do začátku osmdesátých let. Cílem bylo snížit nadnárodní význam Evropského hospodářského společenství a současně co nejvíc zdokonalit jeho ekonomiku vzájemnou francouzskoněmeckou hospodářskou spoluprací. Tím se kompromisní řešení, na němž závisel úspěch EHS, uskutečnilo prakticky zásluhou těchto dvou staromódních konzervativních katolíků, jejichž politika anticipovala éru křesťanské demokracie a jejichž světový názor vznikl už před rokem 1914, ale kteří zůstali podivuhodně vnímaví pro změny a možnosti vyvolané tragickými událostmi za jejich života. Bylo to ryzí přátelství, názorný příklad toho, jak osobnost nebo vlastně osobní vztah může radikálně ovlivnit průběh světových dějin. Jako v mnoha případech i toto přátelství se vyznačovalo společnou anti­ patií - k Británii. De Gaulle nepovažoval Británii za skutečnou velmoc evropského kontinentu. Byli to, jak se vyjádřil, „anglosaští atlantisté", druhotný člen onoho anglicky mluvícího světa, který jemu a Francii upřel přiměřenou účast na rozhodování válečné aliance. Neboť de Gaulle chtěl použít karolinské koncepce EHS a učinit z Evropy třetí mocenské centrum vedle Spojených států a Sovětského svazu. Nepřál si, aby do tohoto progra­ mu zasahovala Británie, protože by nutně ohrozila francouzský nárok na trůn Karla Velikého. V prvních deseti letech po válce byla britská zahraniční politika zmatená 580

a nerealistická a měla smysl pouze za předpokladu, že Francie zůstane oslabena a že Německo bude plně závislé na USA. Vedení evropské federace mělo připadnout Británii, pokud by o to stála. Jenže Británie při tradičně levném dovozu potravin z kolonií a dominií a v důvěře ve „zvláštní vztah" k Americe neměla o podobnou roli zájem. Sám Churchill vybízel roku 1946 v Curychu k něčemu, co každého udivilo: „utvořit Spojené státy evropské, jejichž základem by bylo partnerství Francie a Německa". „Francie a Ně­ mecko," řekl, „se musí ujmout vedení společně. Velká Británie...Amerika, a jak doufám, i Sovětské Rusko...se stanou příznivci a záštitou nové Evropy."(72) Tato blahosklonnost vycházela z předpokladu, že Británie zůstane nezá­ vislou velmocí zaujímající jedinečné geopolitické postavení, které jí kdysi dala světovláda: Churchill to v roce 1950 charakterizoval tak, že Británie je průsečíkem tří překrývajících se kruhů, anglicky mluvícího světa, Brit­ ského společenství národů a Evropy. Jeho tvrzení však nebylo udržitelné ani v roce 1950 a po suezské krizi 1956, která ukázala, že Společenství náro­ dů ani „zvláštní vztah" k Americe nepomohou Británii hájit její údajně ži­ votní zájmy, nemělo už vůbec žádný smysl. Všechno mluvilo jasně pro linii evropskou. Harold Macmillan, který v lednu 1957 nastoupil po Edenovi jako ministerský předseda, měl příležitost zahájit úplně nový kurs a připojit se k jednání v rámci dosud otevřené Římské smlouvy. Bohužel tu příležitost promeškal. I on trpěl velikášstvím. V únoru 1959 se vydal do Moskvy jako samozvaný mluvčí západní aliance. Tímesy (nepochybně dobře informované) to komentovaly: „Prezidentu Eisenhowerovi ubývá sil, německý kancléř je starý nešťastný člověk, francouzský prezident je plně zaměstnán jinými pro­ blémy; a tak odpovědnost, kterou má britský ministerský předseda za rozumné, nicméně pevné vedení aliance...je obrovská."(73) Moskevská návštěva (ani pozdější pařížská konference na nejvyšší úrovni v roce 1960) nevedla nikam. Pouze se ukázalo, že to byl nákladný omyl, který utvrdil Adenauera v přesvědčení, že Británie obecně a Macmil­ lan zvlášť jsou nespolehliví partneři, schopní jednat s Ruskem za zády 74 Německa a na jeho útraty. ( ) Prohloubilo to jeho anglofobii. Viděl v Britá­ nii mezinárodního podvodníka, který předstírá postavení, k němuž ho neopravňují ani jeho možnosti, ani snažení. „Anglie," napsal, „se podobá 75 bohatci, který přišel o všechen majetek, ale neví o tom."( ) Také prohlásil, že „tři jeho hlavní antipatie se týkají „Rusů, Prušáků a Britů". Macmillan se snaží „nás ubohé němé kontinentálce" vykořisťovat. Britská politika je od začátku do konce „jeden jediný švindl"/ 76 ) De Gaulle dovedl během dlouhých a častých společných rozhovorů obratně využívat Adenauerových antipatií a podezření. V červenci 1961 Macmillan konečně požádal o vstup Británie do EHS. Tou dobou už byla jeho země dobrým a ustáleným pracovním 581

společenstvím, její členství však znamenalo strukturální změny, které ohrožovaly křehkou rovnováhu francouzsko-německých výhod. Když se to začalo projevovat, de Gaulle na známé tiskové konferenci 14. ledna 1963 britský vstup vetoval. „Stane-li se Británie členem EHS," řekl, „bude hrát úlohu trojského koně a nakonec vznikne kolosální Atlantické společenství, závislé na Americe a fungující pod jejím vedením, které brzy EHS úplně pohltí. Ohrozí to přátelství Německa a Francie, jednotu Evropy, jak si ji oba státy přejí, i jejich společné akce ve světě, čemuž všemu se dostává nebývalého souhlasu obyvatelstva."(77) K politování Britů projevil Adenauer s francouzským „ne" mlčelivý souhlas. Nicméně způsob, jakým tito dva staří státníci viděli svět, nebyl jediným důvodem odmítnutí britského členství. S pokračujícími lety byla Británie v porovnání s účastníky EHS čím dál tím chudší. Z toho vyplývala řada dalších problémů. Byla-li totiž základem struktury Společenství (a zejména Společné zemědělské politiky) dohoda mezi Francií a Německem, pak by tato dohoda platila ještě přísněji pro Británii, která by musela draho platit za potraviny evropského trhu, aby za to získala přístup k jeho průmyslovým výrobkům. Budou však natolik schopné konkurence, aby se celý podnik vyplatil? V listopadu 1967 se de Gaulle znovu vyslovil proti britskému vstu­ pu a tentokrát poukazoval na chronické slabosti britského hospodářství a obtížnost je napravit.( 78 ) Strukturální nedostatečnost britského hospodářství oproti hlavní prů­ myslové konkurenci se projevovala už v období 1870-1914 a znovu v dvacátých letech. V druhé polovině třicátých let nastalo určité zlepšení, zvláště v oblasti vysoce odborných technologií; za druhé světové války si hospodářství vedlo dobře a bylo tomu tak až do roku 1950, kdy britský vývoz v porovnání s ukazatelem 100 z roku 1938 vystoupil na číslo 144/ 79 ) V roce 1950 představoval britský hrubý národní produkt 47 miliard dola­ rů proti pouhým 75 miliardám dolarů všech šesti budoucích členů EHS. Britský vývoz (6,3 miliard dolarů) byl víc než dvě třetiny vývozu těchto šesti států (9,4 miliard dolarů) a hrubý národní produkt na jednoho obyvate­ le byl téměř dvojnásobný (940 dolarů proti 477 dolarům). O dvacet let později, roku 1970, se toto číslo v Británii víc než zdvojnásobilo (na 2.170 dolarů) a u šesti členů EHS více než zpětinásobilo (na 2.557 dolarů). Zatímco britský export se ztrojnásobil, export EHS se téměř zdesetinásobil. Rezervy členských států, v roce 1950 menší než v Británii (2,9 miliard dolarů proti 3,4 miliardám dolarů), také vzrostly desetkrát, kdežto v Britá­ nii klesly/ 80 ) Podle jakýchkoliv kontinentálních měřítek si britské hospo­ dářství vedlo špatně. V sedmdesátých letech se rozdíl ještě zvětšil, přestože Británie vstoupila do EHS 1. ledna 1973. Proč tato chronická nedostatečnost? Británie byla první zemí, jež začala 582

s industrializací, a to ve velkém měřítku už v šedesátých letech osmnáctého století. V následujících dvou stoletích ji jako jedinou průmyslovou velmoc nepostihla ani revoluce ani okupace cizím vojskem ani občanská válka vesměs faktory představující zásadní rozchod s minulostí a podporující, jak ukazují poválečné dějiny Francie a Německa, společenský a hospodářský rozvoj. Británie neměla žádný konstituční soupis práv ani psané záruky na ochranu základních požadavků a zásad liberální společnosti. Místo toho však udržovala tradici zvykového práva, podle něhož rozhodovali soudcové a které účinně zajišťovalo nároky na svobodu a majetek a bylo v podstatě zákonným rámcem vzniku první moderní průmyslové společnosti. Zvykové právo bylo po celé devatenácté století formálním základem průmyslového podnikání. Roku 1900 však odborové organizace, poznamenané už tehdy anachronismy a anomáliemi raného industrializačního období, zvláště pokud se týká množství zastaralých svazů kvalifikovaných dělníků, založily labouristickou stranu, která měla „prosazovat zákonodárství v přímém zájmu pracujících a čelit opatřením s opačnou tendencí"/ 8 1 ) Charakteristickým rysem britské labouristické strany na rozdíl od jiných socialistických orga­ nizací na Západě bylo, že zásadně nevystupovala jako strana marxistická nebo i socialistická, nýbrž spíš jako určitá odrůda parlamentního syndikalismu. Patřila odborům, které přímo zodpovídaly za vhodný výběr labouristických poslanců (například v roce 1975 jich bylo 128) a, což je důležitější, kryly zhruba tři čtvrtiny stranických fondů a 95% volebních výdajů/ 8 2 ) Zásluhou stranických stanov, umožňujících jednotlivým odbo­ rovým organizacím vyjadřovat se skupinovým hlasováním, získaly odbory při utváření politické linie labouristické strany rozhodující vliv. Moc parlamentu se brzy projevila v zákonem nařízených opatřeních, která porušila vyváženost, již propůjčovalo nepsané britské ústavě zvykové právo, a vychýlila ji jednoznačně ve prospěch organizovaných odborů. Roku 1906 parlament se silnou převahou labouristických poslanců schválil zákon o zaměstnaneckých sporech, který poskytoval odborům naprostou imunitu v soukromoprávních procesech o náhradu škody nebo křivd, kterých se „údajně dopustily odborové organizace nebo osoby jednající v jejich zájmu". Podobná imunita neexistovala nikde jinde v západních státech a odbory se tak stávaly nenapadnutelné při neplnění smluv, ačkoli druhá smluvní strana, tj. zaměstnavatelé, žalobám ze strany odborů podléhali. I socialističtí manželé Webbovi to považovali za „mimořádnou a neomezenou imunitu". Konstituční právník A. V.Dicey protestoval: „Tím se stává odborová organi­ zace privilegovanou právnickou osobou, která nepodléhá běžným zákonům této země. Anglický parlament nikdy předtím nikomu takovou výsadu neudělil.'/ 83 ) Tento problematický zákon, který dal odborům zvláštní právní postavení, se stal základem, na němž pak byla vybudována těžkopádná 583

společenstvím, její členství však znamenalo strukturální změny, které ohrožovaly křehkou rovnováhu francouzsko-německých výhod. Když se to začalo projevovat, de Gaulle na známé tiskové konferenci 14. ledna 1963 britský vstup vetoval. „Stane-li se Británie členem EHS," řekl, „bude hrát úlohu trojského koně a nakonec vznikne kolosální Atlantické společenství, závislé na Americe a fungující pod jejím vedením, které brzy EHS úplně pohltí. Ohrozí to přátelství Německa a Francie, jednotu Evropy, jak si ji oba státy přejí, i jejich společné akce ve světě, čemuž všemu se dostává nebývalého souhlasu obyvatelstva."(77) K politování Britů projevil Adenauer s francouzským „ne" mlčelivý souhlas. Nicméně způsob, jakým tito dva staří státníci viděli svět, nebyl jediným důvodem odmítnutí britského členství. S pokračujícími lety byla Británie v porovnání s účastníky EHS čím dál tím chudší. Z toho vyplývala řada dalších problémů. Byla-li totiž základem struktury Společenství (a zejména Společné zemědělské politiky) dohoda mezi Francií a Německem, pak by tato dohoda platila ještě přísněji pro Británii, která by musela draho platit za potraviny evropského trhu, aby za to získala přístup k jeho průmyslovým výrobkům. Budou však natolik schopné konkurence, aby se celý podnik vyplatil? V listopadu 1967 se de Gaulle znovu vyslovil proti britskému vstu­ pu a tentokrát poukazoval na chronické slabosti britského hospodářství a obtížnost je napravit.( 78 ) Strukturální nedostatečnost britského hospodářství oproti hlavní prů­ myslové konkurenci se projevovala už v období 1870-1914 a znovu v dvacátých letech. V druhé polovině třicátých let nastalo určité zlepšení, zvláště v oblasti vysoce odborných technologií; za druhé světové války si hospodářství vedlo dobře a bylo tomu tak až do roku 1950, kdy britský vývoz v porovnání s ukazatelem 100 z roku 1938 vystoupil na číslo 144/ 79 ) V roce 1950 představoval britský hrubý národní produkt 47 miliard dola­ rů proti pouhým 75 miliardám dolarů všech šesti budoucích členů EHS. Britský vývoz (6,3 miliard dolarů) byl víc než dvě třetiny vývozu těchto šesti států (9,4 miliard dolarů) a hrubý národní produkt na jednoho obyvate­ le byl téměř dvojnásobný (940 dolarů proti 477 dolarům). O dvacet let později, roku 1970, se toto číslo v Británii víc než zdvojnásobilo (na 2.170 dolarů) a u šesti členů EHS více než zpětinásobilo (na 2.557 dolarů). Zatímco britský export se ztrojnásobil, export EHS se téměř zdesetinásobil. Rezervy členských států, v roce 1950 menší než v Británii (2,9 miliard dolarů proti 3,4 miliardám dolarů), také vzrostly desetkrát, kdežto v Britá­ nii klesly/ 80 ) Podle jakýchkoliv kontinentálních měřítek si britské hospo­ dářství vedlo špatně. V sedmdesátých letech se rozdíl ještě zvětšil, přestože Británie vstoupila do EHS 1. ledna 1973. Proč tato chronická nedostatečnost? Británie byla první zemí, jež začala 582

s industrializací, a to ve velkém měřítku už v šedesátých letech osmnáctého století. V následujících dvou stoletích ji jako jedinou průmyslovou velmoc nepostihla ani revoluce ani okupace cizím vojskem ani občanská válka vesměs faktory představující zásadní rozchod s minulostí a podporující, jak ukazují poválečné dějiny Francie a Německa, společenský a hospodářský rozvoj. Británie neměla žádný konstituční soupis práv ani psané záruky na ochranu základních požadavků a zásad liberální společnosti. Místo toho však udržovala tradici zvykového práva, podle něhož rozhodovali soudcové a které účinně zajišťovalo nároky na svobodu a majetek a bylo v podstatě zákonným rámcem vzniku první moderní průmyslové společnosti. Zvykové právo bylo po celé devatenácté století formálním základem průmyslového podnikání. Roku 1900 však odborové organizace, poznamenané už tehdy anachronismy a anomáliemi raného industrializačního období, zvláště pokud se týká množství zastaralých svazů kvalifikovaných dělníků, založily labouristickou stranu, která měla „prosazovat zákonodárství v přímém zájmu pracujících a čelit opatřením s opačnou tendencí"/ 8 1 ) Charakteristickým rysem britské labouristické strany na rozdíl od jiných socialistických orga­ nizací na Západě bylo, že zásadně nevystupovala jako strana marxistická nebo i socialistická, nýbrž spíš jako určitá odrůda parlamentního syndikalismu. Patřila odborům, které přímo zodpovídaly za vhodný výběr labouristických poslanců (například v roce 1975 jich bylo 128) a, což je důležitější, kryly zhruba tři čtvrtiny stranických fondů a 95% volebních výdajů/ 8 2 ) Zásluhou stranických stanov, umožňujících jednotlivým odbo­ rovým organizacím vyjadřovat se skupinovým hlasováním, získaly odbory při utváření politické linie labouristické strany rozhodující vliv. Moc parlamentu se brzy projevila v zákonem nařízených opatřeních, která porušila vyváženost, již propůjčovalo nepsané britské ústavě zvykové právo, a vychýlila ji jednoznačně ve prospěch organizovaných odborů. Roku 1906 parlament se silnou převahou labouristických poslanců schválil zákon o zaměstnaneckých sporech, který poskytoval odborům naprostou imunitu v soukromoprávních procesech o náhradu škody nebo křivd, kterých se „údajně dopustily odborové organizace nebo osoby jednající v jejich zájmu". Podobná imunita neexistovala nikde jinde v západních státech a odbory se tak stávaly nenapadnutelné při neplnění smluv, ačkoli druhá smluvní strana, tj. zaměstnavatelé, žalobám ze strany odborů podléhali. I socialističtí manželé Webbovi to považovali za „mimořádnou a neomezenou imunitu". Konstituční právník A. V.Dicey protestoval: „Tím se stává odborová organi­ zace privilegovanou právnickou osobou, která nepodléhá běžným zákonům této země. Anglický parlament nikdy předtím nikomu takovou výsadu neudělil.'/ 83 ) Tento problematický zákon, který dal odborům zvláštní právní postavení, se stal základem, na němž pak byla vybudována těžkopádná 583

a složitá nadstavba odborářských výsad. Zákon o odborových organizacích z roku 1913 legalizoval používání odborářských peněz pro politické cíle, v tomto případě pro Labour Party, a stanovil, že odboráři, kteří jsou členy jiné politické strany, musí, pokud nechtějí platit labouristy, své členské příspěvky „vyvázat" (obtížný a nepopulární úkol). Tento postup byl obrácen naruby zase konzervativním zákonem o zaměstnaneckých sporech z roku 1927, který rovněž prohlásil za nelegální politické stávky. Jakmile však labou­ risté získali roku 1945 v parlamentě absolutní většinu, zákon z roku 1927 odvolali a dali pak odborům v znárodněném průmyslu a vlastně i ve všech nových sociálních a hospodářských opatřeních zvláštní právní postavení. Soudy čas od času respektovaly zvykové právo i ochranu, kterou poskytovalo jednotlivcům proti odborovým organizacím. Kdykoli však odbory zjistily ve svých zákonitých výsadách nějakou slabinu, mohly se obracet přímo na labouristy ovládaný parlament o pomoc. Tak například v roce 1964 sněmovna lordů rozhodla v procesu Rookes-Bamard, že neoficiální stávka je žalovatelná jako neplnění smlouvy. Hned rok nato však nová labouristická vláda stávku legalizovala zákonem o zaměstnaneckých sporech z roku 1965. V šedesátých a sedmdesátých letech uplatňovaly britská odbory svou ro­ stoucí moc nejrůznějšími směry. V roce 1969 vetovaly takzvaný zákon „proti sporům", kterým se tehdejší labouristický ministerský předseda Harold Wilson snažil omezit počet stávek. Roku 1972 zavedly nový druh přímých akcí včetně masových demonstrací a pohotovostních stávkových hlídek, proti nimž nebyla policie schopna nebo ochotna zakročit. Roku 1974 použily této taktiky, aby znemožnily konzervativní vládu, odpovědnou za zákon o průmyslových vztazích z roku 1971, který se neúčinně pokoušel zavést do chování odborů nějaký řád. Labouristická vláda, jež následovala, nejenže tento zákon odvolala, ale prosadila nadto v parlamentě ještě spoustu záko­ nů rozšiřujících odborářské výsady: například zákon o odborových orga­ nizacích z roku 1974, o pracovních vztazích z roku 1976, a zákony o ochraně zaměstnanců z let 1975 a 1979, abychom vyjmenovali jen ty nejdůležitěj­ ší. Rozšiřovaly imunitu odborů i na případy, kdy odbory přinutily k neplnění smlouvy třetí stranu. Zavazovaly zaměstnavatele k uznání odborových organizací, k udržování dílen mimo provoz (zaměstnanec, který odmítl vstoupit do odborové organizace, mohl být dokonce bez zákonného odškodnění propuštěn) a k zajištění potřebných prostor a vybavení pro odborářské schůze. Tato záplava zákonů měla za následek zvýšení počtu uzavřených závodů a způsobila, že členství v britských odborech poprvé překročilo 50% celkového počtu pracujících na rozdíl od 25% nebo méně ve Spojených státech, ve Francii a v Západním Německu. Ještě důležitější však bylo, že v podstatě odstranilo všechny zábrany, které ještě odboroví předáci měli při prosazování svých požadavků. Britský vrchní archivář lord

Denning se o tom vyslovil: „Všechna zákonná omezení byla odstraněna, takže si teď mohou dělat, co se jim zlíbiVÍ84) V prvních měsících roku 1979 neukázněné odbory pod chaotickým vedením v podstatě zničily svého dobro­ dince a chlebodárce - labouristickou vládu. Její konzervativní nástupci nato zavedli drobná omezení odborářských výsad dvěma zákony o zaměstnancích a zaměstnavatelích z let 1980 a 1982. Přílišná privilegia a přílišná politická moc odborových organizací přispěla k zpomalení ekonomického růstu Británie v třech hlavních směrech: Za prvé, podporovala restriktivní opatření, zabrzdila růst pracovní produktivity a znemožňovala investiční výstavbu. Za čtvrtstoletí v letech 1950-75 měla Británie ze všech významných průmyslových států nejhorší úroveň investic a výroby. Za druhé, podstatně zvýšila tlak mzdové inflace, zejména od konce šedesátých let.( 85 ) Za třetí, sociální a zákonodárné požadavky odborů na vládu způsobily nežádoucí vzrůst podílu správních a vládních složek na hrubém národním produktu. Británie byla odjakživa stát s minimálním administrativním aparátem: patřilo to k benevolentnímu systé­ mu, který umožnil průmyslovou revoluci. Podle sčítání lidu z roku 1851 měla méně než 75.000 státních zaměstnanců, většinou celníků, berních a poštovních úředníků, přičemž v centrálních vládních úřadech sedělo pouze 1.628 lidí; bylo to v době, kdy jich ve Francii (roku 1846) v obdobných funkcích pracovalo 932.000. Během následujících sta let vzrostl počet zaměstnanců veřejného sektoru z původních 2,4% na 24,3% v roce 1950. Jinými slovy, za sto dvacet let od roku 1790 do 1910 částka, kterou z hrubého národního produktu čerpala administrativa, byla v průměru 13% a nikdy nepřekročila 23%. Po roce 1946 už ale neklesla pod 36%.( 86 ) K skutečně nebezpečnému zvýšení došlo po roce 1964, v době, kdy labouristická strana byla u moci už jedenáct let z celkových patnácti. V pa­ desátých a začátkem šedesátých let to bylo jen něco přes 40%. V roce 1965 přesáhly vládní a administrativní výdaje 45% a roku 1967 dosáhly 50%. Výše 55% byla překročena okamžitě, jakmile se labouristé vrátili do vlády v roce 1974, a následujícího roku stoupla částka na 59,06%. V letech 1975-6 jen půjčky činily 11,5% celkového objemu a celková výše nových dluhů ve­ 87 řejného sektoru za posledních pět let překročila 31 miliard liber.( ) V této fázi už hrozilo nebezpečí, že nadměrné veřejné výdaje spolu s inflací mezd posunou britský inflační ukazatel do pásma čtyřiceti procent. Na podzim roku 1976 musela Británie povolat finační odborníky Mezinárodního měnového fondu a podřídit se jejich diktátu. Pak došlo k určitému krácení a seškrtávání výdajů a po vítězství konzervativní strany ve volbách roku 1979 k systema­ tickému úsilí snížit zadluženost veřejného sektoru, omezit ho a vystavit národní hospodářství deflačnímu působení tržních sil. Tato opatření spolu s bohatou těžbou ropy v Severním moři, jež učinila roku 1980 Británii

584

585

a složitá nadstavba odborářských výsad. Zákon o odborových organizacích z roku 1913 legalizoval používání odborářských peněz pro politické cíle, v tomto případě pro Labour Party, a stanovil, že odboráři, kteří jsou členy jiné politické strany, musí, pokud nechtějí platit labouristy, své členské příspěvky „vyvázat" (obtížný a nepopulární úkol). Tento postup byl obrácen naruby zase konzervativním zákonem o zaměstnaneckých sporech z roku 1927, který rovněž prohlásil za nelegální politické stávky. Jakmile však labou­ risté získali roku 1945 v parlamentě absolutní většinu, zákon z roku 1927 odvolali a dali pak odborům v znárodněném průmyslu a vlastně i ve všech nových sociálních a hospodářských opatřeních zvláštní právní postavení. Soudy čas od času respektovaly zvykové právo i ochranu, kterou poskytovalo jednotlivcům proti odborovým organizacím. Kdykoli však odbory zjistily ve svých zákonitých výsadách nějakou slabinu, mohly se obracet přímo na labouristy ovládaný parlament o pomoc. Tak například v roce 1964 sněmovna lordů rozhodla v procesu Rookes-Bamard, že neoficiální stávka je žalovatelná jako neplnění smlouvy. Hned rok nato však nová labouristická vláda stávku legalizovala zákonem o zaměstnaneckých sporech z roku 1965. V šedesátých a sedmdesátých letech uplatňovaly britská odbory svou ro­ stoucí moc nejrůznějšími směry. V roce 1969 vetovaly takzvaný zákon „proti sporům", kterým se tehdejší labouristický ministerský předseda Harold Wilson snažil omezit počet stávek. Roku 1972 zavedly nový druh přímých akcí včetně masových demonstrací a pohotovostních stávkových hlídek, proti nimž nebyla policie schopna nebo ochotna zakročit. Roku 1974 použily této taktiky, aby znemožnily konzervativní vládu, odpovědnou za zákon o průmyslových vztazích z roku 1971, který se neúčinně pokoušel zavést do chování odborů nějaký řád. Labouristická vláda, jež následovala, nejenže tento zákon odvolala, ale prosadila nadto v parlamentě ještě spoustu záko­ nů rozšiřujících odborářské výsady: například zákon o odborových orga­ nizacích z roku 1974, o pracovních vztazích z roku 1976, a zákony o ochraně zaměstnanců z let 1975 a 1979, abychom vyjmenovali jen ty nejdůležitěj­ ší. Rozšiřovaly imunitu odborů i na případy, kdy odbory přinutily k neplnění smlouvy třetí stranu. Zavazovaly zaměstnavatele k uznání odborových organizací, k udržování dílen mimo provoz (zaměstnanec, který odmítl vstoupit do odborové organizace, mohl být dokonce bez zákonného odškodnění propuštěn) a k zajištění potřebných prostor a vybavení pro odborářské schůze. Tato záplava zákonů měla za následek zvýšení počtu uzavřených závodů a způsobila, že členství v britských odborech poprvé překročilo 50% celkového počtu pracujících na rozdíl od 25% nebo méně ve Spojených státech, ve Francii a v Západním Německu. Ještě důležitější však bylo, že v podstatě odstranilo všechny zábrany, které ještě odboroví předáci měli při prosazování svých požadavků. Britský vrchní archivář lord

Denning se o tom vyslovil: „Všechna zákonná omezení byla odstraněna, takže si teď mohou dělat, co se jim zlíbiVÍ84) V prvních měsících roku 1979 neukázněné odbory pod chaotickým vedením v podstatě zničily svého dobro­ dince a chlebodárce - labouristickou vládu. Její konzervativní nástupci nato zavedli drobná omezení odborářských výsad dvěma zákony o zaměstnancích a zaměstnavatelích z let 1980 a 1982. Přílišná privilegia a přílišná politická moc odborových organizací přispěla k zpomalení ekonomického růstu Británie v třech hlavních směrech: Za prvé, podporovala restriktivní opatření, zabrzdila růst pracovní produktivity a znemožňovala investiční výstavbu. Za čtvrtstoletí v letech 1950-75 měla Británie ze všech významných průmyslových států nejhorší úroveň investic a výroby. Za druhé, podstatně zvýšila tlak mzdové inflace, zejména od konce šedesátých let.( 85 ) Za třetí, sociální a zákonodárné požadavky odborů na vládu způsobily nežádoucí vzrůst podílu správních a vládních složek na hrubém národním produktu. Británie byla odjakživa stát s minimálním administrativním aparátem: patřilo to k benevolentnímu systé­ mu, který umožnil průmyslovou revoluci. Podle sčítání lidu z roku 1851 měla méně než 75.000 státních zaměstnanců, většinou celníků, berních a poštovních úředníků, přičemž v centrálních vládních úřadech sedělo pouze 1.628 lidí; bylo to v době, kdy jich ve Francii (roku 1846) v obdobných funkcích pracovalo 932.000. Během následujících sta let vzrostl počet zaměstnanců veřejného sektoru z původních 2,4% na 24,3% v roce 1950. Jinými slovy, za sto dvacet let od roku 1790 do 1910 částka, kterou z hrubého národního produktu čerpala administrativa, byla v průměru 13% a nikdy nepřekročila 23%. Po roce 1946 už ale neklesla pod 36%.( 86 ) K skutečně nebezpečnému zvýšení došlo po roce 1964, v době, kdy labouristická strana byla u moci už jedenáct let z celkových patnácti. V pa­ desátých a začátkem šedesátých let to bylo jen něco přes 40%. V roce 1965 přesáhly vládní a administrativní výdaje 45% a roku 1967 dosáhly 50%. Výše 55% byla překročena okamžitě, jakmile se labouristé vrátili do vlády v roce 1974, a následujícího roku stoupla částka na 59,06%. V letech 1975-6 jen půjčky činily 11,5% celkového objemu a celková výše nových dluhů ve­ 87 řejného sektoru za posledních pět let překročila 31 miliard liber.( ) V této fázi už hrozilo nebezpečí, že nadměrné veřejné výdaje spolu s inflací mezd posunou britský inflační ukazatel do pásma čtyřiceti procent. Na podzim roku 1976 musela Británie povolat finační odborníky Mezinárodního měnového fondu a podřídit se jejich diktátu. Pak došlo k určitému krácení a seškrtávání výdajů a po vítězství konzervativní strany ve volbách roku 1979 k systema­ tickému úsilí snížit zadluženost veřejného sektoru, omezit ho a vystavit národní hospodářství deflačnímu působení tržních sil. Tato opatření spolu s bohatou těžbou ropy v Severním moři, jež učinila roku 1980 Británii

584

585

v tomto ohledu soběstačnou a navíc jí ještě umožnila roku 1981 ropu vyvážet, stabilizovala hospodářství a pozvedla produktivitu na úroveň schopnou kon­ kurence, i když zatím na nejnižší úrovni hospodářské činnosti od šedesátých let. V roce 1983 se Británie začala vzpamatovávat, ale velice pomalu. Rozhodně se nezdálo, že by se mohla v blízké budoucnosti ujmout jakéhokoli vedení, ať uvnitř, nebo vně EHS. Relativní úpadek Británie byl však výjimkou. V celé Evropě západně od železné opony byla čtyři poválečná desítiletí svědkem nebývalého sociálního a ekonomického rozkvětu. Uskutečnil se, nutno zdůraznit, v prostředí ústavní legality a politického klidu. V porovnání s předválečným obdobím to byl úžasný rozdíl, dokonce i v těch nejprivilegovanějších oblastech. Skandinávské státy trpěly v dvacátých a třicátých letech obrovskou nezaměstnaností. V zimě 1932-3 stouplo procento lidí bez práce ve Švédsku na 31,5, v Norsku na 42,4 a v Dánsku na 42,8.(88) Byla todoba urputných třídních bojů. Pořádek musely udržovat pomocné policejní jednotky a právě kruté sociální zápasy byly příčinou, že Vidkun Quisling zorganizoval hnutí uniformovaných „birdmennů" po vzoru nacistické SA.( 89 ) K změně došlo v druhé polovině třicátých let. V Norsku (1935), ve Švédsku a Dánsku (1936) a ve Finsku (1937) nastoupily sociálně demokra­ tické vlády, které zavedly rozsáhlé a jednotné sociální zabezpečení. Finanční prostředky jim poskytl rychlý hospodářský vzestup. V Norsku byl hrubý národní produkt v roce 1938 o 75% vyšší než roku 1914 a ve Švédsku v letech 1932-9 stoupl o 50%, ačkoli sociální demokracie nebyla schopna řešit masovou nezaměstnanost o nic lépe než kterýkoli jiný předválečný režim 90 (s výjimkou Hitlera)/ ) Už koncem třicátých let si všimli britští a američtí pozorovatelé jako markýz Childs a lord Simon z Wythenshawe toho, co 91 Simon nazval „nejnadějnějším jevem dnešního světa"/ ) Sociální demokraté ovládali nepřetržitě skandinávskou politiku až do konce sedmdesátých let a docílili tak neobyčejně cenného demokratického kontinua. Ve Švédsku byl Tage Erlander ministerským předsedou třiadvacet let. Podobného rekordu dosáhl Einar Gerhardsen v Norsku až do doby, kdy v roce 1965 odešel na odpočinek. Sociální demokraté se drželi ve Švédsku u moci od roku 1936 do roku 1976 a v Norsku od roku 1935 do roku 1981 (kromě mezery 1965-71); v této době měli také převahu v Dánsku a ve Finsku. Sociální a politická stabilita umožnila Skandinávii přispět vynikajícím způsobem, relativně k počtu obyvatel, k světové ekonomice. V polovině sedmdesátých let vypěstovalo 22 miliónů Skandinávců téměř 20 miliónů tun obilí, ulovilo 5,6 miliónů tun ryb (dvakrát tolik co Amerika a pětkrát co Británie), vytěžilo 25,2 miliónů tun železné rudy (víc než Británie, Francie a Německo dohro­ mady) a dalo na trh 49 miliónů tun dřeva a papíru (čtvrtinu americké produkce). Skandinávie vyrobila víc elektrické energie než Francie a stavbou

lodí předčila Ameriku, Británii, Francii a Německo dohromady/ 9 2 ) Koncem sedmdesátých let se však rostoucí drahota sociálních služeb, požadavky všemocných odborových organizací jako v Británii a vysoké daně spojily s energetickou krizí, zničily dynamický rozvoj skandinávského hospodářství zejména ve Švédsku a ukončily mocenský monopol sociálních demokratů. V roce 1976 se dostali k moci ve Švédsku a v Dánsku nesocialisté a v roce 1981 dokonce i v Norsku, které mělo prospěch z těžby ropy v Severním moři. Skandinávská zkušenost ukázala, že i za nejpříhodnějších okolností existují nepřekročitelné praktické meze možností demokracie orientované na sociální blahobyt. Pozoruhodné je, že v sedmdesátých letech předběhlo Švýcarsko Švédy vysokou a sociálně vyváženou životní úrovní, která byla výsledkem jaké­ hosi plebiscitního konzervatismu. Švýcarsko se začalo industrializovat po ro­ ce 1800 a v roce 1920 bylo 40% pracujícího obyvatelstva zaměstnáno v průmyslu (kromě rozsáhlých hotelových a bankovních služeb) a jenom 25% v zemědělství. Všeobecné hlasovací právo pro muže bylo zavedeno už roku 1848 spolu s ústavním systémem referend, který byl ještě rozšířen dalšími možnostmi přímých voleb v letech 1874 a 1891, takže se všechny legislativní změny vyřizovaly přímým masovým hlasováním veškerého obyvatelstva. Tato praxe byla doprovázena ještě takzvanou „demokracií svornosti", umožňující všem větším politickým stranám účast na státní správě, Spolkovou radou a veřejným uznáním nátlakových skupin/ 9 3 ) Toto všechno mělo dva velice důležité politické důsledky. Za prvé, referenda přinutila konzervativce vytvořit masové strany, které byly vždycky víc populistické než elitní. Antisocialistický Burgerblock, který se skládal z radikálů, katolických konzervativců a rolníků a ovládal švýcarskou poli­ tiku po celou dobu od roku 1919, byl velkou mnohatřídní stranou zahrnující některé z nejchudších elementů národa, například italsky mluvící katolíky, kteří se cítili diskriminováni progresivními francouzsky a německy mluvící­ mi protestantskými liberály. Konzervatismus se stal mocnou negativní silou zamezující plebiscitní změny/ 9 4 ) Za druhé, konzervativní populismus tím, že znemožnil radikalizaci dělníků, zatlačil socialisty k politickému středu. Roku 1935 se švýcarská sociální demokracie jako první vzdala zásady třídní­ ho boje a o dva roky později dojednala se strojírenskými podniky „mírovou smlouvu". Tím se dostal roku 1943 do spolkové vlády socialista a vznikl jednotný buržoazní sociálně demokratický stát založený na konzervativním negativismu. Negativní přístup paradoxně prospěl rozvoji švýcarského hospodářství, zejména v jeho nejrozsáhlejším a nejproduktivnějším podnikatelském oboru, bankovnicví. V šedesátých a sedmdesátých letech odmítly konzervativní elementy přijmout požadavek sociálních demokratů na „demokratizaci

586

587

v tomto ohledu soběstačnou a navíc jí ještě umožnila roku 1981 ropu vyvážet, stabilizovala hospodářství a pozvedla produktivitu na úroveň schopnou kon­ kurence, i když zatím na nejnižší úrovni hospodářské činnosti od šedesátých let. V roce 1983 se Británie začala vzpamatovávat, ale velice pomalu. Rozhodně se nezdálo, že by se mohla v blízké budoucnosti ujmout jakéhokoli vedení, ať uvnitř, nebo vně EHS. Relativní úpadek Británie byl však výjimkou. V celé Evropě západně od železné opony byla čtyři poválečná desítiletí svědkem nebývalého sociálního a ekonomického rozkvětu. Uskutečnil se, nutno zdůraznit, v prostředí ústavní legality a politického klidu. V porovnání s předválečným obdobím to byl úžasný rozdíl, dokonce i v těch nejprivilegovanějších oblastech. Skandinávské státy trpěly v dvacátých a třicátých letech obrovskou nezaměstnaností. V zimě 1932-3 stouplo procento lidí bez práce ve Švédsku na 31,5, v Norsku na 42,4 a v Dánsku na 42,8.(88) Byla todoba urputných třídních bojů. Pořádek musely udržovat pomocné policejní jednotky a právě kruté sociální zápasy byly příčinou, že Vidkun Quisling zorganizoval hnutí uniformovaných „birdmennů" po vzoru nacistické SA.( 89 ) K změně došlo v druhé polovině třicátých let. V Norsku (1935), ve Švédsku a Dánsku (1936) a ve Finsku (1937) nastoupily sociálně demokra­ tické vlády, které zavedly rozsáhlé a jednotné sociální zabezpečení. Finanční prostředky jim poskytl rychlý hospodářský vzestup. V Norsku byl hrubý národní produkt v roce 1938 o 75% vyšší než roku 1914 a ve Švédsku v letech 1932-9 stoupl o 50%, ačkoli sociální demokracie nebyla schopna řešit masovou nezaměstnanost o nic lépe než kterýkoli jiný předválečný režim 90 (s výjimkou Hitlera)/ ) Už koncem třicátých let si všimli britští a američtí pozorovatelé jako markýz Childs a lord Simon z Wythenshawe toho, co 91 Simon nazval „nejnadějnějším jevem dnešního světa"/ ) Sociální demokraté ovládali nepřetržitě skandinávskou politiku až do konce sedmdesátých let a docílili tak neobyčejně cenného demokratického kontinua. Ve Švédsku byl Tage Erlander ministerským předsedou třiadvacet let. Podobného rekordu dosáhl Einar Gerhardsen v Norsku až do doby, kdy v roce 1965 odešel na odpočinek. Sociální demokraté se drželi ve Švédsku u moci od roku 1936 do roku 1976 a v Norsku od roku 1935 do roku 1981 (kromě mezery 1965-71); v této době měli také převahu v Dánsku a ve Finsku. Sociální a politická stabilita umožnila Skandinávii přispět vynikajícím způsobem, relativně k počtu obyvatel, k světové ekonomice. V polovině sedmdesátých let vypěstovalo 22 miliónů Skandinávců téměř 20 miliónů tun obilí, ulovilo 5,6 miliónů tun ryb (dvakrát tolik co Amerika a pětkrát co Británie), vytěžilo 25,2 miliónů tun železné rudy (víc než Británie, Francie a Německo dohro­ mady) a dalo na trh 49 miliónů tun dřeva a papíru (čtvrtinu americké produkce). Skandinávie vyrobila víc elektrické energie než Francie a stavbou

lodí předčila Ameriku, Británii, Francii a Německo dohromady/ 9 2 ) Koncem sedmdesátých let se však rostoucí drahota sociálních služeb, požadavky všemocných odborových organizací jako v Británii a vysoké daně spojily s energetickou krizí, zničily dynamický rozvoj skandinávského hospodářství zejména ve Švédsku a ukončily mocenský monopol sociálních demokratů. V roce 1976 se dostali k moci ve Švédsku a v Dánsku nesocialisté a v roce 1981 dokonce i v Norsku, které mělo prospěch z těžby ropy v Severním moři. Skandinávská zkušenost ukázala, že i za nejpříhodnějších okolností existují nepřekročitelné praktické meze možností demokracie orientované na sociální blahobyt. Pozoruhodné je, že v sedmdesátých letech předběhlo Švýcarsko Švédy vysokou a sociálně vyváženou životní úrovní, která byla výsledkem jaké­ hosi plebiscitního konzervatismu. Švýcarsko se začalo industrializovat po ro­ ce 1800 a v roce 1920 bylo 40% pracujícího obyvatelstva zaměstnáno v průmyslu (kromě rozsáhlých hotelových a bankovních služeb) a jenom 25% v zemědělství. Všeobecné hlasovací právo pro muže bylo zavedeno už roku 1848 spolu s ústavním systémem referend, který byl ještě rozšířen dalšími možnostmi přímých voleb v letech 1874 a 1891, takže se všechny legislativní změny vyřizovaly přímým masovým hlasováním veškerého obyvatelstva. Tato praxe byla doprovázena ještě takzvanou „demokracií svornosti", umožňující všem větším politickým stranám účast na státní správě, Spolkovou radou a veřejným uznáním nátlakových skupin/ 9 3 ) Toto všechno mělo dva velice důležité politické důsledky. Za prvé, referenda přinutila konzervativce vytvořit masové strany, které byly vždycky víc populistické než elitní. Antisocialistický Burgerblock, který se skládal z radikálů, katolických konzervativců a rolníků a ovládal švýcarskou poli­ tiku po celou dobu od roku 1919, byl velkou mnohatřídní stranou zahrnující některé z nejchudších elementů národa, například italsky mluvící katolíky, kteří se cítili diskriminováni progresivními francouzsky a německy mluvící­ mi protestantskými liberály. Konzervatismus se stal mocnou negativní silou zamezující plebiscitní změny/ 9 4 ) Za druhé, konzervativní populismus tím, že znemožnil radikalizaci dělníků, zatlačil socialisty k politickému středu. Roku 1935 se švýcarská sociální demokracie jako první vzdala zásady třídní­ ho boje a o dva roky později dojednala se strojírenskými podniky „mírovou smlouvu". Tím se dostal roku 1943 do spolkové vlády socialista a vznikl jednotný buržoazní sociálně demokratický stát založený na konzervativním negativismu. Negativní přístup paradoxně prospěl rozvoji švýcarského hospodářství, zejména v jeho nejrozsáhlejším a nejproduktivnějším podnikatelském oboru, bankovnicví. V šedesátých a sedmdesátých letech odmítly konzervativní elementy přijmout požadavek sociálních demokratů na „demokratizaci

586

587

a otevřenost" švýcarského bankovního systému a to právě umožnilo další růst ekonomiky. Díky tomuto postoji přežily banky takzvanou „aféru Chiasso" z roku 1977 (do které byla zapletena filiálka Credit Suisse a italští měnoví podloudníci). Švýcarské banky měly zakázáno podávat informace o vkladech zákonem z roku 1934, aby se zabránilo nacistické vládě zjišťovat výši úspor německých židů. Informace se nyní podávají pouze přes Interpol v případě únosu a loupeže a (od roku 1980) americké vládě v určitých pří­ padech organizovaných zločinů. Švýcarsko však i přes značný nátlak rozhodně odmítá zveřejňovat finanční údaje pro politické účely, jako na­ příklad v případě íránského šacha, který byl sesazen v roce 1979. Má tisíce bezejmenných, pouze číslovaných „politických" kont, i ze zemí za železnou oponou. Ta však představují jen malý zlomek švýcarského bankovnictví, které mělo koncem roku 1978 na zahraničních vkladech 115,06 miliard dolarů plus dalších 123,7 miliard dolarů v cenných papírech/ 9 5 ) Začátkem osmdesátých let dosahovaly tyto finanční rezervy dvanáctimístné dolarové částky a konzervativci prohlásili, že jakákoli „demokratizace" systému by zničila jeho efektivnost, neboť utajení je spojeno s neformálností, rychlostí a potíráním byrokracie. Poněvadž bankovnictví je hlavním zdrojem rozvoje švýcarského průmyslu (v roce 1980 měly tři největší švýcarské banky 2.200 zástupců v 1.700 švýcarských společnostech), únik kapitálu ze země by zna­ menal úpadek celého národního hospodářství. Hájit tajnost bankovních informací je možná koncem dvacátého století velmi nepopulární. Ale díky švýcarské plebiscitní demokracii, která umožnila negativní koalice, zásada byla dodržována po celá sedmdesátá léta, švýcarské hospodářství vzkvétalo, švýcarský frank byl jednou z nejsilnějších světových měn a průměrný švýcarský příjem přesáhl skandinávskou i severoamerickou úroveň. Vysoká úroveň a demokratická stabilita Švýcarska a skandinávských zemí obyčejně označovaných za „protestantské" odpovídala teoriím, že ekono­ mickou strukturu určuje náboženství. Šířily se nejprve ve Francii v tři­ cátých letech minulého století a vyvrcholily „protestantskou etikou" Maxe Webera. Tyto teorie byly vyvráceny historickými důkazy v čtyřicátých a padesátých letech; avšak ještě zajímavější je její praktické popření z doby po válce rozvojem jihoevropské „neprotestantské" ekonomiky, kdy italské Švýcarsko dohnalo francouzské a německé kantony a Itálie uskutečnila svůj hospodářský „zázrak" v padesátých, Francie v šedesátách letech. Ještě hlubším dojmem ve srovnání s minulostí působil politický a sociální pokrok Iberského poloostrova a Řecka. Antonio Salazar v Portugalsku a Franco ve Španělsku se projevili nejen jako nejtrvanlivější, ale i nejúspěšnější předváleční diktátoři a dějiny pravděpodobně zaujmou k oběma daleko příznivější stanovisko, než bylo v módě ještě začátkem osmdesátých let. Salazar se stal ministrem financí roku

1928, ministerským předsedou roku 1932 a přežil až do roku 1970, jediný tyran, kterého připravil o moc zvlášť nebezpečný nástroj, bortící se palubní židle. Byl také jediný, kdo nastolil diktaturu intelektuálů (Lenin málem též). Mezi roky 1932 a 1961 neměl Salazarův kabinet nikdy méně než 20% univerzitních profesorů. V letech 1936-44 obsadili plnou polovinu kabinetních míst; každý Čtvrtý z diktátorových spolupracovníků pocházel z právnické fakulty Coimberské univerzity. Tato katedrokracie neboli vláda akademiků byla velmi úspěšná v tom, že se zasloužila o pozvolný, ale trvalý ekonomický růst, udržela tvrdou měnu, zabránila inflaci a především dala Portugalsku to, co předtím nikdy nemělo: politickou stabilitu. Bylo to zčásti také působením nepočetné, ale velmi účinné tajné policie PIDE (Mezinárodní policie pro obranu státu), založené roku 1926. Salazar hájil zájmy majetnických tříd, ale často postupoval proti jejich požadavkům, zvláště když se snažil za každou cenu zachovat portugalské državy v Africe dávno poté, co si obchodníci a podnikatelé přáli kompromis. Každý den se radil s ná­ čelníkem tajné policie a sledoval i jejich nejmenší akce. Své nepřátele věznil dlouhá léta: v polovině sedmdesátých let tvrdilo dvaadvacet členů komu­ nistického ústředního výboru, že si odseděli celkem 308 let, v průměru čtrnáct let na osobu/ 9 6 ) Nepožadoval však trest smrti, i když občas povolil tajné policii provést neoficiální vraždu jako například v únoru 1965 generála Delgada, který byl vůdcem opozice/ 9 7 ) Ponévadž svá zvěrstva pečlivě utajo­ vala, bylo neobyčejně nesnadné PIDE usvědčit a dokonce se těšila i jisté vážnosti. Její náčelník Agostinho Lourenco byl koncem čtyřicátých let velite­ lem Interpolu v Paříži, a když v roce 1967 navštívil papež Pavel VI. Fatimu, udělil vyznamenání několika vyšším důstojníkům této Salazarovy tajné policie. Když Salazar jako následek nehody s rozkládací židlí v roce 1969 ochrnul, profesoři se vrátili na univerzitu a PIDE byla „zrušena" nebo spíše přejme­ nována. Jako u většiny byrokratických reforem to mělo za následek velké zbytnění počtu jejích členů a katastrofální pokles efektivnosti (nikoli však krutosti a nezákonných praktik). Tajná policie byla zaskočena povstáním, 98 které 25. dubna 1974 režim svrhlo/ ) Portugalsko se zdemokratizovalo, koloniální říše vzala za své, hospodářství začalo pokulhávat, zvýšila se inflace. Avšak po třech letech zmatků se přestalo o Portugalsku psát na prvních stránkách novin a země se vrátila k základní salazarovské ekono­ mické struktuře. Úžasné a povzbuzující na tom je, že Portugalsko dokázalo přejít od dlouhodobého policejního státu k skutečné demokracii nejenom bez krveprolití, ale i se zachováním většiny předností starého režimu. Španělsko prošlo podobnou a vzhledem k okolnostem možná ještě pozo­ ruhodnější zkušeností v sedmdesátých letech. Když Franco v létě 1974 předal vedení státu Juanu Carlosovi (který byl ihned po jeho smrti korunován

588

589

a otevřenost" švýcarského bankovního systému a to právě umožnilo další růst ekonomiky. Díky tomuto postoji přežily banky takzvanou „aféru Chiasso" z roku 1977 (do které byla zapletena filiálka Credit Suisse a italští měnoví podloudníci). Švýcarské banky měly zakázáno podávat informace o vkladech zákonem z roku 1934, aby se zabránilo nacistické vládě zjišťovat výši úspor německých židů. Informace se nyní podávají pouze přes Interpol v případě únosu a loupeže a (od roku 1980) americké vládě v určitých pří­ padech organizovaných zločinů. Švýcarsko však i přes značný nátlak rozhodně odmítá zveřejňovat finanční údaje pro politické účely, jako na­ příklad v případě íránského šacha, který byl sesazen v roce 1979. Má tisíce bezejmenných, pouze číslovaných „politických" kont, i ze zemí za železnou oponou. Ta však představují jen malý zlomek švýcarského bankovnictví, které mělo koncem roku 1978 na zahraničních vkladech 115,06 miliard dolarů plus dalších 123,7 miliard dolarů v cenných papírech/ 9 5 ) Začátkem osmdesátých let dosahovaly tyto finanční rezervy dvanáctimístné dolarové částky a konzervativci prohlásili, že jakákoli „demokratizace" systému by zničila jeho efektivnost, neboť utajení je spojeno s neformálností, rychlostí a potíráním byrokracie. Poněvadž bankovnictví je hlavním zdrojem rozvoje švýcarského průmyslu (v roce 1980 měly tři největší švýcarské banky 2.200 zástupců v 1.700 švýcarských společnostech), únik kapitálu ze země by zna­ menal úpadek celého národního hospodářství. Hájit tajnost bankovních informací je možná koncem dvacátého století velmi nepopulární. Ale díky švýcarské plebiscitní demokracii, která umožnila negativní koalice, zásada byla dodržována po celá sedmdesátá léta, švýcarské hospodářství vzkvétalo, švýcarský frank byl jednou z nejsilnějších světových měn a průměrný švýcarský příjem přesáhl skandinávskou i severoamerickou úroveň. Vysoká úroveň a demokratická stabilita Švýcarska a skandinávských zemí obyčejně označovaných za „protestantské" odpovídala teoriím, že ekono­ mickou strukturu určuje náboženství. Šířily se nejprve ve Francii v tři­ cátých letech minulého století a vyvrcholily „protestantskou etikou" Maxe Webera. Tyto teorie byly vyvráceny historickými důkazy v čtyřicátých a padesátých letech; avšak ještě zajímavější je její praktické popření z doby po válce rozvojem jihoevropské „neprotestantské" ekonomiky, kdy italské Švýcarsko dohnalo francouzské a německé kantony a Itálie uskutečnila svůj hospodářský „zázrak" v padesátých, Francie v šedesátách letech. Ještě hlubším dojmem ve srovnání s minulostí působil politický a sociální pokrok Iberského poloostrova a Řecka. Antonio Salazar v Portugalsku a Franco ve Španělsku se projevili nejen jako nejtrvanlivější, ale i nejúspěšnější předváleční diktátoři a dějiny pravděpodobně zaujmou k oběma daleko příznivější stanovisko, než bylo v módě ještě začátkem osmdesátých let. Salazar se stal ministrem financí roku

1928, ministerským předsedou roku 1932 a přežil až do roku 1970, jediný tyran, kterého připravil o moc zvlášť nebezpečný nástroj, bortící se palubní židle. Byl také jediný, kdo nastolil diktaturu intelektuálů (Lenin málem též). Mezi roky 1932 a 1961 neměl Salazarův kabinet nikdy méně než 20% univerzitních profesorů. V letech 1936-44 obsadili plnou polovinu kabinetních míst; každý Čtvrtý z diktátorových spolupracovníků pocházel z právnické fakulty Coimberské univerzity. Tato katedrokracie neboli vláda akademiků byla velmi úspěšná v tom, že se zasloužila o pozvolný, ale trvalý ekonomický růst, udržela tvrdou měnu, zabránila inflaci a především dala Portugalsku to, co předtím nikdy nemělo: politickou stabilitu. Bylo to zčásti také působením nepočetné, ale velmi účinné tajné policie PIDE (Mezinárodní policie pro obranu státu), založené roku 1926. Salazar hájil zájmy majetnických tříd, ale často postupoval proti jejich požadavkům, zvláště když se snažil za každou cenu zachovat portugalské državy v Africe dávno poté, co si obchodníci a podnikatelé přáli kompromis. Každý den se radil s ná­ čelníkem tajné policie a sledoval i jejich nejmenší akce. Své nepřátele věznil dlouhá léta: v polovině sedmdesátých let tvrdilo dvaadvacet členů komu­ nistického ústředního výboru, že si odseděli celkem 308 let, v průměru čtrnáct let na osobu/ 9 6 ) Nepožadoval však trest smrti, i když občas povolil tajné policii provést neoficiální vraždu jako například v únoru 1965 generála Delgada, který byl vůdcem opozice/ 9 7 ) Ponévadž svá zvěrstva pečlivě utajo­ vala, bylo neobyčejně nesnadné PIDE usvědčit a dokonce se těšila i jisté vážnosti. Její náčelník Agostinho Lourenco byl koncem čtyřicátých let velite­ lem Interpolu v Paříži, a když v roce 1967 navštívil papež Pavel VI. Fatimu, udělil vyznamenání několika vyšším důstojníkům této Salazarovy tajné policie. Když Salazar jako následek nehody s rozkládací židlí v roce 1969 ochrnul, profesoři se vrátili na univerzitu a PIDE byla „zrušena" nebo spíše přejme­ nována. Jako u většiny byrokratických reforem to mělo za následek velké zbytnění počtu jejích členů a katastrofální pokles efektivnosti (nikoli však krutosti a nezákonných praktik). Tajná policie byla zaskočena povstáním, 98 které 25. dubna 1974 režim svrhlo/ ) Portugalsko se zdemokratizovalo, koloniální říše vzala za své, hospodářství začalo pokulhávat, zvýšila se inflace. Avšak po třech letech zmatků se přestalo o Portugalsku psát na prvních stránkách novin a země se vrátila k základní salazarovské ekono­ mické struktuře. Úžasné a povzbuzující na tom je, že Portugalsko dokázalo přejít od dlouhodobého policejního státu k skutečné demokracii nejenom bez krveprolití, ale i se zachováním většiny předností starého režimu. Španělsko prošlo podobnou a vzhledem k okolnostem možná ještě pozo­ ruhodnější zkušeností v sedmdesátých letech. Když Franco v létě 1974 předal vedení státu Juanu Carlosovi (který byl ihned po jeho smrti korunován

588

589

v listopadu 1975 za krále), měl za sebou vládu osmatřiceti let, výkon, který mu mohl závidět i Filip II. Měl asi pravdu, když soudil, že republikánské vítězství by vedlo k další občanské válce a že jeho režim „rozdělí Španělsko co nejméně", neboť existovaly dvě zarytě nepřátelské monarchistické strany, fašisté a tradiční konzervativní strana a navíc smrtelný antagonismus mezi komunisty a ostatními republikány. V říjnu 1944 po osvobození Francie provedlo 2.000 republikánů „invazi" přes Pyreneje v naději, že dojde k všobecnému povstání: nic se nestalo. 26. srpna 1945 vznikla republi­ kánská vláda: bez odezvy. Spojenci nechtěli proti Francovi postupovat, poněvadž se báli další občanské války. Aby se jim zavděčil, Franco se vzdal fašistického pozdravu (který mu nikdy nebyl sympatický), ale nezakázal falangu, i když odsuzoval její pozérské vystupování, protože byla pojistným ventilem extremistické pravice a dala se kontrolovat. Franco byl v podstatě nepolitickou osobností, která vládla prostřed­ nictvím lidí přijatelných církvi, venkovskému obyvatelstvu a podnika­ telům. To chtěla armáda a armáda měla v politice právo veta, které bylo daleko starší než Franco. Franco podobně jako armáda představoval nega­ tivní sílu. Znehybnil stát a bránil eventuálním dobrodružstvím; politikům znemožňoval jakékoli projevy a akce. Před vyššími důstojníky o sobě mluvil zatrpkle jako o „hlídce, kterou nikdo nevystřídá, o člověku, který dostává nepříjemné telegramy a musí na ně odpovídat, o někom, kdo bdí, když se ostatní oddávají spánku"/99) Kdyby byl mladší, byl by možná uspořádal plebiscit. Takhle předložil k hlasování pouze monarchistický „zákon o nástupnictví". Z celkového počtu voličů 17,200.000 se zúčastnilo voleb 15,200.000 a 14,145.163 hlasovalo kladně za podmínek, které pozoro­ vatelé potvrdili jako poctivé/100) Když měl toto za sebou, Franco začal vychovávat a školit Juana Carlose jako svého nástupce. Mezitím se v rámci negativní vlády, ne nepodobné Salazarově či dokonce švýcarské konfederaci, španělské hospodářství zmodernizovalo pomocí tržních sil. Proměna nastala během dvaceti let, v období 1950-70. Města, která měla přes 20.000 obyvatel, vzrostla o 30 až 50%. Negramotnost klesla za třicet let z 19 na 9% a za pouhých patnáct let se zdvojnásobil počet studentů. Španělsko mělo při modernizaci zaostalého jihu v jistém směru větší úspěch než Itálie. Během čtvrt století 1950-75 se andaluská krajina změnila k nepoznání a rychle řidnoucí venkovské obyva­ telstvo bylo, co se týče reálných mezd, na tom pravděpodobně lépe než průmysloví dělníci v přelidněných městech. Důležitá změna nastala také ve vyhlídkách do budoucna: statistický průzkum ukázal, že dělníci mohou očekávat jak po stránce finančního ohodnocení, tak i významu mnohem lepší práci než jejich otcové a že jednotlivec má větší vyhlídky ve čtyřiceti než ve dvaceti. Někdejší beznaděj Španělska, která byla zdrojem zatrpkle bídy 590

a občas i zběsilého násilí, zmizela/101) V padesátých a šedesátých letech se Španělsko naopak stalo součástí všeobecně rozšířeného moderního evropského hospodářství a mělo podíl na úspěších i neúspěších jeho celko­ vé prosperity; Pyreneje přestaly být kulturní a ekonomickou zdí. Úspěch přechodného období je vysvětlitelný relativní prosperitou, kterou umožnila francovská stabilita a politický negativismus. Pro Franca je cha­ rakteristické, že jeho poslední a králův první ministerský předseda Carlos Arias nebyl ani politik ani technokrat ani člen falangy, nýbrž chráněnec významného generála/ 102 ) Jak málo oceňovalo Španělsko Francovy přednosti, dosvědčuje také to, že první skutečný ministerský předseda de­ mokratického režimu Adolfo Suarez, přestože se narodil až v roce 1932, založil svou stranu pravicového středu, Svaz španělského lidu (UDPE), na zásadách kontinuity s předfrancovským režimem. Pomohly mu zkušenosti gaullismu: jednak svým skutečným úspěchem, jednak schopností přežít smrt svého tvůrce. Suarez prosadil svou politickou reformu ve Francově posled­ ním parlamentu, aniž ho musel rozpustit. Byla schválena 94,2% hlasů (15. prosince 1976) a jedenáct měsíců před volbami zrušil Francův monopol jediné strany, zavedl pluralitní systém (včetně komunistů), legalizoval odbory a obnovil svobodu projevu a tisku. Pak uspořádal volby, první svo­ bodné volby od února 1936. Systém preferoval venkov: patnáct malých provincií s 3,4 milióny obyvatel mělo v parlamentě pětatřicet míst, zatímco Barcelona s 4,5 milióny měla pouze třicet tři. Z voleb konaných v červnu 1977 vyšly (jako ve Francii) čtyři strany: nejsilnější s 34% byla Suarezova přejmenovaná na Svaz demokratického středu, následovali socialisté s 29% a komunisté a konzervativci v rovném zastoupení na křídlech/103) Soustředění moci v centru bylo důležité, protože nový parlament měl za úkol vypracovat ústavu. Dokument, který nakonec vznikl a byl schválen refe­ rendem v prosinci 1978, definoval Španělsko jako „sociální a demokratický stát, v němž panuje právní řád" a jehož vládní formou je „parlamentní mo­ narchie"; současně však zaručoval autonomii národností, což znamenalo významné odchýlení nejen od Francova centralismu, ale vůbec od španělských politických tradic už od patnáctého století, kdy země přijala nadřazené postavení Kastilie. Král se stal nejen hlavou státu, ale i vrchním velitelem branné moci: důležitost tohoto opatření se projevila při pokusu o státní převrat v roce 1981. Španělsko zůstává zemí, kde je armádě při­ souzena speciální úloha, i když tato armáda není nijak zvlášť velká (220.000 pozemního vojska, 46.600 námořníků 35.700 letců). Ústava zrušila trest smrti, uznala katolickou církev (nikoli však jako církev státní), povolila rozvod, dala právní status odborům a politickým stranám. Vyvolala mnoho problémů tím, že stanovila velmi složitá pravidla pro regionální decentrali­ zaci, což bude pravděpodobně zaměstnávat španělskou politiku po celá 591

v listopadu 1975 za krále), měl za sebou vládu osmatřiceti let, výkon, který mu mohl závidět i Filip II. Měl asi pravdu, když soudil, že republikánské vítězství by vedlo k další občanské válce a že jeho režim „rozdělí Španělsko co nejméně", neboť existovaly dvě zarytě nepřátelské monarchistické strany, fašisté a tradiční konzervativní strana a navíc smrtelný antagonismus mezi komunisty a ostatními republikány. V říjnu 1944 po osvobození Francie provedlo 2.000 republikánů „invazi" přes Pyreneje v naději, že dojde k všobecnému povstání: nic se nestalo. 26. srpna 1945 vznikla republi­ kánská vláda: bez odezvy. Spojenci nechtěli proti Francovi postupovat, poněvadž se báli další občanské války. Aby se jim zavděčil, Franco se vzdal fašistického pozdravu (který mu nikdy nebyl sympatický), ale nezakázal falangu, i když odsuzoval její pozérské vystupování, protože byla pojistným ventilem extremistické pravice a dala se kontrolovat. Franco byl v podstatě nepolitickou osobností, která vládla prostřed­ nictvím lidí přijatelných církvi, venkovskému obyvatelstvu a podnika­ telům. To chtěla armáda a armáda měla v politice právo veta, které bylo daleko starší než Franco. Franco podobně jako armáda představoval nega­ tivní sílu. Znehybnil stát a bránil eventuálním dobrodružstvím; politikům znemožňoval jakékoli projevy a akce. Před vyššími důstojníky o sobě mluvil zatrpkle jako o „hlídce, kterou nikdo nevystřídá, o člověku, který dostává nepříjemné telegramy a musí na ně odpovídat, o někom, kdo bdí, když se ostatní oddávají spánku"/99) Kdyby byl mladší, byl by možná uspořádal plebiscit. Takhle předložil k hlasování pouze monarchistický „zákon o nástupnictví". Z celkového počtu voličů 17,200.000 se zúčastnilo voleb 15,200.000 a 14,145.163 hlasovalo kladně za podmínek, které pozoro­ vatelé potvrdili jako poctivé/100) Když měl toto za sebou, Franco začal vychovávat a školit Juana Carlose jako svého nástupce. Mezitím se v rámci negativní vlády, ne nepodobné Salazarově či dokonce švýcarské konfederaci, španělské hospodářství zmodernizovalo pomocí tržních sil. Proměna nastala během dvaceti let, v období 1950-70. Města, která měla přes 20.000 obyvatel, vzrostla o 30 až 50%. Negramotnost klesla za třicet let z 19 na 9% a za pouhých patnáct let se zdvojnásobil počet studentů. Španělsko mělo při modernizaci zaostalého jihu v jistém směru větší úspěch než Itálie. Během čtvrt století 1950-75 se andaluská krajina změnila k nepoznání a rychle řidnoucí venkovské obyva­ telstvo bylo, co se týče reálných mezd, na tom pravděpodobně lépe než průmysloví dělníci v přelidněných městech. Důležitá změna nastala také ve vyhlídkách do budoucna: statistický průzkum ukázal, že dělníci mohou očekávat jak po stránce finančního ohodnocení, tak i významu mnohem lepší práci než jejich otcové a že jednotlivec má větší vyhlídky ve čtyřiceti než ve dvaceti. Někdejší beznaděj Španělska, která byla zdrojem zatrpkle bídy 590

a občas i zběsilého násilí, zmizela/101) V padesátých a šedesátých letech se Španělsko naopak stalo součástí všeobecně rozšířeného moderního evropského hospodářství a mělo podíl na úspěších i neúspěších jeho celko­ vé prosperity; Pyreneje přestaly být kulturní a ekonomickou zdí. Úspěch přechodného období je vysvětlitelný relativní prosperitou, kterou umožnila francovská stabilita a politický negativismus. Pro Franca je cha­ rakteristické, že jeho poslední a králův první ministerský předseda Carlos Arias nebyl ani politik ani technokrat ani člen falangy, nýbrž chráněnec významného generála/ 102 ) Jak málo oceňovalo Španělsko Francovy přednosti, dosvědčuje také to, že první skutečný ministerský předseda de­ mokratického režimu Adolfo Suarez, přestože se narodil až v roce 1932, založil svou stranu pravicového středu, Svaz španělského lidu (UDPE), na zásadách kontinuity s předfrancovským režimem. Pomohly mu zkušenosti gaullismu: jednak svým skutečným úspěchem, jednak schopností přežít smrt svého tvůrce. Suarez prosadil svou politickou reformu ve Francově posled­ ním parlamentu, aniž ho musel rozpustit. Byla schválena 94,2% hlasů (15. prosince 1976) a jedenáct měsíců před volbami zrušil Francův monopol jediné strany, zavedl pluralitní systém (včetně komunistů), legalizoval odbory a obnovil svobodu projevu a tisku. Pak uspořádal volby, první svo­ bodné volby od února 1936. Systém preferoval venkov: patnáct malých provincií s 3,4 milióny obyvatel mělo v parlamentě pětatřicet míst, zatímco Barcelona s 4,5 milióny měla pouze třicet tři. Z voleb konaných v červnu 1977 vyšly (jako ve Francii) čtyři strany: nejsilnější s 34% byla Suarezova přejmenovaná na Svaz demokratického středu, následovali socialisté s 29% a komunisté a konzervativci v rovném zastoupení na křídlech/103) Soustředění moci v centru bylo důležité, protože nový parlament měl za úkol vypracovat ústavu. Dokument, který nakonec vznikl a byl schválen refe­ rendem v prosinci 1978, definoval Španělsko jako „sociální a demokratický stát, v němž panuje právní řád" a jehož vládní formou je „parlamentní mo­ narchie"; současně však zaručoval autonomii národností, což znamenalo významné odchýlení nejen od Francova centralismu, ale vůbec od španělských politických tradic už od patnáctého století, kdy země přijala nadřazené postavení Kastilie. Král se stal nejen hlavou státu, ale i vrchním velitelem branné moci: důležitost tohoto opatření se projevila při pokusu o státní převrat v roce 1981. Španělsko zůstává zemí, kde je armádě při­ souzena speciální úloha, i když tato armáda není nijak zvlášť velká (220.000 pozemního vojska, 46.600 námořníků 35.700 letců). Ústava zrušila trest smrti, uznala katolickou církev (nikoli však jako církev státní), povolila rozvod, dala právní status odborům a politickým stranám. Vyvolala mnoho problémů tím, že stanovila velmi složitá pravidla pro regionální decentrali­ zaci, což bude pravděpodobně zaměstnávat španělskou politiku po celá 591

osmdesátá léta. Poněvadž šlo o text sestavený parlamentem a ne diktát, ústava byla dlouhá (měla 169 článků), komplikovaná, plná absurdních podrobností a příšerně napsaná. Nicméně její velkou předností bylo, že vyjadřovala souhlas všech; první španělská ústava, jež nepředstavovala jedinou ideologii nebo monopol jedné strany.í 1 0 4 ) Začátkem osmdesátých let nový španělský režim, vedený rozvážným a chytrým králem (který projevil pozoruhodnou sebejistotu tím, že v roce 1981 jmenoval Suareze jako prvního nečlena krá­ lovské rodiny v poválečné Evropě vévodou), izoloval jak radikální terorismus, tak armádní spiknutí a s úspěchem je vyřadil z hlavního proudu veřejných zájmů, takže se v roce 1982 mohla v klidu ujmout funkce první socialistická vláda od roku 1936. Tím se nyní i v politickém smyslu připojilo Španělsko k evropské kultuře. Ještě pozoruhodnější událostí, která by určitě potěšila Lloyda George, kdyby byl naživu, bylo, že se nakonec k této kultuře přidalo i chudé, těžce zkoušené Řecko. Demokratické Řecko Eleftheria Venizelose, které mělo mít z Versailleské smlouvy podstatný zisk, vyšlo ve skutečnosti skoro s prázdnou, přestože pro ně první světová válka trvala celé desetiletí od roku 1912 do roku 1922. Někdejší šéf štábu generál John Metaxas se pokusil o státní převrat už v roce 1923 a nakonec se mu podařilo zavést diktaturu roku 1936. Rozhodl se, že Řeky „ukázní", že nahradí jejich individualismus „ně­ meckou vážností"; dal si říkat „první rolník", „první dělník" a „otec národa". Nicméně byl to právě Metaxas, který porazil roku 1940 Italy (zemřel pak začátkem roku 1941), a právě armáda, spíš než kterákoli jiná instituce, vyšla z dlouhé řecké války a z poválečné agónie se ctí. Churchillův známý tele­ gram generálu Scobiemu mohl zachránit Řecko pro Západ, ale na severu země se drželi komunisté. Teprve roku 1949 prosadil Metaxasův pozdější šéf štábu polní maršál Papagos autoritu vlády v celém Řecku. I druhá světová válka trvala pro Řeky plných deset let. V občanské válce zahynulo 80.000 obyvatel, 20.000 šlo do vězení (z nich 5.000 bylo popraveno nebo dostalo doživotí), 700.000 emigrovalo a 10% muselo změnit domov.í 1 0 5 ) Mezi léty 1946 a 1952 mělo Řecko šestnáct po sobě jdoucích vlád. Roku 1952 však dosáhl Papagos, který utvořil „národní" stranu podle de Gaullova vzoru, ve volbách naprosté většiny a zahájil jedenáctiletou vládu pravice. Když roku 1955 zemřel, převzal jeho stranu Constantine Karamanlis a vyhrál volby roku 1958 a 1961. To byl nejvyšší stupeň „normální" demo­ kracie, jakou byla armáda ochotna uznat. Když George Papandreu, který obnovil starou Venizelosovu koalici levého středu, vytlačil roku 1963 Karamanlise a donutil ho odejít do exilu, nastalo období zmatků, jež skončilo vojenským pučem skupiny řadových důstojníků pod vedením plukovníka Georga Papadopulose. Jako ve Španělsku i zde se armáda považovala za „národnějšf' instituci

než kterákoli z politických stran vedených dědičnými kastami středních a horních tříd, jež obsazovaly nejvýnosnější funkce. Armáda naproti tomu údajně odměňovala podle zásluh, neboť většina důstojníků pocházela z rolnických rodin. Také byla bližší církvi. Její antipatie k profesionálním politikům sdílelo velké množství lidí. Papadopulův režim připomínal svým zdůrazňováním „kázně" a „helénsko-křesťanské civilizace" Metaxase. Roku 1968 vydal režim novou autoritářskou ústavu a v roce 1973 zlikvi­ doval řeckou, odjakživa nevyhovující monarchii. U dělníků a rolníků ne­ narazil v podstatě na odpor; ale nadšeni také nebyli. Věznil a občas mučil své nepřátele ze středních vrstev a mohl trvat donekonečna, jenže Papadopulos ztratil důvěru svých spolčenců, byl sesazen a junta se pak diletantsky zaplet­ la do politiky na Kypru a vyprovokovala roku 1974 tureckou invazi. Byla poražena a v nastalém zmatku se rozpadla. Karamanlis byl povolán zpět z pařížského exilu. Dosáhl velkého vítězství ve volbách (219 míst ze 300), takže mohl v roce 1975 prosadit ústavu se silnou výkonnou mocí podle de Gaullova vzoru - další příklad pozoruhodného vlivu, kterým tento francouzský státník působil na Evropu šedesátých a sedmdesátých let. Pružný politický rámec získal určitou důvěru, takže další volební vítězství Papandreuovy kliky, k němuž došlo normálně na socialistické bázi v roce 1981, neměl za následek další cyklus konstituční nestability. Významný pro Řeky nebyl ani tak politický balet či různé akce profe­ sionálních politiků jako to, že v roce 1952 zahájil Papagos dlouhé období sociálního a hospodářského pokroku, který zhruba neměnným tempem pokračoval za Karamanlise, za vojenské junty a pak znovu za Karamanlise. Ozřejmuje to další poučku, jež vyplývá ze studia dějin dvacátého století: Politická činnost se zřídkakdy zasluhuje o hospodářský blahobyt, ale může jej, pokud je dost intenzívní a trvá dlouho, těžce narušit. Nej­ důležitější funkcí vlády je vytvořit podmínky, v nichž jednotliví občané mohou sledovat své zájmy a tím prospívat zájmům celku. Zlepšení životní úrovně normálního občana za tři desetiletí 1950-80 byl zdaleka nejdůle­ žitější jev v historii Řecka.C 106 ) Projevilo se to v jediném spolehlivém ukazateli občanského souhlasu: v emigraci. Lidé jsou nejupřímnější, když hlasují ne volebními lístky, ale nohama. Řekové odcházeli ze země už od osmého století před Kristem. V sedmdesátých letech z třinácti miliónů Řeků žily čtyři milióny v cizině, z toho tři trvale. Emigrace dosáhla vrcholu v roce 1965 číslem 117.167, ale zdá se, že pak nastal obrat. V posledních letech vojenského režimu počet vystěhovalců kromě do Spojených států rapidně klesal a čím dál tím víc Řeků se vracelo domů. V roce 1974 poprvé od nejstarší statistiky z roku 1850 byl počet Řeků vra­ cejících se do vlasti vyšší než těch, kdo odcházeli hledat práci v zahraničí. V roce 1979, kdy emigrace klesla pod 20.000, částky poukazované z ciziny

592

593

osmdesátá léta. Poněvadž šlo o text sestavený parlamentem a ne diktát, ústava byla dlouhá (měla 169 článků), komplikovaná, plná absurdních podrobností a příšerně napsaná. Nicméně její velkou předností bylo, že vyjadřovala souhlas všech; první španělská ústava, jež nepředstavovala jedinou ideologii nebo monopol jedné strany.í 1 0 4 ) Začátkem osmdesátých let nový španělský režim, vedený rozvážným a chytrým králem (který projevil pozoruhodnou sebejistotu tím, že v roce 1981 jmenoval Suareze jako prvního nečlena krá­ lovské rodiny v poválečné Evropě vévodou), izoloval jak radikální terorismus, tak armádní spiknutí a s úspěchem je vyřadil z hlavního proudu veřejných zájmů, takže se v roce 1982 mohla v klidu ujmout funkce první socialistická vláda od roku 1936. Tím se nyní i v politickém smyslu připojilo Španělsko k evropské kultuře. Ještě pozoruhodnější událostí, která by určitě potěšila Lloyda George, kdyby byl naživu, bylo, že se nakonec k této kultuře přidalo i chudé, těžce zkoušené Řecko. Demokratické Řecko Eleftheria Venizelose, které mělo mít z Versailleské smlouvy podstatný zisk, vyšlo ve skutečnosti skoro s prázdnou, přestože pro ně první světová válka trvala celé desetiletí od roku 1912 do roku 1922. Někdejší šéf štábu generál John Metaxas se pokusil o státní převrat už v roce 1923 a nakonec se mu podařilo zavést diktaturu roku 1936. Rozhodl se, že Řeky „ukázní", že nahradí jejich individualismus „ně­ meckou vážností"; dal si říkat „první rolník", „první dělník" a „otec národa". Nicméně byl to právě Metaxas, který porazil roku 1940 Italy (zemřel pak začátkem roku 1941), a právě armáda, spíš než kterákoli jiná instituce, vyšla z dlouhé řecké války a z poválečné agónie se ctí. Churchillův známý tele­ gram generálu Scobiemu mohl zachránit Řecko pro Západ, ale na severu země se drželi komunisté. Teprve roku 1949 prosadil Metaxasův pozdější šéf štábu polní maršál Papagos autoritu vlády v celém Řecku. I druhá světová válka trvala pro Řeky plných deset let. V občanské válce zahynulo 80.000 obyvatel, 20.000 šlo do vězení (z nich 5.000 bylo popraveno nebo dostalo doživotí), 700.000 emigrovalo a 10% muselo změnit domov.í 1 0 5 ) Mezi léty 1946 a 1952 mělo Řecko šestnáct po sobě jdoucích vlád. Roku 1952 však dosáhl Papagos, který utvořil „národní" stranu podle de Gaullova vzoru, ve volbách naprosté většiny a zahájil jedenáctiletou vládu pravice. Když roku 1955 zemřel, převzal jeho stranu Constantine Karamanlis a vyhrál volby roku 1958 a 1961. To byl nejvyšší stupeň „normální" demo­ kracie, jakou byla armáda ochotna uznat. Když George Papandreu, který obnovil starou Venizelosovu koalici levého středu, vytlačil roku 1963 Karamanlise a donutil ho odejít do exilu, nastalo období zmatků, jež skončilo vojenským pučem skupiny řadových důstojníků pod vedením plukovníka Georga Papadopulose. Jako ve Španělsku i zde se armáda považovala za „národnějšf' instituci

než kterákoli z politických stran vedených dědičnými kastami středních a horních tříd, jež obsazovaly nejvýnosnější funkce. Armáda naproti tomu údajně odměňovala podle zásluh, neboť většina důstojníků pocházela z rolnických rodin. Také byla bližší církvi. Její antipatie k profesionálním politikům sdílelo velké množství lidí. Papadopulův režim připomínal svým zdůrazňováním „kázně" a „helénsko-křesťanské civilizace" Metaxase. Roku 1968 vydal režim novou autoritářskou ústavu a v roce 1973 zlikvi­ doval řeckou, odjakživa nevyhovující monarchii. U dělníků a rolníků ne­ narazil v podstatě na odpor; ale nadšeni také nebyli. Věznil a občas mučil své nepřátele ze středních vrstev a mohl trvat donekonečna, jenže Papadopulos ztratil důvěru svých spolčenců, byl sesazen a junta se pak diletantsky zaplet­ la do politiky na Kypru a vyprovokovala roku 1974 tureckou invazi. Byla poražena a v nastalém zmatku se rozpadla. Karamanlis byl povolán zpět z pařížského exilu. Dosáhl velkého vítězství ve volbách (219 míst ze 300), takže mohl v roce 1975 prosadit ústavu se silnou výkonnou mocí podle de Gaullova vzoru - další příklad pozoruhodného vlivu, kterým tento francouzský státník působil na Evropu šedesátých a sedmdesátých let. Pružný politický rámec získal určitou důvěru, takže další volební vítězství Papandreuovy kliky, k němuž došlo normálně na socialistické bázi v roce 1981, neměl za následek další cyklus konstituční nestability. Významný pro Řeky nebyl ani tak politický balet či různé akce profe­ sionálních politiků jako to, že v roce 1952 zahájil Papagos dlouhé období sociálního a hospodářského pokroku, který zhruba neměnným tempem pokračoval za Karamanlise, za vojenské junty a pak znovu za Karamanlise. Ozřejmuje to další poučku, jež vyplývá ze studia dějin dvacátého století: Politická činnost se zřídkakdy zasluhuje o hospodářský blahobyt, ale může jej, pokud je dost intenzívní a trvá dlouho, těžce narušit. Nej­ důležitější funkcí vlády je vytvořit podmínky, v nichž jednotliví občané mohou sledovat své zájmy a tím prospívat zájmům celku. Zlepšení životní úrovně normálního občana za tři desetiletí 1950-80 byl zdaleka nejdůle­ žitější jev v historii Řecka.C 106 ) Projevilo se to v jediném spolehlivém ukazateli občanského souhlasu: v emigraci. Lidé jsou nejupřímnější, když hlasují ne volebními lístky, ale nohama. Řekové odcházeli ze země už od osmého století před Kristem. V sedmdesátých letech z třinácti miliónů Řeků žily čtyři milióny v cizině, z toho tři trvale. Emigrace dosáhla vrcholu v roce 1965 číslem 117.167, ale zdá se, že pak nastal obrat. V posledních letech vojenského režimu počet vystěhovalců kromě do Spojených států rapidně klesal a čím dál tím víc Řeků se vracelo domů. V roce 1974 poprvé od nejstarší statistiky z roku 1850 byl počet Řeků vra­ cejících se do vlasti vyšší než těch, kdo odcházeli hledat práci v zahraničí. V roce 1979, kdy emigrace klesla pod 20.000, částky poukazované z ciziny

592

593

(1,2 miliard dolarů) byly už menší než příjmy z turistického ruchu (1,7 mi­ liard dolarů) a ze stavby lodí (1,5 miliard dolarů), které se staly primárními finančními zdroji. V sedmdesátých letech bylo dokonce tempo ekono­ mického růstu (v průměru 5-6% a s 2% nezaměstnaností) v Řecku mnohem vyšší než v západní Evropě/ 1 0 7 ) Začátkem osmdesátých let se Řecko rychle blížilo západoevropské úrovni a to byl další důvod k před­ pokladu, že se jeho nová politická a sociální stabilita udrží. To, že za pětatřicet let kolem 300 miliónů lidí na západ a na jih od železné opony dosáhlo při zachovávám zásad demokracie a právního řádu poměrného blahobytu, je jedním z nejpozoruhodnějších jevů celé historie. Mohli bychom říci, že to byl úspěch nečekaný, neboť se dostavil těsně po dvou pokusech kontinentu o sebevraždu, které se málem povedly. V jádře však byla tato nová stabilita a prosperita paradoxní. Ještě začátkem osmde­ sátých let, tři a půl desítiletí po válce, závisela demokratická Evropa přes všechno své rostoucí bohatství svou bezpečností nejenom na zárukách zaoceánské Ameriky, ale přímo na trvalé přítomnosti amerického vojska. To nebylo normální. A dějiny Ameriky šedesátých a sedmdesátých let svědčí o tom, že to bylo i nebezpečné.

594

Osmnáctá Americký pokus o sebevraždu

Eisenhowerova léta byla vrcholem americké svrchovanosti. Po obvodě komunistického tábora byla postavena zeďkolektivní bezpečnosti. Pod její ochranou se nejprve Amerika, pak západní Evropa těšila nebývalému blahobytu. Bylo to tím, že si osvojily diplomatické i ekonomické lekce z doby mezi oběma válkami. Nebo alespoň měly ten dojem. Znovu se opakovala prosperita dvacátých let, ale tentokrát už ne v horečce, nýbrž s pocitem většího bezpečí a v širším sociálním měřítku na obou stranách Atlantiku. P a d e s á t á léta byla opravdu d e k á d o u blahobytu, kteréžto slovo zpopularizoval tehdy módní národohospodář J.K.Galbraith ve svém bestselleru TheAffluent Society (Blahobytná společnost) z roku 1958. Kniha útočila na konvenci - a jako obvykle vytvořila novou. Galbraith a jeho škola dokazovali, že doba nedostatku je za námi. Svět má nepřeberné množství zdrojů. Vyspělá ekonomika už zvládla problém výroby zboží. Hospodářské otázky jsou vyřešeny. Zbývají jen politické: rovnoměrné rozdělení statků. Stát by měl převzít tvůrčí úlohu v tom, že použije „soukromého blahobytu", aby skoncoval s „veřejnou zchátralostí" a odstranil nebezpečné majetkové rozdíly nejenom uvnitř, ale i mezi národy. Eisenhower tento optimismus nesdílel. Byl toho názoru, že americké hospodářství může snadno ztroskotat následkem přílišných výdajů na zbrojení nebo na sociální služby nebo dokonce na obojí. Je ovšem pozoruhodné, že na rozdíl od dvacátých let to teďnebyla pravice, nýbrž levice, která věřila, že prosperita bude trvat věčně, a která změnila šedesátá léta na desetiletí iluzí. V roce 1960 byl Eisenhower nejstarším obyvatelem Bílého domu. Vypa­ dal sešle a na konci sil. Volalo se po aktivitě, Amerika se měla začít „opět hýbat". Tvrdilo se, že zaostává nejen v sociálním ohledu, ale i ve vojenském potenciálu. Mluvilo se o „trhlině ve vývoji raketové techniky"/ 1 ) Republi­ kánský kandidát pro volby roku 1960 viceprezident Richard Nixon byl sice mladý (sedmačtyřicet), ale ztotožňoval se s administrativní nehybností a jako nekompromisní Kaliforňan byl neoblíbený u liberálů z východního pobřeží ovládajících sdělovací prostředky. Demokratický kandidát John Kcnnedy byl ještě mladší (čtyřicet tři), bohatý a pohledný. Jeho síla 595

(1,2 miliard dolarů) byly už menší než příjmy z turistického ruchu (1,7 mi­ liard dolarů) a ze stavby lodí (1,5 miliard dolarů), které se staly primárními finančními zdroji. V sedmdesátých letech bylo dokonce tempo ekono­ mického růstu (v průměru 5-6% a s 2% nezaměstnaností) v Řecku mnohem vyšší než v západní Evropě/ 1 0 7 ) Začátkem osmdesátých let se Řecko rychle blížilo západoevropské úrovni a to byl další důvod k před­ pokladu, že se jeho nová politická a sociální stabilita udrží. To, že za pětatřicet let kolem 300 miliónů lidí na západ a na jih od železné opony dosáhlo při zachovávám zásad demokracie a právního řádu poměrného blahobytu, je jedním z nejpozoruhodnějších jevů celé historie. Mohli bychom říci, že to byl úspěch nečekaný, neboť se dostavil těsně po dvou pokusech kontinentu o sebevraždu, které se málem povedly. V jádře však byla tato nová stabilita a prosperita paradoxní. Ještě začátkem osmde­ sátých let, tři a půl desítiletí po válce, závisela demokratická Evropa přes všechno své rostoucí bohatství svou bezpečností nejenom na zárukách zaoceánské Ameriky, ale přímo na trvalé přítomnosti amerického vojska. To nebylo normální. A dějiny Ameriky šedesátých a sedmdesátých let svědčí o tom, že to bylo i nebezpečné.

594

Osmnáctá Americký pokus o sebevraždu

Eisenhowerova léta byla vrcholem americké svrchovanosti. Po obvodě komunistického tábora byla postavena zeďkolektivní bezpečnosti. Pod její ochranou se nejprve Amerika, pak západní Evropa těšila nebývalému blahobytu. Bylo to tím, že si osvojily diplomatické i ekonomické lekce z doby mezi oběma válkami. Nebo alespoň měly ten dojem. Znovu se opakovala prosperita dvacátých let, ale tentokrát už ne v horečce, nýbrž s pocitem většího bezpečí a v širším sociálním měřítku na obou stranách Atlantiku. P a d e s á t á léta byla opravdu d e k á d o u blahobytu, kteréžto slovo zpopularizoval tehdy módní národohospodář J.K.Galbraith ve svém bestselleru TheAffluent Society (Blahobytná společnost) z roku 1958. Kniha útočila na konvenci - a jako obvykle vytvořila novou. Galbraith a jeho škola dokazovali, že doba nedostatku je za námi. Svět má nepřeberné množství zdrojů. Vyspělá ekonomika už zvládla problém výroby zboží. Hospodářské otázky jsou vyřešeny. Zbývají jen politické: rovnoměrné rozdělení statků. Stát by měl převzít tvůrčí úlohu v tom, že použije „soukromého blahobytu", aby skoncoval s „veřejnou zchátralostí" a odstranil nebezpečné majetkové rozdíly nejenom uvnitř, ale i mezi národy. Eisenhower tento optimismus nesdílel. Byl toho názoru, že americké hospodářství může snadno ztroskotat následkem přílišných výdajů na zbrojení nebo na sociální služby nebo dokonce na obojí. Je ovšem pozoruhodné, že na rozdíl od dvacátých let to teďnebyla pravice, nýbrž levice, která věřila, že prosperita bude trvat věčně, a která změnila šedesátá léta na desetiletí iluzí. V roce 1960 byl Eisenhower nejstarším obyvatelem Bílého domu. Vypa­ dal sešle a na konci sil. Volalo se po aktivitě, Amerika se měla začít „opět hýbat". Tvrdilo se, že zaostává nejen v sociálním ohledu, ale i ve vojenském potenciálu. Mluvilo se o „trhlině ve vývoji raketové techniky"/ 1 ) Republi­ kánský kandidát pro volby roku 1960 viceprezident Richard Nixon byl sice mladý (sedmačtyřicet), ale ztotožňoval se s administrativní nehybností a jako nekompromisní Kaliforňan byl neoblíbený u liberálů z východního pobřeží ovládajících sdělovací prostředky. Demokratický kandidát John Kcnnedy byl ještě mladší (čtyřicet tři), bohatý a pohledný. Jeho síla 595

spočívala v rozsáhlých stycích s veřejností a v účinné a bezohledné politické mašinérii, kterou řídil jeho bratr Robert. Těmito dvěma faktory vyhrál volby; pokud ovšem jeho vítězství bylo legální. Z téměř 69 miliónů odevzdaných hlasů měl Kennedy náskok pouhých 120.000 a ten byl ještě zatemněn kon­ kurenčním republikánským vyhodnocením volebních výsledků v Alabamě. Kennedy získal většinu 84 hlasů od prezidentských voličů a to stačilo. Ale i zde došlo v Texasu a zejména v Illinois u známého Daleyova stroje na počítání hlasů k určitým anomáliím, které zpochybňovaly platnost Kennedy ho vítězství. Nixon výsledek nenapadl, protože si myslel, že by to uškodilo Americe a prezidentské funkci jako takové.í2) Taková zdrženlivost mu ovšem ke cti nebyla. Kennedyho pohrdavý postoj k Nixonovi dokládá jeho poznámka po volbách v roce 1960: „Jak přišel, tak odešel - neměl na to."( 3 ) Kennedy ovšem na to měl. Po Rooseveltovi je prvním prezidentem, který si nikdy nemusel vydělávat na živobytí. Jako Franklin Delano Roosevelt udělal z Washingtonu město naděje, to znamená místo, kam se hrnuli za zaměstnáním středostavovští intelektuálové. Jeho žena Jackie byla salonní kráska vybraného vkusu. Oba tito okouzlující lidé teď bydleli v Bílém domě, takže někteří jejich obdivovatelé mluvili o Kennedyho Washingtonu jako o „novém Camelotu". * Jiní už byli méně nadšení. „Kennedyho vstup do Was­ hingtonu," poznamenal jeden hostující státník, „se podobá vpádu Borgiů do úctyhodného severoitalského města." První, kdo měl z nového režimu prospěch, byl „vojensko-průmyslový komplex", jak to pojmenoval nedů­ věřivý Eisenhower. Náklady na konvenční i nukleární zbraně vyletěly do výše. V určitém směru byli Kennedy a jeho státní sekretář Dean Rusk nejhor­ livějšími, i když ne zrovna nejchytřejšími zastánci studené války. Kennedy dal americkým závazkům v zahraničí určitou všestrannou náplň, což bylo něco úplně nového. Klasický americký postoj definoval roku 1821 státní sekretář John Quincy Adams takto: „Kdekoli se bude rozvíjet snaha po svobodě a nezávislosti, tam bude Amerika srdcem, modlitbami a požehnáním. Jejím cílem však není zasahovat jinde a ničit cizí monstra. Přeje všem náro­ dům svobodu a nezávislost. Ale chrání a hájí jen svou vlastní."(4) Za Trumana a Eisenhowera byla tato doktrína upravena: „svou vlastní" bylo rozšířeno i na spojence, jejichž bezpečnost byla přo Ameriku životně důležitá. Kennedy šel dál. Byl si vědom toho, že starý způsob studené války, kdy se Stalin snažil rozšiřovat své hranice z jednoho centra, už není jediný. Stalinovi nástupci zavedli pohybovou válku, při které mohli americké obranné pozice přeskočit. Nikita Chruščov také skutečně tuto novou politiku vyhlásil ve svém projevu 6. ledna 1961, krátce předtím, než nastoupil Kennedy. Řekl, že ji zastával v podstatě už Lenin a že Sovětský svaz má nyní anglické město, kde měl palác král Artuš a jeho družina

596

dostatek možností, aby ji energicky prosadil. Komunisté nedobudou prý vítězství nukleární válkou, která by zničila lidstvo, ani válkou konvenční, která by se mohla brzy změnit v nukleární, ale „národně osvobozeneckými válkami" v Africe, Asii a Latinské Americe, jež jsou „centrem revolučních bojů proti imperialismu". A protože „komunisté jsou revolucionáři, využijí těchto nových příležitostí". Kennedy si to vyložil jako určitý způsob vyhlá­ šení války a zabýval se s tím ve své nástupní řeči. Prohlásil, že doba je pro svobodné národy „svrchovaně nebezpečná". Úlohou jeho generace je bránit svobodu. „Nevyhýbám se této odpovědnosti," řekl, „vítám ji. Amerika zaplatí jakoukoli cenu, ponese jakékoli břemeno, bude snášet jakékoli útrapy, podporovat jakékoli přátele a čelit jakémukoli nepříteli, jen když se jí podaří zachovat svobodu."( 5 ) Byl to zvláštní závazek; bianko šek hozený k nohám světa. Kennedy učinil toto nákladné gesto, protože nejen on sám, ale i jeho poradci věřili, že Amerika může úspěšně soutěžit se Sovětským svazem o přízeň chudších národů tím, že bude v těchto zemích podporovat libe­ rální a demokratické proamerické režimy. Tuto novou „aktivní diplomacii" měly prosazovat různé pomocné složky: „mírový sbor" mladých amerických dobrovolníků, kteří se zavázali k službě v zahraničí, „zelené barety" pro náročnější úkoly (zejména zásahy proti povstalcům), přátelské a sbližovací akce, „spojenectví za růst a pokrok" v Latinské Americe; a vůbec zvýšená hospodářská a vojenská pomoc na všech stranách.( 6 ) Při všech těchto opa­ třeních však Američané zanedbali základní zkušenost Britské říše, že totiž maximum, čeho může ovládající velmoc dosáhnout, je jakás takáš stabilita, mnohdy velmi nedokonalá. Pokoušet se o nějaký dynamický vývoj znamená vyvolávat zmatek. Ovládající mocnost musela nakonec vždycky bránit svůj systém násilím nebo jako Británie trpně přihlížet, jak se rozkládá. Amerika, jak potvrdil Kennedy ve své nástupní prezidentské řeči, vytvořila nový postkoloniální systém. Dosud jej ovládala a jeho stabilita závisela na jeho prosperitě. Amerika měla daleko větší možnosti než Británie. Ale nebyly neomezené. V podstatě šlo o to vybrat pozice, které je nutno hájit a lze hájit jen vojensky, a pro ostatní vymyslet proveditelné a funkční alternativy. Jenže právě v tom byla slabina Kennedyho všestrannosti. Problém se okamžitě vyhrotil v Latinské Americe. Podle Monroeovy doktríny z roku 1823 měly Spojené státy dozor nad celou západní polokoulí teoreticky proto, aby hájily nezávislost jejích národů před evropskou chamtivostí, ve skutečnosti však kvůli ochraně svých vlastních zájmů. To často vyžadovalo vojenskou intervenci, zvláště ve Střední Americe a v Ka­ ribské oblasti. Monroeova doktrína vycházela z názoru, že Karibská oblast je americké „vnitrozemské moře" a součást americké ekonomické struktury. Na Kubě, kterou Američané osvobodili od španělské nadvlády, bylo americké 597

spočívala v rozsáhlých stycích s veřejností a v účinné a bezohledné politické mašinérii, kterou řídil jeho bratr Robert. Těmito dvěma faktory vyhrál volby; pokud ovšem jeho vítězství bylo legální. Z téměř 69 miliónů odevzdaných hlasů měl Kennedy náskok pouhých 120.000 a ten byl ještě zatemněn kon­ kurenčním republikánským vyhodnocením volebních výsledků v Alabamě. Kennedy získal většinu 84 hlasů od prezidentských voličů a to stačilo. Ale i zde došlo v Texasu a zejména v Illinois u známého Daleyova stroje na počítání hlasů k určitým anomáliím, které zpochybňovaly platnost Kennedy ho vítězství. Nixon výsledek nenapadl, protože si myslel, že by to uškodilo Americe a prezidentské funkci jako takové.í2) Taková zdrženlivost mu ovšem ke cti nebyla. Kennedyho pohrdavý postoj k Nixonovi dokládá jeho poznámka po volbách v roce 1960: „Jak přišel, tak odešel - neměl na to."( 3 ) Kennedy ovšem na to měl. Po Rooseveltovi je prvním prezidentem, který si nikdy nemusel vydělávat na živobytí. Jako Franklin Delano Roosevelt udělal z Washingtonu město naděje, to znamená místo, kam se hrnuli za zaměstnáním středostavovští intelektuálové. Jeho žena Jackie byla salonní kráska vybraného vkusu. Oba tito okouzlující lidé teď bydleli v Bílém domě, takže někteří jejich obdivovatelé mluvili o Kennedyho Washingtonu jako o „novém Camelotu". * Jiní už byli méně nadšení. „Kennedyho vstup do Was­ hingtonu," poznamenal jeden hostující státník, „se podobá vpádu Borgiů do úctyhodného severoitalského města." První, kdo měl z nového režimu prospěch, byl „vojensko-průmyslový komplex", jak to pojmenoval nedů­ věřivý Eisenhower. Náklady na konvenční i nukleární zbraně vyletěly do výše. V určitém směru byli Kennedy a jeho státní sekretář Dean Rusk nejhor­ livějšími, i když ne zrovna nejchytřejšími zastánci studené války. Kennedy dal americkým závazkům v zahraničí určitou všestrannou náplň, což bylo něco úplně nového. Klasický americký postoj definoval roku 1821 státní sekretář John Quincy Adams takto: „Kdekoli se bude rozvíjet snaha po svobodě a nezávislosti, tam bude Amerika srdcem, modlitbami a požehnáním. Jejím cílem však není zasahovat jinde a ničit cizí monstra. Přeje všem náro­ dům svobodu a nezávislost. Ale chrání a hájí jen svou vlastní."(4) Za Trumana a Eisenhowera byla tato doktrína upravena: „svou vlastní" bylo rozšířeno i na spojence, jejichž bezpečnost byla přo Ameriku životně důležitá. Kennedy šel dál. Byl si vědom toho, že starý způsob studené války, kdy se Stalin snažil rozšiřovat své hranice z jednoho centra, už není jediný. Stalinovi nástupci zavedli pohybovou válku, při které mohli americké obranné pozice přeskočit. Nikita Chruščov také skutečně tuto novou politiku vyhlásil ve svém projevu 6. ledna 1961, krátce předtím, než nastoupil Kennedy. Řekl, že ji zastával v podstatě už Lenin a že Sovětský svaz má nyní anglické město, kde měl palác král Artuš a jeho družina

596

dostatek možností, aby ji energicky prosadil. Komunisté nedobudou prý vítězství nukleární válkou, která by zničila lidstvo, ani válkou konvenční, která by se mohla brzy změnit v nukleární, ale „národně osvobozeneckými válkami" v Africe, Asii a Latinské Americe, jež jsou „centrem revolučních bojů proti imperialismu". A protože „komunisté jsou revolucionáři, využijí těchto nových příležitostí". Kennedy si to vyložil jako určitý způsob vyhlá­ šení války a zabýval se s tím ve své nástupní řeči. Prohlásil, že doba je pro svobodné národy „svrchovaně nebezpečná". Úlohou jeho generace je bránit svobodu. „Nevyhýbám se této odpovědnosti," řekl, „vítám ji. Amerika zaplatí jakoukoli cenu, ponese jakékoli břemeno, bude snášet jakékoli útrapy, podporovat jakékoli přátele a čelit jakémukoli nepříteli, jen když se jí podaří zachovat svobodu."( 5 ) Byl to zvláštní závazek; bianko šek hozený k nohám světa. Kennedy učinil toto nákladné gesto, protože nejen on sám, ale i jeho poradci věřili, že Amerika může úspěšně soutěžit se Sovětským svazem o přízeň chudších národů tím, že bude v těchto zemích podporovat libe­ rální a demokratické proamerické režimy. Tuto novou „aktivní diplomacii" měly prosazovat různé pomocné složky: „mírový sbor" mladých amerických dobrovolníků, kteří se zavázali k službě v zahraničí, „zelené barety" pro náročnější úkoly (zejména zásahy proti povstalcům), přátelské a sbližovací akce, „spojenectví za růst a pokrok" v Latinské Americe; a vůbec zvýšená hospodářská a vojenská pomoc na všech stranách.( 6 ) Při všech těchto opa­ třeních však Američané zanedbali základní zkušenost Britské říše, že totiž maximum, čeho může ovládající velmoc dosáhnout, je jakás takáš stabilita, mnohdy velmi nedokonalá. Pokoušet se o nějaký dynamický vývoj znamená vyvolávat zmatek. Ovládající mocnost musela nakonec vždycky bránit svůj systém násilím nebo jako Británie trpně přihlížet, jak se rozkládá. Amerika, jak potvrdil Kennedy ve své nástupní prezidentské řeči, vytvořila nový postkoloniální systém. Dosud jej ovládala a jeho stabilita závisela na jeho prosperitě. Amerika měla daleko větší možnosti než Británie. Ale nebyly neomezené. V podstatě šlo o to vybrat pozice, které je nutno hájit a lze hájit jen vojensky, a pro ostatní vymyslet proveditelné a funkční alternativy. Jenže právě v tom byla slabina Kennedyho všestrannosti. Problém se okamžitě vyhrotil v Latinské Americe. Podle Monroeovy doktríny z roku 1823 měly Spojené státy dozor nad celou západní polokoulí teoreticky proto, aby hájily nezávislost jejích národů před evropskou chamtivostí, ve skutečnosti však kvůli ochraně svých vlastních zájmů. To často vyžadovalo vojenskou intervenci, zvláště ve Střední Americe a v Ka­ ribské oblasti. Monroeova doktrína vycházela z názoru, že Karibská oblast je americké „vnitrozemské moře" a součást americké ekonomické struktury. Na Kubě, kterou Američané osvobodili od španělské nadvlády, bylo americké 597

právo intervenovat dokonce zakotveno v kubánské ústavě v podobě takzvané­ ho „Plattova dodatku". Po první světové válce se tento systém pod vlivem wilsonovských doktrín o sebeurčení zhroutil. V Clarkově memorandu ame­ rické ministerstvo zahraničí samo dokazovalo, že Monroe nechtěl ospra­ vedlňovat intervenci za každou cenu, nýbrž jen „v případě sporu Spojených států s Evropou, nikoli s Latinskou Amerikou"/ 7 ) Roosevelt tuto logiku při­ jal, Plattův dodatek roku 1934 zrušil a zavedl místo toho politiku „dobrých sousedských vztahů", která teoreticky považovala latinskoamerické státy za rovnoprávné. To by bývalo časem fungovalo docela dobře a větší státy by utvořily k svému velkému patronovi podobný vztah jako třeba Kanada. Nejpravděpodobnějším kandidátem pro tuto roli byla Argentina, jejíž ho­ spodářství se mezi oběma válkami rozvíjelo obdobně jako v Kanadě nebo v Austrálii. Prožívala jako Kanada konjunkturu v letech 1900 až 1914, v dvacátých letech se růst zpomalil a skončil od roku 1929 do roku 1933 ostrým poklesem; ale pak zase nastalo dlouhé období rozmachu průměrně o 2 % ročně s trvalým vzestupem ve výrobě, v hornictví, v těžbě ropy, ve ve­ řejných službách a v energetice. Argentina byla vlastně prvním státem La­ tinské Ameriky, který realizoval úspěšný ekonomicko-politický program.( 8 ) Měla tržní hospodářství, minimální administrativu, rozvíjející se střední společenskou vrstvu, svobodný tisk a právní řád. Za druhé světové války se těšila blahobytu, který byl na jižní polokouli kromě Austrálie neznámý, a její mzdy stouply na západoevropskou úroveň. Nahromadila na tehdejší dobu úžasné rezervy, 1.500 miliónů dolarů tvrdé měny - víc, než tam Británie, její hlavní obchodní partner, dokázala investovat za dobu delší než sedmdesát let.(9) Kdyby byla tyto peníze použila na vybudování ocelářského, petroche­ mického a jiného pro hospodářskou samostatnost země nezbytného průmyslu, byla by pravděpodobně docílila v padesátých letech soběstačného ekonomického rozvoje a celé dějiny Latinské Ameriky by vypadaly jinak. Místo toho se stala obětí dvojího zla, které otravuje Latinskou Ameriku: militarismu a politiky. V devatenáctém století se vojenský puč stal běžným prostředkem vládní změny. Tato zhoubná praxe pokračovala i po zavedení všeobecného hlasovacího práva. Například od roku 1920 do roku 1966 došlo v osmnácti latinskoamerických zemích k osmdesáti úspěšným vojenským převratům. Na prvním místě byly Ecuador a Bolívie (po devíti) a hned za nimi Paraguay a Argentina (po sedmi)/ 10 ) Klíčový převrat v Argentině nastal roku 1943. Junta ustanovila ministrem práce jistého plukovníka Juana Peróna, který pocházel z chudé rolnické rodiny a udělal v armádě kariéru: byl výborný lyžař a šermíř, údajně se zabýval sociologií, ve společnosti se dovedl blýsknout vlastnostmi ducha i těla, zkrátka povrchní pseudointelektuál, jakými se doba hemžila. Až dosud nakládali vojáci s odborovými organizace­ mi macešsky. Perón si to uvědomil, začal jim stranit a vybudoval si tímto

způsobem masovou podporu. Jako ministr práce převzal odbory do své péče. Dřív byli jejich předáci podpláceni osobně. Perón se jal uplácet celé dělnické hnutí/ 1 1 ) Perónová kariéra dokazuje podstatnou identitu mezi marxistickou a fa­ šistickou vůlí k moci, neboť Perón si střídavě vypůjčoval z Lenina, Mussoliniho, Hitlera, Franca a Stalina. Měl velké osobní kouzlo, znamenitý dar výřečnosti, schopnost tvořit ideologické fráze. O svých odborářských funkcionářích mluvil jako o „lidech bez košile" (ve skutečnosti byli velice dobře placeni), svou politickou doktrínu nazval justicialismo, první z fa­ lešných „ismů" budoucího třetího světa. Perón byl nejen prototypem nové­ ho latinskoamerického diktátora, ale i všech postkoloniálních vůdců v Afri­ ce a v Asii. Byl spojovacím článkem mezi teatrálními diktátory starého stylu a jejich novým bandungským modelem. Předvedl, jak lze zmanipulovat sčítání hlasů v „demokratických" volbách. Byl to člověk povrchní a prázdný. Když se roku 1945 pohádal se svými vojenskými kolegy, nenapadlo ho nic lepšího než padnout na kolena a prosit o milost. Jeho milenkou byla militantní feministka Eva Duartová, která vzbouřila dělníky a vysvobodila jej z vězení. Oženil se s ní a tím si usmířil církev. Pak se mu podařilo v jedněch z mála svobodných voleb v argentinské historii (24. února 1945) dosáhnout slušného vítězství.

598

599

(12)

Jako prezident předvedl Perón klasickou ukázku, jak lze jménem so­ cialismu a nacionalismu zničit hospodářství. Znárodnil centrální banku, železnice, telekomunikace, plynárny, energetiku, rybolov, leteckou dopravu, ocelárny a pojišťovny. Zavedl státní podniky pro zahraniční obchod. Jediným dekretem zřídil rozsáhou státní administrativu a sociální stát. Výdaje na veřejné služby vzrostly během pěti let z 19,5% na 29,5% hrubého národního 13 produktu/ ) Nerozeznával věci důležité a méně důležité. Říkal lidem, že všechno dostanou hned. Teoreticky to šlo: Dělníci dostali za rok práce tři­ náctý měsíční plat, placenou dovolenou a sociální vymoženosti na úrovni skandinávských států. Našel si vysoce úspěšnou firmu, která nešetřila peně­ zi na dělnických platech a výhodách a donutil všechny firmy, aby ji napodobo­ valy bez ohledu na jejich možnosti. Současně provedl frontální útok na země­ dělský sektor, hlavní zdroj státních příjmů. V roce 1951 se mu podařilo vyčerpat všechny rezervy a zbavit ekonomiku kapitálu, zničit platební bilanci a zabudovat do systému mzdovou inflaci. Další rok postihlo zemi sucho a kri­ zová situace vyšla najevo. Když viděl, že ho odboráři opouštějí, přešel od ekonomické demagogie k politické tyranii. Rozpustil nejvyšší soud. Převzal kontrolu nad rozhlasem a nad nejrozšířenějšími novinami v La­ tinské Americe La Prensa. Zkorumpoval univerzity a „vylepšoval" ústavu. A především: vytvořil si veřejné „nepřátele", Británii, Ameriku, všechny cizince a Jezdecký klub, který Perónoví přívrženci v roce 1953 vypálili

právo intervenovat dokonce zakotveno v kubánské ústavě v podobě takzvané­ ho „Plattova dodatku". Po první světové válce se tento systém pod vlivem wilsonovských doktrín o sebeurčení zhroutil. V Clarkově memorandu ame­ rické ministerstvo zahraničí samo dokazovalo, že Monroe nechtěl ospra­ vedlňovat intervenci za každou cenu, nýbrž jen „v případě sporu Spojených států s Evropou, nikoli s Latinskou Amerikou"/ 7 ) Roosevelt tuto logiku při­ jal, Plattův dodatek roku 1934 zrušil a zavedl místo toho politiku „dobrých sousedských vztahů", která teoreticky považovala latinskoamerické státy za rovnoprávné. To by bývalo časem fungovalo docela dobře a větší státy by utvořily k svému velkému patronovi podobný vztah jako třeba Kanada. Nejpravděpodobnějším kandidátem pro tuto roli byla Argentina, jejíž ho­ spodářství se mezi oběma válkami rozvíjelo obdobně jako v Kanadě nebo v Austrálii. Prožívala jako Kanada konjunkturu v letech 1900 až 1914, v dvacátých letech se růst zpomalil a skončil od roku 1929 do roku 1933 ostrým poklesem; ale pak zase nastalo dlouhé období rozmachu průměrně o 2 % ročně s trvalým vzestupem ve výrobě, v hornictví, v těžbě ropy, ve ve­ řejných službách a v energetice. Argentina byla vlastně prvním státem La­ tinské Ameriky, který realizoval úspěšný ekonomicko-politický program.( 8 ) Měla tržní hospodářství, minimální administrativu, rozvíjející se střední společenskou vrstvu, svobodný tisk a právní řád. Za druhé světové války se těšila blahobytu, který byl na jižní polokouli kromě Austrálie neznámý, a její mzdy stouply na západoevropskou úroveň. Nahromadila na tehdejší dobu úžasné rezervy, 1.500 miliónů dolarů tvrdé měny - víc, než tam Británie, její hlavní obchodní partner, dokázala investovat za dobu delší než sedmdesát let.(9) Kdyby byla tyto peníze použila na vybudování ocelářského, petroche­ mického a jiného pro hospodářskou samostatnost země nezbytného průmyslu, byla by pravděpodobně docílila v padesátých letech soběstačného ekonomického rozvoje a celé dějiny Latinské Ameriky by vypadaly jinak. Místo toho se stala obětí dvojího zla, které otravuje Latinskou Ameriku: militarismu a politiky. V devatenáctém století se vojenský puč stal běžným prostředkem vládní změny. Tato zhoubná praxe pokračovala i po zavedení všeobecného hlasovacího práva. Například od roku 1920 do roku 1966 došlo v osmnácti latinskoamerických zemích k osmdesáti úspěšným vojenským převratům. Na prvním místě byly Ecuador a Bolívie (po devíti) a hned za nimi Paraguay a Argentina (po sedmi)/ 10 ) Klíčový převrat v Argentině nastal roku 1943. Junta ustanovila ministrem práce jistého plukovníka Juana Peróna, který pocházel z chudé rolnické rodiny a udělal v armádě kariéru: byl výborný lyžař a šermíř, údajně se zabýval sociologií, ve společnosti se dovedl blýsknout vlastnostmi ducha i těla, zkrátka povrchní pseudointelektuál, jakými se doba hemžila. Až dosud nakládali vojáci s odborovými organizace­ mi macešsky. Perón si to uvědomil, začal jim stranit a vybudoval si tímto

způsobem masovou podporu. Jako ministr práce převzal odbory do své péče. Dřív byli jejich předáci podpláceni osobně. Perón se jal uplácet celé dělnické hnutí/ 1 1 ) Perónová kariéra dokazuje podstatnou identitu mezi marxistickou a fa­ šistickou vůlí k moci, neboť Perón si střídavě vypůjčoval z Lenina, Mussoliniho, Hitlera, Franca a Stalina. Měl velké osobní kouzlo, znamenitý dar výřečnosti, schopnost tvořit ideologické fráze. O svých odborářských funkcionářích mluvil jako o „lidech bez košile" (ve skutečnosti byli velice dobře placeni), svou politickou doktrínu nazval justicialismo, první z fa­ lešných „ismů" budoucího třetího světa. Perón byl nejen prototypem nové­ ho latinskoamerického diktátora, ale i všech postkoloniálních vůdců v Afri­ ce a v Asii. Byl spojovacím článkem mezi teatrálními diktátory starého stylu a jejich novým bandungským modelem. Předvedl, jak lze zmanipulovat sčítání hlasů v „demokratických" volbách. Byl to člověk povrchní a prázdný. Když se roku 1945 pohádal se svými vojenskými kolegy, nenapadlo ho nic lepšího než padnout na kolena a prosit o milost. Jeho milenkou byla militantní feministka Eva Duartová, která vzbouřila dělníky a vysvobodila jej z vězení. Oženil se s ní a tím si usmířil církev. Pak se mu podařilo v jedněch z mála svobodných voleb v argentinské historii (24. února 1945) dosáhnout slušného vítězství.

598

599

(12)

Jako prezident předvedl Perón klasickou ukázku, jak lze jménem so­ cialismu a nacionalismu zničit hospodářství. Znárodnil centrální banku, železnice, telekomunikace, plynárny, energetiku, rybolov, leteckou dopravu, ocelárny a pojišťovny. Zavedl státní podniky pro zahraniční obchod. Jediným dekretem zřídil rozsáhou státní administrativu a sociální stát. Výdaje na veřejné služby vzrostly během pěti let z 19,5% na 29,5% hrubého národního 13 produktu/ ) Nerozeznával věci důležité a méně důležité. Říkal lidem, že všechno dostanou hned. Teoreticky to šlo: Dělníci dostali za rok práce tři­ náctý měsíční plat, placenou dovolenou a sociální vymoženosti na úrovni skandinávských států. Našel si vysoce úspěšnou firmu, která nešetřila peně­ zi na dělnických platech a výhodách a donutil všechny firmy, aby ji napodobo­ valy bez ohledu na jejich možnosti. Současně provedl frontální útok na země­ dělský sektor, hlavní zdroj státních příjmů. V roce 1951 se mu podařilo vyčerpat všechny rezervy a zbavit ekonomiku kapitálu, zničit platební bilanci a zabudovat do systému mzdovou inflaci. Další rok postihlo zemi sucho a kri­ zová situace vyšla najevo. Když viděl, že ho odboráři opouštějí, přešel od ekonomické demagogie k politické tyranii. Rozpustil nejvyšší soud. Převzal kontrolu nad rozhlasem a nad nejrozšířenějšími novinami v La­ tinské Americe La Prensa. Zkorumpoval univerzity a „vylepšoval" ústavu. A především: vytvořil si veřejné „nepřátele", Británii, Ameriku, všechny cizince a Jezdecký klub, který Perónoví přívrženci v roce 1953 vypálili

a zničili přitom i knihovnu a sbírku obrazů. Následujícího roku se obrátil proti katolické církvi a roku 1955 jeho dělnická lůza zničila dva nejkrásnější argentinské kostely San Francisco a Santo Domingo a ještě mnoho jiných. To byla poslední kapka. Armáda ho donutila odstoupit. Utekl na paraguyském dělovém člunu. Jeho nástupcům se však už nepodařilo obnovit minimální administrativu, při níž Argentina zbohatla. Bylo ve hře už příliš mnoho osobních zájmů: obrovský parazitický stát, všemocné odbory, roz­ sáhlá armáda veřejných zaměstnanců. Jednou ze smutných zkušeností dva­ cátého století je, že jakmile se státní moc nechá rozrůst, je téměř nemožné ji stáhnout zpět. Perónův odkaz měl tužší život než jeho politické fráze. Ale i on sám vydržel déle, než se čekalo. V roce 1968 nejvyšší vojenský předsta­ vitel generál Alejandro Lanusse přísahal: „Jestli ten chlap ještě jednou vkročí do téhle země, jednoho z nás odsud vynesou nohama dopředu, protože nepřipustím, aby moji synové snášeli to, co jsem musel snést já." Nicméně o pět let později zorganizoval jako prezident volby, jimiž se Perón znovu v sedmdesáti devíti letech dostal k moci. Podobalo se to druhému manželství, které dr. Johnson* charakterizoval jako „vítězství naděje nad zkušeností".( 14 ) Tou dobou však už Argentina změnila svůj historický kurs. Propásla příle­ žitost stát se hospodářsky rozvinutou zemí a sklesla trvale na úroveň druhořadé latinskoamerické republiky odsouzené k průmyslové zaostalosti, politické labilitě a vojenské tyranii. Koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let byly politické a sociální poměry v Argentině čím dál tím horší a v roce 1982 se dokonce pustila do bezohledného vojenského dobrodružství proti britským Falklandským ostrovům, jež skončilo ponižující porážkou. Perónistická revoluce byla dalekosáhlou katastrofou pro celou Latinskou Ameriku i pro Spojené státy. Naděje na analogii s Kanadou se rozplynula. V zoufalství a frustraci se začala rozmáhat demagogie; po Perónově příkladu si demagogové zvolili cestu nejmenšího odporu a obviňovali Spojené státy. Ostatně Perón sám zůstával zářným příkladem. Vždyť se postavil proti „Yankeeům" a poprvé svou zemi skutečně osamostatnil. Na to, že hospo­ dářsky zkrachoval, se zapomnělo; zdůrazňovali a napodobovali pouze jeho politický úspěch. Perónův stín padl i na Kubu. Jako Argentina před Perónem to bývala jedna z nejbohatších latinskoamerických zemí. Tvořila vlastně součást se­ veroamerického hospodářského systému. Když roku 1898 získala sa­ mostatnost, mohla se stát jedním ze států Unie jako Texas nebo Nové Mexiko nebo kolonií, která by se později přidružila k USA podobně jako Portorico. Už roku 1924 dosahovaly americké investice na Kubě 1,2 miliardy dolarů. * Dr. Samuel Johnson 1709 -1784, anglický spisovatel, kritik a autor Slovníku anglického jazyka. Byl rozhodčím dobového vkusu. Jeho vtipné výroky a rozhovory zaznamenal jeho přítel Boswell v známém Johnsonově životopise.

600

Kuba měla 66% dovozu ze Spojených států a prodávala tam 83% vývozu, hlavně cukr. Podle vzájemné obchodní dohody z roku 1934 nesměla vybírat clo ani jiné poplatky ze širokého sortimentu amerického zboží; a naopak Jonesův-Costiganův zákon zaručoval, že USA budou nakupovat kubánský cukr za výhodné ceny. Tuto dohodu nazval Earl Babst, ředitel Amerických cukerných rafinérií, „krokem k zdravé koloniální politice"/ 1 5 ) Po roce 1945 začala převaha Spojených států v kubánském hospodářství pozvolna sláb­ nout. Ale ještě v padesátých letech byl americký velvyslanec v Havaně, jak jeden z nich dosvědčil, „druhou nejdůležitější osobností na Kubě, někdy dokonce důležitější než sám prezident"/ 1 6 ) Kuba byla vlastně jistou od­ růdou amerického satelitního státu. Zrušením Plattova dodatku se stala plně nezávislou - teoreticky. A to právě byla hlavní příčina potíží. Jako převážná většina latinskoamerických diktátorů i kubánští začínali jako liberálové a končili jako tyrani, kteří se současně smířili s nadvládou Spojených států. Poslední diktátor starého ražení, samozřejmě bývalý liberál, byl Gerardo Machado, kterého roku 1933 sesadili vzbouření pod­ důstojníci vedení Fulgenciem Batistou. Tento rotmistr stenograf byl pravým synem svého lidu, poloviční Indián, jehož otec pracoval na třtinových plantážích. Pracoval tam ostatně i sám Batista. Byl nesmírně radikální. Americký velvyslanec Sumner Welles považoval jeho režim za „ryze komu­ nistický" a žádal o bitevní lodě.( 17 ) Komunistický předák Blas Roca nazval Batistu „otcem Lidové fronty, vynikající rezervou kubánské demokracie, idolem lidu a velkou osobností národní politiky"/ 18 ) V letech 1940-44 byl Batista sice prezidentem, obvykle však vládl prostřednictvím jiných. Byl ve spojení s radikálními studenty a jeho oblíbený náhradník v prezident­ ské funkci byl jejich vůdce Ramón Grau San Martin, který založil Pravé revoluční hnutí (Auténticos na rozdíl od konkurenčních revolucionářů, kteří si říkali Ortodoxos). Jenže z Graua se vyklubal gauner a slaboch ovládaný hrabivou milenkou. „Promluvte si s Paulinou," byl jeho způsob vlády. V roce 1952, kdy se Batista opět ujal osobně moci, se už škody nedaly napravit a on sám upadl do bahna korupce. Rovněž i většina ostatních před­ stavitelů politického života. V čtyřicátých a padesátých letech se stala Kuba radikální gangsterskou společností. V minulých dobách by byla zasáhla Amerika a dosadila někoho poctivého. Teď to bylo vyloučeno. Jenže Amerika byla nutně zapletena do všech významnějších kubánských transakcí. V rámciperónismu se jí předha­ zovala vina za všechno. Kuba je názorným příkladem rozporu mezi slovy a skutečností, který se stal základní charakteristikou třetího světa. Každý z těchto politiků mluvil o revoluci a provozoval lumpárny. Korupce samo­ zřejmě souvisela s násilím. Předsednictví studentského svazu na havanské univerzitě, instituci skoro tak důležité jako armáda, se řešilo pistolemi. 601

a zničili přitom i knihovnu a sbírku obrazů. Následujícího roku se obrátil proti katolické církvi a roku 1955 jeho dělnická lůza zničila dva nejkrásnější argentinské kostely San Francisco a Santo Domingo a ještě mnoho jiných. To byla poslední kapka. Armáda ho donutila odstoupit. Utekl na paraguyském dělovém člunu. Jeho nástupcům se však už nepodařilo obnovit minimální administrativu, při níž Argentina zbohatla. Bylo ve hře už příliš mnoho osobních zájmů: obrovský parazitický stát, všemocné odbory, roz­ sáhlá armáda veřejných zaměstnanců. Jednou ze smutných zkušeností dva­ cátého století je, že jakmile se státní moc nechá rozrůst, je téměř nemožné ji stáhnout zpět. Perónův odkaz měl tužší život než jeho politické fráze. Ale i on sám vydržel déle, než se čekalo. V roce 1968 nejvyšší vojenský předsta­ vitel generál Alejandro Lanusse přísahal: „Jestli ten chlap ještě jednou vkročí do téhle země, jednoho z nás odsud vynesou nohama dopředu, protože nepřipustím, aby moji synové snášeli to, co jsem musel snést já." Nicméně o pět let později zorganizoval jako prezident volby, jimiž se Perón znovu v sedmdesáti devíti letech dostal k moci. Podobalo se to druhému manželství, které dr. Johnson* charakterizoval jako „vítězství naděje nad zkušeností".( 14 ) Tou dobou však už Argentina změnila svůj historický kurs. Propásla příle­ žitost stát se hospodářsky rozvinutou zemí a sklesla trvale na úroveň druhořadé latinskoamerické republiky odsouzené k průmyslové zaostalosti, politické labilitě a vojenské tyranii. Koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let byly politické a sociální poměry v Argentině čím dál tím horší a v roce 1982 se dokonce pustila do bezohledného vojenského dobrodružství proti britským Falklandským ostrovům, jež skončilo ponižující porážkou. Perónistická revoluce byla dalekosáhlou katastrofou pro celou Latinskou Ameriku i pro Spojené státy. Naděje na analogii s Kanadou se rozplynula. V zoufalství a frustraci se začala rozmáhat demagogie; po Perónově příkladu si demagogové zvolili cestu nejmenšího odporu a obviňovali Spojené státy. Ostatně Perón sám zůstával zářným příkladem. Vždyť se postavil proti „Yankeeům" a poprvé svou zemi skutečně osamostatnil. Na to, že hospo­ dářsky zkrachoval, se zapomnělo; zdůrazňovali a napodobovali pouze jeho politický úspěch. Perónův stín padl i na Kubu. Jako Argentina před Perónem to bývala jedna z nejbohatších latinskoamerických zemí. Tvořila vlastně součást se­ veroamerického hospodářského systému. Když roku 1898 získala sa­ mostatnost, mohla se stát jedním ze států Unie jako Texas nebo Nové Mexiko nebo kolonií, která by se později přidružila k USA podobně jako Portorico. Už roku 1924 dosahovaly americké investice na Kubě 1,2 miliardy dolarů. * Dr. Samuel Johnson 1709 -1784, anglický spisovatel, kritik a autor Slovníku anglického jazyka. Byl rozhodčím dobového vkusu. Jeho vtipné výroky a rozhovory zaznamenal jeho přítel Boswell v známém Johnsonově životopise.

600

Kuba měla 66% dovozu ze Spojených států a prodávala tam 83% vývozu, hlavně cukr. Podle vzájemné obchodní dohody z roku 1934 nesměla vybírat clo ani jiné poplatky ze širokého sortimentu amerického zboží; a naopak Jonesův-Costiganův zákon zaručoval, že USA budou nakupovat kubánský cukr za výhodné ceny. Tuto dohodu nazval Earl Babst, ředitel Amerických cukerných rafinérií, „krokem k zdravé koloniální politice"/ 1 5 ) Po roce 1945 začala převaha Spojených států v kubánském hospodářství pozvolna sláb­ nout. Ale ještě v padesátých letech byl americký velvyslanec v Havaně, jak jeden z nich dosvědčil, „druhou nejdůležitější osobností na Kubě, někdy dokonce důležitější než sám prezident"/ 1 6 ) Kuba byla vlastně jistou od­ růdou amerického satelitního státu. Zrušením Plattova dodatku se stala plně nezávislou - teoreticky. A to právě byla hlavní příčina potíží. Jako převážná většina latinskoamerických diktátorů i kubánští začínali jako liberálové a končili jako tyrani, kteří se současně smířili s nadvládou Spojených států. Poslední diktátor starého ražení, samozřejmě bývalý liberál, byl Gerardo Machado, kterého roku 1933 sesadili vzbouření pod­ důstojníci vedení Fulgenciem Batistou. Tento rotmistr stenograf byl pravým synem svého lidu, poloviční Indián, jehož otec pracoval na třtinových plantážích. Pracoval tam ostatně i sám Batista. Byl nesmírně radikální. Americký velvyslanec Sumner Welles považoval jeho režim za „ryze komu­ nistický" a žádal o bitevní lodě.( 17 ) Komunistický předák Blas Roca nazval Batistu „otcem Lidové fronty, vynikající rezervou kubánské demokracie, idolem lidu a velkou osobností národní politiky"/ 18 ) V letech 1940-44 byl Batista sice prezidentem, obvykle však vládl prostřednictvím jiných. Byl ve spojení s radikálními studenty a jeho oblíbený náhradník v prezident­ ské funkci byl jejich vůdce Ramón Grau San Martin, který založil Pravé revoluční hnutí (Auténticos na rozdíl od konkurenčních revolucionářů, kteří si říkali Ortodoxos). Jenže z Graua se vyklubal gauner a slaboch ovládaný hrabivou milenkou. „Promluvte si s Paulinou," byl jeho způsob vlády. V roce 1952, kdy se Batista opět ujal osobně moci, se už škody nedaly napravit a on sám upadl do bahna korupce. Rovněž i většina ostatních před­ stavitelů politického života. V čtyřicátých a padesátých letech se stala Kuba radikální gangsterskou společností. V minulých dobách by byla zasáhla Amerika a dosadila někoho poctivého. Teď to bylo vyloučeno. Jenže Amerika byla nutně zapletena do všech významnějších kubánských transakcí. V rámciperónismu se jí předha­ zovala vina za všechno. Kuba je názorným příkladem rozporu mezi slovy a skutečností, který se stal základní charakteristikou třetího světa. Každý z těchto politiků mluvil o revoluci a provozoval lumpárny. Korupce samo­ zřejmě souvisela s násilím. Předsednictví studentského svazu na havanské univerzitě, instituci skoro tak důležité jako armáda, se řešilo pistolemi. 601

Běžná policie neměla na akademickou půdu přístup. Univerzitní poli­ cie byla vraždčna nebo zastrašována. Mnoho studentů nosilo zbraň a při přednáškách se ozývaly výstřely. Komunisté nebyli o nic méně úplatní než ostatní. Grau říkával, když ho zdravili zaťatou pěstí: „Jen je nechtě: zítra ji otevřou!'/ 1 9 ) Jedinými odpůrci korupce bylo pár bohatých lidí jako výstřední Eduardo Chibás, vůdce Ortodoxních, ale i ten holdoval násilí v soubojích. Různé policejní jednotky bojovaly proti sobě jako pouliční gangy; většina gangsterů zastávala policejní i politické funkce. Političtí pistoleros organizovali „akčm skupiny" a vodopád jejich marxistických, fašistických nebo perónistických hesel připomínal Německo začátku dva­ cátých let. Z řad studentů pocházeli nejnebezpečnější vrazi a zároveň i nejžalostnější oběti. Jedním ze studentských pistolníků byl Fidel Castro. Jeho otec pocházel z Galicie v severozápadním Španělsku z rodiny pravicových karlistů a jako většina španělských přistěhovalců nenáviděl Američany. Pracoval pro United Fruit Company. Měl prosperující farmu o 4.000 hektarech a za­ městnával 500 námezdních dělníků. Jeho syn Fidel se stal profesionálním studentským politikem - zřejmě se nikdy nezajímal o jiné zaměstnání než o politiku - a poněvadž byl bohatý, podporoval Chibásovy Ortodoxos. Jak sám přiznává, už jako student s sebou vždycky nosil zbraň/ 2 0 ) V roce 1947, když mu bylo dvacet, se ozbrojen samopalem zúčastnil invaze do Domini­ kánské republiky, kterou zorganizovala jedna „akčm skupina". Následujícího roku byl zapleten do krvavého masakru během panamerické konference v Bogotě; prý pomáhal organizovat výtržnosti, při nichž přišlo o život 3.000 lidí/ 2 1 ) Téhož roku se střetl v přestřelce s kubánskou policií a o de­ set dní později byl obžalován z vraždy kubánského ministra sportu. Když se o něm Batista doslechl, že je to neobyčejně schopný politický gangster, snažil se ho získat pro sebe. Castro odmítl, prý z důvodu „generačního rozdílu". Podle svědectví jeho kolegy z práv byl Castro zcela bezzásadový ctižádostivec, který byl ochoten se přidat k jakékoli skupině, jen když mu zajistí politickou kariéru/ 2 2 ) Později tvrdil, že jeho „povoláním" je „být revolu­ cionářem". Měl zkrátka podobná nutkám jako Lenin a Hitler: v jeho násilnické osobě se oba proudy slily. Nicméně jako Perónoví byl i jeho politické výřečnosti vzorem nejprve španělský protofašista Primo de Rivera; teprve 23 pak převzal marxistická klišé/ ) Castrova šance přišla roku 1951, kdy se Chibás zbláznil a zastřelil, zanechávaje uprázdněnou svou „idealistickou" roli, a Batista ve snaze skon­ covat s gangsterstvím zrušil politické strany a prohlásil se diktátorem. Jeho „krok k svobodě" měl ohlas u dělníků a byl by pravděpodobně nakonec vedl, jako už několikrát dříve, k obnově konstituční vlády. Jenže Castro mu nedopřál čas. Přivítal, jak se zdá, Batistův zásah jako příležitost k sku-

icčné konfrontaci: „Le hora es de lucha - Nastal čas bojovat," prohlásil v svém prvním politickém projevu a odešel se 150 jinými pistolníky do hor. Jeho partyzánské akce nebyly nijak zvlášť významné, i když při teroristické činnosti jeho oddílů v městech přišla o život řada lidí. Kubánské hospo­ dářství se nadále úspěšně rozvíjelo až do roku 1957. Boj o Kubu byla v podstatě propagační kampaň o získání veřejného mínění, vybojovaná v New Yorku a ve Washingtonu. Castrův hlavní obhájce byl Herbert Matthews z New York Times, který ho označil za T. E. Lawrence* Karibské oblasti/ 24 ) Jako Hearstův tisk pomohl kubánské revoluci v roce 1898, tak newyorské Timesy teď podporovaly Castra. To způsobilo na americkém mini­ sterstvu zahraničí obrat. William Wieland, který měl na starosti Karibskou oblast, zastával doposud názor: „Znám Batistu, je to darebák...ale americké zájmyjsou na prvním místě...aspoň je to náš darebák.'^ 2 5 )Teďho změnil. Earl Smithovi, který byl v roce 1957 ustanoven velvyslancem v Havaně, řekl: „Jste přidělen na Kubu, kde máte řídit Batistův pád. Bylo rozhodnuto, že Batista musí odejít." Pak ho poslal na instruktáž k Matthewsovi, který ho ujistil: „Je v nejlepším zájmu Kuby...a světa, aby byl Batista odstraněn." Roy Rubottom, náměstek ministra zahraničí, byl také pro Castra a CIA v Havaně též/ 2 6 ) Smith však, jakmile se dostal na Kubu, pochopil, že Castrovo vítězství bude pro Ameriku katastrofou, a snažil se tomu zabránit. Rozhodl se, že poletí do Washingtonu za vlastní peníze (Rubottom mu odmítl cestu hradit ze stát­ ních prostředků) a že uspořádá varovnou tiskovou konferenci, na které prohlásil, že „vláda Spojených států nebude moci nikdy jednat s Fidelem 27 Castrem", protože „Castro nedodržuje mezinárodní závazky"/ ) Pak už americké ministerstvo zahraničí jednalo za jeho zády. Celé ovzduší zmatku, neupřímnosti a obojakosti, kdy každý hovořil o něčem jiném, silně připo­ míná nejhorší doby Rooseveltovy diplomacie a snahy některých úřední­ ků ministerstva zahraničí zničit v roce 1979 íránského šacha. 13. března 1958 navštívil Batistu v jeho pracovně obložené Lincolnovými bustami a dohodl s ním, že se budou konat svobodné volby a že 24. února 1959 Batista odstoupí. Další den bez Smithova vědomí Washington rozhodl zastavit ofi­ ciální prodej zbraní na Kubu. Dodávka poloautomatických pušek uvázla v newyorském přístavu. A poněvadž Castrovi američtí příznivci mu fi­ nancovali zásilky zbraní dál, Amerika vyzbrojovala od počátku roku 1958 už jen jednu stranu: povstalce. Americké embargo na zbraně znamenalo zásadní obrat na Castrově cestě k moci. Předtím neměl nikdy víc než tři sta mužů.

602

603

* Thomas Edward Lawrence, 1888-1935, vlastním jménem Shaw, známý jako Lawrence of Arabia, britský důstojník, archeolog a spisovatel. V letech 1914-8 byl jedním z vůd­ ců arabského povstání a partyzánské války proti Turkům. Své zkušenosti a zážitky popsal v knize Sedm pilířů moudrosti (1926).

Běžná policie neměla na akademickou půdu přístup. Univerzitní poli­ cie byla vraždčna nebo zastrašována. Mnoho studentů nosilo zbraň a při přednáškách se ozývaly výstřely. Komunisté nebyli o nic méně úplatní než ostatní. Grau říkával, když ho zdravili zaťatou pěstí: „Jen je nechtě: zítra ji otevřou!'/ 1 9 ) Jedinými odpůrci korupce bylo pár bohatých lidí jako výstřední Eduardo Chibás, vůdce Ortodoxních, ale i ten holdoval násilí v soubojích. Různé policejní jednotky bojovaly proti sobě jako pouliční gangy; většina gangsterů zastávala policejní i politické funkce. Političtí pistoleros organizovali „akčm skupiny" a vodopád jejich marxistických, fašistických nebo perónistických hesel připomínal Německo začátku dva­ cátých let. Z řad studentů pocházeli nejnebezpečnější vrazi a zároveň i nejžalostnější oběti. Jedním ze studentských pistolníků byl Fidel Castro. Jeho otec pocházel z Galicie v severozápadním Španělsku z rodiny pravicových karlistů a jako většina španělských přistěhovalců nenáviděl Američany. Pracoval pro United Fruit Company. Měl prosperující farmu o 4.000 hektarech a za­ městnával 500 námezdních dělníků. Jeho syn Fidel se stal profesionálním studentským politikem - zřejmě se nikdy nezajímal o jiné zaměstnání než o politiku - a poněvadž byl bohatý, podporoval Chibásovy Ortodoxos. Jak sám přiznává, už jako student s sebou vždycky nosil zbraň/ 2 0 ) V roce 1947, když mu bylo dvacet, se ozbrojen samopalem zúčastnil invaze do Domini­ kánské republiky, kterou zorganizovala jedna „akčm skupina". Následujícího roku byl zapleten do krvavého masakru během panamerické konference v Bogotě; prý pomáhal organizovat výtržnosti, při nichž přišlo o život 3.000 lidí/ 2 1 ) Téhož roku se střetl v přestřelce s kubánskou policií a o de­ set dní později byl obžalován z vraždy kubánského ministra sportu. Když se o něm Batista doslechl, že je to neobyčejně schopný politický gangster, snažil se ho získat pro sebe. Castro odmítl, prý z důvodu „generačního rozdílu". Podle svědectví jeho kolegy z práv byl Castro zcela bezzásadový ctižádostivec, který byl ochoten se přidat k jakékoli skupině, jen když mu zajistí politickou kariéru/ 2 2 ) Později tvrdil, že jeho „povoláním" je „být revolu­ cionářem". Měl zkrátka podobná nutkám jako Lenin a Hitler: v jeho násilnické osobě se oba proudy slily. Nicméně jako Perónoví byl i jeho politické výřečnosti vzorem nejprve španělský protofašista Primo de Rivera; teprve 23 pak převzal marxistická klišé/ ) Castrova šance přišla roku 1951, kdy se Chibás zbláznil a zastřelil, zanechávaje uprázdněnou svou „idealistickou" roli, a Batista ve snaze skon­ covat s gangsterstvím zrušil politické strany a prohlásil se diktátorem. Jeho „krok k svobodě" měl ohlas u dělníků a byl by pravděpodobně nakonec vedl, jako už několikrát dříve, k obnově konstituční vlády. Jenže Castro mu nedopřál čas. Přivítal, jak se zdá, Batistův zásah jako příležitost k sku-

icčné konfrontaci: „Le hora es de lucha - Nastal čas bojovat," prohlásil v svém prvním politickém projevu a odešel se 150 jinými pistolníky do hor. Jeho partyzánské akce nebyly nijak zvlášť významné, i když při teroristické činnosti jeho oddílů v městech přišla o život řada lidí. Kubánské hospo­ dářství se nadále úspěšně rozvíjelo až do roku 1957. Boj o Kubu byla v podstatě propagační kampaň o získání veřejného mínění, vybojovaná v New Yorku a ve Washingtonu. Castrův hlavní obhájce byl Herbert Matthews z New York Times, který ho označil za T. E. Lawrence* Karibské oblasti/ 24 ) Jako Hearstův tisk pomohl kubánské revoluci v roce 1898, tak newyorské Timesy teď podporovaly Castra. To způsobilo na americkém mini­ sterstvu zahraničí obrat. William Wieland, který měl na starosti Karibskou oblast, zastával doposud názor: „Znám Batistu, je to darebák...ale americké zájmyjsou na prvním místě...aspoň je to náš darebák.'^ 2 5 )Teďho změnil. Earl Smithovi, který byl v roce 1957 ustanoven velvyslancem v Havaně, řekl: „Jste přidělen na Kubu, kde máte řídit Batistův pád. Bylo rozhodnuto, že Batista musí odejít." Pak ho poslal na instruktáž k Matthewsovi, který ho ujistil: „Je v nejlepším zájmu Kuby...a světa, aby byl Batista odstraněn." Roy Rubottom, náměstek ministra zahraničí, byl také pro Castra a CIA v Havaně též/ 2 6 ) Smith však, jakmile se dostal na Kubu, pochopil, že Castrovo vítězství bude pro Ameriku katastrofou, a snažil se tomu zabránit. Rozhodl se, že poletí do Washingtonu za vlastní peníze (Rubottom mu odmítl cestu hradit ze stát­ ních prostředků) a že uspořádá varovnou tiskovou konferenci, na které prohlásil, že „vláda Spojených států nebude moci nikdy jednat s Fidelem 27 Castrem", protože „Castro nedodržuje mezinárodní závazky"/ ) Pak už americké ministerstvo zahraničí jednalo za jeho zády. Celé ovzduší zmatku, neupřímnosti a obojakosti, kdy každý hovořil o něčem jiném, silně připo­ míná nejhorší doby Rooseveltovy diplomacie a snahy některých úřední­ ků ministerstva zahraničí zničit v roce 1979 íránského šacha. 13. března 1958 navštívil Batistu v jeho pracovně obložené Lincolnovými bustami a dohodl s ním, že se budou konat svobodné volby a že 24. února 1959 Batista odstoupí. Další den bez Smithova vědomí Washington rozhodl zastavit ofi­ ciální prodej zbraní na Kubu. Dodávka poloautomatických pušek uvázla v newyorském přístavu. A poněvadž Castrovi američtí příznivci mu fi­ nancovali zásilky zbraní dál, Amerika vyzbrojovala od počátku roku 1958 už jen jednu stranu: povstalce. Americké embargo na zbraně znamenalo zásadní obrat na Castrově cestě k moci. Předtím neměl nikdy víc než tři sta mužů.

602

603

* Thomas Edward Lawrence, 1888-1935, vlastním jménem Shaw, známý jako Lawrence of Arabia, britský důstojník, archeolog a spisovatel. V letech 1914-8 byl jedním z vůd­ ců arabského povstání a partyzánské války proti Turkům. Své zkušenosti a zážitky popsal v knize Sedm pilířů moudrosti (1926).

Teď Kubánci usoudili, že Američané změnili politickou linii, a přesunuli podle toho své sympatie. Castrova popularita stoupla; ekonomická úroveň klesla. Ale ani tak neměl Castro nikdy víc než 3.000 následovníků. Jeho „boje" byly vlastně jen reklamní akce. V takzvané „bitvě o město Santa Clara" přišel o šest mužů a při vítězství nad Batistovou ofenzívou v létě 1958, což bylo největší střetnutí celé „války", jich ztratil pouze čtyřicet. Batistovy ztráty byly jen asi 300. Skutečnými bojovníky byli Batistovi odpůr­ ci v městech: těch bylo zabito 1.500 až 2.000. „Partyzánská válka" byla více méně propaganda/ 2 8 ) Když vše skončilo, Che Guevara přiznal: „Přítom­ nost zahraničního novináře, nejlépe amerického, byla pro nás důležitější než vojenské vítězství."( 29 ) Kromě americké změny orientace podryla morálku Batistova režimu také činnost městských opozičních skupin, které neměly s Fidelem Castrem nic společného. Na poslední chvíli, v listopadu 1958, se americká vláda pokusila zorganizovat novou kubánskou vládu bez Castra, aniž ovšem, což je opět charakteristické, informovala svého vel­ vyslance/ 30 ) Ale bylo už pozdě. Batista odstoupil v lednu 1959 a nechal Kubu napospas Castrovi. Kdy Castro přijal leninskou ideologii, není jasné. Zřejmě už dřív pečlivě studoval jak Leninovu, tak Hitlerovu cestu k absolutní vládě. Když se v lednu 1959 dostal k moci, prohlásil se vrchním velitelem a pod záminkou, že musí zabránit recidivě gangsterství, si pro sebe zajistil politický monopol. Všechny policejní jednotky podléhaly jemu, nikoli ministerstvu vnitra, a klíčové pozice jak u policie, tak v armádě rychle převzali jeho bývalí spo­ lubojovníci. Kritickým okamžikem bylo odzbrojení konkurenčních skupin, které rovněž bojovaly proti Batistovi, zejména demokratického Directorio Revolucionaňof?1) Když se mu to podařilo, mohl si dělat co se mu zlíbí, a také to dělal. Dočasný prezident, soudce Manuel Urrutia, byl přinucen souhlasit s Castrovým požadavkem, aby byly volby odloženy o osmnáct měsíců a aby se prozatím vládlo pomocí dekretů. Bylo to napodobení Leni­ novy praxe. Jedním z prvních dekretů zrušil všechny politické strany a jeho noviny Revolución to komentovaly: „Zasloužilí lidé, kteří byli členy určitých politických stran, už mají funkce v prozatímní vládě.... A ti ostatní...by měli být raději zticha" (7. ledna 1959). To byl zase Hitlerův způsob. Rovněž dekret ze 7. února, zvaný „základní zákon republiky", udělující kabinetu legislativní moc, byl analogií Hitlerova zmocňujícího zákona. Ihned nato se Castro prohlásil ministerským předsedou a prezidentovi zakázal přístup do 32 schůzí kabinetu/ ) Tímto způsobem byli liberálové a demokrati několik týdnů po převzetí moci prakticky vyloučeni z vlády. Kabinet se stal politby­ rem; a v něm zásluhou svých příbuzných a kamarádů kraloval jako diktátor Fidel Castro - přesně jako dřív Batista. Jenže Batista měl aspoň tu před­ nost, že mu šlo nejen o moc, ale též o peníze. Castro měl zájem jen o moc.

Tou dobou už prováděl před vojenskými soudy čistky, jimiž likvidoval své nepřátele. K prvnímu jednoznačně despotickému činu došlo 3. března 1959, kdy soud v Santiagu osvobodil pro nedostatek důkazů 44 Batistových letců, kteří byli obviněni z „válečných zločinů". Castro okamžitě vystoupil v televizi a prohlásil, že se soud zmýlil a že se bude konat jiný. Předseda soudu byl nalezen mrtvý. Na jeho místo dosadil Castro svého člověka. Letci byli souzeni znovu a dostali dvacet až třicet let vězení. Castro prohlásil: „Revoluční spravedlnost nevychází z ustanovení zákona, nýbrž z mravního přesvědčení." Tím skončilo na Kubě respektování právního řádu/ 3 3 ) Když se Grau zeptal, kdy se budou konat volby, Castro odpověděl, že až se provede zemědělská reforma, až všechny děti budou chodit do školy a naučí se číst a psát a až všichni budou dostávat zadarmo léky a lékařské ošetření. To znamená nikdy. Urrutii se zbavil, když se v létě 1959 nepohodli kvůli zákonu o zemědělské reformě. Prezident našel útočiště na venezuelském vyslanectví a pak uprchl ze země. V téže době nastal příklon k Sovětskému svazu. Kuba měla a má závislé hospodářství. Byl-li patronát Ameriky nepřijatelný, musela tuto úlohu převzít jiná velmoc. A Amerika nepřijatelná byla - v tom smyslu, že Castro jako jiní diktátoři třetího světa potřeboval nepřítele. Po Batistově odchodu se jím nevyhnutelně stala Amerika. Zároveň potřeboval spojence; a to nemohl být nikdo jiný než Sovětský svaz. Bylo-li však Rusko spojencem a od poloviny roku 1959 též pokladníkem, musel být Castrovou ideologií marxismus, který se dobře hodil k jeho levicově fašistické domácí auto­ kracii. Castro nikdy nebyl ortodoxním marxisticko-leninským diktátorem, protože vládl nejen tajnými usneseními, ale i veřejným řečňováním v tradici Mussoliniho, Hitlera a Peróna. Ale v druhé polovině roku 1959 po­ depsal smouvu s ďáblem tím, že přijal sovětské zbraně, poradce a pomoc KGB při organizování tajné bezpečnosti. Dostal chomout. Od této chvíle bylo dostatečným důvodem pro zatčení, aby Kubánec zastával antikomunistické názory. Zároveň začala první zločinecká vlna likvidace Castrových odpůrců se záhadným zavražděním vrchního velitele armády Camila Cienfuegose. V prosinci 1959 začaly procesy s bývalými Castrovými spolu­ pracovníky jako Hubert Matos, kteří nechtěli přijmout jeho totalitní sys­ 34 tém. Koncem roku byla už Kuba komunistickou diktaturou/ ) Změní-li se ostrov vzdálený pouze šedesát kilometrů od území Spojených států náhle ze závislého spojence v sovětského satelita, je to už sám o sobě závažný přesun světové mocenské rovnováhy, zvláště když Castro sám v manifestu čtyř tisíc slov uveřejněném v roce 1957 otevřeně prohlásil, že jeho aktivní zahraniční politikou bude boj proti „jiným karibským diktáto­ 35 r ů m " / ) Amerika měla plné právo zvrátit vývoj jakýmikoli prostředky včetně vojenské intervence. Snad nejvhodnější analogií k této situaci je

604

605

Teď Kubánci usoudili, že Američané změnili politickou linii, a přesunuli podle toho své sympatie. Castrova popularita stoupla; ekonomická úroveň klesla. Ale ani tak neměl Castro nikdy víc než 3.000 následovníků. Jeho „boje" byly vlastně jen reklamní akce. V takzvané „bitvě o město Santa Clara" přišel o šest mužů a při vítězství nad Batistovou ofenzívou v létě 1958, což bylo největší střetnutí celé „války", jich ztratil pouze čtyřicet. Batistovy ztráty byly jen asi 300. Skutečnými bojovníky byli Batistovi odpůr­ ci v městech: těch bylo zabito 1.500 až 2.000. „Partyzánská válka" byla více méně propaganda/ 2 8 ) Když vše skončilo, Che Guevara přiznal: „Přítom­ nost zahraničního novináře, nejlépe amerického, byla pro nás důležitější než vojenské vítězství."( 29 ) Kromě americké změny orientace podryla morálku Batistova režimu také činnost městských opozičních skupin, které neměly s Fidelem Castrem nic společného. Na poslední chvíli, v listopadu 1958, se americká vláda pokusila zorganizovat novou kubánskou vládu bez Castra, aniž ovšem, což je opět charakteristické, informovala svého vel­ vyslance/ 30 ) Ale bylo už pozdě. Batista odstoupil v lednu 1959 a nechal Kubu napospas Castrovi. Kdy Castro přijal leninskou ideologii, není jasné. Zřejmě už dřív pečlivě studoval jak Leninovu, tak Hitlerovu cestu k absolutní vládě. Když se v lednu 1959 dostal k moci, prohlásil se vrchním velitelem a pod záminkou, že musí zabránit recidivě gangsterství, si pro sebe zajistil politický monopol. Všechny policejní jednotky podléhaly jemu, nikoli ministerstvu vnitra, a klíčové pozice jak u policie, tak v armádě rychle převzali jeho bývalí spo­ lubojovníci. Kritickým okamžikem bylo odzbrojení konkurenčních skupin, které rovněž bojovaly proti Batistovi, zejména demokratického Directorio Revolucionaňof?1) Když se mu to podařilo, mohl si dělat co se mu zlíbí, a také to dělal. Dočasný prezident, soudce Manuel Urrutia, byl přinucen souhlasit s Castrovým požadavkem, aby byly volby odloženy o osmnáct měsíců a aby se prozatím vládlo pomocí dekretů. Bylo to napodobení Leni­ novy praxe. Jedním z prvních dekretů zrušil všechny politické strany a jeho noviny Revolución to komentovaly: „Zasloužilí lidé, kteří byli členy určitých politických stran, už mají funkce v prozatímní vládě.... A ti ostatní...by měli být raději zticha" (7. ledna 1959). To byl zase Hitlerův způsob. Rovněž dekret ze 7. února, zvaný „základní zákon republiky", udělující kabinetu legislativní moc, byl analogií Hitlerova zmocňujícího zákona. Ihned nato se Castro prohlásil ministerským předsedou a prezidentovi zakázal přístup do 32 schůzí kabinetu/ ) Tímto způsobem byli liberálové a demokrati několik týdnů po převzetí moci prakticky vyloučeni z vlády. Kabinet se stal politby­ rem; a v něm zásluhou svých příbuzných a kamarádů kraloval jako diktátor Fidel Castro - přesně jako dřív Batista. Jenže Batista měl aspoň tu před­ nost, že mu šlo nejen o moc, ale též o peníze. Castro měl zájem jen o moc.

Tou dobou už prováděl před vojenskými soudy čistky, jimiž likvidoval své nepřátele. K prvnímu jednoznačně despotickému činu došlo 3. března 1959, kdy soud v Santiagu osvobodil pro nedostatek důkazů 44 Batistových letců, kteří byli obviněni z „válečných zločinů". Castro okamžitě vystoupil v televizi a prohlásil, že se soud zmýlil a že se bude konat jiný. Předseda soudu byl nalezen mrtvý. Na jeho místo dosadil Castro svého člověka. Letci byli souzeni znovu a dostali dvacet až třicet let vězení. Castro prohlásil: „Revoluční spravedlnost nevychází z ustanovení zákona, nýbrž z mravního přesvědčení." Tím skončilo na Kubě respektování právního řádu/ 3 3 ) Když se Grau zeptal, kdy se budou konat volby, Castro odpověděl, že až se provede zemědělská reforma, až všechny děti budou chodit do školy a naučí se číst a psát a až všichni budou dostávat zadarmo léky a lékařské ošetření. To znamená nikdy. Urrutii se zbavil, když se v létě 1959 nepohodli kvůli zákonu o zemědělské reformě. Prezident našel útočiště na venezuelském vyslanectví a pak uprchl ze země. V téže době nastal příklon k Sovětskému svazu. Kuba měla a má závislé hospodářství. Byl-li patronát Ameriky nepřijatelný, musela tuto úlohu převzít jiná velmoc. A Amerika nepřijatelná byla - v tom smyslu, že Castro jako jiní diktátoři třetího světa potřeboval nepřítele. Po Batistově odchodu se jím nevyhnutelně stala Amerika. Zároveň potřeboval spojence; a to nemohl být nikdo jiný než Sovětský svaz. Bylo-li však Rusko spojencem a od poloviny roku 1959 též pokladníkem, musel být Castrovou ideologií marxismus, který se dobře hodil k jeho levicově fašistické domácí auto­ kracii. Castro nikdy nebyl ortodoxním marxisticko-leninským diktátorem, protože vládl nejen tajnými usneseními, ale i veřejným řečňováním v tradici Mussoliniho, Hitlera a Peróna. Ale v druhé polovině roku 1959 po­ depsal smouvu s ďáblem tím, že přijal sovětské zbraně, poradce a pomoc KGB při organizování tajné bezpečnosti. Dostal chomout. Od této chvíle bylo dostatečným důvodem pro zatčení, aby Kubánec zastával antikomunistické názory. Zároveň začala první zločinecká vlna likvidace Castrových odpůrců se záhadným zavražděním vrchního velitele armády Camila Cienfuegose. V prosinci 1959 začaly procesy s bývalými Castrovými spolu­ pracovníky jako Hubert Matos, kteří nechtěli přijmout jeho totalitní sys­ 34 tém. Koncem roku byla už Kuba komunistickou diktaturou/ ) Změní-li se ostrov vzdálený pouze šedesát kilometrů od území Spojených států náhle ze závislého spojence v sovětského satelita, je to už sám o sobě závažný přesun světové mocenské rovnováhy, zvláště když Castro sám v manifestu čtyř tisíc slov uveřejněném v roce 1957 otevřeně prohlásil, že jeho aktivní zahraniční politikou bude boj proti „jiným karibským diktáto­ 35 r ů m " / ) Amerika měla plné právo zvrátit vývoj jakýmikoli prostředky včetně vojenské intervence. Snad nejvhodnější analogií k této situaci je

604

605

případ neutrálního Finska, jehož zahraniční a obranná politika musí násled­ kem blízkosti Ruska respektovat sovětské veto. Jenže koncem roku 1959 byl Dulles mrtev a Eisenhower už jen setrvával v prezidentské funkci s vědomím, že se dalších voleb nezúčastní. Neudělalo se nic konkrétního, ačkoli existovalo mnoho plánů. Když v roce 1961 nastoupil Kennedy, byl mu předložen návrh podporovaný CIA a představitelem všech štábních velitelů, aby se 12.000 kubánských vystěhovalců vylodilo jako Kubánská osvobozovací armáda v Prasečí zátoce na Kubě a zahájili proti Castrovi lidové povstání. Je neuvěřitelné, že chytrý a zkušený Eisenhower tento plán nakonec schválil. Byl zásadně nevýhodný v tom, že kompromitoval Ameriku morálně i poli­ ticky (první dva muži, kteří měli vykročit na břeh, byli agenti CIA( 36 )) A neměl vůbec žádnou reálnou ochranu americkým letectvem a námořnic­ tvem. Kennedy naivně a slabošsky připustil, aby akce začala 17. dubna 1961. Bylo to fiasko. Vylodění mělo mít plnou americkou podporu nebo se vůbec nemělo uskutečňovat. Kennedy to později také tak cítil. Svému bratru Rober­ tovi řekl, že „by byl raději označován za agresora než za břídila".( 37 ) Ale v průběhu akce byl nerozhodný: nedostatečnou vojenskou a politickou pří­ pravou připomíná Prasečí zátoka velmi nepříjemně Edenovo neblahé suezské dobrodružství/ 38 ) Pro Kubu to byla katastrofa, protože to Castrovi poskytlo příležitost rozpoutat teroristické tažení proti opozici. Většina lidí, kteří byli tehdy ve vězení, byla postřílena. Bylo zatčeno na 100.000 dalších: mezi nimi skuteční členové podzemního hnutí, většina z 2.500 agentů CIA a 20.000 sympatizujících kontrarevolucionářů.( 39 ) 1. května Castro ozná­ mil, že je Kuba od nynějška socialistickým státem a že se žádné volby konat nebudou. Dochází prý k nim na Kubě každý den, protože revoluční režim vyjadřuje vůli lidu/ 4 0 ) Americké veřejné mínění bylo nezdarem v Prasečí zátoce pobouřeno a požadovalo přímou intervenci. Jeden z význačných politiků Chester Bowles soudil, že „kdyby se tam Kennedy rozhodl poslat vojsko nebo shazovat bomby nebo dělat cokoli jiného, byl by měl za sebou souhlas nejméně 90% obyvatelstva". Richard Nixon, dotázán na mínění, řekl prezidentovi: „Za­ jistil bych si náležité právní zdůvodnění a šel bych do toho."( 4 1 ) Vláda však váhala. Ministr obrany Robert McNamara přiznal: „Během akce v Prasečí zátoce i potom jsme byli z Castra celí bez sebe."( 42 ) V různých dobách exis­ tovaly plány využít k útoku na kubánské politické představitele gangstery, šířit pověsti, že Castro je Antikrist, že se blíží konec světa, odpalovat z ponorek světlice, útočit na dělníky na třtinových plantážích neusmrcujícími chemikáliemi, použít taliových solí, aby Castrovi vypadaly vousy, napustit mu doutníky chemikáliemi způsobujícími dezorientaci nebo smrtelným botulinem, dát jeho milence Marii Lorenzové kapsle s jedem, uzavřít smlouvu s kubánskými a americkými gangstery o jeho zavraždění, dát mu potápěčský

dýchací aparát infikovaný tuberkulózním bacilem a kožní houbou, nastražit na místo, kde se potápí, vzácnou lasturu s pekelným strojem. Richard Helms, kterého Kennedy ustanovil ředitelem CIA, později vypověděl: Příkazem doby bylo zbavit se Castra, a jestliže patřilo k našim úkolům ho zabít...měli jsme pocit, že jednáme v duchu směrnic...Nikdo nechtěl uvádět prezidenta do rozpaků projednáváním vraždy zahraničních představitelů v jeho přítomnosti/43^ Tyto fantastické plány nebyly k ničemu. Nakonec to byl Chruščov, který poskytl Kennedymu příležitost vyřešit kubánský problém. I on měl trhlinu ve svém bezpečnostním systému, ať skutečnou, nebo smyšlenou. Tím, že by na Kubě umístil rakety středního doletu, zvrátil by strategickou rovnováhu drasticky ve prospěch Ruska, a to v podstatě bez zvláštních výdajů. Jakmile budou instalovány a náležitě hájeny - neboť je nelze napadnout bez rozpou­ tání jaderné války - zaručí to nedotknutelnost Castrova režimu. Chruščov se zřejmě obával, že ztratí Kubu ve prospěch Ameriky a že mu to budou jeho spolupracovníci předhazovat/ 4 4 ) Podle Castrovy verze, kterou sdělil dvěma francouzským novinářům, „s původním nápadem přišli Rusové a jen oni.... Nemínili tím zajišťovat naši vlastní obranu, nýbrž především posílit socialismus na jeho mezinárodní bázi." Castro nakonec souhlasil, protože „Kuba nemohla nesdílet rizika, která kvůli ní podstupoval Sovětský svaz.... Byla to nakonec vlastně otázka cti".( 45 ) Čest s tím ovšem neměla vůbec nic společného. Udržování kubánského hospodářství a financování Castrových náročných plánů stálo Sovětský svaz čím dál tím víc peněz, takže Castro neměl prostě jinou možnost než se odvděčit tím, že dá svůj ostrov k dispozici jako raketovou základnu. Také si myslel, že s raketami bude ne sice kubánský lid, ale jeho diktátorský režim bezpečnější. Nápad byl stejně ztřeštěný jako vylodění v Prasečí zátoce, ale mnohem nebezpečnější. Castro tvrdil, že se Chruščov vychloubal, že Stalin by se něčeho takového nikdy neodvážil. Jeho kolega Anastas Mikojan řekl při tajné instruktáži sovětských diplomatů ve Washingtonu, že plánem se má dosáhnout „definitivní převaha socialistického světa nad kapitalistic­ kým"/ 4 6 ) Nadto ještě Chruščov Kennedymu úmyslně sprostě lhal. Připustil sice, že Sovětský svaz vyzbrojuje Castra, ale tajně ho ujistil, že jde jenom o střely kratšího doletu země-vzduch. V žádném případě prý nebude posílat dalekonosné strategické rakety. Ve skutečnosti poslal dvaačtyřicet středních nukleárních raket s doletem 1.800 kilometrů a čtyřiadvacet raket s doletem 3.500 kilometrů (které nedošly) a s nimi čtyřiadvacet skupin protiletadlových raket SAM a 22.000 sovětských vojáků a techniků. Celý tento podnik ani jeho pravá povaha se nedaly skrýt před americkými leteckými rozvědkami. Letadlo U-2 vyfotografovalo odpalovací rampy 15. října 1962. Bylo zřejmé, že tam bude v prosinci rozmístěno a důklad-

606

607

případ neutrálního Finska, jehož zahraniční a obranná politika musí násled­ kem blízkosti Ruska respektovat sovětské veto. Jenže koncem roku 1959 byl Dulles mrtev a Eisenhower už jen setrvával v prezidentské funkci s vědomím, že se dalších voleb nezúčastní. Neudělalo se nic konkrétního, ačkoli existovalo mnoho plánů. Když v roce 1961 nastoupil Kennedy, byl mu předložen návrh podporovaný CIA a představitelem všech štábních velitelů, aby se 12.000 kubánských vystěhovalců vylodilo jako Kubánská osvobozovací armáda v Prasečí zátoce na Kubě a zahájili proti Castrovi lidové povstání. Je neuvěřitelné, že chytrý a zkušený Eisenhower tento plán nakonec schválil. Byl zásadně nevýhodný v tom, že kompromitoval Ameriku morálně i poli­ ticky (první dva muži, kteří měli vykročit na břeh, byli agenti CIA( 36 )) A neměl vůbec žádnou reálnou ochranu americkým letectvem a námořnic­ tvem. Kennedy naivně a slabošsky připustil, aby akce začala 17. dubna 1961. Bylo to fiasko. Vylodění mělo mít plnou americkou podporu nebo se vůbec nemělo uskutečňovat. Kennedy to později také tak cítil. Svému bratru Rober­ tovi řekl, že „by byl raději označován za agresora než za břídila".( 37 ) Ale v průběhu akce byl nerozhodný: nedostatečnou vojenskou a politickou pří­ pravou připomíná Prasečí zátoka velmi nepříjemně Edenovo neblahé suezské dobrodružství/ 38 ) Pro Kubu to byla katastrofa, protože to Castrovi poskytlo příležitost rozpoutat teroristické tažení proti opozici. Většina lidí, kteří byli tehdy ve vězení, byla postřílena. Bylo zatčeno na 100.000 dalších: mezi nimi skuteční členové podzemního hnutí, většina z 2.500 agentů CIA a 20.000 sympatizujících kontrarevolucionářů.( 39 ) 1. května Castro ozná­ mil, že je Kuba od nynějška socialistickým státem a že se žádné volby konat nebudou. Dochází prý k nim na Kubě každý den, protože revoluční režim vyjadřuje vůli lidu/ 4 0 ) Americké veřejné mínění bylo nezdarem v Prasečí zátoce pobouřeno a požadovalo přímou intervenci. Jeden z význačných politiků Chester Bowles soudil, že „kdyby se tam Kennedy rozhodl poslat vojsko nebo shazovat bomby nebo dělat cokoli jiného, byl by měl za sebou souhlas nejméně 90% obyvatelstva". Richard Nixon, dotázán na mínění, řekl prezidentovi: „Za­ jistil bych si náležité právní zdůvodnění a šel bych do toho."( 4 1 ) Vláda však váhala. Ministr obrany Robert McNamara přiznal: „Během akce v Prasečí zátoce i potom jsme byli z Castra celí bez sebe."( 42 ) V různých dobách exis­ tovaly plány využít k útoku na kubánské politické představitele gangstery, šířit pověsti, že Castro je Antikrist, že se blíží konec světa, odpalovat z ponorek světlice, útočit na dělníky na třtinových plantážích neusmrcujícími chemikáliemi, použít taliových solí, aby Castrovi vypadaly vousy, napustit mu doutníky chemikáliemi způsobujícími dezorientaci nebo smrtelným botulinem, dát jeho milence Marii Lorenzové kapsle s jedem, uzavřít smlouvu s kubánskými a americkými gangstery o jeho zavraždění, dát mu potápěčský

dýchací aparát infikovaný tuberkulózním bacilem a kožní houbou, nastražit na místo, kde se potápí, vzácnou lasturu s pekelným strojem. Richard Helms, kterého Kennedy ustanovil ředitelem CIA, později vypověděl: Příkazem doby bylo zbavit se Castra, a jestliže patřilo k našim úkolům ho zabít...měli jsme pocit, že jednáme v duchu směrnic...Nikdo nechtěl uvádět prezidenta do rozpaků projednáváním vraždy zahraničních představitelů v jeho přítomnosti/43^ Tyto fantastické plány nebyly k ničemu. Nakonec to byl Chruščov, který poskytl Kennedymu příležitost vyřešit kubánský problém. I on měl trhlinu ve svém bezpečnostním systému, ať skutečnou, nebo smyšlenou. Tím, že by na Kubě umístil rakety středního doletu, zvrátil by strategickou rovnováhu drasticky ve prospěch Ruska, a to v podstatě bez zvláštních výdajů. Jakmile budou instalovány a náležitě hájeny - neboť je nelze napadnout bez rozpou­ tání jaderné války - zaručí to nedotknutelnost Castrova režimu. Chruščov se zřejmě obával, že ztratí Kubu ve prospěch Ameriky a že mu to budou jeho spolupracovníci předhazovat/ 4 4 ) Podle Castrovy verze, kterou sdělil dvěma francouzským novinářům, „s původním nápadem přišli Rusové a jen oni.... Nemínili tím zajišťovat naši vlastní obranu, nýbrž především posílit socialismus na jeho mezinárodní bázi." Castro nakonec souhlasil, protože „Kuba nemohla nesdílet rizika, která kvůli ní podstupoval Sovětský svaz.... Byla to nakonec vlastně otázka cti".( 45 ) Čest s tím ovšem neměla vůbec nic společného. Udržování kubánského hospodářství a financování Castrových náročných plánů stálo Sovětský svaz čím dál tím víc peněz, takže Castro neměl prostě jinou možnost než se odvděčit tím, že dá svůj ostrov k dispozici jako raketovou základnu. Také si myslel, že s raketami bude ne sice kubánský lid, ale jeho diktátorský režim bezpečnější. Nápad byl stejně ztřeštěný jako vylodění v Prasečí zátoce, ale mnohem nebezpečnější. Castro tvrdil, že se Chruščov vychloubal, že Stalin by se něčeho takového nikdy neodvážil. Jeho kolega Anastas Mikojan řekl při tajné instruktáži sovětských diplomatů ve Washingtonu, že plánem se má dosáhnout „definitivní převaha socialistického světa nad kapitalistic­ kým"/ 4 6 ) Nadto ještě Chruščov Kennedymu úmyslně sprostě lhal. Připustil sice, že Sovětský svaz vyzbrojuje Castra, ale tajně ho ujistil, že jde jenom o střely kratšího doletu země-vzduch. V žádném případě prý nebude posílat dalekonosné strategické rakety. Ve skutečnosti poslal dvaačtyřicet středních nukleárních raket s doletem 1.800 kilometrů a čtyřiadvacet raket s doletem 3.500 kilometrů (které nedošly) a s nimi čtyřiadvacet skupin protiletadlových raket SAM a 22.000 sovětských vojáků a techniků. Celý tento podnik ani jeho pravá povaha se nedaly skrýt před americkými leteckými rozvědkami. Letadlo U-2 vyfotografovalo odpalovací rampy 15. října 1962. Bylo zřejmé, že tam bude v prosinci rozmístěno a důklad-

606

607

ně zabezpečeno minimálně padesát strategických raket s jadernými hlavicemi, a to několik desítek kilometrů od amerického území. Od 16. října se ame­ rická vláda radila co dělat. Dělila se na „jestřáby" a „holubice". Jestřábi, vedení Deanem Achesonem, který byl přizván k tajným poradám, doporučovali „vyčistit raketové základny rozhodným leteckým útokem bez předchozího varování". Holubice pod vedením Roberta Kennedyho a Roberta McNamary návrh odmítaly jako „obrácený Pearl Harbor", který by určitě připravil o život několik tisíc Rusů a kubánských civilistů šéfové štábu odhadovali, že by bylo zapotřebí asi 800 jednotlivých leteckých útoků. Moskva, dokazoval McNamara, by se pak cítila povinna podniknout „velmi rozsáhlá odvetná opatření. V takovém případě by se Spojeným státům vymkla situace z rukou a mohla by se vyvinout v normální válku." Místo toho požadovali blokádu nebo vlastně „karanténu" (ten výraz chytře používal Roosevelt v případě Japonska), která by poskytla Rusku příleži­ tost ustoupit včas od nebezpečného srázu a neztratit přitom tvář.( 47 ) Prezident Kennedy se přikláněl střídavě na tu či onu stranu. Přikázal pokračovat v přípravách na letecký útok, ale nakonec se rozhodl pro karanté­ nu a veřejně ji ohlásil 22. října 1962 s čekací lhůtou dva dny. Ta byla nutná, protože už 23. října byly dokončeny čtyři z šesti odpalovacích ramp pro rakety středního doletu a muselo se Rusům zabránit, aby nevyužívali diplomatických průtahů pro práci na základnách. Dne 24. října se sovětské lodě s nákladem raket přiblížily karanténní linii a zastavily se. Zbývalo však ještě vyklidit už dodané rakety. Proto následujícího dne poslal prezident Kennedy Chruščovovi telegram s žádostí, aby „obnovil původní situaci" (tj. odvezl rakety z Kuby). Chruščov poslal dvě odpovědi. První z 26. října vyjadřovala souhlas za předpokladu, že se Amerika zaváže, že Kubu ne­ napadne. Druhý, o den později, požadoval další ústupek: stažení amerických raket středního doletu typu Jupiter z Turecka. Kennedy na druhé sdělení nereagoval a přijal první podmínku o nenapadení. Na základě této dohody pak Chruščov odstranil sovětské rakety z Kuby 28. října 1962/ 48 ) Kennedyovo řešení karibské krize se v té době a ještě několik let potom velmi chválilo. Chruščova jeho spolupracovníci haněli. Když ho sovětský ústřední výbor roku 1964 uvolňoval z funkce, vyčetl mu „ztřeštěné myšlení, ukvapené závěry a jednání založené na iluzorních předpokla­ dech". ( 49 ) Není pochyby, že se svět octl těsně na okraji rozsáhlé nukleární války. 22. října byly všechny americké raketové posádky uvedeny do stavu nejvyšší pohotovosti. Na osm set bombardérů B-47, 550 a B-52 a sedmde­ sát B-58 bylo na různých základnách připraveno k okamžitému startu s naloženými bombami. Nad Atlantickým oceánem křižovalo devadesát B-52 s multimegatunovými pumami. Na sto raketách Atlas, padesáti Titanech a dvanácti Minutemanech byly aktivovány bojové hlavice a rovněž na

amerických letadlových lodích, ponorkách a zahraničních základnách. Všechna vojenská velitelství měla pohotovost stupně Defcon-2, což je nejvyš­ ší stav připravenosti těsně před vypuknutím války.(50) Robert Kennedy mluvil o tom, že by přišlo o život 60 miliónů Američanů a právě tolik, ne-li více Rusů. Chruščov sám tvrdil, že když se dohadoval se sovětským vrchním velením, upozorňoval, že by to znamenalo „smrt 500 miliónů li­ dí". ( 5 1 ) Bylo to pro něj obrovské riziko, ale když byl odhalen jeho podvod, stáhl se na poslední chvíli zpět. Když se Castro, kterého se na mínění nikdo neptal, dověděl o ústupu, zuřil. Podle Che Guevary, který byl zrovna příto­ men, klel, kopal do zdi a rozbil zrcadlo. ( 52 ) O víc než deset let později však řekl Georgi McGovernovi: „Byl bych zvolil tvrdší postup než Chruščov. Jeho kompromis mě rozzuřil. Chruščov byl však starší a moudřejší. S odstupem času si uvědomuji, že jeho dohoda s Kennedym byla správná. Kdyby byl převládl můj názor, byla by z toho asi strašná válka."( 53 ) Ve skutečnosti však Castro i Sovětský svaz na Chruščovově hře s ohněm vydělali. Než začalo Rusko v září 1962 s rozsáhlým vyzbrojováním Kuby, byl Castro pro americkou intervenci velmi snadným cílem. Žádný americký prezident se nikdy nezavázal, že bude souhlasit s podobným ohrožením. Přesně vzato se Chruščovova instalace strategických raket prakticky rovnala závažnému aktu agrese. Tím, že Kennedy odhalil Chruščovův podvod, dostal Rusko do nevýhodného postavení. Jak správně pochopil de Gaulle, Sovětský svaz neměl jinou možnost než úplně vycouvat. Chruščov to ostatně přiznal sám: „Kuba je od Sovětského svazu vzdálená 11.000 kilometrů. Naše námořní a letecké spojení je tak nejisté, že nějaký útok proti Spojeným státům je nemyslitelný. "( 5 4 ) Ke karibské krizi došlo v době, kdy ve strategických nukleárních zbraních měla Amerika stále ještě silnou převahu, a k eventuálnímu střetnutí by došlo v oblasti, kde si i v konvenčních zbraních mohli Američané důvěřovat. Kennedy měl proto možnost žádat stopro­ centní obnovení stavu, jaký byl předtím. Dokonce mohl jít i dál: mohl žádat i zadostiučinění - sovětský souhlas s neutrální odzbrojenou Kubou podle analogie Finska. Dean Acheson právem poznamenal: „Pokud máme Chruščova na skřipci, můžeme ho napínat každý den."( 5 5 ) Místo toho Kennedy, který sice zvítězil na papíře a v očích široké veřej­ nosti, odměnil agresivní sovětský čin dvěma podstatnými ústupky. Ten méně významný bylo stažení raket Jupiter údajně proto, že jsou zastaralé/ 5 6 ) Daleko důležitější však bylo, že se smířil s další existencí komunistického režimu na Kubě a s jeho otevřeným vojenským spojenectvím se Sovětským svazem. ( 57 ) Co se tedy týče praktických důsledků pro Kubu a celou střední Ameriku, Kennedy karibskou krizi prohrál. Byla to porážka Spojených států: nejhorší, kterou až dosud v studené válce utrpěly. A tak se Castro udržel čtvrt století v oblasti, jež je bez jakýchkoli pochyb

608

609

ně zabezpečeno minimálně padesát strategických raket s jadernými hlavicemi, a to několik desítek kilometrů od amerického území. Od 16. října se ame­ rická vláda radila co dělat. Dělila se na „jestřáby" a „holubice". Jestřábi, vedení Deanem Achesonem, který byl přizván k tajným poradám, doporučovali „vyčistit raketové základny rozhodným leteckým útokem bez předchozího varování". Holubice pod vedením Roberta Kennedyho a Roberta McNamary návrh odmítaly jako „obrácený Pearl Harbor", který by určitě připravil o život několik tisíc Rusů a kubánských civilistů šéfové štábu odhadovali, že by bylo zapotřebí asi 800 jednotlivých leteckých útoků. Moskva, dokazoval McNamara, by se pak cítila povinna podniknout „velmi rozsáhlá odvetná opatření. V takovém případě by se Spojeným státům vymkla situace z rukou a mohla by se vyvinout v normální válku." Místo toho požadovali blokádu nebo vlastně „karanténu" (ten výraz chytře používal Roosevelt v případě Japonska), která by poskytla Rusku příleži­ tost ustoupit včas od nebezpečného srázu a neztratit přitom tvář.( 47 ) Prezident Kennedy se přikláněl střídavě na tu či onu stranu. Přikázal pokračovat v přípravách na letecký útok, ale nakonec se rozhodl pro karanté­ nu a veřejně ji ohlásil 22. října 1962 s čekací lhůtou dva dny. Ta byla nutná, protože už 23. října byly dokončeny čtyři z šesti odpalovacích ramp pro rakety středního doletu a muselo se Rusům zabránit, aby nevyužívali diplomatických průtahů pro práci na základnách. Dne 24. října se sovětské lodě s nákladem raket přiblížily karanténní linii a zastavily se. Zbývalo však ještě vyklidit už dodané rakety. Proto následujícího dne poslal prezident Kennedy Chruščovovi telegram s žádostí, aby „obnovil původní situaci" (tj. odvezl rakety z Kuby). Chruščov poslal dvě odpovědi. První z 26. října vyjadřovala souhlas za předpokladu, že se Amerika zaváže, že Kubu ne­ napadne. Druhý, o den později, požadoval další ústupek: stažení amerických raket středního doletu typu Jupiter z Turecka. Kennedy na druhé sdělení nereagoval a přijal první podmínku o nenapadení. Na základě této dohody pak Chruščov odstranil sovětské rakety z Kuby 28. října 1962/ 48 ) Kennedyovo řešení karibské krize se v té době a ještě několik let potom velmi chválilo. Chruščova jeho spolupracovníci haněli. Když ho sovětský ústřední výbor roku 1964 uvolňoval z funkce, vyčetl mu „ztřeštěné myšlení, ukvapené závěry a jednání založené na iluzorních předpokla­ dech". ( 49 ) Není pochyby, že se svět octl těsně na okraji rozsáhlé nukleární války. 22. října byly všechny americké raketové posádky uvedeny do stavu nejvyšší pohotovosti. Na osm set bombardérů B-47, 550 a B-52 a sedmde­ sát B-58 bylo na různých základnách připraveno k okamžitému startu s naloženými bombami. Nad Atlantickým oceánem křižovalo devadesát B-52 s multimegatunovými pumami. Na sto raketách Atlas, padesáti Titanech a dvanácti Minutemanech byly aktivovány bojové hlavice a rovněž na

amerických letadlových lodích, ponorkách a zahraničních základnách. Všechna vojenská velitelství měla pohotovost stupně Defcon-2, což je nejvyš­ ší stav připravenosti těsně před vypuknutím války.(50) Robert Kennedy mluvil o tom, že by přišlo o život 60 miliónů Američanů a právě tolik, ne-li více Rusů. Chruščov sám tvrdil, že když se dohadoval se sovětským vrchním velením, upozorňoval, že by to znamenalo „smrt 500 miliónů li­ dí". ( 5 1 ) Bylo to pro něj obrovské riziko, ale když byl odhalen jeho podvod, stáhl se na poslední chvíli zpět. Když se Castro, kterého se na mínění nikdo neptal, dověděl o ústupu, zuřil. Podle Che Guevary, který byl zrovna příto­ men, klel, kopal do zdi a rozbil zrcadlo. ( 52 ) O víc než deset let později však řekl Georgi McGovernovi: „Byl bych zvolil tvrdší postup než Chruščov. Jeho kompromis mě rozzuřil. Chruščov byl však starší a moudřejší. S odstupem času si uvědomuji, že jeho dohoda s Kennedym byla správná. Kdyby byl převládl můj názor, byla by z toho asi strašná válka."( 53 ) Ve skutečnosti však Castro i Sovětský svaz na Chruščovově hře s ohněm vydělali. Než začalo Rusko v září 1962 s rozsáhlým vyzbrojováním Kuby, byl Castro pro americkou intervenci velmi snadným cílem. Žádný americký prezident se nikdy nezavázal, že bude souhlasit s podobným ohrožením. Přesně vzato se Chruščovova instalace strategických raket prakticky rovnala závažnému aktu agrese. Tím, že Kennedy odhalil Chruščovův podvod, dostal Rusko do nevýhodného postavení. Jak správně pochopil de Gaulle, Sovětský svaz neměl jinou možnost než úplně vycouvat. Chruščov to ostatně přiznal sám: „Kuba je od Sovětského svazu vzdálená 11.000 kilometrů. Naše námořní a letecké spojení je tak nejisté, že nějaký útok proti Spojeným státům je nemyslitelný. "( 5 4 ) Ke karibské krizi došlo v době, kdy ve strategických nukleárních zbraních měla Amerika stále ještě silnou převahu, a k eventuálnímu střetnutí by došlo v oblasti, kde si i v konvenčních zbraních mohli Američané důvěřovat. Kennedy měl proto možnost žádat stopro­ centní obnovení stavu, jaký byl předtím. Dokonce mohl jít i dál: mohl žádat i zadostiučinění - sovětský souhlas s neutrální odzbrojenou Kubou podle analogie Finska. Dean Acheson právem poznamenal: „Pokud máme Chruščova na skřipci, můžeme ho napínat každý den."( 5 5 ) Místo toho Kennedy, který sice zvítězil na papíře a v očích široké veřej­ nosti, odměnil agresivní sovětský čin dvěma podstatnými ústupky. Ten méně významný bylo stažení raket Jupiter údajně proto, že jsou zastaralé/ 5 6 ) Daleko důležitější však bylo, že se smířil s další existencí komunistického režimu na Kubě a s jeho otevřeným vojenským spojenectvím se Sovětským svazem. ( 57 ) Co se tedy týče praktických důsledků pro Kubu a celou střední Ameriku, Kennedy karibskou krizi prohrál. Byla to porážka Spojených států: nejhorší, kterou až dosud v studené válce utrpěly. A tak se Castro udržel čtvrt století v oblasti, jež je bez jakýchkoli pochyb

608

609

pro Ameriku životně důležitá, jako její nejvytrvalejší a nejúspěšnější nepří­ tel: aby v šedesátých letech exportoval revoluci do Jižní Ameriky a v sedm­ desátých a začátkem osmdesátých let ještě mnohem intenzivněji do Ameriky střední; aby na shromážděních představitelů třetího světa systematicky urážel Američany a předhazoval jim „imperialismus", přestože se sám prohlašoval za zástupce „nezúčastněných"; a aby v sedmdesátých letech vyslal do Afriky neméně než tři expediční armády jako vykonavatele sovětských mocenských zájmů. S pozoruhodnou odvahou a drzostí vystupo­ val jako obhájce utlačovaných ve Spojených státech samotných a byl odmě­ ňován nekritickým obdivem a pochlebováním určité části amerického pokro­ kového mínění. Saulu Landauovi byl Castro „prodchnut demokracií", pro Leo Hubermana a Paula Sweezyho byl „vášnivým zastáncem humanismu". Jiní návštěvníci Kuby oceňovali jeho „encyklopedické znalosti". Připomínal jim „spojitost mezi socialismem a křesťanstvím". Byl „uhlazený v řeči, rezer­ vovaný, senzitivní" a zároveň „energický, hezký, neformální, nedogmatický, otevřený, lidský, báječně přístupný a vřelý". Norman Mailer v něm viděl „prvního a největšího hrdinu, který se objevil na světě po druhé světové válce". „Když Castro stojí zpříma," napsal Abbie Hoffman, „podobá se mohutnému vztyčenému penisu a dav je pohledem na něj okamžitě fascino­ ván.'^ 58 ) Mnoho podobných nesmyslných fantazií a chvalořečí, jimiž kdysi Západ opřádal Stalina, přešlo teď na Castra. Když Mao definitivně upadl do nemilosti, zbyl pak už jen Castro jako jediný „div" totalitního světa. Normální Kubánci naopak hlasovali nohama a přívěsnými lodními motory: jen v šedesátých letech jich uteklo před Castrem přes milión. V roce 1980, kdy jen za běžný rok přibylo 150.000 politických uprchlíků, žila asi pětina celkového počtu obyvatelstva v exilu, většinou ve Spojených státech. V roce 1981 se zjistilo, že od Castrova převzetí moci má Kuba roční úbytek obyvatelstva 1,2%; že z jedné z nejbohatších zemí Latinské Ameriky sklesla mezi nejchudší a že má průměrný roční výdělek pouze 810 dolarů, horší než v sousední Jamaice, Dominikánské republice, Kolumbii a Mexiku; a že se svou dvěstětisícovou armádou (jejíž čtvrtina bojuje v zahraničí) před­ stavuje nejmilitarističtčjší stát Latinské Ameriky s výjimkou Brazílie - ačkoliv vzhledem k počtu obyvatelstva má pravděpodobně víc mužů ve zbrani než kterákoli jiná země na světě.(59) To bylo Castrovo dílo; a Kennedyho odkaz. Způsob, jakým prezident Kennedy naložil s Kubou, ukazuje na nedosta­ tečné pochopení amerických životních zájmů a neschopnost rozlišovat mezi představou a skutečností. Tyto slabosti, charakterizující Kennedyho propagační přístup k politice, se projevily i jinde, zejména v kosmickém programu a ve vietnamské válce. S pomocí zajatých německých věd­ ců Sovětský svaz věnoval prvořadou pozornost (kromě vývoje jaderných zbraní) dalekonosným raketám. Výsledky se začaly dostavovat koncem

padesátých let. 4. října 1957 Američané užasli, když Rusko vyslalo na oběžnou dráhu třiaosmdesátikilovou družici Sputnik 1. Příští měsíc násle­ dovala mnohem větší o váze 500 kg s psem Lajkou. První americká družice byla vypuštěna až 31. ledna 1958 a vážila pouze necelých 14 kg. Jeden americký vojenský činitel si prý postěžoval: „Zajali jsme bohužel ty nesprávné generály." Amerika ovšem vyráběla velké rakety též, jako například obrovskou vojenskou raketu Saturn, kterou zkonstruoval v Huntsville ve státě Alabama Werner von Braun. Stejně důležité byly americké pokroky v mi­ niaturizaci, což také vysvětluje menší váhu raket.í 6 0 ) To všecko byla otázka cílů, důležitosti a peněz. Eisenhower, kterému právem šlo především o spolehlivě fungující hospodářství, nebyl ochoten přespříliš investovat do kosmického výzkumu, pokud by to překračovalo praktické potřeby obrany. Byl zásadně proti velkorysým kosmickým programům uskutečňo­ vaným jen z prestižních důvodů. Už samotné slovo „prestiž" nenáviděl a paniky, jež vznikla po vypuštění sovětské družice, si nevšímal. Když nastoupil Kennedy, pořadí hodnot se radikálně změnilo. Jeho vice­ prezident, texaský Lyndon Johnson, který dostal na starost kosmický výzkum, byl rozhazovačný člověk s rozsáhlými obchodními konexemi v tomto oboru. Jako vedoucího Státní aero-kosmonautické správy si vybral společensky značně angažovaného podnikatele Jamese Webba. 12. dubna 1961, necelé tři měsíce po Kennedyho nástupu do prezidentské funkce, vyslali Rusové na oběžnou dráhu kolem země prvního kosmonauta Jurije Gagarina a předstihli tak Američany téměř o čtyři týdny. Existuje magnetofonový záznam vzruše­ ného jednání, které se konalo o dva dny později v Bílém domě, kde Kennedy burácel: Můžeme je vlastně vůbec v něčem dohnat? A jak to máme udělat? Podaří se nám obletět měsíc dřív než jim? Dokážeme vysadit na měsíc člověka dřív než oni?... Můžeme udělat takový skok?... Kdyby mi tak jen někdo poradil jak je dohonit! Najděte někoho, ať je to kdo chce! Ať je to třeba tamhleten vrátný, jen když bude vědětjaknato. (61) Tři dny nato došlo ke katastrofě v Prasečí zátoce a 19. dubna 1961 zavolal zdeprimovaný Kennedy Johnsona na pětačtyricetiminutovou poradu, z níž vyplynul (20. dubna) podrážděný příkaz zjistit: „Máme šanci po­ razit Sovětský svaz tím, že dáme na oběžnou dráhu kosmickou labora­ toř nebo uskutečníme let kolem měsíce nebo vyšleme na měsíc raketu nebo provedeme na měsíci přistání kosmonautů? Existuje ještě nějaký další kosmický program se slibnými dramatickými výsledky, kde bychom mohli být první?"( 62 ) Slova, kterých tu Kennedy užívá, jsou charakteristická: „porazit", „dramatické výsledky", „být první". V určitém smyslu byl Kennedy spíš profesionální sportovec, propagandista a politický kramář než státník. V květnu 1961 veřejně zavázal Ameriku

610

611

pro Ameriku životně důležitá, jako její nejvytrvalejší a nejúspěšnější nepří­ tel: aby v šedesátých letech exportoval revoluci do Jižní Ameriky a v sedm­ desátých a začátkem osmdesátých let ještě mnohem intenzivněji do Ameriky střední; aby na shromážděních představitelů třetího světa systematicky urážel Američany a předhazoval jim „imperialismus", přestože se sám prohlašoval za zástupce „nezúčastněných"; a aby v sedmdesátých letech vyslal do Afriky neméně než tři expediční armády jako vykonavatele sovětských mocenských zájmů. S pozoruhodnou odvahou a drzostí vystupo­ val jako obhájce utlačovaných ve Spojených státech samotných a byl odmě­ ňován nekritickým obdivem a pochlebováním určité části amerického pokro­ kového mínění. Saulu Landauovi byl Castro „prodchnut demokracií", pro Leo Hubermana a Paula Sweezyho byl „vášnivým zastáncem humanismu". Jiní návštěvníci Kuby oceňovali jeho „encyklopedické znalosti". Připomínal jim „spojitost mezi socialismem a křesťanstvím". Byl „uhlazený v řeči, rezer­ vovaný, senzitivní" a zároveň „energický, hezký, neformální, nedogmatický, otevřený, lidský, báječně přístupný a vřelý". Norman Mailer v něm viděl „prvního a největšího hrdinu, který se objevil na světě po druhé světové válce". „Když Castro stojí zpříma," napsal Abbie Hoffman, „podobá se mohutnému vztyčenému penisu a dav je pohledem na něj okamžitě fascino­ ván.'^ 58 ) Mnoho podobných nesmyslných fantazií a chvalořečí, jimiž kdysi Západ opřádal Stalina, přešlo teď na Castra. Když Mao definitivně upadl do nemilosti, zbyl pak už jen Castro jako jediný „div" totalitního světa. Normální Kubánci naopak hlasovali nohama a přívěsnými lodními motory: jen v šedesátých letech jich uteklo před Castrem přes milión. V roce 1980, kdy jen za běžný rok přibylo 150.000 politických uprchlíků, žila asi pětina celkového počtu obyvatelstva v exilu, většinou ve Spojených státech. V roce 1981 se zjistilo, že od Castrova převzetí moci má Kuba roční úbytek obyvatelstva 1,2%; že z jedné z nejbohatších zemí Latinské Ameriky sklesla mezi nejchudší a že má průměrný roční výdělek pouze 810 dolarů, horší než v sousední Jamaice, Dominikánské republice, Kolumbii a Mexiku; a že se svou dvěstětisícovou armádou (jejíž čtvrtina bojuje v zahraničí) před­ stavuje nejmilitarističtčjší stát Latinské Ameriky s výjimkou Brazílie - ačkoliv vzhledem k počtu obyvatelstva má pravděpodobně víc mužů ve zbrani než kterákoli jiná země na světě.(59) To bylo Castrovo dílo; a Kennedyho odkaz. Způsob, jakým prezident Kennedy naložil s Kubou, ukazuje na nedosta­ tečné pochopení amerických životních zájmů a neschopnost rozlišovat mezi představou a skutečností. Tyto slabosti, charakterizující Kennedyho propagační přístup k politice, se projevily i jinde, zejména v kosmickém programu a ve vietnamské válce. S pomocí zajatých německých věd­ ců Sovětský svaz věnoval prvořadou pozornost (kromě vývoje jaderných zbraní) dalekonosným raketám. Výsledky se začaly dostavovat koncem

padesátých let. 4. října 1957 Američané užasli, když Rusko vyslalo na oběžnou dráhu třiaosmdesátikilovou družici Sputnik 1. Příští měsíc násle­ dovala mnohem větší o váze 500 kg s psem Lajkou. První americká družice byla vypuštěna až 31. ledna 1958 a vážila pouze necelých 14 kg. Jeden americký vojenský činitel si prý postěžoval: „Zajali jsme bohužel ty nesprávné generály." Amerika ovšem vyráběla velké rakety též, jako například obrovskou vojenskou raketu Saturn, kterou zkonstruoval v Huntsville ve státě Alabama Werner von Braun. Stejně důležité byly americké pokroky v mi­ niaturizaci, což také vysvětluje menší váhu raket.í 6 0 ) To všecko byla otázka cílů, důležitosti a peněz. Eisenhower, kterému právem šlo především o spolehlivě fungující hospodářství, nebyl ochoten přespříliš investovat do kosmického výzkumu, pokud by to překračovalo praktické potřeby obrany. Byl zásadně proti velkorysým kosmickým programům uskutečňo­ vaným jen z prestižních důvodů. Už samotné slovo „prestiž" nenáviděl a paniky, jež vznikla po vypuštění sovětské družice, si nevšímal. Když nastoupil Kennedy, pořadí hodnot se radikálně změnilo. Jeho vice­ prezident, texaský Lyndon Johnson, který dostal na starost kosmický výzkum, byl rozhazovačný člověk s rozsáhlými obchodními konexemi v tomto oboru. Jako vedoucího Státní aero-kosmonautické správy si vybral společensky značně angažovaného podnikatele Jamese Webba. 12. dubna 1961, necelé tři měsíce po Kennedyho nástupu do prezidentské funkce, vyslali Rusové na oběžnou dráhu kolem země prvního kosmonauta Jurije Gagarina a předstihli tak Američany téměř o čtyři týdny. Existuje magnetofonový záznam vzruše­ ného jednání, které se konalo o dva dny později v Bílém domě, kde Kennedy burácel: Můžeme je vlastně vůbec v něčem dohnat? A jak to máme udělat? Podaří se nám obletět měsíc dřív než jim? Dokážeme vysadit na měsíc člověka dřív než oni?... Můžeme udělat takový skok?... Kdyby mi tak jen někdo poradil jak je dohonit! Najděte někoho, ať je to kdo chce! Ať je to třeba tamhleten vrátný, jen když bude vědětjaknato. (61) Tři dny nato došlo ke katastrofě v Prasečí zátoce a 19. dubna 1961 zavolal zdeprimovaný Kennedy Johnsona na pětačtyricetiminutovou poradu, z níž vyplynul (20. dubna) podrážděný příkaz zjistit: „Máme šanci po­ razit Sovětský svaz tím, že dáme na oběžnou dráhu kosmickou labora­ toř nebo uskutečníme let kolem měsíce nebo vyšleme na měsíc raketu nebo provedeme na měsíci přistání kosmonautů? Existuje ještě nějaký další kosmický program se slibnými dramatickými výsledky, kde bychom mohli být první?"( 62 ) Slova, kterých tu Kennedy užívá, jsou charakteristická: „porazit", „dramatické výsledky", „být první". V určitém smyslu byl Kennedy spíš profesionální sportovec, propagandista a politický kramář než státník. V květnu 1961 veřejně zavázal Ameriku

610

611

uskutečněním programu Apollo s cílem vyslat do deseti let na měsíc kos­ mickou loď s lidmi. Byl to projekt typický pro iluzi šedesátých let, že peníze neznamenají nic a že zdroje jsou nevyčerpatelné. Kosmický program byl zahájen v roce 1963 a v následujícím desetiletí stál Ameriku až 5 miliard dola­ rů ročně. Cíle bylo pochopitelně dosaženo. 20. Července 1969 přistáli na měsíci v kosmické lodi Apollo 11 Neil Armstrong a Edwin Aldrin. Pak došlo ještě v roce 1972 k dalším pěti přistáním a tím program skončil. Tou dobou už Amerika a Rusko vypustily přes 1.200 družic a kosmických sond v celko­ vé hodnotě asi 100 miliard dolarů. V střízlivějších podmínkách poloviny sedmdesátých let se úsilí o zvládnutí kosmu přesunulo z propagandy na praktické úkoly jako kosmické laboratoře a raketoplány. Roku 1981 vznikla v rámci projektu NASA první skutečná kosmická loď, raketoplán, a Rusové vyvinuli 100 metrů dlouhou dopravní loď schopnou vynést na oběžnou dráhu kolem země stotunový náklad. Divadelní éra výletů do vesmíru skončila. Současně se závodem o dobytí kosmu, který měl přesvědčit svět o ame­ rické prestiži a technické úrovni, prezident Kennedy hledal oblast, kde by i jeho zahraniční politika dosáhla zvučného ohlasu, zvláště po ponižujících zkušenostech v Prasečí zátoce. Jistý člen Rady národní bezpečnosti mu poradil: „Je velice důležité, aby vláda měla k dobru nějaké významné vítězství nad komunisty....zde [ve Vietnamu] je pro nás situace stále ještě příznivá." 1. května 1961 vydalo ministerstvo obrany zprávu, jak lze Vietnam „zachrá­ nit". Za jedenáct dní Kennedy plán schválil v memorandu č. 52 pro Radu ná­ rodní bezpečnosti a odsouhlasil v něm jednotlivé akce, jež měly jeden jas­ ně vytčený cíl: zabránit komunistům ovládnutí jižního Vietnamu. Další měsíc, po vídeňské schůzce s Chruščovem, oznámil novinářům: „Teď nám jde o to, jak přesvědčit protivníka o naší síle, a k tomu se zřejmě hodí Vietnam."(63) Přesto však je Kennedy vinen zatažením Ameriky do vietnamské války jen částečně. Krizovou situaci totiž zdědil. Hned po uvedení do funkce prezi­ denta dostal hlášení Edwarda Lansdala (agent CIA v románu Grahama Greena Tichý Američan (The Quiet American) z roku 1956) o tom, že se situace v Saigonu rychle zhoršuje. Kennedy poznamenal: „To je to nejhorší, co máme, ge9»(64) válka v Indočíně, která začala brzy po zhroucení japonské okupace a pokračovala až do osmdesátých let, je obestřena záhadami víc než jiné poválečné události. Byla natolik komplikovaná, že si s ní západní státníci nevěděli rady a zmátla nakonec i Číňany. Každý americký prezident k ní přispěl svým dílem omylu. Roosevelt, který o Indočíně nevěděl vůbec nic, ji nabídl Číňanům. Hned po jeho smrti se horliví antikolonialisté z jeho Kanceláře strategických služeb (předchůdce CIA) přičinili o vznik le­ vicového nacionalistického režimu. Tři týdny po japonské kapitulaci komunistický vůdce Ho Či Min provedl za podpory Kanceláře strate-

gických služeb státní převrat známý jako „srpnová revoluce", jímž zbavil (runu už beztak abdikujícího vietnamského císaře. Muž, který ve sku­ tečnosti korunoval Ho Či Mina na nového vládce, byl agent strategických služeb Archimedes Patti.( 65 ) Je důležité si uvědomit, že Amerika nikdy neměla v Indočíně nějaké územní požadavky, ani pokud se týká vojenských základen nebo jiných zájmů. Její politický přístup byl však většinou zmatený a vždy nerozhodný. V první fázi byl zcela orientován na Evropu. Když Truman nastoupil jako prezident, dal se přesvědčit, že má Indočína význam pouze vzhledem k abso­ lutní nutnosti podporovat Francii jako stabilizující sílu v Evropě a pomáhat jí „morálně i hmotně, aby získala své někdejší postavení a vliv"^66) Z d ů ­ razňovalo se, že k nabytí ztracené sebedůvěry by Francie měla získat zpět své bývalé indočínské impérium; v prosinci 1946 zahnali Francouzi Ho Či Mina do džungle a dosadili císaře Bao Daie, který se vrátil z Honkongu. Američané se neochotně smířili s tím, že Francouzi vytvořili tři loutkové státy, Laos, Kambodžu a Vietnam, a uznali 7. února 1950 jejich nezávislost v rámci francouzské unie. Současně Sovětský svaz a Čína uznaly Ho Či Minův režim. Tím se zápas dostal na mezinárodní úroveň. Rusko a Čína tam začaly dodávat spoustu zbraní. Amerika učinila v květnu totéž, a když další měsíc vypukla válka v Koreji, program americké pomoci se rapidně zrychlil. V roce 1951 to bylo 21,8 miliónů dolarů v hospodářské a 425,7 miliónů dolarů ve vojenské oblasti. Další rok už vojenská pomoc stoupla na víc než půl miliardy dolarů, tj. 40% francouzských výdajů. Úředníci ministerstva zahraničí varovali státního tajemníka Deana Achesona, že se Amerika v Indočíně „dostává do situace, kde její odpovědnost spíš nahrazuje odpovědnost Francouzů, místo aby ji pouze doplňovala". Přesto však Acheson rozhodl, že „když už jsme se do toho dali, nebudeme se ohlížet zpět". Dokazoval, že situace v Evropě je příliš nebezpečná, než aby mohla Amerika uvažovat o tom, že opustí Francouze na Východě.( 67 ) V letech 1953-4 hradila už 80% francouzských válečných výloh. Pak 8. května 1954 kapitulovala francouzská pevnost v Dien-bien-phu. Porážku umožnilo neočekávané zvýšení dodávek zbraní z Ruska a Číny Ho Či Minoví. Francouzi požádali o přímou účast amerického letectva, a když byla odmítnuta, utvořili novou vládu za předsednictví Pierra MenděsFrance, která projednala francouzský ústup a politické řešení. Dohodou o příměří, podepsanou v červenci v Ženevě, byla země rozdělena podél 17. rovnoběžky: sever si ponechali komunisté, zbytek západní mocnosti. K sjednocení mělo dojít za dva roky na základě voleb pod mezinárodní kontrolou. Právě v této situaci selhal Eisenhowerův obvyklý zdravý úsudek; lze dokonce tvrdit, že je za výslednou blamáž ve Vietnamu zodpovědný víc než

612

613

uskutečněním programu Apollo s cílem vyslat do deseti let na měsíc kos­ mickou loď s lidmi. Byl to projekt typický pro iluzi šedesátých let, že peníze neznamenají nic a že zdroje jsou nevyčerpatelné. Kosmický program byl zahájen v roce 1963 a v následujícím desetiletí stál Ameriku až 5 miliard dola­ rů ročně. Cíle bylo pochopitelně dosaženo. 20. Července 1969 přistáli na měsíci v kosmické lodi Apollo 11 Neil Armstrong a Edwin Aldrin. Pak došlo ještě v roce 1972 k dalším pěti přistáním a tím program skončil. Tou dobou už Amerika a Rusko vypustily přes 1.200 družic a kosmických sond v celko­ vé hodnotě asi 100 miliard dolarů. V střízlivějších podmínkách poloviny sedmdesátých let se úsilí o zvládnutí kosmu přesunulo z propagandy na praktické úkoly jako kosmické laboratoře a raketoplány. Roku 1981 vznikla v rámci projektu NASA první skutečná kosmická loď, raketoplán, a Rusové vyvinuli 100 metrů dlouhou dopravní loď schopnou vynést na oběžnou dráhu kolem země stotunový náklad. Divadelní éra výletů do vesmíru skončila. Současně se závodem o dobytí kosmu, který měl přesvědčit svět o ame­ rické prestiži a technické úrovni, prezident Kennedy hledal oblast, kde by i jeho zahraniční politika dosáhla zvučného ohlasu, zvláště po ponižujících zkušenostech v Prasečí zátoce. Jistý člen Rady národní bezpečnosti mu poradil: „Je velice důležité, aby vláda měla k dobru nějaké významné vítězství nad komunisty....zde [ve Vietnamu] je pro nás situace stále ještě příznivá." 1. května 1961 vydalo ministerstvo obrany zprávu, jak lze Vietnam „zachrá­ nit". Za jedenáct dní Kennedy plán schválil v memorandu č. 52 pro Radu ná­ rodní bezpečnosti a odsouhlasil v něm jednotlivé akce, jež měly jeden jas­ ně vytčený cíl: zabránit komunistům ovládnutí jižního Vietnamu. Další měsíc, po vídeňské schůzce s Chruščovem, oznámil novinářům: „Teď nám jde o to, jak přesvědčit protivníka o naší síle, a k tomu se zřejmě hodí Vietnam."(63) Přesto však je Kennedy vinen zatažením Ameriky do vietnamské války jen částečně. Krizovou situaci totiž zdědil. Hned po uvedení do funkce prezi­ denta dostal hlášení Edwarda Lansdala (agent CIA v románu Grahama Greena Tichý Američan (The Quiet American) z roku 1956) o tom, že se situace v Saigonu rychle zhoršuje. Kennedy poznamenal: „To je to nejhorší, co máme, ge9»(64) válka v Indočíně, která začala brzy po zhroucení japonské okupace a pokračovala až do osmdesátých let, je obestřena záhadami víc než jiné poválečné události. Byla natolik komplikovaná, že si s ní západní státníci nevěděli rady a zmátla nakonec i Číňany. Každý americký prezident k ní přispěl svým dílem omylu. Roosevelt, který o Indočíně nevěděl vůbec nic, ji nabídl Číňanům. Hned po jeho smrti se horliví antikolonialisté z jeho Kanceláře strategických služeb (předchůdce CIA) přičinili o vznik le­ vicového nacionalistického režimu. Tři týdny po japonské kapitulaci komunistický vůdce Ho Či Min provedl za podpory Kanceláře strate-

gických služeb státní převrat známý jako „srpnová revoluce", jímž zbavil (runu už beztak abdikujícího vietnamského císaře. Muž, který ve sku­ tečnosti korunoval Ho Či Mina na nového vládce, byl agent strategických služeb Archimedes Patti.( 65 ) Je důležité si uvědomit, že Amerika nikdy neměla v Indočíně nějaké územní požadavky, ani pokud se týká vojenských základen nebo jiných zájmů. Její politický přístup byl však většinou zmatený a vždy nerozhodný. V první fázi byl zcela orientován na Evropu. Když Truman nastoupil jako prezident, dal se přesvědčit, že má Indočína význam pouze vzhledem k abso­ lutní nutnosti podporovat Francii jako stabilizující sílu v Evropě a pomáhat jí „morálně i hmotně, aby získala své někdejší postavení a vliv"^66) Z d ů ­ razňovalo se, že k nabytí ztracené sebedůvěry by Francie měla získat zpět své bývalé indočínské impérium; v prosinci 1946 zahnali Francouzi Ho Či Mina do džungle a dosadili císaře Bao Daie, který se vrátil z Honkongu. Američané se neochotně smířili s tím, že Francouzi vytvořili tři loutkové státy, Laos, Kambodžu a Vietnam, a uznali 7. února 1950 jejich nezávislost v rámci francouzské unie. Současně Sovětský svaz a Čína uznaly Ho Či Minův režim. Tím se zápas dostal na mezinárodní úroveň. Rusko a Čína tam začaly dodávat spoustu zbraní. Amerika učinila v květnu totéž, a když další měsíc vypukla válka v Koreji, program americké pomoci se rapidně zrychlil. V roce 1951 to bylo 21,8 miliónů dolarů v hospodářské a 425,7 miliónů dolarů ve vojenské oblasti. Další rok už vojenská pomoc stoupla na víc než půl miliardy dolarů, tj. 40% francouzských výdajů. Úředníci ministerstva zahraničí varovali státního tajemníka Deana Achesona, že se Amerika v Indočíně „dostává do situace, kde její odpovědnost spíš nahrazuje odpovědnost Francouzů, místo aby ji pouze doplňovala". Přesto však Acheson rozhodl, že „když už jsme se do toho dali, nebudeme se ohlížet zpět". Dokazoval, že situace v Evropě je příliš nebezpečná, než aby mohla Amerika uvažovat o tom, že opustí Francouze na Východě.( 67 ) V letech 1953-4 hradila už 80% francouzských válečných výloh. Pak 8. května 1954 kapitulovala francouzská pevnost v Dien-bien-phu. Porážku umožnilo neočekávané zvýšení dodávek zbraní z Ruska a Číny Ho Či Minoví. Francouzi požádali o přímou účast amerického letectva, a když byla odmítnuta, utvořili novou vládu za předsednictví Pierra MenděsFrance, která projednala francouzský ústup a politické řešení. Dohodou o příměří, podepsanou v červenci v Ženevě, byla země rozdělena podél 17. rovnoběžky: sever si ponechali komunisté, zbytek západní mocnosti. K sjednocení mělo dojít za dva roky na základě voleb pod mezinárodní kontrolou. Právě v této situaci selhal Eisenhowerův obvyklý zdravý úsudek; lze dokonce tvrdit, že je za výslednou blamáž ve Vietnamu zodpovědný víc než

612

613

kterýkoli jiný Američan. Měl podepsat dohody a donutit ministerského před­ sedu Jihu Ngo Dinh Diema, aby se jich držel. Je docela dobře možné, že by byl Ho Či Min vyhrál svobodné volby a stal se tak vládcem sjednocené ko­ munistické země. Bylo by to pro Ameriku katastrofami? Ani Acheson v lednu 1950 ve své slavné „opevňovací" řeči nepovažoval nekomunistickou vládu v Indočíně pro americkou bezpečnost za podstatnou.í 68 ) George Kennan píše v sdělení z 21. srpna 1950, že je „lepší nechat rozbouřené politické proudy této země, aby si našly vlastní řečiště...i za cenu, že se možná Vietnam a Vietmin nakonec dohodnou a celá země se octne pod vládou vietminc ů " X69) Tentýž dojem měl i Eisenhower. Řekl, že si „nedovede představit pro Ameriku větší tragédii než se tam silně kompromitovat". „Nebudeme se angažovat," opakoval. „Pokud tam Amerika zasáhne, bude to výhradně po dohodě s jejími hlavními spojenci a na základě výslovného ústavního schvále­ ní Kongresem." Působil na šéfy štábu a vymohl na nich v květnu 1954 prohlášení, že „v Indočíně neexistují operační cíle zásadní důležitosti a že vyslat tam víc než pouze symbolický počet vojenských jednotek by znamenalo vážný odklon od omezených amerických možností".( 70 ) Eisenhower však neměl jednotný názor. Jeho oblíbenou teorií bylo, že bude-li „ztracen" Vietnam, dostane se celá Indočína pod komunistickou nadvládu; a pohltí-li komunismus Indočínu, pohltí zakrátko i jiné země jiho­ východní Asie. Přirovnával Vietnam k zátce v láhvi, k padajícím domi­ novým kostkám, mluvil o řetězové reakci.C71) A nejenomže nepodepsal ženevské dohody, ale souhlasil i s Diemovým odmítnutím zkusit svobodné volby. To byl ovšem zásadní odklon od americké světové politiky v obdo­ bí studené války, neboť tato politika spočívala vždy na přesvědčení, že spory mezi Východem a Západem nelze řešit zbraněmi, nýbrž poctivě provedeným hlasováním. Diemovi bylo dovoleno vyhnout se této základní zásadě a dokonce byl ještě odměněn americkou vojenskou a hospodářskou pomocí - poprvé přímo a ne prostřednictvím Francouzů. Takže to byl především Eisenhower, který spáchal americký dědičný hřích ve Vietnamu. Místo jednotných voleb se objevily roku 1957 v Jižním Vietnamu komunistické partyzánské bojůvky a začala nová válka. Eisenhower donutil Ameriku k účasti. V posledním významném prohlášení na toto téma řekl (4. dubna 1959): „Ztrátou Jižního Vietnamu by začalo rozdrobování, jež by postupem času mohlo mít pro nás a pro naši svobodu vážné důsledky."( 72 ) Když nastoupil do Bílého domu Kennedy, Vietnam už byl jedním z amerických největších a nejnákladnějších závazků kdekoli na světě. Je nepochopitelné, proč se nepokusil o návrat k ženevským dohodám a o uspo­ řádání svobodných voleb v celé zemi. V Paříži 31. května 1961 ho de Gaulle naléhavě žádal, aby se odpoutal: „Předpovídám vám, že se krok za krokem budete propadat do bezedné vojenské a politické bažiny. "( 7 3 ) Přesto

v listopadu téhož roku schválil Kennedy odjezd prvních 7.000 amerických vojáků do Vietnamu k „ochraně opěrných bodů". Generál Maxwell Taylor, který tento krok doporučil, ho upozornil, že zhorší-li se situace, „bude těžké nevyhovět žádostem o posily" a že „eventuální další závazky jsou bez hranic". O74) Kennedy měl tentýž nepříjemný pocit. Svému spolupracovníku Arthuru Schlesingerovi si postěžoval: „Vojáci se vylodí a budou pochodovat ulicemi; kapely budou hrát; davy budou jásat; a za čtyři dny po nich nikdo nevzdechne; pak nám řeknou, že máme poslat další. Je to jako alkohol. Účinek odezní a člověk se musí napít znova."( 75 ) Byla to přesná předpověď. Kennedy instinktivně cítil, že je nutno se buď stáhnout, nebo situaci vyhrotit přímým útokem na Hanoj. Americká invaze do Severního Vietnamu, která by byla měla v této fázi úspěch, by alespoň vrátila vývoj do roku 1954 a k že­ nevským dohodám. Proti takové akci by nemohlo být zásadních morálních námitek, protože od roku 1961 Sever účinně napadal Jih. Rozbíráme-li dlou­ hodobou tragédii Indočíny, je třeba mít neustále na mysli, že právě rozhodnutí Ho Či Mina, jeho spolupracovníků a nástupců ovládnout celou zemi včetně Laosu a Kambodže bylo od roku 1945 základním motivem boje a hlavní a poslední příčinou veškerého krveprolévání. Americké omyly byly pouze faktor spolupůsobící. Nicméně byly vážné. Kennedy ani nebyl ochoten ponechat zemi osudu, ani nechtěl přenést pozemní válku do Sever­ ního Vietnamu, a tak se rozhodl pro beznadějný kompromis - poskytovat v stále rostoucí, ale nikdy ne dostatečné míře vojenskou pomoc jihovietnamské vládě, kterou nemohl kontrolovat. Ngo Dinh Diem byl daleko nejschopnější ze všech vietnamských představitelů a měl velkou výhodu v tom, že nebyl voják. Lyndon Johnson, který byl tehdy viceprezidentem, mu říkal trochu přehnaně „Churchill jihovýchodní Asie" a na pochybujícího novináře vyjel: „K sakru, chlape, to je jedinej spolehlivej politik, kterýho tam máme."( 76 ) Jenže Kennedy, zdeprimován vlastní neschopností docílit ve Viet­ namu význačnějšího úspěchu, dával vinu ne své politice, ale jejímu vykonavateli. Na podzim roku 1963 schválil tajně americkou podporu spiknu­ tí proti Diemovi. Došlo k němu 1. listopadu, Diem byl zavražděn a CIA rozdala 42.000 dolarů jako úplatky vojákům, kteří nastolili vojenskou juntu. To byl druhý velký hřích Ameriky: „Nejhorší chyba, kterou jsme kdy 77 udělali," řekl Lyndon Johnson.( ) Tři týdny nato byl Kennedy sám zavražděn a Johnson se stal prezidentem. Johnson nebyl o nic ráznější než Kennedy a pokračoval nerozhodně v jeho kompromisní politice až do srpna 1964, kdy Severní Vietnam napadl v Tonkinském zálivu americké torpédoborce. Nedá se dokázat, jak se později tvrdilo, že účelem útoku bylo zatáhnout Spojené státy hlouběji do války.í78) Johnson se velice snažil ji nestupňovat: šel totiž do voleb s mírovým progra­ mem na rozdíl od republikána Barryho Goldwatera, který chtěl použít, bude-li

614

61 s

kterýkoli jiný Američan. Měl podepsat dohody a donutit ministerského před­ sedu Jihu Ngo Dinh Diema, aby se jich držel. Je docela dobře možné, že by byl Ho Či Min vyhrál svobodné volby a stal se tak vládcem sjednocené ko­ munistické země. Bylo by to pro Ameriku katastrofami? Ani Acheson v lednu 1950 ve své slavné „opevňovací" řeči nepovažoval nekomunistickou vládu v Indočíně pro americkou bezpečnost za podstatnou.í 68 ) George Kennan píše v sdělení z 21. srpna 1950, že je „lepší nechat rozbouřené politické proudy této země, aby si našly vlastní řečiště...i za cenu, že se možná Vietnam a Vietmin nakonec dohodnou a celá země se octne pod vládou vietminc ů " X69) Tentýž dojem měl i Eisenhower. Řekl, že si „nedovede představit pro Ameriku větší tragédii než se tam silně kompromitovat". „Nebudeme se angažovat," opakoval. „Pokud tam Amerika zasáhne, bude to výhradně po dohodě s jejími hlavními spojenci a na základě výslovného ústavního schvále­ ní Kongresem." Působil na šéfy štábu a vymohl na nich v květnu 1954 prohlášení, že „v Indočíně neexistují operační cíle zásadní důležitosti a že vyslat tam víc než pouze symbolický počet vojenských jednotek by znamenalo vážný odklon od omezených amerických možností".( 70 ) Eisenhower však neměl jednotný názor. Jeho oblíbenou teorií bylo, že bude-li „ztracen" Vietnam, dostane se celá Indočína pod komunistickou nadvládu; a pohltí-li komunismus Indočínu, pohltí zakrátko i jiné země jiho­ východní Asie. Přirovnával Vietnam k zátce v láhvi, k padajícím domi­ novým kostkám, mluvil o řetězové reakci.C71) A nejenomže nepodepsal ženevské dohody, ale souhlasil i s Diemovým odmítnutím zkusit svobodné volby. To byl ovšem zásadní odklon od americké světové politiky v obdo­ bí studené války, neboť tato politika spočívala vždy na přesvědčení, že spory mezi Východem a Západem nelze řešit zbraněmi, nýbrž poctivě provedeným hlasováním. Diemovi bylo dovoleno vyhnout se této základní zásadě a dokonce byl ještě odměněn americkou vojenskou a hospodářskou pomocí - poprvé přímo a ne prostřednictvím Francouzů. Takže to byl především Eisenhower, který spáchal americký dědičný hřích ve Vietnamu. Místo jednotných voleb se objevily roku 1957 v Jižním Vietnamu komunistické partyzánské bojůvky a začala nová válka. Eisenhower donutil Ameriku k účasti. V posledním významném prohlášení na toto téma řekl (4. dubna 1959): „Ztrátou Jižního Vietnamu by začalo rozdrobování, jež by postupem času mohlo mít pro nás a pro naši svobodu vážné důsledky."( 72 ) Když nastoupil do Bílého domu Kennedy, Vietnam už byl jedním z amerických největších a nejnákladnějších závazků kdekoli na světě. Je nepochopitelné, proč se nepokusil o návrat k ženevským dohodám a o uspo­ řádání svobodných voleb v celé zemi. V Paříži 31. května 1961 ho de Gaulle naléhavě žádal, aby se odpoutal: „Předpovídám vám, že se krok za krokem budete propadat do bezedné vojenské a politické bažiny. "( 7 3 ) Přesto

v listopadu téhož roku schválil Kennedy odjezd prvních 7.000 amerických vojáků do Vietnamu k „ochraně opěrných bodů". Generál Maxwell Taylor, který tento krok doporučil, ho upozornil, že zhorší-li se situace, „bude těžké nevyhovět žádostem o posily" a že „eventuální další závazky jsou bez hranic". O74) Kennedy měl tentýž nepříjemný pocit. Svému spolupracovníku Arthuru Schlesingerovi si postěžoval: „Vojáci se vylodí a budou pochodovat ulicemi; kapely budou hrát; davy budou jásat; a za čtyři dny po nich nikdo nevzdechne; pak nám řeknou, že máme poslat další. Je to jako alkohol. Účinek odezní a člověk se musí napít znova."( 75 ) Byla to přesná předpověď. Kennedy instinktivně cítil, že je nutno se buď stáhnout, nebo situaci vyhrotit přímým útokem na Hanoj. Americká invaze do Severního Vietnamu, která by byla měla v této fázi úspěch, by alespoň vrátila vývoj do roku 1954 a k že­ nevským dohodám. Proti takové akci by nemohlo být zásadních morálních námitek, protože od roku 1961 Sever účinně napadal Jih. Rozbíráme-li dlou­ hodobou tragédii Indočíny, je třeba mít neustále na mysli, že právě rozhodnutí Ho Či Mina, jeho spolupracovníků a nástupců ovládnout celou zemi včetně Laosu a Kambodže bylo od roku 1945 základním motivem boje a hlavní a poslední příčinou veškerého krveprolévání. Americké omyly byly pouze faktor spolupůsobící. Nicméně byly vážné. Kennedy ani nebyl ochoten ponechat zemi osudu, ani nechtěl přenést pozemní válku do Sever­ ního Vietnamu, a tak se rozhodl pro beznadějný kompromis - poskytovat v stále rostoucí, ale nikdy ne dostatečné míře vojenskou pomoc jihovietnamské vládě, kterou nemohl kontrolovat. Ngo Dinh Diem byl daleko nejschopnější ze všech vietnamských představitelů a měl velkou výhodu v tom, že nebyl voják. Lyndon Johnson, který byl tehdy viceprezidentem, mu říkal trochu přehnaně „Churchill jihovýchodní Asie" a na pochybujícího novináře vyjel: „K sakru, chlape, to je jedinej spolehlivej politik, kterýho tam máme."( 76 ) Jenže Kennedy, zdeprimován vlastní neschopností docílit ve Viet­ namu význačnějšího úspěchu, dával vinu ne své politice, ale jejímu vykonavateli. Na podzim roku 1963 schválil tajně americkou podporu spiknu­ tí proti Diemovi. Došlo k němu 1. listopadu, Diem byl zavražděn a CIA rozdala 42.000 dolarů jako úplatky vojákům, kteří nastolili vojenskou juntu. To byl druhý velký hřích Ameriky: „Nejhorší chyba, kterou jsme kdy 77 udělali," řekl Lyndon Johnson.( ) Tři týdny nato byl Kennedy sám zavražděn a Johnson se stal prezidentem. Johnson nebyl o nic ráznější než Kennedy a pokračoval nerozhodně v jeho kompromisní politice až do srpna 1964, kdy Severní Vietnam napadl v Tonkinském zálivu americké torpédoborce. Nedá se dokázat, jak se později tvrdilo, že účelem útoku bylo zatáhnout Spojené státy hlouběji do války.í78) Johnson se velice snažil ji nestupňovat: šel totiž do voleb s mírovým progra­ mem na rozdíl od republikána Barryho Goldwatera, který chtěl použít, bude-li

614

61 s

nezbytné, třeba i nukleárních zbraní, aby válku vyhrál. Kongres však zdrcu­ jící většinou schválil takzvanou „rezoluci o Tonkinském zálivu" - z 535 poslanců obou sněmoven hlasovali proti jen senátoři Wayne Morse a Ernest Gruening - udělující prezidentovi plnou moc pro energická opatření na ochranu amerických jednotek. Senátor William Fulbright, který byl tehdy zastáncem války a řídil hlasování v senátě, se vyjádřil, že tato plná moc dá­ vá Johnsonovi v podstatě právo jít do války bez dalšího schvalovacího říze­ ní. Johnson tohoto práva nepoužil téměř půl roku. Pak se ale, když dosáhl velkého volebního vítězství na základě slibů, že nebude válku stupňovat, za­ choval přesně jako Wilson a Roosevelt před ním: udělal pravý opak toho, co sliboval. Jako odvetu na vietkongský útok na kasárny v únoru 1965, při němž Američané utrpěli těžké ztráty, nařídil bombardování Severního Vietnamu/ 7 9 ) To byla třetí zásadní chyba. Když už se Amerika angažovala, měla ze svého postavem vyvodit logický závěr a odpovědět na agresi obsazením Se­ verního Vietnamu. Bombardovam bylo chabým kompromisem, naprosto typickým pro nerozhodnost, jíž se během celé této tragédie vyznačovala americká politika. Jakmile začala letadla z Da Nangu bombardovat Sever, bylo třeba zajistit ochranu pro jejich základnu: takže 8. března 1965 tu přistálo 3.500 námořníků. V dubnu byl stav zvýšen na 82.000. V červnu přišel požadavek na dalších 44 bataliónů. 28. července Johnson oznámil: „Odvelel jsem dnes do Vietnamu leteckou pohotovostní divizi a některé další jednotky, jež zvýší naši bojovou sflu... téměř okamžitě na 125.000 mužů. Další útvary budou nutné později a nastoupí podle potřeby."( 80 ) Vojenští odborníci se nijak nesnažili politiky podvádět (Jakje podezříval Kennedy). Štábní velitelé podali 14. července toto hlášení: „Není důvodu se domnívat, že bychom válku nemohli vyhrát, pokud je to naše pevná vůle - a pokud se tato pevná vůle projeviv strategii a taktických operacích." Poslední část věty byla v origi­ nále podtržena/ 8 1 ) Když se Johnson zeptal člena spojeného štábu generála Wheelera, jak dlouho myslí, že to může trvat, dostal odpověď: „Sedm let při 700.000 až 1 miliónu mužů."( 8 2 ) Takže Johnson šel do války s jasnou představou. Aby si dodal odvahy, hvízdal si: „Když padlo Alamo,* nikdo si nemyslel, že to Sam Houston** zakončí tak brzy."( 83 ) Jenže Johnson nebyl Sam Houston. I jako iniciátor bombardování byl nerozhodný. Letci mu mohli slíbit výsledky, pokud bude ofenzíva silná, rychlá, opakovaná do nekonečna a bez omezení. Naučili se to za druhé světové * Alamo, misijní tvrz v texaském městě San Antonio, kde během bojů Texasu za nezávislost na Mexiku, mexická armáda roku 1836 po čtrnáctidenním obléhání pobila hrstku amerických povstalců ** Samuel Houston [hjústn], 1793-1863, americký generál a politik. Vedl válku za osamostatnění Texasu.

války. Budou-li útoky pomalé a omezené, nemohou slíbit nic/ 8 4 ) Avšak právě tohle Johnson dělal. Od začátku do konce bylo bombardování omezováno v podstatě politickými důvody. Každé úterý pořádal oběd, na kterém určoval cíle a váhu pum: opakoval se tu znovu případ Eden a Suez. Johnson nebyl bezohledným necitou, za jakého by se byl rád vydával; na to měl silné morální zábrany. Autorka jeho životopisu Doris Kearnsová vtipně napsala, že „omezené bombardování mu připadalo jako svádění, nikoli jako znásilňová­ ní, a svádění lze kontrolovat a dokonce s ním lze i přestat"/ 8 5 ) Proto síla útoků rostla velmi pomalu a vietminci měli čas postavit kryty a přizpůso­ bit se. Když sovětské Rusko dodalo obranné rakety, americké bombardéry nesměly útočit během stavebních prací na odpalovacích rampách. Kromě toho došlo k šestnácti „bombardovacím pauzám", z nichž žádná nevyvolalala ani tu nejmenší odezvu, a k dvaasedmdesáti „mírovým iniciativám", které se setkaly s hluchýma ušima/ 8 6 ) Na rozdíl od Američanů severovietnamští vůdcové nikdy nezakolísali v rozhodnutí dosáhnout svého politického cíle totální nadvlády nad celou zemí - za každou cenu. Ztráty na životech, které jejich poddaní utrpěli nebo způsobili, zřejmě ani v nejmenším neovlivňo­ valy jejich smýšlení. Proto nařčení z genocidy, která vmetli do tváře Američanům, mají svou trpkou ironii. Průzkum tajných materiálů v archí­ vech Pentagonu prokázal, že veškerá obvinění proti americké armádě předložená roku 1967 ve Stockholmu „Mezinárodnímu tribunálu pro válečné zločiny" jsou lživá. Evakuace civilního obyvatelstva z bojových pásem za účelem vytvoření „volného palebního pole" nejenže zachránila spousty lidských životů, ale odpovídala přesně ženevské konvenci z roku 1949. Těžké boje v nevojenských prostorách byly přímým důsledkem komu­ nistické taktiky dělat z vesnic opevněné bašty, což zásadně odporuje zmíněným ženevských dohodám. Neúspěch těchto bojů pak způsobilo právě omezené americké bombardování, jež mělo šetřit životy a majetek civilního obyvatelstva. Poměr civilistů zabitých v této válce činí 45% celkových ztrát na životech, což je zhruba průměr všech válek dva­ cátého století. Dokonce lze říci, že v této době počet obyvatelstva neustále vzrůstal, především zásluhou americké zdravotnické pomoci. Na Jihu stou­ pala životní úroveň velmi rychle/ 87 ) Zkušenosti dvacátého století bohužel ukazují, že záměrná omezení, jež si dobrovolně ukládá civilizovaná válčící strana, jsou víc než k ničemu. Spojenci i nepřátelé si je vykládají ne jako důkaz lidskosti, nýbrž jako přiznání viny a nedostatek poctivého úmyslu. Navzdory těmto snahám válku omezovat, ba dokonce právě kvůli nim, prohrál Johnson svůj propagační boj nejenom ve všech zemích na Západě, ale především ve Státech samotných, kde na tom záleželo nejvíc. Zpočátku se vietnamská válka těšila souhlasu a podpoře umírněného liberálního veřejného mínění. „Amerika má na obraně Vietna-

616

617

nezbytné, třeba i nukleárních zbraní, aby válku vyhrál. Kongres však zdrcu­ jící většinou schválil takzvanou „rezoluci o Tonkinském zálivu" - z 535 poslanců obou sněmoven hlasovali proti jen senátoři Wayne Morse a Ernest Gruening - udělující prezidentovi plnou moc pro energická opatření na ochranu amerických jednotek. Senátor William Fulbright, který byl tehdy zastáncem války a řídil hlasování v senátě, se vyjádřil, že tato plná moc dá­ vá Johnsonovi v podstatě právo jít do války bez dalšího schvalovacího říze­ ní. Johnson tohoto práva nepoužil téměř půl roku. Pak se ale, když dosáhl velkého volebního vítězství na základě slibů, že nebude válku stupňovat, za­ choval přesně jako Wilson a Roosevelt před ním: udělal pravý opak toho, co sliboval. Jako odvetu na vietkongský útok na kasárny v únoru 1965, při němž Američané utrpěli těžké ztráty, nařídil bombardování Severního Vietnamu/ 7 9 ) To byla třetí zásadní chyba. Když už se Amerika angažovala, měla ze svého postavem vyvodit logický závěr a odpovědět na agresi obsazením Se­ verního Vietnamu. Bombardovam bylo chabým kompromisem, naprosto typickým pro nerozhodnost, jíž se během celé této tragédie vyznačovala americká politika. Jakmile začala letadla z Da Nangu bombardovat Sever, bylo třeba zajistit ochranu pro jejich základnu: takže 8. března 1965 tu přistálo 3.500 námořníků. V dubnu byl stav zvýšen na 82.000. V červnu přišel požadavek na dalších 44 bataliónů. 28. července Johnson oznámil: „Odvelel jsem dnes do Vietnamu leteckou pohotovostní divizi a některé další jednotky, jež zvýší naši bojovou sflu... téměř okamžitě na 125.000 mužů. Další útvary budou nutné později a nastoupí podle potřeby."( 80 ) Vojenští odborníci se nijak nesnažili politiky podvádět (Jakje podezříval Kennedy). Štábní velitelé podali 14. července toto hlášení: „Není důvodu se domnívat, že bychom válku nemohli vyhrát, pokud je to naše pevná vůle - a pokud se tato pevná vůle projeviv strategii a taktických operacích." Poslední část věty byla v origi­ nále podtržena/ 8 1 ) Když se Johnson zeptal člena spojeného štábu generála Wheelera, jak dlouho myslí, že to může trvat, dostal odpověď: „Sedm let při 700.000 až 1 miliónu mužů."( 8 2 ) Takže Johnson šel do války s jasnou představou. Aby si dodal odvahy, hvízdal si: „Když padlo Alamo,* nikdo si nemyslel, že to Sam Houston** zakončí tak brzy."( 83 ) Jenže Johnson nebyl Sam Houston. I jako iniciátor bombardování byl nerozhodný. Letci mu mohli slíbit výsledky, pokud bude ofenzíva silná, rychlá, opakovaná do nekonečna a bez omezení. Naučili se to za druhé světové * Alamo, misijní tvrz v texaském městě San Antonio, kde během bojů Texasu za nezávislost na Mexiku, mexická armáda roku 1836 po čtrnáctidenním obléhání pobila hrstku amerických povstalců ** Samuel Houston [hjústn], 1793-1863, americký generál a politik. Vedl válku za osamostatnění Texasu.

války. Budou-li útoky pomalé a omezené, nemohou slíbit nic/ 8 4 ) Avšak právě tohle Johnson dělal. Od začátku do konce bylo bombardování omezováno v podstatě politickými důvody. Každé úterý pořádal oběd, na kterém určoval cíle a váhu pum: opakoval se tu znovu případ Eden a Suez. Johnson nebyl bezohledným necitou, za jakého by se byl rád vydával; na to měl silné morální zábrany. Autorka jeho životopisu Doris Kearnsová vtipně napsala, že „omezené bombardování mu připadalo jako svádění, nikoli jako znásilňová­ ní, a svádění lze kontrolovat a dokonce s ním lze i přestat"/ 8 5 ) Proto síla útoků rostla velmi pomalu a vietminci měli čas postavit kryty a přizpůso­ bit se. Když sovětské Rusko dodalo obranné rakety, americké bombardéry nesměly útočit během stavebních prací na odpalovacích rampách. Kromě toho došlo k šestnácti „bombardovacím pauzám", z nichž žádná nevyvolalala ani tu nejmenší odezvu, a k dvaasedmdesáti „mírovým iniciativám", které se setkaly s hluchýma ušima/ 8 6 ) Na rozdíl od Američanů severovietnamští vůdcové nikdy nezakolísali v rozhodnutí dosáhnout svého politického cíle totální nadvlády nad celou zemí - za každou cenu. Ztráty na životech, které jejich poddaní utrpěli nebo způsobili, zřejmě ani v nejmenším neovlivňo­ valy jejich smýšlení. Proto nařčení z genocidy, která vmetli do tváře Američanům, mají svou trpkou ironii. Průzkum tajných materiálů v archí­ vech Pentagonu prokázal, že veškerá obvinění proti americké armádě předložená roku 1967 ve Stockholmu „Mezinárodnímu tribunálu pro válečné zločiny" jsou lživá. Evakuace civilního obyvatelstva z bojových pásem za účelem vytvoření „volného palebního pole" nejenže zachránila spousty lidských životů, ale odpovídala přesně ženevské konvenci z roku 1949. Těžké boje v nevojenských prostorách byly přímým důsledkem komu­ nistické taktiky dělat z vesnic opevněné bašty, což zásadně odporuje zmíněným ženevských dohodám. Neúspěch těchto bojů pak způsobilo právě omezené americké bombardování, jež mělo šetřit životy a majetek civilního obyvatelstva. Poměr civilistů zabitých v této válce činí 45% celkových ztrát na životech, což je zhruba průměr všech válek dva­ cátého století. Dokonce lze říci, že v této době počet obyvatelstva neustále vzrůstal, především zásluhou americké zdravotnické pomoci. Na Jihu stou­ pala životní úroveň velmi rychle/ 87 ) Zkušenosti dvacátého století bohužel ukazují, že záměrná omezení, jež si dobrovolně ukládá civilizovaná válčící strana, jsou víc než k ničemu. Spojenci i nepřátelé si je vykládají ne jako důkaz lidskosti, nýbrž jako přiznání viny a nedostatek poctivého úmyslu. Navzdory těmto snahám válku omezovat, ba dokonce právě kvůli nim, prohrál Johnson svůj propagační boj nejenom ve všech zemích na Západě, ale především ve Státech samotných, kde na tom záleželo nejvíc. Zpočátku se vietnamská válka těšila souhlasu a podpoře umírněného liberálního veřejného mínění. „Amerika má na obraně Vietna-

616

617

mu eminentní zájem," psala 7. dubna 1961 Washington Post. „Ochránit viet­ namský lid před komunistickou nadvládou je pro Američany věcí cti." 12. března 1963 New York Times přiznaly, že „náklady na záchranu Vietna­ mu jsou obrovské, ale cena, kterou by bylo nutno platit, kdyby jihovýchodní Asii ovládlo Rusko a komunistická Čína, by byla mnohem větší". 21. května 1964 Tunesy vyzývají: „Dáme-li jasně najevo, že jsme vojensky i politicky rozhodnuti udělat cokoli, abychom zabránili vítězství komunismu, naši pro­ tivníci si to dříve či později uvědomí." Podle Washington Post z 1. června 1964 „musí Amerika ve Vietnamu neustále demonstrovat, že agrese nejenom nikam nevede, ale že je smrtelně nebezpečná". Začátkem roku 1966 však Tunesy Johnsona opustily a v létě 1967 Washington Post udělala totéž.( 88 ) Asi v stejné době zaujaly americké televizní stanice neutrální postavení a pak už byly čím dál tím nepřátelštější. To, čeho se americká vláda nakonec začala obávat, nebyl kritický postoj novin, nýbrž tendenční překrucování zpráv. V některých případech byly americké sdělovací prostředky silně zaujaté. Nebo ještě častěji, dostávaly záměrně a obratně zfalšované informace; nebo samy nechtěly připustit pravdu. Například často publikovaná fotografie „zajatce", který je vyhazován z amerického vrtulníku, byla zaranžovaná. Zprávy o amerických „tygřích klecích" na ostrově Kon Son byly nepřesné a měly především vyvolávat senzaci. Jiná, velmi rozšířená fotografie dívky popálené napalmem budila dojem, který byl ovšem zcela falešný, že Američané zpopelnili tisíce dětí.( 89 ) Ještě daleko nebezpečnější byl názor, kterému čím dál tím víc propadaly sdělovací prostředky, že vítězství Vietkongu je nevyhnutelné. Vrcholem této hysterie bylo zpravodajství o vietkongské „ofenzívě Tet" 30. ledna 1968. Byla to první větší ofenzíva v otevřeném terénu, o kterou se komunisté pokusili. Měla dosáhnout naprostého taktického úspěchu a stát se zahajovacím signá­ lem pro masové povstání. Ve skutečnosti selhala v obou směrech. Vietkong poprvé utrpěl těžké ztráty v konvenčním boji a jeho armáda vyšla ze střetnutí 90 podstatně oslabena/ ) Sdělovací prostředky, zejména televize, však uvedly tuto událost jako rozhodující vietkongské vítězství, jako jakýsi americký Dien-bien-phu. Podrobná studie o tomto zpravodajství uveřejněná roku 1977 přesně ukázala, jak mohlo dojít k tomuto převrácení pravdy, které nakonec nebylo vůbec úmyslné/ 9 1 ) Hrála tu patrně rozhodující roli představa, nikoli realita ofenzívy Tet, zejména u vlivných intelektuálů z východního pobřeží. Všeobecně vzato, americké veřejné mínění vietnamskou válku silně podpo­ rovalo; mnohem víc než válku v Koreji. Podle průzkumu veřejného mínění byla jedinou nepřátelskou kategorií takzvaná „židovská podskupina".( 9 2 ) Johnsonova popularita stoupala, kdykoli se rozhodl vyvinout tlak: když začal 93 bombardovat, vyskočila o 14%/ ) Během bojů daleko víc Američanů kriti­ zovalo Johnsona za to, že dělá příliš málo, než že dělá příliš mnoho. Názor,

že se veřejné mínění zásadně od války odklonilo a že se proti ní postavila zejména mládež, je výmysl. Hlasy požadující stažení z Vietnamu přesáhly 20% vlastně až po volbách v listopadu 1968, kdy už o odchodu bylo stejně rozhodnuto. Požadavky zintenzívnit válku byly častější u osob pod 35 let než u starších lidí; mladí běloši byli nejdůslednější skupinou, která si přála eskalaci.(94) Nebyli to Američané jako celek, které přešla chuť snášet oběti, jež Kennedy požadoval v nástupní řeči. Bylo to jejich vedení. Začalo se hroutit v posledních měsících roku 1967 a zvláště po ofenzívě Tet. Ministr obrany Clark Clifford se obrátil proti válce; rovněž i starý Dean Acheson. Radikální senátoři se začali stavět proti dalším posilám/ 9 5 ) Nakonec i Johnson sám, rozpačitě kandidující do dalších voleb, ztratil odvahu, když propadl při primárkách v New Hampshire. Vzdal se další účasti na volební kampani a prohlásil, že věnuje zbytek svého prezidentského období dojednání míru. Nebyl to konec války. Byl to však konec amerického úsilí a vůle v ní zvítězit. Americká vládnoucí třída bohužel věřila tomu, co si přečetla v novinách, a v primárních volbách v New Hampshire viděla vítězství míru. Mezi voliči hlasujícími proti Johnsonovi převyšovali jestřábi holubice dokonce v poměru tři ku dvěma/ 9 6 ) Johnson předběžné prezidentské volby prohrál a tím i válku, protože nebyl dostatečně tvrdý. Prezidenta, jehož volebním heslem byla rýmovačka lyAll the Way with LBJ"* zdeprimovala ještě jedna mnohem zlověstnější událost. V březnu 1968, kdy vietnamské velení žádalo dalších 206.000 mužů, ministr financí Henry Fowler řekl, že to nejde. Vyhovět tomuto požadavku, upozorňoval, by znamenalo nejen snížit jiné obranné programy, ale i důležité vnitrostátní investice; a dokonce by se to projevilo na stabilitě dolaru/ 9 7 ) Protest připo­ míná Macmillanův mrazivý zásah do debat britského kabinetu v době suezské krize. Byl to zásadní obrat v americké historii: velká republika, nejbo­ hatší národ světa, narazil na hranice svých finančních možností. Pro Johnsona osobně bylo toto varování zvlášť krutou ranou. Holdoval iluzím šedesátých let víc než kdokoli jiný, dokonce ještě víc než Kennedy. Nikdo nevěřil vášnivěji v sílu Západu a zejména v bezmezné produkční schopnosti amerického hospodářství. Johnson byl nejenom poslední, ale i největší z velkých hýřilů. O vnitrostátním finančním rozpočtu mluvil jako o „krásné ženě" a autorce svého životopisu řekl: „Byl jsem předurčen být vůdčí osobností ve válce i v míru. Chtěl jsem obojí, věřil jsem obojímu 98 a byl jsem přesvědčen, že se Amerika dokáže vyrovnat s tím i oním."( ) Za Trumana a Eisenhowera byla největší položkou státního rozpočtu obrana. Výdaje na bydlení, vzdělání, sociální zaopatření a jiné „lidské fondy", jak se

618

61Q

Stále jen s Lyndonem Bainesem Johnsonem

mu eminentní zájem," psala 7. dubna 1961 Washington Post. „Ochránit viet­ namský lid před komunistickou nadvládou je pro Američany věcí cti." 12. března 1963 New York Times přiznaly, že „náklady na záchranu Vietna­ mu jsou obrovské, ale cena, kterou by bylo nutno platit, kdyby jihovýchodní Asii ovládlo Rusko a komunistická Čína, by byla mnohem větší". 21. května 1964 Tunesy vyzývají: „Dáme-li jasně najevo, že jsme vojensky i politicky rozhodnuti udělat cokoli, abychom zabránili vítězství komunismu, naši pro­ tivníci si to dříve či později uvědomí." Podle Washington Post z 1. června 1964 „musí Amerika ve Vietnamu neustále demonstrovat, že agrese nejenom nikam nevede, ale že je smrtelně nebezpečná". Začátkem roku 1966 však Tunesy Johnsona opustily a v létě 1967 Washington Post udělala totéž.( 88 ) Asi v stejné době zaujaly americké televizní stanice neutrální postavení a pak už byly čím dál tím nepřátelštější. To, čeho se americká vláda nakonec začala obávat, nebyl kritický postoj novin, nýbrž tendenční překrucování zpráv. V některých případech byly americké sdělovací prostředky silně zaujaté. Nebo ještě častěji, dostávaly záměrně a obratně zfalšované informace; nebo samy nechtěly připustit pravdu. Například často publikovaná fotografie „zajatce", který je vyhazován z amerického vrtulníku, byla zaranžovaná. Zprávy o amerických „tygřích klecích" na ostrově Kon Son byly nepřesné a měly především vyvolávat senzaci. Jiná, velmi rozšířená fotografie dívky popálené napalmem budila dojem, který byl ovšem zcela falešný, že Američané zpopelnili tisíce dětí.( 89 ) Ještě daleko nebezpečnější byl názor, kterému čím dál tím víc propadaly sdělovací prostředky, že vítězství Vietkongu je nevyhnutelné. Vrcholem této hysterie bylo zpravodajství o vietkongské „ofenzívě Tet" 30. ledna 1968. Byla to první větší ofenzíva v otevřeném terénu, o kterou se komunisté pokusili. Měla dosáhnout naprostého taktického úspěchu a stát se zahajovacím signá­ lem pro masové povstání. Ve skutečnosti selhala v obou směrech. Vietkong poprvé utrpěl těžké ztráty v konvenčním boji a jeho armáda vyšla ze střetnutí 90 podstatně oslabena/ ) Sdělovací prostředky, zejména televize, však uvedly tuto událost jako rozhodující vietkongské vítězství, jako jakýsi americký Dien-bien-phu. Podrobná studie o tomto zpravodajství uveřejněná roku 1977 přesně ukázala, jak mohlo dojít k tomuto převrácení pravdy, které nakonec nebylo vůbec úmyslné/ 9 1 ) Hrála tu patrně rozhodující roli představa, nikoli realita ofenzívy Tet, zejména u vlivných intelektuálů z východního pobřeží. Všeobecně vzato, americké veřejné mínění vietnamskou válku silně podpo­ rovalo; mnohem víc než válku v Koreji. Podle průzkumu veřejného mínění byla jedinou nepřátelskou kategorií takzvaná „židovská podskupina".( 9 2 ) Johnsonova popularita stoupala, kdykoli se rozhodl vyvinout tlak: když začal 93 bombardovat, vyskočila o 14%/ ) Během bojů daleko víc Američanů kriti­ zovalo Johnsona za to, že dělá příliš málo, než že dělá příliš mnoho. Názor,

že se veřejné mínění zásadně od války odklonilo a že se proti ní postavila zejména mládež, je výmysl. Hlasy požadující stažení z Vietnamu přesáhly 20% vlastně až po volbách v listopadu 1968, kdy už o odchodu bylo stejně rozhodnuto. Požadavky zintenzívnit válku byly častější u osob pod 35 let než u starších lidí; mladí běloši byli nejdůslednější skupinou, která si přála eskalaci.(94) Nebyli to Američané jako celek, které přešla chuť snášet oběti, jež Kennedy požadoval v nástupní řeči. Bylo to jejich vedení. Začalo se hroutit v posledních měsících roku 1967 a zvláště po ofenzívě Tet. Ministr obrany Clark Clifford se obrátil proti válce; rovněž i starý Dean Acheson. Radikální senátoři se začali stavět proti dalším posilám/ 9 5 ) Nakonec i Johnson sám, rozpačitě kandidující do dalších voleb, ztratil odvahu, když propadl při primárkách v New Hampshire. Vzdal se další účasti na volební kampani a prohlásil, že věnuje zbytek svého prezidentského období dojednání míru. Nebyl to konec války. Byl to však konec amerického úsilí a vůle v ní zvítězit. Americká vládnoucí třída bohužel věřila tomu, co si přečetla v novinách, a v primárních volbách v New Hampshire viděla vítězství míru. Mezi voliči hlasujícími proti Johnsonovi převyšovali jestřábi holubice dokonce v poměru tři ku dvěma/ 9 6 ) Johnson předběžné prezidentské volby prohrál a tím i válku, protože nebyl dostatečně tvrdý. Prezidenta, jehož volebním heslem byla rýmovačka lyAll the Way with LBJ"* zdeprimovala ještě jedna mnohem zlověstnější událost. V březnu 1968, kdy vietnamské velení žádalo dalších 206.000 mužů, ministr financí Henry Fowler řekl, že to nejde. Vyhovět tomuto požadavku, upozorňoval, by znamenalo nejen snížit jiné obranné programy, ale i důležité vnitrostátní investice; a dokonce by se to projevilo na stabilitě dolaru/ 9 7 ) Protest připo­ míná Macmillanův mrazivý zásah do debat britského kabinetu v době suezské krize. Byl to zásadní obrat v americké historii: velká republika, nejbo­ hatší národ světa, narazil na hranice svých finančních možností. Pro Johnsona osobně bylo toto varování zvlášť krutou ranou. Holdoval iluzím šedesátých let víc než kdokoli jiný, dokonce ještě víc než Kennedy. Nikdo nevěřil vášnivěji v sílu Západu a zejména v bezmezné produkční schopnosti amerického hospodářství. Johnson byl nejenom poslední, ale i největší z velkých hýřilů. O vnitrostátním finančním rozpočtu mluvil jako o „krásné ženě" a autorce svého životopisu řekl: „Byl jsem předurčen být vůdčí osobností ve válce i v míru. Chtěl jsem obojí, věřil jsem obojímu 98 a byl jsem přesvědčen, že se Amerika dokáže vyrovnat s tím i oním."( ) Za Trumana a Eisenhowera byla největší položkou státního rozpočtu obrana. Výdaje na bydlení, vzdělání, sociální zaopatření a jiné „lidské fondy", jak se

618

61Q

Stále jen s Lyndonem Bainesem Johnsonem

tomu říkalo, tvořily jen asi čtvrtinu rozpočtu a méně než 5% hrubého národního produktu. Kromě krizových let existovala vždy snaha, aby byl rozpočet co nejvyváženější. Až do Eisenhowerova odchodu na odpočinek byly americké veřejné finanční prostředky vedeny ve všech podstatných složkách na konvenční bázi. K velké změně této zásady došlo za Kennedyho. Na podzim 1962 se vláda zaměřila na novou a radikální zásadu vytvářet schodek v rozpočtu i tam, kde nenastala naléhavá potřeba, aby byl rozpočet v každém případě deficit­ ní a hospodářství muselo hledat cesty vzhůru. Když si tak zajistil určitou finanční rezervu, Kennedy zavedl nový pojem své „velké vlády": „eliminaci problémů". Každá oblast lidské bídy mohla být označena jako „problém" a vláda pak dostala prostředky k jeho „eliminaci". „Problém chudoby" zpo­ pularizoval už v šedesátých letech bestseller Michaela Harringtona The Other America [Druhá Amerika] (1962), který Kennedy shledal otřesný a podnětný. V roce 1963 zahájil „boj proti chudobě" spolu se spoustou jiných nákladných programů. Kongres jen zvolna přijímal jeho nové expanzionistické myšlenky, takže se hromadily neschválené návrhy zákonů. Odpor proti nim však slábl už před Kennedyho zavražděními") a Lyndon Johnson mohl využít citové odezvy na jeho vraždu (kromě vlastní neobyčejné obratnosti v řízení Kongresu), aby prosadil největší a finančně nejnáročnější zákono­ dárný program v amerických dějinách. V své první zprávě o stavu Unie z 8. ledna 1964 Johnson prohlásil: „Současná americká vláda vyhlašuje tady a teď bezvýhradný boj proti chudobě." 20. srpna 1964 podepsal první dokument tohoto boje, zákon o rovných příležitostech, a chlubil se: „Dnes, poprvé v historii lidstva, je velký národ schopen a ochoten se zavázat, že vymýtí z lidské společnosti chudobu."^ 100 ) Když se pak toho roku v létě připravoval na volební kampaň, jeho „krásná žena" se zhmotnila v podobu „velké společnosti": „Amerika," řekl, „se musí naučit moudře užívat majetku k obohacení a povznesení národního života, aby se stala nejen bohatou a mocnou společností, ale i společností velkou, jejímž základem je hojnost a svoboda pro všechny, kde vzdělání bude dostupné každému dítěti, aby obohatilo jeho mysl a rozvinulo jeho přirozený talent, a kde každý bude moci nasytit svou touhu po kráse 101 a hlad po lidském společenství."( ) Velkou společnost domněle potvrdily volby v listopadu 1964, v nichž Johnson zvítězil s velkou převahou nad výjimečně slabým protivníkem. Byly schváleny další zákony: o základním a středním školství, o lékařské péči, o příspěvcích na nájemné a různá jiná sociální opatření. Týden mezi 20. a 27. červencem 1965 nazval Johnson „nejproduktivnějším a z historické­ ho hlediska nejzákonodárnějším týdnem století". „Říká se, že Jack Kennedy měl styl," neodpustil si poznamenat, „ale já jsem ty zákony prosadil." Libe620

rální novinář Tom Wicker jásal v New York Times: „V současné době vyrábí Kongres zákony takovou rychlostí, jakou v Detroitu sjíždějí s montážní linky superelegantní vysokovýkonné automobily." První zasedání 89. Kongresu schválilo největší počet zákonů a opatření od nástupního období prezidenta Wilsona. V prosazování svých návrhů měl Johnson 68% úspěch, největší v amerických dějinách: 207 jich bylo schváleno jako zákony, „stavební kameny lepší Ameriky", jak se vyjádřil/ 102 ) Svou činnost přirovnával záměrně k válce ve Vietnamu, která byla také podle jeho názoru - použil bezosryšně otřelé vojenské fráze - blbým idealistickým podnikem. Ve válečném tažení proti chudobě vytvořil také „úderné jednotky". Byrokra­ tickým bytovým politikům řekl: „Přeškolím vás z generálů od zeleného stolu na velitele přední linie." Zorganizoval družiny mladých pro „pomoc v sousedství", pracovní čety na podchycení „vykolejených jedinců a povalečů", péči o děti předškolního věku, existenční podmínky mimo domov pro středoškoláky a vysokoškoláky a mnoho jiných vymožeností. Náklady přirozeně vyletěly do výše: 30 miliard dolarů ročně pro první program boje proti chudobě, pak ještě dalších 30 miliard ke konci období.( 1 0 3 )Tyto částky se brzy staly pevnou součástí státních výdajů, takže je nebylo možno omezit. Díky Johnsonově iniciativě vláda vynaložila v roce 1971 poprvé víc peněz na sociální účely než na obranu. Mezi lety 1949 až 1979 výdaje na obranu vzrostly sice desetinásobně (z 11,5 miliard dolarů na 114,5 miliard), ale zůstávaly stále v rozsahu 4-5% hrubého národního produktu. Výdaje na sociální zabezpečení vzrostly naopak pětadvacetkrát, z 10,6 miliard dola­ rů na 259 miliard, a stouply tak na víc než polovinu státního rozpočtu. Také jejich podíl na hrubém národním produktu se ztrojnásobil (téměř na 12%).( 104 ) Závažná změna základního smyslu a výloh americké ústřední vlády vy­ volávala stále rostoucí napětí už v době, kdy byl Johnson ještě prezidentem. Už tehdy stoupl podíl vládních výdajů na hrubém národním produktu oproti 28,7% za Eisenhowera na 33,4%. Kontrolní činnost ministerstva financí zanikla. Eisenhowerova kdysi velmi účinná Kancelář státního rozpočtu (jme­ novala se tak až do roku 1970) fungovala v podstatě podle Hardingových představ: nějako soudní instance, nýbrž jako objektivní činitel dohlížející na veškerá vydání. Za Kennedyho, což je charakteristické, se Kancelář zpoliti­ zovala a za Johnsona zaktivizovala: její ředitel se povinně podílel na náklad­ ných projektech/ 1 0 5 ) Kongres ovšem, i když běžně odhlasovával sociální programy, byl už mnohem méně ochoten schvalovat nové daně na jejich krytí. Johnson se kvůli tomu krvavě pohádal s kongresovým finančníkem Wilburem Millsem a vůdcem republikánů Geraldem Fordem. A poněvadž nevymohl daně, začal tisknout peníze. Strach z inflace a neschopnost si s ní poradit byla skrytou příčinou, proč se roku 1968 rozhodl odejít z veřejného

tomu říkalo, tvořily jen asi čtvrtinu rozpočtu a méně než 5% hrubého národního produktu. Kromě krizových let existovala vždy snaha, aby byl rozpočet co nejvyváženější. Až do Eisenhowerova odchodu na odpočinek byly americké veřejné finanční prostředky vedeny ve všech podstatných složkách na konvenční bázi. K velké změně této zásady došlo za Kennedyho. Na podzim 1962 se vláda zaměřila na novou a radikální zásadu vytvářet schodek v rozpočtu i tam, kde nenastala naléhavá potřeba, aby byl rozpočet v každém případě deficit­ ní a hospodářství muselo hledat cesty vzhůru. Když si tak zajistil určitou finanční rezervu, Kennedy zavedl nový pojem své „velké vlády": „eliminaci problémů". Každá oblast lidské bídy mohla být označena jako „problém" a vláda pak dostala prostředky k jeho „eliminaci". „Problém chudoby" zpo­ pularizoval už v šedesátých letech bestseller Michaela Harringtona The Other America [Druhá Amerika] (1962), který Kennedy shledal otřesný a podnětný. V roce 1963 zahájil „boj proti chudobě" spolu se spoustou jiných nákladných programů. Kongres jen zvolna přijímal jeho nové expanzionistické myšlenky, takže se hromadily neschválené návrhy zákonů. Odpor proti nim však slábl už před Kennedyho zavražděními") a Lyndon Johnson mohl využít citové odezvy na jeho vraždu (kromě vlastní neobyčejné obratnosti v řízení Kongresu), aby prosadil největší a finančně nejnáročnější zákono­ dárný program v amerických dějinách. V své první zprávě o stavu Unie z 8. ledna 1964 Johnson prohlásil: „Současná americká vláda vyhlašuje tady a teď bezvýhradný boj proti chudobě." 20. srpna 1964 podepsal první dokument tohoto boje, zákon o rovných příležitostech, a chlubil se: „Dnes, poprvé v historii lidstva, je velký národ schopen a ochoten se zavázat, že vymýtí z lidské společnosti chudobu."^ 100 ) Když se pak toho roku v létě připravoval na volební kampaň, jeho „krásná žena" se zhmotnila v podobu „velké společnosti": „Amerika," řekl, „se musí naučit moudře užívat majetku k obohacení a povznesení národního života, aby se stala nejen bohatou a mocnou společností, ale i společností velkou, jejímž základem je hojnost a svoboda pro všechny, kde vzdělání bude dostupné každému dítěti, aby obohatilo jeho mysl a rozvinulo jeho přirozený talent, a kde každý bude moci nasytit svou touhu po kráse 101 a hlad po lidském společenství."( ) Velkou společnost domněle potvrdily volby v listopadu 1964, v nichž Johnson zvítězil s velkou převahou nad výjimečně slabým protivníkem. Byly schváleny další zákony: o základním a středním školství, o lékařské péči, o příspěvcích na nájemné a různá jiná sociální opatření. Týden mezi 20. a 27. červencem 1965 nazval Johnson „nejproduktivnějším a z historické­ ho hlediska nejzákonodárnějším týdnem století". „Říká se, že Jack Kennedy měl styl," neodpustil si poznamenat, „ale já jsem ty zákony prosadil." Libe620

rální novinář Tom Wicker jásal v New York Times: „V současné době vyrábí Kongres zákony takovou rychlostí, jakou v Detroitu sjíždějí s montážní linky superelegantní vysokovýkonné automobily." První zasedání 89. Kongresu schválilo největší počet zákonů a opatření od nástupního období prezidenta Wilsona. V prosazování svých návrhů měl Johnson 68% úspěch, největší v amerických dějinách: 207 jich bylo schváleno jako zákony, „stavební kameny lepší Ameriky", jak se vyjádřil/ 102 ) Svou činnost přirovnával záměrně k válce ve Vietnamu, která byla také podle jeho názoru - použil bezosryšně otřelé vojenské fráze - blbým idealistickým podnikem. Ve válečném tažení proti chudobě vytvořil také „úderné jednotky". Byrokra­ tickým bytovým politikům řekl: „Přeškolím vás z generálů od zeleného stolu na velitele přední linie." Zorganizoval družiny mladých pro „pomoc v sousedství", pracovní čety na podchycení „vykolejených jedinců a povalečů", péči o děti předškolního věku, existenční podmínky mimo domov pro středoškoláky a vysokoškoláky a mnoho jiných vymožeností. Náklady přirozeně vyletěly do výše: 30 miliard dolarů ročně pro první program boje proti chudobě, pak ještě dalších 30 miliard ke konci období.( 1 0 3 )Tyto částky se brzy staly pevnou součástí státních výdajů, takže je nebylo možno omezit. Díky Johnsonově iniciativě vláda vynaložila v roce 1971 poprvé víc peněz na sociální účely než na obranu. Mezi lety 1949 až 1979 výdaje na obranu vzrostly sice desetinásobně (z 11,5 miliard dolarů na 114,5 miliard), ale zůstávaly stále v rozsahu 4-5% hrubého národního produktu. Výdaje na sociální zabezpečení vzrostly naopak pětadvacetkrát, z 10,6 miliard dola­ rů na 259 miliard, a stouply tak na víc než polovinu státního rozpočtu. Také jejich podíl na hrubém národním produktu se ztrojnásobil (téměř na 12%).( 104 ) Závažná změna základního smyslu a výloh americké ústřední vlády vy­ volávala stále rostoucí napětí už v době, kdy byl Johnson ještě prezidentem. Už tehdy stoupl podíl vládních výdajů na hrubém národním produktu oproti 28,7% za Eisenhowera na 33,4%. Kontrolní činnost ministerstva financí zanikla. Eisenhowerova kdysi velmi účinná Kancelář státního rozpočtu (jme­ novala se tak až do roku 1970) fungovala v podstatě podle Hardingových představ: nějako soudní instance, nýbrž jako objektivní činitel dohlížející na veškerá vydání. Za Kennedyho, což je charakteristické, se Kancelář zpoliti­ zovala a za Johnsona zaktivizovala: její ředitel se povinně podílel na náklad­ ných projektech/ 1 0 5 ) Kongres ovšem, i když běžně odhlasovával sociální programy, byl už mnohem méně ochoten schvalovat nové daně na jejich krytí. Johnson se kvůli tomu krvavě pohádal s kongresovým finančníkem Wilburem Millsem a vůdcem republikánů Geraldem Fordem. A poněvadž nevymohl daně, začal tisknout peníze. Strach z inflace a neschopnost si s ní poradit byla skrytou příčinou, proč se roku 1968 rozhodl odejít z veřejného

života. „Řekl jsem Millsovi, ať si to uvědomuje nebo ne, že hospodářství této země skončí krachem.'/ 1 0 6 ) Tou dobou však už i sám začal mít pochybnosti o výhodách velkých výda­ jů. Už nebyl tak skálopevně přesvědčen, že pozitivní výsledky ospravedlní jejich zhoubný vliv na národní hospodářství. Ten nejdůležitější a rozhodně nejtrvalejší však nikdo nepředvídal: počet zaměstnanců ústřední vlády se zdvojnásobil a v roce 1976 každý šestý pracující občan Spojených států (bylo jich přes 13 miliónů) dostával plat z Washingtonu. Byli to většinou li­ dé středních vrstev. Johnson tvrdil, že během svého funkčního období z 35 miliónů sociálně slabých v roce 1964 „postavil na nohy" 12,4 miliónu, tj. téměř 36%.( 1 0 7 ) To byl však jen jeden z mnoha pohledů na statistiku. Neboť zvyšováním životní úrovně se také měnil pojem chudoby a chudí se považovali za stejně chudé jako předtím, přestože jejich reálný příjem vzrostl. Nebezpečí sociálního státu, jaký se Johnson snažil vytvořit, záleželo v tom, že trvale vytlačoval lidi z produktivní hospodářské sféry a činil je závislými na státu. Chudoba se zvětšovala rozpadem rodin a z toho vyplývajícího rozdělení příjmů: buď že staří lidé osaměli, nebo že se manželé rozvedli/ 1 0 8 ) Zákonodárství tomuto vývoji často napomáhalo. Uká­ zalo se, že pravděpodobně největší jednotlivou příčinou chudoby ve Spo­ jených státech je nestálost černošských manželství. Náměstek Johnsonova ministerstva práce Daniel Moynihan dokazoval v takzvané Moynihanově zprávě (březen 1965), že polovina černého obyvatelstva trpí „sociální pato­ logií", jejímž zdrojem jsou černošské rodiny s neúnosně velkým počtem dětí, kde otec opustil matku. Cílem této politiky by mělo být zpěvném rodinné struktury/ 1 0 9 ) Avšak válka proti chudobě to nedokázala. Výsledek byl úplně opačný, protože sociální výpomoc často rozpad rodiny ještě urychlila. V do­ bě, kdy Johnson jako prezident končil, Moynihan dokazoval, že celý program boje proti chudobě je špatně pojatý a nedostatečně řízený/ 1 1 0 ) Ještě tragičtější a bolestnější byla ztráta iluzí o vzdělám, základního a největšího klamu celé této iluzionistické dekády. V podstatě šlo o starou li­ berální představu, kterou popularizoval už Macaulay,* že demokracii může učinit snesitelnou jen všeobecné vzdělání. Zručný výrobce pokrokových klišé H. G. Wells** svého času definoval novověkou historii jako „závod mezi vzděláním a katastrofami". Víra ve všemohoucnost vzdělám přežila do­ konce i skličující fakt, že národ, který věnoval svou duši Hitlerovi a vedl Thomas Babington Macaulay, 1800-1859, anglický historik a liberální politik, autor podrobných, avšak neúplných Dějin Anglie od nástupu Jakuba II. ** Herbert George Wells, 1866-1946, anglický spisovatel, reformistický socialista a Člen Fabiánské společnosti. Psal utopie jako Stroj času, Válka světů, realistické romány s autobiografickými rysy (Příběh pana Polfyho) a populárně vědecké knihy s politicky poučnou tendencí (Dějiny světa, Věda o životě).

*

622

s vášnivým zaujetím jeho strašlivou válku, byl snad nejvzdělanějším na světě. V padesátých letech se mýtus, že vzdělání je zázračným lékem pro společnost, rozmohl víc než kdy jindy. A jeho nejoddanějším vyznavačem byl právě Johnson. Jako prezident jednou řekl: „Odpověď na všechny naše národní problémy je obsažena v jediném slově - vzdělání.'/ 111 ) Johnsonův výrok vyjadřoval konvenční moudrost doby. Koncem padesátých let dokazoval CP.Snow,* že existuje přímá příčinná souvislost mezi prostředky investovanými do vyššího vzdělání a hrubým národním produktem příslušné země/ 1 1 2 ) E. F. Denison tvrdil, že rozmach Ameriky za tři desetiletí 1930 - 1960 je nutno z poloviny přičíst rozvoji vzdělání, zvláště univerzitního. Téhož roku 1962 vypočítal Fritz Machlup, že „vědní průmysl" se zaslu­ huje o 29% hrubého národního produktu a roste dvakrát rychleji než americké hospodářství jako celek/ 1 1 3 ) V roce 1963 dokazoval Clark Kerr, jeden z předních amerických politiků a rektor Kalifornské univerzity v godkinských přednáškách na Harvardu, že v ekonomickém rozvoji hrají vědo­ mosti prvořadou úlohu. „Co udělala železnice pro druhou polovinu minulého století a automobil pro první polovinu tohoto století," prohlásil, „může pro druhou polovinu učinit vědní průmysl; to znamená, může být ohniskem celonárodního rozvoje.'^114) Za těchto předpokladů se šedesátá léta stala nejplodnější dekádou v celé historii amerického školství. Začalo to v roce 1944 návrhem zákona, jímž se vojákům vracejícím se z války přiznávaly finanční prostředky na vysokoškolské studium, a pokračovalo se v roce 1952 zákonem o veteránech korejské války. Školským zákonem v rámci obrany státu z roku 1958 se rozpočet na vzdělání zdvojnásobil a ústřední vláda se poprvé stala hybnou pákou vzdělávacích snah. Počet státem vydržovaných učitelů stoupl z 1 miliónu v roce 1950 na 2,3 milióny v roce 1970 a jejich platy o více než 100%. Nejpozoruhodnější byl vzestup vysokoškolského vzdělání, protože se soudilo, že by mělo být všeobecně přístupné. V oficiální zprávě čteme: „Zásadní otázka by neměla být ,Kdo smí studovat', nýbrž ,Koho smí společnost s dobrým svědomím a ve vlastním zájmu ze studia vyloučit, protože nikomu nemůže být právem odepřeno univerzitní vzdělání, le­ daže jeho nedostatky jsou tak vážné, že ani ho ta nejpřizpůsobivější a nejobětavější instituce nepřijme'."( 115 ) Tento jev se vyskytoval ve všech západních státech. V Británii vedla Robinsonova zpráva z roku 1963 během deseti let k zdvojnásobení studijních míst na univerzitách s výhledem na dva milióny v roce 1981. Podobné rozšíření zavedla Francie, Kanada, Austrálie, Západní Německo a další státy. Americká zkušenost byla z hlediska statistik Charles Percy Snow, 1905-1980, anglický romanopisec a fyzik, člen labouristické vlády. Napsal například jedenáctisvazkový románový cyklus Cizinci a bratři. 623

života. „Řekl jsem Millsovi, ať si to uvědomuje nebo ne, že hospodářství této země skončí krachem.'/ 1 0 6 ) Tou dobou však už i sám začal mít pochybnosti o výhodách velkých výda­ jů. Už nebyl tak skálopevně přesvědčen, že pozitivní výsledky ospravedlní jejich zhoubný vliv na národní hospodářství. Ten nejdůležitější a rozhodně nejtrvalejší však nikdo nepředvídal: počet zaměstnanců ústřední vlády se zdvojnásobil a v roce 1976 každý šestý pracující občan Spojených států (bylo jich přes 13 miliónů) dostával plat z Washingtonu. Byli to většinou li­ dé středních vrstev. Johnson tvrdil, že během svého funkčního období z 35 miliónů sociálně slabých v roce 1964 „postavil na nohy" 12,4 miliónu, tj. téměř 36%.( 1 0 7 ) To byl však jen jeden z mnoha pohledů na statistiku. Neboť zvyšováním životní úrovně se také měnil pojem chudoby a chudí se považovali za stejně chudé jako předtím, přestože jejich reálný příjem vzrostl. Nebezpečí sociálního státu, jaký se Johnson snažil vytvořit, záleželo v tom, že trvale vytlačoval lidi z produktivní hospodářské sféry a činil je závislými na státu. Chudoba se zvětšovala rozpadem rodin a z toho vyplývajícího rozdělení příjmů: buď že staří lidé osaměli, nebo že se manželé rozvedli/ 1 0 8 ) Zákonodárství tomuto vývoji často napomáhalo. Uká­ zalo se, že pravděpodobně největší jednotlivou příčinou chudoby ve Spo­ jených státech je nestálost černošských manželství. Náměstek Johnsonova ministerstva práce Daniel Moynihan dokazoval v takzvané Moynihanově zprávě (březen 1965), že polovina černého obyvatelstva trpí „sociální pato­ logií", jejímž zdrojem jsou černošské rodiny s neúnosně velkým počtem dětí, kde otec opustil matku. Cílem této politiky by mělo být zpěvném rodinné struktury/ 1 0 9 ) Avšak válka proti chudobě to nedokázala. Výsledek byl úplně opačný, protože sociální výpomoc často rozpad rodiny ještě urychlila. V do­ bě, kdy Johnson jako prezident končil, Moynihan dokazoval, že celý program boje proti chudobě je špatně pojatý a nedostatečně řízený/ 1 1 0 ) Ještě tragičtější a bolestnější byla ztráta iluzí o vzdělám, základního a největšího klamu celé této iluzionistické dekády. V podstatě šlo o starou li­ berální představu, kterou popularizoval už Macaulay,* že demokracii může učinit snesitelnou jen všeobecné vzdělání. Zručný výrobce pokrokových klišé H. G. Wells** svého času definoval novověkou historii jako „závod mezi vzděláním a katastrofami". Víra ve všemohoucnost vzdělám přežila do­ konce i skličující fakt, že národ, který věnoval svou duši Hitlerovi a vedl Thomas Babington Macaulay, 1800-1859, anglický historik a liberální politik, autor podrobných, avšak neúplných Dějin Anglie od nástupu Jakuba II. ** Herbert George Wells, 1866-1946, anglický spisovatel, reformistický socialista a Člen Fabiánské společnosti. Psal utopie jako Stroj času, Válka světů, realistické romány s autobiografickými rysy (Příběh pana Polfyho) a populárně vědecké knihy s politicky poučnou tendencí (Dějiny světa, Věda o životě).

*

622

s vášnivým zaujetím jeho strašlivou válku, byl snad nejvzdělanějším na světě. V padesátých letech se mýtus, že vzdělání je zázračným lékem pro společnost, rozmohl víc než kdy jindy. A jeho nejoddanějším vyznavačem byl právě Johnson. Jako prezident jednou řekl: „Odpověď na všechny naše národní problémy je obsažena v jediném slově - vzdělání.'/ 111 ) Johnsonův výrok vyjadřoval konvenční moudrost doby. Koncem padesátých let dokazoval CP.Snow,* že existuje přímá příčinná souvislost mezi prostředky investovanými do vyššího vzdělání a hrubým národním produktem příslušné země/ 1 1 2 ) E. F. Denison tvrdil, že rozmach Ameriky za tři desetiletí 1930 - 1960 je nutno z poloviny přičíst rozvoji vzdělání, zvláště univerzitního. Téhož roku 1962 vypočítal Fritz Machlup, že „vědní průmysl" se zaslu­ huje o 29% hrubého národního produktu a roste dvakrát rychleji než americké hospodářství jako celek/ 1 1 3 ) V roce 1963 dokazoval Clark Kerr, jeden z předních amerických politiků a rektor Kalifornské univerzity v godkinských přednáškách na Harvardu, že v ekonomickém rozvoji hrají vědo­ mosti prvořadou úlohu. „Co udělala železnice pro druhou polovinu minulého století a automobil pro první polovinu tohoto století," prohlásil, „může pro druhou polovinu učinit vědní průmysl; to znamená, může být ohniskem celonárodního rozvoje.'^114) Za těchto předpokladů se šedesátá léta stala nejplodnější dekádou v celé historii amerického školství. Začalo to v roce 1944 návrhem zákona, jímž se vojákům vracejícím se z války přiznávaly finanční prostředky na vysokoškolské studium, a pokračovalo se v roce 1952 zákonem o veteránech korejské války. Školským zákonem v rámci obrany státu z roku 1958 se rozpočet na vzdělání zdvojnásobil a ústřední vláda se poprvé stala hybnou pákou vzdělávacích snah. Počet státem vydržovaných učitelů stoupl z 1 miliónu v roce 1950 na 2,3 milióny v roce 1970 a jejich platy o více než 100%. Nejpozoruhodnější byl vzestup vysokoškolského vzdělání, protože se soudilo, že by mělo být všeobecně přístupné. V oficiální zprávě čteme: „Zásadní otázka by neměla být ,Kdo smí studovat', nýbrž ,Koho smí společnost s dobrým svědomím a ve vlastním zájmu ze studia vyloučit, protože nikomu nemůže být právem odepřeno univerzitní vzdělání, le­ daže jeho nedostatky jsou tak vážné, že ani ho ta nejpřizpůsobivější a nejobětavější instituce nepřijme'."( 115 ) Tento jev se vyskytoval ve všech západních státech. V Británii vedla Robinsonova zpráva z roku 1963 během deseti let k zdvojnásobení studijních míst na univerzitách s výhledem na dva milióny v roce 1981. Podobné rozšíření zavedla Francie, Kanada, Austrálie, Západní Německo a další státy. Americká zkušenost byla z hlediska statistik Charles Percy Snow, 1905-1980, anglický romanopisec a fyzik, člen labouristické vlády. Napsal například jedenáctisvazkový románový cyklus Cizinci a bratři. 623

nejnápadnější. Mezi lety 1960 a 1975 počet amerických kolejí a univerzit vzrostl z 2.040 na 3.055. Během „zlatého věku" expanze se otvírala alespoň jedna nová vysoká škola týdně. Počet studentů se zvýšil z 3,6 miliónů v roce 1960 na 9,4 miliónů v roce 1975, přičemž hlavní nápor (4 milióny) se týkal státem vedených škol. Včetně nepromujících studentů přesáhl počet v roce 1975 11 miliónů při ročních nákladech 45 miliard dolarů.( 1 1 6 ) S důvěrou se očekávalo, že tyto obrovské investice do lidských rezerv nejenom přispějí k dalšímu růstu, ale pomohou též odproletarizováním dělnické třídy dosáhnout mravních a společenských cílů. „Vznikne středostavovská demokracie...po všech stránkách svobodná," prohlašoval Clark Kerr, „předzvěst budoucnosti, která se bude vyznačovat všeobecnou spoko­ jeností a politickou stabilitou a stane se především oporou osvíceného kapitalistického systému, který to všechno umožnil." Dopadlo to však úplně opačně. Úroveň středních škol poklesla, přestože se dotace zdvojnásobily a pak dokonce ještě ztrojnásobily. Určité snížení se sice očekávalo, ježto systém vstřebal rozsáhlé menšinové skupiny, ale ne tak strmě a prudce. Nejlepším ukazatelem byly výsledky talentových zkoušek konané v letech 1963-77: v nich se projevil pokles 49 bodů v řečových a 32 bodů v po­ četních dovednostech/ 117 ) V polovině sedmdesátých let z řady nepovzbu­ divých rozborů vyplynulo, že čím dál tím nákladnější školství žádné sociální problémy nevyřeší/ 1 1 8 ) Zločinnost mládeže při celodenní školní docházce rostla nezadržitelně. V druhé polovině sedmdesátých let se veřejné mínění obrátilo proti edukačnímu trendu a města a jednotlivé státy Unie začaly stavy učitelů snižovat. Konec poválečné populační exploze byl jen jedním z důvo­ dů. Hlavní příčinou byla ztráta důvěry v ekonomické přednosti propa­ govaného vzdělání. V letech 1970-8 bylo uzavřeno 2.800 státních škol a uni­ verzit, poprvé v americké historii, a podle předpokladů se měl v polovině osmdesátých let snížit počet studentů na státních středních a vysokých školách o 4 milióny.O119) Roku 1978 byla průměrná doba vzdělání 12 1/2 roku a 17% zaměstnaných mělo akademickou hodnost. Vysokoškoláci (zvláště ženy) nacházeli prácí ve svém oboru či ve vedoucím postavení stále obtížněji. Poměr délky vzdělání k platu se rapidně zhoršil. Také se zjistilo, že stejná příležitost k vzdělání nevytváří mezi dospělými větší pocit rov­ 120 nosti/ ) Počet mladých mužů vstupujících na univerzitu, který v šedesátých letech rychle dosáhl 44%, opět klesl v roce 1974 na 34%. U dívek tomu bylo podobně. Ani k větší stabilitě vzdělanost nepřispěla. Právě naopak. Předvídal to už Joseph Schumpeter, který se narodil téhož roku jako Keynes a jako on má určité právo na titul největšího hospodářského odborníka moderní doby. Podle Schumpeterova názoru, vysloveného nejprve v článku z roku 1920 a rozvedeného v knize Capitalism, Socialism and Democracy (1942), usiluje

kapitalismus o sebezníčení několika způsoby. Jedním z nich je sklon vytvá­ řet a poskytováním neomezené svobody popouštět plně uzdu neustále se množící třídě intelektuálů, kteří nutně hrají společensky destruktivní ro­ li/ 1 2 1 ) Tuto výstrahu popularizátoři vysokoškolských studií v padesátých a šedesátých letech jaksi přehlédli, ačkoli jí do jisté míry dal za pravdu už vývoj třicátých let. V každém případě se Schumpeter rozhodně nemýlil, co se týče éry Lyndona Johnsona. První známky zájmu radikálních stu­ dentů o sociální a politické otázky se projevily v roce 1958. Na jaře 1960 došlo v San Francisku k prvním protestním demonstracím vsedě proti budově výboru pro neamerickou činnost a na východním pobřeží protestovali skupiny „bdělých" proti popravě módního vraha Caryla Chessmana. Protesty proti vysokoškolskému vojenskému výcviku, prohlašování loajality, diskrimi­ naci kolejních klubů a proti dalším věcem v souvislosti se školskou disci­ plínou nebo prostě občanskými právy se často vyvinuly v přímé politické kampaně. Nejdřív byla taková aktivita studentů vítaná jako projev „zralosti" a „uvědomění". První známky rozsáhlého brutálního násilí se vyskytly v „svobodném létě" 1964 právě v působišti Clarka Kerra, na Kalifornské univerzitě v Berkeley. To, co mělo být „vedoucí složkou" při vytváření hrubého národního produktu, se stalo vedoucí silou něčeho úplně jiného studentské -vzpoury. V prosinci povolal kalifornský guvernér pořádkovou policii a Berkeley se stalo jednou z hlavních arén světových politických z á p a s ů / 1 2 2 ) Johnsonův program „velké společnosti" jen přiléval olej do tohoto požáru. Další rok přitáhlo 25.000 studentů do Washingtonu, aby protestovali proti vietnamské válce. V letech 1966-7 pak byly „zradikalizovány" ještě další univerzity. „Studentské bouře" se staly součástí vysoko­ školského života: profesoři se buď snažili o kompromis, nebo kapitulovali nebo se vzdali svých míst. 23. dubna 1968 došlo na Kolumbijské univerzitě, která je v Americe jednou z nejpřednějších, k otřesné konfrontaci. O udá­ losti přijel referovat profesor Archibald Cox z právnické fakulty Harvardské univerzity a svého úkolu se zhostil v duchu blazeovaného dobového opti­ mismu: „Současná generace mladých lidí na našich univerzitách je nejinformovanější, nejinteligentnější a nejidealističtější, jakou kdy tato země měla." Lionel Trilling s trpkostí poznamenal, že Cox „omylem oslavil ja­ ko vědění a inteligenci to, co bylo vlastně jen snůškou ,pokrokových' občanských postojů". „Coxův obdiv", tvrdil, „se netýkal vědomostí ani zkušeností, nýbrž mládí jako takového: jejich samozřejmost však ještě nedo­ 123 kazuje, že mají pravdu.'/ ) Zda to byli nejinteligentnější studenti v dějinách, není zcela jisté; jisté je však, že to byli vandalové. Coxovo neodůvodněné uspokojení nepřežilo léto 1968, kdy začala, zejména po divokých květnových výtržnostech

624

625

nejnápadnější. Mezi lety 1960 a 1975 počet amerických kolejí a univerzit vzrostl z 2.040 na 3.055. Během „zlatého věku" expanze se otvírala alespoň jedna nová vysoká škola týdně. Počet studentů se zvýšil z 3,6 miliónů v roce 1960 na 9,4 miliónů v roce 1975, přičemž hlavní nápor (4 milióny) se týkal státem vedených škol. Včetně nepromujících studentů přesáhl počet v roce 1975 11 miliónů při ročních nákladech 45 miliard dolarů.( 1 1 6 ) S důvěrou se očekávalo, že tyto obrovské investice do lidských rezerv nejenom přispějí k dalšímu růstu, ale pomohou též odproletarizováním dělnické třídy dosáhnout mravních a společenských cílů. „Vznikne středostavovská demokracie...po všech stránkách svobodná," prohlašoval Clark Kerr, „předzvěst budoucnosti, která se bude vyznačovat všeobecnou spoko­ jeností a politickou stabilitou a stane se především oporou osvíceného kapitalistického systému, který to všechno umožnil." Dopadlo to však úplně opačně. Úroveň středních škol poklesla, přestože se dotace zdvojnásobily a pak dokonce ještě ztrojnásobily. Určité snížení se sice očekávalo, ježto systém vstřebal rozsáhlé menšinové skupiny, ale ne tak strmě a prudce. Nejlepším ukazatelem byly výsledky talentových zkoušek konané v letech 1963-77: v nich se projevil pokles 49 bodů v řečových a 32 bodů v po­ četních dovednostech/ 117 ) V polovině sedmdesátých let z řady nepovzbu­ divých rozborů vyplynulo, že čím dál tím nákladnější školství žádné sociální problémy nevyřeší/ 1 1 8 ) Zločinnost mládeže při celodenní školní docházce rostla nezadržitelně. V druhé polovině sedmdesátých let se veřejné mínění obrátilo proti edukačnímu trendu a města a jednotlivé státy Unie začaly stavy učitelů snižovat. Konec poválečné populační exploze byl jen jedním z důvo­ dů. Hlavní příčinou byla ztráta důvěry v ekonomické přednosti propa­ govaného vzdělání. V letech 1970-8 bylo uzavřeno 2.800 státních škol a uni­ verzit, poprvé v americké historii, a podle předpokladů se měl v polovině osmdesátých let snížit počet studentů na státních středních a vysokých školách o 4 milióny.O119) Roku 1978 byla průměrná doba vzdělání 12 1/2 roku a 17% zaměstnaných mělo akademickou hodnost. Vysokoškoláci (zvláště ženy) nacházeli prácí ve svém oboru či ve vedoucím postavení stále obtížněji. Poměr délky vzdělání k platu se rapidně zhoršil. Také se zjistilo, že stejná příležitost k vzdělání nevytváří mezi dospělými větší pocit rov­ 120 nosti/ ) Počet mladých mužů vstupujících na univerzitu, který v šedesátých letech rychle dosáhl 44%, opět klesl v roce 1974 na 34%. U dívek tomu bylo podobně. Ani k větší stabilitě vzdělanost nepřispěla. Právě naopak. Předvídal to už Joseph Schumpeter, který se narodil téhož roku jako Keynes a jako on má určité právo na titul největšího hospodářského odborníka moderní doby. Podle Schumpeterova názoru, vysloveného nejprve v článku z roku 1920 a rozvedeného v knize Capitalism, Socialism and Democracy (1942), usiluje

kapitalismus o sebezníčení několika způsoby. Jedním z nich je sklon vytvá­ řet a poskytováním neomezené svobody popouštět plně uzdu neustále se množící třídě intelektuálů, kteří nutně hrají společensky destruktivní ro­ li/ 1 2 1 ) Tuto výstrahu popularizátoři vysokoškolských studií v padesátých a šedesátých letech jaksi přehlédli, ačkoli jí do jisté míry dal za pravdu už vývoj třicátých let. V každém případě se Schumpeter rozhodně nemýlil, co se týče éry Lyndona Johnsona. První známky zájmu radikálních stu­ dentů o sociální a politické otázky se projevily v roce 1958. Na jaře 1960 došlo v San Francisku k prvním protestním demonstracím vsedě proti budově výboru pro neamerickou činnost a na východním pobřeží protestovali skupiny „bdělých" proti popravě módního vraha Caryla Chessmana. Protesty proti vysokoškolskému vojenskému výcviku, prohlašování loajality, diskrimi­ naci kolejních klubů a proti dalším věcem v souvislosti se školskou disci­ plínou nebo prostě občanskými právy se často vyvinuly v přímé politické kampaně. Nejdřív byla taková aktivita studentů vítaná jako projev „zralosti" a „uvědomění". První známky rozsáhlého brutálního násilí se vyskytly v „svobodném létě" 1964 právě v působišti Clarka Kerra, na Kalifornské univerzitě v Berkeley. To, co mělo být „vedoucí složkou" při vytváření hrubého národního produktu, se stalo vedoucí silou něčeho úplně jiného studentské -vzpoury. V prosinci povolal kalifornský guvernér pořádkovou policii a Berkeley se stalo jednou z hlavních arén světových politických z á p a s ů / 1 2 2 ) Johnsonův program „velké společnosti" jen přiléval olej do tohoto požáru. Další rok přitáhlo 25.000 studentů do Washingtonu, aby protestovali proti vietnamské válce. V letech 1966-7 pak byly „zradikalizovány" ještě další univerzity. „Studentské bouře" se staly součástí vysoko­ školského života: profesoři se buď snažili o kompromis, nebo kapitulovali nebo se vzdali svých míst. 23. dubna 1968 došlo na Kolumbijské univerzitě, která je v Americe jednou z nejpřednějších, k otřesné konfrontaci. O udá­ losti přijel referovat profesor Archibald Cox z právnické fakulty Harvardské univerzity a svého úkolu se zhostil v duchu blazeovaného dobového opti­ mismu: „Současná generace mladých lidí na našich univerzitách je nejinformovanější, nejinteligentnější a nejidealističtější, jakou kdy tato země měla." Lionel Trilling s trpkostí poznamenal, že Cox „omylem oslavil ja­ ko vědění a inteligenci to, co bylo vlastně jen snůškou ,pokrokových' občanských postojů". „Coxův obdiv", tvrdil, „se netýkal vědomostí ani zkušeností, nýbrž mládí jako takového: jejich samozřejmost však ještě nedo­ 123 kazuje, že mají pravdu.'/ ) Zda to byli nejinteligentnější studenti v dějinách, není zcela jisté; jisté je však, že to byli vandalové. Coxovo neodůvodněné uspokojení nepřežilo léto 1968, kdy začala, zejména po divokých květnových výtržnostech

624

625

studentů v Paříži, nová mnohem zběsilejší vlna studentského násilí po celém světě a zvláště v Americe. Národní studentské sdružení se vychlouba­ lo, že během roku 1968 došlo v Americe k 221 větším demonstracím.( 1 2 4 ) Byli to právě radikální studenti podporující odpůrce vietnamské války sená­ tora Eugena McCarthyho, kteří vyřadili Johnsona z primárních prezident­ ských voleb v New Hampshire. Jenže jejich vliv byl v podstatě negativní. Na předvolebním chicagském sjezdu demokratické strany roku 1968 se utkali v skutečné bitvě s 11.900 policisty, které proti nim vyslal starosta Daley, se 7.500 členy illinoiské národní gardy a s 1.000 agenty FBI a tajné bezpečnosti. Zvítězili v boji o sdělovací prostředky, kde se jim podařilo starostův zásah označit jako „vzpouru policistů", ale neprosadili nominaci McCarthyho a také nezabránili, aby se prezidentem nestal Richard Nixon, kterého nenáviděli ze všech nejvíc. Když nakonec roku 1972 přiměli demokratickou stranu, aby schválila kandidaturu jejich vyvolence George McGoverna, přispělo to jedině k Nixonovu drtivému vítězství. Násilné akce studentů způsobily velké škody americkým univerzitám a demoralizovaly jejich profesory. Profesor Luis Kampf ve svém nástupním proslovu v roce 1971 jako předseda Sdružení pro moderní jazyky řekl, že „od roku 1968 nastupují mladí učitelé do svého povolání se strachem, staří se nemohou dočkat penze a ti, co jsou středního věku, touží po vědecké dovolené".( 1 2 5 ) Velký německý vědec Fritz Stern si všiml „záchodové mluvy" studentských aktivistů a kvalifikoval ji jako jediný rys, jímž se jejich extremistické způsoby liší od chování německých studentů, kteří svého času dopomohli Hitlerovi k moci/ 1 2 6 ) Tento kult násilí, který byl ovocem dobře míněných snah o rozvoj vyso­ koškolského vzdělání, je typickým příkladem „zákona nezamýšleného účinku". Jiným takovým příkladem je snaha řady prezidentů zajistit pro americké černochy spravedlnost. I zde měl dobrý úmysl za následek smrt a zkázu. Byl to trojnásobný problém. Především skoncovat se segregací, zejména ve školách. Za druhé umožnit černochům, aby využívali volebního práva. Za třetí dostat jejich mzdy a platy na stejnou rovinu s bělochy. Před­ pokládalo se, že první dva úkoly jsou už vyřešeny a třetí že se nakonec vyřeší sám od sebe. Už v roce 1954 rozhodl nejvyšší soud, že vyučování na státních školách musí být integrováno. Zbývalo prosadit zákon v praxi. Roku 1957, kdy se guvernér státu Arkansas Orval Faubus postavil proti tomuto rozhodnutí, Eisenhower poslal do Little Rock vojsko, aby si vynutil posluš­ nost. Kennedy použil v roce 1962 podobných prostředků, aby dostal černého studenta Jamese Meredithe na univerzitu státu Mississippi, kterou doposavad navštěvovali jen bílí. Kennedy zásadně postupoval exekutivní metodou, tj. k prosazování platných zákonů používal státní výkonné moci. Potíž byla v tom, že tu jedna konfliktní situace plodila druhou a že přitom

vznikala obrovská a čím dál tím militantnější hnutí za občanská práva, z nichž byli bílí liberálové postupně vylučováni. Černoši viděli řešení v násilných akcích a jako v Indii vystoupení Gándfho, tak i zde jejich protesty degenero­ valy v konfrontace. Skutečným východiskem bylo umožnit černochům co nejrychleji účast na volbách, protože jakmile politikové budou potřebovat jejich hlasy, budou ochotni k ústupkům, a to i hluboko na Jihu. Eisenhower dal v Kongresu roku 1957 a 1960 schválit dva chabé zákony o občanských právech. Kennedy nakonec předložil mnohem účinnější návrh, který však v Kongresu neprošel. Johnson byl mnohem úspěšnější. V roce 1964 prosadil mohutný zákon o občanských právech a okamžitě po svém listopadovém vo­ lebním vítězství začal pracovat na návrhu, jenž se roku 1965 stal rozhodujícím zákonem o volebním právu. Ve státě Mississippi, který měl větší procento černochů (36%) než jinde, jich bylo zapsáno do volebních seznamu násled­ kem komplikovaných kritérií a jiných překážek pouze 6%. Podle nového zákona pomáhala volební právo prosazovat státní kontrola a za měsíc stoupl počet registrovaných černošských voličů o 120%. Koncem roku 1970 bylo už číslo srovnatelné s bělochy ( 7 1 % proti 82%) a v roce 1971 bylo ve státě zvoleno do veřejných funkcí 50 černochů/ 1 2 7 ) Začátkem sedmdesátých let se začalo výrazně projevovat černošské volební právo v řadě dalších stá­ tů starého Jihu, takže došlo k postupné proměně celé jižanské politiky/ 128 ) Volebním právem se však nedal vyrovnat rozdíl mezi černošskými a bě­ lošskými příjmy. Také tu nebyly nic platné obrovské a stále rostoucí částky, kterými Johnson dotoval ze státních fondů „černošský problém". Čím větších pokroků se dosahovalo a čím víc peněz bylo k dispozici, tím víc narůstal černý hněv. Ještě v padesátých a začátkem šedesátých let musela zakročit federální policie na ochranu černochů proti bělošskému násilí. Po řadě opatření, která vešla v platnost za Kennedyho vlády, se však iniciativa v násilnostech přesunula na druhou stranu. Obrat nastal v noci 10. května 1962, kdy při černošských demonstracích v alabamském Birminghamu byla policie zahnána do defenzívy a dav demoloval bělošské obchody. „Celý tohle zasraný město potřebuje zapálit," hulákal vůdce demonstrantů, „a těm bílejm hovniválům ukážeme, zač je toho loket!" To byl nový úkaz v americké rasové politice: nová situace, která se už neomezovala jen na Jih/ 1 2 9 ) K Johnsonovu zděšení postupovaly rozsah a intenzita černého teroru, zvláště ve velkých městech mimo Jih, rovnoměrně a ruku v ruce s jeho energickými a úspěšnými snahami zajistit černochům jejich práva. První skutečně velké a ošklivé černošské nepokoje vypukly 18. července 1964 v Harlemu a Brooklynu, pouze dva týdny po vydání převratného zákona o občanských právech. Násilí se rozšířilo do Rochesteru ve státě New York, do Jersey City, Pattersonu a Elizabeth ve státě New Jersey, do Dixmooru v Chicagu a do Philadephie. V srpnu 1965 Wattsovo povstání v Los Angeles

626

627

studentů v Paříži, nová mnohem zběsilejší vlna studentského násilí po celém světě a zvláště v Americe. Národní studentské sdružení se vychlouba­ lo, že během roku 1968 došlo v Americe k 221 větším demonstracím.( 1 2 4 ) Byli to právě radikální studenti podporující odpůrce vietnamské války sená­ tora Eugena McCarthyho, kteří vyřadili Johnsona z primárních prezident­ ských voleb v New Hampshire. Jenže jejich vliv byl v podstatě negativní. Na předvolebním chicagském sjezdu demokratické strany roku 1968 se utkali v skutečné bitvě s 11.900 policisty, které proti nim vyslal starosta Daley, se 7.500 členy illinoiské národní gardy a s 1.000 agenty FBI a tajné bezpečnosti. Zvítězili v boji o sdělovací prostředky, kde se jim podařilo starostův zásah označit jako „vzpouru policistů", ale neprosadili nominaci McCarthyho a také nezabránili, aby se prezidentem nestal Richard Nixon, kterého nenáviděli ze všech nejvíc. Když nakonec roku 1972 přiměli demokratickou stranu, aby schválila kandidaturu jejich vyvolence George McGoverna, přispělo to jedině k Nixonovu drtivému vítězství. Násilné akce studentů způsobily velké škody americkým univerzitám a demoralizovaly jejich profesory. Profesor Luis Kampf ve svém nástupním proslovu v roce 1971 jako předseda Sdružení pro moderní jazyky řekl, že „od roku 1968 nastupují mladí učitelé do svého povolání se strachem, staří se nemohou dočkat penze a ti, co jsou středního věku, touží po vědecké dovolené".( 1 2 5 ) Velký německý vědec Fritz Stern si všiml „záchodové mluvy" studentských aktivistů a kvalifikoval ji jako jediný rys, jímž se jejich extremistické způsoby liší od chování německých studentů, kteří svého času dopomohli Hitlerovi k moci/ 1 2 6 ) Tento kult násilí, který byl ovocem dobře míněných snah o rozvoj vyso­ koškolského vzdělání, je typickým příkladem „zákona nezamýšleného účinku". Jiným takovým příkladem je snaha řady prezidentů zajistit pro americké černochy spravedlnost. I zde měl dobrý úmysl za následek smrt a zkázu. Byl to trojnásobný problém. Především skoncovat se segregací, zejména ve školách. Za druhé umožnit černochům, aby využívali volebního práva. Za třetí dostat jejich mzdy a platy na stejnou rovinu s bělochy. Před­ pokládalo se, že první dva úkoly jsou už vyřešeny a třetí že se nakonec vyřeší sám od sebe. Už v roce 1954 rozhodl nejvyšší soud, že vyučování na státních školách musí být integrováno. Zbývalo prosadit zákon v praxi. Roku 1957, kdy se guvernér státu Arkansas Orval Faubus postavil proti tomuto rozhodnutí, Eisenhower poslal do Little Rock vojsko, aby si vynutil posluš­ nost. Kennedy použil v roce 1962 podobných prostředků, aby dostal černého studenta Jamese Meredithe na univerzitu státu Mississippi, kterou doposavad navštěvovali jen bílí. Kennedy zásadně postupoval exekutivní metodou, tj. k prosazování platných zákonů používal státní výkonné moci. Potíž byla v tom, že tu jedna konfliktní situace plodila druhou a že přitom

vznikala obrovská a čím dál tím militantnější hnutí za občanská práva, z nichž byli bílí liberálové postupně vylučováni. Černoši viděli řešení v násilných akcích a jako v Indii vystoupení Gándfho, tak i zde jejich protesty degenero­ valy v konfrontace. Skutečným východiskem bylo umožnit černochům co nejrychleji účast na volbách, protože jakmile politikové budou potřebovat jejich hlasy, budou ochotni k ústupkům, a to i hluboko na Jihu. Eisenhower dal v Kongresu roku 1957 a 1960 schválit dva chabé zákony o občanských právech. Kennedy nakonec předložil mnohem účinnější návrh, který však v Kongresu neprošel. Johnson byl mnohem úspěšnější. V roce 1964 prosadil mohutný zákon o občanských právech a okamžitě po svém listopadovém vo­ lebním vítězství začal pracovat na návrhu, jenž se roku 1965 stal rozhodujícím zákonem o volebním právu. Ve státě Mississippi, který měl větší procento černochů (36%) než jinde, jich bylo zapsáno do volebních seznamu násled­ kem komplikovaných kritérií a jiných překážek pouze 6%. Podle nového zákona pomáhala volební právo prosazovat státní kontrola a za měsíc stoupl počet registrovaných černošských voličů o 120%. Koncem roku 1970 bylo už číslo srovnatelné s bělochy ( 7 1 % proti 82%) a v roce 1971 bylo ve státě zvoleno do veřejných funkcí 50 černochů/ 1 2 7 ) Začátkem sedmdesátých let se začalo výrazně projevovat černošské volební právo v řadě dalších stá­ tů starého Jihu, takže došlo k postupné proměně celé jižanské politiky/ 128 ) Volebním právem se však nedal vyrovnat rozdíl mezi černošskými a bě­ lošskými příjmy. Také tu nebyly nic platné obrovské a stále rostoucí částky, kterými Johnson dotoval ze státních fondů „černošský problém". Čím větších pokroků se dosahovalo a čím víc peněz bylo k dispozici, tím víc narůstal černý hněv. Ještě v padesátých a začátkem šedesátých let musela zakročit federální policie na ochranu černochů proti bělošskému násilí. Po řadě opatření, která vešla v platnost za Kennedyho vlády, se však iniciativa v násilnostech přesunula na druhou stranu. Obrat nastal v noci 10. května 1962, kdy při černošských demonstracích v alabamském Birminghamu byla policie zahnána do defenzívy a dav demoloval bělošské obchody. „Celý tohle zasraný město potřebuje zapálit," hulákal vůdce demonstrantů, „a těm bílejm hovniválům ukážeme, zač je toho loket!" To byl nový úkaz v americké rasové politice: nová situace, která se už neomezovala jen na Jih/ 1 2 9 ) K Johnsonovu zděšení postupovaly rozsah a intenzita černého teroru, zvláště ve velkých městech mimo Jih, rovnoměrně a ruku v ruce s jeho energickými a úspěšnými snahami zajistit černochům jejich práva. První skutečně velké a ošklivé černošské nepokoje vypukly 18. července 1964 v Harlemu a Brooklynu, pouze dva týdny po vydání převratného zákona o občanských právech. Násilí se rozšířilo do Rochesteru ve státě New York, do Jersey City, Pattersonu a Elizabeth ve státě New Jersey, do Dixmooru v Chicagu a do Philadephie. V srpnu 1965 Wattsovo povstání v Los Angeles

626

627

trvalo šest dní, zaměstnalo 15.000 členů národní gardy, přišlo při něm o život třicet čtyři osob, 856 bylo zraněno a škody na majetku dosáhly 200 miliónů dolarů. V šedesátých letech vůbec docházelo běžně k rozsáhlým výtržnostem černochů v různých městech: tvořily zlověstný a často záměr­ ně inscenovaný kontrapunkt k studentským bouřím na univerzitní půdě. Demonstrace v Detroitu 24.-28. července 1967 patří k nejvážnějším v ame­ rických dějinách; bylo při nich zabito třiačtyřicet lidí a donutily zoufalého prezidenta Johnsona zasáhnout 18. armádním sborem parašutistů, jejichž velitel se vyjádřil, že vstoupil do města „prosyceného strachem".( 1 3 0 ) V roce 1968, kdy se vietnamská válka blížila svému nešťastnému vyvrcholení, kdy na 200 univerzitách řádili studenti a černoši v největších amerických městech zakládali požáry, se Johnson jevil jako neúspěšný prezident. Jeho rozhodnutí už nekandidovat bylo přiznáním porážky. Byl první závažnou obětí iluzí šedesátých let. Nikoli však poslední. Potíže Ameriky teprve začínaly. Johnson nebyl jedinou obětí ztracených iluzí. Stal se také velmi adresným předmětem útoků sdělovacích prostředků, zejména liberálů z východní­ ho pobřeží, kteří ovládali nejvlivnější listy a tři velké televizní stanice. Obojí spolu souviselo, neboť jedna z nejrozšířenějších iluzí šedesátých let byla, že lze mnoho forem tradičních autorit rozřeďovat: například autoritu Ameriky ve světě a autoritu prezidenta v Americe. Lyndon Johnson jako mocný a mnohostranně výkonný prezident zastával princip autority. To bylo pro mnoho lidí dostatečným důvodem, aby se ho zbavili. Jiným důvodem bylo, že nesdílel liberální názory východního pobřeží jako Roosevelt a Kennedy. Už v roce 1964 měl pochybnosti, zda se má ucházet o prezi­ dentský úřad: „Nevěřil jsem, že by se národ definitivně sjednotil za někým, kdo pochází z Jihu. Jedním z důvodů bylo, že by to nepřipustil velkoměstský tisk."( 1 3 1 ) Předpověď se splnila, i když až o několik let později. V srpnu 1967 napsal washingtonský dopisovatel listu St. Louis PostDispatch James Deakin, že „vztah mezi prezidentem a washingtonskými novináři se ustálil na platformě chronické nedůvěry"( 1 3 2 ) Ofenzíva Tet v zkresleném podání sdělovacích prostředků byla bezprostřední příčinou Johnsonova odchodu. Mnohem podstatněji však působil jejich dlouhodobý návyk podkládat jakémukoli rozhodnému a energickému zásahu Bílého domu nevyhnutelně zlý úmysl. To byl ovšem zcela nový úkaz. Až dosud vycházela opozice proti silným prezidentům zcela přirozeně z legislativních složek, zejména ze Senátu. Roosevelt říkával, že „jediný způsob, jak může americká vláda něčeho 133 dosáhnout, je obejít Senát"/ ) Jeho republikánský soupeř Wendell Wilkie prohlašoval, že celý život zasvětil tomu, aby „zachránil Ameriku před Senátem"/ 1 3 4 ) Za Roosevelta a Trumana tisk i akademičtí konstitucionalisté

silně podporovali prezidentské vědem zejména v zahraniční politice a srovná­ vali je se zpátečnictvím kongresmanů/ 1 3 5 ) Eisenhower byl ostře kritizován tiskem, že nebrání dostatečně práva administrativy proti kontrolám Kongresu. Roku 1953 píše New Republic: „Současné snahy přesouvat výkonnou moc americké vlády na Kongres je něco tak pošetilého, že by tomu nikdo nevěřil, kdyby fakta nebyla tak zřejmá."( 1 3 6 ) Když se Eisenhower dovolával „úřední výsady" odepřít informace o vládních rozhodnutích ohledně Výboru pro neamerickou činnost, liberální sdělovací prostředky mu nadšeně přizvukovaly. „Výbor," napsal New York Times, „nemá právo znát podrob­ nosti interních jednám na vládních poradách." Podle Washington Post „jednal Eisenhower naprosto správně, když chránil důvěrný ráz rozhovorů čle­ nů vlády"/ 1 3 7 ) Až do poloviny šedesátých let sdělovací prostředky zásadně podporovaly prezidentskou iniciativu ohledně občanských práv, sociálních a hospodářských otázek a především schvalovaly Kennedyho výrok (1960): „Významná rozhodnutí zahraniční politiky náleží jedině prezidento­ vi.'/ 1 3 8 ) K změně došlo po rozhodnutí o Tonkinském zálivu. Když v roce 1969 předával Johnson Bílý dům Richardu Nixonovi, sdělovací prostředky východního pobřeží společně s řadou křiklounů mluvících údajně jménem národa zaujaly stanovisko zásadní a permanentní opozice. Jeden ko­ mentátor napsal: „Osoby a instituce, které v roce 1968 zničily autoritu Lyndona Johnsona, zničí podobným způsobem roku 1969 Richarda Nixona, protože vyřídit dalšího prezidenta je jako všechno, co se dělá podruhé, už mnohem snazší.'/ 139 ) Nixon byl zvlášť zranitelný. Pocházel z Kalifornie a východní tisk ho nenáviděl už od konce čtyřicátých let. Věděl, že sdělovací prostředky ho připravily o prezidentskou funkci už v roce 1960 a že vyvi­ nuly spojené úsilí, aby zničily jeho politickou kariéru nadobro už v roce 1963, a vracel jim jejich antipatie i s úroky. „Nezapomínejte," varoval své spolupra­ covníky, „že tisk je náš nepřítel. Pokud se novin týče, nemáme tam přítelíčka. Všichni žurnalisté jsou nepřátelé.'/ 1 4 0 ) V roce 1968 Nixon zvítězil ve volbách navzdory sdělovacím prostředkům, ale jen tak tak. Získal 43,4% hlasů oproti 42,7% Huberta Humpreyho. Byl to nejmenší rozdíl hlasů v prezidentských volbách od roku 1912, a poněvadž účast byla malá, znamenalo to, že pro něj hlasovalo jen 27% všech voličů. Nezískal ani 141 jediné velké město/ ) Část sdělovacích prostředků se mu snažila vítězství upřít a zvrátit výsledek voleb neústavními prostředky. Přes všechny tyto nevýhody měl Nixon pozoruhodný úspěch v tom, že zlikvidoval anarchické dědictví po Kennedym a Johnsonovi a že se obratně odpoutal od Vietnamu. Vyhlásil stejný cíl jako všichni jeho předchůdci: „Naší snahou je umožnit jihovietnamskému lidu, aby si určil politickou bu­ doucnost samostatně, bez zásahů zvnějška.'/ 142 ) Pokud plně ovládal

628

629

trvalo šest dní, zaměstnalo 15.000 členů národní gardy, přišlo při něm o život třicet čtyři osob, 856 bylo zraněno a škody na majetku dosáhly 200 miliónů dolarů. V šedesátých letech vůbec docházelo běžně k rozsáhlým výtržnostem černochů v různých městech: tvořily zlověstný a často záměr­ ně inscenovaný kontrapunkt k studentským bouřím na univerzitní půdě. Demonstrace v Detroitu 24.-28. července 1967 patří k nejvážnějším v ame­ rických dějinách; bylo při nich zabito třiačtyřicet lidí a donutily zoufalého prezidenta Johnsona zasáhnout 18. armádním sborem parašutistů, jejichž velitel se vyjádřil, že vstoupil do města „prosyceného strachem".( 1 3 0 ) V roce 1968, kdy se vietnamská válka blížila svému nešťastnému vyvrcholení, kdy na 200 univerzitách řádili studenti a černoši v největších amerických městech zakládali požáry, se Johnson jevil jako neúspěšný prezident. Jeho rozhodnutí už nekandidovat bylo přiznáním porážky. Byl první závažnou obětí iluzí šedesátých let. Nikoli však poslední. Potíže Ameriky teprve začínaly. Johnson nebyl jedinou obětí ztracených iluzí. Stal se také velmi adresným předmětem útoků sdělovacích prostředků, zejména liberálů z východní­ ho pobřeží, kteří ovládali nejvlivnější listy a tři velké televizní stanice. Obojí spolu souviselo, neboť jedna z nejrozšířenějších iluzí šedesátých let byla, že lze mnoho forem tradičních autorit rozřeďovat: například autoritu Ameriky ve světě a autoritu prezidenta v Americe. Lyndon Johnson jako mocný a mnohostranně výkonný prezident zastával princip autority. To bylo pro mnoho lidí dostatečným důvodem, aby se ho zbavili. Jiným důvodem bylo, že nesdílel liberální názory východního pobřeží jako Roosevelt a Kennedy. Už v roce 1964 měl pochybnosti, zda se má ucházet o prezi­ dentský úřad: „Nevěřil jsem, že by se národ definitivně sjednotil za někým, kdo pochází z Jihu. Jedním z důvodů bylo, že by to nepřipustil velkoměstský tisk."( 1 3 1 ) Předpověď se splnila, i když až o několik let později. V srpnu 1967 napsal washingtonský dopisovatel listu St. Louis PostDispatch James Deakin, že „vztah mezi prezidentem a washingtonskými novináři se ustálil na platformě chronické nedůvěry"( 1 3 2 ) Ofenzíva Tet v zkresleném podání sdělovacích prostředků byla bezprostřední příčinou Johnsonova odchodu. Mnohem podstatněji však působil jejich dlouhodobý návyk podkládat jakémukoli rozhodnému a energickému zásahu Bílého domu nevyhnutelně zlý úmysl. To byl ovšem zcela nový úkaz. Až dosud vycházela opozice proti silným prezidentům zcela přirozeně z legislativních složek, zejména ze Senátu. Roosevelt říkával, že „jediný způsob, jak může americká vláda něčeho 133 dosáhnout, je obejít Senát"/ ) Jeho republikánský soupeř Wendell Wilkie prohlašoval, že celý život zasvětil tomu, aby „zachránil Ameriku před Senátem"/ 1 3 4 ) Za Roosevelta a Trumana tisk i akademičtí konstitucionalisté

silně podporovali prezidentské vědem zejména v zahraniční politice a srovná­ vali je se zpátečnictvím kongresmanů/ 1 3 5 ) Eisenhower byl ostře kritizován tiskem, že nebrání dostatečně práva administrativy proti kontrolám Kongresu. Roku 1953 píše New Republic: „Současné snahy přesouvat výkonnou moc americké vlády na Kongres je něco tak pošetilého, že by tomu nikdo nevěřil, kdyby fakta nebyla tak zřejmá."( 1 3 6 ) Když se Eisenhower dovolával „úřední výsady" odepřít informace o vládních rozhodnutích ohledně Výboru pro neamerickou činnost, liberální sdělovací prostředky mu nadšeně přizvukovaly. „Výbor," napsal New York Times, „nemá právo znát podrob­ nosti interních jednám na vládních poradách." Podle Washington Post „jednal Eisenhower naprosto správně, když chránil důvěrný ráz rozhovorů čle­ nů vlády"/ 1 3 7 ) Až do poloviny šedesátých let sdělovací prostředky zásadně podporovaly prezidentskou iniciativu ohledně občanských práv, sociálních a hospodářských otázek a především schvalovaly Kennedyho výrok (1960): „Významná rozhodnutí zahraniční politiky náleží jedině prezidento­ vi.'/ 1 3 8 ) K změně došlo po rozhodnutí o Tonkinském zálivu. Když v roce 1969 předával Johnson Bílý dům Richardu Nixonovi, sdělovací prostředky východního pobřeží společně s řadou křiklounů mluvících údajně jménem národa zaujaly stanovisko zásadní a permanentní opozice. Jeden ko­ mentátor napsal: „Osoby a instituce, které v roce 1968 zničily autoritu Lyndona Johnsona, zničí podobným způsobem roku 1969 Richarda Nixona, protože vyřídit dalšího prezidenta je jako všechno, co se dělá podruhé, už mnohem snazší.'/ 139 ) Nixon byl zvlášť zranitelný. Pocházel z Kalifornie a východní tisk ho nenáviděl už od konce čtyřicátých let. Věděl, že sdělovací prostředky ho připravily o prezidentskou funkci už v roce 1960 a že vyvi­ nuly spojené úsilí, aby zničily jeho politickou kariéru nadobro už v roce 1963, a vracel jim jejich antipatie i s úroky. „Nezapomínejte," varoval své spolupra­ covníky, „že tisk je náš nepřítel. Pokud se novin týče, nemáme tam přítelíčka. Všichni žurnalisté jsou nepřátelé.'/ 1 4 0 ) V roce 1968 Nixon zvítězil ve volbách navzdory sdělovacím prostředkům, ale jen tak tak. Získal 43,4% hlasů oproti 42,7% Huberta Humpreyho. Byl to nejmenší rozdíl hlasů v prezidentských volbách od roku 1912, a poněvadž účast byla malá, znamenalo to, že pro něj hlasovalo jen 27% všech voličů. Nezískal ani 141 jediné velké město/ ) Část sdělovacích prostředků se mu snažila vítězství upřít a zvrátit výsledek voleb neústavními prostředky. Přes všechny tyto nevýhody měl Nixon pozoruhodný úspěch v tom, že zlikvidoval anarchické dědictví po Kennedym a Johnsonovi a že se obratně odpoutal od Vietnamu. Vyhlásil stejný cíl jako všichni jeho předchůdci: „Naší snahou je umožnit jihovietnamskému lidu, aby si určil politickou bu­ doucnost samostatně, bez zásahů zvnějška.'/ 142 ) Pokud plně ovládal

628

629

americkou politiku, tento cíl platil, i když se na něj vynakládalo mnohem méně. Během čtyř let zredukoval americkou armádu ve Vietnamu z 550.000 na 24.000 mužů. Náklady klesly z 25 miliard dolarů ročně za Johnsona na méně než 3 miliardy/ 1 4 3 ) Dovolilo to inteligentnější a pružnější využívání amerických branných sil v Kambodži roku 1970, v Laosu roku 1971 a při bombardování Severního Vietnamu v roce 1972, což udržovalo neústupné hanojské vládce ve zmatku a strachu z amerických úmyslů. Současně vedl Nixon se Severními Vietnamci aktivní jednám o míru a kromě toho učinil něco daleko důležitějšího, k čemu neměl odvahu ani Kennedy, ani Johnson: využil čínsko-sovětské roztržky a dohodl se s Čínou. Příčinou snah o sblížení s Čínou byla právě Nixonova kalifornská orien­ tace: Tichomoří viděl jako světové kolbiště budoucnosti. Novou čínskou politiku zahájil 31. ledna 1969, jedenáct dní poté, co začal pracovat v Bílém domě. Celkový postup byl shrnut v studijním protokolu národní bezpečnosti č. 14 (z 4. února 1969) a byl ještě posílen Nixonovým rozhovorem s André Malrauxem, který mu řekl, že je „tragické, když nejbohatší a nejproduktivnější národ světa válčí s nejchudším a nejlidnatějším národem na světě".( 1 4 4 ) Kvůli čínským obavám byly pokusy o sblížení s Čínou vedeny tajně a Nixon kladl zvláštní důraz na to, aby představitelé Kongresu, jež konzultoval, zachovávali co nejpřísnější mlčení. Svým spolupracovníkům řekl: „V komunistické Číně žije čtvrtina světového obyvatelstva. Dnes to není nijak významná velmoc. Ale za pětadvacet let může být rozhodující. Neučiní-li Spojené státy teď, co je v jejich silách, povede to k velice nebezpečné situaci. Můžeme dosáhnout úplného uvolnění napětí se Sovětským svazem, zůstane-li však Čína vně mezinárodní komunity, nebude to znamenat vůbec nic."( 1 4 5 ) Nová čínská politika a změna americké vojenské strategie umožnila mír s Hanojí. 27. ledna 1973 podepsali v Paříži Nixonův ministr zahraničí William Rogers a Nguyen Duy Trinh ze Severního Vietnamu „Dohodu o ukončení války a obnovení míru ve Vietnamu". Výhodou této smlouvy umožňující Američanům opustit Vietnam bylo, že dávala Nixonovi právo ponechat v indočínských vodách letadlové lodi a použít letadel rozmístěných 146 na Tchaj-wanu a v Thajsku pro případ, že by Hanoj dohodu porušila/ ) Pokud Nixon měl moc, tato sankce platila, a uvážíme-li, jaké chyby a z nich vyplývající situaci zdědil po svých předchůdcích, nepočínal si ve své pre­ zidentské funkci nejhůř. Jenže Amerika a bohužel, což je zvlášť tragické, i obyvatelstvo índočíny přišly o ovoce tohoto úspěchu, protože v roce 1973 se Nixon i celý americký národ octli ve víru hysterie známé pod jménem „aféra Watergate". Zdá se, že Amerika je zvlášť náchylná k těmto křečím pokrytecké politické emociona­ lity, v níž se ztrácí jakýkoli smysl pro perspektivu a národní zájmy. Vlna

xenofobie v roce 1918-20 byla dílem pravicových demokratů. Strach z ko­ munismu koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let byl vyprovokován převážně konzervativními repub'ikány. Perzekuce aféry Watergate vedli naopak liberálové ze sdělovacích prostředků. V jejich očích byla skutečným Nixonovým proviněním popularita. Ačkoli zvítězil ve volbách roku 1968 jen těsně, jako prezident získal navzdory tvůrcům veřejného mínění a demo­ kratickému Kongresu značné sympatie nemoderních, neintelektuálních „průměrných Američanů", lidí, kteří milují svou rodinu a starají se o ni, chodí do kostela, mají rádi svou zemi, jsou pracovití a antiliberální. 3. listopa­ du 1969 pronesl zvlášť úspěšnou řeč, v níž žádal o podporu své zahraniční politiky ty, jež nazval „velkou mlčící většinou svých spoluobčanů". Tím ovšem dočasně - skončila kampaň sdělovacích prostředků za „zničení Nixona".( 147 ) V předvolební kampani roku 1972 Nixona potěšilo, že demo­ kraté kandidovali ultraliberála George McGoverna. „Nastala situace," řekl svým spolupracovníkům, „kdy východní sdělovací prostředky konečně mají kandidáta, který skoro úplně sdílí jejich názory. Skutečným ideologickým zaměřením listů New York Times, Washington Post, Time, Newsweek, jakož i tri televizních stanic je propagovat amnestii, marihuanu, potraty, konfiskaci majetku (pokud není jejich), velké zvýšení sociálního zabezpečení, jednostran­ né odzbrojení, omezení americké obrany a kapitulaci ve Vietnamu. Konečně budou mít naši občané možnost posoudit, zda to, co sdělovací prostředky v posledních pěti letech tak vehementně zastávají, skutečně představuje názor většiny."( 148 ) Ať to bylo tímto vystoupením nebo ne, Nixon zvítězil na celé čáře poměrem prezidentských volitelů 521 ku 17 a získal 60,7% z cel­ kového počtu hlasů, tedy skoro jako Johnson v roce 1964.( 149 ) Mezi pracovníky sdělovacích prostředků bylo mnoho osob, které Nixonovo vítězství nejen pokořilo, ale přímo postrašilo. Jeden vlivný šéfredaktor prohlásil: „Bude se muset pouštět žilou. Tohleto se už nesmí 150 víckrát opakovat."( ) Jejich záměrem bylo použít všech propagačních pro­ středků a zvrátit volební výsledky roku 1972, které v jakémsi metafyzickém smyslu považovali za nezákonné - asi tak jako konzervativní Němci považovali za nezákonnou výmarskou republiku. Nixonův Bílý dům nahrá­ val těmto snahám tím, že na ochranu prezidenta a jeho plánů používal nedovolených prostředků. Podobné triky si vymýšlel už Franklin Roose­ velt. Založil vlastní jedenáctičlennou výzvědnou skupinu zodpovědnou pouze prezidentovi a financovanou ze „zvláštního fondu" ministerstva zahraničí/ 1 5 1 ) Používal Hooverovy FBI a ministerstva spravedlnosti k zastrašování nepřá­ tel, zejména tisku, a dával odposlouchávat telefonní rozhovory - první obětí 152 byl hornický předák John L. Lewis/ ) Usilovně se snažil dostat Chicago Tribune, kterou nenáviděl, před soud. Přiměl Intelligence Service, aby instalovala odposlouchávací zařízení dokonce v hotelovém pokoji jeho

630

631

americkou politiku, tento cíl platil, i když se na něj vynakládalo mnohem méně. Během čtyř let zredukoval americkou armádu ve Vietnamu z 550.000 na 24.000 mužů. Náklady klesly z 25 miliard dolarů ročně za Johnsona na méně než 3 miliardy/ 1 4 3 ) Dovolilo to inteligentnější a pružnější využívání amerických branných sil v Kambodži roku 1970, v Laosu roku 1971 a při bombardování Severního Vietnamu v roce 1972, což udržovalo neústupné hanojské vládce ve zmatku a strachu z amerických úmyslů. Současně vedl Nixon se Severními Vietnamci aktivní jednám o míru a kromě toho učinil něco daleko důležitějšího, k čemu neměl odvahu ani Kennedy, ani Johnson: využil čínsko-sovětské roztržky a dohodl se s Čínou. Příčinou snah o sblížení s Čínou byla právě Nixonova kalifornská orien­ tace: Tichomoří viděl jako světové kolbiště budoucnosti. Novou čínskou politiku zahájil 31. ledna 1969, jedenáct dní poté, co začal pracovat v Bílém domě. Celkový postup byl shrnut v studijním protokolu národní bezpečnosti č. 14 (z 4. února 1969) a byl ještě posílen Nixonovým rozhovorem s André Malrauxem, který mu řekl, že je „tragické, když nejbohatší a nejproduktivnější národ světa válčí s nejchudším a nejlidnatějším národem na světě".( 1 4 4 ) Kvůli čínským obavám byly pokusy o sblížení s Čínou vedeny tajně a Nixon kladl zvláštní důraz na to, aby představitelé Kongresu, jež konzultoval, zachovávali co nejpřísnější mlčení. Svým spolupracovníkům řekl: „V komunistické Číně žije čtvrtina světového obyvatelstva. Dnes to není nijak významná velmoc. Ale za pětadvacet let může být rozhodující. Neučiní-li Spojené státy teď, co je v jejich silách, povede to k velice nebezpečné situaci. Můžeme dosáhnout úplného uvolnění napětí se Sovětským svazem, zůstane-li však Čína vně mezinárodní komunity, nebude to znamenat vůbec nic."( 1 4 5 ) Nová čínská politika a změna americké vojenské strategie umožnila mír s Hanojí. 27. ledna 1973 podepsali v Paříži Nixonův ministr zahraničí William Rogers a Nguyen Duy Trinh ze Severního Vietnamu „Dohodu o ukončení války a obnovení míru ve Vietnamu". Výhodou této smlouvy umožňující Američanům opustit Vietnam bylo, že dávala Nixonovi právo ponechat v indočínských vodách letadlové lodi a použít letadel rozmístěných 146 na Tchaj-wanu a v Thajsku pro případ, že by Hanoj dohodu porušila/ ) Pokud Nixon měl moc, tato sankce platila, a uvážíme-li, jaké chyby a z nich vyplývající situaci zdědil po svých předchůdcích, nepočínal si ve své pre­ zidentské funkci nejhůř. Jenže Amerika a bohužel, což je zvlášť tragické, i obyvatelstvo índočíny přišly o ovoce tohoto úspěchu, protože v roce 1973 se Nixon i celý americký národ octli ve víru hysterie známé pod jménem „aféra Watergate". Zdá se, že Amerika je zvlášť náchylná k těmto křečím pokrytecké politické emociona­ lity, v níž se ztrácí jakýkoli smysl pro perspektivu a národní zájmy. Vlna

xenofobie v roce 1918-20 byla dílem pravicových demokratů. Strach z ko­ munismu koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let byl vyprovokován převážně konzervativními repub'ikány. Perzekuce aféry Watergate vedli naopak liberálové ze sdělovacích prostředků. V jejich očích byla skutečným Nixonovým proviněním popularita. Ačkoli zvítězil ve volbách roku 1968 jen těsně, jako prezident získal navzdory tvůrcům veřejného mínění a demo­ kratickému Kongresu značné sympatie nemoderních, neintelektuálních „průměrných Američanů", lidí, kteří milují svou rodinu a starají se o ni, chodí do kostela, mají rádi svou zemi, jsou pracovití a antiliberální. 3. listopa­ du 1969 pronesl zvlášť úspěšnou řeč, v níž žádal o podporu své zahraniční politiky ty, jež nazval „velkou mlčící většinou svých spoluobčanů". Tím ovšem dočasně - skončila kampaň sdělovacích prostředků za „zničení Nixona".( 147 ) V předvolební kampani roku 1972 Nixona potěšilo, že demo­ kraté kandidovali ultraliberála George McGoverna. „Nastala situace," řekl svým spolupracovníkům, „kdy východní sdělovací prostředky konečně mají kandidáta, který skoro úplně sdílí jejich názory. Skutečným ideologickým zaměřením listů New York Times, Washington Post, Time, Newsweek, jakož i tri televizních stanic je propagovat amnestii, marihuanu, potraty, konfiskaci majetku (pokud není jejich), velké zvýšení sociálního zabezpečení, jednostran­ né odzbrojení, omezení americké obrany a kapitulaci ve Vietnamu. Konečně budou mít naši občané možnost posoudit, zda to, co sdělovací prostředky v posledních pěti letech tak vehementně zastávají, skutečně představuje názor většiny."( 148 ) Ať to bylo tímto vystoupením nebo ne, Nixon zvítězil na celé čáře poměrem prezidentských volitelů 521 ku 17 a získal 60,7% z cel­ kového počtu hlasů, tedy skoro jako Johnson v roce 1964.( 149 ) Mezi pracovníky sdělovacích prostředků bylo mnoho osob, které Nixonovo vítězství nejen pokořilo, ale přímo postrašilo. Jeden vlivný šéfredaktor prohlásil: „Bude se muset pouštět žilou. Tohleto se už nesmí 150 víckrát opakovat."( ) Jejich záměrem bylo použít všech propagačních pro­ středků a zvrátit volební výsledky roku 1972, které v jakémsi metafyzickém smyslu považovali za nezákonné - asi tak jako konzervativní Němci považovali za nezákonnou výmarskou republiku. Nixonův Bílý dům nahrá­ val těmto snahám tím, že na ochranu prezidenta a jeho plánů používal nedovolených prostředků. Podobné triky si vymýšlel už Franklin Roose­ velt. Založil vlastní jedenáctičlennou výzvědnou skupinu zodpovědnou pouze prezidentovi a financovanou ze „zvláštního fondu" ministerstva zahraničí/ 1 5 1 ) Používal Hooverovy FBI a ministerstva spravedlnosti k zastrašování nepřá­ tel, zejména tisku, a dával odposlouchávat telefonní rozhovory - první obětí 152 byl hornický předák John L. Lewis/ ) Usilovně se snažil dostat Chicago Tribune, kterou nenáviděl, před soud. Přiměl Intelligence Service, aby instalovala odposlouchávací zařízení dokonce v hotelovém pokoji jeho

630

631

ženy/153) Truman a Eisenhower se sice do tajných akcí svých zaměstnan­ ců a CIA nepletli, ale věděli o nich a uvědomovali si, že jsou v jednání se Sovětským svazem a ostatními totalitními režimy nevyhnutelné. Kennedy a jeho bratr Robert si v této hře vysloveně libovali a John jen litoval, že neudělal Roberta šéfem CIA, aby měl i tuhle funkci pod rodinnou střechou. Robert Kennedy jako generální prokurátor nařídil v roce 1962 příslušní­ kům FBI provést domovní prohlídky v bytech hlavních představi­ telů Americké ocelářské společnosti, kteří se stavěli proti politice jeho bratra/154) Při své kampani za občanská práva využívali oba bratři státního kontraktačního systému a objednávek na stavbu domů (bez ohledu na zákonná ustanovení), aby prosadili své záměry/155) Vymýšleli intriky proti pravicovým rozhlasovým a televizním stanicím/156) Za Kennedyho a Johnsona se nápadně rozmohlo „napichování" telefonů a instalace odposlou­ chávacích zařízení prováděná „v státním zájmu"/157) Tímto způsobem byly nahrány četné záletnické rozhovory známého bojovníka za občanská práva Martina Luthera Kinga a předány novinářům k uveřejnění/158) Johnson využil tajného vládního archívu, daňového odboru ministerstva financí, aby se zajistil proti nactiutrhání v souvislosti se skandálem Bobbyho Bakera, který byl patrně největší od případu Teapot Dome. * Až do Nixona byly sdělovací prostředky v publikování prezidentských chybných kroků nesmírně opatrné. Novináři kryli Roosevelta před odhale­ ním jeho milostných dobrodružství. í 1 5 9 ) Tutéž službu prokazovali i Kennedymu a nikdy se ani náznakově nezmínili o tom, že si za svého prezidentské­ ho období držel ve Washingtonu byt kvůli svým milenkám, z nichž jednu sdílel s gangsterem/160) Když se Johnson snažil distancovat od skandálu Bobbyho Bakera, Washington Post mu ještě konkrétně pomohla tím, že očernila hlavního žalobce senátora Johna Williamse. ( 161 ) Když byl Johnson viceprezidentem, přijímal úplatky zrovna tak jako Nixonův viceprezident Spiro Agnew: jenže Agnew byl usvědčen a odsouzen, kdežto Johnson postou­ pil do Bílého domu/ 162 ) Vůči Nixonovi sdělovací prostředky tak shovívavé nebyly. Právě naopak. Je ovšem možné, že v určitém ohledu zašel dál než jeho před­ chůdci. Byla to částečně otázka kvantity. Bílý dům se začal vymykat kontro­ le. Lincoln si musel platit tajemníka z vlastní kapsy. Hoover musel tvrdě bojovat, aby dostal tři. Roosevelt ustanovil v roce 1939 prvních šest „vlád­ ních poradců". Kennedy jich měl třiadvacet a v posledním roce jeho vlády stoupl počet zaměstnanců Bílého domu na 1.664. Za Johnsona už byl čtyři* Skandál Teapot Dome propukl ve Spojených státech roku 1924. Vyšlo tehdy najevo, že americky ministr vnitra Albert B. Fall pronajal státní ropná pole v rezervaci Teapot Dome ve státě Wyoming soukromé společnosti. Fall byl shledán vinným, že přijal velký peněžní úplatek, a byl odsouzen do vězení.

632

cetkrát větší než za Hoovera a za Nixona stoupl v roce 1971 na 5.395 a vý­ lohy z 31 na 71 miliónů dolarů/ 163 ) O zvětšení se značně zasloužil Henry Kissinger, Nixonův poradce pro otázky bezpečnosti a později ministr zahraničí, který řídil jednání o Vietnamu. Právě Kissinger podstatně rozšířil praxi odposlouchávání telefonických hovorů, teoreticky v zájmu své mírové ofenzívy/164) Vietnam, kde šlo o světový mír a životy amerických vojáků, byl zřejmým a pro Nixona skutečným ospravedlněním mnoha proble­ matických akcí. V utajení viděl nejjistější cestu k úspěchu. V roce 1971 bylo ukradeno obrovské množství tajných státních dokumentů („Pentagon Papers") a předáno listu New York Times, který je uveřejnil. V Británii a v jiných západních demokraciích by šli viníci podle zákona o povinnosti zachovávat úřední tajemství do vězení. Ne tak v USA, kde má tisk ústavní privilegia podle čtvrtého dodatku. Pro Nixona, jak řekl jeden z jeho spolupra­ covníků, bylo toto zveřejnění „útokem elitního nevoleného tisku na primát moci demokraticky zvolené vlády - čili problém v podstatě morální"/ 165 ) „Zvláštní vyšetřovací jednotka" dostala od vlády povolení použít i nelegál­ ních prostředků (včetně vloupání), aby prokázala, kdo materiály vynesl na veřejnost. Tento „lupičský" útvar se stal vzorem pro další úderná komanda, z nichž jedno se vloupalo do ústředí Demokratické strany v budově Watergate koncem května 1972 a pak ještě jednou 17. června. Při druhém vloupá­ ní, o kterém zřejmě demokraté věděli předem, byli „lupiči" zatčeni/ 166 ) Politická špionáž nebo dokonce loupež se až dosud nebrala ve Spojených státech vážně. V roce 1964 „odposlouchával" Johnson Goldwatera. Státní televizní stanice prováděly už v roce 1968 totéž v ústředí republikánské strany. Jak Washington Post, tak i New York Times publikovaly za Nixonova období zcizený materiál nesmírně cenné povahy (paměti šéfa Bílého do­ mu Boba Haldemana a Henryho Kissingera). Přesto prese všecko se list Washington Post rozhodl udělat z vloupání Watergate v sérii článků od 10. října 1972 výstražný morální případ a ostatní sdělovací prostředky vý­ chodního pobřeží jej v tom napodobily. Samo o sobě to ještě nemuselo nic znamenat. Nixonovu mohutnému volebnímu vítězství to nezabránilo. Pří­ padu se však naneštěstí chopil slávychtivý megaloman, federální soudce John Sirica, známý přísností svých rozsudků jako „maximalistický John", a ne což by jinak bylo normální - soudce, který stojí o sympatie liberálního tisku. Při přelíčení navrhl Sirica obžalovaným doživotí, aby je donutil svědčit proti členům Nixonovy vlády. Že to mínil vážně, dosvědčuje skutečnost, že obžalovaného Gordona Liddyho, který jediný odmítl vypovídat, odsoudil na dvacet let těžkého žaláře a k pokutě 40.000 dolarů, přestože šlo o první vloupání, kdy nebylo nic ukradeno a pachatelé se nestavěli policii na odpor/167) Tento soudní teror, který by se v jiném státě, kde vládne právní řád, nemohl vyskytnout, byl bohužel typický pro hon na čarodějnice, jehož 633

ženy/153) Truman a Eisenhower se sice do tajných akcí svých zaměstnan­ ců a CIA nepletli, ale věděli o nich a uvědomovali si, že jsou v jednání se Sovětským svazem a ostatními totalitními režimy nevyhnutelné. Kennedy a jeho bratr Robert si v této hře vysloveně libovali a John jen litoval, že neudělal Roberta šéfem CIA, aby měl i tuhle funkci pod rodinnou střechou. Robert Kennedy jako generální prokurátor nařídil v roce 1962 příslušní­ kům FBI provést domovní prohlídky v bytech hlavních představi­ telů Americké ocelářské společnosti, kteří se stavěli proti politice jeho bratra/154) Při své kampani za občanská práva využívali oba bratři státního kontraktačního systému a objednávek na stavbu domů (bez ohledu na zákonná ustanovení), aby prosadili své záměry/155) Vymýšleli intriky proti pravicovým rozhlasovým a televizním stanicím/156) Za Kennedyho a Johnsona se nápadně rozmohlo „napichování" telefonů a instalace odposlou­ chávacích zařízení prováděná „v státním zájmu"/157) Tímto způsobem byly nahrány četné záletnické rozhovory známého bojovníka za občanská práva Martina Luthera Kinga a předány novinářům k uveřejnění/158) Johnson využil tajného vládního archívu, daňového odboru ministerstva financí, aby se zajistil proti nactiutrhání v souvislosti se skandálem Bobbyho Bakera, který byl patrně největší od případu Teapot Dome. * Až do Nixona byly sdělovací prostředky v publikování prezidentských chybných kroků nesmírně opatrné. Novináři kryli Roosevelta před odhale­ ním jeho milostných dobrodružství. í 1 5 9 ) Tutéž službu prokazovali i Kennedymu a nikdy se ani náznakově nezmínili o tom, že si za svého prezidentské­ ho období držel ve Washingtonu byt kvůli svým milenkám, z nichž jednu sdílel s gangsterem/160) Když se Johnson snažil distancovat od skandálu Bobbyho Bakera, Washington Post mu ještě konkrétně pomohla tím, že očernila hlavního žalobce senátora Johna Williamse. ( 161 ) Když byl Johnson viceprezidentem, přijímal úplatky zrovna tak jako Nixonův viceprezident Spiro Agnew: jenže Agnew byl usvědčen a odsouzen, kdežto Johnson postou­ pil do Bílého domu/ 162 ) Vůči Nixonovi sdělovací prostředky tak shovívavé nebyly. Právě naopak. Je ovšem možné, že v určitém ohledu zašel dál než jeho před­ chůdci. Byla to částečně otázka kvantity. Bílý dům se začal vymykat kontro­ le. Lincoln si musel platit tajemníka z vlastní kapsy. Hoover musel tvrdě bojovat, aby dostal tři. Roosevelt ustanovil v roce 1939 prvních šest „vlád­ ních poradců". Kennedy jich měl třiadvacet a v posledním roce jeho vlády stoupl počet zaměstnanců Bílého domu na 1.664. Za Johnsona už byl čtyři* Skandál Teapot Dome propukl ve Spojených státech roku 1924. Vyšlo tehdy najevo, že americky ministr vnitra Albert B. Fall pronajal státní ropná pole v rezervaci Teapot Dome ve státě Wyoming soukromé společnosti. Fall byl shledán vinným, že přijal velký peněžní úplatek, a byl odsouzen do vězení.

632

cetkrát větší než za Hoovera a za Nixona stoupl v roce 1971 na 5.395 a vý­ lohy z 31 na 71 miliónů dolarů/ 163 ) O zvětšení se značně zasloužil Henry Kissinger, Nixonův poradce pro otázky bezpečnosti a později ministr zahraničí, který řídil jednání o Vietnamu. Právě Kissinger podstatně rozšířil praxi odposlouchávání telefonických hovorů, teoreticky v zájmu své mírové ofenzívy/164) Vietnam, kde šlo o světový mír a životy amerických vojáků, byl zřejmým a pro Nixona skutečným ospravedlněním mnoha proble­ matických akcí. V utajení viděl nejjistější cestu k úspěchu. V roce 1971 bylo ukradeno obrovské množství tajných státních dokumentů („Pentagon Papers") a předáno listu New York Times, který je uveřejnil. V Británii a v jiných západních demokraciích by šli viníci podle zákona o povinnosti zachovávat úřední tajemství do vězení. Ne tak v USA, kde má tisk ústavní privilegia podle čtvrtého dodatku. Pro Nixona, jak řekl jeden z jeho spolupra­ covníků, bylo toto zveřejnění „útokem elitního nevoleného tisku na primát moci demokraticky zvolené vlády - čili problém v podstatě morální"/ 165 ) „Zvláštní vyšetřovací jednotka" dostala od vlády povolení použít i nelegál­ ních prostředků (včetně vloupání), aby prokázala, kdo materiály vynesl na veřejnost. Tento „lupičský" útvar se stal vzorem pro další úderná komanda, z nichž jedno se vloupalo do ústředí Demokratické strany v budově Watergate koncem května 1972 a pak ještě jednou 17. června. Při druhém vloupá­ ní, o kterém zřejmě demokraté věděli předem, byli „lupiči" zatčeni/ 166 ) Politická špionáž nebo dokonce loupež se až dosud nebrala ve Spojených státech vážně. V roce 1964 „odposlouchával" Johnson Goldwatera. Státní televizní stanice prováděly už v roce 1968 totéž v ústředí republikánské strany. Jak Washington Post, tak i New York Times publikovaly za Nixonova období zcizený materiál nesmírně cenné povahy (paměti šéfa Bílého do­ mu Boba Haldemana a Henryho Kissingera). Přesto prese všecko se list Washington Post rozhodl udělat z vloupání Watergate v sérii článků od 10. října 1972 výstražný morální případ a ostatní sdělovací prostředky vý­ chodního pobřeží jej v tom napodobily. Samo o sobě to ještě nemuselo nic znamenat. Nixonovu mohutnému volebnímu vítězství to nezabránilo. Pří­ padu se však naneštěstí chopil slávychtivý megaloman, federální soudce John Sirica, známý přísností svých rozsudků jako „maximalistický John", a ne což by jinak bylo normální - soudce, který stojí o sympatie liberálního tisku. Při přelíčení navrhl Sirica obžalovaným doživotí, aby je donutil svědčit proti členům Nixonovy vlády. Že to mínil vážně, dosvědčuje skutečnost, že obžalovaného Gordona Liddyho, který jediný odmítl vypovídat, odsoudil na dvacet let těžkého žaláře a k pokutě 40.000 dolarů, přestože šlo o první vloupání, kdy nebylo nic ukradeno a pachatelé se nestavěli policii na odpor/167) Tento soudní teror, který by se v jiném státě, kde vládne právní řád, nemohl vyskytnout, byl bohužel typický pro hon na čarodějnice, jehož 633

oběťmi se stali členové Nixonovy administrativy. Někteří se přiznali (a byli odsouzeni) jen proto, aby se nákladnou obhajobou finančně nezruinovali/ 168 ) Mělo to však požadovaný účinek, tj. zrodila se „aféra Watergate", jež uvedla do pohybu vyšetřovací mašinérii Kongresu, kde měli ovšem většinu de­ mokraté, takže došlo k frontálnímu útoku na „prezidentský majestát". Pojem nějakých vládních privilegií, který kdysi liberální sdělovací prostředky tak horlivě obhajovaly, se přitom úplně vytratil. Touha zničit Nixona za každou cenu dokonce vedla tak daleko, že šly stranou i jakékoli ohledy na národní bezpečnost. Perzekuci usnadnilo, když v pátek 13. července 1973 jeden ze zaměstnan­ ců Bílého domu doznal, že se všechny Nixonovy pracovní rozhovory automaticky nahrávaly. Opět to nebylo nic nového. Roosevelt měl rozmístěné stenografy ve speciálních kabinách za svou kanceláří, aby odposlouchávali a zaznamenávali, co říkají jeho návštěvy. V roce 1982 se zjistilo, že už roku 1940 používal tajné nahrávací zařízení, které mu instalovala Americká rozhlasová společnost, jíž patřila jedna z největších televizních stanic. Mezitím také vyšlo najevo, že Truman používal magnetofonových pásků, že Eisenhower kombinoval magnetofony a diktafony, že Kennedy si v posled­ ních šestnácti měsících života tajně nahrával své návštěvy (a manželku) a že Johnson používal magnetofony odjakživa/ 169 ) Dokonce jedním z prvních Nixonových činů v únoru 1969 bylo, že dal vytrhat ze zdí Johnsonův od­ poslouchávací systém, protože něco takového považoval za nesprávné. Pak ale v lednu 1971 v obavách, že budoucí liberální historikové budou vyklá­ dat jeho vietnamskou politiku falešně, nařídil instalovat nový systém. Šéf Bílého domu Bob Haldeman vybral bez zvláštních úvah velice výkonné a citlivé přístroje, „čímž prokázal svému zaměstnavateli skutečnou medvědí 170 službu.'/ ) Přepis těchto pásek, které musel Nixon odevzdat soudním a kongresovým vyšetřovatelům - pravděpodobně za škodolibé asistence přízračného senátora Joea McCarthyho - měl být použit jako průkazný ma­ teriál pro předpokládanou žalobu proti prezidentovi. Zdali se Nixon skutečně provinil pokusem ovlivnit spravedlnost, jak se tvrdilo, a zda se takový čin, pokud k němu došlo, přešel mlčením z důvodů „státního zájmu", se nikdy s určitostí nedovíme. Nixon sám se k celému případu nikdy nevyjádřil; než by riskoval následkem soudu, který se mohl protáhnout na léta, politické zmatky, raději v srpnu 1974 rezignoval. Tak byl výsledek voleb roku 1972 zvrácen tím, co bychom mohli nazvat pučem sdělovacích prostředků. „Pre­ zidentský majestát" byl nahrazen „majestátem tisku"/ 1 7 1 ) Nixonův pád způsobil radikální přesun moci zpět k legislativním složkám. Možná, že určitá změna v tomto smyslu byla nutná už dlouho. Tentokrát se však zašlo příliš daleko opačným směrem. V roce 1973 přes Nixonovo veto omezilo usnesení o válečných pravomocech nebývalým

způsobem prezidentovo právo vysílat americké branné síly do zahraničí a nutilo ho, aby v každém jednotlivém případě žádal Kongres do šedesáti dnů o schválení. Další omezení prezidentské zahraniční politiky znamenal Jacksonův a Vanikův dodatek a dodatek Stevensonův z let 1973-4. V červenci a v srpnu 1974 zabránil Kongres prezidentovi zabývat se ky­ perskou krizí; na podzim mu uložil omezení týkající se využívání služeb CIA. V roce 1975 s úspěchem ochromil prezidentovu taktiku v Angole. Téhož roku později vydal zákon o kontrole vývozu zbraní, čímž odňal prezidentovi možnost rozhodovat o jejich dodávkách. Používal finanční kontroly, aby podstatně omezil prezidentovy dohody s jinými státy. (Až dosud jich bylo za léta 1946-74 uzavřeno přes 6.300 a jen 411 potřebovalo schválení Kon­ gresu.) Zesílil svá agresivní omezení prezidentské moci tím, že ustano­ vil neméně než třiatřicet parlamentních výborů, aby dozíraly na různé aspekty zahraniční politiky, a rozšířil štáb svých odborníků na více než 3.000 osob, aby sledovaly činnost Bílého domu. Počet členů parlamentního výboru pro mezinárodní vztahy se v letech 1971-7 ztrojnásobil/ 1 7 2 ) Koncem sedmdesátých let existovalo na 70 doplňků zákona omezujících prezidento­ vo rozhodování v zahraniční politice. Dokonce se uvažovalo o tom, že podle zákona o válečných pravomocech prezident vlastně už není vrchním velitelem americké branné moci a že rozhodnutí, mají-li americké jednotky zůstat v zahraničí, by se mělo přenechat Nejvyššímu soudu/ 1 7 3 ) Okamžitým a z lidského hlediska nejvážnějším důsledkem watergateské hysterie bylo zničení svobodných institucí v celé Indočíně. Nixonovo stažení vojsk z Vietnamu mělo smysl jen tehdy, pokud byli Severní Vietnamci na vahách o ochotě Američanů poskytnout vojenskou pomoc spojencům na Jihu. Zákon o válečných pravomocech, zákaz Kongresu v roce 1974, aby se Amerika vojensky angažovala, jakož i další kongresová omezení jakékoli pomoci Jižnímu Vietnamu byly přímým důsledkem aféry Watergate a ukončily nezbytnou nejistotu komunistů o tom, co Amerika vlastně za­ mýšlí. Nixon a jeho nástupce Gerald Ford mohli jen bezmocně přihlížet, jak Severní Vietnamci porušují dohody a všecko zabírají. Někteří francouzští odborníci už dávno dokazovali, že pravou příčinou indočínských bojů a ce­ lého dynamického vývoje je v podstatě agresivní expanzionismus Severních Vietnamců a jejich odvěká touha ovládnout všechny národy Indočíny, k če­ muž jim komunistická organizace a bezohlednost nyní poskytla prostředky. Tento názor potvrdily události. Když zmizela americká pomoc, těžiště vo­ jenské síly se v roce 1973 definitivně přesunulo na Sever. Koncem roku dosáhl Sever převahy dvě ku jedné a zahájil generální invazi. V lednu 1975 musel být celý střední Vietnam evakuován a milión utečenců prchalo směrem k Saigonu. V poslední naléhavé prosbě ke Kongresu prezident Ford upozorňoval: „Americká neochota poskytnout dostatečnou vojenskou pomoc

634

635

oběťmi se stali členové Nixonovy administrativy. Někteří se přiznali (a byli odsouzeni) jen proto, aby se nákladnou obhajobou finančně nezruinovali/ 168 ) Mělo to však požadovaný účinek, tj. zrodila se „aféra Watergate", jež uvedla do pohybu vyšetřovací mašinérii Kongresu, kde měli ovšem většinu de­ mokraté, takže došlo k frontálnímu útoku na „prezidentský majestát". Pojem nějakých vládních privilegií, který kdysi liberální sdělovací prostředky tak horlivě obhajovaly, se přitom úplně vytratil. Touha zničit Nixona za každou cenu dokonce vedla tak daleko, že šly stranou i jakékoli ohledy na národní bezpečnost. Perzekuci usnadnilo, když v pátek 13. července 1973 jeden ze zaměstnan­ ců Bílého domu doznal, že se všechny Nixonovy pracovní rozhovory automaticky nahrávaly. Opět to nebylo nic nového. Roosevelt měl rozmístěné stenografy ve speciálních kabinách za svou kanceláří, aby odposlouchávali a zaznamenávali, co říkají jeho návštěvy. V roce 1982 se zjistilo, že už roku 1940 používal tajné nahrávací zařízení, které mu instalovala Americká rozhlasová společnost, jíž patřila jedna z největších televizních stanic. Mezitím také vyšlo najevo, že Truman používal magnetofonových pásků, že Eisenhower kombinoval magnetofony a diktafony, že Kennedy si v posled­ ních šestnácti měsících života tajně nahrával své návštěvy (a manželku) a že Johnson používal magnetofony odjakživa/ 169 ) Dokonce jedním z prvních Nixonových činů v únoru 1969 bylo, že dal vytrhat ze zdí Johnsonův od­ poslouchávací systém, protože něco takového považoval za nesprávné. Pak ale v lednu 1971 v obavách, že budoucí liberální historikové budou vyklá­ dat jeho vietnamskou politiku falešně, nařídil instalovat nový systém. Šéf Bílého domu Bob Haldeman vybral bez zvláštních úvah velice výkonné a citlivé přístroje, „čímž prokázal svému zaměstnavateli skutečnou medvědí 170 službu.'/ ) Přepis těchto pásek, které musel Nixon odevzdat soudním a kongresovým vyšetřovatelům - pravděpodobně za škodolibé asistence přízračného senátora Joea McCarthyho - měl být použit jako průkazný ma­ teriál pro předpokládanou žalobu proti prezidentovi. Zdali se Nixon skutečně provinil pokusem ovlivnit spravedlnost, jak se tvrdilo, a zda se takový čin, pokud k němu došlo, přešel mlčením z důvodů „státního zájmu", se nikdy s určitostí nedovíme. Nixon sám se k celému případu nikdy nevyjádřil; než by riskoval následkem soudu, který se mohl protáhnout na léta, politické zmatky, raději v srpnu 1974 rezignoval. Tak byl výsledek voleb roku 1972 zvrácen tím, co bychom mohli nazvat pučem sdělovacích prostředků. „Pre­ zidentský majestát" byl nahrazen „majestátem tisku"/ 1 7 1 ) Nixonův pád způsobil radikální přesun moci zpět k legislativním složkám. Možná, že určitá změna v tomto smyslu byla nutná už dlouho. Tentokrát se však zašlo příliš daleko opačným směrem. V roce 1973 přes Nixonovo veto omezilo usnesení o válečných pravomocech nebývalým

způsobem prezidentovo právo vysílat americké branné síly do zahraničí a nutilo ho, aby v každém jednotlivém případě žádal Kongres do šedesáti dnů o schválení. Další omezení prezidentské zahraniční politiky znamenal Jacksonův a Vanikův dodatek a dodatek Stevensonův z let 1973-4. V červenci a v srpnu 1974 zabránil Kongres prezidentovi zabývat se ky­ perskou krizí; na podzim mu uložil omezení týkající se využívání služeb CIA. V roce 1975 s úspěchem ochromil prezidentovu taktiku v Angole. Téhož roku později vydal zákon o kontrole vývozu zbraní, čímž odňal prezidentovi možnost rozhodovat o jejich dodávkách. Používal finanční kontroly, aby podstatně omezil prezidentovy dohody s jinými státy. (Až dosud jich bylo za léta 1946-74 uzavřeno přes 6.300 a jen 411 potřebovalo schválení Kon­ gresu.) Zesílil svá agresivní omezení prezidentské moci tím, že ustano­ vil neméně než třiatřicet parlamentních výborů, aby dozíraly na různé aspekty zahraniční politiky, a rozšířil štáb svých odborníků na více než 3.000 osob, aby sledovaly činnost Bílého domu. Počet členů parlamentního výboru pro mezinárodní vztahy se v letech 1971-7 ztrojnásobil/ 1 7 2 ) Koncem sedmdesátých let existovalo na 70 doplňků zákona omezujících prezidento­ vo rozhodování v zahraniční politice. Dokonce se uvažovalo o tom, že podle zákona o válečných pravomocech prezident vlastně už není vrchním velitelem americké branné moci a že rozhodnutí, mají-li americké jednotky zůstat v zahraničí, by se mělo přenechat Nejvyššímu soudu/ 1 7 3 ) Okamžitým a z lidského hlediska nejvážnějším důsledkem watergateské hysterie bylo zničení svobodných institucí v celé Indočíně. Nixonovo stažení vojsk z Vietnamu mělo smysl jen tehdy, pokud byli Severní Vietnamci na vahách o ochotě Američanů poskytnout vojenskou pomoc spojencům na Jihu. Zákon o válečných pravomocech, zákaz Kongresu v roce 1974, aby se Amerika vojensky angažovala, jakož i další kongresová omezení jakékoli pomoci Jižnímu Vietnamu byly přímým důsledkem aféry Watergate a ukončily nezbytnou nejistotu komunistů o tom, co Amerika vlastně za­ mýšlí. Nixon a jeho nástupce Gerald Ford mohli jen bezmocně přihlížet, jak Severní Vietnamci porušují dohody a všecko zabírají. Někteří francouzští odborníci už dávno dokazovali, že pravou příčinou indočínských bojů a ce­ lého dynamického vývoje je v podstatě agresivní expanzionismus Severních Vietnamců a jejich odvěká touha ovládnout všechny národy Indočíny, k če­ muž jim komunistická organizace a bezohlednost nyní poskytla prostředky. Tento názor potvrdily události. Když zmizela americká pomoc, těžiště vo­ jenské síly se v roce 1973 definitivně přesunulo na Sever. Koncem roku dosáhl Sever převahy dvě ku jedné a zahájil generální invazi. V lednu 1975 musel být celý střední Vietnam evakuován a milión utečenců prchalo směrem k Saigonu. V poslední naléhavé prosbě ke Kongresu prezident Ford upozorňoval: „Americká neochota poskytnout dostatečnou vojenskou pomoc

634

635

spojencům bojujícím o život těžce ohrozí naši důvěryhodnost na celém světě."( 1 7 4 ) Ale Kongres neudělal nic. Na tiskové konferenci 26. března naléhal Ford znovu a varoval, že to bude mít za následek „masivní přesuny v zahraniční politice mnoha zemí a zásadní ohrožem bezpečnosti Spojených států"/ 1 7 5 ) Kongres však přihlížel s kamennou tváří. Za necelé čtyři týdny, 21. dubna 1975, vietnamská vláda abdikovala. Námořní helikoptéry vyzvedly ze střechy amerického vyslanectví v Saigonu americké důstojní­ ky a několik jejich vietnamských přátel. Za devět dnů vjely do města komunistické tanky. Byla to nejtěžší a nejpotupnější porážka v celé ame­ rické historii. A pro lidi té země to byla katastrofa. Komunistická elita, která v dubnu 1975 uchvátila násilím moc v celé Indočíně, okamžitě zahájila celostátní programy sociálního inženýrství, které připomínaly Stalinovu kolektivizaci a v mnoha ohledech byly ještě nelidštější. Nejlépe dokumentovaná je „ruralizace", kterou prováděl v Kambodži komunistický Rudý Khmer, jenž vstoupil do hlavního města Phnom Penh v polovině dubna poté, co bylo 12. dubna evakuováno americké vyslanectví. Zvěrstva začala 17. dubna. Prováděli je hlavně negramotní venkovští vojáci, ale už dva roky předtím je naplánovala skupina ideologů ze středních vrstev obyvatelstva, kteří si říkali Angka Loeu („Vyšší organizace"). Podrobnosti jejich plánu získal odborník amerického ministerstva zahraničí Kenneth Quinn, který je zveřejnil v svém hlášení z 20. února 1974/ 1 7 6 ) Plán představoval pokus zhustit do jediného strašlivého zásahu veškeré společenské změny, k nimž došlo za víc než dvacet pět let v Maově Číně. Měla to být „totální sociální revo­ luce, zavrhující a určující k likvidaci vše minulé". Každého jedince bylo třeba „psychologicky převychovat", což znamenalo „demontovat te­ rorem nebo jinými prostředky tradiční základny, struktury a síly, které až dosud utvářely a vedly život každého člověka, a přestavět ho pak do­ sazením řady nových hodnot v duchu stranického učení"/ 1 7 7 ) Angka Loeu se skládala asi z dvaceti profesionálních politických intelektuálů, většinou učitelů a byrokratů. Z osmi vůdců, jimž bylo asi kolem čtyřiceti, (mezi nimi jedna žena) bylo pět učitelů, jeden univerzitní profesor, jeden ekonom a jeden úředník. Všichni studovali v padesátých letech ve Francii, kde si osvojili učení o „nutném násilí", jež hlásala radikální levice. Byli to vesměs Sartrovi odchovanci. Je příznačné, že ačkoli tato skupina ideologů velebila přednosti života na venkově, nikdo z nich ve skutečnosti nikdy fyzicky nepracoval a neměl nejmenší zkušenosti s výrobou. Jako Lenin to byli samí teoretičtí intelektuálové. Představovali typické zlo dvacátého století: náboženského fanatika, který se převtělil v profesionálního politika. To, co učinili, dokazuje naprostou bezohlednost a krutost jejich myšlení. V jiné době nebo na jiném místě by plány těchto pedantských šílenců zůstaly jen

výplodem jejich horečné fantazie. V Kambodži roku 1975 je bylo možné uvést do praxe. 17. dubna žilo v Phnom Penhu přes 3 milióny lidí. Byli doslova vytlačeni do venkovského okolí. Násilná akce začala v sedm hodin ráno útokem na čínské obchody a pak všeobecným rabováním. K prvním vraždám došlo v 8.45. Patnáct minut poté začali vojáci vyklizovat vojenskou nemocnici a vyhánět ven lékaře, sestry, nemocné a umírající. Za hodinu pak stříleli na každého, kdo se objevil na ulici, čímž zahájili panický úprk z města. V poledne byla nemocnice Preah Ket Melea prázdná: za použití zbraní byly stovky mužů, žen a dětí vyhnány do čtyřicetistupňového poledního vedra. Všech 20.000 raněných, kteří byli v městě, se do večera octlo v džungli. Jeden muž vlekl na zádech syna, kterému byly právě amputovány obě nohy; jiní tlačili postele s těžce nemocnými, nesli láhve s krevní plazmou a sérem. Všechny nemocnice města byly zlikvidovány. Veškeré městské dokumenty a záznamy zničeny. Knihy byly naházeny do řeky Mekong nebo spáleny na jejím břehu. Papírové peníze banky Khmer de Commerce byly zpopelněny. Byla konfiskována auta, motorky a jízdní kola. Domy, kde se vyskytly známky života, byly ostřelovány raketami a pancéřovými pěstmi. Konaly se hromadné popravy. Ostatním bylo řečeno: „Okamžitě zmizte nebo vás všechny postřílíme." K večeru byla přerušena dodávka vody. Zvláštní kafkovský děs propůjčovala této události nepřítomnost jakékoli viditelné autority. Venkovští vojáci prostě zabíjeli a naháněli hrůzu jen na pokyn Angka Loeu, jejíchž příkazů se dovolávali. Nic se nevysvětlovalo. Inte­ lektuálové, kteří to všechno nařídili, zůstali v zákulisí/ 1 7 8 ) 23. dubna začalo vojsko vyprazdňovat další města s počtem obyvatel od 15.000 do 20.000. Došlo přitom k množství zvěrstev. V Siem Reap bylo sto pacientů nemocnice Monte Peth ubito holemi nebo ubodáno noži přímo v posteli; ve vojenské nemocnici jich bylo zavražděno čtyřicet. Podle vzoru Stalinových masových vražd v Polsku došlo k masakrování důstojníků: například v Mongkol Borei jich bylo dvě stě nahnáno do minového pole, jež bylo zvlášť k tomu účelu položeno. Ve Svay Pagoda u Sisophonu bylo ubito osmdesát osm pilotů. Další oběti hromadného vraždění byli žebráci, prosti­ tutky, těžce ranění a nevyléčitelně nemocní, kteří zůstali v nemocnicích, státní úředníci, učitelé a studenti. Jako při velkém indonézském masakru byly vybíjeny celé rodiny „provinilých", aby se zabránilo „pomstě"; vojačky Rudého Khmeru odváděly ženy a malé děti do hromadných jam. Ale zavražděné se ani nikdo nesnažil zakopat; mrtvoly byly ponechány rozkladu anebo jich spousty volně plulo v řekách/ 1 7 9 ) V červnu bylo rozptýleno po venkově 3,500.000 lidí z měst a 500.000 ze „špatných" vesnic a donuceno pracovat na stavbě nových vesnic, často holýma rukama. Flákačům a ulejvákům bylo řečeno, že je „rozdrtí kolo dějin" -

636

cín

spojencům bojujícím o život těžce ohrozí naši důvěryhodnost na celém světě."( 1 7 4 ) Ale Kongres neudělal nic. Na tiskové konferenci 26. března naléhal Ford znovu a varoval, že to bude mít za následek „masivní přesuny v zahraniční politice mnoha zemí a zásadní ohrožem bezpečnosti Spojených států"/ 1 7 5 ) Kongres však přihlížel s kamennou tváří. Za necelé čtyři týdny, 21. dubna 1975, vietnamská vláda abdikovala. Námořní helikoptéry vyzvedly ze střechy amerického vyslanectví v Saigonu americké důstojní­ ky a několik jejich vietnamských přátel. Za devět dnů vjely do města komunistické tanky. Byla to nejtěžší a nejpotupnější porážka v celé ame­ rické historii. A pro lidi té země to byla katastrofa. Komunistická elita, která v dubnu 1975 uchvátila násilím moc v celé Indočíně, okamžitě zahájila celostátní programy sociálního inženýrství, které připomínaly Stalinovu kolektivizaci a v mnoha ohledech byly ještě nelidštější. Nejlépe dokumentovaná je „ruralizace", kterou prováděl v Kambodži komunistický Rudý Khmer, jenž vstoupil do hlavního města Phnom Penh v polovině dubna poté, co bylo 12. dubna evakuováno americké vyslanectví. Zvěrstva začala 17. dubna. Prováděli je hlavně negramotní venkovští vojáci, ale už dva roky předtím je naplánovala skupina ideologů ze středních vrstev obyvatelstva, kteří si říkali Angka Loeu („Vyšší organizace"). Podrobnosti jejich plánu získal odborník amerického ministerstva zahraničí Kenneth Quinn, který je zveřejnil v svém hlášení z 20. února 1974/ 1 7 6 ) Plán představoval pokus zhustit do jediného strašlivého zásahu veškeré společenské změny, k nimž došlo za víc než dvacet pět let v Maově Číně. Měla to být „totální sociální revo­ luce, zavrhující a určující k likvidaci vše minulé". Každého jedince bylo třeba „psychologicky převychovat", což znamenalo „demontovat te­ rorem nebo jinými prostředky tradiční základny, struktury a síly, které až dosud utvářely a vedly život každého člověka, a přestavět ho pak do­ sazením řady nových hodnot v duchu stranického učení"/ 1 7 7 ) Angka Loeu se skládala asi z dvaceti profesionálních politických intelektuálů, většinou učitelů a byrokratů. Z osmi vůdců, jimž bylo asi kolem čtyřiceti, (mezi nimi jedna žena) bylo pět učitelů, jeden univerzitní profesor, jeden ekonom a jeden úředník. Všichni studovali v padesátých letech ve Francii, kde si osvojili učení o „nutném násilí", jež hlásala radikální levice. Byli to vesměs Sartrovi odchovanci. Je příznačné, že ačkoli tato skupina ideologů velebila přednosti života na venkově, nikdo z nich ve skutečnosti nikdy fyzicky nepracoval a neměl nejmenší zkušenosti s výrobou. Jako Lenin to byli samí teoretičtí intelektuálové. Představovali typické zlo dvacátého století: náboženského fanatika, který se převtělil v profesionálního politika. To, co učinili, dokazuje naprostou bezohlednost a krutost jejich myšlení. V jiné době nebo na jiném místě by plány těchto pedantských šílenců zůstaly jen

výplodem jejich horečné fantazie. V Kambodži roku 1975 je bylo možné uvést do praxe. 17. dubna žilo v Phnom Penhu přes 3 milióny lidí. Byli doslova vytlačeni do venkovského okolí. Násilná akce začala v sedm hodin ráno útokem na čínské obchody a pak všeobecným rabováním. K prvním vraždám došlo v 8.45. Patnáct minut poté začali vojáci vyklizovat vojenskou nemocnici a vyhánět ven lékaře, sestry, nemocné a umírající. Za hodinu pak stříleli na každého, kdo se objevil na ulici, čímž zahájili panický úprk z města. V poledne byla nemocnice Preah Ket Melea prázdná: za použití zbraní byly stovky mužů, žen a dětí vyhnány do čtyřicetistupňového poledního vedra. Všech 20.000 raněných, kteří byli v městě, se do večera octlo v džungli. Jeden muž vlekl na zádech syna, kterému byly právě amputovány obě nohy; jiní tlačili postele s těžce nemocnými, nesli láhve s krevní plazmou a sérem. Všechny nemocnice města byly zlikvidovány. Veškeré městské dokumenty a záznamy zničeny. Knihy byly naházeny do řeky Mekong nebo spáleny na jejím břehu. Papírové peníze banky Khmer de Commerce byly zpopelněny. Byla konfiskována auta, motorky a jízdní kola. Domy, kde se vyskytly známky života, byly ostřelovány raketami a pancéřovými pěstmi. Konaly se hromadné popravy. Ostatním bylo řečeno: „Okamžitě zmizte nebo vás všechny postřílíme." K večeru byla přerušena dodávka vody. Zvláštní kafkovský děs propůjčovala této události nepřítomnost jakékoli viditelné autority. Venkovští vojáci prostě zabíjeli a naháněli hrůzu jen na pokyn Angka Loeu, jejíchž příkazů se dovolávali. Nic se nevysvětlovalo. Inte­ lektuálové, kteří to všechno nařídili, zůstali v zákulisí/ 1 7 8 ) 23. dubna začalo vojsko vyprazdňovat další města s počtem obyvatel od 15.000 do 20.000. Došlo přitom k množství zvěrstev. V Siem Reap bylo sto pacientů nemocnice Monte Peth ubito holemi nebo ubodáno noži přímo v posteli; ve vojenské nemocnici jich bylo zavražděno čtyřicet. Podle vzoru Stalinových masových vražd v Polsku došlo k masakrování důstojníků: například v Mongkol Borei jich bylo dvě stě nahnáno do minového pole, jež bylo zvlášť k tomu účelu položeno. Ve Svay Pagoda u Sisophonu bylo ubito osmdesát osm pilotů. Další oběti hromadného vraždění byli žebráci, prosti­ tutky, těžce ranění a nevyléčitelně nemocní, kteří zůstali v nemocnicích, státní úředníci, učitelé a studenti. Jako při velkém indonézském masakru byly vybíjeny celé rodiny „provinilých", aby se zabránilo „pomstě"; vojačky Rudého Khmeru odváděly ženy a malé děti do hromadných jam. Ale zavražděné se ani nikdo nesnažil zakopat; mrtvoly byly ponechány rozkladu anebo jich spousty volně plulo v řekách/ 1 7 9 ) V červnu bylo rozptýleno po venkově 3,500.000 lidí z měst a 500.000 ze „špatných" vesnic a donuceno pracovat na stavbě nových vesnic, často holýma rukama. Flákačům a ulejvákům bylo řečeno, že je „rozdrtí kolo dějin" -

636

cín

názorný příklad leninismu v praxi. Pohlavní styk byl zakázán; cizoložství nebo smilstvo se trestalo smrtí a rozsudky byly bezohledně prováděny. Manželé spolu směli hovořit jen krátce, jinak se to považovalo za „hádku" a trestalo v opakovaném případě smrtí. Ježto se rozšířil hlad a epidemické choroby, staří a nemocní a velmi malé děti (zejména osiřelé) byli ponechá­ ni svému osudu. Popravy byly veřejné, příbuzní museli přihlížet, jak jejich bratr, matka nebo dítě jsou rdoušeni, stínáni, probodáváni, ubíjeni obušky nebo rozsekáváni sekyrou na kusy. Bývalí úředníci byli často před popravou mučeni a všelijak mrzačeni. V Do Nauy uřízli plukovníku Saray Savathovi nos a uši a pak ho ukřižovali na strom, kde umíral tři dny. V tomtéž místě byl učitel jménem Tan Samay, který neuposlechl rozkazu a neučil jen obdělávat půdu, oběšen vlastními žáky ve věku osmi až deseti let, kteří byli donuceni provést popravu a přitom křičet: „Neschopný učitel!"(180) Odporný seznam zhovadilostí a zvěrstev nemá konce. V dubnu 1976 se vůdce AngkaLoeu Khieu Samphan stal hlavou státu a na jeho místo ministerského předsedy nastoupil jiný středostavovský fa­ natický intelektuál Pol Pot. Jako hlava státu se Khieu Samphan zúčastnil v srpnu 1976 v Colombu konference takzvaných neangažovaných náro­ dů a v zmateném rozhovoru se zástupcem italského časopisu zřejmě přiznal, že od doby, kdy Rudý Khmer převzal moc, zemřelo v Kambodži milión podle jeho označení „válečných zločinců". V té době rozsáhlé vraždění stále pokračovalo. Podle propočtů založených na rozhovorech s 300 svědky a na práci francouzského vědce Francoise Ponchauda, který jich vyslechl ještě mnohem víc, bylo popraveno asi 100.000 Kambodžanů, 20.000 zemřelo při pokusu o útěk, 400.000 při násilném vylidňování měst, 430.000 v koncentračních táborech a „vesnicích" před koncem roku 1975 a dalších 250.000 v roce 1976. Takže od dubna 1975 do začátku roku 1977 připravili tito marxisticko-leninští ideologové o život 1,200.000 lidí, to jest celou pětinu obyvatelstva/181) Ačkoli kambodžská zvěrstva vzbudila na Západě velkou pozornost, so­ ciální inženýrství podobného druhu se opakovalo v Laosu a v Jižním Vietnamu. V Laosu byli lidé středních vrstev buď vyvražděni, nebo vyhnáni do Thajska koncem roku 1975, kdy byla vyhlášena lidově demokratická republika, ve skutečnosti pouhý krycí název pro severovietnamskou koloniza­ ci. Menšiny byly likvidovány nebo vypovězeny ze země a v letech 1977-8 byl severní Laos masově osídlen rolníky ze Severního Vietnamu. V červenci 1976 byl Jižní Vietnam „sjednocen" se Severním pod nadvládou Severního. Jako v Kambodži obrovské množství lidí z měst (čísla nejsou a patrně nikdy nebudou známa) bylo násilím přestěhováno na venkov. Generální tajemník Vietnamské komunistické strany Le Duan oznámil, že životní úroveň ny­ ní poklesne. „Lidé na Jihu," řekl, „dosáhli příliš vysokého životního

standardu, než aby to vietnamské hospodářství uneslo." Taková „konzumní společnost je pravým opakem skutečně šťastného a civilizovaného života". Takže kdo má moc, má právo (aspoň si to myslí) a může žvanit, co se mu zlíbí. Vietnamské partajní noviny napsaly: „Všechen náš lid se podrobil vůli pokrokové třídy, která vede naši společnost." V lednu 1978 měl režim 200.000 politických vězňů a kromě toho provedl mnoho tisíc poprav. V pro­ sinci 1978 se elita Severního Vietnamu definitivně rozkmotřila s Pol Poto­ vým režimem v Kambodži, napadla ji a 7. ledna 1979 obsadila Phnom Penh. Celá Indočína byla teď prakticky „sjednocena" pod vojenskou diktaturou Severního Vietnamu: 200.000 vietnamských vojáků zůstalo v Kampučii (jak se nyní Kambodža přejmenovala) a 20.000 v Laosu. Roku 1980 měl Vietnam přes 1 milión mužů ve zbrani, což bylo na světě po Kubě nejvyšší procento z celkového počtu obyvatelstva/182) Tím dospěl „osvobozenecký boj" svého hrůzného vyvrcholení a vstoupil do nové fáze, charakterizované partyzánskými akcemi proti Hanoji (za podpory Číny) a dodávkami sovětských ozbrojených vrtulníků severovietnamským imperialistům, aby udrželi svou převahu. Ale dvacáté století se takovými ironickými paradoxy přímo hemží. Amerika a vlastně celý Západ sledovali tyto události netečně. Byl to pro ně pouze okrajový jev v celkové ztrátě iluzí, tak typické pro sedmdesátá léta, neboť hlavní zájem se soustřeďoval na klesající úroveň světové ekonomiky. Vietnamská válka s její trapnou dohrou, velká společnost a její zhroucení, prezidentský majestát a jeho demolice, to všechno dohromady představovalo sebevražedný pokus západní supervelmoci; podstatně to ovlivnilo konec velkého poválečného hospodářského rozkvětu a vrátilo mezinárodní společnost do ovzduší strachu a zmatků, jaké prožívala v třicátých letech. Také není zanedbatelné, že tento sebevražedný pokus těžce narušil schopnost amerického vedení čelit novému období nestability.

638

639

názorný příklad leninismu v praxi. Pohlavní styk byl zakázán; cizoložství nebo smilstvo se trestalo smrtí a rozsudky byly bezohledně prováděny. Manželé spolu směli hovořit jen krátce, jinak se to považovalo za „hádku" a trestalo v opakovaném případě smrtí. Ježto se rozšířil hlad a epidemické choroby, staří a nemocní a velmi malé děti (zejména osiřelé) byli ponechá­ ni svému osudu. Popravy byly veřejné, příbuzní museli přihlížet, jak jejich bratr, matka nebo dítě jsou rdoušeni, stínáni, probodáváni, ubíjeni obušky nebo rozsekáváni sekyrou na kusy. Bývalí úředníci byli často před popravou mučeni a všelijak mrzačeni. V Do Nauy uřízli plukovníku Saray Savathovi nos a uši a pak ho ukřižovali na strom, kde umíral tři dny. V tomtéž místě byl učitel jménem Tan Samay, který neuposlechl rozkazu a neučil jen obdělávat půdu, oběšen vlastními žáky ve věku osmi až deseti let, kteří byli donuceni provést popravu a přitom křičet: „Neschopný učitel!"(180) Odporný seznam zhovadilostí a zvěrstev nemá konce. V dubnu 1976 se vůdce AngkaLoeu Khieu Samphan stal hlavou státu a na jeho místo ministerského předsedy nastoupil jiný středostavovský fa­ natický intelektuál Pol Pot. Jako hlava státu se Khieu Samphan zúčastnil v srpnu 1976 v Colombu konference takzvaných neangažovaných náro­ dů a v zmateném rozhovoru se zástupcem italského časopisu zřejmě přiznal, že od doby, kdy Rudý Khmer převzal moc, zemřelo v Kambodži milión podle jeho označení „válečných zločinců". V té době rozsáhlé vraždění stále pokračovalo. Podle propočtů založených na rozhovorech s 300 svědky a na práci francouzského vědce Francoise Ponchauda, který jich vyslechl ještě mnohem víc, bylo popraveno asi 100.000 Kambodžanů, 20.000 zemřelo při pokusu o útěk, 400.000 při násilném vylidňování měst, 430.000 v koncentračních táborech a „vesnicích" před koncem roku 1975 a dalších 250.000 v roce 1976. Takže od dubna 1975 do začátku roku 1977 připravili tito marxisticko-leninští ideologové o život 1,200.000 lidí, to jest celou pětinu obyvatelstva/181) Ačkoli kambodžská zvěrstva vzbudila na Západě velkou pozornost, so­ ciální inženýrství podobného druhu se opakovalo v Laosu a v Jižním Vietnamu. V Laosu byli lidé středních vrstev buď vyvražděni, nebo vyhnáni do Thajska koncem roku 1975, kdy byla vyhlášena lidově demokratická republika, ve skutečnosti pouhý krycí název pro severovietnamskou koloniza­ ci. Menšiny byly likvidovány nebo vypovězeny ze země a v letech 1977-8 byl severní Laos masově osídlen rolníky ze Severního Vietnamu. V červenci 1976 byl Jižní Vietnam „sjednocen" se Severním pod nadvládou Severního. Jako v Kambodži obrovské množství lidí z měst (čísla nejsou a patrně nikdy nebudou známa) bylo násilím přestěhováno na venkov. Generální tajemník Vietnamské komunistické strany Le Duan oznámil, že životní úroveň ny­ ní poklesne. „Lidé na Jihu," řekl, „dosáhli příliš vysokého životního

standardu, než aby to vietnamské hospodářství uneslo." Taková „konzumní společnost je pravým opakem skutečně šťastného a civilizovaného života". Takže kdo má moc, má právo (aspoň si to myslí) a může žvanit, co se mu zlíbí. Vietnamské partajní noviny napsaly: „Všechen náš lid se podrobil vůli pokrokové třídy, která vede naši společnost." V lednu 1978 měl režim 200.000 politických vězňů a kromě toho provedl mnoho tisíc poprav. V pro­ sinci 1978 se elita Severního Vietnamu definitivně rozkmotřila s Pol Poto­ vým režimem v Kambodži, napadla ji a 7. ledna 1979 obsadila Phnom Penh. Celá Indočína byla teď prakticky „sjednocena" pod vojenskou diktaturou Severního Vietnamu: 200.000 vietnamských vojáků zůstalo v Kampučii (jak se nyní Kambodža přejmenovala) a 20.000 v Laosu. Roku 1980 měl Vietnam přes 1 milión mužů ve zbrani, což bylo na světě po Kubě nejvyšší procento z celkového počtu obyvatelstva/182) Tím dospěl „osvobozenecký boj" svého hrůzného vyvrcholení a vstoupil do nové fáze, charakterizované partyzánskými akcemi proti Hanoji (za podpory Číny) a dodávkami sovětských ozbrojených vrtulníků severovietnamským imperialistům, aby udrželi svou převahu. Ale dvacáté století se takovými ironickými paradoxy přímo hemží. Amerika a vlastně celý Západ sledovali tyto události netečně. Byl to pro ně pouze okrajový jev v celkové ztrátě iluzí, tak typické pro sedmdesátá léta, neboť hlavní zájem se soustřeďoval na klesající úroveň světové ekonomiky. Vietnamská válka s její trapnou dohrou, velká společnost a její zhroucení, prezidentský majestát a jeho demolice, to všechno dohromady představovalo sebevražedný pokus západní supervelmoci; podstatně to ovlivnilo konec velkého poválečného hospodářského rozkvětu a vrátilo mezinárodní společnost do ovzduší strachu a zmatků, jaké prožívala v třicátých letech. Také není zanedbatelné, že tento sebevražedný pokus těžce narušil schopnost amerického vedení čelit novému období nestability.

638

639

Hospodářský zmatek předchází vojenskému válečnému zmatku. Ekonomické zhroucení začátku třicátých let nepochybně umožnilo vznik druhé světové války. Když skončila, západní státníci se velmi usilovně snažili najít nějaký způsob jak zabránit, aby se něco podobného už neopakovalo. Výsledkem byla Keynesova éra. Podstatu svých názorů shrnul ve svém známém dopise listu New York Times z roku 1933: „Největší důraz kladu na zvyšování kupní síly státu, jež vyplývá z vládních výdajů financovaných půjčkami."*!) V padesátých a šedesátých letech se tento Keynesův důraz stal vedoucí zásadou hospodářské politiky ve všech velkých západních ekonomických soustavách. Byl kromě toho přijat i na mezinárodní úrovni. V červenci 1944 Keynes a zástupce amerického ministerstva financí H a n y Dexter White vytvořili v Bretton Woods ve státě New Hampshire světovou banku Mezinárodního měnového fondu. Domýšlivým členům britské delegace připadal White jako neomalený barbar: „neměl nejmenší potuchy o společenském chování" a Keynese tituloval „Vaše královská Výsosti". V praktických otázkách si však přes různá choulostivá tajemství výborně rozuměli. Keynes soudil, že úloha, kterou hrál před rokem 1914 v mezi­ národním měnovém systému Londýn, se mezi oběma válkami následkem britské slabosti uprázdnila; a z toho pak vznikla celá katastrofa. Nový systém měl mezeru zaplnit. Rozšiřoval „zásady státního bankovnictví na mezinárodní oblast.... Když chce někdo nechat své jmění ležet ladem, neznamená to ještě, že se tato aktiva stáhnou z oběhu; naopak mohou být k dispozici někomu jinému, kdo je může využít - a to lze uskutečnit, aniž by majitel ztratil platební schopnost."*?) Nový systém vstoupil v platnost v květnu 1946. Fungoval velmi dobře, hlavně proto, že americké hospodářství mělo konjunkturu a američtí politi­ kové byli připraveni vést svět podle Keynesových zásad. Na celém světě existovala nenasytná poptávka po dolarech a Washington byl ochoten je poskytnout buď prostřednictvím Marshallova plánu, nebo jiných podpůr­ ných programů a levných půjček do zahraničí. Výsledkem byl nejrychlejší a nejdelší hospodářský vzestup v světových dějinách. Světový obchod, který

začátkem třicátých let představoval pouhá 3% a koncem třicátých let začal teprve získávat ztracené pozice, dosáhl za čtvrt století od roku 1948 do roku 1971 pozoruhodného ročního průměru 7,27%.(3) Předtím nic takového nebylo. Dokonce i krátká horečná konjunktura let 1926-9 dosáhla jenom 6,74%. Také průmyslový rozvoj se vymykal běžným představám. Za 260 let, pro něž máme jakžtakž spolehlivou dokumentaci, to znamená mezi lety 1705-1971, vzrostl objem průmyslové výroby 1.730 krát. Víc než polovina tohoto vzestupu se uskutečnila během čtvrt století po roce 1948. Průmyslová výroba na celém světě se pak běžně zvyšovala každý rok průměrně o5,6%.( 4 ) Základem stability, jež umožnila toto ojedinělé materiální zlepšení život­ ních podmínek, byl dolar, který se stal výhodnou mezinárodně platnou mě­ nou. Jeho spolehlivost však závisela na síle amerického hospodářství. V šedesátých letech američtí prezidenti bohužel podrobili toto hospodářství tvrdé zatěžkávací zkoušce. Amerika byla orientována převážně na podnika­ telskou ekonomiku, to znamená, že její hospodářský úspěch závisel z vel­ ké části na příznivém klimatu, v němž se podnikatelé cítili bezpeční a uzná­ vaní. Existovalo v dvacátých letech, ale v třicátých už zmizelo. Znovu se objevilo za války, kdy bylo podnikavosti zapotřebí k zničení Hitlera, a vydrželo až do konce Eisenhowerovy vlády. V šedesátých letech nastala velká změna. Národní klima se projevilo k podnikatelům nepřátelsky. Prvním varovným znamením bylo opětovné energické prosazování protitrustových zákonů. Ministerstvo spravedlnosti zahájilo frontální útok na elektrotechnický průmysl. Začátkem roku 1961 bylo vedení firem Ge­ neral Electric a Westinghouse usvědčeno z falšování cen. Jen vynášení rozsudků trvalo dva dny. Sedm ředitelů šlo do vězení; pokuty dělaly skoro 2 milióny dolarů. (5) Ale to byla jenom předehra. Bratři Kennedyové byli vychováni svým 6 spekulantským otcem v nenávisti k podnikatelům/ ) která vyústila v roce 1962 v útok generálního prokurátora Roberta Kennedyho na ocelářský průmysl. Technice zastrašování a soudních manipulací se Kennedy naučil začátkem padesátých let, kdy byl členem štábu Josepha McCarthyho. Christian Science Monitor se ptal: „Kolik svobody zůstane americkému hospodářství po ukázce tak bezostyšného násilí?" Wall Street Journal si stěžoval, že „vláda vyvíjí na ocelářský průmysl brutální nátlak a zastrašuje 7 jeho představitele hrozbami a agenty státní bezpečnosti".* ) Výsledkem byl první velký poválečný pokles akcií na newyorské burze. Vyrovnalo se to, ale v některých průmyslových odvětvích se akcie už nedostaly z dosahu inflace. Roku 1966 překročila inflace poprvé hranici 3% a úroková míra stoupla na tehdy povážlivou úroveň 5,5%. V roce 1968, kdy vrcholily potíže Lyndona Johnsona, se růst akcií zarazil úplně a Dow-Jonesův průmyslový ukaza-

640

641

Devatenáctá Kolektivistická sedmdesátá léta

Hospodářský zmatek předchází vojenskému válečnému zmatku. Ekonomické zhroucení začátku třicátých let nepochybně umožnilo vznik druhé světové války. Když skončila, západní státníci se velmi usilovně snažili najít nějaký způsob jak zabránit, aby se něco podobného už neopakovalo. Výsledkem byla Keynesova éra. Podstatu svých názorů shrnul ve svém známém dopise listu New York Times z roku 1933: „Největší důraz kladu na zvyšování kupní síly státu, jež vyplývá z vládních výdajů financovaných půjčkami."*!) V padesátých a šedesátých letech se tento Keynesův důraz stal vedoucí zásadou hospodářské politiky ve všech velkých západních ekonomických soustavách. Byl kromě toho přijat i na mezinárodní úrovni. V červenci 1944 Keynes a zástupce amerického ministerstva financí H a n y Dexter White vytvořili v Bretton Woods ve státě New Hampshire světovou banku Mezinárodního měnového fondu. Domýšlivým členům britské delegace připadal White jako neomalený barbar: „neměl nejmenší potuchy o společenském chování" a Keynese tituloval „Vaše královská Výsosti". V praktických otázkách si však přes různá choulostivá tajemství výborně rozuměli. Keynes soudil, že úloha, kterou hrál před rokem 1914 v mezi­ národním měnovém systému Londýn, se mezi oběma válkami následkem britské slabosti uprázdnila; a z toho pak vznikla celá katastrofa. Nový systém měl mezeru zaplnit. Rozšiřoval „zásady státního bankovnictví na mezinárodní oblast.... Když chce někdo nechat své jmění ležet ladem, neznamená to ještě, že se tato aktiva stáhnou z oběhu; naopak mohou být k dispozici někomu jinému, kdo je může využít - a to lze uskutečnit, aniž by majitel ztratil platební schopnost."*?) Nový systém vstoupil v platnost v květnu 1946. Fungoval velmi dobře, hlavně proto, že americké hospodářství mělo konjunkturu a američtí politi­ kové byli připraveni vést svět podle Keynesových zásad. Na celém světě existovala nenasytná poptávka po dolarech a Washington byl ochoten je poskytnout buď prostřednictvím Marshallova plánu, nebo jiných podpůr­ ných programů a levných půjček do zahraničí. Výsledkem byl nejrychlejší a nejdelší hospodářský vzestup v světových dějinách. Světový obchod, který

začátkem třicátých let představoval pouhá 3% a koncem třicátých let začal teprve získávat ztracené pozice, dosáhl za čtvrt století od roku 1948 do roku 1971 pozoruhodného ročního průměru 7,27%.(3) Předtím nic takového nebylo. Dokonce i krátká horečná konjunktura let 1926-9 dosáhla jenom 6,74%. Také průmyslový rozvoj se vymykal běžným představám. Za 260 let, pro něž máme jakžtakž spolehlivou dokumentaci, to znamená mezi lety 1705-1971, vzrostl objem průmyslové výroby 1.730 krát. Víc než polovina tohoto vzestupu se uskutečnila během čtvrt století po roce 1948. Průmyslová výroba na celém světě se pak běžně zvyšovala každý rok průměrně o5,6%.( 4 ) Základem stability, jež umožnila toto ojedinělé materiální zlepšení život­ ních podmínek, byl dolar, který se stal výhodnou mezinárodně platnou mě­ nou. Jeho spolehlivost však závisela na síle amerického hospodářství. V šedesátých letech američtí prezidenti bohužel podrobili toto hospodářství tvrdé zatěžkávací zkoušce. Amerika byla orientována převážně na podnika­ telskou ekonomiku, to znamená, že její hospodářský úspěch závisel z vel­ ké části na příznivém klimatu, v němž se podnikatelé cítili bezpeční a uzná­ vaní. Existovalo v dvacátých letech, ale v třicátých už zmizelo. Znovu se objevilo za války, kdy bylo podnikavosti zapotřebí k zničení Hitlera, a vydrželo až do konce Eisenhowerovy vlády. V šedesátých letech nastala velká změna. Národní klima se projevilo k podnikatelům nepřátelsky. Prvním varovným znamením bylo opětovné energické prosazování protitrustových zákonů. Ministerstvo spravedlnosti zahájilo frontální útok na elektrotechnický průmysl. Začátkem roku 1961 bylo vedení firem Ge­ neral Electric a Westinghouse usvědčeno z falšování cen. Jen vynášení rozsudků trvalo dva dny. Sedm ředitelů šlo do vězení; pokuty dělaly skoro 2 milióny dolarů. (5) Ale to byla jenom předehra. Bratři Kennedyové byli vychováni svým 6 spekulantským otcem v nenávisti k podnikatelům/ ) která vyústila v roce 1962 v útok generálního prokurátora Roberta Kennedyho na ocelářský průmysl. Technice zastrašování a soudních manipulací se Kennedy naučil začátkem padesátých let, kdy byl členem štábu Josepha McCarthyho. Christian Science Monitor se ptal: „Kolik svobody zůstane americkému hospodářství po ukázce tak bezostyšného násilí?" Wall Street Journal si stěžoval, že „vláda vyvíjí na ocelářský průmysl brutální nátlak a zastrašuje 7 jeho představitele hrozbami a agenty státní bezpečnosti".* ) Výsledkem byl první velký poválečný pokles akcií na newyorské burze. Vyrovnalo se to, ale v některých průmyslových odvětvích se akcie už nedostaly z dosahu inflace. Roku 1966 překročila inflace poprvé hranici 3% a úroková míra stoupla na tehdy povážlivou úroveň 5,5%. V roce 1968, kdy vrcholily potíže Lyndona Johnsona, se růst akcií zarazil úplně a Dow-Jonesův průmyslový ukaza-

640

641

Devatenáctá Kolektivistická sedmdesátá léta

denní ukazatel burzovních cen založený na průměrné ceně vybraného počtu akcií

Stejně závažný byl vliv na produktivitu. Typickým příkladem byl báňský průmysl, kde se v roce 1969 těžilo průměrně 19,9 tun uhlí na horníka denně. Roku 1976, kdy se už plně uplatnil zákon o zdravotních podmínkách a bezpečnosti práce v hornictví z roku 1969 (v mnoha směrech velmi žádoucí), klesla těžba na 13,6 tun, tj. o 32%.( n ) V roce 1975 byla celková produktivita amerického průmyslu o 1,4% nižší než v předchozích letech jako následek vládních opatření proti znečišťování vod a ovzduší a předpi­ sů o bezpečnosti práce.C12) Koncem šedesátých a během sedmdesátých let měla tedy přehnaná vládní opatření na americké hospodářství stejný destruktivní vliv jako politické výsady odborů v Británii. Následkem toho stoupla produktivita amerického průmyslu v letech 1967-77 podobně jako v Británii jen o 27%, kdežto v Západním Německu o 70%, ve Francii o 72% a v Japonsku dokonce o 107%. Od poloviny sedmdesátých let začala americká výroba znatelně upadat. Podrobná analýza této stagnace a úpadku ukázala, že hlavní příčiny jsou politické: neschopnost kontrolovat rozpočtové výdaje povolované každoročně parlamentem, nadměrné zdanění a především vládní zásahy a usměrňování/ 1 3 ) Toto protipodnikatelské klima však nevytvořila jen politika. Způsobila je také americká justice, která v šedesátých letech v čele s Nejvyšším soudem vstoupila do období agresivní expanze a přispěla svým dílem k vzniku svárlivé a sudičské společnosti. Správnou zásadu stanovil už v roce 1877 předseda Nejvyššího soudu Morrison Remick Waite: „Proti špatným záko­ nům se musí lidé bránit volbami, nikoli u soudu." Jenže v padesátých a začátkem šedesátých let se liberální Amerika obracela k soudům, aby donu­ tily Kongres vydat účinné zákony o občanských právech. So°udy zareagovaly kladně, a když tímto způsobem získaly určitou moc, využívaly ji ještě dlouho potom, co byla bitva o základní občanská práva vybojována. Rozleptaly nejenom legitimní zákonodárnou sféru Kongresu, ale i pravomoc pre­ zidenta samotného, a to jak v oblasti práva, tak v řízení hospodářských záležitostí. Proto se začátkem sedmdesátých let zrodil nejen „majestát tisku", ale i „majestát justice". Soudy byly zaujaty především proti podnikatelům, a to zejména když na základě rozšířeného výkladu občanských práv akceptovaly princip takzvaných „afirmativních zásahů" (tj. diskriminace ve prospěch „sociálně nerovnoprávných skupin") a začaly předpisovat a vynucovat „rasové kon­ tingenty". Byl to jen určitý aspekt občanských práv; práva žen, homo­ sexuálů, invalidů a různých jiných skupin si justice vykládala v tom smyslu, že je lze vnutit silným institucím, například výrobním podnikům nebo vládě. Nejvyšší soud dokonce rozhodl, že ústava uznává zvláštní poli­ tické a legislativní zájmy soudnictví, které byly liberální. Tím se ovšem ústavní zásady a soudní praxe z nich odvozovaná závratnou rychlostí

642

643

tel* zůstal hluboko pod magickou úrovní 1.000 bodů. O dvanáct let později, kdy se už přizpůsobil inflaci, klesl na 300.C8) Jen během sedmdesátých let se snížila hodnota běžných akcií na newyorské burze asi o 42%.( 9 ) Vzato souhrnně, rovnala se ztráta důvěry v akcie - to znamená v ekonomiku ame­ rického podnikání - svou velikostí finančnímu krachu za prezidenta Hoovera, pouze byla rozložena na mnohem delší období. Burzovní úpadek byl začátkem amerických podnikatelských potíží. Roku 1961 Ráchel Carsonová vydala knihu Moře kolem nás (The SeaAround Us) a rok nato Tichý pramen (The Sílení Spring), kde upozorňovala na znepokoji­ vé znečištění přírodních zdrojů a ničení organického života způsobené závratným rozvojem moderní ekonomiky, zejména vyhazováním toxického odpadu a používáním insekticidů k zvýšení zemědělské výroby. V roce 1965 publikoval Ralph Ňader Risk při každé rychlosti (Unsafe atAny Speed),kůe dokazoval, že automobil, typický produkt amerického průmyslu a nej­ důležitější složka amerického hospodářství, je vlastně past na lidi. Tyto knihy byly nutnou korekční protiváhou k škodlivým průvodním jevům rychlého hospodářského rozvoje. Současně však zahájily období, kdy ochrana prostředí a spotřebitele se stala jakýmsi pseudonábóženským křižáckým tažením, jež se projevovalo čím dál tím větším fanatismem. Tato kampaň měla zvláštní přitažlivost pro statisíce absolventů vysokých škol, které vychrlily univerzity jako důsledek rozšířených možností vyššího vzdělání a kteří dychtivě hledali příležitost k vyjádření radikálních ná­ zorů osvojených během studia. Nic nemohlo být lépe vypočítáno na vytvo­ ření ovzduší nepřátelského obchodnímu podnikání než tento zvláštní vzrůst zájmu o lidské zdraví a bezpečnost. Stal se výrazným rysem americké­ ho života od poloviny šedesátých let a brzy se projevil v řadě zákonných opatření. První se o to zasloužil Lyndon Johnson se svou příslovečnou schopností prosazovat zákony v Kongresu: v roce 1964 to byl zákon o spo­ lečném využívání přírodních zdrojů a zákon o ochraně půdy a vody; v roce 1965 zákony o znečišťování vody a ovzduší; roku 1966 zákon o čištění vod. Když Johnson ve svém úsilí ochabl, ujala se iniciativy v roce 1968 „Kongresová péče o ochranu přírody" a usilovně pracovala až do roku 1970, kdy řada obrovitých zákonů uvalila na americké podnikání takzvanou „ekotopii": zákon na ochranu prostředí, zákon o kontrole jedovatých látek, zákon o hygieně a bezpečnosti práce, dodatky k zákonu o čistotě ovzduší a celou řadu zákonů o potravinách a lécích. Roku 1976 se zjistilo, že zachovávání těchto nových opatření stojí podniky 63 miliard dolarů ročně plus další 3 miliardy dolarů, které platí daňový poplatník na vládní kontrolní orgány. 10 Roku 1979 dosáhly tyto výdaje víc než 100 miliard dolarů.C )

denní ukazatel burzovních cen založený na průměrné ceně vybraného počtu akcií

Stejně závažný byl vliv na produktivitu. Typickým příkladem byl báňský průmysl, kde se v roce 1969 těžilo průměrně 19,9 tun uhlí na horníka denně. Roku 1976, kdy se už plně uplatnil zákon o zdravotních podmínkách a bezpečnosti práce v hornictví z roku 1969 (v mnoha směrech velmi žádoucí), klesla těžba na 13,6 tun, tj. o 32%.( n ) V roce 1975 byla celková produktivita amerického průmyslu o 1,4% nižší než v předchozích letech jako následek vládních opatření proti znečišťování vod a ovzduší a předpi­ sů o bezpečnosti práce.C12) Koncem šedesátých a během sedmdesátých let měla tedy přehnaná vládní opatření na americké hospodářství stejný destruktivní vliv jako politické výsady odborů v Británii. Následkem toho stoupla produktivita amerického průmyslu v letech 1967-77 podobně jako v Británii jen o 27%, kdežto v Západním Německu o 70%, ve Francii o 72% a v Japonsku dokonce o 107%. Od poloviny sedmdesátých let začala americká výroba znatelně upadat. Podrobná analýza této stagnace a úpadku ukázala, že hlavní příčiny jsou politické: neschopnost kontrolovat rozpočtové výdaje povolované každoročně parlamentem, nadměrné zdanění a především vládní zásahy a usměrňování/ 1 3 ) Toto protipodnikatelské klima však nevytvořila jen politika. Způsobila je také americká justice, která v šedesátých letech v čele s Nejvyšším soudem vstoupila do období agresivní expanze a přispěla svým dílem k vzniku svárlivé a sudičské společnosti. Správnou zásadu stanovil už v roce 1877 předseda Nejvyššího soudu Morrison Remick Waite: „Proti špatným záko­ nům se musí lidé bránit volbami, nikoli u soudu." Jenže v padesátých a začátkem šedesátých let se liberální Amerika obracela k soudům, aby donu­ tily Kongres vydat účinné zákony o občanských právech. So°udy zareagovaly kladně, a když tímto způsobem získaly určitou moc, využívaly ji ještě dlouho potom, co byla bitva o základní občanská práva vybojována. Rozleptaly nejenom legitimní zákonodárnou sféru Kongresu, ale i pravomoc pre­ zidenta samotného, a to jak v oblasti práva, tak v řízení hospodářských záležitostí. Proto se začátkem sedmdesátých let zrodil nejen „majestát tisku", ale i „majestát justice". Soudy byly zaujaty především proti podnikatelům, a to zejména když na základě rozšířeného výkladu občanských práv akceptovaly princip takzvaných „afirmativních zásahů" (tj. diskriminace ve prospěch „sociálně nerovnoprávných skupin") a začaly předpisovat a vynucovat „rasové kon­ tingenty". Byl to jen určitý aspekt občanských práv; práva žen, homo­ sexuálů, invalidů a různých jiných skupin si justice vykládala v tom smyslu, že je lze vnutit silným institucím, například výrobním podnikům nebo vládě. Nejvyšší soud dokonce rozhodl, že ústava uznává zvláštní poli­ tické a legislativní zájmy soudnictví, které byly liberální. Tím se ovšem ústavní zásady a soudní praxe z nich odvozovaná závratnou rychlostí

642

643

tel* zůstal hluboko pod magickou úrovní 1.000 bodů. O dvanáct let později, kdy se už přizpůsobil inflaci, klesl na 300.C8) Jen během sedmdesátých let se snížila hodnota běžných akcií na newyorské burze asi o 42%.( 9 ) Vzato souhrnně, rovnala se ztráta důvěry v akcie - to znamená v ekonomiku ame­ rického podnikání - svou velikostí finančnímu krachu za prezidenta Hoovera, pouze byla rozložena na mnohem delší období. Burzovní úpadek byl začátkem amerických podnikatelských potíží. Roku 1961 Ráchel Carsonová vydala knihu Moře kolem nás (The SeaAround Us) a rok nato Tichý pramen (The Sílení Spring), kde upozorňovala na znepokoji­ vé znečištění přírodních zdrojů a ničení organického života způsobené závratným rozvojem moderní ekonomiky, zejména vyhazováním toxického odpadu a používáním insekticidů k zvýšení zemědělské výroby. V roce 1965 publikoval Ralph Ňader Risk při každé rychlosti (Unsafe atAny Speed),kůe dokazoval, že automobil, typický produkt amerického průmyslu a nej­ důležitější složka amerického hospodářství, je vlastně past na lidi. Tyto knihy byly nutnou korekční protiváhou k škodlivým průvodním jevům rychlého hospodářského rozvoje. Současně však zahájily období, kdy ochrana prostředí a spotřebitele se stala jakýmsi pseudonábóženským křižáckým tažením, jež se projevovalo čím dál tím větším fanatismem. Tato kampaň měla zvláštní přitažlivost pro statisíce absolventů vysokých škol, které vychrlily univerzity jako důsledek rozšířených možností vyššího vzdělání a kteří dychtivě hledali příležitost k vyjádření radikálních ná­ zorů osvojených během studia. Nic nemohlo být lépe vypočítáno na vytvo­ ření ovzduší nepřátelského obchodnímu podnikání než tento zvláštní vzrůst zájmu o lidské zdraví a bezpečnost. Stal se výrazným rysem americké­ ho života od poloviny šedesátých let a brzy se projevil v řadě zákonných opatření. První se o to zasloužil Lyndon Johnson se svou příslovečnou schopností prosazovat zákony v Kongresu: v roce 1964 to byl zákon o spo­ lečném využívání přírodních zdrojů a zákon o ochraně půdy a vody; v roce 1965 zákony o znečišťování vody a ovzduší; roku 1966 zákon o čištění vod. Když Johnson ve svém úsilí ochabl, ujala se iniciativy v roce 1968 „Kongresová péče o ochranu přírody" a usilovně pracovala až do roku 1970, kdy řada obrovitých zákonů uvalila na americké podnikání takzvanou „ekotopii": zákon na ochranu prostředí, zákon o kontrole jedovatých látek, zákon o hygieně a bezpečnosti práce, dodatky k zákonu o čistotě ovzduší a celou řadu zákonů o potravinách a lécích. Roku 1976 se zjistilo, že zachovávání těchto nových opatření stojí podniky 63 miliard dolarů ročně plus další 3 miliardy dolarů, které platí daňový poplatník na vládní kontrolní orgány. 10 Roku 1979 dosáhly tyto výdaje víc než 100 miliard dolarů.C )

14

změnily.( ) Spory vznikající z takového výkladu vyžadovaly čím dál tím víc času a peněz postižených obchodních organizací: v sedmdesátých letech měla Amerika v poměru k počtu obyvatel čtyřikrát tolik právníků jako Západní Německo a dvacetkrát víc než Japonsko/ 1 5 ) Soudy také znemožňovaly vládě snižovat na všech úrovních, tj. v místní, státní a federální správě, rozsah a výdaje veřejného sektoru. Když Nixon v roce 1974 odmítl financovat Úřad pro pracovní příležitosti, což znamena­ lo uzavření jeho 900 poboček (představujících byrokratickou výstřednost bez zvlášního praktického významu), federální soud prohlásil tento čin za protizákonný.(16) Soud také rozhodl, že vládní úřad, který nezajistí sociální a veřejně prospěšné služby a tím poškodí občana na jeho právech, je povinen způsobenou škodu nahradit; že úřad, který z důvodů hospodárnosti sníží stav vězeňského personálu, poškozuje občanská práva vězňů; že když Kongres odmítne financovat určitou oblast občanských práv (například právo na potrat), jedná protiústavně; a že vládní instituce a veškeré soukromé společnosti přijímající dotace a objednávky od státu musí zaměstnávat urči­ té procento černochů a barevných/ 17 ) Souhrnný účinek těchto a mnoha podobných opatření neobyčejně znesnadnil omezování růstu vládních výdajů a vytvoření předpokladů pro obnovení podnikatelské důvěry a efektivnosti. Vrcholem poválečné americké ekonomie ve srovnání s ostatním světem byl rok 1968, kdy americká průmyslová výroba představovala víc než jednu třetinu celkové světové produkce. Byl to také zenit americké světovlády, Johnsonův kritický rok, v němž břemeno zahraničních a domácích výdajů narostlo tak, že se nedalo unést. Pak už šlo všechno jen z kopce. S relativním hospodářským úpadkem se dostavilo změknutí dolaru jako re­ zervní měny a nevyhnutelné narušení dohod z Bretton Woods. Od konce še­ desátých let přestal Washington ovládat světový měnový systém a do určité míry i svůj vlastní, protože množství nevrácených dolarů - jev, který de Gaulle ocejchoval konstatováním, že „Amerika vyváží vlastní inflaci" dosahovalo katastrofálních rozměrů. Dolarový věk skončil. Nastal věk euro­ dolaru. Už v roce 1949 se komunistická Čína z obavy, že by Amerika mohla blokovat její konto, rozhodla ukládat dolarové zásoby mimo USAv sovětské bance v Paříži. Její telegrafická adresa zněla „Eurobank" - odtud název eurodolar. Amerika zaznamenala první deficit v roce 1958 a pak už se příliv . dolarů do Evropy neustále zvyšoval. Britský finančník sir George Bolton z Londýnské a Jihoamerické banky pochopil, že tu poprvé v historii vzniká nadnárodní měna, jež nepodléhá kontrole určitého státu a může se stát zdrojem obrovských úvěrů, a učinil centrem nového eurodolarového systému 18 Londýn.( ) Eurodolarový trh se za jediný rok 1959 ztrojnásobil; pak se ještě

zdvojnásobil v roce 1960. Kennedyho snahy jej ovládnout a rozbít jen zvýšily jeho přitažlivost. Také podobná opatření evropských vlád měla právě opačný účinek. Byl to názorný příklad, jak trh dokáže vzdorovat úzkoprsým snahám vlád a světových institucí, které ho chtějí sešněrovat. Walter Wriston z Newyorské městské banky vtipně poznamenal, že „eurodolarový trh byl zplozen následkem přílišného dozoru". V světové finanční soustavě to byl vlastně černý trh. Zbavil se vládního poručnfkování a hojně využíval nových elektronických komunikačních zařízení, která se objevila v še­ desátých a sedmdesátých letech. Uveďme ještě jeden Wristonův výrok: „V současné době se podařilo dokonale zkoordinovat mezinárodní výměnu peněz a informací a lze je nyní dodat na kterékoli místo této planety během několika minut."( 19 ) Jako produkt americké inflace byl eurodolarový trh samozřejmě sám vysoce inflační. Opakovaly se tu některé z nejhorších rysů newyorské burzy dvacátých let, zejména při mezinárodních půjčkách. Zvýšila se nepostižitelná pomíjivá povaha peněz, rozlišovaly se různé stupně půjček a úvěrů, vznikl dolar, který ve skutečnosti neexistovali 20 ) Byly vynale­ zeny euroobligace a eurokredit. Trhu se zúčastnily všechny velké světo­ vé banky a utvořily syndikáty, které obstarávaly půjčky různým vlá­ dám v rozsahu dosud nevídaném. První půjčku eurodolarového syndikátu dostal v roce 1969 íránský šach. Byla na 80 miliónů dolarů. Později té­ hož roku obdržela Itálie půjčku 200 miliónů dolarů. Brzy se spojilo v syn­ dikátech na dvěstě bank a počet i výše půjček jakož i rychlost, s jakou byly vyřizovány, neobyčejně stouply. Dvoumiliardová půjčka se sta­ la běžnou záležitostí. Na místo bohatých západních vlád nastoupily ko­ merční banky a pomoc rozvojovým zemím se stala hlavní složkou financo­ vání třetího světa. V roce 1967 měly komerční banky pouze 12% zahra­ ničních státních dluhů. Koncem roku 1975 překročily téměř v klu­ su 50%.( 21 ) Když banky převzaly mezinárodní měnový systém, dohlížitelská funkce Washingtonu se zhroutila. Roku 1971 se události buď samy vymkly Nixonově 22 vládě z rukou, nebo je úmyslně přestala sledovat/ ) O dva roky později, v březnu 1973, Nixon přeťal spojení mezi zlatem a dolary a většina mě­ nových soustav pak fluktuovala osamoceně nebo ve skupinách. Tato fluktuace odhalila slabost dolaru, který ztratil od února do března 1973 vůči západoněmecké marce 40% hodnoty, což také zvýšilo rychlost a hysterii finančních transakcí, které díky elektronickým přístrojům překračovaly ve fantastických částkách státní hranice tím či oním směrem (koncem sedmde­ sátých let dosahovaly tyto převody jen v New Yorku průměrně 23 miliard 23 dolarů za dění )). Krátce a stručně, na podzim 1973 se lešení podpírající světovou ekonomiku rozpadlo. K tomu, aby došlo ke katastrofě, by býval

644

645

14

změnily.( ) Spory vznikající z takového výkladu vyžadovaly čím dál tím víc času a peněz postižených obchodních organizací: v sedmdesátých letech měla Amerika v poměru k počtu obyvatel čtyřikrát tolik právníků jako Západní Německo a dvacetkrát víc než Japonsko/ 1 5 ) Soudy také znemožňovaly vládě snižovat na všech úrovních, tj. v místní, státní a federální správě, rozsah a výdaje veřejného sektoru. Když Nixon v roce 1974 odmítl financovat Úřad pro pracovní příležitosti, což znamena­ lo uzavření jeho 900 poboček (představujících byrokratickou výstřednost bez zvlášního praktického významu), federální soud prohlásil tento čin za protizákonný.(16) Soud také rozhodl, že vládní úřad, který nezajistí sociální a veřejně prospěšné služby a tím poškodí občana na jeho právech, je povinen způsobenou škodu nahradit; že úřad, který z důvodů hospodárnosti sníží stav vězeňského personálu, poškozuje občanská práva vězňů; že když Kongres odmítne financovat určitou oblast občanských práv (například právo na potrat), jedná protiústavně; a že vládní instituce a veškeré soukromé společnosti přijímající dotace a objednávky od státu musí zaměstnávat urči­ té procento černochů a barevných/ 17 ) Souhrnný účinek těchto a mnoha podobných opatření neobyčejně znesnadnil omezování růstu vládních výdajů a vytvoření předpokladů pro obnovení podnikatelské důvěry a efektivnosti. Vrcholem poválečné americké ekonomie ve srovnání s ostatním světem byl rok 1968, kdy americká průmyslová výroba představovala víc než jednu třetinu celkové světové produkce. Byl to také zenit americké světovlády, Johnsonův kritický rok, v němž břemeno zahraničních a domácích výdajů narostlo tak, že se nedalo unést. Pak už šlo všechno jen z kopce. S relativním hospodářským úpadkem se dostavilo změknutí dolaru jako re­ zervní měny a nevyhnutelné narušení dohod z Bretton Woods. Od konce še­ desátých let přestal Washington ovládat světový měnový systém a do určité míry i svůj vlastní, protože množství nevrácených dolarů - jev, který de Gaulle ocejchoval konstatováním, že „Amerika vyváží vlastní inflaci" dosahovalo katastrofálních rozměrů. Dolarový věk skončil. Nastal věk euro­ dolaru. Už v roce 1949 se komunistická Čína z obavy, že by Amerika mohla blokovat její konto, rozhodla ukládat dolarové zásoby mimo USAv sovětské bance v Paříži. Její telegrafická adresa zněla „Eurobank" - odtud název eurodolar. Amerika zaznamenala první deficit v roce 1958 a pak už se příliv . dolarů do Evropy neustále zvyšoval. Britský finančník sir George Bolton z Londýnské a Jihoamerické banky pochopil, že tu poprvé v historii vzniká nadnárodní měna, jež nepodléhá kontrole určitého státu a může se stát zdrojem obrovských úvěrů, a učinil centrem nového eurodolarového systému 18 Londýn.( ) Eurodolarový trh se za jediný rok 1959 ztrojnásobil; pak se ještě

zdvojnásobil v roce 1960. Kennedyho snahy jej ovládnout a rozbít jen zvýšily jeho přitažlivost. Také podobná opatření evropských vlád měla právě opačný účinek. Byl to názorný příklad, jak trh dokáže vzdorovat úzkoprsým snahám vlád a světových institucí, které ho chtějí sešněrovat. Walter Wriston z Newyorské městské banky vtipně poznamenal, že „eurodolarový trh byl zplozen následkem přílišného dozoru". V světové finanční soustavě to byl vlastně černý trh. Zbavil se vládního poručnfkování a hojně využíval nových elektronických komunikačních zařízení, která se objevila v še­ desátých a sedmdesátých letech. Uveďme ještě jeden Wristonův výrok: „V současné době se podařilo dokonale zkoordinovat mezinárodní výměnu peněz a informací a lze je nyní dodat na kterékoli místo této planety během několika minut."( 19 ) Jako produkt americké inflace byl eurodolarový trh samozřejmě sám vysoce inflační. Opakovaly se tu některé z nejhorších rysů newyorské burzy dvacátých let, zejména při mezinárodních půjčkách. Zvýšila se nepostižitelná pomíjivá povaha peněz, rozlišovaly se různé stupně půjček a úvěrů, vznikl dolar, který ve skutečnosti neexistovali 20 ) Byly vynale­ zeny euroobligace a eurokredit. Trhu se zúčastnily všechny velké světo­ vé banky a utvořily syndikáty, které obstarávaly půjčky různým vlá­ dám v rozsahu dosud nevídaném. První půjčku eurodolarového syndikátu dostal v roce 1969 íránský šach. Byla na 80 miliónů dolarů. Později té­ hož roku obdržela Itálie půjčku 200 miliónů dolarů. Brzy se spojilo v syn­ dikátech na dvěstě bank a počet i výše půjček jakož i rychlost, s jakou byly vyřizovány, neobyčejně stouply. Dvoumiliardová půjčka se sta­ la běžnou záležitostí. Na místo bohatých západních vlád nastoupily ko­ merční banky a pomoc rozvojovým zemím se stala hlavní složkou financo­ vání třetího světa. V roce 1967 měly komerční banky pouze 12% zahra­ ničních státních dluhů. Koncem roku 1975 překročily téměř v klu­ su 50%.( 21 ) Když banky převzaly mezinárodní měnový systém, dohlížitelská funkce Washingtonu se zhroutila. Roku 1971 se události buď samy vymkly Nixonově 22 vládě z rukou, nebo je úmyslně přestala sledovat/ ) O dva roky později, v březnu 1973, Nixon přeťal spojení mezi zlatem a dolary a většina mě­ nových soustav pak fluktuovala osamoceně nebo ve skupinách. Tato fluktuace odhalila slabost dolaru, který ztratil od února do března 1973 vůči západoněmecké marce 40% hodnoty, což také zvýšilo rychlost a hysterii finančních transakcí, které díky elektronickým přístrojům překračovaly ve fantastických částkách státní hranice tím či oním směrem (koncem sedmde­ sátých let dosahovaly tyto převody jen v New Yorku průměrně 23 miliard 23 dolarů za dění )). Krátce a stručně, na podzim 1973 se lešení podpírající světovou ekonomiku rozpadlo. K tomu, aby došlo ke katastrofě, by býval

644

645

stačil jediný náhlý otřes. Jenže to, co přišlo, zdaleka nebyl pouhý jeden otřes: spíš zemětřesení. Nebylo náhodou, že se epicentrem stal Střední východ. Hybnou silou velké poválečné konjunktury byla levná energie. V letech 1951 až 1972 ceny pohonných hmot v porovnání s cenami vyráběného zboží neustále klesaly. V období 1953-63 to byl pokles ostrý, ale relativní, od roku 1963 do 1969 absolutní.(24) Toto zlevnění umožnil rychle se vzmáhající dovoz ropy ze Středního východu. Je příznačné, že tři hlavní odvětví západní ekonomi­ ky, výroba aut, chemický průmysl a energetika nijak pohonnými hmotami, zejména naftou, nešetřily/ 25 ) Ve svém předpokladu, že tyto energetické zdroje zůstanou levné, se všechny průmyslové státy přepočítaly. Zejména americká energetická politika projevila neobyčejnou a skličující krátkozrakost, neboť podle vládního nařízení zůstávaly domácí ceny hluboko pod světovým průměrem. Ze světového vývozce energie se Amerika pře­ orientovala v podstatě na její dovoz - 7% celkové spotřeby v roce 1960 rostlo v druhé polovině 60. let každoročně o 5%. Povážlivý byl zejména vzrůst dovozu ropných produktů: v roce 1960 jich dovážela Amerika 10%, roku 1968 28% a roku 1973 36%.( 26 ) Vlastní ropná produkce dosáhla vrcholu v roce 1970 a pak začala klesat. Panovníci států Středního východu si všimli, že Západ včetně Japonska je na jejich vývozu ropy čím dál tím závislejší a není s to zajistit jiné náhradní zdroje. Někteří, zejména íránský šach, se přiklonili k názoru ekologů, že vyspělé průmyslové státy, zvláště Amerika, spotřebovávají přírodní zdroje příliš rychle, poněvadž jsou levné. Už v letech 1972-3 se vyskytovaly náznaky, že ceny surovin a jiných komodit jako například zemědělských výrobků stoupnou, a ropa měla následovat. Šach se snažil přesvědčit ostatní vládce Středního východu, že by měli těžbu ropy zpomalit a zvýšit ceny; neboť ropa, která zůstane pod zemí, bude mít větší hodnotu. Avšak k tomu, aby dali na jeho radu, bylo třeba nejenom rozumového důvodu, ale i emo­ cionální motivace - tou byla nenávist k Izraeli, a Izrael byl spojencem Ameriky. Po pravdě řečeno, od suezského debaklu v roce 1956-7 neexistovala na Středním východě žádná rozhodující síla. Británie se sice držela v patřičných mezích, ale i přesto vyvíjela určitou činnost a vedla si kupodi­ vu v několika následných letech docela účinně. Díky britským vojenským zásahům v Jordánsku (1958), v Omanu (1959) a v Kuvajtu (1961) se po­ dařilo udržet tuto oblast v poměrném klidu. Situace se změnila teprve po postupném stažení britských vojenských jednotek z Adenu a z Perského zá­ livu/ 27 ) Pak už tato oblast neměla mezinárodní dozor. Vojsko Spojených národů zesnulého Daga Hammarskjólda bylo de facto elementem podporují­ cím nestabilitu, neboť podle doktríny OSN o státní svrchovanosti prezident

Násir mohl požádat o odchod tohoto vojska, jakmile se cítil dostatečně silný k napadení Izraele, což také přesně učinil 16. května 1967. OSN Násirově žádosti vyhověla o tři dny později a téhož dne večer káhirský rozhlas oznámil:, Arabové, máme teď možnost zasadit Izraeli smrtící ránu a zničit ho." 27. května prohlásil Násir: „Naším hlavním úkolem je zničit Izrael." A irácký prezident Aref 31. května: „Náš cíl je jasný: vymazat Izrael z mapy." Předse­ da Organizace pro osvobození Palestiny Ahmed Šukairy řekl 1. června: „Židé budou muset z Palestiny odejít.... Staré židovské obyvatelstvo tam může, pokud přežije, zůstat, ale mám dojem, že to z nich nepřežije nikdo." Vzhledem k odchodu jednotek OSN, pod dojmem těchto výhrůžek a poněvadž se egyptské vojsko, po zuby ozbrojené moderní sovětskou techni­ kou a v převaze tři ku jedné, začalo stahovat k izraelským hranicím, zahájil Izrael 4. června 1967 preventivní válku, jež začala útokem na egyptské le­ tectvo. Trvala šest dní a měla naprostý úspěch. Egyptské, jordánské a syrské oddíly byly rozprášeny a egyptská panovačnost pokořena. Izrael okupoval Sinaj a západní břeh Jordánu. Dobyl syrské Golandské výšiny, odkud bylo možno bombardovat izraelské usedlosti v Horní Galileji. A především převedl od nynějška do nového státu Starý Jeruzalém včetně posvátných míst a Zdi nářků. To byla velká výhra, kterou se v roce 1948 Izraeli nepodařilo získat. Válka tak napravila tuto bolestnou anomálii. Neboť během své čtyřtisícileté historie byl Jeruzalém obléhán, dobyt, zničen a znovu vybudován za Kananejců, Jebuzejců, Židů, Babyloňanů, Asyřanů, Peršanů, Římanů, Byzantinců, Arabů, křižáků, mameluků, otomanů a Britů, ale nikdy nebyl rozdělen kromě let 1948-67. Sjednocení Jeruzaléma pod vlá­ dou Izraelců jakožto hlavního města země umožnilo dohodu o správě posvátných míst mezi muslimy, židy a křesťany/ 28 ) V jiném ohledu nepřineslo izraelské vítězství trvalé zisky. Násir díky pohotové manipulaci davů porážku přežil/ 2 9 ) Jeho vojsko bylo znovu vyzbrojeno Sovětským svazem, takže ve srovnání s rokem 1967 dosáhlo dvojnásobné úderné síly. Násirova štvavá propaganda se čím dál tím víc obracela proti Americe a vyžívala se v debilním, donekonečna opakovaném pokřiku: „Izrael je Amerika a Amerika je Izrael." Násir byl přesvědčen, že útočit na Ameriku znamená škodit Izraeli a že mu to umožní její rostoucí závislost na naftových zdrojích Středního východu. Jenže Egypt sám žádnou ropu neměl. Násir, geniální propagandista, ale špatný vojevůdce a politik, zemřel 28. září 1970 na srdeční mrtvici. Nenašel se sice nikdo, kdo by se místo něho stal středem iluzorních nadějí arabského světa, ale jeho de­ struktivní roli zastánce a vykonavatele násilí brzy převzal libyjský plukovník Muammar Kaddáfí. Už před rokem svrhl Západu nakloněnou libyjskou monarchii asi tak, jako se Násir zbavil Faruka. Kaddáfí vůbec v mnoha

646

647

stačil jediný náhlý otřes. Jenže to, co přišlo, zdaleka nebyl pouhý jeden otřes: spíš zemětřesení. Nebylo náhodou, že se epicentrem stal Střední východ. Hybnou silou velké poválečné konjunktury byla levná energie. V letech 1951 až 1972 ceny pohonných hmot v porovnání s cenami vyráběného zboží neustále klesaly. V období 1953-63 to byl pokles ostrý, ale relativní, od roku 1963 do 1969 absolutní.(24) Toto zlevnění umožnil rychle se vzmáhající dovoz ropy ze Středního východu. Je příznačné, že tři hlavní odvětví západní ekonomi­ ky, výroba aut, chemický průmysl a energetika nijak pohonnými hmotami, zejména naftou, nešetřily/ 25 ) Ve svém předpokladu, že tyto energetické zdroje zůstanou levné, se všechny průmyslové státy přepočítaly. Zejména americká energetická politika projevila neobyčejnou a skličující krátkozrakost, neboť podle vládního nařízení zůstávaly domácí ceny hluboko pod světovým průměrem. Ze světového vývozce energie se Amerika pře­ orientovala v podstatě na její dovoz - 7% celkové spotřeby v roce 1960 rostlo v druhé polovině 60. let každoročně o 5%. Povážlivý byl zejména vzrůst dovozu ropných produktů: v roce 1960 jich dovážela Amerika 10%, roku 1968 28% a roku 1973 36%.( 26 ) Vlastní ropná produkce dosáhla vrcholu v roce 1970 a pak začala klesat. Panovníci států Středního východu si všimli, že Západ včetně Japonska je na jejich vývozu ropy čím dál tím závislejší a není s to zajistit jiné náhradní zdroje. Někteří, zejména íránský šach, se přiklonili k názoru ekologů, že vyspělé průmyslové státy, zvláště Amerika, spotřebovávají přírodní zdroje příliš rychle, poněvadž jsou levné. Už v letech 1972-3 se vyskytovaly náznaky, že ceny surovin a jiných komodit jako například zemědělských výrobků stoupnou, a ropa měla následovat. Šach se snažil přesvědčit ostatní vládce Středního východu, že by měli těžbu ropy zpomalit a zvýšit ceny; neboť ropa, která zůstane pod zemí, bude mít větší hodnotu. Avšak k tomu, aby dali na jeho radu, bylo třeba nejenom rozumového důvodu, ale i emo­ cionální motivace - tou byla nenávist k Izraeli, a Izrael byl spojencem Ameriky. Po pravdě řečeno, od suezského debaklu v roce 1956-7 neexistovala na Středním východě žádná rozhodující síla. Británie se sice držela v patřičných mezích, ale i přesto vyvíjela určitou činnost a vedla si kupodi­ vu v několika následných letech docela účinně. Díky britským vojenským zásahům v Jordánsku (1958), v Omanu (1959) a v Kuvajtu (1961) se po­ dařilo udržet tuto oblast v poměrném klidu. Situace se změnila teprve po postupném stažení britských vojenských jednotek z Adenu a z Perského zá­ livu/ 27 ) Pak už tato oblast neměla mezinárodní dozor. Vojsko Spojených národů zesnulého Daga Hammarskjólda bylo de facto elementem podporují­ cím nestabilitu, neboť podle doktríny OSN o státní svrchovanosti prezident

Násir mohl požádat o odchod tohoto vojska, jakmile se cítil dostatečně silný k napadení Izraele, což také přesně učinil 16. května 1967. OSN Násirově žádosti vyhověla o tři dny později a téhož dne večer káhirský rozhlas oznámil:, Arabové, máme teď možnost zasadit Izraeli smrtící ránu a zničit ho." 27. května prohlásil Násir: „Naším hlavním úkolem je zničit Izrael." A irácký prezident Aref 31. května: „Náš cíl je jasný: vymazat Izrael z mapy." Předse­ da Organizace pro osvobození Palestiny Ahmed Šukairy řekl 1. června: „Židé budou muset z Palestiny odejít.... Staré židovské obyvatelstvo tam může, pokud přežije, zůstat, ale mám dojem, že to z nich nepřežije nikdo." Vzhledem k odchodu jednotek OSN, pod dojmem těchto výhrůžek a poněvadž se egyptské vojsko, po zuby ozbrojené moderní sovětskou techni­ kou a v převaze tři ku jedné, začalo stahovat k izraelským hranicím, zahájil Izrael 4. června 1967 preventivní válku, jež začala útokem na egyptské le­ tectvo. Trvala šest dní a měla naprostý úspěch. Egyptské, jordánské a syrské oddíly byly rozprášeny a egyptská panovačnost pokořena. Izrael okupoval Sinaj a západní břeh Jordánu. Dobyl syrské Golandské výšiny, odkud bylo možno bombardovat izraelské usedlosti v Horní Galileji. A především převedl od nynějška do nového státu Starý Jeruzalém včetně posvátných míst a Zdi nářků. To byla velká výhra, kterou se v roce 1948 Izraeli nepodařilo získat. Válka tak napravila tuto bolestnou anomálii. Neboť během své čtyřtisícileté historie byl Jeruzalém obléhán, dobyt, zničen a znovu vybudován za Kananejců, Jebuzejců, Židů, Babyloňanů, Asyřanů, Peršanů, Římanů, Byzantinců, Arabů, křižáků, mameluků, otomanů a Britů, ale nikdy nebyl rozdělen kromě let 1948-67. Sjednocení Jeruzaléma pod vlá­ dou Izraelců jakožto hlavního města země umožnilo dohodu o správě posvátných míst mezi muslimy, židy a křesťany/ 28 ) V jiném ohledu nepřineslo izraelské vítězství trvalé zisky. Násir díky pohotové manipulaci davů porážku přežil/ 2 9 ) Jeho vojsko bylo znovu vyzbrojeno Sovětským svazem, takže ve srovnání s rokem 1967 dosáhlo dvojnásobné úderné síly. Násirova štvavá propaganda se čím dál tím víc obracela proti Americe a vyžívala se v debilním, donekonečna opakovaném pokřiku: „Izrael je Amerika a Amerika je Izrael." Násir byl přesvědčen, že útočit na Ameriku znamená škodit Izraeli a že mu to umožní její rostoucí závislost na naftových zdrojích Středního východu. Jenže Egypt sám žádnou ropu neměl. Násir, geniální propagandista, ale špatný vojevůdce a politik, zemřel 28. září 1970 na srdeční mrtvici. Nenašel se sice nikdo, kdo by se místo něho stal středem iluzorních nadějí arabského světa, ale jeho de­ struktivní roli zastánce a vykonavatele násilí brzy převzal libyjský plukovník Muammar Kaddáfí. Už před rokem svrhl Západu nakloněnou libyjskou monarchii asi tak, jako se Násir zbavil Faruka. Kaddáfí vůbec v mnoha

646

647

směrech napodoboval Násira a slovo od slova opakoval jeho panarabskou a protiizraelskou rétoriku. Libye byla jedním z nejmenších arabských stá­ tů s pouhými 2 milióny obyvatel. Ale západně od Suezu těžila daleko největší množství ropy a důležitost její zeměpisné polohy vynikla zejména po roce 1967, kdy byl Suezský průplav následkem válečného konfliktu uzavřen a zásobování Západu ropou z Perského zálivu přerušeno. Od prvních dnů své diktatury zdůrazňoval Kaddáfí důležitost této ropné zbraně pro potrestání „západních imperialistů" za to, že podporují Izrael. Kaddáfí se projevil jako nesmírně obratný a vynalézavý při obchodování s naftařskými společnostmi a spotřebitelskými státy a dokázal je s úspě­ chem rozdělit a pak jednotlivě vydírat. Když převzal moc, libyjská ropa byla v podstatě nejlevnější na světě. V řadě jednání roku 1970, 1971 a pak ještě 1973 se mu podařilo prosadit největší zvýšení cen, jakého kdy dosáhl arabský stát, a ještě k tomu další příplatky na devalvaci dolaru. Význam tohoto úspěchu byl v tom, že ho rychle napodobila Araby ovládaná Organizace zemí vyvážejících ropu (Organization of Petroleum Exporting Countries neboli OPEC), založená na ochranu klesajících cen ropy. Až dosud se neangažovala v žádné společné akci kromě toho, že v roce 1965 schválila klauzuli © podílu ze zisku. Roku 1971 podle Kaddáfího vzoru začaly státy z Perského zálivu poprvé jednat společně jménem této organizace s naftařskými společnostmi/ 30 ) 14. února 1971 si v Teheránu zajistily zvýšení o 40 centů za barel. Byl to počátek revoluce v cenách energie. Nová dohoda měla platit pět let: „Byl to slavnostní slib," prohlásil Henry Kissinger, „který bude mít světové prvenství v tom, jak rychle a v jakém rozsahu byl zapomenut. "(31) Pravděpodobnost, že ropné zbraně bude nyní použito obratněji, se zvýšila v červenci 1972, kdy se Násirův nástupce generál Anvar Sadat zbavil sovětského spojenectví, vypověděl sovětské poradce a techniky a připojil Egypt k Saudské Arábii a ostatním ropným státům Perského zálivu. Sadat nebyl mluvka jako Násir. Duchem nepatřil k bandungské generaci. Byl realista. Uvědomil si, že egyptsko-izraelské nepřátelství odporuje historické tradici a má zhoubný vliv na současné egyptské zájmy především po stránce ekonomické, a rozhodl se, zeje ukončí. Ale k tomu, aby měl moc sjednat mír, potřeboval nejprve prestiž vojenského vítězství. V sobotu 6. října 1973 na Den smíření „jom kipur", což je největší svátek židovského kalendáře, zahájil proti Izraeli spojený egyptsko-syrský útok. Izraelská linie „Bar Lev" na Sinaji byla proražena. Značná část izraelského letectva byla zničena sovětskými raketami země-vzduch. Izraelská ministerská předsedkyně Golda Meirová se obrátila v určité panice na Washington, který Izraeli dodal letecky nejnovější americké zbraně v hodnotě asi 2,2 miliardy dolarů. Od 8. října Izraelci přešli do protiútoku. Než bylo 24. října podepsáno 648

příměří, Izrael získal zpět ztracené území, postoupil na dostřel Damašku, zřídil předmostí na západní straně Suezského průplavu a obklíčil velkou 32 část egyptské armády.( ) Egypt předvedl nečekanou vojenskou zdatnost a to Sadatovi stačilo; Izrael prokázal, že je schopen počáteční katastrofu přežít. Válkou vyšla najevo krajní závislost Izraele na Spojených státech a kromě toho i škody, jež americkému renomé na Západě způsobila aféra Watergate podporovaná americkými sdělovacími prostředky a demokratickou většinou v Kongresu. Když Izrael podnikl úspěšný protiútok, Sadat požádal o so­ větskou pomoc a Brežněv poslal 24. října Nixonovi sdělení, kde ho upo­ zorňoval, že pravděpodobně pošle bez dalšího varování proti Izraeli sovětské vojsko. Ačkoli Nixon nařídil už dříve plnou týlovou podporu Izrael­ ců a souhlasil, aby americké jednotky na celém světě měly pohotovost v takovém rozsahu to bylo od kubánské krize roku 1962 poprvé - byl zapleten do watergateské aféry natolik, že považoval za nutné předat řešení krize Kissingerovi, který byl v tu dobu ministrem zahraničí. Byl to Kissinger a nikoli prezident, kdo řídil jednání v Bílém domě, kde se mělo odpovědět na Brežněvův vzkaz; Kissinger také nařídil pohotovost. Na výtky některých zastánců watergateských perzekucí, že krize byla nastrojena schválně, aby odvedla pozornost od Nixonových potíží, odpověděl s opovržením na tiskové konferenci 25. října: Snažíme se vést zahraniční politiku Spojených států nejen s ohledem na to, čím jsme povinni svým voličům, nýbrž i na mínění budoucích generací. A je příznačné pro současné poměry v této zemi, že se vůbec může někdo domnívat, že by Spojené státy vyhlásily pohotovost branných sil z interních politických důvodů.^33) Ježto byl americký prezident ochromen domácími nepřáteli, nebyl na Západě nikdo, kdo by se zastal světových spotřebitelů ropy, když Organiza­ ce zemí vyvážejících ropu zareagovala na přežití Izraele brutálním použitím ropné zbraně. Už 16. října zpolitizovali svůj vývoz, omezili těžbu ropy a zvýšili její cenu (zároveň s nearabskými dodavateli) o 70%. 23. prosince ji pak znovu zvýšili, tentokrát o 128%. V důsledku toho se ceny ropy za necelý jeden rok zčtyřnásobily. Toto rozhodnutí, řekl Kissinger, „bylo klíčovou událostí celého století"/ 34 ) Zakrátko proměnilo všeobecný, ale pozvolný růst cen v cenovou revoluci, jakou svět dosud nezažil. Nejvíc byly postiženy chudé země, z nichž většina byla těžce zadlužena a veškeré pohonné hmoty dovážela. V státech s průměrným ročním výdělkem jednotlivce kolem 100 dolarů nebo méně, s miliardou obyvatel, jejichž příjem v šedesátých letech zvolna vzrůstal (asi 2% ročně), nastal obrat k horšímu už před ropnou revolucí. Teď to byla pro ně katastrofa/ 35 ) Koncem sedmdesátých let na tom byli hůř, než když desetiletí začínalo: k takovému negativnímu obratu došlo v moderních dějinách ponejprv. Znamenalo to podvýživu a z toho vznikající

649

směrech napodoboval Násira a slovo od slova opakoval jeho panarabskou a protiizraelskou rétoriku. Libye byla jedním z nejmenších arabských stá­ tů s pouhými 2 milióny obyvatel. Ale západně od Suezu těžila daleko největší množství ropy a důležitost její zeměpisné polohy vynikla zejména po roce 1967, kdy byl Suezský průplav následkem válečného konfliktu uzavřen a zásobování Západu ropou z Perského zálivu přerušeno. Od prvních dnů své diktatury zdůrazňoval Kaddáfí důležitost této ropné zbraně pro potrestání „západních imperialistů" za to, že podporují Izrael. Kaddáfí se projevil jako nesmírně obratný a vynalézavý při obchodování s naftařskými společnostmi a spotřebitelskými státy a dokázal je s úspě­ chem rozdělit a pak jednotlivě vydírat. Když převzal moc, libyjská ropa byla v podstatě nejlevnější na světě. V řadě jednání roku 1970, 1971 a pak ještě 1973 se mu podařilo prosadit největší zvýšení cen, jakého kdy dosáhl arabský stát, a ještě k tomu další příplatky na devalvaci dolaru. Význam tohoto úspěchu byl v tom, že ho rychle napodobila Araby ovládaná Organizace zemí vyvážejících ropu (Organization of Petroleum Exporting Countries neboli OPEC), založená na ochranu klesajících cen ropy. Až dosud se neangažovala v žádné společné akci kromě toho, že v roce 1965 schválila klauzuli © podílu ze zisku. Roku 1971 podle Kaddáfího vzoru začaly státy z Perského zálivu poprvé jednat společně jménem této organizace s naftařskými společnostmi/ 30 ) 14. února 1971 si v Teheránu zajistily zvýšení o 40 centů za barel. Byl to počátek revoluce v cenách energie. Nová dohoda měla platit pět let: „Byl to slavnostní slib," prohlásil Henry Kissinger, „který bude mít světové prvenství v tom, jak rychle a v jakém rozsahu byl zapomenut. "(31) Pravděpodobnost, že ropné zbraně bude nyní použito obratněji, se zvýšila v červenci 1972, kdy se Násirův nástupce generál Anvar Sadat zbavil sovětského spojenectví, vypověděl sovětské poradce a techniky a připojil Egypt k Saudské Arábii a ostatním ropným státům Perského zálivu. Sadat nebyl mluvka jako Násir. Duchem nepatřil k bandungské generaci. Byl realista. Uvědomil si, že egyptsko-izraelské nepřátelství odporuje historické tradici a má zhoubný vliv na současné egyptské zájmy především po stránce ekonomické, a rozhodl se, zeje ukončí. Ale k tomu, aby měl moc sjednat mír, potřeboval nejprve prestiž vojenského vítězství. V sobotu 6. října 1973 na Den smíření „jom kipur", což je největší svátek židovského kalendáře, zahájil proti Izraeli spojený egyptsko-syrský útok. Izraelská linie „Bar Lev" na Sinaji byla proražena. Značná část izraelského letectva byla zničena sovětskými raketami země-vzduch. Izraelská ministerská předsedkyně Golda Meirová se obrátila v určité panice na Washington, který Izraeli dodal letecky nejnovější americké zbraně v hodnotě asi 2,2 miliardy dolarů. Od 8. října Izraelci přešli do protiútoku. Než bylo 24. října podepsáno 648

příměří, Izrael získal zpět ztracené území, postoupil na dostřel Damašku, zřídil předmostí na západní straně Suezského průplavu a obklíčil velkou 32 část egyptské armády.( ) Egypt předvedl nečekanou vojenskou zdatnost a to Sadatovi stačilo; Izrael prokázal, že je schopen počáteční katastrofu přežít. Válkou vyšla najevo krajní závislost Izraele na Spojených státech a kromě toho i škody, jež americkému renomé na Západě způsobila aféra Watergate podporovaná americkými sdělovacími prostředky a demokratickou většinou v Kongresu. Když Izrael podnikl úspěšný protiútok, Sadat požádal o so­ větskou pomoc a Brežněv poslal 24. října Nixonovi sdělení, kde ho upo­ zorňoval, že pravděpodobně pošle bez dalšího varování proti Izraeli sovětské vojsko. Ačkoli Nixon nařídil už dříve plnou týlovou podporu Izrael­ ců a souhlasil, aby americké jednotky na celém světě měly pohotovost v takovém rozsahu to bylo od kubánské krize roku 1962 poprvé - byl zapleten do watergateské aféry natolik, že považoval za nutné předat řešení krize Kissingerovi, který byl v tu dobu ministrem zahraničí. Byl to Kissinger a nikoli prezident, kdo řídil jednání v Bílém domě, kde se mělo odpovědět na Brežněvův vzkaz; Kissinger také nařídil pohotovost. Na výtky některých zastánců watergateských perzekucí, že krize byla nastrojena schválně, aby odvedla pozornost od Nixonových potíží, odpověděl s opovržením na tiskové konferenci 25. října: Snažíme se vést zahraniční politiku Spojených států nejen s ohledem na to, čím jsme povinni svým voličům, nýbrž i na mínění budoucích generací. A je příznačné pro současné poměry v této zemi, že se vůbec může někdo domnívat, že by Spojené státy vyhlásily pohotovost branných sil z interních politických důvodů.^33) Ježto byl americký prezident ochromen domácími nepřáteli, nebyl na Západě nikdo, kdo by se zastal světových spotřebitelů ropy, když Organiza­ ce zemí vyvážejících ropu zareagovala na přežití Izraele brutálním použitím ropné zbraně. Už 16. října zpolitizovali svůj vývoz, omezili těžbu ropy a zvýšili její cenu (zároveň s nearabskými dodavateli) o 70%. 23. prosince ji pak znovu zvýšili, tentokrát o 128%. V důsledku toho se ceny ropy za necelý jeden rok zčtyřnásobily. Toto rozhodnutí, řekl Kissinger, „bylo klíčovou událostí celého století"/ 34 ) Zakrátko proměnilo všeobecný, ale pozvolný růst cen v cenovou revoluci, jakou svět dosud nezažil. Nejvíc byly postiženy chudé země, z nichž většina byla těžce zadlužena a veškeré pohonné hmoty dovážela. V státech s průměrným ročním výdělkem jednotlivce kolem 100 dolarů nebo méně, s miliardou obyvatel, jejichž příjem v šedesátých letech zvolna vzrůstal (asi 2% ročně), nastal obrat k horšímu už před ropnou revolucí. Teď to byla pro ně katastrofa/ 35 ) Koncem sedmdesátých let na tom byli hůř, než když desetiletí začínalo: k takovému negativnímu obratu došlo v moderních dějinách ponejprv. Znamenalo to podvýživu a z toho vznikající

649

epidemie. Počet Afričanů a Asiatů, kteří zemřeli v dekádě po roce 1973 následkem arabské ropné politiky, jde do desítek miliónů. Svět jako celek zchudl, protože výrobní ztráty byly dvakrát větší než platby státům vyvážejícím ropu. Pro průmyslové země to představovalo určitý druh ekonomické choroby, s kterou Keynesova teorie nepočítala: stagflaci, tj. stagnaci charakterizovanou vzrůstající inflací. Z 5,2% ekonomické­ ho růstu při 4,1% průměrném cenovém zvýšení se svět dostal v letech 1974-5 na nulu nebo záporné hodnoty růstu při průměrném 10-12% ročním zvyšování cen. Byla to vysoká inflace a v mnoha zemích se zrychlila v hyperinflaci. Cenová revoluce, jejímž jádrem bylo překotné zvýšení cen ropy, opanovala období 1972 - 1976. Byl to zdaleka nejzhoubnější hos­ podářský jev od roku 1945 a působil jako silná brzda na hlavní energeticky náročná průmyslová odvětví, na nichž trvale závisel zdárný vývoj americké, západoevropské a japonské ekonomiky. Způsobil prudký pokles výroby a nezaměstnanost, jaká nebyla známa od třicátých let.( 36 ) Začátkem osmde­ sátých let bylo jen v Americe a západní Evropě 25 miliónů nezaměstnaných. Katastrofa mohla být mnohem vážnější, kdyby nebyl pomohl pružný bankovní systém. V listopadu 1973 těsně po středovýchodní krizi začala kolísat velká londýnská banka London and County. Bank of England jí urych­ leně přispěchala na pomoc a zajistila z významných peněžních ústavů pro šestadvacet podobných bank krytí 3 miliardy dolarů. Ošklivá situace nastala, když se následující rok v červnu položila německá Herstattbank, která britským a americkým bankám dlužila obrovské částky peněz a nepříjemně připomínala bankrot Kreditanstaltu v roce 1931. Ale i tentokrát zafungoval podpůrný systém. Koncem roku 1974 měnová kontrola ve Washingtonu měla pod zvláštním dohledem asi 150 amerických bank včetně dvou velkých, o nichž bylo známo, že mají potíže. I v Londýně vzala finanční konjunktura za své a strhla s sebou několik významných firem. Ukazatel Financial Times, který byl v březnu 1972 543, klesl začátkem roku 1975 na 146, přičemž akcie měly menší reálnou hodnotu než uprostřed války v roce 1940. V Americe se město New York po dlouhé agónii definitivně finančně položilo, když mu banky odmítly poskytnout další půjčky. Toto nejbohatší město světa se pak obrátilo na Bílý dům, ale Gerald Ford odmítl zasáhnout. Událost se objevila v New York Daily News pod slavným titulkem: „Ford to 37 City: Drop Dead" (Ford odpovídá Městu: .Chcípni potvoro'). ( ) Ale tou dobou už byl svět z nejhoršího venku a všechny skutečně důležité banky a instituce finanční krizi přežily. Dokonce i komerční banky, jejichž eurodolarová posedlost přispěla původně k destabilizaci, používaly nyní podobných metod, aby po obdo­ bí zmatků dosáhly určitého pořádku. Šlo o následující problém: Za cenové revoluce získaly země vyvážející ropu ze světového hospodářství 80 miliard 650

dolarů ročně navíc. Bylo to 10% veškerého světového vývozu. Jen Saudská Arábie a Kuvajt s nepatrným počtem obyvatelstva získávaly zvlášť 37 miliard dolarů ročně, což stačilo, aby během pětadvaceti let skoupily na světo­ vém trhu veškeré akcie všech největších světových společností. Vznikly váž­ né obavy, že Arabové použijí nové „finanční zbraně", jako použili ropné zbraně. Bylo nezbytné za každou cenu a co nejrychleji vrátit peníze do světového výrobního procesu. Na Washington, který byl stále ještě ochromen aférou Watergate, nebylo spolehnutí. Naštěstí tu byl nadnárodní eurodolarový systém, který mohl reagovat přímo na potřeby reálného trhu bez byro­ kratických podpěr a zábran. Eurodolary byly přejmenovány na petrodolary. Začalo se používat nového výrazu „recyklace". Petrodolary byly rychle rozděleny do masivních půjček pro těžce postižené vyspělé průmyslové země a chátrající rozvojové země jako Indonésie, Zaire, Brazílie, Turecko a dokonce i pro nové konkurenční vývozce ropy jako Mexiko. Arabové neměli zájem pomáhat třetímu světu, leda vládními půjčkami s přívažkem politických podmínek. Jakmile však uložili své peníze do světového bankovního systému, ztratili o nich přehled. A nikam jinam je uložit nemohli. Jako lydskému králi Kroisovi jim bohatství popletlo hlavu. Ale nevěděli jak z toho. Poněvadž z náboženských důvodů nemohli mít vlastní bankovní systém, museli se spokojit s tím, co je. Jeden americký poslanec to komentoval: „Zbyl jim v ruce jen výpis z bankovního účtu, který může být kdykoli zmražen buď ve Spojených státech, nebo v Německu, nebo kdekoli jinde."( 3 8 ) Má-li nějaký stát víc peněz, než může utratit, musí je sdílet s ostatními, ať chce nebo ne. Amerika to po druhé světové válce dělala dobrovolně v podobě Marshallova plánu, Pomoci čtyř bodů a vojenského zadržování sovětské rozpínavosti. Arabům byl takový altruismus cizí, ale stejně nemohli bankám zabránit, aby nepůjčovaly jejich vlastní uložené peníze. Walter Wriston z Městské newyorské banky popsal celou situaci velmi jasně: Zaplatí-li firma Exxon Saudské Arábii 50 miliónů dolarů, stane se jen to, že tou částkou zatížíme Exxon a připíšeme ji k dobru Saudské Arábii. Bilance naší banky zůstane nezměněna. A když řeknou, že jim nejsou americké banky sympatické a že chtějí ty peníze uložit u Credit Suisse, připíšeme je prostě na vrub Saudské Arábii a k dobru Credit Suisse: naše bilance zůstane stejná. Takže kdyby se dělo nevím co, peníze žádným způsobem nemohou z tohoto systému uniknout. Je to uzavřený okruh.' ' Jiná věc by ovšem byla, kdyby Arabové měli vlastní promyšlenou síť bank, jak si pozdě uvědomili. Když ji začali počátkem osmdesátých let budovat, průmyslové státy už měly náhradní zdroje energie včetně nearabské ropy, bylo jí nadbytek a problém petrodolarů se už nevyskytoval, alespoň ne v tak intenzívní formě. Kulminační bod arabského vlivu, kdy v letech 1974-7 651

epidemie. Počet Afričanů a Asiatů, kteří zemřeli v dekádě po roce 1973 následkem arabské ropné politiky, jde do desítek miliónů. Svět jako celek zchudl, protože výrobní ztráty byly dvakrát větší než platby státům vyvážejícím ropu. Pro průmyslové země to představovalo určitý druh ekonomické choroby, s kterou Keynesova teorie nepočítala: stagflaci, tj. stagnaci charakterizovanou vzrůstající inflací. Z 5,2% ekonomické­ ho růstu při 4,1% průměrném cenovém zvýšení se svět dostal v letech 1974-5 na nulu nebo záporné hodnoty růstu při průměrném 10-12% ročním zvyšování cen. Byla to vysoká inflace a v mnoha zemích se zrychlila v hyperinflaci. Cenová revoluce, jejímž jádrem bylo překotné zvýšení cen ropy, opanovala období 1972 - 1976. Byl to zdaleka nejzhoubnější hos­ podářský jev od roku 1945 a působil jako silná brzda na hlavní energeticky náročná průmyslová odvětví, na nichž trvale závisel zdárný vývoj americké, západoevropské a japonské ekonomiky. Způsobil prudký pokles výroby a nezaměstnanost, jaká nebyla známa od třicátých let.( 36 ) Začátkem osmde­ sátých let bylo jen v Americe a západní Evropě 25 miliónů nezaměstnaných. Katastrofa mohla být mnohem vážnější, kdyby nebyl pomohl pružný bankovní systém. V listopadu 1973 těsně po středovýchodní krizi začala kolísat velká londýnská banka London and County. Bank of England jí urych­ leně přispěchala na pomoc a zajistila z významných peněžních ústavů pro šestadvacet podobných bank krytí 3 miliardy dolarů. Ošklivá situace nastala, když se následující rok v červnu položila německá Herstattbank, která britským a americkým bankám dlužila obrovské částky peněz a nepříjemně připomínala bankrot Kreditanstaltu v roce 1931. Ale i tentokrát zafungoval podpůrný systém. Koncem roku 1974 měnová kontrola ve Washingtonu měla pod zvláštním dohledem asi 150 amerických bank včetně dvou velkých, o nichž bylo známo, že mají potíže. I v Londýně vzala finanční konjunktura za své a strhla s sebou několik významných firem. Ukazatel Financial Times, který byl v březnu 1972 543, klesl začátkem roku 1975 na 146, přičemž akcie měly menší reálnou hodnotu než uprostřed války v roce 1940. V Americe se město New York po dlouhé agónii definitivně finančně položilo, když mu banky odmítly poskytnout další půjčky. Toto nejbohatší město světa se pak obrátilo na Bílý dům, ale Gerald Ford odmítl zasáhnout. Událost se objevila v New York Daily News pod slavným titulkem: „Ford to 37 City: Drop Dead" (Ford odpovídá Městu: .Chcípni potvoro'). ( ) Ale tou dobou už byl svět z nejhoršího venku a všechny skutečně důležité banky a instituce finanční krizi přežily. Dokonce i komerční banky, jejichž eurodolarová posedlost přispěla původně k destabilizaci, používaly nyní podobných metod, aby po obdo­ bí zmatků dosáhly určitého pořádku. Šlo o následující problém: Za cenové revoluce získaly země vyvážející ropu ze světového hospodářství 80 miliard 650

dolarů ročně navíc. Bylo to 10% veškerého světového vývozu. Jen Saudská Arábie a Kuvajt s nepatrným počtem obyvatelstva získávaly zvlášť 37 miliard dolarů ročně, což stačilo, aby během pětadvaceti let skoupily na světo­ vém trhu veškeré akcie všech největších světových společností. Vznikly váž­ né obavy, že Arabové použijí nové „finanční zbraně", jako použili ropné zbraně. Bylo nezbytné za každou cenu a co nejrychleji vrátit peníze do světového výrobního procesu. Na Washington, který byl stále ještě ochromen aférou Watergate, nebylo spolehnutí. Naštěstí tu byl nadnárodní eurodolarový systém, který mohl reagovat přímo na potřeby reálného trhu bez byro­ kratických podpěr a zábran. Eurodolary byly přejmenovány na petrodolary. Začalo se používat nového výrazu „recyklace". Petrodolary byly rychle rozděleny do masivních půjček pro těžce postižené vyspělé průmyslové země a chátrající rozvojové země jako Indonésie, Zaire, Brazílie, Turecko a dokonce i pro nové konkurenční vývozce ropy jako Mexiko. Arabové neměli zájem pomáhat třetímu světu, leda vládními půjčkami s přívažkem politických podmínek. Jakmile však uložili své peníze do světového bankovního systému, ztratili o nich přehled. A nikam jinam je uložit nemohli. Jako lydskému králi Kroisovi jim bohatství popletlo hlavu. Ale nevěděli jak z toho. Poněvadž z náboženských důvodů nemohli mít vlastní bankovní systém, museli se spokojit s tím, co je. Jeden americký poslanec to komentoval: „Zbyl jim v ruce jen výpis z bankovního účtu, který může být kdykoli zmražen buď ve Spojených státech, nebo v Německu, nebo kdekoli jinde."( 3 8 ) Má-li nějaký stát víc peněz, než může utratit, musí je sdílet s ostatními, ať chce nebo ne. Amerika to po druhé světové válce dělala dobrovolně v podobě Marshallova plánu, Pomoci čtyř bodů a vojenského zadržování sovětské rozpínavosti. Arabům byl takový altruismus cizí, ale stejně nemohli bankám zabránit, aby nepůjčovaly jejich vlastní uložené peníze. Walter Wriston z Městské newyorské banky popsal celou situaci velmi jasně: Zaplatí-li firma Exxon Saudské Arábii 50 miliónů dolarů, stane se jen to, že tou částkou zatížíme Exxon a připíšeme ji k dobru Saudské Arábii. Bilance naší banky zůstane nezměněna. A když řeknou, že jim nejsou americké banky sympatické a že chtějí ty peníze uložit u Credit Suisse, připíšeme je prostě na vrub Saudské Arábii a k dobru Credit Suisse: naše bilance zůstane stejná. Takže kdyby se dělo nevím co, peníze žádným způsobem nemohou z tohoto systému uniknout. Je to uzavřený okruh.' ' Jiná věc by ovšem byla, kdyby Arabové měli vlastní promyšlenou síť bank, jak si pozdě uvědomili. Když ji začali počátkem osmdesátých let budovat, průmyslové státy už měly náhradní zdroje energie včetně nearabské ropy, bylo jí nadbytek a problém petrodolarů se už nevyskytoval, alespoň ne v tak intenzívní formě. Kulminační bod arabského vlivu, kdy v letech 1974-7 651

Arabové vlastnili polovinu světových financí, už patřil minulosti. Přičině­ ním komerčního bankovního systému, který vlastně představoval černý trh světové měny, peníze zmizely v bezedném propadlišti potřeb rozvojových zemí, jež v roce 1977 dlužily komerčním bankám 75 miliard dolarů (z toho přes polovinu v Americe). Byly to vesměs peníze Arabů. Ve světovém mě­ řítku se uplatnily méně než finanční zdroje před rokem 1973, které umož­ ňovaly průmyslovému Západu soustavný rozvoj. Indonésie si vypůjčila přes 6 miliard dolarů, z nichž většina přišla úplné nazmar ještě předtím, než se tato země stala nedobytnou. Jeden z jejích funkcionářů si dal při­ psat na vlastní konto 80 miliónů dolarů. C40) Republika Zaire, která si roku 1979 vypůjčila 3 miliardy dolarů, byla podobným trapným případem hlou­ posti a korupce/ 4 1 ) Největší zákazníci - Brazílie a Mexiko - využili svých půjček celkem produktivně; většina peněz totiž skončila tam, odkud přišla, tj. v průmyslové výrobě. Obecná masová zadluženost však vedla k obavám z nové vlny světové bankovní krize. Proto byla na Západě sedmdesátá léta obdobím prohlubujícího se strachu. Určitou útěchu poskytovala recyklace, ale ta se vždycky projevila až po určité době. Mezitím působil zhoubný politický a hospodářský vliv krizového období. Už jsme viděli, jak Velká krize třicátých let demoralizovala demokratické režimy a vyústila v nedostatek vůle čelit agresi a v neschopnost vybudovat systém kolektivní bezpečnosti proti vzmáhajícím se uzurpátorům moci a propagátorům násilí. Tentokrát už naštěstí existoval Severoatlantický pakt a jiné regionální úmluvy jakžtakž fungovaly. Jejich vedení však nedokázalo vhodně reagovat na nové hrozby a varianty starých. Cenová revoluce a krize podstatně urychlily relativní úpadek amerického vlivu a vůle. Koncem sedmdesátých let ztratil dolar po­ lovinu své hodnoty. „Americké století" skončilo podle všeho už pětadvacet let potom, co začalo. Z praktické soběstačnosti sklesla Amerika do stavu, kdy byla závislá na různých státech po celém světě. Polovinu ropných zásob dovážela nejen z arabských zemí, ale i z Kanady, Venezuely, Mexika, Nigérie a Indonésie a většinu chrómu, bauxitu, manganu, niklu, cínu a zinku z růz­ ných míst celé západní polokoule a z Malajska, Zambie, Austrálie, Zaíru a Jižní Afriky. ( 42 ) Zatímco vzrostla závislost na námořních trasách, poklesla schopnost udržovat je průjezdné. Americký ministr obrany Donald Rumsfeld uvedl ve své rozpočtové zprávě za rok 1977, že americká flotila sice může dohlížet na severoatlantické námořní cesty do Evropy, ale jen za cenu značných ztrát; že možnost angažovat se ve východním Středozemí je při­ nejmenším nejistá; že tichomořská flotila může udržovat volné cesty na Havaj a Aljašku, ale narazí na potíže, bude-li chtít chránit spojení se západním Tichomořím. Kdyby došlo ke globální válce, Amerika by těžko mohla hájit své spojence jako Japonsko nebo Izrael nebo posilovat NATO.( 4 3 ) To byla ovšem radikální změna oproti padesátým létům a začátku šedesátých.

K úbytku síly přispělo svým dílem též hroutící se vedení. V sedmdesátých letech klesly vliv a vážnost amerických prezidentů na dno. Na jaře 1973 ochromila Nixonovu funkci watergateská perzekuce. Jeho nástupce Gerald Ford vykonával svůj úřad pouze dva roky, poněvadž nebyl řádně zvolen. První rok věnoval zoufalé snaze vyprostit vládu z watergateské aféry, druhý sestavování koalice pro vlastní volební kampaň. Za upravenou fasádou Fordova Bílého domu probíhaly bezvýchodné boje o moc mezi soupeřícími hodnostáři, které Ford nedokázal zvládnout po dobrém ani po zlém. Jeden z jeho spolupracovníků to charakterizoval: „Dobrák Gerry je moc dobrej na to, aby mu šlo jen o vlastní dobro.'^ 4 4 ) Fordovy názory, pokud je měl vůbec příležitost vyjádřit, byly docela rozumné. Postrádal však vážnost. Měl bohužel nešťastný zvyk usínat na veřejnosti/ 45 ) Jeho nástupce byl daleko horší. Přes Watergate a všechny své vady by byl Ford zvítězil ve volbách, kdyby si byl směl vybrat za kandidáta na úřad viceprezidenta Nelsona Rockefellera. Být prezidentem se v té době považo­ valo následkem neustálých útoků tisku za velmi nevděčnou funkci. Kon­ kurence byla chabá a demokraté jmenovali svým kandidátem nevýrazného rodáka z Georgie Jimmyho Cartera, kterého vnutil televizi se vším všudy chytrý atlantský propagační pracovník Gerald RafshoonX46) Carter vyhrál volby jen s nepatrným náskokem proti nejslabšímu prezidentu americké histo­ rie a stal se ještě slabším. Pokračoval v Nixonově a Kissingerově uvolňování napětí se Sovětským svazem dávno potom, co vývoj událostí ukázal zastara­ lost této politiky (pokud vůbec měla někdy nějaký smysl) a co v ni sami její tvůrci ztratili důvěruX 47 ) V polovině sedmdesátých let první dohoda o omezení strategických zbraní podepsaná v květnu 1972 a známá jako SALT, měla nepředvídaný nepříznivý vliv na americkou obrannou politiku. Ve Washingtone a zejména v ministerstvu zahraničí totiž vznikl neoficiální výbor pro kontrolu zbrojení, který si zajistil právo přezkoumávat výrobní programy nových zbraní už ve výzkumném a vývojovém stadiu a snažil se je vetovat, kdykoli narazil na kontrolní problémy, jež by mohly narušit dohody obsažené v SALT I/ 4 8 ) Carterova politika tento neblahý vývoj podporovala. Ještě větší škody napáchala Carterova neuvážená politika „lidských práv" vycházející z dohody podepsané v Helsinkách, podle níž se signatáři zavázali, že se vynasnaží ukončit porušování lidských práv na celém světě. Cílem bylo donutit Sovětský svaz, aby liberalizoval svou vnitřní politiku. Výsledek byl však zcela jiný. Za železnou oponou se Helsinských dohod nedbalo a spontánně vznikající nezávislé skupiny, které chtěly sledovat jejich plnění, byly posílány do vězení. Amerika si snahou o jejich dodržování znepřá­ telila některé ze svých nejstarších spojenců. V americké vládě opět vznikla zvláštní skupina zasazující se o dodržování lidských práv a na ministerstvu zahraničí existoval celý odbor, který aktivně pracoval proti americkým

652

653

Arabové vlastnili polovinu světových financí, už patřil minulosti. Přičině­ ním komerčního bankovního systému, který vlastně představoval černý trh světové měny, peníze zmizely v bezedném propadlišti potřeb rozvojových zemí, jež v roce 1977 dlužily komerčním bankám 75 miliard dolarů (z toho přes polovinu v Americe). Byly to vesměs peníze Arabů. Ve světovém mě­ řítku se uplatnily méně než finanční zdroje před rokem 1973, které umož­ ňovaly průmyslovému Západu soustavný rozvoj. Indonésie si vypůjčila přes 6 miliard dolarů, z nichž většina přišla úplné nazmar ještě předtím, než se tato země stala nedobytnou. Jeden z jejích funkcionářů si dal při­ psat na vlastní konto 80 miliónů dolarů. C40) Republika Zaire, která si roku 1979 vypůjčila 3 miliardy dolarů, byla podobným trapným případem hlou­ posti a korupce/ 4 1 ) Největší zákazníci - Brazílie a Mexiko - využili svých půjček celkem produktivně; většina peněz totiž skončila tam, odkud přišla, tj. v průmyslové výrobě. Obecná masová zadluženost však vedla k obavám z nové vlny světové bankovní krize. Proto byla na Západě sedmdesátá léta obdobím prohlubujícího se strachu. Určitou útěchu poskytovala recyklace, ale ta se vždycky projevila až po určité době. Mezitím působil zhoubný politický a hospodářský vliv krizového období. Už jsme viděli, jak Velká krize třicátých let demoralizovala demokratické režimy a vyústila v nedostatek vůle čelit agresi a v neschopnost vybudovat systém kolektivní bezpečnosti proti vzmáhajícím se uzurpátorům moci a propagátorům násilí. Tentokrát už naštěstí existoval Severoatlantický pakt a jiné regionální úmluvy jakžtakž fungovaly. Jejich vedení však nedokázalo vhodně reagovat na nové hrozby a varianty starých. Cenová revoluce a krize podstatně urychlily relativní úpadek amerického vlivu a vůle. Koncem sedmdesátých let ztratil dolar po­ lovinu své hodnoty. „Americké století" skončilo podle všeho už pětadvacet let potom, co začalo. Z praktické soběstačnosti sklesla Amerika do stavu, kdy byla závislá na různých státech po celém světě. Polovinu ropných zásob dovážela nejen z arabských zemí, ale i z Kanady, Venezuely, Mexika, Nigérie a Indonésie a většinu chrómu, bauxitu, manganu, niklu, cínu a zinku z růz­ ných míst celé západní polokoule a z Malajska, Zambie, Austrálie, Zaíru a Jižní Afriky. ( 42 ) Zatímco vzrostla závislost na námořních trasách, poklesla schopnost udržovat je průjezdné. Americký ministr obrany Donald Rumsfeld uvedl ve své rozpočtové zprávě za rok 1977, že americká flotila sice může dohlížet na severoatlantické námořní cesty do Evropy, ale jen za cenu značných ztrát; že možnost angažovat se ve východním Středozemí je při­ nejmenším nejistá; že tichomořská flotila může udržovat volné cesty na Havaj a Aljašku, ale narazí na potíže, bude-li chtít chránit spojení se západním Tichomořím. Kdyby došlo ke globální válce, Amerika by těžko mohla hájit své spojence jako Japonsko nebo Izrael nebo posilovat NATO.( 4 3 ) To byla ovšem radikální změna oproti padesátým létům a začátku šedesátých.

K úbytku síly přispělo svým dílem též hroutící se vedení. V sedmdesátých letech klesly vliv a vážnost amerických prezidentů na dno. Na jaře 1973 ochromila Nixonovu funkci watergateská perzekuce. Jeho nástupce Gerald Ford vykonával svůj úřad pouze dva roky, poněvadž nebyl řádně zvolen. První rok věnoval zoufalé snaze vyprostit vládu z watergateské aféry, druhý sestavování koalice pro vlastní volební kampaň. Za upravenou fasádou Fordova Bílého domu probíhaly bezvýchodné boje o moc mezi soupeřícími hodnostáři, které Ford nedokázal zvládnout po dobrém ani po zlém. Jeden z jeho spolupracovníků to charakterizoval: „Dobrák Gerry je moc dobrej na to, aby mu šlo jen o vlastní dobro.'^ 4 4 ) Fordovy názory, pokud je měl vůbec příležitost vyjádřit, byly docela rozumné. Postrádal však vážnost. Měl bohužel nešťastný zvyk usínat na veřejnosti/ 45 ) Jeho nástupce byl daleko horší. Přes Watergate a všechny své vady by byl Ford zvítězil ve volbách, kdyby si byl směl vybrat za kandidáta na úřad viceprezidenta Nelsona Rockefellera. Být prezidentem se v té době považo­ valo následkem neustálých útoků tisku za velmi nevděčnou funkci. Kon­ kurence byla chabá a demokraté jmenovali svým kandidátem nevýrazného rodáka z Georgie Jimmyho Cartera, kterého vnutil televizi se vším všudy chytrý atlantský propagační pracovník Gerald RafshoonX46) Carter vyhrál volby jen s nepatrným náskokem proti nejslabšímu prezidentu americké histo­ rie a stal se ještě slabším. Pokračoval v Nixonově a Kissingerově uvolňování napětí se Sovětským svazem dávno potom, co vývoj událostí ukázal zastara­ lost této politiky (pokud vůbec měla někdy nějaký smysl) a co v ni sami její tvůrci ztratili důvěruX 47 ) V polovině sedmdesátých let první dohoda o omezení strategických zbraní podepsaná v květnu 1972 a známá jako SALT, měla nepředvídaný nepříznivý vliv na americkou obrannou politiku. Ve Washingtone a zejména v ministerstvu zahraničí totiž vznikl neoficiální výbor pro kontrolu zbrojení, který si zajistil právo přezkoumávat výrobní programy nových zbraní už ve výzkumném a vývojovém stadiu a snažil se je vetovat, kdykoli narazil na kontrolní problémy, jež by mohly narušit dohody obsažené v SALT I/ 4 8 ) Carterova politika tento neblahý vývoj podporovala. Ještě větší škody napáchala Carterova neuvážená politika „lidských práv" vycházející z dohody podepsané v Helsinkách, podle níž se signatáři zavázali, že se vynasnaží ukončit porušování lidských práv na celém světě. Cílem bylo donutit Sovětský svaz, aby liberalizoval svou vnitřní politiku. Výsledek byl však zcela jiný. Za železnou oponou se Helsinských dohod nedbalo a spontánně vznikající nezávislé skupiny, které chtěly sledovat jejich plnění, byly posílány do vězení. Amerika si snahou o jejich dodržování znepřá­ telila některé ze svých nejstarších spojenců. V americké vládě opět vznikla zvláštní skupina zasazující se o dodržování lidských práv a na ministerstvu zahraničí existoval celý odbor, který aktivně pracoval proti americkým

652

653

zájmům. V září 1977 reagovala Brazílie na jeho kritické výtky tím, že zrušila všechny čtyři zbývající vojenské dohody s USA, z nichž dvě platily od roku 1942. Podobným způsobem se odcizila i Argentina. Ministerstvo zahraničí USA také hrálo význačnou roli při svržení Somozova režimu v Nicaragui. Náměstek ministra Viron Vaky prohlásil jménem americké vlády: „Se Somozou už nelze jednat, ani zprostředkovaně, ani kompromisem. Situaci lze řešit jen zásadním rozchodem s minulostí."( 49 ) Tento „zásadní rozchod s minulostí" se uskutečnil roku 1979 nahrazením Somozy, věrného, byť i odporného spojence Západu, marxistickým režimem, jehož stanovisko k lidským právům bylo stejně pohrdavé a jenž okamžitě zahájil kampaň proti americkým spojencům v Quatemale, Salvadoru a jin­ de ve Střední Americe. Kromě toho také odbor amerického ministerstva zahraničí pro lidská práva účinně podkopal šachův režim v Iránu a hrál význačnou roli při jeho svržení roku 1979 a při nastolení silně protizápadní teroristické vlády. ( 50 ) Americký postup ve věci lidských práv, i když byl teoreticky dobře míněn, byl v praxi naprosto naivní. Politika Carterovy vlády byla tak zmatená, že postrádala jakýkoli cha­ rakteristický rys kromě toho, že měla sklon škodit přátelům a spojencům. Vnitřní boje za Forda byly ničím proti trojstranné válce mezi Carterovým ministrem zahraničí Cyrem Vancem, poradcem pro otázky bezpečnosti Zbigniewem Brzezinským a asistentem z Georgie Hamiltonem Jordánem. Probíhala většinou na veřejnosti. Kromě toho tu byly ještě samostatné podniky Carterova alkoholického bratra Billyho, který působil jako placený parlamentní agent libyjské vlády. Jediné, v čem se Carterovi spolupracovníci zřejmě shodli, byla neschopnost Ameriky ovlivňovat běh událostí. Cyrus Vance soudil, že „dělat něco proti sovětským a kubánským akcím v Africe by bylo marné". „Fakt je," dodával, „že tyto změny nemůžeme zvládnout o nic víc, než Knut* dokázal utišit moře." Brzezinski zase tvrdil, že „se svět mění pod vlivem sil, které naše vláda nemá možnost kontrolovat". Carter sám prohlašoval, že „Amerika může ovlivňovat události jen velmi omezeně". Ve své nemohoucnosti se vláda utíkala k mlhavým metaforám, pro jejichž vymýšlení měl Brzezinski velký talent. Tak například Vietnam byl „Waterloo bílé anglosaské protestantské elity": ničeho podobného se už Amerika nesměla odvážit. „Ve světě je řada konfliktních tendencí," připomínal, „a čím víc se protínají, tím jsou nebezpečnější." Západní Asie je „krizový oblouk a k jeho zvládnutí není třeba akrobacie, nýbrž architektury"/ 5 1 ) Jenže jeho zahraniční politika žádnou architekturu nevytvořila. Když íránští vládní teroristé obsadili americké velvyslanectví v Teheránu a zajali jeho osazenstvo jako rukojmí, Carter se nakonec uchýlil k akrobacii, která v květnu * dánský král, který v letech 1016-35 okupoval Anglii. Podle pověsti dal ze vzteku bičovat rozbouřené mořské vlny, poněvadž je nedokázal zvládnout.

1980 skončila na íránské poušti zuhelnatělou hromadou amerických havaro­ vaných vrtulníků. Byla to pravděpodobně nejpotupnější událost amerických dějin tohoto století. V sedmdesátých letech se úpadek Spojených států zdál tím větší v proti­ kladu k zdánlivé síle a sebedůvěře Sovětského svazu. V roce 1971 překonal Sovětský svaz Ameriku počtem strategických pozemních i pod­ mořských nukleárních raket. Téhož roku se Andrej Gromyko chlubil, že v současné době „nelze rozhodnout žádnou otázku světového významu bez souhlasu Sovětského svazu"/ 5 2 ) Sám jako by symbolizoval vnitřní stabilitu a zevní důslednost sovětské politiky, neboť byl od roku 1946 náměstkem a po roce 1957 ministrem zahraničí a tuto funkci zastával ještě dlouho v osmdesátých letech. To ovšem neznamená, že by vnitřní dějiny poststalinského Ruska byly bez událostí. Stalinův poslední šéf tajné policie Berija nepřežil dlouho svého pána; věděl o všech členech sovětského vedení příliš mnoho. Jeho spolupracovníci sepsali obžalobu, jejíž čtení podle Stalinovy dcery Světlany trvalo tři hodiny a jejíž polovinu zabíraly Berijovy sexuální výstřednosti. Básník Jevtušenko na ně naráží ve svých pamětech: „Viděl jsem Beriovu supí tvář, zpola zakrytou tlustou šálou a přitisknutou k oknu limuzíny, která jela zvolna podél chodníku a lovila mu ženskou na noc."( 5 3 ) Berija byl zatčen 26. června 1953 a údajně po odsouzení zastřelen v prosinci téhož roku. Avšak Chruščov jako tajemník ústředního výboru strany řekl roku 1956 jistému italskému komunistovi, že Berija byl de facto sprovozen ze světa už při svém zatčení: když sahal po revolveru, Malenkov, Mikojan, maršál Konev a maršál Moskalenko se na něj vrhli a uškrtili ho (podle jiné Chruščovovy verze ho dali zastřelit)/ 5 4 ) Roku 1955 Chruščov vytlačil Malenkova z vedoucího postavení poststalinské oligarchie. O dva roky později upevnil svou moc tím, že zbavil funkce „protistranickou skupinu" starých stalinistů, jako byli Molotov a Kaganovič, kteří táhli za jeden provaz s Malenkovem a jeho nástupcem v roli předsedy rady ministrů Bulganinem. Podle Chruščova měla tato frakce proti němu v předsednictvu ústředního výboru převahu, ale pomocí maršála Žukova dopravil do Moskvy letecky své spojence a rozhodnutí proti sobě zvrátil. Za čtyři měsíce se Žukovovi „odměnil": obvinil ho z „bonapartistických aspirací" a z „porušování leninských norem". Nakonec se roku 1958 zbavil i Bulganina a převzal jeho funkci. Tím dosáhl nejvyšší moci ve státě, kterou držel šest let. K nějaké „destalinizaci" však nedošlo. Tento výraz se uvnitř Sovětského svazu vůbec nevyskytl. Poststalinské změny a Chruščovova řeč na „tajném zasedání" dvacátého sjezdu strany v roce 1956 znamenaly pouze konec maso­ vého teroru proti komunistům, tj. členům vládnoucího režimu/ 5 5 ) Totalitní struktura leninského státu s absolutním mocenským monopolem strany -

654

655

zájmům. V září 1977 reagovala Brazílie na jeho kritické výtky tím, že zrušila všechny čtyři zbývající vojenské dohody s USA, z nichž dvě platily od roku 1942. Podobným způsobem se odcizila i Argentina. Ministerstvo zahraničí USA také hrálo význačnou roli při svržení Somozova režimu v Nicaragui. Náměstek ministra Viron Vaky prohlásil jménem americké vlády: „Se Somozou už nelze jednat, ani zprostředkovaně, ani kompromisem. Situaci lze řešit jen zásadním rozchodem s minulostí."( 49 ) Tento „zásadní rozchod s minulostí" se uskutečnil roku 1979 nahrazením Somozy, věrného, byť i odporného spojence Západu, marxistickým režimem, jehož stanovisko k lidským právům bylo stejně pohrdavé a jenž okamžitě zahájil kampaň proti americkým spojencům v Quatemale, Salvadoru a jin­ de ve Střední Americe. Kromě toho také odbor amerického ministerstva zahraničí pro lidská práva účinně podkopal šachův režim v Iránu a hrál význačnou roli při jeho svržení roku 1979 a při nastolení silně protizápadní teroristické vlády. ( 50 ) Americký postup ve věci lidských práv, i když byl teoreticky dobře míněn, byl v praxi naprosto naivní. Politika Carterovy vlády byla tak zmatená, že postrádala jakýkoli cha­ rakteristický rys kromě toho, že měla sklon škodit přátelům a spojencům. Vnitřní boje za Forda byly ničím proti trojstranné válce mezi Carterovým ministrem zahraničí Cyrem Vancem, poradcem pro otázky bezpečnosti Zbigniewem Brzezinským a asistentem z Georgie Hamiltonem Jordánem. Probíhala většinou na veřejnosti. Kromě toho tu byly ještě samostatné podniky Carterova alkoholického bratra Billyho, který působil jako placený parlamentní agent libyjské vlády. Jediné, v čem se Carterovi spolupracovníci zřejmě shodli, byla neschopnost Ameriky ovlivňovat běh událostí. Cyrus Vance soudil, že „dělat něco proti sovětským a kubánským akcím v Africe by bylo marné". „Fakt je," dodával, „že tyto změny nemůžeme zvládnout o nic víc, než Knut* dokázal utišit moře." Brzezinski zase tvrdil, že „se svět mění pod vlivem sil, které naše vláda nemá možnost kontrolovat". Carter sám prohlašoval, že „Amerika může ovlivňovat události jen velmi omezeně". Ve své nemohoucnosti se vláda utíkala k mlhavým metaforám, pro jejichž vymýšlení měl Brzezinski velký talent. Tak například Vietnam byl „Waterloo bílé anglosaské protestantské elity": ničeho podobného se už Amerika nesměla odvážit. „Ve světě je řada konfliktních tendencí," připomínal, „a čím víc se protínají, tím jsou nebezpečnější." Západní Asie je „krizový oblouk a k jeho zvládnutí není třeba akrobacie, nýbrž architektury"/ 5 1 ) Jenže jeho zahraniční politika žádnou architekturu nevytvořila. Když íránští vládní teroristé obsadili americké velvyslanectví v Teheránu a zajali jeho osazenstvo jako rukojmí, Carter se nakonec uchýlil k akrobacii, která v květnu * dánský král, který v letech 1016-35 okupoval Anglii. Podle pověsti dal ze vzteku bičovat rozbouřené mořské vlny, poněvadž je nedokázal zvládnout.

1980 skončila na íránské poušti zuhelnatělou hromadou amerických havaro­ vaných vrtulníků. Byla to pravděpodobně nejpotupnější událost amerických dějin tohoto století. V sedmdesátých letech se úpadek Spojených států zdál tím větší v proti­ kladu k zdánlivé síle a sebedůvěře Sovětského svazu. V roce 1971 překonal Sovětský svaz Ameriku počtem strategických pozemních i pod­ mořských nukleárních raket. Téhož roku se Andrej Gromyko chlubil, že v současné době „nelze rozhodnout žádnou otázku světového významu bez souhlasu Sovětského svazu"/ 5 2 ) Sám jako by symbolizoval vnitřní stabilitu a zevní důslednost sovětské politiky, neboť byl od roku 1946 náměstkem a po roce 1957 ministrem zahraničí a tuto funkci zastával ještě dlouho v osmdesátých letech. To ovšem neznamená, že by vnitřní dějiny poststalinského Ruska byly bez událostí. Stalinův poslední šéf tajné policie Berija nepřežil dlouho svého pána; věděl o všech členech sovětského vedení příliš mnoho. Jeho spolupracovníci sepsali obžalobu, jejíž čtení podle Stalinovy dcery Světlany trvalo tři hodiny a jejíž polovinu zabíraly Berijovy sexuální výstřednosti. Básník Jevtušenko na ně naráží ve svých pamětech: „Viděl jsem Beriovu supí tvář, zpola zakrytou tlustou šálou a přitisknutou k oknu limuzíny, která jela zvolna podél chodníku a lovila mu ženskou na noc."( 5 3 ) Berija byl zatčen 26. června 1953 a údajně po odsouzení zastřelen v prosinci téhož roku. Avšak Chruščov jako tajemník ústředního výboru strany řekl roku 1956 jistému italskému komunistovi, že Berija byl de facto sprovozen ze světa už při svém zatčení: když sahal po revolveru, Malenkov, Mikojan, maršál Konev a maršál Moskalenko se na něj vrhli a uškrtili ho (podle jiné Chruščovovy verze ho dali zastřelit)/ 5 4 ) Roku 1955 Chruščov vytlačil Malenkova z vedoucího postavení poststalinské oligarchie. O dva roky později upevnil svou moc tím, že zbavil funkce „protistranickou skupinu" starých stalinistů, jako byli Molotov a Kaganovič, kteří táhli za jeden provaz s Malenkovem a jeho nástupcem v roli předsedy rady ministrů Bulganinem. Podle Chruščova měla tato frakce proti němu v předsednictvu ústředního výboru převahu, ale pomocí maršála Žukova dopravil do Moskvy letecky své spojence a rozhodnutí proti sobě zvrátil. Za čtyři měsíce se Žukovovi „odměnil": obvinil ho z „bonapartistických aspirací" a z „porušování leninských norem". Nakonec se roku 1958 zbavil i Bulganina a převzal jeho funkci. Tím dosáhl nejvyšší moci ve státě, kterou držel šest let. K nějaké „destalinizaci" však nedošlo. Tento výraz se uvnitř Sovětského svazu vůbec nevyskytl. Poststalinské změny a Chruščovova řeč na „tajném zasedání" dvacátého sjezdu strany v roce 1956 znamenaly pouze konec maso­ vého teroru proti komunistům, tj. členům vládnoucího režimu/ 5 5 ) Totalitní struktura leninského státu s absolutním mocenským monopolem strany -

654

655

tj. tenké elitní vrstvy, která ji ovládala - zůstala nedotčena a byla jako dřív udržována tajnou policií a armádou, jež samy podléhaly vnitřní struktuře stranického aparátu. Autokratický základ zůstal; a na něm mohl kdykoli bezohledný vládce vybudovat nadstavbu masového teroru. Chruščov se v mnoha směrech choval jako autokrat a z tohoto důvodu musel být odstraněn. Ostatní nesouhlasili s jeho avanturismem. Viděli v něm rušivé vlivy. Chruščov se snažil zavádět ve straně víc demokracie, což nebyl Leninův způsob. Jeho představa „všelidového státu", z níž vyplýval konec stranického monopolu, byla naprosto protileninská. V určitém směru byl Chruščov, na rozdíl od Lenina, marxistou: věřil, že komunismus je uskutečnitelný. Na dvacátém sjezdu strany v roce 1961 stanovil jako program, že během šedesátých let musí předehnat americkou životní úroveň, v sedmdesátých zahájit éru komunismu (bezplatné bydlení, bezplatná veřejná doprava atd.) a v osmdesátých uskutečnit komunismus v plném rozsahu. Dalo by se říci, že svým způsobem také patřil k optimistům, kteří podlehli iluzím šedesátých let. Jeho kritikové v předsednictvu Ú V byli toho názoru, že takové sliby, které pochopitelně nelze splnit, mohou vyvolat jen nespokojenost a hněv asi tak jako jeho kubánské dobrodružství v roce 1962 a jeho plán z roku 1954 osídlit 100 miliónů akrů „panenské půdy" v sovětské střední Asii a na Sibiři, který v červnu 1960 způsobil největší prašné bouře v historii. Když byl v říjnu 1964 na dovolené na Krymu, předsednictvo ÚV odhlasovalo jeho sesazení a rozhodnutí bylo příští den potvrzeno ústředním výborem. Akci organizoval ultraleninský hlavní teore­ tik strany Michail Suslov a provedl šéf KGB Alexandr Šelepin, který očekával Chruščova na letišti v Moskvě, když ho tam za silného policejního dozoru dopravilo letadlo z Krymu.(56) Cíl a způsob provedení tohoto kroku potvrdil organické spojení mezi „leninskými normami" a tajnou policií. Suslov, který raději zůstal v zákulisí, dopomohl ve vzestupu na vrchol moci novému prvnímu tajemníkovi Leonidu Brežněvovi, který byl roku 1966 jmenován generálním tajemníkem a roku 1977 hlavou státu a předsedou rady ministrů. Také se stal předsedou obranné rady, maršálem Sovětského svazu (1976), dostal Leninovu cenu míru (1972) a Leninovu cenu za literaturu (1979). Tento skvělý soubor úřadů a poct udělili Brežněvovi jeho staří spolupracovníci ve vedení strany jako odměnu za to, že zavedl do sovětské politiky novou stabilitu, spolehlivost a předvídatelnost, které vyplývaly z absolutní koncentrace moci v rukou komunistické clity.C57) Brežněv shrnul toto pojetí vlády do hesla „důvěřujte kádrům", jež znamenalo upevnění a udržování privilegované mocenské třídy a rozdělení země na vládnoucí a ovládané. Sebemenší omezování jejich moci nebo předání i nepatrného zlomku občanských práv někomu jinému než vedení strany nepřicházelo naprosto v úvahu. Mocenských pozic, které strana získala, se nikdy nemínila

vzdát: tato zásada platila uvnitř i vně sovětského bloku. Československému liberálnímu komunistovi Dubčekovi řekl Brežněv roku 1968: „Nemluvte mi o socialismu. Co máme, to držíme."( 58 ) Brežněvovo Rusko bylo uzavřenou a strnulou, nikoli otevřenou a vy­ víjející se společností. Místo kvalitativních změn nabízela stále totéž. Na dvacátém šestém sjezdu strany v únoru 1981 Brežněv přiznal, že pro­ gram roku 1961 neplatí: specifické cíle komunismu neexistují. Obnovil Stalinův důraz na zbrojení, které bylo nadále nejpreferovanější a nejrozvi­ nutější oblastí národního hospodářství; v šedesátých a sedmdesátých letech výdaje na zbrojení stoupaly o 3% ročně, což znamenalo, že mezi Chruščovovým pádem a polovinou sedmdesátých let vynaložil Sovětský svaz v poměru k svým možnostem a zdrojům dvakrát tolik co Amerika. ( 59 ) Sovětské hospodářství jako celek rostlo mnohem pomaleji. Roku 1978 byl podle jednoho odhadu hrubý národní produkt 1.253,6 miliard dolarů proti 2.107,6 miliardám dolarů v Americe, což dává průměrný příjem na osobu ročně 4.800 dolarů v Rusku proti 9.650 dolarů v USA.C60) Potíž je ovšem v tom, že-ve společnosti ovládané převážně veřejným sektorem nemají tato čísla skoro vůbec žádný význam; kromě toho vycházejí ze statistik sovětské vlády bez jakékoli možnosti objektivní kontroly. O zaměstnancích sovětského statistického úřadu se Chruščov vyjádřil charakteristicky: „Dovedou ulít kulky i z hovna."( 61 ) V šedesátých a sedmdesátých letech zajistil Brežněv běžným spotřebitelům značné množství podřadného zboží. Podle jednoho odhadu se dala životní úroveň sovětského dělníka na konci sedmdesátých let přibližně srovnat s úrovní amerického dělníka začátkem let dvacátých. ( 62 ) Toto přirovnání však pokulhává v třech důležitých aspektech: v So­ větském svazu nedržela výstavba domů krok s růstem měst, v nichž žilo v roce 1926 pouze 19% obyvatelstva a o padesát let později 62%. Proto měli Rusové ze všech průmyslových států nejhorší bytové podmínky - pouze 6,7 m2 obytné plochy na osobu oproti 111,5 m2 v Americe. Za druhé, pouze jeden Rus z padesáti šesti měl auto (přitom bylo smrtelných nehod na silnici víc než v USA). A za třetí, zásobování potravinami se za Brežněva, zejména koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let, podstatně zhoršilo. ( 63 ) Pro Brežněvovy cíle to však stačilo. Nestál o „revoluci nadějnějších vy­ hlídek". Režim neměl jiný smysl než se udržet. Už Alexandr Gercen řekl o carovi: „Má moc, aby mohl mít moc." Toto srovnání však není spravedlivé vůči carům, kteří se často upřímně snažili svůj lid pozvednout. V svém americkém exilu Alexandr Solženicyn opakovaně a s hněvem odmítl názor, že je sovětský režim v jakémkoli smyslu pokračováním carského samoděržaví.C64) Politicky a morálně je sovětský režim totalitní společností zcela jiného druhu: je to samo sebe udržující spiknutí, nikoli nějaká legitimní forma vlády. Stalinovo gangsterství chicagského stylu bylo sice nahrazeno kamu-

656

657

tj. tenké elitní vrstvy, která ji ovládala - zůstala nedotčena a byla jako dřív udržována tajnou policií a armádou, jež samy podléhaly vnitřní struktuře stranického aparátu. Autokratický základ zůstal; a na něm mohl kdykoli bezohledný vládce vybudovat nadstavbu masového teroru. Chruščov se v mnoha směrech choval jako autokrat a z tohoto důvodu musel být odstraněn. Ostatní nesouhlasili s jeho avanturismem. Viděli v něm rušivé vlivy. Chruščov se snažil zavádět ve straně víc demokracie, což nebyl Leninův způsob. Jeho představa „všelidového státu", z níž vyplýval konec stranického monopolu, byla naprosto protileninská. V určitém směru byl Chruščov, na rozdíl od Lenina, marxistou: věřil, že komunismus je uskutečnitelný. Na dvacátém sjezdu strany v roce 1961 stanovil jako program, že během šedesátých let musí předehnat americkou životní úroveň, v sedmdesátých zahájit éru komunismu (bezplatné bydlení, bezplatná veřejná doprava atd.) a v osmdesátých uskutečnit komunismus v plném rozsahu. Dalo by se říci, že svým způsobem také patřil k optimistům, kteří podlehli iluzím šedesátých let. Jeho kritikové v předsednictvu Ú V byli toho názoru, že takové sliby, které pochopitelně nelze splnit, mohou vyvolat jen nespokojenost a hněv asi tak jako jeho kubánské dobrodružství v roce 1962 a jeho plán z roku 1954 osídlit 100 miliónů akrů „panenské půdy" v sovětské střední Asii a na Sibiři, který v červnu 1960 způsobil největší prašné bouře v historii. Když byl v říjnu 1964 na dovolené na Krymu, předsednictvo ÚV odhlasovalo jeho sesazení a rozhodnutí bylo příští den potvrzeno ústředním výborem. Akci organizoval ultraleninský hlavní teore­ tik strany Michail Suslov a provedl šéf KGB Alexandr Šelepin, který očekával Chruščova na letišti v Moskvě, když ho tam za silného policejního dozoru dopravilo letadlo z Krymu.(56) Cíl a způsob provedení tohoto kroku potvrdil organické spojení mezi „leninskými normami" a tajnou policií. Suslov, který raději zůstal v zákulisí, dopomohl ve vzestupu na vrchol moci novému prvnímu tajemníkovi Leonidu Brežněvovi, který byl roku 1966 jmenován generálním tajemníkem a roku 1977 hlavou státu a předsedou rady ministrů. Také se stal předsedou obranné rady, maršálem Sovětského svazu (1976), dostal Leninovu cenu míru (1972) a Leninovu cenu za literaturu (1979). Tento skvělý soubor úřadů a poct udělili Brežněvovi jeho staří spolupracovníci ve vedení strany jako odměnu za to, že zavedl do sovětské politiky novou stabilitu, spolehlivost a předvídatelnost, které vyplývaly z absolutní koncentrace moci v rukou komunistické clity.C57) Brežněv shrnul toto pojetí vlády do hesla „důvěřujte kádrům", jež znamenalo upevnění a udržování privilegované mocenské třídy a rozdělení země na vládnoucí a ovládané. Sebemenší omezování jejich moci nebo předání i nepatrného zlomku občanských práv někomu jinému než vedení strany nepřicházelo naprosto v úvahu. Mocenských pozic, které strana získala, se nikdy nemínila

vzdát: tato zásada platila uvnitř i vně sovětského bloku. Československému liberálnímu komunistovi Dubčekovi řekl Brežněv roku 1968: „Nemluvte mi o socialismu. Co máme, to držíme."( 58 ) Brežněvovo Rusko bylo uzavřenou a strnulou, nikoli otevřenou a vy­ víjející se společností. Místo kvalitativních změn nabízela stále totéž. Na dvacátém šestém sjezdu strany v únoru 1981 Brežněv přiznal, že pro­ gram roku 1961 neplatí: specifické cíle komunismu neexistují. Obnovil Stalinův důraz na zbrojení, které bylo nadále nejpreferovanější a nejrozvi­ nutější oblastí národního hospodářství; v šedesátých a sedmdesátých letech výdaje na zbrojení stoupaly o 3% ročně, což znamenalo, že mezi Chruščovovým pádem a polovinou sedmdesátých let vynaložil Sovětský svaz v poměru k svým možnostem a zdrojům dvakrát tolik co Amerika. ( 59 ) Sovětské hospodářství jako celek rostlo mnohem pomaleji. Roku 1978 byl podle jednoho odhadu hrubý národní produkt 1.253,6 miliard dolarů proti 2.107,6 miliardám dolarů v Americe, což dává průměrný příjem na osobu ročně 4.800 dolarů v Rusku proti 9.650 dolarů v USA.C60) Potíž je ovšem v tom, že-ve společnosti ovládané převážně veřejným sektorem nemají tato čísla skoro vůbec žádný význam; kromě toho vycházejí ze statistik sovětské vlády bez jakékoli možnosti objektivní kontroly. O zaměstnancích sovětského statistického úřadu se Chruščov vyjádřil charakteristicky: „Dovedou ulít kulky i z hovna."( 61 ) V šedesátých a sedmdesátých letech zajistil Brežněv běžným spotřebitelům značné množství podřadného zboží. Podle jednoho odhadu se dala životní úroveň sovětského dělníka na konci sedmdesátých let přibližně srovnat s úrovní amerického dělníka začátkem let dvacátých. ( 62 ) Toto přirovnání však pokulhává v třech důležitých aspektech: v So­ větském svazu nedržela výstavba domů krok s růstem měst, v nichž žilo v roce 1926 pouze 19% obyvatelstva a o padesát let později 62%. Proto měli Rusové ze všech průmyslových států nejhorší bytové podmínky - pouze 6,7 m2 obytné plochy na osobu oproti 111,5 m2 v Americe. Za druhé, pouze jeden Rus z padesáti šesti měl auto (přitom bylo smrtelných nehod na silnici víc než v USA). A za třetí, zásobování potravinami se za Brežněva, zejména koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let, podstatně zhoršilo. ( 63 ) Pro Brežněvovy cíle to však stačilo. Nestál o „revoluci nadějnějších vy­ hlídek". Režim neměl jiný smysl než se udržet. Už Alexandr Gercen řekl o carovi: „Má moc, aby mohl mít moc." Toto srovnání však není spravedlivé vůči carům, kteří se často upřímně snažili svůj lid pozvednout. V svém americkém exilu Alexandr Solženicyn opakovaně a s hněvem odmítl názor, že je sovětský režim v jakémkoli smyslu pokračováním carského samoděržaví.C64) Politicky a morálně je sovětský režim totalitní společností zcela jiného druhu: je to samo sebe udržující spiknutí, nikoli nějaká legitimní forma vlády. Stalinovo gangsterství chicagského stylu bylo sice nahrazeno kamu-

656

657

flovanou mafií Brežněva a jeho společníků, ale zločinecká podstata zůstala. Režim spočívá na základu násilí, nikoli zákona. Po ekonomické stránce ho patrně nejlépe definoval autor píšící pod pseudonymem Fjodor Zňakov v samizdatovém Memorandu, jež kolovalo v květnu 1966: nazývá režim supermonopolním kapitalismem s veškerým vlastnictvím typicky soustře­ děným v jediném centru.( 65 ) Brežněvovým politickým úkolem bylo zajistit, aby zisky tohoto supermonopolu byly rozděleny mezi vládnoucí elitu. To se mohlo dít na třech rovinách. Z celkového počtu obyvatelstva 260 mili­ ónů bylo ve straně roku 1976 asi 15 miliónů. Tito komunisté však ne­ představovali vládnoucí třídu, nýbrž pouze její potenciální členy. Určitou snaživostí a podlézavostí se nepatrný zlomek těchto 15 miliónů mohl vypra­ covat na skutečné členy vládnoucí třídy. Jiní byli vylučováni v počtu 300.000 ročně tím, že jim strana neobnovila legitimace. Skutečná vládnoucí třída měla asi 500.000 placených funkcionářů a vyšších státních úřední­ ků (včetně rodin). Byli odměňováni administrativní pravomocí, kterou umožňoval obrovský rozsah státní mašinérie a existence rozsáhlého sovětského impéria s výnosnými prebendami a zvučnými tituly po celém světě - „dost pastvy pro všechny ovce", jak říkával v první polovině osmnáctého století první britský ministerský předseda sir Robert Walpole. Jinou odměnou bylo ekonomické zvýhodnění: přístup do uzavřeného distribučního systému včetně speciálních obchodů s potravinami a spotřebním zbožím, přednost­ ní přidělování bytů, cesty do ciziny, zvláštní zdravotnická a lázeňská péče a přednost ve vysokoškolském studiu. Sovětský establishment se tak stal skutečnou vládnoucí třídou v staromódním feudálním (a marxistickém) smyslu tím, že se odlišoval od ostatní společnosti nejen bohatstvím, ale i výrazně odlišenými zákonnými a administrativními právy. Za Lenina a Stalina a ještě víc za Brežněva se v sovětské společnosti utvořily oddělené vrstvy. Ve vědecké kolonii v Novosibirsku bylo například ubytování přidělováno tímto způsobem: řádný člen akademie měl vilu; člen kore­ spondent půl vily; vedoucí výzkumu byt se stropem vysokým tři metry; řadový výzkumník byt se stropem 2,25 m a společnou koupelnu/ 6 6 ) Skutečné dělení však nastalo mezi horním půl miliónem a ostatními: to byla pravá elita, „oni" na rozdíl od „nás", tj. obyčejných lidí. Z této vládnoucí třídy mělo skutečnou politickou moc 426 členů ústředního výboru. Asi 200 zastávalo funkce na ministerské úrovni. Požadovali na Brežněvovi a také obdrželi rozsáhlé výsady, bezpečnost života a majetku, jistotu v zaměstnání. V roce 1976 bylo například znovu zvoleno 83,4% ústředního výboru, což byl jev zcela běžný. Koncem sedmdesátých let bylo většině ze zmíněných 200 nejvyšších funkcionářů přes pětašedesát, mnohým už táhlo na osmdesát­ ku. Následkem izolace od ostatní společnosti, přístupu ke kvalitnímu vysokoškolskému vzdělání a tendence uzavírat sňatky pouze mezi sebou se

nová vládnoucí třída stávala dědičnou. Brežněvova rodina byla typický případ. Za Stalina, stejně jako v Německu za Hitlera, byla opozice buď tajná, nebo neexistovala vůbec. Totalitní režim, dokud se nezačne liberalizovat, je normálně vnitřně nezranitelný. K velmi opatrným pokusům v tomto směru došlo za Chruščova. Byla rozpuštěna část souostroví Gulag, jádro však zůsta­ lo. 25. prosince 1958 byly uzákoněny „Základní zásady trestního práva a řízení", které dávaly obžalovaným určité teoretické odvolací možnosti a vyprovokovaly v sovětském tisku vůbec první právní diskusi. Tato reforma však vedla k nestabilitě a tím i k návratu k staré praxi, neboť Sovětský svaz není státem, kde vládne právní řád. Marxismus nikdy nevytvořil filozofii práva. Jediný skutečný sovětský právní teoretik Jevgenij Pašukanis (18911942, původem z Litvy) tvrdil, že v socialistické společnosti bude zákon nahrazen plánem. ( 67 ) Bylo to logické, protože pojem nezávislého soudního řízení se nesrovnával s nutností historického procesu, jak tomu rozuměla vládnoucí marxistická elita. Dokladem je osud samotného Pašukanise: zákon byl nahrazen plánem - Stalinovým - a Pašukanis byl zavražděn. „Základní zásady" z roku 1958 nemohly vstoupit v platnost, protože by to dalo soudům počátek nezávislosti a umožnilo jim tak narušit mocenský monopol strany. Ani za Chruščova se žádný sovětský soud neodvážil vynést v politickém procesu rozsudek o nevině obžalovaného; a nejvyšší apelační soud také nikdy nikoho v politickém případě neosvobodil - čímž udržoval nepřetržitou tradici na­ prosté podřízenosti vládnoucí straně od prvního roku Leninova režimu až do současnosti/68) Důležitější bylo Chruščovovo uvolnění cenzury. Rada ministrů zamítla jeho žádost o změnu systému, a proto povolil některé publikace na vlastní 69 odpovědnost/ ) V časopisech a v knižních novinkách se objevily různé druhy textů. V roce 1962 Alexandr Solženicyn mohl vydat Jeden den Ivana Děnisoviče, novelu, která měla v Rusku kromě samizdatů patrně největší vliv od Říjnové revoluce. Téhož roku však došlo v Novočerkassku v rostovské oblasti k masovým protestům proti zdražení potravin a 2. června si střelba vyžádala mnoho životů. Demonstrace byly a jsou opakujícím se jevem sovětské společnosti a plní jako ve feudálních dobách úlohu stávek a politických jednání s cílem upozornit na různé nedostatky. Červnové nepokoje nabyly neobvyklých rozměrů a hrály patrně určitou roli při Chruščovově sesazení o dva roky později. Ale už před svým pádem odmítl vydat jakékoli další knihy o koncentračních táborech. Podle Roje Medvěděva, který je velmi cenným zdrojem informací, začalo disidentské hnutí roku 1965, rok po Chruščovově pádu, a v letech 1966-7, kdy samizdatové publikace dosáhly vrcholu, se přiblížilo téměř jakémusi masovému protestu/ 7 0 ) V stejnou dobu začaly represe: v únoru 1966 se konal soud s dvěma předními

658

659

flovanou mafií Brežněva a jeho společníků, ale zločinecká podstata zůstala. Režim spočívá na základu násilí, nikoli zákona. Po ekonomické stránce ho patrně nejlépe definoval autor píšící pod pseudonymem Fjodor Zňakov v samizdatovém Memorandu, jež kolovalo v květnu 1966: nazývá režim supermonopolním kapitalismem s veškerým vlastnictvím typicky soustře­ děným v jediném centru.( 65 ) Brežněvovým politickým úkolem bylo zajistit, aby zisky tohoto supermonopolu byly rozděleny mezi vládnoucí elitu. To se mohlo dít na třech rovinách. Z celkového počtu obyvatelstva 260 mili­ ónů bylo ve straně roku 1976 asi 15 miliónů. Tito komunisté však ne­ představovali vládnoucí třídu, nýbrž pouze její potenciální členy. Určitou snaživostí a podlézavostí se nepatrný zlomek těchto 15 miliónů mohl vypra­ covat na skutečné členy vládnoucí třídy. Jiní byli vylučováni v počtu 300.000 ročně tím, že jim strana neobnovila legitimace. Skutečná vládnoucí třída měla asi 500.000 placených funkcionářů a vyšších státních úřední­ ků (včetně rodin). Byli odměňováni administrativní pravomocí, kterou umožňoval obrovský rozsah státní mašinérie a existence rozsáhlého sovětského impéria s výnosnými prebendami a zvučnými tituly po celém světě - „dost pastvy pro všechny ovce", jak říkával v první polovině osmnáctého století první britský ministerský předseda sir Robert Walpole. Jinou odměnou bylo ekonomické zvýhodnění: přístup do uzavřeného distribučního systému včetně speciálních obchodů s potravinami a spotřebním zbožím, přednost­ ní přidělování bytů, cesty do ciziny, zvláštní zdravotnická a lázeňská péče a přednost ve vysokoškolském studiu. Sovětský establishment se tak stal skutečnou vládnoucí třídou v staromódním feudálním (a marxistickém) smyslu tím, že se odlišoval od ostatní společnosti nejen bohatstvím, ale i výrazně odlišenými zákonnými a administrativními právy. Za Lenina a Stalina a ještě víc za Brežněva se v sovětské společnosti utvořily oddělené vrstvy. Ve vědecké kolonii v Novosibirsku bylo například ubytování přidělováno tímto způsobem: řádný člen akademie měl vilu; člen kore­ spondent půl vily; vedoucí výzkumu byt se stropem vysokým tři metry; řadový výzkumník byt se stropem 2,25 m a společnou koupelnu/ 6 6 ) Skutečné dělení však nastalo mezi horním půl miliónem a ostatními: to byla pravá elita, „oni" na rozdíl od „nás", tj. obyčejných lidí. Z této vládnoucí třídy mělo skutečnou politickou moc 426 členů ústředního výboru. Asi 200 zastávalo funkce na ministerské úrovni. Požadovali na Brežněvovi a také obdrželi rozsáhlé výsady, bezpečnost života a majetku, jistotu v zaměstnání. V roce 1976 bylo například znovu zvoleno 83,4% ústředního výboru, což byl jev zcela běžný. Koncem sedmdesátých let bylo většině ze zmíněných 200 nejvyšších funkcionářů přes pětašedesát, mnohým už táhlo na osmdesát­ ku. Následkem izolace od ostatní společnosti, přístupu ke kvalitnímu vysokoškolskému vzdělání a tendence uzavírat sňatky pouze mezi sebou se

nová vládnoucí třída stávala dědičnou. Brežněvova rodina byla typický případ. Za Stalina, stejně jako v Německu za Hitlera, byla opozice buď tajná, nebo neexistovala vůbec. Totalitní režim, dokud se nezačne liberalizovat, je normálně vnitřně nezranitelný. K velmi opatrným pokusům v tomto směru došlo za Chruščova. Byla rozpuštěna část souostroví Gulag, jádro však zůsta­ lo. 25. prosince 1958 byly uzákoněny „Základní zásady trestního práva a řízení", které dávaly obžalovaným určité teoretické odvolací možnosti a vyprovokovaly v sovětském tisku vůbec první právní diskusi. Tato reforma však vedla k nestabilitě a tím i k návratu k staré praxi, neboť Sovětský svaz není státem, kde vládne právní řád. Marxismus nikdy nevytvořil filozofii práva. Jediný skutečný sovětský právní teoretik Jevgenij Pašukanis (18911942, původem z Litvy) tvrdil, že v socialistické společnosti bude zákon nahrazen plánem. ( 67 ) Bylo to logické, protože pojem nezávislého soudního řízení se nesrovnával s nutností historického procesu, jak tomu rozuměla vládnoucí marxistická elita. Dokladem je osud samotného Pašukanise: zákon byl nahrazen plánem - Stalinovým - a Pašukanis byl zavražděn. „Základní zásady" z roku 1958 nemohly vstoupit v platnost, protože by to dalo soudům počátek nezávislosti a umožnilo jim tak narušit mocenský monopol strany. Ani za Chruščova se žádný sovětský soud neodvážil vynést v politickém procesu rozsudek o nevině obžalovaného; a nejvyšší apelační soud také nikdy nikoho v politickém případě neosvobodil - čímž udržoval nepřetržitou tradici na­ prosté podřízenosti vládnoucí straně od prvního roku Leninova režimu až do současnosti/68) Důležitější bylo Chruščovovo uvolnění cenzury. Rada ministrů zamítla jeho žádost o změnu systému, a proto povolil některé publikace na vlastní 69 odpovědnost/ ) V časopisech a v knižních novinkách se objevily různé druhy textů. V roce 1962 Alexandr Solženicyn mohl vydat Jeden den Ivana Děnisoviče, novelu, která měla v Rusku kromě samizdatů patrně největší vliv od Říjnové revoluce. Téhož roku však došlo v Novočerkassku v rostovské oblasti k masovým protestům proti zdražení potravin a 2. června si střelba vyžádala mnoho životů. Demonstrace byly a jsou opakujícím se jevem sovětské společnosti a plní jako ve feudálních dobách úlohu stávek a politických jednání s cílem upozornit na různé nedostatky. Červnové nepokoje nabyly neobvyklých rozměrů a hrály patrně určitou roli při Chruščovově sesazení o dva roky později. Ale už před svým pádem odmítl vydat jakékoli další knihy o koncentračních táborech. Podle Roje Medvěděva, který je velmi cenným zdrojem informací, začalo disidentské hnutí roku 1965, rok po Chruščovově pádu, a v letech 1966-7, kdy samizdatové publikace dosáhly vrcholu, se přiblížilo téměř jakémusi masovému protestu/ 7 0 ) V stejnou dobu začaly represe: v únoru 1966 se konal soud s dvěma předními

658

659

disidenty Siňavským a Danielem, čímž skončilo jakéholi předstírání soudní reformy a liberalizace vůbec. Brzy nato se stali soudci sovětského Nej­ vyššího soudu dva vysocí pracovníci tajné bezpečnosti. Nejhorší období represí bylo v letech 1968-70. Začalo v lednu 1968 „procesem čtyř" (Galanskov, Ginsburg, Dobrovolskij a Laškovová). Tento proces, o němž je známo dost podrobností, byl předem nacvičenou politickou fraškou, která ukázala, že sovětský systém v podstatě zůstal tím, čím vždycky byl - totalitní tyranií, kde je jakákoli reforma stejně nemožná jako kvadratura kruhu. ( 71 ) Po roce 1970 došlo k určitému uvolnění nového teroru. Západní politiko­ vé, kteří jako součást „uvolňování napětí" prosazovali sovětský požadavek Helsinské konference „o evropské bezpečnosti a spolupráci" (konala se v době 1973-5), argumentovali tím, že by bylo možné jako součást dohody donutit sovětské představitele, aby respektovali lidská práva. Tento záměr se také stal oficiální politickou linií Fordovy a Carterovy vlády. Sovětská vláda se sice podle článku 7 Helsinských dohod zavázala, že bude „respektovat lidská práva a základní svobody", ale jako obvykle závazek nedodržela. Právě naopak: helsinská jednání vedla k dalším dalekosáhlým represím nejen v Sovětském svazu, ale i jinde za železnou oponou. Disidenti totiž povzbuze­ ni událostmi vystoupili z ilegality a utvořili „skupiny sledující dodržování Helsinských dohod" v Moskvě, na Ukrajině, v Gruzii, Arménii a v Litvě. Podobná hnutí vznikla v Československu, Východním Německu, Polsku a jiných satelitních státech. Zprávy o porušování dohod byly předávány zá­ padním žurnalistům. Qd roku 1975 následovala vlna tvrdého pronásledování vrcholící v období po roce 1977. Hlavní oběti byli představitelé těchto sledovátelských skupin. V některých případech zavedl režim nový postup: vystavil disidentům pasy s jednosměrnou výjezdní doložkou a vyhnal je z jejich vlastní země. Jiní dostali mnohaleté tresty ve vězeních s nelidskými pracovními a životními podmínkami. Tím způsobem zvýšily Helsinské dohody radikálně rozsah i krutost potlačování lidských práv v zemích sovětského bloku. Fraška vyvrcholila na následném kontrolním setkání signatářů v Bělehradě v le­ tech 1977-8, kde sovětská delegace předložila podrobné doklady o pronásledování katolíků v Ulstru a černochů v Americe, ale zásadně odmítla jednat o tom, co se děje v Sovětském svazu. Bezprostředně po skončení bělehradské schůzky byli odsouzeni dva členové ukrajinské sledovatelske skupiny, každý k sedmi letům nucených prací; zakladatel moskevské skupiny, který byl už tehdy vězněn patnáct měsíců bez soudu, byl odsouzen na sedm let do pracovního tábora se zostřeným režimem a nejslavnější ze sovětských disidentů Andrej Sacharov byl obžalován z „chuligánství" a odsouzen k domácímu vězení a vnitřnímu exilu/ 7 2 ) Procesy s gruzínskou sledovatelskou skupinou 660

nápadně připomínaly stalinské praktiky se smyšleným obviněním ze špionáže pro západní výzvědná centra s mučením a vynuceným při­ znáním. (73)

Od prvního období Leninova režimu až do začátku osmdesátých let se sovětský postup vůči opozici důsledně vyznačoval jedním základním rysem: nesouhlas se vždy považoval za duševní chorobu a disidenti byli nucené posíláni na takzvané „léčení" do zvláštních psychiatrických ústavů. První známý případ je z roku 1919, kdy Lenin dal Marii Spiridonovovou, představitelku socialistické revoluční strany, odsoudit moskevským revo­ lučním tribunálem k internaci v psychiatrickém sanatoriu. ( 74 ) Psychiatrických trestů se začalo systematicky a ve velkém měřítku užívat koncem třicátých let, kdy NKVD postavila zvláštní kárné zařízení o 400 lůžkách v areálu normálního ústavu pro duševně choré v Kazani. Koncem čtyřicátých let dostal Serbského psychiatrický ústav, hlavní sovětské středisko pro výzkum a výuku kriminální psychiatrie, zvláštní „politické" oddělení.( 75 ) Začátkem padesátých let nejméně tři taková zařízení „léčila" případy politických vězňů; víme to od jistého Ilji Jarkova, který protrpěl všechny tři. K psy­ chiatrickým trestům se odsuzovali lidé převážně podle paragrafu 58 o „protistátní činnosti", který se hodil na všechno: mezi Jarkovovými spoluvězni byli křesťané, zbylí troekisté, Lysenkovovi oponenti, nekonformní spisovatelé, malíři a hudebníci, Litevci, Poláci a jiní nacionalisté.( 76 ) Chruščov tento systém nejenom nezrušil, ale ještě podstatně rozšířil, neboť mu velmi záleželo na tom, aby přesvědčil svět, že Sovětský svaz už nemá politické vězně, nýbrž jen pomatence. Roku 1959 cituje Pravda jeho výrok: „Zločin je odchylka od obecně uznávaných norem chování, způsobená často duševní poruchou.... Je proto zřejmé, že duševní stav lidí, kteří by eventu­ álně mohli vyzývat k opozici vůči komunismu, není normální."( 7 7 ) Západ se poprvé dověděl o sovětské kárné psychiatrii roku 1965 z knihy Valerije Tarsise Pokoj číslo 7. Psychiatričtí odborníci se pak snažili získat dokumentaci jednotlivých případů a upozornit na tuto praxi na konfe­ rencích Světové psychiatrické společnosti.(78) Toto úsilí však mařily jednak snahy některých (hlavně amerických) psychiatrů zachovat za každou ce­ nu na konferencích účast odborníků ze zemí za železnou oponou, jednak obratnost, s jakou sovětská oficiální psychiatrie dovedla za sebou zamazávat veškeré stopy. Roku 1973 uspořádali Sověti potěmkinovskou exkurzi 79 do Serbského léčebny.( ) Přesto prese všecko se v letech 1965-75 dostalo do rukou západních psychiatrů 210 plně dokumentovaných a dokázaných p ř í p a d ů . ( 8 0 ) Kromě první psychiatrické věznice v Kazani bylo v šedesá­ tých a sedmdesátých letech otevřeno minimálně třináct zvláštních psy­ chiatrických léčeben. Nikomu ze Západu, ať to byl psychiatr nebo laik, nebylo dovoleno je navštívit. Zjistilo se však, že podléhají nikoli ministerstvu zdra661

disidenty Siňavským a Danielem, čímž skončilo jakéholi předstírání soudní reformy a liberalizace vůbec. Brzy nato se stali soudci sovětského Nej­ vyššího soudu dva vysocí pracovníci tajné bezpečnosti. Nejhorší období represí bylo v letech 1968-70. Začalo v lednu 1968 „procesem čtyř" (Galanskov, Ginsburg, Dobrovolskij a Laškovová). Tento proces, o němž je známo dost podrobností, byl předem nacvičenou politickou fraškou, která ukázala, že sovětský systém v podstatě zůstal tím, čím vždycky byl - totalitní tyranií, kde je jakákoli reforma stejně nemožná jako kvadratura kruhu. ( 71 ) Po roce 1970 došlo k určitému uvolnění nového teroru. Západní politiko­ vé, kteří jako součást „uvolňování napětí" prosazovali sovětský požadavek Helsinské konference „o evropské bezpečnosti a spolupráci" (konala se v době 1973-5), argumentovali tím, že by bylo možné jako součást dohody donutit sovětské představitele, aby respektovali lidská práva. Tento záměr se také stal oficiální politickou linií Fordovy a Carterovy vlády. Sovětská vláda se sice podle článku 7 Helsinských dohod zavázala, že bude „respektovat lidská práva a základní svobody", ale jako obvykle závazek nedodržela. Právě naopak: helsinská jednání vedla k dalším dalekosáhlým represím nejen v Sovětském svazu, ale i jinde za železnou oponou. Disidenti totiž povzbuze­ ni událostmi vystoupili z ilegality a utvořili „skupiny sledující dodržování Helsinských dohod" v Moskvě, na Ukrajině, v Gruzii, Arménii a v Litvě. Podobná hnutí vznikla v Československu, Východním Německu, Polsku a jiných satelitních státech. Zprávy o porušování dohod byly předávány zá­ padním žurnalistům. Qd roku 1975 následovala vlna tvrdého pronásledování vrcholící v období po roce 1977. Hlavní oběti byli představitelé těchto sledovátelských skupin. V některých případech zavedl režim nový postup: vystavil disidentům pasy s jednosměrnou výjezdní doložkou a vyhnal je z jejich vlastní země. Jiní dostali mnohaleté tresty ve vězeních s nelidskými pracovními a životními podmínkami. Tím způsobem zvýšily Helsinské dohody radikálně rozsah i krutost potlačování lidských práv v zemích sovětského bloku. Fraška vyvrcholila na následném kontrolním setkání signatářů v Bělehradě v le­ tech 1977-8, kde sovětská delegace předložila podrobné doklady o pronásledování katolíků v Ulstru a černochů v Americe, ale zásadně odmítla jednat o tom, co se děje v Sovětském svazu. Bezprostředně po skončení bělehradské schůzky byli odsouzeni dva členové ukrajinské sledovatelske skupiny, každý k sedmi letům nucených prací; zakladatel moskevské skupiny, který byl už tehdy vězněn patnáct měsíců bez soudu, byl odsouzen na sedm let do pracovního tábora se zostřeným režimem a nejslavnější ze sovětských disidentů Andrej Sacharov byl obžalován z „chuligánství" a odsouzen k domácímu vězení a vnitřnímu exilu/ 7 2 ) Procesy s gruzínskou sledovatelskou skupinou 660

nápadně připomínaly stalinské praktiky se smyšleným obviněním ze špionáže pro západní výzvědná centra s mučením a vynuceným při­ znáním. (73)

Od prvního období Leninova režimu až do začátku osmdesátých let se sovětský postup vůči opozici důsledně vyznačoval jedním základním rysem: nesouhlas se vždy považoval za duševní chorobu a disidenti byli nucené posíláni na takzvané „léčení" do zvláštních psychiatrických ústavů. První známý případ je z roku 1919, kdy Lenin dal Marii Spiridonovovou, představitelku socialistické revoluční strany, odsoudit moskevským revo­ lučním tribunálem k internaci v psychiatrickém sanatoriu. ( 74 ) Psychiatrických trestů se začalo systematicky a ve velkém měřítku užívat koncem třicátých let, kdy NKVD postavila zvláštní kárné zařízení o 400 lůžkách v areálu normálního ústavu pro duševně choré v Kazani. Koncem čtyřicátých let dostal Serbského psychiatrický ústav, hlavní sovětské středisko pro výzkum a výuku kriminální psychiatrie, zvláštní „politické" oddělení.( 75 ) Začátkem padesátých let nejméně tři taková zařízení „léčila" případy politických vězňů; víme to od jistého Ilji Jarkova, který protrpěl všechny tři. K psy­ chiatrickým trestům se odsuzovali lidé převážně podle paragrafu 58 o „protistátní činnosti", který se hodil na všechno: mezi Jarkovovými spoluvězni byli křesťané, zbylí troekisté, Lysenkovovi oponenti, nekonformní spisovatelé, malíři a hudebníci, Litevci, Poláci a jiní nacionalisté.( 76 ) Chruščov tento systém nejenom nezrušil, ale ještě podstatně rozšířil, neboť mu velmi záleželo na tom, aby přesvědčil svět, že Sovětský svaz už nemá politické vězně, nýbrž jen pomatence. Roku 1959 cituje Pravda jeho výrok: „Zločin je odchylka od obecně uznávaných norem chování, způsobená často duševní poruchou.... Je proto zřejmé, že duševní stav lidí, kteří by eventu­ álně mohli vyzývat k opozici vůči komunismu, není normální."( 7 7 ) Západ se poprvé dověděl o sovětské kárné psychiatrii roku 1965 z knihy Valerije Tarsise Pokoj číslo 7. Psychiatričtí odborníci se pak snažili získat dokumentaci jednotlivých případů a upozornit na tuto praxi na konfe­ rencích Světové psychiatrické společnosti.(78) Toto úsilí však mařily jednak snahy některých (hlavně amerických) psychiatrů zachovat za každou ce­ nu na konferencích účast odborníků ze zemí za železnou oponou, jednak obratnost, s jakou sovětská oficiální psychiatrie dovedla za sebou zamazávat veškeré stopy. Roku 1973 uspořádali Sověti potěmkinovskou exkurzi 79 do Serbského léčebny.( ) Přesto prese všecko se v letech 1965-75 dostalo do rukou západních psychiatrů 210 plně dokumentovaných a dokázaných p ř í p a d ů . ( 8 0 ) Kromě první psychiatrické věznice v Kazani bylo v šedesá­ tých a sedmdesátých letech otevřeno minimálně třináct zvláštních psy­ chiatrických léčeben. Nikomu ze Západu, ať to byl psychiatr nebo laik, nebylo dovoleno je navštívit. Zjistilo se však, že podléhají nikoli ministerstvu zdra661

Ztotožnění politické kritiky se zradou a dokonce s aktivním podvratnictvím byl ovšem odjakživa základ leninsko-stalinského teroru. Brežněv dal jasně najevo, že ho lze kdykoli obnovit. Umožňovala to i nová verze ústavy schválená Nejvyšším sovětem 7. října 1977. Článek 6 přiznává bezvýhrad-

ný monopol politické moci a činnosti ve státě komunistické straně. Podle článku 62 je „občan SSSR povinen zabezpečovat zájmy sovětských republik a zvyšovat jejich moc a vážnost". Ustanovení článku 6 však odporuje článku 2, podle něhož veškerá moc náleží lidu, a ustanovení článku 62 je proti článku 49, který dává sovětskému občanu právo kritizovat státní orgány. Články 6 a 62 se tak staly totalitním jádrem ústavy, jež poskytuje vládnoucí třídě veškerou moc, potřebnou k potlačení vnitřní opozice libovolným druhem a stupněm teroru. Nicméně odpor proti režimu pokračoval i za Brežněvových represí. Například v letech 1977-80 vycházelo pravidelně čtyřiadvacet samizdatových časopisů. Počet jednotlivých kolujících samizdatů překročil v roce 1980 hranici 100.OOO.Í86) Ale jakákoli organizovaná politická činnost nebo šíření nekonformních názorů bylo naprosto nemožné. Stručně řečeno: zatímco v sedmdesátých letech byla legitimní autorita americké vlády bezohledně rozleptávána, autokratická moc sovětského režimu syste­ maticky rostla. Celý vývoj dospěl logického závěru po Brežněvově smrti roku 1982, kdy se sovětským vládcem stal Jurij Andropov, který byl předtím patnáct let šéfem KGB a za tu dobu institucionalizoval psychiatrické týrání disidentů. Z těchto pozic politické stability se sovětská moc na celém světě sou­ stavně rozšiřovala. Nejnápadnějším a nejpůsobivějším projevem expanze byl dalekosáhlý rozvoj sovětských námořních sil. V mnoha směrech se to podobalo německému námořnímu programu na přelomu století: nezdůvodňovala ho potřeba chránit tradiční obchodní a komunikační cesty; byl cílevědomě zaměřen na zvrácení dosavadní rovnováhy.(87) Jako Británie v devatenáctém století, tak v poválečném světě loďstvo a letectvo Spojených států představovalo velký stabilizační faktor. Roku 1945 měla Amerika v aktivní službě 5.718 lodí včetně 98 letadlových, 23 bitevních, 72 křižníků a více než 700 torpédoborců s doprovodem. Ještě v červnu 1968 měla v provozu 976 plavidel.í 88 ) V sedmdesátých letech se však americká flotila rychle ztenčila na 13 letadlových lodí s doprovodem. Sovětské loďstvo se mezitím rozvinulo. Koncem roku 1951 mohl velitel námořních sil NATO v jižní Evropě admirál Carney stále ještě považovat sovětskou přítomnost ve Středozemí za zanedbatelnou. „Mají tu několik bludných ponorek a možná že sem pošlou jako přípravu na válku další; ale dlouho je 89 tu neudrží."( ) K velké změně došlo po roce 1962, kdy kubánská krize přesvědčila sovětské vedení, že chtějí-li rozšiřovat komunismus mimo eurasijskou pevninu, musí vybudovat velké hladinové loďstvo. Nová strategie byla dílem admirála Gorškova, jehož spisy tvořily kánon srovnatelný s doktrínou amerického admirála Mahana (1840-1914), který už před první světovou válkou doporučoval velkou ponorkovou flotilu a silné hladinové loďstvo roztroušené po celé zeměkouli a jehož názory se

662

663

votnictví, nýbrž ministerstvu vnitra (MVD), jsou vedeny vojenským způso­ bem a mají vězeňskou administrativu. Ze zpráv bývalých vězňů vyšlo najevo, že se zvláštní psychiatrické léčebny nápadně podobají pokusným, esesáckými lékaři vedeným vězeňským nemocnicím Himmlerova rasového programu, a to jak praktikovanými zvěrstvy, tak typem „lékařů", kteří je prováděli. Nejběžnější způsob mučení, balení do mokré plachty, vynalezla, jak se zdá, dr. Jelizaveta Lavrickaja, jedna z nejotrlejších stvůr, které Jarkov popisuje.(81) Podrobnosti mučení, bití a kárného používání drog byly pro­ jednávány v americkém Senátě roku 1972/ 82 ) Za největší zločince byli označeni profesor Andrej Sněžněvskij, ředitel psychiatrického ústavu při Akademii lékařských věd, který byl inspirátorem akce diagnostikovat ne­ souhlas s režimem jako schizofrenii; jeho zástupce profesor Ruben Nadžarov; dr. Georgij Morozov, vedoucí Serbského léčebny; a profesor Daniel Lunc, považovaný disidenty za nejhoršího vykonavatele psychického teroru. Jako u esesáků i zde měli někteří lékaři vojenskou hodnost: například Lunc byl někdy označován jako plukovník KGB nebo generálmajor ministerstva vnitra. Tito lidé jezdili do zahraničí reprezentovat sovětskou psychiatrii, dostá­ vali plat třikrát větší než normální psychiatři a měli přístup k přepychu a privilegiím vyšších kádrů sovětské vládnoucí třídy. ( 83 ) Za Brežněva se psychiatrické tresty značně rozšířily, ale po zveřejnění a protestech na Západě se omezovaly hlavně na opozici prostých dělníků, jejichž pronásledování nevzbuzovalo v zahraničí pozornost. Prominenti byli podrobováni rostoucímu útlaku, při čemž vůbec nemuselo dojít k soudu. O Sacharovově vyhnanství v Gorkém Medvěděv napsal: „Z Gorkého mohl být Sacharov poslán do Irkutsku na Sibiři, do Tomsku nebo do Čity. Každé z těchto míst bylo o stupeň horší... Oběť musela vždy utrpět nějakou ztrátu, aby se měla čeho bát."( 8 4 ) Koncem března 1977 dal Brežněv zcela nepokrytě najevo, že nějaký návrat k liberalizaci je vyloučen: v naší zemi není zakázáno smýšlet jinak, než smýšlí většina. Naprosto něco jiného však je, jestliže někteří jednotlivci, kteří už dřív vystupovali aktivně proti socialismu, se dají na cestu antisovětismu, porušují zákony, a protože nenaleznou oporu uvnitř státu, obracejí se do zahraničí na imperialistická podvratná centra... Náš lid požaduje, aby se s těmito aktivisty naložilo jako s nepřáteli socialismu, jako s osobami, které jednají proti své vlasti, jako se spolčenci nebo dokonce přímými agenty imperialismu... Učinili jsme a budeme proti nim činit opatření podle zákona (85)

Ztotožnění politické kritiky se zradou a dokonce s aktivním podvratnictvím byl ovšem odjakživa základ leninsko-stalinského teroru. Brežněv dal jasně najevo, že ho lze kdykoli obnovit. Umožňovala to i nová verze ústavy schválená Nejvyšším sovětem 7. října 1977. Článek 6 přiznává bezvýhrad-

ný monopol politické moci a činnosti ve státě komunistické straně. Podle článku 62 je „občan SSSR povinen zabezpečovat zájmy sovětských republik a zvyšovat jejich moc a vážnost". Ustanovení článku 6 však odporuje článku 2, podle něhož veškerá moc náleží lidu, a ustanovení článku 62 je proti článku 49, který dává sovětskému občanu právo kritizovat státní orgány. Články 6 a 62 se tak staly totalitním jádrem ústavy, jež poskytuje vládnoucí třídě veškerou moc, potřebnou k potlačení vnitřní opozice libovolným druhem a stupněm teroru. Nicméně odpor proti režimu pokračoval i za Brežněvových represí. Například v letech 1977-80 vycházelo pravidelně čtyřiadvacet samizdatových časopisů. Počet jednotlivých kolujících samizdatů překročil v roce 1980 hranici 100.OOO.Í86) Ale jakákoli organizovaná politická činnost nebo šíření nekonformních názorů bylo naprosto nemožné. Stručně řečeno: zatímco v sedmdesátých letech byla legitimní autorita americké vlády bezohledně rozleptávána, autokratická moc sovětského režimu syste­ maticky rostla. Celý vývoj dospěl logického závěru po Brežněvově smrti roku 1982, kdy se sovětským vládcem stal Jurij Andropov, který byl předtím patnáct let šéfem KGB a za tu dobu institucionalizoval psychiatrické týrání disidentů. Z těchto pozic politické stability se sovětská moc na celém světě sou­ stavně rozšiřovala. Nejnápadnějším a nejpůsobivějším projevem expanze byl dalekosáhlý rozvoj sovětských námořních sil. V mnoha směrech se to podobalo německému námořnímu programu na přelomu století: nezdůvodňovala ho potřeba chránit tradiční obchodní a komunikační cesty; byl cílevědomě zaměřen na zvrácení dosavadní rovnováhy.(87) Jako Británie v devatenáctém století, tak v poválečném světě loďstvo a letectvo Spojených států představovalo velký stabilizační faktor. Roku 1945 měla Amerika v aktivní službě 5.718 lodí včetně 98 letadlových, 23 bitevních, 72 křižníků a více než 700 torpédoborců s doprovodem. Ještě v červnu 1968 měla v provozu 976 plavidel.í 88 ) V sedmdesátých letech se však americká flotila rychle ztenčila na 13 letadlových lodí s doprovodem. Sovětské loďstvo se mezitím rozvinulo. Koncem roku 1951 mohl velitel námořních sil NATO v jižní Evropě admirál Carney stále ještě považovat sovětskou přítomnost ve Středozemí za zanedbatelnou. „Mají tu několik bludných ponorek a možná že sem pošlou jako přípravu na válku další; ale dlouho je 89 tu neudrží."( ) K velké změně došlo po roce 1962, kdy kubánská krize přesvědčila sovětské vedení, že chtějí-li rozšiřovat komunismus mimo eurasijskou pevninu, musí vybudovat velké hladinové loďstvo. Nová strategie byla dílem admirála Gorškova, jehož spisy tvořily kánon srovnatelný s doktrínou amerického admirála Mahana (1840-1914), který už před první světovou válkou doporučoval velkou ponorkovou flotilu a silné hladinové loďstvo roztroušené po celé zeměkouli a jehož názory se

662

663

votnictví, nýbrž ministerstvu vnitra (MVD), jsou vedeny vojenským způso­ bem a mají vězeňskou administrativu. Ze zpráv bývalých vězňů vyšlo najevo, že se zvláštní psychiatrické léčebny nápadně podobají pokusným, esesáckými lékaři vedeným vězeňským nemocnicím Himmlerova rasového programu, a to jak praktikovanými zvěrstvy, tak typem „lékařů", kteří je prováděli. Nejběžnější způsob mučení, balení do mokré plachty, vynalezla, jak se zdá, dr. Jelizaveta Lavrickaja, jedna z nejotrlejších stvůr, které Jarkov popisuje.(81) Podrobnosti mučení, bití a kárného používání drog byly pro­ jednávány v americkém Senátě roku 1972/ 82 ) Za největší zločince byli označeni profesor Andrej Sněžněvskij, ředitel psychiatrického ústavu při Akademii lékařských věd, který byl inspirátorem akce diagnostikovat ne­ souhlas s režimem jako schizofrenii; jeho zástupce profesor Ruben Nadžarov; dr. Georgij Morozov, vedoucí Serbského léčebny; a profesor Daniel Lunc, považovaný disidenty za nejhoršího vykonavatele psychického teroru. Jako u esesáků i zde měli někteří lékaři vojenskou hodnost: například Lunc byl někdy označován jako plukovník KGB nebo generálmajor ministerstva vnitra. Tito lidé jezdili do zahraničí reprezentovat sovětskou psychiatrii, dostá­ vali plat třikrát větší než normální psychiatři a měli přístup k přepychu a privilegiím vyšších kádrů sovětské vládnoucí třídy. ( 83 ) Za Brežněva se psychiatrické tresty značně rozšířily, ale po zveřejnění a protestech na Západě se omezovaly hlavně na opozici prostých dělníků, jejichž pronásledování nevzbuzovalo v zahraničí pozornost. Prominenti byli podrobováni rostoucímu útlaku, při čemž vůbec nemuselo dojít k soudu. O Sacharovově vyhnanství v Gorkém Medvěděv napsal: „Z Gorkého mohl být Sacharov poslán do Irkutsku na Sibiři, do Tomsku nebo do Čity. Každé z těchto míst bylo o stupeň horší... Oběť musela vždy utrpět nějakou ztrátu, aby se měla čeho bát."( 8 4 ) Koncem března 1977 dal Brežněv zcela nepokrytě najevo, že nějaký návrat k liberalizaci je vyloučen: v naší zemi není zakázáno smýšlet jinak, než smýšlí většina. Naprosto něco jiného však je, jestliže někteří jednotlivci, kteří už dřív vystupovali aktivně proti socialismu, se dají na cestu antisovětismu, porušují zákony, a protože nenaleznou oporu uvnitř státu, obracejí se do zahraničí na imperialistická podvratná centra... Náš lid požaduje, aby se s těmito aktivisty naložilo jako s nepřáteli socialismu, jako s osobami, které jednají proti své vlasti, jako se spolčenci nebo dokonce přímými agenty imperialismu... Učinili jsme a budeme proti nim činit opatření podle zákona (85)

90

staly oficiální politikou USA začátkem šedesátých let.í ) Během čtrnácti let po kubánské krizi postavil Sovětský svaz 1.323 lodí všeho druhu (oproti 302 amerických) včetně 120 velkých hladinových bojových lodí, 83 obojživelných a 53 pomocných. K témuž datu (1976) shromáždil Gorškov flotilu 188 nukleárních ponorek, z nichž 46 mělo strategické rakety.( 91 ) Koncem sedmdesátých let se objevily první skutečné sovětské letadlové lodě. Vliv nového sovětského loďstva na světovou politiku se nepopiratelně projevil za arabsko-izraelské války v roce 1967, kdy si Sovětský svaz vytvořil velkou trvalou námořní základnu ve východním Středomoří. Během krátkého konfliktu, který začal v sobotu 6. října 1973 na Den smíření „jom kipur", byla situace americké flotily v této oblasti podle slov jednoho jejího velitele „značně nepříjemná", a to poprvé od zničení japonské námořní síly/ 92 ) V této době sovětské loďstvo, které už mělo převahu v severovýchodním Atlantiku a v severozápadním Tichomoří, bylo připraveno vyplout do jižního Atlantiku a do Indického oceánu. Námořní arzenál hrál také podstatnou úlohu při sovětském vpádu do černé Afriky koncem sedmdesátých let. Další významnou událostí tohoto období bylo použití námezdní armády satelitské Kuby. V šedesátých letech si Sovětský svaz koupil kubánské poddanství poměrně levně: za méně než půl miliardy dolarů ročně. Oplátkou za to dostával slovní podporu: Castro hlasitě obhajoval sovětskou invazi do Československa v roce 1968. Začátkem sedmdesátých let kubánské hospodářství rychle zdegenerovalo a v roce 1972 došlo k trapnému přehodnocení sovětsko-kubánských vztahů. Zadluženost Kuby Sovětskému svazu dosahovala téměř 4 miliardy dolarů a Brežněv neměl jinou možnost než odložit zaplacení dluhu včetně úroků na rok 1986 a pomáhat mezitím Kubě, jak se dá/ 9 3 ) Tím vzrostly výlohy pro Rusko nejprve na 8 miliónů dolarů denně, pak 10 miliónů a začátkem osmde­ sátých let na 12 miliónů, to znamená skoro 4,5 miliardy dolarů ročně. Za to však Brežněv požadoval operativní nástroj k pronikání do afrických zemí jižně od Sahary. Sovětský svaz byl samozřejmě činný v arabské Africe už od paktu s Násirem v roce 1955. Sovětské vojenské a obchodní mise však byly většinou dost nepopulární a pro svou bílou pleť si často vysluhovaly název „imperialistů". Například súdánský premiér Mahgoub se vyjádřil, že výměnou za prvotřídní produkty dostávají arabské státy od Sovětů zastaralé zařízení a že sovětský blok často prodává pod cenou na kapitalistický Západ suroviny získané od nich, což má katastrofální vliv na obchodní politiku arabských zemí, které tyto suroviny produkují/ 9 4 ) Jednou z mnoha výhod použití kubánské náhražky bylo, že Kuba jakýmsi nevysvětlitelným para­ doxem patřila do skupiny „nezúčastněných", ačkoli ve skutečnosti vy­ stupovala jako nejvěrnější a nejhalasnější ze sovětských satelitů. Ku­ bánským vojákům, kteří nebyli bílí (v mnoha případech černí), se nedalo

tak snadno nadávat imperialistů. Castro si už předtím vydělal na svůj žold tím, že bránil Sovětský svaz před nařknutím z imperialismu na alžírské konferenci „nezúčastněných". „Což snad existují někde," ptal se, „sovětské monopolní společnosti? Nebo sovětská účast na mnohonárodních podnicích? Jaké továrny, doly, ropná pole vlastní Sovětský svaz v nevyvinutých zemích? Jaké dělníky vykořisťuje sovětský kapitál v Asii, v Africe nebo v Latinské Americe?'/ 95 ) Teď ovšem měl jít ještě dál a zajistit neimperialistické invazní vojsko. V prosinci 1975 přistály za sovětského námořního doprovodu první kubánské oddíly v Angole. V roce 1976 se přestěhovaly do Etiopie, jež pak přešla do sovětského tábora, a do střední a východní Afriky. Už v roce 1963 se bývalá kolonie francouzského Konga prohlásila Konžskou lidovou republikou jako první marxisticko-leninský stát v Africe. Ale nechoval se vždycky tak. Evropské politické kategorie se nedaly pokaždé přenést do africké reality/ 96 ) Koncem sedmdesátých let už však existovalo deset takových afrických států, které v různém stupni poskytovaly Sovětskému svazu diplomatickou a propagandistickou podporu, hospodářské výhody a vojenské základny. A roku 1979 získala Kuba v Nicaragui svého prvního satelita ve Střední Americe. Studená válka, která se v sedmdesátých letech rozšířila doslova do všech koutů světa, vytvořila stejné ovzduší nejistoty, jímž se kdysi vyznačovala třicátá léta - syndrom nezaměstnanosti, hospodářského úpadku, zbrojení a agrese. Sovětská politika nebyla jedinou příčinou. Za posuv směrem k násilí byla částečně zodpovědná i Amerika. Po skončení války ve Vietnamu si americký průmysl chtěl vynahradit úbytek odbytu zbraní a nabídl je v nebývalém měřítku mezinárodnímu trhu. V roce 1970 prodaly Spojené státy do zahraničí zbraně za 952 miliónů dolarů. Závodu se však účastnily i jiné státy. V šedesátých a sedmdesátých letech zvýšila Francie prodej zbraní třicetkrát. Sovětský vývoz zbraní rostl ještě rychleji než americký.V letech 1979-81 ztratila Amerika v tomto ohledu prvenství a sklesla na třetí místo za Sovětským svazem a Francií (Británie byla na problematickém čtvrtém místě). Začátkem osmdesátých let se mezinárodní prodej zbraní přiblížil ročnímu objemu 70 miliard dolarů a téměř veškeré mezistátní obchodní transakce se konaly na úrovni vlád. Jen jedna sovětská továrna na tanky zabírala plochu 2 50 km a vyvážela své výrobky do třiceti zemí, většinou chudých. Staří nezávislí obchodníci se smrtí vypadali jako úplná neviňátka ve srovnání s mo­ derními státy prodávajícími zkázu po megatunách. Je pravda, že žádná z velmocí nedodávala nukleární zbraně. Nedokázaly však zamezit jejich šíření. V padesátých letech zastávali vědci v dobré víře názor, že se plutonium pro „mírové" reaktory nehodí pro bomby. Za tohoto mylného předpokladu zahájila Amerika v prosinci 1953 operaci „Otevře­ nost" s mírovým atomovým programem. Uvolnila přes 11.000 utajovaných

664

665

90

staly oficiální politikou USA začátkem šedesátých let.í ) Během čtrnácti let po kubánské krizi postavil Sovětský svaz 1.323 lodí všeho druhu (oproti 302 amerických) včetně 120 velkých hladinových bojových lodí, 83 obojživelných a 53 pomocných. K témuž datu (1976) shromáždil Gorškov flotilu 188 nukleárních ponorek, z nichž 46 mělo strategické rakety.( 91 ) Koncem sedmdesátých let se objevily první skutečné sovětské letadlové lodě. Vliv nového sovětského loďstva na světovou politiku se nepopiratelně projevil za arabsko-izraelské války v roce 1967, kdy si Sovětský svaz vytvořil velkou trvalou námořní základnu ve východním Středomoří. Během krátkého konfliktu, který začal v sobotu 6. října 1973 na Den smíření „jom kipur", byla situace americké flotily v této oblasti podle slov jednoho jejího velitele „značně nepříjemná", a to poprvé od zničení japonské námořní síly/ 92 ) V této době sovětské loďstvo, které už mělo převahu v severovýchodním Atlantiku a v severozápadním Tichomoří, bylo připraveno vyplout do jižního Atlantiku a do Indického oceánu. Námořní arzenál hrál také podstatnou úlohu při sovětském vpádu do černé Afriky koncem sedmdesátých let. Další významnou událostí tohoto období bylo použití námezdní armády satelitské Kuby. V šedesátých letech si Sovětský svaz koupil kubánské poddanství poměrně levně: za méně než půl miliardy dolarů ročně. Oplátkou za to dostával slovní podporu: Castro hlasitě obhajoval sovětskou invazi do Československa v roce 1968. Začátkem sedmdesátých let kubánské hospodářství rychle zdegenerovalo a v roce 1972 došlo k trapnému přehodnocení sovětsko-kubánských vztahů. Zadluženost Kuby Sovětskému svazu dosahovala téměř 4 miliardy dolarů a Brežněv neměl jinou možnost než odložit zaplacení dluhu včetně úroků na rok 1986 a pomáhat mezitím Kubě, jak se dá/ 9 3 ) Tím vzrostly výlohy pro Rusko nejprve na 8 miliónů dolarů denně, pak 10 miliónů a začátkem osmde­ sátých let na 12 miliónů, to znamená skoro 4,5 miliardy dolarů ročně. Za to však Brežněv požadoval operativní nástroj k pronikání do afrických zemí jižně od Sahary. Sovětský svaz byl samozřejmě činný v arabské Africe už od paktu s Násirem v roce 1955. Sovětské vojenské a obchodní mise však byly většinou dost nepopulární a pro svou bílou pleť si často vysluhovaly název „imperialistů". Například súdánský premiér Mahgoub se vyjádřil, že výměnou za prvotřídní produkty dostávají arabské státy od Sovětů zastaralé zařízení a že sovětský blok často prodává pod cenou na kapitalistický Západ suroviny získané od nich, což má katastrofální vliv na obchodní politiku arabských zemí, které tyto suroviny produkují/ 9 4 ) Jednou z mnoha výhod použití kubánské náhražky bylo, že Kuba jakýmsi nevysvětlitelným para­ doxem patřila do skupiny „nezúčastněných", ačkoli ve skutečnosti vy­ stupovala jako nejvěrnější a nejhalasnější ze sovětských satelitů. Ku­ bánským vojákům, kteří nebyli bílí (v mnoha případech černí), se nedalo

tak snadno nadávat imperialistů. Castro si už předtím vydělal na svůj žold tím, že bránil Sovětský svaz před nařknutím z imperialismu na alžírské konferenci „nezúčastněných". „Což snad existují někde," ptal se, „sovětské monopolní společnosti? Nebo sovětská účast na mnohonárodních podnicích? Jaké továrny, doly, ropná pole vlastní Sovětský svaz v nevyvinutých zemích? Jaké dělníky vykořisťuje sovětský kapitál v Asii, v Africe nebo v Latinské Americe?'/ 95 ) Teď ovšem měl jít ještě dál a zajistit neimperialistické invazní vojsko. V prosinci 1975 přistály za sovětského námořního doprovodu první kubánské oddíly v Angole. V roce 1976 se přestěhovaly do Etiopie, jež pak přešla do sovětského tábora, a do střední a východní Afriky. Už v roce 1963 se bývalá kolonie francouzského Konga prohlásila Konžskou lidovou republikou jako první marxisticko-leninský stát v Africe. Ale nechoval se vždycky tak. Evropské politické kategorie se nedaly pokaždé přenést do africké reality/ 96 ) Koncem sedmdesátých let už však existovalo deset takových afrických států, které v různém stupni poskytovaly Sovětskému svazu diplomatickou a propagandistickou podporu, hospodářské výhody a vojenské základny. A roku 1979 získala Kuba v Nicaragui svého prvního satelita ve Střední Americe. Studená válka, která se v sedmdesátých letech rozšířila doslova do všech koutů světa, vytvořila stejné ovzduší nejistoty, jímž se kdysi vyznačovala třicátá léta - syndrom nezaměstnanosti, hospodářského úpadku, zbrojení a agrese. Sovětská politika nebyla jedinou příčinou. Za posuv směrem k násilí byla částečně zodpovědná i Amerika. Po skončení války ve Vietnamu si americký průmysl chtěl vynahradit úbytek odbytu zbraní a nabídl je v nebývalém měřítku mezinárodnímu trhu. V roce 1970 prodaly Spojené státy do zahraničí zbraně za 952 miliónů dolarů. Závodu se však účastnily i jiné státy. V šedesátých a sedmdesátých letech zvýšila Francie prodej zbraní třicetkrát. Sovětský vývoz zbraní rostl ještě rychleji než americký.V letech 1979-81 ztratila Amerika v tomto ohledu prvenství a sklesla na třetí místo za Sovětským svazem a Francií (Británie byla na problematickém čtvrtém místě). Začátkem osmdesátých let se mezinárodní prodej zbraní přiblížil ročnímu objemu 70 miliard dolarů a téměř veškeré mezistátní obchodní transakce se konaly na úrovni vlád. Jen jedna sovětská továrna na tanky zabírala plochu 2 50 km a vyvážela své výrobky do třiceti zemí, většinou chudých. Staří nezávislí obchodníci se smrtí vypadali jako úplná neviňátka ve srovnání s mo­ derními státy prodávajícími zkázu po megatunách. Je pravda, že žádná z velmocí nedodávala nukleární zbraně. Nedokázaly však zamezit jejich šíření. V padesátých letech zastávali vědci v dobré víře názor, že se plutonium pro „mírové" reaktory nehodí pro bomby. Za tohoto mylného předpokladu zahájila Amerika v prosinci 1953 operaci „Otevře­ nost" s mírovým atomovým programem. Uvolnila přes 11.000 utajovaných

664

665

dokumentů včetně podrobností metody Purex na výrobu čistého pluto­ nia, které je podstatnou součástí velkých jaderných výbuchů/ 9 7 ) Některé podrobnosti programu byly nedbale vypracovány, takže když došlo k zřej­ mému zneužití dohod - jako když Indie provedla roku 1974 jaderný výbuch američtí představitelé mohli předstírat, že je vše v pořádku. Smlouva o nešířeni nukleárních zbraní, dohodnutá roku 1968 mezi Spojenými státy, Sovětským svazem a Británií a brzy ratifikovaná čtyřiceti dalšími státy, ve skutečnosti neměla žádný význam, protože i země, které ji podepsaly, se mohly i při respektování jejích podmínek nukleární kvalifikaci snadno přiblížit a rychle ji získat po tříměsíční výpovědi podle článku jedenáct. Jaderné státy se však nemnožily tak rychle, jak předvídali pesimisté. Počítalo se, že v roce 1960 získá nukleární bombu dvanáct dalších zemí. Ochranné jaderné aliance jako NATO, SEATO a CENTO se snažily jednotlivé státy od těchto samostatných hazardních podniků odradit, takže se nukleární síla šířila jen jako důsledek antagonistických vztahů. Čínská bomba v ro­ ce 1964 byla reakcí na roztržku se Sovětským svazem, indická v roce 1974 zas přímou odpovědí na čínskou. Pákistánskou zplodila údajně Indie. Izrael a Jižní Afrika se staly v sedmdesátých letech tajnými nukleárními státy hlavně proto, že nebyly členy žádného spolehlivého vojenského paktu r který by jim poskytoval jadernou ochranu. Izraelská bomba vyprovokovala irácký nukleární zbrojní program, který však zmařil izraelský nálet na irácký „mírový" reaktor postavený Francouzi. I vyspělé země se snažily pracovat na jaderném zbrojním programu. Například Francie za čtvrté republiky, dlouho předtím, než se pro bombu rozhodl de Gaulle. Jeden komentátor řekl, že se „výroba atomové pumy stala součástí politického života jako rub mírového úsilí".(")To byla také cesta, jíž by se pravděpodobně daly přes americké záruky a varování i Západní Německo a Japonsko, které dosud atomovou pumu nevlastnily. Koncem sedmdesátých let vybudovalo Japonsko rozsáhlý kosmonautický průmysl plný nových vynálezů a bylo nejenom schopné vyrábět velmi rychle jaderné hlavice, ale i zkonstruovat perfektní odpalovací systém podle amerického Tridentu. Stát se prvořadou nukleární velmocí však znamenalo vyvinout též obranná, krycí a druhotná útočná zařízení, což všechno představovalo další 10 neobyčejně vysoké výdaje.( °) Z toho důvodu se západní Němci a Japonci k nukleárním velmocem nepřipojili a bránili tím zároveň Spojeným státům ustoupit do izolace. Nebezpečí bylo spíš v živelném vývoji okrajové jaderné kapacity nekontrolovatelných arabských států, které se mohly z různých důvodů cítit ohrožené a jimž spojenectví zemí jako Brazílie, Argentina, Jižní Korea, Tchaj-wan a Indonésie nemohlo poskytnout náležitou ochranu. Začátkem osmdesátých let bylo už (kromě Izraele a Jižní Afriky) dvaadvacet zemí s to vyrobit do čtyř let jaderné zbraně s poměrně malým nákladem/ 1 0 1 )

V praxi však nebyl svět sedmdesátých let ohrožován ani tak možností nukleární války jako rostoucí realitou jiných forem násilí. Během tohoto desetiletí došlo - většinou v Africe - k více než třiceti konvenčním válkám. Vzrůst mezinárodního terorismu si vyžádal sice menší počet lidských živo­ tů, ale politicky a psychicky působil na svět daleko zhoubněji. Tento nový nebezpečný jev měl řadu historických předchůdců. V první řadě to byla muslimská tradice politicko-náboženského terorismu, kterou lze vysledovat až do středověku k sunnitské sektě perských islámských vrahů. Vstala z mrtvých během vnitřního arabsko-izraelského konfliktu v Palestině a v konečné podobě se realizovala jako Organizace pro osvobození Palestiny. V šedesátých a sedmdesátých letech to byla největší, nejbohatší, nejlépe vyzbrojená a nejaktivnější teroristická skupina s vlastními výcvikovými tábory, jichž využívalo mnoho jiných teroristických hnutí, které s ní jinak neměly vůbec nic společného. Za druhé to byla ruská tradice převedená Leninem (který zavrhoval individuální terorismus jako určitou formu „infantilního levičáctví") na tero­ rismus státní, určený pro vnitřní potřebu a pro export. Sovětský svaz prováděl výcvik teroristů řízený vojenskou akademií v krymském Simferopolu a školil partyzány a sabotéry pro záškodnické akce na Středním vý­ chodě, v Latinské Americe a v Africe. Většina expertů a instruktorů Organi­ zace pro osvobození Palestiny prošla těmito kursy.( 102 ) Za třetí to byla teroristická tradice evropská, především německá, která zracionalizovala násilí jakožto mravní nutnost. K první mohutné vlně novodo­ bého politického terorismu došlo, jak jsme viděli, v Německu v letech 1919-22, kdy pravičáci zavraždili 354 osob. Společnost je nepohnala k odpo­ vědnosti a tím připravila cestu pro státní teror Hitlerův, jenž se pak pro­ jevoval v různých formách včetně únosů prováděných hnědými sestrami SS, které prohledávaly koncentrační tábory a odváděly odtud světlovlasé modrooké děti mladší šesti let. Německá teroristická tradice našla filozofické vyjádření v existencialismu, tak jak ho po válce popularizoval Sartre, kte­ rého celý život fascinovalo násilí a jehož žák Franz Fanon vydal roku 1961 nejvlivnější ze všech teroristických příruček Les damnés de la terre (Psanci země). Za čtvrté to byla nepolitická tradice středomořského pirátství sahající až do druhého tisíciletí před Kristem. V prvním století před Kristem mu učinil přítrž římský vojevůdce Gnaeus Pompeius a bylo neblahým znamením slábnoucí síly Říma, když piráti obnovili svou vládu ve Středozemí v po­ lovině třetího století po Kristu. V osmnáctém století Britové námořní pi­ rátství většinou zlikvidovali, berberská hrozba však trvala až do roku 1830, kdy Francouzi obsadili Alžír. V následujících sto třiceti letech, ve věku kolonialismu, pirátství a únosy ve velkém měřítku v podstatě přestaly

666

667

(98)

dokumentů včetně podrobností metody Purex na výrobu čistého pluto­ nia, které je podstatnou součástí velkých jaderných výbuchů/ 9 7 ) Některé podrobnosti programu byly nedbale vypracovány, takže když došlo k zřej­ mému zneužití dohod - jako když Indie provedla roku 1974 jaderný výbuch američtí představitelé mohli předstírat, že je vše v pořádku. Smlouva o nešířeni nukleárních zbraní, dohodnutá roku 1968 mezi Spojenými státy, Sovětským svazem a Británií a brzy ratifikovaná čtyřiceti dalšími státy, ve skutečnosti neměla žádný význam, protože i země, které ji podepsaly, se mohly i při respektování jejích podmínek nukleární kvalifikaci snadno přiblížit a rychle ji získat po tříměsíční výpovědi podle článku jedenáct. Jaderné státy se však nemnožily tak rychle, jak předvídali pesimisté. Počítalo se, že v roce 1960 získá nukleární bombu dvanáct dalších zemí. Ochranné jaderné aliance jako NATO, SEATO a CENTO se snažily jednotlivé státy od těchto samostatných hazardních podniků odradit, takže se nukleární síla šířila jen jako důsledek antagonistických vztahů. Čínská bomba v ro­ ce 1964 byla reakcí na roztržku se Sovětským svazem, indická v roce 1974 zas přímou odpovědí na čínskou. Pákistánskou zplodila údajně Indie. Izrael a Jižní Afrika se staly v sedmdesátých letech tajnými nukleárními státy hlavně proto, že nebyly členy žádného spolehlivého vojenského paktu r který by jim poskytoval jadernou ochranu. Izraelská bomba vyprovokovala irácký nukleární zbrojní program, který však zmařil izraelský nálet na irácký „mírový" reaktor postavený Francouzi. I vyspělé země se snažily pracovat na jaderném zbrojním programu. Například Francie za čtvrté republiky, dlouho předtím, než se pro bombu rozhodl de Gaulle. Jeden komentátor řekl, že se „výroba atomové pumy stala součástí politického života jako rub mírového úsilí".(")To byla také cesta, jíž by se pravděpodobně daly přes americké záruky a varování i Západní Německo a Japonsko, které dosud atomovou pumu nevlastnily. Koncem sedmdesátých let vybudovalo Japonsko rozsáhlý kosmonautický průmysl plný nových vynálezů a bylo nejenom schopné vyrábět velmi rychle jaderné hlavice, ale i zkonstruovat perfektní odpalovací systém podle amerického Tridentu. Stát se prvořadou nukleární velmocí však znamenalo vyvinout též obranná, krycí a druhotná útočná zařízení, což všechno představovalo další 10 neobyčejně vysoké výdaje.( °) Z toho důvodu se západní Němci a Japonci k nukleárním velmocem nepřipojili a bránili tím zároveň Spojeným státům ustoupit do izolace. Nebezpečí bylo spíš v živelném vývoji okrajové jaderné kapacity nekontrolovatelných arabských států, které se mohly z různých důvodů cítit ohrožené a jimž spojenectví zemí jako Brazílie, Argentina, Jižní Korea, Tchaj-wan a Indonésie nemohlo poskytnout náležitou ochranu. Začátkem osmdesátých let bylo už (kromě Izraele a Jižní Afriky) dvaadvacet zemí s to vyrobit do čtyř let jaderné zbraně s poměrně malým nákladem/ 1 0 1 )

V praxi však nebyl svět sedmdesátých let ohrožován ani tak možností nukleární války jako rostoucí realitou jiných forem násilí. Během tohoto desetiletí došlo - většinou v Africe - k více než třiceti konvenčním válkám. Vzrůst mezinárodního terorismu si vyžádal sice menší počet lidských živo­ tů, ale politicky a psychicky působil na svět daleko zhoubněji. Tento nový nebezpečný jev měl řadu historických předchůdců. V první řadě to byla muslimská tradice politicko-náboženského terorismu, kterou lze vysledovat až do středověku k sunnitské sektě perských islámských vrahů. Vstala z mrtvých během vnitřního arabsko-izraelského konfliktu v Palestině a v konečné podobě se realizovala jako Organizace pro osvobození Palestiny. V šedesátých a sedmdesátých letech to byla největší, nejbohatší, nejlépe vyzbrojená a nejaktivnější teroristická skupina s vlastními výcvikovými tábory, jichž využívalo mnoho jiných teroristických hnutí, které s ní jinak neměly vůbec nic společného. Za druhé to byla ruská tradice převedená Leninem (který zavrhoval individuální terorismus jako určitou formu „infantilního levičáctví") na tero­ rismus státní, určený pro vnitřní potřebu a pro export. Sovětský svaz prováděl výcvik teroristů řízený vojenskou akademií v krymském Simferopolu a školil partyzány a sabotéry pro záškodnické akce na Středním vý­ chodě, v Latinské Americe a v Africe. Většina expertů a instruktorů Organi­ zace pro osvobození Palestiny prošla těmito kursy.( 102 ) Za třetí to byla teroristická tradice evropská, především německá, která zracionalizovala násilí jakožto mravní nutnost. K první mohutné vlně novodo­ bého politického terorismu došlo, jak jsme viděli, v Německu v letech 1919-22, kdy pravičáci zavraždili 354 osob. Společnost je nepohnala k odpo­ vědnosti a tím připravila cestu pro státní teror Hitlerův, jenž se pak pro­ jevoval v různých formách včetně únosů prováděných hnědými sestrami SS, které prohledávaly koncentrační tábory a odváděly odtud světlovlasé modrooké děti mladší šesti let. Německá teroristická tradice našla filozofické vyjádření v existencialismu, tak jak ho po válce popularizoval Sartre, kte­ rého celý život fascinovalo násilí a jehož žák Franz Fanon vydal roku 1961 nejvlivnější ze všech teroristických příruček Les damnés de la terre (Psanci země). Za čtvrté to byla nepolitická tradice středomořského pirátství sahající až do druhého tisíciletí před Kristem. V prvním století před Kristem mu učinil přítrž římský vojevůdce Gnaeus Pompeius a bylo neblahým znamením slábnoucí síly Říma, když piráti obnovili svou vládu ve Středozemí v po­ lovině třetího století po Kristu. V osmnáctém století Britové námořní pi­ rátství většinou zlikvidovali, berberská hrozba však trvala až do roku 1830, kdy Francouzi obsadili Alžír. V následujících sto třiceti letech, ve věku kolonialismu, pirátství a únosy ve velkém měřítku v podstatě přestaly

666

667

(98)

existovat. S ústupem imperialistické vlny se však rychle vrátily, zejména v tradičních střediscích Alžíru a Tripolisu, jakmile skončila alžírská válka a Kaddáfí provedl roku 1969 svůj puč. Tyto akce však už měly výrazné politické zabarvení: peníze opatřovali v šedesátých letech alžírští předáci a v sedmdesátých letech zajišťoval zbraně, výcvik, tábory pro uprchlíky a celkovou organizaci Kaddáfí. Tyto čtyři tradice v sedmdesátých letech splynuly a tím se stal problém terorismu nesmírně složitý a téměř neuchopitelný. Nešlo jen o sovětské spiknutí za účelem destabilizace legitimních vlád. Například Itálie, demokra­ tický stát, jenž byl v sedmdesátých letech terorismem nejvíc postižen, se stal obětí spíš komerčního násilí než čistě politického teroru; zejména únosy ho stály v letech 1975-80 na 100 miliónů dolarů.( 1 0 3 ) Přesto však není pochyby, že jednotlivá teroristická hnutí jako západoněmecký gang Baader-Meinhoffová, irská IRA, italské Rudé brigády, baskičtí separatisté ve Španělsku, Organizace pro osvobození Palestiny a patrně desítky jiných arabských, latinskoamerických a afrických černošských tero­ ristických skupin byly napojeny na mezinárodní teroristickou síť a těžily z ní. Hybnou silou této sítě byli vesměs komunisté, jako například venezuelský vrah známý pod jménem ,,Carlos".( 104 ) Dva případy z mnoha ozřejmí me­ zinárodní a marxistický charakter hnutí. Masakr šestadvaceti poutníků větši­ nou z Portorika na izraelském letišti v Lodu roku 1972 provedli japonští marxisté vyškolení v Libanonu Organizací pro osvobození Palestiny zbraně­ mi, které jim dodal do Říma sám Carlos. Také baskičtí zabijáci, kteří za­ vraždili v roce 1974 španělského admirála, byli vycvičeni na Kubě a v Jižním Jemenu východními Němci, Palestinci a Kubánci a použili výbušnin od gangsterů IRA, s nimiž se setkali v Alžírsku pod patronátem KGB.C105) Zajímavé je, že zatímco během sedmdesátých let americká moc upadala a sovětská rostla, měl mezinárodní terorismus (výbuchy, pumové atentáty, vraždy, braní rukojmí, únosy atd.) trvale vzestupnou tendenci z 279 přípa­ 106 dů v roce 1971 na 1.709 v roce 1980.C ) Totalitní státy s všudypřítomnou tajnou policií, která smí zatýkat a věznit bez soudu, mučit, zabíjet a dopouštět se sama justičních vražd, se nemusí terorismu příliš obávat. Liberálně demo­ kratická společnost má naproti tomu hodně důvodů k strachu. Sedmdesátá léta ji poučila, že terorismus aktivně, systematicky a nutně podporuje šíření totalitních států; že rozeznává mezi státy legitimními a totalitními a straní totalitním; že využívá svobodných struktur liberálního společenství a tím je ohrožuje; a že podrývá vůli civilizovaných lidí bránit se.( 1 0 7 ) V hlubším smyslu byl politický terorismus sedmdesátých let produktem mravního relativismu. Zejména nevýslovné krutosti, kterých se dopouštěl, umožňoval toliko marxistický návyk myslet v kategorii tříd a nikoli v pojmech jednotlivců. Mladí radikální ideologové, kteří celé týdny

i měsíce drželi své oběti, většinou diplomaty nebo obchodníky vybrané pouze pro jejich zaměstnám, spoutané v malých podzemních betonových kobkách se zavázanýma očima a voskem zalepenýma ušima, nepovažovali ty, jež mučili a vraždili, za lidské bytosti, nýbrž jen za součást politického aparátu. Dehumanizovali přitom kromě svých obětí i sebe a stávali se z nich zatracenci, ne ne­ podobní odporným zjevům vystupujícím v Dostojevského velkém protiteroristickém románu Běsi. Mezinárodní terorismus jako hrozba všem státům uznávajícím právní řád by býval měl být prvořadým zájmem Organizace spojených národů. V sedmdesátých letech však byly Spojené národy zkorumpovaným a demoralizovaným podnikem a jeho neuvážené zásahy násilí spíš podporovaly, než aby mu bránily. Trumanova osudná chyba, kterou udělal tím, že v roce 1950 dopustil, aby výkonná moc přešla na Valné shromáždění, znásobená ještě Eisenhowerovým omylem z roku 1956, kdy dovolil Hamarskjóldovi vést štvavou kampaň proti Británii a Francii jako agresorům, teď nesla trpké a hojné ovoce. Organizaci spojených národů založilo jednapadesát států, z nichž velká většina byly demokracie. Roku 1975 už měla 144 členů a počítala se 165 členy; všechny až na 25 byly státy totalitní nebo s jednou politickou stranou a převážně levicové. Země sovětského bloku, arabsko-muslimské a africké tu tvořily společně funkční většinu. Takže o nějakých akcích proti terorismu nemohlo být vůbec řeči. Právě naopak. Jak jsme se už zmínili, Idi Amin, sám známý hrdlořez a ochránce teroristů, byl roku 1975 odměněn aplausem delegátů vstoje, když obhajoval genocidu. Jásir Arafat, vůdce Organizace pro osvobození Palestiny, jež je největší teroristickou organizací na světě, se dokonce stal členem Valného shromáždění. Sekretariát OSN se už dávno přestal řídit zásadami Charty. Úřad generálního tajemníka byla pouze pošťačka funkce. Komunističtí členové sekretariátu bydleli v národnostním a politickém ghettu odděleni od ostatních a odváděli svůj plat v tvrdé měně do pokladny svého vyslanectví. Vedoucí sovětské delegace Arkadij Ševčenko, který byl současně zástupcem generálního tajemníka Rady bezpečnosti, měl 108 zvláštního „pečovatele" KGB jen pro sebe.( ) Většina zástupců v OSN se v sedmdesátých letech věnovala v podstatě třem úkolům: organizovat zničení Jihoafrické unie a Izraele a odsuzovat „imperialismus" představovaný Spojenými státy. V roce 1974 neuznala OSN pověřovací listiny svého zakládajícího člena Jižní Afriky, což se rovnalo vyloučení. V březnu 1974 se „nezúčastnění" členové OSN na konferenci v Havaně, hlavním městě sovětského satelita, usnesli, že vyloučí též Izrael; od svého úmyslu však upustili, když Spojené státy pohrozily, že odejdou z Valného shromáždění a přestanou je finančně podporovat. Místo toho odhlasoval třetí výbor OSN rezoluci, v níž odsoudil Izrael 70 hlasy proti

668

669

existovat. S ústupem imperialistické vlny se však rychle vrátily, zejména v tradičních střediscích Alžíru a Tripolisu, jakmile skončila alžírská válka a Kaddáfí provedl roku 1969 svůj puč. Tyto akce však už měly výrazné politické zabarvení: peníze opatřovali v šedesátých letech alžírští předáci a v sedmdesátých letech zajišťoval zbraně, výcvik, tábory pro uprchlíky a celkovou organizaci Kaddáfí. Tyto čtyři tradice v sedmdesátých letech splynuly a tím se stal problém terorismu nesmírně složitý a téměř neuchopitelný. Nešlo jen o sovětské spiknutí za účelem destabilizace legitimních vlád. Například Itálie, demokra­ tický stát, jenž byl v sedmdesátých letech terorismem nejvíc postižen, se stal obětí spíš komerčního násilí než čistě politického teroru; zejména únosy ho stály v letech 1975-80 na 100 miliónů dolarů.( 1 0 3 ) Přesto však není pochyby, že jednotlivá teroristická hnutí jako západoněmecký gang Baader-Meinhoffová, irská IRA, italské Rudé brigády, baskičtí separatisté ve Španělsku, Organizace pro osvobození Palestiny a patrně desítky jiných arabských, latinskoamerických a afrických černošských tero­ ristických skupin byly napojeny na mezinárodní teroristickou síť a těžily z ní. Hybnou silou této sítě byli vesměs komunisté, jako například venezuelský vrah známý pod jménem ,,Carlos".( 104 ) Dva případy z mnoha ozřejmí me­ zinárodní a marxistický charakter hnutí. Masakr šestadvaceti poutníků větši­ nou z Portorika na izraelském letišti v Lodu roku 1972 provedli japonští marxisté vyškolení v Libanonu Organizací pro osvobození Palestiny zbraně­ mi, které jim dodal do Říma sám Carlos. Také baskičtí zabijáci, kteří za­ vraždili v roce 1974 španělského admirála, byli vycvičeni na Kubě a v Jižním Jemenu východními Němci, Palestinci a Kubánci a použili výbušnin od gangsterů IRA, s nimiž se setkali v Alžírsku pod patronátem KGB.C105) Zajímavé je, že zatímco během sedmdesátých let americká moc upadala a sovětská rostla, měl mezinárodní terorismus (výbuchy, pumové atentáty, vraždy, braní rukojmí, únosy atd.) trvale vzestupnou tendenci z 279 přípa­ 106 dů v roce 1971 na 1.709 v roce 1980.C ) Totalitní státy s všudypřítomnou tajnou policií, která smí zatýkat a věznit bez soudu, mučit, zabíjet a dopouštět se sama justičních vražd, se nemusí terorismu příliš obávat. Liberálně demo­ kratická společnost má naproti tomu hodně důvodů k strachu. Sedmdesátá léta ji poučila, že terorismus aktivně, systematicky a nutně podporuje šíření totalitních států; že rozeznává mezi státy legitimními a totalitními a straní totalitním; že využívá svobodných struktur liberálního společenství a tím je ohrožuje; a že podrývá vůli civilizovaných lidí bránit se.( 1 0 7 ) V hlubším smyslu byl politický terorismus sedmdesátých let produktem mravního relativismu. Zejména nevýslovné krutosti, kterých se dopouštěl, umožňoval toliko marxistický návyk myslet v kategorii tříd a nikoli v pojmech jednotlivců. Mladí radikální ideologové, kteří celé týdny

i měsíce drželi své oběti, většinou diplomaty nebo obchodníky vybrané pouze pro jejich zaměstnám, spoutané v malých podzemních betonových kobkách se zavázanýma očima a voskem zalepenýma ušima, nepovažovali ty, jež mučili a vraždili, za lidské bytosti, nýbrž jen za součást politického aparátu. Dehumanizovali přitom kromě svých obětí i sebe a stávali se z nich zatracenci, ne ne­ podobní odporným zjevům vystupujícím v Dostojevského velkém protiteroristickém románu Běsi. Mezinárodní terorismus jako hrozba všem státům uznávajícím právní řád by býval měl být prvořadým zájmem Organizace spojených národů. V sedmdesátých letech však byly Spojené národy zkorumpovaným a demoralizovaným podnikem a jeho neuvážené zásahy násilí spíš podporovaly, než aby mu bránily. Trumanova osudná chyba, kterou udělal tím, že v roce 1950 dopustil, aby výkonná moc přešla na Valné shromáždění, znásobená ještě Eisenhowerovým omylem z roku 1956, kdy dovolil Hamarskjóldovi vést štvavou kampaň proti Británii a Francii jako agresorům, teď nesla trpké a hojné ovoce. Organizaci spojených národů založilo jednapadesát států, z nichž velká většina byly demokracie. Roku 1975 už měla 144 členů a počítala se 165 členy; všechny až na 25 byly státy totalitní nebo s jednou politickou stranou a převážně levicové. Země sovětského bloku, arabsko-muslimské a africké tu tvořily společně funkční většinu. Takže o nějakých akcích proti terorismu nemohlo být vůbec řeči. Právě naopak. Jak jsme se už zmínili, Idi Amin, sám známý hrdlořez a ochránce teroristů, byl roku 1975 odměněn aplausem delegátů vstoje, když obhajoval genocidu. Jásir Arafat, vůdce Organizace pro osvobození Palestiny, jež je největší teroristickou organizací na světě, se dokonce stal členem Valného shromáždění. Sekretariát OSN se už dávno přestal řídit zásadami Charty. Úřad generálního tajemníka byla pouze pošťačka funkce. Komunističtí členové sekretariátu bydleli v národnostním a politickém ghettu odděleni od ostatních a odváděli svůj plat v tvrdé měně do pokladny svého vyslanectví. Vedoucí sovětské delegace Arkadij Ševčenko, který byl současně zástupcem generálního tajemníka Rady bezpečnosti, měl 108 zvláštního „pečovatele" KGB jen pro sebe.( ) Většina zástupců v OSN se v sedmdesátých letech věnovala v podstatě třem úkolům: organizovat zničení Jihoafrické unie a Izraele a odsuzovat „imperialismus" představovaný Spojenými státy. V roce 1974 neuznala OSN pověřovací listiny svého zakládajícího člena Jižní Afriky, což se rovnalo vyloučení. V březnu 1974 se „nezúčastnění" členové OSN na konferenci v Havaně, hlavním městě sovětského satelita, usnesli, že vyloučí též Izrael; od svého úmyslu však upustili, když Spojené státy pohrozily, že odejdou z Valného shromáždění a přestanou je finančně podporovat. Místo toho odhlasoval třetí výbor OSN rezoluci, v níž odsoudil Izrael 70 hlasy proti

668

669

29 (27 se zdrželo hlasování) jako „rasistický" stát. Rezoluci navrhla Kuba, Libye a Somálsko, které byly tehdy sovětskými satelity. Byla, jak upozornil americký delegát Leonard Garment, zvlášť nebezpečná proto, že použila slova „rasismus" nikoli na označení konkrétního bezpráví, nýbrž jen jako přívlastek k nactiutrhání všem, kdo jsou zrovna v nemilosti, a že změnila po­ jem závazného a kriminálního obsahu na pouhý ideologický nástroj/ 1 0 9 ) Některé projevy ve prospěch tohoto návrhu byly vysloveně antisemitské a byly by vyvolaly v nacistických shromážděních bouřlivý aplaus. Ze sedmdesáti států, které pro rezoluci hlasovaly, mělo jen osm chabý demokra­ tický nátěr a přes dvě třetiny jich praktikovalo různé formy státního rasismu. V Moskvě Andrej Sacharov, který byl tenkrát ještě na svobodě, poznamenal, že „rezoluce může jen zvýšit v mnoha zemích antisemitské nálady tím, že celé akci propůjčí zdání falešné mezinárodní zákonnosti". Ještě závažnější byla obava, že výsledek hlasování bude zneužit morálně i právně jako ospravedlnění soustředěného úsilí arabských zemí vyhladit izraelský národ, který založil svůj stát přímo jako útočiště před rasismem a rasovým vyvražďováním. Když Valné shromáždění schválilo výsíedek hla­ sování v poměru 67 k 55, povstal americký zástupce v OSN a s hněvem řekl: „Spojené státy prohlašují před Valným shromážděním Spojených náro­ dů a před celým světem, že nesouhlasí s tímto hanebným činem, neuznávají ho a nikdy se s ním nesmíří."( 1 1 0 ) Je pravda, že rezoluce zůstala jen na papíře. Nebezpečí pro Spojené národy však záleželo v tom, že tyto papírové většiny chtěly proniknout do skutečné politiky: zkorumpovaná aritmetika Valného shromáždění, kde se v sedmdesátých letech prodávaly hlasy za zbraně nebo se získávaly osobním uplácením delegátů, byla na nejlepší cestě stát se nepozorovatelně běžnou praxí mezinárodní společnosti. Týkalo se to zejména útoků proti Spojeným státům, které se ocitaly v čím dál tím větší izolaci a v souvislosti s prohlubováním hospodářské krize sedmdesátých let byly obviňovány jako zdroj a příčina světových nesnází. Pro zvrácené poměry v OSN bylo typické, že ani jediná rezoluce Valného shromáždění nebo výboru nekritizovala arabské státy, které v letech 1974-5 zvýšily své příjmy zdražením ropy o 70 miliard dolarů ročně, převážně na úkor průmyslových a málo vyvinutých zemí. Také se je většina OSN nikdy nepokusila přimět, aby použily svých nadměrných zisků třeba jen jako povinnou pomoc jiným. Uměle vyvolaný antagonismus Spojených národů se obracel výhradně proti Americe jako hlavnímu objektu nenávisti a jejím prostřednictvím pak proti celému Západu. Nebude na škodu vysledovat původ těchto útočných postojů. Podle původní marxistické poučky se měl kapitalismus zhroutit. To se nestalo. První ústupové stanovisko (Chruščovovo) bylo, že „socialistický blok" předhoní kapitalistický Západ. To se také nestalo. Druhé východisko z této ideologické nouze propagované od začátku

sedmdesátých let a vštěpované třetímu světu, se stalo ortodoxním názorem Spojených národů: podle něj vysoká životní úroveň Západu vůbec nevyplývá z nějakého účinnějšího ekonomického systému, nýbrž je nemo­ rálním důsledkem záměrného a soustavného zbídačování ostatního světa. Proto přijala OSN v roce 1974 „Chartu ekonomických práv a povinností států", která odsuzovala funkci západní ekonomiky. Téhož roku se Konfe­ rence o světové populaci proměnila na velký útok proti údajnému sobectví Spojených států. Také Konference o světové výživě (1974) odsoudila Ameriku a jiné státy schopné vytvářet potravinové rezervy. Indický ministr výživy prohlásil, že tyto státy jsou zřejmě odpovědné za úděl chudých národů a že mají povinnost jim pomáhat. Taková pomoc ovšem není skutkem milosrdenství, nýbrž dlouho odkládaným odškodněním za to, čím se vyspělé země provinily na chudých národech v minulosti. V únoru 1975 „nezúčastně­ né" země ostře kritizovaly „imperialistické" státy za tvrdošíjnost, s jakou zachovávají při životě kolonialistické a neokolonialistické vykořisťovatelské struktury, aby sloužily jejich zhýčkaným a nenasytným spotřebitelům a zároveň udržovaly většinu lidstva v bídě a hladu. Útok byl zvlášť nerozumný, protože jen za posledních čtrnáct let (196073) oficiální rozvojová podpora vyspělých národů chudým zemím buď pří­ mo, nebo zprostředkovaně činila 91,8 miliard dolarů, dosud největší dobro­ volný převod finančních prostředků v dějinách/ 1 1 1 ) Bylo-li těchto peněz použito efektivně, je ovšem už jiná otázka. Do značné míry sloužily k pod­ poře neschopných a tyranských režimů provozujících různé formy „so­ cialismu", jako například Julius Nyerere v Tanzanii, a tím k udržování zaostalosti. Názor, že Západ nějakým způsobem zavinil chudobu světa, má sám původ na Západě. Podobně jako dekolonizace to byl produkt pocitu viny, jenž jako zhoubná lučavka byl hlavní příčinou rozkladu právního řádu. Šlo tu o stejnou snahu škatulkovat a mravně hodnotit lidi ne jako jednotlivce, nýbrž jako příslušníky určité třídy, což je základní omyl marxismu. Národní struktura byla analogií struktury třídní. Už jsme se zmínili, jaký účinek měl pojem „třetího světa" na bandungskou generaci. Jako mnoho chytrých, ale scestných myšlenek pocházel z Francie. Roku 1952 napsal demograf Alfred Sauvy známý článek „Tři světy na jedné planetě", kde cituje Sieyěsův* slavný výrok z roku 1789: „Co je třetí stav? Všecko. Čím byl až dosud v po­ litickém životě? Ničím. Co požaduje? Být něčím." Studená válka, dokazoval Sauvy, je v podstatě boj mezi kapitalistickým a komunistickým světem o svět třetí. Tento „třetí svět" jako kdysi „třetí stav", až dosud opomíjený, 112 vykořisťovaný a pohrdaný, také chce být něčím/ ) Pojem třetího světa se postupné stal jednou z velkých prázdných a pokryteckých frází poválečného

670

671

* Abbé Sieyěs (1748-1836) - francouzský státník, politický teoretik a duchovní, který se za revoluce proslavil brožurou Co je třetí stav?

29 (27 se zdrželo hlasování) jako „rasistický" stát. Rezoluci navrhla Kuba, Libye a Somálsko, které byly tehdy sovětskými satelity. Byla, jak upozornil americký delegát Leonard Garment, zvlášť nebezpečná proto, že použila slova „rasismus" nikoli na označení konkrétního bezpráví, nýbrž jen jako přívlastek k nactiutrhání všem, kdo jsou zrovna v nemilosti, a že změnila po­ jem závazného a kriminálního obsahu na pouhý ideologický nástroj/ 1 0 9 ) Některé projevy ve prospěch tohoto návrhu byly vysloveně antisemitské a byly by vyvolaly v nacistických shromážděních bouřlivý aplaus. Ze sedmdesáti států, které pro rezoluci hlasovaly, mělo jen osm chabý demokra­ tický nátěr a přes dvě třetiny jich praktikovalo různé formy státního rasismu. V Moskvě Andrej Sacharov, který byl tenkrát ještě na svobodě, poznamenal, že „rezoluce může jen zvýšit v mnoha zemích antisemitské nálady tím, že celé akci propůjčí zdání falešné mezinárodní zákonnosti". Ještě závažnější byla obava, že výsledek hlasování bude zneužit morálně i právně jako ospravedlnění soustředěného úsilí arabských zemí vyhladit izraelský národ, který založil svůj stát přímo jako útočiště před rasismem a rasovým vyvražďováním. Když Valné shromáždění schválilo výsíedek hla­ sování v poměru 67 k 55, povstal americký zástupce v OSN a s hněvem řekl: „Spojené státy prohlašují před Valným shromážděním Spojených náro­ dů a před celým světem, že nesouhlasí s tímto hanebným činem, neuznávají ho a nikdy se s ním nesmíří."( 1 1 0 ) Je pravda, že rezoluce zůstala jen na papíře. Nebezpečí pro Spojené národy však záleželo v tom, že tyto papírové většiny chtěly proniknout do skutečné politiky: zkorumpovaná aritmetika Valného shromáždění, kde se v sedmdesátých letech prodávaly hlasy za zbraně nebo se získávaly osobním uplácením delegátů, byla na nejlepší cestě stát se nepozorovatelně běžnou praxí mezinárodní společnosti. Týkalo se to zejména útoků proti Spojeným státům, které se ocitaly v čím dál tím větší izolaci a v souvislosti s prohlubováním hospodářské krize sedmdesátých let byly obviňovány jako zdroj a příčina světových nesnází. Pro zvrácené poměry v OSN bylo typické, že ani jediná rezoluce Valného shromáždění nebo výboru nekritizovala arabské státy, které v letech 1974-5 zvýšily své příjmy zdražením ropy o 70 miliard dolarů ročně, převážně na úkor průmyslových a málo vyvinutých zemí. Také se je většina OSN nikdy nepokusila přimět, aby použily svých nadměrných zisků třeba jen jako povinnou pomoc jiným. Uměle vyvolaný antagonismus Spojených národů se obracel výhradně proti Americe jako hlavnímu objektu nenávisti a jejím prostřednictvím pak proti celému Západu. Nebude na škodu vysledovat původ těchto útočných postojů. Podle původní marxistické poučky se měl kapitalismus zhroutit. To se nestalo. První ústupové stanovisko (Chruščovovo) bylo, že „socialistický blok" předhoní kapitalistický Západ. To se také nestalo. Druhé východisko z této ideologické nouze propagované od začátku

sedmdesátých let a vštěpované třetímu světu, se stalo ortodoxním názorem Spojených národů: podle něj vysoká životní úroveň Západu vůbec nevyplývá z nějakého účinnějšího ekonomického systému, nýbrž je nemo­ rálním důsledkem záměrného a soustavného zbídačování ostatního světa. Proto přijala OSN v roce 1974 „Chartu ekonomických práv a povinností států", která odsuzovala funkci západní ekonomiky. Téhož roku se Konfe­ rence o světové populaci proměnila na velký útok proti údajnému sobectví Spojených států. Také Konference o světové výživě (1974) odsoudila Ameriku a jiné státy schopné vytvářet potravinové rezervy. Indický ministr výživy prohlásil, že tyto státy jsou zřejmě odpovědné za úděl chudých národů a že mají povinnost jim pomáhat. Taková pomoc ovšem není skutkem milosrdenství, nýbrž dlouho odkládaným odškodněním za to, čím se vyspělé země provinily na chudých národech v minulosti. V únoru 1975 „nezúčastně­ né" země ostře kritizovaly „imperialistické" státy za tvrdošíjnost, s jakou zachovávají při životě kolonialistické a neokolonialistické vykořisťovatelské struktury, aby sloužily jejich zhýčkaným a nenasytným spotřebitelům a zároveň udržovaly většinu lidstva v bídě a hladu. Útok byl zvlášť nerozumný, protože jen za posledních čtrnáct let (196073) oficiální rozvojová podpora vyspělých národů chudým zemím buď pří­ mo, nebo zprostředkovaně činila 91,8 miliard dolarů, dosud největší dobro­ volný převod finančních prostředků v dějinách/ 1 1 1 ) Bylo-li těchto peněz použito efektivně, je ovšem už jiná otázka. Do značné míry sloužily k pod­ poře neschopných a tyranských režimů provozujících různé formy „so­ cialismu", jako například Julius Nyerere v Tanzanii, a tím k udržování zaostalosti. Názor, že Západ nějakým způsobem zavinil chudobu světa, má sám původ na Západě. Podobně jako dekolonizace to byl produkt pocitu viny, jenž jako zhoubná lučavka byl hlavní příčinou rozkladu právního řádu. Šlo tu o stejnou snahu škatulkovat a mravně hodnotit lidi ne jako jednotlivce, nýbrž jako příslušníky určité třídy, což je základní omyl marxismu. Národní struktura byla analogií struktury třídní. Už jsme se zmínili, jaký účinek měl pojem „třetího světa" na bandungskou generaci. Jako mnoho chytrých, ale scestných myšlenek pocházel z Francie. Roku 1952 napsal demograf Alfred Sauvy známý článek „Tři světy na jedné planetě", kde cituje Sieyěsův* slavný výrok z roku 1789: „Co je třetí stav? Všecko. Čím byl až dosud v po­ litickém životě? Ničím. Co požaduje? Být něčím." Studená válka, dokazoval Sauvy, je v podstatě boj mezi kapitalistickým a komunistickým světem o svět třetí. Tento „třetí svět" jako kdysi „třetí stav", až dosud opomíjený, 112 vykořisťovaný a pohrdaný, také chce být něčím/ ) Pojem třetího světa se postupné stal jednou z velkých prázdných a pokryteckých frází poválečného

670

671

* Abbé Sieyěs (1748-1836) - francouzský státník, politický teoretik a duchovní, který se za revoluce proslavil brožurou Co je třetí stav?

období/ 1 1 3 ) Nikdy nebyl definován z toho prostého důvodu, že jakmile by se někdo o to pokusil, pojem se rozpadne, poněvadž nemá obsah. Jeho vliv však byl nezměrný. Vyhovoval lidské touze po jednoduchých mravních měřítkách. Existovaly „hodné" (chudé) a „zlé" (bohaté) národy. Národy byly bohaté právě proto, že byly zlé, a chudé, protože byly nevinné. Tento názor se stal hnací silou Valného shromáždění OSN. Roku 1969 vedl k uspořádání Konference o obchodu a rozvoji (UNCTAD - United Nations Conference on Trade and Development), která tuto falešnou představu zpopularizovala. Má na svědomí pocit viny pronikající Pearsonovou zprávou z roku 1969, jež analyzuje celý program hospodářské pomoci let 1950-67 a svaluje vinu za jeho selhání na dárce peněz. Během času se výraz „třetí svět" následkem nadměrného používání opotřeboval. Pařížská intelektuální výrobna módního názvosloví dodala okamžitě nový: „Sever - Jih" a razila ho v roce 1974, kdy francouzský pre­ zident Giscard ďEstaing svolal konferenci o „zemích ropu dovážejících, vyvážejících a ostatních". Vina tu měla být jednoznačně přisouzena „Seve­ ru", zatímco „Jih" měl zůstat nevinný. Vyplynuly z toho značné násilnosti, jak zeměpisné, tak ekonomické. K takzvanému „Jihu" patřily Alžírsko, Argentina, Brazílie, Egypt, Indie, Indonésie, Irák, Írán, Jamajka, Jugoslávie, Kamerun, Mexiko, Nigérie, Pákistán, Peru, Saudská Arábie, Venezuela, Zaír a Zambie. Sever zahrnoval Austrálii, státy EHS, Japonsko, Kanadu, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko a USA. Jedenáct „jižních" států bylo na sever od rovníku a jeden z nich, Saudská Arábie, měl nejvyšší světový průměrný příjem na obyvatele. Austrálie, jediný kontinent, který leží jižně od rovníku, musel být zařazen na „Sever" patrně proto, že je převážně bílý a kapita­ listický. Sovětský blok byl vynechán úplně, ačkoli se celý rozkládá na severu. Stručně řečeno, celý tento podnik neměl vůbec žádný smysl, leda aby sloužil politickému nactiutrhání. K tomu se hodil výtečně. V květnu a červnu 1974 se konala složitá a nákladná jednání v Paříž/ 1 1 4 ) a z nich po čase vyplynul dokument nazvaný Brandtova zpráva (1980), který podobně jako Pearsonova zpráva obviňoval Západ, jemuž se teď říkalo „Sever", a do­ poručoval zavést mezinárodní daň, jíž by Sever podporoval Jih, tak jako to činily dobrovolně jednotlivé vyspělé státy/ 1 1 5 ) V tomto severo-jižním melodramatu pochopitelně vystupovaly Spojené státy v úloze hlavního padoucha. Staly se též terčem útoků předzname­ naných další nadávkou sedmdesátých let: „mezinárodní monopoly". Vymyslili ji také Francouzi. Roku 1967 francouzský novinář Jean-Jacques ServanSchreiber napsal knihu Le Défi Américain (Americká výzva), jež upozor­ ňovala na expanzi amerických firem v zahraničí a vzbudila senzaci. V osmde­ sátých letech, předpovídal, „třetí průmyslovou velmocí na světě nebude Evropa, nýbrž americké investice v Evropě". Mezinárodní monopoly byly 672

„americkou výzvou" světu. Výraz převzali s nadšením evropští levicoví intelektuálové a převedli ho do frazeologie třetího světa, kde mezinárodní monopoly ohrožovaly státní svrchovanost jako „předvoj amerického impe­ rialismu". V dubnu a v květnu 1974 Valné shromáždění OSN pranýřovalo mezinárodní monopoly po celém světě skoro stejným způsobem jako Jižní Afriku a Izrael. Jako u většiny dobových intelektuálských představ šlo i v tomto případě o nepochopení a mylný výklad pojmu, který už tehdy vlastně zastarával. Mezinárodní monopoly byly prostě podniky, které půso­ bily v mnoha zemích. Vznikly už začátkem století, kdy firmy jako Ko­ dak, Gillet a další otevřely své pobočky v Evropě. Patřily sem též banky a naftařské a jiné společnosti, jejichž činnost byla v podstatě mezi­ národní. Byl to zdaleka nejúčinnější způsob jak vyvážet kapitál, technologii a odbornost z bohatších do chudších států. Stejně důležité bylo, že tyto firmy, společnosti a banky dovedly po válce mnohem rychleji než jejich vlády pochopit místní poměry a přizpůsobit se zvyklostem a předsudkům dané země. Analýza působnosti amerických mezinárodních monopolů v Peru a Chile například ukázala, že jejich politický vliv, který byl až do roku 1939 značný, začal rychle upadat dávno předtím, než se tento výraz stal mó­ dou/ 1 1 6 ) V Americe usměrňovaly moc těchto společností dělnické a národ­ nostní zájmové skupiny. „Exploze mezinárodních monopolů" byla v pod­ statě jev padesátých a začátku šedesátých let a v době, kdy Servan-Schreiber psal svou knihu, dosahovala vrcholu. V roce 1959 vlastnila Amerika 111 největších světových firem, tj. 71%. V roce 1976 klesl jejich počet na 68, tj. 44%. Vrcholu dosahovaly americké monopoly v roce 1968, neboť to byl vůbec zenit americké světovlády, kdy USA založily nebo získaly v zahraničí 540 přidružených společností. V letech 1974-5 se však 187 největších amerických mezinárodních monopolů rozmnožovalo už jen počtem 200 fi­ liálek ročně/ 1 1 7 ) Je sice pravda, že během dekády 1967-77 stouply americké investice v Evropě z 16 miliard na 55 miliard dolarů ( 1 1 8 ), ale v polovině sedmdesátých let, kdy se západoněmecké a japonské firmy šířily po světě mnohem rychleji než jejich americká konkurence, vypadala Servan-Schreiberova apokalyptická vize dost absurdně. V roce 1970 patřilo Američanům 10 největších světových bank. V roce 1980 už měli jen dvě, zbytek Francouzi (čtyři), Němci (dvě), Japonci a Britové (pojedná). Z dvaceti nejvyšších míst 119 drželi šest Japonci a dalších šest Brazílie/ ) Všechny doklady svědčí o tom, že v sedmdesátých letech byla mezinárodní ekonomická síla rozptýlena ještě daleko víc. Přesto strašák mezinárodních monopolů způsobil Americe nesmírné škody zrovna v době, kdy se její relativní vliv rychle zmenšoval. Americké firmy ani zdaleka neměly neomezenou moc; stávaly se spíš terčem vzrůstající diskriminace. „Bohužel musím konstatovat," stěžuje si vedoucí pracovník Chase Manhattan, „že s námi jako s americkou bankou v Mexiku 673

období/ 1 1 3 ) Nikdy nebyl definován z toho prostého důvodu, že jakmile by se někdo o to pokusil, pojem se rozpadne, poněvadž nemá obsah. Jeho vliv však byl nezměrný. Vyhovoval lidské touze po jednoduchých mravních měřítkách. Existovaly „hodné" (chudé) a „zlé" (bohaté) národy. Národy byly bohaté právě proto, že byly zlé, a chudé, protože byly nevinné. Tento názor se stal hnací silou Valného shromáždění OSN. Roku 1969 vedl k uspořádání Konference o obchodu a rozvoji (UNCTAD - United Nations Conference on Trade and Development), která tuto falešnou představu zpopularizovala. Má na svědomí pocit viny pronikající Pearsonovou zprávou z roku 1969, jež analyzuje celý program hospodářské pomoci let 1950-67 a svaluje vinu za jeho selhání na dárce peněz. Během času se výraz „třetí svět" následkem nadměrného používání opotřeboval. Pařížská intelektuální výrobna módního názvosloví dodala okamžitě nový: „Sever - Jih" a razila ho v roce 1974, kdy francouzský pre­ zident Giscard ďEstaing svolal konferenci o „zemích ropu dovážejících, vyvážejících a ostatních". Vina tu měla být jednoznačně přisouzena „Seve­ ru", zatímco „Jih" měl zůstat nevinný. Vyplynuly z toho značné násilnosti, jak zeměpisné, tak ekonomické. K takzvanému „Jihu" patřily Alžírsko, Argentina, Brazílie, Egypt, Indie, Indonésie, Irák, Írán, Jamajka, Jugoslávie, Kamerun, Mexiko, Nigérie, Pákistán, Peru, Saudská Arábie, Venezuela, Zaír a Zambie. Sever zahrnoval Austrálii, státy EHS, Japonsko, Kanadu, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko a USA. Jedenáct „jižních" států bylo na sever od rovníku a jeden z nich, Saudská Arábie, měl nejvyšší světový průměrný příjem na obyvatele. Austrálie, jediný kontinent, který leží jižně od rovníku, musel být zařazen na „Sever" patrně proto, že je převážně bílý a kapita­ listický. Sovětský blok byl vynechán úplně, ačkoli se celý rozkládá na severu. Stručně řečeno, celý tento podnik neměl vůbec žádný smysl, leda aby sloužil politickému nactiutrhání. K tomu se hodil výtečně. V květnu a červnu 1974 se konala složitá a nákladná jednání v Paříž/ 1 1 4 ) a z nich po čase vyplynul dokument nazvaný Brandtova zpráva (1980), který podobně jako Pearsonova zpráva obviňoval Západ, jemuž se teď říkalo „Sever", a do­ poručoval zavést mezinárodní daň, jíž by Sever podporoval Jih, tak jako to činily dobrovolně jednotlivé vyspělé státy/ 1 1 5 ) V tomto severo-jižním melodramatu pochopitelně vystupovaly Spojené státy v úloze hlavního padoucha. Staly se též terčem útoků předzname­ naných další nadávkou sedmdesátých let: „mezinárodní monopoly". Vymyslili ji také Francouzi. Roku 1967 francouzský novinář Jean-Jacques ServanSchreiber napsal knihu Le Défi Américain (Americká výzva), jež upozor­ ňovala na expanzi amerických firem v zahraničí a vzbudila senzaci. V osmde­ sátých letech, předpovídal, „třetí průmyslovou velmocí na světě nebude Evropa, nýbrž americké investice v Evropě". Mezinárodní monopoly byly 672

„americkou výzvou" světu. Výraz převzali s nadšením evropští levicoví intelektuálové a převedli ho do frazeologie třetího světa, kde mezinárodní monopoly ohrožovaly státní svrchovanost jako „předvoj amerického impe­ rialismu". V dubnu a v květnu 1974 Valné shromáždění OSN pranýřovalo mezinárodní monopoly po celém světě skoro stejným způsobem jako Jižní Afriku a Izrael. Jako u většiny dobových intelektuálských představ šlo i v tomto případě o nepochopení a mylný výklad pojmu, který už tehdy vlastně zastarával. Mezinárodní monopoly byly prostě podniky, které půso­ bily v mnoha zemích. Vznikly už začátkem století, kdy firmy jako Ko­ dak, Gillet a další otevřely své pobočky v Evropě. Patřily sem též banky a naftařské a jiné společnosti, jejichž činnost byla v podstatě mezi­ národní. Byl to zdaleka nejúčinnější způsob jak vyvážet kapitál, technologii a odbornost z bohatších do chudších států. Stejně důležité bylo, že tyto firmy, společnosti a banky dovedly po válce mnohem rychleji než jejich vlády pochopit místní poměry a přizpůsobit se zvyklostem a předsudkům dané země. Analýza působnosti amerických mezinárodních monopolů v Peru a Chile například ukázala, že jejich politický vliv, který byl až do roku 1939 značný, začal rychle upadat dávno předtím, než se tento výraz stal mó­ dou/ 1 1 6 ) V Americe usměrňovaly moc těchto společností dělnické a národ­ nostní zájmové skupiny. „Exploze mezinárodních monopolů" byla v pod­ statě jev padesátých a začátku šedesátých let a v době, kdy Servan-Schreiber psal svou knihu, dosahovala vrcholu. V roce 1959 vlastnila Amerika 111 největších světových firem, tj. 71%. V roce 1976 klesl jejich počet na 68, tj. 44%. Vrcholu dosahovaly americké monopoly v roce 1968, neboť to byl vůbec zenit americké světovlády, kdy USA založily nebo získaly v zahraničí 540 přidružených společností. V letech 1974-5 se však 187 největších amerických mezinárodních monopolů rozmnožovalo už jen počtem 200 fi­ liálek ročně/ 1 1 7 ) Je sice pravda, že během dekády 1967-77 stouply americké investice v Evropě z 16 miliard na 55 miliard dolarů ( 1 1 8 ), ale v polovině sedmdesátých let, kdy se západoněmecké a japonské firmy šířily po světě mnohem rychleji než jejich americká konkurence, vypadala Servan-Schreiberova apokalyptická vize dost absurdně. V roce 1970 patřilo Američanům 10 největších světových bank. V roce 1980 už měli jen dvě, zbytek Francouzi (čtyři), Němci (dvě), Japonci a Britové (pojedná). Z dvaceti nejvyšších míst 119 drželi šest Japonci a dalších šest Brazílie/ ) Všechny doklady svědčí o tom, že v sedmdesátých letech byla mezinárodní ekonomická síla rozptýlena ještě daleko víc. Přesto strašák mezinárodních monopolů způsobil Americe nesmírné škody zrovna v době, kdy se její relativní vliv rychle zmenšoval. Americké firmy ani zdaleka neměly neomezenou moc; stávaly se spíš terčem vzrůstající diskriminace. „Bohužel musím konstatovat," stěžuje si vedoucí pracovník Chase Manhattan, „že s námi jako s americkou bankou v Mexiku 673

mexické úřady jednají víc než sprostě."( 1 2 0 ) A to navzdory skutečnosti, že Mexiko spolu s Brazílií dlužilo převážně Chase Manhattanu jen na úrocích 69 miliard dolarů pohyblivé měny.( 1 2 1 ) Uměle vytvořené nepřátelství k americkým mezinárodním monopolům dokonce proniklo do Ameriky samotné, kde došlo k pokusu prosadit zákon o zahraničním obchodu a investi­ cích (1971), jenž měl zavést kontrolu vývozu amerického kapitálu a techno­ logie a uvalit větší daně na zisk mezinárodních monopolů. Spor, který z toho vznikl, způsobil americkým hospodářským zájmům velké škody/ 1 2 2 ) Útoky proti Americe byly v sedmdesátých letech tak nenávistné a jedovaté a většinou tak bezdůvodné a nesmyslné, že je lze charakterizovat jedině výrazem internacionální perzekuce. Lze říci, že nejrozšířenější formou rasismu byl v tomto desítiletí antiamerikanismus. Průpověď, že „znát všechno znamená všechno odpustit", neplatí v mezinárodní politice. Jedním z důvodů, proč byla Amerika tak krutě napadena, je, že se o ní vědělo příliš mnoho, hlavně díky americkým sdělovacím prostředkům a akade­ mickému světu, z nichž se ustavičně linuly proudy sebekritiky/ 123 ) Hlubším důvodem je však to, že Amerika jako velmoc a ještě víc amerikanismus jako způsob myšlení hájily individualismus proti kolektivismu a svobodnou vůli proti determinismu. Neboť duch konce šedesátých a začátku sedmdesátých let byl silně kolektivistický a deterministický. Valnou většinou to bylo dílem pařížských intelektuálů, které znovu nalezený dynamismus francouzského hospodářství energicky postrčil na svě­ tové jeviště. V čtyřicátých a padesátých letech Sartre věřil alespoň v svo­ bodu vůle. Dokonce to bylo podstatou jeho filozofie, čímž se zásadně odlišo­ val od marxistů, i když se k nim na čistě politické rovině družil. Sartre sice žil až do roku 1980, ale v době studentských bouří už byl zastaralý. Mandaríni, kteří zaujali jeho místo, byli všichni nějakým způsobem ovlivněni marxistickým determinismem, pro který jednotlivci ani svobodná vůle ani svědomí nemají při utváření světa žádný význam. Na rozdíl od ortodoxních marxistů neuznávali jako jedinou hybnou páku dějin ekonomické síly půso­ bící prostřednictvím tříd. Přijímali i alternativní a doplňková vysvětlení. Ale všichni souhlasili s Marxovou zásadou, že události neurčuje lidská vůle, nýbrž utajené struktury společnosti. Marx napsal: „Základní vzorec ekonomických vztahů, jak je vidět na povrchu, neodpovídá a dokonce zásadně odporuje jejich vnitřní skryté, avšak podstatné struktuře a představám z ní vyplývajícím.'/124) Člověk se octl ve vězení struktur: v dvacátém století to byly struktury buržoazní. Ve své Strukturální antropologii, která se začala hodně číst a překládat teprve v roce 1963, Claude Lévi-Strauss tvrdil, že společenské struktury sice nejsou vidět pouhým okem ani je nemůžeme odhalit empirickým pozorováním, ale že přesto existují právě tak jako molekulární struktury, o nichž se lze

přesvědčit jen elektronovým mikroskopem. Tyto struktury prý ovlivňují myšlení, takže co se zdá projevem lidské vůle, je pouhou reflexí těchto struktur. Pro Léviho-Strausse stejně jako pro Marxe nejsou dějiny sledem událostí, nýbrž rozeznatelným vzorcem, fungujícím podle poznatelných zákonů. Variantu tohoto názoru vymysleli francouzští historici analistické školy, zejména Fernand Braudel, jehož Středozemí a jeho svět v době Filipa II. (1949) bylo zdaleka nejvlivnější historické dílo publikované po druhé světové válce. Vyprávění odmítali jako povrchní a jednotlivce jako nedůležité a hlá­ sali geografický a ekonomický determinismus, jehož struktury zcela určují dlouhodobý běh dějin. V psychologii Jacques Lacan reinterpretoval Freuda (ve Francii dosud málo známého) a vytvořil tak nový determinismus lidské­ ho chování založený na znacích, signálech, šifrách a konvencích, které v jeho výkladu ponechávaly pramálo místa pro svobodnou volbu. V literatuře Roland Barthes dokazoval, že spisovatel netvoří imaginativní vůlí, nýbrž pouze reaguje na společenské struktury, z nichž odvozuje své impulzy v po­ době symbolů, které lze kodifikovat a klasifikovat novou vědou zvanou sémiologie. V lingvistice americký vědec Noam Chomsky odmítl přirozené charakteristiky řeči a jazyka jako povrchní a prohlásil, že řeč a jazyk jsou určovány takzvanými hlubinnými strukturami lingvistických zásad. Všem strukturalistům byl společný marxistický předpoklad, že lidské vlastnosti a jednání se řídí podobnými zákony jako neživá příroda. Proto je úkolem speciálních věd takové zákony objevit a úkolem společnosti podle jejich objevů jednat. Tato nová forma utopismu se silným důrazem na sociální inženýrství číhající na konci cesty se vyskytla v stejné době jako rapidní rozmach vysokoškolského vzdělání, zvláště společenskovědních oborů koncem padesátých a během šedesátých let. Od poloviny padesátých do konce šedesátých let stoupaly roční výdaje na univerzitní vzdělání té­ měř o 10% v Británii, o víc než 11 % v Americe, ve Španělsku a v Japonsku, o 13,3% ve Francii, o víc než 15% v Itálii, Belgii, Holandsku a Dánsku a o víc než 16% v Kanadě a Západním Německu. Počet univerzitních studentů rostl 125 po celé toto období průměrně o víc než 12% ročně/ ) Čirou historickou náhodou, jež nikterak nesouvisí se strukturami, ať hlubinnými, nebo jinými, získali strukturalisté vliv, který je zcela neúměrný vnitřní hodnověrnosti jejich teorií a který se pak společensky projevil nejsilněji v sedmdesátých letech, kdy vysoké školy chrlily milióny nových absolventů. Vrchol strukturalismu spadá do období demoralizace Spojených stá­ tů a soustavné expanze a zvyšování vlivu Sovětského svazu. Strukturalismus obě tendence jen posiloval, neboť jako marxismus, z něhož vznikl, byl antiempirický, popíral skutečný svět ve prospěch světa teoretického a místo fakt dával přednost jejich „výkladu". Fakta překážející marxistickým tezím

674

675

mexické úřady jednají víc než sprostě."( 1 2 0 ) A to navzdory skutečnosti, že Mexiko spolu s Brazílií dlužilo převážně Chase Manhattanu jen na úrocích 69 miliard dolarů pohyblivé měny.( 1 2 1 ) Uměle vytvořené nepřátelství k americkým mezinárodním monopolům dokonce proniklo do Ameriky samotné, kde došlo k pokusu prosadit zákon o zahraničním obchodu a investi­ cích (1971), jenž měl zavést kontrolu vývozu amerického kapitálu a techno­ logie a uvalit větší daně na zisk mezinárodních monopolů. Spor, který z toho vznikl, způsobil americkým hospodářským zájmům velké škody/ 1 2 2 ) Útoky proti Americe byly v sedmdesátých letech tak nenávistné a jedovaté a většinou tak bezdůvodné a nesmyslné, že je lze charakterizovat jedině výrazem internacionální perzekuce. Lze říci, že nejrozšířenější formou rasismu byl v tomto desítiletí antiamerikanismus. Průpověď, že „znát všechno znamená všechno odpustit", neplatí v mezinárodní politice. Jedním z důvodů, proč byla Amerika tak krutě napadena, je, že se o ní vědělo příliš mnoho, hlavně díky americkým sdělovacím prostředkům a akade­ mickému světu, z nichž se ustavičně linuly proudy sebekritiky/ 123 ) Hlubším důvodem je však to, že Amerika jako velmoc a ještě víc amerikanismus jako způsob myšlení hájily individualismus proti kolektivismu a svobodnou vůli proti determinismu. Neboť duch konce šedesátých a začátku sedmdesátých let byl silně kolektivistický a deterministický. Valnou většinou to bylo dílem pařížských intelektuálů, které znovu nalezený dynamismus francouzského hospodářství energicky postrčil na svě­ tové jeviště. V čtyřicátých a padesátých letech Sartre věřil alespoň v svo­ bodu vůle. Dokonce to bylo podstatou jeho filozofie, čímž se zásadně odlišo­ val od marxistů, i když se k nim na čistě politické rovině družil. Sartre sice žil až do roku 1980, ale v době studentských bouří už byl zastaralý. Mandaríni, kteří zaujali jeho místo, byli všichni nějakým způsobem ovlivněni marxistickým determinismem, pro který jednotlivci ani svobodná vůle ani svědomí nemají při utváření světa žádný význam. Na rozdíl od ortodoxních marxistů neuznávali jako jedinou hybnou páku dějin ekonomické síly půso­ bící prostřednictvím tříd. Přijímali i alternativní a doplňková vysvětlení. Ale všichni souhlasili s Marxovou zásadou, že události neurčuje lidská vůle, nýbrž utajené struktury společnosti. Marx napsal: „Základní vzorec ekonomických vztahů, jak je vidět na povrchu, neodpovídá a dokonce zásadně odporuje jejich vnitřní skryté, avšak podstatné struktuře a představám z ní vyplývajícím.'/124) Člověk se octl ve vězení struktur: v dvacátém století to byly struktury buržoazní. Ve své Strukturální antropologii, která se začala hodně číst a překládat teprve v roce 1963, Claude Lévi-Strauss tvrdil, že společenské struktury sice nejsou vidět pouhým okem ani je nemůžeme odhalit empirickým pozorováním, ale že přesto existují právě tak jako molekulární struktury, o nichž se lze

přesvědčit jen elektronovým mikroskopem. Tyto struktury prý ovlivňují myšlení, takže co se zdá projevem lidské vůle, je pouhou reflexí těchto struktur. Pro Léviho-Strausse stejně jako pro Marxe nejsou dějiny sledem událostí, nýbrž rozeznatelným vzorcem, fungujícím podle poznatelných zákonů. Variantu tohoto názoru vymysleli francouzští historici analistické školy, zejména Fernand Braudel, jehož Středozemí a jeho svět v době Filipa II. (1949) bylo zdaleka nejvlivnější historické dílo publikované po druhé světové válce. Vyprávění odmítali jako povrchní a jednotlivce jako nedůležité a hlá­ sali geografický a ekonomický determinismus, jehož struktury zcela určují dlouhodobý běh dějin. V psychologii Jacques Lacan reinterpretoval Freuda (ve Francii dosud málo známého) a vytvořil tak nový determinismus lidské­ ho chování založený na znacích, signálech, šifrách a konvencích, které v jeho výkladu ponechávaly pramálo místa pro svobodnou volbu. V literatuře Roland Barthes dokazoval, že spisovatel netvoří imaginativní vůlí, nýbrž pouze reaguje na společenské struktury, z nichž odvozuje své impulzy v po­ době symbolů, které lze kodifikovat a klasifikovat novou vědou zvanou sémiologie. V lingvistice americký vědec Noam Chomsky odmítl přirozené charakteristiky řeči a jazyka jako povrchní a prohlásil, že řeč a jazyk jsou určovány takzvanými hlubinnými strukturami lingvistických zásad. Všem strukturalistům byl společný marxistický předpoklad, že lidské vlastnosti a jednání se řídí podobnými zákony jako neživá příroda. Proto je úkolem speciálních věd takové zákony objevit a úkolem společnosti podle jejich objevů jednat. Tato nová forma utopismu se silným důrazem na sociální inženýrství číhající na konci cesty se vyskytla v stejné době jako rapidní rozmach vysokoškolského vzdělání, zvláště společenskovědních oborů koncem padesátých a během šedesátých let. Od poloviny padesátých do konce šedesátých let stoupaly roční výdaje na univerzitní vzdělání té­ měř o 10% v Británii, o víc než 11 % v Americe, ve Španělsku a v Japonsku, o 13,3% ve Francii, o víc než 15% v Itálii, Belgii, Holandsku a Dánsku a o víc než 16% v Kanadě a Západním Německu. Počet univerzitních studentů rostl 125 po celé toto období průměrně o víc než 12% ročně/ ) Čirou historickou náhodou, jež nikterak nesouvisí se strukturami, ať hlubinnými, nebo jinými, získali strukturalisté vliv, který je zcela neúměrný vnitřní hodnověrnosti jejich teorií a který se pak společensky projevil nejsilněji v sedmdesátých letech, kdy vysoké školy chrlily milióny nových absolventů. Vrchol strukturalismu spadá do období demoralizace Spojených stá­ tů a soustavné expanze a zvyšování vlivu Sovětského svazu. Strukturalismus obě tendence jen posiloval, neboť jako marxismus, z něhož vznikl, byl antiempirický, popíral skutečný svět ve prospěch světa teoretického a místo fakt dával přednost jejich „výkladu". Fakta překážející marxistickým tezím

674

675

vždycky přiváděla komunisty do stavu zuřivosti. Lze říci, že celá Stalino­ va diktatura byla tažením proti faktům nebo spíše nadlidský pokus změnit nepříjemná fakta lidských životů na „hlubinné struktury" pohřbené dva metry pod zemí. Pro strukturalisty zůstávala všechna fakta zásadně jen na povrchu, a proto byla nespolehlivá. Jakýkoli pokus využít jich jako důka­ zů byl jen nestoudnou obranou nepřijatelného státu quo.( 126 ) Strukturalismus se dobře hodil do potěmkinského světa Spojených národů, kde fakta byla nedůležitá, kde sever byl jih a naopak, kde bohatství plodilo chudobu, kde sionismus byl rasismem a hřích výhradní doménou bělochů. Mezinárodní monopoly, tato zlá a zhoubná infrastruktura mezi­ národní nespravedlnosti, byly v podstatě strukturalistickým výmyslem. Strukturalismus podobně jako marxismus byl určitým druhem gnose, tajnou naukou přístupnou jen elitě. V šedesátých letech se obě doktríny rychle šířily, aby v sedmdesátých společně ovládly světové intelektuální kolbiště. Jenže realitu nelze vyhnat z dějin nadlouho. Fakta se nakonec dovedou sama prosadit. Lživá šablona sedmdesátých let, která děsila těch několik málo spravedlivých, kteří zůstali věrni právnímu řádu, se začala rozpadat ještě před koncem desítiletí.

Dvacátá Palimpsesty svobody*

Za šedesát let po první světové válce se vědem šířilo rychleji než kdykoli jindy předtím, přesto však byl vzdělanec osmdesátých let v mnoha směrech vybaven menším počtem jistot než starověký Egypťan v roce 2.500 před Kristem. Egypťané Staré říše měli aspoň jasnou kosmologii. Roku 1915 Einstein zničil newtonský vesmír a kosmologie, která jej v dvacátých letech nahradila, byla pouze spekulativní, neboť obecná teorie relativity platila pouze jako formální výklad a nedala se použít k popisu singularity, jakou byly podmínky v okamžiku stvoření. Matematický model Velkého třesku, kdy se hmota před nějakými 6.000 - 10.000 milióny let začala rozpínat od nuly a vše podstatné se přihodilo v prvních dvaceti minutách, se nedal dokázat o nic lépe než židovsko-křestanská hypotéza, poprvé neuměle popsaná v první knize Mojžíšově, které se model nápadně podobal. Během následujících šedesáti let se empirické vědění o vesmíru hromadilo impozantní rychlostí, zejména v sedmdesátých letech, kdy kosmické sondy dodaly na Zemi obrovské množství údajů. Výzkum mikrovlnného záření, jež vyplňuje vesmír, potvrdil téměř s jistotou existenci Velkého třesku^1) Roku 1973 jeden kosmolog lakonicky prohlásil: „Náš vesmír je prostě jeden z tisíců, které čas od času vznikají."(2) Takže jasný obraz o tom, co se vlastně udalo, nám stále uniká. Historikové moderního světa málem dospívají k skličujícímu závěru, že pokrok ničí jakékoli jistoty. V osmnáctém a ještě víc v devatenáctém století vzdělanci na Západě věřili, že vývoj lidstva směřuje k vládě rozumu. Avšak základní objev dvacátého století je, že rozum hraje ve světových událostech velmi podřadnou úlohu. Ani vědci v něj nekladou velké naděje. Německý fyzik Max Plaňek (1858-1947) konstatuje s politováním: „Nové vědecké pravdy se většinou neformulují tak, aby někoho přesvědčily. Časem odu­ 3 mírají a nová generace objevuje pravdu znova od začátku."( ) Tři roky po­ tom, co Eddington potvrdil obecnou teorii relativity, která skoncovala s ví­ rou v neměnný prostor a čas, Ludwig Wittgenstein (1889-1951), rakouský *

676

palimpsest - rukopis napsaný na pergamenu přes starší vymazaný text

677

vždycky přiváděla komunisty do stavu zuřivosti. Lze říci, že celá Stalino­ va diktatura byla tažením proti faktům nebo spíše nadlidský pokus změnit nepříjemná fakta lidských životů na „hlubinné struktury" pohřbené dva metry pod zemí. Pro strukturalisty zůstávala všechna fakta zásadně jen na povrchu, a proto byla nespolehlivá. Jakýkoli pokus využít jich jako důka­ zů byl jen nestoudnou obranou nepřijatelného státu quo.( 126 ) Strukturalismus se dobře hodil do potěmkinského světa Spojených národů, kde fakta byla nedůležitá, kde sever byl jih a naopak, kde bohatství plodilo chudobu, kde sionismus byl rasismem a hřích výhradní doménou bělochů. Mezinárodní monopoly, tato zlá a zhoubná infrastruktura mezi­ národní nespravedlnosti, byly v podstatě strukturalistickým výmyslem. Strukturalismus podobně jako marxismus byl určitým druhem gnose, tajnou naukou přístupnou jen elitě. V šedesátých letech se obě doktríny rychle šířily, aby v sedmdesátých společně ovládly světové intelektuální kolbiště. Jenže realitu nelze vyhnat z dějin nadlouho. Fakta se nakonec dovedou sama prosadit. Lživá šablona sedmdesátých let, která děsila těch několik málo spravedlivých, kteří zůstali věrni právnímu řádu, se začala rozpadat ještě před koncem desítiletí.

Dvacátá Palimpsesty svobody*

Za šedesát let po první světové válce se vědem šířilo rychleji než kdykoli jindy předtím, přesto však byl vzdělanec osmdesátých let v mnoha směrech vybaven menším počtem jistot než starověký Egypťan v roce 2.500 před Kristem. Egypťané Staré říše měli aspoň jasnou kosmologii. Roku 1915 Einstein zničil newtonský vesmír a kosmologie, která jej v dvacátých letech nahradila, byla pouze spekulativní, neboť obecná teorie relativity platila pouze jako formální výklad a nedala se použít k popisu singularity, jakou byly podmínky v okamžiku stvoření. Matematický model Velkého třesku, kdy se hmota před nějakými 6.000 - 10.000 milióny let začala rozpínat od nuly a vše podstatné se přihodilo v prvních dvaceti minutách, se nedal dokázat o nic lépe než židovsko-křestanská hypotéza, poprvé neuměle popsaná v první knize Mojžíšově, které se model nápadně podobal. Během následujících šedesáti let se empirické vědění o vesmíru hromadilo impozantní rychlostí, zejména v sedmdesátých letech, kdy kosmické sondy dodaly na Zemi obrovské množství údajů. Výzkum mikrovlnného záření, jež vyplňuje vesmír, potvrdil téměř s jistotou existenci Velkého třesku^1) Roku 1973 jeden kosmolog lakonicky prohlásil: „Náš vesmír je prostě jeden z tisíců, které čas od času vznikají."(2) Takže jasný obraz o tom, co se vlastně udalo, nám stále uniká. Historikové moderního světa málem dospívají k skličujícímu závěru, že pokrok ničí jakékoli jistoty. V osmnáctém a ještě víc v devatenáctém století vzdělanci na Západě věřili, že vývoj lidstva směřuje k vládě rozumu. Avšak základní objev dvacátého století je, že rozum hraje ve světových událostech velmi podřadnou úlohu. Ani vědci v něj nekladou velké naděje. Německý fyzik Max Plaňek (1858-1947) konstatuje s politováním: „Nové vědecké pravdy se většinou neformulují tak, aby někoho přesvědčily. Časem odu­ 3 mírají a nová generace objevuje pravdu znova od začátku."( ) Tři roky po­ tom, co Eddington potvrdil obecnou teorii relativity, která skoncovala s ví­ rou v neměnný prostor a čas, Ludwig Wittgenstein (1889-1951), rakouský *

676

palimpsest - rukopis napsaný na pergamenu přes starší vymazaný text

677

logik a filozof, profesor na univerzitě v Cambridgi a jedna z vůdčích osobností moderní doby, vydal dílo Tractatus logico-philosophicus, v němž souborně zničil důvěru v systematickou filozofii jakožto vodítko lidského rozumu. K relativitě časoprostoru přistoupila relativita logiky. Téměř před dvěma stoletími tvrdil Kant přesvědčivě ve své Logice (1800): „Existuje jen několik věd, které mohou dospět do definitivního stavu, jenž nepřipouští další změnu. Takovou vědou je logika. V ní není zapotřebí nových objevů, protože se zabývá pouze formami myšlení." Ještě v roce 1939 ujišťoval britský filozof: „Diktátoři dnes mohou mít moc, ale nemohou změnit zákony logiky, dokonce ani Bůh to nemůže."( 4 ) O třináct let později americký filozof Willard Quine s klidem přizná, že se logika mění od základů: „Existuje v zásadě nějaký rozdíl mezi tímhle přehodnocením a novými názory, jimiž Kepler překonal Ptolemaia, Einstein Newtona či Darwin Aristotela?"(5) V následujících dvou desítiletích se objevila řada systé­ mů zaujímajících kritický postoj ke klasické logice: Bochvarova vícehodnotová logika, von Neumannova kvantová logika, van Fraassenova předpokladová logika, nové systémy Birkhoffovy, Destouches-Févrierovy a Reichenbachova minimalistická logika, deontická logika, logika gramatických časů. Je možno mluvit o empirických důkazech či vyvrácení logiky.(6) „Jaké to bude mít následky pro teorii pravdy?" ptá se roku 1974 jeden usouzený logik, „...přijmeme-li nestandardní systém?"(7) Jiný, zkoumaje soustavy modální logiky, píše (1973): „Když studuji a hodnotím řadu systémů patřících do této rodiny, mám nepříjemný dojem, že jde o skutečnou rodinu, která se může množit a produkovat další systémy bez omezení."( 8 ) Nepřekvapuje, že ve světě, kde se změnily a rozpadly i zásady logiky, vývoj se dal cestou, kterou by generace začátku století sotva považovala za „logickou". Důležitým faktem historie nejsou jen události, které se dějí, nýbrž i události, k nimž jako naschvál nedochází. Význačným jevem, který se v moderní době navzdory očekávání nikdy neuskutečnil, je vymizení víry a náboženství. Nietzsche, který tak přesně předpověděl přeměnu víry v politický fanatismus a vůli k moci, si neuvědomil, že náboženské pře­ svědčení může koexistovat se sekularizací a vzkřísit umírajícího Boha. To, co se v osmdesátých letech začalo jevit jako zastaralé a dokonce směšné, nebyla náboženská víra, nýbrž dogmatická proroctví o jejím zániku vyslovená kdysi Feuerbachem a Marxem, Comtem,* Durkheimem** a Frazerem,*** *

August Comte (1798-1859) - zakladatel pozitivismu a průkopník sociologie

**

Emile Durkheim - francouzský sociolog, hlavní představitel tzv. sociologismu, podle kterého je společnost základní sférou lidského života, z niž jsou odvozeny všechny ostatní biologické i psychologické jevy * * * Sir James G. Frazer (1854-1941) - skotský antropolog, autor řady prací o primitivním náboženství a mytologii, zejména díla The Golden Bough (Zlatá ratolest)

678

Wellsem, Shawem, Gidem, Sartrem a nespočetnou řadou jiných. Koncem období, o kterém vypráví tato kniha, se octl v nemilosti i sám výraz „sekula­ rizace". „Celý pojem se jeví jako pouhý nástroj protináboženských ideo­ logií," napsal pohoršené jeden profesor sociologie, „které z propagačních důvodů ozvláštnily ^eálný" prvek v náboženství a bezdůvodně jej pak spojily s představou jednoznačného a nevratného procesu. Sekularizace by měla být vymazána ze sociologického slovníku."(9) Sekularistické hnutí, tj. militantní ateismus, zřejmě vrcholil v osmdesátých letech minulého sto­ letí současně se svým velkým soupeřem protestantským nonkonformismem, takže Lenin byl spíš jeho pozůstatkem než předchůdcem/ 1 0 ) Protiná­ boženská muzea a katedry vědeckého ateismu, které založil, byly kolem roku 1980 už jen historickými kuriozitami. Náhražky náboženství jako pozitivismus zmizely téměř beze stopy potvrzujíce tak výrok Johna Henryho Newmana: * „Pravé náboženství roste pomalu, ale jakmile se ujme, bývá těžké je vykořenit; jeho intelektuální padělky nemají kořeny; jak rychle vyraší, tak rychle uvadnou."( n ) Je pravděpodobné, že v roce 1980 bylo méně skutečných ateistů než v roce 1880. Přesto bylo organizované náboženství plné paradoxů. Mnohé zosobňo­ val Karol Wojtyla, který se stal 16. října 1978 263. římským papežem pod jménem Jan Pavel II. Byl to první neitalský papež od roku 1522 a nejmladší od roku 1846. Působil jako kardinál arcibiskup krakovský. Až dotud se nestal papežem žádný biskup ze slovanského Východu. Volba však byla nanejvýš vhodná, neboť Polsko představovalo nejsilnější katolickou zemi světa. O zničení polské církve se usilovně snažili nejdřív Hitler a potom Stalin. Hitler jí zavřel školy, univerzity a semináře a povraždil třetinu kněží. Když Rudá armáda dosadila v roce 1945 lublinskou vládu, čekalo se s urči­ tostí, že církev zmizí během jedné generace. Předválečné Polsko, kde měla církev zvláštní postavení, bylo pro katolíky méně příznivým prostředím než poválečná lidová republika, kde byli pronásledováni. Nové hranice proměnily Polsko v jeden z nejhomogennějších států světa: víc než 95% obyvatelstva byli Poláci a v podstatě všichni pokřtění katolíci. Katolicismus se stal ohniskem odporu proti cizímu komunistickému režimu. V šedesátých letech dosáhl počet katolických kněží opět předválečné úrovně 18.000. Počet řeholních osob stoupl z 22.000 v roce 1959 na 36.500. Přibylo mužských a ženských klášterů, bylo jich o polovinu víc než před válkou. 92-95% dětí chodilo k svatému přijímání v rámci náboženské výuky v 18.000 katechetských střediscích. Přes 90% Poláků se dávalo pohřbít podle /. H. Newrrmn (1801-90) - anglický teolog, význačná osobnost Oxfordského hnutí. Roku 1845 konvertoval ke katolické církvi a stal se později jejím kardinálem. Nejdůležitější díla: Apologiapro vita sua, Gramatika souhlasu. Je též autorem četných duchovních písní.

679

logik a filozof, profesor na univerzitě v Cambridgi a jedna z vůdčích osobností moderní doby, vydal dílo Tractatus logico-philosophicus, v němž souborně zničil důvěru v systematickou filozofii jakožto vodítko lidského rozumu. K relativitě časoprostoru přistoupila relativita logiky. Téměř před dvěma stoletími tvrdil Kant přesvědčivě ve své Logice (1800): „Existuje jen několik věd, které mohou dospět do definitivního stavu, jenž nepřipouští další změnu. Takovou vědou je logika. V ní není zapotřebí nových objevů, protože se zabývá pouze formami myšlení." Ještě v roce 1939 ujišťoval britský filozof: „Diktátoři dnes mohou mít moc, ale nemohou změnit zákony logiky, dokonce ani Bůh to nemůže."( 4 ) O třináct let později americký filozof Willard Quine s klidem přizná, že se logika mění od základů: „Existuje v zásadě nějaký rozdíl mezi tímhle přehodnocením a novými názory, jimiž Kepler překonal Ptolemaia, Einstein Newtona či Darwin Aristotela?"(5) V následujících dvou desítiletích se objevila řada systé­ mů zaujímajících kritický postoj ke klasické logice: Bochvarova vícehodnotová logika, von Neumannova kvantová logika, van Fraassenova předpokladová logika, nové systémy Birkhoffovy, Destouches-Févrierovy a Reichenbachova minimalistická logika, deontická logika, logika gramatických časů. Je možno mluvit o empirických důkazech či vyvrácení logiky.(6) „Jaké to bude mít následky pro teorii pravdy?" ptá se roku 1974 jeden usouzený logik, „...přijmeme-li nestandardní systém?"(7) Jiný, zkoumaje soustavy modální logiky, píše (1973): „Když studuji a hodnotím řadu systémů patřících do této rodiny, mám nepříjemný dojem, že jde o skutečnou rodinu, která se může množit a produkovat další systémy bez omezení."( 8 ) Nepřekvapuje, že ve světě, kde se změnily a rozpadly i zásady logiky, vývoj se dal cestou, kterou by generace začátku století sotva považovala za „logickou". Důležitým faktem historie nejsou jen události, které se dějí, nýbrž i události, k nimž jako naschvál nedochází. Význačným jevem, který se v moderní době navzdory očekávání nikdy neuskutečnil, je vymizení víry a náboženství. Nietzsche, který tak přesně předpověděl přeměnu víry v politický fanatismus a vůli k moci, si neuvědomil, že náboženské pře­ svědčení může koexistovat se sekularizací a vzkřísit umírajícího Boha. To, co se v osmdesátých letech začalo jevit jako zastaralé a dokonce směšné, nebyla náboženská víra, nýbrž dogmatická proroctví o jejím zániku vyslovená kdysi Feuerbachem a Marxem, Comtem,* Durkheimem** a Frazerem,*** *

August Comte (1798-1859) - zakladatel pozitivismu a průkopník sociologie

**

Emile Durkheim - francouzský sociolog, hlavní představitel tzv. sociologismu, podle kterého je společnost základní sférou lidského života, z niž jsou odvozeny všechny ostatní biologické i psychologické jevy * * * Sir James G. Frazer (1854-1941) - skotský antropolog, autor řady prací o primitivním náboženství a mytologii, zejména díla The Golden Bough (Zlatá ratolest)

678

Wellsem, Shawem, Gidem, Sartrem a nespočetnou řadou jiných. Koncem období, o kterém vypráví tato kniha, se octl v nemilosti i sám výraz „sekula­ rizace". „Celý pojem se jeví jako pouhý nástroj protináboženských ideo­ logií," napsal pohoršené jeden profesor sociologie, „které z propagačních důvodů ozvláštnily ^eálný" prvek v náboženství a bezdůvodně jej pak spojily s představou jednoznačného a nevratného procesu. Sekularizace by měla být vymazána ze sociologického slovníku."(9) Sekularistické hnutí, tj. militantní ateismus, zřejmě vrcholil v osmdesátých letech minulého sto­ letí současně se svým velkým soupeřem protestantským nonkonformismem, takže Lenin byl spíš jeho pozůstatkem než předchůdcem/ 1 0 ) Protiná­ boženská muzea a katedry vědeckého ateismu, které založil, byly kolem roku 1980 už jen historickými kuriozitami. Náhražky náboženství jako pozitivismus zmizely téměř beze stopy potvrzujíce tak výrok Johna Henryho Newmana: * „Pravé náboženství roste pomalu, ale jakmile se ujme, bývá těžké je vykořenit; jeho intelektuální padělky nemají kořeny; jak rychle vyraší, tak rychle uvadnou."( n ) Je pravděpodobné, že v roce 1980 bylo méně skutečných ateistů než v roce 1880. Přesto bylo organizované náboženství plné paradoxů. Mnohé zosobňo­ val Karol Wojtyla, který se stal 16. října 1978 263. římským papežem pod jménem Jan Pavel II. Byl to první neitalský papež od roku 1522 a nejmladší od roku 1846. Působil jako kardinál arcibiskup krakovský. Až dotud se nestal papežem žádný biskup ze slovanského Východu. Volba však byla nanejvýš vhodná, neboť Polsko představovalo nejsilnější katolickou zemi světa. O zničení polské církve se usilovně snažili nejdřív Hitler a potom Stalin. Hitler jí zavřel školy, univerzity a semináře a povraždil třetinu kněží. Když Rudá armáda dosadila v roce 1945 lublinskou vládu, čekalo se s urči­ tostí, že církev zmizí během jedné generace. Předválečné Polsko, kde měla církev zvláštní postavení, bylo pro katolíky méně příznivým prostředím než poválečná lidová republika, kde byli pronásledováni. Nové hranice proměnily Polsko v jeden z nejhomogennějších států světa: víc než 95% obyvatelstva byli Poláci a v podstatě všichni pokřtění katolíci. Katolicismus se stal ohniskem odporu proti cizímu komunistickému režimu. V šedesátých letech dosáhl počet katolických kněží opět předválečné úrovně 18.000. Počet řeholních osob stoupl z 22.000 v roce 1959 na 36.500. Přibylo mužských a ženských klášterů, bylo jich o polovinu víc než před válkou. 92-95% dětí chodilo k svatému přijímání v rámci náboženské výuky v 18.000 katechetských střediscích. Přes 90% Poláků se dávalo pohřbít podle /. H. Newrrmn (1801-90) - anglický teolog, význačná osobnost Oxfordského hnutí. Roku 1845 konvertoval ke katolické církvi a stal se později jejím kardinálem. Nejdůležitější díla: Apologiapro vita sua, Gramatika souhlasu. Je též autorem četných duchovních písní.

679

katolických obřadů. Přílivem venkovského obyvatelstva se znovu šířilo náboženství v městech. Téměř tři čtvrtiny městského obyvatelstva měly svatbu v kostele a nedělní účast na mši byla i v městech přes 50%. Pro tato čísla neexistovalo srovnání nikde jinde na světě/ 1 2 ) Nový papež zosobňoval paradoxní sílu tohoto temperamentního nábo­ ženského ducha projevujícího se na území ateistického státu. Byl paradoxem i osobně: na jedné straně intelektuál, básník, dramatik, profesionální filo­ zof vyškolený ve fenomenologické tradici, která se snažila pokřesťanštit existencialismus; na druhé zbožný člověk milující kulturu lidového katoli­ cismu, kostely, zázraky, poutě, svaté, růženec a Matku boží. Byl jedním z nejaktivnějších účastníků druhého vatikánského koncilu, který svolal v roce 1962 Jan XXIII., aby zmodernizoval církev ve všech oblastech její činnosti, například zavedením nové liturgie v národních jazycích a demo­ kratickým přístupem k věřícím. Koncil vyjadřoval optimismus i iluze šedesátých let. Nálada však nepřežila rok 1968, kritický jak pro církev, tak pro světskou společnost, kdy papež Pavel VI. odmítl zrušit církevní zákaz umělé antikoncepce a znovu ji odsoudil encyklikou Humanae vitae. Pro církev jakož i pro svět mimo ni byla sedmdesátá léta obdobím rozčarování, klesající účasti na bohoslužbách, upadající autority, trpkých vnitřních rozporů a slábnoucí víry, kdy tisíce kněží opustilo své povolání. Typickým příkladem jsou jezuité, největší a nejvlivnější z řeholních řádů církve. Při zahájení vatikánského koncilu jich bylo 36.000, dvojnásobek dvacátých let. V druhé polovině šedesátých let začal jejich počet klesat, v sedmdesátých letech se ztenčil na třetinu a počet studentů a noviců se snížil z 16.000 na pouhé 3.000.(13> Jan Pavel II. byl propagátorem nového realistického přístupu, konzervatismu a návratu k autoritě, což vše charakterizovalo přechod sedmdesátých let do osmdesátých. Zasloužil se o obnovu tradičního katolicismu. Zahraniční cesty, při nichž používal letadel i vrtulníků, se staly nedílnou součástí jeho pontifikátu. V prvních třech letech svého úřadu navštívil řadu zemí Jižní a Střední Ameriky, Afriky, Severní Ameriky, různé státy v Evropě, v jihovýchodní Asii a na Středním a Dálném východě. Jeho vystoupení při­ lákala obrovské davy lidí, snad největší v dějinách: Bohoslužeb se zúčastnilo celkem přes 100 miliónů věřících. V Africe a v Latinské Americe byla běžná miliónová shromáždění. V Irsku si ho přišla poslechnout polovina všeho obyvatelstva. Do polské­ ho poutního místa Čenstochové se dostavilo 3,5 miliónu osob, největší počet, 14 jaký kdy byl při podobných příležitostech zaznamenán/ ) V květnu 1981 přežil papež pokus o atentát, a sotva se uzdravil, začal cestovat znovu. Jeho cesty ukázaly rozšířenost křesťanství i změny, jimiž prochází. Na začátku jeho pontifikátu bylo 739,126.000 římských katolíků, tj. asi 18% světového

obyvatelstva 4.094,110.000. Tato lidská masa představovala významnou výchovnou a kulturní moc: měla 79.207 základních a přes 28.000 středních škol a téměř milión studijních příležitostí na univerzitách. Ještě začátkem šedesátých let bylo v tradičních zemích srdce Evropy (a v Severní Americe) celkem 51,5% katolíků. Při nástupu Jana Pavla II. se katolicismus stal náboženstvím třetího světa. Z šestnácti zemí, které měly přes 10 mili­ ónů katolíků, patřilo do třetího světa osm. Z hlediska celkového počtu měly toto pořadí: Brazílie (přes 100 miliónů katolíků a 330 biskupů), Mexiko, Itálie, Argentina, Kolumbie, Peru, Venezuela, Francie, Španělsko, Polsko, Západní Německo, Československo, USA, Kanada, Zair a Filipí­ ny/ 1 5 ) Počítalo se, že v roce 2.000 bude 70% katolíků žít v rozvojových zemích, hlavně v Africe a v Latinské Americe. Katolicismus na jedné straně přestal být převážně evropským jevem, na druhé straně se stal náboženstvím měst a velkoměst. Kolem roku 2.000 bude většina katolíků žít v obřích metropolích s více než 5 milióny obyvatel, zejména ve vůbec největších městech světa, jimiž jsou Mexico City (31 miliónů) a Sao Paolo (26 miliónů)/ 1 6 ) Avšak zatímco se demografické těžiště katolicismu posu­ nulo do Jižní Ameriky následkem vysoké porodnosti, kterou se obyvatelstvo po roce 1945 zdvojnásobilo, ve skutečnosti se nejrychleji šířilo konverzemi v černé Africe. Podle statistik sedmdesátých let se o rozvoj křesťanství v Africe z 25 miliónů v roce 1950 přibližně na 100 miliónů v roce 1975 zasloužila hlavně katolická církev, která od roku 1950 zdvojnásobila počet misionářů/17) Z těchto závažných změn vyplynuly další paradoxy. V Latinské Americe, zejména v Brazílii a Střední Americe byla nejpopulárnější stránkou katoli­ cismu takzvaná „teologie svobody" (původem z Německa), která se snažila vytvořit z katolické akce radikální politickou sílu, působící ze základen organizovaných na způsob komunistických buněk a dokonce obhajujících právo použít při svržení despotických pravicových režimů násilí. V Castrově satelitu Nicaragui zastávali v roce 1979 čtyři katoličtí kněží ministerské funkce a o dva roky později odmítli poslechnout příkazu svých biskupů, aby se vrátili do duchovní správy. Část kněžstva, která až dosud většinou respektovala své nadřízené, se v šedesátých a sedmdesátých létech za­ čala stavět na odpor/ 1 8 ) Toto zpolitizování katolíků, ačkoli se ho sdělovací prostředky chápaly jako zdroje senzace, bylo naštěstí omezeno na úzký okruh elity. Většina kněží a biskupů zůstala věrna tradici; a obyčejní věřící ještě víc. Daleko silnějším a téměř všudypřítomným jevem v Latinské Americe sedmdesátých let byla vzrůstající religiosidad popular, nepolitické, antiintelektuální, spontánní, oddané a vřelé náboženství charakterizované uctíváním svatých, často neoficiálním, ostatků a posvátných míst. Jan Pavel II. dal hnutí

680

681

katolických obřadů. Přílivem venkovského obyvatelstva se znovu šířilo náboženství v městech. Téměř tři čtvrtiny městského obyvatelstva měly svatbu v kostele a nedělní účast na mši byla i v městech přes 50%. Pro tato čísla neexistovalo srovnání nikde jinde na světě/ 1 2 ) Nový papež zosobňoval paradoxní sílu tohoto temperamentního nábo­ ženského ducha projevujícího se na území ateistického státu. Byl paradoxem i osobně: na jedné straně intelektuál, básník, dramatik, profesionální filo­ zof vyškolený ve fenomenologické tradici, která se snažila pokřesťanštit existencialismus; na druhé zbožný člověk milující kulturu lidového katoli­ cismu, kostely, zázraky, poutě, svaté, růženec a Matku boží. Byl jedním z nejaktivnějších účastníků druhého vatikánského koncilu, který svolal v roce 1962 Jan XXIII., aby zmodernizoval církev ve všech oblastech její činnosti, například zavedením nové liturgie v národních jazycích a demo­ kratickým přístupem k věřícím. Koncil vyjadřoval optimismus i iluze šedesátých let. Nálada však nepřežila rok 1968, kritický jak pro církev, tak pro světskou společnost, kdy papež Pavel VI. odmítl zrušit církevní zákaz umělé antikoncepce a znovu ji odsoudil encyklikou Humanae vitae. Pro církev jakož i pro svět mimo ni byla sedmdesátá léta obdobím rozčarování, klesající účasti na bohoslužbách, upadající autority, trpkých vnitřních rozporů a slábnoucí víry, kdy tisíce kněží opustilo své povolání. Typickým příkladem jsou jezuité, největší a nejvlivnější z řeholních řádů církve. Při zahájení vatikánského koncilu jich bylo 36.000, dvojnásobek dvacátých let. V druhé polovině šedesátých let začal jejich počet klesat, v sedmdesátých letech se ztenčil na třetinu a počet studentů a noviců se snížil z 16.000 na pouhé 3.000.(13> Jan Pavel II. byl propagátorem nového realistického přístupu, konzervatismu a návratu k autoritě, což vše charakterizovalo přechod sedmdesátých let do osmdesátých. Zasloužil se o obnovu tradičního katolicismu. Zahraniční cesty, při nichž používal letadel i vrtulníků, se staly nedílnou součástí jeho pontifikátu. V prvních třech letech svého úřadu navštívil řadu zemí Jižní a Střední Ameriky, Afriky, Severní Ameriky, různé státy v Evropě, v jihovýchodní Asii a na Středním a Dálném východě. Jeho vystoupení při­ lákala obrovské davy lidí, snad největší v dějinách: Bohoslužeb se zúčastnilo celkem přes 100 miliónů věřících. V Africe a v Latinské Americe byla běžná miliónová shromáždění. V Irsku si ho přišla poslechnout polovina všeho obyvatelstva. Do polské­ ho poutního místa Čenstochové se dostavilo 3,5 miliónu osob, největší počet, 14 jaký kdy byl při podobných příležitostech zaznamenán/ ) V květnu 1981 přežil papež pokus o atentát, a sotva se uzdravil, začal cestovat znovu. Jeho cesty ukázaly rozšířenost křesťanství i změny, jimiž prochází. Na začátku jeho pontifikátu bylo 739,126.000 římských katolíků, tj. asi 18% světového

obyvatelstva 4.094,110.000. Tato lidská masa představovala významnou výchovnou a kulturní moc: měla 79.207 základních a přes 28.000 středních škol a téměř milión studijních příležitostí na univerzitách. Ještě začátkem šedesátých let bylo v tradičních zemích srdce Evropy (a v Severní Americe) celkem 51,5% katolíků. Při nástupu Jana Pavla II. se katolicismus stal náboženstvím třetího světa. Z šestnácti zemí, které měly přes 10 mili­ ónů katolíků, patřilo do třetího světa osm. Z hlediska celkového počtu měly toto pořadí: Brazílie (přes 100 miliónů katolíků a 330 biskupů), Mexiko, Itálie, Argentina, Kolumbie, Peru, Venezuela, Francie, Španělsko, Polsko, Západní Německo, Československo, USA, Kanada, Zair a Filipí­ ny/ 1 5 ) Počítalo se, že v roce 2.000 bude 70% katolíků žít v rozvojových zemích, hlavně v Africe a v Latinské Americe. Katolicismus na jedné straně přestal být převážně evropským jevem, na druhé straně se stal náboženstvím měst a velkoměst. Kolem roku 2.000 bude většina katolíků žít v obřích metropolích s více než 5 milióny obyvatel, zejména ve vůbec největších městech světa, jimiž jsou Mexico City (31 miliónů) a Sao Paolo (26 miliónů)/ 1 6 ) Avšak zatímco se demografické těžiště katolicismu posu­ nulo do Jižní Ameriky následkem vysoké porodnosti, kterou se obyvatelstvo po roce 1945 zdvojnásobilo, ve skutečnosti se nejrychleji šířilo konverzemi v černé Africe. Podle statistik sedmdesátých let se o rozvoj křesťanství v Africe z 25 miliónů v roce 1950 přibližně na 100 miliónů v roce 1975 zasloužila hlavně katolická církev, která od roku 1950 zdvojnásobila počet misionářů/17) Z těchto závažných změn vyplynuly další paradoxy. V Latinské Americe, zejména v Brazílii a Střední Americe byla nejpopulárnější stránkou katoli­ cismu takzvaná „teologie svobody" (původem z Německa), která se snažila vytvořit z katolické akce radikální politickou sílu, působící ze základen organizovaných na způsob komunistických buněk a dokonce obhajujících právo použít při svržení despotických pravicových režimů násilí. V Castrově satelitu Nicaragui zastávali v roce 1979 čtyři katoličtí kněží ministerské funkce a o dva roky později odmítli poslechnout příkazu svých biskupů, aby se vrátili do duchovní správy. Část kněžstva, která až dosud většinou respektovala své nadřízené, se v šedesátých a sedmdesátých létech za­ čala stavět na odpor/ 1 8 ) Toto zpolitizování katolíků, ačkoli se ho sdělovací prostředky chápaly jako zdroje senzace, bylo naštěstí omezeno na úzký okruh elity. Většina kněží a biskupů zůstala věrna tradici; a obyčejní věřící ještě víc. Daleko silnějším a téměř všudypřítomným jevem v Latinské Americe sedmdesátých let byla vzrůstající religiosidad popular, nepolitické, antiintelektuální, spontánní, oddané a vřelé náboženství charakterizované uctíváním svatých, často neoficiálním, ostatků a posvátných míst. Jan Pavel II. dal hnutí

680

681

pečeť souhlasu, když trval na návštěvě chrámu Panny Marie guadalupské a dal obyvatele Mexika pod ochranu této indiánské madony. Lidové kulty byly ovšem zhusta neortodoxní, směs pohanství a křestanství, vypěstovaná na venkově a přenesená pak přistěhovalci jako ochrana proti odcizení do rozrůstajících se měst. Tyto synkretické formy křestanství se vždy objevovaly v dobách rychlého populačního růstu, míšení národních a kulturních tra­ dic, přesunů a změn. V sedmdesátých létech byly zvlášť výrazné v Brazílii, kde si početní potomci někdejších černých otroků podrželi různé druhy náboženských představ a rituálů přenesených z Afriky.(19) Tyto prvky se staly ještě důležitějším rysem křestanství v Africe samotné, která byla obrovským kypícím kotlem expanze, revivalismu, prapodivných sekt, gnose, evangelického horlení, sionismu, zbožné ortodoxie a fanatického nadšení asi tak jako první křestané v třetím století na Balkáně a v Malé Asii.(20) Zatímco teologové na univerzitách v Tůbingen a v Utrechtu celek křesťanské víry umenšovali, zvláštní charismatické osobnosti na perifériích Mexico City a Sao Paola, Recife a Ria, Kapského Města, Johannesburgu, Lagosu a Nairobi k němu přidávaly. První skupina mluvila jménem tisíců, druhá jménem desítek miliónů. Značného rozšíření se v černé Africe domohl i islám, často s pomocí arabských peněz, zbraní a dokonce násilí. V šedesátých letech se v Súdánu severní vládnoucí elita snažila vnutit mohamedánství křesťanskému jihu. V sedmdesátých létech se Kaddáfí opakovaně pokoušel obrátit celý Čad ohněm a mečem nebo spíš napalmem a helikoptérami tak jako Idi Amin Ugandu masovým vražděním. Ale islám se šířil i normální cestou a zásluhou vnitřního dynamismu své vlastní vnitřní obrody. Jedním z důvodů bylo zvýšené sebevědomí a průraznost muslimů posilovaná novým bohatstvím z prodeje ropy. Protože proniklo do nejširších vrstev obyvatelstva, došlo také k nebývalému vzrůstu poutí do Mekky, které zajišťovaly různé letecké společnosti. Políbit Kaabu a vrátit se domů v posvátném nadšení pro islám byl daleko političtější a světštější náboženský úkon než křesťanské obřady. Z horlení sedmdesátých let však neměli hlavní prospěch sunnitští mohamedáni, jichž byla zejména u Arabů většina a kteří představovali pravicový, konzervativní a statický základ islámu včetně dvou hlavních vládnoucích rodů Hašemitů a Saúdiů. Výsledkem obrodného procesu bylo oživení dra­ matického rozkolu ze sedmého a osmého století, kdy se objevili islámští nonkonformisté v podobě šíitů a různých jiných přidružených heterodoxních sekt, jako byli Druzové, Ismailové a Alavité. Šíitský islám se svou mesianistickou vírou v „skrytého imáma" a z ní vyplývající chiliasmus, s kultem mučedníků a utrpení, puritánstvím a zejména zálibou v násilí (nejvíc vražd měli na svědomí šíitští Ismailiové) byl v muslimském svě­ tě vždycky zdrojem zmatků, zvláště v Sýrii, Libanonu a Iráku, kde je

šíitů hodně, a v Íránu, kde tvoří většinu. Tvrdili, že sunnité s nimi, pokud to jen šlo, nakládali jako s druhořadými občany. V rámci islámské obrody požadovali pro sebe nové zacházení a vůči nevěřícímu světu radikálnější prosazování svých názorů. Vytvořili tak krizové pásmo, které jakoby úhlopříčně protínalo známé struktury studené války. Prvním důsledkem bylo zničení Libanonu, malé, ale vysoce civilizované země, jediné arabské demokracie. Její přežití umožňovala pouze řa­ da nepsaných dohod mezi elitou hlavních náboženských skupin: Maronitů (východních křesťanů spojených s Římem), sunnitů, šíitů a Druzů. Tyto dohody mohly fungovat jen za předpokladu, že se všechny náboženské skupiny a sekty zřeknou fanatismu. Arabsko-izraelské rozpory však způsobily, že takováto omezení byla čím dál tím těžší. Roku 1949 musel Libanon přijmout na své území 300.000 palestinských uprchlíků. 100.000 jich umístil v patnácti velkých táborech, z nichž pět bylo na okraji hlavního města Bejrútu a ovládalo všechny výpadové silnice. Každá z arabsko-izraelských krizí zasadila křehké jednotě Libanonu těžkou ránu. Po suezské invazi roku 1958 se objevily první náznaky občanské války, jež vedly na žádost Maronitů, kteří měli ve vládě převahu, k americké intervenci. Roku 1967 se následkem válečného konfliktu zdvojnásobil počet uprchlí­ ků do Jordánská, a když král Husajn v letech 1970-1 militantní Palestince ze svého království vyhnal, nastěhovali se do Libanonu přes odpor vládních úřadů a utvořili tam enklávy ovládané teroristy Organizace pro osvoboze­ ní Palestiny. V roce 1975 egyptský prezident Sadat učinil na popud Spojených stá­ tů historický krok a zahájil s Izraelem mírové jednání. Prezident Carter pozval Sadata a ministerského předsedu Begina do Camp David, svého horského sídla v státě Maryland, a tam došlo k mírové smlouvě, jež měla pro obě strany neobyčejný význam: jedno potenciálně smrtelné nebezpečí pro Izrael bylo zažehnáno a Egypt se zbavil břemene msty, která se ho netýkala a která mu ničila všechny hospodářské plány. Izraelsko-egyptská mírová smlouva byla jedním z mála konstruktivních činů onoho neutěšeného desíti­ letí a učinila mír mezi Izraelem a všemi jeho sousedy nejen možným, ale konec konců i nevyhnutelným. Současně však také vedla přímo k občanské válce v Libanonu. Začala ji Organizace pro osvobození Palestiny a rozšířila ji intervence Sýrie, jejíž vládnoucí sekta Avaliů se snažila odejmout Egyptu vedení arabského světa. Vratká rovnováha libanonského státního zřízení vzala konečně za své. Až dosud se držela díky smířlivému postoji Vysoké muslimské rady, která mluvila za všechny mohamedánské sekty včetně Druzů a kterou ovlá­ dali staří stoupenci sunnitů. Ti byli sesazeni, když šíité vedení perským fanatikem libanonského původu imámem Moussou Sadrem prosadili

682

683

pečeť souhlasu, když trval na návštěvě chrámu Panny Marie guadalupské a dal obyvatele Mexika pod ochranu této indiánské madony. Lidové kulty byly ovšem zhusta neortodoxní, směs pohanství a křestanství, vypěstovaná na venkově a přenesená pak přistěhovalci jako ochrana proti odcizení do rozrůstajících se měst. Tyto synkretické formy křestanství se vždy objevovaly v dobách rychlého populačního růstu, míšení národních a kulturních tra­ dic, přesunů a změn. V sedmdesátých létech byly zvlášť výrazné v Brazílii, kde si početní potomci někdejších černých otroků podrželi různé druhy náboženských představ a rituálů přenesených z Afriky.(19) Tyto prvky se staly ještě důležitějším rysem křestanství v Africe samotné, která byla obrovským kypícím kotlem expanze, revivalismu, prapodivných sekt, gnose, evangelického horlení, sionismu, zbožné ortodoxie a fanatického nadšení asi tak jako první křestané v třetím století na Balkáně a v Malé Asii.(20) Zatímco teologové na univerzitách v Tůbingen a v Utrechtu celek křesťanské víry umenšovali, zvláštní charismatické osobnosti na perifériích Mexico City a Sao Paola, Recife a Ria, Kapského Města, Johannesburgu, Lagosu a Nairobi k němu přidávaly. První skupina mluvila jménem tisíců, druhá jménem desítek miliónů. Značného rozšíření se v černé Africe domohl i islám, často s pomocí arabských peněz, zbraní a dokonce násilí. V šedesátých letech se v Súdánu severní vládnoucí elita snažila vnutit mohamedánství křesťanskému jihu. V sedmdesátých létech se Kaddáfí opakovaně pokoušel obrátit celý Čad ohněm a mečem nebo spíš napalmem a helikoptérami tak jako Idi Amin Ugandu masovým vražděním. Ale islám se šířil i normální cestou a zásluhou vnitřního dynamismu své vlastní vnitřní obrody. Jedním z důvodů bylo zvýšené sebevědomí a průraznost muslimů posilovaná novým bohatstvím z prodeje ropy. Protože proniklo do nejširších vrstev obyvatelstva, došlo také k nebývalému vzrůstu poutí do Mekky, které zajišťovaly různé letecké společnosti. Políbit Kaabu a vrátit se domů v posvátném nadšení pro islám byl daleko političtější a světštější náboženský úkon než křesťanské obřady. Z horlení sedmdesátých let však neměli hlavní prospěch sunnitští mohamedáni, jichž byla zejména u Arabů většina a kteří představovali pravicový, konzervativní a statický základ islámu včetně dvou hlavních vládnoucích rodů Hašemitů a Saúdiů. Výsledkem obrodného procesu bylo oživení dra­ matického rozkolu ze sedmého a osmého století, kdy se objevili islámští nonkonformisté v podobě šíitů a různých jiných přidružených heterodoxních sekt, jako byli Druzové, Ismailové a Alavité. Šíitský islám se svou mesianistickou vírou v „skrytého imáma" a z ní vyplývající chiliasmus, s kultem mučedníků a utrpení, puritánstvím a zejména zálibou v násilí (nejvíc vražd měli na svědomí šíitští Ismailiové) byl v muslimském svě­ tě vždycky zdrojem zmatků, zvláště v Sýrii, Libanonu a Iráku, kde je

šíitů hodně, a v Íránu, kde tvoří většinu. Tvrdili, že sunnité s nimi, pokud to jen šlo, nakládali jako s druhořadými občany. V rámci islámské obrody požadovali pro sebe nové zacházení a vůči nevěřícímu světu radikálnější prosazování svých názorů. Vytvořili tak krizové pásmo, které jakoby úhlopříčně protínalo známé struktury studené války. Prvním důsledkem bylo zničení Libanonu, malé, ale vysoce civilizované země, jediné arabské demokracie. Její přežití umožňovala pouze řa­ da nepsaných dohod mezi elitou hlavních náboženských skupin: Maronitů (východních křesťanů spojených s Římem), sunnitů, šíitů a Druzů. Tyto dohody mohly fungovat jen za předpokladu, že se všechny náboženské skupiny a sekty zřeknou fanatismu. Arabsko-izraelské rozpory však způsobily, že takováto omezení byla čím dál tím těžší. Roku 1949 musel Libanon přijmout na své území 300.000 palestinských uprchlíků. 100.000 jich umístil v patnácti velkých táborech, z nichž pět bylo na okraji hlavního města Bejrútu a ovládalo všechny výpadové silnice. Každá z arabsko-izraelských krizí zasadila křehké jednotě Libanonu těžkou ránu. Po suezské invazi roku 1958 se objevily první náznaky občanské války, jež vedly na žádost Maronitů, kteří měli ve vládě převahu, k americké intervenci. Roku 1967 se následkem válečného konfliktu zdvojnásobil počet uprchlí­ ků do Jordánská, a když král Husajn v letech 1970-1 militantní Palestince ze svého království vyhnal, nastěhovali se do Libanonu přes odpor vládních úřadů a utvořili tam enklávy ovládané teroristy Organizace pro osvoboze­ ní Palestiny. V roce 1975 egyptský prezident Sadat učinil na popud Spojených stá­ tů historický krok a zahájil s Izraelem mírové jednání. Prezident Carter pozval Sadata a ministerského předsedu Begina do Camp David, svého horského sídla v státě Maryland, a tam došlo k mírové smlouvě, jež měla pro obě strany neobyčejný význam: jedno potenciálně smrtelné nebezpečí pro Izrael bylo zažehnáno a Egypt se zbavil břemene msty, která se ho netýkala a která mu ničila všechny hospodářské plány. Izraelsko-egyptská mírová smlouva byla jedním z mála konstruktivních činů onoho neutěšeného desíti­ letí a učinila mír mezi Izraelem a všemi jeho sousedy nejen možným, ale konec konců i nevyhnutelným. Současně však také vedla přímo k občanské válce v Libanonu. Začala ji Organizace pro osvobození Palestiny a rozšířila ji intervence Sýrie, jejíž vládnoucí sekta Avaliů se snažila odejmout Egyptu vedení arabského světa. Vratká rovnováha libanonského státního zřízení vzala konečně za své. Až dosud se držela díky smířlivému postoji Vysoké muslimské rady, která mluvila za všechny mohamedánské sekty včetně Druzů a kterou ovlá­ dali staří stoupenci sunnitů. Ti byli sesazeni, když šíité vedení perským fanatikem libanonského původu imámem Moussou Sadrem prosadili

682

683

vytvoření nové šíitské Vysoké rady. Šíité uzavřeli zhoubné spojenectví se světskou levicí Organizace pro osvobození Palestiny a všechny sekty, křesťanské i muslimské, si zorganizovaly soukromé armády. V následujících bojích, které se vedly s neobyčejnou urputností v letech 1975-6 a pak spora­ dicky a do nichž zasahoval Izrael i Sýrie, udělali kariéru jako uznávaní partyzánští a političtí vůdci pokoutní gangsteři, o život přišlo na 40.000 osob, Bejrút jako středisko obchodu byl zničen, Libanon přestal existovat jako nezávislý stát, starobylá křesťanská komunita sice podržela svá hlavní sídliště, ale ztratila své vlivné postavení a v arabském světě skomírající světlo rozumu zhaslo docela.C21) Roku 1982 považoval Izrael za nutné provést totální invazi, která vedla k vypuzení a rozprášení Organizace pro osvobození Palestiny. Islámští fundamentalisté, většinou, ale ne výlučně šíité, útočili znovu a znovu na stabilitu Středního východu. Snažili se ze všech sil svrhnout režim v Egyptě a nakonec se jim v roce 1981 podařilo zavraždit Sadata. Roku 1979 se při pokusu zlikvidovat saudskou královskou rodinu zmocnili násilím svatyně v Mekce a teprve po týdnu tvrdých bojů byli vypuzeni z pod­ zemního labyrintu chodeb. Avšak nejskvělejšího úspěchu dosáhli roku 1978-9 svržením íránského šacha z jeho pávího trůnu. Tato otřesná událost, většinou nesprávně vykládaná a chápaná, vrhá ostré světlo na síly, jimž padlo za oběť celé naše století. Šachův režim byl neobyčejně silný. Američané a Britové jej ještě před stažením západních vojenských posádek vyzbrojili po zuby jako „stabilizující sílu" v Perském zálivu. Monarchie, jako instituce neobyčejně stará a uznávaná, byla jedinou sjednocující silou v zemi složené v podstatě z národnostních, náboženských, jazykových a geografických menšin, které se většinou vzájemně nenáviděly a v šachově režimu hledaly ochranu před svými protivníky. Na rozdíl od monarchie šíitští fundamenta­ listé sekt Qum a Mešed mluvili jen za určitou část muslimů a jejich vůdce ajatolláh* Chomejní byl právě tak nenáviděn jako milován a obáván. Šach nebyl svržen proto, že stranil Západu, ani proto, že byl kapitalista nebo úplatný a krutý - většina vládců Středního východu vynikala krutostí a ve srovnání s nimi byl šach dost liberální - a rozhodně ne proto, že měl svrcho­ vanou moc. Pravda je, že se zničil sám tím, že podlehl osudnému pokušení moderní doby: svodům sociálního inženýrství. Padl proto, že chtěl být perským Stalinem. Měl to v krvi. Jeho otec byl perský policejní důstojník, který se roku 1925 zmocnil vlády a jako svůj vzor napodobil velkého zesvětšťovatele Atatúrka; později začal obdivovat Stalina a záviděl mu bezohlednost, s jakou provedl kolektivizaci zemědělství. Svoje stanovisko dal nekompromisně najevo: ajatolláh - vyšší vykladač koránu u šíitských muslimů

684

„Postaral jsem se o to, aby si uvědomili, když ráno vstávají, že musí jít do práce a celý den pilně pracovat.'^ 22 ) Osobně vyhodil z okna zahálčivého mi­ nistra. Jeho syn nastoupil na trůn už jako dítě v roce 1944, vládl od dvaceti let, ale svými grandiózními plány se začal obírat až v šedesátých létech, když rapidně stouply příjmy z prodeje ropy. Nejprve rozdal korunní pozemky rolníkům, pak si to rozmyslel a rozhodl se, že jako Stalin zmodernizuje Írán ještě za svého života. Lidé si to ovšem nepřáli o nic víc než v sovětském Rusku; byla to revoluce shora, podle jeho slov „bílá revoluce". Za pár let přešel od obyčejných investic k velikášským projektům sociálního inže­ nýrství. Plánování bylo zavedeno už koncem čtyřicátých let. První sedmiletý plán zahrnoval náročné investice v hodnotě 58 miliónů dolarů hlavně v zemědělství, prvovýrobě, stavbě silnic a cementáren. V druhém sedmiletém plánu 1955-62 stouply výdaje na silnice, železnice a vodní přehrady, na výrobu elektřiny a zavlažování na jednu miliardu dolarů. Další pětiletka 1963-8, která vynaložila 2,7 miliardy dolarů na ropné potrubí a ocelářský a petrochemický průmysl, už vstoupila na pole sociálního inženýrství a došlo k prvním přesunům obyvatelstva. Čtyřletý plán 1968-72 věnoval 10 mi­ liard dolarů na stavbu silnic, přístavů, letišť, přehrad, hutí, obytných domů, na agrotechniku a využití zemního plynu a vody. Stalinská fáze začala pětiletkou 1973-8 s plánovaným úkolem v hodnotě 36 miliard dolarů, který se rychle zvedl na 70 miliard, když se cena ropy zčtyřnásobila.(23) Pro fiskální rok 1978-9, který byl šachův poslední, bylo jen na investiční rozvoj určeno 17,2 miliard dolarů, třistakrát víc než v první sedmiletce, a mimo to ještě 8,5 miliard na zdravotnictví, školství a sociální péči a 10 miliard na vojenské účely. ( 24 ) Plánovači vyškolení v zahraničí a známí pod jménem massachuseti (podle amerického Massachusetts Institute of Technology) se vyznačovali nadutostí aparátčíků a stalinskou vírou v centralizované plánování a přednosti velko­ rysého rozvoje. A především prahli po změně. Naskýtaly se fantastické možnosti v těžbě zlata, soli, vápence, fosforu, sádrovce, mramoru, alabastru, drahokamů, uhlí, olova, zinku, chromitu, železné rudy. Nedlouho předtím byly v středním Íránu otevřeny doly na měď, velikostí šesté na světě, s 25.000 horníky ubytovanými v cihlových barácích. Začaly pracovat čtyři jaderné reaktory, po celé zemi vznikla síť továren na oděvy, automobily, traktory, naftové motory, zbraně, obráběcí stroje, výtahy, jízdní kola, vodo­ měry, závody na zpracování hliníku, azbestu, písku pro slévárny, na výrobu glukózy atd. Šach se chlubil, že jeho bílá revoluce spojuje zásady kapitalismu se socialismem a dokonce i s komunismem. K tak velkým změnám prý ne­ došlo za posledních 3.000 let. Celá země se předělává a přestavuje od základů/ 2 5 ) Jenže jeho snaha rychle a hodně investovat přivodila inflaci. Aby ji zabrzdil, organizoval studentské bojůvky, které zatýkaly keťasy 685

vytvoření nové šíitské Vysoké rady. Šíité uzavřeli zhoubné spojenectví se světskou levicí Organizace pro osvobození Palestiny a všechny sekty, křesťanské i muslimské, si zorganizovaly soukromé armády. V následujících bojích, které se vedly s neobyčejnou urputností v letech 1975-6 a pak spora­ dicky a do nichž zasahoval Izrael i Sýrie, udělali kariéru jako uznávaní partyzánští a političtí vůdci pokoutní gangsteři, o život přišlo na 40.000 osob, Bejrút jako středisko obchodu byl zničen, Libanon přestal existovat jako nezávislý stát, starobylá křesťanská komunita sice podržela svá hlavní sídliště, ale ztratila své vlivné postavení a v arabském světě skomírající světlo rozumu zhaslo docela.C21) Roku 1982 považoval Izrael za nutné provést totální invazi, která vedla k vypuzení a rozprášení Organizace pro osvobození Palestiny. Islámští fundamentalisté, většinou, ale ne výlučně šíité, útočili znovu a znovu na stabilitu Středního východu. Snažili se ze všech sil svrhnout režim v Egyptě a nakonec se jim v roce 1981 podařilo zavraždit Sadata. Roku 1979 se při pokusu zlikvidovat saudskou královskou rodinu zmocnili násilím svatyně v Mekce a teprve po týdnu tvrdých bojů byli vypuzeni z pod­ zemního labyrintu chodeb. Avšak nejskvělejšího úspěchu dosáhli roku 1978-9 svržením íránského šacha z jeho pávího trůnu. Tato otřesná událost, většinou nesprávně vykládaná a chápaná, vrhá ostré světlo na síly, jimž padlo za oběť celé naše století. Šachův režim byl neobyčejně silný. Američané a Britové jej ještě před stažením západních vojenských posádek vyzbrojili po zuby jako „stabilizující sílu" v Perském zálivu. Monarchie, jako instituce neobyčejně stará a uznávaná, byla jedinou sjednocující silou v zemi složené v podstatě z národnostních, náboženských, jazykových a geografických menšin, které se většinou vzájemně nenáviděly a v šachově režimu hledaly ochranu před svými protivníky. Na rozdíl od monarchie šíitští fundamenta­ listé sekt Qum a Mešed mluvili jen za určitou část muslimů a jejich vůdce ajatolláh* Chomejní byl právě tak nenáviděn jako milován a obáván. Šach nebyl svržen proto, že stranil Západu, ani proto, že byl kapitalista nebo úplatný a krutý - většina vládců Středního východu vynikala krutostí a ve srovnání s nimi byl šach dost liberální - a rozhodně ne proto, že měl svrcho­ vanou moc. Pravda je, že se zničil sám tím, že podlehl osudnému pokušení moderní doby: svodům sociálního inženýrství. Padl proto, že chtěl být perským Stalinem. Měl to v krvi. Jeho otec byl perský policejní důstojník, který se roku 1925 zmocnil vlády a jako svůj vzor napodobil velkého zesvětšťovatele Atatúrka; později začal obdivovat Stalina a záviděl mu bezohlednost, s jakou provedl kolektivizaci zemědělství. Svoje stanovisko dal nekompromisně najevo: ajatolláh - vyšší vykladač koránu u šíitských muslimů

684

„Postaral jsem se o to, aby si uvědomili, když ráno vstávají, že musí jít do práce a celý den pilně pracovat.'^ 22 ) Osobně vyhodil z okna zahálčivého mi­ nistra. Jeho syn nastoupil na trůn už jako dítě v roce 1944, vládl od dvaceti let, ale svými grandiózními plány se začal obírat až v šedesátých létech, když rapidně stouply příjmy z prodeje ropy. Nejprve rozdal korunní pozemky rolníkům, pak si to rozmyslel a rozhodl se, že jako Stalin zmodernizuje Írán ještě za svého života. Lidé si to ovšem nepřáli o nic víc než v sovětském Rusku; byla to revoluce shora, podle jeho slov „bílá revoluce". Za pár let přešel od obyčejných investic k velikášským projektům sociálního inže­ nýrství. Plánování bylo zavedeno už koncem čtyřicátých let. První sedmiletý plán zahrnoval náročné investice v hodnotě 58 miliónů dolarů hlavně v zemědělství, prvovýrobě, stavbě silnic a cementáren. V druhém sedmiletém plánu 1955-62 stouply výdaje na silnice, železnice a vodní přehrady, na výrobu elektřiny a zavlažování na jednu miliardu dolarů. Další pětiletka 1963-8, která vynaložila 2,7 miliardy dolarů na ropné potrubí a ocelářský a petrochemický průmysl, už vstoupila na pole sociálního inženýrství a došlo k prvním přesunům obyvatelstva. Čtyřletý plán 1968-72 věnoval 10 mi­ liard dolarů na stavbu silnic, přístavů, letišť, přehrad, hutí, obytných domů, na agrotechniku a využití zemního plynu a vody. Stalinská fáze začala pětiletkou 1973-8 s plánovaným úkolem v hodnotě 36 miliard dolarů, který se rychle zvedl na 70 miliard, když se cena ropy zčtyřnásobila.(23) Pro fiskální rok 1978-9, který byl šachův poslední, bylo jen na investiční rozvoj určeno 17,2 miliard dolarů, třistakrát víc než v první sedmiletce, a mimo to ještě 8,5 miliard na zdravotnictví, školství a sociální péči a 10 miliard na vojenské účely. ( 24 ) Plánovači vyškolení v zahraničí a známí pod jménem massachuseti (podle amerického Massachusetts Institute of Technology) se vyznačovali nadutostí aparátčíků a stalinskou vírou v centralizované plánování a přednosti velko­ rysého rozvoje. A především prahli po změně. Naskýtaly se fantastické možnosti v těžbě zlata, soli, vápence, fosforu, sádrovce, mramoru, alabastru, drahokamů, uhlí, olova, zinku, chromitu, železné rudy. Nedlouho předtím byly v středním Íránu otevřeny doly na měď, velikostí šesté na světě, s 25.000 horníky ubytovanými v cihlových barácích. Začaly pracovat čtyři jaderné reaktory, po celé zemi vznikla síť továren na oděvy, automobily, traktory, naftové motory, zbraně, obráběcí stroje, výtahy, jízdní kola, vodo­ měry, závody na zpracování hliníku, azbestu, písku pro slévárny, na výrobu glukózy atd. Šach se chlubil, že jeho bílá revoluce spojuje zásady kapitalismu se socialismem a dokonce i s komunismem. K tak velkým změnám prý ne­ došlo za posledních 3.000 let. Celá země se předělává a přestavuje od základů/ 2 5 ) Jenže jeho snaha rychle a hodně investovat přivodila inflaci. Aby ji zabrzdil, organizoval studentské bojůvky, které zatýkaly keťasy 685

a drobné šmelináře. Docílil však jen toho, že mládež ochutnala násilí a že se jeho trůn začal kymácet. To ho samo o sobě ještě nemuselo ohrozit, neboť šachové měli proti městskému radikalismu až dosud vždycky oporu v konzervativním venkovu. Jenže šach se dopustil závažné chyby, že si venkov, z něhož se rekrutovala jeho armáda, odcizil. Když předal korunní pozemky a statky zkonfiskované kněžím do rukou rolníků, shledal, jak se dalo čekat, že zemědělství zaostává a že Írán musí potraviny dovážet, místo aby je jako dřív vyvážel. Roku 1975 svou politiku změnil a začal kolektivizovat. Vzorem bylo vodní dílo v se­ verním Chuzestánu, které zabralo 100.000 hektarů kvalitní orné půdy věno­ vané pět let předtím zemědělcům a kde se veškeré obyvatelstvo se vším všudy převedlo do takzvaného „jednotného zemědělského podniku". Ze svobodných sedláků se stal venkovský proletariát. Vydělávali jeden dolar denně a bydleli ve dvou místnostech baráků postavených ze škvárových tvárnic zády k sobě v nových „vzorových městech" zvaných šachrakÁ26) Zákon z června 1975 pak rozšířil tento model v podstatě na celý stát a nahnal nezávislé sedláky buď do několika set „agroobchodních podniků", nebo ma­ mutích „rolnických společností" nebo do 2.800 zemědělských družstev. Sedláci opouštějící své statky sice dostali podíl na nově založených spo­ lečnostech, skutečnost se však příliš nelišila od násilné kolektivizace.(27) Plánovalo se spojení 67.000 malých vesnic do 30.000 velkých, z nichž každá měla mít nemocnici, školy, vodovod a silnici. Velké rody a rodiny se rozpadly. Na vesnice staré 2.000 let se vrhly, často bez jakéhokoli upozornění nebo vysvětlení, hrozivé konvoje obrovských buldozerů a exkavátorů a doslova je srovnaly se zemí. Jména osad a pozemků se změnila. Zemědělští plánovači a jejich pomocníci neboli „hrobaři", jak se jim říkalo, vystupovali s veškerou nadutostí partajních funkcionářů, kterých používal Stalin k pro­ sazování svých záměrů. K aktivnímu odporu a násilí však v tomto případě nedocházelo/ 28 ) Program sám byl promyšleným útokem na kmenovou od­ lišnost, místní patriarchy, rodovou soudržnost, krajinskou výslovnost a náře­ čí, odlišnosti v odívání, zvycích a skupinových zájmech, zkrátka na všechno, co se vymykalo vlivu všemocného centralistického státu. Hlavním výsledkem bílé revoluce měla být zásada, že veškeré nemovitosti v soukromém držení patří v poslední instanci panovníkovi, to jest státu. Takže šach přes svůj liberalismus a vnější postoj pilíře západních zájmů prováděl vlastně radi­ kální totalitní politiku. „Dokazuje to," prohlašoval, „že se mýlí ti, kdo si myslí, že lze revoluci provádět jen krveproléváním."( 29 ) Mýlil se však šach. Starší lidé byli sice nastěhováni do šachraků, ale jejich dospělí synové se octli v městech jako ajatolláhův dav; a jejich bratři v armádě na ně nebyli ochotni při střetnutí střílet. Šach také nebyl pro střelbu. Jenže kolektivi­ zace se bez teroru provádět nedá a na to právě šach neměl nervy. Když se 686

situace koncem roku 1978 vyhrotila, zjistil, že ho jeho spojenec prezident Carter zradil.(30) Šach ovšem zradil i sám sebe. Neměl nakonec dostatek vůle k moci. Íránce zradil šach i Carter. Vydali národ včetně mnoha bezbranných menšin napospas mohamedánskému duchovenstvu, které nemělo ani poli­ tickou tradici, ani znalosti potřebné pro převzetí vlády. ( 31 ) Výsledkem byl barbarský teror malé skupiny despotických fanatiků, kteří jednali jménem „islámské republiky" vyhlášené v únoru 1979. V prvních dvou letech svého trvání poslala na smrt 8.000 osob, jež islámské soudy usvědčily z „nepřá­ telství k Alláhovi"/ 32 ) Chomejního teror se obrátil nejprve proti bývalému režimu a popravil 23 generálů, 400 dalších vojenských a policejních důstoj­ níků a 800 civilistů; pak si zasedl na přívržence nekonformních ajatolláhů a popravil jich 700; pak zaútočil na vlastní liberální nenáboženské spojen­ ce (500) a levici (100). Od začátku organizoval popravy nebo vraždy před­ stavitelů národnostních a náboženských menšin: zabil přes 1.000 Kurdů, 200 Turkmenů a mnoho židů, křesťanů, Šajchiů, Sabijců, členů disidentských šíitských sekt i ortodoxních sunnitů.( 33 ) Zvlášť zběsile pro­ následoval baháisty.( 34 ) Ničil kostely a synagogy, znesvěcoval hřbitovy, pustošil a demoloval svatyně. Justiční vraždy měly široký rozsah: na jedné straně stodvouletý kurdský básník Allameh Vahidi, na druhé devítileté děvčátko obžalované z „útoku na revolučního gardistu". Výpady proti irácké sunnitské menšině a odvetná opatření proti perským šíitům v Iráku vedla k íránsko-irácké válce a k zničení velké abadánské rafinérie a k íránské­ mu bombardování iráckých ropných polí. V roce 1979 zajal Chomejního režim pracovníky amerického velvyslanectví v Teheránu, aby je nakonce po řadě měsíců propustil za výkupné, čímž se ztotožnil s mezinárodním tero­ rismem; a vskutku také financoval určitou dobu skupiny jako Organizaci pro osvobození Palestiny, ale nakonec se pohádal i se svými teroristickými chráněnci. Pravda je, že skoncoval s šachovým sociálním inženýrstvím. Zmrazení vkladů a pohledávek v zahraničí, válka s Irákem, praktické zastavení těžby ropy, útěk středních vrstev do ciziny nebo do ilegality, to všechno způso­ bilo, že moderní sektor íránského hospodářství přestal v podstatě fungovat. Nevyhnutelně se pak dostavily důsledky: nezaměstnanost, zhroucení zdra­ votnické péče a jiných základních služeb, masové epidemie, podvýživa a hladomor. Hrůzné zkušenosti Íránu znovu potvrzují zákon nezamýšleného účinku: šachová snaha donutit národ k modernímu způsobu života vyvolala pravý opak - zaostalost. Cesta státu k Utopii vedla jen na Golgotu. Oživení Islámu, šachův pád a řádění íránských náboženských fana­ tiků vydatně přispělo k vzniku občanské války v Afghánistánu v prosinci 1979. Byl to další případ sociálního inženýrství vedoucího k barbarství; 687

a drobné šmelináře. Docílil však jen toho, že mládež ochutnala násilí a že se jeho trůn začal kymácet. To ho samo o sobě ještě nemuselo ohrozit, neboť šachové měli proti městskému radikalismu až dosud vždycky oporu v konzervativním venkovu. Jenže šach se dopustil závažné chyby, že si venkov, z něhož se rekrutovala jeho armáda, odcizil. Když předal korunní pozemky a statky zkonfiskované kněžím do rukou rolníků, shledal, jak se dalo čekat, že zemědělství zaostává a že Írán musí potraviny dovážet, místo aby je jako dřív vyvážel. Roku 1975 svou politiku změnil a začal kolektivizovat. Vzorem bylo vodní dílo v se­ verním Chuzestánu, které zabralo 100.000 hektarů kvalitní orné půdy věno­ vané pět let předtím zemědělcům a kde se veškeré obyvatelstvo se vším všudy převedlo do takzvaného „jednotného zemědělského podniku". Ze svobodných sedláků se stal venkovský proletariát. Vydělávali jeden dolar denně a bydleli ve dvou místnostech baráků postavených ze škvárových tvárnic zády k sobě v nových „vzorových městech" zvaných šachrakÁ26) Zákon z června 1975 pak rozšířil tento model v podstatě na celý stát a nahnal nezávislé sedláky buď do několika set „agroobchodních podniků", nebo ma­ mutích „rolnických společností" nebo do 2.800 zemědělských družstev. Sedláci opouštějící své statky sice dostali podíl na nově založených spo­ lečnostech, skutečnost se však příliš nelišila od násilné kolektivizace.(27) Plánovalo se spojení 67.000 malých vesnic do 30.000 velkých, z nichž každá měla mít nemocnici, školy, vodovod a silnici. Velké rody a rodiny se rozpadly. Na vesnice staré 2.000 let se vrhly, často bez jakéhokoli upozornění nebo vysvětlení, hrozivé konvoje obrovských buldozerů a exkavátorů a doslova je srovnaly se zemí. Jména osad a pozemků se změnila. Zemědělští plánovači a jejich pomocníci neboli „hrobaři", jak se jim říkalo, vystupovali s veškerou nadutostí partajních funkcionářů, kterých používal Stalin k pro­ sazování svých záměrů. K aktivnímu odporu a násilí však v tomto případě nedocházelo/ 28 ) Program sám byl promyšleným útokem na kmenovou od­ lišnost, místní patriarchy, rodovou soudržnost, krajinskou výslovnost a náře­ čí, odlišnosti v odívání, zvycích a skupinových zájmech, zkrátka na všechno, co se vymykalo vlivu všemocného centralistického státu. Hlavním výsledkem bílé revoluce měla být zásada, že veškeré nemovitosti v soukromém držení patří v poslední instanci panovníkovi, to jest státu. Takže šach přes svůj liberalismus a vnější postoj pilíře západních zájmů prováděl vlastně radi­ kální totalitní politiku. „Dokazuje to," prohlašoval, „že se mýlí ti, kdo si myslí, že lze revoluci provádět jen krveproléváním."( 29 ) Mýlil se však šach. Starší lidé byli sice nastěhováni do šachraků, ale jejich dospělí synové se octli v městech jako ajatolláhův dav; a jejich bratři v armádě na ně nebyli ochotni při střetnutí střílet. Šach také nebyl pro střelbu. Jenže kolektivi­ zace se bez teroru provádět nedá a na to právě šach neměl nervy. Když se 686

situace koncem roku 1978 vyhrotila, zjistil, že ho jeho spojenec prezident Carter zradil.(30) Šach ovšem zradil i sám sebe. Neměl nakonec dostatek vůle k moci. Íránce zradil šach i Carter. Vydali národ včetně mnoha bezbranných menšin napospas mohamedánskému duchovenstvu, které nemělo ani poli­ tickou tradici, ani znalosti potřebné pro převzetí vlády. ( 31 ) Výsledkem byl barbarský teror malé skupiny despotických fanatiků, kteří jednali jménem „islámské republiky" vyhlášené v únoru 1979. V prvních dvou letech svého trvání poslala na smrt 8.000 osob, jež islámské soudy usvědčily z „nepřá­ telství k Alláhovi"/ 32 ) Chomejního teror se obrátil nejprve proti bývalému režimu a popravil 23 generálů, 400 dalších vojenských a policejních důstoj­ níků a 800 civilistů; pak si zasedl na přívržence nekonformních ajatolláhů a popravil jich 700; pak zaútočil na vlastní liberální nenáboženské spojen­ ce (500) a levici (100). Od začátku organizoval popravy nebo vraždy před­ stavitelů národnostních a náboženských menšin: zabil přes 1.000 Kurdů, 200 Turkmenů a mnoho židů, křesťanů, Šajchiů, Sabijců, členů disidentských šíitských sekt i ortodoxních sunnitů.( 33 ) Zvlášť zběsile pro­ následoval baháisty.( 34 ) Ničil kostely a synagogy, znesvěcoval hřbitovy, pustošil a demoloval svatyně. Justiční vraždy měly široký rozsah: na jedné straně stodvouletý kurdský básník Allameh Vahidi, na druhé devítileté děvčátko obžalované z „útoku na revolučního gardistu". Výpady proti irácké sunnitské menšině a odvetná opatření proti perským šíitům v Iráku vedla k íránsko-irácké válce a k zničení velké abadánské rafinérie a k íránské­ mu bombardování iráckých ropných polí. V roce 1979 zajal Chomejního režim pracovníky amerického velvyslanectví v Teheránu, aby je nakonce po řadě měsíců propustil za výkupné, čímž se ztotožnil s mezinárodním tero­ rismem; a vskutku také financoval určitou dobu skupiny jako Organizaci pro osvobození Palestiny, ale nakonec se pohádal i se svými teroristickými chráněnci. Pravda je, že skoncoval s šachovým sociálním inženýrstvím. Zmrazení vkladů a pohledávek v zahraničí, válka s Irákem, praktické zastavení těžby ropy, útěk středních vrstev do ciziny nebo do ilegality, to všechno způso­ bilo, že moderní sektor íránského hospodářství přestal v podstatě fungovat. Nevyhnutelně se pak dostavily důsledky: nezaměstnanost, zhroucení zdra­ votnické péče a jiných základních služeb, masové epidemie, podvýživa a hladomor. Hrůzné zkušenosti Íránu znovu potvrzují zákon nezamýšleného účinku: šachová snaha donutit národ k modernímu způsobu života vyvolala pravý opak - zaostalost. Cesta státu k Utopii vedla jen na Golgotu. Oživení Islámu, šachův pád a řádění íránských náboženských fana­ tiků vydatně přispělo k vzniku občanské války v Afghánistánu v prosinci 1979. Byl to další případ sociálního inženýrství vedoucího k barbarství; 687

pouze s tím rozdílem, že v tomto případě vyšel utopický impuls z komu­ nistického tábora. Události jsou velmi poučné, neboť ukazují sílu i slabost sovětské politiky. Cílem sovětské vlády byl dlouhodobý vývoj. Podporovala nemarxistického prince Mohammeda Dáúda, když v roce 1953 zavedl konstituční monarchii, a po dvaceti letech znovu, když svrhl krále a prohlásil se prezidentem. V padesátých letech poskytla Afghánistánu malou finanční pomoc; v šedesátých tam postavila silnice ze severu (kterých nakonec použila pro svá vojska); v sedmdesátých se soustředila na vytvoření jednotné mar­ xistické strany. Tohoto posledního cíle bylo údajně dosaženo, když v roce 1977 spojila v lidově demokratické straně tři revoluční frakce vedené Babrakem Karmalem, Múrem Muhammedem Tarakim a Hafizullahem Aminem. Roku 1978 nastal čas zahájit sociální inženýrství, takže v dubnu protistátní puč těchto tří svrhl se sovětským požehnáním prezidenta DáúdaX 35 ) Jenže zkušenosti našeho století ukazují velice názorně, že utopie nemá nikdy daleko ke gangsterství. Sovětští vůdcové sice mohli začít v Afghá­ nistánu revoluci, ale nedokázali ji zvládnout. Trio uzurpátorů moci nebylo nepodobné ďábelským ideologům, kteří rozpoutali teror v Kambodži. Amin, nejsilnější z nich, byl učitelem matematiky a s nadšením přesedlal od abstraktních čísel na konkrétní hojné pouštění žilou. Jeho prvním činem bylo, že dal postřílet třicet příslušníků Dáúdovy rodiny před jeho očima; potom členy vlády; a nakonec dal zastřelit Dáúda samotného. C36) Podle Amnesty International bylo vězněno bez soudu 12.000 osob; mnoho jich bylo též mučeno. Provádění marxisticko-leninského plánu si vyžádalo jako v Kambodži likvidaci celých vesnic. Očitý svědek vypráví: Když vojáci začali strhávat a vypalovat domy, třináct dětí se muselo postavit do řady před rodiče. Někteří vojáci pak vyloupali ocelovými bodáky dětem oči. Zmrzačené děti byly postupně uškrceny. Potom přišli na řadu rodiče.... Okolní pole byla rozryta buldozery, všechny stromy a keře vyvráceny z kořenů a celé prostranství proměněno v popelem posypanou jizvu/ ^ I když Karmal později obvinil Amina, že je „krvežíznivý kat, který likvi­ duje celé kolektivy", existují důkazy, že páchal podobná zvěrstva až do března 1979, kdy se Amin prohlásil sám diktátorem a Karmala vypakoval jako „velvyslance" do Prahy. Hrůzovládu pak ještě zesílil, zejména proto, že nový režim Chomejního pomáhal muslimským povstalcům na území Afghá­ nistánu. Dokonce se zdá, že se obíral myšlenkou potlačit islám úplně. Během roku 1979 násilí nezadržitelně vzrůstalo. Byl zavražděn i americký velvysla­ nec, odborník na vzpoury a revoluce, pravděpodobně Rusy. 12. srpna bylo třicet ruských poradců staženo zaživa z kůže před muslimskou svatyní v Kandaháru. Do Kábulu se dostavil generál Alexej Jepišev, vysoký stranický funkcionář v Rudé armádě, který měl na starosti politickou stránku sovětské invaze do Československa roku 1968, a nařídil Tarakimu, kterého po688

važoval z celé trojice za „nejspolehlivějšího", aby Amina odstranil. Avšak v živé diskusi na sovětském vyslanectví byl zastřelen právě Taraki, takže Moskva musela poslat Aminoví telegram (17. Září 1979), v němž mu gratu­ luje, že přežil „kontrarevoluční spiknutí". Následující týden vstoupily na Aminovu žádost do Afghánistánu tři sovětské prapory a 17. prosince se dostavili parašutisté. Aniž co Amin tušil, měli mezi svými zavazadly Karmala a na Hod boží vánoční zahájil Sovětský svaz rozsáhlou invazi za pomoci dvou ze svých sedmi leteckých divizí. Byla to čtvrtá a sto pátá, složená vesměs z Velkorusů, tj. bílých Evropanů. Hlavní síla expediční armády v počtu 80.000 mužů táhla po silnicích postavených právě k tomuto účelu. Dva dny nato byl Amin zavražděn spolu s manželkou, sedmi dětmi, synovcem a dvaceti až třiceti spolupracovníky. ( 38 ) Sovětský generál Viktor Papertin, který měl akci na starosti, spáchal sebevraždu. Karmal zřídil novou vládu, ale v novém roce se projevil jako pouhá sovětská loutka, proti níž se připra­ vuje všeobecné povstání. ( 3 9 ) Tři roky po těchto událostech měla sovětská okupační armáda stále ještě obsazena pouze velká města a silniční spoje a bojovala proti partyzánům tanky, chemickými zbraněmi a systematickým ničením takzvaných „banditských vesnic". 1,500.000 Afghánců uteklo do Pákistánu a 500.000 do Iránu: celá osmina obyvatelstva. Je smutný numericky podložený fakt, že politika prováděná Sovětským svazem a jeho satelity Kubou, Etiopií a Indočínou rozmnožila na světě celkový počet lidí bez domova asi o 9 miliónů. Toto číslo snese srovnání se statisticky dokumento­ vanými výkony Stalina a Hitlera. Protože hranice v Střední Asii nerespektují etnické rozdělení, hrozilo nebezpečí, že se afghánská válka rozšíří na jih do Balúčistánu, kde ještě nedávno v roce 1974 helikoptéry tehdejšího prezidenta Bhutta pobily 17.000 balúčských partyzánů í 4 0 ), a dokonce i na sever do sovětské Asie. Bolševici považovali svého času islámský problém za nezávazný. „Ztrouchnivělá tkáň islámu," soudil Trocký, „zmizí s prvním závanem větru. Právě islám se bude muset obávat velkých změn z Východu, který se stane ohniskem budoucích revolucí."(41) Stalin a ještě víc Chruščov a Brežněv se snažili ovládnout islám jako ovládli pravoslavnou církev pomocí poddajných kněží. Roku 1917 na muslimské konferenci v Taškentu chválil muftí Ahmed Habibullak Bozgoyjov sovětské představitele, kteří, „ač nevěřící, provádějí svou sociální politiku podle zákonů diktovaných Bohem a vykládaných prorokem". Jiný delegát pravil: „Obdivujeme geniálního Mohameda, který už v své době hlásal so­ 42 ciální zásady socialismu."( ) V sedmdesátých letech vzmáhající se poutní slavnosti, uctívání šejků (tj. svatých), živých i zemřelých, súfismus* a vzrusúfismus - heterodoxní mystický směr v islámském náboženství hlásající askezi, meditaci a určité formy tance jako prostředek extatického spojení s Bohem

689

pouze s tím rozdílem, že v tomto případě vyšel utopický impuls z komu­ nistického tábora. Události jsou velmi poučné, neboť ukazují sílu i slabost sovětské politiky. Cílem sovětské vlády byl dlouhodobý vývoj. Podporovala nemarxistického prince Mohammeda Dáúda, když v roce 1953 zavedl konstituční monarchii, a po dvaceti letech znovu, když svrhl krále a prohlásil se prezidentem. V padesátých letech poskytla Afghánistánu malou finanční pomoc; v šedesátých tam postavila silnice ze severu (kterých nakonec použila pro svá vojska); v sedmdesátých se soustředila na vytvoření jednotné mar­ xistické strany. Tohoto posledního cíle bylo údajně dosaženo, když v roce 1977 spojila v lidově demokratické straně tři revoluční frakce vedené Babrakem Karmalem, Múrem Muhammedem Tarakim a Hafizullahem Aminem. Roku 1978 nastal čas zahájit sociální inženýrství, takže v dubnu protistátní puč těchto tří svrhl se sovětským požehnáním prezidenta DáúdaX 35 ) Jenže zkušenosti našeho století ukazují velice názorně, že utopie nemá nikdy daleko ke gangsterství. Sovětští vůdcové sice mohli začít v Afghá­ nistánu revoluci, ale nedokázali ji zvládnout. Trio uzurpátorů moci nebylo nepodobné ďábelským ideologům, kteří rozpoutali teror v Kambodži. Amin, nejsilnější z nich, byl učitelem matematiky a s nadšením přesedlal od abstraktních čísel na konkrétní hojné pouštění žilou. Jeho prvním činem bylo, že dal postřílet třicet příslušníků Dáúdovy rodiny před jeho očima; potom členy vlády; a nakonec dal zastřelit Dáúda samotného. C36) Podle Amnesty International bylo vězněno bez soudu 12.000 osob; mnoho jich bylo též mučeno. Provádění marxisticko-leninského plánu si vyžádalo jako v Kambodži likvidaci celých vesnic. Očitý svědek vypráví: Když vojáci začali strhávat a vypalovat domy, třináct dětí se muselo postavit do řady před rodiče. Někteří vojáci pak vyloupali ocelovými bodáky dětem oči. Zmrzačené děti byly postupně uškrceny. Potom přišli na řadu rodiče.... Okolní pole byla rozryta buldozery, všechny stromy a keře vyvráceny z kořenů a celé prostranství proměněno v popelem posypanou jizvu/ ^ I když Karmal později obvinil Amina, že je „krvežíznivý kat, který likvi­ duje celé kolektivy", existují důkazy, že páchal podobná zvěrstva až do března 1979, kdy se Amin prohlásil sám diktátorem a Karmala vypakoval jako „velvyslance" do Prahy. Hrůzovládu pak ještě zesílil, zejména proto, že nový režim Chomejního pomáhal muslimským povstalcům na území Afghá­ nistánu. Dokonce se zdá, že se obíral myšlenkou potlačit islám úplně. Během roku 1979 násilí nezadržitelně vzrůstalo. Byl zavražděn i americký velvysla­ nec, odborník na vzpoury a revoluce, pravděpodobně Rusy. 12. srpna bylo třicet ruských poradců staženo zaživa z kůže před muslimskou svatyní v Kandaháru. Do Kábulu se dostavil generál Alexej Jepišev, vysoký stranický funkcionář v Rudé armádě, který měl na starosti politickou stránku sovětské invaze do Československa roku 1968, a nařídil Tarakimu, kterého po688

važoval z celé trojice za „nejspolehlivějšího", aby Amina odstranil. Avšak v živé diskusi na sovětském vyslanectví byl zastřelen právě Taraki, takže Moskva musela poslat Aminoví telegram (17. Září 1979), v němž mu gratu­ luje, že přežil „kontrarevoluční spiknutí". Následující týden vstoupily na Aminovu žádost do Afghánistánu tři sovětské prapory a 17. prosince se dostavili parašutisté. Aniž co Amin tušil, měli mezi svými zavazadly Karmala a na Hod boží vánoční zahájil Sovětský svaz rozsáhlou invazi za pomoci dvou ze svých sedmi leteckých divizí. Byla to čtvrtá a sto pátá, složená vesměs z Velkorusů, tj. bílých Evropanů. Hlavní síla expediční armády v počtu 80.000 mužů táhla po silnicích postavených právě k tomuto účelu. Dva dny nato byl Amin zavražděn spolu s manželkou, sedmi dětmi, synovcem a dvaceti až třiceti spolupracovníky. ( 38 ) Sovětský generál Viktor Papertin, který měl akci na starosti, spáchal sebevraždu. Karmal zřídil novou vládu, ale v novém roce se projevil jako pouhá sovětská loutka, proti níž se připra­ vuje všeobecné povstání. ( 3 9 ) Tři roky po těchto událostech měla sovětská okupační armáda stále ještě obsazena pouze velká města a silniční spoje a bojovala proti partyzánům tanky, chemickými zbraněmi a systematickým ničením takzvaných „banditských vesnic". 1,500.000 Afghánců uteklo do Pákistánu a 500.000 do Iránu: celá osmina obyvatelstva. Je smutný numericky podložený fakt, že politika prováděná Sovětským svazem a jeho satelity Kubou, Etiopií a Indočínou rozmnožila na světě celkový počet lidí bez domova asi o 9 miliónů. Toto číslo snese srovnání se statisticky dokumento­ vanými výkony Stalina a Hitlera. Protože hranice v Střední Asii nerespektují etnické rozdělení, hrozilo nebezpečí, že se afghánská válka rozšíří na jih do Balúčistánu, kde ještě nedávno v roce 1974 helikoptéry tehdejšího prezidenta Bhutta pobily 17.000 balúčských partyzánů í 4 0 ), a dokonce i na sever do sovětské Asie. Bolševici považovali svého času islámský problém za nezávazný. „Ztrouchnivělá tkáň islámu," soudil Trocký, „zmizí s prvním závanem větru. Právě islám se bude muset obávat velkých změn z Východu, který se stane ohniskem budoucích revolucí."(41) Stalin a ještě víc Chruščov a Brežněv se snažili ovládnout islám jako ovládli pravoslavnou církev pomocí poddajných kněží. Roku 1917 na muslimské konferenci v Taškentu chválil muftí Ahmed Habibullak Bozgoyjov sovětské představitele, kteří, „ač nevěřící, provádějí svou sociální politiku podle zákonů diktovaných Bohem a vykládaných prorokem". Jiný delegát pravil: „Obdivujeme geniálního Mohameda, který už v své době hlásal so­ 42 ciální zásady socialismu."( ) V sedmdesátých letech vzmáhající se poutní slavnosti, uctívání šejků (tj. svatých), živých i zemřelých, súfismus* a vzrusúfismus - heterodoxní mystický směr v islámském náboženství hlásající askezi, meditaci a určité formy tance jako prostředek extatického spojení s Bohem

689

šená davová hnutí svědčily o oživení muslimského náboženského života na území Sovětského svazu. Muslimští představitelé se snažili, často velmi zoufale, uvést mohamedánskou praxi jako veřejné modlitby, ramadán a jiné posty v soulad se sovětským zřízením a získat pro islám v očích komu­ nistických vládců uznání. Vybízeli své souvěrce, zvláště mládež, aby vstupovali do sovětských společenských organizací „jako muslimové"/ 4 3 ) Muslimští duchovní, kteří pracovali svého času pro perského šacha, dělali přesně totéž. Oživení islámu bylo jen částí široké problematiky Sovětského svazu, velké neřešené anomálie dvacátého století. V předmluvě k pozdějšímu vydání (1921) své práce Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu Lenin přiznal, že ji psal s ohledem na carskou cenzuru, která mu dovolila knihu vydat na jaře 1916 za podmínky, že může útočit na všechny ostatní světové říše, ale carské samoděržaví že nechá na pokoji. „Proto," píše v předmluvě, „jsem byl nucen použít jako příklad... Japonsko! Pozorný čtenář si snadno dosadí za Japonsko Rusko.'/ 4 4 ) Leninova teorie imperialismu proto nebyla útokem na jeho ruskou odrůdu, čehož jak Lenin sám, tak i jeho nástupci bohatě využili, když získali moc a rozhodli se podržet co možná nejvíc carských uzancí. Velkoruský imperialismus proto přežíval i nadále, pouze bývalé carské provincie a území se přeměnily na vnitrostátní satelity a dostaly jméno „svazové republiky". V padesátých letech zavedl Chruščov kosmetický proces „dekolonizace" a dekrety z 29. srpna 1957 a 22. června 1959 rozšířil pravomoc rad ministrů svazových republik a nezávislost soudů a administrativy. Ale některým jeho spolupracovníkům se nelíbila ani tato krotká opatření a po Chruščovově pádu je odvolali. Ústava z roku 1977 zachovává formálně federativní systém v článku 70 a v článku 72 dokonce i pohádkově neskutečné „právo se odtrhnout". V každém jiném ohledu jde však o monolitický dokument, jehož cílem je centralizace, jednota a zformování „sovětského lidu" do podoby nového historického společenství, které zahrne a nakonec nahradí všech třiapadesát hlavních národnostních okruhů Sovětského svazu.(45) Proto se v podstatných věcech podobala sovětská imperiální politika fran­ couzské: bylo to spojení, v němž „kolonie" získaly postupně kulturní a eko­ nomickou rovnoprávnost s Velkorusy a za to se vzdaly svých národních aspi­ rací. Jako ve Francii byly základem této politiky zfalšované volby a admi­ nistrativní diktát, a to tím spíš, že tato imperiální politika byla nařízena stranou, jež vlastnila monopol na veškerou politickou moc a všechny slovní i písemné projevy, což francouzští imperialisté nikdy neměli a ani nehle­ dali. Podle ústavy z roku 1977 byly hlavními nástroji integrace armáda a komunistická strana, přičemž Slované (hlavně Velkorusove) tvořili 95% všech důstojníků a členů Nejvyššího sovětu. Slované také ovládali

všechny klíčové organizace ve státě a pomocí strany řídili výběr politických, správních a stranických kádrů na všech úrovních neruských republik. C46) V šedesátých a sedmdesátých letech sloužila ruština jako prostředek k rozru­ šování národní soudržnosti, rychle se zvyšoval počet škol s vyučováním v ruském jazyce a jeho znalost byla nezbytná pro společenský a služební postup. I tam, kde existoval úplný národní vzdělávací systém, byla ruština po­ vinná od začátku do konce/ 4 7 ) A kde byl národní vzdělávací systém neúplný, tam se v určité fázi vždycky přecházelo na ruštinu. Následkem toho začaly od padesátých let upadat národní jazyky obyvatelstva pobaltských republik, Bělorusů, Moldávců, 1,8 miliónu Němců a 3,4 miliónu Židů. I na Ukra­ jině nastoupila na vysokých školách přes protesty národa na místo ukrajinštiny ruština. Výuka v národních jazycích upadala v celém Sovětském svazu/ 48 ) Jak jsme viděly francouzský asimilační imperialismus neuspěl, a to hlavně z demografických důvodů. V dvacátém století se jasně ukázalo, že smrtelným nepřítelem kolonialismu je vysoká porodnost podmaněných národů. Před příchodem bolševismu mělo Rusko jednu z nejdyna­ mičtějších populací světa. Celkový „demografický deficit" způsobený první světovou válkou, občanskou válkou, hladomory za Lenina a Stalina a Stali­ novými velkými čistkami činil za celé období asi 60 miliónů lidí a byl zčásti vykompenzován přírůstkem asi 20 miliónů po připojení pobaltských států, Besarábie, Karélie, sovětského Polska, Bukoviny a jiných území/ 4 9 ) K jistému demografickému vzestupu došlo vletech 1945-58 a v období 195970 měl roční přírůstek obyvatelstva 1,34% už sestupnou tendenci, i když byl podle evropských měřítek ještě stále dost vysoký. V sedmdesátých letech byl, jak se zdá, už méně než 1%. Sovétští demografové předpokládali, že sčítání lidu v sedmdesátých letech zaznamená přes 250 miliónů obyvatel s výhledem na 350 miliónů koncem století. Ve skutečnosti byl celkový výsledek v roce 1970 o 10 miliónů menší a v roce 1979 bylo napočítáno pouze 262,436.000 obyvatel, což znamená, že jich v roce 2.000 nebude o mnoho víc než 300 miliónů. Sčítání lidu však poprvé odhalilo dvojí trend porodnosti: nízký v slo­ vanských oblastech a v Pobaltí a vysoký ve východních částech země, v Střední Asii a na Kavkaze. Jen v šedesátých létech vzrostlo muslimské obyvatelstvo z 24 na 35 miliónů a v sedmdesátých letech o dalších 14 mi­ liónů, takže začátkem osmdesátých let dosahovalo 50 miliónů. Vyplývá z toho, že na přelomu století bude mít Střední Asie a Kavkaz asi 100 mi­ 50 liónů obyvatel, tj. třetinu celkového počtu/ ) Už v roce 1979 se 137 miliónů Velkorusů cítilo vůči neslovanským národům demograficky v defenzívě jako zřetelně stárnoucí populace. Za povšimnutí také stojí, že znalosti ruštiny u muslimů byly čím dál tím chatrnější/ 5 1 ) Oficiální sovětská kultura trpěla ztrátou sebedůvěry. V šedesátých a ještě

690

691

šená davová hnutí svědčily o oživení muslimského náboženského života na území Sovětského svazu. Muslimští představitelé se snažili, často velmi zoufale, uvést mohamedánskou praxi jako veřejné modlitby, ramadán a jiné posty v soulad se sovětským zřízením a získat pro islám v očích komu­ nistických vládců uznání. Vybízeli své souvěrce, zvláště mládež, aby vstupovali do sovětských společenských organizací „jako muslimové"/ 4 3 ) Muslimští duchovní, kteří pracovali svého času pro perského šacha, dělali přesně totéž. Oživení islámu bylo jen částí široké problematiky Sovětského svazu, velké neřešené anomálie dvacátého století. V předmluvě k pozdějšímu vydání (1921) své práce Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu Lenin přiznal, že ji psal s ohledem na carskou cenzuru, která mu dovolila knihu vydat na jaře 1916 za podmínky, že může útočit na všechny ostatní světové říše, ale carské samoděržaví že nechá na pokoji. „Proto," píše v předmluvě, „jsem byl nucen použít jako příklad... Japonsko! Pozorný čtenář si snadno dosadí za Japonsko Rusko.'/ 4 4 ) Leninova teorie imperialismu proto nebyla útokem na jeho ruskou odrůdu, čehož jak Lenin sám, tak i jeho nástupci bohatě využili, když získali moc a rozhodli se podržet co možná nejvíc carských uzancí. Velkoruský imperialismus proto přežíval i nadále, pouze bývalé carské provincie a území se přeměnily na vnitrostátní satelity a dostaly jméno „svazové republiky". V padesátých letech zavedl Chruščov kosmetický proces „dekolonizace" a dekrety z 29. srpna 1957 a 22. června 1959 rozšířil pravomoc rad ministrů svazových republik a nezávislost soudů a administrativy. Ale některým jeho spolupracovníkům se nelíbila ani tato krotká opatření a po Chruščovově pádu je odvolali. Ústava z roku 1977 zachovává formálně federativní systém v článku 70 a v článku 72 dokonce i pohádkově neskutečné „právo se odtrhnout". V každém jiném ohledu jde však o monolitický dokument, jehož cílem je centralizace, jednota a zformování „sovětského lidu" do podoby nového historického společenství, které zahrne a nakonec nahradí všech třiapadesát hlavních národnostních okruhů Sovětského svazu.(45) Proto se v podstatných věcech podobala sovětská imperiální politika fran­ couzské: bylo to spojení, v němž „kolonie" získaly postupně kulturní a eko­ nomickou rovnoprávnost s Velkorusy a za to se vzdaly svých národních aspi­ rací. Jako ve Francii byly základem této politiky zfalšované volby a admi­ nistrativní diktát, a to tím spíš, že tato imperiální politika byla nařízena stranou, jež vlastnila monopol na veškerou politickou moc a všechny slovní i písemné projevy, což francouzští imperialisté nikdy neměli a ani nehle­ dali. Podle ústavy z roku 1977 byly hlavními nástroji integrace armáda a komunistická strana, přičemž Slované (hlavně Velkorusove) tvořili 95% všech důstojníků a členů Nejvyššího sovětu. Slované také ovládali

všechny klíčové organizace ve státě a pomocí strany řídili výběr politických, správních a stranických kádrů na všech úrovních neruských republik. C46) V šedesátých a sedmdesátých letech sloužila ruština jako prostředek k rozru­ šování národní soudržnosti, rychle se zvyšoval počet škol s vyučováním v ruském jazyce a jeho znalost byla nezbytná pro společenský a služební postup. I tam, kde existoval úplný národní vzdělávací systém, byla ruština po­ vinná od začátku do konce/ 4 7 ) A kde byl národní vzdělávací systém neúplný, tam se v určité fázi vždycky přecházelo na ruštinu. Následkem toho začaly od padesátých let upadat národní jazyky obyvatelstva pobaltských republik, Bělorusů, Moldávců, 1,8 miliónu Němců a 3,4 miliónu Židů. I na Ukra­ jině nastoupila na vysokých školách přes protesty národa na místo ukrajinštiny ruština. Výuka v národních jazycích upadala v celém Sovětském svazu/ 48 ) Jak jsme viděly francouzský asimilační imperialismus neuspěl, a to hlavně z demografických důvodů. V dvacátém století se jasně ukázalo, že smrtelným nepřítelem kolonialismu je vysoká porodnost podmaněných národů. Před příchodem bolševismu mělo Rusko jednu z nejdyna­ mičtějších populací světa. Celkový „demografický deficit" způsobený první světovou válkou, občanskou válkou, hladomory za Lenina a Stalina a Stali­ novými velkými čistkami činil za celé období asi 60 miliónů lidí a byl zčásti vykompenzován přírůstkem asi 20 miliónů po připojení pobaltských států, Besarábie, Karélie, sovětského Polska, Bukoviny a jiných území/ 4 9 ) K jistému demografickému vzestupu došlo vletech 1945-58 a v období 195970 měl roční přírůstek obyvatelstva 1,34% už sestupnou tendenci, i když byl podle evropských měřítek ještě stále dost vysoký. V sedmdesátých letech byl, jak se zdá, už méně než 1%. Sovétští demografové předpokládali, že sčítání lidu v sedmdesátých letech zaznamená přes 250 miliónů obyvatel s výhledem na 350 miliónů koncem století. Ve skutečnosti byl celkový výsledek v roce 1970 o 10 miliónů menší a v roce 1979 bylo napočítáno pouze 262,436.000 obyvatel, což znamená, že jich v roce 2.000 nebude o mnoho víc než 300 miliónů. Sčítání lidu však poprvé odhalilo dvojí trend porodnosti: nízký v slo­ vanských oblastech a v Pobaltí a vysoký ve východních částech země, v Střední Asii a na Kavkaze. Jen v šedesátých létech vzrostlo muslimské obyvatelstvo z 24 na 35 miliónů a v sedmdesátých letech o dalších 14 mi­ liónů, takže začátkem osmdesátých let dosahovalo 50 miliónů. Vyplývá z toho, že na přelomu století bude mít Střední Asie a Kavkaz asi 100 mi­ 50 liónů obyvatel, tj. třetinu celkového počtu/ ) Už v roce 1979 se 137 miliónů Velkorusů cítilo vůči neslovanským národům demograficky v defenzívě jako zřetelně stárnoucí populace. Za povšimnutí také stojí, že znalosti ruštiny u muslimů byly čím dál tím chatrnější/ 5 1 ) Oficiální sovětská kultura trpěla ztrátou sebedůvěry. V šedesátých a ještě

690

691

víc v sedmdesátých letech sovětské sociology znepokojilo zjištění, že mezi vzdělanou městskou mládeží převládají baptisté, letniční hnutí,* menonité,** adventisté a jiné sekty. Jejich vysvětlení, že tato náboženství vyho­ vují jinak neuspokojeným citovým a estetickým potřebám a při těžkých osobních zkouškách zmírňují napětí, bylo hluboce nemarxistické, neboť jinými slovy tvrdilo, že náboženství je univerzální lidský jev, který existuje v každé společnosti bez ohledu na ekonomický systém.(52) Jednou z mála pouček, v níž se shodovali Marx i Lenin bylo tvrzení, že se náboženství nemůže udržet samo o sobě, natož aby se stalo kulturní opozicí komunismu. A přitom hlavní slabostí marxismu, nemluvě o jeho politických a hospo­ dářských omylech, je nedostatek etiky kromě určité modifikace teorií fran­ couzského osvícenství o společenské užitečnosti, které se ukázaly zoufale nedostatečnými už ve Francii devadesátých let osmnáctého století. Ve svém oficiálně schváleném dňeEgoismus E. F. Petrov uznává, že se lidé nerodí jako civilizované bytosti respektující morálku a že nedostatky přirozenosti musí nahrazovat rozum. Osvícenští myslitelé nazývali tento stav „zákonodárstvím rozumu", faktorem, který pečuje o zachovávání lidskosti. Pro Petrova a jiné sovětské autory píšící o etice je tímto faktorem historie a její pomocnice komunistická strana vedená „vědeckou" znalostí historických zákonů. „Egoismus," píše Petrov, „se má ke kategorii zla asi tak jako se mají Keplerovy zákony k Newtonovu zákonu všeobecné gravitace." Potlačení egoismu je úkolem kolektivu. Jenže potíž je v nedělitelnosti egoismu a individua. Standardní sovětská praxe nabízela podle G. M. Gaka (1955) toto řešení: Ačkoliv je kolektiv složen z lidí, nelze jej převést na pouhou množinu jednotlivců.... Jeho zájmy jsou objektivně zájmy každého jeho člena. Třídní zájmy proletariátu se tak stávají objektivně zájmem každého proletáře. '53^ To ovšem může také znamenat, že když člověk považuje něco za sub­ jektivně nežádoucí, například být zavražděn, může to být i přesto k jeho objektivnímu dobru, a bude-li proti svému zavraždění protestovat, jako to dělaly Stalinovy oběti, proviňuje se egoismem, a je proto zlý. Přesně tak argumentoval Stalin! Takže tato morální teorie vedla nutně a nevyhnutelně k stalinismu, a stalinismus nevznikl ze vzduchoprázdna, nýbrž se opíral o leninský základ. Žádný sovětský občan nemohl s dobrým svědomím přijmout oficiální státní etiku, zejména proto, že strana jako „strážkyně zákonů" byla sama zkorumpovaná až na dno. letniční hnutí - křesťanské náboženské sdružení hlásající bezvýhradnou hodnověrnost bible a usilující o charismatický náboženský prožitek na způsob seslání Ducha svatého na apoštoly o letnicích * * menonité - protestantská sekta, pojmenovaná podle frfského náboženského vůdce Menno Simonse (1496-1561), odmítající křest dětí, církevní organizaci, veřejné funkce a vojenskou službu *

692

Tato chatrná etika by nebyla způsobila tolik škody, ježto komunismus je systém povýtce materialistický, kdyby se bylo dosahovalo větších hmotných úspěchů. Sovětské výkony padesátých a šedesátých let se sice jevily impozantní, ale týkaly se pouze kosmického a vojenského sektoru; režim nebyl schopen ani ochoten věnovat kvalitní práci na spotřební zboží. Ve srovnání se Spojenými státy sedmdesátých let se zdálo, že Sovětský svaz dělá pokroky; byla to však jen iluze vytvořená Nixonovou, Fordovou a Carterovou politikou takzvaného „uvolňování napětí", která v té době umožnila sovětskému bloku dovážet v obrovském měřítku západní technologii a stroje a využívat přitom půjček přeochotných západních, zejména ně­ meckých bank. Tyto půjčky měly zřejmě podstatný vliv na růst pro­ duktivity za železnou oponou.( 5 4 ) Iluzi ještě zvýšil dramatický růst cen energie a inflace, ke které došlo všude na Západě v sedmdesátých letech. Sovětská invaze do Afghánistánu však naráz ukončila vývoz západní techno­ logie. A přibližně v tutéž dobu postihla sovětský blok, pokulhávající jako obvykle asi tak pět let pozadu za hospodářským vývojem svobodných zemí, stagflace, jež předtím zabrzdila na téměř celá sedmdesátá léta ekonomický pokrok na Západě. V této době dlužil sovětský blok západním bankám na 80 miliard dola­ rů a jen Polsko samotné, z hospodářského hlediska druhý největší člen bloku, se na této částce podílelo 27,5 miliardami dolarů. V letech 1972-6 dovezlo ze Západu asi 30% svých strojních investic a koncem desítiletí byly už jen úroky z jeho zahraničního dluhu vyšší než zisky z exportu za tvrdou měnu. Bilance špatně řízeného polského hospodářství byla na pováženou už v roce 1976, a proč mu německé banky nepřestávaly vnucovat další a další úvěry, je jednou ze záhad mezinárodního finančnictví.(55) Keynes se prý jednou vyjádřil, že „bankéři jsou nejromantičtější a nejméně realističtí z lidí". Inflace v červnu 1980 způsobila v Polsku jak politickou, tak hospo­ dářskou krizi a s ní se objevilo nezávislé odborové hnutí „Solidarita". V dalších osmnácti měsících prožilo polské hospodářství volný pád končící stanným právem a vojenskou diktaturou nastolenou v prosinci 1981. Byl znovu pořízen soupis polských dluhů, ale koncem roku 1981 selhalo i placení úroků. Také rumunské dluhy bylo třeba zinventarizovat a splácení úroků bylo tvrdě vymáháno na všech satelitech i na Sovětském svazu sa­ motném. Začátkem roku 1982 trpěl celý sovětský blok hlubokou krizí, zatímco Západ právě vybředl z hospodářské deprese poloviny sedmdesátých let. Neklamnou známkou sovětských potíží byl intenzívní a dlouho trvající prodej zlatých rezerv, který v roce 1980 způsobil prudký pokles ceny zlata z re­ kordních 800 dolarů za trojskou unci na 300-500 dolarů. Poprvé po zřízení svého impéria pociťoval Sovětský svaz své evropské kolonie jako hospodář­ skou přítěž a celý systém RVHP jako riskantní závazek. 693

víc v sedmdesátých letech sovětské sociology znepokojilo zjištění, že mezi vzdělanou městskou mládeží převládají baptisté, letniční hnutí,* menonité,** adventisté a jiné sekty. Jejich vysvětlení, že tato náboženství vyho­ vují jinak neuspokojeným citovým a estetickým potřebám a při těžkých osobních zkouškách zmírňují napětí, bylo hluboce nemarxistické, neboť jinými slovy tvrdilo, že náboženství je univerzální lidský jev, který existuje v každé společnosti bez ohledu na ekonomický systém.(52) Jednou z mála pouček, v níž se shodovali Marx i Lenin bylo tvrzení, že se náboženství nemůže udržet samo o sobě, natož aby se stalo kulturní opozicí komunismu. A přitom hlavní slabostí marxismu, nemluvě o jeho politických a hospo­ dářských omylech, je nedostatek etiky kromě určité modifikace teorií fran­ couzského osvícenství o společenské užitečnosti, které se ukázaly zoufale nedostatečnými už ve Francii devadesátých let osmnáctého století. Ve svém oficiálně schváleném dňeEgoismus E. F. Petrov uznává, že se lidé nerodí jako civilizované bytosti respektující morálku a že nedostatky přirozenosti musí nahrazovat rozum. Osvícenští myslitelé nazývali tento stav „zákonodárstvím rozumu", faktorem, který pečuje o zachovávání lidskosti. Pro Petrova a jiné sovětské autory píšící o etice je tímto faktorem historie a její pomocnice komunistická strana vedená „vědeckou" znalostí historických zákonů. „Egoismus," píše Petrov, „se má ke kategorii zla asi tak jako se mají Keplerovy zákony k Newtonovu zákonu všeobecné gravitace." Potlačení egoismu je úkolem kolektivu. Jenže potíž je v nedělitelnosti egoismu a individua. Standardní sovětská praxe nabízela podle G. M. Gaka (1955) toto řešení: Ačkoliv je kolektiv složen z lidí, nelze jej převést na pouhou množinu jednotlivců.... Jeho zájmy jsou objektivně zájmy každého jeho člena. Třídní zájmy proletariátu se tak stávají objektivně zájmem každého proletáře. '53^ To ovšem může také znamenat, že když člověk považuje něco za sub­ jektivně nežádoucí, například být zavražděn, může to být i přesto k jeho objektivnímu dobru, a bude-li proti svému zavraždění protestovat, jako to dělaly Stalinovy oběti, proviňuje se egoismem, a je proto zlý. Přesně tak argumentoval Stalin! Takže tato morální teorie vedla nutně a nevyhnutelně k stalinismu, a stalinismus nevznikl ze vzduchoprázdna, nýbrž se opíral o leninský základ. Žádný sovětský občan nemohl s dobrým svědomím přijmout oficiální státní etiku, zejména proto, že strana jako „strážkyně zákonů" byla sama zkorumpovaná až na dno. letniční hnutí - křesťanské náboženské sdružení hlásající bezvýhradnou hodnověrnost bible a usilující o charismatický náboženský prožitek na způsob seslání Ducha svatého na apoštoly o letnicích * * menonité - protestantská sekta, pojmenovaná podle frfského náboženského vůdce Menno Simonse (1496-1561), odmítající křest dětí, církevní organizaci, veřejné funkce a vojenskou službu *

692

Tato chatrná etika by nebyla způsobila tolik škody, ježto komunismus je systém povýtce materialistický, kdyby se bylo dosahovalo větších hmotných úspěchů. Sovětské výkony padesátých a šedesátých let se sice jevily impozantní, ale týkaly se pouze kosmického a vojenského sektoru; režim nebyl schopen ani ochoten věnovat kvalitní práci na spotřební zboží. Ve srovnání se Spojenými státy sedmdesátých let se zdálo, že Sovětský svaz dělá pokroky; byla to však jen iluze vytvořená Nixonovou, Fordovou a Carterovou politikou takzvaného „uvolňování napětí", která v té době umožnila sovětskému bloku dovážet v obrovském měřítku západní technologii a stroje a využívat přitom půjček přeochotných západních, zejména ně­ meckých bank. Tyto půjčky měly zřejmě podstatný vliv na růst pro­ duktivity za železnou oponou.( 5 4 ) Iluzi ještě zvýšil dramatický růst cen energie a inflace, ke které došlo všude na Západě v sedmdesátých letech. Sovětská invaze do Afghánistánu však naráz ukončila vývoz západní techno­ logie. A přibližně v tutéž dobu postihla sovětský blok, pokulhávající jako obvykle asi tak pět let pozadu za hospodářským vývojem svobodných zemí, stagflace, jež předtím zabrzdila na téměř celá sedmdesátá léta ekonomický pokrok na Západě. V této době dlužil sovětský blok západním bankám na 80 miliard dola­ rů a jen Polsko samotné, z hospodářského hlediska druhý největší člen bloku, se na této částce podílelo 27,5 miliardami dolarů. V letech 1972-6 dovezlo ze Západu asi 30% svých strojních investic a koncem desítiletí byly už jen úroky z jeho zahraničního dluhu vyšší než zisky z exportu za tvrdou měnu. Bilance špatně řízeného polského hospodářství byla na pováženou už v roce 1976, a proč mu německé banky nepřestávaly vnucovat další a další úvěry, je jednou ze záhad mezinárodního finančnictví.(55) Keynes se prý jednou vyjádřil, že „bankéři jsou nejromantičtější a nejméně realističtí z lidí". Inflace v červnu 1980 způsobila v Polsku jak politickou, tak hospo­ dářskou krizi a s ní se objevilo nezávislé odborové hnutí „Solidarita". V dalších osmnácti měsících prožilo polské hospodářství volný pád končící stanným právem a vojenskou diktaturou nastolenou v prosinci 1981. Byl znovu pořízen soupis polských dluhů, ale koncem roku 1981 selhalo i placení úroků. Také rumunské dluhy bylo třeba zinventarizovat a splácení úroků bylo tvrdě vymáháno na všech satelitech i na Sovětském svazu sa­ motném. Začátkem roku 1982 trpěl celý sovětský blok hlubokou krizí, zatímco Západ právě vybředl z hospodářské deprese poloviny sedmdesátých let. Neklamnou známkou sovětských potíží byl intenzívní a dlouho trvající prodej zlatých rezerv, který v roce 1980 způsobil prudký pokles ceny zlata z re­ kordních 800 dolarů za trojskou unci na 300-500 dolarů. Poprvé po zřízení svého impéria pociťoval Sovětský svaz své evropské kolonie jako hospodář­ skou přítěž a celý systém RVHP jako riskantní závazek. 693

Ale i jinde, zejména v třetím světě, propadaly bývalé zemědělské státy utopické fatě morgáně silné vlády a státního dozoru, který měl vyřešit jejich problémy, a obracely tak nadbytky v ztráty. Názorným příkladem je Irán

a radikální vojenské diktatury Irák a Sýrie. Sukarnova Indonésie a so­ cialistická Barma přestaly vyvážet rýži. Indie s centralizovaným a údajně plánovaným hospodářstvím dovážela obilí v stále rostoucím množství. Po celé Africe bývalá koloniální teritoria jako Ghana a Tanzanie horlivě experi­ mentovaly se socialistickým zemědělstvím a rychle proměnily své nadbytky v manka. Kdysi bohaté státy jako Keňa a Rhodesie (později Zimbabwe), demoralizované politickým strachem a terorismem, vyvážely stále méně. Také Latinská Amerika, především dobytkářské státy Argentina, Mexiko a Brazílie, měly menší přebytky na vývoz následkem unáhlených a doktrinářských pokusů o státní řízení. V šedesátých a sedmdesátých letech se na celém světě profesionální politici snažili nahnat rolníky a sedláky do pláno­ vaných systémů: výsledek byl všude stejný - méně potravin. Zpolitizované zemědělství promrhalo zisk ze zvýšených výnosů, kterých se dosahovalo zlepšenými hnojivy, insekticidy a stroji. V sedmdesátých letech byla potravi­ nová krize v mnohém směru vážnější než energetická a kapitalistické zemědělské systémy ve Spojených státech, v Kanadě, v západní Evropě a v Austrálii zůstaly v produkci velkých (naštěstí stále vzrůstajících) nadbytků v podstatě osamoceny. ( 57 ) Kontrast mezi krachem kolektivistického a úspěchem kapitalistického zemědělství nebyl využit politicky. Skvělé americké výsledky zemědělského hospodaření byly bohužel doprovázeny mimořádnou neschopností ekono­ mické diplomacie, zatímco Rusové se přes své agrární břídilství projevili jako prohnaní handlíři. Na jaře 1972 Nixon prostě vyjednal přímou me­ zistátní kvantitativní dohodu. Kdyby ji býval omezil na existující obilní trh, nic by se nestalo. Místo toho však poskytl sovětským státním nákupčím levný dlouhodobý úvěr a dovolil jim volně se pohybovat po Americe. Sovětští představitelé rychle skoupili za nízké ceny 13 miliónů tun ještě nesklizené úrody formou nízko zúročených úvěrů v hodnotě téměř jedné miliardy dolarů, jež prakticky nesl americký daňový poplatník. Když se pak žně toho léta nevydařily, ceny obilí vyletěly vzhůru a američtí farmáři a spotřebi­ telé šíleli; Evropa si stěžovala ve Washingtonu, že ceny potravin zvyšují její inflaci, a drahota zbývajícího amerického obilí byla jednou z příčin, proč státy OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu) zčtyřnásobily cenu 58 nafty. ( ) Světová potravinová konference roku 1974 zahrnula Ameriku urážkami. CIA zastávala názor, že by „Spojené státy mohly jako strážce velké většiny vývozuschopného obilí světa znovu získat ztracený primát ve světové politice"( 59 ), ale prezident Ford to odmítl: „Nesrovnává se s americkou politi­ kou," prohlásil ve Spojených národech, „využívat potravin jako politické zbraně, a to navzdory ropnému embargu." Kanadský návrh utvořit skupinu vývozců obilí podle vzoru OPEC byl také zamítnut. C60) Amerika se za svou velkorysost nedočkala uznání. Nadále se jí kladlo za vinu, že způsobila na

694

695

Nepříznivou situaci ještě zhoršovaly hromadící se doklady o dlouhodo­ bém selhání sovětské zemědělské politiky. Stalinova kolektivizace vypálila na ěelo režimu Kainovo znamení, které bylo v průběhu let ěím dál tím zřetelnější. Rusko, jež bylo za carů jedním z největších světových vývozců potravin, se už v prvních letech komunismu stalo jejich velkým dovozcem a deficit se každé desítiletí jen prohluboval. Žně v roce 1963 byly po válce první z řady dalekosáhlých zemědělských katastrof. Chruščov připomněl, že to mohlo být ještě horší, kdyby nebylo pšenice z jeho celin. Jeho politika stejně jako Stalinova byla zmatená a proměnná; žádný marxista nikdy neměl na zemědělství rozumný názor, zřejmě proto, že se Marx ani Lenin o ně nezajímali. Marxismus je v podstatě městské náboženství. Chruščov kolísal mezi státními statky a družstvy, mezi centralizací a decentralizací. Ale ani on, ani jeho spolupracovníci nebo nástupci se neodvažovali navrhnout předání půdy zpět do soukromých rukou. Po svém pádu si Chruščov těžce stěžoval na nedostatek potravin. I v moskevské nemocnici vyhrazené vysokým stranickým funkcionářům naříká, je jídlo pod psa. A to byla Moskva tradičně potravinářským výkladem sovětského Ruska. Daleko horší to bylo v provinciích. Mluvil s lidmi z někdejších výnosných rolnických oblastí, kteří si hlasitě a trpce stěžovali, že vůbec nejsou k sehnání vejce a maso a že musejí na několik dní jezdit vlakem až do Moskvy, aby se tam postavili do fronty před potravinářským krámem. „Proč," ptá se, „nejsou po padesáti letech sovětské moci k dostání vajíčka a maso? Těším se na dobu, kdy velbloud bude moci jít z Moskvy do Vladivostoku, aniž by ho cestou snědli hladoví venkované."( 56 ) O deset let později byl nedostatek jídla ještě horší. V sedmdesátých letech zmizelo maso a vejce z neprivilegovaných obchodů i v Moskvě. Špatná úroda, přestože se sváděla na povodně, sucho a jiné přírodní katastrofy, se stala normálním jevem. Ačkoli má Sovětské Rusko dvakrát tolik orné půdy co jiné státy, velice úrodnou černozem na Ukrajině a poměrně malou hustotu obyvatelstva, jeho dovozní požadavky ve výši 15 až 30 miliónů tun obilí ročně znamenaly pro světové zásoby vzrůstající zatížení. Sověti nebyli ve své doktrinářské neprozřetelnosti sami. Polsko, známý vývozce potravin v třicátých letech, se také stalo jejich masivním dovozcem navzdory soukromě hospodařícím rolníkům, protože režim trval na so­ cialistické distribuci. Rumunsko, Madkrsko a Bulharsko měly následkem zkolektivizovaného zemědělství jen hubené přebytky nebo vůbec žádné. Tak se stahy státy RVHP, které byly kdysi zemědělsky neobyčejně výnosné, jako celek nepříjemnou mezinárodní přítěží.

Ale i jinde, zejména v třetím světě, propadaly bývalé zemědělské státy utopické fatě morgáně silné vlády a státního dozoru, který měl vyřešit jejich problémy, a obracely tak nadbytky v ztráty. Názorným příkladem je Irán

a radikální vojenské diktatury Irák a Sýrie. Sukarnova Indonésie a so­ cialistická Barma přestaly vyvážet rýži. Indie s centralizovaným a údajně plánovaným hospodářstvím dovážela obilí v stále rostoucím množství. Po celé Africe bývalá koloniální teritoria jako Ghana a Tanzanie horlivě experi­ mentovaly se socialistickým zemědělstvím a rychle proměnily své nadbytky v manka. Kdysi bohaté státy jako Keňa a Rhodesie (později Zimbabwe), demoralizované politickým strachem a terorismem, vyvážely stále méně. Také Latinská Amerika, především dobytkářské státy Argentina, Mexiko a Brazílie, měly menší přebytky na vývoz následkem unáhlených a doktrinářských pokusů o státní řízení. V šedesátých a sedmdesátých letech se na celém světě profesionální politici snažili nahnat rolníky a sedláky do pláno­ vaných systémů: výsledek byl všude stejný - méně potravin. Zpolitizované zemědělství promrhalo zisk ze zvýšených výnosů, kterých se dosahovalo zlepšenými hnojivy, insekticidy a stroji. V sedmdesátých letech byla potravi­ nová krize v mnohém směru vážnější než energetická a kapitalistické zemědělské systémy ve Spojených státech, v Kanadě, v západní Evropě a v Austrálii zůstaly v produkci velkých (naštěstí stále vzrůstajících) nadbytků v podstatě osamoceny. ( 57 ) Kontrast mezi krachem kolektivistického a úspěchem kapitalistického zemědělství nebyl využit politicky. Skvělé americké výsledky zemědělského hospodaření byly bohužel doprovázeny mimořádnou neschopností ekono­ mické diplomacie, zatímco Rusové se přes své agrární břídilství projevili jako prohnaní handlíři. Na jaře 1972 Nixon prostě vyjednal přímou me­ zistátní kvantitativní dohodu. Kdyby ji býval omezil na existující obilní trh, nic by se nestalo. Místo toho však poskytl sovětským státním nákupčím levný dlouhodobý úvěr a dovolil jim volně se pohybovat po Americe. Sovětští představitelé rychle skoupili za nízké ceny 13 miliónů tun ještě nesklizené úrody formou nízko zúročených úvěrů v hodnotě téměř jedné miliardy dolarů, jež prakticky nesl americký daňový poplatník. Když se pak žně toho léta nevydařily, ceny obilí vyletěly vzhůru a američtí farmáři a spotřebi­ telé šíleli; Evropa si stěžovala ve Washingtonu, že ceny potravin zvyšují její inflaci, a drahota zbývajícího amerického obilí byla jednou z příčin, proč státy OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu) zčtyřnásobily cenu 58 nafty. ( ) Světová potravinová konference roku 1974 zahrnula Ameriku urážkami. CIA zastávala názor, že by „Spojené státy mohly jako strážce velké většiny vývozuschopného obilí světa znovu získat ztracený primát ve světové politice"( 59 ), ale prezident Ford to odmítl: „Nesrovnává se s americkou politi­ kou," prohlásil ve Spojených národech, „využívat potravin jako politické zbraně, a to navzdory ropnému embargu." Kanadský návrh utvořit skupinu vývozců obilí podle vzoru OPEC byl také zamítnut. C60) Amerika se za svou velkorysost nedočkala uznání. Nadále se jí kladlo za vinu, že způsobila na

694

695

Nepříznivou situaci ještě zhoršovaly hromadící se doklady o dlouhodo­ bém selhání sovětské zemědělské politiky. Stalinova kolektivizace vypálila na ěelo režimu Kainovo znamení, které bylo v průběhu let ěím dál tím zřetelnější. Rusko, jež bylo za carů jedním z největších světových vývozců potravin, se už v prvních letech komunismu stalo jejich velkým dovozcem a deficit se každé desítiletí jen prohluboval. Žně v roce 1963 byly po válce první z řady dalekosáhlých zemědělských katastrof. Chruščov připomněl, že to mohlo být ještě horší, kdyby nebylo pšenice z jeho celin. Jeho politika stejně jako Stalinova byla zmatená a proměnná; žádný marxista nikdy neměl na zemědělství rozumný názor, zřejmě proto, že se Marx ani Lenin o ně nezajímali. Marxismus je v podstatě městské náboženství. Chruščov kolísal mezi státními statky a družstvy, mezi centralizací a decentralizací. Ale ani on, ani jeho spolupracovníci nebo nástupci se neodvažovali navrhnout předání půdy zpět do soukromých rukou. Po svém pádu si Chruščov těžce stěžoval na nedostatek potravin. I v moskevské nemocnici vyhrazené vysokým stranickým funkcionářům naříká, je jídlo pod psa. A to byla Moskva tradičně potravinářským výkladem sovětského Ruska. Daleko horší to bylo v provinciích. Mluvil s lidmi z někdejších výnosných rolnických oblastí, kteří si hlasitě a trpce stěžovali, že vůbec nejsou k sehnání vejce a maso a že musejí na několik dní jezdit vlakem až do Moskvy, aby se tam postavili do fronty před potravinářským krámem. „Proč," ptá se, „nejsou po padesáti letech sovětské moci k dostání vajíčka a maso? Těším se na dobu, kdy velbloud bude moci jít z Moskvy do Vladivostoku, aniž by ho cestou snědli hladoví venkované."( 56 ) O deset let později byl nedostatek jídla ještě horší. V sedmdesátých letech zmizelo maso a vejce z neprivilegovaných obchodů i v Moskvě. Špatná úroda, přestože se sváděla na povodně, sucho a jiné přírodní katastrofy, se stala normálním jevem. Ačkoli má Sovětské Rusko dvakrát tolik orné půdy co jiné státy, velice úrodnou černozem na Ukrajině a poměrně malou hustotu obyvatelstva, jeho dovozní požadavky ve výši 15 až 30 miliónů tun obilí ročně znamenaly pro světové zásoby vzrůstající zatížení. Sověti nebyli ve své doktrinářské neprozřetelnosti sami. Polsko, známý vývozce potravin v třicátých letech, se také stalo jejich masivním dovozcem navzdory soukromě hospodařícím rolníkům, protože režim trval na so­ cialistické distribuci. Rumunsko, Madkrsko a Bulharsko měly následkem zkolektivizovaného zemědělství jen hubené přebytky nebo vůbec žádné. Tak se stahy státy RVHP, které byly kdysi zemědělsky neobyčejně výnosné, jako celek nepříjemnou mezinárodní přítěží.

světě nedostatek, ačkoli dávala k dispozici své přebytky, a Sovětský svaz, který je konzumoval, unikl jakýmkoli výtkám. Z této chyby se však Američané nepoučili. V září 1977, když vrcholila napjatá jednám s Moskvou, se státní department a Národní bezpečnostní rada k své malé radosti dověděly až z novin, že ministerstvo zemědělství právě prodalo Sovětskému svazu 15 miliónů tun obilí, o 7 miliónů víc, než dovo­ lovala nová americko-sovětská dohoda/ 6 1 ) Teprve koncem desítiletí vybředly Spojené státy z chaosu své obilní diplomacie. Vývoj však nicméně pokračoval nezadržitelně ve prospěch Západu, neboť zatímco se přebytky Ameriky, Kanady, Austrálie a zemí EHS neustále zvyšovaly, státy RVHP se propadaly každým rokem hlouběji do deficitu. Přes veškerou obratnost a diplomacii jejich nákupčích se nakonec rozdíl musel projevit zcela příkře a nápadně. Chabé výsledky kolektivistického a plánovaného zemědělství u dvou třetin států světa byly důvodem, proč vzrůst světového obyvatelstva začal vzbuzovat obavy. Stouplo z 1.262 miliónů v roce 1900 na 2.515 mili­ ónů v roce 1950 a v šedesátých letech se pro rok 2.000 odhadovalo 6.130 miliónů/ 6 2 ) Jak se tyto další miliardy lidí uživí? Moderní společenský vývoj prochází dvěma obdobími známými jako „demografický cyklus". V jeho první fázi lékaři a zdravotníci omezí dětskou úmrtnost a nakažlivé choroby a tím sníží úmrtnost všeobecnou, přičemž porodnost zůstane na dřívější vysoké doplňovací úrovni, takže počet obyvatelstva rychle vzrůstá. V druhé fázi následkem stoupající životní úrovně porodnost klesne, přírůstek oby­ vatelstva se zpomalí a nakonec ustálí. Mezi prvním a druhým stadiem však dochází k nebezpečnému přemnožení, jež může vyvolat násilná politická řešení. V Evropě začal demografický cyklus průmyslovou revolucí 17601870 a skončil v podstatě v sedmdesátých letech našeho století, kdy porodnost klesla pod kritickou mez 20%odokonce i v Rusku (1964), v Jugoslávii (1967), v Portugalsku a ve Španělsku (1969). Evropský demografický cyklus také pomáhá vysvětlit celý proces kolonizace a dekolonizace/ 63 ) V Japonsku pro­ bíhal vývoj podle podobného schématu, jen o něco později než v evropském průměru. Ještě v dvacátých letech tam byla porodnost 34%ca úmrtnost prudce klesala z 30%c začátkem dekády na 18%cna konci. Odtud rostoucí zoufalství Japonska. Druhá fáze však nastala už mezi oběma válkami, neboť porodnost spadla hluboko pod 30%o poprvé už koncem třicátých let. Přes krátkodobý vzestup po válce (což byl všeobecný úkaz) klesala dál a v druhé polovině padesátých let se pohybovala hluboko pod 20%o(64) Japonský populační problém, kdysi tak hrozivý, byl v šedesátých letech vyřešen.

o zlepšení průmyslových podmínek v rozvojových zemích, aby se tam co nejrychleji dosáhlo druhé fáze. Propagace a různé způsoby kontroly po­ rodnosti jsou zajisté užitečné, ale nikoli rozhodující, protože účinné používání antikoncepce je spíš průvodním zjevem než příčinou klesající porodnosti, kterou vyvolává zlepšení hospodářské situace. Nejdůležitější je zvyšování životní úrovně: je to také pádná odpověď těm, kdo v sedmdesátých letech bránili rozvojové politice z ekologických důvodů. Zdá se, ze Čína vstoupila do druhé fáze demografického cyklu v sedmde­ sátých letech a Indie ji bude následovat v letech osmdesátých. V obou zemích bude ještě muset úmrtnost silně poklesnout, než dojde k stabilizaci. Začátkem sedmdesátých let přesahovala porodnost 40%ev Afghánistánu, Barmě, Indii, Indonésii, Íránu, Iráku, Laosu, Mongolsku, Nepálu, Pákistánu, na Filipínách, v Sýrii, Thajsku, Jemenu, Khymerské republice a byla o něco nižší v Turecku a v Malajsku. V některých částech Latinské Ameriky (zejména ve Střední Americe) byla situace ještě horší. Například v Mexiku klesla úmrtnost z 25,6%c v roce 1930 na pouhých 9,9%e v roce 1970, zatímco porodnost překračovala celou dobu 40%a( 65 ) Koncem šedesátých let mělo latinskoamerické obyvatelstvo roční přírůstek 2,9% (v Střední Americe 3,4%). Afrika vstoupila do demografického cyklu poslední a v šedesátých letech se její celkový populační přírůstek rychle zvyšoval.

Z této teorie lze odvodit dva závěry: Předně, že není třeba propadat panice, jestliže se první fáze projevuje v Asii, v Latinské Americe a v Africe v povážlivých rozměrech. Za druhé však, zeje bezpodmínečně nutné usilovat

Je sice pravda, že se stoupajícím hrubým národním produktem neklesá porodnost ihned, a když, tak ne všude stejně, ale nakonec se jeho vliv vždycky projeví. Potvrzují to populační údaje ze sedmdesátých let, jež byly výrazně méně znepokojující než v letech šedesátých. 1. července 1979 odhadl americký statistický úřad počet světového obyvatelstva na 4.410 miliónů, z toho 1.010 miliónů v Číně a 667 miliónů v Indii. Přírůstek se zpomalil z 2,1% ročně koncem šedesátých let na 1,9% začátkem a na 1,7% koncem sedmdesátých let. Mnoho se dá vysvětlit radikálním úbytkem v Číně, která tou dobou jasně vstoupila do druhé fáze cyklu. Celkový přírůstek v Asii byl pouze 1,9% a nepřekračoval nijak významně světový průměr. Latinskoamerický přírůstek se zpomalil na 2,4%. Jediná oblast, kde se zvýšil, a to z 2,5% na 2,9%, byla Afrika, což demografové přesně předvídali/ 66 )Teorii tedy v hrubých rysech potvrdila zkušenost sedmdesátých let. „Populační exploze" nebyla vůbec explozí, nýbrž konkávní křivkou ekonomického vývoje: bylo ji možno držet v patřičných mezích rozumnou populační politi­ kou. Zkušenost šedesátých let ukázala, že vyšší životní standard začíná ovliv­ ňovat porodnost, jakmile příjem na osobu překročí 400 dolarů ročně (při cenové hladině z roku 1964). Čím rychleji rostou příjmy, tím prudčeji porodnost klesá. Názorným příkladem byla východní Asie. V roce 1960 měly Hongkong, Singapur, Tchaj-wan a Jižní Korea porodnost od 36%o

696

697

světě nedostatek, ačkoli dávala k dispozici své přebytky, a Sovětský svaz, který je konzumoval, unikl jakýmkoli výtkám. Z této chyby se však Američané nepoučili. V září 1977, když vrcholila napjatá jednám s Moskvou, se státní department a Národní bezpečnostní rada k své malé radosti dověděly až z novin, že ministerstvo zemědělství právě prodalo Sovětskému svazu 15 miliónů tun obilí, o 7 miliónů víc, než dovo­ lovala nová americko-sovětská dohoda/ 6 1 ) Teprve koncem desítiletí vybředly Spojené státy z chaosu své obilní diplomacie. Vývoj však nicméně pokračoval nezadržitelně ve prospěch Západu, neboť zatímco se přebytky Ameriky, Kanady, Austrálie a zemí EHS neustále zvyšovaly, státy RVHP se propadaly každým rokem hlouběji do deficitu. Přes veškerou obratnost a diplomacii jejich nákupčích se nakonec rozdíl musel projevit zcela příkře a nápadně. Chabé výsledky kolektivistického a plánovaného zemědělství u dvou třetin států světa byly důvodem, proč vzrůst světového obyvatelstva začal vzbuzovat obavy. Stouplo z 1.262 miliónů v roce 1900 na 2.515 mili­ ónů v roce 1950 a v šedesátých letech se pro rok 2.000 odhadovalo 6.130 miliónů/ 6 2 ) Jak se tyto další miliardy lidí uživí? Moderní společenský vývoj prochází dvěma obdobími známými jako „demografický cyklus". V jeho první fázi lékaři a zdravotníci omezí dětskou úmrtnost a nakažlivé choroby a tím sníží úmrtnost všeobecnou, přičemž porodnost zůstane na dřívější vysoké doplňovací úrovni, takže počet obyvatelstva rychle vzrůstá. V druhé fázi následkem stoupající životní úrovně porodnost klesne, přírůstek oby­ vatelstva se zpomalí a nakonec ustálí. Mezi prvním a druhým stadiem však dochází k nebezpečnému přemnožení, jež může vyvolat násilná politická řešení. V Evropě začal demografický cyklus průmyslovou revolucí 17601870 a skončil v podstatě v sedmdesátých letech našeho století, kdy porodnost klesla pod kritickou mez 20%odokonce i v Rusku (1964), v Jugoslávii (1967), v Portugalsku a ve Španělsku (1969). Evropský demografický cyklus také pomáhá vysvětlit celý proces kolonizace a dekolonizace/ 63 ) V Japonsku pro­ bíhal vývoj podle podobného schématu, jen o něco později než v evropském průměru. Ještě v dvacátých letech tam byla porodnost 34%ca úmrtnost prudce klesala z 30%c začátkem dekády na 18%cna konci. Odtud rostoucí zoufalství Japonska. Druhá fáze však nastala už mezi oběma válkami, neboť porodnost spadla hluboko pod 30%o poprvé už koncem třicátých let. Přes krátkodobý vzestup po válce (což byl všeobecný úkaz) klesala dál a v druhé polovině padesátých let se pohybovala hluboko pod 20%o(64) Japonský populační problém, kdysi tak hrozivý, byl v šedesátých letech vyřešen.

o zlepšení průmyslových podmínek v rozvojových zemích, aby se tam co nejrychleji dosáhlo druhé fáze. Propagace a různé způsoby kontroly po­ rodnosti jsou zajisté užitečné, ale nikoli rozhodující, protože účinné používání antikoncepce je spíš průvodním zjevem než příčinou klesající porodnosti, kterou vyvolává zlepšení hospodářské situace. Nejdůležitější je zvyšování životní úrovně: je to také pádná odpověď těm, kdo v sedmdesátých letech bránili rozvojové politice z ekologických důvodů. Zdá se, ze Čína vstoupila do druhé fáze demografického cyklu v sedmde­ sátých letech a Indie ji bude následovat v letech osmdesátých. V obou zemích bude ještě muset úmrtnost silně poklesnout, než dojde k stabilizaci. Začátkem sedmdesátých let přesahovala porodnost 40%ev Afghánistánu, Barmě, Indii, Indonésii, Íránu, Iráku, Laosu, Mongolsku, Nepálu, Pákistánu, na Filipínách, v Sýrii, Thajsku, Jemenu, Khymerské republice a byla o něco nižší v Turecku a v Malajsku. V některých částech Latinské Ameriky (zejména ve Střední Americe) byla situace ještě horší. Například v Mexiku klesla úmrtnost z 25,6%c v roce 1930 na pouhých 9,9%e v roce 1970, zatímco porodnost překračovala celou dobu 40%a( 65 ) Koncem šedesátých let mělo latinskoamerické obyvatelstvo roční přírůstek 2,9% (v Střední Americe 3,4%). Afrika vstoupila do demografického cyklu poslední a v šedesátých letech se její celkový populační přírůstek rychle zvyšoval.

Z této teorie lze odvodit dva závěry: Předně, že není třeba propadat panice, jestliže se první fáze projevuje v Asii, v Latinské Americe a v Africe v povážlivých rozměrech. Za druhé však, zeje bezpodmínečně nutné usilovat

Je sice pravda, že se stoupajícím hrubým národním produktem neklesá porodnost ihned, a když, tak ne všude stejně, ale nakonec se jeho vliv vždycky projeví. Potvrzují to populační údaje ze sedmdesátých let, jež byly výrazně méně znepokojující než v letech šedesátých. 1. července 1979 odhadl americký statistický úřad počet světového obyvatelstva na 4.410 miliónů, z toho 1.010 miliónů v Číně a 667 miliónů v Indii. Přírůstek se zpomalil z 2,1% ročně koncem šedesátých let na 1,9% začátkem a na 1,7% koncem sedmdesátých let. Mnoho se dá vysvětlit radikálním úbytkem v Číně, která tou dobou jasně vstoupila do druhé fáze cyklu. Celkový přírůstek v Asii byl pouze 1,9% a nepřekračoval nijak významně světový průměr. Latinskoamerický přírůstek se zpomalil na 2,4%. Jediná oblast, kde se zvýšil, a to z 2,5% na 2,9%, byla Afrika, což demografové přesně předvídali/ 66 )Teorii tedy v hrubých rysech potvrdila zkušenost sedmdesátých let. „Populační exploze" nebyla vůbec explozí, nýbrž konkávní křivkou ekonomického vývoje: bylo ji možno držet v patřičných mezích rozumnou populační politi­ kou. Zkušenost šedesátých let ukázala, že vyšší životní standard začíná ovliv­ ňovat porodnost, jakmile příjem na osobu překročí 400 dolarů ročně (při cenové hladině z roku 1964). Čím rychleji rostou příjmy, tím prudčeji porodnost klesá. Názorným příkladem byla východní Asie. V roce 1960 měly Hongkong, Singapur, Tchaj-wan a Jižní Korea porodnost od 36%o

696

697

(Hongkong) do 42,9%c (Jižní Korea). Na těchto čtyřech územích rostla v šedesátých letech životní úroveň rychleji než kdekoli jinde na světě. Roku 1971 porodnost v Hongkongu klesla pod 20%c, v Singapuru téměř také a Tchaj-wan i Jižní Korea byly hluboko pod 30%a(67) Je příznačné, že se v těchto čtyřech oblastech vysoce uplatňovala kapi­ talistická ekonomika volného trhu. Jednou ze záhad postkoloniálního období je otázka, proč si chudé země vybraly pro svou hospodářskou politiku zrovna kolektivistický model. Jak jsme poznali, projevila se kolektivizace v ze­ mědělství na celém světě jako totální fiasko. Podobně tomu bylo i v průmys­ lu a ve všeobecném úsilí zvýšit průměrný příjem na osobu a dostat se tak co nejrychleji z demografického suterénu. Naproti tomu model volného trhu, který měl v letech 1945-73 v severní Americe a v západní Evropě tak senzační úspěch, nabyl v šedesátých a sedmdesátých letech ještě větší dynamiky v tichomořské oblasti. Vznikl zde naprosto nový a nevídaný fenomén: tichomořský stát se svobodným podnikáním, představující začátkem osmde­ sátých let pravděpodobně nejpovzbudivější aspekt vývoje lidské společnosti. Celý proces začal koncem čtyřicátých let v Japonsku. Jako v Západním Německu v letech 1948-9 a ve Francii v roce 1958 se tu stala základem úspěšného vývoje výborná ústava. Jak jsme viděli, byla předválečná japon­ ská ústava naprosto chaotická a celý právní systém byl primitivní a vratký. Poválečná okupace země, kde měla výhradní moc Amerika představovaná de facto jen autokratickým generálem MacArthurem, se ukázala jednoznačně jako velké štěstí. MacArthur dokázal hrát roli osvíceného despoty a vnutil Japonsku revoluci shora jako v šedesátých létech minulého století hnutí Meidži, jež udělalo z Japonska moderní národ. Ústava z roku 1947 sestavená v MacArthurově hlavním stanu nebyla výsledkem kompromisu politických stran, představujícím nejnižší hodnotu dohodnutého společného jmenovate­ le, nýbrž jednolitým dokumentem, v němž byly zabudovány nejlepší prvky americké a britské ústavy a která obratně zachovávala zlatý střed mezi exe­ kutivou a zákonodárstvím a mezi mocí centrální a odvozenou/ 6 8 ) Ve spojení s okupačními předpisy zaručujícími svobodné odbory, svobodný tisk a zodpovědné řízení policie (armáda jako taková byla zrušena) ústava jako stručný obraz „americké éry" úspěšně zlikvidovala hypnotický vliv státu na japonského občana. Americká okupace Japonska byla patrně největším úspěchem americké zahraniční politiky za celé poválečné období, a přitom to bylo vlastně dílo jediného člověka/ 69 ) A jako v případě Británie, která zavedla v Západním Německu vzorové odbory, Spojené státy si tímto činem vytvořily mohutnou konkurenci. Ústavní reformy spočívaly v podstatě v tom, že přesvědčily Japonce, že stát existuje kvůli občanům a nikoli naopak. Položily základ nového a zdra­ vého individualismu tím, že místo loajality k státu zdůrazňovaly loajalitu 698

k rodině a k řadě zástupných japonských institucí. Jako v poválečném Německu a v Itálii i zde představovala rodina v svých biologických i širších historických formách přirozené protilátky proti totalitní infekci. K tomu ještě přistoupila vysoce účinná pozemková reforma, která předala půdu do soukromého vlastnictví 4,7 miliónu rolníků a zvýšila plochu polí obděláva­ ných přímo majiteli na 90%. Reforma místní správy se zasloužila o vytvo­ ření silných demokratických majetnických komunit podle vzoru křesťansko-demokratické západní Evropy.(70) Nezávislé soudnictví a nejvyšší soud zaručovaly jako v Americe soukromé vlastnictví a občanské svobody proti zá­ sahům státu a družstev/ 7 1 ) Na tomto základě byla vybudována neobyčejně stabilní parlamentní struktura vedená aliancí liberálů a konzervativ­ ců (z nichž se nakonec utvořila liberálně demokratická strana), jejíž vnitřní frakce modelované jako velké rodové skupiny zajišťovaly pružnost a změnu, zatímco vnější jednota této strany poskytovala japonskému hospo­ dářství spolehlivý rámec pro svobodné podnikání. Liberální demokraté tak propůjčovali státu stejnou soudržnost jako křesťanští demokraté v Ně­ mecku a v Itálii a gaullistická nezávislá strana v páté francouzské republice. Paralela však šla ještě dál. MacArthurovy poválečné čistky umožnily vzestup staršímu geniálnímu politikovi, který jako Adenauer, de Gasperi a de Gaulle byl před válkou odpůrcem tehdejšího režimu. Jošida Šigeru býval diplomatem a už samotná povaha této profese ho velmi přiblížila anglo­ saským demokratickým tradicím a právnímu řádu. Když se stal v roce 1946 ministerským předsedou, bylo mu sedmašedesát a svůj úřad zastával naprosto vynikajícím a spolehlivým způsobem devět let podoben „letité bonsaji, na jejíž pokroucených větvích se rok co rok objevují bílé kvítky".(72) Vypěstoval nový japonský vládní systém od dospívání k zralosti, a když roku 1954 odešel na odpočinek, byly základy stability položeny nejen pro padesátá léta, ale nejméně na celé čtvrt století. Výsledkem bylo, že poválečná rekonstrukce skončila roku 1953, pouhé čtyři roky po Německu, a že Japonsko zahájilo dvacetileté období hospo­ dářského rozvoje s průměrným přírůstkem 9,7 ročně. To bylo té­ měř dvakrát tolik, čeho po válce dosáhly jiné velké průmyslové země. Lze to srovnat jedině s gigantickým rozvojem amerického hospodářství 73 během čtyřiceti let do roku 1929.C ) Základem „zázraku" byl automobilový průmysl, v němž výroba osobních aut stoupala v intenzívním období 196672 neuvěřitelným tempem o 29% ročně, a majitelů japonských vozů při­ bývalo o jednu třetinu za rok. ( 74 ) Od konce padesátých do konce sedmde­ sátých let se japonská výroba automobilů zestonásobila dosahujíc za rok 1979 počtu přes 10 miliónů, což je zhruba celková produkce USA, a za­ čátkem osmdesátých let ji už výrazně překračovala. Asi polovina při­ padla na vývoz. Od automobilů přešli Japonci v podstatě na všechny druhy 699

(Hongkong) do 42,9%c (Jižní Korea). Na těchto čtyřech územích rostla v šedesátých letech životní úroveň rychleji než kdekoli jinde na světě. Roku 1971 porodnost v Hongkongu klesla pod 20%c, v Singapuru téměř také a Tchaj-wan i Jižní Korea byly hluboko pod 30%a(67) Je příznačné, že se v těchto čtyřech oblastech vysoce uplatňovala kapi­ talistická ekonomika volného trhu. Jednou ze záhad postkoloniálního období je otázka, proč si chudé země vybraly pro svou hospodářskou politiku zrovna kolektivistický model. Jak jsme poznali, projevila se kolektivizace v ze­ mědělství na celém světě jako totální fiasko. Podobně tomu bylo i v průmys­ lu a ve všeobecném úsilí zvýšit průměrný příjem na osobu a dostat se tak co nejrychleji z demografického suterénu. Naproti tomu model volného trhu, který měl v letech 1945-73 v severní Americe a v západní Evropě tak senzační úspěch, nabyl v šedesátých a sedmdesátých letech ještě větší dynamiky v tichomořské oblasti. Vznikl zde naprosto nový a nevídaný fenomén: tichomořský stát se svobodným podnikáním, představující začátkem osmde­ sátých let pravděpodobně nejpovzbudivější aspekt vývoje lidské společnosti. Celý proces začal koncem čtyřicátých let v Japonsku. Jako v Západním Německu v letech 1948-9 a ve Francii v roce 1958 se tu stala základem úspěšného vývoje výborná ústava. Jak jsme viděli, byla předválečná japon­ ská ústava naprosto chaotická a celý právní systém byl primitivní a vratký. Poválečná okupace země, kde měla výhradní moc Amerika představovaná de facto jen autokratickým generálem MacArthurem, se ukázala jednoznačně jako velké štěstí. MacArthur dokázal hrát roli osvíceného despoty a vnutil Japonsku revoluci shora jako v šedesátých létech minulého století hnutí Meidži, jež udělalo z Japonska moderní národ. Ústava z roku 1947 sestavená v MacArthurově hlavním stanu nebyla výsledkem kompromisu politických stran, představujícím nejnižší hodnotu dohodnutého společného jmenovate­ le, nýbrž jednolitým dokumentem, v němž byly zabudovány nejlepší prvky americké a britské ústavy a která obratně zachovávala zlatý střed mezi exe­ kutivou a zákonodárstvím a mezi mocí centrální a odvozenou/ 6 8 ) Ve spojení s okupačními předpisy zaručujícími svobodné odbory, svobodný tisk a zodpovědné řízení policie (armáda jako taková byla zrušena) ústava jako stručný obraz „americké éry" úspěšně zlikvidovala hypnotický vliv státu na japonského občana. Americká okupace Japonska byla patrně největším úspěchem americké zahraniční politiky za celé poválečné období, a přitom to bylo vlastně dílo jediného člověka/ 69 ) A jako v případě Británie, která zavedla v Západním Německu vzorové odbory, Spojené státy si tímto činem vytvořily mohutnou konkurenci. Ústavní reformy spočívaly v podstatě v tom, že přesvědčily Japonce, že stát existuje kvůli občanům a nikoli naopak. Položily základ nového a zdra­ vého individualismu tím, že místo loajality k státu zdůrazňovaly loajalitu 698

k rodině a k řadě zástupných japonských institucí. Jako v poválečném Německu a v Itálii i zde představovala rodina v svých biologických i širších historických formách přirozené protilátky proti totalitní infekci. K tomu ještě přistoupila vysoce účinná pozemková reforma, která předala půdu do soukromého vlastnictví 4,7 miliónu rolníků a zvýšila plochu polí obděláva­ ných přímo majiteli na 90%. Reforma místní správy se zasloužila o vytvo­ ření silných demokratických majetnických komunit podle vzoru křesťansko-demokratické západní Evropy.(70) Nezávislé soudnictví a nejvyšší soud zaručovaly jako v Americe soukromé vlastnictví a občanské svobody proti zá­ sahům státu a družstev/ 7 1 ) Na tomto základě byla vybudována neobyčejně stabilní parlamentní struktura vedená aliancí liberálů a konzervativ­ ců (z nichž se nakonec utvořila liberálně demokratická strana), jejíž vnitřní frakce modelované jako velké rodové skupiny zajišťovaly pružnost a změnu, zatímco vnější jednota této strany poskytovala japonskému hospo­ dářství spolehlivý rámec pro svobodné podnikání. Liberální demokraté tak propůjčovali státu stejnou soudržnost jako křesťanští demokraté v Ně­ mecku a v Itálii a gaullistická nezávislá strana v páté francouzské republice. Paralela však šla ještě dál. MacArthurovy poválečné čistky umožnily vzestup staršímu geniálnímu politikovi, který jako Adenauer, de Gasperi a de Gaulle byl před válkou odpůrcem tehdejšího režimu. Jošida Šigeru býval diplomatem a už samotná povaha této profese ho velmi přiblížila anglo­ saským demokratickým tradicím a právnímu řádu. Když se stal v roce 1946 ministerským předsedou, bylo mu sedmašedesát a svůj úřad zastával naprosto vynikajícím a spolehlivým způsobem devět let podoben „letité bonsaji, na jejíž pokroucených větvích se rok co rok objevují bílé kvítky".(72) Vypěstoval nový japonský vládní systém od dospívání k zralosti, a když roku 1954 odešel na odpočinek, byly základy stability položeny nejen pro padesátá léta, ale nejméně na celé čtvrt století. Výsledkem bylo, že poválečná rekonstrukce skončila roku 1953, pouhé čtyři roky po Německu, a že Japonsko zahájilo dvacetileté období hospo­ dářského rozvoje s průměrným přírůstkem 9,7 ročně. To bylo té­ měř dvakrát tolik, čeho po válce dosáhly jiné velké průmyslové země. Lze to srovnat jedině s gigantickým rozvojem amerického hospodářství 73 během čtyřiceti let do roku 1929.C ) Základem „zázraku" byl automobilový průmysl, v němž výroba osobních aut stoupala v intenzívním období 196672 neuvěřitelným tempem o 29% ročně, a majitelů japonských vozů při­ bývalo o jednu třetinu za rok. ( 74 ) Od konce padesátých do konce sedmde­ sátých let se japonská výroba automobilů zestonásobila dosahujíc za rok 1979 počtu přes 10 miliónů, což je zhruba celková produkce USA, a za­ čátkem osmdesátých let ji už výrazně překračovala. Asi polovina při­ padla na vývoz. Od automobilů přešli Japonci v podstatě na všechny druhy 699

spotřebního zboží. Roku 1979 postoupili na první místo ve světové vý­ robě hodinek (šedesát miliónů ročně oproti švýcarským padesáti), převza­ li americké prvenství ve výrobě rozhlasových přijímačů (šedesátá léta) a televizorů (sedmdesátá léta) a v téže dekádě předstihli Německo ve výrobě fotoaparátů. V sedmdesátých letech se japonská průmyslová výroba objemem na jednoho obyvatele vyrovnala americké a v některých důležitých oborech se Japonsko stalo vedoucí světovou průmyslovou velmocí. V roce 1978 vykazovalo obchodní přebytky ve výši 76 miliard dolarů (Amerika naproti tomu měla pětimiliardový deficit). Koncem sedmdesátých let vy­ rábělo tolik oceli jako USA a téměř tolik jako celé EHS dohroma­ dy. Svou konkurenci předstihovalo též kvalitou zejména v oboru vyspělé technologie, jako jsou tryskové motory, obráběcí stroje, roboty, polovodiče, počítače a kopírovací stroje, telekomunikační zařízení, dokonalé energetické systémy, jaderné elektrárny a rakety. Oproti Americe mělo dvojnásobné in­ vestice na jednoho obyvatele a brzy ji mělo předhonit i v absolutních číslech.(75) Na tomto zázraku nebylo ovšem nic zázračného. Byl to zřejmý případ aplikované ekonomiky Adama Smithe* s nepatrnou příměsí keynesismu. Důvody japonského úspěchu byly naprosto jasné: Vysoké procento fixního kapitálu, z něhož se investuje jen velmi malá část do neproduktivní sféry. Mírné daně. Nízké výdaje na obranu státu a na vládní výlohy. Vysoká úroveň osobních úspor, které bankovní systém účelně využívá na financování průmyslu. Promyšlený dovoz zahraniční technologie ve formě licencí. Včasná výměna strojního zařízení, kterou umožňuje ukázněná mzdová poli­ tika, v níž výrobní zisk předbíhá výrobní náklady. Pracovníků bylo dostatek díky smlouvám se zemědělským sektorem a byli mimořádně vzdělaní a odborně školení, protože Japonsko (a vůbec asijské státy svobodného trhu) orientovalo rozvoj školství zásadně podle potřeb průmyslu, nikoli podle ideologií sociálních věd. Východoasijské státy svobodného trhu byly jediné, které dokázaly hospodářsky těžit z revoluce vysokých škol v šedesátých letech, jež tak neblaze postihla Evropu a Severní Ameriku. Je také nutno přiznat, že Japonsko mělo podstatný prospěch, nejprve z korejské a pak z vietnamské války. Ale o všechny ostatní faktory svého růstu se zasloužilo samo. Japonská vláda poskytovala podnikatelům určitou formu vnější ochrany a podporovala jejich vývozní zájmy. Její hlavní zásluhou však bylo, že vytvořila podle modelu Adama Smithe předpoklady pro intenzívní domácí soutěživost a klima po všech stránkách příznivé svobodné výrobní Adam Smith (1723-90) - skotský národohospodář a filozof, který ve své vlivné knize The Wealth of Nations (1776) (Bohatství národů) obhajoval svobodný obchod a soukromé podnikání proti zásahům státu

700

i obchodní činnosti - pravý opak toho, co prožívala Amerika poeisenhowe76 rovskééry.C ) Jedinečným a možná nejtvořivějším příspěvkem Japonska modernímu světu byl způsob, jakým se tu využívalo antropomorfních představ a nového kolektivistického zdůrazňování rodiny pro zlidštění výrobního procesu a tím i snížení zhoubných účinků třídního boje. Odbory v Japonsku nebyly nečinné: už v roce 1949 existovalo 34.000 odborových organizací^77), které měly značný vliv. Kolektivní smlouvy a zlepšovací návrhy, kdy iniciati­ va vycházela víc od zaměstnanců než z vedení, způsobily, že v sedm­ desátých letech japonské mzdy stoupaly rychleji než v jiných průmyslových zemích, že se dosáhlo vysokého stupně bezpečnosti práce a nejmenší světové nezaměstnanosti. Také není zanedbatelné, že v sedmdesátých letech mělo Japonsko rovnoměrněji rozdělené příjmy než kterýkoli jiný hospodářský systém a že snad s výjimkou skandinávských států pokročilo nejdále v elimi­ naci naprosté chudoby.( 78 ) Většina japonských firem doplňovala odbo­ rářské snahy ještě tím, že obklopovala své zaměstnance v podstatě rodinnou atmosférou zahrnující bydlení, stravu, lékařskou péči, mravní poučení, sport a dovolenou. Antropomorfní představy se týkaly výrobků a dokonce i zá­ kazníků. Například Kubotské železárny a strojírny vedly dělníky k tomu, aby se na své stroje dívali jako na otce a matky plodící syny a dcery - hotové výrobky - které pak uzavírají sňatek se zákazníky, přičemž obchodníci hrají roli dohazovačů. Kubotští zástupci zajišťovali též „postnatální péči" o „ženicha a nevěstu". Hlavní výrobek firmy byl mechanický kultivátot, kryt stroje představoval tělo, motor byl srdce. Návštěvníci závodu byli „příbuzní" nebo „přátelé rodiny". Zaměstnanci organizovali vysoce kri­ tické „zlepšovací výbory" za účelem zkvalitnění výroby a zvyšování prodeje, skládali úpravné propagační transparenty a měli k dispozici pro vlastní úvahy všechny možné údaje o produkci a investicích. Do závodního časopisu psali nadšené básně.( 79 ) Kolektivistická výrobní propaganda, která na celé čáře selhala v Sovětském svazu a dokonce i v Číně, jež ji vedla daleko obratněji, se znamenitě uplatnila v netotalitním kontextu Japonska, kde nabyla lidských rozměrů a fungovala na základě dobrovolnosti a známých představ a pře­ devším pomohla v krátké době podstatně zvýšit životní úroveň. Obrovský a trvalý rozvoj japonského hospodářství přispěl rozhodujícím způsobem k vytvoření dynamického trhu v celé tichomořské oblasti. Působil jako přímý podnět a příklad. Nejvíc je to vidět na Jižní Koreji, která měla ještě v roce 1961 průměrný výdělek na osobu méně než 100 do­ larů ročně. Roku 1976 stoupl na 800 dolarů a v roce 1979 překročil pod­ statně 1.000 dolarů (v Severní Koreji při kolektivizovaném hospodářství 80 vzrostl asi na 400 dolarů)^ ) Sdružení světových bank podalo roku 1971 tuto zprávu: „Trvalý růst příjmů za posledních patnáct let změnil Koreu 701

spotřebního zboží. Roku 1979 postoupili na první místo ve světové vý­ robě hodinek (šedesát miliónů ročně oproti švýcarským padesáti), převza­ li americké prvenství ve výrobě rozhlasových přijímačů (šedesátá léta) a televizorů (sedmdesátá léta) a v téže dekádě předstihli Německo ve výrobě fotoaparátů. V sedmdesátých letech se japonská průmyslová výroba objemem na jednoho obyvatele vyrovnala americké a v některých důležitých oborech se Japonsko stalo vedoucí světovou průmyslovou velmocí. V roce 1978 vykazovalo obchodní přebytky ve výši 76 miliard dolarů (Amerika naproti tomu měla pětimiliardový deficit). Koncem sedmdesátých let vy­ rábělo tolik oceli jako USA a téměř tolik jako celé EHS dohroma­ dy. Svou konkurenci předstihovalo též kvalitou zejména v oboru vyspělé technologie, jako jsou tryskové motory, obráběcí stroje, roboty, polovodiče, počítače a kopírovací stroje, telekomunikační zařízení, dokonalé energetické systémy, jaderné elektrárny a rakety. Oproti Americe mělo dvojnásobné in­ vestice na jednoho obyvatele a brzy ji mělo předhonit i v absolutních číslech.(75) Na tomto zázraku nebylo ovšem nic zázračného. Byl to zřejmý případ aplikované ekonomiky Adama Smithe* s nepatrnou příměsí keynesismu. Důvody japonského úspěchu byly naprosto jasné: Vysoké procento fixního kapitálu, z něhož se investuje jen velmi malá část do neproduktivní sféry. Mírné daně. Nízké výdaje na obranu státu a na vládní výlohy. Vysoká úroveň osobních úspor, které bankovní systém účelně využívá na financování průmyslu. Promyšlený dovoz zahraniční technologie ve formě licencí. Včasná výměna strojního zařízení, kterou umožňuje ukázněná mzdová poli­ tika, v níž výrobní zisk předbíhá výrobní náklady. Pracovníků bylo dostatek díky smlouvám se zemědělským sektorem a byli mimořádně vzdělaní a odborně školení, protože Japonsko (a vůbec asijské státy svobodného trhu) orientovalo rozvoj školství zásadně podle potřeb průmyslu, nikoli podle ideologií sociálních věd. Východoasijské státy svobodného trhu byly jediné, které dokázaly hospodářsky těžit z revoluce vysokých škol v šedesátých letech, jež tak neblaze postihla Evropu a Severní Ameriku. Je také nutno přiznat, že Japonsko mělo podstatný prospěch, nejprve z korejské a pak z vietnamské války. Ale o všechny ostatní faktory svého růstu se zasloužilo samo. Japonská vláda poskytovala podnikatelům určitou formu vnější ochrany a podporovala jejich vývozní zájmy. Její hlavní zásluhou však bylo, že vytvořila podle modelu Adama Smithe předpoklady pro intenzívní domácí soutěživost a klima po všech stránkách příznivé svobodné výrobní Adam Smith (1723-90) - skotský národohospodář a filozof, který ve své vlivné knize The Wealth of Nations (1776) (Bohatství národů) obhajoval svobodný obchod a soukromé podnikání proti zásahům státu

700

i obchodní činnosti - pravý opak toho, co prožívala Amerika poeisenhowe76 rovskééry.C ) Jedinečným a možná nejtvořivějším příspěvkem Japonska modernímu světu byl způsob, jakým se tu využívalo antropomorfních představ a nového kolektivistického zdůrazňování rodiny pro zlidštění výrobního procesu a tím i snížení zhoubných účinků třídního boje. Odbory v Japonsku nebyly nečinné: už v roce 1949 existovalo 34.000 odborových organizací^77), které měly značný vliv. Kolektivní smlouvy a zlepšovací návrhy, kdy iniciati­ va vycházela víc od zaměstnanců než z vedení, způsobily, že v sedm­ desátých letech japonské mzdy stoupaly rychleji než v jiných průmyslových zemích, že se dosáhlo vysokého stupně bezpečnosti práce a nejmenší světové nezaměstnanosti. Také není zanedbatelné, že v sedmdesátých letech mělo Japonsko rovnoměrněji rozdělené příjmy než kterýkoli jiný hospodářský systém a že snad s výjimkou skandinávských států pokročilo nejdále v elimi­ naci naprosté chudoby.( 78 ) Většina japonských firem doplňovala odbo­ rářské snahy ještě tím, že obklopovala své zaměstnance v podstatě rodinnou atmosférou zahrnující bydlení, stravu, lékařskou péči, mravní poučení, sport a dovolenou. Antropomorfní představy se týkaly výrobků a dokonce i zá­ kazníků. Například Kubotské železárny a strojírny vedly dělníky k tomu, aby se na své stroje dívali jako na otce a matky plodící syny a dcery - hotové výrobky - které pak uzavírají sňatek se zákazníky, přičemž obchodníci hrají roli dohazovačů. Kubotští zástupci zajišťovali též „postnatální péči" o „ženicha a nevěstu". Hlavní výrobek firmy byl mechanický kultivátot, kryt stroje představoval tělo, motor byl srdce. Návštěvníci závodu byli „příbuzní" nebo „přátelé rodiny". Zaměstnanci organizovali vysoce kri­ tické „zlepšovací výbory" za účelem zkvalitnění výroby a zvyšování prodeje, skládali úpravné propagační transparenty a měli k dispozici pro vlastní úvahy všechny možné údaje o produkci a investicích. Do závodního časopisu psali nadšené básně.( 79 ) Kolektivistická výrobní propaganda, která na celé čáře selhala v Sovětském svazu a dokonce i v Číně, jež ji vedla daleko obratněji, se znamenitě uplatnila v netotalitním kontextu Japonska, kde nabyla lidských rozměrů a fungovala na základě dobrovolnosti a známých představ a pře­ devším pomohla v krátké době podstatně zvýšit životní úroveň. Obrovský a trvalý rozvoj japonského hospodářství přispěl rozhodujícím způsobem k vytvoření dynamického trhu v celé tichomořské oblasti. Působil jako přímý podnět a příklad. Nejvíc je to vidět na Jižní Koreji, která měla ještě v roce 1961 průměrný výdělek na osobu méně než 100 do­ larů ročně. Roku 1976 stoupl na 800 dolarů a v roce 1979 překročil pod­ statně 1.000 dolarů (v Severní Koreji při kolektivizovaném hospodářství 80 vzrostl asi na 400 dolarů)^ ) Sdružení světových bank podalo roku 1971 tuto zprávu: „Trvalý růst příjmů za posledních patnáct let změnil Koreu 701

z jedné z nejchudších rozvojových zemí, jež závisela vlastně jen na zemědělství a měla chabou platební bilanci, na polcprůmyslový národ se středními příjmy a s ustavičně sílící platební schopností do zahraničí."( 81 ) Stejným směrem se ubíral vývoj Tchaj-wanu. Když roku 1949 převzal moc totálně zdiskreditovaný kuomintangský režim, bylo hospodářství ostrova primitivní a zaostalé, průměrný roční výdělek nedosahoval ani 100 dolarů. Proměna jako v Japonsku začala velmi úspěšnou pozemkovou reformou, která rapidně zvýšila rolnické příjmy a vytvořila domácí odbytiště pro nový místní průmysl. V sedmdesátých letech patřilo 90% veškeré půdy rol­ níkům, kteří ji obdělávali. Koncem desetiletí díky zákonu zabraňujícímu stávkám a zásluhou bezcelních vývozních pásem přesáhl průměrný příjem na osobu 1.300 dolarů ročně, export (relativně nejvyšší na světě) tvořil 90% hrubého národního produktu, který navzdory ústupu konjunktury rostl o 12% za rok, a země se mohla chlubit vysokou úrovní vzdělanosti a vyspělým průmyslem s hlavními obory stavba lodí, textil, petrochemie a elektroni­ ka.^ 2 ) Hospodářsky nejúspěšnější však byla hlavní střediska pro dovoz, vývoz a distribuci zboží. Hongkong díky čisté tržní ekonomice a přes údajné zatížení kolonialismem (zůstal britskou korunní kolonií) zvýšil průměrný příjem na úroveň asi šestkrát vyšší než na čínské pevnině. Zároveň převzal přes 4 milióny uprchlíků, čtyřikrát víc než počet Palestinců, jež celý arabský svět nedokázal nikde umístit. I zde, jako v Japonsku a na Tchaj-wanu, sfabilní vláda a důsledně prováděná hospodářská politika poskytla obchod­ nímu a průmyslovému podnikání ideální prostředí. Také Singapur po určitém období nestability v dekádě po roce 1945 získal nakonec v roce 1959 spolehlivý vládní systém pod vedením lidové akční strany Leea Kuana Yewa. O dvacet let později, kdy se už úroveň obyvatel rychle blížila bohatství Japonska, Lee Kuan Yew konstatoval: „Šlo o to jak si vydělat na živobytí.... Pro dva milióny lidí to byla otázka života a smrti.... Jak to zařídit, zda socialismem nebo svobodným podnikáním, byl podružný problém. Ukázalo se, že řešením je svobodné podnikání se socialistickými zásadami rovné 83 příležitosti pro vzdělání, práci, zdravotnickou péči a bydlení."( ) Pozoruhodnou zvláštností těchto čtyř tichomořských ekonomických systémů (a samozřejmě také Japonska) byl nedostatek přírodních zdrojů. V jednom rozboru se praví: „Úspěch nutno přičíst skoro výhradně prozí­ ravé politice a schopnostem obyvatelstva, nikoli snad nějakým příznivým 84 okolnostem nebo dobrému začátku.'^ ) Způsob, jakým si od šedesátých let tyto systémy vedly i v nepříznivých podmínkách, byl povzbuzením pro jejich přírodou lépe vybavené sousedy, aby též přešli na volný trh. Rozvoj Thajska se prudce zrychlil, jakmile roku 1958 získalo stabilní liberální vládu, a v šedesátých letech se mu podařilo ekonomicky „vzlétnout" s 9% ročním

přírůstkem národního produktu. Kromě toho bylo Thajsko v podstatě jedinou zemí třetího světa, která si udržela své postavení ve vývozu zemědělských plodin tím, že zvyšovala slizeň o 1,5% ročně a rozšiřovala plošnou výměru obdělávané půdy.( 85 ) Koncem sedmdesátých let vydělávali lidé v Thajsku průměrně čtyřikrát víc než v sousední Barmě, která tou dobou už začala nenápadně opouštět socialismus. Také Malajsko si vedlo v sedmdesátých letech úspěšně a zařadilo se spolehlivě do skupiny států se střední úrovní výdělků. Pokrok byl patrný též na Filipínách a dokonce i v Indonésii, která přešla od kolektivismu k volnému trhu a rychle zvyšova­ la průměrný příjem obyvatelstva bez ohledu na obrovskou zadluženost. V sedmdesátých letech se Tichomoří přes velký handicap obrovských vzdá­ leností stalo díky tržní ekonomice přední světovou oblastí obchodního rozvoje. Bývalé tichomořské kolonie jako souostroví Fidži a Nová Kaledonie postoupily do skupiny zemí s průměrným příjmem nad 1.000 dola­ rů ročně. Malá ostrovní republika Nauru v Mikronésii, bohatá na fosfáty, se stala po všech stránkách nejbohatším státem světa.C86) Austrálie, která se v období mezi oběma válkami tak zoufale bála Japonska, se nyní stala jeho nejvýznamnějším obchodním partnerem a nenasytná poptávka Japonců po surovinách (a potravinách) ji vedla k hledání nových možností, jež ji v sedmdesátých letech změnilo na jednoho z největších dodavatelů ne­ rostných materiálů - uhlí, železné rudy, nafty a nejrůznějších barevných a vzácných kovů, jimiž konkurovala Jižní Africe. Kromě krátké a katastro­ fální socialistické epizody ministerského předsedy Gougha Whitlama (1972-5) zůstala politika australské vlády celkově věrná volnému tržnímu hospodářství. K obnovení svobodného trhu došlo i na východním okraji Tichého oceánu. Nejzajímavějším případem je Chile. V polovině šedesátých let považovaly Spojené státy křesťanskodemokratické Chile za vlády prezidenta Eduarda Freie ještě spolu s Venezuelou Romula Betancourta za velkou naději pro Kennedyho program Allianza per Progresso. Jenže Chile trpělo chronickou inflací: koncem padesátých let asi 20% ročně, 26,6% v roce 1968 a 32,5% v roce 1970. Hlavní příčinou byly vlastně jen nadměrné vládní výdaje a neukázněné vydávání oběživa. Po volbách roku 1970 získal prezidentskou funkci teprve ve čtvrtém kole reformní socialista Salvador Allende, a to jenom díky rozkolu mezi nesocialistickými stranami, které i tak dostaly společně 62% hlasů proti Allendovým 36,2%. Nový prezident dostal svůj mandát zadarmo a podle známé zásady Thomase Jef fersona, že zavádění rozsáhlých novot ve státě by se nemělo opírat o vůli slabé většiny, se měl omezit spíš jen na odstranění nepořádků ve vládním rozpočtu. Allende byl však slaboch s nejednotnými, zčásti revolučně orientovanými přívrženci, kteří ho rychle zbavili vlivu na běh událostí. Když začal zná-

702

703

z jedné z nejchudších rozvojových zemí, jež závisela vlastně jen na zemědělství a měla chabou platební bilanci, na polcprůmyslový národ se středními příjmy a s ustavičně sílící platební schopností do zahraničí."( 81 ) Stejným směrem se ubíral vývoj Tchaj-wanu. Když roku 1949 převzal moc totálně zdiskreditovaný kuomintangský režim, bylo hospodářství ostrova primitivní a zaostalé, průměrný roční výdělek nedosahoval ani 100 dolarů. Proměna jako v Japonsku začala velmi úspěšnou pozemkovou reformou, která rapidně zvýšila rolnické příjmy a vytvořila domácí odbytiště pro nový místní průmysl. V sedmdesátých letech patřilo 90% veškeré půdy rol­ níkům, kteří ji obdělávali. Koncem desetiletí díky zákonu zabraňujícímu stávkám a zásluhou bezcelních vývozních pásem přesáhl průměrný příjem na osobu 1.300 dolarů ročně, export (relativně nejvyšší na světě) tvořil 90% hrubého národního produktu, který navzdory ústupu konjunktury rostl o 12% za rok, a země se mohla chlubit vysokou úrovní vzdělanosti a vyspělým průmyslem s hlavními obory stavba lodí, textil, petrochemie a elektroni­ ka.^ 2 ) Hospodářsky nejúspěšnější však byla hlavní střediska pro dovoz, vývoz a distribuci zboží. Hongkong díky čisté tržní ekonomice a přes údajné zatížení kolonialismem (zůstal britskou korunní kolonií) zvýšil průměrný příjem na úroveň asi šestkrát vyšší než na čínské pevnině. Zároveň převzal přes 4 milióny uprchlíků, čtyřikrát víc než počet Palestinců, jež celý arabský svět nedokázal nikde umístit. I zde, jako v Japonsku a na Tchaj-wanu, sfabilní vláda a důsledně prováděná hospodářská politika poskytla obchod­ nímu a průmyslovému podnikání ideální prostředí. Také Singapur po určitém období nestability v dekádě po roce 1945 získal nakonec v roce 1959 spolehlivý vládní systém pod vedením lidové akční strany Leea Kuana Yewa. O dvacet let později, kdy se už úroveň obyvatel rychle blížila bohatství Japonska, Lee Kuan Yew konstatoval: „Šlo o to jak si vydělat na živobytí.... Pro dva milióny lidí to byla otázka života a smrti.... Jak to zařídit, zda socialismem nebo svobodným podnikáním, byl podružný problém. Ukázalo se, že řešením je svobodné podnikání se socialistickými zásadami rovné 83 příležitosti pro vzdělání, práci, zdravotnickou péči a bydlení."( ) Pozoruhodnou zvláštností těchto čtyř tichomořských ekonomických systémů (a samozřejmě také Japonska) byl nedostatek přírodních zdrojů. V jednom rozboru se praví: „Úspěch nutno přičíst skoro výhradně prozí­ ravé politice a schopnostem obyvatelstva, nikoli snad nějakým příznivým 84 okolnostem nebo dobrému začátku.'^ ) Způsob, jakým si od šedesátých let tyto systémy vedly i v nepříznivých podmínkách, byl povzbuzením pro jejich přírodou lépe vybavené sousedy, aby též přešli na volný trh. Rozvoj Thajska se prudce zrychlil, jakmile roku 1958 získalo stabilní liberální vládu, a v šedesátých letech se mu podařilo ekonomicky „vzlétnout" s 9% ročním

přírůstkem národního produktu. Kromě toho bylo Thajsko v podstatě jedinou zemí třetího světa, která si udržela své postavení ve vývozu zemědělských plodin tím, že zvyšovala slizeň o 1,5% ročně a rozšiřovala plošnou výměru obdělávané půdy.( 85 ) Koncem sedmdesátých let vydělávali lidé v Thajsku průměrně čtyřikrát víc než v sousední Barmě, která tou dobou už začala nenápadně opouštět socialismus. Také Malajsko si vedlo v sedmdesátých letech úspěšně a zařadilo se spolehlivě do skupiny států se střední úrovní výdělků. Pokrok byl patrný též na Filipínách a dokonce i v Indonésii, která přešla od kolektivismu k volnému trhu a rychle zvyšova­ la průměrný příjem obyvatelstva bez ohledu na obrovskou zadluženost. V sedmdesátých letech se Tichomoří přes velký handicap obrovských vzdá­ leností stalo díky tržní ekonomice přední světovou oblastí obchodního rozvoje. Bývalé tichomořské kolonie jako souostroví Fidži a Nová Kaledonie postoupily do skupiny zemí s průměrným příjmem nad 1.000 dola­ rů ročně. Malá ostrovní republika Nauru v Mikronésii, bohatá na fosfáty, se stala po všech stránkách nejbohatším státem světa.C86) Austrálie, která se v období mezi oběma válkami tak zoufale bála Japonska, se nyní stala jeho nejvýznamnějším obchodním partnerem a nenasytná poptávka Japonců po surovinách (a potravinách) ji vedla k hledání nových možností, jež ji v sedmdesátých letech změnilo na jednoho z největších dodavatelů ne­ rostných materiálů - uhlí, železné rudy, nafty a nejrůznějších barevných a vzácných kovů, jimiž konkurovala Jižní Africe. Kromě krátké a katastro­ fální socialistické epizody ministerského předsedy Gougha Whitlama (1972-5) zůstala politika australské vlády celkově věrná volnému tržnímu hospodářství. K obnovení svobodného trhu došlo i na východním okraji Tichého oceánu. Nejzajímavějším případem je Chile. V polovině šedesátých let považovaly Spojené státy křesťanskodemokratické Chile za vlády prezidenta Eduarda Freie ještě spolu s Venezuelou Romula Betancourta za velkou naději pro Kennedyho program Allianza per Progresso. Jenže Chile trpělo chronickou inflací: koncem padesátých let asi 20% ročně, 26,6% v roce 1968 a 32,5% v roce 1970. Hlavní příčinou byly vlastně jen nadměrné vládní výdaje a neukázněné vydávání oběživa. Po volbách roku 1970 získal prezidentskou funkci teprve ve čtvrtém kole reformní socialista Salvador Allende, a to jenom díky rozkolu mezi nesocialistickými stranami, které i tak dostaly společně 62% hlasů proti Allendovým 36,2%. Nový prezident dostal svůj mandát zadarmo a podle známé zásady Thomase Jef fersona, že zavádění rozsáhlých novot ve státě by se nemělo opírat o vůli slabé většiny, se měl omezit spíš jen na odstranění nepořádků ve vládním rozpočtu. Allende byl však slaboch s nejednotnými, zčásti revolučně orientovanými přívrženci, kteří ho rychle zbavili vlivu na běh událostí. Když začal zná-

702

703

91

rodňovat ve velkém, což izolovalo Chile od světového obchodu, militantní levicové křídlo jeho strany nebylo ochotno přistoupit na ústavní omezení a zorganizovalo „lidovou moc" v podobě rolnických rad, které zabraly statky na venkově, a dělnických výborů, které obsadily továrny/ 8 7 ) Strategie byla leninská - „Úkolem doby," prohlásila socialistická strana, „je odstranit parla­ ment" - ale skutečnou paralelou bylo Španělsko z roku 1936, kde rozdělení levice a násilné činy zplodily občanskou válku. Allende se octl v kleštích: na jedné straně měl revolucionáře a na druhé čím dál tím rozezlenější střední vrstvu s armádou, která původně nechtěla zasahovat, ale ve všeobecném zmatku se postupně zpolitizovala. V lednu 1971, kdy Allende převzal moc, inflace byla už vlastně jenom 23%. Během několika měsíců však vyrostla do mamutích rozměrů. V roce 1972 dosáhla 163%, v létě 1973 světového rekordu 190%.( 88 ) Došlo k tomu, ještě než se zčtyřnásobila cena ropy: takže inflace byla výlučně Allendovým dílem. V listopadu 1971 vyhlásilo Chile jednostranné moratorium na své zahraniční dluhy, tj. bankrot. Banky zarazily úvěrování, kapitál začal unikat; vyvlastněné farmy se octly v chaotickém stavu a měly nízké výnosy, okupo­ vané továrny vyráběly málo; přestalo se vyvážet, dovoz nejprve prudce stoupl a pak, když došly peníze, zmizel též. Obchody se vyprázdnily. Střední vrstvy začaly stávkovat. Rovněž dělníci, když zjistili, že si za své mzdy nic nekoupí. Oficiální ceny se staly neskutečnými a zbytečnými, neboť nastoupil černý trh. Levice si v červenci 1971 začala tajně opatřovat zbraně a v květnu 1972 zahájila tvrdé politické násilí. Měli víc zbraní (30.000) než armáda, která čítala jen 26.000 mužů. Kromě toho tu byla ještě pětadvacetitisícová ozbrojená policie/ 89 ) Allende kolísal mezi touhou přikázat policii, aby bojo­ vala proti extrémní levici, a přáním obvinit armádu z pokusu o státní převrat. Přitom ale nečinně přihlížel k vyzbrojování levicových party­ zánů a 4. září 1974 na výročí voleb připustil sedmisetpadesátitisícovou demonstraci. O týden později se jím osobně ustanovený generál Augusto Pinochet postavil v čelo společného puče všech tří ozbrojených složek. Až do té doby mělo Chile podle latinskoamerických měřítek mimořádně dobrou pověst, co se týče ústavní vlády a stability. Puč se neobešel bez krveprolití. Allende byl zabit nebo spáchal sebevraždu a podle oficiálního hlášení bylo 90 v santiagské márnici 2.796 mrtvých/ ) Největší odpor kladli nechilští političtí uprchlíci, kterých bylo v té době v Santiagu 13.000. Že nijak zvlášť nebojovali ani dělníci v znárodněných továrnách, ani zemědělci na vyvlastněných statcích, ba dokonce ani ozbrojené „revoluční skupiny", svědčí o tom, že extrémní levice neměla mnoho nadšených přívrženců. Opozice proti Pinochetovi byla sice hlasitá, ale pocházela většinou z ciziny. Velmi chytře ji dirigovala Moskva, i když současně kategoricky odmítala pomoci Allendovi z nesnází úvěrem: byl užitečnější mrtvý než

živý/ ) Ačkoli se zahraniční kritika soustředila na represivní stránku Pinochetova režimu, důležitějším aspektem nového vývoje bylo rozhodnutí zvrátit růst veřejného sektoru, který Allende jen urychloval, a otevřít chilské hospodářství volnému trhu po vzoru jiných tichomořských států. Je pozoruhodné, že se v podstatě všem otevřeným hospodářským systé­ mům v Tichomoří vyčítal represivní vládní režim. Thajsko, Jižní Korea a Tchaj-wan prošly vesměs delším obdobím vojenské diktatury. I singapurská vláda Leea Kuana Yewa byla terčem nevybíravých útoků extrémní levice, přestože byla bez pochyby demokratická. Jenže to, do jaké míry vláda reprezentuje voliče, je pouze jedna stránka věci; stejně závažné jsou i způsob a míra, jak zasahuje do života národa. Volný trh už svou povahou znemožňuje státní moci plést se do celé řady problémů a přenechává rozhodování jednotlivcům. Hospodářská a politická svoboda jsou nerozlučně spojeny. Svoboda volného trhu nutně rozleptává a nahlodává jakákoli politická omezení: ukázalo se to jasně v Thajsku, na Tchaj-wanu i v Jižní Koreji. Totéž platí o Chile. Katastrofa roku 1973 měla za následek naprosté poli­ tické a ekonomické zhroucení. Hospodářská obnova musela začít uprostřed světové krize. Zásluhou režimu bylo, že zamezil dalšímu prohlubování vládou způsobené inflace, která trvala několik desítek let a pronikla do struktury chilského státu/ 9 2 ) Byl to krok bolestný a nepopulární a z počátku vedl k poklesu hrubého národního produktu a k vysoké nezaměstnanosti, ale umožnil ekonomice, aby se s pomocí volného trhu a půjček mezinárodního měnového fondu vzpamatovala. Koncem sedmdesátých let, kdy byla konečně inflace zažehnána, došlo k novému hospodářskému vzestupu a začátkem roku 1980 mohla světová banka konstatovat: „Přes mimořádně nepříznivé okolnosti se chilským úřadům podařilo docílit ekonomického obratu a zlepšení, které nemá v dějinách země obdoby.'/ 93 ) Také Mexiko šlo o tři roky později v šlépějích Chile, i když méně drama­ ticky. V období 1940-70 jeho hospodářství rychle vzrůstalo a v sedmde­ sátých letech se prezident Luis Echeverria rozhodl, že z Mexika učiní vůdce třetího světa s mocnou vládou, která bude vzorem pro všechny. Zvýšil o 50% státní podíl na hospodářské činnosti a počet státních podniků rozšířil z 86 na 740. Výsledkem byla, jak se dalo čekat, hyperinflace a krize platební bilance. Hospodářství se octlo v rozkladu a když se koncem roku dostal k moci Lopez Portillo, převedl zemi opět na tržní ekonomiku/ 9 4 ) Meziná­ rodnímu měnovému fondu řekl, že se obává „pojihoameričtění", čímž mínil státní převraty a levicové či pravicové diktatury/ 9 5 ) Pomohl mu objev nových rozsáhlých ropných polí, takže byla naděje, že by Mexiko mohlo nakonec produkovat naftu na úrovni Kuvajtu a Saudské Arábie. Na druhé straně politická struktura státu ovládaného elitou jediné Instituční revoluční 96 strany (PRI) znemožňovala omezení státních podniků a státního dluhu/ )

704

705

91

rodňovat ve velkém, což izolovalo Chile od světového obchodu, militantní levicové křídlo jeho strany nebylo ochotno přistoupit na ústavní omezení a zorganizovalo „lidovou moc" v podobě rolnických rad, které zabraly statky na venkově, a dělnických výborů, které obsadily továrny/ 8 7 ) Strategie byla leninská - „Úkolem doby," prohlásila socialistická strana, „je odstranit parla­ ment" - ale skutečnou paralelou bylo Španělsko z roku 1936, kde rozdělení levice a násilné činy zplodily občanskou válku. Allende se octl v kleštích: na jedné straně měl revolucionáře a na druhé čím dál tím rozezlenější střední vrstvu s armádou, která původně nechtěla zasahovat, ale ve všeobecném zmatku se postupně zpolitizovala. V lednu 1971, kdy Allende převzal moc, inflace byla už vlastně jenom 23%. Během několika měsíců však vyrostla do mamutích rozměrů. V roce 1972 dosáhla 163%, v létě 1973 světového rekordu 190%.( 88 ) Došlo k tomu, ještě než se zčtyřnásobila cena ropy: takže inflace byla výlučně Allendovým dílem. V listopadu 1971 vyhlásilo Chile jednostranné moratorium na své zahraniční dluhy, tj. bankrot. Banky zarazily úvěrování, kapitál začal unikat; vyvlastněné farmy se octly v chaotickém stavu a měly nízké výnosy, okupo­ vané továrny vyráběly málo; přestalo se vyvážet, dovoz nejprve prudce stoupl a pak, když došly peníze, zmizel též. Obchody se vyprázdnily. Střední vrstvy začaly stávkovat. Rovněž dělníci, když zjistili, že si za své mzdy nic nekoupí. Oficiální ceny se staly neskutečnými a zbytečnými, neboť nastoupil černý trh. Levice si v červenci 1971 začala tajně opatřovat zbraně a v květnu 1972 zahájila tvrdé politické násilí. Měli víc zbraní (30.000) než armáda, která čítala jen 26.000 mužů. Kromě toho tu byla ještě pětadvacetitisícová ozbrojená policie/ 89 ) Allende kolísal mezi touhou přikázat policii, aby bojo­ vala proti extrémní levici, a přáním obvinit armádu z pokusu o státní převrat. Přitom ale nečinně přihlížel k vyzbrojování levicových party­ zánů a 4. září 1974 na výročí voleb připustil sedmisetpadesátitisícovou demonstraci. O týden později se jím osobně ustanovený generál Augusto Pinochet postavil v čelo společného puče všech tří ozbrojených složek. Až do té doby mělo Chile podle latinskoamerických měřítek mimořádně dobrou pověst, co se týče ústavní vlády a stability. Puč se neobešel bez krveprolití. Allende byl zabit nebo spáchal sebevraždu a podle oficiálního hlášení bylo 90 v santiagské márnici 2.796 mrtvých/ ) Největší odpor kladli nechilští političtí uprchlíci, kterých bylo v té době v Santiagu 13.000. Že nijak zvlášť nebojovali ani dělníci v znárodněných továrnách, ani zemědělci na vyvlastněných statcích, ba dokonce ani ozbrojené „revoluční skupiny", svědčí o tom, že extrémní levice neměla mnoho nadšených přívrženců. Opozice proti Pinochetovi byla sice hlasitá, ale pocházela většinou z ciziny. Velmi chytře ji dirigovala Moskva, i když současně kategoricky odmítala pomoci Allendovi z nesnází úvěrem: byl užitečnější mrtvý než

živý/ ) Ačkoli se zahraniční kritika soustředila na represivní stránku Pinochetova režimu, důležitějším aspektem nového vývoje bylo rozhodnutí zvrátit růst veřejného sektoru, který Allende jen urychloval, a otevřít chilské hospodářství volnému trhu po vzoru jiných tichomořských států. Je pozoruhodné, že se v podstatě všem otevřeným hospodářským systé­ mům v Tichomoří vyčítal represivní vládní režim. Thajsko, Jižní Korea a Tchaj-wan prošly vesměs delším obdobím vojenské diktatury. I singapurská vláda Leea Kuana Yewa byla terčem nevybíravých útoků extrémní levice, přestože byla bez pochyby demokratická. Jenže to, do jaké míry vláda reprezentuje voliče, je pouze jedna stránka věci; stejně závažné jsou i způsob a míra, jak zasahuje do života národa. Volný trh už svou povahou znemožňuje státní moci plést se do celé řady problémů a přenechává rozhodování jednotlivcům. Hospodářská a politická svoboda jsou nerozlučně spojeny. Svoboda volného trhu nutně rozleptává a nahlodává jakákoli politická omezení: ukázalo se to jasně v Thajsku, na Tchaj-wanu i v Jižní Koreji. Totéž platí o Chile. Katastrofa roku 1973 měla za následek naprosté poli­ tické a ekonomické zhroucení. Hospodářská obnova musela začít uprostřed světové krize. Zásluhou režimu bylo, že zamezil dalšímu prohlubování vládou způsobené inflace, která trvala několik desítek let a pronikla do struktury chilského státu/ 9 2 ) Byl to krok bolestný a nepopulární a z počátku vedl k poklesu hrubého národního produktu a k vysoké nezaměstnanosti, ale umožnil ekonomice, aby se s pomocí volného trhu a půjček mezinárodního měnového fondu vzpamatovala. Koncem sedmdesátých let, kdy byla konečně inflace zažehnána, došlo k novému hospodářskému vzestupu a začátkem roku 1980 mohla světová banka konstatovat: „Přes mimořádně nepříznivé okolnosti se chilským úřadům podařilo docílit ekonomického obratu a zlepšení, které nemá v dějinách země obdoby.'/ 93 ) Také Mexiko šlo o tři roky později v šlépějích Chile, i když méně drama­ ticky. V období 1940-70 jeho hospodářství rychle vzrůstalo a v sedmde­ sátých letech se prezident Luis Echeverria rozhodl, že z Mexika učiní vůdce třetího světa s mocnou vládou, která bude vzorem pro všechny. Zvýšil o 50% státní podíl na hospodářské činnosti a počet státních podniků rozšířil z 86 na 740. Výsledkem byla, jak se dalo čekat, hyperinflace a krize platební bilance. Hospodářství se octlo v rozkladu a když se koncem roku dostal k moci Lopez Portillo, převedl zemi opět na tržní ekonomiku/ 9 4 ) Meziná­ rodnímu měnovému fondu řekl, že se obává „pojihoameričtění", čímž mínil státní převraty a levicové či pravicové diktatury/ 9 5 ) Pomohl mu objev nových rozsáhlých ropných polí, takže byla naděje, že by Mexiko mohlo nakonec produkovat naftu na úrovni Kuvajtu a Saudské Arábie. Na druhé straně politická struktura státu ovládaného elitou jediné Instituční revoluční 96 strany (PRI) znemožňovala omezení státních podniků a státního dluhu/ )

704

705

Začátkem osmdesátých let překonalo Mexiko v zahraniční zadluženosti i Brazílii. V létě 1982 už nedokázalo zaplatit ani úroky a znárodnilo banky. Mexické hospodářství se do značné míry začleňovalo do severovýchodní tichomořské ekonomické soustavy, kterou tvořily západ Spojených států, západní Kanada a Aljaška. Asi 70% mexického vývozu šlo v sedmdesátých letech do Ameriky a asi 60% dovozu pocházelo z Ameriky. V USA bylo na deset miliónů ilegálně přistěhovalých Mexičanů: v Kalifornii každá sedmá rodina a v Novém Mexiku každá třetí byly španělského původu. Na druhé straně bylo Mexiko ovšem též součástí karibské hospodářské oblasti. Ale Amerika také, neboť hispanizované hospodářství na Floridě, které v sedmdesátých letech zaznamenalo prudký vzestup, se částečně oriento­ valo latinskoamerickým směrem. V sedmdesátých letech však na mexickou a americkou ekonomiku působil i značný vliv tichomořských států, zejména - a to čím dál tím víc - jejich volný trh. Posun amerického těžiště, jak demografického, tak hospodářského, ze severovýchodu na jihozápad byl jednou z nejdůležitějších změn dvacátého století. V čtyřicátých letech geograf E. L. Ullman lokalizoval centrum ame­ rického hospodářství na severovýchod. Ačkoli tato oblast představovala jen 8% plochy Spojených států, žilo tu 4 3 % veškerého obyvatelstva a poskyto­ vala 68% všech pracovních příležitostí ve výrobě.( 97 ) Tento poměr byl stabilní téměř po celá padesátá léta. Ještě v šedesátých létech považoval geograf H. S. Perloff takzvaný „výrobní pás" za „faktické jádro národního hospodářství"/ 9 8 ) Ale už tehdy se situace začala měnit. V letech 1944-60 sice došlo k přírůstku obyvatelstva (2 milióny), ale hlavně následkem přílivu nekvalifikovaných černých dělníků z Jihu, kteří si tam málo vydělali. Už tehdy začalo ubývat bělochů a jejich úbytek brzy dosáhl velkých čísel. Výrazně se to projevilo v sedmdesátých letech, kdy se ze severovýchodu odstěhovalo 2,4 miliónu většinou kvalifikovaných bělochů. Zdražením elektřiny a paliv se tento přesun, převážně ze studeného do teplého pásma, ještě zrychlil, jak ukázalo sčítání lidu v roce 1980. Regionální platové rozdíly, které kdysi jednoznačně mluvily pro starou průmyslovou oblast, se nyní vyrovnaly a nakonec se změnily ve prospěch jihozápadu. Po stěhování lidí nastal přesun výrobních prostředků. Zaměstnanost ve výrobě klesla na severovýchodě z 66% v roce 1950 na 50% v roce 1970. Na jihozápadě stoupla z20%na30%.(") Demografický přesun vyvolal změny ve vládě a v politickém životě. Při prezidentských volbách roku 1960 dostal Kcnnedy 286 hlasů od prezi­ dentských volitelů ze studeného pásma a 245 z teplého. Roku 1980 vedlo teplé pásmo o 4 hlasy. Podle odhadu statistického úřadu mělo při volbách 100 roku 1984 vést teplé pásmo už o 26 hlasů.( ) Přesun znamenal konec staré rooseveltovské intervencionistické koalice, která vládla po dvě generace,

a vznik jihozápadní koalice propagující volný trh, pro niž bylo příznačné zvolení Ronalda Reagana v roce 1980. Staré centrum ovládající tisk a sdě­ lovací prostředky a zakrývající tak skutečný přesun moci bylo už začátkem osmdesátých let nebezpečnou anomálií. K změně však došlo nevyhnutelně, jakmile se průmysl s vyspělou technologií soustředil na jihozápadě, pře­ devším v tichomořsky orientované Kalifornii, která se stala sedmým největším hospodářským celkem světa s výrobou téměř v hodnotě 400 miliard dolarů ročně. Kruh tichomořských hospodářských celků uzavřela Čína, která se začátkem osmdesátých let také snažila v ekonomice uplatnit určitý prvek volného trhu. Pro Japonsko a ostatní východoasijské podnikatelské státy zna­ menala možnost převést miliardu Číňanů do věku masové spotřeby vyhlídky na prodloužení vlastního hospodářského dynamismu do konce století. Návrat k volnému trhu se však neomezoval na tichomořskou oblast. Například Británie zahájila tento obtížný proces roku 1979 po zvolení Margarety Thatcherové ministerskou předsedkyní. Koncem sedmdesátých let se většina vlád snažila omezovat veřejné výdaje a rozvíjet podnikatelský a tržní sektor své ekonomiky. Podobná tendence se projevovala dokonce i za železnou oponou, zejména v chřadnoucím hospodářství socialistických zemí, i když tyto snahy (stejně jako v Rusku) znemožňovala zásadní ne­ schopnost moci oddělit ekonomiku od politiky. „Komunistický volný trh" je nesmiřitelný protiklad, pokus o kvadraturu kruhu, který právě tak jako každé zpochybnění „vedoucí úlohy" komunistické strany ohrožuje samotné základy totalitních režimů sovětského typu. Tuto neutěšenou skutečnost, jež v re­ žimech sovětského bloku brání jakémukoli rozvoji svobodomyslnosti a ne­ závislosti, ozřejmila brutálním způsobem polská krize a vystoupení Solida­ rity v letech 1980-2. Jinde se však obchod rozvíjel a ceny energie začaly opět klesat, takže se inflační křivka, která byla v sedmdesátých letech velmi příkrá, postupně vyrovnávala. Poněvadž inflační ekonomika ztratila důvěru, měnily se i obecné názory. Keynes, či spíše zvulgarizovaný keynesismus, který byl v módě od roku 1945, upadl v nemilost a začaly se uplatňovat názory an­ glického ekonoma rakouského původu a laureáta Nobelovy ceny (1974) Friedricha Augusta von Hayeka (nar. 1899) a vídeňské školy a amerického ekonoma Miltona Friedmana (nar. 1912, Nobelova cena 1976) a chicagské školy. Adam Smith revidovaný Alfredem Marshallem* se jevil závažnější než Marx revidovaný Leninem. Dokonce i v sovětském bloku, a lze říci, že právě tam, marxismus jako oficiální filozofie odumřel. Leszek Kolakowski

706

707

Alfred Marshall (1842-1924) - anglický ekonom, autor dfla Principles ofEconomics

Začátkem osmdesátých let překonalo Mexiko v zahraniční zadluženosti i Brazílii. V létě 1982 už nedokázalo zaplatit ani úroky a znárodnilo banky. Mexické hospodářství se do značné míry začleňovalo do severovýchodní tichomořské ekonomické soustavy, kterou tvořily západ Spojených států, západní Kanada a Aljaška. Asi 70% mexického vývozu šlo v sedmdesátých letech do Ameriky a asi 60% dovozu pocházelo z Ameriky. V USA bylo na deset miliónů ilegálně přistěhovalých Mexičanů: v Kalifornii každá sedmá rodina a v Novém Mexiku každá třetí byly španělského původu. Na druhé straně bylo Mexiko ovšem též součástí karibské hospodářské oblasti. Ale Amerika také, neboť hispanizované hospodářství na Floridě, které v sedmdesátých letech zaznamenalo prudký vzestup, se částečně oriento­ valo latinskoamerickým směrem. V sedmdesátých letech však na mexickou a americkou ekonomiku působil i značný vliv tichomořských států, zejména - a to čím dál tím víc - jejich volný trh. Posun amerického těžiště, jak demografického, tak hospodářského, ze severovýchodu na jihozápad byl jednou z nejdůležitějších změn dvacátého století. V čtyřicátých letech geograf E. L. Ullman lokalizoval centrum ame­ rického hospodářství na severovýchod. Ačkoli tato oblast představovala jen 8% plochy Spojených států, žilo tu 4 3 % veškerého obyvatelstva a poskyto­ vala 68% všech pracovních příležitostí ve výrobě.( 97 ) Tento poměr byl stabilní téměř po celá padesátá léta. Ještě v šedesátých létech považoval geograf H. S. Perloff takzvaný „výrobní pás" za „faktické jádro národního hospodářství"/ 9 8 ) Ale už tehdy se situace začala měnit. V letech 1944-60 sice došlo k přírůstku obyvatelstva (2 milióny), ale hlavně následkem přílivu nekvalifikovaných černých dělníků z Jihu, kteří si tam málo vydělali. Už tehdy začalo ubývat bělochů a jejich úbytek brzy dosáhl velkých čísel. Výrazně se to projevilo v sedmdesátých letech, kdy se ze severovýchodu odstěhovalo 2,4 miliónu většinou kvalifikovaných bělochů. Zdražením elektřiny a paliv se tento přesun, převážně ze studeného do teplého pásma, ještě zrychlil, jak ukázalo sčítání lidu v roce 1980. Regionální platové rozdíly, které kdysi jednoznačně mluvily pro starou průmyslovou oblast, se nyní vyrovnaly a nakonec se změnily ve prospěch jihozápadu. Po stěhování lidí nastal přesun výrobních prostředků. Zaměstnanost ve výrobě klesla na severovýchodě z 66% v roce 1950 na 50% v roce 1970. Na jihozápadě stoupla z20%na30%.(") Demografický přesun vyvolal změny ve vládě a v politickém životě. Při prezidentských volbách roku 1960 dostal Kcnnedy 286 hlasů od prezi­ dentských volitelů ze studeného pásma a 245 z teplého. Roku 1980 vedlo teplé pásmo o 4 hlasy. Podle odhadu statistického úřadu mělo při volbách 100 roku 1984 vést teplé pásmo už o 26 hlasů.( ) Přesun znamenal konec staré rooseveltovské intervencionistické koalice, která vládla po dvě generace,

a vznik jihozápadní koalice propagující volný trh, pro niž bylo příznačné zvolení Ronalda Reagana v roce 1980. Staré centrum ovládající tisk a sdě­ lovací prostředky a zakrývající tak skutečný přesun moci bylo už začátkem osmdesátých let nebezpečnou anomálií. K změně však došlo nevyhnutelně, jakmile se průmysl s vyspělou technologií soustředil na jihozápadě, pře­ devším v tichomořsky orientované Kalifornii, která se stala sedmým největším hospodářským celkem světa s výrobou téměř v hodnotě 400 miliard dolarů ročně. Kruh tichomořských hospodářských celků uzavřela Čína, která se začátkem osmdesátých let také snažila v ekonomice uplatnit určitý prvek volného trhu. Pro Japonsko a ostatní východoasijské podnikatelské státy zna­ menala možnost převést miliardu Číňanů do věku masové spotřeby vyhlídky na prodloužení vlastního hospodářského dynamismu do konce století. Návrat k volnému trhu se však neomezoval na tichomořskou oblast. Například Británie zahájila tento obtížný proces roku 1979 po zvolení Margarety Thatcherové ministerskou předsedkyní. Koncem sedmdesátých let se většina vlád snažila omezovat veřejné výdaje a rozvíjet podnikatelský a tržní sektor své ekonomiky. Podobná tendence se projevovala dokonce i za železnou oponou, zejména v chřadnoucím hospodářství socialistických zemí, i když tyto snahy (stejně jako v Rusku) znemožňovala zásadní ne­ schopnost moci oddělit ekonomiku od politiky. „Komunistický volný trh" je nesmiřitelný protiklad, pokus o kvadraturu kruhu, který právě tak jako každé zpochybnění „vedoucí úlohy" komunistické strany ohrožuje samotné základy totalitních režimů sovětského typu. Tuto neutěšenou skutečnost, jež v re­ žimech sovětského bloku brání jakémukoli rozvoji svobodomyslnosti a ne­ závislosti, ozřejmila brutálním způsobem polská krize a vystoupení Solida­ rity v letech 1980-2. Jinde se však obchod rozvíjel a ceny energie začaly opět klesat, takže se inflační křivka, která byla v sedmdesátých letech velmi příkrá, postupně vyrovnávala. Poněvadž inflační ekonomika ztratila důvěru, měnily se i obecné názory. Keynes, či spíše zvulgarizovaný keynesismus, který byl v módě od roku 1945, upadl v nemilost a začaly se uplatňovat názory an­ glického ekonoma rakouského původu a laureáta Nobelovy ceny (1974) Friedricha Augusta von Hayeka (nar. 1899) a vídeňské školy a amerického ekonoma Miltona Friedmana (nar. 1912, Nobelova cena 1976) a chicagské školy. Adam Smith revidovaný Alfredem Marshallem* se jevil závažnější než Marx revidovaný Leninem. Dokonce i v sovětském bloku, a lze říci, že právě tam, marxismus jako oficiální filozofie odumřel. Leszek Kolakowski

706

707

Alfred Marshall (1842-1924) - anglický ekonom, autor dfla Principles ofEconomics

ve své práci Hlavníproudy marxismu, jež se stala jednou z nejvlivnějších knih začátku osmdesátých let, napsal naprosto otevřeně: „Lze bez nadsázky říci, že kdyby existovala v zemích sovětského vlivu svoboda myšlení, marxismus by tu byl nejméně atraktivní formou intelektuální činnosti."( 101 ) Také v třetím světě opadlo nadšení pro kolektivismus, i když se mnoho víceméně totalitních režimů, které ho praktikovaly, neodvažovalo podstoupit politické riziko přechodu na volný trh. Na Západě se eurokomunismus jako fáta morgána objevil a zase zmizel. Rozlišovalo se mezi „demokratickým socialismem", který v praxi znamenal socialismus nedemokratický, určitou formu leninského elitářství, nazývanou někdy „demokracií angažovaných", a „sociální demokracií", jež v podstatě představovala kapitalistický sociální stát. Ani pojem socialismu nebylo možno definovat; ba ani rozhodnout, zda něco takového kdy existovalo nebo vůbec může existovat. Za celé dvacáté století se uskutečnila jediná forma socializované společnosti: byly to zemědělské hospodářské jednotky v Izraeli zvané kibuc. Šlo však jenom o hnutí menšinové, představující pouhých 10% obyvatelstva této malé země, a v osmdesátých letech už ztrácelo své přívržence i členy. Dobrovolný so­ cialismus se zřejmě nehodil pro široké lidové masy a jeho vynucená odrůda se zvrhla v pouhý státní kapitalismus. Rozčarování ze socialismu a jiných forem kolektivismu bylo jen jednou stránkou obecné ztráty důvěry ve stát a jeho benevolenci. Stát se stal v dva­ cátém století velkým uzurpátorem; a to bylo jeho hlavní fiasko. Do roku 1914 využíval veřejný sektor jen zřídka víc než 10% národního důchodu; naproti tomu v sedmdesátých letech i v liberálních státech spotřeboval až 102 45% hrubého národního produktu/ ) Avšak zatímco v době Versailleské smlouvy většina inteligentních lidí věřila, že silný stát dokáže zvýšit v masovém měřítku lidský blahobyt, v osmdesátých letech už tento názor nezastával nikdo - až na nepatrnou a ubývající skupinu deprimovaných fanatiků. Experiment byl vyzkoušen bezpočtukrát: skoro vždycky selhal. Stát se projevil jako nenasytný žrout, jako marnotratná a rozhazovačná bestie, jíž není rovno. V dvacátém století se stal největším vrahem všech dob. V osmdesátých letech se zjistilo, že zodpovídá za násilnou a nepřirozenou smrt více než 100 miliónů lidí - což je pravděpodobně větší počet životů, než se mu podařilo zničit za celé dějiny do roku 1900. Jeho nelidská zloba a krutost daleko předběhla jeho vývoj a rozšiřující se moc. Zatím však není jasné, zda se zdiskreditování státní mašinérie projeví též v odsouzení jejích představitelů, profesionálních a aktivistických politiků, jejichž stoupající počet a vliv je nejdůležitější lidskou charakteristikou současnosti. Jak jsme si všimli, nastoupil na přelomu století na místo náboženství politický fanatismus. Pro archetypy nové třídy, Lenina, Hitlera a Mao Ce-tunga byla politika - jíž rozuměli manipulaci obyvatelstva pro

údajně vznešené cíle - jedinou legitimní formou mravní činnosti a jediným spolehlivým prostředkem k povznesení lidstva. Tento názor, který by byl připadal jiným věkům jako bláznovství, se stal do značné míry všeobecně uznávaným; na Západě byl rozředěn, ale za železnou oponou a v třetím světě se projevil v celé své hrůze. Na demokratickém konci spektra nabí­ zeli političtí fanatici nové úděly, velké společnosti a sociální státy; na jeho totalitním konci kulturní revoluce; a vždy a všude plánování. Celá desítiletí pochodovali ve všech koutech světa šarlatáni, vůdcové, šílenci, světští svatí, masoví vrazi - spojeni myšlenkou, že politika je jediným lékem na všechny neduhy světa: Sunjatsen a Atatúrk, Stalin a Mussolini, Chruščov, Ho Či Min, Pol Pot, Castro, Néhrú, U Nu a Sukarno, Perón a Allende, Nkrumah, Nyerere, Násir, šach Páhlaví a Kaddáfí, a kam šlápli, tam působili neštěstí, bídu a smrt. V osmdesátých letech je tato nová vládnoucí třída vcelku ještě u moci; ale už si není tak jistá. Většinu jejích představitelů, živých či mrtvých, jejich vlastní země proklely. Smíme doufat, že se „věk politiků" tak jako předtím „věk náboženství" chýlí ke konci? Příbuzným jevem byla neúcta k sociálním vědám, které se tolik zasloužily o zpolitizování světa a propagaci lživých ideologií. Ekonomika, sociologie a psychologie a ostatní neexaktní vědy - pokud se dá z hlediska moderních zkušeností o vědách vůbec hovořit - vytvořily molocha so­ ciálního inženýrství, který rozdrtil vše, co se mu postavilo do cesty, od spousty materiálních hodnot až po milióny lidských životů. Tragické je, že sociální vědy upadly v nemilost až v sedmdesátých letech, tedy po velké vlně zájmu o vysokoškolské vzdělání. Vliv jejich iluzí se bude proto projevovat až do konce století. Bude však čím dál tím menší a lze doufat, že lidstvo už nikdy nepodlehne podobné moderní metafyzice. Exaktní vědy naproti tomu splnily, co slibovaly. Moderní době vládla fyzika, zejména fyzika atomového jádra a astrofyzika. Fyzikové zavedli člověka na okraj propasti a přikázali mu, aby se podíval do jejích hlubin. Možná že po zdánlivé nevyhnutelnosti dvou světových válek byl vynález nukleárních zbraní darem, který nám ušetřil třetí střetnutí velkých náro­ dů a zavedl nejdelší období míru od viktoriánské doby, i když to byl jen mír strachu. V šedesátých letech však fyzika zřejmě dospěla ke konci své vlády. Rozhodně nedovedla říci to, co chtěl člověk čím dál tím naléhavěji vědět: Co se stalo s lidstvem? Proč byly zmařeny naděje devatenáctého století? Proč se dvacáté století stalo věkem hrůzy, nebo jak soudí někteří, věkem zla? Sociální vědy, které tvrdily, že takové otázky spadají do jejich oboru, nedo­ vedly dát odpověď. Ani to nepřekvapovalo: neboť byly samy součástí, a dokonce velmi důležitou součástí, celého problému. Exaktní vědy totiž až dosud dokázaly říci o životě na rozdíl od neživé hmoty velice málo. V letech 1950-70 však zlatý věk teoretické fyziky vítězně

708

709

ve své práci Hlavníproudy marxismu, jež se stala jednou z nejvlivnějších knih začátku osmdesátých let, napsal naprosto otevřeně: „Lze bez nadsázky říci, že kdyby existovala v zemích sovětského vlivu svoboda myšlení, marxismus by tu byl nejméně atraktivní formou intelektuální činnosti."( 101 ) Také v třetím světě opadlo nadšení pro kolektivismus, i když se mnoho víceméně totalitních režimů, které ho praktikovaly, neodvažovalo podstoupit politické riziko přechodu na volný trh. Na Západě se eurokomunismus jako fáta morgána objevil a zase zmizel. Rozlišovalo se mezi „demokratickým socialismem", který v praxi znamenal socialismus nedemokratický, určitou formu leninského elitářství, nazývanou někdy „demokracií angažovaných", a „sociální demokracií", jež v podstatě představovala kapitalistický sociální stát. Ani pojem socialismu nebylo možno definovat; ba ani rozhodnout, zda něco takového kdy existovalo nebo vůbec může existovat. Za celé dvacáté století se uskutečnila jediná forma socializované společnosti: byly to zemědělské hospodářské jednotky v Izraeli zvané kibuc. Šlo však jenom o hnutí menšinové, představující pouhých 10% obyvatelstva této malé země, a v osmdesátých letech už ztrácelo své přívržence i členy. Dobrovolný so­ cialismus se zřejmě nehodil pro široké lidové masy a jeho vynucená odrůda se zvrhla v pouhý státní kapitalismus. Rozčarování ze socialismu a jiných forem kolektivismu bylo jen jednou stránkou obecné ztráty důvěry ve stát a jeho benevolenci. Stát se stal v dva­ cátém století velkým uzurpátorem; a to bylo jeho hlavní fiasko. Do roku 1914 využíval veřejný sektor jen zřídka víc než 10% národního důchodu; naproti tomu v sedmdesátých letech i v liberálních státech spotřeboval až 102 45% hrubého národního produktu/ ) Avšak zatímco v době Versailleské smlouvy většina inteligentních lidí věřila, že silný stát dokáže zvýšit v masovém měřítku lidský blahobyt, v osmdesátých letech už tento názor nezastával nikdo - až na nepatrnou a ubývající skupinu deprimovaných fanatiků. Experiment byl vyzkoušen bezpočtukrát: skoro vždycky selhal. Stát se projevil jako nenasytný žrout, jako marnotratná a rozhazovačná bestie, jíž není rovno. V dvacátém století se stal největším vrahem všech dob. V osmdesátých letech se zjistilo, že zodpovídá za násilnou a nepřirozenou smrt více než 100 miliónů lidí - což je pravděpodobně větší počet životů, než se mu podařilo zničit za celé dějiny do roku 1900. Jeho nelidská zloba a krutost daleko předběhla jeho vývoj a rozšiřující se moc. Zatím však není jasné, zda se zdiskreditování státní mašinérie projeví též v odsouzení jejích představitelů, profesionálních a aktivistických politiků, jejichž stoupající počet a vliv je nejdůležitější lidskou charakteristikou současnosti. Jak jsme si všimli, nastoupil na přelomu století na místo náboženství politický fanatismus. Pro archetypy nové třídy, Lenina, Hitlera a Mao Ce-tunga byla politika - jíž rozuměli manipulaci obyvatelstva pro

údajně vznešené cíle - jedinou legitimní formou mravní činnosti a jediným spolehlivým prostředkem k povznesení lidstva. Tento názor, který by byl připadal jiným věkům jako bláznovství, se stal do značné míry všeobecně uznávaným; na Západě byl rozředěn, ale za železnou oponou a v třetím světě se projevil v celé své hrůze. Na demokratickém konci spektra nabí­ zeli političtí fanatici nové úděly, velké společnosti a sociální státy; na jeho totalitním konci kulturní revoluce; a vždy a všude plánování. Celá desítiletí pochodovali ve všech koutech světa šarlatáni, vůdcové, šílenci, světští svatí, masoví vrazi - spojeni myšlenkou, že politika je jediným lékem na všechny neduhy světa: Sunjatsen a Atatúrk, Stalin a Mussolini, Chruščov, Ho Či Min, Pol Pot, Castro, Néhrú, U Nu a Sukarno, Perón a Allende, Nkrumah, Nyerere, Násir, šach Páhlaví a Kaddáfí, a kam šlápli, tam působili neštěstí, bídu a smrt. V osmdesátých letech je tato nová vládnoucí třída vcelku ještě u moci; ale už si není tak jistá. Většinu jejích představitelů, živých či mrtvých, jejich vlastní země proklely. Smíme doufat, že se „věk politiků" tak jako předtím „věk náboženství" chýlí ke konci? Příbuzným jevem byla neúcta k sociálním vědám, které se tolik zasloužily o zpolitizování světa a propagaci lživých ideologií. Ekonomika, sociologie a psychologie a ostatní neexaktní vědy - pokud se dá z hlediska moderních zkušeností o vědách vůbec hovořit - vytvořily molocha so­ ciálního inženýrství, který rozdrtil vše, co se mu postavilo do cesty, od spousty materiálních hodnot až po milióny lidských životů. Tragické je, že sociální vědy upadly v nemilost až v sedmdesátých letech, tedy po velké vlně zájmu o vysokoškolské vzdělání. Vliv jejich iluzí se bude proto projevovat až do konce století. Bude však čím dál tím menší a lze doufat, že lidstvo už nikdy nepodlehne podobné moderní metafyzice. Exaktní vědy naproti tomu splnily, co slibovaly. Moderní době vládla fyzika, zejména fyzika atomového jádra a astrofyzika. Fyzikové zavedli člověka na okraj propasti a přikázali mu, aby se podíval do jejích hlubin. Možná že po zdánlivé nevyhnutelnosti dvou světových válek byl vynález nukleárních zbraní darem, který nám ušetřil třetí střetnutí velkých náro­ dů a zavedl nejdelší období míru od viktoriánské doby, i když to byl jen mír strachu. V šedesátých letech však fyzika zřejmě dospěla ke konci své vlády. Rozhodně nedovedla říci to, co chtěl člověk čím dál tím naléhavěji vědět: Co se stalo s lidstvem? Proč byly zmařeny naděje devatenáctého století? Proč se dvacáté století stalo věkem hrůzy, nebo jak soudí někteří, věkem zla? Sociální vědy, které tvrdily, že takové otázky spadají do jejich oboru, nedo­ vedly dát odpověď. Ani to nepřekvapovalo: neboť byly samy součástí, a dokonce velmi důležitou součástí, celého problému. Exaktní vědy totiž až dosud dokázaly říci o životě na rozdíl od neživé hmoty velice málo. V letech 1950-70 však zlatý věk teoretické fyziky vítězně

708

709

skončil a nastala nová éra biologie. Funkce neorganického světa byla tou dobou už v podstatě známá a začala dozrávat znalost zákonů života. Jde o zákonitosti jednoduché a holistické: Jako se Einsteinem přeformulované zákony fyziky týkají obrovských hvězdných seskupení i nepatrných struktur subatomických částí, tak nyní objevované biologické principy platí pro celé spektrum živé hmoty od nejmenšího po největší. V polovině devatenáctého století se Darwinově vývojové teorii poprvé podařilo vědecky objasnit, proč rostliny a zvířata mají své charakte­ ristické vlastnosti. Nešlo o deduktivní systém, který by umožnil předvídat budoucí vývoj nebo aspoň rekonstruovat minulost. V tomto smyslu se lišil od Newtonových zákonů i jejich Einsteinových modifikací. Darwin sám vždy zdůrazňoval omezenou platnost svých objevů. Varoval všechny, kdo se pokoušeli budovat na jeho teorii náročné konstrukce. Proto v žádném případě neschvaloval teorie „sociálních darwinistů", které končily v hitle­ rovských vyhlazovacích táborech, a zásadně odmítal Marxovy snahy využít darwinismu pro teorie společenského determinismu, jež nakonec vedly k ma­ sovému vraždění, jaké prováděl Stalin, Mao Ce-tung a Pol Pot. V desetiletích po roce 1945 se však nakonec objevily náznaky obecné teorie vypracované v laboratoři a platící pro oba konce spektra. Na jeho mikrokosmickém konci začaly molekulární biologie, neurofyzio­ logie a jiné nové obory vysvětlovat jevy jako mechanismus dědičnosti a genetických programů organismu. K nejdůležitějšímu objevu došlo v roce 1953 na univerzitě v Cambridgi, kde se Jamesi Watsonovi a Francisi Crickovi podařilo rozluštit dvoušroubovicové uspořádání molekuly dezoxi103 ribonukleové kyseliny (DNA).( ) Zjistili, že molekuly DNA, které určují strukturu a funkci každého živočicha i rostliny, mají tvar dvojité spirály podoby točitého žebříku, složeného z dusíkatých bází, cukerné složky a kyseliny fosforečné a rozčleněného příčkami vodíkových vazeb. Tato struk­ tura podobající se velkolepému živému počítači je základem tvůrčího operačního systému buňky a představuje speciální kód, který diktuje buňce, 104 jakou bílkovinu má vyrábět.č ) Ještě pozoruhodnější však byla rychlost, s jakou se tento objev dočkal nejrůznějších praktických aplikací. Časové rozpětí mezi teoretickým základem jaderné fyziky a skutečným využitím nukleární energie bylo půl století. Nové biologii stačilo pouhých dva­ cet let. Roku 1972 objevili kalifornští vědci takzvané „restrikční enzy­ my", které umožnily kyselinu dezoxiribonukleovou vysoce přesným zása­ hem rozštěpit a znovu scelit za specifickými účely. Reorganizovaná DNA pak může být vrácena do původní buňky nebo do bakterie a dělí se a množí podle normálních biologických principů vytvářejíc nový bílko­ vinný materiál. Umělý mikroorganismus lze pak použít například k farma­ ceutické výrobě antibiotika 1 0 5 ) 710

Na základě tohoto výzkumu vyvinula moderní užitá chemie se svými dalekosáhlými možnostmi bez potíží řadu nových produktů, kterých se začalo ihned používat. Masová výroba a prodej začaly v červnu 1980, kdy americký nejvyšší soud historickým rozhodnutím zajistil patentovou ochranu výroby umělých organismů. Někdejší obavy ze „strašidelných mikroorga­ nismů" unikajících z tajných laboratoří a ohrožujících lidstvo rychle zmi­ zely. V Americe, kde se genové inženýrství rozvíjelo nejvíce, bylo původní omezení výzkumu DNA nahrazeno v září 1981 dobrovolně dodržovanými omezeními.( 106 ) Ještě v roce 1976 se touto činností zabývalo sotva dvacet laboratoří a firem. Začátkem osmdesátých let bylo těchto podniků už několik set. Nová průmyslová biologie našla okamžité a stále se rozšiřující uplatnění v živočišné výrobě, v energetice a především v lékařství a ve výrobě léčiv a stala se tak výhledově prvořadým impulsem posledních let našeho století. Rychlost, s jakou se objev DNA rozšířil a našel uplatnění v praxi, vyvolal pochybnosti ohledně makroskopického úseku biologické škály: vývoj so­ ciálního chování se začal vysvětlovat růstem a věkovou strukturou celých živočišných populací včetně člověka a jejich genetickou stavbou. Za před­ pokladu jednotné povahy biologických zákonů a jestliže mohlo k vědecké revoluci dojít na jednom konci pásma, nedá se totéž očekávat (s obavami) i na druhé straně? Právě v této oblasti společenské vědy zřejmě a jasně selhaly, především proto, že podlehly vlivu marxistických pověr. Akademický impe­ rialismus některých sociálních vědců zabránil vážné práci ve směru, který naznačil Darwin: že se totiž mysl a myšlení vyvíjejí stejně jako tělo a že chování lze studovat jako jiné organické vlastnosti srovnávací genealogií a evoluční analýzou. Tyto metody zcela neprávem zdiskreditovala zvrácená rasistická eugenika, které věřili a kterou praktikovali mezi oběma válkami fašisté (a v dvacátých letech i komunisté). Už v třicátých letech vydal chicagský vědec Warder Alee knihu Animal Aggregations (Sdružování zvířat) (1931) a Sociál Life ofAnimals (Sociální život zvířat) (1938), kde uvedl názorné příklady vlivu evoluce na spo­ lečenské chování. K zásadnímu pokroku došlo devět let po Watsonově a Crickově objevu, kdy britský ekolog V. C. Wynne-Edwards publikoval Animal Dispersion in Relation to Sociál Behaviour (Rozšíření zvířat ve vztahu k jejich sociálnímu chování) (1962). Dokázal, že v podstatě veškeré sociální chování jako skupinová hierarchie, klovací řád, zabezpečování území, ptačí hejna, stáda a tance slouží k regulaci početního stavu a brání příslušnému druhu překročit dostupné zásoby potravy. Společensky podřadným členům skupiny se zabraňuje v rozmnožování; každé zvíře se snaží o maximální reprodukci; daří se to jen nejschopnějším. V roce 1964 ukázal jiný britský přírodovědec W. D. Hamilton v Genetickém vývoji so­ lil

skončil a nastala nová éra biologie. Funkce neorganického světa byla tou dobou už v podstatě známá a začala dozrávat znalost zákonů života. Jde o zákonitosti jednoduché a holistické: Jako se Einsteinem přeformulované zákony fyziky týkají obrovských hvězdných seskupení i nepatrných struktur subatomických částí, tak nyní objevované biologické principy platí pro celé spektrum živé hmoty od nejmenšího po největší. V polovině devatenáctého století se Darwinově vývojové teorii poprvé podařilo vědecky objasnit, proč rostliny a zvířata mají své charakte­ ristické vlastnosti. Nešlo o deduktivní systém, který by umožnil předvídat budoucí vývoj nebo aspoň rekonstruovat minulost. V tomto smyslu se lišil od Newtonových zákonů i jejich Einsteinových modifikací. Darwin sám vždy zdůrazňoval omezenou platnost svých objevů. Varoval všechny, kdo se pokoušeli budovat na jeho teorii náročné konstrukce. Proto v žádném případě neschvaloval teorie „sociálních darwinistů", které končily v hitle­ rovských vyhlazovacích táborech, a zásadně odmítal Marxovy snahy využít darwinismu pro teorie společenského determinismu, jež nakonec vedly k ma­ sovému vraždění, jaké prováděl Stalin, Mao Ce-tung a Pol Pot. V desetiletích po roce 1945 se však nakonec objevily náznaky obecné teorie vypracované v laboratoři a platící pro oba konce spektra. Na jeho mikrokosmickém konci začaly molekulární biologie, neurofyzio­ logie a jiné nové obory vysvětlovat jevy jako mechanismus dědičnosti a genetických programů organismu. K nejdůležitějšímu objevu došlo v roce 1953 na univerzitě v Cambridgi, kde se Jamesi Watsonovi a Francisi Crickovi podařilo rozluštit dvoušroubovicové uspořádání molekuly dezoxi103 ribonukleové kyseliny (DNA).( ) Zjistili, že molekuly DNA, které určují strukturu a funkci každého živočicha i rostliny, mají tvar dvojité spirály podoby točitého žebříku, složeného z dusíkatých bází, cukerné složky a kyseliny fosforečné a rozčleněného příčkami vodíkových vazeb. Tato struk­ tura podobající se velkolepému živému počítači je základem tvůrčího operačního systému buňky a představuje speciální kód, který diktuje buňce, 104 jakou bílkovinu má vyrábět.č ) Ještě pozoruhodnější však byla rychlost, s jakou se tento objev dočkal nejrůznějších praktických aplikací. Časové rozpětí mezi teoretickým základem jaderné fyziky a skutečným využitím nukleární energie bylo půl století. Nové biologii stačilo pouhých dva­ cet let. Roku 1972 objevili kalifornští vědci takzvané „restrikční enzy­ my", které umožnily kyselinu dezoxiribonukleovou vysoce přesným zása­ hem rozštěpit a znovu scelit za specifickými účely. Reorganizovaná DNA pak může být vrácena do původní buňky nebo do bakterie a dělí se a množí podle normálních biologických principů vytvářejíc nový bílko­ vinný materiál. Umělý mikroorganismus lze pak použít například k farma­ ceutické výrobě antibiotika 1 0 5 ) 710

Na základě tohoto výzkumu vyvinula moderní užitá chemie se svými dalekosáhlými možnostmi bez potíží řadu nových produktů, kterých se začalo ihned používat. Masová výroba a prodej začaly v červnu 1980, kdy americký nejvyšší soud historickým rozhodnutím zajistil patentovou ochranu výroby umělých organismů. Někdejší obavy ze „strašidelných mikroorga­ nismů" unikajících z tajných laboratoří a ohrožujících lidstvo rychle zmi­ zely. V Americe, kde se genové inženýrství rozvíjelo nejvíce, bylo původní omezení výzkumu DNA nahrazeno v září 1981 dobrovolně dodržovanými omezeními.( 106 ) Ještě v roce 1976 se touto činností zabývalo sotva dvacet laboratoří a firem. Začátkem osmdesátých let bylo těchto podniků už několik set. Nová průmyslová biologie našla okamžité a stále se rozšiřující uplatnění v živočišné výrobě, v energetice a především v lékařství a ve výrobě léčiv a stala se tak výhledově prvořadým impulsem posledních let našeho století. Rychlost, s jakou se objev DNA rozšířil a našel uplatnění v praxi, vyvolal pochybnosti ohledně makroskopického úseku biologické škály: vývoj so­ ciálního chování se začal vysvětlovat růstem a věkovou strukturou celých živočišných populací včetně člověka a jejich genetickou stavbou. Za před­ pokladu jednotné povahy biologických zákonů a jestliže mohlo k vědecké revoluci dojít na jednom konci pásma, nedá se totéž očekávat (s obavami) i na druhé straně? Právě v této oblasti společenské vědy zřejmě a jasně selhaly, především proto, že podlehly vlivu marxistických pověr. Akademický impe­ rialismus některých sociálních vědců zabránil vážné práci ve směru, který naznačil Darwin: že se totiž mysl a myšlení vyvíjejí stejně jako tělo a že chování lze studovat jako jiné organické vlastnosti srovnávací genealogií a evoluční analýzou. Tyto metody zcela neprávem zdiskreditovala zvrácená rasistická eugenika, které věřili a kterou praktikovali mezi oběma válkami fašisté (a v dvacátých letech i komunisté). Už v třicátých letech vydal chicagský vědec Warder Alee knihu Animal Aggregations (Sdružování zvířat) (1931) a Sociál Life ofAnimals (Sociální život zvířat) (1938), kde uvedl názorné příklady vlivu evoluce na spo­ lečenské chování. K zásadnímu pokroku došlo devět let po Watsonově a Crickově objevu, kdy britský ekolog V. C. Wynne-Edwards publikoval Animal Dispersion in Relation to Sociál Behaviour (Rozšíření zvířat ve vztahu k jejich sociálnímu chování) (1962). Dokázal, že v podstatě veškeré sociální chování jako skupinová hierarchie, klovací řád, zabezpečování území, ptačí hejna, stáda a tance slouží k regulaci početního stavu a brání příslušnému druhu překročit dostupné zásoby potravy. Společensky podřadným členům skupiny se zabraňuje v rozmnožování; každé zvíře se snaží o maximální reprodukci; daří se to jen nejschopnějším. V roce 1964 ukázal jiný britský přírodovědec W. D. Hamilton v Genetickém vývoji so­ lil

ciálnlho chování (The Genetic Evolution of Sociál Behaviour), jak geny diktují společenské chování: rodičovská „péče" je úměrná sdílení rodi­ čovských genů. Nesobectví a altruismus vyskytující se v přirozeném výběru nemá proto povahu morální ani nevyplývá ze svědomí nebo osobní motivace: existují altruistická kuřata a dokonce i viry. Podle genetické rodové teorie vzrůstá altruistické chování úměrně počtu genů sdílených společnými předky. Obsahovala dokonce jakýsi prvek vkladu a zisku: altruismus se vyskytoval s větší pravděpodobností tam, kde byl dárcův vklad malý a zisk příjemce velký. Rodovou teorii dále propracoval harvardský biolog Robert Trivers, který rozvinul pojmy „vzájemného altruismu" (určitý druh osvíceného zájmu o sebe) a „rodičovského vkladu", jež zvyšují pravděpodobnost přežití mláděte na úkor schopnosti rodičů investovat do dalšího potomstva. Samice investují víc než samci, protože vajíčka stojí víc než spermie. Pro vývoj kopulačních systémů je většinou rozhodující samice, neboť se zaměřuje na maximální vývojovou způsobilost. Rozvoj této nové metodologie pak ukázal, že skoro u všech druhů mají schémata sociálního chování původ ve vývojovém přirozeném výběru. Roku 1975 harvardský vědec Edward Wilson shrnul dvě desítiletí od­ borného výzkumu v mistrovském díle Sociobiology: the New Synthesis (Sociobiologie: nová syntéza). Jeho vlastní výzkum se sice týkal hmyzu, ale kniha čerpala z obrovské řady podrobných experimentálních studií, z nichž autor vyvodil závěr, že dozrál čas pro všeobecnou teorii, která by byla obdobou Newtonových nebo Einsteinových zákonů. „Hlavním cílem obecné sociobiologické teorie," napsal, „by měla být schopnost předpovídat cha­ rakteristické znaky společnosti ze znalosti populačních parametrů a informo­ vat o zábranách chování, jež ukládá genetická skladba druhu." Wilsonova kniha vyvolala podobnou bouři odporu jako Darwinův Původ druhů. Ohrozila řadu „nezadatelných práv a zájmů": tentokrát už ne církve, ale ra­ dikálních, zejména marxistických sociologů, kteří do značné míry převzali roli náboženské indoktrinace. Tyto cíle sociobiologie, která nicméně zůstala exaktní vědou, naznačovaly, že její zájmy a snahy spadají vlastně do metafy­ zické sféry, a jsou v podstatě určitým druhem pověry. Wilson jako kdysi Darwin si nečinil nárok na víc, než kam dosáhla jeho zkušenost; v žádném případě nebyl ideologem. Jako Darwin však trval i na omezené platnosti nové vědy. „Emocionální kontrolní centra v hypothalamu a v limbickém mozkovém systému," napsal, „zaplavují naše vědomí všemi možnými emocemi, kterých používají moralisté k určování měřítek dobra a zla." Co však vytváří tato kontrolní centra? „Vyvinula se," odpovídá Wilson, „přiro­ zeným výběrem." Ve své pozdější práci On Human Nature (O lidské přirozenosti) (1979) tvrdil, že mysl je průvodním jevem mozku. Minimální předpoklady evoluční teorie záleží v tom, že zákony biologických a so-

ciálních věd musí být v souladu se zákony fyzikálními a musí je spojovat příčinné vazby; že život a mysl mají hmotný základ; že svět, jak ho známe, se vyvinul z předchozích světů podle týchž zákonů; a že dnešní viditelný vesmír lze všude vysvětlit tímto materialistickým způsobem/ 1 0 7 ) Po marxistickém útoku na sociobiologii napadli empirické studie o lidském chování radikální doktrináři. V květnu 1976 musela lékařská fa­ kulta Harvardské univerzity přerušit dlouhodobý výzkum genetické abnor­ mality a sociálních struktur. Kromě toho došlo k řadě dalších případů vě­ deckého terorismu, zejména proti zkoumání inteligenční úrovně různých národnostních a rasových skupin/ 1 0 8 ) Typickým důvodem útoků proti so­ ciobiologii bylo, že představuje společenskou předpověď vyhovující dyna­ mice soudobého volného trhu a že se snaží propagovat vůči současnému vývoji lidstva postoj, kterému Wilson říká „filozofický klid", což podle slov kritiků znamená přijímat diskriminaci, militarismus a sociální nespra­ vedlnost jako přirozené a nevyhnutelné důsledky nějakého obrovského a nesmyslného obrazu světa.( 109 ) O nic takového samozřejmě nešlo. Wilson sám napsal: „Lze přesvědčivě dokázat, že téměř všechny rozdíly v lidské společnosti vyplývají víc ze vzdělání a prostředí než z dědičnosti. Lidstvo tedy lze zlepšovat uvědomělým úsilím. Sociobiologie pouze upozornila na biologický proces zdokonalování, který probíhá stále a je podstatnou součástí lidského pokroku. Doporučila zkoumat tento jev nikoli nějakou metafyzikou, nýbrž experimentální vědou a metodologií, kterou vynikajícím způsobem vypracoval Karl Popper: teorii tu omezují, upřesňují a z nesprávnosti usvědčují empirická data, jež jsou pravým opakem mnohoúčelových, ne­ kontrolovatelných a proměnlivých výkladů Marxe, Freuda, Léviho-Strausse, Lacana, Barthese a jiných proroků. Lze samozřejmě namítnout, že jsou-li lidé pro zdokonalování naprogra­ mováni geneticky, na všechny snahy o sociální a hospodářskou rovnost pak padá stín zásadní pochybnosti: Nejsou v rozporu s blahodárným biolo­ gickým procesem, který probíhá každou vteřinu existence světa, aniž by si to člověk uvědomoval? Není úmysl vytvořit „beztridní společnost" nejen neuskutečnitelný, ale přímo škodlivý, ježto se střetává se skrytými výsostnými plány přírody samotné? Možná. Zkušenosti našeho století, kdy lidské akce tak často a v tak obrovském měřítku vedly k nelidskému ničení, by tomu nasvědčovaly. Na druhé straně však možná ne. Třeba se dá lidských snah o zlepšení využít k podpoře přirozeného výběru. Podstatné je zjistit jak. Ti moudřejší mezi námi se tedy v osmdesátých letech vracejí k výroku vůdčího básníka anglického klasicismu Alexandra Popa (1688-1744): 110 „Nejvlastnějším předmětem lidského zkoumání je člověk sám.( )

712

713

ciálnlho chování (The Genetic Evolution of Sociál Behaviour), jak geny diktují společenské chování: rodičovská „péče" je úměrná sdílení rodi­ čovských genů. Nesobectví a altruismus vyskytující se v přirozeném výběru nemá proto povahu morální ani nevyplývá ze svědomí nebo osobní motivace: existují altruistická kuřata a dokonce i viry. Podle genetické rodové teorie vzrůstá altruistické chování úměrně počtu genů sdílených společnými předky. Obsahovala dokonce jakýsi prvek vkladu a zisku: altruismus se vyskytoval s větší pravděpodobností tam, kde byl dárcův vklad malý a zisk příjemce velký. Rodovou teorii dále propracoval harvardský biolog Robert Trivers, který rozvinul pojmy „vzájemného altruismu" (určitý druh osvíceného zájmu o sebe) a „rodičovského vkladu", jež zvyšují pravděpodobnost přežití mláděte na úkor schopnosti rodičů investovat do dalšího potomstva. Samice investují víc než samci, protože vajíčka stojí víc než spermie. Pro vývoj kopulačních systémů je většinou rozhodující samice, neboť se zaměřuje na maximální vývojovou způsobilost. Rozvoj této nové metodologie pak ukázal, že skoro u všech druhů mají schémata sociálního chování původ ve vývojovém přirozeném výběru. Roku 1975 harvardský vědec Edward Wilson shrnul dvě desítiletí od­ borného výzkumu v mistrovském díle Sociobiology: the New Synthesis (Sociobiologie: nová syntéza). Jeho vlastní výzkum se sice týkal hmyzu, ale kniha čerpala z obrovské řady podrobných experimentálních studií, z nichž autor vyvodil závěr, že dozrál čas pro všeobecnou teorii, která by byla obdobou Newtonových nebo Einsteinových zákonů. „Hlavním cílem obecné sociobiologické teorie," napsal, „by měla být schopnost předpovídat cha­ rakteristické znaky společnosti ze znalosti populačních parametrů a informo­ vat o zábranách chování, jež ukládá genetická skladba druhu." Wilsonova kniha vyvolala podobnou bouři odporu jako Darwinův Původ druhů. Ohrozila řadu „nezadatelných práv a zájmů": tentokrát už ne církve, ale ra­ dikálních, zejména marxistických sociologů, kteří do značné míry převzali roli náboženské indoktrinace. Tyto cíle sociobiologie, která nicméně zůstala exaktní vědou, naznačovaly, že její zájmy a snahy spadají vlastně do metafy­ zické sféry, a jsou v podstatě určitým druhem pověry. Wilson jako kdysi Darwin si nečinil nárok na víc, než kam dosáhla jeho zkušenost; v žádném případě nebyl ideologem. Jako Darwin však trval i na omezené platnosti nové vědy. „Emocionální kontrolní centra v hypothalamu a v limbickém mozkovém systému," napsal, „zaplavují naše vědomí všemi možnými emocemi, kterých používají moralisté k určování měřítek dobra a zla." Co však vytváří tato kontrolní centra? „Vyvinula se," odpovídá Wilson, „přiro­ zeným výběrem." Ve své pozdější práci On Human Nature (O lidské přirozenosti) (1979) tvrdil, že mysl je průvodním jevem mozku. Minimální předpoklady evoluční teorie záleží v tom, že zákony biologických a so-

ciálních věd musí být v souladu se zákony fyzikálními a musí je spojovat příčinné vazby; že život a mysl mají hmotný základ; že svět, jak ho známe, se vyvinul z předchozích světů podle týchž zákonů; a že dnešní viditelný vesmír lze všude vysvětlit tímto materialistickým způsobem/ 1 0 7 ) Po marxistickém útoku na sociobiologii napadli empirické studie o lidském chování radikální doktrináři. V květnu 1976 musela lékařská fa­ kulta Harvardské univerzity přerušit dlouhodobý výzkum genetické abnor­ mality a sociálních struktur. Kromě toho došlo k řadě dalších případů vě­ deckého terorismu, zejména proti zkoumání inteligenční úrovně různých národnostních a rasových skupin/ 1 0 8 ) Typickým důvodem útoků proti so­ ciobiologii bylo, že představuje společenskou předpověď vyhovující dyna­ mice soudobého volného trhu a že se snaží propagovat vůči současnému vývoji lidstva postoj, kterému Wilson říká „filozofický klid", což podle slov kritiků znamená přijímat diskriminaci, militarismus a sociální nespra­ vedlnost jako přirozené a nevyhnutelné důsledky nějakého obrovského a nesmyslného obrazu světa.( 109 ) O nic takového samozřejmě nešlo. Wilson sám napsal: „Lze přesvědčivě dokázat, že téměř všechny rozdíly v lidské společnosti vyplývají víc ze vzdělání a prostředí než z dědičnosti. Lidstvo tedy lze zlepšovat uvědomělým úsilím. Sociobiologie pouze upozornila na biologický proces zdokonalování, který probíhá stále a je podstatnou součástí lidského pokroku. Doporučila zkoumat tento jev nikoli nějakou metafyzikou, nýbrž experimentální vědou a metodologií, kterou vynikajícím způsobem vypracoval Karl Popper: teorii tu omezují, upřesňují a z nesprávnosti usvědčují empirická data, jež jsou pravým opakem mnohoúčelových, ne­ kontrolovatelných a proměnlivých výkladů Marxe, Freuda, Léviho-Strausse, Lacana, Barthese a jiných proroků. Lze samozřejmě namítnout, že jsou-li lidé pro zdokonalování naprogra­ mováni geneticky, na všechny snahy o sociální a hospodářskou rovnost pak padá stín zásadní pochybnosti: Nejsou v rozporu s blahodárným biolo­ gickým procesem, který probíhá každou vteřinu existence světa, aniž by si to člověk uvědomoval? Není úmysl vytvořit „beztridní společnost" nejen neuskutečnitelný, ale přímo škodlivý, ježto se střetává se skrytými výsostnými plány přírody samotné? Možná. Zkušenosti našeho století, kdy lidské akce tak často a v tak obrovském měřítku vedly k nelidskému ničení, by tomu nasvědčovaly. Na druhé straně však možná ne. Třeba se dá lidských snah o zlepšení využít k podpoře přirozeného výběru. Podstatné je zjistit jak. Ti moudřejší mezi námi se tedy v osmdesátých letech vracejí k výroku vůdčího básníka anglického klasicismu Alexandra Popa (1688-1744): 110 „Nejvlastnějším předmětem lidského zkoumání je člověk sám.( )

712

713

zákon o společném využívání přírodních zdrojů (USA, 1964), 642 zákon o státní službě (Německo, 1933), 287 zákon o válečných pravomocích (USA, 1973), 635 zákon o volebním právu (USA, 1965), 627 zákon o výtržnictví (Jižní Afrika, 1930), 507 zákon o vzdělání bantuského obyvatelstva (1954), 508 zákon o zachování mim (Japonsko, 1925), 183 zákon o zahraničním obchodu a investicích (USA, 1971), 674 zákon o zaměstnaneckých sporech (Británie, 1906) 583, (1927 a 1955) 584 zákon o zdravotních podmínkách a bezpečnosti práce v hornictví (USA, 1969), 643 zákon o znečišťování vody (USA, 1965), 642 zákon proti pobuřování (USA, 1918), 23, 204 zákon proti špionáži (USA, 1917), 23, 204 zákon zakazující smíšená manželství (Jižní Afrika, 1949), 508 zákony o ochraně změstnanců (Británie, 1975, 1979), 584 zákony o odborech a pracovních vztazích (Británie, 1974,1976), 584 zákony o zaměstnancích a zaměstnavatelích (Británie, 1980,1982), 585 zákony o znečišťování vody a ovzduší (USA, 1965,1966), 642 Zambie, 499, 511, 527; přeskupování vesnic, 515

836

Zámora, Alcalá, 320 Zangwill, Israel, 203 Zasjadskij.A. F.,535 Zasuličová, Věra, 57 závod ve zbrojení, 440,443,455,665-6 zemědělské zákony (1920,1923), 163 zemědělský tržní zákon (US 1929,242,244 Zimbabwe,511,527 Zimmermann, Arthur, 389 Zinověv, G. J., 92, 94, 261, 262-3, 265, 267, 2%, 297 Zlaté pobřeží (nyní Ghana), 496 zmocňovací zákon (Německo, 1933), 283, 339 Zňakov, Fjodor, 658 znovuvyzbrojení: americké, 440; britské, 360; německé, 291, 293, 308, 335, 339, 345-6, 350-1,390; japonské, 308; ruské, 443 Zollverein (Prusko, 1834), 573 Zorin,V.A.,429 Zoščenko, Michail, 441 Zuckmayer, Carl, 114 Zweig, Arnold, 118, 302 Zdanov, A. A, 298,438,441,443,537,541 ženevské dohody (1954), 613, 614 Židé; konflikt s Araby, 468-9, 472-3, 479; vyhlazování, 133, 373, 402-11; teroristické skupiny, 469-71 židovská národní domovina, 468-9 Žukov, maršál, G. H., 364, 375,443,

Zamyšlení nad knihou Je to hrozné čtení. Panoráma dějin dvacátého století je otřesné, je to horror o to větší, že nejde o fikci, nýbrž o skutečnost. Snad v žádné době se nenakupilo na různých místech světa tolik krutosti a zvěrstev, lži a beznaděje jako právě v naší době, která bezostyšně skloňuje slova pokrok, svoboda, demokracie a lidská práva ve všech pádech s výsledkem ďábelsky paradoxním. Právě pro českého čtenáře uzavřeného v ghettu za železnou oponou je kniha objevem, neboť se s řadou faktů setkává poprvé; jednak proto, že se mnohdy odehrály na vzdálených a nepřístupných místech, kam se světové sdělovací prostředky, novináři a historikové dostali, .pokud vůbec, s velkým zpožděním až po letech, jednak proto, že určitá fakta byla u nás z politických důvodů tabuizována, zatajována, překrucována a vykládána v naprosto opačném smyslu. Mnozí čtenáři jsou také příliš mladí, než aby se mohli pamatovat na události, které pak rozhodujícím způsobem ovlivnily jejich život. Oficiální zmanipulovaný a lživý názor jim byl vštípen už ve škole, a pokud nepátrají po pravdě z vlastní iniciativy, nedoví se ani dnes zhola nic a zůstávají nadále v zajetí naučených frází, iluzí a předsudků. Základem knihy jsou hospodářské dějiny světa bohatě doložené statistickými a ekonomickými fakty, bez nichž je moderní historiografie od vystoupení velkého novodobého českého dějepisce Josefa Pekaře (jehož jméno se také octlo na komunistickém indexu) nemyslitelná. Johnsonova obsáhlá, ale přitom vlastně nezbytně jen povšechná a informativní práce se opírá o data a komentáře z tisku, citáty významných hospodářských, politických, historických a jiných Odborníků, popisy přímých účastníků a výroky známých protagonistů současných dějin od Lenina po Cartera. I kdyby toto nestačilo k objektivnímu hodnocení událostí, které je nepochybně možné až po delším časovém odstupu, kniha představuje cenný protilék na všechno, čím jsme byli v posledních čtyřiceti letech zamořeni, a vyvrací mnohá politická klišé (například zakořeněnou představu o španělském generálu Francovi jako prototypu fašistického diktátora) a předkládá pravdivější hodnocení proti názorům, jež se staly společným jmenovatelem totalitních režimů. Dějiny dvacátého století jsou dějinami zneužívání moci a lidské pošetilosti, která to umožňuje. Ukazují, že utopie nemá nikdy daleko k politickému gangsterství, že metlou dvacátého století se stali profesionální politikové, že zločinecký stát (termín pochází od německého filozofa Karla Jasperse) se po druhé světové válce rozmohl jako typ po celém světě. Záleží samozřejmě na tom (jak nás naučila totalitní propaganda), co se zamlčí a vynechá a co se zdůrazní. Dlouho a trpělivě opakovaná lež, jak zjistil už Josef Goebbels, se pro manipulovatelnou masu lidí stává nakonec pravdou. Druhé stadium lži je překrucování pravdy praktikované komunisty dávno před Hitlerem.

837

zákon o společném využívání přírodních zdrojů (USA, 1964), 642 zákon o státní službě (Německo, 1933), 287 zákon o válečných pravomocích (USA, 1973), 635 zákon o volebním právu (USA, 1965), 627 zákon o výtržnictví (Jižní Afrika, 1930), 507 zákon o vzdělání bantuského obyvatelstva (1954), 508 zákon o zachování mim (Japonsko, 1925), 183 zákon o zahraničním obchodu a investicích (USA, 1971), 674 zákon o zaměstnaneckých sporech (Británie, 1906) 583, (1927 a 1955) 584 zákon o zdravotních podmínkách a bezpečnosti práce v hornictví (USA, 1969), 643 zákon o znečišťování vody (USA, 1965), 642 zákon proti pobuřování (USA, 1918), 23, 204 zákon proti špionáži (USA, 1917), 23, 204 zákon zakazující smíšená manželství (Jižní Afrika, 1949), 508 zákony o ochraně změstnanců (Británie, 1975, 1979), 584 zákony o odborech a pracovních vztazích (Británie, 1974,1976), 584 zákony o zaměstnancích a zaměstnavatelích (Británie, 1980,1982), 585 zákony o znečišťování vody a ovzduší (USA, 1965,1966), 642 Zambie, 499, 511, 527; přeskupování vesnic, 515

836

Zámora, Alcalá, 320 Zangwill, Israel, 203 Zasjadskij.A. F.,535 Zasuličová, Věra, 57 závod ve zbrojení, 440,443,455,665-6 zemědělské zákony (1920,1923), 163 zemědělský tržní zákon (US 1929,242,244 Zimbabwe,511,527 Zimmermann, Arthur, 389 Zinověv, G. J., 92, 94, 261, 262-3, 265, 267, 2%, 297 Zlaté pobřeží (nyní Ghana), 496 zmocňovací zákon (Německo, 1933), 283, 339 Zňakov, Fjodor, 658 znovuvyzbrojení: americké, 440; britské, 360; německé, 291, 293, 308, 335, 339, 345-6, 350-1,390; japonské, 308; ruské, 443 Zollverein (Prusko, 1834), 573 Zorin,V.A.,429 Zoščenko, Michail, 441 Zuckmayer, Carl, 114 Zweig, Arnold, 118, 302 Zdanov, A. A, 298,438,441,443,537,541 ženevské dohody (1954), 613, 614 Židé; konflikt s Araby, 468-9, 472-3, 479; vyhlazování, 133, 373, 402-11; teroristické skupiny, 469-71 židovská národní domovina, 468-9 Žukov, maršál, G. H., 364, 375,443,

Zamyšlení nad knihou Je to hrozné čtení. Panoráma dějin dvacátého století je otřesné, je to horror o to větší, že nejde o fikci, nýbrž o skutečnost. Snad v žádné době se nenakupilo na různých místech světa tolik krutosti a zvěrstev, lži a beznaděje jako právě v naší době, která bezostyšně skloňuje slova pokrok, svoboda, demokracie a lidská práva ve všech pádech s výsledkem ďábelsky paradoxním. Právě pro českého čtenáře uzavřeného v ghettu za železnou oponou je kniha objevem, neboť se s řadou faktů setkává poprvé; jednak proto, že se mnohdy odehrály na vzdálených a nepřístupných místech, kam se světové sdělovací prostředky, novináři a historikové dostali, .pokud vůbec, s velkým zpožděním až po letech, jednak proto, že určitá fakta byla u nás z politických důvodů tabuizována, zatajována, překrucována a vykládána v naprosto opačném smyslu. Mnozí čtenáři jsou také příliš mladí, než aby se mohli pamatovat na události, které pak rozhodujícím způsobem ovlivnily jejich život. Oficiální zmanipulovaný a lživý názor jim byl vštípen už ve škole, a pokud nepátrají po pravdě z vlastní iniciativy, nedoví se ani dnes zhola nic a zůstávají nadále v zajetí naučených frází, iluzí a předsudků. Základem knihy jsou hospodářské dějiny světa bohatě doložené statistickými a ekonomickými fakty, bez nichž je moderní historiografie od vystoupení velkého novodobého českého dějepisce Josefa Pekaře (jehož jméno se také octlo na komunistickém indexu) nemyslitelná. Johnsonova obsáhlá, ale přitom vlastně nezbytně jen povšechná a informativní práce se opírá o data a komentáře z tisku, citáty významných hospodářských, politických, historických a jiných Odborníků, popisy přímých účastníků a výroky známých protagonistů současných dějin od Lenina po Cartera. I kdyby toto nestačilo k objektivnímu hodnocení událostí, které je nepochybně možné až po delším časovém odstupu, kniha představuje cenný protilék na všechno, čím jsme byli v posledních čtyřiceti letech zamořeni, a vyvrací mnohá politická klišé (například zakořeněnou představu o španělském generálu Francovi jako prototypu fašistického diktátora) a předkládá pravdivější hodnocení proti názorům, jež se staly společným jmenovatelem totalitních režimů. Dějiny dvacátého století jsou dějinami zneužívání moci a lidské pošetilosti, která to umožňuje. Ukazují, že utopie nemá nikdy daleko k politickému gangsterství, že metlou dvacátého století se stali profesionální politikové, že zločinecký stát (termín pochází od německého filozofa Karla Jasperse) se po druhé světové válce rozmohl jako typ po celém světě. Záleží samozřejmě na tom (jak nás naučila totalitní propaganda), co se zamlčí a vynechá a co se zdůrazní. Dlouho a trpělivě opakovaná lež, jak zjistil už Josef Goebbels, se pro manipulovatelnou masu lidí stává nakonec pravdou. Druhé stadium lži je překrucování pravdy praktikované komunisty dávno před Hitlerem.

837

Pro vylíčení dramatických událostí šesti desetiletí od konce první světové války je novinář zřejmě povolanější než akademický historik: „byl při tom", setkával se s čerstvými fakty, komentoval je, hodnotil a porovnával zprávy očitých svědků, dopisovatelů, tisku, rozhlasu, televize. Je něco jako přímý pozorovatel na rozdíl od historika, který nazírá minulé děje zprostředkovaně a s odstupem, i když možná s menším zaujetím a s větší možností objektivního úsudku. Paul Johnson ovšem není jenom novinář; psal o starších dějinách Británie (The Offshore Islanders: From Roman Occupation to European Entry), vydal Dějiny křesťanství a knihu nazvanou Jan Pavel II. a katolická obnova. Jeho AHistory ofthe Modern World from 1917 to the 1980s není psána pro zábavu a nechce být pouhým vzrušujícím vyprávěním pro senzacechtivé čtenáře. Je především ve smyslu úvodem citovaného Žalmu výstrahou a varováním: vládcům i celému světu, který by se měl poučit z chyb a nepouštět už nikdy na volnou nohu síly, které by měly být trvale uvázány na řetězu. Přes úžasné nahromadění dat nejde o pouhou literaturu faktu. Autor z nich vyvozuje závěry, které nejsou poplatné žádné ideologii (přestože je katolík), nýbrž se opírají o holou skutečnost a zkušenost; a nezaujatý, t.j. ideologicky nepodmíněný a nezmanipulovaný čtenář s nimi nemůže než souhlasit. V románu Devatenáct set osmdesát čtyři napsal George Orwell větu, jejíž platnost je nezměřitelná, neboť zasahuje do neznámých hloubek lidského nevědomí: „Nejlepší knihy jsou takové, které člověku říkají, co už sám ví." (str. 161 angl. originálu, Penguin 1964) Jinými slovy: Určité věci tuším, ale nedovedu je vyjádřit. Nevysvětlitelným způsobem mě oslovují jako dávno známé a prožívám velké uspokojení, když zjistím, že je za mě výrazně a dobře vyslovil někdo jiný. Řečeno s Chestertonem, objevil jsem objevené, cítím se doma, „v soustrojí světa zapadá jeden čep za druhým se spokojeným cvaknutím na své místo" (Ortodoxie I. a V. kapitola). Podstatou této radosti je upevňování lidské identity sokratovským rozpomínáním: ono heuréka, už to mám, už jsem na to přišel, tak takhle je to, které člověk vykřikuje, když objeví nějakou zasutou pravdu. A těch zasutých pravd, svobodně vycházejících na světlo, je u Johnsona víc než dost. Uvědomme si znovu aspoň ty nejhlavnější (rekapitulace a ozvláštnění hlavních poznatků je jedním z důvodů, proč se píší doslovy): Zákon nezamýšleného účinku. Příkladů je mnoho. Nejtypičtější je Einsteinova teorie relativity rozšířená neprávem na oblast morálky. Einstein sám byl přesvědčen o absolutní platnosti mravních hodnot. Také snaha íránského šacha donutit národ k modernímu způsobu života vyvolala pravý opak a zavinila šachův pád a zavedení teroristického režimu Chomejního.

Greshamův zákon politické morálky (293, 307, 417) - „strach likviduje lidské hodnoty a jeden druhého strhuje do stále větších hlubin zla" - vysvětluje mimo jiné, proč se totalitní režim dokáže dlouhodobě udržet. Vystoupit proti němu zevnitř znamená totiž riskovat zaměstnání, existenci a život, čehož se odváží jen skuteční hrdinové. Tím větší je odpovědnost svobodného světa, kterému takové nebezpečí nehrozí, kam však informace o porušování lidských práv pronikají jen řídce a zvolna. Proto také totalitní státy neustále zdůrazňují „nevměšování do jejich vnitřních záležitostí". Nejlepší vládaje taková, která vládne co nejméně. (Jefferson) Jakmile se státní moc nechá rozrůst, je téměř nemožné ji stáhnout zpět. (600) Stát je minimální a politováníhodná nutnost: jeho základním rysem je právní řád, který vychází z přirozeného práva a respektuje mravní hodnoty. (560) Veškerá činnost - a zejména činnost vlády - která není diktována naléhavou nutností, mívá většinou nežádoucí a zcela nepředvídané důsledky. (220) Vláda a podnikání musí být vzájemně oddělené a nezávislé. Moudří a rozumní lidé se musí varovat vzájemného omezování práv, o které usilují na obou stranách pošetilci a chamtivci. Cílem obchodního podnikání je zisk, ale má též smysl mravní: organizovaným společenským úsilím sloužit hospodářským potřebám civilizace. Stojí a padá s dodržováním základních principů této služby, to jest pravdomluvnosti, důvěry a spravedlnosti. (222) Přirozená práva jednotlivce, rodiny a společnosti existují před nároky státu, (de Gasperi) (561) Tragédie moderního Německa je názorným příkladem, jak nebezpečné je zpolitizování akademické půdy a politická „angažovanost" univerzitních profesorů. Ať je to směrem doleva či doprava, výsledek je stejně katastrofální, neboť jde vždy o otrávení studnic pravdy. (126) Vídeň té doby nastiňovala hlavní zásadu Hitlerovy vnitřní politiky do roku 1939: pomocí zdánlivě otcovské péče obrovského státu zasahovat do všeho a přesvědčit občany, aby se vzdali svobody ve prospěch sociálních výhod. (133) Tragédie Číny dvacátých a třicátých let názorně ukazuje, že když legitimní vláda ustoupí násilí a absolutní mravní hodnoty relativismu, nastane velká tma, v níž nelze rozeznat anděly od ďáblů. (201) Hospodářská a politická svoboda jsou nerozlučně spojeny. (726) Profesionální politik vidí stát pod zorným úhlem hlasů, normální člověk pod zorným úhlem spravedlnosti. Demokracie je forma, právní řád je podstata státnosti. (496) Zákony a právní řád platí i pro politiky. (498-9) Sociální inženýrství vede k barbarství. (687) V politice bývá náboženství špatný rádce. (36) Sebeurčení je požadavek, který maří vlastní záměr, neboť tím, že „osvobozuje" národy a menšiny, tvoří další menšiny, (sir Karl Popper) (42) Templova filozofie zahrnovala přesvědčení, charakteristické pro dvacáté století, že se křesťanská morálka dá měřit velikostí úsilí „řešit" světské ekonomické problémy. (166) Novodobý politik je variantou někdejšího náboženského fanatika. (636, 708) Ideologická politika a profesionální politikové jsou hlavní příčinou lidské bídy. (557) Van Wyck Brooks definoval výstižně intelektuály jako lidi, kteří se „víc starají o stav své mysli než o stav svého bankovního konta". (207) Průkaznost voleb v takzvaných lidově demokratických státech a rozsáhlá emigrace z těchto států: „Lidé jsou nejupřímnější, když hlasují ne volebními lístky, ale nohama". (593) Dobře organizované národy počítají hlasy z volebních uren, špatně organizované těla padlých na bojišti. (Sun Jat-sen o Číně) (193)

838

839

Ale i kdybychom připustili, navzdory poctivé anglosaské snaze o objektivitu a věcnost, určitou předpojatost i u Johnsona, pořád ještě bude mít jeho dílo svůj význam jako užitečná protiváha všeho, co do nás bylo propagandou nacpáno, a při nejmenším jako podnět k tolik potřebnému samostatnému myšlení. Neboť to, co se nám až dosud předkládalo na této straně ráje se znaménkem plus, má u něj většinou znaménko minus a naopak. H=

*

*

Pro vylíčení dramatických událostí šesti desetiletí od konce první světové války je novinář zřejmě povolanější než akademický historik: „byl při tom", setkával se s čerstvými fakty, komentoval je, hodnotil a porovnával zprávy očitých svědků, dopisovatelů, tisku, rozhlasu, televize. Je něco jako přímý pozorovatel na rozdíl od historika, který nazírá minulé děje zprostředkovaně a s odstupem, i když možná s menším zaujetím a s větší možností objektivního úsudku. Paul Johnson ovšem není jenom novinář; psal o starších dějinách Británie (The Offshore Islanders: From Roman Occupation to European Entry), vydal Dějiny křesťanství a knihu nazvanou Jan Pavel II. a katolická obnova. Jeho AHistory ofthe Modern World from 1917 to the 1980s není psána pro zábavu a nechce být pouhým vzrušujícím vyprávěním pro senzacechtivé čtenáře. Je především ve smyslu úvodem citovaného Žalmu výstrahou a varováním: vládcům i celému světu, který by se měl poučit z chyb a nepouštět už nikdy na volnou nohu síly, které by měly být trvale uvázány na řetězu. Přes úžasné nahromadění dat nejde o pouhou literaturu faktu. Autor z nich vyvozuje závěry, které nejsou poplatné žádné ideologii (přestože je katolík), nýbrž se opírají o holou skutečnost a zkušenost; a nezaujatý, t.j. ideologicky nepodmíněný a nezmanipulovaný čtenář s nimi nemůže než souhlasit. V románu Devatenáct set osmdesát čtyři napsal George Orwell větu, jejíž platnost je nezměřitelná, neboť zasahuje do neznámých hloubek lidského nevědomí: „Nejlepší knihy jsou takové, které člověku říkají, co už sám ví." (str. 161 angl. originálu, Penguin 1964) Jinými slovy: Určité věci tuším, ale nedovedu je vyjádřit. Nevysvětlitelným způsobem mě oslovují jako dávno známé a prožívám velké uspokojení, když zjistím, že je za mě výrazně a dobře vyslovil někdo jiný. Řečeno s Chestertonem, objevil jsem objevené, cítím se doma, „v soustrojí světa zapadá jeden čep za druhým se spokojeným cvaknutím na své místo" (Ortodoxie I. a V. kapitola). Podstatou této radosti je upevňování lidské identity sokratovským rozpomínáním: ono heuréka, už to mám, už jsem na to přišel, tak takhle je to, které člověk vykřikuje, když objeví nějakou zasutou pravdu. A těch zasutých pravd, svobodně vycházejících na světlo, je u Johnsona víc než dost. Uvědomme si znovu aspoň ty nejhlavnější (rekapitulace a ozvláštnění hlavních poznatků je jedním z důvodů, proč se píší doslovy): Zákon nezamýšleného účinku. Příkladů je mnoho. Nejtypičtější je Einsteinova teorie relativity rozšířená neprávem na oblast morálky. Einstein sám byl přesvědčen o absolutní platnosti mravních hodnot. Také snaha íránského šacha donutit národ k modernímu způsobu života vyvolala pravý opak a zavinila šachův pád a zavedení teroristického režimu Chomejního.

Greshamův zákon politické morálky (293, 307, 417) - „strach likviduje lidské hodnoty a jeden druhého strhuje do stále větších hlubin zla" - vysvětluje mimo jiné, proč se totalitní režim dokáže dlouhodobě udržet. Vystoupit proti němu zevnitř znamená totiž riskovat zaměstnání, existenci a život, čehož se odváží jen skuteční hrdinové. Tím větší je odpovědnost svobodného světa, kterému takové nebezpečí nehrozí, kam však informace o porušování lidských práv pronikají jen řídce a zvolna. Proto také totalitní státy neustále zdůrazňují „nevměšování do jejich vnitřních záležitostí". Nejlepší vládaje taková, která vládne co nejméně. (Jefferson) Jakmile se státní moc nechá rozrůst, je téměř nemožné ji stáhnout zpět. (600) Stát je minimální a politováníhodná nutnost: jeho základním rysem je právní řád, který vychází z přirozeného práva a respektuje mravní hodnoty. (560) Veškerá činnost - a zejména činnost vlády - která není diktována naléhavou nutností, mívá většinou nežádoucí a zcela nepředvídané důsledky. (220) Vláda a podnikání musí být vzájemně oddělené a nezávislé. Moudří a rozumní lidé se musí varovat vzájemného omezování práv, o které usilují na obou stranách pošetilci a chamtivci. Cílem obchodního podnikání je zisk, ale má též smysl mravní: organizovaným společenským úsilím sloužit hospodářským potřebám civilizace. Stojí a padá s dodržováním základních principů této služby, to jest pravdomluvnosti, důvěry a spravedlnosti. (222) Přirozená práva jednotlivce, rodiny a společnosti existují před nároky státu, (de Gasperi) (561) Tragédie moderního Německa je názorným příkladem, jak nebezpečné je zpolitizování akademické půdy a politická „angažovanost" univerzitních profesorů. Ať je to směrem doleva či doprava, výsledek je stejně katastrofální, neboť jde vždy o otrávení studnic pravdy. (126) Vídeň té doby nastiňovala hlavní zásadu Hitlerovy vnitřní politiky do roku 1939: pomocí zdánlivě otcovské péče obrovského státu zasahovat do všeho a přesvědčit občany, aby se vzdali svobody ve prospěch sociálních výhod. (133) Tragédie Číny dvacátých a třicátých let názorně ukazuje, že když legitimní vláda ustoupí násilí a absolutní mravní hodnoty relativismu, nastane velká tma, v níž nelze rozeznat anděly od ďáblů. (201) Hospodářská a politická svoboda jsou nerozlučně spojeny. (726) Profesionální politik vidí stát pod zorným úhlem hlasů, normální člověk pod zorným úhlem spravedlnosti. Demokracie je forma, právní řád je podstata státnosti. (496) Zákony a právní řád platí i pro politiky. (498-9) Sociální inženýrství vede k barbarství. (687) V politice bývá náboženství špatný rádce. (36) Sebeurčení je požadavek, který maří vlastní záměr, neboť tím, že „osvobozuje" národy a menšiny, tvoří další menšiny, (sir Karl Popper) (42) Templova filozofie zahrnovala přesvědčení, charakteristické pro dvacáté století, že se křesťanská morálka dá měřit velikostí úsilí „řešit" světské ekonomické problémy. (166) Novodobý politik je variantou někdejšího náboženského fanatika. (636, 708) Ideologická politika a profesionální politikové jsou hlavní příčinou lidské bídy. (557) Van Wyck Brooks definoval výstižně intelektuály jako lidi, kteří se „víc starají o stav své mysli než o stav svého bankovního konta". (207) Průkaznost voleb v takzvaných lidově demokratických státech a rozsáhlá emigrace z těchto států: „Lidé jsou nejupřímnější, když hlasují ne volebními lístky, ale nohama". (593) Dobře organizované národy počítají hlasy z volebních uren, špatně organizované těla padlých na bojišti. (Sun Jat-sen o Číně) (193)

838

839

Ale i kdybychom připustili, navzdory poctivé anglosaské snaze o objektivitu a věcnost, určitou předpojatost i u Johnsona, pořád ještě bude mít jeho dílo svůj význam jako užitečná protiváha všeho, co do nás bylo propagandou nacpáno, a při nejmenším jako podnět k tolik potřebnému samostatnému myšlení. Neboť to, co se nám až dosud předkládalo na této straně ráje se znaménkem plus, má u něj většinou znaménko minus a naopak. H=

*

*

Základní omyl marxismu: mravně hodnotí lidi ne jako jednotlivce, ale jako příslušníky určité třídy. (671) Základem leninsko-stalinského teroru je ztotožnění politické kritiky se zradou a aktivním podvratnictvím. (662) Komunistická strana se mylně ztotožňuje se státem a zákonem. Součástí běžné denní praxe jsou štvanice na muže i ženy s cynickým porušováním jejich ústavních práv, vpády do jejich soukromí, smyšlená obvinění nevinných, zamořování země provokatéry, popuzování souseda proti sousedovi, zaplavování tisku do nebe volajícím lhaním, podpora všech nejhnusnějších a nejzbabělejších činů bezcharakterních a ničemných práskačů. (206) Vlastenectví je poslední útočiště darebáků, (dr. Samuel Johnson) (144) Totalitní režim je vnitřně nezranitelný, dokud se nezačne liberalizovat. (659) Nejlepším důkazem pravdy je její myšlenková síla, která se prosadí v soutěži s jinými názory. (204)

*

* *

Celý svět je propojen neviditelnými vzájemnými pouty lidské odpovědnosti. Cokoli se stane v jedné části světa, projeví se dříve nebo později jako důsledek jinde. Neexistuje izolacionistická politika; politika nevměšování je absurdní, hanebná a nemorální. Když soused týrá děti nebo staré rodiče, voláme sociální pracovnici z národního výboru; když je mrzačí nebo vraždí, voláme policii. V případě zločineckých vlád, které vězní, mlátí a popravují občany, kteří jsou jim nepohodlní, vztyčuje moc s velkým pokřikem ukazovák a dovolávajíc se neexistujícího práva varuje před vměšováním: je to demagogický pseudoargument, jímž se snaží udržet svůj otrokářský režim a bránit zavedení normálního právního řádu v zemích jako je Vietnam, Severní Korea, Afganistan, Kuba, Čína a jiné nešťastné země naši nevyjímaje. „Nikdy se neptej, komu zvoní hrana. Tobě zvoní." Jakoukoli chybu, selhání nebo slabosť svobodného světa odnáší na svém těle svět ohrožený. Jsou to spojité nádoby, uzavřený okruh. Omyl v úsudku na jedné straně znamená ztrátu svobody, utužení útlaku a zesílení brutality a teroru na straně druhé. Příkladů poskytuje posledních šest desítiletí tolik, že to až zaráží. Na prvním místě je naivní, břídilská a kalamitní politika amerických prezidentů. Za udržení bolševického režimu v Rusku po roce 1917 zodpovídá v podstatě Woodrow Wilson, který se navzdory radám zkušených a moudrých lidí (mezi nimi i Masaryka) postavil proti intervenci a umožnil tak svou neprozíravou politikou „nevměšování" vzestup a upevnění režimu, který pak způsobil nezměrné utrpení ruskému národu a připravil o život milióny nevinných. Jestliže se Wilson svou hloupostí zasloužil o vznik totalitního leninského státu, Franklin Delano Rooseveh přibližně o čtvrt století později zavinil svou naivitou, nadutostí a nekritickým přístupem (a dokonce obdivem) k Stalinovi rozšíření sovětského neokolonialismu na západ v podobě satelitních států střední a východní Evropy. Oba případy jsou typickými ukázkami politického neumětelství, zbabělosti a zrady asi tak jako Mnichov; jenže jejich gigantické důsledky přerostly rámec našeho obzoru a následkem svých obřích rozměrů a všudypřítomnosti se staly

840

nenápadnými a neviditelnými. Takže si dnes málokdo uvftdomujl Wllionovu a Rooseveltovu odpovědnost (na rozdíl od Chamberlaina a Diilnilirm) za uspořádání světa. Dalším tristním příkladem je generál Eisenhower. Přesto, že mu Johnson straní a pokládá ho za jednoho z nejlepších amerických prezidentů, z uvedených citátů vyplývá, že právě on svou nepřístupností a neprozíravostí zavinil dlouhodobé katastrofální rozdělení Evropy: Jako nejvyšší velitel Spojeneckých armád nepochopil, že „rozhodující... bude to, kam až jeho jednotky proniknou", a zabránil dalšímu postupu, neboť „nechtěl riskovat životy Američanů pro čistě politické cíle". (427) Tím byl také zpečetěn osud Československa: Zakázal osvobození Prahy, poněvadž by to narušilo vojenskou spolupráci s Rudou armádou, s jejíž pomocí počítal proti Japonsku. (!) (425) Také je vyslovena pozoruhodná domněnka, že jednou z hlavních příčin druhé světové války byl Velký krach na newyorské burze koncem října 1929 a následující Velká krize třicátých let, což obojí pravděpodobně zavinily anglo-americké finanční intriky sledující politické cíle: Pravděpodobnost, že Evropa převezme americkou „originální společenskou strukturu", jak to nazval André Siegfried, se zvyšovala každým rokem, pokud světová ekonomika zůstávala živou. Kdyby bylo období prosperity trvalo v neztenčeném rozsahu ještě jedno desítiletí, dějiny dvacátého století by vypadaly zcela jinak a byly by daleko šťastnější. (228) Nesolidnost řady zahraničních úvěrů byla hlavním důvodem ztráty důvěry a vzniku evropské hospodářské krize. Nevyplývala z liberální politiky americké vlády; právě naopak: z jejího soustavného vměšování. (234) Z fakt uváděných Johnsonem však vyplývají ještě další katastrofální události, jejichž příčiny si člověk zahlcený mírovou propagandou neuvědomuje: Kuba: Že sklesla v Latinské Americe z jedné z nejbohatších zemí mezi nejchudší, ale zato nejmilitarističtější, s 20% emigrací, je důsledek Kennedyho neschopnosti a prohry při řešení karibské krize (610). Vietnam: Zákrok Spojených států měl být rychlý, tvrdý a rozhodný, ne pomalý, liknavý a polovičatý. Záměrná omezení, jež si ukládala civilizovaná válčící strana, aféra Watergate, neochota Kongresu, nátlak sdělovacích prostředků, nedostatek peněz a nerozhodnost prezidenta Johnsona představovaly sebevražedný pokus Ameriky, který skončil nejenom koncentračními tábory a popravami v „sjednoceném" Vietnamu, ale i novým návratem mezinárodního ovzduší strachu, zmatků a nestability. (616-7, 638-9) Kambodža: Spolu s Jižním Vietnamem a Laosem se stala obětí kongresových omezení vyvolaných aférou Watergate (900-5). Na toto „selhání" Ameriky doplatilo jen v Kambodži 1,200.000 lidí. (639-9) Helsinské dohody o lidských právech: Jsou též typickým příkladem zákona nezamýšleného účinku. Zatímco Sovětský svaz a jeho satelite je prostě ignorovali a dokonce pronásledovali každého, kdo se je pokoušel prosazovat (psychiatrické kliniky) (660-2), Amerika si horlivou propagací a netaktickým vynucováním humanitárních zásad odcizila Brazílii a Argentinu a pomohla svrhnout Somozův režim ve prospěch marxistického Daniela Ortegy. Odbor amerického ministerstva zahraničí pro lidská práva také účinně podkopal šachův režim v Iránu a hrál význačnou roli při nastolení islámské fundamentalistické vlády (653-4). Nepochopitelná slepota se projevovala i u spisovatelů, duchovních a kulturních a vědeckých pracovníků. Patřil k nim G. B. Shaw, H. G. Wells, biolog

841

Základní omyl marxismu: mravně hodnotí lidi ne jako jednotlivce, ale jako příslušníky určité třídy. (671) Základem leninsko-stalinského teroru je ztotožnění politické kritiky se zradou a aktivním podvratnictvím. (662) Komunistická strana se mylně ztotožňuje se státem a zákonem. Součástí běžné denní praxe jsou štvanice na muže i ženy s cynickým porušováním jejich ústavních práv, vpády do jejich soukromí, smyšlená obvinění nevinných, zamořování země provokatéry, popuzování souseda proti sousedovi, zaplavování tisku do nebe volajícím lhaním, podpora všech nejhnusnějších a nejzbabělejších činů bezcharakterních a ničemných práskačů. (206) Vlastenectví je poslední útočiště darebáků, (dr. Samuel Johnson) (144) Totalitní režim je vnitřně nezranitelný, dokud se nezačne liberalizovat. (659) Nejlepším důkazem pravdy je její myšlenková síla, která se prosadí v soutěži s jinými názory. (204)

*

* *

Celý svět je propojen neviditelnými vzájemnými pouty lidské odpovědnosti. Cokoli se stane v jedné části světa, projeví se dříve nebo později jako důsledek jinde. Neexistuje izolacionistická politika; politika nevměšování je absurdní, hanebná a nemorální. Když soused týrá děti nebo staré rodiče, voláme sociální pracovnici z národního výboru; když je mrzačí nebo vraždí, voláme policii. V případě zločineckých vlád, které vězní, mlátí a popravují občany, kteří jsou jim nepohodlní, vztyčuje moc s velkým pokřikem ukazovák a dovolávajíc se neexistujícího práva varuje před vměšováním: je to demagogický pseudoargument, jímž se snaží udržet svůj otrokářský režim a bránit zavedení normálního právního řádu v zemích jako je Vietnam, Severní Korea, Afganistan, Kuba, Čína a jiné nešťastné země naši nevyjímaje. „Nikdy se neptej, komu zvoní hrana. Tobě zvoní." Jakoukoli chybu, selhání nebo slabosť svobodného světa odnáší na svém těle svět ohrožený. Jsou to spojité nádoby, uzavřený okruh. Omyl v úsudku na jedné straně znamená ztrátu svobody, utužení útlaku a zesílení brutality a teroru na straně druhé. Příkladů poskytuje posledních šest desítiletí tolik, že to až zaráží. Na prvním místě je naivní, břídilská a kalamitní politika amerických prezidentů. Za udržení bolševického režimu v Rusku po roce 1917 zodpovídá v podstatě Woodrow Wilson, který se navzdory radám zkušených a moudrých lidí (mezi nimi i Masaryka) postavil proti intervenci a umožnil tak svou neprozíravou politikou „nevměšování" vzestup a upevnění režimu, který pak způsobil nezměrné utrpení ruskému národu a připravil o život milióny nevinných. Jestliže se Wilson svou hloupostí zasloužil o vznik totalitního leninského státu, Franklin Delano Rooseveh přibližně o čtvrt století později zavinil svou naivitou, nadutostí a nekritickým přístupem (a dokonce obdivem) k Stalinovi rozšíření sovětského neokolonialismu na západ v podobě satelitních států střední a východní Evropy. Oba případy jsou typickými ukázkami politického neumětelství, zbabělosti a zrady asi tak jako Mnichov; jenže jejich gigantické důsledky přerostly rámec našeho obzoru a následkem svých obřích rozměrů a všudypřítomnosti se staly

840

nenápadnými a neviditelnými. Takže si dnes málokdo uvftdomujl Wllionovu a Rooseveltovu odpovědnost (na rozdíl od Chamberlaina a Diilnilirm) za uspořádání světa. Dalším tristním příkladem je generál Eisenhower. Přesto, že mu Johnson straní a pokládá ho za jednoho z nejlepších amerických prezidentů, z uvedených citátů vyplývá, že právě on svou nepřístupností a neprozíravostí zavinil dlouhodobé katastrofální rozdělení Evropy: Jako nejvyšší velitel Spojeneckých armád nepochopil, že „rozhodující... bude to, kam až jeho jednotky proniknou", a zabránil dalšímu postupu, neboť „nechtěl riskovat životy Američanů pro čistě politické cíle". (427) Tím byl také zpečetěn osud Československa: Zakázal osvobození Prahy, poněvadž by to narušilo vojenskou spolupráci s Rudou armádou, s jejíž pomocí počítal proti Japonsku. (!) (425) Také je vyslovena pozoruhodná domněnka, že jednou z hlavních příčin druhé světové války byl Velký krach na newyorské burze koncem října 1929 a následující Velká krize třicátých let, což obojí pravděpodobně zavinily anglo-americké finanční intriky sledující politické cíle: Pravděpodobnost, že Evropa převezme americkou „originální společenskou strukturu", jak to nazval André Siegfried, se zvyšovala každým rokem, pokud světová ekonomika zůstávala živou. Kdyby bylo období prosperity trvalo v neztenčeném rozsahu ještě jedno desítiletí, dějiny dvacátého století by vypadaly zcela jinak a byly by daleko šťastnější. (228) Nesolidnost řady zahraničních úvěrů byla hlavním důvodem ztráty důvěry a vzniku evropské hospodářské krize. Nevyplývala z liberální politiky americké vlády; právě naopak: z jejího soustavného vměšování. (234) Z fakt uváděných Johnsonem však vyplývají ještě další katastrofální události, jejichž příčiny si člověk zahlcený mírovou propagandou neuvědomuje: Kuba: Že sklesla v Latinské Americe z jedné z nejbohatších zemí mezi nejchudší, ale zato nejmilitarističtější, s 20% emigrací, je důsledek Kennedyho neschopnosti a prohry při řešení karibské krize (610). Vietnam: Zákrok Spojených států měl být rychlý, tvrdý a rozhodný, ne pomalý, liknavý a polovičatý. Záměrná omezení, jež si ukládala civilizovaná válčící strana, aféra Watergate, neochota Kongresu, nátlak sdělovacích prostředků, nedostatek peněz a nerozhodnost prezidenta Johnsona představovaly sebevražedný pokus Ameriky, který skončil nejenom koncentračními tábory a popravami v „sjednoceném" Vietnamu, ale i novým návratem mezinárodního ovzduší strachu, zmatků a nestability. (616-7, 638-9) Kambodža: Spolu s Jižním Vietnamem a Laosem se stala obětí kongresových omezení vyvolaných aférou Watergate (900-5). Na toto „selhání" Ameriky doplatilo jen v Kambodži 1,200.000 lidí. (639-9) Helsinské dohody o lidských právech: Jsou též typickým příkladem zákona nezamýšleného účinku. Zatímco Sovětský svaz a jeho satelite je prostě ignorovali a dokonce pronásledovali každého, kdo se je pokoušel prosazovat (psychiatrické kliniky) (660-2), Amerika si horlivou propagací a netaktickým vynucováním humanitárních zásad odcizila Brazílii a Argentinu a pomohla svrhnout Somozův režim ve prospěch marxistického Daniela Ortegy. Odbor amerického ministerstva zahraničí pro lidská práva také účinně podkopal šachův režim v Iránu a hrál význačnou roli při nastolení islámské fundamentalistické vlády (653-4). Nepochopitelná slepota se projevovala i u spisovatelů, duchovních a kulturních a vědeckých pracovníků. Patřil k nim G. B. Shaw, H. G. Wells, biolog

841

Julian Huxley, fyzik John Bernal, manželé Webbovi, canterburský děkan Hewlet Johnson, chilský básník Pablo Neruda a řada jiných intelektuálů svobodného světa. Ale i za první Československé republiky, přestože vycházela otřesná svědectví o sovětských koncentračních táborech, například Rusko za mřížemi od Ivana Soloněviče (Praha 1936), horovali mnozí vzdělanci pro Sovětský svaz a fakta odmítali brát na vědomí. Tento nezájem o flagrantní porušování lidských práv a osudy postižených trvá v podstatě dodnes. Jak mohou západní dirigenti (například sir Charles Mackerras), u nichž lze právem předpokládat určitou úctu k svobodě a demokracii, vystupovat na Pražském jaru 1989 před členy československé vlády, která neslýchaným způsobem porušuje své závazky, jež právě podepsala na Vídeňské konferenci, když umělci stejné úrovně a jiní nevinně odsouzení lidé sedí ve vězení? Jak může britská a irská vláda v květnu 1989 přijímat a hostit delegaci českých stalinistů, z nichž jeden (Štěpán) osobně řídil lednový policejní masakr na Václavském náměstí a druhý (Štáfek) vystoupil ve Federálním shromáždění se zastrašující demagogickou řečí proti velké podpisové akci za propuštění Václava Havla a hrubě urážel zvětralou komunistickou frazeologií české kulturní pracovníky? Připomíná to zbabělé jednání Chamberlaina s Hitlerem. Stejně naivně a neinformovaně jednají i zástupci Vatikánu s bývalým provokatérem ministerstva vnitra, který v padesátých letech přivedl desítky kněží na 10-25 let do kriminálu a vysloužil si tak titul a funkci náměstka ministra. I politický dialog má své meze. K čemu a nač a o čem ho vést s profesionály násilí, kteří se zasloužili o odsouzení vůdců naší předčasné přestavby z roku 1968 a kteří prohlašují, že cestou parlamentarismu nepůjdeme nikdy?

*

*

*

Protikladem totalitního systému je liberální demokracie a volný trh. Bez politické a hospodářské svobody není možný úspěšný rozvoj státu a jeho občanů. Přitom není důležitá státní forma, ale spravedlnost a právní řád. Politická činnost se zřídkakdy zasluhuje o hospodářský blahobyt, ale může jej, pokud je dost intenzívní a trvá dlouho, těžce narušit. Nejužitečnější funkcí vlády je vytvářet podmínky, v nichž jednotliví občané mohou sledovat své oprávněné zájmy a tím prospívat zájmům celku. (593) Při zachovávání zásad demokracie a právního řádu dosáhlo za pětatřicet let po druhé světové válce 300 miliónů lidí na západ a na jih od železné opony poměrného blahobytu. Johnson to považuje (836) zajeden z nejpozoruhodnějších jevů celé historie a zásluhy o tento vývoj přičítá třem vůdčím osobnostem poválečného světa: italskému ministerskému předsedovi de Gasperimu, západoněmeckému kancléři Adenauerovi a francouzskému generálu de Gaullovi. Typickým případem lazara, který vstal z hrobu politických a hospodářských zmatků a válečného rozvratu, je Japonsko. Nebylo „osvobozeno" jako Československo a jiné státy střední a východní Evropy. Prohrálo válku a americký generál MacArthur mu diktátorsky vnutil ústavu a politickou strukturu, jež se ukázaly pro zemi a její obyvatelstvo víc než blahodárné. Japonský systém oktrojovaný Američany obsahuje hlavní zásady úspěšného svobodného

842

demokratického státu. Šlo o aplikaci ekonomiky Adama Smithe s nepatrnou příměsí keynesismu. Stojí za to je znovu stručně připomenout: Vysoké procento fixního kapitálu, z něhož se do neproduktivní sféry investuje jen velmi málo. Mírné daně. Nízké výdaje na obranu státu a vládní administrativu. Vysoké osobní úspory, kterými bankovní systém účelně financuje průmysl. Promyšlený dovoz zahraniční technologie ve formě licencí. Včasná výměna strojního parku. Mzdová politika, kde výrobní zisk předbíhá výrobní náklady. Orientace školství podle ekonomických potřeb, ne podle ideologie. (700) Dále: Stát existuje kvůli občanům a nikoli naopak (698). Rodina jako protiklad politické strany a ideologického programu je východiskem nápravy a odpovědí na totalitní zlo (564). Účinná pozemková reforma ve prospěch samostatně hospodařících rolníků. Nezávislé soudnictví, svobodné odbory, svobodný tisk, zodpovědné řízení policie (698-9). Nejdůležitějším prvkem je volný trh. Případ Japonska, po něm Tchaj-wan, Jižní Korea, Thajsko a další země, (jejichž počet stále roste) dokazují, že volný trh už svou povahou znemožňuje státní moci plést se do celé řady problémů a přenechává rozhodnutí jednotlivcům. Svoboda volného trhu nutně rozleptává a nahlodává jakákoli politická omezení. (705) Je zajímavé, že z tohoto zorného úhlu je možno hodnotit i diktatury. Pokud je jejich funkcí zabránit chaotickému stavu, v němž hrozí nebezpečí vzniku totalitního režimu, a pokud jsou ochotny připustit volný trh a svobodné podnikání, změní se během doby na parlamentní systém. Dokladem je Španělsko, de Gaullova Francie, zmíněné tichomořské státy a jiné země, v nichž tento proces probíhá. Z tohoto hlediska se tedy dočasná diktatura jeví jako menší zlo než dlouhodobá, neprůstřelná a setrvačná totalitní vláda. Skličujícím kontrastem působí po této stránce studie pracovníka světové banky, jugoslávského ekonoma Branka Milovice ,JLiberalization Dynamics of Socialism and Capitalism" (citují Lidové noviny 6/89): Československo je první na světě v zestátnění výrobních prostředků: 97% veškeré produkce. Na druhém místě je NDR s 96,5%, na třetím SSSR s 96%, Polsko s 81,7%, Čína se 79%, Maďarsko s 65%. Opačný konec žebříčku: USA 1,3%, NSR 10,3%, Británie a Švédsko 10,5%, Francie 11,7%, Rakousko 14,5%. Ve shora uvedených souvislostech mluví tato čísla sama za sebe.

* *

*

Zbývá připomenout několik obecných poznatků, které vyplývají z Johnsonových Dějin. Týkají se čtyř vzájemně podmíněných pojmů: ideologie, pravdy, morálky a svobody. Zkušenosti dvacátého století přesvědčivě dokázaly, že jakákoli ideologie, t.j. soubor dogmat snažících se s konečnou platností vysvětlit svět, je nepřímo úměrná morálce. Tam, kde se daří ideologii, upadá mravnost a naopak. Ideologie se snaží nahradit morálku a potlačuje ji, aby mohla prosazovat své principy a cíle. Na druhé straně jedině morálka je zárukou normálních vztahů mezi lidmi a společnost, která ji neuznává, se zákonitě rozkládá a hroutí. Každá ideologie předstírá znalost a majetnictví pravdy; tím si nejen uzavírá cestu k svobodnému

843

Julian Huxley, fyzik John Bernal, manželé Webbovi, canterburský děkan Hewlet Johnson, chilský básník Pablo Neruda a řada jiných intelektuálů svobodného světa. Ale i za první Československé republiky, přestože vycházela otřesná svědectví o sovětských koncentračních táborech, například Rusko za mřížemi od Ivana Soloněviče (Praha 1936), horovali mnozí vzdělanci pro Sovětský svaz a fakta odmítali brát na vědomí. Tento nezájem o flagrantní porušování lidských práv a osudy postižených trvá v podstatě dodnes. Jak mohou západní dirigenti (například sir Charles Mackerras), u nichž lze právem předpokládat určitou úctu k svobodě a demokracii, vystupovat na Pražském jaru 1989 před členy československé vlády, která neslýchaným způsobem porušuje své závazky, jež právě podepsala na Vídeňské konferenci, když umělci stejné úrovně a jiní nevinně odsouzení lidé sedí ve vězení? Jak může britská a irská vláda v květnu 1989 přijímat a hostit delegaci českých stalinistů, z nichž jeden (Štěpán) osobně řídil lednový policejní masakr na Václavském náměstí a druhý (Štáfek) vystoupil ve Federálním shromáždění se zastrašující demagogickou řečí proti velké podpisové akci za propuštění Václava Havla a hrubě urážel zvětralou komunistickou frazeologií české kulturní pracovníky? Připomíná to zbabělé jednání Chamberlaina s Hitlerem. Stejně naivně a neinformovaně jednají i zástupci Vatikánu s bývalým provokatérem ministerstva vnitra, který v padesátých letech přivedl desítky kněží na 10-25 let do kriminálu a vysloužil si tak titul a funkci náměstka ministra. I politický dialog má své meze. K čemu a nač a o čem ho vést s profesionály násilí, kteří se zasloužili o odsouzení vůdců naší předčasné přestavby z roku 1968 a kteří prohlašují, že cestou parlamentarismu nepůjdeme nikdy?

*

*

*

Protikladem totalitního systému je liberální demokracie a volný trh. Bez politické a hospodářské svobody není možný úspěšný rozvoj státu a jeho občanů. Přitom není důležitá státní forma, ale spravedlnost a právní řád. Politická činnost se zřídkakdy zasluhuje o hospodářský blahobyt, ale může jej, pokud je dost intenzívní a trvá dlouho, těžce narušit. Nejužitečnější funkcí vlády je vytvářet podmínky, v nichž jednotliví občané mohou sledovat své oprávněné zájmy a tím prospívat zájmům celku. (593) Při zachovávání zásad demokracie a právního řádu dosáhlo za pětatřicet let po druhé světové válce 300 miliónů lidí na západ a na jih od železné opony poměrného blahobytu. Johnson to považuje (836) zajeden z nejpozoruhodnějších jevů celé historie a zásluhy o tento vývoj přičítá třem vůdčím osobnostem poválečného světa: italskému ministerskému předsedovi de Gasperimu, západoněmeckému kancléři Adenauerovi a francouzskému generálu de Gaullovi. Typickým případem lazara, který vstal z hrobu politických a hospodářských zmatků a válečného rozvratu, je Japonsko. Nebylo „osvobozeno" jako Československo a jiné státy střední a východní Evropy. Prohrálo válku a americký generál MacArthur mu diktátorsky vnutil ústavu a politickou strukturu, jež se ukázaly pro zemi a její obyvatelstvo víc než blahodárné. Japonský systém oktrojovaný Američany obsahuje hlavní zásady úspěšného svobodného

842

demokratického státu. Šlo o aplikaci ekonomiky Adama Smithe s nepatrnou příměsí keynesismu. Stojí za to je znovu stručně připomenout: Vysoké procento fixního kapitálu, z něhož se do neproduktivní sféry investuje jen velmi málo. Mírné daně. Nízké výdaje na obranu státu a vládní administrativu. Vysoké osobní úspory, kterými bankovní systém účelně financuje průmysl. Promyšlený dovoz zahraniční technologie ve formě licencí. Včasná výměna strojního parku. Mzdová politika, kde výrobní zisk předbíhá výrobní náklady. Orientace školství podle ekonomických potřeb, ne podle ideologie. (700) Dále: Stát existuje kvůli občanům a nikoli naopak (698). Rodina jako protiklad politické strany a ideologického programu je východiskem nápravy a odpovědí na totalitní zlo (564). Účinná pozemková reforma ve prospěch samostatně hospodařících rolníků. Nezávislé soudnictví, svobodné odbory, svobodný tisk, zodpovědné řízení policie (698-9). Nejdůležitějším prvkem je volný trh. Případ Japonska, po něm Tchaj-wan, Jižní Korea, Thajsko a další země, (jejichž počet stále roste) dokazují, že volný trh už svou povahou znemožňuje státní moci plést se do celé řady problémů a přenechává rozhodnutí jednotlivcům. Svoboda volného trhu nutně rozleptává a nahlodává jakákoli politická omezení. (705) Je zajímavé, že z tohoto zorného úhlu je možno hodnotit i diktatury. Pokud je jejich funkcí zabránit chaotickému stavu, v němž hrozí nebezpečí vzniku totalitního režimu, a pokud jsou ochotny připustit volný trh a svobodné podnikání, změní se během doby na parlamentní systém. Dokladem je Španělsko, de Gaullova Francie, zmíněné tichomořské státy a jiné země, v nichž tento proces probíhá. Z tohoto hlediska se tedy dočasná diktatura jeví jako menší zlo než dlouhodobá, neprůstřelná a setrvačná totalitní vláda. Skličujícím kontrastem působí po této stránce studie pracovníka světové banky, jugoslávského ekonoma Branka Milovice ,JLiberalization Dynamics of Socialism and Capitalism" (citují Lidové noviny 6/89): Československo je první na světě v zestátnění výrobních prostředků: 97% veškeré produkce. Na druhém místě je NDR s 96,5%, na třetím SSSR s 96%, Polsko s 81,7%, Čína se 79%, Maďarsko s 65%. Opačný konec žebříčku: USA 1,3%, NSR 10,3%, Británie a Švédsko 10,5%, Francie 11,7%, Rakousko 14,5%. Ve shora uvedených souvislostech mluví tato čísla sama za sebe.

* *

*

Zbývá připomenout několik obecných poznatků, které vyplývají z Johnsonových Dějin. Týkají se čtyř vzájemně podmíněných pojmů: ideologie, pravdy, morálky a svobody. Zkušenosti dvacátého století přesvědčivě dokázaly, že jakákoli ideologie, t.j. soubor dogmat snažících se s konečnou platností vysvětlit svět, je nepřímo úměrná morálce. Tam, kde se daří ideologii, upadá mravnost a naopak. Ideologie se snaží nahradit morálku a potlačuje ji, aby mohla prosazovat své principy a cíle. Na druhé straně jedině morálka je zárukou normálních vztahů mezi lidmi a společnost, která ji neuznává, se zákonitě rozkládá a hroutí. Každá ideologie předstírá znalost a majetnictví pravdy; tím si nejen uzavírá cestu k svobodnému

843

myšlení a rozvoji ducha, ale zároveň učí své stoupence nenávidět a snaží se likvidovat všechny, kdo jsou jiného mínění. Lze dokonce říci, že ideologie jsou v dějinách hlavní příčinou lidské bídy a utrpení. Velice trefně se k této věci už před lety vyjádřil Jiří Voskovec: „Dál od ideologií a blíž k podstatě lidského údělu." Zdá se, že tímto lidským údělem je pravdu hledat, odhalovat a vzlínat k ní. I za cenu, že se člověk vzdá kariéry, která ho nutí jednat proti vlastnímu svědomí. Nezní to příliš povzbudivě, ale víc asi dělat nemůžeme. Protože tento svět, jak vyplývá z faktu smrti a všech náboženských tradic lidstva, není zřejmě naším posledním určením. Marxisté tvrdí, že neexistuje nepoznatelné, nýbrž pouze nepoznané. Z denní i dějinné, vědecké i filozofické praxe víme, že to není pravda. Lidské poznání se podobá blesku v temnotách. Čím víc toho poznáváme, tím víc se rozšiřuje oblast nepoznaného a nepoznatelného. Nepoznatelného je většina. Pravé příčiny a poslední důvody katastrofických událostí našeho věku neznáme a nikdy znát nebudeme. Vycházejíce z předpokladu, že události nejsou výplodem božího nebo ďábelského sadismu, že si svůj osud jako jednotlivci i jako společnost připravujeme sami, můžeme se jen matně filozoficky domnívat, že zlo je zhmotnělé lidské myšlení, které jsme nerozumným počínáním vyvolali na scénu a které nás zpětně ohrožuje. Jedním z překvapivých Johnsonových závěrů, pro náš relativitou zmanipulovaný mozek skoro nestravitelným, je tvrzení o absolutní platnosti morálky. Jenže na rozdíl od relativní platnosti pravdy a poznání, je etika povýtce oblastí lásky, kde pro relativitu není místo. Právě současné události ukázaly, že tomu nemůže být jinak. Existuje závazný morální kód, redukovatelný na obecný příkaz NELHAT, a ten platí ve všech dobách stejně: od Sofoklovy Antigony, která vedena svým svědomím pohřbívá proti zákazu vladaře Kreonta svého bratra Polyneika, až po její českou obdobu z ledna 1989 Danu Němcovou, která proti vůli státní moci klade květiny na pomník svatého Václava k uctění památky Jana Palacha. Marně se Lenin a jeho následovníci snažili nahradit absolutní morálku judeo-křesfanské tradice relativistickým revolučním svědomím, jež se dalo měnit podle potřeb strany. Podařilo se jim jen zbídačit vlastní národ a cizí země a poslat na smrt desítky miliónů lidí. Tradiční morálka absolutních hodnot se vrací, a to nejen Solženicynovou výzvou „Nežít ve lži". A svoboda? Předně je nutno zdůraznit, že svoboda je úměrná množství získaných informací. Zarazí-li se jejich přísun, lidé se mění na blbce nebo otroky, nebo, a to většinou, obojí. Největších úspěchů propagandy se ve všech dobách dosahovalo prostě tím, že se příliv informací zavřel, že se o určitých věcech nemluvilo. Systémy založené na zamlčování pravdy se mylně domnívají, že problém lidského štěstí se dá vyřešit, jestliže se lidé naučí své otroctví milovat. Pojem omezené a neomezené svobody objasňuje výstižně autor těchto Dějin v rozhovoru s časopisem ThePlain Truth (září 1987): Pravá svoboda neexistuje tam, kde není vyvážena odpovědností a povinnostmi. Lidem to není příliš sympatické, ale musí se to naučit. Dějiny ukazují, že každá

844

společnost, která chce rozšiřovat svou svobodu, se muil poitiril, uliv »i» 10 ňfilřln nu úkor jejích povinností a odpovědnosti.

* *

*

Přes všechnu propagandu a humbuk, nadšení a chvály inlr-lrkliialu 1 proatých lidí se ukazuje, že úspěchy totalitních států včetně socialisti, k v. li byly pfflváinč vždy jen na papíře a že je nakonec nejenom přežila, ale daleko prmlfila ikromná nechvástavá, nenásilná, pomalá, mnohdy těžkopádná I ndipflivd , horkými hlavami a politickými gangstery nenáviděná a zatracován* Ijl.fislui ptrUmantni demokracie. Je typické, že slovo socialismus se v Johnsomivř knize skoro nevyskytuje. Jeho pojmový obsah byl od začátku neurčitý, i když ulov., bylo kdysi synonymem sociální spravedlnosti světa. Dnes už „není ničím vď nef. veskrze prolhanou šifrou. Byrokratický aparát komunistické strnuv, kleiy ii/uipoval monopol moci a veškerý život společnosti centrálně řídí a manipuluje, provádí už po desítiletí totiž jeden mazaný trik: sám sebe nazývá socialismem, Vydává •< .• /.i jeho jedinou záruku a kohokoli, kdo se mu nezamlouvá, okam/iif OMtCUJt /;i protisocialistickou sílu. Ohrozit suverénní moc tohoto npaiřitti /n.iiii.n.i ledy ohrozit sám socialismus... Navrhuji proto vyhýbat se nadále loniulo slovu." (Václav Havel, Šifra socialismu, Lidové noviny 7. 8. 1988) Nicméně všechno ukazuje k tomu, že se éra komunistických totalitních států pomalu chýlí ke konci. Jako by se už vybil nahromaděný potenciál lit, jehož dlouhodobou reakci nebylo možno dosud nijak zastavit. Jenže na obzoru se objevuje už nebezpečí další - islámský fundamentalismus, který se pulme stane hlavním problémem příštích let dějinného vývoje. Svět je nepěstěná zahrada ustavičně zarůstající plevelem a člověk, ncehce-li se v něm udusit, ho musí volky nevolky stále vytrhávat. Jsme osudově vystaveni zlu a musíme mu čelit, abychom nezahynuli. Neboť - jak praví Kdiniind Hurke (1729-97), anglický démosthenes z doby francouzské revoluce - „Pro vítězství zla stačí, když slušní lidé nebudou dělat nic." Praha, červenec 1989

Překladatel

845

myšlení a rozvoji ducha, ale zároveň učí své stoupence nenávidět a snaží se likvidovat všechny, kdo jsou jiného mínění. Lze dokonce říci, že ideologie jsou v dějinách hlavní příčinou lidské bídy a utrpení. Velice trefně se k této věci už před lety vyjádřil Jiří Voskovec: „Dál od ideologií a blíž k podstatě lidského údělu." Zdá se, že tímto lidským údělem je pravdu hledat, odhalovat a vzlínat k ní. I za cenu, že se člověk vzdá kariéry, která ho nutí jednat proti vlastnímu svědomí. Nezní to příliš povzbudivě, ale víc asi dělat nemůžeme. Protože tento svět, jak vyplývá z faktu smrti a všech náboženských tradic lidstva, není zřejmě naším posledním určením. Marxisté tvrdí, že neexistuje nepoznatelné, nýbrž pouze nepoznané. Z denní i dějinné, vědecké i filozofické praxe víme, že to není pravda. Lidské poznání se podobá blesku v temnotách. Čím víc toho poznáváme, tím víc se rozšiřuje oblast nepoznaného a nepoznatelného. Nepoznatelného je většina. Pravé příčiny a poslední důvody katastrofických událostí našeho věku neznáme a nikdy znát nebudeme. Vycházejíce z předpokladu, že události nejsou výplodem božího nebo ďábelského sadismu, že si svůj osud jako jednotlivci i jako společnost připravujeme sami, můžeme se jen matně filozoficky domnívat, že zlo je zhmotnělé lidské myšlení, které jsme nerozumným počínáním vyvolali na scénu a které nás zpětně ohrožuje. Jedním z překvapivých Johnsonových závěrů, pro náš relativitou zmanipulovaný mozek skoro nestravitelným, je tvrzení o absolutní platnosti morálky. Jenže na rozdíl od relativní platnosti pravdy a poznání, je etika povýtce oblastí lásky, kde pro relativitu není místo. Právě současné události ukázaly, že tomu nemůže být jinak. Existuje závazný morální kód, redukovatelný na obecný příkaz NELHAT, a ten platí ve všech dobách stejně: od Sofoklovy Antigony, která vedena svým svědomím pohřbívá proti zákazu vladaře Kreonta svého bratra Polyneika, až po její českou obdobu z ledna 1989 Danu Němcovou, která proti vůli státní moci klade květiny na pomník svatého Václava k uctění památky Jana Palacha. Marně se Lenin a jeho následovníci snažili nahradit absolutní morálku judeo-křesfanské tradice relativistickým revolučním svědomím, jež se dalo měnit podle potřeb strany. Podařilo se jim jen zbídačit vlastní národ a cizí země a poslat na smrt desítky miliónů lidí. Tradiční morálka absolutních hodnot se vrací, a to nejen Solženicynovou výzvou „Nežít ve lži". A svoboda? Předně je nutno zdůraznit, že svoboda je úměrná množství získaných informací. Zarazí-li se jejich přísun, lidé se mění na blbce nebo otroky, nebo, a to většinou, obojí. Největších úspěchů propagandy se ve všech dobách dosahovalo prostě tím, že se příliv informací zavřel, že se o určitých věcech nemluvilo. Systémy založené na zamlčování pravdy se mylně domnívají, že problém lidského štěstí se dá vyřešit, jestliže se lidé naučí své otroctví milovat. Pojem omezené a neomezené svobody objasňuje výstižně autor těchto Dějin v rozhovoru s časopisem ThePlain Truth (září 1987): Pravá svoboda neexistuje tam, kde není vyvážena odpovědností a povinnostmi. Lidem to není příliš sympatické, ale musí se to naučit. Dějiny ukazují, že každá

844

společnost, která chce rozšiřovat svou svobodu, se muil poitiril, uliv »i» 10 ňfilřln nu úkor jejích povinností a odpovědnosti.

* *

*

Přes všechnu propagandu a humbuk, nadšení a chvály inlr-lrkliialu 1 proatých lidí se ukazuje, že úspěchy totalitních států včetně socialisti, k v. li byly pfflváinč vždy jen na papíře a že je nakonec nejenom přežila, ale daleko prmlfila ikromná nechvástavá, nenásilná, pomalá, mnohdy těžkopádná I ndipflivd , horkými hlavami a politickými gangstery nenáviděná a zatracován* Ijl.fislui ptrUmantni demokracie. Je typické, že slovo socialismus se v Johnsomivř knize skoro nevyskytuje. Jeho pojmový obsah byl od začátku neurčitý, i když ulov., bylo kdysi synonymem sociální spravedlnosti světa. Dnes už „není ničím vď nef. veskrze prolhanou šifrou. Byrokratický aparát komunistické strnuv, kleiy ii/uipoval monopol moci a veškerý život společnosti centrálně řídí a manipuluje, provádí už po desítiletí totiž jeden mazaný trik: sám sebe nazývá socialismem, Vydává •< .• /.i jeho jedinou záruku a kohokoli, kdo se mu nezamlouvá, okam/iif OMtCUJt /;i protisocialistickou sílu. Ohrozit suverénní moc tohoto npaiřitti /n.iiii.n.i ledy ohrozit sám socialismus... Navrhuji proto vyhýbat se nadále loniulo slovu." (Václav Havel, Šifra socialismu, Lidové noviny 7. 8. 1988) Nicméně všechno ukazuje k tomu, že se éra komunistických totalitních států pomalu chýlí ke konci. Jako by se už vybil nahromaděný potenciál lit, jehož dlouhodobou reakci nebylo možno dosud nijak zastavit. Jenže na obzoru se objevuje už nebezpečí další - islámský fundamentalismus, který se pulme stane hlavním problémem příštích let dějinného vývoje. Svět je nepěstěná zahrada ustavičně zarůstající plevelem a člověk, ncehce-li se v něm udusit, ho musí volky nevolky stále vytrhávat. Jsme osudově vystaveni zlu a musíme mu čelit, abychom nezahynuli. Neboť - jak praví Kdiniind Hurke (1729-97), anglický démosthenes z doby francouzské revoluce - „Pro vítězství zla stačí, když slušní lidé nebudou dělat nic." Praha, červenec 1989

Překladatel

845